Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================

5, 6, 7
7. prosince 1976
Úvod Filozofie
Jedna, první kaseta A
Vůbec teda jako první bylo konstatováno, že
je rozdíl mezi filozofií a vědou
v tom smyslu, že filozofie není věda
v tom smyslu, že věda se zabývá speciálním
filozofii je všeobecním, že věda nemůže
přemýšlet teda sama o sobě jako o svém předmětu,
ale vždycky o sobě přemýšlí jenom jako
pomocí zase určité filozofie.
To bylo teda základní rozlišení.
Potom, co je to filozofie, že je to metoda myšlení
a potom je jí teda jakási možná základní struktura,
nebo jak jsem teda k tomu porozuměl,
takže je to určitá řečovost a určitej dialog.
Tam jsme měli z měnku četbu de Socrata,
jak se vlastně základní teda filozofická metoda,
že to je teda ten dialog.
Potom bylo rozlišení mezi vědomím a reflexí.
Tam o té reflexi teda,
nebo to vědomí, že to jsou teda určité intelektuální návyky,
určitý, nebo k tomu se dostal až později,
napřed teda tu reflexi,
ono to zřejmě asi má víc napřed jít od toho vědomí možná,
ale o té reflexi teda, že jsou teda tři stupně,
vím, že vím něco,
za druhý, že myslím si, že vím vše,
za třetí, hledám stupeň své pravdivost,
že to je teda už teda tady teda tři stupně,
že teda je to určitá práce, určitý proces.
Tady to vědomí, to jsme si zase vysvětovali na,
jaké vědomí má dítě,
teda asociativní typ to je vědomí,
že dítě, když se narodí, takže vlastně nevidí,
poněvadž neví, že až teda jako ví,
tak potom teprve začíná vidět.
To vědomí zase, že má strukturu řečovosti,
zacílenosti k něčemu,
a z něhože teda vychází ta schopnost té reflexe.
A že to vědomí nemůžeme teda analyzovat jako předmět,
ale jako zacílenost k něčemu,
nějaké vztahu k něčemu, nějaké akcí nebo,
ano, jak bych to řekl, lepší,
že se vědomí nedá analyzovat jako nějakej předmět.
Z toho se potom přešlo na
prolémení mýtu, na mýtus na prolémení mýtu,
na řecký typ prolémení mýtu na logičnost
v protipohoze proti tomu starozákoní a novozákoní prolémení,
jen tak v náznaku.
A bylo na to navázáno,
v čem je dnešní věda poplatná mytickému typu myšlení,
v čem jsou reziduá,
počítat ve vědě této mytického stylu myšlení.
A co jsem si teda já zaznamenal,
tak to byla ahistoričnost.
Jako mýtus je ahistorický,
tak také věda je vlastně ahistorická.
A to bylo ukazováno na tom postulátu experimentu,
nebo možná, že to je vlastně už druhá dimension,
že postulát experimentu za určitých podmínek,
že víc jenom za určitých podmínek se to musí dělat.
Jako se mýtus opakuje a musí se dodržovat
přesné rituální postupy,
a potom je ten mýtus přesně dodržen,
nebo ten rituál je přesně dodržen,
tak zrovna tak ve vědě musí být
dodrženy určité podmínky
a pak má dojít k určitému výsledku,
který je popisován.
Potom bylo rozlišeno mezi vírou
a reflexí víry.
Ale tady k tomu rozlišení
teďka řeknu jenom kousek
a potom se ještě k tomu vrátíme.
Já to teda beru podle toho,
jaký jsem měl zápisy nesystematicky.
A když budete k tomu mět sami,
tak...
Neřadil jsem to systematicky teda.
Víra, že se nerovná dogma nějaké,
nebo nějaká soustava myšlenek,
kterým věřím,
já to nedovedu jinak definovat,
kterým věřím,
že to je teda víra špatně chápaná,
že to je víra metafyzického předmětného myšlení.
A tady jsme přešli na základ metafyzického myšlení
za pomocí ilustrace na Heideggerovi,
který vlastně odhalil tady,
nebo odhalil,
že LAT vlastně jsou ti,
kteří vlastně tady dávají
k tomu metafyzickému myšlení podnět,
kteří tvrdí,
že je jedno neměné kula té soucno,
pohyb je jen zdánlivý.
Podstata metafyziky je to,
že chce uchopit skutečnosti jako neměnou.
Vyloučení teda určitého pohybu.
Tenhle pohled,
že mají i atomiste,
nebo podobnou strukturu myšlení teda,
že mají i atomiste,
že vlastně taky vyloučí teda ten pohyb.
Asi, že to je jedno neměné,
že pluralizovali to těch atomů.
Proton, že má taky vlastně tady
tu základní dimenzi toho metafyzičná
v té své idei,
že to je vlastně spřítoměný archetyp.
Ta ideje je neměná.
Aristoteles, že má také určitou stopu
ve své formě,
ta forma a látka.
Forma je taky neměná.
A Heidegger, že chce jít za předsokratiky,
ale že my musíme jít dál než Heidegger.
Předsokratiky, to jsou všichni,
ale chce jít před Eliáty.
Aha, před Eliáty,
ale že my musíme jít dál ještě než
první řecká filozofie,
poněvadž už to byla ta jonská filozofie,
myslím, že to první, ne?
Jo.
Takže ti už hledali taky určité neměné,
to je Archai.
No a potom tady zase byla zmínka právě
o té neměnnosti,
zase byla navázána na ten mýtus,
že se srovnává
lidské chování a zvířecí chování,
ta určitá neměnnost,
která je ilustrovaná na tom zvířecím,
že zvíře má určité instikty,
které jsou vlastně neměné,
kterými řeší určité situace.
Člověk potom, když teda začíná myslet,
tak mu vypovídají určité ty instikty,
nebo já nevím, v jakém procesu,
v nějakém tom civilizačním procesu mu potom
ty instikty vypovídají
a tam, kde mu vypovídají,
tak tam se obrací na archetypy, že vlastně
je to náhrada těch instiktů,
zase určitá neměnost,
jako ty instikty, tak taky archetypy
jsou neměné.
A základní dimenze teda toho
archetypu, že je orientace na minulost.
Že co už se jednou stalo, tak podle toho se řídím
a to je mi vzorem, podle kterého se musím řídit,
a který je mi vzorem do budoucnosti.
Tohle bylo teda zmiňováno aj u toho,
jak jsme tady přiříkali o té vědě,
to jste nám tam taky zmiňoval,
o té základní orientaci,
že tady tohle základní orientaci má i věda.
Potom bylo v protipoloze k těm
archetyvům, byla vysvětlená
základní struktura výry,
jako vyhlížející do budoucnosti,
a zároveň ještě taky bylo vysvětlováno
oproti výře, reflekse výry.
Bylo to vystavováno na Eberlingovi
a na tom Marksenovi, že oni užívají výru
v absolutním užití.
No tak oni ukazují, že v těch rozhodujících
souvislostech a rozhodujících místech
je užíváno výra v absolutním užití,
že to není výra v Ježiši,
nebo výra u Boha,
ale že to je výra jako taková,
že nemá to žádný, jako kdyby,
není to výra v něco,
ale je to jako kdyby nějakej postoj,
je to určitej, nebo možná vztah,
nebo já nevím, jak se to dá nazvat,
možná teda ten nějakej celoživotní postoj.
A to bylo ilustrované tam Abrahamovi,
na tom, jak on vychází z toho úr
a potom bylo ukázáno na prorocích,
na Izajášovi, ten zrod, nebo ne zrod,
ta struktura té výry,
že hospodin činí nové a že jsou určité retardační
v tom stylu myšlení potom u žálmů,
u žálmistů, u těch, kteří vytváří žálmy,
kteří vlastně chtějí nějakou jístotu,
nějaký takový obrat proti těm prorokům,
že tady je krok zpět.
Ta zvěstů té Biblie asi různo rodá.
No a že teda vůbec,
co jsem asi měl říct už dřív tady,
teda vůbec je to ryze starozákonní objev tady,
ta výra, ta kategorie té výry a to prolemení
toho archetypického myšlení.
A v řecku, že tady to prolemení je jen částečné
tady toho archetypického myšlení, že to je nedokonalé.
A potom byla vkladná taková otázka,
co máme dělat dnes.
Že teda bychom se měli navrátit prorokům,
že když se zase Heidegger nestýdí se vrátit
až teda k předsokratovské filozofii,
tak proč bychom se jako neměli navrátit až prorokům?
A právě že musíme rozpracovávat tady tu kategorii výry
a musíme vidět její nosnost,
že má co říct do dneška.
Potom zase byla ukazována dosta základní struktura
podstaty mýtu a podstaty vědy.
Že mýtus je přivrácenou k minulosti,
věda je také přivrácená k minulosti
a že teďka ve vědě od přelomů 19. a 20. století
se zaříděje takový určitý pohyb,
kdy jsou nabourávány některé dosávadní zvykosti,
některé termíny, některé dosávadní myšlenkové postupy
a dosávadní termíny, jako je třeba kauzalita
nebo zejména kauzalita.
To jste nám zase ilustroval na tom Maxwellově,
že jsou nasvětěny některé procesy,
které nejsou kauzálně způsobené.
To jste nám ukázal na tom dělení toho světa na tom hranolu.
Potom taky na Heisenbergově jste nám to ilustroval,
že tam ta příčinnost taky není vždycky tak jasná
nebo předpokádatelná.
Potom jste nám ještě ukazoval na biologii,
že ona teda vlastně má jakousi mytickou strukturu,
že ta biologii, která se zabývá vznikem života na Země,
tak ta, že má určitou mytickou strukturu,
že si myslí, že když napodobíme podmínky vzniku života na Země,
takže musí dneska zase ten život vzniknout.
Nepředpokládá to, že i když napodobí ty podmínky,
takže by mohl nastat úplně jiný výsledek.
Potom jste nám udělala rozbor asi důkladnej toho abrahamovského postoje
z 12. kapitolí Geneze a z 15. kapitolí Geneze
a že teda se dá asi označit to abrahamovské jednání
částečně jako archetypické, jenom v tom smyslu teda,
že on neustále spolejá na toho hospodina
a v tom, že je teda jako kdyby tak trošku archetypické,
ale vždycky, nebo to asi říkám blbě,
že abraham očekává neustále na hospodina
a že před sebou vidí otevřenou budoucnost
a oproti tomu lot, který si chce zase, nebo lotová žena,
která si chce zachovat minulost,
tak vlastně ta minulost jí zabíjí,
že to je vyjádřené teda v té Genezi tím solným sloupem.
Tak to je asi tak, to, co se já teda z toho pochytil,
to byly moje zručnosti.
Děkuju. A měli byste k tomu něco ještě na doplnění nebo na souhlas?
Plánem bylo udělat něco pro přeznámení s filozofickou problematikou,
tedy nějaký úvod, uvedení do filozofie,
ale na tématu věda-víra.
Takže my tady teď máme hned tři věci,
kdy se zabýváme filozofie, věda, víra.
A ta filozofie teď má komentovat vztah mezi vírou a vědou.
Aby tohle mohla udělat, tak musí nejdříve se vymezit vůči vědě.
A to jsme dělali tím způsobem, že filozofie ukazovala,
v čem je s vědou solidární a v čem s ní solidární být nemůže,
v čem nemůže na vědu dát, v čem věda pro filozofii není autoritou.
Není autoritou všude tam, kde prvořadou důležitost má nepředmětná skutečnost.
Co to je nepředmětná skutečnost, to necháme ještě zvláště.
To je skutečnost, která buď sama není vůbec předmětná, nemá předmětný charakter,
to jest nemůže se stát tématem takovým způsobem,
že se k tomu přibližujeme myšlenkově jako by zvenčí, jako by diváci.
Je to před námi, to je ten předmět, předmětnost.
Anebo sice má předmětnou stránku, ale ta není podstatná, nebo není nejdůležitější.
Buď vůbec nemá předmětnou stránku, anebo má, ale ta není nejdůležitější.
Takový příklad je třeba člověk. A to člověk filozofující.
Když já filozofuju, tak já sám pro sebe nemůžu být předmět.
Pokud ze sebe předmět dělám, tak vědomě mystifikuju sám sebe a eventuálně dalších posluchače.
Protože já filozofuju ne jako předmět, nebezpečně jako subjekt.
Samozřejmě, že mohu být předmětem vědeckého zkoumání.
Někdo mě může změřit, jaký mám rozměry lebky a jestli mám takový či onaký protilátky.
Já nevím, co všechno se dá na mě zjišťovat.
Ale tahle předmětná stránka není nejpodstatnější.
Nejpodstatnější na mě je, že filozofuju.
A to dělám jako subjekt, a ne jako objekt.
A nedá se tomu taky rozumět jinak, než když se chápe, ta subjektní aktivita.
Věda tohle zapomíná.
To jsme si říkali, že věda se pokouší všechno formulovat nakonec tak,
aby ten subjekt z toho vypadl z hry.
On tam sice je nezbytnej, protože ta věda se sama nedělá, musí někdo dělat.
Ale pokud možno se to dělá tak, jako že ten subjekt tam není důležitý,
protože tam nehraje roli.
U filozofie tomu tak není.
Takže tam, kde je potřeba se zabývat člověkem,
tak tam ta filozofie nemůže být solidární s vědou.
Protože věda z člověka dělá předmět, objekt,
když to filozofie to nemůže uznat.
To je jedna věc.
Druhá věc je, že třeba, my jsme zvykali, ten druhý obor nepředmětností je celkovost.
Svět jako celek není předmět.
Už taky proto ne, že ke světu nemůžeme přistoupit zvenčí.
Ponětř místne v něm.
Takže věda nám nemůže filozoficky být autoritou o světě v celku.
No a pak je třetí obor, o kterém jsme se taky zmíněvali.
A to je pravda.
Příklad.
Když se pokoušíme odhalit věci a sebe jako nevěc v pravým světle,
tak to světlo, to pravý světlo, to není ani z těch věcí, ani z nás.
My musíme tady předpokládat něco dalšího.
Jakousi osyplenou scénu, na níž se to ukazuje.
A na níž se také my ukazujeme.
No a tak to je třeba ta pravda.
Ale my jsme vedle té pravdy mohli také o řeči.
Řeč je podobný fenoménu.
Řeč ovšem na rozdíl od pravdy má svou předmětou stránku,
to je mluva, jednotlivé jazyky.
Ale ty jsou možné jenom díky řeči, která sama předmětná není.
No, takže filozofie teda je solidární s vědama
a respektuje vědy tam, kde jde o předmětnou stránku věcí.
Test skutečností jednotlivých, partikulárných.
Ale filozofie se o tyto jednotlivé, partikulární skutečnosti,
o věci zajímá pouze ve vztahu vcelku.
Filozofie se nemůže nechat zavést
k speciálnímu, specializovanému zájmu o nějakou jednotlivinu.
Musí vždycky ptázat, jaký význam má ten její zájem,
to zabejvání se nějakou jednotlivinou,
pro obraz celkovej, nebo pro pochopení celků.
Takže ve chvíli, kdy se táže filozofie potom,
jaký význam mají ty jednotlivosti pro pochopení celků,
zase už ta filozofie nemůže respektovat vědu.
Zase už musí stát na svých vlastních náhodouch.
Pokud je od člověka, což samozřejmě zase člověk má,
jako vůbec všetky bytosti živé tady v tom našem světě,
mají svou předmětnou stránku,
kterou se věda zcela legitimně může zabejvat.
Nelegitimní ten zájem je, když ho vydává ta věda za všechno.
Prostě předmětně uchopí nějakou živou bytost,
nebo dokonce člověka, a říká, že to je všechno.
A nic jiného, že se na tom nedá poznat.
V tu chvíli je to nelegitimní.
A v tu chvíli také filozofie řekne,
že ouha tady přestává být věda autoritou
a je potřeba kriticky prověřit,
co vlastně dělá, když to takhle zkresluje,
když takhle redukuje skutečnost na pouhou předmětnosti.
A posledně je tady ta nepředmětná skutečnost,
jako třeba ta pravda nebo řeč, kterou vůbec se nemůže věda zabejvat.
Věda se v řeči nemůže zabejvat.
Věda nám o řeči nedovede říct vůbec nic.
Ta nám dovede říct jedině o mluvě
a ještě ani to ne, spíš o jednotlivých jazycích.
A místo mluvy vůbec si vymyslela teraz to rovnávací jazykospěch.
Jenom srovnává jednotlivé jazyky,
ale mluvu samou uchopit taky dost nemůže.
Jako to, co je společné všem jazykům.
Ale řeč vůbec.
To je téma, který vědecky se nedá zpracovat.
Tohle filozofie si musí uvědomit,
když se zabejvá tím tématem věda-víra
s směrem k vědě.
A teď se musí filozofie také vymezit,
nebo najít, formulovat svůj vztah k víře.
No a tady jsme postupovali jinak.
Až tady to nejde tak, jako ve vztahu k vědě.
V podstatě věda je pro filozofii jakýsi partner.
Partner v něčem geniální a v něčem méně celej.
Ale víra to je něco úplně jiného.
A abychom uchopili ten vztah filozofie k víře,
tak jsme museli víc něčeho jiného.
A právě jsme vyšli z toho,
že filozofie je záležitostí vědomí.
A to vědomí nejakýhokoliv,
nebož takovýho vědomí,
který je schopný se vrátit k sobě samému.
Který je schopnou si uvědomovat sebe.
Řekli jsme si, co to je reflexe.
A teď jsme tam rozlišili,
co ta reflexe vlastně může dělat.
Na té první rovině si člověk jen uvědomí, co dělá.
Prakticky.
Ale když si to uvědomuje, tak už taky něco dělá.
To uvědomování je taky dělání, aktivita.
Vědomí není jenom zrcadlení,
ale vědomí je aktivita.
Takže nestačí jenom vědět, co dělám rukama.
Ale když to vím, když si uvědomuji, co dělám rukama,
tak zase něco dělám ne rukama, ale mozkem.
A já si musím zase uvědomovat,
co to vlastně tím mozkem dělá.
A tak dále.
I když si uvědomím, co dělám mozkem,
tak zase jak jsem si to uvědomil.
Zase musím zkontrolovat, jak jsem si to vlastně uvědomil.
Takže ta reflexe jde jako do nedoheledna, do nekonečna.
A svým způsobem je, čím je reflexe komplikovanější,
čím je vyšší, čím je umělejší,
tím jakoby se vzdalovala skutečností.
Strácí se v sobě sami.
V reflexi je možná velmi snadno zabloudit.
To si už i v reflexe také musí uvědomit.
To patří k reflexi, čili o svý slabosti.
Že čím více reflektujeme, tak tím víc se ocitáme
v takových nejistejch sférách ve vzduchu.
Nemáme pevně nohy na zemi.
My se musíme starat o to,
abychom zase pevně stáli, přestože reflektujeme.
A tak se reflexe musí starat jednak o tohle,
kam vlastně až to vědomí je možno vyšponovat.
Ale na druhé straně se musí starat,
z jakého základu je ta reflexe prosté.
Reflexe se pokouší obsáhnout stále víc to,
s čím ona vlastně je sama, s čím je samovědomí reflektující.
Ale zároveň, to znamená,
ona na jednu stranu je takovým umocněným,
až exaltovaným sebeuvědoměním člověka.
Ale to není jediná stránka reflexe
a nesmí být jediná stránka reflexe.
Ta druhá stránka je, že si musí uvědomovat ten základ.
Na němž tohle vůbec všechno je možné.
Na ten základ je dvojního druhu.
Nám by se zdálo, pak jsme odchovanci moderní vědy,
že ten základ to jsou ty věci. Ne.
Filozofie odhaluje, a právě jenom filozofie odhaluje,
že ten pravý základ nejsou věci.
Ty věci jsou jenom takovou příležitostí.
To jsou ty kulisy na scéně.
Ale ta scéna sama, to podstatné,
z čeho to všechno i růstá,
to nejsou věci, ale to je vění.
Fenomenologově říkajte ten fenomén.
Ne věci, ale to, jak se jevějí.
No a na to je možná mít různý náhledy,
o tom se může různě mluvit,
ale nám tady jde, z docela zřejmých důvodů,
protože míříme k tématu výra,
nám jde o jevení na základě určitýho životního postoje.
K tomu jsme si vzali poučení z Ebelinga a Marksena,
šli jsme do Starého záchona, do Geneze a Kizajášovi
a pokusili jsme se najít zdůvodnění přímo biblické,
když jde o výru, tak dost dobře nemůžeme zůstat u pouhejch vymyšleností,
že chtěli jsme získat určitý doklad legitimnosti,
doklad oprávněnosti, předpokladů,
že výra není jen záležitost určitého druhu smýšlení.
Není, protože to je něco hlubšího, že každé smýšlení je leda reflexí výry,
ale ta výra sama, že je určitý životní postoj, životní orientace, životní styl,
zaměření života, způsob života.
No a teď zbývá najít metodu, jak do tohohle,
teď máme tady vztah ke skutečnostem, kde v něčem je filozofie solidární s vědou
a v něčem jí nerespektuje, ponadže věda redukuje skutečnost na pouhou předmětnost.
A teď ve vztahu k výře jsme si řekli, že filozofie odhaluje něco jako životní zaměřenost.
Ale to ještě nestačí, poněvadž výra jako životní zaměřenost
je něčím víc, než jenom zaměřenostní.
To je jakási zakotvenost.
A my tam musíme nějak dostat ten základ, který ještě základnější, než o kterém jsme teď mluvili.
V němž je ten základ lidského života, totiž ten životní styl, životní zaměřenost, orientace.
V němž je zakotven, v němž je založen.
A teď samozřejmě věda nás nechá naprosto na holičkách.
O tomhle nemůže věda vůbec nic říct.
A my potřebujeme tam dostat.
Tu a teď je k tomu říct.
Zatím tomu budeme říkat skutečnost, ale je to skutečnost.
Máme právo tomu říkat skutečnost.
Máme právo říkat, že to jest.
Když jsme si navykli říkat o tom, že stůl jest, židle jest,
tohle taky zdá se o tom říct, že to jest.
To neznamená, že to není, že to není nic.
Jenom je otázka, jestli ty naše termíny na to stačejí.
Teď to si musíme všechno prověřit.
To není tak samozřejmá záležitost, že my takový věc jako skutečnost,
nebo jest, soucnost, že chceme aplikovat na všechno.
Máme k tomu právo?
To je neprověřeno, to si musíme zjistit.
Takže jen tak provizorně tomu budeme říkat skutečnost.
A budeme tomu říkat ta nepředmětná skutečnost.
A tak se budeme tázat, v jaké to čiré nepředmětnosti,
ryzy nepředmětnosti, to jest jaké nepředmětné skutečnosti,
která nemá předmětou stránku vůbec.
Takže věda vůbec o tom nemůže nic říct. Ani částečně.
V jaké nepředmětné skutečnosti je zakotven člověk
určitým způsobem životně orientovaný.
Tady nám nejde o to, co momentálně dělá,
jaký má zvyky a tak dále.
Životní orientace to je něco speciálního.
My ještě nevíme, jak se k tomu dostat, jak se k tomu dostat na kloup.
My jsme částečně si naznačili ten rozdíl mezi
mytickou životní orientací a orientací výry.
Ale samozřejmě tím nevyčerpáváme vše.
Proto jsme si řekli jen jednu věc, totiž že mytická životní orientace
je orientace do minulosti.
To je tváří obrácená k tomu, co se už stalo, co je dáno.
A prožívající úzkost při pomyšlení na to, co je za našimi zády,
když jsme tak přivrácení obličejem tváří,
přivrácení k minulosti, co ta budoucnost za námi hrozivě se otvírá jako prpast.
A teď proti tomu orientace výry je ta orientace, která se obrací o 180 stupňů,
nechává za zády právě tu minulost.
Nechte tak staré věci, jak jsme četli u výzajášů.
A jde do budoucnosti, v níž neví, co se stane.
V tom se schoduje s tou mytickou orientací.
Ani mytický orientovaný člověk, ani orientovaný výrou neví, co se stane.
Jenomže ten mytický člověk se toho bojí.
A ten člověk výry v to skládá svou naději.
V té budoucnosti se může stát cokoliv.
A toho cokoliv jeden člověk se bojí a druhej to skládá svou naději.
Tak tady na tom jsme si řekli ten základní rozdíl dvou životních orientací.
No ale samozřejmě těch rozdílů bychom museli najít daleko víc.
Nám šlo jenom o to ukázat jeden rys.
Abychom viděli, že něco na tom je.
No ale jak může být člověk orientovaný do budoucnosti?
Nevím, co bude.
A pro, jestli jste se zabejvali trochu existencialistickou filozofí, tedy ne filozofii existence, ale existencializmem, Sartre, Marcel, nebo vedle Sartre,
než oni upracovali velice, převážně literárně, Sartre se stál slavným nikoli díky své filozofii, ale díky svém románu, vůbec literárním tvorbě.
Tam u toho vidíte například takové Sartrevé cesty k svobodě, to je třídilný filozofický román, který velice až sugestivně vám ukazuje,
že člověk, který se rozhoduje tváříc tvář budoucnosti, to je člověk už orientovaný tak, jak říkajíc, po židovsku a po křesťansku, do budoucnosti.
Jenže ta budoucnost pro ně je prázdná. On je vržen do nicoty. Budoucnost to je to, co není, ještě není.
Člověk je vržen do budoucnosti, musí tam vkročit, každej den tam udělá další a další kroky a neví, kdy se co vzřítí.
On už se neděsí té budoucnosti, ale se zatajeným dechem čeká, kde to krachne.
Člověk vrženej do nicoty, vrženej do života, musí žít, ale jestli to má smysl, neví.
Jestli to dojde k cíle, neví. Jestli vůbec je nějaký cíl, neví.
To je taková kuriózní záležitost. To je něco úplně jiného.
A my se tažíme, jak ta orientace výry může být životním zakotlením.
V čem je to zakotlení? Jak to, když ta budoucnost se ještě nestala?
A nemůžeme to řešit tak, že je předurčeno, co se stane.
Skutečně se může stát cokoliv. Budoucnost je otevřená, je nezaručená.
Tak kde bere člověk výry tu drzost, nebo to bláznovství?
Že čo chceme mít? Očekávat něco velkého. Musí být nějak založen.
V něčem to musí být. A ne, že v minulosti. Musí být založen jinak.
A teď máme ten problém. Teď jsme se konečně dostali k tomu problému.
Ale ještě než ho budeme řešit, tak si zase ještě musíme připravit původu.
Jednou takovou nudnou analýzou. A to uděláme dneska.
My jsme se už o reflexi namluvili dost, ale dneska se tím budeme zabývat
nejakým suchopárným, katedrovým, akademickým způsobem.
Přesně si to rozebereme. Je to dobré také, protože na tomhle
už to víckrát asi nebudeme dělat. Ale na tomhle zase ukážeme tu metodu.
Jak musí filozofie postupovat, když ty věci nemá ve škatůlce před sebou.
Když to nemá ve zkumavce. Když to nemůže přendavat z jednoho akvária do druhýho.
A očkovat. Ty myšlenky jsou takové nepolapité.
A jak je přesto udržet? A jak tam postupovat?
Jak se držet na těch uzdičkách tý krajkoviny a nepropadnout se?
Jak to udělat? Jak ten pavouk to dělá, když šplhá po tý svý pavuči?
Nikdo by se na tom neudržel. Potom naprosto suverénně, potom já.
Jak tu filozofii vybudovat v takové pavučině, kde se běžně budeme krásně pohybovat,
jí zjist do toho a ještě jak budeme zachytovat do toho ty mouchy.
Tak pokusíme si tohle ukázat. A ta moucha, o kterou nám nespůjde,
to je ta nepředmětná skutečnost. Abychom věděli, co můžeme s tím dělat.
Co ta filozofie vlastně může.
Takže to bude takovej, no už o tom nebudu mluvit a budu to předvádět.
Tak, my jsme si řekli, že to slovo reflexe jsme si vyložili, že flexe,
že znamená, mluvil jsem o tom, já doufám, flexe, že je to obracení, ta ohnutí,
a reflexe znovu ohnutí. A co se tady vlastně ohejbá?
No tak ten původní směr je směr aktivity, směr praxe.
A to je směr zvnitřka na venek. To je nám docela tak jako pochopitelné,
že když chceme něco udělat, tak se jakoby rozhodneme.
A teď nějaký ty trpajzlíci zafungujou, že psychologové,
fyziologové a tak dále říkají, jaký trpajzlíci, a hnou našima nohama,
rukama tak, že se pohybujeme, rozhodneme se i na válcatský náměstí
a ty trpajzlíci nějak tam něco dělají a my se rozhýbáme a jdeme.
Takže na začátku bylo cosi, co druhý člověk nemohl vidět.
Co vzvnitřka, že jsme rozhodnuti jít na válcatské náměstí,
to na nás vidět nebylo. Nikdo to na nás nemohl vidět.
Čili bylo to něco nám vnitřního. Ale ve chvíli, kdy jsme se rozkročili,
kdy jsme udělali první pár sklopů, tak už bylo vidět,
že někam jdem. To už bylo vidět s tý rozhodností,
že se jenom neprocházíme, ale že jdem. Ještě nebylo jasný kam.
Po chvíli bylo jasný, kterým směrem, ale nebylo jasný, kam až dojdem.
Takže pomalu to vniterní rozhodnutí se začalo realizovat,
se začalo zvněšňovat. Ale nezačalo se zvněšňovat tak,
že by celý se zvněšňil. Nibyž kuse zvněšňují,
a ještě hleda toho je nezvněšňený. Pak se zvněšňují další kus a tak dále.
Až dokonce se nedá přesně říct, jestli se na tom válcatském náměstí
zastavíme nebo půjdeme dál. Takže zvněška je to napínavé sledovat.
To je určitě detektívka, kam asi on jde. Ačkoliv ten, kdo jde,
ten to ví, kam jde. A ten druhej to neví. Čili podstata aktivity,
podstata činnosti je v tom, že se co jsi vnitřního, vniterního,
že se zvněšňuje. Ta flexe spočívá v tom, že člověk v tom svým zvněšnění
nekončí. On dojde na Václavák, ale tam se nerozplyne ve Václaváku.
Ale pojíme zase nový nápady, nový plány, nový úmysly.
A dokonce může se stát, že, jako se stalo jednou naší Petře,
tak já mám šíl na orientaci, tak byla nová zákup, vlezla do podchodu
a pak jste v motárnu.

====================
s1.flac
====================
To je asi třetina celé té knižky, takřka je to polovina tého habilitační práce, původní. A tam teda taky vykládá, je to téma usrlovský, že Patočka je žák usrlovův, jeden z nejmladších, že ho ještě zažil. Potom, když usrl musel utíct z Německa, tak tady byl v Praze a Patočka s ním přišel blíž do styku ještě dál, no a usrl celkem docela, to je jeden z nadějnějších jeho žáků. A tady se taky, když usrl zemřel, tak potom Patočka byl jedním z těch tří, co se starali o ten archív usrlovský, který potom naštěstí byl zachráněn van Bredou ještě před zničením Němce a odvezenej do Lovadny. Potom tak se to do teďka povydává v těch závěřných svéch letech, to je zejména si z té doby té krize evropských věd, co vyšlo Česky, ještě jeden budouc tání, nebyste o tom nevěděli, v Akademii, tak rozvinul svý pojetí toho, čemu původně říkal Naturwelt, přirozený svět, potom tomu říkal Lebenswelt a taky někdy Menschenwelt. No a nenapsal o tom zvláštní studii, míl byš to jenom do svéch přednášek dával, Patočka to schrnul dohromady, že udělal z toho téma jeden z prvních, nebo vůbec první na světě, kdo tam napsal knížku. A od té doby se ukázalo, že šach přesně na nejsprávnější místo v té hustarlovské tradici a od té doby ten knížek je nespočet od dlouhou stranově pojetí tzv. přirozenýho světa nebo lidskýho světa. A tak to byla ta jeho habilitace a on k tomu dal ten dodatek, aby do toho tam zapojil určitý posuny, to psal vlastně jako čerstvej doktor, protože asi dva, tři roky po doktorátu tak napsal habilitaci a tak teď k tomu jako napsal po 33 letech takový o dalších informace. A tam vykládá o reflexi tak, jako by se v reflexi člověk obracel jen k sobě, jako kdyby si objasňoval sám sebe. To je už chyba hustarlová zejména patočka, která to skutečně až do špičky vyhání. To je omyl. Reflex se obrací k naší aktivitě a vyjasňuje, co to vlastně jsme udělali. A vyjasňuje, co z toho padá na vrub nám a co na vrub věcem. Takže zatímco ta aktivita, ta akce je jakousi syntézou toho subjektu a toho, k čemu on míří, tak ta reflexe to zase rozděluje. Takže nesmíme zapomenout, že ta reflexe vyjasňuje, ukazuje, vyjevuje, co je subjekt a s čím ten subjekt tam jako přišel, ty jeho předpoklady. Ale vyjasňuje, vyjevuje taky ty věci. Stejně věda by nebyla vůbec nejak možná. Věda se soustředuje na to vyjevování věcí a zapomíná, že zároveň s tím, jak se vyjevová věci, se vyjevuje také subjekt a zapomíná na ten subjekt. To je vada celý vědy. Ať filozofie si tohle nemůže nechat vnutit, aby se zdůrazňoval, že se vyjasňuje subjekt a zapomněl na to, že se vyjasňuje věci. Čili tohle je naše základní námytka proti fenomenologii. Avšem je tady ještě další námytka, že vedle toho, že v reflexi se vyjasňuje, co jsme my a vyjasňuje se, co jsou ty věci ve světě kolem nás, tak vedle toho se ještě setkáváme s pravdou. To vyjasňování je možné jedině, že se my odstneme mimo sebe a že vtáhneme sami sebe i ty věci, ten svět věcí, do světla na tu osvětlenou scénu, do světla pravdy. To téma pravdy je elementárně důležitý pro filozofický uvažování. A nedá se převíst, redukovat ani na tu stranu těch věcí, ani na tu stranu celosubjektiv. Tak to je vše. To tam bylo nesrozumitelné a problematické a temné. A nebo můžeme se vrátit k čemukoliv jinému, ještě starším věcem, nebo co vás napadá ještě dál, kam by to mohlo víc. Zeptat jenom na tohle, jak jste tady mluvil o tom vědomí, které se má dostat, vlastně teda o té extáz, která jste hovořil. Tak jestli něco podobného, teda není teda taky v novém zákoně, když se tam se hovoří, a teďka teda nevíme, jestli ta kenoze, o které se hovoří vám, jestli to je biblický termín, nebo jestli to je potom dogmatický termín, že ten jako kdyby, tady ta kenoze, jako kdyby to mělo podobnou strukturu jako ta extáze. Jako kdyby to byla extáze pokřtěná, ale nazývá se to teda kenoze. Já to vám nebudu povím, to bychom se na to museli teda, to nevím, jak dalece to je, mně to teda není jasné, jestli je to biblický už, nebo jestli je to dogmatický, to nevím. Moc jiné. Jo, ale neříkal jste ještě něco potom, něco jste říkal, ne? Já jsem vlastně něco začínal říkat a já jsem vypadl. A tam jak je teda potom, když je člověk osloven tou pravdou, jestli se zase nemůže v té novozákonní, v tom novozákonní myšlení, jestli se k tomu nemůže dát paraléla teda, že třeba to oslovení má stejnou strukturu, nebo může mít stejnou strukturu jako třeba oslovení duchem svatým. Jestli teda to je teda, jestli je to stejný myšlenkový proces, jenže je to udán jiný termín. Já jsem přesvědčen, že to je ono. Že teda metoda stejná, akorát to má jinej termín, který je teda dobově podmíněný, že to je teda duch svatým, že to je teda nazývali duchem svatým, nebo to nazýváme taky. Konec konců teda to je taková todíž zkušenost, nebo to je taková špatný termín, že je to náboženská zkušenost. Je to taková zkušenost, kterou člověk neví jak vyjádřit. Takže pochopitelně teda to vyjádření samo, jak se to nazve, to je něco velice relativního a nesmí se to přetěžovat. Je potřeba jít k tomu samému, k té věci. No a já se domnívám teda, že konec konců, no tak já všechno to, co dělám, tak se domnívám. To musí někdo zkontrolovat, jestli je to pravda, že já se domnívám, že tímhle vyjadřuju, co si z toho, co má svou dobrou tradici křesťanskou. Takže, když mluvím opravdě, tak furt mám na mysli, čemu se říkalo bůh. To je takový zas blbý, že čemu se říkalo, to čemu. Tak ale prostě máme lidskou řeč, která je taková, jako topor nebo řeč, teda bůhů, že ten jazyk je takový nebohemný, musíme se nějak vyjadřovat. To je těžké, ale je to něco podobného, jako když čtete třeba ty klasické křesťanské mystiky, což tedy nám protestantů je takový dost cizí, ale nicméně stojí to za to. Pokusit se porozumět, co v tom blábolu, jak nám to nejdřív případá, je vlastně smyslu plný. Říká se takových věcí, které nám jdou proti srdci. Je to neuchopitelné, nekontrolovatelné. Nicméně je to zajímavé se tím zabejívat, jenom proto, aby člověk viděl, jaký obtíže ty lidi měli, když chtěli vyjádřit něco z toho, co oni prožili. Co to byla skutečnost jejich života. Koneckonců to je analogické. Apoštol Pavel měl taky potíž po Damašku. No a on o tom takřka nemluvil. Tu a tam se jako změnila. Tak jako to tak zvnějška opsal. Ale moc o tom neříkal. O tom se moc říct nedá. Ale přitom je to skutečnost neobyčejně závažná. Analogicky jsou takovéto věci, které nějak... Pro mě je takové, abych řekl ty svý motývy, pro mě je takový trvalý problém, když přijdete k někomu, kdo nemá předpoklady, kdo nebyl infikován od malička s takovým tím křesťanským náboženstvím. A neovlád ten slovník, ten kralický nebo jiný. A teď mu chcete něco říct, tak on vás prostě nevnímá. On to nebere. Teď je tady potřeba nějak najít způsob, jak to říct tak, aby to toho člověka oslovovalo. A když já vyložím třeba... Mimochodem to, co jsem vám dnes vykládal, tak to jsem zhruba asi napsal do zborníku Kosíkovi na padesátinách. A to je věc, která asi by jinak nevznikla. To se mi po mně prostě tak lákalo, Marxistovi napsat něco o ekstázi. V životě jsem o tom nepsal. Ale tak mě to tak zlákalo, když on si dovolil v tom 67. roce na tom sjezdu s pisovatelou odcitovat toho jednoho českého myslitele. Mínil Jana Husa. A teď to odcitoval z jednoho jeho dopisu z vězení. Tam potom v svědomí a rozumu. Ale možná, že se na to ještě pamatujete. Nebo ne? Jste blího, jsme ještě malí. Tak si to někdy přečtěte. Nebo až budeme u nás někdy, tak za tu tajinu mám pochopitelně. Jsem nevěděl, že ona tu přijde řeč. No a on tam vykládá velice to hezký, skutečně jako míňena pro slovení Davů. Člověk bez rozumu a bez svědomí, že prostě není porádný člověk. Prostě to jde v všeckom čertu. A pořádný rozum a pořádný svědomí, jestli mě to někdo tak oplaznutý. A teď, když tak člověk uváží, že marxista mluví o svědomí a odcituje si jeho úsa k tomu, no tak je to trochu držnost. Prostě květovná. Tak jsem si dal záležit na tom, abych mu ukázal, co to vlastně znamená člověk s rozumem a se svědomím. No a protože to je velmi laciní, přesto svědomí, že tam na tom něco ukázovat, a je to nepřesvědčivé, tak jsem to radši ukázal přes ten rozum. No prostě vyložil jsem, co to je reflexie. Celá věc je zarámována tím, jaký je místo reflexe v politice. Ještě teda navíc jsem mu tam napsal, proč filozof teda musí udržovat základní distanci od mocenský politiky. To už taky bylo kvůli Kosíkovi, že teda samozřejmě Páč ten tu distanci neudržoval. Takže on člověk tak zvlášť protestantismu, jsme všichni naučeni takovému určitému ostichu. Mluvit o ekstázi se nesluší v první společnosti protestantského. Takže opravdu člověk musí být vyprovokován něčím, nebo vykládat, co to je modlitba. Nechce se člověku do toho. My jsme takoví. Katolicity o to meditujou furt a píšou o 100 péro a nepřipadají, že to je blbý. A furt si pamatujeme, že když by se smrtil zalezt do pokojka svýho, nech o tom vykládat nějaký teorie a tak podobně. Já jsem to teď řekl jen pro to, abych trochu ospravený, že vůbec jsem o tom mluvil, poněvadž já nevím, já sám, kdybych byl na vašem místě, tak to nerad budu poslouchat o ty ekstázi. Mně se zdá, že se to dá překlinout, když se to pojme takovýmto technicky filozofickým způsobem. Když to vyložím na podstatě reflexe a ukážu mu, že reflexe, která se považuje za Vodekarta, se považuje za zdroj vší racionality. Že je nemožná bez ekstáze, bez ekstatického pobývání mimo sebe. Mně se to zdá jako takový způsob, který samozřejmě nemusí slyšet, nebo vůbec moderní člověk, který je na tom ještě už než marxista, nemusí slyšet. On prostě může tomu to nedávat smysl, nebo nechce ani, aby to nedávalo smysl. Ale když chce, když tomu přiloží mysl, no tak přece jenom je to něco jiného, než jenom takový blábor jakýho mystika. Tady je na tom, mně se zdá, že tam je něco si přesvědčivého, co ten člověk může sice odhodit, ale nemůže vyvrátit. Tak jako proto mně se zdá, že to jakýsi smysl má. Taky mně se zdá, že třeba modernímu člověku mluvit o Bohu, že prostě je taková absurní věc, protože kdysi bylo všechno plný Bohů, že všichni na Bohy nějaký věřili. No tak proti tomu říkat, že to jsou jenom takový všejaké modly a tak, žádný Bohové, že je jenom jeden Boh, tak to má smysl. Ale když nikdo na žádnýho Boha neměří, tak říct, že je jeden Boh, to nemá smysl. To je potřeba zase jako si najít nějaký jiný způsob, na co všichni věřejí. No tak těžko říct, jestli věřejí všichni napravdu, ale fakt je, že v takovým běžným lidským životě napravda má kurz, že syn přijde, malý klub přijde ze školy, že tak co, co bylo dneska? O, nic, popravdu. Nebo šéf vám řekne, a když jste vlastně včera byl, odpoledne, ve dvě hodiny jste odešel. Ale až když jste tady nebyl, tak to mohlo trvat tak půl hodiny. A víte proč? Buď ne na tramvaj, nebo že byl nějaký komplikace s vyřizováním toho úkolu, kterým vás pověřili. Je to pravda, nebo to není pravda? To je přece, to je elementární jecen. Ten vedoucí to má vědět, jestli kecá ten jeho podřízený, nebo nekecá. A tak to máte ve všem. I když v teorii, filozofa je někdy jako pro našu, že pravda není, nebo pragmatisti říkali, že pravda je to, co je úspěšný, co funguje. A já nevím co. To je v teorii. Ale fakticky se všichni lidi furt se starají, co je pravda. A když je lež a chřítnou něco, že to je lež, tak jsou rádi, že to odhalili. A naopak teda chřítili by, kdyby to byla pravda, pokud se to nedejká jich. To je to, o co se všichni starají. O Bohy se dneska nikdo nestará, ale o pravdu se stará. Čím mně se zdá, že navěsit ty významy, které kdysi nesnalo to slovo Bůh, na jiný slovo, ta absolutní budoucnost, to se mně moc nezdá. Mluvte s lidma o absolutní budoucnosti, když to nikdy prostě nevědí, co to je. Ale pravda, to má každej plnou hubu, pravdy. Ať to myslí vážně, nebo to nemyslí vážně. A vedle toho je všude spousta lží. To je smysl plný. Jako vedle pravého Boha bylo spoustu bůžků a model. A tady vedle pravdy je spousta lží. To je, co si nosím ho. Mně se zdá, že ten pokus to přemíst do oblasti, která je živá, je významný. A že to musí křesťancí podniknout. A trvat na těch svých starých nějakých... Kdyby to byl kompromis, že vůbec křesťancí mluví o Bohu. Termín Bůh není křesťanský. Víra jo. To se nikde jí nenajde. Ale Bůh... Každý náboženský mluví o Bohu. To je obecně náboženský termín. Proč to považovat za tak nezbytnou součást křesťanské věrouky? To je ten důvod, proč si myslím, že když je něco významného v křesťanské tradici, že se tam musí říct. Těžko říct, jestli dočasně nebo trvale, jinak. Tak, aby to oslovalo člověka. Nejenom teda nás, kteří jsme s vámi vyrostli. My si to rozumíme. My už máme ty svý šibolety. To prostě odcituje někdo kousek verše z kralický, ten druhý už ví, kam myslí, kam míří a tak dále. Prostě už jsme na to natrénovaní. Ale ty lidi v ostatní nevědí nic. Těm je třeba to říct tak, aby je to oslovil. A ne jim říkat teda, že nejdřív musí se naučit katechismus, nejdřív musí udělat, já nevím co, ještě já proštudovat, nevím co a tak a naučit se se, já nevím co, naspám mě všecko a tak. A pak to je prvá, že to je potřeba oslovit přímo hned. A když si kdyžsi, křesťancí, kdyžsi si klidně pomáhalo tím, že teda citovalo starý hebrejský texty, že? No a nebo teda, že? Pavel neváhal tam říct, máte tady jeden chrám nebo náhrobek, nebo co to jméno, nebo pomník nebo co, neznámému bohu, no a já právě o tom neznámým. To je ten způsob, že? Prostě najít navazovací bod. On jim nemluvil o nějakým cizím bohu, o kterým nikdy neslyšel, tady máte ten. Já o tom vám chci něco říct. No a už poslouchali. Něco takového je potřeba najít. No a poněkud se mi zdá, že v tom moderním myšlení je nepřítomno pomyšlení na nepředmětnou skutečnost, tak to je na skutečnost nejskutečnější, která ale není tady ani tamhle. Jak to teď pojmat? Jak to jasně ukázat? Že to není jen iluze, že to nejsou lidský představy, že? A že to je něco, s čeho žijeme. Tak je potřeba udělat takovýhle nějaký podnik. Někdy je to povedený, někdy je to nepovedený. Mně se zdá třeba ten podnik s tou pravdou, že je dost povedený. A proti tomu s tou extází mám velký pochybnosti, že? A asi nebejt těch paresátníkosíkovej, tak se to nikdy nemohu udělat takhle. To se musí ukázat. Někdy se to časem prověří jako blbost. Tak se musí udělat zlýhá zkouška. Ale nicméně to, co zatím je, co se tím chce říct, to je ta nezbytnost, aby člověk se otevřel a sám sebe zapřel, potlačil, že to je něco elementárně křesťanského, kristovského, že Ježíš o tom sám mluví. A teď to ukázat na to, že naše myšlení je takové, že se bez toho neobejde, myšlení každého z nás, právě tam, kde chce být přísný, kde chce být přesný, že to musí udělat. Tak mně se zdá, že na tom něco může být. Eventuálně může, kdyby se to povedlo líp to ještě udělat, že by to mohlo učinit tu skutečnost takovou jako přítomnější, aktuárnější, že by se to lidi plnějci uvědomili, že to tak je snad. Já bych se ještě chtěl zeptat tak trochu, protože Tájek vydal při Svědomí radě základní křesťanské pojmy. To je jako cyklostyl a probírá tam taky teda termín Bůh a on tam říká, že jako termín Bůh se nedá ničím nahradit nebo že se může nahradit, ale že není funkční z toho důvodu, ta určitá náhražka není funkční z toho důvodu, že se k ní nedá modlit a teda po vašem výkladu teda asi teďka chápu, že on tam teda taky používá prořetelnost, pravda, že to jsou určitý náhražky, kterým se to dá nahradit. Že se k tomu člověk jako modlit nemůže poněvat, má určitý pojetí teda té pravdy, který třeba teda, že tu pravdu teda pojímá, teda zřejmě teda a je předmětně jako něco předmětného, že teda se k tomu fakt modlit nemůže. Ale pokud je pravda schoda myšlení se skutečností, no tak k tomu se samozřejmě nedá modlit. A že teda ta jeho výpověď, která tam teda je, tak je vhodná teda akorát teda pro uzavřené společnosti křesťanů, že teda se k tomu bohu mohou modlit akorát teda křesťani, ale ne teda pro určitou misii teda zřejmě, která správně chcela. Ale co to je taky modlitba? Prostě jak můžete na někoho přijít a říct mu teda, že se má modlit. Neví, co to je, vůbec jako nedá vám to smysl, že jsou lidi, který mají jakýsi zastrčený povědomí a když je jim nejhůř, tak si kleknou a teď nevědí, co by teda řekli. Tak jo, prostě to je popsaný v literatu, no, takových případů. Ale to jsou už lidi, aspoň částečně zastrčený, ale jsou lidi, kterým to nedává naprosto smysl. A co to je vlastně modlitba? Nezaměňujeme ten konkrétní způsob své modlitby za to, co je podstatou modlitby. Je to... Víte, třeba mě napadla jedna věc, tak kdybychom třeba hledali já uteču teď něčemu jim při vrete mě, bač, já si zapomenu, kdybychom třeba hledali reflexy ve starém zákoně. No a teď nám chtěli ukázat teda, jak už tam je přítomna reflexe. No tak to nejde o to, tam najít místa, kde třeba no taky, že když tam třeba se najdeme teda, co je člověk, že jsi tam pamětliv, že? Čili to je reflexe. Nepochybně. Ale to není to nejpodstatnější. Například reflexe je přítomna ve starém zákoně v desateru v přikázání zachovávat deca vodní. To je totiž ta základní, základní, ten základní předpoklad reflexe je odstup, ustat v práci a odstoupit od ní, podívat se na ní z jiného hlediska, z jiného stanoviska, než z toho v něm jsem, když jsem uprostřed té práce, že? No to je něco elementálně důležitého. Reflexe antická nemohla být dovedena do důsledku ze dvou důvodu. Za prvé, že ty, kdo ji prováděli, nic nedělali. A za druhý, že nikdy od toho, co dělali, neodstoupili. Oni v tom dělali furt. Ale přestat s tím, co dělám, odstoupit, teď si nechat dojít, jestli jsem to dělal dobře nebo ne, to nerozsuznuju já, to já se tady stojím na soudě, že? Já se nechám, já se dře otevřu a nechám se teda ukázat, jako ten, kdo to dělal špatně nebo dobře. A pak se do toho pustit zase a líp, no to je něco, co od reflexe nelze, nelze od děle. To je jedna z elementárních, nejzákladnějších složek reflexe. Taková překvapivá záležitost. No a najednou se ukáže, že to světí v den sobotní je něco, něco podstatného. A teď v této souvisnosti říká Ježíš, že člověk je v pánem soboty, a ne sobota pánem člověka. No míňí tím, že to odstoupit je blbost. Ne, jenom že ta etída nebo ty prstové cvičení spočívající v tom, že dnes sobotního jsme ustali ve své práci, že už jsou za námi. Že my teď můžeme reflektovat kdykoliv. A máme reflektovat kdykoliv. Že neděle je celý týden. Teď reflektovat máme stále. Ne jenom čas od času. No a podobně je to s modlitbou. My musíme najít to podstatné v modlitbě. Jako s tou sobotou to držet jako adventisti. Takovým tím hrubým vnějším způsobem. Musíme pochopit podstatu. A co je podstatou modlitby? Po mém soudu podstatou modlitby je reflexe. Tam v reflexi, jak se mám jí vylíčil, jsou všecky náležitosti modlitby. To, že člověk sám odstoupí od sebe. Že se otevře. Že se setkává. A že nechává nad sebou rozhodovat toho druhého. Partnera, protějšek, nebo jak bychom to řekli. Že se skloní, naslouchá, vyslechne a poslechne příkazu a výzvy. Znovu se obrátí do svého praktického života. A tam jedná potom jinak. Což je teda ovoce modlitby. Takový ty vnější náležitosti modlitby, to je prostě, že člověk si tak představuje, že mluví s někým, s nějakou... To je anem, jak si to kdo představuje. To je těžká věc, on se to dá tak jako zesměšňovat, zkreslovat a tak. Ale ono něco na tom vždycky takového, ale co menšelých je, že neplatíme to v podstatě. Ono nevadí, že to tam je, poněvadž, co na tom. No to jíst maso obětovaný nebo nejíst, na tom přece nezáleží. No tak jestli tam budou nějaký představy, nebo nebo představy, ale je to podstatní. Můžeme zaměnit s tím, na čem nezáleží. Ta rozhodující situace v modlitbě je, že člověk předstupuje před někoho, komu vlastně není partnerem, že? Jako před partnerem. On osloví někoho, koho nemá právo si oslovit, aby očekával, že se mu dostane jeho slova. To je přece podstatný. Taková nehorázná drzost, že osloví sám, že tady to, co třeba ten Abrám jak smlouvá, že před tou Sodomou a Gomorou, jak smlouvá z těch 50 na 10, že pochopitelně furt tak vždycky říká, no odpusť, ještě nechtěl. Uplně vidět, jak si sám je vědom toho, jak je to blbý, jak je to takový bez formy, jak on takový černíček, když má tady se dohánovat o to, jestli ještě přece ho, ještě, ještě. Ale udělá to. To je podstata modlitby, že? Že člověk se dopouští drze něčeho na co, jako kdyby vůbec neměl právo, ale s tou dobrou nadějí. To je jako to dítě, když začne mluvit, jak si může dovolit tak žovatlat, tak tak šišlat a takový pazvuky ze sebe dávat, když ten jazyk je tak krásný. Jak si to může najstnout to dítě. Ale on očekává, že ho nikdo nezakousne za to. Očekává, že to je jenom první krok a že lidi budou mít radost kolem, že první krok udělal, že to bude jenom nějaký g, g, g. Mně se zdá teda, že ta reflexe, že to je, v tom je popsáno, já nevím, mně nenapadá, jestli vlastně to napadne, to mně všimněte. To taky může být jenom má slepota, ale mně se zdá, že se o modlitbě nedá říct nic víc, než to, co jsem řekl o té reflexi, že ty všetky podstatný struktury jsou v tom zachované. A že tedy modlitba je určitý typ reflexe. Podstatný reflexe. Proto tam například to děkujeme za to, co bylo a prosíme za to, co bude, o to, co bude, co mělo být. Prostě ten svět je nějak schrnut, je přiveden teď do té konfrontace, do toho rozhovoru, do toho setkání, je tam s tím spolu s námi. A my v tom, a my přiznáváme, že jsme se teda proviněli, že jsme to neudělali a zastáváme to, že jsme udělali. A děkujeme za to, že jsme mohli udělat aspoň něco slušnýho a dobrýho, jinakže ze sebe bychom to stejně nedokázali. Protože to je to, co v reflexi se ukazuje, co my vidíme na jedno, a to rozhodující, aby to bylo možné, je k tomu, že právě to je to, co namítám proti pojití reflexe u většiny jiných filozofů, totiž, že tam jsou ty věci, že ten tam já, ale vedle toho, že prostě já tam jsem na váhách. Já jsem to ten, který je vážen. Já se modlím, ale v podstatě v té modlitbě jsem zvážen a nalezen lehký. To je podstatní pro reflexi, že já se vydám v šanc, že zapšu sebe sám a že si nechám o sobě říct, co jsem, jaký jsem a jaký nemám být a jaký mám být a co mám dělat. Že to nechám dojít. Že k tomu nejsem hluchej. I když mě to teda raní a dožere třeba, jako Davida dožeral ten Nathan. A to je on. Ne, jak se jmenoval? Nathan. Jmenoval se Nathan. Už to nevím. To je k dožrání. Nicméně to, že se ten David tomu otevřel, to je podstatné. To je nesnadné. Nechat si říct něco kritického, tvrdého a ještě navíc, aby to byla pravda. To je nesnesitelné. V pravdě člověk rád slyší, že by byla pravda, že tohle si udělal dobře. Tak to jde. Ale pravda, která nám ukazuje, že jsme to udělali úplně blbě, že jsme to zvorili, že jsme se na to vykašlali, že jsme se zachovali naprosto bezohledně nebo neodpovědně, to si špatně poslouchá. Vydat se této pravdě v šanc, odevřít se pravdě, která ukazuje, co jsme, jaký jsme, je to nesnadné. To je v podstatě, že spousta křesťanů se modlí, děkujeme ti pane, že nejsme ty verzišníci. To je taky modlitba zcela fališná. To je fališná reflex. No tak já už nebudu kecat dál. Zdá se mi teda, že v té modlitbě víc než ty reflexy v podstatě není. Samozřejmě jsou tam ještě jisté takové zváštnosti, takový ten osobní, taková důvěrná osobní, důvěrnej kontakt. No ale já nevím, to je takový kolorit. Určitě, jestli si to nenamlouváme trochu, jestli jako... Je to opravdu něco, co... z čeho žije. Jestli to není, no, tak prostě taková... No, teda, nevím, co vám stalo, že ta reflex je poprvé záležitostí, která teoreticky se podehrává v každém. A můžeme to nějak rozpoznat, že se to podehrává. To je ono. To je dovízt tu reflexi tak daleko, aby si to neuvědomila. No a teď... Teoreticky si to každý může uvědomovat, ale jak je vidět, tak si to každej neuvědomuje, že ne? Čili tu reflexi potom nemá. Kdo si tohle neuvědomuje, tak tu reflexi nemá. Vlastně, protože bez ní nemůže bejt. Každej reflekuje nějak, ale jako nedotáhne to dost. Nevyvodí z toho ty patřiční závěry. Čili... Nemá tu plnou reflexi, nedojde k té plné reflexi, ale může dojít. No a teď teda je zajímavá druhá věc, že když teda by člověk došel k té plné reflexi, tak to by znamenalo, že by měl být dobrý. No, že by měl bejt, to nevím, jestli by to znamenalo. Ale určitě by to znamenalo, že by si měl bejt, jak si nade všechno jiný, jistý a pevně vidět, že má bejt dobrý. Teda, že by to samovedlo k tomu, že by byl dobrý. To myslím, že ne. To je iluze sokratovská, jo? Že všichni teda pášou zlo jenom z nevědomosti. To tak není. Čili potom křisten od nekřistena se liší jedině tím, že teda chápe něco, co do čemu se říká obývat. Měl by se tímhle lišit, no. On samozřejmě neliší. To je anonim. Právěže. Nejenom teda, že chápe, ale teda, že také teda z té výry žije. Pochopitelně, jo? Takřka je to v tom obsaženo, právě, že nikdo nemůže chápat, co to je výra. A současně v ní nejbejt. Takže jako je to v tom obsaženo. Ale nicméně, třeba to, říct, že jako nestačí to jenom chápat, že. Už jenom chápat je to možné, jenom teda, plně chápat je to možné, jedině, když to skutečně jako je zakotení mého života. Ale pravděpodobně, já bych řekl teda, že ta představa novozákoní, že ta rozhodující změna s člověkem, že se odehrává na počátku v té rovině noézis, že teda to je metanoiá, že je asi správný odhad. Že totiž taková ta anonimní výra, neuvědomněná výra, že není cílem. Že tedy jako jak bych řekl, programem, ideálem Ježíšovi, nebo jak by se tak hloupě řekl, že není, aby všichni lidi věřili, ať vědí nebo nevědí. Aby věřili a věděli, že věří. Aby její život byl zakotven ve víře, ale také jako takový, aby byl reflektován. Nebyt teda jako maně věřící, ale teda vím, kdo je mým pánem. Vím, komu jsem mu věřil. Toto povědomí, té důležitosti, abych věděl, to myslím, že patří velice podstatně ke křesťanství, ke křesťanský tradici. No, teda se mi tohle mě totiž dá trošku na to nevednout. A vím, že kdo je teda jeho pánem, tím pádem i ví, co je dobrý a ví, co je pravda. A ví, že má chtít pravdu a že ví, že má být dobrý, ale tím to jako hasne, protože on to nemůže snad... On nemůže být dobrý, nedokáže to prostě, a on nemůže následovat pravdu, lečen tím, že teda tím pravdým nějakým způsobem nás poznává. No. On neví, co to je pravda. On ví, co to je pravda z části, že je to takový to vědoucí nevědění. On musí stále očekávat, proč pravda je něco živýho. To není jednou pro vždy tady, že. To je něco živýho. To je jako ten kouřovej nebo vohnívej sloup, který ved ty izraelský pouští. A oni nevěděli, kde bude zejtra, kde ho vidějí dneska. Ta pravda nás musí oslovat vždycky znovu. My musíme znovu a znovu nás slouchat. Čili my to nikdy nevíme. Proto taky se může stát, že se furt můžeme mejlit. Napořád můžeme od toho odpadnout.

====================
s2.flac
====================
tak se nestratí v tomhle sedmu ve smyslu, že by zmizel a už by ho nikdo nikdy nespatřil. Prostě jak bys říkal Pradinová, on tam zůstane, on tam je, on se ztratil sice, ale jen tak jako do jistý míry sebe zasnašel, sice nevěděl, kde je, ale věděl, že on je tady, když nevěděl, kde to tady je. On je zase u sebe, nedovede se lokalizovat, nedovede přesně určit souřadníce, ale sebe má, on se k sobě snadno vždycky dostane. Na první pohled snadno, to potom uvidíme, že to někdy je velmi nesnadné, ale když se říká, že se člověk ztratil, tak to není proto, že by najednou sám sebe neměl, sebe má, on ztratil orientaci. Jak je to možný? No to je proto, že ten člověk nepřejde tu svou akci, takže když by se ztratil, tak by přešel v tu ztrátu. On se vždycky z tý svý akce vrátí k sobě. To, že se vrátí k sobě, to není samozřejmé. To je jenom u subjektů vyšší úrovně. Na tý nejzákladnější rovině, takzvaný primordiální od první řád, tam taky může dojít k tomu, že taková ta primordiální událost, která má začátek, proběhne, skončí a nic, nevrátí se k sobě. To není tak samozřejmé. To, že se k sobě vrátí, to je ta flexe. No jenom, že za normální okolností by takovej subjekt, žížala třeba, nebo brabenec, nebo vyšší nějakej obratlovec jako třeba ještěrka, nebo dokonce kočka a podobně, když se k sobě zase dostanou zpátky z tý svý akce, tak podniknou další akce. Mezi těma akcema může být určitá souvislost, to je to, že když se jedna nepovede, kočka chytá myš a myšík úplně uteče, udělá nějak nebo psavi zajíc udělá pár kliček a pes prostě skončí někde v křovíče, věkne a honí ho znova a po druhého chytne. Pojď se poučí. On už si navíkne, že ten zajíc je potvora, že dělá kličky. Po druhého si dá bacha a nejdřítí se jak nosorojec. A už je připravený, aby taky dělal kličky. Ale to ještě málo. To je, že se poučí z té minulé akce. Ale existuje u člověka zvláštní schopnost takový nový akce, která se znovu vrátí k tomu, k čemu se už vrátila ta flexe. To jest vrátí se k sobě, i když už u sebe je. To je podstata reflexe. A teď zatížíme tohle pojetí, tuhle skutečnost reflexe, návratu vědomí a teď už necháme stranou tu praxi a budeme mluvit jenom o vědomí, návratu vědomí k sobě. Tuhle skutečnost zatížíme, co to dá. Tak když vědomí se má vrátit k sobě, přesně řečeno, když má přistoupit k sobě, tak může vědomí k sobě přistoupit, když je u sebe? Nemůže. Zkuste, když tady takhle sedíte, tak k sobě přistoupit. To je nemožný. Někdo jiný k vám může přistoupit. Ano, vy byste k sobě mohli přistoupit, byste se mohli rozdělit, část by seděla a část by odešla a ta by teprve pak přistoupila. Když jsem tady, tak nemůžu k sobě přistoupit. Jak může vědomí k sobě přistoupit? Jak může vědomí ve vědomí k sobě přistoupit? Jak může vědomí se k sobě dostat? Jak může být při sobě, když jsme si říkali, že je charakteristický pro lidský vědomí, že nejenom víme a že víme, že víme. Jak je to možný, že víme, že víme? Jak může vědomí, který je vědomím něčeho, být ještě navíc vědomím sebe? Tak první, co nás může napadnout, je ten odstup. Spočívá v tom, že vědomí se nejprve upne třeba k židli. A když toho má dost a ta židla už ho nutí, tak si zase pobrátí zády k židli a přistoupí k sobě. A uvědomí si sebe. Takže místo židla si uvědomuje ve sebe. Jenomže tohle to není dost radikální odstup, poněvadž tohle vlastně všechno je ve vědomí. Ve vědomí si uvědomují židli, ve vědomí si uvědomují sebe. Ale tím jsme neodpověděli na otázku. Otázka zněla, jak si vůbec můžu uvědomovat ve vědomí sebe. My jsme to teď chtěli převíst na takovou věc známou, že člověk si vždycky uvědomuje něco. No a tak když si uvědomuje cokoliv, tak si může uvědomovat i sebe. Život to není samozřejmě. Musíme se tát zadál, jak je to možné. No a teď musíme předpokládat, že takovejhle odstup, který znamená jenom, že vědomí zapomene na sebe a soustředí se na židli, že není žádný odstup. Odstup, skutečně radikální odstup vědomí od sebe, je pouze tam, kde vědomí neodstopuje ve vědomí, nibyž odstupuje tak, že sebe nechává za sebou. Ten odstup se neděje v rámci vědomí. To není radikální odstup a ten by nám nic nevysvětlil. My potřebujeme takovej odstup, kde vědomí se odstne mimo sebe, kde přestane být samosebou, přestane být se sebou, spolu se sebou. Odejde od sebe. To je ten odstup. Není, že na sebe zapomene, ale odejde od sebe. To je to, co jsme si říkali, kdybyste chtěli k sobě teď přistoupit, vy byste museli zároveň sedět, ale zároveň odejít od sebe, od sebesednících. Což není možný, ale to vědomí to umí. Čili ve vědomí to nějak možný je. Jak může vědomí odejít ze sebe, odejít od sebe, nechat se za svými zády, nechat se za sebou? A tedy jak se může ocitnout před sebou? Když se na to díváme ze hrdiska toho vědomí sedícího, tak najednou ono samo je před sebou, aby mohlo sebe nechat za sebou. Jak je tohle možný? Na první pohled je to úplně nesmysl, jenomže proto je starý název. Jak se tomu říká, když člověk ve svém vědomí je ven ze sebe? To je ecstasy. Jenomže na sobě to má takové strašlivé konotace, že každý se toho lekne, že ecstasy to je něco takového tajemnýho, mysteriózního a tak dále. Vůbec ne. To je základ každé reflexe. Reflexe není možná bez ecstasy. To je bez ekstatického vyčnívání vědomí ze sebe sama. Bez ekstatického pobývání vědomí mimo sebe. A když takovéto vědomí ekstaticky, aby bylo jasné, že nejde o běžnou ecstasii, jak se tomu tak říká, tak doporučuji, nebo sám to tak píšu, ek-stasis. Aby to nebylo ek-stasis. Ekstase to je takový ten běžný asmatenost, jak se to překládá taky nejčastěji. To ekstatické pobývání mimo sebe. No ale co to je pobývat mimo sebe? No pobývat mimo sebe, to znamená mít šanci se s někým setkat. Když nepobývám mimo sebe, tak se s nikym nesetkám. Scheringovo já, nebo fichtovo já, Hegelův absolutní duch, to jsou všechno vědomí neschopné ekstase. Ekstase je potřeba k tomu, aby se dva lidé setkali. To jest ne, aby do sebe vrazili, aby se vodli sobě na blízku, aby se skutku setkali, aby spolu byli obyvateli téhož světa. Světa řeči, nebo světa vůbec, světa pravdy, aby si porozuměli v podstatných věcech. No a nejenom to. Člověk se může setkat nejen s druhou bytostí lidskou, s druhým člověkem, podstatně setká pouze v ekstasi, ale může se také jedině v ekstasi setkat s pravdou. Ekstatický pobývání mimo sebe totiž se nazývá jinak otevřeností vůči pravdě. Člověk prolamuje svou subjektivitu tím, že se otevře vůči pravdě. Pravda pak není čímsi jako ingrediencí do jeho vědomí, jako opojným nápojem, který bystří smysly. Pravda se ukáže jako pravda pouze tomu, kdo je schopen se otevřit. To je kdo nemá s sebou připravený šuplíky, krabice, kambitu, nebo šanony, kam by tu pravdu zařadil. Kdo skutečně očekává, že ta pravda se mu vědí jakkoliv. Nemá předem už nějakou si tuchu, jak by to mohlo vypadat. Kdo očekává tu pravdu, nechá se jí vést, nechá se jí přesvědčit. To není snadné. Člověk, který má třeba vypracovanou nějakou teorií vědeckou, nebo má filozofický systém, tak se stává impregnovaným vůči pravdě. Je neprostupný, prostě slyší jenom to, co se mu hodí. Ale uslyšet to, co se mu nehodí, k tomu je potřeba otevřenosti. A tato otevřenost, to je to ekstatické pobývání vědomý mimo sebe. To napřažení rukou, otevření náruče a očekávání, že někdo mě osloví. No a to není všem všechno, to je půlka teprve. Když mě pravda osloví, tak patří k podstatě, to je to nepředmětné skutečnosti, že se chce prosadit, že chce platit. Chce platit především pro mě. Mě oslovuje a žádá si mých služeb. Já pravdu uslyším, poslechnu, dám se jí doslužet. A to znamená, že já už jsem se zapřel. Já už nejsem já. Já už nehledám svých věcí. To je ten odstup, k tomu bylo dobré to ekstatické pobývání mimo sebe. Já už nejsem ten, který jsem byl. Ale ta pravda mě posílá. Nenechává mě u sebe. To je valešná představa orientálních náboženství. Když se useberu s pospůstama a meditací a dostanu do vyššího stavu duševního, tak tam, že spočinu v posléze, spočinu až v posléze v měrváně třeba, nebo v těch stupních před tím, ještě nikoli. To je chyba. To je právě jen půlka. Ta pravda mě posílá zpět. Protože ta pravda je něco jako výzva. To není skutečnost daná, u které by stačilo pobývat. Dobré je, pane, pobývat i v příběh svých dvích. Ne, ne. Jestli jste četli Rádlovou těchu z filozofie, tam je ten obraz o těch ideích, tech labutích, exáctních ptácích. Oni přiletějí k svý královně a on je hladí a oni jsou celý šťastní, no ale chvíli pobudou a královna říká, no tady zůstat nemůžete, co by si lidi bez vás počali. No a tak se s nima rozžehná a oni zase musí odletět klidem. Takhle to vypadá. Člověk, který ekstaticky pobývá mimo sebe a vládu nad sebou předá někomu jinému pravdě. Chci mluvit, možná filozoficky, ale nevím, učovat si nějaký termíny problematický. A to se k tomu ještě vrátíme, proč je možno se obejít bez termínů bůh. Mimochodem já jsem o tom asi ještě nemluvil. Existuje taková dobrá tradice česká ze jména, teologická i filozofická, že místo pojmu bůh se říká pojem pravda. Teologicky to proved velice původným způsobem ve svým nástupním přednášce Hromádka problém pravdy v teologické myšlení. V řadě případů bylo to otištěno. Jednak v Šeskánské relií, potom extra, v knihovnitce Imky, potom znova to bylo v Teologii a církev a ještě jednou to bylo, teď nevím, v nějakém zborníku, ještě to bylo znova otištěno. Všechno vám to poručuji. To je jedna věc. A za druhý, to je hůř číst, protože to je roztroušeno po spoustě spisů, je radnou pojetí pravdy. On o tom nic nenapsal, teraz speciálně tematicky takhle. Je potřeba přečíst halidu textů, že vybrat z toho pojetí. Nevícmeně už se tím řada díl zabejval, mimo jiné tak je Patočka v 1830. roce v České mysli. Ale už dávno před ním se tím zabejval. Kozák, dokonce dvakrát ze sebou, Uralovi pojetí pravdy psal v České mysli už někdy, já myslím za války první a nebo krátce po ní, a pak ještě znova asi ve 30. nebo tak nějaké roce. Psal o tom Smetáček v takovým malým spisku Kozák rádla Hromádka. Psal o tom dokonce. Člověk, který na první mohl být, vůbec k tomu neměl mít senzóriu. To je stvarně šekající ve filozofii posledních let před válkou, kdy tam v závěru, kde mluví o české filozofii a filozofii přítomnosti, tam znova, z této verci, píše Uralovi, že jako vždycky ho takhle porespektoval a byl mu zajímavý, všemu, že to prostě žádná vědecká filozofie, není to jest pozitivistická různice, ale že jeho pojetí pravdy, že ho ilituje, že to je hrozný, že to prostě, a teď tam taká svý pozitivistický věr libučem, ale už to, že je to hlava střech, že je to věc, kterou čeští filozofové se opětovně zabývaly. Je to neobyčejně pozorovatná právdu o pojetí pravdy. No a tak, jak si to jenom pro odůvodní, prostě má to určitou tradici. Mimochodem, nejenom tohle, ale existuje i světově tradice pokus užít jinýho termínu. Termín Bůh je totiž strašně myticky zaneřáděný, takovými mytickými konotacemi, mytickými významami. Je nemožný ho očistit. Jeho používáme pak, je to takovej obecnej zvyk, ale to je pojem, který je typicky náboženský. A jestli se prookáže, že křesťanský, a my se k tomu dostaneme, že křesťanský vlastně náboženský není, že jenom v náboženském světě na sebe bralo náboženskou podobu, ale v podstatě, že proti náboženských vždycky polemizovalo, no tak pakovšem teda je zcela logický, že ta sebekritika křesťanského myšlení, že musí být nakonec zaměřena i proti pojmům, které jsou vlastně nevlastní. Křesťanský samo sebe nikdy nemůže chápat jako jedno z náboženských. Vždycky náboženský je bohánství, to je modlářství, to jsou můžkové. A křesťanský není tím nejlepším v bohánstvě. Vždy je něčím jiným. Dáme k tomu se ještě dostat. A jestli tomu tak je, no tak potom teda je napováženo už, že ten termín je v používání v oběhu. A přinejmenším je legitimní se pokusit v celé Evangelii, v celou zvěst, v celé Kerima, se pokusit formulovat, aniž by se tam o Bohu mluvil. Aniž by se termínu Bůh užilo, ne o Bohu mluvilo, tedy máš zase ještě co tomu řeknout, ale aniž by se tohoto termínu použilo. A proto je velmi legitimní. Například katolický, jeden z předních teologů, Rahner, v jedním z svých studií se pokusil interpretovat Boha jako absolutní budoucnost. Se pokusil teda náhradní pojem vybudovat. A takových případů je víc, že můžeme se tím někdy ještě zabrít. Stejně k tomu dojde. Pravda posílá člověka zpět. Posílá ho mezi lidi, jako ta královna posílala ty labute. Člověk se stává v tu chvíli poslancem, vyslancem. Je poslán, posel. A je vysílán, poslán k lidem, do světa. Do světa a k lidem. Takže je veden k nové aktivitě, od které odstoupil původně. A od které odstoupil tak důkladně, že sám sebe popřel. Sám sebe nechal za sebou. A dokonce ve svém vědu. A nyní se znovu dostává do míst, kde už byl. Ale jako někdo jiný. Jako někdo jiný, ale tedy jako někdo proměněný k tím setkáním, tím pobytem vymo sebe. Ale jako někdo, kdo nespřetrhal své svazky se svou milostí. Někdo na sebe navazuje. Je to někdo jiný, ale tento někdo jiný bere na sebe to, čím byl. I když ne, samozřejmě tak, že by to zopatoval. Ne jako archetyp, ale jako jakýsi předpoklad. Dalšího kroku upředu. A tak člověk je veden, samotnou pravdou, s níž se setkal, je veden k nové aktivitě. A protože to je už někdo jiný, tak je ta aktivita jiná. Je to aktivita, která nese na sobě stopy toho setkání s pravdou. Samozřejmě jenom stopy, není to vdělení pravdy. To není možné, protože pravda je čirá nepředmětnost a každé její zpředmětění je tak trochu zpotvoření. Pravda zůstává jím čím je jedině, takže se vždy znovu distancuje od každé své realizace. A člověk zůstává v pravdě jenom, když vždy znovu odstupuje od svého díla a vždy znovu nechává sám sebe za sebou a trč, vystupuje, vykračuje ze sebe k novému setkání s pravdou. Jak vidíte, to, co se potom teď ke konci dalo říct, takovým podezřeným způsobem připomíná novej mýtus. Ten mýtus je jinak orientovaný a my se můžeme opřít, protože koneckonců ta historie s tím Abrahamem Alotem, to je taky novej mýtus. A Abraham, který opouští to jisté, to dané, co má, a to neznáme, kamže se stává novým archetypem, jenomže ten rozdíl je v tom, že ten archetyp, právej, původní, mýtický, blokuje všechno nové a vrací každý pohyb zpět k té minulosti, když toto je archetyp, který otvírá člověka do budoucnosti. Chyba není v archetypu vůbec, jenomže v archetypu, který je v pravdě archetypem, to jest je typem, který je na počátku. Arché, en arché. Tohle je archetyp, který vlastně není typ na počátku, jenomže typ na konci. Mělo by se tomu říct nějak teletyp nebo mystoarchetyp. A proto také, když o tom takhle mýtický mluvíme, tak vlastně to není mýtost, protože my to nevracíme zpět, jenomže my otvíráme pohled na něco nový. A že mluvíme jakoby mýtický, to je jenom takový vnější dojem, že to vypadá takový víc poezie než filozofie, která je naše věda. Ale tím se nemůžeme nechat svíct. Některé věci, když se nedají říct jinak, tak se musí překoktat, tak se musí v nějakých metaforách vyjádřit. Prozatím, než to dojde dál. Ale co je důležité, a to je to, co bychom ještě zopakovali, když důsledně domyslíme, co to je reflexe, musíme předpokládat, že vědomí, které se má k sobě dostat, které má být při sobě, a to je vědomí, o které nám hned, to je lidské vědomí, které je při sobě. Když není někdo při sobě, tak nemá vědomí. Je bezvědomí. Upadl do bezvědomí. Takže vědomí, které je při sobě, muselo prodělat něco podstatného, totiž nejdřív se muselo dostat od sebe, aby se mohlo k sobě dostat vpět, a být při sobě. A v tomto odstupu od sebe, který nemůže být tak povrchní, a nemůže se týkat jenom toho, že třeba na chvíli na sebe zapomenu, nemusí být žádný odstup, musí být radikální odstup, takový odstup, kde vědomí samozad nechává sebe za sebou a jde před sebou, kdy je mimo sebe, a v tomto pobývání mimo sebe, v tomto ekstatickém pobývání mimo sebe, se setkává s nepředmětnou skutečností a pouze tam. Člověk může být osloven pravdou pouze v tomto ekstatickém pobývání mimo sebe. V tom ekstatickém, to jsme ještě přeskočili, že člověk může ekstaticky pobývat mimo sebe, jedni když tu je ten prostor, kam vy odstoupili. To není samozřejmá věc. A ten prostor, kam odstupuje, to je ten prostor pravdy. A ta předsíní toho prostoru pravdy, to je řeč. Proto člověk bez řeči a bez vědomí není schopen reflexovat a není schopen se stát služebníkem, poslen pravdy. Tím jsme si zakončili ten přehled té trojí vrstvy skutečnosti, k níž se v filozofii vstavuje. Pouze v jedné té vrstvě má co si společného zvědou. To je tam, kde jde o předmětnou skutečnosti. Tam s vědou je do značené míry filozofie solidární. Na vědu dá, když věda něco nevyobjeví, tak to bere vážně. Ovšem bere to vážně jenom do jisté míry, v jistých mezích, to je jen pokud jde o tu předmětnou stránku. Ale ví, že pouze o předmětnosti se skutečnosti nevyčerpává, že čirá předmětnost neexistuje, že je fikce. Každá předmětná skutečnost má také nějakou nepředmětnou komponentu a nepředmětnou stránku. Naproti tomu čirá nepředmětnost fikce není. Čirá nepředmětnost je skutečnost, v níž zakotuje člověk svůj život. V té jedné rovině je solidární svědou a může se s ní domluvit. V ostatních rovinách se svědou domluvit nemůže. V ostatních rovinách je filozofie vidoucí, kdežto věda je slepá. A tyto roviny jsou především. Člověk je jakožto subjekt. Filozofie je prostředkem sebeuvědomí člověka. Což je něco docela jiného než předmětné vědecké poznání, co to je člověk. Sebeuvědomění člověka, tam kde člověk si uvědomuje sám sebe, tam je věda bez jakýkoliv šance na to, aby něco objezdnila. Ale člověk jako člověk může být sám sebou pouze ve světě lidském. Nerodí se jako člověk, musí se člověkem stát tím, že je pozván a vejde v kročí do světa řeči. Svět řeči je něco, co se vědě zcela vymiká. Ale svět řeči není tím posledním. Svět řeči je jakousi mediální oblastí, která představuje tu vnější podobu scény. Na níž se něco odehrává. Smysluplnost řeči je podmíněná. Řeč může být smysluplná, může být nesmyslná. Podle toho, co tou řečí promlouvá. Řeči je mediální rovina proto, že tou rozhodující rovinou není svět řeči, ale svět pravdy. Je to pravda, která oslovuje člověka, ale oslovuje ho jenom ve světě řeči. Člověk, který nepronikl do světa řeči, nemůže být osloven pravdou. Ale proniknout do světa řeči, vstoupit do světa řeči ještě neznamená být oslovován pravdou nebo uslyšet pravdu. K tomu je potřeba otevřenosti, další otevřenosti, větší otevřenosti, než má malé dítě, které se učí mluvit. I to musí být otevřeno. I to se musí nechat pozvat do světa, v kterém původně není. Ale to je jenom takový první zácvik. Ta vlastní otevřenost spočívá v tom, že se člověk otvírá vůči pravdě a se vůči setkání s pravdou. A tato otevřenost vypadá tak, že to je to ekstatické poubývání mimo sebe. Teď už jsem to zopakoval asi po třetí, zcela asi zbytečně, ale snad jsou hrnby. Tak to je teda ta důvěr. Filozof je, jak se vztahuje k předmětné skutečnosti, která nikdy není jenom předmětná. Nedá se na předmětnost redukovat, čili ta paralela s tou vědou je vždycky trošičku skřípalá. Pak filozofie je nástrojem v sebeuvědomí člověka, na to už vůbec věda nestačí. A za třetí, filozofie je metodickým, systematickým prověřováním, připravováním a kontrolováním lidské otevřenosti vůči pravdě. Ta otevřenost vůči pravdě totiž je něčím takovým jako mistrovství v hraní na nástroj nějakej. To není něco jenom, že člověk je u přímého srdce a už to jde. To se musí těžce naučit. To není jednoduchá věc. A jestliže Ježíš dělá takový přirovnání, mluví o těch pacholátkách, tak to není proto, že by stačilo být takový hluboučký jako jsou malí děti a že vše je dobrý. To je hluboké pochopení, co to vlastně dítě je. Dítě to je zázračné otvírání živé bytosti vůči světu, které je jí naprosto cizí, které je jí naprosto neznámejší. Dítě je nakloněno očekávat od světa kolem sebe, od bytostí, které se sklánějí nad ním, je nakloněno očekávat něco dobrého. A pokud není sklamáno, tak se z něho stane člověk. Kdyby tohoto nakloněnosti těm, kdo přicházejí, a tohohle očekávání, že přicházejí s něčím dobrým, nebylo, tak to dítě nemůže se stát člověkem. To není něco, co by bylo jenom prodloužením nějakého instinktu, nějakého přirozené výbavy toho tvorečka. To dítě přesahuje samo sebe, dítě dělá něco, co nemůže. Tam ruší veškerou pravděpodobnost. To je zázrak. A proto je člověk upozorněn, že má být jako malej dítě. To jest má ve své situaci být stejně nakloněn očekávat dobré věci od lidí kolem sebe, od událostí, které přicházejí. Má být stejně nakloněn dát svůj život k dispozici tomu obrovskému dobrodružství, o kterým ještě vůbec nic neví. Jenom tím, že kladně odpoví na tu výzvu, která k němu přichází. Podobně jako matka přichází k dítěti s výzvou, aby udělal první krok, jak to skvěle příčí v kapitolu o Ježíši Kristu, rádu v plním díle jeho filozofie, pokud se na něj vruce, tak ho poručuji. Podobně člověk je vzvyzýván ke každému novému kroku pravdou. A nesmí se bát, že dostane po hubě. To už je pak deprivovaný člověk. Jako je deprivovaný dítě, který, když k němu přijdete a chcete je pohladit, tak už udělá takhle. Ať je zvyklý, že dostane po hlavek. To už je zkažení. Člověk, který se příliš bojí, když řekne pravdu, že dostane na hrd, tak už prostě to nemusí být jeho vina, jako to nemusí být vina toho dítěte. Ale je už zkažený. Už se nebojí. Hledá, že by se stal další zázrak, což je možný, protože zázrak je, jak vidíme, seděl okolo. Žádný prostiáctví, žádné představy, že člověk se může vykašlat na vzdělání, na vědění, na přemýšlení, na spekulování, jak se tomu špatně říká, tak já nevím, co všecko je, a že může prostě v obyčejně věřit. Vůbec není nic prostýho a v obyčejném věřit. To je strašně složitá věc a v moderném světě nesmírně podíří. To sebou nese. Nevíme, co to znamená. To musíme vždy znovu a znovu promýšlet. To není nic, co by bylo na talíři, co by bylo jako houska na kráně. Dneska se dívat s nadějí do budoucnosti, kdo to dokáže. A je to jediná cesta, jediná možnost. Z filozofie jsem trochu zavolčil ty pokázání. Teď toho necháme. To jsou všechno takové věci, které jsem zapomněl dát na pravým místě na vědomí. Ta reflexe, to je například, kdybyste si chtěli přečíst patočku Přirozený svět, že to je jeho obliteční práce, která teď vyšla, vydisklí, a konec byla vysázená, vydisklí ve dvoustek exemplářích a číslovaně to rozběhli.

====================
s2.flac
====================
Já bych tak jako byl tak nějak sformulován na tom problému objektivití výpovědí, že zkrátka v dnešní době člověk jako je ochotný přiznat teda určitým formulacím z jedných vědeckých odvětví určitou objektivitu, které se podřizují, když to třeba z těch odvětví, to kterého patří teda i křesťanská teologie, tak tomu jako ochoten není, že teda takovej pokus obědovnání si, že i ta křesťanská výpověď má nárok na pravdivost. A tak je to asi jenom opis to, jinejma slovama, asi to, co jste teda tady říkal, asi mnohokrát teda. Ale to pro mě je asi takový teda to praktické hledisko, že člověk si začíná na analýze teda té vědy uvědomovat, že nakonec teda tvojí nevědeckost, nebo ne nevědeckost, to ne, ale její teda tu objektivnost, že zase záleží čistě jenom na rozhodnutí, k čemu se přikloním, že zkrátka to nemusí být teda ten punkt té opravdovosti, jak se to lidem zdá. No jistě, ale to je věc teda, to je pravda, to bychom teda se měli, tam půjde o dvě věci, že jednak se tak jako podrobno hledem podívat na tu takzvanou objektivitu vědy, že se ukáže, že ono zas to tak s tou objektivitou není docela tak jasný, že to je fikce do znační míry. A na druhé straně, jaksi je potřeba provést kritiku toho ideálu objektivity, což jsme teda už, k tomu máme vlastně předpoklad, který bychom mohli hned provádět. V podstatě teda ta kritika je odevřená ve chvíli, kdy řekneme, že teda věda zapomíná na subjektu. Ta objektivita, teda objektivní je to, co je nezáleží na subjektu. To je přímo teda v definici. Objektivní poznatek, objektivní zjištění je takový zjištění, při kterém nezáleží na to, kdo to zjistil. Může to zjistit kdokoliv. A kdokoliv kdo, který do toho nevnáší něco svýho subjektivu, tak to zjistí. Ale tohle to teda samou osobě, když podrobíme kritice, tak to je ta druhá věc. Za prvé teda, že to ani s tím ideálem, že to v té vědě není tak ostří, poněvadž tam je spousta věcí, které neodpovídají tomuhle ideálu. A za druhé teda, že ten ideál sám je pochybný. Je tam i určitě takové zrno, totiž, že to všechno samozřejmě je neseno základním smyslem plností. Aby to, co říkáme, nebo to, co se konstatuje, aby nebylo čistě subjektivní záležitost. Aby si nemohl říkat, každej to chtěl. V podstatě teda ta myšlenka, ten postulat objektivity, je nesen čímsi neobyčejně smysluplným a pravděvým, totiž, že jsou věci, které jsou závazné, které platí pro všechny. Že to není jen tak, že pro mě to platí a pro druhého ne. Proti úspu žádnej disputat, každej se k tomu má nějak jinak. A teď jak zachovat tu platnost pro všechny a nenechat jí upadnout do typové objektivity, což je zkreslení, objektivity nechává spoustu věcí padnout pod stůl. Tak to je teda otázka, kterou bychom mohli, třeba při nějakém doopakování, bychom si to mohli takhle na tomhletom demonstrovat. V podstatě budeme upakovat to už, co bylo v různých souvisnostech řečeno, ale zase poskládáme to trochu jinak, takže to napětna bude jistý, takový jako novosti, plastičnosti, červenosti možná. To je fakt to, co bychom mohli udělat. Vzít si na to nějakej text. Jako nějaký archeologický otevřený list, který... Uvidíme, co se s tím dá dělat. Co bych teda taky rád ještě slyšel... Už to máme, to je po pátý, že jo, se sházíme, neměníme se. Je to tak? Víc. Já bych řekl, že je to o jedno víc. Víc? Šestý, po šestý? Ano, nevím, možná třeba čtyří, možná třeba třeba čtyří. No my jsme poprvně se sešli teda jenom tak, jako jsme se dohadovali, že to ještě nebyl žádný začátek, tak to možná teda. Ano. No, ale... a to jsme nebyli všichni ještě nějak. Mám to jen. Já už jsem věděl, jak je na to. No ale v každém případě teda by bylo dobré, kdybyste tak nějak jako... Teď jste si to měli připomenout, jako rezumovat, kdybyste taky jako řekli nějaký připomínky, jestli se to rozvíjí tak, jak jste očekávali, jestli z toho pěkní něco, nebo nebo je to trochu předčasný, protože samozřejmě spousta věcí ještě teda musí být začena, ale... pochopitelně bych rád slyšel, jestli jste si to nepředstavili třeba nějak úplně jinak, že aby to nebylo příliš velké sklavání, kdyby byli tady před tím, když jsme se stáli, příliš velké sklavání, kdyby byli tady před, a už je to skoro tři měsíce, kdyby byli nějaký západno-německý profesoři, jeden profesorka, jeden profesor, jeden docent, tedy. A přišla řeč taky na úvod do filozofie a úplně teda překvapilo mě, jak mě tak vožili v obáže, jak ta profesorka říkala, že to je obrovský problém celosvětovej a že oni v Německu teda to teď mají tak, že tam je děsnej zájem u filozofii, podobně jako byl před, já nevím, asi deseti, dvanácti lety ve Spojených státech to, když si přijel Milíč Čapek, bratr Vlády Čapka a J. B. Čapka, který, já nevím, co to z toho jména jste slyšeli, to je pozorovný chlapík, který teď je v Bostonu, žádným profesorem, že už před válkou tam odjel. A tady se habritoval pracím u Bergsonovi a moderní fyzice u Kozáka, velmi chytrý chlapík. A ten přijel poprvně po dlouhé době, teda zase do Československa, to mohlo být někdy tak asi 4,60, 5,60, 6,60, tak nějak, toho přesně nevím. No a tak já jsem se pokusil teda různě vypláčit, co se dalo, co to tak vypadá, teda po téhle stránce, jak vypadá život ve Spojených státech na fakultách a tak, a co študenti tam. No a on říkal, že tam je obrovský zájem o filozofii, že oni všichni vědí, že se tím uživit nemůžou, ale nicméně teda řeší to aspoň tak, že teda študují nějaký oborkus, kterýho se uživit můžou, a přitom, že si zapisují filozofické přednášky, takže na všech nebo na většině filozofických přednášek, že auditorium prdní natřískaní, že tam prostě spousta lidí tam chodí a tak. Od té doby to trošku asi polevilo, ale teď to došlo, jak říkala ta profesorka západněho německá, že tam je obrovský zájem teda. A taky choděj teda lidi študující jiný obory, zejména přirodici a technici, chodějí na filozofické přednášky, a pouvolí do filozofie, ale že to trvá tak tři, čtyři měsíce. A jich zájem ochabuje a přestávají chodit. A že to je zejména proto, že oni prostě čekají něco od té přednášky, čekají od filozofie. A teď místo, aby se odpovídalo na jejich otázky, tak se teď odvedou kam jsi, říkají se jim spousty různých věcí, o který zájem nemají a infikujou se problémy, které nejsou jejich problémy. A tím pádem se otrávají a přestanou tam chodit. A že teda by bylo strašně potřeba najít způsob, jak tyhle lidi oslovit. Já to uvádím, protože taky vy jste měli nějaké své otázky a bylo by dost blbý, kdyby místo toho jste se odsly někde, kde jste nechtěli bejt. Tak uvažte o tom a připravte si nějaké připomínky k tomu, jestli to prostě nemáte důjem, že vás to odvádí někam, kam byste nechtěli. Jak říkám, je to trochu předčasté podívat. Samozřejmě tam ještě než to dostane k cíli, tak to ještě něco se musí říct. No ale nicméně už teď se musí jevit, jestli vás to odvádí nebo přivádí. Ten důjem nějaký z toho vytnusí kde, tak to bych docela rád teda slyšel. Nějaký čas jsme se nesetkali a tak se to muselo nějak uležet trochu. Mohli bychom to tak zvládnout. Já myslím, že by to pomohlo jako čtyře. Máte ještě něco, co byste... Vy jste úplně mrtvý. To jsem si mám dva plazna syrový a tak. No ale zase fakt, že jste teda dneska nepřímo rozřešil jisté ozduší, které je v jirkářích. Dnešní téma se toho přímo dotýkala. Problem jirkářského pietismu je tímhle naprosto jasně odhalen a zdeptán. I po téhle stránce to teda pro mě má obrovský význam. Tak tam je teď velká diskuse, jo, nejenom teda nějakej problemeček, ale prostě je to hodně šivá. Než diskuze, to je až taková tvrdost někdy. Ale jenom na některé, na některé oni se neodváží. Jo, my máme od sedmnáctého prázdniny. Aha, otázka, musím jenom mluvit. A do sedmnáctého letná se prázdniny, takže to je měsíc. Tak jestli jsem přijde jenom za týden nebo až potom.

====================
s2.flac
====================
vůbec s těmi architety, to bylo tak, že jako se věděla, co bylo v minulosti a teď se nějakým způsobem pořád vracelo k té minulosti, ale když si ta budoucnost postaví v tomhle smyslu proti této minulosti kvalitativně, tak to vlastně není. To symetrie není, to je pravda. To by pak jenom byla obrácená minulost. V té budoucnosti by to všechno bylo, my bychom byli jenom obraceni k té předem hotové budoucnosti. To právě tak není. Ta budoucnost se teprve otvírá, se teprve tvoří. Takže tam ten rozdíl je právě v tom, že za tím nejsprávnějším způsobem bylo to přichycení k tomu, co je, co je dáno. A zírání, jak to vymysleli teda v Řecku, zírání na tu skutečnost dánoho, tak tady žádný zírání, žádný odhadování, co bude. Vímeš, prostě ukádá důvěra. Důvěra, že a vykročí. On to někdy může výst teda k strašným koncům, že teda od toho je reflex, aby to zase rozpoznal. A třeba Max Weber krásně ukázal, jak počátky kapitalistický společnosti byly úzce spjaty s kalvínským typem protestantství. A jak bylo nezbytný, to ještě ukazuje celá řada dalších autorů, od té doby všechno na základě, který vybudoval Max Weber, jak bylo jedině možný, taková ta důvěra, že i když to vypadá hrozně teď, to jest, já vykorzystuju spoustu dělníků, mokojící matky, jak popisuje Engels, 14 hodin v továrně. Neuvěřitelný teda věc. Lidi bledí, vůbec nevyrzou v dole, spějí do konce pláč, nemají čas ať jsou, padají únavou, já nevím, co všechno. A teď ten kapitalista protestantský, on byl na sebe taky nesmírně přísnej, to nebyl žádnej poživočník, který byl tyl z těch druhých a sám si žil, ten žil neobyčejně, ten byl utáhnej večer, stejně jako ty jeho děleníci, tenhle ten byl přesvědčen, že tahle řehole je nezbytná, že to je to, co chce důkoň, všetky síly nasadit pro jeho království. A tahleta ideologie, která byla přesvědčená, že to dobře dopadne, že to bude výborně, že je potřeba všechno nasadit a obětovat svůj život a tak dále, tahle ideologie se ukázala jako šílená, jako právě tak, která umožnila přehlížet ty nesmyslný utrpení nezčíslenejch lidí. A to opravdu bylo hrozný. A to umožnilo jenom to, že tady byla jakási taková nascestí samozřejmě, zašla taková naděje, že to má výhled, že to má perspektivu, že to bude dobře, že musíme teď všechno nasadit. Teď by to muselo zreflektovat, aby náhodou se s tím naší výry a naděje, aby se nestala ideologizace, která nám odvádí naši pozornost pod to, co máme teď udělat. Abychom se neopájeli tím, co bude. To je právě to, co okrešili všechny ty sekularizovaný hnutí, od toho křesťanství, která si vzaly právě takovýhle stránky. My už tohle musíme taky reflektovat, ale to ještě neznamená, že to je v zásadě špatné. Například víte, takový problém je třeba, dneska se mluví o tom, tak od tý doby, co se začalo lítat na měsíc a na marca, tak najednou prostě lidem se stalo pojmem, co to je být na raketě, být prostě na kosmický lodi. A teď to skutečně do tý doby to lidi nevzali dost vážně. Že třeba tam je určitý množství vody, který musí kolovat. Že nemůžete tam být tak dlouho, aby tam byly demižony a nevím čo. Že se ta voda musí regenerovat, že tam musí být potravině regenerovaný, že tam mají nějaké řasy, který jim tam zase něco dělají. A že perspektiva je, když chceme jít někdo pět let na lodi, tak tam musí prostě vytvořit jakési takové kolobě, jako je na země. Tam musí být rosteň, zvířat, takže se to musí nějak jako všechno, všechno tady se musí využít znova. No a teď, když tohle se lidem ujasnilo, no tak to aplikovali tuhle představu na země. Na země kole je takováhle raketa, sice obrovská, ale je taková, která má ty omezené vzdroje. A do toho přišla teda ještě krize naftová, která to jako, to už bylo předtím, ale ta naftová krize prostě způsobila, že to každému muselo dojít. Že teda my stojíme teď v situaci, že prostě zásoby nafty, které budou někdy kolem 2010, nebo tak nějak 20, budou vyčerpané, zásoby uhlí kolem 2100, nebo 2200 a tak dále, různý prvky nebudou, bo možná se mezi tím najde zase ještě něco. Ale prostě teď se takhle uvažuje, že teď navíc, civilizace znamená ústavičnou větší a větší aglomeraci v městech. Úplně absurdní tlak, všech lidí chtějí být ve městě, v bábelských věžích, že na venkově nikdo nebude. Všude na ceně se děje takovýhle. Dále, furt se vyrábí, jsou z toho odpady, lidi si koupějí chleba, ten je zabalený v takovým pitovém obalu, který, co s ním? Snad to zhoří, jsou věci, které nezhořejí, ale nedá se to všechno, je toho smrt navíc, otravuje toho vzduší, čili nespaluje se to, někam se to zakopě, ale ono to neschníje. Je toho čím dále víc, plechovky se házejí do moře, flašky od píva, jasnejch flašek je na dně moře, všetky lodi to poštějí do moře. Čím dál jsme za nešenější neřádstvé, předtím, když si lidi žili, takže ty odpadky okamžitě, co se nějaký drobečky a tak dále sedají drůbeži, co zbylo něco a sedalo prasetí, to kolovalo, rozbili se vajíčka, tak skořápy se zase ho hodili slepitým. A teď jsou furt nějaký zbytky, ve městě to není možný. Odvážejí se strašný kvarta odpadků, tak vím, co vyprodukuje jeden barák šílených odpadků. Co s tím? Něco se odváže, papír to se regeneruje někde v papírnách. Co s tím? My zaneseme ze mě kouly takovéhle vajice a jsme jenom na té raketě, my si tohle nemůžeme majstrat. A teď jsou takovéhle problémy všeho možného druhu, že hlad, lidí je čím dál víc a zatím jsme neudělali nic pro to, aby bylo pro ně dost týdla. Ve chvíli, kdy zvedneme produktivitu, v tu ránu těch lidí bude ještě víc, poněkud umřou tolik lidí, neumřou hlady, takže zase bude nový hlad. Tak kdo koho dohodí? A takových problémů je furt. A teď jsou lidi, říkají, tak moment, že žádnej rozvoj všemi směry, my se musíme krotit. My nesmíme tolik vědecky vádat, my nesmíme tolik vyrábět, my nesmíme tohle, tohle, tohle, tohle, my se musíme. A tak teď taková představa statřirádní světové společnosti, kde se to všechno tak nějak zdusí, žádný velký podnikání. Je to něco pravého opak, než měly tyhle předchůdci, nebo ty pioníři kapitalismu. No a co v tomhle situaci, v tomhle způsobu myšlení, co víra? Jaká je teda ta naděje, když teď vidíte, všude se to musí krotit. My víme třeba, že v Indii myšlení, které celkem za to mělo start je velmi analogické jako v Řecku a mělo svý období velmi obdobný, jako měla Evropa. Že prostě zůstalo u těch představ takového života, který je vlastně trsten, do kterého se vrací, ta bytost se vrací, protože není ještě dost dokonalá. A čím hůř je, tím vtělí zase znova do horšího a horšího. A ideálem je ne sebevražda, poněkud to znamená jenom převtělení zase do něčeho jiného, nejbrž takovýto usebrání, kde už uníknem tomu koloběhu a kdy už se znovu nenarodíme. Teda rozplyneme se v té všeobecné božskosti. Spousta by si říká, že tohle byl konec jenom proto, že tam prostě nikdo nevěděl, jak s tím hnout. Tam prostě lidem se daří strašně špatně. Jejich život je bezvýhledný, bezvýchodný. Oni nemají žádnou perspektivu, leč tu jedinou totiž, že už se nenarodíme. Až narodit se znamená šílení prýzně a tak dále. A to je prostě proto, že oni nenašli způsob, jak to vyřešit. Čeká nás jako svět, jako lidstvo, čeká nás takový nějaký novobrozený buddhismus. Abychom teda nějak se s tou situací vyrovnali, že prostě už nesmíme moc množit, že nesmíme moc produkovat, že nesmíme moc bádat, až to všechno stojí peníze a má to svý dán, důsledky, který a tak dále. V týhle situaci to je neobyčejně základní věc. Co teda naděje? Možno si představíte takovou tu aktivitu výry a naděje, která nemyslí na důsledky, nemyslí na budoucnost. Prostě jede vpřed. Je tohle možný? Dneska už nemůžeme. Dneska to musíme efektovat, co bude. Musíme podhadovat. Nedělat některé věci a dělat jiné. Už neplatí, že vzorem nám jsou ptáci nebežtí a lidi, jak oni, který jde přemejšit, co bude zejtra, a že se o všechny stará pánku. To už neplatí. My musíme přemejšit, co bude za sto let? Ne, ne, ne přemejšit, co bude zejtra. A co v tomhletom teda? Abychom se nes neupřemejšili, co bude zejtra, a po zejtří, a po zejtří, a tak dále. Kde takhle má místo ta pravda, ta víra, ta naděje? Můžeme si my dovolit jít neznámokam, ale prostě každý krok znamená šílený katastrofy. Co znamená v téhle situaci ta víra a naděje? Mně se zdá, že to je velká příležitost k tomu, co stojí taková výzva pro křesťanství, pro křesťany. No tak, ať teď řeknou. Když si budou opakovat ty svý starý dogmatický formule, no tím ničem nepomůže, tím se zahradou. Jakou kážou teda? Je potřeba oslovit tento svět, který je bezradný, který neví, co bude, který začíná brzdit, že? A třese se před dalšíma katastrofama. Tak teď dát naději. Já jsem tady použil toho poukazu, toho citátu v té chvíli pohodních, prostě tak nekritickým způsobem, samozřejmě, že by se dodalo ještě v tom něco dodat, jaký to má vlastně smysl a tak dále. To je celkem, to je vždycky možný, ale jako taková pobítka přemýšlení je tohle lepší, když se to neřeší, když se to spíš tak takovou postaví proti sobě tvrdě. Vyzvat teda celou evropskou kulturu, nebo aby měl člověk nějak předpoklad tému, aby mu na nějakou naději dál. Tak ono to je, víte, u Ježíše například vůbec nevidíte, já myslím, že to není proto, že to je zamlčeno, nevidíte, že by rozanalizoval situaci v Izraele. Nebo ještě snad průkaznějící a tak jako plastičnější ukázání. Vemte si nejslavnější, nejznámější, nejvynikajícnější spisovatelé a konfrontujte je s tím, co o nich říkají a říkali a budou říkat literární kritici a literární historikovi. A teď když jdete po tom, co si mysleli ty autoři sami, tak uvidíte, že teda o ním vůbec nic nevěděli, nebo velmi málo o té literární historii. A naopak jiný, kteří o toho měli, věděli strašně moc, tak celkem psali tak, že to nic zvláštního není. Šalga napsal loutky a dělníci požijí ještě nějaké věci, které jsou podpsány. To není dobré. Byl to náš nejlepší literární kritik. A naopak teda Březina psal nějaké ty eseje, které jsou podpsány. No a primitivní, já nevím, co přihodlo, hro prostě člověk úplně pobouřený, když to čte. Zajím pokud nebouví. Tyho vlastně jsou velice pozorovaně podstatní. Takže je možný tak nějak vyčuchat, co hajbe Evropou, a nemusí se to rozanalizovat. Kdo to dokáže? Kdo to dokáže, musí rozanalizovat. A ten pravděpodobně zase jenom připravuje něco, že pomůže tomu druhému vyčuchat. To je těžko říct. Prostě dnes je situace světová taková, že jestli Evropa je teda opravdu ve velký krizi. A jestli ta krize bude poslední, jestli teda Evropa se z tý krize nedostane, jestli Evropa opravdu, jestli to znamená konec Evropy, jak si řada myslítebů myslí. Tak to pravděpodobně, po mém soudu, znamená konec světa. Konec světa jako nějaké civilizované jednotky nebo já nevím. Prostě tady není zatím nic, co by mohlo teda vystřídat Evropu. On se mluví o třetím světě, ale to je všechno, to je jenom tak, to je teflatus vocis. Fakticky tady nic není, co by mohlo jenom z části náhradit na to, že přetřít Evropu. No a tak co dělat? Evropa to je co? Evropa je živoství, křesťanství, je antika a je osvětsenství. Přičímž ta antika ještě jedna, to je taková ta myšlenková řehole, že? A za druhé teda právní myšlení římský. No a tak co? Je možný ještě z tohohle něco vytloust? Je možný tohle nějak regenerovat, obnovit, obživit, restaurovat? Je možno v tom jít dál, něco novýho s tím províst? No a teď se to všechno rozkládá, že? Jeden z nejpozorovnějších produktů téhle tradice, a zejména osvětsenství, že renesance, podresence počínajíc až po to vysoké osvětsenství, to je moderní věda, to je rozklad úplně. Ta funguje, funguje, funguje, furt se točí kolečka, že? Už nikdo neví, proč a na kdo. A nikdo neví, kdy se to vybouchne. No kam se podíváte? Politicky. Kde je mřecká polis? To je úplně všechno. Už ani nacionální stát nefunguje žádnej, že? Všechno je to takový šíf, skřípetel. Lidi prostě mají nenávist, čekají na příležitost na noc dlouhých nožů, že? To je situace, jak vyšitá z doby, kdy oslovilo křesťanství západní Evropa. To bylo taky v naprostém rozkladu krajů, a zejména teda ještě když byl poražen, když byl poražen Rým, že? Roznese nakopit, takže. Kdo tady teda teď řekne jako Augustin? Rým padl, nic se neděje, to je světské město, Evropa padla, nic se neděje, to byl ten konflikt, ale máme tady prostě naše přebývání. Já nevím, jestli je potřeba, nepochybně je ty analýzy zapotřebí, že? My nemůžeme dělat nic jiného, než znova se pokoušet a pokoušet to analyzovat, ale asi teda my, co to budeme analyzovat, tak i kdybychom to analyzovali co nejpřesněji a co nejlépe, tak to ještě furt tím neuděláme ten rozhodující krok kůpředu. Všem je to dobré, že to reflexy usnadňuje, že to cestu dělá přímější, ale rozhodně je někdo větší, kdo jeho cestu jen připravujeme, kdo přijíti má, to je úplně teda takové jasné čekání, že dneska teda se něco musí stát, něco musí být řečeno, že někdo musí přijít, to je takové... A ta bída je teda, že i když všichni vám připustí, že by to bylo zapotřebí, tak nikdo nevěří, že by se to mohlo stát. To je teda rozdíl od to atického světa, že je to z toho hellenismu, že je to z toho už upadajícího, kdy tam všichni jako tak nějak se ohlíželi, všichni čekali nějakého spástního osla. Já nevím, možná ve světě, že to je trochu jinak, fakt je, že tak ještě teda před válkou na ty spástanosti osloženo, jako kde by to skákal, že dneska už to tak nejde, no možná, že někde tak ještě je. Ale i to je šílně pokleský, že no... Co je důležitější, aby to lidi očekávali a pak to bude, a nebo aby prostě někdo přišel a oslovil, řekl, vyřídil posledství, které ji naprosto přesvědčiví. Já myslím, že to je rozhodující tohle. No a jsou to podniků příliš takový dolehkousáhlý, úvahy nepochybně teda, je to něco, co přesahuje naprosto naše možnosti a my musíme jako si najít ten svůj kousek, že na něčem, které je teda taková celéská věc všude, co je kamenná bolestí tam, tam. Jak ten stařec, ten vnich, říká Michelangeli no až uslyší, že ze všech stran lidi budou uvolat, že konec světa kázat, že bude konec světa darem, tak poslouchej, jdi někam s tranou, že tam se pust do práce. To je docela takový pěkný no. Může to být takový však. Opiju ta práce, abych neviděl, co se děje, tak to pustím do zahradníčení. No a to je zase jenom znamužití. Teď snad, zdá se mně, by bylo logický, kdybychom si něco řekli, ať jsme tady objevili, jakousi vrstvu nebo jakýsi typ skutečnosti, k níž věda nemá přístup a v níž člověk je zakotven. Tak na vědu není spolehnutí, náboženství, o ní mluví, ale tak divně. No tak teď je otázka ta, co filozofie. No a když filozofie teda má něco o té nepředmětné skutečnosti říct, no tak si nejdřív musí udělat takovou inventuru svého možností. Nástrojů, které ma toho může dosáhnout. Čili musí si skontrolovat ty nástroje. No tak myslím, že logický by teď bylo, kdybychom se teď zabývali chvíli tím, jak je schopno myšlení uchopit nepředmětou skutečnosti. Jak je schopno se vstáhnout nejenom ke skutečnosti předmětné, ale také ke skutečnosti nepředmětné. Jak je vůbec, jak můžeme mluvit o nepředmětné skutečnosti? Aby to nebyl nenonsens. Jak se to může dít? Tak než o ní budeme mluvit, tak musíme teda proskoumat tu možnost, jak se o ní mluvit dá. Tak já bych měl za to, že snad by bylo nejlíp, kdybychom příště se zabývali otázkou nepředmětního myšlení. Já jsem se vlastně ještě chtěl zeptat na jednu věc. Samozřejmě nakonec to budeme shrnovat, ale do té doby si musíme připravit přístupy z různých stran. Tak mě by zajímalo také, jak jste si ještě představovali, když bude konfrontace věda-víra, tak obvykle to je tak, co věda říká o světě a co víra říká o světě. Máme si tam dále také ještě tematizovat tuhletu zážitost, jak vypadá svět, jak je to svým vojem živých organismů, jak se na to dívá věda, jak filozofie, co o tom říká tradice ženovsko-křesťanská a co k tomu filozofie. Taková ta nejbanálnější, nejběžnější a taky dost stará konfrontace věda-víra, která ještě furt živá, poněvadž ještě zase nerealně vyšla ta věda a Biblia má pravdu. Máme se tímhle taky zabejvat, dát si tam třeba tu otázku. To by bylo nejspíš třeba se podívat na některé věci z TR. Zajímavých je spousta, jenom teda měnili jste to, abych se tomu nevěnul. Tenhle problém je asi živej mezi lidmi, že oni problém vědy a víry chápu jen v tomhle spílu. A vy jste říkali, že by to mělo být tak nějak prakticky. Zatím já nevím, jestli se vám to ljeví, že z toho něco můžete užít pro svou pastorační těnost. Ale tohle by možná bylo. Musíte vysouvnit sami, že samozřejmě to můžeme podniknout. Já se děl v úmyslu v tom, co jsem vám chtěl říct. To jsme jenom měli předběžně. Pořádně se zabejva tím mytickým myšlením. A možná bychom mohli spojit s tím nepředmětným a předmětným. To by vyšlo možná. A tou historickou situací, jak došlo k tomu, že v křesťanství došlo do nějakého absurdního sepětí životní orientace výry s myšlením, který odpovídá životní orientaci mytický. Že v té reflexi výry, kterou prováděli křesťaní v helemistické společnosti, která už vlastně předtím, že už židi to začali, že takový filon aleksandrýskej a vůbec překlad septuaginty, dokonce některé partie starého základu, ty nejpozdější knihy, že ty nesou jasně stopy řeckýho vlivu, tam všude se začíná s takový nezbytnosti, s takový nouze, se začíná užívat ty vypracované řecké myšlenky, toho myšlenkového nástroje, toho nástroje pojmového myšlení řeckýho, se začíná používat k účelům tomu naprosto zdáleným nebo cizím. To je orientací výry, která myslí úplně jinak. Teď došla k tému zvláštnímu sepětí, nejprv teda z důvodu apologetické, že obraný, protože Křišťan si vypadal jako taková záležitost parvenýmu, takových méněcených a společenský nehodnotných lidí, ty opravdový vzdělanci, to je takovou blbost, nebo se vybráváš. Proti tomu bylo třeba něco postavit. Bylo potřeba na určitým vzdělanostním rovině zahájit zápas s tím řeckým světem. A teď samozřejmě, jakmile máte nějakého protivníka, tak dříve nebo později, když se s ním začnete zápasit, tak dříve nebo později začnete používat zbraní, kterého má, pokud možná ještě lepší, ale přinejmenší takových, jakého má. A protože lepší nebyly poruce, myšlenkově to bylo vypracované hodně v tom řecku, tak měli křesťané si začali vypučovat z té řecké filozofie, co se dalo. A pokud se jim to nikde nehodilo, tak to ohýbali, lámali a slepovali. No a mohly být usvědčování, že to je nějak protilogice a tak. A oni se říkali, že no všem, to je kredokvi, absurdum a tak dále. Teda ta diskuse pěkně se rozvíjela, ale nicméně ta myšlenka řecká nakonec zvítězila. A potlačila, šilně potlačila na dlouhé věky. Tu tradici, životní orientace, v obrácení do budoucnosti, životní orientace na víře. A byla potlačena nejdřív platonismem a potom aristotelismem. A to myšlení, samozřejmě v tom celém zmadku, furt nějaké ostatky zůstaly, čili ten život křesťanskej, ten život zvíry, ten tady furt byl nějak. To bylo něco tak svrchované, že se tomu nemohlo ani stojkové nikdo vyrovnat. To žilo, ale to myšlení bylo naprosto antické. No a dlouho se to vůbec nepoznalo. A muselo dojít k obrovským změnám na několika rovinách. Než v našem století, za už minulým trochu, ale v našem století převážně, došlo k tomu, že se rozložilo to staré myšlení, antické myšlení, se ukázalo jako neschopné, jako nevzloužité, jako zastarané na několika rovinách. Nefunguje ve vědě, nefunguje ve filozofii, nefunguje v teologii. Kam se koukáme, tak nefunguje. Všude jsou potížestí. Vlastně není možné. A teď co? Nový nějaký krep? To historicky si musíme velice dobře uvědomit. My žijeme v době, kdy ten pošramocený styl života zvíry nakonec porazil to, čím byl pošramocen. Ovšem teda pošramocen byl. A přežil pát, nebo přežívá pát, rozklad antické myšlenkové tradice. A teď je aktuální vytvořit nové myšlenkové aparát, vytvořit novou reflexi, která by fungovala jednak na rovině křesťanský, tak jako teologická reflexe, nebo je otázka, jestli tomu bude říkat teologická, jestliže teraz problematizujeme pojem Bůh, tak musíme problematizovat i termin teologie, jak tomu budeme říkat, ale zatím říkejme teologie. Tedy na rovině teologický, za druhý na rovině vědecký, kde takzvané předmětné myšlení, nebo tam je ta fyzika, prostě selhá. Teď na rovině reflexe umění, tam dokonce je to nejzajímavější, která obyčejně poutaví zjistit, co je věc, jenom málo mysliteli doceněná. No a samozřejmě v samotné filozofii. Samotná filozofie je v obrovské krizi. Není velkých filozofů dneska, to si všichni stěžují, poslední velký filozof zemřel letos květný. No už žádný velký nejsou, jsou už jenom papouškové. Prostě přebomínají staré věci, teď se neví, co bude. A tyhle takzvané velké filozofové tohoto století, tak ty žijou z velkých filozofů minulého století. Filozofie je existence nemyslitelná bez Jasperse. Dialetická trilogie není myslitelná bez Kierkegora. Dialetická trilogie možná není myslitelná bez Kierkegora. Žádná věcí není možná bez ničeho. Žádná věcí není možná bez ničeho. A tak dále, prostě na co teď? Teď se neví. Teď jsme prostě na konci jedné a na začátku nové hry. I v té myšlenkové sféře to takhle vypadá. Děnně jsme teď kdesi na pomezí, na předělu, nebo jak by se to řeklo. Samozřejmě to už cejtějí myslitelé. Heidel to ještě chápal tak, že jsme na konci. On je vrcholem dějín. Heidel v něm se světovej duch uvědomil sám sebe. V něm se došel svého sebeuvědomí a tím je konec dějín. Ty dějiny to je jenom taková pasáž od tý doby, že světovej duch sám sebe si nevědomí. Začal sebe uvědomovat a pak se uvědomí. A jako předtím nevědomý byl nekonečně dlouho, tak potom bude, až se uvědomí. Bude taky nekonečně dlouho, čili to je na začátku věčnost na konci. Ale taková mezihra, éra toho uvědomování, toho sebeuvědomování. Ta je teď u konce. Ale už jeho žák Feuerbach to chápal jinak. Je konec jedné etapy a filozofie nová. Budoucnost filozofie, to je otázka. A tak se začali ptát všichni. Konec něčeho a začátek něčeho nové. Tohle povědomí je teda dost starý, že já už dokonce tak v obehraní, že už dneska tak škadím, kdo se k tomu nechce hlásit, neradím o tom filozofové novědě, ale je to v úvních vždycky cítit, vždycky mezi žáky se to nám dá ukázat. No tak tohle teda jako, to byl teda můj úmysl ukázat, že teda to je cosi smysluplnýho, podníkat teď pokus o nějakou novou reflexi, poněvadž to je světovej úkol. A to nejenom teda křesťanskej, ale jako i všelidskej. Platící teda i pro vědu, i pro umění a tak dále. No a navíc teda ještě k tomu patří to, že teď je obrovská příležitost, že jedním z takových tristních, takových smutných skutečností křesťanských dějin je to rozdělení křesťanů. Konfesití, že? To je věc, která samozřejmě měla svý taky klady, ale zejména teda zápory a musí být překvapená. Prostě ta perspektiva, že by křesťanství trvale zůstalo, tak to rozdělení je hrozná perspektiva, beznadějná perspektiva. Naděje jediná je teda znovu sjednocení. A teď samozřejmě ve všech, na všech stranách jsou proti tomu takový okamžitě všechny reměnitsence, se zase oživujou averze, obavy, co udělá druhá strana, panč už udělá tolikrát takový podrezy a tak dále. A nicméně je ve chvíli, kdy rozpoznáme, že ty převážně ty rozdíly už nejsou existenciální, protože jsou ideologické. A ve chvíli, kdy se budeme pokoušet o novou reflexi, a my křesťané, když se budeme pokoušet společně o novou křesťanskou reflexi a zároveň budeme myslet na to, že to není jenom záležitost pro nás, ale i pro celý svět, no tak to musí mít i ekumenický charakter. To je taková věc, taková dohoma, takový základní postup. To je obrovská příležitost. Teď, když se to celý předělává, celý je to v chodu, je to plastický, tak teď najít způsob myšlení, způsob mluvy, vyjadřování, který by byl nám společný, který by zbytečně nezacházel do oblastí starých sporů a ukázal nový cesty, po kterých můžeme jít společně. Je taková ta ekumenická, ekumenický motiv, co nejdradikálnější, to je nejenom mezikonfesijní, ale ve smyslu oikumene, že? Prostě celého světa a všechno tam dát místo, včetně té věry, včetně umění, včetně politiky a tak dále. A z tohohle široké perspektivy by se pak ukázalo, že je potřeba odnova vědy. Když by šlo o ten vztah vědy a víry, tak tam se nutně musíme dojít k závěru, že ta věda, která je jakoby slepá v některých ohledech, že se musí nějak změnit. Tam jsou takové vnitřní lespory, že to se musí změnit. Už to například, že ta věda se rozpadá na ty uši a uši obory, že já už si navzájem ty věci nerozuměji, tak ukazuje, že je potřeba, aby se nalezla nějaká společná řeč, aby se tam rozuměli. To je na jednou stranu. Na druhou stranu, to jsem říkal, pokud jde o tu víru, v té reflexi víry tam se komunický řetel musí být stejně takový univerzalistický, univerzální. A tak pokud jdeme k nějakému tomu řešení, co ta věda a jíra, jak to říkal Rádon, že vědec musí věřit a víra musí být vědecká. Zajíména Rádon říkal to prý. Víra vědecká, to zní hodně blbě, ale myslí se tím, že víra není nic pro prostiáčky. Takže bychom ze sebe mohli dělat prostiáčky a vykašlat se na to. Řešení v této situaci, v které jsme, není v žádném osádství. Řešení není v tom, že svůj život zjednodušíme, že se otočíme zády ke kultůře, že se otočíme zády ke přesnýmu myšlení. To ne. To by byl způsob, jak neslavně zajít. Všetky ty výdobitky, všetky ty cenný věci, kterých se dostává, musí být zachovány.