Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 4
| raw | audio ◆ bytový seminář, česky, vznik: 10. 11. 1987

Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
A posledně, když do toho překladu jsem tam nabrvoval apise a položilo to bohyně Moina, když jste na to, že ona jako by bohyně není, ona tedy jako ve slovensku je, napsála, že to je bohyně, že jich bylo víc, protože se o těch třech je chcela, ale ona není tak úplně na bohy, i když jako jisté postavení mimo ty bohy má a to v tom, že oni, jak se v tom psobníku píše, že bohozy mohly pouze pečovat o to její naplnění, ale jiná funkce, která by byla nad těmi bohy, její přešpunta není, to je jedna z těch věcí. A tedy to je jenom faktické, má to nějaký vliv na interpretaci? Ne, na interpretaci to není, já jsem říkal, dostanete nakonec, že argumentovali tím, že ona bohyně není, takže by to tam nemělo smysl do tám vkládat. No tady to samozřejmě vůbec není. To je krásný. No tady prostě Moira není. Bylo vůbec něco jako Moira? Prostě to je Oxford Classical Dictionary. Já to vznal z patočky. Samozřejmě já jsem se díval do slovníku do toho. Já taky vím, že je, ale když to není v Oxfordském slovníku, tak žádná nebyla. No co by to ještě, pod čím by to mohlo být? No tak... Ještě, že jo, oni tam totiž píšou, podívejte se pod Ananké ještě. Jo, jestli to nebude pod tím. Protože když se hovoří jako o třech, tak se hovoří o tom, že jsou to celé bohyně Ananké. Jo? No tady není taky. Tak nevím, co to má znamenat. Kružení poziteli jsou... Kočka plvá! Jo, já mám tady ještě sebezpečné, abych vyhledal to Augustin, ale nevím, jak jsme se k tomu dostali. Já nevím, jak jsme k tomu přišli vůbec. Já tady mám teda obojí, takže vám to přečtu krásný srovnání, udělám. Je to kratioučký a je to takový většinčitelný. Já jsem ho měl taky pro jistotu. Co jsi ho měl pro jistotu? Dekárta. Tak u toho Dekárta to je v tý čtvrtý části, jo? Část čtvrta. Já to teda čti český originálně francouzský, ne latinský. Francouzský. Já ten francouzský mám, takže tam je Chopin. Douže svý. To je ten nejokýtový osobní. Tak začíná to tím, že on se rozhodl, že hledal pravdu, že to udělá obráceně, proč mu připáhalo všechno nejisté, jo? Že to udělá obráceně a bude považovat za lehné jako naprosto klamné vše, o čem by mohl smyslit i sebevnůjší pochybnost. Abych tak viděl, nezůstane-li pak přece něco docela nepochybného. Protože pak nás naše smysly někdy klamou, měl jsem se předpokládat, že není věci, když by byla taková, za jakou nám ji podávej. A protože existují lidé, kteří se míjí v úsudcích i při nejjednoduchých věcích z geometrie a při tom se dopouští paralogismu, soudil jsem, že mohou chybovat ji jako každý jiný a proto jsem odvrhl jako klamné všechny důvody, než jsem předtím pokládal za důkazy. A konečně soudě, že tyto myšlenky, jež máme v dění, mohou se nám dostavit i také ve spánku. A když je jediná z nich pravdivá, rozhodl jsem se, že si budu představovat ji, že všechny věci, jež někdy přišly na mysl, nejsou tež pravdivější než přerudivých snů. Avšak i hned potom jsem si uvědomil, že i když jsem chtěl myslit, že vše je hlavně nezbýtně nutno, abych já, který tak myslím, existoval a pozoruje, že tato pravda, myslím, který jsem, je tak pevná a jistá, že ani nejvýstřednější předpoklady skeptiku nejsou schopný otřásti. Soudím se, že ji mohu přijmout i bez obavy za prvním zásadu filozofie, když jsem hledal. Takhle to teda staví Descartes a takhle Augustin. Augustin v 11. knize je spis o obci Boží v 26. kapitolu, která navazuje na kapitoly, kde on takto přijatelně hledá trojici. Obraz trojice, trojice Boží. Taky chcete najít obraz Boží, trojice taky v člověku. A říká, i my v sobě poznáváme obraz Boha, který z těho svrchmalé trojice. Obraz sice ne jenom rovný, dokonce nárovný a daleko vzdálený, ani jenom souvědčí, jak nás řečeno, ne též je podstaty, které je zbůh, ale přesto takový, že nad něj není svou přirozeností nic Bohu blížšího ve věcech jim stvořených. Obraz, který ještě potřebuje nápravy a zdokonalení, aby mu byl i svou podobností nejblížší. Neboť jednak i jsme, jednak výmeřej jsme, a jednak to bytí i věděním milujeme. Leč v těchto třech podech, které jsem uvedl, nás neuvádí v obil žádný klam podobný pravdě. Jich se totiž nedotýkáme žádným dělesným smyslem, to je stejný, jak on to říká. Žádným dělesným smyslem, jako věcí vnější, například když barvy vnímáme s rakem, zvuky sluchem, pachy číchem, chutí ochutnávání, tvrdé a měkké předměny v materi. S kterýmž to věvnu vznikají také obrázky jist celopodobné a už nehmotné, které v myšlenkách přemítáme, v paměti chováme a kterými jsme ponoukáli k touze po těch věcech. Ale že jsem, a že to vím, a že miluji, tím jsem si naprosto jist bez jakékoliv šalepnej obraznosti představ nebo fantazmů. Při těchto pravdách nejvíc se báv argumentování akademiků, což jestli se mílíš, neboť mílím-li se jsem, vždyť ten, kdo není, nemůže se jistě ani mílit. A tudíž, jestliže se mílí, jsem. Jestliže tedy jsem mílí-li se, jak se mohu mílit v tom, že jsem, když je jisto, že jsem, jak tohle se mílí. Protože bych tedy byl tím, kdy bych se mílil, i kdybych se mílil, bez pochyby se nemělím v tom, že vím o svém bytí. Neboť právě jako vím, že jsem, tak vím také právě to, že to vím. Do toho ví více národníctví. A ještě ví do třetíctví. A protože ty dvě věci miluji, připojuji k těmto věcem, které vím. Tak je tuto lásku jako něco třetího a stejně důležitého. Nemílím se totiž v tom, že miluji, když se nemílím o těch věcech, které mílím. Ačkoliv, i kdyby nebyly pravdivé, bylo by pravda, že miluji nepravdivé věci. Neboť jakým právem bych mohl být kárán a jakým právem by se mi bránilo v lásce k nepravdivému, kdyby nebyla pravda, že je miluji. Když však i ony věci jsou pravdivé a jediní jsou pravdivé. Kdo by pochyboval, že i ta láska k nim, když jsou milovány, je pravdivá a jistá. A dále není nikoho, kdo by nechtěl býti, zrovna jako není nikoho, kdo by nechtěl být i blažem. Vždyť, jak bych mohl být i blažem, kdyby nic nebylo. Tak to je ten rozdíl. Já to jenom dopravdu mluvím. To je moja dělná filozofie, odechává to jenom na straně čtyřicet sedm a říká, můžu říct si, že myslím, tu sledávám, že myšlení patří k mé podstatě. To jediné nemůže ode mne být odloučeno. Já jsem já, existuji, to je jisté. To je z těla. To je úplně první filozofii. Jasně. Jo, a ještě, ovšem pokud myslím, nebo bylo by snad také možná, že kdybych přestal vůbec myslet, i hned bych zase zcela přestal existovat. Nic není nepřipouštění, než to, co je vždy. A proto je zase důkončit, že to myšlení je podstatou. Jo, ale ono to celé bylo vyvoláno mým nepochopením toho překlenu, že? Nevím, jestli tam teda to dá se čekat na to jako bytí, nebo na to jako hledek, nebo nějakou tu myšlenkovou, myšlenkové pochopení, nebo to. Jo. Jo. No, to je to, to je to, že alespoň v tomto zpískání myšlenkového pochopení bytí, a teď myšlenkové pochopení bytí je to na straně 3, 1, 2, 3. odstavec, asi 4, 4. žádný, jo. Zatímco ty děká, jo. V tom novém tisíciletí a proměnujeme to jako začínání století, se naplňujeme z dekáletem a všechny následní, kteří ho následovali, zvolení a takového, no, tak rozumu na sobě samé, jo. A teď tohle, to je tam, jak jsem to překládal, je to nejlepší, jako při nejmenším ve filozofické myšlence dostavujícím, nebo dostavujícím bytí. Při nejmenším, jo. Alespoň. To, když je o Bennington, tak při nejmenším. Při nejmenším, jo. A to jedenka jsme nepřeložili, že, no, to jsme zatím už nechali, takže při nejmenším ve filozofickém myšlenkové pochopení bytí, že a teď konco, jestli to myšlení naplňuje ho jednotlivce pro sebe, jo, anebo ve filozofickém myšlenkovém pochopení bytí, které naplňuje ho jednotlivce pro sebe. To jsme si rozdávali. No. A vždyť je tam prosté. Já jsem řekl, že je to hlavně to vidí, no. Ale zdá se, že vrovna tak by to mohlo být, nebo teda, že v celkým přírodě neby to mohlo být, tak jedninec, který provadí tu úvodnou. Ne, to tam bylo opravdu, no, že to myšlení, no, to je, tak buď to das, ale to je nějaké nohodlesené. Že kde se teda uskutečňuje, které uskutečňuje nebo provádí ten jedinec pro sebe, jo? A teď provádí to myšlení. Ano. Můžete se říct, že provádí své bytí, podle vás? Uskutečňuje, no. Ne je to bytí, to je lidi. No ne, to je právě, ta otázka byla, to či ono. Takže Aleš ten navrhoval, aby se to das vztahovalo k tomu sign. No a nám se to nezdálo, takže on teď se k tomu vrací, že? No ale co by to znamenalo? No ne, ale samozřejmě, vy jste tady právě uváděl to, že to bytí, aby vůbec ten dotyčný mohl myslet, že? Takže tak předpokladem toho je, že jest, že? Takže to bytí je v podstatě předpokladem vůbec celého dalšího myšlení, že? Takže... A nejenom myšlení, ale jakéhokoliv výkonu. Ano. A ten tady se tím hovoří... To je totiž tradiční způsob. Je otázka, jo, je možno to spochybnit. Je možno si vymyslet jinou pozici, s který bytí by bylo výkonem. Ano, ale... Ani kvůli něčeho, někdež to něco, čeho by to bylo výkonem, to je teprve výkonem. Ovšem, bylo by to třeba vyložit. Jestli to chcete držet, tak teda jak? A za druhé, jestli je myslitelný, to doložit ze zprse někde jinde. Takže to je velmi násilný na tomhle místě. Tamhle o to, že ten bekát v podstatě chce najít nějakou jistotu, a tu jistotu nachází v tom, že říká, že když myslím, tedy jsem. Říká o tom, že tedy to myšlení pak tvoří podstatu mné, a že pokud budu s bálem myšlení, tak taky nejsem. To tam říká, že pozadila existence je spěta s tým myšlením. Mě tam zaráží to, jestli... Tak bychom teda teď všem potřebovali zase goknout, jak je to v tom originále. To tam poprávně tady je, jo. Já myslím, že se na některé ty prvnáce vzpomínáte, kdybyste teda něco konkrétně potřebovali. No ne, tohle je ta teda... Všechny tady máme, že jo. No právě, no. Jestli... Všem, tohle je latinské. Toho zprávě není takhle důležité, ty meditace. Ty meditace, že jo. Ty meditace mám zanechnout na česky, že jo. No, to tam rozhodující byl latinský. Protiž jde o to, jestli je tam taky možnost toho dvojího pochopení, jako v tom českém. A nebo jestli to tam jednoznačně z toho latinského textu vyplývá, že prostě tím, že myslím, jsem. To je ne, že to myšlení je dokladem o tom, že jsem. Níbrž, že je to, že jsem, je výkonem nebo důsledkem toho výkonu myšlení. To tam, bohužel, není teda úplně jednoznačné. Je tam každopádně, že když přestanu myslet, přestanu bejt. To Aleš teda cituje, jako to tam skutečně je, jo. Že teda když přestanu myslet, přestanu bejt. V tomhle smyslu teda by v opravdu... Tohle tam teda v tomto smyslu přesně je, že když přestanu myslet, takže přestanu bejt. To tam, jako... To je to, když jsi bezvědomý. Je to zvláštní, ale ten Dekarto tam takhle, no... No, je to taková otázka, jestli bezvědomý přestává myslet, že jo. No samozřejmě, hlavně je tam poznámené... Takže myšlení bezvědomý není možný. Myšlení je výkon vědomý. Nevím čeho jiného by to mohlo být výkon. A jestli teda potom bezvědomý... Jo, já jsem to tady našel, kde to je. Teda tady, je to ve dvojce, teda jak bych já... Ano, to je v tý dvojce, no. Kousek za tímhle s tím slavným místem, to je. No, tady bohužel to nemám, toho Dekarta. Ostatně já ho latinský stejně nemám, ale mám francouzský. A tohle, to je meditationes, to je v prýmá filozofie, a takže to by nám nepomohlo. Jako tadyhle v patočkách, těch poznávkách, které to větě má napsáno. Tato věta není důsledek vesmislosylogismu. Je tam první. Ano, ovšem, to je interpretace patočky, že jo? To je možnost pochybnit. V zásadě, i když teda drze. Ale no, v podstatě jo, tohle by mě ještě jako psal, já myslím, zejména na základě nějakých francouzských, to je asi třicátej, sedmej rok. Ale jo, no tak oni se v tom asi takhle shodujou. Nebo oni se takhle nebo pak neshodujou. Teda já jsem návodou, k tomu jde zrovna teda trošku. Jo? A to jsou jako tři velice teda seriální výklady úplně různý k tomu, co to teda prostě to, to, kovito a sum, jako v jakým to je vztahu. Jakým to je vztahu. Tady je, k tomu byl už jenom píšet toto. Kovito znamená to, že se dnes říká podstatný názor německý Beznic Einzich. Či eidetický názor. No ne, to má správný smysl. Tak pochopili něká komentáteři například Spinoza, za který bych vám řekl. Ale vrací komentáteři například Spinoza. Prostě, že nemohli bychom si dodat za úkol, že by to někdo zreferoval příště. Že by se na to kouk, jak je to latinský. Já teda se do toho vzdávám, protože mi furt není jako jasný ten věcný problém. A furt jako prostě smyslu prost té druhé možnosti, kterou alež nabízí, jako nevidím. Takže tomu, jako těžko bych tomu, nějak vyhledávat, která z těch verzí. Já se teď pokusím, jako čistě na zdařbu, formulovat, jak by to mohlo být. Nechme stranou ty přesné formulace, které nemáme k dispozici, se všema detailem. A vzpomeňme, že podle Descartes existují dvě substance. A ty substance nazývá věci. Jsou dvě věci, ty substance. Otázka vzniká, když myslím, tak je myšlení. Jestliže vycházím z toho, že myšlení je substance, takže tím, že myslím, a jsem si vědom toho, že myslím, protože jinak by argumentovat nemohl Descartes. Ten argument je díky tomu, že si je vědom toho, že myslí. Čili nejenom, že myslím, ale uvědomuji si, že si myslím. No tak to je dokladem toho, že existuje myšlení. To je zvědlo spojití jako substance. Ale jaký to má význam pro mě, pro mou existenci? Co to vlastně je? To je vztahu k substanci. Dobře, no tak co to znamená, že participuju? Prostě já nejsem ta substance. Já jsem nějakým způsobem jednak tělo, a jednak myšlení. Čili já jsem jakási konkrétum, že je srostlice myšlení a rozprostraněnosti, a to srostlice individualizovaná. Takže teď co můžeme říct, že individualizovaná srostlice jest ve stejném smyslu jako i jsou substance? To je první otázka. O tom si nejsem jistý. To by se muselo prokázat. Tedy toto je ten problém. Vy jste říkali, že vám není jasný problém, v čem vlastně je to větší. Tak to je první věc. Zajímavý je, že ten argument, který on formuluje, tak myslím tedy jsem já. To má svůj kontext, to není náhoda. On je připraven pochybovat o všem. To znamená v zásadě na začátku on musí pochybovat metodicky, protože on už má svou teorii nějakým způsobem vypracovanou. Musí pochybovat i o té svý teorii, že myšlení je res cogitans a že to je substance. Čiže proto tam tuhle věc nerozvádí. On tam chce předvízt, jak pochybuje o všem. A teď já kladu tuto otázku. Je vůbec Descartes schopnej ten problém, který jsme teď naznačili, vztahu mezi substancí a konkrétem. Lidským konkrétem. Lidskou strostnicí. Je vůbec schopnej tohleto nějakým způsobem uchopit svýma prostředkama? Já mám pochybnosti o tom. Já mám takovej dojem, že právě proto, když mluví o res cogitans, a to se pak vleče furt dál, že to je cosi neosobního. Odkud se bere osobní charakter té srostlice? Naprosto nejasný. Já myslím, že to jsou problémy, které zůstávají. Jedno je ten vztah o svým myslitelu, který je opravdu všeobecně. Nebohu toho člověka, samozřejmě i všeobecně, ale prostě... Takový bláznivý padej. Potom bude jiný, ale res cogitans má ten osobní charakter, to já bych teda zas tak rychle nehodl. Já si teda myslím, že rozhodně tak, jak je res cogitans zaváděná, tak je zaváděná zcela to myslící na mě, nebo to například pravdivější na tom Dekartově, ale ještě teda to, co prostě je v tom běžným pojetí. A pak to není substance. No, a jenom kdo říká, že to v posledku není substance. Což je teda otázka. Já nevím taky, jestli teda... K tomu se asi uřečí ty principy a eventuálně ty odpovědi. Tak meditací samotný vlastně teda v podstatě většinou je rozřešený. Tak problém je. Tohle je určitě problém. Taky chci říct s tím, že by k každé substanci jako té myslící náležela substance rozprostrannosti. No tak to asi tak je... Ke každé substanci? Jsou jenom dvě substance? No, tak to. Substanci. Když jsou jenom dvě a jsou tak náleží k sobě tím, že jsou. To není tak, že bych řešil jednoduchostí substanci. Ale jsou přece, ale jsou... A mohou být teda... By znamenalo, že substance jako ta rozprostranina nemůže být nezávislená. To je substanci. Proč by to znamenalo? Jsou jenom ty dvě a tedy nemůže být. Nemůžou nebýt, když jsou. Ale proč nezávisle? No ne, já jsem právě tu ptásku přetím Klerozefovi tak, jestli ta substance myslící může být nezávisle na té substanci rozprostranninosti. No teoreticky by mohla být. Problém je, jak může být nezávisle. To je ten problém, který dělal Descartesovi potíže. Když jsou dvě, no tak odkaď plyne, že by nemohli být nezávislí. Ten zázrak, nebo ten div, ten úžas, budící jev je, že to pochoduje spolu. No úžas jo, ale nějak jako... No a kdyby mohli být nezávislí na sebe, takže když říkáte, jako to skladete otázku, tak by to žádný úžas nebudilo. Proč? A proč ten Descartes je dost si podvědomý... Když budí úžas, že to pochoduje spolu, no tak to znamená, že spíš očekáváme, že to nebude pochodovat spolu. Já jsem si domníval, že ten Descartes byl, jakože to bylo každému, že se toho byl vědom, že tyhle substance musí být spolu ve vztahu sám na sobě. No vědom si toho byl. No a právě ten vztah budil jeho úžas. No ale zkoumal, jak je možný, že takové dvě různé substance můžou být v nějaké koordinaci. Ale vždyť přece stejný úžas musí budit to, že by ty substance byly odděleně, že jo? Proč by nebudil stejný úžas to, že ty substance jsou odděleně? Že jo? Jakým důlezem by... Já nevím. Vypadá to úplně divným způsobem. Když v nás něco budí úžas, tak to je proto, že vše očekáváme opak. Jinak by vás potom všechno na pořád muselo budit úžas. Ať je to tak, nebo ono. Já jsem tvrdil, že by to první to znamená, že jsou spolu spojené mělo budit úžas, jo? Já kladu stejnou otázku, když vy chcete říct, že to, že jsou spolu, budí úžas, já se tam proč by nemohlo stejně tak budit úžas to, že jsou odděleně, jo? Tak mě by zajímalo, co teda budí úžas. Co to je pro vás úžas budit? No, něco neočekávaného, že osam. No, tak to znamená, když je něco neočekávaného, tak opak je očekáván. Kurde, v tom musí být nějaká logika, ne? Ano. Co to je neočekávaného? Ano. Že očekávám něco jiného. Já se nechci dohadovat o tom, jestli úžas je tohle, to nebo ono, jo? Já jenom, jako když... Tak nemůže být úžas v oboje. On říká, že Dekárta budí úžas skutečnost, že jsou ve vztahu. Čili zřejmě mu připadá jako daleko pravděpodobnější, že nejsou ve vztahu. To tvrdí kdo teda? Dekárt. Vy jste říkal, že tvrdí o Dekártovi, takže kdo to znamená? Dekárt tvrdí, že pro ně je tohle úžas, jo? Že jsou pohromadě. Ne, že to tvrdí. V něm budí úžas to, že jsou dohromady. Musíte to vysvětlit. A vůbec nikde není doloženo, že bych chtěl vysvětlit, že jsou na sobě nezávislí. Tak jo, potom já na základě toho, že když to ten Dekárt tvrdí, bych se mohl zeptat, že proč v něm nemůže budit úžas to, že jsou každá z vlády, že jo? Tak se zeptejte teda, dobře, no ale musíte to nějak zdůvodnit. Proč nemůžete prostě obracet věci jenom na ruby a myslet si, že už... No ne, že já nevidím zdůvodnění proč by tohleto mělo o něj budit úžas, že jo? Že jsou ty dvě věci spoluspojeny. No když... když mám tady něco a ještě něco úplně jinýho, tak cokoliv co to má společnýho, je překvapivý, ne? Ano, ale... A to překvapivé je tradiční od chvíle, kdy vznikl nějaký si dualizmus těla a rucha. Ano, o tom překvapivé se mluví, ale jako... On před tím svým myšlením dochází k tomu, že když říká, že myslím, tedy jsem, tak to znamená, že to není ta věc myslící. Pro ně je to tak, já vůbec to nepamatuji, jo? Je to pro ně ta věc myslící. Kdo? Kdo když myslí, tak je tak potvrzený existenci. To myšlení je věc myslící. Takže potvrzení existenci té substance myslící, jo? Nebo je to právě ta integrita toho? No, věci, že jo? TRS, jo? No, tak potom jo. Protože já bych se domníval, že když tvrdí, že myslím, tedy jsem, tak tím jsem nemíní jenom tu věc myslící, ale myslí tu integritu té věci myslící a rozprostranní. No, to je právě otázka. No, to teda určitě v tom základním textu není. Já myslel, že jsme se už tehda o tom dohadovali, my jsme to s Petrem, že jo? No, to je otázka, co to je já, že? Když tam je jsem. Tak to stůl opravdu teda on v rámci té dluhé meditace explikuje jako tu neškolitost, opravdu jako nic víc. Pak to pro něj úžasem je, že ty dvě věci mohou být spojené, že jo? A já bych přesazoval za to jsem, tu integritu, že? Proto pro mě by bylo větším překvapením, že jo, sledávat oddělenost. Jo, těch věcí, že? Jo, no tak, historicky je to ovšem naprosto jasný, že řeckem tento dualizmus vznik a od té doby se to přenáší pře všechny ty, že se půjde, že v současnosti vlastně se to drží teď už jako přežitek, že? Ale furt ještě se to drží. Jako když byste vycházeli z té jednoty, tak vlastně děláte nevědomky to, co dělají ti myslitele, kteří navazují na starý židy. Až tam byla ta jednota. Tady teda, jako jak to bylo bezkonečnosti, on to myslel takhle blbě, tak to řekl. Ať on říká o kousek dál. Můžu si sice představit, že nemám těla a že není světa ani místa, kde bych byl. Čili ta jedna substance ženy. A však, že si pletom nemohu představit jí, že vůbec nejsem. A že naopak již z toho, že mám v úmyslu pochybovatí o skutečnosti ostatních věcí, následuje docela zjemně a jistě, že jsem. Že však, kdybych přestal myslit jí, i kdyby všechno ostatní, co jsem si kdy představl, bylo skutečné, nemohl bych věřit jí ve svou existenci. Z toho jsem plával. Mohl bych věřit jí ne, přestal bych bejt. Ale pozor, on to ještě... Naopak, to, že říká, že nemohl bych věřit jí, to samozřejmě předpokládá, že je. Ale kdyby nebyl, tak pochopejte ani věřit jí. Z toho jsem poznal, že jsem substance, jejíž všechna podstata, čili přirozenost, je toliko myšlení. A ještě své existenci nepotřebuje žádného místa, ani nezávisí na žádných objevěcích. Takže toto já, to jest duše, kterou jsem tím, čím jsem, je naprosto rozdílná od těla. Balzeri snad nepoznatí než těla. A i kdyby ho nebylo, byla by tím, čím jest. Ano, ale to naprosto nevysvětluje, jak je byt. Připusťme na chvíli, že škrtáme celou res extensa. Jak v rámci res cogitans vznikne duše? Nebo vznikne. Ty by trval na tom, že nevznikla, že je ode vždy navždy. To je jedno. Ale jaký je vztah duše a res cogitans? Tam je, že já jsem res cogitans. Ano. Ale to je duše. To je jako... Může zmínit, že já jsem kousek res cogitans, nebo já patřím k res cogitans, nebo já si jenom mylně představu, že jsem já, ale vlastně jsem res cogitans. Teď pak je opravdu takový, že jaksi to nějaký já předmeditační opravdu jak si ty svý nároky ztrácí na to nějakou kronického podstatnění a to, za co se ten dekad nadále hodlá považovat a co teda odteďka bude považovat za to já, tak to je opravdu teda to, co vymeřuje jako tu res cogitans. To vymeřuje odávnu osobně, jako teda to moje chtění, to moje cítění, to moje, jo, všechny tyto ty. Takže, jako by teda nějakej ten prostě, já nevím, ten prostě imanentní jako svět, jak imanentního oslanu. A takže, takže stotočňovat jako už takhle opravdu res cogitans s nějakou prostě substancí nadmyslovní, si myslím, že protočtení není jako velmi šikovný, že teda ne, že by tam ten Descartes nějakým způsobem k tý jako substanci nedocházel, ale že to je teda až další a vlastně ne ten nejsilnější klak na toho, na toho Descartesa, ani ten, na kterým on by jak nejvíc stál. Jak si to teda pamatuje, máte? No, toto je inteligentní interpretace, ale je otázka teda, že jak, jak by se to vyargumentovalo, to nepochybně by šlo, protože jak si je to argumentace, která jako byla provedena, nicméně teda no, vzniká spoustu nejasností, díky kterým, skutečně díky kterým, potom každý filozof to pojímá jinak a navazuje na Descartesa jinak a proto je ta bohatost, ty kontinentální filozofie je tak veliká, že? A ten problém vlastně zůstává trvat fort dál ještě Hegel fort, že? Který nemluví o res cogitans, nicméně mluví o absolutním duchu, že? A vzniká u něj problém, jak ten absolutní duch potřebuje a tady bychom mohli říct, že jako je tam už klíček, nebo semínko před nejmenším sklíčkem toho problému v tom, že res cogitans, jakož to substance, zřejmě nemůže myslet, leč přes nějaké a to uděláte ten další krok. Ten další krok víme, že Descartes udělal. Takže to nedělám já, ale prostě jenom dávám do prostě zkoumám tento prvním Descartesům v krok zkoumám desetlého celé teorie. Ontologie, tak říkající. Já se teďkom nejsem jistý, teda pro moje vyjasnění, jaký tedy je vztah těch jednotlivých myslicích věcí jako nějaké na osobní myslici. Myslicí věci je jenom jedna. Myslicí věci je jedna a ty jednotlivci na ní nějakým způsobem participují, nebo jakým způsobem? To je otázka. No ne, tak když jste teďkom řekl, že prostě jako Descartes to vyřešil. No ne, vyřešil. Já jsem neřekl, že to vyřešil. Naopak to neřešil a řekl jsem, že díky tomu ten problém zůstává až po Hegla a ještě dál. Čili neřešil, že ho vyřešil. Ale že ve světle jeho ontologie se dívám na tenhle jeho první krok. To je to, že mluví Boris Kogutáns jako substanci. A na druhé straně tady mluví o tom já. A to já si můžeme myslet plně v souhlase s ním bez ohledu na tu tělesnou stránku. Na tu rozprostraněnost toho já. Eventuálně. I kdyby res extensa neexistovala, tak tady existuje duše. Já. Na teď. Ten problém tady je. Jestli může res Kogutáns bez duše myslet. Jestli nemůže, tak proč tomu říkáme Kogutáns nemyslící. A jestli může, tak nač to duše potřebuje. A kde ta duše vzniká vlastně? A pak se otevřírá ten problém, jestli ta duše není vlastně vymyšlená. Jestli to není produkt myšlení. Ty res Kogutáns. Pak by to ovšem zvrátilo na ten Descartesův argument. Myslím tedy jsem, protože tam myslím, tedy jest res Kogutáns a já nejsem, nyní proč jsem pouze vymyšlený. To je ten problém. Tím já, který je tím argumentem dokázaný je evidentně jenom ta res Kogutáns. Ale to ten Descartes je jako připoušťovaný. Musíme si uvědomit, že to je první krok tohle a že když ho plně zatížíme bez ohledu na to, co následuje, takže to nevidíme pravděpodobně v pravém světle, když to necháme svíst. V žádním případě nemůžeme mluvit o tom, že každá duše je substance. To je až u lednice, prosím. To není dokonce ani ještě u spinozolů. Vyvadilo, že jsou substance dvě. Z té dvou udělal pouhé dva aspekty z nekonečného množství aspektů. Jedné jediné substance. Čím se ovšem nevyhnul tomuto problému? Protože u něj je jen jediný subjekt, jediná duše. To je Bůh, neboli příroda. A jaký místo tam má jednotlivý člověk? Duše. On nemluví o duši, v tomto smyslu jako dekát. Proč nemluví o duši, která je podstatně náno, když je z židovského původu. Vadí mu ta dvojakost. S jednocu jej integruje. A protože potřebuje nějakým způsobem to skutečně integrovat a ne to dát na starost nějakým šišinkám, což je dost absurdní, tak přísnej paralelismus. A tímto má zajištění. Jsou to aspekty tého ždění, čili všechno má všechny aspekty. Každé dění, každé dějství, každá událost, všechno, co se děje, co se stane a tak dále, má všechny aspekty, protože to je dění té jedné božskopřírodní substance. Integrita je zachována, ale kde se tam bere, to se všechnoho člověkského individu ucet neví. Tím je taky zároveň ta problématika, že tam vlastně exponoval ten tu nesnác, Dekartovu exponoval takovým způsobem, že řvala daleko víc. Všechny ty námitky se slezly na jeho hlavu, když původcem byl Dekart. Jenom se to viděl u Spinozii protože to je panteizmus, protože vlastně tam všechno je ve všem. Dekarto je to taky, ale ještě navíc rozpočtený na dvě půlky. Tím jsme teda nepokončili příliš daleko, abych byl pro to, abychom aspoň kousek, sice cílem našem není to přeložit, ale kousek bychom mohli udělat. Tak, jsou nějaké připomínky k tomu? Ještě jsme u toho odstavce in den neuen Jahrhundert, který bych stal jistě.

====================
s1.flac
====================
A posledně, když tohle překladu tam nadrhlo, ale teď to je úplně možná, tohle je super na to, že ono výborně není. Ono tedy jako výstavníku je napsáno, že to je výborně, že tohle by bylo víc, že tohle může se hodit překvět teráty, ale ono není tak úplně nad vody, i když jste postavený mimo ty vody má, a to dohuželo, že oni, jak se to představníku píše, že ty vody mohly pouze fečovat o to, že jedinak to mění. Ale jediná funkce, která by byla nad těmi vody, je přiškouzaný. To je jediná věc, která je nad těmi vody. A... No... A tedy to je jenom jako... Je to jenom jako kreslení, jo? Má to nějaký blisk na interpretaci? Ne na interpretaci, no. Má jenom jako kuličtení, jo? Že to ani nemusím moc hovorit. Jo. Já jsem bych chtěl dostat něco na to, že si argumentovali tím, že ona vodyně není. No... To argument je jako... Takže by to tam nemělo smysl dotáhnout. Takže tam by to vkládat. Jo. No to je to samozřejmě vůbec. To je krásný. No to je prostě Moirán. To je teda... Bylo vůbec něco jako Moirán. Prostě to je Oxford Classical Dictionary. Ne, je samozřejmě, já jsem si dělal doslovníku do toho. Já taky vím, že je. Ale když to není Oxfordský doslovník, tak není. Prostě, tak já z nám nebyla. No to snad není pravda. To je pravda. No co by to ještě... Pod čím by to mohlo být? No tak... Ještě, že jo. Oni tam ještě píšou. Podívejte se pod Anánke. Jo, jestli to nebude... Jestli to nebude posunut. Protože když se hovoří jako o třech, tak se hovoří o tom, že jsou to třech vovinně Anánky. Jo. To je jiný. To je jiný. Kotka prva. I správně. Já s sebou si to nějak takovéurenosti potčím i od těch poház. Ano, to je opomínáčký svět. Já tady mám teda obojí. Já se vám to přesně krásně povnámím. Je to kratkou číslo a je to jednoduchý svět. Samozřejmě, to je to důležité. Přesně takhle je to důležité. Takže kutory, které potom je... Bezpečně, často... Kutory ostatní. Často ostatní, často ostatní. Já bych měl většinu kutorů, které bych vám představil. Já mám tady něco, co mám. Takže tam je všechno pání. Doufám, že si to opomínáte. Tak začínáme tím, že on se hodná. Teď hledá otázky. Či to udělá obrazu, tak to čítá všechno více. Když to udělá obrazu, tak bude pod naším návazem. Záleží jako na to, co máte vše. Od čeho by mohlo slíst, kdo by se ve většinu poškodil. Abych tak viděl, nezůstane mi tak předtej něco, co chcela nepoškodit. Protože pak na to, co jsme všechno vyklámali, měl jsem přece pohádat, že největší, když by byla taková, zreformální podávka. A protože je tu spolupráci, kteří se můžou vzít, kteří jsou tím větším lidem, kteří se tím vzít, kdo nechce. A přitom se takovším paralogům, kteří jsou tak, že by mohou chybovat se jako každým lidem. A proto jsem podvrhnul jako hlavně všechny vývojny, když jsem předtím pokládal takový kapel. A konečně jsou děti, když máme všechny dvou, kteří nám dostali takové responsy, a když je to jediná výstavní návaz, kde si budou představovat, že ty všechny věci, kde žijete křížku na noce, nejsou tež pravdivější, než křížku na noce. A všechny tyhle potenciální vývojny, že kdybych se chcel vystříbit, že všechny platniny jsou definitivní vývojny, abych měl třeba takový film existovat. A pozor je, že tato pravda, kde jsme jisté lidstvě, je tak pevná a jistá, že ani nejvýpřednější předpoklad, který se půjde do skoků výpočátku, souděl se, že mimo upřímní bezpovolení za první výzávku bych chtěl potřebovat, když jsem to já. Tak to rozkazujeme teda. Představní vědělák a takže autorsky. Autorsky v 11. luté z písmu O obci boží v 26. kapitolu, která navazuje na kapitoli, kde on takto pro nás příjatelně hledá trojici. Obraz trojice. Trojice boží. Na nich obraz boží trojice taky v člověku. A říká, že my v sobě poznáváme obraz boha, které z toho jsou chvalé trojice. Obraz nicméně není urovníkaná dokonce národně a dole k obstávení, ani je mu souvědčí, jak nás a ženčinů je též je podstatní, které je zdům, ale přesto takový, že nad něj není svou přirozeností nic mnohem blížšího ve věcech jím stvořený. Obraz, který ještě potřebuje nápravit a zdolkovat, aby mu byl i svou podobností nejbližší. Neboť jednak jsme, jednak víme, že jsme a jednak to být i vědění milujeme. Leč v těchto třech vodech, které jsem povedl, nás neuvádí v obrov žádný klam podobný pravdě. Dík se totiž nedotýkáme žádným tělesným smyslem, které je stejný na tom, které říkáte. Žádným tělesným smyslem, jako věcí věcí větší. Například, když barvy vnímáme zrakem, zvuky sluchem, pachy číchem, chutí okupávání, hrdě a věké předlohy, z kterých što věru vznikají také obrázky, to je bez pojedík, to je vlastně logické, z kterých što věru vznikají také obrázky, věcí celopodobné a už nehrmotné, které v myšlenkách převlítáme v paměti chování a kterými jsme poroutáli k tou zebo těch věcí. Ale že jsem se, a že to vím, a že miluji, tím jsem si naprosto jist, bez jakékoliv šalepného plezností představit nebo fantazovat. Při těchto pravdách není co seba argumentování akademiků, což jestli se míříš, protože to vám to úplně chválí, neboť míří-li se se, vždyť ten, kdo mění, nemůže se jistě ani mít. A tudíž, jestli že jsem míl, jsem. Jestli že tedy jsem míl, nejse, jak se mohu mít v tom, že jsem, když je jisto, že jsem, jako nejsem míl. Protože bych tedy byl tím, i kdybych se míl, i kdybych se míl, bez pochyby se mohl mít v tom, že vím o svém bytí. Neboť právě jako vím, že jsem, tak vím také právě to, že to vím. Z toho vím víc, nebaví se. A ještě vím do třetíce. A protože ty dvě věci, které vím, připojují k těmto věcem, které vím, tak je tuto lásku jako něco třetího a stejně důležitého. Nemíním se totiž v tom, že byl by, když se nevědím o těch věcech, které vím. Ačkoliv, i kdybych o nich nevědím pravdivě, bylo by to, že nevědím nepravdivě. Neboť jakým právem bych mohl být kálen, nebo jakým právem bych se rukám měl vlásit, kdyby pravdivé věci, kdyby to bylo pravda, příjemně vím. Když však ty onyvěci jsou pravdivé a jen jisté, kdo by pochyboval, že i ta láska k nim, když jsou milovány, je pravdivá a jistá. A dále, není nikom, kdo by nechtěl píti, zrovna jako není nikom, kdo by nechtěl být v plaže. Vždyť, jak bych mohl být i v plaže, kdyby nic nebylo. Takhle je ten vůdka rozdílení. Já to jenom dopadním. To je moje úplné říct. Já mám aspoň ještě jedno co chci říct. Mohu říct si, že myslím, posledávám, že myšlení patří na mé podstatu. To jediné nemůže ode mě být obrovčené. To neexistuje, to je jisté. To je úplně první filozofie. Jo, ale ještě o všem pokud myslím, nebo bylo by snad také možné, že kdybych přestal být v mysle. I hned bych zase zcela přestal existovat. Myslím, že je příští pomožství. Takže takhle bych zase říkal, že to myšlení je podstatové. Jo, ale ono to celé bylo vyvoláno mým nepochopením toho překladu. ... ... Je to na straně 3.1.3. ... V tom novém 1000 letě ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s1 [ruchy jsou vadou kazety].flac
====================
Podle tohohle z toho je to jako značené, že se... Tak já jsem to teď nesledoval, prosím tě, ještě mi to... No, že tam je přesně, že tam je pokus differzen k herbajicům fírem, těch smíření stvořit, přivodit, jo, a tím, že přivodili smíření, jako když se to povedlo. Ano. To by si nemyslel ani já zpěst. No, to je pravda, to je pravda. Ano. Ano. No, přivodit, to je dobře, to stvoře se, pěkný přivodit, jo? Ano, ano, takže to, který je úplně blbě, ale je tam prostě jenom podivovný pokus, který zapodívá se idealismu přivodit smíření. Ano, ano, to mám taky. To, to teda, jsem tady zřejmě dokonce opravdu nehovoril. Je to vlastně tím, že... A tam by neměl být tak zase, že v rozumu samém vydělit, jo? Jo, to vím. No, tak máš to tam, že tam vyděláš. V záhře, no. Jo, to vím, to vím. A teď to byly lidé nakročitý. A prosím tě, tam je překračujíc přes. A nemůže tam být jenom jako překračujíc všechny. Ty první věti, já si můžu, jo? Já jsem to vlastně, už vím, proč jsem to takhle přeponat, či bylo. Je fakt, že teda ten význam jsem změnil blbě, jo? Ale ona ta věta zas myšlet nechá tak, jak je v ní neučinět. Tak to, byl to podivohodný pokus. Na rozdíl od tohoto myšlenkového světa. Tam něco tomu chybí. To se musí ještě nějak předělat stylisticky. Jo, tak no, jedná se o toho myšlenko světa. Podivohodný pokus idealizmu. Přihodit mířenství pěrodánových. Jo, tam toho jste to na rozdíl od tohoto myšlenkového světa. Byl to podivohodný pokus. Co byl ten podivohodný pokus, jo? Přihodit. No, pokus přihodit. Ne, já jsem se s ním dost často jako setkal, protože to tak nepřipadne. Ale je to třeba... Že se tam musí říct prostě, že... Já nevím. Nemusí možná, ale... Pokus něco udělat je zcela strávit. Ale jo, určitě, ale nemůže přece věta říct jenom, jo, pokus něco udělat je úplně v pořádku. Proti tomu nic nemám, ale prostě začít větu jako... Byl to podivohodný pokus přihodit smíření, že tím, že v rozumu samém vidí více než rozum, tak prostě ta věta nezačíná. Jo, to prostě byl to podivohodný pokus jako říci jenom... Já si tam dám otázník, ale chválně se na to zeptám některých ještě. Ale mně to připadá zcela český. Jak jsi to sám začal, že... Jako byl to podivohodný pokus udělat toto a toto. To určitě, to není problém. Když jako si tam domyšlíš, že před tím ta věta něco říká, tak to jako tenhle ten kus se mně hrozně líbí. Proti tomu nic nemám. Ale když si přeceš prostě celý od začátku do tečky, jako by teda prostě je, jí něco chybí. Tak já to teda přečnu. Na rozdíl od tohoto myšlenkového světa byl to podivohodný pokus filozofu německého vidalizmu přimodit smíření tím, že v rozumu samém lidí více než v rozumu. Tak prostě... To připadá, že v té větě přijde jenom toto a když to vyndáš, tak to bude zličesky docela dobře. Jako byl podivohodný pokus, jo. Podivohodným pokusem to by právě už nešlo. To by muselo být přivození nebo tak. Ale byl podivohodný pokus. Já myslím, že toto tam je nutné právě. Jenom to přestává... Pak se to zdá opravdu divný. Bez tohoto. A dál bych tam teda tu čárku. Byl to podivohodný pokus čárka přivodit smíření, že ta čárka tam je nutná. Takhle. Ale se tím filozofem německého idealismu, ne? No ano, ale my jsme o tom mluvili jako tak, že tam nepatří. Tak to jo, tak ta čárka to vlastně asi zachrání. Dobře. Takže takhle. No já jsem se tam ptál, to překračujíc. Ještě jestli to přestává, musí být. To je vlastně jedno. Taky by se to malovalo, ale mně se to zdá, že když tam je ještě jedno to hinaus, a ještě... ten význam by bude stejný. Já bych to přes vynechal opravdu, teda. Je to přesahujíc přes. To vypadá divně. A přesahovatí to rozumí, že přes. Jinak by to nebylo sáhatí přes, tak snad by to šlo. A to velké období, jo? To se nemůže, že jo, zkrátce něco přiložit jako vrchol. To už tam máte. Velké období. Je potřeba, aby to zase bylo. Aby to nějakou chvíli trvalo. Aby to chvíli trvalo, vrchol je chvíle. Já vím, jasně, já ti rozumím. Asi to je lepší, no. Velké období má... Jako vypadá to, že to je delší než ten čas. No pravda je teda, že smysl je období své velikosti, že? Velké není to období, nimž velká je ta filozofie v tom období, že? Ale já myslím, že v češtině je to docela zřetelné taky. No. Tak tam dá to na svém vrcholu? No. Vrchol velmi rozpíčatý. No jinak nic. No ten konec, jo? Tam je ve stavbě Hegelově. A však jí samoté znovu problém, jo? Tam má být, že tu stavbu, jo? No. No, to je dobře. No, ale tam má tu stavbu, jo? No, tak. Ještě, jako... Jo? Když si to vezmeš, že? No. Ano. Ano. Ano. Tak a teďka bych... Proč by se měl ztratit jako ve stavbě, jo? Vždyť to je normální. Zaprvé tam to je Hegelově. A je tam ten akuzativ. On se vlastně ztratil ve stavbu skrze Hegela. No jo, ale řekni to česky. Protože když se ztratíš ve stavbě, tak to je jako, že jsi se tam ztratil ve stavbě. Ztratil se ve stavbu. To není ale v promění. Protože to teda bych protestoval. Že je to... Tam je? Ano. To by bylo Veränderte. To ne, to Verlor, tam se skutečně ztratil. Ano, ale to může znamenat tak, že on sám se ztratil vůbec. A ne, že se ztratil ve stavbě. Protože tím, že se ztratil ve stavbě, tak ještě stále je, ale je ztracen ve stavbě. Ale když se ztratí ve stavbu, tak on se ztratí vůbec, jo? A promění se ve stavbu. Protože to bylo různé ztracení, jo? Ano, tou stavbou se rozum ztratil. Ale když se ztratil ve stavbě, tak ten rozum furt tady je, jo? Ale je ztracený jenom v té stavbě. Ano, to je taková práva, když se furt stavbou Hagelovou. Načož se Hagelovou vinou ztratil ve stavbu. Počkejte, co to znamená? Znamená to to, že Hagel jej ve své fantastické stavbě ztratil? Když se něco ztratí skrze někoho, tak ten někdo to ztratil, jo? A nebo to znamená něco jiného? V Hagelově stavbě byl ztracen. Já nevím, jestli to můžeme říct, že tou stavbou se ztratil. V té stavbě byl ztracen. Protože pak ještě tady říká, že to prolomil. Nevím, jak to odstojí historicky. Takže třeba, že ne, že se ztratil v té stavbě. Takže se tvoří, že v Německy to takhle není, že se ztratil skrze tu stavbu. Ne, skrze určitě ne. Ztratil se ve stavbu. Ve stavbu, ano. Bylo to něco jiného než ve stavbě. Proto se navíjelo to stavbou, kdy se ztratil. Je taky možnost opravdu říct, že tam je to dvířková chyba, že se ztratil ve stavbě. Která je celkem za to možná. Já bych opravdu byl pro v takovémhle případě se to pokusit chápat z toho smyslu. Ale já ten smysl, bohužel, jak to musím říct, v tomto dokazu, která může být, že jo, je otázka, jak by to otázky byla, že jestli se tam ten rozdíl... To taky není důležitý, jde o to, jak to zase chápete jaspr, že jo. Ale... No ale musím říct, že se stávkou to vybere tak, že se teda ztratil ne v tím Hegelovým stavbě, ale že se ztratil teda nám, který byl nevelkou stavbou, skutečně, a pak se znova prolomil k někoho jinému. A on se neprolomil. On musel tu stavbu prolomit. On sám se prolomit nemohl právě, jo. A však nemohl sám se prolomit. A potom prolomit zpátky třeba, nebo tím Fichtelem... No, hlavně časově teda to jako, ten konec zatím, a však je časově dávno před tou fantastickou stavbou Hegelovou. To není, že by časově teda napřed stavba a potom Fichtele šelí k ným, proč časově je to tak, že on sice ztratil fantastické stavbu Hegelovy, ale však ještě předtím samozřejmě prolomil šelíka. To tam německy sice není, nicméně větně, to je nepochybně. Ještě prosím vás, kontroloval jste si, co to je Einstendig? Mně se nezdá, že to je ojedinělý. Je možný, že jsem se na to díval, ale je možný, že ne. Tak je to takový samostatný. Ale mám lehké, že jsem se skoro snad i díval, že to tam nebylo úplně první význam, ale že to tam snad jako se dalo. To by bylo třeba zkontrolovat, to Einstendig. Já tady jsem vymýšlel jako výklad a hodilo by se mi tam spíš rozum, který se jakoby osamostatnil. Takže to by pak zdůvodňovalo, proč se mluví o tom, že Einstendig se emancipoval z toho původního kontextu. Historicky to znamená, že začal platit i pro další filozofy. A pak ovšem má smysl mluvit o tom, jestli se stratil a tak dále. Prostě se osamostatnil a pak se ovšem nestratil ten, když stratil ho Hegel. Pak by smysl byl tento. Pak se to osamostatnilo a je chyba Hegelova, že to nevzal, že se to osamostatnilo, že to prostě zamatlal do toho svýho systému. No já si pamatuju, že se mě tamto ojedinilo, ale určitě nevím, že to tam určitě nebyl nějaký první význam. No jo, samozřejmě to tady není. Ale jaksi třeba eigenmächtig je svémocný, eigennützig je prospěchářský, zjištný. Důležitý je, že se to k sobě vztahuje, to eigen, když tamto je einmalig. Já myslím, že to právě na základě nějakého takového významu, že tamta ojedinilost se taky dá, že co stojí samo, tak to je vlastně ojedinili. Ve smyslu osobitý. Eigen je zvláštní osobitý, to by bylo. Eigenart je zvláštnost osob své rás. Ale když se toho neodbavíme, toho mě to taky nedává, myslíš? Jenže to právě nevím, jak to pojmout. Mě proto vytanulo, že to já jsem si toho původně vůbec nevšim. Ale protože tamto historisch eigenständig, a navíc ojedinilé, když pak se říká, že proráží znova u Fichte a Schellinga, takže to ojedinilé není. U toho Kanta. No ne, mohlo by být i ono jedinilé, jako to stvoření toho novýho východista. Stvoření něčeho novýho. No jasně, ale když my tady sledujeme ten rozum, takže by v tom, co ten rozum během té základní filozofie dělá, takže by opravdu ten Kant byl tím místem, kde se opravdu jedině zdá, že na tom rozumu může něco založit. Neříkám, že to je dobrá interpretace, ale myslím si, že do něj se to možná dávat. To je hlavně oko jménoho rozumu. Ano. Tenhle chceš stvořit. No jistě, toho rozumu není, protože ještě je die Vernunft, a tady je jasně Maskulinum. Byl to nepochybně nový východisko a tím novým východiskem je zpět Kantem. Nicméně je tam řečeno, že jde o německou filozofii v té době její velikosti, která vyvíjí tento pojem, a pak už jenom se říká, jak u jednotlivých myslitelů to je, čili vlastně ta velká filozofie to je všechno, i Kant, i Hegel, i Fichte, i Schelling. A teď o Hegelovi se říká, že v jeho fantastické stavbě se ztratil. A co to znamená se ztratil? On vlastně jednou hubou, jedním dechem říká, že ta německá filozofie je velká, k níž ten Hegel nutně patří, že vypracovala ten pojem rozumu, a my víme, že Hegel silně s tím pojmem pracuje, takže co se tam ztratilo vlastně? Prostě tamto nevypadá jako rozum u toho Hegla, dřejmě, ne? Nebo nějak tam je, ale tou stavbou je jakoby zakryt. No, nebo jak jste to říkal, teda není tam ten sámcově slunící. Jak jste říkal? Já nevím, jestli se může říct, že to, co je zakryto či schováno u toho Hegla, je ta eigenständigkeit. Já mám vědět, že tam je schovaný ten begriff. Ta eigenständigkeit je já nevím, no, to je taky trochu, že prostě od té doby, že se o rozumu myslí tímto způsobem nezávisle na té německé filozofii, to je, že se to prosadilo i mimo. Já nevím, jestli se to prostě způsobí na té německé filozofii, ale to je taky způsob, že se to způsobí na té německé filozofii. A to je taky způsob, že se to způsobí na té německé filozofii. A to je taky způsob, že se to způsobí na té německé filozofii. A to je taky způsob, že se to způsob, že se to způsob, že se to způsob, že se to způsob, že se to způsob, že se to způsob, že se to způsob, že se to způsob, že se to způsob, že se to způsob, že se to způsob, že se to způsob, Tohleto, nějaký to porovnávání těch videí samou sobě, že v rámci toho vlastně k jakému byly odhodnutí ani není možný dojít. Že teda tam vlastně nějak jenom k těm nahlízením, poglízením těch videí, že se teda o něčem jako, když ty ideje prostě jsou zboru do zboru, tak jenom prostě tím hloubí, že tím jedním nebo druhým ten rozbor není možný vyřešit. A následuje takový obrat, který asi nehradá jako ty některý prostě historikové interpretů, hlavou obrat tomu aparatu té scholastické metafiziky, pomocí kterého se tento kart jako věřskopný dostup sedal. A v něm se taky dále poprvně a hned teda velice masivně začal dívat toho pojedinčku stánce. Ten podstavec teda v takovým mírně upravenému překladu zní takovýto. Ale ukazuje se mi ještě jiná cesta zpátrání po tom, zda nějaké věci, které křídele jsou ve mně, existují mimo mné. Pokud totiž tyto ideje jsou jen způsoby myšlení, nepozorují mezi nimi žádný rozdíl a zdá se, že všetky vychází ze mne stejným způsobem. Ale pokud jedna představuje to a druhá ono, je zřejmé, že jsou například velmi odlišné. Beze vších pochybí jsou ty, ještě mi ukazují substance, něco obětšího a obsahují v sobě, abych tak řekl, více objektivní reality než ty, ještě reprezentují pouze mody na to akcidence. A zase ona idea, pomocí nížkého a podivějšího boha, věčného nekonečného vševědomství o všem omluvce všech věcí, které jsou vyhodněné, má zajistné v sobě více objektivní reality než ty, jim se vyjadřují konečné substance. A pak už je tady ta chvála o tom, že příroda nesmětku ukazuje, že v příčině musí být nejméně tolik ese, kolik je jich v účinku a už se prostě přechází k tomu důkazu boharov. Ale tadyhle je ten pohram vůbec opravdu. Dokud ten rekordem si jenom takovým introspektivním způsobem poklížel týdeje, tak vlastně řeč o substanci naprosto nebyla. A ta substance se tam objevuje skutečně takovým nějak zvláštným odloženým nebo odhodňovaným způsobem, jako teda takový samozřejmě přijímanej pojem. A řekne se rovnou teda, že na těch týdejích samotných, že na výrodní lipotnacice nejde, ale na tom, co ty lidé představujou v samotným disku velikých, a že tedy ty lidé, kteří představujou substance, jsou vyšší než ty lidé, kteří představujou ty lipotnacice. A to navíc teda ještě k tomu zboru, který jsme minulé řešili, jsou tu ještě postaveny do protiplanu na koneční a koneční substanci. Takže já teda asi jako nějak pomocný zbytk tomu neříkám, zvládám k tomu, že jaksi Dekart není na všim klíčovým tématem, ale zdá se mi, že bylo to jaksi Dekartovou úvahu úspěřující k tomu založení toho subjektu, jako teda toho prostě okolo čeho máme teda tyhle skladky prostě užít, toho založení prostě toho jako teda já, jestli je prostě základem teda pro všechno to poznání, tím jako jistým základem pro to všechno poznání. Tak příliš v tom prvním doku, na který se opět to líčení Dekarta odvolává, vlastně tu substanci ještě nepotřebuje. Používají až teda v těch dalšíchto cílích, kvůli jméno souvislosti teda s tím překročením od tohohle toho já, s tím vykročením teda z té sféry toho já a těch jeho videí těm předmětům, tý objektivní. A ještě teda ten třetí pod, že rozhodně se z toho Dekarta najdou i ty místa, které teda zvědčají o tom, že uznává něco takového jako ty koneční substance, o čem předtokávají minulé nejistotu. O tom, že jsou i místa, podle kterých to vypadá, že vlastně nejsou než vlastně dvě substance a to totiž ty koneční. Nemám to sice překravený, ale bych teda určitě za těchto doběch bych se dostupoval, že se to dá najít. Ale jsou teda a tohle stojí jednou z nich i ty místa, které teda jsou v životě takové koneční substance. Myslím si, že pokud si to pamatuju, že tohle stojí množstvě věc, která je vlastně technologická. Co jsem teď řekl, ještě toho, jak jsme se roli, toho tomu, co jsme stali, toho myslící k tomu. Já, který je vlastně takový myslící, tak si připomnu, že kdyby to celá sykána začínala, pak bych z toho začínal dít, kdybych říkal, proč to všechno dělá, proč se vyučíme, kdyby učila bych ukázat metodu. A to proto, že ne, že by byli lidi hloupější a chypřejší, ale že podle jeho přesvědčení je rozum celý v každém člověku. A že totiž někdo může se využívat správnou metodu, kterou dělá skutečně, ale spolu v jedné přirozenosti, které tam tu jde, je rozum v každém jednotlivcím člověku celý. No samozřejmě, ten rozum je jiné povláhy, než jsou normální soustra, které se dají dělit na tohle. Takže v každém tom nějak rozumící. Taková říká to, že ten rozum je opravdu jiné povláhy, kde tam není vůbec o ničem takovém se nedá hovořit. Že by tam byla část nebo ne. Vůbec je takovým řečenem potom, tak jo. Já se snad taky ještě něco udělám, ale nevím, jak to bude lepší, nebo nebo ne. Nejdéle tady bylo ještě, když už to zapisuju, tak vám tak řeknu, co tam bylo ještě za nejasnosti. Měl tady být všechny ty, které jsem říkal, ale ne. Je to tam ještě s tím hagglem, je to nepředředné, ale já bych to fakt nevzal haggla. takže to doplávám jako předhodný taggerůk, takže... takže musím jasno připomínat, že to doplávám jako pár věcí a pár věcí musím připomínat. Takže já to vždycky tak občas přes ho připomenu takže resty, které jsou to by bylo napadně těno. A můžeme startovat, ne? No. No, čtvrtá strana německého textu druhou větu bychom chtěli číst. Ibr. No, Ibr Ale. Ibr Ale. Tady Ibr Ale. ... A po případě ještě kdyby to mohlo být nějaký anglický předpad, že... že problém je ten, že když to objednám, tak to za dva roky přijde. Já to zkusím tedy. Tak, jdeme na to Ibr, jo? Kdo má doznámku nějakou k tomuhle? Takže až po Schellinga, jo? No, jenom jsme zeškrtli to přes, že? A toho heckla jsme nedodělali, že? Avšak, jo? V tom České, avšak, jo? Co tam máte? Stavku, nebo? No, no. Stavku. No, to jsme nevěděli. Ale já nevím, je to takový možná ženecký postoj, jo? Ale stávku, že k tomuhle by to člověk opravdu věcně uchopil, takže by teda jen na to vzal. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... No, necháme to prostě. Víme, že v tom problém je. Necháme to. Potom stepně se povaně nad závěřná radici. a cả Já nevím, co říkat. Samostatný, samostatný. Nebo co jsi říkal? Nejde to o samostatně, tady máme to sám. No, co to je o samostatně? O sám? Tady je, to Einsteinik je, stojí sám, že? Nebo jako sám. Já nemyslím, že to je ve smyslu samostatný na svejch nohou, až pak tam historičně zbytečný. Čili já bych spíš měl za to, že to znamená osamocenně stojící. Tak to je ojediněný, to je stejný. Takže jste měl zřejmě minule na minule, za to jinak. Jsi říkal, že to není ojediněný. Protože jsi celou tu strukturu měl jako předělávání. Vidíš, jak už mě to do té hlavy vlezlo, a teď... No, napravdě tě to ukrylo. Jo, jo. ... No, to je... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Jako ostatně vždycky. Ne. To je ale zmysl. Jakkoliv. Jak takhle vždy urozumovně vystupuje to druhé? Ne orozumovně, ale pohled. Jakkoliv vystupuje to druhé? Přesně takhle. Přesně takhle. Jakkoliv. To je jako to, co se dá. Jakkoliv. Toto přece jsou toto. Jak je tady? No ono to není. Není opozice. To jakkoliv ta vytváří tu opozici. Ale tady ta opozice není. Tady je to souřadně. Já tu opozici tady v tom necítím. Dobře, tak teda, když nejakkoliv, tak i když. No to je taková opozice. Podívej se, tady je toto. Tam říká, že v každé době se zdá, že to nerozumné, nebo jak se to překládá, já teď nebyl přesné, bezrozumné, že je v chodu nějak. A teď mi říká, ačkoliv vždycky vystupuje, nebo se vyskytuje, to, co je to druhé, protirozumné. Protože, ne ačkoliv, ale protože, to je v souhlase s tím. No to je to tež, jakkoliv to znamená, na jedné straně, tak přesto, jakkoliv platí toto, jakkoliv všichni lidé jsou živočichové, tak tento člověk byl živočichový. Protože všichni jsou, tak tenhle taky. To jen jakkoliv. To je souřadně. Nebo potřadně, že? Obecněji, vždycky, když je prnův, tak je tam tak je tam das andere. No tak tedy, samozřejmě, se nám zdá, že v každé době, když je to vždycky, že je vždycky to druhé, takže v každé době tam je taky davide prnův, tak bohu prnův. To není proti sobě. Když to vyplývá z toho obecnějšího, že to das andere se tam vyskytuje. No a já bych tam, když to tam oproti dálku, jo? Tam je oproti. Kde je oproti? To tam mám, já bych tam byl, ale zase je zničit. A proč by tam nemohlo být průrozumu? Tam není nic. Tam je derfinul andere. Je to druhé proti rozumu. To je to rozumu druhé. To není urozumu. Vůči rozumu. Ano, vůči rozumu, samozřejmě. To není proti, ale vůči. To je jiné. To je jiný problém. Já to furt čtu jako... To čteš tak, jak to tam je v slovičku. Samozřejmě. To není český ovšem. Ne, ne, ale aby to dalo smysl. Ne. Nebojť vždycky. No. To nebojt zas možná je takový, že by člověk jako by tam čekal, že to na něco navazuje. No. No tak vlastně se to dá. ... ... ... ... ... ... ... ... ... Výstupuje to důvěr, to jde. A potom ještě... Akorát jsem se vytáhnel, jestli tam pochodneme od pravdu. Ale když já můžu vytáhnout od pravdu, tak je to důvěr. Ale když já průběhu... Co tam je? Tak když pochodneme od pravdu, tak je to důvěr. Průběhu... Ještě jedna důležitá věc... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s1 [ruchy jsou vadou kazety].flac
====================
Tak já jsem to teď nesledoval, prosím tě ještě mi to. Takže tam je pokus výprsení, smíření, stvoření přihody. A tím, že přihodiny smíření, když se to chová, to bych si nemyslel. Takže to se návštěvá. A tam zase mělo být hodně rozumných výběrů. A prosím tě, tam je příkrací třec. Ale to neměla být jenom jako příkrací všechno. Takže opravdu, když ty finanční podmínky tam byly, tam byl vlastně někdo, kdo jsem to takhle všechno napsal, měl pan, že teda ten výbornost není o druhé, ale ono ta věc, kterou tam byl, když jsme se stáli na těch finančních, tak to byl to podivování pokus. Náročný odporu to myslím, že to mělo být věc, a tam bylo to takové chvíli. Je to mělo být ještě nějaké vlastní výbornosti, tak to bylo takový věc. Jednou bych to nezapomněl na tom, že tam bylo to podivování pokus, to byl ten podivování pokus. Všechno věc. Pokus případně. Já jsem se s tím teď přišel při zápase, že tohle je vlastní případ. Tak je to třeba takovou údělou, že to zamusí ještě někdo, který nevěděl, co to může být. Já nevím. Jsme už velmi spokojeni. Pokus něco udělat je zcela ztrávil. Ale jo, určitě, ale nemůžeme předtím jen začít jenom... Jo, pokus něco udělat je úplně spokojený. Protože to můžeme, ale prostě začít něco jako... Bylo to podivovatný pokus přijmout i stíření, že tím, že budeme muset nám vědět některé složby, tak prostě zaběrat začíná. Jo, to prostě bylo tam podivovatný pokus. Já se tam dám otazník, ale ufoalně se na to zeptám některých. Ale mně to připadá celá česky. Jsi takhle začal, jsi to sám začal, že to byl podivovatný pokus udělat to celá české. Určitě to není problém, když jako se tam dolejší se před tím, ta věta mně to říká, tak to je jako... To se mně hrozně líbí, protože to můžete nám, jo. Ale když se přečte prostě celý zvlášť automotivský, tak se mi zdá, že ta věta jakoby teda prostě je... Míjí něco chyby, jo. Tak děláte se na představu. Na rodinu, z toho, co my jsme tohle rozdělali, to bylo podivovatný pokus na našem ženovskémho ideálismu, přivodní přivízení tím, že v rodu můžeme lidi více než v rodu. Tak prostě... To by se mělo řeknout, že tím lidem přijde jenom toto, a že všechny si to můžete vydávat. To by se českým naslal dobře. To by jako byl obdivuhodný pokus, jo. Nebo bylo obdivuhodným pokusem? To by právě už nešlo. To by muselo být přivození nebo tak. Ale byl obdivuhodný pokus? Já myslím, že toto tam je nutný právě. Když se stává... Pak se to zdá opravdu divný. Bez tohoto. A dál bych nám teda tu čárku, že. To byl to obdivuhodný pokus, čárka, přivodní přivízení. Ta čárka tam je nutná. Jo, tak bez týče vyjazdy. Já jsem tady zkusil víc, ale to bylo to úžasné. Jo. Ale zatím všeho za tehnickou idealizmu. No, no, ještě tam je. No, ano, ale... Jako, my jsme o tom mluvili jako... Tak, že tam nepatří. Jo. To je úplný. Tak to, no... Tak ta čárka, to byl obdivuhodný pokus, čárka. Takže pak... No, já jsem se tam ptál, že překračujíc, přesně se to přestává, musí být. Jo, no, pak překračujíc. Jo. Ale to... No, ale přesně se to nemůže dobře stát. Přesně se může přestávat. Takže jsem se tam mluvil, ale mně se to ptá, že když tam je ještě jako jednatul, no, vynout, no, to je jisté, ale ještě pítu celou roku. No, ale to v pět dní. Jsem pítal, kdy bude stejný tradíce. Já bych to přes vynechal opravdu, teda, no, je to přesahový přes. Přes. No, parádívně. A přesahovat i to, to rozdávám, že přes. Jakby to nebylo sahat i přes, tak snad by to šlo. A to je velké rozhodnutí, jo? No. To se nemůže hodně krásně přihodit na komentář. To už snad mám vhodná záležitost. Je to třeba, aby to zase jako, jo, aby to závod byly takové, no, takové třeba opravdu, třeba, nevím, tyhle, jo. Takže, aby to byly třeba, aby to byly svýhle, takže, jasně, já bych měl... Já i jasně, já chtěl bych asi ten, to nejlepší, no, velké období má. Všechno vypadá to, že to je velké období. No, pravda je teda, že smysl je období své velikosti, že nikoli, velké není to obdobím, že velká je ta filozofie, je to obdobím. Ale já myslím, že v češtině je to docela cítřetelní kapitul. Evtěk. Tak někdo navládá to lese, tak ještě Zda mějí tarpěn Kolekce a ve stavčí A však ji samotný znovu kromí, jo? Tam máte, že tu stavbu, jo? Já se to takhle překládám, že já bych měl, že tu stavbu... Já se to takhle překládám, že tam bylo kruh. Vrátil jste a jste se tomu polomili. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s1 [ruchy jsou vadou kazety].flac
====================
Tak já jsem to teď nesledoval, prosím tě ještě mi to. Takže tam je pokus výprsení, smíření, stvoření přihody. A tím, že přihodiny smíření, když se to chová, to bych si nemyslel. Takže to se návštěvá. A tam zase mělo být hodně rozumných výběrů. A prosím tě, tam je příkrací třec. Ale to neměla být jenom jako příkrací všechno. Takže opravdu, když ty finanční podmínky tam byly, tam byl vlastně někdo, kdo jsem to takhle všechno napsal, měl pan, že teda ten výbornost není o druhé, ale ono ta věc, kterou tam byl, když jsme se stáli na těch finančních, tak to byl to podivování pokus. Náročný odporu to myslím, že to mělo být věc, a tam bylo to takové chvíli. Je to mělo být ještě nějaké vlastní výbornosti, tak to bylo takový věc. Jednou bych to nezapomněl na tom, že tam bylo to podivování pokus, to byl ten podivování pokus. Všechno věc. Pokus případně. Já jsem se s tím teď přišel při zápase, že tohle je vlastní případ. Tak je to třeba takovou údělou, že to zamusí ještě někdo, který nevěděl, co to může být. Já nevím. Jsme už velmi spokojeni. Pokus něco udělat je zcela ztrávil. Ale jo, určitě, ale nemůžeme předtím jen začít jenom... Jo, pokus něco udělat je úplně spokojený. Protože to můžeme, ale prostě začít něco jako... Bylo to podivovatný pokus přijmout i stíření, že tím, že budeme muset nám vědět některé složby, tak prostě zaběrat začíná. Jo, to prostě bylo tam podivovatný pokus. Já se tam dám otazník, ale ufoalně se na to zeptám některých. Ale mně to připadá celá česky. Jsi takhle začal, jsi to sám začal, že to byl podivovatný pokus udělat to celá české. Určitě to není problém, když jako se tam dolejší se před tím, ta věta mně to říká, tak to je jako... To se mně hrozně líbí, protože to můžete nám, jo. Ale když se přečte prostě celý zvlášť automotivský, tak se mi zdá, že ta věta jakoby teda prostě je... Míjí něco chyby, jo. Tak děláte se na představu. Na rodinu, z toho, co my jsme tohle rozdělali, to bylo podivovatný pokus na našem ženovskémho ideálismu, přivodní přivízení tím, že v rodu můžeme lidi více než v rodu. Tak prostě... To by se mělo řeknout, že tím lidem přijde jenom toto, a že všechny si to můžete vydávat. To by se českým naslal dobře. To by jako byl obdivuhodný pokus, jo. Nebo bylo obdivuhodným pokusem? To by právě už nešlo. To by muselo být přivození nebo tak. Ale byl obdivuhodný pokus? Já myslím, že toto tam je nutný právě. Když se stává... Pak se to zdá opravdu divný. Bez tohoto. A dál bych nám teda tu čárku, že. To byl to obdivuhodný pokus, čárka, přivodní přivízení. Ta čárka tam je nutná. Jo, tak bez týče vyjazdy. Já jsem tady zkusil víc, ale to bylo to úžasné. Jo. Ale zatím všeho za tehnickou idealizmu. No, no, ještě tam je. No, ano, ale... Jako, my jsme o tom mluvili jako... Tak, že tam nepatří. Jo. To je úplný. Tak to, no... Tak ta čárka, to byl obdivuhodný pokus, čárka. Takže pak... No, já jsem se tam ptál, že překračujíc, přesně se to přestává, musí být. Jo, no, pak překračujíc. Jo. Ale to... No, ale přesně se to nemůže dobře stát. Přesně se může přestávat. Takže jsem se tam mluvil, ale mně se to ptá, že když tam je ještě jako jednatul, no, vynout, no, to je jisté, ale ještě pítu celou roku. No, ale to v pět dní. Jsem pítal, kdy bude stejný tradíce. Já bych to přes vynechal opravdu, teda, no, je to přesahový přes. Přes. No, parádívně. A přesahovat i to, to rozdávám, že přes. Jakby to nebylo sahat i přes, tak snad by to šlo. A to je velké rozhodnutí, jo? No. To se nemůže hodně krásně přihodit na komentář. To už snad mám vhodná záležitost. Je to třeba, aby to zase jako, jo, aby to závod byly takové, no, takové třeba opravdu, třeba, nevím, tyhle, jo. Takže, aby to byly třeba, aby to byly svýhle, takže, jasně, já bych měl... Já i jasně, já chtěl bych asi ten, to nejlepší, no, velké období má. Všechno vypadá to, že to je velké období. No, pravda je teda, že smysl je období své velikosti, že nikoli, velké není to obdobím, že velká je ta filozofie, je to obdobím. Ale já myslím, že v češtině je to docela cítřetelní kapitul. Evtěk. Tak někdo navládá to lese, tak ještě Zda mějí tarpěn Kolekce a ve stavčí A však ji samotný znovu kromí, jo? Tam máte, že tu stavbu, jo? Já se to takhle překládám, že já bych měl, že tu stavbu... Já se to takhle překládám, že tam bylo kruh. Vrátil jste a jste se tomu polomili. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s2.flac
====================
To ne. Myšlení ne, no. V minulé tady bylo, no teda, místo toho myšlence dosavující bytí, tak myšlence ustavující bytí, což je možná přesnější odpověď. Jo, bylo tam filozofické myšlenkové ustavení. Opisnej způsob, jako pomocnej. No, nebo myšlenka ustavující bytí. Jak? Filozofické filozofické myšlenkové ustavení, nebo filozofická myšlenka ustavující? Já myslím, že to je dost šťastný, tohleto, to ustavující, i když samozřejmě tam zavádíme nové slovo, novej termin, ale podpovídá to duchu té Němčiny, že lőzen je řešití, r. lőzen je vyřešití, a denken je myslití, r. denken by bylo vymysletí, jenomže to má v češtině jiný smysl, ve smyslu vymýšletí, že to je něco takového prirodního, takže tam nebo... Takže myšlenkové ustavití. To je ono. No. Bohužel je to příliš silné, to ustavití, že, ale... Je to hodně silné, no. Klásti, říkávali starý, tak kdyby se dalo říct, že... To myslitím, jo. To už je, když už něco je začatýho, a... Teď uděláš tomu konec. Vy to dotáhnete až do konce. To není erdentní. Erdentní od samého začátku. No ale tak já myslím, že u toho můžeme zůstat. Ovšem, v té češtině je posun jinde, takový ne zcela... Ono sice v Němčině je to taky dvojsmyslný. Když se tam mluví... Já to zazledám úplně jinde. To je blbost. Když se tam mluví... To nechám vám ještě úplně stranu. To je napravdě podobné. Ale to Erdentken je jaksi natolik silný, že se tím nemyslí bytí v plném smyslu, nejlepší pojem bytí. Když už tam to ustavující, tak bychom tam měli dát nejeli pojem, tak aspoň ponětí nebo myšlenku bytí, ale nevím, já si zas myslím, že ten Dekart, že ten postup, tak jak jsme ho probírali teď je na těch citátech, takže vlastně on sice nejako nedí tomu, co si myslí, že provádí právě. V tom prostě je možnost naší politické kritiky, ale že ten jako, když by se to bralo jako takový především velice růknej rektor toho, co ten Dekart dělá. Takže on se o tom domnívá, že teda prostě kláden nebo ustavu je to bytí, ne nějaký pojem bytí. Ano. Když říká, já jsem jako stůl. Eventuálně pak teda řekne, že je ten Dekart. Já myslím, že to je na nejvýš jedna z možných, a to ne je nejlepší, interpretace Dekarta, ale v žádném případě bych nepřipustil, že tohle to měl skutečně Dekart na mysli. On tam zůstává nejasný, to připouštím, ale že by se to dalo jako vyjasnit, totiž dotáhnout, jak Ivan říkal, dotáhnout, myslím, že to je nedekartovský. On to nedotáh fakticky, takže proč bychom to my měli dotahovat za něj. A navíc toto německý zahrdenku, to opravdu neznamená jak si stvořit myšlenkou. Ustavit, to je vlastně stvořit, že? To je silný hodně, no. Já jsem právě... Ale jako lid tu toho Dekarta, zahrdenkově on ustaví své bytí. Není to tak právě. Já vím, vy tvrdíte to, že aby vůbec to mohl provést, tak už tu bytí tady musí být. Ale no, substance tady je a není důsledkem toho, že by myslela. Ona sice myslící, ale nemůže myslet, kdyby nebyla. Tak to je argument, pokud je o mně, takže nemůžeme předpokládat, že bytí je produktem toho myšlení. Máte pravdu, ale neudělá opravdu ta jeho skepce to, že myšlenkově ustaví bytí? To je spojem bytí. Nebo ponětí bytí. Chápání bytí. A ne bytí. Bytí musí být dřív. Takže by nebylo možné ani myšlení. Pak by bylo potřebovalo toho Dekarta rozlišit dvojí způsoby bytí. Jakoby bytí o sobě. A pak bytí, které se ustaví právě s tím celým myšlenkovým pochodem. No to není žádné bytí, když se to teprve ustaví. No jestli je to bytí, nebo ne? No tradičně bytí je to, co je, z čeho všechno vzniká a do čeho všechno zaniká. To je bytí. Tady nemůžeme předpokládat. Je substance, toto stojí, co nevzniká. No no, tak to... V tomto případě já bych skutečně souhlasil s tím, že tady je něco slabšího míněno. Stejně k tomu, jak se o sobě referuji, tak já k tomu rozumím, když je míněno opravdu první řadě to ustavení toho bytí. Ne jakožto toho určitýho souclonu, když je i nejskutečná. A nebytí jako teda vůbec. S tím, že teda vlastně, nevím... Myslím si ale právě, že prostě u toho Nekarta Vokraku možná takový ty javnosti s tím, ontologie teda moderní, ani není možný na to aplikovat. U něj, jako to vím jsem, je teda vlastně tvrdzení o bytí toho myslicí. A nikoli o bytí té substance? No, v tom chvíli, v těch citátech, kterých jsme říkali, tak je to zatím o bytí té leskového sánu, kteréhož právě teda ještě na chvilu dalšího jako je třeba na sánu, tak to bude na chvilu další. No a co z toho teda vyplývá? No takže já jsem chtěl říct jenom k tomu, že teda se mi sice zdá, že budeš souhlasit, že to bytí tady teda nemá tenhle ten jakoby ten nejsilnější význam, jak jste ho teda vymezoval, jako to pro tu tradici je, ale že přesto se mi zdá seriózní tam nechat to bytí v souvislosti s tím, že ten dekartsán taky vlastně teda tyhle ty jakoby pro nás opravdu se odlišující jaký si teda silnější a slabší významy toho bytí taky teda nějako nějak pláště s tím nedělá, starostně odlišující, si myslím. A v důsledku toho, že to nedělá ten PEP, tak si myslím, že ten JASPRS by taky tady teda plně mohl myslet prostě to bytí ani... jo, že bychom to prostě teda nechme co myslí JASPRS, jo, ale myslím si, že prostě ten český že český tam se opravdu může nechat, že to, co teda tou myšlenkou je ať už ustavováno, nebo teda, co je opravdu to usilné, ale to prostě, co je, čemu ona teda, čemu ona dosádne, tak to, že je bytí. A ne teda... No tak vy se teda klaníte, jako teď, k tomu návrhu Alešovu, aby to folci jen se vztahovalo k tomu bytí, k tomu usáhnu tedy. To ne. To vlastně tím říkáte. Já se domnívám. Především pro vás to bytí je teda bytí toho myslitího subjektu anikoliv res. No a to je to, co myslel Aleš, a o tom docela rozumně je možno, nechme stranou, jestli to mohl myslet Descartes, ale docela rozumně je možno mysleno tak, samozřejmě, co jsem já, to přece není dáno, to nejdřív musím uchopit tím, že to myslím a stotočním se s tím pak vezmu v jednání. Pak to má tenhle ten... To je to... Já myslím, že vy tam směřujete, i když to je zůstal opatrnější. Já teda uznávám, že v tom, když se jako teda tak jako myslím teda já, takže nějaká taková teda prostě dramatická, nebo že nějakej takovej vejklad na základě kterýho by se teda dalo říkat, že to teda bytí provádí ten jediné sám pro sebe, ale že je to furt teda jako jednak nesmírně nasilný a jednak v obsahově teda nějak slášt nový nebo odlišný oproti tomu, když se řekne teda, že to vládí tu myšlenku, která dostupně toho vidí, že se k tomu jako neplodí, jo, neplodí na to. Ale jasně, no, tak asi spravověk musel říkat. Protože tady by bylo potřeba vyjasnit na tom Dekáretovi, jaký je opravdu vztah mezi bytím toho jednotlivce a bytím substance, jo. A jestli tedy tady Jaspers méní bytí substance, jo, na rozdíl od... Když už to takhle formulujem, tak teda a nejdeli vlastně spíš o jsoucnost substance a jsoucnost toho myslícího subjektu. No tady je zájm, že jo, takže jako... No to právě vymění... No samozřejmě, že jo. Právě tím pádem, ano, ano, ano. Že zájm může být jako soucnost, že jo, tak... No ten halidek, který jako v těch jeho termínech by určitě řekl, že mění místí. Ano. Čili takřka dá sign, kdyby to u něj nemělo jiný význak. Čili já jsem chtěl taky jako jednu námětku tady uvíc, že kdyby Jaspers měl nemyslit to, co vy chcete interpretovat, tak není důvodu, proč Jaspers by si nemohl dovolit tam přijít z dá signs. Aha, no. Já si myslím, že teda tady jako by ten důvod byl, tam bude mohl ležet prostě v tom, že ten D-kart, ale skutečně o tom blbí, jako o tom myslí. Jo, že teda tam prostě užívá takový takový slova. To je ale otázka. Právě tam jsme si ukázali, že on je dvojznačný. Že tam to právě v tom, co čet potom Honza, tak tam se ukázalo, že že to upřesňuje dokonce, že to bytí toho myslícího, že vlastně to je bytí tý substance. To myslím tomu, že... Ještě to, ještě. Když si to radši vzpomíná. No. Byla tam, co jsem překládal. Byla tam, samozřejmě. Jo, byla tam. Byla. Já jsem si to překládal, tady byla tam. Z toho jsem poznal, nebo ještě předtím? Aha. Můžu upochybovat i úspěšnosti ostatních věcí, ale já jsem docela zjedný a jistý, že jsem, že však kdybych přestal vysvětlit, kdyby všechno ostatní, co jsem si předstal, bylo skutečné, nemohu bych věřit i ve svou existenci. Z toho jsem poznal, že jsem substance, jíž všechna podstata či přirozenost je toliko myšlený a ještě své existenci nepotřebuje žádného místa nepotřebuje žádného tvé věcí. Takže toto já, to je z duše, kterou jsem týčí, je naprosto rozdílná od těla, palce, jistá, závodové věci. No. To je teda problém, jo? Tomuhle, k tomu, které to bych nevěděl. On to skutečně říká takovým způsobem, že to není argument ani po jednou, ani po druhou stranu. Tam zůstává v té nevyjasněnosti a pravděpodobně nikoli ominace. Ominace takové věci nestávají. No ale pak tady zase vzniká otázka, jestli výkladem tohodle z toho místa nevzniká více substancí, že? Než jenom ty věci. To nevzniká. On si toho nemusí být vědom, že jo? Jestli když se to dovede dál, jo? Jestli na základě toho těch substancí nevznikne víc? Ne. Prostě, když já jsem substance, ano, dobře, tak vy jste taky substance, proto mluví o res cogitans, že? Tak existuje teda potom nějaká nadosobní substance? Nějaká idea jako Joplatona? Samozřejmě mimoosobní, no, to je nepochybný, že? Proto to mu říká res cogitans a ne subjektum cogitans, nebo já nevím, jak by to řekl, duše cogitans, anima cogitans, nebo jak by se to ještě dalo. Mluví o res cogitans, to je samozřejmě res nikoli ve smyslu nějaký konkrétní takovýhle věci, jak tam zas říká, že můžu pochybovat všech věcech, že? Ale je to nepochybně mimoosobní substance. Substance není osobní, že? To je vidět. Ten osobní charakter tam k tomu dodává takový divnitů, jsem teprve zpínal za. A dělá z toho boha. Dekard nestotožňuje res cogitans s bohem. I když tam o bohu pak mluví, že díky tomu, že on je takovej dobrý, takže nás jistě nemejlí a tak dále, tak tam ho potřebuje potom do toho, ale res cogitans, to je něco, co i pro boha je res cogitans. Já teda nevím, jestli jako vlastně nejsou Dekard co i takový charakter, který by spíš skutečně teda ve vzniku toho učtení, že těch substancílů teda kvůli kvůli té těch kusnicích práv. No tak vlastně jenom do kogitací a do těch, kdo týho správí mohou být vlastně asi z těch důmů. Do korespondence potom. Do korespondence možná taky, já ani nevím. Pozveme Tomina. Ten přečet celýho Taneriho. No, co z toho měl, to je jiná, ale přečet, skutečně on se do toho zakousl se zaťatejma zubama to celý přečet. A napsal práci o Dekardu. Kterou předložil fakat. A nečet jedinej komentář. Ale, no, co jinýho, no? Prostě tak musíme sehnat nějakého takového zoufalce, který by to celý přečet podle našeho, jak to potřebujeme, vyhledal. Vyhledal tam to, co my chceme. To je chyba, že se nepřekládá to, co v tým, já mám to v francouzský výdání. Tam je rozprava i meditace. A pak je tam ta celá klíha, to nejsilnější na tom, ten největší. Je právě to ty odpovědi na ty napisy, které mu chodily. A předmohli. Hráme tímhle ten překlad, který v tým určitě je méně jasný, k čemu se to stavuje. To byl ale jediný věc. A tady použít to posledné a dát to ve filozofickém myšlenkovém ústavu ubytí, které tím pádem bude problém vyřešit. Ano, že nikam nebude. To je stejný problém. To je stejný problém. Zapište opravu. Já to tady už tak mám napsáno v filozofickém myšlenkovém ústavu. To je zrcadlový obraz toho, jak Honza Šimce vždycky říká, že přeškrtl se zachování čitelnosti, tak tady by to bylo vymazáno přeškrtnutí se za zachováním nečitelnosti. No tady vlastně to se stává tý řečně, že v češtině se to hodně těžko překvádá, ale ti Němci tu složitost tý řečiny můžou zachovat v moci členů. No proto pokud jde o překlady, tak vždycky je lépe študovat francouzské překlady než německé. Z německých překladů to je hrozně. Nejlepší jsou ovšem francouzské překlady německých filozofů. Já bych byl načený, mě poslali, neobjednal jsem, prostě přivezli překlad fenomenologii. Francouzský překlad fenomenologii, Hegelovi. To je vám něco. To máte úplně do jiného Hegla. Heidegger se na to stěžoval, že můžu opravdu... Teda říkali, ty francouzci stěžujou, jak to prostě se nedá přeložit do francouzština. To je jiný druh myšlení. Já jsem myslel, že máte nějaký doklad, že Heidegger se stěžoval, jak to francouzci racionalizujou. Takže tím máme opravu provedenou. A ještě furt padl pod stůl ten váš návrh, že to bytí je moc silný. Snad to koukneme. Já měl na mysli nikoli námětku proti bytí, nejbrž proti tomu, že to Erdenken tam přeložím jako ustavení, což má za následek posun, že ustavujeme bytí, kdežto Erdenken, the science, tam není nejmenší pochybnost, co to je. Že jde o ustavení těch bytí. Že jde o ustavení myšlenky bytí. Protože to je Erdenken, the science. A ono, když se řekne myšlenkové ustavení, ono to v tom možná je, že se vůbec neustává? Takže myšlenkové ustavení, no jasně, ten poslední vrcet, která by to už jako... Ve filozofickém myšlenkovém ustavení bytí. Tam je zachována ta, že jde o bytí a je zcela zřetelně že jde o filozofické myšlenkovém ustavení. Tak snad to Erdenken je ještě jednoznačnější, ale tady přece jenom je to... Můžeme jít tedy dál? Můžeme. Takže v té druhé větě, tam bych měl... Presně překvap, zatímco. A ponechával, jo ne, ponechával a ponechával, jo. Tak tohle ten historický který jsem se měl mít víc. Jo. Ještě nebezpečný, že to užíte. Jo, tam to není nějak zvlášť. Jo, myslím, že jsem to taky dal, zatože jsem měl tak, tak ještě jsem měl. Ten poslícenský postoj. Ten potřebal zase, jo. Jo, ne, tak jako povstává, ne? Takže tam necháš, ponechává. Nebo vznikl tam už, že se dá. Tady je všechno spíš, to mě předává, jako je důležité, poslícenský postoj. A postoj poslícenský. Slyším, že tam doslala postoj poslícenský. Jo. Já bych řekl, že možná k tomu významu, že bude střední. Poslícenský postoj. No ne, to udělali jsme se předtím, o těchhle se předměrech dovolali. No ne, to je jednoznačnější, jo. Když řekneš postoj osvícenský, tak já mám věr, že to je jednoznačnější. Z té češtiny, jako tohleto, jsou sloví dost užívaný osvícenský postoj, že? Nebo je to prostě takový běžnější. Když řekne teda ten postoj osvícenský, tak je to sice taky, jako s poslovou je stejný. Nevím, v čem bude teda, jako se tyto významy neřeknejí. Vlastně nezdá, že by tam nějakej posun důležitý byl v tom. Příshné myšlení, jestli ne, příště by tam jako, že ten osvícenský postoj, že se běžně na literární nechápem zpřesnávat. Tady opravdu, to musí zajímat. Tam je větší zvízel s tím, i když tady je jasný, že myslí osvícenský, takže Aufklärung v Němčině osvícení a osvícenský, že je stejné slovo, že my to nemůžeme zachovat. Ale Aufklärung je objasnění osvícení a nejenom osvícenství, ale tady je celkem z kontextu jasný, o co jde, takže to si můžeme lajstnout, že jeho překlad je to nepřesnej, ale věcně správnej. A rozdíl mezi postojem osvícenství a postojem osvícenským, já myslím, že já tam furt si to tak říkám v duchu, ale je to nějaký zvláštní rozdíl. Zajímavý je, že teda tam jsou některé, ale je to tam několikrát, snad tohle se nemůže připsat Holanděnům, že to blbě. Zároveň se píše Giltik, a ne Giltik. Ale ono se to taky najde v Němčině, ale je to starý. No tak nějaký další poznámky? Ještě? Tak ostatní taky nic? Jenom to bez předsudečné předpoklady. Taky další, to je nepřesné, ale já nemůžu říct adjektívem. Asi by to muselo být neadjektívem, že jo? To je rozumové poznání ve smyslu všeobecné platnosti bez předsudečné předpoklady. Bez předsudečné předpoklady. Bez předsudečné předpoklady. Bez předsudečné předpoklady. Bez předsudečné předpoklady. Bez předsudečné předpoklady. Bez předsudečné předpoklady, musíme říct. A když se to dá za to, všeobecné platnosti bez předsudečné předpoklady, takže za smůru a poručení to, co s tím dočinuje, bylo znací, že jdemo za ty adjektivů a za ty platnosti. Že to převstahuje, tam to je prostě pak se může. Ani možná ne. Rozumové poznání ve smyslu všeobecné platnosti bez předsudečné předpoklady je postačujícím základem lidského života vůbec. To zní o tom, co říct. To jo, to však ne. Rozumové poznání vesmicu ve smyslu všeobecné platnosti bez předsudečné předpoklady bez předpokladu je postačujícím zákonem vždycky, že to vůbec, to by bylo, to je dost násilný právě. Když to je, je až zatím. Když to by to nemuselo být předtím. Je. Všeobecné platnosti bez předpokladů. Vás je to dobře říct, no. Ale taky jako... Nevím, no, mně se zdá, když se řečem všeobecného platnost bez předpokladů, jo, že teda... to moc nerozumím, jo, ne... To u německým jako je rozumět, jo, ale my se řekneme to prostě ořenové poznání ve smyslu všeobecné platnosti bez předpokladů, jo. Nevím teda, jestli to je na pravdní pohled nějaké mouknost, jaknost, která je to všeobecné, co se tím jistí. Protože je to všeobecná platnost, která nemá předpoklady, jo. Ale je to velký posun, to nepodmíněne. Sledujte se, co to říct takhle, ve smyslu platnosti všeobecné a bez předpokladů? No, to je skvělé. To je skvělé. A ještě teda otázka je, jestli základ je nejšťastnější překlad toho gruntláge. Jak to potom teď překádat v grunt? To je důvod taky. No, ne, právě když příčina... Grunt je taky základ, že? No, je taky, ale taky příčina, nebo jak to budeme překládat? Protože já to tam mám několikrát a to jsem si nevěděl, že se na to můžu zeptat hned. No, jasně, to je takový. No, to u mě to je těžký. Mně se zdá, že teda... No, ale to právě takovýhle rozhodnutí se nikdy nemají dělat napřed, no. No, jistě, to si taky můžeme poznamenat, že se k tomu vrátíme. Ale co jste chtěl? Já jsem chtěl říct, že jako opravdu v letských těch německých textech vlastně se mně zdá, že v posledku nejlepší strategie je opravdu teda, pokud se s tím jako na postře nepracuje, tak opravdu ten grunt nechápat jako technický, plnový, slavový slovo a překládat ho teda jednou tak, jednou tak. Jo, jednou jako ten důvod, jednou jako ten základ, teda. Ten kontext nabízí, jo. No, nebo tak, jako já vím, že to je jaksi zbavěný, jo. Proto opravdu lety, ty věty, tak teda potom voláme. Ale ona přece není potřeba, že, aby to bylo terminologicky přesně vyproušené, že? My se podle něj posláníme. No, to značí. Ale to se možná zabaví v těch termínech, že, které jsou, které jsou... Mně ani nejde o to, jo, vyhradit pro grunt to slovo základ. Jo. Ale... Jestli se takhle říká základ lidského života, tak si to prostě... To grunt lage v sobě má něco z tý aktivity grunt légůnk. Jo. Jo? Což základ nemá. Jo. Můžete teda založit. Takže by to mělo založení, by bylo přiměřenější. Dobře. A navíc, když se řekne základ lidského života, tak se tím myslí právě něco takové objektivního, když to tadydle je, na mysli, že rozumové poznání, no, pochopitelně to nemůže být objektivně základem, po kterém je možno tam přijít s tím životem. Takže to založení by bylo takové aktivnější, i když samozřejmě v Němci mají grunt légůnk, ale přesto myslím, že tady spíš by se to přechýlilo k tomu aktivníku. To je dobrý důvod. Já bych se šel k tomu takovou rádi, že pořád stejně, jako kdyby to zjistil věci zprávky a zní by to česky, to zblběje o tom ve smyslu platnosti všeobecné a ve smyslu předpokladů. Co tam zkusíš dát ve smyslu předpoklady nepodměné platnosti? No, to by šlo. Jak to řek? Předpoklady nepodměné platnosti, že jo? Předpoklady nepodměné platnosti, já myslím, že to šlo. Předpoklady nepodměné všeobecné platnosti, že jo? Tak dál. Tak, teď se se tedy filozofie rozumou, ale nevíme, jak se to vytvoří. Víme, jak se to vytvoří. Víme, jak se to vytvoří. Víme, jak se to vytvoří. Víme, jak se to vytvoří. Tak, teď se se tedy filozofie rozumou, ale nevíme, jak se to vytvoří. Tak, teď se se tedy filozofie rozumou, ale nevíme, jak se to vytvoří. Tohle by to určitě se dalo říct, jenom filozofi rozumou. Tohle by to určitě se dalo říct, jenom filozofi rozumou. Je to problém, k kterým se ještě vrátíme. A prostě, abychom si poznamenali, že... No, zase teda pravda je, že Němci nemají možnost rozumová filozofie říct jinak, než v filozofii. Páči, jak mi řeknou Frnftige, tak je to rozumná a nerozumová. Takže ono se... Tak to tady je přiloženě rozumové Frnftige, jo? Das Frnftige erkennen, jo? Je právě v této větě. No jo, protože zase naše rozumné poznání se říct nedá, jo? To je pravda, no to jsou ty svý zile s překladem z jazyka do jazyka, že to jsou... To je díky těm homonymům a tak dále. Prostě přirozený jazyk je přirozený jazyk. No a to mám potom dochází, jo? Od samého počátku. K proti úderu lidmi, kteří sámi obdaření bez kozerozumností, jo? Tady mám takové něco trošku. Co já sám? No, já teď nevím. Jo, my to dále se máš dochází. Dochází od samého počátku, jo? Od samého počátku. Poslyšte, ale... Teď si to uvědomuji, já jsem si to ani předtím... To ankommen znamená záležití. Tak ještě u toho nic jsme to tady opoznali. Eskond darauf a je úslově a znamená to přijde na to záležití. Záleží to na tom. Jenomže když záleží, tak ono se taky dá říct německý esliegt darauf. A je to stejný jako eskond darauf. Ale to se nepoužívá moc, teda. Ale to si ještě to musíš dát. Já vím, já vím. Ale jenom bych nebejval na to zapomněl, že jo? Takže by tam mělo být... To mě to připadalo divný, no. K němuž se přichází před vším rzmem. Ale na němž před vším rzmem záleží. Ano, to jsem sám jako vlastně z toho byl dost matenej, jo. A když jsem to si pamatuju, že tohle se mi vůbec nelíbilo, ale já samozřejmě vím, že to je asi nějaká právě... A je úslovní. A teď my jsme teď u čeho? Odpůjte, že jsem teda takhle do toho... Jsme u filozofie. Jo, jo, ano. Takže proti té filozofii rozumu. Jo. Především menším to máme jako otazník ještě, jo. Můžeme se k tomu vrátit. A to je tedy klasifikováno jako racionalismus nebo empirismus. Jo. Kešá. Já tam mám... Dokází od samého počátku... Počkej, od samého. No tak jako... Ne, od tam poč, to má ze stranického života. Jo, od samého. Ne, od samého. No, a teď k proti úderu lidmi... No, muži. Muži? Ano. Kteří obdáření vlastně zahráte. Ne, ne, ne. To jsou muži, kteří nikam nečtějí. To je větší... Ne, ne, ne. Ano, to je takový jako... Ty muži, stavíme to imbezice. Imbezice dízev v tých krajích, no. Znamená, ve stavím se staví čištěři, že jsou v tržbě. No. Který mají, prostě. Vysponujou. Ano. Takže myslíš, to tam nechatou mužů, jo? Jo. Prostě to je záčet služnosti. Proti útok. Tak jak to, obdáření teda by mohlo být poněkud jako... Mně se zdá, že ten význam a koření a bolest a kouplňa nezajímavé. Být v tržbě a být obdářený. Je to jako, je tam trošku jiná konotace, ale myslím si, že pro ten jako... Je to... No, myslím taky, že... Dobře, dobře. No a pak teprve přijde to, co jsou s nimi opravdu, jasně. Takže říkáte, na něm už záleží. Na něm už, jo. Na něm předpřímovně záleží. To je daleko. To by bylo... To by muselo být asi jene. Ne? Takže jej je tam tam dobře. Takže teď ještě ten krátkej. Můžeme to asi přeložit tak, že zdá se, že filozofování 17. a 18. století se uskutečňuje v této velké antitezi. No, skoro by to bylo lepší, ano. Zdá se, že filozofování se uskutečňuje. No. Ale tam je myslitele stále. Ano. To je dost, jako já tady tenhletej časy mám dost tak... Ne, ne. Stále. Ale teďkom proti sobě nesmířitelně. Tam je doslova i tam myšlenky vzájemně se růčujíc. Ano. Ale stále nesmířitelně. Nestačí to. Stále nesmířitelně a myšlenky se vzájemně... Vidíme, není tady chybla, protože... To bylo tohleto větu. Myslitele stále nesmířitelně a myšlenky se vzájemně vylůčujíc. Jak to přeložit, aby ty časy tam... Přesně to takhle. Myslitele stále proti sobě nesmířitelně a myšlenky vzájemně se vylůčujíc. No, tak když už tak vylůčovavši, bys musel říct ta nevylůčujíc, protože to minulej čas. Ale to už zní pohrblbě, že jo. To participium na to se vykašlata. Myslitele stály proti sobě nesmířitelně, myšlenky se vzájemně vylůčovaly. A prosím vás, to Gegenüber se vztahuje k tomu prvnímu, těm myslitelům? Gegenüber je vždycky dva proti sobě. Ano, samozřejmě. Či k obojemu. K obojemu, jo? No ne, nebo ne to na konci, ne, to je k obojemu. Určitě, celá bezpečně. Tam totiž to ani nejde říct, dengen standen und versehen bar. To nejde. To musí, ještě to Gegenüberstein musí být. A kromě toho to Němci dělají rádi, že to takhle. Slova dělají takhle. Řeknou jenom začátky slov a pak ten konec řeknou pro několik slov na jednou. Připadají to hodně Německy. A v tomto odstavci jsou zcela jasný, milně, ale jsou tam jasný chyby, že tam pátá řádka místo in ihren má být in ihrer. Ten další odstavec. Es war im unter schied. Tak pátá řádka znamená Deutsche Philosophie in ihren großen Zeit. Tak tam má být in ihrer großen Zeit. A dvě řádky dál. Protože tam nemohlo být in ihren jako plurál. To je blbý, že? To nejde. To by muselo být Zeit ten. Třeba můžeme být chybá v tom Zeit. Třeba můžeme být chybá v tom Zeit. In einem fantastischen Bau. Jeder Bau. Že se ztratil do fantastického. To je těžké. Sich in etwas verlieren. Ale to možná jde. Je to jako jistě takový bastionistický. Ale myslím, že to zvláštní. Akorát, že to je pro nás nejlepší. Já myslím, že tam to to nejde.

====================
s2.flac
====================
To ne. Výšlenkové ustavy nebo lesbická výšlenka ustavujících? Výšlenkové ustavy nebo lesbická výšlenka ustavujících? Výšlenkové ustavy nebo lesbická výšlenka ustavujících? Výšlenkové ustavy nebo lesbická výšlenka ustavujících? Výšlenkové ustavy nebo lesbická výšlenka ustavujících? A to zvládám úplně jinde, to je blbost. Když se tam hovorí V filozofickém vzniku věci, to nechám vám ještě úplně ztránovat. To je napravdu podobné. Ale to Errdenken je natolik silný, že se tím nemyslí bytí v plným smyslu, nejprve pojem bytí. Čiže když už tam to ustavující, tak bychom tam měli dát nejeli pojem, tak aspoň ponětí nebo myšlenku bytí něco takového. Můžete o tom podobně dívat, že teda prostě kvůli tomu, co tam bude to býtí, ne na ty pojem, ale když čeká jajice, nebo sluhy. Eventuálně pak teda, že je tam důvod. Já myslím, že to je na nejvýš jedna z možných, a to ne je nejlepší, interpretace Descartesa, ale v žádném případě bych nepřipustil, že je to skutečně Descartes. On tam zůstává nejjasnej, to připouštím, ale že by se to dalo jako vyjasnit, totiž dotáhnout, jak ty vás říkáš, dotáhnout, myslím, že to je nedescartovský. Prostě on to nedotáhl fakticky, takže proč bychom to my měli dotahovat za něj. A navíc to německý erdenknut, to napravdu neznamená, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný, že je to skutečný. A kromě toho, to Němci dělají rádi, že to takhle. Dokonce dělají slova takhle. Řeknou jenom začátky slova, a pak ten konec řeknou pro několik hodin na jedno. Připadají to hodně německy. Připadají to hodně německy. Připadají to hodně německy. Připadají to hodně německy. Připadají to hodně německy. Připadají to hodně německy. Připadají to hodně německy. Připadají to hodně německy. Připadají to hodně německy. Připadají to hodně německy.

====================
s2 [ruchy jsou vadou kazety].flac
====================
Nebo postupem, nebo nějak na postupe? Nebo postupem, nebo nějak na postupe? Nebo postupem, nebo nějak na postupe? Už to nevím, co se tady stalo... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... která nemusí se dávat chápání, protože chápání je i nerozumové. Já bych tam dal chápání. V textu je uchopování, rozumové uchopování. Já rozumím, ale... Pak si zase se postaví, jako pro těch soběrů. Kdybych tebe rozuměl z toho mího dalekohle než... Já jsem měl na mysli, že si rozum nemůže jinak uchopovat, než chápat. To však neznamená, že každé chápání je rozumové. Takže to zase úplně zbytečné není to, že tam je rozumové chápání. To není vršení téhož, že rozumové chápání může být stejně tak, jako může být nerozumové chápání. Teď, když něco pochopím, tak to můžu pochopit blbě. Nejenom blbě, teď to může být i rozumové blbě, ale tak to můžu pochopit nerozumově. Takže se mám cítit třeba do někoho, který mě tmů, tím, že se vcítím, že se s ním identifikuju. To je nerozumové. Čili já myslím, že to neznamená, že by to bylo zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné. Takže to může být zbytečné.

====================
s2 [ruchy jsou vadou kazety].flac
====================
... ... ... ... Vypadá to jako rozumové chápání. Takže rozum nemůže jinak ukopovat než chápání. To všechno neznamená, že každé chápání je rozumové. Takže to je zase úplně zbytečné, protože tam je rozumové chápání. Není to rozumové chápání, protože tam je rozumové chápání. To není oprašení tého, že to je rozumové chápání. Rozumové chápání může být stejně tak jako rozumové chápání. Když mě to pochopím, tak to můžu pochopit blbě. To můžu pochopit nerozumit. To můžu pochopit, že se mám cítit, že se mám rozumět tím, že se cítím, když se s mnou identifikuju. To neznamená, že se mám cítit, že se mám rozumět tím, že se mám cítit, že se mám rozumět tím, že se mám cítit tím, že se mám rozumět tím, že se mám rozumět tím, že se mám rozumět tím, že se mám rozumět tím, že se mám rozumět tím, ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...