Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1a diktát.flac
====================
25. 5. 79. dopoledne vysučeny. Minulé století, zíměna po Heklovi a rozkladu heklovské filozofie, byly stavěny otázky, jaký je ještě smysl filozofie, má-li ještě nějaké úkoly, které by musela řešit a v níž by nebyla zastupitelná. Odpovědi velmi často zněly, že z filozofie už zbývají pouze relikty, přežitky a že všech jejich úloh, všech jejich úkolů se ujímá věda, bezpočtě jednotlivé vědecké disciplíny, které si rozeberou mezi sebe úlohy, které dříve patřily filozofii. Z filozofie, třeba Engels říká, ustává jenom to nejobecnější, že nauka o myšlení, nauka o nejvšeobecnějších formách, strukturách, dění a podobně. Tento přístup vychází z jakéhosi pojetí na jedné straně filozofie, na druhé straně vědy. Tak se můžeme ptát, co to vlastně je věda. A můžeme se zároveň tázat, abychom upřesnili povahu otázky, kdo se tu vlastně táže a zejména, kompetentní k tomu, aby odpovídala tuto otázku. Pochopitelně je to tak, že věda se, když důsledně domyslíme a promyslíme tuto otázku, dostává do situace poněkud choulostivé. Na jedné straně musím přiznat, že její vědecký aparát to je všechny potřebné myšlenkové a eventuelně i přístupové, přístrojové a technické prostředky, přiměřené jejímu vymezenému oboru, naprosto nedostačují, když se má věda zabývat sebou samotnou. Věda nemá jakožto věda prostředky, jak uchopit sebe samou, když však se o to vůbec nepokouší. Přestává být kritická a přestává být vědecká. Když se o to pokouší, překračuje meze své kompetence a pokouší se o to diletantsky, čili zase přestává být vědecká. Z toho je vidět, že věda ve své vědeckosti se na jedné straně nemůže obejít bez kritického, sebe kritického přístupu k sobě, bez reflexe, ale že tato reflexe vyžaduje speciální myšlenkové přístupy a prostředky, speciální metody a vůbec celou výbavu, která není této vědě vlastní, ale náleží do rámce kompetence jiné disciplíny. Na první pohled by se mohlo říci, a také tedy to bývá v poslední době v neopozitivistických kruzích zvykem, že touto kompetenci můžeme pověřit speciální vědu, jímž předmětem bude věda sama, tedy vědu o vědě. To je třeba zkoumat vláště. Ale, jak by se při dalším zkoumání ukázalo, tato věda o vědě není možná jako speciální disciplína, protože si musí zachovat svůj přístup k celku. Přístupem k celku se vyznačuje na rozdíl od všech jedeckých disciplín filozofie. Tedy tady se ukazuje, že mezi filozofií a vědou je úzký vztah. Jednak historicky, že všetky vědy, nebo naprostá většina, a zejména z počátku, z filozofie, tím, že se s ní vydělili. A za druhé, že vědeckost vědy je i v současné době závislá na filozofii. Na filozofickém aparátu jehož věda používá při své autokritice, při sebekontrole a při pokusu o pojetí sebe samého, o koncepci toho, co je věda.
s1a diktát.flac
====================
25. 5. 79. dopoledne vysučeny. Minulé století, zíměna po Heklovi a rozkladu heklovské filozofie, byly stavěny otázky, jaký je ještě smysl filozofie, má-li ještě nějaké úkoly, které by musela řešit a v níž by nebyla zastupitelná. Odpovědi velmi často zněly, že z filozofie už zbývají pouze relikty, přežitky a že všech jejich úloh, všech jejich úkolů se ujímá věda, bezpočtě jednotlivé vědecké disciplíny, které si rozeberou mezi sebe úlohy, které dříve patřily filozofii. Z filozofie, třeba Engels říká, ustává jenom to nejobecnější, že nauka o myšlení, nauka o nejvšeobecnějších formách, strukturách, dění a podobně. Tento přístup vychází z jakéhosi pojetí na jedné straně filozofie, na druhé straně vědy. Tak se můžeme ptát, co to vlastně je věda. A můžeme se zároveň tázat, abychom upřesnili povahu otázky, kdo se tu vlastně táže a zejména, kompetentní k tomu, aby odpovídala tuto otázku. Pochopitelně je to tak, že věda se, když důsledně domyslíme a promyslíme tuto otázku, dostává do situace poněkud choulostivé. Na jedné straně musím přiznat, že její vědecký aparát to je všechny potřebné myšlenkové a eventuelně i přístupové, přístrojové a technické prostředky, přiměřené jejímu vymezenému oboru, naprosto nedostačují, když se má věda zabývat sebou samotnou. Věda nemá jakožto věda prostředky, jak uchopit sebe samou, když však se o to vůbec nepokouší. Přestává být kritická a přestává být vědecká. Když se o to pokouší, překračuje meze své kompetence a pokouší se o to diletantsky, čili zase přestává být vědecká. Z toho je vidět, že věda ve své vědeckosti se na jedné straně nemůže obejít bez kritického, sebe kritického přístupu k sobě, bez reflexe, ale že tato reflexe vyžaduje speciální myšlenkové přístupy a prostředky, speciální metody a vůbec celou výbavu, která není této vědě vlastní, ale náleží do rámce kompetence jiné disciplíny. Na první pohled by se mohlo říci, a také tedy to bývá v poslední době v neopozitivistických kruzích zvykem, že touto kompetenci můžeme pověřit speciální vědu, jímž předmětem bude věda sama, tedy vědu o vědě. To je třeba zkoumat vláště. Ale, jak by se při dalším zkoumání ukázalo, tato věda o vědě není možná jako speciální disciplína, protože si musí zachovat svůj přístup k celku. Přístupem k celku se vyznačuje na rozdíl od všech jedeckých disciplín filozofie. Tedy tady se ukazuje, že mezi filozofií a vědou je úzký vztah. Jednak historicky, že všetky vědy, nebo naprostá většina, a zejména z počátku, z filozofie, tím, že se s ní vydělili. A za druhé, že vědeckost vědy je i v současné době závislá na filozofii. Na filozofickém aparátu jehož věda používá při své autokritice, při sebekontrole a při pokusu o pojetí sebe samého, o koncepci toho, co je věda.
====================
s1a diktát.mp3
====================
25. 5. 79. dopoledne vysučeny. Minulé století, zíměna po Heklovi a rozkladu heklovské filozofie, byly stavěny otázky, jaký je ještě smysl filozofie, má-li ještě nějaké úkoly, které by musela řešit a v níž by nebyla zastupitelná. Odpovědi velmi často zněly, že z filozofie už zbývají pouze relikty, přežitky a že všech jejich úloh, všech jejich úkolů se ujímá věda, respektive jednotlivé vědecké disciplíny, které si rozeberou mezi sebe úlohy, které dříve patřily v filozofii. Z filozofie, třeba Engels říká, ustává jenom to nejobecnější, že nauká o myšlení, nauká o nejvšeobecnějších formách, strukturách, dění a podobně. Tento přístup vychází z jakéhosi pojetí na jedné straně filozofie, na druhé straně vědy. Tak se můžeme ptát, co to vlastně je věda. A můžeme se zároveň tázat, abychom upřesnili povahu otázky, kdo se tu vlastně táže, kompetentní k tomu, aby odpovídal na tuto otázku. Pochopitelně je to tak, že věda se, když důsledně domyslíme a promyslíme tuto otázku, dostává do situace poněkud choulostivé. Na jedné straně musím přiznat, že její vědecký aparát to je všechny potřebné myšlenkové a eventuélně i přístupové, přístrojové a technické prostředky, přiměřené jejímu vymezenému oboru, naprosto nedostačují, když se má věda zabývat sebou samotnou. Věda nemá jakožto věda prostředky, jak uchopit sebe samou, když však se o to vůbec nepokouší, přestává být kritická a přestává být vědecká. Když se o to pokouší, překračuje mezi své kompetence a z toho je vidět, že věda ve své vědeckosti se na jedné straně nemůže obejít bez kritického přístupu k sobě, tato reflexe vyžaduje speciální myšlenkové přístupy a prostředky, speciální metody a vůbec celou výbavu, která není této vědě vlastní, ale náleží do rámce kompetence jiné disciplíny. Na první pohled by se mohlo říci, a také tedy to bývá v poslední době v neopozitivistických kruzích zvykem, že touto kompetenci můžeme pověřit speciální vědu, jímž předmětem bude věda sama, tedy vědu o vědě. To je třeba zkoumat zvlášť. Ale jak by se při dalším zkoumání ukázalo, tato věda o vědě není možná jako speciální disciplína, protože si musí zachovat svůj přístup k celku. Přístupem k celku se vyznačuje jedna z vědeckých disciplín – filozofie. Tady se ukazuje, že mezi filozofií a vědou je úzký vztah. Jednak historicky, že všetky vědy, nebo naprostá většina, a zejména z počátku, se vyvinuly z filozofie, tím, že se s ní vydělili. A za druhé, že vědeckost vědy je i v současné době závislá na filozofii. Na filozofickém aparátu jehož věda používá při své autokritice, při sebekontrole a při pokusu o pojetí sebe samého, o koncepci toho, co je věda.
s1a diktát.mp3
====================
25. 5. 79. dopoledne vysučeny. Minulé století, zíměna po Heklovi a rozkladu heklovské filozofie, byly stavěny otázky, jaký je ještě smysl filozofie, má-li ještě nějaké úkoly, které by musela řešit a v níž by nebyla zastupitelná. Odpovědi velmi často zněly, že z filozofie už zbývají pouze relikty, přežitky a že všech jejich úloh, všech jejich úkolů se ujímá věda, respektive jednotlivé vědecké disciplíny, které si rozeberou mezi sebe úlohy, které dříve patřily v filozofii. Z filozofie, třeba Engels říká, ustává jenom to nejobecnější, že nauká o myšlení, nauká o nejvšeobecnějších formách, strukturách, dění a podobně. Tento přístup vychází z jakéhosi pojetí na jedné straně filozofie, na druhé straně vědy. Tak se můžeme ptát, co to vlastně je věda. A můžeme se zároveň tázat, abychom upřesnili povahu otázky, kdo se tu vlastně táže, kompetentní k tomu, aby odpovídal na tuto otázku. Pochopitelně je to tak, že věda se, když důsledně domyslíme a promyslíme tuto otázku, dostává do situace poněkud choulostivé. Na jedné straně musím přiznat, že její vědecký aparát to je všechny potřebné myšlenkové a eventuélně i přístupové, přístrojové a technické prostředky, přiměřené jejímu vymezenému oboru, naprosto nedostačují, když se má věda zabývat sebou samotnou. Věda nemá jakožto věda prostředky, jak uchopit sebe samou, když však se o to vůbec nepokouší, přestává být kritická a přestává být vědecká. Když se o to pokouší, překračuje mezi své kompetence a z toho je vidět, že věda ve své vědeckosti se na jedné straně nemůže obejít bez kritického přístupu k sobě, tato reflexe vyžaduje speciální myšlenkové přístupy a prostředky, speciální metody a vůbec celou výbavu, která není této vědě vlastní, ale náleží do rámce kompetence jiné disciplíny. Na první pohled by se mohlo říci, a také tedy to bývá v poslední době v neopozitivistických kruzích zvykem, že touto kompetenci můžeme pověřit speciální vědu, jímž předmětem bude věda sama, tedy vědu o vědě. To je třeba zkoumat zvlášť. Ale jak by se při dalším zkoumání ukázalo, tato věda o vědě není možná jako speciální disciplína, protože si musí zachovat svůj přístup k celku. Přístupem k celku se vyznačuje jedna z vědeckých disciplín – filozofie. Tady se ukazuje, že mezi filozofií a vědou je úzký vztah. Jednak historicky, že všetky vědy, nebo naprostá většina, a zejména z počátku, se vyvinuly z filozofie, tím, že se s ní vydělili. A za druhé, že vědeckost vědy je i v současné době závislá na filozofii. Na filozofickém aparátu jehož věda používá při své autokritice, při sebekontrole a při pokusu o pojetí sebe samého, o koncepci toho, co je věda.
====================
s1a diktát.mp3
====================
25. 5. 79. dopoledne vysučeny. Minulé století, zíměna po Heklovi a rozkladu heklovské filozofie, byly stavěny otázky, jaký je ještě smysl filozofie, má-li ještě nějaké úkoly, které by musela řešit a v níž by nebyla zastupitelná. Odpovědi velmi často zněly, že z filozofie už zbývají pouze relikty, přežitky a že všech jejich úloh, všech jejich úkolů se ujímá věda, respektive jednotlivé vědecké disciplíny, které si rozeberou mezi sebe úlohy, které dříve patřily v filozofii. Z filozofie, třeba Engels říká, ustává jenom to nejobecnější, že nauká o myšlení, nauká o nejvšeobecnějších formách, strukturách, dění a podobně. Tento přístup vychází z jakéhosi pojetí na jedné straně filozofie, na druhé straně vědy. Tak se můžeme ptát, co to vlastně je věda. A můžeme se zároveň tázat, abychom upřesnili povahu otázky, kdo se tu vlastně táže, kompetentní k tomu, aby odpovídal na tuto otázku. Pochopitelně je to tak, že věda se, když důsledně domyslíme a promyslíme tuto otázku, dostává do situace poněkud choulostivé. Na jedné straně musím přiznat, že její vědecký aparát to je všechny potřebné myšlenkové a eventuélně i přístupové, přístrojové a technické prostředky, přiměřené jejímu vymezenému oboru, naprosto nedostačují, když se má věda zabývat sebou samotnou. Věda nemá jakožto věda prostředky, jak uchopit sebe samou, když však se o to vůbec nepokouší, přestává být kritická a přestává být vědecká. Když se o to pokouší, překračuje mezi své kompetence a z toho je vidět, že věda ve své vědeckosti se na jedné straně nemůže obejít bez kritického přístupu k sobě, tato reflexe vyžaduje speciální myšlenkové přístupy a prostředky, speciální metody a vůbec celou výbavu, která není této vědě vlastní, ale náleží do rámce kompetence jiné disciplíny. Na první pohled by se mohlo říci, a také tedy to bývá v poslední době v neopozitivistických kruzích zvykem, že touto kompetenci můžeme pověřit speciální vědu, jímž předmětem bude věda sama, tedy vědu o vědě. To je třeba zkoumat zvlášť. Ale jak by se při dalším zkoumání ukázalo, tato věda o vědě není možná jako speciální disciplína, protože si musí zachovat svůj přístup k celku. Přístupem k celku se vyznačuje jedna z vědeckých disciplín – filozofie. Tady se ukazuje, že mezi filozofií a vědou je úzký vztah. Jednak historicky, že všetky vědy, nebo naprostá většina, a zejména z počátku, se vyvinuly z filozofie, tím, že se s ní vydělili. A za druhé, že vědeckost vědy je i v současné době závislá na filozofii. Na filozofickém aparátu jehož věda používá při své autokritice, při sebekontrole a při pokusu o pojetí sebe samého, o koncepci toho, co je věda.
s1a diktát.mp3
====================
25. 5. 79. dopoledne vysučeny. Minulé století, zíměna po Heklovi a rozkladu heklovské filozofie, byly stavěny otázky, jaký je ještě smysl filozofie, má-li ještě nějaké úkoly, které by musela řešit a v níž by nebyla zastupitelná. Odpovědi velmi často zněly, že z filozofie už zbývají pouze relikty, přežitky a že všech jejich úloh, všech jejich úkolů se ujímá věda, respektive jednotlivé vědecké disciplíny, které si rozeberou mezi sebe úlohy, které dříve patřily v filozofii. Z filozofie, třeba Engels říká, ustává jenom to nejobecnější, že nauká o myšlení, nauká o nejvšeobecnějších formách, strukturách, dění a podobně. Tento přístup vychází z jakéhosi pojetí na jedné straně filozofie, na druhé straně vědy. Tak se můžeme ptát, co to vlastně je věda. A můžeme se zároveň tázat, abychom upřesnili povahu otázky, kdo se tu vlastně táže, kompetentní k tomu, aby odpovídal na tuto otázku. Pochopitelně je to tak, že věda se, když důsledně domyslíme a promyslíme tuto otázku, dostává do situace poněkud choulostivé. Na jedné straně musím přiznat, že její vědecký aparát to je všechny potřebné myšlenkové a eventuélně i přístupové, přístrojové a technické prostředky, přiměřené jejímu vymezenému oboru, naprosto nedostačují, když se má věda zabývat sebou samotnou. Věda nemá jakožto věda prostředky, jak uchopit sebe samou, když však se o to vůbec nepokouší, přestává být kritická a přestává být vědecká. Když se o to pokouší, překračuje mezi své kompetence a z toho je vidět, že věda ve své vědeckosti se na jedné straně nemůže obejít bez kritického přístupu k sobě, tato reflexe vyžaduje speciální myšlenkové přístupy a prostředky, speciální metody a vůbec celou výbavu, která není této vědě vlastní, ale náleží do rámce kompetence jiné disciplíny. Na první pohled by se mohlo říci, a také tedy to bývá v poslední době v neopozitivistických kruzích zvykem, že touto kompetenci můžeme pověřit speciální vědu, jímž předmětem bude věda sama, tedy vědu o vědě. To je třeba zkoumat zvlášť. Ale jak by se při dalším zkoumání ukázalo, tato věda o vědě není možná jako speciální disciplína, protože si musí zachovat svůj přístup k celku. Přístupem k celku se vyznačuje jedna z vědeckých disciplín – filozofie. Tady se ukazuje, že mezi filozofií a vědou je úzký vztah. Jednak historicky, že všetky vědy, nebo naprostá většina, a zejména z počátku, se vyvinuly z filozofie, tím, že se s ní vydělili. A za druhé, že vědeckost vědy je i v současné době závislá na filozofii. Na filozofickém aparátu jehož věda používá při své autokritice, při sebekontrole a při pokusu o pojetí sebe samého, o koncepci toho, co je věda.
====================
s1b debata.flac
====================
dostala veliký rány od francouzských ansikopedistů a první polovina 19. století je doba, kdy se z tohohle otřesu církev ještě nespomáhá. Naopak, když je velký myslitele církevý, nebo aspoň klasicky idealistický, zase přicházejí až v druhé polovině tohle století. Ještě tohle z toho on bezprostředně reaguje na domů divák církev v největším srabu a opírá se do... ta kritika je zaměřená teda ne proti ideální formě v křesťanství, ale proti právě těm stálejcím poměrem. Podle mýho soudu, že? Já si vykládám jako jaký. Ale je to zřejmé z toho, dokonce mám ten dojem, když... možná, že v jiných sdílech to dělá, ale tady si myslím, že jsem vůbec nějak nesnažený v tom křesťanství ke kořenům. Nevím teda spodně, kde tady jsem načet, že by reagoval přímo na nějaký velký křesťanský městec, ale akorát se tam vzbivnul někdo, Voluterovi. A kdykoliv v celé této stati hovoří, tak hovoří spíš teda o tom stavu všeobecné pokleslosti a upadlosti o tom všedivým německým poměru. Nekritizuje teda, až sám filozof nepolemizuje s křesťanskými mysliteli ani tak, jako s takovou všedivou realitou stavu v společnosti té doby. Myslíš, že teda tou kritikou té stávajících poměru pomařuje za příčinu určitého stavu celkově v Německu? To, že to kritizuje. Ty poměry v cirku pokázá do určitých mír jako příčinu taky... Své vlastní kritiky. Ne, celkověho potom stavu v Německu, protože se zabývá celkovým stavem v Německu, tak taky nejde na povrch. Nezabývá se tím křesťanským. Já vám mluvím, že jak já jsem si udělal takový malý resume z toho celého, že Marks jako v celé té kapitole vy jste měl i z těch poměrň Německy a zná to tak, jak to skutečně... Člověk v podstatě má, nevím, ten obraz té společnosti, že je živej, jak ho líčí. Ale myslím si, že v tomhle stane trošku on pragmatický. Jak se totiž ty říkala, že ty poměr Německý, že by považoval z nějakou příčinu. Já myslím, že on prostě konstatuje srap a teď hledá cesty, jak se z toho dostal. Ano, že začal tímhle tím právě, to mě připadá tak, že v tom vidí určitou příčinu toho stavu taky. Proto to kritizuje. V čem je tím příčinou? V tom stavu ty církve. Já si myslím, že právě on to kritizuje proto, že aby mohl kritizovat stav společnosti, musí nejdříve shodit trošku s ty gloriory kolem círku a kolem křesťanství, která zajišťovala status quo. Myslím si, že máš pravdu v tom, že křesťanství a církev má odpovědnost za to, co kolem je. Spěkně asi tu odpovědnost měla. Mě ještě v tom, jak dáleko k tomuto problému napadá, jak on se k tomu staví, že příliš se s náboženstvím nesetkal a nezabýval. Ani se s nimi nesnažil moc proniknout. Ty poměry, jak tady o nich píšem, mi nakonec připadá omluvou. Protože to bylo nesnesitelné a odporné na náboženství a že také ty poslední lidi... To je jedno. Že se toho drží jenom. Co říkáme? Že je skutečně činní odpovědní, ty křesťany za stav v tom městsku. Spíš ne křesťany, ale církev. Jako politické moc. Už se mu to slívá běrno, a skutečně to bylo jeden ten komplex, ty mašinerie... Kleritář. Už podle toho názvu neměl v úmyslu sebejevat se konkrétně náboženstvím a kritikou náboženství do hloubky. To je kritika jen těch poměrů zřejmě, ne? No, tak vidíš to už podle toho, že to většinou poměrnovává náboženství, což samo o sobě... Náboženství aspoň mně je protivný slovo. Já si představím někoho... Já radši to užívám výra nebo něco. Náboženství je záležitost nábožnejch lidí, a ne věřit. To musí být jenom křesťanství. Já jsem si udělala si poznámky, já bych vám to přičetla, kdyby to byla taková další věc. A pak bych ještě chtěla, možná, že předtím by to bylo dobré, kdyby se tady vysvětl, nebo kdybychom se mohli tak nějak zamyslet... Co to máš tady, tu jedničku? No to já mám k tomu poznámky tady. Tak to řekni a budem pak. A počkej, ale tadyhle tu dvojčičku. Co myslíš tím převráceným vědomým světem? Tadyhle je věta. Tato společnost produkují náboženství převrácené vědomí světa, protože sami jsou převráceným světem. Jo? To je takový... Co ti míní? To je takový dost ostrý konstatování. Já nevím, co myslí, že náboženství převrácené vědomí světa. To je čistě jako jeho ostrá kritika, nebo jak to myslí, nějak filozoficky? Já myslím, že to navazuje přímo na... On totiž tady často užívá takových trošku levných obratů. Člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka. Zrovna tak jako užívá... Já nevím... Prostě takový jako slovní říčky, víš? Ale to je taková zajímavá věta. Člověk dělá náboženství a náboženství nedělá člověka. Jak to by to stalo? Já vám to přečtu. Ne, já bych to ještě nevysvětlil. Myslím si, že to přímo navazuje tady na to, co říká předtím. Totiž, že ta společnost a ten celý komplex, který společenský komplex církevní a státní, že byl natolik zvrhlej a natolik vyprahlej, že potřeboval ke svému udržení aniž by se nemusel stát, ani uvědomovat, že... Ale přirozeně svojí vlastní, teda absurdní existenci vytvářel určitý světový názor. Určitý převrácený vědomí světa. A to byla zároveň ideologie, která ho dožila při další existenci. Ano, čili převrácený vědomí světa vystýš teda tím, že proti tomu světu, který byl nerovnej, který byl plnej, trábaní a těžkostí svět absolutní hodnot, které všechno je dokochané. A to teda, že jednou bude, ale to se nemusí skutečně jednou... Nebo tam člověk ještě nemůže... Ne, já myslím, že to je ještě otázka nejen jaksi těch ideálních form, to je samozřejmě, jaksi v tom je ta neživotnost. Ale já myslím, že u něj je to především otázka orientace. Vlastně, protože ono to splývá. Prostě na jedný straně je člověk jakožto bytost integrovaná uvnitř společenského dění, která cítlivě reaguje na všechny podměty a snaží se s ní vypořádávat divnoste nebo je naopak nezvládne. Člověk je jakožto bytost angažovaná se vším všude. A na druhé straně je člověk jakožto součást z bodu služebného systému, který už je dávno odvrácen od tohoto světa. Člověk je jakožto jednotka, která je orientovaná na něco, co je mrtvého, na něco, co se opakuje už stále tím. A nikdo o tom ani nepochybuje. A nebo, což je ještě horší, než by se máli pochybovat, prostě je to vůbec nezajímavé. Což je asi situace ty dohraneckého plouměru. Já si to hadu. Čili ta převrácenost je v orientaci. Já tedy chápu to jakožto zvrhlou životní orientaci. Protože sami jsou převráceným světem, oni ji vytváří přirozeně, naprosto přirozeně. Oni potřebují ke svý existenci ten komplex. Komplex čeho? Komplex, kterým ten komplex církvěně státní. On potřebuje tu ideologii v právě celé smyslu ke svý existenci. A zároveň přirozeně svoji existenci podporuje růst toho zvláštního rána. Já mám tady poznámky k té větě, co už jsme jí jednou hleli. Zásada nenáboženské kritiky zní. Člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka. To by stačilo. Já si myslím, že náboženství dělá člověka. Já tady jako s ním polemizuju. Náboženství tady nebylo dříve než člověk. A vyvíjelo se s vývojem člověka. Tady bylo utvářeno člověkem. O tom už jsme taky jednou mluvili. Co tady bylo dřív, že teda náboženství není nějaká taková absolutní záležitost, která by tady byla. A teď teda člověk přišel a začal se hned jíbát. A že člověk si ji vytvořil. Jeho počátky toho náboženství dokonce spadají do kouzelnictví a šarlatánství. A ve svých vyšších formách pívoje pokračuje přes nám známý, třeba Olym, i předtím v prohlašování se paraónů a králů ve východních despocích za bohy. Už z doby despocí je známé používání náboženství k obohacení kniží a k udržování utlačovaných lidí v poslušnosti a ve víře. Že je to tak dáno bohem a po smrti, že to bude všechno vynáhrazeno. Počkej, abychom na to byli schopni taky s tím nějak polevizovat, rozumíš, abys to tady nepřečetla, že už je to takhle, takhle dost dlouhý ten... Tak ty říkáš na podporu čeho? Ne, já to tady celý rozebírám. Proč? On tady píše tu kritiku. Člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka a v čem já v tom všem s tím nesouhlasím já? Já tady říkám, náboženství dělá člověka. A teďka teda píšu, z čeho se náboženství vyvíjelo a v čem? On je může kritizovat, protože ono se opravdu vyvíjelo v té historii z toho, já nevím... Ty kmeny měly svý kouzelníky a tohle to bylo takový tajemný. Z toho se skutečně vyvinula náboženství, tak nějak jako historicky. Jak to stojí. Ale počkej, myšlečku, co je toto náboženství, který dělá člověk? Jak to říkáš? Tak moment, tak mě nech, tak se mě na to neptej, když já to vysvětluju. Mě necháš, jak si domluvit. Já tady jako ze začátku mluvím o tom, co náboženství, tak jako jak k tomu přicházelo, jak se k tomu, jak se žilo ty státy, jak se to vyvíjelo, protože to nemá stále stejnou formu. Já nevím, v Řecku bylo státním náboženstvím, nebo státním náboženstvím byly ty bohové, kteří byly usídlení na Olimpu, to byly uznávané. Stavěly se jim sochy a krámy. V jiných, prostě ještě předtím, teda ve východních despocích, zase byly státní náboženství, tam zase, já nevím, bylo to, že teda faráonce prohlásil bohem a teďka ho všichni uctívali, nebo po smrti přišel, přišel zase mezi bohy tam nahoru a tak dále. A tohleto všechno... Teda myslíš, že tam byla jako skrutná vazba, jo? Ale ne, já jsem tady měla takovou koncerty a teďka je mi jasný, že potřebovala bych to celé přečíst, tak já to nejdřív vysvětlím, jak to tady mám. Myslím si, že do toho náboženství přišel, nebo že už od počátku tam existoval takovej nějakej, tady já dál píšu teda o tom, jak to vypadalo v Izraeli, v Jucku tedy tehdy. A že už v té době mi třeba, teda opírám se jednak o Vily, že ten starý zákon přišel od těchto národů, těch Izraelitů a tohleto. A že už teda tam, ten jejich systém měl poněkud zvláštní formu, trošku jinou, než jak to vypadalo v těch východních despotských. Že teda tam žádnej z těch králov v historii tak nejvíce mluví o tom, Davidovi se neprohlášoval Bohem a takového. Aspoň teda já jsem o tom nikdy neslyšela, nebo o tom nevím. A že tam existovala tahleta forma náboženství a jak si měla takovej nejvyšší stupeň, takovej, byla na nejvyšší úrovni, i tak nějak jako z tý Bible, co se dochovala. Teda zase pak tam byly kniží, kteří to všichni zvorali a prohlásili, já nevím, tohle je svatý a Bibla byla uznaná později teda. Bylo to sebraní a jsou tam, já nevím, aforizmy a všelijaké takové věci a bylo to svatý a na jednou působu se z toho dalo doma a už o tom nikdo nemohl diskutovat atd. Ale přece mám dojem, že už tehdy je v tom, já nevím, v tom desateru, který bylo jejich zákonem a v tom, že už je takovýho něco, takovej nějakej ten prvek, který byl potom znovu zopakován příchodem Krista. To něco, co je tam jaksi absolutního, už jsme jednou o tom mluvili, já si to tady snažím zopakovat. To je něco, co v náboženství dělá, nebo výru spíš bych řekla, ne v náboženství, věcí takovou, že člověk jako k ní přichází a z ní získává. Dívám se teda na to očima věřícího člověka a snažila jsem se to porovnat s ním, jako on, že je nevěřící. Čili on tam na tom náboženství, jak jsem se tady pročetla, on tam kritizuje to všechno. To, co se dochovalo z toho kouzelníctví, z toho šerletánství, to, co se dochovalo z toho, že tedy ty paralelnové si přisvojovali tu svatost a že tím získávali bohatství, že kněží pomocí náboženství utlačovali lidi. Prostě tohle se dochovalo až do středověku a pokračovalo dál. To je to špatné, co na tom zůstalo. Já bych ještě dal se držela toho svýho textu. Můžeš do toho skočit? Můžeš. Jenomže teda si myslím, že asi jo, že teda od samého začátku teda je tady, jsou tady takový prohody, na jednu stranu taková ta, takový to zbožtění, že jo, a na druhou stranu v tom židovském náboženství je teda takovej vývoj paternej, že jo. No. A toho pojetí boha je jako něčeho hrozného, čeho jednotný se báta strachovat. Až po takový postavě, takový příběhy, jako je třeba zápas Abrahama s Bohem, o determiní třeba, o zachování ty sodomy. Počkej, ale tu mluvíš úplně o něčem jiném. No, ale ona to s tím souvisí. No, až třeba po zápas takového Jákova s Bohem, jo, kdy prostě člověk je, to, co mám na mysli, jo, a myslím, že my si umíme stejnou věc, že teda náboženství deformovaný, na jedné straně tady, které mám kritizuje, a na druhé straně víra a vztah teda, kdy člověk není uzavřený systém, v tom, že si teda povíší určitý hodnoty tak vysoko, že za něma vůbec jako nemůže a nejde. A kdy si to všechno skutečně převrátí nahoru? No, v kritice toho zbožtění a toho, že teda vůbec nejde o nic, o nějaký Olymp nebo o nějaký Mráčky, kde by byla nějaká taková hierarchie, já s ním souhlasím, ale nesouhlasím s ním jako v tom, že nic z toho náboženství by nemohlo dělat člověka, jo. Já si myslím, že náboženství dělá člověka, jo. A teďka to hledám, hledám to, co dělá člověka a to, co si člověk vytvořil sám, jako co vložil do toho náboženství, jo. Jo, to všechno, jak jsem tady o tom mluvila, jo. A víš, co je toto náboženství? Co to bylo to náboženství, co udělalo prvního primitiva, věřící v nějakej kult slunce nebo v nějakej obáhnu? Co to je? Já nevím, proč mi kádeš takhle blbý otázky, protože jednak jsem už o tom jednou mluvila. Takže prostě mi takhle nenahrávej a netlač nejako ke zdělášku, ale se nezahrávej. A můžeš na to tam mluvit, můžeš mluvit o svý výře prostě k Bohu nebo můžeš mi jako říct, co je to Bůh, člověče. Ale Myška, snaž se prosím toto formulovat. Teď já tě nechci nějak natsvat. Snaž se toto formulovat. No mně to skutečně není jasný. No to není jasný nikomu. Prostě výru přece má člověk jako každej tak nějak sám. Jsou v tom rozdíly. Ale víme, aspoň mi se daje na tom živé dohodnout, že existuje opravdu něco, nebo aspoň my teda vlastně o tom spolu mluvili, co jaksi stojí tak nějak absolutně. A teď teda víš, že ty jsi se nevymyslel, že já teď vykládám po citátu filologický, nejsem světlná teda sformulovat, že takové to setkávání, on to tady kritizuje ve skrz náboženství prostě. Náboženství je výmysl člověka. A já říkám, že není, že existuje něco, co tak na jednou citem pochopíš a nevymyslel si to a stojí to mimo tebe, není to tvoje. Já nevím, Freda třeba o tom mluví, ty dotyky boží a setkání s Bohem a tohleto. Já jsem se teda snažila to tam říct, že tohle to jako takové to zvěstování toho něčeho, co přišlo z venčí, že teda přišlo jaksi s tím Christem. A už teda předtím jsem takový známky odlišnosti ve víře, jako jsem měla dojem, že jsem našla u těch v Jucku a u těch Izraelitu. Odlišnosti od ostatních? No, ostatních národů. On třeba nekritizuje tu víru jako takovou, protože třeba z pár schodovou pojmy, když se řekne náboženství, tak třeba jinek říká, že se mu to slovo teda zásadně nelíbí, že vyjadřuje, já mám také takový trochu pocit, takový trošku zápornej, to mám takový moment. Takže jestli třeba on nekritizuje čistě to náboženství, protože v tom Německu konkrétně třeba ta církev byla určitou deformace, takže tady asi existuje určitý rozdíl mezi náboženstvím jako určitou deformací a jako takovým tím skutečným vnitřním třeba vírou na svat. A on třeba nekritizuje tu víru v tom, k tomu se vás nevhodně ani nedostává. A protože říká takově tu člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověk, a co tím mít? Protože bylo to do určitý míry fakt i pravda. Do určitý míry, a to takové deformace právě víš. Já vám vykládám právě ten jeden, tady hledám ten projekt, o kterým nelze říct, že člověk dělá náboženství, až potom člověk přišel na svět. No náboženství. Jenomže, jak teda potom ohodnotit příchod Krista, který přinesl církavní výslovy, přinesl něco tam ze shora, něco prostě, co my vůbec neznáme, světlo boží, spasení, tyhle ty věci. To bylo nový já, teda jinak tady říkám, ještě dáv, jako v tom, co jsem tady napsala, že teda Krista vůbec nepovažuju, jako třeba za syna božího. Že Kristus mohl být úplně obyčejný člověk, který prostě jenom v tom bordelu, který tam byl tehdy, tam kněží, a teďka oni jim začali slibovat, protože je utlačovali za smucensky, a teď se narodil nějakej člověk, který jim ukazoval pravdu, takže oni mu zpátky mohli tohleto přišknout. Navíc ty všechny zázraky, které se teda děli kolem Kristova narození s roztržením krámový opony a s kometou, a tohleto tak je dokázané, že se to vůbec nestalo v jednom roce, nebo teda v době jeho narození, ale že je to třeba rozmezí deseti let kolem jeho života, tak ty lidi se to takhle nějak dali pak dohromady. A tam ještě říkám, že teda mám dojem, že teda Kristus mohl být člověk, který jim mluvil pravdu a že ten jeho život nebo to potom jak zemřel za ní, že u něho předvolávali a říkali mu, jo, jsi spolčena s dáblem a furt tam byl před těmi kněžními s odpovědností a já nevím čemu a já bych jim to vysvětoval a obnoňal, jo. To je přece strašně podobné životu, já nevím, jenom jsem si souměl na ten film Giordana Bruna, jo. To je ale úplně stejný, nebo teda husa, že jo. Takže to mohly být úplně takovýhle lidi, jo. Nebo to mohl být takovejhle člověk, jo. Ale... Miels. Pěkně to na chvílku. Ta věta je oprávená. Člověk dělá nábožencí. Náboženství nedělá člověka. Já myslím, že tím neřiká nic, že člověk to náboženství musel udělat. co tady udělal před ním, to je jako s tím, taky jsme to probírali u Hejdánka, že prak si dělal člověk, Harko, čeho jsme tam mluvili, no to je jedno, že tady nic před člověkem nebylo, jo to bylo o tom mýtu, že člověk udělal mýtus, tak i náboženství si prostě udělal člověk. A vcela jsem o těch formách, jak to náboženství teda vznikalo, protože to je těžký, aspoň v těch, který ho ovlivnili. My nevíme, jak to tam vypadalo podle starýho zákona, že tam byl nějaký semický kmyl nebo vyvolený národ a ten dostal tabulku s vesaterem a teď se měl dle toho řídit a pak Mojžiš a já nevím, co tam všechno bylo a my nevíme, který to byl vlastně, ten kmen, kde se to vlastně pohybovalo. Tak toho někdo vědí a vědí to dost dobře. No jasně, ale nemůžeš stejně podle týstry říct, jak to tam do toho zasáhlo. Ten Kristus, který přišel, to je přece bližší. V tom, že historicky blížší. To je přece jenom na počátku tohoto století a kdy víš, kdy... To je na století. No je třeba jako nespornej život Ježíše, ale není nespornej život třeba Mojžíše nebo těchto lidí. Já myslím, že ten život Ježíšů. Jo, ten je dokázán. No, to konec konců není to podstatné. A tak jako k čemu směřuješ? Já jako nevím, že prostě teďka nikdo nerozumí, když jsme se teda o tom jednoho bavili. Já bych chtěla s tím dokázet říct stejně, abyste tomu rozuměli. Já v podstatě jak tuším, teda... Jdemy o to, že teda v tom, to je tak blbý slovo, to náboženství, že teda ve výře člověka existuje něco, co on nikdy a žádný člověk nemůže ovlnit. Aha, že teda je víc náboženství, protože každý vidí kousek z toho, je to ovlněný třeba společnosti, dobou, na který žije. Jo, ale vychází to prostě z jednoho bodu a ten bod tady je. A nikdo s ním nemůže hnout a nikdo s ním nemůže udělat nic. Ale ten bod nechce nazvat prostě bůh. Protože je spousta nevěřících lidí, kteří žijou podle... jako nesmírně žijou normální lidi, a kteří vlastně žijou životem řídícím sedle těchto, jakýho z nějakýho zákona. Nebo když si vezmem, já nevím vědce, který teda, a teď jste vlastně vůbec nezajímali o tohle, a najednou přišli k tomu, že... a ještě takový, já tomu nerozumím, jo. Vím, že prostě zašli k tomu, že tady něco takového nějak existuje, a najednou jim přišlo, začaly se říkat bůh, náboženství, jaký síly, kde prostě tady něco je. Chceš říct teda to, že náboženství je dané existenci toho bodu Omega. Kdyby teda ten bod tady neexistoval, nemohlo by náboženství vzniknout. A ten bod, teda Omega, já nevím, ten dělá člověka. Protože ten má ovliv na člověka. Je fakt, že člověk do své výry, do svého náboženství si něco sám přidá. Každej z nás si k tomu něco sám přidá. Ale tohle to nás ovlivnilo už třeba, protože jsme věřící, jo. Já nevím, jo. Příště jsem byla ateist, ale teď jsem věřící. To je podstatné, co toho člověka tak nějak dělá. Že on teda potom se snaží v tom svým životě tak nějak nedělat třeba prasečínky a třeba mluvit pravdu nebo tak, jo. To je to, co dělá člověka, jo. To není tak nějak, že jaksi tady před něčím, ale před čím, jo. Já nevím, že před tím bude mát nějakou jaksi úctu nebo i, jo. A konec koncu, když se díváš na ten život teda těch lidí Husa Čerdána, tak čiž to má úplně takovou jako hluzu nebo bázem nějakou takovou, kde oni brali prostě tu sílu k tomuhle, jo, nebo... Ale to je odpověď teda toho, co bude mít aspoň, co tam ten Marx říkal. Hele, já v podstatě tam to mohlo vypadat, že jsem tě jako odporovala, ale já jsem za to brala, čistě z toho jsem vycházela z ty věty, kterou Marx dává vlastně v celé tyhle stati, jo. Já jsem vycházela z toho celku. A já taky až z toho celku. Dobře, mě tu na jednu stranu, mě ta věta jako sama o sobě taky provokuje, jo. V podstatě bych třeba taky došla k tomu, co jsi teďka právě řekla. Ale já mám pocit, že když to větu beru jako v celém tom ty stati, takže vychází čistě z těch poměrů a kritizuje právě to náboženství, ty církve, tom, ty... No jo, jenom, že on tady dá omluví. A možná se zkusíte... Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože lidská podstata nemá opravdovou skutečnost. Boj proti náboženství... To ještě nevím, já jsem nad tím hodně přemýšlela. Tadyhle dávno, že já to dočtu. Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onom světu, jehož je náboženství duchovním aromatem. Teďka dál tady někde píše, že teda... Jo, tady je to o tom štěstí, myslím. Náboženství je povzdech utiskovaných tvorů cidbezcitného světa, bez duchých poměrů, je to opium lidu. Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadujeme, aby si nedělal iluze o svém stavu, požadujeme zrušení stavu, který iluze potřebuje. No, jde to furt k tomu, co náboženství s člověka udělalo a s člověkem udělalo, teda jako ta politická moc a tohle to všechno. Ale tady nikde, on tady nikde prostě neřekne slovo, protože teda náboženství, ačkoliv... Ačkoliv to ještě takhle vám řeknu, co si možná myslím, že v čem byste teda mohli mít pravdu a v čem se to nedá kritizovat, co on tady píše. Bávnuji, že tam nikdy jako nepodpoří, ale tuto věc, že teda tu víru nevidí jako hlubší věc. Pak tady píše, že teda člověk kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslel, jednal, utvářel svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby kroužil kolem sebe a tím kolem svého skutečného slunce. Je tohle přece náboženství po nikom nechtět, nebo teda víra, nebo aspoň Biblia, po nikom nechce, aby kroužil kolem náboženství, nebo výry, nebo jáno. A kdy to tady píše, kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslel, jednal, utvářel svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby kroužil kolem sebe a tím kolem svého skutečného slunce. On si to přeje, aby kroužil kolem sebe. No jo, ale myslím tak, že náboženství po nikom nechce, aby nekroužil kolem sebe, aby kroužil snad kolem nějakýho boha nebo jak. Protože máš to, já nevím, v Bibli. Proč to říkáš? Náboženství je pouze iluzorní slunce, vy to máš tady v další větě, které krouží kolem člověka, dokud člověk nekrouží sám kolem sebe. No tak čemu směřuješ? Myslím, že Míša chce říct, že teda Mars skutečně kreditoval náboženství jako takový, křistenství jako takový. Aniž prostě do něj nějak proniknout. A vzal teda to, že to je v něčem jaksi pozitivní a že to v něčem se nedá jako nad tím diskutovat.
s1b debata.flac
====================
dostala veliký rány od francouzských ansikopedistů a první polovina 19. století je doba, kdy se z tohohle otřesu církev ještě nespomáhá. Naopak, když je velký myslitele církevý, nebo aspoň klasicky idealistický, zase přicházejí až v druhé polovině tohle století. Ještě tohle z toho on bezprostředně reaguje na domů divák církev v největším srabu a opírá se do... ta kritika je zaměřená teda ne proti ideální formě v křesťanství, ale proti právě těm stálejcím poměrem. Podle mýho soudu, že? Já si vykládám jako jaký. Ale je to zřejmé z toho, dokonce mám ten dojem, když... možná, že v jiných sdílech to dělá, ale tady si myslím, že jsem vůbec nějak nesnažený v tom křesťanství ke kořenům. Nevím teda spodně, kde tady jsem načet, že by reagoval přímo na nějaký velký křesťanský městec, ale akorát se tam vzbivnul někdo, Voluterovi. A kdykoliv v celé této stati hovoří, tak hovoří spíš teda o tom stavu všeobecné pokleslosti a upadlosti o tom všedivým německým poměru. Nekritizuje teda, až sám filozof nepolemizuje s křesťanskými mysliteli ani tak, jako s takovou všedivou realitou stavu v společnosti té doby. Myslíš, že teda tou kritikou té stávajících poměru pomařuje za příčinu určitého stavu celkově v Německu? To, že to kritizuje. Ty poměry v cirku pokázá do určitých mír jako příčinu taky... Své vlastní kritiky. Ne, celkověho potom stavu v Německu, protože se zabývá celkovým stavem v Německu, tak taky nejde na povrch. Nezabývá se tím křesťanským. Já vám mluvím, že jak já jsem si udělal takový malý resume z toho celého, že Marks jako v celé té kapitole vy jste měl i z těch poměrň Německy a zná to tak, jak to skutečně... Člověk v podstatě má, nevím, ten obraz té společnosti, že je živej, jak ho líčí. Ale myslím si, že v tomhle stane trošku on pragmatický. Jak se totiž ty říkala, že ty poměr Německý, že by považoval z nějakou příčinu. Já myslím, že on prostě konstatuje srap a teď hledá cesty, jak se z toho dostal. Ano, že začal tímhle tím právě, to mě připadá tak, že v tom vidí určitou příčinu toho stavu taky. Proto to kritizuje. V čem je tím příčinou? V tom stavu ty církve. Já si myslím, že právě on to kritizuje proto, že aby mohl kritizovat stav společnosti, musí nejdříve shodit trošku s ty gloriory kolem círku a kolem křesťanství, která zajišťovala status quo. Myslím si, že máš pravdu v tom, že křesťanství a církev má odpovědnost za to, co kolem je. Spěkně asi tu odpovědnost měla. Mě ještě v tom, jak dáleko k tomuto problému napadá, jak on se k tomu staví, že příliš se s náboženstvím nesetkal a nezabýval. Ani se s nimi nesnažil moc proniknout. Ty poměry, jak tady o nich píšem, mi nakonec připadá omluvou. Protože to bylo nesnesitelné a odporné na náboženství a že také ty poslední lidi... To je jedno. Že se toho drží jenom. Co říkáme? Že je skutečně činní odpovědní, ty křesťany za stav v tom městsku. Spíš ne křesťany, ale církev. Jako politické moc. Už se mu to slívá běrno, a skutečně to bylo jeden ten komplex, ty mašinerie... Kleritář. Už podle toho názvu neměl v úmyslu sebejevat se konkrétně náboženstvím a kritikou náboženství do hloubky. To je kritika jen těch poměrů zřejmě, ne? No, tak vidíš to už podle toho, že to většinou poměrnovává náboženství, což samo o sobě... Náboženství aspoň mně je protivný slovo. Já si představím někoho... Já radši to užívám výra nebo něco. Náboženství je záležitost nábožnejch lidí, a ne věřit. To musí být jenom křesťanství. Já jsem si udělala si poznámky, já bych vám to přičetla, kdyby to byla taková další věc. A pak bych ještě chtěla, možná, že předtím by to bylo dobré, kdyby se tady vysvětl, nebo kdybychom se mohli tak nějak zamyslet... Co to máš tady, tu jedničku? No to já mám k tomu poznámky tady. Tak to řekni a budem pak. A počkej, ale tadyhle tu dvojčičku. Co myslíš tím převráceným vědomým světem? Tadyhle je věta. Tato společnost produkují náboženství převrácené vědomí světa, protože sami jsou převráceným světem. Jo? To je takový... Co ti míní? To je takový dost ostrý konstatování. Já nevím, co myslí, že náboženství převrácené vědomí světa. To je čistě jako jeho ostrá kritika, nebo jak to myslí, nějak filozoficky? Já myslím, že to navazuje přímo na... On totiž tady často užívá takových trošku levných obratů. Člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka. Zrovna tak jako užívá... Já nevím... Prostě takový jako slovní říčky, víš? Ale to je taková zajímavá věta. Člověk dělá náboženství a náboženství nedělá člověka. Jak to by to stalo? Já vám to přečtu. Ne, já bych to ještě nevysvětlil. Myslím si, že to přímo navazuje tady na to, co říká předtím. Totiž, že ta společnost a ten celý komplex, který společenský komplex církevní a státní, že byl natolik zvrhlej a natolik vyprahlej, že potřeboval ke svému udržení aniž by se nemusel stát, ani uvědomovat, že... Ale přirozeně svojí vlastní, teda absurdní existenci vytvářel určitý světový názor. Určitý převrácený vědomí světa. A to byla zároveň ideologie, která ho dožila při další existenci. Ano, čili převrácený vědomí světa vystýš teda tím, že proti tomu světu, který byl nerovnej, který byl plnej, trábaní a těžkostí svět absolutní hodnot, které všechno je dokochané. A to teda, že jednou bude, ale to se nemusí skutečně jednou... Nebo tam člověk ještě nemůže... Ne, já myslím, že to je ještě otázka nejen jaksi těch ideálních form, to je samozřejmě, jaksi v tom je ta neživotnost. Ale já myslím, že u něj je to především otázka orientace. Vlastně, protože ono to splývá. Prostě na jedný straně je člověk jakožto bytost integrovaná uvnitř společenského dění, která cítlivě reaguje na všechny podměty a snaží se s ní vypořádávat divnoste nebo je naopak nezvládne. Člověk je jakožto bytost angažovaná se vším všude. A na druhé straně je člověk jakožto součást z bodu služebného systému, který už je dávno odvrácen od tohoto světa. Člověk je jakožto jednotka, která je orientovaná na něco, co je mrtvého, na něco, co se opakuje už stále tím. A nikdo o tom ani nepochybuje. A nebo, což je ještě horší, než by se máli pochybovat, prostě je to vůbec nezajímavé. Což je asi situace ty dohraneckého plouměru. Já si to hadu. Čili ta převrácenost je v orientaci. Já tedy chápu to jakožto zvrhlou životní orientaci. Protože sami jsou převráceným světem, oni ji vytváří přirozeně, naprosto přirozeně. Oni potřebují ke svý existenci ten komplex. Komplex čeho? Komplex, kterým ten komplex církvěně státní. On potřebuje tu ideologii v právě celé smyslu ke svý existenci. A zároveň přirozeně svoji existenci podporuje růst toho zvláštního rána. Já mám tady poznámky k té větě, co už jsme jí jednou hleli. Zásada nenáboženské kritiky zní. Člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka. To by stačilo. Já si myslím, že náboženství dělá člověka. Já tady jako s ním polemizuju. Náboženství tady nebylo dříve než člověk. A vyvíjelo se s vývojem člověka. Tady bylo utvářeno člověkem. O tom už jsme taky jednou mluvili. Co tady bylo dřív, že teda náboženství není nějaká taková absolutní záležitost, která by tady byla. A teď teda člověk přišel a začal se hned jíbát. A že člověk si ji vytvořil. Jeho počátky toho náboženství dokonce spadají do kouzelnictví a šarlatánství. A ve svých vyšších formách pívoje pokračuje přes nám známý, třeba Olym, i předtím v prohlašování se paraónů a králů ve východních despocích za bohy. Už z doby despocí je známé používání náboženství k obohacení kniží a k udržování utlačovaných lidí v poslušnosti a ve víře. Že je to tak dáno bohem a po smrti, že to bude všechno vynáhrazeno. Počkej, abychom na to byli schopni taky s tím nějak polevizovat, rozumíš, abys to tady nepřečetla, že už je to takhle, takhle dost dlouhý ten... Tak ty říkáš na podporu čeho? Ne, já to tady celý rozebírám. Proč? On tady píše tu kritiku. Člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka a v čem já v tom všem s tím nesouhlasím já? Já tady říkám, náboženství dělá člověka. A teďka teda píšu, z čeho se náboženství vyvíjelo a v čem? On je může kritizovat, protože ono se opravdu vyvíjelo v té historii z toho, já nevím... Ty kmeny měly svý kouzelníky a tohle to bylo takový tajemný. Z toho se skutečně vyvinula náboženství, tak nějak jako historicky. Jak to stojí. Ale počkej, myšlečku, co je toto náboženství, který dělá člověk? Jak to říkáš? Tak moment, tak mě nech, tak se mě na to neptej, když já to vysvětluju. Mě necháš, jak si domluvit. Já tady jako ze začátku mluvím o tom, co náboženství, tak jako jak k tomu přicházelo, jak se k tomu, jak se žilo ty státy, jak se to vyvíjelo, protože to nemá stále stejnou formu. Já nevím, v Řecku bylo státním náboženstvím, nebo státním náboženstvím byly ty bohové, kteří byly usídlení na Olimpu, to byly uznávané. Stavěly se jim sochy a krámy. V jiných, prostě ještě předtím, teda ve východních despocích, zase byly státní náboženství, tam zase, já nevím, bylo to, že teda faráonce prohlásil bohem a teďka ho všichni uctívali, nebo po smrti přišel, přišel zase mezi bohy tam nahoru a tak dále. A tohleto všechno... Teda myslíš, že tam byla jako skrutná vazba, jo? Ale ne, já jsem tady měla takovou koncerty a teďka je mi jasný, že potřebovala bych to celé přečíst, tak já to nejdřív vysvětlím, jak to tady mám. Myslím si, že do toho náboženství přišel, nebo že už od počátku tam existoval takovej nějakej, tady já dál píšu teda o tom, jak to vypadalo v Izraeli, v Jucku tedy tehdy. A že už v té době mi třeba, teda opírám se jednak o Vily, že ten starý zákon přišel od těchto národů, těch Izraelitů a tohleto. A že už teda tam, ten jejich systém měl poněkud zvláštní formu, trošku jinou, než jak to vypadalo v těch východních despotských. Že teda tam žádnej z těch králov v historii tak nejvíce mluví o tom, Davidovi se neprohlášoval Bohem a takového. Aspoň teda já jsem o tom nikdy neslyšela, nebo o tom nevím. A že tam existovala tahleta forma náboženství a jak si měla takovej nejvyšší stupeň, takovej, byla na nejvyšší úrovni, i tak nějak jako z tý Bible, co se dochovala. Teda zase pak tam byly kniží, kteří to všichni zvorali a prohlásili, já nevím, tohle je svatý a Bibla byla uznaná později teda. Bylo to sebraní a jsou tam, já nevím, aforizmy a všelijaké takové věci a bylo to svatý a na jednou působu se z toho dalo doma a už o tom nikdo nemohl diskutovat atd. Ale přece mám dojem, že už tehdy je v tom, já nevím, v tom desateru, který bylo jejich zákonem a v tom, že už je takovýho něco, takovej nějakej ten prvek, který byl potom znovu zopakován příchodem Krista. To něco, co je tam jaksi absolutního, už jsme jednou o tom mluvili, já si to tady snažím zopakovat. To je něco, co v náboženství dělá, nebo výru spíš bych řekla, ne v náboženství, věcí takovou, že člověk jako k ní přichází a z ní získává. Dívám se teda na to očima věřícího člověka a snažila jsem se to porovnat s ním, jako on, že je nevěřící. Čili on tam na tom náboženství, jak jsem se tady pročetla, on tam kritizuje to všechno. To, co se dochovalo z toho kouzelníctví, z toho šerletánství, to, co se dochovalo z toho, že tedy ty paralelnové si přisvojovali tu svatost a že tím získávali bohatství, že kněží pomocí náboženství utlačovali lidi. Prostě tohle se dochovalo až do středověku a pokračovalo dál. To je to špatné, co na tom zůstalo. Já bych ještě dal se držela toho svýho textu. Můžeš do toho skočit? Můžeš. Jenomže teda si myslím, že asi jo, že teda od samého začátku teda je tady, jsou tady takový prohody, na jednu stranu taková ta, takový to zbožtění, že jo, a na druhou stranu v tom židovském náboženství je teda takovej vývoj paternej, že jo. No. A toho pojetí boha je jako něčeho hrozného, čeho jednotný se báta strachovat. Až po takový postavě, takový příběhy, jako je třeba zápas Abrahama s Bohem, o determiní třeba, o zachování ty sodomy. Počkej, ale tu mluvíš úplně o něčem jiném. No, ale ona to s tím souvisí. No, až třeba po zápas takového Jákova s Bohem, jo, kdy prostě člověk je, to, co mám na mysli, jo, a myslím, že my si umíme stejnou věc, že teda náboženství deformovaný, na jedné straně tady, které mám kritizuje, a na druhé straně víra a vztah teda, kdy člověk není uzavřený systém, v tom, že si teda povíší určitý hodnoty tak vysoko, že za něma vůbec jako nemůže a nejde. A kdy si to všechno skutečně převrátí nahoru? No, v kritice toho zbožtění a toho, že teda vůbec nejde o nic, o nějaký Olymp nebo o nějaký Mráčky, kde by byla nějaká taková hierarchie, já s ním souhlasím, ale nesouhlasím s ním jako v tom, že nic z toho náboženství by nemohlo dělat člověka, jo. Já si myslím, že náboženství dělá člověka, jo. A teďka to hledám, hledám to, co dělá člověka a to, co si člověk vytvořil sám, jako co vložil do toho náboženství, jo. Jo, to všechno, jak jsem tady o tom mluvila, jo. A víš, co je toto náboženství? Co to bylo to náboženství, co udělalo prvního primitiva, věřící v nějakej kult slunce nebo v nějakej obáhnu? Co to je? Já nevím, proč mi kádeš takhle blbý otázky, protože jednak jsem už o tom jednou mluvila. Takže prostě mi takhle nenahrávej a netlač nejako ke zdělášku, ale se nezahrávej. A můžeš na to tam mluvit, můžeš mluvit o svý výře prostě k Bohu nebo můžeš mi jako říct, co je to Bůh, člověče. Ale Myška, snaž se prosím toto formulovat. Teď já tě nechci nějak natsvat. Snaž se toto formulovat. No mně to skutečně není jasný. No to není jasný nikomu. Prostě výru přece má člověk jako každej tak nějak sám. Jsou v tom rozdíly. Ale víme, aspoň mi se daje na tom živé dohodnout, že existuje opravdu něco, nebo aspoň my teda vlastně o tom spolu mluvili, co jaksi stojí tak nějak absolutně. A teď teda víš, že ty jsi se nevymyslel, že já teď vykládám po citátu filologický, nejsem světlná teda sformulovat, že takové to setkávání, on to tady kritizuje ve skrz náboženství prostě. Náboženství je výmysl člověka. A já říkám, že není, že existuje něco, co tak na jednou citem pochopíš a nevymyslel si to a stojí to mimo tebe, není to tvoje. Já nevím, Freda třeba o tom mluví, ty dotyky boží a setkání s Bohem a tohleto. Já jsem se teda snažila to tam říct, že tohle to jako takové to zvěstování toho něčeho, co přišlo z venčí, že teda přišlo jaksi s tím Christem. A už teda předtím jsem takový známky odlišnosti ve víře, jako jsem měla dojem, že jsem našla u těch v Jucku a u těch Izraelitu. Odlišnosti od ostatních? No, ostatních národů. On třeba nekritizuje tu víru jako takovou, protože třeba z pár schodovou pojmy, když se řekne náboženství, tak třeba jinek říká, že se mu to slovo teda zásadně nelíbí, že vyjadřuje, já mám také takový trochu pocit, takový trošku zápornej, to mám takový moment. Takže jestli třeba on nekritizuje čistě to náboženství, protože v tom Německu konkrétně třeba ta církev byla určitou deformace, takže tady asi existuje určitý rozdíl mezi náboženstvím jako určitou deformací a jako takovým tím skutečným vnitřním třeba vírou na svat. A on třeba nekritizuje tu víru v tom, k tomu se vás nevhodně ani nedostává. A protože říká takově tu člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověk, a co tím mít? Protože bylo to do určitý míry fakt i pravda. Do určitý míry, a to takové deformace právě víš. Já vám vykládám právě ten jeden, tady hledám ten projekt, o kterým nelze říct, že člověk dělá náboženství, až potom člověk přišel na svět. No náboženství. Jenomže, jak teda potom ohodnotit příchod Krista, který přinesl církavní výslovy, přinesl něco tam ze shora, něco prostě, co my vůbec neznáme, světlo boží, spasení, tyhle ty věci. To bylo nový já, teda jinak tady říkám, ještě dáv, jako v tom, co jsem tady napsala, že teda Krista vůbec nepovažuju, jako třeba za syna božího. Že Kristus mohl být úplně obyčejný člověk, který prostě jenom v tom bordelu, který tam byl tehdy, tam kněží, a teďka oni jim začali slibovat, protože je utlačovali za smucensky, a teď se narodil nějakej člověk, který jim ukazoval pravdu, takže oni mu zpátky mohli tohleto přišknout. Navíc ty všechny zázraky, které se teda děli kolem Kristova narození s roztržením krámový opony a s kometou, a tohleto tak je dokázané, že se to vůbec nestalo v jednom roce, nebo teda v době jeho narození, ale že je to třeba rozmezí deseti let kolem jeho života, tak ty lidi se to takhle nějak dali pak dohromady. A tam ještě říkám, že teda mám dojem, že teda Kristus mohl být člověk, který jim mluvil pravdu a že ten jeho život nebo to potom jak zemřel za ní, že u něho předvolávali a říkali mu, jo, jsi spolčena s dáblem a furt tam byl před těmi kněžními s odpovědností a já nevím čemu a já bych jim to vysvětoval a obnoňal, jo. To je přece strašně podobné životu, já nevím, jenom jsem si souměl na ten film Giordana Bruna, jo. To je ale úplně stejný, nebo teda husa, že jo. Takže to mohly být úplně takovýhle lidi, jo. Nebo to mohl být takovejhle člověk, jo. Ale... Miels. Pěkně to na chvílku. Ta věta je oprávená. Člověk dělá nábožencí. Náboženství nedělá člověka. Já myslím, že tím neřiká nic, že člověk to náboženství musel udělat. co tady udělal před ním, to je jako s tím, taky jsme to probírali u Hejdánka, že prak si dělal člověk, Harko, čeho jsme tam mluvili, no to je jedno, že tady nic před člověkem nebylo, jo to bylo o tom mýtu, že člověk udělal mýtus, tak i náboženství si prostě udělal člověk. A vcela jsem o těch formách, jak to náboženství teda vznikalo, protože to je těžký, aspoň v těch, který ho ovlivnili. My nevíme, jak to tam vypadalo podle starýho zákona, že tam byl nějaký semický kmyl nebo vyvolený národ a ten dostal tabulku s vesaterem a teď se měl dle toho řídit a pak Mojžiš a já nevím, co tam všechno bylo a my nevíme, který to byl vlastně, ten kmen, kde se to vlastně pohybovalo. Tak toho někdo vědí a vědí to dost dobře. No jasně, ale nemůžeš stejně podle týstry říct, jak to tam do toho zasáhlo. Ten Kristus, který přišel, to je přece bližší. V tom, že historicky blížší. To je přece jenom na počátku tohoto století a kdy víš, kdy... To je na století. No je třeba jako nespornej život Ježíše, ale není nespornej život třeba Mojžíše nebo těchto lidí. Já myslím, že ten život Ježíšů. Jo, ten je dokázán. No, to konec konců není to podstatné. A tak jako k čemu směřuješ? Já jako nevím, že prostě teďka nikdo nerozumí, když jsme se teda o tom jednoho bavili. Já bych chtěla s tím dokázet říct stejně, abyste tomu rozuměli. Já v podstatě jak tuším, teda... Jdemy o to, že teda v tom, to je tak blbý slovo, to náboženství, že teda ve výře člověka existuje něco, co on nikdy a žádný člověk nemůže ovlnit. Aha, že teda je víc náboženství, protože každý vidí kousek z toho, je to ovlněný třeba společnosti, dobou, na který žije. Jo, ale vychází to prostě z jednoho bodu a ten bod tady je. A nikdo s ním nemůže hnout a nikdo s ním nemůže udělat nic. Ale ten bod nechce nazvat prostě bůh. Protože je spousta nevěřících lidí, kteří žijou podle... jako nesmírně žijou normální lidi, a kteří vlastně žijou životem řídícím sedle těchto, jakýho z nějakýho zákona. Nebo když si vezmem, já nevím vědce, který teda, a teď jste vlastně vůbec nezajímali o tohle, a najednou přišli k tomu, že... a ještě takový, já tomu nerozumím, jo. Vím, že prostě zašli k tomu, že tady něco takového nějak existuje, a najednou jim přišlo, začaly se říkat bůh, náboženství, jaký síly, kde prostě tady něco je. Chceš říct teda to, že náboženství je dané existenci toho bodu Omega. Kdyby teda ten bod tady neexistoval, nemohlo by náboženství vzniknout. A ten bod, teda Omega, já nevím, ten dělá člověka. Protože ten má ovliv na člověka. Je fakt, že člověk do své výry, do svého náboženství si něco sám přidá. Každej z nás si k tomu něco sám přidá. Ale tohle to nás ovlivnilo už třeba, protože jsme věřící, jo. Já nevím, jo. Příště jsem byla ateist, ale teď jsem věřící. To je podstatné, co toho člověka tak nějak dělá. Že on teda potom se snaží v tom svým životě tak nějak nedělat třeba prasečínky a třeba mluvit pravdu nebo tak, jo. To je to, co dělá člověka, jo. To není tak nějak, že jaksi tady před něčím, ale před čím, jo. Já nevím, že před tím bude mát nějakou jaksi úctu nebo i, jo. A konec koncu, když se díváš na ten život teda těch lidí Husa Čerdána, tak čiž to má úplně takovou jako hluzu nebo bázem nějakou takovou, kde oni brali prostě tu sílu k tomuhle, jo, nebo... Ale to je odpověď teda toho, co bude mít aspoň, co tam ten Marx říkal. Hele, já v podstatě tam to mohlo vypadat, že jsem tě jako odporovala, ale já jsem za to brala, čistě z toho jsem vycházela z ty věty, kterou Marx dává vlastně v celé tyhle stati, jo. Já jsem vycházela z toho celku. A já taky až z toho celku. Dobře, mě tu na jednu stranu, mě ta věta jako sama o sobě taky provokuje, jo. V podstatě bych třeba taky došla k tomu, co jsi teďka právě řekla. Ale já mám pocit, že když to větu beru jako v celém tom ty stati, takže vychází čistě z těch poměrů a kritizuje právě to náboženství, ty církve, tom, ty... No jo, jenom, že on tady dá omluví. A možná se zkusíte... Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože lidská podstata nemá opravdovou skutečnost. Boj proti náboženství... To ještě nevím, já jsem nad tím hodně přemýšlela. Tadyhle dávno, že já to dočtu. Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onom světu, jehož je náboženství duchovním aromatem. Teďka dál tady někde píše, že teda... Jo, tady je to o tom štěstí, myslím. Náboženství je povzdech utiskovaných tvorů cidbezcitného světa, bez duchých poměrů, je to opium lidu. Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadujeme, aby si nedělal iluze o svém stavu, požadujeme zrušení stavu, který iluze potřebuje. No, jde to furt k tomu, co náboženství s člověka udělalo a s člověkem udělalo, teda jako ta politická moc a tohle to všechno. Ale tady nikde, on tady nikde prostě neřekne slovo, protože teda náboženství, ačkoliv... Ačkoliv to ještě takhle vám řeknu, co si možná myslím, že v čem byste teda mohli mít pravdu a v čem se to nedá kritizovat, co on tady píše. Bávnuji, že tam nikdy jako nepodpoří, ale tuto věc, že teda tu víru nevidí jako hlubší věc. Pak tady píše, že teda člověk kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslel, jednal, utvářel svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby kroužil kolem sebe a tím kolem svého skutečného slunce. Je tohle přece náboženství po nikom nechtět, nebo teda víra, nebo aspoň Biblia, po nikom nechce, aby kroužil kolem náboženství, nebo výry, nebo jáno. A kdy to tady píše, kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslel, jednal, utvářel svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby kroužil kolem sebe a tím kolem svého skutečného slunce. On si to přeje, aby kroužil kolem sebe. No jo, ale myslím tak, že náboženství po nikom nechce, aby nekroužil kolem sebe, aby kroužil snad kolem nějakýho boha nebo jak. Protože máš to, já nevím, v Bibli. Proč to říkáš? Náboženství je pouze iluzorní slunce, vy to máš tady v další větě, které krouží kolem člověka, dokud člověk nekrouží sám kolem sebe. No tak čemu směřuješ? Myslím, že Míša chce říct, že teda Mars skutečně kreditoval náboženství jako takový, křistenství jako takový. Aniž prostě do něj nějak proniknout. A vzal teda to, že to je v něčem jaksi pozitivní a že to v něčem se nedá jako nad tím diskutovat.
====================
s2 debata.flac
====================
Já bych mu to nechal, já bych mu nechal kritiku náboženství. No a já si jim polameřuju, mě se to prostě... Pákušáčku, já bych ho nechal kritizovat náboženstvím, že náboženství už jaksi... jen tím, co já si pod tím svobodem představuju. To je spíš pobožnostkářství, modlářství. To on vystih přesně a podstatu toho trefil. Ten obraz. Jeho chyba je podle mě v tom, že se soustředil nebo kritiku, kterou strhnul toden z toho náboženství, že ji považoval jako za kritiku... za kritiku všeho, co... ne, za kritiku toho podstatního, co dějiny křesťanství a círka přinesly. Já nevím, jestli... nechtěl jsem říkat, že to povedlo za kritiku výry. Výry. Výry. Výry. Nechtěl jsem říkat, že to povedlo za kritiku výry. Já se osobně domínávám, že jak si on... Když ho píše tam Berlička, jo, pro člověka, opiju, jo, prostě jeho zavírání očí a tohle... A to je to, co oni bojujou den co den tady. Ale no jasně, jo. Jenomže aby... a teďka tam píše, nevím, jakože tam píše, jestli že chci skuteční štěstí člověka, musím zrušit náboženství, jo. No náboženství... Můžeme zrušit náboženství v uvozovkách. Tady byly schody těch pojmů, o kterých v podstatě si pod tím každý může představit něco jiného. Tak z toho pane potom vychází rozdílný pohled na to a diskutovatelný... Kde máš v Biblii slovo náboženství? Pamatně mě mám. Tam je buď to... nechci... Výra. Buď to výra, že jo. Nebo Kristus. Ale... Já nevím přesně, kde to slovo má kořeny, tak bych řekl, že má kořeny tam někde... Že vzniklo to v nově, kdy se začala kritizovat situace. Teda v novověku samozřejmě. Že se dělá svý kritiky. Možná, že to je dokonce... Možná, že to je termín naši lidi jako nějakou dobrovstvě. A mě prostě stejně... On tady potom píše, že teda když hledá ty cesty a mluví o tom... Počkej. Počkej, já jsem měl ještě něco k tomu tady, co bylo předtím. Ale můžu ale něco říct. Nebože, to je jak mý věci. Tak to řekni, ale já jsem dobře. Že dál tam píše, že teda je nutno tohle náboženství vyměnit a jak si teda s politikou, že je nutno vyměnit za filozofii. Říkám teda přesně, potřebovala bych to předtím. Že je to nutno vyměnit za filozofii. Nebože, filozofie nahrazuje, jak se v tomto momentě náboženství. Nebože, prostě jako tím nevím. Co tam říká? Říká. Už až kdo říká. On tam, když říká o německých poměrech, tak říká jenom tolik, že... Že... Že... Že... A mám, já vím, kde to je. 12. 7. Počkej, já se nejdu poznát. Počkej, já se nejdu poznát, já se nejdu. A když byla střežena moskva posvátlena v podobě lidského sebeodcízení, jo? Je prvním úkonem, které se vytvořuje? No. Slověčci dělí nám, aby odhalila sebeodcízení v jeho neposvátlných podobách. Kritika nebesetí mění v kritiku země. Kritika náboženství, kritiku práva, kritika teologie, kritiku politiky. Asi myslím, že to všechno všechno stísalo, myslím, že teda se to úplně odtrhlo od toho světa, do tohoto světa se nebudeme míchat, že ten je špatný a jednou teda přijde něco dokonaného. Ne, tak co si myslíš o tých vůdních? On nám teda, on nám hovoří takhle. Já jsem myslel, že jsi hovořil o tom od starci. Kde on se zmínil o tom předstihu, který je typické pro některé Německo v té době. Že totiž Německo už v té době mělo třeba Hegelovou dětictví. A dětictví v Kántaře. Ale přitom ta situace v Prusku to byla taková šedivost, že se mu z toho vzdělal žaludek. A on právě hovořil o tom, že Němci se vždycky jaksi realizovali, nebo že dokonce německých filozofů měli předstih často před celou Evropou. A o to víc, že byl v německém průměru pospátku. Já bych to chtěla říct. Tak to jsem myslel, že ty jsi návěř světové stojíš. On říkal, že je potřeba prostě, aby došlo k tomu spojení. Aby v filozofii vstoupila do života. Aby národ byl schopný žít s tím géniem, který byl před ním. Mě právě, když on tam mluví potom dál o těchto cestách, jak by to mělo jít v tom státu, je to třeba výborná kritika z této náboženství, co tam bylo. Že je to obecnější a že to teda teda platí třeba i teďka na nás. Ale že tam nikde už potom třeba neříká, když se tam obírá s těmi cestami filozofie a toho, jak by to mělo jít. Takže tam právě nikde na náboženství obíře, nemluví. Že teda tady je nutná reorganizace tohoto, nebo reorganizace ne, ale že je třeba teda něco novýho. Protože to je, já to považuji jako jednu z důležitých věcí pro politiku státního, pro život lidí. Jedna teda filozofie, ale jednak vedle toho víra. A dál potom ještě práce lidí, která to řístá. Takže v té víře je obsažena nebo vlastní příklada, že v představci je to nejhumánnější pro evropu, co tady člověk má, takže to je jenom tak nějak okritizovat a pak už dál o tom nemluvit. Tak to mi připadá jako jeho chyba, že teda se tím nezabývá. Vám ten dojem, že tady už to tak nějak existuje, takový nějaký novokřesťanství, a že to stojí těsně vedle filozofie. Ale aby filozofie tohleto jako takový hnutí nebo nějak úplně nahradila, tak to mi připadá vlastně vůbec možný. No to je fakt, protože teda mě se tam nelíbí, u toho bary se tam je o tom, že člověk může kroužit kolem sebe, co to tady je. To je na druhé stránce. Nebo že to je pouze iluzorní sluce, která krouží kolem člověka, dokud člověk nekrouží sám kolem sebe, no já teda nevím. On zřejmě má představu, že člověk je prostě ideální a dokonalý, ale to se spíš mi to paská. Jsem o tom přesvědčena dokonce, že člověk je smíšený na dobrým a špatným, ale jestliže člověk bude kroužit kurát jenom kolem sebe, nebude se teda vztahovat, nebude teda v tom vztahovat. Takže už já myslím, že tady je to, ta, která to bude rozhájit, a proto si myslím, že ani ta revoluce, která proběhla a která předpokládala zbračení, a já nevím, co všechno, co mě tady píše, nemohla dopadnout jinak, než jak dopadla, protože se nezměnil člověk ve svým postatě. Já si tady jsem jistý tím, jestli on tady nehovoří o člověku jakožto o lidským druhu, poněvadž stěží se mi představit, že Max, který se sám, jak si říká, zabýval, zabýval otázkama společenského, otázkama všech lidí, že byl schopen protič, že člověk má stát jen sám o sobě, jakožto o svoji konkrétní osobu. Já si spíš myslím, že on tam tím mění takovou určitou introverci, prostě pohoření se do sebe sámou, přemítání o člověku, jakožto býte s tím mezi nebem a zemí, což on určitě taky musí říct. A dokonce i třeba, já když jsem ho trošku srovnával s tím Kierkegolem, poněkud oni jsou současníci, Kierkegole je asi 1810, takže to jsou prakticky současníci a přitom tak diametrálně odlišní ve svých zájemních světovářských. Nicméně společný mají to, že jak Marx, tak Kierkegol jsou lidi, který jsou neustále zaměstnaní otázkama člověka, jakožto lidského druhu. Kierkegol dospívá existenci boží, respektive boha stotočně přímo, s poznáním absurdity, k tomuto poznání člověk dospěje, nebo podmínkou k tomu, aby dospěl k tomu poznání, k tomu, aby dospěl zkoumání toho, jaké je to poslání člověka. Čili Kierkegol, ačkoliv věřící, taky nevychází z něčeho daného, z nějaký daný svatosti někde nahoře. Jeho výraz je důsledkem jeho usilování o proniknutí v podstatě a smyslu vlastní děti. A myslím, že Marc má právě toto na mysli, když hovoří o tom, že člověk dělá náboženství, a náboženství nedělá člověk. I když souhlasí mi smýšlou v tom, že v potom usilování člověka přijde poznání z určitý absurdity. A dokonce přijdou i okamžiky, kdy se člověku skutečně něco zjavuje. Okamžiky světa. Kdy teda člověk poznává, že skutečně stojí něco nahoře, ale má velmi blízko, nebo je totéž podle těch věků, jak s tou absurditou lidské existence. V čem se absurdita lidské existence přímo v srdce výjde? Takže existuje poznání metafizické, a zřejmě teda větše odkoností, které může být poznání. Nepoznání samozřejmě. A vždycky poznání nekončí tím, že člověk právě proto, že to, o co si člověk děláme zuby, je absurdní, tak tím nekončí ho poznání. Protože to napětí je právě mezi absurditou, která vysílí před člověkem, a mezi toho, že to zvládneme. Mezi toho, jak se o tom řekneme, mezi toho jeho orientací dopředu. Ta orientace dopředu jeho, to je přímo to. K tomu, o co si potom zase tisíckrát rozpěvám. Tohle má podle měho namyslit. Jedna, když říká, člověk dělá náboženský, náboženský mě dělá člověka. Já bych to takhle nerozlišoval, poněvadž konec konců to obojí patří k sobě. A pak tady... Hovorili jsme o tom kroužení kolem sebe. Aby kroužil kolem sebe a nikoliv kolem kruzorního slunce. V podstatě, jde to vyložit blbě, jde to vložit nejlepší, nejlepší, nejlepší, nejlepší, nejlepší. V podstatě, jde to vložit blbě, jde to vložit tak, že teda není opravdu nic jiného, než člověk a jeho malý zájem. To je to, co on tady kritizuje. Ale já myslím, že tím, když chce, aby člověk kroužil kolem sebe, když zase nemá na mysli tu průšvěhovou situaci, kdy člověka nezajímá nic jiného, než jeho teda blboučký osobní problém. Ale myslím si, že zase tím míní spíš nerůstálé usilování člověka, opoznání, zasezení sebe sama do společnosti. To je kontinuita s tím vysušením toho nebeskýho atmosférského. Jistě. Já si myslím, že tohle je úplně příznačný proto, že je to tak trošku černobý. Zřejmě ta doba byla opravdu natolik eklha, že mohli bychom si chtěli vyprodokovat nějaké šosáky. Určitě byla stůřená pro tohleto pohyb, pro tuhletu folozu, která byla vůbec takovou materialistickou, nebo teda tady je ještě takový idealisticko-materialistický, ale potom asi jak dál píše, tak to už je takový. Já bych toho nepoznal. Začátek dalšího století byla doba, kdy se zpracovala o Hegelovo dětictví. A teď se třištily se několik prouků. Ale zároveň ještě přiznal, jak jsem se zase znovu a znovu narodil týrky. A narodil se taky tenkrát Mácha. Lermontov. Mácha je asi 18-10, Lermontov je asi 14-17. Němcová. Němcová je mladší. 18-19. Němcová. Němcová je mladší. Němcová je mladší. Takže je takový bohužlivá teatr. A to jsou, já vám mluvím, že totiž Marx je natolik ovlivněný tady s Hegelem. A tím Hegelovským manipulováním se společenskýma celkama. Můžete byt lepší, která nezná Hegelovskou sofie, kterou můžete mluvit. Já neznám nic. Neznašá něco o tom, jestli to. Můžete bychom dělat majíček přes pávku? Tak si dáme přestávku. Tak si dáme přestávku. Tak si dáme přestávku. To můžete dělat Hegelovi, že? A kdyby, teda, jste se pokusili odpovědět tady na tu Ivaninou otázku, která tehdy se tam objevila, o tom poznání. Poznání a dialektika. Ale já mám sama postavenou otázku, kterou moc jasnou nemám, takže... Artikulujte, nebudeme vám rozsumět. Ale já myslím, že by bylo dobré, kdybychom trošku navázali na to, co jsme říkali. Můžete o tom, že... Já bych řekl pár slov o tom Hegelovi, co tím. To jsou včas takový maliký brožůrky. Ta jeho filozofie je monumentální filozofií, která minimálně přihlíží konkrétní věci. Co vím, tak Hegel spíš vždy přuvažoval společenské celky a nebo výjimečné lidské jedince, ale to vždy jen v kontextu své filozofie, nebo v kontextu bohutného pohybu celého lidského rodu. Vypadá to tak, jako kdybychom věděli, že tohle je nějaký věc, kterou jsme věděli, ale kdybychom věděli, že tohle je nějaký věc, který skučuje místo tvýho moře. Vypadá to tak, jako kdybychom věděli, že tohle je nějaký věc, kterou jsme věděli, ale kdybychom věděli, že tohle je nějaký věc, který skučuje místo tvýho moře. Tady je to všechno tak hrozně nekonkrétně, ale to podstatné z toho je to, že tam nikde není místo pro nějaký niterný zápas lidského červíčka. Tyto problémy byly pro Hegela směšný. Tím se on nezabývá. To všechno říkám proto, že Marx, když se snaží najít cestu z toho německého srabu, tak obdobně jako Hegel, tak trochu manipuluje se společenskými celky. Není to cesta toho stojovské věž. Toho stojovské věž je také skoro současný. To je 28 let. Je tamně současný. Nezaobírá se tím, k čemu by směřoval každej křesťanský myslitel. To je hlubší proměnou vědomí člověka. Nezaobírá se ani tak dobrém otázkou dobra a zla. Jak ho spíše zajímá, jak vyváznout toho srabu. V tomhle je trošku povrch podle mě svůj. A právě když se snaží najít cestu, tak trochu po Hegelově způsobu manipuluje se společenským celkem. On to dokonce říká někde na konci, což mě zarazilo. Tady to stojí na stánce 21. Žádná třída občanské společnosti nemůže tuto úlohu sehrát, totiž vycházejíc ze svého zvláštního podstavení provede všeobecno emancipací společnosti. Žádná třída občanské společnosti nemůže tuto úlohu sehrát, neporbudili v sobě a v mase moment nadšení, kdy se tato třída bratří a splývá s celou společností, kdy je s ní zaměňována, kdy je pocitována a uznávená jako její všeobecná představitelka, kdy její nároky a práva jsou opravdu právě nároky samotné společnosti, kdy je skutečně sociální hlavou a sociálním srdcem. To všechno je naprosto v pořádku. Zvláštní třída si může osobovat nárok na všeobecné pánství jen ve jménu všeobecných práv společnosti. Dobít postavení osvoboditele a tak politicky využít všech prstev společnosti v zájmu vlastní sféry, na to už revoluční energie nestačí a duchovní sebevědomí sami o sobě nestačí. Revoluční energie a duchovní sebevědomí. Má-li revoluce národa a emancipace zvláštní třídy občanské společnosti spadat v jedno, má-li jeden stav platit za stavcevé společnosti, k tomu je naopak třeba, aby všechny, a teď, to je na to se soustřednit, je třeba, aby všechny nedostatky společnosti byly soustředěny v nějaké jiné třídě, aby určitý stav byl stavem všeobecného pohoršení, vtělením, všeobecné překážky, aby zvláštní sociální sféra byla považovaná za notorický zločin celé společnosti, takže osvobození od této sféry se dělí jako všeobecné sebeosvobození. A teď dokonce, má-li být jeden stav par excellence osvoboditelem, je třeba, aby naopak jiný stav byl jasně ujařmovatelný. Čili z tohohle, z toho pro mě vysvítá taková, jak si, jeho snaha, dokonce vydipovat určitý, určitý, určitý společenský vrstvy, který by tu emancipaci měly províst, anebo naopak, který by měly být, na které by měla být soustředěna veškerá kritika. No, to je přesně totiž také ten období, které jsem si tam také ani zastavila. Čili, a když jsem tohle stočil, tak jsem si říkal, tak tohle stojí teda neblahých dědictví ještě hegelovského považování. Ačkoliv třeba to, co tady říká o tom, o té emancipaci, jedině tedy, když se ta třída bračí a splývá s celou společností, to všechno se mi velmi líbí. No, ale jak se může bračit a zároveň teda bojovat proti ujořmovat? No, to je jeden z problémů. To je jeden z problémů, kterým se dostaneme ovšem příště, takže to je až takový vzdálení. Tak, to je všechno, co bych... V podstatě jsem začínal od toho kroužení člověka kolem sebe. To je všechno, jak si obšíří řečenost a k tomu já mám zatím, až se... Míšáčku, tak přešti ještě ty podnášky. Ne, ne, ne, ne! To je zlý, že? A já se na tom přešlu. Míšáčku, tak přešti ještě něco. Přešli ještě něco k tomu. Že teda věrkový příspěvky se změní. Jeho, jeho, to prostě už nejsou takový napadající, ale... No, já již to porovnám s jinými páskami. Já jsem takovej Julius, tak řekni ještě. Zavřete magneto! Já si myslím, že náboženská bída je jednak výrazen skutečné bídy a jednak protestami proti skutečné bídy... Ne, mě se nelíbí, mě se nelíbí... Mě se nelíbí, že... Tam to další věto, ne? Taková jako dvojakost těch skutečností. Je teda možný, že tehdy, když on to formuloval, mě připadá, jako kdyby začal vysvětovat, že všechny věci jsou relativní a že se na to musí dívat. Takhle, jako kdyby to tam tak říkal. Náboženská bída je jednak výrazen skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Teda, ono je to jasný, jakákoliv bída je... Teda, bída čehokoliv je protestem proti tomu. Jo. Tady by se dalo říct, že... Zavřete. Několikrát užívá prostě, že já si to musím najít. Ano. Bída je jako protest, to je samou osobě. Teda, čehokoliv bída. Bída prostě, já nevím, sociální. Bída náboženství, bída... Já nevím. Nic to nemůže zkoumat. Jako provokuje, no, nebo křičí, nebo... No, já myslím, že to tady to tak je. Náboženství, jako... A tady říká výrazem skutečné bídy, tím mínně, jak to tam teda vypadalo. Politika státu, život ve státě a tak. Takže s tím náboženstvím to vypadá bobě, protože tady to všeobecně vypadá tak strašně bobě, že to je jako odraz toho. A co ty si v té větě chtěla říct, že s tím souhlasíš? Ne, že se mi to nelíbí, jak to tam říká. Dobře, protože to je v podstatě pravda. Ale jo. On vlastně na ty poměry reaguje tu další věc tam, že jo? Náboženství je průběh uklačeného otvora, cít bezcítného světa, důležitou i poměru. No, zřejmě to je taková situace, že teda jako člověk musí ho nezbývat, než aby alespoň nějak v nějakých iluzích a v nějakých, chci říct, že nějakým důležitým, že bez toho být nemůže. Něčím se ho souhlasíš? Možná, že... Teď mi napadlo, že ten Marx zřejmě žil v takové době. Že to tyhle věty... co svědectví o tom, že Marx žil v době, kdy tyto otázky v lidské orientace byly skutečně černobílé. To jest. Buď to se člověk obrací do sebe a nebo se obracit mohlo. Možná, že v tomhle stovu Marx dokonce neznikne. Bylo by to, vzhledem k této věci, přirozené. Kritika náboženství je skončená, říká v první věci. Ale... ještě není tam, aby... ještě není tak daleko, aby byl schopen vytvořit novou věru. Podle mýho soudu jsou tam určité záblesky, totiž v tom třeba... nejsou to sice nový věty, ale jsou to věty, které patří už k tomu novýmu světu. To je emancipace společnosti v duchu braterství všech. Tak tam někde píše o způsobu, jak by se měla dělat politika. Tak tam jako... Tady to nevypíme. Nevypadá, že se nají. Takže... Tady ten postaveček je příznačný. Já ho přeštu celý, poněvadž to je podle mýho směsíce typicky marksovská. Na začátku říká, kde je tedy pozitivní možnost německé emancipace? Odpověď. Ve vytvoření třídy s radikálními okovy, třídy občanské společnosti, která není třídou občanské společnosti, stavu, který je rozkladem všech stavů, sféry, která pro své univerzální utrpení má univerzální charakter a nedělá si nárok na žádné zvláštní právo, protože se na ní nepáše žádné zvláštní bezpráví, mý brž bezpráví vůbec. Teď mě napadá. Tady se skutečně znovu opakuju. Tady tím už směřuje k určitým univerzálnosti, která by, dejme tomu, našla svoji analogii, dejme tomu, v myšlenkách největších křesťanských myslitelů. To je, že je třeba se postavit proti nebarvitovišo, proti bezpráví vůbec, proti... Nedělá si nárok na žádné zvláštní právo, protože se na ní nepáše žádné zvláštní násilí, mý brž bezpráví vůbec. Třída, která se nemůže odvolávat na nějaký historický titul, ale jen na lidský titul. To všechno už je to nový. Ale ten pozůstatek, ten pozůstatek je... Toho hegelijanského myšlení je v tom, že tady chce vytvářet nějakou třídu, která by právě tyto vlastnosti měla, která by byla jí dějní nositelkou, těchto vlastností. To je, myslím, úplně typické, co snad vystiluje vůbec nejlíp toho Marxa. Pak dál tady hovoří o tom... Třída, která se nemůže emancipovat, jestliže se neemancipuje od všech ostatních sfér společnosti a jestliže tím neemancipuje všechny ostatní sféry společnosti, zkrátka sféry, která je úplnou ztrátou člověka, nemůže tedy samu sebe zjískat jinak než úplným znovu zjískáním člověka. Tímto rozkladem společnosti je jako zvláštní stat pro jeho dál. Tady právě je zrovna to, co já jsem chtěla hledat, na tom, co se mi nelíbilo, ty věty s tou bídou. A teď mě napadlo, že asi byla v té době moderní dialektika, nebo já nevím co, je tady. Třídy občanské společnosti, která není třídou občanské společnosti. A když to něco vysvětlí, tak to řekne takovým... Tady třeba píše. Ve vytvoření sféry, která se nemůže emancipovat, jestliže se neemancipuje od všeho, čekaj, to není ono. Možná dostatek, co se souvisí, si kvrátka sféry, která je úplnou ztrátou člověka, nemůže tedy sebe samou získat jinak, než úplným znovu získáním člověka. To se mám zvládnout, Jirka? Já jsem měla za to, že teda vysvít tu dialektiku, to, že teda jině ten, který je úplně na jiné, to jsem zvládnout, který je úplně přesně jiný.
s2 debata.flac
====================
Já bych mu to nechal, já bych mu nechal kritiku náboženství. No a já si jim polameřuju, mě se to prostě... Pákušáčku, já bych ho nechal kritizovat náboženstvím, že náboženství už jaksi... jen tím, co já si pod tím svobodem představuju. To je spíš pobožnostkářství, modlářství. To on vystih přesně a podstatu toho trefil. Ten obraz. Jeho chyba je podle mě v tom, že se soustředil nebo kritiku, kterou strhnul toden z toho náboženství, že ji považoval jako za kritiku... za kritiku všeho, co... ne, za kritiku toho podstatního, co dějiny křesťanství a círka přinesly. Já nevím, jestli... nechtěl jsem říkat, že to povedlo za kritiku výry. Výry. Výry. Výry. Nechtěl jsem říkat, že to povedlo za kritiku výry. Já se osobně domínávám, že jak si on... Když ho píše tam Berlička, jo, pro člověka, opiju, jo, prostě jeho zavírání očí a tohle... A to je to, co oni bojujou den co den tady. Ale no jasně, jo. Jenomže aby... a teďka tam píše, nevím, jakože tam píše, jestli že chci skuteční štěstí člověka, musím zrušit náboženství, jo. No náboženství... Můžeme zrušit náboženství v uvozovkách. Tady byly schody těch pojmů, o kterých v podstatě si pod tím každý může představit něco jiného. Tak z toho pane potom vychází rozdílný pohled na to a diskutovatelný... Kde máš v Biblii slovo náboženství? Pamatně mě mám. Tam je buď to... nechci... Výra. Buď to výra, že jo. Nebo Kristus. Ale... Já nevím přesně, kde to slovo má kořeny, tak bych řekl, že má kořeny tam někde... Že vzniklo to v nově, kdy se začala kritizovat situace. Teda v novověku samozřejmě. Že se dělá svý kritiky. Možná, že to je dokonce... Možná, že to je termín naši lidi jako nějakou dobrovstvě. A mě prostě stejně... On tady potom píše, že teda když hledá ty cesty a mluví o tom... Počkej. Počkej, já jsem měl ještě něco k tomu tady, co bylo předtím. Ale můžu ale něco říct. Nebože, to je jak mý věci. Tak to řekni, ale já jsem dobře. Že dál tam píše, že teda je nutno tohle náboženství vyměnit a jak si teda s politikou, že je nutno vyměnit za filozofii. Říkám teda přesně, potřebovala bych to předtím. Že je to nutno vyměnit za filozofii. Nebože, filozofie nahrazuje, jak se v tomto momentě náboženství. Nebože, prostě jako tím nevím. Co tam říká? Říká. Už až kdo říká. On tam, když říká o německých poměrech, tak říká jenom tolik, že... Že... Že... Že... A mám, já vím, kde to je. 12. 7. Počkej, já se nejdu poznát. Počkej, já se nejdu poznát, já se nejdu. A když byla střežena moskva posvátlena v podobě lidského sebeodcízení, jo? Je prvním úkonem, které se vytvořuje? No. Slověčci dělí nám, aby odhalila sebeodcízení v jeho neposvátlných podobách. Kritika nebesetí mění v kritiku země. Kritika náboženství, kritiku práva, kritika teologie, kritiku politiky. Asi myslím, že to všechno všechno stísalo, myslím, že teda se to úplně odtrhlo od toho světa, do tohoto světa se nebudeme míchat, že ten je špatný a jednou teda přijde něco dokonaného. Ne, tak co si myslíš o tých vůdních? On nám teda, on nám hovoří takhle. Já jsem myslel, že jsi hovořil o tom od starci. Kde on se zmínil o tom předstihu, který je typické pro některé Německo v té době. Že totiž Německo už v té době mělo třeba Hegelovou dětictví. A dětictví v Kántaře. Ale přitom ta situace v Prusku to byla taková šedivost, že se mu z toho vzdělal žaludek. A on právě hovořil o tom, že Němci se vždycky jaksi realizovali, nebo že dokonce německých filozofů měli předstih často před celou Evropou. A o to víc, že byl v německém průměru pospátku. Já bych to chtěla říct. Tak to jsem myslel, že ty jsi návěř světové stojíš. On říkal, že je potřeba prostě, aby došlo k tomu spojení. Aby v filozofii vstoupila do života. Aby národ byl schopný žít s tím géniem, který byl před ním. Mě právě, když on tam mluví potom dál o těchto cestách, jak by to mělo jít v tom státu, je to třeba výborná kritika z této náboženství, co tam bylo. Že je to obecnější a že to teda teda platí třeba i teďka na nás. Ale že tam nikde už potom třeba neříká, když se tam obírá s těmi cestami filozofie a toho, jak by to mělo jít. Takže tam právě nikde na náboženství obíře, nemluví. Že teda tady je nutná reorganizace tohoto, nebo reorganizace ne, ale že je třeba teda něco novýho. Protože to je, já to považuji jako jednu z důležitých věcí pro politiku státního, pro život lidí. Jedna teda filozofie, ale jednak vedle toho víra. A dál potom ještě práce lidí, která to řístá. Takže v té víře je obsažena nebo vlastní příklada, že v představci je to nejhumánnější pro evropu, co tady člověk má, takže to je jenom tak nějak okritizovat a pak už dál o tom nemluvit. Tak to mi připadá jako jeho chyba, že teda se tím nezabývá. Vám ten dojem, že tady už to tak nějak existuje, takový nějaký novokřesťanství, a že to stojí těsně vedle filozofie. Ale aby filozofie tohleto jako takový hnutí nebo nějak úplně nahradila, tak to mi připadá vlastně vůbec možný. No to je fakt, protože teda mě se tam nelíbí, u toho bary se tam je o tom, že člověk může kroužit kolem sebe, co to tady je. To je na druhé stránce. Nebo že to je pouze iluzorní sluce, která krouží kolem člověka, dokud člověk nekrouží sám kolem sebe, no já teda nevím. On zřejmě má představu, že člověk je prostě ideální a dokonalý, ale to se spíš mi to paská. Jsem o tom přesvědčena dokonce, že člověk je smíšený na dobrým a špatným, ale jestliže člověk bude kroužit kurát jenom kolem sebe, nebude se teda vztahovat, nebude teda v tom vztahovat. Takže už já myslím, že tady je to, ta, která to bude rozhájit, a proto si myslím, že ani ta revoluce, která proběhla a která předpokládala zbračení, a já nevím, co všechno, co mě tady píše, nemohla dopadnout jinak, než jak dopadla, protože se nezměnil člověk ve svým postatě. Já si tady jsem jistý tím, jestli on tady nehovoří o člověku jakožto o lidským druhu, poněvadž stěží se mi představit, že Max, který se sám, jak si říká, zabýval, zabýval otázkama společenského, otázkama všech lidí, že byl schopen protič, že člověk má stát jen sám o sobě, jakožto o svoji konkrétní osobu. Já si spíš myslím, že on tam tím mění takovou určitou introverci, prostě pohoření se do sebe sámou, přemítání o člověku, jakožto býte s tím mezi nebem a zemí, což on určitě taky musí říct. A dokonce i třeba, já když jsem ho trošku srovnával s tím Kierkegolem, poněkud oni jsou současníci, Kierkegole je asi 1810, takže to jsou prakticky současníci a přitom tak diametrálně odlišní ve svých zájemních světovářských. Nicméně společný mají to, že jak Marx, tak Kierkegol jsou lidi, který jsou neustále zaměstnaní otázkama člověka, jakožto lidského druhu. Kierkegol dospívá existenci boží, respektive boha stotočně přímo, s poznáním absurdity, k tomuto poznání člověk dospěje, nebo podmínkou k tomu, aby dospěl k tomu poznání, k tomu, aby dospěl zkoumání toho, jaké je to poslání člověka. Čili Kierkegol, ačkoliv věřící, taky nevychází z něčeho daného, z nějaký daný svatosti někde nahoře. Jeho výraz je důsledkem jeho usilování o proniknutí v podstatě a smyslu vlastní děti. A myslím, že Marc má právě toto na mysli, když hovoří o tom, že člověk dělá náboženství, a náboženství nedělá člověk. I když souhlasí mi smýšlou v tom, že v potom usilování člověka přijde poznání z určitý absurdity. A dokonce přijdou i okamžiky, kdy se člověku skutečně něco zjavuje. Okamžiky světa. Kdy teda člověk poznává, že skutečně stojí něco nahoře, ale má velmi blízko, nebo je totéž podle těch věků, jak s tou absurditou lidské existence. V čem se absurdita lidské existence přímo v srdce výjde? Takže existuje poznání metafizické, a zřejmě teda větše odkoností, které může být poznání. Nepoznání samozřejmě. A vždycky poznání nekončí tím, že člověk právě proto, že to, o co si člověk děláme zuby, je absurdní, tak tím nekončí ho poznání. Protože to napětí je právě mezi absurditou, která vysílí před člověkem, a mezi toho, že to zvládneme. Mezi toho, jak se o tom řekneme, mezi toho jeho orientací dopředu. Ta orientace dopředu jeho, to je přímo to. K tomu, o co si potom zase tisíckrát rozpěvám. Tohle má podle měho namyslit. Jedna, když říká, člověk dělá náboženský, náboženský mě dělá člověka. Já bych to takhle nerozlišoval, poněvadž konec konců to obojí patří k sobě. A pak tady... Hovorili jsme o tom kroužení kolem sebe. Aby kroužil kolem sebe a nikoliv kolem kruzorního slunce. V podstatě, jde to vyložit blbě, jde to vložit nejlepší, nejlepší, nejlepší, nejlepší, nejlepší. V podstatě, jde to vložit blbě, jde to vložit tak, že teda není opravdu nic jiného, než člověk a jeho malý zájem. To je to, co on tady kritizuje. Ale já myslím, že tím, když chce, aby člověk kroužil kolem sebe, když zase nemá na mysli tu průšvěhovou situaci, kdy člověka nezajímá nic jiného, než jeho teda blboučký osobní problém. Ale myslím si, že zase tím míní spíš nerůstálé usilování člověka, opoznání, zasezení sebe sama do společnosti. To je kontinuita s tím vysušením toho nebeskýho atmosférského. Jistě. Já si myslím, že tohle je úplně příznačný proto, že je to tak trošku černobý. Zřejmě ta doba byla opravdu natolik eklha, že mohli bychom si chtěli vyprodokovat nějaké šosáky. Určitě byla stůřená pro tohleto pohyb, pro tuhletu folozu, která byla vůbec takovou materialistickou, nebo teda tady je ještě takový idealisticko-materialistický, ale potom asi jak dál píše, tak to už je takový. Já bych toho nepoznal. Začátek dalšího století byla doba, kdy se zpracovala o Hegelovo dětictví. A teď se třištily se několik prouků. Ale zároveň ještě přiznal, jak jsem se zase znovu a znovu narodil týrky. A narodil se taky tenkrát Mácha. Lermontov. Mácha je asi 18-10, Lermontov je asi 14-17. Němcová. Němcová je mladší. 18-19. Němcová. Němcová je mladší. Němcová je mladší. Takže je takový bohužlivá teatr. A to jsou, já vám mluvím, že totiž Marx je natolik ovlivněný tady s Hegelem. A tím Hegelovským manipulováním se společenskýma celkama. Můžete byt lepší, která nezná Hegelovskou sofie, kterou můžete mluvit. Já neznám nic. Neznašá něco o tom, jestli to. Můžete bychom dělat majíček přes pávku? Tak si dáme přestávku. Tak si dáme přestávku. Tak si dáme přestávku. To můžete dělat Hegelovi, že? A kdyby, teda, jste se pokusili odpovědět tady na tu Ivaninou otázku, která tehdy se tam objevila, o tom poznání. Poznání a dialektika. Ale já mám sama postavenou otázku, kterou moc jasnou nemám, takže... Artikulujte, nebudeme vám rozsumět. Ale já myslím, že by bylo dobré, kdybychom trošku navázali na to, co jsme říkali. Můžete o tom, že... Já bych řekl pár slov o tom Hegelovi, co tím. To jsou včas takový maliký brožůrky. Ta jeho filozofie je monumentální filozofií, která minimálně přihlíží konkrétní věci. Co vím, tak Hegel spíš vždy přuvažoval společenské celky a nebo výjimečné lidské jedince, ale to vždy jen v kontextu své filozofie, nebo v kontextu bohutného pohybu celého lidského rodu. Vypadá to tak, jako kdybychom věděli, že tohle je nějaký věc, kterou jsme věděli, ale kdybychom věděli, že tohle je nějaký věc, který skučuje místo tvýho moře. Vypadá to tak, jako kdybychom věděli, že tohle je nějaký věc, kterou jsme věděli, ale kdybychom věděli, že tohle je nějaký věc, který skučuje místo tvýho moře. Tady je to všechno tak hrozně nekonkrétně, ale to podstatné z toho je to, že tam nikde není místo pro nějaký niterný zápas lidského červíčka. Tyto problémy byly pro Hegela směšný. Tím se on nezabývá. To všechno říkám proto, že Marx, když se snaží najít cestu z toho německého srabu, tak obdobně jako Hegel, tak trochu manipuluje se společenskými celky. Není to cesta toho stojovské věž. Toho stojovské věž je také skoro současný. To je 28 let. Je tamně současný. Nezaobírá se tím, k čemu by směřoval každej křesťanský myslitel. To je hlubší proměnou vědomí člověka. Nezaobírá se ani tak dobrém otázkou dobra a zla. Jak ho spíše zajímá, jak vyváznout toho srabu. V tomhle je trošku povrch podle mě svůj. A právě když se snaží najít cestu, tak trochu po Hegelově způsobu manipuluje se společenským celkem. On to dokonce říká někde na konci, což mě zarazilo. Tady to stojí na stánce 21. Žádná třída občanské společnosti nemůže tuto úlohu sehrát, totiž vycházejíc ze svého zvláštního podstavení provede všeobecno emancipací společnosti. Žádná třída občanské společnosti nemůže tuto úlohu sehrát, neporbudili v sobě a v mase moment nadšení, kdy se tato třída bratří a splývá s celou společností, kdy je s ní zaměňována, kdy je pocitována a uznávená jako její všeobecná představitelka, kdy její nároky a práva jsou opravdu právě nároky samotné společnosti, kdy je skutečně sociální hlavou a sociálním srdcem. To všechno je naprosto v pořádku. Zvláštní třída si může osobovat nárok na všeobecné pánství jen ve jménu všeobecných práv společnosti. Dobít postavení osvoboditele a tak politicky využít všech prstev společnosti v zájmu vlastní sféry, na to už revoluční energie nestačí a duchovní sebevědomí sami o sobě nestačí. Revoluční energie a duchovní sebevědomí. Má-li revoluce národa a emancipace zvláštní třídy občanské společnosti spadat v jedno, má-li jeden stav platit za stavcevé společnosti, k tomu je naopak třeba, aby všechny, a teď, to je na to se soustřednit, je třeba, aby všechny nedostatky společnosti byly soustředěny v nějaké jiné třídě, aby určitý stav byl stavem všeobecného pohoršení, vtělením, všeobecné překážky, aby zvláštní sociální sféra byla považovaná za notorický zločin celé společnosti, takže osvobození od této sféry se dělí jako všeobecné sebeosvobození. A teď dokonce, má-li být jeden stav par excellence osvoboditelem, je třeba, aby naopak jiný stav byl jasně ujařmovatelný. Čili z tohohle, z toho pro mě vysvítá taková, jak si, jeho snaha, dokonce vydipovat určitý, určitý, určitý společenský vrstvy, který by tu emancipaci měly províst, anebo naopak, který by měly být, na které by měla být soustředěna veškerá kritika. No, to je přesně totiž také ten období, které jsem si tam také ani zastavila. Čili, a když jsem tohle stočil, tak jsem si říkal, tak tohle stojí teda neblahých dědictví ještě hegelovského považování. Ačkoliv třeba to, co tady říká o tom, o té emancipaci, jedině tedy, když se ta třída bračí a splývá s celou společností, to všechno se mi velmi líbí. No, ale jak se může bračit a zároveň teda bojovat proti ujořmovat? No, to je jeden z problémů. To je jeden z problémů, kterým se dostaneme ovšem příště, takže to je až takový vzdálení. Tak, to je všechno, co bych... V podstatě jsem začínal od toho kroužení člověka kolem sebe. To je všechno, jak si obšíří řečenost a k tomu já mám zatím, až se... Míšáčku, tak přešti ještě ty podnášky. Ne, ne, ne, ne! To je zlý, že? A já se na tom přešlu. Míšáčku, tak přešti ještě něco. Přešli ještě něco k tomu. Že teda věrkový příspěvky se změní. Jeho, jeho, to prostě už nejsou takový napadající, ale... No, já již to porovnám s jinými páskami. Já jsem takovej Julius, tak řekni ještě. Zavřete magneto! Já si myslím, že náboženská bída je jednak výrazen skutečné bídy a jednak protestami proti skutečné bídy... Ne, mě se nelíbí, mě se nelíbí... Mě se nelíbí, že... Tam to další věto, ne? Taková jako dvojakost těch skutečností. Je teda možný, že tehdy, když on to formuloval, mě připadá, jako kdyby začal vysvětovat, že všechny věci jsou relativní a že se na to musí dívat. Takhle, jako kdyby to tam tak říkal. Náboženská bída je jednak výrazen skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Teda, ono je to jasný, jakákoliv bída je... Teda, bída čehokoliv je protestem proti tomu. Jo. Tady by se dalo říct, že... Zavřete. Několikrát užívá prostě, že já si to musím najít. Ano. Bída je jako protest, to je samou osobě. Teda, čehokoliv bída. Bída prostě, já nevím, sociální. Bída náboženství, bída... Já nevím. Nic to nemůže zkoumat. Jako provokuje, no, nebo křičí, nebo... No, já myslím, že to tady to tak je. Náboženství, jako... A tady říká výrazem skutečné bídy, tím mínně, jak to tam teda vypadalo. Politika státu, život ve státě a tak. Takže s tím náboženstvím to vypadá bobě, protože tady to všeobecně vypadá tak strašně bobě, že to je jako odraz toho. A co ty si v té větě chtěla říct, že s tím souhlasíš? Ne, že se mi to nelíbí, jak to tam říká. Dobře, protože to je v podstatě pravda. Ale jo. On vlastně na ty poměry reaguje tu další věc tam, že jo? Náboženství je průběh uklačeného otvora, cít bezcítného světa, důležitou i poměru. No, zřejmě to je taková situace, že teda jako člověk musí ho nezbývat, než aby alespoň nějak v nějakých iluzích a v nějakých, chci říct, že nějakým důležitým, že bez toho být nemůže. Něčím se ho souhlasíš? Možná, že... Teď mi napadlo, že ten Marx zřejmě žil v takové době. Že to tyhle věty... co svědectví o tom, že Marx žil v době, kdy tyto otázky v lidské orientace byly skutečně černobílé. To jest. Buď to se člověk obrací do sebe a nebo se obracit mohlo. Možná, že v tomhle stovu Marx dokonce neznikne. Bylo by to, vzhledem k této věci, přirozené. Kritika náboženství je skončená, říká v první věci. Ale... ještě není tam, aby... ještě není tak daleko, aby byl schopen vytvořit novou věru. Podle mýho soudu jsou tam určité záblesky, totiž v tom třeba... nejsou to sice nový věty, ale jsou to věty, které patří už k tomu novýmu světu. To je emancipace společnosti v duchu braterství všech. Tak tam někde píše o způsobu, jak by se měla dělat politika. Tak tam jako... Tady to nevypíme. Nevypadá, že se nají. Takže... Tady ten postaveček je příznačný. Já ho přeštu celý, poněvadž to je podle mýho směsíce typicky marksovská. Na začátku říká, kde je tedy pozitivní možnost německé emancipace? Odpověď. Ve vytvoření třídy s radikálními okovy, třídy občanské společnosti, která není třídou občanské společnosti, stavu, který je rozkladem všech stavů, sféry, která pro své univerzální utrpení má univerzální charakter a nedělá si nárok na žádné zvláštní právo, protože se na ní nepáše žádné zvláštní bezpráví, mý brž bezpráví vůbec. Teď mě napadá. Tady se skutečně znovu opakuju. Tady tím už směřuje k určitým univerzálnosti, která by, dejme tomu, našla svoji analogii, dejme tomu, v myšlenkách největších křesťanských myslitelů. To je, že je třeba se postavit proti nebarvitovišo, proti bezpráví vůbec, proti... Nedělá si nárok na žádné zvláštní právo, protože se na ní nepáše žádné zvláštní násilí, mý brž bezpráví vůbec. Třída, která se nemůže odvolávat na nějaký historický titul, ale jen na lidský titul. To všechno už je to nový. Ale ten pozůstatek, ten pozůstatek je... Toho hegelijanského myšlení je v tom, že tady chce vytvářet nějakou třídu, která by právě tyto vlastnosti měla, která by byla jí dějní nositelkou, těchto vlastností. To je, myslím, úplně typické, co snad vystiluje vůbec nejlíp toho Marxa. Pak dál tady hovoří o tom... Třída, která se nemůže emancipovat, jestliže se neemancipuje od všech ostatních sfér společnosti a jestliže tím neemancipuje všechny ostatní sféry společnosti, zkrátka sféry, která je úplnou ztrátou člověka, nemůže tedy samu sebe zjískat jinak než úplným znovu zjískáním člověka. Tímto rozkladem společnosti je jako zvláštní stat pro jeho dál. Tady právě je zrovna to, co já jsem chtěla hledat, na tom, co se mi nelíbilo, ty věty s tou bídou. A teď mě napadlo, že asi byla v té době moderní dialektika, nebo já nevím co, je tady. Třídy občanské společnosti, která není třídou občanské společnosti. A když to něco vysvětlí, tak to řekne takovým... Tady třeba píše. Ve vytvoření sféry, která se nemůže emancipovat, jestliže se neemancipuje od všeho, čekaj, to není ono. Možná dostatek, co se souvisí, si kvrátka sféry, která je úplnou ztrátou člověka, nemůže tedy sebe samou získat jinak, než úplným znovu získáním člověka. To se mám zvládnout, Jirka? Já jsem měla za to, že teda vysvít tu dialektiku, to, že teda jině ten, který je úplně na jiné, to jsem zvládnout, který je úplně přesně jiný.