Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
9.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 8.6.2002 A když šel potom z té haly, když tak to vyklidal zadarmo, tak teprve pochopil, že jsem toho vydal a užitek jako sterý si opakoval. A to se tam v refrénu opakuje, že to jsem vydal užitek sterý. A mě to teda v muziku a v budovině, mě to připadá jako úplně centrální věc. A to po tom, co se děje dál, ty velký věci, okolo Ježíši, je úplně vydaný klip. Čili tady bych řekl, že ten Matíň dotvořil. A přitom to dotvoření někdy může být na ruský čaření a někdy to může být obrovská věc. Takové dotvoření je například překlad. Někdy jsou to výjimečné případy, ale někdy je překlad takový, že je lepší než originál. Tedy ta možnost, ty tvůrčí aktivity, která spolupůsobí na to, aby to dílo oživlo, aby zaznělo, má velikánskej prostor. Co toto vlastně znamená? Dokonce mezi autora a konsumentem, divákem, posluchačem a vnímatelem, vstupují další a další lidi. To je velmi zajímavá věc. Co to znamená? Inou znamená to, že ten prostor toho uměleckého díla, že je prostorem sociálních struktur, nebo že to je prostor sociálních stavů. Proto tam ty lidi můžou vstupovat dál a dál. Že není tady jen jedna strana autor a druhá strana divák, konsument, a že by bylo možno roznožovat ty konsumenty. Ne. Ty konsumenti vlastně nejsou konsumenti. Ty jsou spolutvořiteli. A dokladem toho, že těch spolutvořitelů tam můžete mít celou řadu, který vstupují mezi autora a konsumenta, takzvaného. A všichni tyhle prostředníci zčásti konzumují, zčásti přijímají a zčásti vydávají. Zčásti dotvořují. Ty další umělečtí prostředníci, a teď navíc ještě to nemusí být jenom umělečtí prostředníci, to si necháme potom dál, prostředník je nakladatel. Takový prostředník je gramofonovej producent. Což je úplná technika, to není údění. A přesto to tam má velkou váhu. Takový prostředník je mistr Hauptslach. Vystavník, orkestr, nevím. Vstupujou do toho, nevstupujou další a další lidi. Všem tím umělečtím prostředníci. Tak třeba pojďte takovým divadlem. Tam je raživé, strašně úžitá postava, který dává v uši ty hře napsaný. Nemluví o hercích, to jsou lidi, kteří vstupují taky mezi diváky a autorach. A ještě ten režizér. Vstupuje tam i dramatůr, který to vybral, který tam dělá nějaký... který to zasazuje nějak a vstupuje tam spousta, pokud je to třeba balet, tak ten choreograf. Pokud je to třeba film, tak ještě kameramán a teď karderověři a prostě spousta lidí tam vstupuje do toho a všichni nějak se podílejí na tom díle. Na realizaci toho díla. Takže my vidíme, že to jsou jenom extrémní, to jsou jenom ty krajní případy, tvůrce a ten poslední konzument, ten, kdo to jenom přijímá. To jsou jenom krajní případy. A nám se zdá, že tady ten tvůrce je ten, kdo to začíná a ten konzument poslední, že to je ten, kdo to ukončí. Ale to vůbec není pravda. Ty lidi se jsou konzumenti tvůrči, tedy ospolutvůrči. Vůbec nepozná nikoho. Abychom to poznali, tak to musíme dotvořovat, že je tam ty blbý obrázky. Samozřejmě teda účast na kýči těžko může být nějaká respektabilní, že? Ale od homoskopu do monoskopu, když to znamená nějaké půjštění, pochybují o tom spolupoznění. Je to zotročený spolupoznění, ale jenom spolupoznění. Bez toho to totiž nejde. Tato manipulace je už tak vymyšlená? Samozřejmě, samozřejmě. On je do toho tak střicnutý, tak je ovládnutý, tak zotročený, a nic není hotový tu cála. Ta parazitární podobota i zvlášť se ukazuje v tomto díle. Takže myslím, že z toho lze vysoudit, že ani ten tvůj cesár není začátkem, i ten se podílí specifickou, nezaměnitelnou, ale přece jenom účastná spolutvoření toho díláka. A i ten poslední dílák se na tom nějak účastní. Vážně, kdyby on se nedílal, tak to pro něj není, kdyby on to netvořil. Tento dílo k němu nepřijde tak, že by mu vlezlo do mozku. On se na to musí podílet. On musí být na tom účastnej. Dávat na to pozor. On se s tím nějak musí setkat a stotožňovat. Z toho vypadne a není na tom podílený vůbec. Nemůže být čistě jenom asi. Takže, když vnímáme umělecké dílo, když k němu přistupujeme, tak naším cílem není evokovat subjektivní stavy tvůrce přitvoření. Naším cílem není zjistit, co zamýšle tvůrce. Dajít v tom díle jeho záměr, jeho plán. Něco mnohem objektivnějšího. Některé díle budeš mi dovoleno toto hlavné slovo vyslovit. Dílo totiž se stává skutečností, ke které se vstahují všichni ti lidé od autora přes umělce, kteří to provádějí, realizujou až po posledního diváka. A stává se skutečností, která není vůbec dána. Pro nikoho z nich není dána. Ale je to skutečnost, která se má stát. Které dosahujeme vždycky jen z části, a dosahujeme velkým úsilím, větším nebo menším. Které se jednou blížíme a po druhé se od ní beznadějně vzdahujeme. Který v tém smyslu je dílo tím, k čemu se vstahoval, ať usiloval a co hleděl z tvárnic na tvůjce. To dílo je přív než tvůjce v jistém smyslu. To vím o to přesně jaké. Tvůjce neprodukuje jejich nápady, nerealizuje jejich tvárnění, ale usiluje oproniknout i k něčemu, co není původně jeho, co není z něho. Co pocituje a prožívá jen jako vývzvu, jako úkol, jako závazek, kterému může dostat jednou lépe, po druhé úře. A někdy naprosto nedostatečně, takže svůj artefakt ničí se zoufalým vědomím, že nedosáhl toho, a toto dílo, které není... Tady vidíte ten posun, že? Až jsme se dostali od toho vnější podoby díla, jsme se teď dostali k tomu, co je dřív než sám autor. A toto dílo, které není produktem žádného tvůjčího činu, které naopak každým tvůjčím činem spíše inspiruje, vyvolává, vede jemu kritériem, tedy toto dílo nemůžeme umístit jinam, než do prostoru nás oslovující otevřenosti do světa nepředmětných skutečností. Nás oslovující, to je velmi důležitá teď specifikace. Do prostoru otevřenosti, která nás oslovují. Do prostoru neotevřenosti. Do světa nepředmětných skutečností. Nebo jak Ráda třeba říká, do světa toho, co být má. Do světa nepředmětných skutečností. To je to, už o tom jsme mluvili, že jak Ráda rozlišuje pod sebe to, co je a to, co bytí má. A že doma se na jednom místě v dějinách filozofii říká, že Bůh není, ale má být. Což to dobře rozumí, co ti mínil, tak nebude říkat, že to nemůže interpretovat, takže bohužel Bůh není, že Bůh není. To je určitá ontologická kvalifikace. O Bohu nelze říct, že je Jsoucno. To tím myslím. Ale o Bohu nelze říct, že býtí má, což je v jiné souvislosti. Na konci druhého dílu dějin filozofie tam říká, jak se filozof představuje, konec světa. A on říká, že Bůh je vychladné. To to říká moderní věda a poslední člověk, klasnoucí vůbec, že tyhle byly zmrtví kolem, že taky zájí ne. Filozof je si udělá jinej obraz, který se vytváře a zhoří. A nezostane z toho vůbec nic. A jedině tam zostane ten věčný zákon, který máš. Co máš, to tam už není. Samozřejmě to patří k věci, protože to už je ta předmětnost. Ty máš. Jestli říká o Bohu, tak se tady nadále bude klena ostatní máš. Tedy to dílo nemůžeme umístit jinak, než do světa nepředmětných skutečností. Do prostoru té nás oslubující otevřeností. Do světa toho, co být má. A co hledá lidskou službu, aby došlo do realizace, naplnění, stvárnění, uskutečnění, provedení. A tady myslím, že je to překročení té tradiční koncepce participace, proti které se bohužel brání nevy nás. Když se podíváme zblízka na povahu toho nejvlastnějšího vztahu člověka k tomu, co být má, tak člověk se představuje o tom, co být má. Člověk se k tomu vztahuje tak, že udělá něco proto, aby to bylo. Čili, že to zvnějším je to zpřednětí. To je nejvlastnější odpověd člověka na výzvu toho býtí má. Přičemž samozřejmě to vždycky bude mít nějakou padu, protože zpřednětí je něco, co je nepřednětí. Takže to je dřívné zpřednětění v určité chvíli, v určité době. A musí být znovu překročeno, protože jakákoliv realizace se vždycky ocitá znovu v napětí a dokonce čím to díl trvá, tím to napětí zůstá mezi tím, co býtí má a méně mezi tím, co už bylo s tom, co býtí má realizováno. Takže to je. Ale člověk se na to nepodíví tak, že by se odvrátil od činnosti a teď by se zavěsil na té pravé skutečnosti, na té nepředmětné skutečnosti jako na nějakým pravzoru. Nyní proč? Jedně v oscilacích, v těch krajních bodech toho rozkmitu on se může dotknout, zavadit svým porozuměním, zavadit o to, co být má. A v turnéru se zase vrací na druhou stranu, aby z toho něco realizoval. Tedy aby sedal do služby to, co býtí má. A přirozeně tam u toho nemůže zůstat, kdybyž znovu se musí vrátit. Takže tohle je ten nejvlastnější vztah člověka k nepředmětné skutečnosti k tomu, co být má, k tomu pravému, které stále ještě neurčujeme, že v tomto vztahu a jenom v tomto vztahu může docházet k setkání, vzájemnému setkání, k setkání člověka s člověkem. Tedy zdá se mi, že ten příklad celý, nebo ten obor příkladů, které jsme si pro dnešek zvolili, že ukazuje, že ta socialita, ta rovina sociálních vztahů, že se může realizovat a že se může struktůrně rozvinout jedině v tom prostoru, kde na jedné straně je ta oslovující otevřenost a na druhé straně ta otevřená odpovědnost k tomu, že se může rozvinout. Otevřená odpovědnost je straně člověka. To je oslovující otevřenost vůči člověku, otevřenost, která přichází k člověku a na druhé straně ta otevřená odpovědnost člověka. Člověk může odpovídat na tu výzvu oslovujícího otevřenosti. A může být i setkání člověka s člověkem a chápat, že je to v té oscilaci, že děka se dotknout nebo kontaktu s tím člověkem, který může dotknout opět. Dotknout se tedy toho díla, moudrosti, pravdy a tak dále. Ano, dotknout se tedy pravdy, tak nastane ta realizace, já se vracím sobě, pak tam něco prostě pochybím, které kontroluje k tomu nějakému testovacímu. Takže toto je prostě, jak bych si tak nějakou kontroluji upanil. A to je tedy ten setkání člověka s člověkem. Jedině za tohoto, co jsem pokázal, v tomto rozměru je možné také setkání člověka s člověkem. Jakošto člověka s jakošto člověkem. Všechno jiný, pokud tam tohle není přítomno. Tak je to kontakt mezi všechny smrčky. To není lidský kontakt. Takže ten můj vztah se obježuje přes toto a ten vztah toho druhého člověka musí být i přes to samý. Ano, ano, tak taková je ta polarita. Pokud na mě, kdybych si použil teologických berlí, to bych to velice rychle všechno prokázal. Ale mě právě jde o to, abych to prokázal bez těchto berlí. Takže proto... Ona je největší škodou této seminární práce je, že to teď se rychle nějak nezrekapituluje ty hlavní myšlenky, z čeho se vyšlo, ty různé záhyby teď, kdy je to prostě takové živé. A takže mě tam v některých momentech přece asi ta bazba mě uniká. Mě to jako neuniká, ale ještě to není zase absolutný zacek. To nevím. Vím skutečně, že k takovým uskutečným kontaktu dojde na základě toho, že po tomu, které člověk zase dojde, nejak reaguje na mě, ale jak reaguje na něco lidí jiného. To je důležité. Třeba bílecké dílo, jak reaguje. Fakt je, že třeba ten pravej vztah třeba do lidí se ukáže, se vydělí, se realizuje v situaci, kdy o něco jde. Ne v takových dobách. K lidů, kdy prostě třeba hoch a dívka, muž a žena prostě sedějí doma a prostě mají se rádi, vystavujou si ty svý osobní vztahy, brkají na sebe. Tam se nic nepozná. Pozná se, když přijde průšvěd. A teď to je? Tak já řeknu takovou osobní mysl, někdo z přítomých, která neví, o koho jde, tak snad můžu. Já jsem se rozešel se svou dívkou za velmi takovej pro mě i pro ní těžkej v subjektivních okolností. Vlastně ani jeden jsme nechtěli. Já to prosadil. Já jsem z posledních síl. Protože se stalo, že já jsem dostal encefalitidu a byl jsem zvěřaten. A byl jsem tak slabý, tak zeslabený, že jsem prostě nic nemoh. A to byl typ dívky, který imponovalo, že jsem ve všem měl zajím. A já teď jsem byl vyřízený. A ona to nemohla zaregistrovat. A ve chvíli, kdy já byl nejhloup a prostě na mě zvexil, tak ona na to reagovala takovou potrážděností. Samo o sobě, kdybych býval tu nemoc, nedostal. A nezlikvidovalo mi to tak moc. Tak se to vůbec nemuselo ukázat. To se mohlo ukázat až po patnácti letech. Nebo po dvaceti letech. Třeba v dnešní situaci. V této krušizích by pravděpodobně ona neposkytila žádný backing. Backing? Ne, to je pozor. Fakt je, že když má člověk ženu, která ho nerespektuje a nepodporuje a nejde s ním, tak nemůže spoustu věcí podíkat. A naopak? Já jenom říkám tohleto, že vlastně ty nejvlastnější, nejpodstatnější lidský vztahy vůbec nejsou těma nejpersonálnější a nejosobnějšíma vztahy. Jak se to bude běžně od doby romantizmu? Ale to je účast té govna něčem společně. Můžete to říct taky tak, že ty lidi neže uprostřed svých životů se k sobě vstavují, nimž oni se rozhodnou spolu stavět svůj společný život. Tak je to. Oni něco podnikají spolu. A to, co podnikají, je v určité okolnosti, které můžou být přiznivější a méně přiznivější, ale oni se rozhodnou, nehledě na ty okolnosti, stavět svůj život jako společný život. Tedy ve chvíli, kdy to není takhle, kdy to záleží na jednom a ten druhý se vede, nebo kdy například když jeden není schopen podržet toho druhého, když ten je dole. No tak pak může celý život, třeba když nepřijde k žádnému, projít úplně pořádku. Ale to se nikdy neví, že. A taky se může stát, že se to naprosto cvětko zbourá. A neděje se to? Myslím, že se to současnosti neděje. To není zbourání. Právě mně se zdá, že je napováženou, kolik manželství, ale to neplatí jenom pro manželství, kolik přátelských stavů třeba stroskotalo má ty situace v každém živě. Protože ta tísnivá, těžká, negativně intervenující situace, že najednou ukázala, jak spousty lidských stavů jsou bez zákonu. A tedy většinou se to interpretuje tak, myslím úplně falešně, že ty lidi se neměli dostrádit. Že k sobě neměli ten právej vztah. A ono to není pravda. To je proto, že neměli správnej vztah k tomu podstatnému, co život lidský dělá důstojným nebo co dělá smysl plným. To bych jim dělal. Nejich vztah mezi sebou možná byl výborný. Jenže ten nemůže vydržet vztah mezi dvěma jenom navzájem. Jestliže není založenej na něčem, co je jim společné, ale co je mimo. Na jedné straně umožňuje a na druhé straně garantuje všecky lidský vztahy. To není proto, že jejich vzájemná láska byla slabá. Ta mohla být obrovská, jenomže ta láska sama o sobě tatiž nemá sílu k tomu, co se je v ní čeká. Citlime. Řekni to. Ta nemá svůj zdroj v sobě. Takové to asi nejlíp řečeno, že? Tak to ještě neznamená, Z toho matkoho je dítě ten, jo. Protože tady ten příměr platí, jsme jaksi na tom všichni stejně a komunikujeme přesně to třetí, jo. No ale tady právě jako velmi často hrajou pro tebe, se přehrává taky tenhle stejný příměr s tím silnějším a s tím slabším a teď ty máš takový, takový... Můžeš být někomu, někomu můžeš být jaksi za, zprostředkovat za tu pravdu, jo, za to dílo. Což je situace třeba jako, když chceš dělat evangelizaci, takže, jo, ty můžeš taky jako, jo, jsou slabší, jsou to... Ty které jsou slabší? No ty, jo, ty prostě ty, které chceš získat, no ty se, vzniká tam ten vztah ne o ten kvity, jako, můžeš postavit sobě na rovině a ukázat na to dílo, na tu pravdu, ale vzniká tam ten vztah, že chceš to ty, kdo tam je za tu pravdu, jo, a ty mě musíš přitáhnout přímo tak, jako matka pro dítě. Čili to tam do tohohle vztahu se montuje, do tohohle toho, že to není vždycky prostě tak krásný, nebo nějak si... Na tom oba stejně. Bylo by to krásný? Já si myslím, že nejenom, že to není vždycky tak, tak to není nikdy tak, že jsme na tom oba stejně, nebo všichni stejně. Já mám dojím, že takhle ta nivelizace, že je velice nebezpečná, a že i tam, kde proníká do nějakých teologických formulací, že jsme všichni lidé říční, mimochodem teď si spodáváme se taky na ten text Milošův, že, to je hluboce vadný pomysl. Mně se zdá, že tyhle ty teze jsou jako dělaný, jako vysoká tráva, v které se já můžu stkovat. I když by to snad platilo o všech ostatních, tak o mě přece platí něco jinýho. I když všichni lidi jsou lumpové, a já to musím brát na věc, tak když já sednu, tak prostě je to nějak mnohem drasavější. To nemůžu prostě brát tak, že jsme na tom všichni stejně. Já mám docela konkrétní závazky, které jsem nesplnil a nemůže mě z toho vyvázat to, že jiný mají taky závazky, jiný závazky kej taky ne. To mě nepomůže. Má situace je extromy. A v tomto smyslu žádná liberalizace neexistuje. A proto teda, když říkáme, opakujeme, že blahoslavenci jsou chudí, prostě nikdo, a pokud takový člověk je, tak ten vůbec nějak jako není v situaci, kdyby jeho útěchou se mohla stát to, že je chudej a že je blahoslavený a že teda po těšení bude být v nebesích a podobně. To je prostě nějako hledat toho člověka šťastnýho a říká, že košili nemá. To je vztah k těm druhým, když mluvíme o tom, že blahoslavení chudí. To je způsob, jak nás orientovat, nebo jak se orientovat, když my o tom mluvíme, na ty chudí, abychom to věděli, že tady jsou nějaký lidi, kteří jsou na tom nahle hůř než my. My jsme tedy ty pravý, o který jde. Neustanoval jsem, ty jsi začal, matka, dítě a teď evangelizace, tady prostě nějakej ten farář, sacerdos, alter Christus a ty teď táhneš někoho k té pravdě. Jak jsi chtěl dál to? No, tím se teď říci o tom, že ta situace, že někde to prostě nejde ukazovat jenom k tomu třetímu. Protože se tam do toho, je tam, musíte jako zapracovat tady ten vztah takovej, kdy musí zafungovat ten cykl jako ta matka. No jo, ale pojďte pojďte, když jsme mluvili o tom umělským dílem, tak do jistý míry ten tvůrce musí fungovat jako ta matka. A ten tvůrce rozjede něco, na čem pak se přiživujou pilžizeři a dirigenti a hráči a nakonec i výpostupníči. Ale není to tak, že by on to dělal a oni jenom přijímali, mimože oni se tam musí učatnit. Ale přece jenom on má tam zvláštní roli. Nezastupit jenom. On je ten první korporátor, která vále pohybuje. Kdyby to nebylo tvůrce, nebo nebylo tvůrce, nebo nebylo tvůrce, nebo nebo uváděte mu? Kde by mu odvahu, když je koupe v bolemě někdo, kdo je nějakým způsobem postiženej, že zrovna já mu mám pomoct? To je nějaký... To je tím, že my se na ty tvůrce díváme jako na něco takového obzvláště posvěceného. Ono to není pravda. Ty tvůrci mají jenom horší situaci než my. Mají větší odpovědnost, ale mají genialitu. Ten Beethoven měl genialitu, nebo Michelangelo. To bylo nějaký... Já tedy vím, že Čajkovský fraze zažil pocit absolutního štěstí, nebo někdo mi říká, že je při nějakém poslechu, že mu to víte někdy, při ty rojice, že má opravdu pocit blaženosti. Tam bych mohl říct, je to amatérsky řečeno, že aby on participoval na něčem s tím umělcem, co není prostě jejich produktem. To je prostě nějaký dotyk, kdy ta pravda, nebo krása je záření pravdy, nebo kdo to řekl splendor, kdo to umění, že by pravda byla záření krásy, nebo opáčně. Tam bych to pochopil. Ale děláte ty ve svých prožitcích... Toto mohu říct jenom opravdu o jedinělé, že tedy nějaké to dílo, když mám je ten můžíš, ale musím vysunout u toho Petra v těch rukovech. Tak to mě trošku zatrtilo. A ten David to nic, nic. Takže jestli toto tvrzení tedy je všeobecné, že tedy já participuju při poslechu, a když jsem tedy aktivní a tedy neodcházím do povědomí, tak jestli je to prostě něco, když si participuju na to, co není ani produktem. To je tedy něco, bychom řekli, transcendentního, nebo to je ten dotyk s tou pravdou, s tou krásou, s tou kynká. To mě nevychází. Jsou věvy, že tady, když otevřel dveře, když například ta česká pilarmonie hrála, tak stačilo, když tady šel do kabiny, tedy šel do lože a ta se rozespívala. To bylo prý něco famózního, že stačila přítomnost tady, ta kvalita té pilarmonie, no to by se opravdu ten kůž dotýkal. Není se definovat, že to tady dotýká konkrétní. To je jen příprava, to se nesmí hned zaměňovat, že samozřejmě velký zážitek při nějaké hudební produkci, kdy se mě tak mocní posvátí nadšení, nebo co, že mě vstávají kluby na hlavě, to je... to je... furt ještě něco, co není zaučené. To může být jenom jakýsi... jaký hyperzážitek, nebo něco takového extravního, ale to je vytrženo z kontextu, který je velmi zproblematizován. My víme, že... a budeme si to vykládat, že lidský život nemůže být zaběšen na takovýto okamžicích, ale že musí získat základ, na kterým celý je postavený. To nejsou takový ty jednotlivé nějaké takové zážitky, které by posvědčovaly všechno to ostatního, co nestojí za nic. To, že jsme mluvili o tom v německých dílech, to šlo čistě o to, jako ukázat ještě dál rozměr té sociality, té desféry sociálních kontaktů, o které jsme nakousli něco, o které jsme měli děti. A teď to ukazujeme na uměleckém díle ve vztahu lidí k lidem, člověka k člověku. Ale to ještě zdalekali jsme u konce. To je jenom teď, jak si okoličkováváme ten prostor. Jak můžeme chytit lišku? Můžeme jako kouzelník zaužít z klobouků. Jedno je to učení o participací a proti tomu ten levinaz. Tak to je.

====================
s1.flac
====================
9.6.2002 8.6.2002 8.6.2003 8.6.2004 8.6.2005 8.6.2005 8.6.2006 8.6.2007 8.6.2008 8.6.2009 8.6.2009 8.6.2009 spolutvořitelů, tam můžete mít celou řadu, ještě který vstupují mezi autora a toho posledního konsumenta, takzvaného. A všichni tyhle prostředníci z části konsumenta, z části přijímají a z části vydávají. Z části do tvořitele. Tyhle další umělečtí prostředníci a teď navíc ještě se namyslíme jenom umělečtí prostředníci. To si necháme potom dál. Takovej prostředník je nakladatel. Takovej prostředník je kramofonovej producent. To je úplná technika, to není úplně nic. A přesto to tam má velkou váhu. Takovej prostředník je vystrhouclař. Vstupujou do toho, kde vstupujou další a další lidi. Protože ty umělečtí prostředníci, tak třeba to je takový divadle, tam je rživé, strašně vůžská postava, který dává v uši ty řady napsané. Nemluví o hercích, to jsou lidi, kteří vstupují taky mezi diváky a mezi autora. Vstupuje tam i dramaturg, který to vybral, který to zastavuje nějak a vstupuje tam spousta, pokud je to třeba balet, ten choreograf. Pokud je to třeba film, tak ještě kameramán a garderověři. Spousta lidí tam vstupuje do toho a všichni nějak se podílejí na tom díle. Na realizaci toho díla. Takže my vidíme, že to jsou jenom ty krajní případy, ten tvůrce a ten poslední konzument, ten, kdo to jenom přijímá. A nám se zdá, že tady ten tvůrce je, ten, kdo to začíná a ten konzument poslední, že to je ten, kdo to končí. Ten tvůrčí, ten je odpout tvůrčí. Samozřejmě, když se dívá na televizi, jak tam vůbec nepozná nikoho. Abychom to poznali, tak to musíme dotvořovat, řetáme si ty blbý obrázky. Samozřejmě, teda vůčas na týči seška může být nějaká respektabilní, kterou zase spouštění pochybují o tom spolupoznání. Musíme, jo. Tam je to zotročené spolupořadně, ale je tam spolupořadně. Bez toho to totiž nejde. Protože manipulace už tak my jste najedli. Samozřejmě, on je do toho tak zemšnutý, taky ovládnutý, tak zotročený, vláštně, který se ukazuje v takovým mocným porobě. No, takže, myslím, že z toho lze vystoupit, že ani ten tvůj cestán není začátkem, i ten nějak jenom se podívá specifickou, nezaměnitelnou, ale přece jenom účastnost spolupořadně toho díla. A i ten poslední díla se na tom měl účastnit. Proč? Kdyby on se nedíval, tak to pro něj není. Kdyby on to netvořil. On to prostě, tento dílo k němu nepřijde, takže by mu vlezlo do mosku, do vrocla. Prostě on se na to musí podívat. On se musí na tom účastnit. Dávat na to pozor. On to musí prožívat. On se s tím nějak musí setkat a stotoňovat. Musí. Se z toho vypadne a není na to podívený vůbec. Nemůže být čistě jenom osud. Takže, když vnímáme umělecké dílo, když k němu přistupujeme, tak naším cílem není evokovat subjektivní stavy tvůrce přitvoření. Naším cílem není zjistit, co zamýšle tvůrce. Najít v tom díle jeho záměr, jeho plán a něco v mnohem objektivnějšího. Budiš mi dovoleno toto hlavné slovo vyslovit. Dílo totiž se stává skutečností, ke které se stavují všichni ti lidé od autora přes umělece, kteří to provádějí, realizujou až po posledního diváka. A stává se skutečností, která není vůbec dána. Pro nikoho z nich není dána. Ale je to skutečnost, která se má stávat. Které dosahujeme vždycky jen v části a dosahujeme velkým cím, větším nebo menším. Které se jednou blížíme a po druhé se o ní beznadějně zaujeme. Který v tém smyslu je dílo tím, k čemu se stahoval, odkusiloval a to hleděl stvárník a tvůj se. To dílo je příliš než tvůj se. Tvůj se neprodukuje je nápady, nerealizuje stvárníky, ale usiluje o proniknutí k něčemu, co není z něho, co pocítuje a prožívá jen jako výzvu, jako úkol, jako závazek, kterému může dostat jednou lépe, jako důležité úře. A někdy naprosto nedostatečně, takže svůj arzepat uničí, a toto dílo, které není, se tady vidíte ten posun, že? Až jsme se dostali od toho vnější bodový díla, že jsme se teď dostali k tomu, co je dřív než tá autorskou. A toto dílo, které není produktem žádného tvůjčího činu, ale které vždycky všeobecně inspiruje, vyvolává, vede jemu k litérienu. Tedy toto dílo nemůžeme omístit jinam, než do prostoru nás oslovující otevřenosti do světa nepřemětných vůtečností. Nás oslovující, to je velmi důležité, abyste specifikace máli. která nás osvoboží do prostoru, ne od sebe. Do světa nepřeměřných skutečností. Nebo jak Ráda třeba říká, do světa toho, co víc má. To, co už o tom jsme mluvili, když Ráda rozlišuje pod sebe to, co je, a to, co vždycky má všechno. A že doma se na jedno místě, v druhé nákladě, říká, můj není, ale má můj. Což, kdo dobře rozumí, co tím mluví, tak nemůže říkat, že to nebude interpretovat, takže bohužel, bohužel, bůh není, ale bylo by lépe, kdyby byl. Protože to je určitá ontologická kvalifikace. Obohu nezavíjící, že je její soustnost. Protože nezavíjící. Ale obohu nezavíjící, že vící má. Což je vždy na konci druhého dílu mějící filozofie, tam říká, jak se filozof představuje, říká ukázku teda, tomu se zvládní ukázku, jak se filozof představuje hore světa. A on říká, no prostě, bůh tě vychladne, nebo kdo to říká. Může věda a poslední člověk hlásnout, že vůbec nemusí spojit mrzlý kolem, že taky dá jiné. Tak to je například jeden. No ale filozofie si udělá jinej vůbec. Jako všechno, co tady jedná, ale splane a zhoří a nezostane z toho vůbec nic. A jedině tam stane ten věčný zákon, který máš. Co máš, to tam už není, samozřejmě to vypatří věci, protože to už je zapředněno. Ty máš. Tedy věci, že říká o bohu, že není, ale ty máš, je proto, že když všechno to splne, všechno to splne do propady, tak se tady nadále bude klenovat, co ty máš. Tak tedy to dílo nemůžeme umístit jiná než, jak jsme řekli, do dvěta nepředmětných skutečností. Do prostoru té nás poslouhujícího těžeností. Do světa toho, co žít má a co hledá lidskou službu, aby došlo do realizace naplněným, stvárněným, uskutečným provedy. A tady myslím, že je to překročení té tradiční koncepce participace. Proti kterým se bouchí, zbrání, neví nás. Že totiž, když se podíváme blízka na povahu toho nejvlastnějšího vztahu člověka k tomu, co žít má, tak člověk se k tomu vztahuje tak, že udělá něco, proto aby to bylo. Čili, že to zvnišní, je to nepředmětná konečnost, je to předmětní. To je nejvlastnější odpověd člověka na výzvu toho výtíma. Protože samozřejmě, to vždycky bude mít nějakou vadu, protože předmětní je něco, co je předmětní. Takže to je jediné předmětní, v určité chvíli, v určité chvíli. A musí být znova předpročeno, protože jakákoliv realizace, která všichni otítá znovu v napětí, a dokonce čím to díl trvá, čím toto ústřílího tu realizace je delší, tímto napětí zůstává mezi tím, co výtíma a myslím, že to už bylo z toho, co výtíma, realizováno, takže to je. Ale člověk se na to nepodíví tak, že by se odvrátil od činnosti a teď by se zavěsil na té pravé sutečnosti, na té nepředmětné sutečnosti, jako na nějakým pravdorům. Protože on jedně v oscilatých těch krajinných vodech toho rozkmitu, musí zavadit svým porozuměním o to, co výtíma. A tu rnu se zase vrátí na druhou stranu, aby z toho nic nerealizoval, tedy aby předal do služby to, co výtíma. A přirozeně tam u toho nemůže zůstat, jmůže znovu se musít vrátit na to, co děláte, tak musí pokusit se znovu vrátit. Teď tohle je ten nejvlastnější vztah člověka v nepředmětné sutečnosti k tomu, co výtima, k tomu právému, který v pravdě stále ještě neurčujeme dnes. A v tomto vztahu a jenom v tomto vztahu může docházet k setkání, vzájemnému setkání člověka člověkem. Tedy zdá se mi, že ten obor příkladů, které jsme si prvně všechny pověděli, že ukazuje, že ta socialita, ta rovina sociálních vztahů, že se může realizovat a že se může struktůrně rozvinout vědímě v tom prostoru, kde na jedné straně je ta oslovnitý otevřenost a na druhé straně ta otevřená odpovědnost dostane člověku. To je oslovnitý otevřenost vůči člověku, otevřenost, která přichází člověku. A na druhé straně ta otevřená odpovědnost člověka, to je odpovědnost moct odpovídat. Ať on odpovídá na tu výzvu, to je oslovnitý otevřenost. Ale může být i představě člověka s člověkem a vzchápat, že je to v tý obstilasti, že nějaká dostku, nebo kontakt s tím člověkem, který může to realizovat, pustit nečlověkem, dostku doste tedy toho, která dílá, boudilosti, právdy a tak dále. Ano, dostu doste tedy právdy. Začnáš samozřejmě tak to realizovat a se vrátíš do člověka, pak zaměříš to všechno. Pohybím, opět se vrátíš do člověka. Kontroluješ to ne? Nejaké je možná. Ať to vlastně ne, ať to vlastně může. Takže co to je, pokud je to tak? Ať on kontroluje to ne? A to je tedy ten vzpomínkač člověka. Ať to je ten vzpomínkač člověka. Jedině, za tohoto, co jste pokázal, jedině v tomhle tom rozměru, je možné také setkávat člověka s člověkem. Jak poštou člověka, jak se poštou s člověkem. Všechno je jiný, pokud tam tohle není přítomno. Tak je to kontakt s veličeným značkým. To není lidský kontakt. Takže ten můj stav se objevuje přes toto, a ten stav to druhou člověka musí vždy... Přes to tam. Přes to tam, ano. Takové je to zapolarit. Pochopitelně, kdybych si použil teologický berlín, tam bych to velice rychle všechno prokázal. A mě právě jde o to, abych to prokázal bez těchto berlín. Ano. Kolego. Já s vámi odračně na to představím. Ona je největší škodou této seminární práce je, že proste teď se rychle nějak nezrekapituje ty hlavní myšlenky, z čeho se vyšly ty různé záhyby, teď, kdy je to prostě takové živé. A mě tam v některých momentech se asi ta baňba neuniká. Někdo se neuniká, všechno o sobě se neuniká. A když to není absolutní práce, to nevím. Vím skutečně, že s takovým uskutečným kontaktem do jedného základu je toho, že potom bude to zaplněno nejak rázem na mě, ale jak rázem na něco lidího. To je důležité. To je tam větší dílo, jaké bude. Třeba tohle nemusí klat, že ne? Protože fakt je, že třeba ten pravý vztah do lidí se ukáže, se viděl, se realizuje. V situaci, kdy o něco jde. Ne v takových dobách klidů, kdy třeba hov a dívka, muž a žena, sedějí doma a mají se rádi. Vždyť jste už věděli o tom vztahu, že vrkají na sebe. Tam se nic nepozná. Pozná se, když přijde průšvěd. A teď co teď to je? Tak já řeknu takovou osobní historii. Já jsem se rozešel se svou dívkou. Pro mě i pro něj těžký subjektivní okolností, kterého vlastně ani jeden jsme nechtěli. Já to prosadil, já jsem poslední chvíl, která jsem to dořil. Protože se stalo, že já jsem dostanec jebali ty důmy. A byl jsem hěřezen. A byl jsem tak slavej, tak zeslavený, že jsem prostě nic nemohl. A to byly ty dívky, které imponovalo, že jsem ve všem něco jistý. A já teď jsem byl řízen. A ona to nemohla prostě zaregistrovat. A ve chvíli, kdy já byl nejhloup a prostě nad námět vejtil, tak ona na to reagovala takovou potráždělostí. Samoho sobě, kdybych býval tu nemoc nedostal, a nezvyklil bych to tak moc, tak se to vůbec nemuselo ukázat. To se mohlo ukázat až třeba po patnácti letech, nebo po dvaceti letech. Třeba v dnešních výzvůch. Tento slučidlík by pravděpodobně o nás neposkytoval žádným betím. Betím? Betím. Fakt je, že když má člověk ženu, která ho nerespektuje a nepodporuje a jde s ním, tak nemůže spolupolit nikdo nikam. A naopak? A naopak? Já to nevím. Společně. Můžete to říct taky tak, že ty lidi, neže uprostřed svého životu se k sobě stavují, vím, že oni se rozhodnou spolu stavět svůj společný život. Tak je to, že oni něco podnikají spolu. A to, co podnikají, je v určité okolnosti, které můžou být přiznavější a nepřiznavější, ale oni se rozhodnou nehlédět na ty okolnosti stavět svůj život jako společný důležitost. Tedy ve chvíli, kdy to není takhle, kdy to záleží na jednom a ten druhý se vezme, nebo kdy, například, když jeden není schopen podržet toho druhého, když ten je dole, no tak pak může celý život třeba, když nepřijde k žádnému úplňu, projít úplně pořádku. No ale to se nikdy neví, že. A taky se může stávat, že to naprosto přes koňbou vrátí. A neděje se to, myslím, že se to v současnosti neděje. Takže to zbourání. Ne, to nezbourání, to nezbourání. No právě mně se zdá, že je napováženo, kolik manželských, ale to nezplatí jenom pro manželských, kolik přátelských stavů třeba zproskotalo náročných situací v křinilském úděle. Je prostě ta jistnivá, těžká, negativně intervenční situace, že najednou ukázala, jak spousty lidských stavů jsou bezzákonní. A tedy většinou se to interpretuje tak, myslím úplně falešně, že ty lidi se neměli dostrádnit, že k sobě neměli ten právej vztah. A ono to není pravda. To je proto, že neměli správnej vztah k tomu podstatnímu, co život lidský dělá výstojně, nebo co dělá smysl první. To by bylo, ne jejich vztah mezi sebou. Jejich vztah mezi sebou možná byl víc bolší. Jenže nevydrží, ten nemůže vydržet. Nemůže vydržet vztah mezi dvěma jenom nad zájem, jestliže není založený na něčem, co někdy společně, ale co je mimo. Co je tam sedno, co vlastně na jedné straně umožňuje a na druhé straně garantuje všechny výstavy. To není proto, že jejich zájemná láska byla slabá. Tak mohla být obrovská, jenomže ta láska sama o sobě takyž... Ta láska nemá fílu... Nemá fílu stroj v sobě. Takhle je to asi nejlíp, řečeno všechno. Tak ještě jedna výzva. Vydá se to zahrávat, že to dá. Víme, že to z toho má skoro více tenhle. Takže tady nemůžeme přijít na dvaký směr. Jsme asi na tom všichni stejně. A komunikujeme všechny do třetího. No ale tady právě velmi často hájou, hrajou pro tebe, to přehrává taky tenhle vtedy příměr, s tím silnějším a s tím hladším a teď to má se takový... Můžete někomu... Někomu můžete nějak zdat, proč se nám to nevzpomíná, někomu můžeme nějak zdat, zprostředkovat za tu pravdu. Za to dílo. Což je situace třeba, když chci dělat evangelizaci. Tyhle zpadek jsou tlakší, jsou to... Ty věci, ty které chci vyzkaznout, ty se vzniká tam ten vztah, nejen ten, kdy ty nějako... Mně můžeš postavit sobě na roveň a ukázat na to dílo, na tu pravdu, ale vzniká tam ten vztah, že jsi to ty, kdo tam je za tu pravdu a ty ho chceš přitáhnout třeba tak, jako máte jako dítě. Takže to tam do tohohle toho se montuje, tohohle toho, že to není vždycky tak krásný, na tom oba stejně. Bylo by to krásný. Já si myslím, že nejenom, že to není vždycky tak, tak to není nikdy tak, že jsme na tom oba stejně, nebo všichni stejně. Protože, že je velice nebezpečná a že i tam, kde proníká do nějakých teologických form, o kterých jsme všichni lidé slyšeli, mimochodem, se s tím spodobným taky vznikneme také na ten text Milošův, že to je hluboce vadný v pomyslu. Protiž mně se zdá, že tyhle téze jsou jako dělaný, jako vysoká tráva, s kterým se já můžu schovat. I když by to se splatilo o všech ostatních, tak o mně se splatí něco jinýho. I když všichni lidi jsou numpové, a já to musím ráda říct, tak když já se znump, tak prostě je to nějak mnohem drásavější. To nemůžu prostě vrátat, že jsme na tom všichni stejně. Já mám docela konkrétní závažky, které jsem nesplnil a nemůže mě z toho vyvázat to, že lidé mají takové závažky, které taky nejsou. To mě nepomůže. Má situace je extrém. A v tomhle smytu žádná nevěřitelné věci. A proto teda, když říkáme, opakujeme, že blahoslavení to opustí, tak kdo z nás může osobě říct, že je chudý? Prostě nikdo. A pokud takový člověk je, tak ten vůbec není v situaci, kdyby jeho útěchovou se mohlo stát to, že je chudý a že je zblahoslavený a že je teda potřešený kvůli nebezpečnosti a podobně. To je jako hledatel čekat šťastnýho a nějakou pitujeme košilě a on se ukáže, že košilě nemá. To je vztah těm druhým. Když mluvíme o tom, že je zblahoslavený, chudý, tak to je úsob, jak nás orientovat. Nebo jak se orientovat, milo samozřejmě. A ty chudí, abychom to věděli, že tady jsou nějaký lidi, kteří ho na tom nazvou, to už nechci. Ale je absurdný se ujišťovat, že my jsme ty chudí téhle. My jsme tedy ty pravý, o který jde. Neustiloval jsem, ty jsi začal, matka, dítě a teď evangelizace, tady prostě nějaký ten paráž, sacerdos, alter Christus a ty teď stáhneš někoho k tý pravdě. Jak si chtěl dát to? No, zjistil jsem se, že na situace je náš. Někde to prostě nejde ukazovat. Jenom k tomu třetímu. Protože se tam do toho, tam musíte zapracovat, tady to je tak takový, kdy musí zapunkovat to sud jako za nás. No jo, ale pojďte, když mluvíme o tom, mluvíme tím, ale tak do jistý míry ten tvůrce musí fungovat jako za matka. A ten tvůrce rozjede něco, na čem pak se přiživujou ty režizéři a dirigenti a hráči a nakonec i ty osobnosti. Ale není to tak, že by on to dělal a on jenom přijímal. Není, protože oni se tam museli včetně. A tím se jenom on má tam zvláštní roli. Nezastupit jenom tému. On je ten první tvůrco, kdo dává rozpočít. A kde vám je ten tvůrco, který má své uváděnosti? Kde vám je odvahu, když je kousek ode mě někdo, kdo je nějakým týpem otiženej, že zrovna já mu mám pomoc? To je tím, že my se na ty tvůrce díváme jako na něco takového zvláštně posvědceného. Ono to není pravda. Ty tvůrci mají jenom horší situaci než my. Mají větší rozpovědnost, ale mají genialitu, ten peplven měl, ten peplven měl genialitu, nebo Michelangelo. To bylo nějaký... Já tady vím, že Čajkovský fraze zažil pocit absolutního štěstí, nebo někdo mi říká, že je při nějakém poslechu, že mu to víte někdy, při té aroměce, že má opravdu pocit vlaženosti. Tam by vtedy mohl být, amatérský tečenok, že aby on participoval na něčem s tím umělcem, co není prostě jejich produktem. To je prostě nějaký dotyk, kdy ta pravda nebo kráva je záření pravdy, nebo je to prostě splendor, nebo tam prostě jsou to umění, že by pravda byla záření krávy, a nebo tady opáčně. Tam bych to pochopil. Ale dělá se ty srdcí, který toho šitří. Toto mohu říct jenom tady opravdu jenom o jedinělé, že se vy nějaké srdílo v celým šlanbě se nemusíš, ale musíš se vysunout u toho Petra, těch lokových. A to je podle mě to úžasnou konstantní srdílo. A ten dál je srdíl. Takže jestli toto tvrdení tedy je všeobecné, že tedy já participuju při poslechu, a když jsem tady aktivní, a když tady neodcházím do pořídu, tak jestli je to prostě něco, co my debatici bychom byli na to vzorovani produktem, to je tedy něco, které bychom byli předtím chtěli, to je ten dolůky s tou pravdou, s tou kravou, s tou srdčníkami. To mě nevýchává. To ujevím, že tady, když otevřel dveře například, a ta česká pilharmonie hrála, tak stačilo, když tady šel do kabiny, tedy šel do ože, a ta se rozespívala, to bylo prý něco fabulantního. Stačilo přítomnost staryka na tak kvalitativní pilharmonie, no to by se opravdu ten kůž dopíkal jako většinou. Tak město nejde ani. Upozorňující poraz, to byla meta poraz. Pak nám jde o to, připravit si ten prostor, kde kraluje pravda. A odkuď nás bude atakovat pravda a žádat, abychom teda dali k dispozici svůj život. To je jenom příprava, to se nesmí hned zaměňovat, že samozřejmě velkej zážitek při nějaké hudební produkci, kdy se mě tak mocně posláví na pčení, tak jako o to, že mě stávají kůži na hlavě. To je... Půjčiští město se mi není zaučený. To může být jenom jakýsi... nějaký hyperzážitek nebo něco takového extrémního, ale se vytrženou v kontextu s tím pádem velmi problematizováno. My víme, a budeme si to vykládat, že lidský život nemůže být zaběšen na takovýto okamžik, ale že musí získat základ, na kterým celý je podstavený. To nejsou takový ty jednosti, nějaké takové zážitky, které by posvěcovaly všechno to ostatní, co nastojí na nich. Tak to, že jsme mluvili o tom měnských dílech, to šlo určitě o to, nějak ukázat ještě dál rozměr té sociální kontaktů, o kterých jsme nakousli něco, co jsme vědčili s tak matkými dětmi. A teď to ukazujeme na umětským dílech vztahu lidí k lidem, člověka k člověku. A je to ještě s daleka jednou koncem. To je jenom teď, jak si vokoličkováváme ten prostor. Jak můžeme chytět lišku? Prostě musíme na něj zatáhnout. Můžeme jako kouzelník zaušit sklopouku. Jedna z určení o partici matkých a proti tomu ten levý naps. Když si taky...

====================
s2.flac
====================
No ale jestli pak ona třeba nesedá tamhle myšlenka úžitečnou roli v těch dnách, protože třeba je to myšlenka o tom, že jsme všichni jaksi podílníci na boží lásce, že jsme ho děti všichni atd. a dokonce to se nám založilo lidský práva na to myšlení každého. Takže to tady taky je. Ještě blíž by se to mělo říct, v čem to taky je špatně, v čem to je cestný. V koneckoncu ta láska vyššího k nižšímu je něčím, co přijímáš jako odlesk nějakého většího světla, parametrového. Nevím jestli by to nechtělo opravdu ještě víc se s tím zadejvat, jak byla ta participace myšlená, nejenom ve starém řecku, ale také jak byla myšlená třeba v tom církevním dogmatu. No tak to určitě jo. Já jsem říkal, že dost dobře nemůžu najít porád ten arkemenův bod, s kterýho bych tím hnul a odcunul to stranou. Proto mi to připadá, že to je držitelné, i když jsem naznačil, jak já si to trošku upravuji. Ale co já můžu dělat víc, než se podívám do levina se a pokusím se to tam najít, jestli tam těch argumentací má víc. Já jsem to našel v tý knížce o něm. Samozřejmě ta je dělaná tak, že na dvě stránky nebo na tři stránky je jedna citace. A když tam koukneš, tak vidíš, že je to tam. No ale vlastně, kdyby to tam nebylo, tak se nic neděláš. Vlastně to zvysí na něčem úplně jiným. Čili než já to najdu v tom novinasově, toho budete dělat. Takže taková citace je. Jednak existuje ta exteriorita, to znamená... Pro levina se. Pro tebe. Tak existuje, aby bylo možné vůbec poznát tím pravdy, která tady je. A účast je potom překlačení toho oddělení. To je ta straserová interpretace levina. Já bych to řekl úplně jináč. Především ta exteriorita spočívá v tom, že... Konec konců teda všechno je z pravdy. Všechno, co vidíme, všechno je z pravdy. A subjekt představuje takovou zvláštní strukturu. My jsme teď ráno mluvili o události, co se vykládá o té struktuři, nebo to byla utomína? Události, ontologie. To ne, to ne. Událost je něco, co má začátek vůbec konec. Když to skončí, to není, už jako kdyby to nebylo, leč, že na to něco navazuje. Další událost, která na to reaguje. Pokud se taková další událost nenajde, tak jako kdyby ta událost vůbec neproběhla. Jenže existuje možnost. A událost, co to vlastně je? To je zvněšňování vnitřního. To, co je na začátku úplně vnitřní, to se postupně zvněšňuje. A to, co my vidíme na události, je jenom postup toho zvněšňování. Když to ta událost celá, ta se děn už začala daleko dřív, dokud se to ještě nezvněšňovalo, tak ono už připravuje to zvněšnění. No a potom, když to nitro, to nitrání, už je stále vyčerpané, tak to vnitřní ještě má jakousi situačnost, když to jde to dál. Ale je tu možnost, že ta událost je schopna vrátit k sobě samotné. A taková událost, která je schopna se vrátit k sobě samotné, spojit konec se začátkem, jak to říkávali staří, tak to je subjekt. No a k podstatě subjekt zvatří, že se z toho procesu té realizace, toho zpředmětňování, toho zvněšňování, že se z toho nějak emancipuje a vrátí se k sobě, aby se založil znovu. Je to jaký zájem na sobě, který je v pozadí. No tohle to, tenhle ten zájem na sobě, ta vydělenost, ten odstup, nejenom toho kolem, ale i od vlastního zpředmětnění, to je vlastně základ té exteriority. Že právě proto, že se ten subjekt k sobě vrátí, tak zakládá jakousi svou níternost, kniž není přístupu ze žádný strany, leč přes ten mnějšek. A tohle to ta druhá událství udělá taky, a ty dvě událství se nikdy nesetkají, leč ve svých mnějších realizacích. Takže ta jedna událství může například navazovat na tu druhou jedině tak, že sama se vrátí ze svého zvnějšnění k sobě a přinese jakési informace, jak její vnějšek narazil na vnějšek nějaký jiný událství. A jak ty vlastní událství ještě nezvnějšení se nikdy nemůže dostat. A co jsme říkali, že je definice subjektů, že je událství, která je schopná zvrátit se samou sobě. Čili na této čistě ontycké rovině se odehrává něco, co ten Kierkegaard posluzuje, písuje na úrovni psychický a etický. Mně se zdá, že tohle je ten základ celého problému exteriority. Že tam je splněno něco, co u toho Kierkegaarda je. Protože je to nezpětný, kdyby byly jen události, které nejsou schopný se vrátit sami k sobě. To jsou tzv. primordialní události. To by nebylo světa. Svět je jenom díky tomu, že události jsou schopný navazovat sami na sebe, a díky tomu, že jsou schopný reagovat na jiné události. Co to je, když nějaká událost má reagovat na jinou událost? Ona se s ní musela někde srezit. Jak má na ní reagovat? Musí se vrátit sama k sobě a založit nějakou novou svou strukturu, nějaký nový svůj průběh, který už je nějakým způsobem ovlivněný tím naražením nebo setkáním s tou jinou událostí. Předpokladem reakce je, že se tady ta událost vrací k sobě. Událost, která není schopná se vrátit sama k sobě, není schopná na ní se reagovat. Co to znamená? Kdyby všechny události byly takový, že nejsou schopný se vrátit sami k sobě, tak by tady byla pluralita událostí. Kdyby o sobě nevěděli, to by byly naprosto analogie monád Leibnitzovských, jenomže to se taky dělo, že to byly takové události. A s ošem bylo by to ještě horší než u toho Leibnitza, protože by neexistovaly žádné vnější struktury, v kterých by byly ty jednotlivý události sestavené. U Leibnitza kromě toho, že ty monády mají svůj vnitřní život, jsou vnějšně rozestavené v určitým způsobem, který taky odpovídá té předzjednané harmonii. A ten vnitřní život té monády se vyčařuje, takže stále víc odpovídá tomu reálnímu rozložení těch monádů. Tak tohle by tady kybylo. Tady byly jenom ty jednotlivý události primordiální, ale nebylo by vůbec nic. Žádný svět by nebyl. Žádný struktury. Tady byly jenom ty vnitřní životy jednotlivých. A teď by samozřejmě byly naprosto analogický, poněvadž by se ničem nerišili. To byly ty primordiální události, které mohou být různý díky tomu, že na sebe různým způsobem navazujou. Na sebe reagujou. A pokud by to byly tedy ty primordiální události, tak byly ty nejjednodušší, nejkračší kvanta události. Či nedělo by se vůbec nic fakticky. Takže je z toho jasný, že díky tomu, že ty události se vracejí k sobě a tím pádem jaksi propadají zlů, se trhnou od toho svýho zdroje vlastně. Nebo od toho svýho normálního průběhu. Prostě udělají něco teda jako napříč. Díky tomu teda je svět jaký je. Čili je to tak, pokud bychom to nezvali nemocí, pokud je v úpadke, tak je to ten nezbytný úpadek, přes který teda jedině je realizovatelná pravda nebo realizovatelná vůle po žít, nebo ať už to nezveme jakkoliv. Prostě je to něco nezbytného, co má svý negativní stránky, a teprve jestli tím, že projdeme tohleto nemocí k smrti a překonáme ji, tak teprve v tom je život. Ten život, který neprojde tím nebezpečným tomu nemocí, tak prostě nestojí za nic. Není to tedy tak, že by na začátku ten život, který tím neprojde, že by to byl zlatý věk a pak to šlo furt se šupem, bylo nikoliv. Právě těma průšvěhama, které věc dáme. Já to teda neporozumím, protože já jsem měl pocit, že tenhle model jsme moc soudili. A výstavně si postavíte-li ten model s právdou, kde to není tak, že odvrátně od zakládajícího níčí vlastně ten vztah k sobě níčí, vztah k zakládajícímu, ale vztah, který je zakládající, že člověka zakládá, tudíž jak člověk ztrácí to, co ho zakládal. Ustavující. Ustavující, jo. Než se právě zdá, že tak já jsem si řekl, že to není, že to neodpovídá. A proti toho by si postavil tak ten svůj model s tou pravdou. Svůj model s tou pravdou. To nejsou dvě možnosti. Už to jsou dvě etapy. Na té přírodní, přirozené rovině, to je tak, jak to ten Kierkegoro líčí. Tak já jsem tomu jinak špatně poznamenával. Já jsem si poznamenával přímo to slovo, že to ani neodpovídá, co říká ten Kierkegoro. Že naše zkušenost nám říká něco jiného. A tak jsem to považoval na nějakou falešnou repliku. Fakticky na těch nižších rovinách to takhle vypadá. Takhle to tam je. To se nedovedeme představit jinak. V čím se to liší? Teda člověk taky, jako všechno ostatního, je založen z pravdy. Protože má svůj zdroj v pravdě. Ale v pravdě nikoliv jakožto v pravdě. Protože pravda se projevuje všami možnými způsoby, ale jako pravda jedně skrze řeč. A teď člověk tím, že se vytrhne z toho svýho zakotvení v pravdě, nejako v pravdě. Takové zakotvení v pravdě, jak jsou zakotveny všechny věci. Všechno, co se děje, je nějak zakoteno v pravdě. Tak takhle je taky zakotvení. Že se z tohohle zakotvení člověk vytrhne, tím se stává jakýmsi zvláštním celému světu, takže odcizeným tvorem. Tím vypadne z přírody a odstne se v jakýmsi vzduchopráznu, nebo prostě je odtržen od svého základu. A ten děs z té odtrženosti pak řeší určitým způsobem archaický člověk tou vazbou mitickou, časem změnit na jinou a tak dále. Prostě musí hledat jiný zakotvení. Až z toho původního zakotvení, v něm jsou zakotveny všechny věci, všechny děje, se vytrhne. A teď on už nemůže se k tomu vrátit, takže je vytrženej a musí se v té pravdě, nicméně tady není vhodnějšího, zakotvit jiným způsobem. A jiným způsobem znamená přes řeč. Prostředně s tím řečí. Má to tu to velké zaslíbení, že zakotvení v pravdě přes řeč je zakotvení v pravdě jakožto v pravdě. Což tamto všechno zakotvení není jakožto v pravdě. Víš, vlastně, že to je... Já jsem se právě domníval, že to nový zakotvení v pravdě jakožto v pravdě se mělo potom spětně ukázat, že to tak vždycky fungovalo. Rozumíš? Prostě to, co říká Filipiná, že byla jenom falešná reflexe, když jsme střetlili mětický doby člověka fungovalo vždycky takhle. Že to vždycky tak bylo. Ne, ne. To bylo v žádném případě nepochopení. To jsem v žádném případě nemohl říkat. Proč to je elementární věc, že člověk musí přetrhnout svou půpleční šňu, aby navázal s tou pravdou kontakt na nový úrovni. Že dokonce pravda ho tomu nutí. Ta nutná cesta, že člověk musí projít tím vytržením. Tím odtržením. To jsou odloučenosti. To jsou odcizenosti. No, ale teď možná, že to není vhodné, když to se nějak spojí s takovým nějakým vývojem člověka. Kam by si to odtržení historicky položilo? To je tam, kde se člověk odcizil v přírodě. Teď je chvíle, kdy není zakotven vůbec. To není pravda. Je zakotven přes mítus v tom samém. Já myslím, že ta odcizenost, jestliže tady vznikla nějaká nížiští, že se člověk vlastnil extra v přírodě, takže tohoto zakotvení si hned v tom mítusu obnovil. Víte, že mítorský člověk odcizený jako je a není taký, víme. To, čemu my rozumíme, odcizený... Hned si v přírodě odcizený je. Ne, není. Je. On se zakotvil v témž. On se zakotvil v něčem jiném. Jenomže, když přichází orientace víry, tak ukazuje, že to zakotvení v mítu je zakotvení na nic. Že to nestačí. Že to prostě pro lidský život je málo. A vyrve ho ještě i z tý zakotvinosti v mítu. A není to tak, že by zakotvenost v mítu byla jenom nějakým rekurzem k té původní přírodní zakotvenosti. To není. Ten mytický člověk je jednou pro vždy v přírodě odcizené. Ale je na druhé straně právě jakože v tom celém, v tom mítu, tak zakotvení má. Má zakotvení, ano, to je pochybně. Jenže to zakotvení je hlupá ve všech švech. Velmi brzo, teda brzo. O několika desetitisících letech. Takže ale tam zase platilo. Už potom o tom vypržení z přírody zas to platilo, to, co se taky dělky dá o tom. O tom stavu zakládajícím, který je jaksi na úhlo stavu k sobě a opak. I v tom mítu to platilo. V tom zakotvením mítu s kým to platilo. Rozumíš mě to říkat? Ne přesně. To, co ty jsi tady vyjíčil. Ty teda ty stavy. A pozatím ty gády. No, taky nevím který. To je ten stav. K ustavujícímu. Ustavujícímu, že jo. Ano, k tomu tržení. K tomu tržení. K tomu tržení. K tomu tržení. K tomu tržení. K tomu tržení. K tomu tržení. K tomu tržení. K tomu tržení. K sobě je vždycky na úkol stav k ustavujícímu. Ano. A naopak. Ano. To běhá právě ta bída. Ano. Tak ty jsi to potom položil jako model, jako obrázek toho vymanění se z přírody. Teď jsme to zopakovali, že to tak bylo. Ale teď přeci ta kilkárová reflexe se stavuje vůbec i na mýtické člověka, i na náboženské člověka. Jakým zamyslům teda? Se vztahuje taky. No ten platí. Co? Ten platí. Co teda? Zase ten vztah byl u člověka, už jakožto člověka, mimo přírodu. Zastav byl vztah k ustavujícímu. A jako návrat k arché. No to nechci teďka říct. Zastav byl ten vztah k ustavujícímu, který byl na úkol stavu k sobě. To platí to dále. Už náročně člověka zas to platí, že jo? No počkej, zase. Díky to přesnej opak, co říkáš. Tam byl vztah k sobě, který byl na úkol vztahu k ustavujícímu. A tady nemáš vztahu k ustavujícímu, který je na úkol vztahu k sobě. Díky to opak. A ne to tež. Vztah k ustavujícímu. No. To je kotvě. No. Je vždycky na úkol vztahu k sobě. No ale to vůbec Kierkegaard nemá co dělat. Ten říká opak. Že vztah k sobě je na úkol vztahu k ustavujícímu. To je Kierkegaard. A mě to připadá, když opadí na obě strany. No to ti může připadat, ale v Kierkegaardově to není ani o tom slovo. A my jsme taky o tom ani slovo nepronesli. Naopak je to tak, že člověk se vytrh z přírody přes ten vztah k sobě. A ne z přírody, to je taková ta... Prostě z toho původního božského vůčení se vytrh tím, že se vztah si vrátil k sobě. Jenže tato smrtelná nemoc, která takto začala propadla smrti. Protože člověk se léčil něčím, co bylo horší než vztah k sobě. V mýtu. Se léčil tím, že zaustavující si tady zvolil něco, co byl kámen a dřevo. Modlu nebo... Prostě řečeno těmi... Prostě on tady měl archetyp, já teď si myslel, že se zachrání. A v podstatě řešil celý problém jen psychologicky. Pro něj to bylo jakési výustění. Pro něj to subjektivně bylo jakési uklidnění. On se za sám sebe zbalil. On se identifikoval s tím pravzorem a tím konečně měl dojem, že se zbavil toho prokletí, že je sám sebou. Bez funkce v mýtu. To je náhražka, suroga toho původního vztahu k ustavujícímu. Tady zase je člověk vázán na jakési ustavující, jenomže to je jenom fikce, iluze. To žádný skutečný ustavující není. No a pak to probíhalo skutečně tak, že nějak si se zvětšovalo ty samostatnosti svobody člověka a upadl tedy ten koliak na těmtěm. Člověk modlá. Já vzpomínám, že třeba ten velký front to byl jako bohové, to přesně takhle líčí. Ale líčí, že ten vyzázký Bůh tomu jako psál ty svobody těch svojich dětů. Počkej, svobodě, ale kde tady vidíš tu svobodu? To, že se můžou přivrátit sami k sobě. Takže čím byl narošenej mítus? Fakticky, čím byl narošenej mítus? Že se emancipovali určitý technický oblasti lidského života. To je prostě za tím, co ze začátku se zasejvalo anebo lovilo, a já nevím tak, protože se tím napodoboval archetyp, tak později se tady ukázalo, že je daleko lépe zasejvat touhle metodou a že ještě šikovnější je používat těhle semena než jiné semena. A teď už to bylo všechno tak komplikované, že vymyšlet nový archetypy bylo absurdní. Z těch archetypů se staly jen modelové případy a ty detajní technické znalosti se od toho oddělili. A tím mítus přestal fungovat jako něco, co by integrovalo lidský život. Kde je tady jaká svoboda? To bylo propadání té technice. Ta svoboda byla v tom mítu furt. Ale ne od mítu, ta svoboda byla furt v tom mítu. Člověk se cítil v těch technických věcech udolávaný a vracal se k tomu mítu, aby se osvobodil, aby prožil opět to své osvobodení od sebe. Takhle to vypadalo. Já jsem toho formatoval, toho jsem nečetl, ale když si to líčí jinak, tak to líčí blbě. No tak on to líčí tématickému mluvu, ale líčí on tak, že ten rád postupoval jaksi svobodě své děti. A svoboda je v tom, že se dá něco dělat bez těch lidských, bez těch, že se to dá dělat technicky, že se to dá zvládnout. A ten Bůh se tomu raduje. Já vím, že na něj jeho děti kašlou. Čím dál víc. A s tím se stále samostatní. No bych chtěl vidět, na čem tohleto ukazuje. Zajímá ho teda. Mně se zdá, že ta svoboda, ten izraelský nitiček, že spočívá úplně v něčem jiným. Tam se vůbec neukazuje, že to je novká technika. Tam je tady prostě taková hluboká vděčnost k spadání zákonů. Protože ten dospělství, že vlastně vedl k dospělství, k svobodnosti. Dobře, to říkáš takový obecný, ale rozumíš, vedl. Ale jak? Tak řekněme teda, když byl vyzvan Abraham, aby odešel z města a z té společnosti, v které žil, ale to nebylo nic technického. Tam to nebylo na základě nějakých parametrů, který by získal. Prostě to je úplně nějaký napříč. A tam jenom nechává za sebou. Všechno nechává za sebou. A jde do neznáma. Ne, že by nechával stranou nějaký vazby na archetypy a teď se oddal jenom nějakým profáním aktů. Ano, to to není. Že by se stál odborník agrotechnik nebo odborník na pystování stát. Pravda je, že potom jeho další patriarchové jeden zvlášť proslul nějakou technikou, že dával žrát nebo koukat kozám. To je takový podpuk. Ne, prostě nám pokazuje, že tohleta svoboda, která se baví, že oni zasily a ono to vyrostlo, i když nekultickým profáním u toho se kultickým neplakali. Páč, jak si ten hospodin jim to umožnil, tuto svobodu. Tím ten hospodin podporoval tu profání oblasti. A končí to k tomu, proč je támodem. A končí to k výprávěním z támodu, když se přeoradí dvě strany. Jeden značně dovolá hospodina a hospodin mu dá za pravdu. A ta druhá strana řekne, odkdy se hospodin plete do té logické debaty, aby byl proti bísmu. A Bůh se tam jako podle ty povídky raduje, hechtá se v nebesích a říká, výsilé mě přemohli, jsou silnější, už jsou silnější než já. A je to vlastně starý běžnák, který od začátku si přál, aby se lidi omešli bez něj. To je koncept Ericha Fromma. Teď ty lidi opravdu ten jim nebránil, ten jim neblzdil jako ostatní, chtěli zamechat v temnotách, kterým to naopak vždycky, když oni se rozhodli udělat něco samý, bez něj, tak on se s toho nevelal. A jenom když to nedělali ovšem s někým jiným. Byl rád, když bez něj, ale taky muselo to být i s tým druhým. To je opravdu to, že tam opravdu mně se zdá, že jde o něco jiného, než o to vydělování profání oblasti z toho světa mýtu. To není takové. To vydělování profání oblasti světa mýtu, to proběhlo ve starém řecku. A ta filozofie, na tomhle participovala, na tom se založila a tu reflexi provádila právě na těchto činnostech. To je pravda. Ale v tom starým zákoně, v tý izraelský tradici, tam šlo o úplně jinou věc. Tam ty profání oblasti, tam nějak vůbec nejsou pro tohle důležitý. Tam ten hlavní moment byl podpor vůči Bohům cizímu. Nikoliv emancipace nějakých oblastí pro profání. Tam byl podpor, to bylo asi takový postřed, který byl podpor na to, asi takový postřed protimítický. Ale ta svoboda byla chápána jedině jako konec od toho otrodství. Konec otročení. Tím pádem se nemohla opírat o žádný technický profanity, protože tam právě to otročení bylo nejhorší. No nebo technický, nebo prostě o morálku, která tam stojí samozřejmě, což nezpomáhá života. Vždyť jsou z toho zakládající. Je to prostě cesta ke svobodě podle toho profání. Já nemám úspolit, že to je cesta ke svobodě, ale nemá v tom žádnou roli to vydělování, ta emancipace profání toho vlastní. Já teda o ničem takovým nevím, že by v tomhletom byla zakládána ta svoboda, toho svobozování. Od tohle vydržet. Já vím, že tam ta svoboda byla větší než jiné. Zdává prostě tak nějaká, že má takový botol, když nestojí na začátku, a to je slovo toho jednoho radída, tak jsou přátelci jedinec, bližnímu co sám sobě, a ostatní je jen komentář. To je ten, který to je, který já by toho řekl. Čili on chce mít na to, že vlastně ty vztahy byly seba přeměněny na tu morálku, na ty bezlidský vztahy, a ostatní je jen komentář. Měl bym blížího svého, které je slovo radída. Tak to je prostě cesta k takové samostatnosti vždycky při té důležitosti, že on ustupuje na pozadí. A kde tam je ta profanita? Ta profanita je prostě všechno, všechno se stává profání. To je jedno až vydělování profání oblasti z toho zvětavníku. Tady se stává všechno profání. Jiným způsobem totiž tím, že se rouší mitus. A ne, že se soustředuje na jistých místech sakrálních a že z toho vypadá, až se to tam nevejde. Tady se likviduje ten ústřední nerv. Já nevím teda, jestli to má smysl, že na tom takhle furt rajituju, ale jak to vlastně vzniklo? Ta to vypadnutí, že? To vypadnutí z té původní, z toho původního vztahu k ustavujícímu. Ten původní vztah k ustavujícímu má všechno, v přírodě všechno. Nějak to bylo stvořeno, že? Řečeno teologicky. To všechno je nějak někdy zanoženo. A funguje to, jak to funguje. Otázka. Dobrá a zlá se neklade. Dobrá a zlá se neklade. No dobrá jo. Znáte, že je to dobrý. No dobře. To je zhlediska subjektivního tvůrce, který je uspokojený. Ale otázka dobrá a zlá myslím, pro to stvoření se neklade. To je otázka zvečší. To je otázka z velčiny. Teď člověk se z tohohle světa vyděluje, protože z něho vypadne. A vypadne z něj tím, že se vstáhne k sobě. A cítí to jako vinu, jako pád, jako prohřešek, jako něco, z čeho se vzmocňuje nevolnost. Není v tom rád, děsí se toho, to je vříš, úvodně, to není něco, do čeho člověk se hrne, zrozkoší. Se toho děsí, že? Je to vřemeno pro něj. A chce z toho utíct. A utíká do toho, do umělýho světa, protože nemá zakotvení, tak se zakotvuje na fikcích. Ty fikce jsou užitečný, tak si můžeme takhle teď posoudit, jako zdálky, že protože si v tí nahodilosti přece zachávávají jakýsi teda souvislosti, tak to je užitečný. Ale podstatně, hluboce, životně, to je omyl. A člověk se neoslovozuje tím, že ty mýty začnou vrzat a skřípat a trhat se. Protože když se to děje, okamžitě přijdou nové prostředky, jak to všechno spevnit a udělat nepustřel. Ní brž, to skutečné oslovození, vůbec nemůže zakládat na tom, že se to ujařmení drolí. Ale že je podtěto ukořené. Na to podtěj ukořené je odvrat od zakotvenosti v takovém údajně ustavujícím, které je v minulosti a přivrácenost ke skutečnému ustavujícímu, které je v budoucnosti. Ten odvrat od minulosti a přivrácení k budoucnosti orientuje novým způsobem lidské život a dává mu tu nejzákladnější informacií, která je v budoucnosti. A dává mu tu nejzákladnější ingredience, tedy svobodu. Svobodu od minulého a svobodu pro budoucni. Svobodu od toho, co už je a pro to, co ještě je. Svoboda je tedy v tomto smyslu, že to je osvobozenost o tom, co bylo, co je dáno, co je hotové jednou prožití. Takže v tomto smyslu i nějaká morálka je to zase jenom jinej mitus. Zase je to užitečný, když je odmítnout morálku, se může stát jako nejlepší cestou k naprostému bankrotu. To je samozřejmě i to nejlepší, právě to nejlepší se může nejlepší vzkazit. Ale když odhaleneme od toho akúzu, no tak ta svoboda znamená otevřenost do budoucnosti, otevřenost, která není ničím reglementována a tedy ani žádnou morálkou. Ani tou nejcivilnější, tou nejobčatštější, tou nejmeně teologickou, nejpragmatičtější morálkou. Ani tím. Takže tady vůbec ta svoboda není založena v ničem sekularizovaným, v ničem profaným, žádným, žádným, v žádném vydělení profáních oblastí nebo sekularizovaných skutečností. Ale v odmítnutí všeho, co je dáno, co je hotové jednou pro vždy, jako normy. Tepový materiál, joučeně jistého materiálu, z kterého asi vybírám, to se mě hodí. To z toho květka je vodný táž. Protože třetinci nám říkali, že to, jak se nám to vysvětlili, jak se nám to dívá, takže to je mýtu. Protože to předpokádá tu původní ústavnost. A vopravdu to vypadalo tak, že proti tomuhle tomu teď předkládáš něco jiného, které nebude mít tu vadu toho, že to je mýtu. A to je s tou pravdou. A teďka říkáš, že v oboje je pravda, že v oboje platí, ale že to je pod sobě. U Kierkegaarda je to ano. U Kierkegaarda je evidentně to mýtus,

====================
s2.flac
====================
No ale jestli pak o nás třeba myslíte, já tam nemyslím za úžitečnou roli v těch dnách, protože třeba je to myšlenka o tom, že jsme všichni jaksi poddělníci na těch božích boží lásce života svého děti všichni a tak dává, dokud se to stát založilo výsledkávat na to myšlenkách. Takže to tady taky je. Ještě blíž by se to mělo dát, čem to taky je špatně, čem to je testný, čem to možná v koneckoncu dá láska vyššího k myšlímu, je to takový něco v něčím, což přijímáš jako odlehky nějakého většího světla, svých parlamentového. Nevím jestli teda, já bych to nechtěl opravdu ještě víc se s tím zadejlat, jak by náša participace vyšla na, nejenom ve stavě mezechla, ale vlastně jak to nám vyšlo na celostnou církevní dogmatizaci. No tak to určitě jo. Já jsem říkal, že dost dobře nemůžu najít porád ten arkemenův bod, s kterýho bych s tím hnul a odsunul to stranou. Prostě mi to jako připadá, že to je držitelné, i když jsem teda nadnačil, jak já si to trošku upravduji. Ale co já můžu dělat víc, než se podívám do Levina se a pokusit, že to tam znají najít, jestli tam těch argumentací má víc. Takže to já bych znašel písničce o něm. Samozřejmě ta je dělaná tak, že na dvě stránky, nebo na tři stránky, jedna pýtate, a když tam koukneš, tak vidíš, že je to tam. No ale vlastně, kdyby tam nebylo, se nic neměla, vlastně vysí to na něčeho úplně jinému. Čili, než já to najdu, samozřejmě, co to bude. Takovým způsobem je, že je tam existuje taková exteriorita, to znamená, ta pro Levina, nebo pro tebe, ta existuje, aby byla možná bezpoznávní práci, která je taková taková taková jiné, a účastně potom překlašení toho, toho voddělení, které pro všem, to je ta straserová interprecie Levina. Já bych to řekl úplně jiná. Především ta exteriorita potývá v tom, že, bych řekl napravdu tomu Krippilorovi, že konec komputera, všechno je právě. Všechno, co bych říkal, všechno je právě. A subjekt představuje takovou tu zvláštní strukturu, my to negramovali v události, nebo to bylo vzpomínáno, ta událost, kterou to objeví. To je, to je. Udál je něco, co má začálet ludě v konec, že když se skončí nic, to není nic, prostě už jako kdyby to nebylo, leč, že na to něco navazuje. Pokud se taková další událost nenajde, tak jako kdyby ta událost vůbec neprodělala. Jenže existuje možnost. A událost, co to vlastně je? To je vzněšňování vzněšňování. A to, co my vidíme na události, je jenom ten postup toho vzněšňování. Když to ta událost celá, tak se děn už začala daleko dít, dokud se připravuje to vzněšňování. A potom, když to nitro, to je to nitrátní úšest, bylo vyčerpané, tak to vzněšňování ještě má jako úžasnost, že někde se to dál. Ale je tu možnost, že ta událost je schopna vrátit k samotnému sobě. A taková událstvá je schopna se vrátit k sobě samotné. To je spojit konec s držátem, co říkávali tady. Tak to je tu věc. No a k obstavě tu věc zvláštní, že se z toho procesu té realizace této věci, to vzpředmětňování, to vzněšňování, že se z toho nějak emancipuje a vrátí se k sobě, aby se založil znovu. Je to takový zájem na sobě, který je společný. A tohle to, tenhle ten zájem na sobě, ta vydělenost, ten odstup, nejen od toho kolem, ale i od vlastního předělení, to je vlastně základ té exteriory. Právě proto, že se ten stupěk k sobě vrátí, tak zakládá jakousi svou níternost, když není přístupu ze žádných prami, leč před semnějšek. A tohle to ta druhá událost udělá taky, a ty dvě události se nikdy nesepkají, leč ve svých vnějších realitách. Takže tak, jedna událost může například navazovat o tu druhou jedině tak, že sama se vrátí ze svého vnějšení k sobě a přinese jakésy informace, jak její vnějšek narazil na vnějšení nějakého jiného události. A ty vlastní události ještě neznějšení, chtěl jim jenom představit. A co jsme říkali, že definičně subjektů, že událostka je schopna vyrátit samotný věk. Čili na této čistě ontycké rovině se odehrává něco, co synkety potřebuje a zatím spístuje na úrovni psychický a etický. No, tedy mně se zdá, že tohle je ten základ celého problému, exteriorism, že tam je splněno něco, co úplnou kritikou je, že je to nespíš. Kdyby byly jenom události, které jsou schopný vrátit sami sobě, tzv. primordialní události, to by nebylo světa. Svět je jenom díky tomu, že události jsou jednak schopný navodovat sami na sebe, se smrtí ve sobě a díky tomu, že jsou schopný reagovat na jiné události. Protože co to je, když nějaká událost má reagovat na jinou událost? Znamená, ona se s ní musela někde spravit. A jak má na ní reagovat? Musí se vrátit sama sobě a založit nějakou novou svou strukturu, nějaké nové půjku věc, které už je nějakým týtem obejměné tím naražením nebo cestáváním sobě na události. Předpokladem reakce je, že se tady ta událost vrátit sobě. Událost, která není schopná se vrátit sama sobě, není schopná ani se reagovat. Co to znamená? Kdyby všechny události byly takový, že nejsou schopný se vrátit sama sobě, tak by tady byla pluralita událostí, kdyby o sobě nevěděli, to by byly naprosto analogie monád, lajnictovské finominy. No vlastně opravdu to týkalo, že to byly takové události, monád, monád. A o všem bylo by to ještě teda horší, než u toho lajnicta, protože by neexistovaly žádný struktury vnějšiní, v kterých by byly ty jednoty události se staveny. Takže to u lajnicta teda, kromě toho, že ty monády mají svůj vnitřní život, tak jsou vnějšně rozestaveny v určitým způsobem, i taky odpovídá tým, co je na nich harmonie. A ten vnitřní život ty monády se vyčařuje, ten vnitřek se vyčařuje, takže stále vnitř odpovídá tomu reálnímu rozložení té monády. Tak tohle by tady ty bylo. Tady byly jenom prostě ty jednoty události primordiální, takže nebylo by vůbec nic. Žádný svět by nebyl. Žádný struktůr, žádný... Tady byly jenom ty vnitřní životy teď v těmto věci. A ty by samozřejmě byly naprosto analogický, poněkud byste ničem narišili. To byly ty primordyální události, které mohou být různě jednice tomu, že na sebe různě způsobnovaly, na sebe reagujou. Tak pokud by to byly tedy ty primordyální události, tak to byly ty nejjednodušší, nejkrajší takový ty kvanta události. Čiže nedělo by se vůbec nic, fakt. Takže je z toho jasný, že díky tomu, že ty události tedy v sobě a tím pádem, jak si propadají dluh, trhnou toho svýho zbroje vlastně, toho svýho normálního průběhu. Prostě udělají něco teda jako například. Díky tomu teda je svět, jaký je. Čiže je to tak, pokud bychom to nazvali nemocí, pokud to jako je v úpadke, tak je to ten nezbytný úpadek, před který teda jedině je realizovatelná pravda nebo realizovaná, ale to bude použitý, ať už to neznamená jakkoliv. Prostě je to něco nezbytného, co básí negativní právky, ale je to nezbytný. A teprve jestli tím, že projdeme z tohoto nemocí smrti a překonáme ji, tak teprve z toho je život. Ten život, který neprojde s tím nebezpečím, toho nemocí, tak prostě stojí za ním. Není to tedy tak, že by na začátku ten život, který tím neprojde, že by to byl za týděk, a pak to šlo půlstež úplně do hodně konečně. Právě těma slušnýma, které je zdáno. Já to teda nepodobuji. Já jsem měl pocit, že tenhle model jsem odsoudil. To nechtělem. A výkonně si postavím tedy ten model právdou, že tomu není tak, že to odvrátnýho zakládajícího líčí tak k sobě líčí, tak k zakládajícímu, ale tak, který je zakládající, kdo člověka zakládal čtyříče a člověk strácí to, co ono zakládalo. Ustavující. My jsme právě ználi, že ten právný model, že tak tomu není, že to tímto model spolí právdou. A proti toho, když si postavil ten tvůj model, to je pravdou. To nejsou dvě možnosti. To jsou dvě etapy na té přírodní, přirozené rovině, která je tak, jak to ten ČR líčí. Tak já jsem se to nevěděl, tak jsem si to nepoznamenal. Já jsem si to nepoznamenal, když jsem to představěl, že to je vždycky důležité, že se to ani neodpovídá, co říkáte ČR. Vlastně naše zkušenost nám říká vždycky jiného. A já jsem se to považoval na ten model, který se označuje nějakou falečnou reflexu. Fakticky, na těch nižších rovinách to takhle je to dál. Takhle to tam je. To nedovedeme představit jinak. Čím se to liší? Teda člověk takým, jako všechno ostatního, je založen v pravdějští noc, nebo má tu nějaké hroje v pravdě. Ale v pravdě nikoliv jakožto v pravdě. Protože pravda se projevuje všem mu možnými působy, ale jako pravda jedině skrze řeč. No a teď člověk jim, že se vytrhne toho svýho zakotvení v pravdě, nejako v pravdě. Takové zakotvení v pravdě jak jsou zakotvené všechny věci. Všechno, co se děje v nějakého toho pravdě. Tak takhle je taky zakotvení. Že se z tohohle zakotvení člověk vytrhne, tím se stává jakýmsi zvláštním celému světu, tedy přírodě, jak to vás ukáže, odcizeným tvorem. Tím vypadne z přírody a odchce se v jakýmsi vzuchopráznu, nebo prostě je odtrženo od svého základního. A ten věc, tý odtrženost, je pak řešit určitým způsobem. Archaidskej člověk, s tou hodbou nítickou, že ale to je pak, to je možný, to se měně známí, nebo co dělat. Ne, prostě musí hledat jiné zakotvení. Ať z toho původního zakotvení v něm jsou zakotveny všechny městy, všechny děje, nevíte jak. On už nemůže se k tomu vrátit, takže vytrženej, a musí se v tým pravdě, nic mího tady není hodnějšího, se v tým pravdě musí znovu zakotvit, jiným způsobem. A jiným způsobem znamená přes řeč. Sprostřednicím řeči. To velké zatímkvení, že zakotvení v pravdě přes řeč je zakotvení v pravdě jakošto v pravdě. Což tamto všechno zakotvení není jakošto v pravdě. Já jsem to tak jen vrátil, ale myslím, že to tady bylo zlečené, že jsem to tady mohl zkoušet taky, když to je normální, když to máte jít. Já jsem se právě domníval, že to nový zakotvení v pravdě, se mělo vlastně ukázat, že to tam vždycky fungovalo. Rozumíš? To, co říká pětiná života, je spanečná referce, jako předmět. Je vždycky dobrý člověk, a on to nový zakotvení, že vlastně fungovalo vždycky. To vždycky tak bylo. Ne. To v žádným případě bylo nepochopení, což v žádným případě nemohl říkat. Až to je elementární věc, že člověk musí přetrhnout to opupeční šňůlo, aby navázal s tou pravdou kontakt na nový důležitosti. Že dokonce pravda ho tomu nutí. Že to je teda ta nutná cesta, že člověk musí projít tím vytržením. Já musím odtržením. To jsou odlaučenosti, to jsou odcizenosti. No, ale možná i to není hodný, že to nějak spojí s takovým nějakým involením člověka. Kam myslíte to odtržení, jako jejich historický položené? Vždyť to je tam, kde se člověk ví odcizení v přírodě. Tam to končí. Teď je chvíle, kdy mění zakotvené důležitosti. To není pravda. Je zakotvené přes mítus v tom samému. Já myslím, že ta odcizenost, jestliže tady vykládá nějaký, jestliže se člověk vlastnil extra v přírodě, takže to bylo to zakotvení, jako si hned v tom mítu si ho hned mohlo mít. Víte, že mít, jaký člověk odcizený, jako je a není, tak tím víme. To, čemu mírovně odcizený... V přírodě odcizený je. Ne, není. Je. On se nezakotil v témž. On se zakotil v něčem jiným. Jenomže, když přichází orientace díry, ukazuje, že to zakotvení v mítu je zakotvení na ně. Že to nestačí. Že to prostě pro lidský život je málo. A vyrve ho ještě i z tý zakotvenosti v mítu. A není to tak, že být zakotvený v mítu byla jenom nějakým rekurzem k té původní přírodní zakotvenosti. To není. Ten mytický člověk je jednou pro vždy v přírodě odpočívaného. Ale jde na druhé straně právě jako, že v tom celém tom mítu taký zakotvení má. Má zakotvení, ano. To je pořádně. Jenže to zakotvení, které hlupá naše člověk. Velmi brzo. Teda brzo. Po několika deset tisíc letech. Takže ale tam zase platilo. Už po tom vytržení. Zas to platilo? Protože zase vytržené? O tom stavu zaklárajícím, který je při nauhod a k sobě a opak? I v tom mítu to platilo? I v tom zakotvení to? Mítickým to platilo? Rozumíš vytržené? Ne. To, co ty si tady vyjíčil. Ty teda ty stavu. Poznat něco dál. Tak, jeden z kterých. To je ten stav ustavujícímu. Ustavujícímu, že jo. Ano, toho vytržení. Toho vytržení ustavujícího sloboda. A to je ten stav, který se vytrže, to máme v pásku, což je nového jasný. Je ten stav k sobě, je vždycky na úkol stavu ustavujícímu. Ano. A naopak. To většina nás nabídá. Tak, ty jsi to mohla položit jako model, jako obrázek toho vymazíky se z přírody. Teď jsme to zlopakovali, co tady děláš. Ale, vždyť křesi, tak jak já říkám, tak se se vztahuje vůbec i na vnitřní člověk a i na náboženský člověk. Dobře, jaký nábožňů teda se vztahuje taky? No, ten platí... Co teda? Za sebe zastavil u člověka, už jako sta člověka, mimo cílem, zastavil stav k ustavujícímu. A jako návratárka. No, to nechci teď ani říct. Zastavil ten stav k ustavujícímu, který byl na úkol stavu k sobě, to platí teda, už náročně člověka za to platí. No, počkej. Zastavík je to přesnej opak, co říkáš. Tam bylo stav k sobě, který byl na úkol stavu k ustavujícímu. A tady nemáš stav k ustavujícímu, který je na úkol stavu k sobě. Říká to opak. A ne to teď. Stav k ustavujícímu. No. To je kotvě. No. Je vždycky na úkol stavu k sobě. No, ale to vůbec květovna nemá to dělat. To říká opak. Stav k sobě je na úkol stavu k ustavujícímu. To je jaký pořád. To si může připadat, že to platí na outé strany. No, to si může připadat, ale v Keckorově tam není ani o tom slovo. My jsme taky o tom ani slovo nepronesli. Naopak je to tak, že člověk se vytrhl z přírody, přesně tak v sobě, ale z toho původního božského určení se vytrhl tím, že se vrátil v sobě. Jenže tato smrtelná nemoc, která takto začala, propadla smrti. Protože člověk se léčil něčím, co bylo horší než tak sobě. Se léčil tím, že zaustavující si tady zvolil něco, co byl kámen a dřevo. Modlu nebo co? Prostě začalo těmit. Prostě on tady měl archetyp, já bych si myslel, že se zachrání. A v podstatě řešil celý problém jen psychologicky. Pro něj to bylo jakýsi výstění, pro něj to subjektivně bylo jakýsi uklidnění. On se zase sám sebe zbavil. On se identifikoval s tím branzovém a s tím konečně měl dojem, že se zbavil toho prokletí, že je sám sebou. To je funkce výstupu. To je náhražka, suroga toho původního ustavujícího. Tady zase tě člověk vázá na jaké jsi ustavující, jenomže to je jenom fikce, to ilude. To žádný skutečný ustavující nebude. No a pak to probíhalo skutečně tak, že někdy se zvětšoval ten postavek. Takový ty samostatnosti v pohodě člověka na úkol tedy těch člověka přece. Jak možná. Já si pomylám, že třeba ten nejvíc front to bude být jako bohové, jako přirodný macháníčka. Ale myslím, že se možná těch bůhů se nějak opřává. Ty svobody, těch svojich věcí. Já říkám svobodě, ale kde tady vidíš tu svobodu? To by se soudilo přivrátit sami sobě. A kdybychom to nepřivrátili? Čím byl narušený mýtus? Fakturisti, čím byl narušený mýtus? Že se emancipovaly určitý technický oblasti ruského života. Zatímco z začátku se zasejívalo a nebo lobilo. A já nemyslím, že se tím napodoboval archetyp. Tak později se ukázalo, že je daleko lépe zasejívat s touhle metodou, než s támhle metodou. A že ještě vzdy šikovnější je používat těhle semena než jiné semena. A teď už to bylo všechno tak komplikované, že si vymyšlet nový archetypy a tak dále, to bylo absurdní. Z těch archetypů se staly jenom takový modelový případy. A ty detajní technický znalosti se od toho oddělili. A tím mýtus přestal fungovat jako něco, co by integroval ruský život. Kde je tady jaká svoboda? Naopak, to bylo propadání tých technice. Ta svoboda byla svobodou mýtu. A ne od mýtu. Ta svoboda byla podstavitou. Člověk se cítil v těch technických věcech, se cítil udolávaný a vracel se k tomu mýtu, aby se osvobodil, aby prožil opět to své osvoboditoste. Takhle to vypadalo. Já nevím, jak to ličí, já jsem to promatoval, tohle jsem nečetel, ale jestli to ličí dinas, tak to ličí blbě. No tak on to ličí, které nabývala s tím moho, že to je rád obstupovat s svobodě své věci a tohle je v tom, že se dá vytřebovat bez těch lidí, ale se dá dát každým způsobem vládnout. A ten Bůh se tomu raduje. Já vím, že na něj jeho dítka šlo. A s tím se stále samotný. Já bych chtěl vidět, na čem to to ukazuje. Mě se zdá, že ta svoboda, ten výborovský větíček, že spočívá úplně o něčem jiným. Tam se vůbec neukazuje, že to je nějaká technická věc. Tam je tady vlastně taková hluboká většinost, jako v starém základě. Proč je to, že vlastně ten dospěl svobodnosti, to říkáš takový obecný, ale vezl. Ale jak? Tak řekněme teda, když byl vyzván Abraham, aby odešel z města a z té společnosti, v které žil, tak to nebylo nic technického. Tam to nebylo na základě nějakých parametrů, který by získal. Prostě to je úplně něco napříč. Tam jenom nechává za sebou, všechno nechává za sebou. A jde do neznáma. Ne, že by nechával stranou nějaký vazby, nějaké archetypy a teď se by oddal jenom nějakým propáním aktů. To tam nebylo. Takže, že by se zde stalo odborník, agrotechnik nebo odborník na vystávání stát. Pravda je, že potom jeho patriarkové jeden z váš, která proslu nějakou technikou, která řekla, že rád se mu koukat, že mu poznáme. To je taková takový podpuk. A se zavotavuje, že to byla ta svoboda, která se nás, že oni prostě zasili a ono to vyrostlo, i když nekulturský propání. Kulturský neplakaní. Pášte měl, jak si ten hospodin měl, jak jim to umožnil, tuto svobodu. A tím vlastně ten hospodin podporoval ty propání oblasti. A končí to bylo to toho, že tam budem, končí to vlastně s výprávěním svobodu, když se vlastně přovradí, jsou vlastně dvě strany, jeden značně dovolával hospodina, a hospodin jako mu dá zapravdu, a ta druhá strana říkne, on když se hospodin plechne do teologický debaty, když syne mu nemohu přesystát, a budou vlastně přesít i proti výzmu. A Bůh se tam jako podle politicky se tam raduje, chytá se do debaty a říká, výsilé lidé přemářují, jsou silnější už, jsou silnější než já. Je to prostě starý dědula, který je od začátku přál, aby se lidé omešli ve změnu. To je koncept Elícha Svobody. A ten izraelský Bůh to dělá nejvíc. Ten se lidi opravdu nebránil, ten je revrznil jako vlastní, chtěl zanechat srdota, který to naopak vždycky, vždycky naopak vždycky dělá něco státní, které vždycky ta konceptová vláda. A jenom když to nedělají ovšem s někým jiným. No tak to je to co? Byl rád, že jsi bez něj, ale taky musel to se vždycky zvojit. Jo, to je myslitelné. Ovšem to je právě to, že tam opravdu nesestá, že jde o něco jiného, než o to vydělování, ty propální oblasti z toho světa mýtu. To není, to není takové. To vydělování propální oblasti z světa mýtu, to proběhlo ve starým řecku. A ta filozofie na tom neparticipovala, na tom se založila. A tu reflexi provádila právě na těchto činnostech, a tak dá se, to je pravda. Ale v tom starém zákoně, v té filozofické tradici, tam se šlo o úplně jinou věc. Tam ty propální oblasti, tam nějak vůbec nejsou pro tohle důležitý. Tam ten hlavní moment byl podpor vůči Bohům světským. Nikoliv emancipace nějakých oblastí. Tam byl podpor, to bylo asi takový postřed proti-mýty. Ale ta svoboda byla chlápána jedině jako konec osrotství, konec osročení. Tím pádem se nemohla opírat o žádný techniky pro panici, protože sám právě to s tím osročení bylo nejhorší. Takovou technickou svobodávku, která tam stojí svobodně, je to prostě cesta ke svobodě. No to je cesta ke svobodě, ale já říkám, že nikdy. Já nemám úplný zem, že to je cesta ke svobodě, která nemá v tom žádnou roli, nemá to vydělování, ta emancipace pro paní toho vlastní. Já teda o ničem takovém nevím, že by v tomhletom byla zakládána ta svoboda, to osvobodování. Já vím, že ta svoboda byla větší než jiná. Zápáhá prostě tak nějaká, že má takový boto, když nestojí na začátku, a to je věc, co dokonce znovu razdílá, tak se opravdu předmínit, čeho spočívá celý základ. Ono říká činní blížní, co sám sobě přeji, a ostatní by jen komentář. Je to tady celý jávelíkohradam. Čili... Chvíli bychom se theskali, bychom se centralně přiveryli na tom orátu babylíků starý a ostatní jen komentář. Čin antiquisty byli druhý horstv norálem, ostatní jen komentář. To je vlastně cesta, že to takový samostatnosti lidský připravení bude a postupuje na tom radu. A kde tam je ta profánita? Ta profánita je vlastně všechno, všechno se stává profáním. No jasně, no takže tady se měneš vydělování profání oblasti, teda toho větarnostu. Tady se stává všechno profáním jiným způsobem, totiž tím, že se rouší místu. A ne, že se soustředuje na lidských místech sakrálníka a že toho tak více nějak, že z toho vypadá, ale z toho tam nedejde. Tady se likviduje ten ústřední národ. Já nevím, jestli to máš mysl, že na tom takhle pocit variatuju, ale jak to vlastně vzniklo? To vypadnutí, že? To vypadnutí z tý původního stavu ustavujícímu. Ten původní stav ustavujícímu má všechno, v přírodě všechno. Nějak to bylo stvořeno, že? V přečinu teologický. Že to všechno je nějak někde zahořeno. A funguje to, jak to funguje? Otázka. Dobrá a zase neklasická. Dobré, jo. Je to dobrý. No dobře, to je shlediska subjektivního tvůrce je uspokojený. Ale otázka dobrá a zla myslím pro to stvoření se neklasická. To je otázka velká. A teď člověk se z tohohle světa vyděluje, protože z něho vypadne. A vypadne z něj tím, že se vstáhne k sobě. A cítí to jako vinu, jako pát, jako prohřešek. Jako něco, z čeho se vzmocní nevolnost. Není v tom rád, děsí se toho, to je řík, že úvodně, to není něco, do čeho člověk se hrne. Se rozkoší. Ze toho děsí, že? Je to dřemeno pro ně. A chce z toho utíkat. A utíká do toho, do umělýho světa, kde, protože nemá zakotvení, tak se zakotvuje na fikcích. Fikce jsou užitečný, tak si můžeme takhle teď posoudit, jako zdáte, že ty nahodilosti, které se mu zachávávají, tak je to užitečný. Ale podstatně, hluboce životní, to je ominu. A člověk se neosvobozuje jim, že ty míty začnou vrzat a skřípat a trhat se. Protože když se to děje, tak tady výhled okamžitě přijdou nový prostředky, jak to všechno zpevnit a udělat nepůjče. Niblž to skutečné osvobození vůbec nebude zakládat na tom, že se to ujařmení droží, ale že je podtěto ukořené. Na to podtětí ukořené je odvrat od zakotvenosti v takovém údajně ustavujícím, které je v minulosti, a přivrácenost ke skutečnému ustavujícímu, které je v budoucnosti. Ten odvrat od minulosti a přivrátení k budoucnosti orientuje novým způsobem lidské život. A dává mu tu nejzákladnější ingredience, tzv. svobodu. Svobodu od minulého a svobodu pro budoucní. Svobodu od toho, co už je a pro to, co ještě není. Ta svoboda je tedy v tomhle tam. Že to je osvobozenost do toho, co bylo. Co je dáno, co je hotové, jednou pro všechny. Takže v tomhle smyslu i nějaká morálka, že to je zase jenom jinej nutus. Zase je to užitečný, je teda příměstě odmítnou v morálku. Se může stát teda jako nejlepší cestou na prostýmu bankrotu. To je samozřejmě i to nejlepší, právě to nejlepší se může nejlípskavit. Ale když odhledneme od toho akúzu, no tak ta svoboda znamená do budoucnosti otevřenost, která není ničem reglementována a tedy ani žádnou morálkou. Ani tou nejcivilnější, tou nejobčanštější, tou nejmeně teologickou, nejpragmatickější morálku. Ani tím. Tady vůbec ta svoboda není založena v ničem sekularizovaným, profáním, žádným vydělením profáních oblastí nebo sekularizovaných skutečností. Ale odmítnutí všeho, co je dáno, co je hotové jednou pro vždy, jako normy. Teplou i materiál, součíně i z toho materiálu, z kterého vlastně vybírám, to se mi hodně líbí. A z toho květka je to teda podmítání. Předtím jsi nám říkal, že to, jak vám to vysvětli, jak vám to dívá, takže to je mýtu. Protože to předpokádá tu původní ústavnost. A vopravdu to vypadalo tak, jako že proti tomuhle tomu teď předkádáš něco jiného, které nebude mít tu vadu toho, že to je mýtu. A to je s tou pravdou. A teď se říkáš, že to je o moje pravda, že o moje práci, ale že to je pod sobě. Pro Kierkegaarda je to ano. U Kierkegarda je evidentně to mýtus, protože on tam na jednu rovinu dává.