Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
My teda bereme nějaké to nejmenší, bereme kvantum, že ale vemte si třeba, když si vezmu třeba to, že elektron byl považovaný jako za základ a pak se vždycky odměnil kvantom, že vždycky násobr, že jakkoliv náboj mohl být pouze násobkem náboje elektron. A nakonec se zjistilo, že existují náboje, které jsou ještě menší než náboj elektron. Takže existují třetinové náboje. A co když nakonec můžeme s časem dojít k tomu, že toto kvantum není? No, tak bude nějak jiný. Vždycky jsme neřekli, který to je to kvantum. Když my uvažujeme nějaké kvantum, tak byste popřela to, že bychom ho mohli nějak dál rozdělit. Protože uvažujeme to nejmenší elektron, který je tady v dispozici. Byl to konkrétní elektron celý set, o kterém jsme mluvili o kvantu. Nejenom se zjistilo, že třeba něco až nemění. Když to my mluvíme o tom nejmenším. Já chápu, tam ještě je co říct. Ale elektron nemůžeme rozdělit. Ono je totiž tak, že ta otázka elementárních částic je strašně zajímavá, že na začátku je ten poklad a vlastně předsudek, že když rozbijeme nějakou elementární částici, tak dostaneme částici ještě elementárnější. Ono tohle není pravda. My můžeme rozbít nějakou elementární částici a dostaneme částici mnohem mohutnější a mnohem méně elementární než je. Například my můžeme dostat třeba jakousi integraci, integritu dvou nebo třech elementárních částic. My totiž nemůžeme elementární částici rozbít jinak než silou. To je, že dodáme energii nějakou. A ono to může vypadat tak, že když dodáme tu energii, tak to nerozbíje tu elementární částici. Protože to, co jsme dodali, se sloučí, se srazí hromady, integruje se s tou elementární částicí, kterou jsme dostali a vytvoří se částice úplně jiná. Takzvaných elementárních částic je strašná kůra a už je toho víc než v prchu vůbec. A teď je nejasný, co vlastně je elementární částice a co ne. Důležité je, že když my najdeme třetinovej náboj. Já vím, že u toho byl nějaký problém, který si teď nevybabuju. Není to tak, že by existovaly nějaké třetinkové elektrony. To nejsou třetinové náboje? Ano, třetinkové náboje. Ještě u toho problému asi nevybabuju. Ale je to jedno. K tomu tak je, tak to znamená, že pokud mluvíme o náboji, tak náboj nejmenší není náboj elektronu nebo pozitronu. Níbrž takovej elektron má třeba ty náboje elementární má tři. A za elementární, za ten nejmenší náboj, budeme považovat tu třetinku. Třeba se vám ukáže, že ještě nějakej další a že teda je to dvanáctinka nebo něco. Kvantová teorie neříká přesně, jaké kvantum. Níbrž, že kvantum. Teď ještě to kvantum samo o sobě může mít, má jakejsi rozptyl, že třeba není řečeno kvantum energie třeba samo, pokud je, pokud je není vázáno na hmotu, tak to znamená, že to je kvantum záření. Záření je vždycky charakterizováno frekvencí. Pokud se chová jako vlna. To vždycky v nějaké souvislosti se tak chová. A ta frekvence, ta není kvantována v tom smyslu, že by prostě byly nějaký skoky frekvence. Ta frekvence je jenom jedním aspektem charakteristik toho kvanta. My tam najdeme třeba frekvence takové, které jako by si neodpovídaly. Nejsou to násopně nějaké základní výlky nebo základní čísel, přirozené řady, nebo já nevím. Ale to je vlastně jenom aspekt té události. Ta událost sama jakožto kvantum dohromady nemá jenom tento jeden aspekt, i když má jít víc. A ty dohromady vytvářejí jedno kvantum. Podobně u toho elektronu to je tak, že sice tam třeba jsou tři ty náboje, ale nechávají se jako tři náboje, který dáte v pohromaděným, proč je to náboj elektronu, je to elektron prostě. Tak ta celostnost nespočívá v tom, že by to nešlo rozbít. Samozřejmě to jde rozbít, ale až na to, že nejde rozbít to poslední, že to není možné rozbít do nekonečna. Tato kvantování znamená jenom jednu věc, že nelze dělit nic do nekonečna. Na stále menší a menší části. Ale kde to je, ta nejmenší část, to je těžko říct. Zatím myslím, že nemáme dost předpokladů, abychom to, co jsme tady hypostazovali myšlenkově jako primordiální událost, abychom stotožnili například kvantem, energetickým kvantem. To opravdu nemůžeme provít. To by vyžadovalo spoustu dalších kontrol, jestli už to můžeme považovat. To je podobně jako s atomem. Atom se dlouho považoval za něco dále nedělitelným, až se zjistilo, že se samovolně rozpadá za druhé a možná ho rozbít. A že jsou jakési subčástice, subautomární částice, které jsou elementárnější než atom sám. Atom je vlastně sloučenina, že je vlastně komplikovaná struktura. Ale ta myšlenka, kvanta, nejmenšího kvanta, taky není občasená. To má charakter axiomu, že ne? To nemá smysl porušovat. To je dost dodane nějaký děl s axiomu, ani kdybyste neměli tady nějaký myšlenkový aparat, který vlastně řeje o pomocí. Nemá smysl o něj pochybovat. Můžete s tím i axiom, třeba to, že je všechno spojitý, a on to něco vystavit, ale to je vlastně... Ano, ukáže se teda, jak to pracuje. Z čím je tady polemizujeme? Až tak, jak to pojmá fyzikák do postavení. Nemá smysl v nějakou polohu... No tak, řekněte, on to má smysl teda, protože ten axiom může být úplně blbej. To je potřeba potom ukázat, k čemu to vede a jestli je to nosný nebo není nosný. Každá myšlenka se ukáže jako... Prostě to je něco takového, jako ten světovej etér. Tak to se vyvodilo na základě určitého pozorování, jak se chová záření a jak se chová vlnění jiného typu. Tak předpokládal se, že to vlnění, ty vlny záření, že musí být vlnění něčeho. Tento předpoklad vedl k hypostazi jakéhosi látky a jejich vlastností a tak dále. A pak se ukázalo, že to byla naprostá blbost, protože to je všechno jinak. Takže to se může stát tady taky. Ovšem zatím to vypadá tak, že ta fyzika zpracuje s tím, že tady aspoň v některých oborech kvanta jsou. To, co my zkoušíme, je rozšířit tu myšlenku kvant i na prostor na část, teda konkrétně na část. To jsme si tady do předstávce dostali dost. A to tež platí teda pro prostor. Tam dokonce už ty pokusy se o kvantování prostorů se dějou. Souvisí to třeba s toho otázku o znamených gravitónů, že tam vlastně se kvantuje gravitační pole. Tož je prostor. Tady z toho prvního prosince, nebo osmého prosince, jak nevím ty, jak si tam zaveřel tu konstituci pojmu subjektního centra a pohnízka perspektiv. Toho si se... To je bod? To je bod třináct... Počkej, počkej, špatně, patnáct. Bod patnáct, toho prvního dvanáctí. Aha, dobře, ano, ano. Co jsi to vystavil tady za ty, ten to subjektní centrum a pohnízko perspektiv. A pak si uváděl, nějaký ten příklad si tam dal, ale nebylo mi zřejmý, jak si dospěl. Aby si řešil ten rozpor, ta budoucnost a minulost. No, ten celý problém je možno vyložit na dostat prosté věci, že když se dítě narodí, tak je vlastně úplně čerstvý. A když je stařec nad hrobem, tak je už velice zastávý. Přesto však z jistého hlediska v životě toho starce, to dětí je čímsi strašně vzdáleným a starým. Když toto jeho starostí, je to nejnovější vlastnictví, kterou tady má. Jak je to nemožný, že to nejstarší je tím nejnovějším a naopak to nejčerstvější je tím nejstarším? To je možné díky tomu, že po každé se to vztahuje k něčemu jinému. Že to hledisko je jiný. Když uvažujeme o životě člověka jako vnější pozorovatelé a ten život dáme, rozložíme na časovou škálu, tak to mládí je tím nejstarším a to stáří tím nejmladším. Ale když se na to podíváme z hlediska toho starce, tak pro toho starce to stáří je tu jako stáří. A mládí je kdesi dávno. Tedy rozhodující je ten subjekt a jeho hledisko, v němž se to ukazuje. A teď to je jakoby relativizace celé věci. Jenomže teď pro nás se ta otázka bude klást jinak. Které z těch hledisek je správné a které ne? Je možno událostné dění napnout na časovou škálu jako netopý ranavrata? Nestrácí se tam právě potom to vlastní dějství, to dění? My tam potom přišpedlíme jednotlivý událství z osobního života, z osobní historie na určitá data. Ten a ten se narodil tehdy a tehdy. Poprvé šel do školy tam a tam byl odveden a šel na vojnu tehdy a tehdy. Oženil se tehdy a tehdy první těm a tehdy druhý a zemřel tehdy a tehdy. Co ještě různý věci, co se můžou stát takhle. No ale to není život. V tom životě samotném to vypadá jinak. Tam vždycky to, co bylo mladší, už je za námi. Naše dětství je za námi. Naše mládí je za některými námi. Za některými dokonce je i dospělost. Za některými už je takřka celé stáří. Všechno je to za nás. A to nejnovější je to, co jsme teď právě čist. To je to, co zatím je nejstarší. No a teď to přirovnání je evidentní, že oprávněný je to hledisko toho subjektu o jehož dějství tude. A že ten pohled zvenčí, že může být jedině pomocný, tohle může být ten rozhodující pohled. Takže když pak budeme uvažovat o čase události, tak to potom nás přivede k velmi zajímavému závěru, že, jak jsme tady naznačovali, ta událost proniká do budoucnosti. Takže vlastně hybnost, pohyb, rozvíjení té události, že vlastně se děje proti tomu tzv. proudu časovému. Že totiž každá aktivita, že je jakýmsi pronikáním do budoucnosti. Jež to ten proud časovej, že přináší věci z budoucnosti, přehoupné je před přítomnost a strká jeho minulosti. Čiže je aktivita, že jde vlastně proti tomuhle proudu. No ale jestli, že jde proti tomuhle proudu, tak to znamená, že její čas je obrácený než ten časovej proud. Máme tady teda dva časy. Takže ta událost proniká do budoucnosti. Dokonce. Ano, to je další záležitost, že jestli, že tady je dvojí čas, dvojí proud času, kdyby byl, no tak pak je možný, aby událost s tím koncem navázala na počátek. Nějak. Že je možný tedy, že událost se může nějakým způsobem vrátit sama k sobě. Už samoudálost, že to není až na úrovni reflexe. Tam jsme si to ukázali. Na tom. V Ordovi třeba a tak dále. Ale už samoudálost, že je schopna se nějak vrátit sama k sobě. A teď vzniká otázka, jak to máme chápat, jestli je to spíš tak, že událost je schopna se nějakým způsobem vrátit sama k sobě, třeba v prostoru, ale nikoli v čase. Takže to znamená pak, že tady nějaký ten relikt setrvačnostní trvá. Nebo naopak, že je schopna se vrátit k sobě v čase, ale nikoli v prostoru. Takže potom vlastně ten návrat vypadá tak, že ona se sice k sobě vrací, ale jak žíždívá čára. Otíká. A vždycky jiný prostor, v ní se k sobě vrací. A nebo konečně, to můžeme teda zase ještě interpretovat tak, že tady existuje nějaký všeobecný vymění. To je jedna z možností, že taková všeobecná světová oscilace, vždycky přes čáru mezi vnešním a vnitřním, taková nějaká oscilace. A to je prva na to, že někde navazujou nějaké ty takzvané události, které se dějí. Takže když se třeba šíří světelní kvantů, tak se nestane, že by najednou přišlo do tak řidkýho prostoru, že by tam žádná jiná událost nebyla. Nejprve vždycky tam to vlnění základní nejde a může letět dál. Jinak to zanikne, to vlnění. A tak dále. Prostě je možno to vykládat nejluznějšími způsoby. Co to váží, co odpovídá, co nějak zajímatematizovat, ono si bude dosti důležité a tak dále. Čili my nemůžeme předem říct a vymyslet, co všechno to může být. Ale nicméně je to věc, která nám umožní klást precízně otázky. Precízněji otázky. Právě proto, že jsme si pomohli jakýmsi modelem. Jak jsi ukázal ten obrázek, který se tady na událost bere s tím druhým, když proběhnu sedlino, s toho vněčnění. Tím, že se zachová taková trvačnost na obrázek červeně. Takže se tam prostě něco zachová na té vlastnosti. A pak základní nejde si říkat, že si jedna událost vezme pustý druhý, takže se tím obohatí a tím může vzbývat něco nového. Není co jiné než trvačnost. Tam nic nového nevzniká. To je určitá nepřednost. Já si myslím dotiž, že jestli že vememe vážně, že každá událost má začátek, průběh a konec, takže to znamená, že když skončí, tak po ní nic nezbyde. A jestli, že tam nějakej ten relikt je, takže to je relikt jakéhośi opožděného dozmínvání, které stejně nakonec skončí a zahyne, uhyne. Aby z tohodle reliktu setrvačností vznikla setrvačnost, k tomu je potřeba aktivity nových událostí. A teprve ten tam, kde ta aktivita událostí nezůstává jenom u předávání té pochodnět toho setrvačnostního momentu, když nějak ho integruje do svý stavby, tak tam dochází jakési proměně, tam už to není pouhá setrvačnost, mimože ta událost vykročí na novou cestu. Takže i k pouhé setrvačnosti je potřeba aktivity nových událostí. A ty aktivity je potřeba víc, máli to jít přes práh pouhé setrvačnosti. Už ty setrvačnosti je zapotřeba velký energie nových a nových událostí. Jinak bez té energie by ta setrvačnost prostě by se rozplyzla, by se sedla až k ničemu. Je to nějaký pouhý dozvuk události, nic víc. Jinak bych totiž nepotřeboval těch dalších událostí. Jinak by tento residuum tady zůstalo furt od každý události. O všem tím by svět nepředstavitelně narůstal. Každá událost by měla po sobě nějaké zmetky a teď by tady byla prostě hora těch přežitků. Takže k zachování těch residuí, těch reliktů je potřeba také aktivity. A ta aktivita se může vyčerpávat jenom tím, že se dá vyspocites nechá se vycucat tou setrvačností. Ta setrvačnost je jakýsi parazit na události. Parazit, kterého je možno využít, když máme dost sil, k tomu, abychom ho zapřáli do výstavby. Já řeknu malej příklad. Takovým parazitem je třeba smrt. Smrt likviduje život. A přesto život se dostal na vyšší úroveň, když zařadil smrt do rámce života. Díky tomu, že organismy umírají, tak zvedli svůj úroveň. Tak je možný vývoj. Biologický vývoj. Díky tomu, že je smrt zařazena, to není jenom eventualitou, ale je nutností. Stává se kusem života. Když by byla jenom eventualitou, to znamená, že sice buňky se množejí, nějaký jednomuženční organismy se furt množejí, mnoho jich uhyne, ale ty ostatní furt zůstávají tím, čím jsou. A tím, že právě byl zařazen ten prvek smrti do programu života, takže ta diferenciace buňek, že s sebou nesladnutně jejich neschopnost přežít, dál se množit. Tak díky tomu vznikly organizmy tak vysoké úrovně. Je to způsob, jak život se zmocňuje smrti, činí jí kusem svého života. Kusem sám sebe. Smrt se stává kusem života a život zvedá svou kvalitu. Tohle přímo není negentropie, to je konkrétní individuální smrt, která je zahazena do životního programu, ale nějak takovýmhle způsobem se to, co původně se dělí jako odpad, jako likvidace, jako parazitismu, může být takovým geniálním hamatem proměněno šanci. Tady nastává velký problém, protože ta událost druhá, která návrhujeme, má dvě možnosti. Buď to zachovat jenom, ať je to zase zračnou, a nebo ho využít pro svou výstavbu, ať je někde něco nového. Já to za událost poznám, jestli mají dělat to nebo to, protože jsme svědky, že když je něco, které se povídující se rovnoměrně, takže se povíd bude povodit se rovnoměrně. Že by se tam hned objevila nějaká událost, která to hned zapracuje, a vždy by se zrychlila. To se nestává, takže... No, protože pohyb rovnoměrný, to je pojem mechanické fyziky, a tam nemůžeme na to nic dělat, protože i kdyby se něco odchýlilo, tak to ta mechanická fyzika s jejíma prstředkama nemůže poznat. Ale my víme naproti tomu, že atomy, které se původně chovají jako mrtví, jako mrtvejků z moty, že jsou schopní fungovat v určité spolupráci tak, že je z toho živej organik. Vznikla otázka, jak to pozná elektron, nebo proton, nebo neutron, nebo něco takového. Jak to pozná, že najednou je v živým těle, aby se choval jinak? No, to já nevím, jak to pozná. Ale evidentní je, že to pozná, že se skutečně chová jinak. Protože v tom živým těle není žádný trpajzník, který řídí to, jak se chovají atomy. A který by je nějakým způsobem pořádal, nebo ukrotil, nebo vůbec trezíroval. Ty atomy samy se nějak začnou chovat jinak a v té změně jejich chování je vlastně podstata toho života. Ty oživenosti toho těla. Jak to poznají? Zatím nevíme. A kde se ty síly vzaly? Musíme přikázat, že ty síly tam existují. No dobře, ale kde se vzaly? Když tady nejdřív byly horniny jenom. Kde se vzaly tyhle síly? Jo, tak to je jiná věc. Za chvíli šáhneme k nějakému telogramatu, tak to prostě končíme, že to je potom vytpávka. Telogie má svou funkci, ale ne tudle. To je podobně jako když si vymyslím Vís Vitális, že je to tak, že sice jsou to normální atomy, ale je tam Vís Vitális. To je nějaký skřet, který je řídí. Mají tam nějakýho týsaře. To je Vís Vitális. No to samozřejmě, to je... To se nevěří. To se nevěří. No jistě, tak to je jenom, říkáte to, že v zásadě atomy v zajistých okolnostích se můžou chovat jako živý organism. To neříkáte nic jiného než tohle. Ale vzniká otázka, proč se chovají, na základě čoho se chovají, jako živý organism. To je otázka náhodou. Mně to připadá, že když něco, co my známe, když k něčemu dojde náhodou, tak to nemá dlouhé trvátí.
s1.flac
====================
My teda bereme nějaké to nejmenší, bereme kvantum, že ale vemte si třeba, když si vezmu třeba to, že elektron byl považovaný jako za základ a pak se vždycky odměnil kvantom, že vždycky násobr, že jakkoliv náboj mohl být pouze násobkem náboje elektron. A nakonec se zjistilo, že existují náboje, které jsou ještě menší než náboj elektron. Takže existují třetinové náboje. A co když nakonec můžeme s časem dojít k tomu, že toto kvantum není? No, tak bude nějak jiný. Vždycky jsme neřekli, který to je to kvantum. Když my uvažujeme nějaké kvantum, tak byste popřela to, že bychom ho mohli nějak dál rozdělit. Protože uvažujeme to nejmenší elektron, který je tady v dispozici. Byl to konkrétní elektron celý set, o kterém jsme mluvili o kvantu. Nejenom se zjistilo, že třeba něco až nemění. Když to my mluvíme o tom nejmenším. Já chápu, tam ještě je co říct. Ale elektron nemůžeme rozdělit. Ono je totiž tak, že ta otázka elementárních částic je strašně zajímavá, že na začátku je ten poklad a vlastně předsudek, že když rozbijeme nějakou elementární částici, tak dostaneme částici ještě elementárnější. Ono tohle není pravda. My můžeme rozbít nějakou elementární částici a dostaneme částici mnohem mohutnější a mnohem méně elementární než je. Například my můžeme dostat třeba jakousi integraci, integritu dvou nebo třech elementárních částic. My totiž nemůžeme elementární částici rozbít jinak než silou. To je, že dodáme energii nějakou. A ono to může vypadat tak, že když dodáme tu energii, tak to nerozbíje tu elementární částici. Protože to, co jsme dodali, se sloučí, se srazí hromady, integruje se s tou elementární částicí, kterou jsme dostali a vytvoří se částice úplně jiná. Takzvaných elementárních částic je strašná kůra a už je toho víc než v prchu vůbec. A teď je nejasný, co vlastně je elementární částice a co ne. Důležité je, že když my najdeme třetinovej náboj. Já vím, že u toho byl nějaký problém, který si teď nevybabuju. Není to tak, že by existovaly nějaké třetinkové elektrony. To nejsou třetinové náboje? Ano, třetinkové náboje. Ještě u toho problému asi nevybabuju. Ale je to jedno. K tomu tak je, tak to znamená, že pokud mluvíme o náboji, tak náboj nejmenší není náboj elektronu nebo pozitronu. Níbrž takovej elektron má třeba ty náboje elementární má tři. A za elementární, za ten nejmenší náboj, budeme považovat tu třetinku. Třeba se vám ukáže, že ještě nějakej další a že teda je to dvanáctinka nebo něco. Kvantová teorie neříká přesně, jaké kvantum. Níbrž, že kvantum. Teď ještě to kvantum samo o sobě může mít, má jakejsi rozptyl, že třeba není řečeno kvantum energie třeba samo, pokud je, pokud je není vázáno na hmotu, tak to znamená, že to je kvantum záření. Záření je vždycky charakterizováno frekvencí. Pokud se chová jako vlna. To vždycky v nějaké souvislosti se tak chová. A ta frekvence, ta není kvantována v tom smyslu, že by prostě byly nějaký skoky frekvence. Ta frekvence je jenom jedním aspektem charakteristik toho kvanta. My tam najdeme třeba frekvence takové, které jako by si neodpovídaly. Nejsou to násopně nějaké základní výlky nebo základní čísel, přirozené řady, nebo já nevím. Ale to je vlastně jenom aspekt té události. Ta událost sama jakožto kvantum dohromady nemá jenom tento jeden aspekt, i když má jít víc. A ty dohromady vytvářejí jedno kvantum. Podobně u toho elektronu to je tak, že sice tam třeba jsou tři ty náboje, ale nechávají se jako tři náboje, který dáte v pohromaděným, proč je to náboj elektronu, je to elektron prostě. Tak ta celostnost nespočívá v tom, že by to nešlo rozbít. Samozřejmě to jde rozbít, ale až na to, že nejde rozbít to poslední, že to není možné rozbít do nekonečna. Tato kvantování znamená jenom jednu věc, že nelze dělit nic do nekonečna. Na stále menší a menší části. Ale kde to je, ta nejmenší část, to je těžko říct. Zatím myslím, že nemáme dost předpokladů, abychom to, co jsme tady hypostazovali myšlenkově jako primordiální událost, abychom stotožnili například kvantem, energetickým kvantem. To opravdu nemůžeme provít. To by vyžadovalo spoustu dalších kontrol, jestli už to můžeme považovat. To je podobně jako s atomem. Atom se dlouho považoval za něco dále nedělitelným, až se zjistilo, že se samovolně rozpadá za druhé a možná ho rozbít. A že jsou jakési subčástice, subautomární částice, které jsou elementárnější než atom sám. Atom je vlastně sloučenina, že je vlastně komplikovaná struktura. Ale ta myšlenka, kvanta, nejmenšího kvanta, taky není občasená. To má charakter axiomu, že ne? To nemá smysl porušovat. To je dost dodane nějaký děl s axiomu, ani kdybyste neměli tady nějaký myšlenkový aparat, který vlastně řeje o pomocí. Nemá smysl o něj pochybovat. Můžete s tím i axiom, třeba to, že je všechno spojitý, a on to něco vystavit, ale to je vlastně... Ano, ukáže se teda, jak to pracuje. Z čím je tady polemizujeme? Až tak, jak to pojmá fyzikák do postavení. Nemá smysl v nějakou polohu... No tak, řekněte, on to má smysl teda, protože ten axiom může být úplně blbej. To je potřeba potom ukázat, k čemu to vede a jestli je to nosný nebo není nosný. Každá myšlenka se ukáže jako... Prostě to je něco takového, jako ten světovej etér. Tak to se vyvodilo na základě určitého pozorování, jak se chová záření a jak se chová vlnění jiného typu. Tak předpokládal se, že to vlnění, ty vlny záření, že musí být vlnění něčeho. Tento předpoklad vedl k hypostazi jakéhosi látky a jejich vlastností a tak dále. A pak se ukázalo, že to byla naprostá blbost, protože to je všechno jinak. Takže to se může stát tady taky. Ovšem zatím to vypadá tak, že ta fyzika zpracuje s tím, že tady aspoň v některých oborech kvanta jsou. To, co my zkoušíme, je rozšířit tu myšlenku kvant i na prostor na část, teda konkrétně na část. To jsme si tady do předstávce dostali dost. A to tež platí teda pro prostor. Tam dokonce už ty pokusy se o kvantování prostorů se dějou. Souvisí to třeba s toho otázku o znamených gravitónů, že tam vlastně se kvantuje gravitační pole. Tož je prostor. Tady z toho prvního prosince, nebo osmého prosince, jak nevím ty, jak si tam zaveřel tu konstituci pojmu subjektního centra a pohnízka perspektiv. Toho si se... To je bod? To je bod třináct... Počkej, počkej, špatně, patnáct. Bod patnáct, toho prvního dvanáctí. Aha, dobře, ano, ano. Co jsi to vystavil tady za ty, ten to subjektní centrum a pohnízko perspektiv. A pak si uváděl, nějaký ten příklad si tam dal, ale nebylo mi zřejmý, jak si dospěl. Aby si řešil ten rozpor, ta budoucnost a minulost. No, ten celý problém je možno vyložit na dostat prosté věci, že když se dítě narodí, tak je vlastně úplně čerstvý. A když je stařec nad hrobem, tak je už velice zastávý. Přesto však z jistého hlediska v životě toho starce, to dětí je čímsi strašně vzdáleným a starým. Když toto jeho starostí, je to nejnovější vlastnictví, kterou tady má. Jak je to nemožný, že to nejstarší je tím nejnovějším a naopak to nejčerstvější je tím nejstarším? To je možné díky tomu, že po každé se to vztahuje k něčemu jinému. Že to hledisko je jiný. Když uvažujeme o životě člověka jako vnější pozorovatelé a ten život dáme, rozložíme na časovou škálu, tak to mládí je tím nejstarším a to stáří tím nejmladším. Ale když se na to podíváme z hlediska toho starce, tak pro toho starce to stáří je tu jako stáří. A mládí je kdesi dávno. Tedy rozhodující je ten subjekt a jeho hledisko, v němž se to ukazuje. A teď to je jakoby relativizace celé věci. Jenomže teď pro nás se ta otázka bude klást jinak. Které z těch hledisek je správné a které ne? Je možno událostné dění napnout na časovou škálu jako netopý ranavrata? Nestrácí se tam právě potom to vlastní dějství, to dění? My tam potom přišpedlíme jednotlivý událství z osobního života, z osobní historie na určitá data. Ten a ten se narodil tehdy a tehdy. Poprvé šel do školy tam a tam byl odveden a šel na vojnu tehdy a tehdy. Oženil se tehdy a tehdy první těm a tehdy druhý a zemřel tehdy a tehdy. Co ještě různý věci, co se můžou stát takhle. No ale to není život. V tom životě samotném to vypadá jinak. Tam vždycky to, co bylo mladší, už je za námi. Naše dětství je za námi. Naše mládí je za některými námi. Za některými dokonce je i dospělost. Za některými už je takřka celé stáří. Všechno je to za nás. A to nejnovější je to, co jsme teď právě čist. To je to, co zatím je nejstarší. No a teď to přirovnání je evidentní, že oprávněný je to hledisko toho subjektu o jehož dějství tude. A že ten pohled zvenčí, že může být jedině pomocný, tohle může být ten rozhodující pohled. Takže když pak budeme uvažovat o čase události, tak to potom nás přivede k velmi zajímavému závěru, že, jak jsme tady naznačovali, ta událost proniká do budoucnosti. Takže vlastně hybnost, pohyb, rozvíjení té události, že vlastně se děje proti tomu tzv. proudu časovému. Že totiž každá aktivita, že je jakýmsi pronikáním do budoucnosti. Jež to ten proud časovej, že přináší věci z budoucnosti, přehoupné je před přítomnost a strká jeho minulosti. Čiže je aktivita, že jde vlastně proti tomuhle proudu. No ale jestli, že jde proti tomuhle proudu, tak to znamená, že její čas je obrácený než ten časovej proud. Máme tady teda dva časy. Takže ta událost proniká do budoucnosti. Dokonce. Ano, to je další záležitost, že jestli, že tady je dvojí čas, dvojí proud času, kdyby byl, no tak pak je možný, aby událost s tím koncem navázala na počátek. Nějak. Že je možný tedy, že událost se může nějakým způsobem vrátit sama k sobě. Už samoudálost, že to není až na úrovni reflexe. Tam jsme si to ukázali. Na tom. V Ordovi třeba a tak dále. Ale už samoudálost, že je schopna se nějak vrátit sama k sobě. A teď vzniká otázka, jak to máme chápat, jestli je to spíš tak, že událost je schopna se nějakým způsobem vrátit sama k sobě, třeba v prostoru, ale nikoli v čase. Takže to znamená pak, že tady nějaký ten relikt setrvačnostní trvá. Nebo naopak, že je schopna se vrátit k sobě v čase, ale nikoli v prostoru. Takže potom vlastně ten návrat vypadá tak, že ona se sice k sobě vrací, ale jak žíždívá čára. Otíká. A vždycky jiný prostor, v ní se k sobě vrací. A nebo konečně, to můžeme teda zase ještě interpretovat tak, že tady existuje nějaký všeobecný vymění. To je jedna z možností, že taková všeobecná světová oscilace, vždycky přes čáru mezi vnešním a vnitřním, taková nějaká oscilace. A to je prva na to, že někde navazujou nějaké ty takzvané události, které se dějí. Takže když se třeba šíří světelní kvantů, tak se nestane, že by najednou přišlo do tak řidkýho prostoru, že by tam žádná jiná událost nebyla. Nejprve vždycky tam to vlnění základní nejde a může letět dál. Jinak to zanikne, to vlnění. A tak dále. Prostě je možno to vykládat nejluznějšími způsoby. Co to váží, co odpovídá, co nějak zajímatematizovat, ono si bude dosti důležité a tak dále. Čili my nemůžeme předem říct a vymyslet, co všechno to může být. Ale nicméně je to věc, která nám umožní klást precízně otázky. Precízněji otázky. Právě proto, že jsme si pomohli jakýmsi modelem. Jak jsi ukázal ten obrázek, který se tady na událost bere s tím druhým, když proběhnu sedlino, s toho vněčnění. Tím, že se zachová taková trvačnost na obrázek červeně. Takže se tam prostě něco zachová na té vlastnosti. A pak základní nejde si říkat, že si jedna událost vezme pustý druhý, takže se tím obohatí a tím může vzbývat něco nového. Není co jiné než trvačnost. Tam nic nového nevzniká. To je určitá nepřednost. Já si myslím dotiž, že jestli že vememe vážně, že každá událost má začátek, průběh a konec, takže to znamená, že když skončí, tak po ní nic nezbyde. A jestli, že tam nějakej ten relikt je, takže to je relikt jakéhośi opožděného dozmínvání, které stejně nakonec skončí a zahyne, uhyne. Aby z tohodle reliktu setrvačností vznikla setrvačnost, k tomu je potřeba aktivity nových událostí. A teprve ten tam, kde ta aktivita událostí nezůstává jenom u předávání té pochodnět toho setrvačnostního momentu, když nějak ho integruje do svý stavby, tak tam dochází jakési proměně, tam už to není pouhá setrvačnost, mimože ta událost vykročí na novou cestu. Takže i k pouhé setrvačnosti je potřeba aktivity nových událostí. A ty aktivity je potřeba víc, máli to jít přes práh pouhé setrvačnosti. Už ty setrvačnosti je zapotřeba velký energie nových a nových událostí. Jinak bez té energie by ta setrvačnost prostě by se rozplyzla, by se sedla až k ničemu. Je to nějaký pouhý dozvuk události, nic víc. Jinak bych totiž nepotřeboval těch dalších událostí. Jinak by tento residuum tady zůstalo furt od každý události. O všem tím by svět nepředstavitelně narůstal. Každá událost by měla po sobě nějaké zmetky a teď by tady byla prostě hora těch přežitků. Takže k zachování těch residuí, těch reliktů je potřeba také aktivity. A ta aktivita se může vyčerpávat jenom tím, že se dá vyspocites nechá se vycucat tou setrvačností. Ta setrvačnost je jakýsi parazit na události. Parazit, kterého je možno využít, když máme dost sil, k tomu, abychom ho zapřáli do výstavby. Já řeknu malej příklad. Takovým parazitem je třeba smrt. Smrt likviduje život. A přesto život se dostal na vyšší úroveň, když zařadil smrt do rámce života. Díky tomu, že organismy umírají, tak zvedli svůj úroveň. Tak je možný vývoj. Biologický vývoj. Díky tomu, že je smrt zařazena, to není jenom eventualitou, ale je nutností. Stává se kusem života. Když by byla jenom eventualitou, to znamená, že sice buňky se množejí, nějaký jednomuženční organismy se furt množejí, mnoho jich uhyne, ale ty ostatní furt zůstávají tím, čím jsou. A tím, že právě byl zařazen ten prvek smrti do programu života, takže ta diferenciace buňek, že s sebou nesladnutně jejich neschopnost přežít, dál se množit. Tak díky tomu vznikly organizmy tak vysoké úrovně. Je to způsob, jak život se zmocňuje smrti, činí jí kusem svého života. Kusem sám sebe. Smrt se stává kusem života a život zvedá svou kvalitu. Tohle přímo není negentropie, to je konkrétní individuální smrt, která je zahazena do životního programu, ale nějak takovýmhle způsobem se to, co původně se dělí jako odpad, jako likvidace, jako parazitismu, může být takovým geniálním hamatem proměněno šanci. Tady nastává velký problém, protože ta událost druhá, která návrhujeme, má dvě možnosti. Buď to zachovat jenom, ať je to zase zračnou, a nebo ho využít pro svou výstavbu, ať je někde něco nového. Já to za událost poznám, jestli mají dělat to nebo to, protože jsme svědky, že když je něco, které se povídující se rovnoměrně, takže se povíd bude povodit se rovnoměrně. Že by se tam hned objevila nějaká událost, která to hned zapracuje, a vždy by se zrychlila. To se nestává, takže... No, protože pohyb rovnoměrný, to je pojem mechanické fyziky, a tam nemůžeme na to nic dělat, protože i kdyby se něco odchýlilo, tak to ta mechanická fyzika s jejíma prstředkama nemůže poznat. Ale my víme naproti tomu, že atomy, které se původně chovají jako mrtví, jako mrtvejků z moty, že jsou schopní fungovat v určité spolupráci tak, že je z toho živej organik. Vznikla otázka, jak to pozná elektron, nebo proton, nebo neutron, nebo něco takového. Jak to pozná, že najednou je v živým těle, aby se choval jinak? No, to já nevím, jak to pozná. Ale evidentní je, že to pozná, že se skutečně chová jinak. Protože v tom živým těle není žádný trpajzník, který řídí to, jak se chovají atomy. A který by je nějakým způsobem pořádal, nebo ukrotil, nebo vůbec trezíroval. Ty atomy samy se nějak začnou chovat jinak a v té změně jejich chování je vlastně podstata toho života. Ty oživenosti toho těla. Jak to poznají? Zatím nevíme. A kde se ty síly vzaly? Musíme přikázat, že ty síly tam existují. No dobře, ale kde se vzaly? Když tady nejdřív byly horniny jenom. Kde se vzaly tyhle síly? Jo, tak to je jiná věc. Za chvíli šáhneme k nějakému telogramatu, tak to prostě končíme, že to je potom vytpávka. Telogie má svou funkci, ale ne tudle. To je podobně jako když si vymyslím Vís Vitális, že je to tak, že sice jsou to normální atomy, ale je tam Vís Vitális. To je nějaký skřet, který je řídí. Mají tam nějakýho týsaře. To je Vís Vitális. No to samozřejmě, to je... To se nevěří. To se nevěří. No jistě, tak to je jenom, říkáte to, že v zásadě atomy v zajistých okolnostích se můžou chovat jako živý organism. To neříkáte nic jiného než tohle. Ale vzniká otázka, proč se chovají, na základě čoho se chovají, jako živý organism. To je otázka náhodou. Mně to připadá, že když něco, co my známe, když k něčemu dojde náhodou, tak to nemá dlouhé trvátí.