Přednáška se zabývá konceptem reflexe, definuje ji jako akci subjektu zaměřenou na jinou akci. Rozlišuje reflexi první, druhé a třetí úrovně, přičemž zdůrazňuje důležitost prvních tří. Dále se text věnuje vnímání reflexe jako subjektu a jejímu propojení s lidským vědomím, které je hluboce proprofleované. Diskutuje se také o odlišnosti lidského vědomí od zvířecího, o počátcích reflexe u dětí a kritice tradiční psychologie. Autor zkoumá povahu vědomí jako vždy reflexivního a analyzuje, jak se reflexe projevuje v poznávání světa, kde se můžeme setkat s omylem i pravdou. Závěrem se přednáška věnuje paradoxu reflexe, který se snaží propojit akci, subjekt, objekt a pravdu, a zdůrazňuje nutnost odstupu od sebe sama pro setkání s pravdou.
Reflexe (pokračování) [1981]
[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini 3 (flash/pro) – únor 2026]
--- (1981-03-09 [Reflexe (pokračování)] I_s1_cleaned.flac) ---
Hejdánek: 9. 3. 81. Málo už jsme si řekli minule, tedy čistě ze systematických důvodů některé věci zopakuju, ale pak to bude jen stručně. Tak především, co jsme si už také řekli, jen zopakování: reflexe, co to je reflexe. Takový strukturální výměr nebo výměr definice toho, co je podstatnou strukturou reflexe.
Je to taková akce subjektu – akce je to, specifický typ akce – taková akce subjektu... to je zbytečné, subjekt, poněvadž akce je vždycky akcí nějakého subjektu. Akce bez subjektu není možná. Tedy je to taková akce, která je zaměřena na jinou akci. Akce normálně je zaměřena na něco, na nějakou vnější skutečnost. A teď ta zvláštní akce, která je zaměřena na vlastní nějakou jinou akci subjektu, to je reflexe.
A teď, když je nějaká akce reflexe zaměřena na jinou akci, tak ta jiná akce může být buď taky reflexe – reflexe je akce, a když reflexe je vždycky zaměřena na nějakou akci, tak tou akcí, na kterou je zaměřena, může být jiná reflexe. To je jasné. Anebo to je akce, která není reflexí. To jest je to ta akce, která zasahuje ven, do okolí, do osvětí subjektu.
Taková reflexe, o tom jsme už také mluvili, tak jen teď tak jako trošku precizováno: taková reflexe, která se vztahuje k akci, která není reflexí, to jest která jde ven, takovouhle reflexi můžeme nazvat reflexí první úrovně, prvního poschodí, první etáže. Reflexí první etáže je taková reflexe, která se vztahuje k jiné akci, která však není reflexí.
No a teď podle toho: reflexe druhé etáže je taková reflexe, která se vztahuje k jiné akci, která je reflexí první etáže. Reflexe třetí etáže je taková reflexe, která se vztahuje k jiné reflexi druhé etáže. A tak bychom mohli jít do nekonečna, to jsme si také minule řekli, že to nemá smysl. Velice důležité je rozlišovat ty první tři úrovně, první tři etáže, a ty další jsou zbytečné, anebo jen ve výjimečných případech někdy tam potřebujeme jakési detailnější rozlišení provést. Ale to jsou výjimečné případy, za normálních okolností úplně vystačíme s těmi prvními třemi etážemi.
Teď to bude připomenutí něčeho, co jsme říkali už před časem. Není to přímo navazování na to, o čem jsme mluvili minule, ale také jsme o tom mluvili. Když se na to nedíváme tak objektivně nebo tak divácky, jako jsme to teď dělali, že mluvíme o reflexi jako o něčem, co máme před sebou – nedá se nic dělat, my sice pořád polemizujeme, kritizujeme předmětné myšlení, ale pořád jsme ještě v jeho spáře. Teď například všecko, co jsem teď řekl, tak to vypadá, že z toho subjektu jsem udělal objekt, z té reflexe jsem udělal objekt nebo předmět a tak dále.
A teď to zkusme říct jinak. Podíváme se na tu reflexi jako na subjekt. Tož můžeme, každá akce může být subjekt, ovšem reflexe je vztažena už k nějakému subjektu, tedy může to být ten subjekt, který je subjektem té reflexe. Máme tři možnosti. Máme jednak možnost reflexi zcela předmětně postavit před sebe jako nějakou objektivní strukturu. Potom můžeme tu reflexi samotnou považovat za subjekt a mluvit o ní, jako že ona se nějak jeví, nějak je aktivní – ona je akce, tak to znamená, že něco podniká, že sama je subjekt. A potom ji můžeme vztáhnout k tomu reálnému subjektu, bez kterého by nebyla možná, poněvadž každá reflexe je akce a každá akce je akcí nějakého subjektu, tedy každá reflexe je také reflexí nějakého subjektu.
Ale teď budeme chviličku mluvit o té reflexi samotné, jako kdyby to byl subjekt. Tedy každá reflexe je schopna samu sebe podrobit další reflexi. Ve skutečnosti je to nepřesné, je to tak, že subjekt schopný reflexe je každou svou reflexi schopen podrobit další reflexi. Ale to je totéž, to je jen způsob, jak o tom mluvíme. Zůstaňme tedy u toho: každá reflexe má otevřenou možnost, je schopna samu sebe podrobit další reflexi.
A tato zásadní otevřenost každé reflexe k tomu, aby se stala předmětem zaměření nějaké další reflexe, tahleta základní schopnost té reflexe, respektive schopnost toho subjektu, který reflektuje, vyznačuje lidské vědomí. Neboť lidské vědomí na rozdíl od vědomí třeba zvířat nebo tak, kterým se nebudeme zabývat a v zásadě je to všechno možné – lidské vědomí je vždycky, aspoň jak už my to dnes známe, my už to jinak neznáme, nám už jinak vědomí není otevřeno, není dáno, než jako hluboce proreflektované.
Všechno naše vědomí je skrznaskrz protkáno nebo proniknuto, proorganizováno, nesmírně ovlivněno reflexemi, nesčíslnými reflexemi. My se totiž reflexi učí malé dítě tak brzy, že už si na to potom ani nepamatuje, takže když už je schopno pracovat s tou reflexí, tak už jeho vědomí je tak proreflektováno, že už ty začátky nemůže ani najít. My už je nenajdeme, ty začátky u sebe. My je musíme konstruovat. My musíme i ty začátky dětské reflexe konstruovat. Samozřejmě si můžeme pomáhat tím, že pozorujeme malé děti, to je strašně zajímavé. Pokud máte děti nebo budete mít děti, velice vám doporučuju si všímat způsobu, jak začínají rozumově reagovat, jak se formuje jejich myšlení. Samozřejmě pod velkým vlivem rodičů, a stejně tam najdete prvky, které vás překvapí. A těm prvkům věnujte pozornost a zapisujte si to třeba a podrobte to analýze. Stojí to za to. Je až s podivem, že existuje spousta odborných knih o kinderpsychologii, o dětské psychologii, a ty knihy jsou z naprosté většiny poplatné předsudkům, které se táhnou po generace. I když moderní psychologie má celou řadu autorů, kteří naznačili nové přístupy, tak masový výskyt těchto autorů neexistuje. Masově má dneska psychologie dvě hlavní linie. Jedna se vyznačuje orientací fyziologickou – to jest měří reakce, rychlosti a takové věci. Blbost, fyziologickou, to znamená, že se orientuje na reflexy, na neurony, na jejich spojení. Jde o vyložení toho, co se děje, když dopadne paprsek na sítnici a ten vzruch se nese dál a transformuje se. To je ta jedna. A ta druhá – to jsem se právě zakecal, začal jsem mluvit o té druhé – to je takové měření, kvantifikace. Co se dá kvantifikovat, to se kvantifikuje. Když to nejde jinak, tak alespoň statisticky.
Taková ta tendence k psychologii, která chce chápat a porozumět – v podstatě hlavně to byla gestaltpsychologie – ta už dneska tak nějak patří minulosti, vyšla z módy. Ačkoliv to byla ta správná cesta, já se domnívám. Konkrétně třeba jsem o tom mluvil s Pavlem Říčanem, když přijel z Ameriky. Ten říkal, že tam naprostá většina psychologů má obrovské vybavené laboratoře a jenom tam stále něco mačkají, počítá se to, kalkuluje a vypočítávají se průměry. Takhle pracují. On se to naučil, když už tam byl, tak se to samozřejmě musel naučit, a pak tady musel dělat nějaké práce s tím, aby ukázal, že tam nebyl zbytečně. Ale už když přijel, tak říkal, že když konečně porozuměl, o co jde, tak od té chvíle to považoval za naprostou blbost a zavádělost. Musel to však dělat, poněvadž musel prokázat, že tam nebyl zbytečně a že se něčemu naučil. No, ale to nechme stranou.
Takže lidské vědomí je charakterizováno tím, že je skrz naskrz proniknuto reflexemi. Čili můžeme říct, že je hluboce proreflektované. Co to znamená? O tom jsem právě mluvil. Vždycky to je tak, už od dětství můžete sledovat, že ty první kroky dítěte směrem k chápání světa, věcí, souvislostí a tak dále jsou vždycky zároveň nějakým způsobem reflektovány. Některé děti jsou nadanější tímto směrem, některé méně, ale u všech to tak je. A u některých to až překvapuje. Třeba my máme v příbuzenstvu dvouletou nebo dva a půl, skoro tříletou malou holku, která reflektuje takovým způsobem, že nás to uvádí v úžas. Ona není schopna vůbec nic říct nebo udělat, aniž by to zároveň komentovala. Je to tak evidentní, že ona to rozlišuje, že to není nějaká automatika. Je to prostě s podivem. Proto jsem vám doporučoval sledovat děti. Ty předsudky – já se k tomu ještě možná vrátím, ty předsudky jsou, jednou jsem to už říkal, nevím, jestli na tomto semináři, myslím, že na jiném, někteří z vás mi to připomenou – mě třeba o tomhle přesvědčila taková ta věc, že tradiční psychologie byla orientovaná tím způsobem, že vykládala abstrakci z konkrétních smyslových dat. Prostě máte celou řadu smyslových dat a z nich abstrahujete to, co je jim společné, a z toho si postavíte pojem. Někteří dokonce říkají, že to je pojem. To se nedá držet, ale prostě z toho se dá postavit pojem. Vypadá to tedy tak, že geneticky jsou nejdřív jednotlivé smyslové dojmy, vjemy, a teprve potom se z toho dělají pojmy. To není výklad jako v geometrii nebo v algebře, že jedna věc je, jak na to přijdete, a druhá, jak se to elegantně napíše. Tohle je popis vzniku pojmu nebo vzniku abstrakcí pro ty psychology.
A teď jsem zjistil, že jedna z mých holek, když jí bylo asi půldruhého roku, nemýlím-li se, tak najednou sama si zvykla – poněvadž jsme jí zřejmě nějak řekli, že to je pejsek haf – tak pejskovi začala říkat haf. A najednou jsme zjistili, že haf říká kočce, slepici, mouše a ještě nevím čemu. No, co z toho vyplývá? To jsme ji neučili. To ona si udělala sama. Pro ni to první, jak začala chápat, jak se začala myšlenkově pojmově zmocňovat skutečnosti kolem sebe, byla ta největší abstrakce. Zřejmě bychom to mohli vyložit tak, že haf bylo to, co se hýbe. Nebo to, co je živé – jestli vůbec byla schopna zjistit, co je živé, možná jenom to, co se hýbe. Pravda je, že ona sama, bez vedení, si vymyslela pojem. Zatím haf byl pojem šíleně generální, šíleně obecný, abstraktní, do kterého se vešlo všecko od psa až po tu mouchu a tu slepici. To je proti všem učebnicím, samozřejmě. To znamená ovšem, že ty učebnice jsou blbé. Prostě to vypadá jinak. Zdá se, že genetika lidského porozumění je spíš tak, že člověk nazdařbůh vytvoří pojem – dítě tedy vytvoří pojem – a teď ho teprve začne dorubávat podle toho, jak se hodí nebo nehodí není to tak, že by abstrahoval z nějakejch danejch smyslovejch vjemů a hledal to společný. Ne, nazdařbůh prostě prskne tam jakejsi pojem a teď kouká, jestli mu to hraje nebo nehraje. A pak ho opravuje. Čili spíše je to obráceně, žádná abstrakce z něčeho konkrétního, nýbrž naopak, začíná to těma velmi abstraktníma pokusnejma pojmama a ty se potom konkretizujou.
Ten problém je právě v tý konkretizaci, v tom dovedení důsledků až do tý reality, která je kolem nás. Ty pojmy mají fungovat. Ty pojmy by automaticky fungovaly, kdyby byly nějak odkreslený z reality. Ne, ty pojmy prostě jsou vymyšlený a pak se zkouší, jestli platěj nebo neplatěj. Tedy tohle je velice důležité a na těch dětech si můžete velice dobře ověřovat takovouto tu aristotelství těch vědců, psychologů. Oni prostě se naučej koukat na skutečnost určitejma brýlema a co se jim tam do toho nevejde, to prostě neviděj. Pro ně je ta autorita důležitější než pozorování vlastních dětí.
No, tak to byla extempore, který zbytečně prodloužilo celej výklad. Ta proreflexivnost spočívá v tom, že člověk kdykoli něco ví, tak vždycky taky ví, že to ví. Tou výjimkou, my jsme si už taky o nich mluvili. Ty jsou pak strašně zajímavý pro analýzu. My víme, že někdo přijde na zkoušku. To jsem vykládal už taky. Okřikněte mě, kdo to už slyšel, tak mně řeknete, jestli jste to všecky slyšely nebo jenom některý, abych to neopakoval. Já už jsem naprosto senilní a nevím, co jsem kdy kde říkal. Přijdete na zkoušku, profesor vám dá otázku a najednou vy víte, že nic nevíte. A říkáte: „Jo, tak tohle o tom nevím vůbec nic.“ Špatnej profesor řekne: „Á, paní kolegyně nebo pane kolego, tak to jste se špatně připravil, píšu pět, musíte přijít znovu.“ Dobrej učitel na to nedá, řekne: „Á jé, záskok, nervozita a tak dál,“ začne odjinud a teď začne o něčem povídat a vytáhne z toho žáka, co skutečně ví nebo neví. Poněvadž co on si totiž myslí o tom, že ví nebo neví, za to se známky nedávají. Známky se dávají za to, co skutečně ví nebo neví. A to, co o tom ten žák teď v tom stresu tý zkoušky říká nebo co si o tom opravdu myslí, to není přece rozhodující. Vždyť taky kdyby se dávaly známky na to, co si o tom říká, no tak bych se ho zeptal: „Tak co, víte přesně, co to je třeba ontogeneze?“ A on řekne: „Ano, to mám zvládnutý.“ A dal bych mu jedničku. No jistě. No a když řekne, že neví nic, tak já mu dám pětku? To je přece blbost.
Čili tady vidíme, že ono to nemusí bejt vždycky v souladu. To, co víme, my vždycky o tom něco taky víme. Tedy ta skutečnost, že víme a víme, že víme, ta tam vždycky je, jenomže to nemusí bejt vždycky správný, o to jde. My si můžeme myslet, že nic nevíme a víme toho o hodně, jak nakonec slušnému učiteli podaří z nás dostat. Nebo naopak, jdeme na zkoušku hogo fogo, máme to pod palcem, a najednou dostaneme otázku a ne, nevíme. Nikdy jsme o tom nečetli, vůbec si nepamatujeme, že bychom s tím někdy přišli do styku. Zkrátka a dobře skutečně o tom nic nevíme a byli jsme přesvědčeni, že víme. Může mezitím tedy bejt značný napětí, rozpor, ale vždycky něco si myslíme o tom, co víme.
Ty nuance jsou velmi rozmanitý. Někdo k vám přijde a zeptá se, jestli znáte pana Nováka. „Nováka? No Nováků je fůra. A co?“ „No, to knihovníka.“ „Nováka, knihovníka? Ne, nikdy jsem neslyšel.“ No a pak najednou přijdete třeba do závodní kuchyně a: „No to je on, ten, podívej se, tamhle jde.“ „Jo, to je on a to je Novák? Jo tak.“ Čili vy ho znáte, ale nevíte, že ho znáte, protože nevíte, jak se jmenuje. Takže když se vás někdo ptá, jestli znáte pana Nováka, tak je to dvojsmyslný, poněvadž to jednak se ptá na tu osobu, a tu vy znáte, a jednak se ptá, jestli znáte pana Nováka, a myslí tím, jestli ho znáte jako pana Nováka. A vy jako pana Nováka ho neznáte, vy ho znáte jenom z nějaký souvislosti, že jste se s ním potkali, znáte ho dobře, poněvadž jste se s ním mockrát s ním potkali, a že to je Novák, to nevíte, a že je knihovník, taky nevíte.
Ty nuance, těch je spousta možnejch. Ale vždycky, když člověk něco ví, tak zároveň něco ví o tom, co ví. A nemusí to vědět správně. Zrovna tak jako nemusí vědět správně to původní, co ví. On ví třeba, že existuje něco jako Pythagorova věta a že to je, řekněme, Pythagorova věta, že je součin dvou kratších stran rovná se čtverci té přepony. On to ví, ví, že je Pythagorova věta, ví to takhle, takhle vám to zformuluje, ví to, jenomže to ví blbě. Zároveň u toho vždycky, když to ví, tak něco ví o tom, jak to ví. Čili on je přesvědčen zároveň, to nejde oddělit, každej, kdo zná dobře nebo špatně Pythagorovu větu, tak zároveň vždycky ví, že ji dobře nebo špatně zná. To tam vždycky je, ale nemusí to fungovat, nemusí to souhlasit. On si může myslet, že to zná dobře, a zatím to zná blbě. A nebo naopak, může to říct jako nejistě a „já nevím, jestli je to tak“. To není pravděpodobný, poněvadž tady pokud někdo nahlédne Pythagorovu větu, tak ji nezapomene do smrti.
Ale tady totiž není otázka paměti. Ve chvíli, kdy to nahlédne, tak to může vždycky nahlédnout znovu. To je výhoda matematiky. Tam si takřka není třeba si takřka nic pamatovat, proto mně byla vždycky blízká, že jsem nemusel. Vzorečky je všecky možno odvozovat. Když se v tom docela natrénujete, tak si odvodíte vzoreček tak rychle, že před tabulí nevypadáte, že nic nevíte. Většinou, jsou výjimky, některý věci přece jenom, ale to už se člověk naučí. Tedy, ale řekněme, že by to tak bylo. Je možno mít jakousi nejistotu. Můžete mít třeba jenom nejistotu, jestli je to Pythagorova nebo Thaletova věta. Teď nevíte, jak se to jmenuje, ale přesně víte, že součet čtverců nad odvěsnami, že se rovná čtverci nad přeponou. Ale jestli je to Thaletova nebo Pythagorova, nevíte. Taková jakási nejistota tam v tom je a tak podobně. Ale vždycky tam je to vědomí, že víme, přítomno. Tedy když říkám, že nejenom víme, ale vždycky víme, že víme, to neznamená, že to všechno je pravdivé, že to všechno platí. To mohou být omyly, ale vždycky to tam nějak je, buď pravdivé, nebo mylné.
Jinak řečeno, člověk nejenom má nějaké vědomí, nejenom si něco uvědomuje, ale on k tomu vědomí má nějaký zvlášť úzký vztah, bezprostřední přístup. Tomu svému vědomí rozumí, on to své vědomí nahlíží. Dobře nebo špatně, ale nahlíží, má ho před sebou. Tím se to jeho vědomí liší od všeho ostatního. To už jsme si taky říkali, že právě ten přístup k vlastnímu vědomí je kvalitativně hluboce odlišný od přístupu k čemukoli dalšímu. Proto ty filosofické pokusy vyvodit všechno z vědomí.
Člověk svému vědomí rozumí, a tím pádem rozumí taky do značné míry sám sobě, nebo do jisté míry, v jistém smyslu sám sobě. A to tím spíš – to už jsme si taky říkali a teď to ještě budeme opakovat a já to na tomto místě připomenu – že jsme si říkali, co je to ta subjektivní sféra a subjektivita. A že člověk má tendenci se ke své subjektivitě vztahovat v reflexi jako k sobě, že se identifikuje se svou subjektivitou. A my jsme si říkali, že to není pravda, že člověk je subjekt, a ne jenom subjektivita toho subjektu. Ale má tendenci ve svém vědomí sám sebe chápat jako subjektivitu. No a to znamená, že když rozumí svému vědomí, tak má tendenci to interpretovat sám pro sebe, jakože rozumí sobě samému.
Teď si představte ovšem, že to jeho vědomí je nějak vadné, mylné, že on rozumí tomu svému vědomí, ale neví o té vadnosti, a ten vztah k tomu svému vědomí, ten způsob, jak svému vědomí rozumí, chápe jako způsob, jak rozumí sám sobě. No a už máte přesně daný typ psychických deviací, které z toho vyplývají. Pokud je to ne náhodný omyl, nýbrž pokud je to nějaká trvalá vada, pokud je to jakási fixovaná deviace.
No a tím se lidská subjektivita liší od všech jiných subjektivit nebo všech jiných rovin subjektivity, poněvadž v lidské subjektivitě totiž není – nebo v subjektivitě člověka je víc než jenom lidská subjektivita. Člověk je subjekt nejen jako člověk, ale je subjektem také jako živočich, je subjektem jako živá bytost vůbec a tak dále.
A tímhletím tedy, že sám sobě rozumí, že vlastní vědomí je pro jeho vědomí stále otevřeno, že ve svém vědomí se svým vědomím může zabývat, tím se lidská subjektivita podstatně odlišuje od toho, o čem jsme dosud jako o subjektivitě nebo subjektivní sféře mluvili.
No a teď lidské vědomí, o kterém jsme řekli, že je vždycky proreflektováno, má vždycky – to je charakteristikum lidského vědomí – má vždycky dvouúrovňovou, dvouetážovou povahu. Tady sem patří třeba, nebo mohli bychom tady si vykládat... Já jsem doporučoval toho Vercora, nevím, jestli jste si to někdo přečetl. Vercor tam, když hledá, kde je ten krok, jímž se z opice stává člověk, z opice stává lidská bytost, tak nachází ten krok v rituálu.
Tady bychom si mohli teď vyložit, proč má asi pravdu. No protože rituál, rituální akce, to je akce, která jednak je tím, čím je, a jednak je ještě něčím jiným. Když přesně popíšete rituál, tak ho můžete kdykoli napodobit a nebude to rituál, protože k tomu rituálu patří, že rozumíte, že jste zasvěceni, co ta akce znamená. Ale kde se vezmou ty dvě roviny, že jednak to je nějaká akce a jednak ta akce ještě něco dalšího znamená? Kde se vezmou? Bez té dvojposchoďovosti to není možné.
Tedy lidské vědomí má vždycky dvouúrovňovou povahu. Ve chvíli, kdy se u opice ukáže druhá rovina vědomí, druhá rovina reflexe – a my si ukážeme teda, co to je ještě, to vlastně není jasné – tak už se z opice stal člověk. Stal člověk... no prostě udělal první krok, který už z té opice dělá něco, co už je víc než opice. Prostě už to není opice jenom. I když to na první pohled nemusí být vůbec nijak vidět. Ty začátky jsou vždycky neznatelné. To není argument, že se to nedá zjistit, nebo že to prostě unikne pozornosti, že je to zcela nenápadné a zanedbatelné. Na tom nezáleží. Všecky začátky něčeho nového jsou zanedbatelné. Nikdy se neví, co z toho bude.
Tedy každé lidské vědomí má dvě etáže. Teprve na jistém vývojovém stupni přistupuje reflexe třetího patra, třetí etáže, třetího poschodí, kterou je otevřena cesta ke kritickému myšlení. A tady příkladem je Sókratova první řeč na soudu podle Platóna. Já jsem nemohl najít... no tak tak to tady teď... já jsem to jednou už použil před lety v jednom článku a oni to přeložili do slovenštiny. Tím pádem já to teď budu muset luštit zase zpátky do češtiny. Tam Sókratés, který – to už jsem taky zmiňoval minule, že jenom jsem sliboval, že to teď přinesu detailněji – Sókratés byl obžalován z toho, že ruší státní náboženství, státní ideologii, a že kazí mládež. To je taková obvyklá... taková obvyklá vždycky takové obvyklé obvinění filosofů, že ruší státní ideologii, že kazí mládež.
No a teď, já tu nebudu vykládat proč, v čem ruší a tak dále. Sókratés tam odhaluje, že takovou psychologickou základnou toho, proč ho Athéňané nemají rádi někteří, je to, že jednou jeho přítel šel do Delf a tam dal věštcům takovou sugestivní otázku, zda je někdo moudřejší než Sókratés. Šlo o zřejmě sugestivní otázku, že? Pravděpodobně kdyby se zeptal, kdo je nejmoudřejší, tak by byla odpověď jiná, že? Ale samozřejmě, když se zeptal, kdo je moudřejší než Sókratés, bylo to horší, a věštci odpověděli tam, nebo věštkyně, já nevím, že nikdo.
No a teď tenhleten výrok věštírny delfské samozřejmě ten jeho dobrý přítel v dobrém úmyslu, bona fide, rozšířil, jak mohl. No a samozřejmě tedy představte si, že by dneska chodil někdo po Praze nebo po Moskvě nebo po kom a teď označil nějakého chlapa za nejmoudřejšího ze všech lidí. No tak v některých státech, v některých zřízeních by ho bafli hned policajti, v jiných by byl směšný, lidi by na něj měli pifku, začali by si z něj tropit šprťouchlata, popotahovali by ho všelijak a tak dál.
No a teď Sókratés, který byl mimo jiné obžalován z porušování státního náboženství, tak nemůže říct: „Vždyť je to blbost, v Delfách sice tohle řekli, ale to je nesmysl, já přece nejsem.“ Protože tím by potvrdil, že ruší státní náboženství. Věštírna v Delfách byla státní věštírna. No a tak k tomuhle autoritativnímu výroku státní instituce nemůže odporovat. A tak se pokouší vyložit, jak to je s tou jeho moudrostí. A říká, že sám tomu nemohl věřit.
„Zašel jsem ke kterémusi z mužů zdánlivě moudrých. Když jsem ho zkoumal a hovořil s ním, nabyl jsem dojmu, že tento muž se zdá být moudrým jednak mnohým lidem, jednak zejména sám sobě, ale moudrý že není. A potom jsem se pokoušel mu ukazovat, že sice se domnívá, že je moudrý, ale že není.“ Samozřejmě dělal to s oblibou u politiků. Ti byli celí nadšení. „Tímto činem jsem si znepřátelil i jeho i mnoho přítomných. Avšak odcházeje, uvažoval jsem sám pro sebe, že proti tomuto člověku jsem skutečně moudřejší. Nepochybně totiž ani jeden, ani druhý z nás neví nic dokonalého. Ale tenhle při svém nevědění se domnívá, že něco ví, zatímco já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím. A tak to vypadá na to, že jsem proti němu moudřejší aspoň o něco, totiž právě o to, že se ani nedomnívám, že vím, co nevím.“
Tak tohleto najdete, to je raný dialog Platónův, který je zřejmě psaný pár let po Sókratově smrti. Tady najdete – jednak je to velice hezké – ale jednak, když to analyzujeme, jsou tam všechny ty tři reflexe. Vidíte, co já vím, tak je to první dokonalý popis všech etáží reflexe. Jednak nějaký ten odborník, ať už politický, odborník na obec nebo odborník na koně – to velice často, v několika těch dialozích tam má, že tam přijde odborník na koně třeba – a teď Sókratés mu dává takové otázky, že se nakonec ukáže, že o těch koních konkrétně nic neví, ačkoliv je to starý praktik. Ale nakonec je úplně zmatený a pak už neví, jestli kůň je vůbec kůň, nebo spíš kráva.
Tak ten odborník něco ví o koních. To je ta první rovina. Teď zároveň ví, že něco ví o koních, to jest sám sebe považuje za odborníka na koně a jiní ho považují za odborníka přes koně. No a teď přichází Sókratés a klade otázku, jestli vlastně to, co si myslí ten odborník přes koně o své odbornosti a co si o něm jiní myslí jako o odborníkovi přes koně, jestli je správné, nebo není správné. Poněvadž on může o těch koních vědět bačkoru. To, že je považován za odborníka a sám sebe považuje za odborníka, to může být naprosto jenom omyl. A ten omyl se ukáže teprve v té třetí reflexi. Zkoumá se, zda to, co ví o koních, opravdu je nějaké vědění, nebo ne. A tudíž, zda to, co si myslí o sobě, je oprávněné, nebo není. Tady máte všecky ty tři reflexe pohromadě.
Filosofie je doma v budově našeho myšlení od třetího patra výš. S těma prvníma dvěma patrama filosofie nevystačí. Kde rozvoj lidského myšlení a vědomí, vědomí a myšlení, nedostoupil do třetí etáže reflexe a výš, tam filosofie není možná. Tam prostě nejsou pro ni předpoklady. Ovšem samodosahování této roviny ještě nezaručuje vznik filosofie. Totiž i filosofické myšlení je jenom jednou z možností, jak obývat tu třetí a vyšší rovinu reflexe. Filosofie je dějinný způsob myšlení a nikde není řečeno, že není možno myslet jinak. Trochu to záleží na terminologii. My už jsme si taky připomínali, že třeba Heidegger chápe filosofii jako něco, co je na svém konci. Mluví tedy o konci filosofie. Možná, že na to reagoval taky Patočka. Nejenom na Heideggera, ale na jiné. Těch studií nebo těch pokusů myšlenkových tohoto typu je víc. Patočka taky napsal, přednesl a pak to sepsal, má text O konci filosofie. No a Heidegger, no tak a co teda, když skončí filosofie, tak co? Tak o tom, co tady bude dál, tomu říká myšlení, das Denken. To je terminologie, poněvadž samozřejmě myšlení tady před...
--- (1981-03-09 [Reflexe (pokračování)] I_s2_cleaned.flac) ---
Hejdánek: Termín, který hledal, že vlastně o tom pořádně nevíme, co to je, tak o tom mluvil jako o das Denken. My můžeme chápat filosofii, a my to tady děláme, jako principionální systematickou reflexi. V tom případě samozřejmě jenom jedna linie principionální systematické reflexe je představována tou etapou myšlenkovou od starého Řecka až po Hegela nebo po Nietzscheho nebo tak nějak, prostě s nějakými relikty, to je to, čemu zase já říkám metafyzika.
Metafyzika je u konce, a to je terminologie. Heidegger říká filosofie je u konce. No, to je, jak co nazveme, to je jiná věc. Nebo ani ta metafyzika není zcela nejvhodnější, asi ještě vhodnější je předmětné myšlení. To je určitá etapa myšlení, která je u konce, nepochybně. Metafyzika, to je zase možno etymologicky vyložit, my jsme si to ukazovali, trochu jináč.
Je to terminologická věc, tady nemá cenu se hádat. Jde o to vybrat co možná nejchytřejší termín, který nám etymologicky funguje a který nezavádí a který nám umožňuje vyložit celou koncepci. Ale v každém případě tedy to, co dosud běžně se nazývá filosofií, nebo co bychom mohli nazvat metafyzikou, co bychom mohli nazvat předmětným myšlením, ale ovšem nejen to, co je u konce, ale co bychom mohli nazvat nepředmětným myšlením, o kterém ještě téměř nic nevíme a který možná podle našeho odhadu teprve teď začíná svou několikatisíciletou cestu dějinami myšlení, to všechno je záležitostí této třetí etáže.
Význam okolnosti, že reflexe se nemůže vztáhnout ani k svému subjektu, ani k žádnému objektu, vnějšímu předmětu, nýbrž pouze k akci, je podstatný. Na tohle musíme vždycky pamatovat. Tady se totiž ukazuje jenom malinký pohled jinam, že ten hlásaný, třicet let u nás oficiálním marxismem hlásaný základní filosofický rozdíl mezi materialismem a idealismem je nonsens. A to proto, že to, co je předmětem reflexe, nemůže být ani materie, ani duch.
Předmětem reflexe je vždycky akce. Nebudu to rozvádět, to se k tomu ještě budeme mít tisíckrát možnost vrátit. Takzvaný objekt ani takzvaný subjekt není reflexi dán. To není to, k čemu se orientuje reflexe. To není to, co činí reflexe svým předmětem, předmětem svého zkoumání, to jest intencionálním předmětem, nikoli předmětem ve smyslu vnější věci.
Jak subjekt, tak objekt je teprve výsledkem, rezultátem analýzy akce, kterou ta reflexe provádí. Čili ani subjekt ani objekt nejsou dány, nýbrž musí být oba v reflexi teprve aktivně konstruovány, interpretovány pojmově. Někteří filosofové tomuhle říkají rozpolcení subjektu a objektu. Skutečně subjekt jakožto subjekt a objekt jakožto objekt se v pravém slova smyslu řekněme v přírodě nevyskytují. To je všecko blbě řečeno, co to je příroda a vyskytovat se a objektivně a já nevím co, to je všecko... ale jenom chci naznačit, prostě to není tak, že by byly nějaké subjekty a nějaké objekty a že teď by se tam ty subjekty nějakým způsobem vyvíjely k tomu, až by na vysoké úrovni byly schopny ty objekty nějak odrážet nějakým kvalitním způsobem a tak dále. Ne, to není tak.
Reflexe se může obrátit pouze k akci. Ale každá reflexe sama sobě nějak rozumí a to ještě neznamená, že i když se každá reflexe musí obrátit leda k nějaké akci, může se chápat tak, jako že se obrací k nějakému předmětu. Nebo se může chápat tak, jako že se obrací k nějakému subjektu. Omyl může nastat. A my víme, že když se koukáme na něco a vidíme třeba támhle ten květ, tak my máme dojem, že přímo se koukáme na květ. A není to pravda, poněvadž to, co vidíme, je konstrukce nebo rekonstrukce na základě jakýchsi informací, které tam tak všelijak prostě na tu sítnici přijdou a přes ten sklivec a přes tu čočku té panenky a potom jdou ty vzruchy dál po těch nervových vláknech a po těch gangliích, po těch neuronech, jak se to všecko jmenuje. Pak se to nějak integruje a v mozku se to něco s tím dělá, až pak my to vidíme.
A my na celé téhle cestě všude můžeme zasáhnout a něco tam přeříznout, něco přerušit a nebudeme vidět nic, i když to oko tam bude koukat furt dál. To je doklad toho, že to skutečně jde celou tou komplikovanou cestou. My to můžeme přerušit na mnoha místech. Ale my máme dojem, že přímo před sebou vidíme... a dokonce tedy ten dojem je takový, jako že my fixujeme ten květ. To i dámy mají dojem, že je fixuje někdo. Dokonce v pohádkách se říká, že tedy Bystrozraký, když se na něco koukne, tak se celá skála rozskočí, jako že to oko prostě tak ostře na to... zatímco to není pravda. To oko nic.
Ta vlastní aktivita, když my něco vidíme, ta spočívá v tom, že naše reflexe analyzuje jakési aktivity, které předcházely té reflexi a které nějak souvisely i s těma nervovejma vláknama a s těma buňkama na té sítnici a tak dále. A ta reflexe se k tomu nějak obrací, tam to nějak vyinterpretuje a předloží se nám jako vidění té kytky. Ale my přece tu kytku nevidíme. To je právě ten spor, já nemůžu být fenomenolog prostě proto, že fenomenolog na tohleto chce zapomenout. Já chápu, že na to chce zapomenout třeba metodicky, když chce popsat fenomén tý kytky, tak že prostě zapomene na to, jak to je s tou třeba s tou sítnicí a s těma nervama a tak dále. Prosím, já jsem pro metodickou redukci. Jenomže všimněte si, jak fenomenologové pracujou: oni se přes tu redukci metodickou nedostanou dál. Oni žijou celou dobu v tý redukci. Oni prostě se zabydleli v metodě a pro ně ta metoda se stala celou filosofií.
Jako metoda je to výborný a já jsem kdykoliv hotov, když se mi to hodí, toho použít. Ale nemůžu myslet fenomenologicky. To je nesmysl, to je dogma, to je novej mýtus, to je nový náboženství. Fakticky to je všecko jinak. I když vím, že zas ten výklad o tý sítnici a o těch nervech a tak dále, to je zas jiný náboženství, to je zas fyziologie nervová a já nevím co všecko. Ale já to všecko musím brát. Proč já mám dát přednost fenomenologii před fyziologií? Prostě to je zas jiná metoda a já to musím nějak integrovat filosoficky. Filosoficky musím teda si nechat otevřenej přístup k celku. A fenomén není celek.
Víte, jaký program stanovil Teilhard de Chardin, který je taky takovej fenomenolog, ovšem velmi podstatně odlišnej. Napsal tu známou knížku Fenomén člověka a tam říká: Já nebudu fušovat ani do teologie ani do filosofie, já tady nebudu vyrábět nějaký koncepty, já chci zůstat jenom u fenoménu. Žádný metafyzický ani teologický závěry, nic takovýho. Pouhý fenomén, ale celej fenomén, tam říká. Jenom fenomén, ale celej fenomén.
A teď to, co tam on vykládá, co by samozřejmě fenomenologové nepřijali, protože to, co on chápe furt ještě jako celej fenomén, tak to oni už dávno by odredukovali. Tak celej fenomén. Ale dokonce ani celej fenomén není celá ta kytka. Když vidím kytku, tak ji nevidím jako fenomén. Ten fenomén, to je jakýsi prisma, jakým se mně ta kytka ukazuje. Ale ta kytka je něco víc než ten fenomén. Ta kytka je víc, než se mně ukazuje. A to mě zajímá jako filosofa. Já jsem ochoten metodicky třeba půl dne o tom nemluvit a nemyslet a zůstat u fenoménu, no ale nehodlám celej život zůstat u fenoménu.
No a tedy tohleto jsme mluvili o tom, jak reflexe tím, jak analyzuje akci, ať už z kterýkoli úrovně – to je samozřejmě čím vyšší úroveň, tím jsou mocnější nástroje k analýze k dispozici –, tak nakonec jak rozanalyzovává, co v té akci padá na vrub subjektu, co padá na vrub objektu. To dělá každej řemeslník, když nebo vědec v laboratoři, když udělá pokus a ten nikam nevede, prostě se nepodaří nebo takzvaný negativní výsledek přinese. No tak to není řečeno, když negativní výsledek, že není výsledek žádnej. Tam je potřeba potom podrobit reflexi celej ten pokus a snažit se tam něco najít, co jsme si původně neuvědomovali, a celý to rekonstruovat tak, abych našel nějakej moment, kterej v příštím pokusu změním. A teď to celý udělám stejně a jednu věc změním.
A jestliže teď ten výsledek bude pronikavě jinej, no tak to je doklad toho, že ten výsledek podstatně souvisí s tím, co jsem změnil. A já mohu pak bejt jistej, že ta změna výsledku padá na vrub toho, co jsem změnil, a ne na vrub mýho nějakýho měření, počítání a tak dál. Tedy tahle ta analýza ukazuje, co padá na vrub subjektu a objektu. Ta analýza tedy rozpitvá tu akci a přiřadí část na jednu a na druhou stranu, ale to může udělat jenom, když nejdřív konstruuje jednu a druhou stranu. Jak by to, kam by to přiřadila? Nejdřív tady musí vytvořit jakési dvě misky nebo dvě plošinky a tam to teda dávat, dva talíře, a teď přihazovat.
No a tomuhle rozdělení na dva talíře, tomu některý filosofové říkají rozštěpení nebo rozpolcení subjektu a objektu. Například s tímhle pracuje podstatně Jaspers, že ta Subjekt-Objekt-Spaltung, to je ten termín. On je přesvědčenej, že to je jakási, je to nezbytná, nezbytnej, ale falešnej krok. Krok, kterej pak musíme nějak opravovat. Krok, kterým se nesmíme nechat zmást. My ho musíme udělat, ale pak ho nějak musíme odečítat. Protože ta pravá skutečnost není rozdělena na subjekt a objekt, ta pravá skutečnost je celá, je celek. My bychom tady v tom případě řekli: ta pravá skutečnost je ta akce. No ovšem to neřeknem, poněvadž to není jediná pravá skutečnost.
Proto tedy pro Jasperse je tak důležitej pojem toho, co je celý, respektive co obklopuje třeba tu Subjekt-Objekt-Spaltung, co obklopuje. To je to das Umgreifende. Ale tím se budeme zabejvat třeba zas při nějaký jiný příležitosti, to je jenom takovej poukaz, abychom si uvědomili, v jaký souvislosti to všecko je. Takže opakováno: v reflexi analyzujeme své akce tak, že některé jejich složky připisujeme na vrub vnější, předmětné skutečnosti, zatímco jiné na vrub sobě samým, to jest svému subjektu, ovšem svému subjektu, jak mu rozumíme a jak si sami sebe interpretujeme. Takže reflexe analyzuje akci v této analýze může, jak jsme si už taky zase teď naznačili několikrát, může dojít k omylu. A tohle je velice významnej fenomén.
Omyl. Tam, kde je možný omyl, tak je vždycky možná taky alternativní eventualita, totiž nezmýlení se. Tam se můžeme nemýlit, tam se můžeme omylu vyhnout. Všude tam, kde je možný omyl, je možná taky pravda, nebo správnost tedy, abychom nechali zatím to... Ale zas naopak, a dokonce naopak je to důležitější: všude tam, kde je možná pravda, všude tam je možný omyl. A jenom tam je možný omyl.
No a tadyhle zas malou připomínku, jenom abychom to měli v takovým hezky systematickým takovým obrázku: teprve v reflexi se setkáváme s pravdou, protože tam je možnej omyl. Vezměte, když vidíte vrány, tak tam není žádnej omyl, protože vy něco vidíte. To je vše. Omyl může bejt až tam, kde vidíte vrány jako vrány. To jest, kde koukáte a řeknete: to jsou vrány. Nebo si to pomyslíte jenom. Vy je vidíte a vy poznáte, že to jsou vrány. To je právě ta druhá reflexe, teda ta druhá rovina. Vidíte vrány a teď to interpretujete, že to jsou vrány. Vy nevidíte něco, vy vidíte vrány jako vrány. Ne jako něco, jako vrány.
Tedy teprve v té reflexi se setkáváme s pravdou. Ve smyslových datech, ve vjemu, tam není žádná pravda. Vjem máte, nebo nemáte. Na vjemu není nic pravdivýho nebo nepravdivýho. Teprve interpretace může bejt pravdivá nebo nepravdivá. Když vám hlavou jde nějaká myšlenka, no tak vám jde hlavou nějaká myšlenka. To není nic pravdivýho nebo nepravdivýho. Jde o to, jestli je to jenom taková nějaká mlha, která vám zatáhne mozek a pak zas odejde, anebo jestli je to myšlenka na něco, myšlenka, která platí o něčem. Takže jednak se k něčemu vztahuje a zadruhý vy se k tý myšlence zase znovu můžete vztáhnout. Vy o tý myšlence můžete reflektovat, můžete ji analyzovat, můžete o ní uvažovat. Ta myšlenka sama o něčem uvažuje a vy zas můžete uvažovat o té myšlence. Teprve v takovéhle souvislosti můžeme mluvit o pravdivosti či nepravdivosti.
Takže teprve v reflexi se setkáváme s pravdou, ale jako s pravdou se setkáváme teprve v reflexi třetí etáže. Ten rozdíl je v tom, že když vidím vrány a řeknu: to jsou vrány, tak furt mluvím o vránách, i když mluvím. Ale jestli to je pravda, nebo není pravda, že to jsou vrány, to se může ukazovat až z té třetí roviny. Ono to sice pravda je, nebo není, ještě dřív, než se to ukazuje, ale ukázat se to může až v tý třetí reflexi.
První reflexe je, když vidím vrány. Proč je to reflexe už mimochodem? To není vjem. Vjem je něco, co nekontroluju. Já nevím, co mám na sítnici v oku. To nevím. Nevím, co mám v mozku, když to dá mozek dohromady nějak. To nevím. Já vím teprve, když tam vidím ten obrázek, kterej můžu namalovat. Ale vidět obrázek, kterej můžu namalovat, no to už znamená vykrojit z tý skutečnosti – to je přece strašlivej chaos. Já vidím všecko možnýho, tam něco zelenýho nebo bílýho, napadanej sníh a tak dále. A vůbec všimnout si, že tam jsou tři pohybující se černé skvrny a že mají zobák a že choděj po dvou a takovýhle věci, co patří k tomu, abych poznal, že to jsou vrány, no to už musím něco o tom vědět, to musím o tom uvažovat, to není vjem. Já nemůžu vnímat vrány jako vrány. Když vnímám vrány, tak to znamená, že už to je interpretováno, už je tam reflexe v tom přítomna.
Mimochodem, slušný psychologie vám všude řeknou, že reflexe, myšlení, že zasahuje až do těch nejelementárnějších smyslových vjemů. To je v psychologii už takřka běžný, jenom ty největší tvrďáci ještě chtějí to oddělit. Prostě vy vidíte to, co chcete vidět, co jste naučený vidět, co víte předem, že byste mohli vidět. To, co víte, to jest ta reflexe, to zasahuje do všeho vašeho vnímání.
Takže když vidím vrány, tak už tam je ta první etáž reflexe. Když řeknu: to jsou vrány, tak já už prostě komentuju to svý vidění vran. A samozřejmě teprva ta třetí reflexe ukáže, jestli ten můj komentář byl pravdivej, nebo nepravdivej. On sice byl pravdivej, nebo nepravdivej, ale ukázat se to může až v té třetí etáži.
Tedy teprve v reflexi třetí etáže se můžeme setkat s pravdou jako s pravdou, konkrétně třeba vůbec postavit otázku, jestli je to pravda, nebo ne. Tím, že postavíme tu otázku, to ještě jsme se nesetkali s pravdou. S pravdou se setkáme teprve, když nahlédneme, že to je tak.
No a my jsme si říkali, že k setkání s pravdou dochází v takzvané extázi. To jenom připomenu, budeme se k tomu muset důkladněji vrátit. Totiž teď to bude záležitost, jak zapracujeme to, co jsme si už předtím říkali, že myšlení, vědomí, mluvení je možný jenom ve světě řeči. A že tedy teď musíme najít, jakej je vztah reflexe, vědomí, vůbec subjektivity lidské k řeči, ke světu řeči. To musíme teď vypracovat. Předtím jsme nemohli, poněvadž jsme tohle všecko neměli připraveno. Teď ten materiál tady máme, nástroje máme, různý pojmy, my to musíme teda teď sehnat dohromady, čili budeme se k tomu muset vrátit.
Když minule jsme si řekli, že subjekt, který vytvořil svou subjektivní sféru, a který je schopen se k této subjektivní sféře v reflexi vztahovat, má tendenci se k ní vztahovat jako k sobě samému. To jest identifikovat se se svou subjektivitou. Já jenom opakuju přesně to, ne jenom co jsem říkal, ale co dokonce v těch bodech je napsáno v minule.
Tohleto, že subjekt se vztahuje ke své subjektivitě, to znamená k něčemu objektivnímu, jako k sobě, to jest jako k subjektu, že tedy sám sebe, ačkoli je subjekt, chápe jako objekt. Je to totéž, jako když se k sobě vztahuje jako ke svému tělu. To ovšem není běžná chyba, že? To je jenom taková zajímavostka, kterou nás třeba učila metry, nebo něco takového.
Daleko větší nebezpečí je tedy, že se k sobě vztahujeme, že se objektivujeme jako subjektivita. To je jenom jedna cesta omylu. Druhá cesta omylu je obrácená. Že něco, co je nám vlastní, chápeme, interpretujeme jako něco, co je před námi. Něco ze sebe postavíme před sebe jako předmět a vztahujeme se k tomu – vlastně se vztahujeme k sobě a máme dojem, že se vztahujeme k něčemu jinému.
A na tomhle druhém omylu zakládá Ludwig Feuerbach svou koncepci a svou kritiku náboženství. A o tom budu mluvit příště. Pokud najdete čas, tak vám vřele doporučuji, abyste si prolistovali Podstatu křesťanství.
Tak tím dneska skončím. Teď si uděláme jakousi delší přestávku, a to z toho důvodu, že on tady není Honza. To je tedy křesťan. No, tak teda já nevím, no. Totiž – cože? No Honza, já myslím Honza, teda otec nový. Prostě Hrabinovi, to víte, minule to říkal, že se narodila dcera. No a mně se narodil vnuk několik dní po tom. Takže k tomu, co tady nechal Honza Hrabina minule, tak ještě něco tam přidaly holky a tak to tady tak mírně, zcela výjimečně, prostě těm dětem vzdáme hold, ne? No a je to taková – ono je to i logické, když vědci stanoví nějaký živočišný nebo botanický druh. No a teď najdou něco a ono je to strašně podobné a teď se musejí hádat, jako jestli je to jiný druh, nebo jestli je to jenom forma, nebo místní forma nějaká. Prostě ten postup vědeckého poznání jde od toho širšího k tomu detailnějšímu. To je postup vědy. Výborně, dík za ten komentář.
Jiný hlas: On tady nás sečetl, že rád říká: člověk je otevřenost a nic jiného. Prosím tě, jaký je ten pojem? Tedy ne rád, špatně Heidegger. Heidegger, že někde má uvedeno, že člověk je otevřenost a nic jiného. Co tady v tomto zásadní otevřenost vyznačuje lidské vědomí? Čili co si tedy pod tím pojmem otevřenost člověka mám představit?
Hejdánek: Přečti si to přesně, jak to tam je.
Jiný hlas: Ale já jsem text tedy již zapůjčil, tak ho nemám, ale budu sledovat. Je to trojka.
Hejdánek: Je to trojka. Zásadní otevřenost tam není. Tam je zásadně otevřená schopnost reflexe podrobit reflexi sebe samou. Čili to je něco úplně jiného než u Heideggera.
Tady jde prostě o to, že zatímco akce není otevřená reflexi, ale reflexe se jí musí zmocnit, tak reflexe je velice otevřená, je blízká, příbuzná další reflexi. Skoro ji provokuje, skoro ji sama ze sebe nějak vyprodukuje. To je smysl toho. Jak už je dosaženo nějakého stupně reflexe, tak pak už to jde snadněji. Když je první stupeň reflexe, tak druhý dříve nebo později přijde. Když je druhý, tak ten třetí už je na spadnutí, a když je třetí, tak už jsou všecky.
A teď ty ses ptal na něco jiného, co tady není. Nicméně můžeme se v několika slovech o tom zmínit. Ta Heideggerova otevřenost, ta má jiný charakter. Tam jde o to, že dalo by se říct – tohle není Heidegger, ale abych navázal na to, co jsme o tom mluvili –, že každá živá bytost je uzavřená, uzamčená, je zaklesnutá ve svém osvětí. A z toho osvětí nemůže ven. Může ty hranice, ty meze toho osvětí pošoupnout, ale bude to furt uzavřené osvětí. Člověk je jediná bytost, která je schopna prolomit hráze, prolomit hranice svého osvětí a vstoupit do jakéhosi volného prostoru. Když prostě prolomíme dveře, které nás drží v nějaké místnosti, ze které nemůžeme ven, tak teď – nehledě na to, co je potom, to může být ještě zavřený barák nebo chodba nebo já nevím co –, ale prostě v tu chvíli vstupujeme do otevřenosti toho, co je za těmi dveřmi.
V tomhle smyslu, když prolomí nějaká bytost hranice osvětí, ve kterém je zakletá, do nich tedy zasazená, zaklesnutá, nemůže z nich, když tyto prolomí, tak teď jaksi vstoupí do jakéhosi volného prostoru. A tento volný prostor Heidegger ukazuje, že tu musí být. Že prostě to není tak, že by tady byla jenom ta zaklesnutost do toho osvětí a teď, když se to někde prorazí, tak že teď čumíme do nicoty, jak to říká třeba Sartre. Sartre pochopil tu schopnost transcendence lidské, schopnost překročit, vykročit ven, ji pochopil tak jako vykročení do nicoty. To Heidegger ten termín má taky, že? Jenomže u Heideggera nichts neznamená nicotu ve smyslu prázdnoty, nýbrž něco, co je ještě hlubší než bytí, jako nebytí nebo ne-bytí. Prostě je to hlubší než skutečnost. On vlastně bytí a nicota, das Sein und das Nichts, jsou u něj totéž. V této věci, i když ho Sartre napodoboval, tak ho nepochopil.
Tedy když člověk jako živá bytost prolomí svůj osvětí, ještě po našem řečeno, a vyjde, vychází, vykročí z té uzavřenosti do otevřenosti, tak je u Heideggera důležitá věc, že říká: člověk tím, že překročí ty hranice, že prolomí ty hranice, vstupuje do otevřenosti světa. Totiž svět sám je otevřenost. Svět sám se otvírá člověku. Kdyby nebylo tohoto otvírání člověku, této otevřenosti světa, tak by člověk nemohl prolomit své osvětí, protože by neměl kam vstoupit.
Po prolomení je prolomení z obou stran. A dokonce to důležitější prolomení je, když se svět prolamuje do toho osvětí. Otevřenost světa je elementárně důležitá. Jenom odpovědí na ni je naše otvírání vůči této otevřenosti světa. Čili člověk je bytost otvírající se vůči otevřenosti světa.
Tato otevřenost je právě nezabedněnost a vlastně nesubjektivita. Tím, že člověk překračuje, prolamuje inferioritu té omezenosti, té zamknutosti do vlastního osvětí, to jest do vlastní subjektivity, tím prolamuje svou subjektivitu, nejen to osvětí. To osvětí představuje prisma, které je mezi světem nebo mezi věcmi, mezi okolím a subjektem. A to prisma je dáno subjektivitou toho subjektu.
Člověk tím, že se otvírá vůči otevřenosti světa, tak jak by Heidegger řekl a jak by Hérakleitos řekl a Heidegger se Hérakleita dovolává v této věci, člověk se probouzí. Dokud je uzavřený, tak je ve snu. Ale tím, jak se probouzí, vstupuje do světa společného všem. Svět je otevřenost, do které vstupují všechny věci. Všechny procesy, všechny jevy mají své místo ve světě. Svět je jim otevřen, svět je pouští do sebe, svět jim dává místo, i člověku dává místo, ale člověk není jenom ve světě jako věc. Člověk je na světě, to Patočka zdůrazňoval, ten rozdíl „ve světě“ a „na světě“. Člověk je na světě, jediná bytost, která žije na světě, všechny ostatní žijí ve světě. Jediná bytost, která žije na světě, to znamená, která se otevírá otevřenosti světa. Tato otevřenost světa je vůči všem. Všechny věci mají své místo ve světě, svět se otevírá vůči všem věcem, ale ty věci samy se neotevírají vůči této otevřenosti světa. Jenom člověk, jenom lidská bytost je schopná se otevřít vůči této otevřenosti světa. To je tenhle rozdíl.
Jiný hlas: Takže nejdůležitější není ani tak člověk prolamující svět...
Hejdánek: To není primárně lidská aktivita, lidská agresivita, nýbrž je to dáno tím, že aktivita tady spočívá v tom, že se člověk otevírá. To vlastně není aktivita, jakási pasivita, i když pasivita je druh aktivity, jak jsme si řekli. Ale je to zvláštní druh aktivity, který je přítomen v tomto případě, když se člověk otevírá. Člověk se otevírá, to znamená umlká, nepracuje nožem nebo dýkou nebo sekyrou, aby prorazil vrata. To není silou. On naslouchá. To je to otevírání. Naslouchá, dívá se, nechává se dojmout.
Tím je také samozřejmě dáno, proč si myslím, že to, čemu se člověk otevírá nejdřív, je otevřenost světa řeči a ne světa vůbec. Protože jestliže se otevírám, tak se otevírám něčemu, co na mě mluví. Jak se můžu otevírat světu, který by nic neříkal, který by mě neoslovoval? Můžu se otevírat jenom vůči něčemu, co mě volá, co mě vyzývá, co na mě mluví, co mě oslovuje. Oslovovat je možno jedině... myslím, že je naprosto nezbytné to první otevírání člověka chápat jako otevírání vůči světu řeči a ne světu vůbec. A teprve skrze svět řeči, svět logu, mohu projít do otevřenosti světa.
Jiný hlas: Prosím vás, [nesrozumitelné]...
Reflexe z jakéhokoli řádu k tomu, aby přibyl ten další řád, to se týká jenom člověka, nebo všeobecně?
Hejdánek: My žádnou jinou bytost reflektující neznáme.
Jiný hlas: To není pravda. První reflexe je u zvířat. Jakmile je to u vidění, třeba kočka nevidí myš jakožto myš, ale vidí ji jakožto možnou kořist. Tam už ta reflexe je. Když kočku chováš od malička, tak v té myši nevidí možnou kořist. Něco jiného je, že když ta myš utíká, tak se kočka pudově za ní žene, ale když ta myš neutíká, tak divoká kočka ji sežere, domácí ne. Tam ta reflexe prvního řádu je.
Hejdánek: Tam je vědomí, to bych připustil, a neříkal bych mu reflexe. A to z toho důvodu, že reflexe je samostatná aktivita, samostatná akce. Kdežto u zvířat to vědomí je jakási druhotná, sekundární, doprovodná, řekl bych ani ne činnost, jakási doprovodná funkce. Něco takového, co doprovází, provází tu akci. Samozřejmě, že potom je to cosi, co má budoucnost, co se potom prosadí, co upevní svou strukturu a tak dále u člověka. Ale na té rovině zvířat se obávám, že to je jenom taková doprovodná okrajová věc, v které se to zvíře nemůže zabydlet. A reflexe je možná jedině tam, když jsem pevně zabydlený na jisté rovině. Ještě mezitím – Honza Kozák o tom ještě bude mluvit, v přestávce jsme mluvili o tom, jak vypadá mýtus – tam ještě také není v reflexi mýtický člověk. Archaický člověk žijící ve světě mýtu není schopen se zabydlet v rovině reflexe. On z ní stále znovu a znovu propadá.
--- (1981-03-09 [Reflexe (pokračování)] II_s1_cleaned.flac) ---
Jiný hlas: U zvířat propadá druhá reflexe do první. V té první sice jenom je zabydlený, kdežto ta kočka se propadá, stejně jako mýtický člověk se propadá z druhé roviny reflexe do první, tak ta kočka se stále propadá z té první roviny reflexe do čistě animálních reakcí. Takže je tam ta první rovina přítomná?
Hejdánek: Jo jistě, jistě, je takovým elementárním způsobem tam přítomná a to zvíře není schopno se v ní udržet. Jsou to takové momenty.
Jiný hlas: Může se u zvířete mluvit o otevřenosti také? Myslím, že Patočka na určitém místě říká, že se dá hovořit, že i když zvíře jde za tou obživou, že se tam dává ta otevřenost, což mě překvapilo.
Hejdánek: No podívejte se, jedna ze základních věcí nebo jedna z alternativ interpretace Werchorovy, že ten první krok z animálnosti na rovinu lidskou, do lidskosti, že rituál je některými interpretován tak, že rituál nerituál, to je prostě jenom druh hry. Čili ten krok není rituální, nýbrž je hra. Že tam, kde živá bytost je schopna vejít do světa, který má určitou distanci od toho vážného světa boje o sebezáchovu a o sebeprosazení, kdy nejde jenom o obživu. Já vím, že Patočka tam mluví o té obživě, mně to není docela jasné, jestli už to tam je. Bylo by potřeba to analyzovat, já jsem se tím nikdy moc nezabýval, mně to jasné není, jestli dokonce na této rovině, ale nepochybně u zvířat najdeme aktivity, které jsou neúčelové, které nemíří k žádnému takovému animálnímu cíli. Nemíří ani k rozmnožování, ani k nažrání, ani k žádnému splnění fyziologických nebo vitálních funkcí, a dělá to na nás, kteří do toho nemůžeme proniknout, ale když se na to koukáte, dělá to na nás dojem vyslovené hry.
Tak například je známo, že vydry, když jsou nažrané a je pěkné počasí, tak si udělají klouzačku a tam se na tom kloužou. Mají z toho strašnou radost a kvičí u toho a jedna za druhou lezou nahoru jako malé děti v parku. V tom blátíčku si udělají tu klouzačku, vylezou nahoru a po bříšku hups dolů a do vody. A zas druhá, hups, a zase se vyškrábou a takhle pořád dokolečka. To je evidentní hra. My to ovšem vidíme, že také když máme doma kotě, tak to kotě si také hraje. Tam ovšem to chápeme jako – ono je rozdíl mezi hrou mláďat, což je trénink, a mezi hrou těch starších, kde už nejde o trénink, tam jde o hru opravdu. Pravda je, že je možné, že třeba vliv lidského prostředí způsobí, že koťata si hrají déle, než by si hrála normálně. Je známo, že když je sám kocour nebo kočka v domácnosti a nemá konkurenty ani přátele kočky kolem, tak má tendenci svou nudu zahnat tím, že si hraje. A takový starý, takřka přestárlý pětiletý kocour je schopen se honit za provázkem nebo něco takového z nudy.
Pes, ten to dělá dokonce, aby se zavděčil pánovi. To je známá věc, proto jsou mně psi trošičku nepříjemní, poněvadž jsou to takoví přičinliví otroci. Hodíte mu kamínek a on dělá jako blbý, že mu to dělá strašné potěšení nebo cokoliv, před vámi dělá úplného vola. Dělá, že si hraje, dělá kotrmelce a leze po zádech. A když u toho není člověk, tak ho to nebaví. On se předvádí jenom. On toho používá, protože ten jeho pán nebo lidé kolem se na něj dívají a mají z toho srandu a pochechtávají se, tak on to kvůli tomu dělá, je to šašek. To kočka ne, ta když si hraje, tak si hraje, kašle na všechno, zejména na lidi. Pes je takový, není to dobrý charakter. Já vím, že jsou psi tací, nemůžeme generalizovat, abych neurazil celou rasu, ale mají takovou tendenci. Oni jsou schopni si opravdu hrát. Tam je ovšem evidentní, že to dělají kvůli člověku. Bylo by nasnadě se domnívat, že to je vliv lidského prostředí. Ono to tak není. Pravda je, když se potká pes nebo dva tygři se potkají nebo tygr a puma, kteří jsou vychovaní v zajetí, takže nejsou agresivní, tak když se vidí a nikdy se předtím neviděli, tak nejdříve se naježí a ten slabší na tom je, aby udělal první krok, tak si lehne na záda a takhle dělá packami – to dělají kočky také – a tím naznačí, že odhalí břicho, to jest partie, které jsou nejcitlivější a nejspíš napadnutelné, a tím ukazuje, že nemá agresivní úmysly. A ten druhý se k tomu přidá a pak se kočkují a pak si třeba dávají i všelijaké záhasy a už vědí, že to je jenom hra.
Jiný hlas: Prosím vás, u kočky, když si lehne na záda a mává packami, tak je to naopak, to je známka toho, že má agresivní úmysly. Kočka má drápy, to se brání, u psa je to něco jiného.
Hejdánek: Možná, já jsem viděl, že... ono možná tahle poloha, ono je něco jiného, když se drápe všemi čtyřmi a když se tam takhle povaluje. Takže ono asi záleží ještě na jiných věcech, ale nezáleží na tom. To jsou technické detaily. Samozřejmě kočičí nebo kočkovití behavioristé by mě mohli opravit v technických detailech, ale rozuměli jste podstatě věci. Pravda je, že u těch zvířat najdeme způsob jednání, který naznačuje něco jiného než jenom takové ty čistě utilitární [nesrozumitelné] záležitosti a nacházíme určité prvky, které dost těžko můžeme chápat jinak než jako hru. Dokonce na takové úrovni, jako jsem řekl u těch vyder. To je dost kuriózní. Jsou to chytrá zvířata. Vydry, tchoři, kuny, lasičky i. To jsou nesmírně chytré, vhodné pro domácí prostředí. No trochu smrdí, ale tchoř na sebe nedbá, ten když kolem sebe stříká ty smrady, tak se velmi často sám postříká, jemu to nevadí. Kdežto taková kuna, ta na to dává velice bacha. Ta kuna sama o sobě nesmrdí. Ta může zasmrdět, ale ne sebe.
Čili jsou to velmi inteligentní zvířata. Velmi dobře ochočitelná, chovají se jako psi a jsou inteligentnější než psi v mnoha ohledech. Tedy samozřejmě některé jiné znaky psí tam nenajdete, takovou věrnost třeba nebo takovou tu oddanost pánovi. Pokud si toho někdo cení, tak to tam nenajde. Ale inteligence vysoká. Takže je možné, že právě tam něco takového jako začátek hry se objeví. Ono je to celkem... je to otázka, jestli ten začátek hry, jak to pociťuje ta vydra s těmi vydřaty, když se tam kloužou, tak třeba je u nich taky nějaký takový velebný pocit. To je těžká věc rozlišit.
Když děti... Jistě to, pokud jste vyrůstali v Praze nebo v nějakém městě, kde mají takové dláždění, jako bývalo v Praze, tak téměř se všemi jsem se vždycky dohodl, že v jistém věku děti chodily po chodníku tak, že bylo potřeba chodit jenom po těch bílých, a šlápnout na to modré, tak se stala katastrofa. Nesmíš! A teď rituální pochod po ulici. Částečně hra, ale s takovou hrozbou v pozadí: co se stane? Svět se zřítí nebo já se propadnu nebo něco takového, nesmím tam šlápnout.
Tenhle prvek, kdo ví, jak to je u těch vyder. Nebo jestli ten rituál na začátku je něčím víc, než co dělají ty děti. To je známá věc, že děti v určitém věku, tak od tří do šesti nebo tak nějak, mají takové mýtické období, kdy... také tomu říkají období dětského podstolů. Že děti si vlezou pod stůl a teď tam bydlí nebo jedou v archě Noemově nebo něco takového. A teď to všude kolem, ten neznámý cizí svět, moře a já nevím co. Nebo si obrátí stůl nohama vzhůru a to je vyslovená loď. V tom je kus rituálu a hodně hry. Je otázka, jak to bylo na začátku, když nějaké ty první opice začaly chodit třeba takhle do kruhu a teď mávaly klackama třeba, co to bylo. Jestli to byl rituál, nebo jestli to byla jenom taková hra. Fakt je, že to bylo něco, co jim dovolilo nebo co bylo tím vykročením z pouhé přírodnosti.
Moje odpověď je, že to je neprozkoumané, že my o tom bezpečně víme v té rozvinuté podobě jenom u člověka, ale že je docela možné, že jisté náběhy k tomu se najdou u těch zvířat. My jsme spoustu stránek lidského chování lidí navzájem k sobě považovali za speciálně lidské, až přišel Konrad Lorenz a ukázal, že většina z toho se dala modelově v čisté podobě najít u hus. Takže se ukázalo, že vlastně většina lidského chování je jenom trošku zakomplikované jednání husí.
Prostě my se trošku přeceňujeme. Je možné, že se ukáže, že opravdu u těch zvířat je spousty náběhů k tomu, co u člověka je mnohem intenzivněji využito a že u těch zvířat se ty náběhy k tomu vyskytují. A celkem pro tu naši teorii to nemá žádný zvláštní důsledek. Je to jedno, jestli to u zvířat najdeme, nebo nenajdeme, to nic na našem přístupu nemění. Je to výhodné, když to najdeme, tak to prostudovat a zjistit, co je u člověka navíc. Abychom tomu člověku toho nepřičetli moc a neupírali to těm ostatním. Ale jinak to je jenom otázka toho přechodu.
Jiný hlas: Ještě taková otázka. Vy už jste několikrát zmínil, že člověk se může propadnout pod oblast zvířat. Mluvil jste o renaturaci sexu a rekultivaci, že vydra potřebuje... Jak to tam vypadá s tou reflexí? Protože tento člověk už by se dostal pod úroveň zvířete, na tu nejnižší úroveň, na tu animální. Jak by to vypadalo s tím člověkem, který se odsunul ještě v tom...?
Hejdánek: Já mám dojem, že s tou reflexí to velice úzce souvisí, a to proto, že když je zvíře zlé, tak je zlé tak nějak situačně. Momentální situace. A ta situace odezní a to zvíře o tom ani nemá páru. Přestane být zlé a dělá něco jiného. Kdežto reflexe je zvláštní tím, že dovoluje překlenout různé situace a ve vypreparované podobě zachovávat povědomí určitých trendů, tendencí, připomínat i v situaci, která sama to nepřipomíná, něco z těch jiných situací.
Když dítě... děti většinou jsou dost otužilé vůči utrpení druhých bytostí. Většina dětí, zvlášť na venkově, se seznamuje s přírodou takovým způsobem, že chytne kobylku, utrhne jí obě nohy. Nebo pak přijde nějaký koumák a říká: „Hele, to ji bolí, nejdřív ty nohy musíš opálit,“ tak mu sirkou trochu je opálí a pak teprve utrhne. Nebo mouchám křídla utrhují, nafukují žáby a pak je pouštějí, aby se nemohly ponořit. Takhle se seznamují s přírodou. To je běžné na venkově. Fakt je, že většina dětí na to zapomene časem, i když ne asi úplně. Ale tam, kde jsou jakési předpoklady k sadismu, tak vlastně tohle jsou takové podmínky, na kterých se to rozvine, ten vztah k těm zvířatům, to jednání, určité teda nehorázné jednání umožní, aby se rozvinuly a zafixovaly určité tendence, které bez té reflexe by se nemohly zafixovat.
Jiný hlas: Tady je možná ještě něco jiného, protože na venkově, když se v tom zemědělství ty krávy prostě mlátí nebo vytáhnou, pak se prostě naberou na ty vidle a prostě v uších jako pěkně, tam to je jenom prostě se kopne, aby se odsunulo, nebo se kráva tak dělá, nebo se jí prostě uzlem táhne někam a tak dále. Čili ty děti to vidí a vidí to tam od dětství, takže pro ně je to úplně samozřejmá věc a jim nepřipadá, že by na tom bylo něco sadistického. To se prostě tak dělá.
Hejdánek: To se možná dělá teď v JZD, ale vy nepamatujete doby, kdy kráva byla člen rodiny.
Jiný hlas: Já jsem dělal na soukromém hospodářství, na statku na venku, a tam to je stejné, protože když má člověk 30 krav, tak by to nezvládl jinak než s těmi kopanci a tak dále.
Hejdánek: Možná, když jich má 30. To už je jasné, to už je teda kulak. Ale když má ty krávy dvě nebo čtyři, každá má své jméno, a „vůl zná hospodáře svého“, jak v Bibli čteme. Tam skutečně ten vztah k tomu dobytku je takový, že ta hospodyně každou tu krávu, kterou musejí porazit, obrečí. Tam dokonce i svině má jméno a všechno má místo v rodině.
U nás to nebylo, ale třeba v Německu to byl takový zvyk v některých krajích i jinde, že pod jednou střechou byly chlévy i obytné místnosti a jenom přes chodbu se chodilo do chléva. Takže tam to všechno bydlelo pod jednou střechou, tam to všechno skutečně byla taková jedna domácnost. Mně se zdá, že ten vztah, jak vy ho líčíte, je cosi upadlého. To není ten pravý vztah ani k psovi.
Samozřejmě ta hrubost, ta tvrdost, ta drsnost těch venkovských lidí je větší, ale i k sobě navzájem. Na venkově lidé nemají takový ten taktní přístup k druhému. Tam prostě, když někdo něco provede a už byl v kriminále, no tak ho potkají a o tom se mluví. My jsme zvyklí, že o takových věcech, pokud se to nepovažuje za čest, se taktně pomlčí a nezkoumá se: „Kdepak jste byl o dovolené? Dlouho jsem vás neviděl, kdepak jste trávil?“, prostě se tomu taktně vyhneme. Kdežto na venkově se potkají a říkají: „Tak co, jak se ti sedělo?“
Tedy ta drsnost tam je, ale tím pádem je to vlastně zase takové přiblížení. S těmi zvířaty se nejedná o moc drsněji než s těmi lidmi. A zejména je to vidět třeba ve vztahu k čeledi nebo ve vztahu k vlastním dětem. Ty děti, já nevím, ale na venkově jsem byl zvyklý a vždycky mě udivovalo, že když hospodář a hospodyně vstali, tak první, o co se postarali, byl dobytek, a teprve pak o děti. No pochopitelně, ty děti musíme živit, holotu jednu, kdežto ten dobytek nás živí. Tam se musí udělat to, co je nejdůležitější, co je hlavní. Mně se zdá, že takový ten zvěcnělý, zutilitárněný přístup je už taková jakási moderní upadlost, že už je to cosi, co je příznačné pro jakýsi rozklad i těch lidských vztahů, ne jenom vztahů k přírodě.
Jiný hlas: Vy jste chtěl přednaznačit, že ty předpoklady k sadismu, už je to rozvinutí a zafixovanost tou reflexí.
Hejdánek: No, že se to tam může takhle rozvíjet.
Jiný hlas: Oproti té hrubosti k prasatům, kde byla i ta porážka, tam si ho váží, toho prasete.
Hejdánek: Ano, ano.
Jiný hlas: Jako u té reflexe, ta reflexe jako kdyby indukuje další reflexi. Už chápu ten princip indukce reflexe, že prostě když někdo dosáhne aspoň té první úrovně reflexe, tak to indukuje možnost postoupit do té další úrovně reflexe, druhého stupně a tak dále. A to by vlastně znamenalo, že když připustíme, že zvíře může být subjektem a může občas zasáhnout do té první roviny reflexe, že už se dostane na tu první rovinu, tak pak automaticky nějak může jít na tu druhou a na...
Hejdánek: Ne, na to není automatika. Já jsem naznačoval, jak jsem to líčil teď, že ta první reflexe, ano, můžeme mluvit o indukci, jemně indukuje tu druhou. Ta druhá už mnohem víc indukuje tu třetí. A s tou třetí už nastává úplná průtrž těch dalších a dalších reflexí. Jo, tak asi to je. Ta hlavní nesnáz je od nereflexe k reflexi.
Jiný hlas: A potom už ty hladiny jsou od sebe vzdáleny...
Hejdánek: Něco takového, jako je to u hladin elektronů, že potom ty všechny ty další a další jsou nepatrně jenom od sebe.
Jiný hlas: Zajímalo by mě, odkud toto tvrzení u vás vyvstalo, z čeho to vyplynulo, nebo jak se to tady objevilo?
Hejdánek: Jak se tam objevilo, to nevím, to bych se musel kouknout, kvůli čemu mě to napadlo, ale je to celkem náhodilá věc. Já jsem to spíš chtěl podtrhnout, že je něco atraktivního na reflexi nebo na reflektování. Čím člověk se do té, my si taky můžeme představit, že ty patra reflexe jdou do hloubky, že vlastně reflexe vždycky jde pod tu předcházející, že ta tendence nebo ta zvláštní aktivita jít hloub a hloub, reflektovat víc a víc, je něčím nesmírně atraktivním, a že když člověk tomu blíž čuchne, tak k tomu posléze má tendenci propadnout a tohle jsem tam chtěl jako ukázat, čili v tomhle případě to jinak než s těma elektronama, že tam teda se přidává, furt se přidává víc a víc energie a ono to vždycky poskočí o menší a o menší kousek. Tak tady je to spíš tak, že to přitahuje. Ta reflexe nás cucne.
A já jsem si to jenom připravoval do budoucna, tohleto tam jako tak poznamenat, abych zase na jiným příkladu konkrétním, to jest třeba na Kierkegaardovi, ukázal, jak ta reflexe sama o sobě, jak je bezbřehá nebo bezedná. Jak člověk, kterej se příliš nechá strhnout reflektováním, tak se propadá kamsi do prázdna. Že to není tak, že čím náročnější a vyšší a čím důsledněji prováděná reflexe vyšší úrovně a tak dál, že tím bychom nějak dosahovali takových lepších parametrů svého myšlení. Naopak my tam ztrácíme půdu pod nohama a ocitáme se v jakémsi takovém beztížném prostoru, kde už nevíme, co je nahoře a dole, a můžeme se dopouštět strašlivejch nehorázností.
Ano, do jistý míry. Prostě ztrácí se najednou v mlze nebo v prázdným prostoru nebo něco takového. A na to jsou doklady skvělý, jedním z nich je Kierkegaard, kterej byl takřka narkomanem reflexe, by se dalo říct.
A z tohohle nebezpečí je jenom jediná cesta ven, že si vždycky znovu a znovu budeme ověřovat, když reflektujeme, tak jakou akci reflektujeme. A jestliže reflektujeme nějakou jinou reflexi, tak čeho reflexe byla ta reflexe a tak dál, až nakonec dojdeme k nějaký tý akci, která už reflexí nebyla, která nám ukazuje něco, čeho se to vlastně týká. To nebezpečí, že se úplně nějak utrhnem a dostaneme se do nekonečných reflexí a ztratíme vůbec orientaci, to nebezpečí zaženeme tím, že čas od času vždycky zkontrolujeme, kde ty naše reflexe mají svý zakotvení na pevné zemi.
Ovšem zůstat na tý pevný zemi, no to znamená zůstat opicí. My ty reflexe potřebujeme. Jenomže jde o to, že to je cesta, která má svý rizika a my nesmíme tomu propadnout.
Reflexe je něco, co má určitou funkci, co má, jak bych řekl, že je to nástroj. A smyslem tý reflexe není nic, co by bylo v té reflexi samé. Ta reflexe má svůj smysl excentricky, mimo. Asi tak jako akce. To se vracíme k tomu, co jsme si řekli, že akce je zakotvena excentricky, to jest má své centrum nebo smysl, jak jsme si říkali, mimo sebe. Tak podobně taky reflexe má své centrum nebo smysl mimo sebe. A my vždycky na tohleto musíme pamatovat. Ta reflexe je něco, co k něčemu má sloužit. A to nejen k tomu, abychom si našli to zakotvení. To zakotvení je dobrý a je to jenom jedna složka kontroly reflexe. Ta druhá část je něco úplně jinýho, a to je právě ta záležitost té extáze, pro připomenutí. Totiž za jakých okolností je schopen subjekt reflektovat? Nebo vědomí, za jakých okolností určité vědomí může být reflektováno, to jest subjekt jak může reflektovat své vědomí, jak může reflektovat svou nějakou reflexi? No jedině za toho předpokladu, že od sebe, od svého vědomí, od své nějaké reflexe odstoupí.
Ač reflexe je přístup, reflexe to je ten pohyb opětované flexe. Mám-li podrobit reflexi své vědomí, konkrétní nějaké vědomí, tak si musím najít nějakej prostor, kde to vědomí není, odkud se na to vědomí můžu podívat z distance. Čili když chci reflektovat sám sebe, tak musím najít místo, kde sám na sebe se můžu podívat z distance. Předpoklad, poněvadž reflexe je přístup, předpokladem přístupu k sobě je odstup od sebe. Kdo nedovede odstoupit od sebe, tak nemůže přistoupit k sobě. A co to je to odstoupit od sebe? Na tom jsme právě už pracovali, když jsme mluvili o extázi. Jedním z nejvýznamnějších cílů nebo z jednou z nejvýznamnějších funkcí reflexe je čas od času najít místo, na němž mohu nechat sám sebe za sebou. Místo, do něhož vyčnívám sám ze sebe. To je ta ekstasis, výstup ze sebe. No a v tomto vystoupení ze sebe se setkávám s pravdou, nikde jinde.
Ale k tomu cíli si musíme zase připomenout, co to je pravda. Zatím jsme o tom nemluvili, k tomu se teprve dostaneme. Tenkrát jsme si pomohli tím, že jsme si interpretovali hromádku, jen tak abychom si mohli něco o tý pravdě říct, poněvadž my jsme sami ještě předpoklady k tomu neměli. Teprve teď je začneme mít.
Jiný hlas: Když před rokem jsme o tom mluvili, tak jsme to takto ovšem nedefinovali, že by jako tady ten odstup teprve v reflexi se setkáváme s pravdou. Jsme říkali právě v té, jak je poznamenáno, v extázi, že se setkáváme s pravdou a ten odstup od pravdy a výstup od sebe máš jedno a totéž, anebo je tam potřeba rozlišit?
Hejdánek: Počkejte, co je jedno a totéž?
Jiný hlas: No, že jsme minule – vystoupení ze sebe a odstup od pravdy.
Hejdánek: No to je totéž. To je totéž.
Jiný hlas: Právě, já měl ten dojem taky, že jsi říkal od pravdy. Tak to ne.
Hejdánek: Tady jde o to, že my ve svém osvětí, ale ani ve světě, v otevřenosti světa, se nikde s pravdou nesetkáme. Nemůžeme setkat. V tom světě kolem se nemůžeme setkat s pravdou. Ta pravda nás může jenom nějak oslovit. A osloví nás hlasem tichým, takže když řveme, tak to neslyšíme. Abychom to slyšeli, musíme utichnout a otevřít se. Našpicovat uši.
To je všecko, co můžeme udělat. Ale to ještě není řečeno vše, poněvadž to našpicování uší, to umlknutí, to musíme vzít strašně masivně. To musíme vzít masivně.
Umlknout nejenom, že nebudeme mluvit, ale že všechno, co do toho bude vstupovat, odstraníme. A kdo nejvíc do toho vstupuje a vadí tomu setkání s pravdou, vadí tomu zaslechnutí toho oslovení pravdou, to jsme my. My musíme sami sebe nechat, poněvadž už my sami, jak jsme, už řveme, takže není pravdu slyšet.
Tedy my musíme sami sebe nechat za sebou, abychom se mohli setkat s pravdou. To je ten důraz na to vystoupení ze sebe, na tu extázi, že? Ne v tom běžném smyslu.
Jiný hlas: Dobře, pak ale při té reflexi, když se vracím k sobě a nastává to znovění a vracím se k sobě i ke světu, no tam už nejsem possessor veritatis, tam ta pravda už prakticky není. To už jsem natankoval a jdu k sobě a nejsem vlastník pravdy, ani se tedy v té reflexi už s tou pravdou nesetkám.
Hejdánek: Ano, ale o tom jsme teda mluvili. O tom jsme mluvili. Tady nejde o to, že bych po setkání s pravdou vzal pravdu a strčil do kapsy a od té doby ji měl. Nýbrž jde o to, že z toho setkání s pravdou se se mnou něco stane. To je událost a já jsem tím poznamenán. Takže ten, kdo se sám k sobě vrací, je jiný než ten, který od sebe odstoupil.
Jiný hlas: Ale to pak uhejbaš. Počkej, vzpomeň. Bylo říkáno, že reflexe je vracení se zpět od pravdy. To je pouze součást toho odstoupení od sebe, to je zpátky učinění se sebou. Když to teď řekneš, že teprve v reflexi se setkáváme s pravdou a to je to pravdivé... No, co já tedy uvádím jako nedůslednost toho před rokem. Vždyť tam jsme furt zdůrazňovali extázi, ale teď v reflexi, prosím tě. Namítám, vážná námitka, nesouhlasí mi to.
Hejdánek: Tak podívejte se. To je dobré, to je v pořádku, já jsem pochopil, o co jde. Ale berte na vědomí, že to je takhle.
Jiný hlas: Přeznačení zase?
Hejdánek: Ne, žádné přeznačení. My jsme nemohli tenkrát říct tak precizně, o co jde. Ale to, co jste chápali, co si vzpomínáte, tak je nesprávné pochopení dokonce i toho, co jsem říkal tenkrát.
Jiný hlas: Já to musím vytáhnout.
Hejdánek: To by bylo, ano. Podívejte se, když vy teď bazírujete na tom, že reflexe je návrat k sobě. Ovšem co je reflexe? Je akce. Kde je zakotvena akce? V subjektu. Kde začíná teda akce? Někde pryč a vrací se to ke mně, nebo začíná u mě?
Jiný hlas: U subjektu.
Hejdánek: No. Čili návrat k sobě, to je jenom zdůraznění té vlastní funkce, ale samozřejmě k reflexi patří taky to vycházení ze sebe. Vždyť je to akce. Ta akce je zakotvena ve mně. Já reflektuju. Čili aby to mohla být reflexe, tak já musím, když vyrazím do té akce, tak tu akci ohnout a místo abych šel do světa kolem, tak to ohnu a zamířím na něco svého, to jest na nějakou svou jinou akci. Tedy reflexe, berte v úvahu, že je akce, a tudíž je to od toho začátku, kdy to vychází ode mě, až do toho konce, kde se to vrací zase ke mně.
Jiný hlas: A kde je ten ohyb? Ohyb je jenom na vnějšku subjektu, nebo mimo něj, když to nevystupuje ven?
Hejdánek: V rámci subjektu. V rámci subjektu.
Jiný hlas: No ano, tak dobře.
Hejdánek: No, a to znamená, že k setkání s pravdou k tomu musí dojít v rámci toho subjektu. Pochopitelně. Ale tam v rámci subjektu, kde ten subjekt je mimo sebe. Čili to, co jsme si říkali mimo sebe, tak jste mohli dosud chápat, jako že ze sebe vyletí někam jako holubička a pak se zase vrátí. Jak si to lidi představují: když usne, tak jejich duch prostě někde a teď se mu zdá a vylétá a tak dále, pak se zase vrátí do těla. Tak nic takového. Tady to zůstane v rámci toho subjektu.
A teď ten problém: my teprve začneme mít předpoklady pro to pochopit, co to je extáze. Že to není, že budeme vytrženi někam. Že to je něco specifického pro subjekt, k čemu dochází v rámci toho subjektu. V rámci toho subjektu jako události.
Je možné, aby v rámci události najednou nastal moment, kde ne celá událost, ale něco z ní se octne mimo tu událost. To je podstata extáze. Ne, že něco vyleze ven. Kdyby to vylezlo ven, tak je to akce.
Jiný hlas: No ne, to je zření předmětu, poznávání předmětu.
Hejdánek: A akce není extáze. Extáze není v podstatě naše akce. Tam je nějaká akce naše nutná k té extázi, ale vlastní extáze není naše akce. Poněvadž všude tam, kde dochází k naší akci, kde je ještě naše akce, všude tam to přeřvává hlas pravdy.
A pravda je ta ryzí ne-předmětnost. Pravda? No tak to jsme si ještě neřekli, my nevíme, co to je. My jsme si jenom řekli, že teď zatím s pravdou mohli bychom mluvit o tom čtvrtém, že? Že to setkání s tím čtvrtým je možné jenom na základě reflexe, respektive v rámci reflexe, ovšem v rámci reflexe, která ten moment strčí ze svého rámce ven. To je ten rozpor, to je paradox, kterého se nemůžeme zbavit. A teď to musíme nějak rozumně vyložit tak, aby to dávalo smysl. Zatím je to takhle, určitě je to takhle. Otázka je, jak to budeme myslet. Tohle není myšlení, tohle je něco, jako když napíšete rovnici o dvou neznámých nebo dvě rovnice o třech neznámých nebo něco takového. Ještě to nemůžeme vypočítat, my k tomu ještě něco musíme dát. Ale určitě tato rovnice o dvou neznámých platí. My jsme něco zjistili, ale ještě to nelze myslet. Prostě ještě to nemůžeme vypočítat.
Jiný hlas: A budeš se vracet i k tomu vědomí? Předneseš o vědomí nějakou pasáž? O intencionalitě, prostoru, vědomí sebe, vědomí něčeho. Tam, budeš-li v tom vědomí, když najdeš, konstatuješ, že vědomí je hluboce proreflexované a tak dále. Budeš mít ještě nějakou pasáž hlubší o tom vědomí, nebo o té...
Hejdánek: Neměj obav. Jak víš, že při tom výkladu se ke každé věci vracím nejméně dvacetkrát.
--- (1981-03-09 [Reflexe (pokračování)] II_s2_cleaned.flac) ---
Jiný hlas: No tím líp, tím líp. Jen si to vytáhněte, aspoň se uvidí, co tam máte. Máš to taky? No tak si to připrav. Doktor... Máš to? To musíš paměti... Ano, všechno tohleto pomůže k takovému vyjasnění těch antinomických a aporonických mezí, v kterých se tu pohybujeme, v tomhle tom dualismu a o tomhle monismu toho, co je, co se dá přičíst na vrub subjektu a co je teda na druhou stranu... Ano, tohleto pomůže, tak jak jsou v tý teologii různý směry, ty fundamentalisté nebo fundamentalizace, někde se ten Bůh úplně ztrácí v tom imanentismu a někde se zase úplně odcizil. Ano, tohleto pomůže.
Hejdánek: No tak dělejte, dělejte. Zkoušejte si to sami, ne? Vyzkoušíme si diagram. No a potom tedy tady můžeme se do něčeho pustit, já jsem pro. Já právě chystám, protože zatím je to opravdu, mně jasný, že vám nemůže být docela jasný, jak se s tím pracuje. Poněvadž na týhle rovině to vypadá divně. Tak příště si ukážeme to na Feuerbachovi. No, pak, a budete-li mít zájem, samozřejmě ještě to nemáme probraný všecko, vždyť my jsme teprve, to je mateřská školka tohle, ale už teď leccos můžeme zvládnout. Už teď jsme na tom líp, než jsme byli loni touhle dobou. No touto dobou jsme ještě nebyli nikde. Byli jsme v jiným semináři před půl rokem. Teď už máme tedy v těch pojmech, s kterými budeme pracovat, máme dost a hlavně ty souvislosti jsme si tam ukázali, takže některý věci teď odbudeme jako hakatí. Teď prostě nám tady nebude někdo něco vykládat, prostě tam řekneme několik a to... Já vám předvedu jednu věc. Byli jste na tom teologovi, neobyčejně inteligentním mladým chlapíkovi z Dánska, co mluvil o mýtu? No a on se ještě zastavil tady a ačkoliv jsme si to neřekli, tak brzo po něm přišel taky Filip Trojan a tak jsme tady ještě hovořili, vraceli se k něčemu. Dobře, že přišel, protože vyprovokoval několik témat, ke kterým by asi nedošlo, jsme se tak oťukávali a on to teda posvětil, aby to mělo trochu spád.
A teď on tam začal vykládat to, co vám tam vykládal o nějakejch těch africkejch kmenech, který už v rámci mýtu rozvinuly nějakou dalekosáhlou reflexi. Rozumíte. Já o tom nikdy neslyšel, o těch kmenech. Ale když mně někdo řekne, že někdo, kdo teda vlastně je mýtický člověk, žije v mýtu a že rozvinul reflexi, no tak mu řeknu co, a to jsem teda provedl a to teď byste mohli provést všichni vy, poněvadž na to už ty nástroje máme, že přece podstatou mýtu je identifikace. Podstatou reflexi je distance. Jak někdo, kdo žije v mýtu, může vůbec dosáhnout nějaký distance nezbytný k reflexi? Jedině, když ten mýtus je už rozvrácenej a když už do něj proniká logos. V nějakejch mytologiích se už reflexe může skutečně rozvinout. Ale tam, kde je skutečnej mýtus, plnej mýtus, plnokrevnej mýtus, plnotučnej mýtus, jak říká Patočka, tak tam pochopitelně každá reflexe se znovu a znovu prolamuje, propadá do tý identifikace, která znamená zrušení distance. Jakmile tam dojde k nějaký reflexi, která je možná jenom díky distanci, tak v tom mýtu se to znovu vždycky znovu propadá zpátky do identifikace, to jest do zrušení tý distance. Tedy rozumíte, tento člověk se zabýval mýtem, říkal asi dost chytrý věci o tom, ne?
Jiný hlas: Tak tam se v tom úplně ztrácel.
Hejdánek: Ale prostě, no a teď jsem chtěl vědět, no a on na to neřekl prakticky nic, ještě něco blekotal a prostě on neví. Tohle vypracovaný schéma mu není vlastní, on to nikdy neslyšel. No a když to slyší poprvé, no tak je mu evidentní, že to jinak nemůže být. Co s tím? Teď musí buď vypracovat něco proti tomu, když se mu to nehodí, nebo... A není to snadný. Prostě je to každýmu jasný, že reflexe předpokládá distanci. No to je prostě evidentní. No a mýtus je identifikace. Podstatou mýtu je, když se ztotožním s nějakým pravzorem. Tam teda to znamená, že je likvidována jakákoliv distance. Tak jak může tvrdit, že tam je rozvinutá reflexe, když v tom mýtu... Prostě to je věc, s kterou se nehne, to je balvan. A on teď musí teda hledat buďto přímo zrevidovat všecko. On teda na to reagoval tím, že říkal: „No jo, pravda, ono vlastně ten mýtus vlastně, on tam je takovej už takovej jako poslabenej, něco jako ve starým Řecku,“ a už to všecko připouštěl.
Jiný hlas: Takže jsi ho zmátl, jo?
Hejdánek: Zmátl, já nevím, jestli ho zmátl. Rozumíš, ale to byla akce na zdařbůh. Já jsem nevěděl, já jsem nevěděl, co vlastně tam v tý Africe se dělo nebo děje. Ale jenom mně připadalo, že mluví inkongruentně.
Jiný hlas: Mluvil o Čechar-kartě, ne?
Hejdánek: No já vám tohleto vykládám jenom proto, aby vám vyjasnil, že to opravdu aplikovatelný je dokonce na týhle velmi primitivní rovině. Když si ujasníme tyhle věci, no tak samozřejmě někdo může přijít a vypracovat jinak ty pojmy. No já chci vidět. My jsme dřív mluvili o mýtu... No tak příště si to ukážeme na tom Feuerbachovi. V 6:10 pomalu je tedy náš čas oslavy končí, ještě pár chlebíčků tam je.