O Rádlovi (četba – interpretace) + Subjekt - singularita - dějiny
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
se vyskytuje takováto námítka. No tak to, co si teď člověk myslel, tak nějak osobě a tak dále, to samozřejmě to jsou falešní věci, že jo, nebo mohly být. Ale nejdřív musel mít nějakou, aby si to mohl myslet, tak musel mít nějakou zkušenost. A ta zkušenost to byla pravá, správná, pravdivá, jo. To jako, to bylo to, v čem se, v čem se jako to nemýl, že jo, protože tam jako nic do toho nedával. Ano. Ale teprve ta interpretace. Teprve ta interpretace, to jsou ty vždy, to jsou ty dníty, to jsou ty báje. Takže jako ta zkušenost, potom to pravdiví předcházelo a tohle to je jako dodatečný a taky zbytečný, že jo. To potom jako v vývoji to odhodil, jako blbost, jo. A já jsem prostě nemohl najít rozhodnutí a to jsem právě Natali ukázal, že to bylo odhodný, pravdivá, že se člověk přehob z tý zvířecí, říše do lidský a teď tak začal jako střízlivě tou zkušenost, jo, sbírat ty zkušenosti kolem sebe, jo, a teprve nějakej šamán můl to dám blbě interpretovat, nebo, jo, to prostě kazil to pravdivý poznání. No tak to je právě ta odpověď na toho, já bych si řekl, měla být odpověď na to, že teda to nikdy to nemohlo bejt tak, že to bylo pravdivě a pak to zkazil reflekt. Ještě. Já jsem chtěl teda pomluvit o dati, když se ten kán s těma hvězdama, to byla otázka, která mě na to zajímala. To je teda ta otázka, projavně nebo hospedovně poznání. Co třeba ty naše koncerty o tý hvězdě jsou teda projavně poznáně, nebo hospedovně poznání, co já nevím. To je teda to, co mě teda zajímalo, které já myslím, že je stále aktuální. To se taky zajímalo. Myslím, že to dneška je mnohost řešený nebo vždyť se nestává mnohost řešit. Dá se to hledat a postavovat z toho čistě formálního kontaktu. Nepochybně, pokud jde o vývoj vesmílu, to je ta jeho teorie, která potom dostala jméno po něm a po Laplace. Tak to je všechno a posteriorní záležitost. A priori je tam přítomno jedně v tom, že když ten vesmír pozorujeme, respektive když ho interpretujeme v tom, jak se z té prvotní nebulární podoby, jak se zahušťováním se dostával k tomu stavu třeba sluneční soustavy, jako dnes vidíme, tak zároveň tam je a priori přítomno, že to vidíme v prostoru a v čase. A používáme k tomu jistých pojmů, které jsou některé odvozené, které neodvozené, které neodvozené, ty původně nejzákladnější pojmy, kategorie, a jinak, kromě tohohle, že máme nějaké takové kategorie a priori a ty a priori nazývací formy časoprostorový nebo časový a prostorový, tak kromě toho je to všechno a posteriori. Tedy mně není jasný, tady vůbec teď nám o ten vztah a priori a posteriori nešlo, tedy mně není jasný dost, proč jste to uváděl. Proti tohle je problém, jak teda on pozná nějaké západy. Jak pozná, že to teda sedí právě na prostoru. Protože jeho obezlička může mluvit o syntetických soudech a priori, což ale je asi obezlička. On v podstatě předpokládá, že on káple na to právě, že to je teda on. No tam nemůže nekápnout, když je to apriorní. Tak nemůže prostě, ten duch nese sám sebou jako výbavu. Čili to si skutečně jenom vybavuje. Ale otázka je, jak to, že to platí. No tohle je, jak to, že to teda platí. Jak to, že mu káple na to, že se to teda pohodlí, ten syntetický soudek a priori. Mně to zajímá, s hledem na to, o čem se mluvím, že vy tady mluvíte o té zkušenosti a o těch koncepcích, které se jich utváří. Jsou ty koncepce, které dělá ten vědec, kápat jako apriory vlastně. O to myslím. Pokud je to otázka na mě, nebo na to, co tady děláme, je to tak, jak jsem to říkal, když jsme mluvili o té kantovské, o tom tématu, ty transcendentální redukce. Je to apriorní v uvozovkách. Ne v kantovém smyslu, nebo i v tom smyslu, že to musíme nejdřív vymyslet. Že nám to nikdo do hlavy nenasypet z nějaké, ze žádných zkušeností to nebodvodí. My to musíme vymyslet. Ošem, my to můžeme vymyslet blbě. V tom smyslu to není apriory, protože apriory je vždycky správně. Podle Kanta. Apriory je v tom smyslu apriory, že to platí vždy a všude, obecně, naprosto. Patří to k podstatné výbavě ducha. Každý duch, inteligentní mysl je tím vybavená a pokud není, tak je vadná, tak je prostě devíovaná. Takže je to apriory v tom, že to předchází zkušenosti. Není to apriory v tom, že je to jednoznačně dáno jako výbava ducha. Člověk si to musí vymyslet. To je takový dialektický pohled. Je to i není tak? Nedá se říct, že to je dialektický, v tom smyslu Kantově. Musíme říct, který pojem. V tom smyslu Kantově to apriory není. Ale v tom smyslu Kantově to není taky apostriory. A on nic jiného nepřipouštěl. My musíme tady kritizovat Kanta, že vynechal jakousi možnost, kterou my tady musíme využít. Já bych neřekl tady v tom případě, že to je dialektický, protože tam nemusím udělat logický skok. Nemusím lámat logiku v tom případě. Tady je to ještě furt naprosto logický. Je to jasný jako proces. Jako proces střetávání apriorní, apostriorní a poznání. Zas používáte termínu, ale v jakým smyslu? Nikolik... To není ani apriorní, ani apostriorní. Čili to nemůže být ani žádné střídání. Je to něco jiného. Je to tak asi, jako když... Máte třeba... Nějaká paní, starší, která nerada vyhazuje zbytky, má spoustu kousků, všelijakej klátek, a teď má před sebou úkol ušít něco, třeba pro nějakou malou holčičku, supní. Teď ona musí uvažovat, který ten zbytek je dost velkej, aby to na tu supní stačilo. Na teď buď má střih, nebo už to má ve bloku, v mírě, nebo nic takhle. A teď bude jeden ten zbytek pod druhým, to to roztáhne vždycky, koukne se, pokud si to nepamatuje, jinak to může dělat ke zmyslu jenom. Koukne se a jestli to tam vejde nebo nevejde. Ozkouší, tadyhle něco chybí, tak další. Takhle to vypadá. My si musíme vymyslet něco, jako je ten klucek, ten zbytek toho. A teď to vyzkoušíme, jestli to padne na tu supní, nebo nepadne. Nepadne, dáme pryč, veme v další a tak dále. Dá se říct, že poněvadž zkušenosti naše rostou, že postupně se přibližujeme tomu, že čím dál ty pojmy jsou schopni lépe uchopit tu věc. Protože tohle je problém, když to samozřejmě přijíme do té šálenky. Protože to je v podstatě žadné svobodná technika, taková práce je technika. A si volí to, co se zrovna hodí, si zvolí nějaký arbitrát, si zvolí jakýkoliv systém, který dá pojit na záležitosti. A z toho se vytrací potom ta věda jako pozvání pravdy, ty jednoznační nepochyby pravy. Protože ten příměr, ten kulhal v tom smyslu, že ta paní tady měla N zbytků látek. Hotové. Kdežto ve vědě je třeba ty zbytky si vymýšlet. To jsou hotové často, že? To jsou třeba algebra zvyklá jako hotové zbytky látek, které si prostě aplikujete. A jsou to elegancí záležitosti. To jsme teda mluvili o zkušenosti a... No tak tam to nemáte pohromadě, že tam musíte to vymyslet. A stejně algebra, že to bylo hotové, no dobře, a někdo to musel vymyslet. Takže na začátku se to musí vymyslet a to z ničeho se nedá odvodit. To je prostě... A ty se musí vymyslet. Ty axiony nikde nejsou. Kde je axion? Kde Euclides potkal nějaký axion? Kde ho našel? Kde ho objevil? Musel ho formulovat. To je právě... To je axionový problém, jestli je teda ta otázka věc dohodlí, anebo jestli to věc teraz dřejmou. To nemusí být otázka dohodlí. Když jestli to měl jako za věc dřejmou, že to vězka je ten axionový záležitosti, co se ale vytrává. Je to něčím netrávat. No... To je jednak věc subjektivní, jestli on měl za dřejmou, nebo neměl za dřejmou. Jde o to, že tady ten axion žádnej nebyl. V Opice se nikdy nemohla nikdy škobrtnout o axion. Prostě axion se objevil teprve tam, kde lidi začali přemejšlet o geometrických stazích. Tam mohli teprve objevit nějak zpětně promejšlet to tak a teď zkoušet, jak by se to dalo. Proč se ukazuje, že když se takhle třeba nějaký systém se zakládá na nějakých základních axiomech, proč platí, že ty axiomy nebo principy vůbec non sunt multiplicanda, že nikdy těch principů nemá být víc než je nezbytně nutný. No to je pokyn, aby se jich nevymýšlel zbytečně moc. Že to má být elegantně udělaný tak, že vymyslím jenom ty nezbytně nutný, jestliže jeden princip s druhým souvisí tak, že jeden z druhýho se dá odvodit, který má být zbytečně mnoho. To je právě. Ale i když se nedostanu do sporu a mám zbytečně moc, mám třeba jeden princip navíc, tak se to považuje za chybu. Když se dá jeden princip, který má navíc, tak to není princip, tak tam nemá být mezi principami. I když se nedostanu do sporu. No to je jasný z toho, že ty principy nejsou dány. Že já musím vymýšlet a že se mi může stát, že jich vymyslím třeba zbytečně moc. Navíc teda, co jste vy upozorněli, že můžu vymyslet principy, který třeba se dostanu do sporu. To je to novodobí chápání matematiky. Matematika ruky deschápala axiom jako něco nahlednutého. To, co je nahlednuté každým člověkem a to platí pro všechny. Tohle máme za axiom. Vždycká ta matematika, kdy to nestačí, tak právě je zase formulár vytrádný. Zase teda blbou. No a axiomy se v axiomie vyšší, protože ta matematika nech nějaký obor se vyvine. Ty vycházejí z toho, že se teda postupně, třeba se provádí nějaký důkazy a tak dále, tam jen vypadají jistý prvky, který už nejde dál zpracovat. Ty se pak skládají, no a vznikly jistý koneční počety. Oni jako nudně vycházejí z toho oboru. Ano. Živelně, živelně provozené, když se docházejí k axiomavizaci. Štěta axiomavizace zpětně vzná, ale vím to arbitrárně volitelně. No. Prostě není to arbitrárně. Urbitrárně musí vždy výjet víc z potřeby toho oboru. To asi budeš přázovat. Nepoky mě to tak začíná, že když... Já teda nevím z historie matematiky, kdyby někdo tady o tom měl nějaké znalosti, jak došlo k těm pokusům o koncepci ne-euklidovský geometrie. Jestli by došlo tak, že nejdřív se někdo prakticky zabejval asi tak jako teda egyptiani tím rozměřováním půdy nějaký čas dlouhej a pak to teprve někdo dodatečně zreflektoval a hledal tam nějaký ty... už dále neodvoditelní, neredukovaltelní principy. A nebo jestli to spíš vzniklo, jak se domnívám já, to spíš vzniklo tak, že si probral ty principy a teď zkusil. A pokud tě my známe, ten první krok spočíval v tom, že jeden z těch principů, axioma, totiž o těch rovnoběžkách, tak, že se prohlásil za neplatný. Tak jestli se můžeme udělat, která říká na třináctometrickém prostorí, že v zásadě to vzniklo na tom, když vzdávám dvou bodů, ne-euklidovským prostorům se počítá. Prostě to je teda odmocněná součtu mocně, je to hrozně... Že prostě se počítají jako strugelníků vždycky. A že se vzdává teda, co když se vzdávám, to je jiná součítatelná. To bude ten základ. Vůbec prostě ne-euklidovský řad. No tak to je průběh. No jinak, já nevím. Ale řekněme, tak co když jinak? To znamená, to nepotřeboval nikdo. Jinak. To si vymýšlel. To nevzniklo nejdřív, že by tady byla nějaká praxe živelná, a pak to zreflektoval a hledal ty principy. Když to začal počítat, to pak se zaspadlo tak simulativně. Pak se zpouštěl počítat různě. Jako když toho neplatí, tak je vůbec nevěděl, jak se dá počítat taková zvládení. Takhle to pak se zaspadlo tak simulativně. No, dobře. Ale v každém případě začalo to tím, že měl roupy a říkal, že se to nejde vypočítat jinak. To je něco velmi neživelného. On to nepotřeboval počítat jinak. Mohl to vypočítat takhle. To bylo zaběhané a on vůbec chtěl jinak. To znamená, že začal pochybovat o tom, že by to byla jediná cesta. Mně se zdá, že na začátku asi ta axiomatika nebo ty systémy, formulace principů a tak dále, že skutečně museli stát na nějaký praxi nejdřív. No ale dál to už tak není. Aspoň třeba já si myslím, že jak my jsme třeba začali, to vy jste ještě tady, myslím, nebyl, nebo jestli se nepletu, jak jsme začali s tím, že celá filozofie vlastně vychází z té řecké neproblematizované a nereflektované pojetí, že svět je nesen tím, co je neměným, co zůstává stejným uprostřed změn a to se chápalo jako arché. A teď to je nějaké neproblématizované a nereflektované pojetí. A teprva pak se nějak odvozovalo z toho, nebo se myšlenkově mělo uchopit to, co se mění. A zase se to chápalo tak, že se hlavně soustředila podle měna to, co uprostřed změny zase zůstává stejný a tak dále. A že teď, když tohleto si uvědomíme ten způsob myšlení, když je zproblematizován, tak co kdybychom to udělali obráceně? Že teda není základem neměnost a změna by se měla vykládat z toho? Níkdyž základem je změna a vykládat by se měla, neboli problémem je neměnost nebo vytrvalost. Tak tím je možno samozřejmě říct, že předtím tady byly potíže různý a tak dále. Ale takhle, to je zase taková jistá disperace, to jsou roupy, že nám tady něco nestačí, nevyhuje a teď si to zkusíme to dám obráceně. Co by to dělalo? Mně to připadá, že čím je věda nebo nějakej obor, čím je dál, tak když už je úplně tak říká hotovej, když je to vypracovaný a už se tam nedá nic dělat, tak si začne vymýšlet, co by bylo, kdyby se tady třeba změnila ta axiomatika. To je čistě teoretický přístup, nezaložený na žádný nutnosti, ani na žádný živelnosti. Oba ty přístupy musíme respektovat. Opravdu je možný oboje. Kdyby třeba to udělalo s někou diferenciálnou počtinu, že to záleží na obyvatele, a každý vteřiný princip může vydělat fyziku, která ho potřebovala, ale nic prostě, protože si se tam uměšelo. S jinými lidsmi, s jinými způsobůmi... No, tak to je ovšem, co chabí vysvětlení, že fakt je, že teda Zenonové argumenty se nepodařilo nikomu vyvrátit po dobu stéměř 2000 let, že teda mín trošku, ale moc tomu nechybělo, a najednou na to přišli dvá. Samozřejmě na to přišli ne proto, že by se zabejvali Zenonem, to ještě na to z jiných motívů, ale ty motívy by byly potřeba... To, že to potřebovali, to je málo. Potřebem spoustu věcí, to neznamená, že na to někdo přijde. Tak jako bylo by potřeba ukázat, jak je možný, že teda, a v takových případů je víc, většinou je to nekontrolovatelný nebo nevysvětlitelný, to je to jakýsi fluidum, že prostě to se velmi často stává, že k objevu dochází tačka současně nebo v krátkým rozmezí. Přitom teda málo kdy se dá přesně určit, proč zrovna v tu dobu k tomu došlo, protože stává se obvykle, že na to nedošli stejnou cestou. V každém případě ten Leibnitz a Newton opravdu na to přišli z různých konců a taky i ta formalizace u každého jedina. Je to problém. Bylo by, že člověk se vycvičí hlavně na tom vztahu, jak ty si říkal, k těm singularitám situačním, kde by tam prostě, ale hlavně na těch personalizačních, kde by tam při té cerebralizaci, kde by prostě byla ta singularita personální. No tam ještě personalita žádná není. Cerebralizace je předpokladem personalizace. Ta personalizace jde mnohem později. Dobrý, ale já myslím, že těch 15%, kde nám ten mozek jede, že by tam v té kapacitě ten mozek zařecha spojí na těch 50%, víš? To je, jako myslím, ta křivka té cerebralizace, že by tam došla nějakého většího důležitostu nebo toho zapojení té kapacity mozkovej. Já asi nejsem jistý, že to souvisí s tou personalizací, teda nebo jak, nevím, nevím, jak na to... No, že by jako ten subjekt klépe na ten subjekt a pak na to třetí, třeba... To asi není problém, to není problém toho vysokého procenta zapojení tedy těch možností mozku, nímež to je problém přístupu. Personalizovat se může jedinec, který který není intelektuálně geniální někdy mnohem lépe nebo mnohem podstatněj, naopak nějakej genius. Geniové většinou nebo ve velkým procentu, ne většinou, ale ve velkým procentu bejvají lidsky a po té personální stránce jako inferiorní trochu. Tedy nezáleží to na to osobností se člověk nestává nějakým mimořádným výkonem oskověným. Víš, něčím úplně jiným. A člověk, který není intelektuálně nijak mimořádný, vysoce nadproměrný, tak se může perfektně personalizovat v dokonalou osobnost. Mně se zdá, že to nesouvisí. Takže tam ta singularita by byla jen situační? No tak to je singularita vývojová. Znik života znik života znik mnohobůjnečných znik mnohobůjnečných organismů. To jsou jakési takové... I virus je singularita? O čem mluvíme? Já jsem říkal, že každej druh vlastně je singularní. V tomto smyslu virus je singularní. Ovšem singularit... Teď jsme mluvili o singularitě vývojovým. Ty jsme mluvili třeba o té, které brali vzniku života nebo humanizace nebo co jiného. Poličtění. Tak to je vývojová singularita. To je něco jiného než... Člověk je singularita a poličtění je singularita, ale na stejný rovině. Když mluvíme o tý vývojový singularitě, tak samozřejmě tady jsou jakési takové ty předěly nebo ty rozhodující body obratů. A to je například oživení neživého motivu. Vznik života. Nebo vznik techtu mnohobůjnečné. V obratlovci. Vznik živočiků že Kordát. Nebo potom ta cerebralizace. To znamená, to je jenom vývojový. To není, že najednou někde se objevil mozek, ale že ten vývoj, celý ten tlak vývojovej, že se soustředil na mozek. Zatímco to ostatní zůstávalo celkem bez velkejch změn, ale mozek se stal místem nejbouřlivějšího pokroku vývoje. A proměna teda nejvyšších primátů, jednoho v jedným větve nejvyšších primátů, proměna člověka. To je takový takovej převrat. K tomu došlo jednou. K čemu dojde jednou, tak to je ta singularita. Tedy je to takový zobecnění trochu, protože samozřejmě my o tom moc málo víme. Ta představa, že prostě jedna v opice se náhle změnila v člověka a tento člověk, především bychom potřebovali už, aby to náhle bylo dvou, a tím by byl založen lidský rod. Prostě takhle to není. My víme, že to bylo nějaký velmi komplikovaný, pravděpodobně podle toho Japonce, jak se jmenuje, před pokladem je nějakási aglomerace, větší populace pohromadě a tamto už takový to vzájemný mnohodný křížení, takže se zvýší pravděpodobnost duplikace genový a uvolní se tam nějaký možnosti. A teď to vznikne ta odchylka jednou a pak třeba na několik generací to zanikne, protože je to třeba recesívní znák a je překrytej a teprve pak se zobjeví někde ve většinu. Já nevím takový, tak voluji. Ta mechanika toho je různá, kompliková, nevíme o tom nic, ani tak z pohledu z dálky, prostě to můžeme označit za cosi jedinečného, singulárního. A já jsem o tom mluvil, protože pak, pokud půjde o historii, tak si budeme ukázat, že vlastně i když ta singularita se diskutuje i v přírodě a dokonce je tam poměrně častá, přece jenom to není ten stavební kámen, s kterým by příroda počítala, že tam je to překryto právě těma archetypickýma struktůrama nebo stereotypníma struktůrama, nevím, jak bychom to řekli, rekurencema. Ale v historii, že se to proměňuje podstatně, že tam ta jedinečnost jak individuální, to je právě k personalizace, tak jedinečnost těch historických situací, že se stává čímsi konstitutivním pro historii. Historie je historií právě díky těm singularitám. To nemůžeme říct o přírodě. Tak hledá, že bychom museli jít až k takovým těm opravdu primordiálním singularitám, jako je právě ten Velkej Třesk. Ale prostě pro tu historii je to každodenní felvíček ty singularity. Takže tam se o tom taky jako o singularitách nemluví, ale fakticky to jsou singularity. Prostě Napoleon nebo napoleonský války, to je něco, co tady bylo jednou, co nikdy nebylo předtím a nikdy nebude potom. Takže předtím se bojovalo jinejma zbraně a potom se taky jinejma zbraně, prostě to byla konstelace jedinečná v historii, takové konstelace jsou furt. Ty rekurence v historii jsou, taky se vyskytují, ale jsou jakýmsi takovým materiálem, nebo je to, co si jako kostra, která usnadňuje pohyb. Ale ta historie sama to je ten pohyb. Tak o to tady šlo, že... Je každej subjekt singularita? No, tak to je problém. My jsme si vykládali o tom, že primordiální událství se jedna podobá druhý jako vejce vejci. Nějakej ten primordiální subjekt pravděpodobně se jinýmu primordiálnímu subjektu podobá taky jako vejce vejce. Jenže co my víme? My k tomu máme, jak my se dostaneme k tomu, co je primordiální subjekt, nebo primordiální událost. My se s tou událství nejsme schopni setkat. Za žádným v Polski se nesetkáme. My na její povahu usuzujeme z toho, jak jiné události nebo jiné subjekty reagujou. A my víme, že ta reaktibilita těch druhých událostí, ale i těch původních, ta reaktibilita, že má hrubý rastr, že odkrájí spoustu věcí a že reaguje primitivně. Že má vysoký práh, že na některé věci je úplně nesensitivní a na jiné velmi primitivně a tak dále. Kdo ví? Možná, že ta primordiální událost je neobyčejně komplikovaná, jenomže ty jiné primordiální události primitivně reagujou. A nám to připadá jako, že ta sama primordiální událost je primitivní. No, jestliže je velmi komplikovaná, kdybychom připustili, že je velmi komplikovaná, nebo kdyby ten subjekt primordiální, což je jenom nejbližší kousek, že jo, událost, která je schopna se k sobě sama vstáhnout, se stává subjektem. No tak pak ovšem při té komplikovanosti bylo vysoce pravděpodobným, pravděpodobným, že by se to téměř lížilo jistotě, že každá událost je jiná. A že ta nivelizace je jenom plodem nebo produktem tý nízký reactibility, ty hrubý reactibility, která vlastně je základem toho našeho světa. My vůbec nevíme, jaký ty primordiální události a primordiální subjekty opravdu jsou. My víme jenom, jak na ně ty druhý reagují. Čili ta primitivta může být v tom reagování. A vlastně ty subjekty, subjekty, nebo ty události samy mohou být podstatně odlišné. A vypadají jako nivelizovaný, jako stejný, jenom v takovým tom globálním hrubým pohledu statistickým nebo tak nějak. Či jak to opravdu je, to je těžko říct. My víme, že na vysoký úrovni se ta individualita, ta personalita, ta jedinečnost, že se zvyšuje. To víme. Fakt je, že podívejte se, když se odsnete třeba v Číně nebo v Africe, nebo i tady mezi nějakým nějakým společností, kde hodně třeba Černochů nebo nebo Mongolů nebo Větnamců třeba, tak máte strašnou potíž je rozlišit. Všichni vám připadají jeden jako druhej. A my jim připadáme taky jako jeden druhej. Když vidíte psy, třeba řekněme, takový ty, co sloužejí na hranicích, že ty vlčáci či německý ovčáci a teď jich vidíte, řekněme, přece o 50, tak na první pohled tam ty jednotlivý nerozeznáváte. Prostě dávám to strašnou práci a nepamatujete ještě tak zhruba, že jeden má flek na čumáku a druhej na úchu nebo tak, ale prostě když to, když máte svýho doma, tak ho poznáte mezi 20, protože už znáte jeho ovčaj. On má něco v sobě charakteristického, že je to možný rozeznávat. Navzájem oni se taky rozeznávají, asi ne podle ksichtu, ale je vysoce pravděpodobný, že každej pes je singulita. Každej pes je jiný trochu. To jenom my je považujeme všetky za psy. Možná, že každá stonoška je trochu jiná. Tedy to je otázka reaktivity. Možná, že jenom my je považujeme všetky za psy. Člověk je teda singulitace, celé jasně, jo. My tam takhle mluvíme, jak ho měla díti. A když si vezměš řidič do podniku, kde mu zaměstnánec dá výpověď a on má možnost při němu jiného a při nejménějiho, tak pro něj to není singulita. Prostě něco, co může být záležné, že má to otázka přístupu, jo. Takže, vlastně, jestli nám připadají všechny stonošky stejně, to půltečně nic neznamená. Správně. Jenom, že to je otázka singularity. V tomto smyslu to je takovej, já teď nevím, jestli jsem tady o tom mluvil, už jsem to jednou uváděl, tak mě prosím nás zaražte, jestli to už znáte. Jak definovat otázku? Otázka, jak definovat nové? Co to je nové? Co tu ještě nebylo? Je to všem, to je možný modelovat třeba tak, že máte dvě, dva body od sebe vzdálení nějakým způsobem a kolem těch dvou bodů cestuje to kružnicích, které mají poloměry, jejich poměr je číslo iracionální, cestujou body. A pokud je toto dáno, tak sestava těch dvou základních středů kružnic a těch dvou cestujících bodů, ta sestava těch čtyr bodů se nikdy nebude opakovat. To znamená, že každá sestava, který tam kdykoliv dojde, je čímsi novým, nebývalým. Tak to je nepravá novost a v tomto smyslu nepravá singularita. Každá ta sestava je singularní. Nesrovnatelná vzájem žádnou jinou. A přesto, a samozřejmě můžeme, je srovnatelná třeba, že ono dochází k takovým cestám, které se velice tomu blížejí. Že bychom to mohli ještě tak nějak rozstřídit. Ale fakticky nikdy se to nekraje. To je singularita taková nepravá. A tam vlastně se nic novýho nestane, jenom takový detajní odlišnosti způsobujou, že se nikdy neopakuje to tež. Takže můžeme říct, že každý subjekt je singularitou. A poněvadž je jedno dvacet třicet... A ještě teda moment, ještě dokončím tuto věc. Že teda proto jsem mluvil o personalizaci, protože personalizace nejde redukovat na singularitu. Každá personalizace, teda přesně očívanou produkt personalizace, každá osobitost je singularit. Nepochybně. Jenomže se tím nevyčerpává. Protože singularitou je i třeba ten pes. Ale není osobností. Takže tam následuje ještě nějaké něco jiného. Já se rozumím, ty dítě, že ta jedinečnost té tedy lidské bytosti, ten cíl je personalizacené. Jako cíl. Tak ty jedinečnosti lidské. Příště si uvidíme v některým videu.
s1.flac
====================
se vyskytuje takováto námítka. No tak to, co si teď člověk myslel, tak nějak osobě a tak dále, to samozřejmě to jsou falešní věci, že jo, nebo mohly být. Ale nejdřív musel mít nějakou, aby si to mohl myslet, tak musel mít nějakou zkušenost. A ta zkušenost to byla pravá, správná, pravdivá, jo. To jako, to bylo to, v čem se, v čem se jako to nemýl, že jo, protože tam jako nic do toho nedával. Ano. Ale teprve ta interpretace. Teprve ta interpretace, to jsou ty vždy, to jsou ty dníty, to jsou ty báje. Takže jako ta zkušenost, potom to pravdiví předcházelo a tohle to je jako dodatečný a taky zbytečný, že jo. To potom jako v vývoji to odhodil, jako blbost, jo. A já jsem prostě nemohl najít rozhodnutí a to jsem právě Natali ukázal, že to bylo odhodný, pravdivá, že se člověk přehob z tý zvířecí, říše do lidský a teď tak začal jako střízlivě tou zkušenost, jo, sbírat ty zkušenosti kolem sebe, jo, a teprve nějakej šamán můl to dám blbě interpretovat, nebo, jo, to prostě kazil to pravdivý poznání. No tak to je právě ta odpověď na toho, já bych si řekl, měla být odpověď na to, že teda to nikdy to nemohlo bejt tak, že to bylo pravdivě a pak to zkazil reflekt. Ještě. Já jsem chtěl teda pomluvit o dati, když se ten kán s těma hvězdama, to byla otázka, která mě na to zajímala. To je teda ta otázka, projavně nebo hospedovně poznání. Co třeba ty naše koncerty o tý hvězdě jsou teda projavně poznáně, nebo hospedovně poznání, co já nevím. To je teda to, co mě teda zajímalo, které já myslím, že je stále aktuální. To se taky zajímalo. Myslím, že to dneška je mnohost řešený nebo vždyť se nestává mnohost řešit. Dá se to hledat a postavovat z toho čistě formálního kontaktu. Nepochybně, pokud jde o vývoj vesmílu, to je ta jeho teorie, která potom dostala jméno po něm a po Laplace. Tak to je všechno a posteriorní záležitost. A priori je tam přítomno jedně v tom, že když ten vesmír pozorujeme, respektive když ho interpretujeme v tom, jak se z té prvotní nebulární podoby, jak se zahušťováním se dostával k tomu stavu třeba sluneční soustavy, jako dnes vidíme, tak zároveň tam je a priori přítomno, že to vidíme v prostoru a v čase. A používáme k tomu jistých pojmů, které jsou některé odvozené, které neodvozené, které neodvozené, ty původně nejzákladnější pojmy, kategorie, a jinak, kromě tohohle, že máme nějaké takové kategorie a priori a ty a priori nazývací formy časoprostorový nebo časový a prostorový, tak kromě toho je to všechno a posteriori. Tedy mně není jasný, tady vůbec teď nám o ten vztah a priori a posteriori nešlo, tedy mně není jasný dost, proč jste to uváděl. Proti tohle je problém, jak teda on pozná nějaké západy. Jak pozná, že to teda sedí právě na prostoru. Protože jeho obezlička může mluvit o syntetických soudech a priori, což ale je asi obezlička. On v podstatě předpokládá, že on káple na to právě, že to je teda on. No tam nemůže nekápnout, když je to apriorní. Tak nemůže prostě, ten duch nese sám sebou jako výbavu. Čili to si skutečně jenom vybavuje. Ale otázka je, jak to, že to platí. No tohle je, jak to, že to teda platí. Jak to, že mu káple na to, že se to teda pohodlí, ten syntetický soudek a priori. Mně to zajímá, s hledem na to, o čem se mluvím, že vy tady mluvíte o té zkušenosti a o těch koncepcích, které se jich utváří. Jsou ty koncepce, které dělá ten vědec, kápat jako apriory vlastně. O to myslím. Pokud je to otázka na mě, nebo na to, co tady děláme, je to tak, jak jsem to říkal, když jsme mluvili o té kantovské, o tom tématu, ty transcendentální redukce. Je to apriorní v uvozovkách. Ne v kantovém smyslu, nebo i v tom smyslu, že to musíme nejdřív vymyslet. Že nám to nikdo do hlavy nenasypet z nějaké, ze žádných zkušeností to nebodvodí. My to musíme vymyslet. Ošem, my to můžeme vymyslet blbě. V tom smyslu to není apriory, protože apriory je vždycky správně. Podle Kanta. Apriory je v tom smyslu apriory, že to platí vždy a všude, obecně, naprosto. Patří to k podstatné výbavě ducha. Každý duch, inteligentní mysl je tím vybavená a pokud není, tak je vadná, tak je prostě devíovaná. Takže je to apriory v tom, že to předchází zkušenosti. Není to apriory v tom, že je to jednoznačně dáno jako výbava ducha. Člověk si to musí vymyslet. To je takový dialektický pohled. Je to i není tak? Nedá se říct, že to je dialektický, v tom smyslu Kantově. Musíme říct, který pojem. V tom smyslu Kantově to apriory není. Ale v tom smyslu Kantově to není taky apostriory. A on nic jiného nepřipouštěl. My musíme tady kritizovat Kanta, že vynechal jakousi možnost, kterou my tady musíme využít. Já bych neřekl tady v tom případě, že to je dialektický, protože tam nemusím udělat logický skok. Nemusím lámat logiku v tom případě. Tady je to ještě furt naprosto logický. Je to jasný jako proces. Jako proces střetávání apriorní, apostriorní a poznání. Zas používáte termínu, ale v jakým smyslu? Nikolik... To není ani apriorní, ani apostriorní. Čili to nemůže být ani žádné střídání. Je to něco jiného. Je to tak asi, jako když... Máte třeba... Nějaká paní, starší, která nerada vyhazuje zbytky, má spoustu kousků, všelijakej klátek, a teď má před sebou úkol ušít něco, třeba pro nějakou malou holčičku, supní. Teď ona musí uvažovat, který ten zbytek je dost velkej, aby to na tu supní stačilo. Na teď buď má střih, nebo už to má ve bloku, v mírě, nebo nic takhle. A teď bude jeden ten zbytek pod druhým, to to roztáhne vždycky, koukne se, pokud si to nepamatuje, jinak to může dělat ke zmyslu jenom. Koukne se a jestli to tam vejde nebo nevejde. Ozkouší, tadyhle něco chybí, tak další. Takhle to vypadá. My si musíme vymyslet něco, jako je ten klucek, ten zbytek toho. A teď to vyzkoušíme, jestli to padne na tu supní, nebo nepadne. Nepadne, dáme pryč, veme v další a tak dále. Dá se říct, že poněvadž zkušenosti naše rostou, že postupně se přibližujeme tomu, že čím dál ty pojmy jsou schopni lépe uchopit tu věc. Protože tohle je problém, když to samozřejmě přijíme do té šálenky. Protože to je v podstatě žadné svobodná technika, taková práce je technika. A si volí to, co se zrovna hodí, si zvolí nějaký arbitrát, si zvolí jakýkoliv systém, který dá pojit na záležitosti. A z toho se vytrací potom ta věda jako pozvání pravdy, ty jednoznační nepochyby pravy. Protože ten příměr, ten kulhal v tom smyslu, že ta paní tady měla N zbytků látek. Hotové. Kdežto ve vědě je třeba ty zbytky si vymýšlet. To jsou hotové často, že? To jsou třeba algebra zvyklá jako hotové zbytky látek, které si prostě aplikujete. A jsou to elegancí záležitosti. To jsme teda mluvili o zkušenosti a... No tak tam to nemáte pohromadě, že tam musíte to vymyslet. A stejně algebra, že to bylo hotové, no dobře, a někdo to musel vymyslet. Takže na začátku se to musí vymyslet a to z ničeho se nedá odvodit. To je prostě... A ty se musí vymyslet. Ty axiony nikde nejsou. Kde je axion? Kde Euclides potkal nějaký axion? Kde ho našel? Kde ho objevil? Musel ho formulovat. To je právě... To je axionový problém, jestli je teda ta otázka věc dohodlí, anebo jestli to věc teraz dřejmou. To nemusí být otázka dohodlí. Když jestli to měl jako za věc dřejmou, že to vězka je ten axionový záležitosti, co se ale vytrává. Je to něčím netrávat. No... To je jednak věc subjektivní, jestli on měl za dřejmou, nebo neměl za dřejmou. Jde o to, že tady ten axion žádnej nebyl. V Opice se nikdy nemohla nikdy škobrtnout o axion. Prostě axion se objevil teprve tam, kde lidi začali přemejšlet o geometrických stazích. Tam mohli teprve objevit nějak zpětně promejšlet to tak a teď zkoušet, jak by se to dalo. Proč se ukazuje, že když se takhle třeba nějaký systém se zakládá na nějakých základních axiomech, proč platí, že ty axiomy nebo principy vůbec non sunt multiplicanda, že nikdy těch principů nemá být víc než je nezbytně nutný. No to je pokyn, aby se jich nevymýšlel zbytečně moc. Že to má být elegantně udělaný tak, že vymyslím jenom ty nezbytně nutný, jestliže jeden princip s druhým souvisí tak, že jeden z druhýho se dá odvodit, který má být zbytečně mnoho. To je právě. Ale i když se nedostanu do sporu a mám zbytečně moc, mám třeba jeden princip navíc, tak se to považuje za chybu. Když se dá jeden princip, který má navíc, tak to není princip, tak tam nemá být mezi principami. I když se nedostanu do sporu. No to je jasný z toho, že ty principy nejsou dány. Že já musím vymýšlet a že se mi může stát, že jich vymyslím třeba zbytečně moc. Navíc teda, co jste vy upozorněli, že můžu vymyslet principy, který třeba se dostanu do sporu. To je to novodobí chápání matematiky. Matematika ruky deschápala axiom jako něco nahlednutého. To, co je nahlednuté každým člověkem a to platí pro všechny. Tohle máme za axiom. Vždycká ta matematika, kdy to nestačí, tak právě je zase formulár vytrádný. Zase teda blbou. No a axiomy se v axiomie vyšší, protože ta matematika nech nějaký obor se vyvine. Ty vycházejí z toho, že se teda postupně, třeba se provádí nějaký důkazy a tak dále, tam jen vypadají jistý prvky, který už nejde dál zpracovat. Ty se pak skládají, no a vznikly jistý koneční počety. Oni jako nudně vycházejí z toho oboru. Ano. Živelně, živelně provozené, když se docházejí k axiomavizaci. Štěta axiomavizace zpětně vzná, ale vím to arbitrárně volitelně. No. Prostě není to arbitrárně. Urbitrárně musí vždy výjet víc z potřeby toho oboru. To asi budeš přázovat. Nepoky mě to tak začíná, že když... Já teda nevím z historie matematiky, kdyby někdo tady o tom měl nějaké znalosti, jak došlo k těm pokusům o koncepci ne-euklidovský geometrie. Jestli by došlo tak, že nejdřív se někdo prakticky zabejval asi tak jako teda egyptiani tím rozměřováním půdy nějaký čas dlouhej a pak to teprve někdo dodatečně zreflektoval a hledal tam nějaký ty... už dále neodvoditelní, neredukovaltelní principy. A nebo jestli to spíš vzniklo, jak se domnívám já, to spíš vzniklo tak, že si probral ty principy a teď zkusil. A pokud tě my známe, ten první krok spočíval v tom, že jeden z těch principů, axioma, totiž o těch rovnoběžkách, tak, že se prohlásil za neplatný. Tak jestli se můžeme udělat, která říká na třináctometrickém prostorí, že v zásadě to vzniklo na tom, když vzdávám dvou bodů, ne-euklidovským prostorům se počítá. Prostě to je teda odmocněná součtu mocně, je to hrozně... Že prostě se počítají jako strugelníků vždycky. A že se vzdává teda, co když se vzdávám, to je jiná součítatelná. To bude ten základ. Vůbec prostě ne-euklidovský řad. No tak to je průběh. No jinak, já nevím. Ale řekněme, tak co když jinak? To znamená, to nepotřeboval nikdo. Jinak. To si vymýšlel. To nevzniklo nejdřív, že by tady byla nějaká praxe živelná, a pak to zreflektoval a hledal ty principy. Když to začal počítat, to pak se zaspadlo tak simulativně. Pak se zpouštěl počítat různě. Jako když toho neplatí, tak je vůbec nevěděl, jak se dá počítat taková zvládení. Takhle to pak se zaspadlo tak simulativně. No, dobře. Ale v každém případě začalo to tím, že měl roupy a říkal, že se to nejde vypočítat jinak. To je něco velmi neživelného. On to nepotřeboval počítat jinak. Mohl to vypočítat takhle. To bylo zaběhané a on vůbec chtěl jinak. To znamená, že začal pochybovat o tom, že by to byla jediná cesta. Mně se zdá, že na začátku asi ta axiomatika nebo ty systémy, formulace principů a tak dále, že skutečně museli stát na nějaký praxi nejdřív. No ale dál to už tak není. Aspoň třeba já si myslím, že jak my jsme třeba začali, to vy jste ještě tady, myslím, nebyl, nebo jestli se nepletu, jak jsme začali s tím, že celá filozofie vlastně vychází z té řecké neproblematizované a nereflektované pojetí, že svět je nesen tím, co je neměným, co zůstává stejným uprostřed změn a to se chápalo jako arché. A teď to je nějaké neproblématizované a nereflektované pojetí. A teprva pak se nějak odvozovalo z toho, nebo se myšlenkově mělo uchopit to, co se mění. A zase se to chápalo tak, že se hlavně soustředila podle měna to, co uprostřed změny zase zůstává stejný a tak dále. A že teď, když tohleto si uvědomíme ten způsob myšlení, když je zproblematizován, tak co kdybychom to udělali obráceně? Že teda není základem neměnost a změna by se měla vykládat z toho? Níkdyž základem je změna a vykládat by se měla, neboli problémem je neměnost nebo vytrvalost. Tak tím je možno samozřejmě říct, že předtím tady byly potíže různý a tak dále. Ale takhle, to je zase taková jistá disperace, to jsou roupy, že nám tady něco nestačí, nevyhuje a teď si to zkusíme to dám obráceně. Co by to dělalo? Mně to připadá, že čím je věda nebo nějakej obor, čím je dál, tak když už je úplně tak říká hotovej, když je to vypracovaný a už se tam nedá nic dělat, tak si začne vymýšlet, co by bylo, kdyby se tady třeba změnila ta axiomatika. To je čistě teoretický přístup, nezaložený na žádný nutnosti, ani na žádný živelnosti. Oba ty přístupy musíme respektovat. Opravdu je možný oboje. Kdyby třeba to udělalo s někou diferenciálnou počtinu, že to záleží na obyvatele, a každý vteřiný princip může vydělat fyziku, která ho potřebovala, ale nic prostě, protože si se tam uměšelo. S jinými lidsmi, s jinými způsobůmi... No, tak to je ovšem, co chabí vysvětlení, že fakt je, že teda Zenonové argumenty se nepodařilo nikomu vyvrátit po dobu stéměř 2000 let, že teda mín trošku, ale moc tomu nechybělo, a najednou na to přišli dvá. Samozřejmě na to přišli ne proto, že by se zabejvali Zenonem, to ještě na to z jiných motívů, ale ty motívy by byly potřeba... To, že to potřebovali, to je málo. Potřebem spoustu věcí, to neznamená, že na to někdo přijde. Tak jako bylo by potřeba ukázat, jak je možný, že teda, a v takových případů je víc, většinou je to nekontrolovatelný nebo nevysvětlitelný, to je to jakýsi fluidum, že prostě to se velmi často stává, že k objevu dochází tačka současně nebo v krátkým rozmezí. Přitom teda málo kdy se dá přesně určit, proč zrovna v tu dobu k tomu došlo, protože stává se obvykle, že na to nedošli stejnou cestou. V každém případě ten Leibnitz a Newton opravdu na to přišli z různých konců a taky i ta formalizace u každého jedina. Je to problém. Bylo by, že člověk se vycvičí hlavně na tom vztahu, jak ty si říkal, k těm singularitám situačním, kde by tam prostě, ale hlavně na těch personalizačních, kde by tam při té cerebralizaci, kde by prostě byla ta singularita personální. No tam ještě personalita žádná není. Cerebralizace je předpokladem personalizace. Ta personalizace jde mnohem později. Dobrý, ale já myslím, že těch 15%, kde nám ten mozek jede, že by tam v té kapacitě ten mozek zařecha spojí na těch 50%, víš? To je, jako myslím, ta křivka té cerebralizace, že by tam došla nějakého většího důležitostu nebo toho zapojení té kapacity mozkovej. Já asi nejsem jistý, že to souvisí s tou personalizací, teda nebo jak, nevím, nevím, jak na to... No, že by jako ten subjekt klépe na ten subjekt a pak na to třetí, třeba... To asi není problém, to není problém toho vysokého procenta zapojení tedy těch možností mozku, nímež to je problém přístupu. Personalizovat se může jedinec, který který není intelektuálně geniální někdy mnohem lépe nebo mnohem podstatněj, naopak nějakej genius. Geniové většinou nebo ve velkým procentu, ne většinou, ale ve velkým procentu bejvají lidsky a po té personální stránce jako inferiorní trochu. Tedy nezáleží to na to osobností se člověk nestává nějakým mimořádným výkonem oskověným. Víš, něčím úplně jiným. A člověk, který není intelektuálně nijak mimořádný, vysoce nadproměrný, tak se může perfektně personalizovat v dokonalou osobnost. Mně se zdá, že to nesouvisí. Takže tam ta singularita by byla jen situační? No tak to je singularita vývojová. Znik života znik života znik mnohobůjnečných znik mnohobůjnečných organismů. To jsou jakési takové... I virus je singularita? O čem mluvíme? Já jsem říkal, že každej druh vlastně je singularní. V tomto smyslu virus je singularní. Ovšem singularit... Teď jsme mluvili o singularitě vývojovým. Ty jsme mluvili třeba o té, které brali vzniku života nebo humanizace nebo co jiného. Poličtění. Tak to je vývojová singularita. To je něco jiného než... Člověk je singularita a poličtění je singularita, ale na stejný rovině. Když mluvíme o tý vývojový singularitě, tak samozřejmě tady jsou jakési takové ty předěly nebo ty rozhodující body obratů. A to je například oživení neživého motivu. Vznik života. Nebo vznik techtu mnohobůjnečné. V obratlovci. Vznik živočiků že Kordát. Nebo potom ta cerebralizace. To znamená, to je jenom vývojový. To není, že najednou někde se objevil mozek, ale že ten vývoj, celý ten tlak vývojovej, že se soustředil na mozek. Zatímco to ostatní zůstávalo celkem bez velkejch změn, ale mozek se stal místem nejbouřlivějšího pokroku vývoje. A proměna teda nejvyšších primátů, jednoho v jedným větve nejvyšších primátů, proměna člověka. To je takový takovej převrat. K tomu došlo jednou. K čemu dojde jednou, tak to je ta singularita. Tedy je to takový zobecnění trochu, protože samozřejmě my o tom moc málo víme. Ta představa, že prostě jedna v opice se náhle změnila v člověka a tento člověk, především bychom potřebovali už, aby to náhle bylo dvou, a tím by byl založen lidský rod. Prostě takhle to není. My víme, že to bylo nějaký velmi komplikovaný, pravděpodobně podle toho Japonce, jak se jmenuje, před pokladem je nějakási aglomerace, větší populace pohromadě a tamto už takový to vzájemný mnohodný křížení, takže se zvýší pravděpodobnost duplikace genový a uvolní se tam nějaký možnosti. A teď to vznikne ta odchylka jednou a pak třeba na několik generací to zanikne, protože je to třeba recesívní znák a je překrytej a teprve pak se zobjeví někde ve většinu. Já nevím takový, tak voluji. Ta mechanika toho je různá, kompliková, nevíme o tom nic, ani tak z pohledu z dálky, prostě to můžeme označit za cosi jedinečného, singulárního. A já jsem o tom mluvil, protože pak, pokud půjde o historii, tak si budeme ukázat, že vlastně i když ta singularita se diskutuje i v přírodě a dokonce je tam poměrně častá, přece jenom to není ten stavební kámen, s kterým by příroda počítala, že tam je to překryto právě těma archetypickýma struktůrama nebo stereotypníma struktůrama, nevím, jak bychom to řekli, rekurencema. Ale v historii, že se to proměňuje podstatně, že tam ta jedinečnost jak individuální, to je právě k personalizace, tak jedinečnost těch historických situací, že se stává čímsi konstitutivním pro historii. Historie je historií právě díky těm singularitám. To nemůžeme říct o přírodě. Tak hledá, že bychom museli jít až k takovým těm opravdu primordiálním singularitám, jako je právě ten Velkej Třesk. Ale prostě pro tu historii je to každodenní felvíček ty singularity. Takže tam se o tom taky jako o singularitách nemluví, ale fakticky to jsou singularity. Prostě Napoleon nebo napoleonský války, to je něco, co tady bylo jednou, co nikdy nebylo předtím a nikdy nebude potom. Takže předtím se bojovalo jinejma zbraně a potom se taky jinejma zbraně, prostě to byla konstelace jedinečná v historii, takové konstelace jsou furt. Ty rekurence v historii jsou, taky se vyskytují, ale jsou jakýmsi takovým materiálem, nebo je to, co si jako kostra, která usnadňuje pohyb. Ale ta historie sama to je ten pohyb. Tak o to tady šlo, že... Je každej subjekt singularita? No, tak to je problém. My jsme si vykládali o tom, že primordiální událství se jedna podobá druhý jako vejce vejci. Nějakej ten primordiální subjekt pravděpodobně se jinýmu primordiálnímu subjektu podobá taky jako vejce vejce. Jenže co my víme? My k tomu máme, jak my se dostaneme k tomu, co je primordiální subjekt, nebo primordiální událost. My se s tou událství nejsme schopni setkat. Za žádným v Polski se nesetkáme. My na její povahu usuzujeme z toho, jak jiné události nebo jiné subjekty reagujou. A my víme, že ta reaktibilita těch druhých událostí, ale i těch původních, ta reaktibilita, že má hrubý rastr, že odkrájí spoustu věcí a že reaguje primitivně. Že má vysoký práh, že na některé věci je úplně nesensitivní a na jiné velmi primitivně a tak dále. Kdo ví? Možná, že ta primordiální událost je neobyčejně komplikovaná, jenomže ty jiné primordiální události primitivně reagujou. A nám to připadá jako, že ta sama primordiální událost je primitivní. No, jestliže je velmi komplikovaná, kdybychom připustili, že je velmi komplikovaná, nebo kdyby ten subjekt primordiální, což je jenom nejbližší kousek, že jo, událost, která je schopna se k sobě sama vstáhnout, se stává subjektem. No tak pak ovšem při té komplikovanosti bylo vysoce pravděpodobným, pravděpodobným, že by se to téměř lížilo jistotě, že každá událost je jiná. A že ta nivelizace je jenom plodem nebo produktem tý nízký reactibility, ty hrubý reactibility, která vlastně je základem toho našeho světa. My vůbec nevíme, jaký ty primordiální události a primordiální subjekty opravdu jsou. My víme jenom, jak na ně ty druhý reagují. Čili ta primitivta může být v tom reagování. A vlastně ty subjekty, subjekty, nebo ty události samy mohou být podstatně odlišné. A vypadají jako nivelizovaný, jako stejný, jenom v takovým tom globálním hrubým pohledu statistickým nebo tak nějak. Či jak to opravdu je, to je těžko říct. My víme, že na vysoký úrovni se ta individualita, ta personalita, ta jedinečnost, že se zvyšuje. To víme. Fakt je, že podívejte se, když se odsnete třeba v Číně nebo v Africe, nebo i tady mezi nějakým nějakým společností, kde hodně třeba Černochů nebo nebo Mongolů nebo Větnamců třeba, tak máte strašnou potíž je rozlišit. Všichni vám připadají jeden jako druhej. A my jim připadáme taky jako jeden druhej. Když vidíte psy, třeba řekněme, takový ty, co sloužejí na hranicích, že ty vlčáci či německý ovčáci a teď jich vidíte, řekněme, přece o 50, tak na první pohled tam ty jednotlivý nerozeznáváte. Prostě dávám to strašnou práci a nepamatujete ještě tak zhruba, že jeden má flek na čumáku a druhej na úchu nebo tak, ale prostě když to, když máte svýho doma, tak ho poznáte mezi 20, protože už znáte jeho ovčaj. On má něco v sobě charakteristického, že je to možný rozeznávat. Navzájem oni se taky rozeznávají, asi ne podle ksichtu, ale je vysoce pravděpodobný, že každej pes je singulita. Každej pes je jiný trochu. To jenom my je považujeme všetky za psy. Možná, že každá stonoška je trochu jiná. Tedy to je otázka reaktivity. Možná, že jenom my je považujeme všetky za psy. Člověk je teda singulitace, celé jasně, jo. My tam takhle mluvíme, jak ho měla díti. A když si vezměš řidič do podniku, kde mu zaměstnánec dá výpověď a on má možnost při němu jiného a při nejménějiho, tak pro něj to není singulita. Prostě něco, co může být záležné, že má to otázka přístupu, jo. Takže, vlastně, jestli nám připadají všechny stonošky stejně, to půltečně nic neznamená. Správně. Jenom, že to je otázka singularity. V tomto smyslu to je takovej, já teď nevím, jestli jsem tady o tom mluvil, už jsem to jednou uváděl, tak mě prosím nás zaražte, jestli to už znáte. Jak definovat otázku? Otázka, jak definovat nové? Co to je nové? Co tu ještě nebylo? Je to všem, to je možný modelovat třeba tak, že máte dvě, dva body od sebe vzdálení nějakým způsobem a kolem těch dvou bodů cestuje to kružnicích, které mají poloměry, jejich poměr je číslo iracionální, cestujou body. A pokud je toto dáno, tak sestava těch dvou základních středů kružnic a těch dvou cestujících bodů, ta sestava těch čtyr bodů se nikdy nebude opakovat. To znamená, že každá sestava, který tam kdykoliv dojde, je čímsi novým, nebývalým. Tak to je nepravá novost a v tomto smyslu nepravá singularita. Každá ta sestava je singularní. Nesrovnatelná vzájem žádnou jinou. A přesto, a samozřejmě můžeme, je srovnatelná třeba, že ono dochází k takovým cestám, které se velice tomu blížejí. Že bychom to mohli ještě tak nějak rozstřídit. Ale fakticky nikdy se to nekraje. To je singularita taková nepravá. A tam vlastně se nic novýho nestane, jenom takový detajní odlišnosti způsobujou, že se nikdy neopakuje to tež. Takže můžeme říct, že každý subjekt je singularitou. A poněvadž je jedno dvacet třicet... A ještě teda moment, ještě dokončím tuto věc. Že teda proto jsem mluvil o personalizaci, protože personalizace nejde redukovat na singularitu. Každá personalizace, teda přesně očívanou produkt personalizace, každá osobitost je singularit. Nepochybně. Jenomže se tím nevyčerpává. Protože singularitou je i třeba ten pes. Ale není osobností. Takže tam následuje ještě nějaké něco jiného. Já se rozumím, ty dítě, že ta jedinečnost té tedy lidské bytosti, ten cíl je personalizacené. Jako cíl. Tak ty jedinečnosti lidské. Příště si uvidíme v některým videu.
====================
s1.flac
====================
Dvojí citací zhrádla oboje v dějinách filozofie v prvním svazku. První citát je z dvanácté stránky a potom deset až jedenáct. První citát je z oddílu, který je nadepsanej fakta přírodovědecká a bilanční a za A přírodní jev a duchovní fakt. Pozorujeme rozdíl mezi gravitací jako přírodním zjevem a jako vědeckým objevem. Gravitace jako zákon přírodní platí vždy a všude. Proto mohli Kant i Laplace předpokládat, že platila už před 100 miliony let, když se z chaosu tvořila sluneční soustava, a že platí až do nejvzdálnějších končin vesmíru. Fyzikové předpokládají, že gravitace bude také platit, až svět nakonec utuhne, když se všechna účinná energie vyčerpá. Tentýž vzorec pro gravitaci platí vždy a všude. Neplatí jeji, bude třeba najít přesnější a zase ten bude mít všeobecnou platnost. Jinak je to s myšlenkou o gravitaci. Objev gravitace je zjevem kulturním a historickým. Stal se v Anglii, měl předchůdce, měl předpoklady, které bylo třeba splnit. Newton objevil gravitaci v druhé polovině 17. století. Podobně je otáčení Země kolem Slunce faktem přírodním a platí pořád. Koperníkovo a Galilejho učení o tomto otáčení je faktem historickým, vázaným na datu. Fakt přírodní existuje. Může se podívat na ně, jak si zvenčí. Je to pouhý zjev, to jest je, jaký je. Fakt duchovní však je názorem lidským. Má obsah, který může formulovat jen ten, kdo mu porozumí. Obrací se na lidi. Chce s právou něčeho dosáhnout. Působí a chce působiti změnu názorů. A bývá cháva kápán jako provokace k činu. Thomas Young, anglický geniální myslitel, objevil mimo jiné výklad interference světla a také výklad hieroglifů. První fakt interference je faktem přírodním. Druhý, hieroglify, duchovní. Interference světla záleží v tom, že tam, kde padnou na sebe vrcholy dvou světelných vln, světlo bude intenzivnější, kde však vrchol jedné vlny padne na důl vlny druhé, světlo se oslabí. To je zjev přírodní. Objektívně existuje. Lze jej kdykoliv zjistit a smysly vnímat. Thomas Young učinil pokus číst hieroglify. Tehdy nebyli ještě rozuštěny. A dal základ pro další objevy o tomto písmu. Do té doby bylo mnoho pokusů o její přečtení, ale nikdo jim nerozuměl. Neznaje řeči, ve které byly napsány. Obsah nápisu hieroglifického je faktem kulturním, v závodce duchovním. Objektívně on jen obsah neexistuje. Pozorovatel z jiné hvězdy, který nezná, že existuje řeč, by viděl jen poškrábaný kámen. Smysly nestačí na pochopení tohoto nápisu, neboť sám o sobě neznamená nic. Teprve ve vztahu k lidem, pro něž je napsán, má smysl. Lidem se sděluje obsah, smysl nápisu, nápis tedy má účel. Tedy tohle je v rádlovo rozdělení dvou typů fakt. Jsou fakta objektívní, přírodní a fakta historická, o kterých se nedá říct, že jsou objektívní. Vysloveně teda říká, že obsah hieroglifického nápisu objektívně neexistuje. No a teď ještě druhá věc, to se vrátím o kapitulu před. V jejíž druhé části je tento druhý rozsáhličí citát. Nový svět se začíná tam, kde dvě bytosti si rozumějí. Pokud jeden slyší druhého a jen reprodukuje v mysli jeho slova, nerozumí. V jednu chvíli však náhle pochopí a hned je hotov přiložit ruku k dílu. Tu mezi oběma osobami povstala nová věc, myšlenka, program, který je od té chvíli oba ovládá, jako by na něm vysely a jako by on sám způsoboval jejich jednání. Při darmo bylo porozumění přirovnáno k početí dítěte. Jako tu spojení muže a ženy povstává nová bytost, která je pak zákonem jednání pro oba rodiče, tak při aktu porozumění povstává nová duchovní skutečnost, která od té chvíle vládne nad těmi, kteří rozuměli. I neděje se porozumění jen v mysli. Není to jen akt psychický. Porozumění je začátkem nového způsobu jednání. Porozumění není tedy viděním věcí, není konstatováním skutečnosti, není myšlenkovou reprodukcí toho, co je dáno, není prožíváním skutečnosti, není nahlížením podstaty, závodce Weissenschau, o které mluví dnes fenomenologové. Porozumění neexistuje jako představa, ani jako vztah mezi věcí a myslí, nebože organizuje, vládne, podrobuje si. Porozumění je cílem řeči. Slova, věty, pojmy si podmaňují lidi. Řeč, to jest její smysl, je věc, která se jakoby vznáší nad sdělením vědoucího a pochopením poslouchajícího a je jakoby pánem nad oběma. Jedině tam, kde je porozumění, je duch. Je tam, kde něco vím, chápu, kde jsem s věcí hotov. Chápat mohu však jen měčí sdělení. Čtenář knihy se stýká takto se spisovatelem. Kniha, její slova a písmena jsou prostředkem, skrze který se spisovatel a čtenář podrobují vládě jedné myšlenky. Tam se sejdou, tam je myšlenka, tam je duch. Kniha sama o sobě, kterou zrovna nikdo nečte, není duchévní. Řeč právě mluvená má jen tolik ducha, napolík je chápáná. V tom je hluboký rozdíl mezi přírodovědou a duchovědami, že tyto počítají sporozumění. Jazykověda, právnictví, historie, filozofie, mravouka, teologie, literární kritika nepopisují, níž předpokládají někoho, kdo poslouchá, rozumí, odpovídá. S povědomím toho, co tam bylo řečeno, teď budeme pokračovat. Příležitostně se tu a tam k tomu budeme vracet. Dosud jsme značně zjednodušovali věc, jako vůbec jsme mnoho zjednodušovali, ale v tomto konkrétním případě jsme zjednodušovali, kdy jsme mluvili o vnější stránce subjektu. Na to si ještě pamatujete dobře. Totiž těch vnějších stránek je víc. A nebo se dá říct, že ta vnější stránka má různé složky a míří do různých sfér, do různých světů. Když jsme mluvili o, pokoušeli jsme si tak jako v prvním přiblížení vykládat o pojmu, tak jsme si říkali, že pojem intencionálně směřuje do světa nebo do sféry, která svým způsobem je analogická jako svět kolem nás, ale nepatří do něho. Když jsme mluvili o tom trojuhelníku, že tedy pojem trojuhelníku míří intencionálně k trojuhelníku, ale ten trojuhelník, i když je to předmět, ke kterému se vztahujeme s vymyšlením, tak není v tom světě, který je kolem nás. My jsme tomu předběžně říkali ideálná skutečnost, protože je jistá tradice, která tomu tak říká, my to později budeme jmenovat jinak, protože ten termín je závislej na ideách, tedy prostě jako by idea trojuhelníku, proto se říká ideálná skutečnost. Ale zatím nevíme, jak jinak to nazvat, čili nejlépe předržet se tradice, pak uvidíme, jestli opravdu to je idea. No a snad by bylo vhodné teď se trošičku vrátit k tomuhle problému, který jsme naťukli na základě toho místa, skanta, o kterém tady chtěl Roger Scruton vykládat. Připomeneme si, míníme-li nějakou věc, třeba tuto sklenici, já mohu říct, abychom všichni věděli, abyste vy věděli, o čem mluvím, tak bych mohl říct toto, eventuálně toto zde, jak u Aristotela to má Todeti. Když ale neukážu toto zde, tak můžu říct jméno. V daném případě to jméno nemá. Můžu říct Alík. Pak byste všichni věděli, že devo Alíka to je psa, který je doma v této rodině. Boh bych použil toho jména. To jméno ovšem předpokládá konvenci, že všichni vědí, že je tady nějakej pes, ale i když bych řekl Alík, tak to nic neznamená. Pač jméno nic neznamená. Nic neříká přesně řečeno, jenom označuje. V případě, že neužívám toto zde, ani názvu, ani jména, který funguje tak jako toto zde, tak potom nezbývá, že užíval pojmů, které vždycky mají nějakou obecnost. Já mohu říct, ta skleníčka s tím žlutým umělohmotovým držákem, která je přede mnou na stole. Pak budete vědět, aniž bych ukázal, o co jde. Ale když řeknu skleníčka, to je obecný pojem, který může mířit, intencionálně být zaměřený, k celý hajtě různých skleníček. To musí být tahle nebo každá jiná. Který míří k jakékoliv skleníčce. Je to obsah obecnej, pojem obecnej, která je na stole. Zase, přede mnou, tam už je to jméno přítomno. Mluvím o sobě. Když řeknu ta skleníčka, už v tom je přítomný poukaz. Na stole, přede mnou, zase vztah ke mně. Dokonce tam, kde používám obecných pojmů, tam v naprosté většině případu nějak je přítomno to poukazování, toto zde, nebo nějaký název, jméno. Když mluvíme o věcech, které jsou v tom světě kolem. Co to je, když řeknu skleníčka? Tak především je to zvuk. Nebo když to napíšu, tak je to něco napsaného. To je ta vnější stránka. Obsah toho slova je identifikovatelný s pojmem skleníčky. A ten pojem skleníčky míří nějak k té skleníčce. To je soud, lépe řečeno předsudek, který v tradici filozofické až na výjimky je sdílen strašný staletní. My jsme si tady ukázali, že to není pravda, že pojem míří k intencionálnímu svému předmětu že je ideálná skutečnost. Právě tak, jako když řeknu trojuhelník, tak míňím pojem trojuhelníka, který míňí, nebo já pomocí pojmu trojuhelníka míňím trojuhelník, ale trojuhelník jako obecný obrazec v rovině. Podobně je to i u každé reálné věci, když řeknu skleníčka, tak míňím pomocí pojmu skleníčky jakousi obecninu, jakousi skleníčku vůbec. Pojem nikdy se nevztahuje ke konkrétní jednotlivině. Ke konkrétní jednotlivině se může buď vztahovat ukazování, anebo jméno. To je označení. Ale nikdy nepojem. Pojem vždycky míří k ideálné skutečnosti. A tedy k obecnině. Tam sluší dodat, že když se mluví o obecnině, tak jsou tady jisté nesnáze, že se zaměňuje obecnina jako pojem a obecnina jako to, co je tím pojmem míněno. Bylo by zbytečné mluvit o obecninách, kdybychom je stotožňovali s pojmi. Pojmy jsou vždycky obecné. Víc nebo míň. Úroveň jejich obecnosti je různá. Některý pojem může být konkrétnější než jiný pojem a obráceně. Ale všetky pojmy jsou obecní. Neexistuje singulární pojem nebo individuální pojem. Primárně. Můžeme ovšem pojem nadefinovat tak, že se tomu nějak blíží, ale to bychom si museli vysvětlit. Singularita může spočívat jedině ve vztahu k reálné skutečnosti, která je jedinečná. No a teď je evidentní pokusit se tvrdit, že pojem se vždycky vztahuje k nějaké příjde skutečných předmětů. Je omyl, protože je celá řada pojmů, které žádnou přídu reálných předmětů nemají. Konkrétní případ je třeba ten trojuhelník. Tam by ještě někdo mohl namítnout, že my můžeme v přírodě nějaké trojuhelníky vidět nebo tam třeba znázornit nebo vyrobit z něčeho atd. Tam je jenom jakási podoba, ale my fakticky zanedbáváme spoustu skutečných vlastností toho, co jsme vyrobili nebo narejsovali. Skutečnost je, že ten trojuhelník žádná reálná věc, reálný předmět není a není ani příjdou reálných věcí. Nibyž je ideálnou skutečností. A když to tak není u geometrického obrazce, tak to nebude tak ani u věcí, které jsou kolem nás. I tam pojem se musí vztahovat ke skutečnosti, která je odchylná, odlišná od těch skutečností reálného světa, který je kolem nás. A na druhé straně. My nemůžeme říct, že když vypovídáme o obecných vlastnostech nějaké třídy předmětů, takže vypovídáme o pojmu. My nemůžeme stotožnit tu ideálnou skutečnost s pojmem, protože vlastnosti ideálné skutečnosti a pojmu jsou naprosto odlišné. Když mluvíme třeba o zajíci, tak když řeknu to slovo zajíc, tak tím, pokud rozumíte česky, tak vám naskočí smysl, význam toho slova. To je, míníme všichni nějakým více nebo méně přesným způsobem pojem zajice. A já pak říkám, když mluvím o tom zajícím vůbec, tak říkám, že zajíc má na rozdíl od jiných čtyři nohy třeba srst, rodí živá mláďata, savec. No to nemůžu říct, že to platí o pojmu. Pojem nemá čtyři nohy, nemá srst a nerodí živá mláďata. Na jedné straně musím odlišit pojem od zajice vůbec, ale na druhé straně musím odlišit zajice vůbec od zajice skutečného, protože v celé řadě případů tady mám nějaké předměty vůbec, ke kterým žádný reální předměty už nejsou. A ještě je tady jedna možnost, že já nikdy mám tady ideální skutečnosti, ke kterýma se pojmově vztahuji, který sice souvisejí nějak se světem reálných skutečností, ale komplikovaně. Ne tak, že by představovali jakousi obecninu, pod kterou bychom zahrnuli ty reální skutečnosti. Je to jinak. Prostě ta souvislost mezi reálním světem a ideálním světem je tady komplikovaná. Ne taková, že bych předmět mohl přiřadit předmětu. Prostě takhle. No a tohle to, což představuje jenom připomenutí toho, co jsme si už říkali, nám umožňuje, je to jakési odraziště, umožňuje nám to udělat takovej základní krok nebo skok do oblasti, do které bychom se jinak svou tížema dostávali. Protiž do oblasti, která může být představena například dějinami. Ještě si uděláme jeden takovej schůdek nebo jeden můstek k tomu přechodu do této dosud nedosažené roviny. Říkali jsme si, že to všechno děláme proto, do té spéry dějin a dějinnosti, abychom se tam dostali. Tak si uděláme ještě jeden přechod, jeden můstek. A to, že si vzpomeneme, co jsme říkali o reflexi. A provedeme tady jedno upřesnění. Teď upřesnění později bude víc. Ale jedno teď je důležité. Když se totiž v reflexi obracíme, jak jsme říkali, k nějaké předchozí aktivitě, která může být buď praxí a nebo také jinou reflexí. Pak počínajíc druhým řádem nebo druhou rovinou reflexe, musíme přísně rozlišovat, k čemu se vlastně v té reflexi vztahujeme. My se můžeme vztahovat totiž ke dvojí své aktivitě. To najednou se teď ukazuje z toho, co jsme si řekli. Jedna ta aktivita pracuje s pojmy. To je myšlenková aktivita. Jedna ta aktivita pracuje s pojmy. A ta druhá aktivita pracuje s tím, k čemu se ty pojmy intenciálně vztahují. S těmi intencionálními předměty se vlastně vztahujeme. To rozlišení musíme pochopitelně považovat za předběžné, protože je formulováno ještě v rámci předmětného myšlení. My tady pořád mluvíme o předmětech. Až si otevřeme ten problém pořádně, ten problém nepředmětného myšlení, to celé budeme muset promyslet znova a přeformulovat. Ale teď, abychom se vůbec nějak mohli vyjádřit, tak to uděláme ještě v rámci předmětného myšlení. Na jedné straně budeme mluvit o práci s pojmy, na druhé straně o práci s těmi intencionálními předměty, a teď si musíme uvědomit orientace na pojmy, když tedy předmětem své reflexe učiníme pojmy pojmové struktury, soudy a tak dále, tedy soudy ve smyslu těch pojmových struktů. Po formální stránce se říká vlhký logice. Tedy pokud se orientujeme na ty pojmy a pojmové struktury, tak ta naše orientace má vždycky jenom instrumentální charakter. Je to něco pomocného, okrajového. V podstatě nám jde, když provádíme reflexy, v podstatě nám jde vždycky o ty tzv. ideální skutečnosti, nebo o ty intencionální předměty. To je hlavní. Ta orientace na pojmy, ta orientace na práci s pojmy, ta tady má pomocný charakter, ta jenom je jakousi berlou nebo nějakým vodítkem, abychom po formální stránce, jak říká logika, kontrolovali, jestli neděláme chyby v myšlení. Ale vlastně nám nejde o to, abychom nedělali chyby. Abychom se něčeho domysleli. A to, čeho se máme domyslet, to se týká těch ideálních skutečností a nikoli v těch pojmů s nimiž pracujeme. Nicméně ta dvojí zaměření reflex je možná. No a teď podobně, jako při svém organizování, zasahování do světa kolem, zůstáváme vlastně uzavřeni do toho svého osvětí. Do subjektivity, třeba své každodenní rutiny, v níž opatřujeme sebe a druhé věci. Nebo v níž jsme uzavřeni do subjektivity a v níž jsme opatřujeme sebe a druhé věci. Nebo v níž jsme uzavřeni do subjektivity nějaké omezené orientovanosti. Třeba když máme před sebou nějaký úkol a teď všechno, co s tím nesouvisí, tak necháváme stranou, abychom ten úkol dovedli do zdárného konce, abychom ho splnili. To není životní orientace. Právě tak, jako ve vztahu ke světu kolem, ke světu těch reálných předmětů, jsme uzavřeni ve své subjektivitě, tohoto typu. Až na vnímky některých filozofů, jsme všichni přesvědčení, že jsme schopni s celou tou subjektivitou přece jenom postihnout něco z toho světa kolem. Čili prolomit tu subjektivitu a vztáhnout se prakticky i myšlenkově k těm věcem, kterých jsou kolem, k těm opravdovským věcem. Tak podobně nesmíme ten svět těch ideálních skutečností redukovat jenom na tu subjektivitu. To bychom byli jenom Barclaym, který redukuje svou metodu nebo svůj přístup na ten svět ideálních skutečností. Tradice je předpokládat, že jsou takový ty obecniny. Ideální skutečnosti, dobře, pes vůbec, skleníčka vůbec a tak dále. Ale je to čistě naše subjektivita. A má to charakter instrumentální. My pomocí toho míníme skutečné věci. To je ten běžnej přístup a teď já říkám, to je chyba, musíme to přeskoumat. My nesmíme takto jednoduše, neproblematicky, nekontrolovaně a se samozřejmostí předpokládat, že ten svět ideálních skutečností je čímsi jenom subjektivně. To je stejná chyba, jako kdybychom předpokládali, že svět našich smyslových měmů je čistě subjektivní. Že se k ničemu dále vztahuje. Právě tak, jako předpokládáme, že když mám jakési věmy, který organizuju tak, že to vypadá jako kytka, že to opravdu kytka je, tak podobně teď musíme najít jakejsi interpretační způsob, jak pojmout, jak se myšlenkově chopit toho světa, ty sféry ideálních skutečností, jestli náhodou tam taky není něco takového, co by nebylo pouze produktem našeho myšlení. Víš, něco, co by naše myšlení muselo respektovat. Asi tak, jako naše smysly musejí respektovat i naše myšlení. Naše smysly musejí respektovat, i když se můžou mejlit, musejí respektovat realitu, která je kolem nás. No a takže přes subjektivitu své myšlenkové výbavy, svejch pojmů, svejch pojmových struktů, protože ty pojmy jsou subjektivní samozřejmě, že my jsme je namysleli, nasoudili, my jsme je konstituovali. A teď je otázka, jestli tým už je všechno rozhodnuto. Jestli teda se přes svou subjektivitu, přes prolomením své subjektivity, co do myšlenkové výbavy, se nevztahujeme ke světu nějakých těch ideálních skutečností, který přesahuje naši subjektivitu, který zní není vyvoditelný, odvoditelný, a jestli tento svět přes těch ideálních skutečností, takzvaných, to zatím jsou jen předběžný názvy, jestli není hoden našich zvláštních zkoumání, výzkumů. A aby to nevypadalo tak naprosto divoce, jak to možná vypadá. Aby to hned nesplávlo do jakési identifikace třeba s Platonem, který hypostazoval ten svět těch předmětů ideálných, hypostavoval ve svět nepomíjivejch, neměnnejch idejí. Aby to tedy nespadlo do nějaké takovéhle vyježdění koleje, tak já jenom naznačím, že tímhle je přestrojen ten druhej přechod, druhej můstek, který se nám má hodit, k tomu bychom přešli do oblasti, do sféry dějiny. Děkuji vám trochu zkratkou, protože teď nejde o toto prokazovat, až to budeme prokazovat zase z jiný strany. Ale aby bylo jasný, kam až asi to míří. Tedy, jestliže se ukáže to, co tam Radl naznačoval. Jestliže tedy se ukáže, jestliže zjistíme, že onen, reální svět kolem nás, je utvářen nějak s ohledem nebo v souvislosti s tím světem těch ideálných skutečností. A tak tomu je přinejmenším sekundárně. My nemusíme tedy nutně předpokládat, že ten svět kolem nás je nějak původně formován, jak to by Platón předpokládal, podle nějakého ideálního světa těch většiných ideí. Že nějakej Demiurge teda uplácal ten svět podle vzoru těch neměných ideí. Ale my víme, že přinejmenším my to jsme, který zanášejí místo toho Demiurga zanášejí ty skutečnosti ideální do tohohle světa. Prostě my ten svět kolem sebe pořádáme způsobem, který nejenom že by byl nepochopitelný, ale i vůbec nerealizovatelný bez vytvoření dosti komplikovanýho světa světa ideálních skutečností. Řekl jsem vytvoření, abych připustil pro chvíli, že to jenom naše konstrukce může být. Ale i v tom případě my to pak zanášíme s tím světem kolem sebe. Takže ten svět kolem nás už není jenom tím světem nějakých původních, reálných, konkrétních předmětů, ale my tam vytváříme umělý předměty. Když ještě furt mluvíme o předmětech, jsme si řekli, že umělý předměty, podle nějakých vzorů, který my jsme třeba konstruovali, to je jedno, kdy jsme je sehnali, ale podle vzorů, které tam v tom světě kolem nejsou. Takže přinejmenším sekundárně ten reálnej svět kolem nás nějakým způsobem souvisí s tím světem těch ideálních skutečností. No a jestli, že tomu tak je? Tak to znamená, že to, co jsme původně odlišili jako reální svět na jedné straně a svět ideálnej nebo ideálných skutečností na straně druhý, je problematický. Pak ten reálnej svět kolem nás je problématický. Ten takzvaný reálnej svět je jenom částí toho skutečného světa, v kterém my žijeme. My žijeme totiž v tom světě, který jsme už ovlivnili tím, jak jsme tam ho zorganizovali podle nějakých ideálních skutečností. Podle nasouzených pojmů. Praxe je možná jen tam, kde se nějaké si myšlenkové rozvrhy realizují ve skutečném světě. To je praxe. Když nevědomky nějaké zvíře něco udělá, to není praxe. Praxe je, když svou činnost organizujeme svými myšlenkovými rozvrhy. Přes svou činnost organizujeme ten svět kolem. A ten svět kolem tedy, a to je ten svět, kterým jsme. Když my všichni jsme se dostali do tohoto světa, který už je strašný tisící letí, je organizován, a to čím dál mocněji, na základě ideálních skutečností. Na základě nějakých myšlenkových rozvrhů. Takže to, co jsme původně odlišili jako reálnej svět a ideálnej svět, je prostě chybný. Ten svět, v kterým jsme, je zároveň reálnej a zároveň ideálnej. A to způsobem, který musíme myšlenkově upřesnit, nepochybně, ale je to tak, že v tom světě my žijeme. Čili to není jenom naše subjektivita. To není tak, že my jednou nohou žijeme v reálném světě a druhou notou ve světě jde jím. To není tak. Ten reálnej svět je celý proniklej, proorganizovaný. Rozvrhy, které mají svůj původ a mají své zakotvení v tom světě ideálnejch skutečností. A takže když mluvíme o reálném světě v tom původním smyslu, jak jsme nejdřív mluvili, no tak to je jenom redukce. To je jenom abstrakce skutečného světa. Ten svět je daleko komplikovanější. My ho nemůžeme beztrestně redukovat jenom na ty konkrétniny, reality, jednotliviny, které jsou kolem nás rozestaveny. Ten svět je jiný. Ráda to ukazuje na tom, že když třeba dneska astrofizika pracuje s gravitací. Ale pracuje zároveň se skutečnou gravitací a pracuje zároveň s gravitačním zákonem nebo s koncepcí gravitace. Když tady pěstou kaktusy, tak zároveň pracuju s reálnýma kaktusama s knížkou, kde mám všechno napsané, jak musím s těma kaktusama pracovat a mě nechcíply. A takhle to najdete ve všem. Co všechno děláme tam vždycky, jsme na obou těchto rovinách. Říct, že ten reálný svět kolem nás, nebo jenom ta reálná gravitace, nebo ty reální kaktusy jednotlivý, prostě neodpovídá. To je strašný metodický faux pas. To není pravda. Ten svět, v kterým my žijeme, ten svět je světem kaktusů a knižek o kaktusech. Je světem gravitace a teorii o gravitaci. A tak dále, a tak dále. Když čteme Biblii, tak pracujeme ve světě, kde jedna jsou texty, většinou přeložení textů, překlady textů, nebo i originální texty, písma, které jsou překlady textů, překlady textů.
s1.flac
====================
Dvojí citací zhrádla oboje v dějinách filozofie v prvním svazku. První citát je z dvanácté stránky a potom deset až jedenáct. První citát je z oddílu, který je nadepsanej fakta přírodovědecká a bilanční a za A přírodní jev a duchovní fakt. Pozorujeme rozdíl mezi gravitací jako přírodním zjevem a jako vědeckým objevem. Gravitace jako zákon přírodní platí vždy a všude. Proto mohli Kant i Laplace předpokládat, že platila už před 100 miliony let, když se z chaosu tvořila sluneční soustava, a že platí až do nejvzdálnějších končin vesmíru. Fyzikové předpokládají, že gravitace bude také platit, až svět nakonec utuhne, když se všechna účinná energie vyčerpá. Tentýž vzorec pro gravitaci platí vždy a všude. Neplatí jeji, bude třeba najít přesnější a zase ten bude mít všeobecnou platnost. Jinak je to s myšlenkou o gravitaci. Objev gravitace je zjevem kulturním a historickým. Stal se v Anglii, měl předchůdce, měl předpoklady, které bylo třeba splnit. Newton objevil gravitaci v druhé polovině 17. století. Podobně je otáčení Země kolem Slunce faktem přírodním a platí pořád. Koperníkovo a Galilejho učení o tomto otáčení je faktem historickým, vázaným na datu. Fakt přírodní existuje. Může se podívat na ně, jak si zvenčí. Je to pouhý zjev, to jest je, jaký je. Fakt duchovní však je názorem lidským. Má obsah, který může formulovat jen ten, kdo mu porozumí. Obrací se na lidi. Chce s právou něčeho dosáhnout. Působí a chce působiti změnu názorů. A bývá cháva kápán jako provokace k činu. Thomas Young, anglický geniální myslitel, objevil mimo jiné výklad interference světla a také výklad hieroglifů. První fakt interference je faktem přírodním. Druhý, hieroglify, duchovní. Interference světla záleží v tom, že tam, kde padnou na sebe vrcholy dvou světelných vln, světlo bude intenzivnější, kde však vrchol jedné vlny padne na důl vlny druhé, světlo se oslabí. To je zjev přírodní. Objektívně existuje. Lze jej kdykoliv zjistit a smysly vnímat. Thomas Young učinil pokus číst hieroglify. Tehdy nebyli ještě rozuštěny. A dal základ pro další objevy o tomto písmu. Do té doby bylo mnoho pokusů o její přečtení, ale nikdo jim nerozuměl. Neznaje řeči, ve které byly napsány. Obsah nápisu hieroglifického je faktem kulturním, v závodce duchovním. Objektívně on jen obsah neexistuje. Pozorovatel z jiné hvězdy, který nezná, že existuje řeč, by viděl jen poškrábaný kámen. Smysly nestačí na pochopení tohoto nápisu, neboť sám o sobě neznamená nic. Teprve ve vztahu k lidem, pro něž je napsán, má smysl. Lidem se sděluje obsah, smysl nápisu, nápis tedy má účel. Tedy tohle je v rádlovo rozdělení dvou typů fakt. Jsou fakta objektívní, přírodní a fakta historická, o kterých se nedá říct, že jsou objektívní. Vysloveně teda říká, že obsah hieroglifického nápisu objektívně neexistuje. No a teď ještě druhá věc, to se vrátím o kapitulu před. V jejíž druhé části je tento druhý rozsáhličí citát. Nový svět se začíná tam, kde dvě bytosti si rozumějí. Pokud jeden slyší druhého a jen reprodukuje v mysli jeho slova, nerozumí. V jednu chvíli však náhle pochopí a hned je hotov přiložit ruku k dílu. Tu mezi oběma osobami povstala nová věc, myšlenka, program, který je od té chvíli oba ovládá, jako by na něm vysely a jako by on sám způsoboval jejich jednání. Při darmo bylo porozumění přirovnáno k početí dítěte. Jako tu spojení muže a ženy povstává nová bytost, která je pak zákonem jednání pro oba rodiče, tak při aktu porozumění povstává nová duchovní skutečnost, která od té chvíle vládne nad těmi, kteří rozuměli. I neděje se porozumění jen v mysli. Není to jen akt psychický. Porozumění je začátkem nového způsobu jednání. Porozumění není tedy viděním věcí, není konstatováním skutečnosti, není myšlenkovou reprodukcí toho, co je dáno, není prožíváním skutečnosti, není nahlížením podstaty, závodce Weissenschau, o které mluví dnes fenomenologové. Porozumění neexistuje jako představa, ani jako vztah mezi věcí a myslí, nebože organizuje, vládne, podrobuje si. Porozumění je cílem řeči. Slova, věty, pojmy si podmaňují lidi. Řeč, to jest její smysl, je věc, která se jakoby vznáší nad sdělením vědoucího a pochopením poslouchajícího a je jakoby pánem nad oběma. Jedině tam, kde je porozumění, je duch. Je tam, kde něco vím, chápu, kde jsem s věcí hotov. Chápat mohu však jen měčí sdělení. Čtenář knihy se stýká takto se spisovatelem. Kniha, její slova a písmena jsou prostředkem, skrze který se spisovatel a čtenář podrobují vládě jedné myšlenky. Tam se sejdou, tam je myšlenka, tam je duch. Kniha sama o sobě, kterou zrovna nikdo nečte, není duchévní. Řeč právě mluvená má jen tolik ducha, napolík je chápáná. V tom je hluboký rozdíl mezi přírodovědou a duchovědami, že tyto počítají sporozumění. Jazykověda, právnictví, historie, filozofie, mravouka, teologie, literární kritika nepopisují, níž předpokládají někoho, kdo poslouchá, rozumí, odpovídá. S povědomím toho, co tam bylo řečeno, teď budeme pokračovat. Příležitostně se tu a tam k tomu budeme vracet. Dosud jsme značně zjednodušovali věc, jako vůbec jsme mnoho zjednodušovali, ale v tomto konkrétním případě jsme zjednodušovali, kdy jsme mluvili o vnější stránce subjektu. Na to si ještě pamatujete dobře. Totiž těch vnějších stránek je víc. A nebo se dá říct, že ta vnější stránka má různé složky a míří do různých sfér, do různých světů. Když jsme mluvili o, pokoušeli jsme si tak jako v prvním přiblížení vykládat o pojmu, tak jsme si říkali, že pojem intencionálně směřuje do světa nebo do sféry, která svým způsobem je analogická jako svět kolem nás, ale nepatří do něho. Když jsme mluvili o tom trojuhelníku, že tedy pojem trojuhelníku míří intencionálně k trojuhelníku, ale ten trojuhelník, i když je to předmět, ke kterému se vztahujeme s vymyšlením, tak není v tom světě, který je kolem nás. My jsme tomu předběžně říkali ideálná skutečnost, protože je jistá tradice, která tomu tak říká, my to později budeme jmenovat jinak, protože ten termín je závislej na ideách, tedy prostě jako by idea trojuhelníku, proto se říká ideálná skutečnost. Ale zatím nevíme, jak jinak to nazvat, čili nejlépe předržet se tradice, pak uvidíme, jestli opravdu to je idea. No a snad by bylo vhodné teď se trošičku vrátit k tomuhle problému, který jsme naťukli na základě toho místa, skanta, o kterém tady chtěl Roger Scruton vykládat. Připomeneme si, míníme-li nějakou věc, třeba tuto sklenici, já mohu říct, abychom všichni věděli, abyste vy věděli, o čem mluvím, tak bych mohl říct toto, eventuálně toto zde, jak u Aristotela to má Todeti. Když ale neukážu toto zde, tak můžu říct jméno. V daném případě to jméno nemá. Můžu říct Alík. Pak byste všichni věděli, že devo Alíka to je psa, který je doma v této rodině. Boh bych použil toho jména. To jméno ovšem předpokládá konvenci, že všichni vědí, že je tady nějakej pes, ale i když bych řekl Alík, tak to nic neznamená. Pač jméno nic neznamená. Nic neříká přesně řečeno, jenom označuje. V případě, že neužívám toto zde, ani názvu, ani jména, který funguje tak jako toto zde, tak potom nezbývá, že užíval pojmů, které vždycky mají nějakou obecnost. Já mohu říct, ta skleníčka s tím žlutým umělohmotovým držákem, která je přede mnou na stole. Pak budete vědět, aniž bych ukázal, o co jde. Ale když řeknu skleníčka, to je obecný pojem, který může mířit, intencionálně být zaměřený, k celý hajtě různých skleníček. To musí být tahle nebo každá jiná. Který míří k jakékoliv skleníčce. Je to obsah obecnej, pojem obecnej, která je na stole. Zase, přede mnou, tam už je to jméno přítomno. Mluvím o sobě. Když řeknu ta skleníčka, už v tom je přítomný poukaz. Na stole, přede mnou, zase vztah ke mně. Dokonce tam, kde používám obecných pojmů, tam v naprosté většině případu nějak je přítomno to poukazování, toto zde, nebo nějaký název, jméno. Když mluvíme o věcech, které jsou v tom světě kolem. Co to je, když řeknu skleníčka? Tak především je to zvuk. Nebo když to napíšu, tak je to něco napsaného. To je ta vnější stránka. Obsah toho slova je identifikovatelný s pojmem skleníčky. A ten pojem skleníčky míří nějak k té skleníčce. To je soud, lépe řečeno předsudek, který v tradici filozofické až na výjimky je sdílen strašný staletní. My jsme si tady ukázali, že to není pravda, že pojem míří k intencionálnímu svému předmětu že je ideálná skutečnost. Právě tak, jako když řeknu trojuhelník, tak míňím pojem trojuhelníka, který míňí, nebo já pomocí pojmu trojuhelníka míňím trojuhelník, ale trojuhelník jako obecný obrazec v rovině. Podobně je to i u každé reálné věci, když řeknu skleníčka, tak míňím pomocí pojmu skleníčky jakousi obecninu, jakousi skleníčku vůbec. Pojem nikdy se nevztahuje ke konkrétní jednotlivině. Ke konkrétní jednotlivině se může buď vztahovat ukazování, anebo jméno. To je označení. Ale nikdy nepojem. Pojem vždycky míří k ideálné skutečnosti. A tedy k obecnině. Tam sluší dodat, že když se mluví o obecnině, tak jsou tady jisté nesnáze, že se zaměňuje obecnina jako pojem a obecnina jako to, co je tím pojmem míněno. Bylo by zbytečné mluvit o obecninách, kdybychom je stotožňovali s pojmi. Pojmy jsou vždycky obecné. Víc nebo míň. Úroveň jejich obecnosti je různá. Některý pojem může být konkrétnější než jiný pojem a obráceně. Ale všetky pojmy jsou obecní. Neexistuje singulární pojem nebo individuální pojem. Primárně. Můžeme ovšem pojem nadefinovat tak, že se tomu nějak blíží, ale to bychom si museli vysvětlit. Singularita může spočívat jedině ve vztahu k reálné skutečnosti, která je jedinečná. No a teď je evidentní pokusit se tvrdit, že pojem se vždycky vztahuje k nějaké příjde skutečných předmětů. Je omyl, protože je celá řada pojmů, které žádnou přídu reálných předmětů nemají. Konkrétní případ je třeba ten trojuhelník. Tam by ještě někdo mohl namítnout, že my můžeme v přírodě nějaké trojuhelníky vidět nebo tam třeba znázornit nebo vyrobit z něčeho atd. Tam je jenom jakási podoba, ale my fakticky zanedbáváme spoustu skutečných vlastností toho, co jsme vyrobili nebo narejsovali. Skutečnost je, že ten trojuhelník žádná reálná věc, reálný předmět není a není ani příjdou reálných věcí. Nibyž je ideálnou skutečností. A když to tak není u geometrického obrazce, tak to nebude tak ani u věcí, které jsou kolem nás. I tam pojem se musí vztahovat ke skutečnosti, která je odchylná, odlišná od těch skutečností reálného světa, který je kolem nás. A na druhé straně. My nemůžeme říct, že když vypovídáme o obecných vlastnostech nějaké třídy předmětů, takže vypovídáme o pojmu. My nemůžeme stotožnit tu ideálnou skutečnost s pojmem, protože vlastnosti ideálné skutečnosti a pojmu jsou naprosto odlišné. Když mluvíme třeba o zajíci, tak když řeknu to slovo zajíc, tak tím, pokud rozumíte česky, tak vám naskočí smysl, význam toho slova. To je, míníme všichni nějakým více nebo méně přesným způsobem pojem zajice. A já pak říkám, když mluvím o tom zajícím vůbec, tak říkám, že zajíc má na rozdíl od jiných čtyři nohy třeba srst, rodí živá mláďata, savec. No to nemůžu říct, že to platí o pojmu. Pojem nemá čtyři nohy, nemá srst a nerodí živá mláďata. Na jedné straně musím odlišit pojem od zajice vůbec, ale na druhé straně musím odlišit zajice vůbec od zajice skutečného, protože v celé řadě případů tady mám nějaké předměty vůbec, ke kterým žádný reální předměty už nejsou. A ještě je tady jedna možnost, že já nikdy mám tady ideální skutečnosti, ke kterýma se pojmově vztahuji, který sice souvisejí nějak se světem reálných skutečností, ale komplikovaně. Ne tak, že by představovali jakousi obecninu, pod kterou bychom zahrnuli ty reální skutečnosti. Je to jinak. Prostě ta souvislost mezi reálním světem a ideálním světem je tady komplikovaná. Ne taková, že bych předmět mohl přiřadit předmětu. Prostě takhle. No a tohle to, což představuje jenom připomenutí toho, co jsme si už říkali, nám umožňuje, je to jakési odraziště, umožňuje nám to udělat takovej základní krok nebo skok do oblasti, do které bychom se jinak svou tížema dostávali. Protiž do oblasti, která může být představena například dějinami. Ještě si uděláme jeden takovej schůdek nebo jeden můstek k tomu přechodu do této dosud nedosažené roviny. Říkali jsme si, že to všechno děláme proto, do té spéry dějin a dějinnosti, abychom se tam dostali. Tak si uděláme ještě jeden přechod, jeden můstek. A to, že si vzpomeneme, co jsme říkali o reflexi. A provedeme tady jedno upřesnění. Teď upřesnění později bude víc. Ale jedno teď je důležité. Když se totiž v reflexi obracíme, jak jsme říkali, k nějaké předchozí aktivitě, která může být buď praxí a nebo také jinou reflexí. Pak počínajíc druhým řádem nebo druhou rovinou reflexe, musíme přísně rozlišovat, k čemu se vlastně v té reflexi vztahujeme. My se můžeme vztahovat totiž ke dvojí své aktivitě. To najednou se teď ukazuje z toho, co jsme si řekli. Jedna ta aktivita pracuje s pojmy. To je myšlenková aktivita. Jedna ta aktivita pracuje s pojmy. A ta druhá aktivita pracuje s tím, k čemu se ty pojmy intenciálně vztahují. S těmi intencionálními předměty se vlastně vztahujeme. To rozlišení musíme pochopitelně považovat za předběžné, protože je formulováno ještě v rámci předmětného myšlení. My tady pořád mluvíme o předmětech. Až si otevřeme ten problém pořádně, ten problém nepředmětného myšlení, to celé budeme muset promyslet znova a přeformulovat. Ale teď, abychom se vůbec nějak mohli vyjádřit, tak to uděláme ještě v rámci předmětného myšlení. Na jedné straně budeme mluvit o práci s pojmy, na druhé straně o práci s těmi intencionálními předměty, a teď si musíme uvědomit orientace na pojmy, když tedy předmětem své reflexe učiníme pojmy pojmové struktury, soudy a tak dále, tedy soudy ve smyslu těch pojmových struktů. Po formální stránce se říká vlhký logice. Tedy pokud se orientujeme na ty pojmy a pojmové struktury, tak ta naše orientace má vždycky jenom instrumentální charakter. Je to něco pomocného, okrajového. V podstatě nám jde, když provádíme reflexy, v podstatě nám jde vždycky o ty tzv. ideální skutečnosti, nebo o ty intencionální předměty. To je hlavní. Ta orientace na pojmy, ta orientace na práci s pojmy, ta tady má pomocný charakter, ta jenom je jakousi berlou nebo nějakým vodítkem, abychom po formální stránce, jak říká logika, kontrolovali, jestli neděláme chyby v myšlení. Ale vlastně nám nejde o to, abychom nedělali chyby. Abychom se něčeho domysleli. A to, čeho se máme domyslet, to se týká těch ideálních skutečností a nikoli v těch pojmů s nimiž pracujeme. Nicméně ta dvojí zaměření reflex je možná. No a teď podobně, jako při svém organizování, zasahování do světa kolem, zůstáváme vlastně uzavřeni do toho svého osvětí. Do subjektivity, třeba své každodenní rutiny, v níž opatřujeme sebe a druhé věci. Nebo v níž jsme uzavřeni do subjektivity a v níž jsme opatřujeme sebe a druhé věci. Nebo v níž jsme uzavřeni do subjektivity nějaké omezené orientovanosti. Třeba když máme před sebou nějaký úkol a teď všechno, co s tím nesouvisí, tak necháváme stranou, abychom ten úkol dovedli do zdárného konce, abychom ho splnili. To není životní orientace. Právě tak, jako ve vztahu ke světu kolem, ke světu těch reálných předmětů, jsme uzavřeni ve své subjektivitě, tohoto typu. Až na vnímky některých filozofů, jsme všichni přesvědčení, že jsme schopni s celou tou subjektivitou přece jenom postihnout něco z toho světa kolem. Čili prolomit tu subjektivitu a vztáhnout se prakticky i myšlenkově k těm věcem, kterých jsou kolem, k těm opravdovským věcem. Tak podobně nesmíme ten svět těch ideálních skutečností redukovat jenom na tu subjektivitu. To bychom byli jenom Barclaym, který redukuje svou metodu nebo svůj přístup na ten svět ideálních skutečností. Tradice je předpokládat, že jsou takový ty obecniny. Ideální skutečnosti, dobře, pes vůbec, skleníčka vůbec a tak dále. Ale je to čistě naše subjektivita. A má to charakter instrumentální. My pomocí toho míníme skutečné věci. To je ten běžnej přístup a teď já říkám, to je chyba, musíme to přeskoumat. My nesmíme takto jednoduše, neproblematicky, nekontrolovaně a se samozřejmostí předpokládat, že ten svět ideálních skutečností je čímsi jenom subjektivně. To je stejná chyba, jako kdybychom předpokládali, že svět našich smyslových měmů je čistě subjektivní. Že se k ničemu dále vztahuje. Právě tak, jako předpokládáme, že když mám jakési věmy, který organizuju tak, že to vypadá jako kytka, že to opravdu kytka je, tak podobně teď musíme najít jakejsi interpretační způsob, jak pojmout, jak se myšlenkově chopit toho světa, ty sféry ideálních skutečností, jestli náhodou tam taky není něco takového, co by nebylo pouze produktem našeho myšlení. Víš, něco, co by naše myšlení muselo respektovat. Asi tak, jako naše smysly musejí respektovat i naše myšlení. Naše smysly musejí respektovat, i když se můžou mejlit, musejí respektovat realitu, která je kolem nás. No a takže přes subjektivitu své myšlenkové výbavy, svejch pojmů, svejch pojmových struktů, protože ty pojmy jsou subjektivní samozřejmě, že my jsme je namysleli, nasoudili, my jsme je konstituovali. A teď je otázka, jestli tým už je všechno rozhodnuto. Jestli teda se přes svou subjektivitu, přes prolomením své subjektivity, co do myšlenkové výbavy, se nevztahujeme ke světu nějakých těch ideálních skutečností, který přesahuje naši subjektivitu, který zní není vyvoditelný, odvoditelný, a jestli tento svět přes těch ideálních skutečností, takzvaných, to zatím jsou jen předběžný názvy, jestli není hoden našich zvláštních zkoumání, výzkumů. A aby to nevypadalo tak naprosto divoce, jak to možná vypadá. Aby to hned nesplávlo do jakési identifikace třeba s Platonem, který hypostazoval ten svět těch předmětů ideálných, hypostavoval ve svět nepomíjivejch, neměnnejch idejí. Aby to tedy nespadlo do nějaké takovéhle vyježdění koleje, tak já jenom naznačím, že tímhle je přestrojen ten druhej přechod, druhej můstek, který se nám má hodit, k tomu bychom přešli do oblasti, do sféry dějiny. Děkuji vám trochu zkratkou, protože teď nejde o toto prokazovat, až to budeme prokazovat zase z jiný strany. Ale aby bylo jasný, kam až asi to míří. Tedy, jestliže se ukáže to, co tam Radl naznačoval. Jestliže tedy se ukáže, jestliže zjistíme, že onen, reální svět kolem nás, je utvářen nějak s ohledem nebo v souvislosti s tím světem těch ideálných skutečností. A tak tomu je přinejmenším sekundárně. My nemusíme tedy nutně předpokládat, že ten svět kolem nás je nějak původně formován, jak to by Platón předpokládal, podle nějakého ideálního světa těch většiných ideí. Že nějakej Demiurge teda uplácal ten svět podle vzoru těch neměných ideí. Ale my víme, že přinejmenším my to jsme, který zanášejí místo toho Demiurga zanášejí ty skutečnosti ideální do tohohle světa. Prostě my ten svět kolem sebe pořádáme způsobem, který nejenom že by byl nepochopitelný, ale i vůbec nerealizovatelný bez vytvoření dosti komplikovanýho světa světa ideálních skutečností. Řekl jsem vytvoření, abych připustil pro chvíli, že to jenom naše konstrukce může být. Ale i v tom případě my to pak zanášíme s tím světem kolem sebe. Takže ten svět kolem nás už není jenom tím světem nějakých původních, reálných, konkrétních předmětů, ale my tam vytváříme umělý předměty. Když ještě furt mluvíme o předmětech, jsme si řekli, že umělý předměty, podle nějakých vzorů, který my jsme třeba konstruovali, to je jedno, kdy jsme je sehnali, ale podle vzorů, které tam v tom světě kolem nejsou. Takže přinejmenším sekundárně ten reálnej svět kolem nás nějakým způsobem souvisí s tím světem těch ideálních skutečností. No a jestli, že tomu tak je? Tak to znamená, že to, co jsme původně odlišili jako reální svět na jedné straně a svět ideálnej nebo ideálných skutečností na straně druhý, je problematický. Pak ten reálnej svět kolem nás je problématický. Ten takzvaný reálnej svět je jenom částí toho skutečného světa, v kterém my žijeme. My žijeme totiž v tom světě, který jsme už ovlivnili tím, jak jsme tam ho zorganizovali podle nějakých ideálních skutečností. Podle nasouzených pojmů. Praxe je možná jen tam, kde se nějaké si myšlenkové rozvrhy realizují ve skutečném světě. To je praxe. Když nevědomky nějaké zvíře něco udělá, to není praxe. Praxe je, když svou činnost organizujeme svými myšlenkovými rozvrhy. Přes svou činnost organizujeme ten svět kolem. A ten svět kolem tedy, a to je ten svět, kterým jsme. Když my všichni jsme se dostali do tohoto světa, který už je strašný tisící letí, je organizován, a to čím dál mocněji, na základě ideálních skutečností. Na základě nějakých myšlenkových rozvrhů. Takže to, co jsme původně odlišili jako reálnej svět a ideálnej svět, je prostě chybný. Ten svět, v kterým jsme, je zároveň reálnej a zároveň ideálnej. A to způsobem, který musíme myšlenkově upřesnit, nepochybně, ale je to tak, že v tom světě my žijeme. Čili to není jenom naše subjektivita. To není tak, že my jednou nohou žijeme v reálném světě a druhou notou ve světě jde jím. To není tak. Ten reálnej svět je celý proniklej, proorganizovaný. Rozvrhy, které mají svůj původ a mají své zakotvení v tom světě ideálnejch skutečností. A takže když mluvíme o reálném světě v tom původním smyslu, jak jsme nejdřív mluvili, no tak to je jenom redukce. To je jenom abstrakce skutečného světa. Ten svět je daleko komplikovanější. My ho nemůžeme beztrestně redukovat jenom na ty konkrétniny, reality, jednotliviny, které jsou kolem nás rozestaveny. Ten svět je jiný. Ráda to ukazuje na tom, že když třeba dneska astrofizika pracuje s gravitací. Ale pracuje zároveň se skutečnou gravitací a pracuje zároveň s gravitačním zákonem nebo s koncepcí gravitace. Když tady pěstou kaktusy, tak zároveň pracuju s reálnýma kaktusama s knížkou, kde mám všechno napsané, jak musím s těma kaktusama pracovat a mě nechcíply. A takhle to najdete ve všem. Co všechno děláme tam vždycky, jsme na obou těchto rovinách. Říct, že ten reálný svět kolem nás, nebo jenom ta reálná gravitace, nebo ty reální kaktusy jednotlivý, prostě neodpovídá. To je strašný metodický faux pas. To není pravda. Ten svět, v kterým my žijeme, ten svět je světem kaktusů a knižek o kaktusech. Je světem gravitace a teorii o gravitaci. A tak dále, a tak dále. Když čteme Biblii, tak pracujeme ve světě, kde jedna jsou texty, většinou přeložení textů, překlady textů, nebo i originální texty, písma, které jsou překlady textů, překlady textů.
====================
s2.flac
====================
tradice nějaké a já nevím co, co, co jiné. To je ten svět, v kterým jsme. Tam je to oboje. Tedy ten svět, v kterým jsme, to není svět, Masaryk říká v Rukověti sociologie, že svět kolem nás to není skladiště věcí. My jsme si zatím dali teď takové omezení, že nebudeme polemizovat s těma věcma, předmětama. Že teda nejde jenom o předměty. My víme, že nejde a teď pro tu chvíli to necháváme stranou, vrátíme se k tomu později. Ale teď je důležité, že to není skladiště, že to není jedno vedle druhého, že to není postavení jedno vedle sebe, nezávisé na sobě. To jsou děje. To je něco, co navzájem se proniká. To jsou komplikované události. Ty události jsou nejen přírodní, taky jsou přírodní samozřejmě, ale jsou taky nepřírodní, nadpřírodní, dějinný třeba. Takže ten svět, v kterým jsme, není pouze danej jako zbírka hotovejch nějakých předmětů nebo danejch událostí třeba, ale je to svět, který má svý nahoře a dole. Je nějak orientovaný. A my v téhleté orientaci jsme ještě víc doma, než u prostřed těch věcí. No a tohle jsme si řekli, že vlastně je zjednodušení, ještě pořád. My tady mluvíme o před dvou aspektech. Světů ideálných skutečností a světů reálných skutečností třeba, které se teď prolíná. Ono těch aspektů tam je víc. V oboje je to zjednodušení. Jak ten reálný svět, to jsme si teď ukázali, tak vlastně ten reálný svět je jenom částí toho skutečně reálního světu. I ten ideálný svět, jak jsme to tak nazvali, jen tak předběžně, tam toho může být strašná spousta a různých rovin. Čiže ten svět, v kterém žijeme skutečně, to je vrstevnatá záležitost. To je velmi komplikovaná struktura. A ten pobyt ve světě je třeba analyzovat na těch různých vrstvách, na těch různých skutečnostech, různých úrovních. Takže v novém pohledu se ty jednotlivé světy, zejména pak ten svět věcí, svět předmětů, svět reálných skutečností jednotlivým, se nám jeví jako jedna složka, jedna vrstva, jeden řez. Průřez. Jeden možnej a jsou možný jiný. Tedy je to pouhá redukce, pouhá stránka plné skutečnosti. A v tom případě té reálné skutečnosti, té skutečnosti těch reálních konkrétnín jednotlivýn, je to dokonce ještě stránka, která nemá ten rozhodující význam. To nebudu dokládat, ale jenom... No a jestliže začneme světu, v kterém žijeme, rozumět se všíctou komplikovaností, nebo aspoň s části té komplikovanosti, tak začínáme rozumět nově i sobě. Paž, my jsme pak ty bytosti, který v tom světě žijou. Když už jsem tady jednou citoval toho astronoma Jeance, který napsal v tajemném vesmíru Mysterious Universe takovou tu kuriozitu, i když to nebylo jeho poslední slovo v té knížce, že on si připravoval pozici k něčemu dalšímu, ale to je stejně tak absurdní. Takže to můžeme vzít jako samou osobě. Že vlastně se ukazuje, že v tom vesmíru, že ten život je čímsi naprosto cizim, cizorodim, a že ten vesmír se o to vůbec nestará. A že vlastně je to asi tak, že život je taková nějaký náled plísně, nahodilej náled plísně na jedno ze zrníček v univerzu. A ještě na nějakém tom dvokrajovém někde nevýznamnému. Život vůbec. Tím spíš život lidstva. To je důsledek redukce světa. Když se svět redukuje na šutry, nebo na vlastně žhavý nějaký kapky velký, hory žhavý nějaký látky, no tak to má svůj důsledek k sebepochopení člověka, jako nějaký plísně na okrajovém nějakém. To vždycky patří k sobě. Porozumění světu a porozumění sobě vždycky patří k sobě. Jak rozumím světu, tak rozumím sám sobě. A když ten svět je jednoduchý, tak to znamená, že jsem sám sobě jednoduchý a redukuju sám sebe. A když rozumím, že ten svět, v kterým žiju, není světem jenom přírodních nějakých daností, ale je to svět dějinej, tak to znamená, že já sám sebe chápu nejen jako nějakou přírodní danost, mimože jako dějinou bytost. Tím jsem tady chtěl ukázat, že tohle je ta druhá cesta, přes kterou můžeme přistoupit k tomu pojetí, pochopení dějinnosti a dějin. Přes kterou se dostatek ten můstek, který vám umožní přejít z toho, co jsme zatím dělali a čím jsme se zabývali. A kde jsme dostatečně nezreflektovali, že tím, co děláme, patříme vlastně do dějin, tak teď si můžeme provést tu reflexi, uvědomit si, že vlastně to, co jsme zatím dělali, že jsme dělali jako dějinné bytosti, že to má nějaký vztah k tomu, co je před a co bude po a že tedy i teoreticky, i v tom, co říkáme, můžeme prolomit tu uzavřenost, ohraničenost svého tématu a učinit to součástí tématizace nějaký podstatnější, širší. Tady, jako jsme mluvili, o prolomení subjektivity osvětí, díky kterémuž to prolomení, se člověk stává bytostí, žijící na světě, pobývající na světě a ne už uzavřené v jakkoliv širokém osvětí. Tak teď si ukážeme, jak to prolomení má ještě zvláštní jeden risk, zvláštní jeden charakter, totiž, že znamená, že člověk v tomto prolomení osvětí, že prolamuje také nějakejsi, dalo by se říct subjektivní čas, ale lépe řečeno, prolamuje přítomnost byť širokou třeba u člověka, poměrně širokou, u nižších živočichů je ta přítomnost jejich velmi krátká, u vyšších živočichů je delší, daleko delší, ale přesto i tato rozsáhlá, poměrně rozsáhlá přítomnost je prolomena, takže člověk se otvírá do minulosti a do budoucnosti. Nebo jen do minulosti a nikoli do budoucnosti, nebo jen do budoucnosti a nikoli do minulosti. Protože to souvisí jak otevření vůči budoucnosti, jak se rekvalifikuje tu otevřenost do minulosti, jak jiná minulost se otvírá tomu, kdo je otevřen vůči budoucnosti, to je jiná záležitost. Ale kdebo to, že tady je prolomenata přítomnost, která jenom reaguje na to, co je přítomno, nějak, i když ta přítomnost je rozsáhlější, to není ten bod, to už jsme dávno odmýtli, ale přece jenom v té přítomnosti, co je, nějak je schopen reagovat, vůbec nějak do svého života umístit, respektive svůj život umístit rozpětí nejhlubší, nejzařší v minulosti, nejhlubší, nejzařší v budoucnosti. Člověk je bytost, která žije z minulosti a z budoucnosti nesrovnatelně hlubší, další, vzdálenější, než kterákoliv jiná živá bytost na této planeti. Tak to je k přístupu. No a teď. Tady mám, já to vemu teď v několik bodů stručně, protože tam je to celkem, myslím, jasný, a co není jasný, tak k tomu se budeme stejně vracet ještě. Když mluvíme o vztahu nějakého subjektu k jeho okolí, už říkáme okolí, tak to znamená, že ne z hlediska toho subjektu, protože ten subjekt žádný okolí nemá. Ten má osvět. Ten má jen okolí osvojené. Když mluvíme o vztahu subjektu k okolí, tak už je evidentní, že to děláme z distance. Tak záleží v tom případě na našem přístupu, například, že to je z distance. Taky to můžeme udělat ne z distance. Už v tom je vidět, jak tady záleží našem přístupu. A to záleží. Zda onen subjekt bereme jako objekt a jeho okolí jako soubor objektů. To je to, co jsme si říkali, jak jsme na začátku z toho vyšli. A to je přístup předmětného myšlení. A nebo jiná možnost. K pochopení subjektu jakožto subjektu. A k pochopení, jak se právě jakožto subjekt vztahuje k tomu, co my vidíme jako jeho okolí. To je, jak se vztahuje ke svému osvětí. Jestli jsme schopni nějak nahlédnout, jak je motivován jeho vztah k tomu okolí. To není pouhý popis. My už rozumíme tomu jednání. To je určitý porozumění, proč to ty husy dělají. To není jenom popis. My jsme schopni taky se jakoby vžívat do těch subjektů. Dokonce i do těch nížších, velmi nížších. A další možnost je, že to vžívání nabude na kvalitě a na intenzitě. My v tom subjektu, který ovšem pak už nemůže být jenom ta husa, my tam najdeme spřízněnou duši, která podobní nakomi, třeba, prohlédla svou uzavřenost světí, pokusila se jí prolomit, otevřít se světu a to světu, kterému i my jsme se otevřeli. Takže s druhým subjektem se setkáváme vlastně ve světě, jemuž jsme se oba otevřeli. Ten subjekt i my jako subjekt jsme se otevřeli světu, který je naším společným světem. A nebo konečně zdá tento společný svět, respektive naše pobývání v tom společném světě a naše setkávání s těmi druhými subjekty, jinak by nebylo možné pobývat, společné pobývání, se v reflexi ukáže jako místo, to je ta poslední možnost, jako místo setkání nikoli pouze s druhými subjekty. Ne, že by to bylo tak, že my jsme se otevřeli nějakému prázdnu a nějaký jiný subjekt nebo jiný subjekty se taky otevřeli nějakému prázdnu a teď v tom prázdnu jsme se setkali. Ale že to, čemu jsme se otevřeli a kde jsme se setkali, že to není prázdno. To je ta poslední možnost. Tedy, že se to místo ukáže nikoli jako místo setkání s druhými subjekty, ale jako místo setkání s čímsi, co umožňuje a zakládá smysluplnost každého našeho setkávání s druhými subjekty. A že toto základní setkání, které umožňuje a zakládá naše setkávání vzájemné, že je setkání s tou skutečností, která je odlišná od prázdnoty. Jaká to je skutečnost, to je další záležitost. Skutečnost nepochybně nepředmětná, ale předmětná. Takže tady vidíte, že ten způsob přístupu ke světu je zároveň způsobem pobytu, pobývání ve světě. Nebo na světě, u člověka. Sebepochopení a pochopení světa už se souvisí, jsme řekli. Člověk se může stát člověkem jen v lidském světě, ale lidský svět může být ustaven jen lidmi. Tam je oboustrná. Není něco dřív a něco potom, to nevíme. Dnes naše zkušenost je taková, že dítě, které nevyroste v atmosféře, přívážena přítomností lidské bytostí, tak je deprivované. A zároveň ten lidský svět sám se neudržuje. Udržují ho lidi. No a tady se dostáváme k jednomu takovému důležitému bodu, pro který použiju už staršího termínu, ale nyní obnoveného, zejména vzájemného, vzájemného lidského světa. Obnoveného zejména v astrofizice, v kosmologii tedy, totiž pojmu singularity. Jestli víte něco o moderní kosmologii, tak tam se třeba předpokládá, že všechno to, jak teď shledáváme vesmír, že to mělo nějakou si cestu k tomu současnému stavu. A že když jdeme zpátky, tak si se zamořím někdy velice odvážnýma hypotézama, někdy ale pečlivým propočítáváním, tak se nám zůžuje zpátky do jakéhosi bodu počátečního, který s asi třicetiprocentní možnou chybou, ±30%, který se umístí asi o 18 miliard let zpátky, od současného okamžiku. A tam se umístí začátek našeho vesmíru, kde byl na jednom místě, nachumlaný a vybouch, takže do dneška se to rozstiluje pořád. A k tomuhle začátku se říká velkej třesk. A protože to je, co nemá obdobu, to se stalo jednou. A my nemáme nejmenší náznaky, nenacházíme náznaky, jak bychom to mohli chápat jako rekurenci, že by se to opakovalo. Nic tomu nenasvědčuje. S největší pravděpodobností, jestli ta teorie nebo ta ipoteza je správná, tak to byla jedinečná neopakovatelná událost ve vesmíru. Neopakovatelná v tom případě, jestli to zvětšování vesmíru si bude pokračovat do nekonečna, nebo ještě zase různý možnosti. A této jedinečné události říkají fyzici singularita. Aby neznačili, že se to vymyká z jakéhokoliv rámce, který by se mohl spracovat do nějaké zákonitosti, do nějaké pravidelnosti. Prostě stalo se to jedno. Kde se to vzalo, nikdo neví. A od té doby nějak se dá posuzovat, nahlížet, vypočítávat, odhadovat, co pak se mohlo stát a teď to dávat do souhlasu s tím, co vidíme, jak to teď vypadá, nebo přesně řečeno, když je to daleko, jak to tehdy vypadalo, když to pustilo nějaké fotony ze sebe. Mluví se o singularitě. Tedy něco takového je zcela běžný, dějná. Dějny jsou takovým hromadným výskytem singularit. A tohle to, každá lidská bytost je singularita. Ať nebo není-li, tak má bejt. Lidská bytost není lidská. Lidská cesta to je cesta personalizace. Personalizace každé lidské bytosti. Jednak je to fakt a jednak je to cíl pro každou lidskou bytost bejt jedinečná. A té jedinečnosti se dosahuje zejména ve vztahu k jiným jedinečnostem. Takže jedinečnost každé lidské bytosti se rozvíjí, se ustavuje, ještě předtím rozvíjí a upevňuje se jednak ve vztahu k singularitám situačním. To jsme si už říkali, náš svět je tak komplikovaný, že na to nestačili ty instinkty. A ta komplikovanost to právě je komplikovanost jedinečností. Udávají se situace, které nemají období. Na tom se člověk trénuje jako v cirkuse. Taky je dobrý bejt vytrénovaný na situacích, které se vracejí. Ale jedinečnost lidské osobnosti, singularita, personalita člověka se vycvičí na vztahu k singularitám situačním, ale zejména k singularitám personálním. To znamená k jiným lidským bytostem. Singularity existují v přírodním dění, ale bymochodem není to jen ten velký třesk. Vznik života je s největší pravděpodobností taky singularita. Aspoň pro Zemi je to singularita. Život už nevzniká. Vznik jednou a od té doby nevzniká. A kdyby vznik náhodou, tak bude okamžitě zlikvidován tím životem, který tu je. To je singularita. Ale třeba druh, třeba kaktusu, biologický druh, třeba zajíce, to je taky singularita. Ten blbou nejapný, poslední byl zabitej za Rudolfa II., a od té doby není možný vypěstovat znova blbou na nejapnýho poněvač. Ta genetická kombinace nebo genetický základ je neopakovatelný. K tomu nelze dospět znovu. Někdy to je možný, když máme křížence. Třeba nějaké nemílým lise, nejsem si teď docela jistý, jestli to vyšlíp, oprav, nebo kdo přítom nejistový, mám dojem, že ten tarpan, že žádný přírodní už nebyl, a že se dodatečně vypěstovává z kříženců s nějakým pozdějším koněm. Na rozdíl třeba od koně Převalskýho, který se zachoval v exemplářích nějakejch. Takže se pěstuje v malých stádečkách. Byla nějaká zpráva, nevím, jak založena, ale byl to doložený obrázkem někde v Americe v výždním nějakém státě Spojených států. Nějakej farmář se zbláznil do pěstování mrňavejch koní a už je vypěstoval velký asi jako vlčák, nebo tak nějak menší než doga. A chce vypěstovat ještě dál a tak, a ještě menší a tak dále. Pravda je, že je známo, že koně původně byly veliký asi jako zajíc, takže on chyt něco z toho genetického kodu, něco, totiž pokud je o velikost, ale něco jiného tam zezbě chybět. Je možno nějak tak z těch kříženců a tak rekombinovat něco, co se blíží tomu nějakému typu. Ale v případě, že tuhle možnost nemáme, ani ty křížence nemáme, tak prostě už to nikdy nedáme dohromady. Je nenáhraditelné. Z toho důvodu teď se zakládají ty banky třeba semen a já nevím čo. Teď schánějí třeba tu kukuřici, protože ta vyšlechtěná trpí všema možnýma chorobama. Teď se zkouší najít někde tam nějaký ty zbytky ty původní divoký kukuřice, která takřka už není nikde. Něco tam teď našli, myslel se, že už vůbec nic není. Protože když se kombinuje, jako se to už udělalo s obilím, že to je známá věc, že se skřížilo to vyšlechtěný obilí, který má velký výnosy, ale je neobyčejně vystavený všem možným infekcíma a nepřízní počasí, tak se to kříží s nějakýma těma původníma travinama, aby se dosáhlo větší odolnosti. Dá se taková věc dělat, ale v případě, že celý ten genetický kód vypadne, prostě vymře nějaká ta větev, tak se to nikdy zpátky nedá. Tedy v tomto smyslu je vlastně i každej rod a možná každej druh. A kdo ví, jestli není forma? Aspoň některé formy můžou být singularitou. Čili v přírodě singularit je taky hodně. Jenomže příroda na to není postavená. To není nějakou výjimku, jakési vybočení z pravidla. Jenom člověk, který to vyšlechtí, napomáhá nějakému tomu vybočení z té linie. V skutečnosti jediný vliv, který může to vybočení z linie nějak podpořit, je vliv prostředí. Takže když náhodou se stane, že nějaká vlastnost toho vybočení z linie vyhovuje prostředí lépe než jiná, pak to vede k tomu, že se namnožejí a přemnožejí ty výhodný vlastnosti proti těm nevýhodným a tam vymře něco. Ale od té chvíli mamuty už nikdo nikdy nesestaví geneticky, pokud nežijou. Singuarit v přírodě je také celá hajda, ale příroda na tom není postavená. Příroda je postavená na genetickým kódu, to jest na archetypech. Vývoj sám vypadá jako nahodilej pohyb, říkají biológové, založenej na nahodilejch změnách, nebo nepřesnostech v kopírování archetypů. A přitom tam působilo selektívně prostředí, změny nějakých počasí nebo něco takového. To už je velká otázka, jestli tomu tak je. Já sám si myslím, že to nepochybně je jeden z mechanismů, ale naprosto je nevysvětlitelný, že ten vývojovej tlak, proč je tak silnej a proč jde čím dál vejš a vejš, to není jenom výběr, že by si různé organismy rozdělili ty biotopy, nebo sekce těch biotopů, to je skutečný tlak, stále dokonalejší. To myslím, že tímhletí mechanizmy je nevysvětlitelný, ale je to jedno, my se k tomu někdy vrátíme, jako hypotetickým, až nejsme biologové, až si to ověříme na jiné oblasti, kterou si teď chceme nějak myšlenkově zvládnout, a to jsou ty dějiny. Dostali jsme se k desátému bodu. Ano, ty jsi hodnej, že jsi mě zarazil, já bych býval ještě pokračován. Takže teď je přestávka. Ahoj, na to někdo šla. Do zkušenosti proníká vždycky nějaký rozvrh. Zkušenost už je, to není něco, co je teprve dodatečně pojmově zpracováno, níbrž už je sama nějak vedena, nesena jistými pojmovými rozvrhy. Jenže ty pojmový rozvrhy tam nejsou tím, co převládá. Níbrž jsou vystaveny jakési konfrontaci s něčím, co není rozvrhováno. A dodatečná reflexe, ty konfrontace toho rozvrhu s tím, co není rozvrhováno, ta dodatečná reflexe, to vlastně teprve je zkušenost. To předtím je jakýsi materiál, který musí být zpracován. A je zpracován teprve v té reflexi. Čili zkušenost, popravdě řečeno, je zkušeností zreflektovanou. Takže zaprvé. Ve zkušenosti je rozvrh toho střetnutí. Takto nějaké. A za druhé je tam rozvrh ty další roviny reflexe, která vlastně tu zkušenost ustavuje z toho reflektování toho střetnutí původního rozvrhu s tím, co není rozvrhováno. Takže takhle obecně. Příklad. Já teď jsem dostal od známýho půjčenou tu knížku Vesmír, co vyšlo v 1979. Možná, že to tam někedy viděli. To je taková půstá věc. Stála to 150 koruna. Já blbec, že se to koupil. Takže jsem si myslel, škoda peněz. Teď zjišťuju, že to je moc hezkej předhled. No a tak vřetnu příklad toho, když to mám ještě tak na mě nejvíc udělalo dojem. Vždyť tam vidíte, jak je strašlivý nepoměr mezi zjištěnými fakty nebo ještě lépe, mezi tím, co vidíme a tím, co víme o Vesmíru. To je fantastický rozdíl. Prostě to, co vidíme, to je řekněme, já nevím, asi 4 promile toho, co víme. A přesto ty naše projekty, které si vybírají z toho, co lze vidět, jenom něco a které s všema možnýma metódama si usnadňují a si posilují to, co vidíme. Že se nekoukáme na to pouhým okem, nebo dalekohledem, nebo nějakým radioteleskopem, nebo já nevím, všimtě. Teď, Darko, ty aparáty matematické, jak se to všechno zpracuje, teď ty spektrální analýzy, když tam přicházíme s těma rozvrhama, s nejrůznějšíma aparátama, který nám dělají jenom výseky z něčeho, že jednou to fotografujeme jenom ultrafialově a po druhé infračerveně a po třetí jenom některých barvách v odděleně a tak dělat buď přes filtry, nebo jinou cyklivostí. To všechno je naše metoda, to jsou naše rozvrhy. A přesto ty rozvrhy nedeterminují jednoznačně výsledky, které dostáváme. Všechny sloužejí k tomu, aby naopak podtrhli, zvýraznili a do poslední kapky vycucali to, co je vidět. A zaregistrovat je jinak, když to není vidět. Takže co je tady zkušenost? Ta zkušenost v tom primitivním, v tom prvním významu to je, když odevřete oči a kouknete se na oblohu, tak už to kouknout se na oblohu nedělá žádný jiný zvířek. Koukat na oblohu to je lidská zážitost. Pan řekl, že to je jedna z těch nejpodstatnějších věcí, že to, co teda přivádí k nadšení, tak to je ten pohled na oblohu. Že to je specifická lidská věc. Jenom se podívat. A teď, když se tam podíváte, tak tam víte, jak je nějakou kroupičku cvítící. Ta úchvatnost toho pohledu. O který hlubí kant. Ta předpokládá, že víte, že to jsou strašně vzdálený světy. Jinak ta kroupička, na tom nic není. Na tom úžasně, že vidíte ty body a teď si uvědomíte, že každý z těch bodů, že je vlastně hvězda. A pak se dobíte, že nejenom hvězda, ale to už je ten aparát, který se rozvíjí. Ale už jenom být nadšený tím pohledem do těch hlubin ve smíru. Předpokládá, že víte, že jsou nějaké hlubiny ve smíru. Prostě ta kroupička sama o sobě vám to neřekne. Co to je ta zkušenost? Ta zkušenost je skutečně produktem toho střetnutí s tím naším rozhorhem. A my prostě vymýšlíme nové a nové rozhorhy. A nové a nové aparatury. A nové a nové způsoby zpočítávání. A zapřáhujeme do toho počítače. A co už není vůbec na fotografickou desku zaregistrovatelné, tak se to dá ještě furt zaregistrovat digitálně. A teď se konstruují všechno, udělá se model galaxie. A teď se tam prostě místo toho, že v té galaxii jsou miliardy hvězd, tak se dá jenom třeba tisíc nebo deset tisíc hvězd. A teď se to nechá zatočit. Ten počítač dostane úkol, že se to otáčí. On ten vypočítá, ten počítač vám vypočítá. Necháte to probíhat, ten počítač vám to vyhazuje po stotisících letech. To vyhazuje po stotisících letech. A on to udělá tak, že to přímo zobrazí na obrazovce. Po stotisících letech, když to vypočítá, vám to vyhodí na obrazovku, vy to vyfotíte tak vypočítá dalších tisíc let. Všechny ty jednotlivé prvky galaxie, umělý, modelový, za stotisíc letech vám to vyhodí na obrazovku, tak to zase vyfotíte atd. Potom po jednotlivých políčkách to vyfotíte, vyvolá se to, promítne se to a najednou před sebou vidíte, že se stalo, že když to ten počítač takhle udělá, takže najednou ta galaxie, ačkoliv původně jste jí tam dali jenom takový chumel, kde nebyla žádná organizovanost, tak najednou se tam vyhodějí ty dvě ramena. Ta galaxie obvykle má takový ty vyhozený ramena ze sebe. To je takový chumel a teď to takhle na dvou. Tak ten model vám to vyhodí? No, co tohle má znamenat? Co se to tady dělá? Tady se vůbec nevychází z nějakých fakt smyslovejch nebo nějakých... Ani v nic nefotografujete, tady prostě jenom dáte do přístroje jakýsi modelovej případ. A teď zjistíte, že ten přístroj vám tam něco vypočítává, co imituje, jakýmsi způsobem imituje vývoj ty galaxie a přestože tam máte jenom těch tisíc nebo deset tisíc hvězd, kdežto ve skutečnosti je milion, tak to stačí ten model na to, aby vám ukázal, že se tam vyskytnou ty ramena. To je takovej kardinální doklad toho, jak vlastně my si vymylišníme furt a jenom zkoumáme, jestli to odpovídá, jestli nám to něco řekne o té skutečnosti. A když neřekne, musíme vymyslet jiný model a zase to budeme zkoušet. Teď tímhletím přibližováním, že si my to musíme všechno vytvořit, já jsem byl uchvácený, vlastně to byl jenom takovej fantastický doklad toho, co jsem tady říkal o pojmech, nejdřív vymyslet ten pojem, ustavit a pak to prva zkoušíme. Když se nedá něco změřit, nějaká veličina se nedá změřit, tak prostě se to hodí do počítače jako model a teď furt to zkoušíte jinak, teď se tam některý parametry se měněj, až ten model se co nejvíc podobá té skutečnosti a větně potom pak víte, jak jste ten model udělali a co jste tam dali, tak vypočítáte, jaký síly asi fungovaly, proč to nemůžete, nikde tu sílu nenajdete. Jaký síly asi tam přišly rozjet, čím se to stalo, jaký tam byly souvisnosti kauzální. Co to znamená, ta zkušenost skutečně není odvoditelná, především není dána. To není nic, co by z toho vnějšího světa k nám nějak dospělo. My musíme do toho světa pronikat furt, děláme si jakési heuristický koncepty na zkoušku a teď je upravujeme porad, až se přiblížíme co nejvíc ty skutečnosti, které můžeme pozorovat. A navíc u toho vesmíru je to tak, že my když mluvíme o vývoji, tak to je strašlivá konstrukce, poněvadž my žádný vývoj nevidíme, to všechno stojí na chleku. My vůbec nemáme možnost zjistit, jak se nějaká hvězda vyvíjela. My prostě jenom vidíme hvězdy v různých stádích vývoje a nevíme, jestli dvě různých stádie si patří k sobě nebo nepatří k sobě, poněvadž teď jsou ty různý, ty hlavní poslouknost a ty vedlejší poslouknosti a jinak se chovají trpajícici a jinak se chovají obřia, veleobřia, já nevím, prostě tyhle ty věci, co tam jsou. To je hlavní vývojská práce z těch různých momentálních údavů.
s2.flac
====================
tradice nějaké a já nevím co, co, co jiné. To je ten svět, v kterým jsme. Tam je to oboje. Tedy ten svět, v kterým jsme, to není svět, Masaryk říká v Rukověti sociologie, že svět kolem nás to není skladiště věcí. My jsme si zatím dali teď takové omezení, že nebudeme polemizovat s těma věcma, předmětama. Že teda nejde jenom o předměty. My víme, že nejde a teď pro tu chvíli to necháváme stranou, vrátíme se k tomu později. Ale teď je důležité, že to není skladiště, že to není jedno vedle druhého, že to není postavení jedno vedle sebe, nezávisé na sobě. To jsou děje. To je něco, co navzájem se proniká. To jsou komplikované události. Ty události jsou nejen přírodní, taky jsou přírodní samozřejmě, ale jsou taky nepřírodní, nadpřírodní, dějinný třeba. Takže ten svět, v kterým jsme, není pouze danej jako zbírka hotovejch nějakých předmětů nebo danejch událostí třeba, ale je to svět, který má svý nahoře a dole. Je nějak orientovaný. A my v téhleté orientaci jsme ještě víc doma, než u prostřed těch věcí. No a tohle jsme si řekli, že vlastně je zjednodušení, ještě pořád. My tady mluvíme o před dvou aspektech. Světů ideálných skutečností a světů reálných skutečností třeba, které se teď prolíná. Ono těch aspektů tam je víc. V oboje je to zjednodušení. Jak ten reálný svět, to jsme si teď ukázali, tak vlastně ten reálný svět je jenom částí toho skutečně reálního světu. I ten ideálný svět, jak jsme to tak nazvali, jen tak předběžně, tam toho může být strašná spousta a různých rovin. Čiže ten svět, v kterém žijeme skutečně, to je vrstevnatá záležitost. To je velmi komplikovaná struktura. A ten pobyt ve světě je třeba analyzovat na těch různých vrstvách, na těch různých skutečnostech, různých úrovních. Takže v novém pohledu se ty jednotlivé světy, zejména pak ten svět věcí, svět předmětů, svět reálných skutečností jednotlivým, se nám jeví jako jedna složka, jedna vrstva, jeden řez. Průřez. Jeden možnej a jsou možný jiný. Tedy je to pouhá redukce, pouhá stránka plné skutečnosti. A v tom případě té reálné skutečnosti, té skutečnosti těch reálních konkrétnín jednotlivýn, je to dokonce ještě stránka, která nemá ten rozhodující význam. To nebudu dokládat, ale jenom... No a jestliže začneme světu, v kterém žijeme, rozumět se všíctou komplikovaností, nebo aspoň s části té komplikovanosti, tak začínáme rozumět nově i sobě. Paž, my jsme pak ty bytosti, který v tom světě žijou. Když už jsem tady jednou citoval toho astronoma Jeance, který napsal v tajemném vesmíru Mysterious Universe takovou tu kuriozitu, i když to nebylo jeho poslední slovo v té knížce, že on si připravoval pozici k něčemu dalšímu, ale to je stejně tak absurdní. Takže to můžeme vzít jako samou osobě. Že vlastně se ukazuje, že v tom vesmíru, že ten život je čímsi naprosto cizim, cizorodim, a že ten vesmír se o to vůbec nestará. A že vlastně je to asi tak, že život je taková nějaký náled plísně, nahodilej náled plísně na jedno ze zrníček v univerzu. A ještě na nějakém tom dvokrajovém někde nevýznamnému. Život vůbec. Tím spíš život lidstva. To je důsledek redukce světa. Když se svět redukuje na šutry, nebo na vlastně žhavý nějaký kapky velký, hory žhavý nějaký látky, no tak to má svůj důsledek k sebepochopení člověka, jako nějaký plísně na okrajovém nějakém. To vždycky patří k sobě. Porozumění světu a porozumění sobě vždycky patří k sobě. Jak rozumím světu, tak rozumím sám sobě. A když ten svět je jednoduchý, tak to znamená, že jsem sám sobě jednoduchý a redukuju sám sebe. A když rozumím, že ten svět, v kterým žiju, není světem jenom přírodních nějakých daností, ale je to svět dějinej, tak to znamená, že já sám sebe chápu nejen jako nějakou přírodní danost, mimože jako dějinou bytost. Tím jsem tady chtěl ukázat, že tohle je ta druhá cesta, přes kterou můžeme přistoupit k tomu pojetí, pochopení dějinnosti a dějin. Přes kterou se dostatek ten můstek, který vám umožní přejít z toho, co jsme zatím dělali a čím jsme se zabývali. A kde jsme dostatečně nezreflektovali, že tím, co děláme, patříme vlastně do dějin, tak teď si můžeme provést tu reflexi, uvědomit si, že vlastně to, co jsme zatím dělali, že jsme dělali jako dějinné bytosti, že to má nějaký vztah k tomu, co je před a co bude po a že tedy i teoreticky, i v tom, co říkáme, můžeme prolomit tu uzavřenost, ohraničenost svého tématu a učinit to součástí tématizace nějaký podstatnější, širší. Tady, jako jsme mluvili, o prolomení subjektivity osvětí, díky kterémuž to prolomení, se člověk stává bytostí, žijící na světě, pobývající na světě a ne už uzavřené v jakkoliv širokém osvětí. Tak teď si ukážeme, jak to prolomení má ještě zvláštní jeden risk, zvláštní jeden charakter, totiž, že znamená, že člověk v tomto prolomení osvětí, že prolamuje také nějakejsi, dalo by se říct subjektivní čas, ale lépe řečeno, prolamuje přítomnost byť širokou třeba u člověka, poměrně širokou, u nižších živočichů je ta přítomnost jejich velmi krátká, u vyšších živočichů je delší, daleko delší, ale přesto i tato rozsáhlá, poměrně rozsáhlá přítomnost je prolomena, takže člověk se otvírá do minulosti a do budoucnosti. Nebo jen do minulosti a nikoli do budoucnosti, nebo jen do budoucnosti a nikoli do minulosti. Protože to souvisí jak otevření vůči budoucnosti, jak se rekvalifikuje tu otevřenost do minulosti, jak jiná minulost se otvírá tomu, kdo je otevřen vůči budoucnosti, to je jiná záležitost. Ale kdebo to, že tady je prolomenata přítomnost, která jenom reaguje na to, co je přítomno, nějak, i když ta přítomnost je rozsáhlější, to není ten bod, to už jsme dávno odmýtli, ale přece jenom v té přítomnosti, co je, nějak je schopen reagovat, vůbec nějak do svého života umístit, respektive svůj život umístit rozpětí nejhlubší, nejzařší v minulosti, nejhlubší, nejzařší v budoucnosti. Člověk je bytost, která žije z minulosti a z budoucnosti nesrovnatelně hlubší, další, vzdálenější, než kterákoliv jiná živá bytost na této planeti. Tak to je k přístupu. No a teď. Tady mám, já to vemu teď v několik bodů stručně, protože tam je to celkem, myslím, jasný, a co není jasný, tak k tomu se budeme stejně vracet ještě. Když mluvíme o vztahu nějakého subjektu k jeho okolí, už říkáme okolí, tak to znamená, že ne z hlediska toho subjektu, protože ten subjekt žádný okolí nemá. Ten má osvět. Ten má jen okolí osvojené. Když mluvíme o vztahu subjektu k okolí, tak už je evidentní, že to děláme z distance. Tak záleží v tom případě na našem přístupu, například, že to je z distance. Taky to můžeme udělat ne z distance. Už v tom je vidět, jak tady záleží našem přístupu. A to záleží. Zda onen subjekt bereme jako objekt a jeho okolí jako soubor objektů. To je to, co jsme si říkali, jak jsme na začátku z toho vyšli. A to je přístup předmětného myšlení. A nebo jiná možnost. K pochopení subjektu jakožto subjektu. A k pochopení, jak se právě jakožto subjekt vztahuje k tomu, co my vidíme jako jeho okolí. To je, jak se vztahuje ke svému osvětí. Jestli jsme schopni nějak nahlédnout, jak je motivován jeho vztah k tomu okolí. To není pouhý popis. My už rozumíme tomu jednání. To je určitý porozumění, proč to ty husy dělají. To není jenom popis. My jsme schopni taky se jakoby vžívat do těch subjektů. Dokonce i do těch nížších, velmi nížších. A další možnost je, že to vžívání nabude na kvalitě a na intenzitě. My v tom subjektu, který ovšem pak už nemůže být jenom ta husa, my tam najdeme spřízněnou duši, která podobní nakomi, třeba, prohlédla svou uzavřenost světí, pokusila se jí prolomit, otevřít se světu a to světu, kterému i my jsme se otevřeli. Takže s druhým subjektem se setkáváme vlastně ve světě, jemuž jsme se oba otevřeli. Ten subjekt i my jako subjekt jsme se otevřeli světu, který je naším společným světem. A nebo konečně zdá tento společný svět, respektive naše pobývání v tom společném světě a naše setkávání s těmi druhými subjekty, jinak by nebylo možné pobývat, společné pobývání, se v reflexi ukáže jako místo, to je ta poslední možnost, jako místo setkání nikoli pouze s druhými subjekty. Ne, že by to bylo tak, že my jsme se otevřeli nějakému prázdnu a nějaký jiný subjekt nebo jiný subjekty se taky otevřeli nějakému prázdnu a teď v tom prázdnu jsme se setkali. Ale že to, čemu jsme se otevřeli a kde jsme se setkali, že to není prázdno. To je ta poslední možnost. Tedy, že se to místo ukáže nikoli jako místo setkání s druhými subjekty, ale jako místo setkání s čímsi, co umožňuje a zakládá smysluplnost každého našeho setkávání s druhými subjekty. A že toto základní setkání, které umožňuje a zakládá naše setkávání vzájemné, že je setkání s tou skutečností, která je odlišná od prázdnoty. Jaká to je skutečnost, to je další záležitost. Skutečnost nepochybně nepředmětná, ale předmětná. Takže tady vidíte, že ten způsob přístupu ke světu je zároveň způsobem pobytu, pobývání ve světě. Nebo na světě, u člověka. Sebepochopení a pochopení světa už se souvisí, jsme řekli. Člověk se může stát člověkem jen v lidském světě, ale lidský svět může být ustaven jen lidmi. Tam je oboustrná. Není něco dřív a něco potom, to nevíme. Dnes naše zkušenost je taková, že dítě, které nevyroste v atmosféře, přívážena přítomností lidské bytostí, tak je deprivované. A zároveň ten lidský svět sám se neudržuje. Udržují ho lidi. No a tady se dostáváme k jednomu takovému důležitému bodu, pro který použiju už staršího termínu, ale nyní obnoveného, zejména vzájemného, vzájemného lidského světa. Obnoveného zejména v astrofizice, v kosmologii tedy, totiž pojmu singularity. Jestli víte něco o moderní kosmologii, tak tam se třeba předpokládá, že všechno to, jak teď shledáváme vesmír, že to mělo nějakou si cestu k tomu současnému stavu. A že když jdeme zpátky, tak si se zamořím někdy velice odvážnýma hypotézama, někdy ale pečlivým propočítáváním, tak se nám zůžuje zpátky do jakéhosi bodu počátečního, který s asi třicetiprocentní možnou chybou, ±30%, který se umístí asi o 18 miliard let zpátky, od současného okamžiku. A tam se umístí začátek našeho vesmíru, kde byl na jednom místě, nachumlaný a vybouch, takže do dneška se to rozstiluje pořád. A k tomuhle začátku se říká velkej třesk. A protože to je, co nemá obdobu, to se stalo jednou. A my nemáme nejmenší náznaky, nenacházíme náznaky, jak bychom to mohli chápat jako rekurenci, že by se to opakovalo. Nic tomu nenasvědčuje. S největší pravděpodobností, jestli ta teorie nebo ta ipoteza je správná, tak to byla jedinečná neopakovatelná událost ve vesmíru. Neopakovatelná v tom případě, jestli to zvětšování vesmíru si bude pokračovat do nekonečna, nebo ještě zase různý možnosti. A této jedinečné události říkají fyzici singularita. Aby neznačili, že se to vymyká z jakéhokoliv rámce, který by se mohl spracovat do nějaké zákonitosti, do nějaké pravidelnosti. Prostě stalo se to jedno. Kde se to vzalo, nikdo neví. A od té doby nějak se dá posuzovat, nahlížet, vypočítávat, odhadovat, co pak se mohlo stát a teď to dávat do souhlasu s tím, co vidíme, jak to teď vypadá, nebo přesně řečeno, když je to daleko, jak to tehdy vypadalo, když to pustilo nějaké fotony ze sebe. Mluví se o singularitě. Tedy něco takového je zcela běžný, dějná. Dějny jsou takovým hromadným výskytem singularit. A tohle to, každá lidská bytost je singularita. Ať nebo není-li, tak má bejt. Lidská bytost není lidská. Lidská cesta to je cesta personalizace. Personalizace každé lidské bytosti. Jednak je to fakt a jednak je to cíl pro každou lidskou bytost bejt jedinečná. A té jedinečnosti se dosahuje zejména ve vztahu k jiným jedinečnostem. Takže jedinečnost každé lidské bytosti se rozvíjí, se ustavuje, ještě předtím rozvíjí a upevňuje se jednak ve vztahu k singularitám situačním. To jsme si už říkali, náš svět je tak komplikovaný, že na to nestačili ty instinkty. A ta komplikovanost to právě je komplikovanost jedinečností. Udávají se situace, které nemají období. Na tom se člověk trénuje jako v cirkuse. Taky je dobrý bejt vytrénovaný na situacích, které se vracejí. Ale jedinečnost lidské osobnosti, singularita, personalita člověka se vycvičí na vztahu k singularitám situačním, ale zejména k singularitám personálním. To znamená k jiným lidským bytostem. Singularity existují v přírodním dění, ale bymochodem není to jen ten velký třesk. Vznik života je s největší pravděpodobností taky singularita. Aspoň pro Zemi je to singularita. Život už nevzniká. Vznik jednou a od té doby nevzniká. A kdyby vznik náhodou, tak bude okamžitě zlikvidován tím životem, který tu je. To je singularita. Ale třeba druh, třeba kaktusu, biologický druh, třeba zajíce, to je taky singularita. Ten blbou nejapný, poslední byl zabitej za Rudolfa II., a od té doby není možný vypěstovat znova blbou na nejapnýho poněvač. Ta genetická kombinace nebo genetický základ je neopakovatelný. K tomu nelze dospět znovu. Někdy to je možný, když máme křížence. Třeba nějaké nemílým lise, nejsem si teď docela jistý, jestli to vyšlíp, oprav, nebo kdo přítom nejistový, mám dojem, že ten tarpan, že žádný přírodní už nebyl, a že se dodatečně vypěstovává z kříženců s nějakým pozdějším koněm. Na rozdíl třeba od koně Převalskýho, který se zachoval v exemplářích nějakejch. Takže se pěstuje v malých stádečkách. Byla nějaká zpráva, nevím, jak založena, ale byl to doložený obrázkem někde v Americe v výždním nějakém státě Spojených států. Nějakej farmář se zbláznil do pěstování mrňavejch koní a už je vypěstoval velký asi jako vlčák, nebo tak nějak menší než doga. A chce vypěstovat ještě dál a tak, a ještě menší a tak dále. Pravda je, že je známo, že koně původně byly veliký asi jako zajíc, takže on chyt něco z toho genetického kodu, něco, totiž pokud je o velikost, ale něco jiného tam zezbě chybět. Je možno nějak tak z těch kříženců a tak rekombinovat něco, co se blíží tomu nějakému typu. Ale v případě, že tuhle možnost nemáme, ani ty křížence nemáme, tak prostě už to nikdy nedáme dohromady. Je nenáhraditelné. Z toho důvodu teď se zakládají ty banky třeba semen a já nevím čo. Teď schánějí třeba tu kukuřici, protože ta vyšlechtěná trpí všema možnýma chorobama. Teď se zkouší najít někde tam nějaký ty zbytky ty původní divoký kukuřice, která takřka už není nikde. Něco tam teď našli, myslel se, že už vůbec nic není. Protože když se kombinuje, jako se to už udělalo s obilím, že to je známá věc, že se skřížilo to vyšlechtěný obilí, který má velký výnosy, ale je neobyčejně vystavený všem možným infekcíma a nepřízní počasí, tak se to kříží s nějakýma těma původníma travinama, aby se dosáhlo větší odolnosti. Dá se taková věc dělat, ale v případě, že celý ten genetický kód vypadne, prostě vymře nějaká ta větev, tak se to nikdy zpátky nedá. Tedy v tomto smyslu je vlastně i každej rod a možná každej druh. A kdo ví, jestli není forma? Aspoň některé formy můžou být singularitou. Čili v přírodě singularit je taky hodně. Jenomže příroda na to není postavená. To není nějakou výjimku, jakési vybočení z pravidla. Jenom člověk, který to vyšlechtí, napomáhá nějakému tomu vybočení z té linie. V skutečnosti jediný vliv, který může to vybočení z linie nějak podpořit, je vliv prostředí. Takže když náhodou se stane, že nějaká vlastnost toho vybočení z linie vyhovuje prostředí lépe než jiná, pak to vede k tomu, že se namnožejí a přemnožejí ty výhodný vlastnosti proti těm nevýhodným a tam vymře něco. Ale od té chvíli mamuty už nikdo nikdy nesestaví geneticky, pokud nežijou. Singuarit v přírodě je také celá hajda, ale příroda na tom není postavená. Příroda je postavená na genetickým kódu, to jest na archetypech. Vývoj sám vypadá jako nahodilej pohyb, říkají biológové, založenej na nahodilejch změnách, nebo nepřesnostech v kopírování archetypů. A přitom tam působilo selektívně prostředí, změny nějakých počasí nebo něco takového. To už je velká otázka, jestli tomu tak je. Já sám si myslím, že to nepochybně je jeden z mechanismů, ale naprosto je nevysvětlitelný, že ten vývojovej tlak, proč je tak silnej a proč jde čím dál vejš a vejš, to není jenom výběr, že by si různé organismy rozdělili ty biotopy, nebo sekce těch biotopů, to je skutečný tlak, stále dokonalejší. To myslím, že tímhletí mechanizmy je nevysvětlitelný, ale je to jedno, my se k tomu někdy vrátíme, jako hypotetickým, až nejsme biologové, až si to ověříme na jiné oblasti, kterou si teď chceme nějak myšlenkově zvládnout, a to jsou ty dějiny. Dostali jsme se k desátému bodu. Ano, ty jsi hodnej, že jsi mě zarazil, já bych býval ještě pokračován. Takže teď je přestávka. Ahoj, na to někdo šla. Do zkušenosti proníká vždycky nějaký rozvrh. Zkušenost už je, to není něco, co je teprve dodatečně pojmově zpracováno, níbrž už je sama nějak vedena, nesena jistými pojmovými rozvrhy. Jenže ty pojmový rozvrhy tam nejsou tím, co převládá. Níbrž jsou vystaveny jakési konfrontaci s něčím, co není rozvrhováno. A dodatečná reflexe, ty konfrontace toho rozvrhu s tím, co není rozvrhováno, ta dodatečná reflexe, to vlastně teprve je zkušenost. To předtím je jakýsi materiál, který musí být zpracován. A je zpracován teprve v té reflexi. Čili zkušenost, popravdě řečeno, je zkušeností zreflektovanou. Takže zaprvé. Ve zkušenosti je rozvrh toho střetnutí. Takto nějaké. A za druhé je tam rozvrh ty další roviny reflexe, která vlastně tu zkušenost ustavuje z toho reflektování toho střetnutí původního rozvrhu s tím, co není rozvrhováno. Takže takhle obecně. Příklad. Já teď jsem dostal od známýho půjčenou tu knížku Vesmír, co vyšlo v 1979. Možná, že to tam někedy viděli. To je taková půstá věc. Stála to 150 koruna. Já blbec, že se to koupil. Takže jsem si myslel, škoda peněz. Teď zjišťuju, že to je moc hezkej předhled. No a tak vřetnu příklad toho, když to mám ještě tak na mě nejvíc udělalo dojem. Vždyť tam vidíte, jak je strašlivý nepoměr mezi zjištěnými fakty nebo ještě lépe, mezi tím, co vidíme a tím, co víme o Vesmíru. To je fantastický rozdíl. Prostě to, co vidíme, to je řekněme, já nevím, asi 4 promile toho, co víme. A přesto ty naše projekty, které si vybírají z toho, co lze vidět, jenom něco a které s všema možnýma metódama si usnadňují a si posilují to, co vidíme. Že se nekoukáme na to pouhým okem, nebo dalekohledem, nebo nějakým radioteleskopem, nebo já nevím, všimtě. Teď, Darko, ty aparáty matematické, jak se to všechno zpracuje, teď ty spektrální analýzy, když tam přicházíme s těma rozvrhama, s nejrůznějšíma aparátama, který nám dělají jenom výseky z něčeho, že jednou to fotografujeme jenom ultrafialově a po druhé infračerveně a po třetí jenom některých barvách v odděleně a tak dělat buď přes filtry, nebo jinou cyklivostí. To všechno je naše metoda, to jsou naše rozvrhy. A přesto ty rozvrhy nedeterminují jednoznačně výsledky, které dostáváme. Všechny sloužejí k tomu, aby naopak podtrhli, zvýraznili a do poslední kapky vycucali to, co je vidět. A zaregistrovat je jinak, když to není vidět. Takže co je tady zkušenost? Ta zkušenost v tom primitivním, v tom prvním významu to je, když odevřete oči a kouknete se na oblohu, tak už to kouknout se na oblohu nedělá žádný jiný zvířek. Koukat na oblohu to je lidská zážitost. Pan řekl, že to je jedna z těch nejpodstatnějších věcí, že to, co teda přivádí k nadšení, tak to je ten pohled na oblohu. Že to je specifická lidská věc. Jenom se podívat. A teď, když se tam podíváte, tak tam víte, jak je nějakou kroupičku cvítící. Ta úchvatnost toho pohledu. O který hlubí kant. Ta předpokládá, že víte, že to jsou strašně vzdálený světy. Jinak ta kroupička, na tom nic není. Na tom úžasně, že vidíte ty body a teď si uvědomíte, že každý z těch bodů, že je vlastně hvězda. A pak se dobíte, že nejenom hvězda, ale to už je ten aparát, který se rozvíjí. Ale už jenom být nadšený tím pohledem do těch hlubin ve smíru. Předpokládá, že víte, že jsou nějaké hlubiny ve smíru. Prostě ta kroupička sama o sobě vám to neřekne. Co to je ta zkušenost? Ta zkušenost je skutečně produktem toho střetnutí s tím naším rozhorhem. A my prostě vymýšlíme nové a nové rozhorhy. A nové a nové aparatury. A nové a nové způsoby zpočítávání. A zapřáhujeme do toho počítače. A co už není vůbec na fotografickou desku zaregistrovatelné, tak se to dá ještě furt zaregistrovat digitálně. A teď se konstruují všechno, udělá se model galaxie. A teď se tam prostě místo toho, že v té galaxii jsou miliardy hvězd, tak se dá jenom třeba tisíc nebo deset tisíc hvězd. A teď se to nechá zatočit. Ten počítač dostane úkol, že se to otáčí. On ten vypočítá, ten počítač vám vypočítá. Necháte to probíhat, ten počítač vám to vyhazuje po stotisících letech. To vyhazuje po stotisících letech. A on to udělá tak, že to přímo zobrazí na obrazovce. Po stotisících letech, když to vypočítá, vám to vyhodí na obrazovku, vy to vyfotíte tak vypočítá dalších tisíc let. Všechny ty jednotlivé prvky galaxie, umělý, modelový, za stotisíc letech vám to vyhodí na obrazovku, tak to zase vyfotíte atd. Potom po jednotlivých políčkách to vyfotíte, vyvolá se to, promítne se to a najednou před sebou vidíte, že se stalo, že když to ten počítač takhle udělá, takže najednou ta galaxie, ačkoliv původně jste jí tam dali jenom takový chumel, kde nebyla žádná organizovanost, tak najednou se tam vyhodějí ty dvě ramena. Ta galaxie obvykle má takový ty vyhozený ramena ze sebe. To je takový chumel a teď to takhle na dvou. Tak ten model vám to vyhodí? No, co tohle má znamenat? Co se to tady dělá? Tady se vůbec nevychází z nějakých fakt smyslovejch nebo nějakých... Ani v nic nefotografujete, tady prostě jenom dáte do přístroje jakýsi modelovej případ. A teď zjistíte, že ten přístroj vám tam něco vypočítává, co imituje, jakýmsi způsobem imituje vývoj ty galaxie a přestože tam máte jenom těch tisíc nebo deset tisíc hvězd, kdežto ve skutečnosti je milion, tak to stačí ten model na to, aby vám ukázal, že se tam vyskytnou ty ramena. To je takovej kardinální doklad toho, jak vlastně my si vymylišníme furt a jenom zkoumáme, jestli to odpovídá, jestli nám to něco řekne o té skutečnosti. A když neřekne, musíme vymyslet jiný model a zase to budeme zkoušet. Teď tímhletím přibližováním, že si my to musíme všechno vytvořit, já jsem byl uchvácený, vlastně to byl jenom takovej fantastický doklad toho, co jsem tady říkal o pojmech, nejdřív vymyslet ten pojem, ustavit a pak to prva zkoušíme. Když se nedá něco změřit, nějaká veličina se nedá změřit, tak prostě se to hodí do počítače jako model a teď furt to zkoušíte jinak, teď se tam některý parametry se měněj, až ten model se co nejvíc podobá té skutečnosti a větně potom pak víte, jak jste ten model udělali a co jste tam dali, tak vypočítáte, jaký síly asi fungovaly, proč to nemůžete, nikde tu sílu nenajdete. Jaký síly asi tam přišly rozjet, čím se to stalo, jaký tam byly souvisnosti kauzální. Co to znamená, ta zkušenost skutečně není odvoditelná, především není dána. To není nic, co by z toho vnějšího světa k nám nějak dospělo. My musíme do toho světa pronikat furt, děláme si jakési heuristický koncepty na zkoušku a teď je upravujeme porad, až se přiblížíme co nejvíc ty skutečnosti, které můžeme pozorovat. A navíc u toho vesmíru je to tak, že my když mluvíme o vývoji, tak to je strašlivá konstrukce, poněvadž my žádný vývoj nevidíme, to všechno stojí na chleku. My vůbec nemáme možnost zjistit, jak se nějaká hvězda vyvíjela. My prostě jenom vidíme hvězdy v různých stádích vývoje a nevíme, jestli dvě různých stádie si patří k sobě nebo nepatří k sobě, poněvadž teď jsou ty různý, ty hlavní poslouknost a ty vedlejší poslouknosti a jinak se chovají trpajícici a jinak se chovají obřia, veleobřia, já nevím, prostě tyhle ty věci, co tam jsou. To je hlavní vývojská práce z těch různých momentálních údavů.