Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Prvního šestý, pokračování dějin. Já jsem tedy dneska mám v úmyslu teda začít těma singularitama. Ten termín sám o sobě je čistě, je to těžko řečit, převzatej. Ten termín je ražen v poslední době zejména v kosmologii, že? Astronomický kosmologii, ne filozofický kosmologii. Tedy astronomové tohle ražejí. Pro ně je to taková zvláštnost, totiž oni jsou přírovědci a proto všechno individuální se snaží zařadit pod nějakej obecnej zákon, jak to mu říkají, nebo pod nějakou obecnou formuli, matematickou třeba, nebo tak. A teď se dostanou k přírodnímu jevu, který není okrajovej nebo nějak jenom povrchovej. Nemůže bejt pominut jako nahodilost, která se projeví nějakým řádem teprve v sérii, dlouhý sérii nebo ve velkým počtu případů, že? A přesto je to, co si s čím ten přírovědec musí počítat. Samozřejmě tyhlety singularity, jak to mu říkají, jsou i jinde. Když se přišlo na to, že některé prvky, respektive některé izotopy určitéjch prvků, ale u některých prvcích patí všeobecně, nejsou stálí a rozpadají se, tak se po jisté době, když se to zkoumalo a tak dále, se zjistilo, že pro takové nestálé prvky nebo nestálé izotopy prvků je charakteristická určitá doba pro každý ten izotop specifická, za kterou se rozpadne polovička atomů. To znamená, když těch atomů je moc, tak se jich rozpadne taky moc, polovička toho moc. A když je jich pár, tak se jich rozpadne zase polovička těch pár. A když jdeme do stále menších a menších počtů, máme třeba tři atomy. Což je jenom představa, že kdo by měl tři atomy. Jak to je mít tři atomy? Když jich máme strašně málo, tak se nedá rozhodnout o jednotlivém atomu, kdy se rozpadne. My můžeme mluvit o tom čase polovičního rozpadu, ten takzvaný poločas, což je něco jiného než ve fotbalu. Ten poločas je ta doba nezbytná k tomu, aby se polovička atomů rozpadla. A když tak atomů je málo, tak ten zákon, ta pravidelnost přestává platit. Tam totiž se může stát, že z těch tří nebo deseti atomů se nám třeba dvacet poločasů nerozpadne žádnej. A nebo že se v tom prvním poločase rozpadnou všechny. Ten poločas platí jenom pro velké množství atomů, ale ne pro individuální jednotlivé atomy. Když se to objevilo, tak to byla velká rána do vazů fyzice, která si představovala, že všechno je tak nějak kauzálně svázáno. A tedy jestli se nějaký atom rozpadne, tak je to proto, že tady je konkrétní zjistitelná příčina, proč se rozpadne. A teď se ukázalo, že takovou příčinu nelze odhalit. A že ten poločas to je určitá zákonitost rozpadání, že je něco, co platí jen pro velká čísla, a ne pro malá čísla. Čili že je to otázka pravděpodobnosti a nikoliv kauzality. Co to znamená? Tohle je průlom do konceptu přírodovědeckého, který má za to, že nějaké soucno zůstává tím, čím je. A pokud se mění, tak je to proto, že tady jsou konkrétní příčiny, proč se mění. A že tedy to lze vždycky nějak dát do nějaké formule, která platí všeobecně. A teď se tady ukazuje, že existují formule, které platí jen pro velká čísla. A pravděpodobnost se v posledu prosadí. Asi tak, jako když házíte kostkou, tak když házíte hodně moc krát, tak každá strana vám padne přibližně v šestíně hodů. Počtej, strany šest. Pokud nějakou kostkou házíte hodně krát, deset tisíc krát, a zjistíte, že nápadně často padá šestka, tak ta kostka je falešná. Buď teda uměle chybná, že tam je něco zatížené pod tou jedničkou, takže ta jednička má tendenci zůstat vždycky dole. A nebo je třeba špatně vysoustruhovaná, nebo něco takového. Ale když je správná kostka, tak by to mělo padnout. Pravděpodobnost, že padne šestka, je stejná jako pravděpodobnost, že padne jakterékoliv jiné číslo. Ale když hodíte jednou, tak vám ta pravděpodobnost nepomůže. Vy nemůžete vůbec rozhodnout ani zjistit nějakou pravděpodobnost toho, co vám líbíte. Vy nemůžete odhadnout, ponieważ to je náhoda, to je nahodilost. Teprve v tom velkém počtu případů se ukazuje, že to má nějaký řád, nějakou zákončost. A něco podobnýho těch atomů taky. No ale co to znamená? U té kostky ten jednotlivý vrch je každej jinej. Kdyby bylo možno, kdyby nějakej genius, nějakej svrchovaný důch mohl sledovat všechno, co uděláme s tou kostkou, ještě v ruce. Když ji hodíme do toho koflíku a vyhodíme dál, nebo ať to děláme jakoliv. A teď na co spadne a všechny tam nějaké jsou tam hrbolky, kdyby se to dalo všechno spočítat. Tak by se ukázalo, že každej ten vrch je jedinečnej. Že se jeden vrch nepodobá jedinýmu jinýmu. Takže vidíme, že i v tom případě vrhání kostkou, tady máme singularity. A podobné singularity pravděpodobně existují i u těch atomů. Neexistuje žádnej způsob, jak zjistit, proč konkrétní jednotlivý atom se rozpadne tehdy a tehdy a ne někdy jindy. Tahle otázka je zajímavá v souvislosti s tím, co jsme tady jednou slyšeli při výkladu o Augustinovi. To se na to ještě pamatujete? Kdy se Augustin zabýval otázkou, proč byl stvořen vesmír v tu určitou chvíli a jestli nemohl být stvořen o něco dřív. Třeba o den dřív. To je naprosto stejný problém, jako u toho atomu. Proč ten atom se rozpadne právě v tento moment, jestli by se nemohl například rozpadnout o tej den dřív, o hodinu dřív a tak podobně. Samozřejmě některé atomy mohou porozt strašně dlouhý čas. Tedy je velmi pravděpodobné, že dokonce atom, jednotlivý atom, představuje jakousi elementární singularitu. A mohli bychom tak jít ještě dál až k těm primordiálním událostem, o kterých jsme hovořili před delším časem. A mohli bychom říct také, každá primordiální událost možná představuje jakousi elementární, prelementární singularitu. Tím spochybnujeme něco, co jsme si tehdy říkali. Tak já jsem říkal, že primordiální události, pokud nenavazujou na nějaké jiné události, pokud jsou skutečně primordiální, takže se podobají jedna druhý jako vejce vejci. Teď se ukazuje, že to byla nedoložená teze. Že my nevíme, jestli se podobají sobě navzájem jako vejce vejci. Že se nám to jeví jenom tak, že se sobě takhle podobají, když jich máme před sobou strašné množství. Ale kdybychom měli možnost přihlédnout k těm primordiálním událostem jednotlivě a vzít na vědomí jejich konkrétní jedinečnost, jejich singularnost, jejich singularitu, tak možná, že by mezi událostmi primordiálními byly takový rozdíly, jako jsou třeba mezi lidmi. Každá ta událost by měla jinou tvář. Lidi se taky v sobě podobají. Kdybychom měli možnost přihlédnout k těm primordiálním událostem jednotlivě a vzít na vědomí jejich konkrétní jednotlivě a vzít na vědomí jejich singularnost, tak bychom měli možnost přihlédnout k těm primordiálním událostem jednotlivě a vzít na vědomí jejich singularnost, asi tak, jako budu měl o obecném člověku. A možná, že ty rozdíly jsou tam takhle veliké. Čili tuhle tu otázku si musíme teď ještě otevřít. Určitý smysl má na začátku vykládat o tom, že se podobá jedna událost druhý. My jsme to tenkrát říkali proto, že cesta k složitosti, cesta vzhůru a kupředu, jak říkáte já třeba, že vede přes navazování na minulost. Že pokud nějaký subjekt nebo nějaká událost není schopna navazovat na jiné události, tak zůstává pořád na začátku. Že kupředu a výš, to znamená na vyšší úroveň, k tý, jak zase já říkám, k tý centrokomplikovanosti, že může jít jedině, když je schopna specifickým způsobem navázat na jiné události. A nějak použít si něco z těch událostí k výstavbě sebe samého. Teď v tomhletom smyslu to bylo oprávněné, že jsme hovořili o tom, že vlastně, kdyby každý člověk začínal od začátku, tak všichni zůstaneme na úrovni těch neandrtálců nebo ještě před nimi. My jsme na určitý úrovni civilizační, kulturní díky tomu, že nezačínáme od začátku. Že v nejútlejším dětství už jsme zvání ke vstupu a skutečně vstupujeme do jistého atmosféry, do jistého prostředí, milie. V němž se rozvineme specifickým způsobem, jak by to nebylo možný, kdybychom začínali sami po začátku. Ale to ještě neznamená, že na tom začátku bychom si byli všichni stejný, všichni rovný, že bychom byli identický. Že by tady jenom bylo kolik desítek tisíc pralidskejch nebo předlidskejch individuí, totožný, jenom že by jich bylo hodně. Čili jejich umístění v čase a v prostoru by bylo různé, ale jinak v podstatě by to bylo. Tak to tím není řečeno. My dokonce to teď radikalizujeme tímhle směrem tím, a taky už jsme to jednou koncertovali, je známá věc, že když se odstnete mezi Číňany nebo mezi Afričany nebo Indiány, tak vám dělá potíže je rozlišovat. Některé nápadné odlišnosti teď si všimnete, ale jinak vám to tak jako splývá. Když nemáte zkušenosti se zvířaty, například s německým ovčákem, tak jeden jako druhej, to je německý ovčák, prostě to nerozeznáte. Ale když někdo má opravdu svýho psa rád, tak je pravděpodobný, že ho rozezná otec ostatní. Protože někdo má opravdu svýho psa. Pěkná povídka u Čapka, jak ty matky nebyly schopný identifikovat vlastní dítě. Jak jim někdo ukradl dítě a oni byli přesvědčení, že tohle je jejich dítě a prokazatelně to nebylo jejich dítě. Je to potíž, ale přece jenom my přece víme, že když se s někým seznámíme dost důkladně a že těch lidí kolem nás, s kterýma se seznámíme důkladněji, je celá řada, my přece poznáme svý známý. Tu a tam někdo si může bejt podobnej, trochu zaváháme, když ho míň známe, potkáme po třech letech, je to on, ale rozeznáváme ty. Je možný, že tyhlety individuální rozdíly jsou všude, na všech úrovních a možná, že i na těch prvních. Čili když mluvím o té singularitě, musíme pamatovat, že ta singularita je nebo singulárnost, že je něčím, co provází každé soucno, že neexistují vůbec soucna, která si jsou podobné jako vejce vejci, do všech důsledků. A že možná všechna soucna mají cosi jedinečného na sobě, co uniká, proč? To jsme si taky řekli, uniká to proto, že většinou je to prostředkováno, ten kontakt je prostředkován reaktibilitou, která má vysoký práh a hrubý rastr. Když bychom chtěli rozlišovat atomy jeden od druhýho, tak jak bychom to mohli dělat? My nemáme možnost přístupu k jednotlivému atomu, tím méně k jednotlivé primordiálním událostím. My bychom museli najít takovej zesilovací aparát, který by dovedl rozlišovat mezi různými atomy tak, že by reagoval, že by byl schopen si vybírat z nich právě individuálně. Já jsem jednou vymyšlel takovou teorii, jsem rozváděl tak prolegracijakou myšlenku, která by se hodila do nějaký science fiction. Představte si, že atomy by měly jakousi elementární paměť a že by byl rozdíl mezi atomy, které už jednou byly zabudovány do živého těla a mezi atomy, které by nebyly zabudovány do živého těla. A živá těla by byla schopna registrovat tuto minulost atomů podle jejich přítomné odlišnosti a přednostně by k výstavbě svého těla používala atomů, které vybírali by. Rostlina třeba, když má kořeny rozvětvené v zemi, je v kontaktu s nesčetnými sloučeninami a atomy v té půdě, co jsou, a ve vzduchu a tak dále. A nikde není nějak řečeno, že by třeba ten list, který si miluje, který dejchá, že by musel brát každej atom. By si mohl ten list vybírat. A ty kořeny by si mohly taky vybírat z té půdy, některý atom by byl pro ně vhodnější, některý méně vhodný. A my bychom to nemohli registrovat, protože my nemáme kontrolu, jestli si ty kořeny vybírají každej atom. A teď si představte, kdyby skutečně si vybírali a vybírali si podle toho, jestli ty atomy už někdy byly zabudovaný do živých hmoty nebo nebyly. To znamená, že by živej organismus představoval, nebo byl vybaven schopností rozlišit mezi těmi atomy, které už mají tu minulost oživení a nemají. Jak my bychom to zjistili? Zjistili bychom to tak, že bychom přinesli vodněkať třeba z měsíce za předpokladu, že tam nikdy žádný život nebyl, což nemáme zaručeno. Ale řekněme, že by to bylo zaručeno, že bychom přinesli nějakou hmotu a teď tam sterilizovali, aby tam teda prostě nevníklo nic, co nemá a zasili tam nějaké semená našich rostlin. Teď by se ukázalo, jestli tam ty semená rostou stejně, jako na Zemi, a nebo hůř. Eventuálně jestli ta půda, nebo to vlastně ani půda, že to by byla nějaká anorganická drť, jestli by třeba působila jako jed. Myslím, myšlenkově je to docela ověřitelné tohle. Za předpokladu, že máme zajištěno, že třeba na tom měsíci kdysi nebyla nějaká vegetace. Tahle myšlenka sama, ať už je to pravda nebo ne, spíš to vypadá, všechno se zdá, že zatím to vypadá, že ty semená, které do toho dali, takže rostly líp, než tady na Zemi. To bychom zase mohli klidně to předělat, obráceně a říct, jestli třeba nemá každej ten atom nějaký takovej základní svůj náboj, který když je mnohokrát vybit tím zařazením do živého těla, tak se ho potřebovává a začíná být méně schopnej. Už je takovej unavenej a už to živé tělo z takových atomů unavených postavený je samounavený, nevýkonný atd. Zase by se to dalo vzít takhle. Celkem je to trošku podobný psychologii, ta taky všechno dokáže tam jíst zpátky. Ten problém, proč jsem tohle říkal, je spíš v tom, že jsem chtěl znázornit nebo přiblížit tu myšlenku, že ty atomy mají svou individualitu a když mají svou individualitu, tak vlastně jsou schopný si taky něco zapamatovat. Mají nějakou svou paměť. My tady můžeme vzpomenout na Leibnitze, tolikrát již citovaného, který předpokládal, že ty jednotlivý monády se vnitřně vyčařujou naprosto individuálním, jedinečním a singulárním způsobem. A navenek ta monáda je jedna jako druhá. Zvenčí nezjistíte, která monáda je vyvinutější a která méně vyvinutá, která je vyčařenější a která méně vyčařená. To se zvenčí nepozná. A přitom v každé té monádě je celé univerzum. Odpuste, že už jsme u té science fiction, tak ještě jednu věc řeknu, která je už extrémně blbá, ale pro to dotažení té myšlenky je celkem instruktívní. Tady není to tvrzení, je to takový cvičení, domyšlení nějaké teze nebo nějaké myšlenky. My bychom si mohli představit, že nitro atomů je tak bohatý, jak to předpokládal Leibnitz, nebo třeba nemuselo by tam být celý univerzum, mohlo by tam toho být hodně. Například v nitru atomů by nějakým způsobem mohlo být pamatováno vše, co se děje, co se dělo, událo v průběhu života nějakého člověka. Když ještě nezačal tento seminář a měl svého malého předchůdce, tak tam Blanka dostala za úkol poreferovat o Ferdinandu Herčíkovi, který dříve než se nechal zatlačit na řiště pouhé radiobiologie, tak měl značné filozofické ambice a ještě za druhý světový války a po ní ještě někdy koncem 40. let, já nevím, jestli to po 8. 40. už asi mu to utli, to bych se musel kouknout, si nepamatuju, kdyby to vyšla ta kvantová biologi a tak dále. Prostě vymyslel takovou pozoruhodnou teorii, že to, čemu říkáme organizmy, že jsou jenom zesilovací systémy, které zesilují dění vnitru jednoho atomu, že existuje nějaký jeden nebo několik centrálních atomů v každém těle a celé to tělo kolem, že představuje jenom zesilovací systém, který umožňuje těmto atomům zasahovat do okolního světa a registrovat ten okolní svět zase zpátky. Celé tělo je jenom jakási soustava receptorů a efektorů. Ale to, co recipuje a to, co je efektní, co teda něco dělá, to je jeden nebo několik málo atomů. Čímž chtěl neznačit, že vlastně život je životem toho jednoho nebo těch několik atomů a to tělo je jenom tím vnějším projevem toho vnitřního života těch atomů. Koncepce velice kuriozní, jistě neudržitelná, ale zajímavá, filozoficky nesmírně zajímavá. Já jsem proto chtěl, aby Blanka o tom poreferovala a bohužel jsme se tomu nějak nedostali, vyhnuli jsme se tomu. A nicméně pokud by se s tím někdo chtěl, se z námi vřele doporučuji. Je to četva velice pěkná. Tady vidíme něco podobného. A teď si ještě předpokládejte jednu věc. U Herčíka ten organismus měl zároveň funkci paměti. Ten atom sám byl sice spiritus agens, bychom mohli říct, nebo prostě byl tím agens. Spiritus nechme sranu. Byl tím agens toho života. Ale potřeboval ty šuplata s těma kartotékam a tak dále. Ten atom uvnitř nemůže zakládat tu kartotéku, těch informací. K tomu potřeboval i to tělo. To tělo mohlo zachovat informace nějak. Ale představte si, že bychom ty informace přece jen ukládali do toho atomu. Jak by to vypadalo v té naší teorii nebo hypotéze, kterou jsme vykládali od začátku? Ten jednotivej atom by sice byl neobyčejně bohatý. Jenomže ten druhej atom, s hledem k tomu, že jeho reaktibilita by byla velmi nízká, měla by hrubý rastr, hrubá by byla, nebyla by schopna té jemnosti odlišet, a za druhý by měla vysoký práh, to je nějaké nepatrné rozdíly v chování jednotlivého atomu, by ten druhej atom vůbec nezaregistroval. Což neznamená, že by nebyli. Nebyli by nezaregistrovali. Za těchto okolností by ten atom mohl uvnitř být pozoru hodně složitý a mohl by sobě soustředovat obrovský kvanta času dějin osobních i neosobních. Představme si, že všechno to, co víme, co my si pamatujeme a tak dále dokonce daleko lépe, poněvadž organická paměť, paměť našeho mozku a našich nervových ganglí, já nevím, vláken, já nevím, co všechno, ta je omezená. Něco daleko dokonalejšího, že by bylo uvnitř atomu. No a pak by bylo ovšem myslitelný, to je ještě furta science fiction, jak vidíte, ale ta myšlenka je tam dováděna do důsledku. Pak by bylo docela možný, že strašně záleží na tom, co děláme v životě, čeho se dopouštíme, jaké viny na sebe bereme, poněvadž pak by to bylo soustředeno v jednom atomu, který by už to nikdy nemohl smrzat. A člověk, který by se v životě provinil, by se svou vinou byl odsouzen na věky, než by se ten atom rozpad, pokud by to bylo atom, by byl souzen na věky s tím bejt zpětej. Jestliže Sartre říkal, že peklo jsou ti druzí, tak tady by se v protivě k tomu ukázal, že jsme my sami sami sobě. Tak to je jenom taková ekvilibristika, takové cvičení s činkama, které nám však umožní si uvědomit, jaké meze našemu uvažování jsou uloženy, a zejména na naší vědecké práci, našemu vědeckému zkoumání, že tohleto rozhodnout za současného stavu vědeckého poznávání, to vlastně není možné. Že věda tuhletu celou sféru předlíží. A my jsme si jenom vymysleli, abychom si ukázali, jak vědecké metody tohleto vyřešit nemůžou. Tohle je filozofický problém a jenom jako filozofický problém se dá kriticky posoudit a vyvrátit. Nebo ta teze se dá vyvrátit. Skutečně je to nedržitelné z některých důvodů, ale tady kompetentní filozofie, aby to vyvrátila. A věda se toho nedotkne. Věda má v tomto případě, se chová jako ten atom vůči atomu, má příliš hrubý rastr ve svých metodách. Ne proto, že by neměla dost schopností jemně měřit, že by se dopouštila jenom příliš velký chyb v měření, nebo že je to zejména proto, že její uvažování je hrubý. Hrubozemný. Takže tam ty jemnosti zanikají. Asi tak, jako když byste vyfotografovali DAF a pak to přes rastr dali na štoček a vytiskli v novinách. Ani ne v novinách, na krásným papíře, bezvadným. Použili byste zkusit nějakého novinového rastru, toho nejhrubšího rastru, že? A teď byste to strašně zvětšili, poněkdy byste chtěli vědět, jestli támhle ta hlavička, jestli je to ten člověk, který ho myslíte nebo ne. Tak prostě jakmile ten rastr zvětšíte, tak se vám to rozpadne na jednotlivý flíčky, na jednotlivý tečky, věřím. Ksihty vám vymizejí úplně, tam prostě nejsou. Ten rastr musí být v nějakém poměru k detailům na snímku. Jestliže ty detaily jsou menší pod jistou mestou, kterou už není, po kterou je ten rastr schopen zachytit detaily, tak ty detaily tam mizejí, prostě jsou jako odkrojené. A to je to, co děláte na tom a to je také to, co dělá věda. Určitým způsobem myšlení. Tak já jsem teď zaprosil do problému, který je sice důležitý, ale nebyl zrovna naplánovaný, tak mě promiňte, ale tím jsme si ukázali teda trochu něco k té singularitě. A vrátíme se k těm astrofizikům a kosmologům astronomickým, který samozřejmě o singularitě mluví v docela jiném smyslu. To jsou přírodověci, její rastr je velmi hrubý po té stránce, jak jsem to říkal, takže ty detaily jim padají také pod stůl. Oni nejsou schopní počítat s atomem jako se singularitou. Oni nejsou dokonce schopní dost dobře počítat ani s hvězdou jako singularitou. Oni i ty hvězdy, celý hvězdy, dávají do jakýchsi posloupností a jen určují, kam která patří. Hlavně podle toho, jak je hmotná na začátku, tak podle toho je determinování jich další vývoj a tak dále. Čili dokonce i hvězdy jsou pro astrofiziku, pro kosmologii, jsou čímsi tudstovým nebo veletudstovým, se počítá po milionech a po miliardách hvězd, a tak se to dá nějak se řadit dohromady. Jednotlivý hvězdy se nerozlišují podle individuálních vlastností, nebo ještě jenom podle toho, do který ty posloupnosti patří. Ale přesto přeze všechno. Jsou tady některé singularity a zejména jedna singularita, která se přehoupne přes i ten největší práh vnímavosti a schopnosti rozlišování i té nejnatvrdlejší přírodní vědy. A to je vznik vesmíru. To, k čemu došli v simulacích výboje, ve výpočtech, to je to, že někdy před x miliarda milet, asi 18 miliarda milet, plus-minus 30% prej, to se přesněji nedá odhadnout, vznikl tento vesmír a vznikl takzvaným velikým třeskem, což znamená přibližně, že v nějakém neobyčejně malém prostoru byla soustředěna obrovská hmota. Hmota, která převyšuje hmotu celého vesmíru dosa vadního. Převyšuje proto, poněvadž v tom vesmíru je ještě také hmota, kterou vůbec nejsme téměř schopni registrovat. Je to hmota neutrín, hmota značná, možná větší část hmoty vesmíru v podobě neutrín, který pronikají hmotou jako kdyby to bylo nic, tou ostatní hmotou, takže to prostě neregistruje. Tedy o to větší. Tady byla soustředěna na začátku a teď to nějak vypouchlo. To všechno, co teď vidíme, jsou zbytky nebo následky toho vejpuku, toho velkého třesku. Ten velkej třesk si ta astrofizika nebo ta kosmologie nedovede představit jinak než jako singularitu. Protože to se jednak týkalo našeho vesmíru jako takového. A my o jiném nevíme. Sice můžeme si myslet, že podobně jako tento náš vesmír, že podobným velkým třeskem vzniklo ještě mnoho jiných vesmírů, jenomže to je nadraka, protože my o nich absolutně nic nevíme. To je jenom myšleno. Co pozorujeme, to je jenom ten náš vesmír. Pokud je nějaký jiný vesmír, tak je tak dokonale nespojitej, je nesvázaný žádnou spojitostí, žádnou souvislostí s naším vesmírem, že jako kdyby nebyl. Náš vesmír na tento, aspoň pokud víme, na tento nějakej možnej jiný vesmír prostě nereaguje. Takže tady přestává mít smysl uvažovat o velkým třesku jako o něčem zákonitém. Protože my nevíme, co mu předcházelo. My to vypočítáme akorát do toho momentu, kdy k tomu velkému třesku došlo a zpátky už nevíme nic. Prostě předtím byla-li nějaká minulost, tak je tím velkým třeskem smazána. Prostě předtím už nic nebylo. Pokud je to náš vesmír, žádný jiný předchozí vesmír, pravesmír, předvesmír, nebo jak bychom to protovesmír, nic takového, nevíme, to je začátek. V tomto smyslu i ta nejnatvrdlejší vědecká hlava přísně omezená na té vědecké metódy, které počítají s tím, že ať se děje, co se děje, každá změna má svou příčinu a stejná příčina vede ke stejným následkům. Takovýhle ten způsob uvažování, bez kterého věda není možná, tak tadyhle přestává fungovat. Tady prostě kauzalita je v tahu, že nějaký časový souvislosti v soustavu s tím vesmírem vznikl taky čas. My nevíme, co bylo předtím. To prostě dokonce je nesmyslný se vtázat, co bylo předtím. Protože přírodní vědě v té myšlence, to už není hypotéza, to už je teorie velkého třesku, v téhleté myšlence, v téhleté teorii se objevilo něco, co se vymýká všem předpokladům, všem dosud známych metodách myšlenkového zpracování, vědeckou cestou. Je to cosi, co se stalo v moderní vědě na mnoha místech, ale tady je to cosi, cosi teda velmi vážnýho, velmi důležitýho. Takže skutečně to je jedna z věcí, která pronikavě mění povahu moderní vědy. Moderní věda musí sama sebe přeskoumat a najít nějaký nový základy, nějakou novou zem na kterou se postaví. Poněvadž to nad čem stále se jí boří pod nohama, jak vám. Tak existuje takováhle singularita v přírodě. Při nejmenším takováhle singularita musí být registrová, musí být recipovává, musí být uznáná, přiznáná samotnou vědou, samotnou přírodní vědou. Ale pro ty, kteří jsou filozoficky poučeni dnes, to znamená, kteří vzali nějak napědomí,
s1.flac
====================
Prvního šestý, pokračování dějin. Já jsem tedy dneska mám v úmyslu teda začít těma singularitama. Ten termín sám o sobě je čistě, je to těžko řečit, převzatej. Ten termín je ražen v poslední době zejména v kosmologii, že? Astronomický kosmologii, ne filozofický kosmologii. Tedy astronomové tohle ražejí. Pro ně je to taková zvláštnost, totiž oni jsou přírovědci a proto všechno individuální se snaží zařadit pod nějakej obecnej zákon, jak to mu říkají, nebo pod nějakou obecnou formuli, matematickou třeba, nebo tak. A teď se dostanou k přírodnímu jevu, který není okrajovej nebo nějak jenom povrchovej. Nemůže bejt pominut jako nahodilost, která se projeví nějakým řádem teprve v sérii, dlouhý sérii nebo ve velkým počtu případů, že? A přesto je to, co si s čím ten přírovědec musí počítat. Samozřejmě tyhlety singularity, jak to mu říkají, jsou i jinde. Když se přišlo na to, že některé prvky, respektive některé izotopy určitéjch prvků, ale u některých prvcích patí všeobecně, nejsou stálí a rozpadají se, tak se po jisté době, když se to zkoumalo a tak dále, se zjistilo, že pro takové nestálé prvky nebo nestálé izotopy prvků je charakteristická určitá doba pro každý ten izotop specifická, za kterou se rozpadne polovička atomů. To znamená, když těch atomů je moc, tak se jich rozpadne taky moc, polovička toho moc. A když je jich pár, tak se jich rozpadne zase polovička těch pár. A když jdeme do stále menších a menších počtů, máme třeba tři atomy. Což je jenom představa, že kdo by měl tři atomy. Jak to je mít tři atomy? Když jich máme strašně málo, tak se nedá rozhodnout o jednotlivém atomu, kdy se rozpadne. My můžeme mluvit o tom čase polovičního rozpadu, ten takzvaný poločas, což je něco jiného než ve fotbalu. Ten poločas je ta doba nezbytná k tomu, aby se polovička atomů rozpadla. A když tak atomů je málo, tak ten zákon, ta pravidelnost přestává platit. Tam totiž se může stát, že z těch tří nebo deseti atomů se nám třeba dvacet poločasů nerozpadne žádnej. A nebo že se v tom prvním poločase rozpadnou všechny. Ten poločas platí jenom pro velké množství atomů, ale ne pro individuální jednotlivé atomy. Když se to objevilo, tak to byla velká rána do vazů fyzice, která si představovala, že všechno je tak nějak kauzálně svázáno. A tedy jestli se nějaký atom rozpadne, tak je to proto, že tady je konkrétní zjistitelná příčina, proč se rozpadne. A teď se ukázalo, že takovou příčinu nelze odhalit. A že ten poločas to je určitá zákonitost rozpadání, že je něco, co platí jen pro velká čísla, a ne pro malá čísla. Čili že je to otázka pravděpodobnosti a nikoliv kauzality. Co to znamená? Tohle je průlom do konceptu přírodovědeckého, který má za to, že nějaké soucno zůstává tím, čím je. A pokud se mění, tak je to proto, že tady jsou konkrétní příčiny, proč se mění. A že tedy to lze vždycky nějak dát do nějaké formule, která platí všeobecně. A teď se tady ukazuje, že existují formule, které platí jen pro velká čísla. A pravděpodobnost se v posledu prosadí. Asi tak, jako když házíte kostkou, tak když házíte hodně moc krát, tak každá strana vám padne přibližně v šestíně hodů. Počtej, strany šest. Pokud nějakou kostkou házíte hodně krát, deset tisíc krát, a zjistíte, že nápadně často padá šestka, tak ta kostka je falešná. Buď teda uměle chybná, že tam je něco zatížené pod tou jedničkou, takže ta jednička má tendenci zůstat vždycky dole. A nebo je třeba špatně vysoustruhovaná, nebo něco takového. Ale když je správná kostka, tak by to mělo padnout. Pravděpodobnost, že padne šestka, je stejná jako pravděpodobnost, že padne jakterékoliv jiné číslo. Ale když hodíte jednou, tak vám ta pravděpodobnost nepomůže. Vy nemůžete vůbec rozhodnout ani zjistit nějakou pravděpodobnost toho, co vám líbíte. Vy nemůžete odhadnout, ponieważ to je náhoda, to je nahodilost. Teprve v tom velkém počtu případů se ukazuje, že to má nějaký řád, nějakou zákončost. A něco podobnýho těch atomů taky. No ale co to znamená? U té kostky ten jednotlivý vrch je každej jinej. Kdyby bylo možno, kdyby nějakej genius, nějakej svrchovaný důch mohl sledovat všechno, co uděláme s tou kostkou, ještě v ruce. Když ji hodíme do toho koflíku a vyhodíme dál, nebo ať to děláme jakoliv. A teď na co spadne a všechny tam nějaké jsou tam hrbolky, kdyby se to dalo všechno spočítat. Tak by se ukázalo, že každej ten vrch je jedinečnej. Že se jeden vrch nepodobá jedinýmu jinýmu. Takže vidíme, že i v tom případě vrhání kostkou, tady máme singularity. A podobné singularity pravděpodobně existují i u těch atomů. Neexistuje žádnej způsob, jak zjistit, proč konkrétní jednotlivý atom se rozpadne tehdy a tehdy a ne někdy jindy. Tahle otázka je zajímavá v souvislosti s tím, co jsme tady jednou slyšeli při výkladu o Augustinovi. To se na to ještě pamatujete? Kdy se Augustin zabýval otázkou, proč byl stvořen vesmír v tu určitou chvíli a jestli nemohl být stvořen o něco dřív. Třeba o den dřív. To je naprosto stejný problém, jako u toho atomu. Proč ten atom se rozpadne právě v tento moment, jestli by se nemohl například rozpadnout o tej den dřív, o hodinu dřív a tak podobně. Samozřejmě některé atomy mohou porozt strašně dlouhý čas. Tedy je velmi pravděpodobné, že dokonce atom, jednotlivý atom, představuje jakousi elementární singularitu. A mohli bychom tak jít ještě dál až k těm primordiálním událostem, o kterých jsme hovořili před delším časem. A mohli bychom říct také, každá primordiální událost možná představuje jakousi elementární, prelementární singularitu. Tím spochybnujeme něco, co jsme si tehdy říkali. Tak já jsem říkal, že primordiální události, pokud nenavazujou na nějaké jiné události, pokud jsou skutečně primordiální, takže se podobají jedna druhý jako vejce vejci. Teď se ukazuje, že to byla nedoložená teze. Že my nevíme, jestli se podobají sobě navzájem jako vejce vejci. Že se nám to jeví jenom tak, že se sobě takhle podobají, když jich máme před sobou strašné množství. Ale kdybychom měli možnost přihlédnout k těm primordiálním událostem jednotlivě a vzít na vědomí jejich konkrétní jedinečnost, jejich singularnost, jejich singularitu, tak možná, že by mezi událostmi primordiálními byly takový rozdíly, jako jsou třeba mezi lidmi. Každá ta událost by měla jinou tvář. Lidi se taky v sobě podobají. Kdybychom měli možnost přihlédnout k těm primordiálním událostem jednotlivě a vzít na vědomí jejich konkrétní jednotlivě a vzít na vědomí jejich singularnost, tak bychom měli možnost přihlédnout k těm primordiálním událostem jednotlivě a vzít na vědomí jejich singularnost, asi tak, jako budu měl o obecném člověku. A možná, že ty rozdíly jsou tam takhle veliké. Čili tuhle tu otázku si musíme teď ještě otevřít. Určitý smysl má na začátku vykládat o tom, že se podobá jedna událost druhý. My jsme to tenkrát říkali proto, že cesta k složitosti, cesta vzhůru a kupředu, jak říkáte já třeba, že vede přes navazování na minulost. Že pokud nějaký subjekt nebo nějaká událost není schopna navazovat na jiné události, tak zůstává pořád na začátku. Že kupředu a výš, to znamená na vyšší úroveň, k tý, jak zase já říkám, k tý centrokomplikovanosti, že může jít jedině, když je schopna specifickým způsobem navázat na jiné události. A nějak použít si něco z těch událostí k výstavbě sebe samého. Teď v tomhletom smyslu to bylo oprávněné, že jsme hovořili o tom, že vlastně, kdyby každý člověk začínal od začátku, tak všichni zůstaneme na úrovni těch neandrtálců nebo ještě před nimi. My jsme na určitý úrovni civilizační, kulturní díky tomu, že nezačínáme od začátku. Že v nejútlejším dětství už jsme zvání ke vstupu a skutečně vstupujeme do jistého atmosféry, do jistého prostředí, milie. V němž se rozvineme specifickým způsobem, jak by to nebylo možný, kdybychom začínali sami po začátku. Ale to ještě neznamená, že na tom začátku bychom si byli všichni stejný, všichni rovný, že bychom byli identický. Že by tady jenom bylo kolik desítek tisíc pralidskejch nebo předlidskejch individuí, totožný, jenom že by jich bylo hodně. Čili jejich umístění v čase a v prostoru by bylo různé, ale jinak v podstatě by to bylo. Tak to tím není řečeno. My dokonce to teď radikalizujeme tímhle směrem tím, a taky už jsme to jednou koncertovali, je známá věc, že když se odstnete mezi Číňany nebo mezi Afričany nebo Indiány, tak vám dělá potíže je rozlišovat. Některé nápadné odlišnosti teď si všimnete, ale jinak vám to tak jako splývá. Když nemáte zkušenosti se zvířaty, například s německým ovčákem, tak jeden jako druhej, to je německý ovčák, prostě to nerozeznáte. Ale když někdo má opravdu svýho psa rád, tak je pravděpodobný, že ho rozezná otec ostatní. Protože někdo má opravdu svýho psa. Pěkná povídka u Čapka, jak ty matky nebyly schopný identifikovat vlastní dítě. Jak jim někdo ukradl dítě a oni byli přesvědčení, že tohle je jejich dítě a prokazatelně to nebylo jejich dítě. Je to potíž, ale přece jenom my přece víme, že když se s někým seznámíme dost důkladně a že těch lidí kolem nás, s kterýma se seznámíme důkladněji, je celá řada, my přece poznáme svý známý. Tu a tam někdo si může bejt podobnej, trochu zaváháme, když ho míň známe, potkáme po třech letech, je to on, ale rozeznáváme ty. Je možný, že tyhlety individuální rozdíly jsou všude, na všech úrovních a možná, že i na těch prvních. Čili když mluvím o té singularitě, musíme pamatovat, že ta singularita je nebo singulárnost, že je něčím, co provází každé soucno, že neexistují vůbec soucna, která si jsou podobné jako vejce vejci, do všech důsledků. A že možná všechna soucna mají cosi jedinečného na sobě, co uniká, proč? To jsme si taky řekli, uniká to proto, že většinou je to prostředkováno, ten kontakt je prostředkován reaktibilitou, která má vysoký práh a hrubý rastr. Když bychom chtěli rozlišovat atomy jeden od druhýho, tak jak bychom to mohli dělat? My nemáme možnost přístupu k jednotlivému atomu, tím méně k jednotlivé primordiálním událostím. My bychom museli najít takovej zesilovací aparát, který by dovedl rozlišovat mezi různými atomy tak, že by reagoval, že by byl schopen si vybírat z nich právě individuálně. Já jsem jednou vymyšlel takovou teorii, jsem rozváděl tak prolegracijakou myšlenku, která by se hodila do nějaký science fiction. Představte si, že atomy by měly jakousi elementární paměť a že by byl rozdíl mezi atomy, které už jednou byly zabudovány do živého těla a mezi atomy, které by nebyly zabudovány do živého těla. A živá těla by byla schopna registrovat tuto minulost atomů podle jejich přítomné odlišnosti a přednostně by k výstavbě svého těla používala atomů, které vybírali by. Rostlina třeba, když má kořeny rozvětvené v zemi, je v kontaktu s nesčetnými sloučeninami a atomy v té půdě, co jsou, a ve vzduchu a tak dále. A nikde není nějak řečeno, že by třeba ten list, který si miluje, který dejchá, že by musel brát každej atom. By si mohl ten list vybírat. A ty kořeny by si mohly taky vybírat z té půdy, některý atom by byl pro ně vhodnější, některý méně vhodný. A my bychom to nemohli registrovat, protože my nemáme kontrolu, jestli si ty kořeny vybírají každej atom. A teď si představte, kdyby skutečně si vybírali a vybírali si podle toho, jestli ty atomy už někdy byly zabudovaný do živých hmoty nebo nebyly. To znamená, že by živej organismus představoval, nebo byl vybaven schopností rozlišit mezi těmi atomy, které už mají tu minulost oživení a nemají. Jak my bychom to zjistili? Zjistili bychom to tak, že bychom přinesli vodněkať třeba z měsíce za předpokladu, že tam nikdy žádný život nebyl, což nemáme zaručeno. Ale řekněme, že by to bylo zaručeno, že bychom přinesli nějakou hmotu a teď tam sterilizovali, aby tam teda prostě nevníklo nic, co nemá a zasili tam nějaké semená našich rostlin. Teď by se ukázalo, jestli tam ty semená rostou stejně, jako na Zemi, a nebo hůř. Eventuálně jestli ta půda, nebo to vlastně ani půda, že to by byla nějaká anorganická drť, jestli by třeba působila jako jed. Myslím, myšlenkově je to docela ověřitelné tohle. Za předpokladu, že máme zajištěno, že třeba na tom měsíci kdysi nebyla nějaká vegetace. Tahle myšlenka sama, ať už je to pravda nebo ne, spíš to vypadá, všechno se zdá, že zatím to vypadá, že ty semená, které do toho dali, takže rostly líp, než tady na Zemi. To bychom zase mohli klidně to předělat, obráceně a říct, jestli třeba nemá každej ten atom nějaký takovej základní svůj náboj, který když je mnohokrát vybit tím zařazením do živého těla, tak se ho potřebovává a začíná být méně schopnej. Už je takovej unavenej a už to živé tělo z takových atomů unavených postavený je samounavený, nevýkonný atd. Zase by se to dalo vzít takhle. Celkem je to trošku podobný psychologii, ta taky všechno dokáže tam jíst zpátky. Ten problém, proč jsem tohle říkal, je spíš v tom, že jsem chtěl znázornit nebo přiblížit tu myšlenku, že ty atomy mají svou individualitu a když mají svou individualitu, tak vlastně jsou schopný si taky něco zapamatovat. Mají nějakou svou paměť. My tady můžeme vzpomenout na Leibnitze, tolikrát již citovaného, který předpokládal, že ty jednotlivý monády se vnitřně vyčařujou naprosto individuálním, jedinečním a singulárním způsobem. A navenek ta monáda je jedna jako druhá. Zvenčí nezjistíte, která monáda je vyvinutější a která méně vyvinutá, která je vyčařenější a která méně vyčařená. To se zvenčí nepozná. A přitom v každé té monádě je celé univerzum. Odpuste, že už jsme u té science fiction, tak ještě jednu věc řeknu, která je už extrémně blbá, ale pro to dotažení té myšlenky je celkem instruktívní. Tady není to tvrzení, je to takový cvičení, domyšlení nějaké teze nebo nějaké myšlenky. My bychom si mohli představit, že nitro atomů je tak bohatý, jak to předpokládal Leibnitz, nebo třeba nemuselo by tam být celý univerzum, mohlo by tam toho být hodně. Například v nitru atomů by nějakým způsobem mohlo být pamatováno vše, co se děje, co se dělo, událo v průběhu života nějakého člověka. Když ještě nezačal tento seminář a měl svého malého předchůdce, tak tam Blanka dostala za úkol poreferovat o Ferdinandu Herčíkovi, který dříve než se nechal zatlačit na řiště pouhé radiobiologie, tak měl značné filozofické ambice a ještě za druhý světový války a po ní ještě někdy koncem 40. let, já nevím, jestli to po 8. 40. už asi mu to utli, to bych se musel kouknout, si nepamatuju, kdyby to vyšla ta kvantová biologi a tak dále. Prostě vymyslel takovou pozoruhodnou teorii, že to, čemu říkáme organizmy, že jsou jenom zesilovací systémy, které zesilují dění vnitru jednoho atomu, že existuje nějaký jeden nebo několik centrálních atomů v každém těle a celé to tělo kolem, že představuje jenom zesilovací systém, který umožňuje těmto atomům zasahovat do okolního světa a registrovat ten okolní svět zase zpátky. Celé tělo je jenom jakási soustava receptorů a efektorů. Ale to, co recipuje a to, co je efektní, co teda něco dělá, to je jeden nebo několik málo atomů. Čímž chtěl neznačit, že vlastně život je životem toho jednoho nebo těch několik atomů a to tělo je jenom tím vnějším projevem toho vnitřního života těch atomů. Koncepce velice kuriozní, jistě neudržitelná, ale zajímavá, filozoficky nesmírně zajímavá. Já jsem proto chtěl, aby Blanka o tom poreferovala a bohužel jsme se tomu nějak nedostali, vyhnuli jsme se tomu. A nicméně pokud by se s tím někdo chtěl, se z námi vřele doporučuji. Je to četva velice pěkná. Tady vidíme něco podobného. A teď si ještě předpokládejte jednu věc. U Herčíka ten organismus měl zároveň funkci paměti. Ten atom sám byl sice spiritus agens, bychom mohli říct, nebo prostě byl tím agens. Spiritus nechme sranu. Byl tím agens toho života. Ale potřeboval ty šuplata s těma kartotékam a tak dále. Ten atom uvnitř nemůže zakládat tu kartotéku, těch informací. K tomu potřeboval i to tělo. To tělo mohlo zachovat informace nějak. Ale představte si, že bychom ty informace přece jen ukládali do toho atomu. Jak by to vypadalo v té naší teorii nebo hypotéze, kterou jsme vykládali od začátku? Ten jednotivej atom by sice byl neobyčejně bohatý. Jenomže ten druhej atom, s hledem k tomu, že jeho reaktibilita by byla velmi nízká, měla by hrubý rastr, hrubá by byla, nebyla by schopna té jemnosti odlišet, a za druhý by měla vysoký práh, to je nějaké nepatrné rozdíly v chování jednotlivého atomu, by ten druhej atom vůbec nezaregistroval. Což neznamená, že by nebyli. Nebyli by nezaregistrovali. Za těchto okolností by ten atom mohl uvnitř být pozoru hodně složitý a mohl by sobě soustředovat obrovský kvanta času dějin osobních i neosobních. Představme si, že všechno to, co víme, co my si pamatujeme a tak dále dokonce daleko lépe, poněvadž organická paměť, paměť našeho mozku a našich nervových ganglí, já nevím, vláken, já nevím, co všechno, ta je omezená. Něco daleko dokonalejšího, že by bylo uvnitř atomu. No a pak by bylo ovšem myslitelný, to je ještě furta science fiction, jak vidíte, ale ta myšlenka je tam dováděna do důsledku. Pak by bylo docela možný, že strašně záleží na tom, co děláme v životě, čeho se dopouštíme, jaké viny na sebe bereme, poněvadž pak by to bylo soustředeno v jednom atomu, který by už to nikdy nemohl smrzat. A člověk, který by se v životě provinil, by se svou vinou byl odsouzen na věky, než by se ten atom rozpad, pokud by to bylo atom, by byl souzen na věky s tím bejt zpětej. Jestliže Sartre říkal, že peklo jsou ti druzí, tak tady by se v protivě k tomu ukázal, že jsme my sami sami sobě. Tak to je jenom taková ekvilibristika, takové cvičení s činkama, které nám však umožní si uvědomit, jaké meze našemu uvažování jsou uloženy, a zejména na naší vědecké práci, našemu vědeckému zkoumání, že tohleto rozhodnout za současného stavu vědeckého poznávání, to vlastně není možné. Že věda tuhletu celou sféru předlíží. A my jsme si jenom vymysleli, abychom si ukázali, jak vědecké metody tohleto vyřešit nemůžou. Tohle je filozofický problém a jenom jako filozofický problém se dá kriticky posoudit a vyvrátit. Nebo ta teze se dá vyvrátit. Skutečně je to nedržitelné z některých důvodů, ale tady kompetentní filozofie, aby to vyvrátila. A věda se toho nedotkne. Věda má v tomto případě, se chová jako ten atom vůči atomu, má příliš hrubý rastr ve svých metodách. Ne proto, že by neměla dost schopností jemně měřit, že by se dopouštila jenom příliš velký chyb v měření, nebo že je to zejména proto, že její uvažování je hrubý. Hrubozemný. Takže tam ty jemnosti zanikají. Asi tak, jako když byste vyfotografovali DAF a pak to přes rastr dali na štoček a vytiskli v novinách. Ani ne v novinách, na krásným papíře, bezvadným. Použili byste zkusit nějakého novinového rastru, toho nejhrubšího rastru, že? A teď byste to strašně zvětšili, poněkdy byste chtěli vědět, jestli támhle ta hlavička, jestli je to ten člověk, který ho myslíte nebo ne. Tak prostě jakmile ten rastr zvětšíte, tak se vám to rozpadne na jednotlivý flíčky, na jednotlivý tečky, věřím. Ksihty vám vymizejí úplně, tam prostě nejsou. Ten rastr musí být v nějakém poměru k detailům na snímku. Jestliže ty detaily jsou menší pod jistou mestou, kterou už není, po kterou je ten rastr schopen zachytit detaily, tak ty detaily tam mizejí, prostě jsou jako odkrojené. A to je to, co děláte na tom a to je také to, co dělá věda. Určitým způsobem myšlení. Tak já jsem teď zaprosil do problému, který je sice důležitý, ale nebyl zrovna naplánovaný, tak mě promiňte, ale tím jsme si ukázali teda trochu něco k té singularitě. A vrátíme se k těm astrofizikům a kosmologům astronomickým, který samozřejmě o singularitě mluví v docela jiném smyslu. To jsou přírodověci, její rastr je velmi hrubý po té stránce, jak jsem to říkal, takže ty detaily jim padají také pod stůl. Oni nejsou schopní počítat s atomem jako se singularitou. Oni nejsou dokonce schopní dost dobře počítat ani s hvězdou jako singularitou. Oni i ty hvězdy, celý hvězdy, dávají do jakýchsi posloupností a jen určují, kam která patří. Hlavně podle toho, jak je hmotná na začátku, tak podle toho je determinování jich další vývoj a tak dále. Čili dokonce i hvězdy jsou pro astrofiziku, pro kosmologii, jsou čímsi tudstovým nebo veletudstovým, se počítá po milionech a po miliardách hvězd, a tak se to dá nějak se řadit dohromady. Jednotlivý hvězdy se nerozlišují podle individuálních vlastností, nebo ještě jenom podle toho, do který ty posloupnosti patří. Ale přesto přeze všechno. Jsou tady některé singularity a zejména jedna singularita, která se přehoupne přes i ten největší práh vnímavosti a schopnosti rozlišování i té nejnatvrdlejší přírodní vědy. A to je vznik vesmíru. To, k čemu došli v simulacích výboje, ve výpočtech, to je to, že někdy před x miliarda milet, asi 18 miliarda milet, plus-minus 30% prej, to se přesněji nedá odhadnout, vznikl tento vesmír a vznikl takzvaným velikým třeskem, což znamená přibližně, že v nějakém neobyčejně malém prostoru byla soustředěna obrovská hmota. Hmota, která převyšuje hmotu celého vesmíru dosa vadního. Převyšuje proto, poněvadž v tom vesmíru je ještě také hmota, kterou vůbec nejsme téměř schopni registrovat. Je to hmota neutrín, hmota značná, možná větší část hmoty vesmíru v podobě neutrín, který pronikají hmotou jako kdyby to bylo nic, tou ostatní hmotou, takže to prostě neregistruje. Tedy o to větší. Tady byla soustředěna na začátku a teď to nějak vypouchlo. To všechno, co teď vidíme, jsou zbytky nebo následky toho vejpuku, toho velkého třesku. Ten velkej třesk si ta astrofizika nebo ta kosmologie nedovede představit jinak než jako singularitu. Protože to se jednak týkalo našeho vesmíru jako takového. A my o jiném nevíme. Sice můžeme si myslet, že podobně jako tento náš vesmír, že podobným velkým třeskem vzniklo ještě mnoho jiných vesmírů, jenomže to je nadraka, protože my o nich absolutně nic nevíme. To je jenom myšleno. Co pozorujeme, to je jenom ten náš vesmír. Pokud je nějaký jiný vesmír, tak je tak dokonale nespojitej, je nesvázaný žádnou spojitostí, žádnou souvislostí s naším vesmírem, že jako kdyby nebyl. Náš vesmír na tento, aspoň pokud víme, na tento nějakej možnej jiný vesmír prostě nereaguje. Takže tady přestává mít smysl uvažovat o velkým třesku jako o něčem zákonitém. Protože my nevíme, co mu předcházelo. My to vypočítáme akorát do toho momentu, kdy k tomu velkému třesku došlo a zpátky už nevíme nic. Prostě předtím byla-li nějaká minulost, tak je tím velkým třeskem smazána. Prostě předtím už nic nebylo. Pokud je to náš vesmír, žádný jiný předchozí vesmír, pravesmír, předvesmír, nebo jak bychom to protovesmír, nic takového, nevíme, to je začátek. V tomto smyslu i ta nejnatvrdlejší vědecká hlava přísně omezená na té vědecké metódy, které počítají s tím, že ať se děje, co se děje, každá změna má svou příčinu a stejná příčina vede ke stejným následkům. Takovýhle ten způsob uvažování, bez kterého věda není možná, tak tadyhle přestává fungovat. Tady prostě kauzalita je v tahu, že nějaký časový souvislosti v soustavu s tím vesmírem vznikl taky čas. My nevíme, co bylo předtím. To prostě dokonce je nesmyslný se vtázat, co bylo předtím. Protože přírodní vědě v té myšlence, to už není hypotéza, to už je teorie velkého třesku, v téhleté myšlence, v téhleté teorii se objevilo něco, co se vymýká všem předpokladům, všem dosud známych metodách myšlenkového zpracování, vědeckou cestou. Je to cosi, co se stalo v moderní vědě na mnoha místech, ale tady je to cosi, cosi teda velmi vážnýho, velmi důležitýho. Takže skutečně to je jedna z věcí, která pronikavě mění povahu moderní vědy. Moderní věda musí sama sebe přeskoumat a najít nějaký nový základy, nějakou novou zem na kterou se postaví. Poněvadž to nad čem stále se jí boří pod nohama, jak vám. Tak existuje takováhle singularita v přírodě. Při nejmenším takováhle singularita musí být registrová, musí být recipovává, musí být uznáná, přiznáná samotnou vědou, samotnou přírodní vědou. Ale pro ty, kteří jsou filozoficky poučeni dnes, to znamená, kteří vzali nějak napědomí,
====================
s2.flac
====================
once minulého století, ale spíše ještě zpátky, řekněme tak poslední dvě, dvě a půl století, tak pro tyto není nic překvapovýho, nic extra novýho, jenom je příjemné, že se tady ukázala taková singularita, která musí být vzata na vědomí i prostředky, které má k dispozici přírodní věda. Ale takových singularit je víc, my jsme si to ukazovali teď před chvílí, tak abychom všichni došli až k těm primordiálním událstvám, ale jistě k těm atomům i tak dále. Ale my jsme se teď dostali ve svým uvažování na rovinu odlišnou, totiž na rovinu dějin a tam v dějinách je to naprosto zřejmé. V dějinách se tak si naprosto do detailů neopakuje nic. Není možné, aby ještě jednou přišel Napoleon. Není možné, aby ještě jednou Hitler zblbnul německé masy a zahájil válku proti celému světu a prohrál a tak dále. Není možné, aby znovu přišel Aristoteles. Není možné, aby přišel Bach. Dneska nad celým světem prochází taková moda nebo takový revival Bacha a vůbec staré hudby a ještě předbarokní hudby těch předchůdců. Existují skladatelé, kteří upravují Bachovi skladby, dávají jim, podbarvují je, ten rytmus tam je bezvadnej. Jenom stačí tam nějaké bubínky a činely a tak dále. To tam dát a už se to dá válet. Ten jazzovaný Bach to letí po světě. Jsou lidi, kteří nemusí jazzovat Bacha, když oni složej něco à la Bach už jazzovanýho. Ale to je opravdu jenom navazování v nejlepším případě. Já teď se vzdaluju každému kritickému posouzení. Jsou lidi, kteří to nesnášejí, jsou lidi, kteří říkají naopak. Je to výborný, že proti nějakým kutálkám nebo nějakým těm rokům, tohle je daleko cenější. To je ušlechtivý, má to výstavu, má to kulturu, nejsou to skřeky a podobně. Nechme stranou posouzování. Jde o to, že novej Bach se dneska nemůže narodit. Kdyby se narodil, tak nemůže skládat jako tenkrát Bach. Prostě kterýkoliv z velkejch lidí, kdyby byl vtažen, přenesen do naší doby, tak by nemohl dělat to, co dělal tenkrát. Byly třeba nějaké podobnosti, daly by se možná najít, ale ten člověk by musel vycházet z této doby, z naší atmosféry a vyjadřovat se prostředky, které jsou běžný v této době. To je bída umělců, že když přijde určitá doba, jako je teď, a jsou teorie, že to nepřichází nahodilé, že umění nějakým způsobem vyjadřuje život společnosti, život lidí v dané době, a že není v libovůli umělce si zvolit způsob, jak tvoří. Ukazuje se, že taková ztráta předmětu je právě tak zjistitelná, demonstrovatelná v oblasti společenské, v oblasti filozofie, v oblasti malířství, hudby, tak dále. Je to zvláštní, ačkoliv tady není možno jmenovat žádného myslitele, který by ovlivnil svou dobu, myšlenka nepředmětného myšlení, ta nepředchází třeba abstraktní malířství. Někteří tomu říkali nepředmětné, nefiguratívní a tak dále. Ta přichází až jako reflexe toho, co ti umělci prožívají a nechávají prožívat ty své diváky a posluchače, jako reflexe teprve. Filozofie to nerazí tudle myšlenku. Teprve ji odhaluje z toho, co už bylo zachyceno, co už se děje. Je to zvláštní, že ten chaos společenskej v mezinárodní politice uvnitř společností, že naprosto odpovídá tomu chaosu třeba na obraze nebo chaosu v skulptůr. To je něco jiného, že vždycky v umění ty skutečné vrcholy byly recipovány třeba do generaci později nebo díl. Tady nejde o způsob recepce. Tady nejde o to, jak za jak dlouho si lidi zvyknou na to nový, obtížně srozumitelný moderní umění. To je jiná otázka. Jde o to, že to umění je chaotické, skutečně chaotické. Vyznat se v tom je daleko obtížnější než bylo možno se vyznat třeba v barokním umění. Zase jim napokud je barokní umění celkem po výtvarní stránce zase nebudu se do toho čeplít, ale prostě mě připadá nezajímavý. Ale taková hudba, to je cosi obrovitý. Bylo možno mít proti tomu averzi, nerozumět tomu. Bylo mnoho lidí, který to neslyšeli rádi. Ale přiložit k tomu mysl znamenalo porozumět tomu. Má to řád, když to moderní umění, nejenom že to není řád, na který jsme zvyklí, ale tam to umění se snaží vyslovit ten chaos. To není jiný řád. To je vědomá snaha dát výraz neřádu, proti řádu. Odtud a tonalita třeba hudby, nebo naprosté zavržení rytmu. Umění se vyčerpává v nových a nových pokusech zbavit se něčeho, co dávalo řád. Zbavit se dalších a dalších prvků řádu. To není samoučelný, to není nesmyslný. Tomu je třeba rozumět, ale nerozumět tak, že v tom hledáme řád. To by znamenalo zase to umění zařadit do té linie, jenomže to je jaksi o nějakýchto stoletích později, ale v podstatě je to zase totež. A to proto, že ta doma není totež. Tedy tohle jsou věci, které dějinné myšlení musí vzít vážně, s kterýma se musí zblížit, který musí uznat, smířit se s nimi. Tak říkají třeba. A možná i tohle je špatně řečeno, protože jak my řekneme smířit se s tím, tak už z toho je cejtit to staromilectví. Bohužel dneska už nemůže ani nejgeniálnější skladatel nemůže skládat oba. Jaká škoda. To není jenom tím, že to bylo vyčerpáno. Že taková fuga, že prostě už se tam nedalo víc. Takhle se vykládaly některé věci. Já si vzpomínám, jak i u nás třeba Chalda, ale nejenom on, mnoho lidí, vykládalo třeba francouzský drama jako jakýsi konec. Takový Racine, Ornej. To je něco, co už je vybroušeno do takové až schematické dokonalosti. Že už není možná udělat strok dál. Je to způsob tvorby, který se vyčerpal. Byl promrzkán až do posledních možností a dál už není možné leč opakování. A proto se musí to rozbít a začít jinde. Já si myslím, že tohle je filozoficky netržitelné, protože zatím vším je jakýsi filozofický předpoklad, a to falešnej předpoklad, že všechno veliké je nejdřív i nůce obsaženo v něčem, že to je v zavinuté podobě někde dáno jako prátom a z toho se to všechno vyvine. A když se to vyvine, tak už se nemá, co by se vyvinulo. To je filozoficky naprosto pochybná záležitost. A to je zatím. Tahle falešná filozofie je zatím výkladem, že už není možná jít dál, že se něco vyčerpalo. Bylo něco dáno, nějaký omezený poklad, který když se vyčerpál, tak už v té bedně nic nezbylo. Ale to je naprostý oměr. Proč, toho jsme si naznačovali a budeme si ještě naznačovat jindy. Ale jenom ukazuju, že i za takovou literární kritikou třeba, za takovou literární kritickou koncepcí, že je filozofie. A to filozofie vanná v tomto případě. Není to tak, že by se nějaké určitý podobný, jenom podobný, to není analogie v pravém slova smyslu, ale něco takového, když určití historikové byli přesvědčení, že každá doba je v sebe uzavřena a že jedna doba jiné době nemůže rozumět. Že rozumí té druhé, rozumí v filozofkách, jenom pře sebe. Čili že ji misinterpretuje, že ji falešně interpretuje svejma pojmovejma nebo vůbec, já nevím, nějakýma recepčníma struktůrama. Když dnes historik píše o Cezarovi, takže z něho chtě, nechtě dělá moderního člověka. A že jenom ten kolorit tam, jak si faktů všeljaké, které se zachovaly, že tam dodává dojem. A to je všechno. Vodíš ji nebo zpřijel právě? Zpřijel z rána a zlatou výstavu volíme. Nemám vylíst? Jo, to je fajn. A že tedy ten jeden že ten historik, který se pokouší nějak jako vžít vysled vcítit se do jiné doby, že se nevcítuje do jiné doby, nebo že jenom tam ty svý city strká do té doby a teď je tam znovu nachází a má dojem, že je jako doma. Že ve skutečnosti nikdy nepochopíme, co se dělo v řecké polis. Nikdy nepochopíme, co se dělo na konci starověku a začátku středověku. Nikdy nepochopíme, co pro lidi Augustinový doby znamenalo pátříma. Nikdy to nepochopíme, jenom tam strkáme svý pocity. Zase tatáž filozofická chyba. Ještě kombinovaná o tu laibnicovskou chybu, poněvadž to znamená, že tady vlastně ta doba je nějakou velkou monádou, která ale nemá okna, nemá dveří. Nemůže se do jiné doby podívat, nemůže tam nahlédnout přes svý okna a okna té druhé doby. Navíc teda, poněvadž tohle to říkali mnohem modernější, novější filozofové dějin nebo historici, tak tam chyběla ta harmonie univerzální, která by zajišťovala, že v každé té době se lidé dostávají do kondice, my mohou pociťovat stejně. Tedy tam je zase jiná chyba. Pro moderní pojetí dějinnosti je podstatné rozpoznání, že se tam hlavně jedná o singularity. Že jsou tam jedinečné momenty, jedinečné události, jedinačná hnutí, pohyby, dějiné. Ale že je možno této jedinečnosti porozumět. A to ne tak, že jí zahrneme pod nějakou obecností. Přírodové na tohle dělá taky. Samozřejmě každý zajíc je trošku jinej, ale nás to zajímá. V člověkého hlediska je to nezajímavé. Něco jiného samozřejmě někdy to je zajímavé. Například každá kukuřice, každý klas kukuřičnej nebo každá kukuřičná rostlina je trochu jiná. Jenže je strašně důležitý vybírat ty, co mají největší zrna a co mají nejvíce a tak dále. A když si toho člověka dostatečně všímá a generaci se toho všímají, to znamená, že se vyběstuje vyšlechtí kukuřice, která je taková, jako my dnes známe. A tak to je se všemi kulturními bylinami i zvířaty. Jakoby se tady přihlíželo k individuálním odchýlkám, to je větší věc. Ty odchýlky jsou zobecňovány. Nás to zajímá jen jako odchýlka vhodná k zobecnění. Ale nezajímá nás odchýlka sama o sobě. Jako pro sadaře třeba. Když to v historii koho historie zajímá jenom jako příležitost k zobecňování, tak ten nepochopí nic z historie. V historii třeba chápat jako jedinečnou. A toto chápání se děje jinak než nějakým podřizováním těch jedinečností nějakému obecnému schématu. Celkem my to známe z praxe. Vy jste pravděpodobně těmi školami již prošli a děti tím procházejí vždy znovu. Co mladí lidé dneska vědí o historii, ať už české nebo světové? Bylo o tom už napsáno mnoho kritických slov a všelijaký srandy si z toho lidi nadělali. Ještě jakákoliv doba se zhustí v tom, že se ukáže vojakej třídní boj, který třídy proti který šlo. A skutečná historie z toho zmizí. Tam zůstanou jenom ty struktury, které jsou všude, i v přírodě. Takže my bychom vlastně tady měli říct jednu věc. Pro historii není ani tak podstatné, že se tam vyskytují singularity. Ty singularity se vyskytují všude, i v přírodě. Ale přírodní souměslosti jsou převážně prostředkovány těmi obecnými strukturami, obecnými schematy, nebo se je vystihnout obecnými schematy. Teh procesů, tech dějů, které jsou všude, procesů, tech dějů, které představují singularit, je velmi málo. Nejfrekventovanější jsou souměslosti typické, souměslosti rekurentní, souměslosti, které se schrnou do nějaké formule. V historii je to jinak. V skutečných dějinách každej pokus o vystižení nějakého obecného trendu, nějakých obecných struktůr, znamená de facto vydělování z té vlastní dějinnosti toho, co je nedějiné. Samozřejmě v dějinách je mnoho nedějiného, ale ta podstata dějinnosti dějin spočívá v tom, že ta substance dějin, to je blbý slovo, ale ta vlastní váha, to těžiště dějin není v tom nedějiny. To je třeba v ekonomických struktůrách. Ne, že by ekonomické struktury neměly váhu. Samozřejmě mají váhu a velkou. Ale to, co se vykládá, to je falešná popularizace Marxe, protože Marx byl přesvědčen, že to už, myslím, jsem taky zdůrazňoval, že jenom díky tomu, že člověk nebyl schopen ovládnout, kontrolovat ty ekonomické zákonitosti, takže vlastně je teprve předdějinej tvor, že ještě nevstoupil do těch vlastních dějen, že žije v prehistorii. To výslovně Marx říká. A že teprve tam, kde člověk ovládne ty ekonomické struktury, kde si je podrobí, přestane být jejich objektem, ale stane se jejich subjektem, kde se bude o nich on rozhodovat a nevstoupí do vlastních dějen. Ale co to znamená? No to znamená, že ty vlastní dějiny nejsou neseny tým nedějiným schematem těch ekonomických struktur. Naopak, ty ekonomické struktury mají povahu podobnou přírodním zákonitostem, jsou to především setrvačnosti, které narušujou tu dějinost. Ta vlastní dějinost, ta se musí osvobodit od těhletěch intervencí nedějinejch elementů, nedějinejch faktorů. Marx byl přesvědčen, že pouze ta třída, která nebude už interesována třídně, soukromně třídně, nebude interesována na zachování nějakejch privilegí, protože žádný nemá, že bude schopná jediná tu situaci narušené dějinnosti nebo nedovyvinuté, nedokonalé dějinnosti definitivně odkázat minulostí. A naproti tomu ty třídy, které mají svůj třídní subjektivní zájem na tom, aby se zachovali tyhlety předmětní neosobní tendence setrvačnosti struktury, převážně ekonomických, tyhlety třídy jsou na překážku. Takže to není polemika s Marxem, jestliže říkám, že ekonomické struktury nejsou nositelem dějen lidskej, nebo ještě je polemika s marxismem, který mystifikoval Marxe. A tedy ještě zpátky k tomu, ta příznačná charakteristika dějin spočívá v tom, že v dějinách se nejenom vyskytujou frekventovaně, nebo moc frekventovaně singularity, ním také významně singularity, ním proč, že ty singularity spolu souvisejí singulárním způsobem. Dějinost znamená takovou zpětost singularit, kterou nepostihneme pravděpodobnostním počtem, ním byš porozuměný. Když přírodní věda zkoumá, konkrétně fyzika, jaderná fyzika třeba, nebo atomová fyzika, povahu radioaktivního rozpadu, tak se tam spokojí s těmi pravděpodobnostmi, které se vyjeví v tom obrovském počtu případů. Zákon velkých čísel, který se vyjeví, se ukáže, takže jeho možno pak nějakým způsobem formulovat. Ale proč v tom jednotlivém případě ten atom zrovna vybouch, proč vyzářil nějaký subčástice nebo nějaký kvanta záření, to prostě uniká pozornost. V dějinách je to naopak. Tam jakýkoliv pokus o pravděpodobnostní postižení těch dějů je buď neúspěšný, anebo když uspěje, tak jenom proto, že se týká souvislostí ne dějin. Ale dějinné myšlení je tam, kde porozumíte, proč ten atom vybouchl v tomto okuživu, kdyby se to přeneslo. Čili dějinné porozumění je, když pochopíte, proč v dané situaci vědci vedli tímhle směrem, a ne tamtím. To je přístupno lidskému porozumění. To je možno pochopit. Je možno se v tom vyznat. Je možno se v dějinách orientovat. Není to snadné, ale je to možné. V tím se podstatně dějiny liší od přírodních dějům, že jsou přístupny lidskému porozumění, a ne jenom registraci, která může být nějak matematicky zpracováná. Čím to je? My jsme si představili, k tomu jsme si samozřejmě vytvořili potřebné předpoklady, abychom už mohli odpovědět, čím to je. Je tomu tak proto, že dějiny jsou možné jen tam, kde souvislosti mezi událostmi jsou prostředkovány lidskou subjektivitou. Mohli bychom to ještě radikalizovat? Nejen prostředkovány, to by vypadalo, že ta subjektivita je pouhým prostředníkem. Ale ta subjektivita je tam něčím víc. Kdyby té subjektivity nebylo, tak té souvislosti by nebylo taky. Čili ta subjektivita není jenom prostředníkem nějakých souvislostí, nebo ta subjektivita je konstituje. Tam ovšem musíme trošku přibrzdit. Tam je potřeba hned říct, že je nemůže ovšem konstituovat libovolně. On je konstituuje, té souvislosti by nebylo bez subjektivity, bez toho prostředníctví subjektivity. nezáleží to jenom na té subjektivitě. Na čem to tedy může záležet? Když sami ty události dějiny spolu nemohou založit přímo žádné souvislosti, leč prostřednictví subjektivity a přitom ta subjektivita nemůže ty souvislosti konstituovat libovolně. Na první pohled je jasné, že je musí konstituovat s ohledem na ty dějiné události, které do souvislostí dává. To je jasné. Ale to je právě ten moment, kdy musíme říct pozor, stačí tohle. Teď skočím dopředu. Nemůžu kolik je? Ano, musím končit. Proč není snadné, nebo snad možná ani není vůbec možné, tohleto si doložit, demonstrovat postupně, argumentovat krok za krokem, reargumentovat. Je to tak, že i pro porozumění té každé singularitě dějiné musíme používat jiných prostředků, jiného způsobu myšlení, než používá třeba přírodní věda, která ty singularity nějak zahrnuje do nějakých sérií a celých třít děvů a tak dále. Tak my musíme předpokládat, nejenom že je člověk, to je lidské myšlení, že je schopno toho porozumění, těm singularitám, ale my musíme předpokládat, tím je to teda klidá, že je tu možné lidské porozumění i těm singularním vztahům mezi singularitami. Jinými slovy, tu není možno jenom o to, že je možno porozumět dějiné situaci, nebo dějinným situacím, že je možno porozumět dějinému kontextu, dějinému, to je blbý slovo, ale procesu. To, co se v dějinách děje, to není situace, dějiny to je děj, že je možno tedy porozumět dějinám jako dění. A to dění, to je singulární dění, které integruje v sebe singularity a jejich singulární vztahy. A když je tomu tak, pak ovšem porozumění dějinám znamená porozumění něčemu, co není v libovů listu samozřejmě toho, kdo porozumí, ale co není dáno ani těmi situacemi singulárními, ani jejich singulárními vztahy. A my se právě tady na této úrovni dostáváme k tomu, co jsme si připomínali úplně na začátku. Totiž, když jsme mluvili o tom, že i v takovém poznání třeba, subjektu, který poznávám, objektu, který je poznávám a poznávání samého, že tady musí být ještě něco čtvrtého. Podobně tady vedle těch dějných situací a vedle těch dějných událostí, které jsou navzájem, a jednak navzájem jsou zpěty singulárně. Že tu je, navzdory pří té singularitě, nebo přesně díky té singularitě, to je věc, ke které se dostaneme jindy, že tady je co si to můžeme nazvat jako smysl dějin, smysl dějiného postupu, smysle historických dějů, nebo jak bychom to řekli, kterému je možno porozumět, aniž máme možnost, aniž vůbec je, ale vůbec v možnostech jakéhokoliv porozumění, je ten smysl odvodit z čohokoliv daného, z čohokoliv, co se děje, co se odehrálo, odehrává a bude odehrávat. Tady tedy vedle té roviny toho dění je tady rovina smyslu dění, která je s tím děním zpěta, singulárně, jedinečným způsobem, žádné schematické vazby tu nejsou. A přesto tu dějinou rovinu elementárně přesahuje. A to porozumění dějinám je možné jedině přes porozumění této rovině, která tu dějinnost přesahuje. Teď jsem to možná příliš rychle, abruptně a možná i nejasně formuloval, budeme mít příležitost se k tomu ještě vrátit znovu. Dneska tady šlo o to, abychom si uvědomili, že myšlenkový přístup k dějinám, k dějinnosti dějin, tedy tomu, co je na dějinách dějiné, fakt na dějinách je taky leco z nedějiného. K porozumění tomu, co na dějinách je dějiné, k tomu potřebujeme porozumět ještě něčemu jinému než těm dějinám. To je jen tak přes běžně poukaz k tomu, co jsme si taky řekli, že totiž ten smysl to je logos nebo předtím mythos, to je řeč. My zatím neznáme, už je nám cizí ta řeč, kterou nazývám mythos, dnes žijeme v řeči, která je logos, ale už se nám taky rozkládá. Nevíme, jestli bude nějakej novej způsob řeči, která není stotožnitelná s jazykem, s našim mluvením, nimž teda umožňuje každé mluvení. Ta řeč, která představuje prostor, němš, ukážou se nejenom věci, ale věci, jaký je jejich smysl. Tahle ta řeč, to je první krok nebo první rovina toho, co přesahuje dějiny, co přesahuje dějiny. Kdyby nebylo řeči, nebylo by dějiny. Není řeč plodem, výrobkem, produktem dějin, nimž dějiny jsou produktem řeči. A ne každé řeči. My už víme, že dějiny nejsou produktem mytu. Je otázka, zda jsou produktem logů. Tam je problém, protože my známe logo, z který je nedějiny. A známe logo, z který je dějiny. Možná, že končí erika, když dějiny jsou produktem logů. A známe logo, z který je dějiny. Možná, že končí era nedějiného logu a že začíná era dějiného logu. Možná, že tomu dějinému logu budeme říkat jinak než logos. To je otázka terminologie, ještě nevíme, my se v tom ještě dobře nevyznáme. Že dějiny jako takové se dějí nejenom v té dějinné rovině, nibyž se dějí v řeči. Řeč je ten prostor, který umožňuje, aby se dějiny děly. Dějiny se dějí pouze v prostoru řeči. A to je to, na čem v prvé řadě poukazujeme, když říkáme, že dějiny se pochopit, dějina se porozumět, jedně když porozumíme něco, co dějiny přesahuje. Tak to je všecko, teď si dáme chvilku, 10 minut do čtvrt, si dáme pauzu. Přetáhl jsem tomu, máš mě pokřikovat, dneska dne peněz své úkoly.
s2.flac
====================
once minulého století, ale spíše ještě zpátky, řekněme tak poslední dvě, dvě a půl století, tak pro tyto není nic překvapovýho, nic extra novýho, jenom je příjemné, že se tady ukázala taková singularita, která musí být vzata na vědomí i prostředky, které má k dispozici přírodní věda. Ale takových singularit je víc, my jsme si to ukazovali teď před chvílí, tak abychom všichni došli až k těm primordiálním událstvám, ale jistě k těm atomům i tak dále. Ale my jsme se teď dostali ve svým uvažování na rovinu odlišnou, totiž na rovinu dějin a tam v dějinách je to naprosto zřejmé. V dějinách se tak si naprosto do detailů neopakuje nic. Není možné, aby ještě jednou přišel Napoleon. Není možné, aby ještě jednou Hitler zblbnul německé masy a zahájil válku proti celému světu a prohrál a tak dále. Není možné, aby znovu přišel Aristoteles. Není možné, aby přišel Bach. Dneska nad celým světem prochází taková moda nebo takový revival Bacha a vůbec staré hudby a ještě předbarokní hudby těch předchůdců. Existují skladatelé, kteří upravují Bachovi skladby, dávají jim, podbarvují je, ten rytmus tam je bezvadnej. Jenom stačí tam nějaké bubínky a činely a tak dále. To tam dát a už se to dá válet. Ten jazzovaný Bach to letí po světě. Jsou lidi, kteří nemusí jazzovat Bacha, když oni složej něco à la Bach už jazzovanýho. Ale to je opravdu jenom navazování v nejlepším případě. Já teď se vzdaluju každému kritickému posouzení. Jsou lidi, kteří to nesnášejí, jsou lidi, kteří říkají naopak. Je to výborný, že proti nějakým kutálkám nebo nějakým těm rokům, tohle je daleko cenější. To je ušlechtivý, má to výstavu, má to kulturu, nejsou to skřeky a podobně. Nechme stranou posouzování. Jde o to, že novej Bach se dneska nemůže narodit. Kdyby se narodil, tak nemůže skládat jako tenkrát Bach. Prostě kterýkoliv z velkejch lidí, kdyby byl vtažen, přenesen do naší doby, tak by nemohl dělat to, co dělal tenkrát. Byly třeba nějaké podobnosti, daly by se možná najít, ale ten člověk by musel vycházet z této doby, z naší atmosféry a vyjadřovat se prostředky, které jsou běžný v této době. To je bída umělců, že když přijde určitá doba, jako je teď, a jsou teorie, že to nepřichází nahodilé, že umění nějakým způsobem vyjadřuje život společnosti, život lidí v dané době, a že není v libovůli umělce si zvolit způsob, jak tvoří. Ukazuje se, že taková ztráta předmětu je právě tak zjistitelná, demonstrovatelná v oblasti společenské, v oblasti filozofie, v oblasti malířství, hudby, tak dále. Je to zvláštní, ačkoliv tady není možno jmenovat žádného myslitele, který by ovlivnil svou dobu, myšlenka nepředmětného myšlení, ta nepředchází třeba abstraktní malířství. Někteří tomu říkali nepředmětné, nefiguratívní a tak dále. Ta přichází až jako reflexe toho, co ti umělci prožívají a nechávají prožívat ty své diváky a posluchače, jako reflexe teprve. Filozofie to nerazí tudle myšlenku. Teprve ji odhaluje z toho, co už bylo zachyceno, co už se děje. Je to zvláštní, že ten chaos společenskej v mezinárodní politice uvnitř společností, že naprosto odpovídá tomu chaosu třeba na obraze nebo chaosu v skulptůr. To je něco jiného, že vždycky v umění ty skutečné vrcholy byly recipovány třeba do generaci později nebo díl. Tady nejde o způsob recepce. Tady nejde o to, jak za jak dlouho si lidi zvyknou na to nový, obtížně srozumitelný moderní umění. To je jiná otázka. Jde o to, že to umění je chaotické, skutečně chaotické. Vyznat se v tom je daleko obtížnější než bylo možno se vyznat třeba v barokním umění. Zase jim napokud je barokní umění celkem po výtvarní stránce zase nebudu se do toho čeplít, ale prostě mě připadá nezajímavý. Ale taková hudba, to je cosi obrovitý. Bylo možno mít proti tomu averzi, nerozumět tomu. Bylo mnoho lidí, který to neslyšeli rádi. Ale přiložit k tomu mysl znamenalo porozumět tomu. Má to řád, když to moderní umění, nejenom že to není řád, na který jsme zvyklí, ale tam to umění se snaží vyslovit ten chaos. To není jiný řád. To je vědomá snaha dát výraz neřádu, proti řádu. Odtud a tonalita třeba hudby, nebo naprosté zavržení rytmu. Umění se vyčerpává v nových a nových pokusech zbavit se něčeho, co dávalo řád. Zbavit se dalších a dalších prvků řádu. To není samoučelný, to není nesmyslný. Tomu je třeba rozumět, ale nerozumět tak, že v tom hledáme řád. To by znamenalo zase to umění zařadit do té linie, jenomže to je jaksi o nějakýchto stoletích později, ale v podstatě je to zase totež. A to proto, že ta doma není totež. Tedy tohle jsou věci, které dějinné myšlení musí vzít vážně, s kterýma se musí zblížit, který musí uznat, smířit se s nimi. Tak říkají třeba. A možná i tohle je špatně řečeno, protože jak my řekneme smířit se s tím, tak už z toho je cejtit to staromilectví. Bohužel dneska už nemůže ani nejgeniálnější skladatel nemůže skládat oba. Jaká škoda. To není jenom tím, že to bylo vyčerpáno. Že taková fuga, že prostě už se tam nedalo víc. Takhle se vykládaly některé věci. Já si vzpomínám, jak i u nás třeba Chalda, ale nejenom on, mnoho lidí, vykládalo třeba francouzský drama jako jakýsi konec. Takový Racine, Ornej. To je něco, co už je vybroušeno do takové až schematické dokonalosti. Že už není možná udělat strok dál. Je to způsob tvorby, který se vyčerpal. Byl promrzkán až do posledních možností a dál už není možné leč opakování. A proto se musí to rozbít a začít jinde. Já si myslím, že tohle je filozoficky netržitelné, protože zatím vším je jakýsi filozofický předpoklad, a to falešnej předpoklad, že všechno veliké je nejdřív i nůce obsaženo v něčem, že to je v zavinuté podobě někde dáno jako prátom a z toho se to všechno vyvine. A když se to vyvine, tak už se nemá, co by se vyvinulo. To je filozoficky naprosto pochybná záležitost. A to je zatím. Tahle falešná filozofie je zatím výkladem, že už není možná jít dál, že se něco vyčerpalo. Bylo něco dáno, nějaký omezený poklad, který když se vyčerpál, tak už v té bedně nic nezbylo. Ale to je naprostý oměr. Proč, toho jsme si naznačovali a budeme si ještě naznačovat jindy. Ale jenom ukazuju, že i za takovou literární kritikou třeba, za takovou literární kritickou koncepcí, že je filozofie. A to filozofie vanná v tomto případě. Není to tak, že by se nějaké určitý podobný, jenom podobný, to není analogie v pravém slova smyslu, ale něco takového, když určití historikové byli přesvědčení, že každá doba je v sebe uzavřena a že jedna doba jiné době nemůže rozumět. Že rozumí té druhé, rozumí v filozofkách, jenom pře sebe. Čili že ji misinterpretuje, že ji falešně interpretuje svejma pojmovejma nebo vůbec, já nevím, nějakýma recepčníma struktůrama. Když dnes historik píše o Cezarovi, takže z něho chtě, nechtě dělá moderního člověka. A že jenom ten kolorit tam, jak si faktů všeljaké, které se zachovaly, že tam dodává dojem. A to je všechno. Vodíš ji nebo zpřijel právě? Zpřijel z rána a zlatou výstavu volíme. Nemám vylíst? Jo, to je fajn. A že tedy ten jeden že ten historik, který se pokouší nějak jako vžít vysled vcítit se do jiné doby, že se nevcítuje do jiné doby, nebo že jenom tam ty svý city strká do té doby a teď je tam znovu nachází a má dojem, že je jako doma. Že ve skutečnosti nikdy nepochopíme, co se dělo v řecké polis. Nikdy nepochopíme, co se dělo na konci starověku a začátku středověku. Nikdy nepochopíme, co pro lidi Augustinový doby znamenalo pátříma. Nikdy to nepochopíme, jenom tam strkáme svý pocity. Zase tatáž filozofická chyba. Ještě kombinovaná o tu laibnicovskou chybu, poněvadž to znamená, že tady vlastně ta doba je nějakou velkou monádou, která ale nemá okna, nemá dveří. Nemůže se do jiné doby podívat, nemůže tam nahlédnout přes svý okna a okna té druhé doby. Navíc teda, poněvadž tohle to říkali mnohem modernější, novější filozofové dějin nebo historici, tak tam chyběla ta harmonie univerzální, která by zajišťovala, že v každé té době se lidé dostávají do kondice, my mohou pociťovat stejně. Tedy tam je zase jiná chyba. Pro moderní pojetí dějinnosti je podstatné rozpoznání, že se tam hlavně jedná o singularity. Že jsou tam jedinečné momenty, jedinečné události, jedinačná hnutí, pohyby, dějiné. Ale že je možno této jedinečnosti porozumět. A to ne tak, že jí zahrneme pod nějakou obecností. Přírodové na tohle dělá taky. Samozřejmě každý zajíc je trošku jinej, ale nás to zajímá. V člověkého hlediska je to nezajímavé. Něco jiného samozřejmě někdy to je zajímavé. Například každá kukuřice, každý klas kukuřičnej nebo každá kukuřičná rostlina je trochu jiná. Jenže je strašně důležitý vybírat ty, co mají největší zrna a co mají nejvíce a tak dále. A když si toho člověka dostatečně všímá a generaci se toho všímají, to znamená, že se vyběstuje vyšlechtí kukuřice, která je taková, jako my dnes známe. A tak to je se všemi kulturními bylinami i zvířaty. Jakoby se tady přihlíželo k individuálním odchýlkám, to je větší věc. Ty odchýlky jsou zobecňovány. Nás to zajímá jen jako odchýlka vhodná k zobecnění. Ale nezajímá nás odchýlka sama o sobě. Jako pro sadaře třeba. Když to v historii koho historie zajímá jenom jako příležitost k zobecňování, tak ten nepochopí nic z historie. V historii třeba chápat jako jedinečnou. A toto chápání se děje jinak než nějakým podřizováním těch jedinečností nějakému obecnému schématu. Celkem my to známe z praxe. Vy jste pravděpodobně těmi školami již prošli a děti tím procházejí vždy znovu. Co mladí lidé dneska vědí o historii, ať už české nebo světové? Bylo o tom už napsáno mnoho kritických slov a všelijaký srandy si z toho lidi nadělali. Ještě jakákoliv doba se zhustí v tom, že se ukáže vojakej třídní boj, který třídy proti který šlo. A skutečná historie z toho zmizí. Tam zůstanou jenom ty struktury, které jsou všude, i v přírodě. Takže my bychom vlastně tady měli říct jednu věc. Pro historii není ani tak podstatné, že se tam vyskytují singularity. Ty singularity se vyskytují všude, i v přírodě. Ale přírodní souměslosti jsou převážně prostředkovány těmi obecnými strukturami, obecnými schematy, nebo se je vystihnout obecnými schematy. Teh procesů, tech dějů, které jsou všude, procesů, tech dějů, které představují singularit, je velmi málo. Nejfrekventovanější jsou souměslosti typické, souměslosti rekurentní, souměslosti, které se schrnou do nějaké formule. V historii je to jinak. V skutečných dějinách každej pokus o vystižení nějakého obecného trendu, nějakých obecných struktůr, znamená de facto vydělování z té vlastní dějinnosti toho, co je nedějiné. Samozřejmě v dějinách je mnoho nedějiného, ale ta podstata dějinnosti dějin spočívá v tom, že ta substance dějin, to je blbý slovo, ale ta vlastní váha, to těžiště dějin není v tom nedějiny. To je třeba v ekonomických struktůrách. Ne, že by ekonomické struktury neměly váhu. Samozřejmě mají váhu a velkou. Ale to, co se vykládá, to je falešná popularizace Marxe, protože Marx byl přesvědčen, že to už, myslím, jsem taky zdůrazňoval, že jenom díky tomu, že člověk nebyl schopen ovládnout, kontrolovat ty ekonomické zákonitosti, takže vlastně je teprve předdějinej tvor, že ještě nevstoupil do těch vlastních dějen, že žije v prehistorii. To výslovně Marx říká. A že teprve tam, kde člověk ovládne ty ekonomické struktury, kde si je podrobí, přestane být jejich objektem, ale stane se jejich subjektem, kde se bude o nich on rozhodovat a nevstoupí do vlastních dějen. Ale co to znamená? No to znamená, že ty vlastní dějiny nejsou neseny tým nedějiným schematem těch ekonomických struktur. Naopak, ty ekonomické struktury mají povahu podobnou přírodním zákonitostem, jsou to především setrvačnosti, které narušujou tu dějinost. Ta vlastní dějinost, ta se musí osvobodit od těhletěch intervencí nedějinejch elementů, nedějinejch faktorů. Marx byl přesvědčen, že pouze ta třída, která nebude už interesována třídně, soukromně třídně, nebude interesována na zachování nějakejch privilegí, protože žádný nemá, že bude schopná jediná tu situaci narušené dějinnosti nebo nedovyvinuté, nedokonalé dějinnosti definitivně odkázat minulostí. A naproti tomu ty třídy, které mají svůj třídní subjektivní zájem na tom, aby se zachovali tyhlety předmětní neosobní tendence setrvačnosti struktury, převážně ekonomických, tyhlety třídy jsou na překážku. Takže to není polemika s Marxem, jestliže říkám, že ekonomické struktury nejsou nositelem dějen lidskej, nebo ještě je polemika s marxismem, který mystifikoval Marxe. A tedy ještě zpátky k tomu, ta příznačná charakteristika dějin spočívá v tom, že v dějinách se nejenom vyskytujou frekventovaně, nebo moc frekventovaně singularity, ním také významně singularity, ním proč, že ty singularity spolu souvisejí singulárním způsobem. Dějinost znamená takovou zpětost singularit, kterou nepostihneme pravděpodobnostním počtem, ním byš porozuměný. Když přírodní věda zkoumá, konkrétně fyzika, jaderná fyzika třeba, nebo atomová fyzika, povahu radioaktivního rozpadu, tak se tam spokojí s těmi pravděpodobnostmi, které se vyjeví v tom obrovském počtu případů. Zákon velkých čísel, který se vyjeví, se ukáže, takže jeho možno pak nějakým způsobem formulovat. Ale proč v tom jednotlivém případě ten atom zrovna vybouch, proč vyzářil nějaký subčástice nebo nějaký kvanta záření, to prostě uniká pozornost. V dějinách je to naopak. Tam jakýkoliv pokus o pravděpodobnostní postižení těch dějů je buď neúspěšný, anebo když uspěje, tak jenom proto, že se týká souvislostí ne dějin. Ale dějinné myšlení je tam, kde porozumíte, proč ten atom vybouchl v tomto okuživu, kdyby se to přeneslo. Čili dějinné porozumění je, když pochopíte, proč v dané situaci vědci vedli tímhle směrem, a ne tamtím. To je přístupno lidskému porozumění. To je možno pochopit. Je možno se v tom vyznat. Je možno se v dějinách orientovat. Není to snadné, ale je to možné. V tím se podstatně dějiny liší od přírodních dějům, že jsou přístupny lidskému porozumění, a ne jenom registraci, která může být nějak matematicky zpracováná. Čím to je? My jsme si představili, k tomu jsme si samozřejmě vytvořili potřebné předpoklady, abychom už mohli odpovědět, čím to je. Je tomu tak proto, že dějiny jsou možné jen tam, kde souvislosti mezi událostmi jsou prostředkovány lidskou subjektivitou. Mohli bychom to ještě radikalizovat? Nejen prostředkovány, to by vypadalo, že ta subjektivita je pouhým prostředníkem. Ale ta subjektivita je tam něčím víc. Kdyby té subjektivity nebylo, tak té souvislosti by nebylo taky. Čili ta subjektivita není jenom prostředníkem nějakých souvislostí, nebo ta subjektivita je konstituje. Tam ovšem musíme trošku přibrzdit. Tam je potřeba hned říct, že je nemůže ovšem konstituovat libovolně. On je konstituuje, té souvislosti by nebylo bez subjektivity, bez toho prostředníctví subjektivity. nezáleží to jenom na té subjektivitě. Na čem to tedy může záležet? Když sami ty události dějiny spolu nemohou založit přímo žádné souvislosti, leč prostřednictví subjektivity a přitom ta subjektivita nemůže ty souvislosti konstituovat libovolně. Na první pohled je jasné, že je musí konstituovat s ohledem na ty dějiné události, které do souvislostí dává. To je jasné. Ale to je právě ten moment, kdy musíme říct pozor, stačí tohle. Teď skočím dopředu. Nemůžu kolik je? Ano, musím končit. Proč není snadné, nebo snad možná ani není vůbec možné, tohleto si doložit, demonstrovat postupně, argumentovat krok za krokem, reargumentovat. Je to tak, že i pro porozumění té každé singularitě dějiné musíme používat jiných prostředků, jiného způsobu myšlení, než používá třeba přírodní věda, která ty singularity nějak zahrnuje do nějakých sérií a celých třít děvů a tak dále. Tak my musíme předpokládat, nejenom že je člověk, to je lidské myšlení, že je schopno toho porozumění, těm singularitám, ale my musíme předpokládat, tím je to teda klidá, že je tu možné lidské porozumění i těm singularním vztahům mezi singularitami. Jinými slovy, tu není možno jenom o to, že je možno porozumět dějiné situaci, nebo dějinným situacím, že je možno porozumět dějinému kontextu, dějinému, to je blbý slovo, ale procesu. To, co se v dějinách děje, to není situace, dějiny to je děj, že je možno tedy porozumět dějinám jako dění. A to dění, to je singulární dění, které integruje v sebe singularity a jejich singulární vztahy. A když je tomu tak, pak ovšem porozumění dějinám znamená porozumění něčemu, co není v libovů listu samozřejmě toho, kdo porozumí, ale co není dáno ani těmi situacemi singulárními, ani jejich singulárními vztahy. A my se právě tady na této úrovni dostáváme k tomu, co jsme si připomínali úplně na začátku. Totiž, když jsme mluvili o tom, že i v takovém poznání třeba, subjektu, který poznávám, objektu, který je poznávám a poznávání samého, že tady musí být ještě něco čtvrtého. Podobně tady vedle těch dějných situací a vedle těch dějných událostí, které jsou navzájem, a jednak navzájem jsou zpěty singulárně. Že tu je, navzdory pří té singularitě, nebo přesně díky té singularitě, to je věc, ke které se dostaneme jindy, že tady je co si to můžeme nazvat jako smysl dějin, smysl dějiného postupu, smysle historických dějů, nebo jak bychom to řekli, kterému je možno porozumět, aniž máme možnost, aniž vůbec je, ale vůbec v možnostech jakéhokoliv porozumění, je ten smysl odvodit z čohokoliv daného, z čohokoliv, co se děje, co se odehrálo, odehrává a bude odehrávat. Tady tedy vedle té roviny toho dění je tady rovina smyslu dění, která je s tím děním zpěta, singulárně, jedinečným způsobem, žádné schematické vazby tu nejsou. A přesto tu dějinou rovinu elementárně přesahuje. A to porozumění dějinám je možné jedině přes porozumění této rovině, která tu dějinnost přesahuje. Teď jsem to možná příliš rychle, abruptně a možná i nejasně formuloval, budeme mít příležitost se k tomu ještě vrátit znovu. Dneska tady šlo o to, abychom si uvědomili, že myšlenkový přístup k dějinám, k dějinnosti dějin, tedy tomu, co je na dějinách dějiné, fakt na dějinách je taky leco z nedějiného. K porozumění tomu, co na dějinách je dějiné, k tomu potřebujeme porozumět ještě něčemu jinému než těm dějinám. To je jen tak přes běžně poukaz k tomu, co jsme si taky řekli, že totiž ten smysl to je logos nebo předtím mythos, to je řeč. My zatím neznáme, už je nám cizí ta řeč, kterou nazývám mythos, dnes žijeme v řeči, která je logos, ale už se nám taky rozkládá. Nevíme, jestli bude nějakej novej způsob řeči, která není stotožnitelná s jazykem, s našim mluvením, nimž teda umožňuje každé mluvení. Ta řeč, která představuje prostor, němš, ukážou se nejenom věci, ale věci, jaký je jejich smysl. Tahle ta řeč, to je první krok nebo první rovina toho, co přesahuje dějiny, co přesahuje dějiny. Kdyby nebylo řeči, nebylo by dějiny. Není řeč plodem, výrobkem, produktem dějin, nimž dějiny jsou produktem řeči. A ne každé řeči. My už víme, že dějiny nejsou produktem mytu. Je otázka, zda jsou produktem logů. Tam je problém, protože my známe logo, z který je nedějiny. A známe logo, z který je dějiny. Možná, že končí erika, když dějiny jsou produktem logů. A známe logo, z který je dějiny. Možná, že končí era nedějiného logu a že začíná era dějiného logu. Možná, že tomu dějinému logu budeme říkat jinak než logos. To je otázka terminologie, ještě nevíme, my se v tom ještě dobře nevyznáme. Že dějiny jako takové se dějí nejenom v té dějinné rovině, nibyž se dějí v řeči. Řeč je ten prostor, který umožňuje, aby se dějiny děly. Dějiny se dějí pouze v prostoru řeči. A to je to, na čem v prvé řadě poukazujeme, když říkáme, že dějiny se pochopit, dějina se porozumět, jedně když porozumíme něco, co dějiny přesahuje. Tak to je všecko, teď si dáme chvilku, 10 minut do čtvrt, si dáme pauzu. Přetáhl jsem tomu, máš mě pokřikovat, dneska dne peněz své úkoly.