Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
28.9. dějiny. Pak přišla ta nešťastná diskuse při které několik pivních filozofů naznačilo, že o to nestojí. Ten výklad měl typické hejdákovské zákruty, které se není možné sledovat. Takže jestli napáhnu nějakou líní, tak to asi trochu poškodím. Hned začátku jsme podatkli zajímavou věc, jak pro koho teda, že rovina dějin je základnější než nějaká rovina přírody. To znamená, když nějakej filozof by vykládal a chtěl vykládat veškerectvo a začal od přírody, udělal nějakou myšlenkou stavbu, která by se týkala filozofie přírody a pak to chtěl aplikovat na dějiny, tak je to zorácenost. Správně je to obrácenost. To jako by připomínalo něco z toho Ládla, který říká, že zvládl přírodní zákon je druhodnej, prvodní zákon je právní, prvodní řád je právní řád, lidský řád. K tomu, aby se tohleto dalo nějak dopojit, aby se dalo nějak postavit, bylo zapotřebné spomenout na některé věci, které jsme dělali dále předtím. Jinak to bylo to, co jsme si říkali, o reflexi a o extáze. Že ta extáze je ten moment, nebo ta akce, při které člověk odstupuje od sebe, aby se mohl k sobě vrátit. To jsme vynaznačili dva roky předtím a teď šlo o to, například tuhletu věc, malinko zkorigovat úpřesně, protože to samozřejmě vyvolává takové myšlenkové konotace, že by se člověk v extázi s odstoupením od sebe, jakoby se ocital mimo dějiny, nad dějinami. V dotiku vyblíženého se, v dotiku s tím čtvrtým, co jsme pak nahazovali. A byl tam připomenutý Bultmann s Dalíkem, dva bohoslovci, který právě jsou připřínu z nich v tom, že tuhlet z tu vertikálu, od horizontálu, kde se posokli souvztahy, které se týkají záležitostí tohoto světa, tak vertikála by se týkala záležitostí transcendentna, a že u těch dvou teologií je stejně blbě, že u nich je ten dosetkání s pravdou, ta vertikál, ta extázi, ta existence, což je jako něco nečasového, nadčasového, mimo dějiny. Láďa tady, jak na začátku, byl rovnou. Vyzva pravdy, promluvení pravdy, je buď dějiná nebo žádná. Neexistuje dějiná výzva, která by byla mrtvým promluvením jednoho proždu, která byla situační. Pravda oslovuje člověka dějinně, pravda oslovuje dějinně. To ale znamená, že tady, že to je trések, který je teď potřeba různě ohradit proti všejakým falšným pochopením. Tak tady jako první věc bylo zdůrazněno, že pravda není ani součástí dějiny, ani produktem dějiny. To znamená, není ničím, s čím by byly dějiny vybaveny, ani není ničím, k čemu dějiny pracují. Pravda je něco jiného, ale teď co? Pravda je dějinná. Bylo řečeno, dějiny jsou dějiny, dějiny jsou taky dějiné, a teď jak to nasoudit? Tak tam naznačil dvě možnosti. Buď to jsou dvě dějinosti, dějinost pravdy, která se děje, když už by nějak ta dějinost, kterou vyplníte, do dějinosti dějín není. To by byla taková další konsekvence. A nebo dějinost dějín je vývoditelná, je založena z dějinosti pravdy. A to se vytáží jako toho druhou možnosti, která se tak sledová na další. Teď v tyhle nesnázy, co s tím, jak dál to popsat, tam vláda čapnul v další, nám známé věci, odvinut, aby jí použil k tomuhle vysvětlení, jak je to s tou dějiností pravdy a dějiností. Spomněl tam toho Heideggera, který, jak jsme si jednou vytvárali, hovoří o řeči jako o něčem, co nás vede, co je nějakým způsobem směrovaný. Takže se musí mluvit po řeči, a ne proti řeči, proti srdci řeči. A naznačil, když je pravda a dějiny jsou v nějakém vztahu, tak i řeč, která se taky děje, je taky v nějakém podstatném vztahu ke světu. Dějina. Čili, jestli, že to vidíme takto, a pak předpokladáme, mimo to, že tam je teď taková cejezura, a skočili jsme k primordiální události, tak jak jsme se o ní bavili u Whiteheada, a řekli jsme si, že teď si teprve můžeme dovolit říct takovou absolutní věc, že už primordiální událost, to znamená nejmenší událost, je dějina. Nejenom, že se děje, že se odvíje, ale že je přímo dějina. To znamená, že je v nějakém vztahu k pravdě, neboli k nepředmětné skutečnosti. A pak zpět k ty řeči. Jaká řeč se tedy děje? Smysl dějin je dějící se logo. My ale víme, že to není řeč, protože už jsme si teď naznačili, že to není ta řeč, která promluvá, ale že skrze řeč promluvá pravda. To je hlavní postavnou změnu. Smysl dějin není tedy postavu řečenou, zavádějícím způsobem řečenou. Smysl dějin není logos, jako třeba ohraklý, ta neměnní logos, ale je dějící se logos. Ale to dějně dějící se logos, to je tam neustále zvýrazňováno a představovaly asi jako jenom prozev, ale to není nějaký logos, který by se jen odvíjel odkud dále jako nít osudů. K tomu, aby jsme porozuměli tomu dějní řeči, tomu dějícímu se logu, jsme zase šáhli do stavy v poznátech k tomu, co už bylo jednou řečenou, aby jsme se odpíchli od antické tradice, že právě tam v ní je ten logos nemění i se všechno mění, ale logos je větší. Ale nejenom to, například v aristotélní metafizice je teda pravda nasírána v teorie, to je zírání, to je přístup. Čili v nicm, jednak v nicm, když se obrátíme od veškerého dělání, tak jsme tady alespoň na středu. Pravda je jenom správně nasřít věc tak, jak je. Kdežto my už víme, že v takovým okruhu hebrejského myšlení se smyslovým orgánem zrákovým, nejlépe spíše sluchovým, z čehož se dá udělat podstatný závěr. Řeč je něco, co se děje, co musíme poslouchat, co není nikdy celý v nějakým určitým momentu, co má začátek a konec. Musíme čekat, až dohovoří, že to dění řeči je právě krásně demonstrovatelný na tom rozdílu mezi hebrejským a řeckým přístupem a synoetickým přístupem k pravdě. Pak jsme začali dělat několik podstatných závěrů ve zrychleném tempu za sebou. A to sice. Řeč se tedy děje. Existují dějní řeči. A my pořád víme, že skrze tu řeč promlouvá pravda. Takže se furt stavujeme k tomu čtvrtýmu, furt se stavujeme k nepředmětné skutečnosti. To jsou dějní řeči. Což je jedna věc, která není jak bylo řečeno o filozofickém myšlení, normální. Dějiny jsou možné jen ve světě řeči. Dějiny ve skutečném právnému slova smyslu. To je další podstatní téz. Řeči je větším základnějším, než dějiny, ať dějiny jsou možné jen ve světě řeči. Druhá téze, ještě podstatnější, je, že to platí i naopak. Dějiny jsou možné jen ve světě řeči. A řeč, jak furt to znamenává ve světě řeč, je možná jen v dějinách. Je-li tomu tak, pak je z toho závěr, že dějinost, to dějiné dění, řeči a tudiští pravdy, neděje jenom nějakou kvalitou, atributem pravdy, že by byla ještě nějaká a ještě k tomu dějiná. Ale, že ta bytostná povaha řeči a pravdy je právě dějiná. Že to není dozerý něco k pravdě, ale je to přímo její bytostná podstata. Tím, jak jsi naznačila, je zdůvodně ten podstatný krok, který jsem říkal předtím, že jsou ty dvě možnosti. Buď to jsou dvě dějinosti, dějinost pravdy a dějinost dějín, které se nějak dějou, ale dějinost dějín. Že to není totéž, to bychom si řekli taky tam, protože mezi dějinami a pravdou je pořád napětí, nikdy tam není žádná trvalá konvergence. Tím jsem vlastně chtěl říct, jak se dostává dějinost, řeči a pravdy, jak se dostává do dějín. Dění pravdy zakládá smysl dějinosti dějín. Bytostná povaha pravdy a řečí je, že je právě oslovnící. No a taky je to ukázání, že řeč a dějiny nějak způsobem prostředkují oslovení pravdy. Závěr je pak ten, že tahle výzva pravdy a dějiny, že tahle výzva pravdy, oslovení pravdy, zkaze řeč v dějinách, je přístupná pro rozumění. Hošem za předpokladu ty extáze, tak jak jsme o ní mluvili na počátku. Tak, že člověk odstoupí sám od sebe. Že teda tomu porozumíme každý, jak tomu porozumíme, tomu oslovení pravdy v dějinách. No a to budeme vydávat za oslovení dějin. To by bylo, to tam je zase velký takový exkurs, to by bylo vtiskování naší subjektivity do dějiny. Jako je to u Kanta, kde jsou jisté pojmy a priory, které duch, všeobecný duch vtiskuje z světu. Tak tady je ta druhá zmykavou extáze. Někdy je tak, že člověk sám, že odstoupí od sebe. Je člověku přístupno zaslechnout to oslovení u výzvu pravdy. Někdy ten toibí, který má teda, traktuje dějiny světa jakožte dějiny výzvy, ale pověděná výzva. Výzvy rozumění pravdy. No a úplně na závěr je teda, že toto porozumění, které je možné, to porozumění smyslu dějin, rozuměj tomu dějivýmu smyslu dějin. Rozuměj přes tu řeč. Není tedy v osobní distanci, tak jak je to běžně vykládáno o subjekt a objekt, ale v osobní angažovanosti. Tak jak to líčí ten Max Schell, který před lety z Ordo a Morris, tam, kde říká, že nic nepoznáte, co doslova nemilujete. No a úplně na závěr byla řečena krátce, že skutečná dějinná angažovanost, skutečný dějivý nasazení, skutečná dějinnost je pro člověka v obci, kteří se tím připomněli, kde jsme se vydali, kde jsme se vydali k těm postatním. Tak co by to mohlo pokusit postatní? Aby řekli, co si myslejí, že tam nebyl vín, nebo něco takového. Že tam chybí, nebo že je jinak. Tak to udělej. No tak když to znova projdeme, tak řekněme, že tady je ta dvojice pravda a dějiví. Že ta pravda je něco jiného než dějiví, o tom mění sporu. A teď je otázka, jak ta pravda se do těch dějivých dostala. No a kdyby jsme tam mínej měli pohyb, kdyby jsme tam mínej měli dějivost, čím ještě bychom se lišili od koncepce pravdy, tak jaký má třeba Heraklitus Logos a celá ta tabice metafizická. Je to jenom tahle věc, že jsme to dali do pohybu? To je první věc, která mi napadá, když máme dvě možnosti. Druhá věc, která mě napovážená tam, kde máme dvě možnosti, že jsou teda přijímá meto, že pravda je dějiná, že není jiná než dějiná, to znamená situovaná, že je dvojí dějinnost. Dějinnost dějin a dějinnost pravdy. A nebo ta druhá. Jak by to bylo, kdybychom zkoumali tu první možnost, jsou dvě dějinnosti. Kdy tam už, v naší myslevi, to čtvrté je ta pravda, už byla strukturovaná, než stoupila do dějinnosti. A vůbec, jestli jako při naší vlastně by si to připomenalo, tak by bylo takovým konceptem, zabojívaly už určitě jo a jak by to vypadalo. A jdeme dál. Přijeli jsme, že to je dějinný. Nažádám dílný. Oproti tradici nejen filozofický, třeba některý. To je správě to. Ten vertikální vztah, nebo stav v pravdě, to je totiž strašně lákavý. To, že se člověk může v extázi, existenciální dlatí, trčení, že se může setkat s pravdou jako celkem jak byla od počátku až do konce světa. Jedná to tak. Jako s Kristem, který je imrvé, přišel a půjde. S celou pravdou. Jistě. Bylo by to to znírání. Bylo by to to, co jsme řekli, že ne. Ale jelikož je to vtíravý a je to takový špek, tak se s tímhle zabývá jako víc. Proč to v žádným případě nemůže být tak? A pak přišlo bych k otázce. Ty podle mě osobnosti, a to je to, kde jsme sáhli k tý řeči. Jednak jelikož nejsem schopný se na to soustředit, se mi pořád zdá, jako když je to tam hlavně než fakticky. Sice mám na mysli tu tézi, když ten svět řečí je základnější, dění řečí je základnější, než dění dění. Rozumíme tomu tak, že celé dějiví jak základnější. Můžu si to představit tak, že svět řečí je větší paníka, který je svět jako větší paníka. Je šilší. Protože všechno, co se tě děje, je možná o tom hovořit. I to, co se ještě neděje, je to, jak se setkává. Nejde mi to spravdu. Každá. Pro mě. Ten se skládá z nějakých věcí hmotných a pak z vítřích úmyslů. Jak já mohu na různých svých historických událostech, kterých jsem zažil, a teď by to snad pomáha pravdy. Spousta lidí, kteří to zažili, vypovídají úplně rozdílně. A teď ještě jsou ty vnitřní úmysly, které já vůbec nemůžu vystoupovat. Třeba tu druhou světovou válku, Hitler a podobně. A kde je? To jsem asi zapomněl říct. To jsou dvě veličiny. Dějinost dějin a dějinost pravdy. A teď je tady třetí dějinost, která dějinost řečí. Ale ta patří na stranu dý pravdy. Proč? Proč? Když mně se zdá, že je právě na prostředku. Když je v ní možná pravda i léž. A když to pravda není ani součástí dějina, ani produktem dějina. Ano, je to něco jiného. Ale nebo jak to spojit? Jak to dostat od těch dějin? A můžeme říct, že bez pojmu nebo bez bytostného dějí pravdy jsou možné dějiny. Jako jsem četl, že třeba jen bez pojmu svobody je pojem dějin nemožný. Když říkáš dějinost, dějinost pravdy... Asi jde o pojetí dějin. Může být také pojetí dějin, který se zabývá všema drvama, jak to bylo a najít ještě... Tak jako třeba volná harno, klamkáska. Když napsal ty baldecké, tak tam prostě vyhrabával, a myslel si, že tím něco vysvětluje. Jaká zrovna byla konštáce v Lyonu, když tam vystoupil a tím všechno vysvětlit. To je pojetí, které tam na konec opravdu nejde o žádnou výzvu a tudiž to může přednášet na akademii a na filozofické fakultě a kdekoliv. Tak jak jsi změnil toho Toynbeeho, ten change of response, výzva odpověď a pak jak si tam tu tezi, která tady zazdělá, že porozumění s myslům těm není garantováno subjektivně, ale tím otevřením se a tím nasloucháním a tím porozuměním, v jaký tedy dobře, v tom setkání s tou pravdou, tak dějiná. To formule je jako otázku na dějiná. Co je tam tedy to konstitující? Co za těma dějinama? Tak za dějinama stojí ta pravda. Za řečí, za dějinama je ta pravda. Hlouběji ještě. Když Hegel říká, že veškeré dějiny jsou rozumné, laibnic, dějiny jsou zjevení ducha, každej si prostě namodeluje svoji teorii nebo svoje využitění, svoji definici dějin. Tak teď je toto nový pokus vysvětlit, z čeho dějiny vyběrají. To je prostě tějnost pravdy. Pravda je tedy nejhlubší. Vyběrají, já nevím. Já jenom dokončím. Já jsem tady říkal, jakým způsobem je dějní řečí základnější? Tím, že je širší než dějní dějiny? To je o všem teda potom, tak se mi zná taková sofistika. A nebo jestli tím je základnější, že je to prisma, který tu věc můžeme vidět jedině. Jinak ne než v řeči. Takže v tom smyslu je řeč základnější. Že se jinak nedovíme o dějině nežli skrze řeč. Máme tam všechno v pohybu, že i skrze dějí dějní řeči. A za tu řečí je kdo? Za tu řečí je tedy člověk. A člověk nemůže tu řeč manipulovat. Ta řeč je směrovaná skrze tu řeč pro nová pravda. Ta řeč není v tom, co jsme vyřekli. Ta řeč není v našich rukou, takže je to nějak jako řeč, která vydá to, co má náš produkt. To je něco, co nesmíš sledovat. Dobře, ale nějak prochází člověk. To je vlastně ten první vznikající dějní. Tak jak to říkávám. Je to ten jediný postřih, skrz kterého můžeme ty dějní nějakým způsobem vidět, zahlídnout nebo je popsat. A proto pak je ta řeč nověbní. To, že se můžou dít, ještě nevysvětluje to, tak se mi zdá, že to bylo dřív. To tady nejde. Nebo je to jediná možnost, s kterou se nejpředej můžeme vědět. To je náš případ. Jedině v řeči se můžeme stáhnout. A to tam je. Ty dějní jsou dějnové. Teprve tam, kde se můžou... Kde je řeč, kde je oslovení pravdy, kde je odpověď na pravdu čili. Jedině tam. A to, co bylo předtím. A to nebudeme mluvit. Mně tam chybí řeč matky k dítěti. A vlastně zapomínáš, že rozdíl mezi řečí a mluvou. To, co říká matka, to patří do oblasti mluvy a je to promluva. Na rozdíl od řečí. Tu řeč, která umožňuje, aby vůbec matka něco promluvala. No tak teda, jak je to s tím, že je základnější svět řečí nebo dědní řečí, že je základnější? To je potřeba, jelikož je to nové, tak je to potřeba rozšířit. Protože tam ten konec vřejmě v časové tísní se strašně rychle sjel. Takže šlo na píl rozběrů řečí. No a potom teda ten vlastní závěr je potřeba zase se ohranit proti nějakým falšnímu pochopení. Totiž v tom, jak jsem říkal, když tam bylo řečeno, že dějinost řečí a právě dějí, je bytostnou povahu, je to podstata a snedy by se to správně řeklo. Není, že to mohu říct správně blbě. Tak, aby to, jak se to umělo, tak, aby to nebylo, aby to zase nesuganovalo takovou hypostází pravdy, která by byla vlastně nedějná a měla jenom nějakou dějnou stránku. Proti čemu je to ohražením? Je potřeba nic říct. Proti jakýmu pomílení? Jaké souhlasnosti jsme nějak konkretizovali, když jsme, v tom právě v finishu, když jsme zmínili takový novej zákon a tam to porozumění dějinné situaci, jsme říkali, že v novém zákoně to je jako znamení času, nebo tam jsme upozornili na to znamení času. Jo, to je jenom... biblický překlad tohoto. Biblický překlad. Tak to bylo trošku takové prosvětlení a přiblížení k těm dějinným situacím. Já myslím, že... Ptásek je dost. Kterou začneme páště. Nemá smysl každý říct pár slov, ale něco chopit, něčeho se chopit pořádně. My si musíme uvědomit teda, co chceme. Vy jste to musíte uvědomit. Víte, že jsem říkal od ní ke konci, že v zásadě a tomu mám rozpočtený tak asi na tři roky, čili ten rok a štvrt máme asi ze sebou a to byl zbytek. Teď jsme se domluvili, že zůstaneme při těchto pondělcích u takových spíš aktuálnějších témat, takových víc algemejnpoštěnlých. Prakticky všechny ty otázky, které Honza formuloval tady, jsou nepochybně vědomě zaměřeny k tomu, abychom pokračovali v tom, jak jsme to dělali domů. Já jsem tomu otevřen, ale musíte se k tomu vyslovit, jestli jo, nebo ne. Jestli ne, tak dneska už hned budu odpovídat takovou zhruba, s rozumitelnějším a přesnějším způsobem. Naopak, jestli se pustíme přes to, co jsme si řekli před prázdněnáma, do podrobnější analýzy všeho toho, tak nemůžeme dneska zvládnout víc než část jedného otázky, nebo několik částí několika otázek, co podle patří k sobě, že to třeba přesuneme, ale znamená to potom se v tom rejpat skutečně podrobně. To je první věc, o které se musíme dohodnout, že už má odpověď bude záviset na tom. Já bych nerad tomu něco vnucoval, že už jsme se rozdělili na pracovnější a méně pracovní část, tak teď bych to považoval za ránu podpáz pivním filozofům, že by se jim ukradla i poslední možnost azylu. Že by pak museli zůstat výsloveni už od toho pivka. Tak bych rád, abyste se k tomu mysleli, a hned dál, abyste si tedy řekli, co z těch otázek asi osmi nebo devíti, co tady bude teď formulovaný, tak čím bychom tak nejzačít? Co by vás tak nejspíš atrahovalo? Eventuelně jsi žádná, tak radši jaká desátá, jednáctá? Prostě má se záležitost která má se. Když se nerozhodnete, tak to rozhodnu já samozřejmě, ale já bych velice rád, abyste si k tomu vyjadřili. Tak dobrý, to začneme se k tomu vyjadřovat. On za to naštudoval a mě by taky zajímaly ty pojmy dějnost, dějnost pravdy, dějnost řeči v tom, co je tedy základní. Navázat tedy na to z toho června letošního. My se ve středu taky dostáváme k tomu vlastnému problému, k tomu vlastnému problému. Ano, ale nikoli v této podobě. Můžeme víc držet těch textů, co možná někteří nemohou vrátit. Jistě, téma se tam taky k tomu... V této podobě ne. V tom možná se k tomu dostaneme bodinout a v jiných souvislestech a v filozofii samozřejmě ke všemu můžeme přijít ode všat. To je ne k těmhle otázkám. Otázka je teda ne toto momentální téma, ale vůbec způsob, jak se bude probírat. Nebo letos, jo. Ve školním pohedí lodí. No, oni tady totiž nejsou takový ty, co byli. Takže... Velká příležitost k uznesení. Jak to vždycky dělali mějvíci a bolševici. Bolševici počkali, až jich bylo víc a pak to volatovali. Nebo tam ty zářeny už po cestě. Pokud bude ozvlášet nějaký host, že bude víc lidí, jo. Ale když to prostě bude bez hosta, tak bude spíše, já myslím, méně lidí, jo. Ten host vždycky je nějakej asi atraktivní i pro ty, co docházejí prostě nepravidelně. No, myslím, že... Prostě nikdy nedocházejí. Počkej, ty pondělky. Ty pondělky je to vždycky tady s hostem a ještě dvaceti a podobně a víc. Takže jsme právě měli i tam tu... Ty dějny jsme probírali i před tím, no a dvacátim, že jo. Tam byly ty intersubjektivní, subjektní, subjektivní zažívání toho času a tak dále. Tam už jsme jako rozlišovali takové skutečné ty jemnůstky. Jsme skutečně tam jako probrali. Dějí nejlogos, nedějí nejlogos. A jako ty termíny bylo by škoda prostě jako na to nenavázat nějak. A pak je to ta tvoje. To je to tvoje výjádření a to je ta česká tradice, na kterou ty navazuješ, jo. Takže jenom vytrhávat ty témata jednotlivý, no nevím, o tom umění a tak, jak jsme zaščali minule, i když je to taky cenný. No ale co například ty? Vypadá to jako ostřejší kurse, ale už to probídá, tady ty témata, ty to dřívní hlavu a tak. By to aspoň nutilo snad ty lidi, aby, když už se o to jednou začnou zajímat, to udělali. Protože jako když by vypadávalo tak... Protože se to nebylo nutit. Ne, no ale... Tak lidi jsou takhle, že je dobrou. Myslím, že by se v tom mělo. Když tam ty lidi čekají a ty lidi se těší, že se to dělá, tak je to nějaký vztah. To má mít tu scénu? Ne, vůbec, bez souvislosti. Že jako zase, teda... Tak jestli mě to třeba stydí, hraje tě dní film, ale já myslím, že třeba jako dvě obtěžný věci probíhá to obtěžného věci spoluprávně na bezcenu, že někdy to jako dost těžké zase to dočíst jako doma. No tak... Pokud by to byl ten systematický výklad, no tak tam se pokládá pouze zhromadcí práci pro mýšlení, eventuelně schrnování toho, co tady je. To jsme si původně říkali, že každý...

====================
s1.flac
====================
Tak otázka, jaká je povaha toho období předvdějín, té prehistorie, se musí stát, v oboje se musí stát otázkou našeho dalšího zkoumání. To musíme na to podívat z různých stran a vyvodit z toho určité důsledky. Neříkáme nic předem dogmaticky, ale že to je, tady je to jen ten nahlédnutelný. Že něco s něčím takovým musíme počítat, to je zjevný. No a teď tady je otázka, kterou tam formulál v jiném kontextu, ale vlastně je to táž otázka Honza Kozlik. Čili já to teď přeformuluju jenom, transponuji otázku do jiného kontextu. Je to táž otázka. V jistém slova smyslu člověk se dějiným člověkem může stát pouze v dějinách. Ale dějiny jsou možné teprve, když je tady dějinej člověk. No co z tohohle vyplývá? Vyplývá z toho, že vlastní dějiny začínají s dějinej člověkem, a dějinej člověk začíná s dějinami. Že to oboje začíná spolu. Tedy ta prehistorie je společným úvodním obdobím, jak pro dějiného člověka, tak pro dějiny samotný. Člověk se stává dějinou bytostí, zároveň s tím, jak se svět v něm žije, stává dějiným světem. To znamená, že člověk jako dějiná bytost není, nemůže být produktem dějin. Ale ani dějiny nejsou, nemohou být produktem člověka. V dějinách se děje víc, než co v nich dělá člověk. A člověk dělá víc, než co dělá dějina. A člověk dělá víc, než lze vyvodit z dějin. Nebo můžeme říct taky, v člověku se děje, nebo v člověku je víc, než co lze vyvodit z dějin, nebo převést na dějiny. A to si upřesníme. Na začátku jsme řekli, že pro dějiny je charakteristické, že jejich podstatné události jsou nutně, bezpodmínečně, prostředkovány subjektivně. A teď dodáme přesto, že dějiny jsou, není svět dějin, sám subjektivní. Dějiny nejsou subjektivní. Nejsou součástí naší subjektivity. I když jsou nutně prostředkovány naší subjektivitou. Dějiny nemají subjektivní povahu. Dějiny jsou subjektivní jenom záležitost naší subjektivity, že se něco jeví jako dějiny. Samozřejmě až sem by souhlasili například také Marxista, že dějiny nejsou lidskou subjektivitou, že je v dějinách víc, než v nich dělá člověk. Že tedy dějiny jsou produktem člověka. Především proto, že v těch dějinách jsou reálné objektivní síly, objektivní vztahy, konteksty, které tam člověk nestrká. Člověk v nich jedná je do toho vsunout, je situován, ale nevymyšlí to všechno. Jenomže my máme na mysli ještě něco jiného, než jenom to, že tady jsou ty agregace, které člověk svou subjektivitou organizuje. A že tedy samozřejmě nemůže je organizovat libovolně, že ty agregace se prosazují také svou vlastní vahou. A že když on se pokusí v rámci těch agregací do toho nějak zasáhnout a něco sorganizovat, něco konstituovat, ustavit, takže to má nějaké své setrvačnosti, které vedou někam, kam on třeba nechtěl. To je asi myšlenka Marksova, že člověk může naprosto do posledních detailů promyslet projekt parního stroje, přesně ví, proč tam co je, jak to musí být, aby to fungovalo. A aniž by tam něco chybělo, aniž by to mělo vliv na nějakou špatnou funkci toho stroje, on může něco vynechat. Na něco může docela zapomenout. Jaké důsledky to bude mít ve společnosti? Ten projektant může ten parní stroj promyslet do všech technických detailů, ten stroj skutečně bude plně domyšlený, promyšlený, a úplně stranou zůstane, jaký vliv to bude mít ve lidské společnosti a jak to bude mít ne. Pak se najednou ukáže, že to, co bylo naprosto a do všech detailů promyšlené, bylo šíleně nedomyšlené. Takhle vypadá lidská praxe. To je jenom ukázka. Člověk něco udělá, přesně si rozvrhne, co chce udělat. To je podstata experimentu, to jsme si taky už říkali. Experiment spočívá v tom, že já si promyslím nějakou svou akci, abych ji mohl promyslet co nejpřesněji, tak i zjednoduším. To znamená zjednoduším podmínky v níži podnihnout. A pak zkontroluji to, co jsem předpokládal, to, co jsem zamýšlel, s tím, jak to dopadlo. A tím přijdu v té diskrepanci toho dvojího na to, co jsem nedomyslel anebo co jsem přemyslel, co jsem přecenil ve svým odhadu. Nakonec v tom skutečným výsledku je míň i víc, než jsem předpokládal, než jsem měl vůmysl. Tady jde ještě o to, že já můžu promyslet do všech detailů některou věc na jisté rovině a úplně vynechat roviny jiný. Po technické stránce to zcela promyslím, po ekonomické nebo sociální stránce jsem to nechal vůbec bejt. Tak to je jistě velkej příspěvek k pochopení lidských dějin, že člověk do nich zasahuje a že fakticky dělá něco jiného, než se domnívá dělat. Že nikdy předem není schopen mít svou aktivitu tak pod kontrolou, aby se stalo přesně jenom to, co on chtěl. Dějiny jsou víc a zároveň trochu víc. Ale nám by teda, jak jsem říkal, ještě o něco jiného. Dějiny jsou místem, kde je člověk konfrontován s nějakým oslovením, to je třeba nápadem a to eventuálně může být i technický nápad. Musíme se navyknout kontrolovat svý představy. My máme trochu ve zvyku si představovat, že když člověka něco napadne, tak že to vymyslí. Ale to není pravda. Když člověk vymýšlí, tak vymýšlí na základě určitéjch znalostí něco, třeba kombinací, variací toho, co znám. Nemůže jinak vymýšlet. A uprostřed toho vymýšlení mu najednou může přijít nápad, který jde úplně napříč. A praví nápady chodí vždy napříč tomu, co člověk chce. A tenhle nápad to není produkt našeho přemýšlení. Ani technický nápad není produkt našeho přemýšlení. Podstatný technický nápad. Samozřejmě, když nám někdo uloží, vymyslet takovou stříkačku, keráby atd. To je uložená záležitost a tam žádný nápad. Tam nápadem bude leda něco jiného, jak to udělat. Ale to není vlastně nápad. To je jenom, co bychom potřebovali. To je skutečný nápad. Skutečný nápad, který nás napadne ne jako odpověď na naše otázky, nejbrž jako postavení všech našich otázek na štorc. Nápad, který zpochybní naše otázky i odpovědi, který to všechno najednou ukáže v jiném světle. Takovej nápad, jako třeba to, že neexistuje žádný střet ve smíru. Že neexistuje žádná pevná soustávání v tom, že neexistuje žádná pevná soustava vůči níž, je možno měřit čas nebo prostor. Ten nápad, že nic takového neexistuje, ačkoli se to celé věky předpokládalo. Nápad na zkoušku, třeba jenom. Kterýho člověk se ani nedrží, protože se mu to zdá velmi podezřeli, jenom to zkouší. Ten nápad sám, tady se teprve dodatečně prověřuje, ten nápad sám není v linii toho, co jsme dosud mysleli. Ten je napříč. A takovejhle nápad je něco jako to oslovení. Tady něco k nám přichází. Co my buď zaregistrujeme nebo nezaregistrujeme, to může napadnout v nějaké takové konfuzní podobě. Některý člověk, neodborník, který to není schopen nejenom sformulovat, nebože ani myšlenkově zachytit, který si to ani do zejčka nezapamatuje. A je to ztraceno. A ten nápad mu mohl přijít. A přijde to odborníkovi, který ho chytne, vyslechne, pojime, pronikne, nahlédne o co tam jde v tom nápadu a pokusí se to sformulovat, dát tomu nějakou podobu, může se k tomu vracet, uchytí to nějak. To je něco, co máme na mysli. A tohleto oslovení, to se nedá redukovat, to se nedá převést, odvodit z dějných souvislostí. My víme, že některé nápady přišly, když přišla její doba, jak se říká. Stalo se, že není náhodou, že třeba infinitesimální počet byl paralelně vedle sebe a nezávislý na sobě, byl vynalezen zároveň Newtonem a Leibnitzem. Ale jsou nápady, které přijdou nevčas. Takovej nápadů je celá řada. Takovej nápad, celou sérií nápadů, celou soustavu nápadů, měl třeba Gottlob Frege, když začal jako první s formulací takové té naprosto formalizované matematiky a logiky. A teprve po více než generaci se k tomu někteří odborníci vrátili. Prostě tehdy to nikdo neslyšel ani. Nikdo na to nereagoval. Teprve po jisté době se k tomu vrátili. Takových nápadů mohlo být hodně a může být ještě ukryto v nějakých archívech. Dosud to nebylo obnoveno. Nebo mezi tím na to přišel někdo jiný a ještě se neví. Občas se najde nějaké předchůdce, myšlenky, která znova přišla. A tak dál. To podstatně patří. Já teď schválně mluvím jen o takových případech technických nebo vědeckých nápadů. Aby bylo evidentní, že nemám na mysli jenom nějaké teologické nebo jaké souvislosti. Ale pro dějiny je podstatné, že tam dochází k takovým vynálezům. Ráda třeba mluvím o morálních vynálezech v útěše. Možná, že to není nejlepší termín. Ale ukazuje na něco, že nejde o objevení něčeho, co tu je. Nejde o vynález. Že ten vynález je založen na nápadu, který nás napadl. To je, který odkud jsi přišel a padl na nás. Tahle ta zkušenost, že to není naše práce, která k tomu vynálezu vedla. Ale že nás to prostě napadlo. A jenom díky tomu, že jsme byli připraveni, tak jsme se té myšlenky chopili. Vůbec jsme poznali, že je cená, že je významná. Začali jsme se tím zabývat. Ale neexistuje žádný historický precedent, s kterýho by se to dalo odvodit, vyvodit. Patří v podstatě k dějinám, kde je oslovován člověk bez nějakého dalšího předchozího subjektivního prostřednictví. Existuje oslovení v dějinách, které není oslovením žádného jiného lidského subjektu. A přesto je člověk přesvědčem. Nechceli si zakrývat skutečnost, než to chápat jako oslovení. A ne svou produkci. Když odejdeme od těch nápadů v technickém nebo vědeckém smyslu a když zůstaneme u té obecné formulace, totiž, že to je charakteristické pro dějiny, že jsou místem, kde člověk je oslovován, tak to oslovení vždy přichází situačně. Nikdy není nápad, který s ničím nesouvisí a teprve potom ho dáváte do nějakých souvislostí. Vždy je to v určité situaci. Ten nápad bez kontextu není myslitelný. Ten kontextu je a ten nápad mu teprve dává nové světlo. Trhá na něj nové světlo. A o tomhle tom, o téhle zkušenosti, že dějiny nám prostředkují čas od času nevinutitelně, nevyprovokovatelně, nám poskytují takovéhle oslovení, prostředkují takového oslovení. O tom mluvíme tak, že určitá dějiná situace má smysl, který nejenom, že člověk neprodukuje, který si nevymejší, ale který jim ani nedisponuje. A to nejen individuálně jim nedisponuje, ale kolektivně. Ani všichni lidé, ani celé lidstvo jim nedisponuje. A to je to, o čem Toynbee hovoří jako výzva. Jako o výzvě. Ale to nikdy není něčím jako nápověda. To není dějinám, je cizí suflérství. To je jenom úpadkové vnímání. Úpadková eisthesis se orientuje na dějinách jako na něčem, co je možno napodobovat. Využít, na čem je možnost se vést. Člověk, ani společnost, ani celé lidstvo jim nedisponuje tím smyslem. Nerozhoduje o tom, jaký ten smysl je. Jaký smysl ta situace, ta událost má. Jenom o jednom člověk může rozhodovat. To není ani rozhodování, ale jenom v jedné věci záleží na člověku. Totiž jestli tu výzvu uslyší, jestli ten nápad zaslechne, zaregistruje. A jestli dá svý schopnosti k dispozici, aby ta výzva nabyla takovou všeobecně srozumitelnou podobu. Jestli se sám dá do služeb té výzvy a přivede jí ke slovu. Dějné události mají jednak objektivní povahu v tom smyslu, že tu reálně jsou. Možná lépe než objektivní, by bylo říct předmětem, ale ono terminologicky si nevyberete, protože oboje jsou stejné. Tedy objektivní nebo předmětnou stránku. Ale mají vedle toho také cosi jako vnitřní stránku. Jak jsme si tenkrát mluvili o výtvarném díle, třeba o obrazu, že má vnitřní podobu, ale že něco taky znamená, tak podobně dějiny mají tu pomalovanou plochu, ale ta pomalovaná plocha něco znamená. Vedle té předmětné stránky toho dějinného dějní, dějinných událostí, je tu nějaký smysl, nějaký význam, nějaký logos těch událostí. A teď je strašně důležitý to, co jsme si už neznačili, že tato vnější a vnitřní stránka dějin, dějinných událostí nikdy nesrostla. Není srostlá, není to konkrétum, srostlice. Tato vnitřní a vnitřní stránka nejsou integrovány vnitřně v jediný celek. Kdyby tomu tak bylo, byly by jednotlivé historické události sami subjekty. A znamenalo by to, že člověk je jakýmsi podřízeným subjektem těchto supersubjektů. V dějinnách filozofie existují takové koncepty, které chápou dějiny tímto způsobem. Marxismus je jednou z filozofií, která převážně jsou místa z Markse, která se tomu vymýkají, ale sam Marx na ně dost zapomněl v pozdějších svých dílech. Veškerý ostatní marxismus je převážně tak objektivistický, že z člověka dělá jenom jakýsi subsubjekt dějně událostních supersubjektů. Proti tomu budeme zúrazněvat, že to, o čem lze mluvit, jako o dějné události, že nikdy není konkrétům ve smyslu s rostlice, že ta spjatost objektivních předmětních komponent události historické s tím smyslem události je nutně prostředkována subjektivně. Že bez lidské subjektivity by nebylo žádné jiné spjatosti, že by nebyla možná žádná spjatost, že by nebyla možná žádná spjatost mezi tou objektivní daností události a jejím smyslem. Mimochodem má to jeden důležitý důsledek, že proto neexistuje žádné jednoznačné dělení historického dění na jednotlivé události, které by byly vymezeny počátkem a koncem. To, o čem jsme hovořili, že každá událost má počátek, průběh a konec, to neplatí o dějinných událostech, protože to nejsou v pravém slova smyslu vnitřně integrované události, to nejsou pravé události, nebo že nepravé události. Obdobuje k tomu, jak jsme mluvili, o pravých soucnech a nepravých soucnech. A to znamená, že velice záleží na našem porozumění smyslu toho dějného dění, historického dění, velice záleží, jak rozdělíme to chaotické a strašně komplikované faktické odvíjení různých procesů a dění a událostí, jak to rozdělíme na etapy. Kde uvidíme začátek a konec něčeho, anebo kde ten konec položíme třeba do prostředka události, kterou vidí někdo jiný z jiného hlediska. K tomu se říká periodizace dějin. V tom velkém. Samozřejmě i v malém jsou takové problémy, ale ve velkých celcích se mluví o periodizaci dějin. Tedy není žádného objektivního garantce periodizace dějin. Periodizovat můžeme dějiny, jenom když pochopíme ten vnitřní smysl. Přesto lze hovořit o význačných dějiných událostech jako o milnících historického dějinu. Ovšem historikové obvykle tendují k tomu, aby tyto milníky spojovali nebo identifikovali s význačnými tak říkající spektakulárními jevy objektivního rázu. Třeba vynálezem určitého stroje nebo nějakým společenskou revolucií nebo nějakou bitvou, smrtí nějakého významného panovníka. To jsou milníky objektivního rázu, objektivního charakteru. A to někdy k něčemu vede. Je to metodicky pochybná cesta, která tu a tam může mít výsledky. Skutečná periodizace dějín musí být založena na událostech vnitřní povahy. A událostech tady bych řekl v úvazovkách. Co to je událost vnitřní povahy, a ten vnější materiál, z kterého obvykle historikové vychvázejí, ten musí být považován jako sekundární. Ten bude tříden a hodnocen teprve na základě porozumění těm událostem vnitřní povahy. A tyto události vnitřní povahy mají dvojí charakter, jsou dvojího druhu. Především, události vnitřní povahy může být především každý nový vynález, ať už morální nebo intelektuální, nebo jak jiný, a možná to je to nejzákladnější vynález, který je původně zakoten v rovině životní orientace a dodatečně reflektován, nějakým způsobem interpretován a formulován. Vynález technicky je zvláštním případem, ovšem jsou případy, kdy může mít skutečně značný vliv na dějný průběh, ale při blížší analýze se ukáže, že sice je jakýmsi odpálením, ale že sám není vybaven žádnou organizační ani tím méně integrační schopností a že vlastně tu integraci musí provést něco jiného, nějaká jiná aktivita než ten vynález sám. Technický vynález skutečně není schopen mít žádné dějinné důsledky, pokud tady nepřicházejí dějinné subjekty, které na ten vynález určitým způsobem reagují. Vynajít parní stroj a nechat ho v laboratoři vynálezce, to prostě nepřináší žádné dějinné důsledky. Ty dějinné důsledky nepřicházejí z toho vynálezu, ale z jeho uplatnění. V tom uplatnění jsou přítomny ty integrační organizační prvky. Takže to je jen k vysvětlení, jak a proč stavíme technický vynález na okraj toho. Jde v podstatě o vynález jiného typu. Vynález životně orientační, vynález morální, eventuálně intelektuální. Zcela mimořádný význam v tom vynálezectví, v tom, jak nás napadá nápad, má rozpoznávání pravé tváře, pravé povahy věcí, události, skutečnosti vůbec. Tu pravou tvář se spatřit jedně tak, že věc, událost, skutečnost vůbec vidíme ve světle pravdy. Sama pravda ukazuje skutečnost ve svém světle a tak se ukazuje sama, ovšem právě tím, že člověka oslovuje. Neukazuje se jako předmět. Ukazuje se tím, že oslovuje. A toto oslovení je také a vlastně především událost vnitřní povahy. Takže to máme ten druhý typ. Události vnitřní povahy jsou dvojího typu, mají dvojí charaktery. Jednak to je ten náš vynález založený na tom, že nás něco napadlo. A ten vynález může a nemusí být v linii v souhlase s pravdou, s oslovující pravdou. A může mít velké dějné důsledky, velkou váhu v dějném vývoji. Ale pak je tady jakási zvláštní událost vnitřní povahy a tou je to oslovení pravdou. Pravda oslovuje člověka skrze jeho vědomí a myšlení a působí jejich proměnu. To dělá i nápad. Jenomže na rovině nápadu ještě jsme neuvažovali, jestli to je oslovení pravdy nebo ne. Pravda oslovuje člověka skrze jeho vědomí. Oslovuje jeho vědomí nejprve. A to v momentě, kdy v tomto vědomí se člověk sám nechává za sebou. A v tomto momentu taky působí jeho proměnu. Není to tedy proměna, která ovlivňuje člověka, jak jest, nebo která ho ovlivňuje v momentě, kdy sám sebe, jak jest, nechává za sebou. To je podstata otevřenosti. Ovlivňuje ho v jeho otevřenosti nikoliv proti jeho vůli nebo proti jeho zdráhání. Tady se budeme muset někdy vrátit k takové možná psychologické reinterpretaci třeba některých zkušeností proroků, který tvrdějí tam, že nechtějí, že Bůh je přemluvil, přesvědčil, donutil. Co to znamená donucení ze strany pravdy? Že je pravda působí skrze vědomí, na vědomí a působí proměnu vědomí. Prvé, prostřednictvím této proměny vědomí a myšlení, které v té křesťanské tradici, v novozákoní se říká metanovia, prostřednictvím této proměny vstupuje pravda do dějin. Na kolbiště dějin by se mělo říct. Na to zápasiště dějin. Aby tu skrze toho přesvědčeného člověka ve vědomí přesvědčeného a tím ve vědomí proměněného člověka, aby znovu získala, obnovila nebo vůbec získala svou vládu. Neaby se prosadila váhou, nebo aby vládla. Budoucna si umožňujeme pracovat s tím dvojím termínem, převládat a převažovat. Něco jiného je mít váhu a něco jiného převládat. Prosazovat se váhou, prosazovat se silou, prosazovat se přesvědčením, vládou, rozvrhem. Závěr. Proto můžeme právem dějiny v jejich nejvlastnější podstatě považovat za dějiny dějící se, oslovující, přesvědčující a vítězící pravdy. Všechny ostatní robiny dějin jsou umožněny a založeny tímhletím základním děním. A teprve v příštích večerech budeme moct odpovědit na otázku, kterou tady postavil znovu Honza, když se ptal, jaké jsou důvody toho odmítnout možnost toho, že tady je dvojí dění, jednak dění pravdy a jednak dění dění. Teď jsme to formulovali tak, že to je zase ještě otevřeno. Protože to se bude muset přeskoumat a najít důvody, přesvědčující důvody, že jsou-li dvě roviny toho dění anebo je-li jedna. Dějnost? O tom, že je dvojí dějnost, se mluvil i já. On se ptal, jestli ta dějnost vede i k tomu, že jsou zvláštní dějny pravdy a zvláštní dějny dějny. To je celkem jasný. Pravda je dějna. Na dějnost? Tak já si to ještě poslechnu. Dějnost dění a dějny. Když mluvíme o dění, tak tím myslíme to, co se děje uprostřed události. Chceme nějak postihnout to, že i uprostřed události se něco děje. Že tady není jenom střída událostí, ale i uprostřed události se něco děje. Dění je to, co je integrováno v události. Komentování dění. Dějiny? To jsme si pořádně ještě nedefinovali. Učili jsme ten pojem. Ale má se za to, že to je dění, které není rozděleno přirozeně, kvantováno do nějakých dějných událostí. Nýbrž kvantujeme to my subjektivně. Ale na základě nikoliv vnějších parametrů, nýbrž na základě porozumění, tomu, oč v podstatě jde. A porozumět tomu, oč v podstatě jde, znamená porozumět té výzvě, která je situační. Protože je ale výzva situační, znamená to, že nějakým způsobem vstupuje do dějin. Právě do té situace. A otázka teď je, jestli to dění toho vstupování do situace ze strany pravdy je už součástí těch dějin, nebo není-li součástí, má-li svou vlastní dějnost, a má-li svou vlastní dějnost, má-li své vlastní dějiny. Jak so

====================
s2a.flac
====================
dějnými dějnami, nebo dějnami světskými, jak souvisí to děnní pravdy, která v různých situacích různě oslovuje doprostřed dějnů. Dovnitř dějnů. A to je otázka jaksi legitimní. Jestli existuje nějaká zvláštní paralelní linie dějin pravdy, tj. dějin, v níž pravda se nějakým způsobem vyvíjí, rozvíjí, proměňuje, v níž jedná navazuje na to, co dělala předtím a teď jinak. Jestli to má tenhleten charakter. Takže by byly tady jakási dějiny dění pravdy, které občas by zasahovaly jako by bleskem, nebo jako by pomalým bleskem třeba, by zasahovaly do roviny sekulární dějin. A nebo je-li tomu jinak, že děnní pravdy musíme předpokládat, to je jasný, ale můžeme chápat to děnní pravdy v jakési souvislosti celkové, jako dějiny, vlastní nějaká rovina, extra rovina dějin? Pravdy? Odlišná od dějin sekulárního dění. Tedy dění samozřejmě tam je. Pravda se děje. To oslovení se děje. To je jasný, protože jinak by tady byla celá taková paleta různých oslovení od věků na věky. A občas by člověk chytil tohle, a pak by chytil támhleto, bylo by to tady všechno přítomno. Všechno v současnosti, všechny možnosti oslovení by tu byly. A nebo jestli že ne, tak jak to, že do každé situace může přijít jiné oslovení? Je tady nějaká linie vlastní, paralelní, kterou bychom mohli nazvat dějny pravdy na rozdíl od dějů. Určitý teologové třeba, že takhle o tom hovoří, že mluví o dějinách spásy a dějinách světových, sekulárních dějinách. Což je trošku přesun to spasy, že no ale nechme stranou. Bez ohledu na to, že jsme si přesně nedefinovali ty dějny, to je předmětem našeho zkoumání, tak je jasný, že je rozdíl mezi děním a dějinami. Konec konců o dění můžeme mluvit u primordiálních nebo kterýchkoliv dalších událostí, a to ještě to nejsou dějiny. K dějinám je zapotřebí, aby události svolu souvisely respektive na sebe reagovaly prostřednicím subjektivům. A teď je otázka, tím už naznaču odpověď, když jsem to teď takhle řekl, že ho jsem neměl dělat, to jsem udělal volovit. Teď je otázka, jestli můžeme mluvit o jakési kontinuitě pravdy od jednoho oslovení k druhému, tak aby tamto každý jednotlivý oslovení, to je každá ta jednotlivá výzva, která oslovuje lidi v určité situaci, aby měla své místo v jakýchsi, nejenom v dějinách lidských, ale v dějinách pravdy samotných. To je otázka do příštích našich úvah. Dějinnost je to, co vyznačuje dějiny jako dějiny. Dějiny jsou také dějiny, vždycky. Nekaždé dějiny jsou dějiny. Když se ptáme po dějinosti, tak se ptáme, co z dění dělá dějiné dějiny. To je asi tak, co i soucno dělá i soucne. Tak řekneme soucnost. Co červeň dělá červeň. Tak řekneme červenost. Prostě je to určitý pomocný termín. Bytí, bytnost. Co dělá veliké velikým? Velikost. Slabé slabým? Slabost. Nesmíme hypostazovat zatím žádnou sílu nebo moc. Prostě je to jen pomocný termín. Když chceme mluvit o dějinách, těch vlastností, která je charakteristická pro dějiny, a ne už pro nic jiného, tak nemůžeme mluvit o dění. Dění sice je charakteristické pro dějiny, ale také pro událství předdějiné. Dějinost je to, co dělá dějiny právě dějinami. Co musí přistoupit, tak říkají, to je však nová formulace, ale odkazuje na staré, už antické a zejména scholastické definice, to, co musí k dění přistoupit, aby se z toho stali dějiny. Čímž nemyslíme nic samostatného, to je jen kvalita určitá. Když jsme mluvili o pravých a nepravých soucnech, a potom se u nás říkalo zelený pravý soucno, že nám uletělo z kalice a podobně, tak v té době jsem říkal, že takzvané skutečnosti nebo věci jsou vždy agregací pravých soucna. Nic jiného neexistuje než pravá soucna a agregace pravých soucna. Až pokud pravá soucna jsou... Že je to něco mezi, že to není docela jasné a tak dobře, ale to není pouhá agregace, ale zase o moc víc než agregace to není. Ale šlo nám o to, že pravá soucna lze dávat dohromady dvojím způsobem buď pouhou agregací, které jsou integrována do vyšších pravých soucen. Žádná jiná možnost není. Pak jsme si ukázali některé zvláštní případy agregací, kdy za agregativním mějškem je přece jenom nějaké nitro, nějaký vnitřní svět, což je jakousi nápodobou pravého soucna, ale jenom nápodobou, protože mezi tou vnitřní a vnější stránkou těchto zvláštních útvarů není přímého kontaktu, přímé souvislosti, vím, že ta souvislost je prostředkována nějakým subjektem, nebo nějakými subjekty. To je případ uměleckých děl, ale i lec čeho dalšího. A to v krása krajiny, to je také něco, co je třeba nahlédnout, tím, že se podíváme za to, co ta krajina, ta krajina prostě promlouvá. My nemůžeme vidět jenom před sebou. My se musíme tu krajinu zatroslovit. Co to je, jak to je, to je další věc. Čili se to nestává jenom na umělecká díla, na artefakty. No a teď se dostáváme na úroveň dějnou, kde ty dřejné údálosti vlastně představujou jakousi obdobu těch artefaktů, kombinovaných s tou krajinou. Tak svým způsobem dějny, dějná situace, jednak je jakási krajina, kterou nějak můžeme nahlédnout, co do jejího smyslu. A zároveň je to artefakt, protože my jsme se podíleli na jejím formování. Čili je to zvláštní taková přechodná skutečnost mezi tou krajinou a mezi vysloveným artefaktem uměleckým. Mravícoucovka není, protože mraveniště není vnitřně integrované. To je otázka. My tam dost dobře nenahlížíme, jak to integrované je. Ty mravenci si to neuvědomují. Ale na druhé straně, to mraveniště bez jejich subjektního prostřednictví není možné. To mraveniště jako takové považovat za subjekt, se mi zdá nepřípadný. Všem zdá, to by bylo potřeba analyzovat, důkladně znát všechno kolem toho, jak to vlastně funguje. Ale mně to připadá, že to mraveniště, rozhodně to není akadekát, ale nezdá se mi, že by to byl subjekt. Musíme na to najít nějakou jinou... A daf? No tak... Ne, když je spousta lidí pohloma dělat, tak jsou klidný. Já vím, ale... Když se splašejí, že máme něco úplně jiného. Má něco, že ten daf, lidskej daf, trošku něco připomíná z toho. Když samozřejmě ten daf je zmatený, když to jako celek je zmatený. Lidi jsou zmatený. Ne, ten daf jako celek je zmatený, jedna je zmateně. Tomu lidskému dafu se spíš blíží, třeba když najednou popadne ta panika, nebo co to je ty lumíky, když se přemnožejí, že najednou prostě táhnou ve statisícových... Ve statisícových procesích táhnou někam do moře a vrájí se do moře a falují. To je cosi jak taková nějaká... spíš obdoba toho, jak jedná lidskej daf. S čím nebejvá žádný smysl přítom, když to mraveniště, i když pozorujete jednotovýho mravence a máte dojem, že tam naprosto kvítá nesmyslně, že sem tam takový prohyby naprosto, jako nekoordinovaný. Jednotový mravenc nikdy nejde přímo, vrací se, popadne něco, poponese, pak to pustí, jde někam, popadne něco jino, mezi tím druhej zase popadne tam. V podstatě oni pracují tak, že to je koordinovaný. Rozhrábnete jim mraveniště a oni během půl hodiny mají to mraveniště v pořádku, i když každej jednotový mravenec tam prostě panicky běhá od jednoho k druhému a dělá na prostý nesmyslenosti na první pohled. Tam je to přesně ovrácené. Ten mravenec jakoby se podřízoval jakémusi plánu a jakoby to fungovalo jen tak jako ve velkých číslach. On sám to nedělá v tou nejkratší, nejekonomičtější formu. Dav teda opravdu ten nic rozumí, ale on neví. No ono teda, velký rozdíl mezi davem a tím mravencem je, že tam je to jednotlivé. Tam jsou všichni stejní jednotlivci. No ale to u davů se může stát taky, že prostě velmi často v davu jsou jednotlivci, který udávají to on. Že prostě řekne a jde se tam a tam a ono se tam jde. A zapálíme to? A zapálejí to. Vždycky někdo na to musí přijít. A vejvají to jednotlivci, který prostě mají nějaký předstík před tím davem. I když jsou do toho tak nějaké ovců cnutý. Že to není na to, že by zneužili toho davu. Jsou v tom, ale nepovymýšlej. To jsou takové jako předáci toho. To by bylo možné. Ale to davá byl vyprvnitý nír, který už tam je velmi vypracovaná a trván vyvází. No se rozumí, když my to pojmově takhle od sebe dáme, tak vždycky se najdou nějaké věci, které jsou pro nás problémy. To znamená, to je ale výzva jenom na detailnější propracování tý pojmově. Vy jste neříkal potom na konec, že na konec v tom celkovém dění, od které se děje, tak na konec je to pravda. To jsem se jenom chtěl vědět. Já jsem to tam vlastně řekl, ale takovým způsobem, který je naprosto jenom výhledový a nepřesvědčivý. Říkal jsem na konec, že proto můžeme právem dějiny považovat za dějiny dějící se, oslovující, přesvědčující a vítězící pravdy. Tím jsem se vyhnul, tomu dojde jednou k momentu, kdy pravda 100% zvítězí. Je jenom vítězící. To je věc, kterou já bych netvrdil některá práva. My jsme svědky toho, že pravda vítězí. My nemáme zkušenost, že někdy definitivně zvítězila. A to proto, že zřejmě kdykoliv takzvaná pravda zvítězí, tak zvítězí jakýsi určitej názor, který nelze stotožnit s pravdou vůbec. Čiže nějakej názor zvítězil proti jinému názoru, je vítěz tím pravdy, ale ta pravda nezvítězila kompletně, takže proti tomuto názoru bude možno ještě postavit zase ještě nějakej přesnější, lepší a tak dále, který ještě víc ukazuje věci v pravém světlé a tak. Já jsem se na to celé jenom stohrovoval, že když jsem se tady měl, když jsem se o tom mluvil, a když jsem se teda zapotřeval, mám víc věcí, která zvítězí. Já bych to tvrdil teď taky, jenom že filozoficky to nemá žádnou valenci, to tvrdit. Já jsem o tom přesvědčen, ale prokazovat to nelze. Že zvítězí ta pravda, v posledu je otázka určitý životní orientace. Já navrhuji, teda přeješím sám, to dělám, a navrhuji i vám, abyste vsadili na to, že vítězí pravda. Ale to je cosi jiného, než analýza, která by dospěla k nezvratnému závěru, že pravda musí zvítězit, že jinak to nejde. Tak to, jestli jsem teď nechtěl na to přesně odpovědět, a ještě jsem zdůrazňoval, že jsem se tomu vyhnul, to je proto, že vlastně teď chci provádět jenom jakousi analýzu, a jestli že tam někdy zavedu něco takovýho skokem, tak buď proto, že už jsme to probírali, nebo že se to k tomu vrátíme. Ale k tomu jde se dost dobře vrátit. Nemůžeme podívat, já nevím, že pravda zvítězí. My máme tady jenom k si dispozici určité zkušenosti, které když analyzujeme, tak můžeme z toho co si vyvozovat. Ale zkušenost o tom, že pravda zvítězila, definitivně teda, nejenom že nemáme, ale ani nemůžeme. Takže to je taková extrapolace, která přesahuje vlastně filozofii. I když dalo by se říct, že to je věc výry a takovej Jaspers, který neobyčejně tvrdě odmítal každou možnost zjevení ofenbární, tak v teologickém smyslu, tak napsal posléze lustospis o filozofické výře, která není založena na zimě. Filozofii, že globe anglisch der offenbárn, se jmenuje ta knížka. Nejdřív to napsal jako malou studii, pak se k tomu znovu vrátil a napsal lustospis o tom. Velmi zajímavé. Ještě jsem se chtěl zeptat, když jste mluvil o těch nápadech, tak jste tam říkal, že to není naše práce. A pak, že je to věc díky naše připravenost potom a navázání na to rozpracování. Že bych se tam přikláněl k tomu, že ta lidská aktivita je tam dost důrazní. Když se zabýváme opravdou a těmi dějinami a tím vším, ale že ta lidská aktivita je tam důležitá. Bez ní by to nebylo možné. A důležitý je teda, že to není ta lidská aktivita, která to všechno nese. Když by ta aktivita nebyla, tak by to potom nebylo ani možné. Takže to je prvotní. To, co je nejdůležitější nebo prvotní, je to, co bylo dřív. V obou smyslech je pravda prvotní. Já bych si myslel teda, že prvotní v tom, že nejdříve musí přijít ta aktivita a pak mohou tedy vzniknout jiné pady. Ta aktivita se bereme jedině v nás. Počkejte, v nás. A kde se bereme my? Jako aktivní? Jak to, že nejsme pasívní? Když už vůbec ne. A jak to, že jsme? To je optický klamu. Jak to, že my můžeme být vůbec aktivní díky tomu, že jsme se stali občany světa řeči. Jak to, že jsme se stali občany světa řeči? Díky tomu, že nás někdo člověk uved do světa řeči. Jak to, že nás někdo mohl uved do světa řeči? Kdo uved toho prvního do světa řeči? Co je to, co byste měli řečit? Když jdeme takovými cestami, nemůžete tvrdit, že základní je lidská aktivita. Je důležité, že bez ní to nejde, ale je nástrojem. Faktické toho, co jde, není taková aktivita. To rozhodující, to první, to nejdůležitější, Nejdůležitější je něco jiného než ta lidská aktivita. Ta lidská aktivita není základem a zdrojem všeho ostatního, mimože naopak je čímsi uprostřed, co má své předpoklady, ale co je nezbytné k něčemu dalšímu. Průtním je teda jako pravda, jak se před chvílou říká. Střel nepochyť. No jo, ale ta pravda nás zase neosloví bez... Bez nás. Bez té aktivity. Můžeme dojít k pravdě bez aktivity? No, dokonce my musíme se svou aktivitou přestat, abychom se setkali s pravdou. No jo, ale jako předem ta aktivita musela být, že? No ano, jinak bychom mohli přestat. Pak by pravda mohla oslovovat někoho, kdo není. No, jistě. No ale jak to, že vůbec jsme schopni být... že jsme schopni být aktivní? Co to je vlastně ta naša aktivita? Je založená uvnitř, že? Kde se vzalo to uvnitř? Co to je vlastně to uvnitř? My jsme si říkali při analýze události, že to vnitřní, to je to, co bude. Vnitřní a budoucnost, že patří do jedného pytle, že je to jedna věc, nebo dvě stránky jedné věci. Kde se bere budoucnost? Jak to, že tady máme nějakou budoucnost? Jak bychom mohli být aktivní, kdyby nebyla budoucnost? Kde se bere ta otevřenost budoucnosti, vůči níž my se máme otevřít ve své aktivitě navíc? Tak tady musíme nutně předpokládat některé skutečnosti, které nejsou naším produktem. My se neotevíráme vůči ničemu. Vůči tomu, co přichází. To je určitá koncepce, třeba když si přištete Sartra, tak tam Sartr drží transcendenci člověka, to je schopnost transcendovat sám sebe. Ale ve chvíli, když člověk sám sebe překročí, tak trčí do nicotny u Sartra. Setkává se s naprostou křizotou. Do jisté míry lze říct, že ten pojem ekstazis, i když ho u něj nevyskytuje, by Sartr mohl přijmout, ale v žádném případě by nepřijal, že v momentě, kdy stojíme mimo sebe, se setkáváme s pravdou. On by trval na tom, že se setkáváme s nicotou. Čili to je nesetkáváme se. Na první pohled nemůžu to vyvrátit. Je potřeba k tomu udělat nějaký další výklad. Mně se zdá, že třeba jenom, to jsme si taky už připomínali, že tohleto neplatí jenom člověku, že tohleto musí platit o všech událostech. A tedy to, že vývoj živejch organizmů na Zemi od nějakých praživejch kuliček, kohacerovátových kapiček, nebo čeho, až pod tu země, kterou jsme připravili, kterou jsme připravili, kterou jsme připravili, kterou jsme připravili, nebo čeho, až pod tu nevsmírně komplikovanou stavbu těch vyšších organizmů, že tohleto vysvětlovat tím, že ostupně se ty organizmy ve svém sebepřesahování ocitali o tom, že se organizmy ve svém sebepřesahování ocitali před nicotoků, je velice takový, nejenom neuspokojivý, ale taková neuznatelný. To je přece tak nepravděpodobná věc, tak strašově nepravděpodobná věc. Celý ten vývoj živejch organizmů je vysloveně negentropický. Kde se bere ta negentropie? Sartre má jedinou možnost, když tou nicotou obklopuje všechno usilování, tak strčit tu pravdu dovnitř těch koalicerovátových kapeček nebo dovnitř těch atomů. Tvrdí, že to tam je od samého začátku, že to tam je od samého začátku, ale my máme důvody, proč se domnívat, že to je blbost. Že to je úvnitř, že se to jen rozvíjí, že tam jsou nějaké neskonané síly, které se jen prosazují více a více. Mně se zdá, že tato koncepce nevydrží. A jaká je alternativa? Jedině, že je tady nějaké proti. Že tady je cosi, co umožňuje setkání. Že v tom setkání se děje něco. To se zdá absurdní. Ta představa, že tam je všechno uloženo, jak v těch monádách Leibnizovských, že tam je všechno, že celý svět je uložen v každé monádě úvnitř. Mně to připadá nepředevším. To by bylo možná analýzovat a důvod, že říkáte dál. Tak nemám jiné východní skutečnosti. 22. hodina. Máte ještě někdo? Když to nebudeme protahovat, nechtěl byste si připravit pár bodů na příště? Jakých pár bodů? Tehle je otázka, proč se domníváte, že tohle je nějaký nepřesvědčivý nebo jaké argumenty proti tomu? Nemusíte, jenom jestli chcete. Přiště pondělí nebudete. Třeba na pol příští. Já bych rád, abyste se trošku toho zúčastnili. Bude to trošku nudné, když my dojdeme k takovým konkrétnějším věcem a pak to bude zase veselější. Tohle jsou takové pojmové obrady, říčky, že je ono takové trošku platnoníká a příliš abstraktní. Co jsi říkal, že vystavíme nějaké dějní události? Ano, já si myslím, že bychom se mohli... To je zase... Jak mě to vyhovuje. Když budete chtít, tak můžeme jinak. Ale protože teď dělám ty středy a už jsem trochu tohle nechal stranou, tak mně by teď vyhovovalo při těch dějinách se zabývat některýma věcma z té oblasti, které bylo ve středu, z té tradice. To jest. Já bych tady vám... Já bych na to nebyl připravený, takže příští týden bych vám řekl třeba nějakou literaturu, že byste se na to mohli podílet. Děkujeme.

====================
s2b diskuse, velmi nekvalitní.flac
====================
Do mělance těchto příběhů, jak už jsem nevyjádřil v tom směru, zachápe bohář pravdu jako příběh, anebo je vidět subjekt, který proti toho děje, a ještě třeba původ látka, když to děje. Když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh, když to děje, jak je to příběh,

====================
s2.flac
====================
Já si myslím, já jsem si udělal pár poznámek, k čemu si kdyby náhodou nedošlo k žádným diskusím nebo rozhodnutím, o čem by mělo bejt. A uvědomil jsem si jednu věc, že jestli se máme zabejvat, pro každý případ se nevědí, jak se rozhodneme, jestli se máme zabejvat tou rovinou dějinou, tak jako jsme se předtím zabejvali rovinou přírody, tak říkající, i když tam některý večeri z toho vypadli, když jsme mluvili o primordiálu, ale si nějak jsme nemluvili o přírodě, že. Ale kdybychom se teda měli tímto způsobem, tak mi teď, na tom se ukazuje ta primárnost té naší dějinnosti nebo toho našeho přístupu k dějinám před přístupem k přírodě, tak my bychom si museli tady a budeme si muset, jestli se do toho pustíme, v těch dějinách, my se budeme muset sami v těch dějinách tak orientovat, vybrat si nějaký dějiny, situace a na nich ty pojmy demonstrovat, prověřit, eventuálně revidovat. To jsou určitý dějiny otázky, které nejsou jenom o dějinách, které budou postavené do prostřed dějin. A vybrat si nějaké tak vhodné problémy, na níž by se ukázaly ty dějiny, jak jsou. Na níž by se jenom prověřovaly ty naše metody, ale na níž by se i ty dějiny ukázaly, jak jsou. Prověření těch metod není dost dobře možné. No a to znamená, že my bychom si měli přinejmenší, než se do toho pustíme, to, co jsme si minule na konci řekli, a to bylo tak stručný a tak jako s kukem, to jsme si tak řekli jenom proto, že to mělo být nějaký náznak, co by bylo možno a jak potom bude možno a tak. A my teď nemůžeme postupovat tak, že bychom se drželi toho konceptu, předestředního předprázděnama, a teď ho jenom aplikovali na dějiny situace, že ještě musíme, aby se nám to jevilo plastičněji, musí to říct vodinu, jinou metodou. Já jsem pochopil ty otázky tady tak jako výzvu k tomuto říct jinak. Váš to rozvádění samo, bych se to řekl jako podrobněji, se mně zdá, že by nebylo odpovědní. Já jsem si jenom tak velmi stručně poznamenal některé ty otázky a bylo by to potřeba asi teda probrat později, já si to proberu teda hlavně podle toho, jak to bylo detailně tady zaznamenané, ale většina ty otázek asi by nebyla zodpovědněna tím, že bych znovu a podrobněji říkal to, co jsem řekl minulé. A zejména taky, protože to není dost přiměřený rozvádět určitou koncepci, která vlastně byla nedoložená, to se teď musíme dokládat pomalinku a krok za krokem v celém tom postupu. Já si myslím, že nejlepší by bylo ukázat si to z jiný strany. A z jiný strany znamená asi co? My jsme se, jak jsme si řekli, dopustili jakéhosi faux pas, tím, že jsme začali toho rovinou přírodní nejdřív. Ačkoliv správně bychom měli začít od dějin. No a teď, když jsme se dostali až do té roviny dějin, tak se tam objevili některé problémy, které zdá se mi je možno objastnit nejlíp, když v tom faux pas budeme ještě pokračovat chvíli. Protože to je ten způsob, jak jomu jsme zvyklí. Je běžnější. A tak tam se některé věci objasnějí daleko líp. No a tak zatímco, v tom minulém předprázdní novém výkladu, ten důraz byl položen na dějnost pravdy, která zakládá dějnost dějin a která vůbec umožňuje, aby člověk přestal dějnovitostí. Ty problémy k těm jsou věcí, samozřejmě si přemyslíme. Tak dneska bych to chtěl vzít v obráceně. A vít od člověka. Podívat se na to z hlediska antropologického. Metodu antropologického. Až minule do jisté míry to připomínalo teologii. Jak mě jistě přiznáte někteří. Honza tady ocitoval něco, co měl relativizovat nebo dokonce popřít rozdíl mezi dějinami a nedějinami. To je s přírodou jako s nedějinami a dějinami skutečnými. Ocitoval to místo, kde jsem říkal, že vlastně už sama primordiální událost má v sobě co si dějného. Tak vídíme z opačného pojetí nebo východiska totiž z toho příkrého rozdělení mezi dějinami a nedějinami. V čem vlastně to složívá? Když se v minulém století vypracovalo a táhlo se to ještě do začátku tohoto století, se vypracovala taková až propast mezi přírodní vědou a vědami duchovními. Jak se tam říkalo? V čem spočívá ten základní rozdíl mezi jejich předmětem? Předmětem těchto dvojích věd. Jejich metódy, jak se říkalo, jsou úplně odlišní. Já jsem si to nepřipravil, ale jistě znáte všechny ty termíny, které se toho týkaly, že ty pokusy charakterizovat je například metodicky, metodologicky, jejich základním cílem, jakého chtějí dosáhnout, to rozdělení na vědy, které usilují o formulaci zákonů, takzvané zákony jsou nomoji, jsou vědy nomotentický a na druhé straně vědy, které usilují o postižení rozumu, postižení smyslu, postižení toho jedinečného obsahu, jak by se to říkalo, ideografický. To grafické tam je, protože to lze jen obsat. To nelze odvodit, nelze dát do nějakých kauzálních geometricky logických souvislostí. A tak dáte, těch pokusů byla celá řada. Tak my tady jdeme z toho, co jsme si připravili, totiž ze vztahu obojitého roviny světa k myšlení, k subjektivitě, k reflexi. My můžeme říct, že pro dědiny je charakteristické, že jejich podstatné elementy, podstatné události, rozhodující události, samozřejmě to neplatí o nějakých okrajovéch, které eventuálně se z toho můžou vypnout, ale ty podstatné události jsou nutně prostředkovány subjektivitou, rozumí se, lidskou subjektivitou. Co to znamená, že jsou nutně prostředkovány? Že bez tohoto prostřednictví, bez subjektivního prostředství, by takové události nemohly nastat, by vůbec nemohly existovat. Tím říkáme, že události mimodějiné, nebo lépe poddějiné, že se bez takového prostřednictví klidně obejdou. Obejdou se bez jakéhokoliv prostřednictví nikoli. Když jsme tenkrát si analyzovali pojetí kauzality, okázalo se, že je netržitelný, že musíme předpokládat, že to není to, co předchází, co by ovlivňovalo kauzálně to, co násílí. Výbrž, že ten tzv. kauzální nexus je založen na schopnosti toho, co následuje, reagovat na to, co před ním předcházelo. Reakce je druh akce. Akce je vždycky subjektně založena. To znamená, že ten kauzální vřetěz nebo kauzální vazba je také prostředkována subjektem, ale nikoli s jeho subjektivitou nebo s jeho subjektností. Tam žádná subjektivita není přítomna, tam ji není zapotřebí. To znamená, události mimodějné nebo podějné na sebe reagují prostřednictvím subjektním, kdežto události dějinné na sebe reagují prostřednictvím subjektivním. To je rozdíl mezi děním přírodním a děním dějním. A přistrojení subjektivní reakce je taková subjektní reakce? Subjektní reakce je druh subjektní reakce. A je to taková subjektní reakce, která je alespoň z části koordinována a integrována na úrovni vědomí, na úrovni myšlení, reflexe. To je ta podstatná odlišnost dějinných událostí, že se neobejdou bez prostřednictví takových subjektních reakcí, které jsou koordinovány subjektivitou. Z toho vyplývá hned další věc, která na první pohled vypadá jako něco nového, ale když se to domyslí, tak je to v tom skryto. Že zatímco některé, dokonce zřejmě většina, událostí mimodějných nebo poddějných jsou samy subjektem, ale pak už všechny další události, které jsou schopné se k sobě vracet, jsou představou subjekty. Takže my jsme si lišili, jestli se na to pomatujete, soucna na pravá a nepravá. Pravá soucna to jsou subjekty, nepravá soucna to jsou agregáty subjektů, které jsou v ajstchezi, těmi prvými soucny neboli subjekty, jsou recipovány nebo jen ani reagováno, jako kdyby to byly nějaké celky. Když jedete na kole a před vámi je hromada cihel, tak nereagujete na každou cihlu zvláštní brž, na hromadu cihel a vy jedete se jít. Pro vás není rozhodující, kolik cihel tam je. Vy se tam hruba podíváte na tu hromadu a je vám jasný, že nemůžete projet tímto směrem, takže toho vy objedete, jinak následuje pád do cihel navíc. To neznamená, i když reagujeme na hromadu cihel jako na něco v sobě celého nebo skoro integrované, totiž jako na hromadu, tak to vůbec neznamená, že to je subjekt. Ta hromada není subjekt. Navíc, aby ty cihely samotné nejsou subjekty, tam kdybychom to rozbírali, by se ukázalo, že jsme dojeli až k nějakým krystalům nebo molekulám nebo něčím takovým. Tam jsou první subjekty, které jsou v sobě, jinak jsou to samé agregace agregátů. Naprostá většina skutečných událostí jsou subjekty na rovině přírodní. Takže ty agregáty ve směs nejsou události, anebo možná se taky děje, že nějaké ty vězdní skupenství, vlastně horniny a kdeco, to jsou agregace samé. No ale je otázka, čemu je víc. Každopádně těch subjektů, skutečných subjektů, skutečných pravidlstvotce, je tam obrovské množství. Možná že většina. Na naproti tomu v dějinách se skuteční subjekty až na jednu jedinou výphu nevyskytujou. Události dějinné s vědinnou výjimkou nejsou subjekty. A to proto, že nejsou vnitřně integrovány. Nemají žádnou vnitřní integraci. Nemají žádný element vnitřní integrace. A tou jedinou výjimkou je člověk. Tento člověk je výjimkou, protože vlastně jako by do tohohle světa nepatřil, jako by patřil ještě do toho světa těch pravých soucenů, která mají vnitřní a vnitřní stránku s koordinonou, s integrovanou, s rostlou, jak jsme říkali, konkrétu. Člověk je nejvýšší konkrétům. Události tějné už nejsou konkréta v tomhle smyslu. Nejsou to srostlice vnitřního a vnitřního. A na druhé straně už ten člověk je výjimkou i v tom světě přírodním a je výjimkou proto, že je schopen subjektivity. Zatímco všetky ostatní subjekty bavený jenom tou subjektností. Nějakými zárodky subjektivity snad. Jsme si připustili, že co by to tam, tu sféru nějak, jak bychom tam naznačili, ale tu faktickou sféru subjektivity, jak ji známe u člověka, tu tam nenajdeme. Předběžně teď říkáme, protože ta se skutečně může konstituovat a rozvinout jedně ve světě řečí. Tedy člověk je výjimkou, jak v jedné, i v té druhé oblasti. Je výjimkou ve světě přírody, protože je schopen organizovat svou subjektivitu ve světě řečí a je výjimkou ve světě dějin, že smysl je schopen organizovat i ve světě danosti. V tomto smyslu je člověk jakýmsi prostředníkem mezi světem přírody a světem dějin a je tímto prostředníkem díky své subjektivitě. Je to ta subjektivita, která musí být zapojena jako prostředník. Subjektivita se obecně nevyskytuje žádná. Objektivní duch, jak potom třeba píše Hegel, neexistuje. Existují jen subjektivity jednotlivých lidí. To nám klade otázku. Víte, já mám takový dojem, že to je tak formulovaný, že vás to uspává, ale odpustte mi to, pak si to budeme moc konfrontovat. Já mám ten dojem, že jenom jí nadformulují všechno, co to tady Honza říkal, všechny ty otázky. Co to znamená, že člověk je schopen smysl konstituovat i ve světě dálností? Člověk agregáty může uspůsobovat k tomu, aby byli nositelí z tých významů, ať už užitkových, anebo sdělovacích třeba. Člověk může z agregátů pořídit stůl a židle, které mají určitou funkci. Je to něco docela jiného, když třeba nahodile najde medvěd nějakej mrloch, že nějakou jeskyní a usídlí se tam. Proti tomu člověk je schopen si postavit dům a dát tomu jistý smysl. A za druhé je schopen něco narejsovat na zeď jeskyně, namalovat na kus březový kůry nebo něco takového. Udělat nějaké uzlíky na provázku. Ono to něco znamená. Je schopen uspůsobit realitu tak, že to nese význam. To je takový rozdíl mezi ptákem, který staví hnízdo a člověkem, který zapracuje. Protoho ptáka to má význam jenom v našich očích. On o tom nic neví. On to neorganizuje. On ty svý akce nerozvravuje. To všechno dělá mimo děky. Vedem čím si čemu nerozumí. Význam skutečný, i když to vypadá a je to skutečně užitečný, tak ten význam u toho chybí. Ten význam v tom nahlédne bytost, která je schopna subjektivity, tedy člověk. Jde o to, že člověk jediný je schopen organizovat kolem sebe skutečnost. To jsou ty agregace. Organizovat tak, že to nese nějaký význam. Že to má své místo v určitém rozvrhu, v určitém plánu, který je nahlédnutelný. A on to chce. A ten plán neplní mimoděky. On se tím plánem řídí. Je to jakejsi projekt, který provádí realizm. A teď vzniká tedy otázka, jak dochází vůbec k tomu přechodu od člověka nedějného nebo předdějného k člověku dějnému. My jsme si to postavili antropologicky. Tedy nemůžeme předpokládat, že člověk tady je. My se musíme tázat, jak k tomu došlo, že člověk tady je. Kde se ten člověk bere? A tenhle přechod od člověka nedějného nebo předdějného k člověku dějnému není náhlý, to není žádný přeskok, nějaké věvění absolutná, nějaký okamžitej zábles, který něco způsobí, nikdyž je to přechod postupný a dokonce velmi pomalý. Podle toho, s čím to měříme. Měříme-li to s lidským životem velice pomalý, krajně pomalý. V jistém nepřesném smyslu lze tenhle přechod označit jako dějný. Proč již v důrazní nepřesném? Protože, a teď jsme tady, nechme tuto otázku vyset. V jistém nepřesném smyslu vrátíme si k tomu, proč nepřesném. Smyslem, významem, funkcí tohoto přechodného období je ustavení konstituce dějného člověka. To je z člověka jako dějné bytosti. Ale vlastní dějny začínají teprve s dějným člověkem. Protože všechny dějné události, jsme si řekli, se nutně musí být nutně prostředkovány subjektivitou. A tedy tu otázku, kdy se člověk stává bytostí skutku dějno, je třeba podrobit vláštnou zkoumání. To nemůžeme jen tak vydefinovat. Nemůžeme jen tak halabala takým šikovným způsobem nahodit, odpálit. To je potřeba už přeskoumat. A právě tak musíme podrobit zvláštnímu zkoumání, jaká je povaha v období té lidské prehistorie. Jak o ní třeba mluví Marx. Vy jste vám známo, že Marx si představoval, že to, v čem my dnes žijeme, že to je vlastně lidská prehistoria, a že teprve, až se člověk stane všech ekonomických sil, kterými dosud je vlečen, až se stane jich pánem, až se osvobodí od svého otroctví, od své závislosti na rozvoji výrobních sil a výrobních prostředků, výrobních poměrů, teprve vkročí do dějin. Všechno to, co se v marxismu učí, jak rozhodující silo v dějinách, jak ekonomie, to všechno nepochopení Marxe, protože to je absolútně něco, co je podle Marxe charakteristické pro období prehistorie lidské. Skutečná historie nastává tam, kde člověk už ve vleku těch ekonomických zákonitostí nebude ním, až bude jimi vládnout, tak jako vládne třeba parostroj. Prostředky bude ho pánem a bude si volit své cíle nezávisle na těchto prostředcích, na těchto nástrojích. Celá ekonomie se stane nástrojem, pouhým nástrojem v jeho ruku. To je určitý koncept rozdílu mezi prehistorií a historií. Toto je v přechodném období, kde člověk už není pouhou přírodní bytostí, ale ještě není dějnou bytostí. Je to období, kdy se něco podstatného stává. Přesto to ještě nejsou plné dějny. Mimochodem, to je strašně zajímavá záležitost, protože když se nezabejval filozofií celý život, nebož vlastně pořádně jenom vmádí, tak mnoho věcí není dořešeno a my se můžeme jenom domnívat, jak bych si bejval představovat ty dějny skutečné. Máme mnoho důvodů, proč se domnívat, že ty skutečné dějny si budeme představovat naprosto nedějně. Paralela byla učíněna dávno a mnohokrát se to zopakovává, že celéto schéma Marksovu je určitou adaptací a transkripcí schématu křesťanského, kde po blíže neurčené době života v ráji je člověk vyhnán z ráje. Mark zříká vyhnán z prvobítně pospolné společnosti. Je vyhnán, protože se dopustil přestupku říchu, první řích. Podle Markse to je, jsou pro mě vlastnictví. Ve chvíli, kdy člověk o něčem řekl, to je méně, tak byl vyhnán z ráje. Prostě přestal žít tím původním nějakým způsobem, který je all right. A dostává se do vleku čehosi, člověka korumpující důsledky. Tenhle koncept se snesl s tou evoluční myšlenkou, která proniká marxismem, to je taková kluvězní věc, která je v rozporu s některými jinými tezemi, například s toho Inglesovou knížečkou o poličení v opice a tak dále. Poličení v opice hraje rozhodující roli práce nikoliv souprávné vlastnictví. Byl nakloněn si myslet, že v tom ráji člověk byl v opice. Proto byl bez říchů. A dopustil se teda. Je tady jakési interme, jakési meziobdobí, kdy soukromé vlastnictví páchá další a další zla, až to dojde tak daleko, že jediná zpasa je, že se slouší soukromých vlastnictví. To hlavní zlo, který je způsobený soukromým vlastnictvím, je rozdělení lidí na třídy. Na ty, který mají, který nemají. To má historické všelijaké peripety, společenskoekonomické formace, tam to nehraje, protože je to modelováno na příkladu Evropy a ještě jenom určité části Evropy a neplatí to pro ostatní svět, že jsou s tím problémy, ale to na tom nám teď nezáleží. Určité peripety, které vyústí ve vytvoření takové třídy, která už nemá zájem na tom upevnit své panci nebo získat nadvládu a upevnit si ji, mý brž má jediné přání, jediný zájem, zrušit třídní rozdělení vůbec. To třídní rozdělení kdysi neexistovalo a my jsme tedy smusli to zrušení vrátit společnost k tomu stavu na začátku. Jenom s některými změnami. To je na vyšší úrovni. Všechno to, co tady mezi tím v tom období zla vzniklo, je rozděleno na to, co je pozitivní, co je negativní. Negativní se likviduje a pozitivní je zařazeno do toho. Čili takové mimoekonomické zlo, jako je třeba hlad, se tam nebude vyskytovat. Když to tam někde trájí, se snad ten hlad vyskytoval, kdyby nahalu došlo k přednožení, že mal úrody nebo něco takového. Tady to bude zařízeno. Takový vylepšenej ráj. Co to znamená? Na začátku ráj, na konci to je, co je vynětost dějiny. Ty dějiny, skuteční dějiny, jsou právě to mezidoví. Tak to pochopil Hegel, když interpretoval křesťanství. Tenhle ten křesťanský vzorec. A ten vůbec jak si to odličtil celý. Člověk tady je jenom čímsi na okraji. Tím podstatním, co se v dějinách děje, je, že se uvědomuje světovej duch. Na začátku ten duch je u sebe. Je sám sebe. Ale není pro sebe. Ještě si sebe neuvědomuje. Aby si sebe mohl uvědomit, potřebuje něco proti sobě. To je vynikající postřeh. Víme, že když by malý títě vyrůstal bez protěžku, bez nějaké lidské osoby, takže nikdy se nestane z toho dítěte skutečný člověk. Člověk bude těžce deprimovaný. Těžce takovým způsobem, že to, o čem se běžně mluví, jako o deprivaci, to je ještě furt člověk. Prostě by se vůbec nevyvinulo v člověka. Aby se to dítě mohlo vyvinout, člověka potřebuje protějšek. U Hegla jsem to skončil, že jsem říkal, že tam vlastně taky dějiny jsou jakýmsi intermecem mezi duchem, který je Ánzich, kde se většinou nic neděje, a duchem, který je Fjörzig, a zase se nic neděje. A Hegla, jakousím mezihrou mezi dvěma věčnostmi. Do jisté míry se to stejně představovali teda křesťani pod vlivem všem antické filozofie, že tedy doba v ráji je doba jakási nedějiná a doba královstvím božím po posledním soudu je opět nedějiná a dějiny, že to jsou vlastně dějiny říchů. Toto byl jakási pokleslost ovlivněná tím konceptem antickým řeckým, že teda pravá skutečnost, že neměná. I když to nikdy nebylo dovozeno do posledních detailů. Ten Adam tam různý věci podnikal, kromě toho, že zežral to jabko na konec a v tom ráji na konci v tom království boží se taky něco podniká, zpívá se ho sama a tak podobně. A dá se říct, že to je jednota tezis antivezis a syntezis? U Hegla jo, ale samozřejmě to je tam. U Marxe řekněme taky, ale u Marxe je tam zase ta analogie, že tady je potřeba messiáše, tak tam hraje roli právě ta jediná třída, která nemá zájem na tom se upevnit jako třída, která se obětuje jako třída pro všechny a tím zlikviduje to zlo. A to je právě proletariat a ten představuje toho messiáše. No ale opět, přinejmen čím je podezřelý, jestli opravdu ty vlastní dějiny, jak Marx říká, jestli vlastně nejsou nedějiny. Je to přinejmen čím otevřený. No a v tom našem smyslu, v tom našem přístupu je jasný, nemáme nic takového na mysli. Ty skutečné dějiny jsou nějak svázány s dějiným člověkem a o těch předdějinách, o té prehistorii hovoříme jenom jako o období, kdy se z člověka nedějiného stává člověk dějiný. To je určité období, žádný skok, žádný nálej a jenom o tomhletom období mluvíme jako o období předdějin. Methodicky je pro nás tohleto období strašně důležitý, až tam se vyjevějí některé souvislosti, které pak už zůstávají zakryté v tom období vyslovené dějin. Tak proto jsme si tohoto odlišili. Není to tedy žádná analogie k Hegelovi nebo k Marxovi tohle. My to myslíme jinak. Jak to se ještě časem budeme mít možnost, to si upřesníme. Řekli jsme si, že jak otázka, jak se člověk dostává.