Filosofie a krize II (vnitřní krize filosofie)
| raw | audio ◆ bytový seminář, česky, vznik: 21. 12. 1981

Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
tedy zakotvenosti, ale možná toho aktu zakotvení. Co to totiž je? Zakotvenost. Orientovanost celého života. To asi není možná bez jakéhose aktu zakotvení. Aktu orientování. A to není žádná jednotlivá aktivita, jednotlivý akt, jednotlivý čin. To je něco odlišného. A filozofia toto musí tematizovat. My jsme se dostali teď na té úrovni dějinnosti k tématu, který nás poněkud překvapuje. Teda překvapuje. Překvapuje mnohé. Ale ten přístup je novej. My jsme si o tom už něco říkali, ale z téhle strany tenhle detail je skutečně novej. Totiž základní akt lidského života nebo základní akt orientování lidského života představuje jakousi výjimku pronikavě se lišící od jiných lidských aktivit. Každá akce, jak jsme o ní dosud hovořili, má svůj předmět, k němu šmíří ve svém zvněšňování. Tím předmětem může být buď reálná věc, nebo ideální předmět, jako je třeba triuelník, jako obreze zbrojení. Může jim být proces, jenom tedy věc, jako stůl, židle a tak. A může být proces třeba událost, dění vůbec a tak dále. Může jim být také jiná akce, jak jsme si řekli, ale tady existuje akce, která nemíří ven žádnému předmětu, která nemíří ani dovnitř k žádnému předmětu, jako dělá reflexe. Takže tady vždycky k něčemu předmětnému míří, vždycky. Tedy nemíří navenek ani do světa kolem, ani navenek do světa těch předmětů, těch míněných předmětů. To znamená, je to akce, která nemá žádný svůj předmět před sebou, která k němu tedy neproniká, aby se ho chopila. Níblž, která má úplně jinej charakter než všecky ostatní akce. Právě v tomhle. No a tím končím, je jediná akce, je jediná akce, já bych tady měl skončit skutečně, ale já, jak to víte, musíte taky něco přemýšlet, takže tady byste byli jen napjatí, je jediná akce, která neproniká před sebe, níblž, jaksi pod sebe, která nemíří k ničemu, co už je tu, níblž k tomu, co není tu, která neproniká k minulosti, k tomu, co minulo, níblž k tomu, co ještě nepřišlo, k budoucnosti. A tahle ta jediná akce, odedávna, to je asi od takových tři tisíc let, nebo o něco málo víc než tři tisíc let, nese jméno Víra. A ještě to jméno není tak zcela staré, jak bylo řečeno. Ta akce, akce neakce, je starší než to jméno. Její odhalování, objevování, prosazování má svou historii. No a pro tento seminář je to sice trochu novinka se tím zabejvat, ale pro několik z vás, když jste už absolvovali něco předtím, tak to celkem nový není. Ale my jsme museli prorazit jakousi cestu ve svým postupu myšlenkovým k tomuhle tomu jevu, kterým se také budeme muset v příštích večerech zabejvat. Tak to je vše. ... ... To zprávě, že jsou osvětleny pravdou a ukazujou se jako odlišní od... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s2.flac
====================
Některé celé reflexy, jejiš jednou částí je ta otevřenost vek Stasis. Reflexe sama o sobě je něco, co sice působí neobyčejně sugestivní silou na člověka, ale co si žádá určitýho řádu, určitý řehole. Člověk se musí naučit reflektovat. To není jen tak prostě si nechávat napadnout něco a pouštět si teda myšlenky na špacír. Reflexy je potřeba sevřít jakýmsi řádem, naučit se to udělat z toho, co si metodický. No a tohle to předpokládá, nebo v sobě zahrnuje, že se naučí taky určitým způsobem se vždycky zarazit, připomenout si, že má reflexe, nesmí být nikdy překřikování, jenom prosazování jakési myšlenky, kterou já mám. Níblžže musím mít někde svou hranici, přes kterou já přejdu tak, že si nechám říct něco o svém přístupu, o všech svojich myšlenkách, o svojich ženěk a tak dále. Čili já se musím napočit, si připomínat, že myšlení je něco, co musí někdy taky najít svou prstu, co musí umlknout. To je věc, která mně může samozřejmě přijít, se mně zmocnit, ale jenom někdy. A já když poznám, o co jde, tak si to musím připomínat. Tímhle jsem myslel ritualizace, že modlitba musí být ritualizována, nemáli vždy znovu upadat do trivialit a banalit, což vidíme třeba v takovejch probuzeneckejch kruzích, kdy existuje takovéto společné modlení, kdy jedna paní vstane a pomodlí se a dále ten pán vstane a pomodlí se. Každej tam prostě tak nějak artikuluje jakési svý vnitřní city a na jedné straně je to stereotypizované a je na tak nízký úrovni, že to odpuzuje. Na první poslech to může ještě zaznít něco tu a tam, a když to člověk každou neděli slyší, já už vždycky tam tata až paní jako třetí nebo štatá vstane a teď tam prostě pronese něco, co nemá hlavu ani k patu pořádně, co potom úplně prahne po ritualizovaném modlitbě, po takové modlitbě, na kterou si někdo dal práci, kterou připravil a jiný to sebral s jinýma takovýma dobře udělanýma modlitbama. Takže je to tak, jak si už to má takovou formu, že člověk se na to může spolehnout a teď se identifikuje s tou modlitbou. To není to už vždycky jenom nebezpečí takového kolovráčení, že už je to ta jednou zaběhání, že je to stejná modlitba a tak dále. Prostě ta úroveň, takový tý jakoby kontingentní modlitby situační, takovýho prostýho věřícího, má tendenci nesmírně upadnout. Takže ritualizace je v jistém smyslu taková záchrana před upadkem. Proto já jsem kdysi měl, to bylo v Úslých, jsem byl pozván s různýma několika lidma na takový kulatý stůl, to byl o liturgii. Došlo k značnému takové překvapenosti mejch spolubratří, který najednou tam slyšeli, že já jsem jim řekl několik řelých slov o liturgii. Ačkoliv jsem nejenom protesta, ale spíš kalvínskýho zaměření než lutérský. Takže ta liturgie měla být z gruntu cizí, ale ono opravdu jsou důvody, proč si trošku hlídat úroveň liturgickou, poněvadž jinak je to takový divný umatlan, časem nesnesitelný, ty pindy. Člověk je vyburcován z nějakého soustředění, z nějaké meditace, je úplně vyhnán do mrazu, poněvadž ten puk domácího modlitevního zemi je už takový nezvládnutelný. Ale my musíme zároveň vědět, že v té ritualizaci to není žádné východisko. Konec konců rozhodující je, aby každej, když by se modlil, zašel do pokojíka svého a nemodlil se na nárožích. Tady jde jenom o to, že na těch nárožích tam to poslouchají lidi a člověk musí mít ohledy k těm lidem, který to poslouchají. Když už se na těch nárožích modlíme, to je v dané situaci, ty nároží jsou v chrámech, tak musíme mít ohledy k těm, kterým to poslouchají. Já jsem přesvědčen, že i to nejubožejší žvanění, abych se teď vyjádřil theisticky, jenom pro stručnost a zjednodušení. Prostě tomu pánu bohu to asi nevidíš někdo, takže pán žvan dá, pokud to myslím příkladně. Ale ty lidi, jak to mají snášet? Takže, když jsem mluvil pro ritualizaci, tak jsem myslel tohleto. Ne, že bych v tom byl nějaký zvlášť, jako záslužnej, ale že prostě se nedá svítit, že když někdo chce hrát na klavír, tak musí ritualizovat pohyby svých prstů. A když chce někdo reflektovat, tak musí ritualizovat pohyby svých mysle. A když chce se potvírat vůči pravdě, tak musí ritualizovat aspoň jakési předpoklady toho. To je, že si musí čas od času připomenout, že už by konečně mohl přestať kecat, a taky poslouchat, co říká ta pravda, což teď stáhnu na sebe a určitě přestanu. Ještě mám otázka v tvojím pojití, jak jsi tady říkal, že tady je notace o sladčinu, že to je konečně jen ten morální závazek, ale že je to poníká existence filozofa. To je tvůj postulat, a jak jsi říkal, nevím, Marshaller nebo někdo, jak říkal, já jenom ukazuju, ale nemusím to jako šít, že jo, několik těch volkařů. Filozofie by neexistovala, nebo jako ty, chceš v tom svým postulátu tyhlety vystrčit, tyhlety filozofy, kde není ta jednota s sladčinou. Já teda s tím Schellerem hluboce nesouhlasím. Ne v tom smyslu, že bych si myslel, že jsem na tom líp než ten Scheller. Ale v žádném případě bych nepoužil toho jeho argumentu o té výbluby. To myslím, že je nefér. Že člověk nedostojí tomu, čemu by měl, o tom ho poučuje filozofie každým dnem. Ale říkat z toho, že vykroutí cestoho tímto způsobem, myslím, že je filozoficky nelegitím. Nebo přesně řečeno, že je nefilozofické. Bylo teda, zase trošku musíme chápat, že ten Scheller byl v nouzi a že každý vtip mu umožnil tu situaci trošku odlehčit. To byl trapas první příde. A tak to zase nesmíme brát tak vážně, jako nějaký filozofé má, na který je postavení jeho knížka. Je to anegdota, všem o slabosti filozofově. A tak, když ty filozofové právě si ten Max Scheller přebíhal s toho katolického poměrně dogmatického otevření a pak se zase vracel, tak jak třeba ten mladý Scheller cítí Scheller, tak když má tam ty konverze, nebo ne konverze, když má tedy tu zeměnu nějak usmíšlený, tak jak pak tam tu podmínku existence, jak pak tam nedat. Jo, já myslím, že to by se prokázalo. Ten Scheller to je velmi pozorůhodný myslitel a vyniká svým neobyčejným bystrozrkem a svou obrovskou orientací v konkrétních, detailních, morálních situacích. To je jeden z největších morálních myslitelů nebo etických myslitelů našeho století. Jeho analýzy jsou nepřekonatelný snad, a v každém případě nepřekonaný. A bylo by chybou, kdyby někdo Schellera maloval podle té anegdoty. Scheller má některé jiné nedostatky, to nemá dost smysl pro hledání, pro orientaci, důslednou orientaci nebo důsledné hledání velkých nosných myšlenek. Zvláštným způsobem, jakmile se dostává na obecnější rovinu, tak poklesá do takových zjednodušení. Prostě začíná být takovej nepřesnej nebo nehlubokej. Jakmile se pokouší mu nějaký širší záběr, tak je to na úkor hloubky. To je taková zvláštní věc. On dovede být nesmírně hlubokej v detailech. On skutečně vidí do morálních struktůr v daných situacích. Vidí perfektně. Jeho analýzy jsou skutečně vynikající. Jakmile se pokouší, bohužel my ho tady dost dobře neznáme, sice ty váhy jsou vybraný líp, ale jsou tedy texty, které jsou ještě o několik třít lepší. A to postavení člověka v kosmu, mně se osobně zdá, že je to knížka, která vůbec nemusela překládat do češtiny, poněvadž spíš dělá Shellerovi ostudu. To ukazuje slabiny Shellerovi, kdežto jeho sílu to neukazuje. Sheller je velká postava právě díky jeden z mála velkých etiků tohoto století. Ty etiky, co byly napsané v tomto století, to stojí teda ve směs za pendrek. Klucešně to je jedna z nejzanedbávanějších nebo spíš řečeno z nejzaostalejších oblastí filozofické tematyky. Ty moderní etiky stojí opravdu za pendrek. To je hrozně jedna za druhou. Proti tomu je to úplně světlo. To, aby člověk se choval podle toho, co říká. Je to něco, co zakladá a umožňuje vůbec filozofu. Umožňuje a zapadá. A když jsme mluvili o integritě, a uváděli jsme si ty neintegrovaný filozofy, tak tam se řeklo, že u člověka, u kterého není v pořádku život, není integrovaný, tak jeho filozofie je narušená. Ale je to filozofie. Filozofie se mluví o tom, když to umožňuje a zakladá filozofii. A když třeba takový Marx, ten nejednal podle toho, co říká. A přesto je to filozofie. Protože tady dáváš do konfrontace dvě věci, které jenom zdánlivě jsou v rozporu. Kdyby jenom život, který je neporušeně integrovaný, umožňoval filozofovat, tak by filozofie neexistovala vůbec. Takže takovej život není. Ale mně šlo o to, že je něco jiného, jestliže život je spoluformován, je základně formován jakous jakous zakotveností, která mu dává alespoň možnost jisté integrity. Proti níž se ten život může rovinovat, odchylovat a tak dále. Ale je to jako jakási linie, od které se odchyluje. A je něco jiného, když lidské život takovou zakotvenosti vůbec nemá. A pokud jí nemá, tak ta filozofie není možná. Pokud jí má a provinuje se proti tomu, tak ta filozofie mu ty přestupky nutně odhalí a nutí ho, pokud tu orienteci má, aby se jich vyvarovával. On si je uvědomuje ve světle té filozofie jako něco, co nemá bejt a ta filozofie sama ho vede k tomu, aby ukazuje mu, že to tak nejde. I ta chyba potom je nějak integrována do toho života jakožto chyba. Když to u toho, kdo orientován není, tak tam zůstává nevyjasněný, co je chyba a co je v pořádku. Mně teď to není jasné, co je to orientování, protože ten Max byl orientovaný nebo život. To je určitej problém. Byl orientovaný a byl nedostatečně orientovaný. Samozřejmě, že to není buď anebo, to jsou vždycky taková ta země nikoho nebo prostě přesně řečeno ty přechody jakýsi. Mně se zdá, že Marx měl velké předpoklady k tomu, bejt velkým filozofem a že se jim nestal, protože byl malej člověk. On byl dost velkej člověk. A že veškerého selhání, že je tohodle původu. A že to je selhání, který způsobuje, že taky i filozoficky selhává. Nejenom životně, ale i filozoficky. Což neznamená, že u něj nenajdeme filozofii. Ale ta filozofie nasazuje a nevykrestalizuje. Nepřinese výsledek. Z Marxe je možno se učit z jednotlivých myšlenek, z jednotlivých nápadů, ale tam, kde se on pokouší to sevřít do něčeho, tak už to přestává ve filozofii. A když se mu podařilo to nějak sevřít, tak vypad z té filozofické roviny a zpad úplně do té ideologické. Čili té filozofie instatu moriendi nebo instatu descendendi. Ještě ještě takový detail, když si nám tady vypíšel, čímž jim se zabírá, jak už to zvláštní akce vyjší od filozofii, vůbec nemám vlastně říkat akce. Vůbec nemám vlastně akce. Co jí povšímá? Já jsem, jestli jsi si povšímá, tak jsem neřekl slovo akce, ale mluvil jsem akt. Ano, akt. Aktů zpíjejí. Jediná akce, která... Ale tato akce nevěří ve vnitři. Ano. Přešel jsi na akci. Dobře, no. No i pivo, to byl takový průlep. Myslím, že to ještě se tvoří. To je poslední výkřik. Můžete říct, že to je špatně, ale to je jediný akt. No, tím bych si nepomohl moc jenom rozlišit termíny. To zase není nic jasného. Nemůžeš říct, že je jediný akt, protože je děky. No, hlejte se, to jsou věci, ke kterými se vrátíme ještě. Tak desátá hodina, přece na celé. www.hradeckesluzby.cz