Rozhovor o Lévinasovi („Bez identity")
| raw | audio ◆ bytový seminář, česky, vznik: 28. 2. 1982

Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Takže když se ptáš, co to je lidská identita, tedy předpokládaš, že něco takového jako lidská identita existuje. Že to je skutečný. Už to samo je jakási pozice, protože to nic samozřejmě není. Taky jsou směry, které to popírají. Jedním z významných současných směrů, který popírají identitu, v tomto smyslu, je strukturalismus. Ale i některý klasičtější myslitele, a my jsme tady, já nevím, kdo se z vás na to pamatuje, když jsme někdy na začátku tohohle semináře, já nevím, myslím, že to bylo ještě tenkrát v tom osmdesátém, před prázdníma, anebo když takhle po prázdnínách, tak jsme se zabejvali jeden večer k Kierkegórem. Pamatujete si na to Nemoc k smrti? Na začátku tam je výklad, pozorůvhodnej Kierkegóru výklad, já to jenom tak stručně připomenu. Bůh, stvořitel a stvoření skutečnosti. A mezi těmi stvořenými skutečnostmi není nic takového, jako člověk, jak tomu dnes rozumíme. Nýbrž je tam jakási možnost předpoklad člověka. Protože člověk je jako subjekt, se ustavuje teprve v tom okamžiku, když tu svou svázanost se stvořitelem narušuje, kdy jí přerve, a začne se vztahovat místo k svému stvořiteli, se začne vztahovat sám k sobě. A tohle je ta Nemoc k smrti, že se začne vztahovat sám k sobě. Ale čím je člověk? To není to, co se vztahuje sámo k sobě. Nýbrž to je ten vztah. Původně to byl ten vztah k stvořiteli. Nyní je to vztah k sobě. Čili ten vztah ke stvořiteli se začne vztahovat sám k sobě a tím se ruší jako vztah ke stvořiteli. To je Nemoc k smrti. A touto nemocí musí projít každý skutečný subjekt. A je to Nemoc k smrti, protože tím, že přeruší svou vázanost nebo svůj vztah ke stvořiteli, tak sám sebe likviduje. Sám sebe odsuzuje. Je to tedy Nemoc k smrti. Ale v tou nemocí musí každej projít. A jak se může stát, když každý lidský subjekt musí projít, jak se to může stát, že teda ta smrt nezvítězí? Jedině dalším aktem ze strany stvořitele. Aktem milosti. To je ta teologická struktura, nebo ta teologická verze, s které lze vypreporovat určité pojetí subjektů, které je nesmírně významný filozoficky, protože je postaveno proti německý idealistický tradici, a zejména teda proti Hegelovi. Hegel prohlásil, že všech základních chybů, všech základních chybů filozofie byla v tom, že subjekt chápala jako substanci. Ale naopak substanci je třeba chápat jako subjekt. To řekl Hegel. Jinak, jinými slovy, teď jsem to řekl trošku jako jednu z tezí vo Feuerbachovi. A tohle to, ta Hegelova teze, že substanci je třeba chápat jako subjekt, tuhle tu tezi Hegel proved, konkrétně ve fenomenologii ducha, tím, že za tu substanci světových dějin označil světoducha. Weltgeist. No ale Tom Kierkegaard nesežral a tvrdí, že to ještě furt jenom fikce, že tady rozhodující je subjekt lidskej, tam na tom se to musí ukázat, ne na Weltgeistu, a že subjekt lidskej se vztahuje k tomu Weltgeistu, teda přiroženo do teologie k Bohu, jinak než že by byl jenom hlásnou troubou světového ducha. Jak si to představoval Hegel? Hegel měl za to, že ten světovej duch na začátku je einzig, ale není fürzig, je osobný, není pro sebe a ty dějiny potřebuje k tomu, aby sám se uvědomil, aby svým vědomím byl schopen stáhnout sám k sobě. A to nemůže udělat sám hned, jenom tou oklikou přes světové dějiny a konkrétně přes lidské subjekty v světové dějinach, nebo nejkonkrétně přes geniálního filozofa, to je opravdu přes Hegla. Heglovi se světoduch uvědomil, přišel k sobě. Takže dějiny můžou skončit, poněvadž vykonali svý, a světoduch je nyní tím, čím byl, ale je uvědomněn. To není jenom einzig, ale je taky fürzig, čili ein und fürzig. Tak tohleto schéma Hegel odhazuje, protože se mu zdá, že to beit fürzig, že vlastně je jakási epifenomen, je to cosi nadstavebnýho, nebo s marxisticky řečeno. Ten světoduch sám je stejnej na začátku i na konci a rozdíl je tady jenom to vědomí sebe. A proti tomu tam rozvíjí Kierkegaard ten svůj koncept, že nic takového jako ten základ světoduch einzig v té lidské podobě není. Že tady je pouze stvořenost vztahu k Bohu, který se narušuje tím, že se místo k Bohu začne vztahovat sám k sobě. Čili dochází ke vztahování vztahu k Bohu k sobě. Takže tam je úplně škrtnutá ta substance, která definitivně, i když Hegel tvrdí, že substanci je třeba vzít jako subjekt, tak si domnívá, že to stačí, když řekne, že ta poslední světová substance je světovej duch. Kierkegaard namítá, když je stejnej na začátku i na konci, tak stojí pod tím všim, a to je právě substance, to, co stojí pod tou změnou, nikoliv, tady je jenom změna. Subjekt je jenom změna. A je to změna vztahu k Bohu ve vztahu k sobě. A to znamená k smrti, k likvidaci, s který existuje jakési vysvobození tím, že znovu tady dochází k tomu oslovení a vytažení z té smrti. No, na tom je teda, to jsme se teda, já to, myslím, nemarně jsem to říkal, poněvadž Markéta u toho byla a Jana. Nemýlíme se, já nemyslím, jste tady tenkrát byl, ale tak asi nebyl. Tak jenom dvě, takže to neškodilo. To připomenou, to jsme tenkrát dělali právě proto, že to bylo důležité, jim jsme se pak zabývali systematicky a to byla dobrá taková přístupová cesta. A teď se vracím na základě tohohle, se vracím k tý otázce tý identity. Pro Kierkegaara, z jiných důvodů a na jiným základě, neexistuje taky identita ve smyslu toho, co zůstává, co přetrvává. A formuluje problém identity jiného druhu, neidentity téhož s tým. Problém identity různosti. Člověk, kdy se narodí, narodí se jako dítě, roste, stárne, po jistý strán se stále méně schopnej, ale po jiný stráně má čím dál víc zkušeností, stále se mění, ale je jeden. Čím to je? Není to tím, co trvá od začátku do konce. Kdybychom našli to, co je společný dítěti, mladíku nebo děvčeti, dospělýmu muži nebo ženě, starci stařeně a mrtvole, nebo umírajícímu, tak kdybychom našli vůbec něco takového, tak to v žádném případě nebude ten člověk. Tedy identita chápaná jiným způsobem. A k této linii jsem uved toho Kierkegora, protože tady o něm vůbec nebude zmínka, která je velice zatížena tou ztrátou subjektu. A hodně se to diskutuje. Když tady byl Ricker, tak já mu řekl, o čem tady mluvíme. A Ricker na to navázal, jako kdyby pokračoval náš seminář, ale vzal si téma, my jsme zrovna tenkrát se mluvili o subjektu, a on si vzal téma ztráty subjektu v moderní filozofii. Je to velmi analogická věc s tímhletím. Takže co to je lidská identita? V žádném případě to není identita matematická ve smyslu matematickým. V žádném smyslu to není identita ve smyslu toho, čemu řeční filozofé říkali arché, to je to, co trvá uprostřed změn. Trvá uprostřed změn, z čeho věci vznikají a do čeho zase zanikají, jak to jeden starý filozof formuloval. Tedy identita je problém. Je možno kritizovat moderní myšlení, a to není jenom filozofické myšlení, jak odborní vědecké myšlení, tak zejména atmosféra, kulturní povědomí. Proto všechno je charakteristická stráta identity. Proto tam taky Levinas mluví o... V knížce, která je nazvaná Humanismus druhého člověka, že mluví o problému identity. Uvidíme, na čem on zakládá možnost identity. Ale chtít na začátku hned vědět, co to je identita, to je ten problém, kterým se máme dělat. Myslím, že je to mojí aplikace nebo vlastní zkušenost. Já jsem na tom teda dost zahořel. Protože v mým profesie se týká identifikace, co se dělá. A když by se teda pořádně vědělo, jestli se to identita. Průšli jim právě žáci, kteří dělá tyto identifikace na biologických objektech. To jsem teda skutečně tady právě s tím zahořel, protože když ten člověk dělá třeba na nějaký korný potenciál, je to prostě, že si to jako namodelováte, jako matematicky. Nějaký třeba jméninární nebo jméninský. Protože vlastně neví, co je identita. Neví, co to má se mát, protože to něco se vypísá ve vědni a vlastně nedá se najít vůbec nějaká hranice. Třeba i empirická zhrada je těžko najít v zvětě, kdy ten subjekt nebo objekt zůstává identitou, nebo ne, že jsou takový krají meze. Prostě třeba i tak, že se to nevydrží a udrží něco. To se povádá úplně jiná. Dá se teda považovat, že třeba to už není identický s tím, co bylo. Právě říkám, že se to snažilo nějak i filozoficky dát pohromady a ukázalo se to zatím jako strašně těžko řešit. Což by se zdálo nasvětšovat tomu, že je daleko jednodušší si se zabejívat tou otázkou na rovině lidský než na rovinách podlidských. To bylo také rozstřih, že se filozofii a medicíně převzali z identikačních metod. Člověk třeba identifikuje kotel, a to znamená využít jeho charakteristiky. Kotel dá se pořádat tím samou identitou. Když se zajíte metody, které se začnou opěkovat v těch vědách, je to ale naprosto nezbytné, že patří k světově proslaveným pokusům třepání oplodněným vajíčkem mořské ježovky ve skumavce, co prováděl Dríž. Dosáhl to, já nevím, po druhém rýhování, se mu podařilo roztřepat tu mořskou ježovku, ten zárodek, roztřepat tak, že dostal od sebe všechny ty čtyři buňky, které tam byly, které představovali ten moment. A teď došlo k pozoruhodné věci, že všechny ty čtyři buňky, které dostal takhle mechanicky od sebe, dorostly ve čtyři úplný mořské ježovky. A na základě toho Dríž tam předpokládal jakousi řídící silu vytáhní, že na tomhle pokusu taky založili celou koncepci holisti, že smát se další a pro nás je to kuriózní potud, že tady vlastně jedna mořská ježovka se rozdělila ve čtyři, které byly s tou původní identický, které byly identické sami se sebou, pažmělí, ten genotyp, jak se tomu říká, ta genetická informace, ty chromozomy, geny, tam byly naprosto identické, to byly pravý štyrčata, tak říkajíc. A přesto byly čtyry. Tedy je tady ta identifikace neobyčejně zkomplikovaná. Ty čtyři jsou navzájem identické, v jistém smyslu, ale jsou čtyři, takže nejsou identické. Přísně za to, identické nemůžou být dvě věci. Identická může být jenom věc sama se sebou. To je tradiční pojetí identity. Je to ve filozofii stará tradice už z dobu Herakleita, který prohlásil, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky. A jeho žák, jehož jméno si nespomínám, ho kritizoval a řekl, že do téže řeky nelze vstoupit ani jednou. Nespomínáte si kdo? No, už moc dlouho jsem o tom... Ale to je fuk, věc je tady. Tam ten problém je, že identita, reálná identita je vyloučená věc. Neexistuje, všechno se mění, a tudíž identita skutečná není možná. Ani identita se sebou, poněvadž dochází k té změně, něco je a v nejbližším okamžiku už je to jinak. Identita není možná. Ale to je velmi takovej zjednodušenej smysl ty identity, daleko takovej nosnější, méně vyhraněnej. Koncept je, vlastně to není koncept, to až doletečně se stalo konceptem, ale je to taková akordivná realita, daleko dřív než povědomí identity, bylo povědomí identifikace. A to celý mýtus, mytický člověk, je charakterizovaný tím, že se ve své existenci cítí ohrožen právě budoucností, která umožňuje, aby něco se stalo něčím jiným, aby se to zjinačilo. A jestliže já tu jsem a v příští chvíli může dojít ke zjinačení, tak to znamená, že já tady nemusím bejt, můžu spadnout do té bezenné propasti možnosti čahokoliv. A jediná záchrana z této povážlivé lability je identifikace s pravzorem. Takže ta identifikace není převážně psychologická, jak byla v mýtu, když se člověk ve svým vědomí nořil do nějakého božského dění a identifikoval se s herojem nebo bohem, božským aktem. Čistě se vžíval do toho. Dnes ve vědě to není vžívání, nibyž to je identifikace na úrovni pojmového myšlení. Ale jináč ten trend je naprosto analogický. Ale tohle je původní, ta identifikace. Identita to už právě je jakási hypostáze toho metafizického myšlení, které to všechno chtělo do pojmů zastrkat. A asi na první to velkolepě udělal Platón v té říši Idei. I když už sám pojem Arché, nebo Rhizomat, pojem Počátku a Kořenů je předchůdcem toho pojmu většiných ideí. Mě to teď trošku uniklo, připomeňte mě. Jo, to byla ta identita v té říši živých bytostí Dríž. Tam nám se ukazuje, že my můžeme néli ty čtyři mořské ježovky identifikovat. Protože to jenom v takovém přeneseném smyslu je to jedna. Původně to byla jedna. Mohla to být jedna. Kdyby ten Dríž netřepal tou zkumavkou s tím oplodněným vajíčkem, tak by z toho byla jedna ježovka. Ale ta jedna ježovka tady vlastně není, když jsou čtyři. Takže ta původní jedna, s kterou ty čtyři jsou identicky, to tady vlastně není. Ta identifikace je tady taková zvláštní. Ty čtyři skutečné ježovky se identifikují s tou jedinou neskutečnou. Co to znamená? No a teď, i když mluvíme o té identitě těch čtyř, tak nepochybně by se ukázalo, že různýma drobnýma nepravidelnostmi ve vývoji dochází přece jenom k jistým diferencím, takže oni nejsou identicky. Nejenom, že jsou čtyři, a tudíž každá například jinde v prostoru a tím pádem nemůžou být totožní, ale že tam budou i jistý vývojový odchylky a tak dále. Nebo přinejmenším můžou být. My jste čtyrech, vybereme jednu a dáme do jiného prostředí a ona se vyvíjet jinak. A už bude jiná. A přesto v ní zůstává něco, co ječiní jednou z těch čtyř, které jsou v fuzovkách identicky. Tedy ta identita tady je už zřejmě relativizována. Je to identita co do genetické výbavy, ale už to není identita co do životních zkušeností nebo životní adaptace a tak dále. Čiže ten problém je už na té biologické rovině velmi zkomplikován proti tomu, jak si to představovali teda archaičtí lidé nebo jak si to představoval Herakleitos a jeho žák. Je to mnohem komplikovanější. Tím spíš to bude ještě komplikovanější u člověka, který k té identitě, jak se ukáže, potřebuje ne jenom nějaké přichýlení k nějakému ideálu, k nějakému pravzoru. Nýbrž potřebuje třeba uznání druhého. Člověk se stává sám sebou tím, že druhými je jako takový uznán. Tohle je velmi zajímavá záležitost, která právě umožnila Kierkegaardovi to dotáhnout tak daleko, že základem identity lidského subjektu učinil zachráněnýho... Subjekt se stává subjektem teprve, když se vztáhne k sobě, ale jako identický, nebo ve své identitě je zachráněn teprve dalším aktem ze strany Boží. To znamená tím, že je Bohem za ten subjekt uznán. To je velice podstatná záležitost. Tím jsme se dostali do roviny, která přesahuje dost značně tu biologickou. Ono ovšem i v biologické. Pes se identifikuje sám se sebou, když někde ucejtí kočku a začne jí pronásledovat. Prostě mezi psem a kočkou je odvěkej spor. Je to zápas, je to válka. Teď máte doma malého psa a malého kočku, vychováváte je spolu a oni se nervou. Pojďte si na sebe zvykli. Vlastně ten pes ztratil kus výidentity. On tu svou identitu v tom smyslu, jak jsme ji ovšem vymezili, najde teprve vůči cizím kočkám, ale vůči tím doma nějak nenajde tu identitu. A nebo najde jinou identitu. Některý se spřátelil s kočkou. To je jiná identita. Tam je to u zvířataština také zajímavě důležité, zcela jinak je to u lidí. Ale jak to je, to musíme se dostat k věci. Já bych si chtěl vrátit konkrétně na některé věci v tom textu. Ten Levinas zde na začátku podává obraz těch humanitních věd a obraz, jak humanitní vědy vidí potom otevřenost, jak ji vidí Heidegger. A potom on sám zavádí svůj pojem otevřenosti. Mě tam nejasné některé věci, když tam užívá třeba pojmů subjektivity, pojmů pravdy, ale pak tam zavádí taky pojem interiority. Na základě toho on mluví o vystoupení člověka ze sebe a potom o návratu na zpátek člověkovi. A ta otázka toho návratu je pro něj dost důležitá, pro Levinase. Na které on staví, protože on tam v té pasáži je hned na začátku, kdy se zaobírá otázkou cizoty u Heideggera, kde chce ukázat, že pro Heideggera ta metafyzika znamenala, že člověk si byl cizí. Bylo to celé prováděno v zapomenutí na bytí a teď v rozpomenutí nebo ukázání bytí. On chce ukázat, že by u Heideggera mohlo dojít k návratu člověka. On chce ukázat, že člověk už nebyl cizí ve světě. On chce ukázat, že ta cizota člověka není v té zapomenutosti bytí, ale je v něčem jiném. A to něco jiné potom on vidí v té odpovědnosti člověka za druhé. A to právě on ukazuje, že když ten člověk se k sobě navrací, tak ten jeho návrat k sobě je právě přerušovan, je odkláněn, ten návrat je narušovan právě do odpovědností k těm druhým lidem. On tu odpovědnost klade jako něco, co zakládá esence bytí. Jo, je to tak možno říct? My nejsme zvyklí vůbec bytnost používat, takže nikdo si pod tím nic ne... Je to něco, co má jistý průběh. Na základě té odpovědnosti, té zranitelnosti, nebo citlivosti, jak on o tom hovoří, tak o tom říká, že to zakládá bytí, a o tom taktož hovoří, že to zakládá potom pravdivost. Ale pro mě je právě otázka vůbec, ta citlivost a zranitelnost je pro něj něco, co není bytím, co se z toho bytí vysvlékalo a stává se jiným bytím. Ne, že by to bylo nebytí, ale je to úplně něco jiného. A ono také na jednom místě říká, že není důležité, že se nemusíme zabývat tím, jak člověk nabírá na sebe tu odpovědnost a jak ji ztrácí, jak se jí zbavuje té odpovědnosti. Ale je mně potom otázka, je teda ta odpovědnost dána všem lidem, je jim dána stejnou měrou, takže tu otázku musím klást úplně radikálně jinak, než tak, jak ji kládu teď. Když je to teda skoro jiné bytí. Jak tu otázku potom po té upřímnosti toho člověka, po té odpovědnosti za ty druhé, kde se teda ta odpovědnost tomu člověku bere? On tam říká, že než vůbec se něco uskuteční, tím je zde ta odpovědnost. Co to je za jinou kvalitu? Že to je vymezeno oproti tomu bytí, že to je jiné bytí? To jo, ale nějak ještě blíž k tomu jsem se nedostal v tom textu. Vy jste to teď řekl trochu moc. Můžeme teda jít krok za krokem. Ale když to budeme schrnovat... Tak nejdříve můžeme začít tím, jak on se vymezuje vůči těm humanitním vědám a vůči tomu Heidegrovi. Na tom je to postavené asi. Protože z toho on potom vychází. A tam, co teda bylo nejasné? Tam vystupuje taktéž pojem subjektivity. Subjektivita subjektu. On se staví vůči subjektivitě u Heidegra a sám jakoby potom se téhle subjektivity držel. Protože pro něj ta subjektivita toho subjektu má potom jistým způsobem znamenat vztah k subjektivitě. Má potom jistým způsobem znamenat vztah k té jisté odpovědnosti. Ano, to je pravda, ale je to strašně velkej skrad a nenaglíží se to. Proč subjektivita má vztah k odpovědnosti? Tam u toho Heidegra, když se hovoří o otevřenosti, tak se tam hovoří o otevřenosti vůči bytí. Že to vědomí se může otevřít, že člověk je nějak bytostně zakořeněn v bytí a že jedně tou extází, tedy tou jistou otevřeností se s tím bytím může setkat. Jo, to je jeden případ. To hovoří o tom Heidegra. Což je teda otázka subjektivity. To záleží na tom, v jakém smyslu o té subjektivitě hovořím. Je jasný, že třeba šutr se nemůže otevřít. Ale už třeba zvíře se, ne ve smyslu Heidegra, ale už zvíře se může otevřít. To je, když si přinesete domů nějakého opeřence malého, nebo psa, nebo kočku, nebo něco takového, tak než si zvykne to zvíře, tak je velice nervózní a neví jak, že zvířate jsou nakloněnější člověku, že třeba pes si zvykne velmi rychle, a tohle jsou jiný, třeba lasička si velmi obtížně zvyká a zejména nemá ráda, že ještě noví lidi, který chodí a tak. Ta otevřenost je už u zvířat. Jaký je rozdíl? Záleží na tom, v jakém smyslu. Heidegger by to nepřipustil. Ale my přece víme, že to zvíře se nechová vůči svýmu pánovi jinak, než vůči nějakýmu cizinci na základě nějakých fyziologií. To chování má v sobě jisté rysy subjektivnosti. Protože na tom pánovi totiž není nic tak zvláštního, co by ho odlišovalo od toho cizince, leč to, že ten pes se s ním dobře důvěrně zná. A to je teda subjektivní záležitost. Subjektivní záležitost toho pána a subjektivní záležitost toho psa. V takovém běžném smyslu. To je subjektivní záležitost, když mluvím o tom, co to je subjektivní. To nestačí jen tak říct. Je potřeba vymezit, v jakém smyslu o té subjektivitě mluvíme. Mně se zdá, že u Heideggera je ta otevřenost chápána a personálně. A že to kritizuje Levina tím, že ta základní otevřenost člověka je jen personální. Že neexistuje žádná možná otevřenost vůči bytí, pokud tím vehiklem nebo cestou, kdyby se to představilo, kdyby se to přijalo, dokonce Levina s to bytí samovod odmítá, ale kdyby to přijalo, tak i tam žádná otevřenost vůči bytí není možná, leč přes druhého člověka, to je personální otevřenost. Personální moje otevřenost vůči druhému personálnímu. To je asi ten rozdíl v té otevřenosti. Ale... Jako když se tam mluví o těch humanitních vědách, tak tam především teda já aspoň to tak chápu, ono je to tak dost komplikovaně řečeno, ale mně se zdá, že tam je poukazováno na to, co celkem je známo už, co se stalo tématem filozofického uvažování už nejmín dvěstě let, možná díl. Totiž, že... Nebo třeba u nás to bylo tématem, znova se to stalo tématem té polemiky v konce 50. a začátku 60. let mezi marxistama, kteří se orientovali na pozitivismu, a marxistama, kteří se orientovali na antropologii. Představitelé tomu byl kosík. Ta argumentace těch antropologů byla, že člověk ani ve vědě, ani ve filozofii nebyl brán jako subjekt, ale že se z něj furt dělal objekt. Že byl tedy redukován na pouhý objekt. To je ten základní... Čili aplikováno vůbec na humanitní vědy, že humanitní vědy, které daleko víc pracují s porozuměním, než vědy přírodní, tak se vyznačují takovou základní neschopností porozumět člověku jako tomu druhému, ani jako tomu třetímu. To je asi teda... ten tenor, ty levínové kritiky těch humanitních věd, takzvaných. No, co to znamená? Je to určitá, podle levín, takže to máme sklonňovat správně, by to Están neměl pejt, ale asi lepší to bude používat česky. Podle levína se ta otevřenost, která je nezbytná, je ve... spočívá v té orientaci na člověka jakožto člověka, jakožto subjekt, jakožto já, jako druhé já. A nikoliv, když jsme tady měli tenkrát toho Thomasa Nigla, a přednášel o tom objektivním já, tak to je přesně to, co by bylo terčem nejprudší kritiky Levinasovi, poněvadž to, objektivní já není žádný já, by řekl. No, ale teď ale nevím, kdybyste na... No, ještě prvně co, takže u toho Heideggera to musí být, že u toho Heideggera se člověk může otevřít, ale ještě to závisí potom na něčem jiném, jestli ho to osloví nebo ne. Kdyžto ten Levinas má tady otevřenost v uči druhému, že to nezávisí na něčem... No, to neříká, že to nezávisí. Ty jste našel někdy, že říká? Ne. Jenom o tom nemluví, ale ne, že by to popíral, že to nezávisí. Pak samozřejmě, jako správný žid, musí respektovat, že teda já, moje i já toho druhého jsou stvoření a že vlastně jak já moje, tak já toho druhého konec konců stojí a padá s já Boží. Čili vůbec nemůžete mu imputovat, jenom on si myslí, že se to dá opsat, aniž by se rekurovalo tak daleko. Čili v tom, o čem mluví, to je ta kritika ztráty identity a důraz na to, že ta identita je potřebná, že se nesmí dojít tak daleko, aby se vytratila, tak opsat tuhletu krizi a tu potřebu je možný, aniž by se rekurovalo teda nějakým těm náboženským hypotézám. Ano, takže on jde ještě na zpátek někam, on jde ještě před nějaké předuvědomování si a právě v tom před on chce založit právě ten svůj vztah v určitom druhému. Ale... Jo, jak si tohle... Jo, on tam o tom říká, jako kdyby už to v té subjektivitě bylo. Jo, je to tedy už... Ano, to je ono. Jestli dobře rozumím, to je... Jestli to má každý tedy, jestli to může nějakým způsobem mluvit, nebo jak to teda ten člověk má? No, tak to já vím, jak on, tedy, aby tam si museli najít příslušní partie vůbec.

====================
s1.flac
====================
Moc nebude smysl, protože když bych si to představil na převodě a počuval, že to bude o reální skutečnosti, tak to je doprostá. A ta vystavovánost toho, ten kruhlým, znamená jim, že je vydanej na pospas. No, to je přesně tak, co myslím. To znamená, když budu mít zlýho otce, jo, tak já vlastně musím žít jím. Nemůžu mu zdorovat, prostě budu pasivní. Nemáš ho plést. Bude žít jedině on, já mohu žít, protože já jsem tak vystavěn, že prostě bude jedině on. A tomu jako se připadá, že to jako... No, to je skutečný úpadek, tato věta je jediná pravdivá, která tam je. To se nedá brámit, já si vím, co tím je myšleno, ale jak je to tady prostě řečeno, a to je řečeno, je tady ještě jinde. Ne, to neříkej, že to je myšleno jinak, než je to řečeno. Ne, ale jinde to vede jedině takovému logickému úsledku. Už si to mluvíme, do úsledku, tak to tak jední díčem může k tomu dát. No, on tam pobože právě o té upřímnosti, kdy říká, že to je upřímnost, že je být vydán. Odhalit se bez obrany. Já se teda nechám, ať se mnou vláč, kdo chce, jak chce. Věší mě za nohy, za ruce. No, jsme měli říct něco na obhajovu, totiž to je to, co teď jste formulovali, tak to je takovej spíš argument ad hominem, že emocionální, nikoli racionální. Je to odmítnutí něčeho na základě vyhnání té tezy do jakéhosi extrému vníž se jeví jako nesmysl. Je to vysloveně zlý otec, a já vůči něm mohu. No, já jsem to vůčiňal takhle. Ale víte, ono jde o to, že třeba vztah vůči druhému člověku, třeba klasické, je to v přátelství, je to v lásce. Je to, co vyžaduje jakousi vydanost. Člověk se opravdu vydá, odhodí ulitu, dá se k druhému k dispozici a stává se zranitelný. Ten, kdo chce si pojistit svou nezranitelnost, tak není schopen navázat s tím druhým. Ten skutečnej přátelskej vztah nebo vztah lásky, nebo prostě takový důvěrnej, hlubokej vztah s druhým člověkem, nemůže navázat, když se neodváží toho rizika, že ten druhý toho zneužije nějakým způsobem, že to nepřijme. Prostě když se nevydá v šanc, tak jaksi sám ze své strany zamezí, aby k tomu skutečnému lidskému vztahu došlo. Na tom něco hluboce pravdivého je. Samozřejmě, že si člověk vybírá, vydává se v šanc každý. To je tím názvám. To by tam měl mít zdůraznil taky. To je jasný, že člověk se musí být až natolik upřímný, aby s tím druhým člověkem, který je s ním schopen, být na stejné úrovni. Ale jak je to s člověkem, který odmítá tuto upřímnost a staví se vůči němu úplně jinak? Počkej, ještě nebudu být její. Zůstaneme u toho člověka, který je vztah upřímnej náklonnosti u přítela. Tak i v tom případě tohle nestačí. Protože to byla možná potřeba. Je, ale je jako šafaránu. Protože jinak, co to je za přátelství? Exiperi říká, že přítel pro něj znamená určité hledisko. Přítel je pro něj důležitý právě tím, že mluví o tamtaď, odkaď mluví. Zrovna tak zase on vyžaduje po příteli, aby zdal především místo, odkud hovoří on. Jedině tak ten přítel je schopný mu něco dát. No a jestliže tedy já se tomu druhému otevřu, dám se mu v šanc. To můžu udělat teda, jestliže chci navázat vztah, ale tím pro něj nic nemůžu znamenat. Já pro něj můžu něco znamenat a být pro něj přínost. Jedině teda, že jsem sama sebou. To je můj... Takže on by mohl mít pravdu opravdu v takových okamžicích vyhraněnejch, ale ani když jde o přátelství, tak to nestačí. To přece o tom jsme už tady mluvili, že on právě v té slověství dokonce ještě byl důvod toho. Ten druhej přede ode mě očekává, že se o mě může opřít. Když kdybych já celou svou bytostí se proměnil v otevřenost vůči němu, tak se o mě neopře, to do mě šplnkne a domočálo. To je myslím naprosto. Nemyslím, že on tu odpovědnost nikoli jako nějak něco dost běžného, něco velice vzácného, výjimečného, vyhraněného. On někde na jiným místě mluví, že ho předtváří trpícíma nebo něco takového. Ale jestli to není jen tak běžná jakýkoliv stav. Uči krvýmu. Podobně jako Heideggra, že to jsou taky velice výjimečné stavy, na kterých zakládá hrozně moc. Možná, že tady ta odpovědnost, i když třeba množství z nás v životě nezažili, které potom půjdu po zřebu, ale nicméně její možnost v jisté situaci, že může vzniknout, mu vlastně ho bude k výjimečnímu. Nevím, jestli to... Já určitě se domnívám té, že to tady má na mysli, protože to tak vyhrocoje, že to vypadá, při tom, že to člověk čté, takže potom dojde třeba... Vážně, že dojde takový emocionální odmětnutí, protože člověk se cítí v té chvíli vlastně ohořený. Jak se dá tady umětnět se na ten příklad. Ale přesto... Umím vám, že tady právě, i když jde o vyhrocení, že jde o pojmenování nějaký vyhrocený situaci vůbec, tak musí být nějak zkonkretizovaná. Není možný jen to udělat přesně to samé, co se vytýká třeba tomu Eligrovi, tady v tom textu, kde se jen zabývá výtím a nevím čím všim. A najednou mu tady se dostává to tý samý, která opatří pólu, tý samý pozice, že vymezí nějakou vůbecnou místo, který nazývá teda subjektivitou subjektu. A dokonce potom tady ne, že to úplně vymezí, ale ještě to tady tak nějak ohraničuje, tím, že tady prostě mluví, že to dovede do tý jaksovity, do toho vlastního pak. To je teda najít nějaký kriteria, kdy teda chci nechat dát packu a ji vrátit. Nebo ji dát třeba jít první. Já to tady trošku lokalizuju. Protože on tady vlastně vystavuje podle mě morální prostředné bomboetiku, i když jí chceš založit tak nějak trochu jinak, já to tady jako cítím. Já nevím, já to jako nemám právě, nezapomeň už říkat. Prostě. To se nemělo číst jako etický nebo morálistní text. Tam říká prostě podměřované žádnými závazky, on to dokonce zdůraznuje, že jo. To je čistě filozofický text, který v jakýchsi situacích na nich staví. Taky Heideggrovi nevytíká metodu, jemu vytíká ston, že si vybrali jen co jsi a zapomněl na něco jiného. Heideggrová metoda je taky, že si vybírá vyhraněnou situaci a na ní staví nějakou ontologii, třeba nebo něco takového, ale vůbec se nevyjadřuje k tomu, jestli ta situace je potřebná, nepotřebná, má být, máme jí vyhranávat, nemáme, nebo tak. Takže tady bych taky řekl, že to vůbec se nemá chápat, že člověk má se snažit být odpovědný za dluhý. To se čistě říká, že jsou situace, kdy člověk cítí odpovědnost za dluhé a že z tohoto cítění si bychom si měli všimnout a co z toho všeho může vyplynout. To je ten zážitek, možná že máme zážitek každý z nás, třeba v malém, ale jakýsi najednou nutkavého pocitu odpovědnosti za dluhého, kterou třeba selžem, že to nic neudělám, ale že vznikl ten pocit. Čili ne odpovědnost jako čin, ale odpovědnost jako volání jakési, které není moje rozhodnutí, jestli jsem volán, nebo nejsem volán, to je moje rozhodnutí až teprve, jestli to volání jak na ně odpovím. Já bych se chtěla poptat, pro levina se je správně, když člověk má identitu, nebo když ji nemá. Vyrošující. Tak by to mělo správným, jestli byl vůbec v kategorii správnosti, nesprávnosti, ale co mě září námo za sobou, na rozdíl od růzy z rozpadu identity, o kterých se často mluví, tady je to právě trochu naopak, že člověk musí vypadnout ze své identity, aby mohl být odpovědný. Tím je toho odpovědnostní, trochu tu identitu nahošuje, ale že to tudíž řekneme dobře. Takže když říká jedinečnost bez interiority, já bez počinutí v sobě, rukojmí všech, takže říká všech a žádný jenom trpící. Odvrácený od sebe v každém pohybu svého návratu k sobě člověk bez identity. Tak to je tak, jak to má být. Člověka je třeba myslet na základě jeho postavení, či vystavení rukojmího, které, jako ti druzí, nepatří ke stejnému druhu jako já, neboť já jsem za ně zodpovědný. A přitom se neopírám o jejich odpovědnost, která by jim dovolila mne zastoupit, neboť i za jejich odpovědnost sem konec konců a především odpovědným já. No, takže... Ani s tém smyslem. To není pravda. Ten text ukazuje něco jiného. Ale on říká, že vlastně to, co my považujeme za identitetu, tak to běžný, právě to takovéto jáství, to žádná právě identita není. Ale proti tomu? Proti tomu je právě ta práva identita to, přes ty druhé. Ano, a pro? A v jakém to je smyslu? To je vlastně... On tam vyzývá ta otevřenost luči druhýmu, to je krok k identifikaci s tím druhým. Čili ta identita, kterou on jako považuje za... za... za pravou, na rozdíl od ty falešní, to je identita neshodného. Jo, tam... kousek nad tím svobodný člověk, jo? Tak ten konec minulýho... To je shodnost identického. Ano, rozdíl zejdící mnou a sebou, nezhodnost identického, tato nestejnost, znamená západní netlohostejnost lučí lidem. On tady, on tady jak si tu identitu vidí, v tom pravěm smyslu, vidí úplně opačně než ta tradice tu identitu chápe, že? Je to nikoli identifikace se sebou, než identifikace s tím druhým. Já bych právě v té identitě ještě měla teda jeden dotaz na konci té první katatoliky, nebo jak to tam dá říkat, poslední na konci ty jedničky, na konci té jedničky, úplný konec. Jako když on chápe identitu, tu správnou identitu, jako identitu neshodného, tak na konci této kapitolky se ptá, jestli hlava sama identita snad bude třeba hledat smysl ve světě bezlidských, ve světě, který nefalšuje identitu významu. Tak co teda identita významuje? A ještě ve světě bezlidských to teda. To je taky identita neshodného? Asi jo, protože co to je, já nevím, teda teď fantazíruji, ale co to je význam? Něco má význam, když se vztahuje k něčemu, co je něčím jiným. Co má význam? Třeba slovo má význam tím, že se nevztahuje k tomu slovu slovo, nebo že se vztahuje k něčemu, co není slovem. Co není slovem slovo. Slovem bez slovo. Ať by jsi zbral příklady ze světa bezlidských stop, to je žádný slovo. No tak třeba tam význam má třeba bouře pro buřňáka nebo pro kormorán. Začneš? No, a co je ta identita významu? Neschodnost je, že pro každého to znamená něco. Identita významu spočívá v tom, že se to nesoustředí všechno do jednoho. Identita významu spočívá v tom, že se to soustředí do něčeho jiného. Co kámo? Význam. Význam. Význam soustředíš, když ho zaostříš na něco, co je něco jiného než ten význam. K čemu ten význam ukazuje? A jak se tato identita falšuje potom ve světě s lidskými stopami? Falšuje se tím, že se ta zaměřenost třeba předstírá, že se na něco poukazuje a ve skutečnosti se poukazuje na něco jiného. Právě v tom lidským světě dochází právě k těm rozporům, právě řeče pramen nedorozumění, lépe řeče mluva je pramen nedorozumění. A tak podobně. Mimochodem ale, když četla tak těsně předtím než si začala číst, tak tam je já je někdo jiný. To je právě ta identita v jeho smyslu. Já je skutečně někdo jiný. A ještě navíc ta věta předtím, že interiorita nebyla docela uvnitř. Takže, ten druhý. Navážu na tohleto, já jsem dost uvažoval o tom, proč mám takový ty negativní, takřka pejorativní formulace ve věci, která by se dala vyjádřit neobyčejně, ale pozitivně. Já jsem vždycky měl takovou tendenci, pro naše to znáte, člověk je bytost, která není jenom tím, čím je. To neříká nic jiného, než to, co je tady úplně. Jenomže mě nikdy vůbec nenapadlo, že když člověk bytostně je mimo sebe, je před sebou, smíří k něčemu, čím ještě není, že bych jinak zvlášť zúrazněl, že tím sám sebe likviduje. To je to pravda do jistý míry. A je to zvláštní takový masochistický rás tý formulace, že jemu je daleko důležitější, že člověk sám sebe potlačuje, že pracuje na zhoršení svého úpadku, že je neschopen se usebrat, hromadit, že je neschopen ty pět bytím, s takovým odporem to říká, že je to non-essence člověka. Možná méně než nic. A furt zúrazně to, co nechává člověk ze sebou. Ale to není on. Člověk je někdo jiný, než to, co nechává ze sebou. Proč mluvit o tom úpadku, když člověka se ten úpadek tolik netejká, protože on je přece tam, kde ten úpadek není. Nyní bych řekl naopak, kde to roste, když člověk upředu. A není to reální? Teda na to, předtím na toho Heideggera na těch hromaditních vědí hlavně. A právě na základě toho, ten z toho potom může provádět ty negativní kroky. Protože ty jsou nějak vymezené a on se jich chce zbavit právě. A jinak se dále může dostat. Toho obhajujete tak, jako musíme ho chápat. Má to svý psychologický pozadní. To je nepůvodství. No jak to? A když se chci někam dostat, tady něco mám, tak abych já se z toho dostal, tak já to musím znegovat. A musím ukázat, jakým způsobem to můžu negovat. A tím pádem tohle s tou negací, která tady je, jakoby skoro zakořeněná, která je tady dana, že to tak je, tak abych já si toho zbavil, tak já to musím na těch místech znegovat, abych se dostal dál. Tady situuje to třeba obnoušňovat tak, že ten prejč s oblibou říká, že člověk odchází, je na odchodu, pomíní. Proč tam není, když to je žit? Proč tam není, že s oblibou říká, že vychází, že vyráží kupředu, že není na odchodu, ale že je na pochodu, ne pomíní, vím, že stává se. To je prvotím, čím bych měl. Víš, proč nemůže? Protože když mluvíš o tom, že člověk vystupuje za sebe, tak ten úpadek tě nezajímá, zajímá tě, teda kam jde. Jenomže on jde k tomu druhýmu. On nemůže, kdyby to dotak tak běžně, že se člověk stává tím druhým. A toho nemůže udělat. Takže jediný, co mu tam zbyde z toho já, je ten úpadek. Tak tím se musí zabývat. To je naprosto přesné vysvětlení, ale to je zároveň vyvrcholení té kritiky. No to jo. Protože ve chvíli, kdy jsem na odchodu, kdy pomíjím, kdy odcházím, kdy prostě zhoršuju svůj úpadek, tak přestávám bejt blžný tomu druhýmu. Pro toho druhého jsem důležitý ne proto, že propadám do úpadku, že zhoršuju svůj úpadek. Níbrž, že z toho úpadku dělám krok někam, co i jemu může být něčemu dobrý. Jak může být tomu ubohýmu, k vůči němuž mám odpovědnost na prvním místě, protože on rozlišuje, že to jsou právě tí, kteří jsou tím, kteří dostoje s kým řekl uražení a ponížení, že tak jaký smysl, jaký užitek, jakou pomoc toho ten uraženej a poníženej má, když já když jsem schopen se usebrat a něco pro něj udělat. Protože když já pro něj něco udělám, co je pro něj význávného, tak já se stávám novým člověkem. Já se teprve stávám tím, kým bych má. Když upadám jenom, když to zdůrazuji jenom ten úpadek, když jenom sám sebe zapírám. K čemu jsem dobrý? Tam je nějakej takovej ten... Já jsem tady to myslel, když jsem vysvěstil, že to je takovou složitost, když to myslí druhým světkům, že je to pasivní. Ale je prostě domývat se, že jestliže tento krok kritický udělal, tak to dostavil, že by se chtělo nějak vhrábat nebo něbrat toho úpadku, ale spíš, aby to vysvěstilo paradoxně, že dochází situaci, která na první pohled... Bez běžnýho pohledu vypadá jako úpadek. A proto to tady ironicky nebo paradoxně formuluje. Aby vyniklo, že to vlastně v důležitosti žádný úpadek není. Že v tom je ten krok. Protože ten krok uděláte prvé, když přestanou se na sebe, egoisticky budu se zajímat teď sám o sebe. Že tam právě si uvědomím, že úpadkem je to, že lpím na sobě. Že to je vlastně ten úpadek. A pak pokupitelně už jde pokročenej. A pojďte tady jednatými formulemi, na čem to doložíte? To je těžký. Z toho cítím jako stylisticky. Tak toho zachraňujeme. Ale je to tam tak? Je to tam bojznačně. Protože já jsem se vystavil k tomu, jak si taky negativně jsem takhle bral. Ale přesto jsem měl... Já jsem tě nejak musel říct, že je to určitý problém, že je to asi bojznačnost. Já jsem říkal, že to takhle, když to takhle byste to domysleli, já to jsem myslel, že takhle on úplně myslí. Bral bych to, jedině jako, protože to dělá paradoxní formulu. Že vystavím prostě nějaký paradox, aby vynikla v tom zvláštní světle toho paradoxu, kterou skutečnost míní dál. Jedině tak lze to brát, a když to tam vidím, já to tam cítím, že když to vemu, když to vemu ten kůříček vytršeně a budu se s tím zabývat, tak to jistě takhle vypadá. Ale když to vemu vztahu vcelku, to je celý ten text, tak je evidentní, že o tomhle tady může být víc řeč, protože on v celém textu jde nebo upadne právě pod to vystoupení. To může být těm druhým. Takhle se rozumíme. Já bych to viděl dost podobně a mám mysl, že jedna z věcí, která by se měla vytvořit, je to, že tady mícha s jazykem, není oné, že s poetický, ale takový, když se používají v paradoxech a obrazech a schválně se používají slova jako ne na výstě, aby byl čtenář trknut a něco si uvědomil. Když se říká upřímnost sleka a upřímnost samou, takových věcí je takových jako mnoho, kdy se on zdá nevít paradoxy. Umírám životem, to se vymýšlím, když se klatou opozita jako k tomu, čím víc jsem, tím víc se méně. Tato věta, kterou jsem si teď vymyslel, lze, považuji za normální větu, v jakém jsi textu, a teď se můžeme bavívat tím, co se ti vlastně chtělo říct, ale nelze ji analyzovat jako linguisticky, jako větu, nebo něco takového. Čili, já mám posvědčení, že tady řada těch vět nejde číst doslova, ale spíš tímto způsobem a bohužel ale ne všechny. Některé jsou tam toho prvního druhu a to víc máte než to. Řada lidí, kteří mají námětky po těch levinach sobě, mají právě námětky toho typu, že to nejde číst. Nebo ne tak, že říká nesmysl, ale že to neříká hezky. Přičem už já mám rád takovou paradoxní řeč, ale asi se musí dodořevat určitá rovina toho stylu nebo něco takového. A nesmí se to zase moc koupit na jedno. Když je ve třech větách sedmná z paradoxů, tak to už je v tom řek která úplně ztrátí. No ono ještě na potržení toho, co tady říkali Jirka. Ono to tady tak jakoby trochu bylo. Na té straně šest, ten odstavec je to prakticky, když hovoří ve trojice o té otevřenosti. Když tam hovoří o tom třetí významu otevřenosti. Tak tam na konci toho ostase zase asi šestřátku říká. Předtím jako v té větě říká, že je cyklivost zranitelnost sama. Říká je, nespočívá její bytí právě v tom, že se z bytí vysvléká, ne že by umírá, ale proměňuje se v jiné bytí. Subjektivita subjektu, radikální pasivita člověka, do které se jinak stále pohlašuje za bytí a ve své cyklivosti vidí na tribut. Pasivita pasivnější než všechna pasivita. Zatlačena do vzájemné částice se, která nemá první pár. Já od hlavy až k patě až do mořů kostí je zranitelnost. Tak když právě tady... Tam je vzájemné. No to vzájemné. Tam je vzájemné má být. Aha. Ano. Pasivita... Vzájemné. Vzájemné částice se. Vzájemné. Vzájemné. Co ty tam máš? Vzájemné. Vzájemné. Vzájemné. Která nemá první pár. No, která nemá první pár. Vzájemné. Vzájemné. Vzájemné. Vzájemné. Stratí se první pár, stratí se podměr a pak se tím podměrem stane ten druhý. Ten druhý, ano. Ale že právě zase tady dává ten paradox. Že to není... Že to je ta pasivita pasivnější než všechna pasivita zase. A když hovořím o tom, že to je jiné než bytí. Že to je jakoby... Jak jsme si tady naznačili ten pohyb, že to jde do pasivity, ale přitom to jde do aktivity. Takže to... Jako v tom vidím to jiné bytí. Jo? Že my bychom to bytí normálně viděli jako cestu k něčemu pozitivnímu. Jo? Jako třeba... Že on vytýká tomu Heideggrově tu nějakou otevřenost dopředu, když to on jde od konce. Jo? Což je jakoby cesta na zpátek. A od toho konce on se dostává. Takže on se denej dříve na konec, ale ta cesta na konec je přitom cestou dopředu. To je to... No, ale to bych jako o bohybu nebrala. Protože když se stane pod mětem ten druhý, no tak co jsi zbytě ze mě? To tady na konci lej říká, jo? Ty si čet, že pasivita posibnější než všechno. Pasivita zatlačená do zajímavé části cese, to je první pát. A na konci tý stránky, v objedném obstave, říká zranitelnost je posledost k blížnímu, přístup k blížnímu. Je pro blížního spoza toho, že pod mětem je druhý. Pod mětem? Pod mětem. Pod mětem to je první pát. Pod mětem? Ne pod mětem, ale pod mětem. Jako to, co pod mětu je, pod něco je. Kde to je? Na šestá strana dole. Ta zranitelnost, odstav začíná zranitelnost, který zakládá takový vztah k druhému. Ne, odstave začíná zranitelnost, který zakládá takový vztah k druhému. Tak asi šest řádek dál je pro blížního spoza toho, že pod mětem je druhý. Pod mětem. Pod mětem, jo. Jo, ne pod mětem, ale pod mětem. Tak jsem to nepodařilo, no. On tady, jak jsme to teď dokusli, on tady určitě nemyslí toho, že ta ztráta sebe tím, že se zpustíš od těchto druhých, a právě, že naopak dojde ústav k tému poslouzování sebe úplně na jiný rovině. Ty, okamžitě, ty se stáváš tím pravým já. A co je to to pravý já? No pravý já. No tady vlastně dochází tý identitě, kterou vás je tady, prostě kterou zajedují. Mně se právě neví, co je to pravý já. Protože to jsem řekl já. Takže on to píš. On to píš. Právě píše. Tak ten říkal, reprodukoval a říkal tam mimo jiné, že já jsem tomu druhýmu povědovaná vším. Tak jestli, že to je to mý pravý já, že já jsem tomu druhýmu povědovaná vším, tak to teda odmítná to vzad. Ale já se domnívám, že my jsme teda určitě k tomu povolali, aby to jako mohl posoudit a domnívám se, že celý ten text, že se tady unicijí filozofická s etickou a že dochází právě někde z úraznění tý a nebo tý druhý a opravdu to je trošku jako kulář. Proto jsou ty otázky tý a nej. Protože tohle je otázka vlastně etická taky. V tom smyslu se přece do etiky patří se starat i o svoji odpovědnost nebo o sebe. Není možný prostě si jen vystavit jen druhým. Myslet přenešte jako v situaci toho brání tý odpovědnosti za toho druhýho. Takže když to takhle pocítíme, tak hned tam právě dáváme něco, co on asi třeba nechtěl. Abychom se tím zabývali jako z nějakého etického přístupu, ale stejně to tam nesugeruje. A to se mi domnívám, že tady je určitá dvojznačnost, že celý ten text, že člověk tam opravdu to vede, může slouznout do tý noviny etické při tom mnohé droho filozofickou. Je pravda, že když používá staví filozofie na terminech jako odpovědnost, která v nám pod narozením má jako jistý hodnotící aspekt, tak ten text pak bereme jako hodnotící text, který používá slov, který my považujeme za dobrá, tak si myslíme, že jim nadržuje a ono to třeba tak není vůbec. Používá jako čistě... Tady nikde není věta, kde by bylo mělo by se, měl by člověk, by měl a tak dále. Vždycky to je jako oznamovací věty. A jestli on se k tomu staví, že tak, jak to píše, že to je vlastně pozitívní něco, to je těžko z toho vykázat. Já si domnívám, že právě on to takhle určitě nechtěl, ale asi to mu neuniknul. Představujeme se na to, jestli se lidi mají vydávat, nebo nemají vydávat. Asi ne, asi potřeboval, on je věřící, že ho žit, tak asi to nemíní tak jenom jako s onskupem, ale my to nedovedeme asi vyčíst, jak to myslím. Já jsem takový skromný člověk, že když něčemu nerozumím, tak říkám, že to chybá toho, kdo to napsal. Když se to teďka ale vezme, tak on tepluje v odpovědnosti, protože tady když se k té odpovědnosti nějakým způsobem vztahuje, když třeba říká vztah k druhému, probližního druhý, takže je to míjeno trošku v jiném smyslu, než to známe my. Ale tady jako obzvlášť, že to přes důrazní, že to nesmíme tu odpovědnost brát jako, že to je něco za něco. Ta odpovědnost, ten pojem, mu slouží k vybudování nějaké té jeho filozofické stavy. Ale teď jde o to, že on se staví proti té Heideggrově, filozofické stavbě, která je, kde se člověk musí otevřít dopředu, a pak může být oslovený. Když to on něco takového tady nemá, on jde někam úplně jiná. A že tam používá toho pojmu odpovědnost, to už je pro zmatení naše. Ale v základním rozdíle si myslím, že on chce ukázat, že on má úplně jinou cestu. Jak se dobrat k něčemu, jestli to nezmejeme pozitivnější. Já si bych samozřejmě tak říšel, že to není, kdo vás napéče o sebe, ale péče i vzájemnou nás. Podle toho toho není možné, aby existoval pouze jeden člověk. Pouze jeden člověk. Teď by mě zajímalo, jak u Heideggera možné, aby existoval pouze jeden člověk. Asi obávám, že ano. Já si myslím, že jo, protože jak můžete upěknout sebe sama. Heidegger v podstatě navazuje na německý realismus. Tak vám to jasně. Jako kde by se to, jak by se to zajímalo? Každý je míňák, ale ten rozdíl právě je v tom, že je míněný jako jedna persona, nebo jak ten subjekt. Nebo opravdu, jako je to míněný jako jeden člověk. Podstata Dasein, což teda znamená člověk, je Sorge, je tato starost o sebe. Čili subjekt je, stojí a padá tím, co tady všechno i nás odmítá. Čili je to jiný pojem subjekt, nebo jinak záleženej subjekt. No to jo. I když jako všechno to je, nebo subjekt sám, máme pocit, že máme každej z nás svůj, ale nevíme, čím je to založený, jinak než tím, co nějak cítí. No ale já si dovedu sebe představit jako jedinýho. Asi jenom na chvilinku. Tady z toho vychází, že ta subjektivita subjektů by prostě nebyla, kdyby nebyl jediný subjekt. Ačkej, on neříká nutně, že ta odpovědnost za dlouhého je, že dlouhý musí být takový subjekt. Ne, to neříkám. Musí být odpovědnost za šutry taky. Ale jedně přes něj, jako by skrze něj. Šutr není dlouhý. Musí to být lidi zase, jo? Je to trošku, na to se opravdu čuvala trošku na jednostřednici, na choru relativitu, kde vlastně jako hmota nějakého tělesa vlastně je konstitutována. Celý nestřík. A čeči většině vlastně... Odstředivá síla. Na zemi by neexistovala odstředivá síla, kdyby nebyla všechny... Vlastně to má řekovat jako tohoto já, jako non-já vlastně. Taková ekvivalence toho. Ale to není nezajímavý, protože... To byl takový druhý pohled prostě, že já můžu koukat jako non-já, vlastně to non-já je to, co tady bude, když já tady nebudu. Myslíme, až v praxi, tak vlastně čím větší je člověk, nebo čím větší je osobnost, tak tím víc taková taková pocitovaná ta stráta, že pokud někdo umře a nikdo o tom neví vlastně, tak vlastně jakoby to nebylo všechno. ... Ale zajímavá to právě, že u něj, kdo tohle vynasadí, je možnost z těch jiných sobětků, a tohle i kde jako je měn jeden, a tak se umývá, kdyby to nebylo. Ne, je, je. Ne, je, je. V zásadě, že by mohl být. Nic moc by se nezměnilo, jako v něčem, no, tak... Ale... V čem je teda významnější ten levinasův pohleb na ten subjekt, než ten Heideggerův? Jak významnější? Takhle dálo by se říct, i kdyby se chtělo... V čím je přínostnější? Upozornit na něco, na co Heidegger neupozornil. Třeba by se dalo říct, že to je nějak... No, to je pravda. Ale toto neznamená, že je to nejpreciznější, je teda... Ne, o tohle to nejde. Ale já mám věc, že i v tom Heideggeroví to je ten vztah na toho člověka, skrz teda... To třeba není na něj takový úraz. No, ale tam je právě úraz ten, asi mě to... Tam je, myslím si, u toho Heideggera spoustu věcí, od 6. lety, že... Že tento, že ten úraz je vzájemný právě starost pomařské větí, ale nejen o lidi. Člověka o lidi a člověka. Prakticky o... O všechno. Starost obytí znamená teda o všechno. A týto line je tam vystojený, a to, co tam není dalený, je tady ten úraz. Je a je na člověka. Vztah teda člověka na člověku. Což je tady... Což je... Tady se to teda děje. A tím bych chtěl se říct, že by tady nebyl do toho zahrnutý i ten druhý... druhý svět teda přírodu nebo lidský. To je jako ne. Ale tady jsou prostě... Tady jsou každej zdůrazně něco jinýho, a přitom to je... Přitom je to ale to v tý jednotě. No a je pravda, jak se říká, že to naměvá v podstatě teda zdůrazně, ale domývám se, že je otázka, jestli to hlze názad opomenutím, to je jako kdyby to bylo nějakej nedostatek. Jestli to názad opomenutím. Protože si musíme přijít, asi si musí přijít do tomu, proč třeba ten Heidegger vládl důraz v té jedné větě, třeba na začátek věty je důraz, ale toho nevyhlasuje na konec věty. Takže asi tady ty přístupy musíme jak... Ty se asi musíme brát v popas. Co vedlo tomu důrazu... Já jenom mluvím, že je hodně předčasný teda... No ne, já myslím, že je hodně předčasný důrazu. Takže jste tady pro naše mikrologie. Teď naším úkolem ještě teda pro několik příštích večerů se pokusit pochopit toho Levina se co nejlépe na tom, co se tady čítá, ať už v dobrém nebo ve zlém. Tedy to, co jsme dneska už budem končit, že to, co jsme tady provedli, byla taková první přiblížení velmi nespokojivý. Teď na základu toho, co jsme tady teď diskutovali, tak se musíme pustit teď znova do čerby toho a uvidíme v klidu, když to budeme číst, uvidíme možná něco, co při tom prvním čtení jsme neviděli, protože jsme ještě nediskutovali o tom, o čem jsme tady diskutovali. Takže to možná příště budeme moci trochu vylepšit. Vy to budete moci vylepšit, já tady nebudu. A tak dále, až třeba přece jenom něco z toho levice povíme. Bylo by v každém případě spíš překážkou, kdybychom předem něco odpisovali, ať už, že jeho terminologie je málo precízní. Dobře, když je málo precízní, tak musíme ukázat, v čem není precízní, ale přesně to musíme. My tu precíznost musíme zachovat, i když on precízný není. Pokáže se, jestli náhodou, třeba ono se to jen nezdá, a on třeba je mnohem precíznější, než my ve svým kritice. A tak radši, prosím vás, nezjednodušujte, když nedělejte si předem úsudek o celkových levinasových, pokuste se chápat každou větu, kterou budete s námi číst. Pokud možná otevřeně vůčite, můžete tady třeba úplně jinak, než kdybyste to používávali. Děkujeme.

====================
s2.flac
====================
Ne, každej stejně, ale proč to potřebujeme teď rozhodnout, v jaké souvislosti? Mně se jedná právě o to, jestli tady on nechce zase stavět něco pod bytí, on o tom hovoří, že to zakládá potom tu bytnost, že to zakládá pravdivost. Takže on tady dává něco mnohem základnějšího, i když on tady právě na tomhle jednom místě hovoří o tom, že nejde o to, jak subjekt na sebe odpovědnost bere, či se z ní vyvléká, tedy nejde o subjekt konstituovaný, tam je jiný zase číslování. Jakým je to odstavcí, to je s sobou, jak to začíná? Je to v čtvrtce na konci. A však je to svobodný, jak je to svobodný? Začíná odstavec jak? Svobodný člověk je vázan na blíží. No tak tam ke konci asi šestřátku je, že tedy ta odpovědnost roztrhává esenci. A dál je, nejde o to, jak subjekt na sebe odpovědnost bere, či se z ní vyvléká, o subjekt konstituovaný, založený na sobě a pro sebe jako svobodná identita. Ale jde o subjektivitu subjektu, o jeho nelhostejnost vůči druhému, nekonečné odpovědnosti, neodměřované žádnými závazky. Kniž přijetí či odmítnutí odpovědnosti vždy už odkazuje. Jde o odpovědnost za druhé kniže odklonět pohnutím útrop, rozervávané subjektivity, pohyb návratu k sobě. Takže on tam na začátku hovoří o tom, to, co on kritizuje, tedy ten subjekt, který se nějak konstituuje. On chce ukázat, že důležitá je ta subjektivita subjektu, na níž právě jakékoliv přijetí nebo odmítnutí odpovědnosti už odkazuje. Ne, na něco jiného. Na ty závazky odkazuje odmítnutí nebo přijetí odpovědnosti. Jde o subjektivitu subjektu, o jeho nelhostejnosti. Tam je kníž, to nemůže být závazkou k těm, tam by musel být kníž přijetí. Jo, ale kníž, tam je k subjektivitě subjekt. Jo, jde o subjektivitu subjektu, kníž přijetí či odmítnutí odpovědnosti vždy už odkazuje. Jak jsi to jeno říkala? No tak to kníž, já bych tam dala kníž. Aha, tak se koukneme na ten překlad, myslím, že ten překlad bude dobrý. Mně to dává smysl, tak ale nejdřív to zkontrolujem. Počkat, ne, ne, ne, já to kníž uznala, já jsem teďka ztratila. Ženská nově odpovědnost má stejnost k subjektivitě, ale k té odpovědnosti nebo k kníž přijetí. Ano, odpovědnosti vždy jsme. A když tam je, tam není správně odstavená, protože... Je to divný. Myslím, že to já slyším, jestli si věříte. Nejspíš teda tý dalho stejnosti. Tý dalho stejnosti. No, tak tam je, určitý opravy by bylo potřebovalo učinit. Jednak je tam souvislost důvodová. Tam je, jeho nelhostejnost vůči druhému v nekonečné odpovědnosti. Tam by mělo být v odpovědnosti nekonečné, protože neodměřované žádnými závazky. Ta je jedna věc. Odpovědnosti nekonečné, protože neodměřované žádnými závazky. To ještě není k věci. na všem, že jo? Alakel, tak se to nepochybně vztahuje k odpovědnosti kníž, jo? To kníž je k odpovědnosti. No, ale pak kníž přijde týčel k odpovědnosti. No, ono se to dá, jakože, když se ta odpovědnost... Odpovědnost k odpovědnosti. Takže když přijímáme nebo odmítáme odpovědnost, tak to poukazuje k té odpovědnosti... Nekonečné. No. Neodměřované. No. No, to je... Tady neodkazuje odpovědnost k odpovědnosti. Tady nekonečná odpovědnost a... K té nekonečné odpovědnosti odkazuje přijetí či odmítnutí odpovědnosti, jo? To odpovědnosti teda... Ano. To je tady v závorce k tomu přijetí či odmítnotí, čili to je můj vztah k odpovědnosti. A teď ten můj vztah k odpovědnosti odkazuje k té skutečné odpovědnosti. Ať ji přijímám nebo odmítám. Ať je můj vztah jakýkoliv. Tak vždycky ten můj vztah nějak odkazuje k té odpovědnosti, jo? V každém tom slově se míjí něco jiného. Ta nekonečná odpovědnost, to je ta, která skutečně platí, když to tamta odpovědnost, to je tak, jak já ji přijímám či odmítám. Ale ať už ji přijímám nebo odmítám jakkoliv, tak vždycky to přijetí nebo odmítnutí na subjekt je skutečné pravé odpovědnost. To je asi smysl toho. A teď, jak to souvisí s tím, co jsi jamno namítala? No nic, já jsem to pochopila jinak. Blbě, to jsem učila. Dobře, a teď, jak to teda souvisí s tím, co vy jste tamto dala? No, to je o to, že já jsem hovořil, že to poukazuje k subjektivitě k subjektu, to odmítnutí a přijetí odpovědnosti. Á, tak to ne. No. To mě tam nebylo jako jasný, takže proto jsem to ptám, že jsem to dostávala k tomu. No. Tak to jde o to. Teď to zkusím ještě po vašem to přečíst, jestli náhodou. A víte co? Víte, možná, že máte pravdu, že by to šlo taky takhle. Možná, že to by... A co by to pak znamenalo? Protiž to jsou dodatky tam k tomu. Jde o subjektivitu subjektu. Jo, ne-diferent, co? Ne-indefinite a tedy, ne? Jak to tam jméno? Nebo stejnosti. Nebo stejnosti a tak dále. Protože a tak dále. To je dodatek. To je vzůvka. Jde o subjektivitu subjektu, kniž... Jo, myslím, že by to šlo. Kniž přijetí či odmítnutí odpovědnosti vždycky už odkazuje. Že by to přijetí odpovědnosti, přijetí či odmítnutí odpovědnosti ukazovalo k té subjektivitě subjektu. Mně není jasný, proč je tam teda to odkazuje. Protože to je projev té subjektivity, ne? Že to k tomu odkazuje. To přijetí už je subjektivita subjektu. To už je ta subjektivita. Podle něj je subjektivita odpovědnost za druhé. Že to říká o několik řádek navrch. Že lidství člověka subjektivita je odpovědnost za druhé. Asi odkazuje ve smyslu v tom smyslu, že když někdo odmítá upřímá odpovědnost, tak to musí být někdo, kdo má subjektivitu. Čili to jeho chování odkazuje na to, z čeho on vznikal. No, takže to potom ukazuje k tomu jeho pojetí subjektivita, jak tady máte navrch, že to je odpovědnost za druhé. Jestliže ovšem subjektivita je odpovědnost za druhé, tak to znamená, že ta odpovědnost nekonečná a nikoli ta přijatá nebo nepřijatá. Je to tak? Až to nemůže být. Odpovědnost za druhé ve smyslu přijetí odpovědnosti. To je, kdo by nepřijal odpovědnost za druhé, tak by nebyl subjektivní. Neměl by subjektivitu. Tak to není. Tady je subjektivita jako odpovědnost. To je ta nekonečná odpovědnost. To je ta nekonečná odpovědnost. Čili vlastně ta subjektivita je jako poslání. Odmítnutí odpovědností je totiž také nelhostejnost. Já nemusím odpovědnost přijmout. I to zamítnutí odpovědností je nelhostejnost. Ale taková negativní nelhostejnost. A totiž tady jde, jestli přijmu nebo nepřijmu odpovědnost, ale tou nelhostejností. Ale ta lhostejnost by se z toho vyrůčovala? Já nevím. Šutujeme ho stejný vůči důležitosti. Než to ten, kdo přijímá odpovědnost, a nebo byl vědomě odmítá odpovědnost. To už se nedá říct o lhostejnosti. To je to, co vás myslí. To je trošku politicky řečeno. On zdá se ne... ne... používá se ho tak, jak se mu hodí. Ale to už myslí, že odmítnutí odpovědnosti je jakýsi bolírák, že ok, to si hodně můžu znamenat. A ne jenom po stejném. A ne teď. Mně se zdá, že jistě, že ta subjektivita je tady vymezena jako odpovědnost za druhé. A jestli, že se tam po to řekne, že nejde o to, jak subjekt tu odpovědnost na sebe bere, či se z ní vyvléká, to jest o subjekt konstituovaným. Tak bych z toho vysoudil, že tedy se subjekt konstituuje tím, že tuto odpovědnost, tuto nekonečnou odpovědnost na sebe bere nebo se z ní vyvléká, tím se teprve konstituuje jako subjekt. Ale ta subjektivita sama, že je v té nekonečné odpovědnosti. Čili ne jak my obvykle chápeme, že subjekt je vybaven subjektivitou, nyní brž, že tady je subjektivita, která se eventuálně může konstituovat jako subjekt. Ne? A většinou odpovědností myslíš teda? No, to tady dávám jenom gramaticky dohromady, co tady je. Já... To by znamenalo, teda kdybych to prostě chtěl uchopit teda po svým, což může být blbě, tak, že ta subjektivita znamená jakousi výzvu, aby se subjekt konstituoval. A to takovou výzvu, na kterou ten subjekt odpovídá, ať už tak, že jí přijímá, a nebo, že se z ní vyvléká. A touto odpovědí na tu nekonečnou odpovědnost, která je pouhou výzvou, to není odpovědnost člověka. Už odpovědnost, která je uložena, teprve tou odpovědí na tuto odpovědnost, nekonečnou, subjekt konstituuje jako subjekt. No jo, ale teď je tady otázka, že... Co tady je, teda v tom subjektu, co je schopno vůbec zarejestrovat tady to len tu subjekt, který je subjekt. No to je určitej problém, ale my nemůžeme to takhle formulovat, to otázku, protože by to znamenalo, že by tady nějakej subjekt byl původně, který buď reaguje, nebo nereaguje. Ale Levinas říká, že se ten subjekt jakožto subjekt teprve konstituuje tím, že buď reaguje, nebo nereaguje. To je, že buď přijímá, nebo se vyvléká v nekonečné odpovědnosti. No tak je tady přece něco, co teď může vůbec reagovat, nebo nereagovat, ale v každém případě, buď přijímá, ale v každém případě reagovat. Než se stane tedy tím subjektem, tak něco tady je něco jiného, co nakonec musí zareagovat na to subjektivitu. A co to teda je, a jakým způsobem vůbec to mu může dojít. Těžko říct. To bychom odpovídali za něj, my to nevíme. Ale zřejmě to není člověk. To není ještě subjekt. Já vidím, že ta podoba s tím kategorém je nápadná. Ta nekonečná odpovědnost, to je to, co u Kierkegaara je ta vazba na stvořitele. A zatímco Kierkegaar jako protestant luterského zaměření trvá na tom, že člověk každopádně je říčnej, tak levinas tyhle ty tradiční dogmatický předpoklady teda nemá žádný. Čili on připouští, že člověk může buď tu odpovědnost na sebe vzít, anebo se jí, nebo se z ní vyvlékat. Kierkegaar to vůbec ne staví na nějakou rovinu morálního rozhodování, nejbrž tvrdí, že se subjekt koncituje tím, že se z té odpovědnosti vyvléká. To je z té vazby na stvořitele. Tím se stává subjektem. A že tím je ho i pso teda onemocní k smrti. A že teprve další akt ze strany ty nekonečné odpovědnosti nebo ze strany další akt té nekonečné odpovědnosti je schopen zachránit subjekt jako živej. Nepropadlej smrti. Jsou tam jasně tyhle dogmatický rozdíly, ale v podstatě struktura je to velice analogická. Právě tak jako Kierkegaard popírá subjekt ve smyslu substance, která by tam byla od začátku a ta by teprve reagovala na něco, tak podobně to dělá Leibniz. Takže tu otázku on by odmít jako nelegitímní. Co tady reaguje z Darassiju. No a my jsme to přetáhli trošičku, dáme si teď štodno, deset minut nebo štododníky přestávku. Já jsem teď neslyšel. Ty nekonečné odpovědnosti, jestli vás to teda vtáhne, že nekončí, že je neukoňčená, že se nedá říct, že prostě by byla nějak ta... Pocamcať, pocamcať. A tím teda, že ta obstanovení subjektu vlastně, že dalo by se říct tím pádem, je taky neukoňčený, že to je vlastně proces, který neustále probíhá, že i to přijetí a odmítnutí, vlastně když já něco přijmu, takže to pak už všímám pořád, že vlastně to už pak taky vytáhne komfort. Jestli to tomu nějak odporuje ta gramatika originálu, vlastně to je možný tady to tak nechápat, ale jestli tam mají nějaký časy a nějaký... Tak ještě prosím vás, která to je ta formulace? Je to právě to, co jsme se tam měli odstávat, že ta věta je na konci odstavce, že to jde o subjektivitu subjektivu a jen jako stejnou stručí budeme mít nekonečné odpovědnost. A nekonečná odpovědnost má být odměřena zároveň v závazky... A tak tedy ten... Co tam mám teda hledat? Konkrétně. No jestli to přijetí či odmítnutí, jestli to vyplikuje, to je vlastně to jako přijímat. Nebo to přijímutí a vlastně, že to je takový trvající. Že to má návaznost na to nekonečné odpovědnost, že když nekončí, že vlastně to je jako dva. Je to přijímání, je to to přijetí. Že tedy, když už jednou došlo přijetí nebo odmítnutí, takže už potom musí dokázat přijetí a odmítnutí. No, buď to jednou nebo druhým, že vlastně. A že vlastně ten subjekt, tým pádem, že na jaký zpěv by si nějak ustalovil, že prostě přijímul a tím se nějak konstitoval, ale že protože ta odpovědnost je nekonečná, tak vlastně on se ustavuje. Vlastně tam nejde ani tak o ten subjekt, ale o to ustanovování. A jde ti taky o to, jestli vůbec jednou mohlo dojít k tomu přijímutí a odmítnutí? A nebo tě jde o to, jestli ten proces je nekonečný? No, že vlastně je jeden neokončitelný. A je počát? Má nějaký začátek? To je druhá otázka. No, když je ilimité, tak nemůže mít ani začátek. To znamená, že nemá žádné límes, že nemá žádnou hranicu. Tam je nekonečná jako nelimitovaná. Ano. To má i, že nekonečná, si češtěně chápem, to je jenom jako bezkonce. No, no, tak to je jinak neohraničená. Neohraničená. Samozřejmě ta odpovědnost je neohraničená, ale neomezená. Ale jestli by pro toho člověka, jo, je neomezená tak, že na ní může, jo, jestli tam musí dojít u toho člověka k reagování na tu odpovědnost. A nebo nemusí. Jo, jestli tam dojde k nějakému tomu prvnímu bodu reakce na tu nekonečnou odpovědnost a pak dochází už stále k odpovědnosti přijímutí nebo zamítnutí. To je asi to nejhlubné nelostejnost. Nelostejnost je dána tím, když už člověk zareagoval na tu odpovědnost nekonečnou. Tak to je nehlostejnost. Ta nehlostejnost je tam míněna vzhledem k tomu, když jí nepřijímá třeba tu odpovědnost. Ale už na ní zareagoval. Ale odmítlí. Ale mějde to ten moment toho vůbec zareagování na tu nekonečnou odpovědnost. To mám pozitiv s tím zareagováním a tím nehlostejností. To ne. Ta nehlostejnost je vázaná potom už na odmítnutí. Není to pravda. Nelostejnost je tady stavená paralelně s tou subjektivitou. To je jako vysvětlování subjektivity. Ale tam je ta nehlostejnost míněna jako nehlostejnost. Jako úplně něco jiného. No to je sice pravda, ale je to vysvětlování té subjektivity. Takže ta nehlostejnost se nestahuje k tomu odmítnutí nebo přijímutí. Ta se stahuje k té nekonečné odpovědnosti. Ano. K té výzvě. Mimochodem v tom textu tady se mluví o nekonečné odpovědnosti v singuláru, kdežto tam to přijetí či odmítnutí se týká odpovědností v plurálu. Ono se tady i v tom českém někde vodobuje. Ta odpovědnost v plurálu. Přijetí či odmítnutí, jo odmítání. Ale nemůže být i odmítnutí všeho. Kříží či odmítání. Když se to překladat a rozhodnout na singuláru, tak to dáme. Ale čistě jenom, abychom věděli, že tady skutečně je rozlišená nekonečná nebo ta neomezená neohraničená odpovědnost a pak řada odpovědností. Jednotlivé odpovědnosti. Ano, pak by bylo. Ne. Kniž, protože to se týká té subjektivitě. Subjektivit je od subjektu, jo? Ano, ano, ano. Kdybychom chodil tamto, co předchází, je taky důležitý pro ty vaše otázky. Tam totiž se říká, že nikdo nemůže zůstat v sobě lidství člověka, subjektivita je zranitelností. Odpovědností za druhé. Návrat k sobě se stává nekonečnou kliku. A teď je ta strašně důležitá věc. Ještě před vědomím a volbou, to znamená ještě před subjektivitou, v tom našem smyslu. Ještě než ten subjekt se ustaví jako subjekt, protože je ustaven podle levina tím vědomím a volbou. Ještě dříve než se ustaví jako subjekt, dřív než se stvoření usebere v přítomnosti a v představě a než se stane esencií toto je, že jo, soucností bych spíš řekl. Člověk se blíží člověku. To znamená, jaksi to, to blížit se člověku je dřív než přijetí nebo odmítnutí odpovědnosti. To je, až to přijetí nebo odmítnutí dřívně už je výkon tý subjektivity. Tam už se ustavuje člověk jako subjekt. Že? Jo, tam je řečeno, subjektivita je odpovědností za druhé. Jo, takže teda ta subjektivita potom není tou nekonečnou odpovědností. No jistě, že ne. Nemůže být. Nekonečná odpovědnost je tady dřív než všechno ostatní. To je jako výzva, jako poslání nebo já nevím, jako co. Jako to, co má být ve smyslu ránově. Takže subjektivita je potom tou... No, ale ty jste tady tvrdil, že subjektivita je nekonečnou odpovědností. To jsi tady právě rozlišil na základě tasy dvou věrt. No to jsem spíš tady věroval. Tato to proved. Lidství člověka subjektivita je odpovědností ze druhé. Jak subjektivita je... Tak s tím konstituovaným subjektem nejde o to, jak na sebe tu odpovědnost bere, či se z ní vyvrajká. To je o subjekt konstituovaný. Tak z toho jsi vyvodil, že ta subjektivita to je ta výzva, to je ta nekonečná odpovědnost. A ten subjekt se ustavuje tím, že na tu subjektivitu, na tu nekonečnou odpovědnost reaguje buď tím, že ji přijímá odpovědnost, nebo odmítá. Je tam takový polařek nejakého... takové plavé v těch subjektivitách? Plavé? To je plavé. To je asi plavé. To nepřipadá nemocno, protože subjektivita subjektů, že lze ta subjektivita subjektů, která je před tím subjektem, lze udělat rovnitkou se tomu nakonečnou. Nepřipadá mít, že ta subjektivita subjektů, která je před tím subjektem, lze udělat rovnitkou se tomu nakonečnou. Rovná se nekonečná odpovědnost. Ale co potom? Rozhodne o tom přijetí a odmítnutí té odpovědnosti, tady subjektivity nakonec, jak to řečeno. Ne, o tom já neřeknu. Zajímavé, když to je už před vědomím a volbou. Rozhodně to není ten subjekt. Ten se teprve konstatuje. Já mám dojem, že ta subjektivita má ještě nějakou svou... On tady v té větě, na konci to odstavte, říká, jde o odpovědnost za druhé. Kníž odkloněn pohnutím útrop rozervávané subjektivity pohyb návratu k sobě. Kníž je odkloněn pohnutím útrop rozervávané subjektivity pohyb návratu k sobě. Takže když ten člověk se k sobě... Jo, ta odpovědnost, jako kdyby byla v těch útrobách, to je subjektivity. Ano, tak pohnutí útrop, to je všem... To je biblický citát, že tam se ve starým základě... To tam říká několikrát. Jo, to tam je. To tam je už i předtím. To tam předtím říká, když se střela. Chce tím návodit, že ta subjektivita ještě měla nějakou... To není stylicky. Že ještě v sobě něco má, což je právě... Že ta subjektivita je teda konstituována tou odpovědností. Nekonečnou. Že je tady teda ta nekonečná odpovědnost a zní potom nějak... Je ta subjektivita. No ale ty právě řekni subjektivitě a vůbec nebo ty nekonečné odpovědnosti můžeš dojít právě v šestý druhý. A pak jsem měl ten dojem, že prakticky dál na vás pokračuje už Heidegrovi. Akorát, že zde staví pod tu subjektivitu, že ta subjektivita je ještě v něčem, že má něco pod sebou. A to je ta odpovědnost. Ani samotným otevolením jako teda právým, je to vlastně přes bůh. Aby si byl, aby došlo teda k té identitě, že jo? Právděpodobně k té identitě. Ale vlastně v tím dojet, protože ta oblika je konečná. No, dochází k ní, ale asi neprostě tak, že... Půjdeš rozervaný. On na několika místech... On na několika místech hovoří už o něčem, co je před tím. Vo dvě stránky před tím hovoří třeba o řeči a chce to ukázat třeba i na řeči. My to máme na straně sedm. Ten odstavec začívá poctivost vystavuje až v zranění. No, je to přecizotou... No, poctivost... No, tak asi pět řádek říká. Je tu řeč, jakoby řeč měla smysl předcházející pravdu, kterou odhaluje. Už vůbec tohleto, jak řeč může odhalovat pravdu. O tom jsme už několikrát hovorili, že pravda se nemůže odhalovat. Může se odhalovat ve světle pravdy skutečnost. Tak, jak má být. Ale pravda se nikdy nemůže odhalovat. Takže, jakoby řeč měla smysl předcházející pravdu, kterou odhaluje, dřív než přijde vědění a informace, které zprostředkuje. Smysl bez výroku. Řeč, která neříká slovo, řeč, která bezmezně a předdobrovolně svoluje. Obnažena v poctivosti, na ní se teprve pak založí pravdivost. A tedy, mimo každé tematické rozbíráky, stojí subjektivita subjektu, nepospredněna ontologickými sponami, subjektivita subjektu před esencí mládí. No, tak i na tomhle místě on říká, jakože je tady nějakej ten základ, že tady hovoří, jakoby to byla taková nějaká zvláštní řeč. No. Ale tady vám mluví, že to mě říkali když je nevědomostná řeč, když je pravda, když je pravda, ale třeba, když je pravda, nebo síla, když je pravda, v tom smyslu, ne v logickém, ale v smyslu jako postoj, postoj. Věděl jsem, že, nebo když říká esence, tak vlastně v tom, co tady dělají diagnostiky, ten by měl říkat nějak bytnost, nebo nějak, jak to ale slyšit. Jo, já vědím, že Jelen Heidelkovec tady opravil ve všech výstí, že to není vždy esence, nebo bytnost, nebo bytování, nebo něco, ale pak on zase byl, říká, že to není esence, že originál je esence, čili podobně. Takže máme takový pocit, aby jsme nepopadli v potřebě, to analyzujeme příliš detailně, ten text, on je tak trochu taky říznutej poetyčností, jo. To znamená, že ty věty taky, jako jejich analýzy, oni si můžou blíně odpohovat kultúry, jak byly jsou říznutej poetyčností. Jo, věte, věte, tady je, že subjektivita je odpovědnost a jiné větě může být, že jedno je dřív a druhý později a spíš nebo to si z toho vytáhnout, co jako se chce od nás udrátit v tu chvíli nebo tak. Já bych s tím Ivanem moc brzo nezačínal, můžu mu povolovat takhle, protože je to filozof. Ne, já ho nechci hájet, já, jako, do jisté míry to je jediná mitka proti tomu, prostě, ale chtěl jsem jenom říct, že když by tady jsme předvedli, jak se analyzuje te věty a zjistili jsme především, že je víceznačná. To kniž. A ukázalo se, že to snad není jenom jenom překladů. Jo, to je to. Kniž je k čemusi ženskému, co se předtím diskutovalo, a z doraští český veci jsou to tři možnosti a podobně. Jak hurák čtenář, který dovědí čápu pv, a neví, co nás chce říct už předev. Jak se z takovéto věty má naučit? No, určitě. Nebo tady taky, jako když jsme začali, já jsem si četl tu větu předtím, že tady ty dvě věty, o kterých jsme mluvili, nebylo nekonečným odpovědností, tak věta předtím říká nejde o to, a tato věta říká jde o. To znamená, že ty dvě věty by měly být v jakéhokoliv kontradekci. Nejde o něco, ale jde o něco jiného. Jenomže já to z toho teda nevědím úplně, jako v čem se v čem je ta kontrapozice těch dvou vět. No snad ten ta protiva, nebo ta protikladnost spočívá v tom, že v tom prvním, v tý první větě je odmítnuto odmítnuto možnost vyložit to tak, že subjekt na sebe bere odpovědnost nebo že se z ní vyvléká. To je subjekt, který tady už je předen. A co je odpovědnost jakýsi kabátek, který si buď vezme nebo nevezme. Ano. Kdežto jde o subjektivitu subjektu, která předchází subjekt, bychom dodali podle toho nahoře, že o jeho nelo stejnost vůči druhému, která je ještě před vědomýma volbou, jak to nahoře o několik řádek se říká, v nekonečné odpovědnosti, která není jeho odpovědností. Jo, čili odmítnutí, že by tady byl nějakej subjekt, který na sebe ten kabátek bere nebo ne, nýbrž, že ten subjekt jak se konstituuje tím v oblikání toho kabátku. No on to tam má přímo řečeno ještě v té větě. Že mu jde o dvojí pojetí subjektu a v té horní větě říká o subjekt konstituovaný, založený na sobě a pro sebe. A to kritizuje na začátku právě u té humanitní vědy o Heideggera. Že ten subjekt je schopen se konstituovat sám o sobě a pro sebe, jako svobodná identita je chtěná. Většinou on identitu popírá. Staví se proti identitě. Že ta identita tam nejde. A protože ten úraz na to pohnutí útrat by bylo jasný, že to není nějaká svobodná rozumná volba. Že to není rozhodnutí na základě úvahy. Nýbrž je to pohnutí útrat. Protiž on byl zase o stránku dále. Když už se hovoří vůbec o tom návratu, tak on tam má takovou jednu větu, která jakoby říkala, že návrat je možnej, ale je jenom velice dočasnej. Jak jsme tady několika dál o tom mluvili, že teda člověk se jakoby k sobě navrátí, ale že okamžitě jak se k sobě navrátí, tak hned zjistí, že ten návrat nebo opravdu jsme tady hovořili nějakým takovým způsobem. Že už má dojem, jako kdyby to ta pravda byla, ale tím okamžitem, když už o tom začne přemýšlet, tak už to není pravdivé. Že je furt na nějaké takové nekonečné cestě. Tady hovoří o tom, že člověka je třeba však myslet také na základě tej odpovědnosti, starší než koná tu substance, či vnitřní identifikace, na základě odpovědnosti, a teď to právě přichází, která stále vyvolává ven a tím právě tu interioritu vyrušuje. Člověka je třeba myslet na základě sebe, které se chtějí nechtějí stavit na místo všech ostatních. Takže když ta interiorita je vyrušována, tak ona musí v tom nějakém momentu být. Tou interioritou. Myslím, že ne. Jenom k ní to směřuje. Ano, k ní to směřuje. A teda se to k ní nedostane. Nedostane, protože je to odkloněno. Ano. Jo. Ten pohyb návratu k sobě je odkloněn směrem odpovědnosti za druhé. Ale když je tam řečeno, stále vyvolává ven a tím právě interioritu vyrušuje, tak jak ta interiorita může být vyrušená, když není? Jo, tak by to mělo být jinak formulováno? Stejně jako... Tak on se tam může říct, že není, nemůže se říct ani, že je. Protože ta interiorita se konstituuje. A uprostřed toho konstituování, když ještě není konstituovaná úplně, ale už se začala konstituovat, čili nemůžeme říct, že není, to prostě se zavrtává furt hloub do sebe. Tak je odkloněno. Ale přece tam musí to jít. V polovině cesty nemůže najednou něco vyrazit a teď to odklonit, aniže by se to zase dostalo naspátek. To se tam nějak musí dostat. To mě nerozumí tohle z toho pohybu právě. Já taky ne. Totiž mě... Byl by tady nějaký štít? Já mám proti tomu námitku tu, že když chci mluvit o odpovědnosti za druhý, za druhýho třeba, a když v tom pohybu usebrání, v tom pohybu návratu k sobě jsem odkloněn směrem k druhému, tak kam jsem to vlastně odkloněn? Když s ním je to přesně tak jako se mnou. K jakému druhému jsem odkloněn? K tomu druhému, který se vrací k sobě? A nebo který je taky odkloněn od sebe jinak? A potom, když já jsem odkloněn k tomu druhému, který je odkloněn dále, někam, takže já vlastně nejsem odkloněn k druhému, ale k tomu, k čemu je odkloněn? Ne, ty seš odkloněn k tomu druhému a k jeho odklonění, protože ty seš zodpovědnej nenom za toho druhého, dobře, no a co to znamená, že vlastně to není odkloněnost k němu? K němu v jeho odklonění. Nemusíš tím pádem se odkloněvat kam on je odkloněnej. Asi k té neomezené odkloněnosti. Takže kdyby náhodou byl on odkloněnej k tobě, jo, tak by jsi se dostal k sobě a to on tady právě říká, že to se tím nemůže podařit, že nemůžeš využívat toho, že ten druhý je zodpovědnej za tebe, protože ty seš zodpovědnej i za jeho odpovědnost. No dobře. Takže jako k tomu to tam nemůže dojít. Sice to nijak nedokazuje, neprokazuje, ale odmítá to. No jo, jenomže. Hele, vy jste skočili, já bych chtěla to, jak se rozebíralo, ten pane podstavce, tak hned tam všechno začíná. Takový dvě věci, které jsou mě teda nesrovnujíce. Cizinec buči sobě posedlý druhými, neklidný, já je rukojmý, rukojmý ve svém, v samém návratu, já, když jsem nikdy se sebou neschledal. To není věta, tam není sloveso. Je. Ale vy meneš. Já je rukojmý, to je ta věta. Sloveso je. A to já se vykládám tím, já, cizinec uči sobě posedlý druhými, neklidný, je rukojmý. Já mám druhými, neklidné, já. Jako, já to posedlé, neklidné, jakož to přidává jméno k tomu já. Aha. A to já, cizinec se uči sobě také. Čili já, které je cizincem uči sobě, já, které je posedlé druhými a já, které je neklidné. Jo, takže posedlé. A já, které je, tedy toto všechno já je rukojmý. A to jak je rukojmý? Rukojmý v samém návratu. No prostě, já vím, že ty. Dobře, dobře, tak ale teďka, teďka ta další věta, jako je pro mě důležitější. Tak to však stále bližší druhým, stále závaznější a přitěžující svému vlastním úpadku. Co tam ten úpadek dělá? Úpadek? Úpadek. Takže to je něco negativního, že teda jako... To je míněno s tou pasivitou tam celý spojení. Úpadek je něco negativního snad, ne? No takže, já to pomyslím. A když se přitěžuje úpadku, tak to je možná... To je negativná. Ne, ale přeči si to větu totiž zatím, jo? No to je to už vůbec nejvíc na... Na to. Toto pasivu se přetřebává ten úpadek. Tento pasivu se střebává tím, že roste. Chlouba non-essence. Jo, takže tím, že přitěžuje svému úpadku, tak tím ho střebává a likviduje, jo? No to je vůbec nejvíc. To jsem si říkala, že tady seda kriticky. Já mám pocit, že tady hodně se právě dá říct, že tady je takový jakýsi paradox, že to já, ve chvíli, kdy je to takovou si subjektivitou, je spojeno s tím, jsou odpovědnosti, která je vlastně vystupování z toho já k těm dlouhým. Tím vlastně je to v opozici k tomu já já nění, jo, protože to oněňuje, že jo? Oplací se to k jiným a totiž tak si nahušuje toto já, že možná, že by se naložit, že ten vlastní úpadek se myslí úpadek toho mýho vnitrná, který je způsoben tím, že se obracím na venek, k těm dalešním. Ono se nedá říct, že to je negativní. Ono je to prostě jakýsi ... On to tak jako negativní formuluje. A to je myslím jako z důvodu čistě, aby to bylo zvláštnější, dramatickější. A jak je to prostě na to přeložitý? Na ten úpadek? Jo, úpadek. To je, že to je. Jo, protože podle mě to skutečně úpadek je. A jestli, že cítíc začne dělat to, co on tam... Jako já vím, úpadek jo, ale přitěžující úpadku to mě nesmíte vůbec řádat. Aby to bylo hlavně jaký, jestli tam je v tom originále. Přitěžovat úpadku. Co to je? Já můžu něco vlastně říct v úpadku nebo způsobovat úpadek nebo něco takového, ale přitěžovat úpadku. No, to přitěžující je opravdu nevhodný, protože agravující to je, co se říká, že někdo líčí svou nemoc jako horší, než je, takže agravuje. Čili agravující je zhoršit, zhoršovat jako v tom smyslu. Aha, čili jako dělat úpadek ještě větším úpadkem. Ano. No, tak to vytržené této věti abych skutečně rozuměl, jakože tady dává do opozice, i kdy, aniž by se to mělo brát, si to ví, jak on čemu nadržuje. Do opozice čistě dva zběr záležitostí jednak, to blížení se dvouhým a za druhý svůj úpadek. Čím více blížím dvouhým, tím víc úpadám, protože vidíte mě, a podobně. Ale to, že použil svou úpadek tím, jako to trošku pejorizovalo, já mám ozvěd, že nechtěl se v této větě, jindejo, ale ne v této větě, nadržovat jednou z těch dvou věcí. A možná by bylo vůbec zhoršující svůj letní úpadek. No, jestli se na ostatečné zhoršování,