Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Otevříce druhému člověku, tady vidíme ovšem to spětně vrhá světlo, na toto to znamená otevříce krásy krajiny. Tam se taky dáváme krajině v šanc. Uvědomte si, ono někdy to může mít teda kyčovitou podobu. Ostatně to by patřilo do jiných kapitolů, ale jde o to, že k podstatě kyčovitého díla patří kyčovité prožívání, že rozhodující je kyčovité prožívání, že kdyby nebylo kyčovitého prožívání tvůrce, nebylo by kyče a kdyby nebylo kyčovitého prožívání konzumentů kyče, nebylo by taky kyče. A na druhé straně může být umělecký dílo, který je tak jako, ještě není kyč, ale jako se nabízí takovou svou sladkostí, takovou přilnavostí, takovou až lepkavostí, se nabízí, aby bylo kyčovitě prožíváno. Rozhodující je to kyčovitý prožívání. Kyčovitý prožívání je ovšem možný i bez uměleckého díla. Takový broh ukazuje, že třeba takový klasický příklad kyčovitého prožívání je, když Nero přihlížel hořicímu římu a hrál přitom na loutnu. Mohl hrát blbě, a byl to kyč, a mohl hrát výborně, a byl to taky kyč. Protože rozhodující je ta celá struktura, ta celá situace. On to pyčovitě prožíval. To je to rozhodující. Není rozhodující, jestli hrál dobře nebo ne. Rozhodující je, že hrál při hořicím římu, notabene, který dal zapálit nejspíš. Je jasný, že to prožívání je důležité. Když se díváme na západ slunce nebo raní červánky, tak někdy to může být taková krása, až slzy vyhrknou z očí. Je v tom trošku kyčovitosti. Když člověk brečí po pohledu na obraz, tak je vidět, že to je doják ten obraz. Proto taky velký umělci si dávají strašného majzla, aby nebyli příliš dojímaví. Protože tam je nebezpečí, že ten umělecký zážitek je přelitej tím dojetím a tedy je přelitej čímsi kyčovity. Proto taky máme dojem, že cosi z kyčovitosti je i třeba v kuse krajinku, kde tam máme pár břízek a nádherný okolí. Už se takřka nedovedeme na to podívat bez toho kyčovitýho prožitku. Nepochybně je blbost si myslet, že je kyčovitost v té krajince samý nebo v těch břízách. Ani fotografovat, radši ne. Protože tam je nebezpečí pro umění, nebezpečí pro prožitek krásy, že místo krásy vnímáte cosi lepkavýho. Což je mimochodem určitá kapitula k příspěvku rozdílu mitu a logu. Logos je právě ten, který nám dovoluje rozlišit mezi kyčem a mezi uměním. Protože nám dovoluje poodstoupit od prožitku. Vztah k uměleckému dílu nikdy není a nesmí být redukován na povej prožitek. Už tam pak není žádné místo pro odstup, které jedině vám může ukázat umění jako hodnotu. Umělecké dílo jako hodnotu. V odstupu se to jeví. Každé umělecké dílo se stará také o to, aby tam si nějaké ty prostory pro odstup ponechalo dokonce, aby je tam přistrčilo. Aby pomohlo tomu diváku se trošičku zdáli odstoupit nejenom od toho díla, ale zejména od toho svého prožitku díla. Tedy identita, takové stotožnění, prožívání dramatu v kýně, v románě a tak dále. Prožívání až do sebestotožnění s nějakou postavou. To je už počátek kýčovitého přístupu k kýčovitého prožívání uměleckého díla. Ten odstup tam musí být. A tohleto v mýtu nebylo. Proto v mýtu kýčovitost se jakoby ztrácela. Se rozpouštěla v nekýčovitosti. A obráceně. Tak, to je zakecané. Mluvili jsme o otevřenosti, takovéhle problémy jsou samozřejmě jistou otevřeností v kůži ryzí nepředmětnosti. Já teď o tom hovořím proto, poněvadž jsme tady měli ty výklady o Levinasovi nebo Levínovi, radši budeme říkat Levínasovi. Jak víte, on mluví proti identifikaci, proti identifikaci s pravzorem, jako zrušení odstupu, že se prolneme do něčeho mimo sebe. Nýbrž on mluví proti identifikaci, že něco prolneme do sebe. To je velmi správná věc. Je přece známo, že třeba mnoho charitativních nebo zdánlivě charitativních činů je jenom jakousi maskovanou formou egoismu nebo sublimovaného egoismu, že vlastně člověk tím, že dělá dobré skutky, sám ve svých očích roste. Tak si sám na sobě zakládá. Že to dělá vlastně hlavně kvůli sobě a ne kvůli tomu druhýmu. To může být někdy i objektivováno, tj. dělá to ne, aby se sám sobě je vylepší, nýbrž aby lépe dopadl na posledním soudu. Tak, já k tomuhle už jsem pár poznámek říkal tenkrát při těch diskusích a teď bych chtěl jenom upozornit na podstatu té věci, totiž, že já jsem tam, to si pamatujete, v té diskusii jsem uved, jak třeba malé dítě nemůže vyrůst člověka, když není v péči integrované lidské bytosti. Že malé dítě může vyrůstat jaksi nenormálně, jestliže matka je nějak psychicky dezintegrována. To dítě je vydáno obrovskému nebezpečí, velmi zvýšenému nebezpečí, že bude také životně dezintegrováno a dokonce nenapravitelně, když se to děje teda nějak výrazným způsobem od samého začátku. Ale to je jenom příklad. Fakt je, že otevřít se druhému člověku znamená otevřít se jeho potřebě, abychom my byli integrováni. Tedy otevřít se druhému člověku neznamená vzdát se svý životní integrity. A tohle je ten moment, proč my se neotvíráme druhému člověku tak, že bychom prostě dělali to, co on na nás chce. Proč ona nás může chtít na prosté blbosti. To, co on chce, to je to, co on chce, to je založeno v tom, jestli je nebo není integrovanou větostí třeba. Jestli je dost vdělaný nebo není. Jestli je dost orientovaný v životě nebo ne. A čím je hůř orientovaný, tím víc naší pomoc potřebuje. My nemůžeme se obracet jenom k lidem, kteří přesně vědí, co o nás chtějí, abychom se jim mohli oddat. To můžeme dělat, když tady jsou jakýsi vůdcové, nějaký velký osobnosti. Tak pak ovšem je dobré si od nich něco nechat říct. Nechat se jimi vést. A přitom velká opatrnost lidské a kritika a to všechno. To není jednoduché na člověka skládat svou naději. Ale přece jenom vynikající lidé nás můžou v životě neobyčejně povzbudit, obohatit. Můžou nám mnoho věcí říct, co bychom sami nevěděli. Můžou nás naučit spoustě věcí. A to můžou jedině, když se jim dáme k dispozici. Když se nebudeme vůči nim stavět na zadní. Člověk se ovšem musí postavit na zadní. Člověk se stává člověkem. V tom svém slavném spisku nemoc k smrti. Vystih neobyčejně dobře, když to je zarámováno nebo zarámcováno velice problematicky. Ale to, že je člověk tím stvořením božím, jak tam říká, který se stává tím, co by chtěl. Teprve tím, že se usekne od toho stvořitelského původu. Že se ustaví samo pro sebe. A tedy, že projde tou nemocí k smrti. Protože odříznout se znamená onemocnět k smrti. Pač jedinej život je neodříznout se. To je nemoc, kterou každý člověk musí projít, malý se stát člověkem. Tohle viděl Kierkegaard neobyčejně dobře. A svým způsobem je to psychologicky, jakýsi... je to filozofie jakéhosi psychologického fenoménu. Kdy většina mladých lidí v době dospívání se postaví proti svým rodičům. Jsem o tom taky tady mluvil. Jsou na to různý názory. Zrovna nedávno jsem roztrčil jednoho svého dlouholetého přítele, že jsem mu řekl, že nedovoluje svým dětem, že jim není nápomocen v tom, aby se postavili proti němu. A že jako otec je to je povinen. Bejt tím prvním člověkem, proti kterému oni se konečně stavějí na vlastní nohy. Kdo jinej by byl na světě povolán k tomu, aby poskyt tuhle roli svému dítěti, které se potřebuje postavit na vlastní nohy, a to nelze jinak než proti někomu nebo proti něčemu? Kdo jinej než právě rodiče? Právě protože ty děti mají rádi, tak to musí podstoupit. Je to trpký, ale musí to podstoupit. A musí tuhle úlohu sehrát se čím síly stačejí. A ne z ní utíkat, ať už tím, že svým dětem povolujou cokoliv, nebo tím, že terrorizujou a nedovolujou jim, aby se postavili na svým. Rodiče musí najít tu střední cestu mezi těmi. Promiň. ... Nebyl to příspěvek. Co se mně zdálo, že v té instanci ještě funguje, a co je v lice, je těžko vyslovit. Ale přece nám tam je přítomno, že i při tom riziku, který podnikám, který je rizí, riskantním vystoupením, a nikdy ani nevím, jestli jsem opravdu bona fide, nikdy při vší vzdělanosti, a nevzdělanosti, a při všem využití, a vědomí nevyužití času, takže i když člověk potom nakonec vstupuje do té hry, a bez toho to nejde, takže kromě toho rizika, že člověk může realizovat antikristovství, nebo chcete lež, nebo škodu, a nebo sublimovaný egocentrizmus, jako například je ptěšky v té Greenově leprosérii, které jsou strašně hodný a jsou na nejriskantnějším místě skoro na světě, ale ono se nakonec ukazuje, že oni ty nemocný potřebují, že kdyby je tam neměli, tak že by byli připraveni o něco seberalizačního. To je ten sublimovaný egocentrizmus. Takže tady potom ještě přece jenom existuje přijet do rozhodování, co si čemu se říká, a co patří do té výry taky, co mu se říká neužasnou láskou. Teď bych chtěl jít jako milostnej vztah, to, co je v tom philosophy to feeling a to, co by bylo potřeba teď taky rozebrat na té genezi mýtho slogos, který se podle mýho přehlupuje přes Herakleita, Parmenita, jak je to v nich, u nich philosophy znamená homologain, znamená v podstatě bytostně souznit, tam ta distance není, jak to přechází přes sofistiku, dokonce u Sokrata je vyložená ta distance nejenom vyslovená takto, nebo realizovaná takto, tak je jedním z prvních pro mě známých historických výslovných odmínutí mýtického zasvěcení ve francijské elusické histerii. Což souvisí právě s tou vyslovenou jaksi distancovaností. Prosím vás, odpusťte mi, jaksi to byla poznávka, ale chládně bych chtěl aspoň říct to, kde si myslím, že by bylo centrum mý kritiky. Měl jsem spoustu připomínek souhlasných, kde jsem přímo vyvásal. Případ je, já nevím, takový to prostá moudrost, která se jako zdá některým jevit, tím útěkem k zemi a útěkem na ranša, jak je to nesmyslný, jak to není vůbec možný, koneckou jsem do FX šel a o tom napsal taky buď Loutka, dělník životin, který tohle to taky navrhoval a ukazoval, přestože předhala filozof, jaksi nebyl, byl to literární kritik, ale který to vycítil a tohle to tam formuloval. Myslím si, že ta předloha, která je v novém zákoně, že existují prostě tak na jedné straně perfektovaní vzdělanci, mágoj, typu těch později označených tří králov, původně mágoj, který jsou hvězdáry, znají běh oblohy, vidějí novou hvězdu, teď se za ní vydají, to je to vydání, to je to riskantní opuštění zabydlenosti a jdou beze zbraní a jenom z dary jdou kam si, udělají spoustu volovin. Oni, prosím se, ptají o cíli Heroda, Heroda, který pomluv kvůli ním nechá povraždět všechny děti rodovolat, že? Ale nakonec se dostanou. Zatímco pastyři tam přijdou rovnou. No a ty mě najděte zesmerská pastýře. Dneska, když to je vysoká chvála pastyřecká, že? Proti pastýře. Není nikdo, kdo by si mohl říct, já ze své prostoty, že? Myslím si, v tadytom reflektovaném světě, v tadytom světě, ve kterém žijeme a pokud jsou nějaký rezidua, no tak nelze celý tím rezidujem znova stát, když už jsme v situaci, že? Tak prostě pro nás není jiná cesta, než ta cesta v cetelitách. Namáhává ta náročná, ta distancová nárada s tou reflexí. Teď bych rád potom zjištěl, co to vlastně za reflexe je. Jestli to je nutně jenom ta reflexe typu filozofickou, nebo jestli to je reflex, jak jsme teď taky slyšeli, nad obrazem. Jestli tato reflexe, nad obrazem, nad mělským dílem, je inkludovatelná zcela do filozofie, nebo jestli to není jen jiný způsob, taky variátní, jestli ve všech způsobech, pravdováři, taky není nějaký druh reflexe, ale různé druhy reflexe a tak dále. To by byly moje otázky zatím. Kritiku jsem při kreditskou revoluci vyslavil a otázky naznačil. Díky, díky a mějte se možnosti. Tak se mějte všichni pěkně a máme vás s kým. Jak to, že ten základ, ten základ není toho reflexu zachytitelný, ale na jeho pořád, posléze je, nebo někým jiným je. Je to možný, nepatří to náhodou do čtvrtý roviny, ten základ. Není postihnuté než čtvrtá rovina? Já myslím, že je to trochu jinak. My jsme si říkali o tom, že potom ta čtvrtá, pátá, šestá, tak dále, že to pak jako stukne do horony, čili to by nám moc asi nepomohlo. Třetí a další roviny, to furt je takový jako obdobný. Co to je reflexe, my jsme si říkali, je to zvláštní typ přístupu k vlastní akci nějaký, třeba jiný reflexy, ale nebo taky praktický akci. A co ta reflexe dělá? Určitým způsobem interpretuje tu akci, respektive interpretuje to, co si pamatuje o té akci, interpretuje vzpomínku na akci, až ta akce už je v čudu. No a interpretuje ji tak, že především přisuzuje určitý struktury, určitou část, složku, určité složky té akce. Přisuzuje, jak jsme říkali, navrup, naučet tomu předmětu, té věci, která měla být akcí zasažena a pozměněna třeba, uchopena nebo něco takového. Čili ta akce musela mít takovou podobu, takovou formu, takovou strukturu, aby toho cíle dosáhla. Čili ta akce se musí adaptovat tomu předmětu. Zároveň však, z toho předmětu samotného žádná akce odvoditelná není. V té akci musí být taky něco, co padá navrup na účet toho subjektu. Nepochybně moucha se chová vůči hrníčku třeba jinak než člověk, nebo než kanár, nebo andlué, která by tady lítala. Tady je schopná, si tady sednout a tě tam chtít vomočit zobák a spadnout do toho. Což člověk neudělá, ten do toho nespadne. Je něco, co padá navrup toho subjektu, to je jedna jeho velikosti, jeho zkušenosti, jeho úrovni toho subjektu, zvykům, určitý kultivovanosti třeba, co si nese ten subjekt sebou. A ta reflexe rozlišuje tyhle dvě složky a může udělat chybu. Může připsat na účet, na stranu toho objektu něco, co je subjektivní, anebo naopak na stranu subjektu toho, co je objektivní. Takový objektivní idealismus, nebo i subjektivní idealismus, ten vlastně dělal chybu v tom, že připisoval všechno, co i to, co patřilo navrup objektivní reality, takzvané, připisoval subjektu. A naopak zase objektivní, třeba objektivismus, ať už máme třeba pozitivismus do značné míry, připisuje i to, co padá navrup subjektů, tak připisuje, takový ten vědecký pozitivismus, ne ten teoretický, připisuje na účet objektů. Tak tohle se dělá. No a co to znamená, že něco připisuje navrup subjektů? Teď se dostaneme jenom u téhle druhé části. No že fakticky objektivuje ten subjekt. Že stále tím svým přístupem z distance, že furt kousek po kouseku voddroluje z toho skutečného subjektu a staví vedle toho jakýsi intencionální předmět subjekt. My jsme si říkali, že musíme rozlišovat mezi pojmem a intencionálním předmětem a mezi intencionálním předmětem a věcí. To je ontický předmět. Tak ta reflexe, když připisuje něco navrup subjektů, tak vlastně staví subjekt modelově jako intencionální předmět. Čím se dopouští na jedné straně nehoráznosti, protože z úse subjektu dělá objekt, ale zároveň ten objekt je trochu jiný, odlišnej, poslé za ta reflexe sama sebe reflektuje atd. a distancuje se sama od sebe. Čili to, co ona může zobjektivovat, to jsou většinou takové věci, které k tomu subjektu podstatně nepatří. To jsou například bomily subjektů. Chybný nějaký typ. Proto je velice snadný objektivovat duševní nemoc, ale je těžko objektivovat duševní zdraví. Říct, co to je normalita, je velmi obtížný pro psychologa, takřka vyloučený. A všechny abnormity je schopen bezvadně popsat. A z tohož důvodu, reflexe právě díky své schopnosti distance, i od toho, co patří na stranu subjektů, je schopná odhalovat stále ty chyby, ty cestí, ty falešný, živý momenty. A furt zbývá nějaký zbytek. Ale ten zbytek nemůže ho chopit. Z evidentního důvodu. Nemůže. Ne proto, že by byla příliš na nízký úrovni. Ona jde o úroveň vejš a možná zase zmenší ten zbytek. Jenomže k tomu patří další paradox, že to platí o poznání každého. Každé poznání, to je každé zodpovězení nějakých problémů, které byly neřešené, otvírá každé poznání, každá odpověď na jeden problém, otvojí několik problémů další. To je nějaká řetězová reakce. Že problématičnost vědění, problématičnost znalostí nebo množství neznalostí se neumenčuje poznání, nebož se zvětšuje. Taková dost kuriózní záležitost, ale my totiž musíme, když jsme taky mluvili o tom, jaký je rozdíl mezi myšleným, nemyšleným a nemyslitelným. A že to nemyšlené je vždycky úzce zpěto s každým myšlením. Když něco myslíme, je to zjevné umluvení, když něco řekneme, tak vždycky zároveň s tím, jak něco říkáme, tak zároveň něco zamlčujeme. Nebo o něčem nemluvíme. A čím víc a podstatněji něco říkáme, tím je toho víc, co je neřečeno. Takže my musíme rozlišovat mezi neřečeným, nevysloveným, který prostě jenom je nevysloveno a to je schopnej nevyslovit taky pes. Pes taky nic nevysloví. Jenomže to nesmíme zaměnit. Tohle to nevyslovený psem, nebo nevyslovený kamenem, nevyslovený námi, protože o tom nemáme páru, než to specificky nevyslovené. To, co patří podstatně k tomu, když něco vyslovujeme. A teď jde o to, že když chceme čím víc a hlouběji, intenzivněji, vypracovaněji něco myslíme, tím ta aura, aura to nekolik by přezařilo, ale tím ten kontext, ten wobal toho nemysleného, který tomu patří, je výraznější, je větší, je komplikovatější. Čili tím, že přesněj myslíme něco, tak tím roste to pole toho nemysleného kolem. A podobně je to tady taky. Čím víc se reflexe svou subicietní, bych vám mohl říct, subicietní složkou se podílí na formaci, na konstituci subjektu jako intenciálního předmětu. Čím víc si člověk dělá obraz sám o sobě, tím toho, co v tom obrazu není vysloveno, je víc. A to znamená, ta subicietní složka reflexe, nejenom, že nikdy nevyčerpá ten zbytek, nebož čím víc ho čerpá, tím ten zbytek je větší. To je ta absurdita, o který jsem chtěl pomlčet, protože to vlastně odvádí jinak. Ale když v diskusii o ní přišlo, tak to takhle říkám. Takže to vlastně zbytek, to je nepřesný pojem. Není to žádný zbytek. Je to analogicky, jako třeba, když fyzikové rozbíjejí elementární částice, tak se jim velmi často stane, protože některé elementární částice jsou tak pevný, jsou tak konzistentní, že rozbít je dá velkou práci, musíme používat velikých projektívů, tak se nám někdy stane, že rozbíjeme tak, že nám místo jedné malé částice vznikou dvě velké. Takže tu energii jsme tam dodali tak velikou, abychom to rozbili, že ona způsobila, že došlo k vytvoření nových velkých mocnějších částic, než byla ta původně rozbitá. To je ta absurdita třeba ve fyzice. Reflexe se vlastně nikdy nemůže dobrat. To jsme si o všem říkali na tu stranu objektivní, že reflexe se nikdy nedotkne reality. To platí, realita je taky subjekt. Realita je dokonce základem reality. Reflexe se samozřejmě nedotkne ani svého vlastního subjekta. Nedotkne. Racionální nebo duševní gymnastika nad realitou. Každá reflexe. A proto si nemůže sama obstát. Proto k filozofii nutně patří také ta zakotvenost životní. Filozofie redukovaná na pouhou reflexy se stává sofistika. To jsme ještě zas neřekli. My jsme po sofistice mluvili v jiných tekách. Filozofie, která se nerozhodne v tom nejzákladnějším, je buď eklektismem, nebo sofistikou. Filozofie se vždy nerozhodne. Naopak. Filozofie se může rozhodnout skutečně na úrovni jedně za pomocí veškerý dostupný reflexe. Jenže žádná dostupná reflexe nestačí na tom, aby mohla říct, aby mohla zaručit rozhodnutí jako správní. Bez té reflexy to je vyloučená věc. Potom to rozhodnutí, jestli vůbec k němu dojde, tak je na zdařbůch. Ale to není na zdařbůch. Když se rozhoduje skutečně v té základní rovině, tak to není rozhodnutí na zdařbůch. To je zvláště to dobře vidět u některých myslitelů, kteří jsou zaprvé neobyčejně vzdělaný a jsou to svrchovaný myslitelé. Jak oni jsou v jakýchsi rozpacích a v takových nesnázích, když mají zaujmout takové základní postoje. Já se podívám, že tohle jsem cítil Deridovi. Jenže on si z toho udělal, nevím, možná, že ho podezijem, já furt mu dost dobře nerozumím. Mně připadá jako ta liška, co říkala, že ty hrozny jsou kyselý. On neříká, že jsou kyselý. Nýbrž on je demontuje, teda dekonstruuje ty hrozny. Protože v podstatě sám hrozny žádný nemá. A to považuji za nedostatek filozofický. Je výborná věc dekonstruovat cizí hrozny. Ale předpokládám, že místo toho přenesu svý sladký. Nebo nějaký lepší. A eventuálně dekonstruuju i z tý svý. A ukážu, jak jsem na nich pracoval, z čeho jsou složený, jaké komponenty mají, o kterých vitaminy mají víc. Ale z ostatků dekonstrukce cizí hroznů mně připadá na filozofii málo. Možná, že mu nerozumím, možná, že tam toho je víc. On to asi tak necítí, tohle. Možná, že to taky není z bezradnosti. Možná, že to prostě proto, že si myslí to. Já vím, Patočka například mě vždycky tráždil tím, že nezaujával ostré vlastní stanovisko. On byl vždycky, když měl nějaké stanovisko demonstrovat, tak vzal historický příklad, ukázal na řešení toho filozofa nebo onoho filozofa nebo tak. A u Patočky to bylo jedné, protože... No prostě já nevím. Já jsem trošku takový primitivnější myslitel. Patočka to byl takovej... On kdyžsi v omlitu řekl, že je s myslem nevyčerpatelný. A mně připadá Patočka, že byl myšlenkou nevyčerpatelný nebo tak nějak. Tam ful toho bylo moc. A když mě dráždilo, že nezaujal konkrétní stanovisko v dané věci, tak se mi zdálo, že to je nedostatek. Že to je... Že to je jakási nedostatek filozofické páteře nebo něco takového. No a ono se ukazuje, že on Patočka spoustu věcí takhle psal. Že to ostrej jakýsi úhel nebo ostrej osmou špici, že to mělo. A pak to házel do šuplíku nohu, přímo to házel do sklepa. A to, co publikoval, takže nejdřív tomu zulámal taková nadměrná sebekritičnost. Nebo já nevím. Není to, že by to nedovedl. Protože v tom vždycky viděl, v tojí výostřenosti vždycky viděl nějaký nedostatky, nějaký chyby. Takže je to komplikovaný. Není to docela... Já vůbec špatně odhaduju druhý. Vždycky se narážím na nějaký kopyt atd. Ale když mluvím obecně, jen tak modelově, tak mně se zdá, že je nedostatkem filozofovým, když nezaujme jasné stanovisko. I za tu cenu, že to třeba za pět let budeme se opustit, odvolat atd. Filozof si nemůže dovolit v určité etapě svého života udělat nějakej kousek práce a k tým pak přidávat další kousek práce v dalších letech. Že to není možné. Že furt musíte říkat celek. Že ten celk může proměnit a je vždycky to musí zazřít znovu v celým. To jsem vám říkal taky na začátku, že trochu je to taková apologie kterou si domnívám, když se píše filozofická kniha. Takže v každém kapitole musí být všechno. Že to není možné. Filozoficky to dělá věda, že si to rozdělí. Že na začátek dál nějaké teoretické předpoklady, potom nějaké základní principiální otázky, pak další a další, a pak to staví za sebou jako stavku. Prostě filozof je jenom, že dělá podle míru. Zase se mi nějak, jak jsi tady povědal o tom kýči, o tom kýče, nevím, proč jí máte dělat tohle. Že je to vlastně falešní překrytí toho momentálního dojmu. Že člověk neustále od toho dojmu má právě odstupovat. A dívat se na něj v distanci. Což by ale vlastně asi měl dělat i u té momentální filozofické práce, i když je to záležitost desetilet. Jestli pak není právě tato snaha potom ucelení toho za každou cenu, to musí být pevný rozhodnutí. Jestli to náhodou není vlastně trošku podobné k tomu kýčovitému prošívání, které překryjou všechno ostatní. Která vyhrknou ty zlzy i z toho kýče. Mezi prožíváním a postavením filozofického systému je základní rozdíl, že ten prožitek je neobjektivovaný a neobjektivovatelný. Když to ten filozofický systém jednou je tady, vystřelený jako z pušky a už ho nikdy do té pušky zpátky nelze dostat. Je všem k dispozici, všichni se k němu můžou vyjádřit, můžou k němu zaujmout nějaké stanovisko. I ten jeho autor. Ten systém je v ten moment nezávislý na tom. A proto právě je strašně důležitý ten systém takhle udělat. Vystavět tu stavbu, protože jinak to vlečeme sebou. Dobře, a když ten obraz třeba dejme tomu kreslit, tak se tady přiznává, že teda kreslí něco? Samozřejmě. Když to ten divák, ten jenom prožívá a nic nekreslí. Tak ten je na tom daleko hůř. Ano, ale to krevětý prožívání může mít ten autor, ne? Může, může. A pak je to možno vyčíst v tom obraze. Jinak bychom do ní vlézt nemohli, protože ten divák nemá prožívání. Hleda, že by zase o tom nějak mluvil. Ale mně se zdá totiž, že právě... Markéne, co? Není co, jenom jsem si představila ta obra, že trochu se raduje, jak jsem to povedla. Mně se právě zdá, že když myslitel si dá za úkol to províst do úsledku, dovíst to do celkový stavby, nezůstat jenom u nějakého nadšetnutí, dovíst to do celku, třeba jenom modelově, třeba jenom náznakem, třeba jenom v článku nebo v jedné kapitole. Takže tím si umožní distanci od toho a osouzení, jestli to je držitelné nebo ne. Když to neprovede, tak to dopadne tak, že jako nejkrásnější knihy zůstaly nenapsány, tak podobně nejpozoruhodnější filozofie nebyly vystavěny v systém. Tisíckrát můžete říkat, jak je to vynikající myšlenka, jenom že už nevíme jaká. Právě nutnost je, že to člověk ze sebe musí nějakým způsobem vrhnout ven. Čili musí i ve filozofii udělat to, co patří ke každé události. Že se musí stavit, že se musí zvnějšnit. Když se nezvnějšní, tak není ani možný, aby jiné události na ní reakovaly. Ale že se jednou zvnějšní. Ten základ se zvnějšňuje furt. Ten je přítomen v tom zvnějšení, jenom že není vidět. Ten základ neodhaluje jako něco budoucího, než jako něco daného. Proto mluvím o tom, že to objektivuje. To je právě ta problematičnost celé věci. Ten tzv. základ, ke kterému se ten filozof musí vyjádřit, to je jako by něco daného. A ta reflexe to objevuje, jako kdyby už to tam bylo původně. www.hradeckesluzby.cz
s1.flac
====================
Otevříce druhému člověku, tady vidíme ovšem to spětně vrhá světlo, na toto to znamená otevříce krásy krajiny. Tam se taky dáváme krajině v šanc. Uvědomte si, ono někdy to může mít teda kyčovitou podobu. Ostatně to by patřilo do jiných kapitolů, ale jde o to, že k podstatě kyčovitého díla patří kyčovité prožívání, že rozhodující je kyčovité prožívání, že kdyby nebylo kyčovitého prožívání tvůrce, nebylo by kyče a kdyby nebylo kyčovitého prožívání konzumentů kyče, nebylo by taky kyče. A na druhé straně může být umělecký dílo, který je tak jako, ještě není kyč, ale jako se nabízí takovou svou sladkostí, takovou přilnavostí, takovou až lepkavostí, se nabízí, aby bylo kyčovitě prožíváno. Rozhodující je to kyčovitý prožívání. Kyčovitý prožívání je ovšem možný i bez uměleckého díla. Takový broh ukazuje, že třeba takový klasický příklad kyčovitého prožívání je, když Nero přihlížel hořicímu římu a hrál přitom na loutnu. Mohl hrát blbě, a byl to kyč, a mohl hrát výborně, a byl to taky kyč. Protože rozhodující je ta celá struktura, ta celá situace. On to pyčovitě prožíval. To je to rozhodující. Není rozhodující, jestli hrál dobře nebo ne. Rozhodující je, že hrál při hořicím římu, notabene, který dal zapálit nejspíš. Je jasný, že to prožívání je důležité. Když se díváme na západ slunce nebo raní červánky, tak někdy to může být taková krása, až slzy vyhrknou z očí. Je v tom trošku kyčovitosti. Když člověk brečí po pohledu na obraz, tak je vidět, že to je doják ten obraz. Proto taky velký umělci si dávají strašného majzla, aby nebyli příliš dojímaví. Protože tam je nebezpečí, že ten umělecký zážitek je přelitej tím dojetím a tedy je přelitej čímsi kyčovity. Proto taky máme dojem, že cosi z kyčovitosti je i třeba v kuse krajinku, kde tam máme pár břízek a nádherný okolí. Už se takřka nedovedeme na to podívat bez toho kyčovitýho prožitku. Nepochybně je blbost si myslet, že je kyčovitost v té krajince samý nebo v těch břízách. Ani fotografovat, radši ne. Protože tam je nebezpečí pro umění, nebezpečí pro prožitek krásy, že místo krásy vnímáte cosi lepkavýho. Což je mimochodem určitá kapitula k příspěvku rozdílu mitu a logu. Logos je právě ten, který nám dovoluje rozlišit mezi kyčem a mezi uměním. Protože nám dovoluje poodstoupit od prožitku. Vztah k uměleckému dílu nikdy není a nesmí být redukován na povej prožitek. Už tam pak není žádné místo pro odstup, které jedině vám může ukázat umění jako hodnotu. Umělecké dílo jako hodnotu. V odstupu se to jeví. Každé umělecké dílo se stará také o to, aby tam si nějaké ty prostory pro odstup ponechalo dokonce, aby je tam přistrčilo. Aby pomohlo tomu diváku se trošičku zdáli odstoupit nejenom od toho díla, ale zejména od toho svého prožitku díla. Tedy identita, takové stotožnění, prožívání dramatu v kýně, v románě a tak dále. Prožívání až do sebestotožnění s nějakou postavou. To je už počátek kýčovitého přístupu k kýčovitého prožívání uměleckého díla. Ten odstup tam musí být. A tohleto v mýtu nebylo. Proto v mýtu kýčovitost se jakoby ztrácela. Se rozpouštěla v nekýčovitosti. A obráceně. Tak, to je zakecané. Mluvili jsme o otevřenosti, takovéhle problémy jsou samozřejmě jistou otevřeností v kůži ryzí nepředmětnosti. Já teď o tom hovořím proto, poněvadž jsme tady měli ty výklady o Levinasovi nebo Levínovi, radši budeme říkat Levínasovi. Jak víte, on mluví proti identifikaci, proti identifikaci s pravzorem, jako zrušení odstupu, že se prolneme do něčeho mimo sebe. Nýbrž on mluví proti identifikaci, že něco prolneme do sebe. To je velmi správná věc. Je přece známo, že třeba mnoho charitativních nebo zdánlivě charitativních činů je jenom jakousi maskovanou formou egoismu nebo sublimovaného egoismu, že vlastně člověk tím, že dělá dobré skutky, sám ve svých očích roste. Tak si sám na sobě zakládá. Že to dělá vlastně hlavně kvůli sobě a ne kvůli tomu druhýmu. To může být někdy i objektivováno, tj. dělá to ne, aby se sám sobě je vylepší, nýbrž aby lépe dopadl na posledním soudu. Tak, já k tomuhle už jsem pár poznámek říkal tenkrát při těch diskusích a teď bych chtěl jenom upozornit na podstatu té věci, totiž, že já jsem tam, to si pamatujete, v té diskusii jsem uved, jak třeba malé dítě nemůže vyrůst člověka, když není v péči integrované lidské bytosti. Že malé dítě může vyrůstat jaksi nenormálně, jestliže matka je nějak psychicky dezintegrována. To dítě je vydáno obrovskému nebezpečí, velmi zvýšenému nebezpečí, že bude také životně dezintegrováno a dokonce nenapravitelně, když se to děje teda nějak výrazným způsobem od samého začátku. Ale to je jenom příklad. Fakt je, že otevřít se druhému člověku znamená otevřít se jeho potřebě, abychom my byli integrováni. Tedy otevřít se druhému člověku neznamená vzdát se svý životní integrity. A tohle je ten moment, proč my se neotvíráme druhému člověku tak, že bychom prostě dělali to, co on na nás chce. Proč ona nás může chtít na prosté blbosti. To, co on chce, to je to, co on chce, to je založeno v tom, jestli je nebo není integrovanou větostí třeba. Jestli je dost vdělaný nebo není. Jestli je dost orientovaný v životě nebo ne. A čím je hůř orientovaný, tím víc naší pomoc potřebuje. My nemůžeme se obracet jenom k lidem, kteří přesně vědí, co o nás chtějí, abychom se jim mohli oddat. To můžeme dělat, když tady jsou jakýsi vůdcové, nějaký velký osobnosti. Tak pak ovšem je dobré si od nich něco nechat říct. Nechat se jimi vést. A přitom velká opatrnost lidské a kritika a to všechno. To není jednoduché na člověka skládat svou naději. Ale přece jenom vynikající lidé nás můžou v životě neobyčejně povzbudit, obohatit. Můžou nám mnoho věcí říct, co bychom sami nevěděli. Můžou nás naučit spoustě věcí. A to můžou jedině, když se jim dáme k dispozici. Když se nebudeme vůči nim stavět na zadní. Člověk se ovšem musí postavit na zadní. Člověk se stává člověkem. V tom svém slavném spisku nemoc k smrti. Vystih neobyčejně dobře, když to je zarámováno nebo zarámcováno velice problematicky. Ale to, že je člověk tím stvořením božím, jak tam říká, který se stává tím, co by chtěl. Teprve tím, že se usekne od toho stvořitelského původu. Že se ustaví samo pro sebe. A tedy, že projde tou nemocí k smrti. Protože odříznout se znamená onemocnět k smrti. Pač jedinej život je neodříznout se. To je nemoc, kterou každý člověk musí projít, malý se stát člověkem. Tohle viděl Kierkegaard neobyčejně dobře. A svým způsobem je to psychologicky, jakýsi... je to filozofie jakéhosi psychologického fenoménu. Kdy většina mladých lidí v době dospívání se postaví proti svým rodičům. Jsem o tom taky tady mluvil. Jsou na to různý názory. Zrovna nedávno jsem roztrčil jednoho svého dlouholetého přítele, že jsem mu řekl, že nedovoluje svým dětem, že jim není nápomocen v tom, aby se postavili proti němu. A že jako otec je to je povinen. Bejt tím prvním člověkem, proti kterému oni se konečně stavějí na vlastní nohy. Kdo jinej by byl na světě povolán k tomu, aby poskyt tuhle roli svému dítěti, které se potřebuje postavit na vlastní nohy, a to nelze jinak než proti někomu nebo proti něčemu? Kdo jinej než právě rodiče? Právě protože ty děti mají rádi, tak to musí podstoupit. Je to trpký, ale musí to podstoupit. A musí tuhle úlohu sehrát se čím síly stačejí. A ne z ní utíkat, ať už tím, že svým dětem povolujou cokoliv, nebo tím, že terrorizujou a nedovolujou jim, aby se postavili na svým. Rodiče musí najít tu střední cestu mezi těmi. Promiň. ... Nebyl to příspěvek. Co se mně zdálo, že v té instanci ještě funguje, a co je v lice, je těžko vyslovit. Ale přece nám tam je přítomno, že i při tom riziku, který podnikám, který je rizí, riskantním vystoupením, a nikdy ani nevím, jestli jsem opravdu bona fide, nikdy při vší vzdělanosti, a nevzdělanosti, a při všem využití, a vědomí nevyužití času, takže i když člověk potom nakonec vstupuje do té hry, a bez toho to nejde, takže kromě toho rizika, že člověk může realizovat antikristovství, nebo chcete lež, nebo škodu, a nebo sublimovaný egocentrizmus, jako například je ptěšky v té Greenově leprosérii, které jsou strašně hodný a jsou na nejriskantnějším místě skoro na světě, ale ono se nakonec ukazuje, že oni ty nemocný potřebují, že kdyby je tam neměli, tak že by byli připraveni o něco seberalizačního. To je ten sublimovaný egocentrizmus. Takže tady potom ještě přece jenom existuje přijet do rozhodování, co si čemu se říká, a co patří do té výry taky, co mu se říká neužasnou láskou. Teď bych chtěl jít jako milostnej vztah, to, co je v tom philosophy to feeling a to, co by bylo potřeba teď taky rozebrat na té genezi mýtho slogos, který se podle mýho přehlupuje přes Herakleita, Parmenita, jak je to v nich, u nich philosophy znamená homologain, znamená v podstatě bytostně souznit, tam ta distance není, jak to přechází přes sofistiku, dokonce u Sokrata je vyložená ta distance nejenom vyslovená takto, nebo realizovaná takto, tak je jedním z prvních pro mě známých historických výslovných odmínutí mýtického zasvěcení ve francijské elusické histerii. Což souvisí právě s tou vyslovenou jaksi distancovaností. Prosím vás, odpusťte mi, jaksi to byla poznávka, ale chládně bych chtěl aspoň říct to, kde si myslím, že by bylo centrum mý kritiky. Měl jsem spoustu připomínek souhlasných, kde jsem přímo vyvásal. Případ je, já nevím, takový to prostá moudrost, která se jako zdá některým jevit, tím útěkem k zemi a útěkem na ranša, jak je to nesmyslný, jak to není vůbec možný, koneckou jsem do FX šel a o tom napsal taky buď Loutka, dělník životin, který tohle to taky navrhoval a ukazoval, přestože předhala filozof, jaksi nebyl, byl to literární kritik, ale který to vycítil a tohle to tam formuloval. Myslím si, že ta předloha, která je v novém zákoně, že existují prostě tak na jedné straně perfektovaní vzdělanci, mágoj, typu těch později označených tří králov, původně mágoj, který jsou hvězdáry, znají běh oblohy, vidějí novou hvězdu, teď se za ní vydají, to je to vydání, to je to riskantní opuštění zabydlenosti a jdou beze zbraní a jenom z dary jdou kam si, udělají spoustu volovin. Oni, prosím se, ptají o cíli Heroda, Heroda, který pomluv kvůli ním nechá povraždět všechny děti rodovolat, že? Ale nakonec se dostanou. Zatímco pastyři tam přijdou rovnou. No a ty mě najděte zesmerská pastýře. Dneska, když to je vysoká chvála pastyřecká, že? Proti pastýře. Není nikdo, kdo by si mohl říct, já ze své prostoty, že? Myslím si, v tadytom reflektovaném světě, v tadytom světě, ve kterém žijeme a pokud jsou nějaký rezidua, no tak nelze celý tím rezidujem znova stát, když už jsme v situaci, že? Tak prostě pro nás není jiná cesta, než ta cesta v cetelitách. Namáhává ta náročná, ta distancová nárada s tou reflexí. Teď bych rád potom zjištěl, co to vlastně za reflexe je. Jestli to je nutně jenom ta reflexe typu filozofickou, nebo jestli to je reflex, jak jsme teď taky slyšeli, nad obrazem. Jestli tato reflexe, nad obrazem, nad mělským dílem, je inkludovatelná zcela do filozofie, nebo jestli to není jen jiný způsob, taky variátní, jestli ve všech způsobech, pravdováři, taky není nějaký druh reflexe, ale různé druhy reflexe a tak dále. To by byly moje otázky zatím. Kritiku jsem při kreditskou revoluci vyslavil a otázky naznačil. Díky, díky a mějte se možnosti. Tak se mějte všichni pěkně a máme vás s kým. Jak to, že ten základ, ten základ není toho reflexu zachytitelný, ale na jeho pořád, posléze je, nebo někým jiným je. Je to možný, nepatří to náhodou do čtvrtý roviny, ten základ. Není postihnuté než čtvrtá rovina? Já myslím, že je to trochu jinak. My jsme si říkali o tom, že potom ta čtvrtá, pátá, šestá, tak dále, že to pak jako stukne do horony, čili to by nám moc asi nepomohlo. Třetí a další roviny, to furt je takový jako obdobný. Co to je reflexe, my jsme si říkali, je to zvláštní typ přístupu k vlastní akci nějaký, třeba jiný reflexy, ale nebo taky praktický akci. A co ta reflexe dělá? Určitým způsobem interpretuje tu akci, respektive interpretuje to, co si pamatuje o té akci, interpretuje vzpomínku na akci, až ta akce už je v čudu. No a interpretuje ji tak, že především přisuzuje určitý struktury, určitou část, složku, určité složky té akce. Přisuzuje, jak jsme říkali, navrup, naučet tomu předmětu, té věci, která měla být akcí zasažena a pozměněna třeba, uchopena nebo něco takového. Čili ta akce musela mít takovou podobu, takovou formu, takovou strukturu, aby toho cíle dosáhla. Čili ta akce se musí adaptovat tomu předmětu. Zároveň však, z toho předmětu samotného žádná akce odvoditelná není. V té akci musí být taky něco, co padá navrup na účet toho subjektu. Nepochybně moucha se chová vůči hrníčku třeba jinak než člověk, nebo než kanár, nebo andlué, která by tady lítala. Tady je schopná, si tady sednout a tě tam chtít vomočit zobák a spadnout do toho. Což člověk neudělá, ten do toho nespadne. Je něco, co padá navrup toho subjektu, to je jedna jeho velikosti, jeho zkušenosti, jeho úrovni toho subjektu, zvykům, určitý kultivovanosti třeba, co si nese ten subjekt sebou. A ta reflexe rozlišuje tyhle dvě složky a může udělat chybu. Může připsat na účet, na stranu toho objektu něco, co je subjektivní, anebo naopak na stranu subjektu toho, co je objektivní. Takový objektivní idealismus, nebo i subjektivní idealismus, ten vlastně dělal chybu v tom, že připisoval všechno, co i to, co patřilo navrup objektivní reality, takzvané, připisoval subjektu. A naopak zase objektivní, třeba objektivismus, ať už máme třeba pozitivismus do značné míry, připisuje i to, co padá navrup subjektů, tak připisuje, takový ten vědecký pozitivismus, ne ten teoretický, připisuje na účet objektů. Tak tohle se dělá. No a co to znamená, že něco připisuje navrup subjektů? Teď se dostaneme jenom u téhle druhé části. No že fakticky objektivuje ten subjekt. Že stále tím svým přístupem z distance, že furt kousek po kouseku voddroluje z toho skutečného subjektu a staví vedle toho jakýsi intencionální předmět subjekt. My jsme si říkali, že musíme rozlišovat mezi pojmem a intencionálním předmětem a mezi intencionálním předmětem a věcí. To je ontický předmět. Tak ta reflexe, když připisuje něco navrup subjektů, tak vlastně staví subjekt modelově jako intencionální předmět. Čím se dopouští na jedné straně nehoráznosti, protože z úse subjektu dělá objekt, ale zároveň ten objekt je trochu jiný, odlišnej, poslé za ta reflexe sama sebe reflektuje atd. a distancuje se sama od sebe. Čili to, co ona může zobjektivovat, to jsou většinou takové věci, které k tomu subjektu podstatně nepatří. To jsou například bomily subjektů. Chybný nějaký typ. Proto je velice snadný objektivovat duševní nemoc, ale je těžko objektivovat duševní zdraví. Říct, co to je normalita, je velmi obtížný pro psychologa, takřka vyloučený. A všechny abnormity je schopen bezvadně popsat. A z tohož důvodu, reflexe právě díky své schopnosti distance, i od toho, co patří na stranu subjektů, je schopná odhalovat stále ty chyby, ty cestí, ty falešný, živý momenty. A furt zbývá nějaký zbytek. Ale ten zbytek nemůže ho chopit. Z evidentního důvodu. Nemůže. Ne proto, že by byla příliš na nízký úrovni. Ona jde o úroveň vejš a možná zase zmenší ten zbytek. Jenomže k tomu patří další paradox, že to platí o poznání každého. Každé poznání, to je každé zodpovězení nějakých problémů, které byly neřešené, otvírá každé poznání, každá odpověď na jeden problém, otvojí několik problémů další. To je nějaká řetězová reakce. Že problématičnost vědění, problématičnost znalostí nebo množství neznalostí se neumenčuje poznání, nebož se zvětšuje. Taková dost kuriózní záležitost, ale my totiž musíme, když jsme taky mluvili o tom, jaký je rozdíl mezi myšleným, nemyšleným a nemyslitelným. A že to nemyšlené je vždycky úzce zpěto s každým myšlením. Když něco myslíme, je to zjevné umluvení, když něco řekneme, tak vždycky zároveň s tím, jak něco říkáme, tak zároveň něco zamlčujeme. Nebo o něčem nemluvíme. A čím víc a podstatněji něco říkáme, tím je toho víc, co je neřečeno. Takže my musíme rozlišovat mezi neřečeným, nevysloveným, který prostě jenom je nevysloveno a to je schopnej nevyslovit taky pes. Pes taky nic nevysloví. Jenomže to nesmíme zaměnit. Tohle to nevyslovený psem, nebo nevyslovený kamenem, nevyslovený námi, protože o tom nemáme páru, než to specificky nevyslovené. To, co patří podstatně k tomu, když něco vyslovujeme. A teď jde o to, že když chceme čím víc a hlouběji, intenzivněji, vypracovaněji něco myslíme, tím ta aura, aura to nekolik by přezařilo, ale tím ten kontext, ten wobal toho nemysleného, který tomu patří, je výraznější, je větší, je komplikovatější. Čili tím, že přesněj myslíme něco, tak tím roste to pole toho nemysleného kolem. A podobně je to tady taky. Čím víc se reflexe svou subicietní, bych vám mohl říct, subicietní složkou se podílí na formaci, na konstituci subjektu jako intenciálního předmětu. Čím víc si člověk dělá obraz sám o sobě, tím toho, co v tom obrazu není vysloveno, je víc. A to znamená, ta subicietní složka reflexe, nejenom, že nikdy nevyčerpá ten zbytek, nebož čím víc ho čerpá, tím ten zbytek je větší. To je ta absurdita, o který jsem chtěl pomlčet, protože to vlastně odvádí jinak. Ale když v diskusii o ní přišlo, tak to takhle říkám. Takže to vlastně zbytek, to je nepřesný pojem. Není to žádný zbytek. Je to analogicky, jako třeba, když fyzikové rozbíjejí elementární částice, tak se jim velmi často stane, protože některé elementární částice jsou tak pevný, jsou tak konzistentní, že rozbít je dá velkou práci, musíme používat velikých projektívů, tak se nám někdy stane, že rozbíjeme tak, že nám místo jedné malé částice vznikou dvě velké. Takže tu energii jsme tam dodali tak velikou, abychom to rozbili, že ona způsobila, že došlo k vytvoření nových velkých mocnějších částic, než byla ta původně rozbitá. To je ta absurdita třeba ve fyzice. Reflexe se vlastně nikdy nemůže dobrat. To jsme si o všem říkali na tu stranu objektivní, že reflexe se nikdy nedotkne reality. To platí, realita je taky subjekt. Realita je dokonce základem reality. Reflexe se samozřejmě nedotkne ani svého vlastního subjekta. Nedotkne. Racionální nebo duševní gymnastika nad realitou. Každá reflexe. A proto si nemůže sama obstát. Proto k filozofii nutně patří také ta zakotvenost životní. Filozofie redukovaná na pouhou reflexy se stává sofistika. To jsme ještě zas neřekli. My jsme po sofistice mluvili v jiných tekách. Filozofie, která se nerozhodne v tom nejzákladnějším, je buď eklektismem, nebo sofistikou. Filozofie se vždy nerozhodne. Naopak. Filozofie se může rozhodnout skutečně na úrovni jedně za pomocí veškerý dostupný reflexe. Jenže žádná dostupná reflexe nestačí na tom, aby mohla říct, aby mohla zaručit rozhodnutí jako správní. Bez té reflexy to je vyloučená věc. Potom to rozhodnutí, jestli vůbec k němu dojde, tak je na zdařbůch. Ale to není na zdařbůch. Když se rozhoduje skutečně v té základní rovině, tak to není rozhodnutí na zdařbůch. To je zvláště to dobře vidět u některých myslitelů, kteří jsou zaprvé neobyčejně vzdělaný a jsou to svrchovaný myslitelé. Jak oni jsou v jakýchsi rozpacích a v takových nesnázích, když mají zaujmout takové základní postoje. Já se podívám, že tohle jsem cítil Deridovi. Jenže on si z toho udělal, nevím, možná, že ho podezijem, já furt mu dost dobře nerozumím. Mně připadá jako ta liška, co říkala, že ty hrozny jsou kyselý. On neříká, že jsou kyselý. Nýbrž on je demontuje, teda dekonstruuje ty hrozny. Protože v podstatě sám hrozny žádný nemá. A to považuji za nedostatek filozofický. Je výborná věc dekonstruovat cizí hrozny. Ale předpokládám, že místo toho přenesu svý sladký. Nebo nějaký lepší. A eventuálně dekonstruuju i z tý svý. A ukážu, jak jsem na nich pracoval, z čeho jsou složený, jaké komponenty mají, o kterých vitaminy mají víc. Ale z ostatků dekonstrukce cizí hroznů mně připadá na filozofii málo. Možná, že mu nerozumím, možná, že tam toho je víc. On to asi tak necítí, tohle. Možná, že to taky není z bezradnosti. Možná, že to prostě proto, že si myslí to. Já vím, Patočka například mě vždycky tráždil tím, že nezaujával ostré vlastní stanovisko. On byl vždycky, když měl nějaké stanovisko demonstrovat, tak vzal historický příklad, ukázal na řešení toho filozofa nebo onoho filozofa nebo tak. A u Patočky to bylo jedné, protože... No prostě já nevím. Já jsem trošku takový primitivnější myslitel. Patočka to byl takovej... On kdyžsi v omlitu řekl, že je s myslem nevyčerpatelný. A mně připadá Patočka, že byl myšlenkou nevyčerpatelný nebo tak nějak. Tam ful toho bylo moc. A když mě dráždilo, že nezaujal konkrétní stanovisko v dané věci, tak se mi zdálo, že to je nedostatek. Že to je... Že to je jakási nedostatek filozofické páteře nebo něco takového. No a ono se ukazuje, že on Patočka spoustu věcí takhle psal. Že to ostrej jakýsi úhel nebo ostrej osmou špici, že to mělo. A pak to házel do šuplíku nohu, přímo to házel do sklepa. A to, co publikoval, takže nejdřív tomu zulámal taková nadměrná sebekritičnost. Nebo já nevím. Není to, že by to nedovedl. Protože v tom vždycky viděl, v tojí výostřenosti vždycky viděl nějaký nedostatky, nějaký chyby. Takže je to komplikovaný. Není to docela... Já vůbec špatně odhaduju druhý. Vždycky se narážím na nějaký kopyt atd. Ale když mluvím obecně, jen tak modelově, tak mně se zdá, že je nedostatkem filozofovým, když nezaujme jasné stanovisko. I za tu cenu, že to třeba za pět let budeme se opustit, odvolat atd. Filozof si nemůže dovolit v určité etapě svého života udělat nějakej kousek práce a k tým pak přidávat další kousek práce v dalších letech. Že to není možné. Že furt musíte říkat celek. Že ten celk může proměnit a je vždycky to musí zazřít znovu v celým. To jsem vám říkal taky na začátku, že trochu je to taková apologie kterou si domnívám, když se píše filozofická kniha. Takže v každém kapitole musí být všechno. Že to není možné. Filozoficky to dělá věda, že si to rozdělí. Že na začátek dál nějaké teoretické předpoklady, potom nějaké základní principiální otázky, pak další a další, a pak to staví za sebou jako stavku. Prostě filozof je jenom, že dělá podle míru. Zase se mi nějak, jak jsi tady povědal o tom kýči, o tom kýče, nevím, proč jí máte dělat tohle. Že je to vlastně falešní překrytí toho momentálního dojmu. Že člověk neustále od toho dojmu má právě odstupovat. A dívat se na něj v distanci. Což by ale vlastně asi měl dělat i u té momentální filozofické práce, i když je to záležitost desetilet. Jestli pak není právě tato snaha potom ucelení toho za každou cenu, to musí být pevný rozhodnutí. Jestli to náhodou není vlastně trošku podobné k tomu kýčovitému prošívání, které překryjou všechno ostatní. Která vyhrknou ty zlzy i z toho kýče. Mezi prožíváním a postavením filozofického systému je základní rozdíl, že ten prožitek je neobjektivovaný a neobjektivovatelný. Když to ten filozofický systém jednou je tady, vystřelený jako z pušky a už ho nikdy do té pušky zpátky nelze dostat. Je všem k dispozici, všichni se k němu můžou vyjádřit, můžou k němu zaujmout nějaké stanovisko. I ten jeho autor. Ten systém je v ten moment nezávislý na tom. A proto právě je strašně důležitý ten systém takhle udělat. Vystavět tu stavbu, protože jinak to vlečeme sebou. Dobře, a když ten obraz třeba dejme tomu kreslit, tak se tady přiznává, že teda kreslí něco? Samozřejmě. Když to ten divák, ten jenom prožívá a nic nekreslí. Tak ten je na tom daleko hůř. Ano, ale to krevětý prožívání může mít ten autor, ne? Může, může. A pak je to možno vyčíst v tom obraze. Jinak bychom do ní vlézt nemohli, protože ten divák nemá prožívání. Hleda, že by zase o tom nějak mluvil. Ale mně se zdá totiž, že právě... Markéne, co? Není co, jenom jsem si představila ta obra, že trochu se raduje, jak jsem to povedla. Mně se právě zdá, že když myslitel si dá za úkol to províst do úsledku, dovíst to do celkový stavby, nezůstat jenom u nějakého nadšetnutí, dovíst to do celku, třeba jenom modelově, třeba jenom náznakem, třeba jenom v článku nebo v jedné kapitole. Takže tím si umožní distanci od toho a osouzení, jestli to je držitelné nebo ne. Když to neprovede, tak to dopadne tak, že jako nejkrásnější knihy zůstaly nenapsány, tak podobně nejpozoruhodnější filozofie nebyly vystavěny v systém. Tisíckrát můžete říkat, jak je to vynikající myšlenka, jenom že už nevíme jaká. Právě nutnost je, že to člověk ze sebe musí nějakým způsobem vrhnout ven. Čili musí i ve filozofii udělat to, co patří ke každé události. Že se musí stavit, že se musí zvnějšnit. Když se nezvnějšní, tak není ani možný, aby jiné události na ní reakovaly. Ale že se jednou zvnějšní. Ten základ se zvnějšňuje furt. Ten je přítomen v tom zvnějšení, jenom že není vidět. Ten základ neodhaluje jako něco budoucího, než jako něco daného. Proto mluvím o tom, že to objektivuje. To je právě ta problematičnost celé věci. Ten tzv. základ, ke kterému se ten filozof musí vyjádřit, to je jako by něco daného. A ta reflexe to objevuje, jako kdyby už to tam bylo původně. www.hradeckesluzby.cz
====================
s2.flac
====================
Je to tam původně nebo když ta filozofie ten prostor odevře, si to tam najednou vykristalizuje, ačkoliv to tam předtím nebylo. Ale každopádně ta reflexie se k tomu stahuje, jako kdyby to tam bylo dané. No to tam ani nebylo, ani to by mohlo být obrácené. Protože ta bystva se ztratila v tom otvíraní, to by pak nebylo zapotřebné. Až tady by jednou nečlověk nalezl nějaký základ, pro který by se rozhodl s tím vypracovat. Takže něco s tímto přece uvnitřností, rozdílení na ta pravda, a i někdy ta každého jednotě, která se tému přece. Já hovořím o tom, že ta filozofická víra, to znamená to rozhodnutí se plné nějakých základ, která by předem a potom reflektovaná. Ani tam nemohla ta refleksie nějak, teprve že by se to vykristalizovalo po té refleksii. Protože obojí by znamenalo, že to je zase hotovej obraz. Ale ne tak, že by ta pravda, ta pravda nějak působí, tam je to událostní působení. A vy obojím to máte obvažovat, tak nebo tak, tam žádná událost není. To je celkem přístup, ale já nebudu teď kecat, protože bych chtěl... Já jsem řekl, že je to to samý, právě jak tady dneska byla hovořena o tom, prakticky mi to přijde jako dvojí otevření. K uměleckému dílu, otevření druhému člověku a tak dále. A to je vždycky jiná rovina. No ale k tomu otevření je přece potřeba, že já se otevřu a potom s tím zbytkem se mohu setkat jedině při, když použiju zase toho výrobu, osvícení pravdou. Nemůžu říct, že to je potom ten zbytek, který je jedině na základě setkávání se s pravdou. Takže tady by mělo být jen jedno otevření se, což je to základní, to je to otevření se pravdě. A to otevření pravdě je v každém mém postoji. V každém svém postoji se, abych teda poznával tak, jak ta věc má být, tak se musím otevírat pravdě. Ale není to tak. To je totiž o to, že já nikdy nemám v ruce žádnej paragon, že mé otevření vůči pravdě bylo legitimní a správné podle norem a že tedy opravdu jsem pravdou osvícen byl. Ale to znamená, že já, ať už jsem osvícen pravdou a ne o blbosti nějakou, a to znamená, aby to nebylo trivialní, tak takovou blbostí, která velice připomíná pravdu, tak já pak přistupuju ke všemu tomu ostatnímu a otvírám se buď ve jmenu nebo v duchu pravdy, nebo v duchu blbosti. A to rozlišení je velmi obtížné, ale přesto v těch nižších úrovních je o něco snadnější než v té poslední. To je daleko snáze odhalit vadnej přístup literárního vědce k beletrý nějaký konkrétní nebo kunzystorika nebo uměnovědce k nějakému artefaktu uměleckému než přístup filozofického kritika k nějakému filozofovi. Tam už je to daleko obtížnější. A vůbec daleko nejobtížnější je přístup filozofa k filozofickému poše celé. To už teda přesahuje i těch nejgeniálnějších filozofů. Pokud zrovna daná epoka není v rozpadu, pak je to snadnější. No a takřka vyloučení v lidských možnostech je to rozlišení pravdy a omilu, pokud ten omil se velice podobá pravdě. Zatímco já můžu vypracovávat určitý metodický přístupy otevřenosti vůči kráse v přírodě, otevřenosti vůči kráse v umění, otevřenosti vůči lidství v člověku a tak dále, po těch stupinkách nahoru, tak neexistuje žádná metoda, jak se otevřít pravdě. Tak říkají, nebo téměř. Samozřejmě, že existují takové metody. Mystikové vypracovávali takové metody. Existují jakési duchovní exercície, které pravděpodobně jsou myšlené jako osvojení s jistými rutiny v odevzdalosti. V jakési pokoře a tak dále. Já bych k tomu akorát jednu věc. Tady bylo i dneska řečeno, že ke lži se pojí spíš komplikovanost a k příblížení se spíš pojí mnohem větší námaha. Ta cesta může být příjemnější, ale námaha zase nemusí být tak velká. Nevím, jestli ta námaha mě dala strašlivou námahu. Spíš ta lži si říkala. Je to jednodušší s tou pravdou, v tom smyslu, že člověk pod pravdou rozumí jenom říkat to, co je. Když se dojde k tomu bytostnému určení pravdy, tak je to strašná práce. Já nevím, jestli na tý námaze se to dá rozeznat. Zas by to bylo jisté hledisko, které by nám to usnadnilo. Mám doufání, že tam není žádného takového prostředku, které by nám to usnadnilo. Konec konců všechno záleží na tom, jestli nás ta pravda osloví nebo ne. A ta nás může oslovit způsobem, že nás to celá překvapí, že nás to zaskočí. Podívejte se, ten Pavel, to je takový krásný příklad, že on byl naprosto zaměřený a v něm zlomilo veškerý odpor a on najednou se stal hlasatelem toho, co předtím pronásledoval. To je věc, která se vůbec vymyká jakýkoliv metódě. My můžeme teda hledat pravdu tím způsobem, že pronásledujeme, co se dá a furt nenápadně po očku koukat, kdy nás to chytne, takže se obrátíme. Prostě z toho se metoda nedá udělat. A kdyby ta myšlenka toho Pavla na té cestě do Damašku nenapadla, kdyby nebyl najednou převrácen úplně ve svý orientaci, to, k čemu se pak přidal, pronásledoval dále. Radel má krásné, to jsem už taky někdy citoval při nějaké přežitosti, má krásné obrazy, dva ideí na konci své útěchy. Ten jeden tam je, říká, jak známej zbojník, jak přepadává lidi a okrádá a dokonce ji vraždí a tak dále. A jednoho dne mu napadne, že to je vlastně hamba. Takhle žít. A pak tam říká, a možná mu to ani nenapadlo, ale mělo napadnout. To bylo ideální. Tam sice se mluví o tom, že mu to mělo napadnout. Což je bohužel spojeno v řeči český i jiných s takovým tím, že někdo má první nápad. V skutečnosti nápad znamená, že nás nějaká myšlenka napadne, že se nás zmocní a že jsme náhlepe proti ní úplně bezbreli. A že se jí plně dáme v šanci. To je nápad. Čili měla nás ta idea napadnout, to znamená, ta ideance nás měla zmocnit. Ale nezmocnila se. A proč? To je různý. Buď, že jsme byli zabetonovaný, zabarikádonaný a nepustili jsme jí k sobě. Přežvali jsme jí a neposlouchali jsme jí. Druhá možnost je také, že jsme poslouchali jak blbí. Tichý jsme byli jak pěny a ono nic. Ale v tom myšlení není to ono, jak říká ten Heidegger, když se vydá na cestu myšlení, že vůbec tedy nevím, co je určující, co mě táhne k sobě co se mnou hejbe, jako přezemně, návzdory všemu. Je to, domníváš se, že ten Heidegger chtěl ty určující věci zahýdnout nějakou pravdu? Pravdu ne, lebo jeho pohlední pravda je jiný. No dobře, ale co myslíš tedy, když o tom myšlejí? Pak jestli vůbec se k té integritě dostanu? Ty říkáš, ty tvrdíš, že myšlení jsou moc jiné? Já prostě nemůžu se vyjadřovat takhle. Museli bychom tedy na to sednout, abych řekl svý připomínky a otazníky k tomu textu. A stejně by žádná jistota nebyla, že tomu rozumím dobře. A já bych to máš promakanější, že když jsi to uváděl v jednom textu a tam právě počkej, tyhle typešty mente za chep, když jsem myslel, že už jako do toho chceš něco inputovat, tak tady toho nedávám právě. No dobře, to je jedna věc. Pak je ten Christus Antichrist. Ty říkáš, že tedy nemáme žádnou záruku? No, já myslím, že člověk ví, že teď nechci balancovat, jak ty si říkáš, ty duchovní cvičení. Když tedy my jsme se otevřeli a já pro nich dvakrát jezovické cvičení, tři dny, tři noci. Oni vůbec měli o tu otevřenost. Ty říkáš, otevřenost tedy duchu pravdy a nebo duchu blbosti, duchu světla, duchu temnoty. No, podívej se, to je balanc. Já včera stojím někde před nějakým altárem a tam vykládám balanc o otevřenosti. Ta otevřenost, to jako se recituje, ale jako mně vůbec schází ta magie, která vůbec narušuje tu lidskou integritu nebo nenarušuje tedy mě, když já sám člověče, jako jestli to mlčení před pravdou pokora, teď jak ty přidáváš tomu, že tedy každý zlozov musí tedy být na té bázi pokory, do jaký výrytav otevřenost je jenom pojem, který se teď zrovna hodí. Já nechci předmětně, já říkáš, nát někoho, aby zase předmětně vytrasoval nebo označil ten terén, ty otevřenosti, ale jinak podívej se, to dneska říká otevřenosti každej blbec, říkám to i já samozřejmě jako ten blbec, ale ty jako třeba nějakej filozof pražský, rozumíš se taky tím a máš to tady v té koncerci, pak to dáváš výsměrem tu otevřenost, do toho kiče a tak dále, do toho umění. Tady kolega jako říká otevřenost v jedný pravdě, ale jak člověče vykonstruovat, já myslím, vůbec jako to bytostný určení tý otevřenosti, nebo jak se ptáme, ty máš, ne o základu, ale o bytostná pobaha, bytostná pobaha otevřenosti. Co mě to má říct? Já tedy si vzpomínám na jezuity, ty už mluvili před 20 lety o otevřenosti, když se otevřeme, tak ta pravda se nás mocní a tak bude třebné lubokého ponožování do sebe, se nám to vyčeříme. Jestli na to vyšťování ty příklady, jestli je to ono, nebo jestli je to, kolega hned si tady pomohl, tomu milostností, hned přidal, co tady přisedl, prozumíš, jestli to je to určující, a teď ale po té milosti velmi ufatrně, nevidíš, že taky není vykonstruováno slovo, je ta milost pro to otevřenost. Samozřejmě. Ale to jsou termíny, které jsou původně nefilozofické. Je potřeba je interpretovat filozofické, jinak do filozofie nepatřené. Čili nemůžeme tam prostě převzít nějakou... Slovo můžeme převzít, ale musíme ho filozoficky votesat. Žádného teologického nevotesánka tam nepotřebujeme. I když původně je taky filozofické, že jo, ale narost. Už nějak ochlupatím. My jsme ale přece to slovo nenašli, nebo nespadlo nám z hůry, nezačali jsme ho používat jen tak z ničeho nic. Kdy jsme začali poprvně hovořit o otevřenosti? Když jsme vybalancovali dobře extazis a reflexy... Jedině když jsme vypěstovali tu víru. To ještě později. Proti čemu jsme stavili tu otevřenost? Proti uzavřenosti. A co se vyznačuje uzavřeností? Osvětí. První cesta z uzavřenosti do otevřenosti je vykročení z osvětí do světa. A do kterého světa do světa řečí? My přece jsme o tom od začátku mluvili a ty otevření jsou za sebou jak stupně. Geologicky tak je nad sebou. Otevřenost nikdy nekončí. Když něco vůči čemu, musíš být otevřený. Patří k bytostnímu určení lidské existence, právě ek-sistence, že vyčnívá ze sebe ven, že je furt vůči něčemu otevřena. Musí se otevřít malý dítě. A to se nemůže otevřít vůči pravdě. Nemá páru, nemá předpoklady. Otevře se vůči druhým lidem. Ale to je málo. Musí se otevřít vůči druhým lidem, který na ně kynou a zvou je k samostatnému vstupu do světa řeči. Matka promlouvá na své dítě. To dítě se vůči ním otevřelo už předtím. Ale to je málo. To se neodevřelo ještě jako člověk. To se otevřelo vůči ním tím, že jí zajalo do svého světí. To je vůči matce jako vůči druhýmu člověku. Je možné jedině na jakési rovině, kde je člověk člověku člověkem. A ne matka dítěti matkou. A to je možné jenom ve světě řeči. Když spolu začnou hovořit jako dvě rovnoprávný bytosti, když se oslovujou, slyšejí na to oslovení a odpovídají. To je začátek, to je otevřenost, která umožňuje první krok odpovědnosti. A takhle to jde kus za kusem. Zase v řeči velmi snadno selže, se dostane do jakési kolejní subjektivity, stane se jakýmsi slovním arzenálem skupiny. Stane se argotem, nebo já jenom jak bych to nazval, stane se šiboletem. Stane se dorozumívacím prostředkem našich, kterému nerozumějí ty němí, němci. Čili stane se nástrojem subjektivity skupiny, subjektivity kmene, subjektivity národa. Čili zase je potřeba, lidská bytost musí i tuhletu subjektivity, už kolektivní, zase překročit, otevřít se vůči něčemu dalšímu. A to překročení nikdy nemá charakter takového rozšíření akčního pole. To překročení je možné právě jenom v té otevřenosti, v té oddanosti, nebo v té odevzdanosti něčemu, co je mimo, co je zatím za tou mezí, za těma hranicema, tý uzavřenosti. A takhle to jde furt dál a vždycky je vůči čemu se otevírá. A to je proto tak, že je v nedohlednu ta poslední otevřenost. Člověk vždycky se otevírá, ale nikdy nemá zaručeno, že se otevírá vůči pravdě. V poslední předsmrtí máš přece tedy poslední šanci na otevřenost. Říkejí, že to bude tedy... Přece dojdu k určitému časovému, časovostelovému, kde tedy to bude, to bude výslednice, ne? Ne. Před smrtí už jsem většinou ve stavu, kdy... Dobrý. Ano. Tak dobře. Tak bude ten poslední. Vůči čemu tedy říkal si, že ta otevřenost jestli narušuje nebo narušuje tu lidskou integritu? Tady je mysl ta otevřenost, která běží po těch stupních a pořád tedy... Na tom si člověk předběžně cvičí tu svou otevřenost. A k té poslední otevřenosti nikdy neví zda došel nebo nedošel. Ta poslední otevřenost počívá v takový refleksi, kterou známe z Joba, že? Já ji interpretuji trošku posunutě, ale myslím, že to má jistý smysl to trošku posunout. Já vím, že vykopitel můj živ jest a ževde nejposlednější nad prachem mým se postaví jev. Co to znamená? Já počítám s tím, že jsem prach a nic než prach. A že ze mě nezbýde nic než ten prach. V ten nejposlednější já jsem prach. A má naděje... Není, že z toho prachu něco zase bude. Má naděje. Není, že nebudu jenom ten prach mým brž, že nějak něco ze mě přežije. Když má naděje je, že vykopitel můj živ jest a že nad tím prachem se on živej postaví. Čili ta otevřenost je, že já s ničím pro sebe nepočítám. Že veškerou svou naději dávám do něčeho, co nejsem já. To je do toho vykopitel. A ten vykopitel není vykopitel proto, že z toho prachu zase mě uplácá. Protože prachem postavím, přes če on žije. To je má naděje. Není, že já budu žít. A to je ta poslední otevřenost. Já nepočítám s tím, že bych nějakým svým posledním výkonem sebe zachránil. Já se odevzdávám jako prach a nic než prach se odevzdávám v pohledu svého vykopitela. Tak to já to viděl posledně. Já myslím, že poslední otevřenost důležitosti je, kladu svou ruku na svá ústavka. Tam jak nakonec, když přes ty protesty a přes tohle tohle nevím, jaká je to kapitola, jestli tohle je před nebo po. Jak tam prostě najednou to mlčení. Jeho mlčení. Žádný rezignující, nějaká tupost, zoupastný, ale jakože to nahrít. Správně. To je metoda. To mlčení je metoda. Ale mlčet můžeš a nic. Prostě tím mlčením se ničeho nedosáhne. Nelze si mlčením, umlknutím si nelze vynutit hlas pravdy. Alebo měl tu aktivitu mohutnou, která se stupňovala předtím. No jistě. Umlknout může jen když předtím kecáš. Kámen nemůže umlknout. Páš nikdy nic neřek. Ale jde o to, že když umlkne, takže to neznamená jenom, že on tu zůstává jenom nekecá. Umlknout znamená radikálně. Umlknout to znamená, že z tebe je jenom prach. To je umlknout. To je nevkládat do toho žádný svůj výkon. I tam, kde už žádný výkon není možný, trvá, má jistota, že vykupitel můj se živ postaví nade mnou, z kterého zbyl jenom prach. A tahle ta jistota, to je cosi neobyčejně paradoxního, co nese jméno víra. A o té víře se nedá říct nic než paradoxy. To jest, je to má víra, ale svým způsobem je to dar, boží se říká, to jest, není to můj výkon. A tudíž je to něco, co vlastně není mý. To Augustine, přečte si začátek konfesii, že tam uvidíte, co to je, když já si očekám, očekávám Boha, očekávám Ho já, nebo přece to očekávání, jenom když Bůh dá, bych očekával, čili vlastně On očekává, a ne já očekávám. Takovéhle ty paradoxy. Víra není můj výkon, a přesto je to ten základ, z kterého já žiju. A není to něco, k čemu bych já s distance přistupoval. Tyhle ty paradoxy tam jsou a je třeba při nich setrvat do tý doby, než se nám podaří, to nahlídnout bez paradoxů. Já se obávám, že se to už dlouho nepodaří, a tedy ve shodě s tradicí jsem pro to zachovat je, pokud jsou nosný, pokud jsou těmi světlinami, těmi lichtung, že taky zachovat, protože jakýkoliv vymícení těchto paradoxů by znamenalo zatemnit věc. Čili prostě nedá se svítit. Jsou určitý momenty, které se nedají říct jinak než paradoxně. Jsou situace, kdy žijeme na konci jisté epochy myšlenkové, kterou jsme názvali předmětnou, a kdy jsme ve vlehu té předmětnosti. Tam se nevyvlečeme jinak než těma paradoxama. Když jsem mluvil o tom, to, co tady ty jsi teď jako kritiku předvedl a předtím radim, já jsem přece o tom hovořil, že je rozdíl mezi filozofickou vírou a vírou. A že ta víra, že to je to spolehnutí napravdu, no to je spolehnutí v tom smyslu, jak jsem vyložil teď toho Joba. To je, já naprosto spolehám napravdu, že zvítězí. Že k posledu bude mít slovo ona a ne žádná lež. Já nevím, která to je pravda nebo jak se ta pravda ukáže. Já nevím, jak ona zvítězí. Já vůbec nevím ani pořádně, jak bych rozpoznal, kdybych měl vedle sebe tu dokonalou lež a pravdu, jak bych je od sebe rozpoznal. Ovoce ducha. Já nevím žádné ovoce ducha. Prostě je to ta pravda, která rozhodne ovo mě, ne já, který rozhodnu o tvý pravdě. A já se budu ptát, ale pane, kdy já jsem tě viděl? Já jsem tě neviděl. Nikdy jsem tě neviděl. A teď mě říkáš, že jsem ti dal pít, když jsi potřeboval a že jsem tě občerstvil, když jsi měl hlad. Když já jsem tě neviděl. Já myslím, že to je třeba zatížit. My jsme schopni jenom na těch nižších úrovních rozhodovat s jistou mírou odpovědností. S jistou mírou, sníženou mírou rizika. Po důkladné přípravě snad se moc nezmejíme. Ale co pak nemáte ze zkušeností, neznáte ze zkušeností, jak těžko je jednat s druhým člověkem. Jak těžko je třeba, když přijde se s ním úzce do styku, jak je těžko ho respektovat. Jak ho neurazit. Jak je těžko uníst ho a nechat se uníst jím. Jak těžko odhadneme toho druhýho. Když něco udělá, nám se to zdá krásný, ono to třeba není, nebo udělá něco vošklivýho a my jsme naklonění ho zavrhnout a ono vlastně, kdo ví, jestli to neudělá z nejlepšího důvodu. Jak je to těžké s druhým člověkem. Co to je? V oči jednodušší to je, než rozpoznat, co je pravda. Říkat takové věci, že spolehat na ovoce ducha, to je moc pěkný. To je stejně tak, jako říkat, že musíme čekat, až nás hospodin osloví. Jako to proroci dělali. Oni spali a najednou se vozval hlas a říkali, že to je všechno metafora. Vždyť se to nikomu ani těm prorokům nestalo takhle. Srovna tak, jako se to nestane nám. My jsme byli už osloveni nevím kolikrát a my jsme to vůbec nepoznali. Ten prorok je nad náma, protože rozpoznal, že vlastně k němu hovoří hospodin, než najednou se mu vtiskla nějaká myšlenka, udělala se mu myšlenka. A on rozpoznal, že to není jen takový nápad a že k němu hovoří pravda sám, abychom řekli. To vůbec není nic celého. Já tam proto říkám tyhle problémy, tam uvádím proto, aby to bylo naprosto jasné, že to v ruce nemáme a že nemáme žádný prostředek, jak to zajistit. A přesto to musíme furt zkoumat, furt to musíme rozlišovat, furt se musíme snažit poslouchat, naslouchat. Ale není nikde žádná záruka. Kdo nám tvrdí, dejte se k nám, my jsme ta cesta z pásy, to je jarmarační pokřikovač. Kdo mě zároveň neříká, že to je strašně obtížné a že vlastně nikdo mě nemůže zaručit, že to je ta cesta správná, kdo tuhle tu věci nepřizná, tak je smutce. No, to mě asi řek ty typly, se najdou. Já jsem rozeslaný, jdi do světa, nechoď samozřejmě s velkou výpanou, jdi podle svých možností, ty říkáš, že romantici, prostiáčkové, že dovedla ta papička vít tu moudrost. Já si dojím, že tedy Ježíš ty upřiznává, že měl tedy nechilopisofický, ale že byl vybavenej, tak z toho má dělat ten Ježíš, že měl s nechilopisofickou orientací, že prostě nesl všechny znaky nepravdy. Když učte křtíce a tak dále, no to snad tamtoho antikrysta nahmatáš, když si tedy antikryst kultický, magický, kdy tedy jsi jenom v nějaký instituci církevní, a kdy opravdu ne sám pomůžeš, ale skrze tebe to, co tě posílá, to, co tě právě, co tebou hýbe, co tě táhne, prostě k tomu blížnímu. Teď jinak ten Levinas a Jeren Malčín má odpovědnost, Rože říká to sdílení s těma taky pro nás jinovýma dotek, to pak tedy chceš říct. A jako Milan uváděl, že aktivita, že ho mohlo se utýchat, že to je ono. No já to neberu ještě z těch struktůrách. A on jako tvrdil, že ano. Ale jestli nemám tu sílu, abych šel z toho okraje do středu u toho zdroja, který přibližil se a nemohl hned dát tu kratu, tak to je všechno devíace. Ale to si můžu ověřit přece právě dnes. Takové snadné ověření devíací nevylučuju. Velmi často je to velmi jednoduché. Jenomže ty nejnebezpečnější devíace nejsou snadno ověřitelné. Pak už to musí být vysoké myšlení. Pak už to musí být tam, kde už to nesáhá. Nejde jenom o to myšlení. Určitě to je v těch výšinách ducha. Nebo duchovního života. To znamená, kde budeme hledat antikrysta? Nejspíš v círku. V círku se hledá jedině u nějakýho kardinála. Neco tím kardinálem děje. O tohle mně jde. To nejde rozdělit na jednu stranu, na druhu stranu. Černý, bývý. Prostě ten antikrist je těsně tam, kde skoro už je pravda. A to rozlišení je teda strašně okněné. A čím víc se dostáváme, čím vejš se dostáváme, tak tím je obtížnější. Tím to nebezpečí je větší. Dokonce teda máme jistou radu, že až bude mnoho misiářů, a každý bude svát, že on je ten misiář, takže nemáme věřit nikomu a čekat. 10-10. Vy jste tady několikrát říkal poznat, co je pravda. A pak zase hovoříte o tom, že pravda k nám promluvá. Myslím si, že to poznat, co je pravda, je špatné. A že by bylo něco konkrétního. Nám jde spíš o to promluvání pravdy o těch věcech, jak mají být. Pak je teda otázka, jestli nám jde i o tu pravdu potom někdy. Myšlení bylo, že je velmi obtížný, když jsme něčím oslovení, poznat, jestli jsme oslovení pravdou nebo ne. Poznat, co je pravda, je strašně předmětně řečeno. To je neumnožené. Někdy jde vůbec o to poznat tu pravdu nakonec. Já mám ten dojem, že by nám spíš mělo jít jen o to, že ta pravda k nám promluvá, že tohle je ten rozhodující moment. Ale jak je to potom dál s tou pravdou, že se vůbec děje nebo neděje? Vůbec si nemůže říct, že je. To by bylo jsouc. Tyhle problémy jsme se řekli a to je jasný. Jenomže ta řeče nedokonalá, my jsme ještě ve vletu toho předmětně myšlení, takže se tomu člověk neubrání a jsou rezervou, že to nemyslíme tak přesně, že tak můžeme říct i tohle. Tak jak se skončí vůbec ta předmášku? Už je ta otevřenost tedy na integrity, že se námi neubrává nebo ne? To jsi ji uzavřel nebo se to přeslech? Že my tu integritu musíme sledovat a zároveň, že vždycky znovu musíme ve své integritě a se svou integritou se otevírat pravdě, která eventuálně může ukázat tu naši integritu jako falešnou. Čili, že nesmíme zakládat vše, celý svůj život na své integritě, i když o tu integritu vždycky musíme usilovat. Že to není nejvyšší hodnota, nejvyšší meta se integrovat životním, nejvyšší meta je ukázat se sami sobě ve světle pravdy i se svou integritou. My když chodíme ke smíření, tak musíme ukázat svoji integritu jako lživou. Milan problematizoval to, že přijde ta ženská kvarář a říká, pane kvarář, mám nejtěžší, tedy svůj předčin, to je pícha, poněvadž jsem krásná. A on ji říká, to není hřích, to je bohem. Jestli ta milost pro toho nás napadla, že chodíme jako pindat, tak jak pak na to? Když se, já se domlývám, že člověk nemůže se setkat s pravdou, jestli že pak zašuměný, jestli prostě nějak na té cestě, na tom, kde nájde něco, je vyrovnán. A to tedy nemyslím, zrovna uší jako smíření, ale musí ta metanoja, ta metanoja má v sobě také ještě nějaké jiné prvky, jak ty jsi tam taky zachodoval někde, ještě tam do hloubky si dal to, co pot, a dnes tam tu metanoju, o toho jsme mnohem řekli, z toho jsme nepokračovali. Ta metanoja k ní dochází v důsledku extazis, v případě, že jsme skutečně oslovení. Pak extazis bez toho oslovení je bezvýsledná. A lze říct, že v podstatě tý extazis, že patří, že člověk nechává sám, to jsme říkali, nechává sám sebe za sebou, čili obrací se k sobě zády a tudíž se všema svejma plus i mínus skoncuje tím, že je otevřen vůči úplně novým. A pak samozřejmě se vrací z tý extazis, se zvrací v tý další fázi reflexe sám k sobě a s ovzdechem se bere. Prostě co nám zbývá, než se vzít takový, jaký jsme. Ale být na to nějak hrdej, to je opravdu vomil. Ale řek bych, že vomil je taky chřích. No, hloubou som si největší řík, kdo píše po něm. Stutnici a espekántů, který bez komentářů. Já jsem to ještě nestrávil, ale tu filozofickou víru jsem nestrávil a nevím ještě, jak ji tam zapasovat. Jaký vztah teda k víře křesťanský. To by byla by taky teologická víra. To je uhlířská víra. To by bylo tak, že teologie vybyla reflexivní víru přímo, když filozofie vybyla reflexivní filozofické víru. Teologie nemůže nic jiného dělat, než opravovat blbou filozofii nehoráznými prostředky tak, že ji donutí k tomu, aby přestala být tak blbá a trošku se opravila. A pak teologie okamžitě skočí zase na tu opravanou filozofii, zčásti ji použije a zčásti zase ji bude velmi blbými prostředky ukazovat, jak je blbá. Ale nemyslím si, že by teologie mohla udělat cokoliv víc, než může udělat filozofie. Že to dělá někdy napřed, před filozofií, blbýma prostředkama, a filozofie pak to musí udělat opravdu pořádně, to je možný. Všem taky vznáme, že zůstává za filozofií strašně zavostalá. Ale je dobrá, že je druhá, že vedle filozofie je ta ještě něco jiného orientované. Ale ten problém filozofické reflexe víry je problémem filozofie, která má učinit na svý úrovni ten krok, který činí malý dítě, když se otevírá světu řeči a světu lidí. Totiž, že přestane jenom reflektovat svou vlastní filozofickou víru a stane se reflexí víry. To je ten problém. Ještě u toho nejsme a je otázka, jak je to možné a tak dále.
s2.flac
====================
Je to tam původně nebo když ta filozofie ten prostor odevře, si to tam najednou vykristalizuje, ačkoliv to tam předtím nebylo. Ale každopádně ta reflexie se k tomu stahuje, jako kdyby to tam bylo dané. No to tam ani nebylo, ani to by mohlo být obrácené. Protože ta bystva se ztratila v tom otvíraní, to by pak nebylo zapotřebné. Až tady by jednou nečlověk nalezl nějaký základ, pro který by se rozhodl s tím vypracovat. Takže něco s tímto přece uvnitřností, rozdílení na ta pravda, a i někdy ta každého jednotě, která se tému přece. Já hovořím o tom, že ta filozofická víra, to znamená to rozhodnutí se plné nějakých základ, která by předem a potom reflektovaná. Ani tam nemohla ta refleksie nějak, teprve že by se to vykristalizovalo po té refleksii. Protože obojí by znamenalo, že to je zase hotovej obraz. Ale ne tak, že by ta pravda, ta pravda nějak působí, tam je to událostní působení. A vy obojím to máte obvažovat, tak nebo tak, tam žádná událost není. To je celkem přístup, ale já nebudu teď kecat, protože bych chtěl... Já jsem řekl, že je to to samý, právě jak tady dneska byla hovořena o tom, prakticky mi to přijde jako dvojí otevření. K uměleckému dílu, otevření druhému člověku a tak dále. A to je vždycky jiná rovina. No ale k tomu otevření je přece potřeba, že já se otevřu a potom s tím zbytkem se mohu setkat jedině při, když použiju zase toho výrobu, osvícení pravdou. Nemůžu říct, že to je potom ten zbytek, který je jedině na základě setkávání se s pravdou. Takže tady by mělo být jen jedno otevření se, což je to základní, to je to otevření se pravdě. A to otevření pravdě je v každém mém postoji. V každém svém postoji se, abych teda poznával tak, jak ta věc má být, tak se musím otevírat pravdě. Ale není to tak. To je totiž o to, že já nikdy nemám v ruce žádnej paragon, že mé otevření vůči pravdě bylo legitimní a správné podle norem a že tedy opravdu jsem pravdou osvícen byl. Ale to znamená, že já, ať už jsem osvícen pravdou a ne o blbosti nějakou, a to znamená, aby to nebylo trivialní, tak takovou blbostí, která velice připomíná pravdu, tak já pak přistupuju ke všemu tomu ostatnímu a otvírám se buď ve jmenu nebo v duchu pravdy, nebo v duchu blbosti. A to rozlišení je velmi obtížné, ale přesto v těch nižších úrovních je o něco snadnější než v té poslední. To je daleko snáze odhalit vadnej přístup literárního vědce k beletrý nějaký konkrétní nebo kunzystorika nebo uměnovědce k nějakému artefaktu uměleckému než přístup filozofického kritika k nějakému filozofovi. Tam už je to daleko obtížnější. A vůbec daleko nejobtížnější je přístup filozofa k filozofickému poše celé. To už teda přesahuje i těch nejgeniálnějších filozofů. Pokud zrovna daná epoka není v rozpadu, pak je to snadnější. No a takřka vyloučení v lidských možnostech je to rozlišení pravdy a omilu, pokud ten omil se velice podobá pravdě. Zatímco já můžu vypracovávat určitý metodický přístupy otevřenosti vůči kráse v přírodě, otevřenosti vůči kráse v umění, otevřenosti vůči lidství v člověku a tak dále, po těch stupinkách nahoru, tak neexistuje žádná metoda, jak se otevřít pravdě. Tak říkají, nebo téměř. Samozřejmě, že existují takové metody. Mystikové vypracovávali takové metody. Existují jakési duchovní exercície, které pravděpodobně jsou myšlené jako osvojení s jistými rutiny v odevzdalosti. V jakési pokoře a tak dále. Já bych k tomu akorát jednu věc. Tady bylo i dneska řečeno, že ke lži se pojí spíš komplikovanost a k příblížení se spíš pojí mnohem větší námaha. Ta cesta může být příjemnější, ale námaha zase nemusí být tak velká. Nevím, jestli ta námaha mě dala strašlivou námahu. Spíš ta lži si říkala. Je to jednodušší s tou pravdou, v tom smyslu, že člověk pod pravdou rozumí jenom říkat to, co je. Když se dojde k tomu bytostnému určení pravdy, tak je to strašná práce. Já nevím, jestli na tý námaze se to dá rozeznat. Zas by to bylo jisté hledisko, které by nám to usnadnilo. Mám doufání, že tam není žádného takového prostředku, které by nám to usnadnilo. Konec konců všechno záleží na tom, jestli nás ta pravda osloví nebo ne. A ta nás může oslovit způsobem, že nás to celá překvapí, že nás to zaskočí. Podívejte se, ten Pavel, to je takový krásný příklad, že on byl naprosto zaměřený a v něm zlomilo veškerý odpor a on najednou se stal hlasatelem toho, co předtím pronásledoval. To je věc, která se vůbec vymyká jakýkoliv metódě. My můžeme teda hledat pravdu tím způsobem, že pronásledujeme, co se dá a furt nenápadně po očku koukat, kdy nás to chytne, takže se obrátíme. Prostě z toho se metoda nedá udělat. A kdyby ta myšlenka toho Pavla na té cestě do Damašku nenapadla, kdyby nebyl najednou převrácen úplně ve svý orientaci, to, k čemu se pak přidal, pronásledoval dále. Radel má krásné, to jsem už taky někdy citoval při nějaké přežitosti, má krásné obrazy, dva ideí na konci své útěchy. Ten jeden tam je, říká, jak známej zbojník, jak přepadává lidi a okrádá a dokonce ji vraždí a tak dále. A jednoho dne mu napadne, že to je vlastně hamba. Takhle žít. A pak tam říká, a možná mu to ani nenapadlo, ale mělo napadnout. To bylo ideální. Tam sice se mluví o tom, že mu to mělo napadnout. Což je bohužel spojeno v řeči český i jiných s takovým tím, že někdo má první nápad. V skutečnosti nápad znamená, že nás nějaká myšlenka napadne, že se nás zmocní a že jsme náhlepe proti ní úplně bezbreli. A že se jí plně dáme v šanci. To je nápad. Čili měla nás ta idea napadnout, to znamená, ta ideance nás měla zmocnit. Ale nezmocnila se. A proč? To je různý. Buď, že jsme byli zabetonovaný, zabarikádonaný a nepustili jsme jí k sobě. Přežvali jsme jí a neposlouchali jsme jí. Druhá možnost je také, že jsme poslouchali jak blbí. Tichý jsme byli jak pěny a ono nic. Ale v tom myšlení není to ono, jak říká ten Heidegger, když se vydá na cestu myšlení, že vůbec tedy nevím, co je určující, co mě táhne k sobě co se mnou hejbe, jako přezemně, návzdory všemu. Je to, domníváš se, že ten Heidegger chtěl ty určující věci zahýdnout nějakou pravdu? Pravdu ne, lebo jeho pohlední pravda je jiný. No dobře, ale co myslíš tedy, když o tom myšlejí? Pak jestli vůbec se k té integritě dostanu? Ty říkáš, ty tvrdíš, že myšlení jsou moc jiné? Já prostě nemůžu se vyjadřovat takhle. Museli bychom tedy na to sednout, abych řekl svý připomínky a otazníky k tomu textu. A stejně by žádná jistota nebyla, že tomu rozumím dobře. A já bych to máš promakanější, že když jsi to uváděl v jednom textu a tam právě počkej, tyhle typešty mente za chep, když jsem myslel, že už jako do toho chceš něco inputovat, tak tady toho nedávám právě. No dobře, to je jedna věc. Pak je ten Christus Antichrist. Ty říkáš, že tedy nemáme žádnou záruku? No, já myslím, že člověk ví, že teď nechci balancovat, jak ty si říkáš, ty duchovní cvičení. Když tedy my jsme se otevřeli a já pro nich dvakrát jezovické cvičení, tři dny, tři noci. Oni vůbec měli o tu otevřenost. Ty říkáš, otevřenost tedy duchu pravdy a nebo duchu blbosti, duchu světla, duchu temnoty. No, podívej se, to je balanc. Já včera stojím někde před nějakým altárem a tam vykládám balanc o otevřenosti. Ta otevřenost, to jako se recituje, ale jako mně vůbec schází ta magie, která vůbec narušuje tu lidskou integritu nebo nenarušuje tedy mě, když já sám člověče, jako jestli to mlčení před pravdou pokora, teď jak ty přidáváš tomu, že tedy každý zlozov musí tedy být na té bázi pokory, do jaký výrytav otevřenost je jenom pojem, který se teď zrovna hodí. Já nechci předmětně, já říkáš, nát někoho, aby zase předmětně vytrasoval nebo označil ten terén, ty otevřenosti, ale jinak podívej se, to dneska říká otevřenosti každej blbec, říkám to i já samozřejmě jako ten blbec, ale ty jako třeba nějakej filozof pražský, rozumíš se taky tím a máš to tady v té koncerci, pak to dáváš výsměrem tu otevřenost, do toho kiče a tak dále, do toho umění. Tady kolega jako říká otevřenost v jedný pravdě, ale jak člověče vykonstruovat, já myslím, vůbec jako to bytostný určení tý otevřenosti, nebo jak se ptáme, ty máš, ne o základu, ale o bytostná pobaha, bytostná pobaha otevřenosti. Co mě to má říct? Já tedy si vzpomínám na jezuity, ty už mluvili před 20 lety o otevřenosti, když se otevřeme, tak ta pravda se nás mocní a tak bude třebné lubokého ponožování do sebe, se nám to vyčeříme. Jestli na to vyšťování ty příklady, jestli je to ono, nebo jestli je to, kolega hned si tady pomohl, tomu milostností, hned přidal, co tady přisedl, prozumíš, jestli to je to určující, a teď ale po té milosti velmi ufatrně, nevidíš, že taky není vykonstruováno slovo, je ta milost pro to otevřenost. Samozřejmě. Ale to jsou termíny, které jsou původně nefilozofické. Je potřeba je interpretovat filozofické, jinak do filozofie nepatřené. Čili nemůžeme tam prostě převzít nějakou... Slovo můžeme převzít, ale musíme ho filozoficky votesat. Žádného teologického nevotesánka tam nepotřebujeme. I když původně je taky filozofické, že jo, ale narost. Už nějak ochlupatím. My jsme ale přece to slovo nenašli, nebo nespadlo nám z hůry, nezačali jsme ho používat jen tak z ničeho nic. Kdy jsme začali poprvně hovořit o otevřenosti? Když jsme vybalancovali dobře extazis a reflexy... Jedině když jsme vypěstovali tu víru. To ještě později. Proti čemu jsme stavili tu otevřenost? Proti uzavřenosti. A co se vyznačuje uzavřeností? Osvětí. První cesta z uzavřenosti do otevřenosti je vykročení z osvětí do světa. A do kterého světa do světa řečí? My přece jsme o tom od začátku mluvili a ty otevření jsou za sebou jak stupně. Geologicky tak je nad sebou. Otevřenost nikdy nekončí. Když něco vůči čemu, musíš být otevřený. Patří k bytostnímu určení lidské existence, právě ek-sistence, že vyčnívá ze sebe ven, že je furt vůči něčemu otevřena. Musí se otevřít malý dítě. A to se nemůže otevřít vůči pravdě. Nemá páru, nemá předpoklady. Otevře se vůči druhým lidem. Ale to je málo. Musí se otevřít vůči druhým lidem, který na ně kynou a zvou je k samostatnému vstupu do světa řeči. Matka promlouvá na své dítě. To dítě se vůči ním otevřelo už předtím. Ale to je málo. To se neodevřelo ještě jako člověk. To se otevřelo vůči ním tím, že jí zajalo do svého světí. To je vůči matce jako vůči druhýmu člověku. Je možné jedině na jakési rovině, kde je člověk člověku člověkem. A ne matka dítěti matkou. A to je možné jenom ve světě řeči. Když spolu začnou hovořit jako dvě rovnoprávný bytosti, když se oslovujou, slyšejí na to oslovení a odpovídají. To je začátek, to je otevřenost, která umožňuje první krok odpovědnosti. A takhle to jde kus za kusem. Zase v řeči velmi snadno selže, se dostane do jakési kolejní subjektivity, stane se jakýmsi slovním arzenálem skupiny. Stane se argotem, nebo já jenom jak bych to nazval, stane se šiboletem. Stane se dorozumívacím prostředkem našich, kterému nerozumějí ty němí, němci. Čili stane se nástrojem subjektivity skupiny, subjektivity kmene, subjektivity národa. Čili zase je potřeba, lidská bytost musí i tuhletu subjektivity, už kolektivní, zase překročit, otevřít se vůči něčemu dalšímu. A to překročení nikdy nemá charakter takového rozšíření akčního pole. To překročení je možné právě jenom v té otevřenosti, v té oddanosti, nebo v té odevzdanosti něčemu, co je mimo, co je zatím za tou mezí, za těma hranicema, tý uzavřenosti. A takhle to jde furt dál a vždycky je vůči čemu se otevírá. A to je proto tak, že je v nedohlednu ta poslední otevřenost. Člověk vždycky se otevírá, ale nikdy nemá zaručeno, že se otevírá vůči pravdě. V poslední předsmrtí máš přece tedy poslední šanci na otevřenost. Říkejí, že to bude tedy... Přece dojdu k určitému časovému, časovostelovému, kde tedy to bude, to bude výslednice, ne? Ne. Před smrtí už jsem většinou ve stavu, kdy... Dobrý. Ano. Tak dobře. Tak bude ten poslední. Vůči čemu tedy říkal si, že ta otevřenost jestli narušuje nebo narušuje tu lidskou integritu? Tady je mysl ta otevřenost, která běží po těch stupních a pořád tedy... Na tom si člověk předběžně cvičí tu svou otevřenost. A k té poslední otevřenosti nikdy neví zda došel nebo nedošel. Ta poslední otevřenost počívá v takový refleksi, kterou známe z Joba, že? Já ji interpretuji trošku posunutě, ale myslím, že to má jistý smysl to trošku posunout. Já vím, že vykopitel můj živ jest a ževde nejposlednější nad prachem mým se postaví jev. Co to znamená? Já počítám s tím, že jsem prach a nic než prach. A že ze mě nezbýde nic než ten prach. V ten nejposlednější já jsem prach. A má naděje... Není, že z toho prachu něco zase bude. Má naděje. Není, že nebudu jenom ten prach mým brž, že nějak něco ze mě přežije. Když má naděje je, že vykopitel můj živ jest a že nad tím prachem se on živej postaví. Čili ta otevřenost je, že já s ničím pro sebe nepočítám. Že veškerou svou naději dávám do něčeho, co nejsem já. To je do toho vykopitel. A ten vykopitel není vykopitel proto, že z toho prachu zase mě uplácá. Protože prachem postavím, přes če on žije. To je má naděje. Není, že já budu žít. A to je ta poslední otevřenost. Já nepočítám s tím, že bych nějakým svým posledním výkonem sebe zachránil. Já se odevzdávám jako prach a nic než prach se odevzdávám v pohledu svého vykopitela. Tak to já to viděl posledně. Já myslím, že poslední otevřenost důležitosti je, kladu svou ruku na svá ústavka. Tam jak nakonec, když přes ty protesty a přes tohle tohle nevím, jaká je to kapitola, jestli tohle je před nebo po. Jak tam prostě najednou to mlčení. Jeho mlčení. Žádný rezignující, nějaká tupost, zoupastný, ale jakože to nahrít. Správně. To je metoda. To mlčení je metoda. Ale mlčet můžeš a nic. Prostě tím mlčením se ničeho nedosáhne. Nelze si mlčením, umlknutím si nelze vynutit hlas pravdy. Alebo měl tu aktivitu mohutnou, která se stupňovala předtím. No jistě. Umlknout může jen když předtím kecáš. Kámen nemůže umlknout. Páš nikdy nic neřek. Ale jde o to, že když umlkne, takže to neznamená jenom, že on tu zůstává jenom nekecá. Umlknout znamená radikálně. Umlknout to znamená, že z tebe je jenom prach. To je umlknout. To je nevkládat do toho žádný svůj výkon. I tam, kde už žádný výkon není možný, trvá, má jistota, že vykupitel můj se živ postaví nade mnou, z kterého zbyl jenom prach. A tahle ta jistota, to je cosi neobyčejně paradoxního, co nese jméno víra. A o té víře se nedá říct nic než paradoxy. To jest, je to má víra, ale svým způsobem je to dar, boží se říká, to jest, není to můj výkon. A tudíž je to něco, co vlastně není mý. To Augustine, přečte si začátek konfesii, že tam uvidíte, co to je, když já si očekám, očekávám Boha, očekávám Ho já, nebo přece to očekávání, jenom když Bůh dá, bych očekával, čili vlastně On očekává, a ne já očekávám. Takovéhle ty paradoxy. Víra není můj výkon, a přesto je to ten základ, z kterého já žiju. A není to něco, k čemu bych já s distance přistupoval. Tyhle ty paradoxy tam jsou a je třeba při nich setrvat do tý doby, než se nám podaří, to nahlídnout bez paradoxů. Já se obávám, že se to už dlouho nepodaří, a tedy ve shodě s tradicí jsem pro to zachovat je, pokud jsou nosný, pokud jsou těmi světlinami, těmi lichtung, že taky zachovat, protože jakýkoliv vymícení těchto paradoxů by znamenalo zatemnit věc. Čili prostě nedá se svítit. Jsou určitý momenty, které se nedají říct jinak než paradoxně. Jsou situace, kdy žijeme na konci jisté epochy myšlenkové, kterou jsme názvali předmětnou, a kdy jsme ve vlehu té předmětnosti. Tam se nevyvlečeme jinak než těma paradoxama. Když jsem mluvil o tom, to, co tady ty jsi teď jako kritiku předvedl a předtím radim, já jsem přece o tom hovořil, že je rozdíl mezi filozofickou vírou a vírou. A že ta víra, že to je to spolehnutí napravdu, no to je spolehnutí v tom smyslu, jak jsem vyložil teď toho Joba. To je, já naprosto spolehám napravdu, že zvítězí. Že k posledu bude mít slovo ona a ne žádná lež. Já nevím, která to je pravda nebo jak se ta pravda ukáže. Já nevím, jak ona zvítězí. Já vůbec nevím ani pořádně, jak bych rozpoznal, kdybych měl vedle sebe tu dokonalou lež a pravdu, jak bych je od sebe rozpoznal. Ovoce ducha. Já nevím žádné ovoce ducha. Prostě je to ta pravda, která rozhodne ovo mě, ne já, který rozhodnu o tvý pravdě. A já se budu ptát, ale pane, kdy já jsem tě viděl? Já jsem tě neviděl. Nikdy jsem tě neviděl. A teď mě říkáš, že jsem ti dal pít, když jsi potřeboval a že jsem tě občerstvil, když jsi měl hlad. Když já jsem tě neviděl. Já myslím, že to je třeba zatížit. My jsme schopni jenom na těch nižších úrovních rozhodovat s jistou mírou odpovědností. S jistou mírou, sníženou mírou rizika. Po důkladné přípravě snad se moc nezmejíme. Ale co pak nemáte ze zkušeností, neznáte ze zkušeností, jak těžko je jednat s druhým člověkem. Jak těžko je třeba, když přijde se s ním úzce do styku, jak je těžko ho respektovat. Jak ho neurazit. Jak je těžko uníst ho a nechat se uníst jím. Jak těžko odhadneme toho druhýho. Když něco udělá, nám se to zdá krásný, ono to třeba není, nebo udělá něco vošklivýho a my jsme naklonění ho zavrhnout a ono vlastně, kdo ví, jestli to neudělá z nejlepšího důvodu. Jak je to těžké s druhým člověkem. Co to je? V oči jednodušší to je, než rozpoznat, co je pravda. Říkat takové věci, že spolehat na ovoce ducha, to je moc pěkný. To je stejně tak, jako říkat, že musíme čekat, až nás hospodin osloví. Jako to proroci dělali. Oni spali a najednou se vozval hlas a říkali, že to je všechno metafora. Vždyť se to nikomu ani těm prorokům nestalo takhle. Srovna tak, jako se to nestane nám. My jsme byli už osloveni nevím kolikrát a my jsme to vůbec nepoznali. Ten prorok je nad náma, protože rozpoznal, že vlastně k němu hovoří hospodin, než najednou se mu vtiskla nějaká myšlenka, udělala se mu myšlenka. A on rozpoznal, že to není jen takový nápad a že k němu hovoří pravda sám, abychom řekli. To vůbec není nic celého. Já tam proto říkám tyhle problémy, tam uvádím proto, aby to bylo naprosto jasné, že to v ruce nemáme a že nemáme žádný prostředek, jak to zajistit. A přesto to musíme furt zkoumat, furt to musíme rozlišovat, furt se musíme snažit poslouchat, naslouchat. Ale není nikde žádná záruka. Kdo nám tvrdí, dejte se k nám, my jsme ta cesta z pásy, to je jarmarační pokřikovač. Kdo mě zároveň neříká, že to je strašně obtížné a že vlastně nikdo mě nemůže zaručit, že to je ta cesta správná, kdo tuhle tu věci nepřizná, tak je smutce. No, to mě asi řek ty typly, se najdou. Já jsem rozeslaný, jdi do světa, nechoď samozřejmě s velkou výpanou, jdi podle svých možností, ty říkáš, že romantici, prostiáčkové, že dovedla ta papička vít tu moudrost. Já si dojím, že tedy Ježíš ty upřiznává, že měl tedy nechilopisofický, ale že byl vybavenej, tak z toho má dělat ten Ježíš, že měl s nechilopisofickou orientací, že prostě nesl všechny znaky nepravdy. Když učte křtíce a tak dále, no to snad tamtoho antikrysta nahmatáš, když si tedy antikryst kultický, magický, kdy tedy jsi jenom v nějaký instituci církevní, a kdy opravdu ne sám pomůžeš, ale skrze tebe to, co tě posílá, to, co tě právě, co tebou hýbe, co tě táhne, prostě k tomu blížnímu. Teď jinak ten Levinas a Jeren Malčín má odpovědnost, Rože říká to sdílení s těma taky pro nás jinovýma dotek, to pak tedy chceš říct. A jako Milan uváděl, že aktivita, že ho mohlo se utýchat, že to je ono. No já to neberu ještě z těch struktůrách. A on jako tvrdil, že ano. Ale jestli nemám tu sílu, abych šel z toho okraje do středu u toho zdroja, který přibližil se a nemohl hned dát tu kratu, tak to je všechno devíace. Ale to si můžu ověřit přece právě dnes. Takové snadné ověření devíací nevylučuju. Velmi často je to velmi jednoduché. Jenomže ty nejnebezpečnější devíace nejsou snadno ověřitelné. Pak už to musí být vysoké myšlení. Pak už to musí být tam, kde už to nesáhá. Nejde jenom o to myšlení. Určitě to je v těch výšinách ducha. Nebo duchovního života. To znamená, kde budeme hledat antikrysta? Nejspíš v círku. V círku se hledá jedině u nějakýho kardinála. Neco tím kardinálem děje. O tohle mně jde. To nejde rozdělit na jednu stranu, na druhu stranu. Černý, bývý. Prostě ten antikrist je těsně tam, kde skoro už je pravda. A to rozlišení je teda strašně okněné. A čím víc se dostáváme, čím vejš se dostáváme, tak tím je obtížnější. Tím to nebezpečí je větší. Dokonce teda máme jistou radu, že až bude mnoho misiářů, a každý bude svát, že on je ten misiář, takže nemáme věřit nikomu a čekat. 10-10. Vy jste tady několikrát říkal poznat, co je pravda. A pak zase hovoříte o tom, že pravda k nám promluvá. Myslím si, že to poznat, co je pravda, je špatné. A že by bylo něco konkrétního. Nám jde spíš o to promluvání pravdy o těch věcech, jak mají být. Pak je teda otázka, jestli nám jde i o tu pravdu potom někdy. Myšlení bylo, že je velmi obtížný, když jsme něčím oslovení, poznat, jestli jsme oslovení pravdou nebo ne. Poznat, co je pravda, je strašně předmětně řečeno. To je neumnožené. Někdy jde vůbec o to poznat tu pravdu nakonec. Já mám ten dojem, že by nám spíš mělo jít jen o to, že ta pravda k nám promluvá, že tohle je ten rozhodující moment. Ale jak je to potom dál s tou pravdou, že se vůbec děje nebo neděje? Vůbec si nemůže říct, že je. To by bylo jsouc. Tyhle problémy jsme se řekli a to je jasný. Jenomže ta řeče nedokonalá, my jsme ještě ve vletu toho předmětně myšlení, takže se tomu člověk neubrání a jsou rezervou, že to nemyslíme tak přesně, že tak můžeme říct i tohle. Tak jak se skončí vůbec ta předmášku? Už je ta otevřenost tedy na integrity, že se námi neubrává nebo ne? To jsi ji uzavřel nebo se to přeslech? Že my tu integritu musíme sledovat a zároveň, že vždycky znovu musíme ve své integritě a se svou integritou se otevírat pravdě, která eventuálně může ukázat tu naši integritu jako falešnou. Čili, že nesmíme zakládat vše, celý svůj život na své integritě, i když o tu integritu vždycky musíme usilovat. Že to není nejvyšší hodnota, nejvyšší meta se integrovat životním, nejvyšší meta je ukázat se sami sobě ve světle pravdy i se svou integritou. My když chodíme ke smíření, tak musíme ukázat svoji integritu jako lživou. Milan problematizoval to, že přijde ta ženská kvarář a říká, pane kvarář, mám nejtěžší, tedy svůj předčin, to je pícha, poněvadž jsem krásná. A on ji říká, to není hřích, to je bohem. Jestli ta milost pro toho nás napadla, že chodíme jako pindat, tak jak pak na to? Když se, já se domlývám, že člověk nemůže se setkat s pravdou, jestli že pak zašuměný, jestli prostě nějak na té cestě, na tom, kde nájde něco, je vyrovnán. A to tedy nemyslím, zrovna uší jako smíření, ale musí ta metanoja, ta metanoja má v sobě také ještě nějaké jiné prvky, jak ty jsi tam taky zachodoval někde, ještě tam do hloubky si dal to, co pot, a dnes tam tu metanoju, o toho jsme mnohem řekli, z toho jsme nepokračovali. Ta metanoja k ní dochází v důsledku extazis, v případě, že jsme skutečně oslovení. Pak extazis bez toho oslovení je bezvýsledná. A lze říct, že v podstatě tý extazis, že patří, že člověk nechává sám, to jsme říkali, nechává sám sebe za sebou, čili obrací se k sobě zády a tudíž se všema svejma plus i mínus skoncuje tím, že je otevřen vůči úplně novým. A pak samozřejmě se vrací z tý extazis, se zvrací v tý další fázi reflexe sám k sobě a s ovzdechem se bere. Prostě co nám zbývá, než se vzít takový, jaký jsme. Ale být na to nějak hrdej, to je opravdu vomil. Ale řek bych, že vomil je taky chřích. No, hloubou som si největší řík, kdo píše po něm. Stutnici a espekántů, který bez komentářů. Já jsem to ještě nestrávil, ale tu filozofickou víru jsem nestrávil a nevím ještě, jak ji tam zapasovat. Jaký vztah teda k víře křesťanský. To by byla by taky teologická víra. To je uhlířská víra. To by bylo tak, že teologie vybyla reflexivní víru přímo, když filozofie vybyla reflexivní filozofické víru. Teologie nemůže nic jiného dělat, než opravovat blbou filozofii nehoráznými prostředky tak, že ji donutí k tomu, aby přestala být tak blbá a trošku se opravila. A pak teologie okamžitě skočí zase na tu opravanou filozofii, zčásti ji použije a zčásti zase ji bude velmi blbými prostředky ukazovat, jak je blbá. Ale nemyslím si, že by teologie mohla udělat cokoliv víc, než může udělat filozofie. Že to dělá někdy napřed, před filozofií, blbýma prostředkama, a filozofie pak to musí udělat opravdu pořádně, to je možný. Všem taky vznáme, že zůstává za filozofií strašně zavostalá. Ale je dobrá, že je druhá, že vedle filozofie je ta ještě něco jiného orientované. Ale ten problém filozofické reflexe víry je problémem filozofie, která má učinit na svý úrovni ten krok, který činí malý dítě, když se otevírá světu řeči a světu lidí. Totiž, že přestane jenom reflektovat svou vlastní filozofickou víru a stane se reflexí víry. To je ten problém. Ještě u toho nejsme a je otázka, jak je to možné a tak dále.