Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
26. rupna Kesslerovo rozlišení mezi obojím, mezi metodou ani-ani a metodou ano-ano-né-né a zejména jeho interpretace těchto dvou metod, rozhodování, posuzování, hodnocení, představuje jen částečné postižení skutečné problematiky. Proto je můžeme považovat jen za přiblížení. Eventuálně za redukci problému. Především k povaze situace. Každá osobní i dějiná situace je složitá a jen z části průhledná. Lidské jednání z podstaty věcí nemůže být založeno na promyšlení vážení všech aspektů a všech možných řešení. Zejména proto, že nezbývá obvykle dostatek času na takové rozhodování na základě podrobného zvažování důvodů pro a proti. To je dáno lidskou omezeností, konečností, nedostatečností na jedné straně, ale také pohybem dění a proměnlivostí situace. Situace nečeká. Člověk nemá možnost důkladně do všech podrobností proskoumat stav věcí, ale zejména právě proto, že nemá dost času. Takové podrobné zkoumání si vždycky vyžádá samo o sobě hodně energie i času. Čas mezi tím utíká, situace se mění a to, co bylo v jedné chvíli poznáno, za chvíli už přestává platit. A kromě toho nelze situaci rozumět jako ničemu prostě danému. Integrální složkou situovanosti člověka nebo skupiny či celé společnosti je výzva, která člověka nebo skupinu či společnost oslovuje a žádá na něm odpověď. A v podstatě některých situací náleží, že výzva platí, oslovuje, jen v určitý čas. V určitou chvíli. Kdo jí propase tu chvíli, komu ta chvíle uteče, ten pak ani tou nejpromyšlenější a na nejdůgladnějších znalostech založenou odpovědí už nic nedohoní. Za druhé. Tak to je jednak povaha situace. Povaha porozumění. Existuje pozitivistický předsudek, že poznání spočívá vyhradně na kumulaci jednotlivých zjištění týkajících se velmi omezených výseků skutečnosti, takřka jakýchsi atomů. Ale to odporuje zkušenosti. Zkušenost, jak ji známe, ze své zkušenosti, se naopak prvotně opírá o celkové uchopení skutečností. A teprve dodatečně si oprávněnost a platnost takového celkového uchopení ověřuje a kontroluje cíleným zaměřením na vybrané detaily. A ovšem i ten výběr je veden jakousi celkovou strategií, založenou zase na nějakém celkovém uchopení skutečnosti. V bitvě ani jeden velící generál nemá nikdy všechny informace o rozložení svého vojska natož rozložení vojska nepřátelského. A přece musí velet. To vůbec neznamená, že může dávat rozkazy narzdařbůh, ale nikdy nemůže čekat, až bude mít pohromadě všechny informace. Letos musí předvídat. Letos čeho se musí domýšlet. Letos musí riskovat. Zejména však musí také zakalkulovat například vojenské tradice nepřítele, způsob uvažování jeho velitelů, disciplívanost vojáků, nebo zase schopnost jejich iniciativy, když je přerušeno spojení s velitelství. Ba dokonce je nutno, aby se někdy vžil, vmyslel do psychologie velitele nepřátelské armády. To už vůbec není možné nějak poskládat s informací získaných průzkumem atd. V osobní i dějné situaci mají lidé vždycky co dělat jenom s objektivními danostmi. Jo, mají co dělat nejenom s objektivními danostmi, ale se živými subjekty, s lidmi. A tudíž také s jejich projekty, plány a s veškerou jejich orientací do budoucnosti. Chtějí-li porozumět dějné chvíli a její výzvě, nesmějí se omezit na konstatování hotových faktů, daných skutečností a nepochybných zetrvačností tendencí. Ale musí se svým porozuměním proniknout zejména také to ještě nehotové, zatím se jen připravující budoucnosti, která je nejenom otevřena možným zásahům z obou stran, nebo vlastně z nejrůznějších stran, protože nejsou jenom dvě strany nikdy. Ale která má svou logiku, odlišnou od logiky prosazujících se zetrvačností. K vrcholným momentům každého dějného porozumění, ať už jde o osobní historii nebo o dějiny společnosti či celého lidstva, náleží zaslechnutí a správné pochopení oné výzvy, kterou se na nás obrací určitá dějná chvíle, kterou jsme osobně oslovováni a kterou nemůžeme připsat žádnému dějnému subjektu. Tak tohle platí k povaze porozumění. No a teď otázka tzv. kritické chvíle, o které tam ten Kessler mluví. Kessler říká, že v bezprostřední situaci krize, jestliže osud buší na bránu naší existence, existuje jen ano nebo ne. Kessler říká, existuje jen ano nebo ne. Takové krize může ohrožený jednotlivé skupina či civilizace přežít jen tehdy, reagujeli neprodleně s jistotou biologického refleksu. To je citát z toho Kesslera, jak si vzpomínáte. Ta jistota biologického refleksu zní ovšem svrchovaně podezřelé. Je to přenýmenší matoucí přirovnání. Kessler přece mluví o dvou rozdílných metodách jednání. Biologický refleks není žádná metoda. Kromě toho každá metoda je jistou na zkušenostních základech vypracovanou schematizovanou či rutinizovanou formou nebo strukturou postupu, která v sobě nemá nic přesvědčivého, pravdivého ani jistotu garantujícího. Sama v sobě. Metoda je právě tou objektivací, tou rutinizací. Musí být tedy zdůvodněna. Potřebujeme naopak předem jistotu, že jsme správně rozpoznali povahu situace, abychom mohli stanovit, která z obou metod je příměřenější nebo přímo ta pravá. Základním problémem není způsob jednání, to je s reakcem na situaci, odpověď na její výzvu, nejbež vůbec rozpoznání, která v situaci v podstatě jde a jaká výzva k nám v hloubce promlouvá. Jak se vůbec dohodneme, že jsme v situaci bezprostřední krize? V situaci aktuálního a přímo krajínního ohrožení? Vždyť je přece známoc, že celé společnosti, celé národy se mohly pohybovat na samém okraji propasti a že až na několik výjimek jejíž hlasu nikdo nevěnoval pozornost, naprostá většina netušila nic o katastrofě, která stála již přejde dve zmy. Tady uvádím případ měch Mnichova, když se vrátili Čembléna. Jak byli vítáni, a daladě, když byli vítáni jako zachránci míru, naprosto slepě. Museli bychom se dohodnout o tom, co rozumíme bezprostřední krizí. Je to chvíle, kdy si všichni velká většina uvědomuje, že tu taková krize je? Test i když jde například o planý poplach, například ku konci milenia, nebo když se objevila hrozivá kometa. To je bezprostřední krize? A nebo je bezprostřední krize přítomna, ať to někdo ví nebo neví, ať to registruje nebo neregistruje. Ale jsou takové vůbec bezprostřední krize? Co to vlastně je? Můžeme mluvit o bezprostřední krizi minutu nebo pět minut před výbuchem Sopky? Nebo třeba v Herkuláneu byla bezprostřední krize? Co to vlastně je? Je to nejasné. Tak to je otázce kritické chvíle. A dále za čtvrté. Rychlost, reakce, naděje na přežití. Velmi neuspokojivý je Kesslerem líčený obraz kritické situace? Mnějše nutno se řídit zásadou? Ano, ne. Kierkeggor používá označení buď a nebo a rád tuto zásadu ironizuje a denuncuje ve svých dějinách filozofie jako ryc nebo nic. Jak tutiž tu situaci Kesslera líčí, zdá se podtrhovat především jednoznačnost a takřka i jednostrannost, extrémnost a radicalitu postupu. A nechává zcela stranou otázku nejdůležitější, zdá tedy nakonec ano, či zdá spíše nikoliv. On tam říká, že to dspěchá a proto musíme ano, ano, ne, ne. Ale jestli ano nebo ne, to nechává stranou. My to své uvažování, ten čas na rozvážení potřebujeme právě kvůli tomu, abychom věděli, jestli ano nebo ne. Ale k tomu se ještě vrátíme. Jako kdyby záchrn a přežití záleželo spíš na rychlosti reakce než na jejím smyslu, na jejím zaměření. Sama rychlost má svou přednost, protože například vyvažuje pomalou sílu. Ale rychlost není odpovědí na věcnou otázku, co je třeba podniknout. Hessler staví otázku tak, jakoby v okamžiku naléhavé krize bylo třeba hlavně se rozhodnout buď pro něco nebo proti něčemu, i když nemáme dost podkladů pro takové rozhodnutí. Takhle on staví otázku. Znamená to tedy střílecvá rozhodnutí v takových případech od boku? To by pak asi obecně platila 50% pravděpodobnost přežití. Ovšem za předpokladu masového rozšíření, v případě, že jde o dvě možnosti, že nám to garantuje, protože jinak, když těch možností je víc, tak je ta pravděpodobnost mnohem menší. Ovšem za předpokladu masového rozšíření je to taková rychlosť reakce. To můžeme ocenit v rámci přírody, ale na lidské úrovni je to nesmysl. Člověk je schopen myslit, promýšlet, poznávat, představovat a předvídat. Může se mýlit, ale nemůže se jen pro možnost omylu myšlení vzdát. A tak rozhodující zůstane vždycky otázka, co máme udělat. A teprve na druhém místě může být rychlost reakce. Sama rychlost reagování je závislá na povaze situace. Máme tady času dost, máme na přemýšlení víc času. Jestliže se události řítí, musíme jednat rychle. A to v obou případech může jít o krizi. Krize může být soustředěna, koncentrovaná do krátkého období, do okamžiku, ale může se vlíct taky třeba několik staletích. Krize Evropy trvá už nejmín takových 300-400 let. Abychom mohli posoudit dokonce jen tuto jedinou stránku situace, musíme zapřáhnout své myšlení a své porozumění. Čili zhruba jde o to tež, co bylo řečeno za třetí. A za páté. Váhovost kontra bezhlavost. Je zvláštní, že Kessler poukazuje k tomu, že nesprávné užití obou metod, jak obojímu typu jednání říká, vyznačuje především mnohé intelektuály. Tu by se zdálo, že vůbec nejde o rychlost reakce a už vůbec o správné či nesprávné porozumění situaci. Intelektuálové obvykle dovedou porozumět věcem lépe. Proto se tak jmenujou. Celou formulaci Kessler ovšem sugeruje čtenáři, že hlavním problémem jsou intelektuálové, kteří chtějí za všech okolností dbát všech odstínů, pokoušet se trpělivě hledat řešení, které není na snadě, ale nakonec se ukáže jako nejlepší a být připraveni k syntézám, eventuelně synkrezím a kompromisům cestou na delší dobu rozvaženého manévrování. Těžko si můžeme představit, že měl s naprostou vyvážeností na mysli také intelektuály, kteří vidí vše Černobíle, jsou zbrklí nebo alespoň netrpěliví, vrhají se směrem, který se ukáže prvnímu pohledu, aniž by byli schopni registrovat složitost situace. To taky intelektuálové, můžou být. Takové lidi totiž nikdo nenazve intelektuály. Obvykle se intelektuálně orientovaným lidem vytýká jakási váhavost, to je všem předsude. Vědí toho příliš mnoho a každé konkrétní praktické řešení jim připadá příliš zjednodušující, příliš primitivní, eventuelně nezralé, časné a omezené. My starší se ještě pamatujeme, jak komunisté vytýkali právě inteligenci, že se nechce zcela jednoznačně připojit a identifikovat se stranou, že je jakousi inteligencí na rozpacích. To byl okřídlený termín po 1948. Tu se však ukazuje docela nový pohled, který se liší od těch, o níž byla dosud řeč. Obtížnost rozhodnutí tu není způsobena významněných informací, nicméně jejich nadbytkem, jejich přemírou a naší neschopností v tom udělat nějaký pořádek, vyznat se v tom všem a vyvodit z toho jednoznačný závěr. Záplava informací je například v technice a ve vědě dnes tak drtivá, že na jedné straně nutí vědce a techniky k stále uší specializaci a tím neschopnosti posoudit věci z celkověžího hlediska. Jedna k tomu, že sami žádné rozhodnutí nenavrhují, ale pouze připravují tzv. podklady. To má své věcné zdůvodnění. Nicméně paralelně s nutností takového rozdělení funkcí se rozvíjí jakási přirozená povahová tendence, která z jedněch dělá váhavé střelce, kteří se k střelbě nakonec vůbec nikdy neodhodlají, nebo až velmi pozdě a často v naprosto karikované podobě, zatímco na druhé straně tu výrustají zbrklí jedinci, střílající na vše, co se pohne, ještě dříve než pořádně zjistí, oč jde. Jistě tím zkreslují k Hesterovu myšlenku, ale což pak nelze takové zbrklé střelce uvést jako příklad těch, kteří rozhodnutí nejen neodmítají, ale ani neoddalují a kteří se ve zlomku okamžiku rozhodují ano, ne. Ovšem tady jde o povahové rozdíly a nikoliv o rozdílné metody jednání. Za šesté. Co je cílem jednání? Odhlédněme nyní od lidské povahy jako zdroje respektive příčiny určitého typu reagování a přihledněme k té stránce lidské aktivity, která je formována, určována cílem, jehož má být dosaženo. O takových cílech Hester vůbec nemluví, alespoň na citovaném místě. Nedovedu si představit, že by tak nečinil ani jinde. Jako jediné cíle tu uvádí syntézu rovnováhu sil, přežití, pokračování vlastního fyzického a morálního bytí. To jsou ovšem z přísně posuzujícího stanoviska cíle vlastně jen předběžné. Relativní. Částečné. Jsou to vlastně jen zdánlivé cíle. Ve skutečnosti však prostředky. Nebo jenom metody. Můžeme syntézu považovat v každé situaci za cíl? Jistě nikoliv. Jde vždycky o výběr toho, co má být do syntézy pojato a co nikoliv. Rovnováhu sil může být za jedněch okolností posilována, ale za jiných naopak narušována. Mrtvá stabilita musí být často rozbita, aby se uvolnila cesta něčemu novému a smysluplnému. Přežití paksotva může být posledním cílem a kritériem našeho jednání v krajních situacích, kdy například fyzické přežití stojí v příkrém rozporu se zachováním mravní integrity. Je příznačné, že Chester tu nikde nemá ani zmínku o jakési hodnotové orientaci, která má své priority. V jejich službách zůstávají nejenom naše všechny aktivity, ale i všechny naše sebezáchovné tendence. Individuální, ale třeba i společenské. Lidské jednání není určováno pouze informačními podklady, ani pouze naší povahou, ale zvolenými cíly a respektovanými normami. K volbě určitých cílů však musíme mít nějaký důvod, respektive celou soustavu důvodů. Normy respektujeme na základě důvodu, jež nás vedou k jejich uznání, k nahlédnutí jejich platnosti a závaznosti. V tom spočívá rozumnost lidského jednání. Za sedmé. Povaha výzvy. Když jsme uvažovali o výzvě, která není totožná se situací, ale oslovuje nás skrze situaci, chtěli jsme potrhnout její nepřevoditelnost co tu je dáno, ať už před námi, jako předmětná skutečnost, anebo v nás jako naše nějaká vlastnost či výbava. Výzva přichází z budoucnosti, v ní nás oslovuje něco, co tu ještě není, co teprve má přijít, co má být, jak říkal Radel. Pokud se naše reakce, naše odpověď na tuto výzvu vztahuje k tomu, co má být přímo a bezprostředně, nebo pokud je naše rozhodování a jednání jen málo a zcela přehledně a průhledně prostředkováno, pak nezáleží na komplikovanosti situace, v níž se rozhodujeme a my se můžeme rozhodovat ve smyslu anone. Zajisté tu je problém, jak rozpoznat oslovující výzvu a jak ji správně porozumět. K tomu pravděpodobně vede poměrně dlouhá příprava a i když je takové porozumění založeno hluboko v naší osobní i rozsáhle dějinné zkušenosti, pozitivní i negativní, takové porozumění v skutečnému smyslu oslovující výzvy znamená vždy také nový přístup nejen k okamžité situaci, níbeř také k celé minulosti a ovšem i k budoucnosti. Situačnost výzvy nelze chápat jako něco izolovaného od toho, co předcházelo a co bude následovat. Rozhodování ano, ne, v konkrétní situaci je vždycky také rozhodnutím, které má dalekosáhlé důsledky jak pro hodnocení toho, k čemu již došlo, tak k odhadům a volbě toho, co se teprve má stát. Není totiž ukazů tu dějinnou souvislost, ten kontext dějinej, který je důležitým předpokladem rozhodování ano, ne. To znamená, já se mohu ano, ne rozhodovat v případě, když už mám připravená jistá schémata a ta skutečnost mi do nich rovnou zapadne. Něco, jak uváděl v literatuře uvedený příklad, jak prostej německý křesťán, luterán, když viděl, že se Židi likvidují, tak řekl, teorie, neteorie, intelektuále na to skočili, a musíme se očistit národ a takovýhle všelijaký frky. A tyhle, které říkají, tady se zabíjí lidi, proto to nemůže být nic dobrýho. To je to rozhodování ano, ne. Já hodnotím pomocí jistého zkušenostního žebříčku, hodnot, nebo vyskoušeného žebříčku, takže ta situace je pro mě jasná. Tady se zabíjí lidi, o tom není pochyby. Jak je to zdůvodňované a tak dále, to je jediná záležitost. Ale tady se zabíjí, proto na tom nemůže být nic dobrýho. Teď se nejsem jistý, mám takový vědom, že nešlo, protože jsme to jednou nějak měli a teď si nevybavu, přesně z čeho to bylo, a tam byl citovaný katolík. Někde to bylo v Bavorsku. To je celkem fuk. K nalehavost výzvy však nespočívá v hrozivosti a nebezpečnosti situace. Níbyž ve výzvě samotné. Velmi často všeobecný pocit ohrožení nebo vědomí blízkosti katastrofy se dostavuje tehdy, kdy už je na smyslu plnou a účinnou reakcí již pozdě. To je, když už padá popel na Herculaneum. Horký popel. Výzva přišla nebo dokonce delší dobu přicházela, třeba již dávno předtím, blížící se katastrofu mohl předjímat ten, kdo výzvu uslyšel, kdo ji porozuměl, ještě dávno předtím, než k nám dolehla první podzemní dunění a chvění. Prorocký pohled do budoucnosti spočívá v něčem naprosto odlišném od futurologického odhadu nebo závačnosti či trendů. Ale porozumění výzvě není přímo viděním budoucích věcí, které je na nejvyše jeho důsledkem. Výzva sama k nám nepřichází jako osud bušící na bránu naší existence, teda citátně, nejbrž jako pozvání k tomu, abychom soustředili své síly a svá úsilí k tomu, abychom čelili každému osudu, takzvanému osudu, kterýž třeba aktuálně buší anebo se bušit teprve chystá. Osudu v tom smyslu Moira. Za osmé. Situačnost lidského rozhodování a nepodmíněnost maxim lidského jednání. Situačnost lidského rozhodování a nepodmíněnost maxim lidského jednání. Příklady, které Kessler volí, nejsou nikterak pečlivě voleny, nejbrž někdy přímo matou a zaváděj. Když Odysseus manévroval mezi střilou a charybdou v mesinské úžině, nebylo tomu tak proto, že by byl intelektuál, nebo že by si nechal nějak zvlášť imponovat možstvím odstínů mezi bílou a černou barvou. Nejbrž proto, že se musel vyhnout oběma skaliskům, jestliže nechtěl se to rozkotat. To je bytostně odlišná situace od jiné, kdy se lid bouří proti vládě a kdy jsem v dané chvíli postaven pro předrozhodnutí, na kterou stranu se přidám. To máš oběma skaliskům? To máš oběma skaliskům? No. No tak skaliskům. Skála je jedna, skalisko to je takový celý skupina... Dobře, a oběma jednou skála to nebylo vždy. Aha, dobře, no tak to je... Aha, vidíš, no je opravda. Oběma krajnostem... ... ... Tedy jsem stavem předrozhodnutí, na kterou stranu se přidám. V takové chvíli není jiného čestného rozhodnutí než způsobem ano-ne. Vyhnout se volbě znamená fakticky podporu silnějšího. I když mi to později silný, který zvítězil, třeba vůbec neuzná. Dále to znamená odmítnutí výzvy, která mne prostřednictvím konfliktní situace oslovuje. Pochopitelně připouštím, že ne každý konflikt musí tlumočit takovou výzvu. Jsou konflikty, které představují z hlubšího hlediska, co si náhodilého a krajového, a svědčí nikoli o neporozumění, než naopak o porozumění, které se můžou stánout. Takový případ ovšem není nikdy jednoduchý a na první pohled řejmý. Naopak lze říci, že distance od konfliktu je zdůvodnitelná jen na základě naší účasti na konfliktu podstatně významnějším a světodějnějším. Já se mohu distancovat, mohu odmítnout vejít do jistého konfliktu, protože můj konflikt je cosi vážnější. Ale opravdu to musí být něco vážnějšího, taky riskantnějšího. To nemůže být jako já se s váma nebudu prát, protože já se teď peru s Platonem. A dokonce i tato formulace musí být ještě korigována, zvláště když o ten významnější konflikt nás teprve čeká. Takže se může stát pouhou výmluvou. Do tohoto já se nezúčastním, já se uchovám pro důležitější situaci. K podstatě lidského pobytu náleží angažovanost v lidských záležitostech. Taková základní angažovanost vůbec nespočívá, nebo alespoň nemusí spočívat, v akceptování daného stavu ani v akceptování daných norm jednání. Normy, které v určité společnosti a v určité dějinné chvíli fakticky platí, respektive jsou fakticky respektovány, ještě vůbec nemusí ani souhlasit ani směřovat k souhlasu s normami, které mají platit. A kejž respektování vyzývá ona výzva situaci, ale již z této dané situace nelze nikterák jednoznačně odvodit. Jde-li o rozhodování, jak máme v dané situaci jednat, musíme vždycky volit mezi obecně přijatými a zachovávanými způsoby jednání a mezi postupem, který je nejsprávnější podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Pochopitelně ani naše nejlepší svědomí není žádnou zárukou toho, že budeme jednat správně, ale jen probuzené vědomí a svědomí je schopno rozpoznávat mezi tím, co je správné a co nesprávné. I když se může někdy mejlit. Prostá konformita s daným stavem a s fakticky uznávanými normami jednání je nejlepší cestou k rozkladu stejně tak osobního jako společenského života. A to tedy k právu říci ne. Za deváté. Zápas jako střetnutí sil a zápas ve jménu hodnoty. Když jednáme a tak odpovídáme na požadavky určité situace, eventuelně na výzvu, která k nám promlouvá skrze konkrétní situaci, děláme tak nikoliv jen proto, abychom zaujali určitý postoj, abychom manifestovali své smýšlení, ale vždycky také, abychom něčeho dosáhli. Jestliže jsme například přesvědčeni, že krást se nemá, nebo že se nemá zabíjet, tím méně vraštit, pak se nemůžeme jen omezit na to, že jednáme v souhlase se svým přesvědčením, ale jsme povinni udělat něco proto, aby krádeží zabití a vrašt skutečně ubylo. Jestliže jsme pro vládu práva a spravedlnosti, pak nestačí, abychom se jen sami proti právu a spravedlnosti neprovinili, ale musíme něco udělat proto, aby právo bylo respektováno a aby spravedlnost opravdu zavládla. V takovém případě se vždycky dostaneme do konfliktu s lidmi a skupinami, nerespektujícími, že se krást ani zabíjet nemá a že je třeba každému přát spravedlnost a dát mu poprávu. Stane se, že tábor těch, nebo strana těch, kteří jednají proti právu a proti spravedlnosti, náravně zesílí a začne utiskovat a přímo ničit ty, kteří jim prosvědomí, kladou odpor. V takovém případě zase nestačí nejen sám se proti právu a proti spravedlnosti neprovinovat, ale je třeba hájit ty, kteří jsou proti právu a nespravedlivě utiskováni, diskriminováni a ničení. V tomto zápase pak je často nutno překračovat některá omezení a některé příkazy, které v normální situaci musí být jednoznačně respektovány. Může se stát, že v zápase se zbraní v ruce proti útočníkovi nebo podmaniteli budeme muset i zabíjet. Naše eventuální vítězství pak bude nutně poskvrněno krví nepřítele i krví naší a našich spolubojovníků. Není v lidské moci dosahovat vítězství pravdy a spravedlnosti jen čistými postoji a ryzými pozitivními činy, argumenty a přesvědčováním. Obvykle je nutno použít hrubé síly a velmi často je třeba využít existujících sil a tendenci, o nichž víme, že se mohou stát našemi spojenci jen dočasně. Ale to všechno může být jen vynuceno okolnostmi, které se musíme pokusit změnit tak, aby vznikl volný prostor pro argumenty a přesvědčování, pro ryzý činy a čisté postoje. A v tom mezidobí, kdy ještě zůstává ve hře hrubá síla a prostředky moci, je nutno pečlivě vážit ve jménu čeho je hrubé síly použito. Není vítězství bez boje, a tedy bez použití síly a násilí. Ale vítězství lze doopravdy dosáhnout jen ve jménu pravdy a spravedlnosti, ne ve jménu moci a síly. 10. Krátkodobá rozhodnutí a dlouhodobé perspektivy. Jak jsem už řekl, chovám nedůvěru k neprodlenému jednání s jistotou biologického refleksu, jak tam říká Kessler. Jestliže nás situace nutí k okamžitému rozhodnutí a my nedovedeme přesně odhadnout, kterou cestou je třeba sedát, pak bývá často s užitkem se rozhodnout tak, abychom si neuzavřeli cestu k pozdějšímu korigování je něco jiného, když se rozhodnutí vyhýbáme a když projevujeme váhavost a něco jiného, když si neuzavíráme cestu k revizi svého rozhodnutí pro případ, že by se ukázalo to rozhodnutí být chybným. Někdy opravdu nelze jen vyčkávat, ale je notna vývoj posunout nějakým činem ku předu, aby se vyjevila lépe a zřejměji skutečná povaha buď celé situace nebo našeho partnera a podobně. Často je nutno se vystavit možnému napadení, aby se ukázalo, kdo chce vlastně okamžiku našeho oslabení využít. V jednání s druhými lidmi musíme někdy umět věnovat svou důvěru lidem, jeměžsi nejsme zcela jisti a kteří nás také mohou zklamat, případně i zradit. Nedůvěra je vždycky bezpečnější než důvěra, ale málo kdy se její výsledky mohou třeba jen přibližovat výsledkům, kterých někdy dosáhne důvěra. Ale také ve vztahu k použitým prostředkům zcela věcné povahy se musíme čas od času odvážit i z tých rizik, když se rozhodneme vyzkoušet postup dosud neprověřený. To všechno musíme podnikat jen na zkoušku, bez jednoznačného zajištění. Mimochodem do tohoto kontextu patří i to, o čem jsme mluvili minule na té rovině toho nejhlubšího zakotvení. Tam taky to musíme dělat na zkoušku, z vnížka vzato. Všem, tam to není možné dělat s tím odstupem, tam na to musíme uvěřit, tam se na to musíme spoléhnout. Ale je to vlastně taky jakoby na zkoušku. A můžeme se ovšem mílit. Pro takový případ se musíme, co možná vyhýbat takovým krokům, z níž už nevede žádná cesta zpět. To je v takových případech, kdy si nejsme zcela jisti a musíme se rozhodnout. Tak je dobré, pokud možno zachovávat nezbořené mosty za sebou. Vyhýbat se takovým krokům, z níž už nevede žádná cesta zpět a jim již sami sebe determinujeme k jednoznačnosti budoucích postupů. Mám takový dojem, že jenom slabost a vůbec nedostatek sebedůvěry nás může někdy přimět k tomu, abychom za sebou pálili mosty a tak si znemožnili revizi svého předchozího rozhodnutí. To je spolehlivý prostředek k tomu, abychom ve svých každodenních rozhodováních nesměřovali ode zdi ke zdi. A tím je celková dlouhodobá perspektýva, vzdálenější cíl, koncepce, promyšlená strategie. S jistotou biologického reflexu můžeme snad jednat, když jde o záležitost každodenní rutiny, ale nikdy ve chvílích základního životního rozhodování. Čím jsme více sevření krátkostí lhůty, v níž se musíme rozhodnout, tím více musíme vynaložit úsilí k tomu, abychom si do budoucnosti neodřezávali zbytečně žádnou z manévrovacích možností. Pokud to přece jenom musíme udělat, pak vždy jen proto, že to situace a naše zdatnost a schopnost nedovolí. Né proto, že bychom se manévrovacích možností dobrovolně vzdávali. Z toho je nepochybně jasné, že o manévrovací prostor musí především usilovat člověk sevřený na lehalvostí okamžitě reagovat, jeli v dané chvíli stav věcí nepůhledný. Manévrovat tam, kde je času dost, je zapotřebí daleko méně, protože můžeme vypracovat program další činnosti a můžeme proto volit také přímější cesty. Je to tedy obráceně, než říkáte. Za jedenácté. Problem základní životní orientace. To je věc, která je nám už důvěrně znává. Manévrování je přípustné a dokonce žádoucí tam, kde jde o kontakt s vnějšími procesy, danostmi, tendencemi a trendy. Zkrátka, kde jde o takzvaný kompromis se skutečností, jak jste říkali ráda. Poznání pravé povahy skutečnosti potřebuje čas. Už staří si byli vědomi, že pravá povaha věcí se ráda skrývá. Člověk, jdoucí příliš přímou cestou, může být přesnadno ovládnout nějakou setrvačností, návykem či rutinou. K rozhodování skutečně lidskému náleží otevřenost k novým skutečnostem a aspektům skutečnosti a také otevřenost vůči všemu, co ukazuje na nějaké naše vlastní omily. Ve vztahu ke světu kolem nás, k předmětné skutečnosti, k dějinné fakticitě, je třeba si zachovat pružnost. Je tomu tak proto, že víme, že předmětná skutečnost se nám nikdy neukazuje v definitivním světle, protože objektivně zůstává víceznačná. Neobyčejně mnoho záleží na nových rozhodováních, na reakcích a najednání lidí, co se z různých společenských a dějinných skutečností stane. A to znamená, že hodně může záležet i na nás. V každém případě zůstává mimo každou lidskou kompetenci a vůbec možnost, abychom to provždy posoudili cokoliv daného. Naproti tomu zásadně odlišná je situace, v níž jsme konfrontováni se skutečností nepředmětnou. To je například s onou výzvou, o níž byla řeč na počátku. Tam je možno být slepý a hluchý a je možno se také tvářit, jako bychom byli slepý a hluchý. A výzvu falešně pochopit. Ale vždycky tu je v sásce všechno. A nejhorší odpovědí na jakkoliv špatně pochopenou výzvu je váhávost nebo dokonce nezainteresovanost, laxnost. V základně životní orientaci, v celkovém zaměření života, nelze uzavírat kompromisy. Pokoušet se o kombinaci či syntézu různých cest, odkládat řešení a nebo tuto rovinu dokonce vyloučit jako sféru falešných problémů. Naopak i největší chyby tu mají svou pozitivní funkci. Protože volají po korigování a nápravě. Kdo se nerozhodne, kdo si zachovává manévrovací prostor v této věci, přijde a ztratí jakýkoliv životní smysl. Jen ten, kdo se svědomím životního rizika pevně a jasně rozhodne, může při důsledném setrvání při své volbě zjistit, v čem udělal chybu a tudíž také, jak ji překonat a napravit. Tady je místo, kde je zapotřebné mluvit a jednat ve smyslu jak to podle Evangelii požaduje Ježíš. Nejrozmanitějším manévrováním může člověk mnohé získat. Čest, slávu, majetek, dobrou pověst, respekt a tak dále. Ale co mu to pomůže, když promarní ve skutečnosti svůj život, když ztratí svou duši? Mít duši to znamená mimo jiné mít pevnou životní orientaci. A pokud jde o tuto orientaci, respekt pokud jde o duši, pak tu není místa na žádné polovi častosti ani kompromisy. 12. Problem posuzování životní orientace těch druhých. Ve vztahu k druhým lidem převažují obvykle svazky oboustraně pozitivní. Potřebujeme druhé lidi, abychom se sami vůbec lidmi stali a druzí potřebují z téhož důvodu nás. I tam, kde chceme dosáhnout něčeho, co byt jen trochu málo přesahuje nejúší svět našeho soukromí, potřebujeme všude porozumění a pomoc těch druhých. Dokonce i tam, kde nám jsou lidé již velmi vzdálení a kde jsme si k ním ještě nenašli cestu, máme zapotřebí alespoň jejich neutrálního postoje k tomu, co sami eventuelně s pomocí několika nejbližších podnikáme. V tom smyslu opravdu platí, že kdo nám vysloveně nepřekáží a nehází nám úmyslně klacky pod nohy, ten nám vlastně pomáhá a nebo je jakýmsi volným způsobem při nás. To je zřejmě význam Ježíšova výroku, jimž napomíná své učenníky pro jejich žádlivost na Ježíšovo a své výlučné postavení. Nebo kdož není proti nám, s námi jest. Marek 9.40, tak je Lukáš 9.50. A přece Ježíš dobře ví, že jsou i situace zcela odlišné, kde ti, kdo nejsou s námi, jsou jeho i pso proti nám. Oznamuje, že přišel oheň pustit na zemi, Lukáš 12.49, že přišel rozdělit lidi, dokonce i v rodině, a postavit jedny proti druhým, tamtež, 51.53. Že nepřinesl pokoj, ale meč, Mateus 10.34 i jinde. Ostatně, když už jsem u těch odkazů k biblickým místům, sluší se poznamenat, že Kestler jen velmi volně, až své volně, připomíná Ježíšovo doporučení jednoznačného ano, ano, ne, ne, či přesně podle kralických jistě, jistě, nikoli, nikoli. Na příslušném místě Ježíš zapovídá přísahy a doporučuje zůstat u prostého tvrzení nebo popírání. Nejde tu tedy vůbec o nějakou metodu principiálního nebo radikálního rozhodování, nejbrž jen o jasné výpovědi, a nesmějí dovolávat pravdivosti skrze za přisahání ani nebem, ani zemí, ani Jeruzalémem, ani vlastní hlavou. Vismatouš 5, 34, 37. Z toho se ukazuje, že jsou lidské záležitosti, v nich je na místě tolerance a naopak jiné, kde je každý kompromis vyloučen. V těch prvních můžeme ponechat druhým lidem, co vlastně chtějí a jaké mají skutečné úmysly.
s1.flac
====================
26. rupna Kesslerovo rozlišení mezi obojím, mezi metodou ani-ani a metodou ano-ano-né-né a zejména jeho interpretace těchto dvou metod, rozhodování, posuzování, hodnocení, představuje jen částečné postižení skutečné problematiky. Proto je můžeme považovat jen za přiblížení. Eventuálně za redukci problému. Především k povaze situace. Každá osobní i dějiná situace je složitá a jen z části průhledná. Lidské jednání z podstaty věcí nemůže být založeno na promyšlení vážení všech aspektů a všech možných řešení. Zejména proto, že nezbývá obvykle dostatek času na takové rozhodování na základě podrobného zvažování důvodů pro a proti. To je dáno lidskou omezeností, konečností, nedostatečností na jedné straně, ale také pohybem dění a proměnlivostí situace. Situace nečeká. Člověk nemá možnost důkladně do všech podrobností proskoumat stav věcí, ale zejména právě proto, že nemá dost času. Takové podrobné zkoumání si vždycky vyžádá samo o sobě hodně energie i času. Čas mezi tím utíká, situace se mění a to, co bylo v jedné chvíli poznáno, za chvíli už přestává platit. A kromě toho nelze situaci rozumět jako ničemu prostě danému. Integrální složkou situovanosti člověka nebo skupiny či celé společnosti je výzva, která člověka nebo skupinu či společnost oslovuje a žádá na něm odpověď. A v podstatě některých situací náleží, že výzva platí, oslovuje, jen v určitý čas. V určitou chvíli. Kdo jí propase tu chvíli, komu ta chvíle uteče, ten pak ani tou nejpromyšlenější a na nejdůgladnějších znalostech založenou odpovědí už nic nedohoní. Za druhé. Tak to je jednak povaha situace. Povaha porozumění. Existuje pozitivistický předsudek, že poznání spočívá vyhradně na kumulaci jednotlivých zjištění týkajících se velmi omezených výseků skutečnosti, takřka jakýchsi atomů. Ale to odporuje zkušenosti. Zkušenost, jak ji známe, ze své zkušenosti, se naopak prvotně opírá o celkové uchopení skutečností. A teprve dodatečně si oprávněnost a platnost takového celkového uchopení ověřuje a kontroluje cíleným zaměřením na vybrané detaily. A ovšem i ten výběr je veden jakousi celkovou strategií, založenou zase na nějakém celkovém uchopení skutečnosti. V bitvě ani jeden velící generál nemá nikdy všechny informace o rozložení svého vojska natož rozložení vojska nepřátelského. A přece musí velet. To vůbec neznamená, že může dávat rozkazy narzdařbůh, ale nikdy nemůže čekat, až bude mít pohromadě všechny informace. Letos musí předvídat. Letos čeho se musí domýšlet. Letos musí riskovat. Zejména však musí také zakalkulovat například vojenské tradice nepřítele, způsob uvažování jeho velitelů, disciplívanost vojáků, nebo zase schopnost jejich iniciativy, když je přerušeno spojení s velitelství. Ba dokonce je nutno, aby se někdy vžil, vmyslel do psychologie velitele nepřátelské armády. To už vůbec není možné nějak poskládat s informací získaných průzkumem atd. V osobní i dějné situaci mají lidé vždycky co dělat jenom s objektivními danostmi. Jo, mají co dělat nejenom s objektivními danostmi, ale se živými subjekty, s lidmi. A tudíž také s jejich projekty, plány a s veškerou jejich orientací do budoucnosti. Chtějí-li porozumět dějné chvíli a její výzvě, nesmějí se omezit na konstatování hotových faktů, daných skutečností a nepochybných zetrvačností tendencí. Ale musí se svým porozuměním proniknout zejména také to ještě nehotové, zatím se jen připravující budoucnosti, která je nejenom otevřena možným zásahům z obou stran, nebo vlastně z nejrůznějších stran, protože nejsou jenom dvě strany nikdy. Ale která má svou logiku, odlišnou od logiky prosazujících se zetrvačností. K vrcholným momentům každého dějného porozumění, ať už jde o osobní historii nebo o dějiny společnosti či celého lidstva, náleží zaslechnutí a správné pochopení oné výzvy, kterou se na nás obrací určitá dějná chvíle, kterou jsme osobně oslovováni a kterou nemůžeme připsat žádnému dějnému subjektu. Tak tohle platí k povaze porozumění. No a teď otázka tzv. kritické chvíle, o které tam ten Kessler mluví. Kessler říká, že v bezprostřední situaci krize, jestliže osud buší na bránu naší existence, existuje jen ano nebo ne. Kessler říká, existuje jen ano nebo ne. Takové krize může ohrožený jednotlivé skupina či civilizace přežít jen tehdy, reagujeli neprodleně s jistotou biologického refleksu. To je citát z toho Kesslera, jak si vzpomínáte. Ta jistota biologického refleksu zní ovšem svrchovaně podezřelé. Je to přenýmenší matoucí přirovnání. Kessler přece mluví o dvou rozdílných metodách jednání. Biologický refleks není žádná metoda. Kromě toho každá metoda je jistou na zkušenostních základech vypracovanou schematizovanou či rutinizovanou formou nebo strukturou postupu, která v sobě nemá nic přesvědčivého, pravdivého ani jistotu garantujícího. Sama v sobě. Metoda je právě tou objektivací, tou rutinizací. Musí být tedy zdůvodněna. Potřebujeme naopak předem jistotu, že jsme správně rozpoznali povahu situace, abychom mohli stanovit, která z obou metod je příměřenější nebo přímo ta pravá. Základním problémem není způsob jednání, to je s reakcem na situaci, odpověď na její výzvu, nejbež vůbec rozpoznání, která v situaci v podstatě jde a jaká výzva k nám v hloubce promlouvá. Jak se vůbec dohodneme, že jsme v situaci bezprostřední krize? V situaci aktuálního a přímo krajínního ohrožení? Vždyť je přece známoc, že celé společnosti, celé národy se mohly pohybovat na samém okraji propasti a že až na několik výjimek jejíž hlasu nikdo nevěnoval pozornost, naprostá většina netušila nic o katastrofě, která stála již přejde dve zmy. Tady uvádím případ měch Mnichova, když se vrátili Čembléna. Jak byli vítáni, a daladě, když byli vítáni jako zachránci míru, naprosto slepě. Museli bychom se dohodnout o tom, co rozumíme bezprostřední krizí. Je to chvíle, kdy si všichni velká většina uvědomuje, že tu taková krize je? Test i když jde například o planý poplach, například ku konci milenia, nebo když se objevila hrozivá kometa. To je bezprostřední krize? A nebo je bezprostřední krize přítomna, ať to někdo ví nebo neví, ať to registruje nebo neregistruje. Ale jsou takové vůbec bezprostřední krize? Co to vlastně je? Můžeme mluvit o bezprostřední krizi minutu nebo pět minut před výbuchem Sopky? Nebo třeba v Herkuláneu byla bezprostřední krize? Co to vlastně je? Je to nejasné. Tak to je otázce kritické chvíle. A dále za čtvrté. Rychlost, reakce, naděje na přežití. Velmi neuspokojivý je Kesslerem líčený obraz kritické situace? Mnějše nutno se řídit zásadou? Ano, ne. Kierkeggor používá označení buď a nebo a rád tuto zásadu ironizuje a denuncuje ve svých dějinách filozofie jako ryc nebo nic. Jak tutiž tu situaci Kesslera líčí, zdá se podtrhovat především jednoznačnost a takřka i jednostrannost, extrémnost a radicalitu postupu. A nechává zcela stranou otázku nejdůležitější, zdá tedy nakonec ano, či zdá spíše nikoliv. On tam říká, že to dspěchá a proto musíme ano, ano, ne, ne. Ale jestli ano nebo ne, to nechává stranou. My to své uvažování, ten čas na rozvážení potřebujeme právě kvůli tomu, abychom věděli, jestli ano nebo ne. Ale k tomu se ještě vrátíme. Jako kdyby záchrn a přežití záleželo spíš na rychlosti reakce než na jejím smyslu, na jejím zaměření. Sama rychlost má svou přednost, protože například vyvažuje pomalou sílu. Ale rychlost není odpovědí na věcnou otázku, co je třeba podniknout. Hessler staví otázku tak, jakoby v okamžiku naléhavé krize bylo třeba hlavně se rozhodnout buď pro něco nebo proti něčemu, i když nemáme dost podkladů pro takové rozhodnutí. Takhle on staví otázku. Znamená to tedy střílecvá rozhodnutí v takových případech od boku? To by pak asi obecně platila 50% pravděpodobnost přežití. Ovšem za předpokladu masového rozšíření, v případě, že jde o dvě možnosti, že nám to garantuje, protože jinak, když těch možností je víc, tak je ta pravděpodobnost mnohem menší. Ovšem za předpokladu masového rozšíření je to taková rychlosť reakce. To můžeme ocenit v rámci přírody, ale na lidské úrovni je to nesmysl. Člověk je schopen myslit, promýšlet, poznávat, představovat a předvídat. Může se mýlit, ale nemůže se jen pro možnost omylu myšlení vzdát. A tak rozhodující zůstane vždycky otázka, co máme udělat. A teprve na druhém místě může být rychlost reakce. Sama rychlost reagování je závislá na povaze situace. Máme tady času dost, máme na přemýšlení víc času. Jestliže se události řítí, musíme jednat rychle. A to v obou případech může jít o krizi. Krize může být soustředěna, koncentrovaná do krátkého období, do okamžiku, ale může se vlíct taky třeba několik staletích. Krize Evropy trvá už nejmín takových 300-400 let. Abychom mohli posoudit dokonce jen tuto jedinou stránku situace, musíme zapřáhnout své myšlení a své porozumění. Čili zhruba jde o to tež, co bylo řečeno za třetí. A za páté. Váhovost kontra bezhlavost. Je zvláštní, že Kessler poukazuje k tomu, že nesprávné užití obou metod, jak obojímu typu jednání říká, vyznačuje především mnohé intelektuály. Tu by se zdálo, že vůbec nejde o rychlost reakce a už vůbec o správné či nesprávné porozumění situaci. Intelektuálové obvykle dovedou porozumět věcem lépe. Proto se tak jmenujou. Celou formulaci Kessler ovšem sugeruje čtenáři, že hlavním problémem jsou intelektuálové, kteří chtějí za všech okolností dbát všech odstínů, pokoušet se trpělivě hledat řešení, které není na snadě, ale nakonec se ukáže jako nejlepší a být připraveni k syntézám, eventuelně synkrezím a kompromisům cestou na delší dobu rozvaženého manévrování. Těžko si můžeme představit, že měl s naprostou vyvážeností na mysli také intelektuály, kteří vidí vše Černobíle, jsou zbrklí nebo alespoň netrpěliví, vrhají se směrem, který se ukáže prvnímu pohledu, aniž by byli schopni registrovat složitost situace. To taky intelektuálové, můžou být. Takové lidi totiž nikdo nenazve intelektuály. Obvykle se intelektuálně orientovaným lidem vytýká jakási váhavost, to je všem předsude. Vědí toho příliš mnoho a každé konkrétní praktické řešení jim připadá příliš zjednodušující, příliš primitivní, eventuelně nezralé, časné a omezené. My starší se ještě pamatujeme, jak komunisté vytýkali právě inteligenci, že se nechce zcela jednoznačně připojit a identifikovat se stranou, že je jakousi inteligencí na rozpacích. To byl okřídlený termín po 1948. Tu se však ukazuje docela nový pohled, který se liší od těch, o níž byla dosud řeč. Obtížnost rozhodnutí tu není způsobena významněných informací, nicméně jejich nadbytkem, jejich přemírou a naší neschopností v tom udělat nějaký pořádek, vyznat se v tom všem a vyvodit z toho jednoznačný závěr. Záplava informací je například v technice a ve vědě dnes tak drtivá, že na jedné straně nutí vědce a techniky k stále uší specializaci a tím neschopnosti posoudit věci z celkověžího hlediska. Jedna k tomu, že sami žádné rozhodnutí nenavrhují, ale pouze připravují tzv. podklady. To má své věcné zdůvodnění. Nicméně paralelně s nutností takového rozdělení funkcí se rozvíjí jakási přirozená povahová tendence, která z jedněch dělá váhavé střelce, kteří se k střelbě nakonec vůbec nikdy neodhodlají, nebo až velmi pozdě a často v naprosto karikované podobě, zatímco na druhé straně tu výrustají zbrklí jedinci, střílající na vše, co se pohne, ještě dříve než pořádně zjistí, oč jde. Jistě tím zkreslují k Hesterovu myšlenku, ale což pak nelze takové zbrklé střelce uvést jako příklad těch, kteří rozhodnutí nejen neodmítají, ale ani neoddalují a kteří se ve zlomku okamžiku rozhodují ano, ne. Ovšem tady jde o povahové rozdíly a nikoliv o rozdílné metody jednání. Za šesté. Co je cílem jednání? Odhlédněme nyní od lidské povahy jako zdroje respektive příčiny určitého typu reagování a přihledněme k té stránce lidské aktivity, která je formována, určována cílem, jehož má být dosaženo. O takových cílech Hester vůbec nemluví, alespoň na citovaném místě. Nedovedu si představit, že by tak nečinil ani jinde. Jako jediné cíle tu uvádí syntézu rovnováhu sil, přežití, pokračování vlastního fyzického a morálního bytí. To jsou ovšem z přísně posuzujícího stanoviska cíle vlastně jen předběžné. Relativní. Částečné. Jsou to vlastně jen zdánlivé cíle. Ve skutečnosti však prostředky. Nebo jenom metody. Můžeme syntézu považovat v každé situaci za cíl? Jistě nikoliv. Jde vždycky o výběr toho, co má být do syntézy pojato a co nikoliv. Rovnováhu sil může být za jedněch okolností posilována, ale za jiných naopak narušována. Mrtvá stabilita musí být často rozbita, aby se uvolnila cesta něčemu novému a smysluplnému. Přežití paksotva může být posledním cílem a kritériem našeho jednání v krajních situacích, kdy například fyzické přežití stojí v příkrém rozporu se zachováním mravní integrity. Je příznačné, že Chester tu nikde nemá ani zmínku o jakési hodnotové orientaci, která má své priority. V jejich službách zůstávají nejenom naše všechny aktivity, ale i všechny naše sebezáchovné tendence. Individuální, ale třeba i společenské. Lidské jednání není určováno pouze informačními podklady, ani pouze naší povahou, ale zvolenými cíly a respektovanými normami. K volbě určitých cílů však musíme mít nějaký důvod, respektive celou soustavu důvodů. Normy respektujeme na základě důvodu, jež nás vedou k jejich uznání, k nahlédnutí jejich platnosti a závaznosti. V tom spočívá rozumnost lidského jednání. Za sedmé. Povaha výzvy. Když jsme uvažovali o výzvě, která není totožná se situací, ale oslovuje nás skrze situaci, chtěli jsme potrhnout její nepřevoditelnost co tu je dáno, ať už před námi, jako předmětná skutečnost, anebo v nás jako naše nějaká vlastnost či výbava. Výzva přichází z budoucnosti, v ní nás oslovuje něco, co tu ještě není, co teprve má přijít, co má být, jak říkal Radel. Pokud se naše reakce, naše odpověď na tuto výzvu vztahuje k tomu, co má být přímo a bezprostředně, nebo pokud je naše rozhodování a jednání jen málo a zcela přehledně a průhledně prostředkováno, pak nezáleží na komplikovanosti situace, v níž se rozhodujeme a my se můžeme rozhodovat ve smyslu anone. Zajisté tu je problém, jak rozpoznat oslovující výzvu a jak ji správně porozumět. K tomu pravděpodobně vede poměrně dlouhá příprava a i když je takové porozumění založeno hluboko v naší osobní i rozsáhle dějinné zkušenosti, pozitivní i negativní, takové porozumění v skutečnému smyslu oslovující výzvy znamená vždy také nový přístup nejen k okamžité situaci, níbeř také k celé minulosti a ovšem i k budoucnosti. Situačnost výzvy nelze chápat jako něco izolovaného od toho, co předcházelo a co bude následovat. Rozhodování ano, ne, v konkrétní situaci je vždycky také rozhodnutím, které má dalekosáhlé důsledky jak pro hodnocení toho, k čemu již došlo, tak k odhadům a volbě toho, co se teprve má stát. Není totiž ukazů tu dějinnou souvislost, ten kontext dějinej, který je důležitým předpokladem rozhodování ano, ne. To znamená, já se mohu ano, ne rozhodovat v případě, když už mám připravená jistá schémata a ta skutečnost mi do nich rovnou zapadne. Něco, jak uváděl v literatuře uvedený příklad, jak prostej německý křesťán, luterán, když viděl, že se Židi likvidují, tak řekl, teorie, neteorie, intelektuále na to skočili, a musíme se očistit národ a takovýhle všelijaký frky. A tyhle, které říkají, tady se zabíjí lidi, proto to nemůže být nic dobrýho. To je to rozhodování ano, ne. Já hodnotím pomocí jistého zkušenostního žebříčku, hodnot, nebo vyskoušeného žebříčku, takže ta situace je pro mě jasná. Tady se zabíjí lidi, o tom není pochyby. Jak je to zdůvodňované a tak dále, to je jediná záležitost. Ale tady se zabíjí, proto na tom nemůže být nic dobrýho. Teď se nejsem jistý, mám takový vědom, že nešlo, protože jsme to jednou nějak měli a teď si nevybavu, přesně z čeho to bylo, a tam byl citovaný katolík. Někde to bylo v Bavorsku. To je celkem fuk. K nalehavost výzvy však nespočívá v hrozivosti a nebezpečnosti situace. Níbyž ve výzvě samotné. Velmi často všeobecný pocit ohrožení nebo vědomí blízkosti katastrofy se dostavuje tehdy, kdy už je na smyslu plnou a účinnou reakcí již pozdě. To je, když už padá popel na Herculaneum. Horký popel. Výzva přišla nebo dokonce delší dobu přicházela, třeba již dávno předtím, blížící se katastrofu mohl předjímat ten, kdo výzvu uslyšel, kdo ji porozuměl, ještě dávno předtím, než k nám dolehla první podzemní dunění a chvění. Prorocký pohled do budoucnosti spočívá v něčem naprosto odlišném od futurologického odhadu nebo závačnosti či trendů. Ale porozumění výzvě není přímo viděním budoucích věcí, které je na nejvyše jeho důsledkem. Výzva sama k nám nepřichází jako osud bušící na bránu naší existence, teda citátně, nejbrž jako pozvání k tomu, abychom soustředili své síly a svá úsilí k tomu, abychom čelili každému osudu, takzvanému osudu, kterýž třeba aktuálně buší anebo se bušit teprve chystá. Osudu v tom smyslu Moira. Za osmé. Situačnost lidského rozhodování a nepodmíněnost maxim lidského jednání. Situačnost lidského rozhodování a nepodmíněnost maxim lidského jednání. Příklady, které Kessler volí, nejsou nikterak pečlivě voleny, nejbrž někdy přímo matou a zaváděj. Když Odysseus manévroval mezi střilou a charybdou v mesinské úžině, nebylo tomu tak proto, že by byl intelektuál, nebo že by si nechal nějak zvlášť imponovat možstvím odstínů mezi bílou a černou barvou. Nejbrž proto, že se musel vyhnout oběma skaliskům, jestliže nechtěl se to rozkotat. To je bytostně odlišná situace od jiné, kdy se lid bouří proti vládě a kdy jsem v dané chvíli postaven pro předrozhodnutí, na kterou stranu se přidám. To máš oběma skaliskům? To máš oběma skaliskům? No. No tak skaliskům. Skála je jedna, skalisko to je takový celý skupina... Dobře, a oběma jednou skála to nebylo vždy. Aha, dobře, no tak to je... Aha, vidíš, no je opravda. Oběma krajnostem... ... ... Tedy jsem stavem předrozhodnutí, na kterou stranu se přidám. V takové chvíli není jiného čestného rozhodnutí než způsobem ano-ne. Vyhnout se volbě znamená fakticky podporu silnějšího. I když mi to později silný, který zvítězil, třeba vůbec neuzná. Dále to znamená odmítnutí výzvy, která mne prostřednictvím konfliktní situace oslovuje. Pochopitelně připouštím, že ne každý konflikt musí tlumočit takovou výzvu. Jsou konflikty, které představují z hlubšího hlediska, co si náhodilého a krajového, a svědčí nikoli o neporozumění, než naopak o porozumění, které se můžou stánout. Takový případ ovšem není nikdy jednoduchý a na první pohled řejmý. Naopak lze říci, že distance od konfliktu je zdůvodnitelná jen na základě naší účasti na konfliktu podstatně významnějším a světodějnějším. Já se mohu distancovat, mohu odmítnout vejít do jistého konfliktu, protože můj konflikt je cosi vážnější. Ale opravdu to musí být něco vážnějšího, taky riskantnějšího. To nemůže být jako já se s váma nebudu prát, protože já se teď peru s Platonem. A dokonce i tato formulace musí být ještě korigována, zvláště když o ten významnější konflikt nás teprve čeká. Takže se může stát pouhou výmluvou. Do tohoto já se nezúčastním, já se uchovám pro důležitější situaci. K podstatě lidského pobytu náleží angažovanost v lidských záležitostech. Taková základní angažovanost vůbec nespočívá, nebo alespoň nemusí spočívat, v akceptování daného stavu ani v akceptování daných norm jednání. Normy, které v určité společnosti a v určité dějinné chvíli fakticky platí, respektive jsou fakticky respektovány, ještě vůbec nemusí ani souhlasit ani směřovat k souhlasu s normami, které mají platit. A kejž respektování vyzývá ona výzva situaci, ale již z této dané situace nelze nikterák jednoznačně odvodit. Jde-li o rozhodování, jak máme v dané situaci jednat, musíme vždycky volit mezi obecně přijatými a zachovávanými způsoby jednání a mezi postupem, který je nejsprávnější podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Pochopitelně ani naše nejlepší svědomí není žádnou zárukou toho, že budeme jednat správně, ale jen probuzené vědomí a svědomí je schopno rozpoznávat mezi tím, co je správné a co nesprávné. I když se může někdy mejlit. Prostá konformita s daným stavem a s fakticky uznávanými normami jednání je nejlepší cestou k rozkladu stejně tak osobního jako společenského života. A to tedy k právu říci ne. Za deváté. Zápas jako střetnutí sil a zápas ve jménu hodnoty. Když jednáme a tak odpovídáme na požadavky určité situace, eventuelně na výzvu, která k nám promlouvá skrze konkrétní situaci, děláme tak nikoliv jen proto, abychom zaujali určitý postoj, abychom manifestovali své smýšlení, ale vždycky také, abychom něčeho dosáhli. Jestliže jsme například přesvědčeni, že krást se nemá, nebo že se nemá zabíjet, tím méně vraštit, pak se nemůžeme jen omezit na to, že jednáme v souhlase se svým přesvědčením, ale jsme povinni udělat něco proto, aby krádeží zabití a vrašt skutečně ubylo. Jestliže jsme pro vládu práva a spravedlnosti, pak nestačí, abychom se jen sami proti právu a spravedlnosti neprovinili, ale musíme něco udělat proto, aby právo bylo respektováno a aby spravedlnost opravdu zavládla. V takovém případě se vždycky dostaneme do konfliktu s lidmi a skupinami, nerespektujícími, že se krást ani zabíjet nemá a že je třeba každému přát spravedlnost a dát mu poprávu. Stane se, že tábor těch, nebo strana těch, kteří jednají proti právu a proti spravedlnosti, náravně zesílí a začne utiskovat a přímo ničit ty, kteří jim prosvědomí, kladou odpor. V takovém případě zase nestačí nejen sám se proti právu a proti spravedlnosti neprovinovat, ale je třeba hájit ty, kteří jsou proti právu a nespravedlivě utiskováni, diskriminováni a ničení. V tomto zápase pak je často nutno překračovat některá omezení a některé příkazy, které v normální situaci musí být jednoznačně respektovány. Může se stát, že v zápase se zbraní v ruce proti útočníkovi nebo podmaniteli budeme muset i zabíjet. Naše eventuální vítězství pak bude nutně poskvrněno krví nepřítele i krví naší a našich spolubojovníků. Není v lidské moci dosahovat vítězství pravdy a spravedlnosti jen čistými postoji a ryzými pozitivními činy, argumenty a přesvědčováním. Obvykle je nutno použít hrubé síly a velmi často je třeba využít existujících sil a tendenci, o nichž víme, že se mohou stát našemi spojenci jen dočasně. Ale to všechno může být jen vynuceno okolnostmi, které se musíme pokusit změnit tak, aby vznikl volný prostor pro argumenty a přesvědčování, pro ryzý činy a čisté postoje. A v tom mezidobí, kdy ještě zůstává ve hře hrubá síla a prostředky moci, je nutno pečlivě vážit ve jménu čeho je hrubé síly použito. Není vítězství bez boje, a tedy bez použití síly a násilí. Ale vítězství lze doopravdy dosáhnout jen ve jménu pravdy a spravedlnosti, ne ve jménu moci a síly. 10. Krátkodobá rozhodnutí a dlouhodobé perspektivy. Jak jsem už řekl, chovám nedůvěru k neprodlenému jednání s jistotou biologického refleksu, jak tam říká Kessler. Jestliže nás situace nutí k okamžitému rozhodnutí a my nedovedeme přesně odhadnout, kterou cestou je třeba sedát, pak bývá často s užitkem se rozhodnout tak, abychom si neuzavřeli cestu k pozdějšímu korigování je něco jiného, když se rozhodnutí vyhýbáme a když projevujeme váhavost a něco jiného, když si neuzavíráme cestu k revizi svého rozhodnutí pro případ, že by se ukázalo to rozhodnutí být chybným. Někdy opravdu nelze jen vyčkávat, ale je notna vývoj posunout nějakým činem ku předu, aby se vyjevila lépe a zřejměji skutečná povaha buď celé situace nebo našeho partnera a podobně. Často je nutno se vystavit možnému napadení, aby se ukázalo, kdo chce vlastně okamžiku našeho oslabení využít. V jednání s druhými lidmi musíme někdy umět věnovat svou důvěru lidem, jeměžsi nejsme zcela jisti a kteří nás také mohou zklamat, případně i zradit. Nedůvěra je vždycky bezpečnější než důvěra, ale málo kdy se její výsledky mohou třeba jen přibližovat výsledkům, kterých někdy dosáhne důvěra. Ale také ve vztahu k použitým prostředkům zcela věcné povahy se musíme čas od času odvážit i z tých rizik, když se rozhodneme vyzkoušet postup dosud neprověřený. To všechno musíme podnikat jen na zkoušku, bez jednoznačného zajištění. Mimochodem do tohoto kontextu patří i to, o čem jsme mluvili minule na té rovině toho nejhlubšího zakotvení. Tam taky to musíme dělat na zkoušku, z vnížka vzato. Všem, tam to není možné dělat s tím odstupem, tam na to musíme uvěřit, tam se na to musíme spoléhnout. Ale je to vlastně taky jakoby na zkoušku. A můžeme se ovšem mílit. Pro takový případ se musíme, co možná vyhýbat takovým krokům, z níž už nevede žádná cesta zpět. To je v takových případech, kdy si nejsme zcela jisti a musíme se rozhodnout. Tak je dobré, pokud možno zachovávat nezbořené mosty za sebou. Vyhýbat se takovým krokům, z níž už nevede žádná cesta zpět a jim již sami sebe determinujeme k jednoznačnosti budoucích postupů. Mám takový dojem, že jenom slabost a vůbec nedostatek sebedůvěry nás může někdy přimět k tomu, abychom za sebou pálili mosty a tak si znemožnili revizi svého předchozího rozhodnutí. To je spolehlivý prostředek k tomu, abychom ve svých každodenních rozhodováních nesměřovali ode zdi ke zdi. A tím je celková dlouhodobá perspektýva, vzdálenější cíl, koncepce, promyšlená strategie. S jistotou biologického reflexu můžeme snad jednat, když jde o záležitost každodenní rutiny, ale nikdy ve chvílích základního životního rozhodování. Čím jsme více sevření krátkostí lhůty, v níž se musíme rozhodnout, tím více musíme vynaložit úsilí k tomu, abychom si do budoucnosti neodřezávali zbytečně žádnou z manévrovacích možností. Pokud to přece jenom musíme udělat, pak vždy jen proto, že to situace a naše zdatnost a schopnost nedovolí. Né proto, že bychom se manévrovacích možností dobrovolně vzdávali. Z toho je nepochybně jasné, že o manévrovací prostor musí především usilovat člověk sevřený na lehalvostí okamžitě reagovat, jeli v dané chvíli stav věcí nepůhledný. Manévrovat tam, kde je času dost, je zapotřebí daleko méně, protože můžeme vypracovat program další činnosti a můžeme proto volit také přímější cesty. Je to tedy obráceně, než říkáte. Za jedenácté. Problem základní životní orientace. To je věc, která je nám už důvěrně znává. Manévrování je přípustné a dokonce žádoucí tam, kde jde o kontakt s vnějšími procesy, danostmi, tendencemi a trendy. Zkrátka, kde jde o takzvaný kompromis se skutečností, jak jste říkali ráda. Poznání pravé povahy skutečnosti potřebuje čas. Už staří si byli vědomi, že pravá povaha věcí se ráda skrývá. Člověk, jdoucí příliš přímou cestou, může být přesnadno ovládnout nějakou setrvačností, návykem či rutinou. K rozhodování skutečně lidskému náleží otevřenost k novým skutečnostem a aspektům skutečnosti a také otevřenost vůči všemu, co ukazuje na nějaké naše vlastní omily. Ve vztahu ke světu kolem nás, k předmětné skutečnosti, k dějinné fakticitě, je třeba si zachovat pružnost. Je tomu tak proto, že víme, že předmětná skutečnost se nám nikdy neukazuje v definitivním světle, protože objektivně zůstává víceznačná. Neobyčejně mnoho záleží na nových rozhodováních, na reakcích a najednání lidí, co se z různých společenských a dějinných skutečností stane. A to znamená, že hodně může záležet i na nás. V každém případě zůstává mimo každou lidskou kompetenci a vůbec možnost, abychom to provždy posoudili cokoliv daného. Naproti tomu zásadně odlišná je situace, v níž jsme konfrontováni se skutečností nepředmětnou. To je například s onou výzvou, o níž byla řeč na počátku. Tam je možno být slepý a hluchý a je možno se také tvářit, jako bychom byli slepý a hluchý. A výzvu falešně pochopit. Ale vždycky tu je v sásce všechno. A nejhorší odpovědí na jakkoliv špatně pochopenou výzvu je váhávost nebo dokonce nezainteresovanost, laxnost. V základně životní orientaci, v celkovém zaměření života, nelze uzavírat kompromisy. Pokoušet se o kombinaci či syntézu různých cest, odkládat řešení a nebo tuto rovinu dokonce vyloučit jako sféru falešných problémů. Naopak i největší chyby tu mají svou pozitivní funkci. Protože volají po korigování a nápravě. Kdo se nerozhodne, kdo si zachovává manévrovací prostor v této věci, přijde a ztratí jakýkoliv životní smysl. Jen ten, kdo se svědomím životního rizika pevně a jasně rozhodne, může při důsledném setrvání při své volbě zjistit, v čem udělal chybu a tudíž také, jak ji překonat a napravit. Tady je místo, kde je zapotřebné mluvit a jednat ve smyslu jak to podle Evangelii požaduje Ježíš. Nejrozmanitějším manévrováním může člověk mnohé získat. Čest, slávu, majetek, dobrou pověst, respekt a tak dále. Ale co mu to pomůže, když promarní ve skutečnosti svůj život, když ztratí svou duši? Mít duši to znamená mimo jiné mít pevnou životní orientaci. A pokud jde o tuto orientaci, respekt pokud jde o duši, pak tu není místa na žádné polovi častosti ani kompromisy. 12. Problem posuzování životní orientace těch druhých. Ve vztahu k druhým lidem převažují obvykle svazky oboustraně pozitivní. Potřebujeme druhé lidi, abychom se sami vůbec lidmi stali a druzí potřebují z téhož důvodu nás. I tam, kde chceme dosáhnout něčeho, co byt jen trochu málo přesahuje nejúší svět našeho soukromí, potřebujeme všude porozumění a pomoc těch druhých. Dokonce i tam, kde nám jsou lidé již velmi vzdálení a kde jsme si k ním ještě nenašli cestu, máme zapotřebí alespoň jejich neutrálního postoje k tomu, co sami eventuelně s pomocí několika nejbližších podnikáme. V tom smyslu opravdu platí, že kdo nám vysloveně nepřekáží a nehází nám úmyslně klacky pod nohy, ten nám vlastně pomáhá a nebo je jakýmsi volným způsobem při nás. To je zřejmě význam Ježíšova výroku, jimž napomíná své učenníky pro jejich žádlivost na Ježíšovo a své výlučné postavení. Nebo kdož není proti nám, s námi jest. Marek 9.40, tak je Lukáš 9.50. A přece Ježíš dobře ví, že jsou i situace zcela odlišné, kde ti, kdo nejsou s námi, jsou jeho i pso proti nám. Oznamuje, že přišel oheň pustit na zemi, Lukáš 12.49, že přišel rozdělit lidi, dokonce i v rodině, a postavit jedny proti druhým, tamtež, 51.53. Že nepřinesl pokoj, ale meč, Mateus 10.34 i jinde. Ostatně, když už jsem u těch odkazů k biblickým místům, sluší se poznamenat, že Kestler jen velmi volně, až své volně, připomíná Ježíšovo doporučení jednoznačného ano, ano, ne, ne, či přesně podle kralických jistě, jistě, nikoli, nikoli. Na příslušném místě Ježíš zapovídá přísahy a doporučuje zůstat u prostého tvrzení nebo popírání. Nejde tu tedy vůbec o nějakou metodu principiálního nebo radikálního rozhodování, nejbrž jen o jasné výpovědi, a nesmějí dovolávat pravdivosti skrze za přisahání ani nebem, ani zemí, ani Jeruzalémem, ani vlastní hlavou. Vismatouš 5, 34, 37. Z toho se ukazuje, že jsou lidské záležitosti, v nich je na místě tolerance a naopak jiné, kde je každý kompromis vyloučen. V těch prvních můžeme ponechat druhým lidem, co vlastně chtějí a jaké mají skutečné úmysly.
====================
s1.flac
====================
konfliktní situace, která je interpretována způsobem nezvyklým, novým a tudíž možná milným a která se musí legitimovat jako interpretace platná, platnější, lepší, pravdivější, hlubší a tak dále. Když Ježíš proti tomu, co bylo říkáno starým, klade to, co říká on, no tak to není jenom proto, že on to nedává vedle sebe, jako dvě různé cesty. Níbrž on ukazuje něco vyššího ve světle, čeho se to starý jeví naprosto zjevně, jako už nevyhovující, nebo jako relativní, jako částečný a podobně. To nahlédnutí dovoluje rozpoznat. Ale neporozumili mu ani ty jeho spolupodnicí. To se může stát. No ale teď vedle těchto situací Ježíš dělal kompromisy. Například on věděl, když vcházel do Jeruzaléma, že jde na smrt. Líčí se v evangelích. A přitom je tam řečeno, že je v několika případech uvedených, když ho chtěli chytit, takže jim unikal. Nepřišlo jim na jeho. No dobře, to se hezky krásně řekne. A jde o to, kdo rozhoduje o tom, zda přišla nebo nepřišla hodina. Fakt je, že to může říct se molnár taky, že nepřišla jeho hodina. To může říct každej a může se vymlouvat. To by musel být ale ježíšovskou aktivitu, a jak je vidět, on tu aktivitu nemá. Dobře, co ta věc, o které jsme se už zmiňovali, že ještě ten večer s těmi meči. Tady je jedna nebo druhá věc kompromise. Buď jsou ty meče kompromis s tou skutečností, když je proti mně hrubá síla, tak je potřeba taky něco udělat, pro to nějak se postavit. A tedy mároplatný pravda a nepravda. Samozřejmě pravdu nelze, v pravém slova smyslu nemůžu posloužit, ale tu a tam ten meč do ruky vzít a v další situaci může být jediný řešen. A nebo je kompromis to, že ta poslední pravda je tak čistá, že já musím tam vypadat jako takový blázínek, který se ani bránit pořádně neumí. A nechá si dát tu druhou facku po té první ještě. Je tohle kompromis? Jedno nebo druhé kompromis. Takový to zaváhání. To už přišla jeho hodina, on mluví o meči. Nebo když vysí na kříži je u konce svých sil, tak tam zasté nábože, proč jsi mě opustil. To je skutečně člověk na dně. To je jistý selhání. Tam v tom vidíš takovou kompromisiu? To by mě zajímalo. Tím jenom říkám, že ta tzv. jistota o té hodině, že přišla nebo nepřišla, je ten argument, že je takový vágní. Když si není jistý, že na jedné straně řekne amen pravým tobě, a po chvíli předsmrtného úpadku tělesných i duševních sil si zoufá nad tím, že je opuštěn i Bohem, ne jenom lidmi. Ale kdo to hefune megalé, obružským lasem a sední, to je něco. Já jsem neuváděl jako kompromis, ale jako argument proti tomu, že by mu bylo tak jasný, kdy hodina přijde a kdy hodina nepřijde, že to byl takový suverén, který přesně věděl, co kdy má a co kdy nemá. On když šel z Galilée do toho, tak musel přejít kolem měst, které byly, nebo ještě kolem moře, kde byly círky, hypodromy musel vidět a silnice musel vidět. A tohle všechno jsme se všechno cítkali. Já říkám, že největší kompromis byl, že se s tímhle lidma vůbec začala. To je hluboká věc. Prostě a dobře, je to všechno takový komplikovanější, nejde to docela na všechno dát na jednu rovinu a takový kresty ve všítí jednou čarou. Já jsem chtěl ještě něco jinýho. Já jsem vám chtěl ukázat případy. Ono to je opravdu těžko jinak. Když se mluví teoreticky, když se mluví ve formulích, tak se řekne ve jménu pravdy. Tobě to zní takové jako nadnašené. Ale ono tady jde o něco jiného. Jistá zkratka a možná nevhodná, připouštím, že to může mít vady, když tady byla použitost toho důvodu, jestli jste si všimli, když se střetne, když přijde do konfliktu, takže musí použít metod, chceli vůbec v tom konfliktu obstát nějak. Ne vyhrát, ale jenom obstát. Tak se musí do toho dát. Jsou případy, kdy nemůže zůstat stranou, leč že by byl v jiném konfliktu. Člověk bez konfliktu na tomto světě nemůže být. A když se do toho konfliktu dostane, tak sice nemůže užít jakýkoliv metod, ale přece jenom bude užívat také síly, moci, kterou má k dispozici. Bude pracovat prostředky, které jsou zcela neadekvátní tomu, od kde. Třeba o pravdě. To patří k situovanosti člověka v tomto světě. To patří k lidské situaci. Ale ne každej. Jsou různý mniši třeba, který to nepotřebuje. Dobře, ale i tam jsou jistě meze, ale jsou to výjimečné situace které není v takové situaci výjimečné. Tomu tak je, že v konfliktu vždycky používá zbraní, které vlastně jsou nepravé. A to je taky příklad kompromisu. A to je teda kompromis, bez něhož se tady nikdo neobejde. A mně šlo o to zdůraznit, že přesto, že tomu tak jest a přesto, že musíme používat aspoň čas od času musíme používat prostředků, které jsou nepatřiční. A dokonce, že jich musíme používat i tam, kde jde o tak velikou věc, jako je o pravdu. Takže to vítězství pravdy spočívá v tom, že těch prostředků se používá ve jménu pravdy. A že samo použití těch nepravých prostředků, že té pravdě k ničemu nepomůže. Že tady se musí podřídit nějak. O to mně šlo, to ve jménu. Rádi třeba v tom, v té brožurce, kde jeden z prvních velmi tvrdě kritizuje nacizmus, hitlerovský převrat. Knižka, která vyšla ještě v 33. roce, hned po tom převratu. Tenkrát to bylo tak možný. Jmenuje se to o německé revoluci. Tak tam líčí jak revoluce nebo občanská válka, jak je něco ještě horšího než válka v obyčejná. Že se vede ještě drastičnějšíma prostředkama. A že je do toho zataženej každej. I civilní obyvatelstvo. A tak dále. Něco hroznýho. Hroznýho je něco válka. A ještě něco hroznějšího je revoluce nebo občanská válka. Ale když už to tak je, že v tom světě ty revoluce jsou, bo války jsou, takže je strašně důležité posluzovat ve jménu čeho ty války nebo ty revoluce jsou vedeny. Že to strašně na tom záleží. O nic jiného nešlo než o tohle. Ale, prosím. To si tak dokončí to ale. Jenom jsem chtěl připomenout, já sleduju v televizi takový anglický seriál, takový dobrou detektivka na pokračování. Který má všechno dovolený. To nejsou obyčejný policajti. To jsou prostě zvláštní oddělení. A měne mraz po zádech, když to sleduju. Oni se chovají přesně jako ty gangsteři. Oni vydírají lidi, aby získali svědectví. Oni prostě bez povolení do domu líknou. To je černá ruka. A jenom si kluči musí mít na pamětí celou ty doby. Proto, aby to zastavili ty druhý stary. Aby to zastavili ty druhý stary. Ale už jsem to nemohl vůbec dokoukat. Já jsem si říkal, že tady už je vůbec stejný rozdíl. On se ztratil tohle rozdíl. A takhle jsou žádný pravdo osvědčené. Musí být jako kontragenstř. Totiž to vejmenu je důležité proto, že to nezůstává. To vlastní zlo totiž není v použití síly. Nyní to je v použití síly vejmenu něčeho zlýho. A proto je třeba rozumět vejmenu čeho. Ne, že by to prostě automaticky vejmenu čeho, že by to všechno posvědělo. Oni to už prostě ty dělaj vejmenu zastavení vraždění těch gangsterů. Samým při tom bovraždějí přesně třeba, mají stejný počet obětí jako těch gangsterů. Ano, to je potřeba teda analyzovat a ukázat. Až pak se to taky dá tím měřit, jestli to opravdu plnějí. To je smysl toho, že se musíme pokoušet pochopit vejmenu čeho se něco zlýho dělá. Ne, že by to automaticky ospravedlnilo. Že to je způsob, jak tomu porozumět. Tudíš takovou inkvizici, kdyby toto se proběhlo a všichni, kteří všechno přiznali, jaká to byla kanálí, ale teď vejmenu čeho, ty různý velcí inkvizi, kteří toto činili, jak sami na sebe byli celopravději a neupadli se, to by bylo velmi zajímavá studie. A teď by se to mohlo analyzovat, jestli opravdu to bylo vejmenu. Nebo jestli to jenom se ctíralo sami sobě a jiným. Oni mohli sami být po milu. A když to dovinu nedá, tak zůstáváme jen u takových naprosto povrchných věcí, že tam prostě ničili lidi a zavírali a pálili a já nevím co všechno. Což celkem za to komu to pomůže? Toto. Jistě, že se to nemá dělat, ale já musím posoudit toho, kdo to dělá, ještě z jiných hledisek, než čeho se dopustil. Třeba jsem vždycky pocitoval takovou hroznou slabinu těch Zweigovejch románů o Calvinovi a o Lutherovi. To je Erasmus. A pak svědomí proti násilí. To ukazuje na hrůzo strašný stránky obou protestantských herů, ale tam se vůbec neukáže, proč je ten Kalvin velkej, nebo proč je ten Luther velkej. Tam se ukáže jenom, jak se lhávali. To patří k těch Jevu taky, že je v nich nějaká velikost a že je něco důležitýho, pozitivního taky znamenali a tak dále. A to je potřeba zvážit. Jenom to, že najdu v někom nějakej takovejhle kas, nemůže mě vést k tomu, že ho celý zavrhnu, pak musím zavrhnout všechny, včetně sebe. Každý nějaký kas má. Tak vidět to celé, to vejmenuje důležitá okolnost. Ale teď, jestli dovolíte, tak bych ještě řekl něco k tomu, abych ukázal, jak to ve jménu pravdy a obdobné věci, jak to není tak jenom abstraktní abstraktní formulace nebo co. A zase, já jsem možná už o tom vykládal pak, tak mě upamatujte na to a zaražte. Já tohle všechno říkám, no jednak to mám zrádla, že některé věci, ale pokud jde o takové ty etické analýzy na hlédnutí morální situace, tak to hodně zakládám na svých osobních zkušenostech. To je určitá slabina v tom smyslu, že mě vždycky může někdo přijít, je to určitá kazuistika trochu zatím, že každý mě, kdokoliv může přijít a říct, jenže moje zkušenosti jsou úplně jiné. Ale na druhé straně to má tu pozitivní stránku, že to není tak bezkrevný jako ta akademická formulace, níměř, že to je z masa a kostí. Já jsem se dostával do průšvihu. Já jsem se dostával celoživotně, furt do průšvihu. A některé průšvy byly produktivní, jiné byly neproduktivní, ale bylo možné vždycky s produktivní. Já jsem přesvědčený, že průšvy jsou o to, aby člověk je nějak do svýho života zapracoval a s ním o to připasuje. Tedy vyhejbat se průšvihům, že není nejlepší. Vyhejbat se zásadně průšvihům. Já jsem byl přijatý do ústavu lékařského. Začal se jednat, když šéf byl někde v Indii, pak se vrátil, tak jsem na tom musel počkat. A on mě přijal. že mě přijal v rámci svého základního rutýnního postupu, to je, že si ověřil, že toho, kdo přijíma do svého ústavu, buď je straník a neschopnej, anebo je pracovně dobře využitelný, ale politicky má nějakou slabost. Mě si ocejchoval i hned, že patřím k té druhé skupině a přijal mě. Držel mě zkrátka u huby od začátku nízkým platem a já nevím, jestli tím všem a nicméně jsem patřil k jeho oblíbencům. Byl jsem varován, že to hrycky každej, když přijde novej, takže patří k oblíbencům a že to těm nejlepším vydrží rok. Mě to vydrželo tři roky a přestal jsem být oblíbencem nikoli z iniciatývy své, protože došlo k následující věci. Starej měl svého osobního šoféra, starýho kulavýho, který mu byl bezmestně osobně oddán, ale byl jednak do trochu nižší inteligence a byl bez jakýchkoliv skrupulí a fungoval jako donašeč. To tak bývá, že šoféři se stýkají s mnoha lidmi a jsou takový hovorní, chytrý. Prokouknou mnoho věcí a pak to přijízdá, není o čem hovořit. Říkají, že mnoho šéfů na to spolehá a dostávají své informace zejméno od svých šoférů. A taky od sekétářů nikdy. Tenhle ten velmi oddanej mu šofér se dostal do následujícího manéru. Já jsem do té doby, když jsem byl v oblibě u starýho, tak jsem se o ničem vlastně nikdy pořádně nedověděl. Byl jsem zcela izolován a všichni se mě obávali a byli přesvědčení, že cokoliv se dovím, takže také donesu starýmu jako všichni ostatního oblíbenci. A pak, když jsem byl oblíben, tak jsem neměl důvěru ostatních a tudíž jsem se nic nedověděl. Takže jsem teprve při nějaký schůzi za závodního výboru se dověděl, že tam došlo k nějakému manéru a že z toho manéru se pokouší starý toho šoféra vytáhnout tím, že většinu nebo naprostou většinu odpovědnosti svaluje na chlapíka jinýho, který skoro okolský byl taky v závodním výboru, jako jsem byl já. Takže při nějakém jednání s ním jsem se to dověděl, že jsem viděl, že úplně sesutej, že já tam přišel pod nějaký podpisy. No, celý ústav věděl, jak se věci mají. Celý ústav věděl, že paž neměli rádi toho šoféra, tak věděl za prvé, že to určitě udělal on, za druhý mu to přál, přáli to starýmu, že on se dostane teď, namočí se do šoféra. Starý byl namočený tím, že mu ten šofér měl obstarat pneumatiky k jeho osobnímu vozu a vhodal mu ouřední. Tak byl do toho namočený, když sám za to nemohl. A všichni lidi se tam jako potěšili. Že lidi, který jim šli dlouho na nervy, takže konečně na ně došlo a že teď mají nějaké potíže a tak dále. A čekali, co z toho bude. A očekávali z pozic diváka fotbalového zápasu, tak očekávali, jak se to rozvine a tak dále. Já jsem se to dověděl poprvně z huby člověka, který byl sesutej, zničenej, že už po prvním vyšetřování, po prvním výslechu, byl přesvědčen, že to s ním špatně dopadne. A v téhle situaci jsem dostal strašlivý stek, který byl ještě znásoben tím, že když jsem o tom chtěl na závodním výboru mluvit, tak že jiný noh sled starýho předseda, v té době předseda závodního výboru, já byl jednatel, to chce zapikolovat, chce to prostě dát do autů, aby se o tom vůbec na závodním výboru nemluvil, což mě dožralo strašně moc. Jednak mě dožíralo, že jsem o ničem nevěděl. Celý ústav to věděl a já nevěděl nic. Až té prvaté dány jsem se dověděl o toho dotyčného postižení. A pak, když jsem o tom chtěl konečně mluvit, ať se to objasní, tak to chtěli zahrát do autů. A postavil jsem se na zadní a začal jsem tam dělat psíkusy, čímž jsem si svou vynikající pozici naprosto zlikvidoval. Ale u lidů jsi získal, jo? V oblíbeném cidru se stalo být, jo? U lidů jsem získal prostě jako neznámý fotbalista, který najednou začal dělat zmatek na hřišti. Takže to s potěšením a se zájemem sledovali. Tak, to je první věc, co jsem chtěl ukázat. Prostě jsou momenty, kdy člověk... Já jsem o ničem nevěděl. Není čemu jsem nerozuměl. Já jsem byl jako ten... Jeden z mých podřízených, nějakej nedoštudovaný inženýr, měl takový úsloví ruský, říkal, těl jonok daže tigraně bojicja. Tak já jsem jednal přesně v tomto smyslu. Já jsem nevěděl, o co jde a prostě jsem se do toho pustil, že... Ta výzva byla jasná. Ty jsi nezaslechtil výzvu. Ta výzva byla v tom, že ty jsi, šéf měl vás na hled, ty jsi mu měl pomoc a šel jsi nahoru. No jistě. To byla výzva ruských. To je člověk, ne? A za pár měsíc měl jsme tři kudák. Tři kudák, no. On umřel. Za dva týdny, vo Vánocích umřel, dostal infarkt. Takže vlastně to bylo pas. No ale mezi tím já rozjel, co se dalo. Kdybych teštrnáct dní počkal, tak už pak to bylo zbytečné, že... Tak to je jedna má zkušenost, prostě, že člověk... Nikoli jako prostiáček, nikoli jako prostě intelektuál, jo? Tělionok. No jistě, tělionok, naprosto jasně. Ovšem, čím já jsem byl tam osloven. Proč jsem to vlastně udělal? Proč jsem to udělal? No, viděl jsem tady člověka, který je sesutej, protože se na něj něco říkí, co on není schopen nějak uníst. Čo se bojí číleně. A navíc, co se na něj říkí v důsledku takových základních nespravedlnosti v postojích těch druhých. Co jiného mě k tomuhle mohlo? Já jsem neměl důvod, proč se stavět na zadní nohy. Já jsem tam měl pozici velice pěknou, až na to, že jsem měl malý plat, ale to právě se mohlo zlepšit. Tak to je jedna věc, že člověk může zareagovat a nedbá situace, nedbá souvislostí. Prostě zareaguje na něco, co se mu zdá jednoznačně ukazovat jedním směrem. Tak to bylo ano-ano. A pak druhá zkušenost, že samozřejmě to nešlo jen tak sama o sobě, pač v tu ránu jsem se vodst v pozici téměř bezmocného protivníka velmi silných sil, zejména starýho, ale dalších jeho pomocníků. A byl jsem teda na řadě k odstřelu. No a teď je druhá věc, když se člověk dostane do takovéhle situace, tak jsou dvě možnosti, buď, že vycouvá, nebo že se do toho pustí na plný pecky. A já mám takovou zásadu, že když něco začnu, tak že strašně nerad vycouvávám. Dávám si velkýho majzla, abych nezačal něco, z čeho bych musel vycouvávat, a tak, co možná, nikdy nevycouvám. A prostě vedu to, až kam to jde. No a to je druhá věc teda, že když se člověk do něčeho pustí, tak to nejde jenom tak jako si ukojit svědomí tím, že řeknu něco a dost. Prostě pak je potřeba bojovat. A pak teda ty prostředky boje, no to byste koukali, co já všechno dělám. Já jsem využil celého aparatu EROH a šel jsem na ministerstvo zdravotnictví, kde byl předseda odborového svazu zaměstnancové zdravotnictví pro ten obvod. No a tam jsem s ním domluvil narychlo věci, který nemohl ještě zatím ovlivnit starý. Takže já jsem připravil situaci tak, že když on s něčím přišel, tak už to bylo postaveno do jistého světla. Takže on neprosadil to, co měl. No a počínal jsem si jako pravej intrikant. Dělal jsem přesně to, co jsem stavěl v organizaci, v instituci, jsem postavil jedny pracovníky pro ty druhý a teď jsem se pokoušel nějakým způsobem najít mezeru, kde bych se mohl trošku zaštítit, kam zalíst a chvíli počkat a zase přeběhnout do nějaké jiné škůly a tak dále. Tak to je druhá věc, že člověk musí pak nasadit, co mu přinese okolnost. To je také biblické, ale starozákonní určitě. A za třetí, a to snad byla největší zkušenost, kterou jsem měl, opravdu teda za to jsem velice vděčnej a právě na to mě může říct někdo, no ale má zkušenost je úplně jiná. Naštěstí já měl tuhle zkušenost, že když jsem se dostal do toho šílenýho maglajzu a boje prostě se nasazovaly proti mě šílený prostředky, takže v tom závodním vejboru, kde nakonec se ten boj teda koncentroval, že jsem na svou stranu získal většinu těch členů, který naradi, dokonce většina to byly partajníci a měli z toho polízačku, že měli budky a takový věci nakonec, že jsem jim tak opravoval život, že jsem jim tu situaci furt tak dával pod nos, že to museli čukat, že nakonec prostě prosvědomi nebyli schopný do mě kopnout a nechat mě v tom. Nedolete si představit, jaká to je, já jsem začal úplně sám a začal jsem jako oblíbenec starýho, to znamená neoblíbenec pro ty druhé. Teď jsem viděl, jak najednou na mě lidi všichni začínají koukat jinak, ale jak si dávají strašného majzla, aby se v tom pomočili. A já jsem si za svý spolubojovníky, tak říkajíc, za lidi bez její pomoci bych to býval projel velice rychle. Tu pozici jsem si udržel a starý mě nedovedl zničit a dokonce nabil přesvědčení, když jsem si vopšlal tolik věcí všelakejma věcmi, že za mnou musí někdo bejt a nechal pokusů mě zlikvidovat. Jenom si ulehčil v jedný chvíli, když jsem byl s ním sám po samotě, tak mě řekl, že mu jdu strašně na rvy a že by mě nejradši, kdyby měl na mě víc času, prohlásil, takže by měl rozmáčky jak štějnici. A tím přestal. A já jsem tam přežil. Můžete vybrat i větší peníze? Nabít je během toho procesu? Ne, ale dopadlo to jinak, že závodní vejbor, když schvaloval nějaké zvýšovačky, tak tam přes mý protesty, pochopitelně to se dalo čekat, že tam prostě dal podmínku, že pokud se má zvýšit tomu a tomu a tomu, tak že nejdřív musí být zvýšený můj plat, protože v relaci potolitnější a tak dále. To si tam prosadili potom sami a začali bojovat teda tímto svým obvyklým způsobem. Takže jsem na tom nakonec taky trochu vydělal, když ne moc. Ale tak tyhle tři věci jsem chtěl zúraznit, že jsou určitý momenty, kdy je možno se rozhodnout, aniž známe dobře situaci a přesto to nemusí být tragický. Člověk dostane do huby, ale ne tak, že by z toho nevylez. Že to tak může být. Já chápu, že jsou případy, kdy to člověk může udělat a nevylézt z toho. To si důležitě představit. Ale já mám zkušenost tuhle. Druhá věc je, vím, co to znamená, když se člověk do takových věcí pustí, pak nemůže ohrnovat nos nad prostředky, které používá. A samozřejmě jsou některé prostředky, které nepoužije. Ale nevím, kam bych aš šel, když by se pronikavě změnili ty prostředky, které používá protistrana. Člověk, když se do toho pustí, pak si nemůže dovolit pracovat jemnějšíma zbraněma než ten protivník. To je dobré pokud se do problématických zápasů nepouštěte. Ale když se člověk do toho pustí, tak je povinen vyhrát. Když ten motiv je takovej, že ho nemůžu nahlídnout jako blbost, a když bych ho opustil, prostě přestal bych z toho motivu dál jednat, jenom za cenu, že bych sám sobě plivl do ksichtu. No tak pak se nedá nic dělat, pak musím udělat všetko pro to, abych aspoň neprohrál, když nezvítězil. Možno-li zvítězil, ale když to nejde, tak aspoň neprohrát, aspoň to nepustit. No to už je lepší, jak to povinen vyhrát, víš, to je... No ne, musím se o to zeptat. Ne, povinen vyhrát, povinen se snažit o výhru. Tak, to jo, to jo, dobré, to povinen vyhrát. Jistě, samozřejmě, ale udělat pro to všetko. Já si nedovedu, víte, nedovedu si představit, jak někdo může jenom tak si hrát na toho bojovníka. Jak jenom tak jako by vzít na sebe roli, jenom jako tak naznačovat, že bojuju. Ale neudělat nic pro to, abych opravdu nějak, aby mě ten protivník musel brát vážně, alespoň při nejmenším. Že? Tedy to je druhá věc, že tohle člověk na sebe musí vzít. To je lidská situace. A měl jsi pocit, že v té události tedy převažuje předmětný a přemládá to nepředmětný, nebo pracovný... No tak já jsem to takhle ne... Takhle ne... To jsou složitý, komplikované reflexe, které pak něco z tohohle... Ale já z toho žiju. No, můžeš říct. Já z těchto případů žiju, vždycky, když o něčem uvažu, tak si tohle připomínám, abych nemluvil do věku, abych se nenechal udíct jenom myšlenkou. A třetí věc, důležité, já to opakuju zbytečně znova, že třetí věc je důležité, že když... Já nemyslím, že to můžu generalizovat, ale já to generalizovám, že tohle je moje zkušenost, že když ten motiv je legitimní, čistý, rizí, nebo jak bychom to nazvali, a když já sám se nasadím do toho tak, že nejenom předstírám něco, ale opravdu jdu do toho, které se všim rizikem, tak ku podivu i na nejčekanějších místech se najdou lidi, kteří vám pomůjou. Už jsi skončil? Jo. Tak já bych se tě chtěla veptat, když přímo k tomu příkladu, když jsi přišel se tím člověkem, který se nejde, tak tady jsem mluvil o té výzvě, co za výzvu si to zasletil. A Tomáš tady se tě veptal, jestli to byla ta metoda ano, ano. Ano, ano, ne, ne, když to srovnává s Kesslerem. No jednal si okamžitě, na výzvu si odpověděl okamžitě, šel si prostě se do toho vrhnout. Bez jakýho pořádního nebrování. První terminace byla přímo čára, jo? Teda přímo čára, ale všem teda trvalo to dva dni. No dobře, jenom že, jako, můžeme... Než jsem to rozjímal. Výzva předtím může být během roku a okamžitě může být během dvou třech, jo? Ale v podstatě to byla okamžitá rozmejšlení a hledání kompromisů a tak dále, to nebylo. Já si myslím, že dva dny, že to se však muselo být, že bychom... No jistě, ale něco jiného, ale něco jiného. To je, jestli já to mám chvíli, mohli mám chvíli... Ne, v tu chvíli jsem se rozhodl, že něco musím udělat. A jak, a tak, a to, to už byla otázka rozvahy. No a ty jsi říkal, že ten Kessler vlastně to říká obráceně, než jak to je. On říká, v okamžitých situacích bezprostředně hrozí nějaká katastrofa, ale já nevím, co to je, tak se rozhodl, ano, ano, ne, ne. A v dlouhodobých perspektívách máme možnost manévrování. Ty jsi říkal, obráceně, ve chvíli, kdy mě situace nepředhledná nutí k okamžitým rozhodnutí, tak musím usilovat on manévrovací prostor. A naopak při těch životních perspektívách, životním orientacím, nesmí být kompromisy, nesmí být manévrování, je každý manévrování zhoubný pro osobní integrit. A zároveň ovšem tady povídáš taky, výzva platí jen v určité chvíli, a pak je později na sebe lepší reakci. A nejhorší odpověd na výzvu je váhavost nebo nezainteresovanost i největší chyba má svůj význam. Tak tohle by někdy do toho nebylo. No ne, to je jasný. Prostě když mě vylíčil kamenář, co se děje, a já na to koukal na Nový vrata, tak jsem v tu chvíli věděl, nebo prostě jsem byl rozhodnutý, nebo bylo mně jasný, že z tohodle už neuniknu spíš a že teda něco v tom musím udělat. Byl jsem naprosto rozhodlenej, rozezlenej, že prostě do tohodle v praště. Tedy to bylo jasné a z toho už zpátky nikdy jsem nechtěl jít. To byla tvoje odpověď na výzvu. Okamžitá odpověď. Okamžitá odpověď na tu výzvu v té základní situaci. Tady prostě nebyl kompromis možný. Takže to pro tebe není okamžitá bezprostřední situace, nebože to je ta dlouhodobá? Bezprostřední situace, když jsem toho člověka měl před sebou. Co já jsem mu mohl bezprostředně nabídnout. Jenom to, jenom lojalitu, jenom to, že jsem při něm. Což mu je bačkora platný, i když je to dobrý, dobrý to slyšet, že jo, podněvač a tak dále, ale víc se mu nemohu nabídnout. No a teď se musel rozvažovat na jiné rovině, co teda podniknu, aby to opravdu tomu člověku mohlo nějak pomoct. A na té druhé rovině, no tak pak tam šlo celou sérii kompromisů. To je například, já šel za tím předsedou toho obodního výboru ROH, teda toho svazu zaměstnanců ve zdravotnictví, a já už jsem ho několikrát předtím viděl, slyšel, no prostě chlap, s kterým jsem nechtěl nic mít společného. Já jsem za ním teď musel jít a získávat ho pro svou věc. No to už není přece rozhodování a aktivita na rovině toho základního ano, ano, ne, ne. No a teď, když to myslíte slep, to ano, ano, ne, ne, komu to vlastně adresuje a komu co vytýká? Vytýká politiku před Michovem, že teda k tomu Michovu se nechtěli dohnout, že to byla chvíle, kdy neměli dělat, používat metodu, ani jiný břež metodu ano, ano, ne, ne. A to je vlastně teda to, co on říká, že je bezprostřední ohrožení a osud duší navrata a tyhle jenom ty řeči, tak to by pro tebe bylo, ty perspektývy, to základní rozhodnutí dlouhodobí, kde teda musí být ano, ano, ne, ne, ale to koncert i taky, tak si nejste v rozpouště končili.
s1.flac
====================
konfliktní situace, která je interpretována způsobem nezvyklým, novým a tudíž možná milným a která se musí legitimovat jako interpretace platná, platnější, lepší, pravdivější, hlubší a tak dále. Když Ježíš proti tomu, co bylo říkáno starým, klade to, co říká on, no tak to není jenom proto, že on to nedává vedle sebe, jako dvě různé cesty. Níbrž on ukazuje něco vyššího ve světle, čeho se to starý jeví naprosto zjevně, jako už nevyhovující, nebo jako relativní, jako částečný a podobně. To nahlédnutí dovoluje rozpoznat. Ale neporozumili mu ani ty jeho spolupodnicí. To se může stát. No ale teď vedle těchto situací Ježíš dělal kompromisy. Například on věděl, když vcházel do Jeruzaléma, že jde na smrt. Líčí se v evangelích. A přitom je tam řečeno, že je v několika případech uvedených, když ho chtěli chytit, takže jim unikal. Nepřišlo jim na jeho. No dobře, to se hezky krásně řekne. A jde o to, kdo rozhoduje o tom, zda přišla nebo nepřišla hodina. Fakt je, že to může říct se molnár taky, že nepřišla jeho hodina. To může říct každej a může se vymlouvat. To by musel být ale ježíšovskou aktivitu, a jak je vidět, on tu aktivitu nemá. Dobře, co ta věc, o které jsme se už zmiňovali, že ještě ten večer s těmi meči. Tady je jedna nebo druhá věc kompromise. Buď jsou ty meče kompromis s tou skutečností, když je proti mně hrubá síla, tak je potřeba taky něco udělat, pro to nějak se postavit. A tedy mároplatný pravda a nepravda. Samozřejmě pravdu nelze, v pravém slova smyslu nemůžu posloužit, ale tu a tam ten meč do ruky vzít a v další situaci může být jediný řešen. A nebo je kompromis to, že ta poslední pravda je tak čistá, že já musím tam vypadat jako takový blázínek, který se ani bránit pořádně neumí. A nechá si dát tu druhou facku po té první ještě. Je tohle kompromis? Jedno nebo druhé kompromis. Takový to zaváhání. To už přišla jeho hodina, on mluví o meči. Nebo když vysí na kříži je u konce svých sil, tak tam zasté nábože, proč jsi mě opustil. To je skutečně člověk na dně. To je jistý selhání. Tam v tom vidíš takovou kompromisiu? To by mě zajímalo. Tím jenom říkám, že ta tzv. jistota o té hodině, že přišla nebo nepřišla, je ten argument, že je takový vágní. Když si není jistý, že na jedné straně řekne amen pravým tobě, a po chvíli předsmrtného úpadku tělesných i duševních sil si zoufá nad tím, že je opuštěn i Bohem, ne jenom lidmi. Ale kdo to hefune megalé, obružským lasem a sední, to je něco. Já jsem neuváděl jako kompromis, ale jako argument proti tomu, že by mu bylo tak jasný, kdy hodina přijde a kdy hodina nepřijde, že to byl takový suverén, který přesně věděl, co kdy má a co kdy nemá. On když šel z Galilée do toho, tak musel přejít kolem měst, které byly, nebo ještě kolem moře, kde byly círky, hypodromy musel vidět a silnice musel vidět. A tohle všechno jsme se všechno cítkali. Já říkám, že největší kompromis byl, že se s tímhle lidma vůbec začala. To je hluboká věc. Prostě a dobře, je to všechno takový komplikovanější, nejde to docela na všechno dát na jednu rovinu a takový kresty ve všítí jednou čarou. Já jsem chtěl ještě něco jinýho. Já jsem vám chtěl ukázat případy. Ono to je opravdu těžko jinak. Když se mluví teoreticky, když se mluví ve formulích, tak se řekne ve jménu pravdy. Tobě to zní takové jako nadnašené. Ale ono tady jde o něco jiného. Jistá zkratka a možná nevhodná, připouštím, že to může mít vady, když tady byla použitost toho důvodu, jestli jste si všimli, když se střetne, když přijde do konfliktu, takže musí použít metod, chceli vůbec v tom konfliktu obstát nějak. Ne vyhrát, ale jenom obstát. Tak se musí do toho dát. Jsou případy, kdy nemůže zůstat stranou, leč že by byl v jiném konfliktu. Člověk bez konfliktu na tomto světě nemůže být. A když se do toho konfliktu dostane, tak sice nemůže užít jakýkoliv metod, ale přece jenom bude užívat také síly, moci, kterou má k dispozici. Bude pracovat prostředky, které jsou zcela neadekvátní tomu, od kde. Třeba o pravdě. To patří k situovanosti člověka v tomto světě. To patří k lidské situaci. Ale ne každej. Jsou různý mniši třeba, který to nepotřebuje. Dobře, ale i tam jsou jistě meze, ale jsou to výjimečné situace které není v takové situaci výjimečné. Tomu tak je, že v konfliktu vždycky používá zbraní, které vlastně jsou nepravé. A to je taky příklad kompromisu. A to je teda kompromis, bez něhož se tady nikdo neobejde. A mně šlo o to zdůraznit, že přesto, že tomu tak jest a přesto, že musíme používat aspoň čas od času musíme používat prostředků, které jsou nepatřiční. A dokonce, že jich musíme používat i tam, kde jde o tak velikou věc, jako je o pravdu. Takže to vítězství pravdy spočívá v tom, že těch prostředků se používá ve jménu pravdy. A že samo použití těch nepravých prostředků, že té pravdě k ničemu nepomůže. Že tady se musí podřídit nějak. O to mně šlo, to ve jménu. Rádi třeba v tom, v té brožurce, kde jeden z prvních velmi tvrdě kritizuje nacizmus, hitlerovský převrat. Knižka, která vyšla ještě v 33. roce, hned po tom převratu. Tenkrát to bylo tak možný. Jmenuje se to o německé revoluci. Tak tam líčí jak revoluce nebo občanská válka, jak je něco ještě horšího než válka v obyčejná. Že se vede ještě drastičnějšíma prostředkama. A že je do toho zataženej každej. I civilní obyvatelstvo. A tak dále. Něco hroznýho. Hroznýho je něco válka. A ještě něco hroznějšího je revoluce nebo občanská válka. Ale když už to tak je, že v tom světě ty revoluce jsou, bo války jsou, takže je strašně důležité posluzovat ve jménu čeho ty války nebo ty revoluce jsou vedeny. Že to strašně na tom záleží. O nic jiného nešlo než o tohle. Ale, prosím. To si tak dokončí to ale. Jenom jsem chtěl připomenout, já sleduju v televizi takový anglický seriál, takový dobrou detektivka na pokračování. Který má všechno dovolený. To nejsou obyčejný policajti. To jsou prostě zvláštní oddělení. A měne mraz po zádech, když to sleduju. Oni se chovají přesně jako ty gangsteři. Oni vydírají lidi, aby získali svědectví. Oni prostě bez povolení do domu líknou. To je černá ruka. A jenom si kluči musí mít na pamětí celou ty doby. Proto, aby to zastavili ty druhý stary. Aby to zastavili ty druhý stary. Ale už jsem to nemohl vůbec dokoukat. Já jsem si říkal, že tady už je vůbec stejný rozdíl. On se ztratil tohle rozdíl. A takhle jsou žádný pravdo osvědčené. Musí být jako kontragenstř. Totiž to vejmenu je důležité proto, že to nezůstává. To vlastní zlo totiž není v použití síly. Nyní to je v použití síly vejmenu něčeho zlýho. A proto je třeba rozumět vejmenu čeho. Ne, že by to prostě automaticky vejmenu čeho, že by to všechno posvědělo. Oni to už prostě ty dělaj vejmenu zastavení vraždění těch gangsterů. Samým při tom bovraždějí přesně třeba, mají stejný počet obětí jako těch gangsterů. Ano, to je potřeba teda analyzovat a ukázat. Až pak se to taky dá tím měřit, jestli to opravdu plnějí. To je smysl toho, že se musíme pokoušet pochopit vejmenu čeho se něco zlýho dělá. Ne, že by to automaticky ospravedlnilo. Že to je způsob, jak tomu porozumět. Tudíš takovou inkvizici, kdyby toto se proběhlo a všichni, kteří všechno přiznali, jaká to byla kanálí, ale teď vejmenu čeho, ty různý velcí inkvizi, kteří toto činili, jak sami na sebe byli celopravději a neupadli se, to by bylo velmi zajímavá studie. A teď by se to mohlo analyzovat, jestli opravdu to bylo vejmenu. Nebo jestli to jenom se ctíralo sami sobě a jiným. Oni mohli sami být po milu. A když to dovinu nedá, tak zůstáváme jen u takových naprosto povrchných věcí, že tam prostě ničili lidi a zavírali a pálili a já nevím co všechno. Což celkem za to komu to pomůže? Toto. Jistě, že se to nemá dělat, ale já musím posoudit toho, kdo to dělá, ještě z jiných hledisek, než čeho se dopustil. Třeba jsem vždycky pocitoval takovou hroznou slabinu těch Zweigovejch románů o Calvinovi a o Lutherovi. To je Erasmus. A pak svědomí proti násilí. To ukazuje na hrůzo strašný stránky obou protestantských herů, ale tam se vůbec neukáže, proč je ten Kalvin velkej, nebo proč je ten Luther velkej. Tam se ukáže jenom, jak se lhávali. To patří k těch Jevu taky, že je v nich nějaká velikost a že je něco důležitýho, pozitivního taky znamenali a tak dále. A to je potřeba zvážit. Jenom to, že najdu v někom nějakej takovejhle kas, nemůže mě vést k tomu, že ho celý zavrhnu, pak musím zavrhnout všechny, včetně sebe. Každý nějaký kas má. Tak vidět to celé, to vejmenuje důležitá okolnost. Ale teď, jestli dovolíte, tak bych ještě řekl něco k tomu, abych ukázal, jak to ve jménu pravdy a obdobné věci, jak to není tak jenom abstraktní abstraktní formulace nebo co. A zase, já jsem možná už o tom vykládal pak, tak mě upamatujte na to a zaražte. Já tohle všechno říkám, no jednak to mám zrádla, že některé věci, ale pokud jde o takové ty etické analýzy na hlédnutí morální situace, tak to hodně zakládám na svých osobních zkušenostech. To je určitá slabina v tom smyslu, že mě vždycky může někdo přijít, je to určitá kazuistika trochu zatím, že každý mě, kdokoliv může přijít a říct, jenže moje zkušenosti jsou úplně jiné. Ale na druhé straně to má tu pozitivní stránku, že to není tak bezkrevný jako ta akademická formulace, níměř, že to je z masa a kostí. Já jsem se dostával do průšvihu. Já jsem se dostával celoživotně, furt do průšvihu. A některé průšvy byly produktivní, jiné byly neproduktivní, ale bylo možné vždycky s produktivní. Já jsem přesvědčený, že průšvy jsou o to, aby člověk je nějak do svýho života zapracoval a s ním o to připasuje. Tedy vyhejbat se průšvihům, že není nejlepší. Vyhejbat se zásadně průšvihům. Já jsem byl přijatý do ústavu lékařského. Začal se jednat, když šéf byl někde v Indii, pak se vrátil, tak jsem na tom musel počkat. A on mě přijal. že mě přijal v rámci svého základního rutýnního postupu, to je, že si ověřil, že toho, kdo přijíma do svého ústavu, buď je straník a neschopnej, anebo je pracovně dobře využitelný, ale politicky má nějakou slabost. Mě si ocejchoval i hned, že patřím k té druhé skupině a přijal mě. Držel mě zkrátka u huby od začátku nízkým platem a já nevím, jestli tím všem a nicméně jsem patřil k jeho oblíbencům. Byl jsem varován, že to hrycky každej, když přijde novej, takže patří k oblíbencům a že to těm nejlepším vydrží rok. Mě to vydrželo tři roky a přestal jsem být oblíbencem nikoli z iniciatývy své, protože došlo k následující věci. Starej měl svého osobního šoféra, starýho kulavýho, který mu byl bezmestně osobně oddán, ale byl jednak do trochu nižší inteligence a byl bez jakýchkoliv skrupulí a fungoval jako donašeč. To tak bývá, že šoféři se stýkají s mnoha lidmi a jsou takový hovorní, chytrý. Prokouknou mnoho věcí a pak to přijízdá, není o čem hovořit. Říkají, že mnoho šéfů na to spolehá a dostávají své informace zejméno od svých šoférů. A taky od sekétářů nikdy. Tenhle ten velmi oddanej mu šofér se dostal do následujícího manéru. Já jsem do té doby, když jsem byl v oblibě u starýho, tak jsem se o ničem vlastně nikdy pořádně nedověděl. Byl jsem zcela izolován a všichni se mě obávali a byli přesvědčení, že cokoliv se dovím, takže také donesu starýmu jako všichni ostatního oblíbenci. A pak, když jsem byl oblíben, tak jsem neměl důvěru ostatních a tudíž jsem se nic nedověděl. Takže jsem teprve při nějaký schůzi za závodního výboru se dověděl, že tam došlo k nějakému manéru a že z toho manéru se pokouší starý toho šoféra vytáhnout tím, že většinu nebo naprostou většinu odpovědnosti svaluje na chlapíka jinýho, který skoro okolský byl taky v závodním výboru, jako jsem byl já. Takže při nějakém jednání s ním jsem se to dověděl, že jsem viděl, že úplně sesutej, že já tam přišel pod nějaký podpisy. No, celý ústav věděl, jak se věci mají. Celý ústav věděl, že paž neměli rádi toho šoféra, tak věděl za prvé, že to určitě udělal on, za druhý mu to přál, přáli to starýmu, že on se dostane teď, namočí se do šoféra. Starý byl namočený tím, že mu ten šofér měl obstarat pneumatiky k jeho osobnímu vozu a vhodal mu ouřední. Tak byl do toho namočený, když sám za to nemohl. A všichni lidi se tam jako potěšili. Že lidi, který jim šli dlouho na nervy, takže konečně na ně došlo a že teď mají nějaké potíže a tak dále. A čekali, co z toho bude. A očekávali z pozic diváka fotbalového zápasu, tak očekávali, jak se to rozvine a tak dále. Já jsem se to dověděl poprvně z huby člověka, který byl sesutej, zničenej, že už po prvním vyšetřování, po prvním výslechu, byl přesvědčen, že to s ním špatně dopadne. A v téhle situaci jsem dostal strašlivý stek, který byl ještě znásoben tím, že když jsem o tom chtěl na závodním výboru mluvit, tak že jiný noh sled starýho předseda, v té době předseda závodního výboru, já byl jednatel, to chce zapikolovat, chce to prostě dát do autů, aby se o tom vůbec na závodním výboru nemluvil, což mě dožralo strašně moc. Jednak mě dožíralo, že jsem o ničem nevěděl. Celý ústav to věděl a já nevěděl nic. Až té prvaté dány jsem se dověděl o toho dotyčného postižení. A pak, když jsem o tom chtěl konečně mluvit, ať se to objasní, tak to chtěli zahrát do autů. A postavil jsem se na zadní a začal jsem tam dělat psíkusy, čímž jsem si svou vynikající pozici naprosto zlikvidoval. Ale u lidů jsi získal, jo? V oblíbeném cidru se stalo být, jo? U lidů jsem získal prostě jako neznámý fotbalista, který najednou začal dělat zmatek na hřišti. Takže to s potěšením a se zájemem sledovali. Tak, to je první věc, co jsem chtěl ukázat. Prostě jsou momenty, kdy člověk... Já jsem o ničem nevěděl. Není čemu jsem nerozuměl. Já jsem byl jako ten... Jeden z mých podřízených, nějakej nedoštudovaný inženýr, měl takový úsloví ruský, říkal, těl jonok daže tigraně bojicja. Tak já jsem jednal přesně v tomto smyslu. Já jsem nevěděl, o co jde a prostě jsem se do toho pustil, že... Ta výzva byla jasná. Ty jsi nezaslechtil výzvu. Ta výzva byla v tom, že ty jsi, šéf měl vás na hled, ty jsi mu měl pomoc a šel jsi nahoru. No jistě. To byla výzva ruských. To je člověk, ne? A za pár měsíc měl jsme tři kudák. Tři kudák, no. On umřel. Za dva týdny, vo Vánocích umřel, dostal infarkt. Takže vlastně to bylo pas. No ale mezi tím já rozjel, co se dalo. Kdybych teštrnáct dní počkal, tak už pak to bylo zbytečné, že... Tak to je jedna má zkušenost, prostě, že člověk... Nikoli jako prostiáček, nikoli jako prostě intelektuál, jo? Tělionok. No jistě, tělionok, naprosto jasně. Ovšem, čím já jsem byl tam osloven. Proč jsem to vlastně udělal? Proč jsem to udělal? No, viděl jsem tady člověka, který je sesutej, protože se na něj něco říkí, co on není schopen nějak uníst. Čo se bojí číleně. A navíc, co se na něj říkí v důsledku takových základních nespravedlnosti v postojích těch druhých. Co jiného mě k tomuhle mohlo? Já jsem neměl důvod, proč se stavět na zadní nohy. Já jsem tam měl pozici velice pěknou, až na to, že jsem měl malý plat, ale to právě se mohlo zlepšit. Tak to je jedna věc, že člověk může zareagovat a nedbá situace, nedbá souvislostí. Prostě zareaguje na něco, co se mu zdá jednoznačně ukazovat jedním směrem. Tak to bylo ano-ano. A pak druhá zkušenost, že samozřejmě to nešlo jen tak sama o sobě, pač v tu ránu jsem se vodst v pozici téměř bezmocného protivníka velmi silných sil, zejména starýho, ale dalších jeho pomocníků. A byl jsem teda na řadě k odstřelu. No a teď je druhá věc, když se člověk dostane do takovéhle situace, tak jsou dvě možnosti, buď, že vycouvá, nebo že se do toho pustí na plný pecky. A já mám takovou zásadu, že když něco začnu, tak že strašně nerad vycouvávám. Dávám si velkýho majzla, abych nezačal něco, z čeho bych musel vycouvávat, a tak, co možná, nikdy nevycouvám. A prostě vedu to, až kam to jde. No a to je druhá věc teda, že když se člověk do něčeho pustí, tak to nejde jenom tak jako si ukojit svědomí tím, že řeknu něco a dost. Prostě pak je potřeba bojovat. A pak teda ty prostředky boje, no to byste koukali, co já všechno dělám. Já jsem využil celého aparatu EROH a šel jsem na ministerstvo zdravotnictví, kde byl předseda odborového svazu zaměstnancové zdravotnictví pro ten obvod. No a tam jsem s ním domluvil narychlo věci, který nemohl ještě zatím ovlivnit starý. Takže já jsem připravil situaci tak, že když on s něčím přišel, tak už to bylo postaveno do jistého světla. Takže on neprosadil to, co měl. No a počínal jsem si jako pravej intrikant. Dělal jsem přesně to, co jsem stavěl v organizaci, v instituci, jsem postavil jedny pracovníky pro ty druhý a teď jsem se pokoušel nějakým způsobem najít mezeru, kde bych se mohl trošku zaštítit, kam zalíst a chvíli počkat a zase přeběhnout do nějaké jiné škůly a tak dále. Tak to je druhá věc, že člověk musí pak nasadit, co mu přinese okolnost. To je také biblické, ale starozákonní určitě. A za třetí, a to snad byla největší zkušenost, kterou jsem měl, opravdu teda za to jsem velice vděčnej a právě na to mě může říct někdo, no ale má zkušenost je úplně jiná. Naštěstí já měl tuhle zkušenost, že když jsem se dostal do toho šílenýho maglajzu a boje prostě se nasazovaly proti mě šílený prostředky, takže v tom závodním vejboru, kde nakonec se ten boj teda koncentroval, že jsem na svou stranu získal většinu těch členů, který naradi, dokonce většina to byly partajníci a měli z toho polízačku, že měli budky a takový věci nakonec, že jsem jim tak opravoval život, že jsem jim tu situaci furt tak dával pod nos, že to museli čukat, že nakonec prostě prosvědomi nebyli schopný do mě kopnout a nechat mě v tom. Nedolete si představit, jaká to je, já jsem začal úplně sám a začal jsem jako oblíbenec starýho, to znamená neoblíbenec pro ty druhé. Teď jsem viděl, jak najednou na mě lidi všichni začínají koukat jinak, ale jak si dávají strašného majzla, aby se v tom pomočili. A já jsem si za svý spolubojovníky, tak říkajíc, za lidi bez její pomoci bych to býval projel velice rychle. Tu pozici jsem si udržel a starý mě nedovedl zničit a dokonce nabil přesvědčení, když jsem si vopšlal tolik věcí všelakejma věcmi, že za mnou musí někdo bejt a nechal pokusů mě zlikvidovat. Jenom si ulehčil v jedný chvíli, když jsem byl s ním sám po samotě, tak mě řekl, že mu jdu strašně na rvy a že by mě nejradši, kdyby měl na mě víc času, prohlásil, takže by měl rozmáčky jak štějnici. A tím přestal. A já jsem tam přežil. Můžete vybrat i větší peníze? Nabít je během toho procesu? Ne, ale dopadlo to jinak, že závodní vejbor, když schvaloval nějaké zvýšovačky, tak tam přes mý protesty, pochopitelně to se dalo čekat, že tam prostě dal podmínku, že pokud se má zvýšit tomu a tomu a tomu, tak že nejdřív musí být zvýšený můj plat, protože v relaci potolitnější a tak dále. To si tam prosadili potom sami a začali bojovat teda tímto svým obvyklým způsobem. Takže jsem na tom nakonec taky trochu vydělal, když ne moc. Ale tak tyhle tři věci jsem chtěl zúraznit, že jsou určitý momenty, kdy je možno se rozhodnout, aniž známe dobře situaci a přesto to nemusí být tragický. Člověk dostane do huby, ale ne tak, že by z toho nevylez. Že to tak může být. Já chápu, že jsou případy, kdy to člověk může udělat a nevylézt z toho. To si důležitě představit. Ale já mám zkušenost tuhle. Druhá věc je, vím, co to znamená, když se člověk do takových věcí pustí, pak nemůže ohrnovat nos nad prostředky, které používá. A samozřejmě jsou některé prostředky, které nepoužije. Ale nevím, kam bych aš šel, když by se pronikavě změnili ty prostředky, které používá protistrana. Člověk, když se do toho pustí, pak si nemůže dovolit pracovat jemnějšíma zbraněma než ten protivník. To je dobré pokud se do problématických zápasů nepouštěte. Ale když se člověk do toho pustí, tak je povinen vyhrát. Když ten motiv je takovej, že ho nemůžu nahlídnout jako blbost, a když bych ho opustil, prostě přestal bych z toho motivu dál jednat, jenom za cenu, že bych sám sobě plivl do ksichtu. No tak pak se nedá nic dělat, pak musím udělat všetko pro to, abych aspoň neprohrál, když nezvítězil. Možno-li zvítězil, ale když to nejde, tak aspoň neprohrát, aspoň to nepustit. No to už je lepší, jak to povinen vyhrát, víš, to je... No ne, musím se o to zeptat. Ne, povinen vyhrát, povinen se snažit o výhru. Tak, to jo, to jo, dobré, to povinen vyhrát. Jistě, samozřejmě, ale udělat pro to všetko. Já si nedovedu, víte, nedovedu si představit, jak někdo může jenom tak si hrát na toho bojovníka. Jak jenom tak jako by vzít na sebe roli, jenom jako tak naznačovat, že bojuju. Ale neudělat nic pro to, abych opravdu nějak, aby mě ten protivník musel brát vážně, alespoň při nejmenším. Že? Tedy to je druhá věc, že tohle člověk na sebe musí vzít. To je lidská situace. A měl jsi pocit, že v té události tedy převažuje předmětný a přemládá to nepředmětný, nebo pracovný... No tak já jsem to takhle ne... Takhle ne... To jsou složitý, komplikované reflexe, které pak něco z tohohle... Ale já z toho žiju. No, můžeš říct. Já z těchto případů žiju, vždycky, když o něčem uvažu, tak si tohle připomínám, abych nemluvil do věku, abych se nenechal udíct jenom myšlenkou. A třetí věc, důležité, já to opakuju zbytečně znova, že třetí věc je důležité, že když... Já nemyslím, že to můžu generalizovat, ale já to generalizovám, že tohle je moje zkušenost, že když ten motiv je legitimní, čistý, rizí, nebo jak bychom to nazvali, a když já sám se nasadím do toho tak, že nejenom předstírám něco, ale opravdu jdu do toho, které se všim rizikem, tak ku podivu i na nejčekanějších místech se najdou lidi, kteří vám pomůjou. Už jsi skončil? Jo. Tak já bych se tě chtěla veptat, když přímo k tomu příkladu, když jsi přišel se tím člověkem, který se nejde, tak tady jsem mluvil o té výzvě, co za výzvu si to zasletil. A Tomáš tady se tě veptal, jestli to byla ta metoda ano, ano. Ano, ano, ne, ne, když to srovnává s Kesslerem. No jednal si okamžitě, na výzvu si odpověděl okamžitě, šel si prostě se do toho vrhnout. Bez jakýho pořádního nebrování. První terminace byla přímo čára, jo? Teda přímo čára, ale všem teda trvalo to dva dni. No dobře, jenom že, jako, můžeme... Než jsem to rozjímal. Výzva předtím může být během roku a okamžitě může být během dvou třech, jo? Ale v podstatě to byla okamžitá rozmejšlení a hledání kompromisů a tak dále, to nebylo. Já si myslím, že dva dny, že to se však muselo být, že bychom... No jistě, ale něco jiného, ale něco jiného. To je, jestli já to mám chvíli, mohli mám chvíli... Ne, v tu chvíli jsem se rozhodl, že něco musím udělat. A jak, a tak, a to, to už byla otázka rozvahy. No a ty jsi říkal, že ten Kessler vlastně to říká obráceně, než jak to je. On říká, v okamžitých situacích bezprostředně hrozí nějaká katastrofa, ale já nevím, co to je, tak se rozhodl, ano, ano, ne, ne. A v dlouhodobých perspektívách máme možnost manévrování. Ty jsi říkal, obráceně, ve chvíli, kdy mě situace nepředhledná nutí k okamžitým rozhodnutí, tak musím usilovat on manévrovací prostor. A naopak při těch životních perspektívách, životním orientacím, nesmí být kompromisy, nesmí být manévrování, je každý manévrování zhoubný pro osobní integrit. A zároveň ovšem tady povídáš taky, výzva platí jen v určité chvíli, a pak je později na sebe lepší reakci. A nejhorší odpověd na výzvu je váhavost nebo nezainteresovanost i největší chyba má svůj význam. Tak tohle by někdy do toho nebylo. No ne, to je jasný. Prostě když mě vylíčil kamenář, co se děje, a já na to koukal na Nový vrata, tak jsem v tu chvíli věděl, nebo prostě jsem byl rozhodnutý, nebo bylo mně jasný, že z tohodle už neuniknu spíš a že teda něco v tom musím udělat. Byl jsem naprosto rozhodlenej, rozezlenej, že prostě do tohodle v praště. Tedy to bylo jasné a z toho už zpátky nikdy jsem nechtěl jít. To byla tvoje odpověď na výzvu. Okamžitá odpověď. Okamžitá odpověď na tu výzvu v té základní situaci. Tady prostě nebyl kompromis možný. Takže to pro tebe není okamžitá bezprostřední situace, nebože to je ta dlouhodobá? Bezprostřední situace, když jsem toho člověka měl před sebou. Co já jsem mu mohl bezprostředně nabídnout. Jenom to, jenom lojalitu, jenom to, že jsem při něm. Což mu je bačkora platný, i když je to dobrý, dobrý to slyšet, že jo, podněvač a tak dále, ale víc se mu nemohu nabídnout. No a teď se musel rozvažovat na jiné rovině, co teda podniknu, aby to opravdu tomu člověku mohlo nějak pomoct. A na té druhé rovině, no tak pak tam šlo celou sérii kompromisů. To je například, já šel za tím předsedou toho obodního výboru ROH, teda toho svazu zaměstnanců ve zdravotnictví, a já už jsem ho několikrát předtím viděl, slyšel, no prostě chlap, s kterým jsem nechtěl nic mít společného. Já jsem za ním teď musel jít a získávat ho pro svou věc. No to už není přece rozhodování a aktivita na rovině toho základního ano, ano, ne, ne. No a teď, když to myslíte slep, to ano, ano, ne, ne, komu to vlastně adresuje a komu co vytýká? Vytýká politiku před Michovem, že teda k tomu Michovu se nechtěli dohnout, že to byla chvíle, kdy neměli dělat, používat metodu, ani jiný břež metodu ano, ano, ne, ne. A to je vlastně teda to, co on říká, že je bezprostřední ohrožení a osud duší navrata a tyhle jenom ty řeči, tak to by pro tebe bylo, ty perspektývy, to základní rozhodnutí dlouhodobí, kde teda musí být ano, ano, ne, ne, ale to koncert i taky, tak si nejste v rozpouště končili.
====================
s2.flac
====================
že rozhodující je pro naše posuzování to, co vidíme, co je zjevné, a můžeme se vzdát pátrání po niterných motívech a důvodech toho, proč ti druzí dělají, co dělají. Ale v jiných případech jde do tuhého. Tam není možný smír. Tam se lidé dělí na dvě strany. Tam jsou fronty postaveny už ne vedle sebe, ale proti sobě. A my se neobejdeme bez rozsuzování, kdo kam náleží a na které straně vlastně stojí a bojuje. Jistě to je nesnadné. A jistě není a nikdy nebude v naší kompetenci o tom s nějakou definitivní platností rozhodovat. Ale přece se posuzování nemůžeme a nesmíme vzdávat. A v tamto posuzování musíme být co nejurčitější. Abychom mohli opravdu určitý být, musíme se o druhé lidi zajímat. Musíme mít pro ně porozumění a dokonce sympatie. Scheler právě mu ukazuje, jak se láska může stát a stává lodivodem našeho poznání. Platí to zvlášť o poznání druhých lidí. Na jedné straně platí Ježišova výzva, nesuďte, abyste nebyli souzeni, ale na druhé straně nařizuje varovat se falešních proroků. Jak bychom je mohli rozpoznat, kdybychom se vzdali posuzování. Dokonce doporučuje dát i na posuzování z druhé ruky. A do kterého školy města nebo městečka vešli byste, vzeptejte se, kdo by v něm hodný byl a tu pobudíte. A tak dál. Je to zkrátka obrovský problém, pro nějž neexistuje nějaké jednoduché řešení. Za třinácté. Radikálnost a kompromisy. S naším problémem souvisí otázka radikálnosti a radikalizmu, eventuelně radikální čení na jedné straně a otázka umírněnosti ochoty k dohodě, polovičatosti a kompromisnictví na straně druhé. To, co jsem o tom řekl v nedávném interviu, v tom smyslu, že v případě, kdy jde o bytostnou životní orientaci, je jakákoliv polovičatost shoubná, protože narušuje naši osobní integritu. Naproti tomu však, protože jsme postavení do určité dějné chvíle a do určitých podmínek, musíme své plány a projekty přizpůsobit, upravit, adaptovat a přistoupit tedy na jakési kompromisy se skutečností, jak to vyjadřuje rád. Žádný program nelze uskutečňovat bez ohledu na skutečnost, na skutečný stav věcí, který má být změněn. Ale takové ohledy nemohou jít tak daleko, aby tím byla likvidována naše celková orientace, abychom se tím vzdali své identity. Každá skutečnost má svou vlastní váhu a setrvačnost, kterou je nutno brát v úvahu a respektovat ji. Když se nějaký program ocitne v nepřekonatelném rozporu se skutečností, nutně se lže. Skutečnost tu je ovšem vždycky dvojího druhu. Jednak to je skutečnost vnější, jednak to je skutečnost naše. Naše programy nesmějí být v rozporu ani s lidskou povahou, s lidskými potřebami a se skutečnými zájmy, individuálními a společenskými. Ale to neznamená, že mají mít takovou povahu, že mohou být vyvozeny či odvozeny z jakékoliv dané skutečnosti, ať už vnější nebo z naší povahy, z našich potřeb a našich zájmu. Budoucnost člověka a lidské společnosti je, to jest může a má být, mnohem plnější a bohatější, než to, co je tu nebo co tu bylo. Budoucnost nemůže být jen protahovanou přítomností nebo důsledkem minulosti. Už Hegel ukázal, jaký význam má ve světě tzv. zjinačení. Zvláště pak pro člověka je údělem proměna v někoho jiného, který po celý život není, teda proměna v někoho jiného, která po celý život není a nebo nesponě nemusí být uzavřena. Nic daného nemůže s poslední autoritou a závažností rozhodovat o tom, co v nás musí slábnout a odumírat, co má naopak získávat na důležitosti a především, co nového se z nás má stát, čím jsme dosud nebyli. Mezi danosti, které o tom nemohou rozhodovat a které se nemohou stát kritériem naší proměny, náleží ovšem i všechny formulované zásady a normy soukromého i společenského života. Člověk je individuálně i společensky svobodný. Ale svoboda neznamená, že se prostě otočíme zády ke všemu, co tu bylo. To bychom se rychle dostali pod úroveň všeho toho, k čemu se obracíme zády. Svoboda může být uplatněna skutečně a tedy nikoli promrhána pouze pod jednou podmínkou, že proti tomu, co odmítáme a co necháváme za sebou, a to je z vnějšího světa i ze sebe samých, vyslovíme a uplatníme svou lojalitu a svou věrnost něčemu, co je lepší, vyšší, nadějnější. Vzpoura je legitimní, jen pokud je nesena novým vyšším závazkem. A stejně tak tomu je tam, kde přistupujeme na kompromis. Ospravedlněn může být jen takový kompromis, kde jsme neobětovali nic podstatného a rozhodujícího. Nejlegitimnější je takový kompromis, kde obě strany obětovali něco ze svých omezených zájmů, aby našli a dali výraz svým zájmům společným, které jsou vyšší, než oni skupinové a stranické. Základní otázkou každého skutečného radikalismu, nikoli radikálničení, je hledání a nalezení onoho kořene, onoho zdroje a pramene, který je rozhodující pro naše individuální i společenské zjinočování v něco lepšího, vyššího, lidsky hodnotnějšího. Tam, kde je takový pramen, takový kořen nalezen, tam se někdy může ukázat jako naprosto legitimní i plán zbourání a likvidace něčeho, co bylo posvěceno dějinami. Ale to je důležité vyargumentovat, nejen cítit či tušit. Tak to je všecko. V 8 hodin je to jako normální. Zdopadlo to špatně, já se omlouvám, jsem to celé přečetl. Já se nezachytil tam, kde v tom jednom potě je možno se vyhnout konfliktu, jen když je člověk mnohem významnější zapleten. Jo? Teď nevím, co z toho vyplývá, nebo otázka? Je mi známa karikatura z bohoslovenské fakulty. Ano, jistě. Nejedna. Ale uvedu tady například Molnára, který celou tu dobu, když se něco dělal a když padali tam, když se zrušovali studenti a omezovali se svobody, tak vždycky, když za ním přišli a ptali se ho, tak on vždycky nesal si knihy, že se jen tak na chvíli dostal a říkal, poslouchejte, to jsou ty kotiny. Takže my jsme všichni skutečně mysleli, že ty nějaké koncepci toho konfliktu dlouhodobí, opravdu to prkotivé slovo my, my si zabýváme prkotinama, on se nikdy nešířil o ty koncepci dlouhodobí. Až pak jednou, to už jsem tam dávno nebyl, to prostě vybalil. A od té doby pak zhasnul jako hvězda. Pak se ukázalo, že jeho koncepce, pro který byl bohotem někoho podříznout, bylo to, že za 20 až 30 let bude taková nouze teologii, že pro nás je důležitější, aby jsme byli. Aby jsme fungovali, aby jsme se produkovali, ten svět se mezi tím dostane do velikých skází, a tu si zpomene, a my tu budeme. Taková bebost. Ale je možný, že on si to skutečně myslí, speciálně si myslí zřejmě, že ještě to byly historické vědy, po kterých bude za 30 let taková žízení, že svět se neuhasí, bude vykopávat špendlíčkem, hledat co, kdy, kde, kdo. Volnárové na to napsané. Tak to je k ty dlouhodobý koncepci, nesmí být takhle skarikovaná. Tak by si byl postavěn hráz proti tomu? No jistě, skarikovat ze všechno, ale ono to má svou funkci i na druhou stranu, když jde o to, že lavírování v dané situaci bez nějakého dlouhodobějšího programu, bez nějaké koncepce, že je vždycky špatný. To neznamená, že jakákoliv koncepce je dostatečná. V každém případě každá koncepce, i blbá koncepce, je lepší než žádná koncepce, říkal Rádl opravdu úplně. To znamená rozhodně, když Volnárov má nějakou koncepci, tak je to lepší, i když je blbá, než když by lavíroval jenom naprosto pragmaticky. Není jenom jasný, jakým způsobem z tomto koncepcí slučuje to, že nechává vbrání, aby se vyvíjeli nový teologové, když je nechává vyhazovat. Všechny je vyhazují, jen někteří. Vždycky se někdo obětuje. Jak je to v té pěkné písničce, že někdo jí složil, snad Miloš, o těch ovcích. Mně se předhodí tomu vlkovi něco, a on mezi tím zase nechá, než to se žere, nechá týmho statí na pokoji. To je diskuse k něčemu druhýmu, totiž k posouzení koncepce. Právě nestačí jakákoliv koncepce, je potřeba se na ní podívat. A když někdo tu koncepci má, tak je možno se na ní podívat. Když ji nemá, tak nájde se posouzovat. To je ten druhý aspekt. Dokáždého jednoho chodil a říkal, že se opravdu o tím vím. Tak jsme na to nalytili i my, co jsme to odnesli. Ať jsme si říkali, že skutečně jsme mladí, jsme blbí, nevíme, oni prostě mají chytrou strategii, kterou jsme, a jediná ví, když říkali to, a až ji potom vybalil, tak tím shodil i utěk studentů, protože do té doby ještě mohl, až tu koncepci nikdo neměl, až ji pak ukázal tím, že ji vybalil. No ale to patří v podstatě koncepcí, že se nějakým způsobem musí vyložit. A jak jsou vyloženy, tak je možné je posoudit. Když se jenom předstírají, a nevyložejí se, tak je nejlépe tomu nevěřit. Já si nevedu představit, jak by mě někdo mohl získat pro nějakou věc, a přitom mě řek, že mě nemůže říct. Bo co v podstatě? No dozistit. Ty študenty samozřejmě jsou na tom jináč, protože si myslej, že opravdu je to něco, co jim nemůže říct. Že je to tak vážný, že se to tají, nebo něco takového. To jsou ty otázky, ty tajní informace. No to je karikovaná podoba, ale myslím, že to vždycky může nějakým způsobem podhalovat. Ale přece jenom, pokud to není vyslovená lež, to je vědomá lež, že by to předstíral nabenek někdo a sám věděl, že to je jenom podfuk, tak je to jakejsi první krok. To se může stát každému, že se mate, že se klame. Může se to stát nám taky. Ale jediná cesta, jak zabránit, abychom v tom klamu zůstali, je to všechno jasně vyjádřit i sami před sebou a dovízt to do důsledku. Ty důsledky, ke kterým to vede, to opravdu promyslet a vyvodit z toho. To je způsob, jak se sami zbavíme spousty omilů. Celá záležitost je, že my vidíme, jak ty profesoři tam dělají nejúznější nezdoby, ale jak se léta pokoušeli to interpretovat jen soukromí. Ať už teda tady, nebo hlavně, když jsou v cizině. Ale nikdy veřejně to nezdůvodnějí. Tak už tohle je první problém. Těžká věc je, lidi jsou naklonění chápat, že v těžké situaci se nedá všechno říct. To je sice pravda, ale to neplatí pro teologii. Já myslím, že to neplatí pro teologii. Teolog nemůže zamlčet něco podstatného. Myslím, že tam udělá nějakou špinavost, zjevnou špinavost. Konkrétně, když v modlitbě, při bohostlužbách študentských, v modlitbě jeden študent tam zahrne do přímluvné modlitby vykáře bývalého, který sedí ve vězení, a fakulta ho potom odprodá a vyrozí, to je věc, která sama v osobě je tak průzračná, tak jasná, že tam předem můžu říct, že jakýkoliv její zdůvodňování neobstojí. V podstatě věci, jaké patří, že počasem by to tam vydělalo se za dva roky. Skutečně to neobstojí. Protože to, co on tam udělal, je v takovém souhlasu jednak s Evangeliem, jednak s tím, co teda s Evangeliem rozumí se, co říkal Ježíš, a k čemu se každý křesťan musí nějak přiznat, chceli zůstat křesťanem. A dokonce, že to je na prostým souhlasu s tím, co ty profesoři tam říkají, ex-katedrá, ale jenom když to někdo uvede ve skutek, tak prostě oni ho vyrazí z fakulty. Prostě tam neexistuje žádná koncepce, která by tohle mohla krejt. Takže jsou takový případy, kdy sám ten konkrétní případ, konkrétní událost, kdy hovoří, a není ani myslitelný, že by se to dalo nějak vysvětlit, leda zakecávat. No ale pak jsou případy, když to připouští různý interpretace, a kdy je těžko odhadnout, v jakém kontextu se to může ukázat třeba z nějakých pozitivních strávk a tak dále. To je také potřeba to vylíčit. To je potřeba pak říct, že zdůvodnit. Tak u tohohle prvního příjavu, ty modlitby, tak tam myslím, že se o to vůbec nepokusili. Já aspoň jsem neslyšel, že by se to nějak zdůvodňovalo. Jedně v soukromí, že se říkalo, že to bylo pod velkým nátlakem a všechno, a ohrožená fakulta a takovýhle blbiny. No ale jsou určitý teda, no tak přinejmičím diskutabilní záležitost. Když je v sásce registence fakulty, kdyby byla, to je právě ještě další posouzení, jestli taková věc je možná, že uzavřít fakultu, to prostě považuji za vyloučenou věc. Ne obecně, ale v té situaci, jaká byla a je. Prostě to si z mezinárodních, z mezinárodně politických důvodů si to nemůže režim dovolit, tady zavřít fakultu. Ale přestrašenci prostě jako ti to budou. Ale by byli uzavřeli třeba výjebky do zahradníčí. To je důležitá věc. Ale kdyby skutečně došlo k tomu, že fakulta je vohrožená a proti tomu stojí třeba nějakej ústupek, toho nekonkretizujme, že je takovej ohraničenej, dočasnej, jednorázovej. Pak je možno to zvažovat. Je ovšem nutné to zvažovat tak, že se to formuluje a teď se to analyzuje, jestli to obstojí nebo neobstojí. Například jestli obstojí, že jeden jednorázovej ústupek je schopen zajistit dobu do dlouhé budoucnosti existenci fakulty. Kolik bude potřeba těch ústupů třeba? To je jenom začátek. Každé vydírání, jak je známo, pokračuje. Když se jednou nechám vydírat, tak musím počítat s tím, že když už jednou jsem zaplatil, že mě nechál někdo na pokoj, tak že přijde za půl roku nebo někdy přijde znova a bude chtít zase zaplatit znova. A nebo že to tež bude vyhravat týmž. Když to vydírání trvá 30 let víš, už to někdo nechce vystoupit. Oni se uvolávají, autorita žádná není, že jo ty menší, ty větší říkají větší zlo, menší zlo, problém. To je právě ono, jak tady říkáš. Že to oni vospravedlňují těmi kompromisy, teď co je podstatního, že obětují něco úplně okrajového, ať ten jeden vypadne provokatér, nejlepší je, když dostaneme my všichni ostatní. Jako tohle, prosím tě, kdo to je určující? Přece víš, že ty máš taky oponenty, kteří by se nevydali na tvou dráhu. Jsou to už nějaký umírněnci a tak dále. A říkají, no to je vysouvávání se, že ty se jako víc vysouváváš. A to je jako tato poslední, ta třináctká psychika, která dostane kompromisy. To jako by, prosím tě, není zřejmé, když jenom ty proběhneš svý rozhodování od 45. roku až do třeba 70. do té charty, jak si se rozhodováš. Tak jestli jsi opravdu byl vedenej, těmi to prostě, já když bych si to, tak já tedy asi tím, že jako nejsem filozof, že mě to nejde do té třetí reflexe, když já se do té filozofie vůbec nedostanu, tak to prostě můžu dělat nějakým, nevím, pouze velkým instinktem, ale nebudu takhle se... Jo, mně až v 45., když jsem zaslechl, to je komunistický převrát, žádné vlajčky se vyvěžovat nebudou, že no, ruský vlajčky, hned to v 45. tak jsem určitou cestu, mě někdo už jako trasoval, jak to je, jak to bylo, tak jsem mohl vyštět, tak by nám to zvládnul, když jsem se vydal s nějakýma lidověčkama, že jo, na toho prvního máče, těch anegoreckých klubů, ještě před 48. když jsem jako vůbec neměl k tý lidový straně, ale pohodila, když jsem nějako chodil po těch hostelích na tady, příbuzný sák, ale jako lidový straně, tak do jaký byl ten 48. rok, když byla ta hodinová stávka, že jo, těch študáků, přenecáně na té technice, tak dále. Jak se člověk tedy s jakýma těma, těma, těma, těma, těma parátem, jaký, se rozhodoval, jo. Nechtěl bych říct, že jsem se rozhodoval jenom, že jsem prostě slepecký, že jsem tedy viděl přes mou autoritu, nebo prostě nějaký ty hodnověrný profesory, který drželi, který byli trošku prostě k tý integritě, jo, který drželi ten postoj, ale mě tady v tom, co jsi jako přednes, tam jako mě šumí to vítězství dosáhnout jen ve jménu pravdy, tam ten husaták, to je, to jsou pro mě prostě takový, a pravda vítězí, to je pro mě jako falešní heslo, poněvadž se rovnám, že pravda vždycky dostane přes držítku, že ta pokora je vždycky jako prohrávající, a že totiž nikdo ti nevejde v tý, co tedy aspoň já znám, to osvětí kolem mě, jo, to nevejde na tyhle ty věci, poněvadž, že to působení si násilí a výzva a tak, to prostě je už tedy zhledem toho 45. roku, když to prostě bylo sfanatizované a spanděné, jenom, já jsem myslel, nikdo toho nedává, jak to opravdu bylo v tý Moskvě, a gotva, že se setkal jenom v jednom se Stalinem, a jaký to byly vůbec námluvy a tak, tak jestli ty proklamace, nebo ty, když tam dáváš toho, tedy ve jménu vědomí a svědomí, jo, podle vědomí a svědomí, tak vědomí je moc proreflektovaný svědomí, tedy morální zákon ve mně, jo, to vidím, a to je právě ten katolicizmus náš, jo, který tohle prostě jako takhle graduje a to, ale já vidím, že jako člověk tady sám, že různý tyhle ty momenty přehlíšíš, ruce je přehlíšíš a teď, co je kompromis třeba tam v Bartolomiejské ulici, to bych rád věděl, když někdo říká, já jsem tam onež seděl dost poměrně v takové zblbné formě a nic se neproteklo, ale někdo mi říká, no, co se neproteklo, je dobrý, cokoliv se tam vysloví a na něco poukáže, no tak doufám, že mi to nikdo nemusí říkat, že nepotřebuje zepsat protokola, už je to třeba malá zvíjárnička nebo malý nálepky, které já tam třeba pocituju a něco nemusí protokolovat. Tak jestli toto používáme, a to je jako opravdu v těchhle těch našich malých krizích, že jo, a to není radikalita, poněvadž snad se nejedná něco jiného by bylo, kdyby už to člověk byl povolaný jako svědek, že by si někomu už tam prostě opravdu se šlo, poněvadž někdo ti přiznaje a cením lidi, který ti řekne, že o mě zavolali a ptali se mě na to já tam řek jednu věc a to Bonafide sem to řekl a oni to využili a právě i tenhle ten pot mu pak jako přenestřelil úsud. No, kdybych tam byl já, tak to byl Bonafide, asi bych to zmrvil velmi elegantně taky a ty hrdinský postoje, který zaslyším od jiných lidí věřím, že nejsou pravdivní. Že je to prostě a nebo jestli je to, tak je to cokárná, když někdo prostě si tam jako ještě pohrá a s nima nevím. Tak, rozumíš, že jsem zaslech tady v tomhle těch třinácti vodech jsem jako takový, to nevíš, který jako jsou mistrovský napsaný, ale já si domnu, ona by to byla pravda, kdyby jeden člověk, kdyby ty si se podle toho řídil, tak to nemůže být schozeno ze stolu, že jo. I kdyby všichni lhali, to je to pravda, že jo. Ano. Ale víš, něco tam a ty se řídíš tady ty fakulty, to je jasný ta koncepce a nekoncepce a tak, ale nevím. A nebo teď ta charta, že od sedmdosti do desátého roce, pod jakým, kdo se tam dával, já sám taky znám několik lidí, že jo, kolem sebe, kteří se domnívali, že to docela bude i jako velmi populární, že s tím nebudou žádný jako důsledky následku nebo něco, a že tam něco v té první vlně, že jo. A pak najednou hejlek. Tak jestli i to tam je prostě zaměstný. Ale něco bych takového započinul, chci bych si to přečíst, co jako se mi nezdá, jestli ty, když to takhle povaha porozumění, povaha situace a teď, když bychom do toho měli dát ta konkrétní rozhodování, proč bychom nevystoupili, když já jsem přece nahlí do těch procesů a věděl jsem, že oni to tam naučeně v těch padesátejch letech papouškujou a já jsem nikam nenapsal. Nešel jsem se těch jezovitů, který jsem znal za stat, rozdávali 25 let. Rozumíš? Ale oni ani ty lidi, který říkali, kdyby tě všichni opustili, já tě neopustím a oni to nechali ještě a byli ještě starší a tedy moudrost. A nic se nedělo. Víš, tak do jaké míry, ale člověk tím, že neintervenoval a už není tak zašumněný, jestli toto pro něj vůbec nevypadá přesvědčí. Tady tenhle. A ten to říkal v padesátejch letech, to byla studená opona už, že tenhle chestler jistě byl zhrzený jak říkáš, tím vývojem tyhle věci. No tak několik zvatených použití, anebo když ti říkáš, fyzické přežití převažuje nad radním přežitím. No tohle když někomu řekneš, že každej, hele, to nejenom v západě Němci, ale všichni budou chtít fyzicky přežít, to nějaká, jenom když se jim to hodí, ta etika, nebo něco, je tady, jo? Takže ta hodnotová orientace, to je pro současno vůbec asi jako nějaké škrtnotí, ale může se připravit terén, nejsnad, se to opletní, ale to musí konzumce proměnit skutečně tu bídu, že ta futurologie přinese to, že to tady začne stát nové to hospodářství a nebudou lidi podíly, rozumíš, na kterých se těše, a i když jí dají třistovky, tak začnou jásat, jo? Takhle. No, několik zvatených věcí, no. Ale mohl bych tam, co slyším, tam prostě jenom to akademické, víš, jak by to mělo být, co když, jako to, vemu, když já tě proti době říkám, že já půjdu, ty už jsi spověděl, teď se těch spovědníků tam, víš, a teď vidim, jak oni to přikrývají, víš, nevědějí, co odpovědět, poněkud sami dědou, rozumíš, tě budeš štíchat, to jede tak, a tak se to za stína kompromisy vyhrávají, a teď je to už prostě svinárná vrchovatá a nakonec se to přikrýje, rozumíš, Jaroševsk, jedná včera s Glemperm, ten je teď u Pape, že jo? Takovýhle ty různý, jako návruky, že jo? Do jaké míry, víš, nahmatáš tam, víš, že ty... Tam už ta pravda se měla někde jinak prezentovat, jak se to posud prezentuje, víš, nepřevádá umě stepse, ale takový bych chtěl, jako nějaký větší prosvětlení, no, takhle, něco. Já bych něco chtěla říct o kompromislu, když ty uváděli tu Bazilonijsku, třeba, tak i člověk, který tam sedí a mrčí, neřekne jim ani slovo, tak taky dělá kompromis se skutečností. Když já chci tvrdé do pokoje a hovejdu to, protože dveře jsou tady a nemůžu jít kryzet, tak dělám kompromis se skutečností. Prostě, ať dělám cokoliv, dělám, současné situaci, teď, tady, v tomhle světě, vždycky to je nějaký kompromis se skutečností. Takže jde o to, jaký kompromis a z jakou, víš, co si vyberu, jako z té druhé strany, co uznám a co zase ze sebe teda jako potlačím, co já nechci. A jaký máš svědomí? Laxní, nebo úzkostlivý, nebo prostě volně liberální noc? A to, když začnu zkoumat, člověče, tak já co plkám a tak dále, a co si to, to je tady úplně takhle nějak, víš, ta díternost, tedy aspoň něco, co já u sebe zjišťuju, no tady to je. Ale jako nezdávám se, no. Než to o to ukázat, že nejde o tom nedělat kompromisy a někomu vyčítat, že dělá kompromisy, ale zjistit, jaký kompromisy a s čím kompromis. Že kompromisy se prostě dělat musí. Ony teda vždycky děláte s tím. Ono, že vždycky tam něco děje. Víš, ty u toho malýho... Myslím, že tohle taky rozdávám, nakolik skutečně věřím těm, tomu, že teda ty kompromisy jsou pouze rečecní a pouze dobrý. To znamená, nakolik v nich skládám doběru, že budou bést ničemu správnému dočastnit. No, jako jasno, no. Rozumíš, když vidíš žádnou kanály a nesmíš... Vždyte kompromisu něco negativního. Kompromis je něco, co by nemělo být, ale děláme to, protože hold to nějak neděle, ono se toho rychle zbaví a pak to budeme dělat. To není pravda. Bez kompromisu se prostě neobejdeš. Kompromisy musíš dělat furt, když máš krok. Jsou to pak které kompromisy? Jsou to kompromisy se schudečností. A jak je to jednávní? To není ani-ani, ano-ano, ne-ne, tedy na Evangeliu to nevisí. Tam jako ten Ježíš kompromis si nešel stát dělat, nebo dělal? Jak to, že ne? Ježíš dělal kompromis za kompromisem. Prosím tě, když mu řekli, jestli se má císaři dávat peníz daně, nebo ne, tak mu řekl, tak říkal, ukážte mi peníz daně. No a oni mu ukázají peníz daně. No a on říkal, no a čí je tam obraz? Tak dávejte, co je císařovo. Císaři, a co je Božího Bohu. No to byla vejmova. To byla vejmova. Poněvadž on nechtěl odpovědět na tu jejich otázku, protože to byl chyták. No jistě. Jeden chyták ale říkal jim, no tak vy svináci, když šandlujete tady na tržiště a furt, a na tohle se mě chcete vypít, on si ptá. No jistě, no ale... No jistě, no ale fakticky se vyhnul jasným odpovědím. Neřekl ano, ano, ne, ne. No počkej, ale když tam říká, co je božího Bohu, no tak tam to dává nad ještě. On se ptal, počkej, dává nad. A vyplývá to z toho, co? Má se teda platit daně, nebo nemá? To byla otázka. Odpověděl na ní? Odpověděl. Jak? Že se má dávat? Dávají to, co se má. A nebo že se nemá dávat? A co se má dávat? No, podívej, podle mě, na to už jsem taky četl spousta výkladů, jak to tedy, to, to můžeme interpretovat, jo? Interpretovat to. Tak, podle mě jim říkal, tenhle ten pošpiněnej peníz, za který vy občíte a děláte prostě kanály, no tak do toho mě nic není, do tomu císaři dávejte. Jo, to stejně děláte, no tak na co se mě ptáš, jo? To je zmapované. Ty to stejně děláš. No, ale oni se ptali mase. To znamená, to není... Na to není odpověď stejně, že to děláte. To už samou sobě je kompromis. No, byl to kompromis. No, tak nechme ta jedna věc. Jinej kompromis. Promiň. Jinej kompromis, jo, že právě co je to třeba to rozhodnutí, že jo? Protože docela zajímavý, já nevím, kdo z vás má teraz už na zuse, kdy v životě k něčemu rozhodnut, že to je jako jo, pak už to nikdy neudělá nebo tak, že jo? Myslím, já jen koučím, měl bych jakýkoliv napívané sexy, jo? Tak prostě, jako množství v rozhodnutí, tak je to asi taky ve světle toho kompromisu, že je to. Já ho nevím. Protože, když se člověk rozhodne, že třeba bude říct nějak pravdě nebo tak, no, tak je to někde. No, tak pokud to neudělá v rauši nějakým, že tak si musí být uvědom, tak si musí uvědomit, že to je takový rozhodnutí trochu přepouch musí, no. A víš, já Smrkovský vylez s tím, že ho k tomu Husovi a taky tam ze Škutinou o tom pindali, rozumíš? Toto tam jenom ta pravda tam prostě třískala. No, tak to, co chceš od politiku, no. To je právě v rauši. Ne, já nevím. Já vám řeknu jiný příklad se chtěl říct ještě. Jo, jinak ten ještě. No, tak podívejte se. Jeho kompromisy tady byli některý lidi zděšený, když jsem řekl, že Ježíš byl hříšnej. No. Toho Michamartovu já neuznávám. No. A já jsem pak vysvětlil, jak to myslím, že si musíme teda říct, jako z jakého hlediska. Že podle jaký normy. Pravda je, že že Ježíš byl žid a že nejenom že byl vychován v takové televizi velice přísný, ale že dokonce jí byl jako takový brán, když tam k němu ten bohatý mládenec přišel a říkal se, co má mistře činit. Že. A pak mu vykládal, Ježíš mu řekl, co? A on mu řekl, to všechno uplním od mladosti svý. Páš, to byl možířský zákon. Vlastně. Tak. Vlastně ten ten mladík k němu přišel jako k autoritě. Ježíš byl brán jako autorita taky v této věci. No a byl napadnotelný. A taky byl napaden z mnoha stran. Za prvé. Říkali o něm, že žráč a pian mína. No, poněvadž řejmě besedoval teda jed na rozdíl od Jana Křítele, že taky právě v té věci to takhle je zmíněno, že ten jed med a kobylky. A říkali jste o něm blázem, že a on mě říká, to je teda žráč a pian mína, protože nejím med lesný a kobylky. Pěkně oblečený. Byl asi slušně oblečený, jistě lépe než Jan Křítel. No a teď chodil na svatby a ještě tam prostě obstarával alkoholem. Když jeho učenníci kašlali na sabat a připravovali si pokrm v sobotu, když byl zakázán. Taky ještě obhajoval a dokonce řekl tak drzou věc, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu. To už teda bych oprchal buržičství. Když se vyslovil dost tak povážlivým způsobem o chrámu člověčském, co jenom si jak vzpomínám, teď to vybavu z paměti. Zbořte v chrám tento a já ho znovu vybuduju ve třech dnech. Když podle zákona Mojžíšovýho, Mojmožíšskýho, když bylo prokázano cizorství, tak měl být ukamenován. Tam už se chytil jednu ženu a chtěl hodlalí ji ukamenovat a Ježíš je obvinil a postavil věc takovým absurdním způsobem, že ukamenovat může jen spravedlivý. Jak to tak vypadá. Jenom ten, kde je dokonalý, ten má kamenovat. Taková absurdita. Fakticky Ježíš se sám províňoval s takovýma všelakýma pochybnýma ženama. Měl tam všelaký kontakty, což solidní žid nikdy nemohl mít. Ten se musel vyhnout a já nevím, kolik metrů ho kroužit, aby se takovou ženskou nepotkal. Tak z hlediska farizeova zákoní půjde příští. Ne farizeova zákoní, z hlediska možištěho zákona. Který? Zatím ještě jednou z hlediska toho starého možištěho zákona. No podejď, samozřejmě. Vyhlásil svůj jinej. No ale to je přece... Tak co to znamená? Když někdo říkne, že říkáno bylo starým, ale já pravím vám. No to je opravdu provinění na odcouzení. Ty představitelé té izraelské církve, tak říkají, to nemohli respektovat. V žádném případě nemohli. V tomto smyslu Ježíš si nedodržoval normy, které tam byly. Plní však tu podmínku, kterou jsem tady řekl, že vyhlásil zákon novej, jinej, lepší. Mluvil o vyšší spravedlnosti. A to staví celou věc do nového světla. On řekl, zrušte chrám tento, ne proto, že pohrdal chrámem, nýbrž, že tvrdil, že chrám je celý tenhle svět a chrám je vaše tělo. On spochybnil sabat, ne proto, že se na to chtěl vykašlat, nýbrž, že chtěl zrušit rozdíl mezi sabatem a všedním dnem. Sabat je každej den. A tak dále. Čili zrušil takovou ty příkazy možíšský, že, jak tam je ten seznam říkáno, bylo starým, že třeba oko za oko, zub za zub. On tady prostě zrušil ten zákon, ale ne proto, aby, když mu někdo šlápne na kuří v oko, aby ho zabil. Nýbrž, vyhlásil úplně v opačným směre vyhlásil vyšší spravodlnost. Milovat nepřátelé. Tedy tahle ta vyšší náročnost ta legitimuje to porušení zákonů, které jsou obecně uznávané v další situaci v další společnosti.
s2.flac
====================
že rozhodující je pro naše posuzování to, co vidíme, co je zjevné, a můžeme se vzdát pátrání po niterných motívech a důvodech toho, proč ti druzí dělají, co dělají. Ale v jiných případech jde do tuhého. Tam není možný smír. Tam se lidé dělí na dvě strany. Tam jsou fronty postaveny už ne vedle sebe, ale proti sobě. A my se neobejdeme bez rozsuzování, kdo kam náleží a na které straně vlastně stojí a bojuje. Jistě to je nesnadné. A jistě není a nikdy nebude v naší kompetenci o tom s nějakou definitivní platností rozhodovat. Ale přece se posuzování nemůžeme a nesmíme vzdávat. A v tamto posuzování musíme být co nejurčitější. Abychom mohli opravdu určitý být, musíme se o druhé lidi zajímat. Musíme mít pro ně porozumění a dokonce sympatie. Scheler právě mu ukazuje, jak se láska může stát a stává lodivodem našeho poznání. Platí to zvlášť o poznání druhých lidí. Na jedné straně platí Ježišova výzva, nesuďte, abyste nebyli souzeni, ale na druhé straně nařizuje varovat se falešních proroků. Jak bychom je mohli rozpoznat, kdybychom se vzdali posuzování. Dokonce doporučuje dát i na posuzování z druhé ruky. A do kterého školy města nebo městečka vešli byste, vzeptejte se, kdo by v něm hodný byl a tu pobudíte. A tak dál. Je to zkrátka obrovský problém, pro nějž neexistuje nějaké jednoduché řešení. Za třinácté. Radikálnost a kompromisy. S naším problémem souvisí otázka radikálnosti a radikalizmu, eventuelně radikální čení na jedné straně a otázka umírněnosti ochoty k dohodě, polovičatosti a kompromisnictví na straně druhé. To, co jsem o tom řekl v nedávném interviu, v tom smyslu, že v případě, kdy jde o bytostnou životní orientaci, je jakákoliv polovičatost shoubná, protože narušuje naši osobní integritu. Naproti tomu však, protože jsme postavení do určité dějné chvíle a do určitých podmínek, musíme své plány a projekty přizpůsobit, upravit, adaptovat a přistoupit tedy na jakési kompromisy se skutečností, jak to vyjadřuje rád. Žádný program nelze uskutečňovat bez ohledu na skutečnost, na skutečný stav věcí, který má být změněn. Ale takové ohledy nemohou jít tak daleko, aby tím byla likvidována naše celková orientace, abychom se tím vzdali své identity. Každá skutečnost má svou vlastní váhu a setrvačnost, kterou je nutno brát v úvahu a respektovat ji. Když se nějaký program ocitne v nepřekonatelném rozporu se skutečností, nutně se lže. Skutečnost tu je ovšem vždycky dvojího druhu. Jednak to je skutečnost vnější, jednak to je skutečnost naše. Naše programy nesmějí být v rozporu ani s lidskou povahou, s lidskými potřebami a se skutečnými zájmy, individuálními a společenskými. Ale to neznamená, že mají mít takovou povahu, že mohou být vyvozeny či odvozeny z jakékoliv dané skutečnosti, ať už vnější nebo z naší povahy, z našich potřeb a našich zájmu. Budoucnost člověka a lidské společnosti je, to jest může a má být, mnohem plnější a bohatější, než to, co je tu nebo co tu bylo. Budoucnost nemůže být jen protahovanou přítomností nebo důsledkem minulosti. Už Hegel ukázal, jaký význam má ve světě tzv. zjinačení. Zvláště pak pro člověka je údělem proměna v někoho jiného, který po celý život není, teda proměna v někoho jiného, která po celý život není a nebo nesponě nemusí být uzavřena. Nic daného nemůže s poslední autoritou a závažností rozhodovat o tom, co v nás musí slábnout a odumírat, co má naopak získávat na důležitosti a především, co nového se z nás má stát, čím jsme dosud nebyli. Mezi danosti, které o tom nemohou rozhodovat a které se nemohou stát kritériem naší proměny, náleží ovšem i všechny formulované zásady a normy soukromého i společenského života. Člověk je individuálně i společensky svobodný. Ale svoboda neznamená, že se prostě otočíme zády ke všemu, co tu bylo. To bychom se rychle dostali pod úroveň všeho toho, k čemu se obracíme zády. Svoboda může být uplatněna skutečně a tedy nikoli promrhána pouze pod jednou podmínkou, že proti tomu, co odmítáme a co necháváme za sebou, a to je z vnějšího světa i ze sebe samých, vyslovíme a uplatníme svou lojalitu a svou věrnost něčemu, co je lepší, vyšší, nadějnější. Vzpoura je legitimní, jen pokud je nesena novým vyšším závazkem. A stejně tak tomu je tam, kde přistupujeme na kompromis. Ospravedlněn může být jen takový kompromis, kde jsme neobětovali nic podstatného a rozhodujícího. Nejlegitimnější je takový kompromis, kde obě strany obětovali něco ze svých omezených zájmů, aby našli a dali výraz svým zájmům společným, které jsou vyšší, než oni skupinové a stranické. Základní otázkou každého skutečného radikalismu, nikoli radikálničení, je hledání a nalezení onoho kořene, onoho zdroje a pramene, který je rozhodující pro naše individuální i společenské zjinočování v něco lepšího, vyššího, lidsky hodnotnějšího. Tam, kde je takový pramen, takový kořen nalezen, tam se někdy může ukázat jako naprosto legitimní i plán zbourání a likvidace něčeho, co bylo posvěceno dějinami. Ale to je důležité vyargumentovat, nejen cítit či tušit. Tak to je všecko. V 8 hodin je to jako normální. Zdopadlo to špatně, já se omlouvám, jsem to celé přečetl. Já se nezachytil tam, kde v tom jednom potě je možno se vyhnout konfliktu, jen když je člověk mnohem významnější zapleten. Jo? Teď nevím, co z toho vyplývá, nebo otázka? Je mi známa karikatura z bohoslovenské fakulty. Ano, jistě. Nejedna. Ale uvedu tady například Molnára, který celou tu dobu, když se něco dělal a když padali tam, když se zrušovali studenti a omezovali se svobody, tak vždycky, když za ním přišli a ptali se ho, tak on vždycky nesal si knihy, že se jen tak na chvíli dostal a říkal, poslouchejte, to jsou ty kotiny. Takže my jsme všichni skutečně mysleli, že ty nějaké koncepci toho konfliktu dlouhodobí, opravdu to prkotivé slovo my, my si zabýváme prkotinama, on se nikdy nešířil o ty koncepci dlouhodobí. Až pak jednou, to už jsem tam dávno nebyl, to prostě vybalil. A od té doby pak zhasnul jako hvězda. Pak se ukázalo, že jeho koncepce, pro který byl bohotem někoho podříznout, bylo to, že za 20 až 30 let bude taková nouze teologii, že pro nás je důležitější, aby jsme byli. Aby jsme fungovali, aby jsme se produkovali, ten svět se mezi tím dostane do velikých skází, a tu si zpomene, a my tu budeme. Taková bebost. Ale je možný, že on si to skutečně myslí, speciálně si myslí zřejmě, že ještě to byly historické vědy, po kterých bude za 30 let taková žízení, že svět se neuhasí, bude vykopávat špendlíčkem, hledat co, kdy, kde, kdo. Volnárové na to napsané. Tak to je k ty dlouhodobý koncepci, nesmí být takhle skarikovaná. Tak by si byl postavěn hráz proti tomu? No jistě, skarikovat ze všechno, ale ono to má svou funkci i na druhou stranu, když jde o to, že lavírování v dané situaci bez nějakého dlouhodobějšího programu, bez nějaké koncepce, že je vždycky špatný. To neznamená, že jakákoliv koncepce je dostatečná. V každém případě každá koncepce, i blbá koncepce, je lepší než žádná koncepce, říkal Rádl opravdu úplně. To znamená rozhodně, když Volnárov má nějakou koncepci, tak je to lepší, i když je blbá, než když by lavíroval jenom naprosto pragmaticky. Není jenom jasný, jakým způsobem z tomto koncepcí slučuje to, že nechává vbrání, aby se vyvíjeli nový teologové, když je nechává vyhazovat. Všechny je vyhazují, jen někteří. Vždycky se někdo obětuje. Jak je to v té pěkné písničce, že někdo jí složil, snad Miloš, o těch ovcích. Mně se předhodí tomu vlkovi něco, a on mezi tím zase nechá, než to se žere, nechá týmho statí na pokoji. To je diskuse k něčemu druhýmu, totiž k posouzení koncepce. Právě nestačí jakákoliv koncepce, je potřeba se na ní podívat. A když někdo tu koncepci má, tak je možno se na ní podívat. Když ji nemá, tak nájde se posouzovat. To je ten druhý aspekt. Dokáždého jednoho chodil a říkal, že se opravdu o tím vím. Tak jsme na to nalytili i my, co jsme to odnesli. Ať jsme si říkali, že skutečně jsme mladí, jsme blbí, nevíme, oni prostě mají chytrou strategii, kterou jsme, a jediná ví, když říkali to, a až ji potom vybalil, tak tím shodil i utěk studentů, protože do té doby ještě mohl, až tu koncepci nikdo neměl, až ji pak ukázal tím, že ji vybalil. No ale to patří v podstatě koncepcí, že se nějakým způsobem musí vyložit. A jak jsou vyloženy, tak je možné je posoudit. Když se jenom předstírají, a nevyložejí se, tak je nejlépe tomu nevěřit. Já si nevedu představit, jak by mě někdo mohl získat pro nějakou věc, a přitom mě řek, že mě nemůže říct. Bo co v podstatě? No dozistit. Ty študenty samozřejmě jsou na tom jináč, protože si myslej, že opravdu je to něco, co jim nemůže říct. Že je to tak vážný, že se to tají, nebo něco takového. To jsou ty otázky, ty tajní informace. No to je karikovaná podoba, ale myslím, že to vždycky může nějakým způsobem podhalovat. Ale přece jenom, pokud to není vyslovená lež, to je vědomá lež, že by to předstíral nabenek někdo a sám věděl, že to je jenom podfuk, tak je to jakejsi první krok. To se může stát každému, že se mate, že se klame. Může se to stát nám taky. Ale jediná cesta, jak zabránit, abychom v tom klamu zůstali, je to všechno jasně vyjádřit i sami před sebou a dovízt to do důsledku. Ty důsledky, ke kterým to vede, to opravdu promyslet a vyvodit z toho. To je způsob, jak se sami zbavíme spousty omilů. Celá záležitost je, že my vidíme, jak ty profesoři tam dělají nejúznější nezdoby, ale jak se léta pokoušeli to interpretovat jen soukromí. Ať už teda tady, nebo hlavně, když jsou v cizině. Ale nikdy veřejně to nezdůvodnějí. Tak už tohle je první problém. Těžká věc je, lidi jsou naklonění chápat, že v těžké situaci se nedá všechno říct. To je sice pravda, ale to neplatí pro teologii. Já myslím, že to neplatí pro teologii. Teolog nemůže zamlčet něco podstatného. Myslím, že tam udělá nějakou špinavost, zjevnou špinavost. Konkrétně, když v modlitbě, při bohostlužbách študentských, v modlitbě jeden študent tam zahrne do přímluvné modlitby vykáře bývalého, který sedí ve vězení, a fakulta ho potom odprodá a vyrozí, to je věc, která sama v osobě je tak průzračná, tak jasná, že tam předem můžu říct, že jakýkoliv její zdůvodňování neobstojí. V podstatě věci, jaké patří, že počasem by to tam vydělalo se za dva roky. Skutečně to neobstojí. Protože to, co on tam udělal, je v takovém souhlasu jednak s Evangeliem, jednak s tím, co teda s Evangeliem rozumí se, co říkal Ježíš, a k čemu se každý křesťan musí nějak přiznat, chceli zůstat křesťanem. A dokonce, že to je na prostým souhlasu s tím, co ty profesoři tam říkají, ex-katedrá, ale jenom když to někdo uvede ve skutek, tak prostě oni ho vyrazí z fakulty. Prostě tam neexistuje žádná koncepce, která by tohle mohla krejt. Takže jsou takový případy, kdy sám ten konkrétní případ, konkrétní událost, kdy hovoří, a není ani myslitelný, že by se to dalo nějak vysvětlit, leda zakecávat. No ale pak jsou případy, když to připouští různý interpretace, a kdy je těžko odhadnout, v jakém kontextu se to může ukázat třeba z nějakých pozitivních strávk a tak dále. To je také potřeba to vylíčit. To je potřeba pak říct, že zdůvodnit. Tak u tohohle prvního příjavu, ty modlitby, tak tam myslím, že se o to vůbec nepokusili. Já aspoň jsem neslyšel, že by se to nějak zdůvodňovalo. Jedně v soukromí, že se říkalo, že to bylo pod velkým nátlakem a všechno, a ohrožená fakulta a takovýhle blbiny. No ale jsou určitý teda, no tak přinejmičím diskutabilní záležitost. Když je v sásce registence fakulty, kdyby byla, to je právě ještě další posouzení, jestli taková věc je možná, že uzavřít fakultu, to prostě považuji za vyloučenou věc. Ne obecně, ale v té situaci, jaká byla a je. Prostě to si z mezinárodních, z mezinárodně politických důvodů si to nemůže režim dovolit, tady zavřít fakultu. Ale přestrašenci prostě jako ti to budou. Ale by byli uzavřeli třeba výjebky do zahradníčí. To je důležitá věc. Ale kdyby skutečně došlo k tomu, že fakulta je vohrožená a proti tomu stojí třeba nějakej ústupek, toho nekonkretizujme, že je takovej ohraničenej, dočasnej, jednorázovej. Pak je možno to zvažovat. Je ovšem nutné to zvažovat tak, že se to formuluje a teď se to analyzuje, jestli to obstojí nebo neobstojí. Například jestli obstojí, že jeden jednorázovej ústupek je schopen zajistit dobu do dlouhé budoucnosti existenci fakulty. Kolik bude potřeba těch ústupů třeba? To je jenom začátek. Každé vydírání, jak je známo, pokračuje. Když se jednou nechám vydírat, tak musím počítat s tím, že když už jednou jsem zaplatil, že mě nechál někdo na pokoj, tak že přijde za půl roku nebo někdy přijde znova a bude chtít zase zaplatit znova. A nebo že to tež bude vyhravat týmž. Když to vydírání trvá 30 let víš, už to někdo nechce vystoupit. Oni se uvolávají, autorita žádná není, že jo ty menší, ty větší říkají větší zlo, menší zlo, problém. To je právě ono, jak tady říkáš. Že to oni vospravedlňují těmi kompromisy, teď co je podstatního, že obětují něco úplně okrajového, ať ten jeden vypadne provokatér, nejlepší je, když dostaneme my všichni ostatní. Jako tohle, prosím tě, kdo to je určující? Přece víš, že ty máš taky oponenty, kteří by se nevydali na tvou dráhu. Jsou to už nějaký umírněnci a tak dále. A říkají, no to je vysouvávání se, že ty se jako víc vysouváváš. A to je jako tato poslední, ta třináctká psychika, která dostane kompromisy. To jako by, prosím tě, není zřejmé, když jenom ty proběhneš svý rozhodování od 45. roku až do třeba 70. do té charty, jak si se rozhodováš. Tak jestli jsi opravdu byl vedenej, těmi to prostě, já když bych si to, tak já tedy asi tím, že jako nejsem filozof, že mě to nejde do té třetí reflexe, když já se do té filozofie vůbec nedostanu, tak to prostě můžu dělat nějakým, nevím, pouze velkým instinktem, ale nebudu takhle se... Jo, mně až v 45., když jsem zaslechl, to je komunistický převrát, žádné vlajčky se vyvěžovat nebudou, že no, ruský vlajčky, hned to v 45. tak jsem určitou cestu, mě někdo už jako trasoval, jak to je, jak to bylo, tak jsem mohl vyštět, tak by nám to zvládnul, když jsem se vydal s nějakýma lidověčkama, že jo, na toho prvního máče, těch anegoreckých klubů, ještě před 48. když jsem jako vůbec neměl k tý lidový straně, ale pohodila, když jsem nějako chodil po těch hostelích na tady, příbuzný sák, ale jako lidový straně, tak do jaký byl ten 48. rok, když byla ta hodinová stávka, že jo, těch študáků, přenecáně na té technice, tak dále. Jak se člověk tedy s jakýma těma, těma, těma, těma, těma parátem, jaký, se rozhodoval, jo. Nechtěl bych říct, že jsem se rozhodoval jenom, že jsem prostě slepecký, že jsem tedy viděl přes mou autoritu, nebo prostě nějaký ty hodnověrný profesory, který drželi, který byli trošku prostě k tý integritě, jo, který drželi ten postoj, ale mě tady v tom, co jsi jako přednes, tam jako mě šumí to vítězství dosáhnout jen ve jménu pravdy, tam ten husaták, to je, to jsou pro mě prostě takový, a pravda vítězí, to je pro mě jako falešní heslo, poněvadž se rovnám, že pravda vždycky dostane přes držítku, že ta pokora je vždycky jako prohrávající, a že totiž nikdo ti nevejde v tý, co tedy aspoň já znám, to osvětí kolem mě, jo, to nevejde na tyhle ty věci, poněvadž, že to působení si násilí a výzva a tak, to prostě je už tedy zhledem toho 45. roku, když to prostě bylo sfanatizované a spanděné, jenom, já jsem myslel, nikdo toho nedává, jak to opravdu bylo v tý Moskvě, a gotva, že se setkal jenom v jednom se Stalinem, a jaký to byly vůbec námluvy a tak, tak jestli ty proklamace, nebo ty, když tam dáváš toho, tedy ve jménu vědomí a svědomí, jo, podle vědomí a svědomí, tak vědomí je moc proreflektovaný svědomí, tedy morální zákon ve mně, jo, to vidím, a to je právě ten katolicizmus náš, jo, který tohle prostě jako takhle graduje a to, ale já vidím, že jako člověk tady sám, že různý tyhle ty momenty přehlíšíš, ruce je přehlíšíš a teď, co je kompromis třeba tam v Bartolomiejské ulici, to bych rád věděl, když někdo říká, já jsem tam onež seděl dost poměrně v takové zblbné formě a nic se neproteklo, ale někdo mi říká, no, co se neproteklo, je dobrý, cokoliv se tam vysloví a na něco poukáže, no tak doufám, že mi to nikdo nemusí říkat, že nepotřebuje zepsat protokola, už je to třeba malá zvíjárnička nebo malý nálepky, které já tam třeba pocituju a něco nemusí protokolovat. Tak jestli toto používáme, a to je jako opravdu v těchhle těch našich malých krizích, že jo, a to není radikalita, poněvadž snad se nejedná něco jiného by bylo, kdyby už to člověk byl povolaný jako svědek, že by si někomu už tam prostě opravdu se šlo, poněvadž někdo ti přiznaje a cením lidi, který ti řekne, že o mě zavolali a ptali se mě na to já tam řek jednu věc a to Bonafide sem to řekl a oni to využili a právě i tenhle ten pot mu pak jako přenestřelil úsud. No, kdybych tam byl já, tak to byl Bonafide, asi bych to zmrvil velmi elegantně taky a ty hrdinský postoje, který zaslyším od jiných lidí věřím, že nejsou pravdivní. Že je to prostě a nebo jestli je to, tak je to cokárná, když někdo prostě si tam jako ještě pohrá a s nima nevím. Tak, rozumíš, že jsem zaslech tady v tomhle těch třinácti vodech jsem jako takový, to nevíš, který jako jsou mistrovský napsaný, ale já si domnu, ona by to byla pravda, kdyby jeden člověk, kdyby ty si se podle toho řídil, tak to nemůže být schozeno ze stolu, že jo. I kdyby všichni lhali, to je to pravda, že jo. Ano. Ale víš, něco tam a ty se řídíš tady ty fakulty, to je jasný ta koncepce a nekoncepce a tak, ale nevím. A nebo teď ta charta, že od sedmdosti do desátého roce, pod jakým, kdo se tam dával, já sám taky znám několik lidí, že jo, kolem sebe, kteří se domnívali, že to docela bude i jako velmi populární, že s tím nebudou žádný jako důsledky následku nebo něco, a že tam něco v té první vlně, že jo. A pak najednou hejlek. Tak jestli i to tam je prostě zaměstný. Ale něco bych takového započinul, chci bych si to přečíst, co jako se mi nezdá, jestli ty, když to takhle povaha porozumění, povaha situace a teď, když bychom do toho měli dát ta konkrétní rozhodování, proč bychom nevystoupili, když já jsem přece nahlí do těch procesů a věděl jsem, že oni to tam naučeně v těch padesátejch letech papouškujou a já jsem nikam nenapsal. Nešel jsem se těch jezovitů, který jsem znal za stat, rozdávali 25 let. Rozumíš? Ale oni ani ty lidi, který říkali, kdyby tě všichni opustili, já tě neopustím a oni to nechali ještě a byli ještě starší a tedy moudrost. A nic se nedělo. Víš, tak do jaké míry, ale člověk tím, že neintervenoval a už není tak zašumněný, jestli toto pro něj vůbec nevypadá přesvědčí. Tady tenhle. A ten to říkal v padesátejch letech, to byla studená opona už, že tenhle chestler jistě byl zhrzený jak říkáš, tím vývojem tyhle věci. No tak několik zvatených použití, anebo když ti říkáš, fyzické přežití převažuje nad radním přežitím. No tohle když někomu řekneš, že každej, hele, to nejenom v západě Němci, ale všichni budou chtít fyzicky přežít, to nějaká, jenom když se jim to hodí, ta etika, nebo něco, je tady, jo? Takže ta hodnotová orientace, to je pro současno vůbec asi jako nějaké škrtnotí, ale může se připravit terén, nejsnad, se to opletní, ale to musí konzumce proměnit skutečně tu bídu, že ta futurologie přinese to, že to tady začne stát nové to hospodářství a nebudou lidi podíly, rozumíš, na kterých se těše, a i když jí dají třistovky, tak začnou jásat, jo? Takhle. No, několik zvatených věcí, no. Ale mohl bych tam, co slyším, tam prostě jenom to akademické, víš, jak by to mělo být, co když, jako to, vemu, když já tě proti době říkám, že já půjdu, ty už jsi spověděl, teď se těch spovědníků tam, víš, a teď vidim, jak oni to přikrývají, víš, nevědějí, co odpovědět, poněkud sami dědou, rozumíš, tě budeš štíchat, to jede tak, a tak se to za stína kompromisy vyhrávají, a teď je to už prostě svinárná vrchovatá a nakonec se to přikrýje, rozumíš, Jaroševsk, jedná včera s Glemperm, ten je teď u Pape, že jo? Takovýhle ty různý, jako návruky, že jo? Do jaké míry, víš, nahmatáš tam, víš, že ty... Tam už ta pravda se měla někde jinak prezentovat, jak se to posud prezentuje, víš, nepřevádá umě stepse, ale takový bych chtěl, jako nějaký větší prosvětlení, no, takhle, něco. Já bych něco chtěla říct o kompromislu, když ty uváděli tu Bazilonijsku, třeba, tak i člověk, který tam sedí a mrčí, neřekne jim ani slovo, tak taky dělá kompromis se skutečností. Když já chci tvrdé do pokoje a hovejdu to, protože dveře jsou tady a nemůžu jít kryzet, tak dělám kompromis se skutečností. Prostě, ať dělám cokoliv, dělám, současné situaci, teď, tady, v tomhle světě, vždycky to je nějaký kompromis se skutečností. Takže jde o to, jaký kompromis a z jakou, víš, co si vyberu, jako z té druhé strany, co uznám a co zase ze sebe teda jako potlačím, co já nechci. A jaký máš svědomí? Laxní, nebo úzkostlivý, nebo prostě volně liberální noc? A to, když začnu zkoumat, člověče, tak já co plkám a tak dále, a co si to, to je tady úplně takhle nějak, víš, ta díternost, tedy aspoň něco, co já u sebe zjišťuju, no tady to je. Ale jako nezdávám se, no. Než to o to ukázat, že nejde o tom nedělat kompromisy a někomu vyčítat, že dělá kompromisy, ale zjistit, jaký kompromisy a s čím kompromis. Že kompromisy se prostě dělat musí. Ony teda vždycky děláte s tím. Ono, že vždycky tam něco děje. Víš, ty u toho malýho... Myslím, že tohle taky rozdávám, nakolik skutečně věřím těm, tomu, že teda ty kompromisy jsou pouze rečecní a pouze dobrý. To znamená, nakolik v nich skládám doběru, že budou bést ničemu správnému dočastnit. No, jako jasno, no. Rozumíš, když vidíš žádnou kanály a nesmíš... Vždyte kompromisu něco negativního. Kompromis je něco, co by nemělo být, ale děláme to, protože hold to nějak neděle, ono se toho rychle zbaví a pak to budeme dělat. To není pravda. Bez kompromisu se prostě neobejdeš. Kompromisy musíš dělat furt, když máš krok. Jsou to pak které kompromisy? Jsou to kompromisy se schudečností. A jak je to jednávní? To není ani-ani, ano-ano, ne-ne, tedy na Evangeliu to nevisí. Tam jako ten Ježíš kompromis si nešel stát dělat, nebo dělal? Jak to, že ne? Ježíš dělal kompromis za kompromisem. Prosím tě, když mu řekli, jestli se má císaři dávat peníz daně, nebo ne, tak mu řekl, tak říkal, ukážte mi peníz daně. No a oni mu ukázají peníz daně. No a on říkal, no a čí je tam obraz? Tak dávejte, co je císařovo. Císaři, a co je Božího Bohu. No to byla vejmova. To byla vejmova. Poněvadž on nechtěl odpovědět na tu jejich otázku, protože to byl chyták. No jistě. Jeden chyták ale říkal jim, no tak vy svináci, když šandlujete tady na tržiště a furt, a na tohle se mě chcete vypít, on si ptá. No jistě, no ale... No jistě, no ale fakticky se vyhnul jasným odpovědím. Neřekl ano, ano, ne, ne. No počkej, ale když tam říká, co je božího Bohu, no tak tam to dává nad ještě. On se ptal, počkej, dává nad. A vyplývá to z toho, co? Má se teda platit daně, nebo nemá? To byla otázka. Odpověděl na ní? Odpověděl. Jak? Že se má dávat? Dávají to, co se má. A nebo že se nemá dávat? A co se má dávat? No, podívej, podle mě, na to už jsem taky četl spousta výkladů, jak to tedy, to, to můžeme interpretovat, jo? Interpretovat to. Tak, podle mě jim říkal, tenhle ten pošpiněnej peníz, za který vy občíte a děláte prostě kanály, no tak do toho mě nic není, do tomu císaři dávejte. Jo, to stejně děláte, no tak na co se mě ptáš, jo? To je zmapované. Ty to stejně děláš. No, ale oni se ptali mase. To znamená, to není... Na to není odpověď stejně, že to děláte. To už samou sobě je kompromis. No, byl to kompromis. No, tak nechme ta jedna věc. Jinej kompromis. Promiň. Jinej kompromis, jo, že právě co je to třeba to rozhodnutí, že jo? Protože docela zajímavý, já nevím, kdo z vás má teraz už na zuse, kdy v životě k něčemu rozhodnut, že to je jako jo, pak už to nikdy neudělá nebo tak, že jo? Myslím, já jen koučím, měl bych jakýkoliv napívané sexy, jo? Tak prostě, jako množství v rozhodnutí, tak je to asi taky ve světle toho kompromisu, že je to. Já ho nevím. Protože, když se člověk rozhodne, že třeba bude říct nějak pravdě nebo tak, no, tak je to někde. No, tak pokud to neudělá v rauši nějakým, že tak si musí být uvědom, tak si musí uvědomit, že to je takový rozhodnutí trochu přepouch musí, no. A víš, já Smrkovský vylez s tím, že ho k tomu Husovi a taky tam ze Škutinou o tom pindali, rozumíš? Toto tam jenom ta pravda tam prostě třískala. No, tak to, co chceš od politiku, no. To je právě v rauši. Ne, já nevím. Já vám řeknu jiný příklad se chtěl říct ještě. Jo, jinak ten ještě. No, tak podívejte se. Jeho kompromisy tady byli některý lidi zděšený, když jsem řekl, že Ježíš byl hříšnej. No. Toho Michamartovu já neuznávám. No. A já jsem pak vysvětlil, jak to myslím, že si musíme teda říct, jako z jakého hlediska. Že podle jaký normy. Pravda je, že že Ježíš byl žid a že nejenom že byl vychován v takové televizi velice přísný, ale že dokonce jí byl jako takový brán, když tam k němu ten bohatý mládenec přišel a říkal se, co má mistře činit. Že. A pak mu vykládal, Ježíš mu řekl, co? A on mu řekl, to všechno uplním od mladosti svý. Páš, to byl možířský zákon. Vlastně. Tak. Vlastně ten ten mladík k němu přišel jako k autoritě. Ježíš byl brán jako autorita taky v této věci. No a byl napadnotelný. A taky byl napaden z mnoha stran. Za prvé. Říkali o něm, že žráč a pian mína. No, poněvadž řejmě besedoval teda jed na rozdíl od Jana Křítele, že taky právě v té věci to takhle je zmíněno, že ten jed med a kobylky. A říkali jste o něm blázem, že a on mě říká, to je teda žráč a pian mína, protože nejím med lesný a kobylky. Pěkně oblečený. Byl asi slušně oblečený, jistě lépe než Jan Křítel. No a teď chodil na svatby a ještě tam prostě obstarával alkoholem. Když jeho učenníci kašlali na sabat a připravovali si pokrm v sobotu, když byl zakázán. Taky ještě obhajoval a dokonce řekl tak drzou věc, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu. To už teda bych oprchal buržičství. Když se vyslovil dost tak povážlivým způsobem o chrámu člověčském, co jenom si jak vzpomínám, teď to vybavu z paměti. Zbořte v chrám tento a já ho znovu vybuduju ve třech dnech. Když podle zákona Mojžíšovýho, Mojmožíšskýho, když bylo prokázano cizorství, tak měl být ukamenován. Tam už se chytil jednu ženu a chtěl hodlalí ji ukamenovat a Ježíš je obvinil a postavil věc takovým absurdním způsobem, že ukamenovat může jen spravedlivý. Jak to tak vypadá. Jenom ten, kde je dokonalý, ten má kamenovat. Taková absurdita. Fakticky Ježíš se sám províňoval s takovýma všelakýma pochybnýma ženama. Měl tam všelaký kontakty, což solidní žid nikdy nemohl mít. Ten se musel vyhnout a já nevím, kolik metrů ho kroužit, aby se takovou ženskou nepotkal. Tak z hlediska farizeova zákoní půjde příští. Ne farizeova zákoní, z hlediska možištěho zákona. Který? Zatím ještě jednou z hlediska toho starého možištěho zákona. No podejď, samozřejmě. Vyhlásil svůj jinej. No ale to je přece... Tak co to znamená? Když někdo říkne, že říkáno bylo starým, ale já pravím vám. No to je opravdu provinění na odcouzení. Ty představitelé té izraelské církve, tak říkají, to nemohli respektovat. V žádném případě nemohli. V tomto smyslu Ježíš si nedodržoval normy, které tam byly. Plní však tu podmínku, kterou jsem tady řekl, že vyhlásil zákon novej, jinej, lepší. Mluvil o vyšší spravedlnosti. A to staví celou věc do nového světla. On řekl, zrušte chrám tento, ne proto, že pohrdal chrámem, nýbrž, že tvrdil, že chrám je celý tenhle svět a chrám je vaše tělo. On spochybnil sabat, ne proto, že se na to chtěl vykašlat, nýbrž, že chtěl zrušit rozdíl mezi sabatem a všedním dnem. Sabat je každej den. A tak dále. Čili zrušil takovou ty příkazy možíšský, že, jak tam je ten seznam říkáno, bylo starým, že třeba oko za oko, zub za zub. On tady prostě zrušil ten zákon, ale ne proto, aby, když mu někdo šlápne na kuří v oko, aby ho zabil. Nýbrž, vyhlásil úplně v opačným směre vyhlásil vyšší spravodlnost. Milovat nepřátelé. Tedy tahle ta vyšší náročnost ta legitimuje to porušení zákonů, které jsou obecně uznávané v další situaci v další společnosti.
====================
s2.flac
====================
Vykreslit, že jo. Předpokládáme-li, že situace byla taková, že ani Francie, ani Anglie nebyla dost vyzbrojená a že se do toho konfliktu nemohli pustit, prostě protože by to projeli. No tak pak jejich manévrovací prostor se zvětšil, když chvíli konfliktu odložili, oddálili. Za jistých obědí, samozřejmě. Udělali chybu, nevyzbrojili se a teď teda prostě o něco přijdou. Udělali to tak, aby hlavně přišli o něco ty druhé. Už to je teda závada, že oni měli udělat něco na svůj úkor a ne na úkor toho cizího, že to je vždy blbý. Ale v zásadě udělat něco proto, aby se oddálila oddálila ta chvíle konfliktu, když na něj nejsem připraven dost. Já myslím, že to je legitimní záležitost. Jít jako vůl do konfliktu s cirkusem Plechovým, to je problém. Ale znamená to, že si musím být perfektně vědom, že to dělám jenom z tohoto důvodu a udělám všechno, co je v mých sílách, abych se co nejdřív připravil do toho konfliktu a abych ho vyhrál. A nenechal se tak idiotky překvapit, poněkud bych se nechal ukolébat nějakýma svýma iluzema, že jsem zachráněn mým. To je teda ta věc, o kterou tam šlo. Né, že udělali kompromis, ale že udělali blbej kompromis. Né, že se pokusili oddálit situaci konfliktu, nebo že se idiotky domnívali, že zachránili mír. A proto je třeba se ptát, ve jmenu čeho ten kompromis udělali. Já bych dovedl dokonce, i jako Čechoslovák bych dovedl pochopit, že Československo obětovali, kdyby bývali od toho okamžiku, kdyby jim bylo jasný, že museli udělat všechno pro vyzbrojení a kdyby udělali všechno proto, aby toho Hitlera zlikvidovali. Né, to oni neudělali. Takhle je třeba tu otázku posuzovat. V každém rozhodnutí prakticky jsou dvě roviny. Není to tak, že je tady zvláštní oblast, kde bych se rozhodoval ano, ano, ne, ne, jiná oblast, kde bych se rozhodoval ani, ani. V každém rozhodnutí je obojí současně. A je třeba to analyzovat. Nikdo mě nemůže ukázat případ, kdyby šlo jenom o jedno. Jak já se můžu rozhodnout pro pravdu, pro spravedlnost, pro právo? Aniž by to bylo v souvislosti s konkrétníma věcma, s konkrétní situací, kde by byly okamžitě přítomny spousty problémů z celopraktické povahy. Kde mně nic to základní rozhodnutí nepomůže. Já můžu být tisíckrát pro pravdu a pro spravedlnost a můžu fakticky ve svých rozhodnutích se dopouštět největších podvodů, aniž bych to věděl, a lží a největších nespravedlností. A budu to dělat ve jmenu. Kdyby ty politici viděli, že nejsou připravení a že ten konflikt oddálejí tím kompromisem a začaly by se připravovat, ale to neznamená, že se nerozhodli. Ty by se museli rozhodnout, že je potřeba toho Hitlera zničit. Tady by bylo to ano, ano, ne, ne, že se musí počkat a tak dále, tak to už je metoda potom, jakým způsobem toho nejlépe dosáhnout. A rozhodnout se museli na plechu. A tohle kresler jim vyčítá, že se nerozhodli. To je to samé, co jim vyčítáš ty. Oni se rozhodli, že tím zachrání mír. Oni jim vyčítá, že to není pravda, že se nerozhodli, že furt nevěděli a že pořád mezi něčím pavali a furt nebyli schopni ani se rozhodnout pro to, ani pro to druhé. Že byli v podstatě... Že už něco budou psali, jak se rozhodli, že jo. Já jsem to špatně pochopil s tím, jak se to obrátil z toho kreslera. Je to tak, že v tý základní orientaci nemůže být žádného kompromisu. A taky žádného bávání. Kdežto v tý konkrétní situaci je zapotřeby kompromisu vždycky. A teď mě vysvětlí, proč se to nedělá tak, že setkal jsi se s tím člověkem no a tu jsi se rozhodl, když jsi ho viděl, že je mu třeba pomoct. Ale kdyby jsi byl, jako znám takové případy, tak by jsi šel pak na druhou stranu a zeptal bys si se toho šéfa, jak on to vidí, aby jsi nebyl tak jednostraně... No to já jsem udělal. Na straně toho. A kdyby jsi přišel k názoru, že samozřejmě oba dva musí slevit, přičiže ten chudák třeba by nechtěl přiznat sobě, že udělal něco, co neudělal. Ono to vypadalo jinak. Když jsem šel od toho kamenáře, tak jsem nejdřív několik hodin o tom uvažoval. A to jsem se jako rozehříval, tak jsem se dával jako do chodu. Pak jsem šel za předsedou závodního výboru, to je s tím nosledem, nějakým později docentem Pečenkou. A řekl jsem mu, že žádám nalehavě o mimořádné zasedání závodního výboru na dobu, co možná nejdřívejší. On se mě ptal, tvařil se to celá překvapeně, co o to. Já jsem říkal, že jde o tohle, že se to musí projednat, že jsem se dověděl tuto věc a zdá se, že to nikdo zatím neví. Vůbec jak to, že se o tom nejednalo, jestli o tom on ví. A on říkal, že o tom ví a že nic moc. Tak jsem říkal, že to se musí objasnit. A když ty o tom nevíš moc a ostatní tak jistě o tom nevědí moc, tam pozvi ředitele ústavu a ať nám přijde o tom poreferovat. No a on říkal, že to nepůjde a tak. Tak jsem pobešil ještě pár dalších, které byly proto, aby se to projednávalo, takže se to muselo projednávat. Stejně se to odložilo asi o tři dny. A pak bylo to svoláno do pracovný profesorovy. Nikoliže byl profesor vyzván, aby se dostal na závodní výbor, protože závodní výbor se měl dostavit na kobereček. No a tam to teď začalo a bylo to všechno jinak. Nejednou ten nás začal kárat profesor, koukal na mě přitom, že já káral celý závodní výbor. Ať se o takové věci nestaráme, ať se staráme o věci, které nám příslušejí, ať rozdělujeme hlázně a vypočítáváme nemocenskou a takovýhle voloviny a nepleteme se do těch věcí, že to je příliš vážný, než aby to a tak dále. Prostě takovým způsobem. No tak to bylo jinak. Tam prostě výjá fakty. Možnáže, protože jsem byl neinformovaný, nevěděl jsem, kdyby býval přišel s nějakou si přijatelnou lží, s nějakým stanoviskem, který by ukazovalo, že přece jenom nějak a tak dále. No ale ono to tak nebylo. Já se chtěl jednou vzbít takovou známou metodu, jednoho mojeho vážnějšího profesora, než byl Monár, který teď u tímhle postupoval. Že když jsem měl někoho zastat, tak si ho vyposled, to pak se šel na toho silnějšího, co ho kop, a potom vždycky hledal mezi tím. No a teď, když ten dotyčný byl, mohl ten ustoupit, a ten nakopnutý, koho jsem měl zastat, tak mohl jednat. Tak přinášel něco do jednání s tou silnější stranou. Když ten, co byl nakopnutý, tvrdil, že byl nakopnutý a že nemá v čem by ustupoval, tak on mu řekl, že se pro ně nemůže nic udělat. Protože nemá kompromis, který by přišel zatím silnější. Co ještě zase otázka, kdy tohle je možné? No, ještě no, tak... Komozelně, no. To je jiná situace, že jo. Nepochytně by se vejbala, ta situace vyvinula. Jinak, kdyby tam Raška přišel na schůzi závodního výboru a teď je tam vyložil a řekl takovým otcovským způsobem, že přece jenom ten... On to pak říkal hůzně, že se pokoušel to napravovat, že ten jeho šofér, že to je vlastně primitiv, takřka povědění idiot a že se nemůže na něm chtít, aby... A muselo by to tak ale bejt taky, že? Nejenom, že by to říkal. Že nikdo na něm nemůže chtít, aby přesně počítal kolik litrů afty nebo benzínu někde a co, že prostě to neumí ani počítat a že vlastně od toho je hlavní účetní, aby na to dohlížel, jak je možný, že tam prostě celá mobilizační zásoba nafty a benzínu, prostě včudu je to prázdný a pečeť je obratně napodobená, jakože to je žádná zapečetění, že a tudíž teda se přepokládá, že to je plný. Samozřejmě, kdyby to bylo tak, že ten šofér neudělal tohle nýbrž, že mu tam něco chybělo a vzniklo to znedopatření a nebyl to nic velkýho, tak samozřejmě mělo se to skontrolovat a tak dále. Ta situace by byla úplně jiná a jistě by se vyvinula jinak a já bych nedělal to, co jsem dělal. Jenomže tady se to vyvinulo tak, že ten můj první impuls, který ved k tomu, že se to musí nějak projednat a musí se objasnit, od co vlastně jde, že ten vyvolal reakci na druhý straně, která mě jenom dál posunula po té cestě pro všechny. Deset pět minut. Deset a shodem deset minut. Prosím tě, ještě jsem tam zeslechl to jinačení. Jinak jsi měl jinakost filozofie, když si Hegla si tady tam dal... Rozjinačení. Rozjinačení. Jako se mi to dobře jako tak nějak... Nelibavuje. Nelibavuje, ten pojem. To nahrazuješ to jinačení, situace jaká by měla být... Ne, to podívej se, Hegl v rámci té dialektiky svý hovoří třeba o zjinačení pojmu. Jo. Že pojem se vnitřním dialektickým vývojem, že se stává jiným pojmem, než byl původně. No a on takhle z pojmu vždy vykládá i zjinačování takzvaných skutečností, že dochází k zjinačování v přírodě v důsledku toho, že to je jenom realizace zjinačování toho pojmu. Ale jde o to, že dochází k proměně. Heglovská pozice je odbourání takové té neměnnosti. Jo, ta dialektičnost u Hegla je zejména právě v tom, že odbourána neměnnost věcí nebo prostě v podstatě dějivnost, proměnlivost, že to je zjinačování, patří v podstatě ve veškeré skutečnosti. A to proto, že ta skutečnost je subjekt, anikoliv objekt. A když jsi mluvil tenkrát o jinakosti filozofie, tak si taky chtěl ukázat, že to je v principě onysystematická reflexe a tak, že to jako se nedá prostě tak vytresovat ty pojmy, jo, to taky bylo jeho vše značení. Ovšem jinakost a zjinačení je něco jiného. Jinakost je relativní záležitost, že je jinaká než třeba věda. Jinakost filozofie oproti vědám. Ale když mluvíme o zjinačení, tak se mluví o filozofii samotný, teda je to taky relace, ale v rámci jakési celosti. Je to filozofie sama, která se stává něčím jiným než byla v původě. Zjinačová. No tak ještě něco chcete? Tady třeba by měl takový proslov o těch katedrách, těch teologů. Nezapomeňte na to a pustíte si to hlavou a něco vymyslíte.
s2.flac
====================
Vykreslit, že jo. Předpokládáme-li, že situace byla taková, že ani Francie, ani Anglie nebyla dost vyzbrojená a že se do toho konfliktu nemohli pustit, prostě protože by to projeli. No tak pak jejich manévrovací prostor se zvětšil, když chvíli konfliktu odložili, oddálili. Za jistých obědí, samozřejmě. Udělali chybu, nevyzbrojili se a teď teda prostě o něco přijdou. Udělali to tak, aby hlavně přišli o něco ty druhé. Už to je teda závada, že oni měli udělat něco na svůj úkor a ne na úkor toho cizího, že to je vždy blbý. Ale v zásadě udělat něco proto, aby se oddálila oddálila ta chvíle konfliktu, když na něj nejsem připraven dost. Já myslím, že to je legitimní záležitost. Jít jako vůl do konfliktu s cirkusem Plechovým, to je problém. Ale znamená to, že si musím být perfektně vědom, že to dělám jenom z tohoto důvodu a udělám všechno, co je v mých sílách, abych se co nejdřív připravil do toho konfliktu a abych ho vyhrál. A nenechal se tak idiotky překvapit, poněkud bych se nechal ukolébat nějakýma svýma iluzema, že jsem zachráněn mým. To je teda ta věc, o kterou tam šlo. Né, že udělali kompromis, ale že udělali blbej kompromis. Né, že se pokusili oddálit situaci konfliktu, nebo že se idiotky domnívali, že zachránili mír. A proto je třeba se ptát, ve jmenu čeho ten kompromis udělali. Já bych dovedl dokonce, i jako Čechoslovák bych dovedl pochopit, že Československo obětovali, kdyby bývali od toho okamžiku, kdyby jim bylo jasný, že museli udělat všechno pro vyzbrojení a kdyby udělali všechno proto, aby toho Hitlera zlikvidovali. Né, to oni neudělali. Takhle je třeba tu otázku posuzovat. V každém rozhodnutí prakticky jsou dvě roviny. Není to tak, že je tady zvláštní oblast, kde bych se rozhodoval ano, ano, ne, ne, jiná oblast, kde bych se rozhodoval ani, ani. V každém rozhodnutí je obojí současně. A je třeba to analyzovat. Nikdo mě nemůže ukázat případ, kdyby šlo jenom o jedno. Jak já se můžu rozhodnout pro pravdu, pro spravedlnost, pro právo? Aniž by to bylo v souvislosti s konkrétníma věcma, s konkrétní situací, kde by byly okamžitě přítomny spousty problémů z celopraktické povahy. Kde mně nic to základní rozhodnutí nepomůže. Já můžu být tisíckrát pro pravdu a pro spravedlnost a můžu fakticky ve svých rozhodnutích se dopouštět největších podvodů, aniž bych to věděl, a lží a největších nespravedlností. A budu to dělat ve jmenu. Kdyby ty politici viděli, že nejsou připravení a že ten konflikt oddálejí tím kompromisem a začaly by se připravovat, ale to neznamená, že se nerozhodli. Ty by se museli rozhodnout, že je potřeba toho Hitlera zničit. Tady by bylo to ano, ano, ne, ne, že se musí počkat a tak dále, tak to už je metoda potom, jakým způsobem toho nejlépe dosáhnout. A rozhodnout se museli na plechu. A tohle kresler jim vyčítá, že se nerozhodli. To je to samé, co jim vyčítáš ty. Oni se rozhodli, že tím zachrání mír. Oni jim vyčítá, že to není pravda, že se nerozhodli, že furt nevěděli a že pořád mezi něčím pavali a furt nebyli schopni ani se rozhodnout pro to, ani pro to druhé. Že byli v podstatě... Že už něco budou psali, jak se rozhodli, že jo. Já jsem to špatně pochopil s tím, jak se to obrátil z toho kreslera. Je to tak, že v tý základní orientaci nemůže být žádného kompromisu. A taky žádného bávání. Kdežto v tý konkrétní situaci je zapotřeby kompromisu vždycky. A teď mě vysvětlí, proč se to nedělá tak, že setkal jsi se s tím člověkem no a tu jsi se rozhodl, když jsi ho viděl, že je mu třeba pomoct. Ale kdyby jsi byl, jako znám takové případy, tak by jsi šel pak na druhou stranu a zeptal bys si se toho šéfa, jak on to vidí, aby jsi nebyl tak jednostraně... No to já jsem udělal. Na straně toho. A kdyby jsi přišel k názoru, že samozřejmě oba dva musí slevit, přičiže ten chudák třeba by nechtěl přiznat sobě, že udělal něco, co neudělal. Ono to vypadalo jinak. Když jsem šel od toho kamenáře, tak jsem nejdřív několik hodin o tom uvažoval. A to jsem se jako rozehříval, tak jsem se dával jako do chodu. Pak jsem šel za předsedou závodního výboru, to je s tím nosledem, nějakým později docentem Pečenkou. A řekl jsem mu, že žádám nalehavě o mimořádné zasedání závodního výboru na dobu, co možná nejdřívejší. On se mě ptal, tvařil se to celá překvapeně, co o to. Já jsem říkal, že jde o tohle, že se to musí projednat, že jsem se dověděl tuto věc a zdá se, že to nikdo zatím neví. Vůbec jak to, že se o tom nejednalo, jestli o tom on ví. A on říkal, že o tom ví a že nic moc. Tak jsem říkal, že to se musí objasnit. A když ty o tom nevíš moc a ostatní tak jistě o tom nevědí moc, tam pozvi ředitele ústavu a ať nám přijde o tom poreferovat. No a on říkal, že to nepůjde a tak. Tak jsem pobešil ještě pár dalších, které byly proto, aby se to projednávalo, takže se to muselo projednávat. Stejně se to odložilo asi o tři dny. A pak bylo to svoláno do pracovný profesorovy. Nikoliže byl profesor vyzván, aby se dostal na závodní výbor, protože závodní výbor se měl dostavit na kobereček. No a tam to teď začalo a bylo to všechno jinak. Nejednou ten nás začal kárat profesor, koukal na mě přitom, že já káral celý závodní výbor. Ať se o takové věci nestaráme, ať se staráme o věci, které nám příslušejí, ať rozdělujeme hlázně a vypočítáváme nemocenskou a takovýhle voloviny a nepleteme se do těch věcí, že to je příliš vážný, než aby to a tak dále. Prostě takovým způsobem. No tak to bylo jinak. Tam prostě výjá fakty. Možnáže, protože jsem byl neinformovaný, nevěděl jsem, kdyby býval přišel s nějakou si přijatelnou lží, s nějakým stanoviskem, který by ukazovalo, že přece jenom nějak a tak dále. No ale ono to tak nebylo. Já se chtěl jednou vzbít takovou známou metodu, jednoho mojeho vážnějšího profesora, než byl Monár, který teď u tímhle postupoval. Že když jsem měl někoho zastat, tak si ho vyposled, to pak se šel na toho silnějšího, co ho kop, a potom vždycky hledal mezi tím. No a teď, když ten dotyčný byl, mohl ten ustoupit, a ten nakopnutý, koho jsem měl zastat, tak mohl jednat. Tak přinášel něco do jednání s tou silnější stranou. Když ten, co byl nakopnutý, tvrdil, že byl nakopnutý a že nemá v čem by ustupoval, tak on mu řekl, že se pro ně nemůže nic udělat. Protože nemá kompromis, který by přišel zatím silnější. Co ještě zase otázka, kdy tohle je možné? No, ještě no, tak... Komozelně, no. To je jiná situace, že jo. Nepochytně by se vejbala, ta situace vyvinula. Jinak, kdyby tam Raška přišel na schůzi závodního výboru a teď je tam vyložil a řekl takovým otcovským způsobem, že přece jenom ten... On to pak říkal hůzně, že se pokoušel to napravovat, že ten jeho šofér, že to je vlastně primitiv, takřka povědění idiot a že se nemůže na něm chtít, aby... A muselo by to tak ale bejt taky, že? Nejenom, že by to říkal. Že nikdo na něm nemůže chtít, aby přesně počítal kolik litrů afty nebo benzínu někde a co, že prostě to neumí ani počítat a že vlastně od toho je hlavní účetní, aby na to dohlížel, jak je možný, že tam prostě celá mobilizační zásoba nafty a benzínu, prostě včudu je to prázdný a pečeť je obratně napodobená, jakože to je žádná zapečetění, že a tudíž teda se přepokládá, že to je plný. Samozřejmě, kdyby to bylo tak, že ten šofér neudělal tohle nýbrž, že mu tam něco chybělo a vzniklo to znedopatření a nebyl to nic velkýho, tak samozřejmě mělo se to skontrolovat a tak dále. Ta situace by byla úplně jiná a jistě by se vyvinula jinak a já bych nedělal to, co jsem dělal. Jenomže tady se to vyvinulo tak, že ten můj první impuls, který ved k tomu, že se to musí nějak projednat a musí se objasnit, od co vlastně jde, že ten vyvolal reakci na druhý straně, která mě jenom dál posunula po té cestě pro všechny. Deset pět minut. Deset a shodem deset minut. Prosím tě, ještě jsem tam zeslechl to jinačení. Jinak jsi měl jinakost filozofie, když si Hegla si tady tam dal... Rozjinačení. Rozjinačení. Jako se mi to dobře jako tak nějak... Nelibavuje. Nelibavuje, ten pojem. To nahrazuješ to jinačení, situace jaká by měla být... Ne, to podívej se, Hegl v rámci té dialektiky svý hovoří třeba o zjinačení pojmu. Jo. Že pojem se vnitřním dialektickým vývojem, že se stává jiným pojmem, než byl původně. No a on takhle z pojmu vždy vykládá i zjinačování takzvaných skutečností, že dochází k zjinačování v přírodě v důsledku toho, že to je jenom realizace zjinačování toho pojmu. Ale jde o to, že dochází k proměně. Heglovská pozice je odbourání takové té neměnnosti. Jo, ta dialektičnost u Hegla je zejména právě v tom, že odbourána neměnnost věcí nebo prostě v podstatě dějivnost, proměnlivost, že to je zjinačování, patří v podstatě ve veškeré skutečnosti. A to proto, že ta skutečnost je subjekt, anikoliv objekt. A když jsi mluvil tenkrát o jinakosti filozofie, tak si taky chtěl ukázat, že to je v principě onysystematická reflexe a tak, že to jako se nedá prostě tak vytresovat ty pojmy, jo, to taky bylo jeho vše značení. Ovšem jinakost a zjinačení je něco jiného. Jinakost je relativní záležitost, že je jinaká než třeba věda. Jinakost filozofie oproti vědám. Ale když mluvíme o zjinačení, tak se mluví o filozofii samotný, teda je to taky relace, ale v rámci jakési celosti. Je to filozofie sama, která se stává něčím jiným než byla v původě. Zjinačová. No tak ještě něco chcete? Tady třeba by měl takový proslov o těch katedrách, těch teologů. Nezapomeňte na to a pustíte si to hlavou a něco vymyslíte.