Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1a Věda a světový názor (2).flac
====================
Sám rozhodný svět taky rozumí. Je docela tak, že něco lze a něco ne. No, no, na tom nalze taky postavy vědu. Až nikde není zaručeno, že to, co lze, lze vydělit natolika, že to tak hraje krásně, abych se mohl vykašlat na to, co nelze. Kousek lze, kousek nelze, kousek lze. Zase to jsou jenom takový disjekta membra, jenom jednotlivý znalosti, poznatky, jednotlivý zkušenosti. A nedává to nikdy dohromady nic podobného jako vědy. Vědy sami jsou všem taky disjekta membra, rozložený ve speciální vědy. Ještě, ale každá tvoří jakýsi vnitřně logicky skloubený celek, který nepřipustí, aby v něm byly rozpory. Nepřipustí trvale, že jo? Někdy se s tím musí smířit až neví, jak dál. To je jako osten v těle. Tak tady bych věřil, mohl bych říct, že tady musí věřit v poznatém světě. Poznaté patří na rozumné a na lidské, na znovu přístupné. Protože tam, kde se jedná o ten celek, to není možné. Když se jedná o celek světa, to není přístupné. Může to tak být? Tam byl zásadní nepoznatémost, protože tam nebylo stvořeno tak, aby to podpovídalo logickému. Takže tam vadějí některé, které už tam má stvořený. To je chyba. To není už spořádné. Mně se zdá, že tohle je cizí tomu filozofickému přístupu. Nepochybně jsou filozofové nové doby, kteří se pokoušeli vykašlat na to, jak to opravdu je. A veškerý důraz dali na to, jaký my si děláme obraz. A ten, že má být takovej a takovej a tak dále. V podstatě pozitivismus je takovým pokusem o vybudování vědění jednotnýho, ucelenýho. Přičem se naprosto vykašle, jak je to ve skutečnosti. Jak je to ve skutečnosti v posledu, to prostě nemůžeme vědět. Ale to je vlastně a filozofie. K filozofii patří spíš opak. To je, logos vládne všemu, ale my ho úplně nikdy nemůžeme opravděnovat. Můžeme se o to snažit, ale logos je vždycky daleko víc, než my nalížíme. To je filozofické. Je možné, že v naším poznání jsou šel jaké mezery, rozpory, konfuze a tak dále, ale to vůbec neznamená, že ten svět je pln konfuzí. Především pro starou řeckou filozofii tohleto bylo nemyslitelné právě proto, že svět byl kosmos, který byl uspořádaný, krásnej a tak dále. To je čistě naše lidská záležitost, lidská omezenost, že my to nemůžeme nalít dům, jak to je. Ta poznatelnost tam nehraje roli, v tom smyslu, že ten svět je tak takovej, že je nepoznatelný, nebrží. Nepoznatelný je, protože my jsme blbí. U takového Feihengrad je tak, že ten svět je tak blbej, že my si musíme vytvořit jenom představu alsoup, abychom vůbec nějak, což je zkušenost celkem dost moderní, ale máme, že když chceme interpretovat jednání určitých orgánů, tak to většinou taky děláme jenom proto, abychom se nezbláznili z toho naprostého nesmysleného počínání. Vždycky to musíme v těli, to by bylo nějakou interpretaci tomu rámu. Jsme si vědomi toho, že to je čistě matůzu, delfíny, že to je jen kůli nám, abychom tomu něco... a nevěnujeme se tomu takovou víru, že to tak opravdu je. Chceme se v tom trošku vyznat. Tak něco podobného, které aplikuje celosvětově ten fahim. No ale to je opravdu moderní záležitost a je to opravdu od filozofie jako krok zpět nebo stranu. Filozofie původně počítá s tím, že svět je kosmos, že uvládne logos a že i když my nejsme schopni to všechno nahlédnout a poznat a tak dále, tak že ta krása a logičnost toho světa že je nepochybána. Nábytky byly hledané v době sophistů, jasný také známá věc. Ta krajní teze, že nic není, kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznat. Kdybychom to mohli poznat, nemohli bychom to nikomu vzdělit. Taková krajní skeptika nebo nihilismus. To není filozofie, to je něco, co parazituje na filozofii. Když tvrdí někdo, že nic není, tak je to jenom opozice vůči tomu, když někdo říká, že souci jest. To není nic, s čím by se začalo a s čím by se mohlo něco podniknout. Podobně všechno další. To není filozofie, to je odpadek. Filozofie značila tím, že soucno jest. U Aristotela souci jest a nejsouci není. To je ta nejzákladnější věc, co se dá. Tady musíme všem měřit v to, že v logičnost světa lze věřit, ale s tím, že můžeme předpokládat nějaké vrstvy, že je ta logičnost nějaké vyšší vrstvy, která již není přístupná. Ano, jistě. To je vlastně princip filozofie. Když Protágoras říká, že filozofie znamená lásku k moudrosti, přičemž ta moudrost je vyhražena Bohům a není k dosažení člověku, který po ním už jenom toužit. No tak to je přesně v opsání toho, co jste řekl, jenomže s tím filozofickým spárem, nebo jak bych vám to řekl, s tím základním rysem filozofickým, že nezavírá tu možnost toho nějakého přidížení člověka k té moudrosti nebo moudrosti k tomu člověku. To jako nezavírá tak, že to prostě je definitívně ocenuté. Člověk vždycky tady má nějakou si naději, že ta moudrost ho osloví, nebo že on něco najde, že se tomu vyvěnovat a tak dále. Že ten logos je víc, než ten náš lidskej logos, logos toho našeho myšlení, no to patří v podstatě do filozofie. A proto je to taky víra, že logos vládne všem. Filozofická víra. V úplně jiném smyslu než mluvíme o víře, o víře teda židovského původu, že tam to jsou jenom dvě slova, ale obsah naprosto jiný, je tam jedno případně. Bychom mohli říct, že to je přesvědčení, nebo že to je předsudek, třeba to už je hodně pejorativní, ale to je takový, že je to věřivost spíš, než víra v tom smyslu, v té orientace životní, že tohle není životní orientace. To je určitý předpoklad, že to je hypotéza nebo něco takového. Děkujeme. Pravda je ovšem, že v vědění nepracuje reflexí. Dokonce v řadě případů ta reflexie je na školu. Ale když si něco říká věda a vědění, tak je dost zahambující, když tam jsou rozsáhlé oblasti toho, co dělá a neví o tom, nebo neví, co dělá vlastně. Dělá to vědění. Ten rozdíl je v tom, že tady profesionálně člověk selhává. Když to ten umělec profesionálně neselhává, tam jde o něco jiného. On namaluje vynikající obraz. Ale oba vypovídají o světě. Oba si myslí, že vypovídají o světě, jakože toho celé potřebuje. V dobré míře. To si můžou myslet. Já teda nevím, jestli si myslí třeba malíř, když namaluje obraz, jestli si myslí, že vypovídá o světě jako celkovou. Jako celkovou netost. On o krajině a o tváři a o zátiší nějakým. Jo, ale ne o tom celku. Myslím, že tato aspirace u umělecků snad není. A pokud tam je, tak je zavlečená od jinod. Je to umění vlastní. Ta vědecká bíra třeba je vidět na tom, jestli si takhle vím, že vytváří zákon. Vědecké zákony. Čili věří, že ten svět podle těch zákonů pohybují. Na rozdíl od filozofa, který si takhle předstovat logiční světa nemůže. Tam je to doufalejší. Já nevím, jestli se trefím teď, jestli jsem dobře porozuměl. Věda se pokouší formulovat zákony. To je nepochybný. Ale jestli se jí zdaří nějaký takový zákon formulovat a postihne tím skutečnou zákonitost, tak nevím, co by na tom bylo troufalýho, ale navíc filozofie to musí respektovat. Filozofie samozřejmě bude zkoumat, co z té zákonitosti takzvané, předpokládané, nebo postihované, co z ní padá na vrub skutečné, nebo lépe řeknu tak, co z toho zákona formulovaného spadá na vrub skutečné zákonitosti a co spadá na vrub nějakého preselekci, která je důsledkem přístupu teoretičního. Když se vyloučí řada případů, tak potom formuluje se zákon, ačkoliv neodpovídá žádné skutečné zákonitosti. Ten zákon je formulován na základě případů, které byly vybrány k tomu cíli, aby tam ten zákon platil. Filozofie možná bude toto kontrolovat, ale zajímá se to, co to vlastně zákonitost je. Formulace zákona předpokládá, že tady nějaká objektivní zákonitost tak říkajíc, že tady existuje. To jsou ty nepřesné termíny, jak se vyjadřuje věda, ale přijmejme to na chvíli. A filozofie se bude ptát, co to je ta zákonitost. Je tady nějaká zákonitost v tom smyslu, že by platil ještě před jakoukoliv formulací nějaký zákon, který by byl uloženej třeba planetám, jak mají běhat kolem slunce. Newton a další po něm to opravovali. Kepler a tak dále. Když přišli s tím, jak se pohybují planety kolem slunce, tak se pokoušeli matematicky vyjádřit, to jest formulovat něco, co předpokládali vládne těm pohybům planet. A teď se filozofie bude ptát, je tady něco takového, co vládne těm pohybům? Ale nemyslím si, že by nutně musela filozofie považovat za troufalost a vůbec nějaké zákony formulovat. Gravitační zákon nepohybně platí a filozofie o něm nebude pohybovat. Myslím, že její víra v logičnost musí být založena na nějakou zákonitosti nebo nější nad tím, co jsou vývodlivé zákony pro věru. Jí stačí to, že svět je podřízen, v vědě nebo filozofii. Ještě o filozofii to nejvyše stačí, protože nemůže stát nejdlhost, který všemu vládne, inkarnovaný v několik zákonů, které vyplatí. Nepohybně. Einstein se zabejval poslední léta svého života tím marným pokusem, marnou snahou sjednotit ty tři zákony základní gravitaci, elektromagnetismus a co teď, nevím, do jedné formule. To na základě jistého předsudku je to, co se stává, který je filozoficky vladný. Ta jednota světa je založená v tom, co lze matematicky postihnout. V nějakých vnějších strukturách. V tom, že je založena jednota světa. Když tu vystihneme, najdeme tu správnou formuli, že jsme vystihli podstatu světa. To je filozoficky vladný, to je vědecká záležnost. To je jakási pafilozofie, která v tom byla. A to také mám v pramení Machovi, jehož byl Einstein džákem. To je určitý pafilozofický zlozvyk, že si to takhle před sebe věda klade. Ona nemusí. Já si nemyslím, že by věda nezbytně musela vidět svůj poslední cíl ve formulaci zákonu. Třeba Masaryk v konkrétní logice i jinde ukazuje, že věda je při práci v řešení konkrétních úkolů, v konkrétní situaci. Všechna ta výstavba toho vědeckého systému je jenom prostředkem k tomu, aby ta věda mohla uplatňovat určité svý znalosti v konkrétních situacích a pro konkrétní potřeby člověka. To je teoretická chemie, poznatky o tom, v jakých poměrech se slučují prvky a jaké různé molekuly můžou vytvářet a jenom takovéto věci. To je domácí chemie, do které nikomu nic není, kromě chemikům. Ale chemie je důležitá ne proto, jak se doma kuchtí, nebo jaké pokrmy nám předává na stůl. Čili ta vlastní vědeckost chemika se ukazuje, když před něj dají údajně nalezené rukopisy, to je věda. A ne, co vykládá o molekulách a podobně jinak. Jazykověda, nějaká srovnavací jazykověda nebo nějaké etnografie. Ta teoretická výstava je jen pomůcka. Vlastní vědeckost vědy se ukáže, když etnograf dostane rukopis Králové dvorské a teď má říct, jestli to odpovídá nebo neodpovídá těm znalostem, který máme z té doby, na kterou ten rukopis údajně poukazuje. A tak dále. To je jen určitá koncepce vědy, že jejím cílem jsou ty zákony. Koncepce, kterou řada vědců nepřijímá a odmítá. Teorie marxistická je tohoto typu, ale je možno najít poměrně málo vědců dneska, který by tohle říkali. Poprv, to je člověk hodně pozitivisticky ovlivněnej, ale není to žádný logický pozitivista, má pozoru hodnou teorii o tom, že ve vědění, je daleko důležitější falsifikace než verifikace, že to je prokázání omilu než prokázání pravdivosti. S tím prostě proniká všude. Ale už jenom tato základní teze ukazuje, že mu nejde o... Že mu nejde o ty zákonitosti. Právě to relativizuje. Formulovat zákonitost znamená tvrdit, že něco je tak. Zajména takovou zvlášť důležitou stránku vědeckého zkoumání považuje falsifikaci, to je nasadit všechny páky k tomu, aby se to vyvrátilo. Že nějaký formulovaný zákon je opravdu pravdivý. Ale když se jednou vyvrátí, tak je úplně a definitivně jasný, že je nepravdivý. Věda spočívá hlavně v tom vyvracení. To je zrovna příklad toho, jak se na ty zákony tolik nevěří. To je všechno jenom taková příprava. Ale nicméně, jak to formulování těch zákonů, tak to jejich vyvracení počítá s tím, že se může spolehnout na logiku. Konec diskuse 4.10.82.
s1a Věda a světový názor (2).flac
====================
Sám rozhodný svět taky rozumí. Je docela tak, že něco lze a něco ne. No, no, na tom nalze taky postavy vědu. Až nikde není zaručeno, že to, co lze, lze vydělit natolika, že to tak hraje krásně, abych se mohl vykašlat na to, co nelze. Kousek lze, kousek nelze, kousek lze. Zase to jsou jenom takový disjekta membra, jenom jednotlivý znalosti, poznatky, jednotlivý zkušenosti. A nedává to nikdy dohromady nic podobného jako vědy. Vědy sami jsou všem taky disjekta membra, rozložený ve speciální vědy. Ještě, ale každá tvoří jakýsi vnitřně logicky skloubený celek, který nepřipustí, aby v něm byly rozpory. Nepřipustí trvale, že jo? Někdy se s tím musí smířit až neví, jak dál. To je jako osten v těle. Tak tady bych věřil, mohl bych říct, že tady musí věřit v poznatém světě. Poznaté patří na rozumné a na lidské, na znovu přístupné. Protože tam, kde se jedná o ten celek, to není možné. Když se jedná o celek světa, to není přístupné. Může to tak být? Tam byl zásadní nepoznatémost, protože tam nebylo stvořeno tak, aby to podpovídalo logickému. Takže tam vadějí některé, které už tam má stvořený. To je chyba. To není už spořádné. Mně se zdá, že tohle je cizí tomu filozofickému přístupu. Nepochybně jsou filozofové nové doby, kteří se pokoušeli vykašlat na to, jak to opravdu je. A veškerý důraz dali na to, jaký my si děláme obraz. A ten, že má být takovej a takovej a tak dále. V podstatě pozitivismus je takovým pokusem o vybudování vědění jednotnýho, ucelenýho. Přičem se naprosto vykašle, jak je to ve skutečnosti. Jak je to ve skutečnosti v posledu, to prostě nemůžeme vědět. Ale to je vlastně a filozofie. K filozofii patří spíš opak. To je, logos vládne všemu, ale my ho úplně nikdy nemůžeme opravděnovat. Můžeme se o to snažit, ale logos je vždycky daleko víc, než my nalížíme. To je filozofické. Je možné, že v naším poznání jsou šel jaké mezery, rozpory, konfuze a tak dále, ale to vůbec neznamená, že ten svět je pln konfuzí. Především pro starou řeckou filozofii tohleto bylo nemyslitelné právě proto, že svět byl kosmos, který byl uspořádaný, krásnej a tak dále. To je čistě naše lidská záležitost, lidská omezenost, že my to nemůžeme nalít dům, jak to je. Ta poznatelnost tam nehraje roli, v tom smyslu, že ten svět je tak takovej, že je nepoznatelný, nebrží. Nepoznatelný je, protože my jsme blbí. U takového Feihengrad je tak, že ten svět je tak blbej, že my si musíme vytvořit jenom představu alsoup, abychom vůbec nějak, což je zkušenost celkem dost moderní, ale máme, že když chceme interpretovat jednání určitých orgánů, tak to většinou taky děláme jenom proto, abychom se nezbláznili z toho naprostého nesmysleného počínání. Vždycky to musíme v těli, to by bylo nějakou interpretaci tomu rámu. Jsme si vědomi toho, že to je čistě matůzu, delfíny, že to je jen kůli nám, abychom tomu něco... a nevěnujeme se tomu takovou víru, že to tak opravdu je. Chceme se v tom trošku vyznat. Tak něco podobného, které aplikuje celosvětově ten fahim. No ale to je opravdu moderní záležitost a je to opravdu od filozofie jako krok zpět nebo stranu. Filozofie původně počítá s tím, že svět je kosmos, že uvládne logos a že i když my nejsme schopni to všechno nahlédnout a poznat a tak dále, tak že ta krása a logičnost toho světa že je nepochybána. Nábytky byly hledané v době sophistů, jasný také známá věc. Ta krajní teze, že nic není, kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznat. Kdybychom to mohli poznat, nemohli bychom to nikomu vzdělit. Taková krajní skeptika nebo nihilismus. To není filozofie, to je něco, co parazituje na filozofii. Když tvrdí někdo, že nic není, tak je to jenom opozice vůči tomu, když někdo říká, že souci jest. To není nic, s čím by se začalo a s čím by se mohlo něco podniknout. Podobně všechno další. To není filozofie, to je odpadek. Filozofie značila tím, že soucno jest. U Aristotela souci jest a nejsouci není. To je ta nejzákladnější věc, co se dá. Tady musíme všem měřit v to, že v logičnost světa lze věřit, ale s tím, že můžeme předpokládat nějaké vrstvy, že je ta logičnost nějaké vyšší vrstvy, která již není přístupná. Ano, jistě. To je vlastně princip filozofie. Když Protágoras říká, že filozofie znamená lásku k moudrosti, přičemž ta moudrost je vyhražena Bohům a není k dosažení člověku, který po ním už jenom toužit. No tak to je přesně v opsání toho, co jste řekl, jenomže s tím filozofickým spárem, nebo jak bych vám to řekl, s tím základním rysem filozofickým, že nezavírá tu možnost toho nějakého přidížení člověka k té moudrosti nebo moudrosti k tomu člověku. To jako nezavírá tak, že to prostě je definitívně ocenuté. Člověk vždycky tady má nějakou si naději, že ta moudrost ho osloví, nebo že on něco najde, že se tomu vyvěnovat a tak dále. Že ten logos je víc, než ten náš lidskej logos, logos toho našeho myšlení, no to patří v podstatě do filozofie. A proto je to taky víra, že logos vládne všem. Filozofická víra. V úplně jiném smyslu než mluvíme o víře, o víře teda židovského původu, že tam to jsou jenom dvě slova, ale obsah naprosto jiný, je tam jedno případně. Bychom mohli říct, že to je přesvědčení, nebo že to je předsudek, třeba to už je hodně pejorativní, ale to je takový, že je to věřivost spíš, než víra v tom smyslu, v té orientace životní, že tohle není životní orientace. To je určitý předpoklad, že to je hypotéza nebo něco takového. Děkujeme. Pravda je ovšem, že v vědění nepracuje reflexí. Dokonce v řadě případů ta reflexie je na školu. Ale když si něco říká věda a vědění, tak je dost zahambující, když tam jsou rozsáhlé oblasti toho, co dělá a neví o tom, nebo neví, co dělá vlastně. Dělá to vědění. Ten rozdíl je v tom, že tady profesionálně člověk selhává. Když to ten umělec profesionálně neselhává, tam jde o něco jiného. On namaluje vynikající obraz. Ale oba vypovídají o světě. Oba si myslí, že vypovídají o světě, jakože toho celé potřebuje. V dobré míře. To si můžou myslet. Já teda nevím, jestli si myslí třeba malíř, když namaluje obraz, jestli si myslí, že vypovídá o světě jako celkovou. Jako celkovou netost. On o krajině a o tváři a o zátiší nějakým. Jo, ale ne o tom celku. Myslím, že tato aspirace u umělecků snad není. A pokud tam je, tak je zavlečená od jinod. Je to umění vlastní. Ta vědecká bíra třeba je vidět na tom, jestli si takhle vím, že vytváří zákon. Vědecké zákony. Čili věří, že ten svět podle těch zákonů pohybují. Na rozdíl od filozofa, který si takhle předstovat logiční světa nemůže. Tam je to doufalejší. Já nevím, jestli se trefím teď, jestli jsem dobře porozuměl. Věda se pokouší formulovat zákony. To je nepochybný. Ale jestli se jí zdaří nějaký takový zákon formulovat a postihne tím skutečnou zákonitost, tak nevím, co by na tom bylo troufalýho, ale navíc filozofie to musí respektovat. Filozofie samozřejmě bude zkoumat, co z té zákonitosti takzvané, předpokládané, nebo postihované, co z ní padá na vrub skutečné, nebo lépe řeknu tak, co z toho zákona formulovaného spadá na vrub skutečné zákonitosti a co spadá na vrub nějakého preselekci, která je důsledkem přístupu teoretičního. Když se vyloučí řada případů, tak potom formuluje se zákon, ačkoliv neodpovídá žádné skutečné zákonitosti. Ten zákon je formulován na základě případů, které byly vybrány k tomu cíli, aby tam ten zákon platil. Filozofie možná bude toto kontrolovat, ale zajímá se to, co to vlastně zákonitost je. Formulace zákona předpokládá, že tady nějaká objektivní zákonitost tak říkajíc, že tady existuje. To jsou ty nepřesné termíny, jak se vyjadřuje věda, ale přijmejme to na chvíli. A filozofie se bude ptát, co to je ta zákonitost. Je tady nějaká zákonitost v tom smyslu, že by platil ještě před jakoukoliv formulací nějaký zákon, který by byl uloženej třeba planetám, jak mají běhat kolem slunce. Newton a další po něm to opravovali. Kepler a tak dále. Když přišli s tím, jak se pohybují planety kolem slunce, tak se pokoušeli matematicky vyjádřit, to jest formulovat něco, co předpokládali vládne těm pohybům planet. A teď se filozofie bude ptát, je tady něco takového, co vládne těm pohybům? Ale nemyslím si, že by nutně musela filozofie považovat za troufalost a vůbec nějaké zákony formulovat. Gravitační zákon nepohybně platí a filozofie o něm nebude pohybovat. Myslím, že její víra v logičnost musí být založena na nějakou zákonitosti nebo nější nad tím, co jsou vývodlivé zákony pro věru. Jí stačí to, že svět je podřízen, v vědě nebo filozofii. Ještě o filozofii to nejvyše stačí, protože nemůže stát nejdlhost, který všemu vládne, inkarnovaný v několik zákonů, které vyplatí. Nepohybně. Einstein se zabejval poslední léta svého života tím marným pokusem, marnou snahou sjednotit ty tři zákony základní gravitaci, elektromagnetismus a co teď, nevím, do jedné formule. To na základě jistého předsudku je to, co se stává, který je filozoficky vladný. Ta jednota světa je založená v tom, co lze matematicky postihnout. V nějakých vnějších strukturách. V tom, že je založena jednota světa. Když tu vystihneme, najdeme tu správnou formuli, že jsme vystihli podstatu světa. To je filozoficky vladný, to je vědecká záležnost. To je jakási pafilozofie, která v tom byla. A to také mám v pramení Machovi, jehož byl Einstein džákem. To je určitý pafilozofický zlozvyk, že si to takhle před sebe věda klade. Ona nemusí. Já si nemyslím, že by věda nezbytně musela vidět svůj poslední cíl ve formulaci zákonu. Třeba Masaryk v konkrétní logice i jinde ukazuje, že věda je při práci v řešení konkrétních úkolů, v konkrétní situaci. Všechna ta výstavba toho vědeckého systému je jenom prostředkem k tomu, aby ta věda mohla uplatňovat určité svý znalosti v konkrétních situacích a pro konkrétní potřeby člověka. To je teoretická chemie, poznatky o tom, v jakých poměrech se slučují prvky a jaké různé molekuly můžou vytvářet a jenom takovéto věci. To je domácí chemie, do které nikomu nic není, kromě chemikům. Ale chemie je důležitá ne proto, jak se doma kuchtí, nebo jaké pokrmy nám předává na stůl. Čili ta vlastní vědeckost chemika se ukazuje, když před něj dají údajně nalezené rukopisy, to je věda. A ne, co vykládá o molekulách a podobně jinak. Jazykověda, nějaká srovnavací jazykověda nebo nějaké etnografie. Ta teoretická výstava je jen pomůcka. Vlastní vědeckost vědy se ukáže, když etnograf dostane rukopis Králové dvorské a teď má říct, jestli to odpovídá nebo neodpovídá těm znalostem, který máme z té doby, na kterou ten rukopis údajně poukazuje. A tak dále. To je jen určitá koncepce vědy, že jejím cílem jsou ty zákony. Koncepce, kterou řada vědců nepřijímá a odmítá. Teorie marxistická je tohoto typu, ale je možno najít poměrně málo vědců dneska, který by tohle říkali. Poprv, to je člověk hodně pozitivisticky ovlivněnej, ale není to žádný logický pozitivista, má pozoru hodnou teorii o tom, že ve vědění, je daleko důležitější falsifikace než verifikace, že to je prokázání omilu než prokázání pravdivosti. S tím prostě proniká všude. Ale už jenom tato základní teze ukazuje, že mu nejde o... Že mu nejde o ty zákonitosti. Právě to relativizuje. Formulovat zákonitost znamená tvrdit, že něco je tak. Zajména takovou zvlášť důležitou stránku vědeckého zkoumání považuje falsifikaci, to je nasadit všechny páky k tomu, aby se to vyvrátilo. Že nějaký formulovaný zákon je opravdu pravdivý. Ale když se jednou vyvrátí, tak je úplně a definitivně jasný, že je nepravdivý. Věda spočívá hlavně v tom vyvracení. To je zrovna příklad toho, jak se na ty zákony tolik nevěří. To je všechno jenom taková příprava. Ale nicméně, jak to formulování těch zákonů, tak to jejich vyvracení počítá s tím, že se může spolehnout na logiku. Konec diskuse 4.10.82.