Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
Kaz a.flac
====================
Já jsem se tak povohlížil, co bych dělal, jako nerozhodnutý, k ničemu většímu a tak jsem se podíval, dostal jsem teď, to jsem vám už asi myslím říkal, jsem dostal nějaké texty z té procesuální teologie konečně a mimo jiné taky nějaké separátky teh teologů. No a jeden z nich je z roku 73, čili je to dost už starý, 9 let, z festšriftu pro Herberta Brauna, kterýmu bylo 70 před 9 lety. Herbert Braun, já nevím jestli jsou tady teologové, ten by to něco měl říkat, že jo, byl tady taky v Preze, tenkrát ho pozval, to bylo snad 7.60 nebo 8.60, ho pozval trtík na tu Hughesovu fakultu a tam přednášel, je to takovej, je to Bultmanův žák, který ještě vyhnal Bultmana do extrému v tom smyslu, že mluvil o, vlastně v téhleté evropské tradici o tom, o čem mluvila ta teologie smrti Boha v Altheiser a další v tom ve Spojených státech. V podstatě bylo tohle, takzvaná ateistická teologie nebo něco takového. No a tomuhle Brownovi věnovali jakýsi festšrift, já ho neviděl nikdy, na fakultě jistě bude, ale jsem neměl příležitost. A tohle separátek z toho, je to psané anglicky a jmenuje se to Nová křesťanská existence. A tak já bych, jak tomu rozumím, tak existuje ještě jakési pendant k tomu v nějakých jiných textech, tady se zmiňuje o čemci takovým nejasným způsobem, že to asi teda napsal o tom knihu, ale jestli přímo se to týká tohohle nebo ne, to není co jasné, ale zřejmě to nějak souvisí podstatně a kromě toho ještě mezi těma separátkama je další, který se týká té druhé části tohohle, takže se na to můžeme někdy podívat ještě jindy. Já dneska bych ani tak moc důkladně to nezreferoval, ostatně podle toho, jak budete chtít, spíš bych jenom řekl, jak je to stavěné asi. Tak především to má jakejsi úvod na necelé dvě stránky, půl druhé stránky asi, kde se generálně, obecně se uvažuje o potřebě nového křesťanství. A tam to je asi tak pět bodů, jednak tam říká, že potřebujeme... Promiňte, já jsem neřekl, jak se autor jmenuje, John B. Cobb junior, ještě nějakej zřejmě tam starší, jeho otec, který zřejmě je známnější, tak proto tam píše to junior, ale ten starší nepatří do té procesování teologii a tohle je muž, který je jedním z těch zakladatelů té procesování teologii americké. A o tý už jsem říkal, že to jsou ty, co poslouhali Hartshorna, prvního asistenta Whiteheadova, když šel do Penze v Anglii, tak ho pozvali američani a on tam přednášel filozofii. Poprvně v životě přednášel na vysoké škole filozofii, předtím přednášel fyziku a matematiku. Ačkoliv měl řadu filozofických textů už publikovaných, tak když přijel do Ameriky, tak tam rozdělil druhou svou éru filozofickou. Ta první se nazývá filozofie přírody a ta druhá je filozofie organismu. A hlavní knížkou nejklusčí a hlavní knížkou toho druhého období je Process and Reality. Na konci této knížky je taková krátká kapitolka o bohu v tom procesualistickém konceptu. Tohle to převzal Harchon a přednášel to na filozofické fakultě, kam teologové chodili poslouchat filozofické přednášky. A ty se tím nadchli, prostřednicím Harchon se nadchli tím Whiteheadem a v linii Whiteheada tam potom založili celé to hnutí procesování teologie. Tak to je kolem a teď teda, co tam ten kop říká, zaprvé v tom úvodu. Začíná hned s tím, že potřebujeme nové křesťanství, nebo novou křesťanskost. On četá i Christianity, to je což oboje. A když se řekne nová křesťanskost nebo nové křesťanství, tak říká obě ta slova jsou důležitá. Především nové křesťanství, ne pouhou reformaci nebo nějakou obnovu, obrodu starého. Ale potřebujeme nové křesťanství. To je takřka Lochman, že jo, to tak dělá takhle. Žádná jiná tradice nám nepostačí. Teď ta máta ukazuje teda, že ukazovat potřebu nového křesťanství poukazováním na staré, neatraktivní rysy nebo cesty by bylo velice snadné. Mohli bychom ukazovat na to, co se vytvořilo v rámci křesťanství jako legalistické, ale to není docela ono, že legalistické, je to zákonnictví fakticky, ale nemá to ten autoritářské, exkluzívní a namyšlené. Dívá se svrchu na všechno ostatní. To je zajisté všechno pravda a je to odpovědno za to, že hodně lidí v moderní době se odvrátilo od křesťanství a musíme tomu rozumět tak, že jejich odvržení křesťanství ve skutečnosti je odvržením legalismu, autoritárství, exkluzivnosti a tak dále. Ale kdyby naším problémem bylo jenom, že v obecné představě, v lidové představě, je křesťanství spojováno, identifikováno s těmito perverzemi, s těmito cestími, tak bychom potřebovali jenom reformaci. Stačila by reformace. Taková reformace by se vrátila k základním impulsům nového zákona, které vyhlašují milost proti zákonu, svobodu proti autoritě, lásku proti exkluzivismu a souručenství nebo solidaritu, nebo jak by se řeklo, poslušnost pravdy proti namyšlenosti a píše a tak. Zajisté taková reformace by dost pomohla. Mohli bychom se očistit od mnoha legalistických, autoritárských, exkluzivních a tak dále vad, jak se o to pokusili katolíci v tom obrovském pohnutí na druhém Vatikánu. Mohli bychom si jenom přát, aby protestantské církve ukázali podobnou vášeň pro sebereformování, pro reformaci, která je zapotřebí v každé generaci. Ale i kdyby se křesťanství setkalo s úspěchem v této reformě sebe samého, a i kdyby nějakým zázrakem se mu podařilo vyhnout se tomu, aby tato reformace vyústila v nový legalismus a nové autoritárství a nový exkluzivnismus a tak dále, stále ještě by to nebylo dost. Co v naší době se stává pro nás výzvou, to není jen to, že křesťany nejsou dosti křesťany. Co je před nás postaveno, je inadekvátnost samotného křesťanského ideálu, samých norem samotných norem křesťanské existence. No, jestliže shledáváme, že křesťanství i v tom nejlepším, jak je chápeme, se ukazuje jako neadekvátní, tak proč se k němu neubrátit zády? Zajistuje by to byla možná odpověď. A skutečně mnoho lidí se jich chopilo. Ve velmi širokých kruzích inteligence po dvě staletí nebo víc je křesťanství považováno za pasé. Co je nového v naší době, je, že jejich názory pronikly velmi hluboko do velké střední třídy naší společnosti, tomu říká Middle Class, i když se dá říct, a že množství alternatív ke křesťanství, které jsou k dispozici, se zvětšilo od té doby. Ale právě proto, že tyto alternatívy ke křesťanství se staly v poslední době mnohem nápadnější, zjevnější, musíme se tázat s velkou vážností, ke které z těchto alternatív bychom se mohli obrátit s důvěrou. Jestliže křesťanství je neadekvátní, kde najdeme cestu, která je adekvátnější, která je přiměřenější našim potřebám. Máme se obrátit k humanismu, k sekularismu, k novému pohanství, k zenbudhismu, k vedantě, k nihilismu, k neomarxismu, k jungijánství, k přírodnímu mysticismu, k eroticismu, k asketismu, primitivismu, nacionalismu. K čemu? A jestliže ovšem se díváme na tyto alternatívy s jistým kritickým odstupem, ale spojn takovým, jakého jsme schopni vůči křesťanství, je velmi snadné zase ukázat, že neadekvátnost všech těchto alternatív je ještě mnohem větší. V evangelii sv. Jana nacházíme historiku o tom, jak Ježíš byl opuštěn mnohými svými učenníky. Ježíš se tá, že dvanácti, jestli náhodou, nebudou pryč, jestli ho neopustí taky. A Petr za všechny odpovídá, pané, kam bychom šli. A z toho mnozí z učenníků jeho odešly zpět, je to v šesté kapitole 66 a další. Mnozí z učenníků jeho odešly zpět a nechodili s ním více. Tedy řekl Ježíš ke dvanácti, zdali i vy chcete odejít. I odpověděl je mu Šimon, Petr, pané, ke komu půjdeme. A ty slova věčného života máš. A my jsme uvěřili a poznali, že ty Kristus, syn Boživého. Moc Ježíšova je taková, že kdo ji jednou poznal, respektive kdo jednou jeho poznal a setkal se s ním a byl jim osloven, nemá na tuto otázku žádnou uspokojivou odpověď, kam jinam by mohl jít. Ježíš nám zastínil všechno ostatní. A to je ten důvod, proč potřebujeme nové křesťanství. Necokoliv nového, ale nové křesťanství. Abychom si udělali představu o tomto novém křesťanství, v prvním oddíle se pokusím popsat to staré křesťanství. Mým cílem je popsat je v tom nejlepším. Je to ten největší poklad, ten největší majetek člověka dodnes. Nicméně navzdory tomu, že je tak mimořádný, že to je tak skvělá hodnota, umírá a umře. V druhém oddílu načrtnu způsob odpovědi dnešnímu světu, která by spočívala v tom, že křesťanství by se transformovalo, prožilo by se vzkříšení, v něco vitálního a tvořivého, tvůrčího, v něco adekvátního našim kolektívním lidským potřebám. Tak už z tohodle úvodu vidíte, že celá ta struktura rozzevřené otázky je dosti provokatívní. Tam jsou věci naprosto většinou obcházené v rámci teologie. Aby nějaký teolog řekl, že křesťanství, jak je známe, je vynikající, je to ta největší hodnota, kterou máme, ale chcípne a chcípne, že to se nenajde, takovej teolog. Hned tak. No a teď chce toto křesťanství transformovat a učnit z něho cosi adekvátnějšího našim kolektívním lidským potřebám. Tahle formulace je samozřejmě velmi problematická. Všechno by se dalo přijmout, ale dělat s křesťancí něco, co je adekvátnější našim potřebám, je velmi nebezpečná formulace. Uvidíme vdál, že i ta odpověď je dost šokující. V našem přemýšlení mám za to přítomno očekávání toho, co on pak řekne. Neže to bylo nějak velkolepý svět a dějiny, ale my bychom hledali řešení úplně jinde. Já řeknu teď stručně, jenom ve dvou slovek. Tak říkajíc, v čem on vidí ten směr, nebo v čem on vidí tu možnou adaptaci. No a vlastně stačí to říct jednou slovo. On vidí tu možnou a nezbytnou adaptaci křesťanství v tom, že se novým způsobem vztáhne k přírodě, k přirozenosti. A to přírodě, uvnitř, v rámci člověka, k jeho vlastní přírodě a přírodě v ní žije. A i když to snad nechce redukovat tímto způsobem, tak se tady zaměří to především pokud jde o tu vlastní přírodu člověka nebo vlastní přírodu člověka k sexualitě a pokud je o tu přírodu kolem tzv. přírodnímu prostředí. V těchto dvou věcech křesťanství se musí obrodit. To je dost kuriózní záležitost. Tak to je jenom jako tak do budoucna, než se k tomu dostane, tak mu to chvíli trvá. Abychom pochopili, ať už staré křesťancí nebo nové, které se má narodit, potřebujeme k tomu radikální kategorie. Na neštěstí tyto radikální kategorie jsou tvrdé, je to těžké, je někde senat. Ten důvod spočívá v tom, že jsme stále navyklí se dívat na věci a na sebe, na lidské bytosti, způsobem, který je velmi poplatný starým vizím a velmi povrchný. Navrhuji dvě kategorie, které nám pomohou se dostat dál. Především je to vidění skutečnosti, vize skutečnosti, jeho způsob, jak vidíme skutečnost, a druhé je struktura existence. Viděním skutečnosti míním způsob, jak vnímáme místo a charakter skutečnosti, kterou prostě předpokládáme při všech našich běžných posuzování. Z toho důvodu je obvyklé tato vize neuvědomnělá, v tom smyslu, že ji nereflektujeme, že o ní neuvažujeme, ale uvažujeme o jiných věcech z jejího hlediska nebo v rámci její perspektivy. Ale může být reflektována. A v našem pluralistickém světě velmi často reflektována je, a to tak, že vždy určitá vize, která je v distanci k jiné vizi, ukazuje tu druhou vizi jako jinou, odlišnou a špatnou, nevěrohodnou. A teď to ukazuje na příkladu animismu a hinduismu, to přeskočím. Je velmi pravděpodobné, že žádná z těch vizí, jak je ukazoval, nezahrnuje nebo neproniká celý život. Že prostě je to jenom taková podstatná vize, ale že jsou tam ještě jiný, nikde není řečeno, že u každého člověka běžně je ten život integrovan kolem jedné vize. Ale ty rozhodující vize mají velkou důležitost a jsou jakýmisi kadluby nebo maticemi, nebo jak by se to řeklo, chování, které je těmito vizemi hluboce ovlivněno. Křesťanské vidění skutečnosti je dvojího rázu jednak personální a jednak interpersonální. Skutečností jsem jednak já jako individuum rozdílné od jiných specifickým svébytím, selfhood, jástvím bychom mohli říct, ale nejlepší svébytím, se specifickými motývy, tendencemi, atitúdami a s vlastními rozhodnutími. Něco podobného ovšem platí i o ostatních lidských bytostech. A v nejvyšší míře to platí o osobním bohu, který je naším stvořitelem, udržovatelem, spasitelem a součcem. Veškerá pozornost je zaměřena na vnitřní život každé osobnosti, každé osoby, na meziosobní interpersonální vztahy k druhým a v nejvyšší míře na vztah k bohu, který je považován za rozhodující. Každé rozhodnutí je důležité, jak pokud jde o jeho výsledky, zdálnější důsledky, na jiné osoby, tak pokud jde o motivaci. Osoba v sobě zahrnuje fyzické tělo jako cenou část, ale zapojenou do určité jednou provždy určené hierarchie hodnot, které stoupají od těla a jeho záležitostí skrze duši k duchu. Dá duši myšlení, že mind, to je oboje, k duchu. A zase překročím, že ukazuje se, že v důsledku tohoto vidění skutečnosti sama skutečnost zůstává nezměněna, zatímco různé kultury k ní nacházejí různé cesty. Když mluvíme o vidění reality, tak to v tomhletom je obsaženo. V jisté míře to je pravda. Například elektrony, atomy a molekuly fungovaly svým způsobem, fungují svým způsobem dnes stejně, jako tomu bylo před miliardami let. Ale realita sama se mění. Realita v sobě zahrnuje například barvy a ty barvy sebe začaly zahrnovat teprve od prvního okamžiku, kdy se objevili oči, které je mohly vidět. Zvuky se staly skutečnými teprve, když tu byly nějaké uši, které je mohly zaslechnout. Krása neexistovala, dokud tady nebyla stvoření, pro něž se věci jevily jako krásné. Evoluční proces vnesl do bytí nové skutečnosti. Z tím, jak přišel člověk na svět, míra proměny skutečnosti a důležitosti nových skutečností se pronikavě zvětšila. A proto vidění skutečnosti samo o sobě představuje důležitou novou skutečnost, která okamžitě vede k tomu, že se objevují jiné nové skutečnosti a že tyto nové skutečnosti jsou jimi ovlivněny. Těmi vizemi skutečnosti jsou ovlivněny. Tak vidění skutečnosti jakožto osobní a meziosobní se uskutečnilo ve spojitosti s novou osobní skutečností, se skutečností osobitosti, osobnosti. To nebylo možné, ta nová vize se nemohla objevit, leč když se objevila ta nová skutečnost osobnosti, osobitosti. A tato nová skutečnost osobnosti a osobitosti, já toho říkám v oboje, protože je to v tom v oboje, se nemohla rozvinout, dokud nebyla reflektována a zdůrazňována, akcentována v rámci nového vidění skutečnosti. Je to spojeno v oboje. Ale i když je to spojeno, tak platí, že ta vize, to vidění skutečnosti a osobitost, osobnost nejsou identické. A ve chvíli, kdy se k tomu kriticky a s distance vztahujeme, tak se tato rozdílnost mezi viděním skutečnosti a tou novou skutečností osobitosti stává důležitou. Teď tam se zmiňuje o té svý knížce, která se jmenuje Struktura lidské existence a o tom, že do Němčiny byla přeložena die christliche existence, čili tam ta struktura vypadla. A teď říká, co se v tom pokoušel zdůraznit, že prováděl tam srovnání židovské osobnosti a řecké nebo indiánské osobnosti a struktury existence židovské, řecké a indiánské. Já nevím, indiánské to je blbost, indian je indické. A teď vykládá, jak důležitá je ta struktura existence pro křesťanství a že se v té kníze pokoušel ukázat na určitý změny, které naznačují směr, jakým by se mohla formovat ta nová křesťanská existence. A teď to ukazuje na tom selfhood, na tom a I, že co to je já, jaké máme s tím potíže, tak to jsme hlavně viděli na té analytické tradici, že ty se tím zabývají hodně, no a co to je, to selfhood a tak. A ukazuje, že v té tradici evropské to je zejména křesťanské. U těch řeků to bylo jinak, ta filozofie je řecká, ale použí tak cíly, který je trošku odlišnej. Ta křesťanská tradice má jakousi specifičnost, že to své bytí vidí v odlišnosti od fyzické existence člověka. Že to nestotožňuje. V tom se blíží hinduistickému pojetí, ovšem hinduistické pojetí to přehání a považuje to své bytí za naprosto nezávislé. Kdežto pro křesťanskou tradici je charakteristické, že charakter toho své bytí se formuje jak jeho aktivitou, tak jeho pasivitami. Kdežto pro ty hinduisty je tohleto nějak setřeno. Vlastně pasivity jsou zcela odmítnuty, nic zvnějškané nemůže formovat, ale ta aktivita je sama taky podlomena, že vlastně není vypracována v tom pojetí aktivity, jak je vypracováno v evropské tradici. A teď tady ukazuji, jaké jsou potíže řeči, že nás zavádí, že je pramenem nedorozumění, ale že přesto, to je v polemice s Wittgensteinem, že v tomto případě je lépe, přestože ta řeč nedostatečná, v tomto případě mluvit, než být sticha. Zatímco Wittgenstein říká, že neumíme nic jasně a zřetelně říct, tak radši ať jsme sticha žen. Říká, že je lépe, než být sticha, je v tomto případě aspoň nepříměřeně mluvit. No a v západní tradici říká, že je to své bytí, že je chápáno jako organizující centrum vědomé zkušenosti. A za vrchol té psychické aktivity, za vrchol té aktivity organizující je považována psychická aktivita. Takže své bytí je velmi intimně spjaté s touto psychickou aktivitou. Z této perspektivy, a psychická aktivita je hlavně viděna jako racionální, rozumová aktivita, a z této perspektivy chutě a emoce a podobné, chutě, nechutě, sympatie, nesympatie, emoce a tak dále, jsou viděny jako cosi nižšího a jsou potlačovány, vytěsňovány a někdy úplně se zkouší je odstranit, zlikvidovat. Naprostá většina nebo velmi mnoho z filozofie je psáno právě tímto způsobem. Sokrates rozuměl lidskému bytí, rozuměl sám sobě jako racionální bytosti, Kant ve své etice chápal kategorický imperativ jako zákon rozumu a ten zákon rozumu jako zákon skutečného já, skutečného své bytí a tak dále. A proti tomuhle se ovšem ozvala reakce, která ukazovala, že to tak není, že člověk není racionální zvíře, ale že je především a základně totožný se svými pocity. Popsat své bytí znamená popsat, jak pociťuje, jak vnímá. To platí o té anglosádské tradici, platí to o teologii Schleiermacherově a potom do zvláštní, extrémní formy se to přivedlo v romantizmu, který na to prožívání a prociťování položil ten hlavní důraz. Pro křesťanský ovšem je typické nejenom...

====================
Kaz a.flac
====================
Spotřebitelé vásní, malíři a pak to mohli být lidi, kteří mají rádi vytvárnit umění a nejdřív tam museli být hudebníci, nejdřív tam museli být aktívní hudebníci, provozovatele hudby a pak to byli lidi, kteří si oblíbili hudbu. Nejdřív tam musela být potřeba namalovat obraz a pak to byl obraz. Ne, to je chyba. Potřeba namalovat prostě žádná neměla, to prostě v obraze namaloval na jednou byl. To žádná předem potřeba nebyla. Ani ten, co ho namaloval, nevěděl, že namaluje obraz. Ta neadekvátnost, která určitě je v tom pohledu křesťanství na skutečnosti, je možná v tom, že právě nechce uznat tenhle svět za svůj svět, za to, že je to křesťanství vlastní. To je to ovoc a to jsou důsledky. A staví se furt proti tomu, že to je něco cízího. To je neadekvátní právě. Já myslím, že to by se tak dalo dost dobře říct, protože zároveň to je takovýto prosazení, takový příšlo, stability nebo takového zabetonování, že křesťanství dost dobře nevzalo v úvahu, že svět je v proměně a že na té proměně ono bylo účastno a i nadále má být účastno. Ta neadekvátnost my například cítíme jako jednu z nejzákladnějších neadekvátností toho oficiálního křesťanství, jak to provozuje synodní rada a komenský fakult a profesor řekl na komenské fakultě, že tam líčejí o tom poslátném prostoru jako smolík a o tom, že církve a křesťané si mají hledat své věci a neplíct se do politiky. Zatímco my jsme přesvědčení, že křesťan musí být odpovědnej všemi směry. Čili to je jedna z neadekvátností toho, že se s křesťanství dělá záležitost jenom určitého prostoru, určité chvíle a ne celoživotní. V rámci tohodle samozřejmě tam je na místě, že není myslitelný pěstovat si křesťanský a nevyjasnit vzah k sexu a nevyjasnit vzah k životnímu prostředí atd. To je evidentně, že to musí křesťan dělat a oni to nedělají, což je říma. Po této stránce má jistě pravda, jenomže je absurdní z tohohle zrovna chtít udělat základ toho nového křesťanství. Ta odpovědnost je daleko širší a jsou daleko důležitější oblasti než tyhle. Tím způsobem to, že tam chce nový křesťancí zakládat na novým hodnocení sexu, poměr soudu je, on vlastně sdílí tu posedlost, která panuje dneska všeobecně. To je prostě první zrovna tu... No tak to je možná to jeho první, nevím, jeho časový dostatek, nevím, jste říkal 4-9 let, taky myšta sexuální revoluce, která ještě byla dřív. Mám určitá reakce, takže je to otázka, zrovna tenhle ten jeho pohled, ten jeho důraz, třeba už jeho támhle, když zavedem, no no, to je domová, no nějaký domový prvek. Jistě, jistě. No nicméně teda, že jo, tak ten loh mám myslet, že je stále těžký, hrančí měli v tisíce letích. Takže podle atmov, která se na pár let změní, to je trochu trapné. On to možná tam myslí, asi nejspíš tak, že vždycky právě, když něco začne rákat revoluce, tak je to podstat, že se z toho uvolnění, z té svázanosti, tak se rozbředne, ne rozbředne, ale působí ve výstřelkách, že jo, v různých externách. A to je právě vlastně z takové té radosti toho oslovození. Ale to pochopitelně, jako dochází pochopitelně k tomu, že to vlastně tohleto takovýto prvotný način ukloučí a to z toho dovolu, že se sledá, že jen tohleto uvolnění samou o sobě nestačí a že se musí teda zase objavit takový takový určitý odpověd. A jestli, že teda on reagoval na určitou, myslím si, že to asi v týdec, zatím jsme teda o tom nemohli říct, ale myslím si, že tam musel mutně uvědomovat, že nemůže psát prostě o nějakým návratě, primitivnosti, školu, musí dát způvodu, vyměnil je prostě takový... Ne, on o primitivnosti tam... To znamená, že i v tom sexu, co se týče toho uvolnění, tak to má na mysli, nebo tu sensualitu, právě na mysli určitě v tom smyslu, jak se mluví o tom politárství, tak o tom všechny návci, tak má asi na mysli něco podobného, z čeho vlastně ta sexuální rolnice, na co vlastně to byla reakce. Že tady dokud těla a ty další souvislosti. No, on si jistě představuje, že to uvolnění není takové dostracené, ale že to znamená dát tomu svý místo a dát tomu nějaké normy a asi to taky kultivovat nějak. Je velmi pravděpodobné. Většinou se mu zdá, že ta role té tělesnosti je tak zúžená. On to tam ale viděl, tak jako viděl i tu reakci v tom romantizmu, kde se všechno převádí na city a pocity. A sám návrh něco třetího, mezi těmi dobré vlastní. No tak je to takový naprosto nejvící, ale jakási vyváženost. On tam hovořil o té třetí možnosti. Nevím, jestli to teď najdu. Je to efekt, že teda emoce váše nebyly výdomý. To znamená, že kdyby byly výdomý, tak už máš možnost se na něj zavolat. Čili to jsou kultivované. No jistě, no. Asi tak. A když to křeslovací v sobě v podstatě zahadnoval právě třeba, že mám na tom důchodní sféru, tak můžu teď o té těžkosti udělat. Určitě nebudu mluvit tak, abych si ta mohoří díky byla. Myslím, že ten koncept se teda tak překládá, že duše služebníce dělá. No to pokud nejslišíme takovýhle slovotlivý obrov, kdy toho máme i člověk s ním a váším, a si s níma dělají, co chtějí, tak to určitě jako neměla myslet. Jo, ta třetí možnost, o které tady je to dost nejasně řečeno. Ta třetí možnost je v tom, že mnozí křesťané aniž by se vzdávali křesťanské existence, se pokoušejí obohatit ji, tu existenci, životem vědomých pocitů. Úkolem je ukázat, tady už říká úkol, s tím se stotočňuji vlastně, úkolem je tu ukázat, že nové hodnoty, již je dosahováno v identifikaci své bytí s emocionálním životem, tedy tyto nové hodnoty, mohou být také realizovány a naplňovány v transformované spirituální existenci. Když tu spirituální existenci transformujeme, tak tam můžeme do ní zahrnout i ty nové hodnoty, již se dosáhne identifikací své bytí s emocionálním životem. Co to znamená? Je to velmi bávně. Chci tím naznačit možnost, že ne odhodit spirituální existenci, ale obohatit jí o tělesné zážitky. Není to takový spirituální existenci z tělesného? Áno, jo. Všichni jsme jí. To je tak jako opepřit. Je to proto první seznámí, že samozřejmě to nestačí, že bylo by potřeba proštudovat víc věcí, ale považoval jsem to za možné se aspoň takhle na to podívat, aby člověk viděl, co je možné dnes, aby teologové psali. Procesuální tam je akorát na začátku toho, že ta skutečnost není stejná, že to do toho procesu patří. I to křestencí je v procesu a musí se trochu změnit. To je to procesuální. A hlavně ta celá koncepce. No to je na tom to největší. Protože druhé čtyři se můžou bárat nad termínem, pojmen, třeba křeskanským, tak třeba křeskanským změním. No já to o tom právě nevím, to je ta sluha, že furt tady je sprašení, který pojmen. Tak ten životní styl, to je ta orientace. No aspoň je to teda záležný. Je to teda zase na jednu nadruhu, já tak za mě mluvím s tím, že bych se o tom nevěděl víc. Takže je potřeba se na to podívat.

====================
Kaz b.flac
====================
Vliv řecka, i když v řecku to bylo jinak, ale ten vliv řeckej spočíval v tom, že ta racionalita byla tak vysoko vyzdvižena. Protože se nenavazovalo na řeckej způsob života a na to, jak řekové se v životě orientovali, jak žili, jak chápali svůj život. Nyní by se navazovalo na ty přední filozofy. Nikoliv na řeckou společnost, nyní by se navazovalo na vrcholné řecké myšlení. V tom křesťanství je ještě druhý prvek, že své bytí, vlastní strukturu své bytí, velice odlišuje od jakéhokoliv daného aspektu duševního života. To je nejenom toho života smyslového vnímání, emocí a tak dále, ale také od toho racionálního. To umožnilo, aby právě v této křesťanské tradici rozvinula možnost objektivace všech aspektů psychického života. Od těch racionálních až po ty neracionální. Tím se otevřela cesta nové svobodě a tedy i také novým dobrům a zlům. Přitom je velký důraz dáván na lidskou odpovědnost a člověk je považován za odpovědného i za to, co leží za hranicemi možností jakékoliv změny z jeho strany. Proto ke křesťanskému životu a k vidění skutečnosti patří také zkušenost radikální hříšnosti a radikální potřeby milosti. Tento nový typ své bytí Kopp nazývá duchem, spirit, a novou strukturu existence spirituální, duchovní. Zároveň připomíná, že ovšem ten termín duchovní či spirituální je velmi zavádějící, protože sugeruje jakousi religiozní konotaci. Sugeruje, že to duchovní je cosi specificky náboženského, ale to není pravda. Duchovní existence je možná právě tak v podobě sekulárního humanismu jako v podobě hluboce náboženských forem křesťanství. Tak tohle je ta první část, kdy ukazuje na to křesťanství jak bylo. A teď se dostává k tomu druhému, totiž k těm dvěma rysům, v nichž vidí jakousi perspektivu, proto nové křesťanství. A to je rozděleno zase na dvě části. První se mluví o sexualitě, teda o tělesnosti přesně řečeno, ale chápané velmi v zpětě se sexualitou. A druhé se mluví o přírodním prostředí. Vyostřil to až do duchovní existence a teď tam říká, že duchovní struktura existence z mnoha důvodů dneska se ocitá v potížích. Tyto potíže vznikají zejména proto, že to vidění skutečnosti s nímž ta duchovní struktura existence byla spojena, se rozplynulo nebo je otřeseno. A teď říká teda jak, v mnoha směrek, v několika směrek, po různých cestách. Jestliže tady není žádný jeden jedinej, který se dívá k srdci, tak není žádný tlak k radikálnímu sebepoznání a nebo zájmu po nejvlastnějších motívech. Jestliže tu není žádný soud, tak upadá význam čistoty a spravedlnosti. Jestliže není žádná milost, pak je zlámána nebo se láme možnost odvrátit se od toho, že se zabýváme jenom sebou, k blížnímu. Jestliže tady není žádné obcování s Bohem, pak oddělenost, odloučenost od druhého člověka se stává nepůnosnou. Jestliže tedy za těchto okolností duchovní existence se nemá sama rozpadnout a má zůstat zachována, tak potřebujeme nějakou vizi skutečnosti, nějaké vidění skutečnosti, které v rozhodujících kritických ohledech je paralelní k tradičnímu křesťanskému vidění. Takové vidění je možné pro nás v dnešní době, jestliže jsme připraveni radikálně myslit. Myslit radikálně o světě, v něm žijeme, ale inkluzívně, to je tak, že sebe chápeme jako bytosti, které jsou v tomto světě. A teď připomíná, že právě Weidrenová kosmologie jde dlouhou cestu tímto směrem a že on sám kop, že se pokoušel na jiných místech ukázat její příbuznost a význam pro tento cíl. To je tak všeobecně, ale jsou ještě jiné důvody, proč ta spirituální existence se rozpadá v posledních staletích. A proč po ní zůstává, nebo proč je čím dál víc spojena s hlubokou nejistotou která ji dnešnímu člověku stále víc odcizuje. Zatímco kdysi to křesťanské vidění skutečnosti bylo zažíváno jako osvobodivé a spásné, dnes se je pocitováno jako omezující a ochuzující. Tvořivá energie překročila toto vidění ve výzkumech dimenzí existence, které spirituální existence tradičně zanedbávala a nebo odsuzovala. Viděno z perspektývy těchto dimenzí křesťanská existence dokonce po své nejlepší stránce je jako represívní. Jedna z těchto dimenzí, které jsou podrobeny represí, je emocionální život, život emocí. A teď tam říká, jak je to těžko pro nás pochopitelné, co tehdy ty pocity a city znamenaly. Lidé vždycky byly plní emocí, mytická symbolizace neuvědomilých emocí, řídila životy primitivních lidí, ale v pomalém a bolestném procesu v němž vědomí nabývalo kontrolu nad emocemi a zaměřovalo svou pozornost k objektivnímu světu, spůsobila, že ty emoce byly chápané jenom jako subjektivní formy cítování. Bylo to odstraně subjektivní. Lidé vždycky znaly přemocné vášně, které tu a tam ovládly lidský život, všechny ty vášně byly chápány nebo byly viděny jako co si cizího a rušivého v tom pravém lidském životě. Romantismus tohleto hodně sproblematizoval, zdůraznil ty emoce, ale vlastně jenom svým způsobem potvrdil ten přístup, protože jeho důraz šel právě na tu subjektivitu. Teď se jde zkousek zpátky do minulosti, ukazuje se, jak ta první výzva, o tom jsme hovořili, před kterou se křesťanská existence musela nějak zodpovědět, byla ta řecká racionální existence, někteří křesťané zpočátku velice cítili ten rozdíl, tak se proti ní bránili a chtěli zachovat tu čistotu vlastní struktury existence, ale jiní, kteří právě rozpoznali velikost té řecké tradice, a interpretovali křesťanství v těch racionalistických termínech. Na konec křesťanství bylo schopno asimilovat řeckou filozofii a mocný autonómní rozum, který v ní byl vybudovan, který se v ní vyrostl, učinit součástí vlastní struktury. V Augustinovi byla tahle linie dovršena a zajištěna. Podobně to bylo s vědomým emocionálním životem. Někteří křesťané vnímající, kteří byli senzitívní k tomu cizímu charakteru, se tomu vysmívali a zavrhovali. A jiní přitahováni tou otevřeností, spontáností a takovou protepleností zkoušeli to přeložit a transformovat do křesťanských symbolů a asimilovat v křesťanství. Tyto alternativy jsou v dějinách relativně zřetelné a dobře viditelné na všech stranách. Ale třetí možnost tu je, která trochu unikala pozornosti mnozí křesťané, aniž by polevovali v budování křesťanské nebo v údržování křesťanské existence, se pokoušejí obohatit životem vědomých pocitů, emocí. Úkolem je ukázat, jak nové hodnoty se dosáhlo a jak předpokladací své bytí s emocionálním životem mohou být realizovány a naplněny v transformované duchovní existenci. A touhletou otázkou skončím a zbytek si necháme na příště. Já myslím, že to zatím pro vyskusy stačí, když víme teda tak přibližně ten směr, který jim to chce. ...co je a co podračuje a nazval jste to správným procesem denaturace. A to je v rozporu s tím, co mám tady hlázat? V rozporu, jo. Nespomínáš si prosím tě, za mě, proč jsme se k tomu tenkrát dostali? V jaký souvislosti jsme o tom mluvili? Lidů, kteří na mě nechtějí. To nevím. Ale pomyslím si, že jsme o tom mluvili. ... Já se na to dívám samozřejmě jinak a vůči tomu nemám teda značný odpor. Já se držím, že jo, když jsem o tom referoval. Ale já to vidím všecko v obráceně. Já naopak jsem přesvědčený, že takovýto sexuální uvolnění, který je charakteristický pro už konec minulého století a toto století, že je něco analogické. Prostě to je všeobecný rozklad, hodnot, hierarchie hodnot přestala platit. A je to prostě zmatek, je to přechodná éra. To nás nemůže mást. Ta skutečná záležitost je v tom, že lidská sexualita není nic přírodního. Žádné přírodní normy se tomu nedají přiřazovat. Člověk i v této sféře se chová jako nepřirozené zvíře, jak říkal Verkor. V podstatě už archaickí lidi, v těch archaických společnostech, sexualita byla sledována, nebo byla kultivována velice obezřetně. Všechny věci, které s tím souvisely, třeba rodinné vztahy byly velice pregnantně vypracované. O tom se nám dnes nezdá, jak byly vypracované třeba názvy všech způsobů, všech trů příbuzenství a tak dále. Tohle bylo středem zájmu čistě proto, že to je jedna z nejdůležitějších sfér, které musely být kultivované. První sféra to asi byla? Nevím, možná, že jo, ale rozhodně jedna z prvních, jedna ze základních složek lidského života, které musely být kultivované. To je jedna věc nepochybná. Jestli to někdy upadá, jako zrovna teď, nebo na konci říjma, to nemůže nic proti tomu znamenat. To je jenom jakýsi dočasnej úpadek, ale fakt je, že lidský znamená nepřírodní, nepřirozený. Že tam zasahují určitý mimo přírodní kritéria. To je jedna věc. A právě mně se zdá, že tohle je důležitý model, na kterém je možno vidět, co se musí s každou přirozeností a přírodou udělat. Jestliže máme dneska potíže s přírodním prostředím. To je proto, že jsme nekultivovali svůj vztah k němu a tedy si musíme uvědomit, že to musíme kultivovat. Podobně jak musíme vzít odpovědnost za svůj sexuální život, tak musíme vzít odpovědnost za svůj život v životním prostředí. To není možné dělat jen na základě emocí, chutí, antipatí, sympatí a tak dále a vykašlat se na široký konteksty. A stejně tak, jak musí být zapojená sexuální život, tak musí být zapojený i ten agresívní put, který člověka vede k tomu, že si podmaňuje ten svět. Když si ho podmaňuje, tak za něj musí vzít odpovědnost. A musí teda s přírodou jednat takovým způsobem, že příroda přinejmenším živá, teď je vydana všem člověku, tedy člověk musí vzít odpovědnost za to a teď i chránit. V podstatě kultura spočívá v tomhle tom, že čím dál víc člověk musí brát odpovědnost za ty části přírody, který si podmaňil. A ta sexualita, po mým soudu, to je velmi dobrý model, ukázka, jak to musí dělat taky s tou přírodou kolem sebe. A teď tady musí ukazovat, že to křesťanské... No jistě, teď je otázka, je to skutečně autentické křesťanské to puritánství nebo to kalvinské puritánství? Je to skutečně kalvinské? Je to křesťanské tohle? Víme, že jsou křesťanské devíace právě opačné taky. Ty... Já vím, jak usy ti prostě likvidovali strašně ty adamity. To je otázka, co budeme považovat za autentické křesťanství. Pravda je teda, že v Ježíšově je jakási taková... Jakojsi akasketický prvek. Teď je otázka, jestli je to skutečný Ježíš, jestli to není tam dodatečně. Fakt je, že tam jsou některé příběhy, které tomu vůbec nenasvědčujou. Ježíš se dovedl strašlivě nakrknout, když se v nádvořích chrámovým prodávali ty holubice a jehněta a nevím co všechno, když se tam changeovali ty peníze římské za ty chrámové, aby se za ty chrámové pak koupili ty obětní zvířata a tak dále. Všechno tenhle provoz. To se strašně namýcha a řádil tam jak tajfún. Když mu přivedli tu ženu popadenou v cizolštví, tak tam si kreslil něco do písku a jenom prohlásil teda, kdo je bez viny, ať první hodí kamenem a až se rozešli, tak on vůbec nevyslejchal ji a nezahamboval a jenom říkal, kdy já nehřeš víc. Nápadně střízlivý na křesťana. Takže čert ví, jestli to patří ke křesťanskému nebo nepatří. To je jediná záležitost. Nápad je, že nějaká taková ta až výstřední puritánství, nebo jak by se to řeklo. Mně se zdá, že to je křesťanský cizí. Mě bohužel vlastní, protože jsem v tom vyrůstal, že já sám mám vůči tomu odpor se pokud možno o toho oprošťovat, ale sedí to ve mně. To je něco, čeho se člověk asi doživotně nezbaví. Ale nemám dojem, že by to patřilo ke křesťanství vůbec ne. To je takový zbýv zatižení. No ale to je jedna věc. Svým způsobem je to posedlost jenom jiným směrem. Prostě příliš velký důraz se na to dává. V tom smyslu je to puritánství takový stejně deviovaný jako ta uvolněnost. Ale je jasná věc, že volná láska a takové to osvobození lásky, jak se tomu říká. Že to je úpadek. Úpadek je to proto, že to nedovoluje vybudování pravých lidských vztahů. Že to zpovrchnuje kontakt mezi lidma. No to všechno, co způsobuje tohle, tak je úpadkový. Už to, že lidi nepočítají, když se berou, tak nepočítají, že to je na celý život. Je to určitý pronikavé vochůzení, protože v životě jsou věci, které se dělají jen jednou. Na tom strašně celoživotně záleží. Že se to nemůže na zkoušku mít, prostě buď to člověk udělá nebo neudělá. To je přece životně rozhodující. To přece platí jako hluboký životní zážitek každého člověka. Jestliže někdo nemá dojem, já netvrdím, že nutně to musí být s tímhle spojený. Pak bych chtěl ukázat na něco jiného, kde se to dá. Ale to, že člověk je bytost omezená, smrtelná, že žije určitý počet let a že nemůže se vrátit a opravovat něco. A když něco dělá, takže u toho má být celým srdcem. A že teda, když se mu to nepovede, nebo když se něco zhatí, když někdo umře třeba, když se s někým rozejde, že to je hluboký životní zásah, který nějak musí učinit součástí svýho života a ne se k tomu stavět jako, že to vymaře. To je hlubocelický. A jakmile lidi přestanou mít k tomu ten vztah, že to je důležitý a že to je jedinečná záležitost a že to je opravdová rána. Já si vzpomínám, když Honza Čapek jednou, nikdo z nás netušil nic, že mu bylo asi tři a půl nebo čtyři let, že dostal anemii a bylo už jasné, že zemře, že v krátké době. Nikdo to nedělal a Honza zaved takovou diskusi, jak se člověk má v takových případech. Já teď to řekl, že to je čistě otázka pasterální teologie. A teď se mnou o tom mluvil, já nevěděl, o co jde vlastně, že tu realitu jsem neznal. Pak jsem to dodatečně si uvědomil, že to vlastně bylo, že chtěl ode mě slyšet zřejmě něco, aniž mě vyličí situaci něco, co by mu něco řeklo v té chvíli. Je to takovej vztah rodičů, dítě se narodí, tak budeme jiný, nebo máme čtyři, tak jedna holka se ztratí, tak ještě máme tři, kdyby náhodou. Takovej vztah je znaličťující. A podobně znaličťující je takovej přechodný vztah k druhému, k partnerovi teda. O tohle to mě dá. To puritánství, to je prostě deviace, to je nepochybný. Ale to, že svůj život vlastně tyhle lidi, který mají takovej ten spovrchnělej vztah k tomu, že svůj život vlastně sami sebe neberou dost vážně. Že ten vztah mezi nima, že se nemůže rozvinout dost. Že zůstává takovej deprivovaný vlastně. Ty lidi jsou připravený o to, skutečně si s někým bejt tak nějak celoživotně blízko. Což je něco jiného, než si rozumět s někým upívat. Teď tohleto já myslím, že patří k kultivaci. Na tom se měří, jestli je něco vejš nebo níž, jestli je to nějaké vylepšení, jestli je to skutečné osvobození, a nebo naopak zotročení. Jaké pak vysvobození člověka od hudby, tím, že nic mu neřeknete o hudbě, tak on pak necítí společenskou povinnost chodit na koncerty. Je tohleto osvobození? To je sprimitivnění života. Skutečně život náročnější, život kvalitnější, je život, který si dává vyšší vejšlaťku. Že to je určitě náročné, že to není samozřejmé, že to znamená jisté obětí. Když se chci věnovat v nějaké vědě, pak musím celou řadu věcí vynechat. Když chci něčeho dosáhnout, musím zase něco jiného obětovat. Že neobětuju nic a tím pádem nedosáhnu taky nic. Ta kultivace, určitá strukturovanost života v odmítnutí těch primitivních věcí, jak si odmítnout, považovat primitivní za svobodný, to je jediná cesta zkvalitnění života. Takže ty chceš vlastně říct, že ten Kopp se právě v tomhle zmejdel, že na tohle to, co on považoval za to stěžení, by stačila reformace. A docela jako malá. To by nestačilo, protože žádná reformace ti tohleto v křesťanství neumožní. Protože můžeš jít kamkoliv zpátky, tak nikde nenajdeš, že by křesťanství znamenalo sprimitivnění života. Právě v tomhle, že zřejmě vám důraz na novou sexualitu, že tak jak v Americe vyrostl v nějakém zboru, tak ho tam buzerovali nějaký pulitáni. Nepochybně. Z toho on najednou viděl stěžení, problém v novém vidění sexuality. A bez skutečnosti by na to stačilo ty pulitány tak trochu spacifikovat. V týčín těch alternativních směrů. Tam je taky ten erotismus, že jo? Ano, to by mi docela zajímalo. A ještě mi zajímalo to ještě víc. Když tam jsou hovořený dva oblasti, ta sexualita a pak ten vztah přírodnímu prostředí do toho, že přírodě nebo primitivismu jsou určitý. To ne. Já mám dojem, že teď jsem v té kritice nebo v té, že jsem to trochu přehnal, že tohle to, on nemá na mysli nějaký primitivismus. To já jsem spíš jako se pokoušel tak nějak si přítomnit tu tehdejší diskusii. Já to nepamatuji. No tak jo, to je fajn. Já jsem měl dojem, ale já už si to dobře nepamatuji, takže nevím, jestli jsem se trefil. Jsem rád, že podvrzuje, že jo. On to tady třecej jenom má trošku jinak, ale nicméně mně se zdá, že ta okolnost, že je to tu proměnu křesťanství, to nový křesťanství, chce ukázat hlavně ve dvou směrech a v obou směrech jde o vztah k přírodě a přirozenosti. Mně připadá, že to je vedle. Ale proč teda se vyvoluje to přírodovnávání? Já nevím proč. Jak to si to představujete? On takhle vykládá, že fakt je, že to je důležitý. Pravda je, že řečeno sociologicky, to je s takovým neteologickým způsobem, určitý normy chování se rozkládají. Moderní společnost je po stránce hodnotový, hodnocení a po stránce kriterií chování. Je společnost dezintegrovaná, rozložená, už jen zbytky nějakejch tradic roztrhaný, že tady jsou žádný styl životní. Opravdu tohle je pravda. Začíná to zvlášť třeba v oblasti sexuality, manželství, hlásky a tak dále. Tam je to tak jako naprosto zjevný, že něco není v pořádku, že to je a tak dále. A zároveň obrovská krize teď, která ovšem se projevuje už strašně dlouho a lidi vzali na vědomí, protože jsou z toho ekonomické důstatky hlavně, když to šlo na prachy, tak to asi začali všímat, že teda níčíme tu přírodu, bez který nemůžeme žít. Že přes tu přírodu níčíme sebe sami. Že tady je něco v šíleném nepořádku, že Africe a Výšní Americe, že kolem roku 2100, že prostě nevíme, kdo bude obstarávat kyslíky na země kvůli, poněvadž tyhle si budou zlikvidovaný, jestli to půjde takhle dál a tak dále. To jsou dvě věci, které nepochybně má pravdu, ale proč to tak spojuje s budoucností křesťanství, jako eminentní, rozhodující, to mně není docela jasný. To opravdu z toho nevyplývá, já jsem to nepochopil. Já mám takový pocit, že si právě, když to potom takhle jak rozemírá tu strukturu, že se dala ta křesťanská tradice, to je vlastně jedině ducha. A takhle z toho, že jinak křesťanství je patrní, že vlastně ten svět, v kterém žijeme, to je něco jako mé městství, nebo dokonce si s tím můžeme nakládat, jak chceme. Tak do určitý míry ty křesťanské tradice tohle do určitý míry podporovaly. Já to nebudu tady mět v kostce, protože tam není to jako dálko. Já mám takový pocit, když se mi vykází z toho, že někde už v těch začátcích se kladl právě ten důraz, který, jak to samozřejmě nazval, že u Ježíša lze vysledovat určitý, nemusí to být on, určitý třeba duch asketismu. To je vůbec nějak osobný reakcí, že to je jako hulisa lidského života. Že to je kus viny křesťanství, to je nepochybný. Ale mně nepochopitelný je, že nějaký to nový křesťanství chce budovat právě o tuď. To není, to je dost překvapivé. Myslím si, že opravdu snad to může udělat jenom Richard. Budovat právě o tuď ne, ale že by se tomu neustál součást. To jo, to jistě. Tady jsem chtěl odcitovat jednu větu, kterou jsem ještě nepřišel. Tady říká, že kapacita, schopnost se konfrontovat a absorbovat pozitivní hodnoty emocionální a tělesné existence je vrcholným testem pro možnost nového křesťanství. Vrcholným testem, jo. Setkat se, střetnout se a absorbovat pozitivní hodnoty emocionální a tělesné existence. To je teda velmi silně řečeno. Když si teda jako lidsko ženu sebevraždy, tak to jako člověk, který se ženu sebevraždy jako na to nemá právo. Člověk, jakožto lidsko, nemá právo na sebevraždu. Že ten život se sám vymění. Může dát. Proto si myslím, že to asi staví jako primérní návržitost. Nehnat se do sebevraždy, to znamená zavřít se stát sámou sobou. Nehnat se do sebevraždy, to je sice jak si možný tím začít, jako takovej minimální předpoklad. A všem, není možný z toho udělat program. Program se může udělat, když se ten poženeme do sebevraždy a budeme žít, tak co s tím životem? Tam musí být program. A tohle je taková jenom jako spíš brzdička, abychom neudělali nějakou kravinu, která by to všecko smetla. To není žádný program, to je takový dost, to je jenom takový memento nebo něco takového, že na tom zakládat nový křesťanství. Pozor, musíme dát bacha, abychom se nevyhodili do povědří. To je teda opravdu slabonky. Tady jsem nerozuměl nějak, dobře jsem to nechytil. Je tu pasáž o tom, jak ta skutečnost, že jsme v tom omělu, jakoby skutečnost zůstávala nezměněná. Zatímco je pravda, že realita se mění. Realita sama se mění. On tady říká, to vyjádření nebo výraz, ten výraz, to slovo nebo ten termín, výraz na skutečnosti, sugeruje, jako kdyby realita sama zůstala tatáž, nezměněná, a jenom v různých kulturách by se různě na ní dívaly. On říká, to není pravda, ten způsob, jak se na ní dívají, je výkus reality, což je pravda.

====================
Kaz b.flac
====================
Nicméně se pak domnívá, že existuje něco, co se nemění a to jsou nějaké přirazené emoce nebo něco takového? No tak to nevím, to tam neříká, že se nemění, ale jsou. Tak jsou změněné, není na nich nic přirazeného. No, to je ono. A jsou nakonec i ty emoce, jsou možná nějakým způsobem právě k křesťanskou tradici třeba, že jo? No tak on říká, že jsou vytěsňovány, což je do jistý míry pravda, ale pravda je, že jsou určitý emoce. Křesťanství například se stalo na boženstvě. Určitý religiozní prvky byly pojaty do křesťanství, které tam původně nebyly. Zejména po pádu Říma, když se křesťanství začalo šířit po Evropě mezi Pohany, tak přijalo celou řadu pohanských prvků, které tak říkající pokřtilo. To má dvojí aspekt. Jednak, že to byl vlastně úpadek křesťanství, poněvadž ta pravá linie židovského a křesťanského způsobu života, způsobu orientace ve skutečnosti a tak dále, je spíš protináboženská. Čili tohle bylo protitý tradici. Ale na druhé straně je zároveň pravda, že ty pohanský prvky byly neobyčejně silný, že s tím byla strašlivá práce a že ta religiozita, která tam byla tak ještě silná, byla tímto způsobem kanalizována. To platí pro celou řadu jiných věcí. Například to, že sexualita je určitým způsobem podrobena nějakým normám, znamená taky určitou kanalizaci, něčeho, co by samo o sobě mohlo být růšivý až nebezpečný. Ta myšlenka se objevuje velmi často a někdy až v takových skečových podobách. Třeba to, že křesťancí do sebe pojalo hodně gnostických prvků, to nespočívá jenom v nějaké slabosti křesťancí, že tomu podlélo. Také, že to podrobilo určitému řádu svýmu a tímto kanalizovalo, regulovalo ten tok tak, že přestal ohrožovat. Takže svým způsobem kultivace znamená určitou neutralizaci toho, co není viděno jako pozitivní. Naopak, když je něco viděno jako pozitivní, ta kultivace znamená, že se to naopak propaguje, vytříbí, dostává to ještě zvláštní náležitosti a je to vypěstováno do větší dokonalosti. Otázka teď je, jak se k tomu vztáhnout. Je mi líto, jsou tam určitý prvky v tom kobovi, které bych... Samozřejmě je to trošku neregulérní, že na základě to já jsem od něj čet jenom jakousi interpretaci Heideggera, teologickou interpretaci Heideggera, to je v tom, co vyšlo v té nový řadě teologické, co vydávali pak, překládali si to teda ve Švýcarsku, první v německý verzi jsem to četl před lety a pak teď čtu tohle, mám tam nějaký knížky, jak se ještě do toho podívám, možná, že mu nejsem docela práv, že mu nejsem poprávu, ale já bych to, jak jsem to četl, tak jsem měl takovou tisíc chuť to demaskovat, že zatím je takové dost cynické pojetí, tak teď ty meze ústu, ekonomického způsobu, že my teď nebudeme moct tolik podnikat věcí, to znamená, my teď nepotřebujeme tu sublimaci tolik. My nepotřebujeme, aby lidi se odříkali sexuálních radovánek a aby víc pracovali, my teď potřebujeme, aby je něco odvedlo od nějakých takových přílišných aktivit, no a tak je dobrý osvobodit sex, mají víc volna, mají víc prostřed, tak ať se zabaví a nebudou tady vymýšlet nějaký atomový zbraň. Prostě takový atomový zbraň, to je příliš to, a nebudou příliš podnikat a furt dělat nějaké vymožnosti, nám netáhne něco s pouštěma, s úrodňovat a takovýhle voloviny. Zní mi to velmi nepřízně, mám takovou velkou chuť to demaskovat. To tak připadalo tak, že chce být v stříd s takovým nějakým mladým Američanem, který právě v této z těch obodech třeba jsou. Sice nevíc je psa informace, více neví, kdo řeče, a my jsme zvedli v tom, že jsme si rozdělili to na dvě části, tak bych si chtěl zeptat, co přidoučit je teda širším rázem ten vrní procesování teologie, co jako lze si připomínat v představě. To je z toho Whiteheada, že jeho hlavní knížka je Process and Reality. Její akcent je analogicky k Heideggerovu Zeitung Zeit, který ukazuje, že bytí a časovost, časování, že spolu úzce souvisí, že bytí není nečasové. Podobně Whitehead říká, že skutečnost reality je v procesu a nikoli v substanci. V tom, co stojí pod, tedy procesuální. A teď v rámci této koncepce, on tam na konci má kapitolku o procesuálním konceptu Boha. Jak v tomhle procesuálním světě, jaký místo má Bůh? Tradičně, že Bůh byl chápán jako nehybné bytí, aspoň v jedné velké tradici, tomistické především, ale bylo toho víc. No a teď, když ten svět je procesuální, tak co Bůh? Je Bůh taky procesuální nebo atd.? Tyto otázky tam řeší na konec a teď má různý úvahy o tom. Tím pádem ten termín procesuální dostal tenhle charakter aplikovaný na Boha a ta procesuální teologie na to navazuje. Čili oni chtějí teologií vybudovat na konceptu, který se definitivně rozloučil s pojetím Boha jako nehybného Jisouzna. To je asi takhle. Dobře, dobře, dobře. Já bych chtěla, mějte napad v ten Levinas, když jsme tam měli, ten, která, když Bůh řel proti absolutnímu, nebo totality já a to kolem sebo, tak nemáme tady podobnou stavbu, že je to přírodnost, nebo přírozenou stavbu, moje a přírodní okolí, a on tam druhého člověka. Osobitost a tu interpersonality, to je vztáhní mezi osobnosti. To je to tam o dílu, jaký bylo před křesňanství starý. A teďka ale říká, z čeho se má být pro to nové křesňanství, ale v tom, z čeho se má být, to nemá. Ne, ale to tam je, to tam ponechává. On jenom říká, že k tomu starému, to on vyustuje pak do té spirituální existence, kdy jaksi všechno tělesné a takové ty duševní hnutí, vášně, emoce a tak dále, jsou, když ne vytěsňování, tak alespoň subordinovány. A proti tomuhle v tom novím, že je potřeba emancipace přírozenosti v nás a přírody kolem. To je ten, že by tam nějak nechal být, jako cosi starýho, ty vztahy mezi lidma, to ne. Jenom on tam ukazuje, že když ten Bůh vlastně už dneska pro lidi není živej, když prostě pad a když není tady ten jeden, který mluví k srdci nebo vidí k srdci a tak dále a pad ten vztah k němu, takže vlastně ta osamocenost, eventuální osamocenost člověka je nevydržitelná, se nedá vydržet. Už tohle naznačuje, že to je eventuálně. Člověk normálně je kolektivní dvíře, ale když náhodou se odsne s osamotě, tak by to nemohl vydržet. Kdysi mu pomohlo v té situaci, že byl schopen komunikovat s Bohem, ale dneska pro něj Bůh neexistuje, takže prostě je ztracen a ten život neunese. To znamená, že teda předpokládá, že samozřejmě ty kolektivní vztahy tady nějaké jsou. Jenomže je otázka, jak ty kolektivní, to tam on neřeší, ale je to celkem jistě odevřený, v té knížce to jistě taky bude. Prostě kolektivní dvíře si nevybuduje nikdy personalitu, se nestane osobností. To je otázka, jestli vůbec je možno vybudovat si lidskou osobnost bez toho protěžku, zatím to tak vždycky bylo. Žádný náboženství, žádná kultura, žádná civilizace si nevybudovala tak vysokou strukturu osobností jako tak přesťanská a evropská. Není to díky tomu, že si vypěstovala tak specifickou a kvalitní komunikaci s Bohem v modlitbě, třeba tak dále. Je možná osobnost, skutečně hluboká osobnost bez tohohle? A když to všechno padlo, tak stačí jenom ty kolektivní vztahy, stačí jenom ty interpersonální kontakty, to je ten problém. Mimochodem říká se také, že jungiáni, afroidisti, prostě vztahu Bohů, že je v podstatě vztah koci, sublimovaný vztah koci, že kdyby neexistovala rodina, nebo kdyby třeba lidi se rozmnožovali jako želvy, což je absurdní předpoklad, ale jako model tý myšlenky to slouží. Takže by se nemohlo vyvinout to pojetí Boha, protože želvy neznají rodiče. Prostě se vyklubají tam v tom písku z toho a pro ně božstvo by bylo to mořek, za kterým spěchají z toho písku, když opustějí vajíčko. To je vše, k čemu je pudřené. Když to dítě má ten prvodní vztah k matce, ale ta matka je něco příliš blízkého a ten otec tam hraje takovou zvláštní roli, jak se nějakýho si garanta v pozadí. Člověk když pak dospěje, takže z dětství mu se vrací ta potřeba mít nějakýho toho garanta v pozadí. Když se mu stane nějakej malér, tak aby mohl přijít a požádat otce, aby mu z toho maléru pomohl. Matka mu dá sice houkonejší, odpustí a tak dále, ale otec zařídí, aby se ten malér... Tak tohleta základní potřeba, která se vyvíjí už od útlého dětství, ten otec to zařizuje. Samozřejmě když to otec nezařizuje, tak ty vztahy k bou jsou asi otřecené. To jsou ty výklady takové všelijaké. Teď jsem se zakecal, od čeho šlo původně. Že podle něj by to znamenalo růst personality, kdyby ještě integrovalo to, co se dostala vytěsňovat, to znamená ty emoce. A jak? Že by se staly vědomí. On tam mluví o osvobození, o tom, že dává těm emocím a tělesným pocitům, že dává, co je jejich. To je strašně takové, co to znamená. Pravda je, že mezi křesťany je řada takových strašlivých suchopár. Tedy proti tomu takovému suchopárnění života to asi opravdu je zkvalitnění, když se toho tam nicem žijí. Jsou tam smysl pro umění, smysl pro krásno. V křesťanské je to problém. Už v živoství to byl problém. Třeba taková zvláštní averze, nebo opatrnost před němečím vůči obrazu. Že se povoluje jen ornament, ale nesmí se vyobrazovat žádná skutečnost. To je taková zvláštní věc. Asi ten důvod původní byl jiný, ale výsledek byl ten, že pravověrní židi celou oblast výtvarného umění vyřadili s možností svých žážidků, svýho životu a svý toho tvořivosti. To je taková pluskuriózní věc. Tím, kdy stavíte. No jistě, jistě. A ty spíry jsou pozoru hodný. Ale pravda je teda, že je to jistý ochuzení. A je třeba teď se tázat, co vlastně tím bylo míněno a jestli náhodou to není potřeba nějak reformovat. Mít na mysli, že ten rozhodující důvod byl nezbožňovat. Bylo nebezpečí v té situaci, v té kulturní atmosféře, že cokoliv se zobrazí, tak se stane předmětem kultu. Na to dneska už neplatí. Má se taková norma protahovat do dneška? To je jenom příklad toho, jak do jisté míry může být oprávněná ta eventuální revize některých kriterií, norm, hierarchie, hodnot a tak dále. Je to zvláštní, že ten zákaz dělat si obrázky, rytiny, že byl, jak si chápám, tak doslovně a až primitivně a naproti tomu, vyslovovat jméno Boží, to nemělo špatný důsledky pro literaturu. To je zvláštní. Čím to? To vlastně taky se nesmělo něco říkat. A proč to nebylo rozšířeno zůbecně? Proč nebyl zákaz? Konec konců ty desky zákona byly taky zbožtěny. Taky to byla posvátná truhla a svitky byly posvátný. To je potřeba všechno probrat a znova nějak postavit. Není to nic samozřejmého. Můžeme porozumět, voč vlastně šlo. A když porozumě voč šlo, tak můžeme nahlédnout, jaký to má dobrý smysl. Ale zároveň vidíme, že některé důsledky byly v důsledku nepochopeny. Toora byla velmi často vykládána tak verbálně, že bez nejmenšího pochopení voč vlastně jde. Jenomže je to zakázané, tak se to rozpracovalo pro různý případy. Kdy jo, kdy ne a tak dále. A kdy začíná sobota, kdy končí sobota. Co ještě možná dobře dělat. Takovéhle věci. Předtím v té sobotě šlo úplně o něco jiného. Takže to má smysl dělat nějaké takové revize. To nic. I v takovýchto věcech, které jsou vzdáleny. A tedy tím spíš v tom, co je tak to hejbe současností. V tom nejlepší. To si říkal si začátku. On říkal, že vyložit to staré křesťancí v tom nejlepším. On nejlepší podle něj umírá a umře. On měl sobě určitou dvojznačnost. A když to tady hovořil, že v evropské tradici vyrostlo takový široce strukturovaný po něký osobnosti. Tak i ten další půsledek je, že zase v té evropské tradici, která má takovýhle vrchol, vyrostly takové negativní evry. Takže tady někde je asi jakási chyba, která vede k určitým pokladům. Ale přesto, když vede k tomu, tak vede i k těm negativním důsledkům. Takže vzhledem k tomu, že smět je v takovým rozkladu, tak i to bohaté musí úplnit jen z toho důvodu, že předráží to negativní. Tak najít někde asi cestu k tomu, aby teda ta bohatost byla zachována v tom smyslu, že teda... Já se teda domnívám, protože jsem se takhle podíval, já nevím, jak to v tom budu říct, co on tam říkal, ale nedomnívám se jenom, že takhle jmenoval mezi těma alternativním tendencem přírodní mysticismus. Takhle je normálně možný, že on má na mysli nějaký negativní návrat v přírodě. Ale ten erotismus tak taky ne. Znamená, že to, co je z toho bohatého, tak je tam asi myšleno to základní. A že taková ta košatost se možná bude muset do určitý míry omezit. Když teda vidíme, že ty přírodní nároby, nebo nějaké, které jsou neprimitivní, prostě jsou vlastně... Je tady nebetečný rozdíl v té evropské tradici, jestli je důležitý být osobnost, která všechno ví, která má úplný autorský přehled. Jestli je to jako nějak životně nosný v tom smyslu, když... No nakonec to znamená, když to byl Ankaliu řek, že v Boha oslanení jsou vždycky ty malé, ty děti, které vlastně žijou srdcem. Takže asi ta inteligence, co vlastně dělá osobnost do určitý míry, asi je jednoho nejhlavnější v lidském životě. To je možná třeba taková to myšlenka, kterou tady možná lidé vlastně odmíjí. No jo, no tak já v tom vidím teda, já bych to nebo stvrdě odmít, že... Já v tom vidím argument toho typu, jako že... Tak samozřejmě, když se lidi naučili hovořit, no tak to umožnilo říkat pravdu, ale zároveň to umožnilo lhát a tak radši přestaneme mluvit, aby se ta lež jako nemohla, nemohla zaměňovat, že... Nebo když jsme začali používat nástrojů, že... Nějakých klacků a později šípů z pazolků a pak z kovovýma hrotama, tak sice bylo možno zabíjet zvěřat, taky zabíjet se mezi sebou a docházelo tak, aby něco takového, tak se vrátíme teda k trhání banánů v tomu životu. Prostě, no jistě, jakmile se začne něco pořádného dělat, tak vždycky, automaticky, s tím je spojeno nebezpečí nějakého z cestí, nějakého zvratu, že jakýkoliv umění je vymyšlený a se začne prosobovat. V tu rnu tady je jakýsi anti-umění, nějaký kýč nebo co, který to začne napodobovat v té líbivosti, ale to podstatní vynechá. Vždycky je to tak. Všude tam, kde se vodstne, říká Broch, kde se vodstne krist, je vždycky tady antikrist. Vždycky je tady jakási taková antikristovská napodobenina, která předstírá, že je to a v podstatě je opakem. Je to vždycky tak, no ale to se nedá nic dělat. Ta pravda nám umožňuje odhalovat lež. Lež sice může zaplavovat pravdu a jí znejasňovat a tak dále. Ta pravda si nepomůže tím, že říká lži o pravdě. Když to pravda ji řekne pravdu o lži, tak se stává vítězem. Takhle to pravý umění vždycky má šanci proti poumění. Pravá nějaká aktivita vždycky má šanci, dá to práci, musí tady být lidi, kteří to jsou schopní rozeznávat, kvalifikovaní a tak dále. To poumění se vždycky opírá o neznalce, o lidi, který nejsou dost vzdělaný, připravený, kultivovaný a tak dále. Ale buď to všechno se smaže a jdeme zpátky na stromy. A nebo to znamená furt kultivovat, vzdělávat, učit lidi, rozlišovat. To jsou tyhle dvě možné cesty. A za těchto okolností pochybovat o tom, jestli je důležité. Prostě my ty inteligentní lidi potřebujeme, protože nás jsou schopni jedině oni něco naučit. Já jsem použil toho termínu, který jsem použil, není rozhodující ta inteligence. Ono se ještě s inteligencí lecí, co se dá dělat blbě, že? Ale prostý inteligence, to prostě to jde k čertu. Takhle jsem na tom měl námyslet. Jakože jsi zůstal na tom primitivním městě. Já jsem spíš měl námyslet, že asi tam jde po určitou harmonii. A kdyby nebyla třeba duše na úkol, tělo takhle by bylo prostě odvozený a duše prostě jejichně duše. A takže řidič se prostě srovná do stejný... Dobře, ale to je potom, to není nic tak jako novýho, to je vlastně řecký ideál. Tahle, že? Ty vyrovnanosti, ta kalokagathie, že? To je, to je... Tak si... Bejt dobrý v závodech a v zápase a v jízdě na koni a zároveň v literatůře a zároveň od tak dále, že? Já myslím, že zvolil třeba případně to slovo nový, i když tam nový, když to vždycky zároveň měl starý dostup, tak to nový byl nejlepší. Takže možný tam to nový, jako to zdůrazním, proti té reformace dostupu, jako třeba silný, motivový způsob. Mě teď napadá o všem to, že jste tam vzpomenul těch Ježíšových připomínek, jako nebude tady jako nemluvňá tcha, že? A tak podobně. A blahoslavení chudí, eventuálně duchem, což je už v spiritualistce. Je otázka, jestli to řek, na některých místech je to jenom chudí duchem, a na tom si zvlášť křesťaní dali záležit, že svým způsobem v té deviaci došlo různými směry. Nejenom, že bylo vytěsněno to tělo a co k tomu patří, ale se vytěsňovala i ta inteligence, že? Všichni ty velký myslitelé křesťančí to měli velice nesnadný a měli strašné potíže s všemi tyhle barbarskými křesťanami, který si libovali, že kredok je absurd a tak dále. Tyhle ty absurdnosti nejenom, že bylo v opovržení všechno tělesný, ale bylo v opovržení také všechno duševní. Podívejte se jednotu bratrskou, jaký zápas tam Blahoslav musel svíst proti Mizobuzům, že? A to není jenom případ jednoty, že to vidíme dneska. Když jsem topil ve Vysočanych, tak tam mezi těma sedníkama přišel nějaký mladej kluk, který tam sebou na stavu furt nahal bibli a v každý chvíli, kdy měl chvíli, on dale za komín a tam si čení bibli a tak dále. Byl to člen jednoty, velký nadšenec, všechny tam přesvědčovali na křesťanské a posledně přišel i na mě, mě přesvědčovat. A ten skončil, mě tam říkali citáty, já mu říkal jiný citáty, a celý se mu to převracelo na hlubo, až on byl takový primitivní verbalista, všechno tak se mu to vždycky zpochybňovalo a on skončil tím, že rozum je od zlýho. To je úplně, dneska to slyšíte furt, já jsem od malička, když jsem chodil tady na Vinohrady do dorostu, tak jsem od malička slychával, já už jsem to tady zmiňoval, jsem slychával teda, že ze mě nic pořádně nebude, že strašně dám na rozum. Můj velmi inteligentní farář mě za konfirmační text vybral na rozumnost, co od se svou pak nespoléhej. No to je, křesťanství je tohodle plný. Proč zrovna se má křesťanství, budoucí křesťanství stavět na tom, že osvobodí tělo a sex a přírodu kolem nás? A proč se zrovna nemá stavět na tom, že osvobodí ten rozum? Proč furt křesťaní, když jsou v nesnázích, tak furt citují, že jiná jsou myšlení hospodinové, než myšlení lidská. To je celá řada dalších věcí, co křesťanství ve svý historii vytěsnilo. A nevím proč, zrovna to nejdůležitější by mělo být tohleto? No ale to je právě asi ta špatná vlastně podstatě dezumbritace. Protože podle mě evidentní, proč jako Ježíš si zvolil, nebo prostě uměl v těch kázáních třeba i těch chudých duchů. Vždycky to mířil prostě proti komu. Tady přece byly ty zákonnící Charizreali, kteří měli prostě pěvně našprtanou a dokola, ale žádný byly v sobě čistotu toho ducha vlastně té biblé. A tam vlastně ten kontrast důvazdoval pro to, že tyhle jsou hlubí, vůbec nic nemají, ale jaký přirozenosti mají něco, co je dělá vlastně podstatě větší, než... Takže to myslím si, že tam vůbec není oproti inteligenci, rozumu, jako z hlediska Ježíše, toho zachycení jeho postoji, který je v té Evangelii. Protože ta proti inteligencká, protirozumová tendence naprosto není. To je z důvodu vlastně špatné pochopení, co vlastně ten Ježíš myslel. Nakonec už to vlastně asi je i v tom, že je možný číst, umít Evangelio a vlastně si v něm samý se protiřečit, kdo tam jsou takový... No jistě, no a Ježíš sám teda nikde nedoporučoval glbost. Naopak doporučoval, buďte chytří jako hadi, že? Sprostní jako holubice, ale chytří jako hadi. No s tím, no. To je, myslím... No a že doporučoval ty děti, no tak děti jsou teda pěkný, teda grazlíci, že jo? A tak dále nějak jako to není, protože by děti byly ideál lidství, toho teda v závřebu. A ne, vůbec čistota. Děti mají tak svinský nápady, že je darmo mluvit. Člověk se až diví, kde se jim to bere v palici, že? Tam jde spíš o to, že přesto, přeze všecko, že to jsou otvory stejně takový jako my, tak že mají něco navíc, totiž takovou v podstatě důvěru v toho staršího člověka, zejména teda v toho, který mu důvěřil, teda v matku, v otce, nebo v nějaký ty blízký lidi, že jo? Ať jsou takový otevřený a že si nechají říct, a že čekají pomoc, když... To je to, že prostě se tak jako... Čím se podobal? Řekl, amen, pravým vám takové. Víry jsem nenašel v Izraeli. Třeba, když ten setník tam přišel... No, co na něm bylo? Že on přišel s takovou důvěrou i na prostý vojenský primitiv, že? A říkal, já mám pod sebou nějaký služebníky, jo, to je teda prostě nějaký udesátník a svobodník a já nevím co, že když já něco nařidím, tak to musím udělat. Tak co ty bys chodil k nám? Prostě tady jim nařiď, z ní vylezou a tímto... Já jsem nad těma vojákama, ty seš zas nad těma zlejma duchama. Ježíš tohoto primitiva vojenského dává za příklad. Amen, pravým vám takový víry jsem nenašel ani v Izraeli. No proč? Protože on se na něj ve svý primitivnosti a blbosti se na něj obrátil s takovou důvěrou jako dítě. Že? Ta otevřenost, to je rozhodující. Ta blbost, to se musí odpočítat. Samozřejmě se nedoporučuji, aby každej se tvářil tak blbě jako ten setník. Ale ta otevřenost, totiž v lidech je strašně, v dospěch lidí je strašně jaký nedůvěr. Ovšem hned začne pochybovat, jo? Ať se mu to nejdí, a když mu někdo něco poradí, tak to on je to ksindla, ten mi to poradí jenom proto, aby a tak dále, že? Tohle to. To myslím těma těžkýma. Dospělosti většina lidí. Taková ta otevřenost, ochota se spolehnout, dát si jako, když potřebuju, tak si nechat poradit, jo? Taky samozřejmě, když ne, když se mi to nezdá, tak mi nechat, to taky patří dětem. Ale to úžas není ten příklad. No ale každopádně Ježíš přece prokázal v mnoha případech chytrost a šytráctví, že? Když ho tam chtěli lapnout na to, jestli se má platit daň nebo nemá, že? No tak to přece, to vykroutil se, jak had, jak ještěrka, že? Aby nemusel, prostě, aby nevijel na tu politickou denunciaci, na kterou chystali, že? No, nebo když uníkal, aby ho nechytli, že dlouho, a to je pravda, pak, teda se nechal posléze chytit, že? Ale mnohokrát se tam píše, jak uník zprostředku jejich, když se na ně chystali ho lapnout, že? No tak to... To je to asi považovat, kdyby to bylo brzy. No, prostě, čili uvažoval, prostě rozhodoval se, že? A měl smysl, no a už dvanácti let jej prostě mluvil tak, že překvapoval všechno znalce zákona, že? To znamená, no to musel být dobrý vzdělání, že? On skutečně musel znát písma, už tam citoval, že? No tak to vůbec jako nějaká nedůvěra v myšlení, protože to nemá s češtěncům vůbec nic společného. Nedůvěra byla v tom myšlení řecký, a to bylo pochopitelné, paž to bylo cízí myšlení, že? A stejně se to časem překonalo, ale teda... Židi přece nikdy nemohou mít nedůvěru v myšlení, a to je... To nesmysl... To je jejich nález skoro do příkodu. Jo, tak ještě, že bych se vrátil k tomhle komovi, tak křesťanství podle něj zanikne na to... na neadekvátnosti vize skutečnosti. No... A to proto, že ta skutečnost se mění. Říkám to dobře, abych... No, no. Tato se mění a mění se i o to, co v výdaní skládáme. A aplikováno na křesťancí způsobilo do znační míry změnu v té skutečnosti, takže dokonce ono samo se teď jeví jinak, zatímco původně bylo pocitováno jako osvobodivé, tak teď je pocitováno jako represívní. Že vina není, ale... Dobře, vina není v tom, že se je pocitováno jako represívní. Nechce říct, že to je prostě... Zanikne, protože je represívní. To tam neříká takhle přímo, ale teda hodně je tomu blízko. A důsledky jsou, myslím, právě stanou. To by bylo už úplně jako uhozené, protože by to postavili jenom na to, že má tenhle charakter přikazující a že to je tím pádem. Všechno byla vymyslená. Já myslím, že hodně je to slovo represívní, které myslím, že může být, nebo je určitej aspekt, třeba je dost na tři ruky, ale třeba těch aspektů mám myslit, jako většinou, to jsou samotný třeba... Jako s tím, že něco je neadekvátního, s tím člověk se ohlasí. Něco tu je neadekvátního. Že to představství na to umře. Ale už to, že se má přispísovat jako potřeba, je chybá. Kde jste vzali ty potřeby? To záleží na tom všem, co řekne, že je nejvyšší potřeba člověka. Je to ambivalentní, ale navíc ta potřeba přece... Já mám věn, že to je krok zpátky za Marxe, když Marx ukázal, že výrobce vyrábí i spotřebitel. Že tady není napřed spotřebitel, a pak výrobce. To je dobrá věc. To je akorát paradox, protože vlastně křesťanství, do určitých mírů, se spolupisuje takovýto nábožení, co vlastně spolupílo Leo, jako výrobce a spotřebiteli, a to je do určitých mírů... Na to moderní čeku. No ještě, samozřejmě. No to je ale myšlenka Bonhoefferova, naprosto jasná. Ten tam plně bere odpovědnost křesťanům za to, jak ten svět teď vypadá. Křesťanství se k tomu musí, křesťaní se k tomu musí hlásit, tomuhle odboštěnýmu světu. Oni ho takhle udělali. Oni s ní tohle udělali. To je jejich dílo. Tak se od toho můžou odtahovat. Musí to vzít. A když to udělali blbě, no tak to musí předělat, ale nemůže se od toho odtahovat. A ještě otázka, jestli to udělali blbě. A co udělali blbě a co ne? Ale to je úplně evidentní. Prostě mluvit o potřebách... Jaký potřeby má Ameba?