Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Kaz a.flac
====================
Usebrání v události uvlastí, jenomže ta věta začíná vyložit v řeč znamená dvojtečka, to je dospět usebrání v události uvlastí. Takže vyložit v řeč je dospět k tomuhle usebrání. A já teda tu řeč v tom, co jsi někde vysvětlil, to absolutně nechápu. Tu řeč bych tam do toho nedokázala zapracovat. No, to je jednoduchý, to je přece taky jsme o tom mluvili, že je daleko přiměřenější ta izraelská tradice než řecká, která poznání chápe jako nahlížení, kdežto ta izraelská to plánuje jako naslouchání. A když my nasloucháme, tak nám to, co slyšíme, nám dává smysl jedně, když to slyšíme od začátku až do konce. My musíme naslouchat, když někdo něco řekne, celou větu řekne, tak my to musíme naslouchat a spolu s ním, když řekne první slovo, tak už tentativně co bude říkat. On řeká něco jiného, teď to opravujeme, stále sledujeme, co asi kam to míří a už kus předtím, než skončí, tak už víme, co řekne. Pak, když ho známe, když můžeme s tím počítat a tak dále, že jenom si to necháme skončit, až neskutečně to řekne až sem. A teprve, když je to celé, ať už v naší mysli, že už odhadneme ten konec, anebo když opravdu musíme počkat, až ten konec je řečen, tak teprve, když je to celé, tak to můžeme interpretovat jako to, co bylo řečeno. Či ta interpretace toho, co je řečeno, co je promluveno, ta je možná jenom tak, že zhrneme to, co probíhalo od začátku až do konce té promluvy. No tak jestli by se možná dalo říct, že je to událostí teprve vlastně nějak tehdy, když to událost hodnotíme. To než v případě, že bychom to nehodnotili jako událost, nebo by to nikdo za událost nepovažoval. Když by to nikdo jako událost nebral, nebo nikdo to tak ani nechápal, tak to jako by nebylo. To jsou jenom sled jednotlivých okamžiků, jak to říkal Zenon. Zenonová argumentace je přesně založená na tom, že odmítá brát událost v jím celkům. Že ji rozkládá na malinké kousky a tvrdí, že každý ten malinký kousek není už událost žádná, není žádný dění, je to něco nehybného. Šíp, který se vystřelí, tak v každém okamžiku je na nějakém místě. A na tom místě stojí. Paž nemůže pejt na místě a zároveň tam nebet. Paž kdyby tam nestál, tak tam zároveň je a není. Že v každém okamžiku je na nějakém místě a není na jiném. A to znamená, že v každém místě stojí, čili nemůže letět. To je právě Zenonův argument, který odmítá brát událost tak, že v každém okamžiku je tam něco z té minulosti a něco z té budoucnosti, že to je tam s přítomněním. Protože se to děje v každém okamžiku, se tak mohu ředit jedně tedy, jestliže buď teda potom, nebo během toho, nebo předtím, to jako událost bereme. Že jsme schopni to usebrat. Prostě to nejde jenom jako událstvo brát, ono to není. Prostě my to musíme usebrat. Předem o tom nevíme, že to je událost. To je otázka, co předem víme, nevíme. Možná, že by se dalo říct, že podobně jako Kant ukazoval, jaký máme apriorní pojmy, takže pojem událostnosti třeba je apriorní. Že to je dřív než jakýkoliv uvažování. To je otázka. Když běží pes za zajícem, nebo liška za zajícem, tak se nechová tak, jako kdyby jednotlivý okamžik byl izolovaný. Ona k tomu zajíci třeba nadbíhá způsobem, v něm se je jasný odhad, co bude ten zajíc asi dělat. Nebo když pes pronásleduje kočku, to já teď nevím, v nějakém příkladu nějaký filozof to právě použil, to byl pes a kočka. A kočka postromně vyleze a skočí na druhý břeh. A pes to nemůže udělat. A potok je příliš široký, než aby ho přeskočil. A kdyby vplaval, tak mu mezi tím uteče. Tak ten pes, ačkoliv kočka běží takhle, tak běží někam nalevo, kde ví, že to ještě přeskočí. A pak čili si zkrátí čas za cenu, že si prodlouží, nejde popřímce a tak dále. To je možné všechno vyložit jedině tak, že dokonce u psa lze předpokládat nějaké vnímání nebo ty událocnosti. Nebo Martin tomu říká hodnocení situace. To je strašně blbý slovo, protože všechno hodnocení patří do axiologii. Hodnoty. Hodnocení a hodnota. Prostě to nepoužívej to s tebou. Ale znamená to, prostě být schopnej vnímat dění jako dění, a ne jako sled. Taky když třeba ten zajíc běží do kula, do kulata, takhle zatáčí, tak když se díváme, co dělá pes, který ho pronásleduje, tak ten pes nikdy nemíří přímo na toho zajíce a furt jenom by mířil takhle za něm. Čili, že by ten pes taky vobíhal jakejsi menší kruh. Ten zajíc běží takhle, tak on by furt běžil. Ne, ten pes odhadne, jak asi ten zajíc běží a nadbíhá. Zase, on předvídá určité dění. Tak je to jistá otevřenost do budoucnosti, jo? Zdalo by se to tak říct, ale zejména já jsem teď mluvil spíš pro to a priori, že? Tedy, že u toho psa je jakýsi a priori už, který ještě nereflektovaný samozřejmě. Ještě dřív, než je jakákoliv úvaha, tak už je tady nějaký vnímání té událostnosti. No, všechno. U něho to znamená určitá zkušenost spíš asi, už u toho psa. Že zřejmě už má nějakou zkušenost s tím, že když prostě ten zajíc tak zatáčí, takže... No, ale zkušenost je taky o sebrání právě. Jak může mít zkušenost? Kdyby měl jenom jednotlivé zkušenosti, tak co se toho udělá? Jak se to udělá dohromady? No, ale tak může mít třeba zkušenost, že třeba když běže za tím zajícem poprvé, takže teda za tím zajícem pořád zatáče. Takže přišel na to... No, hele, ale jak může mít tu zkušenost, když je běžec? To musí ten běh dát nejdřív dohromady teda. Rozumíš? No, ale... To nejde o to, jak uvažoval pes. Nejde o to, že musel mít schopnost vnímat ten svůj běh za tím zajícem a běh toho zajíce musel jako událost a ne jako sled jednotlivých okamžiků. No, ono se to dnes to používá teda spíš jako důkaz právě, že je schopen úbavit v těchto myšleních. Dobře. To jsou další záležitosti, že? To je blbost, protože to tež dělá ryba ve vodě. To pak už prostě skutečně všechno je schopný myšlení, že? To je pes, snad jakýsi... To je otázka terminologická, co pohožem už zamýšlení, co ještě ne. Ale důležité je, že jsou schopný tyhlety, nebo vlaštovka, nebo netopejr, když zjistí ve vzduchu, ve tmě, jenom prostě tím sonorem z odrazu do velkého uší netopejřích zachytí odraz, že? Teď má druhej odraz, třetí odraz a už ví, kam to letí. A už letí za tím. Ne tak, že by to pronásledoval po té čáře, jak leží tam můra, jak letí. Nebož už to odhadne a letí si přímo. To tež dělá vlaštovka, že? Kam by vlaštovka přišla, než odhadnout, jak tam oucha letí. Čili ve všem tomto máme jakousi takovou syntetickou schopnost nebrat dění sled jednotlivých okamžiků, nebož brat to jako událost. Přičem tu událostnost nelze vnímat. To, čemu třeba tradiční filozofie, zejména anglosaská, empiristická, ale třeba ještě Bergson, který s ní polemizuje v určitým způsobě, který čemu říkají tzv. donés immédiat de la conscience, bezprostřední data vědomých. Pro mě bezprostřední data vědomých jsou možný pouze pokud jde o jednotlivé okamžiky. Neexistuje žádný datum a také empiristi nikdy nemohli prokázat, že existuje nějaký datum. Z toho důvodu Hume argumentuje, že když se dvě koule srazejí, prostě nelze vyvodit, kam která poletí. Prostě že to v tom, v té znalosti, jak která letí původně, před tou srážkou, že to v tom uloženo není. A tvrdí, že my se musíme naučit jedině ze zkušenosti, v analogických případech je to vždycky takhle, takhle, odhadujeme, že asi v příště to bude taky tak. Ale kauzalita žádná tam není. Proč? Proč nemůžeme vidět kauzalitu? Samozřejmě, každá kauzalita předpokládá příčinu a následek a příčina a následek jsou přinejmenším nepatrně časově distancovány. A mluvit o příčinosti je možný jedině, když dáme, usebereme do události, příčinu a následek. Ale to nemůžeme udělat, protože neexistuje žádná imprese souvislosti v čase. To se nehrál kulečník za něj. Ale hrál, ale to je všechno ze zkušenosti. No, tak tohle je ta... A proti tomu svědčí, že už tak primitivní zvíře, jako je netopejr, nebo kočka, nebo pes, jsou schopný, aniž mají možnost myšlení, reflektivního jako člověk, mají schopnost vnímat událost jako událost. A ne jako sled jednotlivých... jednotlivých okamžiků. Tedy to je elementární záležitost. Zakecali jsme se, ale jsme u věci, totiž že v skutku patří, když se mluví o té řeči, ale ne jenom o řeči, my jsme si to teď ukázali, jak to platí všeobecně, ale když mluvíme o řeči, vyložit řeč, to je určité místo. Tedy to je tak trošku... Já nevím, jak to tam je v tom originále. Tohle bylo Errörter. No, Errörter. No všem, co to je? Errörter. To je zase jenom vyložit. Vymístit. Čili Errörter, to je dát všemu místo, jaký to má mít. Proto je tam to ort. Čili zinterpretovat, vymezit. Ano, to je on. Takže určitý místo je špatný překlad. Jak vidím, tak je to moc špatně přeložený. My jsme to s tím Martinem překládali, tak to je navíc. To není, Errörter není určité místo. To je ho těžká práce. To je tam navíc úplně, to je jako do vysvětlení, toho vyložit. Ano. Čili vyložit nebo vymezit řeč, znamená ne přivést ji, níbrž nás, přivést sebe na místo, kde ona vést. To je, kde bytuje. A kde ona bytuje? Bytuje v tom verzamlung in das Ereignis, v tom usebrání, v tom soukstředění, v té integraci, v události. Tak to je přesně ono, protože neexistuje možnost říct v jednom okamžiku vše. Tedy my můžeme promluvit jenom tak, že chvíli mluvíme. A ten vkus, který je nezbytný k té promluvě, to je událost, o který platí, že v každém okamžiku je tam všechno, všechno nějak střítovněno. Mě tady na tom textu zajímá, nebo já bych chtěl tři takové oddíly, kde podle mě se tvrdí, že řeč je něco, co není závislí na lidské bytosti. Já teď přečtu ty místa. Když začíná ten druhý odstavec, tak je tady, že v každém případě patří řeč do nejbližšího sousedství lidské bytosti. Řeč patří do sousedství lidské bytosti, zatím je potkáváme ji všude, to znamená jako lidské bytosti. To znamená, že my se nehneme zhleku, aniž bychom byli furt v její blízkosti. No a pak je tady třetí, jako není proto divu, že jakmile se člověk začne myšlenkovi orientovat v tom, co jest, jak se orientuje. Ty se nemůžeš orientovat, jak to tam máš. Jak se začneš, tak hned narazíš na řeč, ale je to až poté. To znamená, že nemůžeš se orientovat jinak, než se zároveň orientujíš vůči řeči. Kde to je to, jak? To je hned druhý odstavec v každém případě. Ano, tak moment, tak se koukneme. Uvidíte, že tam je něco takového, zase jako minulé to bylo. Takže se nemůže překvapit, že člověk, když se... Ano. Ano, to je ono. Čili to znamená v tu chvíli nikdy, tak zároveň. Počkejte, ale to přece není paralel. V tu chvíli, tak zároveň. Nejde jenom o to, že zároveň, ale jde o to taky, že se nemůžou myšlenkovi orientovat bez řeči. Mně to šlo říct stejně tak dobře, jako ty to říkáš, ale jemu jde teď o to, že prostě nelze jinak, že jakmile chci něco, takže vlastně se také... On tam chce ukázat totiž, že to nemusím vědět. Já se orientuju na skutečnosti předmětný a nevím, že to můžu dělat jedině tím, že se také vlastně, aniž o tom vím, orientuju v řeči. Čili... Proto je to asi odděleno od sebe, že člověk si to uvědomuje až teprve a velice pozdě. A pak bych teda měl další. Tady je to na začátku druhé stránky. Tam to bude, to byl třetí, čtvrtej, to bude asi tak pátý odstavec. Na začátku druhé stránky. Tak tady začíná to. Proto se zamýšlíme, jak je to s řečí samou. Proto se ptáme, jak řeč bytuje. Odpovídáme, řeč mluví. A teď je to vážná odpověď, snad ano, pak když totiž vyjde najevod, co to znamená mluvit. A teď přemýšlet u řeči vyžaduje, abychom se podvolili mluvení řeči a tak spočnili u řeči, to je u jejího, ne našeho mluvení. Takže teda se tady říká, že ne my mluvíme, ale ta řeč mluví. A pak teda tady tomu jako dál, jen tak se dostaneme do oblasti, kde se může nebo také nemusí poštěstit, že k nám řeč promluví svou bytností. Což teda vlastně navazuje na to, že ta řeč mluví. Že řeč k nám promluví svou bytností, no a tady ještě dále toto mluvení, ponecháváme řeči. Nechtěli bychom ani zakladat řeč na něčem jiném, co není ona sama, ani něco jiného skrz řeč vysvětlovat. No a pak ještě k tomu bych měl tady jako třetí takovej odstavec. A to je to tež nebo něco dalšího? No já to jako, já teda to chápu tak, že teda on to vykládá tak, jako kdyby teda ta řeč byla něco, co je jakoby teda na lidských bytostech nezávislího. Nebo co je, jakože mě to tak připadá, že to vykládá tak, jako kdyby ta řeč byla něco sama o sobě. No to používáš naprosto nepřiměřitelně. Neřekni ani jedno, ani druhý. No neřeknu to jako já, ale... Že je nezávislá, se nedá říct, ale až tam někde dál najdeme, že je závislá, že je sama o sobě. Co to je sama o sobě? To je soucna, teda že to je samostatnej soucna. Muselo by se to říct jinak. Já vím, na kam míříš, to je jasný. To je důležité nepoužívat slov, které tam zavlíkají to, co on chce právě kritizovat. No já teda k tomu mám ještě tady... Ale je to správný. Ještě jako takovou třetí, ten tady na konci druhé stránky, začátku třetí, kde tady má, že podle takové charakteristiky řečí platí trojí jako jisté. Jako za prvé, především je mluvení vyjadřováním, předstává řeči jako projevování nejběžnější. On to kritizuje. On říká, že to je pořádko, že to je správný, ale že to nestačí. On tady má jako troji charakteristiku, a teď tady to má uvedeno, teda to představování jako nějakého nitra, které se vzničně projevuje. A to to ale odmítá. Nemůžeš říkat, že Heidegger tam někde říká, že tohle to je správný. Říká, říká, říká. Víš se již dávno? Hned pod těma třema uvedenýma vodama. Víš se již dávno, že uvedené znaky jak vymezení bytnosti řečení nepostačují? Jo, víš se již dávno. Nepostačují. No jo, dobře, to říká, že nepostačují, ale fakticky to naprosto odmítá. To je podobné jako, že nedostačuje to, že Jarek Vácího a pak na konci ukážete úplně chlbost. V žádným případě nevyjádřování. Na konci té stránky má takovéto poslouzení, řeči je správné, ale nepostačují. Ale není pravdivé. To je to, čemu říká správný. To se nedá z tohohle. To bychom museli důkladně nevytrhávat tyto doklady k tomu, že to není smysl. Nicméně to na mě dělalo dojem, když tam rozebírá tu páseň. Stále jsem si chtěl něco vypsat, to pak jsem nedokázal, protože tam má těch pojímů hrozně moc. Má to takový básnický charakter s tím, že tam se jedním pojím za druhým vzájemně prostupují v mé zvýstře jednostvorně a tak. Takže to bychom dělali dojem. Řeč je něco svébytného, co promlouvá samo ze sebe a do čeho člověk vstupuje. Ovšem, že to není člověk, který by tady tento svět tvořil. Je to svět nezávislej, ale mě se to při tom pořád vnucovalo. S tímhle přicházíš do situace, kdy my to máme hodně prodiskutované. My jsme tady se dvakrát nebo třikrát zabavívali i Selingem, který nám poslal po svém kolegovi knížku o filozofii a retorice v polemice. V kontroverzi. A poslední kapitola té knížky je nazvaná tak, že přesně k tomu, když je něco řečeno, kdo tu vlastně promlouvá. Kdykoliv je něco řečeno, kdo je tady tím, kdo promlouvá. A ukazuje, jak je to naprosto omezené na ten subjektivismus moderního člověka, který myslí, že jediným zdrojem promlouvání může být člověk jako bytost, mluvící. A teď ukazuje na doklady, jak v minulosti i v současnosti určitý typy lidí, který jsou zvlášť kompetent, pokud jde o řeč a o jazyk. Jak chápou svý promlouvání. V minulosti tam cituje Homéra, který na začátku svých eposů vyzývá bohyni, aby ona i zpívala všechny ty události o všem tom, co se tam dělo kolem té trojské války a tak dále. A cituje starozákonní proroky, který mluvili, promlouvali k lidu s naprostou jistotou, že jejich ústy mluví hospodin. Tak to praví panovník hospodin. Upozorně na moderní vásníky, tedy na vodový vásníky, menuje tam jenom Mallarmého, ale dalo by se to citovat. Já jsem našel, jednou se k tomu možná vrátíme, krásnou pasáž, kterou bychom mohli probrat právě k tomuhle. A pak tam cituje i nějaký vědce, to je hlavně Foucaulta, fenomenologa. No a co ještě tam něco promlouvá? My jsme si to tady probírali, nedokončili, jsme si chtěli parálně, on tam úplně vynechává první filozofii, ale u nich to je taky. Já jsem si připravil celý seznam, něco co by měli v tom, jak to Aristoteles říká, že člověk je bytost mající slovo. Co on říká? Logon echon, tedy živoček mající řeč, mající logos. To už je strašný úpadek. Pro Herakleita třeba logos je to, co vládne všemu, a ne co by člověk mohl mít. No ovšem, ale jako mě jde o něco jiného. No počkej, že o co to běde, jenom že tady o co jde jemu. On ukazuje na to, že řeč není to mluvení, co vyrábíme my lidi. Řeč je to, co umožňuje a zakládá smysl toho, co říkáme. My můžeme mluvit, aby to mělo smysl, to je problouvat, jedině v řeči, ve světě řeči, která dává smysl tomu našemu problouvání. Který my si nedáváme, ním který nám zapůjčuje řeč, nemůžeme problouvat. My bychom mluvili jenom jako papoušci, bez smyslu, jenom nějaký zvuky. No ale co já jsem chtěl říct, tak on tam má pak rekonsistitovanou tu básninu z toho Truckla. Teďka mu k tomu říká, že teda autorem této básny je George Truckle. A teď tam dál pokračuje a říká, ovšem, to je vedlejší, že autorem té básny je George Truckle, je to Němec, tak Georg. Ovšem, jde o to, co v té básni říká. V básni říká, že padá sníh a pak ho tu básinu vykládá celou. To se mi k tomu líbil, tohle to nemám ze sebe, ale to se mi líbil, když měl tehdy ten Ricker výklad, tak ten právě o něm mluvil, že k řeči bytostně patří, že promluvá někdo k někomu. To znamená, buď promluvá člověk jako k druhýmu, nebo teda promluvá jako člověk třeba k skupině, nebo teda jako třeba skrze toho člověka, teda jako třeba u toho proroka, jako je, že teda skrze toho proroka teda promluví hospodina. Všem musí tady být teda ten prorok. Ten hospodin nemůže promluvit jako jen tak nějak. A kdo promluvá k prorokovi? No tak tohož... To je další prorok? Ale jako prostě, že teda ta řeč je teda vázána na konkrétní lidi. Podle mě. Jaká řeč? Jaká řeč? No tak jako když řeknu teda řeč, tak jak rozumím, že teda jako... Mě by zajímalo, jak rozumíš, co to je řeč. To se musíme dohodnout, poněvadž na tom to záleží, jestli máš pravdu nebo ne. Jaký smysl dáš tomu termínu? Rozeznáváš mezi řečí a mluvou? Rozeznáváš mezi řečí, mluvou a jazykem? No tak to teďka jako... Na tom ale to záleží. Na tom to záleží. Oto tady jde. Čili nemůžeš jen tak prostě jako barbar přijít a teď teda mlátit kiem, když to jsou filigránský stavbičky. To jde o to. Rozumíš? Řeč to je podle Heideggera, řeč je to, co umožňuje, aby vůbec bylo možné nějaké mluvení, nějaké promlouvání. A proto říká, že když promlouváme, tak musíme promlouvat po řeči a ne proti řeči. No to znamená, že on teda jako vlastně dává řeči, nebo přikládá řeči takový metafizický smysl. On přece ukazuje, že metafizika je v čudu rozložená. Tak dobře, já teda používám špatný pojem. Ovšem, on teda řeči přikládá takový smysl, že ta řeč sama umožňuje člověka, aby byl člověkem. Ano. Pokud je člověkem, jakožto zvíře mající řeč. Pokud je tvor mluvící, tak jistě. Mluvit může i člověk. Tak jistě. Mluvit může jenom řeči. Stejně tak, jako můžeš chodit jenom v prostoru a kdyby nebylo prostoru, tak nemůžeš udělat jedinej krok. Tak podobně můžeš promlouvat jenom řeči. No to znamená, že to teda může vyrodit do toho tvrdzení, že teda považuje řeč za důležitější než člověka. Co to je důležitější? Řeč ta trvá. Trvá. Od začátku si ukazujeme, že netrvá. Protože to je událost. V Řekové říkali, že trvá. Logos je to, co se nemění. Herakleitos, který tvrdí, že všepantarej, logos neteče, když vládne všelu. To jo, řekové. Ale nemá s Heideggem co dělat. Řeči Heideggu mě teď dá pohladek taky, protože Herakleita vykládá jinak. To je zase jiná náležitost. V případě... Co myslíš tím důležitější? Je to taková otázka, co je důležitější? Slepice nebo kuře? Co je důležitější? Začátek nebo konec? Co je důležitější? Proč chceš vědět, co je důležitější? Když bych to třeba sformuloval trochu jinak, na takovým příkladu. Aby se jdeme tomu dorozuměli mezi sebou zvířata, tak vydávají určité skřeky. Teď má nějaké skřeky, protože když volá samičku, když jdeme tomu někde v opuštění a zhání to svý hejno, to má nějaké jiné skřeky. To znamená, že ta řeč pro něho je stejný takovým nástrojem, ta řeč, pardon, ty zvuky. Ty zvuky jsou teda, jdeme tomu protoho ptáka, jako takovým nástrojem, jako jsou třeba pro něho křídla. Trošku jinak, křídla mám mává, ty zvuky něco znamenají, jsou to signály. Prostě je to pro něho stejně teda důležitý, nebo třeba nepřikládal bych tomu větší důležitost, ani bych to asi nesrovnával, ale prostě patří to k němu zrovna tak, jako to patří ty křídla. Nezakládá jeho ty zvuky víc, než třeba to, že mává těma křídlam a lítá. Je to teda u člověka tak nějak jako radikálně jako jinak v tom, že teda ty zvuky, kterého se jako dorozumívá. To je radikálně jinak u člověka, protože člověk, když mluví, když promlouvá, tak nevydává jenom zvuky, které by byly pouhými signály. Pač signály jenom mohou něco označit, ale když někdo promlouvá, tak dělá víc, než je označuje. Pač označit můžeš jenom to, co máš před sebou. Když třeba zabečí beran, nebo když zaštěká ovce, zašeplá ovce, tak až dává pozor. Všichni ostatní vědí, že je nějakej nepřítel a prostě okamžitě jdou za hlavou stáda a prchají. Protože ten zvuk označil něco, co oni dobře znají. Řeč je schopná klást otázky po věcech, s kterými nejenom, že se nesetkal, ale který vůbec neměl svojich pohnětí. A teprve sama řeč tě dovedla k tomu, aby ses po něch ptal. To není označování. No, já bych se neporadil toto děsto předvěst asi jako názorně, ale tak třeba ještě, kdybych se vrátil k tomu příkladu, tak třeba to zvíře, když se setká s něčím novým, kterým jsem vyjádřil určitý údiv, třeba nad tím, že se setká s něčím novým, s kterým se třeba dosud nesetkal. A třeba příště, když se s tím setká, tak už bude vidět, když to nějak zvládne, se přes to dostane, tak už bude nějak navíklý, jak tady tuhle situaci zvládat. Vlastně i k tomu, aby nějakým způsobem dál žil, dál existoval, aby se rozmnožoval, aby vůbec dál existoval jako pták. A jestli by se třeba nedalo v takové větší analogii, že třeba člověk má řeč, aby se s někým domluvil, ale je třeba řeč k tomu, která vymezuje nějaký rámec, jako jeho existence. Já teď to řeknu na takovým příkladu, že třeba takovým, který se mi zdá, že by se dál třeba vůbec. Když je nějaká diktatura, tak ta diktatura je většinou záležená na tom, že se vyhlásí několik tezí, nevím co, sociálismus v jedné zemi, bezpečnost státních hranic, všechno za teze se stanoví. A teď ta diktatura existuje tím způsobem, že umlčí každýho, kdo spochybní tuhle tezi. To je ten rámec existence třeba určitý diktatury. No a jestli... Já teď nevím, jak bych to dovedl dál. Že člověk tou řečí, že jednak se dorozumívá s lidmi, mezi kterými žije, no a jednak nijak netvrdím, že by to bylo z něho, nebo že by to sám mohl určit, ale že nějakým způsobem určuje vůbec nějaký rámec existence, nebo že mu to pomáhá k dalšímu životu. No ale jako vím, že je to právě takový nefilosofický a... No ne, není to nefilosofický, je to špatně filosofický. Jsou tam prvky různejch filozofií, a není to sevřený, a za druhý je to... Já nevím, prostě se to musí říct si úplně jiná všecko, když to má platit. Především jak můžeš slovem vymezit nějakou realitu. To je otázka. Co si pod tím představuješ? Je to přece... Jak je vůbec možný, že vyhlásíš nějaký teze a tím vymezíš diktaturu? Když diktatura je taková společenská realita a vyhlášení tezí to je prostě flatus vocis. Jak je to možný, že tohle všechno tam... On pak třeba ten praktický život i v té diktaturě samozřejmě probíhá jinak, než... Ale o to nejde. Řekněme, že by probíhal stejně. Ale jak to, že to ta řeč může udělat? To přece je zajímavý. Jak to je možný, že skrze řeči? Můžeš si představit, že tady skrze řeč se děje vůbec všechno? To je nejenom ta diktatura, ale i demokracie je skrze řeč. A nejenom stát, ale rodina. Naše diskuse teď tady. Prostě všechno, co se v tomhle světě lidským děje, je všechno skrze řeč. To je to, co říká Heidegger. Ovšem, podle mě děje se to skrze řeč, ale ne tak, že by to ta řeč zakládala. No naštěstí, páči, jinak bychom museli považovat diktaturu za založenou samotnou řečí a bejt sticha. To ne, že to zakládá. Ale co ta teda řeč tě dělá? No já teda každopádně tady z tohohle mám dojem, že tu řeč přeceňuje, nebo že teda... Máš dojem. Tak dojmi než stranou. Řekni, co ta řeč dělá. Když máš námětky proti tomu, tak co dělá? Nezakládá to. Dobře, tak co s tím dělá? Vlítni, vlítni. Říkám, že ta řeč slouží všemu možnému. No jo, ale je to otázka, jestli slouží. Nejsou to jenom lidská slova, který slouží všemu možnému? Je to skutečně řeč sama? No ne, to... No to je otázka, co chceš tím říct, touhle otázku? No ne, jestli můžeme říct o řeči, že slouží. Poměrn soudu, tak umožňuje to. Umožňuje pravdu i léž. Umožňuje i kriptetu, i tu demokracii. No ale je to opravdu ta řeč, která to umožňuje. No a další otázka, je teda nějaká řeč, která by teda byla něco víc, než teda ty slova, které umožňují i tu pravdu, i tu léž? No, prosím, to je relevantní otázka. Jinými slovy, je nějaká řeč, která není totožená s jazykem? Nebo s mluvou obecně? No, to je relevantní otázka. Na to Heidegger odpovídá, že ano. Že... Lidské promlouvání je možné, jenom, rozumí se nejakýkoliv kecání, skutečně podstatné promluvení. Že člověk, když něco řekne, takže to opravdu tam zazní něco podstatného. Že nemluví o tom, že v troubě máš kafe. Něco podstatného. Tedy, když něco podstatného člověk řekne, to by se zdá, že to je podstatné, že? To je naprostá blbost, jak mít v troubě kafe. V troubě máš kafe, aby nevystydlo, že máš trouba dostala teplá. Heidegger říká, že, aby člověk mohl, když něco řekne. Už jenom to, my musíme pracovat s českým jazykem, já jsem jenom minule tady říkal, když jsi tady nebyl, tak to musíš zopakovat. Když vidíš, že někdo to dělá posouvně, třeba na obrazovce a vypadne zvuk, nebo slyšíš cizince, dokonce ho slyšíš, že nějaký rozdíl mezi říká a mluví. Já vidím, že někdo mluví a nevím, co říká. Minule jsem citoval, Weizsäcker psal jakési vzpomínky na Heideggera a říkal, že jednou s Heideggerem přišel a vypravil mu vtip židovský, který se čerstvě dověděl. Říkal, že Icek přijde za odpust. Honza to nezná, Martin taky. Stěžuje si rabínovi a říká, rebe, já s tou moušenskou už nevydržím. Já přijdu domů celý unavený a ona mluví, a mluví, a mluví. A teď je tam asi dvanáctkrát. Rabín už je otrávený a říká, no a co říká? Jo, rebe, to.
Kaz a.flac
====================
Usebrání v události uvlastí, jenomže ta věta začíná vyložit v řeč znamená dvojtečka, to je dospět usebrání v události uvlastí. Takže vyložit v řeč je dospět k tomuhle usebrání. A já teda tu řeč v tom, co jsi někde vysvětlil, to absolutně nechápu. Tu řeč bych tam do toho nedokázala zapracovat. No, to je jednoduchý, to je přece taky jsme o tom mluvili, že je daleko přiměřenější ta izraelská tradice než řecká, která poznání chápe jako nahlížení, kdežto ta izraelská to plánuje jako naslouchání. A když my nasloucháme, tak nám to, co slyšíme, nám dává smysl jedně, když to slyšíme od začátku až do konce. My musíme naslouchat, když někdo něco řekne, celou větu řekne, tak my to musíme naslouchat a spolu s ním, když řekne první slovo, tak už tentativně co bude říkat. On řeká něco jiného, teď to opravujeme, stále sledujeme, co asi kam to míří a už kus předtím, než skončí, tak už víme, co řekne. Pak, když ho známe, když můžeme s tím počítat a tak dále, že jenom si to necháme skončit, až neskutečně to řekne až sem. A teprve, když je to celé, ať už v naší mysli, že už odhadneme ten konec, anebo když opravdu musíme počkat, až ten konec je řečen, tak teprve, když je to celé, tak to můžeme interpretovat jako to, co bylo řečeno. Či ta interpretace toho, co je řečeno, co je promluveno, ta je možná jenom tak, že zhrneme to, co probíhalo od začátku až do konce té promluvy. No tak jestli by se možná dalo říct, že je to událostí teprve vlastně nějak tehdy, když to událost hodnotíme. To než v případě, že bychom to nehodnotili jako událost, nebo by to nikdo za událost nepovažoval. Když by to nikdo jako událost nebral, nebo nikdo to tak ani nechápal, tak to jako by nebylo. To jsou jenom sled jednotlivých okamžiků, jak to říkal Zenon. Zenonová argumentace je přesně založená na tom, že odmítá brát událost v jím celkům. Že ji rozkládá na malinké kousky a tvrdí, že každý ten malinký kousek není už událost žádná, není žádný dění, je to něco nehybného. Šíp, který se vystřelí, tak v každém okamžiku je na nějakém místě. A na tom místě stojí. Paž nemůže pejt na místě a zároveň tam nebet. Paž kdyby tam nestál, tak tam zároveň je a není. Že v každém okamžiku je na nějakém místě a není na jiném. A to znamená, že v každém místě stojí, čili nemůže letět. To je právě Zenonův argument, který odmítá brát událost tak, že v každém okamžiku je tam něco z té minulosti a něco z té budoucnosti, že to je tam s přítomněním. Protože se to děje v každém okamžiku, se tak mohu ředit jedně tedy, jestliže buď teda potom, nebo během toho, nebo předtím, to jako událost bereme. Že jsme schopni to usebrat. Prostě to nejde jenom jako událstvo brát, ono to není. Prostě my to musíme usebrat. Předem o tom nevíme, že to je událost. To je otázka, co předem víme, nevíme. Možná, že by se dalo říct, že podobně jako Kant ukazoval, jaký máme apriorní pojmy, takže pojem událostnosti třeba je apriorní. Že to je dřív než jakýkoliv uvažování. To je otázka. Když běží pes za zajícem, nebo liška za zajícem, tak se nechová tak, jako kdyby jednotlivý okamžik byl izolovaný. Ona k tomu zajíci třeba nadbíhá způsobem, v něm se je jasný odhad, co bude ten zajíc asi dělat. Nebo když pes pronásleduje kočku, to já teď nevím, v nějakém příkladu nějaký filozof to právě použil, to byl pes a kočka. A kočka postromně vyleze a skočí na druhý břeh. A pes to nemůže udělat. A potok je příliš široký, než aby ho přeskočil. A kdyby vplaval, tak mu mezi tím uteče. Tak ten pes, ačkoliv kočka běží takhle, tak běží někam nalevo, kde ví, že to ještě přeskočí. A pak čili si zkrátí čas za cenu, že si prodlouží, nejde popřímce a tak dále. To je možné všechno vyložit jedině tak, že dokonce u psa lze předpokládat nějaké vnímání nebo ty událocnosti. Nebo Martin tomu říká hodnocení situace. To je strašně blbý slovo, protože všechno hodnocení patří do axiologii. Hodnoty. Hodnocení a hodnota. Prostě to nepoužívej to s tebou. Ale znamená to, prostě být schopnej vnímat dění jako dění, a ne jako sled. Taky když třeba ten zajíc běží do kula, do kulata, takhle zatáčí, tak když se díváme, co dělá pes, který ho pronásleduje, tak ten pes nikdy nemíří přímo na toho zajíce a furt jenom by mířil takhle za něm. Čili, že by ten pes taky vobíhal jakejsi menší kruh. Ten zajíc běží takhle, tak on by furt běžil. Ne, ten pes odhadne, jak asi ten zajíc běží a nadbíhá. Zase, on předvídá určité dění. Tak je to jistá otevřenost do budoucnosti, jo? Zdalo by se to tak říct, ale zejména já jsem teď mluvil spíš pro to a priori, že? Tedy, že u toho psa je jakýsi a priori už, který ještě nereflektovaný samozřejmě. Ještě dřív, než je jakákoliv úvaha, tak už je tady nějaký vnímání té událostnosti. No, všechno. U něho to znamená určitá zkušenost spíš asi, už u toho psa. Že zřejmě už má nějakou zkušenost s tím, že když prostě ten zajíc tak zatáčí, takže... No, ale zkušenost je taky o sebrání právě. Jak může mít zkušenost? Kdyby měl jenom jednotlivé zkušenosti, tak co se toho udělá? Jak se to udělá dohromady? No, ale tak může mít třeba zkušenost, že třeba když běže za tím zajícem poprvé, takže teda za tím zajícem pořád zatáče. Takže přišel na to... No, hele, ale jak může mít tu zkušenost, když je běžec? To musí ten běh dát nejdřív dohromady teda. Rozumíš? No, ale... To nejde o to, jak uvažoval pes. Nejde o to, že musel mít schopnost vnímat ten svůj běh za tím zajícem a běh toho zajíce musel jako událost a ne jako sled jednotlivých okamžiků. No, ono se to dnes to používá teda spíš jako důkaz právě, že je schopen úbavit v těchto myšleních. Dobře. To jsou další záležitosti, že? To je blbost, protože to tež dělá ryba ve vodě. To pak už prostě skutečně všechno je schopný myšlení, že? To je pes, snad jakýsi... To je otázka terminologická, co pohožem už zamýšlení, co ještě ne. Ale důležité je, že jsou schopný tyhlety, nebo vlaštovka, nebo netopejr, když zjistí ve vzduchu, ve tmě, jenom prostě tím sonorem z odrazu do velkého uší netopejřích zachytí odraz, že? Teď má druhej odraz, třetí odraz a už ví, kam to letí. A už letí za tím. Ne tak, že by to pronásledoval po té čáře, jak leží tam můra, jak letí. Nebož už to odhadne a letí si přímo. To tež dělá vlaštovka, že? Kam by vlaštovka přišla, než odhadnout, jak tam oucha letí. Čili ve všem tomto máme jakousi takovou syntetickou schopnost nebrat dění sled jednotlivých okamžiků, nebož brat to jako událost. Přičem tu událostnost nelze vnímat. To, čemu třeba tradiční filozofie, zejména anglosaská, empiristická, ale třeba ještě Bergson, který s ní polemizuje v určitým způsobě, který čemu říkají tzv. donés immédiat de la conscience, bezprostřední data vědomých. Pro mě bezprostřední data vědomých jsou možný pouze pokud jde o jednotlivé okamžiky. Neexistuje žádný datum a také empiristi nikdy nemohli prokázat, že existuje nějaký datum. Z toho důvodu Hume argumentuje, že když se dvě koule srazejí, prostě nelze vyvodit, kam která poletí. Prostě že to v tom, v té znalosti, jak která letí původně, před tou srážkou, že to v tom uloženo není. A tvrdí, že my se musíme naučit jedině ze zkušenosti, v analogických případech je to vždycky takhle, takhle, odhadujeme, že asi v příště to bude taky tak. Ale kauzalita žádná tam není. Proč? Proč nemůžeme vidět kauzalitu? Samozřejmě, každá kauzalita předpokládá příčinu a následek a příčina a následek jsou přinejmenším nepatrně časově distancovány. A mluvit o příčinosti je možný jedině, když dáme, usebereme do události, příčinu a následek. Ale to nemůžeme udělat, protože neexistuje žádná imprese souvislosti v čase. To se nehrál kulečník za něj. Ale hrál, ale to je všechno ze zkušenosti. No, tak tohle je ta... A proti tomu svědčí, že už tak primitivní zvíře, jako je netopejr, nebo kočka, nebo pes, jsou schopný, aniž mají možnost myšlení, reflektivního jako člověk, mají schopnost vnímat událost jako událost. A ne jako sled jednotlivých... jednotlivých okamžiků. Tedy to je elementární záležitost. Zakecali jsme se, ale jsme u věci, totiž že v skutku patří, když se mluví o té řeči, ale ne jenom o řeči, my jsme si to teď ukázali, jak to platí všeobecně, ale když mluvíme o řeči, vyložit řeč, to je určité místo. Tedy to je tak trošku... Já nevím, jak to tam je v tom originále. Tohle bylo Errörter. No, Errörter. No všem, co to je? Errörter. To je zase jenom vyložit. Vymístit. Čili Errörter, to je dát všemu místo, jaký to má mít. Proto je tam to ort. Čili zinterpretovat, vymezit. Ano, to je on. Takže určitý místo je špatný překlad. Jak vidím, tak je to moc špatně přeložený. My jsme to s tím Martinem překládali, tak to je navíc. To není, Errörter není určité místo. To je ho těžká práce. To je tam navíc úplně, to je jako do vysvětlení, toho vyložit. Ano. Čili vyložit nebo vymezit řeč, znamená ne přivést ji, níbrž nás, přivést sebe na místo, kde ona vést. To je, kde bytuje. A kde ona bytuje? Bytuje v tom verzamlung in das Ereignis, v tom usebrání, v tom soukstředění, v té integraci, v události. Tak to je přesně ono, protože neexistuje možnost říct v jednom okamžiku vše. Tedy my můžeme promluvit jenom tak, že chvíli mluvíme. A ten vkus, který je nezbytný k té promluvě, to je událost, o který platí, že v každém okamžiku je tam všechno, všechno nějak střítovněno. Mě tady na tom textu zajímá, nebo já bych chtěl tři takové oddíly, kde podle mě se tvrdí, že řeč je něco, co není závislí na lidské bytosti. Já teď přečtu ty místa. Když začíná ten druhý odstavec, tak je tady, že v každém případě patří řeč do nejbližšího sousedství lidské bytosti. Řeč patří do sousedství lidské bytosti, zatím je potkáváme ji všude, to znamená jako lidské bytosti. To znamená, že my se nehneme zhleku, aniž bychom byli furt v její blízkosti. No a pak je tady třetí, jako není proto divu, že jakmile se člověk začne myšlenkovi orientovat v tom, co jest, jak se orientuje. Ty se nemůžeš orientovat, jak to tam máš. Jak se začneš, tak hned narazíš na řeč, ale je to až poté. To znamená, že nemůžeš se orientovat jinak, než se zároveň orientujíš vůči řeči. Kde to je to, jak? To je hned druhý odstavec v každém případě. Ano, tak moment, tak se koukneme. Uvidíte, že tam je něco takového, zase jako minulé to bylo. Takže se nemůže překvapit, že člověk, když se... Ano. Ano, to je ono. Čili to znamená v tu chvíli nikdy, tak zároveň. Počkejte, ale to přece není paralel. V tu chvíli, tak zároveň. Nejde jenom o to, že zároveň, ale jde o to taky, že se nemůžou myšlenkovi orientovat bez řeči. Mně to šlo říct stejně tak dobře, jako ty to říkáš, ale jemu jde teď o to, že prostě nelze jinak, že jakmile chci něco, takže vlastně se také... On tam chce ukázat totiž, že to nemusím vědět. Já se orientuju na skutečnosti předmětný a nevím, že to můžu dělat jedině tím, že se také vlastně, aniž o tom vím, orientuju v řeči. Čili... Proto je to asi odděleno od sebe, že člověk si to uvědomuje až teprve a velice pozdě. A pak bych teda měl další. Tady je to na začátku druhé stránky. Tam to bude, to byl třetí, čtvrtej, to bude asi tak pátý odstavec. Na začátku druhé stránky. Tak tady začíná to. Proto se zamýšlíme, jak je to s řečí samou. Proto se ptáme, jak řeč bytuje. Odpovídáme, řeč mluví. A teď je to vážná odpověď, snad ano, pak když totiž vyjde najevod, co to znamená mluvit. A teď přemýšlet u řeči vyžaduje, abychom se podvolili mluvení řeči a tak spočnili u řeči, to je u jejího, ne našeho mluvení. Takže teda se tady říká, že ne my mluvíme, ale ta řeč mluví. A pak teda tady tomu jako dál, jen tak se dostaneme do oblasti, kde se může nebo také nemusí poštěstit, že k nám řeč promluví svou bytností. Což teda vlastně navazuje na to, že ta řeč mluví. Že řeč k nám promluví svou bytností, no a tady ještě dále toto mluvení, ponecháváme řeči. Nechtěli bychom ani zakladat řeč na něčem jiném, co není ona sama, ani něco jiného skrz řeč vysvětlovat. No a pak ještě k tomu bych měl tady jako třetí takovej odstavec. A to je to tež nebo něco dalšího? No já to jako, já teda to chápu tak, že teda on to vykládá tak, jako kdyby teda ta řeč byla něco, co je jakoby teda na lidských bytostech nezávislího. Nebo co je, jakože mě to tak připadá, že to vykládá tak, jako kdyby ta řeč byla něco sama o sobě. No to používáš naprosto nepřiměřitelně. Neřekni ani jedno, ani druhý. No neřeknu to jako já, ale... Že je nezávislá, se nedá říct, ale až tam někde dál najdeme, že je závislá, že je sama o sobě. Co to je sama o sobě? To je soucna, teda že to je samostatnej soucna. Muselo by se to říct jinak. Já vím, na kam míříš, to je jasný. To je důležité nepoužívat slov, které tam zavlíkají to, co on chce právě kritizovat. No já teda k tomu mám ještě tady... Ale je to správný. Ještě jako takovou třetí, ten tady na konci druhé stránky, začátku třetí, kde tady má, že podle takové charakteristiky řečí platí trojí jako jisté. Jako za prvé, především je mluvení vyjadřováním, předstává řeči jako projevování nejběžnější. On to kritizuje. On říká, že to je pořádko, že to je správný, ale že to nestačí. On tady má jako troji charakteristiku, a teď tady to má uvedeno, teda to představování jako nějakého nitra, které se vzničně projevuje. A to to ale odmítá. Nemůžeš říkat, že Heidegger tam někde říká, že tohle to je správný. Říká, říká, říká. Víš se již dávno? Hned pod těma třema uvedenýma vodama. Víš se již dávno, že uvedené znaky jak vymezení bytnosti řečení nepostačují? Jo, víš se již dávno. Nepostačují. No jo, dobře, to říká, že nepostačují, ale fakticky to naprosto odmítá. To je podobné jako, že nedostačuje to, že Jarek Vácího a pak na konci ukážete úplně chlbost. V žádným případě nevyjádřování. Na konci té stránky má takovéto poslouzení, řeči je správné, ale nepostačují. Ale není pravdivé. To je to, čemu říká správný. To se nedá z tohohle. To bychom museli důkladně nevytrhávat tyto doklady k tomu, že to není smysl. Nicméně to na mě dělalo dojem, když tam rozebírá tu páseň. Stále jsem si chtěl něco vypsat, to pak jsem nedokázal, protože tam má těch pojímů hrozně moc. Má to takový básnický charakter s tím, že tam se jedním pojím za druhým vzájemně prostupují v mé zvýstře jednostvorně a tak. Takže to bychom dělali dojem. Řeč je něco svébytného, co promlouvá samo ze sebe a do čeho člověk vstupuje. Ovšem, že to není člověk, který by tady tento svět tvořil. Je to svět nezávislej, ale mě se to při tom pořád vnucovalo. S tímhle přicházíš do situace, kdy my to máme hodně prodiskutované. My jsme tady se dvakrát nebo třikrát zabavívali i Selingem, který nám poslal po svém kolegovi knížku o filozofii a retorice v polemice. V kontroverzi. A poslední kapitola té knížky je nazvaná tak, že přesně k tomu, když je něco řečeno, kdo tu vlastně promlouvá. Kdykoliv je něco řečeno, kdo je tady tím, kdo promlouvá. A ukazuje, jak je to naprosto omezené na ten subjektivismus moderního člověka, který myslí, že jediným zdrojem promlouvání může být člověk jako bytost, mluvící. A teď ukazuje na doklady, jak v minulosti i v současnosti určitý typy lidí, který jsou zvlášť kompetent, pokud jde o řeč a o jazyk. Jak chápou svý promlouvání. V minulosti tam cituje Homéra, který na začátku svých eposů vyzývá bohyni, aby ona i zpívala všechny ty události o všem tom, co se tam dělo kolem té trojské války a tak dále. A cituje starozákonní proroky, který mluvili, promlouvali k lidu s naprostou jistotou, že jejich ústy mluví hospodin. Tak to praví panovník hospodin. Upozorně na moderní vásníky, tedy na vodový vásníky, menuje tam jenom Mallarmého, ale dalo by se to citovat. Já jsem našel, jednou se k tomu možná vrátíme, krásnou pasáž, kterou bychom mohli probrat právě k tomuhle. A pak tam cituje i nějaký vědce, to je hlavně Foucaulta, fenomenologa. No a co ještě tam něco promlouvá? My jsme si to tady probírali, nedokončili, jsme si chtěli parálně, on tam úplně vynechává první filozofii, ale u nich to je taky. Já jsem si připravil celý seznam, něco co by měli v tom, jak to Aristoteles říká, že člověk je bytost mající slovo. Co on říká? Logon echon, tedy živoček mající řeč, mající logos. To už je strašný úpadek. Pro Herakleita třeba logos je to, co vládne všemu, a ne co by člověk mohl mít. No ovšem, ale jako mě jde o něco jiného. No počkej, že o co to běde, jenom že tady o co jde jemu. On ukazuje na to, že řeč není to mluvení, co vyrábíme my lidi. Řeč je to, co umožňuje a zakládá smysl toho, co říkáme. My můžeme mluvit, aby to mělo smysl, to je problouvat, jedině v řeči, ve světě řeči, která dává smysl tomu našemu problouvání. Který my si nedáváme, ním který nám zapůjčuje řeč, nemůžeme problouvat. My bychom mluvili jenom jako papoušci, bez smyslu, jenom nějaký zvuky. No ale co já jsem chtěl říct, tak on tam má pak rekonsistitovanou tu básninu z toho Truckla. Teďka mu k tomu říká, že teda autorem této básny je George Truckle. A teď tam dál pokračuje a říká, ovšem, to je vedlejší, že autorem té básny je George Truckle, je to Němec, tak Georg. Ovšem, jde o to, co v té básni říká. V básni říká, že padá sníh a pak ho tu básinu vykládá celou. To se mi k tomu líbil, tohle to nemám ze sebe, ale to se mi líbil, když měl tehdy ten Ricker výklad, tak ten právě o něm mluvil, že k řeči bytostně patří, že promluvá někdo k někomu. To znamená, buď promluvá člověk jako k druhýmu, nebo teda promluvá jako člověk třeba k skupině, nebo teda jako třeba skrze toho člověka, teda jako třeba u toho proroka, jako je, že teda skrze toho proroka teda promluví hospodina. Všem musí tady být teda ten prorok. Ten hospodin nemůže promluvit jako jen tak nějak. A kdo promluvá k prorokovi? No tak tohož... To je další prorok? Ale jako prostě, že teda ta řeč je teda vázána na konkrétní lidi. Podle mě. Jaká řeč? Jaká řeč? No tak jako když řeknu teda řeč, tak jak rozumím, že teda jako... Mě by zajímalo, jak rozumíš, co to je řeč. To se musíme dohodnout, poněvadž na tom to záleží, jestli máš pravdu nebo ne. Jaký smysl dáš tomu termínu? Rozeznáváš mezi řečí a mluvou? Rozeznáváš mezi řečí, mluvou a jazykem? No tak to teďka jako... Na tom ale to záleží. Na tom to záleží. Oto tady jde. Čili nemůžeš jen tak prostě jako barbar přijít a teď teda mlátit kiem, když to jsou filigránský stavbičky. To jde o to. Rozumíš? Řeč to je podle Heideggera, řeč je to, co umožňuje, aby vůbec bylo možné nějaké mluvení, nějaké promlouvání. A proto říká, že když promlouváme, tak musíme promlouvat po řeči a ne proti řeči. No to znamená, že on teda jako vlastně dává řeči, nebo přikládá řeči takový metafizický smysl. On přece ukazuje, že metafizika je v čudu rozložená. Tak dobře, já teda používám špatný pojem. Ovšem, on teda řeči přikládá takový smysl, že ta řeč sama umožňuje člověka, aby byl člověkem. Ano. Pokud je člověkem, jakožto zvíře mající řeč. Pokud je tvor mluvící, tak jistě. Mluvit může i člověk. Tak jistě. Mluvit může jenom řeči. Stejně tak, jako můžeš chodit jenom v prostoru a kdyby nebylo prostoru, tak nemůžeš udělat jedinej krok. Tak podobně můžeš promlouvat jenom řeči. No to znamená, že to teda může vyrodit do toho tvrdzení, že teda považuje řeč za důležitější než člověka. Co to je důležitější? Řeč ta trvá. Trvá. Od začátku si ukazujeme, že netrvá. Protože to je událost. V Řekové říkali, že trvá. Logos je to, co se nemění. Herakleitos, který tvrdí, že všepantarej, logos neteče, když vládne všelu. To jo, řekové. Ale nemá s Heideggem co dělat. Řeči Heideggu mě teď dá pohladek taky, protože Herakleita vykládá jinak. To je zase jiná náležitost. V případě... Co myslíš tím důležitější? Je to taková otázka, co je důležitější? Slepice nebo kuře? Co je důležitější? Začátek nebo konec? Co je důležitější? Proč chceš vědět, co je důležitější? Když bych to třeba sformuloval trochu jinak, na takovým příkladu. Aby se jdeme tomu dorozuměli mezi sebou zvířata, tak vydávají určité skřeky. Teď má nějaké skřeky, protože když volá samičku, když jdeme tomu někde v opuštění a zhání to svý hejno, to má nějaké jiné skřeky. To znamená, že ta řeč pro něho je stejný takovým nástrojem, ta řeč, pardon, ty zvuky. Ty zvuky jsou teda, jdeme tomu protoho ptáka, jako takovým nástrojem, jako jsou třeba pro něho křídla. Trošku jinak, křídla mám mává, ty zvuky něco znamenají, jsou to signály. Prostě je to pro něho stejně teda důležitý, nebo třeba nepřikládal bych tomu větší důležitost, ani bych to asi nesrovnával, ale prostě patří to k němu zrovna tak, jako to patří ty křídla. Nezakládá jeho ty zvuky víc, než třeba to, že mává těma křídlam a lítá. Je to teda u člověka tak nějak jako radikálně jako jinak v tom, že teda ty zvuky, kterého se jako dorozumívá. To je radikálně jinak u člověka, protože člověk, když mluví, když promlouvá, tak nevydává jenom zvuky, které by byly pouhými signály. Pač signály jenom mohou něco označit, ale když někdo promlouvá, tak dělá víc, než je označuje. Pač označit můžeš jenom to, co máš před sebou. Když třeba zabečí beran, nebo když zaštěká ovce, zašeplá ovce, tak až dává pozor. Všichni ostatní vědí, že je nějakej nepřítel a prostě okamžitě jdou za hlavou stáda a prchají. Protože ten zvuk označil něco, co oni dobře znají. Řeč je schopná klást otázky po věcech, s kterými nejenom, že se nesetkal, ale který vůbec neměl svojich pohnětí. A teprve sama řeč tě dovedla k tomu, aby ses po něch ptal. To není označování. No, já bych se neporadil toto děsto předvěst asi jako názorně, ale tak třeba ještě, kdybych se vrátil k tomu příkladu, tak třeba to zvíře, když se setká s něčím novým, kterým jsem vyjádřil určitý údiv, třeba nad tím, že se setká s něčím novým, s kterým se třeba dosud nesetkal. A třeba příště, když se s tím setká, tak už bude vidět, když to nějak zvládne, se přes to dostane, tak už bude nějak navíklý, jak tady tuhle situaci zvládat. Vlastně i k tomu, aby nějakým způsobem dál žil, dál existoval, aby se rozmnožoval, aby vůbec dál existoval jako pták. A jestli by se třeba nedalo v takové větší analogii, že třeba člověk má řeč, aby se s někým domluvil, ale je třeba řeč k tomu, která vymezuje nějaký rámec, jako jeho existence. Já teď to řeknu na takovým příkladu, že třeba takovým, který se mi zdá, že by se dál třeba vůbec. Když je nějaká diktatura, tak ta diktatura je většinou záležená na tom, že se vyhlásí několik tezí, nevím co, sociálismus v jedné zemi, bezpečnost státních hranic, všechno za teze se stanoví. A teď ta diktatura existuje tím způsobem, že umlčí každýho, kdo spochybní tuhle tezi. To je ten rámec existence třeba určitý diktatury. No a jestli... Já teď nevím, jak bych to dovedl dál. Že člověk tou řečí, že jednak se dorozumívá s lidmi, mezi kterými žije, no a jednak nijak netvrdím, že by to bylo z něho, nebo že by to sám mohl určit, ale že nějakým způsobem určuje vůbec nějaký rámec existence, nebo že mu to pomáhá k dalšímu životu. No ale jako vím, že je to právě takový nefilosofický a... No ne, není to nefilosofický, je to špatně filosofický. Jsou tam prvky různejch filozofií, a není to sevřený, a za druhý je to... Já nevím, prostě se to musí říct si úplně jiná všecko, když to má platit. Především jak můžeš slovem vymezit nějakou realitu. To je otázka. Co si pod tím představuješ? Je to přece... Jak je vůbec možný, že vyhlásíš nějaký teze a tím vymezíš diktaturu? Když diktatura je taková společenská realita a vyhlášení tezí to je prostě flatus vocis. Jak je to možný, že tohle všechno tam... On pak třeba ten praktický život i v té diktaturě samozřejmě probíhá jinak, než... Ale o to nejde. Řekněme, že by probíhal stejně. Ale jak to, že to ta řeč může udělat? To přece je zajímavý. Jak to je možný, že skrze řeči? Můžeš si představit, že tady skrze řeč se děje vůbec všechno? To je nejenom ta diktatura, ale i demokracie je skrze řeč. A nejenom stát, ale rodina. Naše diskuse teď tady. Prostě všechno, co se v tomhle světě lidským děje, je všechno skrze řeč. To je to, co říká Heidegger. Ovšem, podle mě děje se to skrze řeč, ale ne tak, že by to ta řeč zakládala. No naštěstí, páči, jinak bychom museli považovat diktaturu za založenou samotnou řečí a bejt sticha. To ne, že to zakládá. Ale co ta teda řeč tě dělá? No já teda každopádně tady z tohohle mám dojem, že tu řeč přeceňuje, nebo že teda... Máš dojem. Tak dojmi než stranou. Řekni, co ta řeč dělá. Když máš námětky proti tomu, tak co dělá? Nezakládá to. Dobře, tak co s tím dělá? Vlítni, vlítni. Říkám, že ta řeč slouží všemu možnému. No jo, ale je to otázka, jestli slouží. Nejsou to jenom lidská slova, který slouží všemu možnému? Je to skutečně řeč sama? No ne, to... No to je otázka, co chceš tím říct, touhle otázku? No ne, jestli můžeme říct o řeči, že slouží. Poměrn soudu, tak umožňuje to. Umožňuje pravdu i léž. Umožňuje i kriptetu, i tu demokracii. No ale je to opravdu ta řeč, která to umožňuje. No a další otázka, je teda nějaká řeč, která by teda byla něco víc, než teda ty slova, které umožňují i tu pravdu, i tu léž? No, prosím, to je relevantní otázka. Jinými slovy, je nějaká řeč, která není totožená s jazykem? Nebo s mluvou obecně? No, to je relevantní otázka. Na to Heidegger odpovídá, že ano. Že... Lidské promlouvání je možné, jenom, rozumí se nejakýkoliv kecání, skutečně podstatné promluvení. Že člověk, když něco řekne, takže to opravdu tam zazní něco podstatného. Že nemluví o tom, že v troubě máš kafe. Něco podstatného. Tedy, když něco podstatného člověk řekne, to by se zdá, že to je podstatné, že? To je naprostá blbost, jak mít v troubě kafe. V troubě máš kafe, aby nevystydlo, že máš trouba dostala teplá. Heidegger říká, že, aby člověk mohl, když něco řekne. Už jenom to, my musíme pracovat s českým jazykem, já jsem jenom minule tady říkal, když jsi tady nebyl, tak to musíš zopakovat. Když vidíš, že někdo to dělá posouvně, třeba na obrazovce a vypadne zvuk, nebo slyšíš cizince, dokonce ho slyšíš, že nějaký rozdíl mezi říká a mluví. Já vidím, že někdo mluví a nevím, co říká. Minule jsem citoval, Weizsäcker psal jakési vzpomínky na Heideggera a říkal, že jednou s Heideggerem přišel a vypravil mu vtip židovský, který se čerstvě dověděl. Říkal, že Icek přijde za odpust. Honza to nezná, Martin taky. Stěžuje si rabínovi a říká, rebe, já s tou moušenskou už nevydržím. Já přijdu domů celý unavený a ona mluví, a mluví, a mluví. A teď je tam asi dvanáctkrát. Rabín už je otrávený a říká, no a co říká? Jo, rebe, to.
====================
Kaz a.flac
====================
Je tam ten odstavec druhý, co volá první strofa, volá věci každým, aby přišli kam. Pak jsme mluvili o tom, jsou ty dvě věty, které jsou v podobě odstavce a v jedný četně a v druhý četně. Zde věci, aby se jako věci týkaly nás lidí a jim jmenované věci jsou volány do svého věcnění. Takže jsme se usnesli na tom, že tím jmenováním jsou věci volány do svého věcnění a jim jmenováním, zvaním těch věcí, to je zvaní věcí, jmenování, že je zvaní věcí, aby se jako věci týkaly nás lidí. Takže věci se stávají věcmi, věcní, teprve když se týkají nás lidí jako věci. Do té doby nejsou věci. Pro nás. Pro nás. Na stráně sedm, předtím taky jsme mluvili o tom, že nemůžu zavolat věc, já tím voláním teprve se pro mě stává věc. Nemůžu jí zavolat, že někdy je a já si ji zavolám sem. Na stráně sedm, předtím, ten odstavec, toto mluvení jmenuje smích, tak ke konci, jeden, dva, tři, čtyři, pět, šestá řádka od konce toho odstavce, jmenování volá, volání přibližuje to, co je voláno. Není tomu nicméně tak, že by toto přibližování volané zjednávalo, aby je stáhl do nejbližšího okruhu přítomného a v něm si je uložilo. Volání sice přivolává, tím přibližuje přítomnost toho, co předtím voláno nebylo. Přivolávajíc však, volání na volané již zavolalo. Kam? Dodáli vniž. Volané dlí jako ještě nepřítomné. Chce toto, že tam dlí v té dále. Jestliže voláme věci. To je všetko fenomén, to není skutečnost, jak takzvaná. Prostě když vychází lovec, archaickej lovec, když vychází na lov, a volá buď bohy ku pomoci, nebo volá božstvo toho zvířete, aby se mu ukázalo v podobě konkrétního zvířete a nechalo se zastřelit, tak prostě volá to, co tu není, aby se ukázalo. Může se ale také stát, že se něco si ukáže a on potom to pojmenuje, aby dal výraz tomu přišlému. V obou případech je to pojmenování magický úkon, kterým to, co je vzdálené, to, co je kdesi, ať už na dosah mýho pohledu, nebo mimo dosah mýho pohledu, aby bylo přivoláno. I to, co vidím, ještě je vzdálené. Když to pojmenuju, tak to přitahuji. Přitahování je magická funkce slova. Pojmenováním se stává pánem nad tím, co pojmenovávám. To je mimo jiné jeden z důvodů, proč Izraelci měli zakázat. No, ale Heidegger to nechápe takhle magicky, protože on říká, přesto ale nevytrhuje volané z Onédály, v níž je za voláním udržováno. Nepřitahuji to sem jako v té magii. Já jsem naznačoval, co je v kontextu. Když říká, že to nevytrhuje, aby to sem fyzicky přitáhlo, tak to je způsob, jak vyjadřuje skutečnost, že když si zpřítomím měsíc ve svým paměti, ve svým představě, ve svým myšlení, tak to vůbec nehejbu s tím měsícem, který mám. Já si ho zpřítomím celé jiným způsobem, než že bych ho sem přitáhl. Nic jiného se tam neříká. Přivolává, ale ne tak, že by to vzalo za flígr a přitáhlo až sem. Jinak. Je to přivoláno v řeči, ne v reálu. Je to přivoláno pojmenováním. Ano, ale pořád jsi mi nevyjasnil, co to je ta dále vníž to volané dlí. To není distance prostorová. No, to je mi jasný. To je, co je mi blízké a co je mi vzdálené. To je rozdíl mezi tím, co je osvětí a co je témnotou za hranicemi osvětí. Co je domovem a cizotou. To je fenomenální rozdíl. Nikoliv rozdíl nějakých vzdáleností. Jistě, ale jestliže jmenováním, voláním jsou věci volány do svého věcní, tak jak můžou někde dlít, ještě než byly zvěcněny? Tak to cejtí, zase se vrátím k archaickému člověku, tak to cejtí archaický člověk, ten se bojí přivolat zlého ducha. To znamená, že on ví, že někde je a kdyby řek něco neopatrně, tak už je tady. Někde jinde. To neznamená, že je umístěný někam. Prostě je pryč. A to je dobrý. Že je, s tím se nedá nic dělat. Je, hold je. Lepší by bylo, kdyby nebyl, ale je. Hlavně, že je pryč. To je to vdále. Není tady. A to věc taky je? To jsme od archaického člověka zpátky pro. Archaického člověka nebylo nic takového jako věc. Všechno bylo plný bohu, že tak říkajíc. Nebo aspoň božských a protibožských významů a tak dále. Čili věc, to je cosi takovýho, když mluvíme, to je právě něco věcnýho. To je takovýho suchýho. Čili jsme z archaického světa pryč. No ale není to tak. Nejsou určitý věci nám naprosto vzdáleny. Když na ně nemyslíme, když myslíme na něco jiného, ale jsme upoutání něčím a všechno ostatní je pryč. Máme nějaký průšvih v práci nebo co a večer jdeme do kina, abychom se trošku z toho dostali, že tam nás strhne děj. My úplně zapomeneme na ten průšvih. Ten je pryč, ten je v dáli. No to je ale něco jiného tohle, když pořád mě utikáš. Jo. Protože jestli že já chci držet to, že jmenováním jsou jmenované věci volání do svého věcnění, že se tedy stávají věcmi teprve, když je jmenuju, když je pozvu, aby se jako věci týkaly mně, jako věci a tím se staly věcmi, tak by mě zajímalo, jestliže kde jsou, jak může vůbec Heidegger, jestliže tohle tvrdí, jak může říct, že ty volaný někde předtím bydleli v dálce. Ale tak ne jako věci. Ne jako věci a ne tak, že bydleli opravdu. Právě. To je ta nesná slavně, ale... Že tady má v okus dál, my jsme se už o tom bavili, řeč mluví, mluví zvouc vyzvané, tedy svět, věc, věc, svět, aby přišlo do rozmezí rozdílu. A co je takto vyzváno, tedy ten svět, věc a věc, svět, je poručeno rozdílu samému, aby z něho přišla. No to je strana 13, tu se podívej jak je to v té Němčině. Strana 13 nahoře čtvrtej žádek. Tak to je za těma, aha. To se je to všetky... Já to hledám. Poslední dvojvěrší srdce. Poslední dvojvěrší a třetí dostavec. Je to na straně 29. Je to tam. No je to 28, 29, tak 28, 29. Dobře. To je, v každém případě, to je ono, jo? Na 28, to je 28. Ne, moment, no. Nahoře, hned, nahoře. Jak je to? Mluví zvouc vyzvané, druhá žádek. Dobře, počkej, tak začíná odstavec teprve třetí strofa, jo? Teprve třetí strofa. Áno. Čili tam je... ... ... To je ono, jo? Čti mi to česky. Mluví zvouc vyzvané. ... Moment, moment, já si to najdu. ... Věc věd a svět věd, aby přišlo do rozmezí rozdílů. ... Co je takto vyzváno, je poručeno rozdílu samému, aby z něho přišlo. No, vyzváno. Tady například je vlastně spíše pojmenováno. No, jistě, protože vyzvání, zavolání, to bych brala, no. ... ... No, ale ta věta předtím, aby přišlo do rozmezí rozdílů. Ano. Ano, no to je v opakov, že jo? No, takže... ... ... ... To znamená, že vyzváno k příchodu, který k tomu, aby přišlo, dostavilo se z toho rozdílu do téhož. ... Je to tak? ... No, tak nějakou legendu k tomu. ... No, nevím. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... To nikde nemáš řečený, že? No já tomu jako rozumím takto. Já si to řeknu jako dobře. Já jsem kdesi jako čepil prostě o tom, jako jak Heidegger vykládá, že Heidegger když něco vykládá, tak to vykládá tím způsobem, že prostě vždycky opíše prostě okruh, to je teda ta interpretace k tomu, aby se dostal k tomu samému. Říkáš teda ty věci same, že se dostat jenom prostě nějakou oklikou, jenom prostě nějakým okruhem. Tak jestli teda tady tohle není teda takový okruh, nebo jestli teda taky takhle nevymezuje, že prostě aby přišlo do rozdílu, tak musí jako vyjít z rozdílu. Nepočkej, to je něco ještě jiného. Mluví zvouc vyzvané, aby přišla do rozmedzí rozdílu. Takže jestli, že já něco zavolám, vyzvu, počkej, počkej, nechám si tu věc pořád, tak tím pádem dojde k jejímu věcním, stane se věc pro mě a dostane se do rozmedzí. Takže volám, aby přišla do rozmedzí a tím pádem se stane tou věcí. A jestli, že já chci s ní pracovat jako s věcí, tak ji musím dostat jako věc, to je z toho rozdílu. Takže nejdřív ji vyzvu, aby se dostala do rozdílu a přes ten rozdíl, že ke mně chodí. Ano, ale tady je řečeno, že už v tom rozdílu je. No to právě ne. Já ji zavolám do toho rozdílu a přes ten rozdíl ji dostanu já. A pak s ní udělám, strčí mi zpátky do rozdílu. No jistě, když už ji nepotřebuje. Ne, když už ji nepotřebuje. Ono se tam musí vrátit. Tam se musí vrátit, když ji dostanu. Počkej, tak tohle už tady není, protože já nejdřív vyzvu věc, aby se stala věcí, to jest, aby přišla do rozmezí rozdílu. No. Ale on ti hned píšte, co to vyzvané je. A potom, co je takto vyzváno, aby se dostala do toho rozdílu, tak je poručeno rozdílu samotnému, aby z něj přišla. Takže já to dostanu až přes ten rozdíl. Ne, to je vysvětlené jenom to, že ty to tam vracíš. Ne. Ano, protože ty máš mluví, zvouc, vyzvané. A tady po vracení nic není. A to první je, že to má přijít do rozmezí. Ano. A konečný je to, že to má z něj přijít. No to není konečné. To je to jako druhý závěr. No, že je to druhý, ale to vysvětlení toho vyzvaného. On mluví, ta řeč mluví, zvouc to vyzvané. A on ti dál teda v obě to vysvětluje, co to to vyzvané je. Ne. To není pravda. To není, co je vyzvané. Tam je, co je takto vyzváno. Co je takto vyzváno. To znamená, to, co už jednou bylo vyzváno, takto, aby to přišlo do toho rozmezí, tak je poručeno do rozdílu samotného, aby z něho přišlo. Takže nejdřív to přijde do toho rozmezí a pak to může z něj přijít. Ne, to není takto řečeno. Tam je to tak, že to je všechno na jedno. Není to, co je takto vyzváno. To je všechno, které už proběhlo. Pomocí toho vyzvaného. On ti vysvětlí jenom, co je to vyzvané, když je použito v tom, aby to přišlo do toho rozdílu. Cože? On ti vysvětluje, co je toto vyzvané. No. On mě neříká, co je toto vyzvané. Počkej, ale to vyzvané použité je tak, že ty věci a tolen to přijdou do toho svého rozdílu. To není jakékoliv vyzvané. Čím to vyzvané? Kterou vědou to vyzvané? Co je takto vyzváno? No, já tak nevysvětluji, co je vyzvané, ale co je takto vyzvané. Ano, já říkám, vyzvané je takovýmto způsobem. On má řečeno takto vyzváno. To není pravda vůbec. Všimnej si stavby té věty. Jak je to německy? Já o něčem mluvím, že to teda je vyzvané a má to přijít do rozdílu. A to, co je takto vyzvané. Ne. Proč říkáš já o něčem mluvím? Řeč mluví. Řeč mluví. A mluví, a ne zvouc. Ne, to jsem nemyslela. Prostě teďka, já když povidám, říkám jednu větu, a na tu navážu druhou. Mě teď jde o to, co navazuje na co. Takže kdybych si to vzala prostě úplně o něčem jiném, kdyby to bylo. Tak jestli, že řeknu já teďka a ber to jako gramaticky. Ta první věta. Mluví zvouc vyzvané, aby přišel do rozmezí rozdílu. Tady se mluví o tom, že něco je vyzváno, aby... Řeč mluví a vyzývá vyzvané, aby přišel do rozmezí rozdílu. Jestli, že na tuto větu navážu větou, která začíná co je takto vyzváno, tak je mi líto, ale nevysvětluju, co to je vyzvané. Já vysvětluju, co se děje s tím, co jsem takhle vyzvala. On vysvětluje, co je takto vyzvané, to vyzvané předtím. Co je takto vyzváno, to je to, s čím se stalo to, o čem se mluvilo v té předchozí větě. Ale ne, co se s tím stalo, on vysvětluje, co je takto vyzváno. Co je takto vyzváno a co to je vyzváno, to se vysvětluje v té předchozí větě. Co je takto vyzváno, to je odvolání na to, co se stalo v té předchozí větě. Ale to není další pochod k tomu. Je to další pochod. A tak jedině bych to byla schopná pochopit, protože jak to vysvětluješ ty, tak to mě absolutně nedává žádnou logiku. Podívejte, pojďte si to. Přečteme si to slovo za slovem nebo větu za větou. Ten odstavec. Tak třetí strofa je frzamlt. Třetí strofa usebírá a tak dále vyzváno. Čili tady mluví o promování básníka. Od té strofy je básně. Podobně v další větě mluví, že ta třetí strofa... Ale ne o promování básníka. Ta třetí strofa původně bola z jednoduchosti vroucnění terné výzvy. Čili zase je to ještě furt ta třetí strofa, která volá. A volá... Co volá? Ten rozdíl. A volá jej tak, že jej ponechává nevyslovena. Nevyslovenu. Nevysloven rozdíl. Nevysloven. Nevyslovenu. Správně česky. Já se teda ještě zeptám, co teda tady konkrétně dorozumí pod tím rozdílem. V tomto textu říká, že to je rozdíl svět věci, ale vodinuť víme, že pro něj základní rozdíl je bytí a soucna. To je ten základní rozdíl. Diference. Identitétní diference má o tom zvláštní svazeček. Prostě to je termínus technicus. Diference je rozdíl mezi bytím a soucnem, nebo soucností bychom mi řekli, ale on to tak neříká, samozřejmě neříká seinheit, nebo dipseinden. Mezi bytím a soucnem. A tenhle rozdíl je v té západní tradici zapomenut. Tak to je ten rozdíl. Jenomže u něj tady ten rozdíl není rozdíl mezi. V žádném případě to není rozdíl mezi, to je něco jiného. Bez mezi, ale jak to máme říct? Tady teda to mezi. Rozdíl toho od toho. Ne, to není pravda právě. To je ta vzájemná prostoupenost. Tam je to jednotný. Tam je ten rozdíl. Páš, je to unter, nikoliv zwischen. No dobře, co tak nějak se musíme vymáčkovat. Česky to prostě musíme nějak říct. To je mi jasný, ale já mám pocit, že říkáš opak, než to, co říkají lidé. Prostě je to takový difference a tady je v nejhlouběji je třeba difference chápat jako ve smyslu differer, to je bearing of each other out. To, co patří k sobě, že neseme ven ze sebe. Je to tedy jako by oboje mělo společný střet, který zůstává jim oběma vnitřní. Proto je to kum. Čili dělíme je od sebe tak, že ten její společný střet jim oběma zůstává vnitřní. Tady bylo, co to je to differer, to unter schied. To schied tam každopádně je, to není něco, co patří k sobě. Tam je scheiden, rozdělovati. Rozdělovati něco, co patří k sobě. To je unter schied. Neexistuje bytí bez soucna a soucna bez bytí. Patří to k sobě. Ale tady je to rozdělováno jako něco, co má společný střet, který je vnitřní tomu oběmu. To střet používá, protože když je třeba nějaká věc a má svůj střet, tak je ten střet společný jako není. Když už jsou rozdělený, tak každá má svůj vlastní střet a ten vlastní střet, to je to jim společné. Ale pojďme dál. Při tom čtení. Takže, přivolává ten rozdíl a přitom ho nevyslovuje. Nechá ho nevysloven. Už tohle je zajímává formulace, tady je úplně jasný, že to není přivolávání pojmenování. Kdyby to bylo přivolávání pojmenování, tak ho pojmenuje, tedy vyslovuje. Zůstává nevysloven, to znamená nepojmenován. To původní volání, které přivolává nebo přizývá dníternost světa a věci. Dníternost, to je ten společnej střed. To původní volání, proč tady říká původní volání, no to není volání ty třetí strofy. Pozor na to, tady najednou je původní volání. Třetí strofa volá původně a teď se tam říká, že to je původní volání, ale to není to původní volání, není to volání ty třetí strofy. Z toho se nedá vyvozovat, to on si takhle hraje se slovíčkami. Tak jak to, že tam je toto? Slovo toto odkazuje na něco, co už jednou tady... Tam není toto, tam nemá. Tady je das, ne dieses. A protože se o něm mluví a předtím se mluvil jenom, že ruft ursprünglich. Tak tady je úplně jasný, tam neříká dieses ursprünglich rufen ist das eigentlich heißen. Nikoliv. Tady říká das ursprünglich rufen, to znamená, že tady to má jiný smysl. Takže toto by tam nemělo bejt. V žádném případě. Takže celý škrutnou, jenom původní volání. Původní volání, které, jak je to tam česky? Původní volání, které vyzývá k příchodu v roucnou prostoupenost světa. Dobře. Vyzývá. A jak je ta vroucnost? Vroucnou prostoupenost. Inikajt je slovníkově vroucnost. Inikajt je níternost, že? Vroucnost. No dobře, no to je ve slovníku, ale je to níternost. Inikajt. To je... To je naprosto, naprosto vroucnost, to je prostě básnický atd., ale inikajt, to je to, že to je jim nítrní. Takže místo vroucnou prostoupenost níternost, jo? A vroucná tam taky nepatří, tam jenom prostoupenost, jenom níternost. Ani to prostoupenost tam nepatří? Ne, tam je jenom inikajt. Jenom ta je inikajt, čili, která přivolává, a ještě i to přivolávání je silný, tady je kommen heissen. To je vyzývák příchodu. To znamená, kommen heissen, to znamená nazvat, pojmenovat příchod. Willkommen heissen znamená přivítat, ne pozvat. Jo, čili i to byl, když dáme pryč, že? Tak kommen heissen je přivítat, je pojmenovat, že přichází. Vyslovit příchod. Takže původní volání volání vyslovuje příchod niternosti světa a věci. A toto původní volání, které vyslovuje, nebo vyjadřuje, pojmenovává příchod niternosti světa a věci je to vlastní pojmenovávání. Tam je co? Zvaní, nazývání ve vlastném slova smyslu. Co nazývání řekneme, jo? Čili tady teď je vlastně dvakrát to hejsn, jo? Tedy to vlastní hejsn pojmenování, nazývání je to, které jsouc původním voláním nazývá pravým jménem, bychom mohli říct, nazývá pravým jménem příchod niternosti věci světa a věci Toto nazývání je bytostnou nazývání, tam je toto nazývání tady je zvaní zase tam zvaní žádným případem nemáte, jo? Takže nazývání Ano, nebo pojmenování nebo jmenování pojmenování Toto pojmenování je bytostným určením promlouvání žádným případem nemáte mluvení, protože to je šprechens tady je bytností a zase mluvení on bytuje hned A teď se zase vracíme z toho původního volání se vracíme k volání té básně v tom co básně říká bytuje, tam je, jo? je bytostně přítomno nebo to je špatně přítomno je k minulosti čili je už z minulosti je z minulosti je z minulosti přítomno z minulosti zpřítomněno promlouvání Čili to das sprechen není das sprechen des Gedichtes to není promlouvání básně, nímež to promlouvání je bytostně z minulosti zpřítomněno, že toto wesen je přitaženo z minulosti nebo je usebráno z té minulosti v tom, co básně říká jo? Čili to říkání, to promlouvání je z minulosti přitaženo do do promlouvání té básně bychom to řekli stejným slovem, ačkoliv to tady není tady je rozlišení tady to sprechen kedy je sprechen der Sprache to pak hned se dovíme jestli to je sprechen der Sprache to je jasný sprechen der Sprache, to je promlouvání řeči je něco jiného než promlouvenost básně tedy to, co řekla básně ale je to spojeno, je to svázáno protože to promlouvání řeči je usebráno je vtaženo vintegrováno to je termín, který se nepatří vintegrované že ale jenom abychom to nějak to musíme říct taky ve svých termínech do toho co říká básně je to promlouvání řeči řeč promlouvá a promlouvá a promlouvá tím že pojmenovává příchod pojmenovává příchod čeho? toho pojmenovaného? totiž věci svět, světa a světa věci a pojmenovává pojmenovává ten příchod do toho mezi onoho rozdílu a co to je to mezi toho rozdílu no tak to bychom museli ještě to jsme zatím neřekli, že? co vlastně si o tom můžeme myslet? tam se jenom o tom mluví bychom měli taky se k tomu někdy jak to mezi toho rozdílu to je jako zvláštnost když tady to co je původně jedno pojmenováním nebo mohli bychom říct v řeči se stává dvojím přičemž niterně je stále týmž tak co to je to mezi? já to porozumím tak, že tady to mezi nebo tady když se mluví o rozmezí takže to má znázorňovat dimenzi toho středu nebo rozměr rozměr toho středu jenomže ten střed je to, co jim je společný takže tam není žádný mezi ten střed není mezi něma ten střed je jim středem no ale jakože teda jako se tím znázornuješ ten střed má určitý rozměr nebo že ne? mluví se dimenze která zakládá všech nejmožných postatí no jo to je něco jiné ale ne, že to je nějakej rozměr no ne, tak jako vím, že ne jako fyzický rozměr ale že tím chce nějak tím že chce nějak představit tím že si tak právě pomáhá no ale on říká vpřed dvojího se německý jmenuje svišn rozmezí no tady má rozdíl je dimenze vůbec rozměr jen světu a věci rozměřuje to co je jim vlastní to rozměřování odlišnost a zájemnost světa bych to chápal tak že svět a věci nestojí vedle sebe vzájemně se prostupují říká tím vyměřují určitý střed nechci si ještě představovat co to teda přesně je a říká že v tomto středu jsou vroucně niterné ale pozor nesplývaj tam jsou tam vroucně niterné ale právě tam se přesně projevuje že ten svět je svět a ty věci jsou věci tam kde jsou vroucně niterné v tom středu je vlastně největší rozdíl mezi nimi jestli se to dá pochopit že tedy ano jsou to středy jednoho a druhého jsou dva vlastně středy jenom že se o těch středech říká že jsou týmší ale jsou to středy těch dvou věcí které jsou od sebe rozdělený v tom středu protože mimo není svět o sobě a věci o sobě to ne ale jsou od sebe rozdělený jsou ke šínu ano, ale teprve tehdy když se začnou prostupovat to se prostupujou od samého začátku protože je tam to untr oni dokonce původně říkají že se prostupují a že oni původně jsou týmš no týmš jistě týmš a čím možná že jsou týmš ale nejsou ani světem ani věcmi to ne takže teprve ten střed nebo rozdíl on tady říká že rozdíl nebo střed vynáší svět k jeho světování a věci k jejich věcnění takže teprve tam v tom středu je ten rozdíl mezi světem a věcmi věci jsou věcmi a svět je světem mimo nejsou tam ani věcmi a jsou týmš je mi líto možná že to tak ale já nevím jak to myslí takhle to říká ale jak to myslí mě to nedává žádný smysl v jakém středu když jsou dva středy právě tím že ten třetějní mnitelný tak každej má svůj střed kdyby měli každej svůj střed tak by měli jistým způsobem by byli schopni být s sobě ale oni jsou spolu svázáni právě tím středem a v tom středu se právě vyjeví jejich vzájemný rozdíl a to co je jim společné právě v tomhle středu komu se vyjeví? no nám to je důležitý my nemůžeme o tom mluvit bez toho že tam někde je cosi třetího svět věc to je od sebe odděleno ale tak že mnitelně to zůstává spolu ano ale jak ta vydělenost tak to zůstávání spolu se tu ukazuje jenom pro nás ty říkáš že jsou středy dva tuto chvíli jsem ztratila jakýkoliv přehled o tom co to ten střed je co je to střed pro tebe? já to chápu spíš tak jako teda pro nás jsou tady jednak věci jednak svět mezi nimi je rozdíl zároveň jako teda nazývá středem s tím že ten rozdíl zároveň má nějaké rozmezí které jsou zase spojené a tomu říká střed nebo kde to opakuješ co on říká ale mně to nedává smysl ale já to tak rozumím že ten střed mají jako jeden nemají každé věci svůj střed to má střed jeden a já bych chtěla vědět co je pro tebe střed je ta věc že věci i svět mají svou podstatu a to je ten střed? to není ten střed to je podstata no on o tom tady hovoří vezn není podstata podstata je substancia vezn je něco unijného má jednak časové určení v tom je vezn je dvastke vezn mají svou bytnost a v tom rozdílu se ukazuje bytnost cvěta i bytnost věci ten nemá s jejich bytností nic společného ale pouze v tom místě v tom rozdílu se ukazuje no ale za všech okolostí za všelé dosávadní západově evropské tradici myšlenkové se neukazoval tento rozdíl no tady se taky nehovoří že ten rozdíl je vždycky viditel no ano ale to je důležitá záležitost že tohle se děje to je fenomenální rovina to se děje pro nás a když se říká o tom středu že je jim společnej tak tím se ukazuje na to že vlastně k žádnému rozdílu se ukazuje původně v té rovině původnosti Mně se tady zdá že se ukazuje jedna z takových problematických věcí tady je ta popeční šňůra fenomenologická Heideggerova tady je nejasný jedno jestli že je pravda že tak říkajíc ve skutečnosti to je všem terminologie kterou bym ho nepřijal že ve skutečnosti k žádnému rozdílu rozdělení nedochází že k tomu dochází pouze pro nás a že vlastně vlastně ten střet je to jediný skutečný když to tamto je pouze jevící se svět a věci tak to znamená že ta řeč sama v ní se tohle děje to nejsme my který to přivoláme že ta řeč sama je vlastně garantem té naší subjektivity to je z toho že nám se to jeví takhle čili vlastně řeč je zdrojem klamu ve skutečnosti je to všechno jinak jenom řeč nám ukazuje jakoby to bylo rozdělený to on ale nechce takhle on to nechce a ten spor v tom je naopak ta řeč nám má ukázat že nejsou rozdělený ta řeč je volá do toho rozdílu volá do rozdílu a není tady teda míněno že když že bez té řeči jsou ty věci a svět pro nás úplně každé třeba úplně něco jiného bez té řeči bez té řeči nemohou bez té řeči nemohou
Kaz a.flac
====================
Je tam ten odstavec druhý, co volá první strofa, volá věci každým, aby přišli kam. Pak jsme mluvili o tom, jsou ty dvě věty, které jsou v podobě odstavce a v jedný četně a v druhý četně. Zde věci, aby se jako věci týkaly nás lidí a jim jmenované věci jsou volány do svého věcnění. Takže jsme se usnesli na tom, že tím jmenováním jsou věci volány do svého věcnění a jim jmenováním, zvaním těch věcí, to je zvaní věcí, jmenování, že je zvaní věcí, aby se jako věci týkaly nás lidí. Takže věci se stávají věcmi, věcní, teprve když se týkají nás lidí jako věci. Do té doby nejsou věci. Pro nás. Pro nás. Na stráně sedm, předtím taky jsme mluvili o tom, že nemůžu zavolat věc, já tím voláním teprve se pro mě stává věc. Nemůžu jí zavolat, že někdy je a já si ji zavolám sem. Na stráně sedm, předtím, ten odstavec, toto mluvení jmenuje smích, tak ke konci, jeden, dva, tři, čtyři, pět, šestá řádka od konce toho odstavce, jmenování volá, volání přibližuje to, co je voláno. Není tomu nicméně tak, že by toto přibližování volané zjednávalo, aby je stáhl do nejbližšího okruhu přítomného a v něm si je uložilo. Volání sice přivolává, tím přibližuje přítomnost toho, co předtím voláno nebylo. Přivolávajíc však, volání na volané již zavolalo. Kam? Dodáli vniž. Volané dlí jako ještě nepřítomné. Chce toto, že tam dlí v té dále. Jestliže voláme věci. To je všetko fenomén, to není skutečnost, jak takzvaná. Prostě když vychází lovec, archaickej lovec, když vychází na lov, a volá buď bohy ku pomoci, nebo volá božstvo toho zvířete, aby se mu ukázalo v podobě konkrétního zvířete a nechalo se zastřelit, tak prostě volá to, co tu není, aby se ukázalo. Může se ale také stát, že se něco si ukáže a on potom to pojmenuje, aby dal výraz tomu přišlému. V obou případech je to pojmenování magický úkon, kterým to, co je vzdálené, to, co je kdesi, ať už na dosah mýho pohledu, nebo mimo dosah mýho pohledu, aby bylo přivoláno. I to, co vidím, ještě je vzdálené. Když to pojmenuju, tak to přitahuji. Přitahování je magická funkce slova. Pojmenováním se stává pánem nad tím, co pojmenovávám. To je mimo jiné jeden z důvodů, proč Izraelci měli zakázat. No, ale Heidegger to nechápe takhle magicky, protože on říká, přesto ale nevytrhuje volané z Onédály, v níž je za voláním udržováno. Nepřitahuji to sem jako v té magii. Já jsem naznačoval, co je v kontextu. Když říká, že to nevytrhuje, aby to sem fyzicky přitáhlo, tak to je způsob, jak vyjadřuje skutečnost, že když si zpřítomím měsíc ve svým paměti, ve svým představě, ve svým myšlení, tak to vůbec nehejbu s tím měsícem, který mám. Já si ho zpřítomím celé jiným způsobem, než že bych ho sem přitáhl. Nic jiného se tam neříká. Přivolává, ale ne tak, že by to vzalo za flígr a přitáhlo až sem. Jinak. Je to přivoláno v řeči, ne v reálu. Je to přivoláno pojmenováním. Ano, ale pořád jsi mi nevyjasnil, co to je ta dále vníž to volané dlí. To není distance prostorová. No, to je mi jasný. To je, co je mi blízké a co je mi vzdálené. To je rozdíl mezi tím, co je osvětí a co je témnotou za hranicemi osvětí. Co je domovem a cizotou. To je fenomenální rozdíl. Nikoliv rozdíl nějakých vzdáleností. Jistě, ale jestliže jmenováním, voláním jsou věci volány do svého věcní, tak jak můžou někde dlít, ještě než byly zvěcněny? Tak to cejtí, zase se vrátím k archaickému člověku, tak to cejtí archaický člověk, ten se bojí přivolat zlého ducha. To znamená, že on ví, že někde je a kdyby řek něco neopatrně, tak už je tady. Někde jinde. To neznamená, že je umístěný někam. Prostě je pryč. A to je dobrý. Že je, s tím se nedá nic dělat. Je, hold je. Lepší by bylo, kdyby nebyl, ale je. Hlavně, že je pryč. To je to vdále. Není tady. A to věc taky je? To jsme od archaického člověka zpátky pro. Archaického člověka nebylo nic takového jako věc. Všechno bylo plný bohu, že tak říkajíc. Nebo aspoň božských a protibožských významů a tak dále. Čili věc, to je cosi takovýho, když mluvíme, to je právě něco věcnýho. To je takovýho suchýho. Čili jsme z archaického světa pryč. No ale není to tak. Nejsou určitý věci nám naprosto vzdáleny. Když na ně nemyslíme, když myslíme na něco jiného, ale jsme upoutání něčím a všechno ostatní je pryč. Máme nějaký průšvih v práci nebo co a večer jdeme do kina, abychom se trošku z toho dostali, že tam nás strhne děj. My úplně zapomeneme na ten průšvih. Ten je pryč, ten je v dáli. No to je ale něco jiného tohle, když pořád mě utikáš. Jo. Protože jestli že já chci držet to, že jmenováním jsou jmenované věci volání do svého věcnění, že se tedy stávají věcmi teprve, když je jmenuju, když je pozvu, aby se jako věci týkaly mně, jako věci a tím se staly věcmi, tak by mě zajímalo, jestliže kde jsou, jak může vůbec Heidegger, jestliže tohle tvrdí, jak může říct, že ty volaný někde předtím bydleli v dálce. Ale tak ne jako věci. Ne jako věci a ne tak, že bydleli opravdu. Právě. To je ta nesná slavně, ale... Že tady má v okus dál, my jsme se už o tom bavili, řeč mluví, mluví zvouc vyzvané, tedy svět, věc, věc, svět, aby přišlo do rozmezí rozdílu. A co je takto vyzváno, tedy ten svět, věc a věc, svět, je poručeno rozdílu samému, aby z něho přišla. No to je strana 13, tu se podívej jak je to v té Němčině. Strana 13 nahoře čtvrtej žádek. Tak to je za těma, aha. To se je to všetky... Já to hledám. Poslední dvojvěrší srdce. Poslední dvojvěrší a třetí dostavec. Je to na straně 29. Je to tam. No je to 28, 29, tak 28, 29. Dobře. To je, v každém případě, to je ono, jo? Na 28, to je 28. Ne, moment, no. Nahoře, hned, nahoře. Jak je to? Mluví zvouc vyzvané, druhá žádek. Dobře, počkej, tak začíná odstavec teprve třetí strofa, jo? Teprve třetí strofa. Áno. Čili tam je... ... ... To je ono, jo? Čti mi to česky. Mluví zvouc vyzvané. ... Moment, moment, já si to najdu. ... Věc věd a svět věd, aby přišlo do rozmezí rozdílů. ... Co je takto vyzváno, je poručeno rozdílu samému, aby z něho přišlo. No, vyzváno. Tady například je vlastně spíše pojmenováno. No, jistě, protože vyzvání, zavolání, to bych brala, no. ... ... No, ale ta věta předtím, aby přišlo do rozmezí rozdílů. Ano. Ano, no to je v opakov, že jo? No, takže... ... ... ... To znamená, že vyzváno k příchodu, který k tomu, aby přišlo, dostavilo se z toho rozdílu do téhož. ... Je to tak? ... No, tak nějakou legendu k tomu. ... No, nevím. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... To nikde nemáš řečený, že? No já tomu jako rozumím takto. Já si to řeknu jako dobře. Já jsem kdesi jako čepil prostě o tom, jako jak Heidegger vykládá, že Heidegger když něco vykládá, tak to vykládá tím způsobem, že prostě vždycky opíše prostě okruh, to je teda ta interpretace k tomu, aby se dostal k tomu samému. Říkáš teda ty věci same, že se dostat jenom prostě nějakou oklikou, jenom prostě nějakým okruhem. Tak jestli teda tady tohle není teda takový okruh, nebo jestli teda taky takhle nevymezuje, že prostě aby přišlo do rozdílu, tak musí jako vyjít z rozdílu. Nepočkej, to je něco ještě jiného. Mluví zvouc vyzvané, aby přišla do rozmedzí rozdílu. Takže jestli, že já něco zavolám, vyzvu, počkej, počkej, nechám si tu věc pořád, tak tím pádem dojde k jejímu věcním, stane se věc pro mě a dostane se do rozmedzí. Takže volám, aby přišla do rozmedzí a tím pádem se stane tou věcí. A jestli, že já chci s ní pracovat jako s věcí, tak ji musím dostat jako věc, to je z toho rozdílu. Takže nejdřív ji vyzvu, aby se dostala do rozdílu a přes ten rozdíl, že ke mně chodí. Ano, ale tady je řečeno, že už v tom rozdílu je. No to právě ne. Já ji zavolám do toho rozdílu a přes ten rozdíl ji dostanu já. A pak s ní udělám, strčí mi zpátky do rozdílu. No jistě, když už ji nepotřebuje. Ne, když už ji nepotřebuje. Ono se tam musí vrátit. Tam se musí vrátit, když ji dostanu. Počkej, tak tohle už tady není, protože já nejdřív vyzvu věc, aby se stala věcí, to jest, aby přišla do rozmezí rozdílu. No. Ale on ti hned píšte, co to vyzvané je. A potom, co je takto vyzváno, aby se dostala do toho rozdílu, tak je poručeno rozdílu samotnému, aby z něj přišla. Takže já to dostanu až přes ten rozdíl. Ne, to je vysvětlené jenom to, že ty to tam vracíš. Ne. Ano, protože ty máš mluví, zvouc, vyzvané. A tady po vracení nic není. A to první je, že to má přijít do rozmezí. Ano. A konečný je to, že to má z něj přijít. No to není konečné. To je to jako druhý závěr. No, že je to druhý, ale to vysvětlení toho vyzvaného. On mluví, ta řeč mluví, zvouc to vyzvané. A on ti dál teda v obě to vysvětluje, co to to vyzvané je. Ne. To není pravda. To není, co je vyzvané. Tam je, co je takto vyzváno. Co je takto vyzváno. To znamená, to, co už jednou bylo vyzváno, takto, aby to přišlo do toho rozmezí, tak je poručeno do rozdílu samotného, aby z něho přišlo. Takže nejdřív to přijde do toho rozmezí a pak to může z něj přijít. Ne, to není takto řečeno. Tam je to tak, že to je všechno na jedno. Není to, co je takto vyzváno. To je všechno, které už proběhlo. Pomocí toho vyzvaného. On ti vysvětlí jenom, co je to vyzvané, když je použito v tom, aby to přišlo do toho rozdílu. Cože? On ti vysvětluje, co je toto vyzvané. No. On mě neříká, co je toto vyzvané. Počkej, ale to vyzvané použité je tak, že ty věci a tolen to přijdou do toho svého rozdílu. To není jakékoliv vyzvané. Čím to vyzvané? Kterou vědou to vyzvané? Co je takto vyzváno? No, já tak nevysvětluji, co je vyzvané, ale co je takto vyzvané. Ano, já říkám, vyzvané je takovýmto způsobem. On má řečeno takto vyzváno. To není pravda vůbec. Všimnej si stavby té věty. Jak je to německy? Já o něčem mluvím, že to teda je vyzvané a má to přijít do rozdílu. A to, co je takto vyzvané. Ne. Proč říkáš já o něčem mluvím? Řeč mluví. Řeč mluví. A mluví, a ne zvouc. Ne, to jsem nemyslela. Prostě teďka, já když povidám, říkám jednu větu, a na tu navážu druhou. Mě teď jde o to, co navazuje na co. Takže kdybych si to vzala prostě úplně o něčem jiném, kdyby to bylo. Tak jestli, že řeknu já teďka a ber to jako gramaticky. Ta první věta. Mluví zvouc vyzvané, aby přišel do rozmezí rozdílu. Tady se mluví o tom, že něco je vyzváno, aby... Řeč mluví a vyzývá vyzvané, aby přišel do rozmezí rozdílu. Jestli, že na tuto větu navážu větou, která začíná co je takto vyzváno, tak je mi líto, ale nevysvětluju, co to je vyzvané. Já vysvětluju, co se děje s tím, co jsem takhle vyzvala. On vysvětluje, co je takto vyzvané, to vyzvané předtím. Co je takto vyzváno, to je to, s čím se stalo to, o čem se mluvilo v té předchozí větě. Ale ne, co se s tím stalo, on vysvětluje, co je takto vyzváno. Co je takto vyzváno a co to je vyzváno, to se vysvětluje v té předchozí větě. Co je takto vyzváno, to je odvolání na to, co se stalo v té předchozí větě. Ale to není další pochod k tomu. Je to další pochod. A tak jedině bych to byla schopná pochopit, protože jak to vysvětluješ ty, tak to mě absolutně nedává žádnou logiku. Podívejte, pojďte si to. Přečteme si to slovo za slovem nebo větu za větou. Ten odstavec. Tak třetí strofa je frzamlt. Třetí strofa usebírá a tak dále vyzváno. Čili tady mluví o promování básníka. Od té strofy je básně. Podobně v další větě mluví, že ta třetí strofa... Ale ne o promování básníka. Ta třetí strofa původně bola z jednoduchosti vroucnění terné výzvy. Čili zase je to ještě furt ta třetí strofa, která volá. A volá... Co volá? Ten rozdíl. A volá jej tak, že jej ponechává nevyslovena. Nevyslovenu. Nevysloven rozdíl. Nevysloven. Nevyslovenu. Správně česky. Já se teda ještě zeptám, co teda tady konkrétně dorozumí pod tím rozdílem. V tomto textu říká, že to je rozdíl svět věci, ale vodinuť víme, že pro něj základní rozdíl je bytí a soucna. To je ten základní rozdíl. Diference. Identitétní diference má o tom zvláštní svazeček. Prostě to je termínus technicus. Diference je rozdíl mezi bytím a soucnem, nebo soucností bychom mi řekli, ale on to tak neříká, samozřejmě neříká seinheit, nebo dipseinden. Mezi bytím a soucnem. A tenhle rozdíl je v té západní tradici zapomenut. Tak to je ten rozdíl. Jenomže u něj tady ten rozdíl není rozdíl mezi. V žádném případě to není rozdíl mezi, to je něco jiného. Bez mezi, ale jak to máme říct? Tady teda to mezi. Rozdíl toho od toho. Ne, to není pravda právě. To je ta vzájemná prostoupenost. Tam je to jednotný. Tam je ten rozdíl. Páš, je to unter, nikoliv zwischen. No dobře, co tak nějak se musíme vymáčkovat. Česky to prostě musíme nějak říct. To je mi jasný, ale já mám pocit, že říkáš opak, než to, co říkají lidé. Prostě je to takový difference a tady je v nejhlouběji je třeba difference chápat jako ve smyslu differer, to je bearing of each other out. To, co patří k sobě, že neseme ven ze sebe. Je to tedy jako by oboje mělo společný střet, který zůstává jim oběma vnitřní. Proto je to kum. Čili dělíme je od sebe tak, že ten její společný střet jim oběma zůstává vnitřní. Tady bylo, co to je to differer, to unter schied. To schied tam každopádně je, to není něco, co patří k sobě. Tam je scheiden, rozdělovati. Rozdělovati něco, co patří k sobě. To je unter schied. Neexistuje bytí bez soucna a soucna bez bytí. Patří to k sobě. Ale tady je to rozdělováno jako něco, co má společný střet, který je vnitřní tomu oběmu. To střet používá, protože když je třeba nějaká věc a má svůj střet, tak je ten střet společný jako není. Když už jsou rozdělený, tak každá má svůj vlastní střet a ten vlastní střet, to je to jim společné. Ale pojďme dál. Při tom čtení. Takže, přivolává ten rozdíl a přitom ho nevyslovuje. Nechá ho nevysloven. Už tohle je zajímává formulace, tady je úplně jasný, že to není přivolávání pojmenování. Kdyby to bylo přivolávání pojmenování, tak ho pojmenuje, tedy vyslovuje. Zůstává nevysloven, to znamená nepojmenován. To původní volání, které přivolává nebo přizývá dníternost světa a věci. Dníternost, to je ten společnej střed. To původní volání, proč tady říká původní volání, no to není volání ty třetí strofy. Pozor na to, tady najednou je původní volání. Třetí strofa volá původně a teď se tam říká, že to je původní volání, ale to není to původní volání, není to volání ty třetí strofy. Z toho se nedá vyvozovat, to on si takhle hraje se slovíčkami. Tak jak to, že tam je toto? Slovo toto odkazuje na něco, co už jednou tady... Tam není toto, tam nemá. Tady je das, ne dieses. A protože se o něm mluví a předtím se mluvil jenom, že ruft ursprünglich. Tak tady je úplně jasný, tam neříká dieses ursprünglich rufen ist das eigentlich heißen. Nikoliv. Tady říká das ursprünglich rufen, to znamená, že tady to má jiný smysl. Takže toto by tam nemělo bejt. V žádném případě. Takže celý škrutnou, jenom původní volání. Původní volání, které, jak je to tam česky? Původní volání, které vyzývá k příchodu v roucnou prostoupenost světa. Dobře. Vyzývá. A jak je ta vroucnost? Vroucnou prostoupenost. Inikajt je slovníkově vroucnost. Inikajt je níternost, že? Vroucnost. No dobře, no to je ve slovníku, ale je to níternost. Inikajt. To je... To je naprosto, naprosto vroucnost, to je prostě básnický atd., ale inikajt, to je to, že to je jim nítrní. Takže místo vroucnou prostoupenost níternost, jo? A vroucná tam taky nepatří, tam jenom prostoupenost, jenom níternost. Ani to prostoupenost tam nepatří? Ne, tam je jenom inikajt. Jenom ta je inikajt, čili, která přivolává, a ještě i to přivolávání je silný, tady je kommen heissen. To je vyzývák příchodu. To znamená, kommen heissen, to znamená nazvat, pojmenovat příchod. Willkommen heissen znamená přivítat, ne pozvat. Jo, čili i to byl, když dáme pryč, že? Tak kommen heissen je přivítat, je pojmenovat, že přichází. Vyslovit příchod. Takže původní volání volání vyslovuje příchod niternosti světa a věci. A toto původní volání, které vyslovuje, nebo vyjadřuje, pojmenovává příchod niternosti světa a věci je to vlastní pojmenovávání. Tam je co? Zvaní, nazývání ve vlastném slova smyslu. Co nazývání řekneme, jo? Čili tady teď je vlastně dvakrát to hejsn, jo? Tedy to vlastní hejsn pojmenování, nazývání je to, které jsouc původním voláním nazývá pravým jménem, bychom mohli říct, nazývá pravým jménem příchod niternosti věci světa a věci Toto nazývání je bytostnou nazývání, tam je toto nazývání tady je zvaní zase tam zvaní žádným případem nemáte, jo? Takže nazývání Ano, nebo pojmenování nebo jmenování pojmenování Toto pojmenování je bytostným určením promlouvání žádným případem nemáte mluvení, protože to je šprechens tady je bytností a zase mluvení on bytuje hned A teď se zase vracíme z toho původního volání se vracíme k volání té básně v tom co básně říká bytuje, tam je, jo? je bytostně přítomno nebo to je špatně přítomno je k minulosti čili je už z minulosti je z minulosti je z minulosti přítomno z minulosti zpřítomněno promlouvání Čili to das sprechen není das sprechen des Gedichtes to není promlouvání básně, nímež to promlouvání je bytostně z minulosti zpřítomněno, že toto wesen je přitaženo z minulosti nebo je usebráno z té minulosti v tom, co básně říká jo? Čili to říkání, to promlouvání je z minulosti přitaženo do do promlouvání té básně bychom to řekli stejným slovem, ačkoliv to tady není tady je rozlišení tady to sprechen kedy je sprechen der Sprache to pak hned se dovíme jestli to je sprechen der Sprache to je jasný sprechen der Sprache, to je promlouvání řeči je něco jiného než promlouvenost básně tedy to, co řekla básně ale je to spojeno, je to svázáno protože to promlouvání řeči je usebráno je vtaženo vintegrováno to je termín, který se nepatří vintegrované že ale jenom abychom to nějak to musíme říct taky ve svých termínech do toho co říká básně je to promlouvání řeči řeč promlouvá a promlouvá a promlouvá tím že pojmenovává příchod pojmenovává příchod čeho? toho pojmenovaného? totiž věci svět, světa a světa věci a pojmenovává pojmenovává ten příchod do toho mezi onoho rozdílu a co to je to mezi toho rozdílu no tak to bychom museli ještě to jsme zatím neřekli, že? co vlastně si o tom můžeme myslet? tam se jenom o tom mluví bychom měli taky se k tomu někdy jak to mezi toho rozdílu to je jako zvláštnost když tady to co je původně jedno pojmenováním nebo mohli bychom říct v řeči se stává dvojím přičemž niterně je stále týmž tak co to je to mezi? já to porozumím tak, že tady to mezi nebo tady když se mluví o rozmezí takže to má znázorňovat dimenzi toho středu nebo rozměr rozměr toho středu jenomže ten střed je to, co jim je společný takže tam není žádný mezi ten střed není mezi něma ten střed je jim středem no ale jakože teda jako se tím znázornuješ ten střed má určitý rozměr nebo že ne? mluví se dimenze která zakládá všech nejmožných postatí no jo to je něco jiné ale ne, že to je nějakej rozměr no ne, tak jako vím, že ne jako fyzický rozměr ale že tím chce nějak tím že chce nějak představit tím že si tak právě pomáhá no ale on říká vpřed dvojího se německý jmenuje svišn rozmezí no tady má rozdíl je dimenze vůbec rozměr jen světu a věci rozměřuje to co je jim vlastní to rozměřování odlišnost a zájemnost světa bych to chápal tak že svět a věci nestojí vedle sebe vzájemně se prostupují říká tím vyměřují určitý střed nechci si ještě představovat co to teda přesně je a říká že v tomto středu jsou vroucně niterné ale pozor nesplývaj tam jsou tam vroucně niterné ale právě tam se přesně projevuje že ten svět je svět a ty věci jsou věci tam kde jsou vroucně niterné v tom středu je vlastně největší rozdíl mezi nimi jestli se to dá pochopit že tedy ano jsou to středy jednoho a druhého jsou dva vlastně středy jenom že se o těch středech říká že jsou týmší ale jsou to středy těch dvou věcí které jsou od sebe rozdělený v tom středu protože mimo není svět o sobě a věci o sobě to ne ale jsou od sebe rozdělený jsou ke šínu ano, ale teprve tehdy když se začnou prostupovat to se prostupujou od samého začátku protože je tam to untr oni dokonce původně říkají že se prostupují a že oni původně jsou týmš no týmš jistě týmš a čím možná že jsou týmš ale nejsou ani světem ani věcmi to ne takže teprve ten střed nebo rozdíl on tady říká že rozdíl nebo střed vynáší svět k jeho světování a věci k jejich věcnění takže teprve tam v tom středu je ten rozdíl mezi světem a věcmi věci jsou věcmi a svět je světem mimo nejsou tam ani věcmi a jsou týmš je mi líto možná že to tak ale já nevím jak to myslí takhle to říká ale jak to myslí mě to nedává žádný smysl v jakém středu když jsou dva středy právě tím že ten třetějní mnitelný tak každej má svůj střed kdyby měli každej svůj střed tak by měli jistým způsobem by byli schopni být s sobě ale oni jsou spolu svázáni právě tím středem a v tom středu se právě vyjeví jejich vzájemný rozdíl a to co je jim společné právě v tomhle středu komu se vyjeví? no nám to je důležitý my nemůžeme o tom mluvit bez toho že tam někde je cosi třetího svět věc to je od sebe odděleno ale tak že mnitelně to zůstává spolu ano ale jak ta vydělenost tak to zůstávání spolu se tu ukazuje jenom pro nás ty říkáš že jsou středy dva tuto chvíli jsem ztratila jakýkoliv přehled o tom co to ten střed je co je to střed pro tebe? já to chápu spíš tak jako teda pro nás jsou tady jednak věci jednak svět mezi nimi je rozdíl zároveň jako teda nazývá středem s tím že ten rozdíl zároveň má nějaké rozmezí které jsou zase spojené a tomu říká střed nebo kde to opakuješ co on říká ale mně to nedává smysl ale já to tak rozumím že ten střed mají jako jeden nemají každé věci svůj střed to má střed jeden a já bych chtěla vědět co je pro tebe střed je ta věc že věci i svět mají svou podstatu a to je ten střed? to není ten střed to je podstata no on o tom tady hovoří vezn není podstata podstata je substancia vezn je něco unijného má jednak časové určení v tom je vezn je dvastke vezn mají svou bytnost a v tom rozdílu se ukazuje bytnost cvěta i bytnost věci ten nemá s jejich bytností nic společného ale pouze v tom místě v tom rozdílu se ukazuje no ale za všech okolostí za všelé dosávadní západově evropské tradici myšlenkové se neukazoval tento rozdíl no tady se taky nehovoří že ten rozdíl je vždycky viditel no ano ale to je důležitá záležitost že tohle se děje to je fenomenální rovina to se děje pro nás a když se říká o tom středu že je jim společnej tak tím se ukazuje na to že vlastně k žádnému rozdílu se ukazuje původně v té rovině původnosti Mně se tady zdá že se ukazuje jedna z takových problematických věcí tady je ta popeční šňůra fenomenologická Heideggerova tady je nejasný jedno jestli že je pravda že tak říkajíc ve skutečnosti to je všem terminologie kterou bym ho nepřijal že ve skutečnosti k žádnému rozdílu rozdělení nedochází že k tomu dochází pouze pro nás a že vlastně vlastně ten střet je to jediný skutečný když to tamto je pouze jevící se svět a věci tak to znamená že ta řeč sama v ní se tohle děje to nejsme my který to přivoláme že ta řeč sama je vlastně garantem té naší subjektivity to je z toho že nám se to jeví takhle čili vlastně řeč je zdrojem klamu ve skutečnosti je to všechno jinak jenom řeč nám ukazuje jakoby to bylo rozdělený to on ale nechce takhle on to nechce a ten spor v tom je naopak ta řeč nám má ukázat že nejsou rozdělený ta řeč je volá do toho rozdílu volá do rozdílu a není tady teda míněno že když že bez té řeči jsou ty věci a svět pro nás úplně každé třeba úplně něco jiného bez té řeči bez té řeči nemohou bez té řeči nemohou
====================
Kaz b.flac
====================
Lidi mluvěj, nedaj si pozor na řeč, mimochodem já ti pak přehráju tvůj diskusní příspěvek, každý čtvrtý slovo je jako, to je nedbalost řeči v pronování pro mě. Lidi nedbale mluvěj. My nemůžeme z toho, jak se mluví, něco vyvozovat. Ale my můžeme najít ty zdroje, za tím kecáním, ty zdroje jazyka. A tam najdeme něco podstatního. Někdy to prosvítá i do toho běžného pronování. Tady například taky. Vidím, že mluví a nevím, co říká. Slyším, že mluví a nevím, co říká. Čili promlouvání. Nazvěme takový mluvení, který vyjevuje, co říká. Čili tady všechno to, kde se mluví, že řeč mluví, je špatně. Řeč vůbec nemluví, poněvadž řeč nemá hubu, řeč nemá hlas, řeč žádný zvuky nevydává, nehejbe rty ani jazykem, nepoužívá hlasivek, čili nemluví. To patří všecko k mluvení. Ale řeč nás oslovuje. A jak? Když všeho tohodle vějšího nepoužívá. Čili to je ta otázka. A teď se tam praví, že řeč umožňuje a zakládá každé lidské promlouvání. Kdykoliv člověk něco řekne, nejenom když mluví, ale když něco řekne při tom mluvení, tak je to možné jedně díky tomu, že to řekne v prostředí, v atmosféře, ve světě řeči. Přesně tak jako krok, když uděláš krok, tak to můžeš udělat jedně v prostoru. Kdyby nebylo prostoru a času, tak nemůžeš udělat krok. Podobně nemůžeš udělat jediný krok v promlouvání, leč ve světě řeči. A ještě je to něco jiného, ten prostor a čas se chová tak jako na první pohled, aby se ukázal, že to je blbost, ale se chová jako kdyby to bylo jenom tak prázdná forma, tak to chápali dřív. Když to u té řeči to není tak. Řeč předříkává, říká. Já to nevím uargumentovat, ale říkáva Heidegger. Řeč nám, co si předříkává. A my to musíme říkat o ní, ne proti ní. Když něco my říkáme, musíme mluvit, promlouvat po řeči, ne proti řeči. To znamená, řeč nás vede. To je důležitá věc, třeba proč člověk přemýšlí. Kdyby na začátku věděl všechno, co ví na konci, nemusel přemýšlet. On tím přemýšlením se něco doví, co nevěděl. A odkud se to doví? Protože je veden. To není rozcvička žádná, když mluví, když myslí, což je to tež. To není žádný cvičení, žádný výkon. On při tom, jak myslí, to jest mluví, se nechá vést. A kdo ho vede? Řeč. Kdyby nebylo té řeči, která by ho vedla, tak se nic nedoví. Tak jenom vyvozuje furt nějaký důsedky z toho, co má na začátku, čili nic novýho. Ta řeč ho vede. K něčemu ho vede. To znamená, že člověk, když, a říká Heidegger, když mluví a chce něco podstatného říct, tak musí při svým mluvení umlknout a nechat mluvit samotnou řeči. To znamená, že řeč je každopádně něco původnějšího než je lidské promluvání, jestli ta řeč je něco původnější než lidská bytost. Ať lidská bytost je taková bytost, která je schopná promluvat. A kdyby nebylo řeči, tak není možnost promluvání a tedy také není možnost lidské bytosti. Lidská bytost svým způsobem se konstituuje teprve ve světě řeči. To už by Heidegger asi neřekl, ale pro líní naší rozmluvy to platí. Člověk se může konstituovat jakožto člověk, nečlověk, předčlověk, se může konstituovat jakožto člověk, teprve ve světě řeči. Já bych tady měl ještě, co jsem příklad trochu poslit, takže jsem některé věci nestačilo se z těho uvědomit. Já bych tady narazil na ten váš článek, který jste tomu napsal tehdá. A to je pro přítomné, a ty to znáš, svět řeči a řeč světa. Ve filozofickým časopise v 69. roce. Jo, protože některé věci jsou mi tam nejasné, vzhledek k tomu, že byla to reakce na Heideggera, nebo na tu řeč. Takže Heideggerovi se říká, že člověk mluví, pokud naslouchá řeči. U vás se tam potom objevuje, že musí naslouchat řeči. Pak tam také říkáte to, že řeč má nepředmětný charakter, stejně jako pravda. Dneska se tady hovořil o řeči jako o události, jestli jsem to správně věděl. A tam v tom článku hovoříte... My jsme, no tak to bylo nepřesné, o promlouvání jako o události. Až tadyhle je totiž přeložený, mluví člověk a mluví vždy nějakou řečí. To bylo ještě v důsledku toho, že jsme přijali ten jazyk překladu. Ale prakticky v tom článku vám jde o to, že se vám jako by zdalo, že Heidegger došel jenom po řeč a že dál nešel. A vy se snažíte tedy a říkáte tam na jednom místě... Já to tam neříkám proti Heideggeru, já o něm nemluvím. Já tam jenom cituji. No ano. Na jednom místě ještě říkáte, že řeč naslouchá pravdě. Tak nejdříve se tam zmíníte o tom, že člověk naslouchá řeči, pak tam hovoríte o tom, že řeč naslouchá pravdě. A o tomhle vymezení vztahu řeči a pravdy nám skoro není zřečeno. Akorát tedy, že řeč dává slovo pravdě, která ukazuje věci v pravém světle. Je tam řečeno, že ještě něco nás v řeči oslovuje a tím je pravda. Já mám dojem, že ten Heidegger ten další stupení tam nemá, protože on to má přímo zamontované do té řeči. Ano, jistě. Já taky jsem to tam tak napsal ne jako interpretaci Heideggera, ani jako polemiku s ním, jako svý stanovisko, který bylo, já jsem to říkal myslím minule, nebo při nějaké příležitosti, to původně mělo být číslo filozofického řečenství věnované Heideggerovi. Ale mě tam i přes tyhle věci je tam nevyjasněná pro mě věc, jak řeč může naslouchat pravdě. To je, když má nepředmětný charakter. To je, když má nepředmětný charakter. Ale obě dvě mají tam pro vás nepředmětný charakter. Ano. To znamená, že jsou ryzy nepředmětností. Takže, no ale s tímhle pro mě vyvstává potom tato otázka, že my musíme naslouchat, my musíme naslouchat řeči. Až na základě toho, a pak můžeme odpovědět. Naše odpověď má nějakou důležitost, je tou pravou odpovědí, až tehdy, kdy jsme naslouchali, tam je volání ticha rozdílu řečeno u toho Heideggera. Takže až tehdy, kdy se setkáme s tím něčím, když budeme naslouchat tomu něčemu, potom tedy můžeme odpovídat. Ale teď je otázka, o kterou jsme mnohokrát mluvili, ale pouze jenom chci uvést, že je otázka, jestli nasloucháme správně, nebo nenasloucháme, jestli jsme opravdu naslouchali tomu pravému, nebo jsme nenaslouchali tomu pravému. Ale teď se objevuje ještě další otázka s tím, jestli odpovídáme vůbec správně i na to naslouchané. Kde je řečeno, že když jsme naslouchali tomu tichu rozdílu, podle praha Heideggera, že odpovídáme správně. Kde je dáno to, že ta odpověď je tou odpovědí správnou? Heidegger říká, že odpovídání je naslouchání. Ano. Že ne, že nejdřív nasloucháš a pak odpovíš a můžeš odpovídat. Nejdřív můžeš naslouchat a potom můžeš odpovídat. Odpovídání je naslouchání u Heideggera. Zároveň. On tam má řečeno, že nejdříve... Nechte týhle mílance, fakticky je to tak pro Heideggera, opravdu to naslouchání je formou odpovědí na výzvu z řeči. To je zase naše terminologie, ale to by spíš sválilo Heidegger, než to Heideggerování. My můžeme odpovědět na výzvu řeči jedině tím, že nasloucháme. Ale naslouchat nemůžeme jinak, než, že promováme. Byť potichu. Bezmyšlenkově tě nemůžeme naslouchat. Jakmile myslíme, tak už promlouváme. Čili nemůžeme naslouchat, aniž bychom promlouvali. Naslouchat pravdě lze jedině tak, že promlouváme. A buď můžeme promlouvat v duchu toho, co nasloucháme, nebo proti duchu. To předem nelze zvážit, ale tady je ta důležitá věc, že řeč je cosi událostný. Co je zpřítomněno sice v daným okamžiku od toho oslovení, který se na nás obrací, ale tím to nekončí. V řeči je něco, co postupuje dál. Je to ta řeč, v které jsme osloveni, nebo kterou nás oslovuje. V které my odpovídáme, nebo pomocí kterou, které odpovídáme. Ale je to ta řeč, která nás bude oslovovat příště, a v níž budeme zase příště my odpovídat. A nejsme to jenom my, ale každej je nějak někdy oslovován a jenom v té řeči může odpovídat. A teď tady jsou různý případy, kdy lidé promlouvají, kdy spolu rozmlouvají, kdy se dostávají ve svém promlouvání do sporu a pravda se ukazuje také, ale zejména v tomto rozmlouvání lidi, kteří promlouvají tím, že naslouchají řeči. Tedy my to teď v tu chvíli nemůžeme ani prokázat, ani vyvrátit sami pro sebe, že jsme naslouchali správně. Jenomže už jiní před námi naslouchali a jiní po nás budou naslouchat. A v téhle kontinuitě, která je založena ale řečí, protože to všechno se děje v řeči. V téhle kontinuitě se nakonec ukáže, přímo nebo později, které to promlouvání bylo po řeči a které proti řeči. Čili není žádný kritérium, který by bylo měřitko, který bychom mohli hned přiložit. Ale v tom průběhu... To jsou jakoby dva pochody. To já jsem spíš tě řekl, že tam jde nejdříve, že musím naslouchat a pak... U Heideggera to není nejdříve a pak někdy vždycky. Ještě takovouto věc. Na začátku je hned řečeno, že celá ta přednáška je o řeči. Že není tedy jen o podstatě nebo o bytnosti řečí, ale že je o řeči vůbec. A postupně, když je to o řeči, to se tam potom vyjasní, že to je i o tom rozdílu. Že tím, co nás musí zajímat, je ten rozdíl. A když nás zajímá ten rozdíl, tak to je, nechci říct vztah, ale ta dimenze třeba, nebo ta propojenost světa a té věci. A věcí vůbec. Takže nakonec my se z té otázky, kterou máme na začátku, z té řeči, dostáváme k problému věci a světu, což už jsem tady teda posledně říkal, když jsme si to nějak... Můžu vás na chviličku přerušit? Já jsem si našel tady v tom Rickardsonovi, jsem si našel kapitolu o řeči, to je pro vás sice teď, před chviličkou, a tam ten rozdíl interpretuje jako rozdíl mezi bytím a současným. Když se mluví o tom světu, tak se mluví o bytí. Není to stotožnění, ale je o to, že ten rozdíl se týká světa, pokud jde o bytí. A věcí, pokud jde o současná. Já teda budu mít ještě, se vrátím ještě znova teda k té řeči. A ty jsi mě teda odsouhlasil, že teda ta řeč je původnější než lidská bytost. Tak já teď povedu teda tu otázku dál v tom, že teda ta lidská bytost má své bytí. Má teda ta řeč své bytí? To je dnes nás určitá první odpověď by byla nikoliv. Nemáš své bytí, mým říkám je bytí. A vzniká otázka, kterou tady právě před chvílí byla formulována. Jak to, že pravda promluvá skrze řeč, že řeč se otvírá pravdě, když jak ta řeč, tak ta pravda souryzí nepředmětnost. To je vlastně stejná otázka. Ta dnes nás je vážná, protože s největší pravděpodobností ta naše dosávaní pojmová výbava, která rozlišuje mezi soucností a bytím, raději než soucny a bytím, aby bylo jasný. Soucnost je to, co je všem soucnům společné. A bytí je něco jinýho. Diference podle Heideggera není mezi jednotlivými soucny a soucností, nebo mezi soucny a soucností na jedné straně a bytím. My nemáme jiné pojmy. Naše pojmová výbava je příliš chudá, díky té tradici, která se dnes rozkládá navíc, než že máme k dispozici jen pojem bytí, který je nevyjasněný, o tom nikdo neví pořádně nic, co říct. A o soucnech a soucím, který jsou chápané velmi jednostraně, tj. předmětně. Je velmi pravděpodobné, že se ukáže nezbytí nějakým způsobem pojmově, ale novými pojmy, ne těmi, které pracují jen s intenciální předměty. Začít rozlišovat také v té sféře té nepředmětnosti. A tam se ukáže, že přece jenom je ještě nějak, že jsou nějaké stupně nebo nějaké periférnější a centrálnější oblasti. Ne tak, že by byly od sebe v distanci a že by se vydělovaly. Protože když to je rizik nepředmětnosti, tak tam žádný předmětný, tj. vymezený vydělení není možný. A je přesto tam nějaká struktúra, nebo jak bychom to jinak nazvali, v tomto smyslu třeba Whitehead mluví o třeba dvojí povaze boha. Primordiální a druhodní, sekundární. Něco takovéhle, a to je všechno mimo oblast, Whitehead ve svým metafizický nebo kontra metafizický stavbě od sebe odlišuje. To udělal velkou chybu, poněvadž se inspiroval starým Platónem a myslel si, že bude starýho Platona trošku jako přivézt do tanečku, když tam zavede ty události. A mluvil o těch věčných objektech, to jsou ty Platónovy ideje. A o tom fluxu, o tom proudu, o tom beztvarým proudu dění, který v Timmayovi najdeme faky, který se utváří podle těch věčných předmětů. Eternal objects. My to budeme číst právě teď příště, se budeme zabejvat zrovna tím Whiteheadem. No a ta zajímavá, byť sama o sobě bez úprv, málo nosná, po měm sloudu, myšlenka je, že existuje jakási oblast, jakási sféra, kde ještě ty věční objekty se nevtiskujou do toho beztvarýho proudu dění, ale už se nějak strukturují, už se nějak pořádají. Čili není to pořádání toho dění, ještě je to pořádání těch věčných objektů samotných. To je tohle v závěru process of reality. No a něco, tahle ta myšlenka je s mým způsobem zajímavá, protože ukazuje, že to, co říká právě v té nesmrtelnosti, že totiž je to jenom naše pomocná pojmová konstrukce, že jsou věční objekty a beztvarej, že sami o sobě neexistují, že ničím nejsou. Že to je jenom naše pojmový aparát, kterým jedině můžeme uchopit ten fakt toho již utvářeného dění. A teď, přestože dělá, že to je jenom naše pojmová konstrukce, tak musí předpokládat, nebo pokouší se předpokládat, pokouší se nějak vyjádřit to, co se mu zdá z vnitřní nutnosti. To není, že by byl nějak náboženský nadanej a chtěl tam něco obou něco taky zdát. Prostě z vnitřní potřeby, filozofický potřeby, tam musí předpokládat, že ještě dřív, než ty věční ideje se vtiskujou, že tady musí dojít k nějakému jejich uspořádání. Poněvadž je tady věčnej objekt, já jsem řekl ideje, že jo, věční objekty, že tady je věčnej objekt třeba rychlýho a pomalýho. A věčnej objekt pomalýho. Věčnej objekt velkýho a malýho. To je všecko relativní. Věčnej objekt živýho a neživýho. A tyhle dva věční objekty, ty nemůžou formovat beztvaré dění zároveň. Buď jeden nebo druhej. Je vyloučený, aby zároveň něco bylo živý i neživý. Nebo že bychom našli ještě nějaký věčnej objekt. To bychom si našli něco chytřejšího. Fousy například, když jsou takhle dlouhý, tak už nejsou živý. A tak dálo by se namítat. Našli bychom si příklad, který je daleko vhodnější. Vajden je přesvědčený, že ještě dřív než ty věční objekty přikročejí k tomu, aby formovali beztváré dění, takže se musí nějak dohodnout o tom, který bude fungovat a který nebude fungovat. Ty, co jsou ve sporu, nemůžou fungovat. Člověk nemůže zároveň lhát a mluvit pravdu. A tohle u Platona dělá ten demiurk. Ten vybírá ty věční ideje, podle kterých uplácá tu nižší realitu z toho věčního dění. U Vajdhena to je Bůh, ale ve svým primordiální podobě. A teď ten Bůh vstupuje do toho dění. On předřídí nebo předorganizuje ty věční objekty a s nimi teď vstoupí do toho dění, aby to dění sformoval. A teď tam má jakousi zkušenost s tím. A vrací se po té zkušenosti opět jakoby k sobě. To je trochu Hegelovský. Jeden jeho kolega mu říkal, tyk vy jste vlastně Hegelovec. A Vajdhen mu říkal, já jsem vůbec nikdy nečet žádnýho Hegla. Ten vytáhl z kapsy Hegla a četl mu z fenomenologie nějaký. Vajdhen potom říkal, já jsem nikdy nečet žádnýho Hegla. Pardon, jednou mi kolega četl dvě stránky z Hegla ve vládku. Na tom je něco Hegelovského, to je úplně evidentní. Jenže Vajdhen si to neuvědomlil, nikdy Hegla neštudoval. K němu to dolehlo, aniž by věděl, odkud to je. Jako většině lidem dolehají zbytky filozofií, aniž by věděli, odkud to má svůj původ. A ten Bůh, když se vrací už po té zkušenosti, je už trošku jinej, než byl původně. A to je ta sekundární povaha Boží. A tam je zkušenost s člověkem, se společností, samozřejmě s celým stvořením, takzvaným vesmírem, ale zejména s člověkem, se společností a tak dále. Takhle rozlišuje, proč jsem to celý říkal, ačkoliv tam v nezmrtelnosti bude říkat, že to je jenom naše pojmová konstrukce, tak on tu konstrukci nemůže udělat jen jako myšlenkovou konstrukci, on tam musí předpokládat, že tam je nějakej organizující prvek, který předpřídí nebo předorganizuje ty věční objekty, které se začnou potom uplatňovat a ty, které se nezačnou uplatňovat, které tam nebudou intervenovat. Po mém soudu něco takového jakási periferní a centrální oblast, pro první pohled, nepředmětný, skutečné, rizí nepředmětností, se musí nějakým způsobem taky myšlenkově ukopit. A proto já jsem měl za to, že je naprosto nezbytný ještě rozlišit, toto je jenom první rozlišení, možná, že jich bude potřeba ještě celá řada, ale rozhodně rozlišit mezi řečí jako rizí nepředmětností, mezi tím světem řeči, který nemůže promlouvat tak, že bych to uchem slyšel, který může promlouvat jenom skrze mé promlouvání. Ale jenom skrze takové mé promlouvání, které je uprostřed toho promlouvání a sluchání. Takže tohleto, ta řeč, že nemůže být tím, co v posledu promlouvání, protože ta řeč je jenom jakýmsi médiem, skrze které já mohu promlouvat, aby to mělo smysl, ale skrze které mne oslovuje něco, co je vejš než, něco, co je za tím světem řečí. Dál by jsi teda říct, že ta řeč je pro toho Heideggera zrovna tak takový pomový aparat, jako by reaktyst vykládal pro toho Heideggera, vlastně pomocí toho, jak on mluví o řeči, tak jako chce zprostředkovat to, že je tady něco původníčího, než teda to, že člověk jako jenom promlouvá. Že teda ta řeč se pro něj stává tím Demiurgem vlastně. Nebo teda to, co byl pro Platona. Ano, i to se dá říct, i když je to všecko, když si tomu součást. Zároveň bych s tím řekl vlastně jednu věc, když jsem já tady z začátku řekl, že podle něho je ta řeč subjekt, a když proti tomu neprotestoval, že teda... Subjekt se nesmí říkat. Samozřejmě, abych nepřesně. Subjekt je jsoucno. Jo, no ne, já jenom teda na to chci doložit to, že teda ta lidská bytost ten subjekt je, když je teda ta řeč ten subjekt... Ale teda tady říká, že teda ta řeč je teda o něco původnějšího než lidská bytost, z čehož teda vyvozují, že teda je to vlastně teda taková pomůzka k takovému bojmovému uchopení teda toho, co teda je původnější... To já neříkám. Možná, že to říká Heidegger. A i to si nejsem jistý. Určitě by to řekl Husserl. Kdyby byl Heidegger důsledný Husserlovec, tak by řekl, že to je jenom jakási taková naše pojmová pomůzka. Řekl by to ještě jinak, jo, ale měl by to tenhle zmysl. Už Heidegger myslím, že to není pravda. Heidegger by musel něco podobného předpokládat i o tom bytí třeba. A on má všem formulace, kde to tak vypadá. To je ta otázka, kterou jsem měl, kde jsem říkal, že v celém spisu jde o řeč a ne jenom o její podstatu. Takže musí jít i o to. Musí se zde probat i to, kdy to promlouvání je pravdivé a nebo nepravdivé. V celém spisu se prakticky nehovoří o pravdě a o lži. Ano, správně. Tím pádem se Heidegger těmto pojmům vyhnul a použil tam úplně jiných pojmů. Ale když on tvrdí na začátku, že celý spis je o řeči a jenom o řeči a ne pouze o podstatě, takže to musí být ještě víc než jen o podstatě řeči, tak tenhle problém tam musí být řešen. Nikoliv tady, nevím jestli tady, ale musí být řešen. Já mám dojem, že musí být řešen i v tomhle spisu. A máte dojem, že tam je někde řešen? Já mám dojem, že jo. On tam neřeší jako přímo problém pravdy, kdy je to promlouvání pravdivé a kdy není pravdivé, ale on hovoří o tom, kdy teda dochází kdy nasloucháme a kdy potom promlouváme. Kdy teda jsme schopni vypovídat o těch věcech ve vztahu k tomu světu, tak aby byly ve vztahu k tomu rozdílu. Říkám to teď konkrétně kostrbatě, ale... No, říme nás říká, že to ajde grotsky, to není nikomu jasný o co jde. Protože pokud tam použiju pojmu pravda, tak zase budu muset vysvětlovat v těch pojmech, které jsou tady zaběhané a musel bych vyjasňovat, co které pojmy zase nějak tak znamenají. Co znamená svět vzhledem k pojmu, které používáme, co znamená rozdíl a tak dále. Posledně jsme se to snažili nějak jako si vyjasnit, ale jsme si slyšeli, že to promluvání je vůbec nepravdivé, nebo proti řeči. Dá se říci, že to promluvání po řeči je pravdivé, ale to proti řeči je nepravdivé. Po řeči může být intolživý, dokonce ani lež není možná, pořádná lež není možná, leč po řeči. Já bych tady jenom takový kousek, něco bych mu k tomu řekl, a je to před posledním odstavci. Tak dochází k tomu, že představa o řeči utvářena z hlediska gramaticko-logického, z hlediska filozofie řeči a jazykovědy zůstává po dvě a půl tisíciletí táž, přestože se poznatky o řeči neustále množily a měnily. Tento fakt by bylo dokonce možno uvést jako základ důkazu nevyvratitelné správnosti vládnoucích představ o řeči. Ještě mám pak něco k tomu dál, ale na tom chci říct, že se mně tady z tohohle zdá, že on opouští pojmy, které když se mluvilo ve filozofii o řeči, tak se běžně používaly, ale místo toho zavádí pojmy nový, čímž také komplikuje situaci, které se můžou představovat. On když tady mluví o řeči, tak se to nevztahuje jenom na lokosný, bež také na mitrosný. To jste si jestli už povšimli, že všude tam, když se mluví o řeči špráchy, tak tam vždycky můžeme doplnit také slovo mytchos. Čili to, co tady říká o řeči, platí také o mitu, nikoliv jenom o logu. A proto tam není ani slovo o pravdě. Až mytchos nezná pravdu, Aleš. Mytchos je řeč, které se neukazuje pravda jako pravda. No jo, jenom že to by obstalo, kdybych si řekl, že když on mluví o řeči, tak za to bychom si mohli dosadit mythos. Ale jestliže můžeme dosadit i logos, tak v tom případě tam musí být pravda. Nemusí. On mluví jenom o tom, co je logu a mitu společné. Logos je jeden typ řeči. A logos je jiný typ řeči. A když tady říká to, co citoval Martin, Žev tak mluví o tom, nikoliv o řeči, nibyž o představě o řeči, což není běžný význam slova představovat. Řeč nelze si představit, Žev. Nemůžeme představit konkrétního Jezevčíka, ale už ne ani o Jezevčíka nebo o psa vůbec. A jak mi to stavu k logice výrokové, nebo několika základních základů? To bychom skáčeli zase k něčemu jinému. Já ještě dokončím tohle, co jsem říkal, a pak se hned k tomu vrátím. Řeči znamená to, slovo představa je to, co nám představuje, ukazuje, přivádí sem, aby to ukázalo, co to je řeč. To je představa. To, co nám staví řeč před nás, to je představa. Nikoliv v tom běžném psychologickém významu představa. A to, co nám staví řeč, to je řeč, která je právě tak mýtkos, jako logos, jako ještě já nevím co jiného, co neznáme, to, co nám staví před nás, to staví jakožto logos. A on právě tohle chce zpochybit. Je to představa o řeči utvářená z hlediska gramaticko-logického. To je jako logos. Mytkos nemá žádnou gramatiku. Gramatiku má jen logos. Tak nám představuje řeč jako logos. A to, ten logos, zůstává po dvě a půl tisíc letí týž. Takže i ta představa, se přitom zůstává s nárokem, že to je obecně platná, trvale platná představa. Platné představení, postavení před nás řeči jako takový. A to moc pochybnuje. Ten historické nebo dejinej fenomén, v němž se ukazuje řeč jako řeč. V podobě logů. Ale jinak tomu bylo předtím a jinak tomu bude v budoucnosti. To je asi obsah tohle. A teď se vrátíme k tomu, jaké je to vztah. Je to otázka terminologická. Co to je logika? Tak především dneska je logika mimo filozofická disciplína. To je spíš blíž matematice. Tak to je něco jiného. O tom vůbec nebudeme mluvit. Výroková logika, symbolická logika, nic takového. Pro nás rozující je filozofická logika. Určitou, nepředmětně, ní brž spíš jinak, a ne bez přechodu, ní brž velice povlovně, přechodově vymezená oblast filozofie. Kus filozofie, kde je všecko ostatní vždycky. U filozofie je to tak, že v logice je vždycky všecko ostatní. Aniž by tam byly ostatní disciplíny přítomné. To je rozdíl důrazu. Filozofie je vždycky všude celá. Filozofická logika je filozofická disciplína, ne disciplína vědecka. A co to je? Je to logologie. Je to věda. Filozofická věda, to je spíš vědění. Logizace, spíš logu. Logika je myšlenkový pokus logicky ukázat, co to je logos. Omezenost této filozofické logiky spočívá v tom, že tam je logos dvakrát, že? Logos jako to, co má být ukázáno, tedy řekli bychom, intencionální předmět. Tato metoda, jak to je ukazováno, a to, jak to je ukazováno, není logos ten totožnej s tím očem se má vypovídat. Nímž je to určitá, značně omezená filozofická tradice metafizického novo předmětného myšlenka. Čili když my to takhle zreflektujeme, čili provedeme logologologii tak pak můžeme odečíst těch dva půl tisíce let ty neobyčejně zprimitivněné logiky a můžeme stanovit, že logika je tak zvláštní disciplína filozofická, v níž se pokračuje se pokouší dát k dispozici celé své myšlení celé své promlouvání také celou svou filozofii k tomu, aby řeč logos sám promluvil. To je disciplína filozofická, která předává slovo nebo která nechává přijít k slovu samotné slovo. To je teda domyšleno perspektivně. Co takhle, pokud já vím, já jsem ho tolik zasnečil, abych mohl říct, že to nikdy neřekl, pokud já vím, tak to neřekl takhle, ale myslím si, že to je dost v jeho intencií. On v svéch univerzitních přednáškách vykládá o logice, že to je nauka o mluvení. Že to je nejen nauka o logu, ale také nauka o legénu. Promlouvání. To je ale to, co říká na začátku, a pak přejde k něčemu jinému. To je v těch přednáškách o logů Herakleita. Tak tam to dá ukázat. A pak já nevím, já jsem to jen tak prolít, jsem se orientoval v tom, nevím, co tam ještě všechno bude, jestli tam ještě najdu. Zatím jsem tohle nenašel nic blíž, co by k tomu říkal, ale začíná takhle, což je teda v pořádku, v takovémto prvním rozvoru to je naprosto správné. Ale pokud teda vezmeme některé jeho důrazy vážně, no tak to znamená jedině tohle, že logika může znamenat jedině, filozofická logika může znamenat jedině takovej filozofický pokus, který přivádí k slovu samotné slovo, samotnou řeč. To je přesně to, co tady Heidegger říká, že když promlouváme, takže musíme naslouchat. Takže tady ty maximálně soustředěné naslouchání a ta soustředěnost toho naslouchání se organizuje, se projektuje a realizuje jen v určitém typu promlouvání. Logika je takové promlouvání, které maximálně...
Kaz b.flac
====================
Lidi mluvěj, nedaj si pozor na řeč, mimochodem já ti pak přehráju tvůj diskusní příspěvek, každý čtvrtý slovo je jako, to je nedbalost řeči v pronování pro mě. Lidi nedbale mluvěj. My nemůžeme z toho, jak se mluví, něco vyvozovat. Ale my můžeme najít ty zdroje, za tím kecáním, ty zdroje jazyka. A tam najdeme něco podstatního. Někdy to prosvítá i do toho běžného pronování. Tady například taky. Vidím, že mluví a nevím, co říká. Slyším, že mluví a nevím, co říká. Čili promlouvání. Nazvěme takový mluvení, který vyjevuje, co říká. Čili tady všechno to, kde se mluví, že řeč mluví, je špatně. Řeč vůbec nemluví, poněvadž řeč nemá hubu, řeč nemá hlas, řeč žádný zvuky nevydává, nehejbe rty ani jazykem, nepoužívá hlasivek, čili nemluví. To patří všecko k mluvení. Ale řeč nás oslovuje. A jak? Když všeho tohodle vějšího nepoužívá. Čili to je ta otázka. A teď se tam praví, že řeč umožňuje a zakládá každé lidské promlouvání. Kdykoliv člověk něco řekne, nejenom když mluví, ale když něco řekne při tom mluvení, tak je to možné jedně díky tomu, že to řekne v prostředí, v atmosféře, ve světě řeči. Přesně tak jako krok, když uděláš krok, tak to můžeš udělat jedně v prostoru. Kdyby nebylo prostoru a času, tak nemůžeš udělat krok. Podobně nemůžeš udělat jediný krok v promlouvání, leč ve světě řeči. A ještě je to něco jiného, ten prostor a čas se chová tak jako na první pohled, aby se ukázal, že to je blbost, ale se chová jako kdyby to bylo jenom tak prázdná forma, tak to chápali dřív. Když to u té řeči to není tak. Řeč předříkává, říká. Já to nevím uargumentovat, ale říkáva Heidegger. Řeč nám, co si předříkává. A my to musíme říkat o ní, ne proti ní. Když něco my říkáme, musíme mluvit, promlouvat po řeči, ne proti řeči. To znamená, řeč nás vede. To je důležitá věc, třeba proč člověk přemýšlí. Kdyby na začátku věděl všechno, co ví na konci, nemusel přemýšlet. On tím přemýšlením se něco doví, co nevěděl. A odkud se to doví? Protože je veden. To není rozcvička žádná, když mluví, když myslí, což je to tež. To není žádný cvičení, žádný výkon. On při tom, jak myslí, to jest mluví, se nechá vést. A kdo ho vede? Řeč. Kdyby nebylo té řeči, která by ho vedla, tak se nic nedoví. Tak jenom vyvozuje furt nějaký důsedky z toho, co má na začátku, čili nic novýho. Ta řeč ho vede. K něčemu ho vede. To znamená, že člověk, když, a říká Heidegger, když mluví a chce něco podstatného říct, tak musí při svým mluvení umlknout a nechat mluvit samotnou řeči. To znamená, že řeč je každopádně něco původnějšího než je lidské promluvání, jestli ta řeč je něco původnější než lidská bytost. Ať lidská bytost je taková bytost, která je schopná promluvat. A kdyby nebylo řeči, tak není možnost promluvání a tedy také není možnost lidské bytosti. Lidská bytost svým způsobem se konstituuje teprve ve světě řeči. To už by Heidegger asi neřekl, ale pro líní naší rozmluvy to platí. Člověk se může konstituovat jakožto člověk, nečlověk, předčlověk, se může konstituovat jakožto člověk, teprve ve světě řeči. Já bych tady měl ještě, co jsem příklad trochu poslit, takže jsem některé věci nestačilo se z těho uvědomit. Já bych tady narazil na ten váš článek, který jste tomu napsal tehdá. A to je pro přítomné, a ty to znáš, svět řeči a řeč světa. Ve filozofickým časopise v 69. roce. Jo, protože některé věci jsou mi tam nejasné, vzhledek k tomu, že byla to reakce na Heideggera, nebo na tu řeč. Takže Heideggerovi se říká, že člověk mluví, pokud naslouchá řeči. U vás se tam potom objevuje, že musí naslouchat řeči. Pak tam také říkáte to, že řeč má nepředmětný charakter, stejně jako pravda. Dneska se tady hovořil o řeči jako o události, jestli jsem to správně věděl. A tam v tom článku hovoříte... My jsme, no tak to bylo nepřesné, o promlouvání jako o události. Až tadyhle je totiž přeložený, mluví člověk a mluví vždy nějakou řečí. To bylo ještě v důsledku toho, že jsme přijali ten jazyk překladu. Ale prakticky v tom článku vám jde o to, že se vám jako by zdalo, že Heidegger došel jenom po řeč a že dál nešel. A vy se snažíte tedy a říkáte tam na jednom místě... Já to tam neříkám proti Heideggeru, já o něm nemluvím. Já tam jenom cituji. No ano. Na jednom místě ještě říkáte, že řeč naslouchá pravdě. Tak nejdříve se tam zmíníte o tom, že člověk naslouchá řeči, pak tam hovoríte o tom, že řeč naslouchá pravdě. A o tomhle vymezení vztahu řeči a pravdy nám skoro není zřečeno. Akorát tedy, že řeč dává slovo pravdě, která ukazuje věci v pravém světle. Je tam řečeno, že ještě něco nás v řeči oslovuje a tím je pravda. Já mám dojem, že ten Heidegger ten další stupení tam nemá, protože on to má přímo zamontované do té řeči. Ano, jistě. Já taky jsem to tam tak napsal ne jako interpretaci Heideggera, ani jako polemiku s ním, jako svý stanovisko, který bylo, já jsem to říkal myslím minule, nebo při nějaké příležitosti, to původně mělo být číslo filozofického řečenství věnované Heideggerovi. Ale mě tam i přes tyhle věci je tam nevyjasněná pro mě věc, jak řeč může naslouchat pravdě. To je, když má nepředmětný charakter. To je, když má nepředmětný charakter. Ale obě dvě mají tam pro vás nepředmětný charakter. Ano. To znamená, že jsou ryzy nepředmětností. Takže, no ale s tímhle pro mě vyvstává potom tato otázka, že my musíme naslouchat, my musíme naslouchat řeči. Až na základě toho, a pak můžeme odpovědět. Naše odpověď má nějakou důležitost, je tou pravou odpovědí, až tehdy, kdy jsme naslouchali, tam je volání ticha rozdílu řečeno u toho Heideggera. Takže až tehdy, kdy se setkáme s tím něčím, když budeme naslouchat tomu něčemu, potom tedy můžeme odpovídat. Ale teď je otázka, o kterou jsme mnohokrát mluvili, ale pouze jenom chci uvést, že je otázka, jestli nasloucháme správně, nebo nenasloucháme, jestli jsme opravdu naslouchali tomu pravému, nebo jsme nenaslouchali tomu pravému. Ale teď se objevuje ještě další otázka s tím, jestli odpovídáme vůbec správně i na to naslouchané. Kde je řečeno, že když jsme naslouchali tomu tichu rozdílu, podle praha Heideggera, že odpovídáme správně. Kde je dáno to, že ta odpověď je tou odpovědí správnou? Heidegger říká, že odpovídání je naslouchání. Ano. Že ne, že nejdřív nasloucháš a pak odpovíš a můžeš odpovídat. Nejdřív můžeš naslouchat a potom můžeš odpovídat. Odpovídání je naslouchání u Heideggera. Zároveň. On tam má řečeno, že nejdříve... Nechte týhle mílance, fakticky je to tak pro Heideggera, opravdu to naslouchání je formou odpovědí na výzvu z řeči. To je zase naše terminologie, ale to by spíš sválilo Heidegger, než to Heideggerování. My můžeme odpovědět na výzvu řeči jedině tím, že nasloucháme. Ale naslouchat nemůžeme jinak, než, že promováme. Byť potichu. Bezmyšlenkově tě nemůžeme naslouchat. Jakmile myslíme, tak už promlouváme. Čili nemůžeme naslouchat, aniž bychom promlouvali. Naslouchat pravdě lze jedině tak, že promlouváme. A buď můžeme promlouvat v duchu toho, co nasloucháme, nebo proti duchu. To předem nelze zvážit, ale tady je ta důležitá věc, že řeč je cosi událostný. Co je zpřítomněno sice v daným okamžiku od toho oslovení, který se na nás obrací, ale tím to nekončí. V řeči je něco, co postupuje dál. Je to ta řeč, v které jsme osloveni, nebo kterou nás oslovuje. V které my odpovídáme, nebo pomocí kterou, které odpovídáme. Ale je to ta řeč, která nás bude oslovovat příště, a v níž budeme zase příště my odpovídat. A nejsme to jenom my, ale každej je nějak někdy oslovován a jenom v té řeči může odpovídat. A teď tady jsou různý případy, kdy lidé promlouvají, kdy spolu rozmlouvají, kdy se dostávají ve svém promlouvání do sporu a pravda se ukazuje také, ale zejména v tomto rozmlouvání lidi, kteří promlouvají tím, že naslouchají řeči. Tedy my to teď v tu chvíli nemůžeme ani prokázat, ani vyvrátit sami pro sebe, že jsme naslouchali správně. Jenomže už jiní před námi naslouchali a jiní po nás budou naslouchat. A v téhle kontinuitě, která je založena ale řečí, protože to všechno se děje v řeči. V téhle kontinuitě se nakonec ukáže, přímo nebo později, které to promlouvání bylo po řeči a které proti řeči. Čili není žádný kritérium, který by bylo měřitko, který bychom mohli hned přiložit. Ale v tom průběhu... To jsou jakoby dva pochody. To já jsem spíš tě řekl, že tam jde nejdříve, že musím naslouchat a pak... U Heideggera to není nejdříve a pak někdy vždycky. Ještě takovouto věc. Na začátku je hned řečeno, že celá ta přednáška je o řeči. Že není tedy jen o podstatě nebo o bytnosti řečí, ale že je o řeči vůbec. A postupně, když je to o řeči, to se tam potom vyjasní, že to je i o tom rozdílu. Že tím, co nás musí zajímat, je ten rozdíl. A když nás zajímá ten rozdíl, tak to je, nechci říct vztah, ale ta dimenze třeba, nebo ta propojenost světa a té věci. A věcí vůbec. Takže nakonec my se z té otázky, kterou máme na začátku, z té řeči, dostáváme k problému věci a světu, což už jsem tady teda posledně říkal, když jsme si to nějak... Můžu vás na chviličku přerušit? Já jsem si našel tady v tom Rickardsonovi, jsem si našel kapitolu o řeči, to je pro vás sice teď, před chviličkou, a tam ten rozdíl interpretuje jako rozdíl mezi bytím a současným. Když se mluví o tom světu, tak se mluví o bytí. Není to stotožnění, ale je o to, že ten rozdíl se týká světa, pokud jde o bytí. A věcí, pokud jde o současná. Já teda budu mít ještě, se vrátím ještě znova teda k té řeči. A ty jsi mě teda odsouhlasil, že teda ta řeč je původnější než lidská bytost. Tak já teď povedu teda tu otázku dál v tom, že teda ta lidská bytost má své bytí. Má teda ta řeč své bytí? To je dnes nás určitá první odpověď by byla nikoliv. Nemáš své bytí, mým říkám je bytí. A vzniká otázka, kterou tady právě před chvílí byla formulována. Jak to, že pravda promluvá skrze řeč, že řeč se otvírá pravdě, když jak ta řeč, tak ta pravda souryzí nepředmětnost. To je vlastně stejná otázka. Ta dnes nás je vážná, protože s největší pravděpodobností ta naše dosávaní pojmová výbava, která rozlišuje mezi soucností a bytím, raději než soucny a bytím, aby bylo jasný. Soucnost je to, co je všem soucnům společné. A bytí je něco jinýho. Diference podle Heideggera není mezi jednotlivými soucny a soucností, nebo mezi soucny a soucností na jedné straně a bytím. My nemáme jiné pojmy. Naše pojmová výbava je příliš chudá, díky té tradici, která se dnes rozkládá navíc, než že máme k dispozici jen pojem bytí, který je nevyjasněný, o tom nikdo neví pořádně nic, co říct. A o soucnech a soucím, který jsou chápané velmi jednostraně, tj. předmětně. Je velmi pravděpodobné, že se ukáže nezbytí nějakým způsobem pojmově, ale novými pojmy, ne těmi, které pracují jen s intenciální předměty. Začít rozlišovat také v té sféře té nepředmětnosti. A tam se ukáže, že přece jenom je ještě nějak, že jsou nějaké stupně nebo nějaké periférnější a centrálnější oblasti. Ne tak, že by byly od sebe v distanci a že by se vydělovaly. Protože když to je rizik nepředmětnosti, tak tam žádný předmětný, tj. vymezený vydělení není možný. A je přesto tam nějaká struktúra, nebo jak bychom to jinak nazvali, v tomto smyslu třeba Whitehead mluví o třeba dvojí povaze boha. Primordiální a druhodní, sekundární. Něco takovéhle, a to je všechno mimo oblast, Whitehead ve svým metafizický nebo kontra metafizický stavbě od sebe odlišuje. To udělal velkou chybu, poněvadž se inspiroval starým Platónem a myslel si, že bude starýho Platona trošku jako přivézt do tanečku, když tam zavede ty události. A mluvil o těch věčných objektech, to jsou ty Platónovy ideje. A o tom fluxu, o tom proudu, o tom beztvarým proudu dění, který v Timmayovi najdeme faky, který se utváří podle těch věčných předmětů. Eternal objects. My to budeme číst právě teď příště, se budeme zabejvat zrovna tím Whiteheadem. No a ta zajímavá, byť sama o sobě bez úprv, málo nosná, po měm sloudu, myšlenka je, že existuje jakási oblast, jakási sféra, kde ještě ty věční objekty se nevtiskujou do toho beztvarýho proudu dění, ale už se nějak strukturují, už se nějak pořádají. Čili není to pořádání toho dění, ještě je to pořádání těch věčných objektů samotných. To je tohle v závěru process of reality. No a něco, tahle ta myšlenka je s mým způsobem zajímavá, protože ukazuje, že to, co říká právě v té nesmrtelnosti, že totiž je to jenom naše pomocná pojmová konstrukce, že jsou věční objekty a beztvarej, že sami o sobě neexistují, že ničím nejsou. Že to je jenom naše pojmový aparát, kterým jedině můžeme uchopit ten fakt toho již utvářeného dění. A teď, přestože dělá, že to je jenom naše pojmová konstrukce, tak musí předpokládat, nebo pokouší se předpokládat, pokouší se nějak vyjádřit to, co se mu zdá z vnitřní nutnosti. To není, že by byl nějak náboženský nadanej a chtěl tam něco obou něco taky zdát. Prostě z vnitřní potřeby, filozofický potřeby, tam musí předpokládat, že ještě dřív, než ty věční ideje se vtiskujou, že tady musí dojít k nějakému jejich uspořádání. Poněvadž je tady věčnej objekt, já jsem řekl ideje, že jo, věční objekty, že tady je věčnej objekt třeba rychlýho a pomalýho. A věčnej objekt pomalýho. Věčnej objekt velkýho a malýho. To je všecko relativní. Věčnej objekt živýho a neživýho. A tyhle dva věční objekty, ty nemůžou formovat beztvaré dění zároveň. Buď jeden nebo druhej. Je vyloučený, aby zároveň něco bylo živý i neživý. Nebo že bychom našli ještě nějaký věčnej objekt. To bychom si našli něco chytřejšího. Fousy například, když jsou takhle dlouhý, tak už nejsou živý. A tak dálo by se namítat. Našli bychom si příklad, který je daleko vhodnější. Vajden je přesvědčený, že ještě dřív než ty věční objekty přikročejí k tomu, aby formovali beztváré dění, takže se musí nějak dohodnout o tom, který bude fungovat a který nebude fungovat. Ty, co jsou ve sporu, nemůžou fungovat. Člověk nemůže zároveň lhát a mluvit pravdu. A tohle u Platona dělá ten demiurk. Ten vybírá ty věční ideje, podle kterých uplácá tu nižší realitu z toho věčního dění. U Vajdhena to je Bůh, ale ve svým primordiální podobě. A teď ten Bůh vstupuje do toho dění. On předřídí nebo předorganizuje ty věční objekty a s nimi teď vstoupí do toho dění, aby to dění sformoval. A teď tam má jakousi zkušenost s tím. A vrací se po té zkušenosti opět jakoby k sobě. To je trochu Hegelovský. Jeden jeho kolega mu říkal, tyk vy jste vlastně Hegelovec. A Vajdhen mu říkal, já jsem vůbec nikdy nečet žádnýho Hegla. Ten vytáhl z kapsy Hegla a četl mu z fenomenologie nějaký. Vajdhen potom říkal, já jsem nikdy nečet žádnýho Hegla. Pardon, jednou mi kolega četl dvě stránky z Hegla ve vládku. Na tom je něco Hegelovského, to je úplně evidentní. Jenže Vajdhen si to neuvědomlil, nikdy Hegla neštudoval. K němu to dolehlo, aniž by věděl, odkud to je. Jako většině lidem dolehají zbytky filozofií, aniž by věděli, odkud to má svůj původ. A ten Bůh, když se vrací už po té zkušenosti, je už trošku jinej, než byl původně. A to je ta sekundární povaha Boží. A tam je zkušenost s člověkem, se společností, samozřejmě s celým stvořením, takzvaným vesmírem, ale zejména s člověkem, se společností a tak dále. Takhle rozlišuje, proč jsem to celý říkal, ačkoliv tam v nezmrtelnosti bude říkat, že to je jenom naše pojmová konstrukce, tak on tu konstrukci nemůže udělat jen jako myšlenkovou konstrukci, on tam musí předpokládat, že tam je nějakej organizující prvek, který předpřídí nebo předorganizuje ty věční objekty, které se začnou potom uplatňovat a ty, které se nezačnou uplatňovat, které tam nebudou intervenovat. Po mém soudu něco takového jakási periferní a centrální oblast, pro první pohled, nepředmětný, skutečné, rizí nepředmětností, se musí nějakým způsobem taky myšlenkově ukopit. A proto já jsem měl za to, že je naprosto nezbytný ještě rozlišit, toto je jenom první rozlišení, možná, že jich bude potřeba ještě celá řada, ale rozhodně rozlišit mezi řečí jako rizí nepředmětností, mezi tím světem řeči, který nemůže promlouvat tak, že bych to uchem slyšel, který může promlouvat jenom skrze mé promlouvání. Ale jenom skrze takové mé promlouvání, které je uprostřed toho promlouvání a sluchání. Takže tohleto, ta řeč, že nemůže být tím, co v posledu promlouvání, protože ta řeč je jenom jakýmsi médiem, skrze které já mohu promlouvat, aby to mělo smysl, ale skrze které mne oslovuje něco, co je vejš než, něco, co je za tím světem řečí. Dál by jsi teda říct, že ta řeč je pro toho Heideggera zrovna tak takový pomový aparat, jako by reaktyst vykládal pro toho Heideggera, vlastně pomocí toho, jak on mluví o řeči, tak jako chce zprostředkovat to, že je tady něco původníčího, než teda to, že člověk jako jenom promlouvá. Že teda ta řeč se pro něj stává tím Demiurgem vlastně. Nebo teda to, co byl pro Platona. Ano, i to se dá říct, i když je to všecko, když si tomu součást. Zároveň bych s tím řekl vlastně jednu věc, když jsem já tady z začátku řekl, že podle něho je ta řeč subjekt, a když proti tomu neprotestoval, že teda... Subjekt se nesmí říkat. Samozřejmě, abych nepřesně. Subjekt je jsoucno. Jo, no ne, já jenom teda na to chci doložit to, že teda ta lidská bytost ten subjekt je, když je teda ta řeč ten subjekt... Ale teda tady říká, že teda ta řeč je teda o něco původnějšího než lidská bytost, z čehož teda vyvozují, že teda je to vlastně teda taková pomůzka k takovému bojmovému uchopení teda toho, co teda je původnější... To já neříkám. Možná, že to říká Heidegger. A i to si nejsem jistý. Určitě by to řekl Husserl. Kdyby byl Heidegger důsledný Husserlovec, tak by řekl, že to je jenom jakási taková naše pojmová pomůzka. Řekl by to ještě jinak, jo, ale měl by to tenhle zmysl. Už Heidegger myslím, že to není pravda. Heidegger by musel něco podobného předpokládat i o tom bytí třeba. A on má všem formulace, kde to tak vypadá. To je ta otázka, kterou jsem měl, kde jsem říkal, že v celém spisu jde o řeč a ne jenom o její podstatu. Takže musí jít i o to. Musí se zde probat i to, kdy to promlouvání je pravdivé a nebo nepravdivé. V celém spisu se prakticky nehovoří o pravdě a o lži. Ano, správně. Tím pádem se Heidegger těmto pojmům vyhnul a použil tam úplně jiných pojmů. Ale když on tvrdí na začátku, že celý spis je o řeči a jenom o řeči a ne pouze o podstatě, takže to musí být ještě víc než jen o podstatě řeči, tak tenhle problém tam musí být řešen. Nikoliv tady, nevím jestli tady, ale musí být řešen. Já mám dojem, že musí být řešen i v tomhle spisu. A máte dojem, že tam je někde řešen? Já mám dojem, že jo. On tam neřeší jako přímo problém pravdy, kdy je to promlouvání pravdivé a kdy není pravdivé, ale on hovoří o tom, kdy teda dochází kdy nasloucháme a kdy potom promlouváme. Kdy teda jsme schopni vypovídat o těch věcech ve vztahu k tomu světu, tak aby byly ve vztahu k tomu rozdílu. Říkám to teď konkrétně kostrbatě, ale... No, říme nás říká, že to ajde grotsky, to není nikomu jasný o co jde. Protože pokud tam použiju pojmu pravda, tak zase budu muset vysvětlovat v těch pojmech, které jsou tady zaběhané a musel bych vyjasňovat, co které pojmy zase nějak tak znamenají. Co znamená svět vzhledem k pojmu, které používáme, co znamená rozdíl a tak dále. Posledně jsme se to snažili nějak jako si vyjasnit, ale jsme si slyšeli, že to promluvání je vůbec nepravdivé, nebo proti řeči. Dá se říci, že to promluvání po řeči je pravdivé, ale to proti řeči je nepravdivé. Po řeči může být intolživý, dokonce ani lež není možná, pořádná lež není možná, leč po řeči. Já bych tady jenom takový kousek, něco bych mu k tomu řekl, a je to před posledním odstavci. Tak dochází k tomu, že představa o řeči utvářena z hlediska gramaticko-logického, z hlediska filozofie řeči a jazykovědy zůstává po dvě a půl tisíciletí táž, přestože se poznatky o řeči neustále množily a měnily. Tento fakt by bylo dokonce možno uvést jako základ důkazu nevyvratitelné správnosti vládnoucích představ o řeči. Ještě mám pak něco k tomu dál, ale na tom chci říct, že se mně tady z tohohle zdá, že on opouští pojmy, které když se mluvilo ve filozofii o řeči, tak se běžně používaly, ale místo toho zavádí pojmy nový, čímž také komplikuje situaci, které se můžou představovat. On když tady mluví o řeči, tak se to nevztahuje jenom na lokosný, bež také na mitrosný. To jste si jestli už povšimli, že všude tam, když se mluví o řeči špráchy, tak tam vždycky můžeme doplnit také slovo mytchos. Čili to, co tady říká o řeči, platí také o mitu, nikoliv jenom o logu. A proto tam není ani slovo o pravdě. Až mytchos nezná pravdu, Aleš. Mytchos je řeč, které se neukazuje pravda jako pravda. No jo, jenom že to by obstalo, kdybych si řekl, že když on mluví o řeči, tak za to bychom si mohli dosadit mythos. Ale jestliže můžeme dosadit i logos, tak v tom případě tam musí být pravda. Nemusí. On mluví jenom o tom, co je logu a mitu společné. Logos je jeden typ řeči. A logos je jiný typ řeči. A když tady říká to, co citoval Martin, Žev tak mluví o tom, nikoliv o řeči, nibyž o představě o řeči, což není běžný význam slova představovat. Řeč nelze si představit, Žev. Nemůžeme představit konkrétního Jezevčíka, ale už ne ani o Jezevčíka nebo o psa vůbec. A jak mi to stavu k logice výrokové, nebo několika základních základů? To bychom skáčeli zase k něčemu jinému. Já ještě dokončím tohle, co jsem říkal, a pak se hned k tomu vrátím. Řeči znamená to, slovo představa je to, co nám představuje, ukazuje, přivádí sem, aby to ukázalo, co to je řeč. To je představa. To, co nám staví řeč před nás, to je představa. Nikoliv v tom běžném psychologickém významu představa. A to, co nám staví řeč, to je řeč, která je právě tak mýtkos, jako logos, jako ještě já nevím co jiného, co neznáme, to, co nám staví před nás, to staví jakožto logos. A on právě tohle chce zpochybit. Je to představa o řeči utvářená z hlediska gramaticko-logického. To je jako logos. Mytkos nemá žádnou gramatiku. Gramatiku má jen logos. Tak nám představuje řeč jako logos. A to, ten logos, zůstává po dvě a půl tisíc letí týž. Takže i ta představa, se přitom zůstává s nárokem, že to je obecně platná, trvale platná představa. Platné představení, postavení před nás řeči jako takový. A to moc pochybnuje. Ten historické nebo dejinej fenomén, v němž se ukazuje řeč jako řeč. V podobě logů. Ale jinak tomu bylo předtím a jinak tomu bude v budoucnosti. To je asi obsah tohle. A teď se vrátíme k tomu, jaké je to vztah. Je to otázka terminologická. Co to je logika? Tak především dneska je logika mimo filozofická disciplína. To je spíš blíž matematice. Tak to je něco jiného. O tom vůbec nebudeme mluvit. Výroková logika, symbolická logika, nic takového. Pro nás rozující je filozofická logika. Určitou, nepředmětně, ní brž spíš jinak, a ne bez přechodu, ní brž velice povlovně, přechodově vymezená oblast filozofie. Kus filozofie, kde je všecko ostatní vždycky. U filozofie je to tak, že v logice je vždycky všecko ostatní. Aniž by tam byly ostatní disciplíny přítomné. To je rozdíl důrazu. Filozofie je vždycky všude celá. Filozofická logika je filozofická disciplína, ne disciplína vědecka. A co to je? Je to logologie. Je to věda. Filozofická věda, to je spíš vědění. Logizace, spíš logu. Logika je myšlenkový pokus logicky ukázat, co to je logos. Omezenost této filozofické logiky spočívá v tom, že tam je logos dvakrát, že? Logos jako to, co má být ukázáno, tedy řekli bychom, intencionální předmět. Tato metoda, jak to je ukazováno, a to, jak to je ukazováno, není logos ten totožnej s tím očem se má vypovídat. Nímž je to určitá, značně omezená filozofická tradice metafizického novo předmětného myšlenka. Čili když my to takhle zreflektujeme, čili provedeme logologologii tak pak můžeme odečíst těch dva půl tisíce let ty neobyčejně zprimitivněné logiky a můžeme stanovit, že logika je tak zvláštní disciplína filozofická, v níž se pokračuje se pokouší dát k dispozici celé své myšlení celé své promlouvání také celou svou filozofii k tomu, aby řeč logos sám promluvil. To je disciplína filozofická, která předává slovo nebo která nechává přijít k slovu samotné slovo. To je teda domyšleno perspektivně. Co takhle, pokud já vím, já jsem ho tolik zasnečil, abych mohl říct, že to nikdy neřekl, pokud já vím, tak to neřekl takhle, ale myslím si, že to je dost v jeho intencií. On v svéch univerzitních přednáškách vykládá o logice, že to je nauka o mluvení. Že to je nejen nauka o logu, ale také nauka o legénu. Promlouvání. To je ale to, co říká na začátku, a pak přejde k něčemu jinému. To je v těch přednáškách o logů Herakleita. Tak tam to dá ukázat. A pak já nevím, já jsem to jen tak prolít, jsem se orientoval v tom, nevím, co tam ještě všechno bude, jestli tam ještě najdu. Zatím jsem tohle nenašel nic blíž, co by k tomu říkal, ale začíná takhle, což je teda v pořádku, v takovémto prvním rozvoru to je naprosto správné. Ale pokud teda vezmeme některé jeho důrazy vážně, no tak to znamená jedině tohle, že logika může znamenat jedině, filozofická logika může znamenat jedině takovej filozofický pokus, který přivádí k slovu samotné slovo, samotnou řeč. To je přesně to, co tady Heidegger říká, že když promlouváme, takže musíme naslouchat. Takže tady ty maximálně soustředěné naslouchání a ta soustředěnost toho naslouchání se organizuje, se projektuje a realizuje jen v určitém typu promlouvání. Logika je takové promlouvání, které maximálně...
====================
Kaz b.flac
====================
Jako řeč je řeč. A teď jako logický školník, vše pro počítavající a proto většinou velmi namyšlený rozum, naze tuto větu nic neříkající tautologií. Dvakrát výršnout je něco stejného. Řeč je řeč. Jak se tím máme dostat dál? My si však nechceme dostat dál. Chtěli bychom si jen konečně jednou opravdu dostat tam, kde si ji zdržujeme. Že jako tady tohleto by objasňovalo to, že on skutečně chce zůstat jenom u tý řeči samý. A co to znamená pro to, o čem mluvíme? Když se zdržujeme, chceme být konečně tam, kde jsme, to je v řeči. A to znamená v tom rozdílu. A ten rozdíl ale je jenom rozdíl, který není ve věcech. To je jenom jakási iluze vyvolaná toho řečí. Nebože je to jenom jako pomůcka, abychom se toho řečí znovu dostali k tý řeči samý? Ne, tak to mluvíš o čem jinému řeči samý. Mluvíš o rozdílu. Je to pravda, co říkáš, že chce se k tomu dostat, ale teď mluvíme o tom rozdílu, tak co nám to pomůže říkat něco jiného? Proč říkáš iluze? Protože to chci vyprovokovat. Zní to pohandlivě. A mně se to zdá, že to musím pohanět. Naopak, proč? Na čem mi to protimyslí? Tohle přece není pravda, že řeč pojmenovává, nebo umožňuje pojmenovávat, jakkoliv to vememe, tak i pravime, není pravda. Tady to znamená, že ať řeč pojmenovává cokoliv, tak tím, že to pojmenuje, tak to přivolá do toho rozdílu, který není původní, který je té prvatou řečí založený. No dobře, ale to furt ještě neznamáš. To je iluze. No to je iluze, protože to je kvám. I kdyby to založila té prvotou řeč, tak je založen už. Je založen jenom jakoby. Ve skutečnosti nic rozdělenýho není. No ale ten rozděl nikdy žádnej soucno nebylo. Tady nikde o tom ani není řečeno. Já nemluvím o soucnu, že? Paž to původní, co je svět a věc. V sobě. Bez rozdílu. To není soucno, samozřejmě. Ale problém je taky v tom, že to naše promlouvání způsobuje to, že rozdělujeme věci a svět. Je to už tím, že nenasloucháme vůbec řeči. A že potom mluvíme tak, že ten druhej, který to poslouchá, tak také nenaslouchá řeči. To by souhlasil s váma. Jenomže tohle on neříká. On říká, že řeč sama zakládá ten rozdíl. Že to nejsme my, který promlouváme. Ano, ale ta řeč taky sama o sobě není. Ta je jedině ve spojitosti s námi. To je pravda. My, který promlouváme, když promlouvá řeč. Ať už je to ve spojitosti nebo ne. Samozřejmě ve spojitosti. Není to o sobě. Ale nesme to my, který promlouváme, když promlouvá řeč. My to jsme, který mlčíme v tom svým promlouvání, když promlouvá řeč. Tak jsi řekl, že řeč zakládá člověka. Jakožto mluvící... To jsem řekl jako sám. No jasně, to ty jsi řekl. Je tedy člověk iluze. Myslím, člověk jako mluvící zvíře. Pro mě samozřejmě to tak není. Ale jak je to pro Heideggera? Já kritizuji Heideggera, ne sebe. Já, že jsi říkal iluze, tak jsem měla pocit, že ty osobně jsi proti tomu naštěděnej. Ne, on, že to tady chápe jako iluzi, jenom to tak neříká, tak to tak pomenovává. Jože, on to chápe jako iluzi. Co jiného, to by to bylo, když řeč tady volá něco, co původně rozdělený není. Volá do rozdílu. Ale ten rozdíl vlastně je jenom v té řeči. Tak vlastně řeč nepojmenovává nic. Nýbrž, když pojmenovává, tak nenechává to, co pojmenovává, být tím, čím to je. Naopak právě, že jo, právě, že tím, že ta řeč zve ty věci do toho rozdílu, tak právě v tom rozdílu jsou ty věci věcma a svět světem. A tím je pojmenovává. Ale taky neponechává být tím, čím jsou nýbrž. No, ale on neříká, že věci ponechává. Ona je křížký. Na svět a věci. Ano, jistě, teď ten rozdíl, říká, rozdíl vynáší svět k světování a věci k věcnění. Nikdy tady nepraví o tom, že je ponechává tak, jak jsou. No jo, jenom že je známo z Heideggera, že pravda, pravdivé myšlení, pravdivé poznání, ponechává věci být tím, čím jsou. Protože to je vůbec nevážné. To je možný. Takže já můžu potom poznat, pravdivě poznat, co je to věc. Jedině, když mi ta řeč s tím udělá tedy ty čáry Majefuk, aby se to věcí stalo. Protože co to je věc? Tak já poznávám jenom to, co jsem tam já pomocí tý řeči udělal. Jak to já pomocí tý řeči? Heidegger žádný já pomocí tý řeči. Řeč. No tak řeč sama. No jistě, ale to je něco jiného. Tak řekněme, sebe vyšaltuju, tak řeč tam pojmenovává jenom to, co ona vyrobila. A nepojmenovává věci. Řeč nepotřebuje poznávat. Řeč něco vyrobí a my to potom poznáme. A co pojmenovává ta řeč? Jenom svý výtvory. Nebyl řeč jenom tím, že pojmenovává, tak tím vytváří. Nebo tím, že vytváří, tím pojmenovává. To můžeme stavit jen tak, že nasloucháme, odpovídáme. Ty řeči. A teď by bylo zajímavé, ale jak můžeme říct, že řeč vytváří tím, že rozděluje. Nebo zvede rozdílu. Jak to můžeme říct? Předtím, než ty věci nejsou pozvány do toho rozdílu, tak nejsou tím, čím by měly. To je prostě chaos. Ani svět, ani věci nejsou. To ne, chaos to není. Tak co to je? Než jsou zavolaný. Jsou nepojmenované. Svět a věci totiž nestojí ve sebe. Je to živé vypovídání. Živé promlouvání. Nejde o promlouvání. Já se po žádném promlouvání nemluvím. Nemůže existovat, když není řeč. Tak dlí to vdále. A co dlí vdále? To nepojmenované. To je výborné. A co to je, to nepojmenované? To je to, co se stává věcí, takže to pojmenované. Podle mě říká, aby to tak muselo být. Až na to nemůžeme říct, co to je, že to je taková kýmná otázka. Ale jinak je to pravda. To je přece dokladem toho, že ta věc, ta řeč tady není sama. Že není tvůrcem. Není byš rozdělovatelem. Ale když rozděluje, tak tvoříš. No jo, tak jako spolu vytváří, nebo přetváří spíše hyzdí. To, co je původně celý, tak ona rozděluje. Hyzdí, narušuje to. A tak dál. Proto jsem tam měl chuť vyjezdovat pejorativní. Jako k tomu rozdílu ještě teda dál by se, to mi je zajímavé, mě přič je tady napsána řeč, mluví, jakož to souzvon ticha. Jo, to jsme. To je dál. To je 14. Tak co, k čemu jsme rozpěli teďka, že rozmezí nebo rozdíl? Rozpěli jsme k něčemu. No, rozpěli. Zatím máme furt otázky, to je hlavní. Je otázka, co se s tím dá dělat. To je další otázka. Zatím to vypadá na to, tak vy to berete kladně. Že ta řeč s vedorozmezí tím vlastně vytváří jednak svět, jednak věci. Předtím to ani svět, ani věci nejsou. Proč se mluví o tom, že zve do rozmezí něco, co v tom rozmezí ještě není? Moment, právě tady ta věta hned zatím, říká, můžete to přičinit. Je to takto vyzvané. Je blbost, o tom se ještě nebavíme. K tomu právě chci teď to vysvětlit. Tady to k tomu jako mluví, že tady mluví starý význam z toho poroučet. Protože poručíš svět se s tým pádem. Což by skutečně napovídalo tomu, že on to chápe v tom smyslu, že ta řeč prostě poroučí těm věcem tomu světu, aby se staly věcmi a aby se stal tím světem. Neporoučí. Jak to zase myslíš? Kdo tě poroutil? V tom významu poručíš své cesty pánu. Tam nic neporoučíš. Nikomu. Tak teď ovšem zavlíkáš tu bojinu s poručíkem. Já teď čtu tím poroučením. To není jako poroučit někomu něco. Ale poručit někomu něco. To není dokonavýho poroučet. Ovšem, to není tak jednoznačné. Výzva řeči poroučí takovým způsobem, což napovídá tomu, že on myslí poroučí. V tom smyslu. Poroučí takovým způsobem to, co vyzývá příkazu rozdílu. Rozdíl nechává věcnění věcí spočívat ve světování světa. To už se dělá ten rozdíl. Ale ještě se vrchneme k tomu, co jsme si teda nevyjasněli. Tu větu jak teda navazujou na sebe. Každej něco řekne, další si myleslí, tak se Martin tady přednes něco, tak k tomu něco řekněte. Ten je totiž nejasný, ale trošku tak tomu nasyčeš, ještě pak pokračuje dál, že rozdíl vyvlastňuje věc do klidu svou čtveří. Vyvlastnění věc o nic neolupuje. Naprve ono uvolňuje věc k tomu, co jej vlastní, aby nechávala prodlévat svět. Ukrývání do klidu znamená tišení. Rozdíl tiší věc jakožto věc do světa. Ony to tady dostají jako takové nepůhledné, ale zdá se mi, že to napovídá tomu, že ta řeč tím vyzývá ty věci k tomu, aby byly ty věci a svět, aby byl tím světem. A to, že se teda děje v tom rozdílu, kde se navzájem ještě nechávají spočívat. Tam je vlastně základní rozpor mezi tím, jestliže něco má být sebou samým, věc má být věcí, svět má být světem, tak proč v rozdílu? Proč v rozdílu? Protože ten rozdíl má udělaný tak, že to v tom rozdílu je. Ten rozdíl má tu funkci, že věci věcma a svět světem. Když se má svět ukázat jako svět, tak je to přece něco jiného, než když se něco, co není svět, má stát světem. To nemůžeme obojí furt más dohromady. Buď se svět musí ukázat jako to, čím je. To je s světem. A řeč je tady od toho, aby svět pojmenovala tím správným jménem. Aby dala světu to pravé jméno. Ale zároveň ten svět musí být ponechán tím, čím je. A nebo tady je nějakej chaos, z kterého ta řeč vykrojí jednak svět, jednak věc. A vykrojí tak, že to má jakousi souvislost ještě. Zajímalo by mě jakou, kde se ta souvislost bere, když původně to je jen souvislost chaosu, což je z těch souvislost. To znamená, že tady ještě musí pak řeč mít nějakou další funkci, kromě toho, že zve do rozdílu, tak musí ještě zvát do něčeho jiného, nebo držet pohromadě. Do středu. To znamená, že ten střed ale musí garantovat, ten tu není. Původně je chaos, pak je tady dvojí, a střed, kde? Tak ta řeč musí garantovat nějakej střed. Ten tady původně žádnej není. A nebo je tady původně a potom teda ještě někde. On nejenom třeba řeč pojmenovává, ale ona ukazuje na celou bytnost té věci. V čem je bytnost věci? To je v tom, čím věc byla a dokud nebyla věcí. To je bytnost věci. To je ta bylost věci. No to je i její minulost, jeji budoucnost. To je její minulost i budoucnost. Ne, věc je minulost. On ošem jako teda říká, že teda on tu věc nechává být, to znamená, že teda ta věc jako je a že teda ji nechává být jako i nadále. To znamená, že ta věc je a svět taky je a ten rozdíl je původnější než než aby byl vytvářen věcí. A do toho rozdílu, který je dříve než řeč, do toho rozdílu zve ta řeč jednak svět, jednak jednak věc a teprve ona zakládá tu níternou jednotoho obojího. Je to tak. Tak toho Heidegger neříkal, je to tak. Jako jestli to nejde spíš tak. Tak jsme řekli, že tady je nějakej rozdíl, protože když zvu do rozdílu věc a svět, tak já bych to chápala jako, že se snažím rozlišit mezi světem a věcí. To znamená ne, že mám tady rozdíl a se mě pozvu. Ale já je zvu k tomu, aby se rozlišili, aby se věc ukázala jako věc a svět jako svět. Aby se rozlišili pro mě anebo rozlišili se skutečně? Pro mě, pro mě. No tak to znamená, že ve skutečnosti nejsou rozlišeni už předtím. Ne, nejsou. No tak jak je to? Ne, já tomu rozumím tak. Když nejsou předtím rozlišeni, no tak to znamená, že já je teprve budu rozdělovat. Oni ve skutečnosti původně rozdělení nejsou. Ano. A taky ve skutečnosti ten, co to je ve skutečnosti, taky nebudou. No jistě, to je, to by Majdek řval jak paviján, že neví, co to je. Oni jsou, v řeči jsou rozděleni. V řeči jsou rozděleni. Ale zda to je původ, že zda je to přede mnou, než já celé to len z toho provádím, nebo není, jo, to není důležité, protože mohou být tisíce lidí přede mnou, kteří... To je po mém soudu strašně důležité právě proto... Pro mě ne, třeba. Já jsem se pokusil ukázat, že za tou řečí ještě musí být pravda. Bez toho to prostě nejde. Právě tyhle ty rozpory jsou rozpůsobený tím, že tady prostě sama řeč nemá v sobě žádný kritérium, který by mělo tu poslední poslední platnost nebo závažnost. To tady má ten rozdíl. Tímto kritérium je tady rozdíl. Rozdíl není něco. Kde ten rozdíl je způsobený je vyvolanej řečí. Kde je ten rozdíl bez řeči? Jak může mít poslední svrchovanost rozdíl, když je závislej na řeči? Řeč udělá rozdíl a do toho zve ty věci. Asi jedno. Ne, se zve si věci a udělá rozdíl. To je jedno. Když udělá rozdíl, tak taky není poslední. No jasně, jasně. Protože ta řeč, protože ta řeč, chce ty věci, dejme tomu teda pojmenovat, nebo jak to nazveme, ale to, aby je ta řeč vůbec mohla pojmenovat, tak to je možné v rozdílu. To znamená, že oni nemohou být pojmenováni pravým jménem. Ne, ale aby to mohla být řeč, tak potřebuje právě ten rozdíl. Ta řeč je spěta s tím rozdílem. Prosím. Ale ať ona není schopná pojmenovat věci jak jsou, nebo vždycky je musí zmršit. No proč by musela zmršit? Protože oni nejsou tím, čím je ukazuje. Ty věce řeč. No a tím jsou. No to jsme si přece říkali, že v tom hrničku to není všechno řečené. Až v té řeči právě ten hrniček je tím, čím je. No dobře, to znamená, že bez té řeči... Ano, ten hrniček není tím, čím je. Bez té řeči... Není tím, čím je v řeči. Ale není tím, čím je? Není. No a jak může teda řeč ukázat, pojmenovat, ukázat věci tím, čím jsou? Ale co to je? Čím ty věci jsou? Nejsou. Věci nejsou tím, čím jsou. Ty věci jsou jenom v řeči. Sami o sobě ty věci, co jsou, jestli vůbec sami o sobě jsou, to nevíme. To je o rozdílu. No ale to je právě o rozdílu, že jo? Protože může být i promlouvání, které nenaslouchá řeči. Jo? V tom to je. Ale pak může být promlouvání, které naslouchá řeči. Jo? Ne. Proč mluvíme o rozdílu? Ten rozdíl je tam pak úplně zbytečný. Je úplně nutný, vzhledem k tomu, že v tom promlouvání bez naslouchání řeči, ty věci pro nás mají, pro nás nejsou tím, čím jsou pro nás v naslouchání řeči. Jo? A právě... No to je jasné. To znamená pro husu není, nejsou kopřivy tím, čím jsou pro husu. Čím jsou pro nás. Bez husy nejsou pro husu kopřivy tím, čím jsou pro husu. No, to je tautologie. No prostě bez husy husa to nevidí jako husa. Jako jiná husa? Ne, jako husa. Husa bez husy samozřejmě to nevidí jako husa. Jak já můžu vědět, jak ta husa vidí, ale... No a jak my... Tady hovoříme o řeči... Jak já můžu vědět, jak můžu vědět bez řeči, jak to vypadá... Řeči. To poznám právě tím, že naslouchám. Že se snažím naslouchat. Když naslouchám, tak to vidím, jak je to v řeči. Ale jak je to bez řeči? No to právě můžu se domnívat, že předtím jsem nenaslouchal ten řeči. Jo, ale mě ani tak nejde o to naslouchat řeči, jako spíš mě jde o to, co se má v tý řeči ukázat. Já bych... Ale nakonec jako s tou pravdou. Kde nikdy toho garanta, že jsme byli osloveni pravdou, nemáme. Stejně tak nemáme garanta, že jsme naslouchali řeči. Ale po co mám zájem? Mám zájem o to naslouchat řeči? Je to můj poslední zájem naslouchat řeči? Asi jo, protože mě jde o vztah... A to notabene řeči, která přivádí věci do rozdílu? No to je ovšem logos jenom. To například není mitos. Pokud tam budeme uvažovat otázku bytí a jsoucna, pak by se zde... Ať by tady bylo potřeba vyjasnit, co to ten rozdíl bytí a jsoucna je. Jestli teda je bytí samo o sobě. Ano, to je metafyzika, že? Bizek Heidegger. Proto tak to nechcem mluvit. A nicméně tam mluví o rozdílu bytí a soucna. To je jediná věc, co se nedá převíst. Jinak všechno platí o mitu. Jediná věc, která se nedá v mitu přišít je ten rozdíl rozdíl světa věcí. To je teda místo, v kterém ty soucna a to bytí se nějak ukazuje. Že je teda bytí... Se ukazuje, se vytváří. Nebo se v tom ukazuje, že to jsoucno má své bytí a co je jsoucno a co je bytí toho jsoucna. V tom rozdílu by si to mělo ukazovat. Já tomu rozumím takhle, že... Já bych chtěl říct tak, jak tomu rozumím. Prostě, že tady je něco, co je nepojmenovatelné a co je sice tady, ale prítom v dálí. A teďka je tu řeč... A ty mě co vysvětluješ. Nevíme, co to je. A teď je tu řeč, která mluví a ta tím... Lepší teda je to promluvá. A ta tím, že promluvá, tak volá to, co tu je jako nepojmenovatelné do toho, čemu říká Heidegger rozdíl, nebo rozmezí, nebo střed. A tomu tak říká proto, aby prostě teda to nepojmenovatelné, jako nějakým způsobem... Nepojmenované. Jako nějakým způsobem prostě rozlišil, ukázal, co mají odlišné, čím teda jsou věci věcma, čím je svět světem a nechal to být, jako nechal to být v tom smyslu, že to jako nechává dál být, ošem teda s tím, že už to teda ta řeč nějakým způsobem pro nás pojmenovala. Řeč, ne to naše promluvání. Ne, řeč. Řeč pro nás, ne my. Čili my to voláme do rozdílu? Ne, řeč to volá do rozdílu a my tím, když teda slocháme té řeči, tak teda tomu odpovídáme a nechává... A dektaj říká o tom, že to je ta třetí strofa, že to volá do rozdílu. Měl jsem řek, že třetí strofa... To není řeč. V tým mluví řeč, protože ta básna je ze věčky... To je jedno, že ptí, ale ta strofa volá do rozdílu, ne řeč volá do rozdílu. Tady je dvojí volání do rozdílu. Jednak ta strofa a jednak řeč. A zatímco strofa volá do rozdílu, který už je konstitovaný, tak řeč volá do rozdílu, který sama konstituuje. Takže původně žádnej rozdíl než. A to znamená, základní kamufláž, základní proton pseudos, základní lživost, podvodnost se přičítá na účet řeči, která vytváří uměle nějakej rozdíl, který neníčím původním, který je založenej řečí. Do toho rozdílu teď umístuje všecko ostatního, dokonce i to naše promlouvání a dokonce nás tak oblafne, že my, když pojmenováváme věci, tak vlastně je nepojmenováváme, když my je voláme do toho rozdílu, který tady uměle a podvodně vytvořila ta řeč. Nenče, on právě tvrdí, že ta řeč ho vytvořila původně a pravě. No, to je možný. Stejně tak, jak se nýče ta proč-proč pravda a ne lež. No tak prosím, on to tak pojmenovává, ale já to pojmenovávám pravým názvem. Kde je ta chyba? Jediná chyba, co by mě namít v Heidegger, je, že tady jakoby předsudečně předpokládám, že pravá skutečnost je na začátku. Tady jsem poplatnej řeckému pojmu arché, a chci tvrdit, že to, co je tady na začátku, už je to pravda. Tím by mě chtěl vyvízt konceptu nepochybně, kdyby si mě vůbec žil. Ale tady jde o to, že on fakticky má na místo týhle arché jinou arché, která pro něj není směrodatná, která směrodatná, která dávala směr, která je čímsi jako ten chaos, jak se to tady někdo nazval. Čili je to něco, co ještě nemá žádnou podobu, a vyjevuje se to teprve v rozdílu, který vytváří ta řeč. Tedy proti tomu původnímu, a on tam předpokládá také nějaký původní, jenomže to není soucno, není to ani věc, ani svět, a tak dále. Prostě nedá se o tom vůbec nic říct. Pan pochybně nebá, že to ještě dřív než vůbec nějaká řeč. Proti tomu on vypichuje teda to, co je v konstrukcí tý řeči nebo vytvorem tý řeči. To, co se ukazuje teprve díky vytvoru tý řeči. Tady tím pádem už vlastně je přítomno, co si já tam cítím, proto se tomu štětím, proto se mi to nelíbí, a říkám to možná blbě, ale to znamená, že jaká řeč, takovej svět a takový věci. Kde je tady kontrola, že ten rozdíl, který ta řeč zavádí, že je pravej rozdíl. Kde se tady ukazuje, že opravdu svět a věci, že jsou jak jsi odděleny a zároveň nějak spjaty svou vniterností správně. Což to ta řeč dělá blbě. Tady ta otázka se vůbec neklade. Prostě už tím, že to ta řeč dělá, tak je to dobře. Ale vy tady postulujete to, že je tady nějaký svět sám o sobě. To právě by byla ta námítka. Jenomže Heidegger postuluje, že tady je nějaký chaos, z kterého se to prvně musí dělat. Jenomže ty jsi říkal námítka tvojej, to by bylo potom. Jaká řeč takovej svět. Jenomže pro Heideggera je jen jedna řeč. To není pravda. Je tady logos a je tady je tady mytchos. On si jenom vymýšlí, že je pro logos a pro mytchos něco společního. A je to pravda. No tak ale je pro něj jenom jedna řeč. Je pro něj jedna. On si domnívá, že mají něco společného. A tady tedy je pro něj jedna řeč a tedy jeden svět. Ano. A jak ji charakterizuje? Charakterizuje tím, že zve do rozdílu. Co když je řeč, krám nezve do rozdílu. Pro něj je to jedno. Ale pro celou záporově evropskou tradici je taky jenom jedna řeč. A logos. A on říká, že to je omyl. Dva a půl tisíce let starý omyl. No tak tady je novej omyl. Jaká je kontrola? Že to, co říká Heidegger, není právě takový omyl, jako tak dva a půl tisíce let. To je to samé, jako když vám někdo bude namítat, kde je u vás kontrola. Jasně. Já jenom opakuju vaši otázku z minula. To jste právě vyříkal. Furt jste chtěl to kritériu. Já jsem je právě nechtěl. To Jirka jsem. To byl Jirka. Já bych mu řekl jednu takovou řeči, která mi vypadá na Heideggera. Heidegger se jednou vyjádřil, že neuznává neurodovskou matematiku, že to je cesta, která se nikam dál nedostane. Odpověděl, že neurodovské matematy nějaký Polák, který řekl, že se takovou cestou nikam dál nedostane. Tak které to jsou? Na straně 13 je poručeno rozdílu samému, aby z něj přišel. Co je takto vyzváno? No tak o to nám jde. Já jsem to chtěl vykládat. Co to znamená, že to pojmenované je odporučeno příchodu z rozdílu do rozdílu? Je poručeno rozdílu samému, aby z něj přišel. Je odporučeno k příchodu z rozdílu do rozdílu. Když je tady wassogeheißenwert, co je takto pojmenováno, tak kým pojmenováno? Řečí anebo lidským promlouváním? Řečí. Řečí se tady myslí. Řečí se tady myslí. Řečí se tady myslí. Řečí se tady myslí. Řečí se tady myslí. Když mluví tím, že pojmenovává, když pojmenované pojmenovává, tak tam nemůže to být řeč, která pojmenovává to pojmenované jí samou. To je blbost. Čiže tam v jednom případě musí pojmenovávat řeč, a v druhém případě pojmenovává promlouvání. Ale tam je spricht a heiß, že jo? A spricht je pojmenovává, jo? No to je, spricht tam je, ale tady se mluví, že sie spricht indem sie das geheißene kommen heißt. Čili das heißene heißt. Čili ona pojmenovává pojmenované. Jo, jí jmenuje pojmenované. No a po mém soudu to pojmenované je pojmenovaným lidským promlouváním. A ona jí jmenuje to, co je pojmenované lidským promlouváním. Tedy za předpokladu, že tohleto je správně, tak potom to was so geheißen wird, jo, v té další větě, je geheißen od člověka lidským promlouváním. Ano. Tedy to, co je lidským promlouváním pojmenováno, je odporoučeno k příchodu z rozdílu do rozdílu. No a teď, jen tak prostě takový čuch, muselo by se to řejmě nějak doložit, prostě mám takovej dojem, víc ne než dojem, tak jako mi to tak zní, že to naslouchání řeči uprostřed promlouvání, že spočívá v tom, že my se svým promlouváním jsme v tom rozdílu, že do tohoto rozdílu jsme vtaženi jak my se svým promlouváním, tak to, co je svět a věc, a že řeč jmenuje, pojmenovává to, co my jsme pojmenovali, tím, že to zhve z toho rozdílu, aby se to dostalo do rozdílu konstituovaného řeči samotnou. To dává smysl v tom smyslu, že když my jsme v tom rozdílu, pojmenováváme v tom rozdílu tak, že svět zapomeneme a pojmenováváme jenom věci. Takže je to řeč, která nás z tohoto cestí vyvádí tím, že přivolává ten skrytej svět, zapomenutej svět, do toho svého rozdílu, kde se ukazuje jako svět. Když v tom našem rozdílu byl skrytej, byl zapomenutej. Tam se neukazovalo. Tam byly jenom věci. Tohle je v duchu Heideggera. To, co jsi teď vyptával, že by na to mohlo stačit jeden rozdíl a to proto, že v tom rozdílu se rozlišuje něco na věci a svět, i když mimo ten rozdíl, to rozlišování není. Není zvlášť jako věci a zvlášť jako svět. Zvlášť se dostává teprve v tom rozdílu. Od tamteď kam máš přijít? Jedně když nejdřív ustoupím někam. Prosím? Jestli mi teď říkáte tak, která stáze. Jestli, ale já si toho nechci. Ale nejde říct, že zve k příchodu z rozdílu do rozdílu, protože to by znamenalo, že je to jenom zdálnivě zvaní k příchodu. Je to zvaní nejprve k odchodu a pak k příchodu. Vypadá to tak, že je to teda blbě přeložený. To je. Z toho bych to vůbec nepomohl. Počkej, ale on v Němčině je tam do tého už. No tady je indízen. No indízen. A vzdech udrží indízen. A přesto si myslíš, že jsou dva. No když se tam mluví jednou o pojmenování lidským promlouváním a po druhé pojmenování řečí, tak sice jakkoliv můžeme říct, že ten rozdíl je jeden, tak se otvírá ta možnost, že v tom pojmenování lidskou řečí, že ten rozdíl je nějakým způsobem zmrven. Že je prostě... No není to ten ale rozdíl, o kterém se tady coho dobu hovoří. No. Bude to nějaký poklesnej. Je otázka tedy, jestli to pojmenované je tou lidskou řečí. Řeč mluví. Řeč mluví. Mně se zdá, že kdybychom připustili, že to obojí je pojmenování řečí a ne je lidským promlouvání, takže to nedává vůbec žádný smysl. Jenomže když potom říká, že rozdíl nechává věcným věcí spočívat ve světování světa a že rozdíly vlastně věcí do klidu jsou čtveří, tak který rozdíl? No tak samozřejmě ten pravý rozdíl, ten rozdíl, který zakládá řeč. Ale on tady celou dobu hovorí jenom o řeči už teď. On se jenom specializoval na řeč a chce ukázat ten vstup a ten výstup do rozdílu. Že řeč mluví takovým způsobem, že zve do toho rozdílu, ale to, co tam zve, je poručeno rozdílu samému, aby z něho přišlo. Do něj. No, aby z něho přišlo. Takže to vyzvané, on musí nejdříve vyzvat z toho rozdílu a potom je tam zase jako navrátit do toho rozdílu. Ne, to ji právě ti bylo. Dokázal jsem, že rozdíly jsou dva, z jednoho se to vytáhnu. No ne, to bylo... Ne, zapředpokladu teda, že to je jenom o té řeči. Ale pak teda je na vás, abyste to vyložil, aby to dávalo smysl, protože takto smysl vůbec žádnej nedává. No, pro mě toho není pravda, že je řeč jenom o řeči, nebo začíná ten otec celé jasně říká o třetí strofě. No ano, ale dostane se přes tu třetí strofu, se dostane k řeči. To znamená, že tam je oboví. On na té třetí strofě chce ukázat, že ta řeč je jakoby něco obecnějšího a že to je možno vidět v té třetí strofě, jak ta řeč mluví. Mluví takovým způsobem, že zve ten svět a věci, aby přišli do rozdílu. Ale ten svět a věci jsou-li vyzvané, tak ty musí přijít z toho rozdílu. Aby je ta řeč mohla pozvat naspátek do toho rozdílu. Ovšem tady je zajímavý, že ta třetí strofa povlává svět a věci do středu. No to je to samé. No, ale jestli teda ten střed jako rozumí... Ne, tak předtím bych řekl... On se předtím jako říká, že ten střed jakože teda je z rozdíla, ale... No, je půl jednosti. No. Musíme teda... Hej, toto nikdy se nedá dokončit. Tyhle věci se nikdy nedají dokončit, že? Po mém soudu teda... To je údejčatelný výhled. Celá věc, co tady děláme, je, že se koukáme pro kousat k tomu textu. Navíc já nemůžu žádný... Já tady nejsem arbiter. Nejsem arbiter, že pan člověk, já vlastně nemůžu čas budět.
Kaz b.flac
====================
Jako řeč je řeč. A teď jako logický školník, vše pro počítavající a proto většinou velmi namyšlený rozum, naze tuto větu nic neříkající tautologií. Dvakrát výršnout je něco stejného. Řeč je řeč. Jak se tím máme dostat dál? My si však nechceme dostat dál. Chtěli bychom si jen konečně jednou opravdu dostat tam, kde si ji zdržujeme. Že jako tady tohleto by objasňovalo to, že on skutečně chce zůstat jenom u tý řeči samý. A co to znamená pro to, o čem mluvíme? Když se zdržujeme, chceme být konečně tam, kde jsme, to je v řeči. A to znamená v tom rozdílu. A ten rozdíl ale je jenom rozdíl, který není ve věcech. To je jenom jakási iluze vyvolaná toho řečí. Nebože je to jenom jako pomůcka, abychom se toho řečí znovu dostali k tý řeči samý? Ne, tak to mluvíš o čem jinému řeči samý. Mluvíš o rozdílu. Je to pravda, co říkáš, že chce se k tomu dostat, ale teď mluvíme o tom rozdílu, tak co nám to pomůže říkat něco jiného? Proč říkáš iluze? Protože to chci vyprovokovat. Zní to pohandlivě. A mně se to zdá, že to musím pohanět. Naopak, proč? Na čem mi to protimyslí? Tohle přece není pravda, že řeč pojmenovává, nebo umožňuje pojmenovávat, jakkoliv to vememe, tak i pravime, není pravda. Tady to znamená, že ať řeč pojmenovává cokoliv, tak tím, že to pojmenuje, tak to přivolá do toho rozdílu, který není původní, který je té prvatou řečí založený. No dobře, ale to furt ještě neznamáš. To je iluze. No to je iluze, protože to je kvám. I kdyby to založila té prvotou řeč, tak je založen už. Je založen jenom jakoby. Ve skutečnosti nic rozdělenýho není. No ale ten rozděl nikdy žádnej soucno nebylo. Tady nikde o tom ani není řečeno. Já nemluvím o soucnu, že? Paž to původní, co je svět a věc. V sobě. Bez rozdílu. To není soucno, samozřejmě. Ale problém je taky v tom, že to naše promlouvání způsobuje to, že rozdělujeme věci a svět. Je to už tím, že nenasloucháme vůbec řeči. A že potom mluvíme tak, že ten druhej, který to poslouchá, tak také nenaslouchá řeči. To by souhlasil s váma. Jenomže tohle on neříká. On říká, že řeč sama zakládá ten rozdíl. Že to nejsme my, který promlouváme. Ano, ale ta řeč taky sama o sobě není. Ta je jedině ve spojitosti s námi. To je pravda. My, který promlouváme, když promlouvá řeč. Ať už je to ve spojitosti nebo ne. Samozřejmě ve spojitosti. Není to o sobě. Ale nesme to my, který promlouváme, když promlouvá řeč. My to jsme, který mlčíme v tom svým promlouvání, když promlouvá řeč. Tak jsi řekl, že řeč zakládá člověka. Jakožto mluvící... To jsem řekl jako sám. No jasně, to ty jsi řekl. Je tedy člověk iluze. Myslím, člověk jako mluvící zvíře. Pro mě samozřejmě to tak není. Ale jak je to pro Heideggera? Já kritizuji Heideggera, ne sebe. Já, že jsi říkal iluze, tak jsem měla pocit, že ty osobně jsi proti tomu naštěděnej. Ne, on, že to tady chápe jako iluzi, jenom to tak neříká, tak to tak pomenovává. Jože, on to chápe jako iluzi. Co jiného, to by to bylo, když řeč tady volá něco, co původně rozdělený není. Volá do rozdílu. Ale ten rozdíl vlastně je jenom v té řeči. Tak vlastně řeč nepojmenovává nic. Nýbrž, když pojmenovává, tak nenechává to, co pojmenovává, být tím, čím to je. Naopak právě, že jo, právě, že tím, že ta řeč zve ty věci do toho rozdílu, tak právě v tom rozdílu jsou ty věci věcma a svět světem. A tím je pojmenovává. Ale taky neponechává být tím, čím jsou nýbrž. No, ale on neříká, že věci ponechává. Ona je křížký. Na svět a věci. Ano, jistě, teď ten rozdíl, říká, rozdíl vynáší svět k světování a věci k věcnění. Nikdy tady nepraví o tom, že je ponechává tak, jak jsou. No jo, jenom že je známo z Heideggera, že pravda, pravdivé myšlení, pravdivé poznání, ponechává věci být tím, čím jsou. Protože to je vůbec nevážné. To je možný. Takže já můžu potom poznat, pravdivě poznat, co je to věc. Jedině, když mi ta řeč s tím udělá tedy ty čáry Majefuk, aby se to věcí stalo. Protože co to je věc? Tak já poznávám jenom to, co jsem tam já pomocí tý řeči udělal. Jak to já pomocí tý řeči? Heidegger žádný já pomocí tý řeči. Řeč. No tak řeč sama. No jistě, ale to je něco jiného. Tak řekněme, sebe vyšaltuju, tak řeč tam pojmenovává jenom to, co ona vyrobila. A nepojmenovává věci. Řeč nepotřebuje poznávat. Řeč něco vyrobí a my to potom poznáme. A co pojmenovává ta řeč? Jenom svý výtvory. Nebyl řeč jenom tím, že pojmenovává, tak tím vytváří. Nebo tím, že vytváří, tím pojmenovává. To můžeme stavit jen tak, že nasloucháme, odpovídáme. Ty řeči. A teď by bylo zajímavé, ale jak můžeme říct, že řeč vytváří tím, že rozděluje. Nebo zvede rozdílu. Jak to můžeme říct? Předtím, než ty věci nejsou pozvány do toho rozdílu, tak nejsou tím, čím by měly. To je prostě chaos. Ani svět, ani věci nejsou. To ne, chaos to není. Tak co to je? Než jsou zavolaný. Jsou nepojmenované. Svět a věci totiž nestojí ve sebe. Je to živé vypovídání. Živé promlouvání. Nejde o promlouvání. Já se po žádném promlouvání nemluvím. Nemůže existovat, když není řeč. Tak dlí to vdále. A co dlí vdále? To nepojmenované. To je výborné. A co to je, to nepojmenované? To je to, co se stává věcí, takže to pojmenované. Podle mě říká, aby to tak muselo být. Až na to nemůžeme říct, co to je, že to je taková kýmná otázka. Ale jinak je to pravda. To je přece dokladem toho, že ta věc, ta řeč tady není sama. Že není tvůrcem. Není byš rozdělovatelem. Ale když rozděluje, tak tvoříš. No jo, tak jako spolu vytváří, nebo přetváří spíše hyzdí. To, co je původně celý, tak ona rozděluje. Hyzdí, narušuje to. A tak dál. Proto jsem tam měl chuť vyjezdovat pejorativní. Jako k tomu rozdílu ještě teda dál by se, to mi je zajímavé, mě přič je tady napsána řeč, mluví, jakož to souzvon ticha. Jo, to jsme. To je dál. To je 14. Tak co, k čemu jsme rozpěli teďka, že rozmezí nebo rozdíl? Rozpěli jsme k něčemu. No, rozpěli. Zatím máme furt otázky, to je hlavní. Je otázka, co se s tím dá dělat. To je další otázka. Zatím to vypadá na to, tak vy to berete kladně. Že ta řeč s vedorozmezí tím vlastně vytváří jednak svět, jednak věci. Předtím to ani svět, ani věci nejsou. Proč se mluví o tom, že zve do rozmezí něco, co v tom rozmezí ještě není? Moment, právě tady ta věta hned zatím, říká, můžete to přičinit. Je to takto vyzvané. Je blbost, o tom se ještě nebavíme. K tomu právě chci teď to vysvětlit. Tady to k tomu jako mluví, že tady mluví starý význam z toho poroučet. Protože poručíš svět se s tým pádem. Což by skutečně napovídalo tomu, že on to chápe v tom smyslu, že ta řeč prostě poroučí těm věcem tomu světu, aby se staly věcmi a aby se stal tím světem. Neporoučí. Jak to zase myslíš? Kdo tě poroutil? V tom významu poručíš své cesty pánu. Tam nic neporoučíš. Nikomu. Tak teď ovšem zavlíkáš tu bojinu s poručíkem. Já teď čtu tím poroučením. To není jako poroučit někomu něco. Ale poručit někomu něco. To není dokonavýho poroučet. Ovšem, to není tak jednoznačné. Výzva řeči poroučí takovým způsobem, což napovídá tomu, že on myslí poroučí. V tom smyslu. Poroučí takovým způsobem to, co vyzývá příkazu rozdílu. Rozdíl nechává věcnění věcí spočívat ve světování světa. To už se dělá ten rozdíl. Ale ještě se vrchneme k tomu, co jsme si teda nevyjasněli. Tu větu jak teda navazujou na sebe. Každej něco řekne, další si myleslí, tak se Martin tady přednes něco, tak k tomu něco řekněte. Ten je totiž nejasný, ale trošku tak tomu nasyčeš, ještě pak pokračuje dál, že rozdíl vyvlastňuje věc do klidu svou čtveří. Vyvlastnění věc o nic neolupuje. Naprve ono uvolňuje věc k tomu, co jej vlastní, aby nechávala prodlévat svět. Ukrývání do klidu znamená tišení. Rozdíl tiší věc jakožto věc do světa. Ony to tady dostají jako takové nepůhledné, ale zdá se mi, že to napovídá tomu, že ta řeč tím vyzývá ty věci k tomu, aby byly ty věci a svět, aby byl tím světem. A to, že se teda děje v tom rozdílu, kde se navzájem ještě nechávají spočívat. Tam je vlastně základní rozpor mezi tím, jestliže něco má být sebou samým, věc má být věcí, svět má být světem, tak proč v rozdílu? Proč v rozdílu? Protože ten rozdíl má udělaný tak, že to v tom rozdílu je. Ten rozdíl má tu funkci, že věci věcma a svět světem. Když se má svět ukázat jako svět, tak je to přece něco jiného, než když se něco, co není svět, má stát světem. To nemůžeme obojí furt más dohromady. Buď se svět musí ukázat jako to, čím je. To je s světem. A řeč je tady od toho, aby svět pojmenovala tím správným jménem. Aby dala světu to pravé jméno. Ale zároveň ten svět musí být ponechán tím, čím je. A nebo tady je nějakej chaos, z kterého ta řeč vykrojí jednak svět, jednak věc. A vykrojí tak, že to má jakousi souvislost ještě. Zajímalo by mě jakou, kde se ta souvislost bere, když původně to je jen souvislost chaosu, což je z těch souvislost. To znamená, že tady ještě musí pak řeč mít nějakou další funkci, kromě toho, že zve do rozdílu, tak musí ještě zvát do něčeho jiného, nebo držet pohromadě. Do středu. To znamená, že ten střed ale musí garantovat, ten tu není. Původně je chaos, pak je tady dvojí, a střed, kde? Tak ta řeč musí garantovat nějakej střed. Ten tady původně žádnej není. A nebo je tady původně a potom teda ještě někde. On nejenom třeba řeč pojmenovává, ale ona ukazuje na celou bytnost té věci. V čem je bytnost věci? To je v tom, čím věc byla a dokud nebyla věcí. To je bytnost věci. To je ta bylost věci. No to je i její minulost, jeji budoucnost. To je její minulost i budoucnost. Ne, věc je minulost. On ošem jako teda říká, že teda on tu věc nechává být, to znamená, že teda ta věc jako je a že teda ji nechává být jako i nadále. To znamená, že ta věc je a svět taky je a ten rozdíl je původnější než než aby byl vytvářen věcí. A do toho rozdílu, který je dříve než řeč, do toho rozdílu zve ta řeč jednak svět, jednak jednak věc a teprve ona zakládá tu níternou jednotoho obojího. Je to tak. Tak toho Heidegger neříkal, je to tak. Jako jestli to nejde spíš tak. Tak jsme řekli, že tady je nějakej rozdíl, protože když zvu do rozdílu věc a svět, tak já bych to chápala jako, že se snažím rozlišit mezi světem a věcí. To znamená ne, že mám tady rozdíl a se mě pozvu. Ale já je zvu k tomu, aby se rozlišili, aby se věc ukázala jako věc a svět jako svět. Aby se rozlišili pro mě anebo rozlišili se skutečně? Pro mě, pro mě. No tak to znamená, že ve skutečnosti nejsou rozlišeni už předtím. Ne, nejsou. No tak jak je to? Ne, já tomu rozumím tak. Když nejsou předtím rozlišeni, no tak to znamená, že já je teprve budu rozdělovat. Oni ve skutečnosti původně rozdělení nejsou. Ano. A taky ve skutečnosti ten, co to je ve skutečnosti, taky nebudou. No jistě, to je, to by Majdek řval jak paviján, že neví, co to je. Oni jsou, v řeči jsou rozděleni. V řeči jsou rozděleni. Ale zda to je původ, že zda je to přede mnou, než já celé to len z toho provádím, nebo není, jo, to není důležité, protože mohou být tisíce lidí přede mnou, kteří... To je po mém soudu strašně důležité právě proto... Pro mě ne, třeba. Já jsem se pokusil ukázat, že za tou řečí ještě musí být pravda. Bez toho to prostě nejde. Právě tyhle ty rozpory jsou rozpůsobený tím, že tady prostě sama řeč nemá v sobě žádný kritérium, který by mělo tu poslední poslední platnost nebo závažnost. To tady má ten rozdíl. Tímto kritérium je tady rozdíl. Rozdíl není něco. Kde ten rozdíl je způsobený je vyvolanej řečí. Kde je ten rozdíl bez řeči? Jak může mít poslední svrchovanost rozdíl, když je závislej na řeči? Řeč udělá rozdíl a do toho zve ty věci. Asi jedno. Ne, se zve si věci a udělá rozdíl. To je jedno. Když udělá rozdíl, tak taky není poslední. No jasně, jasně. Protože ta řeč, protože ta řeč, chce ty věci, dejme tomu teda pojmenovat, nebo jak to nazveme, ale to, aby je ta řeč vůbec mohla pojmenovat, tak to je možné v rozdílu. To znamená, že oni nemohou být pojmenováni pravým jménem. Ne, ale aby to mohla být řeč, tak potřebuje právě ten rozdíl. Ta řeč je spěta s tím rozdílem. Prosím. Ale ať ona není schopná pojmenovat věci jak jsou, nebo vždycky je musí zmršit. No proč by musela zmršit? Protože oni nejsou tím, čím je ukazuje. Ty věce řeč. No a tím jsou. No to jsme si přece říkali, že v tom hrničku to není všechno řečené. Až v té řeči právě ten hrniček je tím, čím je. No dobře, to znamená, že bez té řeči... Ano, ten hrniček není tím, čím je. Bez té řeči... Není tím, čím je v řeči. Ale není tím, čím je? Není. No a jak může teda řeč ukázat, pojmenovat, ukázat věci tím, čím jsou? Ale co to je? Čím ty věci jsou? Nejsou. Věci nejsou tím, čím jsou. Ty věci jsou jenom v řeči. Sami o sobě ty věci, co jsou, jestli vůbec sami o sobě jsou, to nevíme. To je o rozdílu. No ale to je právě o rozdílu, že jo? Protože může být i promlouvání, které nenaslouchá řeči. Jo? V tom to je. Ale pak může být promlouvání, které naslouchá řeči. Jo? Ne. Proč mluvíme o rozdílu? Ten rozdíl je tam pak úplně zbytečný. Je úplně nutný, vzhledem k tomu, že v tom promlouvání bez naslouchání řeči, ty věci pro nás mají, pro nás nejsou tím, čím jsou pro nás v naslouchání řeči. Jo? A právě... No to je jasné. To znamená pro husu není, nejsou kopřivy tím, čím jsou pro husu. Čím jsou pro nás. Bez husy nejsou pro husu kopřivy tím, čím jsou pro husu. No, to je tautologie. No prostě bez husy husa to nevidí jako husa. Jako jiná husa? Ne, jako husa. Husa bez husy samozřejmě to nevidí jako husa. Jak já můžu vědět, jak ta husa vidí, ale... No a jak my... Tady hovoříme o řeči... Jak já můžu vědět, jak můžu vědět bez řeči, jak to vypadá... Řeči. To poznám právě tím, že naslouchám. Že se snažím naslouchat. Když naslouchám, tak to vidím, jak je to v řeči. Ale jak je to bez řeči? No to právě můžu se domnívat, že předtím jsem nenaslouchal ten řeči. Jo, ale mě ani tak nejde o to naslouchat řeči, jako spíš mě jde o to, co se má v tý řeči ukázat. Já bych... Ale nakonec jako s tou pravdou. Kde nikdy toho garanta, že jsme byli osloveni pravdou, nemáme. Stejně tak nemáme garanta, že jsme naslouchali řeči. Ale po co mám zájem? Mám zájem o to naslouchat řeči? Je to můj poslední zájem naslouchat řeči? Asi jo, protože mě jde o vztah... A to notabene řeči, která přivádí věci do rozdílu? No to je ovšem logos jenom. To například není mitos. Pokud tam budeme uvažovat otázku bytí a jsoucna, pak by se zde... Ať by tady bylo potřeba vyjasnit, co to ten rozdíl bytí a jsoucna je. Jestli teda je bytí samo o sobě. Ano, to je metafyzika, že? Bizek Heidegger. Proto tak to nechcem mluvit. A nicméně tam mluví o rozdílu bytí a soucna. To je jediná věc, co se nedá převíst. Jinak všechno platí o mitu. Jediná věc, která se nedá v mitu přišít je ten rozdíl rozdíl světa věcí. To je teda místo, v kterém ty soucna a to bytí se nějak ukazuje. Že je teda bytí... Se ukazuje, se vytváří. Nebo se v tom ukazuje, že to jsoucno má své bytí a co je jsoucno a co je bytí toho jsoucna. V tom rozdílu by si to mělo ukazovat. Já tomu rozumím takhle, že... Já bych chtěl říct tak, jak tomu rozumím. Prostě, že tady je něco, co je nepojmenovatelné a co je sice tady, ale prítom v dálí. A teďka je tu řeč... A ty mě co vysvětluješ. Nevíme, co to je. A teď je tu řeč, která mluví a ta tím... Lepší teda je to promluvá. A ta tím, že promluvá, tak volá to, co tu je jako nepojmenovatelné do toho, čemu říká Heidegger rozdíl, nebo rozmezí, nebo střed. A tomu tak říká proto, aby prostě teda to nepojmenovatelné, jako nějakým způsobem... Nepojmenované. Jako nějakým způsobem prostě rozlišil, ukázal, co mají odlišné, čím teda jsou věci věcma, čím je svět světem a nechal to být, jako nechal to být v tom smyslu, že to jako nechává dál být, ošem teda s tím, že už to teda ta řeč nějakým způsobem pro nás pojmenovala. Řeč, ne to naše promluvání. Ne, řeč. Řeč pro nás, ne my. Čili my to voláme do rozdílu? Ne, řeč to volá do rozdílu a my tím, když teda slocháme té řeči, tak teda tomu odpovídáme a nechává... A dektaj říká o tom, že to je ta třetí strofa, že to volá do rozdílu. Měl jsem řek, že třetí strofa... To není řeč. V tým mluví řeč, protože ta básna je ze věčky... To je jedno, že ptí, ale ta strofa volá do rozdílu, ne řeč volá do rozdílu. Tady je dvojí volání do rozdílu. Jednak ta strofa a jednak řeč. A zatímco strofa volá do rozdílu, který už je konstitovaný, tak řeč volá do rozdílu, který sama konstituuje. Takže původně žádnej rozdíl než. A to znamená, základní kamufláž, základní proton pseudos, základní lživost, podvodnost se přičítá na účet řeči, která vytváří uměle nějakej rozdíl, který neníčím původním, který je založenej řečí. Do toho rozdílu teď umístuje všecko ostatního, dokonce i to naše promlouvání a dokonce nás tak oblafne, že my, když pojmenováváme věci, tak vlastně je nepojmenováváme, když my je voláme do toho rozdílu, který tady uměle a podvodně vytvořila ta řeč. Nenče, on právě tvrdí, že ta řeč ho vytvořila původně a pravě. No, to je možný. Stejně tak, jak se nýče ta proč-proč pravda a ne lež. No tak prosím, on to tak pojmenovává, ale já to pojmenovávám pravým názvem. Kde je ta chyba? Jediná chyba, co by mě namít v Heidegger, je, že tady jakoby předsudečně předpokládám, že pravá skutečnost je na začátku. Tady jsem poplatnej řeckému pojmu arché, a chci tvrdit, že to, co je tady na začátku, už je to pravda. Tím by mě chtěl vyvízt konceptu nepochybně, kdyby si mě vůbec žil. Ale tady jde o to, že on fakticky má na místo týhle arché jinou arché, která pro něj není směrodatná, která směrodatná, která dávala směr, která je čímsi jako ten chaos, jak se to tady někdo nazval. Čili je to něco, co ještě nemá žádnou podobu, a vyjevuje se to teprve v rozdílu, který vytváří ta řeč. Tedy proti tomu původnímu, a on tam předpokládá také nějaký původní, jenomže to není soucno, není to ani věc, ani svět, a tak dále. Prostě nedá se o tom vůbec nic říct. Pan pochybně nebá, že to ještě dřív než vůbec nějaká řeč. Proti tomu on vypichuje teda to, co je v konstrukcí tý řeči nebo vytvorem tý řeči. To, co se ukazuje teprve díky vytvoru tý řeči. Tady tím pádem už vlastně je přítomno, co si já tam cítím, proto se tomu štětím, proto se mi to nelíbí, a říkám to možná blbě, ale to znamená, že jaká řeč, takovej svět a takový věci. Kde je tady kontrola, že ten rozdíl, který ta řeč zavádí, že je pravej rozdíl. Kde se tady ukazuje, že opravdu svět a věci, že jsou jak jsi odděleny a zároveň nějak spjaty svou vniterností správně. Což to ta řeč dělá blbě. Tady ta otázka se vůbec neklade. Prostě už tím, že to ta řeč dělá, tak je to dobře. Ale vy tady postulujete to, že je tady nějaký svět sám o sobě. To právě by byla ta námítka. Jenomže Heidegger postuluje, že tady je nějaký chaos, z kterého se to prvně musí dělat. Jenomže ty jsi říkal námítka tvojej, to by bylo potom. Jaká řeč takovej svět. Jenomže pro Heideggera je jen jedna řeč. To není pravda. Je tady logos a je tady je tady mytchos. On si jenom vymýšlí, že je pro logos a pro mytchos něco společního. A je to pravda. No tak ale je pro něj jenom jedna řeč. Je pro něj jedna. On si domnívá, že mají něco společného. A tady tedy je pro něj jedna řeč a tedy jeden svět. Ano. A jak ji charakterizuje? Charakterizuje tím, že zve do rozdílu. Co když je řeč, krám nezve do rozdílu. Pro něj je to jedno. Ale pro celou záporově evropskou tradici je taky jenom jedna řeč. A logos. A on říká, že to je omyl. Dva a půl tisíce let starý omyl. No tak tady je novej omyl. Jaká je kontrola? Že to, co říká Heidegger, není právě takový omyl, jako tak dva a půl tisíce let. To je to samé, jako když vám někdo bude namítat, kde je u vás kontrola. Jasně. Já jenom opakuju vaši otázku z minula. To jste právě vyříkal. Furt jste chtěl to kritériu. Já jsem je právě nechtěl. To Jirka jsem. To byl Jirka. Já bych mu řekl jednu takovou řeči, která mi vypadá na Heideggera. Heidegger se jednou vyjádřil, že neuznává neurodovskou matematiku, že to je cesta, která se nikam dál nedostane. Odpověděl, že neurodovské matematy nějaký Polák, který řekl, že se takovou cestou nikam dál nedostane. Tak které to jsou? Na straně 13 je poručeno rozdílu samému, aby z něj přišel. Co je takto vyzváno? No tak o to nám jde. Já jsem to chtěl vykládat. Co to znamená, že to pojmenované je odporučeno příchodu z rozdílu do rozdílu? Je poručeno rozdílu samému, aby z něj přišel. Je odporučeno k příchodu z rozdílu do rozdílu. Když je tady wassogeheißenwert, co je takto pojmenováno, tak kým pojmenováno? Řečí anebo lidským promlouváním? Řečí. Řečí se tady myslí. Řečí se tady myslí. Řečí se tady myslí. Řečí se tady myslí. Řečí se tady myslí. Když mluví tím, že pojmenovává, když pojmenované pojmenovává, tak tam nemůže to být řeč, která pojmenovává to pojmenované jí samou. To je blbost. Čiže tam v jednom případě musí pojmenovávat řeč, a v druhém případě pojmenovává promlouvání. Ale tam je spricht a heiß, že jo? A spricht je pojmenovává, jo? No to je, spricht tam je, ale tady se mluví, že sie spricht indem sie das geheißene kommen heißt. Čili das heißene heißt. Čili ona pojmenovává pojmenované. Jo, jí jmenuje pojmenované. No a po mém soudu to pojmenované je pojmenovaným lidským promlouváním. A ona jí jmenuje to, co je pojmenované lidským promlouváním. Tedy za předpokladu, že tohleto je správně, tak potom to was so geheißen wird, jo, v té další větě, je geheißen od člověka lidským promlouváním. Ano. Tedy to, co je lidským promlouváním pojmenováno, je odporoučeno k příchodu z rozdílu do rozdílu. No a teď, jen tak prostě takový čuch, muselo by se to řejmě nějak doložit, prostě mám takovej dojem, víc ne než dojem, tak jako mi to tak zní, že to naslouchání řeči uprostřed promlouvání, že spočívá v tom, že my se svým promlouváním jsme v tom rozdílu, že do tohoto rozdílu jsme vtaženi jak my se svým promlouváním, tak to, co je svět a věc, a že řeč jmenuje, pojmenovává to, co my jsme pojmenovali, tím, že to zhve z toho rozdílu, aby se to dostalo do rozdílu konstituovaného řeči samotnou. To dává smysl v tom smyslu, že když my jsme v tom rozdílu, pojmenováváme v tom rozdílu tak, že svět zapomeneme a pojmenováváme jenom věci. Takže je to řeč, která nás z tohoto cestí vyvádí tím, že přivolává ten skrytej svět, zapomenutej svět, do toho svého rozdílu, kde se ukazuje jako svět. Když v tom našem rozdílu byl skrytej, byl zapomenutej. Tam se neukazovalo. Tam byly jenom věci. Tohle je v duchu Heideggera. To, co jsi teď vyptával, že by na to mohlo stačit jeden rozdíl a to proto, že v tom rozdílu se rozlišuje něco na věci a svět, i když mimo ten rozdíl, to rozlišování není. Není zvlášť jako věci a zvlášť jako svět. Zvlášť se dostává teprve v tom rozdílu. Od tamteď kam máš přijít? Jedně když nejdřív ustoupím někam. Prosím? Jestli mi teď říkáte tak, která stáze. Jestli, ale já si toho nechci. Ale nejde říct, že zve k příchodu z rozdílu do rozdílu, protože to by znamenalo, že je to jenom zdálnivě zvaní k příchodu. Je to zvaní nejprve k odchodu a pak k příchodu. Vypadá to tak, že je to teda blbě přeložený. To je. Z toho bych to vůbec nepomohl. Počkej, ale on v Němčině je tam do tého už. No tady je indízen. No indízen. A vzdech udrží indízen. A přesto si myslíš, že jsou dva. No když se tam mluví jednou o pojmenování lidským promlouváním a po druhé pojmenování řečí, tak sice jakkoliv můžeme říct, že ten rozdíl je jeden, tak se otvírá ta možnost, že v tom pojmenování lidskou řečí, že ten rozdíl je nějakým způsobem zmrven. Že je prostě... No není to ten ale rozdíl, o kterém se tady coho dobu hovoří. No. Bude to nějaký poklesnej. Je otázka tedy, jestli to pojmenované je tou lidskou řečí. Řeč mluví. Řeč mluví. Mně se zdá, že kdybychom připustili, že to obojí je pojmenování řečí a ne je lidským promlouvání, takže to nedává vůbec žádný smysl. Jenomže když potom říká, že rozdíl nechává věcným věcí spočívat ve světování světa a že rozdíly vlastně věcí do klidu jsou čtveří, tak který rozdíl? No tak samozřejmě ten pravý rozdíl, ten rozdíl, který zakládá řeč. Ale on tady celou dobu hovorí jenom o řeči už teď. On se jenom specializoval na řeč a chce ukázat ten vstup a ten výstup do rozdílu. Že řeč mluví takovým způsobem, že zve do toho rozdílu, ale to, co tam zve, je poručeno rozdílu samému, aby z něho přišlo. Do něj. No, aby z něho přišlo. Takže to vyzvané, on musí nejdříve vyzvat z toho rozdílu a potom je tam zase jako navrátit do toho rozdílu. Ne, to ji právě ti bylo. Dokázal jsem, že rozdíly jsou dva, z jednoho se to vytáhnu. No ne, to bylo... Ne, zapředpokladu teda, že to je jenom o té řeči. Ale pak teda je na vás, abyste to vyložil, aby to dávalo smysl, protože takto smysl vůbec žádnej nedává. No, pro mě toho není pravda, že je řeč jenom o řeči, nebo začíná ten otec celé jasně říká o třetí strofě. No ano, ale dostane se přes tu třetí strofu, se dostane k řeči. To znamená, že tam je oboví. On na té třetí strofě chce ukázat, že ta řeč je jakoby něco obecnějšího a že to je možno vidět v té třetí strofě, jak ta řeč mluví. Mluví takovým způsobem, že zve ten svět a věci, aby přišli do rozdílu. Ale ten svět a věci jsou-li vyzvané, tak ty musí přijít z toho rozdílu. Aby je ta řeč mohla pozvat naspátek do toho rozdílu. Ovšem tady je zajímavý, že ta třetí strofa povlává svět a věci do středu. No to je to samé. No, ale jestli teda ten střed jako rozumí... Ne, tak předtím bych řekl... On se předtím jako říká, že ten střed jakože teda je z rozdíla, ale... No, je půl jednosti. No. Musíme teda... Hej, toto nikdy se nedá dokončit. Tyhle věci se nikdy nedají dokončit, že? Po mém soudu teda... To je údejčatelný výhled. Celá věc, co tady děláme, je, že se koukáme pro kousat k tomu textu. Navíc já nemůžu žádný... Já tady nejsem arbiter. Nejsem arbiter, že pan člověk, já vlastně nemůžu čas budět.