Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Kaz a.flac
====================
Tedy, jak se ještě potom se k tomu vrátíme, Leibnitz je přesvědčen, že monáda se vyvíjí spontánně, ze svých vlastních zdrojů a nikoli pod vlivem čehokoliv zvenčí. Proto mluví o tom, že monáda je svobodná. Který by mohl být zbuzen, řízen, rozmnožován nebo zmenšován. Který by mohl být zbuzen, řízen, rozmnožován nebo zmenšován. Připustili jsme, že k jistému vnitřnímu pohybu tam dochází. A ten vnitřní pohyb může být buzen zevnitř. No ten je. Ano, jistě. No ale to on nevyručuje. Já nevím, on to potom dál hovorí. To je o tom, že ten vnitřní pohyb není vzbuzen, řízen, rozmnožován, zmenšován. Pasívně, protože je tam pasívní, že tedy odjinut něčím jiným. Ta monáda se k tomu vnitřnímu pohybu dostává z vnitřního buzení. On tam potom to nazve. Ale nikoliv, že by byla k tomu donesena. Že vyloučuje možnost jako vnitřního činitela Boha? To je další otázka. Bůh není vnitřní činitel. To je určitej problém, jak dochází, on totiž mluví, ne tady v Monaloví, ale je to v textech předtím, v principech přírody, mluví o tom, že jenom duchové, to je strana 123, to je tím přiměřenější rozumů, že těla jsou tvořena pouze pro duchy, kteří jsou jedině schopni navázat společenství s Bohem a hoslavit jeho slávu. Tedy navázat společenství s Bohem. Jakým způsobem může monáda lidská navázat společenství s Bohem, když nemá okna? Čiže tam je zjevný, že ten kontakt s Bohem je jiného typu než kontakt s čímkoliv jiným. Protože Bůh, když přichází k monádě, tak nepřichází zvenčí. Pač by se nedostala dovnitř. Pač nemá monáda, nemá okna. Takže na Boha se to aplikovat nedá, ale jinak se to dá aplikovat na všecko. Neexistuje žádná síla, která by mohla zvenčí, způsobit nějakou změnu uvnitř monády. Potom tam má akcidenty, se nemohou odpoutat od substancí, nemohou procházet vnitř substancí, když se činí zmyslové druhy z cholastiků. To nemá cenu ani snad blíž. To bychom se museli pustit do těch pozdně středověkých aristotelíků, aby se ukázalo, jakým způsobem oni tam s tím pracovali. Tedy ani substance, ani akcident nemůže z vněšku vstoupit do monády, ale ani z ní vylízt. Tedy nemůže se z ní odpoutat. Tak to je ten sedmej bod. Osmej. Přesto musí mít monády přece nějaké vlastnosti, protože jinak by nebyly žádnými soucny. To je jakejsi skok, když neuvážíme tam ten dovětek o scholasticích. Tam se mluvilo o akcidencích. Akcidencie jsou vlastnosti, které přistupují k substanci v té aristotelské tradici vypracované ve středověku, Albertem Magnem a Tomášem zejména. A už u Aristotela se rozlišují vlastnosti, které vyplývají ze substance samotné a vlastnosti, které přistupují nahodilé. To nahodilé přistupování, latinsky se tomu říkalo per accident. Když například člověk je plavovlasý, tak ta plavovlasost je vlastnost akcidentální, která přistoupila nahodilé. Právě tak by to mohl být. Černovlasej člověk, ale nic se nemění na té substanci, to je na člověku. Zůstává člověkem nehlédě na to, jaký vlasy má a zda vůbec nějaký má. A přece musí mít nějaké vlastnosti, jinak by nebyly žádnými soucny. Totiž soucno bez vlastností, to je v té staré tradici, to je něco, co jest a už nic jiného, ale že to je, se o tom nedá říct. V tom případě to ani není. Nemůžeme říct ani, že to má barvu nebo bezbarvé, nemůžeme říct, že to je velké ani malé, že to je rozměrné nebo bez rozměru, nemůžeme prostě o tom říct žnic, tedy to, co nemá žádnou vlastnost, vlastně ani nemůže být. No ale tím bychom zase narazili na ten problém Boha, tím pádem ani Boh nemá vlastnosti. No, to není pravda. Naopak, Boh má vlastnosti a má je v nejvyšší míře, pokud jde o dokonalost. Ty vlastnosti, které jsou dokonalé, má v nejvyšší míře. Proč by to vyplývalo z toho? Z toho důvodu, že když tam hovoříme o tom, že jedinej kontakt, ke kterému může dojít, že z nížku žádným způsobem se nemůže nic dostat do monády, jedině to musí být něco kvalitativně jiného, že to je tedy ten Bůh. A pak bychom připustili, že ten Bůh má jisté vlastnosti, stejně jako ty monády. Tak jakým způsobem je potom možný ten kontakt mezi těmi monády? Ale přece ty vlastnosti, tak třeba když říká, že později tady, když se o tom mluví, tak já nevím. Boží rozum je sférou věčních pravd nebo ideí. Bůh je nejen zdrojem soucen, ale také bytností, pokud jsou reálné. Jediný Bůh má tu výsadu, že musí existovat, je-li možný. To jsou samé vlastnosti. Já nerozumím tomu argumentu, proč by neměl Bůh mít vlastnosti, když nepřichází zvenčí. Měl jsem to vzhledem k tomu, že jsem se domníval, že by Bůh byl čiré nepředmětnou. To jsem neřekl, taky neříkal Leibnitz. A tím pádem, že by to bylo potom jisté zpředmětnění Boha. Puhle starost Leibnitz nemá. Jemu nevadí předmětný Bůh. Jenom jde o to, že kontakt s monádou není přes vnější stránku monády. Bůh se neprobourává do monády, takže by tam nejdřív musel nějaký dveře nebo okna prorazit. Protože je schopen zasáhnout přímo dovnitř. Ale z toho nevyplývá nic, pokud jde o jeho vlastnosti. Koneckonců o Bohu se říká, že to je monáda. To znamená, že také tato monáda má nějaké vlastnosti, jako třeba, že má nějaký vnějšek nebo vnitřek, že by se dalo říct. To on tam neříká. Pravděpodobně ten vnějšek by za vrch. Ale vnitřek nepochybně, například Bůh má percepce. Zatím nemáme žádný důvod a ani vy jste neuvedl žádný důvod, proč by Bůh nemohl mít vlastnosti. Naopak, když teď tady zdůvodňuje Leibnitz, že přesto monády musí mít nějaké vlastnosti, tak ze stejných důvodů musí mít nějaké vlastnosti i Bůh, protože někdy by nebyl. Vy jste řekl, že Bůh je tady také často nazýván monádou. Monáda, monád. Je to monáda. Je to největší monáda. Takže je to monáda s těmi speciálními vlastnosti. Ano. Je to ta základní monáda, která je stvořitelem všech monádostaní. A ještě garantem té univerzální harmonie a tak dále. Teď v žádném případě nějaké ryzí nepřed mě toto vůbec. Bůh Leibnitzi nepřed mě neparafuval. To je metafyzika. To je hluboká metafyzika tohle. Neboli před mě jedné myšlení. No, čili přesto musí mít monády nějaké vlastnosti. A teď je zvláštní argument. Musí mít proto vlastnosti, aby se měly čím lišit. Poněvadž to, že jsou, to je jim společný. Jak bychom rozeznávali monády od sebe, kdyby jenom byly. Tak by byly všechny zaměnitelné. To znamená, že musí mít ještě nějaké vlastnosti, nejenom proto, aby mohly být. Páč, při národem představit, jak by mohlo být nějaký soucno, který je bez vlastností. Ale musí být také proto, aby byly nezaměnitelné. To je zvláštní důvod, který se musíme pamatovat, protože pro Leibnitze to je jeho specialita, tím je významný v dějinách filozofie, že totiž dává takový veliký důraz na individuálnost monády. Každá monáda je individuální, je jakousi osobností, třeba velmi nízkou, jako ty tevní monády, to ještě zdaleka není lidská osobnost, ale je něco osobitýho, nějaká nízká osobnost, nezaměnitelná s žádnou jinou. Kdyby se jednoduché sobstance, nebo limonády, nelišily svými vlastnostmi, nebylo by žádného prostředku, jak zjistit ve věcech nějakou změnu. Protože všechna určení složeného pocházejí výručně z jednoduchých složek. Tohle je teda velmi problematický bod. Tady totiž Leibnitz říká, že kdyby nebyla změna založena uvnitř monád samotných, nebyla by možná žádná změna v tom světě, které je jenom touto nesmírnou těma miriádama monád. Žádná změna by nemohla být, kdyby se původně změna neodehrávala uvnitř monád. To znamená, že tady, ačkoliv se na řadě míst dovolává v ledčem, v různých ohledech se dovolává i řeckých atomistů, ale nejenom jich. Konkrétně tam mluví třeba o demokritovi, jako o velkém demokritovi. Když ho kritizuje, na jednom místě, já nevím jestli bych to teď našel, tam říká, že vůbec staří řečtí filozofové jsou mnohem hlubší, než se obecně za to má. To je v době, kdy se na všechno dívali ty novověcí, první novověcí filozofy, na všechno se dívali z vrchu. Především odbourali Aristotela, ale nebrali moc vážně ani Platona. A ty staré filozofy, předsokratovské, to už pro ně vůbec, to byly primitivové. Proti tomu Leibnitz říká, já teď nevím jestli to najdu. Jo, strna 119 dole, tam říká, to byl také podle Aristotela názor Parmenínův a Melisův, vůbec byly tyto staří autoři důkladnější než se myslí. Takže Leibnitz nechápe svou koncepci, svou filozofii jako něco, co je nějakým si opozitem proti všemu, co dosud bylo. Dokonce se cítí zpět i s těmi prvními filozofy, starými řeckymi filozofy. Ale přece jenom říká věc, která je v rozporu s celou tom tradicí. Konkrétně teda pojetí monád se inspiroval atomizmem. To je s tím radikálním pluralizmem, demokritovým a neokypovým. Ale pro demokrita bylo samozřejmé, že atomy se pohybují. Uvnitř žádný pohyb nemají. Demokritové atomy nemají nitro. Respektive jich nitro je naprosto homogén. Tam není žádná struktura. Tam se nic neděje. Ale děje se to, že atomy padají z hora dolů. Co to znamená, není jasné. Vodkat kam, to u demokrita není vysloveno. Padají z hora dolů. Proč padají, taky se neví. Ale jak padají, tak se zašicují za sebe všelijakými výstupky, háčky které časně vytváří jakési skrumáže, které my vnímáme jako věci, organická těla a podobně. Proti tomu, říká tady Laibnitz něco naprosto nepochopitelného, že totiž kdyby nebylo vnitřní změny v monádách, uvnitř monád, takže by nebyl možný žádný jiný pohyb, žádná jiná změna. Přičemže demokritos je dokladem toho, že uvnitř atomů žádná změna nebyla a přesto změny v sestavení atomů byly možné. Tohle je zaprvé neprůhledné, proč tomu tak je? A zejména to není zdůvodněno. Pokračuje, kdyby totiž monády neměly žádné určité vlastnosti a kdyby tak byly od sebe nerozlišitelné, neboť ani podle kvantity se od sebe nerůzní. Tady mimochodem říká, že monády se od sebe nerůzní podle kvantity. To říká ve vedlejší větě, ale to je kategoricky tvrzené. Podle kvantity se monády od sebe neliší. Proč se neliší podle kvantity? Protože jsou jední. Monáda se jmenuje monáda od monas, což je jedno. Kvantitativně jsou všechny rovný. Každá je jedno. Ani víc, ani míc. Část mín než jedno vejde. Nemůže pán štětně mát části. Není dělitelná na části. A každá je jedním. To je s monádou. Nemůže být ničím víc. Protože kdyby byla něčím víc, tak už je složena z několika monád. Z několika jeden. Jednot. No, takže. Podle kvantity se od sebe monády neliší. Liší se od sebe pouze podle kvality. Čili kvalitou. A teď tady říká, to je důležitý bod. Za předpokladu, že prostor je veskrze vyplněn, by mohlo každé místo přijmout při pohybu vždy jen ekvivalent toho, co v něm bylo předtím, a jeden stav věcí by byl nerozlišitelný od druhého. Co to znamená? Tak především pro demokrita svět jsou atomy a prázdno. To znamená, jsou to atomy, které jsou od sebe navzájem se, jsou odděleny prázdne. Pro lajbnice je svět kontinuém. Takže žádný prázdno nemá místo. A protože tam někde vzádu v monologii, tam možná, že jste to četli, nenajdete to někdo dřív, ale to říká, že... Na straně 167, paragraf 61. Druhá věta. Je totiž vše vyplněno, čímž je veškerá hmota navzájem spojena a působili ve vyplněném prostoru každý pohyb na odlehlá těla podle jich zdálenosti a to tak a tak dále. Čili je evidentní, že ve světě, jak si představuje lajbnic, nejsou monády a prázdno. Níbrž svět je celý vyplněn monádami. To znamená, že když by za předpoklad, že kvantitatívně jsou monády od sebe nerozlišitelné, jsou si rovny. Když by ten plnej svět v sobě měl nějakou změnu, tak ta změna by mohla spočívat jenom v tom, že třeba nějaká monáda z jednoho místa se přemístí, ale na její místo, pakže tam byť vzniklo prázdno, na její místo okamžitě přijde jiná monáda. Ale protože ty dvě monády jsou nerozlišitelné, čili místo té jedné monády, která se posunula, odešla jinam, přijde jiná monáda, ale jenom tak, že každé místo, to je z toho místo, kde ta původní monáda byla, může při pohybu, když teda ta monáda odešla, přijmout vždy jen ekvivalent toho, co v něm bylo předtím. To jest, na její místo se vejde právě jen jiná monáda, která je kvantitou, je naprosto stejná. Kdyby nebyla stejná, tak buď se tam nevejde, anebo tam zbyde místo. Proto ten svět může být tak krásně vyplněnej monádama, protože jsou všechny, co do kvantity, stejný. A kterákoliv může přijít na místo kterékoliv jiné. No jenom, že když by kterákoliv přišla na místo kterékoliv jiné, tak kdyby nebyl nějaká změna uvnitř monád, tak se nic nestalo. Tak vůbec se nic nestalo. Svět by byl naprosto bez změny. To jest, jeden stav věcí by byl nerozlišitelný od druhého. To je ten jeho důvod, proč říká, že kdyby nebyl vnitřních změn v monádách, tak by nemohl být žádný druh změn ve světě vůbec. Ten změn ve světě může nastat jedině, když je jedna monáda zaměněna monádou, která se něčím od tý původní liší. A když se nemůže lišit kvantitou, tedy liší se kvantitou. Zaháří jedna věc, když se připouští, že jedna monáda nahradí druhou, takže je tam po jistej časovej okamžik moment, kdy je prázdno. To je pohled moderní fyziky ovšem. Já se to nedojdu představit, když jedna monáda nahradí jiné, tak něčemu tam musí dojít na tom místě. Já se to nedojdu představit. Nedojde tak něčemu. On říká, že to není odlišitelné. To je argument trošku, mohli bychom si to představit třeba, že za sebe zaskakujou. Něco jako, škatul, hejbejte se. Já právě navrhuji, je známo, že byl vymyšlen způsob, jak v našem prostoru, v kterém jsme, že mohou být dva vesmíry různý. A to tak, že pulzujou. Dochází v určitý trp přesný frekvenci, dochází k výměně soucností obou světů. Tak jako my nejsme schopný sledovat jednotlivé obrázky při promítání filmu, a vidíme souvislej pohyb, tak my vidíme souvislé změny v tom svém vesmíru. A vůbec nevíme, že je vmezeřen do frekvencí, kdy jsme ve svém vesmíru, že je vmezeřen jiný vesmír, kde to vypadá všechno úplně jinak. Výměně a podobným způsobem je možná natlačit vesmíru celou hledu, jako se snažíme konečné množství, je možná natlačit do toho. Fakticky není, to je jenom představa, protože tam ty frekvence, to je zase jiná věc, protože i dění je časovaný, je kvantovaný, tak prostě konečné množství se tam nedá natlačit. To jsou jiné důvody, ale my bychom si mohli ten lajbnicův svět představit tak, že to je jakési pulzování, při kterém v jakési mezeře časové, která je vlastně mezerou nečasovou, to je jakási mezera, kde čas se neodehrává, se měnějí místa monád. Čili ten moment, kdy se monády pohybujou, kdy jsou v pohybu z místa na místu, se nepočítá k tomu věcní. Ale ještě takovou věc. Takže se buď možná stát to, že se vyměnějí navzájem monády, protože kdyby jedna přešla na nějak, protože to její místo musí být zase zapomněno, může být trojsměná, pětisměná. To nemusí být jenom všechno se vymění. To je prostě něco jako... Jak se to jmenuje tu hru? Škatule. Jenomže míst neubývá. Ta hra je zajímavá tím, že vždycky ubydlí jedno místo. A pak se nedostane a vypadne. Ale řekněme, že to by bylo škatule taky a míst by bylo dost. Čili jedině, kdyby se nějaká monáda opozdila, tak by musela zaujmout to poslední zbývající místo. A s tím teda vzniká otázka, proč to je potřeba, aby se takto navzájem proměňovaly a co způsobuje tento pokropot? On to uvažuje ne, co to způsobuje, protože to je blbost, že to tak není. Až kdyby to tak bylo, tak by se nedalo nic zjistit. Prostě i kdyby k těmto změnám takhle docházelo, tak by byly nezjistité. Čili jakoby k ním nedocházelo. To je to, co on prdí. Čili jemu ani nejde o to domyslet tuhle ten mechanismus. On ukazuje, že to je blbost. Ale když připustil, že ty monády mají jisté vlastnosti, co do kvanta, jsou stejné. Takže když se promění, jedno kvantum je nacházeno jiným kvantem, ale změní se vlastnosti, tak by se to mělo projevit. To by se dalo zjistit. Tak to jo. Já nevěděl, na co my měříte. Tedy že je blbost to, že by ty vlastnosti rozdílný, proměnlivý neměly. Jinak on s tím počítá, že se ty monády vyměňují. Protože přece my vidíme, že třeba zvíře, kocour, tady v lese, jasně chodí uprostřed jiných věcí a všech neplných monád. To znamená, že je evidentní, že určitá skrumáž monád, představující kocoura, se vůči ostatním pohybuje. A to může dělat jedně tak, že jednotlivé monády mění svý místo ve světě. Já bych si myslel, že ty monády samy mají jisté vlastnosti. Zevnitř jistým způsobem nabývají jiné vlastnosti. Ten vnitřek té monády se mění. A proč je ještě potřeba, aby se navzájem ty monády měnily? Co způsobuje toto? Aby ještě ty monády, které jsou tím jedním, se proměnili s jinou monádou a nahradili tak jinou vlastnost. Přičem ty vlastnosti se mění. To je každé monáda. Dobře, jenom že ty vlastnosti se mění. A proč se mění? Jaký je smysl toho, že se mění ty vlastnosti? Každá ta monáda je entelichía. To znamená, že míří k nějakému télosu. A co je télos, cíl její proměny? Aby se stala dokonalým zrcadlem světa. Toho žádná monáda nedosáhne. Dostane se jen na určitou úroveň. Ale nicméně k tomu směřuje. A když by se nějaká monáda uvnitř měnila, dokonce všechny monády by se uvnitř měnily, a ve světě by se nic neměnilo, tak jaký by to bylo zrcadlo světa? Když ty monády se mění, tak ty monády se v skupině tvoří nějaký celek. A to se projevuje i v tom celku. Ty monády mění sami, tak to se projevuje v proměně i toho celku, který tvoří ty monády. Ne, to se to projevuje. Nevíme, jak by se to projevovalo. Tam není žádný souvis mezi tím. Tady jde o to, že když se monáda vyčeří natolik, jako třeba, že to je lidská monáda, která je schopná tělesně mít percepce, které odpovídají percepcím, vnitřním percepcím monády. A díky těm percepcím vidí, že kocou se hejbe, běží za myší. Myš se hejbe, kocou se hejbe. V prostředí, který se nehejbe. No tak to je sice pravda, že tohle vidí ta monáda, ne protože se kouká z okna, protože žádný okna nemá. Ale že se to v ní vyčeřuje tak, že si to jakoby představuje. No ale to je dík představování, že kocou běží za myší. To by bylo řivý, kdyby skutečný kocour neběžel za skutečnou myší. Kdyby ve světě opravdu tahle změna nebyla. Neboť vnitřní stav monád je obrazem, symbolem, zrcadlem uspořádání světa. A to uspořádání světa je rovněž stvořením monády monád. Monáda monád to zařizuje tak, aby mezi tím vnitřním vývojem monády a mezi skutečnýma událostma v tom světě, který je plnej monád, natřískanej monádama, aby to souhlasilo. Ne do detailů, ne dokonale, ale přesně. On tam rozlišuje přesnost a dokonalost. Čili ta monáda je temná a pomalu se vyčeřuje. Ale vyčeřuje se způsobem, který přesně ukazuje na to, jak to vypadá ve světě. Je to jiné vyčeřování, jiným směrem. Zrcadlem světa, to je potom někde dál ještě řečeno. To znamená, že v tom zrcadle světa je obsažena i ona sama, ta monáda. Takhle on to neříká. A taky je otázka, co tím vy budete rozumět. V zrcadle světa, co je zrcadlo světa? To je zrcadlo světa. A v tomto zrcadle ošem se zrcadlí i ona sama. Ošem to už není percepce. Když se u něčeho zastaví, je to proto, abychom si připomněli určitý souvislosti, které jsme měli. Když se u něčeho zastaví, je to proto, abychom si připomněli určitý souvislosti, které jsme měli. Když se u něčeho zastaví, je to proto, abychom si připomněli určitý souvislosti, které jsme měli. Kdykoliv se můžeme k něčemu vrátit, ukáže se v nějakém dalším paragrafu, že jsme něco špatně přečli, tak se k tomu vrátíme. Dokonce musí být každá monáda od každé jiné odlišná, neboť v přírodě nikdy neexistují dvě jsouzna, ale identická a v níž by nebylo možné nalézt vnitřní nebo na vnitřním určení založený rozdíl. Víte, to je zajímavé, že tady říká vnitřní a nebo na vnitřním určení založený rozdíl. Na vnitřním určení založený, ale už ne vnitřní. To je dost zajímavé. To si podržíme v paměti. To je všem tvrdzení. Zase neříká proč. Zase neříká proč. Každá monáda je v případcách pro sebe jedinečná, neopakovatelná. Čili to je truismus. To je předpoklad a on z toho pak vyvozuje něco, co je už obsaženo v předpokladu. Ale tady to má charakter jiný. Říká v přírodě nikdy neexistují. Čili on se podvolává na empirii. A to je pravda. Můžete chytit, já nevím, kolik zajiců. Každej jiný. Můžete mít psů kolik chcete, koní kolik chcete, smrků, probarete to, fotografujete, zjistíte, každej motiv je malinko jinak. Prostě ani krystaly nejsou stejný, mají tam ty břišky někde porušený, každej je trošku jinak. Prostě v přírodě neexistuje nic, neexistují žádné dvě věci, dva jevy, které by byly naprosto identické. Čili on tady se podvolává na zkušenost všech lidí. Každej jiný. Nenajdete dva lidi, které by byly totošní. Ani jednovajší dvojčata nejsou totošní. Takže není to truismus, tady je to poukaz k empirii. No a to je jenom doklad, že tedy každá monáda nutně je odlišná. Je to ale dostatečný argument tohleto. No to věděl přece Aristoteles taky. Ať vezme všechny zajíce, tak každej je jiný trochu. A přesto zajíc jako forma, jako morfé, je pouze jediné. To není dokonalé tady zdůvodnění. To je jenom jiné stanovisko. My musíme hledět, pochopit to stanovisko. Ale to nemá povahu zdůvodnění. I když tam pak píše, že jsou ty dva nejdůležitější principy rozumového poznání, je princip sporu a princip dostatečného důvodu, tak tady nám ten princip dostatečného důvodu nezachoval. Tady to konstatuje, odvolává se na empirii, což jako filozof, který patří do té evropské racionalistické linie, by neměl považovat za dostatečný důvod. No ale dál se na tomto místě nedostaneme, desítka. Když tak, nepřerušte-li mi něco. Dále považuji za uznané, že každé stvořené jsoucno a tím také stvořená monáda podléhá změně a v každé se tato změna děje kontinuálně. No tak to, že se změna děje kontinuálně, to by vlastně vyvracelo ten náš pokus tam vždycky do té mezery někam časový strčit. Říká kontinuálně tedy žádný takovýhle skoky. Považuji za uznané. Dobře, považuje za uznané. Zdůvodněno to není. A tady není míněno jako vnitřní změna? No to se tady neříká. Tady se mluví, každé stvořené jsoucno a tím také stvořená monáda. To znamená, že stvořená jsoucna jsou množinou širší, která obsahuje množinu monád. Ano, ale o monádě jsme si řekli, že může podléhat změně jedině ze vnitř. Ano, což nemusí ovšem platit pro jiná stvořená jsoucna. Ano, ale taky to úplně nemůže platit, že? Může, ale nemusí. To není nikde řečeno. Naopak z jiných míst víme, že to nebude platit, protože jiná stvořená jsoucna, to je například ten kocour, že? No a samozřejmě ten se mění na venek. Ten nemá takovou šlubku, která nemá okena dveří. Naopak má oči, takže kouká ven ze sebe, že? Má uši, poslouchá ven ze sebe. Takže je evidentní, že organizmus se liší od monády. Monáda je pouze duší. Kocour má duši jako monáda. Monáda kocouří, to je duše toho kocoura. A ten kocour jako tělo, to je tělo, které patří té monádě. Zatímco tělo kocoura je, si spočívá v obrovském kvantu, nekonečném kvantu monád. Z toho je vytvořeno, že? Nikoliv stvořením nýbrž, složením, jak jsme měli třeba v šestým, jo? Kocour jako tělo vznikl složení. Kocour jako duše je monáda, která je jednoduchá a nedělitá.
Kaz a.flac
====================
Tedy, jak se ještě potom se k tomu vrátíme, Leibnitz je přesvědčen, že monáda se vyvíjí spontánně, ze svých vlastních zdrojů a nikoli pod vlivem čehokoliv zvenčí. Proto mluví o tom, že monáda je svobodná. Který by mohl být zbuzen, řízen, rozmnožován nebo zmenšován. Který by mohl být zbuzen, řízen, rozmnožován nebo zmenšován. Připustili jsme, že k jistému vnitřnímu pohybu tam dochází. A ten vnitřní pohyb může být buzen zevnitř. No ten je. Ano, jistě. No ale to on nevyručuje. Já nevím, on to potom dál hovorí. To je o tom, že ten vnitřní pohyb není vzbuzen, řízen, rozmnožován, zmenšován. Pasívně, protože je tam pasívní, že tedy odjinut něčím jiným. Ta monáda se k tomu vnitřnímu pohybu dostává z vnitřního buzení. On tam potom to nazve. Ale nikoliv, že by byla k tomu donesena. Že vyloučuje možnost jako vnitřního činitela Boha? To je další otázka. Bůh není vnitřní činitel. To je určitej problém, jak dochází, on totiž mluví, ne tady v Monaloví, ale je to v textech předtím, v principech přírody, mluví o tom, že jenom duchové, to je strana 123, to je tím přiměřenější rozumů, že těla jsou tvořena pouze pro duchy, kteří jsou jedině schopni navázat společenství s Bohem a hoslavit jeho slávu. Tedy navázat společenství s Bohem. Jakým způsobem může monáda lidská navázat společenství s Bohem, když nemá okna? Čiže tam je zjevný, že ten kontakt s Bohem je jiného typu než kontakt s čímkoliv jiným. Protože Bůh, když přichází k monádě, tak nepřichází zvenčí. Pač by se nedostala dovnitř. Pač nemá monáda, nemá okna. Takže na Boha se to aplikovat nedá, ale jinak se to dá aplikovat na všecko. Neexistuje žádná síla, která by mohla zvenčí, způsobit nějakou změnu uvnitř monády. Potom tam má akcidenty, se nemohou odpoutat od substancí, nemohou procházet vnitř substancí, když se činí zmyslové druhy z cholastiků. To nemá cenu ani snad blíž. To bychom se museli pustit do těch pozdně středověkých aristotelíků, aby se ukázalo, jakým způsobem oni tam s tím pracovali. Tedy ani substance, ani akcident nemůže z vněšku vstoupit do monády, ale ani z ní vylízt. Tedy nemůže se z ní odpoutat. Tak to je ten sedmej bod. Osmej. Přesto musí mít monády přece nějaké vlastnosti, protože jinak by nebyly žádnými soucny. To je jakejsi skok, když neuvážíme tam ten dovětek o scholasticích. Tam se mluvilo o akcidencích. Akcidencie jsou vlastnosti, které přistupují k substanci v té aristotelské tradici vypracované ve středověku, Albertem Magnem a Tomášem zejména. A už u Aristotela se rozlišují vlastnosti, které vyplývají ze substance samotné a vlastnosti, které přistupují nahodilé. To nahodilé přistupování, latinsky se tomu říkalo per accident. Když například člověk je plavovlasý, tak ta plavovlasost je vlastnost akcidentální, která přistoupila nahodilé. Právě tak by to mohl být. Černovlasej člověk, ale nic se nemění na té substanci, to je na člověku. Zůstává člověkem nehlédě na to, jaký vlasy má a zda vůbec nějaký má. A přece musí mít nějaké vlastnosti, jinak by nebyly žádnými soucny. Totiž soucno bez vlastností, to je v té staré tradici, to je něco, co jest a už nic jiného, ale že to je, se o tom nedá říct. V tom případě to ani není. Nemůžeme říct ani, že to má barvu nebo bezbarvé, nemůžeme říct, že to je velké ani malé, že to je rozměrné nebo bez rozměru, nemůžeme prostě o tom říct žnic, tedy to, co nemá žádnou vlastnost, vlastně ani nemůže být. No ale tím bychom zase narazili na ten problém Boha, tím pádem ani Boh nemá vlastnosti. No, to není pravda. Naopak, Boh má vlastnosti a má je v nejvyšší míře, pokud jde o dokonalost. Ty vlastnosti, které jsou dokonalé, má v nejvyšší míře. Proč by to vyplývalo z toho? Z toho důvodu, že když tam hovoříme o tom, že jedinej kontakt, ke kterému může dojít, že z nížku žádným způsobem se nemůže nic dostat do monády, jedině to musí být něco kvalitativně jiného, že to je tedy ten Bůh. A pak bychom připustili, že ten Bůh má jisté vlastnosti, stejně jako ty monády. Tak jakým způsobem je potom možný ten kontakt mezi těmi monády? Ale přece ty vlastnosti, tak třeba když říká, že později tady, když se o tom mluví, tak já nevím. Boží rozum je sférou věčních pravd nebo ideí. Bůh je nejen zdrojem soucen, ale také bytností, pokud jsou reálné. Jediný Bůh má tu výsadu, že musí existovat, je-li možný. To jsou samé vlastnosti. Já nerozumím tomu argumentu, proč by neměl Bůh mít vlastnosti, když nepřichází zvenčí. Měl jsem to vzhledem k tomu, že jsem se domníval, že by Bůh byl čiré nepředmětnou. To jsem neřekl, taky neříkal Leibnitz. A tím pádem, že by to bylo potom jisté zpředmětnění Boha. Puhle starost Leibnitz nemá. Jemu nevadí předmětný Bůh. Jenom jde o to, že kontakt s monádou není přes vnější stránku monády. Bůh se neprobourává do monády, takže by tam nejdřív musel nějaký dveře nebo okna prorazit. Protože je schopen zasáhnout přímo dovnitř. Ale z toho nevyplývá nic, pokud jde o jeho vlastnosti. Koneckonců o Bohu se říká, že to je monáda. To znamená, že také tato monáda má nějaké vlastnosti, jako třeba, že má nějaký vnějšek nebo vnitřek, že by se dalo říct. To on tam neříká. Pravděpodobně ten vnějšek by za vrch. Ale vnitřek nepochybně, například Bůh má percepce. Zatím nemáme žádný důvod a ani vy jste neuvedl žádný důvod, proč by Bůh nemohl mít vlastnosti. Naopak, když teď tady zdůvodňuje Leibnitz, že přesto monády musí mít nějaké vlastnosti, tak ze stejných důvodů musí mít nějaké vlastnosti i Bůh, protože někdy by nebyl. Vy jste řekl, že Bůh je tady také často nazýván monádou. Monáda, monád. Je to monáda. Je to největší monáda. Takže je to monáda s těmi speciálními vlastnosti. Ano. Je to ta základní monáda, která je stvořitelem všech monádostaní. A ještě garantem té univerzální harmonie a tak dále. Teď v žádném případě nějaké ryzí nepřed mě toto vůbec. Bůh Leibnitzi nepřed mě neparafuval. To je metafyzika. To je hluboká metafyzika tohle. Neboli před mě jedné myšlení. No, čili přesto musí mít monády nějaké vlastnosti. A teď je zvláštní argument. Musí mít proto vlastnosti, aby se měly čím lišit. Poněvadž to, že jsou, to je jim společný. Jak bychom rozeznávali monády od sebe, kdyby jenom byly. Tak by byly všechny zaměnitelné. To znamená, že musí mít ještě nějaké vlastnosti, nejenom proto, aby mohly být. Páč, při národem představit, jak by mohlo být nějaký soucno, který je bez vlastností. Ale musí být také proto, aby byly nezaměnitelné. To je zvláštní důvod, který se musíme pamatovat, protože pro Leibnitze to je jeho specialita, tím je významný v dějinách filozofie, že totiž dává takový veliký důraz na individuálnost monády. Každá monáda je individuální, je jakousi osobností, třeba velmi nízkou, jako ty tevní monády, to ještě zdaleka není lidská osobnost, ale je něco osobitýho, nějaká nízká osobnost, nezaměnitelná s žádnou jinou. Kdyby se jednoduché sobstance, nebo limonády, nelišily svými vlastnostmi, nebylo by žádného prostředku, jak zjistit ve věcech nějakou změnu. Protože všechna určení složeného pocházejí výručně z jednoduchých složek. Tohle je teda velmi problematický bod. Tady totiž Leibnitz říká, že kdyby nebyla změna založena uvnitř monád samotných, nebyla by možná žádná změna v tom světě, které je jenom touto nesmírnou těma miriádama monád. Žádná změna by nemohla být, kdyby se původně změna neodehrávala uvnitř monád. To znamená, že tady, ačkoliv se na řadě míst dovolává v ledčem, v různých ohledech se dovolává i řeckých atomistů, ale nejenom jich. Konkrétně tam mluví třeba o demokritovi, jako o velkém demokritovi. Když ho kritizuje, na jednom místě, já nevím jestli bych to teď našel, tam říká, že vůbec staří řečtí filozofové jsou mnohem hlubší, než se obecně za to má. To je v době, kdy se na všechno dívali ty novověcí, první novověcí filozofy, na všechno se dívali z vrchu. Především odbourali Aristotela, ale nebrali moc vážně ani Platona. A ty staré filozofy, předsokratovské, to už pro ně vůbec, to byly primitivové. Proti tomu Leibnitz říká, já teď nevím jestli to najdu. Jo, strna 119 dole, tam říká, to byl také podle Aristotela názor Parmenínův a Melisův, vůbec byly tyto staří autoři důkladnější než se myslí. Takže Leibnitz nechápe svou koncepci, svou filozofii jako něco, co je nějakým si opozitem proti všemu, co dosud bylo. Dokonce se cítí zpět i s těmi prvními filozofy, starými řeckymi filozofy. Ale přece jenom říká věc, která je v rozporu s celou tom tradicí. Konkrétně teda pojetí monád se inspiroval atomizmem. To je s tím radikálním pluralizmem, demokritovým a neokypovým. Ale pro demokrita bylo samozřejmé, že atomy se pohybují. Uvnitř žádný pohyb nemají. Demokritové atomy nemají nitro. Respektive jich nitro je naprosto homogén. Tam není žádná struktura. Tam se nic neděje. Ale děje se to, že atomy padají z hora dolů. Co to znamená, není jasné. Vodkat kam, to u demokrita není vysloveno. Padají z hora dolů. Proč padají, taky se neví. Ale jak padají, tak se zašicují za sebe všelijakými výstupky, háčky které časně vytváří jakési skrumáže, které my vnímáme jako věci, organická těla a podobně. Proti tomu, říká tady Laibnitz něco naprosto nepochopitelného, že totiž kdyby nebylo vnitřní změny v monádách, uvnitř monád, takže by nebyl možný žádný jiný pohyb, žádná jiná změna. Přičemže demokritos je dokladem toho, že uvnitř atomů žádná změna nebyla a přesto změny v sestavení atomů byly možné. Tohle je zaprvé neprůhledné, proč tomu tak je? A zejména to není zdůvodněno. Pokračuje, kdyby totiž monády neměly žádné určité vlastnosti a kdyby tak byly od sebe nerozlišitelné, neboť ani podle kvantity se od sebe nerůzní. Tady mimochodem říká, že monády se od sebe nerůzní podle kvantity. To říká ve vedlejší větě, ale to je kategoricky tvrzené. Podle kvantity se monády od sebe neliší. Proč se neliší podle kvantity? Protože jsou jední. Monáda se jmenuje monáda od monas, což je jedno. Kvantitativně jsou všechny rovný. Každá je jedno. Ani víc, ani míc. Část mín než jedno vejde. Nemůže pán štětně mát části. Není dělitelná na části. A každá je jedním. To je s monádou. Nemůže být ničím víc. Protože kdyby byla něčím víc, tak už je složena z několika monád. Z několika jeden. Jednot. No, takže. Podle kvantity se od sebe monády neliší. Liší se od sebe pouze podle kvality. Čili kvalitou. A teď tady říká, to je důležitý bod. Za předpokladu, že prostor je veskrze vyplněn, by mohlo každé místo přijmout při pohybu vždy jen ekvivalent toho, co v něm bylo předtím, a jeden stav věcí by byl nerozlišitelný od druhého. Co to znamená? Tak především pro demokrita svět jsou atomy a prázdno. To znamená, jsou to atomy, které jsou od sebe navzájem se, jsou odděleny prázdne. Pro lajbnice je svět kontinuém. Takže žádný prázdno nemá místo. A protože tam někde vzádu v monologii, tam možná, že jste to četli, nenajdete to někdo dřív, ale to říká, že... Na straně 167, paragraf 61. Druhá věta. Je totiž vše vyplněno, čímž je veškerá hmota navzájem spojena a působili ve vyplněném prostoru každý pohyb na odlehlá těla podle jich zdálenosti a to tak a tak dále. Čili je evidentní, že ve světě, jak si představuje lajbnic, nejsou monády a prázdno. Níbrž svět je celý vyplněn monádami. To znamená, že když by za předpoklad, že kvantitatívně jsou monády od sebe nerozlišitelné, jsou si rovny. Když by ten plnej svět v sobě měl nějakou změnu, tak ta změna by mohla spočívat jenom v tom, že třeba nějaká monáda z jednoho místa se přemístí, ale na její místo, pakže tam byť vzniklo prázdno, na její místo okamžitě přijde jiná monáda. Ale protože ty dvě monády jsou nerozlišitelné, čili místo té jedné monády, která se posunula, odešla jinam, přijde jiná monáda, ale jenom tak, že každé místo, to je z toho místo, kde ta původní monáda byla, může při pohybu, když teda ta monáda odešla, přijmout vždy jen ekvivalent toho, co v něm bylo předtím. To jest, na její místo se vejde právě jen jiná monáda, která je kvantitou, je naprosto stejná. Kdyby nebyla stejná, tak buď se tam nevejde, anebo tam zbyde místo. Proto ten svět může být tak krásně vyplněnej monádama, protože jsou všechny, co do kvantity, stejný. A kterákoliv může přijít na místo kterékoliv jiné. No jenom, že když by kterákoliv přišla na místo kterékoliv jiné, tak kdyby nebyl nějaká změna uvnitř monád, tak se nic nestalo. Tak vůbec se nic nestalo. Svět by byl naprosto bez změny. To jest, jeden stav věcí by byl nerozlišitelný od druhého. To je ten jeho důvod, proč říká, že kdyby nebyl vnitřních změn v monádách, tak by nemohl být žádný druh změn ve světě vůbec. Ten změn ve světě může nastat jedině, když je jedna monáda zaměněna monádou, která se něčím od tý původní liší. A když se nemůže lišit kvantitou, tedy liší se kvantitou. Zaháří jedna věc, když se připouští, že jedna monáda nahradí druhou, takže je tam po jistej časovej okamžik moment, kdy je prázdno. To je pohled moderní fyziky ovšem. Já se to nedojdu představit, když jedna monáda nahradí jiné, tak něčemu tam musí dojít na tom místě. Já se to nedojdu představit. Nedojde tak něčemu. On říká, že to není odlišitelné. To je argument trošku, mohli bychom si to představit třeba, že za sebe zaskakujou. Něco jako, škatul, hejbejte se. Já právě navrhuji, je známo, že byl vymyšlen způsob, jak v našem prostoru, v kterém jsme, že mohou být dva vesmíry různý. A to tak, že pulzujou. Dochází v určitý trp přesný frekvenci, dochází k výměně soucností obou světů. Tak jako my nejsme schopný sledovat jednotlivé obrázky při promítání filmu, a vidíme souvislej pohyb, tak my vidíme souvislé změny v tom svém vesmíru. A vůbec nevíme, že je vmezeřen do frekvencí, kdy jsme ve svém vesmíru, že je vmezeřen jiný vesmír, kde to vypadá všechno úplně jinak. Výměně a podobným způsobem je možná natlačit vesmíru celou hledu, jako se snažíme konečné množství, je možná natlačit do toho. Fakticky není, to je jenom představa, protože tam ty frekvence, to je zase jiná věc, protože i dění je časovaný, je kvantovaný, tak prostě konečné množství se tam nedá natlačit. To jsou jiné důvody, ale my bychom si mohli ten lajbnicův svět představit tak, že to je jakési pulzování, při kterém v jakési mezeře časové, která je vlastně mezerou nečasovou, to je jakási mezera, kde čas se neodehrává, se měnějí místa monád. Čili ten moment, kdy se monády pohybujou, kdy jsou v pohybu z místa na místu, se nepočítá k tomu věcní. Ale ještě takovou věc. Takže se buď možná stát to, že se vyměnějí navzájem monády, protože kdyby jedna přešla na nějak, protože to její místo musí být zase zapomněno, může být trojsměná, pětisměná. To nemusí být jenom všechno se vymění. To je prostě něco jako... Jak se to jmenuje tu hru? Škatule. Jenomže míst neubývá. Ta hra je zajímavá tím, že vždycky ubydlí jedno místo. A pak se nedostane a vypadne. Ale řekněme, že to by bylo škatule taky a míst by bylo dost. Čili jedině, kdyby se nějaká monáda opozdila, tak by musela zaujmout to poslední zbývající místo. A s tím teda vzniká otázka, proč to je potřeba, aby se takto navzájem proměňovaly a co způsobuje tento pokropot? On to uvažuje ne, co to způsobuje, protože to je blbost, že to tak není. Až kdyby to tak bylo, tak by se nedalo nic zjistit. Prostě i kdyby k těmto změnám takhle docházelo, tak by byly nezjistité. Čili jakoby k ním nedocházelo. To je to, co on prdí. Čili jemu ani nejde o to domyslet tuhle ten mechanismus. On ukazuje, že to je blbost. Ale když připustil, že ty monády mají jisté vlastnosti, co do kvanta, jsou stejné. Takže když se promění, jedno kvantum je nacházeno jiným kvantem, ale změní se vlastnosti, tak by se to mělo projevit. To by se dalo zjistit. Tak to jo. Já nevěděl, na co my měříte. Tedy že je blbost to, že by ty vlastnosti rozdílný, proměnlivý neměly. Jinak on s tím počítá, že se ty monády vyměňují. Protože přece my vidíme, že třeba zvíře, kocour, tady v lese, jasně chodí uprostřed jiných věcí a všech neplných monád. To znamená, že je evidentní, že určitá skrumáž monád, představující kocoura, se vůči ostatním pohybuje. A to může dělat jedně tak, že jednotlivé monády mění svý místo ve světě. Já bych si myslel, že ty monády samy mají jisté vlastnosti. Zevnitř jistým způsobem nabývají jiné vlastnosti. Ten vnitřek té monády se mění. A proč je ještě potřeba, aby se navzájem ty monády měnily? Co způsobuje toto? Aby ještě ty monády, které jsou tím jedním, se proměnili s jinou monádou a nahradili tak jinou vlastnost. Přičem ty vlastnosti se mění. To je každé monáda. Dobře, jenom že ty vlastnosti se mění. A proč se mění? Jaký je smysl toho, že se mění ty vlastnosti? Každá ta monáda je entelichía. To znamená, že míří k nějakému télosu. A co je télos, cíl její proměny? Aby se stala dokonalým zrcadlem světa. Toho žádná monáda nedosáhne. Dostane se jen na určitou úroveň. Ale nicméně k tomu směřuje. A když by se nějaká monáda uvnitř měnila, dokonce všechny monády by se uvnitř měnily, a ve světě by se nic neměnilo, tak jaký by to bylo zrcadlo světa? Když ty monády se mění, tak ty monády se v skupině tvoří nějaký celek. A to se projevuje i v tom celku. Ty monády mění sami, tak to se projevuje v proměně i toho celku, který tvoří ty monády. Ne, to se to projevuje. Nevíme, jak by se to projevovalo. Tam není žádný souvis mezi tím. Tady jde o to, že když se monáda vyčeří natolik, jako třeba, že to je lidská monáda, která je schopná tělesně mít percepce, které odpovídají percepcím, vnitřním percepcím monády. A díky těm percepcím vidí, že kocou se hejbe, běží za myší. Myš se hejbe, kocou se hejbe. V prostředí, který se nehejbe. No tak to je sice pravda, že tohle vidí ta monáda, ne protože se kouká z okna, protože žádný okna nemá. Ale že se to v ní vyčeřuje tak, že si to jakoby představuje. No ale to je dík představování, že kocou běží za myší. To by bylo řivý, kdyby skutečný kocour neběžel za skutečnou myší. Kdyby ve světě opravdu tahle změna nebyla. Neboť vnitřní stav monád je obrazem, symbolem, zrcadlem uspořádání světa. A to uspořádání světa je rovněž stvořením monády monád. Monáda monád to zařizuje tak, aby mezi tím vnitřním vývojem monády a mezi skutečnýma událostma v tom světě, který je plnej monád, natřískanej monádama, aby to souhlasilo. Ne do detailů, ne dokonale, ale přesně. On tam rozlišuje přesnost a dokonalost. Čili ta monáda je temná a pomalu se vyčeřuje. Ale vyčeřuje se způsobem, který přesně ukazuje na to, jak to vypadá ve světě. Je to jiné vyčeřování, jiným směrem. Zrcadlem světa, to je potom někde dál ještě řečeno. To znamená, že v tom zrcadle světa je obsažena i ona sama, ta monáda. Takhle on to neříká. A taky je otázka, co tím vy budete rozumět. V zrcadle světa, co je zrcadlo světa? To je zrcadlo světa. A v tomto zrcadle ošem se zrcadlí i ona sama. Ošem to už není percepce. Když se u něčeho zastaví, je to proto, abychom si připomněli určitý souvislosti, které jsme měli. Když se u něčeho zastaví, je to proto, abychom si připomněli určitý souvislosti, které jsme měli. Když se u něčeho zastaví, je to proto, abychom si připomněli určitý souvislosti, které jsme měli. Kdykoliv se můžeme k něčemu vrátit, ukáže se v nějakém dalším paragrafu, že jsme něco špatně přečli, tak se k tomu vrátíme. Dokonce musí být každá monáda od každé jiné odlišná, neboť v přírodě nikdy neexistují dvě jsouzna, ale identická a v níž by nebylo možné nalézt vnitřní nebo na vnitřním určení založený rozdíl. Víte, to je zajímavé, že tady říká vnitřní a nebo na vnitřním určení založený rozdíl. Na vnitřním určení založený, ale už ne vnitřní. To je dost zajímavé. To si podržíme v paměti. To je všem tvrdzení. Zase neříká proč. Zase neříká proč. Každá monáda je v případcách pro sebe jedinečná, neopakovatelná. Čili to je truismus. To je předpoklad a on z toho pak vyvozuje něco, co je už obsaženo v předpokladu. Ale tady to má charakter jiný. Říká v přírodě nikdy neexistují. Čili on se podvolává na empirii. A to je pravda. Můžete chytit, já nevím, kolik zajiců. Každej jiný. Můžete mít psů kolik chcete, koní kolik chcete, smrků, probarete to, fotografujete, zjistíte, každej motiv je malinko jinak. Prostě ani krystaly nejsou stejný, mají tam ty břišky někde porušený, každej je trošku jinak. Prostě v přírodě neexistuje nic, neexistují žádné dvě věci, dva jevy, které by byly naprosto identické. Čili on tady se podvolává na zkušenost všech lidí. Každej jiný. Nenajdete dva lidi, které by byly totošní. Ani jednovajší dvojčata nejsou totošní. Takže není to truismus, tady je to poukaz k empirii. No a to je jenom doklad, že tedy každá monáda nutně je odlišná. Je to ale dostatečný argument tohleto. No to věděl přece Aristoteles taky. Ať vezme všechny zajíce, tak každej je jiný trochu. A přesto zajíc jako forma, jako morfé, je pouze jediné. To není dokonalé tady zdůvodnění. To je jenom jiné stanovisko. My musíme hledět, pochopit to stanovisko. Ale to nemá povahu zdůvodnění. I když tam pak píše, že jsou ty dva nejdůležitější principy rozumového poznání, je princip sporu a princip dostatečného důvodu, tak tady nám ten princip dostatečného důvodu nezachoval. Tady to konstatuje, odvolává se na empirii, což jako filozof, který patří do té evropské racionalistické linie, by neměl považovat za dostatečný důvod. No ale dál se na tomto místě nedostaneme, desítka. Když tak, nepřerušte-li mi něco. Dále považuji za uznané, že každé stvořené jsoucno a tím také stvořená monáda podléhá změně a v každé se tato změna děje kontinuálně. No tak to, že se změna děje kontinuálně, to by vlastně vyvracelo ten náš pokus tam vždycky do té mezery někam časový strčit. Říká kontinuálně tedy žádný takovýhle skoky. Považuji za uznané. Dobře, považuje za uznané. Zdůvodněno to není. A tady není míněno jako vnitřní změna? No to se tady neříká. Tady se mluví, každé stvořené jsoucno a tím také stvořená monáda. To znamená, že stvořená jsoucna jsou množinou širší, která obsahuje množinu monád. Ano, ale o monádě jsme si řekli, že může podléhat změně jedině ze vnitř. Ano, což nemusí ovšem platit pro jiná stvořená jsoucna. Ano, ale taky to úplně nemůže platit, že? Může, ale nemusí. To není nikde řečeno. Naopak z jiných míst víme, že to nebude platit, protože jiná stvořená jsoucna, to je například ten kocour, že? No a samozřejmě ten se mění na venek. Ten nemá takovou šlubku, která nemá okena dveří. Naopak má oči, takže kouká ven ze sebe, že? Má uši, poslouchá ven ze sebe. Takže je evidentní, že organizmus se liší od monády. Monáda je pouze duší. Kocour má duši jako monáda. Monáda kocouří, to je duše toho kocoura. A ten kocour jako tělo, to je tělo, které patří té monádě. Zatímco tělo kocoura je, si spočívá v obrovském kvantu, nekonečném kvantu monád. Z toho je vytvořeno, že? Nikoliv stvořením nýbrž, složením, jak jsme měli třeba v šestým, jo? Kocour jako tělo vznikl složení. Kocour jako duše je monáda, která je jednoduchá a nedělitá.
====================
Kaz a.flac
====================
A 18. Všem jednoduchým substancím, čili stvořeným monádám, lze dát jméno entelechie, neboť všechny v sobě nesou určitou dokonalost, echuzi, to enteles, a mají jistý druh soběstačnosti, autarcheia, když je činní zdrojem jejich vnitřních dějů a jakýmisi netělesnými automaty. Vidíte, tady zrovna je to, ani jsem si neuvěřil, že to je tak brzo. Netělesnými automaty. To je což jiného, než my dnes myslíme automatem, že s tím opatrně tam do toho vkládat obsahy dnešní. Tedy jednoduché substance neboli monády, rozumí se, stvořené ovšem, na rozdíl od té nestvořené, monád je monád, lze dát jméno entelechie, protože nesou v sobě určitou dokonalost, totiž v tom smyslu, že jsou někde na cestě k tomu cíli, telos, a že mají druh soběstačnosti, autarcheia. Autarcheia je samovláda, že vládnou sobě samotným. To znamená, nejsou ovládány, nebo jsou svobodné, mají své bytnost a v té své bytnosti se vyvíjejí směrem k té dokonalosti. A tahleta jejich zaměřenost k cíli, ke konci, která je celá soběstačná, autarkická, samovládná, své bytná, je činní zdrojem jejich vnitřních dějů. Čili monáda sama je zdrojem svých vnitřních dějů. Není tady žádný jiný zdroj. 19. Můžu se ještě trochu vrátit? Ano. Ono je to naspátejné co k tomu úboru 15, když tam vykládá o tom, že ta žádost nedosahuje vždy úplné percepce, že k ní směřuje, dosahuje ji všechno alespoň částečně a tak dochází k nové percepci. Jo, jasné je, že směřuje na základě určité dokonalosti, že k tomu k jistému cíli, ale jak může říct, že ona nedosahuje úplně celé percepce, ale dosahuje ji částečně a tak dochází k novým percepcím. Že když chce o tomhle z tom říct, to co tady říká, tak to znamená, že zde byly jisté zacílenosti po té cestě, konečné zacílenosti, té monádě nějak dány. Monád to vždy nedosáhne té percepce, nebo já tomu nerozumím. Mně by bylo jasné, kdyby uvedl, že dosahuje vždy jisté percepce, no a od té jde zase k jiné, a směřuje při tom na jistou zacílenost. To je právě, že vy chápete percepci jako vlastnost toho vnitřního světa monády. Ale je mu šlovo zdůraznění, že to není vlastnost, nebo že to je cíl, jehož se dosahuje. Asi takhle, podívejte se, když závodíte, tak chcete skočit třeba sedm metrů do dálky. Ale podaří se vám nejvíc 6,25. Co to znamená? Vy jste chtěli skočit sedm, teda zlomit nějaký rekord, ale skočili jste míň. Ale skočili jste. To neskočí každý. Vy jste skočili, jste dosáhl pěkného výkonu, ale není to ten plnej výkon. To nemůžete říct, že byste došel od jednoho a pak zase další. Skočit 6,25 a pak po druhé skočit ještě těch 75, to se nedá sčítat. Musíte hned od začátku skočit plný. Já jsem chápal, že když se dostanu k jisté percepci, tak pak směřím zase k něčemu jinému. Já jsem neměnil, že zase pokračuji v tom směru té první percepce. Ale v tom celém pohybu, který mám, se pohybuju v tom, že skáču do dálky. To je jedno ano, že skáču do dálky. On to chápe teda jinak. Skákat do dálky to není žádný cíl. To byste mohl skákat dva metry a to je taky skákat do dálky. Já si po tom nějakém skoku zase mohu dát nějaký limit, že nepřibližím se k němu a zase se k němu nepřibližím. Dobře, dobře. U toho skákaní je to tak, že si můžete ten limit dávat různě. Tadyhle ten cíl je jeden. A to je obrážet, být zrcavlém světa. Ale to je až ten konečnej. No jistě, to je ten konečnej. Ale předtím jsou ještě jiné percepce, které dosahují. Naplánované. Naplánované je ta konečná. A to, co dostate mezi, to jsou ty nedokonané. To jsou právě ty nový percepce, ty jiný. No ale právě, že když řekneme, že není naplánovaná ta nějaká jiná percepce, tak jak já mohu říct, že jsem nedosáhl jisté percepce, která není tou konečnou? Ne, to tam není řečeno. To je míněná stále tak poslední. No jistě. No právě, že tady je řečeno, že úplně celé percepce, co to je? Úplná celá percepce, to znamená dokonalý obraz světa. Dokonalé zrcadlení světa. Já myslím, že ta celá percepce je vždycky míněná ta jedna konkrétní, že? No to je ona. Vždyť vnímáte, percepujete celý svět, jak je. A vy místo toho dosahujete něčeho částečně a to jsou ty nový percepce. Ano, a pak teda dělám zase takovou žádost, která mě budí neustále k té celé percepci. Pak vycházím z toho místa, které jsem dosáhl. A opět se snažím, nebo jak to je? To je těžko říct. On říká, že je přechod od jedné percepce k druhé. Ten vnitřní princip působí změnu, či přechod od jedné percepce k druhé. Takže já se dostávám od jedné percepce k další. A jsem zacílenej k nějakému cíli. Asi si chtěl zkrákat skok dalekej, což to řejství, kterou percepce, která bude skončovat. Takže tam opouští směr, že? Tady se nepředpokládá opouštit směr. Tam bych měl zkusit zkrákat dalej. Ano, ten má dá. To je tady určitá dokonalost. Ne, tady je jenom ta žádostivost toho cíle. Jak by mohl. To je jenom na velmi vysokým úroveňu. Ale všechny, nejnižší, mají tu žádostivost. Čili samozřejmě to uvědomění tam není k tomu žádný. Však máte jenom ta jedna věta, že žádost nedosahuje vždy úplně celé percepce. Jestli je měněna jako ta celá percepce na té cesty, anebo ta celá je měněna? To je oboje. Podívejte se, když chcete mít percepci třeba tohoto stolu, tak nikdy nedosáhnete úplné percepce. Celé percepce. Až vždycky vám například ta zadní strana uniká. Percepce. To platí i poboje jednotlivý. Čili sedm metrů není cíl, ale žádostivost. No tak sedm metrů, to není ani cíl, ani žádostivost. Žádostivost je skočit co nejdál. A cíl je, že vždycky, a cíl je, já nevím, skočit dvěstě metrů nebo ještě víc. Co prostě člověk nedosáhne. Tak sedm metrů, to ještě se dá skočit. Čili to není cíl. Nejde o to teda, že cíl musí být nutně nesplnitelný. Jde o to, že cílem je, to je příměr, že cílem je zrcadit celý svět. Jak je? A to je právě omezené bytosti, omezené monádě, to je nemožný. To může jedině monáda monád. Cílem je skákat do výšky, nebo do dálky. Cílem může být skákat do dálky, nebo do výšky. Ne, to je jináč, protože jde o cíl. Tak cílem je být až na tom konci. To skákání, to je jenom důsledek ty žádosti. Jo, tak potom cílem by bylo naskákat 2500 kilometrů do dálky. No naskákat, to je postupně. Ano. Protože ono se taky jistým způsobem nějak tam dohrů dopravuje. Jo, co dosáhnout. Cíl je konečný, se dá říct. Jo, protože ten svět je jednak plnej monád. Tak monád je nekonečný. Když má nějaká monáda zrcadlit tu nekonečnost těch monád, no tak se to do ní prostě nemůže vejít. Prostě to nezvládne. Nemá dost receptivity. Není schopna se tak vyčeřit, aby to všecko ukázala. Je jenom tím směrem usilovat. To usilování, to je ta žádostivost. Ale ten cíl je příliš gigantický, než aby konečná monáda ho mohla někdy dosáhnout. Ta žádostivost, ale na to kašle, že to není dosažitelné. Ta tu monádu vede k tomu, aby tím směrem se pokoušela vyvíjet. Každé přirovnání, někde to vždycky bude, chceme-li pojmenovat duší vše, co má v obecném smyslu, který jsem právě vysvětlil, percepce a žádosti. Duše je vše, co má percepce a žádosti. To znamená i ta nejnižší monáda, nejtemnější, nejméně vyčeřená monáda, má percepce a žádosti. Ale existuje monáda, která by byla naprosto vnitřně inertní. A jestliže vše, co má percepce a žádosti, to znamená každá monáda, chceme-li pojmenovat duší, pak bychom mohli všechny jednoduché substance pojmenovat. Protože však pocit obecné označení monádu vzpomínka je tam důležitá. Zdá se, že to je návrat k minulosti, ale vzpomínka je důležitá proto, že percepce je obohacována reflexí. Vlastně vzpomínka na percepci je reflexe percepce. V jistém slova smyslu, ano. Jestli to lze stotožnit, to nevím. Tady... Ano. No ale může být ještě víc... Moment. Ta vzpomínka to ještě není, že vědomí sebe. Ale když se ve vzpomínce vracím k bývalé percepci, tak si sebe ještě vůbec nemusím uvědomovat. Já vzpomínám na včerejší percepci. Ale nicméně to, že se duševně, myšlenkově vztahují k tomu, co bylo včera, to je evidenční, že se myšlenkově vztahují k té percepci. Té své percepci. I když já ve vzpomínce si toho nejsem vědom. Ve vzpomínce vlastně vzpomínám na to, čeho včerejší percepce byla percepcí. To jest, já vzpomínám na to, co jsem percepoval. Na svou percepci. Ve svém vědomí, ve své interpretaci. Ale když se na to podíváme důkladně, tak je jasný, že já nemůžu jinak, než dneska vzpomínat na svou včerejší percepci. A skrze tu vzpomínku na včerejší percepci vzpomínám na to, co jsem percepoval. Začátek reflexe. Kdy já obracím svou myšlenku k své nějaké myšlence. I když si toho nejsem vědom. Což je něco jiného, než když jsem si sebe vědom. Sami v sobě zakoušíme totiž stavy, v nich si na nic nevzpomínáme a v nich nemáme zhrtelně rozlišenou percepci. Například v případě mdloby nebo hlubokého bezesného spánku. V případě mdloby a hlubokého bezesného spánku máme percepce, ale nerozlišené. Nebo nedostatečně rozlišené. Jinými slovy, k tomu rozlišení percepcí potřebuju se myšlenkovi vztáhnout v percepci. A proto to je stav, kdy máme nerozlišené percepce. V tomto stavu se duše nijak znatelně neodlišuje od jednoduché monády. Chybovat, ale nechme tam. Protože však tento stav netrvá než jednoduchou monádou. Protože se z toho vytrvuje. Když to ta jednoduchá monáda se z toho vytrvnout nemůže. Pokračování 6. června. Mimochodem ještě jsem chtěl vám říct, jestli vás něco napadlo, že po přičtení doma nebo k zpátky ještě se můžeme kdykoliv vrátit. Kdyby jste měli nejasnosti, tak to jenom na vaší iniciativě řekněte tohle a ono a vrátíme se. Tak to je jednodvacítka. Ještě jediné test z čeho? Tam totiž je, že máme stavy, v nich si na nic nespomínáme nebo v nich nemáme zřetelně rozličenou percepci. Například v případě mdloby nebo hlubokého bezesného spánku. V tomto stavu se naše duše nijak znatelně neodlišuje od jednoduché monády. Duše se z něj může vytrhnout, tak to znamená, že se přece jen o ty jednoduché monády liší. A teď na to. Z toho nicméně neplyne, že by ta jednoduchá monáda, že by byla bez jakékoliv percepce, dokonce z uvedených důvodů, to vlastně není vůbec možné. To je nevyloučeno, aby byla bez percepce. A to proč? Neboť nemůže zaniknout. To je na začátku řečeno, že nevzniká ani nezaniká, leč stvořením a zničením. Ale jinak po celou tu dobu je věčná. A zvníška neměná. Nemůže být větší ani menší, neboť je jednotkou. Nemůže být ani víc ani mín než jedna. Nemůže se měnit. A všetky jsou jednotky, všetky to jsou monády, čili zvníška jsou si naprosto podobní, ale jsou nerozlišitelní. Nemůže zaniknout. Může být jen zničena. Jako byla stvořena, tak může být zahubena, zničena. Nemůže však taky dále trvat bez nějakých afektů, jež právě nejsou ničím jiným než jejími percepcemi. Ona navenek zůstává porád neměná, ale uvnitř se nemůže neměnit, protože ta entelechie pracuje k tomu cíli, aby došlo k vyjasnění. Aby vyčařeni ty monády. Je-li však přítomno značné množství malých percepcí, těch malých, kterých jsou schopný ty primitivní nejednoduší monády, značné množství malých percepcí, v nich se nic neobráží zřetelně. Je to jen tak jako na půl všechno, nebo na čtvrt? Pak jsme v mdlobách. Stejně jako když se nepřetržitě točíme tým směrem, při čem nás přepadá závrať, v níž je možnost tratit vědomí, která nám nedovoluje něco rozlišovat. To značné množství malých percepcí to prostě nestačí, tak živočichy přenést na delší dobu smrt. To je taková naprosto neprůhledná otázka. Protože nemůže monáda zaniknout, tak smrt se netýká monády. Smrt se týká toho těla, který patří té monádě. To tělo se může rozpadnout, ta prostě nic takového jako smrt nezná. Ta může být jenom zničena, ale neumírá s tím, když umře ten živočich třeba. Ta živá bytost, které ta monáda je duší. To je opak stvoření. Kdyby Bůh rozhodl, že je zničena, tak Bůh ji může zničit. A jinak nic jiného jí zničit nemůže. Jenom sám Bůh může ji zrušit, tak jak ji je stvořil. To znamená, že nemůže ta monáda jinak zaniknout, než takovým zničením. V zásadě by mohl Bůh zničit všechny monády. Všechny monády taky. To je možnost. Já nevím, že by o tom někde psalo. Všem nemůžu to vyloučit, poněvadž já jsem nečet všechno, co napisal. Podíval jsem se do nějaké knižky, kde se o tom píše, jestli ze této otázky. To nevím. Z tohohle hlediska by se přečetlo, že i tady něco se najde. Já teď nevím, co bych na to odpověděl. V zásadě by mohl zničit tu monádu, takže by zároveň stvořil jinou a dal na jeho místo. On by mohl tam dát jinou stvořenou. Takže v zásadě to vyloučit nelze. Já to jen domýšlím sám a nevím, kde by o tom psal. Takže on je přesvědčenej, že smrt se týká jen těla živejch substancí, nebo jak tady říká, živejch živočichů, ale ještě tady má nějakých živejch soucen, živejch strojů, v podobně. A jak tomu říká ještě, to je fuk. A netejká se se těch monád. To znamená, ta monáda, ty střeté duše rostliny, duše člověka, to je ve smyslu ty řídící monády, ta neumírá. A to znamená také neumírají ty její vnitřní percepce. Protože je každý přítomný stav jednoduché substance přirozeným pokračováním jejího předchozího stavu, pak jeho přítomnost obsahuje budoucnost. No tohle je velmi krajní formulace a diskutabilní záležitost, totiž nakolik přítomnost obsahuje budoucnost. Já bych doporučoval jenom jako problém si to nechat, vyvědomí, že tady v té formulaci je vlastně, když si najdete nějaké učebnice dějín filozofie, tak ve většině z nich se ukáže, že pojem vývoje je vynalezenej a prosazenej Leibnice. Vyvíjení vnitřních stavů monády se děje tak, že se vyvíjí něco z toho, co bylo zavinuto. Čili vyvíjet se může ze zavinuté podobí jenom to, co tam už v podobě zavinuté bylo. Jestli jste si četli nějaké jiné texty, co jsou v tom výboru, tak tam se Leibnitz vyrovnává s námitkou, že vlastně v Adomovi je přítomno celé lidstvo a to znamená, že v něm v zavinuté podobě jsou osudy všech jednotivců a lidstva jako takovýho. Až do této krajnosti to jde, že přítomnost obsahuje budoucnost. Bylo by o všem nepříměřené, kdybychom u tohodle zůstali a sami si z toho vyvozovali závěry. Až my musíme vědět, jaký závěry z toho vyvozuje nebo jaký jiný závěry z něčeho jiného vyvozuje Leibnitz sám. On například drží svobodu. Co to znamená ta svoboda? Už jsme to tady jednou měli, že je to taky v otázkách. Co to je ta svoboda, když přítomnost obsahuje budoucnost? To není svoboda žádná. Teď můžeme to aplikovat, třeba tuto tezi můžeme aplikovat také na samotného Boha. Především Bůh je to jediné soucno, které, když být může, tak být musí, říká Leibnitz. To znamená, že už Bůh jako takovej není svobodnej, protože už být musí a musí být takovej, jaký je. Nemůže být jiný. Páč by nebyl Bůh. Nebyla by to nejdokonalší bytost. Teď ten Bůh má možnost vytvořit nejrůznější světy, říká Leibnitz. No ale on musí vytvořit a nejlepší. Páči, byste lhal jako Bůh. Je tedy Bůh svoboden a nebo je vlečený taky nějakou nutností? To, co je nejlepší, musí on udělat. To jsou věci, které se musí najít v Leibnicovi. To nejde jen tak si vyvodit sami. Na první pohled, když řekne, přítomnost to obsahuje budoucnost, to znamená naprostej strictní, rigidní determinismus. A přitom on mluví o svobodě. To musíme tedy jako přesně potom... Nemůžeme na ty slova dát, které tady čteme, jimž dáváme my ten výklad, my musíme najít výklad Leibnicův, jak on rozumí těm slovům, které používá. My jsme si na začátku ukázali, že když mluví o substanci, takže mám na mysli daleko spíš to, čemu my dnes říkáme subjekt, než čemu běžně se říkalo substance a říká substance. To, že tam je slovo substance, nás nesmí zmást. My musíme zjišťovat, jaký obsah to slovo pro Leibnice má. A když on tady řekne, že přítomnost obsahuje budoucnost, tak musíme samozřejmě taky nějakým způsobem se dopíjet, jak to chápe on. Ne jenom, že tohle odcitujeme a prostě je pro nás vyřízené, že to je determinista. Leibnice determinista není. Ale musíme tedy tím zabejvat a nemůžeme se tím zabejvat. Teď máme až tady jen tohleto. Až toho bude víc a přijde vhodné místo, tak uvidíme, jak. Ale víme, že to je problém tohle. Budeme si to pamatovat. Tady je odkaz na ten paragraf 360. Theogonienu, ale to nemáme po ruce, takže se tam nemůžeme kouknout. Když budeme tím chtít se probírat nějak důkladněji potom, tak se k tomu můžeme krátit a podívat se do té Theogonie. 23. Protože při probuzení zmdloby si svoje percepce uvědomujeme. Při probuzení, po probuzení. Museli jsme je mít také bezprostředně předtím. Třeba jsme si je neuvědomovali. Probujeme, ale neuvědomujeme si je. To není, že percepce nemáme. To je vyloučené nemít percepce. Monáda vždycky má percepce. Zhruba. Ovšem není to vnímání něčeho venku, protože Monáda nemá okna. Je to vnímání jakoby něčeho venku, ale vlastně je to vyvozování jakýchsi důsledků z toho, co Monáda sama od počátku je svým stvořením. Ona jen sama se vyjasňuje. Vyjasňuje se to, co je v ní. Percepce je ta tendence k tomu vyjasnění. On tam říká, že si to přečti potom. Okamžitý stav, který je vyjasněný, ta intence by se později řekla, že ta tam je přítomna. Je to vědomí k něčemu. Vědomí, které se k něčemu odnáší. A ovšem to odnášení k něčemu, to je ta základní tendence Monády. On tady mluví o žádostivosti, že to je v patnáctce. Činnost vnitřního principu, který působí změnu či přechod od jedné percepce k druhé, může označit jako žádostivost. Při čemž platí, že žádost nedosahuje vždy úplně, celé percepce k ní směřuje. Tedy měl se k tomu dosáhnout té percepce úplně, si to má v každém základním principu, je jí vždycky jenom z částky. Ale když ho nastává, když si uvědomuje, že percepce má, ale když si uvědomuje, že percepci má, tak je to tam ještě k tomu přijde. Tedy, když jsme si je neuvědomili, neboť percepce může v případě, může pocházet pouze z pohybu, takže když je monáda stvořená, tak je stvořena už zároveň s tou první percepcí. Jinak to není možné. Když vzniká z jiné percepce, tak to znamená, že ta první percepce každé monády musí být stvořena zároveň s tou monádou. Jinak by neměla s čeho začít. To je jenom zajímavost, která se nám bude hodit na úplně jiném místě. Nic odlišného od té primitivní percepce. Jakousi percepci té percepce. Vědomí toho vědomí. Tedy odlišného. Ještě něco dalšího. Co většiného to zná jako ve smyslu určitého. Něco, co není jenom jakýmsi dozvukem ozvěnou. Ta reflexe není pouhým odrazem dozvukem tý původní percepce. Nyní je to něco specifického. Je to extra, je to samostatná aktivita. Podobně jako je aktivitou ta percepce, tak je podobně stejně autentickou aktivitou ta reflexe té percepce. V pozadí je polemika. V pozadí je polemika. Stále se toho přizáliba. To je v podstatě... Ještě není úplně, ale filozofická záliba v tom, že když určitě se myslíme, že mám zadosti učiněním, když se na to své myšlení z distance podíváme a posudzujeme, jestli to myšlení je v pořádku, nebo jestli má chyby nějaké. K tomu je potřeba mít jakýsi zvláštní důvod. Obvykle lidi tohle nemají chud dělat, že kontrolujou svět. To je můj motiv, že to není nic primitivního. To je vyšší zálibu. S takovým... No a teď, že živočíkům určité specifikce, které se můžou představit, je to, že se všichni záleží na to, že se všichni záleží na to, že se všichni záleží na to, že se všichni záleží na to,
Kaz a.flac
====================
A 18. Všem jednoduchým substancím, čili stvořeným monádám, lze dát jméno entelechie, neboť všechny v sobě nesou určitou dokonalost, echuzi, to enteles, a mají jistý druh soběstačnosti, autarcheia, když je činní zdrojem jejich vnitřních dějů a jakýmisi netělesnými automaty. Vidíte, tady zrovna je to, ani jsem si neuvěřil, že to je tak brzo. Netělesnými automaty. To je což jiného, než my dnes myslíme automatem, že s tím opatrně tam do toho vkládat obsahy dnešní. Tedy jednoduché substance neboli monády, rozumí se, stvořené ovšem, na rozdíl od té nestvořené, monád je monád, lze dát jméno entelechie, protože nesou v sobě určitou dokonalost, totiž v tom smyslu, že jsou někde na cestě k tomu cíli, telos, a že mají druh soběstačnosti, autarcheia. Autarcheia je samovláda, že vládnou sobě samotným. To znamená, nejsou ovládány, nebo jsou svobodné, mají své bytnost a v té své bytnosti se vyvíjejí směrem k té dokonalosti. A tahleta jejich zaměřenost k cíli, ke konci, která je celá soběstačná, autarkická, samovládná, své bytná, je činní zdrojem jejich vnitřních dějů. Čili monáda sama je zdrojem svých vnitřních dějů. Není tady žádný jiný zdroj. 19. Můžu se ještě trochu vrátit? Ano. Ono je to naspátejné co k tomu úboru 15, když tam vykládá o tom, že ta žádost nedosahuje vždy úplné percepce, že k ní směřuje, dosahuje ji všechno alespoň částečně a tak dochází k nové percepci. Jo, jasné je, že směřuje na základě určité dokonalosti, že k tomu k jistému cíli, ale jak může říct, že ona nedosahuje úplně celé percepce, ale dosahuje ji částečně a tak dochází k novým percepcím. Že když chce o tomhle z tom říct, to co tady říká, tak to znamená, že zde byly jisté zacílenosti po té cestě, konečné zacílenosti, té monádě nějak dány. Monád to vždy nedosáhne té percepce, nebo já tomu nerozumím. Mně by bylo jasné, kdyby uvedl, že dosahuje vždy jisté percepce, no a od té jde zase k jiné, a směřuje při tom na jistou zacílenost. To je právě, že vy chápete percepci jako vlastnost toho vnitřního světa monády. Ale je mu šlovo zdůraznění, že to není vlastnost, nebo že to je cíl, jehož se dosahuje. Asi takhle, podívejte se, když závodíte, tak chcete skočit třeba sedm metrů do dálky. Ale podaří se vám nejvíc 6,25. Co to znamená? Vy jste chtěli skočit sedm, teda zlomit nějaký rekord, ale skočili jste míň. Ale skočili jste. To neskočí každý. Vy jste skočili, jste dosáhl pěkného výkonu, ale není to ten plnej výkon. To nemůžete říct, že byste došel od jednoho a pak zase další. Skočit 6,25 a pak po druhé skočit ještě těch 75, to se nedá sčítat. Musíte hned od začátku skočit plný. Já jsem chápal, že když se dostanu k jisté percepci, tak pak směřím zase k něčemu jinému. Já jsem neměnil, že zase pokračuji v tom směru té první percepce. Ale v tom celém pohybu, který mám, se pohybuju v tom, že skáču do dálky. To je jedno ano, že skáču do dálky. On to chápe teda jinak. Skákat do dálky to není žádný cíl. To byste mohl skákat dva metry a to je taky skákat do dálky. Já si po tom nějakém skoku zase mohu dát nějaký limit, že nepřibližím se k němu a zase se k němu nepřibližím. Dobře, dobře. U toho skákaní je to tak, že si můžete ten limit dávat různě. Tadyhle ten cíl je jeden. A to je obrážet, být zrcavlém světa. Ale to je až ten konečnej. No jistě, to je ten konečnej. Ale předtím jsou ještě jiné percepce, které dosahují. Naplánované. Naplánované je ta konečná. A to, co dostate mezi, to jsou ty nedokonané. To jsou právě ty nový percepce, ty jiný. No ale právě, že když řekneme, že není naplánovaná ta nějaká jiná percepce, tak jak já mohu říct, že jsem nedosáhl jisté percepce, která není tou konečnou? Ne, to tam není řečeno. To je míněná stále tak poslední. No jistě. No právě, že tady je řečeno, že úplně celé percepce, co to je? Úplná celá percepce, to znamená dokonalý obraz světa. Dokonalé zrcadlení světa. Já myslím, že ta celá percepce je vždycky míněná ta jedna konkrétní, že? No to je ona. Vždyť vnímáte, percepujete celý svět, jak je. A vy místo toho dosahujete něčeho částečně a to jsou ty nový percepce. Ano, a pak teda dělám zase takovou žádost, která mě budí neustále k té celé percepci. Pak vycházím z toho místa, které jsem dosáhl. A opět se snažím, nebo jak to je? To je těžko říct. On říká, že je přechod od jedné percepce k druhé. Ten vnitřní princip působí změnu, či přechod od jedné percepce k druhé. Takže já se dostávám od jedné percepce k další. A jsem zacílenej k nějakému cíli. Asi si chtěl zkrákat skok dalekej, což to řejství, kterou percepce, která bude skončovat. Takže tam opouští směr, že? Tady se nepředpokládá opouštit směr. Tam bych měl zkusit zkrákat dalej. Ano, ten má dá. To je tady určitá dokonalost. Ne, tady je jenom ta žádostivost toho cíle. Jak by mohl. To je jenom na velmi vysokým úroveňu. Ale všechny, nejnižší, mají tu žádostivost. Čili samozřejmě to uvědomění tam není k tomu žádný. Však máte jenom ta jedna věta, že žádost nedosahuje vždy úplně celé percepce. Jestli je měněna jako ta celá percepce na té cesty, anebo ta celá je měněna? To je oboje. Podívejte se, když chcete mít percepci třeba tohoto stolu, tak nikdy nedosáhnete úplné percepce. Celé percepce. Až vždycky vám například ta zadní strana uniká. Percepce. To platí i poboje jednotlivý. Čili sedm metrů není cíl, ale žádostivost. No tak sedm metrů, to není ani cíl, ani žádostivost. Žádostivost je skočit co nejdál. A cíl je, že vždycky, a cíl je, já nevím, skočit dvěstě metrů nebo ještě víc. Co prostě člověk nedosáhne. Tak sedm metrů, to ještě se dá skočit. Čili to není cíl. Nejde o to teda, že cíl musí být nutně nesplnitelný. Jde o to, že cílem je, to je příměr, že cílem je zrcadit celý svět. Jak je? A to je právě omezené bytosti, omezené monádě, to je nemožný. To může jedině monáda monád. Cílem je skákat do výšky, nebo do dálky. Cílem může být skákat do dálky, nebo do výšky. Ne, to je jináč, protože jde o cíl. Tak cílem je být až na tom konci. To skákání, to je jenom důsledek ty žádosti. Jo, tak potom cílem by bylo naskákat 2500 kilometrů do dálky. No naskákat, to je postupně. Ano. Protože ono se taky jistým způsobem nějak tam dohrů dopravuje. Jo, co dosáhnout. Cíl je konečný, se dá říct. Jo, protože ten svět je jednak plnej monád. Tak monád je nekonečný. Když má nějaká monáda zrcadlit tu nekonečnost těch monád, no tak se to do ní prostě nemůže vejít. Prostě to nezvládne. Nemá dost receptivity. Není schopna se tak vyčeřit, aby to všecko ukázala. Je jenom tím směrem usilovat. To usilování, to je ta žádostivost. Ale ten cíl je příliš gigantický, než aby konečná monáda ho mohla někdy dosáhnout. Ta žádostivost, ale na to kašle, že to není dosažitelné. Ta tu monádu vede k tomu, aby tím směrem se pokoušela vyvíjet. Každé přirovnání, někde to vždycky bude, chceme-li pojmenovat duší vše, co má v obecném smyslu, který jsem právě vysvětlil, percepce a žádosti. Duše je vše, co má percepce a žádosti. To znamená i ta nejnižší monáda, nejtemnější, nejméně vyčeřená monáda, má percepce a žádosti. Ale existuje monáda, která by byla naprosto vnitřně inertní. A jestliže vše, co má percepce a žádosti, to znamená každá monáda, chceme-li pojmenovat duší, pak bychom mohli všechny jednoduché substance pojmenovat. Protože však pocit obecné označení monádu vzpomínka je tam důležitá. Zdá se, že to je návrat k minulosti, ale vzpomínka je důležitá proto, že percepce je obohacována reflexí. Vlastně vzpomínka na percepci je reflexe percepce. V jistém slova smyslu, ano. Jestli to lze stotožnit, to nevím. Tady... Ano. No ale může být ještě víc... Moment. Ta vzpomínka to ještě není, že vědomí sebe. Ale když se ve vzpomínce vracím k bývalé percepci, tak si sebe ještě vůbec nemusím uvědomovat. Já vzpomínám na včerejší percepci. Ale nicméně to, že se duševně, myšlenkově vztahují k tomu, co bylo včera, to je evidenční, že se myšlenkově vztahují k té percepci. Té své percepci. I když já ve vzpomínce si toho nejsem vědom. Ve vzpomínce vlastně vzpomínám na to, čeho včerejší percepce byla percepcí. To jest, já vzpomínám na to, co jsem percepoval. Na svou percepci. Ve svém vědomí, ve své interpretaci. Ale když se na to podíváme důkladně, tak je jasný, že já nemůžu jinak, než dneska vzpomínat na svou včerejší percepci. A skrze tu vzpomínku na včerejší percepci vzpomínám na to, co jsem percepoval. Začátek reflexe. Kdy já obracím svou myšlenku k své nějaké myšlence. I když si toho nejsem vědom. Což je něco jiného, než když jsem si sebe vědom. Sami v sobě zakoušíme totiž stavy, v nich si na nic nevzpomínáme a v nich nemáme zhrtelně rozlišenou percepci. Například v případě mdloby nebo hlubokého bezesného spánku. V případě mdloby a hlubokého bezesného spánku máme percepce, ale nerozlišené. Nebo nedostatečně rozlišené. Jinými slovy, k tomu rozlišení percepcí potřebuju se myšlenkovi vztáhnout v percepci. A proto to je stav, kdy máme nerozlišené percepce. V tomto stavu se duše nijak znatelně neodlišuje od jednoduché monády. Chybovat, ale nechme tam. Protože však tento stav netrvá než jednoduchou monádou. Protože se z toho vytrvuje. Když to ta jednoduchá monáda se z toho vytrvnout nemůže. Pokračování 6. června. Mimochodem ještě jsem chtěl vám říct, jestli vás něco napadlo, že po přičtení doma nebo k zpátky ještě se můžeme kdykoliv vrátit. Kdyby jste měli nejasnosti, tak to jenom na vaší iniciativě řekněte tohle a ono a vrátíme se. Tak to je jednodvacítka. Ještě jediné test z čeho? Tam totiž je, že máme stavy, v nich si na nic nespomínáme nebo v nich nemáme zřetelně rozličenou percepci. Například v případě mdloby nebo hlubokého bezesného spánku. V tomto stavu se naše duše nijak znatelně neodlišuje od jednoduché monády. Duše se z něj může vytrhnout, tak to znamená, že se přece jen o ty jednoduché monády liší. A teď na to. Z toho nicméně neplyne, že by ta jednoduchá monáda, že by byla bez jakékoliv percepce, dokonce z uvedených důvodů, to vlastně není vůbec možné. To je nevyloučeno, aby byla bez percepce. A to proč? Neboť nemůže zaniknout. To je na začátku řečeno, že nevzniká ani nezaniká, leč stvořením a zničením. Ale jinak po celou tu dobu je věčná. A zvníška neměná. Nemůže být větší ani menší, neboť je jednotkou. Nemůže být ani víc ani mín než jedna. Nemůže se měnit. A všetky jsou jednotky, všetky to jsou monády, čili zvníška jsou si naprosto podobní, ale jsou nerozlišitelní. Nemůže zaniknout. Může být jen zničena. Jako byla stvořena, tak může být zahubena, zničena. Nemůže však taky dále trvat bez nějakých afektů, jež právě nejsou ničím jiným než jejími percepcemi. Ona navenek zůstává porád neměná, ale uvnitř se nemůže neměnit, protože ta entelechie pracuje k tomu cíli, aby došlo k vyjasnění. Aby vyčařeni ty monády. Je-li však přítomno značné množství malých percepcí, těch malých, kterých jsou schopný ty primitivní nejednoduší monády, značné množství malých percepcí, v nich se nic neobráží zřetelně. Je to jen tak jako na půl všechno, nebo na čtvrt? Pak jsme v mdlobách. Stejně jako když se nepřetržitě točíme tým směrem, při čem nás přepadá závrať, v níž je možnost tratit vědomí, která nám nedovoluje něco rozlišovat. To značné množství malých percepcí to prostě nestačí, tak živočichy přenést na delší dobu smrt. To je taková naprosto neprůhledná otázka. Protože nemůže monáda zaniknout, tak smrt se netýká monády. Smrt se týká toho těla, který patří té monádě. To tělo se může rozpadnout, ta prostě nic takového jako smrt nezná. Ta může být jenom zničena, ale neumírá s tím, když umře ten živočich třeba. Ta živá bytost, které ta monáda je duší. To je opak stvoření. Kdyby Bůh rozhodl, že je zničena, tak Bůh ji může zničit. A jinak nic jiného jí zničit nemůže. Jenom sám Bůh může ji zrušit, tak jak ji je stvořil. To znamená, že nemůže ta monáda jinak zaniknout, než takovým zničením. V zásadě by mohl Bůh zničit všechny monády. Všechny monády taky. To je možnost. Já nevím, že by o tom někde psalo. Všem nemůžu to vyloučit, poněvadž já jsem nečet všechno, co napisal. Podíval jsem se do nějaké knižky, kde se o tom píše, jestli ze této otázky. To nevím. Z tohohle hlediska by se přečetlo, že i tady něco se najde. Já teď nevím, co bych na to odpověděl. V zásadě by mohl zničit tu monádu, takže by zároveň stvořil jinou a dal na jeho místo. On by mohl tam dát jinou stvořenou. Takže v zásadě to vyloučit nelze. Já to jen domýšlím sám a nevím, kde by o tom psal. Takže on je přesvědčenej, že smrt se týká jen těla živejch substancí, nebo jak tady říká, živejch živočichů, ale ještě tady má nějakých živejch soucen, živejch strojů, v podobně. A jak tomu říká ještě, to je fuk. A netejká se se těch monád. To znamená, ta monáda, ty střeté duše rostliny, duše člověka, to je ve smyslu ty řídící monády, ta neumírá. A to znamená také neumírají ty její vnitřní percepce. Protože je každý přítomný stav jednoduché substance přirozeným pokračováním jejího předchozího stavu, pak jeho přítomnost obsahuje budoucnost. No tohle je velmi krajní formulace a diskutabilní záležitost, totiž nakolik přítomnost obsahuje budoucnost. Já bych doporučoval jenom jako problém si to nechat, vyvědomí, že tady v té formulaci je vlastně, když si najdete nějaké učebnice dějín filozofie, tak ve většině z nich se ukáže, že pojem vývoje je vynalezenej a prosazenej Leibnice. Vyvíjení vnitřních stavů monády se děje tak, že se vyvíjí něco z toho, co bylo zavinuto. Čili vyvíjet se může ze zavinuté podobí jenom to, co tam už v podobě zavinuté bylo. Jestli jste si četli nějaké jiné texty, co jsou v tom výboru, tak tam se Leibnitz vyrovnává s námitkou, že vlastně v Adomovi je přítomno celé lidstvo a to znamená, že v něm v zavinuté podobě jsou osudy všech jednotivců a lidstva jako takovýho. Až do této krajnosti to jde, že přítomnost obsahuje budoucnost. Bylo by o všem nepříměřené, kdybychom u tohodle zůstali a sami si z toho vyvozovali závěry. Až my musíme vědět, jaký závěry z toho vyvozuje nebo jaký jiný závěry z něčeho jiného vyvozuje Leibnitz sám. On například drží svobodu. Co to znamená ta svoboda? Už jsme to tady jednou měli, že je to taky v otázkách. Co to je ta svoboda, když přítomnost obsahuje budoucnost? To není svoboda žádná. Teď můžeme to aplikovat, třeba tuto tezi můžeme aplikovat také na samotného Boha. Především Bůh je to jediné soucno, které, když být může, tak být musí, říká Leibnitz. To znamená, že už Bůh jako takovej není svobodnej, protože už být musí a musí být takovej, jaký je. Nemůže být jiný. Páč by nebyl Bůh. Nebyla by to nejdokonalší bytost. Teď ten Bůh má možnost vytvořit nejrůznější světy, říká Leibnitz. No ale on musí vytvořit a nejlepší. Páči, byste lhal jako Bůh. Je tedy Bůh svoboden a nebo je vlečený taky nějakou nutností? To, co je nejlepší, musí on udělat. To jsou věci, které se musí najít v Leibnicovi. To nejde jen tak si vyvodit sami. Na první pohled, když řekne, přítomnost to obsahuje budoucnost, to znamená naprostej strictní, rigidní determinismus. A přitom on mluví o svobodě. To musíme tedy jako přesně potom... Nemůžeme na ty slova dát, které tady čteme, jimž dáváme my ten výklad, my musíme najít výklad Leibnicův, jak on rozumí těm slovům, které používá. My jsme si na začátku ukázali, že když mluví o substanci, takže mám na mysli daleko spíš to, čemu my dnes říkáme subjekt, než čemu běžně se říkalo substance a říká substance. To, že tam je slovo substance, nás nesmí zmást. My musíme zjišťovat, jaký obsah to slovo pro Leibnice má. A když on tady řekne, že přítomnost obsahuje budoucnost, tak musíme samozřejmě taky nějakým způsobem se dopíjet, jak to chápe on. Ne jenom, že tohle odcitujeme a prostě je pro nás vyřízené, že to je determinista. Leibnice determinista není. Ale musíme tedy tím zabejvat a nemůžeme se tím zabejvat. Teď máme až tady jen tohleto. Až toho bude víc a přijde vhodné místo, tak uvidíme, jak. Ale víme, že to je problém tohle. Budeme si to pamatovat. Tady je odkaz na ten paragraf 360. Theogonienu, ale to nemáme po ruce, takže se tam nemůžeme kouknout. Když budeme tím chtít se probírat nějak důkladněji potom, tak se k tomu můžeme krátit a podívat se do té Theogonie. 23. Protože při probuzení zmdloby si svoje percepce uvědomujeme. Při probuzení, po probuzení. Museli jsme je mít také bezprostředně předtím. Třeba jsme si je neuvědomovali. Probujeme, ale neuvědomujeme si je. To není, že percepce nemáme. To je vyloučené nemít percepce. Monáda vždycky má percepce. Zhruba. Ovšem není to vnímání něčeho venku, protože Monáda nemá okna. Je to vnímání jakoby něčeho venku, ale vlastně je to vyvozování jakýchsi důsledků z toho, co Monáda sama od počátku je svým stvořením. Ona jen sama se vyjasňuje. Vyjasňuje se to, co je v ní. Percepce je ta tendence k tomu vyjasnění. On tam říká, že si to přečti potom. Okamžitý stav, který je vyjasněný, ta intence by se později řekla, že ta tam je přítomna. Je to vědomí k něčemu. Vědomí, které se k něčemu odnáší. A ovšem to odnášení k něčemu, to je ta základní tendence Monády. On tady mluví o žádostivosti, že to je v patnáctce. Činnost vnitřního principu, který působí změnu či přechod od jedné percepce k druhé, může označit jako žádostivost. Při čemž platí, že žádost nedosahuje vždy úplně, celé percepce k ní směřuje. Tedy měl se k tomu dosáhnout té percepce úplně, si to má v každém základním principu, je jí vždycky jenom z částky. Ale když ho nastává, když si uvědomuje, že percepce má, ale když si uvědomuje, že percepci má, tak je to tam ještě k tomu přijde. Tedy, když jsme si je neuvědomili, neboť percepce může v případě, může pocházet pouze z pohybu, takže když je monáda stvořená, tak je stvořena už zároveň s tou první percepcí. Jinak to není možné. Když vzniká z jiné percepce, tak to znamená, že ta první percepce každé monády musí být stvořena zároveň s tou monádou. Jinak by neměla s čeho začít. To je jenom zajímavost, která se nám bude hodit na úplně jiném místě. Nic odlišného od té primitivní percepce. Jakousi percepci té percepce. Vědomí toho vědomí. Tedy odlišného. Ještě něco dalšího. Co většiného to zná jako ve smyslu určitého. Něco, co není jenom jakýmsi dozvukem ozvěnou. Ta reflexe není pouhým odrazem dozvukem tý původní percepce. Nyní je to něco specifického. Je to extra, je to samostatná aktivita. Podobně jako je aktivitou ta percepce, tak je podobně stejně autentickou aktivitou ta reflexe té percepce. V pozadí je polemika. V pozadí je polemika. Stále se toho přizáliba. To je v podstatě... Ještě není úplně, ale filozofická záliba v tom, že když určitě se myslíme, že mám zadosti učiněním, když se na to své myšlení z distance podíváme a posudzujeme, jestli to myšlení je v pořádku, nebo jestli má chyby nějaké. K tomu je potřeba mít jakýsi zvláštní důvod. Obvykle lidi tohle nemají chud dělat, že kontrolujou svět. To je můj motiv, že to není nic primitivního. To je vyšší zálibu. S takovým... No a teď, že živočíkům určité specifikce, které se můžou představit, je to, že se všichni záleží na to, že se všichni záleží na to, že se všichni záleží na to, že se všichni záleží na to,
====================
Kaz b.flac
====================
Mínil jsem to, že když se tady hovoří o tom stvořeném a o tom podlehání změně, že se zde míní jenom ta vnitřní změna. Že se zde nemíní ta změna jako působení změníšku. No ale nevím, proč to omezuje, když tady to není tak omezeno. U té monády je to evidentní. U té monády to už bylo řečeno. Ale teď tady je jasný, že liší stvořená soucna a monády. Monády nepochybně jsou stvořená soucna, ale ne každé stvořené soucno je monáda. A to, že je navenek kvantitatívně stotožnitelná nebo prostě totožná s jinými monádami, to je komplet jenom o monádách. Když to stvořená soucna je jiná než monády, nejsou nezaměnitelná. V přírodě vidíme, že neexistují dvě soucna, která byla dokonalé identická. Nikde není řečeno, že by byla dokonalé identická jen po vnitřní stránce. Ale my víme, že každý, co je navenek, je jiný. Já bych potom pouze nerozuměl, proč by to uváděl vedle sebe ty dva příklady. On řekne, že každé stvořené soucno a tím také stvořená monáda. A u té monády je evidentní, že může docházet jenom k vnitřní změně. On nic velkého zatím neřekl. Spíš hovořil o té stvořené monády. Já jdu po té monády a usluzuji, že i u toho stvořeného soucna se jedná o vnitřní změnu. Kdyby mínil stvořenými soucny jenom monády, tak proč by ta jmenovala stvořená soucna a tím také stvořené monády? A zejména proč by to dělal, když předtím mluví, že v přírodě nikdy neexistují dvě soucna, která byla dokonal identická. On už zde jednou použil slova ekvivalentní a zde používá slova identická. U toho identického se jedná o vnitřní identitu. To není pravda. Ten ekvivalent je jen v souvislosti s tím pohybem. Jak by mohl říct, že v přírodě není nic identického, kdyby šlo jen o vnitřní identitu? To je grotový. Nejenom o vnější, ale i o vnitřní. V tomhle případě jsem vyuvažoval v té identitě o vnitřní, když tam hovoří o ekvivalenci, tak tam uvažuje jenom k nějšek. V případě slova identické, na to jsem se chtěl předtím zeptat, když jsem se domýval, že v tom je právě ten rozdíl mezi použitím slova ekvivalentní a identické. Ekvivalentní je míň než identický. Dvě různý monády. Hruška a hruška, tak ty jsou ekvivalentní, ale nejsou identické. Identické dvě hrušky to je jedna hruška. To je další, možná on tady mluví o identické, že je otázka, jestli vůbec, když mluví o tom, že nejsou rozlišitelní dvě monády, kdyby se nelišili vnitřně. Když přece rozlišitelní jsou, když je máme před sebou jako dvě. Každá je na jiném místě. Je její umístění jejím vlastností? To je otázka, jak se dohodneme terminologicky. Její umístění je zjevně vlastnost vnější. Po této stránce s identitou jsou potíže, ale tady myslí zřejmě takovou identitu připližnou, že dva zajíci by byly dokonale stejní. Protože říct, že jeden je dokonale stejný, to jsou problémy parmenínovské nebo něco takového. Ale že dva, dvě soucná, která by byla dokonale identická, tak tím, že jsou dvě, už nemohou být dokonale identická, ale přibližně by mohla být identická. To bylo takovou náročností. No ale je to poukaz na to, co se vyskytuje v přírodě. To znamená, že nepochybně, když mluví, že v přírodě existují soucná, takže v přírodě existují stvořená soucná, jiná nemůžou. A stvořená soucná nemusí být monády. A když tady poukazuje na to, že v přírodě neexistují dvě soucná, která byla dokonale identická, tak má na mysli, že nejsou identická po vnější stránce. To znamená, že v přírodě tam se nemůže odvažovat třeba dům. Může. Ale to už je potom ale složené. Složené všechno. Zajíce je taky složené. Všechno se dostaneme, jestli jsou nějaké další rozlišovací znaky. Ale každopádně bych trval na tom, že každá stvořená monáda podlehá změně, že teda tím ukazuje na to, že existují změny jak na venek, tak uvnitř. Monády sice jen uvnitř, ale stvořená soucná ostatní i na venek. A v každé stvořené soucno podlehá změně, v které se všechno děje kontinuálně. Tedy i na venek, i uvnitř se změny dějí kontinuálně. Všechno se děje kontinuálně. Všechno se děje kontinuálně. I uvnitř se změny dějí kontinuálně. Z toho vyplývá. Což je problém? Když jsme si tady vykládali o kvantování času, o kvantování tění a tak dále. Co to je kontinuálně? Co je kontinuálně? Co je kontinuálně? Co to je kontinuálně? Celej svět byl jakousi kontinuální změnou, kontinuálním potěsem. Ale tady nemá na mysli, kolik celý svět. Co to je ale stvořené soucno? Je dům stvořené soucno? To můžeme tázat. To není asi stvořené soucno. Ale zající je stvořené soucno. Jestliže bychom tedy stvořené soucno chápali jako pravý subjekt, no tak tam ta změna opravu se děje kontinuálně. Ta změna, která se týká toho subjektu, pravýho jako celku. Pravého soucno jako celku. Tam ta změna se děje soucno. Že pod tím jsou jedna i dvě změny. Prosím, ale ty jsou integrovány, proto tak od nich víte. Či dalo by se to teda za určitých odkolností, za určitého dovysvětlení by se to dalo držet. Z toho dále plyne jedenácka. Jak bylo právě řečeno, že přirozené změny monád se dějí z vnitřního principu. Protože vnější příčina nemůže mít žádný vliv na její nitro. Tak jednak tady z toho je jasné, že monáda monád nemůže být považována za vnější příčinu, protože by nemohla mít vliv na nitr monády. A za druhé, že veškeré změny monád, a to jsou všem změny vnitřní pouze, pač navenek je monáda jedním a to se nemůže měnit, veškeré přirozené změny monád se dějí z vnitřního principu. Poznánku, když používá přirozené změny, takže potom má ještě jiné změny. Na přirozené, to je stvoření a zničení. To tady máme na začátku, že to je v šestce. V pětce je předtím řečeno, není myslitelné, že v jednoduchá způsobnou cestou zmínil, můžeme to zniknout, protože je v pětce. Čili přirozená cesta je alternativou stvoření a zaniknutí zničení. Takže i ten Bůh je potom přirozená cesta. Jedna z přirozených cest, který je opříč. Jak to, že Bůh je přirozená cesta? Ještě takovouto věc. Bůh je stvořitel všech monád. To znamená, že to není přirozená cesta. Vznik a zání monády není přirozený. Ale její vnitřní vyčeřování je přirozený pro tě. A když Bůh působí nějakým způsobem na monádu, tak to taky není přirozená cesta. To není přirozená cesta. Přirozená cesta je jenom ta změna, která má svůj vnitřní princip v monádě samotné. To je tyto změna, v níž není monáda zbavována své svobody. To je její přirozenost, její cestu k dokonalostu, její entelechy a její soběstačnost, její dálků. Ano. Ale zařídil to tak, že to tam dal a dal už do toho nezáobvyklen. Čili pak se to už vyvíjí samo ze sebe. Je to něco takového jako čínské přísloví, že člověk nemůže stvořit les, nemůže stvořit strom, ale nemůže zasadit zeměno. Když Bůh chce mít svobodnou monádu, tak On ji musí stvořit tak, aby se mohla svobodně rozhodnout. On nemůže se rozhodovat za ní. Tak řečeno, to je argument už ve středověku zcela běžnej, že co to je lidská svoboda. Jak to, že Bůh stvořil Adama tak špatně, že on pár let žila a už se řešil. Protože Bůh nechtěl mít panáčka, nechtěl mít marionetu. Bůh chtěl mít svobodnou lidskou bytost. A svobodnou lidskou bytost měl, když Adam se mohl rozhodnout pro dobru nebo zlu. A něco takového je tady u Leibnitze. Prostě Bůh když chce mít monádu, tak ji může stvořit, ale musí do ní dát to semeno jejího dalšího vývoje a dál už to nepopotahovat. Tak jako koukat se furt na kořinky a popotahovat, že pomalu roste a tak dále to nejde. Prostě ta monáda musí růst, to je vyvíjet se sama ze sebe. Některá se vyvíje rychlejc, některá pomalejc, některá zůstane temná furt, druhá se hodně vyjasňuje, jsou mezi nimi rozdíly, ale to jsou rozdíly, které jsou úsadkem přirozeného pohybu, přirozené změny. Nikoliv tím, že by Bůh rozhodl, že tato monáda už došla moc daleko, tak ji zarazíme. Může, ve zvláštních případech může, ale to je pak zázrak. No ale filozofie nemůže pracovat se zázraky, říká tam někde Leibnitz. Naše filozofická povinnost je vysvětlit všechno tak, že nepotřebujeme zázraky. Až když to nejde, tak ho musíme přestat, ale ne do toho zapracovat zázraky, protože necháme to pak teologii, to ať dělá, co umí. Nejsem asi schopen to ještě pořádně říct, ale jenom to nastíním, co mě tady záhadou, to je asi ta věc, že ta monáda se sama vyvíjí, ale když řeknete, že ten Bůh byl stvořen a pak má ty možnosti, ale ty možnosti má na základě, tak to je akce s vnějším světem, kdežto k té monádě se nedá z výšku nic dostat. A taky jsme řekli, že ten Bůh vůbec už do té monády dál nezasahuje. Obvykle. Ano, že jedině v případě zasáhnutí je to potom zázrak. Tak jakým způsobem tedy dochází, že to vypadá jistým způsobem tak, že ta monáda se vyčařuje jenom k jistému cíli, ale že nic to změnit nemůže. Závisí na tom, jakou ten Bůh jí dal sílu, nebo tady je to řečeno, nazváno trochu jinak, ne? Ano, my to tady dáme. Jakou jí dal tu žádostivost k tomu cíli směřovat. A ta monáda buď toho cíle dostat nebo takto, ale už nic není možné, aby to oblivnilo. No ještěže. Tento chod. Změškaníc. Změškaníc. No ale ten vnitřek je už dán, bohem, že? No jo, ale je dán tak, že se svobodně vyvíjí. To je jednoduchost. Není dán jako hotovej. Jo, pak teda nerozumím tomu, co to je svobodné vyvíjení se monády, která je v sobě samotné uvnitř uzavřena a nemá kontakt s něčím vnějším. Je nějaká věc, která je uvnitř uzavřena a projevuje se teda na venek, jenom se vyčeruje, že? Ale žádný pohyb naspět není. Podle mě je to teda už předem daná budoucnost té monády. A žádná svobodná volba. Volba? Neříkněte volba. Svoboda a volba souvisí pro nás, nikoli pro ně tehdy. Descartes, Leibniz, Spinoza, když mluví o svobodě, tak to znamená, svobodná je substance v tom smyslu, že není ničím jenom ovlivnitelná. Že je závislá jenom sama na sebe a na něčem jiným. Volba spočívá v tom, že nejste na něčem jiném závislí. O volbě není ani řečení. To je problém, jak pojímají tyhle lidi svobodu, jaký pojímáme my. Pro nás svoboda je nerozlučně spojená s volbou možností. Ta monáda také má volbu. Jestli se zastaví nebo jde dál. Ne každá monáda dojde stejně daleko v tom vyčeřování. Takže tam je také volba. Ale vy máte na mysli volbu, že by šla tímhle změrem a nebo nějakým úplně jiným. Tak to nemá. Od toho zase je ta prestabilizovaná harmonie. Není žádný policejní dohled monády monádu. Nyní je to prestabilizovaná harmonie. Od začátku je v každé monádě jakýsi plán, rozvrh, podle kterého se to vyvíjení má odvíjet. A ta monáda nemá možnost tenhle plán změnit. Ale to neznamená, že je dána celá. Jenom ten plán je dána. Ta monáda sama. Se vyvíjí rychlejce nebo pomalejce a záleží to na ní. Ale jakým způsobem to na ní závisí? Takže ona tam ještě tam... Co to teda v té monádě je? Co ještě způsobuje to, že to může ovlivňovat její vývoj? Tak to doplňovat. Proč říkáte ovlivňovat? Vy chcete svobodu a zároveň chcete ovlivnit něčím. Ne, když ta monáda má dáno od Boha jistý plán, tak se může vyčařovat. A není už nic jiného, co by mohlo dál něco způsobovat. Tak se monáda bude vyvíjet podle plánu. Právě, že je svobodná. Ona se vyvíjí podle plánu. Jenomže ten plán neurčuje všechno. Ten určuje jenom ten cíl. K němuž zpěje. Ale ona může po cestě udělat spoustu chyb. Může být líná a vyvíjet se pomalu. Vyvíjet se moc rychle. To všechno může. A to má také dáno od Boha. Že se může pomalej nebo rychlej vyvíjet. Kde se to teda v ní bere jinak, když ne od Boha? Ta možnost urychlovat nebo spomalovat plán. To je zvláštní. Teď vy pracujete. Chcete tam tu svobodnou monádu. Namítáte, že je dána od začátku přistvoření. A potom, když řeknu, že je jen něco určeno, tak říkáte, a čím je určeno to druhé? Monáda je stvořena Bohem. Bohem jí dá jistý plán. Záhadou může docházet k tomu, že svobodně rozhoduje pro to, pro ono a tak dále. A co je ten Maxwellův démon ve fyzice? Proč si ho vymyslel Maxwell? Aby mu to vyšlo. Poněvač nemohl najít, čím je to způsobeno. Není to nějakého démonka, který v těch krajních případech to hází buď na jednu nebo na druhou stranu. Protože to je jen nedokonalé poznání. Naopak, tam je evidentní, že tady žádná příčina není. On tam toho démonka zařadil jen pro to, aby ukázal, že tady je něco kontingentního, něco nahodilého. A vy se půl ptáte, čím ta náhoda je způsobená. Zvnitřka je to náhoda, ale zvnitřka je to iniciativa té monády. Ta monáda je za to odpovědná. Z jejího hlediska to není náhoda, ona se k tomu rozhodla. Náhoda to je vznižka. Každá svobodná volba v lidské společnosti je z hlediska sociologického náhoda. Jakmile už to statisticky zpracujete a ukáže se, že třeba 90% lidí volí v dané situaci tak a tak, tak už to není svobodné. Je evidentní, že tam už je nějaký společenský tlak, že tam už se hledají nějaké příčiny a podobně. To je svoboda. Svoboda je tam, kde nemůžete najít příčinu. To je otázka k koncepci. To jsou filozofie, které náhodu likvidy vylučují. V jednom kontextu se něco může jevít jako náhoda, ale v jiném kontextu je to naprosto zákonitá záležitost. Tedy není to náhoda. Takhle se to obvykle dělá. Třeba jde chlapík po ulici a najednou spadne cihla nebo taška ze střechy. To má svý konkrétní příčiny, když se připravovali letar. Nespravovala se střecha, zatejkala ověrna. Že ten chlapík šel, to má svý konkrétní příčiny nebo důvody. Prostě byl předvolenej někam na úřad nebo potřeboval jít, už mu došel tabák a šel koupit do trafiky. Takže ke střetnutí těch dvou procesů, že ta cihla spadla akorát, když ten chlapík šel pro tabák, to není obsaženo v příčinách ani jednoho ani druhého procesu. V příčinách toho, proč chátrala střecha, není nic, co by mohlo vysvětlit, proč ta cihla spadla tomu chlapu i na hlavu. A v příčinách toho, proč ten chlapík šel do trafiky, zrovna teď není nic, co by vysvětlilo, proč tam šel akorát, aby mu cihla spadla na hlavu. Co to znamená? To znamená, že kauzální nexus je přetržitý. To znamená, že existují jisté kauzální řetězce, které ale v celém světě nejsou kauzálně zřetězené. Pokud neuděláme jako třeba marxisti, z toho vyvozují, že to je jenom naše neznalost. Kdybychom dokonale znali všechny okolnosti, nevěříte, kdy ten chlapík tam bude, aby mu spadla cihla na hlavu. Je to náhoda jenom relativně díky tomu, že nevíme dost po světě. Nemáme dostatečné poznání. Kdybychom to dostatečné poznání měli, to je ovšem totální determinismus, který celkem je k ničemu, protože se tvrdí kategoricky, ale nedá se s ním pracovat. Až nikdy nevíme dostatečné poznání. Čili to je jenom ideologie. Když tohle vyloučíme, když jsou určitý kauzální řetězce, které ale navzájem kauzálně nejsou propojeny, tak jsme u toho, že jsou nahodilosti. Reální národy. V tomto světě neexistují jen kauzální řetězce, ale existují také kontingence, navodilosti. A tyto nahodilosti vznikají při střetávání se některých kauzálních řetězců. To znamená, že bychom mohli předpokádat i v monádě nějaké kauzální řetězce. Nebo prostě něco, nějaké pohyby, které když se střetávají, dochází v vzniku nějaké národy. Ano, zřejmě něco takového bychom tam mohli. Jak to pojmu, protože když tam řekneme, že tam jsou kauzální řetězce, tak je to není pravda. Protože není dělitelná už dál, nemůžeme v ní izolovat jednotlivé části a podobně. Kolik je třeštění? Já jsem to strašně, proč mě nepřerušíte? To je skutečně to má řecký původ. V té tradici židovské a křesťanské původně o nesmrtelnosti duše nikde nebyla řeč. V židovských představách duše je spjata z krví, čili s něčím tělesným. Nesmrtelnost duše je myšlenka řecká, nikoli křesťanská. Zase prolíká do křesťanských dodatečně. Na jedné straně se tady lajbnit zbrání té řecké tradici, že je možná duše nezávislá na těle, což bylo spjato s představou nesmrtelnosti duše. Na druhé straně ale tu nesmrtelnost duše, jak řeckého původu, podržuje a domnívá se, že tím vyhovuje teologickým postulátům. Činnost vnitřního principu, který působí změnu či přechod od jedné percepce k druhé, se označit jako žádostivost. Přičemž platí, že žádost nedosahuje vždy úplně celé percepce, k níž směřuje. Takže v této formulace vidíme zaprvé, že percepce je něco, k čemu Monáda směřuje. To není faktické percepování, nebo něco, čeho se pokouší Monáda dosáhnout. A ten pokus dosáhnout se nazývá žádostivostní. Monáda má jakousi stižádlost, když říkáme, že žádostivost je zanesena určitými konotacemi, které se nepatří morálními. Žádostivost je taková spíš peněz, žádostivost sexuální, žádostivost cti a tak dále. Ta žádostivost je žádostivost percepcí. Není to jakákoliv žádostivost, jen žádostivost percepcí. A ty percepce jsou něčím, ale nikdy se toho úplně nedosahuje, nebo většinou se toho úplně nedosahuje. Tady se teda říká, že žádost nedosahuje vždy úplně celé percepce, čili někdy snad na jiných místech toho ještě redukuje. Dosahuje jí však alespoň částečně. A tak dochází k novým percepcím. Tím, že monáda má cti žádost dosáhnout nějaké percepce, ale dosahuje jí jen z části, dosahuje vlastně jiné percepce. To, čeho dosáhne, je sice jakási percepce, ale poněkud jiná než ta, ke které se upíná, ke které směřuje. Takže ta monáda má žádost dosáhnout jisté percepce. Ona s svým svobodným rozhodnutím nabide po té cestě, se třeba zastaví. A nabide teda jiné. Jiné ne ve smyslu, že by šla jiným směrem, vím, že na té cestě nedojde dostatečně daleko. A pak postupuje z tohoto místa, potom postupuje zase, může postupovat dál, pomalej, opožděně, ale taky třeba se může zastavit definitivně. Ale to znamená, že ona, jo, právě v tenhle ten moment, tomu přestávám rozumět, že ona má nějakou, jakoby nějaký plán, že dán od Boha, že protože, když ona má svobodné, možnost svobodné, no, má svobodné rozhodování, zase tady bavím toho rozhodování, ale když je svobodná, jak by mohla dodržovat plán. Protože ona se zastaví tadyk, a když dostáhne jisté percepce, která zase přechází v jinou percepci, tak se to děje už po... Jakože teda ten plán by bylo dosáhnout jenom jisté percepce, která je tou poslední percepcí, pak bych to chápal. No, to tak je. Spíš jenom konečný bod. Postupu jejího vyvíjení. Tak spíš cíl, že má. Ten plán mě zavádal k tomu, že jsou jisté etapy vyvezené. To není časovej plán, to je plán světa, který je rozhodující to zrcadlení uvnitř monády. To se tam pak dočteme, jak to je, že Bůh, tam je vyslovená hypotéza, přece je to možné tak myslet, že Bůh stvořil zároveň svět, která podle jistého plánu. Kteréhož plánu stvořil, nebo uložil stvořeným monádám cíl, k němuž mají ty monády dozpět. Jedné percepce k druhé, že tedy je jistý telos, ke kterému se ta monáda blíží. Dochází k naplnění tohoto cíle? V žádné monádě nedochází k naprostému naplnění. Každá monáda je omezená. To patří ke vlastnosti každé stvořené monády, že je omezená. Takže oni mají jistou zacílenost, která je omezená. Takže tady, když říká, že nedosahuje vždy úplné percepce, tak je to trošku problematické, protože na jiných místech se to dá doložit, že nikdy nedosahuje úplné percepce. Vždy je to jen jiná percepce, když shledáváme, že i nejnepatrnější myšlenka, kterou si uvědomujeme, zahrnuje rozmanitost v předmětu. To je zajímavé v řadě lések, ale zejména z jednoho, že to je místo, u Lajvnice se toho najde těch míst víc, na jeho základu lze prokazovat, že Lajvnice za elementární považuje soud a nikoli pojem. To je i nejnepatrnější myšlenka, kterou si uvědomujeme, zahrnuje rozmanitost v předmětu. Pojem je chápán tradičně jako myšlení jednoho, jednoho a téhož. Třeba pojem věci je pojem jednoho a téhož. Pojem rovnostraného trojuhelníka je naprosto... Když máme na městy pojem rovnostraného trojuhelníka, míníme tím přesně a jenom rovnostraného trojuhelníka a nic jiného. To je jedinou věc. A on tady říká, že i nejnepatrnější myšlenka, jako pojem rovnostraného trojuhelníka, tak nemíní jednu věc. Tím míním tisíce rovnostraných trojuhelníků. V případě jednoho určitého, konkrétního rovnostraného trojuhelníka míním jeden konkrétní trojuhelník. Žádnej konkrétní rovnostraný trojuhelník není. Jsou jenom různá znázornění. Rovnostraný trojuhelník je jenom jedinej. Tak si to vezme na člověku, to je lepší. Ne, tam to nejde. Podobně kruh je jenom jedinej. Neexistují různé kruhy. Existují různé kružnice narejsované někde v písku a na papíře a na tabuli. Ale kruh je jenom jeden. To patří k pojmu. Proto taky Eliáti mohli tvrdit, že jsoucné jenom jednokulaté a tak dále. Jak to? Na to přišli. Odmítili ty jednotlivé případy, to je jenom zdání. Myšlenkově jasný a nutný je, že jsoucno jest, to může být jenom jedno. Takže jak mělo by být dvě soucna, tak to jedno by nebylo tím druhým. Už by nebylo o něm možnosti. Už by nebylo o něm možnost říct jenom, že jest, nimiž zároveň, že není. Není tím druhým. Proto jsoucno musí být jenom jedno. To je přímo v podstatě toho pojmového myšlení. A oni to jaksi dovedli do této krajnosti. Je zřetelné, že Leibnitz považuje za základ myšlenku, kterou si uvědomujeme. To je zajímavé. Samozřejmě, když jde o myšlenku, kterou si uvědomujeme, tak to uvědomování tý myšlenky je něco jiné než ta myšlenka. Když myslím trojuhelný, tak zároveň si uvědomuji, že myslím trojuhelný, tak už tam mám dvě věci. Takže je jasný, že myšlenka je základ a že myšlenka nespočívá ve spojování pojmů, jak to některé logikové učily. Nejbrž, jak jsme si oživovali to, co říkával můj učitel Kozák, základní je soud a pojmy jsou produkty soudu. Každý pojem musí být nasouzen. Soud není spojování pojmů, soud je něco původního, co je schopno nasoudit pojem. Podle toho musí všichni, kdo uznávají duši jako jednoduchou substanci, připustit tuto mnohost v monádě a Béle v tom neměl zpatřovat žádnou obtíž, jak to učinil ve svém slovníku v Hvesle Rorari. K tomu se vztahuje ještě na druhém místě v monadologii. V řadě dopisů taky, že Béle to je významný muž, který nejdřív odsoudil Leibnitze a potom v Letšems uznal, že by mohl mít pravdu. Leibnitz velmi o to stál ho přesvědčit. 17. Dále se musí nutně přiznat, že percepci a to, co na ní závisí, nelze vysvětlit z mechanických důvodů, a tady je slavný příměr, který je neobyčejně takový názorný. Argument ad hominem je takový názorný a v něm je vyostřena kritika Descartes. Zároveň je to karteziánský dobře, ale je to vyostřeno speciálním způsobem. Kdybychom si mysleli nějaký stroj, který by byl zařízen tak, že by dokázal myslet, vnímat a percepovat. Tenkrát to mohlo vypadat naprosto fantasticky. Dneska si to každý pomyslí velmi snadno, protože čet science fiction a furt slyší, jak kybernetici a matematici hovoří o počítačí. Už je trošku složitější, to ještě uděláme, a ještě něco tam přidáme, nějaké prvky komplikovaných, a už bude myslet. Dneska každý si to dovede představit, že vytvoříme jakýsi stroj, který je zařízen tak, aby dokázal myslet, vnímat a percepovat. Řekněme, že takový stroj by měl rád. Teď si ho představme. Mohli bychom si při zachování těchto vztahů všech myslet zvětšený tak, že bychom do něho mohli vstoupit jako do nějakého myna. Předpokládáme-li to? Pak, kdybychom prohlíželi jeho vnitře, nenašli bychom v něm nic než kusy, které na sebe narážejí. Ještě elektrické součástky neměl na mysli. Nenašli bychom v něm nic než kusy, které na sebe narážejí. Nikdy něco, z čeho by bylo možno vysvětlit percepci. To je začátek myšlení.
Kaz b.flac
====================
Mínil jsem to, že když se tady hovoří o tom stvořeném a o tom podlehání změně, že se zde míní jenom ta vnitřní změna. Že se zde nemíní ta změna jako působení změníšku. No ale nevím, proč to omezuje, když tady to není tak omezeno. U té monády je to evidentní. U té monády to už bylo řečeno. Ale teď tady je jasný, že liší stvořená soucna a monády. Monády nepochybně jsou stvořená soucna, ale ne každé stvořené soucno je monáda. A to, že je navenek kvantitatívně stotožnitelná nebo prostě totožná s jinými monádami, to je komplet jenom o monádách. Když to stvořená soucna je jiná než monády, nejsou nezaměnitelná. V přírodě vidíme, že neexistují dvě soucna, která byla dokonalé identická. Nikde není řečeno, že by byla dokonalé identická jen po vnitřní stránce. Ale my víme, že každý, co je navenek, je jiný. Já bych potom pouze nerozuměl, proč by to uváděl vedle sebe ty dva příklady. On řekne, že každé stvořené soucno a tím také stvořená monáda. A u té monády je evidentní, že může docházet jenom k vnitřní změně. On nic velkého zatím neřekl. Spíš hovořil o té stvořené monády. Já jdu po té monády a usluzuji, že i u toho stvořeného soucna se jedná o vnitřní změnu. Kdyby mínil stvořenými soucny jenom monády, tak proč by ta jmenovala stvořená soucna a tím také stvořené monády? A zejména proč by to dělal, když předtím mluví, že v přírodě nikdy neexistují dvě soucna, která byla dokonal identická. On už zde jednou použil slova ekvivalentní a zde používá slova identická. U toho identického se jedná o vnitřní identitu. To není pravda. Ten ekvivalent je jen v souvislosti s tím pohybem. Jak by mohl říct, že v přírodě není nic identického, kdyby šlo jen o vnitřní identitu? To je grotový. Nejenom o vnější, ale i o vnitřní. V tomhle případě jsem vyuvažoval v té identitě o vnitřní, když tam hovoří o ekvivalenci, tak tam uvažuje jenom k nějšek. V případě slova identické, na to jsem se chtěl předtím zeptat, když jsem se domýval, že v tom je právě ten rozdíl mezi použitím slova ekvivalentní a identické. Ekvivalentní je míň než identický. Dvě různý monády. Hruška a hruška, tak ty jsou ekvivalentní, ale nejsou identické. Identické dvě hrušky to je jedna hruška. To je další, možná on tady mluví o identické, že je otázka, jestli vůbec, když mluví o tom, že nejsou rozlišitelní dvě monády, kdyby se nelišili vnitřně. Když přece rozlišitelní jsou, když je máme před sebou jako dvě. Každá je na jiném místě. Je její umístění jejím vlastností? To je otázka, jak se dohodneme terminologicky. Její umístění je zjevně vlastnost vnější. Po této stránce s identitou jsou potíže, ale tady myslí zřejmě takovou identitu připližnou, že dva zajíci by byly dokonale stejní. Protože říct, že jeden je dokonale stejný, to jsou problémy parmenínovské nebo něco takového. Ale že dva, dvě soucná, která by byla dokonale identická, tak tím, že jsou dvě, už nemohou být dokonale identická, ale přibližně by mohla být identická. To bylo takovou náročností. No ale je to poukaz na to, co se vyskytuje v přírodě. To znamená, že nepochybně, když mluví, že v přírodě existují soucná, takže v přírodě existují stvořená soucná, jiná nemůžou. A stvořená soucná nemusí být monády. A když tady poukazuje na to, že v přírodě neexistují dvě soucná, která byla dokonale identická, tak má na mysli, že nejsou identická po vnější stránce. To znamená, že v přírodě tam se nemůže odvažovat třeba dům. Může. Ale to už je potom ale složené. Složené všechno. Zajíce je taky složené. Všechno se dostaneme, jestli jsou nějaké další rozlišovací znaky. Ale každopádně bych trval na tom, že každá stvořená monáda podlehá změně, že teda tím ukazuje na to, že existují změny jak na venek, tak uvnitř. Monády sice jen uvnitř, ale stvořená soucná ostatní i na venek. A v každé stvořené soucno podlehá změně, v které se všechno děje kontinuálně. Tedy i na venek, i uvnitř se změny dějí kontinuálně. Všechno se děje kontinuálně. Všechno se děje kontinuálně. I uvnitř se změny dějí kontinuálně. Z toho vyplývá. Což je problém? Když jsme si tady vykládali o kvantování času, o kvantování tění a tak dále. Co to je kontinuálně? Co je kontinuálně? Co je kontinuálně? Co to je kontinuálně? Celej svět byl jakousi kontinuální změnou, kontinuálním potěsem. Ale tady nemá na mysli, kolik celý svět. Co to je ale stvořené soucno? Je dům stvořené soucno? To můžeme tázat. To není asi stvořené soucno. Ale zající je stvořené soucno. Jestliže bychom tedy stvořené soucno chápali jako pravý subjekt, no tak tam ta změna opravu se děje kontinuálně. Ta změna, která se týká toho subjektu, pravýho jako celku. Pravého soucno jako celku. Tam ta změna se děje soucno. Že pod tím jsou jedna i dvě změny. Prosím, ale ty jsou integrovány, proto tak od nich víte. Či dalo by se to teda za určitých odkolností, za určitého dovysvětlení by se to dalo držet. Z toho dále plyne jedenácka. Jak bylo právě řečeno, že přirozené změny monád se dějí z vnitřního principu. Protože vnější příčina nemůže mít žádný vliv na její nitro. Tak jednak tady z toho je jasné, že monáda monád nemůže být považována za vnější příčinu, protože by nemohla mít vliv na nitr monády. A za druhé, že veškeré změny monád, a to jsou všem změny vnitřní pouze, pač navenek je monáda jedním a to se nemůže měnit, veškeré přirozené změny monád se dějí z vnitřního principu. Poznánku, když používá přirozené změny, takže potom má ještě jiné změny. Na přirozené, to je stvoření a zničení. To tady máme na začátku, že to je v šestce. V pětce je předtím řečeno, není myslitelné, že v jednoduchá způsobnou cestou zmínil, můžeme to zniknout, protože je v pětce. Čili přirozená cesta je alternativou stvoření a zaniknutí zničení. Takže i ten Bůh je potom přirozená cesta. Jedna z přirozených cest, který je opříč. Jak to, že Bůh je přirozená cesta? Ještě takovouto věc. Bůh je stvořitel všech monád. To znamená, že to není přirozená cesta. Vznik a zání monády není přirozený. Ale její vnitřní vyčeřování je přirozený pro tě. A když Bůh působí nějakým způsobem na monádu, tak to taky není přirozená cesta. To není přirozená cesta. Přirozená cesta je jenom ta změna, která má svůj vnitřní princip v monádě samotné. To je tyto změna, v níž není monáda zbavována své svobody. To je její přirozenost, její cestu k dokonalostu, její entelechy a její soběstačnost, její dálků. Ano. Ale zařídil to tak, že to tam dal a dal už do toho nezáobvyklen. Čili pak se to už vyvíjí samo ze sebe. Je to něco takového jako čínské přísloví, že člověk nemůže stvořit les, nemůže stvořit strom, ale nemůže zasadit zeměno. Když Bůh chce mít svobodnou monádu, tak On ji musí stvořit tak, aby se mohla svobodně rozhodnout. On nemůže se rozhodovat za ní. Tak řečeno, to je argument už ve středověku zcela běžnej, že co to je lidská svoboda. Jak to, že Bůh stvořil Adama tak špatně, že on pár let žila a už se řešil. Protože Bůh nechtěl mít panáčka, nechtěl mít marionetu. Bůh chtěl mít svobodnou lidskou bytost. A svobodnou lidskou bytost měl, když Adam se mohl rozhodnout pro dobru nebo zlu. A něco takového je tady u Leibnitze. Prostě Bůh když chce mít monádu, tak ji může stvořit, ale musí do ní dát to semeno jejího dalšího vývoje a dál už to nepopotahovat. Tak jako koukat se furt na kořinky a popotahovat, že pomalu roste a tak dále to nejde. Prostě ta monáda musí růst, to je vyvíjet se sama ze sebe. Některá se vyvíje rychlejc, některá pomalejc, některá zůstane temná furt, druhá se hodně vyjasňuje, jsou mezi nimi rozdíly, ale to jsou rozdíly, které jsou úsadkem přirozeného pohybu, přirozené změny. Nikoliv tím, že by Bůh rozhodl, že tato monáda už došla moc daleko, tak ji zarazíme. Může, ve zvláštních případech může, ale to je pak zázrak. No ale filozofie nemůže pracovat se zázraky, říká tam někde Leibnitz. Naše filozofická povinnost je vysvětlit všechno tak, že nepotřebujeme zázraky. Až když to nejde, tak ho musíme přestat, ale ne do toho zapracovat zázraky, protože necháme to pak teologii, to ať dělá, co umí. Nejsem asi schopen to ještě pořádně říct, ale jenom to nastíním, co mě tady záhadou, to je asi ta věc, že ta monáda se sama vyvíjí, ale když řeknete, že ten Bůh byl stvořen a pak má ty možnosti, ale ty možnosti má na základě, tak to je akce s vnějším světem, kdežto k té monádě se nedá z výšku nic dostat. A taky jsme řekli, že ten Bůh vůbec už do té monády dál nezasahuje. Obvykle. Ano, že jedině v případě zasáhnutí je to potom zázrak. Tak jakým způsobem tedy dochází, že to vypadá jistým způsobem tak, že ta monáda se vyčařuje jenom k jistému cíli, ale že nic to změnit nemůže. Závisí na tom, jakou ten Bůh jí dal sílu, nebo tady je to řečeno, nazváno trochu jinak, ne? Ano, my to tady dáme. Jakou jí dal tu žádostivost k tomu cíli směřovat. A ta monáda buď toho cíle dostat nebo takto, ale už nic není možné, aby to oblivnilo. No ještěže. Tento chod. Změškaníc. Změškaníc. No ale ten vnitřek je už dán, bohem, že? No jo, ale je dán tak, že se svobodně vyvíjí. To je jednoduchost. Není dán jako hotovej. Jo, pak teda nerozumím tomu, co to je svobodné vyvíjení se monády, která je v sobě samotné uvnitř uzavřena a nemá kontakt s něčím vnějším. Je nějaká věc, která je uvnitř uzavřena a projevuje se teda na venek, jenom se vyčeruje, že? Ale žádný pohyb naspět není. Podle mě je to teda už předem daná budoucnost té monády. A žádná svobodná volba. Volba? Neříkněte volba. Svoboda a volba souvisí pro nás, nikoli pro ně tehdy. Descartes, Leibniz, Spinoza, když mluví o svobodě, tak to znamená, svobodná je substance v tom smyslu, že není ničím jenom ovlivnitelná. Že je závislá jenom sama na sebe a na něčem jiným. Volba spočívá v tom, že nejste na něčem jiném závislí. O volbě není ani řečení. To je problém, jak pojímají tyhle lidi svobodu, jaký pojímáme my. Pro nás svoboda je nerozlučně spojená s volbou možností. Ta monáda také má volbu. Jestli se zastaví nebo jde dál. Ne každá monáda dojde stejně daleko v tom vyčeřování. Takže tam je také volba. Ale vy máte na mysli volbu, že by šla tímhle změrem a nebo nějakým úplně jiným. Tak to nemá. Od toho zase je ta prestabilizovaná harmonie. Není žádný policejní dohled monády monádu. Nyní je to prestabilizovaná harmonie. Od začátku je v každé monádě jakýsi plán, rozvrh, podle kterého se to vyvíjení má odvíjet. A ta monáda nemá možnost tenhle plán změnit. Ale to neznamená, že je dána celá. Jenom ten plán je dána. Ta monáda sama. Se vyvíjí rychlejce nebo pomalejce a záleží to na ní. Ale jakým způsobem to na ní závisí? Takže ona tam ještě tam... Co to teda v té monádě je? Co ještě způsobuje to, že to může ovlivňovat její vývoj? Tak to doplňovat. Proč říkáte ovlivňovat? Vy chcete svobodu a zároveň chcete ovlivnit něčím. Ne, když ta monáda má dáno od Boha jistý plán, tak se může vyčařovat. A není už nic jiného, co by mohlo dál něco způsobovat. Tak se monáda bude vyvíjet podle plánu. Právě, že je svobodná. Ona se vyvíjí podle plánu. Jenomže ten plán neurčuje všechno. Ten určuje jenom ten cíl. K němuž zpěje. Ale ona může po cestě udělat spoustu chyb. Může být líná a vyvíjet se pomalu. Vyvíjet se moc rychle. To všechno může. A to má také dáno od Boha. Že se může pomalej nebo rychlej vyvíjet. Kde se to teda v ní bere jinak, když ne od Boha? Ta možnost urychlovat nebo spomalovat plán. To je zvláštní. Teď vy pracujete. Chcete tam tu svobodnou monádu. Namítáte, že je dána od začátku přistvoření. A potom, když řeknu, že je jen něco určeno, tak říkáte, a čím je určeno to druhé? Monáda je stvořena Bohem. Bohem jí dá jistý plán. Záhadou může docházet k tomu, že svobodně rozhoduje pro to, pro ono a tak dále. A co je ten Maxwellův démon ve fyzice? Proč si ho vymyslel Maxwell? Aby mu to vyšlo. Poněvač nemohl najít, čím je to způsobeno. Není to nějakého démonka, který v těch krajních případech to hází buď na jednu nebo na druhou stranu. Protože to je jen nedokonalé poznání. Naopak, tam je evidentní, že tady žádná příčina není. On tam toho démonka zařadil jen pro to, aby ukázal, že tady je něco kontingentního, něco nahodilého. A vy se půl ptáte, čím ta náhoda je způsobená. Zvnitřka je to náhoda, ale zvnitřka je to iniciativa té monády. Ta monáda je za to odpovědná. Z jejího hlediska to není náhoda, ona se k tomu rozhodla. Náhoda to je vznižka. Každá svobodná volba v lidské společnosti je z hlediska sociologického náhoda. Jakmile už to statisticky zpracujete a ukáže se, že třeba 90% lidí volí v dané situaci tak a tak, tak už to není svobodné. Je evidentní, že tam už je nějaký společenský tlak, že tam už se hledají nějaké příčiny a podobně. To je svoboda. Svoboda je tam, kde nemůžete najít příčinu. To je otázka k koncepci. To jsou filozofie, které náhodu likvidy vylučují. V jednom kontextu se něco může jevít jako náhoda, ale v jiném kontextu je to naprosto zákonitá záležitost. Tedy není to náhoda. Takhle se to obvykle dělá. Třeba jde chlapík po ulici a najednou spadne cihla nebo taška ze střechy. To má svý konkrétní příčiny, když se připravovali letar. Nespravovala se střecha, zatejkala ověrna. Že ten chlapík šel, to má svý konkrétní příčiny nebo důvody. Prostě byl předvolenej někam na úřad nebo potřeboval jít, už mu došel tabák a šel koupit do trafiky. Takže ke střetnutí těch dvou procesů, že ta cihla spadla akorát, když ten chlapík šel pro tabák, to není obsaženo v příčinách ani jednoho ani druhého procesu. V příčinách toho, proč chátrala střecha, není nic, co by mohlo vysvětlit, proč ta cihla spadla tomu chlapu i na hlavu. A v příčinách toho, proč ten chlapík šel do trafiky, zrovna teď není nic, co by vysvětlilo, proč tam šel akorát, aby mu cihla spadla na hlavu. Co to znamená? To znamená, že kauzální nexus je přetržitý. To znamená, že existují jisté kauzální řetězce, které ale v celém světě nejsou kauzálně zřetězené. Pokud neuděláme jako třeba marxisti, z toho vyvozují, že to je jenom naše neznalost. Kdybychom dokonale znali všechny okolnosti, nevěříte, kdy ten chlapík tam bude, aby mu spadla cihla na hlavu. Je to náhoda jenom relativně díky tomu, že nevíme dost po světě. Nemáme dostatečné poznání. Kdybychom to dostatečné poznání měli, to je ovšem totální determinismus, který celkem je k ničemu, protože se tvrdí kategoricky, ale nedá se s ním pracovat. Až nikdy nevíme dostatečné poznání. Čili to je jenom ideologie. Když tohle vyloučíme, když jsou určitý kauzální řetězce, které ale navzájem kauzálně nejsou propojeny, tak jsme u toho, že jsou nahodilosti. Reální národy. V tomto světě neexistují jen kauzální řetězce, ale existují také kontingence, navodilosti. A tyto nahodilosti vznikají při střetávání se některých kauzálních řetězců. To znamená, že bychom mohli předpokádat i v monádě nějaké kauzální řetězce. Nebo prostě něco, nějaké pohyby, které když se střetávají, dochází v vzniku nějaké národy. Ano, zřejmě něco takového bychom tam mohli. Jak to pojmu, protože když tam řekneme, že tam jsou kauzální řetězce, tak je to není pravda. Protože není dělitelná už dál, nemůžeme v ní izolovat jednotlivé části a podobně. Kolik je třeštění? Já jsem to strašně, proč mě nepřerušíte? To je skutečně to má řecký původ. V té tradici židovské a křesťanské původně o nesmrtelnosti duše nikde nebyla řeč. V židovských představách duše je spjata z krví, čili s něčím tělesným. Nesmrtelnost duše je myšlenka řecká, nikoli křesťanská. Zase prolíká do křesťanských dodatečně. Na jedné straně se tady lajbnit zbrání té řecké tradici, že je možná duše nezávislá na těle, což bylo spjato s představou nesmrtelnosti duše. Na druhé straně ale tu nesmrtelnost duše, jak řeckého původu, podržuje a domnívá se, že tím vyhovuje teologickým postulátům. Činnost vnitřního principu, který působí změnu či přechod od jedné percepce k druhé, se označit jako žádostivost. Přičemž platí, že žádost nedosahuje vždy úplně celé percepce, k níž směřuje. Takže v této formulace vidíme zaprvé, že percepce je něco, k čemu Monáda směřuje. To není faktické percepování, nebo něco, čeho se pokouší Monáda dosáhnout. A ten pokus dosáhnout se nazývá žádostivostní. Monáda má jakousi stižádlost, když říkáme, že žádostivost je zanesena určitými konotacemi, které se nepatří morálními. Žádostivost je taková spíš peněz, žádostivost sexuální, žádostivost cti a tak dále. Ta žádostivost je žádostivost percepcí. Není to jakákoliv žádostivost, jen žádostivost percepcí. A ty percepce jsou něčím, ale nikdy se toho úplně nedosahuje, nebo většinou se toho úplně nedosahuje. Tady se teda říká, že žádost nedosahuje vždy úplně celé percepce, čili někdy snad na jiných místech toho ještě redukuje. Dosahuje jí však alespoň částečně. A tak dochází k novým percepcím. Tím, že monáda má cti žádost dosáhnout nějaké percepce, ale dosahuje jí jen z části, dosahuje vlastně jiné percepce. To, čeho dosáhne, je sice jakási percepce, ale poněkud jiná než ta, ke které se upíná, ke které směřuje. Takže ta monáda má žádost dosáhnout jisté percepce. Ona s svým svobodným rozhodnutím nabide po té cestě, se třeba zastaví. A nabide teda jiné. Jiné ne ve smyslu, že by šla jiným směrem, vím, že na té cestě nedojde dostatečně daleko. A pak postupuje z tohoto místa, potom postupuje zase, může postupovat dál, pomalej, opožděně, ale taky třeba se může zastavit definitivně. Ale to znamená, že ona, jo, právě v tenhle ten moment, tomu přestávám rozumět, že ona má nějakou, jakoby nějaký plán, že dán od Boha, že protože, když ona má svobodné, možnost svobodné, no, má svobodné rozhodování, zase tady bavím toho rozhodování, ale když je svobodná, jak by mohla dodržovat plán. Protože ona se zastaví tadyk, a když dostáhne jisté percepce, která zase přechází v jinou percepci, tak se to děje už po... Jakože teda ten plán by bylo dosáhnout jenom jisté percepce, která je tou poslední percepcí, pak bych to chápal. No, to tak je. Spíš jenom konečný bod. Postupu jejího vyvíjení. Tak spíš cíl, že má. Ten plán mě zavádal k tomu, že jsou jisté etapy vyvezené. To není časovej plán, to je plán světa, který je rozhodující to zrcadlení uvnitř monády. To se tam pak dočteme, jak to je, že Bůh, tam je vyslovená hypotéza, přece je to možné tak myslet, že Bůh stvořil zároveň svět, která podle jistého plánu. Kteréhož plánu stvořil, nebo uložil stvořeným monádám cíl, k němuž mají ty monády dozpět. Jedné percepce k druhé, že tedy je jistý telos, ke kterému se ta monáda blíží. Dochází k naplnění tohoto cíle? V žádné monádě nedochází k naprostému naplnění. Každá monáda je omezená. To patří ke vlastnosti každé stvořené monády, že je omezená. Takže oni mají jistou zacílenost, která je omezená. Takže tady, když říká, že nedosahuje vždy úplné percepce, tak je to trošku problematické, protože na jiných místech se to dá doložit, že nikdy nedosahuje úplné percepce. Vždy je to jen jiná percepce, když shledáváme, že i nejnepatrnější myšlenka, kterou si uvědomujeme, zahrnuje rozmanitost v předmětu. To je zajímavé v řadě lések, ale zejména z jednoho, že to je místo, u Lajvnice se toho najde těch míst víc, na jeho základu lze prokazovat, že Lajvnice za elementární považuje soud a nikoli pojem. To je i nejnepatrnější myšlenka, kterou si uvědomujeme, zahrnuje rozmanitost v předmětu. Pojem je chápán tradičně jako myšlení jednoho, jednoho a téhož. Třeba pojem věci je pojem jednoho a téhož. Pojem rovnostraného trojuhelníka je naprosto... Když máme na městy pojem rovnostraného trojuhelníka, míníme tím přesně a jenom rovnostraného trojuhelníka a nic jiného. To je jedinou věc. A on tady říká, že i nejnepatrnější myšlenka, jako pojem rovnostraného trojuhelníka, tak nemíní jednu věc. Tím míním tisíce rovnostraných trojuhelníků. V případě jednoho určitého, konkrétního rovnostraného trojuhelníka míním jeden konkrétní trojuhelník. Žádnej konkrétní rovnostraný trojuhelník není. Jsou jenom různá znázornění. Rovnostraný trojuhelník je jenom jedinej. Tak si to vezme na člověku, to je lepší. Ne, tam to nejde. Podobně kruh je jenom jedinej. Neexistují různé kruhy. Existují různé kružnice narejsované někde v písku a na papíře a na tabuli. Ale kruh je jenom jeden. To patří k pojmu. Proto taky Eliáti mohli tvrdit, že jsoucné jenom jednokulaté a tak dále. Jak to? Na to přišli. Odmítili ty jednotlivé případy, to je jenom zdání. Myšlenkově jasný a nutný je, že jsoucno jest, to může být jenom jedno. Takže jak mělo by být dvě soucna, tak to jedno by nebylo tím druhým. Už by nebylo o něm možnosti. Už by nebylo o něm možnost říct jenom, že jest, nimiž zároveň, že není. Není tím druhým. Proto jsoucno musí být jenom jedno. To je přímo v podstatě toho pojmového myšlení. A oni to jaksi dovedli do této krajnosti. Je zřetelné, že Leibnitz považuje za základ myšlenku, kterou si uvědomujeme. To je zajímavé. Samozřejmě, když jde o myšlenku, kterou si uvědomujeme, tak to uvědomování tý myšlenky je něco jiné než ta myšlenka. Když myslím trojuhelný, tak zároveň si uvědomuji, že myslím trojuhelný, tak už tam mám dvě věci. Takže je jasný, že myšlenka je základ a že myšlenka nespočívá ve spojování pojmů, jak to některé logikové učily. Nejbrž, jak jsme si oživovali to, co říkával můj učitel Kozák, základní je soud a pojmy jsou produkty soudu. Každý pojem musí být nasouzen. Soud není spojování pojmů, soud je něco původního, co je schopno nasoudit pojem. Podle toho musí všichni, kdo uznávají duši jako jednoduchou substanci, připustit tuto mnohost v monádě a Béle v tom neměl zpatřovat žádnou obtíž, jak to učinil ve svém slovníku v Hvesle Rorari. K tomu se vztahuje ještě na druhém místě v monadologii. V řadě dopisů taky, že Béle to je významný muž, který nejdřív odsoudil Leibnitze a potom v Letšems uznal, že by mohl mít pravdu. Leibnitz velmi o to stál ho přesvědčit. 17. Dále se musí nutně přiznat, že percepci a to, co na ní závisí, nelze vysvětlit z mechanických důvodů, a tady je slavný příměr, který je neobyčejně takový názorný. Argument ad hominem je takový názorný a v něm je vyostřena kritika Descartes. Zároveň je to karteziánský dobře, ale je to vyostřeno speciálním způsobem. Kdybychom si mysleli nějaký stroj, který by byl zařízen tak, že by dokázal myslet, vnímat a percepovat. Tenkrát to mohlo vypadat naprosto fantasticky. Dneska si to každý pomyslí velmi snadno, protože čet science fiction a furt slyší, jak kybernetici a matematici hovoří o počítačí. Už je trošku složitější, to ještě uděláme, a ještě něco tam přidáme, nějaké prvky komplikovaných, a už bude myslet. Dneska každý si to dovede představit, že vytvoříme jakýsi stroj, který je zařízen tak, aby dokázal myslet, vnímat a percepovat. Řekněme, že takový stroj by měl rád. Teď si ho představme. Mohli bychom si při zachování těchto vztahů všech myslet zvětšený tak, že bychom do něho mohli vstoupit jako do nějakého myna. Předpokládáme-li to? Pak, kdybychom prohlíželi jeho vnitře, nenašli bychom v něm nic než kusy, které na sebe narážejí. Ještě elektrické součástky neměl na mysli. Nenašli bychom v něm nic než kusy, které na sebe narážejí. Nikdy něco, z čeho by bylo možno vysvětlit percepci. To je začátek myšlení.