Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
Kaz a.flac
====================
28. 5. 1984, zkušenost dvě. Tak už když jsme se zabývali otázkou vnímání, tak jsme viděli, že, to už jsme si četli tam ty příslušné partie z Rádla, tak jsme si ukázali, viděli jsme, že hlavní směry Rádlovi kritiky, teorii, které chtějí vycházet z nějakých atomických, elementárních dat smyslových, či dat vědomí, jsou dva, dva hlavní směry. Jednak je to výtka pasivismu, respektive výtka pasivního pojetí vědomí či vnímání, a za druhé výtka ahistoričnosti tohoto pojetí. To je výtka, že je zcela zanedbán význam historické zkušenosti. Při tomto historické tady nesmíme rozumět, že to je zkušenost historie, nejbrž, že to je zkušenost, která je zakotvená v osobní třeba historii. Nejenom v osobní, ale třeba také v osobní. Ahistoričnost není tady chápána jako nepřítomnost historického povědomí. Tohle už tam bylo, zejména ta pasivita, kterou se jistě pamatujete a pokud jde o historičnost zkušenosti, tak tam byla jen poznámka, tím jsme se dnes zabejvali. Protože to patří do zkušenosti a tím se máme zabejvat dnes a ještě dál. A tak si tuhle věc objasněme znovu a blíže v tom kontextu, jaký jsme si teď zvolili, to je otázce zkušenosti. Tak především ještě znova, prorádla nic takového, jako atomický element poznání, ať už je neexistuje. Ať už ten atomický element se nazývá imprese, senzace, primární smyslové datum, nebo jak jinak. Zvlášť impresivní je ten termín imprese, což ukazujete v tisknutí. Čili nějaká skutečnost se vtiskne, otiskne se nějakým způsobem do našeho vědomí, které původně je tabula ráza. To je nepopsaná tabule. Tedy prorádla nic takového neexistuje, je to pouhá konstrukce. A podle rádla ještě navíc konstrukce vadná, falešná. Je to tedy jakýsi filozofický předsudek. Vy jste si pamatuji, jsme si ukazovali, jaký původ dává rádla na to, že i ten nejjednodušší věn je čímsi aktívním. Je to akt poznání, není to žádná ryzí danost. Čisté datum pro naše vědomí, datum to je danost, jako dáre a jak se to jmenuje, datum. Supinum, ne? To je nějaký ten... Nevím, prostě v gramatici si to doplňuji. Laudo, laudare, laudaví, laudatum. Co to je laudatum? Supinum, jo? Skutečně tak, děkuji. Přece jenom tady máme odborníka. Tedy danost a datum je vlastně totéž. Jo, díky. Tedy nejde jenom o nějaké datum, nějakou danost pro vědomí, které by si vědomí jen uvědomovala. V plném slova smyslu je aktem mysli, aktem myšlení, aktem rozumu. Podle rádla není žádného vněmu, které neustavil již pod vlivem myšlení, pod vlivem rozumu. Myšlení a rozum intervenují v každém i tom nejelementárnějším věmu. Tady zajímavé je dát si tohleto rádlovo pojetí do historické souvislosti. Tradičně se mluví o tom, že to byl kant, který zdůraznil aktivitu rozumu. Aktivitu a spontánost rozumu. Zvláštní je, že rádl, když kritizuje svou tradici, tak do ní zahrnuje i kanta. To jsou rádlové špeciality, při kterých odborníci řvou. Když psal romantickou vědu koncem války, tak do toho romantizmu zahrnul kanta. To zase odborníci řvou, nikoliv k romantické fázi myšlení. Tak jsem si myslel, že by nebylo špatné si to připomenout tím, že si přímo přečteme kousek. To je ten oddíl z praktické filozofie, o něm jsme si říkali, oddíl druhý, zkušenost se jmenuje. Tak tam píše, čím více se ponořuješ do literatury osvícenské, vzbuzené lokem a vyvrcholené kantem, tím více si uvědomuješ, jak títo filozofé a jejich doba ještě nedbali historie. Jejich rozum, zkušenost, smysly pracují jen jako stroj. Jehož součástí a jehož působení se dá vyložit pouhým logickým rozborem toho, co jest. Rozborem obsahu zkušenosti, stavby smyslů, rozborem základních mohutností rozumu. Proto jest pro ně posledním filozofickým argumentem příroda mechanicky stavěná jenka smyslů a logika. V té prvé devatnácté století ponanáhlu objevoval význam historie. Tady už jsme z útého historie, to je předčasně, k tomu se budeme vracet. Důležité je o to, že tady do té linie empiristické do literatury osvícenské, vzbuzené Johnem Lokem a vyvrcholené kantem, čili kantem vrcholí prorádla empiristická tradice. De facto on tady mluví o osvícenství, ale v podstatě jde o tuhletu tradici. V dějinách filozofie... No to je jedno, já to přištuju. I co tomu nepatří, protože když se to vytahuje z kontextu, tak to pak působí nepřesvědčivě. Lok rozeznává... Jo, je to o Lokově, anglická filozofie, Lok, a za C, tam jsou ty, jak znáte, možná jste viděli, ty dějiny filozofie mají takovou specialitu, že mají takový novinový, takřka novinový, jak se tomu říká, takový nadpisečky na každou stránku jiný. Zatímco většinou v knihách se to používá tak, že tady je ten název té kapitoly, furt se to opakuje, aby se v tom člověk vyznal, tak tady je ten název kapitoly jenom na levé straně, to jest na sudé stránce, a na liché stránce jsou vždycky takové aktualizující titulky. Tak tady je ten titule, co je zkušenost. A ten odstavec, nebo ten oddíl za C, má takový aktualizující název nedosti zkušená zkušenost. Někdy je to povedené, někdy to není, například zejména jsou takový zvláštní, že u ničeho najdete bojí se a tak si píská. Je tam na tom. Nebo u, já teď nevím. U Kierkegora je ryc a nebo nic. No já teď tady nic. Marks a rytířství třeba. Nebo duch jako přírodnina, Hegel na katedře, lékaři romantičtí, nový intelektualismus, filozof Éry Metternichově, takovýhle názvy tam jsou. Lok rozeznává dvojí vědy, demonstrativní a empirické. Demonstrativní jsou sami sebou jisté a jasné, kdežto empirické jsou jen pravděpodobné. Všechen zájem Lokův se však nesl k vědám empirickým. V skutku jsou vědy demonstrativní, které se můžou stvořit. Je to prý nepopsaný papír, na který zkušenost zapisuje dojmy. To je rozum je pasivní. Zkušenost do něho sama všechno vepisuje a její materiál je tedy sám základem všeho vědění. Tady máme všechny potřebné termíny pohotově. Rozum je pasivní, zkušenost do něho všechno vepisuje a její materiál je sám základem vědění. Tedy je tady ten materiál poskytnutý zkušeností. Lok učínil ze zkušenosti toho fetiše, kterým se stala v nobodobé filozofii. V jeho filozofii dostala význam pouhého materiálu, který se vtiskuje smyslům a kombinuje v mysli poznatky. Připomíná se také jeho přirovnání rozumu k temné komoře, do níž okénky smyslů vníkají vnější dojmy. Z těchto dojmů se pak přistaví všechno poznání. Všichni následující filozofové takto mechanicky chápali zkušenost jako materiál smyslový, který se sumuje v mysli, dost čítá zkušenost, dost čítá, sumuje. Ještě u Kanta má zkušenost tento smysl. Je to však jen lokovo pojetí zkušenosti, před jeho dobou neznámé. V obyčejném životě má zkušenost jiný aktivnější význam. K tomu se pak ještě vrátíme. Tady vidíme, jak Kant je k tomu přidanej, že ještě u Kanta je to pojetí lokovo, to falešní, kritizované. Že to mu tak je, si ukážeme v kritice čistého rozumu, kdy v úvodu první věta, po těch dvou předmluvách, v úvodu první věta, říká, to je v tom prvním odíle úvodu, jmenuje se to Idea transcendentální filozofie. Tak to začíná touto větou. Zkušenost je beze všech pochyb tím prvním produktem, který vytváří náš um, budeme to říkat jako Slováci, rozum je frnunt a um je frštant. Tady je frštant, který vytváří náš um, tím, že zpracovává surovou látku smyslových vněmů. Ta surová látka to je der roher Stoff sindliche Empfindungen. Čili tady vysloveně roher Stoff, to je jako roštof, čili to je surovina, tedy smyslové věmy, nebo dojmy, imprese a tak dále, představují jakousi surovinu, vzniž ten rozum, teprva něco vydobide, vydoluje, vyprodukuje. Nicméně to, že ty smysly nám poskytují, tento hrubý, surový materiál, to je myšlenka Lokova a je ještě u toho Kanta přítomna. Přeze všecko to veliké úsilí Kantovo dokázat, že rozum není zcela odkázán na ty smyslový suroviny a že je celá oblast, kde je absolutním pánem, přichází se svými apriorními nazíracími formami, se svými apriorními pojmy a tak dále, které nejsou odvozeny z empirie. A když se vytáhá ten jakýsi předsudek, filozofický předsudek, že smysly nám poskytujou ten základní, surovej materiál, tahle ta myšlenka tam zůstává. Říkali jsme si, že bude zajímavé to dát do souvisnosti historické. Pokračujeme ještě dál. Víme, že Masaryk neměl Kantarát. Pochopitelně. Proč? Protože Masaryk vyšel hlavně z Konta. Teda nejenom, ale také z Brentána a tak dále. Ale byl velmi ovlivněn pozitivismem kantovským. A tam ten důraz na fakta, to znamená de facto empirická fakta, když se o tom tak nemluví, protože nemá takový šung v kontinentální tradici, ale kont velmi podstatně navazuje na tu anglosaskou tradici. Proto taky ten neopozitivismus měl tak obrovský úspěch právě v této anglosaské tradici. Masaryk neměl pro Kanta moc velký smysl. Až teprve v době, kdy psal Rusko a Evropu, tak si nějak našel cestu k pochopení toho hlavního cíle Kantova. Pochopil, že Kantová filozofie je důstojným pokračováním a obhajobou racionální nebo racionalistické kontinentální filozofické tradice a že nevědá, jak to jinak zajistit počtení. Víte, že se Kant vyjadřuje o tom, že v tom předkritickém svém období, že si žil z toho, co získal od svého učitele Wolfa. A teprve, když se dostal k Četbě Hjůma, tak jím ten Hjům filozoficky zacloumal. On tomu říká, že ho Četba Hjůmaš probudila z dogmatického spánku. Právě v obraně proti tomhle velmi silnému Hjůmovu útoku to bylo vyústění té empiristické anglosaxké tradice. Ta tradice měla za sebou už řadu zápasů myšlenkových. Vzpomeňte si na to, že už Leibnitz, filozofický děd Kantův, se pokoušel Loka překonat, vyvrátit. Jeden ze svých hlavních spisů vedle Teodice je vlastně nejdůležitější spis Leibnitzův se jmenuje tak, že to vysloveně je, už to ohlašuje svým názvem, Loka napsal zkoumání o rozumu lidském, nebo tak by se to dalo říkat, pokus zkoumání snad. A ten Leibnitz napsal nová zkoumání o rozumu lidském. Vysloveně novou zese. Tedy ta tradice už nebyla tak primitivní, jako na začátku. Ta už měla za sebou zápasy duchovní, myšlenkové, ale vyvrcholila v humovi, měla už všechno to za sebou, které byla za sebou. Měla už všechno to za sebou, ty argumenty měla protříbené, prošpičatelé, už to nebylo jenom zkusmo. A teď tohle to otřáslo tím Kantem, který byl žákem Wolfovým, který byl žákem Leibnicovým. Tím pádem byl zakořeněnej v té racionalistické tradici. Lok v této tradici už se považoval za překonaného. Berkeley nebyl nijak zvlášť důležitý, protože to byl subjektivista, to nikdo tak moc nebral, to nebyl filozof, byl to biskup, tak se to nemuselo tak brát. Teď přišel ten Hume a to byla rána, to byl šok. A zejména to byl šok pro každého velkého myslitele. Pro malé myslitele je těžko uspořádat šok, ale pro velké myslitele to byl teda šok. A pro Kanta to byl šok, který on označuje jako přičinu probuzení z dogmatického spánku. Ano? Ano. Za chvíli jsem napsal o Kantovi, tak vzhledem k tomu, že to bude problém s tím Humem, on tam cituje někoho jiného, kohože si já teď nepamatuji, ale dopříč je to zjistím, že to nebyl Hume, kdo způsobil takový velký šok u Kanta, ale že to vyplnil někdo předtím. To je jenom taková, jak je třeba v Prolegomenech citovaný ten Hume, že to nebylo už tak důležité, že to tam měl jenom aby ho tam uvedl nebo něco takového. Že tím, kdo oblivnil a přivel prakticky, vyvedl ho z toho předkritického období. Bylo, že byl řekl někdo jiný a ne na konec Hume. Tak dobře, tak to přijde 13. Totiž to je takhle, samozřejmě, že musíme předpokládat, že Kantovi se do ruky nedostal ten Hume náhodou. Že buď po něm pás, nebo že už to vůbec nějak bylo v takovém jeho spektru atd. Čili naprosto pravděpodobně ho na to už někdo připravil. Jenomže to je jedna věc, když někdo nadhodí něco a není to důkladně zpracované. A jiná věc je, když v tom Hume to je krok za krokem. Kdo to vlastně byl je možný, že byl někdo před tím, který toho Kanta naladil, aby vůbec toho Huma nějak si všiml. Ovšem Kant sám o sobě říká, že to byl Hume, který ho probudil z dogmatického spánku. To znamená, že sám zřejmě podceňuje, i pokud se podaří teda prokázat, že ho někdo naladil už před tím, tak Kant sám si toho není vědom a plně se koncentruje na Huma. To byl jeho skutečný protivník. Čili je to docela možný, já ještě nevím, kdo to byl, to se uvidí, ale nepochybně ta závažnost Humova trvá. Já jsem teď chtěl ještě tu historickou souvislost rozmnožit o tu vazbu Radl-Masaryk. Protože Masaryk neměl Kanta v oblibě, moc si ho nevážil ze začátku, tak samozřejmě si ho nevážil ani Radl, protože se učil u něj. A teprve když Masaryk objevil pro sebe Kanta, tak vlastně ho objevil i pro ty svý žáky, pro které byl takovou vůčičí a rozhodující orientační postavou. Masaryk objevil toho Kanta, sám se zase taky o tom vyjadřuje, takže porozuměl, že mu šlo o zachránění a zdůraznění té aktivity rozumu. Na Masaryka to udělalo velký dujem, protože on sám byl naladěn tímto směrem. Asi vzpomínal jsem si to, nepřipravil jsem ho, až teď se mi to teprve vybavuje. Vybavuje na jednom místě v sociální otázce, koncentruje úprostřed psaní od nějakých problémů, koncentruje důraz na otázku a co to v nás vlastně je, co je strojem aktivity. A nejenom aktivity, ale té dynamiky, té spontánosti. Kde se to bere v nás? Teď, když zjistil, že Kant tohleto chtěl nějakým způsobem objasnit, zajistit, ukázat přesvědčivě, aby to neúpadlo v zapomenutí, tak mu to velmi začalo imponovat. Takže objevil Kanta právě v tomto ohledu, že Kant zdůraznuje tu aktivitu. Ovšem, když se na to podíváme blíž, uvidíme, že takzvaná aktivita rozumu u Kanta spočívala právě v té a priorite. To je jenom relativní aktivita nebo spontánost. Relativní vzhledem k té empirii. Rozum je nezávislej na té empirii. No ale jaká je to aktivita rozumu, když je to danou všecko předem? Tady zůstává ten Kant zase tím žákem, před jednou generaci žákem Laibnicovým, který taky mluví o aktivitě těch monád. Ovšem, ta aktivita zůstává v rámci té předzjedané harmonie. V té předzjedané harmonii je všecko předem připraveno a aktivita, spontánost té monády spočívá jenom v tom jakémsi úsilí o to vyčeřování. V tom, jak rychle se vyčeřuje a jak daleko v tom vyčeřování dojde, než se vyčerpá. To je všechno. To je jakýsi takovej náboj, který je jenom materiální. Tam neobjevuje nic novýho. Ty cesty jsou předem dané. Pro Kantův rozum jsou cesty rovněž předem dané. To, že ty cesty jsou dané, je ale na úrovni Boha. To není na úrovni monády. To, jak se vyčeřuje, je v některých poznatkům na základě zkušenosti. V tomhle bych se třeba toho Leknice pokusil zastavit. Jak to jakoby na základě zkušenosti? Boh, který stvoří ty monády, stvoří je takovým způsobem, že to, co se v té monádě zacadí, tak ta monáda to může zacadit takovým způsobem, ten okolní svět a i ty apercepce, které má třeba o sobě, že v některém tom uvědomění ta monáda dochází jakoby skrz zkušenosti. Nikdy se to neděje skrz zkušenosti. Počkejte, neříkejte jakoby. To je těžká záležitost. Fakt je, že všechno je v ní a ona to rozvíne ze sebe. Ano, ale to je všechno v ní, že ona žádné zkušenost, žádné spojení s okolím nemá, nic jí nemůže oblivnit. V ní je to jakoby jednodáno, ale ta monáda o tom neděje. To je vedlejší. Důležitý je, že tam, kde se ta monáda skutečně dopustí něčeho svébytného, tak je to omyl. Ano, ano. Vlastně nemůže dopustit něčeho. Může, může. Tam prostě zatemí něco. To zůstane telnost. Však na tom boží plánu. To nikde není řečeno, že Bůh naplánoval omyly v těch monádách. Tam je naplánoval tu harmonii, která je tím rozhodujícím kritériem nebo tím rozhodujícím normou, tím pravidlem pro to chování té monády. A ta monáda, pokud se tím řídí a je plná dynamiky, tak dojde až k úplnému vyčeření nebo hodně daleko v tom vyčeření. Pokud si vymyslí něco svýho, tak je to vždycky strano, tak je to s cestí. Čili ta vyslovená iniciativa, své bytnost, spontánnost té monády, znamená jakési selhání. Naopak tam, kde ta monáda dodržuje si cestu, jde po té cestě, která už je předem do nás. Čili kde ta monáda se vzdá své bytnosti a svého svobodného rozhodování. On to takhle neříká, ale z distance se to tak jeví. Takže tam, kde se vzdá té své bytnosti, je pravým obrazem univerza. Já mám ten na koře. Ta předmětná harmonie, to znamená to, že všechny ty monády reprezentují nebo zrcevní ten svět posledním. Ale se dá potom říct, že bydí tu samou věc. Dva lidé jedině na základě přesvědané harmonie mohou vidět tý štůr. Ale lidé tý štůr, které to nikdy ani nevědějí. Ale tady do té monády, že ona vypočí ze své cesty a tak dále, s tím vším ten Bůh počítá. To nevím, jestli to můžete doložit. Ta monáda, jestli ví o nějaké cestě, tak je to zase jenom na úrovni té monády. A že dojde k tomu vypočení té monády z té cesty, to je o tom, kdy se hovoří. Je už zase na úrovni toho Bůha. To už není na úrovni monády. Tam byste ovšem pak do toho strkal to, co jsem tam nikde nenašel, ovšem nečet jsem celýho lajbnice, takže by šlo o to najít příslušné místo, o které byste to vyopřel. Ale já jsem tam nikde nenašel, že by selhání nějaké monády nebo to, že se zastaví ve svém vyčařování, nebo že ten obraz univerza, který se v ní vytvoří, je skřivený, že by tohle bylo naplánováno, protože ta univerzální harmonie se týká primárně světa. A ten vnitřní vývoj, to vyčařování monády, se vztahuje k tomu světu, to jest reprezentuje ten svět. Čili všude tam, kde ho reprezentuje špatně, nedostatečně, tak je to v rozporu s univerzální harmonií. Nikoliv souhlasem. To není spolu naplánováno. Ona ho vždycky reprezentuje postem, který ho může reprezentovat i řečeno špatně. Ale není determinována k té špatnosti. Právě Leibnitz na mnohého místě říká, že je božené slovo a tak dále, tak on právě říká o tom, že i když se to slovo skuteční, tak je vždycky prostředkem i kterému by mohlo dojít. Všechno je to právě z pohledu Boha. Je vždycky v zájmu nějakého většího dobra. Teď je potom otázka toho, co je tím dobrem, které dovoluje to, aby se k špatnosti dělali. Je to teda to poslední dobro na konci? Vy to dáte do souvislosti s myšlenkou, která ovšem je trochu odlehlá tomuhle. Kdybyste takhle postupoval, tak byste musel připustit, že ten svět by nebyl tak dokonalej, kdyby neměl to zlo v sobě. Že prostě to zlo vlastně přispívá k tomu, aby byl právě tím nejdokonalejším světem. Nejdokonalejším ze všech světů. Tak to není. Na začátku, když ten Bůh stvoří monády, tak stvoří ten nejdokonalejší svět. Ano, Bůh. No a v tom nejdokonalejším světě jsou i špatnosti. Ale ty nebyly stvořeny. Ne, jediné, co je stvořené, jsou monády. A monády jsou stvořeny s percepcemi. A ze schopností je vyčeřovat. Jistým způsobem se vzdeří, že jsou stvořeny i ty špatnosti. Ty monády. Bez toho, že by neviděl ten konec. Ale ne, ten konec on vidí. K tomu to je všecko zaměřené. Jenom, že po cestě to drhne. A to drhnutí si nevymyslel Bůh. Můžu do toho skončit? Za špatně vyčeřenou monádu půjdu a třeba šívence. Ještě. Tak jestli, že ty ostatní lidi, ostatní monády, když se kolem se vydívají a vidějí svět, nevidějí, vyčeřují se a koukají na to, co je v nich. Ale vidějí toho šívence jako što šívence. Tak ho vidějí jedině díky tomu, že ten Bůh, kdo ty předvědnaný harmonie nasadil, aby ho tam viděli. Tak mě neříkej, že to není zařízený tak, aby ten šívenec potom opravdu se šívencem stal. Když se s tím počítá. Já bych chtěl jenom představit jedno, že ty morády, které popříklad si pamatuju, to nejvnysne. Jak vy říkáte, kdyby ta monáda byla svébydná, tak může být tak svébydná, může přerušit tu předvědanou harmonii. Povšem ta monáda, o čem my mluvíme, to je něco jediného. Ten člověk sám o sobě to je celý komplex monád. Takže je něco jiného. Bůh na počátku stvořil ty monády, ale já jsem to povyklal spíš jakožto monády. Teprve až později, jakým si procesem vzniká ta jedna monáda. Člověk není monáda, člověk je komplex monáda. Omyl. Člověk je monáda, ale jeho tělo je komplex monád. Dobře, ale takhle jsem chtěl říct, ta jeho svébydnost nemůže vybočit z toho, že je monádou. A monáda, jestliže je svébydná, musí být svébydná, jakož je i Bůh svébydnej. Ty věci mění, ale ty se mění spíš na okraji toho, kde se dotváří ten komplex. Ale nikoli v tom jednom, což je ta monáda. Říkat, že ta monáda by byla skutečně svébydná, to znamená sama sebou, to nutně vede k rozporu. Teda porušují harmonie a k určitýmu rozporu mezi Bohem a monádou. Když je to něco božího, tomu jádlu k monádě může být proti Bohu a litost Boha. Ještě takové, možná, že to bude podporovat. Onda má přece příklad s tím odjezdem z Paríže třeba do Kolína. Jestli tu cestu podnikne nebo nepodnikne. Když teda ona má dáno, že ji podnikne a on jí nepodnikne, tak je to potom úplně někdo jiný. To znamená, ale veškeré monády, které se nevyčeřejí dokonale, tak nejsou ty monády někde jiný. To je přesně... Jenže tomu nemůže být, protože kdyby ty monády byly dány, že má tu cestu podniknout, tak v případě, že ji nepodnikne, všechny ostatní monády si myslejí, že ji podnikla. To je moment s domyšlení, ale nemůže se opřít o lajbnice. To je dobrý, to je domyšlení, ale muselo by se to prokázat, že to takhle lajbnice... To si promýšlíme lajbnice po svém. Ale podívejte se, mě to velmi těší, ten váš zájem o lajbnici. Při té příležitosti bych chtěl připomenout, že stále ještě čekám na vaše texty o lajbnicovi, které jste měli po prázdninách, to jest v září, nejpozději, počátkem října minulého roku, o Livsdat. Nedostal jsem ještě ani jeden. Velice mě těší, že se stále ještě o to zajímáte a doufám tedy, že na tom pracujete a že přece jenom z toho něco bude. A teď necháme lajbnice lajbnicem a jdem dál. Já ho tam uvedl jenom v souvislosti s tím Kantem a s tím, že rádl, když byl svým způsobem orientován Masarykem k lepšímu porozumění Kanta, že přijal ten motiv Masarykův, proč najednou vidí Kanta v lepším světle než původně. Dívá se na základě toho motivu na Kanta a shledává ho ne do zdůsledny. Takže chce tu aktivitu, spontánost, ducha, rozumu. Chce provést radikálně nebo prokázat. Chce se myšlinkově uchopit radikálněji než to udělal Kant. A z této perspektivy se Kant jeví jako pouhé vyvrcholení té tradice, těch diskusí, které byly strašně ovlivněny tím empirizmem. I když byli zakotveni v té racionalistické tradici, a rádl by možná řekl právě proto, že byli zakotveni pouze v té racionalistické tradici, tak nebyli schopni čelit dost tomu empirizmu angelskavskému. Tak tohle jsou asi ty historické souvislosti. Ještě bych jednu věc ocitoval. Poslední z těch míst, kde rádl dává Kanta do souvislosti s touto problematikou. A to je rovněž v té praktické filozofii. A tam se rádl pouští do jakéhosi stručného komentáře co jsme tady před časem probírali, myslím, s Adriancem, toho Kanta, jak jsme měli tu přednuvu k druhému vydání kritiky čistého rozumu. A tam jsme se právě zabývali tím, co teď rádl bude komentovat. Tak já to přečtu. Rádl tady píše, Kant postihl pasivitu empirizmu a docela správně ukazoval na aktivitu rozumu při myšlení. V předmluvě ke kritice čistého rozumu slavná slova o tom, jak pokrok poznání se neudál pasívním vnímáním skutečnosti, níbež tvořivou silou rozumu. Jak Galilei, Torricelli a Stahl provedli svoje reformní pokusy. A teď je citát z té předmluvy ke druhému vydání. Pochopili, že rozum nahlédne jen to, co sám podle vlastního plánu vytvoří. A že musí pořád jít napřed.

====================
Kaz a.flac
====================
Z toho bych vyplýval, že vlastně to pojmové myšlení je v zem určitých skutečnosti něco nedůležitýho. A proč? Když bychom se chtěli dostat té skutečnosti, tak to pojmové myšlení nám tu skutečnost přímo nesprostředuje. Jako z toho podobnýho smyslu. A proč by bylo to nedůležitý? No, když by myšlo o tu samou skutečnost. Myslíš, že mi jde o tu samou skutečnost, tak teda bez toho myšlení se k ní absolutně řuším. Bez pojmových myšlení. Mějde o pojmových myšlení, nebo o myšlení jiné? No, tedy, já teda nevím, zejméno dobře, ale o pojmových myšlení. Jak může vám jít o něco bez pojmových myšlení? Jak vůbec zachytíte to něco, který vám jde? Já nejsem člověk, který žiju v diskurci mě, já žiju ještě jinak. Myslím asi taky jinak. No, to je sice pravda, ale je dobře to, jestli jste schopen třeba jenom na půl minuty vyřadit své diskurcivní uvažování. No, asi musím, to jinak nejde, to by asi člověk v čeci není jinak. Právě nejlepší, že se tomu neubráníte, to nejde jinak. Člověk je asi vždycky, člověk není jenom myslitel. To není, ale je myslitel a nemůže dělat nic, aniž by do tohoto myšlení nějakým způsobem, třeba i růšivě, zasahoval. Je jako pojmově, pojmový. No, ještě, my žijeme ve pože pojmové myšlení, takže každej myslí pojmově, když ty pojmy jsou velmi často různý. Dobře, ale já bych chtěl mluvit spíš jako pro to pojmové myšlení, v tom samém smyslu, že na druhou stranu se jako člověk říká, tak jak je ale možný, že to pojmové myšlení neodráží tu skutečnost, nebo vykazuje se skutečně... Počkejte, co to je neodráží? To jsou odráží jako raketa, míč? Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Mění se tou skutečností ta skutečnost sama o sobě, nebo jiná skutečnost? Ne, jenom jak se používali určitý příklady, že tak ta skutečnost za skutečnost, to jsem mluvil v úvodě, kdy jsem mluvil o tom, že ta skutečnost za tu skutečnou bědní marku si nic nekoupím, za bědní marky si nic nekoupím. Takže se vykazují takový ty markantní rozdíly. V tomto smyslu jsem myslel, že neodráží v tomto smyslu tu skutečnost. Neříkejte odrážet, poněkud to je problematický pojem. Můžeme říct, že se tomu nepodobá nebo neschoduje se s tím, to je ten tradiční, adekvácího připodobnění. Odrážet, co to je odrážet? To je naprosto takový mytický pojem nebo termín, který používají teda marxisti zejména, že já nevím, kdo by na tom tak trval, teorie odrazu a tak dále, co to je odrážet? To je ale zatracený rozdíl. Když jedna koule odrazí druhou, tak ji nereprezentuje tu druhou. Nebo když zrcavlo odrazí fotony, nějaké, které na ní dopadnou, tak co na tom je reprezentativní? Co to je odraz? To je ten mytus. Takže jenom námytka proti termínu. Já jsem chtěl mluvit o pojmovým myšlení. Jak je možné, že to pojmový myšlení nám určitým způsobem zprostředkuje tu skutečnost? To jsme tady probírali. To spočívá v tom, že pojmový myšlení je schopno konstruovat, neže automaticky, ale je schopno konstruovat velmi přesný intenciální předměty a namyslet do nich všetky vlastnosti, které mají ty skutečnosti. Ovšem ne ty vlastnosti in natura, nebo že zase konstruovaný myšlenkově. To znamená, je sice pravda, že pojem pěti koruny není kulatý, ale pojmem pěti koruny konstruuju intenciální objekt pěti korunu a tento intenciální předmět zaprvé je kulatý, když to pojem není kulatý. Ten intenciální předmět je kovovej, když to pojem samozřejmě není kovovej. Jenže nesmím nikdy překročit ranici mezi sférou intenciálních objektů a mezi sférou reálných věcí, protože když konstruuju intenciální objekt trojuhelník, tak tím trojuhelníkem nemůžu nikomu vypíchnout v oko v reálném světě. Ale naproti tomu samozřejmě v intenciálním světě to nějak jiné intenciální oko, to je oko jako intenciální předmět, vypíchnout můžu. Čili jsou to dvě sféry, mezi nimi jsou podobnosti, jsou schody. Čili ten argument Heidegruff je trochu nelegitimní nebo nefér, protože srovnává pojem a věc jako kdyby to bylo to, co k sobě patří. Ale k sobě patří něco jiného, patří to, k čemu pojem míří a pojem míří k intenciálnímu předmětu. A mezi intenciálním předmětem a věcí, kterou reprezentuje, podobnosti jsou. Jenže nesmím překračovat tu hranici, čili já nesmím intenciálním předmětem začít manévrovat v reálním světě, to je bez smyslu. Ale jiné podobnosti tam jsou. To je trojuhelník, má tři úhly v tom ideálním světě. Trojuhelník jako ideální rovinní obrazec, má tři úhly, má tři vrcholy. Čili to pojem trojuhelníka, žádný tři úhly a tři vrcholy nemá. Čili je to jasný. Pojmový myšlení umožnilo konstrukci těch intenciálních předmětů. Žádný myšlení před tím tohle nebylo schopno udělat. Tam vždycky to myšlení se vztahuje přímo k věci. Když to pojmový myšlení vytvořilo situaci, kdy jsme si uvědomili, že když myslím nějakou skutečnost, třeba myslím krabici, takže je tam dvojí intence. Já jednak míním intenciální objekt, kterým reprezentuju skutečnou krabici. A jednak přes tento intenciální předmět míním tu skutečnou krabici. Všechny logické potíže stročívají v tom, že se zaměňují tyhle dvě věci. Intenciální předmět jakožto reprezentující a věc jakožto reprezentované. Oboje má vždycky stejný jméno, stejný slovo je proto. A lidi nejsou dost navyklí přísně rozlišovat, kdy mluvíme o jednom a kdy o druhém. To je stručný výklad toho, co jsme tady ale už dělali. Čili většině je to už národní život. Tohle je pojmový všechno. Pro mě je neustále nepochopitelný, jak ten rozum dokáže vůbec vytvořit takovou reprezentaci, aby to mohlo vůbec něco reprezentovat. Neustále, abych pochopil smysl, že má smysl pojem. Jinak reprezentovat neustále spíš je mi pochopitelnější v tom pojmu vidět blíž tu věc než jenom nějakou znáku. V tomto smyslu, že ten pojem vždycky musí mít nějakou si prochází neustále určitou transubstancí, že na počátku je skutečnost, že ten pojem je vlastně už samozřejmě něco jiného. Jako na konci. Já nerozumím vůbec to, co vám říkám. Mě líto. Jistě to je vážný problém, jak to je možný. Co jsem teď tady říkal, je, že jsem popisoval, jak to je. Prostě já nevím, jestli můžete uvíct nějakou námitku proti tomu, co jsem tady vyhoval. Jak to vykládáte vy, tak já to chápu tak, jako by vlastně ten rozum byl jakýmsi prostředníkem mezi tou skutečností, ten rozum, který vytváří ty pojmy. Jakým byl prostředníkem mezi tou skutečností a... A čím? Tak to, mezi tou skutečností, která je skutečná, a mezi tím... Tím intenciálním předmětem? Prosím? Nebo intenciálním? Intenciálním předmětem, které je skutečné. Prostředkovat můžete mezi dvěma věcmi. Tak na jedné straně je ta skutečnost skutečná, a na druhé straně je co? No, ta výpověď, kterou já odávám informaci, to... Určitě, výpověď. Tak můžu říct, nebo pojdem? Prosím? Tak to, abych mluvil konkrétně v... Můžu určitými slovy říct někomu o nebezpečí. Já to nebezpečí o tom skutečně vím. To jsem skutečně někde viděl sám. Nebezpečí jste viděl? Určitý, konkrétní. Jak vypadá nebezpečí? Určitou nebezpečí. Vyjdu teď ze dveří a otevřu dveře a zjistím, že tam nebude žádný patro. Dole bude jenom... Tak vidíte, že tam není patro. Jako nebezpečí. Čili ještě vidíte, že tam není. Vídíte, že tam je... nevidíte patro a... Jak víte, že tam není. To je další ještě záležitost. Když něco nevidíte, tak jak víte, že to tam není. To ještě... Ale řekněme. A co nebezpečí? Jak vypadá nebezpečí? Vím, jak vypadá patro. To tam není. Ale jak vypadá nebezpečí? Otevři dveře a tam karban. Zase není pravda. Karban. Jaký nebezpečí? Karban reprezentuje nebezpečí. Čili už tady vidíte, nebezpečí to je interpretace. To není žádná skutečnost. Víte, já to co tím si představuju... Čili jinými slovy je otázka, co budeme nazývat skutečností. Já přiznám, že nebezpečí může být skutečný, tak říkají. Víte, co to je? Jak vypadá? Jaký je dlouhý, jaký je široký, jaký je barvý? Když říkneme skutečně. Musíme si tohle všechno utřesnit. Když o tom mluvíme všeobecně, tak se z toho nedá nic vysuzovat. My jsme zjistili, mezi čím má moct rozum prostředkovat. Takže bych pro tuto chvíli vzala, že jsem viděla někde konkrétně nebezpečí a chci na to někoho pozorovat. Protože jestliže máme zjistit, co teda ty máš na mysli. Tak nemluvme o nebezpečí, prosím vás. Mluvme o něčem, co teda opravdu nějak vypadá. Proč tam musí být nebezpečí? Tak třeba vidím kouly. Stočí vám to? Potřeboval jste nebezpečí zrovna? Jako příklad? Stůl. To bude vztah k skutečné koule a koula jako intencionální obřetně. To pane jsem se ptal. Nechte mu to nebezpečí, až to řekne, tak my potom můžeme potom předat na kouly. Dobře. Tři věci. Skutečnost. Poznatek. A pojem. Pojem. A on si prostě ten poznatek a pojem je rozdělený. To zastupuje vlastně ty tři věci. Skutečnost, intencionální předmět, pojem. To už je... Žeho nebylo tady zjištěno. Věru splývá pojem i poznatek dohromady. A chce se dostat ke skutečnosti. A takže ani nejde přímo o diskurzivní myšlení. Alebo dostat se ke skutečnosti bez myšlení jakozakovýho. Úplně. Protože jinak to není takové. Ne, ne, já jsem měl mluvit o něčím jiném. Protože potom v tom případě bys si bez pojmu nemohl... Pro pojmový myšlení, že jo? Ne, ne, já jsem poslal jenom tu otázku, jak je možný, že... No, ale skutečnost je takový pojem. Všechno je vlastně, slova jsou, to jsou všechno pojmy. Tak jak chceš odstranit, že některý pojmy jsou adekvátnější k tý skutečnosti a některý ne? No, to takhle si stane vlastně v podstatě otázku, ne? Asi. Že pojmový myšlení, to je vlastně něco, co má tu závadu, že vlastně strtá oporu před tou skutečností. Jakože zastílá vlastně skutečnost. Není adekvátní, není tam schoda. A jestli... Co jsem říkal, to by se zdálo. No, to by se nezdálo. No, to já jsem říkal, že to se jako zdá. Nebo mluvil jsem o tom rozdílu mezi tou skutečnou pětimarkou a pojmem té pětimarky. A já jsem mluvil jenom o tom, jak je možný to zprostředkování, že já někomu můžu říct o té skuteční pětimarce. Jak se uskutečně? Právě tomu mám řečen. Ať už je diskrizující, nebo není, to už je jedno. Ten přenos informací je vždycky vázaný napojem. To znamená, o skutečnosti, když seš někomu druhému říct, tak mu to musíš přece výslovně říct, jak mu to jinak vzdělíš. Tohle ještě může být... No jo, o jaký skutečnosti. ...v pěstem, no to je jedno, že jo. No o jaký skutečnosti. No o skutečnosti, o jaký skutečnosti. Co méníš toho skutečnosti? Marka zastupuje, ta opravdická marka zastupuje vlastně, jako jednotvovená... Ne, to je opravdická marka. No víte, no já jsem to přece nedával, když to zbrdíš, jakože musíš schopen, když chceš někomu říct něco o té oprav... o skutečnosti, tak jako, co méníš toho skutečnosti? Ale já ani zvožovanej skutečnosti nechci teďko, vůbec ne, ale jsem se měl domnívat, protože si siděl tady prostě, klat si tady otázku a vznikla nějaká asi disproporce, protože tady mohla být daná odpověď, jo? A já se domnívám, že jsem jako, jako cítil asi, co chceš, na co se tážeš, a všichni jsme se tady vlastně do toho zapojili, vlastně interpretovat, co vlastně máš na mysli, tak jsem se do toho zapojil, já teda taky. No a to bylo všechno. Moje dísku, to si tady vůbec nechci dávat, jako k dobrýmu. A může být lepší, když to řekneš sám. Já myslím, že... Já se tě, já se tě na toho pontovám. Já, já to potopiluji, jo. Jak je možný, když jeden člověk mluví o pětimarce, to je, používá pojmu pětimarka, míní intencionální předmět pětimarka, říká o tý pětimarce něco jinému člověku, jak ten jiný člověk, jak mu může dojít, že se jedná o konkrétní skutečnou pětimarku. Jo? Jak se to zase znovu přenese zpátky? Ne, za předpokladů, za předpokladů, že já jsem pochopil, že ten, že jsem chápal, že vlastně ten rozum je prostředníkem mezi tou skutečností a potom mezi tím konstruktem. No. Že? No, tak, no. Přece, no. Čili ten konstrukt, to je ono, těmu říkáme intencionální předmět. No jistě, no. Celý problém je v tom, že ten konstruovanej intencionální předmět a ten... Nebyste to... Pardon, že vám zkáčuji. Vy jste mi na to už odpověděl. Vy jste mi řekl... Vy jste mi řekl, že právě ten rozum si může vytvářet určitý konstrukce, modely, které víceméně jsou přibližní té skutečnosti. Ne, že se jí přibližují, podobají se. No ale to já tomu pořád nerozumím, jak na základě čeho se dá říct, že se přiblížnou ty intencionální předměty skutečnosti. Když já o skutečnosti vůbec nic nevím. Jak já se můžu ke skutečnosti stáhnout? Jak já mohu říct, že intencionální předměty se více nebo adekvátněji reprezentují skutečnost. To znamená, že já musím se nějakým způsobem stáhnout již ke skutečnosti. Že se umím stáhnout jak intencionálního předmětu, tak ke skutečnosti. Jak je to možný? To budeme řešit teda příště. Teda přesně řečeno ukážeme si, jak významně pokročil Rádl k úpředu určitýma formulacima právě v této věci. Protiž já jsem přesvědčen, že jsme schopni dvojí aktivity. Jedna aktivita je zaměřena k věcem vnějšího světa. Věcem a událostem a tak dále. Vnějšího světa. A druhá aktivita je obrácená k intenciálním předmětům. Ke sféře nebo ke světu intenciálních předmětů. Bez nás není žádného kontaktu, není žádného spojení mezi intenciální předměty a mezi věcmi. Promiňte, že nemluvíte o vnějším světu. Může se mluvit o světu vůbec nebo jednou zároveň o nějakém vnějším světu? Co si myslíte o vnějším světu? Vnější svět je to, co je kolem nás. V čem žijeme. Kdyžto svět intenciálních předmětů je myšlenková konstrukce. Ale ta myšlenková konstrukce není součástí naší subjektivity, součástí myšlení. To je další záležitost. To je svým způsobem na našem myšlení dost nezávislá sféra. Ne úplně, ale dost nezávislá. Když tam jednou konstruujeme trojuhelník, tak už nemůžeme libovolně konstruovat trigonometrii. Ta trigonometrie je vlastně už obsažena, aniž to víme. Je už obsažena, je založena, je rozhodnuta tím, jak jsme definovali nebo konstruovali ten trojuhelník. Jako rovinní obrazec. Což je v konstrukci. Tak, čili tyhle dvě sféry nikdy nepřijdou dohromady. Jedinej kontakt, jaký mezi nimi mají a tím o všem předbýhá, je přes nás. A konkrétně přes naší activity. Jediné společné, co tyhle dva světy mají, je, že k oběma míří naše activity. Jedna je activity praktická, je to praxe s věcmi tohoto světa. Druhá je myšlenková. To je taky praktická, v jistým způsobě existuje jakási praxe myšlení. No ale víme, o co jde. A přes tuhletu okliku, tyhle dvě sféry souvisejí. Takže, kdybychom si to tak nějak znázornili, tak je to jako takové c, obrácené na záda. Prostě tady je to takové c, a teď to takhle míří k sobě. Jak to míří k sobě, tak tam v momentě, kdy to míří k sobě, tak to je ta reprezentace. Ale to se nikdy nedotkne. A já nikdy nemůžu odvodit ty intenciální předměty přímo z té reality. Nyní běží jenom okruhem přes tu aktivitu. To jest, já nějakým způsobem jsem aktivní prakticky a zápolím s těma věcma. A tuto svou aktivitu, zkušenosti s tou aktivitou, úspěchy a neúspěchy a tak dále, reflektuji. Tu svou reflexi reflektuji a tak dále. Až z třetí úrovni docházím k filozofii, tedy o přesně řečeno k pojmovému myšlení, který mě umožňuje projekt nebo prostě promloutnutí pomocí pojmů do promloutí těch intenciálních předmětů do jakési speciální sféry, kde si vytvářím jakýsi druhý svět. A protože si ho vytvářím, tak se v něm vyznám. Všechny souvislosti, které tam jsou, buď jsem konstruoval a nebo jsou důsledkem týmí původní konstrukce. A já je můžu rozpoznávat velice přesně, poněvadž to je má věc. No a teď já to upravuji, předělávám, měním, když je tam nějaký nevhodný ten intenciální předmět, tak ho zaměním za jiný, aby když pak používám toho světa těch intenciálních předmětů k tomu, abych modifikoval své akce, reální akce v tom okolním světě, aby to fungovalo. Dobře, ale mě právě tohle zdá jako velice nedostatečující, protože tady dobře máte tu realitu, tady máte ten konstrukt, to, co vlastně to propojí, tomu říkáte ta aktivita, ale ta aktivita, tady se musí něco skutečně přenést. Ta aktivita, to je něco subjektivního, ale tady mezi tou realitou a tím konstruktem se musí něco, aby podle mě, aby došlo k tomu porozumění, tak tady se musí skutečně něco přenést, ale ta aktivita, to je schopnost toho subjektu, určitá činnost, ale tam, myslím, to nevystihuje to skutečně ten transfer, to přenesení. Tam se nic nepřenáší. Já se právě domnívám, že není možný pochopení, když se skutečně něco nepřenese. Něco jiného, kromě jenom činnosti. Já nepředávám činnost. Já musím skutečně z té reality něco přenést. Co to je přenést? Vzít, co je v té realitě a dát to někam jinak? Ne, ne, já jsem mluvil o transubstanci. Já jsem mluvil, použil jsem na chodí po jménu transubstanci. Co to je? Termin, přepodstatnění, co to je. To je název, to není pojem. To jsme v mýtickým myšlení až tě před pojmovím. Ubyde něco z té reality, když si něco přeneseš. Ne, ubyde. Mně je to zase reprezentace jistá. Když si něco přeneseš. Můžeme si něco říkat? My jsme umřeli svým přenést. Moment. Jo, no, protože... Já nevím, jestli... Je to adekvátní, je třeba tenhle přítomát, ale co zažívá ten tvůrce, ten umělec, když on zažívá samozřejmě to, co on vytvoří, to samozřejmě neodpovídá té skutečnosti, kterou on prožívá. No v zásadě, samozřejmě, že ne. Je to rozdíl, samozřejmě, mezi tím, co on zakouší a prožívá, to, co je vlastně skutečnou invencí a něco jiného, co on tvoří. To je jasný. Teď ubyde něco, no samozřejmě ubyde. Ale je tam... Samozřejmě je to něco v dnešní době nechutného, ale určitý podobenství mezi to, co probíhá v Eucharistii, tak určitý věci se nemůžou jinak vysvětlit. Jak dochází mezi... To, co prožívá, to není ten... To není realita. Ne, já jsem nemluvil o prožítku. Já se domnívám, jak to vykláda katolická církev, že tam skutečně dochází fyzicky jako tý promění. Teologie... Podívejte se, když namaluje malíř, když namaluje třeba ta jídle poušku stromy nějaký, ty mračná, tyto takovýto příšeří atd., tak třeba mraky. Namaloval mraky. To znamená podle vás přenes... Co přenes? Ten mrak, co tam namaloval, přenes ze skutečnosti tam? Zůstal v té skutečnosti ten mrak nebo ne? Co tam přenes vlastně? To je ta námítka. Když nic nepřenes, tak... Nic neubylo. Když nic neubylo, nic nepřenes. Ne, ale to je jako můj problém. Já jsem se změňoval o tom rádlovi, že když on říká, nestojíme v přírodě tváří tvář, když on říká, nestojíme v přírodě tváří tvář, tak... ... No to je jenom totež, jakože řekneme, že není na dálku... Takže já bych řekl správněji to, co mám na mysli, že ten malíř nestojí, aby on vyábřil tu skutečnost. A ta skutečnost, se domnívám, není pro něj ty oblaka. On nechce, on nemaluje ty oblaka. Ta skutečnost je vždycky něco jinýho než to, co my říkáme, že on maluje ty oblaka. Dobře, ale co to je tohle? Tak to jsou fleky. Tak maluje fleky. A kde je viděl? Odkaď je přenos. Vy jste říkal o tom, že přenese něco ze skutečností do toho. Že bez toho přenosu to není možný. No tak co přenáší? Jak to vypadá ten přenos? Vidíte, to je metafora, která je neuvěřitelná. Která se láme, jak jí vezmeme do ruky. Halíte se, je strašně důležité. Pojednáte ji pryč. Připravte si to na příště. Všichni, co máte, připravte si to. Kdo to zopakuje? Markéta měla zopakovat. Dneska to zopakuje. Dneska to zopakuje, dnešní na příště. Začínáme od začátku, tak já. Na začátku? Ne, tedy už všichni byli. No, no, no. Jenom tenhle zopravdu nevím, když se hovořilo, když se hovorilo o trouhelní geometrii. Na celá trigonometrii. To znamená oproti Kantovi, který je založen na syntetických soudech na priory. Tak to, co bylo řešeno, to by znamenalo, že jsou to soudy analytické. Já jsem se taky spíš klánil tomu, že v pojmu trouhelníka je obsažená celá trigonometria. Ono to tak není. Kdybych zůstal jenom u toho pojmu trouhelníka, tak se k té trigonometrii nedostanu. Já tam musím vzavízt další pojmy. A teprve v záře souře s těma dalšíma pojmami, to začne... A nicméně, nějakým způsobem je to už determinované. www.hradeckesluzby.cz

====================
Kaz b.flac
====================
Rozum nahlédne jen to, co sám vytvoří a že musí jít napřed, pořád, pořád musí jít napřed, se zásadami svých soudů, podle stálých zákonů, ty jsou apriorní, a musí nutit přírodu, aby dávala odpovědi na otázky rozumu, čili otázky formuluje rozum, rozum se tedy nesmí dávat vodit na provázku přírodou. Tak tohle odcitoval, v tom má podle rádla Kant pravdu. Docela správně ukazoval na aktivitu rozumu. Ale, a teď říká, teď je tady to rádlovo ale, ale Kant tento výborný začátek skazil svou další teorií. Rozdělil poznání na smyslové vnímání a rozumové poznání a předpokládal, že počítky přijímáme pasívně a že je rozum semílá potom, jako se ve mlíně melezrní. To je to zpracování té suroviny do produktů a tak dále. Teď tady to odcitovává, zase na začátku výkladu o transcendentální logice, tam říká, že naše poznání pochází ze dvou základním zdrojů mysli, z nichž první je přijímati představy, receptivnost v němu, druhý záleží ve schopnosti poznávat skrze tyto představy předmět spontánnost pojmů a tak dále. Prvním zdrojem je s nám předmět dán, druhým je myšlen tento předmět ve svém vztahu koné představě. Tento kantův předpoklad, že představy pouze pasívně přijímáme, je falešný. Už Berkeley nahlédl, že není důvodu dělat podstatný rozdíl mezi počítky a představami. Nikterak nemůže dokázat, že by se vnímání lišilo od rozumování pasivností, protože vnímání pozorujeme tak jako souzední, už jako akt mysli. Tady se dokonce odvolává na Berkeleyho zná. Právém jest poněkud. To bychom museli překontrolovat. Každopádně vidíme, že úmysl kantův hodnotí rád byl pozitivní, úmysl ukázat na aktivitu rozumu, ale ta aktivita rozumu není pojata dost radikálně, protože se týká pouze rozumového poznání, pouze v rozumovém poznání je rozum aktivní, zatímco ta rozumová aktivita neproniká dostatečně do toho smyslového vnímání, to smyslové vnímání je pasívní. Teprve dodatečné zprasování rozumu vytváří něco jako produkt, ale to samoto smyslové vnímání nemá charakter žádné aktivity. Tak tohle je rádlovo pojití kanta a kritika kanta. Prorádla zůstává k příliš poznamenáným empirizmem jeho předsudky, zejména pak nekriticky přijímá, že materiál smyslového původu je pro rozum pouhou surovinou. Rádl trvá na tom, že každé smyslové datum není pouhým datem, není pouhou daností, ním přijediš polotovarem, kdybychom říkali suroviná produkt, tak Rádl považuje každé smyslové datum za polotovar, na jehož vytvoření se podílel sám rozum. Prorádla neexistuje v něm, na němž by se nepodílel rozum. Do toho nepatří úvahy, jak je to u zvířat. Tam musíme najít potom něco jiného. Ten pořádající element, tím pořádajícím elementem, není rozum, ale je nutnej. Pro Rádla ten pořádající element je tam taky nutnej. Neexistuje pouhé vnímání, jenomže neintervienuje rozum, ní brž něco jiného. Třeba instinkt, ale dokonce Rádl prokazuje třeba v řadě dalších, menších věcí, v těch úvahách o fototropismu zvířat, že ukazuje, jak ta reaktibilita nebo reakce na prostředí, třeba na světlo, na teplo a podobně, je nějakým způsobem syntetizována. Pro Rádla to není argument, že u zvířat není rozum. Samozřejmě je tam něco jiného, ale musí tam něco být. Není to ryzí vnímání. Není to ryzí smyslová danost, atomická danost. Smyslovej atom. To je jedna věc, pokud jde o tu aktivitu. Teď máme tu druhou věc, kde kritizuje. Ten druhý směr Rádlovy kritiky. Rádlův důraz na historii a historičnost. Jak jsem řekl, je to jen přibližný termín. Nemusíme to teď nějak upřesňovat, protože nám jde o věc, až bychom to chtěli vyslovit po svém, tak to se můžeme potom pokusit. Čili ten Rádlov důraz na historii a historičnost představuje kritiku z jiné strany. Pro naše aktuální vnímání, to je vnímání Heeketnung teď a tady, nebo pro naše poznávání Heeketnung, má základní důležitost jednak to, jak jsme byli jinými lidmi po učování. Rádlů říká v české mysli, jak máme reagovat na svět kolem sebe. Jak jsme byli jinými lidmi po učování, jak máme reagovat na svět kolem sebe. A jednak to, jak jsme sami určité věci vnímali a poznali už dříve. Čili má tam základní důležitost jakási zkušenost, kterou jsme přejeli od jiných a zkušenost naše vlastní. Naše aktuální vnímání, aktuální poznávání je vždycky velmi podstatně ovlivněno a přímo umožněno touto zkušeností historickou. Ať už jde o historii naší osobní, anebo o historii společnosti, v které žijeme, nebo epochy, kultury a tak podobně. Zase nebudeme se tím teď podrobně zabývat. Já se k tomu pak vrátím. No, vlastně mohli bychom to udělat třeba teď. Přištěme si kus. Je tedy první podmínkou vnímání aktivní činnost ducha. Druhou stejně důležitou podmínkou je zkušenost. To je, že musíme předem už znát předmět, který chceme poznat. A to jsme si říkali, že když půjdeme po Václaváku, tak abychom poznali pana Nováka, a musíme předtím už s ním poznat. To je asi ten smysl. Nepoznáme pana Nováka tím, že ho potkáme. To je jenom jedna strana věcí. Nevistíme vše. Ale dáváme pozor na to. Vzpomeňme opět na teploměr na okně. Už od dřívějška vím zhruba, jak teploměr vypadá. A podle toho si tvořím obraz viděného teploměru. Nelze říci, co bychom viděli, kdybychom neznali věci, na které hledíme. Na první pohled to vypadá divoce, ale nechme si to dojít. Nelze říci, co bychom viděli, kdybychom neznali věci, na které hledíme. To je asi tak. Viděl bych snad místo teploměru skleněnou trubici, ukončenou mosaznými pouzdry. K tomu by bylo ovšem třeba, abych aspoň tyto věci předem znal. Abych věděl, co to je skleněná trubice, co to je mosazné pouzdro. K tomu je potřeba, abych věděl, co to je něco. Viděl bych snad bílý pruh světla, přerušovaný tmavými čárkami, jak bych je mohl vidět, kdybych nevěděl, co je to bílý pruh a tmavé čárky. A tak v každém jiném případě. Poznámat, vidět, znamená vtiskovat danému chaosu věcí dříve poznaných. Vidíme věci, které chceme vidět a vidíme je tak, jak jsme je viděli předtím. Podobně jest nemožno pojmenovat věci, pro které dosud nemáme jména. Jediné proto, že nás naučili jmenovat otce otcem a matku matkou, umíme je v řeči rozpoznávat. To jsme ani těchto, ani jiných slov nevytvořili. A tak nás řídí i zkušenost v poznávání věcí kolem nás. Poznáváme je takovými, jakými je poznávat nás naučila společnost, k čemuž snad jsme přispěli něco maličko i sami svou zkušeností. Teď tady je ten příklad, který jsem už minule četl, o tom, jak pro paleontologa myš není zvíře, ale je to vlastně kůstka. Pamatujete se na to? Kdo slyšel o tom, jak se v paleontologii pracuje, ví, že toto je tam normální zjev. Ale nejen paleontologové takto jednají. Všichni máme vědění na nejvíc úryvkovité. A jen je svou fantazí doplňujeme, tváříce se, jako bychom znali celky. Co víme v skutku o svých známých? Na nejvíc známe nějaký rys obličeje, nějakou jizvu, nějaké trhnutí rukou, telbr hlasový. A podle toho je poznáváme celé. Nevšímáme si toho, jak málo víme. Jsme jako lidé s nemocnou sítnicí, kteří vidí už jen několika jejími izolovanými částmi, ale nevědí o tom, že vidí jen malé výseky vnějšího světa? Nímž domnívají se, že vidí svět celý, ale velmi zamlžený. Nechci dále všimnet, čtenáři, jak různá je věc, kterou lidé různě vychovaní, označují stejným jménem. Louka je pro rolníka travou, ve které jen matně rozeznává kvítí a snad sladkou trávu a ostrici. Množstva vidí louku a trávu. Slovo tráva má u něho jiný smysl, za to vidí množství květin, prskěžníkovitých, silenkovitých, jednoděložných atd. Když dnes přírodospitec popisuje rostlinu, maně si všímá na ní především květu. Petr Klíč je žlutá rostlina prvosenkovitá, bukvice červená rostlina piskatá. A ještě v prvních tištěných herbářích naproti tomu si květu sotva všímali, pozorovali kořen a listí. Proto například Petr Klíč a bukvice jsou v těchto herbářích věci skoro stejné, protože mají obě přízemní ružici s vrskalého listí. Při slově lev myslil středověký člověk a máme na mysli anatomický útvar, řívu, velikost těla, drápy vtažitelné atd. Americký fyziolog Loeb však, když si navykl chápat svět chemicky, pokládal lva za zvláštní chemickou sloučeninu. A kdo ví, čím ještě jednou lev lidem bude? I tvrdím tedy, že naše poznávání není duchovním zobrazováním věcí kolem nás rozložených, nibyž je to rozpoznávání těch věcí, které od dřívejška už přibližně známe. Od samého narození jsme neustále poučováni, jak máme reagovat na svět kolem sebe. Hned první krok do života je učením se, to je od začátku dítě něco hledá a tu a tam nachází, co potřebuje. Dítě naučí se po několika marných pokusech rozeznávat zrnko rýže od tmavé skvrny na podlaze. Dítě hledá prst a naučí se rozeznávat jej od prstů. Hledá ve svém okolí to, čeho potřebuje k životu a tak poznává svět. Potom je učí rodiče, bratři, sestry, přátelé, škola, společnost. Neučí je vědomostem, nibyž učí je, jak se má chovat. Dítě učí vidět celý svět. I naučí se dítě vidět na světě to, co vidí jeho okolí. Nikoli pravou, objektivní danou realitu. Nibyž způsob chápání právě platný. Zkušenost všech generací od začátku lidského života do dneška dává nám návod, co na světě máme a nemáme vidět. Víte, jak je s dítětem dobře vychovaný. Rodiče je soustavně vedou k tomu, aby jistých věcí si pozorně všimalo a aby jistých věcí vůbec nevidělo. A kdo pozoruje skutečný život, ví, jaký vliv tato výchova má. Jak žádně vychované dítě v skutku vidí a nevidí věci, které předpisuje slušnost. Rozuměj, vidí docela určitě věci jedny a prostě nevidí a nechápe jiných věcí, jako by jich ani nebylo. Nevidět jistých věcí není tu ani nedostatkem zkušenosti, ani naivností, ani neupřímností, ani běž přirozeným důsledkem vychovy. I příroda nás takto vychovává. Halat, touhavít sám ze sebe, později pak všelijaké hormóny probouzejí naši pozornost a si pak formujeme svůj svět. Naopak přirozeně neustále přelížíme tisíce věcí, protože nebylo třeba jich vidět. Každý člověk pak svou zkušeností usměrňuje i jednání svých druhů a tím způsobem se reakce na svět získaná jedním člověkem přenáší na společnost a na potomstvo. Tato zkušenost nikoli snad jako paměť, jako shromažďování vědomostí, nejbrž jako návod, jaké stanovisko zaujmout k okolí, na jaké věci upnout pozornost, jaké obrazy vkreslit do mlhej zjevů kolem nás. Nestojíme přírodě tváří v tvář a nezbíráme oni jednotlivé poznatky, které vytváří obraz o světě. Tento empirismus 17. a 18. století je pochybený. Třeba zbylo pravda, že zkušenost tam vládne a že není v rozených idejích. Není nám možno vstoupit do světa jako na neznámou půdu a žít na něm, jako žil Robinson, na neznámém ostrově. Nejsme dětmi přírody, které s otevřenýma očima přijíždějí hloubek a tak ponenáhlu staví obraz o světě. Nejsme svobodní ve svém poznávání světa. Mezi námi a světem je hustá síť zkušenosti lidstva, síť, která je jedinou možnou metodou, jak svět poznat. Celý svět je jako mlhou, z níž na nás hledí jen tma, chaos, strach. Tato mlha však je křížem, krážem, proniknuta cestami. Všude jsou ukazovatelé směrů, návody, kde jest něco krásného a výstrahy před nebezpečím i za povězené cesty. Poznávat svět znamená chodit po těchto cestách a učit se nápisům na směrových tabolích. A není hamba jich užívat, nebož nutnost. Většina lidí chodí jen po takových cestách. Někteří si tu a tam dovedli najít pěšinu, kterou si některou okliku o něco zkrátí a ti přinášejí nové poznání. Ale to je všechno. Způsob, jak naši předchůdci tyto cesty světem stavěli, jest pro nás zákonem. I není zkušenost snad odlidkem přírody, není objektivním, snad poněkud zastřeným obrazem, nějakého úryvku tohoto světa. Její zrůst není rozšeřováním poznatků o vesmíru. Nébož zkušenost jest soustava návodů, jak se máme tímto světem probíjet. Je to direktýva projednání, nikoli sbírka pasívního poznání. Podobá se spíše usnesením zákonodárných zborů, obrazu světa ve skřiveném zrcadle. V naší mysli nejsou uloženy otisky předmětů dříve pozorovaných. Nébož mysl naše prošla dlouhým výcvikem a v jejím pozadí je napěta soustava očekávání, která se derou do vědomí při pohledu na svět. A nebo je tam soustava možných výkonů, které zkoušíme, když se udá příležitost. Promiňte ten strašlivě dlouhej citát. Klec čemu z toho se budeme vracet? Je to tam mnoho pohromadě, takže toho samozřejmě nesledovalo ten náš postup. Teď se budeme zavíját k něčemu, k něčemu se ještě vrátíme. Já jsem to strašně protáhl. Uděláme předstávku a budeme pokračovat příště pak. To vidění je něco víc než jenom pouhé vidění. V tom vidění už intervenuje tedy nějakým způsobem rozum. Když to takhle fungujete, tak sugerujete, že existuje nějaké vidění, které neintervenuje. A to je v rozporu s tím, co on říká. Trochu jsme to posledně nakousli, když jsme hovořili o vidění, které není uvědomované. Uvědomované, že když jdeme a myslíme na něco jiného, a ten náš zrak klouzal po okolí, ale to, že jsme viděli tam nalevo tu kapličku, to si celé uvědomíme až třeba za hodinu nebo až druhej den. Aniž bylo to vidění té kapličky uvědomované. Tak na to, Bence, to bych chtěl... Ano, to je teď jedno rád by na to namít. No ale jestli je možný si dodatečně uvědomit, že jsme viděli teploměr, když vůbec nevíme, co to teploměr je? No, tady je právě otázka, co to je to vidění. Furt, když o tom budeme hovořit, že jsme viděli. Viděli jsme teda i tu kapličku tehdy, že jsme viděli kapličku. No jestli bychom si mohli dodatečně uvědomit, že jsme ji viděli, tak jsme ji museli vidět. Ano, takže by to znamenalo, že to vidění může být i neuvědomované vidění. Ne, když si dodatečně uvědomíme, že jsme viděli kapličku, nebože to uvědomění se týká toho, že jsme rozpoznali v tom viděném kapličku. To znamená, že si uvědomíte ne to vidění, nebože si uvědomíte reflexy. Reflexy? No, protože když řeknete, že to je kaplička, to, co vidím, je kaplička, už přítom na reflexe. No a to jde o to, že vy můžete vidět kapličku bez této reflexe. Ale znamená to, že jste si to neuvědomili. K čemu byste se pak mohl porátit vlastně? Jak se můžete vrátit dodatečně k něčemu, co jste předtím viděl? Když to už je pryč. To muselo být nějakým způsobem. Za prvé jste si to muselo uvědomit. A v tom vědomí je to nějak uchováno. Jak byste si ji na toho vzpomněli? Já se nespomínám na to, že jsem viděl kapličku takovým způsobem, že bych refletoval, že to je kaplička. Ale já si vzpomínám na to, že jsem jenom viděl kapličku. To znamená, že já si to až teď dodatečně uvědomuji. Že to byla kaplička. To uvědomí se týká jenom té reflexe. Vnímání samotného toho vidění, to tam bylo už při tomhle začátku. Vy si uvědomujete teď nikoliv to vnímání. Nibyž to, že to vnímané je kaplička. Že to bylo kaplička. To znamená, to co si teď uvědomujete, to je ta reflexe, která vám přišla na mysl. Kdežto to vidění té kapličky... Já si teď neuvědomuji reflexy toho viděného. To jistě že ne, to by byla reflexe druhého řádu. Ale vy si uvědomujete, že to viděné, že je kaplička. No a to ovšem, to co si teď uvědomujete, to je ta vědomá reflexe. Kdežto vy si neuvědomujete to vidění. To jste si uvědomoval, když jste to viděl. Jenomže jste to nereflektoval a viděl jste mnoho jiných věcí. A teba později jste to z toho vybral. Ale už v reflexi. Čili to není doklad proto, že jste mohl vidět a neuvědomovat si. Ta nepřítomnost uvědomění se týká reflexe, nikoli z toho vidění. A já jsem si chtěl zeptat, ale jak vy často používáte ten argument početky nikdo nevidí, ček si uvědomuje reflexy. No ne. Reflexe je vědomá. Takže si uvědomuje reflexy. Ale to není důležité. Když v reflexe tady je, tak je nějakým způsobem součástí vědomý. Že ještě dodatečně si mohou uvědomovat další reflexy, ale to není důležitost. Početky samozřejmě nikdo neviděl, ale ne proto, že my jsme schopni je vidět. Kdyby byly, tak první jsme je nemohli vidět. Proto jsme je neviděli. Reflexe není žádný výmysl. Proto můžeme si uvědomovat reflexy. Ale já si furt uvědomuji, já když docházím k uvědomění si té kapličky, tak já si uvědomuji, že jsem měl věn kapličky. Ano. To není to ale uvědomění si reflexe. Ne, ale právě když si uvědomujete, že jste viděl kapličku, tak toto uvědomění, že jste viděl kapličku, to je reflexe. A tato reflexe mohla být provedena a nemusela být provedena v okamžiku, když jste to viděl. I v ten okamžik jste si mohl uvědomit, teď vidím kapličku a byla by to reflexe. Ano. No ale kromě tohoto uvědomění, ještě ještě jediné uvědomění, totiž to vidění samo. Ano. Když to vidíte, tak buď si to uvědomíte, nebo to nevidíte. Ano. Ale neuvědomíte si, že to je kaplička. Vidět kapličku a uvědomit si, že to je kaplička jsou dvě různý robiny. Uvědomí si, že vidím kapličku a uvědomí si toho, že to je kaplička, to, co vidím. No ale tady jako... Uvědomění si toho, že vidím kapličku a uvědomění si kapličky. Prostě vidím kapličku, neuvědomu si, že ji vidím. A součástí toho vidění je to uvědomění. Rádo tvrdí, že buď kapličku vidím, a pak toto vidění je vědomé. A nebo tam vědomí není a pak ji nevidí. Neexistuje vidět kapličku mimo vědomí. Vidět kapličku to je součást vědomí. A nebo to není nic. Kdežto empirici tvrdili, že základem je ovšemné vidění kapličky. To ani oni netvrdili. Abych mohl vidět kapličku, tak musím mít jakési věmy. Věmy barvy, věmy různých tvarů, věmy vzdálenosti, věmy tvary a barvy. Co ještě může člověk vidět na dálku? Je tam věm špičky věže. Věm toho, co těsně pod špičkou věží. Je to úplně rozložený, atomizovaný? A vy potom z toho, všakým kombinacem a tak dáte dohromady věm kapličky. To už dělá rozum, to už dělá nějaká ta pořádací mohutnost. Ale ty jednotlivé věny, ty počítky, imprese a tak dále, jak to mu různí autoři říkali, to je právě ta absurdita empirizmu. Ty nejsou součástí vědomí. Čili jsou dřív než vědomí. A vy si je uvědomujete. A nebo neuvědomujete. Ale oni tady jsou. To je ta absurdita, že oni teď před sebou, a to jsou ty celá linie kritik, já myslím, že se z toho někdo vypůjčili nebo vynašli. Cornforth. Věda proti idealismu, co to jmenuje. Protože to je ve kozách, upozornilo se na to. Nebo jiná taková knížka, taky jsem citoval minule, jedna z prvních, co jsem dostal do ruky po válce, vyšla snad, já myslím, v 45. nebo v 46. nějaký MEC. A obě se dost schorovali v tom, že ukazujou, jak v empirizmu tenhle ten důraz na ty atomy, vnímání nebo atomy, ne vnímání, to je to blbost. Atomické věmy. Smyslový data nebo něco takového. Že prostě nejsou součástí vědomí. Takže, když poznáváme, tak my poznáváme tyhle ty atomické data. Čili předmětem našeho poznání jsou ty věmy, ne věc. My tu věc z toho konstituujeme. My děláme jakési obrazy. Ale to, co skutečně poznáváme, to jsou ty imprese. No a tím pádem ovšem, protože imprese jsou běžně, všichni víme, kromě empiristů, že imprese jsou součástí vědomí, tak vlastně to vede k subjektivismu nutně, protože oni předmětem poznání jsou součástí vědomí, čili vědomí sama. Oni se vůbec nikdy k věci o sobě, jak by řekl Kant, nedostanou. Oni si myslejí, co zkoumají, že tím jsou ty smyslový data. Takhle to říkají. Ale to má jakousi přesvědčivost. My fakticky nic jiného nemáme, my nic jiného nemáme než smyslový data, když přijímeme tu celou konstrukci. Máme my nějaký přístup k nějakému stromu? Nebo k té věži? My máme jenom ty fotony, které nám dopadnou na sítnici, na to jsou ty smyslový data. Nějaký ty nejelementárnější smyslový data. Ale to, co se děje na tý sítnici, to je náhrada za veškerou ostatní skutečnost. Ale to je skutečnost zvláštního druhu. To je taky vlastně věc o sobě. A vzniká otázka, jak my vůbec můžeme ty děje na tý sítnici, jak my vůbec můžeme si uvědomovat. My jsme pak před stejnou otázkou, před stejným problémem, jako jsme byli původně, jak můžeme vnímat tu věž. My jsme od té věže utekli a vymysleli jsme si smyslový data. No a teď máme před sebou místo té věže smyslový data. To je čistě dogmaticky jenom, že zatímco si tu věž nemůžeme uvědomovat, tak tyhlety si můžeme uvědomovat. No to je blbost. Zkušenost pravý opak. My si můžeme uvědomit, že vidíme věž, ale uvědomit, že vidíme smyslový datum, to se nikdo nedokáže, protože mlho nevidí totiž. Nevidíme počítek. Tohle je ta rozpornost empirizmu. U toho Kanta, že ono tam přece taky řadí, že ty empiriky... Ale se tam nehovoří ani tak o data, protože ta data nebo ta příčina, ty různé příčiny, jsou potom nazíracími formami formami odvázeny. Čekajte, příčiny. Nikoli příčiny, nemůžeš příčiny souvislosti. No, tady je jistá příčina, která... To je vinkanzich, ta příčina. Pouze příčina souvislost je a priorní tu tam já vnášim. Příčina sama o sobě, ale to, co označuju za příčinu. To je vinkanzich. No, o věci o sobě, on nemůže hovořit. Nelze hovořit o věci o sobě. Hovořit se o sobě nikdy se k ní nedostaneme. Ale když už... Tak to o těch datech nelze hovořit, podle Kanta, když o těch datech nelze hovořit, až po jistém sformování. No, to ne až po... Samozřejmě, když hovoříme, tak už jsme to sformovali, že? No, ale on o těch smyslových datech mluví. Jste to viděli, že tady je Syndice, Amfinum. Ale jsou to smyslová data, která už jsou těmi nazídacími formami... Ty jsou právě ten hrubej materiál. To jsou tak Syndice, Amfinum. Kdybychom si o kousek dál v tom Kantovi, že? Já jsem se taky dál nedostal moc, ale v estetice... Ne, nedostal. To můžeme jít dál, ale to stačí. Ne, právě že v estetice, což je o kousiček jenom dál, když se býrá věmy a názory, že? A potom hovoří o pojmech a tak dále. Tak ten proces mějích, ten proces, jak bych mohl popísat, proces vytváření věmu nebo názoru, je ten, že zde je jakoby příčina, která na něco působí, což jsou jakoby, ty fotové někde dopadají, že? A když to dochází, tady budou takové jakoby střínky, já to teda popísat budu, on to tam tak nemá, že? Zde je nějaká, která je teďkom sformovává a nějak je uspořádává, jo, všechny ty různé příčiny, které dopadají, že? A vytváří se, takovýmto způsobem se potom vytvářejí věmy, že? Takže ty věmy už jsou sformované právě na základě těch apriodních nazídacích forem. Dobře, ale to znamená, že ty sindiche entfindungen, což jsou, což je ta surovina, ty takto zorganizované nejsou ještě. To, co je předtím, než dopadá do té krabičky, to sformované není. Ne, co tam dopadá. Tam nedopadají sindiche entfindungen. Nechcete-li se říct, že do té krabičky dopadá věrno? Ne, ne, ne. Nebo, že tam dopadá senzace, nebo imprese, nebo počitek. Ne, to ne. No, tak co tam dopadá? To je nějaká příčina. Příčina, to už jsem to, ale... To už jsem to sformoval na základě apriorních představ. Ale on mluví, že tou surovinou nejsou žádný příčiny. Tou surovinou jsou sindiche entfindungen. Smyslové počítky, teda. Nazvíme to, jak to vy... Když věme dobře, tak... To je jednost. Na terminologii nezáží. Ale důležité je, že ještě nesformovaný rozumem, pouhej surovej materiál jsou ty sindiche entfindungen. Smyslové počítky. A pro co teď? Pro rozumové zpracování? Pro rozumové zpracování. Ale ty smyslové počítky už jsou, už jsou, podle Kanta, jistým způsobem sformovány. No, formu musíme mít, jinak by neexistovaly. Co to je sformování? Námy? Když nerozumen? Pro rozumové suroviny. Právě pomocí apriorních nazíracích form? Ne. Omyl, žádná apriorita u toho nemůže být. Pán Štateprva přijde pro tu aprioritu, to je pouha surovina. No, přece nazírací forma jako je prostor. Tak ta je zde na té cesty. Ještě předtím, než vůbec rozum... Dobře, ale smyslovej počitek červeně, ještě není uložený v žádným prostorovaní v časi. No to ne. Tam to ukládá Teprva ten rozum. Ano, protože on říká, že na mnoha místejů, že názor bez pojmu je... Už jsme zas úplně... Ale pro něj ten názor je možný bez pojmu, že? Ale názor, pojem, to jsme jinde. Názor tedy je. A tam není žádný názor ještě? Tam není žádný pojem? Tam není žádný rozum? Ano, není. Ale už tento smyslový počitek když hovoří o věmu, tak říká, že věmu jsme schopni rozeznat dvojí. To, co padá na vrhu pocitu, empfindung, a to, co padá na vrhu formy. A tou formou je... Čili, jak už to říkáte takhle, tak o věmu teď nemluvíme. To už je ta kombinace. Ale před věmen to je ta sindiche empfindung. To je ten smyslový počitek. To není nehuspožádanej rozum.

====================
Kaz b.flac
====================
Nevím, jestli to nazývá smyslovým počitkem, to, co je ještě neuspořádané, co je ten neurčený... Nevíte, tak jsem to tady citoval, tak to víte. Říká, že to je surovina, pro ten hrozůk. Ano, ale je otázka, jestli mění to nesformované, anebo už to sformované? Sformované, co to je sformované? Rozumem sformované, nebo čím? Nerozumem sformované, pomocí a priorních nazývacích form. Ale to je rozum, kdo má ty nazývací formy? To je prostor, že vidíme prostorově, to je bez rozumu. Jak to? Právě proto je to a priorní nazývací forma. No dobře, ale čí? Naše. No po moment, naše. Co my jsme všecko? My jsme frštand, frnunft, jsme biologický jedinec, to nic neříká. K čemu to patří? K frštandu, k frnunftu? To je ta otázka. Prostě jde o to, že když řeknete sformované, no všecko má formu. Co pak má? Můžete ukázat něco, co není bez formy? Čili samozřejmě, že to je forma, ale není to forma, která je tam v tísku, tak to rozumeme. A to, ať už pokud jde o nazývací formu, ten je vtisnutá názorem, a nebo ať jde o apriorní představu, apriorní pojem, prostě nic takového apriorního v tom není. Čili ta forma, tam sice nějaká může být, ale v žádným případě to není forma, která pochází z té apriorní aktivity rozumu. Je to pouhá surovina, samozřejmě ty surovina má tvár, ale není to tvár, který tam vtiskne ten rozum. Pro kanta je to. Když to prádlá, ten tvrdí, že nic takového neexistuje. Všude, kde se setkáváme s tím nejelementárnějším smyslovým počítkem, kdyby něco takového bylo, tak všude tam už intervenuje ten rozum. Nikoli apriorní, v tom se liší, ale ta aktivita rozumu tam je přitom na od samého začátku. To je neexistuje surovina, pokud je o smyslové vnímání, neexistuje žádná surovina. Existují pouze polotovary. To znamená, že ještě jednou, když vidím kapličku, tak to znamená, že si uvědomuji, že vidím kapličku. Že to vidění kapličky nemůže být neuvědoměné. Když si uvědomuji, že, tak je to něco jiného, než když vědomně vidím. Já jsem to myslel takto, že když on říká, že vidím kapličku, tak to znamená, že si uvědomuji kapličku. A to je to uvědomění kapličky, to je ten začátek. Nemůžete si na nic vzpomenout dodatečně, pokud jste si nouvědomil kapličku. Takže to znamená, že jak když jsem okolo toho prošel, tak už jsem si musel uvědomit kapličku. Jenže jste si neuvědomil, že jste si uvědomil. A to si můžete uvědomit dodatečně. Nemohlo by docházet třeba k tomu, že když jsem tedy prošel, že by se mi zaznamenal obraz a při zpětné promítnutí... Tyhle tři rovnání jsou strašně ošímé. Tady jde o to, co je ten filmovej pás, co slouží tomu vědomí jako filmovej pás. No, za chvíli by se tam dalo něco vyčlenit. Je to součást vědomí, nebo to není nic? No, to nemusí být součást vědomí. To musí být součást vědomí. To by mohla být jedině jistá část, která by zaznamenávala jenom nějaké takové optické... Neexistuje. Tak to může zaznamenávat jedině ve vědomí a skrze vědomí. Takže tam bylo prostě nějaké takové místo, které by plnilo funkci, které by znovu vyvolávalo to, co máme normálně, když jdeme a vidíme kapličku a uvědomujeme si. Takže tenhle proces s nějakým časovým složením byl pro nás zaznamenávaný. Když se na něco koukáš, tak nedá se říct, že ve chvíli, když se na to podíváš, tak to vidíš. Protože není to ten okamžik. Tak tisíce na vteřinu. Nějakou dobu to trvá, než všechny ty reakce, když se podíváš. Od kdy? Od chvíli se podíváš na narkotičnou věc. Tak než to nejroběhnou a potom těma nervovýma dráhama. To nějakou dobu to trvá. Tak když se podívám na věc, tak od tý chvíli, co se na ní podívám, tak i vidím. Ve chvíli, to záleží na tom, čemu říkáš podívám. No to je to. Tak právě bych rád věděl, že koukám v hlavu a odevřu oči a koukám na druhé. Když koukám na tu věc, když odevřu oči a jen tak koukám do blba, to bych ti připustil. Ale když koukám na tu věc, tak i vidím. Jak bych na ní mohl koukat a nevidět? Tak na ní nekoukám. Koukám tím směrem. No tak to je jiná věc. Koukám do blba někam. Dobře. Když chceš koukat na tu věc, tak musíš nejdřív na ní zavostřit. Dokonce já o ní vím dřív, než ji vlastně uvidím. Já když se chci podívat přesně, teď mluvíme o tom, jak ona přesně je červená nebo zelená nebo žlutá, tak se na ní kouknu. Já už předen mám svůj byt, proto tak Němci, česky bohužel, já nevím, jak by se to řeklo, ale to je skvostnej termín, německý sůhbyrt. Já si vytvořím jakýsi hledací obraz a teď koukám, na co by se to dalo teda přilpit nebo co by mi do toho páslo. Takže když prostě hledám v knihovně, tu jsme o tom mluvili, hledám v knihovně určitou knížku a mám sůhbyrt, že měla červený řbet, tak já ji mám před očima, před nosem, dokonce na ní šáhnu a já ji nevidím, protože můj sůhbyrt je, že má červený řbet a tamto je zelený. Já ji prostě nevidím. To se mně děje dnes a denně, tohle. Ne barvy, ale prostě před sebou nevidím, hledám to jak blbej a najednou za dva, za tři dny najdu to a já celou dobu ty tři dny jsem na to čuměl. Měl jsem to před sebou, já to neviděl a hledal jsem to a už jsem byl nervózní, že to nemohu najít a já to tam mám navrch. Čili falešný sůhbyrt. Představl jsem si to jinak. Já měl falešný sůhbyrt. Čili když něco vidím, tak je to proto, že jsem měl správný sůhbyrt. Teď vykládám ráda, že jo. Říkám napřed to musím znát, abych to mohl vidět. Představl jsem si to, jestli to má nějakou souvislost s těmi archetypama. Má. Jistě, že ano, protože ty archetypy vlastně jsou návody. Tím spíš, že archetypy jsou vždycky dějový. To je prvá pojmové vyšlení, když je racionalizovalo, tak z nich udělalo předměty. Původní archetypy, mytický archetypy, byly vždycky dějový. Archetyp byl, že Diana než ráno se probudila a rozhodla se jít ulovit Jelena, nebo já nevím co, takže udělá tohle, tohle, tohle a tak dále. Archetyp je ta akce. Archetyp není Diana sama. Ten božský archetyp, to je to, co udělal nějaký zbožtěný předek, nebo heroj, nebo myt. Takže tam je to úplně evidentní. Ten archetyp je jakousi struktúrou rozvrhem akce, návodem akci. Napodobit. Ale k tomu se budeme vracet, teda ne k tomuhle, teda této souvislosti ne, ale té dvůra srádlův na to, že zkušenost je návod, k tomu se dostaneme v té druhé části. Až tam totiž vidím ten rozhodující bod, který je skutečným příspěvkem, zatímco tyhle dvě námětky proti empirizmu jsou vlastně jenom takovým kritickým stanovením bariér. Tak toho řešení vlastního problému se to nedotýká. To je evidentní, tím začneme příště. Prostě důraz na aktivitu rozumu. Nám nikdy nemůže objasnit, jak jsou nám věci dány, protože nám objasňuje, jak my se jich chápeme. Čili důraz na aktivitu rozumu je důrazem na aktivitu subjektivní, nebo subjektní lépe. Na naší aktivitu, co my vyrábíme, co my děláme. A není to odpověď na to, jak jsou nám věci dány. A důraz na tu historičnost nám zase nic neříká. Zase jenom je to jiný typ subjektivity, totiž vlastní zkušenost, zkušenost společenská, zkušenost skupiny, nebo kultury a tak dále. Ale jak k té zkušenosti došlo, ať už osobní, nebo zkušenosti lidské vůbec, jak k ní došlo, zase neukazuje. Zase je to jen subjektivity, nebo individua, nebo celé kultury. Proto taky říká, že nejsme svobodní, že jsme ponoření a tak dále. To je všecko pravda, jenomže to neřeší ten problém, jak se dostaneme k věci, jak jsou nám věci dány. Čili to jsou mantinely jenom. Ale řešení je tam v té poznámce, že zkušenost je teda návodem k akci, návodem k jednání. Já jsem se chtěl právě zeptat, podle toho Rádla, jak on říká, že si kláde otázku třeba, co víme skutečně o svých známých. Poznáváme je podle třeba výšky hlasu, a teď udává jednotlivý mější poznatkový rozdíl a dál třeba říká, že když třeba nestojíme v přírodě vůči tvář, ale vlastně mezi námi a přírodou je jakási bahatletivo, cesty, který my musíme projít a odbírat se vlastně až jenom tým příroditem skrze tu mohu. Ale jestli Vzpomínám si, že právě v Gadamer ten mluví o myslím, že on razil ten pojem toho předsudku, že je něco pozitivního. A si právě chtěl bych se zeptat, protože jestli je možný, protože i v té zkušenosti je možné i v té zkušenosti především jako právě umělců nebo jednotlivých lidí, který těžko třeba se vyjadřou o skutečnosti. Třeba mají mnohý umělci se těžko vyjadřou, že ukážou věci určitým způsobem pojmout umělecky, ale nedokázou se o nich racionálněji, třeba pojmověji, teda spíše pojmověji vyjádřiti. A přesto poznávají určitou věc jaksi skoro jako předem, že jsou určitý, jejich tvorba vyplývá jaksi dřív, než by se museli prodát mnoho. Například jsou známi určitý zkušenosti třeba myslím Mozarta, který třeba jednu věc, myslím to jeho Allegro, takovou určitou část, co jsi slyšel, který trvá určitou vělku dozlovu, slyší v jednom okamžiku. On se nemusí prodírat, obrazně řečenou tomu blhou, aby došel k celý té skladbě. Jestli tady právě musí být určitý předsudek, jak znám já svého přítele nebo známého, aniž bych ho skutečně poznal. Protože já znám jeho hlas, ale třeba i vytvořil si o něm určitý souk. Myslím si, že především problém, který je vyostřený než určitých etických a narodních jednání, kdy se rozhoduji jaksi předsudečně. Jaksi vždycky, že ty věci, ty mější jsou mi dost nedostatřící proto, aby se rozhoduji tak, jak se rozhoduji. Člověk potřebuje vždy něco, co se nedá vytázat jenom takovou racionální stránkou věci. Když bych to vyjádřil jinak, tak jsem naprosto pro. Já jenom mluvím na nádresu toho rádua. Když on říká takto, když třeba říká nestojíme v přírodě tváří tvář. Tohle on ví taky. On jim říká, že... Já jsem ho pochopil takto, že on volí tu variantu nestojíme v přírodě tváří tvář, ale aby jsme tu tvář poznali, musíme projít tím pletivem. Ale já to chápu, že on volí tu cestu projít tím, to znamená racionálně projít ty cesty. Ne, to nemusí být racionálně. To tam nikde neřekni, že to je racionálně. I intuice je, jestli máte na mysli, třeba já mám dojem, všechno se musí nějak nazvat, že jo, takže nevím, o čem jste mluvil. Chápu to tak, že třeba jde o určitou intuici, to je místo toho postupního vysuzování, tak sledování konsekvencí jistých předpokladů a kombinace různých cest, tak zájemná kontrola, takže tady prostě takový náhled, ale do věci, intuice. To je jistě možný, jenom že k této intuici se dostává zase člověk po nějaké té cestě, silnici, kterou už tady prokopali jiní. Čili to není žádná primární zkušenost, kterou by člověk prostě měl mimo dějinnou, dějinně kulturní souvislost. Jenom o tohle to jde. Čili to nemusí, to neplatí jenom pro racionální uvažování, to platí prostě pro vědomým vůbec. Proto taky se to týká počítků, kde ještě žádná racionálita jako by neměla být v tom tradičním významu, tam ještě se nevysuzuje, tam se nedělají konsekvence, a tak dále. Když Rádo říká, že už tam v tom je ten rozum, tak to nemá, jak se tím namyslí, aniž bychom to věděli, že už bychom třeba soudili, že bychom vysuzovali. To tak není. Samozřejmě Rádo vo intuici ví, že nejenom ve svém předválečném a počátku, ještě v počátku války, v tom prvním období, kdy NATO velice dal, ale i potom, kdy líčí autobiograficky, že přečet jakousi knihu, a najednou se mu rozbřesklo, a najednou všechno začíná přehodnocovat, vidět jinak, a už na tu intuici tolik nedá, ale i potom ještě furt, a dokonce v této své poslední tížce o intuici hovorí, jenže on říká, no, je spousta věcí, který vidíme hned. A nepotřebuje se k ním dostávat dozatečně. Jenomže dost často se stává, že to vidíme blbě. A ta kontrola v rámci toho náhledu, který je okamžitej, ta neexistuje. Když chceme kontrolovat, za to vidíme dobře nebo špatně, tak máme jedinou cestu, a to je to rozumné uvažování. Rozvažování. Protože se stává o tom jako jenom nějakou verifikace. O tom filozofii nemá skutečně ten tvůrčí prvek. Jak to? Proč? Leda, že byste filozofii redukoval na tohle? No ale kdo to řekl? Že to je jenom tohle? Myslíte, že ten tvůrčí prvek ve filozofii zachráníte tím, že do ní vložíte nějakou intuici? Ne, já jsem myslel v tom slovo jako ten důraz na pojmy. Filozofie především právě v poslední době, a já jsem to tady předváděl, jak se chce a i dovede z části podívat na pojmové myšlení z distance. A vidět omezenost pojmového myšlení. To znamená, že filozofie už nemůže být kápána jako myšlenkový výkon v ranicích pojmového myšlení. Když třeba u Heideggera čtete místa, kde mluví o vorbegriffliches Denken a nebo o ausrbegriffliches Denken, no tak je evidentní, že teda poukazuje na begriffliches Denken jako na něco, co má svý meze. Předpojmové myšlení, mimo pojmové myšlení a pojmové myšlení. Čiže i pojmové myšlení je něco, co je jenom výsekem v tom celém myšlení. Jednak historickým výsekem až to pojmové myšlení, to začínáte prvé v Řecku a v pojetí Heideggerově. A to mimopojmové myšlení, například to je umělecký v Řecku. Když vykládá Helderlina, tak on tam ukazuje, že Helderlin samozřejmě k tomu nedošel filozofickou cestou. On to filozoficky interpretuje. To nahlédnutí Helderlina bylo samozřejmě založeno v Řecku. A je to právě tak původní, jako je původní myšlení. No a zajímavě nelze filozofii redukovat jenom na tuhletu funkci. Vy jste na to skočil okamžitě, že pak filozofie není nic. Já jsem řekl, že intuice jistě existuje, je možná, jenomže intuicí přichází na věci, taky na věci, které jsou fališní, které nejsou pravda. To je zkušené. Intuice se velmi často trefí, ale taky se zmejí. A jakou má intuice možnost kontroly, sebekontroly? Žádná. My vědíme, jedna intuice ale dnes to jiná intuice. Jak se jedna může druhou vyvrátit? Nemůže. Ty jsou vedle sebe. Jeden to nahlídne takhle, druhý to nahlídne jinak. Kontrola žádná není. Prostě intuice je něco jako nápad. Někdy to může být znamenitej nápad, ale to může být nápad ničemu. Může se zdát a ničím. Jediná kontrola je, že se pokusíte to, co jste nahlédl, teď si formulovat, dát tomu jakousi přehlednější podobu, rozebrat, analyzovat tu strukturu toho, stůvodňovat, proč to je tak a ne jinak, a kontrolovat za ty důvody, jsou dostatečný nebo nedostatečný. Čili jinými slovy, jedině diskursivní myšlení. Či to vůbec neznamená, že intuice je k ničemu. Je vnitající. Diskursivní myšlení samo o sobě, ale prosím vás, neredukujte filozofii na diskursivní myšlení. Já říkám, diskursivní myšlení samo o sobě, připouštím, že není tvořivý. Je schopno ukázat, kde jsou chyby, něco kontrolovat, ale na něco novýho přijít. Diskursivně. A možná ještě, že v diskursivně tam totiž ještě jsou vodevřený nějaký zadní vrátka. Ale logicky. Logickou cestou. To jest deduktivně. Samozřejmě. Deduktivní metoda vám nikdy neodhalí nic novýho. Vždycky jenom to, co už tam bylo, jenom že vy o to nevíte. Proto ten důraz moderní filozofie, ta novodobí filozofie, například u Bejtna velice mocnej důraz na indukci. Já bych se ještě chtěl vrátit k tomu, že abych mohl vidět, tak musím znát. Když si vezmu, nechci nic vybrat, ale můžete se jako právě příklad, když je dítě malé, tak ono neví, že to je kočka. Ono to, co vidím já jako kočku, tak to jakoby někdy vidí. No nejakoby vidí, ale ono něco vidí, že? A když se na kočka tam udělí podruhé, tak to dítě už se začne k tý kočce vztahovat jako k nějakému samostatnému objektu, že? Dokáže výmout z toho prostoru a vztahuje se k ní jako teda už k výjmu té věci jedné. Ne teda jako k kočce včetně, dítě neví, že to je kočka, že? Ale vztahuje se k tomu jako k jedné a téže věci, kterou vidělo předtím. Myslíte, že rozezná například naši minu od současnovic Micky? To ne. No závisí... No, právě. Ani od psa. Máme na to doklady. Dokonce to jde tak daleko, že prostě je dítě se schopno vztáhnout ke kočce, ke slepici, k psovi i k mouše jako k jedné a téže věci. Ale rozliší vás třeba, tedy jako člověka, na kočku? Ano. Jistě, protože tam jsou určitý předpoklady, aby mě vyňalo z toho všeobecného nějakého, jak by se to řekl, z té množiny hejbajících se věcí. Takže jisté předpoklady tam jsou, aby teda rozeznul, třeba nerozliší, že o kočku a psa, že bude se k ním stahovat stejně. Ano. Uvidí kočku, že opak uvidí psa a bude se k ním stahovat. Když uvidí mě a kočku, tak se k nám bude stahovat a bude se stahovat jinak. Aniž, ale je zde důležitá ta zkušenost, kterou, že je to nereflektovaná zkušenost, nebo zde se možná hovořit jako o vidění, jako uvědomělení vidění, že? Především jestli, že dítě si vymyslí nějakej svůj název. No. Něco jiného, když se dítě to naučí od dospělejch. Dítě si nemůže vymyslet název. Když je malý, když je ročný. Když je ročný asi ne. Když je neučený dítě. Kdyby vyšli názy furt. Půl druhý rok, dítě staré půl druhého roku si vymyslelo, samozřejmě nikdo to nikdo to dítě neučil, si vymyslelo, že říká haf psovi, kočce, slepici, mouše a dokonce letanu. Říká haf. No. Z čehož jsme poznali, teda já osobně to považuji za jeden z největších svých životních boběmů tohle. Totiž je to naprosto pro mě aspoň přesvědčivej úkaz, že celá ta idiotská tradice psychologická, která mluví o tom, že člověk vnímá jednotliviny a z nich abstrahuje obecniny, je naprosto idiotská, je prostě blbá. Je tomu právě naopak, že celá věc začíná tím, že dítě si rozstřídí věci, o kterých my víme, že jsou jednotliviny, do velikánskej škatulí a teprve až to má rozstříděný, tak si v těch škatulích zase dělá malé přihlásky. Čili k těm jednotlivinám se dostává až ke konci. Začíná to právě univerzálněma, začíná to obecninama. Prostě nejdřív to dítě si udělal škatulí hav. Hav, co se hejbe. Lítá. Dokonce ještě nemá ani pojětí, co to je rozdíl mezi živým a neživým. Řekne hav, když vidí letadlo. Až to vypadá skoro jako moucha. S tím to se dá souhlasit. Můžu říct na sebe, že když člověk vidí Větnámce nebo Číňány nebo Japonce, tak jsou to pro něj Japonce, ale nerozlišuje mezi nimi nerozlišují Číňána třeba po dvě prvce. Nemusíme chodit až do momentu. Stačí vidět psy. Ano, i to. Prostě co pak? Rozeznáte, kterýho jste teď potkal? Jedně, když je to vážno. A ještě spíš proto, že on se k vám hlásí, než vy, že ho poznáte. A teď ještě o tohle tu věc. Na základě čeho dítě si vytváří takové velké skupiny, kde nerozlišuje... Nezdařbů. No jo, a proč mě třeba nezařadí do skupiny se psem? Protože teď ho má oddělený. Skupinu člověk, s kterou se sletla úplně nejdřív, ta se mu vnutí. Proti někoho většinou ze všeho ostatního je matka. Dobře, vy nech je mě člověka. Proč mě zařadí do stejné skupiny stůl a kočku? Taky můžeme jít... Možná, že to udělá daleko nejdřív. A pak teprve rozdělí v rámci tohohle rozdělí nehybající se a hajbající se předměty. To nevím, to se ještě snad nestává. Proč ne? Co my víme, jak to začíná? Já vím, že to je... My to poznáme, až když se nějak vyjadřuje. No ale jestli že je tomu tak, že v jeden okamžik dítě, který má těch 18 měsíců, řekne haf a schrne do toho tolikhle různých potvor, který si vůbec nejsou podobný. Slepici, mouchu a ksa, no to je šílený. Taky vidět... No prostě a to dítě to udělá samo. To znamená, že to použije, to slova, to je pro nás doklad, že vlastně si použilo, že si vytvořilo jakýsi pojem. Nebo předpojem. Nebo asi jakousi obecněnu. Do které tohle zadrží. No to dítě nikdo neúčil. To si udělal samo. Co to znamená? Je to přesvědčivej doklad o tom, že rozum si vytváří, že přichází a vytváří si tyhlety sluchběrdy. No a teď se ukáže, že taky může vytvořit blbě nebo dobře. To jsou ty nápady, to jsou ty intuice. No a teď to dítě samozřejmě je strašně utiskovaný těma odklopujícíma lidma, který furt ho kopají do krychlíčky. Já nevidím u toho dítě to tak, že nevidím to vidět dítě až na takové úrovni, které vytváří ty hledané obrazy, ty sluchběrdy, ale že to dítě už třeba dejme tomu rozliší tu matku od všeho ostatního. Ale to není na základě vytvoření si nějakého sluchběru a tak dám, ale je to na základě něčeho ještě před jako nějak znamenovanému. Zajme na tom, že tam žádný vyšlení nemusí být, tam žádný univerzálního toho se nevytváří, poněvadž něco takového dovede kuře se svou slepicí, kachně se svou kachnou, nesplete si, nejde za jinou a tak dále. Některé zvědota se taky spletou, že zajména, když nemají vlastního rodiče, tak prostě se hejbou, jak jsme to věděli, co to bylo, nějaké ty syslovy, ne, ty takové, ty, co to bylo, holodavci nějaký, nebo co to bylo, nějaký, jak to běžilo, tak bylo jich asi dvacet a prostě jak se něco někde hnulo, tak běželi za tím a běhali za tím papíkem. Papík udělal pár trupů a už všech dvacet se vrhlo za ním takovej nějaký, já nevím, co to bylo, taková větší myška nebo sysel nebo něco. Tak bylo to vidět teda krásně. Takže jsou různý takový, že zejména tam je rozhodující táto období imprintace, že vlíčil jsem vám už někteří tady nebyli, tak jenom jak Veselský nynější nynější šef z Rověckých zahrady, jak ještě jako asisten, prostě se pokoušel vylíhnout, to podařilo se mu vylíhnout, Pštrosatas, teda zvajec od Pštrosice, která už několikrát na nich přestala sedět, takže se nic nevylíhlo. Všichni seděli už na Pštrosici, v Pštrosích vejíčkách sedí Pštros. Tak Pštros se na to vykašlal, takže z toho nic nebylo a on si odvezl taxíkem, jak to bylo, tak taxíkem honem rychle odvezl připravený termostat, dal tam jenom si tři nebo čtyři vejce v Pštrosí, že vylích je a pak když se vylíhli, tak je pustil z toho. Samozřejmě nutnost jaká nastala, Pštrosata jak vylezli z vajec, tak první, co viděli, Pštrosovský. To byl jejich otec. To byl ten Pštros, který je měl hlídat. Takže teď ať se Pštrosovský hejp, kam se hejp, tak tři nebo nejvíce snad byly tři Pštrosata za ním, po chodbě, kam polišel, šel před náše, tak Pštrosata šly za ním, jenom řvali a vmátili zobákami a do všeho, co mohli, pak chtěli za ním. Imprintace. Tak to je ovšem něco jiného. Samozřejmě nemůžeme předpokládat, že ty Pštrosata si vytvořili nějaký pojem Vestrovskýho. To je jasné. U toho dítěte ta vazba na matku je jistě dost podobná tomuhle. I když tam je to všechno komplikovanější. Jednak ta imprintace není tak pevná. Za druhý, to období imprintační je strašně dlouhý u člověka. A já nevím, co všechno. A nicméně to není ono. Ale když řekne haf, různém těm, tak to si vymyslelo, ten sůh byl, si vytvořilo. To je naprosto jasné. Ale jak je potom schopné to dítě rozlišit od sebe potom a kočku a ten stůl? Dodatečně. Než jich je to něco, velmi pravděpodobně ten stůl je nezajímavej, protože se nehybe. Je známá věc, že žáva vidí jenom to, co se hybe. Žáva nereaguje na nic, leč na to, co se hybe. Když moucha sedí a nehne se, tak žáva jí nevidí. Když se hned tak udělá jazykem přístušný pohyb a už má mouchu. Takže to dítě začíná rozlišovat něco, co se pohybuje od toho, co se nepohybuje. Přesně, začíná si všimnout toho, co se pohybuje. To, co se nepohybuje, je nezajímavé. Čili to rozlišení, to by bylo jako dvě věci. To není souměřitelné. To, co se nepohybuje, je původně nezajímavé. Zajímavé je to, co se hybe, na tom místě, čím se dá hejbat. No a teď se může stát, že dítě, když se samo hejbe, najednou se praští vo stůl. V tu rámu se ten stůl jakýmsi způsobem prezentuje, zpřítomí. Najednou je tady zlobivý, vošklivý stůl, který mě kop. A teď dostane tytyty. Ale to dítě, když se něco hejbe, tak víš, že se něco hejbe. No. Já jsem na to nepochopil. Jsem rád, že to říkáte, poněvadž tím jsme se dohodli na tom, že nemůže vidět, ani kdyby to nevědělo. Ale dobře, tak vidí, že se hejbe a uvědomuje si to hejbání. To hejbající se. Nikoliv že. To že, to už je reflex. Co znamená, že ono vidí prostě nějaké obrysy, prostě něčeho, co se hejbe. Že to nazve třeba potom něčím jiným, to už je něco jinýho. Ale... To je otázka, jestli ty obrysy vidí. Možná, že ty obrysy vůbec nevidí, je vidí jenom přesně něco hejbe a už to má název. Nebo už je vytvořena ta škatule, do které to patří. A třeba dodatečně ty obrysy, to už je podrobný provočení a tak dále. To není, že je schopno prostě rozlišit pohyb z klidu. To je. Nikoliv rozlišit můj, ten klid si vůbec neuvěřuje, to je nezajímavý. No upozorňuješ na ten stůl, jak jste říkal, tak si ho taky potom... No ale pak... Pak když už jde to dítě... Pak má dojem, že musí ten stůl nějakým způsobem personifikovat, antropomorfizovat ty, ty, ty stole ošklivé, které jsme kopli nožičky. Čili prostě přisuzuje mu něco, co kdyby mu netřisounilo, tak je to furt nezajímavý. Že asi takovým způsobem ty pohyb, ty pohyblivé věci to dítě jedni zase díky zkušenosti, že, kterou má, když to nazývá up, že on je dříve jako to, co se pohybuje, že, a pak to, co se pohybuje, může zase jistým způsobem na to dítě působit, že, a na základě těch různých reakcí, které to dítě asi je schopno potom rozeznat, že, takovýmto způsobem potom může rozlišovat psa, podmouchy, jo. Jo, zase na základě jenom toho kontaktu, které to dítě má s tou mouchou, nebo s tou kočkou. To ještě na základě svého chování, svého jednání vůči těmto, co mě tu máte. A to jednání ovšem je řízeno, vedeno, orientováno tím toho obecninou, do kterého jste zahrnul to. A to stáváme se tedy k tomu, že svrchovanou vůmřítost má právě to jednání a ty návody jsou jednání. No ale že ty návody, že vlastně si to dítě nějak v začátku vytváří samo, že? Ano, to dítě především na zdařbůch, na mátkově se pohybuje, nebo pohybuje svéma rukama, nohama a tak dále, že. A z toho potom se propracovává k určitým již cíleným pohybům. To samý s tím stolem, že jo, nebo prostě s dveřma u skříně nějaký, když to dítě dáte na to šále, když se otevře, tak pak zase, jo, už. Čili primárně vždycky ta akce toho dítě té. Ano. A ta zkušenost se týká vlastně toho, čeho ta akce dosáhla nebo nedosáhla, jaký budou její následky. Podle toho se pak buď ta akce bude opakovat, nebo naopak se už nebude opakovat, že jo, dítě se to bude vyhýbat a tak dále. A teprve dodatečně v reflexi se začne rozlišovat mezi tím, co jsem udělal já, co udělal to a podobně. Takže ta první akce, která je na zdařbu tak u toho dítě té se zůstane v paměti nějakým způsobem? Pokud je ho zvláštěna. No. Tak je spousta na zdařbu akcí, které vůbec opakování nejsou. Ano. A že dítě potom je schopno se vztáhnout se v samém praktici k své paměti. Nikoliv. To dítě se vždycky vztahuje k věcem kolem sebe. K své paměti se vztahuje až mál pozdě už to vůbec. Ale ta paměť v tom funguje. Přes tu paměť se vztahuje. Když se přiblíže teda k tomu předmětu, z kterého už měla zkušenost, tak v ten moment začne intervenovat jako paměť. Tak intervenují, ale ne tak, že by se to dítě k té paměti odražovalo. Já jsem se chtěl představit obecnější otázku, když se vám zpávám a já jsem měl žádnou vztahovat na rozdíl ve zepojení zkutečnosti.