Přirozený svět - četba III
| raw | audio ◆ bytový seminář, česky, vznik: 5. 3. 1985

Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
A zvědečnění je tady chápano, nebo tady je prostě vždy, se vykládá, že se chápe na první místě jako objektivizace. A právě v té objektivizaci dochází ke všem těm důsledkům, které tady jsou uvedeny a k řadě další. A ta objektivizace je nesená důchem a prostředky příjmení, nepříjmené matematizace. To je mimochodem ta kvantifikace. Ještě je to tady dvakrát, jednou je kvantifikace, jednou matematizace. Co to je ta přímá a nepřímá, co přesně on tím mění, se mně teda ne... Tak ta nepřímá tam může být zprostředkovaná asi, ne? No a co to je? No tak jakože můžeme provádět matematizaci něčeho, jako přímo. A pak nějakou věc, která je z těchto věcí složená, budeme vykládat na základě už těch věcí, které byly přímo matematizovány. Aniž teda tu výslednou věc, která je z nich potom složená, přímo matematizujeme. Takže to bych potom nazval nepřímo matematizací. Co to říct konkrétně? No, konkrétně... Že to právě spíš je to naopak. Ta matematizace vždycky v posledu je provedena, ale někdy není na začátku provedena. Či ne, že na začátku matematizujeme a pak potom nějakou výslednou konstrukci, už nematematizujeme, líbíš naopak. To výsledné vždycky je matematizováno, co není matematizováno, to jsou nějaký ty principy. Ne, já jsem nemyslel jako nějaký výsledek, že by právě tam to může být zatom nebo to potom. U té nepříjme matematizace, k které může docházet, tak v tom případě, ta nepříjme matematizace, může vůbec dojít k tomu, že v té matematizaci jako zprostředkování tam dochází. Asi takovýmto způsobem jsem to myslel. Že provedeme u některých věcí, když o nich hovoříme, tak o nich hovoříme už jako o těch přímo matematizatelných objektech. A pak, když provádíme nějaké závěry nebo prostě nějaké usluzování provádíme, tak výsledky těch usluzování můžou být některé věci. U nich si ani nejsme vůbec vědomi, že tam dochází k té matematizaci a té způsobená právě nepřímo. To se mi vůbec nezdá. Opravdu bych se přiblouval, kdybyste uvedli příklad, že by najdřív byly matematizace a potom naopak. Jakmile se jednou provede matematizace, tak už všechno dál je jenom formální. Tam už nemůžeme k ničemu jinému dojít. Problematicky je to na začátku. Skutečně v obráceně by se daly ukázat věci. Třeba v lékařské vědě. Přímo se matematizují některé naše pocity, takže se na ně vůbec nedbá. Na moje osobní bolesti u doktora. Prostě jestli já pocítím horečku, to doktora nezajímá, on to změří. To je kvantifikace matematizace. A nepřímo by byla taková, že my všichni bychom u doktora zažívali úzkost, tu by brali vážně, ale pracovali bychom dál nepřímo matematizací, takže by jí sociologickým nebo nějakým průzkumům by par dodatečně kvantifikovali. Ale v obou případech, tedy na začátku je to nekvantifikovaný, pak se to kvantifikuje a další parace už je zcela kvantifikovaná, teda matematizovaná. Tak to myslím, že v obrácení. Ale aleš to říká právě v obrácení a to mně není jasné, jak by tohle, že jo, klasická taková sendovní definice statistik je, že to je naprosto přesné sprecování nepřesných data. Čili na začátku jsou nepřesný data vždycky. Ta kvantifikace je problematická na začátku, ale pak už jede, prostě to už je pak továrna. Takže já nevím, jak by potom mělo něco. A tedy, je-li to tak, tak co to je ta nepříjímá matematizace? Já si nejsem jistý, jestli tím Patočka nemá na mysli to, co ještě vůbec jako matematizace nevypadá, ale co je předpokladem matematizace. To je to pojmový myšlení. Matematizace je možná jenom díky pojmovýmu myšlení a v rámci její pojmovýho myšlení. Tedy, dříve, než je vůbec matematizace možná, nebo kvantifikace, než je kvantifikace možná, tak nejdřív se musí konstituovat nějaké ty intencionální předměty. A s těma pak se dají dělat ty matematické divy. Čili nepřímá matematizace to by mohlo být to, co ještě vůbec jako matematicky nevypadá. Když se Socrates táže, co to je jablko a chce filozofický výměr jablka, nebo když se táže, co to je spravedlnost a chce filozofický výměr spravedlnosti, tak vlastně to je něco, co by se dalo nazvat nepřímou matematizací. Protože pak v případě spravedlnosti to nejde. Ale s tím jablkem je evidentně ve chvíli, kdy mám výměr jablka, tak pak vím, co je jablko a co není jablko a už je můžu počítat. Bez hledu na to, jestli je jedno velký, malý, tlustý, tenký, prostě fuk. A můžu matematizovat. Matematika vždy předpokládá jakousi nivelizaci prvků, s kterými počítá. To znamená, že na začátku je něco, co umožňuje pozdější matematizace, ale co samo ještě matematizací není. Jestli Patočka má na mysli, když říká nepřímá matematizace nebo nepřímá kvantifikace, má tohle na mysli, to já nevím, mě nic jinýho nenapadá. Necháme si to teda pro další, nevíme, co to je. Já teda se pokusím něco najít, ale uvidíme. Možná, že něco bude v tom Aristotelově. Matematizace a objektivizace, totiž na jedné straně tady ta formulace naznačuje, že přímá a nepřímá matematizace, přímá a nepřímá kvantifikace, že to je vlastně něco velmi zbytostně zpětého. A hned dál spojuje matematizaci a objektivizaci. Objektivizace, to je to takovou konstrukce těch intenciálních předmětů. To je z toho jabka pojmově. A to pak můžeme počítat. Matematizace a objektivizace jsou ve svém oboru na nejvíc legitimní metodické procedury. Tady z té věty vyplývá prostě, že v tom celém nejde o polemiku proti té tradici moderní vědy. Nýbrž o poukaz na jinou cestu, která odhaluje jiné fenomény. Svým způsobem je to neobyčejně až alibistická formulace tohle, že co to je, když je něco legitimní ve svém oboru. Co to je ten obor, v kterým to je legitimní. Teda například ty důsledky, které tady jsou uvedené, které z toho plynou, tak i personalizace subjektivního prožívání. Subjektivní prožívání buď je personální, nebo není personální. Z toho by mělo vyplývat, jestli to budeme léčit personálně nebo ne, ale i personalizace nemůže být důsledkem metafyziky. Jestli že je důsledkem metafyziky, tak to znamená, že to je bez ohledu na to, jestli subjektivní prožívání je personální nebo není. Jak to je ve svým oboru? Prostě buď je správný nebo není správný. Podobně dál. Zapomenutí na intenciální ráz prožitku. To už je úplně evidentní věc. Jak pak je zapomenutí na intenciální ráz prožitku ve svým oboru legitimní? Když je to zapomenutí. Jak může být v nějakém oboru legitimní zapomenutí? Když se přehlíží dvojí smysl těla a tělesnosti, jak může být legitimní přehlíznutí dvojí smyslnosti? To není nikdy legitimní. To myslí asi, že ty důsledky jsou právě z toho, že to je aplikované někde jinde než v tom svém oboru. Kdyby se to nemělo povazit. No a jak se pozná, jestli je to v oboru, ale to není? To nevím. Tak to snad poznáme. Nehradě na to, že on snad jako filozof je schopen třeba legitimně povlástat, že teda sám za sebe nevystvědl třeba náležitě problém tělesnosti a těla. Takže to on nevystíhl. Jenomže, co nevystíhl? Důsledky určité metafiziky. Že on je nedokonale vystíhl, to je jedna věc, ale ty nedostatky, nebo ty falešní důsledky té metafiziky, to je druhá věc. Ať jemu se to podařilo nebo nepodařilo, tak ty důsledky tady jsou. A teď říká, že to je ve svým oboru legitimní. Jak to může být legitimní ve svým oboru? Já si myslím, že ta věda je ve svým oboru legitimní. Takže na tom ona má jisté předpoklady, z kterých vychází. A když z takovýchto předpokladů vycházeje, tak potom je legitimní. Ale nebude legitimní. No co to je ale, že je legitimní? Tak má pravdu nebo nemá pravdu? A v jiném to pravda není? No tak to bude jiná pravda. To bude pravdaté vědy. Když si vezmete třeba geometrii, tak ta vychází takté z jistých axiom a je to v sobě uzavřený systém, který je pravdivý. To je logicky správný nebo nesprávný. O pravdivosti se tam vůbec nemluví. A když to znamená ve svém oboru, to znamená ve svém vybájeném světě a nebude to spojovat s ničím skutečným, no tak má pravdu. To znamená teda matematizace, objektivizace. Čeho? Co je matematizováno a objektivizováno? Je ne nic z tohohle světa. A proč se mluví o matematizaci? Matematizovat můžeme jenom něco, co je nematematické. Víš, už je to matematické samo o sobě. Tak proč bychom to matematizovali? No i to lze. No jak to, že to lze? Nelze. Když budu geometrizovat něco, no tak to je proto, že to není geometrické. Když matematizuji, tak proto, že to není matematické. Já to můžu matematizovat jiným druhem matematiky. Takže to nematematizujete. Transponujete to do jiného systému. Matematizovaným už to je. Po mým soudu už termín matematizace, objektivizace, kvantifikace ukazuje, že děláme něco s něčím, co takový není. Kvantifikujeme to, co samo není pouhé kvantum. Matematizujeme to, co není pouhý matematický vztah. Objektivizujeme to, co není pouhý objekt. S tím můžu asi souhlasit. No tak to není legitimní ovšem. Ale v jakém ohledu to není legitimní? V základním oblegu. Děláme s něčeho, co to není, no tak to nemůže být legitimní. Ale když se provádí tato matematizace a tak dále, tak si ten dotyčnej, který to provádí, toho ani nemusí být třeba vědom, že? To je jedno, na to nezáleží. Když není si toho vědom, to tady například taky, že? Přehlednutí dvojího smyslu těla. No ale to je stýba. To není legitimní. Jak to je jedný, když to reflektuje tento stav, tu chybu, když reflektuje, tak je to legitimní myšlení. Jen v tom smyslu, že to je objektivizace, která... Předpokladem je ta reflexie, ale není automaticky legitimní, když to reflektuje, protože může reflektovat a zjistit, že to je blbost. Čili jako měla by tam být i na nejvyšší užitečná metodická procedura, například. Ano, tam by byla. Muselo být nějaké výhrady, ne? Na nejvyšší užitečná, prostě tolerovatelná, zjistit hledí se tolerovatelná metoda. Ale na nejvyšší legitimní, to je po mnohem současné, to neúnosí. To vůbec není na nejvyšší legitimní. Když si matematika vyčlení svůj obor, že teda může matematizovat, bude matematizovat tohleto a tohleto, pak v tom svém oborě... Ne, matematizovat nemůže. Když vyčlení svůj obor, tak tam je matematika, a tam už není co by matematizovala. Tam je všecko matematické. To je její obor. Matematizace znamená, když matematizuje něco, co není matematické. Čili co zavlíká do svýho oboru něco, co tam nepatří. Takže teda, když to shrdneme, tak když si ta věda třeba dneska, dejme tomu ty fyzikové modelu, dejme tomu ten vesmír, jak jsme o tom tady povídáli, už v další dobu, tak ta jejich činnost je teda ve skrze nelegitimní. By řekl... Ne, řekl by... Kdo? No, v případě, že budu tvrdit, že ve světě žádný kvantity nejsou, a že je teprve musíme kvantifikovat, no tak pak to je jistě nelegitimní. No ale to já netvrdím. Já nesem zastánce přirozeného světa. Tohle vyplývá, když... Já bych vůbec neřekl, co to kvantifikace... Když říkám, když mluvím o kvantifikaci, tak hovořím například o kvantifikaci kvalit. Ano, ale... To má smysl. Nemůžu kvantifikovat kvantity. Ale vy se domníváte, že pro ty matematiky, oni se nedomnívali, že se ta příroda dá objektivizovat a kvantifikovat. To je jedno, co se domnívá. No právě, ale on to kritizuje. On právě říká, že v tom jejich oboru, a oni se domnívají, že ten svět se dá objektivizovat, tak tam je to legitimní potom ta objektivizace. Jakby to bylo legitimní? Není to legitimní. Buď je svět objektivní, anebo není. Když je objektivní, tak ho nemusíme objektivizovat. A když není objektivní, no tak objektivizace nemůže být legitimní. Buď a nebo ne. Moment, ještě to jednou řekněte. Když je svět objektivní, tak ho nemůžeme... Tak ho nemusíme objektivizovat. Pač už je objektivní, proč bychom museli ještě objektivizovat? Moment, ale když my k němu přistupujeme, tak my přece k němu nepřistupujeme, jako nějak z pozit, prostě, že my, když ho teda nějakým způsobem dáme do těch dlanní ten svět, tak už teda jako... Pracujeme už subjektivně, už nějakým způsobem subjektivně s tím pracujeme. A co to znamená teda? Proč to říkáte? Samozřejmě, že s tím pracujeme. No jasně, no ale tak potom to nemá smysl vůbec ta věta, že tady, když ten svět je objektivní, tak nemá smysl objektivizovat, když my ho vlastně objektivně do rukou jako nedostáváme. Podívejte se, nechte stranou, jak to je. A přihledněte k tomu, jak je to řečeno. To je to, co rozebíráme. Nám nejde teď o svět, nám jde o to, co to je objektivizovat. A já tvrdím, jestliže něco je už objektivní, tak to nemusíme objektivizovat. Pačí to objektivní. A nebo to není objektivní, a pak už je v objektivizace nemůže být legitimní. Ale tady může být ještě dvojí způsob. Jednakže ten svět už může být matematizovaný, ale já to taky musím nějakým způsobem vyjádřit. Kým je matematizovaný? Sám o sobě, už by byl matematický. Ano, to říká to Redding například, že v podstatě svět je matematický systém. Ale teď jde o to, že já k tomu světu nějakým způsobem přistupuji. A já o něm vypovídám. A tak by se pod objektivizací světa mohlo rozumět můj výklad o objektivizovaném světě. Jo, mohlo rozumět. Jenomže nesmysl. Tak mluvme ale přesně. A proč nepřesně? Pak co objektivizuju? Objektivizuji svý představy, nebo objektivizuji svý myšlenky. Svůj svět. No, tady jenom řečená objektivizace, že? Tady není řečena zatím jako... No, děkuji. Já vím. Dobře, no ale, že tady je tak... Jste přišel s tím sám, že jo? No, ano. Mně se zdá, že ten termín objektivizace a kvantifikace a takový věci, že to jsou termíny, který razili nepřátelé těch kvantifikací a matematizací, objektivací a tak dále. Že to má pejorativní nádech. A právě. Protože to se vytýká, že nějakej myslitel kvantifikoval kvality. A to přece principiálně není možné. Kvalita nikdy není kvantita. A kvantifikace, to je, když z kvality dělám kvantitu, tak prostě já něco ztrácím. Nemůže to být oditým. Konkrétně teda, když já můžu definovat určitý odstín červeně, tím, že charakterizuju frekvenci. Tím jsem sice proved jakousi objektivaci, ale objektivaci, při které něco padá pod stůl, totiž právě ta červená barva. Já jsem tam prostě všecky barvy převed na nějaký vlny, ale že je rozdíl mezi červenou a žlutou, a že víme, jaký je rozdíl mezi červenou a žlutou, a že prostě ten rozdíl se nedá redukovat na rozdíl frekvence. To je přece nevídený. Čili kvantifikace kvalit, jako jsou barvy, znamená redukci. Já to zbavím barevnosti. Já to převedu všechno na jednu škálu, tím, že to kvantifikuju na jednu škálu jakýchsi rozkmitů, nebo frekvencí, nebo něco takového. To je přece evidentní. Je námítka, to je námítka, že to kvantifikuju. Dost jako taková věc, která je, že ono to trochu uhejmá, ale teď si to vemte. Vy hovoříte o rozdílu mezi červenou a dejme tomu motrou. Takovýmto způsobem kvantifikovat. Takže to zbavíte té barevnosti. Ale co zbavíte té barevnosti? Barvu. Barvu, ale když chcete podat rozdíl, tak rozdíl už není barevnej. Jakým způsobem se tedy podá rozdíl mezi červenou a motrou? To můžu jedině politicky vylíčit, nebo to namalovat, něco takového. Takovýmto způsobem je to zbavené? Je to zbavené barvy? Jako co? Už i takovýmto způsobem? No jistě, protože kdo tu barvu nevidí, no tak mluvte slepímu o barvách. Už v přísloví je to obsaženo. Prostě to je vidět, že jakákoliv kvantifikace kvalit je nelegitimní. Můžeme ji připustit za jistejch okolností, trpět, bejt tolerantní, když to někdo dělá, protože to třeba stačí. Stejně jako se můžeme spokojit s lajdáckou prací, protože třeba zrovna na tom, aby se precizně dělala, na tom nezáleží. Ale nemůžeme říct, že to je legitimní. Když se třeba metař zametá ulici a nechá tam půlku lajglů, protože to dělají tak halabala, tak můžeme to trpět a nemůžeme říct, že to je legitimní. Myslím, že legitimní je to v oboru fyziky. Tam to bychom mohli říct. Jako tadyhle v oboru zametání? Ne, to ne. Ten příklad bych nebral s tímto metačem. Jak to tam je legitimní? V tom oboru fyziky. Když budu udávat rozdíl mezi dvěma barvama, řeknu, že tato barva je při takové a takové frekvenci. Já jsem vybral právě to, co se skutečně dělá, ale jak můžu říct, že to je legitimní? Prostě já mluvím o něčem jiným. Ano, ale vy mluvíte spíš o celkovém náhledu na tu věc. Já mluvím o barvách. Ale ne. Vždyť jsme několikrát říkali, že ty vědy si vždycky z té skutečnosti berou jenom část, kterou se zabývají a nevztahují se při tom k celku. No a to dělá i ta fyzika, že? A proto lze připustit, že v té fyzice věci, které se dějí, jsou v určité fyzice legitimní. Nejsou legitimní ve vztahu k něčemu jinému. Mně se to slovo legitimní nezdá. Já jsem stejně tak, jako kdybyste řekl, že třeba v pozemských podmínkách je Newtonová geometri, Newtonová neutronů v prostor, že na nejvíc legitimní. Je to pravda? No, víte mě to slovo legitimní? S tím, že ukážete legitimaci. Takže, jo, něčím se jako, že když, jako v té fyzice, že jo, do té fyziky můžete vstoupit jenom za jisté okolnosti, že? Že budete respektovat tyhle vztahy a tyhle vztahy pravda. A to znamená, že budete mít tu vztahu a tyhle vztahu legitimaci, takovýmto způsobem, jako nějak většina. No, dobře. Že se tam můžete tím... Nemůžete argumentovat, co se vám vybavuje při slovu legitimní. Legitimní znamená oprávněný. Za jistý okolnosti. A tady je na nejvíc oprávněný. Dokonce. No tak je Newtonovská geometrie, nebo Newtonovská fyzika je na nejvíc legitimní ve svém oboru. Metodická procedura. Tak to pokračuješ tady ty metodické procedury. Ano. Je Newtonovská fyzika na nejvíc legitimní. Ne, stačí nám. Ty odchilky jsou nepatrní, nehrajou roli. To je z těch podmínek, které připustíme, tak za těchto podmínek je ta Newtonovská geometrie legitimní. Je přípustná, když připustíme. No, přípustná, to ne, to už je zase... Když řekneš, že je přípustná, tak teprve budeš ty podmínky k tomu dávat. Ale když řekneš, že je legitimní, to znamená, že už si ty podmínky přijadáme. A že už na základě těch přijatých podmínek je potom legitimní. To jsou ty přijatých podmínky. Víte, je to fyzika, která chce vysvětlit, jak se pohybujou planety kolem slunce a komety kolem slunce a mezi planetama... No, ale taky chce vysvětlit pohyb tady na Zemi, který se probíhá, i kosmy, které jsou malé a tak dále. No, a co je na tom nanejvýšlivitým dní? No, to... Ta nepřesnost, s jakou to popisuje, je zanedbatelná. Ale nemůžeme mluvit o nanejvýšlivitým dní. A co je oborem té fyziky? Je to nějaký její vlastní svět? A nebo popisuje, co je tady ve sluneční soustavě? Co je ten obor fyziky? U matematiky, připustím, tam má svůj vlastní svět. No ale všechno ostatní. Když mluví o matematizaci, no tak nebudem mluvit o matematizaci matematiky. Tam bude o matematizaci všech ostatních věd. To je věd, který se týkají skutečnosti. A jak věd oboru, i když je tam kustí skutečnosti, no tak to stejně přece není přesné. No, já myslím, že už to jsme vyšetli. Dobře. No, otázka však je, zastní mi vystarčí tři problému světa. Tady je určitej problém, zda ten obor, že, my teď mluvíme, co to je ten obor, jestli je něco zvláštního v udělení novocvěta. Tady ovšem se mluví o celku v té věti, ano, co jste řekl? To je úplně jasný, že on to chápe právě, takže v tom svým oboru se to dá hovořit o jakési legitimitě, která se pokud se aplikuje na ten svět, tak už je to problematický. Věda se vždy musí aplikovat na svět. Jo, to byl hlavně problém v tom, že to je dobré napsání. Jo, jako ten problém, jako ty samotné věci, jako snad, nebyly tady mezi námi, ale ten problém byl spíš v tom, že řeč to blbě napsal. Konkrétně teda, když půjdu mluvit o matematizaci, tak to slovo je nadávka. Já to nemůžu kápat jinak. A pak nemůžu jednou hubou říct tudle nadávku a zároveň říct, že to je v nějakým rámci na nejvyšště legitimní. To prostě po mým soudu nejde. Musí se to nějakým způsobem syntetizovat. Jestli že to je na nejvyšště legitimní, tak nemůžu mluvit o matematizaci, protože použiju termínu, který je neutrální při Němeči. Tady je otázka, že on říká, že vystačí při problému světa. On zmíní tedy právě který světa. Zmínil tam dva, jednak ten přirozený svět a pak ten svět matematizovaný. Můžu o tom druhém světě říct, že o tom druhém světě hovoří jako o světě matematizovaném, ne? Ano. Matematizovaní nebo při Němečím vytváření matematickou přírody. Ano. A nebo jestli tady ještě míní nějakej jiný svět. Nechává to zatím. Když už rozušil dva světy, tak je zase nesprávný, když teď řekne při problému světa a neříká kterýho. Pravděpodobně teda tím myslí ten svět, který nevytváří ta matematická příroda, protože jestli ho vytváří, tak s tím vystačí. Nevystačí při problému světa, ne matematické přírody níbrž přírození. Vojinech tady nebylo zatím začty. Zřejmě to bude ten přírodení. Ovšem je to nesprávný, když se takhle říká. Mimochodem, nemyslete si ale, že sykatočka týhle, co mu vytýká, tady já přeměřím, aby se tomu bráníte, že Patočka si toho nebyl vědom a že jenom dělal chyby. Vůbec ne. To nesmíme si myslet, že Patočka nevěděl pořádně, co dělá, když to zepsal. On přesně věděl. To jsou drobné podfuky. Nebo drobná sofismata. Když tady teď najednou mluví o problému světa, tak to je cíleně. Protože každý, kdo to bude číst, už zapomene trošku, že šlo o dva světy a teď už se bude mluvit o problému světa a jenom se občas připomene přirozený svět. Ale svět to, o čem mluvím jako svět, to je ten přirozený svět, když to tamto je konstrukce. Tím se sugeruje čtenáři, že přirozený svět není žádná konstrukce. To je smysl toho prace. Přirozený svět není žádný svět. To je smysl toho proč se takhle píše. Když mi chytneme ty drobní detaily, tak vlastně mi najdeme místa, kde jsou přehazeny výdětky, aniž by to pasažér ve vlaku pozoroval. Protože hned se říká tři problému světa. Jehož pochopení implikuje, že určitá část soucna se vztahuje k soucnu v celku. Nejkrásnější je tady ještě to, že se to dává do souvislosti s problémem světa. Zatímco ta druhá část té dety vůbec o světě nemluví, nebož mluví o soucnu. Mluví o soucnu v celku a potom o části soucna. Nikde neřečeno to soucno v celku, že je svět. To může být kterékoliv soucno v celku. To je právě otázka, jestli opravdu tím soucnem v celku se míní svět, a nebo se míní normálně soucno ve svém bytí. Tak, jak jsme bytí tady vysvětlovali my. Bytí to znamená vytvořovanej soucnosti, soucna. Tady každopádně mluví o soucnu v celku. A co je takové soucno? Pro Husserla soucno je třeba ta karafa a ta odlivka, do které z karafy nalejí vodu. Na tom ukazují vždycky celou svou filozofii. Husserl předváděl na karafy a na flašce, jak se to říká, sklenice, do které odlejí vodu. To je na tom celou otázku světa. Takže ta karafa například, nebo ta sklenice, to je soucno v celku. Prostě soucno. To je otázka. Je to soucno. Ale jestli je to soucno v celku... No a není soucno v celku? Tak je to jenom kus soucna? Tak kterýho soucna je to kus? Ne, tak pokud to není soucno v celku, tak co je to potom soucno? No ještě. Jak může být soucno něco a nebýt to soucno v celku? Určitá část. Určitá část soucna u tý karafy. No tak tam je částí soucna ucho tý karafy. Karafa nemá ucho. Tak třeba hrdlo tý karafy. To by znamenalo, že on by u toho soucna jako hovořil třeba o subjektivitě, jako o části soucna. O subjektivitě? No tak něco, nebo o něčem, že u toho soucna. Karafaný subjekt. A žádná subjektivita není. Ne, já teď nemyslím, tam nás nemáš příklad, ale myslím vůbec, že když hovoří, že když někdo, že to pochopení světa, on říká, že implikuje, že část soucna se vztahuje k soucnu v celku. To znamená ne celé soucno, ale jenom část toho soucna se vztahuje k soucnu v celku. Ne, toho špatně interpretujete. Proč by se vztahovalo soucno v celku k soucnu v celku? Ne, to ne. Mohlo by se vztahovat i soucno k soucnu v celku. Ale ho hovoří jenom o část. Co to je? Jaký soucno k jakému soucnu? To ne, tak když jsou zavědají ty nožky pojmy, jako je část soucna, soucno v celku, je připusné i soucno, že? No dobře, no ale co to je soucno, které není soucno v celku? Co to je soucno, které není? No tady není řečeno, že to v celku se míní, jako že není rozřezané nebo něco takového. Tady se může chápat soucno v celku jako jako zařazený do celku, jo? Ale jako něco nepředmětného? No počkejte, nevymýšle nás. No něco, ale to nemyslím v té terminologii. No ale tady dáteji budoučení. Že ale může to být chápané jako soucno v celku, může být chápané jako bytí toho soucna, že? Jako jsme to říkali na počátku. To ne. Takže... Pusti, vymýšlejte. Soucno v celku je něco úplně jiného než bytí soucna. Takže můžeme mluvit o bytí soucna, o bytí vůbec, a můžeme mluvit také o bytí soucna v celku. Čili soucno v celku nemůže být bytí. No ale vztahovat se k bytí, že dokáže... To nemůže jako lec, který je soucna, že? Jak u koho? U husrla? U patočky? No, jestliže něco jest, tak tím se to vztahuje k bytí. No a vztahoválo by se to i soucno a bytí. No, že co je bytí? Bytí soucna je to, že to soucno jest... A to je asi všecko? Eventuálně jak to jest, ale to už o tom by byla nejskutečnější. No a pak teda nevím, co to je soucno v celku, že? Jestli je to soubor všech souce? To ne, zase. Že by svět chápal jako soucno? No, to tady sugeruje tím, že to dává v jedný větě dohromady, že při problému světa jehož pochopení implikuje, že určitá část soucna se vztahuje k soucnu v celku. Tohle to tam prostě sugeruje, že? Jenom, že jdeme po slovek a říkáme, co to znamená. Já taky jsem přesvědčený, že tohle míní. Ale neřek to. Soucno v celku je svět. Tady tím míní, ale je to pravda, že soucno v celku je svět? Zaprvé vůbec není jasný, jestli svět je v celku? Jestli je to celek? To je prostě, samozřejmě podle Husserla i podle Patočky ano. Ale proč podle Husserla? Prostě garantem celkovosti, integrity jsem já. A co se potom míní to u částí toho, že soucno? Tam je právě to rozvozčení, co je soucno a co dělám já? Co je intenciální předmět? Co je můj konstrukt? Má konstituenta. Tady nepochybně myslí, že soucno v celku je svět? A stůnci myslí. Pochybně. A že takzvaná část soucna, rozumí se, část cvěta a všechno, co tady je, každý soucno, jak normálně říkáme, že to je soucno, každý to soucno se vztahuje k celku. To je ke světu. Má své místo ve světě. Je to vnitrosvětské soucno. Čili vnitrosvětské soucno je tady položeno za roveň části soucna a svět v celku je tady pomenován jako soucno v celku. Pak to jedině dává smysl, že ta matematizace a objektivace, jo, co to je? To je v pozadí myšlenka, že svět je úhrnem těch matematizovatelných, objektivovatelných soucen. Jo, to jsou to všechny rušky, všechny jablka, všechny atd. Odhlížím, jak se mezi sebou lišejí, že spočtu to všechno, nesmí žádná chybět a když nic netibí, tak je to svět. No a teď Patočka říká, že ovšem tohleto nevystačí, protože pochopení světa se nemůže vyčerpávat tím, že svět je úhrnem těch jednotlivých soucen. K pochopení světa patří, že ty jednotlivý soucna se vztahujou k světu jako celou. Když se vztahujou, ne, že já nebo někdo je schrnená hromadou. Když se vztahujou. Já neštu dál, ale tato větační přičtení o určitou části myslí právě lidskou subjektivitu a nic jiného. To je právě otázka. Já jsem původně myslel, že jestli se míní subjektivita, nebo jestli se míní... Každá část lidského subjektivitu. Určitá část a myslí tím právě tu jedinou, která je schopná se třeba dostat. To je soucna. Soucno se může chápat jako ten svět. Takže je to část toho světa, které je chápano, ale zase jako soucno. Proč ty myslíš, že to je takhle? Na čem to zakládáš? Protože ta předchozí věta je tím právě ukázaná jako sproblematizovaná. Protože najednou je součástí, by to byla toho světa objektivovaného, matematizovaného něco, co samotnou objektivaci dělá. To je smysl ty věty. Jak možno mluvit o... Tady se nehodí jakákoliv objektivizace, protože je tam do toho pak přijít i ta část, která tu objektivizaci dělá. To je smysl ty věty. Já nečtu dál, protože nevím, jestli se mi to potvrdí, ale pak, jak to člověk vlastně? Bez znalosti celého odstávce. To, co ty říkáš, to znamená, že každá část se vstavuje. No. Ty myslíš... To by nemuselo být každá část soucna. Když by se pod soucnem chápalo, chápalo a v jakémkoliv případě by se to nemohlo... Ale jako která vůbec část se vstavuje k celku? K celku se může vstávat jenom lidská subjektivita. To je tě myšlení. Žádná jiná. Může být chápáno dvojí. Buď se může vymezovat ta část k subjektivu. A teď by to znamenalo, a tím moc se tohle větou chce říct, promětě tě přerušu, že by vlastně objektivovanej mohl být mohla být jenom ta zbejvající část světa, protože ta určitá část, ta, co to dělá, je mimo. Proto říkám, nevystačíme s tím při problém světa. Protože do toho světa patříme taky my. To je smysl té věty. Ale rozumíš, ta část součást se může chápat jako část subjektů, pak se hovoří o té subjektivitě, a pak se může chápat jako část subjektů, jako část z toho světa, a pak se může hovořit jenom o subjektu. A to jenom o určitém subjektu. A moment, já jsem tě asi vyrozuměl. Já nevím, jestli... No tak to, že ta určitá část součást se může chápat jako určitá část subjektů, pak se tím míní ta subjektivita, to určitou částí. www.hradeckesluzby.cz

====================
s1.flac
====================
Ano, to je správný, tam jsem teda to sedl pustil, nepřesnosti, že jsem mluvil o bítí světa, to tam řečeno není. Čili platí, že mluví o danosti světa a o danosti součástí a momentu světa. A pak mluví o danosti bítí těchto součástí a momentů. Nemluví o bítí světa. Na tomto místě teda nikoli. Je otázka teda, jestli to bude mít další... No jestli právě ten svět jako vůbec v té své původní danosti má bítí. Ano, tady přírodičně tady to zůstává otevřeno. Co však znamená vyšetřovat způsob bítí? Jo, mimochodem my bychom ještě teda měli tady kriticky se pozastavit nad tím, jak se tady vlastně objevuje to slovo k bítí. Jistě už je to v tom textu původním, ovšem vzhledem k tomu, že to není určeno, navíc víme, že pojetí bítí u Husserla a tím pádem u toho původního Patočky a u Heideggera, to je u Patočky příliš ovlivněno, u Patočky po 33 letech, že se podstatně liší. Takže vlastně už můžeme tušit, že jak se tady to slovo bítí objevuje, že vlastně jde za sebou podsunutí nějaké problematiky, která není vyložena. Jinak, co to je bítí? Nehledě na Husserla, nehledě na Patočku, nehledě na to, co tady dál Patočka třeba bude vykládat. Teď tady máme slovo bítí, že subjekt může být pojat takovým způsobem, že nabude způsobu bítí, který je vlastní pouhým věcem. Už ta formulace, že nabude způsobu bítí, jak může nabít buď subjekt jest nebo není, jak může nabít způsobu bítí, že je už ta nepřesnost. Tam může být jedině pojem subjektu, subjekt může být pojat, teď jde o pojem subjektu, a pojem subjektu ovšem nemůže nabít způsobu bítí, nemůže ani subjekt máš ten buď je nebo není, takže nabude vlastnosti, pojem nabude vlastnosti nebo nabude takového významu, že a tak dále. To jsou všechno takové zkraty v těch formulacích, které neodpovíjí. Ale zejména se chceme zazpátku toho bítí, co to je bítí. Mluvme teď nejdřív ne o bítí, vůbec nebož o bítí soucna. Až tady nejdřív je teda, že subjekt, to je soucno, nabude způsobu bítí, o bítí soucna. Co to je to bítí soucna? Jak to souvisí s tím soucnem to bítí? Ten problém už jsme tady probírali. Tady ne, nech se nám říct. Konkrétně na příkladu, když jsme si vzali nějakého pana Nováka, a teď jsme říkali, že pan Novák je, a teď když hovoříme o bítí pana Nováka, co tím míníme? Míníme tím pana Nováka teď, nebo do toho zahrnout? To říká rozdíl, který my jsme udělali, mezi soucností a bítí. To ovšem je otázka, jestli tohle tady můžeme vzouvat do tohohle. Ale tradičně bítí je chápáno jako co? Jako soucnost. Ano, řekněme jako soucnost. Když nějaké soucno nazveme soucnem, tak proč je nazýváme soucnem? Protože jest. Když není, tak to je nejsoucno. No a to, že něco jest, můžeme teď pojmově vydělit od toho, co jest. Čili Němci rozlišují, česky se to blbě říká, rozdíl mezi wassein a dassein. Das ve smyslu v šarfe sst, že. Když se tážeme po soucnu, tak se můžeme tázat po tom, co je to soucno. A nebo se tážeme výhradně jenom po tom, že jest. A když se mluví o bytí, tak to je poukaz k tomu, že naším zájmem je jenom ta stránka je soucna, že jest. Nikolik, co jest, jaké jest a tak dále, to k tomu nepatří. To je abstrahováno. Čili otázka po bytí je otázka po tom, že jest něco. A co, to nás nezajímá. Jenom, že jest. Pochopitelně je to velice taková jemná záležitost, na které se vyblblo už moc filozofů. V minulosti, když jdeme k těm nejstarším filozofům, tak teda nejvíce tímhle tím zabýval Aristoteles, že je tento přived do takových akademických rovin. A důležité je to, čemu my říkáme bytí, tak, že v té řečtině i potom přiloženo do latiny, že je býtí. To je, my se ptážeme po býtí nějakého jsouca. No, třeba v latině je to esse, nebo v řečině je to einay. To je substantivům slovesný, jako nejlepší je to německý dassein, das Schlafen, to je spadní. My to substantivujeme už v tou jazykovou formou. Neříkáme to vzpátí, ale říkáme to spadní. Proto taky neříkáme to býti, ale to bytí. Ale musíme si být vědomí, že gramaticky to je substantivní význam infinitivu. Ze substantivizovaných infinitiv. No, tím pádem ovšem, když to je takhle, tak odpadá celá řada problémů, které se na to navěsily až v pozdější historii. Třeba rozdíl mezi současností a bytím, to prostě stará filozofie nesnala. To je poměrně nový. Tam se rozlišovaly jiné věci, že třeba něco jinýho byla ese a esencia. No ale to nebudeme zabíhat do toho. Prostě důležitý na tom je, že když mluvíme o bytí, takže v té filozofické tradici, pokud k tomu nepřistoupějí ještě nějaké konkrétní filozofické koncepce, že bytí znamená jenom substantivní formu infinitivu, nebo do substantivu změněné infinitiv bytí. Když mluvíme o bytí nějakého soucna, tak to znamená, že tematizujeme to soucno jenom pokud jest. Pokud se týče jeho býti. Tak tohle si musíme pamatovat a všechno další, to bychom tam jenom vkládali, tohle tam je obsaženo, protože tohle je v tradici filozofické. Když je to reinterpretováno, to se musíte prvý ukázat. Ten rozdíl mezi bytím a soucnem vykrystalizoval v pokročeném středověku, kdy vznikly jisté diskuse o tom, jestli samo bytí je taky soucno, a nebo není. Ku podivu přesto, že už v té době, kdy Evropa nic nevěděla o řecku a kdy veškerý nebo naprostá většina filozofických spisů řeckých žila v povědomí pouze arabských národů, arabských myslitelů, tak už tam někteří komentátoři arabští tuhle otázku nadhozovali. Samozřejmě jenom v komentářích. To se překládali do arabštiny spisy Platonovi a zejména Aristotelovi. A protože překlad je vždy problematický, tak ty učenci, který věděli odžde, tak vždy v té arabštině museli to dávat na pravou míru a spoustu komentářů k tomu, aby nesvet špatný překlad a ono to nešlo jinak. Takže ty komentářů, to je zdroj, nevyčerpatelná studnice všech jakých nápadů. A mimochodem taky tam právě v takových komentářích vznikly ty původní formulace, které pak se rozrostly do problémů univerzální. A tam tedy už se oběgly tyhle věci, ale v té středověký filozofii se to objevilo dost pozdě, nebyl pro to dost velkej smysl. A teprve po desátém, jedenáctém století se začíná, jak si tyhle otázky začínají formulovat, totiž zda je možno o bytí mluvit jako o soucu. Souviselo to hlavně s teologickou potřebou, protože jak víte Aristoteles byl adaptován, nebo byl adoptován, byl učiněn jaksi myslitelem svatým, posvěceným, právě v tom smyslu, teda později, že nejdřív šlo o Platona, ale později teda o Aristotela, v tom smyslu, že ten pojem bytí byl použit na boha. Což Aristoteles jenom činí náznakově, není tam výslovný, ale v té středověký filozofii se to jaksi takhle stotožnilo. Protože Bůh byl chápán jako osoba a samozřejmě k této osobě patřilo, že bylo nemyslitelné sproblematizovat otázku, nebo sproblematizovat tuto jeho vlastnost, soucnost. Dokonce ta byla právě vyšponována, vyšpicována do krajiností tím, že to je to nejdokonalejší, co jest. To se říkalo právě sumum ens, nejvyšší soucnost. A oni to bylo promizkuje, jednou se říkalo sumum ens a po druhé sumum esse. A vznikla otázka, jestli esse se dá chápat jako ens. A vznikly o tom jisté rozporu. Já už jsem říkal, jak to je třeba u Tomáše, že na několika málo místech tuto otázku si taky klade, ale jináč bez skrupolí běžně mluví o Bohu jako nejvyšším soucnu. Tak tohle je ta historie a ta končí teda u Heideggera tím, že tam je radikálně bytí pochopeno jako nelísoucí. O bytí nelze legitimně říct, že jest, bytí není, nejest přesně řečeno. A vyvozeny jsou z toho určitý důsledky. Tak když se do tomhle to mluví, tak když se říká, že je třeba analyzovat celý komplex původní danosti světa a ukázat na součásti a momenty této původní danosti světa a vyšetřit také původně daný způsob jejich bytí, tak to je poukaz k tomu, že jednou z vážných fenomenologických úkolů filozofických je vyšetřit tu strámku součástí a momentů původní danosti světa, která spočívá v tom, že ty součásti a momenty jsou. Tady je tedy ve formulaci, jak je to provedno, je teda přítom najdegr. Takhle se to nenajde u Husserla, že Husserl to má velkou civilněji sformulováno. Tohleto teda je heideggrovsky řečeno. No a co znamená vyšetřovat způsob bytí? Tedy to už bylo vlastně předtím, ještě je třeba říct, to, že isoucno jest, má různé způsoby. Způsob bytí není převoditelný nebo není zaměnitelný s tím, co nějaké soucno jest a jaké jest. To, co jest, to je jeho esenciál. To, co jaké jest, to jsou kvality. Ale bytí, to esse, to má svý vlastní kvality a mluví se o nich jako o způsobu, způsobek. Má kvalitu a mluví se o způsobu. Čili různá soucna mají různý způsob bytí. To vyplývá z té kritické poznánky k tomu subjektu, ale vylužilo to není. Čili vyšetřovat způsob bytí, to je nezbytné a vlastně by to bývalo mělo být řečeno dřív, než se říká, že subjekt může být pojed takovým způsobem, že nabude způsobu bytí a tak dále. Když se ale vrátíme k téhleté větě, kterou jsme už přešli, tak zároveň, ještě si pamatujete na ten bud protest, jak je to nepřesně formulovaný, že subjekt může nabít způsobu bytí. Jak může subjekt nabít způsobu bytí? Že buď je nebo není a tak dále. Čili teď, když se na to podíváme zpátky, jak se zdá, jakoby ten způsob bytí mohlo jsoucno nabývat. Nějakého způsobu bytí mohlo nabývat. A buď správně nebo nesprávně. V závislosti na tom, jak je pojat. Jak je pojat? Soucno nabývá způsobu bytí podle toho, jak je pojat. Když si to aplikujeme na to, co jsme zatím řekli, nebo dávno v souvislosti s tím, co jsme dosud řekli, co to je bytí. Totiž, že bytí nějakého soucna je ta jeho stránka, že je. Tak teď je otázka, zda pojetí toho soucna je odpovědné za způsob bytí, ale ne za bytí, nebo dokonce za bytí sami. To je ta nevyjasněnost, jakéhosi přežívání toho ruselovského subjektivismu, které tam v té formulaci je naprosto zřejmé. A zároveň tam teď vyvstává celá ta problematika heideggerská, která se pokouší plánovitě, ovšem do takto kritického poznání můžeme nechat, ale plánovitě se zkouší ten subjektivismus překonat. Tedy zatím nic nevíme, ale z toho, co tady je řečeno, tak vypadá, že zavedení určitého pojmu, že zároveň znamená vybavení nějakého soucna určitým způsobem bytí, a kdo ví, jestli ne bytí sami. To je dost kuriózný zážitek, ale je to tady obsaženo v té formulaci, kterou máme. Je to tam obsaženo velice opatrně, nepředmětně tak říkajíc, ale najít se to tam dá. Ano, ale v tomto textu se spíš písobně říká, že to pojetí je zodpovědno pouze za ten způsob toho bytí. Ano, to jsme nechali potáct. No a teď tedy, co znamená vyšetřovat způsob bytí? V podstatě nic jiného, a teď dávajte pozor, v podstatě nic jiného, než vyšetřovat pro tu, kterou složku soucna, složku soucna, jestliže platí, že soucno v celku je svět celků, tak složka soucna, to může být jakýkoliv soucno, nebo částec soucna, nebo moment, či součást toho světa v celku a tak dále. Vyšetřovat pro tu, kterou složku soucna, jaký časový charakter je jí vlastní, kam patří ji ve vztahu k příslušnímu časové časovosti. To je celá neprůhledný, najednou tam máme čas a nevíme proč. Zatím jsme o něm vůbec nemluvili. Vyšetřovat způsob bytí znamená vyšetřovat časový charakter. Tady je naprosto nepůhledným způsobem schrnuto do půlky věty, co prokazoval Heidegger v Sein und Zeit. Vůbec mezi Sein a Zeit, mezi bytím a časovostí, že mezi tím je hluboká souvislost. To je naprosto nesamozřejné, s tím přišel teprve Heidegger, to teprve on ukazoval. Patočka to tady řekne, vypadá to, že to říká pro lidí, který jsou strašně veinformovaný. Je to jenom brnknutí na něco a všem se má vybavit o co jde. Jinak, když to někdo čte, tak prostě neví o co jde, neví proč. Na jednou způsob bytí, tedy že to jest. A teď na jednou časový charakter. Tam už se jeví v tom, že to je konkrétní odchýlka od tradice, že tady vůbec nejde o bytí ve smyslu byti nějakého jsoucna. Nyní protože to bytí se chápe zcela specifickým způsobem. Že tady vůbec nejde o to jest, že jest. Ale že to jest se chápe časově. A to v té tradici vůbec přítomno nebylo. To je předmětem právě kritiky Heideggera. A tady to na jednou máme jako samozřejmou jest. A ještě tam máme tedy jaký časový charakter, co to je časový charakter nějakého jsoucna, respektive nějaké složky jsoucna. Co to je časový charakter? Nemáme po ní. Kam patří ve vztahu k příslušným dimenzím a stupňům času a časovosti? Co to jsou dimenze času? Není jasné. V povědomí je, že jsou tady tři dimenze prostoru a jedna dimenze času. Čas měl ještě nějaký dimenze. Co to jsou stupně času? Jo, mimochodem to už je v tom slovu dimenze. Ale tady zajímavá v tom stupni. Jak dimenze, tam je menzura v tom obsaženo latinsky, což je míra. A stupeň, no to je kvantifikace stejně jako míra. Čili tady se prosím vyšetřovat bytí, způsob bytí, což se ukazuje jako podnik, na který ta objektivizace vůbec nestačí. Ta je doma jenom ve svým oboru, ale prostě když jde o svět a pak se ukáže, že teda žádný soucno nelze pochopit ve sestavu k bytí. A mluví se o restituci původního rázu bytí světa, jeho komponent a tak dále. Když se o tohle to tam dává, tak teď máte objektivizaci a kvantifikaci, matematizaci, katechsochém. Vyšetřovat způsob bytí znamená vyšetřovat časový charakter a vyšetřovat časový charakter znamená kvantifikovat. Vztah k příslušným dimenzím a stupňům času. Abstraktní předmětnosti se vyznačují nečasovostí tím, že lokalizace na určité místě jediného objektivního času nemá plně smysl. Tady je potřeba něco doložit. Ten vývoj skutečně začal tak, že čas byl vyřazen a že ty tzv. intenciální předměty byly povznesené nad časem prostoru. Rovnorámený trojuhelník není ani v prostoru, ani v čase, nikde. Nemůžete ho lokalizovat ani temporalizovat. Ovšem, aby trojuhelník byl možný, tak musí existovat rovina vníž je obrazcem. Ale toto rovina není tím prostorem, v němž by bylo možno trojuhelník lokalizovat. Nímbrž je právě takovým modelem, objektivacím, takovým intencionálním předmětem jako ten trojuhelník sám. Ale tohle se postupně prosadilo i pro sám čas. Takže když Newton formuloval ty známé rovnice, které vyjadřovaly pohyb planet kolem slunce, nebo pohyb měsíce kolem Země a podobně, tak ty formule jsou mimo časa prostor, ale uvnitř, podobně jako trojuhelník, jako rovinný obrazec, předpokládá rovinu, bez níž by nemohl existovat. Ale ta rovina je intencionálním předmětem, modelem je konstrukcím, nikoli žádná skutečná rovina to není, jen konstrukce a jako konstrukce je mimo čas a prostor, tedy taky mimo prostor, tam máme prostor mimo prostor. Tak u toho Newtona tam té má svou roli, protože podle toho, jaký čas uběhne, tak vy najdete na tom či onom místě tu planetu. Tam bez času se nedá pracovat, ale ten čas, s kterým se tam pracuje, je rovněž čas mimo časa prostor. To znamená, že je to čas mimo čas. Je to čas v té sféře intenciálních předmětů, nikoli ten reální čas. Čili když tady Patočka teď říká, že abstraktní předmětnosti se vyznačují nečasovostí, tak to není pravda, takhle řečeno. Protože pohyb planet kolem slunce, jak to formuloval v těch svéch rovnicích Newton, je abstraktní předmětnost a není nečasová, není běžně časová. Jenže tady je potřeba říct, co to je ta časovost. Rozlišit čas, který je konstruován jako intenciální předmět a čas, který skutečně promíhá. Tak on se o to snaží právě tímto druhou částí té věty. Ano, jenže právě když se to takhle jenom pomlčí o tom a nechá se to vědět, tak tam vznikají teď obrovský problémy s tím, co to je lokalizace na určité místě jediného objektivního času. Protože co to je ten jedinej objektivní čas? Vždyť to je taky konstrukce. Vždyť žádnej jedinej objektivní čas není, aniž tady to přesvědčí, že dokázalo. Takže když se řekne, že abstraktní předmětnosti se vyznačují nečasovostí, to je s tím, že lokalizace na určité místě jediného objektivního času nemá pro ně smysl, tak je to dvojnásobně nesprávný. Protože ta lokalizace na místě jediného objektivního času už ta formula se sugeruje jako kdyby nějakej jedinej objektivní čas byl. Ale to je konstrukce a v té konstrukci pochopitelně já mohu i abstraktní předmětnosti lokalizovat. Naopak platí, že abstraktní předmětnosti se vyznačují sice nečasovostí v tom smyslu, že je nelze lokalizovat v reálném čase. A co to je v reálném čase? Vyřáváme záloze? To je jen tak reálně, že? Ale, že jejich lokalizace v objektivním čase, to je objektivní, on říká, to je konstrukce, objektivizace. Objektivizace je konstrukce, to tady už. Objektivizace je? No tak, objektivní, čas je tedy konstruovaný. Když si přišlite další větu zadním, reality v objektovém smyslu jsou umístěny v objektivním čase. Myslíte si, že to je všecko konstrukce? Myslíte si, že to je reality v objektovém? To jsou všecko konstrukce. Ano, protože pak tam má ty objekty přirozeného světa. Přesně tak, přesně tak. A dáme to, že jsou časem. Jo, čili tohle to je formulace, která sice má smysl, který můžete chápat, ale je to neúnosná formulace. Je to formulace falešná, že? Protože abstraktní předmětnosti především můžou mít časovost, ovšem časovost konstruovanou a jsou lokalizovatelní právě díky tomu jenom v konstruovaném objektivizovaném čase. Jo, čili tady jsou dvě chyby v tomhle. To souvisí možná s tím, že Patočka neměl moc smysl pro moderní fyziku. V tom nebyl doma. Tím se nikdy nezavejila. Patočka byl víc filologicky orientovaný než přirodenický orientovaný. Takže tady je skutečně ta první chyba, která se dopustila, co jsme zatím čítli. Všechno ostatní jsou jenom výtky formulacím. Tohle je skutečná věcná chyba. Další věc je tedy, že reality v objektovém smyslu jsou umístněny v objektivném čase pro všechny věci společné, i když třeba jen všichni z určitého systému mají letiska měřitelné. Čili už ta měřitelnost ukazuje, že na matematizaci objektivní čas je konstruovaný čas a reality v objektovém smyslu to jsou reality jako intenciální objekty, intenciální předměty, tedy vlastně nereální. Když o tom takhle říká, tak vlastně to celé přenáší do toho konstruovaného světa moderní přírodovědy. A proti tomu teď ukazuje, že na rozdíl od objekty přírozeného světa, proč říká objekty, mně není jasný, protože když už jednou mluvím o objektivizacích a tady ještě navíc reality v objektovém smyslu a najednou řekne objekty přírozeného světa. Copak ve přírozeném světě nějaké objekty jsou? Já nechápu, proč to řekl. To bych považoval, nevím. Jsou jeho praktické předmětnosti. Objekty přírozeného světa, jeho praktické předmětnosti. To znamená ta praktická předmětnost týká přírozeného světa. Zase je nejasný, praktická předmětnost to znamená ne ta konstruovaná předmětnost, ale taková ta každodenní předmětnost. Jestli ovšem už to není jakási objektivace nebo objektivizace, nepůvodní. Je velice rozvostřený využívání ten objekt, objektový předmětnost, objektivní nevyjasnění. Jaké je rozdílo objektový a objektivní? O čem bychom teda hovořili v tom přírozeném světě? Jak nazvat ty části toho přírozeného světa? Když on je jako chce dát tak, aby byly nezávislé na tom subjektu, taky nazve objekty. A pak teda proč vytýká moderní vědě objektivace? Tak proč to nenazve jinak, co vytýká? Když něco je objekt, no tak to platí za staré věci. Jestli něco objekt je, tak to nemusím objektivizovat. No a pokud to objekt není, tak když to objektivizuju, tak dělám nějakou chybu. Když mluví o realitách v objektovém smyslu, mluví o realitě, na jednou zničení mluví o realitě. A tady říká, i subjekt může být pojat tím blbým způsobem, že nabude způsobu bytí, který je vlastní pouhým věcem. Je subjekt rés? Nebo realita má něco společného s rés, věcí? To zůstává naprosto všechno terminologicky. Takže je to naprosto nevěc. Do té reality by měl zahrnout i subjekt. Když hovoří reality v objektovém smyslu. No ovšem, co pak subjekt je objekt? To se to právě rozlišuje? Ne, když on řekne reality v objektovém smyslu, tak to jsou objektivizované reality. A do těch reality, který může patřit, subjekt, všechno? Všechno. Subjektivizovat můžeme všechno. Ano. To by znamenalo, že reality je i subjekt. Jestli to ti myslel, nevím proč potom namítá, že subjekt je blbě pochopen, když samotřesuzuje způsob bytí vlastní věcem. Je rozdíl mezi reálností a věcností? Zůstává nevyjasněno. Je tam soumístěný v objektivní čase pro všechny věci v společném, tedy to je neinformovanost o současném stavu fyziky, protože takový čas od počátku století vlastně byl opřen. Když to Patočka psal, to je už 18 let po polovině století. To už teda opravdu je, to cvrkají v evropském střeže. Mohl by se to ochytit, protože de facto Einstein svým způsobem, protože to snad víte, po filozofické stránce je žákem Macha a Avenáry, a vzejména Macha, což jsou tzv. empiriokriticisti, o kterých se sice moc nedovíte, ale jich jména, název a tak dále, a spojeno s mnohými nedávkem je v Leninově největším filozofickém díle. To je takovej pozitivismus vyhnanej do subjektivismu až. Proto taky Einstein se takovým nadšením likvidoval objektivní čas, protože to je v duchu té filozofie Macha a Avenáry. Ovšem dopodařil jsem mu tak znamenitě, že Mach by musel skákat dva metry dvacet radostí, protože v životě by se mu filozoficky nepodařilo udělat to, co udělal Einstein matematicko-fyzikálně. Zatím v pozadí je likvidace takzvaného objektivního času jakožto za prvé myšlenkové konstrukce, a to ještě falešné konstrukce. V podstatě by Patočka měl s tímhle stavem fyziky počítat a opřít se o to. Věda sama odhalila, jak dlouhé staletí se pracovalo s myšlenkové konstrukce. A teď Patočka udělá takovou věc, že se dovolává objektivního času, to je z konstruktu matematizující přírody, se dovolává pro důkaz, že abstraktní předmětnosti, s kterými matematizující věda pracuje, nemůžou se lokalizovat v tom objektivním čase. Přičem tím míní objektivní čas, jak opravdu je, pozitivně míní a nikoli v konstrukt. Protože neinformová, že mezi tím už samotné vědě bez pomoci, ale nikoli na základě filozofie, nebo tam, kde by filozofie pracovala, sice byla inspirována fyzika, ale provedla to fyzika, čili příroda sama demaskovala ten objektivní čas jako konstrukt. Reality v objektovém světovosti právě říkali. Objekty přirozeného světa, jeho praktické předmětnosti, jsou v čase, který je možné označit jako čas k, čas k dílu, k odpočinku, k zábavě. Nikoli objektivní čas v přirozeném světě je to čas k něčemu. Je to důležité.

====================
s2.flac
====================
Určitou část soucna překládá jako lidskou subjektivitou. Ano, která je určitou částí soucna vcelku. Ačkej, nebudeš seba tematizovat, objektivizovat svět vcelku, protože tam něco chybí, no co? No to už ta část leží, ano? Chci přeložit, co asi možná znamená ta určitá část soucna, jo? Jakby to znamená tohoto, co říkám, ale pak to taky, ta určitá část soucna může znamenat jako určitá část světa, jo? A ta určitá část toho světa se bude chápat sobě. No, možná, no. To je subjektivita, to je, no. Když to překládáme tu jako část soucna a soucno vcelku jako, že to je část světa a svět, jo, tak je to tak, jak říkáš. Protože subjektivita, že jo, se těžko, jako, stavuje. Jo. No, možná, že máš pravdu. Možná, že máš pravdu, ale... To je tam něco složitější než takhle stav. Co říkáš? Jako, myslím si, že tohleto je tam nejjednodušší, tak asi nepochybuji, že je tam nějak hloušitější než takhle. No, tak ono, když se předpokládá něco, že to je jednoduchý, tak je to hezky metalická chyba. Na konec se to může ukázat, že to je jednoduchý, ale já bych s tím nepočítal. Hezky to není chyba, protože když stačí jednodušší výklad, tak ve vědě platí, že jako jednodušší výklad se mohla dělat za správnější než složitější. Ne, za elegantnější, ale správnější nikoliv. Správný může být i složitý výklad, jo. A samozřejmě, když jsou dva výklady a oba správný, tak se dá přednost elegantnějšímu jednodušímu. Prošet, dát jednodušímu přednost jenom protože je jednodušší. Nejlepší způsob, jak se jít z cesty. Totiž zekněme, že máš pravdu. Pak po všem tady narůstají některé, mně se zdá, alespoň jsem se pokoušel teď to nahlídnout z tohohle, které jsou tady obrovský rozpory. Tak především tedy by to znamenalo, že kej soucnu v celku je schopen se vztahovat jenom člověk. Čili vztahovat se má docela specifický smysl. To je vztahovat se ve svém věnu. Takže už to je teda jistej nedostatek, protože nevím, z čeho vyplývá, že třeba naše slunce se nevztahuje k celému vesmíru. Nevím, z čeho by to mělo vyplývat. Musíme předpokládat, že ta hlavní myšlenka je, že pokud slunce není schopno si to uvědomit, tak se nevztahuje k vesmíru ostatku. To je první věc. Druhá věc. Ty to vykládaš tak, že nejde tady o svět, nejdeš o problém světa, to je právný. To znamená, že je tam říkal jehož pochopení. Rozumí se pochopení problému, nikoliv pochopení světa. To ne. Pochopení světa implikuje to. Právě to pochopení, co implikuje. Co implikuje pochopení? To implikuje to, že do světa patří něco, co vlastně to dělá, co chápe. Chápat může tady jedině lidská subjektivita. Dobře, no a co dál? A co teda z toho vyplývá? Moment potvrzení. Co z toho vyplývá? Řekni to. Co z toho vyplývá, že lidská subjektivita, že tady pochopení, když mluvíme o pochopení světa, to implikuje, že tady je někdo, kdo chápe. No a co má být? To je ta určitá část. A ta chápe. A to znamená, že když chápe, tak se vztahuje k soustnosti celků. Prosím. Tím pádem pochopení je také jeden z dvůch stavů k celku. Dobře, ale prosím. A co to znamená? Na jedné straně, matematice a objektivizace jsou legitímní ve svém oboru, ale nevystačejí na problém světa v celku. Proč? No protože k pochopení světa, to je pravda, musíme předpokládat, že tady je někdo, kdo chápe svět. Dobře, a když to chápeme, že tady někdo musí být, kdo chápe svět, tak co z toho vyplývá pro pochopení světa v celku? Proč nemůže být objektivizovaný ten svět? Přesto. Ta myšlenka je jiná. Ta myšlenka je přeci ta, že objektivizace zapomíná na subjekt. Svůj vlastní pozorovací subjekt vynechává ho, jako by nebyl. A při pochopení světa ho nemůže vynechávat, protože ten do světa patří. Ne, jako by nebyl. Jenom ho zbavuje personalizace. Zbavuje to personálního charakteru. To je samozřejmě, že udělá z něj jakýsi abstraktní univerzální subjekt. Dobře. Ale prosím. I kdyby. Tak co to znamená? No a proč nemůže být objektivizovaný ten subjekt, který chápe svět? Proč by nemohl být objektivizovaný? Proč je to hrstvou objektivace? Protože se vynechává musí tady objektivizace. No ale když se můžou vynechávat spoustu jiných věcí ve svým oboru. Ano, ve svým oboru to nevadí. Je myšlenka. Ano. Ale když se přistoupí ke světu, tak to vadí. No a když se přistoupí ke světu, tak jak můžeme vytíkat nějakému oboru, že vynechal něco, když je ve svým oboru? Je nějaký obor, který by se týkal světa vcelku? Je to filozofie. A proč to tam není řečeno? Ale jako tak se to nepříkladně vystýhne. No tam se mění matematizace a objektivizace, že tak? A to je ta kritika, která se děti řečená. Ta objektivizace, matematizace vylučuje metodický subjekt. Ono nevylučuje. To tam nikde není řečeno. Ona ho objektivuje. Hned na druhé straně máš právě řečeno subjektu, Honzo. Že subjekt může být totiž podat takovým způsobem, že nabude způsobu bytí, který je vlastní pouhým věcem. Dobře, tak jestli, že platí to, co říkáš, tak to nemá smysl. Dobře, to, co teď tady říká. Ale když to platí tak, jak já to říkám, že totiž ve vědeckém světě subjektivní je nepravdivé. Ve vědeckém světě to nekritizuje, podle měho soudu. Objektivní je pravdivé ve vědeckém světě. On říká dobře, v jejich oboru ano. Ale když se bere celý svět, tak tam potom chybí ten subjekt. No moment, ale subjekt je subjektivní? On vlastně není? A nebo je subjekt objektivní? Subjekt je objektivní, podle něho. No takže není průčován. Protože objektivně v tom světě vcelku chybí. Nechybí. Proč by chyběli? Máme několik tipů antropologie. Od filozofický až po lékařskou. Kde tam chybí? No že se fyzika nezabývá člověkem. No to se nedá přece vytýkat fyzice. Ale nezabývá se pozorovacím subjektem sami. Jak to, že ne? Psycholog, co dělá psycholog? No, jako to kritizujeme, jako to, co nechceme hájit. Ale hájí to, co myslím, že... No ne, počkej, nechceme... Tady jistě ten psycholog přece, že jestli je nějaká výtka vůči psychologii, takže objektivizuje něco, co není objektivní. Že? To může být výtka. No ale fakticky ona to objektivizuje. Proč ty říkáš, že to vylúčuje, když to nevylúčuje? Ona objektivizuje ten subjekt. Ne? Když se ve ně zaměří. Čili když tady řekne, že určitá část vztahuje ke soucům vcelku, no to ví psychologie přece, že se vztahuje člověk... Nebo... Prostě to se všeobecně ví, že člověk přemýšlí o světě a teda viděli jsme už Grgamesh, že se vztahoval ke světu. To se ví, na to se nezapomíná. Ale ten člověk, který se vztahuje ke světu, jo, ta určitá část, která se vztahuje ke soucům vcelku, to se objektivizová. No proč teda mi to nevystačí při problému světa? Stačí objektivizovat ten subjekt, když nám tam chybí? Já vím, no to je dobře, když to takhle vykládáš, to pak to nemá smysl, takhle potřeba i mít jiný smysl. No dobře, když to takhle vykládám, jenomže aniž bych zapomněl cokoliv, co tam je. Ty předpokládáš, že ta věta tam má něco dál, co tam vlastně není. Dobře, samozřejmě. Já nic jiného, než chci prokázat, že spokojice s tím, co se na první pohled zdá, když mě se to nezdálo na první pohled, vůbec mi to nenapadlo tohle, že by mohlo být. To není tak docela samozřejmě. Protože to vede k strašlivým komplikacím. To vypadá to jako, když se to vykreslili, smysl, jako je to insinuace, že to tam není. A co když to je insinuace? Myslím, že v dalších dětevých stavectvách nakonec musí... No dobře, to je v tom, ale co je v této větě? Je přesvědčující tato věta? Nestačí. Proč? Proč se nestačí při problému světa? V celku. Proč se nestačí s tou objektivizací a matematizací? Proč? Protože určitá část sousem se vztahuje k sousu v celku? No jestli, že ji taky matematizujeme a objektivizujeme? To nejde snad. A stahují se opravdu ty vědy k sousu v celku? Jsme ukázali vždy, že se stahují jenom, buď se stahují teda k tomu subjektu, nebo se stahují jenom vždy kůži. To jsme říkali my, ale říká to Patočka. No on neřekl, co přesně dělají ty vědy, že? Takže od toho jde. My tam nemůžeme souvat věci, které tam nejsou. Ale když on říká, že asi nevystačí ty jednotlivé vědy při problému světa a teď ukázuje přičem, že to pochopení toho světa svou nese toto, tak asi to ty vědy nemají. Toto pochopení to znamená, že nedochází k tomu, že by se vztahovali k světům. Ne, nejde o vědy, jde o ty procedury, jako matematizace a objektivizace. On říká, že nějaká věda nevystačí. Říká tyto metody nevystačí. No ale tak jako metody vždy používá nějaká věda. No to je jedno. Tam je ještě ta otázka, že k tomu soucnu vcelku se vztahuje část soucna. Když je to část soucna, my jsme se ještě říkali, že bychom po toho části soucna mohli chápat subjekt. Ten subjekt, který se nevztahuje, bychom museli chápat subjekt, který matematizuje. Tohle není věda, která nevstahuje. Když dáte určitá část soucna, která se nevstahuje, když tam doplníte, tak co si pod tou částí soucna představit? Jakby se předtím hovoří o matematických vědách a matematizaci. No tak o subjektu, který matematizuje svět, který ho objektivizuje. No a tím, že ho objektivizuje, se k němu nevstahuje nebo se k němu vstahuje? To by se k němu nemělo vstahovat. No tak co to je teda, když objektivizuje ten svět? Tak k čemu se vstahuje? Tím, že řeknu, že ho objektivizuje, tak to už je druh vztahu, ne? No, ale nebude se vstahovat soucnu v celku. Já se domnívám, že soucnu v celku se nedá chápat jako jednoduše svět. Jo? Proto teď musíme na tenhle problém pojďt. Ta věta skutečně nemá být přesvědčující. Že má nás jenom navnadit. A nebo možná nám něco jak si podsunout. Dobře. Ano. Ale každopádně teda musíme konstatovat, že nevíme, co vlastně, proč tam je ta věta. Účel má jistě svůj, jo? Ale patrme jenom věci samé. Věci samé není vidět. Dobře. Tak zase necháme problém otevřený a jdem dál. Zde pouhá objektivita, matematicky účesněná a geometickou základností prostoupená, kauzálními základy strahovaná, k výkladu nepostarčí. Zde to znamená, tam, kde se určitá část soucna vztahuje k celku. Soucnu v celku. No, možná při problému světa. Při problému světa. Ano. Při problému světa. A je to stopňovaný další větou? Další větou nepostačí však ani pouhé zavedení pojmu subjektu, jako naplníku, kterého je k řešení zapotřebný. Neboti subjekt může být, totiž poje takovým způsobem, že nabude způsobu bytí, který je vlastní pouhým věcem. To znamená, že ano, tak tady by to ukazovalo, že určitá část soucna tedy je ne každá, to jest ne taková, která je věcí. A pokud tedy je to ne věc, neboli subjekt, tak nesmí být ten subjekt chápán jako věc. Hlavně jde o toho jeho bytí, toho subjektu, že on rozlišuje dvojí bytí. A to bytí subjektu a to bytí věci. Že nemůžeme redukovat bytí subjektu na bytí věci. Ale ne subjektu na věci, ale bytí, jeho bytí. Ve svým upozorňuji na to subjektu jako doplňku. Nepostačí však ani pouhé zavedení pojemu subjektu jako doplňku, který je k řešení zapotřebují. Jaký k řešení? Problému světa. A je to přesně to, co jsem říkal, že něco by tam chybělo. Ta část, co se vztahuje, ta by v tom světě vcelku nebyla. Takže se tam zavede ten pojem subjektu jako doplňku, aby tam to, co chybí, tam bylo. Ale to právě nestačí. A to on říkal, že nestačí. To oni udělali už, matematici. Ale oni provedli tu druhou věc, že oni jeho bytí redukovali na bytí věci. Čili to, že tam něco chybí. Čili to je taková mutace, kterou ty si říkal. Když se to dá objektivu, tak on říkal, ale to je blbě. Čili to může nedolažit. Furt tam něco chybí v tom uřešení celků světu. Furt tam něco chybí. Ale když tam ten subjekt zavedeme jako doplně, v chybějící části, tak ho tam zavedeme blbě. No ne, že tam chybí, ale že tam něco se dá také zavezt blbě. To znamená tak, že to je stupňování. Stupňování, vždyť se tam nezavede vůbec objektiv. Vyšla něká první bytí a druhá, říká, nepostoší však ani pouhé zavedený po jinému subjektu. No a to je mnohem větštější pro tu matematizaci a objektivizaci. Protože ona ten subjekt zavede, ale provádí objektivizaci, to znamená, že jeho bytí redukuje, bytí toho subjektu redukuje na bytí pouhé věci. Čili za to světa něco chybí. Samozřejmě. Ještě něco chybí. No, ale tady je otázka tato. Vy jste strašně pohotoví to prostě polknout. Já kladu otázku, proč nepostačí k výkladu pouhá objektivita matematický upřesněná geometrickou zákonnictví prostoupená, kauzální zákonnictví spravovaná. Proč? On tam říká, že... Ale proč? A vy máte dojem a tušení a samistita naklonění, že tam něco chybí. Ale proč to tam chybí? Kde to tam je řečeno, proč to chybí? Vy máte ten dojem hodinu. Nemám hodinu. Já ho mám z ty první věty. Pochopení toho světa implikuje to pochopení, že je něco, co pochopuje a to je mimo ten svět. Protože to nevyplývá. Z ty věty to vyplývá. Především to z tý věty nevyplývá, jenomže tu větu musíš srožitě interpretovat takhle, aby to vypadalo, že to je tohle ten význam. Já jsem jí vyložil úplně jinak. A pak můj duch jásá, že se to potvrzuje. Takhle se čtáš. Že tohle může být úplně brbě, že to dokonce bude... Protože naším cílem je to číst tak, aby se nám to potvrzovalo. Naším cílem je to číst, jak je to napsané. To jsem říkal hned na začátku. Potom to nemusíme takhle číst. Stačí to přelítnout a zhruba pochopit, co myslel, domyslit si to a je to. A napsat recenzi. Je užitečný vědět, jak to tak myslel. Tak myslel. Nám je úplně šmafuk, jak to myslel. Nám jde o to, jak to napsal. A teď vylož, jak to napsal. My tam furt dáváš věci, které jsou vodinut. Já bych se jen kladil k tomu, vy chcete vědět, proč to tak není. Já si myslím, že on to tam neříká. On jenom něco klade. Zatím jenom něco klade. A my mu na to jdeme na špek. My to víme, vodinuť. My s tím souhlasíme, to já vím. To nejde, jestli s tím souhlasíme, ale on to tam takto klade. On to tam prostě říká dogmaticky. Protože pak už dalším odstavci potřebuje přejít k tomu, jak se dá vyšetřit způsob bytí. A to potřebuje. Jako v tom předchozím odstavci se musí dostat jako odpakují. Ale jste sám říkal, že to je několikrát, jste zdoraznil, že to je jenom jako doplněk, nebo dodatek k tomu uvádnímu textu. To je nesmír pro nás. To znamená, že on tady už to nemusí uvádět. Proč? On to konstatuje už jenom. To je zkrácená taková... Počkejte, to zase... On tady říká, že v tom, co už vyložil, že se mu nepodařilo položit ani jasně otázku, tím méně pak odůvodnit, že řešení, které mu tane na mysli, je jedině, nebo aspoň po tu dobu uspokojující. Máte dojem, že teď, když to poučen chybami mládí, to píše po 33 letech znovu, že to je uspokojující, že to je lépe odůvodněné, že je jasně položená vždycky ta otázka. Je to tak? No, zatím na začátku. Já myslím, že ne, že to je způsob řady insinuací, abych se dostal k potřebě vyšetřit to, co chci vyšetřit. Čili my musíme furt si být vědomi, že zatím zatím to není uspokojující. Zatím nepodává. Všechno, co tady tak čteme a necháme si to v rezervě, že musíme to... Žádný takový, že to skáčeme na to a doplňujeme ho, to je nepřiměřený. Když se čte filozofický text, tak se musí vždycky analýzovat, co říká, a ne, co měl na mysli autor. Tedy, tahleta formulace má celou řadu chyb. Skutečný chyb jednak, že se mluví o soucnu v celku a myslí se svět v celku. A to si má člověk domyslet. To není tak jistý. V případě, že to je... Pokud ovšem, pokud ovšem teda, to není soucnost. Musíme v obě možnosti. Pokud se soucnem v celku nemyslí svět v celku, tak co to je soucno v celku? Patočka nerozlišuje, podobně jako husel, nerozlišuje mezi pravými soucny a nepravými soucny. Čili soucno v celku, to může být přesně ta karafa. To je soucno v celku. Když to hrdlo té karafy, který samo o sobě je část soucna. A potom se tážu, jak to souvisí s problémem světa? No takovýmto způsobem se to také dá položit. Já se furt myslím, že on tam asi jako nějak nějak bude muset, že tam musí mít obsaženota bytí, že jinak by to nebylo možné. Obsaženota? To teprve začne o tom pak povít. Ne, ne dosazoval nic. Já bych tu větu nechal otevřenou. Tady se objevuje spousta termínů stejně jako pojem subjek, který má úvozovka. Co tím subjektem míní, když ho dává ještě nějaký úvozovek? I subjek může být totiž pojem takovým způsobem. Jeden význačný, respektive největší protestantský teolog tohoto spoletí jednou při takovým původně to vzniklo při nějakým semináři, který, ale pak to vzal i do knih nějakejch a odcitoval to Bonnefredevo Carla Barta, tak když někdo takhle šťoural do nějakého textu podle nějakého starého teologa nebo srovnávali interpretaci v podstatě šou nějakou interpretaci Bible a podle nějakého starého teologa a teď tam někdo to šťoural, tak Bart se nasák a prohlásil Fritz Vogel od Štyrp. Žer ptáčku nebo chcípni. To je žádný diskuse. Žer a nebo chcípni. A divo toho, to je pravděpodobně, například, když čtete Heideggera, aby bylo teda jasno, co já tady provádím, abyste to nechápali blbě, to není, že chci ptačku znemožnit. Daleko lépe, by se to ještě daleko mocněji, by se tohle dalo provádit s Heideggerem. Ať to patočka je úplně jak si říkám, previlentní logika proti tomu, co dělá Heidegger. Já jsem myslel, že naopak. Že Heidegger si tu otázku na začátku postaví, napíše a teď to rozebírá a postupuje. On drží termíny? Nedrží. Heidegger má pro každou věc 20-30 termínů a v různých souvislostech jich používá tak, že tam nemůžete vysoustruhovat, co kterým termínem zmyslí. A tak ty základní termíny? A to dělá plánovitě. To nebyl nedostatek, to dělá plánovitě. On to plánovitě takhle dělá, aby to nebylo možno vychytit. To je vidět v tom, že když to srovnáte s těma jeho přednáškama, tak tam se to vychytit dá. Protože on, když mluvil nebo psal to narychle, po každej týden musel přednášet, tak to musel průběžně psat. Ty své přednášky on dokonce nepřednášel zpatraně, to všechno si napsal, nicméně musel to psat rychle, tam nestačil to zašifrovat. Takže tam se to dá vychytit. Ale ve všech knížkách, které vydávám, tak to udělal takovým způsobem, že každý ho musel nutně uvízt do zmatku a donutil, to je prostě metoda, jak donutit toho dotyčního, aby prostě opustil všechno své chápání, nechal to stranou a ponořil se do toho, co mu ten Heidegger říká. To je metoda. Neneúčinná. To je svým způsobem a to patočka ze stachovejhle nebyl. Nebyl tak arrogantní jako Heidegger. Heidegger v týhle věci, prostě arogance naprosto analogická, jako když byl Karnat v Praze, tak vykládal Kozák při Filozofické jednotě, tenkrát to bylo pro Němce a pro všechny společnosti, takže když za určitou průmoc tě zediskutovala třeba jenom Německy, tak když to někdo formuloval Karnat měl přednášku a teď byly námětky, tak Karnat tomu nedává smysl. Co ti myslíte? To tomu nedává smysl. Ale úplně šmafuk a dokud to neřek ten dotyčnej tu svou námětku nebo dotaz, dokud to neřek jeho terminama, jeho terminologii, tak mu to nedává smysl. Prostě odmítal na cokoliv odpovědě, čili tam nebylo možný mu dát otázku jinou, než kterou už on předem odpověděl v nějaké světnice. Jo, protože on chtěl, až bude ta otázka formulovaná, tak jak on už sám si ji formuloval. Tedy tohleto v žádném případě teda patočka je daleko takovej otevřenější, ale nicméně pomimo soudu, je to určitý takovej nešvar, který hlavně teda přichází z německé filozofie. Tohleto. To dělal už Hegel, to dělal Husserl, to dělal. Mimochodem Husserl ovšem je v té věci jiný, že on propracovává určitý pojmy neobyčejně takovým metodickým způsobem, což tady k tomu chybí. Je mnohem metodickější, ovšem některé problémy hází pod stůl tak nějak jako naprosto stereotypně. Některé problémy Husserl nenechá proniknout do toho metodického probrání. To je závada u Husserla. Aspoň některé knihy, ono to není taky všude stejné, ale aspoň některé knihy, zejména, to už jsem vám říkal, skvělý exemplárný příklad je začátek Logišer, prostě tohle opravdu je taková strašně komplikovaná, nepůhledná, ale filozofická eseistika. Tohle není postup, jaký filozofie má dělat. Proč to není? Je to extempore, měli bychom to číst víc, ale jde o to. Filozofie má určitou nesnáz oproti tzv. pozitivním vědám, že když staví systém, když překlenuje určitý fáze poznání, když postupuje krok za krokem, tak věda má vždycky možnost čas od času kontrolovat ty výsledky s nějakými výsledkami experimentů nebo pozorování. A tohle filozofie nemá. Těch příležitostí, kdy filozofie může konfrontovat nějakou svou stavbu s nějakou konkrétní situací, je málo. A navíc i v těch případech, kdy to možné je, ta situace je vždycky mnohem komplikovanější, takže snese různé interpretace a ten systém proniká do interpretací té situace a ta situace nerozhoduje jednoznačně o tom, jestli ta interpretace je správna nebo ne. Čiže je to neobyčejně komplikované. Takže filozofie je v nebezpečí, že když staví systém, takže v té pojmové krajkovině, když postupuje nepřesně, exaktně, logicky, když z každého svého kroku nevydá počet, takže se stane takovou líbovou, že se stane disciplínou líbovou. Může dokázat všechno tam i zpátky a prostě může si tam počínat naprosto svobodně. To právě, jestli si tohle může dovolit třeba fyzika, že si vymyslí něco, jako třeba toto vákuum a nějaký ty fluktuace vákuařů, to je vejmysl. A oni teď zkoušejí, jestli to funguje. Představte si, oni nemohli zkoušet, jestli to funguje. Oni to dávají do souvislosti s jinými věcmi, do počítačů a teď... To je to, co oni dělají. Konfrontují nápad, konfrontují s realitou. A to filozofie nemůže nikdy takhle přímo dělat. Ta to vždycky má přes několik prismat pojmovejch interpretací a nakonec jediná záchrana filozofie je, že něco jiného, jak je literární podání. Ale příliš menším soukromně, když ten filozof tu svou koncepci staví, tak to musí dělat krok za krokem a každý krok znovu prověřit, jestli tam neudělá nějakou sebe menší vodchylku, která by ho pak v nějakej dalekosálej úsledcích mohla budou jíst někam stranou. Čili takhle filozofovat se nedá. Ale se dá psát. A nedá se filozofovat. Ale protože nám teď nejde o to, jak Patočka filozofoval, nebo že Patočka psal tento doslov, tak nelze se přehoupnout přes žádný problém tím, že už pochopíme, co vlastně měl. Namyslí, jak to vede potom dál. To není ono. My se chceme věnovat plně tomu, jak postupuje krok za krokem. A tady se ukazuje, že ty kroky jsou nedostačující. Že to prostě není adekvátní. Tedy to není proto, že chci s Patočkou tady nějak zamíst. Nyní proto, aby bylo jasný, nakolik tohle je filozofický text, který se dá zatížit. Tak to je pro vězní. Jakolik máme času? Ještě máme? Už je, ano. Tedy zůstává teda otevřeno, že pokud myslí soucen vcelku svět, tak je tady základní endostatik pršnemového světě v celku. A pokud nemyslí svět celku, nímž soucno v celku, tak zůstává nejasno a nevysvětleno, co to je soucno v celku. Jestli je nějaké soucno, které není v celku, nebo každé soucno, jestli je soucno, takže je v celku. A co to je část soucna? To je taková část, která nemůže být samostatná, jenom je v rámci soucna z celku, jak například tedy jako hrdlo té karafy. Hrdlo karafy samo o sobě, bez karafy nemůže být. Tak, je to nejasno. Pak říká zase, to je dogmatický, že ta objektivita matematické upřesně a tak dále k výkladu nepostačí, prej, nevíme proč. Já tvrdím, že nevíme proč by nepostačila, stačí, když tam objektivujeme ten subjekt. A on říká, nepostačí zavedení subjektu, pokud je pojat takovým způsobem, že to je jako věc. Já říkám, ale nevíme proč nepostačí. To tam tvrdí, že to nepostačí. Proč, když psychologie a všetky ostatní antropologie všetky to objektivujou a proč mi to nestačilo? Tam chybí ten důkaz, že ten svět v celku se bez toho neobejde. To, co tam Honza vykládal, to sice je argument, ale ten taj zavedení to vykládal Honza. Je potřebí celý komplex původní danosti světa podrobit nové zásadní analýze. No a tady teď vidíte, jak on tam vlastně sugeruje. Tam už mluvil o problému světa, už neříkal ten rozdíl dvojí svět, v kterým člověk žije a tak dále. A teď říká, že je potřebí celý komplex původní danosti světa podrobit nové zásadní analýze. Tak tady prosím, teď nám začíná oddíl, ono se tu pokračuje potom až úplně fulgrál, ale tady začíná, kde máme na každé stránce aspoň pětkrát slovo půvojí. A není vyloženo, co to je půvojí, v jakém slovenském slovo půvojí. Tady celý komplex původní danosti světa. My jsme tady prosím měli už několikrát mluvil o přirozeně daném okolí. Měl tady v prosvědku hypostat, že dílem určité metafiziky metody přímé a nepřímé kvantifikace je hypostazované v prvotní původní realitu. Tam to je jakoby ještě nezatíženo, protože se říká, že do jakési prvotní původní reality každý si myslí, no to je ta, která je bez toho, že by tam člověk něco přičinil. To tím první myslí, neví o co jde. A že do ní se strká nějaká objektivace, no to každej chápe, že by se tam neměla strkat, když tam není. Prvotní původní realita. To je takzvaná objektivní realita, jak je o sobě a tak dále. Každý si tam tohle strčí. Víš přesně je to opak. To není objektivní. Prvotní původní realita. No a teď tady máme tyhle celý komplex původní danosti světa. Takže zatím jsme tam měli realita, je původní a prvotní, a teď už tady máme původní danosti světa. Čili existuje něco takového, jako původní danost světa. Svět je dán nějak původně a nějak nepůvodně. A ta původní danost to je celý komplex. Čili není to tak, zase je sugerováno, není zdůvodněno proč. Je to celý komplex. Není to tak, že jsou nám dány věci. Prvotně a původně je dám svět. A věci jsou dány jenom na pozadí této základní prvotní původní danosti. A tuto původní danost světa je třeba podrobit nové zásadní analýze, je třeba ukázat je na jejich součásti a momenty, vyšetřit původní daný způsob jejich bytí, čili ta je zvláštnost, jednak je dán svět, jednak je dán dáno jeho bytí. Eventuálně jednak jsou dány součásti a momenty světa, jednak je dáno bytí těchto součástí a momentů. Zvláštní, že dám svět a je dáno jeho bytí. Dány součástí světa a dáno bytí těch součástí. Vy jste říkal, že ten svět je dám původněji než jsou ty věci, že ty věci jsou až odvozené ze světa. Ne, odvozené jsem neřekl. Ale že jsou teprve na pozadí, že vyvstávají teprve na pozadí světa. Nejsou nejsou konstituentami světa, že by z nich se ten svět teprve jaksi nějak vyčeřoval, nebo že by se konstituoval. Ty věci se ukazují jenom jako vnitrosvětské. Jenom jako něco, co má svý pozadí. Vždycky je tady něco původnějšího než věvená věc. A to je ten svět. Dánost světa. Ještě jsem se chtěl zeptat o to, že je potřeba ukázat na součásti a momenty té původní danosti světa. Těmi součástmi a momenty se teda méní jednotlivé soucna? To je zase otázka. Pokud je o součásti, tak jednotlivá soucna asi. Pokud o momenty, tak to je to, co není jednotlivé soucno, ale nicméně je to najsoucné. Součást světa je karafa, ale to hrdlo to je moment. Třeba rozprostraněnost není součást světa, ale moment světa. Nebo hmotnost. Nebo to, že se všechno hejbe. To není součást světa. Je takhle. Nemůžeme říct, že je součást, nemůžeme to izolovat. Je to aspekt. Stránka, kvalita. Kvalita není takový součást. Velikost. Nebo časová údelka, trvání. Takhle to všechno není samostatná součást. To je moment. Na tom asi není žádný důraz, jenom se chce tím tam dát všechno. Asi tak, jak bychom řekli v té objektivizující koncepci, že svět je úhrn všech soucen, tak jsme tam něco vynechali. Mezi soucny jsou různé vztahy. Ty patří taky ke světu a přesto to nejsou jednotlivá soucna. Teď je ještě taková věc. Vy jste hovořili o bytí světa. On tam hovoří, když hovoří o těch momentech a součástech té danosti toho světa, že tam hovoří o jejich původních bytích. O jejich původním bytí. Ale o původním bytí těchto součástí a těchto momentů. Kdežto svět je pouze dám. Kdežto bytí jsoucna... No ne, že nemá bytí, ale dobrý výzvor.