Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Vy jste souvislosti měli vrátit, totiž co to znamená, když se, to jsme vlastně nedodělali, co to znamená, když se mluví o bytí původního času sama. Že tedy je evidentní, že tam, kde se mluví o bytí, tak je přítomněno nějaké jsoucno. Neboť jsoucno není vzpokojit bez vztahu bytí, jak máme potom několik řádek dál. Takže o bytí času můžeme mluvit jedině tedy, jestliže čas sám chláteme jako soucno. No a s tím jsou spojené některé svýzele, které to naprosto problematizují. Tak především, pokud, ať zatím to tady není vyloženo někde, tak bytí můžeme kápat jako totožné sejsoucností, to je, o čemkoliv můžeme říct, že jest, tak můžeme tedy mluvit o tom jest, o tom byti toho jest a tedy o bytí. A nebo druhá možnost, že tedy rozlišujeme mezi soucností a bytím. To ještě nevíme, jak to tady bude. V případě, že tedy stotožníme bytí sejsoucnému, to je vůbec nedržitelné, protože, tady si jen zopakujeme to, o čem jsme mluvili, že pokud nám jde o soucnost, tak jakou soucnost má čas? Buď chápeme čas jako aspoň nějaký úsek, a pak v rámci toho úseku v nejlepším případě jeden bod jest, takže to všechno ostatní bylo a všechno ostatní bude, čili není. Pokud bychom mluvili o soucnosti času, tak soucností času je, to už ukázala Augustine, že je jenom ta přítomná, aktuární přítomná soucnost, která tam eventuálně vůbec nemusí být, protože když celý ten úsek je v minulosti nebo v budoucnosti, tak tam vůbec není. Čili o času nemůžeme říct, že jest, buď vůbec a nebo jenom o jeho nepatrné částečce. A jak to vypadá s tou nepatrnou částečkou? Nemá-li tam být v ní nic, co bylo a nic, co bude, nemůžeš jenom to, co jest, tak se tam nic neděje. A když se tam nic neděje, jak to může být čas? Takže je evidentní, že chápat bytí času jako soucnost času je velice neumnostný. A tedy na rozdíl od soucnosti času, co bude znamenat bytí? No tak buď můžeme mluvit o časovém úseku, který se kreje s bytím nějakého soucna, čímž myslíme teda období od vzniku soucna až k jeho konci, anebo myslíme to, co tady vidíme, že na ten nejpůvodnější čas, totiž na ten čas sám bez vztahu k nějakému dalšímu soucnu a jeho životnímu času. Ano, ano. Já jsem měl dojem, že se tady nejedná o bytí původního, že to bytí se má chápat jako bytí soucna. Bych to asi vysvětlil, proč. Tam se hovoří o našem bytí, nebo o našem způsobu bytí. Protože náš způsob bytí náleží k různým stupňům času. A teďkou to bytí, když se bude mít jako to naše bytí, tedy bytí soucna, tak to bytí soucna se může chápat je několik způsobů bytí. A jedním z těch způsobů bytí je způsob bytí, který náleží nejpůvodnějšímu časovému stupni. A ten způsob bytí, který náleží nejpůvodnějšímu časovému stupni, tak on tam říká označím, lze označit. Takže tento způsob bytí se označí jako bytí původního času sama. Že se tím nemíní nějaký časový stupeň, nebo bytí nějakého času. Stupeň se míní, protože to je ten nejpůvodnější stupeň. Já vím, ale myslím si, že tady je trochu ta věta možná špatně formulovaná nebo ta má nějaký takový to logický skok. Tak musíme ale velice pečlivě teda vážit, především jestli je teda ta druhá interpretace jestli je myslitelná, pak musíme ale zároveň říct, že to je nešťastně formulováno. Ano. Což teda jako někdy je, pravda, ale jako nemůžeme s tím začít. Já jsem chtěl vyčerpat zatím možnosti interpretace, která nechává formulaci v plné váze v tom bejt. Já jsem si nechával až na třetí místo, teda to, co jste teď ukázal, protože se tam mluví o našem žitém životě. Když se mluví o tom bytí původního času sama, tak by to mohlo znamenat, když tady z toho z té věty nevyplývá, že ten původní čas sám, respektive jeho bytí, je složkou našeho živého života. To z toho vůbec nevyplývá. To teda by muselo být hodně nešťastně formulováno, aby se to takhle... Tady se říká, že ten nážitý život se odbývá na řadě stupních. Není řečeno, že ty stupně jsou v souvislosti s naším živým životem. To se neříká. Nejprve, že se odbývá na těch stupních, čili zřejmě ty stupně můžou být naprosto nezávislí na našem žitém životě. A ten nejzákladnější stupeň, na kterém se také může odehrávat náš žitý život... Je ten původní čas sám. To znamená, že převádět tento původní čas sám na to prožívání života, na ten žitý život, je nelegitímní, nebo přinejmenším problematický, jestli je to legitímní. Ne, to já jsem ale nechtěl vůbec. Já jsem to, co jsem sám říkal, o těch stupních, tak ten stupeň, který se odehrává, teda ten způsob žití, který se odehrává na tom nejpůvodnějším čase nebo na tom nejpůvodnějším časovém stupni, tak ten způsob bytí označíme jako bytí na nejpůvodnějším čase. To nás vynechá a to označení může být zkrácené jako bytí původního času sáma. Označení občas, když se dělá, tak se tam něco vytekne. A vy chcete teda říct, že to bytí není bytí toho času, mimože je to bytí našeho žitého života. Ano, že to je bytí soucná. Že to bytí se nemíní bytí času, ale že to bytí se míní bytí soucná. Ale pak ten genetik je naprosto nesmyslnej. Já proto jsem říkal, že to je, mohu to vysvětlit jedně na základě toho, že toho lze označit. A když se občas dělá označení, tak je zkratkovité. Že to nemusí to označení být. Je tam kus z toho i kus z toho. Bytí se chápe jako bytí. Bytí soucná původního času sáma. Ten původní čas sám to je ten stupeň časovej, na kterém se to bytí soucná odehrává. Takovýmto způsobem by se to možná dalo i vyložit. Tak to je dobře. To, co jsem teď namítal, jsem si myslel takto, že vy chcete ten původní čas nějak buď s totožnit, učinit s ložkou nebo nějak jinak spojit s tím naším živým životem, žitým životem. Takže když mluvíme o tom bytí původního času, tak to znamená bytí našeho žitého života. Ale vy chcete něco jiného. Vy chcete zachovat původní čas v nezávislosti na žitém životě a říct, že tady je nešťastně formulováno že to je bytí původního času, že v podstatě tam se myslí na bytí naše, to je bytí žitého života člověka a ten původní čas je jakejsi index toho bytí. Nebo tak nějak. Ten vztah přímo, který je mezi bytím a časem, bych řekl, že tady ještě není vyjasněn. A nebo je zde už obsažen ten vztah, ale není řečeno, o jaký vztah se přímo jedná. On to řekne, že to bytí se odehrává na jistých časových stupních, ale víc o tom neříká. Já bych řekl, že původní čas sám, Patočka tady na tom místě chápe je ten jedinej objektivní čas. Protože on ten objektivní čas činí podmínkou, nebo vyroučení jediného objektivního času činí podmínkou toho objektivizujícího a matematizujícího pojetí přírodní věry. Pašta mluví o tom, že objektivní časomětnosti se vyznačují nečasovostí, to je, že lokalizace na určité místě jediného objektivního času nemá pro ně smysl. To znamená tedy, že ten objektivní čas tady nechápe jako konstrukci, nebože se dává samo, nebože se dává samo, nebože se dává samo, nebože by to mluví o bytím původní času sama takže ten jediný objektivní čas je ten původní čas sám. A náš žitý život se odehrává na různých časových studentích, snížte nejzákladnější je ten Senje tiený mijes Ten se nemají ten jediný objektivní čas. By z toho pomen soudu vyplývalo. Tak vy jste také tvrdil, že to bytí má být bytí soucna, ne? Ne, to jsem neříkal. Tady je bytí původního času, čili já souhlasím s tím, že to je bytí soucna. Ale jakého soucna? Ne člověka, neboží původního času. Tady je to vysloveně řečeno. To znamená, že to soucno, o jehož bytí je řeč, je původní čas sám. To je ten objektivní čas, jedinej objektivní čas. A tento jedinej objektivní čas je chápan jako soucno, tedy zřejmě. Zároveň teda jsme si řekli, že to bytí nemůžeme teda stotovit soucností. Tedy je to bytí vod do, termínus aqua et quem. No a to znamená, že každé soucno má svůj nějakej čas. A jelikož čas, původní čas sám je také soucno, tak původní čas má také svůj nějakej čas. Ve smyslu kairos, ve smyslu termín, nebo prostě nějakýho termínovaný lhuty. No to už snad nemusí mít, ne? To teda je právě otázka. To je otázka, když mluvíme o bytí původního času, o bytí času. Ano. No tak jestli můžeme bytí vyložit nečasově. Takovýmto způsobem, která potom to bytí toho času samo muselo nějakým způsobem... Byt mimočasový. Ne, mimočasový mít nemůže, protože to bytí je vždycky časový. Bytí má vždycky tady, přece říká, že... Proč je čas hned v tý vědě dál? Proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí jsoucích věcí? Jo, ten čas je tam nezbytný. A bude-li, má-li být, tedy... Dobře, no, ale když mluvíme o tom času, existuje jeden jedinej objektivní čas. Objektivní čas. No tak jestliže mluvíme o jeho bytí, tak to jeho bytí buď je zase časovost, čili musíme předpokládat ještě další čas, kromě toho času, a nebo to bytí, chápeme, jako nadčasový. Tercium non natur. No, ale to by muselo řídit, že? No, jistě, no, tady to neříká, takže my to probíráme proto, abychom promrzkali všecky možnosti. No, no, jo, ano. Pak by to muselo taky nazývat... Ovšem, kdyby tamto bytí bylo chápáno, při nejmenším to bytí, pro všechno je ostatní bytí jsou cen, to nemusí platit, tady se mluví jenom o bytí původního času. Ale v případě, že by skutečně bytí času, to je z toho původního času, bylo mimočas, bylo nečasový, no tak je to po mém soudu ještě furt rezidium metafiziky. Protože při nejmenším pro tento výjimečný případ platí, že lokalizace na určité místě nemá smysl. Už samozřejmě ne na určité místě jediného objektivního času, nebo než nějakého ještě super času. Pak, jinak jak můžeme mluvit o bytí v tom, v té zpětosti s časovostí. No jenom se vlastně odpočit, ale dá se vůbec hovořit o nějakém si objektivním čase? No tak z jakého hlediska? Moderní fyzika od Einsteina to popírá. Dneska už to nikdo netrží. No já právě mám to nějaké rámcové námysly, ale filozoficky... No a filozoficky teda řada filozofů v minulosti objektivní čas držela, že jo? Dneska nevím, jestli se to někdo odváží ještě dělat. V podstatě tak jako jistě budou nějaké filozofové, které ještě furt budou držet nějaké přežitky, ale dneska se má všeobecně za to, v nejširší teda objekt filozofická má za to, že čas není nic samostatnýho, že to je nějakejsi aspekt pouze, že primární je dění, a každé dění, to je každá událost třeba, ale nenom událost, může to být i takový nějakej ten proplepenec událostí, že má svůj čas. Takže je spousta času, každej přiřazenej nějaký události, nějakým událostnímu dění, každé událostí má svůj čas a ten takzvaný objektivní čas je jenom něco, jako je biosféra, která znamená to překrývání a navzájem prostupování všech osvětí jednotlivých životvitostí, která nemá samostatnou existenci, protože to je jenom takový nějakejsi kolektivní chumel struktůr, které se překrývají prostupům a tak dále. Takže každopádně teda ten předpoklad jediného objektivního času v roce 69 je šílený anachronismus. Ale důležité je tedy, že tento objektivní, jediný objektivní čas je chápan jako jsoucno. To je ještě druhá věc, kromě toho anachronismu, že je chápan jako soucno a že se mluví o tom, že toto soucno má taky nějaké býtí. To je skutečně neprůhledné, nevíme, co s tím províst a musíme to odložit jako věc otevřenou. Přičemže je jasné, že tam je mnoho nešťastnej formulací a předpokladů navíc ještě, že to není jenom tomu nerozumíme, nerozumíme tomu zejména, protože tam jsou některé věci, které z největší pravděpodobností jsou nesprávně formulované. Takže ani nejpřesnější porozumění to těm formulacím by nás nepřivedlo blíž. To s tím souhlasím. Jo, tady ta následující věta to je jenom doklad toho, že ta naše úvaha byla správná, totiž otázka, proč je časným zbytnou komponentou výměru býtí soucích věcí aplikována na ten původní čas sám, znamená, že čas A je nezbytnou komponentou výměru býtí času B. Tady jsou prostě dva časy. No, času B, tam se může říct toho objektivního času. Toho objektivního času. A tyhle dva časy nelze stotožnit. Ano, no, takže tam potom vznikne nekonečné opakování, jo, ten regress, že vždycky se vytvoří další čas, a ten zase má své bytí. Takže tady je jasná jasná Ale možná, že by to nemuselo vzniknout, protože pak už se dá netvrdit, že by ten, když si vezmeme to, ten objektivní čas, a ten má jisté bytí, tak jeho bytí má časový charakter, že, a to znamená, že musí být ještě nějaký čas. Čas. Teďkom už a, ne ten objektivní čas, že, no a o tomto čase už se nehovoří, že by musel být soucném. Že by měl bytí. Že to tady řečeno nemá. Tady hovoří jenom o bytí původního času sama, když bychom uvažovali, že to bytí se mění bytí toho původního času. V tom případě je pak otázka, když víme, že nějaký čas není soucném, tak proč považovat ten čas za soucném? Ano, ano, ano. To je pak už taková zbytečná, že tohle se platí středověká zásada principia non sunt multiplicanda super necessitatem. Principii je třeba ne, ne množit nad nezbytnou potřebou. Když už můžeme si pustit nějaký čas, který není soucném, tak proč tenhle považovat za soucném? No ale nenašel jsem teda námítku proti tomu, že bychom připustili, že se jedná o bytí soucna a ne o bytí času. Nenašel jste námítku, která by byla proti pojetí toho bytí, kdy se hovoří o bytí toho původního času sama, že by se to mohlo chápat tedy jako bytí soucna, že na té rovině toho nejpůvodnějšího... Bytí soucna nás. Když řeknu, že bytí soucna, tak to může být jakýhokoliv soucna. Ano. Ale ono snad i bytí jakýhokoliv soucna... Honza tady minule navrhoval, že se tam mluví o tom, že určitá část se stavuje jak soucnost. V celku, že ta určitá část je tím míněno teda soucno speciální, totiž člověk. No tak tady to by bylo podruhé už, že aniž se to řekne, tak se míní soucnem člověk. Ale to je jako vlastně dost... dost obtížné. Zatím teda jsme neměli nejmenší důvod, proč se o něčem takovém něčeho takového mýšle. Ale necháme si to odevřené, to jsme taky neuzavřeli minule, teď taky ne. Ale každopádně teda gramaticky pak by to bylo skutečně teda opitelný. Jak by se to řeklo, že ten nejpůvodnější časový stupeň by se označil jako... Ne, to bytí subjektu na tom nejpůvodnějším časovém stupni by se označilo jako bytí původního času sama. Bytí subjektu na nejpůvodnějším časovém stupni by se označilo jako bytí původního času sama. Teď jsem teprve na mě došlo, co tam jste mířil. Asi v tomhle smyslu, že není žádnej, to by bylo všem v rozporu s tím, co je předtím, není žádnej jedinej objektivní čas. Původní čas sám je pluralizován a je to čas, životní čas, čas žitého života každého lidského subjektu. Každý lidský subjekt žije svůj čas a tento čas by byl původní čas sám. Všechny ostatní stupně času ať už se týkají jednotlivých složek našeho života a nebo jsou vnější, by byly odvozeny, by byly jen další vrstvy, další stupně toho času. Asi takhle. Pak by bylo nutné předpokládat pluralizaci času. A každý člověk má svůj původní čas. No to je otázka, že jo? Protože ten nejpůvodnější čas sám může být jediný, může být stejný pro všechny z té životy, že? Tak ho nemůžeme pak označit jako, nemůžeme označit bytí tohoto původního času jako život na tom nejzákladnějším stupně. Pak ten život na tom nejzákladnějším stupni není stejný pro všechny, to je každej zvlášť. Pak je to žitej život. Ano, to já... To není život v abstrakci. Ano, ale když se vezme, kdy se vezmou tedy subjekty, které teda, kdy se vezmou subjekty a vezmou se, vezme se teda bytí těchto subjektů na nejpůvodnějším časovém stupni, že? Tak je otázka, zda by ten nejpůvodnější časový stupeň musel být u každého subjektu jinej, anebo jestli nemůže být stejný, že? Evidentně nemůže být stejný, protože pak je jediné, byste museli z toho uzavřít, že je otázka, jestli my jsme vlastně lůžný lidi, nebo jestli je to jeden člověk. No, podívejte se, ještě právě to, to není pravda. Tady ještě tím, že přijímeme, že by ten stupeň toho původního času byl stejný pro všechny subjekty, ještě se tím netvrdí, že by bylo bytí každého subjektu na té nejpůvodnější časové, na tom nejpůvodnějším časovém stupni muselo být stejné. To nemuselo, že? Akorát, že to bytí toho subjektu, že by bylo, by mělo na té, by mělo stejnou nejpůvodnější časovou rovinu. To by bylo jediné, co by měly společné. Ale jejich bytí na této rovině byly různé. Pak bych v žádném případě nemohl stotožnit bytí toho soucna, toho žitého života soucna a bytí toho jediného objektivního času. No to já bych ani nechtěl stotožnit. To budeme označovat jako bytí původního času sama. To byste musel označit jako bytí v původním času samém. Jo, ano. Když si řekne označit, takže to opravdu může být kratkovitej zápis, to je jediný výklad. Pokud v každém případě přijmeme, že čas má bytí, tak jsme zase tam, kde jsme byli na začátku. Ne, jistá možnost by to byla, že bychom řekli, že ta nejzákladnější rovina našeho žitého života může být označena jako bytí původního času sama. To znamená, že původní čas je vždycky přivlastněn nějakému konkrétnímu žitému životu. A tudíž neexistuje jeden objektivní původní čas společnej pro všechny. Tak pokud bychom vyloučili tu formulaci o jediném objektivním času, tak to by pak bylo možné říct, že čas má svůj, že ten původní čas má má své místo v rámci žitého života a to na tom nejzákladnějším, nejpůvodnějším časovém stupeň. Že to, ten časovej stupeň, na němž se odehrává žité život, že lze označit jako bytí původního času sama. To znamená, že neexistuje žádný jiný čas než kořenící v tom žitém životě. A ten je individuální, jedinečný a to znamená, že teď času je fůra, teď původní času. Ano, to je jedna z možností, ale tím pádem vy vyškrtáváte ten jediný objektivní čas. Tak já interpretuju, já interpretuju, já interpretuju, já interpretuju, já jsem klidně ten, jak jsem říkal, ten jedinej objektivní čas zachoval tím, že bych právě řekl, že to bytí toho každého subjektu, které teda může se odehrávat na různých časových rovinách, tak na té nejpůvodnější časové rovině, když se bude odehrávat těch bytí, těch různých subjektů, tak tato časová rovina, toho nejpůvodnějšího času, tak to je ta rovina toho objektivního času, který je jedinečnej. A pak, když mluvíme o tom bytí, tak musíme rozlišit, jestli je to bytí něco jiného bytí žitého života a bytí tohoto původního času. No, samozřejmě. Já jenom nevím, jestli můžeme říkat jako bytí žitého života. No, to je bytí toho lidského slučstva. Ano. Já právě nevím, jestli lze vůbec hovořit o tom, že i když on říká, že jediný objektivní čas, zdá teda lze připustit bytí času, toho objektivního. No, tady o tom mluví. Tady o tom každopádně mluví. Já si dokonce myslím, že ten čas je vlastně nějakým způsobem, že se o něm dá hovořit až jedině ve vztahu právě k tomu nějakému tomu designu nebo nějakému tomu subjektu, že ten čas sám o sobě, že to je teda, jak jsme si řekli, že třeba ty předměty samozřejmě, ty jsou snad teda, že se u někde hovoří o nějakém si dění, ale ten čas, že ten vlastně vzniká jako tím uvědoměním, určitým, jako jo, že my jsme vlastně, počkejte, to znamená, z času chcete udělat subjektivní záležitost, že to vzniká uvědoměním. To ne, ale že se předtím nedá hovořit o nějakém čase, že se spíš dá hovořit o tom dění, že ten čas z toho vlastně... Tradice je, že dít se něco může jenom v čase. Čili tradice je, předpokladá, že čas je jakejsi rámec, v němž se něco děje. Podobně jako prostor je rámec, v němž se něco pohybuje. Nemůžete mít pohyb, pokud nemáte volný prostor, kudy by se ten pohyb odubírat. Nemůžete mít dění, pokud nemáte prázdný čas, v němž by to probíhalo. No. Tahle ta představa byla otřesená. Je to nedržitelný. Nějakého prázdného času a prostoru. V němž je svět a v němž jsou věci a procesy a tak dále. To prostě nevyhodne. No ale... Pak vzniká otázka. Čemu vlastně říkáme čas? Můžeme říct, že čas je konstituován teprve ve vědomí a můžeme říct, že je to určitej způsob chápání dění. Takže to dění samočasové není. To myslím ani v té moderní fyzice nebo prostě v moderní myšlení něco takového myslitelní není. Kant se pokusil oddělit čas a prostor jako apriorní nazývací formy od všeho, takže si říkal, že my nemůžeme jinak než se dívat na svět prostřednictvím těchto nazývacích form. To znamená my všechno, co je de facto nečasové a neprostorové nazíráme jako by bylo v čase a v prostoru. To znamená, on zbavil svět věcí o sobě zbavil časového a prostorového charakteru. To je jakási konstrukce, která... V žádném případě to není subjektivizace, že on naopak když toho učinil apriorní nazývací formy, tak z toho udělal něco, co je vlastně jistější než ta věc o sobě, protože k tým přístup nemáme, kdežto ty apriorní nazývací formy se nám vnucujou už tím, že vůbec se na něco díváme, takže ty jsou evidentní, ty jsou jisté. To bylo myl podchopitelně, ale ze subjektivizovat často teda tak něco takového se pokusil udělat třeba Parmenides, že ovšem ten ten čas nebral, ten z toho udělal úplné zdání, jenom teda klam. Takže já nevím, jakým způsobem by se to dalo nějak vůbec něco z toho zachránit, když bychom předpokládali nějakej, ten Parmenides, když likvidoval čas, tak zároveň likvidoval jakoukoliv změnu. A vy mluvíte o tom, že vlastně se něco děje a že teprve tím, jak si to uvědomujeme, tak tady prostě koncitujeme čas. No ne, tak po tom, co se teda myslí tím časem, jako v tom dnešním květí, co to teda je ten čas? No to je problém. To je problém, co to je. To se neví. Především to neví. Fyzika, která s tím pracuje, stejně jako třeba s spojím hmoty nebo já nevím čo, co to je, že to prostě jenom vejde. Já jsem to měl teď namyslit spíš takhle, že když teda hovoříme třeba nějakých těch pohybek, těch děles v tom vesmíru, tak tam ty děle se samozřejmě u žádným čase nevědí, že teda až my vlastně, dalo by se říct, to dění nějakým způsobem kvantifikujeme, že v tomhle tom jsem jako myslel, že se dá hovořit očas až v tom uvědomění. No a co to pak je, těch 18 miliard let, po který trvá tenhle vesmír a všechny ty změny a po který neexistuje ten člověk? Jako, čeho to jsou roky? Čo, ale jsou to jisté události, že, které se odehrávaly, když bychom vzali... Ale, že jsme potom schopni hovořit o nějak, o tom, že tyto události probíhaly v čase, že, no... Na jednu stranu ten čas je, že, jistou konstrukcí, že, stejně tak jako... To je strašně nepřesně, na jedné straně. My přece můžeme konstruovat čas jako intenciální předmět. Ano. A nemůžete říct, že na jedné straně tady je intenciální předmět a na druhé straně... To jsou dvě různý věci. My pokud konstruujeme ten čas, tak to je čas jako model. A ten je mimočas a prostor. My můžeme teda v matematice používat té, ale to té, to není skutečnej čas, to je čas modelovaný. To je čas jako intenciální předmět. Či neříkejte na jedné straně a na druhé straně, to je pak konfuze. Takhle se nemůžeme v myšlení nikam dostat. My to musíme přesně modelišovat. A teď je pouze otázka, jestli tento čas jako intenciální předmět reprezentuje nějaký skutečný čas. To je jako... Mě právě jako zaráží na tom ta věc, že když se budeme vztahovat k těm, já nevím, kolika milion nebo miliard dám let, tak se vztahujeme, tak provádíme opět jenom rekonstrukci, a tedy konstrukci událostí. Že my se nevztahujeme, již konstrukce, kterou provádíme, je otázkou, zda se vztahují k něčemu, nějakým skutečným událostem. Samozřejmě, pokud jste ochoten se stáhnout do svého já a v něm solidisticky budete setrvávat a odmítnete mluvy o čemkolice je mimo, no tak s váma teda těžko někdo hne a nevytáhne vás z téhle ulity. No ale to je jako... to je taková jaksi krajinost poněkud křečolitá, s kterou se nedá pracovat. Ne, já jsem měl spíš na mysli toho, že i ta rekonstrukce, jakoby, když třeba ten Weinberg provádí rekonstrukci vzniku vesmíru v těch prvních třech minutách, tak, že to je takový jako velice pochybný, že on provádí jistou konstrukci, že ale oprávněnost, kde bere oprávněnost proto, že může tvrdit, že tato konstrukce může reprezentovat skutečný vznik vesmíru. Vychází opět z konstrukcí, mám dojem, že to není... jistě vychází, ale on to opírá o jakési srovnávání s tím, co je předmětem našeho pozorování přímého. Čili on tím vyloží věci, který známe. A teď jde o to, jestli tomu něco z toho, co známe, tak je odporuje. Pokud odporuje, no tak musí ta teorie padnout. Tedy říkat, jak si to na čem to staví, to je v těch věcích, ty výzkumy, to přece, to je obrovský kvantum znalostí, kterým to musí odpovídat. Když tohle v tu ránu někdo ve světově přijde a řádí, to je blbost. Čili to není tak, že by si to jenom vymýšlel. To nemůžete říkat. Že to je konstrukce, je evidentní, protože jinej přístup ke světu než konstruktivní znamenuje. Jiného nejsme schopni. My. Ale věřte si to, že jisté oběřování této teorie můžeme provádět až tedy v dnešní době. A to právě zase jenom tu teorii oběřujeme, tu část teorii, která se opravdu týká jenom dneška. Jo? Co to je ten dnešek? Ten dnešek je zároveň teda nevím kolik miliard let zpátky, když ... No ne, ale my to, co vidíme, to nevidíme dnešek. Vidíme dnešek jenom tady u sebe. Ale když se díváme na vzdálené mlhoviny, tak vidíme starou minulost. Mnoho miliard let zpátky třeba. Na okraji vesmíru. Víme o objektech, nebo o objektech astronomických, které jsou vzdálené. Takže už předpokládám, že to je prakticky na kraji vesmíru. Moc dál už se pronikat nedá. Asi 12 miliard let už. Jo? 12 miliard světěných let. No, tak to je... Co to znamená? To je minulost stará 12 miliard let, kterou vidíme teď. To nemůžete říct, že my vidíme jenom současnost. Do té současnosti patří taky světlo, který je starý 12 miliard let. A ta konstrukce je dobrá k tomu, že to zařadí všechno, co pozorujeme teď, zařadí na správné místo, takže my jsme schopní z toho, co se nám jeví, sestavit modern, jak to asi je. Nám se to jeví, že je tady světelná, jak říkal Hegel, světelná vyrážka na obloze. Takhle se nám to jeví. A my si z toho pomocí té konstrukce sestavíme, jak vypadá naše galaxie, jak vypadají ty nejbližší další galaxie, jak ještě ty zdálnější galaxie, jak jsou tam ty buňky galaxií a tak dále. To si všechno konstruujeme. Na základě toho, co teď vidíme, co teď jsme schopni pozorovat. Ano. S váma se vlastně ví, když poukazujete k těm planetám, které jsou do minulosti, že to není jen přítomnost, ale my pokud se budeme chtít vztáhnout k těm planetám, které nyní pozorujeme a které teda časově jsou, které pozorujeme jako časově v minulosti, tak stejně tak se nemůžeme, nejsme schopni vztáhnout jako ještě mnohem k minulejšímu času těch planet, které nyní pozorujeme. To je rozum, protože vztáhnout se jako pozorování ne. No, tou teorií, když vytvoříme... No, ale ověřit můžeme zase jenom, když vytvoříme tu teorii, tak zase můžeme tu teorii ověřit jenom v tom momente pozorování ne. Dobře, tak vybereme jiný objekt, který je víc vzdálený, odpovídá většímu stáří a tam si zkontrolujeme, jestli to odpovídá ta naše rekonstrukce, že jestli odpovídá proti starší věky. No, to je otázka,

====================
s1.flac
====================
Nebo něčem, co integruje to dění a lidi vlastně jenom tomu sloužejí. A nebo nesloužejí, prostě jsou tím vlečení, je to jakýsi fatum pro ně a tak dále. Tohle můžeme také v psychiatrii, v historii, se všeri, co najde doklady z jiná prehistorie, ta prehistorie v té staré historii těch arkajických společností, že v primitivních poměrech taky, že takový ty syná boženský děvy bojí anomálně a tak dále. Nepochybně je to pravda, jenom je důležité si uvědomit, že skutečně nic takového jako ďável není. Nímbrž, že když se něco jeví jako ďável, to je jeví se něco jako integrováno nikoliv lidmi, nímbrž čímsi mimo. Takže to je díky tomu, že tady došlo k jakémusi zauzlení nějakých vztahů, kterým lidi propůjčujou tu zdánlivou integritu, tu zdánlivou subjektnost. Propůjčujou tím, že na to reagujou jako by to subjekty byly. Jenom ještě maličku s tomu, že se domnívám, že ty intencionální předměty dějily se, že tak se právě dějí na pozadí různých myšlenkových modelů. Intencionální předměty teda nového typu nějakého, které se dějí. Ano, já vím, že když bych chtěl hovořit asi o jistém dění intencionálních předmětů, tak bych o tom dění mohl hovořit právě na pozadí různých myšlenkových modelů. Mám na mysli třeba trohelníka a teď máme jisté axiómy, že máme jistým způsobem zmodelovanou, vykonstruovanou matematiku. A v této matematice, dejme tomu Euclidovské, ten trohelník něco je. A teď jako já vytvořím nový model matematiky a ten trohelník se mi promění. Takže topologicky jsou zachovány jisté vlastnosti trohelníku, ale přestane platit, že to je rovinný obrazec. Rovina se začne zakřivovat nebo prostor se začne zakřivovat atd. Stejně tak, že by to mohlo být i s něčím jiným a takovýmto způsobem. Ale zase vždycky je to až v momentě, kdy my myslíme, kdy my s tím myšlenkovým modelem jistým, že do toho myšlenkového modelu vždycky zasadíme ten intencionální předmět a on nám sám se začne proměňovat. To je právě to, že on se nezačne proměňovat, my furt posunujeme, každý pohyb my s tím sami musíme hejtnout. My můžeme pracovat s topologií dynamickou, takže tam skutečně ukazujeme, jak se třeba při jistém zakřivení prostoru, jak se mění povaha nějakého komoleho jehlanu, ale každá ta změna, ke které dochází, je furt námi vedena za ručíčku. To my tu změnu provádíme, my to děláme. To není žádná spontánní změna, protože i každá ta změna se děje díky novým a novým intenciím a nemá sama v sobě žádnej zdroj dynamiky, zdroj aktivity. Není ničím samostatním, je to furt jenom konstrukce, která má předmětný charakter, která je tím, čím je myšlena, je taková, jak je namyšlena a jedině pokud jí myslíme jako měnící se, tak se mění, ale nemůže se měnit sama. Či furt je to závislý na nás, na naší myšlenkový aktivitě. Intenciální předměty je možno fixovat tak, že pro všecky lidi, pokud rozumějí o co jde, jsou stejný a je možné fixovat i tak, že pro všecky lidi se měnějí přesně stejně, když pochopějí, jak se mají měnit, ale všecké to závislí na tom, jestli to pochopějí, jestli jsou na tý změně účastní s tím chápáním. Tohle by předpokládal jistý svět intenciálních předmětů. Kde bych ty intenciální předměty byli schopni se k sobě navzájem vztahovat? Všecky vztahy mezi intenciální předměty musí být vždy znovu konstruovány. Když třeba my konstruujeme obecný projuhelní, tak na jedné straně říkáme, že vlastně celá trigonometrie je tím dána, jenže nikdo ji tam nenajde. My ji tam musíme si nastrkat a pak z toho odbojit. Já nevím, jestli by se tady na tom místě taky nedal říct, co my o těch zvířatech víme. Co my o těch intenciálních předmětech víme? No tak poměrně víme toho. Víme, ale nebylo by třeba možné, že ty intenciální předměty opravdu by se k sobě vztahovaly? Je to dlouhše Andersena, kde ty hračky, když děti usnou a rozpělí usnou, tak najednou se začnou bavit a začnou se hodit. Co my víme, když na ně nemyslíme, co oni nám provádají? Tak to je no. Kolik je času ještě? Tak tady tahleta problematika, trochu jsme si přiblížili, o co asi může jít při té individuaci a tak, ale je to teda problém. Teď ještě je tam ta syntéza, spojení syntéza. To je, tady se samozřejmě nemyslí, nemyslí syntéza v ten původní celek. Nebož v nějaké celky, v nějaké celky zase jenom jako soucna uvnitř. Protože předpoklad, že je možné nějaké spojení těch individuovaných soucen v ten původní celek je absurdní, protože by to popřelo jejich vyčlenění. Aspoň zdá se, že principiálně můžeme uvažovat asi tak, že z toho původního celku se individuují a vyčlenují nějaká taková soucna, jako jsou třeba elementární částice kvanta, prvky, atomy prvků, molekuly a tak dále. A teď dochází k syntéze, že atomy se syntetizují, se slučují, spojují v molekuly, molekuly se spojují v jaké ty makromolekuly, makromolekuly se spojují zas novými způsoby, nepřímo chemickým, nebože jakýmisi interakcemi v živé hmotě vážují se jedni na druhé, reagují na sebe a tak dále. Takže vznikají vyšší a vyšší celky v té linii, o které třeba teď já mluvím, toto třetí nekonečné. Přičemž předpoklad, že by na této linii se dosáhlo cíle jim, že by bylo zase zintegrování toho původního celku do dokonalýho celku, je absurdní. O tom nemůžeme ani mít nějaký hypotézy, nebo prostě vůbec se to nedá předpokládat. Na cestě toho oživení, že je na cestě života, živých organizmů, nikdy nedojde k tomu zapojení všech mlhovin, galaxií, hvězd a planet a všech možných dalších hmotných těles ve vesmíru k zapojení do nějakého vesmírného života. To není metoda, která by tohle mohla udělat. Takže jiná cesta, kterou jsme si naznačili před těch seminářích, je logos. V rámci logos je integrace, jaké si dojde. Jenže je to integrace nikoli fyzická. Ještě, kterým jste věděli, jestli jsem to teda správně pochopil, tak ty časové stupně a horizonty jsou jenom způsoby vyčlenění. A teď jsou to způsoby vyčlenování a syntézy. A tyto časové způsoby provádějí vyčlenování z nějakého celku, což znamená celku jako světa. A tam vyčlenňují to individuální soucno, tyto časové horizonty. A na druhou stranu provádějí syntézu a tedy definují nebo určují soucno. Tyto časové horizonty to můžou vytvářet. No, jsou to způsoby vytvářet, které můžou vytvářet. Časové způsoby můžou vytvářet, ale časové stupně nevytváří. Já věcně o tom chybuji, já souhlasím sebou, že to je divný. Ale je to tam. Pak či si, že to jsou způsoby vyčlenění a spojení, tak jsou to způsoby vytváření. Vytváření, co je soucno. Musíme tomu všem rozumět. Vznikají tím dění, tímto individuacími ty způsoby, nebo ty časové stupně a horizonty. Nikoli tak, že vytvářili nejdřív nějaké časové horizonty. Ne, že nejdřív v žádném případě. Je, že to jsou ty způsoby. Časovost je aspekt těch způsobů toho vytváření. A stejně je to všechno myšlenka taková? Ano, to jsem hlásil. Na začátku vůbec nevíme, proč se to tady píše. To vůbec nevypadá, že by to bylo něco důležitého. To je tak nějak jako spíš ta koncese jakýmsi poznatkům, že? Potom ta syntéza. To, co tady se říká, tak je vlastně myslitelný jenom, to se vůbec mohlo říct jenom díky těm konstrukcím modelní vědy. Že to vůbec není nic, co bychom teda měli před sebou jako tu původní danost světa. No akorát co je mě na tom nejtémnější, to je to, že jsou vnitřně zpěté ty časové způsoby. Že to tam vůbec jako není, že? I ta syntéza. Co to znamená? To, jak ty vykládaš tu syntézu. Ale jo, no tak to jo. Jsou to teda ty větší celchy, molekuly a tak dále. Tak to tady vůbec nemyslím, protože by to patočku vůbec mohlo takhle napadnout. Tady zdůraznuje pro nás. Pro nás znamená, že my provádíme jako si syntézu. Ano, na základě těch časových horizontů, pomocí těchto časových horizontů, jo? My provádíme, nebo v těchto časových horizontách. Prochází subjektivita. Ano, no to tady je, no. To nemůžeš popisovat jako syntézové větší celchy. No, protože ty časové horizonty, on tady vysvětluje, že je čas nezbytně spojen s bytím soucna, že? A jakým způsobem je tedy spojen s tím bytím soucna, jo? Že je tedy to soucno, jo, v tom svém bytí, jo, může na různých těch časových rovinách provádět buď vyčlenňování, anebo nějaké to spojování. Teda tak bych si to... No, to vyčlenňování, to tady není podmíněný žádným pro nás. No, je taky, že? Ale syntéze tady... No, ne, ne, ono to bude platit oboje dvoje, že? Musí se jednat o jsoucno, které má bytí, že? No, ono totiž je o to, že to spojení a ta syntéze pravděpodobně... Tady je chápána opravdu o bojatce. Dvojatce to je, myslí se tím taky, syntetičnost a percepce. Nikoliv syntéza ve věci samé. Ano, ano, ano, no. Kdežto, když mluvíme o individuacejno, tak tam opravdu se asi bez toho předpokladu jakéhosi integrovaného celstvu osobě nezávisle na naší percepci nevědneme. A tím pádem ovšem zároveň to vybučilo z toho fenomenologického vzorného pole, že přinejmenším ta individuace je něco, co nám není dáno. Co se nám neotvírá, leč přes objekty a konstrukce s nimi zpěté. Pravda je tedy, že přesně gramaticky, ono to je oboje teda femininum, jak ta individuace, tak ta syntéza, ale k tomu, že tam je ještě mezi tím spojení, což je neutrum, tak teda přesně za toto, která by se měla stávat jenom přes syntéze. Ano, ano, ano. Že jinak by tam měl vejít plurál, kdyby se to stalo. A protože se tam říká o to pro nás, tak je evidentní, že to je syntéza aperceptní a že tady není na mysli to, co jsme o tom původně mluvili, že se tady nějak organizují ty vyšší souby. To už by bylo vůbec vybočované z fenomenologického stanoviska. Ta individuace už vybočuje taky. Když kdo ví, možná že bychom nakonec, že by tady Batočka mohl vlastně už při té individuaci hovořit, že jenom jsme to my, kteří to odděluje od sebe. Ve skutečnosti je to všechno pohromadně. Že tohleto je flaška a tohleto je mikrofon, to jenom my to jsme to od sebe oddělali. Ve skutečnosti je to všechno pohromadně. Vzumíte? Můžeš si vůbec nezahovorit, že to je pohromadně, že to je nějaké... No ale ten samotnou fenomenologii nemůžeme nikdy vědět, kam až daleko půjde. Je možná, že by to takhle, i ta individuace, že to je jakési vykousnutí z toho... Z toho našeho celého zrovního pole, že my si můžeme vykrajovat věci. Že vlastně to, co je nám dáno, je vlastně zmatek a my si z toho ty věci teprve musíme vykrajovat. Tak to léčí například na jednom místě rády. To je úplně za jiný cílem. To jsme si vlastně tenkrát probírali, když jsme dělali tuto zkušenosti. On tady ukazuje, jak je strašně důležitá ta iniciativa, aktivita toho myšlenkového přístupu. Jak to proniká až do té sféry smyslového vnímání. Protože nejsme schopni vnímat konkrétní věc, aniž bychom to myšlenkově vydělili do toho ostatního. To by bylo možné tedy diskutovat, ale to je jiná věc. Takže tady by možná si naskýpala dále. A teď celé to souvětí nám mělo ukázat, to měl být důkaz. Proč je čas? Protože čas je nezbytnou komponentou bytí. A to neukázalo. Proto je to tak spojené ve větě, časové horizonty rovná se k způsobě individuace, aby to spojení bylo dosaženo větí a času. Ale je to dosaženo jenom tím spojením. Zatím to pro nás neznamená prýměřní. Je to něco takové, abychom byli na otázku, proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí? Odpověděl, že bytí je přece časové. A proč je časové, to zase neřeknu. To je skutečně jenom slovní obrat. Myšlenkově to není uspokojivě ukázáno. Ještě musíme myslet na to, že jeden z těch stupňů, a to ten nejnižší, je teda ten čas, který nemá s tím vyčleněním vůbec co dělat. Buď nemá s tím vyčleněním vůbec co dělat, nebo to bytí původního času budeme chápat tak, jak vy jste navrh, všem s těmi našimi korektůrami, takže pak je to v rozporu s tím jediným objektivním časem. Já jsem taky připomínávám k tomu tak, jak stále. Totiž, že se jedná o čas, jestli jsi dobře spomněl, když jsi řekl, že se jedná o čas té události. Toho slučna, ano. A tím pádem teda, že... Nemá to nic s objektivním časem, to nemá nic společného. Tím pádem hovšem teda každé slučno má svůj. A je to dobře fenomenologický? Není. No je. No. To je jistý. To je problém, který Husserl nevyřešil. Ohromně se o to snažil. Protože problémem Husserlovým je toto. Fenomeny jsou dány vždycky jenom konkrétnímu jedinci. Zároveň víme, že se o tom můžeme domluvit. Takže s velkou pravděpodobností lze předpokládat, že jsou nám všem dány zhruba stejně. Ale na čem to záleží, když nechceme to vyložit nějakou objektivní skutečností? Je nepůhlený. Takže Husserl je vlečen k tomu, aby relativizoval význam jednotlivého člověka. Aby ho viděl jen jako případ určitého lidského přístupu. A teď jak? Tři tlusté svazky napsal o intersubjektivitě. Jimi se snažil toto nějak uchopit v poměrně pozdní době. Fenomenologii jaký začal, nezadržitelně sklouzávala do slověksismu. Nejenom idealizmu, držel idealizmus naprosto. Husserl, ty jeho žáci pak se pokoušeli to překonávat různými způsoby. Ale ono to šlo až do slověksismu, protože tam nebylo jasný, jak on fenomenologii chtěl učinit vědeckou. Filozofii jako věda, fenomenologii jako věda. A to znamená nezávisle na nějaké subjektivitě jednotlivce. Fenomeny samy jsou nemyslitelné jinak než fenomeny pro někoho. Pro někoho konkrétně. To je pro ně obrovský problém, který se pokoušel nějak řešit. Já to pochopím na ně čet jenom tu a tam, pak až to přičíst, to je to životní dílo, takže říkáš, že to je zoufalý přímo. Tím spíš, že poprvé, když to jsem to viděl, tak to byly patočky tam v Břevnově, kdy jsem koukal, je další Husserl, patočka tu. A já jako, teď si představte, tohle víte, že tohle teď já musím přijít. Skutečně to pak člověka odradí, ale je to neproblém. Nicméně, když posledně jsem to dostal do ruky, tak jsem viděl, že to je opravdu hrůzo strašně těžké. Některé texty jsou... Ale právě proto, že on se tam pokouší vyřešit něco, co po měm soudu je neřešitelné tímto metodou. Protože jsou karty, jsou vyloženy takovým způsobem, že to prostě nejde. Že to může dělat jenom přibližně, že tam skovává nějaký problém, vždycky někde něco přesunuje. Přičemž on není podvojník, on to chce vždycky až do detailu tam někde najít, takže mu to dá šílenou práci a stejně to není... Takže po této straně opravdu já myslím, že to je jeden z nejhůř řešených problémů ve filmu. Já vím, ale ten Patečka tady píše tak jako jinak. Ano. Mělo by se říct politskou. Na jedné straně jsou tady abstraktní předvědnosti, za druhé jsou tady reality v objektorném smyslu a za třetí jsou tady objekty přirozeného světa. O kterým nepochybně jde, to je jediné, co ho zajímá. O těch dvoma prvních případech, která se nebojují za dne. A ten třetí případ objektů přirozeného světa... Takže myslíš, že to druhý a třetí, že není to tež? Ne. Já říkám taky, že není to tež. Jsou tady tři případy a ten třetí případ je to pravé, čím se chce Patečka zabývat. A tam je označen čas vždy jako čas K a to my můžeme rozumít jako čas nějakého soucna nebo nějakého události. Čas nějakého soucna nebo události, to klidně může být taky v tom objektovém smyslu. To je zhlediska nějakého soucna a konkrétně této specifické soucno, to je z člověka. Reality v objektovém smyslu jsou v nějakém objektivním čase. Když to objekty přirozeného světa, to je jako na postup v odlišení, aby pověděl, že se není to to tež, jsou v čase, který je čas K. To znamená objektivní časy nic odměnějí než čas K. Tím přerozením objekty přirozeného světa a reality v objektovém smyslu se zdůrazňují se jedná o dvě naprosto odlišné způsoby pohledů. Ty reality v objektovém smyslu jsou objektivní časy, tím je podle mě věc, kterou nedrží, pak jeho patočka nebude držet. Ty reality v objektovém smyslu jsou objektivní časy pro všechny způsoby. Takže když řekneš, že to druhé odmítá... Ano, nezpomněn. Protože ten objektivní čas pro všechny způsoby... Jsou ty hodinky třeba. Je tam to systémové hledisko, to je tím, co chceš, to je to důvěřitý atom. Nebude to být podle nějakého vždy určitého systémového hlediska. No, hodinky. Ale ten jeho vlastní zájem je ukazaný až v tým třetím případu. A pak ten náš odstavec se na tom navazuje. No pak je tam ještě čtvrtý, to je ten nážitý život. A čímž taky by se mohl říct, že ten původní čas sám není ten objektivní čas. Bytí původního času se mohlo vědět. Pravděpodobně. Ale potom ten čas K, to jsou ty stupně, různé časové. No, pomluvuje Foucault jednou o tom samým. Jediný Foucault je teda to jeho bytí. Jo, ano, tak ten ty objekty toho přirozeného světa, které se dějí v tom čase K. Tak když on pak hovoří o tom subjektu, tak právě chce ukázat, co to znamená, že ten subjekt je jakoby objekt toho přirozeného světa, kdy se děje v čase, který lze označit časem K. A to by měl být ten čas toho bytí původního času sama. Ne, původní čas je něco jiného. Původní čas je ten nejnižší z nějakých základních, když původní, tak to je základní stupeň. Když tvrdíš to, že ty objekty toho přirozeného světa jsou jeho tématem a hned za tím následuje věta o našem žitém životě, tak kam zařadíš ten nážitý život? Do té třetí kategorie. Jako objekt přirozeného světa. To není žádná čtvrtá možnost pohledovat. No a ten žitý život není objekt přirozeného světa. No ne, tam se mění jednoho z toho. Dnes říkám, že je přímo objekt přirozeného světa, ale patří do toho, do těchto třetích jako čas K. To je jako čas, který je vrstvený v nějakých stupních. No a to by znamenalo, že ten nejpůvodnější čas toho času K je ten původní čas sám. Ano. To ani nepřipomíná. K čemu je? Nejpůvodnější čas sám tedy není. Ani k dílu, ani k odpočinku, ani k zábavě? K čemu? No tak to tady není samozřejmě. To musíme jim ukázat. No dobře, ale já si to nebudu představit. Možná, že máte pravdu. Já jsem toto rozlišení trojí. Možná, že to je K tomu žitému životu samotným. Že to je ten základní stupeň, v kterém se... Ale často, když máte... Často. K bytí K, to je zájím, co mnou toho jde. K životu. No připravil jsi to právě tím, že narazil od nějakého objektivního času, nejenom od času K, a tímto spojení od K jde čas a bytí a soc. Nejdřív avízuje, hovoří. Hovoře po jidsku čas k dílu a tak dále. Když ukázat, že z těch časů K je jeden z těch nejpůvodnějších. A žití to není taky nějakej čas sám. Někde dole, základní. Jak už je mi naprosto neprůhledný, proč se tam mluví o bytí toho původního času? To je fopa. No ne, to je bytí furt toho subjektu, že? Ta věta si zasluhuje prostě jednodušší, jestliže je různý čas K, v přirozeném světě je různý čas K, tak v žití samém je taky v základě nějakej čas sám. V žití samém čas sám. O kterém potom asi řekne, že to je ten jediný čas, který má. Tak původní čas. A všetky ostatní nějak jsou z něho vytvořeny, nebo k němu vztaženy a podobně. Jo, ale to je zřejmě... Já jsem teda zřejmě se nechal svý s tím zemový obytí, že já tak jsem původní čas stále ještě teda kápal v tom. No jo, no, to je teda radost. No. Když teď se dál říká, konečná bytost je ve svém setkání sejsoucnému odkázána na syntézu, na slúčování zažitého, konečně na svou vlastní časovost. Tedy pravděpodobně ta vlastní časovost, to je tato bytí původního času sama asi, ne? To nevím. Ta vlastní časovost, to je ta druhá, to slúčování zažitého, to je ta apercepce. To je to, co... Ale pak je tu ještě jeho vlastní časovost, a od Italii není řečeno, jestli je to ta původní, každopádně je to ta časovost. Takže tato může být na různých časových stupních, nemusí to být to jenom tak. To je to, které jsme získali jako individuací nebo chemickou. Dobře, ale mně jde o to. Konečná bytost je ve svém setkání sejsoucném odkázaná na syntézu. Tedy ta syntéza jestliže je chápána v tom apercepčním smyslu, že? Tak zase ta formulace na jedné straně sugeruje, že sice ze strany té bytosti konečné to jinak nejde než přes tu syntézu, nicméně jde o setkání sejsoucném. Tož znamená tedy, že tady se předpokláda, jestliže ta syntéza je vyložena jako slučování zažitého, tak setkání sejsoucném se zřejmě nemůže odehrát v okamžiku, nejbrž v čase. A to znamená, že ta konečná bytost musí ty jednotlivé zažité chvíle slučovat, syntetizovat. Že se nemůže sejsoucem setkat aniž by slučovala, syntetizovala ty své jednotlivé zážitky. Z toho vyplývá tedy, že za prvé ta konečná bytost to nemůže udělat jinak než ve své vlastní časovosti, ale v té své vlastní časovosti syntetizuje zážitky, které se vztahují ne pouze k její vlastní časovosti, nejbrž s gruzným setkáním sejsoucném. Jakoby dimenze času toho vynulého soucna i budoucního musela syntetizovat. Takže v té rovině zeitbewusstsein, ona musí syntetizovat, ale syntetizovat něco, co se vztahuje mimo sféru její vlastní časovosti. Po mým slovům, není jiná konsekvence možná než, že se tady musí suponovat nebo vypostazovat jakási časovost toho soucna samotného. To soucna, s kterým se ta konečná bytost v řadě setkání setkala. Takže tady byly ty dva časy. Jednak ten čas toho soucna, které se děje, které je zažíváno, nebo to, které zažívá. To, které je zažíváno. To, které je zažíváno. A pak je zde časovost toho soucna, které zažívá. To, které zažívá, ano. A to soucno, které zažívá, teď musí provádět syntézu toho zažívaného soucna v jeho časovém průběhu. Ale i to, co zažívá, i to, co prožíváme, i to, co zažívá, obojí je výsledkem individuace. Také způsobu, také časového nějakého časového horizontu. No, ale to jsme říkali, ne? Teď, protože to zažíváné, dejme tomu to, co se pohybuje, se pohybuje výsledkem čase. A je to zažíváno, je to vnímáno, že? A na základě té syntézy toho zažívaného je do toho vnášena ještě časovost toho, kdo zažívá. Podívej se, kolik tam vidíš času? Já vidím tři. Čas toho zažívaného. No. Čas toho individuato, co zažívá. Ano. A potom, jelikož se to všechno děje v nějakém třetím čase, ne? V tom? Myslíš ten objektivní? Ne. No ne, v jakom? V jakém třetím ale? Ne. Jo, to je právda to. To je ten objektivní potřeb, v čem se to děje. Ne, žádný objektivní, ale jako v jednom čase. Podívej se, jestliže výčlení zcela tady není nic prožívaného. No, tím vzniklo individuum. Každé soucnost vznikla individuací. A každá tato individuace je způsob. Jsou vlastně ty časový stupně a horizonty. No, tak to nejsou časový stupně, ale ty časový stupně a horizonty vyčlenňují. To je ta individua. To je taková, řeknu blbě, řečeno. Takže na této stupně novině jsme řekli, že nevíme, jestli to má něco s nějakou apercepcí společnou. Tam to právě je popsané jako něco, co je objektivní. Je to spíš jako myšlenková záležitost, my říkali, ne? Objektivní. To první. Protože vykrajuješ z toho celku a to už musíš... To tu ale není, to jsme si řekli, že je to tak možnou chránit. Ano. Stejně tak... Že když to u toho druhého... Tam je to jasně. Tam už to musí být jasně přes... Apercepce. Subjektivní. No, to v prvním případě ne. Když vykládám, že v prvním případě je to popis jako objektivní děj, tak pak tam mám časy tři, totiž časovost toho individuovaného souce a pak časovost jeho apercepce. No a kde ten třetí? To máš tak například v historice. To je zase časovost toho... Časovost. Toho individujícího souce. Jo, ty myslíš, obou dvou individují a pak ještě časovost té apercepce, který toho přijímá... To jsou tři. No všem teda, pak podívejme se ve světle tohohle výkladu a této věty. Znova na to rozdělím na ty tři, které furt se mně tak nějak nezdá. Jestliže se mluví o setkání se soucnem, tak je tady jednak bytost, která je jedno soucno a pak je tady i soucno druhé, s kterým se ta konečná bytost setkává. Když se mluví o tom, že ta konečná bytost je odkázána na syntézu, tak se mluví o té její časovosti a apercepci, která náleží této její časovosti. Nebo o časovosti, která náleží té apercepci, že jo? Tak ta patří k té konečné bytosti. Ano, ta patří k té konečné bytosti. Teď ale, v jakém smyslu můžeme hovořit o časovosti toho soucna, s kterým se konečná bytost setkává? No, protože jenom vznikla individuací podle předchozí. Čili musíme předpokládat, že buď vzniklo individuací ve smyslu a percepce, když jsme ho my vykrojili, a nebo vzniklo individuací, tak jak jsme to tady říkali, totiž, že se vydělilo z toho celku nezávisle na nás. Jestliže se vydělilo nezávisle na nás a vzniklo individuací v tomto smyslu, tak to je takový patočkový cizí. Je to dost patočkový cizí, ale to nevadí. Pak se musíme tázat na povaze téměřů.

====================
s2.flac
====================
který nám poskytuje údaje ze všech možných částí minulosti tohoto vesmíru, téměř až já nevím kam, tak těch 12 miliardů snad. Já si myslím, že to jsme zaběhali. Vlastně pokud jde o reliktový záření, tak to je teda, to je teda, vlastně nám poskytuje informace teda celých těch 18 miliardů. Akorát ten úplnej začátek, je to zmatené, je to reliktové záření a nemůžeme to nějak... Ale něco nám to stejně říká i o tom samotném začátku. Kosmologie se nás nezapředstvuje. Většinou to dělali všichni spolu. Vy ne? Myslím, že ho poslědíte trošku. Jo, ty argumenty tam... Ale tohle nemusíme na tý kosmologii, tam je to nejnápadnější. Vždyť je to stejně tak, když někoho potkáte. No tak, abyste ho poznal, tak ho musíte znát už předtím. Vy se k němu vztahujete jako ke svému známému, v něm žije přítomno vašich posledních teda pět měsíců, nebo když ho znáte deset let, oči posledních deset let, nějak se v tom promítá. A taky to se všim. Prostě čas je vážný problém. Různé myslitelé to řešejí různě, některé neúnosně, některé zajímavě, že... No a každý si musí vybrat podle svého ústa, že jo. Podle mýho ústa není nic, co ten čas převadí na nějakou subjektivitu. Já jsem nakloněn převádět čas na subjektnost, jako aspekt subjektnosti. To znamená, tam, kde je nějaká integrovaná událost, která je schopna se... Tak tam už je nějaká časovost. To je vlastně ještě dřív než subjekt. Subjekt je tam, kde ta událost integrovaná je schopna ještě navíc k sobě vztáhnout. No ale to je, kromě primordiálních událostí, schopná každá událost. Takže teda v tomto smyslu, pokud subjekt rozšíříme na ty unité naturelle, jak říkáte já, tak pak tedy jsem ochoten připustit, že tohle to je zpěto vždycky spolu. Každý subjekt má svůj čas. A kromě toho, že má svůj čas, tak ten čas šíří nějak kolem sebe. Ten čas není v něm uzavřen, nimrž podobně jako každé těleso má svou hmotnost, ale zároveň ta hmotnost je spjata s gravitačním působením, které vytváří jakési prostor, gravitační pole kolem tělesa. Tak podobně každý subjekt má jednak svůj vlastní čas, ale tento čas vytváří jakési časové pole kolem. Nedalo by se říct, že právě ten čas, který je vytvářen, je právě vytvářen na základě toho, že se ta událost děje v prostoru. On to tam snad někde taky má, pokousek dál, že říká, aha, on to má vopak. Vopak, ano, právě. Prostor je aspekt času. Áno, áno, áno. Jednost dimenzi času. Protože když hovoříte o té hmotnosti, která sebou nese tíhu, tak ta tíha je nesena jedině v gravitačním poli. Pokud nebudeme mít gravitační pole, tak nelze hovořit o tíze. Avšak nejenom o tíze. Nelze mluvit ani o hmotě. Podle nejnovějších teorií je hmota jenom jakýmsi zauzlením gravitačního pole. Takže gravitační pole je dřív než hmota. Říká teda Galor a říká na některých místech. Nevím, takže. Ale každopádně my víme, že kde je hmota, tam je gravitace taky. Čím je hmota menší, tím je gravitační působení menší. Čím je hmota větší, tím je gravitační působení větší. Ale každopádně jsou to dvě různý věci a patření na sobě, jak my to známe ze zkušeností. Podobně bych předpokládal, že každé dění vytváří jakési časový pole, který se šíří kolem toho dění. A taky nejen časový, ale taky prostorový. Když teď máme různý děni, různý události vedle sebe, tak jejich časoprostorová pole se překrývají a dohromady vytváří jakési pro nás zachytitelné, všeobecné gravitační pole, totiž všeobecné časoprostorové pole, kterému říkáme časoprostor. Světový časoprostor. Ono opravdu, ten častní prostorem, jsou spolu nerozučně spojené. Nelze hovořit o události v prostoru, bez toho, že bychom vyloučili čas. Z těch páčů sama událost neznamená. A zase o události lze hovořit jenom v prostore čase. Událost bez prostore času nelze. A v tomto smyslu ten čas je chápan opravdu jako to dění. Ano, Kozák konkrétně tvrdil vždycky v přednáškách, že čas není nic než, jak on to říkal, kvalitativně různorodé, ještě nějaký den dění. Jak jsem to zapomněl, já vím, že sestra Klimentěva tato Tatiana Klimentěva psala disertaci o čase a tam reálně heterogénní dění. To bylo tam přímo, udělala jako historický průžest s hlavníma koncepcema a Augustin tam byl, Spinoza, Kant, Bergson, došlo to teda k tomu, co říkal Kozák. Že to je reálné heterogénní dění. Tak přesně to bylo, reálné heterogénní dění. Čas není nic jiného než reálné heterogénní dění. Nezdá takhle, že ono je nic jiného. Stojíme před obrovským problémem. Proč mluvíme teda o čase a proč nám nestačí mluvit o tom dění? O tom dění, přesně tak. Já si myslím, že o čase se dá mluvit právě už až v tom smyslu toho kajrostu, který je vůdně kutníká. Až pokud ta logizace nebude provedená, tak je to opravdu jenom takový ten dění, takový ten chronos. Tak teda se to vtírá mně na mysl neustále. V tom smyslu se dá hovořit o čas, až když tam je už nějaké to usekování. A potom teda zákonitě je vyplynout to, že těch časů teda už nebude několik, protože... Ano, že ten nejpůvodnější čas to by byl čas toho dění a ty další časy, které by vznikly, tak ty časy by vznikly právě na základě, ty časy by byly pouhými myšlenkovými konstrukcemi. Protože je absolutní, aby se někde něco dělalo rychle. Já jsem měl, že určitý dění a že jenom ty naše koncepce časů prostě tam teda neseděj. No tak to teda, to nevím. Právě tohle je to rozhodující, že jednou to probíhá rychle, jednou to probíhá pomalu. To je ten nejvlastnější charakter času. Že neexistuje právě ta nějaká základní norma ke které by se všechno vztahovalo. Ne, pozor, já si myslím, ne naopak právě. Jako k našemu, když budeme měřit ke my, tak ta norma není. Ale jestli se to někde otáčí rychlejc a někde pomalejc, no to já si myslím, že to v rámci nějakého vývoje ve smíru není snad na závadu. To spadá do těch intencií toho vývoje. Vrátíme se k tomu Weinbergovi. Já mám základní námitku proti tomu, že se tam vůbec nezmínil o problematice času a že neřekl, že celá ta jeho konstrukce vychází z metodicky legitimního, ale v podstatě nedržitelního předpokladu, že vteřiny na začátku ve smíru a vteřiny dnes jsou stejně dlouhý. On tam prostě nepřipouští základní věc, že v průběhu ve smíru se rychlosť času mohla měnit. Ale teď je otázka, jak to změřit nebo vůbec o tom mluvit? V Einsteinově je obsaženo, že vztah mezi rychlostí a časem je rychlostí času. Hodinky, které se pohybují s nějakou urchytlí rychlostí, která se blíží rychlosti světla, tak se spožďují oproti hodinkám, které zůstávají relativně určitému bezpověku. Hodinky se nespožďují. Hodinky právě dohovorují v případech stejně, ale hodinky právě celé začínají vyšit. Ne, ten strojek jde stejně. Ale ukazují jiný čas. Ano, než je ve skutečnosti. To znamená, že naprosto nezáleží na mechanizmu hodinek. Když to bude na krystalu nebo na čemkoliv, vždycky k tomu zpomalení dojde. To znamená, že rychlost pohybu, zrychlení a tak dále. Za druhé, rychlost času se mění s gravitací. Páč gravitace a zrychlení a tak dále. Předpokládá se, že když padají hodinky do černé díry, takže se začnou zpomalovat. To je takový strojek. Ne, to je ukazovat. Začnou ukazovat pomalejci. Začnou se zpomalovat. To je jedno, jaký strojek. Když je to na kmitání hřišky, tak se kmitá ta hřiška najednou pomalejc. To znamená, dochází k časovému posunu. Červenému posunu, postuvu. Krudým posunem. Krudým posunem. A ve chvíli, kdy hodinky přejdou, a to jakýkoliv, když přejdou ten švart z šildů v poloměr, tam se zastaví. Tam se čas najednou zastaví. Takže v černé díře je možná se dočkat konce světa. Konce světa. Velmi rychle se tam dočkáte konce světa. Pokud vy tam s těma hodinkama vlezete, tam se nepřestane nic dít. Jenomže se to děje strašně pomalu. Takže vzhledem k tomu se vyvíjí celý vesmír strašně rychle a vy tam za chvílinku dočkáte konce světa. Čiže v černé díře je konec tohoto vesmíru na počkání. To znamená, že je evidentní, že jestliže na začátku svět vznik nějaká veliká fluktuace, tak to je jako bílá díra. No tak ten čas tam nemohl mít tu kvalitu, jako má dnes. Evidentně nemohl. Musel být pronikavý rozdíly. Tedy to, co se mohlo všechno stát v prvních vteřinách, to jsou obrovský kvanta událostí, protože ty vteřiny byly jako naše věky. Je blbě řečeno, protože ono je spamované všechno, takže nemohly se, že tam ty události, takhle by to bylo možné. Ale jak to mám říct jinak, že prostě to počítání s časem, jako kdyby to byla neproněná lineární veličina, je prostě určitý metodický předpoklad k tomu, aby ty zajímavosti se ukázaly, který tam Weinberg ukazuje. Ale on to měl říct, že pro zjednodušení, že tam předpokládá nepravdivou, neodpovídající věc, protože čas je lineární od samého začátku až po dnešek. Samozřejmě, kdyby tam chtěl ještě do toho vsunout ten měnící se čas, tak kdo by si vůbec se s tím dalo nějak pracovat. To jsou šílené problémy matematické, já nevím, co všechno. Vždycky se něco musí zjednodušit, ale musí se říct, co se zjednodušilo. On to tam vůbec nezmínil. To je má základní námětka proti tomu. Předpoklad, že lze vypočítávat něco ve stejně rychle ubíhajícím čase, od samého začátku vesmíru až do jeho konce, je naprosto jiný. My jsme se strašně drželi u, nevadí to, ale je to problémné patočky. Čili uděláme něco pro patočku vesmíru. Teď v ten další odstavec, první detu už jsme ho máme za sebou, vlastně, jestli se nechcete k domů vrátit, ten celý odstavec je takový problématický tím, že je neprůhledný, proč se vůbec takhle o tom hovoří. Tam jsou zapojené nové problémy, o kterých nic nevíme. A které vůbec nevíme, proč je o nich vypovídáno tím způsobem, proč ta individuace například souvisí s časem, proč ten čas se dává v souvislosti s vyčleněním zcelku a na druhé straně do spojení a syntézy. Teď se zároveň to vyčlenění a ta syntéza zase o tom nic neřekne, takže každý si může představit tak, co chce. Čili tady to vysloveně vyžaduje, slovo za slovem teď si objasňovat nějaké věci, přičemž objasňovat si to budeme podle textu nebo autorů jinejch, ponadž nevíme teď, co tím Patočka myslel. Zůstáváme teda ve velké nejasnosti. Tak konkrétně říká se, že časové stupně a časové horizonty jsou různé vnitřně spjaté způsoby vyčlenění zcelku na jedné straně. Především není jasný, proč vyčlenění zcelku má co dělat s časem. Leč, a to tam je řečeno nevýslovně, ale už jsme si to objasňovali, když si uvědomíme, že o celku se tady mluví ve smyslu nikoli logickém, nimbrž právě ve smyslu dějovém. Celek je buď celek toho specifického soucna, jakým je člověk, nebo je to celek světa. Soucno v celku. Vyčlenění z celku nutně znamená vyčlenění z času, který je vlastní tomu celku. Opravdu by se to dalo formulovat lépe, ale je tedy jasné, že jestli jsou jednotivá soucna v rámci světa, jsou vyčleněna z toho světa, takže se stávají čímsi samostatnými, ale ta vyčleněnost je věc, kterou si musíme zabývat zvlášť, protože co to znamená ta vyčleněnost? To je stará otázka středověka, určitý náběhy byly už ve Starém Řecku, ale tam to nebylo tak detajně formulováno. Tehdy, když se, udělíte prosím nás, já jsem si nestavěl, když se spor o univerzálě, když se rozrost do těch obrovských rozměrů, tak pak vznikla otázka, jaký je vztah mezi univerzálěma a jednotlivostma, partikularitem. A ta otázka byla formulována, nesla název, co je principem té partikularizace nebo individuace. Principium individuationis, to je ten termín, kterým tenhle problém byl nazván. A je to věc, která zůstává otevřená ve filozofii do dnes. Ne, že by už nebyla jistá řešení, ale přijato. Je to velmi základní problém u všech velkých filozofů, je nějak přinejmenšin traktován. Všichni velcí filozofy se pokoušejí to řešit. Velmi kuriózní je třeba, kuriózní taková, jak to řeším, ten se tím zabejíval ve svých ranejch spisech. Tedy tady se na tento problém myslí, ale přejde se velmi lehko, jenom přes jakousi poznánkou, jakýmsi odkazem se přesto přejde. Co tím máme teda asi myslit? Individuace, třeba v tý naší sávaní, v tom kurzu kosmologickém, tak tam o individuací na začátku mluvíme, my jsme si říkali, jak vznik svět, jestli jako pluralita událostí, anebo jestli jako jedna velká událost. To je tentýž problém a řekli jsme, že jsme teda na klonění tomu, že vzniká jako pluralita událostí, pluralita částic, které teprve dodatečně se začnou strukturovat v nějaké romady celky, eventuelně akoradně. My známe individuaci na úrovni biologické, totiž že se určitá část živé hmoty obklopí čímsi nějakou šlupkou, to je buněčná stěna, vlána, a to, co se děje uvnitř, tak je chráněno nějak od toho, co se děje u vnitř, od okolního světa, tedy vydělí se to z okolního světa, umožňuje to ovšem kontakt, ale specifickým způsobem. Ta buněčná stěna je nějakým způsobem propustná, že pouští něco dovnitř, něco ven, že hrají tam vlastnosti určitou roli, elektrický a chemický, a vlastně to též. Takhle vypadá to, že se něco vydělí od toho okolí. Jiný způsob vydělení, to je ten na začátku, že je tady nějaký vakuum, že se vydělí něco nad luch, třeba virtuální částice. Vždycky to tedy znamená, za prvé, každá individuace předpokládá, že to, co se vydělí, se nějak ohraničí, a za druhé, že to uvnitř organizuje. Že tedy má jakési centrum své organizovanosti, což nemusí se chápat geometricky jako střed, že je to centrum taky v časovém smyslu, nejenom prostorovině, a z toho centra je uskutečněna, je prosazena jakási integrace v tom rámci ohraničeném, takže můžeme mluvit o jakési celku. To je individuace. Kozák mýval vždycky námitky proti tomu termínu individuum, nebo individuace říkal, že to je řeznický termín, nevhodný pro filozofii, protože to je to, co se nedá rozdělit, to se nedá rozsekat, rozčtvrtit a podobně. V tom je obsažena ta celkovost, poněvadž když celek rozdělíme, tak to přestává existovat. Máme-li zachovat celek, nemůžeme ho rozdělit. Rozdělit můžeme jen to, co není individuum, co není celek. Vyčlenění z celku to velkého celku znamená vytvoření malého celku. Na jedné straně je tady to soucno v celku ve smyslu celého světa a potom jsou jednotlivá soucna, která se individuí jako malé celky. Jestliže tomu je tak, tak ovšem s tím vyčleněním z celku souvisí vyčlenění časové i prostorové nutně. Tady je zúrazněno to časové. Proč se mluví o stupních a horizontech? To jsou zatím termíny, nevíme proč. To se možná dovíme, nebo nedovíme. Tu problematičnost těch termínů jsme si už připomněli, tím že by tam neměla žádná matematizace, kvantifikace. Přitom stupně a horizonty jsou kvantifikací. A ještě, jak zde hovoří o vnitřní spjatosti, tak se tady mění vnitřní spjatost v celku. Časové stupně a časové horizonty jsou různé vnitřně spjaté způsoby vyčlenění z celku. Vnitřně spjaté, já bych to tedy chápal tak, že v rámci individuace dochází také k vnitřní spjatosti toho jisoucna, které se vyčlenilo. Vnitřní spjatosti, jako že jsou vnitřně integrované, myslíte? Ano. Proč by se mluvilo o vnitřní spjatosti? Protože se to patří k té syntéze. Vnitřní spjatost, zatímco to různé, to je ta individuace a to vnitřně spjaté, to je toho, kde se staví ty syntéze. No, není pravda. Tady jsou časové stupně a časové horizonty jsou různé vnitřně spjaté způsoby. To se stavuje jak vyčlenění, tak syntéze. Až sem. Na jedné straně vyčlenění, na druhé straně syntéze. Ty způsoby jsou vnitřně spjaté v obou případech a jsou různé. A nejsou v tom celku, že ty způsoby jsou v jistém celku a v tom celku jsou právě vnitřně spjaté. No tak ale pak ty v tom celku, nebo mimo celek, jakmile mluvíte o nich, to je o těch vydělených částech, tak pro ně to je pak vnitřní a ne vnitřní. Když o nich budete mluvit, tak musíte říct, že to je vnitřní spjatost v rámci toho původního celku, a nebo když budete mluvit o vnitřních, tak to znamená uvnitřních a ne uvnitř celku. Vy tam říkáte, že to jsou různé způsoby vnitřně spjaté, to znamená uvnitř spjaté. A takovým způsobem jedině na základe té vnitřní spjatosti je celek. To je otázka, jestli na tom, když se nejdřív vydělili, tak zřejmě ten celek tady byl ještě předtím. No ne, tady není řečeno, že by se museli prvně vydělit. Jo, ano, když se potom vydělili. Jsou na jedné straně vyčleněni z celku. Ano, to znamená, že celek je předtím. V individuacích se předpokládá, že na začátek byl celek. Čili celek nepotřebuje tu vnitřní integraci těch částí. On sám je vnitřně integrován. Teprve když dojde k vyčlenění z tohoto celku, tak ty jednotlivý vyčlenění soucna mají svůj vnitřek zase, tak jako měl ten bůvodní celek svůj vnitřek. A v tom vnitřku jsou zpětí. To je znamená nějak zintegrovaný. To je otázka. Já jsem se domníval, jestli to nemá tak, že ten celek, nakolik je integrovaný, když to má být celek, tak to musí zde k nějaké integraci dojít. Ale že ta integrace spočívá v tom, že integruje ty vnitřní stránky těch horizontů. Ty vnitřní stránky může integrovat, teprve když tady jsou. Ano. A aby tady byly, tak se nejdřív musí z toho vydělit. Oni se můžou vydělit potom, a pak se to ukáže, že tady jsou. Dokud se tady dockuce nevydělili, tak tady nejsou. Ano, to souhlasím. Ale až právě na základu toho vydělení, můžeme hovořit o té jisté integrovanosti v celek, těch jednotlivých horizontů. No počkejte, vůbec ne, když se vydělili, tak právě ten celek se rozpadl. Aspoň z části. Oni se vydělili z celku, to znamená stojí proti celku. Jak vy to léčíte, tak to znamená, že se vydělili jenom trochu, ale že v podstatě přes tu vydělenost ještě furt jsou v celku, čili nevydělení. To, co vy navrhujete jako řešení, to je vlastně nedokonalé vydělení. No a právě co to takového vyčlenění znamená? Jestli je to opravdu jako jistým způsobem fyzické vyčlenění, a nebo jestli jenom pouze myšlenkové vydělení? No myšlenkové, to je ně u člověka. No ale co to je potom, žeho celek, který vyděluje ze sebe, u něho se předpokládá nedokonalé vydělování, a pokud teda budeme ten jeho model, tak musíme předpokládat nedokonalý celek, nebo nedokonalou integraci toho celka. Protože může dojít tomu, že se jich vyčlení na jednou 99%, že? A co je zase to celek, že? Že tady není řečeno, jak se vyčlenňujou, že? Ty časový horizonty z toho celku, že? No ještě nevím, ale když se mluví o tom vyčlenění, tak to znamená, že nemůžete zároveň předpovádět, že se vyčleněli a zároveň, že zůstali nevyčleněni. Buď anebo. No neopravdu jako tomu. Ano. Není to vyčlenění opravdu jako jenom, že je to stále částí celku, ale akorát se to jako ukáže, že je tam jistá, že jsou jistá individua, o kterých jsme hovořili, nebo jistá jsoucna, která jsou navzájem vnitřně integrovaná vcelek. Co to je navzájem vnitřně? Jsou integrována vcelek, ale na základě svých vnitřních stránků. Tak jak toho hovoří on. Já jenom překládám, snažím se představit, že to tam říkáte, jak hovoříme my, a ne jak on. On vás odstaví vnitřní stránce, nemluví, to je náš způsob. No ano, tak jsou vnitřně zpěté, to znamená, že ta jsoucna... No ale co jsou vnitřně zpěté? Způsoby. To znamená každý z těch způsobů je vnitřně zpětý. Ne, že různý jsou navzájem vnitřně zpětý, to tam není. Ty způsoby toho vyčlenění jsou vnitřně zpěté. Jsou vnitřně zpěté, to je uvnitř ve svým vnitru jsou zpěté. Ano, ano. Jinak byste popíral tu vyčleněnost. Ať jestli že jsou vyčleněný v celku, tak tím spíš jsou vyčleněný jeden od druhý. Ano, no a tak vidíte, když se hovoří o těch způsobech, jo, vyčlenění, že? Tady se jistým způsobem provádí vyčlenění z nějakého celku. A každý z těchto způsobů vyčlenění je vnitřně zpětý. Ano. Ale toto vyčlenění z celku právě může být prováděno myšlenkově. To není popřeno, že? Tady nemusí dokonce... Myšlenkově v tom smyslu, že teda si to můžete modelovat. Ano. No, jistě. Ale o tom se tady nemluví. Tady se mluví o vyčlenění z celku, a ne o modelování vyčlenění z celku. Ne modelování vyčlenění, ale já když vyčlenil něco z celku, jo, tady je... Ne, tady se nemluví, že vy vyčlenil. Ne, ne, ne, tady je způsob vyčlenění, že? Ono samo se to vyčlenuje. Myslíte jako, že... No, nechtěte tvrdit, že vy jste garant individuací soucen. Ta soucena jsou individuálná bez vaší asistence. No, že jo, jako intentionální předmět jsem, že jo, tím garantem integrity, že jo, jako intentionální předmět, že? Intentionální předmět, ano, jistě. No, ale ne... Ale to je takový intentionální předmět, ale žádnou integritu pořádnou nemá. No, intentionální předmět sám ne, ale ten subjekt jako intentionální předmět. Ani jako intentionální ne. Jedně reální subjekt má integritu, ale subjekt jako model, no, modelování subjektu, ten nemá integritu. On není žádný živej subjekt. Tak je to... No, já přece mohu pojat, jo, myšlenkově, ten subjekt jako integrovaný, integrovanou... Jistě, to je... Integrovaný subjekt. To je, vy pomocí pojmů nasoudíte, že má integritu. A to neznamená, že se chová jako integrovaný celé. Ano. No, ano, jako intentionální předmět nemůže být. Nemůže být integrovaný, že? Vy ho můžete konstruovat tak, že mu přisoudíte i tu integritu, ale nikdy nedosáhnete toho, aby najednou on možil a začal se chovat jako skutečný, integrovaný subjekt. No, to už jsme jedno provírali, že? Když jste obážel ten případ, z čeho to je? Do žůlka na schizofrenici. Ne, třeba literární postava, jo? Ano, ano. Jak člověk píše. Přes záčasem. Jo, přes záčasem, ano. Tak ten spisovatel píše a píše a je veden, jo? A má úmysl prostě udělat takovej, takovejhle příběh. A jak to píše, tak ty postavy mu najednou tam jednají jinak, než on zamýšlel. Má to svou vlastní logiku. On vidí, že když chce s tou postavou udělat to, co měl v zámysle, takže to prostě je špatně. Že ten román se nerozvíjí, jak má a tak dále. Prostě ty postavy jako nabejívají takový vlastní, vlastní jakoby. A vyžadují si od toho spisovatela, aby to napsal tak, jak oni chtějí a ne jak on chce. Je to bezvadně teda řezáč, jako ninja, nejvelký spisovatel, a zejména se dopustí všeličeho. Ale jeho rozhraní stojí za přičtině. Akorát nakonec to zkazuje takovým kyčovitým zařazením, zařazením sociálních motivů. Ale ten román stojí za přečtení, díky tomu, že tam právě se ukazuje, jak ty postavy nabejívají jakýsi živosti. Ovšem, to je zdánlivý. Není to tak, že by skutečně ty postavy žili. Ty postavy žijou, jsou krví z jeho krve, žijou skrze něj, oni na něj tlačejí, aby je nechal žít jak sami, jakýsi logice chtějí, ale jsou furt na něm závislí. Nesou schopní se sami integrovat jako samostatní postavy a opustit spisovatele, takže už by nemohl Monto toho zasáhnout. Monto mu musí rozumět, co vlastně ty představy chtějí, což je teda něco podstatně jiného. Oni se nikdy nestanou skutečností. Jestli projevujou takovouhle nějakou živost, takové oživení, tak je to oživení, který je vycucaný parazitárním způsobem z toho subjektu, který píše, nebo který tomu rozumí, přičtenář a tak dále. Vůbec se všema uměrskýma dílama. Oni mají svou vnitřní stránku, ale ta vnitřní stránka není organicky spjata s tou vnější a k tomu sepětí dochází teprve, když přijde ten, kdo je schopen tomu rozumět a dá něco ze sebe proto, aby tej integrity v tom zážitku se dosáhlo. Ale ta není trvalá, že ve chvíli, kdy to nikdo nečte, nikdo se na to nedívá, tak tam prostě žádný kontakt v vnitřní a vnitřní stránky není přítomený. Podobně je to tadyhle. Víte, ale ono stejnak je hrozně těžké, protože my nemůžeme pozorovat to, že by se třeba ta postava jako intencionální předmět mohla nějakým způsobem vyvíjet. To pozorovat nemůžeme. K ní se můžeme zase vždycky jenom vztáhnout myšlenkově. A když tedy... To je něco, co tady ještě skáču, že když se zajde do psychiatrické praxe, tak jsou s námi případy lidí, který jsou pro následování, pro následování nějakými různými předmětůmi, které se třeba pravděpodobně vytváří, že je to všechno. Tohle to bylo známo odedávno. Mluvil se o tom třeba o posedlosti jábem. Ta personifikace určité objektivovaných struktůr nebo představovaných struktůr je prastará. Zejména v období mytickým byla tačka automatická, tam to ani jinak nešlo. Vlastně teprve díky tomu, že díky tomu vynálezu pojmovýho myšlení, který umožnil fixovat ty intenciální předměty, tak se člověk trochu osvobodil od tohohle. To je taková pozitivní stránka celé věci. Patří to do toho procesu odnáboženčtění nebo odmityčtění, demitizace. A v zásadě ty tzv. mocnosti, o kterých v novém zákoně o tom hovoří, tak to něco v sobě má. Člověk opravdu je nakloněn jednat tak, jako kdyby byl centrum jeho integrity mimo něj. To je jev, který se dá sledovat, umožňuje různé interpretace dějin.

====================
s2.flac
====================
Jestliže jde o individuaci, která není aktivitou té konečné bytosti, nejbrž která se děje nezávisle na té konečné bytosti, tak se musíme tázat po čase nebo časovosti vlastní tomu soucnu, které se individuovalo. Které se individuovalo? Nezávisle na tom, jestli v ního a percepci individuujeme nebo neindividuujeme. A teď se dotažíme po povaze toho časového charakteru tohoto soucnu. Při čemž ten časový charakter nemůžeme odvozovat, vyvozovat z žádné časovosti té konečné bytosti. Jaký to je čas? Tedy máme tady tři možnosti podle té interpretace, kterou Honza Tavrda znal. To není ten třetí, protože tam se mluví o bytí v žitém životě. Tam se hovoří o objekte přirozeného světa, jeho praktické předmětnosti. Jsou časy, které se označují jako čas K. A pak se tam mluví o našem životě samém. Může se říci, že se odbývá na různých časových stupních. Z nich nejpůvodnějšího se označit jako bytí původního času sama. Tedy tam, kde jde o čas K, tak garanti tohoto času K jsme my. Podobně jako jsme garanti objektů přirozeného světa. To jsou všechno objekty pro nás. To je povaha přirozeného světa přece. A teď se mluví o jsoucnu, s kterým se konečná bytost setkává. Toto jsoucnu nemůžeme převést na fenomén. Protože s fenoménem se žádná bytost nesetkává. Je tak též v čase K. Fenomén je v čase K. Tento subjekt nebo toto jsoucno. To jsoucno je v čase K, až když se stává fenoménem. Jinak by totiž nebylo možno se s tím setkávat. Když se řeknou objekty přirozeného světa, tak jestli se teda míní ty prožívané objekty toho přirozeného světa? Ale v žádném případě se zde nemíní. A objekty přirozeného světa nemůžeme pokládat intencionální předměty. A tyto objekty přirozeného světa jsou v čase K. To znamená tak též v čase reagování. To jsou v našem čase. Ano, ale ty objekty mohou reagovat na jiné objekty, které nejsou. Takže třeba kámen může reagovat na padlý strom, že se zabohří víc do země. To není žádné čas K. V čase K je, když tam ten kámen je, tak že to je čas k tomu ho odvalit. Když tam spad strom, tak je to čas k tomu rozřezat a odvízt a spálit a tak dále. To je všechno staženo k nám. Problém je v tom, že jsme si řekli, že to soucno je časově rozlehlé, že konečná bytost se s ním setkává opět v sériích setkání, které musí syntetizovat, aby se vůbec mohla setkat s jej soucnem. Takže ta jednotlivá setkání nejsou žádná pořádná setkání, to jsou jenom jakési prvky něčeho, co musí být syntetizováno. A jestliže konečná bytost toto musí udělat ve své vlastní časovosti, tak EO IPSO je dáno, že tady je taky nějaká časovost toho jsoucna, s ním se ve své vlastní časovosti postupně setkává, jako kdyby jen jednorázově setkává, takže to musí syntetizovat. A teď je otázka, v čem je založena ta časovost toho jsoucna, s kterým se setkává. On myslí, že tady je asi ta druhá, že jestliže drží ten objektivní čas... No tady ale se tvrdilo, že to popírá. Nepopírá, on to rozděluje na tři, ale nepopírá. Tady není, že by to popřel, on to drží. Reality v objektivném smyslu jsou umístěny v objektivním čase. Tak ty reality v objektivném smyslu... To máš všechno ty soucna v čase konstruované, protože ten objektivní čas je konstrukce. Dobře, ale to on neříká. No to jo, to tam říká. No tak co to je objektivní čas, že? Objektivní čas je pro všechny věci společné. A z určitého systému hledí skaměřitelné, jo? Takže to je čas prostě vykonstruovaný, jo? No, ale tedy jestli, že je to ten čas vykonstruovaný, tak o ten nám nejde. Ano. Nám jde o čas, který je vlastní, žádný k, je vlastní tomu soucnu samotnýmu. To není žádný čas k. Čas k, to znamená, to už by byla naše vlastní časovost. Ale kde je ten čas toho soucna samotnýho? Páš, když se řekněme, že to soucno samotný můžeme stotočnit s objektem přirozeného světa. Prosím. Připouštím, nevím. Mně se to nelíbí teda vůbec, objekty přirozeného světa je poněkud. No, ale nech mě to. Jenomže tady se říká, že jsou v nějakým čase. Mě nejde o to, o čas v, kterým je soucno. Nyní proč o jeho časovost? Ano, ale podívejte se, co je potom čas k, když hovoříme o čase, v kterém je vnímán ten subjekt. Ano, v čase, tak to, v jistém čase toho, toho, té, té, té bytosti, jo, tak to, ten subjekt je, je vnímán, je vnímán na základě jisté časovosti toho subjektu. Kým je vnímán? Když je vnímán bytostí, ten subjekt, jo? Jaký subjekt? No, tak se tam hovoří o tom, že, že bytno... Soucno? Jo, soucno, no, to je jedno, jo, že, že bytost teda vnímá nějaké soucno, že jo? Tak zde hovoříme o tom čase, o tom čase, který provádí, který provádí, který provádí do prožívání, že? Ten, ten čas... Neprovádí. No, ano, no. V tom čase, které vlastní ty, ty bytosti. Ano. A potom hovoříme, v jakém čase nám tedy ten subjekt dá. No, v naším, to byla těm, našem, našem. Ano, v našem čase. Ve vlastním našem čase. Ano, v čase vlastním té bytosti, že? Je nám dá ten subjekt. A z těch tří časů je to který čas. Teda to soucno. Z těch tří časů je to který čas. Ano, to je, to je to naše, no. Tak to je to bytí původního času sama plus ty další stupně. Ale já teď, já nevím, proč... Dobrá. ...že jsme takhle setkali. No, no, počkej. Proč? Poněvadž buď se upře tomu soucnu, že má nějakou svou časovost, a pak je nepochopitelný, jak se s tím soucnem můžu setkávat po určitou dobu své vlastní časovosti. A míníte ten subjekt jako objekt přirozeného světa? Který subjekt? Nebo to soucno chápete jako objekt přirozeného světa? Řekněme, že to je objekt přirozeného světa. Jak říkám, mám k tomu výhrady, ale... Víš, no tak to budeme chápat, že jo. Ale v patočkově řeči by to byl teda objekt přirozeného světa. A tady o objektech přirozeného světa se mluví jenom tak, že jsou v nějakým čase. V kterým je čas? Ten mě nezajímá. V čase. Mě zajímá ten čas toho soucna samotního. Je na nějakej takovej čas nebo ne. Prostě mě nejde o to, že to soucno je v nějakým čase. Mě jde o to, jak vůbec může to soucno v nějakým čase být, když by nemělo svou nějakou vlastní časovost. No pokud je to subjekt, tak má. To jsme řekli. No pokud je soucno, tady se nemluví, jestli je to subjekt. Ale tam se řekne soucno. Ale soucno zřejmě taky, protože tady říká, že konečná bytost je odkázána na syntézu. Nemůže budoucí oči a mít soucno před sebou. Ona se setká s tím soucnem jedině tak, že syntetizuje v rámci své vlastní časovosti jednotlivé zážitky z toho takového jednorázového setkávání s tím soucnem. Takže to soucno při nejmenším podobu těch setkání v rámci vlastní časovosti musí také trvat. Musí se dít v čase nějaké. Taky v čase. Tady mluvíme o vlastní časovosti, a ne, že já jsem v čase. Tady se mluví o mé vlastní časovosti. Já se dám na vlastní časovost toho soucna. Ano, samozřejmě. A ne v jakým čase je. No ale co to znamená, že se ptáte na čas toho soucna? Když se setkávám se soucnem v průběhu své vlastní časovosti opětovně a syntetizuju to v rámci své vlastní časovosti, syntetizuju to tak, abych se setkal vlastně s tím soucnem. Páš, to není možné jednorázově. Můžu se setkat soucnem jedině prostřednictvím té syntézy těch jednotlivých zahradíků. Ano. No tak já se tážu, jak se s tím soucnem můžu po určitou dobu svého vlastního trvání, své vlastní časovosti setkávat, jestliže to soucno samo není vybaveno nějakou svou vlastní časovosti. Ale já se nesetkávám s jedním a tím samým soucnem. To soucno se děje právě. V tom to je. Proto nepotřebuje vlastní časovost. No jako já. Ano. Já se taky děju. A já mám svou vlastní časovost, máme si takovou časovost. Ale tohle je jiná vlastní časovost. To je ta časovost toho vnímání toho soucna, o kterém tady hovoří on. To tam nikde není řečeno. No to jo. Časovost vnímání. Konečná bytost je ve svém setkání se odkázána na syntézu, na slučování zažitého konečně na svou vlastní časovost. No. Tady mám dojem, že... Poslední na svou časovost, poněvadž to slučování a syntéza není možný provádět leč na základě vlastní časovosti. To je to, že vůbec časuju. Že prostě trvám v čase. To je blbě v čase, poněvadž už je to blbost. Že časuju. No. To znamená, to není jenom časovost té syntézy. To je časovost moje. To je časovost té konečné bytosti. Bytost je odkázána na vlastní časovost, ne syntéza je odkázána na vlastní časovost. No. Čili proč má být soucno vyněto z té výsady mít vlastní časovost a jenom má být umístěno v nějakém objektivním čase. Objektivním v čase toho zažívání? Protože ne, každá je soucna. V čase toho zažívání je umístěno to syntetizované. Tam je umístěno to setkání s ním. Ale to soucno samo přece je nezávislé na mém setkání, protože jinak bych se neměl s čím setkat. Ano, komentáři teďka nedáváš. Protože myslím, že v té fenoméně se to neuvažuje. Moment, toto ne. Tady je řečeno něco, co vypadá na to, že se nedá zařadit do žádného z toho trojího času, o kterém je tady řeč podle tvé interpretace. Který jsem naklonil, když jsem ji původně neviděl. Nenáhličel. No a teď já chci vědět, jak to dá dohromady. Je tady ještě nějaký čtvrtý čas, nebo ten čas toho soucna, s kterým se konečná bytost setkává. Je to tožnitelný? Přece jenom s nějakým tamtím. Nebo se nakonec ukáže, že to nejsou tři různé časy, není brží. Prostě tady to nehraje. Já si nejsem docela jistý a na fleku nejsem schopen. Jsem tomu nakloněn té tvé interpretaci, nejsem schopen teda na prosté jistoty, že to je interpretace správná. A tak teď prostě tohle je strašově důležité, poměr mému soudu, ne? Představte si, že to setkání se děje, že se setkávají dvě různý bytosti. Dvě různý koneční bytosti. Bytost a věc. A teď když vezmeme oba dva vztahy, jako vztah bytosti, tedy subjektu, a věci, tedy soucna, a teď vezmeme ten druhej pohled, pohled od soucna k subjektu, tak teď se snažíme rozlišit také ty jednotlivý časovosti. Právě protože to soucno jako věc není schopno se vztahovat takovým způsobem k tomu subjektu jako ten subjekt není schopno ho prožívat vůbec, že? No tak potom ztrácí tu rovinu té vlastní časovosti a je pouze v čase v. Prosím, to znamená, že to není žádný soucno. Že to prostě jenom má nějaká konstrukce. Ale řekněme, že to je druhá bytost. Tak jak to vypadá? Konečná bytost je vesem setkání s druhou konečnou bytostí odkázána na syntézu, na slučování zažitého konečně na svou vlastní časovost. To nemusí být už. A je tam otázka, jestliže se konečná bytost může setkávat s tou druhou ve své vlastní časovosti, jestli může pominout to, že to setkání je možné díky tomu, že ta druhá bytost má svou vlastní časovost. Může to pominout? No, při tom setkání to může pominout. V tom setkání to jistě, že může pominout. Ano, protože v tom setkání opravdu jde o to, že to soucno je v čase K. Ano, dobře, ale přece ta konečná bytost není uzavřena do toho svýho setkání. Nejprvež ona ví, že se setkává s něčím nebo s někým. To přece k tomu patří, k tomu setkání. Nejdříve jenom, až to zjediní pravda. Fenomenologicky je to právě teď, právě v tu chvíli. Jinak setkání neexistuje, než právě teď. Tu reflexi provádím až na základě toho prožívání. To není otázka reflexe. Myslíš bych jako prožívání? To, že se setkávám s něčím, to není jenom prožitek. Ten prožitek má intencionální charakter. To bych se nedomýval. To možná, že byste se nedomýval, ale v každém případě ve fenomenologii je to úplně evidentní. Ten pohyb je od toho, že jsou snad ke mně. Jak to? Přece když hovořím o intenci, tak je to zaměřenost ze mě k tomu, před mně to mimo mne. Ale v tom prožívání dochází k tomu, že já prožívám to, co nám nepůsobí, na mou smyslovost. Čeho to je prožívání? Prožívání setkání. Čili ten prožitek sám má intencionální charakter, vztahuje se, týká se toho setkání. Já prožívám setkání. A to setkání má další intenci, totiž setkání s něčím. Tedy jestliže jde o prožitek setkání, tak je to zároveň prožitek setkání s něčím. A to něco, s čím se setkáváme, není součástí prožítku, nebyše jeho intencionální předmět. No a teď se na co se ptá? Při tom setkání je možno nedbat časovosti toho, je přece dána ta časovost. Přímo v tom fenoménu toho setkání je mně dáno také to, že to, s čím se setkávám, má svou časovost. Přece když se s něčím setkám, tak se s tím setkávám jako s něčím, s čím jsem se setkal už včera. To má svou časovost. To trvá v reflexi, to strkám do nějakého času, v němž to umístňuji. Ale to mně dáno není právě. Mně je dáno to, s čím se setkávám, mně je dáno spolu s jeho časovostí. A ne, že by mně bylo dáno jako lokalizovaný v čase. Pokud teda je nějakej protest v tom, že reality v objektovém smyslu jsou umístěny v objektivním čase pro všechny věci v společném, tak to znamená, že to soucno, s kterým se setkávám, není ještě realitou v objektovém smyslu. Ještě bych se chtěl zeptat, když říkáte o tom, že to prožívání má intencionální ráz a že to znamená, že já tedy prožívám něco v tom spočívat a intencionálně, nebo v čem spočívat. Ano, ještě, protože nemůžete prožívat a nic. A taky neprožíváte prožitek. To si mysleli empiristi, že vnímají v něm. Ano. Jestli něco je podstatné pro Hausserla a pro celou fenoménologii, je to, že neexistuje prožitek, který by byl bez intence. Každý prožitek je prožitek něčeho. No a teď kontrolujeme to. Prožitek je syntetizováno, že? A právě na základě terenstvé syntézy pak může dojít nebo dochází k určení soucna. Ale až na základě terenstvé syntézy. Dochází k čemu? Určení soucna, tady říká. Určuje soucno, definuje určuje soucno. To je další teren. No ne, ale tak jako určení soucna, že právě v tom prožití, že neprožívám, že to je soucno. V tom prožitku se nesetkávám se i soucnem. Setkávám se i soucnem, to tam je řečeno. Neprožívám soucno, ale setkávám. Setkávám se i soucnem v tom prožitku. Setkání prožívám. Ale potom pouze na základě té syntézy můžu to soucno určit. Můžu taky určit, ale se s ním můžu setkat jedině díky této syntézy. Setkání momentální vlastně nedostačuje nějak. Sejt soucnem se musím setkat v čase, v sériích jakýchsi protosetkání nebo přesetkání. A ty potom syntetizuju v setkání sejt soucnem. Na to jsem ale odkázán já. Já jinak se nemůžu s tím soucnem setkat, ale na to není odkázáno to soucno. To soucno nezávisle na té mé syntéze, na mých prožitcích a jejich slučování. To tady trvá. To má svou vlastní časovost. Své vlastní trvání časového typu. A ty trváš na tom, že tuto časovost já tež prožívám. Jistě. Z toho, či jsme se setkali, by mohla být jenom myšlená, by mohla být reflektová, dovozena. Ale to, jak je jenom myšlené a dovozené, to je něco jiného, to už je interpretace. Já se v Jevu setkávám skutečně. Já nevím o Jevu, já vím jen o tom, co se mi jeví. To přece výslede každou jaký reflexe. No vy dvoje Jevu. Já se setkávám s věcmi. Že to pak interpretuju, že to je jenom jev. To je další záležitost. Ale já se přece nesetkávám s jevem. Já se setkávám s věcmi a s lidmi. A to znamená, že se zároveň s nimi setkávám spolu s jejich časovostí. Já bych jako ono už... Akorát tu jednu větu, že můžeme dočít, že ona je v celku... Tedy čas, prostor, jedna z jeho dimenzí je to, bez čeho není možné ani soucno jednotivého ve světě, ani jasnost o jsoucnu, porozumění, rozumějící chování a jednání a poslední poznání. Takže není možné ani soucno jednotlivého ve světě. Bez času. To znamená, že tam musí mít čas. Uvědomte si, ale prosím vás, že nebýt v té diskuse, tak jsme nevěděli, co je všecko v této větě. To je jistě. Na první pohled ta věta vypadá úplně zbytečně. Především čas je to, bez čeho není něco možné. To je definice. To je už ta forma. Navíc, že čas, prostora je jedna z jeho dimenzí. Proč? To je tak neprůhledný. Čili ani soucno jednotlivého ve světě není možné bez času. To bychom furt ještě mohli myslet, že každé soucno jednotlivého je nějak v čase. Nemůžeme jít mimo čas. Výsledek té diskuse bylo, že není možné bez svého vlastního času. Bez té vlastní časovosti. Jestli teda přijmeme výsledek té diskuse. Ono je to problematické. To bychom by vytloukli. Ale že tedy v tý větě v tom případě by bylo víc, že soucno jednotlivého není možné bez času, ne jenom tak, že by mohlo být umístěno mimo čas, nejenom tak, že by mohlo být umístěno mimo čas, nemůže být zbaveno své vlastní časovosti, svého trvá. Takže zase otevřená věc je... Příště budem pokračovat. Já teď mám jeden návrh pro vás. Já si myslím, že bylo dobré, kdyby vždycky někdo se připravil a vykládal to první von. Jo, ty, toto to čteme. Protože zřív nebo oříc, to vždycky dojde tak, jak jste pozorovali, do toho, že já vlastně kritizuju a vytíkám něco tomu textu a vy naproti tomu, teda zvláště ty dva, teda dvě dětčenci, kteří jsem přistali chodit, prostě hájili patočku. Mně to připadá, že to je nepřiměřené věci, tak bych chtěl vás dostat na pozici toho, kdo to bude vykládat. Stejně dostanu dřív nebo později do té své pozice, ale přece jenom nebudu tohnout sem od samého začátku. Tak co vy tomu říkáte? Jste pro nebo nejste pro? Já bych nerad, aby se vás vyvinula v situaci, že nebudeme moc najít nikoho, kdo si to připraví. Tak necháme to jen na situaci. Jak jsem to navrhoval, tak jak když Andropova navrhoval, to bude příští první. Takže to musíme trošku zopakovat tady. Ta dvojí teze, že ta první je, že nelze jsoucno pochopit vztahu k bytí, tak především je tady ta dvojí možnost, totiž zda bez vztahu k bytí není možné to jsoucno, a nebo zda není možné to pochopení. A potom druhá dvojice možností je, že tím vztahem k bytí se myslí na bytí soucna nebo bytí vůbec. A pokud bytí soucna, pak je třetí dvojice možností, jde o jsoucno, které je pochopeno, nebo je chápáno, a nebo o jsoucno, které chápe. To je teda na filozofický text dost ostudio, že tady s tím nezůstává. Teď je otázka, jestli to bude dál vyloženo, ale tolik dvojí významností, dvojí smyslu, dvojí značností v jedné větě, dokonce v půlce jedné věty, to je opravdu požednaní. Co nabrhujete jako řešení? Ještě bych k tomu dodal, jestli můžeme říct, že na základě vztahu k bytí chápeme jsoucno, to by znamenalo, že to byla dostačující podmínka. Na základě čího vztahu k bytí? Našeho vztahu k bytí. Já měním furt jako člověka, který na základě vztahu toho, kdo chápe, to znamená, že nabrhujete, že ten vztah k bytí se týká toho člověka chápající. Domdivám se podle té zbytku věty, že se bude jednat o pochopení bytí věcí, bytí soucna, toho, které chápe. Protože v další části věty je řečeno, že bytí věcí nemůže být zjišťováno bez vztahu k odemčenosti. Takže vztah k bytí se tady rozumí, když ten chápající člověk má vztah k bytí, do závorky bych dal toho soucna, které chápe, jestli je to dostatečné pro pochopení toho soucna. Vztahuje-li se vůbec k jeho bytí, jestli je to dostatečné pro pochopení toho soucna. Ještě jednou, má-li člověk, který by měl chápat soucno, zdali tedy má-li vztah k bytí tohoto soucna, zdá je to dostačující pro pochopení tohoto soucna. No a napravujete? Já myslím, že by ta implikace tam měla být. Protože tam nikdo o něčem nehovoří, ještě o nějakých mezi možnostech. To znamená, že mimo vědomí, mimo chápání, mimo myšlení, že není žádného možného vztahu k bytí druhého soucna. Právě, že to zakládající je vztah k bytí soucna. A na základě vztahu k bytí soucna já mohu chápat soucno. To znamená, že žádné pro pochopení soucna není možné bez vztahu k jeho bytí. No a je možný vztah k bytí bez pochopení? No, tam se opačná implikace neplatí. To bych řekl. Není možný nebo je možný? Není možná. Počkejte, tak... No ta druhá implikace by podle mě neplatila. Já tvrdím akorát to, že na základě vztahu k bytí soucna to je dostačující pro pochopení soucna. Ale chápu-li bytí... Počkejte, je to dostačující předpoklad nebo už tím? No už tím, ano. Předpoklad nemůžu říct opčet, aby tam ještě mohly být jiné. Ale už tím, že se vztahují k bytí soucna, tak tím chápu soucno. Jo. Na to jsem se vlastně ptal. Samozřejmě, když ho chápu, tak jeho i pso... Musí mít předtím vztah k bytí. No a co to tedy znamená? Tak zatím teda, no to jsme si gramaticky teď vyložili. A co to znamená mít vztah k bytí nějakého druhého soucna? Abych mohl to s soucnom pochopit. No. Proč nemohu pochopit soucno bez jeho bytí? Že jo, já se... Že jo, když on zde hovoří, v tom odstavci předtím, o... o zažívání, nebo ne zažívání, ale no... No se... já vedám, že nějaké tam... nebo prožívání, že... Jo, když, já se nejdříve setkávám, ale to se nesetkávám, jako se jsoucnem, ale setkávám se, v prožívání se setkávám, a mohu říct, že já se setkávám se jsoucnem. Já to nevím, že se setkávám se jsoucnem. Protože to je, mluvíte, o něčem prým, to je... No, abych se k tomu dostal právě, já... Tak se k tomu dostaníte, ale najednou se tam odevře novou otázku. Já vím, no... Protože mám libé vyjasnit, co to je vztah k bytí jsoucna, že? No tak do toho musím zahrnout, že... vztah, dejme tomu, k té jsoucnosti jsoucna, protože problém je v tom, že on tady do posádat neřekl, co přímo chápe tím bytím jsoucna. No právě, ano. Že tady nebylo rozlišováno tak, jak jsme rozlišovali. My, že je jsoucno jsoucna, a pak, že je bytí jsoucna, že? Kde tady ta jsoucnost je vintegrována do bytí jsoucna, že? A pak je jsoucno, kromě toho ještě. Ano, a pak je ještě jsoucno, že? Tak jeho jsoucnost, jeho bytí, oboje se vztahuje k tomu, že jsoucno jest. Ale pak je jsoucno, a když chápeme jsoucno, tak ho nechápeme jenom vzhledem k tomu, že jest. Níbež chápeme to jsoucno, to znamená taky, jaké jest. Ano, ano. Ale teď ti otázka, že jo? Proč nemůžeme pochopit jsoucno, jaké jest, bez vztahu k jeho bytí? No, teď ti otázka, vztahujeme se my k jsoucnu, jak se vůbec k tomu jsoucnu my vztahujeme, je teďka otázka, že? Když jste položil, víte, ten problém. Jestli já se mohu vztáhnout k jsoucnu jinak, než přes jeho bytí. Co to je? Ano, co to je? To je jenom, to je gramaticky. Co to je teda, jestli jinak? Co to je teda, jestli jinak? To nic neříká tohle, to se musí vyložit. Proč musím se vztáhnout k bytí? No, proč? To musí teďka byla vykládat, když tady to není. V textu to není. No, dobře. No, ale by se to dálo na smysl, že? Čili to už tady dělá celou stavbu, tady odstavujeme. No, jistě, ale s tím začal, takže to, jak si to, to nejde. No, ne, jestli to umíte rychlejc vyložit, než já. Vůbec ne. Tak já do toho klidně ustoupím. Já v podstatě dělám, prosím, já dávám jenom jeden návrh. Má to totiž vysvětlit, tohle to má vysvětlit časový názor. Od času tam nic není. To se dostane od současnosti. Pokud neřekneme, že to bytí je právě. To tam je řečeno. Co tam je řečeno? Nic tam není řečeno. Na jednou máme pochopit, co to znamená časový ráz, charakteristice bytí. A pak už tam od času nic není. Tak nemůžeme chápat nic jiného, než že můžeme pořád ten čas mít na paměti a strkat ho do toho bytí. Nic víc. No, my vycházíme z toho, že charakterizuje meli nějakým způsobem to bytí, že? Takže musíme ho, charakterizujeme na něm ten časový ráz, že? To je jediné, co je tam řečeno a z toho se vychází a on teďkom vyvozuje tyhle důsledky, že? A my musíme zjištit ještě některé ty předpoklady, které jsou skryté, že? Jako kterého tady Drabí Slavy neříká. Říká, hovoří akorát o jednom, že? Předpokladu, nebo jak to nazvat, jo? Že ta charakteristika bytí má časový ráz. Je to vždycky potřeba nějak k něčemu, nejde o toto rozkusejřit, ale soustředit to do něčeho konkrétního, buď do konkrétní otázky, nebo do konkrétní výpovědi, že? Tedy, co teď řekl Honza, že tam není žádný poukaz k času. Je to pravda, že tam není žádný poukaz k času. O čase se tam pak už nemluví, že? Ale z toho, co tam je řečeno, to je zpříště volá znovu k tomu, že to bytí bez času není žádný bytí. Tedy, že musíme bytí chápat jako časový. Chápat je tak, že mám časovej ráz. To je obsaženo v té první větě, která je otázka. Ale proč tak pleonazm? Časový ráz charakteristice bytí. Protože to připadá tak časový ráz bytí. No ještě, to je otázka, proč tam je dobře. Ale zůstaneme u toho. To je další věc. Můžeme se tát o té charakteristice. Teď mluvíme o tom čase a bytí, o které jsi řekl, že dál už se o tom nic neříká. Tak, ta otázka připomíná, že bytí má časový ráz. Co to znamená připomínat, že bytí má časový ráz? Znamená to dvojí. A teď jsme tam u toho prvního. Jsoutno nelze pochopit bez vztahu k bytí. To znamená, že tato půlka věty má odpovídat z části, opravdu, že to je jen jedna teze, má odpovídat na otázku, co to znamená zdůrazněvat časový ráz v charakteristice bytí. Má odpověď na tuto otázku být částečná? To znamená, že to tam musí být obsaženo. Ne, že to tam není. Je to tam. Ale v tajence. Ne, v tajence. Je to tam, aniž by se o tom předmětně mluvilo. Dobře, ale je to tam. A kde? Právě v tom, co jsem se domníval, v tom odstavci předtím. Ne, v podstavci, tady v té větě. Tam může být jedině v tom bytí. Jedině v tom bytí, no jistě. Jedině v tom bytí.