Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Změně mezi voříškem s pevným uchem a voříškem s uchem třeba nějak natrženým, jo? Jo, jo. A jak to teď popsat, když ten intencionalní předmět je jenom teda, jako, co si, co se nemůže teda měnit, mým proč může být jenom zaměněno za jiný? Jasně, ono asi teda, já se pokusím, jo, možná, že už tomu rozumím vlastně, možná, že stačí to vyslovit. Možná je to opravdu tak, že já teda vidím voříšek a voříšek peroucí se a tímto způsobem ho teda nějakým způsobem chápu. V okamžiku prostě, kdy třeba se, nebo, nebo v tom okamžiku, kdy si všímám, že prostě může dojít, nebo dochází, nebo už došla to prostě, ta fakticita toho času, jako, jak to pojmuji, je dlouhostejná, přijímám, že se mu někdo do toho ucha zakusuje, tak řekněme teda, je to voříšek, s jeho už uchem se něco děje, ale toto je zase cosi stojícího, jo, je to takhle míněno a potom teda, když, jako, by opravdu ta, tak zatím jednoduše si můžeme představit, že to netrvá dlouho, tak v okamžiku, jako, kdy už si všimnu, a voříšek, s jeho už uchem se vlastně už něco stalo, tak tímhle z tím způsobem, a každá ta fáze, vlastně, je, jako, by novej předmět, nový, prostě, intendování jakýhosi, no, něčeho prostě, čemu rozumím, novej předmět, vlastně, nový, nový intencionální předmět. A myslím, že trošku jasno do toho vnese ještě jedna věc, kterou po hříchu jsem zcela zapomněl, totiž tady je třeba poukáza taky na charakter jazyka. Tak my jsme si zatím rozlišili tři různý věci, a k tomu pak je třeba něco dodat, co dodám až pak. Například, když řeknu pes, tak tím myslím jednak žijící, žeroucí a roznožující se a tak dále zvíře. Za druhé tím, když řeknu pes, tak tím míním taky pojem, za třetí tím taky míním intencionální předmět. A teď, co chci dodat, co je strašně důležité, že zatímco ten pes jako živé zvíře je vždycky jeden, což nemyslím teda, že řeknu pes, tak jsou to vlastně k tomu, že by kej koli. Ale to je jiná věc, ten pes, o kterém říkám pes a míním reality, tak je vždycky jeden. Naproti tomu, pod tím slovem pes, tech pojmu a intencionálních předmětů je vždycky celý místo. A teď podle souvislosti, a to je souvislost řečová, spíš než jazyková, ale také jazyková, zejména řečová, já si vybírám vždycky z toho hnizda pojmů a předmětů. A mezi těma hnizdama jsou takové významné vazby, že teda vždycky ke každému pojmu nějaký předmět, určitý předmět. A není to tak jednoduché, že těch pojmů je stejný počet, protože ještě jsou s tím další, tam jsou logické souvislosti mezi pojmama jiný než mezi, to nechme stranou, ale vždycky je to celý rozem, to je celý hnizdo. No tak a teď, když já vidím, že ten Boříšek má utrženo ucho, že mu bylo utrženo ucho a vidím, jak je mu utrháváno ucho, no tak já to si zaznamenám ve své paměti tak, že v důsledku toho škrtám některé z toho hnizda pojmů a některé z toho hnizda intenciálních předmětů. Ne všechny, protože celá řada jich je tím naprosto nepostížena. Prostě ten pojem, který poukazuje k intenciálnímu předmětu, šrma psovitá, nepostížen, ten co a tak dále, až pes, nepostížen. Jenom pokud je konkrétní Boříšek, ale i ten konkrétní Boříšek nemá jen jeden pojem a jeden intenciální předmět, nebože extra je Boříšek včera, Boříšek dnes a tak dále. To tam všechno zůstává, takže já tam prostě vyškrtnu všechny pojmy a intenciální předměty Boříšku od dneška počínají do budoucnosti, které by měly v obě uši zdraví. To je to, co podržuje má paměť. Takže když napříště potkám Boříška, který má v obě uši v pořádku a je jako on, tak jsem trošku v šoku a říkám si, že to není možné, protože mu to nikdo nepřilepil, ne, to je určitě jiný pes. Já tu mám ještě takovýhle problém. Asi teď na tomhletom se mně to ujasnilo, co právě mě v tom připadá takový neznámý nebo nový oproti tomu sedlu, že zdá se mi tak trochu problém. Zdá, já přeci jenom neintentuju toho Boříška jako Boříška z minulostí a budoucností, jako Boříška, který, i když je to ten, který ho zrovna teďka vidím, tak jako zdá ho neintentuju přeci jako toho, který byl a bude. Jistě, jistě. Jo, dobře, to k tomu teda patří, jasně. To nepostihuje tu zpředmětňující povahu toho mínění, jak té jeho minulosti, budoucnosti i té přítomosti a tak dále. To tam je. Ale můžete jít ještě okus dál. Když důkladně sledujeme, jak mluvíme a myslíme, tak opětovně budeme zjišťovat, že my vlastně ještě tak dokonale to zpředmětnění neprovádíme a že tam jaksi uniká naší pozornosti a naší kontrole jakejsi jiný způsob mínění, než právě byl popsán. Já jsem přesvědčen, že zatímco tenhle výklad se týkal pouze organizování těch předmětných intencií, takže v našem myšlení a plnování jsou stále přítomny také ty intence nepředmětné, které však těma pojmama neorganizujeme, ale které přece jenom pro naši orientaci v řeči a v myšlení jsou elementárně důležité. A dokonce to předmětné mínění by ani nebylo možné, kdyby tohle nemělo za základ jakýsi. Nebo základ, to je takovou výchozitou. Čili, že tohle tady všude je, jenomže jakmile přistoupíme k nějakému blížšímu, přesnějšímu, exaktnějšímu způsobu uvažování, ať už ve vědě o věcech, nebo ve filozofii o našich vlastních vnitřních stavech a o způsobu myšlení a všechny tyhle ty reflektující, tak všude to jakoby dáváme stranou, odstranujeme to, dáváme to do střenu, za okraj, vytěsnujeme to do svýho vědomí. Takže se snažíme, děláme prostě to, co dělá matematik, když přijde na nějaký objev. Napíše to elegantně, vůkaz na třech řádkách a zcela pomlčí o tom, že mu to trvalo pět let, než na to přišel. Ať to všechno u toho promejšle na co všechno dělá. Takže vlastně to celý dosud to byl takový metodický přístup k tomu, aby se mohlo přesně říct, co v tom myšlení ještě navíc. Potom třeba ovšem samozřejmě taky tak jako velmi předběžně promluvá ten Heidegger nějak snad v tý pátý kapitole toho prvního dílu, kde se mluví o naladěnosti, například o tom, co předchází tomu rozumění. Nebo předchází, co je jistou a v jistým ohledu hlubší složkou oproti tomu rozumění, který už je toho řečového typu. Ale možná, že mění něco podobného, ale já mám dojem, že měde o něco jiného. Možná, že tam nějaké blízkosti by se našly, ale on určitě ve svým strategií to zapracovává jinak za jiným cílem. To je možné, to asi můžu na to věřit. Ale rozhodně by by stálo za toto jako třeba Sauna. On o tom Befindlichkeit, to mě hodně... Pak taky Bechtimtheit, nebo něco takového. Oni to překládají dnes jako vynacházení se, a eventuálně pak Bechtimtheit jako to naladěnost, aby to nějak odlišili. To je jedno. Co si takovýho, o čem ten hajdek právě taky říká, že je v tom větí na světě nepominutelný a že bez toho se nelze obejít. V tom, že to právě teda není tohoto předmětního typu. Že to je prostě jakýsi ten charakter, ty existence, který právě teda není orientovaný na isolaci. Pro hajdegra je příznačný, že on tam má stovky míst, které mluví s negativním, pejorativním rázumem, ale un-geništendig nebo nicht-geništendig, prostě tam se takže nevyskytuje. To je nějaká zvláštní nevěrovná asimetrie. Ono se o tom těžko právě mluví. Oni ty fenomenologové právě, já myslím, jsou hodně orientovaný právě na to, co je vidět, co lze prostě nějak nazřít, ale právě teda skutečně to nazřené zase jsou natolik podstiví, že vědí, že to nazřené je asi vždycky opravdu nějaký předmět. To je věc, která je rozhodně napováženou a musí být účinně předmětem kritiky nebo alespoň kritické analýzy, protože Husserl s takovou zvláštní bezstarostností mluví o tom, že, jak si Unwillkürlich říká, že tedy nesvémocně, nebo jak by se to přeložilo, já ty termínci můžu český zpomenout, že se nejdřív orientujeme na věcech, jakožto předmětech, na takových pevných věcech. To ostatní teprva dodatečně, ale první, a že to je Unwillkürlich a že to nemůžeme považovat za nějakou nahodilost, nebo že to je hluboká nutnost, že v tom je co si, atd. To platí jako kritika určitého způsobu myšlení, když to on to považuje za součást toho platného a přirozeného způsobu. Ono by to mělo být tady, jestli se nemejlim. Nemám to počkrtané, ale někde tady blízko předtím. A když to nemám počkrané, jsem to prostě nevýznám. Zámysleme se znovu nad stylem normálního přirozeného života. Pohybujeme se tu v pravdu stále jenom ich zkušeností, soubů, hodnocení a rozhodnutí. U každého takového aktu je já zaměřeno na předměty vlastního životního prostředí, výmyšleně obýle a zaměstnat. Čili dokonce je to proloženě. Předměty. Předměty samý jsou to, co v takových aktech je uvědoměno buď jako skutečné vůbec, nebo v modalitách skutečnosti, například pomožné, pochybné a podobné. Žádný z těchto aktů, ani žádná v nich obsažená platnost, nejsou při tom izolovány. Nýbrž implikují ve svých intenciích nutně nekonečný horizont neaktuálních v proměnlivém pohybu spoluúčastně fungujících platnostů. To ustačí. A ještě tady, jestli najdu snad... Další je ze čtrnáctého, první, osmdesát šest. My jsme minule, teda takové nízké účasti, mluvili o některých místech z úsadla, v některých právě se teda já domnívám zpatřovat přeč o neuvědoměných nebo nevědomých intenciích, což je teda motiv, který tady byl panem doktorem zavedený někdy na podvím. A právě vlastně teda v minule se objasnilo, že jsme měli každej teda zvláštní... Neškoda, já si beru takový ty potoky. Jako od toho důjho odlišnout teda hypotézu o tom, co by to ty neuvědoměné či nevědomé intence měly být. Zvonil někdo tuší. No, pýtám, jsme člověk. A minule jsme teda, já jsem taky, tak jako na začátku velice tak jako krátce a náznakově uvedl nějaký teda motiv z USRL, taky skryze, kde se probíhalo, co si, co teda se tý USRL námskej technologie nazývá syntézou a o čem teda USRL říká, že je základem jakékoliv uvědomovaného motivu. Jaké okoliv intencionálního předmětu. A já jsem si myslel, že na dneska, kdybych já pověděl teda, co si o pojmu potenciality a o tom, jak teda právě ty potenciality mají význam do svého intencionálního významu. A text, se kterýho bych to teda chtěl dělat, a myslím si, že teda v podstatě bych udal prostě jakoby čtením toho textu, já jsem teda se měl jednou způsobem, je paragraf 19 a potom teda paragraf 20 z těch cartesianských meditací. Já jsem k tomu dal ještě jako paralelní čtení dva paragrafy skryze, ale oni teda skutečně bavou jako přímo o tom. Tematicky se to, co se probírá právě pod názvem teda potenciality v těch cartesianských meditacích, tak to tam prostě není takto tematizováno. Ono se to v tom vyskytuje sice, to pak je možný třeba províst na nějaké slovnání, ale není ten výklad v tých kteří si o tom, takže bych se rozdělal spíše teda toho textu těch cartesianských meditací. Je tam někdo? Ne. Jo, nebyl. Aha, já jsem to nepochopil, dobře, jo. No. A zdá se mně teda, že bychom zatím mohli přečíst prvních asi patnáct nebo tak řádek toho párdašu devatenáct a k tomu teda pak já bych jako zkusil něco interpretovat, no. Já nemohu to číst na hlas teda. No, ale tady máš jevi taky, ne? Tak jasně. Je to tu teda ještě jednou německý, tak... Díky. Tak. Párdaš devatenáct teda má přímo už sám název aktualita a potencialita intencionálního života. A začínám. Novostevnost intencionality ješt patří ke každému kobyto stařenému ke světu už tím, že má nejenom nevědomý ono světové soucno, nýbraž samo je jako kobyto uvědomého ve vnitřním vědomí času. Není tematicky vyčerpána pouhým zkoumáním o ně v kobytách a jako aktuálních zážitků. Já tam mám příliš tři chyby k překladu, ale možná, že bude lepší. Až to když tak se ukáže, že to je nutné. No. Každá aktualita implikuje své potenciality, ješt nejsou prázdnými možnostmi, nejbrž jsou obsahově, a to v tom, kterém aktuální zážitky samotné, intentionálně předznačeny a vybaveny charakterem intentionality, jejich už uskutečnění přísluší já. Tím je ovlášen další základní resintentionality. Každý zážitek má svůj horizont, měnící se ve změně vědomých soumyslovství tohoto zážitku a ve změně fází jeho vlastního zážitkového pravdu. Intentionální horizont poukazů na potencionality vědomí, jež přísluší jemu samotné. Například ke každému vnějšímu vnímání patří poukazování skutečně vnímaných stranek vnímaného předmětu ke spolu míněným a ještě nevnímaným, nejbrž pouze v očekávání a zpěvu v nenázorné prázdnotě anticipovaným strankám. Jako stránky, jež teď mají ve vnímání přijít, neustávat potenci, jež má s každou fází vnímání nový smysl. A ještě jednu, k tomu má vnímání horizonty jiných vědomých možností jako možnosti, jež bychom mohli mít, kdybychom činným způsobem řídili vnímání jinak. Nebo kdybychom pokročili dopředu nebo stranou. To je zatím takového zavedení toho pojmu potenciality. Jeho vytěžení se právě bude dít v nějakým kusech, který bych se potom zatím pokusil říci, jak si představuji toho, čem je řečení. Protože je to takového zavedení potenciality, které se právě bude dít v nějakým kusech, jak si představuji toho, čem je řeč zde. Centrální rozlišení je tu právě mezi aktualitou a potenciality toho zážitku. Zážitku? No, prožitku toho Erlenis. Doufám. Nebo co to je? Tady je, třeba tam, kde je to proloženě, tak tam to pokračuje a to v tom, kterém aktuálním v češtině zážitku samotném, tam je, doufám, Erlenis. Aktuální větě na konci je kogitata als actuelle Erlenise. Co to je kogitatum? Kogitatum je intencionální předmět. Prožitkem. To je skutečně trochu vádní použití. Pokud bych teda já to měl jako teda hodnotit, jo, tak si myslím, že tady skutečně teda aktuální prožitek je... Moment, tam je zážitek. No, to je o zážitek. Dobře, to je o zážitek. Tak jako třeba každý pojem se může stát... Někdy se tady zavádí důležitost pro ten prožitek, i když teda... Takže budem říkat zážitek, teda jako jednoznačně. Nicméně zážitek je součástí tohoto uvědomí. No, to právě je... Je podle mě, jo. On má ještě úserl termín kogitatio, který podle mě teda odpovídá tomu Erlenis nejpřesněji, jo. A ten termín kogitatio je právě teda ten termín pro tu jednotu kogito, kogitatio. Pro tu jednotu toho prožívání a toho prožívaného. Přičemž to prožívání je právě teda přímo i tou reální součástí tohoto uvědomí, zatímco to prožívané je tam obsaženo právě jenom jakožto intence jakási, jakožto jakýsi prostě směřování k tomu předmětu. A ten předmět sám teda není součástí toho prožívání. Když se mluví o té aktualitě a potenciality, tak jde teda o co? Jde o ty předměty tadyhle. Od ty kogitata, skutečně jo, ale... Co to je potenciální, intenciální předmět? No to právě není jako... Pokusíme se přejít k tomu, k tomu jak to teda zde je, jo. Zatím právě teda musíme výjít od té aktuality, o které právě jako se to píše, prostě byla řeč v těch minulejch částech. A... Říká teda právě, že jako aktuální zážitek neboli kogitátům je teda v skutku prostě to, co tě v dotyčným abstrakcí teda jako vyděleným prostě aktu, jo, v tom aktu, kdybychom prostě mohli nějak osamostatnit v tom tou dovědomí, což teda vím, že můžeme jenom prostě v nějak jako do jisté míry, tak když bychom prostě pro ten účel teda toho výkladu, ten který akt jako osamostatnili, tak můžeme říci, že pan teda jakožto svůj intenciální předmět obsavuje jakýsi kogitátům a to aktuálně. Je v tom aktu prostě toto kogitátům míněno. To kogitátům je, když je míněno v tom aktu, tak je to intenciální předmět. Ano. Je to to prostě, co každé vědomí je vědomý o něčem, které je takový. Ano, já jsem to kogitátům co to spíš znamená. Tak to právě, to, o čem je vždycky teda to, každé, to, které je vědomý je teda to kogitátům. To je prostě ten předmět. O čemu se vztahuje teda? O čem je? No, to je takový. No, o čemu se vztahuje, ne? Čeho je kogito? No. Každý kogito je kogito něčeho a to něco, čeho je kogito, se říká, tomu se to znamená kogitátům. Ano. No a právě teda ten musel zde obrací obrací naši pozornost k těm, k tomu, čemu ono říká potentiality a k tomu, o čem teda se on zřejmě domnívá, že to je něco předtím jako dost málo tou filozofii prostě vytěžovaný a o čem se domnívá, že to právě teda nákýmu jako systematickýmu, že to je prostě hlavní třeba jako, nebo jeden z hlavních prostě přínosů fenomenologie, která taky tímto způsobem tímto způsobem prostě obrací to zkoupání, jo. A on je teda tadyhle v tom našem textu, s kterýho teda jsem jako nalohl vycházet, tak je začíná charakterizovat takto. Říká, že nejsou prázdnými možnostmi. Co to jsou prázdné možnosti? No, prázdné možnosti to je tady v tom kontextu, jako bych si dovolil to vysvětlit v kontrastu k tomu, když říká to, čím jsou, jo. On prostě se tím jakoby ohrazuje prostě, že překlad potencialita je možnost. Asi tak by se mohlo říct, jo. Takže on prostě říká, tak někdo by si myslel, že teda jako máme zkoumat teda taky nejenom ty skutečný předměty, nebo ty skutečný prostě intencionální předměty, ty skutečný prostě předměty těch zážitků, ale taky nějaký předměty možných zážitků, což se sice taky v jisté podobě dělá, ale tady je teďka řeč o něčem jiným, jo. Tady teďka není právě řeč o tom, že teda máme od toho aktuálně prožívanýho přejít prostě k nějakým prázdným možnostem prostě, že místo toho, že byste... Toto matáte, promiňte. Možná ano. Ne, k prázdným možnostů, co to je? Jestliže jste začal teď vyklad tím, že nejde o to, se kromě těch kogytát aktuálních mínění se zabývat kogytátama jinejch mínění. Tak prosím, ale ty kogytáta jinejch mínění, ty nejsou o nic prázdnější než kogytátům tohoto mínění. Čili, proč by to měly být prázdné možnosti? Čili to bych zaměl. No. Rozumíte? Momentálně, aktuálně, já míním určitým aktem intenciováním, míním nějaký kogytátům. Tak, co teď je prázdná možnost? To není přece možnost mínit něco jinýho. Páš, to můžu mínit taky. Zcela přesně jako teď. To není žádná prázdná možnost. To je možnost mínit toto, nebo ono, nebo atd. A kde je prázdná možnost? No, jako... Je vůbec něco takové jako prázdná možnost? Nepochybně teda... Pro Aristotela přece žádná prázdná možnost neexistuje. Leda, že by to bylo teda hilé. Ale normálně, když mluví o možnosti, no tak možnost je už vždycky možnost nějaká konkretizovaná, která už jako směřuje, jakoby, k té realizaci. To je, potřebuje jenom mu ten pohyb, jehož prostřednictvím by se z možností stala skutečností. Ale není to prázdná možnost. Já tady nemám prázdnou možnost, zniž by se mohl stát právě tak zajíci jako kráva, jako ledovec atd. Toto není. Prostě možností je zárodek zajíce, je možností zajíce. Ale kde jsou prázdní možnosti? To vůbec nerozumím. Já se pokusím teda. To je, sice teda trošku odbačka v tom, ale asi bude to třeba jí jako provést. Já se domnívám, že vůbec teda výdov, jako spojen prázdní možnosti je výdovitkem novověky. Dokonce by se k tomu asi našly nějaký texty. Tady v té krizi, kde se mluví o tom Descartesově a o tom, co on proved teda s tou matematikou. A domnívám se, že prázdnou možností je právě už někdo teď kouká. Jo, takhle. Ne, oni jsou prázdné. Nebo teda ty druhé nejsou prázdné. Ty potenciality. To tam, já když se k tomu pak dostanu. Ale zatím teda bych pověděl toto teda s těm prázdným možnostím. Já možná teda dám příklad. Jestli že si třeba říkáme, že nám bude dán nějaký trojuhelník. Například člověk počekává ráno. Ahoj! Prostě provádí nějaké zkoumání a teď ta dvíře prostě k tomu bude dostat nějakýho trojuhelníku, který mu prostě někdo nám to dá. A on ví na základě toho, jaký je teda porozumění té moderní geometrie, ještě právě má ten ráz ty universality od Descartes. To je z toho, že prostě jakýmsi smysluplným způsobem probíhá všecky možnosti a nesoustředuje se právě ten na jakýsi ty význační možnosti, jako třeba ta geometrie prostě řecká. Tak ví, že prostě ten trojuhelník může mít jako jeden stupeň třeba úhel alfa dva stupně, tři stupně a tak dále až teda do těch 180 necelejch jako u toho třeba u fechalu, který si určí. Ale taky kteroukoliv odnotu mezi tím a toto všechno jsou pro ně prostě prázdné možnosti, protože vlastně a takovýchto prázdných možností aspoň teda myslím si, že tyhle možnosti je prostě smyslůplné nazývat prázdnými, protože jsou prostě jenom logickým výtvorem člověka, který nějakým způsobem zná teda jakýsi spektrum, jakýsi prostě univerzum otevřený a v něm prostě nemá čeho se chytit a ví, že prostě může nastat kterákoliv kterákoliv variant, který si jako může představit a neví prostě nemá nemá žádnou žádný jako plnější určení toho vo kterou půjde tak takovýhle takovýhle možnosti zdá se mně teda se nazývají prázdnýma, jo. Myslím si, že dokonce na to existuje taky místo třeba v Heidelově za jeden zajt, kde se právě, kde ono přece hodně mluví taky o možnostech a taky se právě někde asi nejmí na odstavec, možná na dva odstavce, vymezuje právě proti prázdným možnosti jakožto prostě výdobětku logiky která která prostě s těma jeho možnostma nemá co společného není to prostě nějaký jako tadyhle prázdný možnosti ještě lepší příklad je prostě když vám někdo třeba přijde, já nevím, nějaká hazardní hra, jsou tady prostě já nevím, čtyři čtyři nějaký kopečky, no a prostě člověk si může kterýkoliv z nich vzít, jo, a nemá prostě sebevenší důvod týho, tako který může koli z nich, jo jsou to prostě možnosti za nimi až není nic obsahového jo To je lepší ten první příklad z toho není vidět vůbec nic a proti tomu prvnímu příkladu, který je sice názornější mám základní námětku, že v tom případě, jak všem, každej intencionální předmět je prázdnou možností když se to také vyloží, protože když intencionální předmět pes domácí tak tam může být voříšek a tam může být bernardín a tak dále a nic není, právě tak jako tam mohly být úhly od jednoho až do skoro 180, tak tady můžou být nejrůznější psy, takže to vlastně intencionální předmět je já jsem to ale nemínil, jako říci, že tou prázdnou možností je ten trojuhelník jako takový, já jsem chtěl říci, že prázdnými možnostmi jsou ty, které exemplifikace, pokud právě není dán ten, který prostě už trojuhelník s tím určitým úhlem tak je prázdnou možností K každému právě intencionálnímu předmětu, ano a to je dokonce, už se dostáváme přesně k tomu tématu, o kterém jmenuji řeč, jo, k každému prostě intencionálnímu předmětu skutečně patří co si takového, jako se teda řekne, že jsou ty horizonty, jo, a k horizontu intencionálního předmětu trojuhelník patří tež to, že je teda intencionální předměta. Patří tež to, že je teda to může být trojuhelník o úhlu alfa rovna se 1 nebo 7 stupeň. Protože co si říkáte, že k horizontu pravouhleho trojuhelníku ne, pravouhleho, no tak jako ne, ne, jedno, k horizontu trojuhelníku patří patří, že může mít prostě úhel alfa 1 stupeň ale může ho mít také 7 stupeň. A k tomu říkáte prázdná intencionalita? On říká potencialita. Potencialita, ano. Prosím, v tomto případě, když už se to... To je prázdná možnost v tomto řícti. Jo, jasně, no. Ano. Prazdné možnosti. Dobrá, to je správně řečeno, jo. V případě totiž, že už jde o intencionální předmět, že už jde o prostě míjení trojuhelníka, tak nepochybně teda to, pak teda ta exemplifikace trojuhelníka s těma možnostma týkajícíma se úhlu spadá teda do toho horizontu, neboli by teda správně terminologicky byla oddále chápaná jako potencialita. Ale ten příklad, který jsem udával, ten myslím si má smysl takovej, že prázdný možnosti budiš. Řeknu to takhle teda. Je to pojem prostě relativní, ten pojem tý prázdný možnosti. V tom smyslu, že teda protože právě všecky možný intencionální předměty to je pravda nakonec, jo, je to vlastně asi nakonec tak, jak to říkáte, jo. Všecky intencionální předměty nepochybně spadají prostě do velice široce řečeno horizontu toho nejširšího prostě horizontu toho mýho aktuálního zážitku nyní, jo. Neboť prostě Zatím ale nevíme, co to ještě je. Teď to nemůžeme dopracovat. Jo, ale tak teda zcela předvěžně řečeno, jo. Ovšem, stojí přesto za to rozlišovat právě v téhleté soustavě těch horizontů nebo těch prostě možností jakousi blízkost a vzdálenost, jo. I když to nejsou třeba jako přímo ty úsadlovy pojmy takhle, vzdá se prostě, že při projednávání trojuhelníka není tak docela prázdnou možností to, že trojuhelník může mít tenkterý úhel, protože to je věc, která opravdu prostě je, jak se to pak dočteme, prostě předznačena v tom, kterém načíváme zážitku. Může mít například barvu. Ano. Zatímco právě při projednávání, řekněme, nějaký melodie, je prostě to, že jsou zde možnosti trojuhelníků s rozmanitými úhly možnost skutečně prázdná. Prázdná v tom smyslu, že právě teda neobjasňuje nic, že se prostě nevstavuje, aspoň ne teda při tom, kterým prostě probírání nějaký té melodie nějakým způsobem k tomu. Není to prostě potencialita těch zážitků, o kterých při tom probírání té melodie jde. Je to prostě možnost, která sice jakož to možnosti, jako musíme říci, že trojuhelník s takovýmto úhlem je možný. Prázdná možnost je řekněme vše, o čem můžeme říci, že je to možné. Nicméně potencialita je právě termín, který se vstavuje k té které aktualitě, vždycky teda relativně. A zatímco všechno, co je možné, je v tomto smyslu teda možností, tak právě je třeba odlišit ty možnosti, které jsou zároveň potencialitami té které aktuality. Ty možnosti, které jsou právě v té které aktualitě předznačeny. Od těch možností, či v takovém jako širokém smyslu potencialit, ale právě teda v tom smyslu, který my nyní chceme vyloučit, od těch možností, které sice teda opravu musíme nazvat možnostmi, ale Husser je označí teda tím přívlastkem prázdné. Já nevěřím, že můžeme označit jako možnosti, ponad buď to děláme v kontextu s nějakým intencionálním předmětem, anebo to nemůžeme udělat vůbec. Jasně, já jako tady je problém toho vejkladu, jo, já si myslím, že tadyhle přísně vzato je to pravda, jo, tohle, tohle, ale že třeba tady teda Husser nově jako ponechat tu si teda možnost vztáhnout se k běžnému porozumění, že teda přísně vzato je možná skutečně to tvrdzení, že nejsou prázdnými možnostmi na tom stupni výkladu jakoby už provedeného možná nedržitelné, protože by se právě ukázalo, že teda prázdné možnosti jako takové nejsou, jo, že teda každá možnost je pouze potencialitou té, které aktualitou, jo, s tím souhlasím, ale na druhou stranu teda při vejkladu, který se snaží přivést k pojmu potenciality, se mi zdá celkem regulérní, před tím, než je pojem potenciality ustavený, výjít od toho pojmu, který teda je jako předběžně asi jasný od pojmu prostě možnosti jako něčeho, co prostě ale se nepříčí logickým zákonům, jo, nebo od čehosi takovýho, jo, já taky napisuji takové prostě běžné porozumění slovu možnost, jo, a odlišit právě, že ale nepůjde o jakojikoli možnosti, mým proč, že pod slovem potencialita budeme rozumět vždycky teda ty, které možnosti, ty, které jsou právě teda předznačené v tom aktuálním zážitku. Ještě než se k tomu kvůli tomu dál dostanete, no, aktualitou se míní... To už necháme teď. Cože? To už necháme. Já myslím, že je to druhou průmysl. No, vyjasněno se, co se dalo, tak... Aktualitou se míní co ještě, abych si to objasnil? To je ten, jak jsem říkal, teda jakoby vytrženej prostě tvůj nyní probíhající zážitek, to, co to, co... To je aktuální zážitek. Aktualitou tedy, jo? Jo. A ten aktuální zážitek, jo, to už se probíhalo, na tom se pozastavil, že zkoumání o nich kogytáta, jo, a ta kogytáta, že jsou teda že jsou teda aktuálním zážitkem. Jo, to se vyloučilo, jako. Vyloučilo, no, tak dohodli jsme se na tom, tak. No. Že to... A to znamená, že každej ten můj zážitek, jo, který probíhá aktuálně zrovna, jo. Tak ten má implikovat, implikovat své potenciality, jo. Potenciality, které... Jestli, že jsme se dohodli, že tady, i když je napsáno zážitek, takže se tím míní ten intencionalní předmět, tak bude lépe zůstat do toho. Naopak, my jsme vyloučili, že by mohlo jít o aktualitu toho součástí vkusu vědomí. No. Ano, já rozumím. To k tomu se ještě vrátíme. No, no jasně. Teda jste s námi říkal, že ten intencionalní předmět není součástí toho vkusu vědomí. No jistě. A tedy otázka první byla, o jakou aktualitu jde. Bude o aktualitu toho.

====================
s1.flac
====================
Nevím tak úplně přesně o jakou diskusi to šlo, na kterou teda navázal ten referát, ale vím, že teda hlubo pak tam šlo o pojetí intencionality v krizi. Že teda pak nějak jako prostě, já jsem slíbil, že se podívám na pojetí intencionality v krizi. A že to teda navazovalo, já jsem to měl napsaný v sešitku a ten sešitek jsem, ale bohužel jsem si dnes ráno uvědomil, nevzal sebou, tak snad teda to navázalo, jestli si dobře vzpomínám, na teda ten váš referát z toho prvního logického zkoumání z toho druhého dílu, toho výraz a význam a na nějakou právě teda vlastně, na takovej vejklad o intencionalitě vůsedla, nebo teda vejklad prostě vůbec z toho jako prvního zkoumání, kde teda taky se jako význačně vyskytoval pojem intencionalita a nějak jsme prostě potom jako se pustili do takové řeči, kde já jsem právě říkal, že ale teda toho jako vůsedla v tom jeho dalším vývoji došlo teda k podstatnímu jako obohacení prostě toho pojetí oproti tomu, jak to bylo vykládané a že to je teda například i v té krizi. Tak já jsem teda našel pár tak paragrafů v té krizi, kde třeba se mi zdá, že se o té intencionalitě taky hovoří, tak nevím teda, jestli by se to mělo číst, nebo jestli bych to měl spíš jako nějak referovat. No nejlépe, teda po mém slovu nejlépe je, když byste referoval s citátama, že bychom to mohli mít v ruce, ne nějaký rozsáhlý referát pod něčem, nebo spíš ukázat to na tom textu, že teda jako po mém slovu, jestli to máte připravené jinak, tak to můžete dělat jinak, ale pokud je vám to fuk, tak by to bylo... Já jsem to právě připravoval už tak jako dost před časem, takže nejsem si jistý, spíš to bude jako tak častečně improvizovaný, takže nejsem si jistý, že bude jako 100 takovouto věc. A platí to, co mě tady někdo nechal snad Aleš? Ten byl tak 45 až 49 zhruba, no. Aha, tak já tam mám až 48, nebo 48. Já teď jsem se divil, dobře, ale to ukážeš potom, možná, že se ročit potom nebudu mluvit, protože jsem se divil. No, tak... Tadyhle, tyhlety paragrafy teda se zabývají, nebo jsou prostě, předvádějí některé takové základnější fenomenologické analýzy toho typu, které se vyskytujou vlastně v průběhu celého toho Husserlova díla, které teda vlastně nejsou, jakož to takové, se prostě vyskytujou v tom Husserlovi od teda zhruba toho počátku století. On teda eventuálně mohl trošku měnit ten způsob toho popisu, ale ty analýzy samotné byly, ty fenomenologie, teda přítomné už od takovejho roku 1904, určitě 1905, analýzy zhruba toho typu, které jsou zde. To je přední stránka, zadní stránka, blízkost, vzdálenost a takové. A zde teda se právě hovoří, možná teda když bychom měli výjít od nějakého krátkého citátu, tak možná, možná že se dá začít třeba tady na konci toho paragrafu 46, kde teda se hovoří o tom, jakým způsobem se intenciona... nebo no, pane, to je dost nešikovný. Možná že ten pojem intencionality je jako takovej velice teda hrubě zatím přijatý, budeme mít za přijaté třeba už z toho referátu minulého, totiž to, že teda intence je to, co v tom schématu Ego Cogito Cogitatum odpovídá tomu vztahu toho Ego k tomu Cogitatum, neboli teda, že je to to, čím se vztahujeme k předmětu intendovanému, k tomu, co prostě je vědomo v dotyčném aktu, co prostě v tý bezprostřední zkušenosti, k níž se ten fenomenolog vždycky obrací, tak co je tím míněným v té zkušenosti. Každá zkušenost prostě v tom proudu vědomí je vždycky zkušeností o něčem a to, jakým způsobem je to míněno, jakým způsobem je to v té zkušenosti prostě dáváno, tak to nazýváme intence. Protože Ustrel rozeznavá intenciální akt a intenciální předmět, čili intence je co? Intence je ten akt, jistě. Není teda reální složkou, jasně, ale je teda ideální složkou. Co to je? Není to i neexistence. No, pardon. To právě kritizuje Brentano. Žádá říct, že by ten předmět byl imanentní nebo inexistentní tomu intenciálnímu aktu. Není reálně, ale... Reálně, víte, není reální sám, tak jak by mu byl reálně. Intenciální předmět přece není reálný předmět. No, ale je to prostě i soucno, v tom charakteru je soucno. Reálný soucno? Intendovaný předmět je reálný soucno, ano. Tak dobra, to jsou pojmy teda trošku jako z jiného, tak půjdeme raději k sextu teda, jo. Já se omlouvám teda, že tohle by byla záležitost tadyhle terminologie, například záležitost tedy té idee fenomenologie z toho roku 1907. A ještěji, ale podržuje... Už logičně, on to už úplně tam tohle rozlišuje. Intenciální předmět a reálný předmět je tam odlišen. No to jo, ale, no dobře, dobře, já se omlouvám. Je tam prostě třeba rozlišovat, co se týče té imanence mezi teda tou reální imanencí a ideální imanencí. Ale to, to já možná teda si někde na příště vezmu. No. A ještě teda, když je ten termín intenzionalita, tak tím všeobecně se míní charakteristika vědomí. Nebo těch psychických fenomenů, jak říká a tak dále. Kdežto tady, na tomto místě, na kterém jste právě ukázal, se mluví o intenzionalitě v plurálu, o intenzionalitách. Což je jinej smysl. To je potřeba teda ještě, co to jsou ty intenzionality, jestli jsou to intenzionální předměty, nebo jestli jsou to jednotlivý akty, intence, intendování. To je potřeba až tím být živě jasný. Pokud jsou toho můžete chtít držovat samozřejmě. No, to bude asi, jako zdá se mně, prostě to nejzajímavější na tomto tomu. Ta diskuse minulé byla vedena zhruba tak, že ten problém, v okolo kterého byla řeč, byla, že se právě na základě toho prvního logického zkoumání rozlišilo mezi těma... nevím jestli teda úplně přesně, ono to pak nějak vyplynulo z diskuse, tak teď si nejsem jistý, jestli to jsou úplně přesně úsvědlové termině, ale mezi intencema uvědomovanýma a intencema neuvědomovanýma, myslím si, že to spíš byly takové, jako našetra trošku. On byl také unbevust vyslaveně mluvit. A právě teda bylo podáno jako asi námitka, že aspoň teda podle toho, jak se o tom hovořilo někdy v tom říjnu, že teda ten úsvědl právě neskoumá blíže, jakým způsobem se ty neuvědomované intence podílejí na konstituci těch předmětů, které prostě zakoušíme. A já jsem právě se teda jako sliboval, že nějakým způsobem se pokusím prostě předvést, že teda ty úsvědlové analýzy se tohoto problému taky dotýkají. A to se teda dá třeba předjíst zde. Například teda tak v tém... Možná, že můžeme být teda podle toho, jak on to má střet, můžeme být teda od toho jednoduchého vnímání stojící věci. A teda on dává příklad vidění. Tak to je zase... Vracíte se k tomu parámenu 45. Vracím se k tomu parámenu 45, ano, ano, ano, ano. Jo, tak... Já budu ke něm číst, jestli někdo vás to zpomíná. Můžete dát taky český. Já mám teda to jedno, to druhý, no, tak uvidíme. Tak možná, možná, že... Tady je podstatná ta věta v tom druhém odstavci toho paragrafu, k tomu teda o čem hovořím, je to asi tak ve dvou třetinách toho odstavce, že, a nevím teda, možná pro tu... To kontinuujte, asi by bylo vlastně třeba přečíst to celý. Zůstanul jich čistě takhle, tak teda od asi první, v jedný třetině toho odstavce, zůstanul jich čistě v okruhu vidění. Tak od toho, že bychom to čili. Počkejte. Druhýho odstavce, to znamená... Jo, začíná ten odstavec. Ano, tak no, případně. A když tam říká... Zůstanul jih čistě v okruhu vidění. Zůstanul, aha, hrtej Michal. Dobře, v pořádku, tak můžete číst. Jo, tak mám přišlu toho? Jo, chceš, no, možná, jo. Dokonce teda. Myslím, že telefon nějaký má. No, čtěte. Zůstanuli čistě v okruhu vidění, objeví se nové rozdíly, když se v průběhu každého normálního vidění, které je přece kontinuální proces, projeví velmi rozmanitě. Každá fáze je již sama o sobě vidění, ale viděné je vlastně v každé fáze něčím jiným. Je zeto vyjádřit třeba takto. Čistá vizuální věc, tedy to viděné z věci, je z prvů její povrch a ten vidím v průběhu pokračujícího hledění na ní jednou z té a po druhé z jiné strany. V níma je povrch kontinuálně ze stále jiných stran. V nich se mi však v kontinuální syntéze objevuje jeden povrch věci a ten vždy vědomě považuji za její znázornění. Možná ještě teda tu další. Ano, v tom je obsaženo. Kdykoliv je povrch věcí aktuálně dán, míňíme více než podává. Ještě tu další vlastně. Mám přece jistotu bytí o věci, její strany jsou všechny současně jejími stranami a jistotu bytí v tom modu, jak ji nejlépe vidím. No a možná ještě tu poslední. Tak já to dočtu. Každá strana mi dává něco z viděné věci. V kontinuálním průběhu vidění přestává sice viděná strana být ještě v skutku viděná, ale je uchováná a připojená dřívějším uchovaným stranám a tak se učím věc znát. Takže tadyhle je teda výklad toho, co se obvykle nepotřeba. V kleteziánských meditacích nazývá syntézou jakožto teda jedním z takových typických intencionálních nákladů. A ta syntéza je teda to, co podle Husserla stojí v pozadí jakýhokoliv například smyslovýho vnímání nějakého jednotnýho předmětu. A ta syntéza právě teda zdá se, aspoň tak, jak to bylo podáno z demáku toho Husserla, že je při například takovým jednoduchým aktu vnímání míněn předmět s jeho rozmanitými stranami, aniž by, ale právě teda v tom, jak ten předmět je dán, když bychom vzpomněli teda toho rozlišení, jak jsme hovořili o tom dávání, navízení, tak aniž by právě tyto strany mohly v tom, jak ten předmět je dán, aniž by tyto strany v něm mohly být všechny přítomny naraz. To znamená, že zde musí docházet právě k jakémusi aktu, či ději, jakémusi výkonu tý subjektivity, která od toho, co právě je intendováno jakožto přímo viděné, jakožto to, co se prostě... A je to intendováno jako přímo viděné? Kdo to tady rozliší? Tohleto je samozřejmě otázka. No a to, co je důvodně intendováno, to je víc než... Samozřejmě, souhlasím. Právě ta analýza... To jo, to jistě, to je pravda. Právě ta analýza opravdu provádí tenhleten krok, který jde právě za tu přímou zkušenost. A ta analýza právě se pokouší rozlišit nebo na nějaký způsob prostě předvést tomu fenomenologovi, teda předvést jakési skrytý výkony toho poznávajícího vědomí, ty subjektivity. Skrytý ovšem jenom pro reflexi. No, před reflexí teda. Ale, no dobře, tak v jakým slova smyslu? No, skrytý. Skrytý v tom smyslu? Po zránce toho rozlišení, ale oni tam jsou. Jak jsou tam skrytý? No, jsou skrytý pro toho nereflektujícího, pro toho prostě... A právě pro něj my jsou skrytý. No, já možná jsem teda nedořekl tu větu, tak možná každej myslíme něco jinýho, jo, ale já jsem chtěl teda říct, že těma skrytýma intencionalitama je právě míněno teda v tomto případě to, ten výkon té syntézy, to, že právě teda já mám dáno vždycky z toho předmětu jenom tu jednu stranu toho povrchu a skrytej výkon je právě teda to sjednocování, to, co právě mě umožňuje vztahovat se nikoli teda k této jedné straně a po změně pohledu zase k nějaké jiné straně, skryt je ten výkon té syntézy toho, co prostě dává v těch různých způsobech danosti týž předmět, jo. Můžu do toho malinko zastávat? Podívejte se. Je potřeba mít od začátku na paměti, o čem mluvíme, jestli o aktu anebo o předmětu intence. To, jak mě je přítomen, teď se vyhnu tomu rozlišení návrat a nabízen napřed, jak je mě přítomen předmět, nebo jak je mě věc přítomna v tom vnímání, a to je tedy samozřejmě, jak je mě přítomna v tom aktu intence, mířící k tomu vnímanému, tak tam mně samozřejmě nic z toho aktu dano není. Čili mluvit o tom, že tam je něco skryto, tam je všecko skryto. Řekni to ještě jednou, jestli se to můžete. Já jsem teda chtěl províst námítku, a začal jsem se všechno vůbec, což byla chyba asi, námítku proti tomu, že se tam říká, že tam je něco v tom aktu té syntéze, že je něco skryto. Já říkám, tam je všecko skryto. To nemá smysl poukazovat na to, či ono je skryto. Ten akt sám nám je skryt. To, co nám není skryto, je předmět toho aktu. A v tom předmětu je víc, než nám dává v to vnímání. Říká husté rodina. Tam totiž intendujeme i to, co nevnímáme. To je například tu odvrácenou stranu. Ale právě teda to použitý slov, to s tím souhlasím, až na to, že právě to použitý slov bych hájil raději souhlasit teda s textem, že prostě vnímáme právě teda ten předmět s těma všema stranama a způsobem jeho danosti je ta jeho přední strana, nebo tím znázorněním, jak je to užíváno teda v češtině. Všem ten způsob té danosti je něco, co nám dávno nejmí. A k čemu dostříváme teprve analýzou. Proto já jsem chtěl, na rozdíl od toho textu, tam mluvit o vnímání jako tom, co je uší, než to, co je intendováno. Ačkoliv já vím, z jakých důvodů... Chtěl jsem to jenom proto, aby bylo evidentní, že vlastně to takzvané vnímání toho, co je nám v skutku dáno, nebo to, co se k nám přivrací, jako ta přivrácená strana a nikoli ta odvrácená, která nám vlastně dána není. Jo, můžeme říct dána v tomto případě, nebo se nám nenabízí, nebo... No tak sama ta strana tematicky samozřejmě dána není. Je dána ovšem ta věc, jo. Ale teda ta odvrácená strana nám dána není. To je například, když mě někdo ukáže na tele, který má skvrnu na odvrácené straně břicha, v boku, a jenom tu jedinou skvrnu, byť velikou, ale já ji nevidím, tak já si to doplním, jako že to tele je jednodvarevný. Až teprve, když to podívám na druhé straně, na tomhle případu je evidentní, že já považuji na základě toho, co vidím, že tele je takové, jako to, co vidím. Prostě provádím jakýsi akt. Vím, že tele je celé, že má obě strany. A i když vidím tu jednu, tak já si domýšlím tu druhou. Já to teď říkám velice primitivně. Takže já si to domýšlím vždycky a můžu si to ovšem domyslet blbě. A pak provádím tu korekturu. O tom tam pak mluví taky. Ať už řekneme o té straně, která je přivrácená, cokoliv, jestli se dává, nabízí nebo já nevím co, prostě nemůžeme totéž říct o té druhé straně. Přesto, když míním tele, tak míním je jistou odvrácenou stranu. A může se strát, že tam dojde k chybě, to je, že předpokládám, že ta druhá strana je stejná jako první a ona vypadá třeba úplně jinak. A teď tedy jde o tohle. Abych dospěl k tomu, jak se mi dává ta přední strana, ta přivrácená strana, k tomu potřebuje analýzu. Fakticky se mě dává to tele celý. A analýzu v jakým z těch způsobů? Musím jít od těch věcí k těm způsobům danosti. Odmyšlet si, že vidím stolek a opravdu si dotázat, ale vidím ten stolek skutečně tak, jak ho míním. Ne, protože nevím, jestli má ze spoda díru nebo ne. Musím učinit ten jakýsi kroh, který se nazývá pobratem k té reflexi. Ještě se tam musí provést určitý myšlenkový kroky, který tam Husser popisuje. Třeba ještě v té reflexi si některých věcí všimnout, aby se k tomu vejkladu dospělo. Nicméně, když se to udělá, tak se zdá, že ten vejklad je docela sedí. To je ještě podčasné. Vy jste totiž uvedl na začátku, mně se zdá, korektně ten kontext, na který vlastně navazujeme. A tam šlo o ty nevědomé intence. Můžeme tady mluvit o nějakých nevědomých intencích? V tomhle případě, který teď jsme probrali, to přece není nevědomá intence, když si domýšlím tu odvrácenou stranu tohoto této. To je vědomá intence. To je samozřejmě, to pak bychom... Já teda osobně možná jsem špatně chápal ten smysl toho slova nevědomá intence. Rozhodně se mi zdá teda, že... Asi je teda určitě možný říct, že pokud bychom teda hovořili o tom, zda jsem si vědom toho, co míním, když míním prostě tu židli. A zda jsem si teda vědom toho, že míním její zadní stranu, když ji míním. No to tam už taháte tu reflexi. No jo. Je to jasný. Když je tam reflex, je tam vědomý. Aha, takhle. Jasně. No ale já právě jsem měl namyslít, že zdá se mi prostě, že tahle staální zabuka zběr, pro Husserla teda, že na konstituci jsem chtěl říct, ale tak to by byl další pojem, o který by možná jsme se jako nedovárovali, ale prostě, že i na běžným věmu jednoduchý prostorový věci, i prostě tento běžný věm, jednoduchý prostorový věci, není myslitelný bez jakýchsi intencionálních výkonů, který nejsou tomu vnímajícímu vědomí, kterých si prostě není vědom, který... No a k čemu to je tedy? No a jsou to ty aktičné vědomí. Jo, jsou to akti vědomí, nicméně nejsou tematizovaný. No to je otázka reflexe. No ale je to vědomí nebo ne? Co to je umbevust? To znamená akt vědomí, který není reflektovaný umbevust? No to je tady divná terminologie. No tak prosím, aha, tak to potom samozřejmě, jsem v okázru teda se orientoval naprosto mimo. A co by to teda, to by pak to umbevust muselo být jako něco zcela, co by se netýkalo vědomí, co by nebylo teda aktem vědomí? A to jsem pak teda naprosto mimo, celý ten referát stojí. Je to umbevust? Ano. Tak to jsem, to jsem prosím, opravdu teda mimo. Já jsem se domníval právě, že to umbevust, dokonce ale i třeba v takových těch jako jiných kontextech, třeba psychologických, jo, se prostě to umbevust používá třeba spíš tak, že to je něco, co sice k vědomí patří, nebo, přečeno teda zúsedlem, netematizuje to, nečiní to s tím tématem, neintenduje to prostě, jakožto nějaký předmět, spíš než něco, co by prostě k tomu vědomí vůbec nepatřilo. Samozřejmě. Psychologové nefilosofujou, že? Jo. Jsou blbý. Jasně. Tady jde o to, že, jestli, že je nějaký akt nevědomej, tak to přece neznamená, že není reflektovaný. To přece jsou dvě různý věci. Vědomej a reflektovaný. Ano. Co by pak bylo vědomým, který je nereflektovaný? Co by to bylo? To by bylo nevědomý. Tak to musíme, ta terminologie nás zavede strašně hodně zaobsudit. Já jsem prosím možná jako opomenul udělat nějaké obslyšení. Já jsem rozhodně neměl na mysli, nebo nechtěl jsem vzbudit dojem, že by prostě vše... Rozhodně teda není jako, není součástí toho, co jsem vykládal, že to není nevědomého a nereflektovaného. Mínil jsem spíš teda to tak, že kdybych teda z toho jazyka husedlovskýho, který znám já, jsem něco stotožnil s tím nevědomým, tak by to bylo to netematizované. To, co není prostě tématem. To, co prostě nějakým způsobem k tomu vědomí patří, nicméně není to proto vědomý tématem. A to může být. Jak něco, co se může stát tématizovánou, může se stát tématem skrze reflexy. To znamená, eventuelně by to bylo něco ještě nereflektované, co by se teda pak eventuelně mohlo stát teda vědomým a před tím, než by se to stalo. Jo, ale to je jenom jeden možný případ. Můžete změnit ještě druhé nějaké možnosti. Druhý možný případ je teda, například, zrovna nějaká, prostě, já nevím, křivost té křivky, kterou tadyhle vrhá ten stín. Než jsem to jako vyslovil, než jsem si to prostě učinil tématem, tak sice jsem to prostě nějakým způsobem viděl, protože jsem viděl tenhle pokoj, ale nebylo to mým tématem. To znamená, bylo to, do toho horizontu, prostě... Víte, o čem jste mluvil předtím? Že ten jeden způsob tématizace... No, jeden způsob toho, jaké je netématizované, jaké by bylo teda to netématizované, neboli v mé doměnce nevědomé, nevědomá, teda... Já jsem si řekl, tedy o způsobech tématizace, o způsobech, jak to je netématizované. Eventuálně ten způsob tématizace. Proto jsem byl zvědavej, co řeknete ještě. Mně se totiž zdá, že tématizovat se dá jedině v reflexi, že žádná jiná možnost tématizace není. Ne, tak to já si myslím, že například tím, když řeknu Martin Mladen z Cílé brýle, takže to je taky tématizace, totiž toho, že opravdu, reakce sice celá reprezentace. To je tématizace, nepochybně, no ale co tím dokazujete? No tak to není ale reflexe. Jak to, že ne? Jak byste to mohl vůbec vyslovit bez reflexe? Ten člověk, který se tam prostě podívá, když tohle to slyší, no tak to já si myslím, že aspoň teda podle, když to vím, jako tude jsou terminologii, tak to bych opravdu si myslel, že Husser by o tomhle to neřekl, že to je prostě akt reflektivní, když se člověk prostě podívá, jako na toho Martina s damatizace. Akt reflektivní není, když se podívá, ale jaksi, když vám někdo řekne něco, no tak, abyste tomu rozuměli, tak, abyste se v důsledku toho podíval, tak se bez reflexe neobejdete. Ne, tak to teda Husser používá, ale tak se jinak teda. To já si myslím, že teprve tehdy, když bych se zamýšlel nad tím, jakým způsobem to sdělení, kterým už jako prostě v tom rozhovoru přímo rozumím, když jsem prostě mluvící s někým člověkem na ulici, s nefenomenologem, a něco mu řeknu třeba o brylích, tak aspoň podle Husserla zdá se, že to jsou prostě akty toho přímo uchopujícího vědomí, toho, který prostě v tom rozhovoru... To platí jenom pro znaky, které nejsou řeč. To je například pro nějaké pokyny, nebo pro domluvené signály, nebo něco takového. A to ještě, které není třeba rozumět, které jsou nějakejma asociama spojený, takže se začne třinkat z nádoběm a pes začne slintat. Ale u lidský řeči se bez toho neobejdete, protože když neporozumíte obsahu toho, co vám někdo říká, to je, že Martin má bryle, tak to žádný signál není. Tehdy, když přímo neporozumím, samozřejmě musím refleksovat, ale... Ale to je běžný u řeči, u sdělení v rámci mluvy, řeči, jazyka. Já teda, jak říkám... Takže to, že já upřu v oči na to, no tak ta tematizace byla provedena už ve vašem sdělení a já ji musel pochopit jakožto tematizaci a tudíž jsem ji musel jako tematizaci sám, jak si ve svým myšlení, realizovat. Musel jsem ji znovu pro sebe uvíc v platnost. Tu, kterou jste udělal vy, ale s kterou já nemám přímého kontaktu. No... Dobře, ale... Čili tematizaci jsem opět proved... Díky reflexi. Neexistuje jiná tematizace. No, já teda nevím, jak to je uhuserla. Uhuserla teda nějaký typ analýzy jazyka, neznám, ale rozhodně pro ty fenomenology takovýho rázu, jako je teda Patrončka nebo Heidegger, je ta... je opravdu teda zase jako rozlišováno prostě přímý uchopování v té fungující řeči, v té fungující komunikaci a eventuelní reflexet na to, jakým způsobem je komunikováno podobně jako může eventuelně právě... A já vím, že další reflexe pak je možná. Ale už reflex je tady. I to by mě zajímalo teda, o co... Já říkám, nevím to jistě, ale dost by mě to údivovalo, z toho, jak teda to uhuserla známe. Takže si to necháme jako v paměti, eventuelně se k tomu vrátíme, odvedlo nás to. Já jsem byl strašně zvědavý, jste řekl, že to je jedna z možností, tak jsem chtěl vědět ještě jakou druhou. A vrátíme se teda... K těm nevědomým intenciám. Ještě než se vrátíme k tomu nevědomým intenciám, jenom jsem se chtěl k tomu zeptat, když on řekne, že mám teď nový brýle, tak vy, abyste tomu rozuměli a podívali se na mě, tak to musíte zreflektovat, jestli jsem to dobře pochopil. Musíte to pochopit. Zároveň já to musím zreflektovat, abych to mohl říct. Tam je provedeno už něco, aby to bylo... Teď navíc já mám jenom, že to fenomenologiové by skákali, já fakticky nemám žádný kontakt s tím, co si myslí kolega. On vydá nějaké zvuky a já je musím dešifrovat. Čili já vlastně to, co on si myslí, musím rekonstituovat na základ nějakých nezdělnejch skutečností, které vnímám, které sami v sobě žádný zdělení neobsavují. To je zase na jiný rovině. Na jiný rovině. Já prostě chci zdůraznit, že abych vůbec rozuměl, co on má na mysli, tak mám k dispozici jenom nějaké zvuky. No to jo, no. Čili stejně tak, jako a takhle, to je podobně při těch fenomenů by namít, že nikoli, že prostě, když mě něco řekne, tak já to rovnou mám před sebou. No, jenom, že já to mám rovnou před sebou takzvaně. No, to tak vypadá. Ale bez skutečnosti, já tam funguji nutně způsobem, který mě umožňuje to mít před sebou. To jo, ale to by nikdo nepodbíral, to je ten fenomen. A tím je tam ta reflexe. Ta je takhle schovaná. To právě tomuhle z tomu je otázka, za tomu říct reflexem. To je úplně paralelní případ s tím vnímáním toho, slyšenýho jako s tím vnímáním toho. Protože je, že s každým vnímáním už je reflexe přitomná. Aha, ano, takže to prostě těmhle těm něčemu takovýmu, čemu teda my bychom právě říkali, nebo teda Husserl prostě by tomu říkal prostě nějaký ty prostě skrytý výkony v tom vnímání přitomný, tak tyhle ty skrytý výkony prostě je možno označit za reflexy, ale proto Husserla, není to teda Husserlovský slovník. Husserlovský slovník je jiný. Když jsem tam četl o nevědomých intencích, tak jsem předpokládal, že mám doklad toho, že Husserl uznává také intence, které nejsou intencemi vědomé. Aha, no já si myslím, že ne, ale já teda na ty zkoumání nejsem, jako já jsem prostě, zejména na tom první třeba jsem jako opravdu nečetl nikdy a jenom mě ho jednou teda, nebo asi dva večery prostě referoval, snad teď buď Petr Rezek nebo Daniel, ale ale trošku jsme pak dělali třeba podrobně co to šestý, ale to první prostě nevím, takže já jsem se do toho nekouk mezi těmi, jestli ten text třeba někde je, abych si to docela s chutí pučil, ale já teda osobně si myslím, že ne, tak já si můžu zeptat fakt to úplně, ale dost mě to jako překvapuje, myslím si, že by to bylo takový trošku jako Ale to je ovšem strašně zajímavé, mě by to teda samozřejmě taky, kdybych si udělal v téhle věci, jasně by mi to dost pomohlo, ale nicméně mám už od samého začátku jak si poruce, nebo na jazyku námětku, že potom to sám pojem vědomí je strašlivě konfúzní, když připouští toto v tý husedlově, eventuelně v tom výkladu, jak naznačujete, kdybych mohl platit, totiž to by znamenalo, že vědomí, pokud není reflektováno, tak je nevědomé, čili je nevědomý. No ne takhle. Myslíte, že je vůbec možný vědomí nereflektovat? Já si myslím, že ne, ale když tady se mluví o tom, že je možná nevědomá intence, jestliže ta intence je ten vědomí a říká se o ní, že je nevědomá, tak co to je nevědomé vědomí? No, já teda... A není to třeba ten překlad neubědomované? Počkej, to je to též. No to je to tu ráno. Co to je nevědomé vědomí? Proč tomu říkáme vědomí? Tak zřejmě to nevědomé vědomí ještě není vědomý. Ne, tak... Jo, to je terminologicky nebo logicky, tam se to musí vyjasnit. Ano, to je problém, ale celá ta německá tradice, zdá se mně, opravdu užívá toho slova vědomí v takovým dost možná opravdu silným smyslu. A myslím si, že ten Huserl, alespoň ten Huserl z pozdějších spisů, který třeba znám líp, tak ten v ní rozhodně stojí. Totiž nejenom ve smyslu tom, že to vědomí by bylo nějaká já nevím substantivizace toho nějakého přídavného vědomé, v tom smyslu uvědomované, v tom smyslu co nějak je uvědomněno. Ale že to právě je ten subjekt odkazující se na to Dekartovo ego sum a že to je prostě Subjekt už je konstituce. To přepokládá konstituci. Subjekt mě není dán, ani můj vlastní samozřejmě. No ale po ní já mám dojem, že toho slova vědomí prostě užívají v tomhle smyslu. Jestliže máme na mysli vědomí jakožto akt, tak v tom případě je zbytečný říkat, že je to nevědomé, protože akt je samozřejmě nevědomý. Dokud není reflektován. Čili když řekneme, že existují nějaké nevědomé intence, no tak pak to znamená, že to vůbec nemá smysl toho hovořit, že hovořití intence jsou nevědomé. Paž máme na mysli intenciální akt. No pak proč rozlišovat nevědomé a vědomé intence? To je blbost. Když máme na mysli akt. A nebo máme na mysli intence, jejich předmět je neuvědomovaný. No, oni skutečně intence velmi často mají, tam je prostě, možná dokonce i nutná trošku tato dvojakost toho smyslu. Velmi často ta intence u toho husadla znamená v podstatě jakýsi ten paprsek toho mínění. To, čím se prostě zmocňujeme předmětu nebo v jistém smyslu ho dokonce vytváříme. Vlastně prostě z těch intencí ten intencionální předmět se skládá. To, že prostě každá ta intence je teda nutnou ji taky chápat jako akt, jo. To zase druhá věc. Nicméně ten husadl teda velmi často a myslím si, že v tomhle případě teda opravdu aspoň tak, jak třeba ten vejklad, který navrhuji já, tak ten spíš by se teda opíral o to, že pod těma intencema se rozumějí právě teda ty ty, jak no, někdo by se tam asi našlo prostě i takový výraz, jako ty patrstky toho mínění, jo, tohoto prostě ukopování předmětu, jaké si ty složky prostě toho míněního předmětu, jo. A metafora na metaforu, to je těžko mínit. Já vím, že je to obtížný, ale možná, že se podaří. To je rozdíl mezi intenciálním aktem a intenciálním předmětem provet, usadl. Ano. A provet ho hned na začátku. Ano. Není mi známo, že by ho nikdy odvolalo. Ne, to ne, ale prosím, je pravda, že oba jsou intencionální, neboli ta intence bude patrně něco, co toto spojuje. Jistě. Dobře. Kdyby to nebylo spojený, tak se vůvod intenci nedá mluvit. Samozřejmě, jo. A intence je to, co spojuje akt s tím předmětem. Proč jeden akt nemůže mít haldu předmětu a proč jeden předmět nemůže vlastně může...

====================
s2.flac
====================
Ale je to aktuálního předmětu, který je předmětem aktuálního vědomí, aktuálního zážitku. Tak je dvojá aktuálníka, zřejmě. O tom jsem se chtěl zeptat. Tady se mluví o kogytátum. Říká se in der bloßen betrachtum, které kogytáta, ale z aktuelle Erlebnisse. Je nejasně řečeno, řečeno eufemicky, prostě co to je Erlebniss. To by bylo potřeba udělat zvláštní studii, co pro ústavlé Erlebniss. Já jsem našel na různých místech různý významy a mám dojem, že to nemá přesně pojmově zpracovaný. A to ne je omilem, míl bych, že to je záměr v tom. U sedla se těžko dá předpokladat, že se dopustí v takovéhle věci omile. No a ten záměr je mi ovšem neprůhledný, proto teda na tom tak trvá. No a tedy jestliže Dvo, on tady říká, že... Přečte to ještě, prostě nás tu první je tu. Ten konec hlavně, jo? No celou. Takže mnohostrannost intentionality, ještě patří ke každému kogito vztaženému ke světu už tím, že má nejenom ve vědomí ono světové soucno, mimoč samoje jako kogito uvědomenou ve vnitřním vědomí času, není tematicky vyčerpána pouhým vzkoumáním o nich kogitáta jako aktuální zavřítku. Čili tady se poukazuje na, tam se říká mnohostrannost, tady je feel fault, což je mnohost forem a ne mnohost stran. Čili, ale nechme si to říct. Čili intentionality jakožto fenomén je mnohem komplikovanější, než abychom ji vyčerpali tím, že bychom se zabejvali jenom pozorováním a zkoumáním těch kogitát. Ne, jenom toho světa. Já jsem přeskočil tamto mezi tím, aby bylo jasný, jestli jde o tuhletu větu. Dává to smysl v tom českém? Počkejte, tam právě se vymezuje dvojík. V tom českém jsem to pochopil tak, že ta mnohostrannost ještě patří ke každému kogito, a teď je za prvé, ke každému kogito vztaženému ke světu už tím, že má nejenom ve vědomí ono světové soucno. Tady se říká weltliches, to znamená to, co je ve světě a ne svět. A zrovna tak, když to říká kogito vztažené ke světu, žádný ke světu. Vmím, že weltliches je vztažené, čili je vztaženo směrem vnitrosvětskému, čili vnitrosvětským vztaženému kogito a ne ke světu. To by pak bylo kogito, jeho intenciálním předmětem by byl svět. To tady vůbec není na místě. Takže tím si to upřesníme, ten svět nám tam nemusí vadit. Pomimo toho, důležitý je, vynecháme ty vedlejší věty, důležitý je, německý, die vielfertigkeit der intentionalität ist nicht thematisch erschöpft in der bloßen Betrachtung der Kogitatas aktueller Lebenser, to znamená, že ta mnohovrstevnatost, nebo mnohovranost, jak tam máte komplikovanost. Intencionality není tematicky vyčerpána, když budeme pozorovat jenom Kogitata. Co to je Kogitata? To jsou ty intencionalní předměty. A ty druhé jsou které? Intencionality patří jak Kogitol, tak Kogitatum. Čili jak akt intencionalní, tak předmět intencionalní. Čili když on říká, že k té mnohosti, k té komplikovanosti intencionality, že se nedostane, nebo tematicky, že není vyčerpána tím, že se zabýváme jenom intencionalní předměty, jak je to naprosto průhledná věc, tak to jednoduše řečeno, nám to všem je jasný. Pochopitelně, že intencionalita jestliže je chápána jako fenomen, k němuž patří jak Kogitol, tak Kogitatum, tak nemůže být vyčerpána, když se zabýváme jenom Kogitatum. No, tady je právě ten problém, když to myšlení, když se něčím má zabývat, když k něčemu intentuje, tak se vždycky zabývá tím intencionalním předmětem. A stejně tak to myšlení samo se potom stane intencionalním předmětem. Takže to je ta námítka, kterou by vůči tomu měl. Čili to samo Kogito, když se jim má zabývat, musí být intencionalní předmětem, musí být Kogitatum. Pletete dvě věci. Vezměme jeden akt Kogito, ne Kogito vůbec, ale jeden akt Kogito. A tento jeden akt Kogito má intencionalní předmět. A to také je jeden intencionalní předmět. A ta intencionalita není redukovatelná ani na to Kogito, ani na to Kogitatum. Intencionalita potřebuje oboje dohromady. Jinak žádná intencionalita není. Máte intencionalita chápáná jako intencionalní akt, který míří k tomu Kogitatumu. A bez toho se nemůže obejít. A teď tam říká, že tento akt nevyčerpáme, když se budeme zabývat jenom tím Kogitatum. A vy říkáte námítku proti tomu říkání. Já nesouhlasím, já nesouhlasím s tou formulací vaší. Já myslím, že to je trochu jako zvláštní. Jenomže mám-li, když to nemám vyčerpaným tím, že se zabývám tím Kogitatum, mám-li se zabývat taky tím aktem? Tím aktem, o kterém mluvíme. Mluvíme o aktu A. A ten má příslušní Kogitatu. A Husserl říká, že tu intencionalitu toho aktu nevyčerpáme tím, že se zabýváme tím Kogitatum. A vy námítáte. No jo, ale když se budeme zabývat kromě toho Kogitatum, toho aktu, ještě tím aktem samotným, no tak z něj děláme Kogitatum. No jo, ale děláme to z něj jiným aktem a ne tím. No dobře, ale o tom tam není řeč. Tady je řeč, že se nemůžeme... Tam je řečeno, že tam je mnoho vrstev na to, nebo jak jste říkal, té intencionality. Tam se nehovoří jenom o té jedné intencionality. Ale že není tematicky vyčerpáno, to předpokládá, že tématem se v jednom případě stává intenciální předmět a v druhém případě intenciální akt. A že tedy nemůžeme zůstat jenom u intenciálního předmětu. A já přitom říkám, že když do toho, aby jsme to vyčerpali, tu mnoho vrstev na to, nebo mnoho stranovstv, jak tady je, tak když se budeme zabývat vedle těch intenciálních předmětů i tím intenciálním aktem, takže když se jim budeme zabývat, tak s ní zase děláme intenciální předmět. Dobře, to může být nějaká námítka z novejch pozic, ale přímo to není v logické rozpoření. Proč ne? Jenomže je přece rozdíl, jestliže učiníme intenciálním předmětem, intenciálním akt a nebo jeho předmět. Proč ten předmět, jeho předmět, není totéž co náš předmět, když ten předmět učiníme svým intenciálním předmětem. Neboli jinými slovy, můžeme zkoumat trojuhelníky a neplatí proti tomu námítka, že pak ve skutečnosti neskoumáme trojuhelníky, ale kogytáta, když je učiníme svými kogytáta, protože to stále ještě skrze to zkoumání těchto kogytát, to je z trojuhelníku, je zkoumání trojuhelníků. Ta věta je smysluplná, že zkoumáme trojuhelníky a když by někdo přišel a řekl, vy neskoumáte trojuhelníky, zkoumáte kogytáta, tak by tam ten člověk řekl, máte sice úplnou pravdu, ale my přece na srdce takto zkoumáme ty trojuhelníky. To není to, nevím jestli tohle je přímo k tomu, protože jaké trojuhelníky myslíš, že zkoumáme? Ono by to teda daleko lépe bylo, kdyby místo trojuhelníků se tam dal nějakej třeba psi, tam je to daleko jasnější. Je otázka jestli trojuhelník je ještě něco jiného než intenciální předmět. Ty sice máš úplnou pravdu, že aby někdo mohl zkoumat psi, tak teda je může zkoumat jedině jakožto kogytáta, ale to ještě jako není samo o sobě námětka proti smyslu plnosti věty, že je tedy třeba také zkoumat psi. Ale to já nekopírám. Já jenom chci říct, že mě připadá, že opravdu tam nakonec vzniká nějakej takovej, že je tam myslím způsobem logická... No, podle mě je, ale já jestli můžu, tak ona je trošku... Dobře, tak ano, tak teď... Tyhle chcete prostě, pana doktora, protože já mám dojem, že on tu jako rozhodně teda není jeho záměrem říct, že právě tu mnohostrannost prostou máme lépe. Tak, když se obrátíme od kogytáta ke kogytou, ale když se obrátíme od... Na netekla voda, víš, takže to je všečer. A ty jsi nedělal původnou část. Já v jedném jsem udělal, ale to nestačilo samozřejmě. Jak to myslím, bylo prostě implikováno v té interpretaci teda vaší, ale myslím si, že spíš je tady... Ne, že by to tak nebylo, že by se to tak nedalo, ale myslím si, že spíš teda je třeba akcentovat to, že tadyhle je prostě Husser nás upozorňuje na to, že je třeba právě zkoumat teda spíše než ty aktuality, nebo teda vedle těch aktualit též ty potentiality. Jo, přičemž ty potentiality samozřejmě s tím kogytou souvisejí, ale když se to řekne jenom tak, že teda je třeba tu intencionalitu vyčerpat tím, že teda vedle kogytát vezmeme kogytou, tak to není to, myslím si, co ta věta prostě chce říct. Je pravda. Ten problém, který vrtá hlavou Alešovi, vlastně sem nepatří. Já jsem naschválně uváděl ty potentiality, fakt jsem si myslel, že tím bychom vlastně zase skákali do budouc, do těch příštích řádek, ke kterým se dostaneme, tak sem radši řek tohle, ale vzniká tento problém, je to pravda, bude lépe to přeskočit. Takže se domníváte, že teda mnohostrannosti vyčerpána, kdy se budou uvažovat potenciály. No tak zatím to je to. To se nedomnívá, jenomže kromě těch aktuálních, je potřeba uvažovat. Přesně řečeno, já bych řek aktualizovaný, to bude další záležitost, co to je aktuální předmět, intenciální předmět, jako třeba rovnostranný traduherník, co je na něm aktuální, mimočas a mimo prostor, tam žádná aktualita není možná. Čili já bych řek aktualizovaný v tom, že já na něj právě myslím. Ano. Prostě je pro všecky lidi na světě, a stejně tak pro všecky lidi všech dob, ten rovnostranný traduherník stále týž. Jaký pak je váš traduherník? To, co s něho myslím, z toho traduherníku, jestli teda. Ať s ním myslí, co myslí, pokud je to intenciální předmět, tak nemá s časem nic společného. Já bych přeci možná, jsem to špatně prvé říkal, ale zdá se mi, že to kogytátum jako aktuální zážitek, že je třeba tomu rozumět, ne tak, že by teda ta aktualita se týkala toho kogytátum strictně řečeno, jakož to takového, ale že právě teda je to prostě jenom připomenutí toho právě, že to kogytátum to, které je právě zrovna teda předmětem nějakého intenciálního aktu. To znamená, že v tom případě toho našeho trojuhelníka teda opravdu není ta aktualita připisována tomu trojuhelníku jakož to předmětu, ale tomu trojuhelníku jakož to předmětu aktu. Jedině v týhle souvislosti je možný mluvit o aktuální předmětu. Což je teda souhlasitelné, ale to je to, takže myslím si, že právě ani ta terminologická teda prostě změna, že není třeba nutný jen zavádět. Kdybychom teda jo chtěli mluvit teda, tak je to správný mluvit o tom aktualizovaném trojuhelníku, kdybychom teda jo chtěli mluvit speciálně teda v souvislosti s tím předmětem samotným. Ale tady je řeč opravdu teda o tom kogytátum jako, já bych dodal teda předmětu aktuálního zážitku, a v týhle souvislosti prostě ta aktualita se mi zdá vejt jako... Takže teda ta aktualita patří několik tomu předmětu než tomu aktuálnímu? No, pokud jsem to prvé říkal nějak jinak, já jsem asi přesně nerozuměl totiž tomu dosahu té otázky, možná jsem prostě prvé to oddal nějak ošklivěji, ale myslím si, že je třeba to čisté. Jo? No jo, ale pak teda ovšem, je tady vážná terminologická, nebo prostě vážná chyba v té formulaci, protože pak, jestliže se L1 skutečně chápe jako akt, tak se tady potom říká kogytáta als aktu L1, to znamená tady se najednou akt a předmět aktu stotožený. Ne, prosím, já jsem říkal, že zážitek má právě v této terminologii nejspíš blízko k tomu kogytácio, což je jednota kogytátum... Prosím, tak tam mělo být, inderblosn betrachtum, der kogytácio, des kogytácio, als aktueller... Ne, oni skutečně zkoumali... ...der kogytácio, ne? Ano, ne, já bych řekl takto, jo? Oni skutečně zkoumali ta kogytáta, jo? To znamená, to by nebylo správný. Jo, skutečně, z doposud jsme prostě probírali, nebo teda, zatím jako, že jo, já bych se k tomu neměl odkazovat, když to číteme z tohoto místa, jo, ale ten kontext je teda takovej, že se tam právě provedla zhruba podobná zkoumání, jako jsme si je provádeli teda my minule, to znamená zkoumání týkající se teda především prostě toho vnímání smyslovýho nějakých teda předmětů, jo? A tam skutečně teda šlo především o ta kogytáta a jakým způsobem teďka, jo, ten zážitek, jestliže je něco, co prostě obsahuje opravdu i to kogytátu, jo, tak si myslím, že dokonce není tak úplně jako nesprávný říct, i když ten zážitek je prostě širší, jo, takže my jsme prostě doposud zkoumali ty zážitky, jakožto teda ty předměty těch zážitků, předměty aktuálních zážitků, tak to bych to řekl, jo, a uznávám, že ta formulace je prostě vágní, jo, ale zdá se mi, že není prostě výslovně nějak jako nesprávná, jo, ale to je málovágní, tady je prostě logický rozpor. Buď teda kogytátu není intenciální předmět, takže jsme to špatně definovali, pokud je intenciální předmět, tak to nemůže být žádná erlébnis, proč erlébnis se může stát intenciálním předmětem, ale intenciální předmět se nemůže stát erlébnisem. Erlébnis skutečně je prostě, to je zas možná, aby se tu našlo nějaké místo, jo, prostě ta jevící se kostka je proudícímu vědomí nepřetržitě imanentní, je destruktivně v něm, stejně jako je v něm. Toto, Inzayn, nebo... Já bych tak... No, to je, tam je pokres zpátky k Brentánově všem. Můžeme se na to mrtnout, no. Jo. Je to na straně 80, to je asi, takže půjdeš, když ji vidíte. No, já tady mám dvojí. To bude stojku. Paragraf třetí, začátek, paragraf 18, jo, a je to začátek. A je to začátek? Ne, na straně 80 tadyhle se mluví o tom, že... ... Takže on korigoval tedy ty svý formulace kritiky Brentána z logičního dozvuku. No, já jsem už tehdy vězdej, že se pamatujete právě... Ano, ano. Měl dojem, že vy to interpretujete možná i ta zkoumání prostě trochu, trochu jako neortodoxně, jo. Ale to, bohužel, teda té tematice těch zkoumání teďka jich nebyl schopný to nějak jako-tím, teda, kvalifikovat. No, tam vysloveně říká námitky, proč není šťastné, co Brentáno říká, říká, že to je to. In existence, immanence a tak dále, kritizuje tyhle... Já jsem tehdy právě zmiňoval to, že právě ten husel na toho Brentánovou pojetí navazuje tím odlišením té reální a té reální immanence, jo. Přičem říká, že ten předmět není samozřejmě reálně immanentní, to kukytátum, ten intencionální předmět, není reálně immanentní, to jest jako součást toho proudu, prostě jako kus toho proudu, ale že je reálně immanentní v tom smyslu, že je tam právě, jo, on to tu říká, že je to prostě jakási obsaženost jako jakýhosi prostě podivního typu, který, který teda o tomhletom podně, třeba tý idei terminologie. A proč to mu pak říká, když tam to říká? Tam zdůrazně to endgame, to není jenom náhoda, že používá toho slova, že on jako cíleně a vždycky tam ve formulaci ještě tam dá to endgame nebo game points nebo gamezig nebo něco takovýho. Takže to je potřeba si upravit. Takže tady určitá taková, tohle bych považoval za případ vágnosti, že to je prostě nejasný, nevyjasněný, jestli ten intenciální předmět je obsažen v tom aktu měnění anebo jestli je mimo. Jo. Všem teda, po mém soudu, je pak naprosto nepochopitelný, jak může intenciální předmět jednou konstituovaný být nezávislý na tom, jestli ho někdo míní nebo nemíní a nemusí ho mínit nikdo a stejně platí, že je trojujelník a tak dále. Ty věty, ty ánzí, jak jenom říkal třeba Bolzano. No já si domnívám, že v tomhle případě právě, že už pak teda by Jusef nehovořil o intenciálním předmětu, ale o předmětí. A intenciální předmět teda tady vždycky patří prostě k tomu, kterýmu vědomí. Zatímco ten předmět, o kterým teda už je řeč jako, prostě o kterým nechceme hovořit jako o intenciálním předmětu, který je prostě míněn tím, kterým vědomím, tím, kterým ego, tak o tom prostě už vlastně není rozumí říkat intenciální předmět. No ale pak je, to má způsob o tom hovořit jako o předmětu, protože to před kým je. No jasně, budiš to. Můžem teda zalíst nějaké jiné slovo. On teda Jusef o tom hovoří jako o předmětu, ale je samozřejmě možný, že by se o tom jako mohlo. Ještě teda abych si to dokoněl zase. Tak jste rošli tedy k tomu, že intenciální předmět je součástí toho aktu vědomí. Prosím, je takovou zvláštní součástí. On to říká zvláštním typem. Zvláštním typem, no. A teda on tam neříká, že je to nějaké součástí vědomí, jo? Přičem já teda osobně... Mě záhadou jedna věc, když to má být intenciální předmět, když tady k němu má něco se vztahovat nebo mířit a on je toho částí, tak jakým způsobem ten dochází k intenciální předmětu? Tam opravdu a tímhle tím, které opravdu po mně se zhroutí celá ta stavba huselového jako romátka z karet. Jak mě to nepřipustíme, páč? Například třeba celé pojetí transcendence je úplně v čudu. Protože transcendo je právě to, že ví přesáhnout, že? Pak to je zbytečný mluvit o transcendence. Není, protože právě teda on jako řekne, že je reálně transcendentní. Tohle prostě on na té reální rovině, on to podrží. To celé rozlišení, které jsme prostě hovořili. Ovšem dost musíme teda přistoupit k tomu, jak to rozlišuje reální a reální. Páč, jinak to může být jenom slovní řešení. Jasně, jo. Na to nejsem vůbec to bych musel najít. Jo, je to v té idei fenomenální, z toho 1907. Ovšem dost je to temný, to je temnej text. No ne, no pojďte, nedělejte tady, že vám něco vytýkáme. Prvého. Navíc s tím, že ho neznáme. Takže to může být všecko, no ale co se na to mučíme, je číst filozofický text. Je, no. Filozof to nemá snadný, když má napsat knihu a každá věta se pak má takhle probírat. Víte, co to je? To není jako sednoucí napsat divadelní hnu, nebo básničku, nebo román, nebo tak, to je... Dobře, ale... No, možná teda skončili jsme u těch prázdných možností a nějak jsme teda aspoň malinko jako zase teda... Prostě ty prázdný možnosti dáme stranou. Je to taková věc, která určitě není moc důležitá k tomu dalšímu. Jenom se říká, že to není něco, nějaká blbost. Nikde tady není řečeno, že opravdu prázdný možnosti Husser považuje za skutečný. Že teda by byly, že by uznával nějaký prázdný možnosti. Tady jenom říká, že toho, o čem chce mluvit, o těch potencialitách, že nejsou žádné prázdné možnosti. Klidně teda si můžeme myslet, že by tam mohl říct, dyk stejně žádné prázdné možnosti neexistují. To není v rozporu s tím, co tam bylo psáno. Jestli je to pravda, nebo nenechme stranou. Já jsem myslel, že to je něco důležitého, když tam je... Každopádně teda, jestliže tam říká, když se to začal vykládat, co říká o potencialitách, tak především říká, že to nejsou prázdné možnosti. No tak tohle skrtneme. Tím vůbec nevíme, co říká o potencialitách. Tak co tam říká o potencialitách dál? Jsou obsahově, a to v tom, kterém aktuálním zážitku samotném, intencionálně předznačeny. To je takový první tvrzení, a druhý, a vybavený charakterem intencionalitě již uskutečnění přísluší já. Tak to můžeme rozdělit. A o tom prvním už jsme tak trochu govořili, když jsme prostě debatovali o tom, jak to je s těma prázdnýma možností. Obsahově intencionálně předznačený v aktuálním zážitku samotném. Tak. To je teda věta, která nám právě trošku zesložití tu naši dostavatní jako jednoduchou představu, že teda zážitek je jednota toho kogito a kogitátu, které jsou spolu spojeny prostě tým patrském té intence. Tohle představa platí se vám za? Ta představa je ta, od které obvykle, myslím si, se úsadla vychází. To je prostě ten první první... Je to prostě dokonce pravdivý v tým míře, jaký je pravdivý prostě osamostatnění nějakého aktu. Vydržení aktu prostě s té souvislostí. To si myslím, že jakoby schéma teda, to naprosto počáteční schéma, je to jako myslím si, celkem tak... Ale právě je to jako jednoduchý. A nyní právě se dozvídáme, proč to tak vlastně jako nelze držet. Nelze to tak teda držet proto, že právě v tom aktuálnímu zážitku patří, že předznačuje nějaký potenciality. A to ne právě... Já bych řekl ještě teda, takhle jako s tím prázdně, že koreluje to obsahově. Že právě to... Jo, vlastně možná tohleto bude asi to docela dobrý. Když to právě vezme... On tady právě zdůrazňuje to. Nyní jsou obsahově předznačeně. Ono by mohlo právě k tomu zážitku patřit taky, že prostě on po tom předmětu k tomu aktuálnímu zážitku taky patří, že prostě může být v dalším průběhu zkušenosti dojít prostě k proměně toho, co jeho žívání. Ale... No to samozřejmě dojde. Jo, jasně. Všechno se mění. Souhlasím, to jsem nemyslel s tímto polemizovat. Ale že teda právě Husserl říká, ale ono to tam není předznačeno prázdně, to je v tom smyslu, že by tam byla připuštěna možnost, že to nebude stejný, jako to bylo doposavat. Nejbliž je tam předznačeno obsahově, to je tam rovnou předznačeno, jakým asi způsobem ty proměny toho předmětu mohou vůbec probíhat. Vůbec můžou podle Husserla probíhat nějaké přeměny vizuálního předmětu. To jsem řekl tak, jak to rozumím já. Při tom, jak jsme se schodli minulé, by to asi tak nebylo, nebož by to bylo to nahražení. Nicméně, Husserl rozhodně hovoří o míněný kostce. A o tý hovoří, jak například, že se teda proměňuje. Že se teda, nebo teda přesně řečeno, nikoli proměňuje, ale to je teda hloubí. To je hloubí něco jiného. Já si to chvilku rozmyslím. Tam říká Takže prostě o tý kostce říká, že je jedna atáž a proti ní stojí ten prout vědomý. Jasně. No jo. No dobrá, ale na každej pát teda dochází No, já si tady tohleto je prostě věc, na kterou jsem se opravdu nesoustředil. Já si myslím, že teda rozhodně vzhledem k tomu, co prostě o tom o tý zkušenosti o světě známe a tak že teda můžem prostě hovořit o měnících se hřebně o tom, že prostě se no že se teda já nevím, v obličeji někomu změní nebo zamračení. Jo, já jsem tomu porozuměl tak, jak jsme o tom minule hovořili a je to teda ten výklad, nebo to prostě užívání toho pojmu, jak to znamenáte vy, je zcela jako koherentní a lze ho přijmout. A já zatím teda v těchto textech jsem zatím jako nenašel tu otázku jsem si prostě dřív jako nechláp. A zatím, co jsem se teda díval teď na tohle, tak jsem nenašel prostě jako ani potvrzení, ani vyvrácení. Jo? Já bych se jenom zeptal na jednu věc, když už tady u toho jsme a bych se nás vlastně jinak pak zeptal, jo? U toho intencionálního předmětu. Ono je to asi dost těžký, dost odpovědný, nebo to možná bude naopak lehký. Když máme třeba intencionální předmět, že? A to se promění prostě takovým způsobem Jako sam? Ne, ne, ne, ten intencionální předmět je nějakým způsobem dejme tomu, že máme intencionální předmět psa, nebo nějakého člověka, že? A v tom intencionální předmětu je obsaženo, že třeba ten pes je hnědý, jo? Intencionální předmět je hnědý pes. Áno. Pak dojde k tomu, že tam se ještě řekne, že je špinavě hnědý. To je podskupin. Teď je je to furt týž intencionální předmět. Není to jiná intencionální předmět. O to mě právě šlo. Je mně jasný jedna věc, že když řeknu, že je modrej, a pak řeknu, že je hnědej, že to jsou dva různé intencionální předměty. Jasný, a navíc jenom mně šlo o to, jestli tím, že řeknu hnědej, a špinavě hnědej, jo? Jsou to dva stejně jako rovnoromeny a rovnostrojnitelů. Domníváte se taky tuto věc, že když mám intencionální předmět člověka, já o něm řeknu, že to je Josef K., jo? A současně, a pak ještě bych chtěl říct do téhož intencionálního předmětu, že to je živočích. Jo? Jednou v tom intencionální předmětu budou obsaženo jenom, že to je Josef K., a po druhé, že to je Josef K., který je živočí. Jo? Je to tentýž intencionální předmět? No, jistě, že ne, po každý jinej. Ale zejména teda, co to je Josef K.? Jak Josef? Jestli to vůbec je nějaký intencionální předmět. No tak samozřejmě musí bejt zahrnut do intencionálního, teda to je blbost, to pojmu, že? Prostě pojem člověka, pojem Josefa K., je zahrnut do podpojem živočíka. Že? Naproti tomu, jako intencionální předmět, to je každej jinej intencionální předmět. No ne, tady jde o to, že to nemusí, že on má intencionální předmět Josefa, Josefa Nováčka třeba, že? Tak vlastnost tento intencionálního předmětu, mohli bychom teď říct, jestli správně předjímám, co chci, já jsem si taky pokusil ho nějak chápat, ale tak prostě to, že to je, já míním aktuálně, míním Josefa K., ale spolumíněno o všem nikoli aktuálně, tedy jako potencialita, které je živočiv. Ano, ale teď jde o to, že jeden člověk... Víte, že to je korektně povzroslu. Já si myslím, že to tak dá chápat. No to byl ten váš výklad technologických zkoumání, že jo. Ale teď jde o to, jeden člověk si to uvědomí, že tím je spolumíněný ten živočiv a jiný ne a přijde na to až později. U toho člověka, který na to přijde později, mění se intencionální předmět nebo se nemění? Potencialita přechází ve faktualitu. Ano, takže tohle... Používáte. To je jako s tím si... No to neprávě, že jo. To sice ne, ale mně se zase zdá, jenom teda ještě můj výklad, tady jsme do těch výkladů pěkně zapletený, ale mé porozumění zase teda k tomu vašemu prožívání intencionálního předmětu by zase mě jako vedlo k tomu, že když ta potencialita přejde faktualitu, takže se změní ten intencionální předmět. Že teda ne změní, ale je napražen jako jiný. Že si nedošel k ničemu jinému, než... K tomu? Dojde do toho, že to jsou faktualizaci. No. To je záležitost aktu vědomí a nikoli z toho intencionálního předmětu. Na tom se vůbec nic nezmění. Jediné tedy, co si podržují, jo... Ale to je důležitý moment, k tomu se teď hned vrátíme. A ještě druhá věc je, že se tedy domnívám, že mám-li tedy jako intencionální předměty. Když dojde k vymění intencionálních předmětů, že, tak dost často se stává to, že se třeba nezmění jméno. No ještě. Minule o tom jsme hovořili. Já jsem tady předvedl takovou trošku cirkusovou scénu, jak pro jazyk je typický, že jedno slovo poznačuje reální předmět, intencionální předmět a pojem. A to ještě nejenom tyhle tři mýmbrž. Ne jeden pojem, nímž celou haldu pojmů. A ne jeden intencionální předmět, nímž celou haldu. Říkal jsem hnízdo intencionálních předmětů a hnízdo pojmů. A to proto všechno máme jedno slovo. Čili teprve z kontextu se dá usoudit, který z toho hnízda pojmů máme na mysli a který z toho používáme a který z toho hnízda, intencionální předmětů máme na mysli. A důležité, právě na tom celém, že to jméno se nemění. Teda to slovo se nemění. Intencionální předměty jsou nahrazovány. To je jenom nedostatečnost řeči. Ta se dá vylepšovat. U nás sníh je jedno slovo a Eskima Prej má asi 18 nebo 40 názvů pro různých sněhy. Čili to je čistě záležitost konvence a jazyka. Ano, ale že se právě tady na té otázce intencionálních předmětů mě šlo o to, kde je to neměné uprostřed sněha. To je to samotné slovo. No dobře, ale to přece dobáme celé na tom neměného to slovo. U každý to řeknete jinak. No to jo. Ale jiným hlasem a tak dále to jo. A co je to sjednocující? Jedině ten pojem respektive intencionální předmět. No a teď se zjistíme, že pojmuje celý hnízdo a intencionální předmětů taky celý hnízdo. To se mění. Intencionální předmět je nacházen jiným intencionálním předmětem. A hovoří se stále o trochu velkým. Ale intencionální předměty se mění. O to právě jde. Ne, mění, nebože vymění. Jsou nahrazovány, vyměňují se. Takže právě to, co způsobuje, že se jakoby hovoří stále o jedné a téže věci, je to, že se používá jednoho a téhož slova. No jistě, to je stejně tak, ale to je, když mluvíte o koruně, a jednou je to koruna stromu, jednou koruna královská a po druhé koruna, kterou máte v kapce. Musíte z kontextu upřesnit, o co vlastně jde. A obtíž zachovávání logických pravidel spočívá v tom, že je vždycky přesně třeba vědět, s kterým pojmem pracujeme a k jakému intenciální předmětu jsme zaměřeni. Ano. Pokud se toto nevyjasní, no tak je logika jak absurdní snažení. Právě zavádějící občas je to, že třeba se hovoří, může se hovořit o oku, jako o lidském oku, ale taky o oku na kunčoše, že? Ale taky se může hovořit o trohelníku a může se mínit trohelník neuklídovské geometrie, jako trohelník neuklídovské. Tohle je mnohem důležitější, protože pak tam dochází. Ve chvíli, kdy byla konstituována neuklídovská geometrie, nebo několik možností neuklídovských geometrií, tak v tu ránu všetky geometrické pojmy, teda všetky hnízda geometrických pojmů narostly. Žíleně. No, nebo stejně, že jo, tak se mluví třeba o tom Jozefu Novákovi, a já když na něj změním názor, považoval jsem ho za člověka, který je solidní, spravedlý a tak dále, a pak najednou se něco stalo, a já ten svůj názor na něj změním, tak je to úplně jiný intencionální předmět, že, ale je to furt ten Jozef Novákovi. Mín, ten, mín. Jedně díky tomu slovu nebo jménu člověka. Ne, jenom díky slovu, nebo díky tomu chlapíkovi tady v tomto případě. No, ale ten se proměňuje přece. To je sice pravda, ale nikoliv tak, abyste ho nemohli takto mínit furt jako Teoš. Se proměňuje, ale je integrováno. Je to od začátku až do konce svého života jeden člověk. Tak ta proměna tam je integrována. Já vím, no, to je ta otázka ty integrity, no. To nejsou různé stavy, které by jenom představily jakousi sérií, která by nám vzájemně byla spojená. Do něco nechám to integritu, no. Já bych se chtěl vrátit ještě k tomu, k tý, možná, že nejlépe bude k tomu vezpět tímto postupem. Já mám vážné pochybnosti o tom, že má ústavu pravdu, když mluví o tom, že ty potenciality no tady říká, že jsou implikovány v aktualitách. To beru, i když mám jednu výhradu, ke které se vrátím, totiž to slovo implikace v logice znamená méně, než musíme myslet tady. Nebo logikové taky uvažují takzvanou materiální implikaci, která by nabývala tomu vezpětu. Musíte zavést docela nové pojmy. Musíte zavést pojmy, které nevyplývají z pojmu trojverník. A to je prvá pak, z toho můžete dostat. Čili přísná implikace v logice se míní, že jestli řeknu A, tak je tím EO Y taky B. Z intencionálního předmětu trojverníku vyvodím trigonometrii. Cože? Z intencionálního předmětu trojverníku nemůžu nic vyvozovat. Vyvozovat můžu jedině ze jiných soudů. To je jiná rovina. Intenciální předmět z toho nemůžu nic vědět. O tom můžu bádat, můžu ho poznávat, můžu ho popisovat, můžu o něm říkat různé výpovědi o intenciálním předmětu, ale vyvozovat z něj nic nemůžu. Nemůžete nic vyvodit. Ale když hovoříte o intencionálním předmětu, který má své potenciality, tak bych se domníval, že já bych byl schopen z toho intencionálního předmětu trojverníka vyvodit... Protože to myslíte nepřesně a vyjadřujete se jen tak, že koukáte se někam a říkáte, co vás napadne. Ale jak to říkáte, tak to vlastně říkáte nesmysl. Já s váma úplně souhlasím. Pochopitelně, že když mám před sebou trojverník a vím přesně, o co jde...

====================
s2.flac
====================
Což je ovšem taková věc, která právě na tom husedlovi samozřejmě strašně vadí a která to činí teda nesympatickým třeba jako takovým jasně a střízlivě myslícím anglosasům a tak. Ale problém je tu ještě v tom, že právě není přísně vzato žádnej jeden intencionální akt a žádnej jeden intencionální předmět. Nýbrž celý ten život vědomí je právě jeho základní charakteristikou je horizontalnost. To znamená, my nemůžeme atomizovat, my tam nemůžeme prostě říct si, je jeden prostě intencionální akt a ten prostě má tuto a tuto intenci a má tento a tento předmět a všechno si to prostě chytit jako samostatný soucna. Tohle prostě v tom vědomém životě zdá se jako nejde provést. Nýbrž právě teda to... V životě ne, ale ve sféře intencionálních předmětů máme. No... Když to patří vůbec jak v sobě, tak to musíme udušovat. No, provést, my to můžeme provést samozřejmě jako... Ten prout vědomí, to není pochyb, že? Ano, no, jasně. Přestože prout vědomí je prout, tak jednotlivý pojmy jsou nezaměnitelný a jejich intenciální předměty, teda jejich příslušní předměty, to je z jejich obsahy takzvaný a tak dále, jsou taky nezaměnitelný. A ty jsou v sebe odlišený naprosto a nepřecházejí v sebe, nejsou, neproměňujou se a tak dále. Díky tomu je vůbec možný se domluvit a můžou dva lidi mínit to tež. Nebo jeden člověk včera a dnes může mínit to tež. No, já... Ten prout by mu to neumožnil. No jasně, pojmy prostě jsou, jo, o tom není sporu. Nicméně, no, já tady v tomhle tom teda se obávám, že taky ten Husserl teda nějakou úplnou analýzu nepodal, jo. Ale zdá se třeba jako velmi evidentní, jo, že kdyby to bylo s pojmy tak, že by právě byly dány bez horizontu, jo, bez právě teda nějakého mínění navíc. Bez toho, že právě teda člověk sice ví, co to znamená trojuhelník nebo číslo, ale neví tím zároveň o číslech všecko, jo. Že teda ještě, přestože už víc to je to číslo a přestože například až objeví nějakou tu, kterou větu prostě s teorií čísel o číslech, jo, tak ví, že to je o těch samejch číslech, který teda mínil předtím a o nichž prostě předtím tu novou věc nevěděl, tak právě díky té horizontovosti, jo, díky tomu, že prostě my ty pojmy sice máme, ale ne právě teda tímhle tím atomickým či distinktním způsobem, že bychom je prostě vždycky už měli hotový a celý, díky tomu jsou právě možný prostě, je možný vůbec rozširování poznání, díky tomu je vůbec prostě možný, že například si lidé právě, že se teda domluvějí, že teda právě jeden řekne něco druhému a ten, přestože to předtím nevěděl, tak to bude moci pochopit v rámci těch starých pojmů, když přece, když by prostě se dozvěděl jenom ty pojmy, který už distinktně atomicky znal, bez horizontu. Vy říkáte jako, že jsou pojmy dány, když se dozvěděl pojmy, to nejde. Pojmy si každej musí nasoudit. Ty nejsou dány, dokud si je nenasoudím a taky je nemůžu od někoho dostat. A jakou funkci mají ty pojmy? Vy říkáte horizontovost pojmů. V čem funkce pojmů? Tak to je, že dovolujou distanci, nebo dovolujou se odlepit od té horizontu. Tomu myslícímu tedy, že? Ano, to je jisté, že takovou věc můžeme províst. Zatímco, to není abstrakce. Abstrakce je zase ještě něco jiného. Pojmy nevznikají abstrakcí. To jsem nemyslel. Já jsem myslel, že když už rozumíme pojmů, nebo řekněme, možná máme ho nasouzen, tak my můžeme nyní provést s ním cosi speciálního, tj. jakýmsi způsobem ho umrtvit, řekněme definovat. Neumrtvit. Ten je sám v sobě mrtvej už. A díky tomu, jakmile je jednou nasouzen nějakej pojem, tak jaksi součástí toho nasouzení je zpřetrhání těch vazeb na horizonty. A díky tomu ten pojem nám umožňuje, ať ve chvíli, kdy ten pojem je nasouzen, tak je zároveň konstituovan intenciální předmět. Tamto zpřetrhání vazeb na horizonty, nešlo by to říct jinými slovami? Protože tady horizonty jsou celkem zavlečené. S těm pojem soul je evidentný, že u intenciálních předmětů o žádných horizontech mluvit nemůžeme. Souhlas? No, u intenciálních předmětů teďka teda v... Ve sféře intenciálních předmětů... U serlovských nebo vašich? Jakých, no? No, to je z těch, který... U serlovských. Já bych chtěl vědět, co to jsou ho serlovský. Já se mě pochopil také. Já zatím vykládám to, jak je ho serlový. Jako, že to je ho serlový. A to se ukáže, jestli je ten výklad správný. Já to beru jako ho serlový výklad. Beru to tak, že intenciální předmět je ten trojuhéník, ten ideální obrazec trojuhéník, který není nikde a nikdy. No a ten žádný horizont nemá. Ten má jenom vlastnosti. Tech vlastností má víc, než já jsem nekonstituoval vždycky. To znamená, když já konstituuju intenciální předmět, tak je to pro mě jakási skutečnost, kterou můžu ještě dlouho a dlouho poznávat. Kterou neznám. Já jsem konstituoval něco, co neznám. A teprve dodatečně pak to poznávám. Je toho tam spousta poznávání. Ale to, co tam je, to tam je. To není žádný horizont. To tam je, jenomže já to nevím. Takže to je v této koncepci, když jsem hovořil o tom umbewus, tak je určitá složka v intenci jako aktu, která není uvědomována. To je jeden význam toho neuvědomování. V tom aktu teď to myslím, že na to se dá opakovat vaše navíc. Ne, tak já jsem myslel, ne v tom aktu ve smyslu, samozřejmě ten akt sám je, já nevím, jak ho dělám. Jasně, ale v intenci je v tom méně. Tak si v tom aktu konstituce lépe. Konstituce toho intenciálního předmětu, čili tady ještě navíc, teda to je hrozný. Musím odlišit další rovinu. Je tady akt vědomí a potom akt konstituce. A ten akt konstituce už není čistej akt vědomí, protože tam přistupuje něco, co vlastně v tom aktu nemůže být. To je ten pojem právě. Pojem není akt vědomí. A přesto to není intenciální předmětu. Já obávám se, že v tom mám teď trochu v madlajs. Já se obávám taky. Já jsem vysvětloval, proč jsem se dopustil v přesnosti. To možná mě musíte, ale tu ještě možná nevím přesně, co to je teda teď ten akt konstituce oproti aktu vědomí. Nějaký příklad by byl ideální. Jednoduchý příklad. Jak já z proudu vědomí dojdu k ideálnímu troju helníků? Tak pomimo soudu akt teda prout vědomí není schopen k tomu dospět. Leč za pomocí pojmu. V tom si myslím, že teda ten troju helník kdekoliv se vlastně nevidíme. No a i kdybychom ho viděli, tak by nám to nebylo nic platné, poněvadž to bychom měli nějaké věmy, ale ne věmy troju helníků. Dobře. Já bych dokonce, jestli bych zase jenom tak glosoval, tak myslím, že Husser by řekl, že i k jednodušším věcem než je troju helník ideální nelze dospět leč za pomocí pojmu. Samozřejmě. To je jednodušší než je troju helník ideální. No jasně. To je otázka, že ten maximum jednoduchostí takový trvají. No ale to je jedno. Tedy já potřebuju pojem. No. Přičemž pojem není to, co je předmětem nějakého proudu vědomí, proudu myšlení. Hm. Nejbrž je to to, co ten prout nějakým způsobem koordinuje, organizuje. Ano. To je velmi dobře. Ale to, co organizuje, to není součást toho proudu vědomí. No. To je právě zvláštní. Samozřejmě, můžeš si to tak chápat. Pokud to je součást, tak je to součást už toho organizovaného vědomí. Ano, samozřejmě. Je to součást prostě jiného typu než nějaká složka. Ale jak došlo k organizaci toho vědomí? Pokud je to otázka po nějakém počátku, tak na to ještě neodpověděl nikdo. Tady jde o to, že je něco jiného ten rozvrch, podle kterého to vědomí se organizuje. A něco jiného ten proud toho vědomí samotného. Prostě ten rozvrch není kusem toho proudu vědomí. To je nepochybné. Struktura je něco jiného než to, co je strukturová. Ano, to jo. S tímhle by ještě všichni souhlasili. Ten pojem tedy má takovou zvláštní modus esendii, nebo jak by se to řeklo. Není to psychická skutečnost, tak čemu říkají třeba psychologové představa, nikoli filozofické, ale čemu říkají představa. Není to tedy jaksi součást toho vědomého prožitku, ale není to také to, k čemu se ten náš vědomý prožitek odnáší. Leč by byl tematizován ten pojem. To je takovým stranou, že můžeme se tázat, co to je pojem a uvažovat o tom, čím je to předmětem svého uvažování. Abychom to mohli udělat, tak nejdřív musíme jiné pojmy užívat jinak, ne tak, že je tematizujeme. Můžeme tematizovat pojem teprve pomocí jiných pojmů. Takže po mém sobru je třeba přiznat pojmům jakousi zvláštní funkci. Jestli jsou nebo nejsou. To je jiná věc. Je to tradice. Fakt je, že moderní logika ten pojem pojmu tabuizuje a nechce o tom vůbec hovně nic vědět a mluvit. Ale nevysvětluje nic, prostě zabývá se formální stránkou a tím pádem přestala by filozofická. Je to odborná věda. Není to filozofie. Pokud jde o filozofickou logiku, tak se bez pojmu pojem neobejdeme. Strounatak jako se neodejdeme, neobejdeme bez pojmu souč. Ačkoliv moderní logika taky mluví jenom o výrocích. A teď mě jde o tohle. Já si můžu konstituovat tedy konstruovat řekněme ideální trojhledníky jakožto intenciální předmět jenom pomocí pojmu. To je předpojmové vyšlení nebo nezná trojhledník. Tam je to jasný, protože o té geometrii, ta historie o tom, jak je to například se psem. Tam je to těžké, protože samozřejmě mytický člověk věděl, co to je pes. Jenže jak on to věděl? Já to chci na tom trojhledníku ukázat, že pojem psa neexistuje. To oni právě asi by si hádali. Nebo to bych se pak muselo precizovat a muselo by se zavíst ještě nějaký další, něco obdobnýho, nějaký předpojem nebo já nevím co. A musel by se ale stanovit ten rozdíl, který já zatím přesně nevidím. Ovšem, vy říkáte o ní. Já bych tady ale řekl, že Heidegger už několik základních kroků tímto smětem udělal, když mluví o myšlení o pojmovým a předpojmovým. Já teda popravdě řečeno teďka to taky nemám nějak v hlavě. O předpojmovým... O forbe griflich hezlik. Jo, jo, je to tam. A je to už před náška v třítátech let. Ale to já myslím, že... Takže to není nic... To je doklad toho, jak pojem není součástí, služkou myšlení. Nejprve, je to vynález. A ten vynález mění cosi v průběhu toho myšlení samotného. Nebo na průběhu toho myšlení samotného. Ten průběh myšlení, ten proces, to jak to vědomí si plyne, to plynutí vědomí se mění v důsadku toho vynálezu. Mění se konkrétně díky pojmu stanovenému nebo nasouzenému, ale celý myšlení se mění. Stává se myšlením pojmovým. Není to na jednou, ale postupně my už dneska takřka mimo pojmově, to je taky ještě další, je předpojmové myšlení a pak je mimo pojmové myšlení. A mimo pojmově už dneska většina lidí neumí myslet. Je to výsada umělců třeba. Máme teda ty tři roviny a zbytečně už dlouho to trváme. Já jsem tím chtěl vlastně vyložit, proč jsem se uřek, když jsem řekl o aktu intencionálním, že je tam složka nevědomá. V tom základním smyslu intencionální akt je součástí vědomý a v tomto smyslu je nevědomý. To je nereflektovaný. Ten akt sám je nereflektovaný. Samozřejmě ho můžeme reflektovat, takže my žijeme v době, kdy už to naše myšlení je tak hluboce proreflektované, že myslet bez reflekse nebo dosáhnout stavu, když jsme si něčeho vědomi bez reflekse, je takřka vyloučený. Ale to nevadí, metodicky o tom můžeme mluvit. Já jsem měl na mysli totiž ten akt intence zase je takový komplikovaný a je nastupní. Že opravdě řečeno i tam, kde to je všem jistá distance od Husserla, po mým soudu. Husserl tady v té věci je trošičku příliš v rámci toho subjektivismu zůstává. Je sice pravda, že intenciální předmět má konstrukce a že tedy je to můj výtvor. Jenomže ten výtvor od samého začátku je k tomu, aby mě usnadnil mé intenciální akty, jejich stavu, jejich cílem není intenciální předmět, nejbrž nějaká skutečnost. Intence přece nevznikla tak, abychom opustili každodenní život a prodělurávali se do nějakého světa intenciálních objektů a tam se trvávali v rozkoši. Odvrácení od tohoto světa. Ve skutečnosti celá ta intenciálníta vyšlenková byla vždycky zaměřována ke skutečnostem našeho každodenního života. A jestliže teď vzniká jakási mezivrstva nebo nějaký intervenující mezičlánek, tak to sice musíme popsat správně, jak to vlastně je. Že skutečně je to tak, že my tady si konstruujeme intenciální předmět, ale proto, abychom jeho pomocí a skrze jeho jakousi funkci, ta je tak důležitá, jako ta funkce pojmu již jiná, lépe, abychom přesněji mínili a vzalám co do kontextu, abychom přesněji mínili nějaké skutečnosti. To je díky tomu, že tam ta zprostředkující funkce pojmu a intenciálního předmětu, což oboje patří dohromady, ale není to to tež, že tam je zařazena, tak my, když máme před sebou nějakou skutečnost, například tak toho oříška můžeme mínit různým způsobem. Můžeme ho mínit jako sousedověc oříška, můžeme ho mínit jako bílého psa, můžeme ho mínit jako psa vůbec, můžeme ho mínit jako svěžou dvousovitou atd. Pomocí různých pojmů a přesným intenciálním předmětem. Tuto skutečnost můžeme mínit různě, ne tak, že bychom se mínili, to dává přesný smysl v různých kontextech. A v každém kontextu je jenom jeden možný způsob, jak míním toho psa. Tak tohle je charakteristika pojmovýho myšlení. Pojmový myšlení nám umožňuje mínit přesně skutečnost. I když ji nemusíme celou znát. My nevíme přesně, třeba nemusíme vědět přesně, či ten pes je, jakou má druhou stranu, jestli není flekatej na druhý straně, a přesto ho můžeme přesně mínit. A to přesně rozumí se v určitým logickým kontextu. Přesně. Poněvadž v rámci proudu myšlení žádná přesnost není možná. Čili přesně, to znamená, my to pomoci pojmu a ustaveného konstruovaného intenciálního předmětu, tomu dáme všecky náležitosti, aby to logicky i věcně bylo co nejpřesněji zmíněno. A věcně a logicky jsou dvě různý roviny. Musí to hrát v tom kontextu logických souvislostí, v kontextu logického myšlení, souzení, usuzování. A musí to hrát také v relacích skutečných. V relacích té skutečnosti, jak se nám dává všemi možnými způsoby. Vnímáním, práci s těma kinestézema, třeba myšlení, přemýšlení a tak dále. Ve všech těchto rovinách to prostě musí být týž předmět. Ta žvěc. Ta věc tam je přítomna. Já už nechám stíchat. Vy chcete něco říct? Tam má otázka teda je tato. Já pochopitelně když intenduju samozřejmě i ten způsob intendování prodělává v dějinách určité proměny. Stává se stále komplikovanějším, ale stále přesnějším a tak dále. Právě protože tam zařazuje složky, které tam původně nemuseli být nebo byly zakrněny. A to znamená akt intence vlastně by měl ten termín akt intence by měl pokrejvat všechno. To je jak tu intenci toho proudu vědomí samotnýho a ta je už u předpojmovýho myšlení dokonce ta je ještě u předlidskýho myšlení tato intence je zjevně odpozorovatelná u zvířat třeba a tak dále. Pak by to mělo pokrejvat tu intenci která už je nějakým způsobem organizovaná pomocí pojmu a když tu část intence která původně tam není obsažená ale jde od proudu vědomí k pojmu a od pojmu k intenciálním předmětu pač nikdy není pojem bez intenciálního předmětu a intenciální předmět bez pojmu. To patří vždycky k sobě. Tam se děje to rozhodující. V tom právě stavu těchno. Takže v tom právě stavu těchno. No a potom samozřejmě tam musí být ta složka od intenciálního předmětu k tomu reálnímu předmětu který je mnohoznačný a když ho míníme, tak ho musíme myslet jednoznačně. Tomu chceme mínit jednoznačně. A přesto je to mnohoznačné. On je skutečně o sobě mnohoznačný. Každá skutečnost je mnohoznačná. V různých kontextech je něčím jiným. A když to chceme mínit přesně, no tak to musíme použít k tomu, toho intenciálního předmětu. No ale my skutečně toho intenciálního předmětu používáme k tomu, abychom mínili tu skutečnost, tu věc. Takže ještě to taky patří k té intenci. No a teď pokud jde o tu vědomost a nevědomost, no tak samozřejmě ten intencionální akt, který je součástí proudu vědomí, ten sám o sobě není reflektovaný. Není vědomý. Není vědomý v tom smyslu, že není předmětem vědomý. Jestli neví se, to je třeba zase důrazně, to není samozřejmost, poněvadž celá řada autorů má za to, zejměna starších, ale až do dneška se to jako přežitek se to traduje, že vědomí je samo sobě jasné. S tím počítal Descartes samozřejmě. Když pochybuju, tedy přece automaticky vím, že pochybuju. To už patří k tomu pochybu. Že jsem si toho vědomý. Tento předsudek samozřejmě je třeba označit jako takový a teda tvrdit, že ten intencionální akt, který je součást, nebo ta složka intencionálního aktu, která je součástí proudu vědomí, tak ta, že vědomá, není. Naproti tomu, všichni další složky toho intencionálního aktu vědomí jsou. A to tímto způsobem zaprvé. Ten pojem sám není vědom původně. Můžeme přeskočit, že původně jsme si vědomi intencionálního předmětu. Ale my si nemůžeme být nikdy dostatečně vědomí intencionálního předmětu. K tomu, aby byl intencionální předmět skutečně, platně a, jak byste to řeklo, regulérně, aby byl konstituován, tak to vyžaduje mnohonásobného oscilujícího pohybu mezi pojmem a intencionálním předmětem. Ten intencionální předmět může být konstituován pomocí stále většího upřesňování toho rozvrhu, který se vtiskuje proudu vědomí, totiž toho pojmu. Ten pojem vlastně nelze nasoudit bez pomoci intencionálního předmětu. Aťkoliv intencionální předmět je vlastně produktem toho pojmovýho strukturování. Já říkám tedy dojistýmně, pokud je otázka co je dřív slepice nebo vejce, tak v tomto případě, že nejdřív tady musí být tak nějak zkusmo načrpnout ten intencionální předmět. Ale to je jenom opravdu taková taková tačka a akce na zdařbu, to není úplně, ale je to prvný náčer. No on totiž taky může být přece tak intencionálním předmětem vzniklým pomocí, když už máme jiný pojmy, když to jako není ten samotnej prapočátek, tak když už máme jiný pojmy, tak to zkusmý nahození, třeba když někdo ještě nezná pojem křeslo, tak může aspoň nát pojem nábytek a pak už od toho se nějak dostane k tomu křeslu. A to je přesně to, k čemu jsem mířil. Děkuju vám za tenhle krok. Já jsem myslel, že to musím dlouze takhle dostávat. Popravdě řečeno, kdyby se o tom psalo v knižce, bys to musel. Tak to musím dlouze. Ono totiž jde o to, proč že ten intencionální předmět z podstaty věci nedoholuje, abychom na něm něco dělali. My můžeme totiž intencionální předmět popřed zaměnit za jiné. Jeden vyhodit, respektive vypracovat s ním, ale jednou, když je konstitutovaný, tak už je konstitutovaný. To můžeme vylepšovat. Jedině můžeme konstruovat jinej, podobnej. Tím pádem, když my ten intencionální předmět určitým způsobem nahodíme, tak jak my se přesvědčíme, jestli je užitečný, nebo ne. My ho nemůžeme srovnávat s něčím. Protože je nesrovnatelný. Nemí přechod mezi sférou intencionálního předmětu a mezi sférou reálných věcí. Tam není žádného úchodu. Jediné spojení je přes myšlení. A tedy buď pojmové nebo nepojmové myšlení, když jde o intencionální předmět, které my tam fungují. My jedině přes ten pojem. Já teda bych měl poznáku. Já myslím, že přeci Husserle velmi často, nebo snad vždycky, když hovoří o skutečnosti v těch poznějších dílech, tak ta je říká, že skutečnost má smysl jedině tehdy, když ji označíme jako koronát postupného přesňování nebo dokonalování té zkušenosti. Když prostě intenduju nějakej intencionální předmět, tak já můžu v pokračující zkušenosti buď to právě teda si prostě potvrdit tu svoji průrodní intenci, nebo tato intence může být splamána. To znamená, je zde ještě jakýsi... Nevím teda, jestli to je to, o čem byla řeč, nebo jestli to je něco jiného, ale podle mýho soudu přece tohle je nějaká si vazba teda mezi intencionálním předmětem a skutečností a to je jiná než teda přes nějaké myšlení nebo tak, totiž přes tu pokračující zkušenost. No jo, ale ta zkušenost, to je ono právě. Dobrý, tak potom asi mluví o tom samému. Ale to nemusí být jenom pokračující zkušenost takového myslivého typu. To může být prostě normálně pokračování toho vnímání. Ale to není možné bez myšlení, protože to vnímu proniká a intervenuje tam myšlení. To už pak teda jsou eventuálně další naše teda diference. No. Ale mě šlo o to, že prostě takhle asi ten rozdíl mezi intencionálním předmětem a pojmem, který je tady důležitý a který se musí zakovávat, spočívá v tom, že intencionální předmět se ničím nepodobá. Pardon měte, že pojem se ničím nepodobá tomu, čeho je pojmem. Naproti tomu intencionální předmět se podobá. Jenže ta podoba je zvláštního druhu. To je určitá korektura k tomu začátku Westerwarheit. Heidegger. Heidegger tam prostě vedle sebe klade představu nebo myšlenku nebo pojem, on tohle to neříkal a on tam má představa, ale klidně můžeme to použít takhle, že pojem, myšlenka pěti koruny tam on pěti marky a a říká za představu si nic nekoupím. Už to za pěti korun mám. To je pravda. Představa není platidlo. Jenomže intenciální předmět je platidlo. Ale ne platidlo v té sféře reálního života, nebo platidlo ve sféře intenciálních předmětů. Pes intenciální předmět má 4 nohy, ale ne skutečný nohy, nebo 4 nohy intenciální předměty. Ale má je. Což neplatí o pojem. Pojem psa nemá chlupy a nemá ani pojmy. Pojem, nějaké další pojmy chlupů. Ten pojem nemá pojmy chlupů. Tam jsou logické souvisnosti. V oblasti intenciálních předmětů tam skutečně intenciální předmět pes má intenciální předměty chlupy. No a teď ovšem důležité je, že mezi těma sférou intenciálních předmětů a mezi svého reálních předmětů není žádného spojení jiného, leč přes myšlení, které se ani jednomu nepodobá. Nepodobá se ani intenciálním předmětům, ani intenciální, ale zprostředkuje. Čili to je důvod, proč jsem furt mluvil o té oscilaci. Nezbýtní. Ta oscilace vypadá tak, jako zvláštního truhu. Teda, že ve skutečnosti já rozvrhnu nebo ve skutečnosti, prostě tak si to představu, rozvrhnu jakýsi intenciální předmět pomocí pojmu, který je velice nedostatečný. A ten intenciální předmět se ukáže jako nevyhovující, ale nicméně k něčemu je dobrý, že totiž já zpětně pomocí toho intenciálního předmětu zreformuji trošku ten pojem. A pomocí zreformovaného pojmu konstruuju novej intenciální předmět, sice podobnej původnímu, ale odlišnej. A díky tomu, že je odlišnej a v něčem lepší, doufejme, tak znovu reformuji pojem, kterým byl konstituován. A takhle to provedu mnohokrát. Přičemž ovšem, to neprochází jenom v téhleté orientací oscilací, ale vždycky, když zreformuju pojem, tak ho zreformuju také v jakémsi logickém kontextu. A to jsou ty horizonty. Když jsme mluví o horizontech, každý pojem má horizonty. Logický horizonty. Naproti tomu, ten intenciální předmět žádné horizonty nemá. Intenciální předmět může být jen zaměněný za jiný. A můžu prostě dělat stavebníci intenciálních pojmů, intenciálních předmětů, můžu je sestavovat, rozmontovávat a dělat takovýhle volobiny. Ale oni sami žádné horizonty nemají. To je skutečně něco takového, co připomíná rozebranej stroj. Nebo stavebnici Merkur, nebo něco takového. Takže jedině v rámci myšlení je možná mluvím o horizontech. A ovšem, ty horizonty jsou dvojího typu. Jednak to jsou horizonty předpojmového a nebo mimopojmového vědomí. A pak jsou specifické horizonty logického typu, které se otvírají teprve pro pojmové myšlení. Takže nemůžeme strkat do bod tomu myšlení vůbec. Pak jenom pro to. A tam samozřejmě každá rekonstituce o restrukturece, reformace, reforma pojmu znamená takovou přemýšlení, přesouzení, přemyslení toho pojmu v logickým službě. To znamená, já jsem se tohle naučil u Kozáka, když vykládal logiku, tak nám říkal, že na jedné straně, že pojem není atomen, z kterého se všechno skládá, líbřež, že začátek je u soudu. Pojmy, že jsou produkty soudu. Takže soud je dřív než pojem. Je důležité pro pojetí soudu, totiž, že soud není výrok. To není konstrukce s pojmu. Líbřež soud je něco půvojného, jednotného. Co to prvá, umožňuje dál vyprodukovat pojmy a pak ty pojmy můžou vykrajovat z těch soudů. Dodatečně. Ale pojmy nejsou tím základním materiálem, z něhož jsou soudy sestavovány. Tak to je jedna věc. A druhá věc je, že tvrdil, on o intenciálně předmětných nemluvil, on o natolik neznál, ale zase pokoušel a napsal do toho kreslánského časopisu, napsal taky článek, kde se chtěl trošku k tomu přivnout k té fenomenologii. Ale on to skutečně neporozuměl o mém soudu Rusalovi. On nemluvil o intenciálních pojmich vůbec, ale mluvil o tom, že velmi ostře proti tom, že pojmy se můžou vyvíjet. On říkal, že je můžeme jedně střídat. To bylo nepřesné trošku, protože k tomu je právě potřeba, ještě mluvím o těch intenciálních předmět. Taková ta strnulost, ta fixace, ta opravdu nepatří k těm pojmům. Tam je to takový problém. Tam je to vůbec oblast pojmů, sféra pojmů, to vyžaduje zvláštní disciplíny a nikdy se tím nikdo pořádně nezabejval. Ale platí to o těch intenciálních předmětech. Já mám problém k tomu. Když jsme říkali, že ten intenciální předmět třeba toho sousadoví dvoříška, že teda intenciální předmět zvaný sousadoví dvoříšek, že má ty chlupy, že je to to, co měníme tím dvoříškem, v tom, kterým aktuujeme. A jestli je to takhle, tak přece ale máme tady problém, že on třeba při největším jako třeba ťapká. Opravdu teda hejbe těma praskama. Hejbe těma praskama i ten intenciální předmět? Ten má packy hejbavý. A ty stojej ale v tom předmětu. Jo, to je přesně. To je to, o čem proč mluvím o epoše předmětního myšlení. Protože pomimo soudu ne každé pojmové myšlení musí musí konstruovat intenciální předměty. Mně se zdá, že v zásadě je možné myšlení, které pomocí pojmů jiného typu, než na který jsme dosud zvyklí, že může konstruovat modely, který nestojej, který nejsou mrtvý, který nejsou takhle fixovaný. Že teda prostě je způsob myšlení, který je pojmovej a tudíž dovoluje přesnost a přesto tu přesnost nevykupuje tou idiocií těch intenciálních předmětů fixovaných. Ale to je jakési tušení a ty důvody, proč se to domnívá, sice mohu říct, ale jak si pregnantně to dovodit, je možné jedně, když se to předvede. A to právě je obličný předvíz naší epoše, i když už končí. Ale to je to, na co myslím. Správně říkáte, že v zásadě by to mělo být možné, ale jenže my to nedovedeme. My jsme v takové závislosti na tom způsobu, jak bylo vynalezeno to pojmové myšlení. Že ještě od té euklidovské geometrie k těm neeuklidovském prostě nedovedeme udělat ten krok. Ale já doufám, že ten krok je možný. No, no, tohleto je teda zase látka na další dveráku. Ale já furt ještě teda nejsem... Já se mi to teda takový... Já bych jenom požádal očaj vedle. On mě drží škrábe v krku. On tam někdo je? Možná, že bylo příští, že řeknu já. Nevadí vám to, když to řeknete. Já jenom, že jsem línej stávatel, jinak bych to měl udělat jako hostitel. Tak jsem zvyklý, že vždycky oni se o to starají. Furt ještě se mě to s tím vývojem zda takový... Jako tímhletím, co jsem teď řekl, vývojem myšlení. Ne, speciálně teda s tím proměňováním těch intencionálních předmětů. S tím prostě celou opravdu je tou běžnou zkušeností, že se po nějakých věcech, se kterými postupujeme do styku, dovídáme prostě nějakého nesonového, nějakým způsobem proměňujeme ten pohled na ně. Ať už prostě tak, že já nevím, oříšek třeba měl včera ucho v celku a teďka ho má rafnutím prostě na dvě půlky. Tak jestli je opravdu jako údostný na jedný straně a na druhý straně, jestli teda, to je druhá otázka, nezávislá na tom, jestli je teda muselovský, ale to dostní, takový pojímání toho sensibilního předmětu, že teda opravdu třeba ten oříšek třeba dokonce vidím, jak mu to ucho prostě trhá, třeba vidím rvačku psu a prostě opravdu třeba možná, kdybych byl jako zvlášť bystrozrakej a zvlášť na to zoustředěnej, tak bych si prostě všim přímo toho okamžiku, když se mu do toho ucha prostě zakousnul a rafnul ho a mám prostě teda není změnu jako oříška prostě suchém celým a suchém prostě rafnutým prostě nějakým zránom prostě krví. A teďka se mi zdá jako furt nějak nejsem asi schopnej třeba v těch pojimech, tak jak jsme to tady prostě probírali, tohle to dělá jako přilést k jasnosti, co se v takovémhle případě v téhle zkušenosti, která teda není jako všechny tyto...