Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Změně mezi voříškem s pevným uchem a voříškem s uchem třeba nějak natrženým, jo? Jo, jo. A jak to teď popsat, když ten intencionalní předmět je jenom teda, jako, co si, co se nemůže teda měnit, mým proč může být jenom zaměněno za jiný? Jasně, ono asi teda, já se pokusím, jo, možná, že už tomu rozumím vlastně, možná, že stačí to vyslovit. Možná je to opravdu tak, že já teda vidím voříšek a voříšek peroucí se a tímto způsobem ho teda nějakým způsobem chápu. V okamžiku prostě, kdy třeba se, nebo, nebo v tom okamžiku, kdy si všímám, že prostě může dojít, nebo dochází, nebo už došla to prostě, ta fakticita toho času, jako, jak to pojmuji, je dlouhostejná, přijímám, že se mu někdo do toho ucha zakusuje, tak řekněme teda, je to voříšek, s jeho už uchem se něco děje, ale toto je zase cosi stojícího, jo, je to takhle míněno a potom teda, když, jako, by opravdu ta, tak zatím jednoduše si můžeme představit, že to netrvá dlouho, tak v okamžiku, jako, kdy už si všimnu, a voříšek, s jeho už uchem se vlastně už něco stalo, tak tímhle z tím způsobem, a každá ta fáze, vlastně, je, jako, by novej předmět, nový, prostě, intendování jakýhosi, no, něčeho prostě, čemu rozumím, novej předmět, vlastně, nový, nový intencionální předmět. A myslím, že trošku jasno do toho vnese ještě jedna věc, kterou po hříchu jsem zcela zapomněl, totiž tady je třeba poukáza taky na charakter jazyka. Tak my jsme si zatím rozlišili tři různý věci, a k tomu pak je třeba něco dodat, co dodám až pak. Například, když řeknu pes, tak tím myslím jednak žijící, žeroucí a roznožující se a tak dále zvíře. Za druhé tím, když řeknu pes, tak tím míním taky pojem, za třetí tím taky míním intencionální předmět. A teď, co chci dodat, co je strašně důležité, že zatímco ten pes jako živé zvíře je vždycky jeden, což nemyslím teda, že řeknu pes, tak jsou to vlastně k tomu, že by kej koli. Ale to je jiná věc, ten pes, o kterém říkám pes a míním reality, tak je vždycky jeden. Naproti tomu, pod tím slovem pes, tech pojmu a intencionálních předmětů je vždycky celý místo. A teď podle souvislosti, a to je souvislost řečová, spíš než jazyková, ale také jazyková, zejména řečová, já si vybírám vždycky z toho hnizda pojmů a předmětů. A mezi těma hnizdama jsou takové významné vazby, že teda vždycky ke každému pojmu nějaký předmět, určitý předmět. A není to tak jednoduché, že těch pojmů je stejný počet, protože ještě jsou s tím další, tam jsou logické souvislosti mezi pojmama jiný než mezi, to nechme stranou, ale vždycky je to celý rozem, to je celý hnizdo. No tak a teď, když já vidím, že ten Boříšek má utrženo ucho, že mu bylo utrženo ucho a vidím, jak je mu utrháváno ucho, no tak já to si zaznamenám ve své paměti tak, že v důsledku toho škrtám některé z toho hnizda pojmů a některé z toho hnizda intenciálních předmětů. Ne všechny, protože celá řada jich je tím naprosto nepostížena. Prostě ten pojem, který poukazuje k intenciálnímu předmětu, šrma psovitá, nepostížen, ten co a tak dále, až pes, nepostížen. Jenom pokud je konkrétní Boříšek, ale i ten konkrétní Boříšek nemá jen jeden pojem a jeden intenciální předmět, nebože extra je Boříšek včera, Boříšek dnes a tak dále. To tam všechno zůstává, takže já tam prostě vyškrtnu všechny pojmy a intenciální předměty Boříšku od dneška počínají do budoucnosti, které by měly v obě uši zdraví. To je to, co podržuje má paměť. Takže když napříště potkám Boříška, který má v obě uši v pořádku a je jako on, tak jsem trošku v šoku a říkám si, že to není možné, protože mu to nikdo nepřilepil, ne, to je určitě jiný pes. Já tu mám ještě takovýhle problém. Asi teď na tomhletom se mně to ujasnilo, co právě mě v tom připadá takový neznámý nebo nový oproti tomu sedlu, že zdá se mi tak trochu problém. Zdá, já přeci jenom neintentuju toho Boříška jako Boříška z minulostí a budoucností, jako Boříška, který, i když je to ten, který ho zrovna teďka vidím, tak jako zdá ho neintentuju přeci jako toho, který byl a bude. Jistě, jistě. Jo, dobře, to k tomu teda patří, jasně. To nepostihuje tu zpředmětňující povahu toho mínění, jak té jeho minulosti, budoucnosti i té přítomosti a tak dále. To tam je. Ale můžete jít ještě okus dál. Když důkladně sledujeme, jak mluvíme a myslíme, tak opětovně budeme zjišťovat, že my vlastně ještě tak dokonale to zpředmětnění neprovádíme a že tam jaksi uniká naší pozornosti a naší kontrole jakejsi jiný způsob mínění, než právě byl popsán. Já jsem přesvědčen, že zatímco tenhle výklad se týkal pouze organizování těch předmětných intencií, takže v našem myšlení a plnování jsou stále přítomny také ty intence nepředmětné, které však těma pojmama neorganizujeme, ale které přece jenom pro naši orientaci v řeči a v myšlení jsou elementárně důležité. A dokonce to předmětné mínění by ani nebylo možné, kdyby tohle nemělo za základ jakýsi. Nebo základ, to je takovou výchozitou. Čili, že tohle tady všude je, jenomže jakmile přistoupíme k nějakému blížšímu, přesnějšímu, exaktnějšímu způsobu uvažování, ať už ve vědě o věcech, nebo ve filozofii o našich vlastních vnitřních stavech a o způsobu myšlení a všechny tyhle ty reflektující, tak všude to jakoby dáváme stranou, odstranujeme to, dáváme to do střenu, za okraj, vytěsnujeme to do svýho vědomí. Takže se snažíme, děláme prostě to, co dělá matematik, když přijde na nějaký objev. Napíše to elegantně, vůkaz na třech řádkách a zcela pomlčí o tom, že mu to trvalo pět let, než na to přišel. Ať to všechno u toho promejšle na co všechno dělá. Takže vlastně to celý dosud to byl takový metodický přístup k tomu, aby se mohlo přesně říct, co v tom myšlení ještě navíc. Potom třeba ovšem samozřejmě taky tak jako velmi předběžně promluvá ten Heidegger nějak snad v tý pátý kapitole toho prvního dílu, kde se mluví o naladěnosti, například o tom, co předchází tomu rozumění. Nebo předchází, co je jistou a v jistým ohledu hlubší složkou oproti tomu rozumění, který už je toho řečového typu. Ale možná, že mění něco podobného, ale já mám dojem, že měde o něco jiného. Možná, že tam nějaké blízkosti by se našly, ale on určitě ve svým strategií to zapracovává jinak za jiným cílem. To je možné, to asi můžu na to věřit. Ale rozhodně by by stálo za toto jako třeba Sauna. On o tom Befindlichkeit, to mě hodně... Pak taky Bechtimtheit, nebo něco takového. Oni to překládají dnes jako vynacházení se, a eventuálně pak Bechtimtheit jako to naladěnost, aby to nějak odlišili. To je jedno. Co si takovýho, o čem ten hajdek právě taky říká, že je v tom větí na světě nepominutelný a že bez toho se nelze obejít. V tom, že to právě teda není tohoto předmětního typu. Že to je prostě jakýsi ten charakter, ty existence, který právě teda není orientovaný na isolaci. Pro hajdegra je příznačný, že on tam má stovky míst, které mluví s negativním, pejorativním rázumem, ale un-geništendig nebo nicht-geništendig, prostě tam se takže nevyskytuje. To je nějaká zvláštní nevěrovná asimetrie. Ono se o tom těžko právě mluví. Oni ty fenomenologové právě, já myslím, jsou hodně orientovaný právě na to, co je vidět, co lze prostě nějak nazřít, ale právě teda skutečně to nazřené zase jsou natolik podstiví, že vědí, že to nazřené je asi vždycky opravdu nějaký předmět. To je věc, která je rozhodně napováženou a musí být účinně předmětem kritiky nebo alespoň kritické analýzy, protože Husserl s takovou zvláštní bezstarostností mluví o tom, že, jak si Unwillkürlich říká, že tedy nesvémocně, nebo jak by se to přeložilo, já ty termínci můžu český zpomenout, že se nejdřív orientujeme na věcech, jakožto předmětech, na takových pevných věcech. To ostatní teprva dodatečně, ale první, a že to je Unwillkürlich a že to nemůžeme považovat za nějakou nahodilost, nebo že to je hluboká nutnost, že v tom je co si, atd. To platí jako kritika určitého způsobu myšlení, když to on to považuje za součást toho platného a přirozeného způsobu. Ono by to mělo být tady, jestli se nemejlim. Nemám to počkrtané, ale někde tady blízko předtím. A když to nemám počkrané, jsem to prostě nevýznám. Zámysleme se znovu nad stylem normálního přirozeného života. Pohybujeme se tu v pravdu stále jenom ich zkušeností, soubů, hodnocení a rozhodnutí. U každého takového aktu je já zaměřeno na předměty vlastního životního prostředí, výmyšleně obýle a zaměstnat. Čili dokonce je to proloženě. Předměty. Předměty samý jsou to, co v takových aktech je uvědoměno buď jako skutečné vůbec, nebo v modalitách skutečnosti, například pomožné, pochybné a podobné. Žádný z těchto aktů, ani žádná v nich obsažená platnost, nejsou při tom izolovány. Nýbrž implikují ve svých intenciích nutně nekonečný horizont neaktuálních v proměnlivém pohybu spoluúčastně fungujících platnostů. To ustačí. A ještě tady, jestli najdu snad... Další je ze čtrnáctého, první, osmdesát šest. My jsme minule, teda takové nízké účasti, mluvili o některých místech z úsadla, v některých právě se teda já domnívám zpatřovat přeč o neuvědoměných nebo nevědomých intenciích, což je teda motiv, který tady byl panem doktorem zavedený někdy na podvím. A právě vlastně teda v minule se objasnilo, že jsme měli každej teda zvláštní... Neškoda, já si beru takový ty potoky. Jako od toho důjho odlišnout teda hypotézu o tom, co by to ty neuvědoměné či nevědomé intence měly být. Zvonil někdo tuší. No, pýtám, jsme člověk. A minule jsme teda, já jsem taky, tak jako na začátku velice tak jako krátce a náznakově uvedl nějaký teda motiv z USRL, taky skryze, kde se probíhalo, co si, co teda se tý USRL námskej technologie nazývá syntézou a o čem teda USRL říká, že je základem jakékoliv uvědomovaného motivu. Jaké okoliv intencionálního předmětu. A já jsem si myslel, že na dneska, kdybych já pověděl teda, co si o pojmu potenciality a o tom, jak teda právě ty potenciality mají význam do svého intencionálního významu. A text, se kterýho bych to teda chtěl dělat, a myslím si, že teda v podstatě bych udal prostě jakoby čtením toho textu, já jsem teda se měl jednou způsobem, je paragraf 19 a potom teda paragraf 20 z těch cartesianských meditací. Já jsem k tomu dal ještě jako paralelní čtení dva paragrafy skryze, ale oni teda skutečně bavou jako přímo o tom. Tematicky se to, co se probírá právě pod názvem teda potenciality v těch cartesianských meditacích, tak to tam prostě není takto tematizováno. Ono se to v tom vyskytuje sice, to pak je možný třeba províst na nějaké slovnání, ale není ten výklad v tých kteří si o tom, takže bych se rozdělal spíše teda toho textu těch cartesianských meditací. Je tam někdo? Ne. Jo, nebyl. Aha, já jsem to nepochopil, dobře, jo. No. A zdá se mně teda, že bychom zatím mohli přečíst prvních asi patnáct nebo tak řádek toho párdašu devatenáct a k tomu teda pak já bych jako zkusil něco interpretovat, no. Já nemohu to číst na hlas teda. No, ale tady máš jevi taky, ne? Tak jasně. Je to tu teda ještě jednou německý, tak... Díky. Tak. Párdaš devatenáct teda má přímo už sám název aktualita a potencialita intencionálního života. A začínám. Novostevnost intencionality ješt patří ke každému kobyto stařenému ke světu už tím, že má nejenom nevědomý ono světové soucno, nýbraž samo je jako kobyto uvědomého ve vnitřním vědomí času. Není tematicky vyčerpána pouhým zkoumáním o ně v kobytách a jako aktuálních zážitků. Já tam mám příliš tři chyby k překladu, ale možná, že bude lepší. Až to když tak se ukáže, že to je nutné. No. Každá aktualita implikuje své potenciality, ješt nejsou prázdnými možnostmi, nejbrž jsou obsahově, a to v tom, kterém aktuální zážitky samotné, intentionálně předznačeny a vybaveny charakterem intentionality, jejich už uskutečnění přísluší já. Tím je ovlášen další základní resintentionality. Každý zážitek má svůj horizont, měnící se ve změně vědomých soumyslovství tohoto zážitku a ve změně fází jeho vlastního zážitkového pravdu. Intentionální horizont poukazů na potencionality vědomí, jež přísluší jemu samotné. Například ke každému vnějšímu vnímání patří poukazování skutečně vnímaných stranek vnímaného předmětu ke spolu míněným a ještě nevnímaným, nejbrž pouze v očekávání a zpěvu v nenázorné prázdnotě anticipovaným strankám. Jako stránky, jež teď mají ve vnímání přijít, neustávat potenci, jež má s každou fází vnímání nový smysl. A ještě jednu, k tomu má vnímání horizonty jiných vědomých možností jako možnosti, jež bychom mohli mít, kdybychom činným způsobem řídili vnímání jinak. Nebo kdybychom pokročili dopředu nebo stranou. To je zatím takového zavedení toho pojmu potenciality. Jeho vytěžení se právě bude dít v nějakým kusech, který bych se potom zatím pokusil říci, jak si představuji toho, čem je řečení. Protože je to takového zavedení potenciality, které se právě bude dít v nějakým kusech, jak si představuji toho, čem je řeč zde. Centrální rozlišení je tu právě mezi aktualitou a potenciality toho zážitku. Zážitku? No, prožitku toho Erlenis. Doufám. Nebo co to je? Tady je, třeba tam, kde je to proloženě, tak tam to pokračuje a to v tom, kterém aktuálním v češtině zážitku samotném, tam je, doufám, Erlenis. Aktuální větě na konci je kogitata als actuelle Erlenise. Co to je kogitatum? Kogitatum je intencionální předmět. Prožitkem. To je skutečně trochu vádní použití. Pokud bych teda já to měl jako teda hodnotit, jo, tak si myslím, že tady skutečně teda aktuální prožitek je... Moment, tam je zážitek. No, to je o zážitek. Dobře, to je o zážitek. Tak jako třeba každý pojem se může stát... Někdy se tady zavádí důležitost pro ten prožitek, i když teda... Takže budem říkat zážitek, teda jako jednoznačně. Nicméně zážitek je součástí tohoto uvědomí. No, to právě je... Je podle mě, jo. On má ještě úserl termín kogitatio, který podle mě teda odpovídá tomu Erlenis nejpřesněji, jo. A ten termín kogitatio je právě teda ten termín pro tu jednotu kogito, kogitatio. Pro tu jednotu toho prožívání a toho prožívaného. Přičemž to prožívání je právě teda přímo i tou reální součástí tohoto uvědomí, zatímco to prožívané je tam obsaženo právě jenom jakožto intence jakási, jakožto jakýsi prostě směřování k tomu předmětu. A ten předmět sám teda není součástí toho prožívání. Když se mluví o té aktualitě a potenciality, tak jde teda o co? Jde o ty předměty tadyhle. Od ty kogitata, skutečně jo, ale... Co to je potenciální, intenciální předmět? No to právě není jako... Pokusíme se přejít k tomu, k tomu jak to teda zde je, jo. Zatím právě teda musíme výjít od té aktuality, o které právě jako se to píše, prostě byla řeč v těch minulejch částech. A... Říká teda právě, že jako aktuální zážitek neboli kogitátům je teda v skutku prostě to, co tě v dotyčným abstrakcí teda jako vyděleným prostě aktu, jo, v tom aktu, kdybychom prostě mohli nějak osamostatnit v tom tou dovědomí, což teda vím, že můžeme jenom prostě v nějak jako do jisté míry, tak když bychom prostě pro ten účel teda toho výkladu, ten který akt jako osamostatnili, tak můžeme říci, že pan teda jakožto svůj intenciální předmět obsavuje jakýsi kogitátům a to aktuálně. Je v tom aktu prostě toto kogitátům míněno. To kogitátům je, když je míněno v tom aktu, tak je to intenciální předmět. Ano. Je to to prostě, co každé vědomí je vědomý o něčem, které je takový. Ano, já jsem to kogitátům co to spíš znamená. Tak to právě, to, o čem je vždycky teda to, každé, to, které je vědomý je teda to kogitátům. To je prostě ten předmět. O čemu se vztahuje teda? O čem je? No, to je takový. No, o čemu se vztahuje, ne? Čeho je kogito? No. Každý kogito je kogito něčeho a to něco, čeho je kogito, se říká, tomu se to znamená kogitátům. Ano. No a právě teda ten musel zde obrací obrací naši pozornost k těm, k tomu, čemu ono říká potentiality a k tomu, o čem teda se on zřejmě domnívá, že to je něco předtím jako dost málo tou filozofii prostě vytěžovaný a o čem se domnívá, že to právě teda nákýmu jako systematickýmu, že to je prostě hlavní třeba jako, nebo jeden z hlavních prostě přínosů fenomenologie, která taky tímto způsobem tímto způsobem prostě obrací to zkoupání, jo. A on je teda tadyhle v tom našem textu, s kterýho teda jsem jako nalohl vycházet, tak je začíná charakterizovat takto. Říká, že nejsou prázdnými možnostmi. Co to jsou prázdné možnosti? No, prázdné možnosti to je tady v tom kontextu, jako bych si dovolil to vysvětlit v kontrastu k tomu, když říká to, čím jsou, jo. On prostě se tím jakoby ohrazuje prostě, že překlad potencialita je možnost. Asi tak by se mohlo říct, jo. Takže on prostě říká, tak někdo by si myslel, že teda jako máme zkoumat teda taky nejenom ty skutečný předměty, nebo ty skutečný prostě intencionální předměty, ty skutečný prostě předměty těch zážitků, ale taky nějaký předměty možných zážitků, což se sice taky v jisté podobě dělá, ale tady je teďka řeč o něčem jiným, jo. Tady teďka není právě řeč o tom, že teda máme od toho aktuálně prožívanýho přejít prostě k nějakým prázdným možnostem prostě, že místo toho, že byste... Toto matáte, promiňte. Možná ano. Ne, k prázdným možnostů, co to je? Jestliže jste začal teď vyklad tím, že nejde o to, se kromě těch kogytát aktuálních mínění se zabývat kogytátama jinejch mínění. Tak prosím, ale ty kogytáta jinejch mínění, ty nejsou o nic prázdnější než kogytátům tohoto mínění. Čili, proč by to měly být prázdné možnosti? Čili to bych zaměl. No. Rozumíte? Momentálně, aktuálně, já míním určitým aktem intenciováním, míním nějaký kogytátům. Tak, co teď je prázdná možnost? To není přece možnost mínit něco jinýho. Páš, to můžu mínit taky. Zcela přesně jako teď. To není žádná prázdná možnost. To je možnost mínit toto, nebo ono, nebo atd. A kde je prázdná možnost? No, jako... Je vůbec něco takové jako prázdná možnost? Nepochybně teda... Pro Aristotela přece žádná prázdná možnost neexistuje. Leda, že by to bylo teda hilé. Ale normálně, když mluví o možnosti, no tak možnost je už vždycky možnost nějaká konkretizovaná, která už jako směřuje, jakoby, k té realizaci. To je, potřebuje jenom mu ten pohyb, jehož prostřednictvím by se z možností stala skutečností. Ale není to prázdná možnost. Já tady nemám prázdnou možnost, zniž by se mohl stát právě tak zajíci jako kráva, jako ledovec atd. Toto není. Prostě možností je zárodek zajíce, je možností zajíce. Ale kde jsou prázdní možnosti? To vůbec nerozumím. Já se pokusím teda. To je, sice teda trošku odbačka v tom, ale asi bude to třeba jí jako provést. Já se domnívám, že vůbec teda výdov, jako spojen prázdní možnosti je výdovitkem novověky. Dokonce by se k tomu asi našly nějaký texty. Tady v té krizi, kde se mluví o tom Descartesově a o tom, co on proved teda s tou matematikou. A domnívám se, že prázdnou možností je právě už někdo teď kouká. Jo, takhle. Ne, oni jsou prázdné. Nebo teda ty druhé nejsou prázdné. Ty potenciality. To tam, já když se k tomu pak dostanu. Ale zatím teda bych pověděl toto teda s těm prázdným možnostím. Já možná teda dám příklad. Jestli že si třeba říkáme, že nám bude dán nějaký trojuhelník. Například člověk počekává ráno. Ahoj! Prostě provádí nějaké zkoumání a teď ta dvíře prostě k tomu bude dostat nějakýho trojuhelníku, který mu prostě někdo nám to dá. A on ví na základě toho, jaký je teda porozumění té moderní geometrie, ještě právě má ten ráz ty universality od Descartes. To je z toho, že prostě jakýmsi smysluplným způsobem probíhá všecky možnosti a nesoustředuje se právě ten na jakýsi ty význační možnosti, jako třeba ta geometrie prostě řecká. Tak ví, že prostě ten trojuhelník může mít jako jeden stupeň třeba úhel alfa dva stupně, tři stupně a tak dále až teda do těch 180 necelejch jako u toho třeba u fechalu, který si určí. Ale taky kteroukoliv odnotu mezi tím a toto všechno jsou pro ně prostě prázdné možnosti, protože vlastně a takovýchto prázdných možností aspoň teda myslím si, že tyhle možnosti je prostě smyslůplné nazývat prázdnými, protože jsou prostě jenom logickým výtvorem člověka, který nějakým způsobem zná teda jakýsi spektrum, jakýsi prostě univerzum otevřený a v něm prostě nemá čeho se chytit a ví, že prostě může nastat kterákoliv kterákoliv variant, který si jako může představit a neví prostě nemá nemá žádnou žádný jako plnější určení toho vo kterou půjde tak takovýhle takovýhle možnosti zdá se mně teda se nazývají prázdnýma, jo. Myslím si, že dokonce na to existuje taky místo třeba v Heidelově za jeden zajt, kde se právě, kde ono přece hodně mluví taky o možnostech a taky se právě někde asi nejmí na odstavec, možná na dva odstavce, vymezuje právě proti prázdným možnosti jakožto prostě výdobětku logiky která která prostě s těma jeho možnostma nemá co společného není to prostě nějaký jako tadyhle prázdný možnosti ještě lepší příklad je prostě když vám někdo třeba přijde, já nevím, nějaká hazardní hra, jsou tady prostě já nevím, čtyři čtyři nějaký kopečky, no a prostě člověk si může kterýkoliv z nich vzít, jo, a nemá prostě sebevenší důvod týho, tako který může koli z nich, jo jsou to prostě možnosti za nimi až není nic obsahového jo To je lepší ten první příklad z toho není vidět vůbec nic a proti tomu prvnímu příkladu, který je sice názornější mám základní námětku, že v tom případě, jak všem, každej intencionální předmět je prázdnou možností když se to také vyloží, protože když intencionální předmět pes domácí tak tam může být voříšek a tam může být bernardín a tak dále a nic není, právě tak jako tam mohly být úhly od jednoho až do skoro 180, tak tady můžou být nejrůznější psy, takže to vlastně intencionální předmět je já jsem to ale nemínil, jako říci, že tou prázdnou možností je ten trojuhelník jako takový, já jsem chtěl říci, že prázdnými možnostmi jsou ty, které exemplifikace, pokud právě není dán ten, který prostě už trojuhelník s tím určitým úhlem tak je prázdnou možností K každému právě intencionálnímu předmětu, ano a to je dokonce, už se dostáváme přesně k tomu tématu, o kterém jmenuji řeč, jo, k každému prostě intencionálnímu předmětu skutečně patří co si takového, jako se teda řekne, že jsou ty horizonty, jo, a k horizontu intencionálního předmětu trojuhelník patří tež to, že je teda intencionální předměta. Patří tež to, že je teda to může být trojuhelník o úhlu alfa rovna se 1 nebo 7 stupeň. Protože co si říkáte, že k horizontu pravouhleho trojuhelníku ne, pravouhleho, no tak jako ne, ne, jedno, k horizontu trojuhelníku patří patří, že může mít prostě úhel alfa 1 stupeň ale může ho mít také 7 stupeň. A k tomu říkáte prázdná intencionalita? On říká potencialita. Potencialita, ano. Prosím, v tomto případě, když už se to... To je prázdná možnost v tomto řícti. Jo, jasně, no. Ano. Prazdné možnosti. Dobrá, to je správně řečeno, jo. V případě totiž, že už jde o intencionální předmět, že už jde o prostě míjení trojuhelníka, tak nepochybně teda to, pak teda ta exemplifikace trojuhelníka s těma možnostma týkajícíma se úhlu spadá teda do toho horizontu, neboli by teda správně terminologicky byla oddále chápaná jako potencialita. Ale ten příklad, který jsem udával, ten myslím si má smysl takovej, že prázdný možnosti budiš. Řeknu to takhle teda. Je to pojem prostě relativní, ten pojem tý prázdný možnosti. V tom smyslu, že teda protože právě všecky možný intencionální předměty to je pravda nakonec, jo, je to vlastně asi nakonec tak, jak to říkáte, jo. Všecky intencionální předměty nepochybně spadají prostě do velice široce řečeno horizontu toho nejširšího prostě horizontu toho mýho aktuálního zážitku nyní, jo. Neboť prostě Zatím ale nevíme, co to ještě je. Teď to nemůžeme dopracovat. Jo, ale tak teda zcela předvěžně řečeno, jo. Ovšem, stojí přesto za to rozlišovat právě v téhleté soustavě těch horizontů nebo těch prostě možností jakousi blízkost a vzdálenost, jo. I když to nejsou třeba jako přímo ty úsadlovy pojmy takhle, vzdá se prostě, že při projednávání trojuhelníka není tak docela prázdnou možností to, že trojuhelník může mít tenkterý úhel, protože to je věc, která opravdu prostě je, jak se to pak dočteme, prostě předznačena v tom, kterém načíváme zážitku. Může mít například barvu. Ano. Zatímco právě při projednávání, řekněme, nějaký melodie, je prostě to, že jsou zde možnosti trojuhelníků s rozmanitými úhly možnost skutečně prázdná. Prázdná v tom smyslu, že právě teda neobjasňuje nic, že se prostě nevstavuje, aspoň ne teda při tom, kterým prostě probírání nějaký té melodie nějakým způsobem k tomu. Není to prostě potencialita těch zážitků, o kterých při tom probírání té melodie jde. Je to prostě možnost, která sice jakož to možnosti, jako musíme říci, že trojuhelník s takovýmto úhlem je možný. Prázdná možnost je řekněme vše, o čem můžeme říci, že je to možné. Nicméně potencialita je právě termín, který se vstavuje k té které aktualitě, vždycky teda relativně. A zatímco všechno, co je možné, je v tomto smyslu teda možností, tak právě je třeba odlišit ty možnosti, které jsou zároveň potencialitami té které aktuality. Ty možnosti, které jsou právě v té které aktualitě předznačeny. Od těch možností, či v takovém jako širokém smyslu potencialit, ale právě teda v tom smyslu, který my nyní chceme vyloučit, od těch možností, které sice teda opravu musíme nazvat možnostmi, ale Husser je označí teda tím přívlastkem prázdné. Já nevěřím, že můžeme označit jako možnosti, ponad buď to děláme v kontextu s nějakým intencionálním předmětem, anebo to nemůžeme udělat vůbec. Jasně, já jako tady je problém toho vejkladu, jo, já si myslím, že tadyhle přísně vzato je to pravda, jo, tohle, tohle, ale že třeba tady teda Husser nově jako ponechat tu si teda možnost vztáhnout se k běžnému porozumění, že teda přísně vzato je možná skutečně to tvrdzení, že nejsou prázdnými možnostmi na tom stupni výkladu jakoby už provedeného možná nedržitelné, protože by se právě ukázalo, že teda prázdné možnosti jako takové nejsou, jo, že teda každá možnost je pouze potencialitou té, které aktualitou, jo, s tím souhlasím, ale na druhou stranu teda při vejkladu, který se snaží přivést k pojmu potenciality, se mi zdá celkem regulérní, před tím, než je pojem potenciality ustavený, výjít od toho pojmu, který teda je jako předběžně asi jasný od pojmu prostě možnosti jako něčeho, co prostě ale se nepříčí logickým zákonům, jo, nebo od čehosi takovýho, jo, já taky napisuji takové prostě běžné porozumění slovu možnost, jo, a odlišit právě, že ale nepůjde o jakojikoli možnosti, mým proč, že pod slovem potencialita budeme rozumět vždycky teda ty, které možnosti, ty, které jsou právě teda předznačené v tom aktuálním zážitku. Ještě než se k tomu kvůli tomu dál dostanete, no, aktualitou se míní... To už necháme teď. Cože? To už necháme. Já myslím, že je to druhou průmysl. No, vyjasněno se, co se dalo, tak... Aktualitou se míní co ještě, abych si to objasnil? To je ten, jak jsem říkal, teda jakoby vytrženej prostě tvůj nyní probíhající zážitek, to, co to, co... To je aktuální zážitek. Aktualitou tedy, jo? Jo. A ten aktuální zážitek, jo, to už se probíhalo, na tom se pozastavil, že zkoumání o nich kogytáta, jo, a ta kogytáta, že jsou teda že jsou teda aktuálním zážitkem. Jo, to se vyloučilo, jako. Vyloučilo, no, tak dohodli jsme se na tom, tak. No. Že to... A to znamená, že každej ten můj zážitek, jo, který probíhá aktuálně zrovna, jo. Tak ten má implikovat, implikovat své potenciality, jo. Potenciality, které... Jestli, že jsme se dohodli, že tady, i když je napsáno zážitek, takže se tím míní ten intencionalní předmět, tak bude lépe zůstat do toho. Naopak, my jsme vyloučili, že by mohlo jít o aktualitu toho součástí vkusu vědomí. No. Ano, já rozumím. To k tomu se ještě vrátíme. No, no jasně. Teda jste s námi říkal, že ten intencionalní předmět není součástí toho vkusu vědomí. No jistě. A tedy otázka první byla, o jakou aktualitu jde. Bude o aktualitu toho.
s1.flac
====================
Změně mezi voříškem s pevným uchem a voříškem s uchem třeba nějak natrženým, jo? Jo, jo. A jak to teď popsat, když ten intencionalní předmět je jenom teda, jako, co si, co se nemůže teda měnit, mým proč může být jenom zaměněno za jiný? Jasně, ono asi teda, já se pokusím, jo, možná, že už tomu rozumím vlastně, možná, že stačí to vyslovit. Možná je to opravdu tak, že já teda vidím voříšek a voříšek peroucí se a tímto způsobem ho teda nějakým způsobem chápu. V okamžiku prostě, kdy třeba se, nebo, nebo v tom okamžiku, kdy si všímám, že prostě může dojít, nebo dochází, nebo už došla to prostě, ta fakticita toho času, jako, jak to pojmuji, je dlouhostejná, přijímám, že se mu někdo do toho ucha zakusuje, tak řekněme teda, je to voříšek, s jeho už uchem se něco děje, ale toto je zase cosi stojícího, jo, je to takhle míněno a potom teda, když, jako, by opravdu ta, tak zatím jednoduše si můžeme představit, že to netrvá dlouho, tak v okamžiku, jako, kdy už si všimnu, a voříšek, s jeho už uchem se vlastně už něco stalo, tak tímhle z tím způsobem, a každá ta fáze, vlastně, je, jako, by novej předmět, nový, prostě, intendování jakýhosi, no, něčeho prostě, čemu rozumím, novej předmět, vlastně, nový, nový intencionální předmět. A myslím, že trošku jasno do toho vnese ještě jedna věc, kterou po hříchu jsem zcela zapomněl, totiž tady je třeba poukáza taky na charakter jazyka. Tak my jsme si zatím rozlišili tři různý věci, a k tomu pak je třeba něco dodat, co dodám až pak. Například, když řeknu pes, tak tím myslím jednak žijící, žeroucí a roznožující se a tak dále zvíře. Za druhé tím, když řeknu pes, tak tím míním taky pojem, za třetí tím taky míním intencionální předmět. A teď, co chci dodat, co je strašně důležité, že zatímco ten pes jako živé zvíře je vždycky jeden, což nemyslím teda, že řeknu pes, tak jsou to vlastně k tomu, že by kej koli. Ale to je jiná věc, ten pes, o kterém říkám pes a míním reality, tak je vždycky jeden. Naproti tomu, pod tím slovem pes, tech pojmu a intencionálních předmětů je vždycky celý místo. A teď podle souvislosti, a to je souvislost řečová, spíš než jazyková, ale také jazyková, zejména řečová, já si vybírám vždycky z toho hnizda pojmů a předmětů. A mezi těma hnizdama jsou takové významné vazby, že teda vždycky ke každému pojmu nějaký předmět, určitý předmět. A není to tak jednoduché, že těch pojmů je stejný počet, protože ještě jsou s tím další, tam jsou logické souvislosti mezi pojmama jiný než mezi, to nechme stranou, ale vždycky je to celý rozem, to je celý hnizdo. No tak a teď, když já vidím, že ten Boříšek má utrženo ucho, že mu bylo utrženo ucho a vidím, jak je mu utrháváno ucho, no tak já to si zaznamenám ve své paměti tak, že v důsledku toho škrtám některé z toho hnizda pojmů a některé z toho hnizda intenciálních předmětů. Ne všechny, protože celá řada jich je tím naprosto nepostížena. Prostě ten pojem, který poukazuje k intenciálnímu předmětu, šrma psovitá, nepostížen, ten co a tak dále, až pes, nepostížen. Jenom pokud je konkrétní Boříšek, ale i ten konkrétní Boříšek nemá jen jeden pojem a jeden intenciální předmět, nebože extra je Boříšek včera, Boříšek dnes a tak dále. To tam všechno zůstává, takže já tam prostě vyškrtnu všechny pojmy a intenciální předměty Boříšku od dneška počínají do budoucnosti, které by měly v obě uši zdraví. To je to, co podržuje má paměť. Takže když napříště potkám Boříška, který má v obě uši v pořádku a je jako on, tak jsem trošku v šoku a říkám si, že to není možné, protože mu to nikdo nepřilepil, ne, to je určitě jiný pes. Já tu mám ještě takovýhle problém. Asi teď na tomhletom se mně to ujasnilo, co právě mě v tom připadá takový neznámý nebo nový oproti tomu sedlu, že zdá se mi tak trochu problém. Zdá, já přeci jenom neintentuju toho Boříška jako Boříška z minulostí a budoucností, jako Boříška, který, i když je to ten, který ho zrovna teďka vidím, tak jako zdá ho neintentuju přeci jako toho, který byl a bude. Jistě, jistě. Jo, dobře, to k tomu teda patří, jasně. To nepostihuje tu zpředmětňující povahu toho mínění, jak té jeho minulosti, budoucnosti i té přítomosti a tak dále. To tam je. Ale můžete jít ještě okus dál. Když důkladně sledujeme, jak mluvíme a myslíme, tak opětovně budeme zjišťovat, že my vlastně ještě tak dokonale to zpředmětnění neprovádíme a že tam jaksi uniká naší pozornosti a naší kontrole jakejsi jiný způsob mínění, než právě byl popsán. Já jsem přesvědčen, že zatímco tenhle výklad se týkal pouze organizování těch předmětných intencií, takže v našem myšlení a plnování jsou stále přítomny také ty intence nepředmětné, které však těma pojmama neorganizujeme, ale které přece jenom pro naši orientaci v řeči a v myšlení jsou elementárně důležité. A dokonce to předmětné mínění by ani nebylo možné, kdyby tohle nemělo za základ jakýsi. Nebo základ, to je takovou výchozitou. Čili, že tohle tady všude je, jenomže jakmile přistoupíme k nějakému blížšímu, přesnějšímu, exaktnějšímu způsobu uvažování, ať už ve vědě o věcech, nebo ve filozofii o našich vlastních vnitřních stavech a o způsobu myšlení a všechny tyhle ty reflektující, tak všude to jakoby dáváme stranou, odstranujeme to, dáváme to do střenu, za okraj, vytěsnujeme to do svýho vědomí. Takže se snažíme, děláme prostě to, co dělá matematik, když přijde na nějaký objev. Napíše to elegantně, vůkaz na třech řádkách a zcela pomlčí o tom, že mu to trvalo pět let, než na to přišel. Ať to všechno u toho promejšle na co všechno dělá. Takže vlastně to celý dosud to byl takový metodický přístup k tomu, aby se mohlo přesně říct, co v tom myšlení ještě navíc. Potom třeba ovšem samozřejmě taky tak jako velmi předběžně promluvá ten Heidegger nějak snad v tý pátý kapitole toho prvního dílu, kde se mluví o naladěnosti, například o tom, co předchází tomu rozumění. Nebo předchází, co je jistou a v jistým ohledu hlubší složkou oproti tomu rozumění, který už je toho řečového typu. Ale možná, že mění něco podobného, ale já mám dojem, že měde o něco jiného. Možná, že tam nějaké blízkosti by se našly, ale on určitě ve svým strategií to zapracovává jinak za jiným cílem. To je možné, to asi můžu na to věřit. Ale rozhodně by by stálo za toto jako třeba Sauna. On o tom Befindlichkeit, to mě hodně... Pak taky Bechtimtheit, nebo něco takového. Oni to překládají dnes jako vynacházení se, a eventuálně pak Bechtimtheit jako to naladěnost, aby to nějak odlišili. To je jedno. Co si takovýho, o čem ten hajdek právě taky říká, že je v tom větí na světě nepominutelný a že bez toho se nelze obejít. V tom, že to právě teda není tohoto předmětního typu. Že to je prostě jakýsi ten charakter, ty existence, který právě teda není orientovaný na isolaci. Pro hajdegra je příznačný, že on tam má stovky míst, které mluví s negativním, pejorativním rázumem, ale un-geništendig nebo nicht-geništendig, prostě tam se takže nevyskytuje. To je nějaká zvláštní nevěrovná asimetrie. Ono se o tom těžko právě mluví. Oni ty fenomenologové právě, já myslím, jsou hodně orientovaný právě na to, co je vidět, co lze prostě nějak nazřít, ale právě teda skutečně to nazřené zase jsou natolik podstiví, že vědí, že to nazřené je asi vždycky opravdu nějaký předmět. To je věc, která je rozhodně napováženou a musí být účinně předmětem kritiky nebo alespoň kritické analýzy, protože Husserl s takovou zvláštní bezstarostností mluví o tom, že, jak si Unwillkürlich říká, že tedy nesvémocně, nebo jak by se to přeložilo, já ty termínci můžu český zpomenout, že se nejdřív orientujeme na věcech, jakožto předmětech, na takových pevných věcech. To ostatní teprva dodatečně, ale první, a že to je Unwillkürlich a že to nemůžeme považovat za nějakou nahodilost, nebo že to je hluboká nutnost, že v tom je co si, atd. To platí jako kritika určitého způsobu myšlení, když to on to považuje za součást toho platného a přirozeného způsobu. Ono by to mělo být tady, jestli se nemejlim. Nemám to počkrtané, ale někde tady blízko předtím. A když to nemám počkrané, jsem to prostě nevýznám. Zámysleme se znovu nad stylem normálního přirozeného života. Pohybujeme se tu v pravdu stále jenom ich zkušeností, soubů, hodnocení a rozhodnutí. U každého takového aktu je já zaměřeno na předměty vlastního životního prostředí, výmyšleně obýle a zaměstnat. Čili dokonce je to proloženě. Předměty. Předměty samý jsou to, co v takových aktech je uvědoměno buď jako skutečné vůbec, nebo v modalitách skutečnosti, například pomožné, pochybné a podobné. Žádný z těchto aktů, ani žádná v nich obsažená platnost, nejsou při tom izolovány. Nýbrž implikují ve svých intenciích nutně nekonečný horizont neaktuálních v proměnlivém pohybu spoluúčastně fungujících platnostů. To ustačí. A ještě tady, jestli najdu snad... Další je ze čtrnáctého, první, osmdesát šest. My jsme minule, teda takové nízké účasti, mluvili o některých místech z úsadla, v některých právě se teda já domnívám zpatřovat přeč o neuvědoměných nebo nevědomých intenciích, což je teda motiv, který tady byl panem doktorem zavedený někdy na podvím. A právě vlastně teda v minule se objasnilo, že jsme měli každej teda zvláštní... Neškoda, já si beru takový ty potoky. Jako od toho důjho odlišnout teda hypotézu o tom, co by to ty neuvědoměné či nevědomé intence měly být. Zvonil někdo tuší. No, pýtám, jsme člověk. A minule jsme teda, já jsem taky, tak jako na začátku velice tak jako krátce a náznakově uvedl nějaký teda motiv z USRL, taky skryze, kde se probíhalo, co si, co teda se tý USRL námskej technologie nazývá syntézou a o čem teda USRL říká, že je základem jakékoliv uvědomovaného motivu. Jaké okoliv intencionálního předmětu. A já jsem si myslel, že na dneska, kdybych já pověděl teda, co si o pojmu potenciality a o tom, jak teda právě ty potenciality mají význam do svého intencionálního významu. A text, se kterýho bych to teda chtěl dělat, a myslím si, že teda v podstatě bych udal prostě jakoby čtením toho textu, já jsem teda se měl jednou způsobem, je paragraf 19 a potom teda paragraf 20 z těch cartesianských meditací. Já jsem k tomu dal ještě jako paralelní čtení dva paragrafy skryze, ale oni teda skutečně bavou jako přímo o tom. Tematicky se to, co se probírá právě pod názvem teda potenciality v těch cartesianských meditacích, tak to tam prostě není takto tematizováno. Ono se to v tom vyskytuje sice, to pak je možný třeba províst na nějaké slovnání, ale není ten výklad v tých kteří si o tom, takže bych se rozdělal spíše teda toho textu těch cartesianských meditací. Je tam někdo? Ne. Jo, nebyl. Aha, já jsem to nepochopil, dobře, jo. No. A zdá se mně teda, že bychom zatím mohli přečíst prvních asi patnáct nebo tak řádek toho párdašu devatenáct a k tomu teda pak já bych jako zkusil něco interpretovat, no. Já nemohu to číst na hlas teda. No, ale tady máš jevi taky, ne? Tak jasně. Je to tu teda ještě jednou německý, tak... Díky. Tak. Párdaš devatenáct teda má přímo už sám název aktualita a potencialita intencionálního života. A začínám. Novostevnost intencionality ješt patří ke každému kobyto stařenému ke světu už tím, že má nejenom nevědomý ono světové soucno, nýbraž samo je jako kobyto uvědomého ve vnitřním vědomí času. Není tematicky vyčerpána pouhým zkoumáním o ně v kobytách a jako aktuálních zážitků. Já tam mám příliš tři chyby k překladu, ale možná, že bude lepší. Až to když tak se ukáže, že to je nutné. No. Každá aktualita implikuje své potenciality, ješt nejsou prázdnými možnostmi, nejbrž jsou obsahově, a to v tom, kterém aktuální zážitky samotné, intentionálně předznačeny a vybaveny charakterem intentionality, jejich už uskutečnění přísluší já. Tím je ovlášen další základní resintentionality. Každý zážitek má svůj horizont, měnící se ve změně vědomých soumyslovství tohoto zážitku a ve změně fází jeho vlastního zážitkového pravdu. Intentionální horizont poukazů na potencionality vědomí, jež přísluší jemu samotné. Například ke každému vnějšímu vnímání patří poukazování skutečně vnímaných stranek vnímaného předmětu ke spolu míněným a ještě nevnímaným, nejbrž pouze v očekávání a zpěvu v nenázorné prázdnotě anticipovaným strankám. Jako stránky, jež teď mají ve vnímání přijít, neustávat potenci, jež má s každou fází vnímání nový smysl. A ještě jednu, k tomu má vnímání horizonty jiných vědomých možností jako možnosti, jež bychom mohli mít, kdybychom činným způsobem řídili vnímání jinak. Nebo kdybychom pokročili dopředu nebo stranou. To je zatím takového zavedení toho pojmu potenciality. Jeho vytěžení se právě bude dít v nějakým kusech, který bych se potom zatím pokusil říci, jak si představuji toho, čem je řečení. Protože je to takového zavedení potenciality, které se právě bude dít v nějakým kusech, jak si představuji toho, čem je řeč zde. Centrální rozlišení je tu právě mezi aktualitou a potenciality toho zážitku. Zážitku? No, prožitku toho Erlenis. Doufám. Nebo co to je? Tady je, třeba tam, kde je to proloženě, tak tam to pokračuje a to v tom, kterém aktuálním v češtině zážitku samotném, tam je, doufám, Erlenis. Aktuální větě na konci je kogitata als actuelle Erlenise. Co to je kogitatum? Kogitatum je intencionální předmět. Prožitkem. To je skutečně trochu vádní použití. Pokud bych teda já to měl jako teda hodnotit, jo, tak si myslím, že tady skutečně teda aktuální prožitek je... Moment, tam je zážitek. No, to je o zážitek. Dobře, to je o zážitek. Tak jako třeba každý pojem se může stát... Někdy se tady zavádí důležitost pro ten prožitek, i když teda... Takže budem říkat zážitek, teda jako jednoznačně. Nicméně zážitek je součástí tohoto uvědomí. No, to právě je... Je podle mě, jo. On má ještě úserl termín kogitatio, který podle mě teda odpovídá tomu Erlenis nejpřesněji, jo. A ten termín kogitatio je právě teda ten termín pro tu jednotu kogito, kogitatio. Pro tu jednotu toho prožívání a toho prožívaného. Přičemž to prožívání je právě teda přímo i tou reální součástí tohoto uvědomí, zatímco to prožívané je tam obsaženo právě jenom jakožto intence jakási, jakožto jakýsi prostě směřování k tomu předmětu. A ten předmět sám teda není součástí toho prožívání. Když se mluví o té aktualitě a potenciality, tak jde teda o co? Jde o ty předměty tadyhle. Od ty kogitata, skutečně jo, ale... Co to je potenciální, intenciální předmět? No to právě není jako... Pokusíme se přejít k tomu, k tomu jak to teda zde je, jo. Zatím právě teda musíme výjít od té aktuality, o které právě jako se to píše, prostě byla řeč v těch minulejch částech. A... Říká teda právě, že jako aktuální zážitek neboli kogitátům je teda v skutku prostě to, co tě v dotyčným abstrakcí teda jako vyděleným prostě aktu, jo, v tom aktu, kdybychom prostě mohli nějak osamostatnit v tom tou dovědomí, což teda vím, že můžeme jenom prostě v nějak jako do jisté míry, tak když bychom prostě pro ten účel teda toho výkladu, ten který akt jako osamostatnili, tak můžeme říci, že pan teda jakožto svůj intenciální předmět obsavuje jakýsi kogitátům a to aktuálně. Je v tom aktu prostě toto kogitátům míněno. To kogitátům je, když je míněno v tom aktu, tak je to intenciální předmět. Ano. Je to to prostě, co každé vědomí je vědomý o něčem, které je takový. Ano, já jsem to kogitátům co to spíš znamená. Tak to právě, to, o čem je vždycky teda to, každé, to, které je vědomý je teda to kogitátům. To je prostě ten předmět. O čemu se vztahuje teda? O čem je? No, to je takový. No, o čemu se vztahuje, ne? Čeho je kogito? No. Každý kogito je kogito něčeho a to něco, čeho je kogito, se říká, tomu se to znamená kogitátům. Ano. No a právě teda ten musel zde obrací obrací naši pozornost k těm, k tomu, čemu ono říká potentiality a k tomu, o čem teda se on zřejmě domnívá, že to je něco předtím jako dost málo tou filozofii prostě vytěžovaný a o čem se domnívá, že to právě teda nákýmu jako systematickýmu, že to je prostě hlavní třeba jako, nebo jeden z hlavních prostě přínosů fenomenologie, která taky tímto způsobem tímto způsobem prostě obrací to zkoupání, jo. A on je teda tadyhle v tom našem textu, s kterýho teda jsem jako nalohl vycházet, tak je začíná charakterizovat takto. Říká, že nejsou prázdnými možnostmi. Co to jsou prázdné možnosti? No, prázdné možnosti to je tady v tom kontextu, jako bych si dovolil to vysvětlit v kontrastu k tomu, když říká to, čím jsou, jo. On prostě se tím jakoby ohrazuje prostě, že překlad potencialita je možnost. Asi tak by se mohlo říct, jo. Takže on prostě říká, tak někdo by si myslel, že teda jako máme zkoumat teda taky nejenom ty skutečný předměty, nebo ty skutečný prostě intencionální předměty, ty skutečný prostě předměty těch zážitků, ale taky nějaký předměty možných zážitků, což se sice taky v jisté podobě dělá, ale tady je teďka řeč o něčem jiným, jo. Tady teďka není právě řeč o tom, že teda máme od toho aktuálně prožívanýho přejít prostě k nějakým prázdným možnostem prostě, že místo toho, že byste... Toto matáte, promiňte. Možná ano. Ne, k prázdným možnostů, co to je? Jestliže jste začal teď vyklad tím, že nejde o to, se kromě těch kogytát aktuálních mínění se zabývat kogytátama jinejch mínění. Tak prosím, ale ty kogytáta jinejch mínění, ty nejsou o nic prázdnější než kogytátům tohoto mínění. Čili, proč by to měly být prázdné možnosti? Čili to bych zaměl. No. Rozumíte? Momentálně, aktuálně, já míním určitým aktem intenciováním, míním nějaký kogytátům. Tak, co teď je prázdná možnost? To není přece možnost mínit něco jinýho. Páš, to můžu mínit taky. Zcela přesně jako teď. To není žádná prázdná možnost. To je možnost mínit toto, nebo ono, nebo atd. A kde je prázdná možnost? No, jako... Je vůbec něco takové jako prázdná možnost? Nepochybně teda... Pro Aristotela přece žádná prázdná možnost neexistuje. Leda, že by to bylo teda hilé. Ale normálně, když mluví o možnosti, no tak možnost je už vždycky možnost nějaká konkretizovaná, která už jako směřuje, jakoby, k té realizaci. To je, potřebuje jenom mu ten pohyb, jehož prostřednictvím by se z možností stala skutečností. Ale není to prázdná možnost. Já tady nemám prázdnou možnost, zniž by se mohl stát právě tak zajíci jako kráva, jako ledovec atd. Toto není. Prostě možností je zárodek zajíce, je možností zajíce. Ale kde jsou prázdní možnosti? To vůbec nerozumím. Já se pokusím teda. To je, sice teda trošku odbačka v tom, ale asi bude to třeba jí jako provést. Já se domnívám, že vůbec teda výdov, jako spojen prázdní možnosti je výdovitkem novověky. Dokonce by se k tomu asi našly nějaký texty. Tady v té krizi, kde se mluví o tom Descartesově a o tom, co on proved teda s tou matematikou. A domnívám se, že prázdnou možností je právě už někdo teď kouká. Jo, takhle. Ne, oni jsou prázdné. Nebo teda ty druhé nejsou prázdné. Ty potenciality. To tam, já když se k tomu pak dostanu. Ale zatím teda bych pověděl toto teda s těm prázdným možnostím. Já možná teda dám příklad. Jestli že si třeba říkáme, že nám bude dán nějaký trojuhelník. Například člověk počekává ráno. Ahoj! Prostě provádí nějaké zkoumání a teď ta dvíře prostě k tomu bude dostat nějakýho trojuhelníku, který mu prostě někdo nám to dá. A on ví na základě toho, jaký je teda porozumění té moderní geometrie, ještě právě má ten ráz ty universality od Descartes. To je z toho, že prostě jakýmsi smysluplným způsobem probíhá všecky možnosti a nesoustředuje se právě ten na jakýsi ty význační možnosti, jako třeba ta geometrie prostě řecká. Tak ví, že prostě ten trojuhelník může mít jako jeden stupeň třeba úhel alfa dva stupně, tři stupně a tak dále až teda do těch 180 necelejch jako u toho třeba u fechalu, který si určí. Ale taky kteroukoliv odnotu mezi tím a toto všechno jsou pro ně prostě prázdné možnosti, protože vlastně a takovýchto prázdných možností aspoň teda myslím si, že tyhle možnosti je prostě smyslůplné nazývat prázdnými, protože jsou prostě jenom logickým výtvorem člověka, který nějakým způsobem zná teda jakýsi spektrum, jakýsi prostě univerzum otevřený a v něm prostě nemá čeho se chytit a ví, že prostě může nastat kterákoliv kterákoliv variant, který si jako může představit a neví prostě nemá nemá žádnou žádný jako plnější určení toho vo kterou půjde tak takovýhle takovýhle možnosti zdá se mně teda se nazývají prázdnýma, jo. Myslím si, že dokonce na to existuje taky místo třeba v Heidelově za jeden zajt, kde se právě, kde ono přece hodně mluví taky o možnostech a taky se právě někde asi nejmí na odstavec, možná na dva odstavce, vymezuje právě proti prázdným možnosti jakožto prostě výdobětku logiky která která prostě s těma jeho možnostma nemá co společného není to prostě nějaký jako tadyhle prázdný možnosti ještě lepší příklad je prostě když vám někdo třeba přijde, já nevím, nějaká hazardní hra, jsou tady prostě já nevím, čtyři čtyři nějaký kopečky, no a prostě člověk si může kterýkoliv z nich vzít, jo, a nemá prostě sebevenší důvod týho, tako který může koli z nich, jo jsou to prostě možnosti za nimi až není nic obsahového jo To je lepší ten první příklad z toho není vidět vůbec nic a proti tomu prvnímu příkladu, který je sice názornější mám základní námětku, že v tom případě, jak všem, každej intencionální předmět je prázdnou možností když se to také vyloží, protože když intencionální předmět pes domácí tak tam může být voříšek a tam může být bernardín a tak dále a nic není, právě tak jako tam mohly být úhly od jednoho až do skoro 180, tak tady můžou být nejrůznější psy, takže to vlastně intencionální předmět je já jsem to ale nemínil, jako říci, že tou prázdnou možností je ten trojuhelník jako takový, já jsem chtěl říci, že prázdnými možnostmi jsou ty, které exemplifikace, pokud právě není dán ten, který prostě už trojuhelník s tím určitým úhlem tak je prázdnou možností K každému právě intencionálnímu předmětu, ano a to je dokonce, už se dostáváme přesně k tomu tématu, o kterém jmenuji řeč, jo, k každému prostě intencionálnímu předmětu skutečně patří co si takového, jako se teda řekne, že jsou ty horizonty, jo, a k horizontu intencionálního předmětu trojuhelník patří tež to, že je teda intencionální předměta. Patří tež to, že je teda to může být trojuhelník o úhlu alfa rovna se 1 nebo 7 stupeň. Protože co si říkáte, že k horizontu pravouhleho trojuhelníku ne, pravouhleho, no tak jako ne, ne, jedno, k horizontu trojuhelníku patří patří, že může mít prostě úhel alfa 1 stupeň ale může ho mít také 7 stupeň. A k tomu říkáte prázdná intencionalita? On říká potencialita. Potencialita, ano. Prosím, v tomto případě, když už se to... To je prázdná možnost v tomto řícti. Jo, jasně, no. Ano. Prazdné možnosti. Dobrá, to je správně řečeno, jo. V případě totiž, že už jde o intencionální předmět, že už jde o prostě míjení trojuhelníka, tak nepochybně teda to, pak teda ta exemplifikace trojuhelníka s těma možnostma týkajícíma se úhlu spadá teda do toho horizontu, neboli by teda správně terminologicky byla oddále chápaná jako potencialita. Ale ten příklad, který jsem udával, ten myslím si má smysl takovej, že prázdný možnosti budiš. Řeknu to takhle teda. Je to pojem prostě relativní, ten pojem tý prázdný možnosti. V tom smyslu, že teda protože právě všecky možný intencionální předměty to je pravda nakonec, jo, je to vlastně asi nakonec tak, jak to říkáte, jo. Všecky intencionální předměty nepochybně spadají prostě do velice široce řečeno horizontu toho nejširšího prostě horizontu toho mýho aktuálního zážitku nyní, jo. Neboť prostě Zatím ale nevíme, co to ještě je. Teď to nemůžeme dopracovat. Jo, ale tak teda zcela předvěžně řečeno, jo. Ovšem, stojí přesto za to rozlišovat právě v téhleté soustavě těch horizontů nebo těch prostě možností jakousi blízkost a vzdálenost, jo. I když to nejsou třeba jako přímo ty úsadlovy pojmy takhle, vzdá se prostě, že při projednávání trojuhelníka není tak docela prázdnou možností to, že trojuhelník může mít tenkterý úhel, protože to je věc, která opravdu prostě je, jak se to pak dočteme, prostě předznačena v tom, kterém načíváme zážitku. Může mít například barvu. Ano. Zatímco právě při projednávání, řekněme, nějaký melodie, je prostě to, že jsou zde možnosti trojuhelníků s rozmanitými úhly možnost skutečně prázdná. Prázdná v tom smyslu, že právě teda neobjasňuje nic, že se prostě nevstavuje, aspoň ne teda při tom, kterým prostě probírání nějaký té melodie nějakým způsobem k tomu. Není to prostě potencialita těch zážitků, o kterých při tom probírání té melodie jde. Je to prostě možnost, která sice jakož to možnosti, jako musíme říci, že trojuhelník s takovýmto úhlem je možný. Prázdná možnost je řekněme vše, o čem můžeme říci, že je to možné. Nicméně potencialita je právě termín, který se vstavuje k té které aktualitě, vždycky teda relativně. A zatímco všechno, co je možné, je v tomto smyslu teda možností, tak právě je třeba odlišit ty možnosti, které jsou zároveň potencialitami té které aktuality. Ty možnosti, které jsou právě v té které aktualitě předznačeny. Od těch možností, či v takovém jako širokém smyslu potencialit, ale právě teda v tom smyslu, který my nyní chceme vyloučit, od těch možností, které sice teda opravu musíme nazvat možnostmi, ale Husser je označí teda tím přívlastkem prázdné. Já nevěřím, že můžeme označit jako možnosti, ponad buď to děláme v kontextu s nějakým intencionálním předmětem, anebo to nemůžeme udělat vůbec. Jasně, já jako tady je problém toho vejkladu, jo, já si myslím, že tadyhle přísně vzato je to pravda, jo, tohle, tohle, ale že třeba tady teda Husser nově jako ponechat tu si teda možnost vztáhnout se k běžnému porozumění, že teda přísně vzato je možná skutečně to tvrdzení, že nejsou prázdnými možnostmi na tom stupni výkladu jakoby už provedeného možná nedržitelné, protože by se právě ukázalo, že teda prázdné možnosti jako takové nejsou, jo, že teda každá možnost je pouze potencialitou té, které aktualitou, jo, s tím souhlasím, ale na druhou stranu teda při vejkladu, který se snaží přivést k pojmu potenciality, se mi zdá celkem regulérní, před tím, než je pojem potenciality ustavený, výjít od toho pojmu, který teda je jako předběžně asi jasný od pojmu prostě možnosti jako něčeho, co prostě ale se nepříčí logickým zákonům, jo, nebo od čehosi takovýho, jo, já taky napisuji takové prostě běžné porozumění slovu možnost, jo, a odlišit právě, že ale nepůjde o jakojikoli možnosti, mým proč, že pod slovem potencialita budeme rozumět vždycky teda ty, které možnosti, ty, které jsou právě teda předznačené v tom aktuálním zážitku. Ještě než se k tomu kvůli tomu dál dostanete, no, aktualitou se míní... To už necháme teď. Cože? To už necháme. Já myslím, že je to druhou průmysl. No, vyjasněno se, co se dalo, tak... Aktualitou se míní co ještě, abych si to objasnil? To je ten, jak jsem říkal, teda jakoby vytrženej prostě tvůj nyní probíhající zážitek, to, co to, co... To je aktuální zážitek. Aktualitou tedy, jo? Jo. A ten aktuální zážitek, jo, to už se probíhalo, na tom se pozastavil, že zkoumání o nich kogytáta, jo, a ta kogytáta, že jsou teda že jsou teda aktuálním zážitkem. Jo, to se vyloučilo, jako. Vyloučilo, no, tak dohodli jsme se na tom, tak. No. Že to... A to znamená, že každej ten můj zážitek, jo, který probíhá aktuálně zrovna, jo. Tak ten má implikovat, implikovat své potenciality, jo. Potenciality, které... Jestli, že jsme se dohodli, že tady, i když je napsáno zážitek, takže se tím míní ten intencionalní předmět, tak bude lépe zůstat do toho. Naopak, my jsme vyloučili, že by mohlo jít o aktualitu toho součástí vkusu vědomí. No. Ano, já rozumím. To k tomu se ještě vrátíme. No, no jasně. Teda jste s námi říkal, že ten intencionalní předmět není součástí toho vkusu vědomí. No jistě. A tedy otázka první byla, o jakou aktualitu jde. Bude o aktualitu toho.
====================
s1.flac
====================
Já namítám proti tomu, jak to formulujete, že? A prostě intencionální předmět, jako prostě trůhelník, ideální obrazec v rovině, z toho se nedá nic vyvozovat, jenom o tom můžete něco říkat, to je usuzovat, soudy můžete pronášet, ale vysuzovat s intencionálním předmětům není se nic. Tak byste jako chtěl říct, že z nasousení, nebo z nasouzení celého předmětu, to je napisáno? Mě jde o to, že to je jiná rovina. Samozřejmě, že není intencionálního předmětu bez pojmu. A není pojmu bez intencionálního předmětu. Ale jsou to dvě roviny. No to jo, to je mi jasný. A zatímco, té rovině pojmů jde o souvislosti logické, čili vysuzování, tak v té rovině intencionálních předmětů jde o souvislosti předmětové, nebo technické, nebo jak by se to řeklo. Prostě tam srovnáváte jako obrázky, nebo jako stavebnici, nebo něco takového. Ale nemůžete z toho nic vysuzovat. Vysuzování je záležitostí logickou. A ta patří do jiné roviny. O to jde. Čili jen kvůli přesnosti vyjádření. Jinak s věcí souhlasím, že když budete o tom přemejšlet, ale přemejšlení se děje v logice. A nikoli v intencionálních předmětech. Tam není žádný přemejšlení. Tam jsou jenom předměty. Ale teď dovolte, abych se dostal k tomu, že já mám pochybnost, tak jsme si upřesnili tu implikací. Není to implikací tak, jak se toho používá v logice, nebo nebo zejména symbolické. V matematizovaném podobě je to naprosto jasné. Implikace to je jednoznačně, že to je obsaženo. Když něco řeknu, tak všechno, co je už v tom řečeno, tak to je tím implikováno. Nesmím přijít s ničím novým. Tak tady je implikace velmi volně řečeno, že přijdu s novou problematikou a dám ji do souvislosti s trojuhelníkem. A i hned najednou se mi objeví implikace, možnost aplikace, lépe řečeno, pojmů, které se týkají trojuhelníku, na třeba neuklinovskou rovinu. Jak to vypadá třeba na pláští koule, kterou staví trojuhelník. Ale to se musí přijít s novým kontextem. To je pláští koule, kterou považuju za zakřivenou rovinu. A teď, jak vypadají vlastnosti trojuhelníka na takovéto zakřivené rovině. Čili to není přísná implikace. Tak, to je jasné. A teď ale je druhá věc. Husserl hovoří o tom, že ty potentiality jsou v tom aktuálním zážítku intencionálně předznačeny. To znamená, že se tady hovoří o tom, že ten intencionální akt konstituuje ty potentiality stejně tak, jako konstituuje ten intencionální předmět. Míněný aktuálně. To prosím je, myslím si, těžká otázka pro mě. Já si myslím, že abych ji mohl odpovědět, tak se musí dohodnout, co to je vlastně konstituovat. Husserl hovoří obvykle o konstituci předmětu. To znamená, jemu vlastně o konstituci těch potencialit samostatných. Rozhodně myslím, nejde. On hovorí k tomu, že k tomu konstituovanému intencionálnímu předmětu tyto potentiality patří, ale bez nich by nemohl být konstituovaný. Ovšem máme-li říkat, že jsou konstituovány oni, tak řekl bych, že by to mohlo být zavádějící v tom smyslu, že bychom to pokopili tak, že jsou taky v nějakém smyslu aktuální nebo uvědomnění třeba zase zpět k tomu našemu původnímu tématu. Tak já si myslím, že aspoň tak, jak to znám, tak Husserl opravdu o konstituci hovoří v souvislosti... Jenom musíme vypředmětit. To je všem je aktuální, my tam říkající. Aktuálně míněný předmět. A teď ale vzniká teď tě právě... Vybral jste dobře to místo, protože teď jsme tady u těch unbevust. Jestliže... Ono teda samozřejmě, to je po každé slovo teď. Když konstituuju trojuhelník jako intenciální předmět a zároveň tím, jak tento intenciální předmět konstituji, zároveň předznamenávám ty potenciality, tak je evidentní, že předznamenávám nevědomky. Čili to je... To je tomatizace. Co to znamená nevědomky? To je, že na to momentálně nemyslím. No tak to je jako jistě taky pravda. Nemusím si ji vůbec není vědět. No dobře. To je... Tež. Ale v podstatě to taky znamená... Jsou jiné věci, na které sice taky nemyslím, ale jsou mi prostě přístupný nějak přímo. Mohu na ně pomyslet prostě kdykoliv. Přesně. Ale mohu na ně myslet. No ale jestliže Eukleides popisoval nebo prostě zkoumal, co to je trojuhedník, moh' on mínit nebo moh' on předznačit, jak bude vypadat trojuhedník a všechno kolem v neeukleideských geometrích? No. To nemoh' ani mínit. Já si myslím, že takhle mínit. No jistě, on to nemínil, jo? No jistě nemínil, ale nemoh' to mínit. Proč neměl páru o příslušném kontextu. Ale dobře, nicméně přesto, prostě naopak, jo, dokonce, jo? On to předznačil, jako on, když teda mínil trojuhedník, tak tím předznačoval teda ty neeukleidoský věty v tom smyslu, že skutečně, když by teda do takovýchhle kontextů se pustil, tak je nepochybný, že by tam nahlédl to samé, co nahlédl ten Lobačevský a tak. Správně, správně. Tady záleží na tom, kdyby nebylo Lobačevského a dalších a vůbec, a mezi tím přišla atomová puma, a vůbec se o neeukleidoských geometrích nemluvilo. I tak by bylo možno říct, že předznačil. No jistě, to patří, teda, jako možno říct, my bychom to asi neřekli, protože bychom třeba jako na to nepřišli. Dobře, to je jedna věc. Ale domnívám si, že je to tak. V zásadě ano, v zásadě předznačil. Tak to je jedna věc. A je to, teď otázka vzniká, co to vlastně vypovídá o aktu vědomí. Akt vědomí to je vlastně něco jako stvoření světa. Každý sebe menší akt vědomí je něco jako stvoření světa. Ty ohromný důsledky, které jsou předznamenány a jednoznačně předznamenány, takže když přijde Lobačevský něčím, tak prostě v kapituli a musí vysoudit očitý závěr, stejně tak, jako kdyby Eukleides věděl něco od eukleidoské geometrii, že musel stejný závěr a tak dále. Každý akt vědomí je prostě rozvrhem celých vesmírů. Mně se zdá, že to je trošičku přehrnaný. Proto bych měl za to, že je daleko lépe předpokládat, že kdykoliv něco míníme, takže tamtoho je víc, než jsme namínili. To není proto, že jsme to všechno namínili a nevěděli o tom. Mně to připadá absurdní, z toho vědomého aktu udělat něco daleko menšího, než je vyčnívající kus ledovce v moři. A to nevědomé předznamenání všech potencialit, zatížit takovým neuvěřitelným a nedohledným kvantem důsledků. Mně to připadá, že je to něco neuměřené. Promiňte, ještě tady je jedna okolnost, ono jde taky o to, jeli intencionální předmět konstitulován správně. A nebo nesprávně. A to my nikdy nevíme. Nevíme to s naprostou jistotou, protože vědět to s jistotou, to je záležitostí aktu vědomí. A pevní jsou jenom ty předměty. Musíte správnou reprezentaci, to je skutečné. Především, jestli je to správně nasoudenej pojem. Bez pojmu, já nemůžu konstitutovat intenciální předmět. Na druhé straně já přece mohu, Husserl přiznává, že je takový intencionální předmět jako kulatý šverec. To je intencionální předmět. Dobře, ale to je teď jedno. Jde o to, že mohu něco vínit a nebejt si vědom, že to je vnitřně rozporný, že to není řádně konstituovaný intenciální předmět nebo řádně nasoudenej pojem. Toho si nemusíme být vědom. To se stane každou chvíli. To je dlouhý seznam forem psilogismu, protože to unikalo tomu bezprostřednímu, kontrolujícímu dohledu vědomí a bylo potřeba se přichytit něčeho počítat. My už neumíme, když je to kolem 8-10, vidět to přímo. Vy to musíte odškrtat, spočítat, kolik kuliček tam je. To vidíte, že jsou čtyři, ale dvanáct už nevidíte. Takže my si pomáháme různýma takovýma fíglema, kdy mechanizujeme určitý záležitosti a může to dělat někdo za nás jiný. Ale jsou takové pravidla, kterými my si rozšiřujeme možnosti úsudku. Aniž bychom byli schopni přímo nahlídnout, že to je správný nebo nesprávný. Naučili jsme se ve škole, jak se třeba odmocňuje. Ale nenahlížíme tu správnost. Musíme mít kontrolu nějak. Pak to znovu zazmocníme a zjistíme, že to nenahlížíme. Čili my se můžeme mílit. Tehdy, kdy konstituujeme intenciální předmět, můžeme ho konstituovat nesprávně. To ne tvoříte ve směri. Jednou tvoříte ve směri, po druhé netvoříte ve směri. Po mém soudu je to nepřiměřený dávat tu moc, vytvořit ten horizont kolem intenciálního předmětu, dávat tu moc do ruky tomu intenciálnímu aktu. Mně se zdá, že daleko rozumnější je, a to všem teda zase mluví v tom, co jsme před chvíli vyskutovali, proto považovat intenciální předmět za něco, co není imanentní, nebo není součástí a tak dále, nebo to reální a tak dále. To je pro nás slovní řešení. Když něco uděláme, máme v praxi. My něco uděláme, když bych vynašel lokomobilu a neměl páru, že vynašel de facto železnice. Mně šlo jenom na to, že jsem se chtěl zeptat u toho horizontu a aktuality, jak je to s těmi jinými aktualitami které se uskutečňují, kdy se uskutečňuje tato dotečná aktualita, která předznačuje ty jisté potenciality. Nakolik tato ta aktualita k těch svých potencialitách bere v úvahu ty ostatní aktuality. Aktualita, kdy se uskutečňuje, aktualita je uskutečněna, tak tím uskutečním té aktuality, ta aktualita předznačuje jisté potenciality. A teď jde o to, nakolik v těchto potencialitách jsou zahrnuty aktuality, které se udály stejně jako ta aktualita, která má nějaké potenciality. Všechny možný? Všechny potenciality mohou být přednačeny. A potenciality nějakého psa, nebo lva nebo něco? Vesmíru to tam není. Ale když se hovoří o tom horizontu, nějaké té aktuality, tak v tom horizontu je obsaženo prakticky všechno. Není pravda, že všechno. Všechno může být míněno ve vztahu té aktualitě. V tom horizontu. Prosím vás, řekněme, že aktuálně míníte trhelník. Tak mě řekněte, jak v těch potencialitách, které jsou v aurze horizontu, jak tam najdete třeba chlupy z oca, co nějaký lišky. To nebylo takové problém. To bude problém. Tam to není. Tam to nemůžete najít. Je to samozřejmě problém. Ale na druhou stranu, to je reprísat ty tematy o tom pojmučí prázdný možností. A myslím si, že když už jednou jsme to probíhali, takže nakonec jsme došli k tomu, že velmi široce vzato, opravdu všechny možnosti, všechny potenciality jsou těma možnostmámi. Ty momentální, aktuální možnosti, které jsou těma možnostmámi, jsou těma možnostmámi, které jsou těma možnostmámi. Ty momentální aktuality. V tom smyslu teda, že prostě cokoliv, co budu mínit, tak je právě teda součástí toho jednotnýho intencionálního života, který teda nějakým způsobem musí být schopnej například, já nevím, skrze nějakou vzmínku, nebo cokoliv jiného, přejít od herlníka k lištímu. Ne, já bych uvedl Józefe trošku ten příklad takto, já odkud čerpám. Já bych si vezmi tady z patočky z toho čtvrtýho dílu Přerozeného světa, když hovořím o horizontu. Já jsem nabil toho dojmu, že ten horizont, to co se mi ukazuje, není jako vždycky jenom strom v krajině a tak dále, ale ten horizont má vždycky nějaké centrum a nějakou periférii. A že já zrovna hovořím o tom, že se mi ukazuje strom, tak to není pravda, že by se mi ukazoval jenom strom, ale ukazuje se mi strom vždycky v nějakém horizontu. Tak takovýmto způsobem já jsem se... K tomu horizontu patří jenom to, co je důležitý pro to, aby se vyjevil ten strom. Aby se nevyjevilo pomocí liška. Liška tam je nahodilost. To já nepobírám. To nepatří k fenoménu. Já neříkám, že se je jenom strom. Takže tam je, ale v tom pozadí liška je, nahodilost tam není. Tam nepatří k fenoménu. Tady je asi opravdu podstatné to, že právě teda ta horizontovost zase teda nepřipustí prostě nějakým ohraničením. Že ten pojem horizont je prostě takto zvolený, jakožto horizont... Že jde do nedohledná. Já zase nevím, já to nemám naštudovaný. Ale proč teda mluví Husser o horizontu horizontů? To znamená, kdyby to bylo, jak vy říkáte, tak každej z horizontů by byl vlastně v posledu stejnej, jako ten druhej. Jenom to zdůraznění něčeho, to je to, o čem tady říká to bude... Já to teď nenajdu. Tenhle... Já zase skoukám na jednou stránku. Je, je, je, je, je, kde to je? Já jsem ho ptal prostě, mluví o jakéhosi těžišti, nebo něčem takovým. Já jsem to chtěl možno upřesnit. Nepochybně se mluví o horizontech v plurále. A ta nedohlednost, já jsem to myslel jako šiflu dohodu pro to, co už myslím. Co opravdu, když člověk chodí po krajině, tak zažívá. Skutečně v dotyčným okamžiku má jeden horizont. Nicméně, že to není právě tak, že ten horizont by končil a zatím by bylo prázdno. Nejbrž, že ten horizont má právě tu vlastnost, že když dotáže tento horizont, neboli dojde prostě na ten který kopec, tak zatím není prázdno, nejbrž prostě už během toho vycházení se ten horizont prostě postupně plňenňuje. Pak se tam otevře prostě to nový týdolík, neboli. Prostě za všem teda tam pletete horizont ve významu obecným, jak se ponímají. Ale domnívám se, že je právě možná slovo zvolené, že tahle metafora platí, neboli, že jestli, že já teda, tam obvykle se o tom mluví jako o dotázání toho, kterého horizont, jestli, že prostě řekněme s trůhelníkem je z 5. teda, že může být prostě tupou uhlí nebo ostrou uhlí, tak my můžeme prostě dotázat tento horizont. A když už teda prostě zase tím naším míněným předmětem je třeba už zase tento trůhelník ostrou uhlí, tak můžeme se zase ptázat, zdá se, že třeba Rognora mění nebo není. Jo, ale tam ten horizont se moc nemění. Tam ten horizont pro všechny trůhelníky je tak zhruba stejný, protože to, co vystupuje na tom horizontu, to se liší. Ale ten horizont pro všechny trůhelníky je zhruba stejný. Ale jde o to, že třeba Liška v tomto horizontu nemá místo. Liška má svůj horizont. A tam zas nemá místo trůhelník. Jednak doporučuji opravou nepřesnost, která byla teda zřejmě jenom příkladství. Nemám asi celou mluvit o horizontu trůhelníku, to je spíš nějaký region nebo nějaká oblast, ale horizont vždy je pojem podstatně relativní vůči tomu centru, vůči tomu těžišti. To znamená ne horizont trůhelníku jako takovej, ale horizont vůči nějaký aktualitě, horizont vůči třeba pojmu trůhelník, vůči pojmu trůhelník. Počkejte, to je ale jiná rovina. Myslíte, že nelze mluvit o horizontu intenciálních předmětů? Musíme přejít k pojmům? Ne, to jsem nemyslel. To jsem, jistě, intenciální předmětů, pokud jsem užil slovo pojem, tak jsem mínil intenciální předmět pojem trůhelníka jako příklad. Šlo mně prostě o to, že není vůbec nějakej horizont jako nějaká krajina bez toho centra, že horizont je to ten prvej, když je tento centrum. A když se to právě bere takhle, tak je to opravdu dost podstatně různý. To je asi zajímavé si všimnout, že je opravdu třeba ta krajina, když tyto slovo zavedeme, těch trůhelníků, jeví prostě jako jinak, nebo ty souvislosti vnucující se tomu pohledu, toho zkoumajícího, je podstatně jiný, když tím centrem je třeba bytá groba věta, a jinak když tím centrem je třeba nějaká věta o třeba střední příčce. Takže to jsou úplně jiné souvislosti se... Ano, a pak proč má smysl nějak zvláště říkat, že když jdeme dost doširoka a daleko, tak nakonec tam bude všecko? Když jsme hovořili o těch prázdných možnostech, tak jsem právě říkal, že nemoc pro to první přiblížení zajímáva možnost. Nicméně, že asi přísně za to, když by se to takhle zkoumalo, takže bychom na to museli přistoupit, že je možno jít hodně doširoka, neboli nakonec všade. Ale není toto důležitý pro zrovna tenhle výklad. Naopak pro tenhle výklad je podstatné to, že to opravdu obsahové přednačení je právě v té blízkosti, v tom prvním horizontu, v tom opravdu okolí toho aktu. To je pravda. Nicméně, že ta horizontová struktura skutečně pokračuje, na tom teda trvá. Já mám tady přičíranou jednu větu. Pokračuje, ale že by nakonec zahrnula vše, to popírám. To není vše, to je vše. Vše, to znamená nakonec, když se šíří furt tak celý svět. Přinejmenším teda. Protože svět je horizont horizont, proč to tady se hná jenom horizont. No dobře, ale to jsem řekl já před chvílí. To je pro mě, to jsem ho citoval. To byl argument, proč nelze horizont sám o sobě, horizont nějaký, tu aulu kolem nějakého intenciálního předmětu rozšiřovat takovým způsobem, že tam nakonec dostaneme celý svět. No to ne, to nikdo netvrdil. My, Husser, mluvíme o tom, že jsou různé horizonty. A jaký smysl by mělo mluvit o různých horizontech, když by se lišil jenom tím, co není horizont, totiž to, co je ve předu. To, co vystupuje. Kdyby byl mezi nimi rozdíl, tak proč mluvit o různých horizontech? Když horizont je ta aura, a ne to, kolem čeho je ta aura. A když by se ty aury lišili jenom tím, kolem čeho jsou. No ne, tak horizont se liší jednak tím, co je v centru toho horizontu. A už ničím dál. No a pak se může lišit také tím, co je okolo toho, co je v centru. Ne, to je pro všecko stejné. Když to jdeme dost daleko, tak tam dostaneme nakonec všecko. No to právě, že ne. To, co je tam dano. Různá perspektiva. Ale když mluvíme o tom, že je to v různý perspektivě, to znamená, že se liší jenom tím, co je ten horizont sám. Přece není to, není perspektiva. Vy stotožnujete perspektivu s horizontem? No, horizont sám není perspektiva. To ne. Ale my jsme říkali, že v čem by se ten... No, já tady přišel jenom v jednu větu. Věc je jednou v celkové skupině simultánně aktuálně vnímaný věcí, která však to naše vědomí není svět. Ta skupina těch věcí. Nýbrž je to jen skupina, v níž se svět představuje, neboť jako momentální věmové pole má pro nás vždy již charakter výseku a v uvazovkách ze světa. Výseku z univerza věcí možných věmů. Je to tedy v danou chvíli přítomný svět. A tomu říká horizon? Jest. No, naprvku předtím hovořím o horizontech. O vnitřím a vnějším horizontu. No, čili znamená to, že tedy nemůžeme... Jest tak, že se pro mě představuje vždy prostřednice. Nedohledná, poněvadž vůči čemu by to bylo pak staženo? Co? Když je to perspektiva, tak vůči čemu by to bylo staženo? Jak můžete dát do perspektivy to, co není vidět? Ale to není nedohledno jako v nějak, že prostě ho může člověk jedním pohledem nahlédnout. Nýbrž může prostě jít tím, kterým směrem, to znamená, že může dojít prostě k čemukoliv klišce. Takový to způsob je. To je popřít, že k ním může dojít. Zdá se mi dokonce protismyslný. Tak může právě. Od trojuhelníku nemůžu dojít k klišce. To mě každej vodí. Ne od trojuhelníku jakožto předmětu, ale od intencionálního předmětu trojuhelníku, který teda je intendovaný, to znamená nějaký horizont. Pozor, ještě. Ten horizont teďka, to je asi, jako já bych proved průkaz, že to dokonce lze, ale já se pobávám, že to prostě zase bude, jako je to rozhodně nepedagogický, v nějakém smyslu, nebo prostě není to šikovný, protože se tím zavedou do toho prostě možklivý složitosti, které spolu asi nejsou prostě na místě. Já překladu bych, že prostě to, co teď povím, jako tvrdím, že je prostě strictně úsevňářský, jo, a je to zhruba to, že teda k tomu, k těm potencialitám toho aktu, kterýhokoliv aktu prostě vztahování se k trojuhelníkům, jo, patří mimo jiné i to, že že například teda když člověk jako badatel sedí v pracovně a bádá si tam na trojuhelníky, tak patří například k těm potencialitám tež to, že prostě bude zachováno ticho, jo, nebo takový zhruba. Toto říkáte, že je autentický huselovský? No tak to všemto jsou potenciality aktu, a ne toho předmětu. Já jsem ho s tím říkal, že to jsou potenciality prožitku, nebo zážitek. No. No dobře, no tam se musíme bavit. To je něco jiného, ale tady se mluví, že to je kolem, že to jsou potenciality potenciálního předmětu. No, vždyť to tady je, ale. To je, to právě pak bylo vyroučeno, já jsem taky jako věděl, že to nejsou asi, tady je přece evidentně napřáno, že to jsou, tam je aktualita. Že jsou v zážitku předznačeny, jo. Zážitek má horizont. No. Intencionální předmět nemá horizont, že? No počkej, to je jako zase, takhle vytrhovat ten předmět z toho zážitku, tohle není úplně napomyslím. No ne, ale, intencionální předmět ten sám o sobě žádný horizont nemá, jo. Pokud ho nebudeš aktualizovat. No ježišmarja, sam o sobě někde horizont v prostoru intencionální, teda intencionální předmět někde v prostoru intencionálního předmětu, jaký tam může být horizont. Nevím, nevím, nevím. No ne, když není intencionální předmět aktualizovaná, tak nemůže být horizont. A je to intencionální předmět? No samozřejmě, proč by to... A jaké intence je to intencionální předmět? No neintendované intence. A proč je to intencionální? To je jen takto. No to tom nemochodem jste narazili na tu důležitou věc. On mluví o... V tom, že ty potenciality jsou předznačeny. Ano. V zážitku. Co to je předznačenost? Aktuality jsou taky předznačeny, ne? Aktuality jsou míněny v zážitku. Ne, aktuality jsou mínící, a ne míněny. Zážitek je to, co obsahuje jak mínění, tak míněné, co je prostě tou jednotou toho... Jo, to je prostě to. To je pravda. Ale když přihledneme blíže, tak v žádném případě nemůžeme říct, že to míněné je... Já jsem chtěl říkat, že to míněné není předznačeno, nebo proč prostě míněno, jo? Zatímco právě to nemíněné je předznačeno. Nebo prostě něco z toho nemíněného je předznačeno. Pak ovšem... Pak ovšem teda celý to, co jsem připustil do sud, škrtám, protože no... Jak můžou být předznačeny vlastnosti triuhelníků neeuklidovské geometrii? No to pochopitelně nikoliv aktů... No to je naprostej nesmysl. To je jedině jedině to je nenahlédnutá, prostě neuvědoměná, netušená vlastnost toho konstituovaného intenciálního předmětu, ale jaký... O předznačení nějakejch potencialit aktů vědomí je možno mluvit v poloměru nesouměřitelně menším než o těch intenciálních předmětech. Kdyby teda by šlo o horizont intenciálních předmětů, tak tam skutečně připustím, že nakonec tam patří skoro všecko z té geometrie. Liška ne. Ale k těm aktům no tam náleží skoro nic. Tam náleží jenom to, co momentálně nahodile ten eukleides je schopen vůbec domyslet. Žádná potencialita, to by byla pak prázdná potencialita hovořit o tom, kdyby eukleides věděl o neukleidovské geometrii, takže by a tak dále. To je prázdná potencialita, to je vyloučená věc, to nemohl nikdy být. Ale na jaký rovině hovoříte o horizontu u intenciálního předmětu? To je intendovaný intenciální předmět nebo neintendovaný? Není jiný než intendovaný. No tak no říkáme přece, že intendovaný, aktuálně intendovaný nemusí být, ale musí být intendovaný. Jestli si dobře pamatuji, tak jsme takto hovořili o světě intenciálních předmětů. To znamená, že ten nekonstituovaný intenciální předmět nemusí být intendovaný. To je ten svět intenciálních předmětů. Ale ne. To se to špatně nějak... Intenciální předměty nemají žádnou samostatnost. Ty musí být konstruovaný myšlenkově, konstituovaný. Ale jednou konstituovaný, pokud jsou platně konstituovaný, tak jsou konstituovaný navždy a kdy kdokoliv je, bude mínit, musí je vždycky mínit jako oni. Čili jsou naprosto neměně, identický vždy se sebou. Ale to znamená teda, že v tomto případě nemůže být nějaký neintendovaný intenciální předmět. Dobře. Intenciální předmět je produktem intenciálního předměta. Když je míněn ten intenciální předmět, tak hovoříte o té horizontovosti, nebo hovoříte také o horizontovosti u toho nemíněného? No tak já jsem o horizontovosti, to jsem převzal od úsadla, pravděpodobně špatně, jak se ukazuje. Samozřejmě, že mluvím, představuju si, že ta trigonometrie, kterou už tě nikdo nevinalez, je tím horizontem konstituovanýho intenciálního předmětu trojuhelník. Protože, když jednou platně a správně nasoudím pojem trojuhelníka a jeho pomocí konstituuju intenciální předmět trojuhelník, tak potom už jsou daný všetky možný další vztahy, například vztah mezi úhly a stranami, mezi těžištěm a polovinou. Ale to je potom jiný horizont, než o kterém se hovoří, to znamená o horizontu, který je u ukazování se, u fenoménu. Protože u konstituovaného trojuhelníku, který není míněn, tak se o tento horizontu vůbec nedá hovořit. No jistě, že ne. No. Pokud tě nikdo nevěděl ale strojuhelník, tak se nedá o trojuhelníku mluvit. Já říkám, že u konstituovaného trojuhelníka, který není míněn, ano, tak nemůžeme hovořit o takovémto druhu horizontu, o jakém jsem před chvílí mluvil. Když potom hovoříte o horizontu u konstituovaného nemíněného trojuhelníka, tak je to potom jiný horizont, v kterém potom vy vidíte, v jehož potencionalitě vy vidíte, možnost neuklidovského trojuhelníka. Ten horizont, no tak tam je teda určitej problém, to připouštím. Jestli je momentálně míněn nebo nemíněn, to rozhodně nemá vliv na horizont. Ale ten horizont má vliv, je to cosi dějinného tedy, v tom smyslu, že když se vynalezne neuklidovská geometrie, tak se pronikavě změní horizont, se změní horizont trojuhelníku vůbec, trojuhelníku rovnostranného rovnoměrného, čili horizonty se promění. No to je jediná záležitost, o kterém jsem hovořil já, to je horizontu u toho fenoménu. Když se mi něco ukazuje, tak se mi něco ukazuje v nějakém horizontu. Počkejte, co to je fenomén? Jaký je vztah podle vás mezi fenoménem a intenciálním předmětem? Jaký je vztah mezi fenoménem a intenciálním předmětem? Fenomén je mnohem širší, no širší, ale je to úplně něco jiného než intenciální předmět. No jo. No dobře, a proč se tam zavedl ten fenomén? No, protože jenom u fenoménu jsem se domníval, že se u Patočky a i u Vilsella hovoří o horizontu. Jo? No to není pravda, tady vůbec o fenoménu nemluví a mluví o horizontu potenciálit a aktualitách. Já vycházím z toho, co jsem věděl. Já jsem došel, že se hovoří o horizontu, tak tady se zatím o horizontu nehovořilo, co jsme četli, to se hovoří o horizontu. Takže zimě k tomu, pokopit, co to je potenciálita a aktualita, není právda mluvit o fenoménu. Moment, tady fenomén. Já vám řeknu větu, kterou jsme nečetli, každý zážitek má svůj horizont. Tak zážitek, já nemusím říkat fenomén, mohu říkat zážitek. Jo? No já bych teda potřeboval ještě vědět, co to je zážitek. Abych teda dovedl hned na to odpovědět. Takže jestliže zážitek je kusem proudu vědomí, no tak ten horizont je jenom to, že teda ještě kromě toho přistou jiný kusy vědomí. Jinak nic nechápu. No právě, že on je kusem vědomí... A co by bylo předznačeno, to už vůbec nemyslím. Jasně. Takhle to asi napravdu říci nemožná. Protože on teda je sice kusem vědomí, nicméně intentionálně vztaženým k intentionálnímu předmětu. Jo? Zážitek. Neboli je to právě teda, jako myslím si, i když to třeba taky, když teďka textově je, jako prokázal jen nepřímo, tak si myslím, že z druhé platí věta, že zážitek je... Jeden vztah k fenoménu. Kogitatio, neboli ta jednota toho kogito, kogitato. Takže prakticky vztah k fenoménu, k intentionálnímu předmětu, k intentionálnímu předmětu je, že fenomén může intendovat... To bych takhle neříkal, teda, ale jako... No tak mám to, že jsi to teď řekl, ne? No, fenomén prostě není kogito. No ne, ale je to zážitek. Fenomén není zážitek. Jo, fenomén sám není. Jo, jasně, no. V jakém smyslu kogito je zážitek? Je... Já jsem řekl jednota, jo? Já jsem řekl, že... Teda, jak já to jako doporučuju, je, že zážitek je chápán jako jednota, teda, kogito, kogitato. A to v tomhle smyslu. Například mám tady citát v paragrafu 15, hlavně jsem se na to teď zapoukal, jo, protože teda to je taky věc, jako kterou, kterou, teda, takhle dopodobná jsem si třeba nemozmýšlím, jo. Ale je to v paragrafu 15, v tom německé, já ho teď v německé nemám, jo, ale... Hovorí se tam prostě o tom, že je to paragraf o reflexi, paragraf 15, no, príma, ale je zde, že, že, ano, ano, ano, přilazená reflexe, jo, 33, jo, na straně, na straně 72. 72, 3. Při elektrikaci zemských vění, ale kdo co reflexe. Ano, ale přilazená reflexe, ale podstatně, zajivní prožitek, ano. Čili erlebnis je bez reflexe, jo? No, jo, ale jak by ho mohlo měnit? Nebo ještě teda další věta, jo? S, ale co je toto S? Erlebnis. Zážitek ztrácí přeci původní modus příjmosti. To stačí úplně. To je to, co jsem chtěl. Ztrácí původní modus příjmosti. Neboli, kdyby to bylo, ten zážitek, kdyby teda nebyl kogito, tak je nesmysl pohovořit o modu, jako například příjmost, či nepříjmost, jo? Jak? Podívejte, kdyby, pokud vyloučíme reflexy a mluvíme o zážitku, který není reflektován, tak je to zážitek něčeho a ten zážitek je naprosto nepřítomen. Přítomne jenom to, čeho je zážitkem. Jo, jasně, jasně. Takže, jak můžeme mluvit o aktualitách a potencialitách v tomhle smyslu u toho zážitku? Tam přece nic aktuálního není. Dokonce ten zážitek není aktuální. Komu by byl aktuální? Moment, keď v tomhle smyslu o zážitku mluvit, já možná jsem neprozuměl. Asi myslím, že došlo k neprozumění na obou stranách, tak můžeme to buď rozmotávat od toho, co jsem prvé řekl, já nebo od toho, co teďka říkáte vy. Ale je to jenom teda. Já jsem chtěl argumentovat s touto větou takto, jo? Nebo argumentovat. Prostě domnívám se, že například samotního paragrafu 9.
s1.flac
====================
Já namítám proti tomu, jak to formulujete, že? A prostě intencionální předmět, jako prostě trůhelník, ideální obrazec v rovině, z toho se nedá nic vyvozovat, jenom o tom můžete něco říkat, to je usuzovat, soudy můžete pronášet, ale vysuzovat s intencionálním předmětům není se nic. Tak byste jako chtěl říct, že z nasousení, nebo z nasouzení celého předmětu, to je napisáno? Mě jde o to, že to je jiná rovina. Samozřejmě, že není intencionálního předmětu bez pojmu. A není pojmu bez intencionálního předmětu. Ale jsou to dvě roviny. No to jo, to je mi jasný. A zatímco, té rovině pojmů jde o souvislosti logické, čili vysuzování, tak v té rovině intencionálních předmětů jde o souvislosti předmětové, nebo technické, nebo jak by se to řeklo. Prostě tam srovnáváte jako obrázky, nebo jako stavebnici, nebo něco takového. Ale nemůžete z toho nic vysuzovat. Vysuzování je záležitostí logickou. A ta patří do jiné roviny. O to jde. Čili jen kvůli přesnosti vyjádření. Jinak s věcí souhlasím, že když budete o tom přemejšlet, ale přemejšlení se děje v logice. A nikoli v intencionálních předmětech. Tam není žádný přemejšlení. Tam jsou jenom předměty. Ale teď dovolte, abych se dostal k tomu, že já mám pochybnost, tak jsme si upřesnili tu implikací. Není to implikací tak, jak se toho používá v logice, nebo nebo zejména symbolické. V matematizovaném podobě je to naprosto jasné. Implikace to je jednoznačně, že to je obsaženo. Když něco řeknu, tak všechno, co je už v tom řečeno, tak to je tím implikováno. Nesmím přijít s ničím novým. Tak tady je implikace velmi volně řečeno, že přijdu s novou problematikou a dám ji do souvislosti s trojuhelníkem. A i hned najednou se mi objeví implikace, možnost aplikace, lépe řečeno, pojmů, které se týkají trojuhelníku, na třeba neuklinovskou rovinu. Jak to vypadá třeba na pláští koule, kterou staví trojuhelník. Ale to se musí přijít s novým kontextem. To je pláští koule, kterou považuju za zakřivenou rovinu. A teď, jak vypadají vlastnosti trojuhelníka na takovéto zakřivené rovině. Čili to není přísná implikace. Tak, to je jasné. A teď ale je druhá věc. Husserl hovoří o tom, že ty potentiality jsou v tom aktuálním zážítku intencionálně předznačeny. To znamená, že se tady hovoří o tom, že ten intencionální akt konstituuje ty potentiality stejně tak, jako konstituuje ten intencionální předmět. Míněný aktuálně. To prosím je, myslím si, těžká otázka pro mě. Já si myslím, že abych ji mohl odpovědět, tak se musí dohodnout, co to je vlastně konstituovat. Husserl hovoří obvykle o konstituci předmětu. To znamená, jemu vlastně o konstituci těch potencialit samostatných. Rozhodně myslím, nejde. On hovorí k tomu, že k tomu konstituovanému intencionálnímu předmětu tyto potentiality patří, ale bez nich by nemohl být konstituovaný. Ovšem máme-li říkat, že jsou konstituovány oni, tak řekl bych, že by to mohlo být zavádějící v tom smyslu, že bychom to pokopili tak, že jsou taky v nějakém smyslu aktuální nebo uvědomnění třeba zase zpět k tomu našemu původnímu tématu. Tak já si myslím, že aspoň tak, jak to znám, tak Husserl opravdu o konstituci hovoří v souvislosti... Jenom musíme vypředmětit. To je všem je aktuální, my tam říkající. Aktuálně míněný předmět. A teď ale vzniká teď tě právě... Vybral jste dobře to místo, protože teď jsme tady u těch unbevust. Jestliže... Ono teda samozřejmě, to je po každé slovo teď. Když konstituuju trojuhelník jako intenciální předmět a zároveň tím, jak tento intenciální předmět konstituji, zároveň předznamenávám ty potenciality, tak je evidentní, že předznamenávám nevědomky. Čili to je... To je tomatizace. Co to znamená nevědomky? To je, že na to momentálně nemyslím. No tak to je jako jistě taky pravda. Nemusím si ji vůbec není vědět. No dobře. To je... Tež. Ale v podstatě to taky znamená... Jsou jiné věci, na které sice taky nemyslím, ale jsou mi prostě přístupný nějak přímo. Mohu na ně pomyslet prostě kdykoliv. Přesně. Ale mohu na ně myslet. No ale jestliže Eukleides popisoval nebo prostě zkoumal, co to je trojuhedník, moh' on mínit nebo moh' on předznačit, jak bude vypadat trojuhedník a všechno kolem v neeukleideských geometrích? No. To nemoh' ani mínit. Já si myslím, že takhle mínit. No jistě, on to nemínil, jo? No jistě nemínil, ale nemoh' to mínit. Proč neměl páru o příslušném kontextu. Ale dobře, nicméně přesto, prostě naopak, jo, dokonce, jo? On to předznačil, jako on, když teda mínil trojuhedník, tak tím předznačoval teda ty neeukleidoský věty v tom smyslu, že skutečně, když by teda do takovýchhle kontextů se pustil, tak je nepochybný, že by tam nahlédl to samé, co nahlédl ten Lobačevský a tak. Správně, správně. Tady záleží na tom, kdyby nebylo Lobačevského a dalších a vůbec, a mezi tím přišla atomová puma, a vůbec se o neeukleidoských geometrích nemluvilo. I tak by bylo možno říct, že předznačil. No jistě, to patří, teda, jako možno říct, my bychom to asi neřekli, protože bychom třeba jako na to nepřišli. Dobře, to je jedna věc. Ale domnívám si, že je to tak. V zásadě ano, v zásadě předznačil. Tak to je jedna věc. A je to, teď otázka vzniká, co to vlastně vypovídá o aktu vědomí. Akt vědomí to je vlastně něco jako stvoření světa. Každý sebe menší akt vědomí je něco jako stvoření světa. Ty ohromný důsledky, které jsou předznamenány a jednoznačně předznamenány, takže když přijde Lobačevský něčím, tak prostě v kapituli a musí vysoudit očitý závěr, stejně tak, jako kdyby Eukleides věděl něco od eukleidoské geometrii, že musel stejný závěr a tak dále. Každý akt vědomí je prostě rozvrhem celých vesmírů. Mně se zdá, že to je trošičku přehrnaný. Proto bych měl za to, že je daleko lépe předpokládat, že kdykoliv něco míníme, takže tamtoho je víc, než jsme namínili. To není proto, že jsme to všechno namínili a nevěděli o tom. Mně to připadá absurdní, z toho vědomého aktu udělat něco daleko menšího, než je vyčnívající kus ledovce v moři. A to nevědomé předznamenání všech potencialit, zatížit takovým neuvěřitelným a nedohledným kvantem důsledků. Mně to připadá, že je to něco neuměřené. Promiňte, ještě tady je jedna okolnost, ono jde taky o to, jeli intencionální předmět konstitulován správně. A nebo nesprávně. A to my nikdy nevíme. Nevíme to s naprostou jistotou, protože vědět to s jistotou, to je záležitostí aktu vědomí. A pevní jsou jenom ty předměty. Musíte správnou reprezentaci, to je skutečné. Především, jestli je to správně nasoudenej pojem. Bez pojmu, já nemůžu konstitutovat intenciální předmět. Na druhé straně já přece mohu, Husserl přiznává, že je takový intencionální předmět jako kulatý šverec. To je intencionální předmět. Dobře, ale to je teď jedno. Jde o to, že mohu něco vínit a nebejt si vědom, že to je vnitřně rozporný, že to není řádně konstituovaný intenciální předmět nebo řádně nasoudenej pojem. Toho si nemusíme být vědom. To se stane každou chvíli. To je dlouhý seznam forem psilogismu, protože to unikalo tomu bezprostřednímu, kontrolujícímu dohledu vědomí a bylo potřeba se přichytit něčeho počítat. My už neumíme, když je to kolem 8-10, vidět to přímo. Vy to musíte odškrtat, spočítat, kolik kuliček tam je. To vidíte, že jsou čtyři, ale dvanáct už nevidíte. Takže my si pomáháme různýma takovýma fíglema, kdy mechanizujeme určitý záležitosti a může to dělat někdo za nás jiný. Ale jsou takové pravidla, kterými my si rozšiřujeme možnosti úsudku. Aniž bychom byli schopni přímo nahlídnout, že to je správný nebo nesprávný. Naučili jsme se ve škole, jak se třeba odmocňuje. Ale nenahlížíme tu správnost. Musíme mít kontrolu nějak. Pak to znovu zazmocníme a zjistíme, že to nenahlížíme. Čili my se můžeme mílit. Tehdy, kdy konstituujeme intenciální předmět, můžeme ho konstituovat nesprávně. To ne tvoříte ve směri. Jednou tvoříte ve směri, po druhé netvoříte ve směri. Po mém soudu je to nepřiměřený dávat tu moc, vytvořit ten horizont kolem intenciálního předmětu, dávat tu moc do ruky tomu intenciálnímu aktu. Mně se zdá, že daleko rozumnější je, a to všem teda zase mluví v tom, co jsme před chvíli vyskutovali, proto považovat intenciální předmět za něco, co není imanentní, nebo není součástí a tak dále, nebo to reální a tak dále. To je pro nás slovní řešení. Když něco uděláme, máme v praxi. My něco uděláme, když bych vynašel lokomobilu a neměl páru, že vynašel de facto železnice. Mně šlo jenom na to, že jsem se chtěl zeptat u toho horizontu a aktuality, jak je to s těmi jinými aktualitami které se uskutečňují, kdy se uskutečňuje tato dotečná aktualita, která předznačuje ty jisté potenciality. Nakolik tato ta aktualita k těch svých potencialitách bere v úvahu ty ostatní aktuality. Aktualita, kdy se uskutečňuje, aktualita je uskutečněna, tak tím uskutečním té aktuality, ta aktualita předznačuje jisté potenciality. A teď jde o to, nakolik v těchto potencialitách jsou zahrnuty aktuality, které se udály stejně jako ta aktualita, která má nějaké potenciality. Všechny možný? Všechny potenciality mohou být přednačeny. A potenciality nějakého psa, nebo lva nebo něco? Vesmíru to tam není. Ale když se hovoří o tom horizontu, nějaké té aktuality, tak v tom horizontu je obsaženo prakticky všechno. Není pravda, že všechno. Všechno může být míněno ve vztahu té aktualitě. V tom horizontu. Prosím vás, řekněme, že aktuálně míníte trhelník. Tak mě řekněte, jak v těch potencialitách, které jsou v aurze horizontu, jak tam najdete třeba chlupy z oca, co nějaký lišky. To nebylo takové problém. To bude problém. Tam to není. Tam to nemůžete najít. Je to samozřejmě problém. Ale na druhou stranu, to je reprísat ty tematy o tom pojmučí prázdný možností. A myslím si, že když už jednou jsme to probíhali, takže nakonec jsme došli k tomu, že velmi široce vzato, opravdu všechny možnosti, všechny potenciality jsou těma možnostmámi. Ty momentální, aktuální možnosti, které jsou těma možnostmámi, jsou těma možnostmámi, které jsou těma možnostmámi. Ty momentální aktuality. V tom smyslu teda, že prostě cokoliv, co budu mínit, tak je právě teda součástí toho jednotnýho intencionálního života, který teda nějakým způsobem musí být schopnej například, já nevím, skrze nějakou vzmínku, nebo cokoliv jiného, přejít od herlníka k lištímu. Ne, já bych uvedl Józefe trošku ten příklad takto, já odkud čerpám. Já bych si vezmi tady z patočky z toho čtvrtýho dílu Přerozeného světa, když hovořím o horizontu. Já jsem nabil toho dojmu, že ten horizont, to co se mi ukazuje, není jako vždycky jenom strom v krajině a tak dále, ale ten horizont má vždycky nějaké centrum a nějakou periférii. A že já zrovna hovořím o tom, že se mi ukazuje strom, tak to není pravda, že by se mi ukazoval jenom strom, ale ukazuje se mi strom vždycky v nějakém horizontu. Tak takovýmto způsobem já jsem se... K tomu horizontu patří jenom to, co je důležitý pro to, aby se vyjevil ten strom. Aby se nevyjevilo pomocí liška. Liška tam je nahodilost. To já nepobírám. To nepatří k fenoménu. Já neříkám, že se je jenom strom. Takže tam je, ale v tom pozadí liška je, nahodilost tam není. Tam nepatří k fenoménu. Tady je asi opravdu podstatné to, že právě teda ta horizontovost zase teda nepřipustí prostě nějakým ohraničením. Že ten pojem horizont je prostě takto zvolený, jakožto horizont... Že jde do nedohledná. Já zase nevím, já to nemám naštudovaný. Ale proč teda mluví Husser o horizontu horizontů? To znamená, kdyby to bylo, jak vy říkáte, tak každej z horizontů by byl vlastně v posledu stejnej, jako ten druhej. Jenom to zdůraznění něčeho, to je to, o čem tady říká to bude... Já to teď nenajdu. Tenhle... Já zase skoukám na jednou stránku. Je, je, je, je, je, kde to je? Já jsem ho ptal prostě, mluví o jakéhosi těžišti, nebo něčem takovým. Já jsem to chtěl možno upřesnit. Nepochybně se mluví o horizontech v plurále. A ta nedohlednost, já jsem to myslel jako šiflu dohodu pro to, co už myslím. Co opravdu, když člověk chodí po krajině, tak zažívá. Skutečně v dotyčným okamžiku má jeden horizont. Nicméně, že to není právě tak, že ten horizont by končil a zatím by bylo prázdno. Nejbrž, že ten horizont má právě tu vlastnost, že když dotáže tento horizont, neboli dojde prostě na ten který kopec, tak zatím není prázdno, nejbrž prostě už během toho vycházení se ten horizont prostě postupně plňenňuje. Pak se tam otevře prostě to nový týdolík, neboli. Prostě za všem teda tam pletete horizont ve významu obecným, jak se ponímají. Ale domnívám se, že je právě možná slovo zvolené, že tahle metafora platí, neboli, že jestli, že já teda, tam obvykle se o tom mluví jako o dotázání toho, kterého horizont, jestli, že prostě řekněme s trůhelníkem je z 5. teda, že může být prostě tupou uhlí nebo ostrou uhlí, tak my můžeme prostě dotázat tento horizont. A když už teda prostě zase tím naším míněným předmětem je třeba už zase tento trůhelník ostrou uhlí, tak můžeme se zase ptázat, zdá se, že třeba Rognora mění nebo není. Jo, ale tam ten horizont se moc nemění. Tam ten horizont pro všechny trůhelníky je tak zhruba stejný, protože to, co vystupuje na tom horizontu, to se liší. Ale ten horizont pro všechny trůhelníky je zhruba stejný. Ale jde o to, že třeba Liška v tomto horizontu nemá místo. Liška má svůj horizont. A tam zas nemá místo trůhelník. Jednak doporučuji opravou nepřesnost, která byla teda zřejmě jenom příkladství. Nemám asi celou mluvit o horizontu trůhelníku, to je spíš nějaký region nebo nějaká oblast, ale horizont vždy je pojem podstatně relativní vůči tomu centru, vůči tomu těžišti. To znamená ne horizont trůhelníku jako takovej, ale horizont vůči nějaký aktualitě, horizont vůči třeba pojmu trůhelník, vůči pojmu trůhelník. Počkejte, to je ale jiná rovina. Myslíte, že nelze mluvit o horizontu intenciálních předmětů? Musíme přejít k pojmům? Ne, to jsem nemyslel. To jsem, jistě, intenciální předmětů, pokud jsem užil slovo pojem, tak jsem mínil intenciální předmět pojem trůhelníka jako příklad. Šlo mně prostě o to, že není vůbec nějakej horizont jako nějaká krajina bez toho centra, že horizont je to ten prvej, když je tento centrum. A když se to právě bere takhle, tak je to opravdu dost podstatně různý. To je asi zajímavé si všimnout, že je opravdu třeba ta krajina, když tyto slovo zavedeme, těch trůhelníků, jeví prostě jako jinak, nebo ty souvislosti vnucující se tomu pohledu, toho zkoumajícího, je podstatně jiný, když tím centrem je třeba bytá groba věta, a jinak když tím centrem je třeba nějaká věta o třeba střední příčce. Takže to jsou úplně jiné souvislosti se... Ano, a pak proč má smysl nějak zvláště říkat, že když jdeme dost doširoka a daleko, tak nakonec tam bude všecko? Když jsme hovořili o těch prázdných možnostech, tak jsem právě říkal, že nemoc pro to první přiblížení zajímáva možnost. Nicméně, že asi přísně za to, když by se to takhle zkoumalo, takže bychom na to museli přistoupit, že je možno jít hodně doširoka, neboli nakonec všade. Ale není toto důležitý pro zrovna tenhle výklad. Naopak pro tenhle výklad je podstatné to, že to opravdu obsahové přednačení je právě v té blízkosti, v tom prvním horizontu, v tom opravdu okolí toho aktu. To je pravda. Nicméně, že ta horizontová struktura skutečně pokračuje, na tom teda trvá. Já mám tady přičíranou jednu větu. Pokračuje, ale že by nakonec zahrnula vše, to popírám. To není vše, to je vše. Vše, to znamená nakonec, když se šíří furt tak celý svět. Přinejmenším teda. Protože svět je horizont horizont, proč to tady se hná jenom horizont. No dobře, ale to jsem řekl já před chvílí. To je pro mě, to jsem ho citoval. To byl argument, proč nelze horizont sám o sobě, horizont nějaký, tu aulu kolem nějakého intenciálního předmětu rozšiřovat takovým způsobem, že tam nakonec dostaneme celý svět. No to ne, to nikdo netvrdil. My, Husser, mluvíme o tom, že jsou různé horizonty. A jaký smysl by mělo mluvit o různých horizontech, když by se lišil jenom tím, co není horizont, totiž to, co je ve předu. To, co vystupuje. Kdyby byl mezi nimi rozdíl, tak proč mluvit o různých horizontech? Když horizont je ta aura, a ne to, kolem čeho je ta aura. A když by se ty aury lišili jenom tím, kolem čeho jsou. No ne, tak horizont se liší jednak tím, co je v centru toho horizontu. A už ničím dál. No a pak se může lišit také tím, co je okolo toho, co je v centru. Ne, to je pro všecko stejné. Když to jdeme dost daleko, tak tam dostaneme nakonec všecko. No to právě, že ne. To, co je tam dano. Různá perspektiva. Ale když mluvíme o tom, že je to v různý perspektivě, to znamená, že se liší jenom tím, co je ten horizont sám. Přece není to, není perspektiva. Vy stotožnujete perspektivu s horizontem? No, horizont sám není perspektiva. To ne. Ale my jsme říkali, že v čem by se ten... No, já tady přišel jenom v jednu větu. Věc je jednou v celkové skupině simultánně aktuálně vnímaný věcí, která však to naše vědomí není svět. Ta skupina těch věcí. Nýbrž je to jen skupina, v níž se svět představuje, neboť jako momentální věmové pole má pro nás vždy již charakter výseku a v uvazovkách ze světa. Výseku z univerza věcí možných věmů. Je to tedy v danou chvíli přítomný svět. A tomu říká horizon? Jest. No, naprvku předtím hovořím o horizontech. O vnitřím a vnějším horizontu. No, čili znamená to, že tedy nemůžeme... Jest tak, že se pro mě představuje vždy prostřednice. Nedohledná, poněvadž vůči čemu by to bylo pak staženo? Co? Když je to perspektiva, tak vůči čemu by to bylo staženo? Jak můžete dát do perspektivy to, co není vidět? Ale to není nedohledno jako v nějak, že prostě ho může člověk jedním pohledem nahlédnout. Nýbrž může prostě jít tím, kterým směrem, to znamená, že může dojít prostě k čemukoliv klišce. Takový to způsob je. To je popřít, že k ním může dojít. Zdá se mi dokonce protismyslný. Tak může právě. Od trojuhelníku nemůžu dojít k klišce. To mě každej vodí. Ne od trojuhelníku jakožto předmětu, ale od intencionálního předmětu trojuhelníku, který teda je intendovaný, to znamená nějaký horizont. Pozor, ještě. Ten horizont teďka, to je asi, jako já bych proved průkaz, že to dokonce lze, ale já se pobávám, že to prostě zase bude, jako je to rozhodně nepedagogický, v nějakém smyslu, nebo prostě není to šikovný, protože se tím zavedou do toho prostě možklivý složitosti, které spolu asi nejsou prostě na místě. Já překladu bych, že prostě to, co teď povím, jako tvrdím, že je prostě strictně úsevňářský, jo, a je to zhruba to, že teda k tomu, k těm potencialitám toho aktu, kterýhokoliv aktu prostě vztahování se k trojuhelníkům, jo, patří mimo jiné i to, že že například teda když člověk jako badatel sedí v pracovně a bádá si tam na trojuhelníky, tak patří například k těm potencialitám tež to, že prostě bude zachováno ticho, jo, nebo takový zhruba. Toto říkáte, že je autentický huselovský? No tak to všemto jsou potenciality aktu, a ne toho předmětu. Já jsem ho s tím říkal, že to jsou potenciality prožitku, nebo zážitek. No. No dobře, no tam se musíme bavit. To je něco jiného, ale tady se mluví, že to je kolem, že to jsou potenciality potenciálního předmětu. No, vždyť to tady je, ale. To je, to právě pak bylo vyroučeno, já jsem taky jako věděl, že to nejsou asi, tady je přece evidentně napřáno, že to jsou, tam je aktualita. Že jsou v zážitku předznačeny, jo. Zážitek má horizont. No. Intencionální předmět nemá horizont, že? No počkej, to je jako zase, takhle vytrhovat ten předmět z toho zážitku, tohle není úplně napomyslím. No ne, ale, intencionální předmět ten sám o sobě žádný horizont nemá, jo. Pokud ho nebudeš aktualizovat. No ježišmarja, sam o sobě někde horizont v prostoru intencionální, teda intencionální předmět někde v prostoru intencionálního předmětu, jaký tam může být horizont. Nevím, nevím, nevím. No ne, když není intencionální předmět aktualizovaná, tak nemůže být horizont. A je to intencionální předmět? No samozřejmě, proč by to... A jaké intence je to intencionální předmět? No neintendované intence. A proč je to intencionální? To je jen takto. No to tom nemochodem jste narazili na tu důležitou věc. On mluví o... V tom, že ty potenciality jsou předznačeny. Ano. V zážitku. Co to je předznačenost? Aktuality jsou taky předznačeny, ne? Aktuality jsou míněny v zážitku. Ne, aktuality jsou mínící, a ne míněny. Zážitek je to, co obsahuje jak mínění, tak míněné, co je prostě tou jednotou toho... Jo, to je prostě to. To je pravda. Ale když přihledneme blíže, tak v žádném případě nemůžeme říct, že to míněné je... Já jsem chtěl říkat, že to míněné není předznačeno, nebo proč prostě míněno, jo? Zatímco právě to nemíněné je předznačeno. Nebo prostě něco z toho nemíněného je předznačeno. Pak ovšem... Pak ovšem teda celý to, co jsem připustil do sud, škrtám, protože no... Jak můžou být předznačeny vlastnosti triuhelníků neeuklidovské geometrii? No to pochopitelně nikoliv aktů... No to je naprostej nesmysl. To je jedině jedině to je nenahlédnutá, prostě neuvědoměná, netušená vlastnost toho konstituovaného intenciálního předmětu, ale jaký... O předznačení nějakejch potencialit aktů vědomí je možno mluvit v poloměru nesouměřitelně menším než o těch intenciálních předmětech. Kdyby teda by šlo o horizont intenciálních předmětů, tak tam skutečně připustím, že nakonec tam patří skoro všecko z té geometrie. Liška ne. Ale k těm aktům no tam náleží skoro nic. Tam náleží jenom to, co momentálně nahodile ten eukleides je schopen vůbec domyslet. Žádná potencialita, to by byla pak prázdná potencialita hovořit o tom, kdyby eukleides věděl o neukleidovské geometrii, takže by a tak dále. To je prázdná potencialita, to je vyloučená věc, to nemohl nikdy být. Ale na jaký rovině hovoříte o horizontu u intenciálního předmětu? To je intendovaný intenciální předmět nebo neintendovaný? Není jiný než intendovaný. No tak no říkáme přece, že intendovaný, aktuálně intendovaný nemusí být, ale musí být intendovaný. Jestli si dobře pamatuji, tak jsme takto hovořili o světě intenciálních předmětů. To znamená, že ten nekonstituovaný intenciální předmět nemusí být intendovaný. To je ten svět intenciálních předmětů. Ale ne. To se to špatně nějak... Intenciální předměty nemají žádnou samostatnost. Ty musí být konstruovaný myšlenkově, konstituovaný. Ale jednou konstituovaný, pokud jsou platně konstituovaný, tak jsou konstituovaný navždy a kdy kdokoliv je, bude mínit, musí je vždycky mínit jako oni. Čili jsou naprosto neměně, identický vždy se sebou. Ale to znamená teda, že v tomto případě nemůže být nějaký neintendovaný intenciální předmět. Dobře. Intenciální předmět je produktem intenciálního předměta. Když je míněn ten intenciální předmět, tak hovoříte o té horizontovosti, nebo hovoříte také o horizontovosti u toho nemíněného? No tak já jsem o horizontovosti, to jsem převzal od úsadla, pravděpodobně špatně, jak se ukazuje. Samozřejmě, že mluvím, představuju si, že ta trigonometrie, kterou už tě nikdo nevinalez, je tím horizontem konstituovanýho intenciálního předmětu trojuhelník. Protože, když jednou platně a správně nasoudím pojem trojuhelníka a jeho pomocí konstituuju intenciální předmět trojuhelník, tak potom už jsou daný všetky možný další vztahy, například vztah mezi úhly a stranami, mezi těžištěm a polovinou. Ale to je potom jiný horizont, než o kterém se hovoří, to znamená o horizontu, který je u ukazování se, u fenoménu. Protože u konstituovaného trojuhelníku, který není míněn, tak se o tento horizontu vůbec nedá hovořit. No jistě, že ne. No. Pokud tě nikdo nevěděl ale strojuhelník, tak se nedá o trojuhelníku mluvit. Já říkám, že u konstituovaného trojuhelníka, který není míněn, ano, tak nemůžeme hovořit o takovémto druhu horizontu, o jakém jsem před chvílí mluvil. Když potom hovoříte o horizontu u konstituovaného nemíněného trojuhelníka, tak je to potom jiný horizont, v kterém potom vy vidíte, v jehož potencionalitě vy vidíte, možnost neuklidovského trojuhelníka. Ten horizont, no tak tam je teda určitej problém, to připouštím. Jestli je momentálně míněn nebo nemíněn, to rozhodně nemá vliv na horizont. Ale ten horizont má vliv, je to cosi dějinného tedy, v tom smyslu, že když se vynalezne neuklidovská geometrie, tak se pronikavě změní horizont, se změní horizont trojuhelníku vůbec, trojuhelníku rovnostranného rovnoměrného, čili horizonty se promění. No to je jediná záležitost, o kterém jsem hovořil já, to je horizontu u toho fenoménu. Když se mi něco ukazuje, tak se mi něco ukazuje v nějakém horizontu. Počkejte, co to je fenomén? Jaký je vztah podle vás mezi fenoménem a intenciálním předmětem? Jaký je vztah mezi fenoménem a intenciálním předmětem? Fenomén je mnohem širší, no širší, ale je to úplně něco jiného než intenciální předmět. No jo. No dobře, a proč se tam zavedl ten fenomén? No, protože jenom u fenoménu jsem se domníval, že se u Patočky a i u Vilsella hovoří o horizontu. Jo? No to není pravda, tady vůbec o fenoménu nemluví a mluví o horizontu potenciálit a aktualitách. Já vycházím z toho, co jsem věděl. Já jsem došel, že se hovoří o horizontu, tak tady se zatím o horizontu nehovořilo, co jsme četli, to se hovoří o horizontu. Takže zimě k tomu, pokopit, co to je potenciálita a aktualita, není právda mluvit o fenoménu. Moment, tady fenomén. Já vám řeknu větu, kterou jsme nečetli, každý zážitek má svůj horizont. Tak zážitek, já nemusím říkat fenomén, mohu říkat zážitek. Jo? No já bych teda potřeboval ještě vědět, co to je zážitek. Abych teda dovedl hned na to odpovědět. Takže jestliže zážitek je kusem proudu vědomí, no tak ten horizont je jenom to, že teda ještě kromě toho přistou jiný kusy vědomí. Jinak nic nechápu. No právě, že on je kusem vědomí... A co by bylo předznačeno, to už vůbec nemyslím. Jasně. Takhle to asi napravdu říci nemožná. Protože on teda je sice kusem vědomí, nicméně intentionálně vztaženým k intentionálnímu předmětu. Jo? Zážitek. Neboli je to právě teda, jako myslím si, i když to třeba taky, když teďka textově je, jako prokázal jen nepřímo, tak si myslím, že z druhé platí věta, že zážitek je... Jeden vztah k fenoménu. Kogitatio, neboli ta jednota toho kogito, kogitato. Takže prakticky vztah k fenoménu, k intentionálnímu předmětu, k intentionálnímu předmětu je, že fenomén může intendovat... To bych takhle neříkal, teda, ale jako... No tak mám to, že jsi to teď řekl, ne? No, fenomén prostě není kogito. No ne, ale je to zážitek. Fenomén není zážitek. Jo, fenomén sám není. Jo, jasně, no. V jakém smyslu kogito je zážitek? Je... Já jsem řekl jednota, jo? Já jsem řekl, že... Teda, jak já to jako doporučuju, je, že zážitek je chápán jako jednota, teda, kogito, kogitato. A to v tomhle smyslu. Například mám tady citát v paragrafu 15, hlavně jsem se na to teď zapoukal, jo, protože teda to je taky věc, jako kterou, kterou, teda, takhle dopodobná jsem si třeba nemozmýšlím, jo. Ale je to v paragrafu 15, v tom německé, já ho teď v německé nemám, jo, ale... Hovorí se tam prostě o tom, že je to paragraf o reflexi, paragraf 15, no, príma, ale je zde, že, že, ano, ano, ano, přilazená reflexe, jo, 33, jo, na straně, na straně 72. 72, 3. Při elektrikaci zemských vění, ale kdo co reflexe. Ano, ale přilazená reflexe, ale podstatně, zajivní prožitek, ano. Čili erlebnis je bez reflexe, jo? No, jo, ale jak by ho mohlo měnit? Nebo ještě teda další věta, jo? S, ale co je toto S? Erlebnis. Zážitek ztrácí přeci původní modus příjmosti. To stačí úplně. To je to, co jsem chtěl. Ztrácí původní modus příjmosti. Neboli, kdyby to bylo, ten zážitek, kdyby teda nebyl kogito, tak je nesmysl pohovořit o modu, jako například příjmost, či nepříjmost, jo? Jak? Podívejte, kdyby, pokud vyloučíme reflexy a mluvíme o zážitku, který není reflektován, tak je to zážitek něčeho a ten zážitek je naprosto nepřítomen. Přítomne jenom to, čeho je zážitkem. Jo, jasně, jasně. Takže, jak můžeme mluvit o aktualitách a potencialitách v tomhle smyslu u toho zážitku? Tam přece nic aktuálního není. Dokonce ten zážitek není aktuální. Komu by byl aktuální? Moment, keď v tomhle smyslu o zážitku mluvit, já možná jsem neprozuměl. Asi myslím, že došlo k neprozumění na obou stranách, tak můžeme to buď rozmotávat od toho, co jsem prvé řekl, já nebo od toho, co teďka říkáte vy. Ale je to jenom teda. Já jsem chtěl argumentovat s touto větou takto, jo? Nebo argumentovat. Prostě domnívám se, že například samotního paragrafu 9.
====================
s2.flac
====================
Ale je to aktuálního předmětu, který je předmětem aktuálního vědomí, aktuálního zážitku. Tak je dvojá aktuálníka, zřejmě. O tom jsem se chtěl zeptat. Tady se mluví o kogytátum. Říká se in der bloßen betrachtum, které kogytáta, ale z aktuelle Erlebnisse. Je nejasně řečeno, řečeno eufemicky, prostě co to je Erlebniss. To by bylo potřeba udělat zvláštní studii, co pro ústavlé Erlebniss. Já jsem našel na různých místech různý významy a mám dojem, že to nemá přesně pojmově zpracovaný. A to ne je omilem, míl bych, že to je záměr v tom. U sedla se těžko dá předpokladat, že se dopustí v takovéhle věci omile. No a ten záměr je mi ovšem neprůhledný, proto teda na tom tak trvá. No a tedy jestliže Dvo, on tady říká, že... Přečte to ještě, prostě nás tu první je tu. Ten konec hlavně, jo? No celou. Takže mnohostrannost intentionality, ještě patří ke každému kogito vztaženému ke světu už tím, že má nejenom ve vědomí ono světové soucno, mimoč samoje jako kogito uvědomenou ve vnitřním vědomí času, není tematicky vyčerpána pouhým vzkoumáním o nich kogitáta jako aktuální zavřítku. Čili tady se poukazuje na, tam se říká mnohostrannost, tady je feel fault, což je mnohost forem a ne mnohost stran. Čili, ale nechme si to říct. Čili intentionality jakožto fenomén je mnohem komplikovanější, než abychom ji vyčerpali tím, že bychom se zabejvali jenom pozorováním a zkoumáním těch kogitát. Ne, jenom toho světa. Já jsem přeskočil tamto mezi tím, aby bylo jasný, jestli jde o tuhletu větu. Dává to smysl v tom českém? Počkejte, tam právě se vymezuje dvojík. V tom českém jsem to pochopil tak, že ta mnohostrannost ještě patří ke každému kogito, a teď je za prvé, ke každému kogito vztaženému ke světu už tím, že má nejenom ve vědomí ono světové soucno. Tady se říká weltliches, to znamená to, co je ve světě a ne svět. A zrovna tak, když to říká kogito vztažené ke světu, žádný ke světu. Vmím, že weltliches je vztažené, čili je vztaženo směrem vnitrosvětskému, čili vnitrosvětským vztaženému kogito a ne ke světu. To by pak bylo kogito, jeho intenciálním předmětem by byl svět. To tady vůbec není na místě. Takže tím si to upřesníme, ten svět nám tam nemusí vadit. Pomimo toho, důležitý je, vynecháme ty vedlejší věty, důležitý je, německý, die vielfertigkeit der intentionalität ist nicht thematisch erschöpft in der bloßen Betrachtung der Kogitatas aktueller Lebenser, to znamená, že ta mnohovrstevnatost, nebo mnohovranost, jak tam máte komplikovanost. Intencionality není tematicky vyčerpána, když budeme pozorovat jenom Kogitata. Co to je Kogitata? To jsou ty intencionalní předměty. A ty druhé jsou které? Intencionality patří jak Kogitol, tak Kogitatum. Čili jak akt intencionalní, tak předmět intencionalní. Čili když on říká, že k té mnohosti, k té komplikovanosti intencionality, že se nedostane, nebo tematicky, že není vyčerpána tím, že se zabýváme jenom intencionalní předměty, jak je to naprosto průhledná věc, tak to jednoduše řečeno, nám to všem je jasný. Pochopitelně, že intencionalita jestliže je chápána jako fenomen, k němuž patří jak Kogitol, tak Kogitatum, tak nemůže být vyčerpána, když se zabýváme jenom Kogitatum. No, tady je právě ten problém, když to myšlení, když se něčím má zabývat, když k něčemu intentuje, tak se vždycky zabývá tím intencionalním předmětem. A stejně tak to myšlení samo se potom stane intencionalním předmětem. Takže to je ta námítka, kterou by vůči tomu měl. Čili to samo Kogito, když se jim má zabývat, musí být intencionalní předmětem, musí být Kogitatum. Pletete dvě věci. Vezměme jeden akt Kogito, ne Kogito vůbec, ale jeden akt Kogito. A tento jeden akt Kogito má intencionalní předmět. A to také je jeden intencionalní předmět. A ta intencionalita není redukovatelná ani na to Kogito, ani na to Kogitatum. Intencionalita potřebuje oboje dohromady. Jinak žádná intencionalita není. Máte intencionalita chápáná jako intencionalní akt, který míří k tomu Kogitatumu. A bez toho se nemůže obejít. A teď tam říká, že tento akt nevyčerpáme, když se budeme zabývat jenom tím Kogitatum. A vy říkáte námítku proti tomu říkání. Já nesouhlasím, já nesouhlasím s tou formulací vaší. Já myslím, že to je trochu jako zvláštní. Jenomže mám-li, když to nemám vyčerpaným tím, že se zabývám tím Kogitatum, mám-li se zabývat taky tím aktem? Tím aktem, o kterém mluvíme. Mluvíme o aktu A. A ten má příslušní Kogitatu. A Husserl říká, že tu intencionalitu toho aktu nevyčerpáme tím, že se zabýváme tím Kogitatum. A vy námítáte. No jo, ale když se budeme zabývat kromě toho Kogitatum, toho aktu, ještě tím aktem samotným, no tak z něj děláme Kogitatum. No jo, ale děláme to z něj jiným aktem a ne tím. No dobře, ale o tom tam není řeč. Tady je řeč, že se nemůžeme... Tam je řečeno, že tam je mnoho vrstev na to, nebo jak jste říkal, té intencionality. Tam se nehovoří jenom o té jedné intencionality. Ale že není tematicky vyčerpáno, to předpokládá, že tématem se v jednom případě stává intenciální předmět a v druhém případě intenciální akt. A že tedy nemůžeme zůstat jenom u intenciálního předmětu. A já přitom říkám, že když do toho, aby jsme to vyčerpali, tu mnoho vrstev na to, nebo mnoho stranovstv, jak tady je, tak když se budeme zabývat vedle těch intenciálních předmětů i tím intenciálním aktem, takže když se jim budeme zabývat, tak s ní zase děláme intenciální předmět. Dobře, to může být nějaká námítka z novejch pozic, ale přímo to není v logické rozpoření. Proč ne? Jenomže je přece rozdíl, jestliže učiníme intenciálním předmětem, intenciálním akt a nebo jeho předmět. Proč ten předmět, jeho předmět, není totéž co náš předmět, když ten předmět učiníme svým intenciálním předmětem. Neboli jinými slovy, můžeme zkoumat trojuhelníky a neplatí proti tomu námítka, že pak ve skutečnosti neskoumáme trojuhelníky, ale kogytáta, když je učiníme svými kogytáta, protože to stále ještě skrze to zkoumání těchto kogytát, to je z trojuhelníku, je zkoumání trojuhelníků. Ta věta je smysluplná, že zkoumáme trojuhelníky a když by někdo přišel a řekl, vy neskoumáte trojuhelníky, zkoumáte kogytáta, tak by tam ten člověk řekl, máte sice úplnou pravdu, ale my přece na srdce takto zkoumáme ty trojuhelníky. To není to, nevím jestli tohle je přímo k tomu, protože jaké trojuhelníky myslíš, že zkoumáme? Ono by to teda daleko lépe bylo, kdyby místo trojuhelníků se tam dal nějakej třeba psi, tam je to daleko jasnější. Je otázka jestli trojuhelník je ještě něco jiného než intenciální předmět. Ty sice máš úplnou pravdu, že aby někdo mohl zkoumat psi, tak teda je může zkoumat jedině jakožto kogytáta, ale to ještě jako není samo o sobě námětka proti smyslu plnosti věty, že je tedy třeba také zkoumat psi. Ale to já nekopírám. Já jenom chci říct, že mě připadá, že opravdu tam nakonec vzniká nějakej takovej, že je tam myslím způsobem logická... No, podle mě je, ale já jestli můžu, tak ona je trošku... Dobře, tak ano, tak teď... Tyhle chcete prostě, pana doktora, protože já mám dojem, že on tu jako rozhodně teda není jeho záměrem říct, že právě tu mnohostrannost prostou máme lépe. Tak, když se obrátíme od kogytáta ke kogytou, ale když se obrátíme od... Na netekla voda, víš, takže to je všečer. A ty jsi nedělal původnou část. Já v jedném jsem udělal, ale to nestačilo samozřejmě. Jak to myslím, bylo prostě implikováno v té interpretaci teda vaší, ale myslím si, že spíš je tady... Ne, že by to tak nebylo, že by se to tak nedalo, ale myslím si, že spíš teda je třeba akcentovat to, že tadyhle je prostě Husser nás upozorňuje na to, že je třeba právě zkoumat teda spíše než ty aktuality, nebo teda vedle těch aktualit též ty potentiality. Jo, přičemž ty potentiality samozřejmě s tím kogytou souvisejí, ale když se to řekne jenom tak, že teda je třeba tu intencionalitu vyčerpat tím, že teda vedle kogytát vezmeme kogytou, tak to není to, myslím si, co ta věta prostě chce říct. Je pravda. Ten problém, který vrtá hlavou Alešovi, vlastně sem nepatří. Já jsem naschválně uváděl ty potentiality, fakt jsem si myslel, že tím bychom vlastně zase skákali do budouc, do těch příštích řádek, ke kterým se dostaneme, tak sem radši řek tohle, ale vzniká tento problém, je to pravda, bude lépe to přeskočit. Takže se domníváte, že teda mnohostrannosti vyčerpána, kdy se budou uvažovat potenciály. No tak zatím to je to. To se nedomnívá, jenomže kromě těch aktuálních, je potřeba uvažovat. Přesně řečeno, já bych řek aktualizovaný, to bude další záležitost, co to je aktuální předmět, intenciální předmět, jako třeba rovnostranný traduherník, co je na něm aktuální, mimočas a mimo prostor, tam žádná aktualita není možná. Čili já bych řek aktualizovaný v tom, že já na něj právě myslím. Ano. Prostě je pro všecky lidi na světě, a stejně tak pro všecky lidi všech dob, ten rovnostranný traduherník stále týž. Jaký pak je váš traduherník? To, co s něho myslím, z toho traduherníku, jestli teda. Ať s ním myslí, co myslí, pokud je to intenciální předmět, tak nemá s časem nic společného. Já bych přeci možná, jsem to špatně prvé říkal, ale zdá se mi, že to kogytátum jako aktuální zážitek, že je třeba tomu rozumět, ne tak, že by teda ta aktualita se týkala toho kogytátum strictně řečeno, jakož to takového, ale že právě teda je to prostě jenom připomenutí toho právě, že to kogytátum to, které je právě zrovna teda předmětem nějakého intenciálního aktu. To znamená, že v tom případě toho našeho trojuhelníka teda opravdu není ta aktualita připisována tomu trojuhelníku jakož to předmětu, ale tomu trojuhelníku jakož to předmětu aktu. Jedině v týhle souvislosti je možný mluvit o aktuální předmětu. Což je teda souhlasitelné, ale to je to, takže myslím si, že právě ani ta terminologická teda prostě změna, že není třeba nutný jen zavádět. Kdybychom teda jo chtěli mluvit teda, tak je to správný mluvit o tom aktualizovaném trojuhelníku, kdybychom teda jo chtěli mluvit speciálně teda v souvislosti s tím předmětem samotným. Ale tady je řeč opravdu teda o tom kogytátum jako, já bych dodal teda předmětu aktuálního zážitku, a v týhle souvislosti prostě ta aktualita se mi zdá vejt jako... Takže teda ta aktualita patří několik tomu předmětu než tomu aktuálnímu? No, pokud jsem to prvé říkal nějak jinak, já jsem asi přesně nerozuměl totiž tomu dosahu té otázky, možná jsem prostě prvé to oddal nějak ošklivěji, ale myslím si, že je třeba to čisté. Jo? No jo, ale pak teda ovšem, je tady vážná terminologická, nebo prostě vážná chyba v té formulaci, protože pak, jestliže se L1 skutečně chápe jako akt, tak se tady potom říká kogytáta als aktu L1, to znamená tady se najednou akt a předmět aktu stotožený. Ne, prosím, já jsem říkal, že zážitek má právě v této terminologii nejspíš blízko k tomu kogytácio, což je jednota kogytátum... Prosím, tak tam mělo být, inderblosn betrachtum, der kogytácio, des kogytácio, als aktueller... Ne, oni skutečně zkoumali... ...der kogytácio, ne? Ano, ne, já bych řekl takto, jo? Oni skutečně zkoumali ta kogytáta, jo? To znamená, to by nebylo správný. Jo, skutečně, z doposud jsme prostě probírali, nebo teda, zatím jako, že jo, já bych se k tomu neměl odkazovat, když to číteme z tohoto místa, jo, ale ten kontext je teda takovej, že se tam právě provedla zhruba podobná zkoumání, jako jsme si je provádeli teda my minule, to znamená zkoumání týkající se teda především prostě toho vnímání smyslovýho nějakých teda předmětů, jo? A tam skutečně teda šlo především o ta kogytáta a jakým způsobem teďka, jo, ten zážitek, jestliže je něco, co prostě obsahuje opravdu i to kogytátu, jo, tak si myslím, že dokonce není tak úplně jako nesprávný říct, i když ten zážitek je prostě širší, jo, takže my jsme prostě doposud zkoumali ty zážitky, jakožto teda ty předměty těch zážitků, předměty aktuálních zážitků, tak to bych to řekl, jo, a uznávám, že ta formulace je prostě vágní, jo, ale zdá se mi, že není prostě výslovně nějak jako nesprávná, jo, ale to je málovágní, tady je prostě logický rozpor. Buď teda kogytátu není intenciální předmět, takže jsme to špatně definovali, pokud je intenciální předmět, tak to nemůže být žádná erlébnis, proč erlébnis se může stát intenciálním předmětem, ale intenciální předmět se nemůže stát erlébnisem. Erlébnis skutečně je prostě, to je zas možná, aby se tu našlo nějaké místo, jo, prostě ta jevící se kostka je proudícímu vědomí nepřetržitě imanentní, je destruktivně v něm, stejně jako je v něm. Toto, Inzayn, nebo... Já bych tak... No, to je, tam je pokres zpátky k Brentánově všem. Můžeme se na to mrtnout, no. Jo. Je to na straně 80, to je asi, takže půjdeš, když ji vidíte. No, já tady mám dvojí. To bude stojku. Paragraf třetí, začátek, paragraf 18, jo, a je to začátek. A je to začátek? Ne, na straně 80 tadyhle se mluví o tom, že... ... Takže on korigoval tedy ty svý formulace kritiky Brentána z logičního dozvuku. No, já jsem už tehdy vězdej, že se pamatujete právě... Ano, ano. Měl dojem, že vy to interpretujete možná i ta zkoumání prostě trochu, trochu jako neortodoxně, jo. Ale to, bohužel, teda té tematice těch zkoumání teďka jich nebyl schopný to nějak jako-tím, teda, kvalifikovat. No, tam vysloveně říká námitky, proč není šťastné, co Brentáno říká, říká, že to je to. In existence, immanence a tak dále, kritizuje tyhle... Já jsem tehdy právě zmiňoval to, že právě ten husel na toho Brentánovou pojetí navazuje tím odlišením té reální a té reální immanence, jo. Přičem říká, že ten předmět není samozřejmě reálně immanentní, to kukytátum, ten intencionální předmět, není reálně immanentní, to jest jako součást toho proudu, prostě jako kus toho proudu, ale že je reálně immanentní v tom smyslu, že je tam právě, jo, on to tu říká, že je to prostě jakási obsaženost jako jakýhosi prostě podivního typu, který, který teda o tomhletom podně, třeba tý idei terminologie. A proč to mu pak říká, když tam to říká? Tam zdůrazně to endgame, to není jenom náhoda, že používá toho slova, že on jako cíleně a vždycky tam ve formulaci ještě tam dá to endgame nebo game points nebo gamezig nebo něco takovýho. Takže to je potřeba si upravit. Takže tady určitá taková, tohle bych považoval za případ vágnosti, že to je prostě nejasný, nevyjasněný, jestli ten intenciální předmět je obsažen v tom aktu měnění anebo jestli je mimo. Jo. Všem teda, po mém soudu, je pak naprosto nepochopitelný, jak může intenciální předmět jednou konstituovaný být nezávislý na tom, jestli ho někdo míní nebo nemíní a nemusí ho mínit nikdo a stejně platí, že je trojujelník a tak dále. Ty věty, ty ánzí, jak jenom říkal třeba Bolzano. No já si domnívám, že v tomhle případě právě, že už pak teda by Jusef nehovořil o intenciálním předmětu, ale o předmětí. A intenciální předmět teda tady vždycky patří prostě k tomu, kterýmu vědomí. Zatímco ten předmět, o kterým teda už je řeč jako, prostě o kterým nechceme hovořit jako o intenciálním předmětu, který je prostě míněn tím, kterým vědomím, tím, kterým ego, tak o tom prostě už vlastně není rozumí říkat intenciální předmět. No ale pak je, to má způsob o tom hovořit jako o předmětu, protože to před kým je. No jasně, budiš to. Můžem teda zalíst nějaké jiné slovo. On teda Jusef o tom hovoří jako o předmětu, ale je samozřejmě možný, že by se o tom jako mohlo. Ještě teda abych si to dokoněl zase. Tak jste rošli tedy k tomu, že intenciální předmět je součástí toho aktu vědomí. Prosím, je takovou zvláštní součástí. On to říká zvláštním typem. Zvláštním typem, no. A teda on tam neříká, že je to nějaké součástí vědomí, jo? Přičem já teda osobně... Mě záhadou jedna věc, když to má být intenciální předmět, když tady k němu má něco se vztahovat nebo mířit a on je toho částí, tak jakým způsobem ten dochází k intenciální předmětu? Tam opravdu a tímhle tím, které opravdu po mně se zhroutí celá ta stavba huselového jako romátka z karet. Jak mě to nepřipustíme, páč? Například třeba celé pojetí transcendence je úplně v čudu. Protože transcendo je právě to, že ví přesáhnout, že? Pak to je zbytečný mluvit o transcendence. Není, protože právě teda on jako řekne, že je reálně transcendentní. Tohle prostě on na té reální rovině, on to podrží. To celé rozlišení, které jsme prostě hovořili. Ovšem dost musíme teda přistoupit k tomu, jak to rozlišuje reální a reální. Páč, jinak to může být jenom slovní řešení. Jasně, jo. Na to nejsem vůbec to bych musel najít. Jo, je to v té idei fenomenální, z toho 1907. Ovšem dost je to temný, to je temnej text. No ne, no pojďte, nedělejte tady, že vám něco vytýkáme. Prvého. Navíc s tím, že ho neznáme. Takže to může být všecko, no ale co se na to mučíme, je číst filozofický text. Je, no. Filozof to nemá snadný, když má napsat knihu a každá věta se pak má takhle probírat. Víte, co to je? To není jako sednoucí napsat divadelní hnu, nebo básničku, nebo román, nebo tak, to je... Dobře, ale... No, možná teda skončili jsme u těch prázdných možností a nějak jsme teda aspoň malinko jako zase teda... Prostě ty prázdný možnosti dáme stranou. Je to taková věc, která určitě není moc důležitá k tomu dalšímu. Jenom se říká, že to není něco, nějaká blbost. Nikde tady není řečeno, že opravdu prázdný možnosti Husser považuje za skutečný. Že teda by byly, že by uznával nějaký prázdný možnosti. Tady jenom říká, že toho, o čem chce mluvit, o těch potencialitách, že nejsou žádné prázdné možnosti. Klidně teda si můžeme myslet, že by tam mohl říct, dyk stejně žádné prázdné možnosti neexistují. To není v rozporu s tím, co tam bylo psáno. Jestli je to pravda, nebo nenechme stranou. Já jsem myslel, že to je něco důležitého, když tam je... Každopádně teda, jestliže tam říká, když se to začal vykládat, co říká o potencialitách, tak především říká, že to nejsou prázdné možnosti. No tak tohle skrtneme. Tím vůbec nevíme, co říká o potencialitách. Tak co tam říká o potencialitách dál? Jsou obsahově, a to v tom, kterém aktuálním zážitku samotném, intencionálně předznačeny. To je takový první tvrzení, a druhý, a vybavený charakterem intencionalitě již uskutečnění přísluší já. Tak to můžeme rozdělit. A o tom prvním už jsme tak trochu govořili, když jsme prostě debatovali o tom, jak to je s těma prázdnýma možností. Obsahově intencionálně předznačený v aktuálním zážitku samotném. Tak. To je teda věta, která nám právě trošku zesložití tu naši dostavatní jako jednoduchou představu, že teda zážitek je jednota toho kogito a kogitátu, které jsou spolu spojeny prostě tým patrském té intence. Tohle představa platí se vám za? Ta představa je ta, od které obvykle, myslím si, se úsadla vychází. To je prostě ten první první... Je to prostě dokonce pravdivý v tým míře, jaký je pravdivý prostě osamostatnění nějakého aktu. Vydržení aktu prostě s té souvislostí. To si myslím, že jakoby schéma teda, to naprosto počáteční schéma, je to jako myslím si, celkem tak... Ale právě je to jako jednoduchý. A nyní právě se dozvídáme, proč to tak vlastně jako nelze držet. Nelze to tak teda držet proto, že právě v tom aktuálnímu zážitku patří, že předznačuje nějaký potenciality. A to ne právě... Já bych řekl ještě teda, takhle jako s tím prázdně, že koreluje to obsahově. Že právě to... Jo, vlastně možná tohleto bude asi to docela dobrý. Když to právě vezme... On tady právě zdůrazňuje to. Nyní jsou obsahově předznačeně. Ono by mohlo právě k tomu zážitku patřit taky, že prostě on po tom předmětu k tomu aktuálnímu zážitku taky patří, že prostě může být v dalším průběhu zkušenosti dojít prostě k proměně toho, co jeho žívání. Ale... No to samozřejmě dojde. Jo, jasně. Všechno se mění. Souhlasím, to jsem nemyslel s tímto polemizovat. Ale že teda právě Husserl říká, ale ono to tam není předznačeno prázdně, to je v tom smyslu, že by tam byla připuštěna možnost, že to nebude stejný, jako to bylo doposavat. Nejbliž je tam předznačeno obsahově, to je tam rovnou předznačeno, jakým asi způsobem ty proměny toho předmětu mohou vůbec probíhat. Vůbec můžou podle Husserla probíhat nějaké přeměny vizuálního předmětu. To jsem řekl tak, jak to rozumím já. Při tom, jak jsme se schodli minulé, by to asi tak nebylo, nebož by to bylo to nahražení. Nicméně, Husserl rozhodně hovoří o míněný kostce. A o tý hovoří, jak například, že se teda proměňuje. Že se teda, nebo teda přesně řečeno, nikoli proměňuje, ale to je teda hloubí. To je hloubí něco jiného. Já si to chvilku rozmyslím. Tam říká Takže prostě o tý kostce říká, že je jedna atáž a proti ní stojí ten prout vědomý. Jasně. No jo. No dobrá, ale na každej pát teda dochází No, já si tady tohleto je prostě věc, na kterou jsem se opravdu nesoustředil. Já si myslím, že teda rozhodně vzhledem k tomu, co prostě o tom o tý zkušenosti o světě známe a tak že teda můžem prostě hovořit o měnících se hřebně o tom, že prostě se no že se teda já nevím, v obličeji někomu změní nebo zamračení. Jo, já jsem tomu porozuměl tak, jak jsme o tom minule hovořili a je to teda ten výklad, nebo to prostě užívání toho pojmu, jak to znamenáte vy, je zcela jako koherentní a lze ho přijmout. A já zatím teda v těchto textech jsem zatím jako nenašel tu otázku jsem si prostě dřív jako nechláp. A zatím, co jsem se teda díval teď na tohle, tak jsem nenašel prostě jako ani potvrzení, ani vyvrácení. Jo? Já bych se jenom zeptal na jednu věc, když už tady u toho jsme a bych se nás vlastně jinak pak zeptal, jo? U toho intencionálního předmětu. Ono je to asi dost těžký, dost odpovědný, nebo to možná bude naopak lehký. Když máme třeba intencionální předmět, že? A to se promění prostě takovým způsobem Jako sam? Ne, ne, ne, ten intencionální předmět je nějakým způsobem dejme tomu, že máme intencionální předmět psa, nebo nějakého člověka, že? A v tom intencionální předmětu je obsaženo, že třeba ten pes je hnědý, jo? Intencionální předmět je hnědý pes. Áno. Pak dojde k tomu, že tam se ještě řekne, že je špinavě hnědý. To je podskupin. Teď je je to furt týž intencionální předmět. Není to jiná intencionální předmět. O to mě právě šlo. Je mně jasný jedna věc, že když řeknu, že je modrej, a pak řeknu, že je hnědej, že to jsou dva různé intencionální předměty. Jasný, a navíc jenom mně šlo o to, jestli tím, že řeknu hnědej, a špinavě hnědej, jo? Jsou to dva stejně jako rovnoromeny a rovnostrojnitelů. Domníváte se taky tuto věc, že když mám intencionální předmět člověka, já o něm řeknu, že to je Josef K., jo? A současně, a pak ještě bych chtěl říct do téhož intencionálního předmětu, že to je živočích. Jo? Jednou v tom intencionální předmětu budou obsaženo jenom, že to je Josef K., a po druhé, že to je Josef K., který je živočí. Jo? Je to tentýž intencionální předmět? No, jistě, že ne, po každý jinej. Ale zejména teda, co to je Josef K.? Jak Josef? Jestli to vůbec je nějaký intencionální předmět. No tak samozřejmě musí bejt zahrnut do intencionálního, teda to je blbost, to pojmu, že? Prostě pojem člověka, pojem Josefa K., je zahrnut do podpojem živočíka. Že? Naproti tomu, jako intencionální předmět, to je každej jinej intencionální předmět. No ne, tady jde o to, že to nemusí, že on má intencionální předmět Josefa, Josefa Nováčka třeba, že? Tak vlastnost tento intencionálního předmětu, mohli bychom teď říct, jestli správně předjímám, co chci, já jsem si taky pokusil ho nějak chápat, ale tak prostě to, že to je, já míním aktuálně, míním Josefa K., ale spolumíněno o všem nikoli aktuálně, tedy jako potencialita, které je živočiv. Ano, ale teď jde o to, že jeden člověk... Víte, že to je korektně povzroslu. Já si myslím, že to tak dá chápat. No to byl ten váš výklad technologických zkoumání, že jo. Ale teď jde o to, jeden člověk si to uvědomí, že tím je spolumíněný ten živočiv a jiný ne a přijde na to až později. U toho člověka, který na to přijde později, mění se intencionální předmět nebo se nemění? Potencialita přechází ve faktualitu. Ano, takže tohle... Používáte. To je jako s tím si... No to neprávě, že jo. To sice ne, ale mně se zase zdá, jenom teda ještě můj výklad, tady jsme do těch výkladů pěkně zapletený, ale mé porozumění zase teda k tomu vašemu prožívání intencionálního předmětu by zase mě jako vedlo k tomu, že když ta potencialita přejde faktualitu, takže se změní ten intencionální předmět. Že teda ne změní, ale je napražen jako jiný. Že si nedošel k ničemu jinému, než... K tomu? Dojde do toho, že to jsou faktualizaci. No. To je záležitost aktu vědomí a nikoli z toho intencionálního předmětu. Na tom se vůbec nic nezmění. Jediné tedy, co si podržují, jo... Ale to je důležitý moment, k tomu se teď hned vrátíme. A ještě druhá věc je, že se tedy domnívám, že mám-li tedy jako intencionální předměty. Když dojde k vymění intencionálních předmětů, že, tak dost často se stává to, že se třeba nezmění jméno. No ještě. Minule o tom jsme hovořili. Já jsem tady předvedl takovou trošku cirkusovou scénu, jak pro jazyk je typický, že jedno slovo poznačuje reální předmět, intencionální předmět a pojem. A to ještě nejenom tyhle tři mýmbrž. Ne jeden pojem, nímž celou haldu pojmů. A ne jeden intencionální předmět, nímž celou haldu. Říkal jsem hnízdo intencionálních předmětů a hnízdo pojmů. A to proto všechno máme jedno slovo. Čili teprve z kontextu se dá usoudit, který z toho hnízda pojmů máme na mysli a který z toho používáme a který z toho hnízda, intencionální předmětů máme na mysli. A důležité, právě na tom celém, že to jméno se nemění. Teda to slovo se nemění. Intencionální předměty jsou nahrazovány. To je jenom nedostatečnost řeči. Ta se dá vylepšovat. U nás sníh je jedno slovo a Eskima Prej má asi 18 nebo 40 názvů pro různých sněhy. Čili to je čistě záležitost konvence a jazyka. Ano, ale že se právě tady na té otázce intencionálních předmětů mě šlo o to, kde je to neměné uprostřed sněha. To je to samotné slovo. No dobře, ale to přece dobáme celé na tom neměného to slovo. U každý to řeknete jinak. No to jo. Ale jiným hlasem a tak dále to jo. A co je to sjednocující? Jedině ten pojem respektive intencionální předmět. No a teď se zjistíme, že pojmuje celý hnízdo a intencionální předmětů taky celý hnízdo. To se mění. Intencionální předmět je nacházen jiným intencionálním předmětem. A hovoří se stále o trochu velkým. Ale intencionální předměty se mění. O to právě jde. Ne, mění, nebože vymění. Jsou nahrazovány, vyměňují se. Takže právě to, co způsobuje, že se jakoby hovoří stále o jedné a téže věci, je to, že se používá jednoho a téhož slova. No jistě, to je stejně tak, ale to je, když mluvíte o koruně, a jednou je to koruna stromu, jednou koruna královská a po druhé koruna, kterou máte v kapce. Musíte z kontextu upřesnit, o co vlastně jde. A obtíž zachovávání logických pravidel spočívá v tom, že je vždycky přesně třeba vědět, s kterým pojmem pracujeme a k jakému intenciální předmětu jsme zaměřeni. Ano. Pokud se toto nevyjasní, no tak je logika jak absurdní snažení. Právě zavádějící občas je to, že třeba se hovoří, může se hovořit o oku, jako o lidském oku, ale taky o oku na kunčoše, že? Ale taky se může hovořit o trohelníku a může se mínit trohelník neuklídovské geometrie, jako trohelník neuklídovské. Tohle je mnohem důležitější, protože pak tam dochází. Ve chvíli, kdy byla konstituována neuklídovská geometrie, nebo několik možností neuklídovských geometrií, tak v tu ránu všetky geometrické pojmy, teda všetky hnízda geometrických pojmů narostly. Žíleně. No, nebo stejně, že jo, tak se mluví třeba o tom Jozefu Novákovi, a já když na něj změním názor, považoval jsem ho za člověka, který je solidní, spravedlý a tak dále, a pak najednou se něco stalo, a já ten svůj názor na něj změním, tak je to úplně jiný intencionální předmět, že, ale je to furt ten Jozef Novákovi. Mín, ten, mín. Jedně díky tomu slovu nebo jménu člověka. Ne, jenom díky slovu, nebo díky tomu chlapíkovi tady v tomto případě. No, ale ten se proměňuje přece. To je sice pravda, ale nikoliv tak, abyste ho nemohli takto mínit furt jako Teoš. Se proměňuje, ale je integrováno. Je to od začátku až do konce svého života jeden člověk. Tak ta proměna tam je integrována. Já vím, no, to je ta otázka ty integrity, no. To nejsou různé stavy, které by jenom představily jakousi sérií, která by nám vzájemně byla spojená. Do něco nechám to integritu, no. Já bych se chtěl vrátit ještě k tomu, k tý, možná, že nejlépe bude k tomu vezpět tímto postupem. Já mám vážné pochybnosti o tom, že má ústavu pravdu, když mluví o tom, že ty potenciality no tady říká, že jsou implikovány v aktualitách. To beru, i když mám jednu výhradu, ke které se vrátím, totiž to slovo implikace v logice znamená méně, než musíme myslet tady. Nebo logikové taky uvažují takzvanou materiální implikaci, která by nabývala tomu vezpětu. Musíte zavést docela nové pojmy. Musíte zavést pojmy, které nevyplývají z pojmu trojverník. A to je prvá pak, z toho můžete dostat. Čili přísná implikace v logice se míní, že jestli řeknu A, tak je tím EO Y taky B. Z intencionálního předmětu trojverníku vyvodím trigonometrii. Cože? Z intencionálního předmětu trojverníku nemůžu nic vyvozovat. Vyvozovat můžu jedině ze jiných soudů. To je jiná rovina. Intenciální předmět z toho nemůžu nic vědět. O tom můžu bádat, můžu ho poznávat, můžu ho popisovat, můžu o něm říkat různé výpovědi o intenciálním předmětu, ale vyvozovat z něj nic nemůžu. Nemůžete nic vyvodit. Ale když hovoříte o intencionálním předmětu, který má své potenciality, tak bych se domníval, že já bych byl schopen z toho intencionálního předmětu trojverníka vyvodit... Protože to myslíte nepřesně a vyjadřujete se jen tak, že koukáte se někam a říkáte, co vás napadne. Ale jak to říkáte, tak to vlastně říkáte nesmysl. Já s váma úplně souhlasím. Pochopitelně, že když mám před sebou trojverník a vím přesně, o co jde...
s2.flac
====================
Ale je to aktuálního předmětu, který je předmětem aktuálního vědomí, aktuálního zážitku. Tak je dvojá aktuálníka, zřejmě. O tom jsem se chtěl zeptat. Tady se mluví o kogytátum. Říká se in der bloßen betrachtum, které kogytáta, ale z aktuelle Erlebnisse. Je nejasně řečeno, řečeno eufemicky, prostě co to je Erlebniss. To by bylo potřeba udělat zvláštní studii, co pro ústavlé Erlebniss. Já jsem našel na různých místech různý významy a mám dojem, že to nemá přesně pojmově zpracovaný. A to ne je omilem, míl bych, že to je záměr v tom. U sedla se těžko dá předpokladat, že se dopustí v takovéhle věci omile. No a ten záměr je mi ovšem neprůhledný, proto teda na tom tak trvá. No a tedy jestliže Dvo, on tady říká, že... Přečte to ještě, prostě nás tu první je tu. Ten konec hlavně, jo? No celou. Takže mnohostrannost intentionality, ještě patří ke každému kogito vztaženému ke světu už tím, že má nejenom ve vědomí ono světové soucno, mimoč samoje jako kogito uvědomenou ve vnitřním vědomí času, není tematicky vyčerpána pouhým vzkoumáním o nich kogitáta jako aktuální zavřítku. Čili tady se poukazuje na, tam se říká mnohostrannost, tady je feel fault, což je mnohost forem a ne mnohost stran. Čili, ale nechme si to říct. Čili intentionality jakožto fenomén je mnohem komplikovanější, než abychom ji vyčerpali tím, že bychom se zabejvali jenom pozorováním a zkoumáním těch kogitát. Ne, jenom toho světa. Já jsem přeskočil tamto mezi tím, aby bylo jasný, jestli jde o tuhletu větu. Dává to smysl v tom českém? Počkejte, tam právě se vymezuje dvojík. V tom českém jsem to pochopil tak, že ta mnohostrannost ještě patří ke každému kogito, a teď je za prvé, ke každému kogito vztaženému ke světu už tím, že má nejenom ve vědomí ono světové soucno. Tady se říká weltliches, to znamená to, co je ve světě a ne svět. A zrovna tak, když to říká kogito vztažené ke světu, žádný ke světu. Vmím, že weltliches je vztažené, čili je vztaženo směrem vnitrosvětskému, čili vnitrosvětským vztaženému kogito a ne ke světu. To by pak bylo kogito, jeho intenciálním předmětem by byl svět. To tady vůbec není na místě. Takže tím si to upřesníme, ten svět nám tam nemusí vadit. Pomimo toho, důležitý je, vynecháme ty vedlejší věty, důležitý je, německý, die vielfertigkeit der intentionalität ist nicht thematisch erschöpft in der bloßen Betrachtung der Kogitatas aktueller Lebenser, to znamená, že ta mnohovrstevnatost, nebo mnohovranost, jak tam máte komplikovanost. Intencionality není tematicky vyčerpána, když budeme pozorovat jenom Kogitata. Co to je Kogitata? To jsou ty intencionalní předměty. A ty druhé jsou které? Intencionality patří jak Kogitol, tak Kogitatum. Čili jak akt intencionalní, tak předmět intencionalní. Čili když on říká, že k té mnohosti, k té komplikovanosti intencionality, že se nedostane, nebo tematicky, že není vyčerpána tím, že se zabýváme jenom intencionalní předměty, jak je to naprosto průhledná věc, tak to jednoduše řečeno, nám to všem je jasný. Pochopitelně, že intencionalita jestliže je chápána jako fenomen, k němuž patří jak Kogitol, tak Kogitatum, tak nemůže být vyčerpána, když se zabýváme jenom Kogitatum. No, tady je právě ten problém, když to myšlení, když se něčím má zabývat, když k něčemu intentuje, tak se vždycky zabývá tím intencionalním předmětem. A stejně tak to myšlení samo se potom stane intencionalním předmětem. Takže to je ta námítka, kterou by vůči tomu měl. Čili to samo Kogito, když se jim má zabývat, musí být intencionalní předmětem, musí být Kogitatum. Pletete dvě věci. Vezměme jeden akt Kogito, ne Kogito vůbec, ale jeden akt Kogito. A tento jeden akt Kogito má intencionalní předmět. A to také je jeden intencionalní předmět. A ta intencionalita není redukovatelná ani na to Kogito, ani na to Kogitatum. Intencionalita potřebuje oboje dohromady. Jinak žádná intencionalita není. Máte intencionalita chápáná jako intencionalní akt, který míří k tomu Kogitatumu. A bez toho se nemůže obejít. A teď tam říká, že tento akt nevyčerpáme, když se budeme zabývat jenom tím Kogitatum. A vy říkáte námítku proti tomu říkání. Já nesouhlasím, já nesouhlasím s tou formulací vaší. Já myslím, že to je trochu jako zvláštní. Jenomže mám-li, když to nemám vyčerpaným tím, že se zabývám tím Kogitatum, mám-li se zabývat taky tím aktem? Tím aktem, o kterém mluvíme. Mluvíme o aktu A. A ten má příslušní Kogitatu. A Husserl říká, že tu intencionalitu toho aktu nevyčerpáme tím, že se zabýváme tím Kogitatum. A vy námítáte. No jo, ale když se budeme zabývat kromě toho Kogitatum, toho aktu, ještě tím aktem samotným, no tak z něj děláme Kogitatum. No jo, ale děláme to z něj jiným aktem a ne tím. No dobře, ale o tom tam není řeč. Tady je řeč, že se nemůžeme... Tam je řečeno, že tam je mnoho vrstev na to, nebo jak jste říkal, té intencionality. Tam se nehovoří jenom o té jedné intencionality. Ale že není tematicky vyčerpáno, to předpokládá, že tématem se v jednom případě stává intenciální předmět a v druhém případě intenciální akt. A že tedy nemůžeme zůstat jenom u intenciálního předmětu. A já přitom říkám, že když do toho, aby jsme to vyčerpali, tu mnoho vrstev na to, nebo mnoho stranovstv, jak tady je, tak když se budeme zabývat vedle těch intenciálních předmětů i tím intenciálním aktem, takže když se jim budeme zabývat, tak s ní zase děláme intenciální předmět. Dobře, to může být nějaká námítka z novejch pozic, ale přímo to není v logické rozpoření. Proč ne? Jenomže je přece rozdíl, jestliže učiníme intenciálním předmětem, intenciálním akt a nebo jeho předmět. Proč ten předmět, jeho předmět, není totéž co náš předmět, když ten předmět učiníme svým intenciálním předmětem. Neboli jinými slovy, můžeme zkoumat trojuhelníky a neplatí proti tomu námítka, že pak ve skutečnosti neskoumáme trojuhelníky, ale kogytáta, když je učiníme svými kogytáta, protože to stále ještě skrze to zkoumání těchto kogytát, to je z trojuhelníku, je zkoumání trojuhelníků. Ta věta je smysluplná, že zkoumáme trojuhelníky a když by někdo přišel a řekl, vy neskoumáte trojuhelníky, zkoumáte kogytáta, tak by tam ten člověk řekl, máte sice úplnou pravdu, ale my přece na srdce takto zkoumáme ty trojuhelníky. To není to, nevím jestli tohle je přímo k tomu, protože jaké trojuhelníky myslíš, že zkoumáme? Ono by to teda daleko lépe bylo, kdyby místo trojuhelníků se tam dal nějakej třeba psi, tam je to daleko jasnější. Je otázka jestli trojuhelník je ještě něco jiného než intenciální předmět. Ty sice máš úplnou pravdu, že aby někdo mohl zkoumat psi, tak teda je může zkoumat jedině jakožto kogytáta, ale to ještě jako není samo o sobě námětka proti smyslu plnosti věty, že je tedy třeba také zkoumat psi. Ale to já nekopírám. Já jenom chci říct, že mě připadá, že opravdu tam nakonec vzniká nějakej takovej, že je tam myslím způsobem logická... No, podle mě je, ale já jestli můžu, tak ona je trošku... Dobře, tak ano, tak teď... Tyhle chcete prostě, pana doktora, protože já mám dojem, že on tu jako rozhodně teda není jeho záměrem říct, že právě tu mnohostrannost prostou máme lépe. Tak, když se obrátíme od kogytáta ke kogytou, ale když se obrátíme od... Na netekla voda, víš, takže to je všečer. A ty jsi nedělal původnou část. Já v jedném jsem udělal, ale to nestačilo samozřejmě. Jak to myslím, bylo prostě implikováno v té interpretaci teda vaší, ale myslím si, že spíš je tady... Ne, že by to tak nebylo, že by se to tak nedalo, ale myslím si, že spíš teda je třeba akcentovat to, že tadyhle je prostě Husser nás upozorňuje na to, že je třeba právě zkoumat teda spíše než ty aktuality, nebo teda vedle těch aktualit též ty potentiality. Jo, přičemž ty potentiality samozřejmě s tím kogytou souvisejí, ale když se to řekne jenom tak, že teda je třeba tu intencionalitu vyčerpat tím, že teda vedle kogytát vezmeme kogytou, tak to není to, myslím si, co ta věta prostě chce říct. Je pravda. Ten problém, který vrtá hlavou Alešovi, vlastně sem nepatří. Já jsem naschválně uváděl ty potentiality, fakt jsem si myslel, že tím bychom vlastně zase skákali do budouc, do těch příštích řádek, ke kterým se dostaneme, tak sem radši řek tohle, ale vzniká tento problém, je to pravda, bude lépe to přeskočit. Takže se domníváte, že teda mnohostrannosti vyčerpána, kdy se budou uvažovat potenciály. No tak zatím to je to. To se nedomnívá, jenomže kromě těch aktuálních, je potřeba uvažovat. Přesně řečeno, já bych řek aktualizovaný, to bude další záležitost, co to je aktuální předmět, intenciální předmět, jako třeba rovnostranný traduherník, co je na něm aktuální, mimočas a mimo prostor, tam žádná aktualita není možná. Čili já bych řek aktualizovaný v tom, že já na něj právě myslím. Ano. Prostě je pro všecky lidi na světě, a stejně tak pro všecky lidi všech dob, ten rovnostranný traduherník stále týž. Jaký pak je váš traduherník? To, co s něho myslím, z toho traduherníku, jestli teda. Ať s ním myslí, co myslí, pokud je to intenciální předmět, tak nemá s časem nic společného. Já bych přeci možná, jsem to špatně prvé říkal, ale zdá se mi, že to kogytátum jako aktuální zážitek, že je třeba tomu rozumět, ne tak, že by teda ta aktualita se týkala toho kogytátum strictně řečeno, jakož to takového, ale že právě teda je to prostě jenom připomenutí toho právě, že to kogytátum to, které je právě zrovna teda předmětem nějakého intenciálního aktu. To znamená, že v tom případě toho našeho trojuhelníka teda opravdu není ta aktualita připisována tomu trojuhelníku jakož to předmětu, ale tomu trojuhelníku jakož to předmětu aktu. Jedině v týhle souvislosti je možný mluvit o aktuální předmětu. Což je teda souhlasitelné, ale to je to, takže myslím si, že právě ani ta terminologická teda prostě změna, že není třeba nutný jen zavádět. Kdybychom teda jo chtěli mluvit teda, tak je to správný mluvit o tom aktualizovaném trojuhelníku, kdybychom teda jo chtěli mluvit speciálně teda v souvislosti s tím předmětem samotným. Ale tady je řeč opravdu teda o tom kogytátum jako, já bych dodal teda předmětu aktuálního zážitku, a v týhle souvislosti prostě ta aktualita se mi zdá vejt jako... Takže teda ta aktualita patří několik tomu předmětu než tomu aktuálnímu? No, pokud jsem to prvé říkal nějak jinak, já jsem asi přesně nerozuměl totiž tomu dosahu té otázky, možná jsem prostě prvé to oddal nějak ošklivěji, ale myslím si, že je třeba to čisté. Jo? No jo, ale pak teda ovšem, je tady vážná terminologická, nebo prostě vážná chyba v té formulaci, protože pak, jestliže se L1 skutečně chápe jako akt, tak se tady potom říká kogytáta als aktu L1, to znamená tady se najednou akt a předmět aktu stotožený. Ne, prosím, já jsem říkal, že zážitek má právě v této terminologii nejspíš blízko k tomu kogytácio, což je jednota kogytátum... Prosím, tak tam mělo být, inderblosn betrachtum, der kogytácio, des kogytácio, als aktueller... Ne, oni skutečně zkoumali... ...der kogytácio, ne? Ano, ne, já bych řekl takto, jo? Oni skutečně zkoumali ta kogytáta, jo? To znamená, to by nebylo správný. Jo, skutečně, z doposud jsme prostě probírali, nebo teda, zatím jako, že jo, já bych se k tomu neměl odkazovat, když to číteme z tohoto místa, jo, ale ten kontext je teda takovej, že se tam právě provedla zhruba podobná zkoumání, jako jsme si je provádeli teda my minule, to znamená zkoumání týkající se teda především prostě toho vnímání smyslovýho nějakých teda předmětů, jo? A tam skutečně teda šlo především o ta kogytáta a jakým způsobem teďka, jo, ten zážitek, jestliže je něco, co prostě obsahuje opravdu i to kogytátu, jo, tak si myslím, že dokonce není tak úplně jako nesprávný říct, i když ten zážitek je prostě širší, jo, takže my jsme prostě doposud zkoumali ty zážitky, jakožto teda ty předměty těch zážitků, předměty aktuálních zážitků, tak to bych to řekl, jo, a uznávám, že ta formulace je prostě vágní, jo, ale zdá se mi, že není prostě výslovně nějak jako nesprávná, jo, ale to je málovágní, tady je prostě logický rozpor. Buď teda kogytátu není intenciální předmět, takže jsme to špatně definovali, pokud je intenciální předmět, tak to nemůže být žádná erlébnis, proč erlébnis se může stát intenciálním předmětem, ale intenciální předmět se nemůže stát erlébnisem. Erlébnis skutečně je prostě, to je zas možná, aby se tu našlo nějaké místo, jo, prostě ta jevící se kostka je proudícímu vědomí nepřetržitě imanentní, je destruktivně v něm, stejně jako je v něm. Toto, Inzayn, nebo... Já bych tak... No, to je, tam je pokres zpátky k Brentánově všem. Můžeme se na to mrtnout, no. Jo. Je to na straně 80, to je asi, takže půjdeš, když ji vidíte. No, já tady mám dvojí. To bude stojku. Paragraf třetí, začátek, paragraf 18, jo, a je to začátek. A je to začátek? Ne, na straně 80 tadyhle se mluví o tom, že... ... Takže on korigoval tedy ty svý formulace kritiky Brentána z logičního dozvuku. No, já jsem už tehdy vězdej, že se pamatujete právě... Ano, ano. Měl dojem, že vy to interpretujete možná i ta zkoumání prostě trochu, trochu jako neortodoxně, jo. Ale to, bohužel, teda té tematice těch zkoumání teďka jich nebyl schopný to nějak jako-tím, teda, kvalifikovat. No, tam vysloveně říká námitky, proč není šťastné, co Brentáno říká, říká, že to je to. In existence, immanence a tak dále, kritizuje tyhle... Já jsem tehdy právě zmiňoval to, že právě ten husel na toho Brentánovou pojetí navazuje tím odlišením té reální a té reální immanence, jo. Přičem říká, že ten předmět není samozřejmě reálně immanentní, to kukytátum, ten intencionální předmět, není reálně immanentní, to jest jako součást toho proudu, prostě jako kus toho proudu, ale že je reálně immanentní v tom smyslu, že je tam právě, jo, on to tu říká, že je to prostě jakási obsaženost jako jakýhosi prostě podivního typu, který, který teda o tomhletom podně, třeba tý idei terminologie. A proč to mu pak říká, když tam to říká? Tam zdůrazně to endgame, to není jenom náhoda, že používá toho slova, že on jako cíleně a vždycky tam ve formulaci ještě tam dá to endgame nebo game points nebo gamezig nebo něco takovýho. Takže to je potřeba si upravit. Takže tady určitá taková, tohle bych považoval za případ vágnosti, že to je prostě nejasný, nevyjasněný, jestli ten intenciální předmět je obsažen v tom aktu měnění anebo jestli je mimo. Jo. Všem teda, po mém soudu, je pak naprosto nepochopitelný, jak může intenciální předmět jednou konstituovaný být nezávislý na tom, jestli ho někdo míní nebo nemíní a nemusí ho mínit nikdo a stejně platí, že je trojujelník a tak dále. Ty věty, ty ánzí, jak jenom říkal třeba Bolzano. No já si domnívám, že v tomhle případě právě, že už pak teda by Jusef nehovořil o intenciálním předmětu, ale o předmětí. A intenciální předmět teda tady vždycky patří prostě k tomu, kterýmu vědomí. Zatímco ten předmět, o kterým teda už je řeč jako, prostě o kterým nechceme hovořit jako o intenciálním předmětu, který je prostě míněn tím, kterým vědomím, tím, kterým ego, tak o tom prostě už vlastně není rozumí říkat intenciální předmět. No ale pak je, to má způsob o tom hovořit jako o předmětu, protože to před kým je. No jasně, budiš to. Můžem teda zalíst nějaké jiné slovo. On teda Jusef o tom hovoří jako o předmětu, ale je samozřejmě možný, že by se o tom jako mohlo. Ještě teda abych si to dokoněl zase. Tak jste rošli tedy k tomu, že intenciální předmět je součástí toho aktu vědomí. Prosím, je takovou zvláštní součástí. On to říká zvláštním typem. Zvláštním typem, no. A teda on tam neříká, že je to nějaké součástí vědomí, jo? Přičem já teda osobně... Mě záhadou jedna věc, když to má být intenciální předmět, když tady k němu má něco se vztahovat nebo mířit a on je toho částí, tak jakým způsobem ten dochází k intenciální předmětu? Tam opravdu a tímhle tím, které opravdu po mně se zhroutí celá ta stavba huselového jako romátka z karet. Jak mě to nepřipustíme, páč? Například třeba celé pojetí transcendence je úplně v čudu. Protože transcendo je právě to, že ví přesáhnout, že? Pak to je zbytečný mluvit o transcendence. Není, protože právě teda on jako řekne, že je reálně transcendentní. Tohle prostě on na té reální rovině, on to podrží. To celé rozlišení, které jsme prostě hovořili. Ovšem dost musíme teda přistoupit k tomu, jak to rozlišuje reální a reální. Páč, jinak to může být jenom slovní řešení. Jasně, jo. Na to nejsem vůbec to bych musel najít. Jo, je to v té idei fenomenální, z toho 1907. Ovšem dost je to temný, to je temnej text. No ne, no pojďte, nedělejte tady, že vám něco vytýkáme. Prvého. Navíc s tím, že ho neznáme. Takže to může být všecko, no ale co se na to mučíme, je číst filozofický text. Je, no. Filozof to nemá snadný, když má napsat knihu a každá věta se pak má takhle probírat. Víte, co to je? To není jako sednoucí napsat divadelní hnu, nebo básničku, nebo román, nebo tak, to je... Dobře, ale... No, možná teda skončili jsme u těch prázdných možností a nějak jsme teda aspoň malinko jako zase teda... Prostě ty prázdný možnosti dáme stranou. Je to taková věc, která určitě není moc důležitá k tomu dalšímu. Jenom se říká, že to není něco, nějaká blbost. Nikde tady není řečeno, že opravdu prázdný možnosti Husser považuje za skutečný. Že teda by byly, že by uznával nějaký prázdný možnosti. Tady jenom říká, že toho, o čem chce mluvit, o těch potencialitách, že nejsou žádné prázdné možnosti. Klidně teda si můžeme myslet, že by tam mohl říct, dyk stejně žádné prázdné možnosti neexistují. To není v rozporu s tím, co tam bylo psáno. Jestli je to pravda, nebo nenechme stranou. Já jsem myslel, že to je něco důležitého, když tam je... Každopádně teda, jestliže tam říká, když se to začal vykládat, co říká o potencialitách, tak především říká, že to nejsou prázdné možnosti. No tak tohle skrtneme. Tím vůbec nevíme, co říká o potencialitách. Tak co tam říká o potencialitách dál? Jsou obsahově, a to v tom, kterém aktuálním zážitku samotném, intencionálně předznačeny. To je takový první tvrzení, a druhý, a vybavený charakterem intencionalitě již uskutečnění přísluší já. Tak to můžeme rozdělit. A o tom prvním už jsme tak trochu govořili, když jsme prostě debatovali o tom, jak to je s těma prázdnýma možností. Obsahově intencionálně předznačený v aktuálním zážitku samotném. Tak. To je teda věta, která nám právě trošku zesložití tu naši dostavatní jako jednoduchou představu, že teda zážitek je jednota toho kogito a kogitátu, které jsou spolu spojeny prostě tým patrském té intence. Tohle představa platí se vám za? Ta představa je ta, od které obvykle, myslím si, se úsadla vychází. To je prostě ten první první... Je to prostě dokonce pravdivý v tým míře, jaký je pravdivý prostě osamostatnění nějakého aktu. Vydržení aktu prostě s té souvislostí. To si myslím, že jakoby schéma teda, to naprosto počáteční schéma, je to jako myslím si, celkem tak... Ale právě je to jako jednoduchý. A nyní právě se dozvídáme, proč to tak vlastně jako nelze držet. Nelze to tak teda držet proto, že právě v tom aktuálnímu zážitku patří, že předznačuje nějaký potenciality. A to ne právě... Já bych řekl ještě teda, takhle jako s tím prázdně, že koreluje to obsahově. Že právě to... Jo, vlastně možná tohleto bude asi to docela dobrý. Když to právě vezme... On tady právě zdůrazňuje to. Nyní jsou obsahově předznačeně. Ono by mohlo právě k tomu zážitku patřit taky, že prostě on po tom předmětu k tomu aktuálnímu zážitku taky patří, že prostě může být v dalším průběhu zkušenosti dojít prostě k proměně toho, co jeho žívání. Ale... No to samozřejmě dojde. Jo, jasně. Všechno se mění. Souhlasím, to jsem nemyslel s tímto polemizovat. Ale že teda právě Husserl říká, ale ono to tam není předznačeno prázdně, to je v tom smyslu, že by tam byla připuštěna možnost, že to nebude stejný, jako to bylo doposavat. Nejbliž je tam předznačeno obsahově, to je tam rovnou předznačeno, jakým asi způsobem ty proměny toho předmětu mohou vůbec probíhat. Vůbec můžou podle Husserla probíhat nějaké přeměny vizuálního předmětu. To jsem řekl tak, jak to rozumím já. Při tom, jak jsme se schodli minulé, by to asi tak nebylo, nebož by to bylo to nahražení. Nicméně, Husserl rozhodně hovoří o míněný kostce. A o tý hovoří, jak například, že se teda proměňuje. Že se teda, nebo teda přesně řečeno, nikoli proměňuje, ale to je teda hloubí. To je hloubí něco jiného. Já si to chvilku rozmyslím. Tam říká Takže prostě o tý kostce říká, že je jedna atáž a proti ní stojí ten prout vědomý. Jasně. No jo. No dobrá, ale na každej pát teda dochází No, já si tady tohleto je prostě věc, na kterou jsem se opravdu nesoustředil. Já si myslím, že teda rozhodně vzhledem k tomu, co prostě o tom o tý zkušenosti o světě známe a tak že teda můžem prostě hovořit o měnících se hřebně o tom, že prostě se no že se teda já nevím, v obličeji někomu změní nebo zamračení. Jo, já jsem tomu porozuměl tak, jak jsme o tom minule hovořili a je to teda ten výklad, nebo to prostě užívání toho pojmu, jak to znamenáte vy, je zcela jako koherentní a lze ho přijmout. A já zatím teda v těchto textech jsem zatím jako nenašel tu otázku jsem si prostě dřív jako nechláp. A zatím, co jsem se teda díval teď na tohle, tak jsem nenašel prostě jako ani potvrzení, ani vyvrácení. Jo? Já bych se jenom zeptal na jednu věc, když už tady u toho jsme a bych se nás vlastně jinak pak zeptal, jo? U toho intencionálního předmětu. Ono je to asi dost těžký, dost odpovědný, nebo to možná bude naopak lehký. Když máme třeba intencionální předmět, že? A to se promění prostě takovým způsobem Jako sam? Ne, ne, ne, ten intencionální předmět je nějakým způsobem dejme tomu, že máme intencionální předmět psa, nebo nějakého člověka, že? A v tom intencionální předmětu je obsaženo, že třeba ten pes je hnědý, jo? Intencionální předmět je hnědý pes. Áno. Pak dojde k tomu, že tam se ještě řekne, že je špinavě hnědý. To je podskupin. Teď je je to furt týž intencionální předmět. Není to jiná intencionální předmět. O to mě právě šlo. Je mně jasný jedna věc, že když řeknu, že je modrej, a pak řeknu, že je hnědej, že to jsou dva různé intencionální předměty. Jasný, a navíc jenom mně šlo o to, jestli tím, že řeknu hnědej, a špinavě hnědej, jo? Jsou to dva stejně jako rovnoromeny a rovnostrojnitelů. Domníváte se taky tuto věc, že když mám intencionální předmět člověka, já o něm řeknu, že to je Josef K., jo? A současně, a pak ještě bych chtěl říct do téhož intencionálního předmětu, že to je živočích. Jo? Jednou v tom intencionální předmětu budou obsaženo jenom, že to je Josef K., a po druhé, že to je Josef K., který je živočí. Jo? Je to tentýž intencionální předmět? No, jistě, že ne, po každý jinej. Ale zejména teda, co to je Josef K.? Jak Josef? Jestli to vůbec je nějaký intencionální předmět. No tak samozřejmě musí bejt zahrnut do intencionálního, teda to je blbost, to pojmu, že? Prostě pojem člověka, pojem Josefa K., je zahrnut do podpojem živočíka. Že? Naproti tomu, jako intencionální předmět, to je každej jinej intencionální předmět. No ne, tady jde o to, že to nemusí, že on má intencionální předmět Josefa, Josefa Nováčka třeba, že? Tak vlastnost tento intencionálního předmětu, mohli bychom teď říct, jestli správně předjímám, co chci, já jsem si taky pokusil ho nějak chápat, ale tak prostě to, že to je, já míním aktuálně, míním Josefa K., ale spolumíněno o všem nikoli aktuálně, tedy jako potencialita, které je živočiv. Ano, ale teď jde o to, že jeden člověk... Víte, že to je korektně povzroslu. Já si myslím, že to tak dá chápat. No to byl ten váš výklad technologických zkoumání, že jo. Ale teď jde o to, jeden člověk si to uvědomí, že tím je spolumíněný ten živočiv a jiný ne a přijde na to až později. U toho člověka, který na to přijde později, mění se intencionální předmět nebo se nemění? Potencialita přechází ve faktualitu. Ano, takže tohle... Používáte. To je jako s tím si... No to neprávě, že jo. To sice ne, ale mně se zase zdá, jenom teda ještě můj výklad, tady jsme do těch výkladů pěkně zapletený, ale mé porozumění zase teda k tomu vašemu prožívání intencionálního předmětu by zase mě jako vedlo k tomu, že když ta potencialita přejde faktualitu, takže se změní ten intencionální předmět. Že teda ne změní, ale je napražen jako jiný. Že si nedošel k ničemu jinému, než... K tomu? Dojde do toho, že to jsou faktualizaci. No. To je záležitost aktu vědomí a nikoli z toho intencionálního předmětu. Na tom se vůbec nic nezmění. Jediné tedy, co si podržují, jo... Ale to je důležitý moment, k tomu se teď hned vrátíme. A ještě druhá věc je, že se tedy domnívám, že mám-li tedy jako intencionální předměty. Když dojde k vymění intencionálních předmětů, že, tak dost často se stává to, že se třeba nezmění jméno. No ještě. Minule o tom jsme hovořili. Já jsem tady předvedl takovou trošku cirkusovou scénu, jak pro jazyk je typický, že jedno slovo poznačuje reální předmět, intencionální předmět a pojem. A to ještě nejenom tyhle tři mýmbrž. Ne jeden pojem, nímž celou haldu pojmů. A ne jeden intencionální předmět, nímž celou haldu. Říkal jsem hnízdo intencionálních předmětů a hnízdo pojmů. A to proto všechno máme jedno slovo. Čili teprve z kontextu se dá usoudit, který z toho hnízda pojmů máme na mysli a který z toho používáme a který z toho hnízda, intencionální předmětů máme na mysli. A důležité, právě na tom celém, že to jméno se nemění. Teda to slovo se nemění. Intencionální předměty jsou nahrazovány. To je jenom nedostatečnost řeči. Ta se dá vylepšovat. U nás sníh je jedno slovo a Eskima Prej má asi 18 nebo 40 názvů pro různých sněhy. Čili to je čistě záležitost konvence a jazyka. Ano, ale že se právě tady na té otázce intencionálních předmětů mě šlo o to, kde je to neměné uprostřed sněha. To je to samotné slovo. No dobře, ale to přece dobáme celé na tom neměného to slovo. U každý to řeknete jinak. No to jo. Ale jiným hlasem a tak dále to jo. A co je to sjednocující? Jedině ten pojem respektive intencionální předmět. No a teď se zjistíme, že pojmuje celý hnízdo a intencionální předmětů taky celý hnízdo. To se mění. Intencionální předmět je nacházen jiným intencionálním předmětem. A hovoří se stále o trochu velkým. Ale intencionální předměty se mění. O to právě jde. Ne, mění, nebože vymění. Jsou nahrazovány, vyměňují se. Takže právě to, co způsobuje, že se jakoby hovoří stále o jedné a téže věci, je to, že se používá jednoho a téhož slova. No jistě, to je stejně tak, ale to je, když mluvíte o koruně, a jednou je to koruna stromu, jednou koruna královská a po druhé koruna, kterou máte v kapce. Musíte z kontextu upřesnit, o co vlastně jde. A obtíž zachovávání logických pravidel spočívá v tom, že je vždycky přesně třeba vědět, s kterým pojmem pracujeme a k jakému intenciální předmětu jsme zaměřeni. Ano. Pokud se toto nevyjasní, no tak je logika jak absurdní snažení. Právě zavádějící občas je to, že třeba se hovoří, může se hovořit o oku, jako o lidském oku, ale taky o oku na kunčoše, že? Ale taky se může hovořit o trohelníku a může se mínit trohelník neuklídovské geometrie, jako trohelník neuklídovské. Tohle je mnohem důležitější, protože pak tam dochází. Ve chvíli, kdy byla konstituována neuklídovská geometrie, nebo několik možností neuklídovských geometrií, tak v tu ránu všetky geometrické pojmy, teda všetky hnízda geometrických pojmů narostly. Žíleně. No, nebo stejně, že jo, tak se mluví třeba o tom Jozefu Novákovi, a já když na něj změním názor, považoval jsem ho za člověka, který je solidní, spravedlý a tak dále, a pak najednou se něco stalo, a já ten svůj názor na něj změním, tak je to úplně jiný intencionální předmět, že, ale je to furt ten Jozef Novákovi. Mín, ten, mín. Jedně díky tomu slovu nebo jménu člověka. Ne, jenom díky slovu, nebo díky tomu chlapíkovi tady v tomto případě. No, ale ten se proměňuje přece. To je sice pravda, ale nikoliv tak, abyste ho nemohli takto mínit furt jako Teoš. Se proměňuje, ale je integrováno. Je to od začátku až do konce svého života jeden člověk. Tak ta proměna tam je integrována. Já vím, no, to je ta otázka ty integrity, no. To nejsou různé stavy, které by jenom představily jakousi sérií, která by nám vzájemně byla spojená. Do něco nechám to integritu, no. Já bych se chtěl vrátit ještě k tomu, k tý, možná, že nejlépe bude k tomu vezpět tímto postupem. Já mám vážné pochybnosti o tom, že má ústavu pravdu, když mluví o tom, že ty potenciality no tady říká, že jsou implikovány v aktualitách. To beru, i když mám jednu výhradu, ke které se vrátím, totiž to slovo implikace v logice znamená méně, než musíme myslet tady. Nebo logikové taky uvažují takzvanou materiální implikaci, která by nabývala tomu vezpětu. Musíte zavést docela nové pojmy. Musíte zavést pojmy, které nevyplývají z pojmu trojverník. A to je prvá pak, z toho můžete dostat. Čili přísná implikace v logice se míní, že jestli řeknu A, tak je tím EO Y taky B. Z intencionálního předmětu trojverníku vyvodím trigonometrii. Cože? Z intencionálního předmětu trojverníku nemůžu nic vyvozovat. Vyvozovat můžu jedině ze jiných soudů. To je jiná rovina. Intenciální předmět z toho nemůžu nic vědět. O tom můžu bádat, můžu ho poznávat, můžu ho popisovat, můžu o něm říkat různé výpovědi o intenciálním předmětu, ale vyvozovat z něj nic nemůžu. Nemůžete nic vyvodit. Ale když hovoříte o intencionálním předmětu, který má své potenciality, tak bych se domníval, že já bych byl schopen z toho intencionálního předmětu trojverníka vyvodit... Protože to myslíte nepřesně a vyjadřujete se jen tak, že koukáte se někam a říkáte, co vás napadne. Ale jak to říkáte, tak to vlastně říkáte nesmysl. Já s váma úplně souhlasím. Pochopitelně, že když mám před sebou trojverník a vím přesně, o co jde...
====================
s2.flac
====================
Nepříjmej výkaz toho, co jsem se snažil zde podat jako provizovní vymezení toho Erlernis. A nepřímo teda říkám, že zaprvé musí mít zážitek, teda musí nějakým způsobem obsahovat, nebo obsahovat, jako řečeno zatím zhruba, to kogytátum, protože v tom paragrafu 19 to tak opravdu vypadá. Tady se hovoří prostě o tom, že zkoumáme ona kogytáta jako aktuální zážitky. No tak asi těžko, kdyby teda ty zážitky prostě neobsahovaly ta kogytáta, těžko bychom mohli zkoumat kogytáta jako aktuální zážitky. Takže to je průkaz pro to, že to Erlernis musí být cosi obsahující kogytátum. První krok. Erlernis nejsou pak na konci té straně 2.70, co jsme tam koukali, mluví o Vasforděm Erlernis abendigt gejnstendig war. Je to Erlernis, ale nikoli gejnstendig. Co to je pak to, že není gejnstendig? No teď to je tak úplně předposlední, to co jsme třety kousek dávali. Ano, jasně. No a tohleto je právě tohleto, no normálně, abendigt gejnstendig war. Co to je, že není gejnstendig? Že není s předmětněm, anebo že nemá předmět? Že není s předmětněm, že není tematizovaný. Ale předmět má. No zážitek má vždycky předmět, jasno. To byl podjedna, že má vždycky předmět. Tak to je v pořádku, tedy pokud není zážitek předmětem nějakého jiného zážitku, třeba reflexe, tak není přítomen. Ne, to nečekám rozhodně. Já bych to dopověděl, jo? Zatím jsem řekl podjedna, že tudy zážitek musí obsahovat svůj předmět, jo? A bod dvě je, že zážitek je prožívání toho svého předmětu, jo? Neboli v té terminologii, který snad za tím, pokud se domníváme, že rozumíme, že je to jednota toho cogitátu, jo? Ta jednota toho zážitku, který musí být jednak tím aktem toho prožívání a jednak tím míněným předmětem, nebo musí obsahovat, stavat k tomu míněnému předmětu. A to jsem prookazoval právě na té větě z toho paragrafu 15, protože právě jsem byl zvyklanej, jako tím, zdá to říkám dobře, a snažil jsem se tam najít právě nějakej doklad pro to, že teda opravdu není ten zážitek jenom to cogitátu. Jo, jak by to vypadalo v 19., snažil jsem tady v tom paragrafu 15 stavu teda místo, o kterém si myslím, že zase naprosto, jako jednoznačně prokazuje, že teda to není pouze to prožívané, nejprve je to i to prožívání, jo? Tak to myslím, že z těch vět prostě v tom paragrafu 15 vypadá, protože jinak bychom nemohli právě hovořit o tom, že například prostě o modu zážitku, jakož to přijdeme, jo? Kdyby se to vstavovalo právě pouze k tomu předmětu, tak tam prostě o tomhle nemůžeme hovořit, jo? Tak to tady z toho, dá se mi z těch vět prostě toho paragrafu 15 jasně vyplývat, že teda zážitek úsedl používá, jakož to při nejmenším zase teda obsahující i teda ten akt sám, jo? Nebo to cogito. Ano. Čili zážitek žeje, že je cogitácio. No, žeje teda to cogitácio. Test obsahuje, je to jednota, cogito a cogitácio. Jo, tak to jsou ty dva boli prostě, které jsem se snažil říct. A teď jde o tohle to. Zážitek je zážitkem něčeho. Ano. To znamená, co já zažívám, nikoli zážitek, zažívám něco. Ano. Ten zážitek, o tom nic nevím, ten tu není. No, neaktuálně bude, dobře. Jak to aktuálně? No, tak, protože... Jako v jakým smyslu aktuálně? Protože se na ně nesaměřuje. To jest, není sprítomněn. Není míněn, ano. Není míněn. No. To jest, já o něm nic nevím. Nicméně právě teda, nevím o něm nic, nicméně můžu se kdykoliv dotáhnout. Jo, můžu dotáhnout. No, to je jiná věc. Jo, dobrý. Takže přece tu nějakým způsobem, já totiž nám je předznačen. Já nevím, jestli tu nějakým způsobem je. No, tak, zjistím to teda eventuálním dalším aktem. Totiž tím, který musíme nazývat. No, ale tím aktem ho konstituuji, já nikoli zjistím. Souhlasy... Ten zážitek nemůžu vnímat. Souhlasy, no... To je takhle, jo. On úserl říká, že jo. Úserl hovoří prostě o tom, jako... No, tak to je ovšem hrubý omyl. Jasně, to já, člověk tě... Já taky v tomhletstvom teda s úserlem nedržím. O tom minule jsme o tom mluvili, že prostě pokud zážitek chápu jako zážitek něčeho, a jaksi to, čeho jsem si vědom, je to něco, pak sám zážitek není součástí vědomí. Váš vědomí je to, čeho jsem si vědom. No... Jak může být součástí vědomí toho, o čem nic nevím? Jasně, tak to jo. Tam je chyba, po mým soudu, v tom položení nebo rozložení té pojímové konstrukce, kterou úserl dělá. Podněvač chce tam dostat dohromady věci a přitom teda je rozlišuje. To je ta stará známá věc, když se to na začátku něco od sebe dá pryč, tak pak je strašný problém, jak to dostat dohromady. A tohle je ten případ. Prostě buď vědomí, k vědomí patří, že si je vědomo sebe samého, čili k vědomí patří sebevědomí, není žádné vědomí o sebevědomí, to myslím, že se nedá držet, ale to je jedna z možností, že? A nebo... Co vlastně, když zdůraznil fenomenologové ten fenomén, tak proč se vůbec mluví o zážitku, když zážitek není fenomén? Fenomén je to, čeho? Je zážitek zážitkem. Souhlasím, no. Ale právě jako... No, takhle, jak já... Tohle... Jakoby... Tak já jdu jako teda v objevení problému, no. Ale přesto se mi prostě zdá, že to není zas prostě námětka postatná, jo? Námětka prostě, která by se dotýkala toho podniku. Slyšte, je to podstatná otázka, protože když namítá proti konstrukcím moderní vědy, tak jestli je něco o konstrukce, tak je to zážitek. Takhle, jo. Proč není zážitek fenomén? Teďko mě pozdravláš. Fenomén je vždycky v ukazování tedy, je vždycky jevení se někomu, že? Zážitek se přece nejeví. A zážitek je prožívání... Skrze zážitek. Zážitek je vždycky někomu. Zážitek je vždycky něco jiného. Ale zážitek je vždycky zážitek někoho. V tomhle s tom mají... Subjety. Stejnou... Ta struktura je stejná. Jako co? Čeho? No fenoménový zážitku. No dobře. Fenomén je fenomén vždycky někoho, jeho teda ukazování je vždycky ukazování se někomu, jo? Zážitek je taky vždycky to, co zažívá někdo, že? A v čem je teda ten rozdíl? Zážitku a ukazování se. Aby se vám něco ukazovalo... No. Tak se to musí ukazovat vám. No jasně. A vám se to ukazuje, když se to ukazuje ve vašem... Notku vědomí. No, že se to ukazuje v mém aktu vědomí. To je úražitý. Ale no, ten akt vědomí se vám neukazuje. No to ne. A ten rozdíl mezi tím, co se vám ukazuje, tím fenoménem, mezi aktem vědomím. Akt vědomí se vám neukazuje. Akt vědomí je zážitek, jo? No jasně. Je to součást zážitku. Je to součást zážitku. No stejně takto, ukazování... Zážitek je oboje, že? No, stejně tak součástí ukazování je akt toho vědomí. To není pravda. To není součást ukazování. Akt vědomí, to je předpoklad, aby se vám něco ukazalo. Ukazovalo. Ale to se vám neukazuje. Ten akt vědomí se vám neukazuje. To neříká, že se mi ukazuje. No tak to není součást. To ukazování. Proč by to nemohlo být? Když se vám neukazuje, tak to může být součást ukazování. To je otázka, jak to ukazování potom je široké, že jo? To ukazování může mít několik stránek, několik rovin, že jo? Ale ne, ukazování je to, co se mi ukazuje. Jaký pak roviny? Buď to tady je přede mnou, nebo není. Co se mi neukazuje, tak není v ukazování. Já vím, no, tady já mám spíš na mysli v tom... Já vím, ty předpoklady někde a tak dále. Ale to se neukazuje, tak to není součást ukazování. Můžu skočit? Jo, jo, jo. Součást? No, ale, že totiž asi jako ono... Zrovna, myslím si, že třeba v té druhé kartezijanské meditaci ten chod je takovej jako dost šikovnej. Že tenhle ten teda krok, o tom, o čem jdete debatujeme, to je právě teda tím předmětem jakéhosi paragrafu 15 už někde předtím. A tam se právě říká, nebo nakonec se to říká vždycky ve všech těch jako úvodech o fenomenu, je, že právě teda jedna jako zvláštnost toho vědomí, která právě se probíhá od tamhlehleho předtím, než toho, čo jsme teď. Je právě to, že k tomu... Fenomén, neboli k tomu, co se ukazuje, patří vždycky taky to, že se nějak ukazuje. To je s nějakým aktům. A že dokonce prostě... To je všem producerce už. To se mu ukazuje. To je právě zvláštní, že teda pokud... Ono se to právě... Já obávám se, že musím říci, že se to... No, takhle teda. Budiš. Co se ukazuje, je, že například při našem uvidění já mohu prostě říci, že i když teda vidím židly, takže rozumím tomu rozdílu mezi viděním židle a třeba s matáním židle, eventuelně představováním si židle, vzpomínáním na židli a tak dále. To je otázka reflexe. Ano. To už není ten případ, kdy tady říká toto gerarchní, že jo? To právě jo. To je právě... Já myslím, že to je přesně ono. Říká, že reflexe právě proměňuje... Já teda nevím, teď co myslíte, ale ta věta o tom hovoří celá. Nevím, jestli myslíte teda to gerarchní jako prostě samo, ale ta věta o tom hovoří. No, že reflexe proměňuje to původní zažívání. Jo, samozřejmě. Ano, není to už v tom přímém modu, jo? V tom přímém modu samozřejmě, jo? Jsem teda vztaženej k tomu předmětu toho zážitku, to jako o tom nikdo nepochybuje, ale právě teda Gusevl říká, a zdá se, že bez toho připuštění něčeho takovýho opravdu, teda bychom tu filozofii těžko mohli dělat, že... Nebo teda rozhodně ne, na takovouhle rozhodu, jo? To bychom prostě opravdu už pak to všecko mohli dále dobře psat. Gusevl prostě... Možná ne, no. Ale myslím, že dost, jo? Že... Právě k... Tomu, ke kterýmkoliv prostě vědomí o něčem, patří taky to, že může, neboli teda zážitků, no, nějakýho předmětu, patří taky to, že může se... obrátit, nebo tematizovat, nebo... No, to jsou dost metafory, že jo? Ale prostě nehledě na to, že ty metafory třeba se jako... neříkají přesně, o jaký děj jde, tak fakt toho, že ten děj můžeme uskutečnit, je prostě, já se teda nahlednu, to nevím, jo? Můžeme prostě přejít, můžeme prostě provést tu reflexi a všimnout si teď už nikoli teda toho, co bylo tím předmětem toho zážitku, ale toho způsobu prožíhání. To jistě, s tímto schodným, ale to všichni víme. Jasně. To ještě není důkaz, protože Husserl má pravdu. Já ukazuju na rozpory v toho Husserlova pojetí a nepopírám evidentní skutečnosti, o kterých všichni víme. Jo, a teda ten rozpor, jestli můžu ještě jednou... Ten rozpor je v tom, že se rozlíšuje po mým soudu, teda teď to řeknu tak, prostě je poznamenán tou neblahou tradicí empirizmu. A myslí si teda, že je možno výjít z předpokladů, že jaksi je tady akt vědomí, který je možno jaksi, aspoň teda teoreticky a modelově, je možno izolovat natolik, že se odnáší jenom k svému předmětu. A že z tohodle, z této konstrukce, je možno výjít, aby se teď s tím pracovalo, jaký náležitosti má ten akt, jaký náležitosti má ten předmět a teď s tímhle takhle pracuje. Tohle to nelíbí a nelíbí jenom. Proto tam hledám ty fousy. To je dobrý, to je přesně námětka, kterou bych podepsal naprosto cela. A domnívám se, že zrovna ta místa, která teď jsme četli a který bychom ještě četli v té dvacítce, svědčují o tom, že ten Husser spíš tu myšlenku toho osamostatnitelného aktu bere jako provizorní hypotézu a vlastně taky není jeho tezí, že by to tak bylo, že by ty akty vůbec jakožto samostatné se v tom vědomí vyskytovaly. Ovšem je pravda, že ta jeho pojmová výstavba je taková. A že do jaký míry ta pojmová výstavba neumožní to popisovat adekvátně, i když on třeba z věci samé ví, že do žádný samostatný akty nejde, nejbrž teda do jakési hrozně to vykládej souvislosti. To do jaký míry ten pojmovej systém, který on má, pak teda moc mě už začne selhávat, to mě věc která mě strašně zajímá. Samozřejmě se dá najít nějakej lepší. Ale je zase problém, skutečně zatím jsem nepotkal způsob, jak se ale v tom toku plejtovském nestratit, když nebude postupovat právě přes tu abstrakci toho osamostatnitelného aktu. To je věc, která... V podstatě je tady otázka toho empirizmu. A ten je zatíženej aporiema, které přecházejí do husadla, i když je strašně opatrné a tak dále. To je prostě celá moderní filozofie evropská, je plná těchto aporie, řešení částečných, najdou se, najdou ty aporie, najdou se zase o kousek dál. To je celá ta diskuse od Dekarta počínajíc přes všechny ty Leibnice a Kanti, které furt polemizují s tou empirickou tradicí a tak dále. A husadl v tom ještě furt je. To bychom se dohodli. Ale teď je potřeba po mým soudu, proč já se taky štětím furt. Mě ten husadl konvenuje po mnoha stránkách, zejména málo který filozof se dá takhle do detailu rozebírat, aby se to všechno nerozbilo hned. To je chlap, který to má promyšlený, jak málo kdo. Už to na tom se můžeme hromně naučit. A nicméně právě proto, že je možno jít do takových detailů a zatěžovat to všechno, ty zatěžkávací zkoušky provádět, právě proto se můžeme nejvíc naučit, když tam najdeme nějaké ty vady, když to tam jsou zabalené do různých konfuzí, takže je těžko je vybalit z toho. To je ten důvod, proč si myslím, že to má smysl takhle to štípat na malý třícky. No a jak jsi ta alternativa, když jste říkal, že nevím kdo by a tak dále, já taky nevím kdo by to proved na úrovni podobný jako husadl. Ale ta alternativa, po mém sloudu, je v tom, co jsem se přiučil, teda zejména urádla, totiž že proton pseudos toho empirizmu je, že si myslí, že někde na začátku je si vědomí, který samo si není sebevědomo a vědomo si něčeho. A to něco, čeho si je vědomo, chápe jako korelat, jak říká, teď to použiju korelat, poněvadž to je husrův termín, jako korelat toho aktu. Takže tady vzniká takový úloka třeba, to jsou ty, nebo vůbec, ona už začíná to u Bejtna, úloka je to zejména, u Barclie to je, u Huma to je všecko, tam to rozlišení počítků a věmu, prostě konstruuje se něco na začátku a z toho se to pak staví. A na začátku se udělá ta základní chyba, že počítek je počítkem něčeho, přičemž to něco vůbec neexistuje. Počítek červený barvy. Červená barva neexistuje, proti tomu fenomenologie má pravil, kterou dám celý fenomen. Ale přesto tam ta chyba zůstává. Radl říká asi tak, že v každém aktu vědomí už je přítomnej ten intelektuální prvek. To je spojen. Už ten nejprvnější vněm, nebo rovina vnímání, už je organizována pojmově. Takže prostě samozřejmě, že ne u psa. Ale taky tam vypadá to vnímání jinak. Ale když mluvíme o lidském vnímání, tak to nemůžeme rozdělit tak, že to je akt vědomí, který se vztahuje k něčemu a sám si není sebevědom. Protože se dostáváme do tohohle trapného rozporu, že za část vědomí považujeme, dokonce za to, z čeho se vědomí skládá, tak říkajíc, na čem je založeno, z čeho je vystavěno, že je nevědomo. Že to je nevědomí. Ale není to takové nevědomí, které by se nemohlo... To nevědomí se může stát vědomí. No jistě, jenom že jak ale? To argumentujete ad hominem. To všichni víme, že jo. Ale to je argument, jako kdybyste řekl, může se stát to, aby se to vědomí vztahovalo prvně k sebě samému, aniž by se vztahovalo k nějakému svému předmětu. Ne, není nezbytný, aby se vztahovalo k sobě samotnému. Ale jde o to, že už tam je přítomno a intervenuje vědomí, které se vztahuje k sobě samému. Já jsem vás na to včera ptal, že sebekontrolování svíte. Ne, vy neposloucháte a představíte si něco a souhlasíte, ale ne s tím, co já jsem říkal. Vy jste říkal, že na začátku tam je akt vědomí, který si není vědom sám sebe. Jistě to tak je. Jenže ten akt vědomí tam není takto v primitivní a nějaký atomární podobě. Nejbrž už do toho nejatomyčtějšího, je to absurdně, do toho nejmenšího aktu vědomí už intervenuje to vědomí, které je v dispozici mimo. To je z toho horizontu, ale reálného. Vědomí, které je mimo. To je z kontextu. Vy jste teď před chvílí zdůrazňoval, že vždycky akt vědomí je aktem něčím. A ten někdo je na nějaké úrovni. A na jaké úrovni vědomí je, tak ta nejvyšší rovina vědomí intervenuje do té nejnižší. Neexistuje žádná začáteční rovina, na který by se teprve dál stavělo. To je právě ta konstrukce, že je tam něco tak jednoduché jako atomy. Z nich se potom ty molekuly dávají dohromady a potom tam máme ty vzpomínky a protence a retence a já nevím, co všichni teď to takhle komplikujeme. Ale na začátku jsou počítky, jak to říká empirická teorie. Prostě, že to tam je sformované. Že to je jiný, než by to bylo u psa. Tady to říká, že to je jiný, nemluví o zvířatech, pochopitelně, ale říká, že ta reflexe to mění. Ale ta reflexe tady vypadá, jako že to je reflexe zaměřená k tomu. Ne, ta to mění, když je úplně jenom v rámci těch potenciálů. To říkáte, ale to neříkáte. No jistě, to je protipozice. A províz to tak, aby ta laťka teda zůstala nahoře. Já když jsem vám říkal, že to, co jste právě říkal včera, je v tom taky obsaženo, ne? To o sebe kontrolující se myšlení. Byla řeč o něčem jiným, proto jsem se štětil. Vy jste si právě včerejší vzpomněli, ne? No, ale jsme se nechali pryč. Takže mějte kontrolu.
s2.flac
====================
Nepříjmej výkaz toho, co jsem se snažil zde podat jako provizovní vymezení toho Erlernis. A nepřímo teda říkám, že zaprvé musí mít zážitek, teda musí nějakým způsobem obsahovat, nebo obsahovat, jako řečeno zatím zhruba, to kogytátum, protože v tom paragrafu 19 to tak opravdu vypadá. Tady se hovoří prostě o tom, že zkoumáme ona kogytáta jako aktuální zážitky. No tak asi těžko, kdyby teda ty zážitky prostě neobsahovaly ta kogytáta, těžko bychom mohli zkoumat kogytáta jako aktuální zážitky. Takže to je průkaz pro to, že to Erlernis musí být cosi obsahující kogytátum. První krok. Erlernis nejsou pak na konci té straně 2.70, co jsme tam koukali, mluví o Vasforděm Erlernis abendigt gejnstendig war. Je to Erlernis, ale nikoli gejnstendig. Co to je pak to, že není gejnstendig? No teď to je tak úplně předposlední, to co jsme třety kousek dávali. Ano, jasně. No a tohleto je právě tohleto, no normálně, abendigt gejnstendig war. Co to je, že není gejnstendig? Že není s předmětněm, anebo že nemá předmět? Že není s předmětněm, že není tematizovaný. Ale předmět má. No zážitek má vždycky předmět, jasno. To byl podjedna, že má vždycky předmět. Tak to je v pořádku, tedy pokud není zážitek předmětem nějakého jiného zážitku, třeba reflexe, tak není přítomen. Ne, to nečekám rozhodně. Já bych to dopověděl, jo? Zatím jsem řekl podjedna, že tudy zážitek musí obsahovat svůj předmět, jo? A bod dvě je, že zážitek je prožívání toho svého předmětu, jo? Neboli v té terminologii, který snad za tím, pokud se domníváme, že rozumíme, že je to jednota toho cogitátu, jo? Ta jednota toho zážitku, který musí být jednak tím aktem toho prožívání a jednak tím míněným předmětem, nebo musí obsahovat, stavat k tomu míněnému předmětu. A to jsem prookazoval právě na té větě z toho paragrafu 15, protože právě jsem byl zvyklanej, jako tím, zdá to říkám dobře, a snažil jsem se tam najít právě nějakej doklad pro to, že teda opravdu není ten zážitek jenom to cogitátu. Jo, jak by to vypadalo v 19., snažil jsem tady v tom paragrafu 15 stavu teda místo, o kterém si myslím, že zase naprosto, jako jednoznačně prokazuje, že teda to není pouze to prožívané, nejprve je to i to prožívání, jo? Tak to myslím, že z těch vět prostě v tom paragrafu 15 vypadá, protože jinak bychom nemohli právě hovořit o tom, že například prostě o modu zážitku, jakož to přijdeme, jo? Kdyby se to vstavovalo právě pouze k tomu předmětu, tak tam prostě o tomhle nemůžeme hovořit, jo? Tak to tady z toho, dá se mi z těch vět prostě toho paragrafu 15 jasně vyplývat, že teda zážitek úsedl používá, jakož to při nejmenším zase teda obsahující i teda ten akt sám, jo? Nebo to cogito. Ano. Čili zážitek žeje, že je cogitácio. No, žeje teda to cogitácio. Test obsahuje, je to jednota, cogito a cogitácio. Jo, tak to jsou ty dva boli prostě, které jsem se snažil říct. A teď jde o tohle to. Zážitek je zážitkem něčeho. Ano. To znamená, co já zažívám, nikoli zážitek, zažívám něco. Ano. Ten zážitek, o tom nic nevím, ten tu není. No, neaktuálně bude, dobře. Jak to aktuálně? No, tak, protože... Jako v jakým smyslu aktuálně? Protože se na ně nesaměřuje. To jest, není sprítomněn. Není míněn, ano. Není míněn. No. To jest, já o něm nic nevím. Nicméně právě teda, nevím o něm nic, nicméně můžu se kdykoliv dotáhnout. Jo, můžu dotáhnout. No, to je jiná věc. Jo, dobrý. Takže přece tu nějakým způsobem, já totiž nám je předznačen. Já nevím, jestli tu nějakým způsobem je. No, tak, zjistím to teda eventuálním dalším aktem. Totiž tím, který musíme nazývat. No, ale tím aktem ho konstituuji, já nikoli zjistím. Souhlasy... Ten zážitek nemůžu vnímat. Souhlasy, no... To je takhle, jo. On úserl říká, že jo. Úserl hovoří prostě o tom, jako... No, tak to je ovšem hrubý omyl. Jasně, to já, člověk tě... Já taky v tomhletstvom teda s úserlem nedržím. O tom minule jsme o tom mluvili, že prostě pokud zážitek chápu jako zážitek něčeho, a jaksi to, čeho jsem si vědom, je to něco, pak sám zážitek není součástí vědomí. Váš vědomí je to, čeho jsem si vědom. No... Jak může být součástí vědomí toho, o čem nic nevím? Jasně, tak to jo. Tam je chyba, po mým soudu, v tom položení nebo rozložení té pojímové konstrukce, kterou úserl dělá. Podněvač chce tam dostat dohromady věci a přitom teda je rozlišuje. To je ta stará známá věc, když se to na začátku něco od sebe dá pryč, tak pak je strašný problém, jak to dostat dohromady. A tohle je ten případ. Prostě buď vědomí, k vědomí patří, že si je vědomo sebe samého, čili k vědomí patří sebevědomí, není žádné vědomí o sebevědomí, to myslím, že se nedá držet, ale to je jedna z možností, že? A nebo... Co vlastně, když zdůraznil fenomenologové ten fenomén, tak proč se vůbec mluví o zážitku, když zážitek není fenomén? Fenomén je to, čeho? Je zážitek zážitkem. Souhlasím, no. Ale právě jako... No, takhle, jak já... Tohle... Jakoby... Tak já jdu jako teda v objevení problému, no. Ale přesto se mi prostě zdá, že to není zas prostě námětka postatná, jo? Námětka prostě, která by se dotýkala toho podniku. Slyšte, je to podstatná otázka, protože když namítá proti konstrukcím moderní vědy, tak jestli je něco o konstrukce, tak je to zážitek. Takhle, jo. Proč není zážitek fenomén? Teďko mě pozdravláš. Fenomén je vždycky v ukazování tedy, je vždycky jevení se někomu, že? Zážitek se přece nejeví. A zážitek je prožívání... Skrze zážitek. Zážitek je vždycky někomu. Zážitek je vždycky něco jiného. Ale zážitek je vždycky zážitek někoho. V tomhle s tom mají... Subjety. Stejnou... Ta struktura je stejná. Jako co? Čeho? No fenoménový zážitku. No dobře. Fenomén je fenomén vždycky někoho, jeho teda ukazování je vždycky ukazování se někomu, jo? Zážitek je taky vždycky to, co zažívá někdo, že? A v čem je teda ten rozdíl? Zážitku a ukazování se. Aby se vám něco ukazovalo... No. Tak se to musí ukazovat vám. No jasně. A vám se to ukazuje, když se to ukazuje ve vašem... Notku vědomí. No, že se to ukazuje v mém aktu vědomí. To je úražitý. Ale no, ten akt vědomí se vám neukazuje. No to ne. A ten rozdíl mezi tím, co se vám ukazuje, tím fenoménem, mezi aktem vědomím. Akt vědomí se vám neukazuje. Akt vědomí je zážitek, jo? No jasně. Je to součást zážitku. Je to součást zážitku. No stejně takto, ukazování... Zážitek je oboje, že? No, stejně tak součástí ukazování je akt toho vědomí. To není pravda. To není součást ukazování. Akt vědomí, to je předpoklad, aby se vám něco ukazalo. Ukazovalo. Ale to se vám neukazuje. Ten akt vědomí se vám neukazuje. To neříká, že se mi ukazuje. No tak to není součást. To ukazování. Proč by to nemohlo být? Když se vám neukazuje, tak to může být součást ukazování. To je otázka, jak to ukazování potom je široké, že jo? To ukazování může mít několik stránek, několik rovin, že jo? Ale ne, ukazování je to, co se mi ukazuje. Jaký pak roviny? Buď to tady je přede mnou, nebo není. Co se mi neukazuje, tak není v ukazování. Já vím, no, tady já mám spíš na mysli v tom... Já vím, ty předpoklady někde a tak dále. Ale to se neukazuje, tak to není součást ukazování. Můžu skočit? Jo, jo, jo. Součást? No, ale, že totiž asi jako ono... Zrovna, myslím si, že třeba v té druhé kartezijanské meditaci ten chod je takovej jako dost šikovnej. Že tenhle ten teda krok, o tom, o čem jdete debatujeme, to je právě teda tím předmětem jakéhosi paragrafu 15 už někde předtím. A tam se právě říká, nebo nakonec se to říká vždycky ve všech těch jako úvodech o fenomenu, je, že právě teda jedna jako zvláštnost toho vědomí, která právě se probíhá od tamhlehleho předtím, než toho, čo jsme teď. Je právě to, že k tomu... Fenomén, neboli k tomu, co se ukazuje, patří vždycky taky to, že se nějak ukazuje. To je s nějakým aktům. A že dokonce prostě... To je všem producerce už. To se mu ukazuje. To je právě zvláštní, že teda pokud... Ono se to právě... Já obávám se, že musím říci, že se to... No, takhle teda. Budiš. Co se ukazuje, je, že například při našem uvidění já mohu prostě říci, že i když teda vidím židly, takže rozumím tomu rozdílu mezi viděním židle a třeba s matáním židle, eventuelně představováním si židle, vzpomínáním na židli a tak dále. To je otázka reflexe. Ano. To už není ten případ, kdy tady říká toto gerarchní, že jo? To právě jo. To je právě... Já myslím, že to je přesně ono. Říká, že reflexe právě proměňuje... Já teda nevím, teď co myslíte, ale ta věta o tom hovoří celá. Nevím, jestli myslíte teda to gerarchní jako prostě samo, ale ta věta o tom hovoří. No, že reflexe proměňuje to původní zažívání. Jo, samozřejmě. Ano, není to už v tom přímém modu, jo? V tom přímém modu samozřejmě, jo? Jsem teda vztaženej k tomu předmětu toho zážitku, to jako o tom nikdo nepochybuje, ale právě teda Gusevl říká, a zdá se, že bez toho připuštění něčeho takovýho opravdu, teda bychom tu filozofii těžko mohli dělat, že... Nebo teda rozhodně ne, na takovouhle rozhodu, jo? To bychom prostě opravdu už pak to všecko mohli dále dobře psat. Gusevl prostě... Možná ne, no. Ale myslím, že dost, jo? Že... Právě k... Tomu, ke kterýmkoliv prostě vědomí o něčem, patří taky to, že může, neboli teda zážitků, no, nějakýho předmětu, patří taky to, že může se... obrátit, nebo tematizovat, nebo... No, to jsou dost metafory, že jo? Ale prostě nehledě na to, že ty metafory třeba se jako... neříkají přesně, o jaký děj jde, tak fakt toho, že ten děj můžeme uskutečnit, je prostě, já se teda nahlednu, to nevím, jo? Můžeme prostě přejít, můžeme prostě provést tu reflexi a všimnout si teď už nikoli teda toho, co bylo tím předmětem toho zážitku, ale toho způsobu prožíhání. To jistě, s tímto schodným, ale to všichni víme. Jasně. To ještě není důkaz, protože Husserl má pravdu. Já ukazuju na rozpory v toho Husserlova pojetí a nepopírám evidentní skutečnosti, o kterých všichni víme. Jo, a teda ten rozpor, jestli můžu ještě jednou... Ten rozpor je v tom, že se rozlíšuje po mým soudu, teda teď to řeknu tak, prostě je poznamenán tou neblahou tradicí empirizmu. A myslí si teda, že je možno výjít z předpokladů, že jaksi je tady akt vědomí, který je možno jaksi, aspoň teda teoreticky a modelově, je možno izolovat natolik, že se odnáší jenom k svému předmětu. A že z tohodle, z této konstrukce, je možno výjít, aby se teď s tím pracovalo, jaký náležitosti má ten akt, jaký náležitosti má ten předmět a teď s tímhle takhle pracuje. Tohle to nelíbí a nelíbí jenom. Proto tam hledám ty fousy. To je dobrý, to je přesně námětka, kterou bych podepsal naprosto cela. A domnívám se, že zrovna ta místa, která teď jsme četli a který bychom ještě četli v té dvacítce, svědčují o tom, že ten Husser spíš tu myšlenku toho osamostatnitelného aktu bere jako provizorní hypotézu a vlastně taky není jeho tezí, že by to tak bylo, že by ty akty vůbec jakožto samostatné se v tom vědomí vyskytovaly. Ovšem je pravda, že ta jeho pojmová výstavba je taková. A že do jaký míry ta pojmová výstavba neumožní to popisovat adekvátně, i když on třeba z věci samé ví, že do žádný samostatný akty nejde, nejbrž teda do jakési hrozně to vykládej souvislosti. To do jaký míry ten pojmovej systém, který on má, pak teda moc mě už začne selhávat, to mě věc která mě strašně zajímá. Samozřejmě se dá najít nějakej lepší. Ale je zase problém, skutečně zatím jsem nepotkal způsob, jak se ale v tom toku plejtovském nestratit, když nebude postupovat právě přes tu abstrakci toho osamostatnitelného aktu. To je věc, která... V podstatě je tady otázka toho empirizmu. A ten je zatíženej aporiema, které přecházejí do husadla, i když je strašně opatrné a tak dále. To je prostě celá moderní filozofie evropská, je plná těchto aporie, řešení částečných, najdou se, najdou ty aporie, najdou se zase o kousek dál. To je celá ta diskuse od Dekarta počínajíc přes všechny ty Leibnice a Kanti, které furt polemizují s tou empirickou tradicí a tak dále. A husadl v tom ještě furt je. To bychom se dohodli. Ale teď je potřeba po mým soudu, proč já se taky štětím furt. Mě ten husadl konvenuje po mnoha stránkách, zejména málo který filozof se dá takhle do detailu rozebírat, aby se to všechno nerozbilo hned. To je chlap, který to má promyšlený, jak málo kdo. Už to na tom se můžeme hromně naučit. A nicméně právě proto, že je možno jít do takových detailů a zatěžovat to všechno, ty zatěžkávací zkoušky provádět, právě proto se můžeme nejvíc naučit, když tam najdeme nějaké ty vady, když to tam jsou zabalené do různých konfuzí, takže je těžko je vybalit z toho. To je ten důvod, proč si myslím, že to má smysl takhle to štípat na malý třícky. No a jak jsi ta alternativa, když jste říkal, že nevím kdo by a tak dále, já taky nevím kdo by to proved na úrovni podobný jako husadl. Ale ta alternativa, po mém sloudu, je v tom, co jsem se přiučil, teda zejména urádla, totiž že proton pseudos toho empirizmu je, že si myslí, že někde na začátku je si vědomí, který samo si není sebevědomo a vědomo si něčeho. A to něco, čeho si je vědomo, chápe jako korelat, jak říká, teď to použiju korelat, poněvadž to je husrův termín, jako korelat toho aktu. Takže tady vzniká takový úloka třeba, to jsou ty, nebo vůbec, ona už začíná to u Bejtna, úloka je to zejména, u Barclie to je, u Huma to je všecko, tam to rozlišení počítků a věmu, prostě konstruuje se něco na začátku a z toho se to pak staví. A na začátku se udělá ta základní chyba, že počítek je počítkem něčeho, přičemž to něco vůbec neexistuje. Počítek červený barvy. Červená barva neexistuje, proti tomu fenomenologie má pravil, kterou dám celý fenomen. Ale přesto tam ta chyba zůstává. Radl říká asi tak, že v každém aktu vědomí už je přítomnej ten intelektuální prvek. To je spojen. Už ten nejprvnější vněm, nebo rovina vnímání, už je organizována pojmově. Takže prostě samozřejmě, že ne u psa. Ale taky tam vypadá to vnímání jinak. Ale když mluvíme o lidském vnímání, tak to nemůžeme rozdělit tak, že to je akt vědomí, který se vztahuje k něčemu a sám si není sebevědom. Protože se dostáváme do tohohle trapného rozporu, že za část vědomí považujeme, dokonce za to, z čeho se vědomí skládá, tak říkajíc, na čem je založeno, z čeho je vystavěno, že je nevědomo. Že to je nevědomí. Ale není to takové nevědomí, které by se nemohlo... To nevědomí se může stát vědomí. No jistě, jenom že jak ale? To argumentujete ad hominem. To všichni víme, že jo. Ale to je argument, jako kdybyste řekl, může se stát to, aby se to vědomí vztahovalo prvně k sebě samému, aniž by se vztahovalo k nějakému svému předmětu. Ne, není nezbytný, aby se vztahovalo k sobě samotnému. Ale jde o to, že už tam je přítomno a intervenuje vědomí, které se vztahuje k sobě samému. Já jsem vás na to včera ptal, že sebekontrolování svíte. Ne, vy neposloucháte a představíte si něco a souhlasíte, ale ne s tím, co já jsem říkal. Vy jste říkal, že na začátku tam je akt vědomí, který si není vědom sám sebe. Jistě to tak je. Jenže ten akt vědomí tam není takto v primitivní a nějaký atomární podobě. Nejbrž už do toho nejatomyčtějšího, je to absurdně, do toho nejmenšího aktu vědomí už intervenuje to vědomí, které je v dispozici mimo. To je z toho horizontu, ale reálného. Vědomí, které je mimo. To je z kontextu. Vy jste teď před chvílí zdůrazňoval, že vždycky akt vědomí je aktem něčím. A ten někdo je na nějaké úrovni. A na jaké úrovni vědomí je, tak ta nejvyšší rovina vědomí intervenuje do té nejnižší. Neexistuje žádná začáteční rovina, na který by se teprve dál stavělo. To je právě ta konstrukce, že je tam něco tak jednoduché jako atomy. Z nich se potom ty molekuly dávají dohromady a potom tam máme ty vzpomínky a protence a retence a já nevím, co všichni teď to takhle komplikujeme. Ale na začátku jsou počítky, jak to říká empirická teorie. Prostě, že to tam je sformované. Že to je jiný, než by to bylo u psa. Tady to říká, že to je jiný, nemluví o zvířatech, pochopitelně, ale říká, že ta reflexe to mění. Ale ta reflexe tady vypadá, jako že to je reflexe zaměřená k tomu. Ne, ta to mění, když je úplně jenom v rámci těch potenciálů. To říkáte, ale to neříkáte. No jistě, to je protipozice. A províz to tak, aby ta laťka teda zůstala nahoře. Já když jsem vám říkal, že to, co jste právě říkal včera, je v tom taky obsaženo, ne? To o sebe kontrolující se myšlení. Byla řeč o něčem jiným, proto jsem se štětil. Vy jste si právě včerejší vzpomněli, ne? No, ale jsme se nechali pryč. Takže mějte kontrolu.