Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování. 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování 11.2.1986, diskuse o husadlově pojetí intencionality, pokračování

====================
s1.flac
====================
Víš, že to význutí skončilo, všimneš si toho, ale přitom tě o tom neinformuje nic zvenku, jenom to, že právě ty máš jaksi ten ohon těch retencií, kterých právě to význutí byť ne tematicky stále bylo přítomno a vůči němuž právě prostě nějakým podstatným způsobem se teď to nový teď vymezuje jako teda, že už význutí zde není. Takže právě teda takováhle jakási bohatá struktura tý přítomnosti je vůbec předpokladem pro takovýhle poměrně jako jednoduchý příklady z toho prožívání. Předpokladem prostě připustit cosi takovýho je proto, aby vůbec se takovýhle jednoduchý prostě způsoby prožívání daly nějakou vysvětlit. Podobně teda ty prostě protence to je cosi co teda usedl někde možná trochu nepřesně právě jenom teda z tý formální stránky říká, že jsou teda jakoby obrácená prostě jakoby symetrická strana vůči těm retencím. No to zase jenom právě z tý formální stránky tý horizontovosti jak jsme o tom mluvili s Alšem, ale ty protence právě teda nejní něco co zde už bylo a ne tematicky jakoby teda jenom odeznívá. Prostě protence to je právě teda cosi čemu Patočka třeba říká ta právě teda toho napřažení jako do budoucnosti, tak asi dokonce snad i jako prostě zvědavost prostě na svět. Jo, to totiž co právě teda vůbec jakoby vychází ty intencionality prostě, kterými předznačujeme eventuelně ty budoucí aktuality, kterými právě jaksi vycházíme vstříc teda tomu následujícímu teď a kterýma teda je to následující teď uchopujeme. Jestli že například prostě já v dané chvíli sedím na židli, tak prostě k takovej netematizovaným, k netematizovaným protencií nás všech patří, že na té židli zůstaneme sedět, že teda ona pod námi se prostě neospadne. To prostě netematizujeme, dokud jsem prostě o tom nezačal mluvit, tak jsem přesvědčen, že prostě nikdo z nás se jako tou myšlenkou na to, že teda na té židli jako zůstaneme sedět a nemusíme se starat, jak prostě na byté rovnováhy, takže se jako nikdo z nás jako nezabýval. Nicméně přesto teda ta jakási myšlenka na tohlecto, nebo myšlenka, ta jakási prostě intence, jako umožňuje právě teda tenhlec, ten náš tělesnej stav jako vlastně k němu tu pozornost vobrátit, i když teda jako běžně jí k němu vlastně nevobracíme takhle při filozofické diskusi, tak ta je jako podmínkou toho, že přestože prostě tady takto jako hovoříme, tak v okamžiku, kdyby opravdu teda, já nevím, už pro nějakou sešlost teda nábytku nebo z nějakého jakéhokoliv jiného důvodu, prostě se ta židla opravdu jako zvyklala nebo začala rozpadat, tak právě teda díky tomuhlectomu by ten kolega, pod kterým by se začala jako zrovna rozpadat, tak mohl právě teda tu pozornost k tomuto vobrátit nebo vůbec by prostě to jako zaregistoval, vůbec by se s tím jako mohl setkat, jo. Takže, takže zde teda právě vidíme, jak opravdu teda ta potencialita té zkušenosti toho sedícího na židli, k tomu prostě patří, jak teda ta možnost prostě zůstat sedět nebo teda ta možnost prostě spadnout, když židle se začne hroutit, tak tato potencialita je právě teda předznačená, byť teda netematicky, jo. Naopak k tomu třeba nepatří, aspoň pro nás lidi, taková potencialita, že bychom prostě místo toho sezení se náhle začali vznášet, jo. To by prostě bylo cosi takového jako velmi, velmi zvláštního, což prostě k normálnímu sezení na židli prostě nepatří, jo. Nebo že bychom se prostě odchyli někde úplně jiným. Ale to je zase teda takováhle aktualita, by pak vyžadovala prostě jakýhosi, určitě teda by byla natolik prostě, natolik jako nepatřící aspoň teda takovýmu věžnýmu způsobu prožívání aspoň mně třeba, že bych jako, zprvu by tam prostě žádná aktualita pojmutelná vlastně zdá se jako nebyla, jo. Že by člověk nemohl rovnou si říct, rovnou prostě vědět jako co se to děje, jo. Zatímco když sedí eventuelně, když prostě pod ním padá židle, tak právě proto, že už má jakousi potencialitu kniž, teda tohlecto patří, tak už rovnou prostě může pojmout sedím nebo může pojmout houtí se podo mnou židle. Zatímco začneli se vznášet, tak prostě tadyhle, takováhle potencialita aspoň teda ne je nějak vypracovaná, prostě není, takže vlastně ta aktualita zprvu bude jako nesmírně vádní a bude nutno prostě nějakým novým novým postupem k tomu jako docházet, takže tohleto je... Já mám jistý, jste i takový ehm, kontrolní otázka nebo jak by se vy teď tam mluvíte v souvislosti s retenci a protencií, zejména teda v souvislosti s protencií, mluvíte o takových věcech, jako eventuelně, že se může zrůstit židle nebo se vznáším a tak dále. Patří podehusele to do skutečných protencií? Já mám dojem, že nikoliv, že u retenci a protencií jde o to, co patří k tomu prožitku samotnému. Kdežto to eventuelní zroucení židla to je jediný prožitek. Prosím, určitě jo, ale je třeba zas vidět, že že k sezení, tomu prostě sezení, tak jak je pro člověka konstituováno, patří patří to, patří ty prostě, jak bych řekl Heidegger, sezení. A je to záležitost protence? Určitě jo, záležitost, jako ve stejným smyslu jako je to záležitost teda opravdu teda toho horizontovosti, těch potentialit toho sezení, toho, že můžu vstát nebo že se pode mnou něco může zhroutit. Tak ve stejným smyslu teda, aspoň, nebo to je zase jako otázka, Husser třeba možná to někdy vypracovává dopodobná, já si tím prostě nejsem jistý, ale každopádně tady teda hovoří právě v té věci, kterou teďka interpretujem vlastně hovoří o vztahu teda těch potentialit a tý protence. Jo, a zdá se mně, že ten vztah je teda, nebo já aspoň jsem právě spíš teda zastánce, nebo mý pochopení teda těch potentialit je právě teda takové pochopení hodně teda z toho časového vědomí neboli z těch teda právě intencí tý protence. Jo, a podle tohohle z toho mýho pochopení, který teda může samozřejmě být jako sporný, tak podle tohohle z toho mýho pochopení skutečně teda k tomu sezení na židli patří jako jakási byť teda samozřejmě v tom horizontu tý intencionality velmi jako někde dole zasutá, nebo prostě pomáhli užít takovýchto představ, tak rozhodně ne jako vědoucí, ale přece patří prostě též ta intencionalita ještě teda prostě souvisí s tím s tou možností teda vstát z té židle, s tou možností teda nějakým způsobem se jako vystříhat, nebo nějak jako prostě zvládnout ten eventuelný to eventuelný zvloučení toho toho sedadlo. No, vy jste opravdu... V této interpretáci, kterou nechtěl jsem představit, náš referent něco řekl, co takže může být novým impulsem k diskusii může být novým impulsem, protože řekl, že podle potencialitětů, když se tady diskutujeme, když se sedíme, podle potencialitětů musí být také možná zničení jednoho z sedadlo. A já jsem zeptal, můžeme tento potencialitět ještě představit potenciálně? Potenciálně je vždy... Každá potenciálně přijde do jedného potencialitě, taková možnost je potřeba do druhého potencialitě. A teď byla tato otázka kolik je potenciálitě? Není to česká otázka, tak to představím. Kolik je potenciálitě a možná zničení? Kolik je potenciálitě? A jestli při zničení a potenciálitě všech nebo kolik potenciálitětů my v tom značku připravujeme? Takže mnohem mnohem není tak, že všech potenciálitětů značku nějak přijde při zničení a potenciálitě všech nebo kolik potenciálitětů je potenciálitě? Takže je to patří k jinému prožitku a že tedy když mluví o retenci a protenci, takže mluví o zložce určitého prožitku a že takové eventuální zhroucení nebo že spadne kus domů nebo přijde kometa a tak dále, to jsou všech potenciálitětů, k tomu prožitku nepatří, to jsou zase jiné prožitky. Takže k tomu horizontu patří mnohem víc, než ta protenciálitnice umožňuje spolu prožit. Kdybychom skutečně chtěli pojmout všecky potenciálity, tak pak bychom posléze došli k prázdným potenciálitám. Taky nevím, co Husserl přesně tím míní. Ale co podle něho z těch potenciálit je skutečně spolu míněno. Kdyby k tomu mělo být započítáno, že eventuálně se rozbije ta židla, tak v tu ránu by se rozbila celá diskontinuita té židla. A v tomto smyslu to diskontinuita přece nemůže být spolu míněno. To, co je spolu míněno, je těžko, ale to musí být něco kontinuitního. Není to důležité, aby se to rozbilo, ale kdyby se rozbilo nějaké zvukování, které byly před mnou. A kdyby se něco rozbilo, tak je to nové zkušení. A už jsem připravený v rámci těch zkušeností představovat možné katastrofy před protenzí, bez tématizování. To nebylo protenzí, ale aktuální mysle. Na tom příkladu Žille se to dá pěkně ukázat, že to je už jiný zážitek, protože za normální v plnosti nemám důvod, proč předpokladat možnost, že se to rozbíje. Něco jiného je, když to začne krchat pode mě, že je nějaký zvuky. To je ale pak už nové zážitek, kde já, díky té protenzi, už na základě toho, že se třeba něco najednou a něco zapraskalo, tak já už teď tou protenzí očekávám eventuální katastrofu, že to se mnou spadne. Ale to je už novej zážitek. Při normálním diskutování to přitomno není, protože nemám důvod. Tam naopak počítám s tím, že tak Žille vydrží. Hraně na to, že bych asi v tom případě musel uvažovat i to, že Žille třeba je na nějaký podlaze, která by se mnou taky dopadla. Tak dále to nechodí. On ukázal, když půjdeme dost daleko, tak prostě nakonec musíme dojít k těm prázdným potencialitám. To v žádném případě nám nemůže pomoct v té kvalifikaci toho prožítku aktuálního. A já nejsem tam, aby něco důležitého neuskutečněme něco naprosto libovolného v tom před výdání. Ale něco, co má smysl. Taková věta, na základě které bych si myslel, že s tím může polemizovat, já už jsem to kolegovi ukázal, je tahleta z toho paragrafu 18, ale v těch kartezijanských meditacích se to několikrát odpřehuje. Začíná tím ten předchozí odstavec, před tím paragrafem 19. Syntéza však nespočívá pouze ve všech jednotlivých zážitcích vědomí a nespočívá pouze příležitostně jednotlivé s jednotlivým. Veškerý život vědomí, jak jsme už řekli především, on to říkal už v některých těch předchozích odstavecích, je synteticky ujednocen. Je tedy univerzální kogito a tak dále. Nebo univerzální kogitátum asi o tři věty dál. Univerzální kogitátum je univerzální život samotný v jeho otevřené, nekonečné jednotě a celosti. Univerzální kogitátum ideální. A k tomu bych to interpretoval opravdu tak, že aby opravdu o čem si takovým jako je jednotnej život, což je zase fenomenologicky přístupný, že můj život po zhroucení židla není jiný život než ten před zhroucením židla, tak aby o takovéhle jednotě se vůbec dalo hovořit. Tak skutečně už v okamžiku před zhroucením židla, už prostě v tom horizontu. Já neříkám, že to je něco blízkého v tom horizontu. Ten příklad byl skutečně zvolenej jako hodně další. To nám nejde, to si nepolemizujeme. Že to v horizontu je, proč ne? Dobrý, ale že to není to, co ten říká. To je pak eventuálně otázka skutečně toho blízkého zkoumání samotného toho pádu. Já teď v té analýze myslím, že v jistém smyslu bych souhlasil s tím, že samozřejmě v případě, že ona začne vrzat a cítím, že se v ní něco děje, tak skutečně ta protence, která intenduje možnost pádu, se objeví jako zřecelná. Nicméně přesto to, že něco takového, jako ten pád, i když nastane naprosto nenadále a předtím jsem nijak aktuálně, nebo tematicky teda, nijak tematicky ho nepromejšlel možný, tak přesto hled to, ta skutečnost, že já tomu pádu rozumím jako tomu pádu mě v téhož, který tu předtím seděl a ten pád jsem schopnej tak to pojmout. Svědčí o tom, že ta jednota musí být, aby vůbec o jednotě toho, který na ten pád nemyslí a jednotě toho, který ten pád prožije, se vůbec akorát ohovořit. O jednotě vědomí, o které se tady říká, že ten život celý musí být, tak to synteticky ujednocení. Tak třeba ne možnost nějakého zhroucení, ale možnost, že se se mnou v prostoru, co se stane s tím tělem, tak ta na nějaký způsob... Byť nakonec to je i to, který je zaměřenej k diskusi, tak přesto toho těla si je neustále spolu vědom. I když třeba opravdu tematicky nyní se zabývám nějakýma problémama s usrdlovi fenomenologie, tak prostě tady hejbu tou rukou. To bych nemohl dělat, kdybych prostě... Uznáte, že jsou případy, s kterými se člověk setká poprvé v životě a které nejsou ničemu podobné. Kdyby byly ničemu podobné, tak se s nima nemůže setkat. No, ale to je teda pěkný dogma. Je, ale... To znamená, všem to platí taky, že vy se můžete s čímkoliv novým setkat, jenom pokud je to podobný. Pokud je to nepodobný, tak to prostě nevedeme. No podobný, prostě musí se tomu porozumět na základě něčeho, čemu člověk to znamená. To je ovšem teda platonismus. Takže, pokračuji s setkou, která je úplně nová a není ničem podobným něco jiného. Nemůžeme se s tím vůbec připomínat. Nemůžeme se s tím vůbec připomínat. Nemůžeme se s tím vůbec připomínat. Takže je to úplně platonistické. Takže je to úplně platonistické. Takže je to úplně platonistické. Ale myslím, že je to jen dogmatický extrém. A že to vlastně nic připomíná. A že to vlastně nic připomíná. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže něco výsvětlého. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen refugium ignoranci. Takže je to jen možnost, že v své protentice, takovou potenciálitou, nemožná se to vyjíždět, všechno věděl, bez potenciálního záležitosti. A teď jsem jenom měl. To jste říkali. Bez potenciálního záležitosti můžete to všechno neslyšet. Takže mnohem myslím, že to není tak, protože jinak je každá potenciální záležitost tak konceptující jako představu významu. Ale mnohem myslím, že to není tak. U Husserla je říkáno, že v každé významě je tady horizont. Ale není říkáno, alespoň nevím, že v tom horizontu, který není představu potenciální záležitosti, to se nemůže dělat aktuálně. Takže myslím, že to není tak, že se může dát aktuální potenciální záležitosti, které není představu potenciální záležitosti, ale které jsou představu potenciální záležitosti. Ale že se nemůže dát aktuální potenciální záležitosti, která není představu potenciální záležitosti, to se nemůže dělat aktuálně. Ale to říkám s velkým respektem na možné argumenty. Protože štěstí stává pozadu představu potenciální záležitosti, takže to není představu potenciální záležitosti, která není představu potenciální záležitosti. A já mám za to, že tohle nelze zjůvodnit v rámci Husserla, že Husserl jenom říká, že není žádná aktualita bez horizontu potenciálit, ale nikde se nedá doložit, že do horizontu potenciálit se nemůže najednou prolomit nějaká aktualita, která v tom horizontu původně nebyla. A která teprva dodatečně si vytvoří nějaké vztahy k tomu horizontu. Já mám teda jenom ještě poznánku k tomu, jak teda překlad k tomu teďka skončí. ... Tam nešlo o to, že by nemohlo být aktualitou něco, co nebylo v horizontu, ale ta formulace, tak jak jsem tady snažil říct, je, že prostě... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s2.flac
====================
Příklady, které tedy vyměřili i obsahově, ale jen teda formálně, jak už jsme řekli, to, co pod tou potenciálitou vlastně máme rozhodnout. Příklady, které představují, že to není jen formální potenciál, ale i vlastní potenciálitě. Takové příklady, já tedy možná nevzpomenu na ty, co jsme dávali minule. Třeba, že jste byl s tou liškou v krajině. No, třeba. Takže další větu asi. Každý zážitek má svůj horizont. Jede se lépe za to, jako vajfater. To je na něj samotný. To je na něj samotný, to je na ten horizont, ne? Jo, tak. No, tak to je třetí možnost, jasně. Jo, jo, jo, takhle, jasně. Jo? Čili to je odkaz na horizont. Ne, odkaz na potenciálity, které příslušují samotnému horizontu. Je to tam teda v té Němčině jako... Jo, naprosto jasně. To znamená, že je to odkaz na něco. A co to je? To je totiž jimzelb z cůlgerhého potenciálity. To jsou ty potenciálity, které jemu přináleží. Jo. Já teda násem se tam nekoukám na to. Ale to ono teda snad nebude velký hodník. Tadyhle je třeba si všimnout teda dvou věcí. Jednak toho, že o tom zážitku se teď hovoří, ne jako o něčem, co netrvá. Něčem, co jakoby se teda odehrálo v nějaké chvilce. A v další chvilce bychom už museli hovořit o dalším zážitku. Tady v té větě je vidět, že se teď hovoří o zážitku jako o trvajícím zážitku. K němu už patří něco takového jako změny vědomých souvislostí a změny fází zážitkového plavu. Zážitkový zážitek představuje, že tady je celkem jasný, že je to zážitkový zážitek, který se v nějaké chvíli představuje. Není to zážitkový zážitek, který se v další chvíli představuje. Je to zážitek, který je představující kontinuitet. Pokud to přijmeme, že jde o takovýto zážitek, tak pak se můžeme obdátit tomu obsahu. A pokud to přijmeme, tak se můžeme obdátit tomu obsahu. Já to musím nějak říct. Tak ten horizont, hypoteticky stotožněný s tou strukturou potencialit, se v průběhu toho zážitku proměňuje. A co to teď znamená? To asi musíme zase na nějakých příkladů objasnit. To asi musíme zase na nějakých příkladů objasnit. V takovéto jednoduché analýze vnímání patří to, že zatímco když proměňují se ty fáze toho mého vizuálního zážitku, tak v průběhu tohoto zážitku se proměňují jak ty actuality, tak se proměňuje ten horizont neboli ta struktura potencialit. Protože k tomu horizontu nepatří k tomu aktuálně prožívánému, ale k tomu pouze potenciálnímu, patří například to, že v okamžiku když se dívám na hrneček odtud, tak se mohu podívat, zda má tady třeba stejnou měrnou barvu nebo zda tam je skrna. A tohle když ale učiním, tak se ten horizont, to znamená ty možnosti, které k tomu vidění hrnečku z této strany patří, promění takovým způsobem, že já zase teda můžu provést, zase teda chci se podívat na něco, co jsem zapomenul, při tom předcházejícím vidění třeba z té přední strany, tak zase to patří nikoli k tomu, o čem se mohu přeslyšet aktuálně nyní, ale co patří k tomu zážitku aktuálnímu nyní. To patří k těm potenciálům, k tomu, co mohu v té dané chvíli s tím prožíváním udělat, jak na co zaměřit se v tom dalším ovlivňování toho zážitku, v tom jak já dál řídím to prožívání a můžu udělat to, že se ten horizont promění v korelaci k tomu mému jednání, k tomu mému činění. Takovýmhle způsobem na tom, jako jednoduchým příkladem z toho vnímání, můžeme si všimnout, jak se ten horizont, ta struktura těch potenciálů, proměňuje v tom toku těch fází zážitkových. To můžeš ještě změnit svého pohledu? No tohle je možnost zatím. Můžu to teď trošku zkoušet, možná způsobem zvládnout. Když tohle vidím, nebo toto potočení, můžu se dostat k tomu, jestli je to jen něco na topče, nebo je to největší věc. Když se dostanu, vidím to z druhé perspektive. To znamená, že potenciální věci se změní, ale v rámci jednoduchého zkušení, které je vždy orientované k těch potenciálních věcích. Vždycky je to stejné zkušení, ale s záležitými potenciálními věcí. Já bych možná doplnil právě, že teda přeci jenom to, že jsem odtrhl tu teda prostě to trvání toho zážitku, tím jsem nechtěl říci, že by to byla nějaká striktně oddělitelná jednota v té kontinuitě toho prožívání. Takže to neznamená, že to zkušení může být tak hrozně vrátené. Není to zkušené zkušenosti, ale možná se může představovat hrozontální zkušenosti. A to je teda ta první část té věty. Když se hovoří o tom, že horizont je struktura potenciálů a hovoří se dále o tom, že horizont se proměňuje, tak zase na druhé straně by někdo mohl říct, co se proměňuje. Proměňuje se struktura potenciálů, nebo se proměňují ty potenciálny a ta struktura těch potenciálů zůstává stejná? To záleží samozřejmě na tom, co rozumíš o tom dokončenosti. Když horizont je struktura potenciálů, když se není proměňuje horizont, když se proměňuje struktura potenciálů, nebo se proměňuje ty potenciálny a ta struktura těch potenciálů zůstává stejná? Protože horizont sám nejsou potenciálny. Tak já bych odpověděl tak, že tady bychom museli stresnit, co toho struktura potenciálů rozumíme. Tak jako předběžně bych poznamenal, že určitě je možné shledat nějaký risk na struktuře potenciálů, který zůstává stále týž. Není to struktura potenciálního struktura, která je předběžná. To je totiž samotná formální struktura aktuality a toho, co teda bezprostředně může být k aktualitě přivedeno. Ta samotná formální struktura, kniž patří teda jako jakéjsi střed a to, co může být bezprostředně k aktualitě přivedeno pouhým obrácením pozornosti a to, co potom může následně být dále přiváděno k aktualizaci od těch potenciálních vědomých. To další, od toho centra, to, co může být aktualizováno rovnou a to, co může být aktualizováno z té eventuální nové aktualizace. A tohle formální struktura na té struktuře zůstává nesměrně. Ale obsahy, které přináleží těm jednotlivým prvkům této formální struktury, se proměňují. Ale protože ty obsahy tam jsou v té struktuře a jsou od ní neodmyslitelné, tak musíme říkat, že se proměňuje i ta struktura. Zůstává stejná po té formální stránce, ale skutečné horizonty se proměňují s tím, jak se proměňuje intencionalita k ním patřící. To je přes souvislost, já jsem to možný. Já jen co znamenám kmit. Takovou poznámku, v každém intencionálním předmětu je vždy něco víc, než je aktuálně intendováno. Čeho máme ještě dosáhnout? Promiňte, že se dohlešu, ale tady vůbec v té sféře intencionální předmětnosti nejsme. Tady jsme ještě u prožitků. Ono by to mohlo být samozřejmě odpovězené až teď. Takže to bylo tý otázce. Já bych znod řekl ještě, ta druhá část té věty je vlastně jenom jakýmsi uvedením do vstavu těch termínů, který my jsme stejně už předběžně používali, které jsou v poúkažu na potenciality vědomí. I když ta gramatická vazba to podává po nějaké skondenzování, tak si myslím, že je to základná zrušenost. Můžu ještě něco říct? Myslím, že potenciality nejsou něco, co my vytvoříme, ale něco, co je v prvním zkušenosti, v prvním zkušenosti samozřejmě představuje. Říká, že zkušenost implizuje potenciality, které nejsou nebezpečné, ale představují potenciality, které představujeme v prvním zkušenosti. Tady je poznámka, že ty potenciality nemůžou být chápány jako něco, co teprve se můžeme realizovat potom, nebo tak, co tam je. Už od prvního okamžiku, od prvního okamžiku první aktuality, už jsou dané zároveň ty potenciality a to ne jenom nějak formálně, nebo i obsahově, že jsou tedy připraveny a ještě on říká, že tak, říká, jak si nám kynou a čekají, že je ve meme vážně. Takže každý prožitek spolunese ty potenciality, ty potenciality, jak to říkal, nevím přesně, má své okolí, tak tedy, když aktuálně něco prožíváme, tak vždycky spolu prožíváme také ty potenciality. To by bylo hodně významné i pro náš problém, jak vyžíváme ty potenciality, protože ještě nejsou aktuální. Když je aktuální, tak nejsou potenciality, ale pokud ještě jsou potenciality, tak ještě nějak prožíváme. Takže to je náš problém. Myslím, že první zkušenost nemůže být dobře zkušená, když nemůže být zkušená všechny potenciální zkušenosti. První zkušenost se aktualizuje, když se zkušenost zkušenosti připomíná celý horizont. To udělá první zkušenost konkrétní. Je to dokonce tak, ještě poznámka, že ten první aktuální zážitek by vlastně ani nemohl existovat, kdyby nebyl nesen a umožněn tím horizontem potenciality. Takže izolovat ani vůbec není možné. Zase těžko tohle, to je teoria. No takhle, tady s tím prvním zážitekem, jako myslíš, to je opravdu problém, to jako nejde asi. Já bych právě k tomu taky měl otázku. Protože tohle je hodně těžké, protože to je vlastně jen interpretace, to je způsob, který není možný vytvořit. A teď, prosím vás, řekněte to stejně. Já jsem totiž měl, i když souhlasím, zdá se mi teda aspoň s tím názorem, který to reprezentuje, ten jeho výrok, tak si myslím, že Husser celkem dobře ví, proč právě o něčem takovém jako prvním prožitku nehovoří. Protože tam, kdyby se to mělo opravdu vykázat, jakým způsobem ten eventuelní první aktuální prožitek, tam je prostě vzájemná fundace. Tam prostě není možný říct, když bychom zkoumali tu problematiku toho prvního aktuálního zážitku, tak bychom, zdá se, prostě došli k nemožnosti, protože ta aktualita by předpokládala, aby už zde teda byly jakési potenciality, jejichž aktualizováním by ona byla. Ovšem tyto potenciality z druhé strany zase předpokládají už teda to, aby oni byli potencialitami díky nějaké aktualitě. To znamená, tady je taková fundace, která znemožní opravdu teda o tom prvním zážitku nějak jako přesně vážně hovořit. Náš referent má zpomínání, i když byl v pořádku s tím, co jste říkali, tak byl bych chtěl vědět, jestli je to z dobrý prvního zážitka, proč neříkáme o prvním zážitku, protože můžou vytvářet největší problémy, které jsou představovány, je to vždy představováno, je to interpretováno v rámci, na důležitosti zážitek a ne od začátku. Zde by se nedalo hovořit o nějakém takovém prvním zážitku, které ještě nejde rozlišovat horizontovost, aktualitu a potenciál. To je asi celá věc, že někde na začátku se to vlastně musí vyvinout z něčeho v oboje zároveň. Že to není tak, že by něco bylo dřív a něco potom, ale že jak se z nějakého předvědomí nebo zvířecího vědomí, tak se to děje tak v tomto ohledu, že zároveň se tam pomalu vyčeržují ty potenciality a zároveň ty aktuality. Není to tak, že by něco bylo napřed a z toho by vznikalo to druhé. Až naše vědomí potom vytahuje něco aktuálnějšího a naopak ukazuje na ty potenciality. To je špatně řečeno, že naše vědomí, co to je to vědomí? To je to prožívání přece. Když řeknete, že to vytahuje, tak to by bylo subjektem, nějakým ještě nad. A jakým jiným způsobem by potom mohlo dojít k tomu, kdybychom to do toho připustili, že potom vzniká ten rozpor mezi toho aktualitu nebo rozpor, že potom dochází k tomu, že na jedné straně stojí ta aktualita a na druhé ta potenciality. Když bych připustil, že ten první zážitek, v tom prvním zážiteku je ta aktualita a potenciality prakticky ještě ani nerozdělená, nedojde k vyhranění, co je aktuální a co je potenciální, tak pak musí něco přistoupit, co zdůrazní... To je to strašně mechanicky, musí přistoupit. Vůbec ne. Především, co to je ten první zážitek? Když to tam ještě není rozlišený, tak to není první zážitek. No, může to být nazváno první zážitek. Nazváno, ale to je právě umělý naprosto. My ty začátky nemůžeme zjistit a vůbec nevíme, jak se to... Ta geneze taky nás nezajímá. Aspoň teda fenomloge většinou říkají, že je geneze nezajímá. Je to na ně mrzý, ale... Já myslím, že tohle není potřeba. No, ale když děláte ten pokus, že na zpátek... My jsme to odmítli teď právě. My jsme řekli, že správně bylo připomenuto, že se tomu vyhejbá, takže radši se tomu vyhneme taky, baš to není pro naše téma potřebné. To by mělo být ještě další záležitost pro první záležitosti. My jsme to vytvořili, protože to vlastně nezáleží. Takže ještě ještě nějaké otázky k této svým větěm by byly? To je zvláštní problém, který se v tomto textu hned objeví. Právě teda ta otázka toho, že struktura těch potencialit má být chápána staticky, či spíše dynamicky. Právě teda, že tady kolega podtrhl možná dobře to dobře, právě takovou statickou stránku struktury, potenciality, to, že vlastně v dotyčném prožitku už vždycky, aniž bychom museli se ptát po nějakém tom dalším průběhu zkušenosti, takže už v tom okamžiku, jaké jsi, už ta struktura je zde celá přítomná, jo, jestli jsem dobře rozumil tého poznámce. Takže, když jsem dobře rozuměl jejich poznámce, to byla podpoře, která, jak to říkáte? Jakoby ta statická, jo. Zatímco tečka prostě přijdeme právě k větě, kde se bude... totiž k tomu, že právě my musíme zároveň chápat tu strukturu těch potencialit jako strukturu, která patří k intencionalitě potence v tom, že právě teda nějaké přesné vypracování toho vztahu mezi těmahle dvěma vlastně pojímáním, té horizontovosti a těch potencialit, že teda sám třeba jako neznám a velice by mě zajímalo. A tady musím představit, že je to přesnější a nejpreciznější vypracování těch problémů, které jsou přesnější a nejpreciznější vypracování těch problémů, které jsou přesnější a nejpreciznější vypracování těch problémů, které jsou přesnější a nejpreciznější vypracování těch problémů, které jsou přesnější a nejpreciznější vypracování těch problémů, které jsou přesnější a nejpreciznější vypracování těch problémů, které jsou přesnější a nejpreciznější vypracování těch problémů, které jsou přesnější a nejpreciznější vypracování těch problémů, které jsou přesnější vypracování těch problémů, které jsou přesnější vypracování těch problémů, které jsou přesnější vypracování těch problémů, které jsou přesnější vypracování těch problémů, které jsou přesnější vypracování těch problémů, které jsou přesnější vypracování těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů, které jsou přesnější vypracovány těch problémů,

====================
s2.flac
====================
Další pokračování 18.2.1986, přirození svět 7. Minule jsme v těch třech vězenách, které jsme přišli, trošku zpřesnili tu naši dotímní představu o potencialitách. Totiž tak, že jsme, i když teda o tom neprometu dosaženo nějaké úplně jasnosti, takže jsme prostě předvedli, jak se teda mají, která má asi taková statická podoba potenciálů, totiž to, co patří jako horizont k tomu kogitacio jako takovýmu. Jak se má teda k čemu si, co jsme nazvali tam vizorně jako dynamickou strukturou potenciálů, totiž k tomu, k té potencionální složce toho prezenčního pole, který teda je vykládané v tom vytříměném času v sedlobě. A tady teda došlo k takovej matematice jako nejasnostem pohledně toho eventuálního dosavu těchto potenciálních horizontů, nebo spíš ke dvěma nejasnostem, ale k tomu, že byly stanovené jako takové hypotézy, které nebyly všeobecně přijaty. Jedna taková hypotéza, která je slabší a o které mám vděku, že jsme se nakonec v podstatě dohodli, je ta, že v rámci jednoty nějaké té živé přítomnosti toho prezenčního pole, jež vystupuje jako jakýsi celek, takže je možno hovořit o tom, že není žádné aktuální intencet bez potenciální intence. Potom byla také stanovená druhá hypotéza, jaksi silnější, která myslím, že asi tady s ní skoro nikdo nesouvlasil, a která je prostě, já sám taky si jako nejsem jistý, jestli kuselovi patří nicméně některé kousky, kde se hovorí právě o syntetickém ujednocení života a vědomí a tak, tak se prostě zdají, že možná ji jako podporují, možná ne, to prostě uvidíme, tak ta teda zní ruba tak, že ale v souvislosti s tím teda je možný hovořit o takový podobě toho krezenčního pole, kde vlastně teda v jistejch formálních a dalšímu teda prostě obohacování a prostě rozrůzňování a precizaci eventuelně podrobitelných strukturách je prostě předznačeno vše, s čím je možný se teda v tom aktuálním mínění setkat. Takováhle prostě hypotéza je teda prostě možná stanovitelná a je otázka teda zase ukážet, že ten úsehl to takto v skutku míní nebo ne. Nakonec i teda ta, taková i teda, teď mě jako připadá ještě taková hýšku nikoli z tohohle textu, i ta myšlenka prostě té čisté gramatiky, ta myšlenka prostě některých těch jakoby a priorních teda zákonitostí vládzajících vůbec teda to, co v smyslu plně může být jako odmíněno. K čím se teda Busser rozavejil právě už v těch logických zkoumáních, ale teda nespustil to zetřet ani potom, se zdá prostě v jistým smyslu tohleto podporovat. Že teda vlastně, jakož je teda jeho často opakovaná myšlenka například o tý stupňovitý výstavbě tý intencionality, o tom, jak právě teda ty vlastně složitější intencionální útvory prostě vznikají tak si stupňovitě na jakýchsi teda prostě základních, tak tohleto by se prostě zdálo jako napovídat, že u Bussera skutečně prostě je nějaká tendence, nevím do jaké míry prostě provedená, to zase bych nechával prostě jako zatím teda narozhodnuto, ale rozhodně prostě nějakási tendence, která prostě opravdu aspiruje na to, že teda může být aktuálně míněný, právě teda jako míňitelný jenom díky tomu, že to bylo nějakým způsobem míněno. Pro ten si to znamená jako by teda před, nebo no před, to je prostě tady ty časový výrazy, to bych se musel jako velmi precizovat a zase teda složit tady aparat, abych to mohl říct přesně, že to bylo teda prostě míněno a prior, to znamená před teda toho zkušenosti. Ale jak říkám, je to teda jenom hypotéza, chtěl jsem to jenom teda připomenout, tyhle dvě, jednu slabší, jednu silnější prostě hypotézu, který jsme teda nad tím textem minule podali. Já mám pár poznámek. To je z toho, co jsme už četli. Protože jsou to, nebo četli, nicho jsme nečetli, teda jsme nečetli ty paragrafy předtím, ale jenom takových pár poznámek. Jinak je to teda k tý syntéze, a pak je to tady ještě s paragrafou, to je k paragrafu 15, jinak reflexy a potom přímé vnímání. Tady jenom jsem chtěl teda ukázat na to, jak mě to z toho teda vyplynulo, že když právě hovoří o tom přímém vnímání, tak on hovoří, že to je vždy už vnímání něčeho. A to přímé vnímání jako staví do protikladůči reflexy. To znamená, že to přímé vnímání nemá s reflexy vůbec nic společnýho. No tak v jistém smyslu ne. Jo, což si domnívám, že byste s tím asi nesouhlasili podle toho, co jste nám tady říkal. To vysluzujete, bylo by potřeba teda najít formuli. No tak já to bych si tam můžu přímo ukázat. Tady je hned na začátku 15. paragrafu, já tu větu přičtuju česky, ona je dlouhá, tady je potřeba připojit, že musíme rozlišovat přímo provedené uchopující vnímání, vzpomínání, predikování, hodnocení, kladení cíle a tak dále, od reflexí, jejíž prostřednictvím, jako uchopujících aktů nového stupně, se nám právě akty provedené přímo teprve otevírají. A ještě ta druhá. Přímým vnímáním uchopujeme přece dvům, nikoli snad vnímání. A tak si se zaměřujeme na toto vnímání samotné a na jeho vnimové naměření na dům. Ale tady není asi to nejdůležitější, že na jedné straně je přímé vnímání a na druhé straně reflexe. Až ta reflexe se může vstavovat na jenom přímému vnímání, když přijde další akt. Ano samozřejmě. Ale to není důležité, že má takovou, takovou, takovou. Tady je důležité to, že ta reflexe je položena vedle toho přímého vnímání, v kterém ta reflexe není. To není řečeno nikde. Já právě jsem tu pozornost udělal proto, že ta reflexe se může vstavovat na jenom přímému vnímání, když tak je k reflexi. To znamená, že když se vstavuje k tomu přímému vnímání, tak se k němu může vstavovat i tak, že se vstavuje zároveň nějaké reflexy, které v něm je. Z tohohle místa nelze vysoudit, že přímé vnímání je takové, kde žádná reflexe není. Tak my chcete říct, že by se ta reflexe mohla vstavovat k přímému vnímání, v kterém je ještě reflexe. Například. Ale tady se říká, že přímé vnímání uchopuje dům. No dobře, ale to znamená, že ten dům uchopujete také v predikování. Ale to samopredikování pak můžete uchopit jedině v tom. Čili to je zase příklad, který se nedá takhle generalizovat. No ne, já teda asi obávám, že skutečně ta myšlenka od toho půjde tak, jak to je. Asi tam je, jasně. On je ovlivněný empirickou tradicí, ale z tohohle to nevyplívá. Muselo by se to doložit. Nepochybně on si dá pak pozor. Vodcamcať, podcamcať. A my, když to budeme takhle vysuzovat, tak si to nemusíme dát tak, abychom postihovali usrla. Buď o tom problému můžeme mluvit samostatně, a nebo teda, když chceme mluvit o husrlovi, tak po všem to musí být doloženo. Tady myslím, že z tohohle místa to tak naprosto jasný není. No není to jako, je tu každopádně, jsou zde výslovně postaveny jako do kontrastu ty přímo uchopující akty a dále akty reflektující. A jako charakteristika těch přímo uchopujících aktů je teda řečeno, že oni se vstavují teda na předmět zatímco ty reflektující akty se vstavují na právě teda tu intenci, nebo teda na to uchopování prostě toho přímo uchopujícího aktu. Jo. Ale když řekneme, že se vstavují na předmět, kde se bere ten předmět? Co to je ten předmět? No vstavují, uchopují ten předmět. Co to je ten předmět? No tak to musíme nechatej. To je jako kogytátum, no. Prostě to je kogytátum. To se tady vychází s takovým... A když to kogytátum, tak jak můžeme tvrdit, že tam není reflexe? No, my právě odlištujeme, jako tam není reflexe. To je jako nesnadná otázka. Já možná nechápu teda úplně ten smysl. Ale Husserl zde prostě hovoří o tom, že teda můžeme mluvit o různých typech, vlastně jakýchsi různých... On tady prostě, celá tato druhá meditace se prostě zabejvá takovým jako spíš v podstatě empirickým, nebo prostě takovým zmapováním prostě toho transcendentálního pole zkušenosti a jeho struktury. To znamená, tady vlastně on říká, jakože vlastně po teda nastolení nebo prostě dosažení toho transcendentálního ego, toho prostě čistýho života vědomí, kterým se zabejvá té první meditaci, tak vlastně ta druhá meditace celá je takový v oblížení teda toho, co jsme vlastně získali, s odlišováním teda jakéjsi prostě... jakéjsi struktur, který tam můžeme pojmout. Takže tady je to vlastně spíš opravdu zavádění pojmu. A teďka on prostě řekne, můžeme... a to je věc, která třeba možná tady není tak jednoznačná jako třeba v tom článku pro tu encyklopedii, v některých těch vecích, kterých možná mohl přinést, s tím jsem se třeba kdysi zabejval, tam prostě, to je z podobný doby, teda to je z roku 27, snad 29, tak tam prostě on skutečně říká, čím se prostě ten vědomý život jako vyznačuje, je tím, že právě kdykoliv... ke každému teda vědomí patří, že je vědomý o něčem, že je to takový jako jeden z takových... jedna z takových formulek, která teda zdá se aukentický úceho, že teda nakonec tady by se taky jistě našla i v textu týhle knihy, že teda k vědomí je vždy vědomý o něčem, ale zároveň ještě je důležitý, že tohleto je možné vytěžit teprve tehdy, když si všimneme, že nejenom, že k tomu vědomí, ke každému vědomí teda patří, že je vědomý o něčem, ale ke každému aktu vědomí řekněme, jo, taky že prostě aktem intendujícím teda něco, jo, ale zároveň, že taky ke každému tomu aktu patří, že jakožto potencialita, jo, vlastně se vracíme teda takhle... Jo, tam je to takový... Počkej, že teda, že teda můžeme my od toho přímo uchopujícího, nebo prostě od toho předmětu toho aktu, toho prvého, obrátit svou pozornost v tom uchopování samotnému. Čili k tomu aktu. Čili k tomu aktu, jo. A tuhlet tu změnu jakousi prostě, tuhlet tu, tuhlet tu změnu, kterou teda Husserl právě řekne, tu budeme nazývat reflexí, je možno kdykoliv provést, jo, vůči kterémukoliv aktu je možná provést jakousi reflexi, protiž tak, faktická věc, kterou on vlastně nikde, jako neprokazuje, proč je možná, vlastně v podstatě jako, tuhlet, to je z náma věckého roku, kde by to vytýká, jo, že prostě on vlastně tu možnost reflexe bere jako faktici, tu nikde neprokazuje prostě, jako, Patočka mu to taky vytýká teda, nikde neprokazuje prostě její nějaké založení a její prostě meze, nebo eventuelní bezmeznost, jo, kterou vlastně by asi doufal, teda. Ale, no, to prostě můžeme zatím nechat stranou. Ale, každopádně, teda, on prostě tvrdý a na nějaký způsob to teda zkušenostně zdá se mi je prostě doložitelný, že i když se prostě vstavuju teda v kterýmkoliv tom vědomím aktu, teda, k nějakému předmětu, takže prostě to není nějaký nerozlišenosti, která by dávala prostě jenom ten předmět, ale že na nějaký způsob vím, kdy teda hrneček prostě vidím, kdy ho matám a kdy ho, řekněme si, představuju a kdy na něj vzpomínám, jo. Nebo něco takovýhleho, jo, že teda. Já úplně s váma souhlasím, ale ta námětka má tím, není nikterak postižena. Jo. Totiž, že ten výklad Alešův, že šel příliš daleko. Možná. Že vlastně tady, když se vymezuje ten pojem reflexe, jak si, takže se vymezuje jenom vlastně relace mezi aktem a jeho reflektováním. Ano. Což je další akt. Ano. Čili, že vlastně tady se, jak si, vymezuje něco, co bychom mohli nazvat vztahem mezi dvěma akty. Ano. Tohle to, co jste teď řekl, tak to plně vystihuje tenhle ten moment, ale tím zároveň je řečeno, že reflexe je vymezena jako relativní záležitost. Ano. Alež však to chtěl absolutizovat. To je, chtěl tady mít samo něco jako akt a potom reflexy. A tvrdím, že v tom aktu žádná reflexe není. Ale to z toho vůbec nevyplývá. Já vám ještě uvedu druhý příklad. Takže jestli, že je možné, aby nějakej akt byl předmětem reflexe, tak to znamená, že ta reflexe, která si ten akt učiní svým předmětem a intenciálně se zaměří tomu aktu a nikolik k tomu intenciálním předmětu toho aktu, ta reflexe je možná jenom další, jako další akt. A tento akt, té reflexe, je opět tak netematizován v tom aktu reflexe, jako byl ten původní akt výdění toho domu netematizován. Protože tematizován byl dům. No ale tak to posuneme pokus dál, no a tam máme teda akt reflexe, který se může stát předmětem jiné reflexe. A vy chcete teď dokázat, že je nějakej základ, kde žádná reflexe není a přesto už je to akt vědomí. Můžu ještě jednu větu? A myslím, že tato dokreslí, že to tak opravdu chápe. Takže je to asi uprostřed na to jedno. Potud je tudíž třeba říct si, že reflexe původní zážitek mění. A v tom si myslím, že je obsaženo to, že zde musí být něco, co samo není reflexí. Protože když by ta reflexe byla vždycky furt, tak bychom se nikam nedostali. Tak si teda udělejme několik kroků tím směrem, kterým nás vedete. Pak teda to, kde už žádná reflexe nefunguje. A to, co tedy žádná reflexe nemění, je co? Né, co žádná reflexe nemění. Reflexe mění vše. No dobře, ale teď říkám, že žádná reflexe nemění, protože to není reflektováno. Vy chcete ten základ, kde ještě žádná reflexe. A co to je? Je to vědomí, je to aktivní? Je to původní zážitek. Je to aktivní? Já bych to musel vědět, jak se to vymezilo. No to je strašně důležité. To totiž musíte vymezit. Když to chcete dovízd do tebe v koncu, to je extrém. Vědomí to vlastně není, protože on hovoří o přímém vnímání. On hovoří o přímém vnímání, ale ne o vědomí. Tak to je původní zážitek. Tak to není vědomí? No to není vědomí. Co je toho zážitek? Jozef, na začátku, když jsem to četl, tak on má přímý vnímání, uchopujeme v předsedů. Nikoli snad vnímání. Jo, přímý vnímání. Tady jsem to někde viděl, rozdíl mezi vnímáním a věděním, nebo vědomím. Jo, já jsem možná to vnímání nebral jako vědomí, ale... Podívejte se, ten problém je... Počkejte, nehledíte nám do toho, že tam to nenajdeme přesně. Čili to je problém, který jsme si stavnáli my tady. Takže to musíme my vyřešit. Co to je ten akt, který není ještě reflektován? To znamená, tento akt si vůbec neuvědomujeme. Můžeme rozlišit vůbec tento akt od nějakého, třeba, nějaké fyzické akce? No víte, takto, já ještě řeknu na začátek tyhle dvě věty asi. Já jsem na začátku pouze chtěl ukázat něco, co mě u seba není jasné. To nebylo to, že já bych na tom stál a tvrdil bych, že to je pravda vůči vám, kdybyste nám říkali opak. To je jedna z takových věcí. Takže mně samotnému Devo ten problém ho vyřešit. A teď na druhé straně jde o to, že mně se vždycky nějak zdálo, že něco jiného je jako vnímání a to uvědomění si toho vnímaného. A co to je vnímání, o kterém nevíte? No to vnímání bych, tu intervenci, ta reflexe bych v tom vnímání neviděl. A co to je teda to vnímání, když o něm nevíte? Je to vůbec nějaké vnímání? Ale ne, vy sám přece rozlišujete, že je to nějaké vnímání a uvědomění si toho vnímání. Já se tážu, co to je to vnímání, o kterém nevíte. Je to vůbec vaše vnímání? No když o tom vnímání nevím, tak to vnímání nemohu o něm vypovídat, když jsem ho nepodrobil reflexem. No, ale přesto ho tematizujete. Ale já tematizuji vnímání obecně. No to je jedno, ale vnímání to, o kterém nikdo nic neví. Ale já nehovořím o tom vnímání, ale já hovořím o tom, co já vnímám, ale ne o tom vnímání. To je přece to základní, co se rozlišuje, že je vnímání nebo ukazování, to je jedno, někomu a ničeho. Dobře, tak prosím vás, když tam máte, mluvíte o aktu vnímání a říkáte, že tam žádná reflexe není. Vy o tom vnímání nic nevíte? No to už je něco jiného. Já hovorím o tom, co já vnímám. Já nehovořím o vnímání. Já hovořím o tom, co já vnímám, ale ne o tom vnímání. Moment, to je... To je přece hodně důležité. Co vnímáte? Co? Já nic. Vnímám. Třeba dům. Moment, moment, dům? Kde jste sebrali, že to je dům? Jak jste poznal, že to je dům? Dům jsme právě dali na ty rovině, která je nejasná, že? Moment, ta je naprosto jasná. Já jsem taky jistý. Tohle je základní omyl empirizmu. A jakmile to zaženete sem, tak vždycky se dostanete do ouských. O to jde. Ne, ale zatím jsme na té rovině. To je ten starý lokův už problém. Co vlastně vnímám v počítku? On není schopen říct, co v počítku vnímám. Já vnímám počítek. V počítku. Ale vnímání na této úrovni, to je čí. Čili já čiju počítek. To je absurdita. Celá ta představa takzvaných bezprostředních dat vědomí je naprosto vedle. To se nedá držet. To je falešně postavený problém. A nic jiného nechci, než tohle dokázat. A vy tlačíte husrla do něčo. On je v závislosti, ale ze takovýhle závislosti se mi nezdá. To je přece jenom od té doby opatrný. To je naprosto naivní. U Loka byl opatrný, že se najdou u něj různý formulace. A jenom některé jsou takhle, že vnímám počítek. Ano, ale když říká, že on vnímáním uchopuje dům, tak je přesně to, co já čekám. Tam je reflexe. Ale tu reflexi on tam nemůže dát. Nemůžete vnímat dům, dokud vám tam reflexe z toho ten dům neudělá. Vnímání samo, bez reflexe, je prostě vnímání chaosu. To není vnímání. Dobře. To já bych si dovolil říct jinak. To skutečně tohleto, jenom abych odpovedal jinak, nebo prostě ty termíny, jako můžeme na plnou míru. Uhusedla teda u toho vnímání není samozřejmě řeč o nějakém prostě aktu, který by se odehrával prostě mezi nějakým subjektem, objektem nebo tak, nebo nějaký data. Aspoň teda ne jako na téhle úrovni, tadyhle, jak o tom mluvíme, v té druhéhle meditaci, kde je o tom teďka řeč. Tady je prostě vnímání jistý zážitek, ve kterém vůbec není teďka, jako při našem popisu, důležitý, jestli ten dům tam skutečně je a jestli tam v tom hrály roli nějaké data. Nýmbrž bere se za, už předem prostě, bere se prostě za, jako pro nás, to prvořadě prostě, to s čeho musíme vycházet teda, se bere prostě skutečně to, co se ukazuje. A ukazuje se dům. A to se po mém souvu nemůže ukazovat tomu té nejnižší rovině vnímání. Jistý je... Neintervě žádná rovině. Prosím, určitě, takhle jo, tady ty pojmy jsou totiž trošku jinak užívaný, než jaké užíváte vy, já mám na to jem. Ten Husserl samozřejmě, jako jeho snahou je, předvíct teda, mám na to jem, něco v intenci podobného tomu, co říkáte vy. Totiž jeho snahu je předvíct, že samozřejmě už i to prostý, prostě dům, to zvolání dům ani ne, to vidím dům, kde už by ten aktor prostě přítomenal, ale prostě jenom to, to, že já teda ten dům, jako předmětem s ním nacházím. Ten dům je možná nešikovnej, prostě napír z hnečku, takže aby po něm mohl šáhnout, takže ho musel vnímat, nicméně málo kdo prostě tematizuje tu věc, že by se jako básník třeba, nebo někteří těti možná, že by se opravdu pozastavili nad tím, že opravdu prostě provádějí akt vnímání hnečku. Přitom, že teda s tím hnečkem opravdu běžně zacházejí a dovedou se napít a přitom normálně teda hovořit v těchto věcech. Takže tady teda je řeč o čem si zkušenostně přístupným, totiž tom, že máme teda takový zážitky, v nich se vztahujeme k těm předmětům, přímo, a v takový zážitky v nich se vztahujeme k tomu mínění, nebo k tomu ukopování těch předmětů, ale není zde řeč o tom, že ty třeba přímouchopující zážitky, že by byly nějakým způsobem jako jednoduchý, že by teda nepředpokládali pod sebou nějakou obsáhnou intencionální výstavbu, o tom naopak teďka zrovna budem čít, že ji předpokládají. Povšem Husserl neříká, prostě nemá pro tu třeba pro tu prostě intencionální výstavbu, která podkláda i teda ty přímouchopující akty, třeba právě ten termín reflexe, tak jak mám dojím, že prostě tam chcete zavést vy. Nýbrž on reflexe říká jednoduše něčemu takovýmu, co taky ještě samotnostě není tou složkou toho aparatu vykládajícího, nýbrž jenom tou složkou právě toho deskriptivního aparatu, který popisuje vlastně to zkušenostně přístupné. Ano, ale v tom případě rozhodně nějaká ta konstruovaná nejzákladnější rovina vnímání, kde ještě žádná reflexe není přítomná, není zkušenostně nám dána. To je konstrukce. No o tom vůbec tady není řeč. Potom jsem chápal špatně. Ale až to tam ved, proti tomu jsem právě. To jsem já špatně pochopil, jasně, no. Tak potom jistě teda... No a jakým způsobem se nám něco ukazuje? No to zatím můžeme předem vědět, jo. Ukazuje se to ne pouze vnímáním. Vnímání, já jsem pouze vycházel z textu, jak on tady má své formulace, že jo. A dával jsem tomu prostě tu myšlenku, kterou jsem se domňoval, že to má, jo. A já myslím, že to je opravdu jako popis toho, jaký zážitky vlastně teda to transcendentální evo může mít. Jo, rozlišení na toho, že ono může mít zážitky přímo uchopující, zážitky teda uchopující například. Zda jsou některé jednodušší než jiné a jaká je jejich intencionální výstavba. O tom tadyhle zatím není vůbec řeš. Né, no to není, jo, ale je tady řečeno, že je ten rozdíl, jo, mezi tou reflexí a mezi jakoby tím nějakým přímo uchopujícím zážitkem. A tento rozdíl platí i mezi reflexí jako aktem a reflexí, která tento akt učení svým předmětem. Čili nedá se z toho vypozovat, že je nějakej základ, kde by žádná reflexe nebyla a už to bylo to. To už jako, já myslím, že se ten závěr jako z toho dá nějak jako udělat. Nedá, nedá, aspoň z tohohle tady a vy jste teda říkal, co já bych proti tomu namítal, já zatím nemám, co bych namítal. Tady proti tomu, proti tomuhle. No dobrá, no. Nechám to teda takto, ještě tady teda druhá věc. Možná, že se najdou nějaký formulace, kde toho přišli, ale já nevěřím, že by byly tohodle smyslu, protože to je skutečně teda vzácný i úloka. Ale je to opravdu jako, že tam je úplně jediný druh přístupu, jo, než ten empirický. Tam opravdu jako je přece dám, jak já se taky domnívám, i když toho se třeba tolik neznám, dám důraz prostě na to ukazování se, jo, něčeho a nikomu, že. Ale prostě jako, to jestli opravdu jako ten dům tam je, nebo není, nebo ten hrniček tady je, nebo není, to jako není důležité, že. Ale hrozně důležité je to, že se to, někomu se něco ukazuje, že. Nedůležité, ale ukazování je celé vážně. No a tohle je to ukazování, jakoby ukazováním přímým, jo, bez jakékoliv reflexe a tak dá, jako, co to dál potom se. Co to je teda přímý, tak to musíme, no, to je problém, to je problém číslo dvě, bezprostřední data vědomí, že, to je, co to je přímý. Ty data tam vůbec nedává, ty tam nikde nejsou, od voní vůbec nikde nebudou řečet. Ale jak, co to je přímý? No, no to se musí potom z toho kontextu nějakýho, jo, vysouvnit a řečet tohle, ale ty data tam nejsou nikde řečený, že, tak je tam nemůžeme můct spát. Dobře, ale tak, co to je přímý? No, není to zprostředkováno reflexy. To tam není z toho vyplnit. Reflexy příslušnou reflexy, ale ne, že tam není žádná reflexe. Tam je spousta věcí zprostředkováno jinými reflexemi. No, jo, tak to, no. No jistě, o to jde, abyste to chtěl mít čistý, bez reflexí. No, ne, tak, tak, až bez takovéto reflexy jsem to mít nechtěl, jo, že, jako, člověk, jo, protože každé to ukazování se děje v nějakém horizontu, jak je tady v tom paragrafu, který tam teďkom čteme, řečeno, že ten způsob, ten interstitulity je vždycky v horizontu, no. Dá se říct, že když to mě někdo vyloží, nebo to, co tady Glücksman uvedl, ten případ z Menona, tomu, tomu Votrokovi se ukázalo, že zdvojnásobí měli stranu čtvrtce, tak se nám dnes zdvojnásobí plocha, jak jsme chtěli. To se mu ukázalo. Jak se mu to ukázalo? Vnímáním? Ne. Čili důležitá věc je, když mluvíme o ukazování, tak to vůbec neznamená, že... Ale no, to jsou pojmy na ukazování u Platona, že? Ale ne, u Platona to je příklad, a bereme k tomu pojmovej aparat, který ho používáme tady, že? Jak se vám ukáže, že každej trojuhelník má součet vnitřních úhlů 180? Jak se vám to ukáže? Vnímáním? Tady mně jde o to, že když mluvíme o ukazování, tak to nemusí být ukazování ve smyslu smyslovým. Ne, nemusí. No tak, to mi úplně stačí. Čili, když tady zníme, co to je přímé, tak zatím Husser vykládá... Jak se vám přímo ukáže, že zdvojnásobí těly stranu čtvrtce, takže sedme zdvojnásobí plocha? Jak se vám to ukáže přímo? Jak se vám přímo ukáže, že součet vnitřních úhlů v trojuhelníku je 180? Ano. Jak se vám to přímo ukáže? Máte pravdu, já s vámi teď souhlasím, ale Husser tady zatím, příklady, které uvádí, tak jsou to příklady z toho jako smyslového ukazování. Ne, není pravda, tady mluví o... Vnímání, vzpomínání, predikování, odnocení... Ano, ale to není... Toto je to kladení cílů. No prosím vás, kde co a vůči tomu všemu, to jsou nějaké akty. A tyto akty, my můžeme odhlédnout, o toho, k čemu se vstavují, to je k jejich intenciálním předmětům, a můžeme intenciálním předmětem učinit tyto akty samotný. Ale k tomu potřebujeme reflexy. Nikde není řečeno, že v těch aktech už nebyly nějaký jiný reflexy. Přitom vzpomínání... On skutečně, takhle to říkat je, jak už jsem jako jednou říkal, takhle to říkat je trošku proti té terminologii. V těch aktech, podle toho, jak je tady ten pojem reflex zavedený, skutečně nebyly. Ty akty byly podložené čímsi jako jiným, nicméně akt je akt a ten akt je, jak se zde říká, ten přímo uchopující nebo ten akt reflektivní. Že ten přímo uchopující akt předpokládá nějakou skrytou intencionalitu, která může být opravdu fundována v nějakých reflexivních aktech a tak dál. To je prostě druhá věc. Nicméně takhle to říkat se mi zdá skutečně teda v tomhletstvom užívání slov jako matoucí. Ten přímo uchopující akt je prostě jiný. Je obecná taková záležitost. Heidegger... Najednou jsem v semináři, to je teď ve vzpomínkách, já teď nevím, čích tam vzpomínky na Heideggera někdo tam teď vzpomíná na tom, jak jednou seřval nějakou študentku, která bezvadně zvládla jeho terminologii, měla referát. Nevíte, kdo to tam byl? To byl Bojcik. Ne, to Bojcik to není. Já už jsem taky o tom mluvil. Zas zazval na ní hír větnychtke Heideggert. To je taková základní otázka. S ním nebo dokonce musíme si dovolit pokusit se interpretovat myšlenků nějakého filozofa jinými způsoby, než on to dělá. Já myslím, že určitě jo. Nicméně je třeba teda zase držet jakousi čistotu toho novýho způsobu. Tu preciznost, která by měla být, aspoň bychom se měli snažit, aby byla na obdobné nebo ještě lépe vyšší úrovni. Když ji budeme držet, tak se klidně rozejdeme s tím myslitelem, kterého interpretujeme. Ať se klidně rozejdeme, ale musíme mít prostě jasno. Nemůžeme míchat. Musíme vědět, co ta jeho zemňa domluví. To znamená, že se dva se nedomluví. Všichni se můžou domluvit, jenom když to míchají. Prosím, tak to jo. Je něco jiného domluva, která předpokládá, že oba prostě... Domluva předpokládá právě to nemíchání. V tom smyslu, že domluva předpokládá, aby oba prostě byli schopni schodnout se neboli mínit tím, iž termíny to samé. Tím, iž termíny. Ano. Je o to, jestli jsou schopni různými termíny mínit to samé. A další věc pak je, že event... Takhle, když už se řekne mínit různými termíny to samé, tak aby o tomhletom se mohli schodnout, tak se o tom zase musí schodnout prostě tak, že teda odliší právě teda ty různé termíny. Jo? Že teda... No jistě, ty jsou různý. Ne, pak Josefe, musí... Termíny. Oni musí vědět o tom stejný, aby mohli mluvit různými termíny. Jo, takže to jsem chtěl říct jako o tom míchání. Já jsem nemyslel samozřejmě mícháním jako to, že by prostě ty dvě řeči museli být vedeny v nějakých odlišných od sebe prostorech nebo tak, ale musí být prostě vždy nějakým způsobem jasné nebo přeji našim vyjasnitelné, kterým z těch způsobů řeči se zrovna pohybujeme. A zdá se mi prostě, že když vy teda na otázku prostě formulovanou přeci jen v tom muselovském jazyce nebo v podstatě teda dokonce i ve větě prostě formulovaný tadyhle na základě těch termínů z toho paragrafu 15 o přímouchopujících aktech, reflektujících aktech, když vy prostě na to odpovídáte, že teda i ty přímouchopující akty prostě můžou obsahovat něco jako reflektivního, jo, tak se mi zdá, že to je... Myslíte, že v tom je něco matoucí, no? Že to je takový míchání, no, myslím si, že jo, teda... Podívejte se, když vám přesně vyložím, co míním trojverníkem, no, tak vám umožním odniknout ten naprosto přesně a přímouchopující akt. Eh, uchopit, eh, provízt ten akt. No, dobře. Jo, a přitom ten akt můžete provízt jedině, když porozumíte tomu, co jsem vám říkal. Jo, určitě, no, ano. To znamená, že složka toho vašeho uchopujícího aktu, jednou ze složek, nebo podmínek, předpokladů, toho vašeho přímouchopujícího aktu, je porozumění určitým reflexím, který jsem vám předvedl. To já nepopírám, že prostě můžou být ty přímouchopující akty fundovaný prostě na tisíc způsobů, který prostě předpokládají reflexy atd. atd. Jo, to já jsem říkal, to všechno je v pořádku. Nicméně, teda, to je jiná rovina zkoumání, než která je zatím tady prostě prováděna, jo. A USRL teda sám ji prostě bude provádět poměrně přesným způsobem, i když teda netřeba jako do všech úsledků jdoucích, aspoň netřeba v těchhle knihách, jo. Ale opravdu teda přesným způsobem, kde teda zavere si na to prostě zase teda jako pojmy, o kterých teda aspoň doufám, že prostě bude možný zjednat jako jasno, asi tak jako tady teďka máme jasno o těch přímouchopujících a reflektujících aktech, jo. A zdá se mně, že budeš teda, když vy jako zavádíte tady vlastně jako by teda ten termín jako refleksivní akt, nebo prostě reflekse takovýmhle způsobem, tak já prostě jediná má námětka je, že se obávám, že aspoň teda zatím mu nerozumím, nebo není pro mě tak jasný, pro mě tak jako nahlédnutelný, jako jsou třeba ty termíny úsedlovy, to znamená, když se to vypracuje tak, aby to prostě se dalo používat natolik prostě precízně, jako se užívají ty termíny úsedlovy, tak proč ne, pak se teda bude bavit jako, tak nikdo prostě nebude namítat proti tomu, abychom to tak používali, jo. Ale ještě na tom kuriozní je, že mně se zdá, že právě ta nedostatek tý preciznosti, že je úsedla tady v tom, já tam tlačím to tímhle směrem, že chci vidět, jestli to jde nebo nejde podle úsedla. Mně se zdá, že to, co já říkám, je naprosto jasný. No jo, jasný. Není to jasný. No ne, je jako jasný to. Možný to vyjasnit, ale je přece evidentní, já přijímám ten základní výklad úsedlov, že každý akt vědomí je charakterizovaný intencionalitou. Intencionalita znamená, že kromě aktu vědomí tady je předmět toho aktu. A teď v tom aktu vědomí není dám ten akt vědomí, nejprve ten předmět. Jestliže chci zaměřit pozornost na sám akt, musím to udělat jiným aktem, a to speciálním aktem, totiž reflexí. Ano. Já myslím, že až dosud jsme v naprosté zhodě zousedlený. Ano. Ale potom teda se mi zdá, že je jako nepochopitelný, když to řekne, že ale i ten přímo uchopující akt... Tady nebyl teďkom řečen, že to přímo uchopující. Ale to je jedno. Můžeme říkat, že ten akt dávám připředmět. To je jako jedno. Protože ten akt může být aktem, buď přímo aktem reflexe, to jsme si ukázali, a že to může být akt ne přímo, nebo čistým aktem reflexe, nebo aktem, který není bez nějaké součinnosti reflexe možný. No a není možný, to je formulace, na kterou přistoupím. To jsem říkal, samozřejmě. To je něco jiného, než to, že obsahuje reflexi. No moment... Obsahuje. A v čem to je jiné? No ne, to je prostě opravdu rozdíl. Protože akt je něco... A tady se vylučuje, že by opravdu... Není možné, to prostě není tvrzení o tom aktu samotným, nebo o jaké jsi jeho podmíněnosti. To prostě je všechno v pořádku. To jsem sám říkal. Ten akt je prostě fungovanej, nebo není možný bez. To jsem tady říkal už před desíti minutama. To jsou prostě formulace, které beru a které jsou fajn. To, že prostě není možný a ukáže ten úsed, ukáže, jak jsem sliboval, bez čeho všeho by nebyl možný, samozřejmě ho všechno beru. Nicméně, prostě zdá se mně, že tahleta rovina hledající právě na nějaký skrytý podmínky možnosti, řekněme, těch aktů, který jsou nám zkušenostně opravdu přístupný. A ta rovina toho, co je nám opravdu patří k tomu ukazování samotnýmu, co prostě se samoukazuje, tak tohle z toho, že jsou dvě oblasti a že ty termíny reflexe a eventuálně na přímo uchopující, tak na tom budeme říkat.