Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Matřejte k popisu toho, s jakýma vůbec typama prožitků se můžeme setkávat. A k popisu toho, jak vlastně ty prožitky jsou fundované, neboli co je podminuje, budem užívat zase eventuální další terminy, ale když pro ten nejprac toho, co prostě umožňuje ty prožitky, s který prostě prožíváme, tak pokud pro to bude prostě užívat ty samé slova, jako užíváme pro to nazvávání vlastně toho těch druhů prožitků, který prožíváme, tak prostě to je zmatek. To jsem jenom chcil říkat. Tak mně se zdá, že zmatek nastává, když do jednoho pytle schrneme podmínky nebo fundaci všeho druhu a vedle toho mluvíme o aktu. Pak totiž otázka je, v jakém smyslu je ten akt fundován. Co rozumíme tou fundací. Vy se teda bráníte tomu, aby z toho, že nějaký akt svědomý je fundován třeba reflexí, aby se z toho uzavíralo, že ta reflexe je nějakým způsobem efektivně přítomná v tom samotném aktu. Efektivně přítomná, muselo by se prostě předvízt, jak je tam přítomná. Jenom že muselo by se předvízt, jak vypadá ten akt sám. A jak se to předvíne? Jenom v reflexi. Čili v reflexi samozřejmě mohu ukázat, že před pokladem, bez něhož by ten akt nebyl v té podobě možný, je něco. Vy teď chcete užívat termín před poklad nebo podmínka nebo fundace, ale co to je? Co to znamená? Jak, jestliže není žádná stopa té fundace v tom aktu? Takže se to dá v tom aktu prokázat. Tak jaký má smysl tvrdit, že ten akt je fundován? Jak je fundován? To snad nebyla tady řeč o tom, že by tam nebyla stopa. Takže když se vyměstíme k tomu, co děláme, tak se ukáže, že tyhle námitky nebyly v jistém pohledu správný, ale ukáže se, že ten husar před ním obstojí. Ahoj. Vodnice nepřišeles. Jo, to víš, jo. No tak můžu chvíli stát, chvíli přejít. Asi teď jednou. Tak zdar, měj sesky, ahoj. Jo, díky, ty taky. Ono například právě se to dá říct reagentně tak, že ta reflexe na přímouchopující akt patří tomu horizontu. Toho přímouchopujícího aktu. Neboli já prostě mám, vždycky když, jak jsem to ahoj vlastně prvé říkal, vždycky když prostě provádím nějaký přímouchopující akt, tak mé bezprostředně realizovatelné moci, možnosti je provést reflexi. To znamená, už v horizontu toho aktu, přímouchopujícího, je teda... V horizontu může být mnoho věcí. Ano, to je dobré, ale všechny spolu podměňují. A proč z nich nemáme vybrat ty, který jsou schopní fundovat, nebo podmínit tohoto? Oni ho v jistým smyslu podmínují všechny. Celý ten horizont v jistým smyslu. Tak ale pak to právě není vyjasněno, co tady podmínovat. Pak ovšem, já mám na mysli podmínování v jiném smyslu. Aha. Takže jsem chtěl říct ty fundaci, že se v tom aktu nemusí být nějakej odkaz na tu fundaci. Právě musí. Já myslím, že nemusí. Máte třeba v tom přímém ukazování odkaz na ten akt toho ukazování. No samozřejmě, to jsem zvolil teďka říct. Ten tam právě není. To mi se ukazuje akorát ten dům, ty výmáš ten dům, ale tam žádnej přímo v tom. V čem v tom? No v tom ukazování se toho důmu není. V tom ukazování se právě, to je na konci, to ukazování samo je prostě tím, na co je možno reflektovat. No to je možné reflektovat, ale v tom ukazování. V tom ukazování je jistomocno a v sobě samo. Když ty říkáš, že v tom ukazování není to ukazování samo. Já myslím ten akt, já mluvím o aktu. Já mluvím o tom, co se mi ukazuje a já říkám, že v tom, co se mi ukazuje, není ten akt. V tom aktu není ten akt, nebo v tom? V tom ukazování, kdy se mi ukazuje dům nebo ten hrnček. To ukazování je akt. Výborně, a v tom aktu není ten akt. Ale to ukazování je ukazování mě. No to jistě. Samozřejmě, že to ukazování je ten akt. Ale to ukazování, když mě se ukazuje ten dům, tak tam není obsaženo přímo, když je to to přímé ukazování, není obsažen ten akt. No právě, že jo. To je on sám. Právě, že ten akt, to je to ukazování. Ale on není obsaženej v tom ukazování. No v ukazování je obsaženej. No tam nemůže být obsaženej akt, protože je to ukazování. Obsaženej je, ale vlastně neukazuje sám. No samozřejmě, že je tam obsaženej jiným způsobem, to je úplně jiné. Právě já ho povědám o tom, že je tam obsaženej jinak. Že to je on, který se jakoby... To je ale něco jiného. Ale v tom ukazování není obsaženej. Proto chci říct, že i v tom aktu, který je zaměřenej, lépe že jenom v tom aktu, nemusí být nějakej odkaz takovej příjmej, jako je v tom příjmém ukazování. Že tam může být odkaz nějakej na tu reflexi. Nebo na tu fundaci. Že by ten akt byl schopen reflektovat reflexi. Já myslím na tu fundaci, nějaké založení. No ale to tam musí být. Prímo to tam nemusí být. Nemusí to tam být. Nemusí to tam být stejným způsobem, jako je to u toho příjmého ukazování, kde není přímo obsaženej ten akt. Samozřejmě se neukazuje, ale musí tam být. Ale je tam jinak obsaženej, než že by se ukazoval. No jistě. A tak stejně. Se jistě neukazuje. No právě. Proto chci říct, že i v tom aktu podobným způsobem může být obsažena ta fundace. Že se v tom aktu jako přímo neukazuje. Neukazuje se, ale musí tam být. Ale já jsem chtěl jenom pouze vyřadit, jakým způsobem by tam mohla být. No ale vy teď souhlasíte s tím, že tam musí být ta fundace. Jakým smyslu tam je, když není obsažena? Nemůže tu podmínku nebo tu fundaci vidět mimo ten akt. V tom aktu samotnému to musí nějak být. Ano, to je dobře. On ukazuje se, že tam jsou v tom popisu. Ten popis nemůže být jako například nějaký výčet na konečný množství krvků. Aspoň podle toho, co se teda dočteme. Nemůže to být, že bychom ten akt, jako to dělali ještě Brentánovci, rozložili na třeba čtyři kusy. Tam bude opravdu mít ústřední metodickou roli ta horizontovost. Jak za chvilku se dočteme. Ale to, že v té horizontové intencionalitě jsou tyhle, řekněme to, čemu zatím provizorně a hrubě říkáme fundace toho aktu, tak to, že oni v ní budou vykazatelní, proti tomu nikdo nic nemá. A v té míře, v jaké třeba tyhleti eventuelní... Takhle. Bude tam prostě možný províst bohatý popis toho, jaké právě možné takovéhle složky, ty intence dávající předmět, jaké vlastně v tom aktu jsou. Tenhle popis bude povedený. Nicméně, i když tam objevíme jakési složky, které budou mít nějaký velmi úzký vztah k reflexi, tak ještě furt se mi zdá, že by byl terminologický zmatek. Můžeme to prostě nazvat reflexivníma složkama intence. Nebo aspoň možná by nebyl. To prostě nemusíme zatím probírat. Nemusíme se na tom schodnout. Můžeme si každý ponechat svůj vlastní názor. Já jsem jenom měl dojem, že když už ten pojem reflex je zavedenej nikoli pro prostě ty nějaké konstitutivní složky, ty intencionality aktu, nejprvež teda pro ten akt jako jakýsi celek, takže potom může být trochu zmatečný těm intencionalním složkám, jakým si teda říkat tým šménem. A to je jediné moje terminologické, čistě terminologické návrhy. Vy chcete zůstat při terminologii Husserlově. No, nemusíme. Ale já nevím. Zaved to sem Aleš. Vůbec bychom o tom bývali nemuseli mluvit. A nicméně, když už u toho jsme, tak já si myslím, že to má smysl se tomu nevyhnout. Jasně. V případě, že se ukáže, že to bude mít prostě dobrý smysl, tak já budu první, kdo na to přistoupí. Jenom jsem říkal, že prostě takhle předběžně ještě teda mně možná taky zavedlo to, že tady vůbec lítali některý termíny zejména teda od Aleše trošku právě v takovým vágním užití. Tak jsem se trochu začal bát, že bychom třeba zase přišli prostě k nějakým formulacím, o kterých by se pak ukázalo, že prostě byly míněný vágně a museli by se prostě... No, tak snad jedním, že kvůli nějakému takovým vyčištění jsem vlastně se vůbec do té celé řečení... Mě napadla ještě jedna věc, která možná by mohla přispět k nějakému závěru, abychom to nenechali odevřený. Nechme ten akt přímej jednou stranou a přejdeme k aktu reflexe. V jakém smyslu je ta reflexivnost toho aktu reflexe spolukonstitutivní pro ten akt reflexe? No, to je hrozně pěkný. Já teda osobně mám dojem, že právě ten akt reflexe totiž je nějakým si zvláštním způsobem podržuje jako svou intencionální složku právě ten původní přímo uchopující akt. Totiž i když já reflektuji to vidění, které mě seznámilo s tím domem, tak tím, že obrátím tu pozornost k tomu aktu, tak tím prostě nestrácím ze zřetele právě to, že jde stále o vidění domů. To znamená, je tam právě tahlecta intencionální součástí toho nového reflexivního aktu je vlastně i ten původní akt v jistém smyslu. Ale je právě modifikován, to znamená je tam spolupřítomen jakožto právě akt, na který reflektováno. No, stejně, tak to nepřispělo. Vy blíkste se z toho, co jsem chtěl. Je to ale tady trošku plotné. Můžete se opakovat o té reflektivnost? Já jsem myslel, že na začátku jsem vyšel z toho, že ten rusorlov pojem reflexe je při pojmem relace. To znamená, že nelze o něčem říct, že to je reflektivní akt vědomí a o něčem, že to je nereflektivní. Samo o sobě. Nímž vždycky jenom v souvislosti s jiným aktem. A teď jsem chtěl, když přejdeme na ten akt reflekse, tak jsem chtěl si se potom dotazovat, v jakém smyslu je pro ten akt reflekse spolukonstitutivní, že jde o refleksi. A teda v jistém smyslu vítám, co jste řekl, protože tam se ukazuje totiž, že to není jenom záležitost relace. Že to jde dál, protože je to sice deorelaci, ale nikoli vnější, která je učíněna součástí toho intenciálního aktu i toho intenciálního předmětu. Že tam je prostě integrována do toho. To velmi vítám, protože mně se nezdálo, že jenom ta relace by stačila. Tady tedy je evidentní, že v tom aktu reflekse je součástího toho samotného aktu něco, z čeho se dá poznat, že to je akt reflekse. Že nepotřebuju další kontext, kde by se teprve ukázalo, že nešlo o nějaký... Takhle řečený to je zase jako ostrý. Musíme si uvědomit tu horizontovost. V jistém smyslu ale můžeme říct, když říkáme na jedné straně, že to je intenciální složka toho aktu, tak vzhledem k tomu, že ten akt je ustrojen horizontově, tak můžeme taky těm intenciálním složkám říkat kontext. Tady zase ty slova opatrně používat. Protože ta reflekse se může stáhnout k nějaké refleksi, ale může se takto i stáhnout k refleksi vůbec. A když se stáhnete k té refleksi vůbec, tak ta reflekse tam zvizí. To jedný, když ta reflekse bude vztažena k refleksi. Jakto, když se vztahujeme k refleksi vůbec, tak tím předmětem je reflekse vůbec. Ano, je reflekse vůbec, ale když se vztahujete k refleksi nějaké akci, k nějaké refleksi něčeho, tak pak, jestli jsem to dobře pochopil, tak pak ta reflekse, která se k tomu vztahuje, tak se vztahuje k refleksi něčeho, tak ještě to, k čemu ta reflekse mířila. No jistě, tenhle se nestrajcí. No jo, ale... Tam je něco. Ano, ale když já se budu vztahovat refleksí jenom k refleksi, ale ne už refleksi něčeho... Jak to jenom k refleksi a ne refleksi něčeho, to teď mi hodnu. Já se budu vztahovat svou refleksí jenom k refleksi. K pojmu refleksy nebo k refleksi něčeho? K refleksi, jako k akci. Ale akci a refleksy je vždycky k refleksi něčeho. To je k pojmu. Ale k pojmu se vztahují přímo, a ne refleksy. Já se refleksí mohu vztahovat k pojmu refleksy. Já mohu reflektovat pojem reflekse. To je těžké, který můžeš být chopovat, anebo můžeš reflektovat, jak úchopuješ pojem refleksy. Reflektovat můžete jenom akt. Nikoliv pojem. Reflektovat můžete taky ten dělaný předmět. Můžeš pouze akt. Zajímavý, že souhlasíte. Já bych byl nejistý, jestli... Jo, je to v pořádku. Tak to je obrovský. Takže to znamená, že já se nemohu vstáhnout potom k refleksi vůbec. Můžu. Refleksy. Můžu. To už bych nemohl. K pojmu refleksy. To už není nějaké se přece refleksy vůbec. Jo, myslíte k pojmu refleksy. Ne, já říkám refleksy vůbec. A co to je reflekse vůbec? Je nějaká, když on chce, reflekse vůbec. No, to je stejně jako, nemůžeme se domluvit o psovy vůbec. Reflekse vůbec, to je akt. Ale jak je? Vodkého vodmejšlim, všechny další konkrétnosti. A to není. Ne, to už je prostě takový velmík. Se mi to dá, jo? Ne, pardon, právě proto, že jsme řekli, vůsedl naopak o těch univerzálích, jako toho říká mnoho a má k ním velmi, jako v tom kontextu toho novodobího myšlení, jako velmi, velmi, jak to řekněme, hladný postoj, jo? To je známo o něm. Ale něco jiného je, že tady skutečně teda jdemo prostě fenomenologickou deskrypci prožitku, prožívání, jo? A tam prostě o nějaký refleksy vůbec, která by nebyla prostě refleksí na nějaký jiný akt. Co to má být, jo? Ne, ne, ne, počkejte, čili prožitek je vždycky jenom singulární prožitek. No, singulární, teda s tím, že je nutno vědět o té horizontovosti nebo s tou rezervou té horizontovosti, je teda... Ale to je taky singulární. Já teď asi nechápu teda otázku. No, ne, prostě je přece možný se zabejvat některými charakteristikami reflekse, aniž bych se spal do toho zabejvat se takým nějakýma konkrétníma datama. Ale určitě, nicméně to je... Ale to furt, to nepřestává být reflekse. To je akt, furt akt. Ale já se zabejmám jenom některými onvlacnostmi. Já se nezabejmám pojmem. Váš pojem reflekse přece není schopen reflektovat. Reflekce vůbec, ta reflektuje. Ne, pozor, to je jeden problém. Už když řekneme, že se zabejmám nějakýma složkama čehokoliv, tak to jsou prostě zase akty, to zabejvání se. No jistě, říkali jsme o reflekci reflekce. Ale ne, já se nezabejmám tím aktem. Já se zabejmám tím... To znamená, já můžu samozřejmě, když to teda řeknu konkrétně, tak můžu se samozřejmě zabývat určitýma složkama a třeba reflekce a tak a odmyšlet se prostě od toho, co patří k té, které konkrétní refleksi. Ovšem, tyto mé akty toho prostě rozmýšlení a tak dál, budou teda přímouchopující akty, které jsou přímouchopujícími aktama jakéhosi typu předmětu, totiž nějakých těch pojímů refleks a tak dále. Ale... Ale moment, předmětu v jakém smyslu? Jako něčeho mimočasného? No toho zaního, toho intencionalního předmětu, toho kokytáta. Já prostě tady nemůžu směšovat tu refleksi jako akt a nemůžu směšovat refleksi jako předmět, kterým se teda eventuálně můžu v nějakých jiných aktech zabývat. Moment, ale já se můžu zabývat refleksí jako aktem, nikoliv refleksí jako obecně. A zabýváme se refleksí jako aktem, pak teda patří... To musí být singulární. Co to znamená, že musí to být singulární? Že to je všechno takhle a musí tam všechno do toho mít. No v cíli se. Vy jste říkali reflekse vůbec, proto teda pro toho dám singulární případě. To se dostáváme teda k problematice zřejmě tzv. eidetický variace. Totiž to je takovej ten známej kuserluf trik, který zase taky množí kritizují. Totiž ten, kde právě na základě jistého speciálního typu aktu je možný právě teda vlastně jakoby tu singularitu obelstít. Způsobem, který teda je prostě tadyhle třeba v paragrafu 34 vykládanej. A kde se právě jako kuserluf předvádí, jak je možný teda vlastně v takovým poměrně teda zase teda jako singulárním sice intencionálním aktu, nebo prostě jako prožitku, který teda je prostě normálně teda jedním prožitkem, jak je možný teda se stáhnout jako obecní ně. Nebo prostě k tomu celému rozsahu teda toho univerzálního jakýhosi, k tomu jakémusi eidos. To je taková zase trošku jako temná oblast toho kuserlova podniku. Že on samozřejmě, když by jako se zabejval jenom těma faktama toho vědomý, tak by ta fenomenologie byla vlastně na nic. Nebo prostě mohlo by se říct, no tak tady si popsal báječně struktury svého prožívání, ale prostě zejtra se můžeš probudit a můžou být prostě struktury úplně jiné a tak. Takže tady je jako důležitý pro toho kuserla opravdu teda předvést prostě ty vlastně obecný a nutný struktury vědomí. Aniž by to přestala vejít z prátu. Ano, totiž fenomenologie, která je právě založena skutečně teda právě v té zkušenosti. No a tenhle krok, tu v obtíž, tu opravdu příkop nebo překážku, kterou si ten kuserl s vědomitě opravdu položil, tak tu právě teda přeskakuje pomocí této teorie eidetického názoru. Se taky někdy říká, který je ale založený teda na té eidetické variaci. To je teda samostatný... Už vás nemůžeme sledovat, tady bychom se pustili do eidetické variaci. Zůstává ale teda v skutečnosti, pokud teda tomu rozumím, že klidně můžu reflektovat reflexi vůbec. Jo, to jsem jistý, já se ptám. Protože já nemohu reflexi vůbec považovat za intenciální předmět jenom a nic jiného, protože já mohu mínit reflexi vůbec jako akt a ne jako intenciální předmět. Jestliže tomu tak není, tak se potom nedostal kuserl a nemůže se ani v tom zeitbewuszeit dostat teda přes tu tradiční metafyziku, která pracuje s těma intenciálníma pojímama mimočas a prostor. No, to myslím, že by se muselo dělat vykázat. Já to teda zatím jen napívám. Ale co chápete pod tím reflexem vůbec tedy? No, to znamená to, co je všem aktům reflexi společné. Ale to není akt přece. Jak to, že ne? Když je to všem aktům společné, tak je to prostě kus aktu. To není. No, je to kus aktu, ale vy chcete říct, že kus aktu je taktéž akt ještě. Jo, to přece není, to nemusí být. Samozřejmě, kus ryby je ryba. Ale takhle, no potom jo, takhle jo teda, když jako reflektovat to, ten akt, který teda je prostě tím jakouto jakousi kostrou těch reflexí, to jo, to je možný reflektovat, takový to akt. Prostě takto se děje. Jinak totiž je nebezpečí, že předmětem, tak říkajíc, je pojem. Ale mě nezajímá pojem, mě zajímá ta obecná struktura reflexe. Ano, to nahlídnutelný, to, co to vtěří. To je stejně tak, jako mě nezajímá trojuhelník jako pojem, ale když se zajímá obecné struktury, tak obecná struktura není aktem. Já jsem taky to takhle chápal, ale on to takhle, pán doktor, nemyslí. On právě myslí jako specifický akt. Když říká obecná struktura, to mě taky jako prvé zavedlo. Já jsem taky myslel, že má na mysli prostě nějaký vykonstruovaný předmět. Ale on má na mysli právě takový akt, který právě podrží jenom to, co nějakým způsobem podstatně náleží k reflexi, který právě nemá v sobě nic nahodilého. Protože je to právě takový akt, který právě všechny ty nahodilé věci staví vymohu. Ano, ale takový potom se to není aktem už. Je to, co dělá reflex. Když já budu hledat, co je společné všem lidem, já vím, že ne. Ale v jakém smyslu? Když to budu hledat jako Socrates, tak dostanu intenciování předmět mimočas a prostor. A mě teď tvojí intenciální nepředmět, tak říkají. A ten akt vůbec, nebo reflex je vůbec, to je intenciální nepředmět. No a to by byla další perspektiva, to se mi nepatří, jenom po mém soudu lze prokázat, že tady potřebuji jiné intence, než s kterýma se běžně pracová, s těma předmětnýma. U té reflexování. To je jiná věc, jenom že si to nevymyšlím naprosto k ničemu. Tohle je opravdu těžká otázka. Hovoříte o založenosti každé reflexe, ale ne o tom, co je všem reflexím společné. Když já budu hovořit o tom, co je všem reflexím společné, tak já budu abstrahovat ze všech reflexí a hledat, co je společné. To jste vyloučil. Potom řeknete, ale to mám dojem, že možná Jozef neříkal a neměnil. Když vy řeknete, co tím myslíte, že to je ta nepředmětná stránka, která zakládá to založení vůbec všech těch reflexí, tak pak lze o tom nějak diskutovat, ale pak je to potřeba ještě vyjasnit. Jestliže Heidegger chce zkoumat bytí jako něco, co má časovou strukturu, no tak dělá přesně v tomhletom ohromném tématickém oboru. Já chci zkoumat reflexii jako akt, ne jako předmět. Tak to je potom něco jiného. Já mám ještě malý dotaz k tomu, jak když se vztahuji k nějakému pojmu, tak se k němu vztahuji jakým způsobem. Vyloučuji to, že se mohu k němu vztáhnout reflexí, to jste mě nepřipustili předtím. Intencií. Jenom intencií. Tak vždycky ke všemu se vztahuješ intencií. No i v té reflexii. Intencií. Já chci teda třeba o tom pojmu... Moment, proč tam to říkáte pojmu? No pojmu, protože já jsem předtím, když jsem hovořil o té reflexii, jako by vůbec nebyl o reflexii, tak jsem hovořil o pojmu. Protože jste mi řekli, že reflexii se k němu vztáhnout nemohou, k tomu pojmu. Jakož to k pojmu ne. Reflexii se mohou vztáhnout jenom k akci. Ten pojem můžete nasoudit jedině. A reflexii se můžete vztáhnout k tomu nasuzování. Ano, to je akt. Ale ten pojem sám není akt. Ten pojem sám není akt, samozřejmě. Protože k němu nemůžete vztahovat reflexii. Ale já už ten pojem mám nasouzený. No to je, konstituloval jste intenciální předmět. Ano, já jsem vztahoval intenciální předmět. No a teď se můžete vztahovat intenciální předmětu. Jak? No intencií, specifickou intencií. Jak jinak? Co se dá o tom víc říct? Specifickou, kterou se dalo by vyhládat, jak se to dělá. Jakým způsobem je konstitulovaný předmět? To znamená, že je to intenciální analýfem o tý zapřídu. Ale to jde o to, že teda, když se můžete vztahovat, v našem případě, když jde o tu reflexi, tak se můžete vztahovat k aktu reflexe, k pojmu reflexe a k reflexi jako intenciálnímu předmětu, což je koordináta toho pojmu. Ale neděje se. Na tom intenciálním předmětu není nic z aktu. Byl zbaven toho charakteru aktu. A když se chcí vztahovat k nějaké obecné struktúře aktu, tak si musíme dát zatrcený pozor, abych omylen se nevstáhl buď k tomu předmětu, nebo k tomu pojmu. To je jen o intenciální předmětu. Já jsem hledal, když člověk říká něco o psu, že má čtyři nohy a tak dále. Tak se vztahuje k psu. Vztahuje se k pojmu psa. Ten nemá čtyři nohy. Psa má čtyři nohy. Dobře, tak se stavuje intenciální předmětu. Ale k intenciálnímu předmětu se také reflexy stávat nemůžu. To jste také říkal. A já teda když budu říkat o tom, že pes má čtyři nohy, tak to jen vypovídám. A jak se vstaví k tomu intenciálnímu předmětu? No jasně, že výpovědí může se stavat k intenciálnímu předmětu. Protože nemohou. Takže obvykle to je tak, že my pomocí toho intenciálního předmětu se stavujeme ke skutečnosti. Proč my si děláme ty intenciální předměty? Proč je konstituujeme? No abychom precizovali, v jakém smyslu míníme nějakou konkrétní skutečnost. Ano, ale také já mohu říkat o tom, že čím se liší pes od kočky nebo čát od psa. Tak budu říkat, že pes má čtyři nohy. Ale tím neustále vypovídám jenom o psu jako o intenciálnímu předmětu. Ne, tím vypovídáte o všech psech taky zároveň. No, o všech psech, ano. Pokud nepřišli o nohu a tak dále. Ano, ale vztahuji se v tom samém vypovídání k psu a čáku jako o intenciálnímu předmětu. No nevím. No tak právě, k čemu já se teda potom vztahuji? No to můžete, ale nemusíte. Prostě buď se můžete vztahovat, a jaký má smysl se vztahovat k nějaký taxonomický jednotce? Jedině proto, že nám slouží, abychom se vyznali v přírodě, ne? No to jo. Čiže většinou ta intence jde vždycky dál. Prostě tam potom ještě odkaz vědáte, je už jiná záležitost, že? Mě se jenom o tu první rovinu, která vždycky je. Ta první rovina je vždycky ke skutečnosti. Z toho se teprve emancipuje ten vztah k tomu intenciálnímu předmětu. Většina lidí to vůbec nerozlišuje. No právě, že to nerozlišuje, že? No tak právě to nezačíná tým intenciálním předmětem. To je dost vysoký produkt. No ale obecně vůbec žádný pes neexistuje, že? No ne, ale všetky produkty. Ať budu říkat, že pes se liší od čápa, že tak nemyslím nějakého konkrétního psa, ani konkrétního čápa. Už všetky psy. Minim psa obecně, že? Pomocí psa obecně. Pes žádný obecně není. A je to asi konec prvního odstavce. Nebo je to možná ten poslední odstavec. Husser, jak se domnívám, rozlišuje syntézu. Když teda Husser hovoří o syntéze, tak hovoří o syntéze vymýmání. Nebo vědomí, například. No tak to je příklad, řekněme, ale v zásadě syntéza teda v mou vědomí. Kde pak to je? Syntéza, jo, jednotou. Husser hovoří o jednotě a to je jednota vědomí. Není to jako nějaký speciální... Jo, ano, on hovoří o syntéze ve více způsobů. Tak jednak, že o syntéze vymýmání, a to je vymýmání předmět, takže například obcházím, jako dům a já ho obcházím, a stále ho vnímám, anebo jako mohu před tím důmem stát a vnímat ho taky. Tak zde nějakým způsobem působí syntéza. Ale mě tady na tom zaráží to. Syntéza všem působí, i když neboukáme. Ano, to jsem právě říkal. Když stojím a na ten dům se dívám. A když se hovoří o syntéze vnímání, kde jsou ty atomy toho vnímání, které jsou syntetizovány. A pak teda hovořím o tom, že mohou syntetizovat i oddělené věmy. Mám věm hrníčku, měl jsem ho před půl hodinou, takže syntéza vám pracuje i v tomto případě. Tak prosím jenom tak, že tady není řeč o tom, že by Husserl měl nějaké atomy a ten pojem syntéza užíval v tom smyslu, že prostě jde o nějaké spojení těch atomů. Néboč navopak, ta syntéza je zase teda ten deskryptivní pojem. Je to prostě... V reflexi odhalitelný charakter toho jakéhokoliv kladení předmětu, toho mínění jakéhokoliv předmětu, že totiž v reflexi je možný odhalit, že míněnej předmět je míněnej v nějakých fázích. Že teda k mínění předmětu, který teda vždycky nějakým předmětem je teda trvající, být třeba jen chvilku, tak je vždycky trvající mínění předmětu. Tak tohleto v reflexi je možné zjistit, že tohleto trvající mínění jednotného, v tom trvání jednotného, jednoho stále předmětu, je právě... Že ten předmět je prostě míněnej v nějakých fázích. Ta reflexe, která se zaměří nikoli na ten předmět, který jakožto jednotnej trvá, míneš teda na to kladení toho předmětu, na to uchopování předmětu, tak se zjistí, že toto uchopování prostě probíhá ve větších fázích. Nemusí ty fáze být odlišitelné k nějakým atomům. Jaké jsou to fáze? Například u toho domů je to prostě... Vohle, ze středu, ze strany. Stojím ze předu, já stojím na jednom místě. A i když stojím na jednom místě... Koukáš nejdřív nahoru nebo dolů? Ne, já koukám jenom... Když se koukám prostě furt stejně, tak jako nemám... Ty fáze jsou časově prostě odlišitelné jenom prostě s samotným tím vědomím toho trvání. Já můžu se na vteřinu otevřít? Ano, přejmě. Ale o jaké fáze tam potom teda hovořím, které dochází k syntéze toho vědomí? Já tam stále vidím nějakej odkaz k nějakému atomizovanému vědomí. Jo, o vnímání. Já jsem teda už to tady jednou říkal, jistě ten Husserl ta terminologie k tomuhle někdy trošku svádí. Ta syntéza odtamtud vypadá tak, že by se tam prostě něco lepilo. Ačkoliv ten Husserl zde prostě výslovně říká, že ta syntéza není nějakým prostě slepováním mě. To tady je... Ano, to on tak říká. Nejstrojším uplývání nesouvislou posobnosti zážitku v jednotě syntézy. A ono, že není teda nějakým tím prostě... To je v sedmnáctce. To je v sedmnáctce. Jo? Ale... Ale... Není tady prostě to slovo syntéza zavedený proto, že by předpokládalo, že... že by předpokládalo prostě nějaké právě dávání k sobě nějakých částek. To slovo syntéza je zde prostě k nějakému označení, zachycení prostě toho charakteru, vědomí, že teda jeho kladení jakýkoho, jakýhokoliv předmětu, jeho mínění jakýhokoliv předmětu, je vždy teda jakýsi trvající mínění, nebo kladení jakéhosi teda trvajícího předmětu, jako velice krátce, že reflexe, toto trvání předvádí jako trvání v jakýchsi časových fázích, a že právě teda v této časové fáze, že teda tenhle, ten charakter toho zájemního vztahu v těchto časových fázích, v nichž ale prostě je stále kladen jeden a týž předmět, nazýváme syntéze. Josef, já s tím úplně souhlasím. Akorát mě na tom vadí to, když bude hovořit, že to je spojování vědomí s vědomím, no tak jako, tak tam musí být něco spojeno s něčím, co je jakoby oddělený. No, oddělený. No tak jak to má člověka? Reflexy ty můžeš jistit. Reflexy ty můžeš jistit. On nemůže tak to tvrdit. Prosím tě, já jako nejsem taky příznivcem té reflexe jako ve všem všudy prostě. Nicméně, přeci jenom jako, že stále zdá jako zkušenostně prostě vykladatelný nebo prostě evidentní, že reflexy ty můžeš skutečně teda atomizovat. Ne, atomizovat jako do konce, ale odlišit prostě ty různý fáze toho okopování, toho předmětu. Ano, i když ve skutečnosti ty fáze tam nejsou. No tak to znamená, že reflexy, že to rozliším na fáze. No tak, skutečnosti, jako nevím co teď myslíš v skutečnosti, ale na každej fáze. Ne, já se reflexy na něco zaměřím, že a mohu tam ukázat takovou to fázi, takovou to fázi. Ale to jenom v té reflexi. V tom samotném aktu tyhle ty jakoby fáze nejsou. No tak nejsou tematizovány každopádně, ale když jde tam Boha ohalit reflexy, tak tam nějak museli bejt. No jo, ale to je tohle je zase předmětného myšlení, které si furt myslí, že když se něco mění, tak ta změna, že se skládá z jistých fází, které sami o sobě jsou bodový. A tak tomu není. Ale přesto, že tomu tak není, a že nejsou žádný, žádný v oddělený fáze, přece jenom ta změna je změna. A když o ní chceme mluvit, tak řekneme, že je kontinuální. No a on chce tím, že mluví o syntéze, nebo mohli bychom mluvit o integrovanosti, nebo něčím takovým, s jednocením mluví a tak dále, tím jenom ukazuje na tu kontinuálnost. A když mluví o fázích, no tak samozřejmě o tom může mluvit jedně, ale když mluví o kontinuitu, nejprve rozdělíme podle svýho na fáze a pak řekneme, že ty fáze navzájem v sebe přecházejí. Ano, ale to vy zaujímáte úplně jinej postoj. Vy vycházíte z toho, že opravdu ta kontinuita tady je, než to on je úplně z druhé strany. On říká, že jsou tady vědomosti, a teď se tady vypěví syntéza. On mluví o jednotě vědomosti. Ono ti vychází právě v té kontinuiti. Je tady právě dodána ta syntéza, která dělá tu jednotu. A ne, že tady je ta jednota a ta syntéza je jenom pomocí reflexe. To bys měl říct, že tam je to vyloženo. No, mám ho tady otevřený. Tak tam je to opravdu vyloženo. Tady skutečně teda to, od čeho se vychází, je teda ten jeden trvající předmět. Pak se prostě předvede. Ale ten předmět prostě trvá v rozmanitosti, v jaké jsi rozmanitosti prostě toho vztahování se k němu, toho uchopování.
s1.flac
====================
Matřejte k popisu toho, s jakýma vůbec typama prožitků se můžeme setkávat. A k popisu toho, jak vlastně ty prožitky jsou fundované, neboli co je podminuje, budem užívat zase eventuální další terminy, ale když pro ten nejprac toho, co prostě umožňuje ty prožitky, s který prostě prožíváme, tak pokud pro to bude prostě užívat ty samé slova, jako užíváme pro to nazvávání vlastně toho těch druhů prožitků, který prožíváme, tak prostě to je zmatek. To jsem jenom chcil říkat. Tak mně se zdá, že zmatek nastává, když do jednoho pytle schrneme podmínky nebo fundaci všeho druhu a vedle toho mluvíme o aktu. Pak totiž otázka je, v jakém smyslu je ten akt fundován. Co rozumíme tou fundací. Vy se teda bráníte tomu, aby z toho, že nějaký akt svědomý je fundován třeba reflexí, aby se z toho uzavíralo, že ta reflexe je nějakým způsobem efektivně přítomná v tom samotném aktu. Efektivně přítomná, muselo by se prostě předvízt, jak je tam přítomná. Jenom že muselo by se předvízt, jak vypadá ten akt sám. A jak se to předvíne? Jenom v reflexi. Čili v reflexi samozřejmě mohu ukázat, že před pokladem, bez něhož by ten akt nebyl v té podobě možný, je něco. Vy teď chcete užívat termín před poklad nebo podmínka nebo fundace, ale co to je? Co to znamená? Jak, jestliže není žádná stopa té fundace v tom aktu? Takže se to dá v tom aktu prokázat. Tak jaký má smysl tvrdit, že ten akt je fundován? Jak je fundován? To snad nebyla tady řeč o tom, že by tam nebyla stopa. Takže když se vyměstíme k tomu, co děláme, tak se ukáže, že tyhle námitky nebyly v jistém pohledu správný, ale ukáže se, že ten husar před ním obstojí. Ahoj. Vodnice nepřišeles. Jo, to víš, jo. No tak můžu chvíli stát, chvíli přejít. Asi teď jednou. Tak zdar, měj sesky, ahoj. Jo, díky, ty taky. Ono například právě se to dá říct reagentně tak, že ta reflexe na přímouchopující akt patří tomu horizontu. Toho přímouchopujícího aktu. Neboli já prostě mám, vždycky když, jak jsem to ahoj vlastně prvé říkal, vždycky když prostě provádím nějaký přímouchopující akt, tak mé bezprostředně realizovatelné moci, možnosti je provést reflexi. To znamená, už v horizontu toho aktu, přímouchopujícího, je teda... V horizontu může být mnoho věcí. Ano, to je dobré, ale všechny spolu podměňují. A proč z nich nemáme vybrat ty, který jsou schopní fundovat, nebo podmínit tohoto? Oni ho v jistým smyslu podmínují všechny. Celý ten horizont v jistým smyslu. Tak ale pak to právě není vyjasněno, co tady podmínovat. Pak ovšem, já mám na mysli podmínování v jiném smyslu. Aha. Takže jsem chtěl říct ty fundaci, že se v tom aktu nemusí být nějakej odkaz na tu fundaci. Právě musí. Já myslím, že nemusí. Máte třeba v tom přímém ukazování odkaz na ten akt toho ukazování. No samozřejmě, to jsem zvolil teďka říct. Ten tam právě není. To mi se ukazuje akorát ten dům, ty výmáš ten dům, ale tam žádnej přímo v tom. V čem v tom? No v tom ukazování se toho důmu není. V tom ukazování se právě, to je na konci, to ukazování samo je prostě tím, na co je možno reflektovat. No to je možné reflektovat, ale v tom ukazování. V tom ukazování je jistomocno a v sobě samo. Když ty říkáš, že v tom ukazování není to ukazování samo. Já myslím ten akt, já mluvím o aktu. Já mluvím o tom, co se mi ukazuje a já říkám, že v tom, co se mi ukazuje, není ten akt. V tom aktu není ten akt, nebo v tom? V tom ukazování, kdy se mi ukazuje dům nebo ten hrnček. To ukazování je akt. Výborně, a v tom aktu není ten akt. Ale to ukazování je ukazování mě. No to jistě. Samozřejmě, že to ukazování je ten akt. Ale to ukazování, když mě se ukazuje ten dům, tak tam není obsaženo přímo, když je to to přímé ukazování, není obsažen ten akt. No právě, že jo. To je on sám. Právě, že ten akt, to je to ukazování. Ale on není obsaženej v tom ukazování. No v ukazování je obsaženej. No tam nemůže být obsaženej akt, protože je to ukazování. Obsaženej je, ale vlastně neukazuje sám. No samozřejmě, že je tam obsaženej jiným způsobem, to je úplně jiné. Právě já ho povědám o tom, že je tam obsaženej jinak. Že to je on, který se jakoby... To je ale něco jiného. Ale v tom ukazování není obsaženej. Proto chci říct, že i v tom aktu, který je zaměřenej, lépe že jenom v tom aktu, nemusí být nějakej odkaz takovej příjmej, jako je v tom příjmém ukazování. Že tam může být odkaz nějakej na tu reflexi. Nebo na tu fundaci. Že by ten akt byl schopen reflektovat reflexi. Já myslím na tu fundaci, nějaké založení. No ale to tam musí být. Prímo to tam nemusí být. Nemusí to tam být. Nemusí to tam být stejným způsobem, jako je to u toho příjmého ukazování, kde není přímo obsaženej ten akt. Samozřejmě se neukazuje, ale musí tam být. Ale je tam jinak obsaženej, než že by se ukazoval. No jistě. A tak stejně. Se jistě neukazuje. No právě. Proto chci říct, že i v tom aktu podobným způsobem může být obsažena ta fundace. Že se v tom aktu jako přímo neukazuje. Neukazuje se, ale musí tam být. Ale já jsem chtěl jenom pouze vyřadit, jakým způsobem by tam mohla být. No ale vy teď souhlasíte s tím, že tam musí být ta fundace. Jakým smyslu tam je, když není obsažena? Nemůže tu podmínku nebo tu fundaci vidět mimo ten akt. V tom aktu samotnému to musí nějak být. Ano, to je dobře. On ukazuje se, že tam jsou v tom popisu. Ten popis nemůže být jako například nějaký výčet na konečný množství krvků. Aspoň podle toho, co se teda dočteme. Nemůže to být, že bychom ten akt, jako to dělali ještě Brentánovci, rozložili na třeba čtyři kusy. Tam bude opravdu mít ústřední metodickou roli ta horizontovost. Jak za chvilku se dočteme. Ale to, že v té horizontové intencionalitě jsou tyhle, řekněme to, čemu zatím provizorně a hrubě říkáme fundace toho aktu, tak to, že oni v ní budou vykazatelní, proti tomu nikdo nic nemá. A v té míře, v jaké třeba tyhleti eventuelní... Takhle. Bude tam prostě možný províst bohatý popis toho, jaké právě možné takovéhle složky, ty intence dávající předmět, jaké vlastně v tom aktu jsou. Tenhle popis bude povedený. Nicméně, i když tam objevíme jakési složky, které budou mít nějaký velmi úzký vztah k reflexi, tak ještě furt se mi zdá, že by byl terminologický zmatek. Můžeme to prostě nazvat reflexivníma složkama intence. Nebo aspoň možná by nebyl. To prostě nemusíme zatím probírat. Nemusíme se na tom schodnout. Můžeme si každý ponechat svůj vlastní názor. Já jsem jenom měl dojem, že když už ten pojem reflex je zavedenej nikoli pro prostě ty nějaké konstitutivní složky, ty intencionality aktu, nejprvež teda pro ten akt jako jakýsi celek, takže potom může být trochu zmatečný těm intencionalním složkám, jakým si teda říkat tým šménem. A to je jediné moje terminologické, čistě terminologické návrhy. Vy chcete zůstat při terminologii Husserlově. No, nemusíme. Ale já nevím. Zaved to sem Aleš. Vůbec bychom o tom bývali nemuseli mluvit. A nicméně, když už u toho jsme, tak já si myslím, že to má smysl se tomu nevyhnout. Jasně. V případě, že se ukáže, že to bude mít prostě dobrý smysl, tak já budu první, kdo na to přistoupí. Jenom jsem říkal, že prostě takhle předběžně ještě teda mně možná taky zavedlo to, že tady vůbec lítali některý termíny zejména teda od Aleše trošku právě v takovým vágním užití. Tak jsem se trochu začal bát, že bychom třeba zase přišli prostě k nějakým formulacím, o kterých by se pak ukázalo, že prostě byly míněný vágně a museli by se prostě... No, tak snad jedním, že kvůli nějakému takovým vyčištění jsem vlastně se vůbec do té celé řečení... Mě napadla ještě jedna věc, která možná by mohla přispět k nějakému závěru, abychom to nenechali odevřený. Nechme ten akt přímej jednou stranou a přejdeme k aktu reflexe. V jakém smyslu je ta reflexivnost toho aktu reflexe spolukonstitutivní pro ten akt reflexe? No, to je hrozně pěkný. Já teda osobně mám dojem, že právě ten akt reflexe totiž je nějakým si zvláštním způsobem podržuje jako svou intencionální složku právě ten původní přímo uchopující akt. Totiž i když já reflektuji to vidění, které mě seznámilo s tím domem, tak tím, že obrátím tu pozornost k tomu aktu, tak tím prostě nestrácím ze zřetele právě to, že jde stále o vidění domů. To znamená, je tam právě tahlecta intencionální součástí toho nového reflexivního aktu je vlastně i ten původní akt v jistém smyslu. Ale je právě modifikován, to znamená je tam spolupřítomen jakožto právě akt, na který reflektováno. No, stejně, tak to nepřispělo. Vy blíkste se z toho, co jsem chtěl. Je to ale tady trošku plotné. Můžete se opakovat o té reflektivnost? Já jsem myslel, že na začátku jsem vyšel z toho, že ten rusorlov pojem reflexe je při pojmem relace. To znamená, že nelze o něčem říct, že to je reflektivní akt vědomí a o něčem, že to je nereflektivní. Samo o sobě. Nímž vždycky jenom v souvislosti s jiným aktem. A teď jsem chtěl, když přejdeme na ten akt reflekse, tak jsem chtěl si se potom dotazovat, v jakém smyslu je pro ten akt reflekse spolukonstitutivní, že jde o refleksi. A teda v jistém smyslu vítám, co jste řekl, protože tam se ukazuje totiž, že to není jenom záležitost relace. Že to jde dál, protože je to sice deorelaci, ale nikoli vnější, která je učíněna součástí toho intenciálního aktu i toho intenciálního předmětu. Že tam je prostě integrována do toho. To velmi vítám, protože mně se nezdálo, že jenom ta relace by stačila. Tady tedy je evidentní, že v tom aktu reflekse je součástího toho samotného aktu něco, z čeho se dá poznat, že to je akt reflekse. Že nepotřebuju další kontext, kde by se teprve ukázalo, že nešlo o nějaký... Takhle řečený to je zase jako ostrý. Musíme si uvědomit tu horizontovost. V jistém smyslu ale můžeme říct, když říkáme na jedné straně, že to je intenciální složka toho aktu, tak vzhledem k tomu, že ten akt je ustrojen horizontově, tak můžeme taky těm intenciálním složkám říkat kontext. Tady zase ty slova opatrně používat. Protože ta reflekse se může stáhnout k nějaké refleksi, ale může se takto i stáhnout k refleksi vůbec. A když se stáhnete k té refleksi vůbec, tak ta reflekse tam zvizí. To jedný, když ta reflekse bude vztažena k refleksi. Jakto, když se vztahujeme k refleksi vůbec, tak tím předmětem je reflekse vůbec. Ano, je reflekse vůbec, ale když se vztahujete k refleksi nějaké akci, k nějaké refleksi něčeho, tak pak, jestli jsem to dobře pochopil, tak pak ta reflekse, která se k tomu vztahuje, tak se vztahuje k refleksi něčeho, tak ještě to, k čemu ta reflekse mířila. No jistě, tenhle se nestrajcí. No jo, ale... Tam je něco. Ano, ale když já se budu vztahovat refleksí jenom k refleksi, ale ne už refleksi něčeho... Jak to jenom k refleksi a ne refleksi něčeho, to teď mi hodnu. Já se budu vztahovat svou refleksí jenom k refleksi. K pojmu refleksy nebo k refleksi něčeho? K refleksi, jako k akci. Ale akci a refleksy je vždycky k refleksi něčeho. To je k pojmu. Ale k pojmu se vztahují přímo, a ne refleksy. Já se refleksí mohu vztahovat k pojmu refleksy. Já mohu reflektovat pojem reflekse. To je těžké, který můžeš být chopovat, anebo můžeš reflektovat, jak úchopuješ pojem refleksy. Reflektovat můžete jenom akt. Nikoliv pojem. Reflektovat můžete taky ten dělaný předmět. Můžeš pouze akt. Zajímavý, že souhlasíte. Já bych byl nejistý, jestli... Jo, je to v pořádku. Tak to je obrovský. Takže to znamená, že já se nemohu vstáhnout potom k refleksi vůbec. Můžu. Refleksy. Můžu. To už bych nemohl. K pojmu refleksy. To už není nějaké se přece refleksy vůbec. Jo, myslíte k pojmu refleksy. Ne, já říkám refleksy vůbec. A co to je reflekse vůbec? Je nějaká, když on chce, reflekse vůbec. No, to je stejně jako, nemůžeme se domluvit o psovy vůbec. Reflekse vůbec, to je akt. Ale jak je? Vodkého vodmejšlim, všechny další konkrétnosti. A to není. Ne, to už je prostě takový velmík. Se mi to dá, jo? Ne, pardon, právě proto, že jsme řekli, vůsedl naopak o těch univerzálích, jako toho říká mnoho a má k ním velmi, jako v tom kontextu toho novodobího myšlení, jako velmi, velmi, jak to řekněme, hladný postoj, jo? To je známo o něm. Ale něco jiného je, že tady skutečně teda jdemo prostě fenomenologickou deskrypci prožitku, prožívání, jo? A tam prostě o nějaký refleksy vůbec, která by nebyla prostě refleksí na nějaký jiný akt. Co to má být, jo? Ne, ne, ne, počkejte, čili prožitek je vždycky jenom singulární prožitek. No, singulární, teda s tím, že je nutno vědět o té horizontovosti nebo s tou rezervou té horizontovosti, je teda... Ale to je taky singulární. Já teď asi nechápu teda otázku. No, ne, prostě je přece možný se zabejvat některými charakteristikami reflekse, aniž bych se spal do toho zabejvat se takým nějakýma konkrétníma datama. Ale určitě, nicméně to je... Ale to furt, to nepřestává být reflekse. To je akt, furt akt. Ale já se zabejmám jenom některými onvlacnostmi. Já se nezabejmám pojmem. Váš pojem reflekse přece není schopen reflektovat. Reflekce vůbec, ta reflektuje. Ne, pozor, to je jeden problém. Už když řekneme, že se zabejmám nějakýma složkama čehokoliv, tak to jsou prostě zase akty, to zabejvání se. No jistě, říkali jsme o reflekci reflekce. Ale ne, já se nezabejmám tím aktem. Já se zabejmám tím... To znamená, já můžu samozřejmě, když to teda řeknu konkrétně, tak můžu se samozřejmě zabývat určitýma složkama a třeba reflekce a tak a odmyšlet se prostě od toho, co patří k té, které konkrétní refleksi. Ovšem, tyto mé akty toho prostě rozmýšlení a tak dál, budou teda přímouchopující akty, které jsou přímouchopujícími aktama jakéhosi typu předmětu, totiž nějakých těch pojímů refleks a tak dále. Ale... Ale moment, předmětu v jakém smyslu? Jako něčeho mimočasného? No toho zaního, toho intencionalního předmětu, toho kokytáta. Já prostě tady nemůžu směšovat tu refleksi jako akt a nemůžu směšovat refleksi jako předmět, kterým se teda eventuálně můžu v nějakých jiných aktech zabývat. Moment, ale já se můžu zabývat refleksí jako aktem, nikoliv refleksí jako obecně. A zabýváme se refleksí jako aktem, pak teda patří... To musí být singulární. Co to znamená, že musí to být singulární? Že to je všechno takhle a musí tam všechno do toho mít. No v cíli se. Vy jste říkali reflekse vůbec, proto teda pro toho dám singulární případě. To se dostáváme teda k problematice zřejmě tzv. eidetický variace. Totiž to je takovej ten známej kuserluf trik, který zase taky množí kritizují. Totiž ten, kde právě na základě jistého speciálního typu aktu je možný právě teda vlastně jakoby tu singularitu obelstít. Způsobem, který teda je prostě tadyhle třeba v paragrafu 34 vykládanej. A kde se právě jako kuserluf předvádí, jak je možný teda vlastně v takovým poměrně teda zase teda jako singulárním sice intencionálním aktu, nebo prostě jako prožitku, který teda je prostě normálně teda jedním prožitkem, jak je možný teda se stáhnout jako obecní ně. Nebo prostě k tomu celému rozsahu teda toho univerzálního jakýhosi, k tomu jakémusi eidos. To je taková zase trošku jako temná oblast toho kuserlova podniku. Že on samozřejmě, když by jako se zabejval jenom těma faktama toho vědomý, tak by ta fenomenologie byla vlastně na nic. Nebo prostě mohlo by se říct, no tak tady si popsal báječně struktury svého prožívání, ale prostě zejtra se můžeš probudit a můžou být prostě struktury úplně jiné a tak. Takže tady je jako důležitý pro toho kuserla opravdu teda předvést prostě ty vlastně obecný a nutný struktury vědomí. Aniž by to přestala vejít z prátu. Ano, totiž fenomenologie, která je právě založena skutečně teda právě v té zkušenosti. No a tenhle krok, tu v obtíž, tu opravdu příkop nebo překážku, kterou si ten kuserl s vědomitě opravdu položil, tak tu právě teda přeskakuje pomocí této teorie eidetického názoru. Se taky někdy říká, který je ale založený teda na té eidetické variaci. To je teda samostatný... Už vás nemůžeme sledovat, tady bychom se pustili do eidetické variaci. Zůstává ale teda v skutečnosti, pokud teda tomu rozumím, že klidně můžu reflektovat reflexi vůbec. Jo, to jsem jistý, já se ptám. Protože já nemohu reflexi vůbec považovat za intenciální předmět jenom a nic jiného, protože já mohu mínit reflexi vůbec jako akt a ne jako intenciální předmět. Jestliže tomu tak není, tak se potom nedostal kuserl a nemůže se ani v tom zeitbewuszeit dostat teda přes tu tradiční metafyziku, která pracuje s těma intenciálníma pojímama mimočas a prostor. No, to myslím, že by se muselo dělat vykázat. Já to teda zatím jen napívám. Ale co chápete pod tím reflexem vůbec tedy? No, to znamená to, co je všem aktům reflexi společné. Ale to není akt přece. Jak to, že ne? Když je to všem aktům společné, tak je to prostě kus aktu. To není. No, je to kus aktu, ale vy chcete říct, že kus aktu je taktéž akt ještě. Jo, to přece není, to nemusí být. Samozřejmě, kus ryby je ryba. Ale takhle, no potom jo, takhle jo teda, když jako reflektovat to, ten akt, který teda je prostě tím jakouto jakousi kostrou těch reflexí, to jo, to je možný reflektovat, takový to akt. Prostě takto se děje. Jinak totiž je nebezpečí, že předmětem, tak říkajíc, je pojem. Ale mě nezajímá pojem, mě zajímá ta obecná struktura reflexe. Ano, to nahlídnutelný, to, co to vtěří. To je stejně tak, jako mě nezajímá trojuhelník jako pojem, ale když se zajímá obecné struktury, tak obecná struktura není aktem. Já jsem taky to takhle chápal, ale on to takhle, pán doktor, nemyslí. On právě myslí jako specifický akt. Když říká obecná struktura, to mě taky jako prvé zavedlo. Já jsem taky myslel, že má na mysli prostě nějaký vykonstruovaný předmět. Ale on má na mysli právě takový akt, který právě podrží jenom to, co nějakým způsobem podstatně náleží k reflexi, který právě nemá v sobě nic nahodilého. Protože je to právě takový akt, který právě všechny ty nahodilé věci staví vymohu. Ano, ale takový potom se to není aktem už. Je to, co dělá reflex. Když já budu hledat, co je společné všem lidem, já vím, že ne. Ale v jakém smyslu? Když to budu hledat jako Socrates, tak dostanu intenciování předmět mimočas a prostor. A mě teď tvojí intenciální nepředmět, tak říkají. A ten akt vůbec, nebo reflex je vůbec, to je intenciální nepředmět. No a to by byla další perspektiva, to se mi nepatří, jenom po mém soudu lze prokázat, že tady potřebuji jiné intence, než s kterýma se běžně pracová, s těma předmětnýma. U té reflexování. To je jiná věc, jenom že si to nevymyšlím naprosto k ničemu. Tohle je opravdu těžká otázka. Hovoříte o založenosti každé reflexe, ale ne o tom, co je všem reflexím společné. Když já budu hovořit o tom, co je všem reflexím společné, tak já budu abstrahovat ze všech reflexí a hledat, co je společné. To jste vyloučil. Potom řeknete, ale to mám dojem, že možná Jozef neříkal a neměnil. Když vy řeknete, co tím myslíte, že to je ta nepředmětná stránka, která zakládá to založení vůbec všech těch reflexí, tak pak lze o tom nějak diskutovat, ale pak je to potřeba ještě vyjasnit. Jestliže Heidegger chce zkoumat bytí jako něco, co má časovou strukturu, no tak dělá přesně v tomhletom ohromném tématickém oboru. Já chci zkoumat reflexii jako akt, ne jako předmět. Tak to je potom něco jiného. Já mám ještě malý dotaz k tomu, jak když se vztahuji k nějakému pojmu, tak se k němu vztahuji jakým způsobem. Vyloučuji to, že se mohu k němu vztáhnout reflexí, to jste mě nepřipustili předtím. Intencií. Jenom intencií. Tak vždycky ke všemu se vztahuješ intencií. No i v té reflexii. Intencií. Já chci teda třeba o tom pojmu... Moment, proč tam to říkáte pojmu? No pojmu, protože já jsem předtím, když jsem hovořil o té reflexii, jako by vůbec nebyl o reflexii, tak jsem hovořil o pojmu. Protože jste mi řekli, že reflexii se k němu vztáhnout nemohou, k tomu pojmu. Jakož to k pojmu ne. Reflexii se mohou vztáhnout jenom k akci. Ten pojem můžete nasoudit jedině. A reflexii se můžete vztáhnout k tomu nasuzování. Ano, to je akt. Ale ten pojem sám není akt. Ten pojem sám není akt, samozřejmě. Protože k němu nemůžete vztahovat reflexii. Ale já už ten pojem mám nasouzený. No to je, konstituloval jste intenciální předmět. Ano, já jsem vztahoval intenciální předmět. No a teď se můžete vztahovat intenciální předmětu. Jak? No intencií, specifickou intencií. Jak jinak? Co se dá o tom víc říct? Specifickou, kterou se dalo by vyhládat, jak se to dělá. Jakým způsobem je konstitulovaný předmět? To znamená, že je to intenciální analýfem o tý zapřídu. Ale to jde o to, že teda, když se můžete vztahovat, v našem případě, když jde o tu reflexi, tak se můžete vztahovat k aktu reflexe, k pojmu reflexe a k reflexi jako intenciálnímu předmětu, což je koordináta toho pojmu. Ale neděje se. Na tom intenciálním předmětu není nic z aktu. Byl zbaven toho charakteru aktu. A když se chcí vztahovat k nějaké obecné struktúře aktu, tak si musíme dát zatrcený pozor, abych omylen se nevstáhl buď k tomu předmětu, nebo k tomu pojmu. To je jen o intenciální předmětu. Já jsem hledal, když člověk říká něco o psu, že má čtyři nohy a tak dále. Tak se vztahuje k psu. Vztahuje se k pojmu psa. Ten nemá čtyři nohy. Psa má čtyři nohy. Dobře, tak se stavuje intenciální předmětu. Ale k intenciálnímu předmětu se také reflexy stávat nemůžu. To jste také říkal. A já teda když budu říkat o tom, že pes má čtyři nohy, tak to jen vypovídám. A jak se vstaví k tomu intenciálnímu předmětu? No jasně, že výpovědí může se stavat k intenciálnímu předmětu. Protože nemohou. Takže obvykle to je tak, že my pomocí toho intenciálního předmětu se stavujeme ke skutečnosti. Proč my si děláme ty intenciální předměty? Proč je konstituujeme? No abychom precizovali, v jakém smyslu míníme nějakou konkrétní skutečnost. Ano, ale také já mohu říkat o tom, že čím se liší pes od kočky nebo čát od psa. Tak budu říkat, že pes má čtyři nohy. Ale tím neustále vypovídám jenom o psu jako o intenciálnímu předmětu. Ne, tím vypovídáte o všech psech taky zároveň. No, o všech psech, ano. Pokud nepřišli o nohu a tak dále. Ano, ale vztahuji se v tom samém vypovídání k psu a čáku jako o intenciálnímu předmětu. No nevím. No tak právě, k čemu já se teda potom vztahuji? No to můžete, ale nemusíte. Prostě buď se můžete vztahovat, a jaký má smysl se vztahovat k nějaký taxonomický jednotce? Jedině proto, že nám slouží, abychom se vyznali v přírodě, ne? No to jo. Čiže většinou ta intence jde vždycky dál. Prostě tam potom ještě odkaz vědáte, je už jiná záležitost, že? Mě se jenom o tu první rovinu, která vždycky je. Ta první rovina je vždycky ke skutečnosti. Z toho se teprve emancipuje ten vztah k tomu intenciálnímu předmětu. Většina lidí to vůbec nerozlišuje. No právě, že to nerozlišuje, že? No tak právě to nezačíná tým intenciálním předmětem. To je dost vysoký produkt. No ale obecně vůbec žádný pes neexistuje, že? No ne, ale všetky produkty. Ať budu říkat, že pes se liší od čápa, že tak nemyslím nějakého konkrétního psa, ani konkrétního čápa. Už všetky psy. Minim psa obecně, že? Pomocí psa obecně. Pes žádný obecně není. A je to asi konec prvního odstavce. Nebo je to možná ten poslední odstavec. Husser, jak se domnívám, rozlišuje syntézu. Když teda Husser hovoří o syntéze, tak hovoří o syntéze vymýmání. Nebo vědomí, například. No tak to je příklad, řekněme, ale v zásadě syntéza teda v mou vědomí. Kde pak to je? Syntéza, jo, jednotou. Husser hovoří o jednotě a to je jednota vědomí. Není to jako nějaký speciální... Jo, ano, on hovoří o syntéze ve více způsobů. Tak jednak, že o syntéze vymýmání, a to je vymýmání předmět, takže například obcházím, jako dům a já ho obcházím, a stále ho vnímám, anebo jako mohu před tím důmem stát a vnímat ho taky. Tak zde nějakým způsobem působí syntéza. Ale mě tady na tom zaráží to. Syntéza všem působí, i když neboukáme. Ano, to jsem právě říkal. Když stojím a na ten dům se dívám. A když se hovoří o syntéze vnímání, kde jsou ty atomy toho vnímání, které jsou syntetizovány. A pak teda hovořím o tom, že mohou syntetizovat i oddělené věmy. Mám věm hrníčku, měl jsem ho před půl hodinou, takže syntéza vám pracuje i v tomto případě. Tak prosím jenom tak, že tady není řeč o tom, že by Husserl měl nějaké atomy a ten pojem syntéza užíval v tom smyslu, že prostě jde o nějaké spojení těch atomů. Néboč navopak, ta syntéza je zase teda ten deskryptivní pojem. Je to prostě... V reflexi odhalitelný charakter toho jakéhokoliv kladení předmětu, toho mínění jakéhokoliv předmětu, že totiž v reflexi je možný odhalit, že míněnej předmět je míněnej v nějakých fázích. Že teda k mínění předmětu, který teda vždycky nějakým předmětem je teda trvající, být třeba jen chvilku, tak je vždycky trvající mínění předmětu. Tak tohleto v reflexi je možné zjistit, že tohleto trvající mínění jednotného, v tom trvání jednotného, jednoho stále předmětu, je právě... Že ten předmět je prostě míněnej v nějakých fázích. Ta reflexe, která se zaměří nikoli na ten předmět, který jakožto jednotnej trvá, míneš teda na to kladení toho předmětu, na to uchopování předmětu, tak se zjistí, že toto uchopování prostě probíhá ve větších fázích. Nemusí ty fáze být odlišitelné k nějakým atomům. Jaké jsou to fáze? Například u toho domů je to prostě... Vohle, ze středu, ze strany. Stojím ze předu, já stojím na jednom místě. A i když stojím na jednom místě... Koukáš nejdřív nahoru nebo dolů? Ne, já koukám jenom... Když se koukám prostě furt stejně, tak jako nemám... Ty fáze jsou časově prostě odlišitelné jenom prostě s samotným tím vědomím toho trvání. Já můžu se na vteřinu otevřít? Ano, přejmě. Ale o jaké fáze tam potom teda hovořím, které dochází k syntéze toho vědomí? Já tam stále vidím nějakej odkaz k nějakému atomizovanému vědomí. Jo, o vnímání. Já jsem teda už to tady jednou říkal, jistě ten Husserl ta terminologie k tomuhle někdy trošku svádí. Ta syntéza odtamtud vypadá tak, že by se tam prostě něco lepilo. Ačkoliv ten Husserl zde prostě výslovně říká, že ta syntéza není nějakým prostě slepováním mě. To tady je... Ano, to on tak říká. Nejstrojším uplývání nesouvislou posobnosti zážitku v jednotě syntézy. A ono, že není teda nějakým tím prostě... To je v sedmnáctce. To je v sedmnáctce. Jo? Ale... Ale... Není tady prostě to slovo syntéza zavedený proto, že by předpokládalo, že... že by předpokládalo prostě nějaké právě dávání k sobě nějakých částek. To slovo syntéza je zde prostě k nějakému označení, zachycení prostě toho charakteru, vědomí, že teda jeho kladení jakýkoho, jakýhokoliv předmětu, jeho mínění jakýhokoliv předmětu, je vždy teda jakýsi trvající mínění, nebo kladení jakéhosi teda trvajícího předmětu, jako velice krátce, že reflexe, toto trvání předvádí jako trvání v jakýchsi časových fázích, a že právě teda v této časové fáze, že teda tenhle, ten charakter toho zájemního vztahu v těchto časových fázích, v nichž ale prostě je stále kladen jeden a týž předmět, nazýváme syntéze. Josef, já s tím úplně souhlasím. Akorát mě na tom vadí to, když bude hovořit, že to je spojování vědomí s vědomím, no tak jako, tak tam musí být něco spojeno s něčím, co je jakoby oddělený. No, oddělený. No tak jak to má člověka? Reflexy ty můžeš jistit. Reflexy ty můžeš jistit. On nemůže tak to tvrdit. Prosím tě, já jako nejsem taky příznivcem té reflexe jako ve všem všudy prostě. Nicméně, přeci jenom jako, že stále zdá jako zkušenostně prostě vykladatelný nebo prostě evidentní, že reflexy ty můžeš skutečně teda atomizovat. Ne, atomizovat jako do konce, ale odlišit prostě ty různý fáze toho okopování, toho předmětu. Ano, i když ve skutečnosti ty fáze tam nejsou. No tak to znamená, že reflexy, že to rozliším na fáze. No tak, skutečnosti, jako nevím co teď myslíš v skutečnosti, ale na každej fáze. Ne, já se reflexy na něco zaměřím, že a mohu tam ukázat takovou to fázi, takovou to fázi. Ale to jenom v té reflexi. V tom samotném aktu tyhle ty jakoby fáze nejsou. No tak nejsou tematizovány každopádně, ale když jde tam Boha ohalit reflexy, tak tam nějak museli bejt. No jo, ale to je tohle je zase předmětného myšlení, které si furt myslí, že když se něco mění, tak ta změna, že se skládá z jistých fází, které sami o sobě jsou bodový. A tak tomu není. Ale přesto, že tomu tak není, a že nejsou žádný, žádný v oddělený fáze, přece jenom ta změna je změna. A když o ní chceme mluvit, tak řekneme, že je kontinuální. No a on chce tím, že mluví o syntéze, nebo mohli bychom mluvit o integrovanosti, nebo něčím takovým, s jednocením mluví a tak dále, tím jenom ukazuje na tu kontinuálnost. A když mluví o fázích, no tak samozřejmě o tom může mluvit jedně, ale když mluví o kontinuitu, nejprve rozdělíme podle svýho na fáze a pak řekneme, že ty fáze navzájem v sebe přecházejí. Ano, ale to vy zaujímáte úplně jinej postoj. Vy vycházíte z toho, že opravdu ta kontinuita tady je, než to on je úplně z druhé strany. On říká, že jsou tady vědomosti, a teď se tady vypěví syntéza. On mluví o jednotě vědomosti. Ono ti vychází právě v té kontinuiti. Je tady právě dodána ta syntéza, která dělá tu jednotu. A ne, že tady je ta jednota a ta syntéza je jenom pomocí reflexe. To bys měl říct, že tam je to vyloženo. No, mám ho tady otevřený. Tak tam je to opravdu vyloženo. Tady skutečně teda to, od čeho se vychází, je teda ten jeden trvající předmět. Pak se prostě předvede. Ale ten předmět prostě trvá v rozmanitosti, v jaké jsi rozmanitosti prostě toho vztahování se k němu, toho uchopování.
====================
s2.flac
====================
By prostě, jsi byl podle mé ovění šílenec, nebo aspoň člověk, který má teda naprosto jiný vědomý život než já, když bys tvrdil, že ji v každou chvíli míníš stejně, jo? Ty naopak prostě, ty skutečně taky bys těžkopad prostě přicházel k nějakým náročným věcům. Tohle jsem, já počkejte, tohle jsem nic nemám. Připustíš, že teda i sebe jednodušší a sebe trvalejší věc, jako je třeba matematická věta, že ji prostě to vědomí opravdu každou chvíli míní jaksi jinak, nebo každou chvíli prostě se k ní vztahuje jaksi jinak, jo? Že prostě tam není jako žádná, jako, jo, kontinuita tam právě je, ale není tam prostě, není prostě, jo? Není tam prostě to, že když se vztahuju k jednomu předmětu, tak on se vždy dává prostě stejně, jo? Nebo pak právě je tam to šokující, že on ten jeden předmět se prostě neustále dává jinak a jinak a jinak, jo? A tohlet tu hádanku, když se prostě postaví, tak pak právě řekne, no a to heslo prostě, kterým tuhlet tu záhadu označíme, totiž, že prostě v těch naprosto jiných způsobech vědomí máme jeden a týždňovat, jo? To jsem chtěl ještě taky připomenout, vy jste hovořil hlavně o tý kontinuitě, ale je tady důležitý ještě taky zdůraznit ten pól toho opravdu teda nehybnýho jednoho a téhož předmětu, jo? Což je právě teda druhá složka té hádanky, jo? A to dodává tomu termínu syntéza, právě zdá se mi teda toho jako opravdu klíčového významu nebo jednoho z prostě z těch jako opravdu význačných významů toho ústředla. Tak to prostě označení teda, tak jakási šifra teda pro tuhletu jako hádanku v různých způsobech vědomí jeden a týždňovat předmět, tak ta šifra prostě se zde jmenuje syntéza, jo? Syntéza je prostě to, ten výkon vědomí, který právě teda dovoluje mýnit jeden a týždňovat předmět v různými způsoby. Takže syntéza, jo? To je jedno. Moje námětka byla úplně jiná, to byla to, že jsem měl ten dojem, že tu syntézu tam klade jako by něco mimo, no? Že to není základ toho vědomí, ale teď jsem si to znovu přečetl. Ještě pro upřesnění teda, ta syntéza nemá žádný vztah k tomu, jak vědomí je jednotou uplývajících stavů a aktů vědomí. Nýbrž, ta syntéza se týká jakési schopnosti vědomí uspořádat se tak, aby mohla mýnit to tež. Týká se vždycky teda toho mýněného, to jako je pravda, ovšem z druhé strany teda... Týká se mýnění vždycky, syntéza se týká mýnění, ne toho mýněného, jo? To by právě byla ta chyba, jo? Protože pak bys tam postavil, pak bys tu syntézu jako by dal mimo to vnímání, jo? Nebo to mýnění, jo? Alebo ne, v podstatnou souštkou, nebo charakteristikou toho mýnění. Máš jako pravdu, ale já jsem dělal něco trochu jiného. Chtěl jsem říct tak, jo? Možná jsem teda ty otázky jako úplně neporozuměl, jo? Ale zdálo se mi teda, že jako podstatný tady říct ano, ta syntéza je prostě vždycky teda... Syntéza ještě charakterizuje prostě mýnění nějakýho předmětu, nějaký, jo? To je pravda. Ovšem je třeba zas tady vidět, že ta, že to vědomí vlastně má vždycky teda tu strukturu ego, kogito, kogito, kogito, kogito, kogito, kogito, tomu neboli, že tam vlastně jako jeden intencionální pól vedle toho předmětu je vždy konstituováný teda ten... ten... transcendentální subjekt, jo? Ta transcendentální subjekt je ta transcendentální ego, jo? Takže v jistém smyslu samozřejmě teda tam byl zemluvit i o té všude přítomné a univerzální syntéze toho transcendentálního ego, jo? kterou je právě ten život vědomý na druhým pólu, ty intenciální. To je všem problém, co to je transcendentální ego. Samozřejmě. Protože to je s největší pravděpodobností intenciální předmět, eventuálně v nejlepším případě intenciální nepředmět, ale v žádném případě skutečný ego. No, takhle jo. Ten pól, já vím, tohleto je těžký problém, do kterého třeba já osobně bych si netrouf jako název na toho Huserna vyslovat. Ty texty jsou teda v tomto hodně enigmatické. Našel jsem i třeba u různých sekundárních autorů dost si odporující nazájem jako povědčí. O tomhle není moc jasno, ale myslím si, že teda tak hloupej ten Huserl jako rozhodně nebyl, aby teda to ego měl za intenciální předmět. Myslíte, že to by byla hloupá? No, takhle. Myslím, že to je jedinej způsob, jak se dá konstituovat subjekt. No, prosím tak, jo. On samozřejmě pak připouští, že druhá věc jako je, je o subjektu mluvit jakožto o předmětu, neboli vztahovat se k němu jakožto k intenciálnímu předmětu a tak. Nicméně ten pól, ty intencionality, který teda je prostě míněnej v tom, v té struktuře ego, cogito a cogitatum, tak to je právě teda to vykonávající, to prostě uchopující ego, nikoli to uchopované. Takže teda Husser jakožto o předmětu nehovoří. On ho označuje takovejma právě dost, teda takovýma nálepkama, jo. A já říkám, já bych teda asi to třeba nemohl... Já myslím ani, že není nezbytný na tohle. Mají otázka mířena jinam, protiž s tým diskusem měl se něco znejasněnit, co jsem považoval, no samozřejmě. Protože to byla velká chyba, že jsem to považoval za samozřejmý. A teď, tedy já měl za to, že o té syntéze se mluví proto, aby se nějakým způsobem objasnilo, že ten život vědomí je kontinuém. A ne, že je centrován, že je řízen, že má jakýsi úběžný bod, z něhož ty akty vybíhají. To jsem nechal stranou, jo. Ale jenom tedy, že prostě to nejsou diskrétní přítomnosti. Nýbrž, že v každé té jakoby diskrétní přítomnosti, zaprvé není diskrétní, my jenom se pokoušíme ji izolovat. A když ji izolujeme a dobře ji pozorujeme, tak vidíme, že přesto, že jsme ji izolovali, takže je dopředu i dozadu spjatá s ostatkem života vědomí. A tohle to, že teda je zajišťováno tím důrazem na tu syntézu. Teď ale jsem, teď to urazíte na mě znovu, Mate. To jako je pravda, jo, ale to není to jediné důležité na tom. A to druhé důležité? To druhé důležité je právě teda to, že se... Jsi to přeslechl? No, já už to před chvíli... No, říkáme, jsi to přeslechl, jo. Všem rozumíte, tak ještě to předpojmové myšlení to musí být taky tím kontinuém. Kontinuém je i nějaký možná, co my o tom víme, že je to dětské vědomí a zvířecí vědomí a tak dále, tedy už tam ta syntéza nějak musí fungovat. Ano. Když to, když říkáte ten druhý bod, že je funkce syntézy, že nám umožňuje mínit totež tez uprostřed... Ono jednak, když mluvíme, že to vědomí je kontinuum, tak ono je to kontinuum vlastně takový chaotický jakoby. Jsou to uplývající stavy vědomí, nebo nikoli stavy, to je zase blbě řečeno, že? Ale uplývající nějaký představy, nebo... Zase to není blbě. To není jenom fáze, že? A přitom ty fáze ještě... To je uměle rozdělený, ale prostě plýne to jedno zmateně dost. Ne úplně samozřejmě, ale je to takový nezachytitelný. No a teď my potřebujeme vyložit, jak z tohohle takového proudu poměrně zmatečnýho, jak můžeme se schopit k tomu, abychom mínili to tež. Ale mně se zdá, že to musí být buď jinej druh syntézy, nebo něco... To přece nelze... Ty dvě funkce jsou naprosto odlišný. Já teda asi jsem to první do posud blbě chápel, že jsem na ní tak jako prostě oddal někej valkoč. Já jsem si právě představoval, že to prostě je ta, kterou já znám, jako teda tu, kterou nazývám teda tou syntézou, prostě k tomu mínění předmětu, jo? S tou syntézou, která právě nám teda zaručuje prostě tu jednotu toho předmětu po tu dobu, co je jako syntetizováno, neboli kladen, neboli míněn. No. A tak jak je teda teďka ta první funkce? Já jsem to možná teda fakt zatím... Ale překdyž samozřejmě... To byla ta denka, co jsi v podstatě říkal. Ne, ta první funkce je to, to vědomí, že je prout, který není rozsekanej na přítomostní průřezy. To by bylo skutečně slabý, no. To není... Ale nejsou to dvě přece funkce. To je skutečně, jako dá se říct, že ta první je obsažena v té druhé, jo? Aspoň teda po míru soudu. Obsažen... Že ta první je předpokladem té druhé souhlasy. No. Ale jde o dvě funkce. No, ale v tom případě teda, když příjme účet úsedl měnit tu druhou, tak jsme bez problému. Jo? Tím se vysvětluje to přikýnování na první. Dobře, dobře. No, ne, já jsem... Mě jde o to, co teda v tom je, že teda... No, myslím si, že o tom je to silnější. No, je to silnější. Je to teda tak, jak to říkám. Myslím, že jsou k tomu právě teda 17, 18 jakože k tomu teda dává jako dostatek příkladů. Třeba... Třeba... Nyní může táž kostka uvědomená jako táž, druhý odstavec paragrafu 18, být vědomá také zároveň nebo po sobě v oddělených úznovných způsobech vědomí a tak dále. Opět je to syntéza, když vytváří vědomí identity jako jednotné vědomí přesahující tyto oddělené zážitky. Ale už předtím teda jednota nějaké intencionální předmětnosti se... Je to taky strašně nepřesně řečeno. Syntéza, která vytváří vědomí identity. Vědomí identity. Tam je předmětem vědomí identita. To je přece... To je blbý, no. Možná taky blbý přeložení. Ale kdy když třeba pes nebo... Nemus sein der Identität. Neboli prostě... Ono teda doslova to je sice tak. Nicméně Husserl tím jistě myslí prostě Bemus sein, genitiv, nikoli ten objektivní, ale subjektivní. Vědomí, jaký vědomí? Identitní vědomí. Pokud to potom... Identita má vědomí a vše. No... Ano, je to teda dosti volně řečeno. Nemusí to být takhle snadchápaný. Když se to řekne vědomí... No... To je fuk. Já udělám jedno zas fopa. Jako obvykle, když Schelma pronásleduje kořist, tak samozřejmě tam funguje taky syntéza v tom smyslu, že se plně zaměřuje na téhož tvora. Že prostě i když jednou zahlídne prostě nějaký kus kůže někde mezi keřema, jednou zahlídne jenom stopu, jednou nezahlídne ani to a jde jenom o nějaký pach nebo tohle, co já vím, podle čeho se řídí. A tak prostě všechno... Dává dohromadu, syntetizuje. No, má píšt smysl jako, pasří to. Tam samozřejmě vědomý identity žádný není. No, není tam prostě... To je teda otázka reflexe, že jo? Uvědomit si, že ten zajíc je stále týž, no to vůbec ten vlpů nepotřebují. Nicméně právě on jde právě po tom samým furt, jo? Důkazem toho je, že právě nesejde se k tý stísni. Přesně to. To jsem měl tu námětku jako to vědomý identity, to je už příliš komplikovaná záležitost. Nicméně teda je evidentní, že tahle ta syntetická funkce, že předchází tu specifickou funkci, která umožňuje minit něco jako totež. To je tak, že se konstituje za pomocí pojmu intenciální předmět, který je pro všechny stejný. To je pro mě nová oblast, protože ten Husserl o těch pojmech a o takovýchto věcech nemluví. Takže já mám dojem, ten Husserl to říká velice jednoduše. To, že já můžu eventuélně minít takovou syntézu krytí, že teda právě se shodnu s druhýma, eventuélně, že když miním dneska větu, kterou jsem se učil někdy ve třetím ročníku, matematickou, takže miním tu samou, tak to je zase syntéza. Dalo by se samozřejmě ukázat jako složitější intencionality téhle syntézy oproti té syntézy, která umožní prosté vnímání, prosté kladení třeba toho vnímaného předmětu. To samozřejmě tady budou jakési podlišnosti, nicméně zase teda půjdeme o syntézu. Tak ale toho důležitého funkcí té syntézy je v té rozmanitosti určování toho jednoho a téhož. Já mám rozmanité věmy, měl jsem před hodinou, mám teď a měl jsem před dvěmi hodinami, tak syntéza má právě tu funkci, že v tom rozmanitém určuje totež, jakoby totež. Jak se ukazuje. Ale kde je potom ta funkce té syntézy, jako toho toku vědomí, zaručujícího právě ten tok toho vědomí. To v té syntéze potom jakoby není. Nemluvilo, že by nějak zaručovalo. No to tady bylo řečeno jako ta jedna funkce. Nevím jestli byla přijata nebo nebyla. Přistoupila na tohle tu druhou funkci, která určuje to identické. Ten tok je evidentní, protože retence a protence zajišťuje vazbu jednotlivých prezentních... Ano, ale musí to dělat tahle syntéze. Tahle syntéze to dělat musí. No, ale tak to pak může být jiná syntéze. Proto jsem říkal, že budou dvě. Ne, malo se hoří dvojenné, která bude mít dvě funkce třeba. Nebo to už je jedno. Syntéze tady není žádným čím. Ale jestli je vůbec důležitý. Dvě funkce sama o sobě, takže nemůže mít funkce dvě funkce. No. To není žádný permoník, který tam něco dělá. Může dělat dvě věci na jedno. Takže to bude taková funkce, která bude vykonávat dvě věci. Spíš my zpětně můžeme se při tom popisu soustředit jednou na to, jednou na to. Nicméně teda ta... Takhle jo. Je možná opravdu nešikovný vůbec ty syntézy užívat jako nějak podmětu. Nějakého prostě vykonavatele. To myslím, že celkově správně teda. Že teda my můžeme prostě spíš tu syntézu chápat jako určitou strukturu toho vědomýho života. To je možná jako spíš takový rozhodně opatrnější. To je taková charakteristika toho vědomýho. No a nebo určité jich teda prostě, určité jich teda. No ale taky ten tok toho vědomýho může být už předpokládán. A tady se opravdu může soustředit jednou na tu funkci té syntézy. Teda na tu syntézu, jednou na tu charakteristiku té vědomosti. Nevím proč to tak oddělovat od sebe, jestliže je každé vědomí vědomí o něčem. A v posledku teda vědomím prostě ujednocenýho světa. Totiž toho, že všechny tyhle zážitky jsou prostě v jistém smyslu zážitky světské. A že teda ten vědomý život je jakožto vědomý prostě ujednocený. To jsme tady někde prostě četli i minule prostě v tom. Tak je-li to prostě takhle, tak tahle ta prostě naprosto vůbecná syntéza toho prostě jednoho světa v něm je prostě od narození furt sem. Nebo tak od narození jako silné slovo, ale od prostě nějakýho... Sem. Sem. Vod kdy si zpomenu, tak sem. Tak je teda touhletou syntézou, tou funkcí prostě předmětnou. Ta prostě dává jedenatýž předmět v jistém smyslu. Nicméně zároveň teda vzhledem k tomu, že prostě opravdu časově teda se jako táhne do nedohledna, tak prostě můžeme zhodnat a říct, že jako právě díky tomuhlec, tomu prostě... Nebo už prostě tím, tím prostě dávání toho jednotního předmětu má teda taky zároveň tu funkci, tu první totiž zaručování tý kontinuity. No tím, že právě ona prostě dává jednotnej předmět v rozmanitejch fázích, jak tohle může dělat jinak, než prostě díky tomu, že teda ty fáze mají jakousi kontinuitu? No to právě, že nemusí mít jako tu kontinuitu, jako by... Jo, protože máš dva různé věmy, že? Nemusí ten věm být jako jenom jeden, že? V kterém by byla održována ta syntéz, v kterém by byla održována ta identita, jo? Ale mohou být dva různé věmy, že? Ale mezi nimi už nemusí být kontinuita. A ta syntéza by to mohla právě dělat. Ale pozor, ta syntéza ti prosím tě nepropojí ten starý věm s tím novým. Jo. Není proč, propojí vzpomínku na ten starý věm s tím aktuálním. No, ale já můžu mít dvě vzpomínky, že? Nebo eventuálně propojí prostě dvě vzpomínky, to už jako na tom nic nemění, ale vždycky prostě, vždycky prostě ta syntéza je vychována, vykonávána jako by... Není, jo. My můžeme prostě vykonat nějakou syntézu jako někam do zpátku, jo, zpět někam do minulosti. No to jo, ta syntéza je teď, no. Ale to jako ještě nezaručuje, že zde musí být kontinuita jistá toho vnímání, které je teď, v které se ta syntéza provádí, jako samozřejmě, že předtím... Je! Vždycky v každém kladení je kontinuita. Dělí to kladení trvajícímu předmětu... Já vím, že jo, jo, ale o mě jde o to, že když to takto tvrdíš, tak tam nevidím, že by ta kontinuita musela toho vědomí být stále. No to jsem tam řekl, že tam je ten předmět, ten naprosto obecnej předmět svět, který je prostě tomu vědomí, ačkoliv teda obvykle nemíněn, jako teda netematizován, tak který je prostě vlastně teda, jakoby... Tím předmětem, který je teda... No, když to řeknu prostě syntezován, stále to je jako trošku nešikovný, jo? Protože prostě veškerý ty zážitky mají ten charakter toho, že jsou to zážitky prostě světské v témže světě, jo? A tahleta kontinuita, která právě je teda tou kontinuitou na té předmětní stránce, tak ta, jestliže teda jsme už jednou pochopili, že ke kladení téhož předmětu natří kontinuita těch kladoucích fází vědomí, tak když potom teda bude mít trvající předmět, tak bude mít kontinuitu teda toho, těch fází, těch kladů. To je hypotéza. To není hypotéza. Já ji nevidím nikde zaručeno. A kde ji jste všimt zaručeno? No tak když to tvrdím, tak jako buď řeknu, že je to hypotéza, anebo jako to nesmím si říkávat. A co ti na tom patří, co ti na tom říká, že na tom není vykázáno? Na tom není vykázáno to, že když já tady mám nějaký věm, který je tady syntetizován a teď tady mám nějaký větej, tak tady syntetizován. Nemůže být jeden syntetizován i druhý syntetizován, nebo teda jeden eventuálně byl syntetizován, ale potom ty teď nebudou. Já budu vypovědat, že mám věm nějakého domu a tady mám věm téhož domu. Já před tím domem stojím o deset let později, třeba. A ta syntéza mi v obou těch věmech, teda v tom druhém věmu, určuje, nebo ta syntéza mi umožňuje, že v tom domu vidím ten týždům, jaký jsem viděl před těmi deseti lety. Já nevidím důvod, proč by mezi těmito dvěmi věmi muselo probíhat to vědomí kontinuálně. Ani nemusíš vidět, protože to prostě není... No počkej, mezi těmito dvěma věmi muselo probíhat kontinuálně. Výborně. Kdyby neprojivělo, tak tam byl někdo jiný. No například, jo? Jak někdo jiný? Potom, po tak deseti letech, tam byl někdo jiný před tím domem. A to buď jiná osoba, anebo vy, ale to poznají jenom ty druhý, že vy. Vy se cedíte být někým jiným. Jak to já se cedím? No pak nemáte kontinuitu vědomí. Prostě nějakým malérem se vám to přerušilo tak, že vy si nepamatujete ani dokonce třeba, že jste tam před deseti lety. No právě, že ta synteza mě to umožní. Že já... No ne, ale jedině, když máte tu kontinuitu svého vědomí, ta synteza neumožní, aby jeden člověk tam byl před deseti lety a jiný člověk poznal, že před deseti lety někdo jiný to viděl. Tam musí být kontinuita vědomí. Musí to být táž osoba. Já jsem se domníval, že by ta synteza klidně mohla mít tu funkci, že by to spojovala a dávala by mě vědomí toho, že já jsem to byl ten před těmi deseti lety a jsem to taky ten, který se na to teď dívá. Jak by to mohlo spojit, když by to nepatřilo k sobě? Kdyby nebyl žádné prostředí v něm, když by to spojení bylo možné? Nemůžete pominout tu integrovanost toho samotného vědomí? Z tohohle důvodů mám ty pochybnosti. Jednou se ta synteza týká aktů vědomí a po druhé se týká předmětů vědomí. Podstatný význam má ta synteza týkající se těch předmětů vědomí, neboli ta prostě, která... Tady to je dokonce prostě snad jako řečený, nebo návrhává těch druhých. Potom uvšem musí předpokládat integrovanost vědomí, aniž by předpokládal, že tato synteza je zakládá. Takhle. Možná, že se teda mejlim, jo? Možná, že... Jo. Takhle. Ne, já jsem to řekl příliš ostře, jo? Skutečně jsem to řekl příliš ostře, jo? Tady se hovoří právě teda o syntéze zážitků, jo? Což právě jsou teda, jo, cogitationes, neboli právě teda ty jakýsi teda jednoty toho dožívání a toho dožívání, jo? A toto, ty cogitationes, to je asi, jo, ty zážitky, teda k nim patří tady toto syntéze, jo? Která teda, která teda opravdu má v tomhletom smyslu teda pak ten obojí jako význam, jo? Nicméně právě teda ten jako velice zajímavý na tom je teda ten, že a proto jsem teda vypích právě tu stránku předmětnou, jo? Že teda... Takhle, jo? Pak ještě, já jsem to vlastně řekl, trošku jsem to tady říkal jako netřesně, jo? Ta, ta syntéza, která dává ten jednotnej předmět, já jsem to nesmyslně prostě v té diskusi jako přeskočil dvě věci, jo? Teda přeskočil jsem z jedné věci na druhou a aniž bych prostě užíval jako správného slova, jo? Ten prostě základní forma syntézy parigrafu 18, teda první rada, je teda taková identifikace, jo? A právě tato identifikace jakožto teda základní forma syntézy je ta, která dává teda ten jednotnej trvající předmět, jo? Takže to jsem jako hloubě teda přeskočil. Jsou i jiné formy syntézy, které právě můžou dávat, můžou dávat tu diskontinuitu na předmětný stránce, pozor, jo? Ale právě teda protože je to syntéza, tak právě, jo? To třeba o čem jsme tak trošku jako podivně a vláznací hovořili minule, jo? O těch právě teda, to je třeba něco, o čem si ještě myslím, že právě si musíme nějako nějak více vyprecizovat třeba tu otázku, ty tzv. záměny těch intencionálních předmětů, no jak jsme asi na to naráželi už prostě několikrát spolu, jo? Tak právě teda i to vědomí diskontinuity, i to vědomí změny, který samozřejmě je prostě fenomenálně jako běžný a častý, tak musí vejít právě popsaný jakožto syntéza, protože jinak by právě o změně nebylo možné hovořit, jinak by bylo prostě před tím zážitek jednoho, potom zážitek druhého, ale aby prostě se vůbec mohlo hovořit o změně, jo? Tak musí vejít právě jakási syntéza, která právě prostě vůbec tu změnu tematizuje, jo? Která právě vůbec teda jakoby umožní prostě pojmout změnu jakožto změnu, jo? A já jsem pak teda právě v té diskusii jako většinu času hovořil teda o té identifikaci. Jo, to se teda spět nějako mluváme, jo? Na tom pásku teda všade, kde mluvím teda o tom, že teda je to ta... Ono to je pravda, jo? Ta identifikace je samozřejmě forma syntézy, jo? A dokonce teda ta jako nejzákladnější a důležitá, ale... Jo, takže když se tam říká, že to je syntéza, tak jistě, to je syntéza, jo? Takže to tam je prostě špatně, tam má být jako identifikace, jo? Tak tohleto teda jako na vysvětleno, jo? A teďka teda k tomu problému, která teda je... No, problému... Já myslím, že víc interpretovat to teďka zatím snad jako nemusíme, jo? Ona prostě skutečně teda zdá se, má teda v obě ty funkce, které nakonec jsme jako asi vlastně taky vlastně vždycky se snažili tvrdit, jo? A má je teda právě z toho titulu, že Ugoosella, jako teda můžeme v textu výslovně vykázat, že teda právě je to syntéza, která teda syntetizuje, nebo prostě jako... Chápeme jí jako syntézu prostě zážitků, prožitků, což je teda právě vždy teda ta jednota, jak teda toho prožívání, tak to prožíváné, jo? Takže vlastně se tam hovoří o ujednocování, jak teda na straně toho prožívání, tak na straně... No, tady je ta věta, já ji přečtu, jo? Syntéza však nespočívá pouze ve všech jednotlivých zážitcích... Pouze nespočívá pouze... Ve všech jednotlivých zážitcích vědomí a nespojuje pouze příležitostně jednotlivé s jednotlivým, středním. Veškerý život vědomí, jak jsme už řekli předem, je synteticky ujednocený. No, to je to, co jsem se snažil na toho říct. Ale ovšem, to je zvláštní, když teda se mluví o té syntetizovanosti vědomí, celého života vědomí, tak to nemůže být pomocí předmětů. Právě že jo, pak se ukáže, že právě teda je to ten jako svět, jo? No, to je předmět. Ptá se spíš s tím horizontem, ne? Je spojená tam potom nějak. Nevím. Univerzální kogitátum je univerzální život samotný v jeho otevřené, nekonečné jednotě a celosti. Jo. Jo. No. To je... Jasně, jo? Ano. Není to problém, jo? Já jsem ještě trošku zblblej právě s tý záměry, tý identifikace a tý syntézy, jo? Může být synteticky úspěšný, může být synteticky úspěšný, může být synteticky úspěšný, může být synteticky úspěšný, může být synteticky úspěšný, no, když je tý identifikace a tý syntézy, jo? Může být synteticky ujednocen, ale právě teda v těch rozmannitých synthézách těch nemusel být všechno té identifikace. Proto tam nemusí být právě teda ten mající předmět. Takhle snad asi. Čím je teda vědomá ta syntéza celkového života? Zaručenost není, je zaručena prostě jenom tím, že to tak je, že tam máš zkušenost. Někdo ti nezaručuje, že když tě někdo praští palicí do hlavy, takže si budeš v téhle team show. To prostě zaručeno být nemůže, ale přesto zkušenostně teda pro nás, jakož to vědomí, to tak je, že žijeme stále jako tíšo. Tady byla námítka, že ta syntéza je zaručována tím předmětem, že ty si říkáte, že to je svět. No tak já jsem tady dělal takovou... A teď ses to snažil určitou něco namítnout? Byla tady skutečně jakási námítka, že já jsem přílišným přechodem, jakou snahou, když už o té syntéze je řeč, totiž takhle, tím spíš to bylo zlušené, že jsme četli z tý osmnáctky, kde právě už se probírá ta, ne už syntéza jako taková, ne už teda právě ta identifikace, jakožto forma syntézy. Tak z toho já jsem teda rovnou se už jako pře... v té diskusi prostě přeorientoval právě na to, že jsem vše vlastně o tý syntéze se snažil vykládat jako z té identifikace. A tudíž, že jsem teda kladl důraz taky na to, na ten prostě jeden trvalící předmět tý syntézy, který ale vlastně nepatří, každý syntéze ní, proč teda speciálně teda patří k identifikaci. No a pak jsem teda, mimo jiný, když právě tady byly kladeny prostě otázky jako po nahlédnutí toho sjednocení toho života, tak jsem se snažil jako vlastně už trochu mimo rámec textu, nicméně teda myslím si jako serovsky prostě vykladatelně, vlastně se pokusit improvisovat takový jakýsi důkaz nebo jakýsi nahlédnutí předvedení toho, že teda opravdu ten život je synteticky ujednocen. A to, protože jsem už byl nasměrovaný na tu identifikaci, tak jsem to dělal právě prostřednictvím tý identifikace a prostřednictvím právě teda toho prostě jednotnýho předmětu. Přičemž, myslím si, že snad by se možná dokonce u toho úsadla v obrávku někde našly ty pasáže, teďka je to bohužel jako opravdu nevám přijduce, kde by se jako by o tom prostě, o té trvající prostě světkosti a to prostě v rámci toho jednotně trvajícího světa prostě mluvilo. Takže si myslím, že i to zvláštní tvrzení přes tu prostě identifikaci, i ten důkaz prostě možná by se jako dál v nějakém způsobenosti jako odůvodnit. Nicméně on není teda nutný, protože když si uvědomíme, že teda prostě zde vlastně není řeč o tom identifikujícím se jednocení celého života, ale s slabší tvrzením o tom syntetickému jednocení celého života, tak vlastně teda můžeme prostě tuto otázku nechat za tím stranou. Takže nechávám otevřený, zdat ten důkaz teda tak, jak jsem se ho pokoušel improvizovat, zdavit teda prostě v opravdu, byl to úsadlovský nebo ne, můžu se teda na to když tak do příště podívat. Ale to nahlédnutí teda, na který se tu úsadlov odvolává, že teda ten život vědomí je synteticky ujednocen, tak to je opravdu teda to prostě faktické nahlédnutí, například ta možnost prostě vzpomínat. Veškerý život vědomí je synteticky ujednocen je dokonce v jistém smyslu tautologie. Ono to říká tak málo, že totiž prostě to, co by prostě, když bys chtěl říct jako, když bys chtěl prostě proti tomu cokoliv namítnout, tak právě už jako ta námitka by vlastně v sobě obsahovala své vyvrácení, jo, protože když bys chtěl říct, no ale jak to, že tenhle prostě vědomej, tenhle kus života vědomý a s tímhle kusem života vědomý, jsou opravdu synteticky ujednoceny, tak to jak už teda vlastně na těch příkladech pan doktor tady předvládilo, tak na toho se ho řekneme. No, tak jsou asi, když ty víš, že jsou to prostě kusy života téhož vědomí. Kdyby nebyly, jo, tak to nejsou kusy života téhož vědomí, jo, je to totéž vědomí, pokud si prostě dokáže jako vzpomínat, jo, prostě pojímat ty celé zážitky jako svoje zážitky, jo. A nicméně docela to logický to není, protože ta integrita nebo syntetizovanost života vědomí je úplně odlišná od té jakési syntetizovanosti toho světa. To jo, to je pravda, ano. Takže to není zcela taková váhní záležitost, právě to odlišení tam je strašně důležité. Ano, to je pravda, jo, ale chtěl jsem říct, že teda přece jen jako i když teda to není jako banalita nebo tak, tak je to prostě pojmově vystavěný tak, že skutečně teda proti tomu prostě vlastně, jako by nám jí kouknout narazil, jo. No no a navíc teda to není konstrukce, nebož je, je, je, každej to může zažít a zažívat. A mě to teda, to, to jak jste to pojmově vymezil, že ta identifikace je jenom jednou sforem, to je naprosto přijatelné pro mě, protože totiž pro mě, proč to říkám, že já celou tu dobu furt sleduju, kde by se mohly objevit ty nepředmětý intence, jo to je vlastně tak vznikla naše diskuse a vůbec jsme se do toho schváli, že. Čili jakmile to připustíte, jak v tu ránu prostě, já tady mám syntézu, která, která není nutně zpěta s předmětnými intencemi. To je s předmětnými intencemi organizovanými v pojmy a pomocí pojmu konstitovaných intenciálních předmětů, že. Čili je tady prostě ten fakt je, že mimochodem bylo by zajímavý, já tohle opravdu vždycky mě to dráždilo a trochu mrzelo na patočku a zřejmě to bylo už jí úsadla, že nechtěli nic o, tak genetické jich děkuju. Mě tam radši nedolejte, já jsem dostal, já se musím zeptat, co jsem to dostal, protože já mám nějaký lektovár totiž, z nějakých kitíček a nevím proč. Já mám dojem, že to bylo připravení pro toho, pro. Pro Martina, když tady není, tak musím zpít. Tak pojdu, asi to taky. Tedy, že přece jenom takový šílenek extempore do těch dětskejch let nebo do těch zvířecích prožitků, že to určitý metodický význam má a že tedy třeba by zasluhovalo určitý pozornosti, jak vlastně, na čem je to založené, že šelma, když spatří tu kořist a ta řečne zdrhat, takže ta šelma třeba jinou kořist nevidí a je plně soustředěná tu jednu. Neplete si to, i když se tam třeba vybere si jednu a tu pro následuje. Jak je tohleto zajištěné? A do jistý míry obdobná otázka, jak to bylo v tom předpojmovém myšlení těch archaických lidí, který už teda nějakým způsobem to vědomí si nějak organizovali, jak si ho organizovali, aby udrželi nějakou tu... Jaký smysl měli ty výroční slavnosti třeba, všelijaký ty kulty a tak dále. Není tady jakási obdoba s tím, co Utech zvířat, čemu X-Kill říkal, říkal ty action systémy. Tedy jak se to vlastně vytvářelo, tahle ta schopnost se vztáhnout k něčemu a držet to v čase, tu staženost. Já si myslím, že skutečně teda ta fenomenologia dává do ruky i člověku, který by tohleto chtěl zkoumat jako výborný aparat. Že snad teda, pokonce Heidegger má nějakou přednášku v konce dvacátech o zvířatech, nebo akspoň částečně o zvířatech. Teď si nespomínu na název, ale je to nějak tak, neřekni 28 nebo až 30, někde mezi těchto, nebo ještě největší 31, je teda jedna přednáška. Do čeho je zajímavá? Do nějakých známých zbírků? Je to přednášku v těch sebraných spisech na celou knihu. Aha, přednášku na univerzitě. A kde je teda velký kus o zvířatech, já jsem to teda zatím nečet, ale snad to jako prostě je. O těch malých tětech, nebo o jakýsi tý genezi, má třeba i Patočka překvapivě v tom 67. v tom krirodzený světa fenomenologia. Má teda taky jako takový dost teda podivný, ale nebo prostě ne, střela jasný náznaky, v dost takovým heblovským duchu. Ale pěkný teda, odvážnější, nebo prostě takový jako míň přizdi než obvykle u Patočky. To až ke konci teda dost. A já si myslím, že prostě byť teda to není jako můj pobor, takže opravdu teda tohle to je, tenhle je ten aparát, že dává prostě, pro toho Huserla třeba to asi nebylo zajímavé, protože on byl opravdu ten nesmírně přísnej muž, který se dršel teda prostě opravdu toho, co se samoukazuje jemu v tom, jeho prožívání. A ty aplikace prostě a to, jak by to bylo s něčím, co on prostě nemůže prožít jako opravdu prostě na vlastní kůži, tak to se mu prostě vždycky zdálo, že to je jako nečistý asi. Že to prostě nemůže mít tu jako opravdu přísnou, přísnou jistotu toho jeho prostě, tu, kterou on by prostě chtěl napišet. A ten postoj teda myslím Patočka jako přejmá dost. On má svojí teda, má svou prostě, má svůj původ. Je to opravdu zas teda jedno ze svědectví, teda ty opravdu teda jako mimořádné svědomitosti už se hlavně v tomhle stále. Ale přesto teda si myslím, že opravdu teda, když se toho jako nějakej šikovnej, šikovnej já nevím, psycholog, či prostě, kdo jsou tyhle lidi, kteří by tohleto jako zkoupili, chopí a zkusí to aplikovat teda na...
s2.flac
====================
By prostě, jsi byl podle mé ovění šílenec, nebo aspoň člověk, který má teda naprosto jiný vědomý život než já, když bys tvrdil, že ji v každou chvíli míníš stejně, jo? Ty naopak prostě, ty skutečně taky bys těžkopad prostě přicházel k nějakým náročným věcům. Tohle jsem, já počkejte, tohle jsem nic nemám. Připustíš, že teda i sebe jednodušší a sebe trvalejší věc, jako je třeba matematická věta, že ji prostě to vědomí opravdu každou chvíli míní jaksi jinak, nebo každou chvíli prostě se k ní vztahuje jaksi jinak, jo? Že prostě tam není jako žádná, jako, jo, kontinuita tam právě je, ale není tam prostě, není prostě, jo? Není tam prostě to, že když se vztahuju k jednomu předmětu, tak on se vždy dává prostě stejně, jo? Nebo pak právě je tam to šokující, že on ten jeden předmět se prostě neustále dává jinak a jinak a jinak, jo? A tohlet tu hádanku, když se prostě postaví, tak pak právě řekne, no a to heslo prostě, kterým tuhlet tu záhadu označíme, totiž, že prostě v těch naprosto jiných způsobech vědomí máme jeden a týždňovat, jo? To jsem chtěl ještě taky připomenout, vy jste hovořil hlavně o tý kontinuitě, ale je tady důležitý ještě taky zdůraznit ten pól toho opravdu teda nehybnýho jednoho a téhož předmětu, jo? Což je právě teda druhá složka té hádanky, jo? A to dodává tomu termínu syntéza, právě zdá se mi teda toho jako opravdu klíčového významu nebo jednoho z prostě z těch jako opravdu význačných významů toho ústředla. Tak to prostě označení teda, tak jakási šifra teda pro tuhletu jako hádanku v různých způsobech vědomí jeden a týždňovat předmět, tak ta šifra prostě se zde jmenuje syntéza, jo? Syntéza je prostě to, ten výkon vědomí, který právě teda dovoluje mýnit jeden a týždňovat předmět v různými způsoby. Takže syntéza, jo? To je jedno. Moje námětka byla úplně jiná, to byla to, že jsem měl ten dojem, že tu syntézu tam klade jako by něco mimo, no? Že to není základ toho vědomí, ale teď jsem si to znovu přečetl. Ještě pro upřesnění teda, ta syntéza nemá žádný vztah k tomu, jak vědomí je jednotou uplývajících stavů a aktů vědomí. Nýbrž, ta syntéza se týká jakési schopnosti vědomí uspořádat se tak, aby mohla mýnit to tež. Týká se vždycky teda toho mýněného, to jako je pravda, ovšem z druhé strany teda... Týká se mýnění vždycky, syntéza se týká mýnění, ne toho mýněného, jo? To by právě byla ta chyba, jo? Protože pak bys tam postavil, pak bys tu syntézu jako by dal mimo to vnímání, jo? Nebo to mýnění, jo? Alebo ne, v podstatnou souštkou, nebo charakteristikou toho mýnění. Máš jako pravdu, ale já jsem dělal něco trochu jiného. Chtěl jsem říct tak, jo? Možná jsem teda ty otázky jako úplně neporozuměl, jo? Ale zdálo se mi teda, že jako podstatný tady říct ano, ta syntéza je prostě vždycky teda... Syntéza ještě charakterizuje prostě mýnění nějakýho předmětu, nějaký, jo? To je pravda. Ovšem je třeba zas tady vidět, že ta, že to vědomí vlastně má vždycky teda tu strukturu ego, kogito, kogito, kogito, kogito, kogito, kogito, tomu neboli, že tam vlastně jako jeden intencionální pól vedle toho předmětu je vždy konstituováný teda ten... ten... transcendentální subjekt, jo? Ta transcendentální subjekt je ta transcendentální ego, jo? Takže v jistém smyslu samozřejmě teda tam byl zemluvit i o té všude přítomné a univerzální syntéze toho transcendentálního ego, jo? kterou je právě ten život vědomý na druhým pólu, ty intenciální. To je všem problém, co to je transcendentální ego. Samozřejmě. Protože to je s největší pravděpodobností intenciální předmět, eventuálně v nejlepším případě intenciální nepředmět, ale v žádném případě skutečný ego. No, takhle jo. Ten pól, já vím, tohleto je těžký problém, do kterého třeba já osobně bych si netrouf jako název na toho Huserna vyslovat. Ty texty jsou teda v tomto hodně enigmatické. Našel jsem i třeba u různých sekundárních autorů dost si odporující nazájem jako povědčí. O tomhle není moc jasno, ale myslím si, že teda tak hloupej ten Huserl jako rozhodně nebyl, aby teda to ego měl za intenciální předmět. Myslíte, že to by byla hloupá? No, takhle. Myslím, že to je jedinej způsob, jak se dá konstituovat subjekt. No, prosím tak, jo. On samozřejmě pak připouští, že druhá věc jako je, je o subjektu mluvit jakožto o předmětu, neboli vztahovat se k němu jakožto k intenciálnímu předmětu a tak. Nicméně ten pól, ty intencionality, který teda je prostě míněnej v tom, v té struktuře ego, cogito a cogitatum, tak to je právě teda to vykonávající, to prostě uchopující ego, nikoli to uchopované. Takže teda Husser jakožto o předmětu nehovoří. On ho označuje takovejma právě dost, teda takovýma nálepkama, jo. A já říkám, já bych teda asi to třeba nemohl... Já myslím ani, že není nezbytný na tohle. Mají otázka mířena jinam, protiž s tým diskusem měl se něco znejasněnit, co jsem považoval, no samozřejmě. Protože to byla velká chyba, že jsem to považoval za samozřejmý. A teď, tedy já měl za to, že o té syntéze se mluví proto, aby se nějakým způsobem objasnilo, že ten život vědomí je kontinuém. A ne, že je centrován, že je řízen, že má jakýsi úběžný bod, z něhož ty akty vybíhají. To jsem nechal stranou, jo. Ale jenom tedy, že prostě to nejsou diskrétní přítomnosti. Nýbrž, že v každé té jakoby diskrétní přítomnosti, zaprvé není diskrétní, my jenom se pokoušíme ji izolovat. A když ji izolujeme a dobře ji pozorujeme, tak vidíme, že přesto, že jsme ji izolovali, takže je dopředu i dozadu spjatá s ostatkem života vědomí. A tohle to, že teda je zajišťováno tím důrazem na tu syntézu. Teď ale jsem, teď to urazíte na mě znovu, Mate. To jako je pravda, jo, ale to není to jediné důležité na tom. A to druhé důležité? To druhé důležité je právě teda to, že se... Jsi to přeslechl? No, já už to před chvíli... No, říkáme, jsi to přeslechl, jo. Všem rozumíte, tak ještě to předpojmové myšlení to musí být taky tím kontinuém. Kontinuém je i nějaký možná, co my o tom víme, že je to dětské vědomí a zvířecí vědomí a tak dále, tedy už tam ta syntéza nějak musí fungovat. Ano. Když to, když říkáte ten druhý bod, že je funkce syntézy, že nám umožňuje mínit totež tez uprostřed... Ono jednak, když mluvíme, že to vědomí je kontinuum, tak ono je to kontinuum vlastně takový chaotický jakoby. Jsou to uplývající stavy vědomí, nebo nikoli stavy, to je zase blbě řečeno, že? Ale uplývající nějaký představy, nebo... Zase to není blbě. To není jenom fáze, že? A přitom ty fáze ještě... To je uměle rozdělený, ale prostě plýne to jedno zmateně dost. Ne úplně samozřejmě, ale je to takový nezachytitelný. No a teď my potřebujeme vyložit, jak z tohohle takového proudu poměrně zmatečnýho, jak můžeme se schopit k tomu, abychom mínili to tež. Ale mně se zdá, že to musí být buď jinej druh syntézy, nebo něco... To přece nelze... Ty dvě funkce jsou naprosto odlišný. Já teda asi jsem to první do posud blbě chápel, že jsem na ní tak jako prostě oddal někej valkoč. Já jsem si právě představoval, že to prostě je ta, kterou já znám, jako teda tu, kterou nazývám teda tou syntézou, prostě k tomu mínění předmětu, jo? S tou syntézou, která právě nám teda zaručuje prostě tu jednotu toho předmětu po tu dobu, co je jako syntetizováno, neboli kladen, neboli míněn. No. A tak jak je teda teďka ta první funkce? Já jsem to možná teda fakt zatím... Ale překdyž samozřejmě... To byla ta denka, co jsi v podstatě říkal. Ne, ta první funkce je to, to vědomí, že je prout, který není rozsekanej na přítomostní průřezy. To by bylo skutečně slabý, no. To není... Ale nejsou to dvě přece funkce. To je skutečně, jako dá se říct, že ta první je obsažena v té druhé, jo? Aspoň teda po míru soudu. Obsažen... Že ta první je předpokladem té druhé souhlasy. No. Ale jde o dvě funkce. No, ale v tom případě teda, když příjme účet úsedl měnit tu druhou, tak jsme bez problému. Jo? Tím se vysvětluje to přikýnování na první. Dobře, dobře. No, ne, já jsem... Mě jde o to, co teda v tom je, že teda... No, myslím si, že o tom je to silnější. No, je to silnější. Je to teda tak, jak to říkám. Myslím, že jsou k tomu právě teda 17, 18 jakože k tomu teda dává jako dostatek příkladů. Třeba... Třeba... Nyní může táž kostka uvědomená jako táž, druhý odstavec paragrafu 18, být vědomá také zároveň nebo po sobě v oddělených úznovných způsobech vědomí a tak dále. Opět je to syntéza, když vytváří vědomí identity jako jednotné vědomí přesahující tyto oddělené zážitky. Ale už předtím teda jednota nějaké intencionální předmětnosti se... Je to taky strašně nepřesně řečeno. Syntéza, která vytváří vědomí identity. Vědomí identity. Tam je předmětem vědomí identita. To je přece... To je blbý, no. Možná taky blbý přeložení. Ale kdy když třeba pes nebo... Nemus sein der Identität. Neboli prostě... Ono teda doslova to je sice tak. Nicméně Husserl tím jistě myslí prostě Bemus sein, genitiv, nikoli ten objektivní, ale subjektivní. Vědomí, jaký vědomí? Identitní vědomí. Pokud to potom... Identita má vědomí a vše. No... Ano, je to teda dosti volně řečeno. Nemusí to být takhle snadchápaný. Když se to řekne vědomí... No... To je fuk. Já udělám jedno zas fopa. Jako obvykle, když Schelma pronásleduje kořist, tak samozřejmě tam funguje taky syntéza v tom smyslu, že se plně zaměřuje na téhož tvora. Že prostě i když jednou zahlídne prostě nějaký kus kůže někde mezi keřema, jednou zahlídne jenom stopu, jednou nezahlídne ani to a jde jenom o nějaký pach nebo tohle, co já vím, podle čeho se řídí. A tak prostě všechno... Dává dohromadu, syntetizuje. No, má píšt smysl jako, pasří to. Tam samozřejmě vědomý identity žádný není. No, není tam prostě... To je teda otázka reflexe, že jo? Uvědomit si, že ten zajíc je stále týž, no to vůbec ten vlpů nepotřebují. Nicméně právě on jde právě po tom samým furt, jo? Důkazem toho je, že právě nesejde se k tý stísni. Přesně to. To jsem měl tu námětku jako to vědomý identity, to je už příliš komplikovaná záležitost. Nicméně teda je evidentní, že tahle ta syntetická funkce, že předchází tu specifickou funkci, která umožňuje minit něco jako totež. To je tak, že se konstituje za pomocí pojmu intenciální předmět, který je pro všechny stejný. To je pro mě nová oblast, protože ten Husserl o těch pojmech a o takovýchto věcech nemluví. Takže já mám dojem, ten Husserl to říká velice jednoduše. To, že já můžu eventuélně minít takovou syntézu krytí, že teda právě se shodnu s druhýma, eventuélně, že když miním dneska větu, kterou jsem se učil někdy ve třetím ročníku, matematickou, takže miním tu samou, tak to je zase syntéza. Dalo by se samozřejmě ukázat jako složitější intencionality téhle syntézy oproti té syntézy, která umožní prosté vnímání, prosté kladení třeba toho vnímaného předmětu. To samozřejmě tady budou jakési podlišnosti, nicméně zase teda půjdeme o syntézu. Tak ale toho důležitého funkcí té syntézy je v té rozmanitosti určování toho jednoho a téhož. Já mám rozmanité věmy, měl jsem před hodinou, mám teď a měl jsem před dvěmi hodinami, tak syntéza má právě tu funkci, že v tom rozmanitém určuje totež, jakoby totež. Jak se ukazuje. Ale kde je potom ta funkce té syntézy, jako toho toku vědomí, zaručujícího právě ten tok toho vědomí. To v té syntéze potom jakoby není. Nemluvilo, že by nějak zaručovalo. No to tady bylo řečeno jako ta jedna funkce. Nevím jestli byla přijata nebo nebyla. Přistoupila na tohle tu druhou funkci, která určuje to identické. Ten tok je evidentní, protože retence a protence zajišťuje vazbu jednotlivých prezentních... Ano, ale musí to dělat tahle syntéze. Tahle syntéze to dělat musí. No, ale tak to pak může být jiná syntéze. Proto jsem říkal, že budou dvě. Ne, malo se hoří dvojenné, která bude mít dvě funkce třeba. Nebo to už je jedno. Syntéze tady není žádným čím. Ale jestli je vůbec důležitý. Dvě funkce sama o sobě, takže nemůže mít funkce dvě funkce. No. To není žádný permoník, který tam něco dělá. Může dělat dvě věci na jedno. Takže to bude taková funkce, která bude vykonávat dvě věci. Spíš my zpětně můžeme se při tom popisu soustředit jednou na to, jednou na to. Nicméně teda ta... Takhle jo. Je možná opravdu nešikovný vůbec ty syntézy užívat jako nějak podmětu. Nějakého prostě vykonavatele. To myslím, že celkově správně teda. Že teda my můžeme prostě spíš tu syntézu chápat jako určitou strukturu toho vědomýho života. To je možná jako spíš takový rozhodně opatrnější. To je taková charakteristika toho vědomýho. No a nebo určité jich teda prostě, určité jich teda. No ale taky ten tok toho vědomýho může být už předpokládán. A tady se opravdu může soustředit jednou na tu funkci té syntézy. Teda na tu syntézu, jednou na tu charakteristiku té vědomosti. Nevím proč to tak oddělovat od sebe, jestliže je každé vědomí vědomí o něčem. A v posledku teda vědomím prostě ujednocenýho světa. Totiž toho, že všechny tyhle zážitky jsou prostě v jistém smyslu zážitky světské. A že teda ten vědomý život je jakožto vědomý prostě ujednocený. To jsme tady někde prostě četli i minule prostě v tom. Tak je-li to prostě takhle, tak tahle ta prostě naprosto vůbecná syntéza toho prostě jednoho světa v něm je prostě od narození furt sem. Nebo tak od narození jako silné slovo, ale od prostě nějakýho... Sem. Sem. Vod kdy si zpomenu, tak sem. Tak je teda touhletou syntézou, tou funkcí prostě předmětnou. Ta prostě dává jedenatýž předmět v jistém smyslu. Nicméně zároveň teda vzhledem k tomu, že prostě opravdu časově teda se jako táhne do nedohledna, tak prostě můžeme zhodnat a říct, že jako právě díky tomuhlec, tomu prostě... Nebo už prostě tím, tím prostě dávání toho jednotního předmětu má teda taky zároveň tu funkci, tu první totiž zaručování tý kontinuity. No tím, že právě ona prostě dává jednotnej předmět v rozmanitejch fázích, jak tohle může dělat jinak, než prostě díky tomu, že teda ty fáze mají jakousi kontinuitu? No to právě, že nemusí mít jako tu kontinuitu, jako by... Jo, protože máš dva různé věmy, že? Nemusí ten věm být jako jenom jeden, že? V kterém by byla održována ta syntéz, v kterém by byla održována ta identita, jo? Ale mohou být dva různé věmy, že? Ale mezi nimi už nemusí být kontinuita. A ta syntéza by to mohla právě dělat. Ale pozor, ta syntéza ti prosím tě nepropojí ten starý věm s tím novým. Jo. Není proč, propojí vzpomínku na ten starý věm s tím aktuálním. No, ale já můžu mít dvě vzpomínky, že? Nebo eventuálně propojí prostě dvě vzpomínky, to už jako na tom nic nemění, ale vždycky prostě, vždycky prostě ta syntéza je vychována, vykonávána jako by... Není, jo. My můžeme prostě vykonat nějakou syntézu jako někam do zpátku, jo, zpět někam do minulosti. No to jo, ta syntéza je teď, no. Ale to jako ještě nezaručuje, že zde musí být kontinuita jistá toho vnímání, které je teď, v které se ta syntéza provádí, jako samozřejmě, že předtím... Je! Vždycky v každém kladení je kontinuita. Dělí to kladení trvajícímu předmětu... Já vím, že jo, jo, ale o mě jde o to, že když to takto tvrdíš, tak tam nevidím, že by ta kontinuita musela toho vědomí být stále. No to jsem tam řekl, že tam je ten předmět, ten naprosto obecnej předmět svět, který je prostě tomu vědomí, ačkoliv teda obvykle nemíněn, jako teda netematizován, tak který je prostě vlastně teda, jakoby... Tím předmětem, který je teda... No, když to řeknu prostě syntezován, stále to je jako trošku nešikovný, jo? Protože prostě veškerý ty zážitky mají ten charakter toho, že jsou to zážitky prostě světské v témže světě, jo? A tahleta kontinuita, která právě je teda tou kontinuitou na té předmětní stránce, tak ta, jestliže teda jsme už jednou pochopili, že ke kladení téhož předmětu natří kontinuita těch kladoucích fází vědomí, tak když potom teda bude mít trvající předmět, tak bude mít kontinuitu teda toho, těch fází, těch kladů. To je hypotéza. To není hypotéza. Já ji nevidím nikde zaručeno. A kde ji jste všimt zaručeno? No tak když to tvrdím, tak jako buď řeknu, že je to hypotéza, anebo jako to nesmím si říkávat. A co ti na tom patří, co ti na tom říká, že na tom není vykázáno? Na tom není vykázáno to, že když já tady mám nějaký věm, který je tady syntetizován a teď tady mám nějaký větej, tak tady syntetizován. Nemůže být jeden syntetizován i druhý syntetizován, nebo teda jeden eventuálně byl syntetizován, ale potom ty teď nebudou. Já budu vypovědat, že mám věm nějakého domu a tady mám věm téhož domu. Já před tím domem stojím o deset let později, třeba. A ta syntéza mi v obou těch věmech, teda v tom druhém věmu, určuje, nebo ta syntéza mi umožňuje, že v tom domu vidím ten týždům, jaký jsem viděl před těmi deseti lety. Já nevidím důvod, proč by mezi těmito dvěmi věmi muselo probíhat to vědomí kontinuálně. Ani nemusíš vidět, protože to prostě není... No počkej, mezi těmito dvěma věmi muselo probíhat kontinuálně. Výborně. Kdyby neprojivělo, tak tam byl někdo jiný. No například, jo? Jak někdo jiný? Potom, po tak deseti letech, tam byl někdo jiný před tím domem. A to buď jiná osoba, anebo vy, ale to poznají jenom ty druhý, že vy. Vy se cedíte být někým jiným. Jak to já se cedím? No pak nemáte kontinuitu vědomí. Prostě nějakým malérem se vám to přerušilo tak, že vy si nepamatujete ani dokonce třeba, že jste tam před deseti lety. No právě, že ta synteza mě to umožní. Že já... No ne, ale jedině, když máte tu kontinuitu svého vědomí, ta synteza neumožní, aby jeden člověk tam byl před deseti lety a jiný člověk poznal, že před deseti lety někdo jiný to viděl. Tam musí být kontinuita vědomí. Musí to být táž osoba. Já jsem se domníval, že by ta synteza klidně mohla mít tu funkci, že by to spojovala a dávala by mě vědomí toho, že já jsem to byl ten před těmi deseti lety a jsem to taky ten, který se na to teď dívá. Jak by to mohlo spojit, když by to nepatřilo k sobě? Kdyby nebyl žádné prostředí v něm, když by to spojení bylo možné? Nemůžete pominout tu integrovanost toho samotného vědomí? Z tohohle důvodů mám ty pochybnosti. Jednou se ta synteza týká aktů vědomí a po druhé se týká předmětů vědomí. Podstatný význam má ta synteza týkající se těch předmětů vědomí, neboli ta prostě, která... Tady to je dokonce prostě snad jako řečený, nebo návrhává těch druhých. Potom uvšem musí předpokládat integrovanost vědomí, aniž by předpokládal, že tato synteza je zakládá. Takhle. Možná, že se teda mejlim, jo? Možná, že... Jo. Takhle. Ne, já jsem to řekl příliš ostře, jo? Skutečně jsem to řekl příliš ostře, jo? Tady se hovoří právě teda o syntéze zážitků, jo? Což právě jsou teda, jo, cogitationes, neboli právě teda ty jakýsi teda jednoty toho dožívání a toho dožívání, jo? A toto, ty cogitationes, to je asi, jo, ty zážitky, teda k nim patří tady toto syntéze, jo? Která teda, která teda opravdu má v tomhletom smyslu teda pak ten obojí jako význam, jo? Nicméně právě teda ten jako velice zajímavý na tom je teda ten, že a proto jsem teda vypích právě tu stránku předmětnou, jo? Že teda... Takhle, jo? Pak ještě, já jsem to vlastně řekl, trošku jsem to tady říkal jako netřesně, jo? Ta, ta syntéza, která dává ten jednotnej předmět, já jsem to nesmyslně prostě v té diskusi jako přeskočil dvě věci, jo? Teda přeskočil jsem z jedné věci na druhou a aniž bych prostě užíval jako správného slova, jo? Ten prostě základní forma syntézy parigrafu 18, teda první rada, je teda taková identifikace, jo? A právě tato identifikace jakožto teda základní forma syntézy je ta, která dává teda ten jednotnej trvající předmět, jo? Takže to jsem jako hloubě teda přeskočil. Jsou i jiné formy syntézy, které právě můžou dávat, můžou dávat tu diskontinuitu na předmětný stránce, pozor, jo? Ale právě teda protože je to syntéza, tak právě, jo? To třeba o čem jsme tak trošku jako podivně a vláznací hovořili minule, jo? O těch právě teda, to je třeba něco, o čem si ještě myslím, že právě si musíme nějako nějak více vyprecizovat třeba tu otázku, ty tzv. záměny těch intencionálních předmětů, no jak jsme asi na to naráželi už prostě několikrát spolu, jo? Tak právě teda i to vědomí diskontinuity, i to vědomí změny, který samozřejmě je prostě fenomenálně jako běžný a častý, tak musí vejít právě popsaný jakožto syntéza, protože jinak by právě o změně nebylo možné hovořit, jinak by bylo prostě před tím zážitek jednoho, potom zážitek druhého, ale aby prostě se vůbec mohlo hovořit o změně, jo? Tak musí vejít právě jakási syntéza, která právě prostě vůbec tu změnu tematizuje, jo? Která právě vůbec teda jakoby umožní prostě pojmout změnu jakožto změnu, jo? A já jsem pak teda právě v té diskusii jako většinu času hovořil teda o té identifikaci. Jo, to se teda spět nějako mluváme, jo? Na tom pásku teda všade, kde mluvím teda o tom, že teda je to ta... Ono to je pravda, jo? Ta identifikace je samozřejmě forma syntézy, jo? A dokonce teda ta jako nejzákladnější a důležitá, ale... Jo, takže když se tam říká, že to je syntéza, tak jistě, to je syntéza, jo? Takže to tam je prostě špatně, tam má být jako identifikace, jo? Tak tohleto teda jako na vysvětleno, jo? A teďka teda k tomu problému, která teda je... No, problému... Já myslím, že víc interpretovat to teďka zatím snad jako nemusíme, jo? Ona prostě skutečně teda zdá se, má teda v obě ty funkce, které nakonec jsme jako asi vlastně taky vlastně vždycky se snažili tvrdit, jo? A má je teda právě z toho titulu, že Ugoosella, jako teda můžeme v textu výslovně vykázat, že teda právě je to syntéza, která teda syntetizuje, nebo prostě jako... Chápeme jí jako syntézu prostě zážitků, prožitků, což je teda právě vždy teda ta jednota, jak teda toho prožívání, tak to prožíváné, jo? Takže vlastně se tam hovoří o ujednocování, jak teda na straně toho prožívání, tak na straně... No, tady je ta věta, já ji přečtu, jo? Syntéza však nespočívá pouze ve všech jednotlivých zážitcích... Pouze nespočívá pouze... Ve všech jednotlivých zážitcích vědomí a nespojuje pouze příležitostně jednotlivé s jednotlivým, středním. Veškerý život vědomí, jak jsme už řekli předem, je synteticky ujednocený. No, to je to, co jsem se snažil na toho říct. Ale ovšem, to je zvláštní, když teda se mluví o té syntetizovanosti vědomí, celého života vědomí, tak to nemůže být pomocí předmětů. Právě že jo, pak se ukáže, že právě teda je to ten jako svět, jo? No, to je předmět. Ptá se spíš s tím horizontem, ne? Je spojená tam potom nějak. Nevím. Univerzální kogitátum je univerzální život samotný v jeho otevřené, nekonečné jednotě a celosti. Jo. Jo. No. To je... Jasně, jo? Ano. Není to problém, jo? Já jsem ještě trošku zblblej právě s tý záměry, tý identifikace a tý syntézy, jo? Může být synteticky úspěšný, může být synteticky úspěšný, může být synteticky úspěšný, může být synteticky úspěšný, může být synteticky úspěšný, no, když je tý identifikace a tý syntézy, jo? Může být synteticky ujednocen, ale právě teda v těch rozmannitých synthézách těch nemusel být všechno té identifikace. Proto tam nemusí být právě teda ten mající předmět. Takhle snad asi. Čím je teda vědomá ta syntéza celkového života? Zaručenost není, je zaručena prostě jenom tím, že to tak je, že tam máš zkušenost. Někdo ti nezaručuje, že když tě někdo praští palicí do hlavy, takže si budeš v téhle team show. To prostě zaručeno být nemůže, ale přesto zkušenostně teda pro nás, jakož to vědomí, to tak je, že žijeme stále jako tíšo. Tady byla námítka, že ta syntéza je zaručována tím předmětem, že ty si říkáte, že to je svět. No tak já jsem tady dělal takovou... A teď ses to snažil určitou něco namítnout? Byla tady skutečně jakási námítka, že já jsem přílišným přechodem, jakou snahou, když už o té syntéze je řeč, totiž takhle, tím spíš to bylo zlušené, že jsme četli z tý osmnáctky, kde právě už se probírá ta, ne už syntéza jako taková, ne už teda právě ta identifikace, jakožto forma syntézy. Tak z toho já jsem teda rovnou se už jako pře... v té diskusi prostě přeorientoval právě na to, že jsem vše vlastně o tý syntéze se snažil vykládat jako z té identifikace. A tudíž, že jsem teda kladl důraz taky na to, na ten prostě jeden trvalící předmět tý syntézy, který ale vlastně nepatří, každý syntéze ní, proč teda speciálně teda patří k identifikaci. No a pak jsem teda, mimo jiný, když právě tady byly kladeny prostě otázky jako po nahlédnutí toho sjednocení toho života, tak jsem se snažil jako vlastně už trochu mimo rámec textu, nicméně teda myslím si jako serovsky prostě vykladatelně, vlastně se pokusit improvisovat takový jakýsi důkaz nebo jakýsi nahlédnutí předvedení toho, že teda opravdu ten život je synteticky ujednocen. A to, protože jsem už byl nasměrovaný na tu identifikaci, tak jsem to dělal právě prostřednictvím tý identifikace a prostřednictvím právě teda toho prostě jednotnýho předmětu. Přičemž, myslím si, že snad by se možná dokonce u toho úsadla v obrávku někde našly ty pasáže, teďka je to bohužel jako opravdu nevám přijduce, kde by se jako by o tom prostě, o té trvající prostě světkosti a to prostě v rámci toho jednotně trvajícího světa prostě mluvilo. Takže si myslím, že i to zvláštní tvrzení přes tu prostě identifikaci, i ten důkaz prostě možná by se jako dál v nějakém způsobenosti jako odůvodnit. Nicméně on není teda nutný, protože když si uvědomíme, že teda prostě zde vlastně není řeč o tom identifikujícím se jednocení celého života, ale s slabší tvrzením o tom syntetickému jednocení celého života, tak vlastně teda můžeme prostě tuto otázku nechat za tím stranou. Takže nechávám otevřený, zdat ten důkaz teda tak, jak jsem se ho pokoušel improvizovat, zdavit teda prostě v opravdu, byl to úsadlovský nebo ne, můžu se teda na to když tak do příště podívat. Ale to nahlédnutí teda, na který se tu úsadlov odvolává, že teda ten život vědomí je synteticky ujednocen, tak to je opravdu teda to prostě faktické nahlédnutí, například ta možnost prostě vzpomínat. Veškerý život vědomí je synteticky ujednocen je dokonce v jistém smyslu tautologie. Ono to říká tak málo, že totiž prostě to, co by prostě, když bys chtěl říct jako, když bys chtěl prostě proti tomu cokoliv namítnout, tak právě už jako ta námitka by vlastně v sobě obsahovala své vyvrácení, jo, protože když bys chtěl říct, no ale jak to, že tenhle prostě vědomej, tenhle kus života vědomý a s tímhle kusem života vědomý, jsou opravdu synteticky ujednoceny, tak to jak už teda vlastně na těch příkladech pan doktor tady předvládilo, tak na toho se ho řekneme. No, tak jsou asi, když ty víš, že jsou to prostě kusy života téhož vědomí. Kdyby nebyly, jo, tak to nejsou kusy života téhož vědomí, jo, je to totéž vědomí, pokud si prostě dokáže jako vzpomínat, jo, prostě pojímat ty celé zážitky jako svoje zážitky, jo. A nicméně docela to logický to není, protože ta integrita nebo syntetizovanost života vědomí je úplně odlišná od té jakési syntetizovanosti toho světa. To jo, to je pravda, ano. Takže to není zcela taková váhní záležitost, právě to odlišení tam je strašně důležité. Ano, to je pravda, jo, ale chtěl jsem říct, že teda přece jen jako i když teda to není jako banalita nebo tak, tak je to prostě pojmově vystavěný tak, že skutečně teda proti tomu prostě vlastně, jako by nám jí kouknout narazil, jo. No no a navíc teda to není konstrukce, nebož je, je, je, každej to může zažít a zažívat. A mě to teda, to, to jak jste to pojmově vymezil, že ta identifikace je jenom jednou sforem, to je naprosto přijatelné pro mě, protože totiž pro mě, proč to říkám, že já celou tu dobu furt sleduju, kde by se mohly objevit ty nepředmětý intence, jo to je vlastně tak vznikla naše diskuse a vůbec jsme se do toho schváli, že. Čili jakmile to připustíte, jak v tu ránu prostě, já tady mám syntézu, která, která není nutně zpěta s předmětnými intencemi. To je s předmětnými intencemi organizovanými v pojmy a pomocí pojmu konstitovaných intenciálních předmětů, že. Čili je tady prostě ten fakt je, že mimochodem bylo by zajímavý, já tohle opravdu vždycky mě to dráždilo a trochu mrzelo na patočku a zřejmě to bylo už jí úsadla, že nechtěli nic o, tak genetické jich děkuju. Mě tam radši nedolejte, já jsem dostal, já se musím zeptat, co jsem to dostal, protože já mám nějaký lektovár totiž, z nějakých kitíček a nevím proč. Já mám dojem, že to bylo připravení pro toho, pro. Pro Martina, když tady není, tak musím zpít. Tak pojdu, asi to taky. Tedy, že přece jenom takový šílenek extempore do těch dětskejch let nebo do těch zvířecích prožitků, že to určitý metodický význam má a že tedy třeba by zasluhovalo určitý pozornosti, jak vlastně, na čem je to založené, že šelma, když spatří tu kořist a ta řečne zdrhat, takže ta šelma třeba jinou kořist nevidí a je plně soustředěná tu jednu. Neplete si to, i když se tam třeba vybere si jednu a tu pro následuje. Jak je tohleto zajištěné? A do jistý míry obdobná otázka, jak to bylo v tom předpojmovém myšlení těch archaických lidí, který už teda nějakým způsobem to vědomí si nějak organizovali, jak si ho organizovali, aby udrželi nějakou tu... Jaký smysl měli ty výroční slavnosti třeba, všelijaký ty kulty a tak dále. Není tady jakási obdoba s tím, co Utech zvířat, čemu X-Kill říkal, říkal ty action systémy. Tedy jak se to vlastně vytvářelo, tahle ta schopnost se vztáhnout k něčemu a držet to v čase, tu staženost. Já si myslím, že skutečně teda ta fenomenologia dává do ruky i člověku, který by tohleto chtěl zkoumat jako výborný aparat. Že snad teda, pokonce Heidegger má nějakou přednášku v konce dvacátech o zvířatech, nebo akspoň částečně o zvířatech. Teď si nespomínu na název, ale je to nějak tak, neřekni 28 nebo až 30, někde mezi těchto, nebo ještě největší 31, je teda jedna přednáška. Do čeho je zajímavá? Do nějakých známých zbírků? Je to přednášku v těch sebraných spisech na celou knihu. Aha, přednášku na univerzitě. A kde je teda velký kus o zvířatech, já jsem to teda zatím nečet, ale snad to jako prostě je. O těch malých tětech, nebo o jakýsi tý genezi, má třeba i Patočka překvapivě v tom 67. v tom krirodzený světa fenomenologia. Má teda taky jako takový dost teda podivný, ale nebo prostě ne, střela jasný náznaky, v dost takovým heblovským duchu. Ale pěkný teda, odvážnější, nebo prostě takový jako míň přizdi než obvykle u Patočky. To až ke konci teda dost. A já si myslím, že prostě byť teda to není jako můj pobor, takže opravdu teda tohle to je, tenhle je ten aparát, že dává prostě, pro toho Huserla třeba to asi nebylo zajímavé, protože on byl opravdu ten nesmírně přísnej muž, který se dršel teda prostě opravdu toho, co se samoukazuje jemu v tom, jeho prožívání. A ty aplikace prostě a to, jak by to bylo s něčím, co on prostě nemůže prožít jako opravdu prostě na vlastní kůži, tak to se mu prostě vždycky zdálo, že to je jako nečistý asi. Že to prostě nemůže mít tu jako opravdu přísnou, přísnou jistotu toho jeho prostě, tu, kterou on by prostě chtěl napišet. A ten postoj teda myslím Patočka jako přejmá dost. On má svojí teda, má svou prostě, má svůj původ. Je to opravdu zas teda jedno ze svědectví, teda ty opravdu teda jako mimořádné svědomitosti už se hlavně v tomhle stále. Ale přesto teda si myslím, že opravdu teda, když se toho jako nějakej šikovnej, šikovnej já nevím, psycholog, či prostě, kdo jsou tyhle lidi, kteří by tohleto jako zkoupili, chopí a zkusí to aplikovat teda na...