Církve dnes aneb zmodernisovaná veteš [1946/1948]

Znovu se dostáváme do doby, která, jak se zdá, bude novým velikým výsměchem všem ekumenickým snahám od jejich počátků až do posledních konců. Je to či lépe bude to doba, kdy za každé mírné slovo by měl pachatel dostat příkladný pohlavek, aby raději mlčel, nechce-li říci své odsouzení jasně, přímo, ostře a bez kulatých lichotek a nejapných kompromisů.

Stalo se totiž, že církve se počínají zotavovat ze svých válečných ran, a ač celé ještě ojizvené, o překot konají své sněmy, rady, synody a zasedání a vesměs se přihlašují k životu ve svém národě a v novém státě. A co víc: už se pustily do práce. V rámci dvouletky státní chtějí plnit dvouletý plán mravní, jsou plny úsilí obrodného a ostřízlivujícího. Ostatně nechtěl bych dále pokračovat, neboť lidé budou beztak soudit, že to nemyslím ironicky.

Nicméně soudím, že bude třeba začít s otázkou: co s církvemi? Nestarat se o přežitek středověku? Masaryk říká, že církve nám nestačí, a Kutter na příklad prohlašuje, že církve nám už nepomohou. Podívejme se na věc a ptejme se: co je smyslem a úkolem církví? Je jedna palčivá otázka dne (a ovšem stará), jaký je poměr církve k politice a k veřejným událostem. Můžeme odtud vyjít.