Imanence a nové¹ [1950]

Celkovost

při vší souvislosti a závislosti každý celek je do jisté míry (čili relativně) autonomní. Tato autonomie však není zdánlivá, tj. není imanentní (a reducibilní). Je třeba předpokládati centrum takové autonomie, které ovládá celek: jde o jakéhosi organizátora. Ten svým působením neruší imanentní zákonitost, která platí okolo (v okolním světě), nýbrž zanáší do (široce nebo úzce) vymezeného okruhu zákonitosti nové, z imanentních nevyplývající (a je přesahující, jako např. kauzalitu). (Kvantová biologie atd.)

Nové zákonitosti jsou tedy zanášeny do původně imanentního kontextu.

Podle toho, jaké jsou to zákonitosti, podle toho je třídíme na různé obory: (fyzikálně-chemický), biologický, společenský

časově je původní kontext prvotní a organizovaný celek druhotný; není tomu však věcně (ontologicky, metafyzicky), neboť tam jde o rovnocennost obou a v jistém smyslu o nadřazenost organizátora nad organizovaným materiálem.

Rozdíl biolog[ického] organismu od člověka:

Reflexe: člověk je schopen mířit na své vlastní organizátorství, je schopen zvládat své zvládání. Zatímco organismus je vždy svoboden od imanence okolí a podmínek (ovšem v určitých mezích) a je poddán pouze zákonům sobě určeným (a faktickým), je člověk svoboden ode všeho faktického, tj. i od všech zákonů, jimiž se řídí jeho život. On může tyto zákony zvládat (analyzovat atd.), měnit anebo zavádět jiné. Avšak i od těch je pak (opět vždy do jisté míry) svoboden. To neznamená, že jim může utéci ani že je může kdykoli změnit. Znamená to pouze, že pro něho nejsou osudem: dříve nebo později se stanou jeho služebníky, tj. dříve nebo později uplatní čl[ověk] nad nimi svou svobodu. Tuto svobodu může uplatňovat (úspěšně) jedině tak, že je loajální k transcendentním normám, tj. k Božím požadavkům.

Nebrat zřetel na skutečnou situaci znamená opravdu idealismus se vší jeho násilností. Ten se musí zhroutit. Vycházet „z konk[retních] podmínek materielního života společnosti jakožto rozhod[ujícího] činitele společ[enského] vývoje“ (Stalin 19)² je daleko realističtější a znamená úsilí vyčerpat všechny dané možnosti: zdůrazňuji, že dané. Je však třeba být důslednější v tezi, že svět je nutno především měnit. A měnit, to znamená přinášet něco nového, co tu dosud nebylo, to znamená nově organizovat, to znamená vnášet nové zákonitosti, nová pravidla do života společnosti, která nejsou obsažena v dosavadních pravidlech ani jako zárodky a která z nich nemohou být vyvozena. Vše nové přichází cestou z transcendentna do imanence, vše nové koření v transcendentnu, a nikoliv v podmínkách, okolnostech, příčinách atd.

Život společnosti se stále obnovuje v malém: tam je první místo rekonstrukcí. Přitom však není život společnosti možný bez určitého do jisté míry vždy jednotného názoru, ideálu, společné báze, bez nichž by nebylo porozumění mezi lidmi, a tedy ani společnosti. Malými opravami, rekonstrukcemi, vývojem společnosti však dochází k stále větší a větší distanci mezi tímto „common sense“ a mezi skutečností – ovšem jen tenkrát, není-li podrobován stejným revizím i onen „ideál“. Tak tomu však je obvykle, neboť ve většině případů nelze systém vylepšovat, je-li jeho vnitřní struktura neadekvátní. Proto ve většině případů nevyhnutelně dochází k „revolucím“ světového názoru. Tato revoluce však nemusí (a nemá) zasahovat samo jádro společ[enského] ideálu (pokud je ve zbožnosti, ve víře). Není-li tomu tak, pak téměř nevyhnutelně dochází i k duchovní revoluci.

Když jde o nové zvládnutí celkové situace, když jde o nový ideál, nový program, tedy je možno jej formulovat jenom v závislosti na transcendentních zákonech. Toto úsilí může však být k těmto zákonům loajální, nebo neloajální. To se pak vždycky projeví: každé násilí, každá nenávist je dokladem neloajálnosti. Patří ovšem k nutným důsledkům, že ani nejkladnějších výsledků není dosaženo – míním výsledky měřené mírou, do které bylo pomoženo lidem; anebo je-li jich dosaženo, pak jenom dočasně a za cenu drahou. Patří totiž k podstatě historie, že historická, tj. přírodu přesahující vrstva se neustále sesedá.