Křesťanství jako světový názor. Studie [1945/1948]
„And most sure it is, and a true conclusion of experience, that a little natural philosophy inclineth the mind to atheism, but a further proceeding bringeth the mind back to religion.“
Francis Bacon (Valerius Terminus, ch. 1)1
Kapitola I.
K uvedenému citátu, který jsem zvolil za motto celé úvahy, poznamenává George Santayana: „[Bacon] zapomněl dodat, že Bůh, ke kterému zpět přivádí hluboká filosofie lidské duše, ani zdaleka není týmž bohem, od kterého málo filosofie člověka odcizuje“.2
1. Očistná funkce filosofie při zkoumání náboženství
Filosofie nepřichází rušit náboženství, nýbrž prohloubit je, ucelit, zpracovat a utřídit. Její zásah je nezbytný tam a jenom tam, kde dochází ke krizi náboženství, ke krizi víry. Kdykoli nabude člověk nových znalostí a kdykoli se mu podaří rozšířit a prohloubit své poznání, snaží se skloubit vše v jednotný celek, v soustavu, v tak zvaný světový názor. Konfrontuje pak své nové znalosti se znalostmi víry, a to obyčejně tak, že poznání víry považuje za nejistější a problematičtější. Zavrhování a nesouhlas s náboženstvím a s vírou má dvojí kořeny, tj. je založeno na dvou chybách. Jednak na té, že nedostatečné porozumění a nesprávný výklad umožňují proti víře vznik jistého druhu pověry, tj. přesvědčení neodůvodněného a nesprávného. Takovým způsobem vznikají stále nové a vždy nedostatečně odůvodněné důkazy o kolizích náboženství a vědy. Druhým takovým pramenem některých omylů jest to přesvědčení, že náboženství je věc citu a poznání apriorního, pro které není důkazů a které ani důkazů nepotřebuje, jsouc evidentní některým („vyvoleným“) lidem. K tomu je nutno připomenout, že každé náboženství má schopnost a vlastnost vývoje, ačkoliv jenom po některých svých stránkách. Tento vývoj nesmí zůstat pozadu za rozvojem vědy a filosofie; jinak jim prostě nestačí být partnerem a stává se přítěží, kterou je nejlépe setřást. Vývoj náboženství je nejpatrnější v dogmatice. Každá dogmatika musí být budována tak, aby neodporovala zásadám lidského rozumu (neplést se zkušeností!); podléhá kritice jak filosofické (především), tak vědecké; poslední potud, že nesmí obsahovat žádných tvrzení současné vědě odporujících. Je možno a nutno však klásti požadavek ještě přísnější, totiž aby neobsahovala vůbec tvrzení takových, která náležejí do vědy. Nepatří tedy např. do dogmatiky učení o hvězdách, o přírodních katastrofách, vůbec už ne o případech nadpřirozeného zásahu a zázraků. – Dogmatika musí být vybudována na základech lidského myšlení a rozumu, jinak je bezcenná, neboť slova v řeči je nutno spojovat podle určitých, tj. logických norem. Jakmile tyto normy porušíme, porušíme i vztahy slovní a mluvíme, vyslovujíce jména bez obsahu a beze smyslu, tedy zbytečně a nepotřebně. Když však dogmatika dbá těchto norem myšlení, stává se částí světového názoru, pro který v každém případě vyslovujeme požadavek největší pravděpodobnosti. Platí tedy pro každé náboženství, že nezávisle na způsobu a původu jeho „poznání víry“ jeho dogmatické zpracování má a musí úspěšně konkurovat s každým nenáboženským, filosoficky vybudovaným světovým názorem, a platí požadavek, aby jeho dogmatika byla po filosofické (a vědecké) stránce nejpravděpodobnější teorií, nejpravděpodobnějším názorem světovým, má-li být uznána jako oprávněná.
S tím souvisí ovšem i to, že každou dogmatiku, pokud vyhovuje uvedeným požadavkům, lze odvodit z čistě filosofických principů, tj. že je možno pouze racionální, spekulativní cestou dojít k pravému světovému názoru náboženskému. Ovšemže tím není a nechce být řečeno, že lze takto navodit víru čili náboženství celé. (To však nelze navodit vůbec.)
Je-li postulátem jedinost a jednostejnost pravdy, pak ovšem platí, že i takový pravdivý dogmatický systém je jenom jediným a že je zároveň jediným správným názorem světovým.
Takovou dogmatiku potom nazývám filosofií náboženství, v specielním případě křesťanství filosofií křesťanství.3
1 F. Bacon, Valerius Terminus, in: Philosophical Works, III (The Works of Francis Bacon, sv. VI), vyd. J. Spedding – R. L. Ellis – D. D. Heath, Boston 1863, str. 7–76, zde str. 33 (kap. 1). – Pozn. red.
2 G. Santayana, Imaginativní podstata náboženství, in: týž, Essaye o filosofii, náboženství a umění, přel. J. Šimsa, Praha 1932, str. 79–86, zde str. 80. – Pozn. red.
3 Zde text končí. – Pozn. red.