Tento text se zabývá ontologií, kterou definuje jako disciplínu zkoumající „jsoucí jakožto jsoucí“. Autor uznává platnost ontologie, pokud přijmeme, že „něco jest“ a že „my jsme“. Problém nastává, když je rozsah ontologie chápán příliš široce, zejména v interpretaci slova „jest“. Klíčovým omylem v dějinách evropského myšlení, který zdůraznil Parmenidés, je ztotožnění skutečně jsoucího s něčím neměnným, věčným a jednotným („nebylo nikdy a nebude jest nyní, najednou celé, souvislé, jedno“). Tento omyl ovlivnil i pozdější myšlení, včetně Aristotela, který považoval změnu za překážku vědění. Aristotelés se pokusil tento problém řešit například tvrzením, že měnící se objekty se vlastně nemění, nebo zavedením rozdílu mezi jsoucnem v možnosti a jsoucnem ve skutečnosti. Text naznačuje, že tyto snahy o zachování tradiční ontologie čelí zásadním problémům pramenícím z pochopení bytí a času.
Méontologická kritika tradiční ontologie
docx | pdf | html
◆ článek | fragment, česky, vznik: 20. 9. 1993 ◆ poznámka: Článek pro Filosofický časopis; nedokončeno
Méontologická kritika tradiční ontologie
Ladislav Hejdánek
◆ článek | fragment, česky, vznik: 20. 9. 1993 ◆ poznámka: Článek pro Filosofický časopis; nedokončeno
◆ article | fragment, Czech, origin: 20. 9. 1993
Méontologická kritika tradiční ontologie [2003]
Jméno „ontologie“ je dodatečně vytvořeným názvem pro disciplínu, která se už podle Aristotelova vymezení zabývá „jsoucím jakožto jsoucím“,1 což může být pochopeno také jako „jsoucí, pokud jest“. Potud by ontologie byla zcela držitelná, neboť její téma a její zkoumání jsou nepochybně zdůvodněny, pokud vůbec přijmeme, že „něco jest“ a že také „my jsme“. Chyba může ovšem nastat všude tam, kde je rozsah platnosti oné filosofické subdisciplíny chápán příliš široce a její význam přeceňován. Všechno tu především závisí na tom, jak budeme chápat ono „jest“. Vyjděme ze zjištění, že dějiny evropského myšlení byly hluboce ovlivněny těžkým omylem (který zajisté musí být dokonce ještě dnes mnohými teprve nahlédnut), jemuž dal kdysi nejpregnantnější výraz Parmenidés: vskutku jsoucí „nebylo nikdy a nebude jest nyní, najednou celé, souvislé, jedno“ (a „bez pohnutí“).2 Takto chápali zřejmě i starší (a ovšem také pozdější) presokratici ARCHÉ (či ARCHAI, pokud se rozhodli pro pluralismus), ale pouze Parmenidés (se svou školou) domyslel vše až do posledních důsledků, jež ostatním buď vůbec nedocházely anebo které pro jejich nápadnou (ale pouze zdánlivou) absurdnost nehodlali přijmout. Nicméně ještě Aristotelés je přesvědčen, že o tom, co se mění, není možná žádná věda3 a tím méně věda, která se zabývá jsoucím, pokud jest (a to i když se o jsoucnu mluví „v několikerém smyslu“). To, co se mění, mění se nutně v momentech časově distancovaných, a má tedy odlišné stavy minulé, přítomné a budoucí. Minulé již nejsou, budoucí ještě nejsou. Ontologie se nemůže zabývat ani minulými stavy, ani stavy budoucími (jako takovými), protože „jsou“ (nyní, v přítomnosti) „nejsoucí“. Aristoteles vidí záchranu jednak v tom, že to, co se mění, se vlastně nemění, a tedy „musí být jsoucí“,4 jednak v zavedení modálního rozdílu mezi jsoucím v možnosti a jsoucím ve skutečnosti…5
1 Metaf. IV. (Gamma), začátek 1003a.
2 Citováno z překladu K. Svobody, 1944, s. 57 a 58. Zl. B 7 a 8.
3 Metaf.
4 Metaf. IV., konec, 1012b.
5 Např. Metaf. V., 1017b.