Tento text se zabývá ontologií, kterou definuje jako disciplínu zkoumající „jsoucí jakožto jsoucí“. Autor uznává platnost ontologie, pokud přijmeme, že „něco jest“ a že „my jsme“. Problém nastává, když je rozsah ontologie chápán příliš široce, zejména v interpretaci slova „jest“. Klíčovým omylem v dějinách evropského myšlení, který zdůraznil Parmenidés, je ztotožnění skutečně jsoucího s něčím neměnným, věčným a jednotným („nebylo nikdy a nebude jest nyní, najednou celé, souvislé, jedno“). Tento omyl ovlivnil i pozdější myšlení, včetně Aristotela, který považoval změnu za překážku vědění. Aristotelés se pokusil tento problém řešit například tvrzením, že měnící se objekty se vlastně nemění, nebo zavedením rozdílu mezi jsoucnem v možnosti a jsoucnem ve skutečnosti. Text naznačuje, že tyto snahy o zachování tradiční ontologie čelí zásadním problémům pramenícím z pochopení bytí a času.