>>>

[Náboženství, posvátno a potřeba „prázdného místa“]

Podstatou náboženství je taková životní atituda, takový životní styl, k jehož základní struktuře náleží uctívání svaté věci nebo osoby, úcta, úděs, náklonnost, podrobenost posvátnu. Tabu je od náboženskosti neodmyslitelné. Jde však o to, že je tím svatým, posvátným či prostě tabu něco, nějaká věc, předmět menší či větší, zvíře nebo osoba, skutečná nebo vymyšlená (rovněž předmět skutečný nebo vymyšlený), na nichž vždy ulpí něco z neposvátnosti, z pozemskosti. V tom pak je jádro věci: něco pozemského se stává nadpozemským, je vytrženo ze své profánnosti a nadáno posvátným leskem. Součást obyčejného světa je povýšena na nadsvětnou skutečnost a postavena na místo, které má zůstat prázdné. Člověk už nemůže vykročit, protože před ním je svatost, a tu všechny kroky musí stanout. – Je to ostatně možné i tak, že každé vykročení se vztáhne na „svatost“, resp. „fetiš“ a odvodí se z nich tak, že „vykročení“ přestane být vykročením. Tak fatalismus, teorie všezahrnujících zákonitostí, resp. faktorů, sociálních sil apod. Fetišismus může nabýt a nabývá vskutku i „vědecké“ podoby.

Vyústění celé křesť[anské] tradice theologické v „th[eologii] krize“ v tom smyslu, že jde jen o ustavičné očišťování „prázdného místa“. Odřezávají a odsekávají se všechny souvislosti světa božího, resp. samotného Boha se světem lidským i přírodou, přičemž termín, slovo se drží. Na „prázdné místo“, takto ustavičně uvolňované, však nesmí nic přijít. Vše, co by se tam ocitlo, je „bůžek“, „bál“.

Člověk přesahuje svou danost; může ji však transcendovat jedině tak, že má kam vykročit, tj. že tu je volné místo pro vykročení. Člověk vykračuje nejen bezprostředně svou biologicky založenou aktivitou, nýbrž programově. Tj. dělá si na počátku obraz toho, co udělá, má koncepci, koncipuje svou akci. Tato koncepce musí ponechat „prázdné místo“ „prázdným místem“, a to nejen pro sebe, ale vůbec, tedy i pro jiné. V rozporu s lidským bytím i určením je pokus zrušit sobě či jinému (nebo třeba i všem) „prázdné místo“. Jednou z funkcí, resp. vlastností „prázdného místa“ je právě i možnost vykročit, a tím i možnost sebe přesáhnout, transcendovat. Tam, kde je tato možnost rušena, tam se znelidšťuje, tam se provádí to, čemu se v křesť[anské] tradici říká hřích.

25. I. 56

### 560125

<<<

>>>

[Filosofie a navazování na minulost]

Filosofie může jít dopředu jen tak, že minulost v sobě zpřítomňuje, oživuje, že ji činí svou hloubkou. To však není možné tak, že jen prostě pokračuje. Navazovat na minulost může jen tím, že ji učiní materiálem pro svou vlastní stavbu. A to znamená, že ji podrobí všestranné kritice a důkladnému ohledávání, že najde a odhalí všechny skryté principy a že je konfrontuje se svými.

Filosofie však nemůže považovat za definitivní ani své vlastní výsledky, ani své pozice a principy, nýbrž musí se k nim vždy znovu vracet a činit je znovu předmětem svého zkoumání. Filosofie se liší od literární kritiky právě tím, že vždy musí vyvinout a rozvinout veškerý aparát k tomu, aby přišla na kořeny, a to i na své kořeny.

25. VI. 56

### 560625

<<<

>>>

[Filosofie a spor idealismu s realismem]

Jestliže si jednou filosofie uvědomila dlouhotrvající spor idealismu s realismem (materialismem), pak to neznamená, že v něm musí vidět nějakou apriorní formu filosofického pokroku. Naopak: jakmile si tento spor dobře před sebe postaví, jakmile mu dobře porozumí, udělala první krok k tomu, aby se sporu vyhnula, aby se od něho osvobodila.

25. VI. 56

### 560625

<<<

>>>

Legitimnost náboženství

Kdyně, 7. 8. 1956

Filosofie se dopracovává vždy znovu poznání absolutnosti pravdy, tj. poznání, že charakter pravdy, její povaha, podstata je právě v tom, že každý pokus o její postižení musí – má-li vůbec obstát – skončit ve vědomí, že není vtělením pravdy, nýbrž že pravda stojí i nad ním jako vůbec nad každým podobným pokusem. Patří tedy k podstatě filosofie, že se přibližuje, resp. pokouší přiblížit pravdě ze sebe, ze svých sil, tedy že usiluje dojít z nepravdy k pravdě. Zároveň však filosofie ví, že sama pravda (absolutní pravda) není strnulá a že nesetrvává ve věčné neproměnnosti, nýbrž že oslovuje, atakuje, provokuje, že je zdrojem vší skutečné aktivity atd. To znamená, že sama pravda proniká k člověku a člověkem (jeho prostřednictvím) do světa. Filosofie nemůže pro svou práci připustit jinou metodu než uvedenou, totiž pokus postihovat pravdu na cestě z ne-pravdy (= a-pravdy); nemůže však upřít oprávněnost ne-filosofického úsilí, resp. činu, který se dává do služeb pravdy, která jej oslovila, a on o ní poslušně svědčí. Ovšem je pochybné, zda takové oslovení je ont(olog)ickou, a nikoli jenom psych(olog)ickou skutečností. Nicméně mnohého může být dosaženo, mnohé může být postiženo. Proto filosofie naslouchá a učí se. Nemůže však následovat, totiž zanechat svých věcí a jít – neboť pak by přestala být nejen filosofií, ale přestala by být věrna člověku.

### 560807

<<<

>>>

Rozvrh k Feuerbachovi

Kdyně, 9. 8. 1956

1. Pojem předmětu a předmětné podstaty

2. Skutečnost člověka (× předměty)

3. Realismus Feuerbachův (smyslový předmět × nábož[enský] př[edmět])

4. Sebeuvědomění jako předmětné vědomí? (vůbec obsah)

5. Transcendence člověka popřena (70)¹

6. Manipulace s „rodem“ a „rodovostí“

7. Výklad subjektivity a jejího obsahu

8. Metoda „duchovního přírodozpytu“

9. Pravé vědomí jako zklamání

10. Antropolog[ický] výklad zklamáním – profánnost pravdy? (52)²

### 560809

<<<

>>>

Porada Kdyně 9. 8. 56³

T émata

dopis Postup témat

Závazky termínované – písemné vypracování k příp[adnému] otištění

J.: Půjde hlavně o F[euerbacha], nebo o křesťanství? (L.: v podstatě jde stále o kř[esťanství], prakticky však o F[euerbacha] a metod[icky] o Podstatu kř[esťanstv]í)

Témata J.:

1. F[euerbach]ovo pojetí dějin a dějinnosti – význam pro pojetí náboženství

2. Pojetí hříchu jakožto zvláštního (proti obecnému) – myšlenka rodu a jednotlivce

3. Feuerbachův poměr k Písmu v jeho pojetí kř[esťanstv]í

4. Feuerbach a proroci (idea proroctví v jeho pojetí kř[esťanstv]í)

5. Poměr pojetí kř[esťanstv]í k pojetí nábož[enství]

L: Feuerbachova antropologie

1. skutečnost člověka (bez ohledu na předměty) – svébytnost

2. transcendence člověka

3. subjektivita onticky a její obsah

4. sebeuvědomění – proces a obsah

J.: F[euerbach]ovo pojetí dějin a dějinnosti – význam pro pojetí křesťanství

Dějiny a dějinnost ve F[euerbach]ově pojetí křesťanství

1. idea proroctví s histor[ickými] soudy

2. pojetí času

3. pojetí události

4. obecné a zvláštní v dějinách

(Jak souvisí abstraktnost Feuerbachovy antropologie s neporozuměním dějinné zakotvenosti kř[esťansk]é víry)

1. Koncept vlastní práce zaslat do konce r. 1956

2. Rozsah konceptu 12–15 stran (30 řádek)

3. Rozsah práce 30–50 stran

4. Termín práce (definitivního znění) do konce června 1957

5. Termín konceptu koreferátové práce 15. února 1957

6. Rozsah konceptu koreferátové práce 5–10 stran

7. Termín defin[itivního] znění koreferátové práce do konce září 1957

8. Rozsah koref[erátové] práce 20–30 stran

Průběžné zprávy o postupující práci – výměna dopisů.

Termín návrhu dalších témat 15. února 1957

Oužlebský rybník

1. Hume (a ostatní empirikové)

2. Filosofický slovník

3. Feuerbach

### 560809

<<<

>>>

[Role inteligence ve společnosti]

Int[eligence] musí žít, a to žít ve společnosti. To znamená, že musí být společnosti nějak užitečná – alespoň v jejích očích. Ale to vše jenom potud, pokud si musí int[eligence] vydělat na své potřeby a svou obživu.

Je část int[eligence], která se profesionálně vzdala vyšších snah; typickým příkladem je int[eligence] technická. Naproti tomu však int[eligenci] dělá int[eligen]cí to, že uznává vyšší míru, než je jenom užitečnost v očích společnosti. Tak především chce být int[eligence] za užitečnou nejenom pokládána, ale chce jí být opravdu. To znamená nezávisle (v posledu) na názoru společnosti a jejích představitelů. To znamená, že staví otázku užitečnosti objektivně, absolutně, a tedy konec konců metafyzicky. V posledu užitečné je pro společnost a pro člověka to, co je dobré ve smyslu absolutním. K rozpoznání, co dobré je a co není, je povolána právě int[eligence]. Je však povolána i k tomu, aby své rozpoznání dovedla vyložit ostatním lidem a přesvědčit je o jeho správnosti. To je pak služba společnosti, jak jí int[eligence] rozumí.

Je mnoho pravidel, norem a zásad, které se formovaly ve vědomí inteligence po dlouhé věky a které usnadňují přehled po tom, co je dobré.

Jednou takovou zásadou je třeba odevzdanost pravdě za každou cenu a děj se co děj. A protože je často obtížné rozpoznat pravdu, patří řešení otázky po podstatě pravdy a po kritériích jejího poznání k trvalým úkolům int[eligen]ce. Podobně musí dbát int[eligence] toho, co je spravedlivé, mravné, ušlechtilé, čestné atd. atd. To všechno stojí pak nad společenskou užitečností vulgárně chápanou, je to však společensky užitečné v hlubším smyslu.

Pramen tzv. lability int[eligence] spočívá právě v tom, že int[eligence] se nemůže nikdy svázat definitivně a bezvýhradně s žádnou společností. Je tomu tak proto, že nikdo nemůže v žádné věci, která je její vlastní věcí, rozhodovat za ni.

Je ovšem jasné, že v takových případech střetání a kvašení to není technická inteligence, která rozumí boji a která je nesmiřitelně na straně pravdy. Ale ani v takovém případě, kdy jde o čistě duchovní záležitosti, nemusí být (a opravdu málokdy je) int[eligence] jednotná. Vlastní zápas o pravdu není veden mezi int[eligencí] a ostatní společností, nýbrž mezi jednou částí inteligence a mezi druhou. Lidé ostatní pak jsou přesvědčování oběma stranami.

22. VIII. 56

### 560822

<<<

>>>

Filosofie dějin

1. co jsou dějiny 1. fenomén (rozlišení)

2. skutečnost (proces – jak se dějí)

2. co se děje v dějinách: smysl, obsah

3. teorie dějin × f[iloso]fie dějin ↓

4. místo filosofie v dějinách (otázky dějin filosofie dějin)

### 560101|1956

<<<