>>>

[Nekonečnost vesmíru v čase]

12. 5. 59

Předpoklad nekonečnosti vesmíru v prostoru a čase je právě předpokladem – není výsledkem našeho poznání, ale výsledkem usuzování. Je proto třeba provést analýzu onoho úsudku, který k takovému výsledku vede.

Vezměme si nejprve otázku nekonečnosti v čase. A na prvním místě otázku nekonečnosti směrem do minulosti. Na tomto místě na sebe bere zmíněný předpoklad zvláštní podobu: předpokládá se, že před současným stavem vesmíru existuje série stavů předešlých (dřívějších), a že před kterýmkoli z těchto předešlých stavů lze rovněž najít další sérii atd. Ale tu se nejprve musíme se vší pozorností podívat na pojem „předešlosti“.

viz ad J. B. K.

### 590512

<<<

>>>

Poznámky k P. Teilhardovi¹

str. 29 – … byla hmota uchopena, vsána do super-molekulizačního pohybu…

str. 27 – život ve vesmíru … jako by byl všude pod tlakem, připraven kdekoli v kosmu vytrysknout i nejmenší skulinou a … (aby dospěl do krajnosti – komplexita

– vědomí)

str. 25 – kosmický pohyb samonavíjení … kam ale umístit jeho hlubokou pohonnou sílu?

str. 24 – vesmír, jakoby „zatížen“ komplexitou, padá shora |25| do stále dokonalejších forem uspořádání

str. 23 – k ozřejmění trvajícího, naléhavého, všude působícího mechanismu korpuskulizace

–"– – vesmír, jenž by se vcelku a odshora dolů navíjel okolo sebe ve vzrůstající komplexitě tak, až by zvnitřněl?

str. 22 – vidět v živém světě jakousi nesmírnou kytici částeček vržených (…) na svah neomezené korpuskulizace, …

str. 22 – aby však takový mechanismus – … – se mohl nastolit a pokračoval v působení, není k tomu třeba předpokládat, že pod ním existuje a působí nějaký mocný dynamismus?

str. 20 – s jakou drsností … je přímé vnímání počátků čehokoli našemu zraku automaticky odnímáno vložením dostatečné vrstvy minulosti

str. 30 – „počátky“ se ve všech oblastech neúprosně stírají: stávají se našim očím nerozeznatelné vlivem pohlcující činnosti minulosti

str. 32 – komplexita by se nemohla uvnitř každé korpuskule vyvíjet, kdyby přitom nevyvolávala krok za krokem spleť vztahů, jemnou a věčně hybnou rovnováhu mezi sousedními korpuskulemi.

str. 112 – pól psychické konvergence, k němuž hmota, uspořádávajíc se, gravituje…

str. 57 – široce o počátcích

### 590512

<<<

>>>

[Proti předpokladu nekonečné minulosti vesmíru]

12. 5. 59

Minulost má smysl, ba víc: existuje jakožto minulost, pouze pokud je něčí minulostí, tj. pokud je na ni někým (něčím) navazováno. Avšak nic není schopno navazovat (neboť ani reagovat) na vše, resp. na minulost nekonečnou. Proto nic nemá nekonečnou minulost.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Jaký důsledek to má pro celek věcí, pro univerzum, pro vesmír, kosmos? Není-li univerzum schopno navazovat na svou (předpokládanou) nekonečnou minulost, pak tato minulost eo ipso není nekonečná (neboť pak si nic nekonečného prostě nedovede udělat minulostí). Jinými slovy: jestliže nepojmeme vesmír jako subjekt schopný do nekonečna reagovat sám na sebe a navazovat tak na veškerou svou minulost (a tento předpoklad je fantastický, nedoložitelný), pak musíme připustit přinejmenším takovou pluralizaci univerza, která připouští koloběhy vnitřně omezené (byť nesmírně rozlehlé), ale do nekonečna opakovatelné. Jelikož však jsme se v tom případě vzdali možnosti nekonečné kapacity reakční a navazovací, je důsledkem časová nesourodost, ba nesouměřitelnost jednotlivých koloběhů, z nichž kterýkoli může probíhat, aniž by jakkoli navazoval na kterýkoli jiný. Naopak bez myšlenky na takové navzájem nesouvislé (nebo alespoň v možnosti a v největším počtu případů realizovaných) koloběhy, a tedy při předpokladu nekonečné navazovací schopnosti úhrnu, celku světového se myšlenka nekonečnosti v čase dostane do rozporu s myšlenkou progrese, vůbec vývoje.

### 590512

<<<

>>>

{Trojice – interpretace}²

Jílovice,³ 25. 7. 59

Božskou trojici by bylo možno civilně interpretovat snad i takto: Bůh otec⁴ = nadsvětný princip Pravdy; Bůh syn⁵ = inkarnovaná Pravda (v celé kosmické šíři); Bůh – Duch svatý = princip přímého působení Pravdy na lidskou subjektivitu bez subjektního prostředkování. Tu pak je problém, zda ani na úrovni theologické, ani na úrovni (platformě) filosofické není třeba ostře tuto třetí „osobu“ odmítnout.

(Jílovice, 25. 7. 1959; 590725–1.)⁶

### 590725

<<<

>>>

{Nová orientace – a LvH}

27. 7. 59.

Návštěva H[onzy] Š[imsy] v Jílovicích

Cítí (on i Balabán) cosi nelidského, proti-lidského, člověka svazujícího na mých tezích z poslední doby (např. zvláště v dopisu ad starý Mlat – otázka Marie Čejkové);⁷ nic přesnějšího ani bližšího se mi nepodařilo z Honzy dostat. Kromě toho dvakrát naznačil, že Balabánovy poznámky k „Inkarnaci“⁸ i jeho vlastní distance je motivována (zde asi reprodukuji nepřesně) z Balabánovy strany pokusem přece jen nakonec interpretovat mne jako liberála, zatímco oba jsou poněkud nervózní (což není Honzův termín, ale vystihuje) z možnosti, že by tomu tak nemusilo být, kteroužto možnost ztvárnili proti Aleně Balab[ánové] ve formuli, že jsem barthovec.

Ptal jsem se, jak se mohu případně přihlásit k „nové orientaci“, především však, jak si mohu učinit jasno o samotné „nové orientaci“.

(Jílovice, 27. 7. 1959; 590727–1.)⁹

### 590727

<<<

>>>

[Úkoly plynoucí z rozhovorů s faráři „nové orientace“]

Jílovice, 28. 7. 1959¹⁰

(Koncept dopisu Milanu Balabánovi.)

Dopis nepsán, protože Balabán přijel v pátek 31. 7. 59 ráno do Třebechovic, odpoledne byl v Klášteře a večer opět odjel. Účastnil jsem se rozhovoru jak v Třebechovicích (ještě s Mirkem Brožem a Honzou), tak odpoledne v Klášteře (Š[imsa]+B[alabán]). Zvláště odpoledne byla domluvena řada věcí, týkajících se i mé budoucí práce. Byl jsem jednak pověřen napsat Dr. Komárkové, dále si mám připravit (do farářského kurzu koncem srpna t. r.) body a otázky k Lochmanově pojetí kosmologie, za třetí došel souhlasu můj návrh, že napíšu něco informativního o Teilhardovi de Chardin do KR;¹¹ Balabán po mém výkladu o problémech tohoto úkolu navrhl, abych pomýšlel na článků několik. Konečně bylo vzato na vědomí, že dlouhodobě budu pracovat na „Úvodu do křesťanské filosofie“;¹² předběžný (prozatímní) text budu předkládat oběma přítomným (mimo jiné), kteří mi pak předají své poznámky k němu. Zmínil jsem se také o možnosti napsat rozsáhlejší studii o Hromádkově pojetí pravdy do Communio viatorum; oba přítomní to považují za vhodné; jako jazyk doporučují spíše němčinu. Další záznamy o pohovoru provedu později.

### 590731

<<<

>>>

[Poznámky z rozhovoru s Milanem Opočenským]

2. 8. 59

Dopoledne jsem byl v klášterském kostele na kázání Milana Opočenského. Po kázání mi Milan nabídl k přečtení: Evangelische Theologie 19, Heft 7, 1959 (Juli, München) s článkem Helmuta Gollwitzera: Die christliche Kirche und der kommunistische Atheismus (S. 291–299).¹³

Mluvil jsem s Milanem rovněž o možnosti článku o Hromádkově pojetí pravdy do Communio viatorum; považuje to za velmi vhodné podobně jako Balabán z toho důvodu, že o Hromádkovi je v cizině leccos známo jako o theologovi (a příp[adně] politickém mysliteli), ale téměř nic jako o filosofovi. – Milan mi také na mou žádost slíbil půjčit bibliografické záznamy prací o Hromádkovi, až se oba vrátíme do Prahy.¹⁴

### 590802

<<<

>>>

[Aktuální vyhlídky křesťanství, význam laiků a „nová orientace“]

17. IX. 59

1. Nejbližší budoucnost křesťanské aktivity bude vyznačena opětným přesunem významu z řad „náboženských specialistů“ na široké řady laické. Nikoliv však z důvodů nějaké demokratizace, nýbrž proto, že ve skutečném zápase, v nejpřednějších liniích stojí dnes laici, a nikoliv „náboženští specialisté“ (tj. faráři, theologové, církevní funkcionáři atd.).

2. Theologická fronta „nové orientace“ by měla tuto skutečnost prozíravě předvídat a vědomě svou theologickou prací připravovat a potom podpírat.

3. Přesun shora uvedený, tj. proces laicizování křesťanské aktivity, bude důležitou základnou ekumenické práce.

4. Theologie se opět dostane k svému nejvlastnějšímu, totiž právě služebnému poslání: musí se stát strážkyní čistoty zvěsti, vyzbrojenou přesnými znalostmi historickými i dogmatickými; avšak síla, vnitřní mohutnost a přesvědčivost poselství nové orientace bude mít svůj zdroj jinde.

5. Demytologizace jako program je příliš suchá a také produkuje nicotnosti. Jako okrajová metoda je ovšem d[emytologizace] někdy na místě; cílem však být nemůže. Nejde totiž o zbavení zvěsti mytického lesku a půvabu, nejde o redukci, oslabování ani o všednost, šedost atd. Jde o nalezení samotného východiska – ne vůbec, ale pro nás, pro přítomnost a nejbližší budoucnost, jde o novou mocnou formulaci, nový silný život, nepřekonatelnou, nezdolnou víru.

6. Také civilnost nové interpretace může být jen okrajovým, metodickým motivem. Civilnost je dobrá, jestliže nám otevře cestu k modernímu člověku, k jeho srdci, k jeho porozumění.

7. Aby se předešlo nebezpečí, že laici by se chtěli emancipovat od theologů nebo že by jich chtěli nedbat, je třeba volit tuto linii: theologové při všech vhodných příležitostech musí nejen o sobě říkat, že slouží, ale skutečně tak musí i jednat – v jejich jednání ani slovech nesmí být ani stín nadřazenosti, tj. poměru k laikům jako k řádu subordinovanému. Naproti tomu z řad laiků musí být (vždy však jen laiky!) volán k pořádku každý, kdo by se vyjádřil nebo jednal s neúctou s theology. (Jde o hnutí uvnitř – jinak tomu ovšem je mimo.)

### 590917

<<<