Niternost a „entropie“

Slova mají někdy také svá velká úskalí. Když třeba mluvíme o „nitru“ a „niternosti“ v souvislosti s myšlenkovým modelem „události“, nemáme jistě na mysli všechno to, co se děje ,v rámci‘ události, a to na rozdíl od toho, co se děje v jejím okolí (ať už užším nebo i nejširším). Stálo by za zvláštní výzkum (kdo ví, možná už byl dokonce proveden), co myslil Aristotelés „nitrem“, když řeckým novotvarem entropeia zdůrazňoval povahu díla (výkonu), jehož „příčinou“ nebylo nic vnějšího, nýbrž naopak něco „vnitřního“. Nejspíš by se ukázalo, že měl opravdu na mysli něco, co jako činitel bylo „uvnitř“ pohybu; pokud by tomu tak bylo, je zřejmé, že to není uspokojivé řešení. Nicméně stojí za úvahu, odkud se tento „činitel“ nebo „hybatel“ bere, neboť z pouhých „možností“ nevyplývá – možnosti jsou „jsoucna v možnosti“, a ta nepochybně jsou sama nehybná (stejně jako Platónovy ideje ve světě idejí). Mám zkrátka za to, že domyslíme-li myšlenku toho, co pracuje „zevnitř“ (a nebudeme toto „zevnitř“ redukovat na pouhé „uvnitř“), musíme dojít k závěru, že „nitro“ resp. „niternost“ je právě tak ,rozlehlá‘ jako „vnějšek“, takže před nitro události se musíme dalším krokem otevřít k možnosti nitra (či niternosti) za hranicemi události jako celé říše, jako celého světa niternosti, v němž každá událost (každé pravé jsoucno) je „zakotveno“ svými kořeny.

(Písek, 151001-1.)