Srovnávání (komparace) / Komparace (srovnávání)
| docx | pdf | html ◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 12. 2007
text je částí tohoto původního dokumentu:
  • 2007

  • Srovnávání (komparace) / Komparace (srovnávání)

    Pro naši orientaci ve světě (Weltorientierung) má mimořádný význam komparace čili srovnávání (a ovšem s tím spojené rozlišování). Základní typy komparace sahají daleko či hluboko do minulosti, a to přinejmenším do dávných dob samých počátků života na této planetě (otázkou neméně závažnou je ovšem, zda nesahají na ještě nižší úrovně, ba zda nejsou jednou ze základních forem reaktibility vůbec, tedy i do říše předživého). To, co je srovnáváno, není ovšem nikdy prostě „cokoli“ – není zkrátka srovnáváno všechno se vším. Vždycky předchází jistý výběr toho, co se srovnává; nicméně už tento výběr předpokládá nějaké předchůdné srovnávání. Myslím, že tato vždy potřebná a vždy také uskutečňovaná spolupráce srovnávání a výběru, komparace a selekce, představuje jeden z nejzávažnějších aspektů problému reagování a reaktibility. Nedovedu až do hloubky kontrolovat, nakolik má Heidegger pravdu se svým výkladem etymologických kořenů řeckého termínu LEGEIN (a LOGOS) a odpovídajícího německého termínu „lesen“ a „Lese“, ale jsem přesvědčen, že myšlenkově věcně je tento výklad legitimní a správný. Přinejmenším dobře odpovídá Hérakleitovi a jeho pojetí LOGU jako toho, co zakládá svět (KOSMOS) jako jednotu a bez čeho by byl pouhou „hromadou náhodně rozházených věcí“. Někde v pozadí (dnes už hodně zapomenutém) je ono „sbírání v jednotu“, které ovšem nutně předpokládá výběr, selekci toho, co je onomu sbírání k dispozici, aby to v jednotu mohlo skutečně být „sebráno“. (Je zajímavé, že onen Platónův demiurg z Timaia nutně musel při výběru „idejí“ rozlišovat, které se k sobě hodí a které nikoli – takže musel zároveň vybírat, když chtěl sebrat v nerozpornou jednotu ty, jež bylo potom možno otiskovat do „beztvarého toku“. Je to zároveň doklad toho, jak si Platón sám uvědomoval nezbytnost nějakého aktivního „subjektu“ v koncepci, která jinak znala na jedné straně pouze nehybné – a tedy „mrtvé“ – ideje, které samy žádné aktivity nebyly schopny, a na druhé straně nejen neosobní a akce rovněž neschopný, ale dokonce každou formu, každý tvar postrádající „tok“.)

    (Písek, 071201-3.)