Tento dokument zkoumá paradox smrtelnosti života. Na nejzákladnější úrovni, buňky se mohou dělit a pokračovat v existenci bez smrti. I reprodukce, která může zahrnovat splynutí buněk, nemusí nutně vést k úmrtí. Přesto, evoluční proces vedoucí ke komplexnějším organismům je neoddělitelně spjat se smrtí. Smrt, původně považovaná za nešťastnou náhodu, se stala integrální součástí života, nástrojem, který život využil k dosažení vyšších a dokonalejších forem. Podobně jako oheň se stal nástrojem pro člověka, smrt se stala služkou života, umožňující jeho pokrok a vývoj skrze neustálé cykly zániku a obnovy, což je klíčové pro dynamiku a adaptaci živých systémů.
[Smysl smrti] [1998]
Není tomu tak dávno, co se lékaři a biologové dostali na stopu dost pozoruhodnému fenoménu: život není nutně a ze své podstaty, svým nejbytostnějším určením smrtelný. Vlastně už dlouho víme, že živá bytost na nejnižších úrovních může být v důsledku nějakého vnějšího zásahu usmrcena, ale pokud k tomu nedojde, živá buňka se rozdělí ve dvě a žije dál. Je dokonce možné, že i po vynálezu primitivní pohlavnosti může dojít ke splynutí dvou buněk resp. jejich částí – a život jde dál, aniž by někde zůstala nějaká mrtvola. A přece ten obrovský vývojový proces, který vedl nejen stále dál, ale co možná také vždy výš, k stále komplikovanějším organismům a k celé té fantastické bohatosti živých tvorů, je nerozlučně spjat se smrtí, a to nikoliv jako se svým odvěkým nepřítelem, nýbrž jako s něčím, co původně znamenalo nešťastnu náhodu, ale co bylo později zabudováno do života jako jeho integrální a nadále neodlučitelná součást a složka. Dá se to vyjádřit tak, že život zapřáhl smrt do své káry, že z ní učinil prostředek svého spění za vyšším a dokonalejším. Smrt se stala významným, ale také nebezpečným nástrojem a přímo služkou života – dost podobně, jako se mnohem pozděšji oheň stal významným, i když také nebezpečným nástrojem a sluhou člověka.