Křesťanství a filosofie
| raw | audio ◆ přednáška, česky, vznik: 9. 3. 1988 ◆ poznámka: není jasné pro jakou příležitost předneseno
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Ten vliv v helenismu začíná teprve s křesťanstvím, ale začíná už se židovstvím. Víme neklamné stopy té helenistické filozofie, nakázíme v některých žalmech, v knize číslovy, v knize kazatel a podobně. Co je celá ta upadková stoha třeba s pesimismem kulturnímu. To všechno se obrátí v knize kazatel. To není nic vlastního života, vůvodního. To je vliv upadkového helenismu. Marnost nad marnost. My to všechno známe v jednom, ale to vůbec není křesťanská tradice, židovská. To je něco cizího, cizorodého. Jedinečný fenomén řecké duchovní a zejména myšlenkové kultury, a to je jedinečný fenomén, to je něco nesrovnatelného s ničím v jiných částech světa a v jiných dobách. Řecko to je něco specifického. Podobně jako židovství. Hebrejská tradice, to je taky nesrovnatelná věc. I když my žijeme takové upadkové době, kdy je jedinečnost evropské kultury, evropské tradice, která je založena na těchto dvou kořenech, řecké a židovské tradici. A k tomu přišla potom ta římská tradice zejména právního myšlení. Dnes je evropa plná nejen u nás, k nám to proníká spíš ze západu. Je to povědomí té zvláštnosti a mimořádnosti evropské tradice je upadle a mladí lidé mají dojem, že něco objevují, když se obracejí na zem, na buddhismus, nebo na nejstarší buddhismus a na čínské nějaké staré tradice. Objevují v tom něco. Ne, že by tam nebylo co objevovat, ale je to taková kuriózní věc, když se to stává módou v Americe a v západní Evropě, jak říkám, plníká to v zem a ta vlastní evropská tradice se dost nezná. Tedy ten jedinečný fenomen řecké, duchovní a zejména myšlenkové kultury pronikl v době, kdy vnitřně již upadl a slábl. Přesto byl ještě velmi silný do velké části světa, na tehdejší poměr do celého světa, abychom mohli říct. Ale nalezl jen málo skutečných partnerů v podobě komplexní tradice. Samozřejmě našel partnery jednotlivce, třeba v Perzí, Máního, Manichéstí a tak dále, ale to byly jednotlivci. Historicky vlastně jediným významným a vlastně jedinečným partnerem se tomu fenoménu řeckému stalo židovství a později z něho vyrostlé křesťanství. Skutečné partnerství se tu projevilo v tom, že ovlivňování tu neproudilo pouze jedním směrem než oběma směry. To není partnerství, když ovlivňuje jenom jeden. Já připomenuji jenom několik málo věcí, abychom si to tak nějak ozřejmili víc. Už ve třetím století před Kristem vznikl, nebo alespoň začal vznikat, podle legendy vznikl v 271. Ale nejspíš to trvalo půl druhého století nejmíně a možná díl. Vznikl nebo začal vznikat významný překlad starozákonních knih do řečtiny, takzvaná sektu agita. Původně byl hlavní jaruzalémský rabín požádán, aby vyslal do Aleksandrie, kde se už koupila obrovská knihovna, aby tam vyslalo učence židovské, kdo tam vyslal 270 velice učených mužů a tím měli překládat, to je legenda, na jednom ostrově Fáru v Aleksandrie, tam zůstali a podle legendy za 270 dní přeložili celý starý zákon. To je vyloučená věc a vypadá to, že pravděpodobně celý starý zákon byl dokončen teprve asi v polovině druhého století př. Kr. Ale začal a to Pentateuchem, pětí knihami mužišovými, začal ten překlad už za Ptolemája II. Filadelfa, on byl u vlády 285-240 let a v té době někdy to k tomu muselo dojít. Jiným dokladem židovské myslitelské výkonnosti je filozof Filón Aleksandrýský, který přibližně žil v době Ježíšově, je o 20 let mladší, ale přežil ho o 20 let, takže Ježíšův život je akorát tak doprostředka Filóna Aleksandrýského. Ten si použil dost svobodně některých myšlenek platónových, ale také stoických, silně ovlně novoplatonismem, ale si navazuje také na různé jiné tradice, třeba perské a tak dále. Je to typický myslitel syncretistický, jak se říká, který dává dohromady věci, které původně mají zdroj úplně lůzný, velice odlišný. A také navazuje na mystiky, sám má k mystikům blízko. A právě tenhle Filón Aleksandrýský, nejvýznamnější židovský filozof té doby, nepochybně přispěl velice podstatně, zejména ke koncepci prologu nejvýznamnější nebo nejfilozofičtější knihinového zákona Evangelia Janova. To, jak se říká, na počátku bylo slovo, to jest Logos, myšlenka stoická, která byla aplikována na interpretaci starého zákona Filónem Aleksandrýským. A odtud byla cesta otevřená k tomu, aby autor Janova Evangelia, aby tam ten obrovský prolog, co je něco s úžasná věcí, stavba myšlenková, tak aby to formulovala tímto způsobem. Já jsem tady jenom ukazoval, jak křesťanci, a mluvím o něm jako o hysterickém fenoménu, nic jiného tam nechci, podobně jako o židovství, že se setkalo s realistickou filozofií a leco se z ní do sebe nasáklo. Křesťanství se tedy zrodilo a utvářelo ve svých počátcích, zasezeno do této hrby, aniž si toho ovšem bylo vědomo. Křesťancí si nemůže být něčeho vědomo, to znamená první křesťané, si toho nebyli dostatečně vědomi, do jaké situace byli zasazeni, nebo v jaké situaci se formovala první cvět. Zejména mluvím o situaci duchovní a kulturní, a z toho zvláštní důraz na filozofii, která přežívá z té veliké filozofie Socrates, Platon, Aristoteles. Ježíš sám byl asi dosti slušně vzdělán v židovské tradici, ale je charakteristické, že nejčastěji opírá o malé proroky, tedy neopírá se zdaleka od celý starý zákon, a zdá se, že apoštol Pavel znal starý zákon lépe než Ježíš. Učedníci Ježíšovi byli lidé převážně bez zvláštního vzdělání. Ještě v jedenáctém století Petr Damiany, který choval krajní nedůvěru ve filozofii jako takzvanou pohanskou vědu, a nejen filozofii, ale dokonce i jen učitele gramatiky, považoval za učedníky dňáblovy, a od něhož pochází známá formulace o filozofii jako služce teologie, podle něho jejím úkolem je velut ansila domine subservire, čili sloužit své paní jako služka. Argumentoval proti filozofii takto, protože Bůh chtěl lidi, respektive svět, spasit, a ne při povzdělat, dodávám já, vybral si za apoštolí nikoliv profesory filozofie, říká Damiany, ale muže nízkého postavení prostňáky a nevědomce. To byl argument proti filozofii ještě v jedenáctém století. Křesťanství se také z počátku nejvíc šířilo mezi těmi, kteří měli velice daleko nejen genenistické vzdělanosti, ale dokonce nebyli nejkovanější ani v židovské tradici. Evangelia poukazují na to, jak Ježíš prohlašuje, že amen pravým vám, takové věry jsem nenašel ani v Izraeli. Zavzor jsou dáváni lidé nejednou z těch okrajových, což je asi samarická žena, nebo dokonce naprosto pohanský, asi pohanský voják římský, který nebyl nejkovanější ani v židovské tradici. Byli těmi nejchučšími a nejutlačovanějšími jak doma v Palestíně, tak v různých diasporách, proč v té době je po několika povstáních a židé jsou roztroušeni po celém středomoří v diasporách a samozřejmě také patří k těm nejchučším a nejutlačovanějším samotném římě. To už jsou vysloveně pohanné, nejenom židé, ale pohanné. Také přes ty diaspory se to tak šířilo. Je charakteristické, jak nám Evangelia svědčí o tom, že původní Ježíšův důraz na chudé byl spiritualizován na chudé duchem a jak zaslíbení rehabilitace chudých bylo tak readresováno, přeposláno poštovně, těm, kteří se helenistickým vzdělancům a polovzdělancům jevili jako nevědomci a hlupáci. To byli ti adresáti. Ne tedy chudí už jenom, nebož nevědomci a hlupáci. Tak se jevili, že? Myšlenka prostiáctví, eventuálně posádství, to už není od té oblast duchovní, to už je spíš taková gesto, myšlenka prostiáctví, za kterou zřetelně cítíme komplex nevzdělaných, nebo málo vzdělaných, žije v křestěnství dodnes, i když většinou je na okraji. V naší reformaci musel být ve staré jednotě vybojován zápas proti odpůrcům vzdělanosti, takzvaným mizomusům, jistě víte, že blahoslovení psalty známou Filipiku. Nejvzdělanějším mužem první církve byl zřejmě nikoliv sám Ježíš, ale farizeus Saul, který přijal na cestě do Damašku, podle legendy nejspíš tohleto přesně ani nemáme tam ve skutcích, přijal jméno Pavel. Můžete si k tomu přečíst vůbec, jak dobré k tomu, o čem mluvíme. Vemte si ruky v biblický slovník, tam jsou součková hesla, například toho poštolu Pavlovi, dobré si to přečíst. Tam ukazuje, že to je skutečně jenom legenda, že po obrácení přejal nové jméno, že bylo běžné tehdy, aby původní hebrejská jména byla latinizována, takže většina vzdělanějších židů nebo úředníků třeba a tak dále a poštol Pavel byl z rodiny, která se velmi dobře etablovala v nějakém tom římském bibliheče. V úřadě v nějaké provincii, že tedy bylo zvykem mít dvě jména a že bylo i zvykem to jméno Saul, které bylo velmi běžné v pokolení Benjamin, tak překládat do latiny jako Paulus Saul a Paulus i ta podoba trošičku, že tomu napomáhala, prostě bylo to běžné. On měl od dětství nebo narození oběta jména. Odpust, já se zakecávám, to tady nepatří, ale jenom doporučuji, tohle se všechno můžete dočíst v biblickém slovénku, to neříkám teologům, kdy to jistě mají přečtené. Tento nejvzdělanější muž, kterého také nejlépe známe jako osobu, vzhledem k množství jeho dochovaných listů, všem ne všechny jsou autentické, několik listů je připisováno jenom Pavlovi, autorem je někdo jiný a je to pozdější. Tento nejvzdělanější muž první církve je autorem, myslím, jediného použití slova filozofie v Novém zákoně, to je v epištole Kolosenském diosum, což ovšem kraličtí přeložili jako moudrost světa, poněkud volně, protože ten svět tam není přečtině. Ten citát v kraličském překladu je hleďtež, ať by vás někdo neobloupil moudrostí světa a marným zklamáním, uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa a ne podle Krista. Tak tam kromě toho názvu moudrost světa, to je filozofie, ten svět si dejte do závorky, tak filozofického tam je na tom jenom ty živly světa, Stoicheion je element, razil to původně pre Sokratu jako empedokles, i když slova Stoicheion nepoužil ještě, ale měl ty čtyři živly, protože dva faktory, které v těch živlech řádily. Na první pohled, to je varování před filozofií, a tedy odmítnutí filozofie jako čehosi nebezpečného. Není pochyby, že to tak Pavel myslil. Otázka je, co o té filozofii věděl. Když tam říká, ať by vás nikdo neobloudil moudrostí světa marným sklamáním, to nedává nám dnes rozum, nedává smysl. To marný je prázdný, nanicovatý, a těm, co tam je, to druhý, sklamání, to je kam, nesklamání, klam, šalba, šalebnost. Tamto diates filosofiáska je kenes apates, kenes apates je prázdná šalba, nebo úskok taky. A tedy Pavel klade filozofii naroveň v sofistice. Prázdná šalba, to je sofistika. Tím ovšem neplatně, protože povrchně generalizoval. Po více než čtyř stoletích nevěděl nic o obrovském zápase Sokratově a Platónově a tak dále se sofisty a sofistikou. To ovšem není jeho chyba, ale je to fakt. Musíme o tom vědět. Úpadková helenistická filozofie sama už na to zapomněla, o tom nic nevěděla. A míchala oboje dohromady. Helenismu, sofistika, retorika, filozofie, to všechno je všoravno. Tento gigantický zápas filozofů se sofistikou a pouhou retorikou snese srovnání s neméně gigantickým zápasem křesťanství s gnozí. Ani jeden z obou zápasů nebyl dodnes definitivně dobojován a v obou jde o to nejzákladnější, o bytí a nebytí. Na jedné straně filozofie, na druhé straně výry. O platnost a neplatnost, o pravdu a o lež. Takže vidíme, že ten nejvzdělanější člověk v první církve nevěděl nic podstatného o filozofii. To slovo tam je, ale skutečnost tam není. Myslím, že je dostatečně jasné, že ani v textech Nového zákona, ani v nejstarších dějinách první církve nenajdeme vodítko ani směrnici pro vztah k filozofii, jak se skutečně ustavila. Nedůvěra a odpor jsou, a to jsme si dokumentovali, a je to možné dokumentovat i mnohem později, nejenom u Pavla. To je nejstarší dokument. Nedůvěra a odpor jsou hnutí mysli. S nimi se nemůžeme nikdy spokojit, s nimi nemůžeme vystačit. Když jde o věci v skutku závažné a že byla a je filozofie něčím opravdu závažným, o tom se křesťané měli přesvědčovat a v celých rozsavadních dějinách a dosud se o tom musí přesvědčovat. Odmítání filozofie bylo a je motivováno nikoli výrohou, ale buď neporozuměním, pramenícím v nevzdělanosti, anebo ve strachu a obavách před filozofií. Tedy přímo v nedověře a nevěře. Bát se filozofii znamená dost nevěřit. Jestliže víra přemáhá svět, tak přemáhá také filozofii. Víra nepřemáhá svět tak, že by ho likvidovala, nebo že by ho sestrkávala dňáblovi do obětí, aby ve světě panovala pravda, spravedlnost. Toto je špatního filozofii. Nemůžeme před přemocí nic před čím upředtím utíkáme. Právě tak jako Ježíš říká, nejste ze světa, ale posílám vás do světa, doste poslání do světa, tak podobně. Víra není z filozofie, ale víra se má ve filozofii upřednit. To už jsem tedy přeskočil do druhého bodu, zatím se vrátíme trošku zpátky. Jak to vypadá na straně druhé, na straně filozofie? My jsme si trošku objasnili, jak to vypadalo s tím křesťanstvem, teď jak s filozofií. Existují dvě hlavní tradice, nejenom jejich celá řada, ale dvě hlavní, zejména hlavní, protože se nám tady hodí, jak filozofie rozumí sobě samotné. Jedna tradice je připisována Pythagorovi, ale to, že Pythagorovi je v celkem nahodila a navíc nejistá skutečnosti, to připisováno je hodně pozdě. Jinak v ostatních zlomcích z Pythagory nenajdeme nic, co by nám objasňovalo, protože zrovna on tohle udělal. On by vynalezl to slovo. Filozofia vykláda se proč vzvůvodnil to slovo, ale tradice to připisová Pythagorovi. Pregnantního vyjadření téže koncepce, která je připisována Pythagorovi, se dostalo v Platónově hostině, v řeči Sokratově při pohoštění a připojené pitce na jakousi oslavu vítězství vásnika Agathona. Filozofie je pouze láska k moudrosti, nikoli moudrost. Sama moudrost je vyhražena jen Bohům. Proto filozofie je filosofia, filein sofian, je to milovat moudrost, nikoli býti moudrý. Prvním filozofem, podle toho podání, jak tam líčí Sokrates, a sám Sokrates se odvolával na jakousi kněžku Diotymu. Já nevím, jestli jste nečetli, tak si přečtěte, ale každopádně jenom to připomenu, ten dialog vlastně není dialog, sešli se přátelé Agathonovi na počest jeho vítězství v básnění a domluvili se, že každej pronese slavnostní přípytek, řeč na oslavu Boha Erota. A teď všichni postupně tu řeč pronesou a přijde na Sokrata, a Sokrates, který původně souhlasí, říká, já nevím, já jsem si myslel, že oslavná řeč je něco jiného, než si myslíte vy zřejmě, já nic takového jako vy říkat nebudu. Vy si myslíte, že když nakladáte na Erota všechny možný nejnádhernější adjektíva, takže děláte oslavnou řeč, ale to já jsem myslel, že se tam musí udělat, aby to byla pravda, tak to já radši nic nebudu říkat, oni ho nutějí, já bych říkal stejně, ale já nebudu oslavovat Erota jako něco, co není, nebož já o něm budu mluvit jako o tom, co je. A odkud to vím, co je, to mě řekla kněžka Diotima, to jméno se nikde jine nevyskytuje, asi si ho Platon vymyslel, neví se určitě, jestli existovala nějaká kněžka Diotima, nemohla to být kněžka Erotová, protože právě ta kněžka Diotima řekla, sdělila dokonce způsobem, který je polemicky zaměřený, protiběžným způsobem zasvěcování, ono mu to řekla dialekticky, tak říkající, takřka filozoficky, on od toho uvedla, a on to pak ještě z filozofii čtuje víc, tedy ta kněžka Diotima mu prostě sdělila, že Eros není žádný bůh, ní už pouze velký démon, daimon. A tedy Socrates tam přednáší pořadě řečí o slavných na boha Erota, tam přednáší o slavu daimon Erota. Mezi tím mu přijde mladík, který to trochu ruší a pronese ještě po Sokratovi, který byl vlastně poslední, pronese ještě zvláštní řeč na oslovu Socrates. A je to moc pěkný čtení, je to jedna z nejhezčích Platonových věcí. Cože neřekla? Řekl jsem hostina, řekl jsem, že jo. Nedáváš pozor, co říkám. Sympózion taky, vyšlo to pod názvem Sympózion česky. Velmi často si tam říká hostina, německý krst mál a podobně. Tak tohle je teda ta okolnost. Tam kněžka to je, jak se tam říká, žena znalá božských věcí. Říká, co to je filozofie. A že to je, jenom láska k moudrosti. A že Eros je první filozof, protože není krásný, ale krásu miluje. A všechny věci krásné miluje. No a jaká je krásnější věc než moudrost? Takže on miluje taky moudrost a zejména moudrost. A proto tedy není moglý. Jak může někdo milovat něco, co má? Milovat v řečtině všem znamená toužit po. Čili, jak může někdo toužit po něčem, co má? To je ten argument. No a pak je tu ještě druhá tradice. Která za prvního filozofa označuje Prométhea. V této druhé tradici se zúrazně odbojí revolucionizující charakter filozofie, která svůj původ a svou legitimnost nenechává v závislosti na Bozích. Ale staví je, staví teda tu legitimnost a svůj původ jako stejně původní, jako je původ božský, původ bohu, nebo nekonce, ještě původnější. Ta podstata je v tom, že Prométheus nebyl bůh, nebož titán. A titánové to byla jako chláska, která historicky předcházela bohům, jimž vládl Zeus a Prométheus byl tak otráven vládou svého super, nebo svého hlavního titána, totiž Krona. Podobně jako Zeus byl vládcem bohů olimpských, tak před ním byl Kronos vládcem titánů. A vládlosti nechutně, alespoň z hlediska Prométheova, ten byl dost otrávený a pomoh bohům přemoc titány, zlikvidovat vládu titánů. Kronos se od pramáti všech bohů a všeho vůbec, že jo, od gej, se dověděl, že existuje jakási věřťba, kdo jí vyslovil, to nevím, proč to je takhle na začátku, orákulum, že Kronos bude svržet strůnu vlastním synem. A Kronos, aby to mu předešel, když se mu narodilo dítě, tak ho sežral. A tím pádem se chtěl vyvarovat. Samozřejmě manželka to nelíbě nesla, že jí požírá děti, tak mu jednou předložila kus kamene zabaleného do hrozující kůže a nepozorný Kronos pouk kámen a upokojil se, ale malý Zeus byl vykováván, až vyrostl a potom Kradmon podvodně předal požít, co si svému otci. A ten dostal na úzeu a vyvrátil všechny ty děti a došlo k velké gigantomachii. Gigantomachia to je velký zápas, velikánský boj gigantů, bohů proti titánům. Titáni byli poraženi za velmi podstatné podpory Prometeovi. Prometeus tedy respektoval vládu Dievu, i když mu Zeus moc sympatický nebyl, ale respektoval ji jako svobodný šlechtic. To je, když ho Zeus dožral, tak se pán vypodstavil. On nebyl žádný nebo počkej nějaký bůh olimpskej, on byl titán. Tak s ním taky žádný tykání jen tak si nemohl dovolit. No ale protože Zeus olimpský byl vyzbrojen různými zbraněmi, tak nakonec také přemohl, když se mu nelíbil Prometeus a nechal opřikovat tam ke Kafkazu. Ten orel každej den rval vnitřnosti atd. Ale ta hlavní myšlenka je, že Prometeus je titánem. To je nejenom stejně původní jako Bozy, vlastně ještě původnější. A prometeuská tradice znamená nedělat si z těch bohů moc na ně nedat. A tahle prometeuská tradice byla velmi silná v Řecku, i když ne ve filozofii. V Řecku neexistovala knižská kasta vůbec. A mýty měly funkci spíš národních bajek. To byla věc spíše umělecká než náboženská. Především bylo v nich obrovských odlišností. Nebyl jednotnej kult a nebyla také jednotná teologie jako učení o Bozích. Takže tato uvolněnost nese určité rysy toho prometeuství. Nebratý bohy moc vážně, ale tohle prometeuství proniká také do filozofie. Dokonce uvedu příklad z Platona. A zase něco, co Platon dával do úst Sokratovi. Aby bylo jasné, že to nejde o dvě svářící se tradice. Že to jsou dvě filozofické tradice, které patří do filozofie. Zase Platon nechává položit Sokratovi otázku, jak je to se zbožností. Je něco zbožné proto, že si to Bozi přejí? A nebo si to Bozi přejí, protože je to zbožné? To je otázka typicky filozofická, ale filozoficky prometeuství. Protože tady se na jedné straně klade možnost, že zbožné je to, protože si to Bozi přejí. A cokoliv si Bůh přejí, to je prostě zbožné. Čili když chce pan šef něco odporného, to nevadí, přeje si to on, já jenom konám svou povinnost. A nebo si Bozi přejí to zbožné, protože to je zbožné, to znamená, že to nezáleží na nich, co je zbožné. I pro ně je zbožné jenom to v skutku zbožné a oni musí respektovat, co je zbožné. Čili a zbožné, pravdivé, spravedlivé a to všechno patří k tomu. Prostě jsou tam jisté normy, které musí zachovat i Bozi. A víte, že Platón, po některých jiných filozofech, také si kritizuje básníky, jako znamená Homera a taky Hesioda, že nechávají Bohy dělat všelijaké nemravnosti, že jedni druhé podvádějí, že si kradou věci, že si dělají nějaké podtrhy a tak dále. Podvádějí se teda, že manželka podvádí s nějakým jiným Bohem. A Platón to v politeji kritizuje, nechává teda kritizovat, že by měli být mrzkáni, jiný filozof říká, Hesiodas a Homer by měli být mrzkáni, protože to říkají. A ještě vám řeknu, k tomu se váže jedna věc, to je první historické, teologové to budou vědět, ale já nevím nic, co vy můžete vědět teď na teologické fakultě, co se tam dojíte, první literálně doložené použití slova teologie je z Platóna, je vám to známo, řekl vám to někdo? Spolite je, že tam právě když se kritizuje Homer a Hesiodas za to, co nechávají dělat, že třeba další nemravnosti, že Kronos nebo už před ním teda jeho otec, že požírají své děti, no to je nemravnost krají. Jak můžou vozit takovéhle věci dělat? No a teď tam teda, když se to řádně vymáchá tohle špinavé prádlo, řeknu se, to přece není možné, no tak se tam říká zajímavá věc, že takovéhle věci i kdyby byly pravda, tak se dětem nesmí říkat. První použití ideologie, i kdyby to bylo pravda, tak se to nesmí dětem říkat. No a protože děti jsou hlavně v rukách chův a babiček, už tenkrát, tak je malá kontrola přesto, jaké mýty jim formují duši. Takže musí být stanoven státní dohled přes mýty, cenzorský úřad, a to jsou teologové. A ty cenzorují mýty a dohlížejí na to, jak ty babičky to ten dětem říkají. A pokud při nedostatku mýtu vymýšlejí nové, tak tohle je původní význam a funkce teologů, podle Platona. Tady vidíme tedy, že ta kritika, nebo kritičnost, která se nezastavuje u bohu, a která říká, že teda buď bohové jsou bohové a dokonalé bohové, a pak ovšem teda musí podléhat týmž mravním zásadám jako lidé, a protože jsou dokonalé, tak se jim nesmí protivit, protože lidé jsou hodně potrestaní, ale bohové přece jim nemůžou ten špatný příklad dávat. Ale i kdyby to byla pravda, tak se o tom nesmí říkat. Pokud by bohové byly takové, že by se dopouštěli jako chytří, tak se o tom nesmí mluvit a až to kazit lidi. To je filozofický přístup velice poznamenaný tou prometovskou tradici. Tedy to obojí mělo soužit jen jako malá ukázka, a dal by si to rozmnožovat, že i ve filozofii je rozmanitost důrazu a zaměření, a že tedy filozofie a filozofování jako historická skutečnost, taky křesťanský jsme brali jako historickou skutečnost, tedy také filozofie jako historická skutečnost je záležitostí tak mnohotnou, tak složitou, komplexní, jako její samokřesťanství. Mnoho dalších dokladů bychom mohli přinest. Každý velký myslitel má svou filozofii, která se liší od filozofie jiných myslitelů. Univerzální a obecně donucující povaha vědeckých poznátků nemá obdobu ve filozofii. A nebo jen velmi málo a netematizovaně. Tam jsou spíše obdoby, takže jeden napodobuje druhého, nebo že neví, že zapadne do větých kolejí a nemůže, neví jak z toho. To se stává, ale to není donucující poznání jako je ve vědění. To je vlastně nedostatek, to je omyl. Někdo jede k nějakou kolejí a teď ho tam vyhybky hodějí na nějakou jinou kolejí než chtěl. To je něco jiného. Takováhle podobnost se najde. Ale to je taková nepravá podobnost. Rozdíl mezi filozofií a vědami je v tom, že filozofie se vždycky vztahuje k celku, k univerzu. Zatímco vědy si univerzum rozdělily, rozebraly si po kouskách. Každá věda je kompetentní jen ve vymezeném oboru, to je specializace. Tohle ve filozofii neexistuje, filozofie má také disciplíny, ale tam je to tak zvláštním způsobem uděláno, že jde jenom o důraz. Filozofická logika to není to, čemu se teď říká logika, to je celá filozofie s hlavním důrazem na obhoz. Filozofická fyzika, to je ještě další věc, vůbec co to je fyzisa, takže vlastně to, co se původně nazývalo, co nám Aristoteles nazval fyzikou, tak je už poněkud takovým posunutým, upadlejším způsobem chápáno, to co původně je biologie. Protože fyzis, to je od fiein, nebo fiestchai, což je rodití fiein, nebo medium je fiestchai a to fiestchai znamená rodití se, být je rozrozen. Fyzis má jenom to, co je zrozeno a co roste, jako strom, jako dítě. Když Herakleitos říká, že, v jednom zlomku je takový kousíček, vlastně neví se kontext, citát z Herakleita, nejkrásnější svět jako hromada náhodně rozházených věcí. Tak takovýto svět nemá žádnou fyzis. Kdyby svět byl skutečně jenom hromadou věcí, jak říká třeba Masaryk v rukověti sociologie, že svět není smetiště věcí. www.hradeckralove.org
s1.flac
====================
Ten vliv v helenismu začíná teprve s křesťanstvím, ale začíná už se židovstvím. Víme neklamné stopy té helenistické filozofie, nakázíme v některých žalmech, v knize číslovy, v knize kazatel a podobně. Co je celá ta upadková stoha třeba s pesimismem kulturnímu. To všechno se obrátí v knize kazatel. To není nic vlastního života, vůvodního. To je vliv upadkového helenismu. Marnost nad marnost. My to všechno známe v jednom, ale to vůbec není křesťanská tradice, židovská. To je něco cizího, cizorodého. Jedinečný fenomén řecké duchovní a zejména myšlenkové kultury, a to je jedinečný fenomén, to je něco nesrovnatelného s ničím v jiných částech světa a v jiných dobách. Řecko to je něco specifického. Podobně jako židovství. Hebrejská tradice, to je taky nesrovnatelná věc. I když my žijeme takové upadkové době, kdy je jedinečnost evropské kultury, evropské tradice, která je založena na těchto dvou kořenech, řecké a židovské tradici. A k tomu přišla potom ta římská tradice zejména právního myšlení. Dnes je evropa plná nejen u nás, k nám to proníká spíš ze západu. Je to povědomí té zvláštnosti a mimořádnosti evropské tradice je upadle a mladí lidé mají dojem, že něco objevují, když se obracejí na zem, na buddhismus, nebo na nejstarší buddhismus a na čínské nějaké staré tradice. Objevují v tom něco. Ne, že by tam nebylo co objevovat, ale je to taková kuriózní věc, když se to stává módou v Americe a v západní Evropě, jak říkám, plníká to v zem a ta vlastní evropská tradice se dost nezná. Tedy ten jedinečný fenomen řecké, duchovní a zejména myšlenkové kultury pronikl v době, kdy vnitřně již upadl a slábl. Přesto byl ještě velmi silný do velké části světa, na tehdejší poměr do celého světa, abychom mohli říct. Ale nalezl jen málo skutečných partnerů v podobě komplexní tradice. Samozřejmě našel partnery jednotlivce, třeba v Perzí, Máního, Manichéstí a tak dále, ale to byly jednotlivci. Historicky vlastně jediným významným a vlastně jedinečným partnerem se tomu fenoménu řeckému stalo židovství a později z něho vyrostlé křesťanství. Skutečné partnerství se tu projevilo v tom, že ovlivňování tu neproudilo pouze jedním směrem než oběma směry. To není partnerství, když ovlivňuje jenom jeden. Já připomenuji jenom několik málo věcí, abychom si to tak nějak ozřejmili víc. Už ve třetím století před Kristem vznikl, nebo alespoň začal vznikat, podle legendy vznikl v 271. Ale nejspíš to trvalo půl druhého století nejmíně a možná díl. Vznikl nebo začal vznikat významný překlad starozákonních knih do řečtiny, takzvaná sektu agita. Původně byl hlavní jaruzalémský rabín požádán, aby vyslal do Aleksandrie, kde se už koupila obrovská knihovna, aby tam vyslalo učence židovské, kdo tam vyslal 270 velice učených mužů a tím měli překládat, to je legenda, na jednom ostrově Fáru v Aleksandrie, tam zůstali a podle legendy za 270 dní přeložili celý starý zákon. To je vyloučená věc a vypadá to, že pravděpodobně celý starý zákon byl dokončen teprve asi v polovině druhého století př. Kr. Ale začal a to Pentateuchem, pětí knihami mužišovými, začal ten překlad už za Ptolemája II. Filadelfa, on byl u vlády 285-240 let a v té době někdy to k tomu muselo dojít. Jiným dokladem židovské myslitelské výkonnosti je filozof Filón Aleksandrýský, který přibližně žil v době Ježíšově, je o 20 let mladší, ale přežil ho o 20 let, takže Ježíšův život je akorát tak doprostředka Filóna Aleksandrýského. Ten si použil dost svobodně některých myšlenek platónových, ale také stoických, silně ovlně novoplatonismem, ale si navazuje také na různé jiné tradice, třeba perské a tak dále. Je to typický myslitel syncretistický, jak se říká, který dává dohromady věci, které původně mají zdroj úplně lůzný, velice odlišný. A také navazuje na mystiky, sám má k mystikům blízko. A právě tenhle Filón Aleksandrýský, nejvýznamnější židovský filozof té doby, nepochybně přispěl velice podstatně, zejména ke koncepci prologu nejvýznamnější nebo nejfilozofičtější knihinového zákona Evangelia Janova. To, jak se říká, na počátku bylo slovo, to jest Logos, myšlenka stoická, která byla aplikována na interpretaci starého zákona Filónem Aleksandrýským. A odtud byla cesta otevřená k tomu, aby autor Janova Evangelia, aby tam ten obrovský prolog, co je něco s úžasná věcí, stavba myšlenková, tak aby to formulovala tímto způsobem. Já jsem tady jenom ukazoval, jak křesťanci, a mluvím o něm jako o hysterickém fenoménu, nic jiného tam nechci, podobně jako o židovství, že se setkalo s realistickou filozofií a leco se z ní do sebe nasáklo. Křesťanství se tedy zrodilo a utvářelo ve svých počátcích, zasezeno do této hrby, aniž si toho ovšem bylo vědomo. Křesťancí si nemůže být něčeho vědomo, to znamená první křesťané, si toho nebyli dostatečně vědomi, do jaké situace byli zasazeni, nebo v jaké situaci se formovala první cvět. Zejména mluvím o situaci duchovní a kulturní, a z toho zvláštní důraz na filozofii, která přežívá z té veliké filozofie Socrates, Platon, Aristoteles. Ježíš sám byl asi dosti slušně vzdělán v židovské tradici, ale je charakteristické, že nejčastěji opírá o malé proroky, tedy neopírá se zdaleka od celý starý zákon, a zdá se, že apoštol Pavel znal starý zákon lépe než Ježíš. Učedníci Ježíšovi byli lidé převážně bez zvláštního vzdělání. Ještě v jedenáctém století Petr Damiany, který choval krajní nedůvěru ve filozofii jako takzvanou pohanskou vědu, a nejen filozofii, ale dokonce i jen učitele gramatiky, považoval za učedníky dňáblovy, a od něhož pochází známá formulace o filozofii jako služce teologie, podle něho jejím úkolem je velut ansila domine subservire, čili sloužit své paní jako služka. Argumentoval proti filozofii takto, protože Bůh chtěl lidi, respektive svět, spasit, a ne při povzdělat, dodávám já, vybral si za apoštolí nikoliv profesory filozofie, říká Damiany, ale muže nízkého postavení prostňáky a nevědomce. To byl argument proti filozofii ještě v jedenáctém století. Křesťanství se také z počátku nejvíc šířilo mezi těmi, kteří měli velice daleko nejen genenistické vzdělanosti, ale dokonce nebyli nejkovanější ani v židovské tradici. Evangelia poukazují na to, jak Ježíš prohlašuje, že amen pravým vám, takové věry jsem nenašel ani v Izraeli. Zavzor jsou dáváni lidé nejednou z těch okrajových, což je asi samarická žena, nebo dokonce naprosto pohanský, asi pohanský voják římský, který nebyl nejkovanější ani v židovské tradici. Byli těmi nejchučšími a nejutlačovanějšími jak doma v Palestíně, tak v různých diasporách, proč v té době je po několika povstáních a židé jsou roztroušeni po celém středomoří v diasporách a samozřejmě také patří k těm nejchučším a nejutlačovanějším samotném římě. To už jsou vysloveně pohanné, nejenom židé, ale pohanné. Také přes ty diaspory se to tak šířilo. Je charakteristické, jak nám Evangelia svědčí o tom, že původní Ježíšův důraz na chudé byl spiritualizován na chudé duchem a jak zaslíbení rehabilitace chudých bylo tak readresováno, přeposláno poštovně, těm, kteří se helenistickým vzdělancům a polovzdělancům jevili jako nevědomci a hlupáci. To byli ti adresáti. Ne tedy chudí už jenom, nebož nevědomci a hlupáci. Tak se jevili, že? Myšlenka prostiáctví, eventuálně posádství, to už není od té oblast duchovní, to už je spíš taková gesto, myšlenka prostiáctví, za kterou zřetelně cítíme komplex nevzdělaných, nebo málo vzdělaných, žije v křestěnství dodnes, i když většinou je na okraji. V naší reformaci musel být ve staré jednotě vybojován zápas proti odpůrcům vzdělanosti, takzvaným mizomusům, jistě víte, že blahoslovení psalty známou Filipiku. Nejvzdělanějším mužem první církve byl zřejmě nikoliv sám Ježíš, ale farizeus Saul, který přijal na cestě do Damašku, podle legendy nejspíš tohleto přesně ani nemáme tam ve skutcích, přijal jméno Pavel. Můžete si k tomu přečíst vůbec, jak dobré k tomu, o čem mluvíme. Vemte si ruky v biblický slovník, tam jsou součková hesla, například toho poštolu Pavlovi, dobré si to přečíst. Tam ukazuje, že to je skutečně jenom legenda, že po obrácení přejal nové jméno, že bylo běžné tehdy, aby původní hebrejská jména byla latinizována, takže většina vzdělanějších židů nebo úředníků třeba a tak dále a poštol Pavel byl z rodiny, která se velmi dobře etablovala v nějakém tom římském bibliheče. V úřadě v nějaké provincii, že tedy bylo zvykem mít dvě jména a že bylo i zvykem to jméno Saul, které bylo velmi běžné v pokolení Benjamin, tak překládat do latiny jako Paulus Saul a Paulus i ta podoba trošičku, že tomu napomáhala, prostě bylo to běžné. On měl od dětství nebo narození oběta jména. Odpust, já se zakecávám, to tady nepatří, ale jenom doporučuji, tohle se všechno můžete dočíst v biblickém slovénku, to neříkám teologům, kdy to jistě mají přečtené. Tento nejvzdělanější muž, kterého také nejlépe známe jako osobu, vzhledem k množství jeho dochovaných listů, všem ne všechny jsou autentické, několik listů je připisováno jenom Pavlovi, autorem je někdo jiný a je to pozdější. Tento nejvzdělanější muž první církve je autorem, myslím, jediného použití slova filozofie v Novém zákoně, to je v epištole Kolosenském diosum, což ovšem kraličtí přeložili jako moudrost světa, poněkud volně, protože ten svět tam není přečtině. Ten citát v kraličském překladu je hleďtež, ať by vás někdo neobloupil moudrostí světa a marným zklamáním, uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa a ne podle Krista. Tak tam kromě toho názvu moudrost světa, to je filozofie, ten svět si dejte do závorky, tak filozofického tam je na tom jenom ty živly světa, Stoicheion je element, razil to původně pre Sokratu jako empedokles, i když slova Stoicheion nepoužil ještě, ale měl ty čtyři živly, protože dva faktory, které v těch živlech řádily. Na první pohled, to je varování před filozofií, a tedy odmítnutí filozofie jako čehosi nebezpečného. Není pochyby, že to tak Pavel myslil. Otázka je, co o té filozofii věděl. Když tam říká, ať by vás nikdo neobloudil moudrostí světa marným sklamáním, to nedává nám dnes rozum, nedává smysl. To marný je prázdný, nanicovatý, a těm, co tam je, to druhý, sklamání, to je kam, nesklamání, klam, šalba, šalebnost. Tamto diates filosofiáska je kenes apates, kenes apates je prázdná šalba, nebo úskok taky. A tedy Pavel klade filozofii naroveň v sofistice. Prázdná šalba, to je sofistika. Tím ovšem neplatně, protože povrchně generalizoval. Po více než čtyř stoletích nevěděl nic o obrovském zápase Sokratově a Platónově a tak dále se sofisty a sofistikou. To ovšem není jeho chyba, ale je to fakt. Musíme o tom vědět. Úpadková helenistická filozofie sama už na to zapomněla, o tom nic nevěděla. A míchala oboje dohromady. Helenismu, sofistika, retorika, filozofie, to všechno je všoravno. Tento gigantický zápas filozofů se sofistikou a pouhou retorikou snese srovnání s neméně gigantickým zápasem křesťanství s gnozí. Ani jeden z obou zápasů nebyl dodnes definitivně dobojován a v obou jde o to nejzákladnější, o bytí a nebytí. Na jedné straně filozofie, na druhé straně výry. O platnost a neplatnost, o pravdu a o lež. Takže vidíme, že ten nejvzdělanější člověk v první církve nevěděl nic podstatného o filozofii. To slovo tam je, ale skutečnost tam není. Myslím, že je dostatečně jasné, že ani v textech Nového zákona, ani v nejstarších dějinách první církve nenajdeme vodítko ani směrnici pro vztah k filozofii, jak se skutečně ustavila. Nedůvěra a odpor jsou, a to jsme si dokumentovali, a je to možné dokumentovat i mnohem později, nejenom u Pavla. To je nejstarší dokument. Nedůvěra a odpor jsou hnutí mysli. S nimi se nemůžeme nikdy spokojit, s nimi nemůžeme vystačit. Když jde o věci v skutku závažné a že byla a je filozofie něčím opravdu závažným, o tom se křesťané měli přesvědčovat a v celých rozsavadních dějinách a dosud se o tom musí přesvědčovat. Odmítání filozofie bylo a je motivováno nikoli výrohou, ale buď neporozuměním, pramenícím v nevzdělanosti, anebo ve strachu a obavách před filozofií. Tedy přímo v nedověře a nevěře. Bát se filozofii znamená dost nevěřit. Jestliže víra přemáhá svět, tak přemáhá také filozofii. Víra nepřemáhá svět tak, že by ho likvidovala, nebo že by ho sestrkávala dňáblovi do obětí, aby ve světě panovala pravda, spravedlnost. Toto je špatního filozofii. Nemůžeme před přemocí nic před čím upředtím utíkáme. Právě tak jako Ježíš říká, nejste ze světa, ale posílám vás do světa, doste poslání do světa, tak podobně. Víra není z filozofie, ale víra se má ve filozofii upřednit. To už jsem tedy přeskočil do druhého bodu, zatím se vrátíme trošku zpátky. Jak to vypadá na straně druhé, na straně filozofie? My jsme si trošku objasnili, jak to vypadalo s tím křesťanstvem, teď jak s filozofií. Existují dvě hlavní tradice, nejenom jejich celá řada, ale dvě hlavní, zejména hlavní, protože se nám tady hodí, jak filozofie rozumí sobě samotné. Jedna tradice je připisována Pythagorovi, ale to, že Pythagorovi je v celkem nahodila a navíc nejistá skutečnosti, to připisováno je hodně pozdě. Jinak v ostatních zlomcích z Pythagory nenajdeme nic, co by nám objasňovalo, protože zrovna on tohle udělal. On by vynalezl to slovo. Filozofia vykláda se proč vzvůvodnil to slovo, ale tradice to připisová Pythagorovi. Pregnantního vyjadření téže koncepce, která je připisována Pythagorovi, se dostalo v Platónově hostině, v řeči Sokratově při pohoštění a připojené pitce na jakousi oslavu vítězství vásnika Agathona. Filozofie je pouze láska k moudrosti, nikoli moudrost. Sama moudrost je vyhražena jen Bohům. Proto filozofie je filosofia, filein sofian, je to milovat moudrost, nikoli býti moudrý. Prvním filozofem, podle toho podání, jak tam líčí Sokrates, a sám Sokrates se odvolával na jakousi kněžku Diotymu. Já nevím, jestli jste nečetli, tak si přečtěte, ale každopádně jenom to připomenu, ten dialog vlastně není dialog, sešli se přátelé Agathonovi na počest jeho vítězství v básnění a domluvili se, že každej pronese slavnostní přípytek, řeč na oslavu Boha Erota. A teď všichni postupně tu řeč pronesou a přijde na Sokrata, a Sokrates, který původně souhlasí, říká, já nevím, já jsem si myslel, že oslavná řeč je něco jiného, než si myslíte vy zřejmě, já nic takového jako vy říkat nebudu. Vy si myslíte, že když nakladáte na Erota všechny možný nejnádhernější adjektíva, takže děláte oslavnou řeč, ale to já jsem myslel, že se tam musí udělat, aby to byla pravda, tak to já radši nic nebudu říkat, oni ho nutějí, já bych říkal stejně, ale já nebudu oslavovat Erota jako něco, co není, nebož já o něm budu mluvit jako o tom, co je. A odkud to vím, co je, to mě řekla kněžka Diotima, to jméno se nikde jine nevyskytuje, asi si ho Platon vymyslel, neví se určitě, jestli existovala nějaká kněžka Diotima, nemohla to být kněžka Erotová, protože právě ta kněžka Diotima řekla, sdělila dokonce způsobem, který je polemicky zaměřený, protiběžným způsobem zasvěcování, ono mu to řekla dialekticky, tak říkající, takřka filozoficky, on od toho uvedla, a on to pak ještě z filozofii čtuje víc, tedy ta kněžka Diotima mu prostě sdělila, že Eros není žádný bůh, ní už pouze velký démon, daimon. A tedy Socrates tam přednáší pořadě řečí o slavných na boha Erota, tam přednáší o slavu daimon Erota. Mezi tím mu přijde mladík, který to trochu ruší a pronese ještě po Sokratovi, který byl vlastně poslední, pronese ještě zvláštní řeč na oslovu Socrates. A je to moc pěkný čtení, je to jedna z nejhezčích Platonových věcí. Cože neřekla? Řekl jsem hostina, řekl jsem, že jo. Nedáváš pozor, co říkám. Sympózion taky, vyšlo to pod názvem Sympózion česky. Velmi často si tam říká hostina, německý krst mál a podobně. Tak tohle je teda ta okolnost. Tam kněžka to je, jak se tam říká, žena znalá božských věcí. Říká, co to je filozofie. A že to je, jenom láska k moudrosti. A že Eros je první filozof, protože není krásný, ale krásu miluje. A všechny věci krásné miluje. No a jaká je krásnější věc než moudrost? Takže on miluje taky moudrost a zejména moudrost. A proto tedy není moglý. Jak může někdo milovat něco, co má? Milovat v řečtině všem znamená toužit po. Čili, jak může někdo toužit po něčem, co má? To je ten argument. No a pak je tu ještě druhá tradice. Která za prvního filozofa označuje Prométhea. V této druhé tradici se zúrazně odbojí revolucionizující charakter filozofie, která svůj původ a svou legitimnost nenechává v závislosti na Bozích. Ale staví je, staví teda tu legitimnost a svůj původ jako stejně původní, jako je původ božský, původ bohu, nebo nekonce, ještě původnější. Ta podstata je v tom, že Prométheus nebyl bůh, nebož titán. A titánové to byla jako chláska, která historicky předcházela bohům, jimž vládl Zeus a Prométheus byl tak otráven vládou svého super, nebo svého hlavního titána, totiž Krona. Podobně jako Zeus byl vládcem bohů olimpských, tak před ním byl Kronos vládcem titánů. A vládlosti nechutně, alespoň z hlediska Prométheova, ten byl dost otrávený a pomoh bohům přemoc titány, zlikvidovat vládu titánů. Kronos se od pramáti všech bohů a všeho vůbec, že jo, od gej, se dověděl, že existuje jakási věřťba, kdo jí vyslovil, to nevím, proč to je takhle na začátku, orákulum, že Kronos bude svržet strůnu vlastním synem. A Kronos, aby to mu předešel, když se mu narodilo dítě, tak ho sežral. A tím pádem se chtěl vyvarovat. Samozřejmě manželka to nelíbě nesla, že jí požírá děti, tak mu jednou předložila kus kamene zabaleného do hrozující kůže a nepozorný Kronos pouk kámen a upokojil se, ale malý Zeus byl vykováván, až vyrostl a potom Kradmon podvodně předal požít, co si svému otci. A ten dostal na úzeu a vyvrátil všechny ty děti a došlo k velké gigantomachii. Gigantomachia to je velký zápas, velikánský boj gigantů, bohů proti titánům. Titáni byli poraženi za velmi podstatné podpory Prometeovi. Prometeus tedy respektoval vládu Dievu, i když mu Zeus moc sympatický nebyl, ale respektoval ji jako svobodný šlechtic. To je, když ho Zeus dožral, tak se pán vypodstavil. On nebyl žádný nebo počkej nějaký bůh olimpskej, on byl titán. Tak s ním taky žádný tykání jen tak si nemohl dovolit. No ale protože Zeus olimpský byl vyzbrojen různými zbraněmi, tak nakonec také přemohl, když se mu nelíbil Prometeus a nechal opřikovat tam ke Kafkazu. Ten orel každej den rval vnitřnosti atd. Ale ta hlavní myšlenka je, že Prometeus je titánem. To je nejenom stejně původní jako Bozy, vlastně ještě původnější. A prometeuská tradice znamená nedělat si z těch bohů moc na ně nedat. A tahle prometeuská tradice byla velmi silná v Řecku, i když ne ve filozofii. V Řecku neexistovala knižská kasta vůbec. A mýty měly funkci spíš národních bajek. To byla věc spíše umělecká než náboženská. Především bylo v nich obrovských odlišností. Nebyl jednotnej kult a nebyla také jednotná teologie jako učení o Bozích. Takže tato uvolněnost nese určité rysy toho prometeuství. Nebratý bohy moc vážně, ale tohle prometeuství proniká také do filozofie. Dokonce uvedu příklad z Platona. A zase něco, co Platon dával do úst Sokratovi. Aby bylo jasné, že to nejde o dvě svářící se tradice. Že to jsou dvě filozofické tradice, které patří do filozofie. Zase Platon nechává položit Sokratovi otázku, jak je to se zbožností. Je něco zbožné proto, že si to Bozi přejí? A nebo si to Bozi přejí, protože je to zbožné? To je otázka typicky filozofická, ale filozoficky prometeuství. Protože tady se na jedné straně klade možnost, že zbožné je to, protože si to Bozi přejí. A cokoliv si Bůh přejí, to je prostě zbožné. Čili když chce pan šef něco odporného, to nevadí, přeje si to on, já jenom konám svou povinnost. A nebo si Bozi přejí to zbožné, protože to je zbožné, to znamená, že to nezáleží na nich, co je zbožné. I pro ně je zbožné jenom to v skutku zbožné a oni musí respektovat, co je zbožné. Čili a zbožné, pravdivé, spravedlivé a to všechno patří k tomu. Prostě jsou tam jisté normy, které musí zachovat i Bozi. A víte, že Platón, po některých jiných filozofech, také si kritizuje básníky, jako znamená Homera a taky Hesioda, že nechávají Bohy dělat všelijaké nemravnosti, že jedni druhé podvádějí, že si kradou věci, že si dělají nějaké podtrhy a tak dále. Podvádějí se teda, že manželka podvádí s nějakým jiným Bohem. A Platón to v politeji kritizuje, nechává teda kritizovat, že by měli být mrzkáni, jiný filozof říká, Hesiodas a Homer by měli být mrzkáni, protože to říkají. A ještě vám řeknu, k tomu se váže jedna věc, to je první historické, teologové to budou vědět, ale já nevím nic, co vy můžete vědět teď na teologické fakultě, co se tam dojíte, první literálně doložené použití slova teologie je z Platóna, je vám to známo, řekl vám to někdo? Spolite je, že tam právě když se kritizuje Homer a Hesiodas za to, co nechávají dělat, že třeba další nemravnosti, že Kronos nebo už před ním teda jeho otec, že požírají své děti, no to je nemravnost krají. Jak můžou vozit takovéhle věci dělat? No a teď tam teda, když se to řádně vymáchá tohle špinavé prádlo, řeknu se, to přece není možné, no tak se tam říká zajímavá věc, že takovéhle věci i kdyby byly pravda, tak se dětem nesmí říkat. První použití ideologie, i kdyby to bylo pravda, tak se to nesmí dětem říkat. No a protože děti jsou hlavně v rukách chův a babiček, už tenkrát, tak je malá kontrola přesto, jaké mýty jim formují duši. Takže musí být stanoven státní dohled přes mýty, cenzorský úřad, a to jsou teologové. A ty cenzorují mýty a dohlížejí na to, jak ty babičky to ten dětem říkají. A pokud při nedostatku mýtu vymýšlejí nové, tak tohle je původní význam a funkce teologů, podle Platona. Tady vidíme tedy, že ta kritika, nebo kritičnost, která se nezastavuje u bohu, a která říká, že teda buď bohové jsou bohové a dokonalé bohové, a pak ovšem teda musí podléhat týmž mravním zásadám jako lidé, a protože jsou dokonalé, tak se jim nesmí protivit, protože lidé jsou hodně potrestaní, ale bohové přece jim nemůžou ten špatný příklad dávat. Ale i kdyby to byla pravda, tak se o tom nesmí říkat. Pokud by bohové byly takové, že by se dopouštěli jako chytří, tak se o tom nesmí mluvit a až to kazit lidi. To je filozofický přístup velice poznamenaný tou prometovskou tradici. Tedy to obojí mělo soužit jen jako malá ukázka, a dal by si to rozmnožovat, že i ve filozofii je rozmanitost důrazu a zaměření, a že tedy filozofie a filozofování jako historická skutečnost, taky křesťanský jsme brali jako historickou skutečnost, tedy také filozofie jako historická skutečnost je záležitostí tak mnohotnou, tak složitou, komplexní, jako její samokřesťanství. Mnoho dalších dokladů bychom mohli přinest. Každý velký myslitel má svou filozofii, která se liší od filozofie jiných myslitelů. Univerzální a obecně donucující povaha vědeckých poznátků nemá obdobu ve filozofii. A nebo jen velmi málo a netematizovaně. Tam jsou spíše obdoby, takže jeden napodobuje druhého, nebo že neví, že zapadne do větých kolejí a nemůže, neví jak z toho. To se stává, ale to není donucující poznání jako je ve vědění. To je vlastně nedostatek, to je omyl. Někdo jede k nějakou kolejí a teď ho tam vyhybky hodějí na nějakou jinou kolejí než chtěl. To je něco jiného. Takováhle podobnost se najde. Ale to je taková nepravá podobnost. Rozdíl mezi filozofií a vědami je v tom, že filozofie se vždycky vztahuje k celku, k univerzu. Zatímco vědy si univerzum rozdělily, rozebraly si po kouskách. Každá věda je kompetentní jen ve vymezeném oboru, to je specializace. Tohle ve filozofii neexistuje, filozofie má také disciplíny, ale tam je to tak zvláštním způsobem uděláno, že jde jenom o důraz. Filozofická logika to není to, čemu se teď říká logika, to je celá filozofie s hlavním důrazem na obhoz. Filozofická fyzika, to je ještě další věc, vůbec co to je fyzisa, takže vlastně to, co se původně nazývalo, co nám Aristoteles nazval fyzikou, tak je už poněkud takovým posunutým, upadlejším způsobem chápáno, to co původně je biologie. Protože fyzis, to je od fiein, nebo fiestchai, což je rodití fiein, nebo medium je fiestchai a to fiestchai znamená rodití se, být je rozrozen. Fyzis má jenom to, co je zrozeno a co roste, jako strom, jako dítě. Když Herakleitos říká, že, v jednom zlomku je takový kousíček, vlastně neví se kontext, citát z Herakleita, nejkrásnější svět jako hromada náhodně rozházených věcí. Tak takovýto svět nemá žádnou fyzis. Kdyby svět byl skutečně jenom hromadou věcí, jak říká třeba Masaryk v rukověti sociologie, že svět není smetiště věcí. www.hradeckralove.org
====================
s1.flac
====================
Že to, co říkal Bonhoeffer, že není pravda, a ty, co říkali, že náboženství je na ústupu, že není pravda, vidíte, nová vlna a tak dále. Ale to je epifenomen, to je moda, to je něco velice povrchního, okrajovýho. Návrat k mýtu není možný. Prostě mýtus je v čudu. Jsou tady jistý zbytky. Pravda je jiná, že existuje něco jako náboženská zkušenost a že to v lidech furt je. Jenomže žít v tom už nelze. Má to určitou tendenci k hybris, co taky lidskýho nemá tendenci k hybris, a proto je to třeba kanalizovat. Pomim soudu, to, co židovsko-křesťanská tradice, zejména ale židovská, k tomu se ještě vrátím, tam došlo k takovému základnímu nepochopení podstaty věci. Právě v této. Ten největší vynález je, že proti náboženství je potřeba jaksi zavíst kanalizaci. Jako prostě proti moru se zavedla kanalizace, a prostě z plašky se nevyhazovali z okna ven, prostě se to hlilo. Tím pádem taky se potlačili krysy trochu, a teď už je máme znovu, ale to snad časem civilizace se zase vrátí. Prostě ta kanalizace je důležitá, protože ty zdroje toho náboženského pocitu, pocitu závislosti a tak dále, tyhle věci furt v lidech jsou, ale stavět na nich je problematické a přímo nemožné, protože se to vždycky hroutí znova. Je to možné jen primitivně, jen pro primitiví ještě to může stačit, ale inteligentně už se to dělat nedá. A zejména je důležité si uvědomit, a to je to, co bohužel strašně křesťaní na to málo slyšejí, že i když náboženství je faktem a náboženskost, a je to tedy také legitimní předmět studia, že tedy je v pořádku, že je religionistika věda o náboženství, je v pořádku, že je také v rámci filozofie disciplína filozofická jako filozofie náboženství. Přečíst si třeba ty dva svazky těch Hegelovejch přednášek o filozofii náboženství, no to je teda něco. Ale to nemá s křesťancím co dělat se svírou. Prostě ať se nikdo nedomnívá, že přes filozofii náboženství nebo vědu náboženskou se dostane ke křesťanství klíře. To jsou dvě různý věci. Stejně tak jako přes literární kritiku se nedostane té klíře, stejně jako přes filozofickou kosmologii, přes etiku třeba, přes fyziku, fiziologii, nebo jakoukoliv estetiku třeba. Přes estetiku se nedostanete k klíře. To není žádná legitimní cesta k klíře. Tak podobně filozofie náboženství není cesta ke křesťanství nebo k klíře. Prostě filozofie náboženství nemá s filozofií víry, už bychom řekli filozofie víry, že je to filozofická pisteologie, to jsou dvě různý disciplíny. A pokud jsou filozofické, musí tam být všechno. Ale ne tak, že by to bylo úzce zpěto. Filozofie náboženství a pisteologie by nějak patřili k sobě. To není cesta k tomu. To je cesta různými směry. Tak tohle, jestli to křesťaní nahlídnou nebo ne, nevím. Po mém soudu je křesťanství v krizi a z ty krize se nemůže dostat, jestliže se neosvobodí od posledních zbytků religiozity. Ten největší nešvart, to největší neštěstí v moderních dobách je, že si chtějí ještě najít někde ty rybníčky, kde by nějak přežili, až to snad bude trošku lepší. Naprostej uměl. Právě ty rybníčky je třeba vyklidit. Ať si to hlídá někdo jiný. A proč křesťaní mají mít co společného z náboženství? Já to nechápu. Víte, to je stejně tak jako ve vztahu k metafyzice. Dneska poslední relikty toho, čemu se říká metafyzika. Já sám mám to slovo rád tak nějak mít sympatický, takže já tomu dávám úplně jinej význam. To bylo dlouhé vykládání, ale to, čemu se obvykle říká metafyzika, to je myšlení, tzv. substanciální myšlení, který je přesvědčený, že změny jsou jenom povrchní záležitost, ale vždycky to, co se mění, se nemění. Jak to ironizuje Rádl? Když vyrůstá pes, zeštěněte v dospělého psa, tak roste, mění se. V sloužení chlupů se a já nevím, co všechno se na něm mění. Je tloustné, je stále těžší, větší. Ale furt je to pes. Čili to, co se mění, je pes. Ale to, co se mění, se nemění. Při každým změním zůstává něco, co se nemění. A to je to podstatné. A už to říkal Aristoteles, který měl největší porozumění pro čas a pro změnu. Pravda je možná jen o tom, co se nemění. Není možná pravda o tom, co se furt mění. Počneš to řeknete, už je to jiný. Tak to nemůže být pravda. A takovýhle argumenty, prostě tomu se říká metafyzika, která se orientuje na to, co se nemění. A my teď dneska víme, že se mění vše. My nevíme o ničem, co bychom mohli ukázat, že se nemění. Mění se to buď rychle nebo pomalu. Nejméně se nemění proton v našem vesmíru. Proton je nejtrvalejší věc zatím známá. Ale i proton se rozpadá. Má poločas rozpadu ovšem souměřitelný, možná on se to neví přesně, máš to právě tak strašně dlouhý, možná že ten poločas rozpadu je i delší, než je trvání vesmíru od začátku až do konce. To znamená asi trojnásobek toho, co zatím se odhaduje, že vesmír trvá asi nějakých 15-17 miliard let. A očekává se, že ještě takových dobrých 30, 35 bude trvat. Takže takových dohromady, takových 50 miliard let asi náš vesmír má. Tak poločas rozpadu protonů je delší. To neznamená, že se protony nerozpadují, protože poločas rozpadu je doba, za kterou se všechny elektrony rozpadnou do poloviny. Proto jsem už říká poločas, je to takové gramatické, poněkud blbě, ale je to prostě doba, za kterou se rozpadne právě polovina těch příslušných částic. No, takže furt se rozpadají ty protony. To je nejtrvalejší věc, to je věc trvalejší možná, než vesmír sám. A i to se rozpadá. Nic není, co trvá. Nicméně věda počítá furt, jako kdyby něco trvalo. Jak by mohla kvantifikovat, kdyby neměla co? Proto tedy zákony o zachování jsou nemyslitelný, kdyby se to nedalo kvantifikovat a furt by se nedalo tvrdit, že když se jedna forma energiem vynouformuje nebo v hmotu a tak dále, tak všechno je vždycky tak, že na začátku je toho tolik, co na konci. Čeho je tolik, jako na konci? Furt se předpovádá, že je nějaká taková ta hylé aristotelská, ta taková neforemná, ještě nesformovaná hmota, nějaké blátíčko. A toho je stejně furt, od začátku do konce. Ale není to pravda. Proč už se ví, že třeba se s tím vůbec nedá pracovat na kvantové úrovni. Že virtuální částice vyskakují a zase se anihilují v jednom kuse. Že každá reálná částice je obklopena mrakem virtuálních částic, které furt vyskakují, zaskakují a tak dále. Že dokonce nejen částice, ale kvantum energetický je obklopeno mrakem virtuálních částic i těžších. Takže je možný, což normálně by možný nebylo, aby dvě energetická kvantá, které se potkají, tak na sebe reagovala. Je možná ta reakce. Ale ne tak jako přímo. Nemůžu říct, že to kvantum má kolem sebe ten mrak. A něco z toho mraku zrovna vyskočí do toho reálného světa. V momentě, kdy z toho druhého mraku kolem toho druhého kvanta vyskočí, taky zareaguje to to spolu a najednou to kvantum se změní v jiný kvantum. A to je možné jedině díky tomu mraku těch vlastně neskutečnejch částic, které vyskakují z ničeho a zase zaskakují do ničeho. Přičem čím jsou těžší, čím jsou teda hmotnější ty virtuální částice, tím doba jejich trvání je kratší. Takovéhle věci a to vůbec nefunguje. Zákony zachování se s tím nedá počítat. Navíc tento vesmír vznik díky tomu, že ta vlna virtuálních částic byla tak obrovská, že se utrhla od toho nic. To je teď nejnovější moda, nejnovější fantasmagorie fizikálních, astrofizikálních kosmologů, že existuje jakási základní rovina nic, která se vlní. A to vlnění to je právě to vyskakování těch virtuálních částic, které z ničeho najednou vyskočejí, protože samozřejmě, jak už věděl starý Anaximandros, věci, které vznikají, zase zanikají, aby splatili dluh vůči těm, které vůbec nevznikly. Tedy něco takového s tím počítá teď moderní fyzika. U nás to popularizoval před nějakým časem v nějakých pořadech pro mládež Grigar a řekl to takovým trochu populárním způsobem, ale celkem vystihujícím, že ty vlny toho vakua, toho ničeho, tam je mnoho paradoxů, že jsou mocné a časté podle počtu pravděpodobnosti, ale protože, to nebudu tam říkat, protože on to říkal jinak, takže může ta vlna být maličká, větší anebo obrovská. Když je ta vlna maličká, tak nějaká virtuální částice vyskočí a zase zaskočí, vznikne a zanikne. Je to úplně tak, jak si to představoval ten Anaximandros, který říkal, že Arche, a Peyron u něj, Peras je hranice, čiže ten bez hranice, neomezené, a stoje to, z čeho věci vznikají a zanikají, do čeho zase zanikají. Úplně analogicky to říká ta moderní kosmologie, až na to, že to a Peyron, to zbavuje i té poslední vlastnosti. Anaximandros o tom mluvil nejen jako o Peyronu, ale také o Aristonu, neurčité. Ale tohle není nové, tam není nic, rizí nic. Jsou fizici, kteří říkají, že to není nic úplně, že v těch rovnicích jsou jakési konstanty a těch se nikdy nezbavíme. Tak mi to vysvětloval Václav Rey, ničemu jsem neporozuměl. Ale ať je to jakkoliv, ten Grigard to vykládá tak, že ty vlny můžou být malé, střední nebo úplně velikánské. A když je ta vlna velikánská, to zase Grigard neříkal, fizikovi, který píše jako semipopulární knihy pro inteligenci, o kosmologií a kosmologických problémech v moderní fyziki a tak. A teď tam vykládá, že když ta vlna, nebo ta mocnost těch virtuálních částic, je nějak nadkritická, takže se jako bublina od toho nic otrhne a nějaký čas zůstane, ačkoliv by teoreticky mělo platit, že čím ty virtuální hmoty se utrhne víc, tím kratší dobu smí trvat a musí se hned vrátit do toho nic zpátky. Tak když je toho vzniklýho nadkritické množství, tak se urve a nevrátí se, nebože čeká delší dobu a má nějaký čas a tak dále, právě těch 50 miliard let při určitých vybuchů. Udělá se bublina, jakýho si neníc a trvá jakýsi vesmír. Teď oni ještě před to, že těchto bublin může být kolik chce, kam se vejdou, protože není čas ani prostor. Čas a prostor vznikají teprve v rámci těch bublin spolu s tím vesmírem, který takhle vznikne. Čili vesmíru může být tolik kolik andělů na špičce jehly. Takhle daleko dospěla moderní věda. Vidíme, jak ta substanciální metafizika už nemá co dělat. Je rozložený a je to rozložený ve fyzice. A kde dneska jsou ty poslední kalužinky metafiziky? Kde ta metafizika sice chcípající, ale ještě přežívá? V teologii. Zatímco teologie původně vznikla jako apologie protifilozofická, jako obrana. A bránila se proti filozofii a logice, se bránila paradoxními dogmaty, aby znemožnila ten šílený útok toho logického chodu myšlenky, který vás táhne jak pár volů někam, kam vy nechcete. Vy sledujete myšlenku a nemůžete jinak. Aby k tomu nedošlo. Páč, zkušenost byla, že takhle nechat se výst myšlenkou znamená dříve nebo později se dostat do bludů, do hereze. Tak byla stanovena jakási vždycky mez na konci let. Za tou mezí už byla hereze. A byla to paradoxní formule, který byl filozofický nonsens. Říkat, že Ježíš měl dvě podstaty, dvě úzije, to je nonsens. Pač každej řek, to je trošku sdělané, ani nemusel být velkej filozof, věděl, že úzija může být jen jedna. Teď se taky říkalo, že Ježíš má úzije dvě. Absurdní blbost. To byl způsob, jak se bránit proti té obrovské přesile logického způsobu myšlení. Takže teologie byla vymyšlená jako obrn proti tomu, aby udržela ty pravdy proti tomu vpádu toho, že ještě jsme dneska citovali na začátku, kdy teologové ještě tu nebyli, jsme citovali Pavla, který varuje před teologou, který varuje před filozofií podle živlů světa. A ta teologie potom se tak zdůvěrnila s tou metafyzikou, že dneska ji drží, když už ta metafyzika nikde jinde nemá místa zůstávajícího. Dneska prostě teologie dělá hospodskýho, to je metafyzice, ale která už nepředstavuje tu Marii s Jozefem, který potřebovali někde přespat, nýbrž prostě je to nějakej dinosaurus, který poslední nějaká lochneská obluda. A teologie s láskou ji tady opečovává. A teď tohle to vzít vážně, to chce. A co s tou teologií bude? Já teda sám doufám, že teologie přežije, ale já ji přece nemůžu zachraňovat, to se musí zachraňovat teologové sami. Já tu teologii potřebuju proto, že vím, že každá lidská aktivita má svou hybris a žež já budu dělat svou filozofii a sebe víc budu chtít, takže dřív nebo později se můžu utnout. Já potřebuju někoho, kdo mě bude hlídat. A hlídat mě nemůže druhý filozof. V některých věcech ano, ale v některých ne. V těch filozofických ano, ale v těch věcech vírých tomu filozofovi nebudu věřit. Na tolik jsem nasáklej tou vírou, či protestantismem, že prostě tomu druhými filozofií nebudu věřit, že je opravdu věřicí filozof. To můžu být jenom já. Není na ní spoleh, já ho mám rád třeba, jsem s ním ochotem se bavit, ale spoleh, že mě uhlídá, to je těžko. Když já se neuhlídám, jak on by mě mohl uhlídat. Čiže já potřebuju teologa. Ovšem teologa, který je na vyšší době a který pečuje vo mně a ne vo tu obludu. A ohneska už, že? Čiže teologové něco s tou teologií musí províst. Tak tohle je tak přibližně, že já nebudu o Bohu mluvit, pomím soudu, to není legitimní téma filozofa. Filozofie. Prostě odmítám Aristotela, který mluví o prvním hybateli a tak dále. Pokud se filozofie zabejívá soucnama, tak mezi soucnama Bůh není. Bůh není soucná. Jak to rádho říkal v dějinách filozofie, Bůh není, ale platí. Bo Bůh není, ale má být. To neznamená, že má být, by bylo dobře, kdyby byl, ale bohužel není. Níbrž tím říká říct, že povaha toho, jak Bůh je, není soucnost, níbrž, že má být. A u něho to znamená cosi specifického, co bychom museli tenhle. Toto říká o pravdě. Pravda není. Nikde na světě nedajdete hotovou, vyřčenou, formulovanou, nebo jakkoliv jinak etablovanou pravdu. Pravda vždycky je budoucnost. To, čemu říkal Rahner ve své světlé chvílice, později to odvolal, říkal absolutní budoucnost. Absolutní budoucnost, to je domena Boží, pokud vůbec toho slova budou žívat. To je religiózní termín, to nemá s křesťancím co dělat. Všecká bůženství měla své bohy. Proč by se křesťanství mělo vázat na obecně náboženské termíny, jako je Bůh? Když se neváže na jiné obecně náboženské věci a distancuje se od toho. Všechna náboženství si dělají modly. A křesťancí odmítá, proto bylo považováno v židovství a křesťancí bylo považováno za ateizmus v Římě. A Řím byl po této stránce náboženský velmi tolerantní. Všechna náboženství, když dobili Římaní Novýho území, tak neměli nejmenší námitky proti novým božstvům, jenom měli jednu podmínku, aby jim tam dali nějakou pěknou reprezentativní sochu jejich božstva, nebo když Bohů bylo víc, tak celou řadu soch. A oni to přenesli do římského Panteónu. Panteón to je všebožec, nebo jak by se to přeložilo. Všichni bohové, který platili v římském impériu, tak měli svý sochy. Ale křesťanský sochy a židovský tam nemohli dát. Tak co to znamená? Židi a křesťani jsou ateisti. A teď křesťanice tomu tak bránili, že dneska už nevědí, že jsou ty první ateisti. V tom nejhlubším smyslu. Totiž, že neberou religiozitu ani tu, která je spojená z těmi obětně náboženskými termíny. Já si myslím, že jestli není možno evangelium vyslovit, aniž by se řeklo slovo Bůh, no tak to není evangelium. To je buď anebo. Křesťan si nepřežije, jestliže se mu nepodaří se dokonale očistit od každé religiozity. Pokud se to křesťancí nepodaří, tak tady vznikne něco jakopodobně, když se něco nepodařilo židovství, tak vzniklo křesťanství. Když se nepodaří něco křesťancí, tak vznikne něco jiného. To je buď anebo. To je otázka přežití. Já bych chtěl k tomu pojetí mítu, já to možná trošku nerozumím. Souhlasím teda s tím, že evangelium by se dalo vysvětlit bez použití pojmu Bůh. Ale nemyslím si, že se dá vysvětlit nebo předat bez použití mítu, když mítus chápu jako jedinou možnost k vyjádření skutečností, pro který já nemám ekvivalenty ve svém jazyce, protože to je něco víc, než člověk může vidět na tomto světě. Evangelium není z tohoto světa, tudíž já nemám tady svý pojmový aparát k tomu, abych to vysvětlil. Nepoužívám slova Bůh, ale musím použít mítu, nebo vyjádření, které jde za slovnej pojem toho mýho týmní řeči o evangelium. Ano, já vám dobře rozumím a je to míněno velice k věci. Po mým soudu ale návrat k mítu není možný a není žádoucí. Plně vám dávám zapravdu, že nemáme k dispozici pojmový aparát, kterým to vyjádřit. Po mým soudu ale ten pojmový aparát tím méně má ten mítus. Tam bychom prostě klesli k pouhým obrazům a náladám, s kterými pracoval mítus. Po mým soudu je tady potřeba nového typu myšlení, to je stručně řečeno. Řekové vynalezly pojmy a pojmové myšlení, ovšem pojmové myšlení jednoho typu nikde není řečeno, že není možný jiný, zatím ale nebyl vynalezen. Ten řeckej způsob pojmového myšlení spočívá v tom, a to sami řekové teda to nevěděli plně, to vlastně si uvědomovali nejvyšší, největší myslitele až vlastně v minulém a našem století. To je velice schematicky, ale prostě zatímco mítus, mytické myšlení, podobně jako mítus záleží v identifikaci, tak mytické myšlení také záleží v identifikaci. Takovým populárním způsobem to je možno vyjádřit, když nějakému křovákovi nebo nějakému primitívovi, který ještě dnes v naší době žije v nějaké té archaické společnosti, tak když mu řeknete název slovo, který znamená nějakou šelmu, tak se lekne. To my už neděláme. Ještě já ti řeknu lev, tak nikdo z vás sebou necukne. To je proto, že pro archaického člověka slovo a skutečnost, kterou označuje, je v velice úzce přímo magicky spojeno. Proto taky slovem se vyvolávají duchové. Když znáte jméno, tak ovládáte ducha. Vynález pojmového myšlení spočívá v tom, že je odhalen odstup mezi myslícím a myšleným, to je mezi aktem myšlení a tím, co je myšleno, předmětem myšlení. A že do této mezery, do této distance, jsou vsunuty různé dvojice. Původně řekové ještě furt mysleli, že to, co tam je vsunuto, je jméno nebo slovo. A později se tomu začal říkat pojem. Od doby Bolzánovy, Brentánovy a zejména Husserlovy víme, že vedle pojmu tam nutně musí být ještě intencionální předmět, takže tam je většinou celá přehršelce, celé hnízdo dvojic, kde ke každému pojmu patří docela určitý intencionální předmět, ke každému intencionálním předmětu docela určitý pojem. Takže jednu a touž věc můžete myslet v různých smyslech podle toho, jaké té dvojice použijete. Ty dvojice například mohou být postránce pojmů nebo předmětní obecnosti. To nemůžeme říct ale o těch intencionálních předmětech. Třeba mezi obrazec trojuhelníka a mezi trojuhelníkové pole, nějakou trojuhelníkovou parcelu, a mezi myšlení té trojuhelníkové parcely můžeme zařadit takovéto dvojice. Trojuhelník obecný jako pojem, trojuhelník obecný jako intenciální předmět. Nejjednodušší se to vysvětlí na geometrii. Pojem intenciálního předmětu, pojem rovnostranného trojuhelníku, nemá tři strany, ten pojem nemá tři strany, ani nemá tři vrcholy. Ale intenciální předmět má tři vrcholy. Pochopitelně jsou to vrcholy, špičky, kterýma nemůžete nikoho reálně píchnout, ale intenciálního píchnout můžete. Intenciální předmět intenciálně kouše, intenciálně štěká. Pochopitelně nemůže intenciální pes vás kousnout, ale může kousnout váš intenciální předmět, vás jako intenciální předmět. Třeba jestli jste měli v ruce Heideggera tam na začátku má kritiku adekvačního povědí pravdy a říká, že adekvace neboli připodobnění nebo zhoda, že je pravda, podmínkou pravdy. No ale vezměme výpověď o pětimarce kovové a srovnejme ji s kovovou pětimarkou. Kovová pětimarka je kovová, výpověď o ní není kovová. Za pětimarku si můžete koupit tolik a tolik, za výpověď o pětimarce si nemůžete. A tak dál pokračuje a pak říká, kde je ta schoda Sapristi. Tam je chyba v tom, že by Heidegger to nevěděl, to je prostě způsob, jak vykládá svou tezi. Ale udělal tady nepochybnou chybu, on s ní pracuje s tou chybou, ale je to chyba, když se to takhle oddělí, protože další čtení je tak složitý, že většina lidí zůstanou u toho. Mně se to stalo v době študí, Patočka do nějakého semináře soukromého, který už tenkrát musel být soukromý, který byl po válce osoba Nongrata, zejména u nás, tak mě přizval do kroužku, kde se tohleto četlo a mně z toho nejvíc zůstalo na celý život. Jsem si najednou uvědomil, že ta adekvační teorie je blbost. Každému se to zdá, že to je jasný, že pravda je shoda myšlenky s věcí. To je přece tak jasný, každému je to naprosto. A teď mám někdo řeknout, a v čem se to vlastně shoduje, jaká shoda to je. To je ohromná revoluce, osobní revoluce ve vašem myšlení, když si tohleto připustíte. Přesto je to chyba, protože se tady srovná výpověď, eventuálně bychom mohli říkat myšlenkový akt, souč, podobně se srovnává s věcí. Ale správně se má srovnávat intenciální předmět s věcí. Kdyby to bylo jinak. Pěti koruna jako intenciální předmět je kulatá, je kovová, ale intenciálně. Podobně jako pěti koruna tak je intenciální předmět kov, je intenciální předmět kulatost a tak dále. Takže tam ta shoda je? Ne, že není. Jenže Heidegrovi by se v tom jeho postupu to nehodilo, tak zůstal jen u poloviční pravdy. A teď my můžeme tu parcelu trojuhelníkovou mínit pomocí pojmu, ke kterému vždy patří samozřejmě intenciální předmět, ale teď zůstaneme u toho pojmu, abych ukázal něco jiného. Můžeme mínit jako trojuhelník obecný nebo jako trojuhelník rovnostraný, pokud ta parcela má skutečně tvar rovnostraný. A v oběma těma pojmama a jejich příslušnýma intenciální předměta můžu mínit tutejší parcelu. Psa můžu mínit jako našeho mazlíčka, nebo jako sousedovic Alíka, nebo jako kterýkoliv dalšího psa, nebo můžu také mínit jako psa domácího, nebo méně obecně jako Ratlíka, nebo ještě více obecně jako šelmu psovitou. Ještě nejrůznějšími způsoby. A vždycky ke každému tomu pojmu je příslušný intenciální předmět a když chci to jinak myslet, tak ten pojem, a teď ještě tam nejistá věc, proč to tak je. No totiž myšlení je strašně proměnlivá věc, to jde ku předu, že teď jedna myšlenka přechází k druhou a něco vás napadne a tak dále. My máme potřebu základní a to byl ten filozofický problém a zároveň ten řecký vynález. My potřebujeme, když jsme včera na něco mysleli, tak dneska, abychom mysleli na to tež, abychom na tom znovu mohli pracovat myšlenkově. Tak když Eukaides vypracoval svou geometrií, tak to neudělal za jednu chvíli. On to potřeboval z řadu dní, možná měsíců, ne-li-let. A jak dokázal, že když mluví o trojuhelníků, tak furt mluví o trojuhelníků v témž smyslu. Jak je možný, že Pythagorova věta nebo Thaletova věta, to jsou oba presokratici, že dodnes pro všechny nás znamená to tež, co pro ně tehdy. To je nevysvětlitelné spolu jeho myšlení jako procesu. To je argument Husserluv proti psychologismu, proti pokusu založit logiku na psychologii. Psychologie nikdy nemůže založit tu přesnost, zajistit tu přesnost, jakou zajišťuje logika. No a teď otázka je, jak my to uděláme, když naše myšlení je po každý jiný. Dneska jsme byli dožraní, dneska jsme klidní, nebo v obráceně. Máme dobrou náladu, máme špatnou náladu, ale přesto, když mluvíme o trojuhelníku, tak to nemá vliv. Jak toho dosáhneme? Dosáhneme toho pomocí pojmů, které soustředují určité naše intence, které jsou charakteristické pro myšlení, do jednoho bodu, tak říkající, do jednoho obrazce. Soustředují jako čočka. To znamená, pojem je něco jako čočka v našem oku. Ta čočka se musí měnit, cvalisní, jednou plustější, podle toho, kam koukáte, do dálky nebo do blízka. Ty pojmy se musí maličko měnit, ale vždycky se mění tak dovedně, aby výsledek, to je ten průmět, ten obraz, kde se to střetá, aby byl vždycky týž. A to, že jsme schopni včera, dnes, zejtra myslet na totež, že spousta lidí, různě myslících, různě vzdělaných, různými jazyky mluvící, že spousta těchto lidí je schopná se domluvit o něčem, co je skutku totež, neco je přibližně totež, ale přesně totež. To je možné jedině díky tomu, že každý z nás, kdo se účastní o toho hovoru, si v duchu konstruuje intenciální předmět a ten pojem k tomu vždycky uspůsobuje tak, aby za jakýchkoliv kolností byly odfiltrovaný rušivý momenty a z toho myšlení se vytáhly jenom ty pravý intence, které nám umožňují se soustředit na tu totožnou věc, na ten totožný předmět intencionální. A teď celý problém předmětného myšlení je, že totož, ten intenciální předmět, je chápán jako neměnej, odkuď metafyzika a odkuď teda ta představa, kde to sebrali, to už je v mýtu trošku, jenom oni to racionalizovali řekové, odkuď je ta představa, že ta pravá skutečnost je neměná. Protože naše smysly, to každej ví, nás matou, někdy se nám zdá, že něco vyníme a ono vlastně je to něco jiného, takže naše smysly není moc spolénutí, jsou podezřené, že nás matou. My to musíme nějak kontrolovat, ale co nás naprosto nemůže zmást, že když jednou myslíme trojuhelník, tak se nemůžeme zmejlit po druhý. Jednou pochopíme, co to je trojuhelník a víme to necela život. To je rozdíl od smyslového vnímání. Chápání, pochopení, porozumění a smyslové vnímání. Smyslové vnímání je po každý trošku jiné. Máme dojím, že to je vodníka, ono je vrba, nebo naopak. A tak dále. Když myslíme trojuhelník, tak se nemůže stát, abychom najednou koukli a s úžasem zjistili, že to, co jsme mysleli, že je trojuhelník, je kulatý. To se nám nemůže stát. Víme, buď to víme, nebo nemáme vědomí vůbec. A pak nemůžeme ani kontrolovat, že jsme se dostali do nějakého omilu. To je to, co zdůraznuje. A ještě navíc, čím Husserl korigoval Brentána, Brentánov měl za to, že tyhle předměty jsou součástí našeho myšlení. Říkal, že jsou imanentní nebo inexistentní. Husserl celou tu myšlenku převzal, ale kritizoval v tomto bodě, ke konci pak znejistil a vrací se k té terminologii Brentánově, například v té karteziánských meditacích. Ale v Logische Untersuchungen tam argumentuje, že kdyby ty předměty byly inexistentní nebo imanentní myšlení, tak by se museli pohybovat přesně tak, jako se pohybuje to myšlení. Nemohli by být totožný. Nemohli by být vyzvednutý z tý změny. A proto tvrdí, že ty intenciální předměty nejsou součástí myšlení. A přísně rozlišuje akt myšlení a předmět myšlení. A co jsem vlastně měl vyložit na začátku? Vy jste mi to vlastně položil. Tam to bylo na mýtost, ale myslím, že tam šlo ještě o vyložit vztah k tomu náboženství. Bylo to jako to, co je zatím a co se teda těžko dá říct. Jo, jo, jo, tak promiňte. Samozřejmě to nejdůležitější se mne neřekte. Teď toto myšlení, které je schopné velmi přesně myslet, konstruovat ty intenciální předměty, pak se dívá na skutečnost prismatem těch intenciálních předmětů. To je jako brýlema. A vidí jen to, co se v těch intenciálních předmětech schoduje s tím reálním předmětem. Když myslím psa jako šelmu psovitou, tak já ho nevidím jako alika. Já to prostě odmýšlím, že to je alika, mě to nevadí a nezajímá. Prostě já ho myslím jako psa. My jsme schopni takhle abstrahovat. My vidíme tu skutečnost brýlema těch intenciálních předmětů. Ale protože to jsou předměty, je to něco, co je předmeteno. Je to promítnuto před nás. A my jsme to promítli. Tak my potom tu skutečnost vidíme také jako promítnutou před nás, tedy jako předmětnou. A proto se mluvit o celé té tradici, která začala od řeků, jako o tradici předmětného myšlení. Klasická nepředmětná věc je pravda, o které, když si přečtete tu inaugurační řeč Hromádkou, tak tam vidíte, jak ukazuje, jak mimochodem nejstarší, ne nejstarší, prostě jedna velmi stará taková historika, takový doklad, když na začátku konfesí Augustín mluví o čase, to je ta strašně známá věc. Že říká, dokud to nechci vyslovit, tak vím přesně, co to je čas. Ale jak to chci říct, co to je, tak najednou nevím. To je přesně ono. Jsou jisté skutečnosti, které jsou nám velice blízké a známe je, víme o nich. A jakmile to chceme říct tím myšlenkovým aparátem, na který jsme zvyklí od té doby řeknout, tak to prostě skřípe. Buď to nevíme, anebo se to naučíme podle nějakých starých tech, ale mysletonou nejsme schopni. Takových skutečností je velmi mnoho, a já teď to ukázám na Hromádku. Hromádka tam ukazuje, jakmile chceme říct, co to je pravda. Jakmile chceme říct, co to je pravda. Jak chceme vymezit, že pravda je něco a co, tak jsme vedle vtorány. Že pravda je něco, co není žádný něco, o čem se předmětně nedá nic říct, ale co je nezbytnou podmínkou, abych vůbec o něčem jiném něco se předmětně řekl. Proto se také často říká, že pravda není předmětním, že to je to světlo, které nám dovoluje předměty vidět v pravém světle. Na takovéhle nepředmětné skutečnosti je celá hlada. A to, co má na mysli tradice židovská a křesťanská jako Boha, je nepředmětná skutečnost. Češtěni to ale zapomněli.
s1.flac
====================
Že to, co říkal Bonhoeffer, že není pravda, a ty, co říkali, že náboženství je na ústupu, že není pravda, vidíte, nová vlna a tak dále. Ale to je epifenomen, to je moda, to je něco velice povrchního, okrajovýho. Návrat k mýtu není možný. Prostě mýtus je v čudu. Jsou tady jistý zbytky. Pravda je jiná, že existuje něco jako náboženská zkušenost a že to v lidech furt je. Jenomže žít v tom už nelze. Má to určitou tendenci k hybris, co taky lidskýho nemá tendenci k hybris, a proto je to třeba kanalizovat. Pomim soudu, to, co židovsko-křesťanská tradice, zejména ale židovská, k tomu se ještě vrátím, tam došlo k takovému základnímu nepochopení podstaty věci. Právě v této. Ten největší vynález je, že proti náboženství je potřeba jaksi zavíst kanalizaci. Jako prostě proti moru se zavedla kanalizace, a prostě z plašky se nevyhazovali z okna ven, prostě se to hlilo. Tím pádem taky se potlačili krysy trochu, a teď už je máme znovu, ale to snad časem civilizace se zase vrátí. Prostě ta kanalizace je důležitá, protože ty zdroje toho náboženského pocitu, pocitu závislosti a tak dále, tyhle věci furt v lidech jsou, ale stavět na nich je problematické a přímo nemožné, protože se to vždycky hroutí znova. Je to možné jen primitivně, jen pro primitiví ještě to může stačit, ale inteligentně už se to dělat nedá. A zejména je důležité si uvědomit, a to je to, co bohužel strašně křesťaní na to málo slyšejí, že i když náboženství je faktem a náboženskost, a je to tedy také legitimní předmět studia, že tedy je v pořádku, že je religionistika věda o náboženství, je v pořádku, že je také v rámci filozofie disciplína filozofická jako filozofie náboženství. Přečíst si třeba ty dva svazky těch Hegelovejch přednášek o filozofii náboženství, no to je teda něco. Ale to nemá s křesťancím co dělat se svírou. Prostě ať se nikdo nedomnívá, že přes filozofii náboženství nebo vědu náboženskou se dostane ke křesťanství klíře. To jsou dvě různý věci. Stejně tak jako přes literární kritiku se nedostane té klíře, stejně jako přes filozofickou kosmologii, přes etiku třeba, přes fyziku, fiziologii, nebo jakoukoliv estetiku třeba. Přes estetiku se nedostanete k klíře. To není žádná legitimní cesta k klíře. Tak podobně filozofie náboženství není cesta ke křesťanství nebo k klíře. Prostě filozofie náboženství nemá s filozofií víry, už bychom řekli filozofie víry, že je to filozofická pisteologie, to jsou dvě různý disciplíny. A pokud jsou filozofické, musí tam být všechno. Ale ne tak, že by to bylo úzce zpěto. Filozofie náboženství a pisteologie by nějak patřili k sobě. To není cesta k tomu. To je cesta různými směry. Tak tohle, jestli to křesťaní nahlídnou nebo ne, nevím. Po mém soudu je křesťanství v krizi a z ty krize se nemůže dostat, jestliže se neosvobodí od posledních zbytků religiozity. Ten největší nešvart, to největší neštěstí v moderních dobách je, že si chtějí ještě najít někde ty rybníčky, kde by nějak přežili, až to snad bude trošku lepší. Naprostej uměl. Právě ty rybníčky je třeba vyklidit. Ať si to hlídá někdo jiný. A proč křesťaní mají mít co společného z náboženství? Já to nechápu. Víte, to je stejně tak jako ve vztahu k metafyzice. Dneska poslední relikty toho, čemu se říká metafyzika. Já sám mám to slovo rád tak nějak mít sympatický, takže já tomu dávám úplně jinej význam. To bylo dlouhé vykládání, ale to, čemu se obvykle říká metafyzika, to je myšlení, tzv. substanciální myšlení, který je přesvědčený, že změny jsou jenom povrchní záležitost, ale vždycky to, co se mění, se nemění. Jak to ironizuje Rádl? Když vyrůstá pes, zeštěněte v dospělého psa, tak roste, mění se. V sloužení chlupů se a já nevím, co všechno se na něm mění. Je tloustné, je stále těžší, větší. Ale furt je to pes. Čili to, co se mění, je pes. Ale to, co se mění, se nemění. Při každým změním zůstává něco, co se nemění. A to je to podstatné. A už to říkal Aristoteles, který měl největší porozumění pro čas a pro změnu. Pravda je možná jen o tom, co se nemění. Není možná pravda o tom, co se furt mění. Počneš to řeknete, už je to jiný. Tak to nemůže být pravda. A takovýhle argumenty, prostě tomu se říká metafyzika, která se orientuje na to, co se nemění. A my teď dneska víme, že se mění vše. My nevíme o ničem, co bychom mohli ukázat, že se nemění. Mění se to buď rychle nebo pomalu. Nejméně se nemění proton v našem vesmíru. Proton je nejtrvalejší věc zatím známá. Ale i proton se rozpadá. Má poločas rozpadu ovšem souměřitelný, možná on se to neví přesně, máš to právě tak strašně dlouhý, možná že ten poločas rozpadu je i delší, než je trvání vesmíru od začátku až do konce. To znamená asi trojnásobek toho, co zatím se odhaduje, že vesmír trvá asi nějakých 15-17 miliard let. A očekává se, že ještě takových dobrých 30, 35 bude trvat. Takže takových dohromady, takových 50 miliard let asi náš vesmír má. Tak poločas rozpadu protonů je delší. To neznamená, že se protony nerozpadují, protože poločas rozpadu je doba, za kterou se všechny elektrony rozpadnou do poloviny. Proto jsem už říká poločas, je to takové gramatické, poněkud blbě, ale je to prostě doba, za kterou se rozpadne právě polovina těch příslušných částic. No, takže furt se rozpadají ty protony. To je nejtrvalejší věc, to je věc trvalejší možná, než vesmír sám. A i to se rozpadá. Nic není, co trvá. Nicméně věda počítá furt, jako kdyby něco trvalo. Jak by mohla kvantifikovat, kdyby neměla co? Proto tedy zákony o zachování jsou nemyslitelný, kdyby se to nedalo kvantifikovat a furt by se nedalo tvrdit, že když se jedna forma energiem vynouformuje nebo v hmotu a tak dále, tak všechno je vždycky tak, že na začátku je toho tolik, co na konci. Čeho je tolik, jako na konci? Furt se předpovádá, že je nějaká taková ta hylé aristotelská, ta taková neforemná, ještě nesformovaná hmota, nějaké blátíčko. A toho je stejně furt, od začátku do konce. Ale není to pravda. Proč už se ví, že třeba se s tím vůbec nedá pracovat na kvantové úrovni. Že virtuální částice vyskakují a zase se anihilují v jednom kuse. Že každá reálná částice je obklopena mrakem virtuálních částic, které furt vyskakují, zaskakují a tak dále. Že dokonce nejen částice, ale kvantum energetický je obklopeno mrakem virtuálních částic i těžších. Takže je možný, což normálně by možný nebylo, aby dvě energetická kvantá, které se potkají, tak na sebe reagovala. Je možná ta reakce. Ale ne tak jako přímo. Nemůžu říct, že to kvantum má kolem sebe ten mrak. A něco z toho mraku zrovna vyskočí do toho reálného světa. V momentě, kdy z toho druhého mraku kolem toho druhého kvanta vyskočí, taky zareaguje to to spolu a najednou to kvantum se změní v jiný kvantum. A to je možné jedině díky tomu mraku těch vlastně neskutečnejch částic, které vyskakují z ničeho a zase zaskakují do ničeho. Přičem čím jsou těžší, čím jsou teda hmotnější ty virtuální částice, tím doba jejich trvání je kratší. Takovéhle věci a to vůbec nefunguje. Zákony zachování se s tím nedá počítat. Navíc tento vesmír vznik díky tomu, že ta vlna virtuálních částic byla tak obrovská, že se utrhla od toho nic. To je teď nejnovější moda, nejnovější fantasmagorie fizikálních, astrofizikálních kosmologů, že existuje jakási základní rovina nic, která se vlní. A to vlnění to je právě to vyskakování těch virtuálních částic, které z ničeho najednou vyskočejí, protože samozřejmě, jak už věděl starý Anaximandros, věci, které vznikají, zase zanikají, aby splatili dluh vůči těm, které vůbec nevznikly. Tedy něco takového s tím počítá teď moderní fyzika. U nás to popularizoval před nějakým časem v nějakých pořadech pro mládež Grigar a řekl to takovým trochu populárním způsobem, ale celkem vystihujícím, že ty vlny toho vakua, toho ničeho, tam je mnoho paradoxů, že jsou mocné a časté podle počtu pravděpodobnosti, ale protože, to nebudu tam říkat, protože on to říkal jinak, takže může ta vlna být maličká, větší anebo obrovská. Když je ta vlna maličká, tak nějaká virtuální částice vyskočí a zase zaskočí, vznikne a zanikne. Je to úplně tak, jak si to představoval ten Anaximandros, který říkal, že Arche, a Peyron u něj, Peras je hranice, čiže ten bez hranice, neomezené, a stoje to, z čeho věci vznikají a zanikají, do čeho zase zanikají. Úplně analogicky to říká ta moderní kosmologie, až na to, že to a Peyron, to zbavuje i té poslední vlastnosti. Anaximandros o tom mluvil nejen jako o Peyronu, ale také o Aristonu, neurčité. Ale tohle není nové, tam není nic, rizí nic. Jsou fizici, kteří říkají, že to není nic úplně, že v těch rovnicích jsou jakési konstanty a těch se nikdy nezbavíme. Tak mi to vysvětloval Václav Rey, ničemu jsem neporozuměl. Ale ať je to jakkoliv, ten Grigard to vykládá tak, že ty vlny můžou být malé, střední nebo úplně velikánské. A když je ta vlna velikánská, to zase Grigard neříkal, fizikovi, který píše jako semipopulární knihy pro inteligenci, o kosmologií a kosmologických problémech v moderní fyziki a tak. A teď tam vykládá, že když ta vlna, nebo ta mocnost těch virtuálních částic, je nějak nadkritická, takže se jako bublina od toho nic otrhne a nějaký čas zůstane, ačkoliv by teoreticky mělo platit, že čím ty virtuální hmoty se utrhne víc, tím kratší dobu smí trvat a musí se hned vrátit do toho nic zpátky. Tak když je toho vzniklýho nadkritické množství, tak se urve a nevrátí se, nebože čeká delší dobu a má nějaký čas a tak dále, právě těch 50 miliard let při určitých vybuchů. Udělá se bublina, jakýho si neníc a trvá jakýsi vesmír. Teď oni ještě před to, že těchto bublin může být kolik chce, kam se vejdou, protože není čas ani prostor. Čas a prostor vznikají teprve v rámci těch bublin spolu s tím vesmírem, který takhle vznikne. Čili vesmíru může být tolik kolik andělů na špičce jehly. Takhle daleko dospěla moderní věda. Vidíme, jak ta substanciální metafizika už nemá co dělat. Je rozložený a je to rozložený ve fyzice. A kde dneska jsou ty poslední kalužinky metafiziky? Kde ta metafizika sice chcípající, ale ještě přežívá? V teologii. Zatímco teologie původně vznikla jako apologie protifilozofická, jako obrana. A bránila se proti filozofii a logice, se bránila paradoxními dogmaty, aby znemožnila ten šílený útok toho logického chodu myšlenky, který vás táhne jak pár volů někam, kam vy nechcete. Vy sledujete myšlenku a nemůžete jinak. Aby k tomu nedošlo. Páč, zkušenost byla, že takhle nechat se výst myšlenkou znamená dříve nebo později se dostat do bludů, do hereze. Tak byla stanovena jakási vždycky mez na konci let. Za tou mezí už byla hereze. A byla to paradoxní formule, který byl filozofický nonsens. Říkat, že Ježíš měl dvě podstaty, dvě úzije, to je nonsens. Pač každej řek, to je trošku sdělané, ani nemusel být velkej filozof, věděl, že úzija může být jen jedna. Teď se taky říkalo, že Ježíš má úzije dvě. Absurdní blbost. To byl způsob, jak se bránit proti té obrovské přesile logického způsobu myšlení. Takže teologie byla vymyšlená jako obrn proti tomu, aby udržela ty pravdy proti tomu vpádu toho, že ještě jsme dneska citovali na začátku, kdy teologové ještě tu nebyli, jsme citovali Pavla, který varuje před teologou, který varuje před filozofií podle živlů světa. A ta teologie potom se tak zdůvěrnila s tou metafyzikou, že dneska ji drží, když už ta metafyzika nikde jinde nemá místa zůstávajícího. Dneska prostě teologie dělá hospodskýho, to je metafyzice, ale která už nepředstavuje tu Marii s Jozefem, který potřebovali někde přespat, nýbrž prostě je to nějakej dinosaurus, který poslední nějaká lochneská obluda. A teologie s láskou ji tady opečovává. A teď tohle to vzít vážně, to chce. A co s tou teologií bude? Já teda sám doufám, že teologie přežije, ale já ji přece nemůžu zachraňovat, to se musí zachraňovat teologové sami. Já tu teologii potřebuju proto, že vím, že každá lidská aktivita má svou hybris a žež já budu dělat svou filozofii a sebe víc budu chtít, takže dřív nebo později se můžu utnout. Já potřebuju někoho, kdo mě bude hlídat. A hlídat mě nemůže druhý filozof. V některých věcech ano, ale v některých ne. V těch filozofických ano, ale v těch věcech vírých tomu filozofovi nebudu věřit. Na tolik jsem nasáklej tou vírou, či protestantismem, že prostě tomu druhými filozofií nebudu věřit, že je opravdu věřicí filozof. To můžu být jenom já. Není na ní spoleh, já ho mám rád třeba, jsem s ním ochotem se bavit, ale spoleh, že mě uhlídá, to je těžko. Když já se neuhlídám, jak on by mě mohl uhlídat. Čiže já potřebuju teologa. Ovšem teologa, který je na vyšší době a který pečuje vo mně a ne vo tu obludu. A ohneska už, že? Čiže teologové něco s tou teologií musí províst. Tak tohle je tak přibližně, že já nebudu o Bohu mluvit, pomím soudu, to není legitimní téma filozofa. Filozofie. Prostě odmítám Aristotela, který mluví o prvním hybateli a tak dále. Pokud se filozofie zabejívá soucnama, tak mezi soucnama Bůh není. Bůh není soucná. Jak to rádho říkal v dějinách filozofie, Bůh není, ale platí. Bo Bůh není, ale má být. To neznamená, že má být, by bylo dobře, kdyby byl, ale bohužel není. Níbrž tím říká říct, že povaha toho, jak Bůh je, není soucnost, níbrž, že má být. A u něho to znamená cosi specifického, co bychom museli tenhle. Toto říká o pravdě. Pravda není. Nikde na světě nedajdete hotovou, vyřčenou, formulovanou, nebo jakkoliv jinak etablovanou pravdu. Pravda vždycky je budoucnost. To, čemu říkal Rahner ve své světlé chvílice, později to odvolal, říkal absolutní budoucnost. Absolutní budoucnost, to je domena Boží, pokud vůbec toho slova budou žívat. To je religiózní termín, to nemá s křesťancím co dělat. Všecká bůženství měla své bohy. Proč by se křesťanství mělo vázat na obecně náboženské termíny, jako je Bůh? Když se neváže na jiné obecně náboženské věci a distancuje se od toho. Všechna náboženství si dělají modly. A křesťancí odmítá, proto bylo považováno v židovství a křesťancí bylo považováno za ateizmus v Římě. A Řím byl po této stránce náboženský velmi tolerantní. Všechna náboženství, když dobili Římaní Novýho území, tak neměli nejmenší námitky proti novým božstvům, jenom měli jednu podmínku, aby jim tam dali nějakou pěknou reprezentativní sochu jejich božstva, nebo když Bohů bylo víc, tak celou řadu soch. A oni to přenesli do římského Panteónu. Panteón to je všebožec, nebo jak by se to přeložilo. Všichni bohové, který platili v římském impériu, tak měli svý sochy. Ale křesťanský sochy a židovský tam nemohli dát. Tak co to znamená? Židi a křesťani jsou ateisti. A teď křesťanice tomu tak bránili, že dneska už nevědí, že jsou ty první ateisti. V tom nejhlubším smyslu. Totiž, že neberou religiozitu ani tu, která je spojená z těmi obětně náboženskými termíny. Já si myslím, že jestli není možno evangelium vyslovit, aniž by se řeklo slovo Bůh, no tak to není evangelium. To je buď anebo. Křesťan si nepřežije, jestliže se mu nepodaří se dokonale očistit od každé religiozity. Pokud se to křesťancí nepodaří, tak tady vznikne něco jakopodobně, když se něco nepodařilo židovství, tak vzniklo křesťanství. Když se nepodaří něco křesťancí, tak vznikne něco jiného. To je buď anebo. To je otázka přežití. Já bych chtěl k tomu pojetí mítu, já to možná trošku nerozumím. Souhlasím teda s tím, že evangelium by se dalo vysvětlit bez použití pojmu Bůh. Ale nemyslím si, že se dá vysvětlit nebo předat bez použití mítu, když mítus chápu jako jedinou možnost k vyjádření skutečností, pro který já nemám ekvivalenty ve svém jazyce, protože to je něco víc, než člověk může vidět na tomto světě. Evangelium není z tohoto světa, tudíž já nemám tady svý pojmový aparát k tomu, abych to vysvětlil. Nepoužívám slova Bůh, ale musím použít mítu, nebo vyjádření, které jde za slovnej pojem toho mýho týmní řeči o evangelium. Ano, já vám dobře rozumím a je to míněno velice k věci. Po mým soudu ale návrat k mítu není možný a není žádoucí. Plně vám dávám zapravdu, že nemáme k dispozici pojmový aparát, kterým to vyjádřit. Po mým soudu ale ten pojmový aparát tím méně má ten mítus. Tam bychom prostě klesli k pouhým obrazům a náladám, s kterými pracoval mítus. Po mým soudu je tady potřeba nového typu myšlení, to je stručně řečeno. Řekové vynalezly pojmy a pojmové myšlení, ovšem pojmové myšlení jednoho typu nikde není řečeno, že není možný jiný, zatím ale nebyl vynalezen. Ten řeckej způsob pojmového myšlení spočívá v tom, a to sami řekové teda to nevěděli plně, to vlastně si uvědomovali nejvyšší, největší myslitele až vlastně v minulém a našem století. To je velice schematicky, ale prostě zatímco mítus, mytické myšlení, podobně jako mítus záleží v identifikaci, tak mytické myšlení také záleží v identifikaci. Takovým populárním způsobem to je možno vyjádřit, když nějakému křovákovi nebo nějakému primitívovi, který ještě dnes v naší době žije v nějaké té archaické společnosti, tak když mu řeknete název slovo, který znamená nějakou šelmu, tak se lekne. To my už neděláme. Ještě já ti řeknu lev, tak nikdo z vás sebou necukne. To je proto, že pro archaického člověka slovo a skutečnost, kterou označuje, je v velice úzce přímo magicky spojeno. Proto taky slovem se vyvolávají duchové. Když znáte jméno, tak ovládáte ducha. Vynález pojmového myšlení spočívá v tom, že je odhalen odstup mezi myslícím a myšleným, to je mezi aktem myšlení a tím, co je myšleno, předmětem myšlení. A že do této mezery, do této distance, jsou vsunuty různé dvojice. Původně řekové ještě furt mysleli, že to, co tam je vsunuto, je jméno nebo slovo. A později se tomu začal říkat pojem. Od doby Bolzánovy, Brentánovy a zejména Husserlovy víme, že vedle pojmu tam nutně musí být ještě intencionální předmět, takže tam je většinou celá přehršelce, celé hnízdo dvojic, kde ke každému pojmu patří docela určitý intencionální předmět, ke každému intencionálním předmětu docela určitý pojem. Takže jednu a touž věc můžete myslet v různých smyslech podle toho, jaké té dvojice použijete. Ty dvojice například mohou být postránce pojmů nebo předmětní obecnosti. To nemůžeme říct ale o těch intencionálních předmětech. Třeba mezi obrazec trojuhelníka a mezi trojuhelníkové pole, nějakou trojuhelníkovou parcelu, a mezi myšlení té trojuhelníkové parcely můžeme zařadit takovéto dvojice. Trojuhelník obecný jako pojem, trojuhelník obecný jako intenciální předmět. Nejjednodušší se to vysvětlí na geometrii. Pojem intenciálního předmětu, pojem rovnostranného trojuhelníku, nemá tři strany, ten pojem nemá tři strany, ani nemá tři vrcholy. Ale intenciální předmět má tři vrcholy. Pochopitelně jsou to vrcholy, špičky, kterýma nemůžete nikoho reálně píchnout, ale intenciálního píchnout můžete. Intenciální předmět intenciálně kouše, intenciálně štěká. Pochopitelně nemůže intenciální pes vás kousnout, ale může kousnout váš intenciální předmět, vás jako intenciální předmět. Třeba jestli jste měli v ruce Heideggera tam na začátku má kritiku adekvačního povědí pravdy a říká, že adekvace neboli připodobnění nebo zhoda, že je pravda, podmínkou pravdy. No ale vezměme výpověď o pětimarce kovové a srovnejme ji s kovovou pětimarkou. Kovová pětimarka je kovová, výpověď o ní není kovová. Za pětimarku si můžete koupit tolik a tolik, za výpověď o pětimarce si nemůžete. A tak dál pokračuje a pak říká, kde je ta schoda Sapristi. Tam je chyba v tom, že by Heidegger to nevěděl, to je prostě způsob, jak vykládá svou tezi. Ale udělal tady nepochybnou chybu, on s ní pracuje s tou chybou, ale je to chyba, když se to takhle oddělí, protože další čtení je tak složitý, že většina lidí zůstanou u toho. Mně se to stalo v době študí, Patočka do nějakého semináře soukromého, který už tenkrát musel být soukromý, který byl po válce osoba Nongrata, zejména u nás, tak mě přizval do kroužku, kde se tohleto četlo a mně z toho nejvíc zůstalo na celý život. Jsem si najednou uvědomil, že ta adekvační teorie je blbost. Každému se to zdá, že to je jasný, že pravda je shoda myšlenky s věcí. To je přece tak jasný, každému je to naprosto. A teď mám někdo řeknout, a v čem se to vlastně shoduje, jaká shoda to je. To je ohromná revoluce, osobní revoluce ve vašem myšlení, když si tohleto připustíte. Přesto je to chyba, protože se tady srovná výpověď, eventuálně bychom mohli říkat myšlenkový akt, souč, podobně se srovnává s věcí. Ale správně se má srovnávat intenciální předmět s věcí. Kdyby to bylo jinak. Pěti koruna jako intenciální předmět je kulatá, je kovová, ale intenciálně. Podobně jako pěti koruna tak je intenciální předmět kov, je intenciální předmět kulatost a tak dále. Takže tam ta shoda je? Ne, že není. Jenže Heidegrovi by se v tom jeho postupu to nehodilo, tak zůstal jen u poloviční pravdy. A teď my můžeme tu parcelu trojuhelníkovou mínit pomocí pojmu, ke kterému vždy patří samozřejmě intenciální předmět, ale teď zůstaneme u toho pojmu, abych ukázal něco jiného. Můžeme mínit jako trojuhelník obecný nebo jako trojuhelník rovnostraný, pokud ta parcela má skutečně tvar rovnostraný. A v oběma těma pojmama a jejich příslušnýma intenciální předměta můžu mínit tutejší parcelu. Psa můžu mínit jako našeho mazlíčka, nebo jako sousedovic Alíka, nebo jako kterýkoliv dalšího psa, nebo můžu také mínit jako psa domácího, nebo méně obecně jako Ratlíka, nebo ještě více obecně jako šelmu psovitou. Ještě nejrůznějšími způsoby. A vždycky ke každému tomu pojmu je příslušný intenciální předmět a když chci to jinak myslet, tak ten pojem, a teď ještě tam nejistá věc, proč to tak je. No totiž myšlení je strašně proměnlivá věc, to jde ku předu, že teď jedna myšlenka přechází k druhou a něco vás napadne a tak dále. My máme potřebu základní a to byl ten filozofický problém a zároveň ten řecký vynález. My potřebujeme, když jsme včera na něco mysleli, tak dneska, abychom mysleli na to tež, abychom na tom znovu mohli pracovat myšlenkově. Tak když Eukaides vypracoval svou geometrií, tak to neudělal za jednu chvíli. On to potřeboval z řadu dní, možná měsíců, ne-li-let. A jak dokázal, že když mluví o trojuhelníků, tak furt mluví o trojuhelníků v témž smyslu. Jak je možný, že Pythagorova věta nebo Thaletova věta, to jsou oba presokratici, že dodnes pro všechny nás znamená to tež, co pro ně tehdy. To je nevysvětlitelné spolu jeho myšlení jako procesu. To je argument Husserluv proti psychologismu, proti pokusu založit logiku na psychologii. Psychologie nikdy nemůže založit tu přesnost, zajistit tu přesnost, jakou zajišťuje logika. No a teď otázka je, jak my to uděláme, když naše myšlení je po každý jiný. Dneska jsme byli dožraní, dneska jsme klidní, nebo v obráceně. Máme dobrou náladu, máme špatnou náladu, ale přesto, když mluvíme o trojuhelníku, tak to nemá vliv. Jak toho dosáhneme? Dosáhneme toho pomocí pojmů, které soustředují určité naše intence, které jsou charakteristické pro myšlení, do jednoho bodu, tak říkající, do jednoho obrazce. Soustředují jako čočka. To znamená, pojem je něco jako čočka v našem oku. Ta čočka se musí měnit, cvalisní, jednou plustější, podle toho, kam koukáte, do dálky nebo do blízka. Ty pojmy se musí maličko měnit, ale vždycky se mění tak dovedně, aby výsledek, to je ten průmět, ten obraz, kde se to střetá, aby byl vždycky týž. A to, že jsme schopni včera, dnes, zejtra myslet na totež, že spousta lidí, různě myslících, různě vzdělaných, různými jazyky mluvící, že spousta těchto lidí je schopná se domluvit o něčem, co je skutku totež, neco je přibližně totež, ale přesně totež. To je možné jedině díky tomu, že každý z nás, kdo se účastní o toho hovoru, si v duchu konstruuje intenciální předmět a ten pojem k tomu vždycky uspůsobuje tak, aby za jakýchkoliv kolností byly odfiltrovaný rušivý momenty a z toho myšlení se vytáhly jenom ty pravý intence, které nám umožňují se soustředit na tu totožnou věc, na ten totožný předmět intencionální. A teď celý problém předmětného myšlení je, že totož, ten intenciální předmět, je chápán jako neměnej, odkuď metafyzika a odkuď teda ta představa, kde to sebrali, to už je v mýtu trošku, jenom oni to racionalizovali řekové, odkuď je ta představa, že ta pravá skutečnost je neměná. Protože naše smysly, to každej ví, nás matou, někdy se nám zdá, že něco vyníme a ono vlastně je to něco jiného, takže naše smysly není moc spolénutí, jsou podezřené, že nás matou. My to musíme nějak kontrolovat, ale co nás naprosto nemůže zmást, že když jednou myslíme trojuhelník, tak se nemůžeme zmejlit po druhý. Jednou pochopíme, co to je trojuhelník a víme to necela život. To je rozdíl od smyslového vnímání. Chápání, pochopení, porozumění a smyslové vnímání. Smyslové vnímání je po každý trošku jiné. Máme dojím, že to je vodníka, ono je vrba, nebo naopak. A tak dále. Když myslíme trojuhelník, tak se nemůže stát, abychom najednou koukli a s úžasem zjistili, že to, co jsme mysleli, že je trojuhelník, je kulatý. To se nám nemůže stát. Víme, buď to víme, nebo nemáme vědomí vůbec. A pak nemůžeme ani kontrolovat, že jsme se dostali do nějakého omilu. To je to, co zdůraznuje. A ještě navíc, čím Husserl korigoval Brentána, Brentánov měl za to, že tyhle předměty jsou součástí našeho myšlení. Říkal, že jsou imanentní nebo inexistentní. Husserl celou tu myšlenku převzal, ale kritizoval v tomto bodě, ke konci pak znejistil a vrací se k té terminologii Brentánově, například v té karteziánských meditacích. Ale v Logische Untersuchungen tam argumentuje, že kdyby ty předměty byly inexistentní nebo imanentní myšlení, tak by se museli pohybovat přesně tak, jako se pohybuje to myšlení. Nemohli by být totožný. Nemohli by být vyzvednutý z tý změny. A proto tvrdí, že ty intenciální předměty nejsou součástí myšlení. A přísně rozlišuje akt myšlení a předmět myšlení. A co jsem vlastně měl vyložit na začátku? Vy jste mi to vlastně položil. Tam to bylo na mýtost, ale myslím, že tam šlo ještě o vyložit vztah k tomu náboženství. Bylo to jako to, co je zatím a co se teda těžko dá říct. Jo, jo, jo, tak promiňte. Samozřejmě to nejdůležitější se mne neřekte. Teď toto myšlení, které je schopné velmi přesně myslet, konstruovat ty intenciální předměty, pak se dívá na skutečnost prismatem těch intenciálních předmětů. To je jako brýlema. A vidí jen to, co se v těch intenciálních předmětech schoduje s tím reálním předmětem. Když myslím psa jako šelmu psovitou, tak já ho nevidím jako alika. Já to prostě odmýšlím, že to je alika, mě to nevadí a nezajímá. Prostě já ho myslím jako psa. My jsme schopni takhle abstrahovat. My vidíme tu skutečnost brýlema těch intenciálních předmětů. Ale protože to jsou předměty, je to něco, co je předmeteno. Je to promítnuto před nás. A my jsme to promítli. Tak my potom tu skutečnost vidíme také jako promítnutou před nás, tedy jako předmětnou. A proto se mluvit o celé té tradici, která začala od řeků, jako o tradici předmětného myšlení. Klasická nepředmětná věc je pravda, o které, když si přečtete tu inaugurační řeč Hromádkou, tak tam vidíte, jak ukazuje, jak mimochodem nejstarší, ne nejstarší, prostě jedna velmi stará taková historika, takový doklad, když na začátku konfesí Augustín mluví o čase, to je ta strašně známá věc. Že říká, dokud to nechci vyslovit, tak vím přesně, co to je čas. Ale jak to chci říct, co to je, tak najednou nevím. To je přesně ono. Jsou jisté skutečnosti, které jsou nám velice blízké a známe je, víme o nich. A jakmile to chceme říct tím myšlenkovým aparátem, na který jsme zvyklí od té doby řeknout, tak to prostě skřípe. Buď to nevíme, anebo se to naučíme podle nějakých starých tech, ale mysletonou nejsme schopni. Takových skutečností je velmi mnoho, a já teď to ukázám na Hromádku. Hromádka tam ukazuje, jakmile chceme říct, co to je pravda. Jakmile chceme říct, co to je pravda. Jak chceme vymezit, že pravda je něco a co, tak jsme vedle vtorány. Že pravda je něco, co není žádný něco, o čem se předmětně nedá nic říct, ale co je nezbytnou podmínkou, abych vůbec o něčem jiném něco se předmětně řekl. Proto se také často říká, že pravda není předmětním, že to je to světlo, které nám dovoluje předměty vidět v pravém světle. Na takovéhle nepředmětné skutečnosti je celá hlada. A to, co má na mysli tradice židovská a křesťanská jako Boha, je nepředmětná skutečnost. Češtěni to ale zapomněli.
====================
s1.mp3
====================
Ten vliv v helenismu začíná teprve s křesťanstvím, ale začíná už se židovstvím. Víme neklamné stopy té helenistické filozofie nakázíme v některých žalmech, v knize číslovy, v knize kazatel a podobně. Co je celá ta upadková stoha třeba s pesimismem kulturnímu. To všechno se obrazí v knize kazatel. To není nic vlastního života původního. To je vliv upadeohelenismu. Marnost nad marnost. My to všechno známe v jednom, ale to vůbec není křesťanská tradice, židovská. To je něco cizího, cizorodého. Jedineční fenomen řecké duchovní a zejména myšlenkové kultury. A to je jedineční fenomen, to je něco nesrovnatelného s ničím v jiných částech světa a v jiných dobách. Řecko to je cosi specifického. Podobně jako židovství. To je parijská tradice, to je taky nesrovnatelná věc. I když my žijeme také v úpadkové době, kdy je jedinečnost evropské kultury, evropské tradice, která je založena na těchto dvou kořenech, řecké a židovské tradici, k tomu přišla potom ta římská tradice zejména právního myšlení. Dnes je evropa plná nejenom u nás, k nám to proníká spíš ze západu. To povědomí té zvláštnosti a mimořádnosti evropské tradice je upadlé a mladí lidé mají dojem, že něco objevují, když se obracují na zem, buddejzmus nebo na nejstarší buddejzmus a na čínské nějaké staré tradice. Objevují v tom něco. Ne, že by tam nebylo co objevovat, ale je to taková kuriózní věc, když se to stává módou v Americe nebo v západní Evropě. A ta vlastní evropská tradice se dost nezná. Jedinečný fenomen řecké, duchovní a zejména myšlenkové kultury pronikl v době, kdy vnitřně již upadl a slábl. Přesto byl ještě velmi silný do velké části světa, na tehdejší poměr i do celého světa, abychom mohli říct. Ale nalezl jen málo skutečných partnerů v podobě komplexní tradice. Samozřejmě našel partnery jednotlivce, třeba v Perzí, Máního, Manichejství, ale to byli jednotlivci. Historicky vlastně jediným významným a jedinečným partnerem se tomu fenoménu řeckému stalo židovství a později z něho vyrostlé křesťanství. Skutečné partnerství se tu projevilo v tom, že ovlivňování tu neproudilo pouze jedním směrem, než oběma směry. To není partnerství, když ovlivňuje jenom jeden. Já připomenuji jenom několik málo věcí, abychom si to tak nějak ozřejmili víc. Už ve třetím století př. Kr. vznikl, nebo alespoň začal vznikat, významný překlad starozákonních knihov do řečtiny, tzv. sektu agita. Původně byl hlavní jaruzalémský rabýn, který požádá, aby vznikl významný překlad starozákonních knihov do řečtiny, tzv. sektu agita. Původně byl hlavní jaruzalémský rabýn, který požádá, aby vyslal do Alexandrie, kde se už koupila obrovská knihovna, aby tam vyslal učence židovské, kdo tam vyslal 270 velice učených mužů, a tím měli překládat, to je legenda, že na jednom ostrově, na ostrově Fáru u Alexandrie, tam zůstali a podle legendy za 270 dní přeložili celý starý zákon. To je vyloučená věc a vypadá to, že celý starý zákon byl přeložen teprve, teprve asi v polovině druhého století př. Kr. Ale začal a to Pentateuchem, pětí knihami mužišovými, začal ten překlad už tedy za Ptolemája II. Filadelfa. On byl 285 až 247 u vlády. V té době někdy to k tomu muselo dojít. Jiným dokladem židovské myslitelské výkonnosti je filozof Filón Alexandrýský, který přibližně žil v době Ježíšově. Jeho dvacet let mladší, ale přežil ho o dvacet let, tak padne do prostředka toho života Filóna Alexandrýského. Ten si použil dost svobodně některých myšlenek platónových, ale také stojíckých, silně ovlně novoplatonismem, ale si navazuje také na různé jiné tradice, třeba perské a tak dále. Je to typický myslitel synkretistický, který dává dohromady věci, které původně mají zdroj úplně lůzný, velice odlišný a také navazuje na mystiky, sám má k mystikům blízko. Nejvýznamnější židovský filozof té doby nepochybně přispěl velice podstatně ke koncepci prológu nejvýznamnější nebo nejfilozofičtější knihy Nového zákona Evangelia Janova. Na počátku bylo slovo Logos, myšlenka stoická, která byla aplikována na interpretaci Starého zákona Filonem Aleksandrýmským. Odtud byla cesta otevřená k tomu, aby autor Evangelia Janova, ten obrovský prológ, co je něco z úžasná věc, tak aby to formuloval tímto způsobem. Já jsem tady jenom ukazoval jak křesťanci, nejsem o histerickém fenoménu, nic jiného. Křesňanství se tedy zrodilo a utvářelo ve svých počátcích, zasezeno do této hroby, aniž si toho ovšem bylo vědomo. Křesťancí si nemůže být něčeho vědomo, že to znamená první křesťané, si toho nebyli dostatečně vědomi, když byli vědomi, že to je křesťan. Zejména teda mluvím o situaci duchovní a kulturní, a z toho zvláštní důraz na tu filozofii. Upadkou helemistickou filozofii, která přežívá z té veliké filozofie Ježíš sám byl asi dosti slušně vzdělán v židovské tradici, ale je charakteristické, že nejčastěji opírá o malé proroky. Tedy neopírá se zdaleka od celý starý zákon. A zdá se, že apoštol Pavel znal starý zákon lépe než Ježíš. Učetníci Ježíšovi byli lidé převážně bez zvláštního vzdělání. Ještě v jedenáctém století Petr Damiany, který choval krajní nedůvěru ve filozofii jako takzvanou pohanskou vědu, a nejen filozofii, ale dokonce i jen učitele gramatiky, považoval za učetníky dňávlovy, a od něhož pochází známá formulace o filozofii jako slušce teologie. Teď jsou tady teologové, tak to můžu říct. Podle něho jejím úkolem je velut ansila dominae subservire, čili sloužit své paní jako sluška. Argumentoval proti filozofii takto, protože Bůh chtěl lidi, respektive svět, spasit, a ne při povzdělat, dodávám já, vybrat si za apoštolí nikoliv profesory filozofie, říká Damiany, ale muže nízkého postavení prostňáky a nevědomce. To byl argument proti filozofii ještě tedy v jedenáctém století. Křesťanství se také zpočátku nejvíc šířilo mezi těmi, kdo měli velice daleko nejen genenistické vzdělanosti, ale dokonce nebyli nejkovanější ani v židovské tradici. Vidíme, jak Evangelia poukazují na to, jak Ježíš prohlašuje, že amen pravým vám, takové věry jsem nenašel ani v Izraeli. Zavzor jsou dáváni lidé nejednou z těch okrajových, což je asi samarická žena, nebo dokonce naprosto pohanský, asi pohanský voják římský. Tedy nebyli nejkovanější ani v židovské tradici. Byli těmi nejchučšími a nejutlačovanějšími jak doma v Palestíně, tak v různých diasporách, ponadž v té době už je po několika povstáních a židé jsou roztroušeni po celém středomoří, a samozřejmě také patří těm nejchučším, nejutlačovanějším samotném římě. To už jsou vysloveně pohané, nejenom židé, ale pohané. Také přes ty diaspory se to tak šířilo. Je to charakteristické, jak nám Evangelia svědčí o tom, že původní Ježišův důraz na chudé byl spiritualizován na chudé duchem a jak zaslíbení rehabilitace chudých bylo tak readresováno, přeposláno poštovně, těm, kteří se helenistickým vzdělancům a polovzdělancům jevili jako nevědomci a hlupáci. To byli ti adresáti. Ne tedy chudí už jenom, nebož nevědomci a hlupáci. Tak se jevili. Myšlenka prostňáctví, eventuálně posádství, to už není oblast duchovní, to už je spíš taková gesto. Myšlenka prostňáctví, za kterou zřetelně cítíme komplex nevzdělaných nebo málo vzdělaných, žije v křestenství dodnes, i když většinou je na okraji. V naší reformaci musel být ve Staré jednotě vybojován zápas proti odpůrcům vzdělanosti, takzvaným mizomuzům, jistě víte, že blahoslovení celkům, známou Filipiku. Nejvzdělanější můžem první církve byl zřejmě nikoli v sámě Ježíš, ale Fariseus Saul, který přijal na cestě do Damašku, to je podle legendy, že nejspíš tohleto přesně ani nemáme tam ve skutcích, přijal jméno Pavel. Můžete si k tomu přečíst vůbec, jak dobré k tomu o čem mluvíme, vemte si ruky v biblický slovník, tam jsou součková hesla, například toho paštolu Pavlovi, dobré si to přečíst, že tam ukazuje, že to je skutečně jenom legenda, že po obrácení přejal nové jméno, že bylo běžné tehdy, aby původní hebrejská jména byla latinizována, takže většina vzdělenějších židů nebo úředníků třeba a tak dále, a poštol Pavel byl z rodiny, která se velmi dobře etablovala v nějakém tom římském budeče. Že tedy bylo zvykem mít dvě jména, a že bylo i zvykem to jméno Saul, které bylo velmi běžné v pokolení Benjamin, tak překládat do latiny jako Paulus Saul, a Paulus i ta podoba trošičku, že tomu napomáhala, prostě bylo to běžné. Čili pravděpodobně od dětství, neli od narození, poštol Pavel měl oběta jména, než je přijal až potom. No ale odpust, já se zakecávám, toto nepatří, ale jenom doporučuji, tohle se všechno můžete dočíst v biblickém slovénku, to neříkám teologům, kdy to jistě mají přečtené. Tento nejvzdělanější muž, kterého také nejlépe známe jako osobu, vzhledem k množství jeho dokovaných listů, všem ne všechny jsou autentické, několik listů je připisováno jenom Pavlovi, autorem je někdo jiný a je to pozdější. Tento nejvzdělanější muž první církve je autorem, myslím, jediného použití slova filozofie v Novém zákoně, to je v epištole Kolosenským diosum, což ovšem kraličtí přeložili jako moudrost světa, poněkud volně, protože ten svět tam není přečtině. Ten citát v kraličském překladu je hledtež, ať by vás někdo neobloupil moudrostí světa a marným zklamáním uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa a ne podle Krista. Tak tam kromě toho názvu moudrost světa, to je filozofie, ten svět se jedete do závorky, tak filozofického tam je jenom ty živly světa, to je stoichéon, živel nebo element, to je, hrazil to původně pre Sokratu jako empedokles, i když slova stoichého nepoužil ještě, ale měl ty čtyři živly, dva faktory, které v těch živlech řádily. Na první pohled, to je varování před filozofií, a tedy odmítnutí filozofie jako čehosi nebezpečného. Není pochyby, že to tak Pavel myslil. Otázka je, co o té filozofii věděl. Když tam říká, ať by vás nikdo neobloudil moudrostí světa marným zklamáním, to marné zklamání to nedává nám dnes rozum, nedává smysl, protože to marný je prázdný, znanicovatý, a to druhé zklamání to je klam, šalba, šalebnost. Diatés philosophiásca je kénés apatés, kéné apaté je prázdná šalba, nebo úskok taky. A tedy Pavel klade filozofii naroveň v sofistice. Prázdná šalba to je sofistika. Tím ovšem neplatně, protože povrchně generalizoval. Po více než čtyř stoletích nevěděl nic o obrovském zápase Sokratově a Platónově se sofistikou. To ovšem není jeho chyba, ale je to fakt, musíme o tom vědět. Úpadková helenistická filozofie sama už na to zapomněla, o tom nic nevěděla. A míchala oboje dohromady. Helenismu, sofistika, retorika, filozofie, to všechno je vz. Tento gigantický zápas filozofů se sofistikou a pouhou retorikou snese srovnání s neméně gigantickým zápasem křesťanství s gnozí. Ani jeden z obou zápasů nebyl dodnes definitivně dobojován a v obou jde o to nejzákladnější, o bytí a nebytí. Na jedné straně filozofie, na druhé straně víry. O platnost a neplatnost, o pravdu a o lež. Takže vidíme, že ten nejvzdělanější člověk v první církve nevěděl nic podstatného o filozofii. To slovo tam je, ale skutečnost tam není. Myslím, že je dostatečně jasné, že ani v textech Nového zákona, ani v nejstarších dějinách první církve nenajdeme vodítko ani směrnici pro vztah k filozofii, jak se skutečně ustavila. Nedůvěra a odpor jsou, a to jsme si dokumentovali, a je to možné dokumentovat i mnohem později, nejenom u Pavla. To je nejstarší dokument. Nedůvěra a odpor jsou hnutí mysli. S nimi se nemůžeme nikdy spokojit, s nimi nemůžeme vystačit. Když jde o věci v skutku závažné, a že byla a je filozofie něčím opravdu závažným, o tom se křesťané měli přesvědčovat. A v celých dosávadních dějinách a dosud se o tom museli přesvědčovat. Odmítání filozofie bylo a je motivováno nikoliv výrohu, ale buď neporozuměním, pramenícím v nevzdělanosti, anebo ve strachu a obavách před filozofií. Tedy přímo v nedověře a nevěře. Filozofie znamená dost nevěřit. Jestliže víra přemáhá svět, tak přemáhá také filozofie. Ale víra nepřemáhá svět tak, že by ho likvidovala, nebo že by ho sestrkávala dňáblovi do obětí, nebo že by ve světě panovala pravda, spravedlnost. Toto je špatí o filozofii. Nemůžeme před přemocí nic, před čím utíkáme. Právě tak jako Ježíš říká, nejste ze světa, ale posílám vás do světa, doste poslání do světa, tak podobně. Víra není z filozofie, ale víra se má ve filozofii upadnout. Ale to už jsem tedy přeskočil do druhého bodu, zatím se vrátíme trošku zpátky. Jak to vypadá na straně druhé, na straně filozofie? Jsme si trošku objasnili, jak to vypadalo s tím křesťanským, teď jak s filozofií. Existují dvě hlavní tradice, ne jenom, jich celá řada, ale dvě hlavní a zejména hlavní, protože se nám tady hodí, jak filozofie rozumí sobě samotné. Jedna tradice je připisována Pythagorovi, ale to, že Pythagorovi je v celkem nahodila a navíc nejistá skutečnosti, to připisováno je hodně pozdě. Jinak v ostatních zlomcích z Pythagory nenajdeme nic, co by nám objasňovalo, protože zrovna on tohle udělal. On by vynalezl to slovo. Filozofia vykláda se, proč zvubodnil to slovo. Ale tradice to připisová Pythagorovi. Pregnantního vyjadření téže koncepce, která je připisována Pythagorovi, se dostalo v Platónově hostině, v řeči Sokratově při pohoštění a připojené pitce na jakousi oslavu vítězství vásnika Agathona. Filozofie je pouze láska k moudrosti, nikoli moudrost. Sama moudrost je vyhražena jen Bohům. Proto filozofie je filosofia, filein sofian, je to milovat moudrost, nikoli býti moudrý. Prvním filozofem, podle toho podání, jak tam líčí Sokrates, a sám Sokrates se odvolával na jakousi kněžku Diotymu. Já nevím, jestli jste nečetli, tak si přečtěte, ale každopádně připomenu, ten dialog není dialog, sešli se přátelé Agathonovi na počest jeho vítězství v básnění a domluvili se, že každej pronese slavnostní přípytek, řeč na oslavu Boha Erota. A teď všichni postupně tu řeč pronesou a přijde na Sokrata, a Sokrates, který původně souhlasí, říká, já nevím, já jsem si myslel, že oslavná řeč je něco jiného, než si myslíte vy zřejmě. Já nic takového jako vy říkat nebudu. Vy si myslíte, že když nakladáte na Erota všechny možný nejnádhernější adjektíva, takže děláte oslavnou řeč. Ale to já jsem myslel, že se tam musí udělat, aby to byla pravda. Tak to já radši nic nebudu říkat. Oni ho nutějí, já bych říkal stejně, ale já nebudu oslavovat Erota jako něco, co není, nimž já o něm budu mluvit o tom, co je. A odkud to vím, co je, to mě řekla knežka Diotima, to jméno se nikde jinde neví. Neví se, jestli existovala nějaká knežka Diotima, nemohla to být knežka Erotová, protože právě ta knežka Diotima řekla, sdělila dokonce způsobem, který je polemicky zaměřený, protiběžným způsobem zasvěcování, ona mu to řekla dialekticky, tak říkající, takřka filozoficky, ona ho do toho uvedla a on to pak ještě z filozofii čtuje víc. Tedy ta knežka Diotima mu prostě sdělila, že Eros není žádný bůh, nimž pouze velký démon. A tedy Sokrates tam přednáší po řadě řečí o slavných na boha Erota, tam přednáší o slavu daimona Erota. Mezi tím mu přijde takový mladík, který to trochu ruší a pronese ještě po Sokratovi, který byl vlastně i poslední, pronese ještě zvláštní řeč na oslovu Sokratla. A je to moc pěkný čtení, je to jedna z nejhezčích Platonových věcí. Cože neřekl? Řekl jsem hostina, řekl jsem, že jo, nedáváš pozor, co říkám. Sympozion taky, vyšlo to pod názvem Sympozion český, velmi často si tam říká hostina, německý krst, málopodobně. Tak tohle je teda ta okolnost. Tam kněžka to je, jak se tam říká, žena znalá božských věcí, říká co to je filozofie. A že to je jenom láska k moudrosti. A že Eros je první filozof. Protože není krásný, ale krásu miluje. A všechny věci krásné miluje. No a jaká je krásnější věc než moudrost? Takže on miluje taky moudrost. A zejména moudrost. A proto tedy není modlí. Jak může někdo milovat něco, co má? Milovat v řečtině všem znamená toužit po. Čili jak může někdo toužit po něčem, co má? To je ten argument. No a pak je tu ještě druhá tradice, která za prvního filozofa označuje prometchea. V této druhé tradici se zúrazně odbojí revolucionizující charakter filozofie, která svůj původ a svou legitimnost nenechává v závislosti na bozích. Ale staví tu legitimnost a svůj původ jako stejně původní, jako je původ bohu, nebo dokonce ještě původnější. Ta podstata je v tom, že Prometheus nebyl bůh, nebož titán. A titánové to byla jako chláska, která historicky předcházela bohům, jimž vládl Zeus. Prometheus byl tak otráven vládou svého hlavního titána, totiž Krona. Podobně jako Zeus byl vládcem bohů olimpských, tak před ním byl Krono s vládcem titánů. Vládlnosti nechutně, alespoň z hlediska Prometheusa, byl dost otrávený a pomoh bohům přemoc titány, zlipidovat vládu titánů. Kronos se od pramáti všech bohů a všeho vůbec, že jo, od gej, se dověděl, že existuje jakási věřtba, kdo jí vyslovil, to nevím, že to je takhle na začátku, prostě jakási věřtba orákulum, že Kronos bude svržet strůnu vlastním synem. Kronos, aby to mu předešel, když se mu narodilo dítě, tak ho sežral. Tím pádem se chtěl vyvarovat. Samozřejmě manželka to nelíbě nesla, že ji požírá děti, tak mu jednou předložila kus kamene zabaleného do zvířecí kůže a nepozorní Kronos poul kámen a upokojil se, ale malý Zeus byl vykováván, až vyrostl a potom kradmon podvodně požít, co si svému otci, a ten dostal na úzevu a vyvrátil všechny ty děti. Došlo k velké gigantomachii, gigantomachia to je velký zápas s británským boj gigantů, bohů proti titánům, titáni byli poraženi za velmi podstatné podpory Prometéhovi. Prometéus respektoval vládu Dievu, i když mu Zeus moc sympatický nebyl, ale respektoval ji jako svobodný šlechtic, to je, když ho Zeus dožral, pak se pán vypostavil, on nebyl žádný nebo počkej nějaký bůh olimpskej, on byl titán, tak s ním taky žádný tykání jen tak si nemohl dovolit, no ale protože Zeus olimpský byl vyzbrojen různými zbraněmi, tak nakonec také přemohl, když se mu nelíbil Prometéus a nechal opřikovat tam ke Kafkazu, že on každej den rval vnitřnosti a tak dále. Ale ta hlavní myšlenka je, že Prometéus je titánem, nejenom stejně původní jako Bozy. Vlastně ještě původnější. A Prometéuská tradice znamená nedělat si z bohů moc na ně nedat. A tahle Prometéuská tradice byla velmi silná v Řecku, i když ne ve filozofii. V Řecku vůbec neexistuje knižská kasta. A mýty měly funkci spíš národních bajek. To byla věc spíše umělecká než náboženská. Především bylo v nich obrovských odlišností. Nebyl jednotnej kult a nebyla také jednotná teologie jako učení o Bozích. Takže tato uvolněnost nese určité rysy toho Prometéovství. Nebrat ty bohy moc vážně. Ale tohle Prometéovství proniká také do filozofie. Dokonce já uvedu příklad z Platona. A zase něco co Platon dával do úst Sokratovi. Aby bylo jasné, že to nejde o dvě svářící se tradice. Víme, že to jsou dvě filozofické tradice, které patří do filozofie. Zase Platon nechává položit Sokratovi otázku. Jak je to se zbožností? Je něco zbožné proto, že si to Bozi přejí? A nebo si to Bozi přejí, protože je to zbožné? To je otázka typicky filozofická, ale filozoficky Prometéovská. Protože tady se na jedné straně klade možnost, že zbožné je to, protože si to Bozi přejí. A cokoliv si Bůh přeje, to je prostě zbožné. Čili když chce pan šef něco odporného, to nevadí, přeje si to on, já jenom konám svou povinnost. A nebo si Bozi přejí to zbožné, protože to je zbožné. To znamená, že to nezáleží na nich, co je zbožné. I pro ně je zbožné jenom to v skutku zbožné. A oni musí respektovat, co je zbožné. Čili a zbožné, pravdivé, spravedlivé a to všechno patří k tomu. Prostě jsou tam jisté normy, které musí zachovat i Bozi. A víte, že Platón, po některých filozofech jiných, také si kritizuje básníky, jako zejména Homéra a taky Hesioda. Že nechávají Bohy dělat všeljaké nemravnosti, že jedni druhé podvádějí, že si kradou věci, že si dělají nějaké podtrhy a tak dále. Podvádějí se, že manželka podvádí s nějakým jiným Bohem. A Platón to v Politei kritizuje, nechává teda kritizovat, že by měli být mrskáni, jiný filozof říká. Hesiodos a Homér by měli být mrskáni, protože to říkají. A ještě vám řeknu, k tomu se váže jedna věc, to je první historické teologie, to budou vědět, co vy můžete vědět teď na teologické fakultě, co se tam dojíte. První historické, literálně doložené použití slova teologie je z Platóna, je vám to známo, řekl vám to někdo? Z Politeje, tam právě když se kritizuje Homér a Hesiodos za to, co nechávají dělat, že třeba další nemravnosti, že Kronos nebo už před ním jeho otec, že požírají své děti. No to je nemravnost krají. Jak můžou vozit takovéhle věci dělat? No a teď tam teda, když se to řádně vymáchá, tohle špinavé prádlo, řeknu se, to přece není možné, no tak se tam říká zajímavá věc, že takovéhle věci, i kdyby byly pravda, tak se dětem nesmí říkat. První použití ideologie. I kdyby to bylo pravda, tak se to nesmí dětem říkat. No a protože děti jsou hlavně v rukách chův a babiček, už tenkrát, tak je malá kontrola přesto, jaké mýty jim formují duši. Takže musí být stanoven státní dohled přes mýty, cenzorský úřad, a to jsou teologové. A ty cenzorují mýty a dohlížejí na to, jak ty babičky to dětem říkají. A pokud při nedostatku mýtu vymýšlejí nové, tak tohle je původní význam a funkce teologů. Podle Platona. Tady vidíme, že ta kritika, nebo kritičnost, která se nezastavuje u bohu, a která říká, že buď bohové jsou bohové a dokonalé bohové, a pak všem musí podlehat týmž mravním zásadám jako lidé, a protože jsou dokonalé, tak se jim nesmí protivit, protože lidé jsou takové potrestaní, ale bohové přece jim nemůžou ten špatný příklad dávat. Ale i kdyby to byla pravda, tak se o tom nesmí říkat. Čili pokud by bohové byly takové, že by se dopouštěli jako lidci, tak se o tom nesmí mluvit a až to kazit lidi. To je filozofický přístup velice poznamenaný tou prometovskou tradici. Tedy to obojí mělo soužit jen jako malá ukázka, že i ve filozofii je rozmanitost důrazu a zaměření, a že tedy filozofie a filozofování jako historická skutečnost je záležitostí tak mnohotnou, tak složitou, komplexní, jako její samokřesněnství. Mnoho dalších dokladů bychom mohli přinést. Každý velký myslitel má svou filozofii, která se liší od filozofie jiných myslitelů. Univerzálně a obecně donucující povaha vědeckých poznátků nemá obdobu ve filozofii. A nebo jen velmi málo a netematizovaně. Tam jsou spíše obdoby, takže jeden napodobuje druhého, nebo že neví, že zapadne do větých kolejí a nemůže, neví jak z toho. To se stává, ale to není donucující poznání, jako je ve vědě. To je vlastně nedostatek, to je omyl. Někdo jede k nějakou, a teď ho tam vyhybky hodějí na nějakou jinou koli než chtěl. To je něco jiného, takováhle podobnost se najde. Ale to je taková nepravá podobnost. Rozdíl mezi filozofií a vědami je v tom, že filozofie se vždycky stavuje k celku, k univerzu. Zatímco vědy si univerzum rozdělily, rozebraly si po kouskách. Každá věda je kompetentní jen ve vymezeném oboru, to je specializace. Tohle ve filozofii neexistuje, filozofie má také disciplíny, ale tam je to tak zvláštním způsobem uděláno, že jde jenom o důraz. Filozofická logika, to není to, čemu se teď říká logika, to je celá filozofie s hlavním důrazem na obhoz. Filozofická fyzika, to je ještě další ze věc, vůbec co to je fyzika. To, co se původně nazývalo fyzikou, je už po někud takovým posunutým, upadlejším způsobem chápáno. To, co původně je biologické, protože physis to je od fiein, nebo fiestchai, což je rodití fiein, nebo medium je fiestchai, a to znamená rodití se, být je rozrozen. Fyzis má jenom to, co je zrozeno a co roste, jako strom, jako dítě. Když Herakleitos říká, že nejkrásnější svět je hromada náhodně rozházených věcí, tak takovýto svět nemá žádnou fyzis. Kdyby svět byl skutečně jenom hromadou věcí, jak říká Masaryk v rukověti sociologie, že svět není smetiště věcí,
s1.mp3
====================
Ten vliv v helenismu začíná teprve s křesťanstvím, ale začíná už se židovstvím. Víme neklamné stopy té helenistické filozofie nakázíme v některých žalmech, v knize číslovy, v knize kazatel a podobně. Co je celá ta upadková stoha třeba s pesimismem kulturnímu. To všechno se obrazí v knize kazatel. To není nic vlastního života původního. To je vliv upadeohelenismu. Marnost nad marnost. My to všechno známe v jednom, ale to vůbec není křesťanská tradice, židovská. To je něco cizího, cizorodého. Jedineční fenomen řecké duchovní a zejména myšlenkové kultury. A to je jedineční fenomen, to je něco nesrovnatelného s ničím v jiných částech světa a v jiných dobách. Řecko to je cosi specifického. Podobně jako židovství. To je parijská tradice, to je taky nesrovnatelná věc. I když my žijeme také v úpadkové době, kdy je jedinečnost evropské kultury, evropské tradice, která je založena na těchto dvou kořenech, řecké a židovské tradici, k tomu přišla potom ta římská tradice zejména právního myšlení. Dnes je evropa plná nejenom u nás, k nám to proníká spíš ze západu. To povědomí té zvláštnosti a mimořádnosti evropské tradice je upadlé a mladí lidé mají dojem, že něco objevují, když se obracují na zem, buddejzmus nebo na nejstarší buddejzmus a na čínské nějaké staré tradice. Objevují v tom něco. Ne, že by tam nebylo co objevovat, ale je to taková kuriózní věc, když se to stává módou v Americe nebo v západní Evropě. A ta vlastní evropská tradice se dost nezná. Jedinečný fenomen řecké, duchovní a zejména myšlenkové kultury pronikl v době, kdy vnitřně již upadl a slábl. Přesto byl ještě velmi silný do velké části světa, na tehdejší poměr i do celého světa, abychom mohli říct. Ale nalezl jen málo skutečných partnerů v podobě komplexní tradice. Samozřejmě našel partnery jednotlivce, třeba v Perzí, Máního, Manichejství, ale to byli jednotlivci. Historicky vlastně jediným významným a jedinečným partnerem se tomu fenoménu řeckému stalo židovství a později z něho vyrostlé křesťanství. Skutečné partnerství se tu projevilo v tom, že ovlivňování tu neproudilo pouze jedním směrem, než oběma směry. To není partnerství, když ovlivňuje jenom jeden. Já připomenuji jenom několik málo věcí, abychom si to tak nějak ozřejmili víc. Už ve třetím století př. Kr. vznikl, nebo alespoň začal vznikat, významný překlad starozákonních knihov do řečtiny, tzv. sektu agita. Původně byl hlavní jaruzalémský rabýn, který požádá, aby vznikl významný překlad starozákonních knihov do řečtiny, tzv. sektu agita. Původně byl hlavní jaruzalémský rabýn, který požádá, aby vyslal do Alexandrie, kde se už koupila obrovská knihovna, aby tam vyslal učence židovské, kdo tam vyslal 270 velice učených mužů, a tím měli překládat, to je legenda, že na jednom ostrově, na ostrově Fáru u Alexandrie, tam zůstali a podle legendy za 270 dní přeložili celý starý zákon. To je vyloučená věc a vypadá to, že celý starý zákon byl přeložen teprve, teprve asi v polovině druhého století př. Kr. Ale začal a to Pentateuchem, pětí knihami mužišovými, začal ten překlad už tedy za Ptolemája II. Filadelfa. On byl 285 až 247 u vlády. V té době někdy to k tomu muselo dojít. Jiným dokladem židovské myslitelské výkonnosti je filozof Filón Alexandrýský, který přibližně žil v době Ježíšově. Jeho dvacet let mladší, ale přežil ho o dvacet let, tak padne do prostředka toho života Filóna Alexandrýského. Ten si použil dost svobodně některých myšlenek platónových, ale také stojíckých, silně ovlně novoplatonismem, ale si navazuje také na různé jiné tradice, třeba perské a tak dále. Je to typický myslitel synkretistický, který dává dohromady věci, které původně mají zdroj úplně lůzný, velice odlišný a také navazuje na mystiky, sám má k mystikům blízko. Nejvýznamnější židovský filozof té doby nepochybně přispěl velice podstatně ke koncepci prológu nejvýznamnější nebo nejfilozofičtější knihy Nového zákona Evangelia Janova. Na počátku bylo slovo Logos, myšlenka stoická, která byla aplikována na interpretaci Starého zákona Filonem Aleksandrýmským. Odtud byla cesta otevřená k tomu, aby autor Evangelia Janova, ten obrovský prológ, co je něco z úžasná věc, tak aby to formuloval tímto způsobem. Já jsem tady jenom ukazoval jak křesťanci, nejsem o histerickém fenoménu, nic jiného. Křesňanství se tedy zrodilo a utvářelo ve svých počátcích, zasezeno do této hroby, aniž si toho ovšem bylo vědomo. Křesťancí si nemůže být něčeho vědomo, že to znamená první křesťané, si toho nebyli dostatečně vědomi, když byli vědomi, že to je křesťan. Zejména teda mluvím o situaci duchovní a kulturní, a z toho zvláštní důraz na tu filozofii. Upadkou helemistickou filozofii, která přežívá z té veliké filozofie Ježíš sám byl asi dosti slušně vzdělán v židovské tradici, ale je charakteristické, že nejčastěji opírá o malé proroky. Tedy neopírá se zdaleka od celý starý zákon. A zdá se, že apoštol Pavel znal starý zákon lépe než Ježíš. Učetníci Ježíšovi byli lidé převážně bez zvláštního vzdělání. Ještě v jedenáctém století Petr Damiany, který choval krajní nedůvěru ve filozofii jako takzvanou pohanskou vědu, a nejen filozofii, ale dokonce i jen učitele gramatiky, považoval za učetníky dňávlovy, a od něhož pochází známá formulace o filozofii jako slušce teologie. Teď jsou tady teologové, tak to můžu říct. Podle něho jejím úkolem je velut ansila dominae subservire, čili sloužit své paní jako sluška. Argumentoval proti filozofii takto, protože Bůh chtěl lidi, respektive svět, spasit, a ne při povzdělat, dodávám já, vybrat si za apoštolí nikoliv profesory filozofie, říká Damiany, ale muže nízkého postavení prostňáky a nevědomce. To byl argument proti filozofii ještě tedy v jedenáctém století. Křesťanství se také zpočátku nejvíc šířilo mezi těmi, kdo měli velice daleko nejen genenistické vzdělanosti, ale dokonce nebyli nejkovanější ani v židovské tradici. Vidíme, jak Evangelia poukazují na to, jak Ježíš prohlašuje, že amen pravým vám, takové věry jsem nenašel ani v Izraeli. Zavzor jsou dáváni lidé nejednou z těch okrajových, což je asi samarická žena, nebo dokonce naprosto pohanský, asi pohanský voják římský. Tedy nebyli nejkovanější ani v židovské tradici. Byli těmi nejchučšími a nejutlačovanějšími jak doma v Palestíně, tak v různých diasporách, ponadž v té době už je po několika povstáních a židé jsou roztroušeni po celém středomoří, a samozřejmě také patří těm nejchučším, nejutlačovanějším samotném římě. To už jsou vysloveně pohané, nejenom židé, ale pohané. Také přes ty diaspory se to tak šířilo. Je to charakteristické, jak nám Evangelia svědčí o tom, že původní Ježišův důraz na chudé byl spiritualizován na chudé duchem a jak zaslíbení rehabilitace chudých bylo tak readresováno, přeposláno poštovně, těm, kteří se helenistickým vzdělancům a polovzdělancům jevili jako nevědomci a hlupáci. To byli ti adresáti. Ne tedy chudí už jenom, nebož nevědomci a hlupáci. Tak se jevili. Myšlenka prostňáctví, eventuálně posádství, to už není oblast duchovní, to už je spíš taková gesto. Myšlenka prostňáctví, za kterou zřetelně cítíme komplex nevzdělaných nebo málo vzdělaných, žije v křestenství dodnes, i když většinou je na okraji. V naší reformaci musel být ve Staré jednotě vybojován zápas proti odpůrcům vzdělanosti, takzvaným mizomuzům, jistě víte, že blahoslovení celkům, známou Filipiku. Nejvzdělanější můžem první církve byl zřejmě nikoli v sámě Ježíš, ale Fariseus Saul, který přijal na cestě do Damašku, to je podle legendy, že nejspíš tohleto přesně ani nemáme tam ve skutcích, přijal jméno Pavel. Můžete si k tomu přečíst vůbec, jak dobré k tomu o čem mluvíme, vemte si ruky v biblický slovník, tam jsou součková hesla, například toho paštolu Pavlovi, dobré si to přečíst, že tam ukazuje, že to je skutečně jenom legenda, že po obrácení přejal nové jméno, že bylo běžné tehdy, aby původní hebrejská jména byla latinizována, takže většina vzdělenějších židů nebo úředníků třeba a tak dále, a poštol Pavel byl z rodiny, která se velmi dobře etablovala v nějakém tom římském budeče. Že tedy bylo zvykem mít dvě jména, a že bylo i zvykem to jméno Saul, které bylo velmi běžné v pokolení Benjamin, tak překládat do latiny jako Paulus Saul, a Paulus i ta podoba trošičku, že tomu napomáhala, prostě bylo to běžné. Čili pravděpodobně od dětství, neli od narození, poštol Pavel měl oběta jména, než je přijal až potom. No ale odpust, já se zakecávám, toto nepatří, ale jenom doporučuji, tohle se všechno můžete dočíst v biblickém slovénku, to neříkám teologům, kdy to jistě mají přečtené. Tento nejvzdělanější muž, kterého také nejlépe známe jako osobu, vzhledem k množství jeho dokovaných listů, všem ne všechny jsou autentické, několik listů je připisováno jenom Pavlovi, autorem je někdo jiný a je to pozdější. Tento nejvzdělanější muž první církve je autorem, myslím, jediného použití slova filozofie v Novém zákoně, to je v epištole Kolosenským diosum, což ovšem kraličtí přeložili jako moudrost světa, poněkud volně, protože ten svět tam není přečtině. Ten citát v kraličském překladu je hledtež, ať by vás někdo neobloupil moudrostí světa a marným zklamáním uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa a ne podle Krista. Tak tam kromě toho názvu moudrost světa, to je filozofie, ten svět se jedete do závorky, tak filozofického tam je jenom ty živly světa, to je stoichéon, živel nebo element, to je, hrazil to původně pre Sokratu jako empedokles, i když slova stoichého nepoužil ještě, ale měl ty čtyři živly, dva faktory, které v těch živlech řádily. Na první pohled, to je varování před filozofií, a tedy odmítnutí filozofie jako čehosi nebezpečného. Není pochyby, že to tak Pavel myslil. Otázka je, co o té filozofii věděl. Když tam říká, ať by vás nikdo neobloudil moudrostí světa marným zklamáním, to marné zklamání to nedává nám dnes rozum, nedává smysl, protože to marný je prázdný, znanicovatý, a to druhé zklamání to je klam, šalba, šalebnost. Diatés philosophiásca je kénés apatés, kéné apaté je prázdná šalba, nebo úskok taky. A tedy Pavel klade filozofii naroveň v sofistice. Prázdná šalba to je sofistika. Tím ovšem neplatně, protože povrchně generalizoval. Po více než čtyř stoletích nevěděl nic o obrovském zápase Sokratově a Platónově se sofistikou. To ovšem není jeho chyba, ale je to fakt, musíme o tom vědět. Úpadková helenistická filozofie sama už na to zapomněla, o tom nic nevěděla. A míchala oboje dohromady. Helenismu, sofistika, retorika, filozofie, to všechno je vz. Tento gigantický zápas filozofů se sofistikou a pouhou retorikou snese srovnání s neméně gigantickým zápasem křesťanství s gnozí. Ani jeden z obou zápasů nebyl dodnes definitivně dobojován a v obou jde o to nejzákladnější, o bytí a nebytí. Na jedné straně filozofie, na druhé straně víry. O platnost a neplatnost, o pravdu a o lež. Takže vidíme, že ten nejvzdělanější člověk v první církve nevěděl nic podstatného o filozofii. To slovo tam je, ale skutečnost tam není. Myslím, že je dostatečně jasné, že ani v textech Nového zákona, ani v nejstarších dějinách první církve nenajdeme vodítko ani směrnici pro vztah k filozofii, jak se skutečně ustavila. Nedůvěra a odpor jsou, a to jsme si dokumentovali, a je to možné dokumentovat i mnohem později, nejenom u Pavla. To je nejstarší dokument. Nedůvěra a odpor jsou hnutí mysli. S nimi se nemůžeme nikdy spokojit, s nimi nemůžeme vystačit. Když jde o věci v skutku závažné, a že byla a je filozofie něčím opravdu závažným, o tom se křesťané měli přesvědčovat. A v celých dosávadních dějinách a dosud se o tom museli přesvědčovat. Odmítání filozofie bylo a je motivováno nikoliv výrohu, ale buď neporozuměním, pramenícím v nevzdělanosti, anebo ve strachu a obavách před filozofií. Tedy přímo v nedověře a nevěře. Filozofie znamená dost nevěřit. Jestliže víra přemáhá svět, tak přemáhá také filozofie. Ale víra nepřemáhá svět tak, že by ho likvidovala, nebo že by ho sestrkávala dňáblovi do obětí, nebo že by ve světě panovala pravda, spravedlnost. Toto je špatí o filozofii. Nemůžeme před přemocí nic, před čím utíkáme. Právě tak jako Ježíš říká, nejste ze světa, ale posílám vás do světa, doste poslání do světa, tak podobně. Víra není z filozofie, ale víra se má ve filozofii upadnout. Ale to už jsem tedy přeskočil do druhého bodu, zatím se vrátíme trošku zpátky. Jak to vypadá na straně druhé, na straně filozofie? Jsme si trošku objasnili, jak to vypadalo s tím křesťanským, teď jak s filozofií. Existují dvě hlavní tradice, ne jenom, jich celá řada, ale dvě hlavní a zejména hlavní, protože se nám tady hodí, jak filozofie rozumí sobě samotné. Jedna tradice je připisována Pythagorovi, ale to, že Pythagorovi je v celkem nahodila a navíc nejistá skutečnosti, to připisováno je hodně pozdě. Jinak v ostatních zlomcích z Pythagory nenajdeme nic, co by nám objasňovalo, protože zrovna on tohle udělal. On by vynalezl to slovo. Filozofia vykláda se, proč zvubodnil to slovo. Ale tradice to připisová Pythagorovi. Pregnantního vyjadření téže koncepce, která je připisována Pythagorovi, se dostalo v Platónově hostině, v řeči Sokratově při pohoštění a připojené pitce na jakousi oslavu vítězství vásnika Agathona. Filozofie je pouze láska k moudrosti, nikoli moudrost. Sama moudrost je vyhražena jen Bohům. Proto filozofie je filosofia, filein sofian, je to milovat moudrost, nikoli býti moudrý. Prvním filozofem, podle toho podání, jak tam líčí Sokrates, a sám Sokrates se odvolával na jakousi kněžku Diotymu. Já nevím, jestli jste nečetli, tak si přečtěte, ale každopádně připomenu, ten dialog není dialog, sešli se přátelé Agathonovi na počest jeho vítězství v básnění a domluvili se, že každej pronese slavnostní přípytek, řeč na oslavu Boha Erota. A teď všichni postupně tu řeč pronesou a přijde na Sokrata, a Sokrates, který původně souhlasí, říká, já nevím, já jsem si myslel, že oslavná řeč je něco jiného, než si myslíte vy zřejmě. Já nic takového jako vy říkat nebudu. Vy si myslíte, že když nakladáte na Erota všechny možný nejnádhernější adjektíva, takže děláte oslavnou řeč. Ale to já jsem myslel, že se tam musí udělat, aby to byla pravda. Tak to já radši nic nebudu říkat. Oni ho nutějí, já bych říkal stejně, ale já nebudu oslavovat Erota jako něco, co není, nimž já o něm budu mluvit o tom, co je. A odkud to vím, co je, to mě řekla knežka Diotima, to jméno se nikde jinde neví. Neví se, jestli existovala nějaká knežka Diotima, nemohla to být knežka Erotová, protože právě ta knežka Diotima řekla, sdělila dokonce způsobem, který je polemicky zaměřený, protiběžným způsobem zasvěcování, ona mu to řekla dialekticky, tak říkající, takřka filozoficky, ona ho do toho uvedla a on to pak ještě z filozofii čtuje víc. Tedy ta knežka Diotima mu prostě sdělila, že Eros není žádný bůh, nimž pouze velký démon. A tedy Sokrates tam přednáší po řadě řečí o slavných na boha Erota, tam přednáší o slavu daimona Erota. Mezi tím mu přijde takový mladík, který to trochu ruší a pronese ještě po Sokratovi, který byl vlastně i poslední, pronese ještě zvláštní řeč na oslovu Sokratla. A je to moc pěkný čtení, je to jedna z nejhezčích Platonových věcí. Cože neřekl? Řekl jsem hostina, řekl jsem, že jo, nedáváš pozor, co říkám. Sympozion taky, vyšlo to pod názvem Sympozion český, velmi často si tam říká hostina, německý krst, málopodobně. Tak tohle je teda ta okolnost. Tam kněžka to je, jak se tam říká, žena znalá božských věcí, říká co to je filozofie. A že to je jenom láska k moudrosti. A že Eros je první filozof. Protože není krásný, ale krásu miluje. A všechny věci krásné miluje. No a jaká je krásnější věc než moudrost? Takže on miluje taky moudrost. A zejména moudrost. A proto tedy není modlí. Jak může někdo milovat něco, co má? Milovat v řečtině všem znamená toužit po. Čili jak může někdo toužit po něčem, co má? To je ten argument. No a pak je tu ještě druhá tradice, která za prvního filozofa označuje prometchea. V této druhé tradici se zúrazně odbojí revolucionizující charakter filozofie, která svůj původ a svou legitimnost nenechává v závislosti na bozích. Ale staví tu legitimnost a svůj původ jako stejně původní, jako je původ bohu, nebo dokonce ještě původnější. Ta podstata je v tom, že Prometheus nebyl bůh, nebož titán. A titánové to byla jako chláska, která historicky předcházela bohům, jimž vládl Zeus. Prometheus byl tak otráven vládou svého hlavního titána, totiž Krona. Podobně jako Zeus byl vládcem bohů olimpských, tak před ním byl Krono s vládcem titánů. Vládlnosti nechutně, alespoň z hlediska Prometheusa, byl dost otrávený a pomoh bohům přemoc titány, zlipidovat vládu titánů. Kronos se od pramáti všech bohů a všeho vůbec, že jo, od gej, se dověděl, že existuje jakási věřtba, kdo jí vyslovil, to nevím, že to je takhle na začátku, prostě jakási věřtba orákulum, že Kronos bude svržet strůnu vlastním synem. Kronos, aby to mu předešel, když se mu narodilo dítě, tak ho sežral. Tím pádem se chtěl vyvarovat. Samozřejmě manželka to nelíbě nesla, že ji požírá děti, tak mu jednou předložila kus kamene zabaleného do zvířecí kůže a nepozorní Kronos poul kámen a upokojil se, ale malý Zeus byl vykováván, až vyrostl a potom kradmon podvodně požít, co si svému otci, a ten dostal na úzevu a vyvrátil všechny ty děti. Došlo k velké gigantomachii, gigantomachia to je velký zápas s británským boj gigantů, bohů proti titánům, titáni byli poraženi za velmi podstatné podpory Prometéhovi. Prometéus respektoval vládu Dievu, i když mu Zeus moc sympatický nebyl, ale respektoval ji jako svobodný šlechtic, to je, když ho Zeus dožral, pak se pán vypostavil, on nebyl žádný nebo počkej nějaký bůh olimpskej, on byl titán, tak s ním taky žádný tykání jen tak si nemohl dovolit, no ale protože Zeus olimpský byl vyzbrojen různými zbraněmi, tak nakonec také přemohl, když se mu nelíbil Prometéus a nechal opřikovat tam ke Kafkazu, že on každej den rval vnitřnosti a tak dále. Ale ta hlavní myšlenka je, že Prometéus je titánem, nejenom stejně původní jako Bozy. Vlastně ještě původnější. A Prometéuská tradice znamená nedělat si z bohů moc na ně nedat. A tahle Prometéuská tradice byla velmi silná v Řecku, i když ne ve filozofii. V Řecku vůbec neexistuje knižská kasta. A mýty měly funkci spíš národních bajek. To byla věc spíše umělecká než náboženská. Především bylo v nich obrovských odlišností. Nebyl jednotnej kult a nebyla také jednotná teologie jako učení o Bozích. Takže tato uvolněnost nese určité rysy toho Prometéovství. Nebrat ty bohy moc vážně. Ale tohle Prometéovství proniká také do filozofie. Dokonce já uvedu příklad z Platona. A zase něco co Platon dával do úst Sokratovi. Aby bylo jasné, že to nejde o dvě svářící se tradice. Víme, že to jsou dvě filozofické tradice, které patří do filozofie. Zase Platon nechává položit Sokratovi otázku. Jak je to se zbožností? Je něco zbožné proto, že si to Bozi přejí? A nebo si to Bozi přejí, protože je to zbožné? To je otázka typicky filozofická, ale filozoficky Prometéovská. Protože tady se na jedné straně klade možnost, že zbožné je to, protože si to Bozi přejí. A cokoliv si Bůh přeje, to je prostě zbožné. Čili když chce pan šef něco odporného, to nevadí, přeje si to on, já jenom konám svou povinnost. A nebo si Bozi přejí to zbožné, protože to je zbožné. To znamená, že to nezáleží na nich, co je zbožné. I pro ně je zbožné jenom to v skutku zbožné. A oni musí respektovat, co je zbožné. Čili a zbožné, pravdivé, spravedlivé a to všechno patří k tomu. Prostě jsou tam jisté normy, které musí zachovat i Bozi. A víte, že Platón, po některých filozofech jiných, také si kritizuje básníky, jako zejména Homéra a taky Hesioda. Že nechávají Bohy dělat všeljaké nemravnosti, že jedni druhé podvádějí, že si kradou věci, že si dělají nějaké podtrhy a tak dále. Podvádějí se, že manželka podvádí s nějakým jiným Bohem. A Platón to v Politei kritizuje, nechává teda kritizovat, že by měli být mrskáni, jiný filozof říká. Hesiodos a Homér by měli být mrskáni, protože to říkají. A ještě vám řeknu, k tomu se váže jedna věc, to je první historické teologie, to budou vědět, co vy můžete vědět teď na teologické fakultě, co se tam dojíte. První historické, literálně doložené použití slova teologie je z Platóna, je vám to známo, řekl vám to někdo? Z Politeje, tam právě když se kritizuje Homér a Hesiodos za to, co nechávají dělat, že třeba další nemravnosti, že Kronos nebo už před ním jeho otec, že požírají své děti. No to je nemravnost krají. Jak můžou vozit takovéhle věci dělat? No a teď tam teda, když se to řádně vymáchá, tohle špinavé prádlo, řeknu se, to přece není možné, no tak se tam říká zajímavá věc, že takovéhle věci, i kdyby byly pravda, tak se dětem nesmí říkat. První použití ideologie. I kdyby to bylo pravda, tak se to nesmí dětem říkat. No a protože děti jsou hlavně v rukách chův a babiček, už tenkrát, tak je malá kontrola přesto, jaké mýty jim formují duši. Takže musí být stanoven státní dohled přes mýty, cenzorský úřad, a to jsou teologové. A ty cenzorují mýty a dohlížejí na to, jak ty babičky to dětem říkají. A pokud při nedostatku mýtu vymýšlejí nové, tak tohle je původní význam a funkce teologů. Podle Platona. Tady vidíme, že ta kritika, nebo kritičnost, která se nezastavuje u bohu, a která říká, že buď bohové jsou bohové a dokonalé bohové, a pak všem musí podlehat týmž mravním zásadám jako lidé, a protože jsou dokonalé, tak se jim nesmí protivit, protože lidé jsou takové potrestaní, ale bohové přece jim nemůžou ten špatný příklad dávat. Ale i kdyby to byla pravda, tak se o tom nesmí říkat. Čili pokud by bohové byly takové, že by se dopouštěli jako lidci, tak se o tom nesmí mluvit a až to kazit lidi. To je filozofický přístup velice poznamenaný tou prometovskou tradici. Tedy to obojí mělo soužit jen jako malá ukázka, že i ve filozofii je rozmanitost důrazu a zaměření, a že tedy filozofie a filozofování jako historická skutečnost je záležitostí tak mnohotnou, tak složitou, komplexní, jako její samokřesněnství. Mnoho dalších dokladů bychom mohli přinést. Každý velký myslitel má svou filozofii, která se liší od filozofie jiných myslitelů. Univerzálně a obecně donucující povaha vědeckých poznátků nemá obdobu ve filozofii. A nebo jen velmi málo a netematizovaně. Tam jsou spíše obdoby, takže jeden napodobuje druhého, nebo že neví, že zapadne do větých kolejí a nemůže, neví jak z toho. To se stává, ale to není donucující poznání, jako je ve vědě. To je vlastně nedostatek, to je omyl. Někdo jede k nějakou, a teď ho tam vyhybky hodějí na nějakou jinou koli než chtěl. To je něco jiného, takováhle podobnost se najde. Ale to je taková nepravá podobnost. Rozdíl mezi filozofií a vědami je v tom, že filozofie se vždycky stavuje k celku, k univerzu. Zatímco vědy si univerzum rozdělily, rozebraly si po kouskách. Každá věda je kompetentní jen ve vymezeném oboru, to je specializace. Tohle ve filozofii neexistuje, filozofie má také disciplíny, ale tam je to tak zvláštním způsobem uděláno, že jde jenom o důraz. Filozofická logika, to není to, čemu se teď říká logika, to je celá filozofie s hlavním důrazem na obhoz. Filozofická fyzika, to je ještě další ze věc, vůbec co to je fyzika. To, co se původně nazývalo fyzikou, je už po někud takovým posunutým, upadlejším způsobem chápáno. To, co původně je biologické, protože physis to je od fiein, nebo fiestchai, což je rodití fiein, nebo medium je fiestchai, a to znamená rodití se, být je rozrozen. Fyzis má jenom to, co je zrozeno a co roste, jako strom, jako dítě. Když Herakleitos říká, že nejkrásnější svět je hromada náhodně rozházených věcí, tak takovýto svět nemá žádnou fyzis. Kdyby svět byl skutečně jenom hromadou věcí, jak říká Masaryk v rukověti sociologie, že svět není smetiště věcí,
====================
s1.mp3
====================
Že to, co říkal Bonhoeffer, že není pravda, a ty, co říkali, že náboženství je na ústupu, že není pravda, vidíte, nová vlna a tak dále. Ale to je epifenomen, to je moda, to je něco velice povrchního, okrajovýho. Návrat k mýtu není možný. Prostě mýtus je v čudu. Jsou tady jistý zbytky. Pravda je jiná, že existuje něco jako náboženská zkušenost a že to v lidech furt je. Jenomže žít tomu už nelze. Má to určitou tendenci k hybris, co taky lidskýho nemá tendenci k hybris, a proto je to třeba kanalizovat. Pomim soudu, to, co židovsko-křesťanská tradice, zejména ale židovská, k tomu se ještě vrátím, tam došlo k takovému základnímu nepochopení podstaty věcí. Právě v této. Ten největší vynález je, že proti náboženství je potřeba jaksi zavíst kanalizaci. Jako prostě proti moru se zavedla kanalizace, a prostě z plašky se nevyhazovali z okna ven, prostě se to hlilo. Tím pádem se taky potlačili krysy trochu, a teď už je máme znovu, ale to snad časem civilizace se zase vrátí. Prostě ta kanalizace je důležitá, protože ty zdroje toho náboženského pocitu, jak o něm třeba mluvil Schleiermacher, pocitu závislosti a tak dále, tyhle věci furt v lidech jsou, ale stavět na nich je problematické a přímo nemožné, protože se to vždycky hroutí znova. Je to možné jen primitivně, jen pro primitiví ještě to může stačit, ale inteligentně už se to dělat nedá. A zejména je důležité si uvědomit, a to je to, co bohužel strašně křesťaní na to málo slyšejí, že i když náboženství je faktem, a náboženskost, a je to tedy také legitimní předmět studia, že tedy je v pořádku, že je religionistika věda o náboženství, je v pořádku, že je také v rámci filozofie disciplína filozofická jako filozofie náboženství. Přečíst si třeba ty dva svazky těch Hegelovejch přednášek o filozofii náboženství, no to je teda něco. Ale to nemá s křesťancím co dělat se svírou. Prostě ať se nikdo nedomnívá, že přes filozofii náboženství nebo vědu náboženskou se dostane ke křesťanství klíře. To jsou dvě různý věci. Stejně tak jako přes literární kritiku se nedostane té klíře, stejně jako přes filozofickou kosmologii, přes etiku třeba, přes fyziku, fiziologii, nebo jakoukoliv estetiku třeba. Přes estetiku se nedostanete k klíře. To není žádná legitimní cesta k klíře. Tak podobně filozofie náboženství není cesta ke křesťanství nebo k klíře. Prostě filozofie náboženství nemá s filozofií víry, už bychom řekli filozofie víry, že je to filozofická pisteologie, to jsou dvě různý disciplíny. A pokud jsou filozofické, musí tam být všechno. Ale ne tak, že by to bylo úzce zpěto. Filozofie náboženství a pisteologie by nějak patřili k sobě. To není cesta k tomu. To je cesta různými směry. Tak tohle, jestli to křesťaní nahlídnou nebo ne, nevím. Po mém soudu je křesťanství v krizi a z ty krize se nemůže dostat, jestliže se neosvobodí od posledních zbytků religiozity. Ten největší nešvar, to největší neštěstí v moderních dobách je, že si chtějí ještě najít někde ty rybníčky, kde by nějak přežili, až to snad bude trošku lepší. Naprostej uměl. Právě ty rybníčky je třeba vyklídit. Ať si to hlídá někdo jiný. A proč křesťaní mají mít co společného z náboženství? Já to nechápu. Víte, to je stejně tak jako ve vztahu k metafyzice. Dneska poslední relikty toho, čemu se říká metafyzika. Já sám mám to slovo rád tak nějak mít sympatický, takže já tomu dávám úplně jinej význam. To bylo dlouhé výkládání. Ale to, čemu se obvykle říká metafyzika, to je myšlení, takzvaná substanciální myšlení, který je přesvědčený, že změny jsou jenom povrchní záležitost, ale vždycky to, co se mění, se nemění. Jak to ironizuje Rádl? Prostě když vyrůstá pes, zeštěněte v dospělého psa, tak roste, mění se. V barvách chlupů se a v složení chlupů se. A já nevím, co všechno se na něm mění. Je těžší stále, větší. Ale furt je to pes. Čili to, co se mění, je pes. Ale to, co se mění, se nemění. Při každé změně zůstává něco, co se nemění. A to je to podstatné. A už to říkal Aristoteles, který měl největší porozumění pro čas a pro změnu. Pravda je možná jen o tom, co se nemění. Není možná pravda o tom, co se furt mění. Proč než to řeknete, už je to jiný. Tak to nemůže být pravda. Takovýhle argumenty. Prostě tomu se říká metafyzika. Která se orientuje na to, co se nemění. A my teď dneska víme, že se mění vše. My nevíme o ničem, co bychom mohli ukázat, že se nemění. Nejméně se nemění proton v našem vesmíru. Proton je nejtrvalejší věc zatím známá. Ale i proton se rozpadá. Má poločas rozpadu ovšem souměřitelný, možná on se to neví přesně, možná že ten poločas rozpadu je i delší, než je trvání vesmíru od začátku až do konce. To znamená asi trojnásobek toho, co zatím se odhaduje, že vesmír trvá asi nějakých 15-17 miliard let. A očekává se, že ještě takových dobrých 30, 35 bude trvat. Takže takových dohromady, takových 50 miliard let, asi náš vesmír má. Tak poločas rozpadu protonů je delší. To neznamená, že se protony nerozpadují, protože poločas rozpadu je doba, za kterou se všetky elektrony rozpadnou do poloviny. Proto jsem už říkal poločas, je to takové gramatické, je to poněkud blbě, ale je to prostě doba, za kterou se rozpadne právě polovina těch příslušných částic. Takže furt se rozpadají ty protony. To je nejtrvalejší věc možná, než vesmír sám. A i to se rozpadá. Nic není, co trvá. Nicméně věda počítá furt, jako kdyby něco trvalo. Jak by mohla kvantifikovat, kdyby neměla co? Proto tedy zákony o zachování jsou nemyslitelné, kdyby se to nedalo kvantifikovat a furt by se nedalo tvrdit, že když se jedna forma energie mlyní v jinou formule nebo v hmotu, tak všechno je vždy tak, že na začátku je toho tolik, co na konci. Čeho je tolik, jako na konci? Furt se předpovádá, že je nějaká taková hylé aristotelská, taková neformovaná hmota, nějaké blátíčko. A toho je stejně furt, od začátku do konce. Ale není to pravda. Proč už se ví, že třeba se s tím vůbec nedá pracovat na kvantové úrovni. Že virtuální částice vyskakují a zase se anihilují v jednom kuse. Že každá reálná částice je obklopena mrakem virtuálních částic, které furt vyskakují, zaskakují a tak dále. Že dokonce nejen částice, ale kvantum energetický je obklopeno mrakem virtuálních částic i těžších. Takže je možný, což normálně by možný nebylo, aby dvě energetické kvanty, které se potkají, na sebe reagovaly. Je možná ta reakce. Ale ne tak jako přímo. Protože to kvantum má kolem sebe ten mrak. A něco z toho mraku zrovna vyskočí do toho reálného světa. V momentě, kdy z toho druhého mraku kolem toho druhého kvanta vyskočí, taky zareaguje to to spolu a najednou to kvantum se změní v jiný kvantum. A to je možné jedině díky tomu mraku těch vlastně neskutečnejch částic, které vyskakují z ničeho a zase zaskakují do ničeho. Přičem čím jsou těžší, čím jsou teda hmotnější ty virtuální částice, tím doba jejich trvání je kratší. Takovýhle věci a to vůbec nefunguje. Zákony zachování se s tím nedá počítat. Navíc tento vesmír vznik díky tomu, že ta vlna virtuálních částic byla tak obrovská, že se utrhla od toho nic. To je teď nejnovější moda, nejnovější fantasmagorie fizikálních, astrofizikálních kosmologů, že existuje jakási základní rovina nic, která se vlní. A to vlnění to je právě to vyskakování virtuálních částic, které z ničeho najednou vyskočejí, protože samozřejmě, jak už věděl starý Anaximandros, že věci, které vznikají, zase zanikají, aby splatili dluh vůči těm, které vůbec nevznikly. Tedy něco takového s tím počítá teď moderní fyzika. U nás to popularizoval před nějakým časem v nějakých pořadech pro mládež Grigar. Řekl to takovým trochu populárním způsobem, ale celkem vystihujícím, že ty vlny toho vakua, toho ničeho, že tam je mnoho paradoxů, že jsou mocné a časté podle počtu pravděpodobností. Ale protože, to nebudu tam říkat, protože on to říkal jinak, takže může ta vlna být maličká, větší, anebo obrovská. Když je ta vlna maličká, tak nějaká virtuální částice vyskočí a zase zaskočí, vznikne a zanikne. Je to úplně tak, jak si to představoval ten Anaximandros, který říkal, že Arche a Péron u něj, Peras je hranice, bez hranice, neomezené, a stoje to, z čeho věci vznikají a zanikají, do čeho zase zanikají. Úplně analogicky to říká ta moderní kosmologie, až na to, že to Apeiron to zbavuje i té poslední vlastnosti. Anaximandros o tom mluvil nejen jako Apeiron, ale také Aoriston, neurčité. Ale tohle není nové, tam není to nic. Jsou fizici, kteří říkají, že to není nic úplně, protože to má jakousi minimální energii. Nějak to vypočítávají, že v rovnicích jsou jakési konstanty nebo něco jiného. Ať je to jakkoliv, ten Griegar to vykláda tak, že ty vlny můžou být malé, střední nebo úplně velikánské. A když je ta vlna velikánská, to jsem přečetl Daviesovi, anglickým fyzikovi, který píše semipopulární knihy pro inteligenci, o kosmologií a kosmologických problémech v moderní fyziki a tak. A teď tam vykláda, že když ta vlna, nebo ta mocnost těch virtuálních částic je nějak nadkritická, takže se jako bublina od toho nic otrne a nějaký čas zůstane, ačkoliv by teoreticky mělo platit, že čím ty virtuální hlmoty se utrhne víc, tím kratší dobu smí trvat a musí se hned vrátit do toho nic zpátky, tak když je toho vzniklýho nadkritické množství, tak se urve a nevrátí se, nebože čeká delší dobu a má nějaký čas a tak dále, právě těch 50 miliard let. Udělá se bublina, jakýhosi neníc a trvá jakýsi vesmír. Teď budem ještě předto, že těchto bublin může být kolik chce. Není problém, kam se vejdou. Není čas ani prostor. Čas a prostor vzniká teprve v rámci těch bublin spolu s tím vesmírem, který takhle vznikne. Čili vesmíru může být tolik, kolik andělů na špičce jeli. Takhle daleko dospělá moderní věda. Já to říkám jako absurditku k oživení trošku, ale vidíme, jak ta substanciální metafyzika už nemá co dělat. Je rozložený. A je to rozložený ve fyzice. A kde dneska jsou ty poslední kalužinky metafyziky? Kde ta metafyzika sice chcípající, ale ještě přežívá? V teologii. Zatímco teologie původně vznikla jako apologie protifilozofická, jako obrana a bránila se proti filozofii a logice, se bránila paradoxními dogmaty, aby znemožnila ten šílený útok toho logického vchodu myšlenky, který vás táhne jak pár volů někam, kam vy nechcete. Vy sledujete myšlenku a nemůžete jinak. Aby k tomu jde nedošlo. Zkušenost byla, že takhle nechat se výst myšlenkou znamená dříve nebo později se dostat do bludů, do hereze. A za to umezí už byla hereze. A byly to paradoxní formule, které byly filozofický nonsens. Říkat, že Ježíš měl dvě podstaty, dvě úzije, to je nonsens. Každý řek, to je trošku sdělané, nemusel být velký filozof, věděl, že úzija může být jen jedna. To je absurdní blbost. To byl způsob, jak se bránit proti té obrovské přesile logického způsobu myšlení. Takže teologie byla vymyšlená jako obrana proti tomu, aby udržela ty pravdy proti tomu vpádu toho, že ještě jsme citovali na začátku, kdy teologové ještě tu nebyli, jsme citovali Pavla, který varuje před filozofií podle živlů světa. Ta teologie potom se tak zdůvěrnila s tou metafyzikou, že dneska jí drží, když už ta metafyzika nikde jinde nemá místa zůstávajícího. Dneska prostě teologie dělá hospodskýho, to je metafyzice, ale která už nepředstavuje tu Marii s Josefem, který potřebovali někde přespat, níbrž prostě je to nějakej dinosaurus, který je poslední nějaká lochneská vobluda. A teologie je s láskou i tady opečovává. A teď tohle to vzít vážně, to chce. A co s tou teologií bude? Já teda sám doufám, že teologie přežije, ale já ji přece nemůžu zachraňovat, to se musí zachraňovat teologové sami. Já tu v teologii potřebuji proto, že vím, že každá lidská aktivita má svou hybris a z té filozofie udělá pouhou reflexy víry, takže dřív nebo později se může utnout. Já potřebuji někoho, kdo mě bude hlídat. A hlídat mě nemůže druhý filozof. V některých věcech ano, ale v některých ne. V těch filozofických ano, ale v těch věcech víry tomu filozofovi nebudu věřit. Takže natolik jsem nasáklej tou vírou, či protestantismem, že prostě tomu druhému filozofu nebudu věřit, že je opravdu věřitcí filozof. To můžu být jenom já. Není na ní spoleh. Já z toho mám rád třeba, jsem s ním ochotný se bavit, ale spoleh, že mě uhlídá, to je těžko. Když já se neuhlídám, jak on by mě mohl uhlídat. Čiže já potřebuji teologa. Ovšem teologa, který je na vyšší době a který pečuje vo mně a ne vo tu obludu. Teologové něco s tou teologií musí provízt. Já nebudu o Bohu mluvit, po mým soudu to není legitimní téma filozofa. Filozofie. Prostě odmítám Aristotela, který mluví o prvním hybateli a tak dále. Pokud se filozofie zabejívá soucnama, tak mezi soucnama Bůh není. Bůh není soucná. Jak to rádl říkal v dějinách filozofie, Bůh není, ale platí. Bůh není, ale má být. To neznamená, že má být, by bylo dobře, kdyby byl, ale bohužel není. Níbrž tím říká říct, že povaha toho, jak Bůh je, není soucnost, níbrž, že má být. A u něho to znamená něco specifického, co bychom museli teda vít. Toto říká o pravdě. Pravda není. Nikde na světě nedajdete hotovou, vyřčenou, formulovanou, nebo jakkoliv jinak etablovanou pravdu. Pravda vždycky je budoucnost. To, čemu říkal Rahner ve své světlé chvílice, později to odvolal, říkal absolutní budoucnost. Absolutní budoucnost, to je doména Boží, pokud vůbec toho slova budou řívat. To je religiózní termín, to nemá s křesťancím co dělat. Všetká náboženský měla své bohy. Proč by se křesťanství mělo vázat na obecně náboženské termíny, jako je Bůh? Když se neváže na jiné obecně náboženské věci a distancuje se od toho, všetká náboženský si dělají modly. A křesťancí odmítá, proto bylo považováno v židovství a křesťancí bylo považováno za ateizmus v Římě. A Řím byl po této stránce náboženský velmi tolerantní. Všechna náboženství, když dobyli říjmaně novýho území, neměly nejmenší námětky proti novým božstvům. Jenom měly jednu podmínku, aby jim tam dali nějakou pěknou reprezentativní sochu jejich božstva. Když bohů bylo víc, tak celou řadu soch a oni to přenesli do římského Panteónu. Panteón to je všebožec. Všichni bohové, který platili v římském impériu, tak měli své sochy. Ale křesťanské sochy a židovství tam nemohli dát. Co to znamená? Židi a křesťani jsou ateisti. A teď křesťanice tomu tak bránili, že dneska už nevědí, že jsou ty první ateisti. V tom nejhlubším smyslu. Totiž, že vlastně neberou religiozitu ani tu, která je spojená už jenom zcela formálně s těmi obětně náboženskými termíny. Já si myslím, že jestli není možno evangelium vyslovit, aniž by se řeklo slovo bůh, tak to není evangelium. To je buď anebo. Křesťancí nepřežije, jestliže se mu nepodaří se dokonale očistit od každé religiozity. Pokud se to křesťancí nepodaří, tak tady vznikne něco jako podobně, když se něco nepodařilo židovství, tak vzniklo křesťanství. Když se něco nepodaří křesťanství, tak vznikne něco jiného. To je buď anebo. To je otázka přežití. Já bych chtěl k tomu pojetí mýtu, já to možná trošku nerozumím. Souhlasím teda s tím, že evangelium by se dalo vysvětlit bez použití pojmu bůh. Ale nemyslím si, že se dá vysvětlit nebo předat bez použití mýtu, když mýtus chápu jako jedinou možnost k vyjádření skutečností, pro který já nemám ekvivalenty ve svém jazyce, protože to je něco víc, než člověk může vidět na tomto světě. Evangelium prostě není z tohoto světa, tudíž já nemám tady svý pojmový aparát k tomu, abych to vysvětlil. Nepoužívám slova bůh, ale musím použít mýtu. Jo, nebo vyjádření, které jde za slovnej pojem toho mýho týmí řeči o evangelii. Ano, já vám dobře rozumím a je to míněno velice k věci. Po mým soudu, ale návrat k mýtu není možný a není žádoucí. Plně vám dávám za pravdu, že nemáme k dispozici pojmový aparát, kterým to vyjádřit. Po mým soudu ale ten pojmový aparát tím méně má ten mýtus. Tam bychom prostě klesli k pouhým obrazům, náladám a takovým, s kterými pracoval mýtus. Po mým soudu je tady potřeba nového typu myšlení, to je stručně řečeno. Řekové vynalezly pojmy a pojmové myšlení. Ovšem pojmové myšlení jednoho typu nikde není řečeno, že není možný jiný. Zatím ale nebyl vynalezen. Ten řeckej způsob pojmového myšlení spočívá v tom, a to sami řekové teda to nevěděli plně, to vlastně si uvědomovali nejvyšší a největší myslitele až v minulém a našem století. To je velice schematické, ale zatímco mýtus, mytické myšlení, podobně jako mýtus záleží v identifikaci, tak mytické myšlení také záleží v identifikaci. Takovým populárním způsobem to je možno vyjádřit, když nějakému křovákovi nebo nějakému primitívovi, který ještě dnes v naší době žije v nějaké té archaické společnosti, tak když mu řeknete název slovo, který znamená nějakou šelmu, tak se lekne. To my už neděláme. Ještě já ti řeknu lev, tak nikdo z vás sebou necukne. To je proto, že pro archaického člověka slovo a skutečnost, kterou označuje, je v velice úzce přímo magicky spojeno. Proto taky slovem se vyvolávají duchové. Když znáte jméno, tak ovládáte ducha. Vynález pojmového myšlení spočívá v tom, že je odhalen odstup mezi myslícím a myšleným. To je mezi aktem myšlení a tím, co je myšleno. Předměte myšlení. A že do této mezery, této distance, jsou vsunuty různé dvojice. Původně řekové ještě furt mysleli, že to, co tam je vsunuto, že je jméno nebo slovo. A později se tomu začalo říkat pojem. Od doby Bolzánovy, Brentánovy a zejména Husserlovy víme, že vedle pojmu tam nutně musí být ještě intencionální předmět. Takže tam je většinou celá přehršelce, celé hnízdo dvojic, kde ke každému pojmu patří docela určitý intencionální předmět, k každému intencionálním předmětu docela určitý pojem. Takže jednu a touž věc můžete myslet v různých smyslech podle toho, jaké té dvojice použijete. Ty dvojice například mohou být postránce těch pojmů na různé rovině obecnosti. To nemůžeme říct ale o těch intencionálních předmětech. Takže obrazec trojuhelníka a mezi třeba trojuhelníkové pole, nějakou trojuhelníkovou parcelu, a mezi myšlení té trojuhelníkové parcely můžeme zařadit takovéto dvojice. Trojuhelník obecný jako pojem, trojuhelní ok obecný jako intencionální předmět. Nejjednodušší se to vysvětlí na geometrii. Pojem intencionálního předmětu, pojem rovnostranného trojuhelníku, ten pojem nemá tři strany, ani nemá tři vrcholy. Ale intencionální předmět má tři vrcholy. Pochopitelně jsou to vrcholy, špičky, kterýma nemůžete nikoho reálně píchnout, ale intencionálního píchnout můžete. Pes, pojem psa, nekouše, neštěká. Intencionální předmět intencionálně kouše, intencionálně štěká. Pochopitelně nemůže intencionální pes vás kousnout, ale může kousnout váš intenciónální předmět, protože tohle je, třeba jestli jste měli v ruce Heideggera, West der Wahrheit, jak to vyšlo ve vahách Německo a Česky, tak tam na začátku Heidegger má kritiku adekvatičního pojetí pravdy a říká, že adekvace neboli připodobnění nebo zhoda, že je pravda, podmínkou pravdy. Ale vezměme kovové výpověď o pětimarce a srovnejme ji s kovovou pětimarkou. Kovová pětimarka je kovová, výpověď o ní není kovová. Za pětimarku si můžete koupit tolik a tolik, za výpověď o pětimarce si nemůžete koupit. A tak dál pokračuje a říká, kde je ta schoda Sapristi. Tam je chyba v tom, že by Heidegger to nevěděl, to je husrlův žák, to je prostě způsob, jak vykládá svou tezi. Ale udělal tady nepochybnou chybu, on s ní pracuje s tou chybou, ale je to chyba, když se to takhle oddělí, protože další čtení je tak složitý, že většina lidí zůstanou u toho. Mně se to stalo v době študí, Patočka do nějakého semináře soukromého, který už tenkrát musel být soukromý, protože Heidegger byl po válce osoba non grata, zejména u nás, tak mě přizval do kroužku, kde se tohleto četlo a mně z toho nejvíc zůstalo na celý život. Jsem si najednou uvědomil, že ta adekvační teorie je blbost. Každému se to zdá, že to je jasný, že pravda je shoda myšlenky s věcí. To je přece tak jasný, každému je to naprosto jasný. A teď mám někdo řeknout, v čem se to vlastně shoduje, jaká shoda to je. To je ohromná revoluce, osobní revoluce ve vašem myšlení, když si tohleto připustíte. Přesto je to chyba, protože se tady srovná výpověď, eventuálně bychom mohli říkat myšlenkový akt, soud se srovnává s věcí, ale správně se má srovnávat intencionální předmět. Tam už by to bylo jinak. Pětikoruna jako intencionální předmět je kulatá, je kovová, ale intencionálně. Podobně jako pětikoruna, tak je intencionální předmět kov, je intencionální předmět kulatost a tak dále. Takže tam ta shoda je? Ne, že není. Jenže Heidegrovi by se v tom jeho postupu to nehodilo, tak zůstal jen u poloviční pravdy. A teď my můžeme tu parcelu trojuhelníkovou mínit pomocí pojmu, ke kterému vždy patří samozřejmě intencionální předmět, ale teď zůstáváme u toho pojmu, abych ukázal něco jiného. Můžeme mínit jako trojuhelník obecný nebo jako trojuhelník rovnostraný, pokud ta parcela má skutečně tvar rovnostraný. A v oběma těma pojmama a jejich příslušnějíma intencionální předmět můžu mínit tutejší parcelu. Psa můžu mínit jako našeho mazlíčka, nebo jako sousedovic Alíka, nebo jako kterýkoliv dalšího psa, nebo můžu také mínit jako psa domácího, nebo méně obecně jako Ratlíka, nebo ještě více obecně jako šelmu psovitou. Ještě nejrůznějšími způsoby. A vždycky ke každému tomu pojmu je příslušně intencionální předmět, a když chci to jinak myslet, tak ten pojem, a teď ještě tam nejistá věc, proč to tak je. No totiž myšlení je strašně proměnlivá věc, to jde ku předu, že teď jedna myšlenka přechází k druhou a něco vás napadne, a my máme potřebu základní, a to byl ten filozofický problém a zároveň ten řecký vynález. My potřebujeme, když jsme včera na něco mysleli, tak dneska abychom mysleli na to tež, abychom na tom znovu mohli pracovat myšlenkově. Tak když Eukaides vypracoval svou geometrií, kterou bychom měli, on to mu potřeboval z řadu dní, možná měsíců, ne-li-let, a jak dokázal, že když mluví o trojuhelníku, tak furt mluví o trojuhelníku, tedy o trojuhelníku v témž smyslu. Jak je možný, že Pythagorova věta nebo Thaletova věta, to jsou oba presokratici, že dodnes pro všechny nás znamená to tež, co pro ně tehdy. Ten nevysvětlitelný spolu jeho myšlení jako procesu. To je argument Husserluv proti psychologismu, proti pokusu založit logiku na psychologii. Psychologie nikdy nemůže založit tu přesnost, zajistit tu přesnost, jakou zajišťuje logika. A teď otázka je, jak my to uděláme, když naše myšlení je po každý jiný. Máme dobrou náladu, máme špatnou náladu, ale přesto, když mluvíme o trojuhelníku, tak to nemá vliv, jak toho dosáhneme. Dosáhneme toho pomocí pojmů, které soustředují určité naše myšlenkové intence, které jsou charakteristické pro myšlení, do jednoho bodu, tak říkající, do jednoho obrazce. Soustředují jako čočka. To znamená, pojem je něco jako čočka v našem oku. Ta čočka se musí měnit z valisní jednou i prostější, podle toho, kam koukáte, do dálky nebo do blízka. Ty pojmy se musí maličko měnit, ale vždycky se mění tak dovedně, aby výsledek, to je ten průmět, ten obraz, kde se to střetá, aby byl vždycky tyž. A to, že jsme schopni včera, dnes, zejtra myslet na totež, že spousta lidí, různě myslících, různě vzdělaných, různými jazyky mluvící, že spousta těchto lidí je schopná se domluvit o něčem, co je skutku totež, ne přibližně totež, ale přesně totež. To je možné jedině díky tomu, že každý z nás, kdo se účastní o toho hovoru, si v duchu konstruuje intencionální předmět a ten pojem k tomu vždycky uspůsobuje tak, aby za jakékoliv kolnosti byly odfiltrované rušivé momenty a z toho myšlení se vytáhly jenom ty pravý intence, které nám umožňují se soustředit na tutožnou věc, na ten totožný předmět, intencionální. A teď celý problém předmětného myšlení je, že totož, ten intenciální předmět, je chápán jako neměnnej, odtuď metafyzika a odtuď ta představa, kde to sebrali, to už je v mýtu trošku, jenom oni to racionalizovali řekové, odkud je ta představa, že ta pravá skutečnost je neměnna. Protože naše smysly, to každej ví, nás matou. Někdy se nám zdá, že něco vidíme a ono je to něco jiného. Na smysly není moc polénutí, jsou podezřený, že nás matou. My to musíme nějak kontrolovat. Ale co nás naprosto nemůže zmást, že když jednou myslíme trojuhelník, tak se nemůžeme zmejlit po druhý. Jednou pochopíme, co to je trojuhelník a víme to na celý život. To je rozdíl od smyslového vnímání. Chápání, pochopení, porozumění a smyslové vnímání. Smyslové vnímání je po každý trošku jiné. Máme dojím, že to je vodník a on je vrba, nebo naopak. A tak dále. Když myslíme trojuhelník, tak se nemůže stát, abychom najednou koukli a s úžasem zjistili, že to, co jsme mysleli, že je trojuhelník, je kulatý. To se nám nemůže stát. Buď to víme, nebo nemáme vědomí vůbec. A pak nemůžeme ani kontrolovat, že jsme se dostali do nějakého omilu. To je to, co zdůraznuje. A ještě navíc, čím Husserl korigoval Brentána, Brentánov měl za to, že tyhle předměty jsou součástí našeho myšlení. Říkal, že jsou imanentní nebo inexistentní. Husserl celou tu myšlenku převzal, ale kritizoval v tomto bodě, ke konci pak znejistil a vrací se k té terminologii Brentánově například v té karteziánských meditacích. Ale v Logische Untersuchungen tam argumentuje, že kdyby ty předměty byly inexistentní nebo imanentní myšlení, tak by se museli pohybovat přesně tak, jako se pohybuje to myšlení. Nemohli by být totožný. Nemohli by být vyzvednutý z té změny. A proto tvrdí, že ty intenciální předměty nejsou součástí myšlení. A přísně rozlišuje akt myšlení a předmět myšlení. Co jsem měl vyložit na začátku? Vy jste mi to vlastně položil. Vy jste mi to vlastně položil. Bylo to jako to, co je zatím a co se teda těžko dá říct. Jo, jo, jo, tak promiňte. No a teď samozřejmě to nejdůležitější, že toto myšlení, které je schopné velmi přesně myslet, konstruovat ty intenciální předměty, pak se dívá na skutečnost prismatem těch intenciálních předmětů. To je jako brýlema. A vidí jen to, co se v těch intenciálních předmětech schoduje s tím reálním předmětem. To je, když myslím psa jakožto šelmu psovitelů, tak já ho nevidím jako alika. Já to prostě odmýšlím, že to je alik. Mě to nevadí a nezajímá. Prostě já ho myslím jako psa. My jsme schopni takhle abstrahovat. My vidíme tu skutečnost brýlema těch intenciálních předmětů. Ale protože to jsou předměty, je to něco, co je předmeteno. Je to promítnuto před nás. A my jsme to promítli. Tak my potom tu skutečnost vidíme také jako promítnutou před nás, tedy jako předmětnou. A proto se mluvit o celé té tradici, která začala od řeků, jako o tradici předmětného myšlení. A teď tohleto předmětné myšlení se aplikovalo na skutečnosti, které jsou nepředmětné. Klasická nepředmětná věc je pravda, o které, když si přečtete tu inaugurační řeč Hromádkou, tak tam vidíte, jak ukazuje, jak mimochodem nejstarší, ne nejstarší, no prostě jedna velmi stará taková historka, takový doklad, když na začátku Konfesii Augustín mluví o čase. To je ta strašně známá věc. Že říká, dokud to nechci vyslovit, tak vím přesně, co to je čas. Ale jak to chci říct, co to je, tak nejednou nevím. To je přesně ono. Jsou jisté skutečnosti, které jsou nám velice blízké a známe je. Víme o nich. A jak mě to chceme říct tím myšlenkovým aparátem, od té doby řeku, tak to prostě skřípe. Buď to nevíme, anebo se to naučíme nějak podle nějakých starých tech. Nevíme, co říkáme, nedává nám to do smyslu, jenom to prostě odříkáváme. Ale myslet to nejsme schopni. Takových skutečností je velmi mnoho. A já teď chtěl ukázat na Hromádku. Jakmile chceme, já to je řeknu stručně, on to skutečně tak pěkně ukazuje, jakmile chceme říct, co to je pravda. Co to je pravda? Jak chceme vymezit, že pravda je něco a co, tak jsme vedle vtorány. Že pravda je něco, co není žádný něco, o čem se předmětně nedá nic říct, ale co je nezbytnou podmínkou k toho, abych vůbec o něčem jiném něco se předmětně řekl. Proto se také často říká, že pravda není předmětním, že to je to světlo, které nám dovoluje předměty vidět v pravém světle. Na takovejhle nepředmětné skutečnosti je celá hlada. A to, co má na mysli tradice židovská a křesťanská jako Boha, je nepředmětná skutečnost. Křesťaní to ale zapomněli.
s1.mp3
====================
Že to, co říkal Bonhoeffer, že není pravda, a ty, co říkali, že náboženství je na ústupu, že není pravda, vidíte, nová vlna a tak dále. Ale to je epifenomen, to je moda, to je něco velice povrchního, okrajovýho. Návrat k mýtu není možný. Prostě mýtus je v čudu. Jsou tady jistý zbytky. Pravda je jiná, že existuje něco jako náboženská zkušenost a že to v lidech furt je. Jenomže žít tomu už nelze. Má to určitou tendenci k hybris, co taky lidskýho nemá tendenci k hybris, a proto je to třeba kanalizovat. Pomim soudu, to, co židovsko-křesťanská tradice, zejména ale židovská, k tomu se ještě vrátím, tam došlo k takovému základnímu nepochopení podstaty věcí. Právě v této. Ten největší vynález je, že proti náboženství je potřeba jaksi zavíst kanalizaci. Jako prostě proti moru se zavedla kanalizace, a prostě z plašky se nevyhazovali z okna ven, prostě se to hlilo. Tím pádem se taky potlačili krysy trochu, a teď už je máme znovu, ale to snad časem civilizace se zase vrátí. Prostě ta kanalizace je důležitá, protože ty zdroje toho náboženského pocitu, jak o něm třeba mluvil Schleiermacher, pocitu závislosti a tak dále, tyhle věci furt v lidech jsou, ale stavět na nich je problematické a přímo nemožné, protože se to vždycky hroutí znova. Je to možné jen primitivně, jen pro primitiví ještě to může stačit, ale inteligentně už se to dělat nedá. A zejména je důležité si uvědomit, a to je to, co bohužel strašně křesťaní na to málo slyšejí, že i když náboženství je faktem, a náboženskost, a je to tedy také legitimní předmět studia, že tedy je v pořádku, že je religionistika věda o náboženství, je v pořádku, že je také v rámci filozofie disciplína filozofická jako filozofie náboženství. Přečíst si třeba ty dva svazky těch Hegelovejch přednášek o filozofii náboženství, no to je teda něco. Ale to nemá s křesťancím co dělat se svírou. Prostě ať se nikdo nedomnívá, že přes filozofii náboženství nebo vědu náboženskou se dostane ke křesťanství klíře. To jsou dvě různý věci. Stejně tak jako přes literární kritiku se nedostane té klíře, stejně jako přes filozofickou kosmologii, přes etiku třeba, přes fyziku, fiziologii, nebo jakoukoliv estetiku třeba. Přes estetiku se nedostanete k klíře. To není žádná legitimní cesta k klíře. Tak podobně filozofie náboženství není cesta ke křesťanství nebo k klíře. Prostě filozofie náboženství nemá s filozofií víry, už bychom řekli filozofie víry, že je to filozofická pisteologie, to jsou dvě různý disciplíny. A pokud jsou filozofické, musí tam být všechno. Ale ne tak, že by to bylo úzce zpěto. Filozofie náboženství a pisteologie by nějak patřili k sobě. To není cesta k tomu. To je cesta různými směry. Tak tohle, jestli to křesťaní nahlídnou nebo ne, nevím. Po mém soudu je křesťanství v krizi a z ty krize se nemůže dostat, jestliže se neosvobodí od posledních zbytků religiozity. Ten největší nešvar, to největší neštěstí v moderních dobách je, že si chtějí ještě najít někde ty rybníčky, kde by nějak přežili, až to snad bude trošku lepší. Naprostej uměl. Právě ty rybníčky je třeba vyklídit. Ať si to hlídá někdo jiný. A proč křesťaní mají mít co společného z náboženství? Já to nechápu. Víte, to je stejně tak jako ve vztahu k metafyzice. Dneska poslední relikty toho, čemu se říká metafyzika. Já sám mám to slovo rád tak nějak mít sympatický, takže já tomu dávám úplně jinej význam. To bylo dlouhé výkládání. Ale to, čemu se obvykle říká metafyzika, to je myšlení, takzvaná substanciální myšlení, který je přesvědčený, že změny jsou jenom povrchní záležitost, ale vždycky to, co se mění, se nemění. Jak to ironizuje Rádl? Prostě když vyrůstá pes, zeštěněte v dospělého psa, tak roste, mění se. V barvách chlupů se a v složení chlupů se. A já nevím, co všechno se na něm mění. Je těžší stále, větší. Ale furt je to pes. Čili to, co se mění, je pes. Ale to, co se mění, se nemění. Při každé změně zůstává něco, co se nemění. A to je to podstatné. A už to říkal Aristoteles, který měl největší porozumění pro čas a pro změnu. Pravda je možná jen o tom, co se nemění. Není možná pravda o tom, co se furt mění. Proč než to řeknete, už je to jiný. Tak to nemůže být pravda. Takovýhle argumenty. Prostě tomu se říká metafyzika. Která se orientuje na to, co se nemění. A my teď dneska víme, že se mění vše. My nevíme o ničem, co bychom mohli ukázat, že se nemění. Nejméně se nemění proton v našem vesmíru. Proton je nejtrvalejší věc zatím známá. Ale i proton se rozpadá. Má poločas rozpadu ovšem souměřitelný, možná on se to neví přesně, možná že ten poločas rozpadu je i delší, než je trvání vesmíru od začátku až do konce. To znamená asi trojnásobek toho, co zatím se odhaduje, že vesmír trvá asi nějakých 15-17 miliard let. A očekává se, že ještě takových dobrých 30, 35 bude trvat. Takže takových dohromady, takových 50 miliard let, asi náš vesmír má. Tak poločas rozpadu protonů je delší. To neznamená, že se protony nerozpadují, protože poločas rozpadu je doba, za kterou se všetky elektrony rozpadnou do poloviny. Proto jsem už říkal poločas, je to takové gramatické, je to poněkud blbě, ale je to prostě doba, za kterou se rozpadne právě polovina těch příslušných částic. Takže furt se rozpadají ty protony. To je nejtrvalejší věc možná, než vesmír sám. A i to se rozpadá. Nic není, co trvá. Nicméně věda počítá furt, jako kdyby něco trvalo. Jak by mohla kvantifikovat, kdyby neměla co? Proto tedy zákony o zachování jsou nemyslitelné, kdyby se to nedalo kvantifikovat a furt by se nedalo tvrdit, že když se jedna forma energie mlyní v jinou formule nebo v hmotu, tak všechno je vždy tak, že na začátku je toho tolik, co na konci. Čeho je tolik, jako na konci? Furt se předpovádá, že je nějaká taková hylé aristotelská, taková neformovaná hmota, nějaké blátíčko. A toho je stejně furt, od začátku do konce. Ale není to pravda. Proč už se ví, že třeba se s tím vůbec nedá pracovat na kvantové úrovni. Že virtuální částice vyskakují a zase se anihilují v jednom kuse. Že každá reálná částice je obklopena mrakem virtuálních částic, které furt vyskakují, zaskakují a tak dále. Že dokonce nejen částice, ale kvantum energetický je obklopeno mrakem virtuálních částic i těžších. Takže je možný, což normálně by možný nebylo, aby dvě energetické kvanty, které se potkají, na sebe reagovaly. Je možná ta reakce. Ale ne tak jako přímo. Protože to kvantum má kolem sebe ten mrak. A něco z toho mraku zrovna vyskočí do toho reálného světa. V momentě, kdy z toho druhého mraku kolem toho druhého kvanta vyskočí, taky zareaguje to to spolu a najednou to kvantum se změní v jiný kvantum. A to je možné jedině díky tomu mraku těch vlastně neskutečnejch částic, které vyskakují z ničeho a zase zaskakují do ničeho. Přičem čím jsou těžší, čím jsou teda hmotnější ty virtuální částice, tím doba jejich trvání je kratší. Takovýhle věci a to vůbec nefunguje. Zákony zachování se s tím nedá počítat. Navíc tento vesmír vznik díky tomu, že ta vlna virtuálních částic byla tak obrovská, že se utrhla od toho nic. To je teď nejnovější moda, nejnovější fantasmagorie fizikálních, astrofizikálních kosmologů, že existuje jakási základní rovina nic, která se vlní. A to vlnění to je právě to vyskakování virtuálních částic, které z ničeho najednou vyskočejí, protože samozřejmě, jak už věděl starý Anaximandros, že věci, které vznikají, zase zanikají, aby splatili dluh vůči těm, které vůbec nevznikly. Tedy něco takového s tím počítá teď moderní fyzika. U nás to popularizoval před nějakým časem v nějakých pořadech pro mládež Grigar. Řekl to takovým trochu populárním způsobem, ale celkem vystihujícím, že ty vlny toho vakua, toho ničeho, že tam je mnoho paradoxů, že jsou mocné a časté podle počtu pravděpodobností. Ale protože, to nebudu tam říkat, protože on to říkal jinak, takže může ta vlna být maličká, větší, anebo obrovská. Když je ta vlna maličká, tak nějaká virtuální částice vyskočí a zase zaskočí, vznikne a zanikne. Je to úplně tak, jak si to představoval ten Anaximandros, který říkal, že Arche a Péron u něj, Peras je hranice, bez hranice, neomezené, a stoje to, z čeho věci vznikají a zanikají, do čeho zase zanikají. Úplně analogicky to říká ta moderní kosmologie, až na to, že to Apeiron to zbavuje i té poslední vlastnosti. Anaximandros o tom mluvil nejen jako Apeiron, ale také Aoriston, neurčité. Ale tohle není nové, tam není to nic. Jsou fizici, kteří říkají, že to není nic úplně, protože to má jakousi minimální energii. Nějak to vypočítávají, že v rovnicích jsou jakési konstanty nebo něco jiného. Ať je to jakkoliv, ten Griegar to vykláda tak, že ty vlny můžou být malé, střední nebo úplně velikánské. A když je ta vlna velikánská, to jsem přečetl Daviesovi, anglickým fyzikovi, který píše semipopulární knihy pro inteligenci, o kosmologií a kosmologických problémech v moderní fyziki a tak. A teď tam vykláda, že když ta vlna, nebo ta mocnost těch virtuálních částic je nějak nadkritická, takže se jako bublina od toho nic otrne a nějaký čas zůstane, ačkoliv by teoreticky mělo platit, že čím ty virtuální hlmoty se utrhne víc, tím kratší dobu smí trvat a musí se hned vrátit do toho nic zpátky, tak když je toho vzniklýho nadkritické množství, tak se urve a nevrátí se, nebože čeká delší dobu a má nějaký čas a tak dále, právě těch 50 miliard let. Udělá se bublina, jakýhosi neníc a trvá jakýsi vesmír. Teď budem ještě předto, že těchto bublin může být kolik chce. Není problém, kam se vejdou. Není čas ani prostor. Čas a prostor vzniká teprve v rámci těch bublin spolu s tím vesmírem, který takhle vznikne. Čili vesmíru může být tolik, kolik andělů na špičce jeli. Takhle daleko dospělá moderní věda. Já to říkám jako absurditku k oživení trošku, ale vidíme, jak ta substanciální metafyzika už nemá co dělat. Je rozložený. A je to rozložený ve fyzice. A kde dneska jsou ty poslední kalužinky metafyziky? Kde ta metafyzika sice chcípající, ale ještě přežívá? V teologii. Zatímco teologie původně vznikla jako apologie protifilozofická, jako obrana a bránila se proti filozofii a logice, se bránila paradoxními dogmaty, aby znemožnila ten šílený útok toho logického vchodu myšlenky, který vás táhne jak pár volů někam, kam vy nechcete. Vy sledujete myšlenku a nemůžete jinak. Aby k tomu jde nedošlo. Zkušenost byla, že takhle nechat se výst myšlenkou znamená dříve nebo později se dostat do bludů, do hereze. A za to umezí už byla hereze. A byly to paradoxní formule, které byly filozofický nonsens. Říkat, že Ježíš měl dvě podstaty, dvě úzije, to je nonsens. Každý řek, to je trošku sdělané, nemusel být velký filozof, věděl, že úzija může být jen jedna. To je absurdní blbost. To byl způsob, jak se bránit proti té obrovské přesile logického způsobu myšlení. Takže teologie byla vymyšlená jako obrana proti tomu, aby udržela ty pravdy proti tomu vpádu toho, že ještě jsme citovali na začátku, kdy teologové ještě tu nebyli, jsme citovali Pavla, který varuje před filozofií podle živlů světa. Ta teologie potom se tak zdůvěrnila s tou metafyzikou, že dneska jí drží, když už ta metafyzika nikde jinde nemá místa zůstávajícího. Dneska prostě teologie dělá hospodskýho, to je metafyzice, ale která už nepředstavuje tu Marii s Josefem, který potřebovali někde přespat, níbrž prostě je to nějakej dinosaurus, který je poslední nějaká lochneská vobluda. A teologie je s láskou i tady opečovává. A teď tohle to vzít vážně, to chce. A co s tou teologií bude? Já teda sám doufám, že teologie přežije, ale já ji přece nemůžu zachraňovat, to se musí zachraňovat teologové sami. Já tu v teologii potřebuji proto, že vím, že každá lidská aktivita má svou hybris a z té filozofie udělá pouhou reflexy víry, takže dřív nebo později se může utnout. Já potřebuji někoho, kdo mě bude hlídat. A hlídat mě nemůže druhý filozof. V některých věcech ano, ale v některých ne. V těch filozofických ano, ale v těch věcech víry tomu filozofovi nebudu věřit. Takže natolik jsem nasáklej tou vírou, či protestantismem, že prostě tomu druhému filozofu nebudu věřit, že je opravdu věřitcí filozof. To můžu být jenom já. Není na ní spoleh. Já z toho mám rád třeba, jsem s ním ochotný se bavit, ale spoleh, že mě uhlídá, to je těžko. Když já se neuhlídám, jak on by mě mohl uhlídat. Čiže já potřebuji teologa. Ovšem teologa, který je na vyšší době a který pečuje vo mně a ne vo tu obludu. Teologové něco s tou teologií musí provízt. Já nebudu o Bohu mluvit, po mým soudu to není legitimní téma filozofa. Filozofie. Prostě odmítám Aristotela, který mluví o prvním hybateli a tak dále. Pokud se filozofie zabejívá soucnama, tak mezi soucnama Bůh není. Bůh není soucná. Jak to rádl říkal v dějinách filozofie, Bůh není, ale platí. Bůh není, ale má být. To neznamená, že má být, by bylo dobře, kdyby byl, ale bohužel není. Níbrž tím říká říct, že povaha toho, jak Bůh je, není soucnost, níbrž, že má být. A u něho to znamená něco specifického, co bychom museli teda vít. Toto říká o pravdě. Pravda není. Nikde na světě nedajdete hotovou, vyřčenou, formulovanou, nebo jakkoliv jinak etablovanou pravdu. Pravda vždycky je budoucnost. To, čemu říkal Rahner ve své světlé chvílice, později to odvolal, říkal absolutní budoucnost. Absolutní budoucnost, to je doména Boží, pokud vůbec toho slova budou řívat. To je religiózní termín, to nemá s křesťancím co dělat. Všetká náboženský měla své bohy. Proč by se křesťanství mělo vázat na obecně náboženské termíny, jako je Bůh? Když se neváže na jiné obecně náboženské věci a distancuje se od toho, všetká náboženský si dělají modly. A křesťancí odmítá, proto bylo považováno v židovství a křesťancí bylo považováno za ateizmus v Římě. A Řím byl po této stránce náboženský velmi tolerantní. Všechna náboženství, když dobyli říjmaně novýho území, neměly nejmenší námětky proti novým božstvům. Jenom měly jednu podmínku, aby jim tam dali nějakou pěknou reprezentativní sochu jejich božstva. Když bohů bylo víc, tak celou řadu soch a oni to přenesli do římského Panteónu. Panteón to je všebožec. Všichni bohové, který platili v římském impériu, tak měli své sochy. Ale křesťanské sochy a židovství tam nemohli dát. Co to znamená? Židi a křesťani jsou ateisti. A teď křesťanice tomu tak bránili, že dneska už nevědí, že jsou ty první ateisti. V tom nejhlubším smyslu. Totiž, že vlastně neberou religiozitu ani tu, která je spojená už jenom zcela formálně s těmi obětně náboženskými termíny. Já si myslím, že jestli není možno evangelium vyslovit, aniž by se řeklo slovo bůh, tak to není evangelium. To je buď anebo. Křesťancí nepřežije, jestliže se mu nepodaří se dokonale očistit od každé religiozity. Pokud se to křesťancí nepodaří, tak tady vznikne něco jako podobně, když se něco nepodařilo židovství, tak vzniklo křesťanství. Když se něco nepodaří křesťanství, tak vznikne něco jiného. To je buď anebo. To je otázka přežití. Já bych chtěl k tomu pojetí mýtu, já to možná trošku nerozumím. Souhlasím teda s tím, že evangelium by se dalo vysvětlit bez použití pojmu bůh. Ale nemyslím si, že se dá vysvětlit nebo předat bez použití mýtu, když mýtus chápu jako jedinou možnost k vyjádření skutečností, pro který já nemám ekvivalenty ve svém jazyce, protože to je něco víc, než člověk může vidět na tomto světě. Evangelium prostě není z tohoto světa, tudíž já nemám tady svý pojmový aparát k tomu, abych to vysvětlil. Nepoužívám slova bůh, ale musím použít mýtu. Jo, nebo vyjádření, které jde za slovnej pojem toho mýho týmí řeči o evangelii. Ano, já vám dobře rozumím a je to míněno velice k věci. Po mým soudu, ale návrat k mýtu není možný a není žádoucí. Plně vám dávám za pravdu, že nemáme k dispozici pojmový aparát, kterým to vyjádřit. Po mým soudu ale ten pojmový aparát tím méně má ten mýtus. Tam bychom prostě klesli k pouhým obrazům, náladám a takovým, s kterými pracoval mýtus. Po mým soudu je tady potřeba nového typu myšlení, to je stručně řečeno. Řekové vynalezly pojmy a pojmové myšlení. Ovšem pojmové myšlení jednoho typu nikde není řečeno, že není možný jiný. Zatím ale nebyl vynalezen. Ten řeckej způsob pojmového myšlení spočívá v tom, a to sami řekové teda to nevěděli plně, to vlastně si uvědomovali nejvyšší a největší myslitele až v minulém a našem století. To je velice schematické, ale zatímco mýtus, mytické myšlení, podobně jako mýtus záleží v identifikaci, tak mytické myšlení také záleží v identifikaci. Takovým populárním způsobem to je možno vyjádřit, když nějakému křovákovi nebo nějakému primitívovi, který ještě dnes v naší době žije v nějaké té archaické společnosti, tak když mu řeknete název slovo, který znamená nějakou šelmu, tak se lekne. To my už neděláme. Ještě já ti řeknu lev, tak nikdo z vás sebou necukne. To je proto, že pro archaického člověka slovo a skutečnost, kterou označuje, je v velice úzce přímo magicky spojeno. Proto taky slovem se vyvolávají duchové. Když znáte jméno, tak ovládáte ducha. Vynález pojmového myšlení spočívá v tom, že je odhalen odstup mezi myslícím a myšleným. To je mezi aktem myšlení a tím, co je myšleno. Předměte myšlení. A že do této mezery, této distance, jsou vsunuty různé dvojice. Původně řekové ještě furt mysleli, že to, co tam je vsunuto, že je jméno nebo slovo. A později se tomu začalo říkat pojem. Od doby Bolzánovy, Brentánovy a zejména Husserlovy víme, že vedle pojmu tam nutně musí být ještě intencionální předmět. Takže tam je většinou celá přehršelce, celé hnízdo dvojic, kde ke každému pojmu patří docela určitý intencionální předmět, k každému intencionálním předmětu docela určitý pojem. Takže jednu a touž věc můžete myslet v různých smyslech podle toho, jaké té dvojice použijete. Ty dvojice například mohou být postránce těch pojmů na různé rovině obecnosti. To nemůžeme říct ale o těch intencionálních předmětech. Takže obrazec trojuhelníka a mezi třeba trojuhelníkové pole, nějakou trojuhelníkovou parcelu, a mezi myšlení té trojuhelníkové parcely můžeme zařadit takovéto dvojice. Trojuhelník obecný jako pojem, trojuhelní ok obecný jako intencionální předmět. Nejjednodušší se to vysvětlí na geometrii. Pojem intencionálního předmětu, pojem rovnostranného trojuhelníku, ten pojem nemá tři strany, ani nemá tři vrcholy. Ale intencionální předmět má tři vrcholy. Pochopitelně jsou to vrcholy, špičky, kterýma nemůžete nikoho reálně píchnout, ale intencionálního píchnout můžete. Pes, pojem psa, nekouše, neštěká. Intencionální předmět intencionálně kouše, intencionálně štěká. Pochopitelně nemůže intencionální pes vás kousnout, ale může kousnout váš intenciónální předmět, protože tohle je, třeba jestli jste měli v ruce Heideggera, West der Wahrheit, jak to vyšlo ve vahách Německo a Česky, tak tam na začátku Heidegger má kritiku adekvatičního pojetí pravdy a říká, že adekvace neboli připodobnění nebo zhoda, že je pravda, podmínkou pravdy. Ale vezměme kovové výpověď o pětimarce a srovnejme ji s kovovou pětimarkou. Kovová pětimarka je kovová, výpověď o ní není kovová. Za pětimarku si můžete koupit tolik a tolik, za výpověď o pětimarce si nemůžete koupit. A tak dál pokračuje a říká, kde je ta schoda Sapristi. Tam je chyba v tom, že by Heidegger to nevěděl, to je husrlův žák, to je prostě způsob, jak vykládá svou tezi. Ale udělal tady nepochybnou chybu, on s ní pracuje s tou chybou, ale je to chyba, když se to takhle oddělí, protože další čtení je tak složitý, že většina lidí zůstanou u toho. Mně se to stalo v době študí, Patočka do nějakého semináře soukromého, který už tenkrát musel být soukromý, protože Heidegger byl po válce osoba non grata, zejména u nás, tak mě přizval do kroužku, kde se tohleto četlo a mně z toho nejvíc zůstalo na celý život. Jsem si najednou uvědomil, že ta adekvační teorie je blbost. Každému se to zdá, že to je jasný, že pravda je shoda myšlenky s věcí. To je přece tak jasný, každému je to naprosto jasný. A teď mám někdo řeknout, v čem se to vlastně shoduje, jaká shoda to je. To je ohromná revoluce, osobní revoluce ve vašem myšlení, když si tohleto připustíte. Přesto je to chyba, protože se tady srovná výpověď, eventuálně bychom mohli říkat myšlenkový akt, soud se srovnává s věcí, ale správně se má srovnávat intencionální předmět. Tam už by to bylo jinak. Pětikoruna jako intencionální předmět je kulatá, je kovová, ale intencionálně. Podobně jako pětikoruna, tak je intencionální předmět kov, je intencionální předmět kulatost a tak dále. Takže tam ta shoda je? Ne, že není. Jenže Heidegrovi by se v tom jeho postupu to nehodilo, tak zůstal jen u poloviční pravdy. A teď my můžeme tu parcelu trojuhelníkovou mínit pomocí pojmu, ke kterému vždy patří samozřejmě intencionální předmět, ale teď zůstáváme u toho pojmu, abych ukázal něco jiného. Můžeme mínit jako trojuhelník obecný nebo jako trojuhelník rovnostraný, pokud ta parcela má skutečně tvar rovnostraný. A v oběma těma pojmama a jejich příslušnějíma intencionální předmět můžu mínit tutejší parcelu. Psa můžu mínit jako našeho mazlíčka, nebo jako sousedovic Alíka, nebo jako kterýkoliv dalšího psa, nebo můžu také mínit jako psa domácího, nebo méně obecně jako Ratlíka, nebo ještě více obecně jako šelmu psovitou. Ještě nejrůznějšími způsoby. A vždycky ke každému tomu pojmu je příslušně intencionální předmět, a když chci to jinak myslet, tak ten pojem, a teď ještě tam nejistá věc, proč to tak je. No totiž myšlení je strašně proměnlivá věc, to jde ku předu, že teď jedna myšlenka přechází k druhou a něco vás napadne, a my máme potřebu základní, a to byl ten filozofický problém a zároveň ten řecký vynález. My potřebujeme, když jsme včera na něco mysleli, tak dneska abychom mysleli na to tež, abychom na tom znovu mohli pracovat myšlenkově. Tak když Eukaides vypracoval svou geometrií, kterou bychom měli, on to mu potřeboval z řadu dní, možná měsíců, ne-li-let, a jak dokázal, že když mluví o trojuhelníku, tak furt mluví o trojuhelníku, tedy o trojuhelníku v témž smyslu. Jak je možný, že Pythagorova věta nebo Thaletova věta, to jsou oba presokratici, že dodnes pro všechny nás znamená to tež, co pro ně tehdy. Ten nevysvětlitelný spolu jeho myšlení jako procesu. To je argument Husserluv proti psychologismu, proti pokusu založit logiku na psychologii. Psychologie nikdy nemůže založit tu přesnost, zajistit tu přesnost, jakou zajišťuje logika. A teď otázka je, jak my to uděláme, když naše myšlení je po každý jiný. Máme dobrou náladu, máme špatnou náladu, ale přesto, když mluvíme o trojuhelníku, tak to nemá vliv, jak toho dosáhneme. Dosáhneme toho pomocí pojmů, které soustředují určité naše myšlenkové intence, které jsou charakteristické pro myšlení, do jednoho bodu, tak říkající, do jednoho obrazce. Soustředují jako čočka. To znamená, pojem je něco jako čočka v našem oku. Ta čočka se musí měnit z valisní jednou i prostější, podle toho, kam koukáte, do dálky nebo do blízka. Ty pojmy se musí maličko měnit, ale vždycky se mění tak dovedně, aby výsledek, to je ten průmět, ten obraz, kde se to střetá, aby byl vždycky tyž. A to, že jsme schopni včera, dnes, zejtra myslet na totež, že spousta lidí, různě myslících, různě vzdělaných, různými jazyky mluvící, že spousta těchto lidí je schopná se domluvit o něčem, co je skutku totež, ne přibližně totež, ale přesně totež. To je možné jedině díky tomu, že každý z nás, kdo se účastní o toho hovoru, si v duchu konstruuje intencionální předmět a ten pojem k tomu vždycky uspůsobuje tak, aby za jakékoliv kolnosti byly odfiltrované rušivé momenty a z toho myšlení se vytáhly jenom ty pravý intence, které nám umožňují se soustředit na tutožnou věc, na ten totožný předmět, intencionální. A teď celý problém předmětného myšlení je, že totož, ten intenciální předmět, je chápán jako neměnnej, odtuď metafyzika a odtuď ta představa, kde to sebrali, to už je v mýtu trošku, jenom oni to racionalizovali řekové, odkud je ta představa, že ta pravá skutečnost je neměnna. Protože naše smysly, to každej ví, nás matou. Někdy se nám zdá, že něco vidíme a ono je to něco jiného. Na smysly není moc polénutí, jsou podezřený, že nás matou. My to musíme nějak kontrolovat. Ale co nás naprosto nemůže zmást, že když jednou myslíme trojuhelník, tak se nemůžeme zmejlit po druhý. Jednou pochopíme, co to je trojuhelník a víme to na celý život. To je rozdíl od smyslového vnímání. Chápání, pochopení, porozumění a smyslové vnímání. Smyslové vnímání je po každý trošku jiné. Máme dojím, že to je vodník a on je vrba, nebo naopak. A tak dále. Když myslíme trojuhelník, tak se nemůže stát, abychom najednou koukli a s úžasem zjistili, že to, co jsme mysleli, že je trojuhelník, je kulatý. To se nám nemůže stát. Buď to víme, nebo nemáme vědomí vůbec. A pak nemůžeme ani kontrolovat, že jsme se dostali do nějakého omilu. To je to, co zdůraznuje. A ještě navíc, čím Husserl korigoval Brentána, Brentánov měl za to, že tyhle předměty jsou součástí našeho myšlení. Říkal, že jsou imanentní nebo inexistentní. Husserl celou tu myšlenku převzal, ale kritizoval v tomto bodě, ke konci pak znejistil a vrací se k té terminologii Brentánově například v té karteziánských meditacích. Ale v Logische Untersuchungen tam argumentuje, že kdyby ty předměty byly inexistentní nebo imanentní myšlení, tak by se museli pohybovat přesně tak, jako se pohybuje to myšlení. Nemohli by být totožný. Nemohli by být vyzvednutý z té změny. A proto tvrdí, že ty intenciální předměty nejsou součástí myšlení. A přísně rozlišuje akt myšlení a předmět myšlení. Co jsem měl vyložit na začátku? Vy jste mi to vlastně položil. Vy jste mi to vlastně položil. Bylo to jako to, co je zatím a co se teda těžko dá říct. Jo, jo, jo, tak promiňte. No a teď samozřejmě to nejdůležitější, že toto myšlení, které je schopné velmi přesně myslet, konstruovat ty intenciální předměty, pak se dívá na skutečnost prismatem těch intenciálních předmětů. To je jako brýlema. A vidí jen to, co se v těch intenciálních předmětech schoduje s tím reálním předmětem. To je, když myslím psa jakožto šelmu psovitelů, tak já ho nevidím jako alika. Já to prostě odmýšlím, že to je alik. Mě to nevadí a nezajímá. Prostě já ho myslím jako psa. My jsme schopni takhle abstrahovat. My vidíme tu skutečnost brýlema těch intenciálních předmětů. Ale protože to jsou předměty, je to něco, co je předmeteno. Je to promítnuto před nás. A my jsme to promítli. Tak my potom tu skutečnost vidíme také jako promítnutou před nás, tedy jako předmětnou. A proto se mluvit o celé té tradici, která začala od řeků, jako o tradici předmětného myšlení. A teď tohleto předmětné myšlení se aplikovalo na skutečnosti, které jsou nepředmětné. Klasická nepředmětná věc je pravda, o které, když si přečtete tu inaugurační řeč Hromádkou, tak tam vidíte, jak ukazuje, jak mimochodem nejstarší, ne nejstarší, no prostě jedna velmi stará taková historka, takový doklad, když na začátku Konfesii Augustín mluví o čase. To je ta strašně známá věc. Že říká, dokud to nechci vyslovit, tak vím přesně, co to je čas. Ale jak to chci říct, co to je, tak nejednou nevím. To je přesně ono. Jsou jisté skutečnosti, které jsou nám velice blízké a známe je. Víme o nich. A jak mě to chceme říct tím myšlenkovým aparátem, od té doby řeku, tak to prostě skřípe. Buď to nevíme, anebo se to naučíme nějak podle nějakých starých tech. Nevíme, co říkáme, nedává nám to do smyslu, jenom to prostě odříkáváme. Ale myslet to nejsme schopni. Takových skutečností je velmi mnoho. A já teď chtěl ukázat na Hromádku. Jakmile chceme, já to je řeknu stručně, on to skutečně tak pěkně ukazuje, jakmile chceme říct, co to je pravda. Co to je pravda? Jak chceme vymezit, že pravda je něco a co, tak jsme vedle vtorány. Že pravda je něco, co není žádný něco, o čem se předmětně nedá nic říct, ale co je nezbytnou podmínkou k toho, abych vůbec o něčem jiném něco se předmětně řekl. Proto se také často říká, že pravda není předmětním, že to je to světlo, které nám dovoluje předměty vidět v pravém světle. Na takovejhle nepředmětné skutečnosti je celá hlada. A to, co má na mysli tradice židovská a křesťanská jako Boha, je nepředmětná skutečnost. Křesťaní to ale zapomněli.
====================
s1.mp3
====================
Ten vliv v helenismu začíná teprve s křesťanstvím, ale začíná už se židovstvím. Víme neklamné stopy té helenistické filozofie nakázíme v některých žalmech, v knize číslovy, v knize kazatel a podobně. Co je celá ta upadková stoha třeba s pesimismem kulturnímu. To všechno se obrazí v knize kazatel. To není nic vlastního života původního. To je vliv upadeohelenismu. Marnost nad marnost. My to všechno známe v jednom, ale to vůbec není křesťanská tradice, židovská. To je něco cizího, cizorodého. Jedineční fenomen řecké duchovní a zejména myšlenkové kultury. A to je jedineční fenomen, to je něco nesrovnatelného s ničím v jiných částech světa a v jiných dobách. Řecko to je cosi specifického. Podobně jako židovství. To je parijská tradice, to je taky nesrovnatelná věc. I když my žijeme také v úpadkové době, kdy je jedinečnost evropské kultury, evropské tradice, která je založena na těchto dvou kořenech, řecké a židovské tradici, k tomu přišla potom ta římská tradice zejména právního myšlení. Dnes je evropa plná nejenom u nás, k nám to proníká spíš ze západu. To povědomí té zvláštnosti a mimořádnosti evropské tradice je upadlé a mladí lidé mají dojem, že něco objevují, když se obracují na zem, buddejzmus nebo na nejstarší buddejzmus a na čínské nějaké staré tradice. Objevují v tom něco. Ne, že by tam nebylo co objevovat, ale je to taková kuriózní věc, když se to stává módou v Americe nebo v západní Evropě. A ta vlastní evropská tradice se dost nezná. Jedinečný fenomen řecké, duchovní a zejména myšlenkové kultury pronikl v době, kdy vnitřně již upadl a slábl. Přesto byl ještě velmi silný do velké části světa, na tehdejší poměr i do celého světa, abychom mohli říct. Ale nalezl jen málo skutečných partnerů v podobě komplexní tradice. Samozřejmě našel partnery jednotlivce, třeba v Perzí, Máního, Manichejství, ale to byli jednotlivci. Historicky vlastně jediným významným a jedinečným partnerem se tomu fenoménu řeckému stalo židovství a později z něho vyrostlé křesťanství. Skutečné partnerství se tu projevilo v tom, že ovlivňování tu neproudilo pouze jedním směrem, než oběma směry. To není partnerství, když ovlivňuje jenom jeden. Já připomenuji jenom několik málo věcí, abychom si to tak nějak ozřejmili víc. Už ve třetím století př. Kr. vznikl, nebo alespoň začal vznikat, významný překlad starozákonních knihov do řečtiny, tzv. sektu agita. Původně byl hlavní jaruzalémský rabýn, který požádá, aby vznikl významný překlad starozákonních knihov do řečtiny, tzv. sektu agita. Původně byl hlavní jaruzalémský rabýn, který požádá, aby vyslal do Alexandrie, kde se už koupila obrovská knihovna, aby tam vyslal učence židovské, kdo tam vyslal 270 velice učených mužů, a tím měli překládat, to je legenda, že na jednom ostrově, na ostrově Fáru u Alexandrie, tam zůstali a podle legendy za 270 dní přeložili celý starý zákon. To je vyloučená věc a vypadá to, že celý starý zákon byl přeložen teprve, teprve asi v polovině druhého století př. Kr. Ale začal a to Pentateuchem, pětí knihami mužišovými, začal ten překlad už tedy za Ptolemája II. Filadelfa. On byl 285 až 247 u vlády. V té době někdy to k tomu muselo dojít. Jiným dokladem židovské myslitelské výkonnosti je filozof Filón Alexandrýský, který přibližně žil v době Ježíšově. Jeho dvacet let mladší, ale přežil ho o dvacet let, tak padne do prostředka toho života Filóna Alexandrýského. Ten si použil dost svobodně některých myšlenek platónových, ale také stojíckých, silně ovlně novoplatonismem, ale si navazuje také na různé jiné tradice, třeba perské a tak dále. Je to typický myslitel synkretistický, který dává dohromady věci, které původně mají zdroj úplně lůzný, velice odlišný a také navazuje na mystiky, sám má k mystikům blízko. Nejvýznamnější židovský filozof té doby nepochybně přispěl velice podstatně ke koncepci prológu nejvýznamnější nebo nejfilozofičtější knihy Nového zákona Evangelia Janova. Na počátku bylo slovo Logos, myšlenka stoická, která byla aplikována na interpretaci Starého zákona Filonem Aleksandrýmským. Odtud byla cesta otevřená k tomu, aby autor Evangelia Janova, ten obrovský prológ, co je něco z úžasná věc, tak aby to formuloval tímto způsobem. Já jsem tady jenom ukazoval jak křesťanci, nejsem o histerickém fenoménu, nic jiného. Křesňanství se tedy zrodilo a utvářelo ve svých počátcích, zasezeno do této hroby, aniž si toho ovšem bylo vědomo. Křesťancí si nemůže být něčeho vědomo, že to znamená první křesťané, si toho nebyli dostatečně vědomi, když byli vědomi, že to je křesťan. Zejména teda mluvím o situaci duchovní a kulturní, a z toho zvláštní důraz na tu filozofii. Upadkou helemistickou filozofii, která přežívá z té veliké filozofie Ježíš sám byl asi dosti slušně vzdělán v židovské tradici, ale je charakteristické, že nejčastěji opírá o malé proroky. Tedy neopírá se zdaleka od celý starý zákon. A zdá se, že apoštol Pavel znal starý zákon lépe než Ježíš. Učetníci Ježíšovi byli lidé převážně bez zvláštního vzdělání. Ještě v jedenáctém století Petr Damiany, který choval krajní nedůvěru ve filozofii jako takzvanou pohanskou vědu, a nejen filozofii, ale dokonce i jen učitele gramatiky, považoval za učetníky dňávlovy, a od něhož pochází známá formulace o filozofii jako slušce teologie. Teď jsou tady teologové, tak to můžu říct. Podle něho jejím úkolem je velut ansila dominae subservire, čili sloužit své paní jako sluška. Argumentoval proti filozofii takto, protože Bůh chtěl lidi, respektive svět, spasit, a ne při povzdělat, dodávám já, vybrat si za apoštolí nikoliv profesory filozofie, říká Damiany, ale muže nízkého postavení prostňáky a nevědomce. To byl argument proti filozofii ještě tedy v jedenáctém století. Křesťanství se také zpočátku nejvíc šířilo mezi těmi, kdo měli velice daleko nejen genenistické vzdělanosti, ale dokonce nebyli nejkovanější ani v židovské tradici. Vidíme, jak Evangelia poukazují na to, jak Ježíš prohlašuje, že amen pravým vám, takové věry jsem nenašel ani v Izraeli. Zavzor jsou dáváni lidé nejednou z těch okrajových, což je asi samarická žena, nebo dokonce naprosto pohanský, asi pohanský voják římský. Tedy nebyli nejkovanější ani v židovské tradici. Byli těmi nejchučšími a nejutlačovanějšími jak doma v Palestíně, tak v různých diasporách, ponadž v té době už je po několika povstáních a židé jsou roztroušeni po celém středomoří, a samozřejmě také patří těm nejchučším, nejutlačovanějším samotném římě. To už jsou vysloveně pohané, nejenom židé, ale pohané. Také přes ty diaspory se to tak šířilo. Je to charakteristické, jak nám Evangelia svědčí o tom, že původní Ježišův důraz na chudé byl spiritualizován na chudé duchem a jak zaslíbení rehabilitace chudých bylo tak readresováno, přeposláno poštovně, těm, kteří se helenistickým vzdělancům a polovzdělancům jevili jako nevědomci a hlupáci. To byli ti adresáti. Ne tedy chudí už jenom, nebož nevědomci a hlupáci. Tak se jevili. Myšlenka prostňáctví, eventuálně posádství, to už není oblast duchovní, to už je spíš taková gesto. Myšlenka prostňáctví, za kterou zřetelně cítíme komplex nevzdělaných nebo málo vzdělaných, žije v křestenství dodnes, i když většinou je na okraji. V naší reformaci musel být ve Staré jednotě vybojován zápas proti odpůrcům vzdělanosti, takzvaným mizomuzům, jistě víte, že blahoslovení celkům, známou Filipiku. Nejvzdělanější můžem první církve byl zřejmě nikoli v sámě Ježíš, ale Fariseus Saul, který přijal na cestě do Damašku, to je podle legendy, že nejspíš tohleto přesně ani nemáme tam ve skutcích, přijal jméno Pavel. Můžete si k tomu přečíst vůbec, jak dobré k tomu o čem mluvíme, vemte si ruky v biblický slovník, tam jsou součková hesla, například toho paštolu Pavlovi, dobré si to přečíst, že tam ukazuje, že to je skutečně jenom legenda, že po obrácení přejal nové jméno, že bylo běžné tehdy, aby původní hebrejská jména byla latinizována, takže většina vzdělenějších židů nebo úředníků třeba a tak dále, a poštol Pavel byl z rodiny, která se velmi dobře etablovala v nějakém tom římském budeče. Že tedy bylo zvykem mít dvě jména, a že bylo i zvykem to jméno Saul, které bylo velmi běžné v pokolení Benjamin, tak překládat do latiny jako Paulus Saul, a Paulus i ta podoba trošičku, že tomu napomáhala, prostě bylo to běžné. Čili pravděpodobně od dětství, neli od narození, poštol Pavel měl oběta jména, než je přijal až potom. No ale odpust, já se zakecávám, toto nepatří, ale jenom doporučuji, tohle se všechno můžete dočíst v biblickém slovénku, to neříkám teologům, kdy to jistě mají přečtené. Tento nejvzdělanější muž, kterého také nejlépe známe jako osobu, vzhledem k množství jeho dokovaných listů, všem ne všechny jsou autentické, několik listů je připisováno jenom Pavlovi, autorem je někdo jiný a je to pozdější. Tento nejvzdělanější muž první církve je autorem, myslím, jediného použití slova filozofie v Novém zákoně, to je v epištole Kolosenským diosum, což ovšem kraličtí přeložili jako moudrost světa, poněkud volně, protože ten svět tam není přečtině. Ten citát v kraličském překladu je hledtež, ať by vás někdo neobloupil moudrostí světa a marným zklamáním uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa a ne podle Krista. Tak tam kromě toho názvu moudrost světa, to je filozofie, ten svět se jedete do závorky, tak filozofického tam je jenom ty živly světa, to je stoichéon, živel nebo element, to je, hrazil to původně pre Sokratu jako empedokles, i když slova stoichého nepoužil ještě, ale měl ty čtyři živly, dva faktory, které v těch živlech řádily. Na první pohled, to je varování před filozofií, a tedy odmítnutí filozofie jako čehosi nebezpečného. Není pochyby, že to tak Pavel myslil. Otázka je, co o té filozofii věděl. Když tam říká, ať by vás nikdo neobloudil moudrostí světa marným zklamáním, to marné zklamání to nedává nám dnes rozum, nedává smysl, protože to marný je prázdný, znanicovatý, a to druhé zklamání to je klam, šalba, šalebnost. Diatés philosophiásca je kénés apatés, kéné apaté je prázdná šalba, nebo úskok taky. A tedy Pavel klade filozofii naroveň v sofistice. Prázdná šalba to je sofistika. Tím ovšem neplatně, protože povrchně generalizoval. Po více než čtyř stoletích nevěděl nic o obrovském zápase Sokratově a Platónově se sofistikou. To ovšem není jeho chyba, ale je to fakt, musíme o tom vědět. Úpadková helenistická filozofie sama už na to zapomněla, o tom nic nevěděla. A míchala oboje dohromady. Helenismu, sofistika, retorika, filozofie, to všechno je vz. Tento gigantický zápas filozofů se sofistikou a pouhou retorikou snese srovnání s neméně gigantickým zápasem křesťanství s gnozí. Ani jeden z obou zápasů nebyl dodnes definitivně dobojován a v obou jde o to nejzákladnější, o bytí a nebytí. Na jedné straně filozofie, na druhé straně víry. O platnost a neplatnost, o pravdu a o lež. Takže vidíme, že ten nejvzdělanější člověk v první církve nevěděl nic podstatného o filozofii. To slovo tam je, ale skutečnost tam není. Myslím, že je dostatečně jasné, že ani v textech Nového zákona, ani v nejstarších dějinách první církve nenajdeme vodítko ani směrnici pro vztah k filozofii, jak se skutečně ustavila. Nedůvěra a odpor jsou, a to jsme si dokumentovali, a je to možné dokumentovat i mnohem později, nejenom u Pavla. To je nejstarší dokument. Nedůvěra a odpor jsou hnutí mysli. S nimi se nemůžeme nikdy spokojit, s nimi nemůžeme vystačit. Když jde o věci v skutku závažné, a že byla a je filozofie něčím opravdu závažným, o tom se křesťané měli přesvědčovat. A v celých dosávadních dějinách a dosud se o tom museli přesvědčovat. Odmítání filozofie bylo a je motivováno nikoliv výrohu, ale buď neporozuměním, pramenícím v nevzdělanosti, anebo ve strachu a obavách před filozofií. Tedy přímo v nedověře a nevěře. Filozofie znamená dost nevěřit. Jestliže víra přemáhá svět, tak přemáhá také filozofie. Ale víra nepřemáhá svět tak, že by ho likvidovala, nebo že by ho sestrkávala dňáblovi do obětí, nebo že by ve světě panovala pravda, spravedlnost. Toto je špatí o filozofii. Nemůžeme před přemocí nic, před čím utíkáme. Právě tak jako Ježíš říká, nejste ze světa, ale posílám vás do světa, doste poslání do světa, tak podobně. Víra není z filozofie, ale víra se má ve filozofii upadnout. Ale to už jsem tedy přeskočil do druhého bodu, zatím se vrátíme trošku zpátky. Jak to vypadá na straně druhé, na straně filozofie? Jsme si trošku objasnili, jak to vypadalo s tím křesťanským, teď jak s filozofií. Existují dvě hlavní tradice, ne jenom, jich celá řada, ale dvě hlavní a zejména hlavní, protože se nám tady hodí, jak filozofie rozumí sobě samotné. Jedna tradice je připisována Pythagorovi, ale to, že Pythagorovi je v celkem nahodila a navíc nejistá skutečnosti, to připisováno je hodně pozdě. Jinak v ostatních zlomcích z Pythagory nenajdeme nic, co by nám objasňovalo, protože zrovna on tohle udělal. On by vynalezl to slovo. Filozofia vykláda se, proč zvubodnil to slovo. Ale tradice to připisová Pythagorovi. Pregnantního vyjadření téže koncepce, která je připisována Pythagorovi, se dostalo v Platónově hostině, v řeči Sokratově při pohoštění a připojené pitce na jakousi oslavu vítězství vásnika Agathona. Filozofie je pouze láska k moudrosti, nikoli moudrost. Sama moudrost je vyhražena jen Bohům. Proto filozofie je filosofia, filein sofian, je to milovat moudrost, nikoli býti moudrý. Prvním filozofem, podle toho podání, jak tam líčí Sokrates, a sám Sokrates se odvolával na jakousi kněžku Diotymu. Já nevím, jestli jste nečetli, tak si přečtěte, ale každopádně připomenu, ten dialog není dialog, sešli se přátelé Agathonovi na počest jeho vítězství v básnění a domluvili se, že každej pronese slavnostní přípytek, řeč na oslavu Boha Erota. A teď všichni postupně tu řeč pronesou a přijde na Sokrata, a Sokrates, který původně souhlasí, říká, já nevím, já jsem si myslel, že oslavná řeč je něco jiného, než si myslíte vy zřejmě. Já nic takového jako vy říkat nebudu. Vy si myslíte, že když nakladáte na Erota všechny možný nejnádhernější adjektíva, takže děláte oslavnou řeč. Ale to já jsem myslel, že se tam musí udělat, aby to byla pravda. Tak to já radši nic nebudu říkat. Oni ho nutějí, já bych říkal stejně, ale já nebudu oslavovat Erota jako něco, co není, nimž já o něm budu mluvit o tom, co je. A odkud to vím, co je, to mě řekla knežka Diotima, to jméno se nikde jinde neví. Neví se, jestli existovala nějaká knežka Diotima, nemohla to být knežka Erotová, protože právě ta knežka Diotima řekla, sdělila dokonce způsobem, který je polemicky zaměřený, protiběžným způsobem zasvěcování, ona mu to řekla dialekticky, tak říkající, takřka filozoficky, ona ho do toho uvedla a on to pak ještě z filozofii čtuje víc. Tedy ta knežka Diotima mu prostě sdělila, že Eros není žádný bůh, nimž pouze velký démon. A tedy Sokrates tam přednáší po řadě řečí o slavných na boha Erota, tam přednáší o slavu daimona Erota. Mezi tím mu přijde takový mladík, který to trochu ruší a pronese ještě po Sokratovi, který byl vlastně i poslední, pronese ještě zvláštní řeč na oslovu Sokratla. A je to moc pěkný čtení, je to jedna z nejhezčích Platonových věcí. Cože neřekl? Řekl jsem hostina, řekl jsem, že jo, nedáváš pozor, co říkám. Sympozion taky, vyšlo to pod názvem Sympozion český, velmi často si tam říká hostina, německý krst, málopodobně. Tak tohle je teda ta okolnost. Tam kněžka to je, jak se tam říká, žena znalá božských věcí, říká co to je filozofie. A že to je jenom láska k moudrosti. A že Eros je první filozof. Protože není krásný, ale krásu miluje. A všechny věci krásné miluje. No a jaká je krásnější věc než moudrost? Takže on miluje taky moudrost. A zejména moudrost. A proto tedy není modlí. Jak může někdo milovat něco, co má? Milovat v řečtině všem znamená toužit po. Čili jak může někdo toužit po něčem, co má? To je ten argument. No a pak je tu ještě druhá tradice, která za prvního filozofa označuje prometchea. V této druhé tradici se zúrazně odbojí revolucionizující charakter filozofie, která svůj původ a svou legitimnost nenechává v závislosti na bozích. Ale staví tu legitimnost a svůj původ jako stejně původní, jako je původ bohu, nebo dokonce ještě původnější. Ta podstata je v tom, že Prometheus nebyl bůh, nebož titán. A titánové to byla jako chláska, která historicky předcházela bohům, jimž vládl Zeus. Prometheus byl tak otráven vládou svého hlavního titána, totiž Krona. Podobně jako Zeus byl vládcem bohů olimpských, tak před ním byl Krono s vládcem titánů. Vládlnosti nechutně, alespoň z hlediska Prometheusa, byl dost otrávený a pomoh bohům přemoc titány, zlipidovat vládu titánů. Kronos se od pramáti všech bohů a všeho vůbec, že jo, od gej, se dověděl, že existuje jakási věřtba, kdo jí vyslovil, to nevím, že to je takhle na začátku, prostě jakási věřtba orákulum, že Kronos bude svržet strůnu vlastním synem. Kronos, aby to mu předešel, když se mu narodilo dítě, tak ho sežral. Tím pádem se chtěl vyvarovat. Samozřejmě manželka to nelíbě nesla, že ji požírá děti, tak mu jednou předložila kus kamene zabaleného do zvířecí kůže a nepozorní Kronos poul kámen a upokojil se, ale malý Zeus byl vykováván, až vyrostl a potom kradmon podvodně požít, co si svému otci, a ten dostal na úzevu a vyvrátil všechny ty děti. Došlo k velké gigantomachii, gigantomachia to je velký zápas s británským boj gigantů, bohů proti titánům, titáni byli poraženi za velmi podstatné podpory Prometéhovi. Prometéus respektoval vládu Dievu, i když mu Zeus moc sympatický nebyl, ale respektoval ji jako svobodný šlechtic, to je, když ho Zeus dožral, pak se pán vypostavil, on nebyl žádný nebo počkej nějaký bůh olimpskej, on byl titán, tak s ním taky žádný tykání jen tak si nemohl dovolit, no ale protože Zeus olimpský byl vyzbrojen různými zbraněmi, tak nakonec také přemohl, když se mu nelíbil Prometéus a nechal opřikovat tam ke Kafkazu, že on každej den rval vnitřnosti a tak dále. Ale ta hlavní myšlenka je, že Prometéus je titánem, nejenom stejně původní jako Bozy. Vlastně ještě původnější. A Prometéuská tradice znamená nedělat si z bohů moc na ně nedat. A tahle Prometéuská tradice byla velmi silná v Řecku, i když ne ve filozofii. V Řecku vůbec neexistuje knižská kasta. A mýty měly funkci spíš národních bajek. To byla věc spíše umělecká než náboženská. Především bylo v nich obrovských odlišností. Nebyl jednotnej kult a nebyla také jednotná teologie jako učení o Bozích. Takže tato uvolněnost nese určité rysy toho Prometéovství. Nebrat ty bohy moc vážně. Ale tohle Prometéovství proniká také do filozofie. Dokonce já uvedu příklad z Platona. A zase něco co Platon dával do úst Sokratovi. Aby bylo jasné, že to nejde o dvě svářící se tradice. Víme, že to jsou dvě filozofické tradice, které patří do filozofie. Zase Platon nechává položit Sokratovi otázku. Jak je to se zbožností? Je něco zbožné proto, že si to Bozi přejí? A nebo si to Bozi přejí, protože je to zbožné? To je otázka typicky filozofická, ale filozoficky Prometéovská. Protože tady se na jedné straně klade možnost, že zbožné je to, protože si to Bozi přejí. A cokoliv si Bůh přeje, to je prostě zbožné. Čili když chce pan šef něco odporného, to nevadí, přeje si to on, já jenom konám svou povinnost. A nebo si Bozi přejí to zbožné, protože to je zbožné. To znamená, že to nezáleží na nich, co je zbožné. I pro ně je zbožné jenom to v skutku zbožné. A oni musí respektovat, co je zbožné. Čili a zbožné, pravdivé, spravedlivé a to všechno patří k tomu. Prostě jsou tam jisté normy, které musí zachovat i Bozi. A víte, že Platón, po některých filozofech jiných, také si kritizuje básníky, jako zejména Homéra a taky Hesioda. Že nechávají Bohy dělat všeljaké nemravnosti, že jedni druhé podvádějí, že si kradou věci, že si dělají nějaké podtrhy a tak dále. Podvádějí se, že manželka podvádí s nějakým jiným Bohem. A Platón to v Politei kritizuje, nechává teda kritizovat, že by měli být mrskáni, jiný filozof říká. Hesiodos a Homér by měli být mrskáni, protože to říkají. A ještě vám řeknu, k tomu se váže jedna věc, to je první historické teologie, to budou vědět, co vy můžete vědět teď na teologické fakultě, co se tam dojíte. První historické, literálně doložené použití slova teologie je z Platóna, je vám to známo, řekl vám to někdo? Z Politeje, tam právě když se kritizuje Homér a Hesiodos za to, co nechávají dělat, že třeba další nemravnosti, že Kronos nebo už před ním jeho otec, že požírají své děti. No to je nemravnost krají. Jak můžou vozit takovéhle věci dělat? No a teď tam teda, když se to řádně vymáchá, tohle špinavé prádlo, řeknu se, to přece není možné, no tak se tam říká zajímavá věc, že takovéhle věci, i kdyby byly pravda, tak se dětem nesmí říkat. První použití ideologie. I kdyby to bylo pravda, tak se to nesmí dětem říkat. No a protože děti jsou hlavně v rukách chův a babiček, už tenkrát, tak je malá kontrola přesto, jaké mýty jim formují duši. Takže musí být stanoven státní dohled přes mýty, cenzorský úřad, a to jsou teologové. A ty cenzorují mýty a dohlížejí na to, jak ty babičky to dětem říkají. A pokud při nedostatku mýtu vymýšlejí nové, tak tohle je původní význam a funkce teologů. Podle Platona. Tady vidíme, že ta kritika, nebo kritičnost, která se nezastavuje u bohu, a která říká, že buď bohové jsou bohové a dokonalé bohové, a pak všem musí podlehat týmž mravním zásadám jako lidé, a protože jsou dokonalé, tak se jim nesmí protivit, protože lidé jsou takové potrestaní, ale bohové přece jim nemůžou ten špatný příklad dávat. Ale i kdyby to byla pravda, tak se o tom nesmí říkat. Čili pokud by bohové byly takové, že by se dopouštěli jako lidci, tak se o tom nesmí mluvit a až to kazit lidi. To je filozofický přístup velice poznamenaný tou prometovskou tradici. Tedy to obojí mělo soužit jen jako malá ukázka, že i ve filozofii je rozmanitost důrazu a zaměření, a že tedy filozofie a filozofování jako historická skutečnost je záležitostí tak mnohotnou, tak složitou, komplexní, jako její samokřesněnství. Mnoho dalších dokladů bychom mohli přinést. Každý velký myslitel má svou filozofii, která se liší od filozofie jiných myslitelů. Univerzálně a obecně donucující povaha vědeckých poznátků nemá obdobu ve filozofii. A nebo jen velmi málo a netematizovaně. Tam jsou spíše obdoby, takže jeden napodobuje druhého, nebo že neví, že zapadne do větých kolejí a nemůže, neví jak z toho. To se stává, ale to není donucující poznání, jako je ve vědě. To je vlastně nedostatek, to je omyl. Někdo jede k nějakou, a teď ho tam vyhybky hodějí na nějakou jinou koli než chtěl. To je něco jiného, takováhle podobnost se najde. Ale to je taková nepravá podobnost. Rozdíl mezi filozofií a vědami je v tom, že filozofie se vždycky stavuje k celku, k univerzu. Zatímco vědy si univerzum rozdělily, rozebraly si po kouskách. Každá věda je kompetentní jen ve vymezeném oboru, to je specializace. Tohle ve filozofii neexistuje, filozofie má také disciplíny, ale tam je to tak zvláštním způsobem uděláno, že jde jenom o důraz. Filozofická logika, to není to, čemu se teď říká logika, to je celá filozofie s hlavním důrazem na obhoz. Filozofická fyzika, to je ještě další ze věc, vůbec co to je fyzika. To, co se původně nazývalo fyzikou, je už po někud takovým posunutým, upadlejším způsobem chápáno. To, co původně je biologické, protože physis to je od fiein, nebo fiestchai, což je rodití fiein, nebo medium je fiestchai, a to znamená rodití se, být je rozrozen. Fyzis má jenom to, co je zrozeno a co roste, jako strom, jako dítě. Když Herakleitos říká, že nejkrásnější svět je hromada náhodně rozházených věcí, tak takovýto svět nemá žádnou fyzis. Kdyby svět byl skutečně jenom hromadou věcí, jak říká Masaryk v rukověti sociologie, že svět není smetiště věcí,
s1.mp3
====================
Ten vliv v helenismu začíná teprve s křesťanstvím, ale začíná už se židovstvím. Víme neklamné stopy té helenistické filozofie nakázíme v některých žalmech, v knize číslovy, v knize kazatel a podobně. Co je celá ta upadková stoha třeba s pesimismem kulturnímu. To všechno se obrazí v knize kazatel. To není nic vlastního života původního. To je vliv upadeohelenismu. Marnost nad marnost. My to všechno známe v jednom, ale to vůbec není křesťanská tradice, židovská. To je něco cizího, cizorodého. Jedineční fenomen řecké duchovní a zejména myšlenkové kultury. A to je jedineční fenomen, to je něco nesrovnatelného s ničím v jiných částech světa a v jiných dobách. Řecko to je cosi specifického. Podobně jako židovství. To je parijská tradice, to je taky nesrovnatelná věc. I když my žijeme také v úpadkové době, kdy je jedinečnost evropské kultury, evropské tradice, která je založena na těchto dvou kořenech, řecké a židovské tradici, k tomu přišla potom ta římská tradice zejména právního myšlení. Dnes je evropa plná nejenom u nás, k nám to proníká spíš ze západu. To povědomí té zvláštnosti a mimořádnosti evropské tradice je upadlé a mladí lidé mají dojem, že něco objevují, když se obracují na zem, buddejzmus nebo na nejstarší buddejzmus a na čínské nějaké staré tradice. Objevují v tom něco. Ne, že by tam nebylo co objevovat, ale je to taková kuriózní věc, když se to stává módou v Americe nebo v západní Evropě. A ta vlastní evropská tradice se dost nezná. Jedinečný fenomen řecké, duchovní a zejména myšlenkové kultury pronikl v době, kdy vnitřně již upadl a slábl. Přesto byl ještě velmi silný do velké části světa, na tehdejší poměr i do celého světa, abychom mohli říct. Ale nalezl jen málo skutečných partnerů v podobě komplexní tradice. Samozřejmě našel partnery jednotlivce, třeba v Perzí, Máního, Manichejství, ale to byli jednotlivci. Historicky vlastně jediným významným a jedinečným partnerem se tomu fenoménu řeckému stalo židovství a později z něho vyrostlé křesťanství. Skutečné partnerství se tu projevilo v tom, že ovlivňování tu neproudilo pouze jedním směrem, než oběma směry. To není partnerství, když ovlivňuje jenom jeden. Já připomenuji jenom několik málo věcí, abychom si to tak nějak ozřejmili víc. Už ve třetím století př. Kr. vznikl, nebo alespoň začal vznikat, významný překlad starozákonních knihov do řečtiny, tzv. sektu agita. Původně byl hlavní jaruzalémský rabýn, který požádá, aby vznikl významný překlad starozákonních knihov do řečtiny, tzv. sektu agita. Původně byl hlavní jaruzalémský rabýn, který požádá, aby vyslal do Alexandrie, kde se už koupila obrovská knihovna, aby tam vyslal učence židovské, kdo tam vyslal 270 velice učených mužů, a tím měli překládat, to je legenda, že na jednom ostrově, na ostrově Fáru u Alexandrie, tam zůstali a podle legendy za 270 dní přeložili celý starý zákon. To je vyloučená věc a vypadá to, že celý starý zákon byl přeložen teprve, teprve asi v polovině druhého století př. Kr. Ale začal a to Pentateuchem, pětí knihami mužišovými, začal ten překlad už tedy za Ptolemája II. Filadelfa. On byl 285 až 247 u vlády. V té době někdy to k tomu muselo dojít. Jiným dokladem židovské myslitelské výkonnosti je filozof Filón Alexandrýský, který přibližně žil v době Ježíšově. Jeho dvacet let mladší, ale přežil ho o dvacet let, tak padne do prostředka toho života Filóna Alexandrýského. Ten si použil dost svobodně některých myšlenek platónových, ale také stojíckých, silně ovlně novoplatonismem, ale si navazuje také na různé jiné tradice, třeba perské a tak dále. Je to typický myslitel synkretistický, který dává dohromady věci, které původně mají zdroj úplně lůzný, velice odlišný a také navazuje na mystiky, sám má k mystikům blízko. Nejvýznamnější židovský filozof té doby nepochybně přispěl velice podstatně ke koncepci prológu nejvýznamnější nebo nejfilozofičtější knihy Nového zákona Evangelia Janova. Na počátku bylo slovo Logos, myšlenka stoická, která byla aplikována na interpretaci Starého zákona Filonem Aleksandrýmským. Odtud byla cesta otevřená k tomu, aby autor Evangelia Janova, ten obrovský prológ, co je něco z úžasná věc, tak aby to formuloval tímto způsobem. Já jsem tady jenom ukazoval jak křesťanci, nejsem o histerickém fenoménu, nic jiného. Křesňanství se tedy zrodilo a utvářelo ve svých počátcích, zasezeno do této hroby, aniž si toho ovšem bylo vědomo. Křesťancí si nemůže být něčeho vědomo, že to znamená první křesťané, si toho nebyli dostatečně vědomi, když byli vědomi, že to je křesťan. Zejména teda mluvím o situaci duchovní a kulturní, a z toho zvláštní důraz na tu filozofii. Upadkou helemistickou filozofii, která přežívá z té veliké filozofie Ježíš sám byl asi dosti slušně vzdělán v židovské tradici, ale je charakteristické, že nejčastěji opírá o malé proroky. Tedy neopírá se zdaleka od celý starý zákon. A zdá se, že apoštol Pavel znal starý zákon lépe než Ježíš. Učetníci Ježíšovi byli lidé převážně bez zvláštního vzdělání. Ještě v jedenáctém století Petr Damiany, který choval krajní nedůvěru ve filozofii jako takzvanou pohanskou vědu, a nejen filozofii, ale dokonce i jen učitele gramatiky, považoval za učetníky dňávlovy, a od něhož pochází známá formulace o filozofii jako slušce teologie. Teď jsou tady teologové, tak to můžu říct. Podle něho jejím úkolem je velut ansila dominae subservire, čili sloužit své paní jako sluška. Argumentoval proti filozofii takto, protože Bůh chtěl lidi, respektive svět, spasit, a ne při povzdělat, dodávám já, vybrat si za apoštolí nikoliv profesory filozofie, říká Damiany, ale muže nízkého postavení prostňáky a nevědomce. To byl argument proti filozofii ještě tedy v jedenáctém století. Křesťanství se také zpočátku nejvíc šířilo mezi těmi, kdo měli velice daleko nejen genenistické vzdělanosti, ale dokonce nebyli nejkovanější ani v židovské tradici. Vidíme, jak Evangelia poukazují na to, jak Ježíš prohlašuje, že amen pravým vám, takové věry jsem nenašel ani v Izraeli. Zavzor jsou dáváni lidé nejednou z těch okrajových, což je asi samarická žena, nebo dokonce naprosto pohanský, asi pohanský voják římský. Tedy nebyli nejkovanější ani v židovské tradici. Byli těmi nejchučšími a nejutlačovanějšími jak doma v Palestíně, tak v různých diasporách, ponadž v té době už je po několika povstáních a židé jsou roztroušeni po celém středomoří, a samozřejmě také patří těm nejchučším, nejutlačovanějším samotném římě. To už jsou vysloveně pohané, nejenom židé, ale pohané. Také přes ty diaspory se to tak šířilo. Je to charakteristické, jak nám Evangelia svědčí o tom, že původní Ježišův důraz na chudé byl spiritualizován na chudé duchem a jak zaslíbení rehabilitace chudých bylo tak readresováno, přeposláno poštovně, těm, kteří se helenistickým vzdělancům a polovzdělancům jevili jako nevědomci a hlupáci. To byli ti adresáti. Ne tedy chudí už jenom, nebož nevědomci a hlupáci. Tak se jevili. Myšlenka prostňáctví, eventuálně posádství, to už není oblast duchovní, to už je spíš taková gesto. Myšlenka prostňáctví, za kterou zřetelně cítíme komplex nevzdělaných nebo málo vzdělaných, žije v křestenství dodnes, i když většinou je na okraji. V naší reformaci musel být ve Staré jednotě vybojován zápas proti odpůrcům vzdělanosti, takzvaným mizomuzům, jistě víte, že blahoslovení celkům, známou Filipiku. Nejvzdělanější můžem první církve byl zřejmě nikoli v sámě Ježíš, ale Fariseus Saul, který přijal na cestě do Damašku, to je podle legendy, že nejspíš tohleto přesně ani nemáme tam ve skutcích, přijal jméno Pavel. Můžete si k tomu přečíst vůbec, jak dobré k tomu o čem mluvíme, vemte si ruky v biblický slovník, tam jsou součková hesla, například toho paštolu Pavlovi, dobré si to přečíst, že tam ukazuje, že to je skutečně jenom legenda, že po obrácení přejal nové jméno, že bylo běžné tehdy, aby původní hebrejská jména byla latinizována, takže většina vzdělenějších židů nebo úředníků třeba a tak dále, a poštol Pavel byl z rodiny, která se velmi dobře etablovala v nějakém tom římském budeče. Že tedy bylo zvykem mít dvě jména, a že bylo i zvykem to jméno Saul, které bylo velmi běžné v pokolení Benjamin, tak překládat do latiny jako Paulus Saul, a Paulus i ta podoba trošičku, že tomu napomáhala, prostě bylo to běžné. Čili pravděpodobně od dětství, neli od narození, poštol Pavel měl oběta jména, než je přijal až potom. No ale odpust, já se zakecávám, toto nepatří, ale jenom doporučuji, tohle se všechno můžete dočíst v biblickém slovénku, to neříkám teologům, kdy to jistě mají přečtené. Tento nejvzdělanější muž, kterého také nejlépe známe jako osobu, vzhledem k množství jeho dokovaných listů, všem ne všechny jsou autentické, několik listů je připisováno jenom Pavlovi, autorem je někdo jiný a je to pozdější. Tento nejvzdělanější muž první církve je autorem, myslím, jediného použití slova filozofie v Novém zákoně, to je v epištole Kolosenským diosum, což ovšem kraličtí přeložili jako moudrost světa, poněkud volně, protože ten svět tam není přečtině. Ten citát v kraličském překladu je hledtež, ať by vás někdo neobloupil moudrostí světa a marným zklamáním uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa a ne podle Krista. Tak tam kromě toho názvu moudrost světa, to je filozofie, ten svět se jedete do závorky, tak filozofického tam je jenom ty živly světa, to je stoichéon, živel nebo element, to je, hrazil to původně pre Sokratu jako empedokles, i když slova stoichého nepoužil ještě, ale měl ty čtyři živly, dva faktory, které v těch živlech řádily. Na první pohled, to je varování před filozofií, a tedy odmítnutí filozofie jako čehosi nebezpečného. Není pochyby, že to tak Pavel myslil. Otázka je, co o té filozofii věděl. Když tam říká, ať by vás nikdo neobloudil moudrostí světa marným zklamáním, to marné zklamání to nedává nám dnes rozum, nedává smysl, protože to marný je prázdný, znanicovatý, a to druhé zklamání to je klam, šalba, šalebnost. Diatés philosophiásca je kénés apatés, kéné apaté je prázdná šalba, nebo úskok taky. A tedy Pavel klade filozofii naroveň v sofistice. Prázdná šalba to je sofistika. Tím ovšem neplatně, protože povrchně generalizoval. Po více než čtyř stoletích nevěděl nic o obrovském zápase Sokratově a Platónově se sofistikou. To ovšem není jeho chyba, ale je to fakt, musíme o tom vědět. Úpadková helenistická filozofie sama už na to zapomněla, o tom nic nevěděla. A míchala oboje dohromady. Helenismu, sofistika, retorika, filozofie, to všechno je vz. Tento gigantický zápas filozofů se sofistikou a pouhou retorikou snese srovnání s neméně gigantickým zápasem křesťanství s gnozí. Ani jeden z obou zápasů nebyl dodnes definitivně dobojován a v obou jde o to nejzákladnější, o bytí a nebytí. Na jedné straně filozofie, na druhé straně víry. O platnost a neplatnost, o pravdu a o lež. Takže vidíme, že ten nejvzdělanější člověk v první církve nevěděl nic podstatného o filozofii. To slovo tam je, ale skutečnost tam není. Myslím, že je dostatečně jasné, že ani v textech Nového zákona, ani v nejstarších dějinách první církve nenajdeme vodítko ani směrnici pro vztah k filozofii, jak se skutečně ustavila. Nedůvěra a odpor jsou, a to jsme si dokumentovali, a je to možné dokumentovat i mnohem později, nejenom u Pavla. To je nejstarší dokument. Nedůvěra a odpor jsou hnutí mysli. S nimi se nemůžeme nikdy spokojit, s nimi nemůžeme vystačit. Když jde o věci v skutku závažné, a že byla a je filozofie něčím opravdu závažným, o tom se křesťané měli přesvědčovat. A v celých dosávadních dějinách a dosud se o tom museli přesvědčovat. Odmítání filozofie bylo a je motivováno nikoliv výrohu, ale buď neporozuměním, pramenícím v nevzdělanosti, anebo ve strachu a obavách před filozofií. Tedy přímo v nedověře a nevěře. Filozofie znamená dost nevěřit. Jestliže víra přemáhá svět, tak přemáhá také filozofie. Ale víra nepřemáhá svět tak, že by ho likvidovala, nebo že by ho sestrkávala dňáblovi do obětí, nebo že by ve světě panovala pravda, spravedlnost. Toto je špatí o filozofii. Nemůžeme před přemocí nic, před čím utíkáme. Právě tak jako Ježíš říká, nejste ze světa, ale posílám vás do světa, doste poslání do světa, tak podobně. Víra není z filozofie, ale víra se má ve filozofii upadnout. Ale to už jsem tedy přeskočil do druhého bodu, zatím se vrátíme trošku zpátky. Jak to vypadá na straně druhé, na straně filozofie? Jsme si trošku objasnili, jak to vypadalo s tím křesťanským, teď jak s filozofií. Existují dvě hlavní tradice, ne jenom, jich celá řada, ale dvě hlavní a zejména hlavní, protože se nám tady hodí, jak filozofie rozumí sobě samotné. Jedna tradice je připisována Pythagorovi, ale to, že Pythagorovi je v celkem nahodila a navíc nejistá skutečnosti, to připisováno je hodně pozdě. Jinak v ostatních zlomcích z Pythagory nenajdeme nic, co by nám objasňovalo, protože zrovna on tohle udělal. On by vynalezl to slovo. Filozofia vykláda se, proč zvubodnil to slovo. Ale tradice to připisová Pythagorovi. Pregnantního vyjadření téže koncepce, která je připisována Pythagorovi, se dostalo v Platónově hostině, v řeči Sokratově při pohoštění a připojené pitce na jakousi oslavu vítězství vásnika Agathona. Filozofie je pouze láska k moudrosti, nikoli moudrost. Sama moudrost je vyhražena jen Bohům. Proto filozofie je filosofia, filein sofian, je to milovat moudrost, nikoli býti moudrý. Prvním filozofem, podle toho podání, jak tam líčí Sokrates, a sám Sokrates se odvolával na jakousi kněžku Diotymu. Já nevím, jestli jste nečetli, tak si přečtěte, ale každopádně připomenu, ten dialog není dialog, sešli se přátelé Agathonovi na počest jeho vítězství v básnění a domluvili se, že každej pronese slavnostní přípytek, řeč na oslavu Boha Erota. A teď všichni postupně tu řeč pronesou a přijde na Sokrata, a Sokrates, který původně souhlasí, říká, já nevím, já jsem si myslel, že oslavná řeč je něco jiného, než si myslíte vy zřejmě. Já nic takového jako vy říkat nebudu. Vy si myslíte, že když nakladáte na Erota všechny možný nejnádhernější adjektíva, takže děláte oslavnou řeč. Ale to já jsem myslel, že se tam musí udělat, aby to byla pravda. Tak to já radši nic nebudu říkat. Oni ho nutějí, já bych říkal stejně, ale já nebudu oslavovat Erota jako něco, co není, nimž já o něm budu mluvit o tom, co je. A odkud to vím, co je, to mě řekla knežka Diotima, to jméno se nikde jinde neví. Neví se, jestli existovala nějaká knežka Diotima, nemohla to být knežka Erotová, protože právě ta knežka Diotima řekla, sdělila dokonce způsobem, který je polemicky zaměřený, protiběžným způsobem zasvěcování, ona mu to řekla dialekticky, tak říkající, takřka filozoficky, ona ho do toho uvedla a on to pak ještě z filozofii čtuje víc. Tedy ta knežka Diotima mu prostě sdělila, že Eros není žádný bůh, nimž pouze velký démon. A tedy Sokrates tam přednáší po řadě řečí o slavných na boha Erota, tam přednáší o slavu daimona Erota. Mezi tím mu přijde takový mladík, který to trochu ruší a pronese ještě po Sokratovi, který byl vlastně i poslední, pronese ještě zvláštní řeč na oslovu Sokratla. A je to moc pěkný čtení, je to jedna z nejhezčích Platonových věcí. Cože neřekl? Řekl jsem hostina, řekl jsem, že jo, nedáváš pozor, co říkám. Sympozion taky, vyšlo to pod názvem Sympozion český, velmi často si tam říká hostina, německý krst, málopodobně. Tak tohle je teda ta okolnost. Tam kněžka to je, jak se tam říká, žena znalá božských věcí, říká co to je filozofie. A že to je jenom láska k moudrosti. A že Eros je první filozof. Protože není krásný, ale krásu miluje. A všechny věci krásné miluje. No a jaká je krásnější věc než moudrost? Takže on miluje taky moudrost. A zejména moudrost. A proto tedy není modlí. Jak může někdo milovat něco, co má? Milovat v řečtině všem znamená toužit po. Čili jak může někdo toužit po něčem, co má? To je ten argument. No a pak je tu ještě druhá tradice, která za prvního filozofa označuje prometchea. V této druhé tradici se zúrazně odbojí revolucionizující charakter filozofie, která svůj původ a svou legitimnost nenechává v závislosti na bozích. Ale staví tu legitimnost a svůj původ jako stejně původní, jako je původ bohu, nebo dokonce ještě původnější. Ta podstata je v tom, že Prometheus nebyl bůh, nebož titán. A titánové to byla jako chláska, která historicky předcházela bohům, jimž vládl Zeus. Prometheus byl tak otráven vládou svého hlavního titána, totiž Krona. Podobně jako Zeus byl vládcem bohů olimpských, tak před ním byl Krono s vládcem titánů. Vládlnosti nechutně, alespoň z hlediska Prometheusa, byl dost otrávený a pomoh bohům přemoc titány, zlipidovat vládu titánů. Kronos se od pramáti všech bohů a všeho vůbec, že jo, od gej, se dověděl, že existuje jakási věřtba, kdo jí vyslovil, to nevím, že to je takhle na začátku, prostě jakási věřtba orákulum, že Kronos bude svržet strůnu vlastním synem. Kronos, aby to mu předešel, když se mu narodilo dítě, tak ho sežral. Tím pádem se chtěl vyvarovat. Samozřejmě manželka to nelíbě nesla, že ji požírá děti, tak mu jednou předložila kus kamene zabaleného do zvířecí kůže a nepozorní Kronos poul kámen a upokojil se, ale malý Zeus byl vykováván, až vyrostl a potom kradmon podvodně požít, co si svému otci, a ten dostal na úzevu a vyvrátil všechny ty děti. Došlo k velké gigantomachii, gigantomachia to je velký zápas s británským boj gigantů, bohů proti titánům, titáni byli poraženi za velmi podstatné podpory Prometéhovi. Prometéus respektoval vládu Dievu, i když mu Zeus moc sympatický nebyl, ale respektoval ji jako svobodný šlechtic, to je, když ho Zeus dožral, pak se pán vypostavil, on nebyl žádný nebo počkej nějaký bůh olimpskej, on byl titán, tak s ním taky žádný tykání jen tak si nemohl dovolit, no ale protože Zeus olimpský byl vyzbrojen různými zbraněmi, tak nakonec také přemohl, když se mu nelíbil Prometéus a nechal opřikovat tam ke Kafkazu, že on každej den rval vnitřnosti a tak dále. Ale ta hlavní myšlenka je, že Prometéus je titánem, nejenom stejně původní jako Bozy. Vlastně ještě původnější. A Prometéuská tradice znamená nedělat si z bohů moc na ně nedat. A tahle Prometéuská tradice byla velmi silná v Řecku, i když ne ve filozofii. V Řecku vůbec neexistuje knižská kasta. A mýty měly funkci spíš národních bajek. To byla věc spíše umělecká než náboženská. Především bylo v nich obrovských odlišností. Nebyl jednotnej kult a nebyla také jednotná teologie jako učení o Bozích. Takže tato uvolněnost nese určité rysy toho Prometéovství. Nebrat ty bohy moc vážně. Ale tohle Prometéovství proniká také do filozofie. Dokonce já uvedu příklad z Platona. A zase něco co Platon dával do úst Sokratovi. Aby bylo jasné, že to nejde o dvě svářící se tradice. Víme, že to jsou dvě filozofické tradice, které patří do filozofie. Zase Platon nechává položit Sokratovi otázku. Jak je to se zbožností? Je něco zbožné proto, že si to Bozi přejí? A nebo si to Bozi přejí, protože je to zbožné? To je otázka typicky filozofická, ale filozoficky Prometéovská. Protože tady se na jedné straně klade možnost, že zbožné je to, protože si to Bozi přejí. A cokoliv si Bůh přeje, to je prostě zbožné. Čili když chce pan šef něco odporného, to nevadí, přeje si to on, já jenom konám svou povinnost. A nebo si Bozi přejí to zbožné, protože to je zbožné. To znamená, že to nezáleží na nich, co je zbožné. I pro ně je zbožné jenom to v skutku zbožné. A oni musí respektovat, co je zbožné. Čili a zbožné, pravdivé, spravedlivé a to všechno patří k tomu. Prostě jsou tam jisté normy, které musí zachovat i Bozi. A víte, že Platón, po některých filozofech jiných, také si kritizuje básníky, jako zejména Homéra a taky Hesioda. Že nechávají Bohy dělat všeljaké nemravnosti, že jedni druhé podvádějí, že si kradou věci, že si dělají nějaké podtrhy a tak dále. Podvádějí se, že manželka podvádí s nějakým jiným Bohem. A Platón to v Politei kritizuje, nechává teda kritizovat, že by měli být mrskáni, jiný filozof říká. Hesiodos a Homér by měli být mrskáni, protože to říkají. A ještě vám řeknu, k tomu se váže jedna věc, to je první historické teologie, to budou vědět, co vy můžete vědět teď na teologické fakultě, co se tam dojíte. První historické, literálně doložené použití slova teologie je z Platóna, je vám to známo, řekl vám to někdo? Z Politeje, tam právě když se kritizuje Homér a Hesiodos za to, co nechávají dělat, že třeba další nemravnosti, že Kronos nebo už před ním jeho otec, že požírají své děti. No to je nemravnost krají. Jak můžou vozit takovéhle věci dělat? No a teď tam teda, když se to řádně vymáchá, tohle špinavé prádlo, řeknu se, to přece není možné, no tak se tam říká zajímavá věc, že takovéhle věci, i kdyby byly pravda, tak se dětem nesmí říkat. První použití ideologie. I kdyby to bylo pravda, tak se to nesmí dětem říkat. No a protože děti jsou hlavně v rukách chův a babiček, už tenkrát, tak je malá kontrola přesto, jaké mýty jim formují duši. Takže musí být stanoven státní dohled přes mýty, cenzorský úřad, a to jsou teologové. A ty cenzorují mýty a dohlížejí na to, jak ty babičky to dětem říkají. A pokud při nedostatku mýtu vymýšlejí nové, tak tohle je původní význam a funkce teologů. Podle Platona. Tady vidíme, že ta kritika, nebo kritičnost, která se nezastavuje u bohu, a která říká, že buď bohové jsou bohové a dokonalé bohové, a pak všem musí podlehat týmž mravním zásadám jako lidé, a protože jsou dokonalé, tak se jim nesmí protivit, protože lidé jsou takové potrestaní, ale bohové přece jim nemůžou ten špatný příklad dávat. Ale i kdyby to byla pravda, tak se o tom nesmí říkat. Čili pokud by bohové byly takové, že by se dopouštěli jako lidci, tak se o tom nesmí mluvit a až to kazit lidi. To je filozofický přístup velice poznamenaný tou prometovskou tradici. Tedy to obojí mělo soužit jen jako malá ukázka, že i ve filozofii je rozmanitost důrazu a zaměření, a že tedy filozofie a filozofování jako historická skutečnost je záležitostí tak mnohotnou, tak složitou, komplexní, jako její samokřesněnství. Mnoho dalších dokladů bychom mohli přinést. Každý velký myslitel má svou filozofii, která se liší od filozofie jiných myslitelů. Univerzálně a obecně donucující povaha vědeckých poznátků nemá obdobu ve filozofii. A nebo jen velmi málo a netematizovaně. Tam jsou spíše obdoby, takže jeden napodobuje druhého, nebo že neví, že zapadne do větých kolejí a nemůže, neví jak z toho. To se stává, ale to není donucující poznání, jako je ve vědě. To je vlastně nedostatek, to je omyl. Někdo jede k nějakou, a teď ho tam vyhybky hodějí na nějakou jinou koli než chtěl. To je něco jiného, takováhle podobnost se najde. Ale to je taková nepravá podobnost. Rozdíl mezi filozofií a vědami je v tom, že filozofie se vždycky stavuje k celku, k univerzu. Zatímco vědy si univerzum rozdělily, rozebraly si po kouskách. Každá věda je kompetentní jen ve vymezeném oboru, to je specializace. Tohle ve filozofii neexistuje, filozofie má také disciplíny, ale tam je to tak zvláštním způsobem uděláno, že jde jenom o důraz. Filozofická logika, to není to, čemu se teď říká logika, to je celá filozofie s hlavním důrazem na obhoz. Filozofická fyzika, to je ještě další ze věc, vůbec co to je fyzika. To, co se původně nazývalo fyzikou, je už po někud takovým posunutým, upadlejším způsobem chápáno. To, co původně je biologické, protože physis to je od fiein, nebo fiestchai, což je rodití fiein, nebo medium je fiestchai, a to znamená rodití se, být je rozrozen. Fyzis má jenom to, co je zrozeno a co roste, jako strom, jako dítě. Když Herakleitos říká, že nejkrásnější svět je hromada náhodně rozházených věcí, tak takovýto svět nemá žádnou fyzis. Kdyby svět byl skutečně jenom hromadou věcí, jak říká Masaryk v rukověti sociologie, že svět není smetiště věcí,
====================
s1.mp3
====================
Že to, co říkal Bonhoeffer, že není pravda, a ty, co říkali, že náboženství je na ústupu, že není pravda, vidíte, nová vlna a tak dále. Ale to je epifenomen, to je moda, to je něco velice povrchního, okrajovýho. Návrat k mýtu není možný. Prostě mýtus je v čudu. Jsou tady jistý zbytky. Pravda je jiná, že existuje něco jako náboženská zkušenost a že to v lidech furt je. Jenomže žít tomu už nelze. Má to určitou tendenci k hybris, co taky lidskýho nemá tendenci k hybris, a proto je to třeba kanalizovat. Pomim soudu, to, co židovsko-křesťanská tradice, zejména ale židovská, k tomu se ještě vrátím, tam došlo k takovému základnímu nepochopení podstaty věcí. Právě v této. Ten největší vynález je, že proti náboženství je potřeba jaksi zavíst kanalizaci. Jako prostě proti moru se zavedla kanalizace, a prostě z plašky se nevyhazovali z okna ven, prostě se to hlilo. Tím pádem se taky potlačili krysy trochu, a teď už je máme znovu, ale to snad časem civilizace se zase vrátí. Prostě ta kanalizace je důležitá, protože ty zdroje toho náboženského pocitu, jak o něm třeba mluvil Schleiermacher, pocitu závislosti a tak dále, tyhle věci furt v lidech jsou, ale stavět na nich je problematické a přímo nemožné, protože se to vždycky hroutí znova. Je to možné jen primitivně, jen pro primitiví ještě to může stačit, ale inteligentně už se to dělat nedá. A zejména je důležité si uvědomit, a to je to, co bohužel strašně křesťaní na to málo slyšejí, že i když náboženství je faktem, a náboženskost, a je to tedy také legitimní předmět studia, že tedy je v pořádku, že je religionistika věda o náboženství, je v pořádku, že je také v rámci filozofie disciplína filozofická jako filozofie náboženství. Přečíst si třeba ty dva svazky těch Hegelovejch přednášek o filozofii náboženství, no to je teda něco. Ale to nemá s křesťancím co dělat se svírou. Prostě ať se nikdo nedomnívá, že přes filozofii náboženství nebo vědu náboženskou se dostane ke křesťanství klíře. To jsou dvě různý věci. Stejně tak jako přes literární kritiku se nedostane té klíře, stejně jako přes filozofickou kosmologii, přes etiku třeba, přes fyziku, fiziologii, nebo jakoukoliv estetiku třeba. Přes estetiku se nedostanete k klíře. To není žádná legitimní cesta k klíře. Tak podobně filozofie náboženství není cesta ke křesťanství nebo k klíře. Prostě filozofie náboženství nemá s filozofií víry, už bychom řekli filozofie víry, že je to filozofická pisteologie, to jsou dvě různý disciplíny. A pokud jsou filozofické, musí tam být všechno. Ale ne tak, že by to bylo úzce zpěto. Filozofie náboženství a pisteologie by nějak patřili k sobě. To není cesta k tomu. To je cesta různými směry. Tak tohle, jestli to křesťaní nahlídnou nebo ne, nevím. Po mém soudu je křesťanství v krizi a z ty krize se nemůže dostat, jestliže se neosvobodí od posledních zbytků religiozity. Ten největší nešvar, to největší neštěstí v moderních dobách je, že si chtějí ještě najít někde ty rybníčky, kde by nějak přežili, až to snad bude trošku lepší. Naprostej uměl. Právě ty rybníčky je třeba vyklídit. Ať si to hlídá někdo jiný. A proč křesťaní mají mít co společného z náboženství? Já to nechápu. Víte, to je stejně tak jako ve vztahu k metafyzice. Dneska poslední relikty toho, čemu se říká metafyzika. Já sám mám to slovo rád tak nějak mít sympatický, takže já tomu dávám úplně jinej význam. To bylo dlouhé výkládání. Ale to, čemu se obvykle říká metafyzika, to je myšlení, takzvaná substanciální myšlení, který je přesvědčený, že změny jsou jenom povrchní záležitost, ale vždycky to, co se mění, se nemění. Jak to ironizuje Rádl? Prostě když vyrůstá pes, zeštěněte v dospělého psa, tak roste, mění se. V barvách chlupů se a v složení chlupů se. A já nevím, co všechno se na něm mění. Je těžší stále, větší. Ale furt je to pes. Čili to, co se mění, je pes. Ale to, co se mění, se nemění. Při každé změně zůstává něco, co se nemění. A to je to podstatné. A už to říkal Aristoteles, který měl největší porozumění pro čas a pro změnu. Pravda je možná jen o tom, co se nemění. Není možná pravda o tom, co se furt mění. Proč než to řeknete, už je to jiný. Tak to nemůže být pravda. Takovýhle argumenty. Prostě tomu se říká metafyzika. Která se orientuje na to, co se nemění. A my teď dneska víme, že se mění vše. My nevíme o ničem, co bychom mohli ukázat, že se nemění. Nejméně se nemění proton v našem vesmíru. Proton je nejtrvalejší věc zatím známá. Ale i proton se rozpadá. Má poločas rozpadu ovšem souměřitelný, možná on se to neví přesně, možná že ten poločas rozpadu je i delší, než je trvání vesmíru od začátku až do konce. To znamená asi trojnásobek toho, co zatím se odhaduje, že vesmír trvá asi nějakých 15-17 miliard let. A očekává se, že ještě takových dobrých 30, 35 bude trvat. Takže takových dohromady, takových 50 miliard let, asi náš vesmír má. Tak poločas rozpadu protonů je delší. To neznamená, že se protony nerozpadují, protože poločas rozpadu je doba, za kterou se všetky elektrony rozpadnou do poloviny. Proto jsem už říkal poločas, je to takové gramatické, je to poněkud blbě, ale je to prostě doba, za kterou se rozpadne právě polovina těch příslušných částic. Takže furt se rozpadají ty protony. To je nejtrvalejší věc možná, než vesmír sám. A i to se rozpadá. Nic není, co trvá. Nicméně věda počítá furt, jako kdyby něco trvalo. Jak by mohla kvantifikovat, kdyby neměla co? Proto tedy zákony o zachování jsou nemyslitelné, kdyby se to nedalo kvantifikovat a furt by se nedalo tvrdit, že když se jedna forma energie mlyní v jinou formule nebo v hmotu, tak všechno je vždy tak, že na začátku je toho tolik, co na konci. Čeho je tolik, jako na konci? Furt se předpovádá, že je nějaká taková hylé aristotelská, taková neformovaná hmota, nějaké blátíčko. A toho je stejně furt, od začátku do konce. Ale není to pravda. Proč už se ví, že třeba se s tím vůbec nedá pracovat na kvantové úrovni. Že virtuální částice vyskakují a zase se anihilují v jednom kuse. Že každá reálná částice je obklopena mrakem virtuálních částic, které furt vyskakují, zaskakují a tak dále. Že dokonce nejen částice, ale kvantum energetický je obklopeno mrakem virtuálních částic i těžších. Takže je možný, což normálně by možný nebylo, aby dvě energetické kvanty, které se potkají, na sebe reagovaly. Je možná ta reakce. Ale ne tak jako přímo. Protože to kvantum má kolem sebe ten mrak. A něco z toho mraku zrovna vyskočí do toho reálného světa. V momentě, kdy z toho druhého mraku kolem toho druhého kvanta vyskočí, taky zareaguje to to spolu a najednou to kvantum se změní v jiný kvantum. A to je možné jedině díky tomu mraku těch vlastně neskutečnejch částic, které vyskakují z ničeho a zase zaskakují do ničeho. Přičem čím jsou těžší, čím jsou teda hmotnější ty virtuální částice, tím doba jejich trvání je kratší. Takovýhle věci a to vůbec nefunguje. Zákony zachování se s tím nedá počítat. Navíc tento vesmír vznik díky tomu, že ta vlna virtuálních částic byla tak obrovská, že se utrhla od toho nic. To je teď nejnovější moda, nejnovější fantasmagorie fizikálních, astrofizikálních kosmologů, že existuje jakási základní rovina nic, která se vlní. A to vlnění to je právě to vyskakování virtuálních částic, které z ničeho najednou vyskočejí, protože samozřejmě, jak už věděl starý Anaximandros, že věci, které vznikají, zase zanikají, aby splatili dluh vůči těm, které vůbec nevznikly. Tedy něco takového s tím počítá teď moderní fyzika. U nás to popularizoval před nějakým časem v nějakých pořadech pro mládež Grigar. Řekl to takovým trochu populárním způsobem, ale celkem vystihujícím, že ty vlny toho vakua, toho ničeho, že tam je mnoho paradoxů, že jsou mocné a časté podle počtu pravděpodobností. Ale protože, to nebudu tam říkat, protože on to říkal jinak, takže může ta vlna být maličká, větší, anebo obrovská. Když je ta vlna maličká, tak nějaká virtuální částice vyskočí a zase zaskočí, vznikne a zanikne. Je to úplně tak, jak si to představoval ten Anaximandros, který říkal, že Arche a Péron u něj, Peras je hranice, bez hranice, neomezené, a stoje to, z čeho věci vznikají a zanikají, do čeho zase zanikají. Úplně analogicky to říká ta moderní kosmologie, až na to, že to Apeiron to zbavuje i té poslední vlastnosti. Anaximandros o tom mluvil nejen jako Apeiron, ale také Aoriston, neurčité. Ale tohle není nové, tam není to nic. Jsou fizici, kteří říkají, že to není nic úplně, protože to má jakousi minimální energii. Nějak to vypočítávají, že v rovnicích jsou jakési konstanty nebo něco jiného. Ať je to jakkoliv, ten Griegar to vykláda tak, že ty vlny můžou být malé, střední nebo úplně velikánské. A když je ta vlna velikánská, to jsem přečetl Daviesovi, anglickým fyzikovi, který píše semipopulární knihy pro inteligenci, o kosmologií a kosmologických problémech v moderní fyziki a tak. A teď tam vykláda, že když ta vlna, nebo ta mocnost těch virtuálních částic je nějak nadkritická, takže se jako bublina od toho nic otrne a nějaký čas zůstane, ačkoliv by teoreticky mělo platit, že čím ty virtuální hlmoty se utrhne víc, tím kratší dobu smí trvat a musí se hned vrátit do toho nic zpátky, tak když je toho vzniklýho nadkritické množství, tak se urve a nevrátí se, nebože čeká delší dobu a má nějaký čas a tak dále, právě těch 50 miliard let. Udělá se bublina, jakýhosi neníc a trvá jakýsi vesmír. Teď budem ještě předto, že těchto bublin může být kolik chce. Není problém, kam se vejdou. Není čas ani prostor. Čas a prostor vzniká teprve v rámci těch bublin spolu s tím vesmírem, který takhle vznikne. Čili vesmíru může být tolik, kolik andělů na špičce jeli. Takhle daleko dospělá moderní věda. Já to říkám jako absurditku k oživení trošku, ale vidíme, jak ta substanciální metafyzika už nemá co dělat. Je rozložený. A je to rozložený ve fyzice. A kde dneska jsou ty poslední kalužinky metafyziky? Kde ta metafyzika sice chcípající, ale ještě přežívá? V teologii. Zatímco teologie původně vznikla jako apologie protifilozofická, jako obrana a bránila se proti filozofii a logice, se bránila paradoxními dogmaty, aby znemožnila ten šílený útok toho logického vchodu myšlenky, který vás táhne jak pár volů někam, kam vy nechcete. Vy sledujete myšlenku a nemůžete jinak. Aby k tomu jde nedošlo. Zkušenost byla, že takhle nechat se výst myšlenkou znamená dříve nebo později se dostat do bludů, do hereze. A za to umezí už byla hereze. A byly to paradoxní formule, které byly filozofický nonsens. Říkat, že Ježíš měl dvě podstaty, dvě úzije, to je nonsens. Každý řek, to je trošku sdělané, nemusel být velký filozof, věděl, že úzija může být jen jedna. To je absurdní blbost. To byl způsob, jak se bránit proti té obrovské přesile logického způsobu myšlení. Takže teologie byla vymyšlená jako obrana proti tomu, aby udržela ty pravdy proti tomu vpádu toho, že ještě jsme citovali na začátku, kdy teologové ještě tu nebyli, jsme citovali Pavla, který varuje před filozofií podle živlů světa. Ta teologie potom se tak zdůvěrnila s tou metafyzikou, že dneska jí drží, když už ta metafyzika nikde jinde nemá místa zůstávajícího. Dneska prostě teologie dělá hospodskýho, to je metafyzice, ale která už nepředstavuje tu Marii s Josefem, který potřebovali někde přespat, níbrž prostě je to nějakej dinosaurus, který je poslední nějaká lochneská vobluda. A teologie je s láskou i tady opečovává. A teď tohle to vzít vážně, to chce. A co s tou teologií bude? Já teda sám doufám, že teologie přežije, ale já ji přece nemůžu zachraňovat, to se musí zachraňovat teologové sami. Já tu v teologii potřebuji proto, že vím, že každá lidská aktivita má svou hybris a z té filozofie udělá pouhou reflexy víry, takže dřív nebo později se může utnout. Já potřebuji někoho, kdo mě bude hlídat. A hlídat mě nemůže druhý filozof. V některých věcech ano, ale v některých ne. V těch filozofických ano, ale v těch věcech víry tomu filozofovi nebudu věřit. Takže natolik jsem nasáklej tou vírou, či protestantismem, že prostě tomu druhému filozofu nebudu věřit, že je opravdu věřitcí filozof. To můžu být jenom já. Není na ní spoleh. Já z toho mám rád třeba, jsem s ním ochotný se bavit, ale spoleh, že mě uhlídá, to je těžko. Když já se neuhlídám, jak on by mě mohl uhlídat. Čiže já potřebuji teologa. Ovšem teologa, který je na vyšší době a který pečuje vo mně a ne vo tu obludu. Teologové něco s tou teologií musí provízt. Já nebudu o Bohu mluvit, po mým soudu to není legitimní téma filozofa. Filozofie. Prostě odmítám Aristotela, který mluví o prvním hybateli a tak dále. Pokud se filozofie zabejívá soucnama, tak mezi soucnama Bůh není. Bůh není soucná. Jak to rádl říkal v dějinách filozofie, Bůh není, ale platí. Bůh není, ale má být. To neznamená, že má být, by bylo dobře, kdyby byl, ale bohužel není. Níbrž tím říká říct, že povaha toho, jak Bůh je, není soucnost, níbrž, že má být. A u něho to znamená něco specifického, co bychom museli teda vít. Toto říká o pravdě. Pravda není. Nikde na světě nedajdete hotovou, vyřčenou, formulovanou, nebo jakkoliv jinak etablovanou pravdu. Pravda vždycky je budoucnost. To, čemu říkal Rahner ve své světlé chvílice, později to odvolal, říkal absolutní budoucnost. Absolutní budoucnost, to je doména Boží, pokud vůbec toho slova budou řívat. To je religiózní termín, to nemá s křesťancím co dělat. Všetká náboženský měla své bohy. Proč by se křesťanství mělo vázat na obecně náboženské termíny, jako je Bůh? Když se neváže na jiné obecně náboženské věci a distancuje se od toho, všetká náboženský si dělají modly. A křesťancí odmítá, proto bylo považováno v židovství a křesťancí bylo považováno za ateizmus v Římě. A Řím byl po této stránce náboženský velmi tolerantní. Všechna náboženství, když dobyli říjmaně novýho území, neměly nejmenší námětky proti novým božstvům. Jenom měly jednu podmínku, aby jim tam dali nějakou pěknou reprezentativní sochu jejich božstva. Když bohů bylo víc, tak celou řadu soch a oni to přenesli do římského Panteónu. Panteón to je všebožec. Všichni bohové, který platili v římském impériu, tak měli své sochy. Ale křesťanské sochy a židovství tam nemohli dát. Co to znamená? Židi a křesťani jsou ateisti. A teď křesťanice tomu tak bránili, že dneska už nevědí, že jsou ty první ateisti. V tom nejhlubším smyslu. Totiž, že vlastně neberou religiozitu ani tu, která je spojená už jenom zcela formálně s těmi obětně náboženskými termíny. Já si myslím, že jestli není možno evangelium vyslovit, aniž by se řeklo slovo bůh, tak to není evangelium. To je buď anebo. Křesťancí nepřežije, jestliže se mu nepodaří se dokonale očistit od každé religiozity. Pokud se to křesťancí nepodaří, tak tady vznikne něco jako podobně, když se něco nepodařilo židovství, tak vzniklo křesťanství. Když se něco nepodaří křesťanství, tak vznikne něco jiného. To je buď anebo. To je otázka přežití. Já bych chtěl k tomu pojetí mýtu, já to možná trošku nerozumím. Souhlasím teda s tím, že evangelium by se dalo vysvětlit bez použití pojmu bůh. Ale nemyslím si, že se dá vysvětlit nebo předat bez použití mýtu, když mýtus chápu jako jedinou možnost k vyjádření skutečností, pro který já nemám ekvivalenty ve svém jazyce, protože to je něco víc, než člověk může vidět na tomto světě. Evangelium prostě není z tohoto světa, tudíž já nemám tady svý pojmový aparát k tomu, abych to vysvětlil. Nepoužívám slova bůh, ale musím použít mýtu. Jo, nebo vyjádření, které jde za slovnej pojem toho mýho týmí řeči o evangelii. Ano, já vám dobře rozumím a je to míněno velice k věci. Po mým soudu, ale návrat k mýtu není možný a není žádoucí. Plně vám dávám za pravdu, že nemáme k dispozici pojmový aparát, kterým to vyjádřit. Po mým soudu ale ten pojmový aparát tím méně má ten mýtus. Tam bychom prostě klesli k pouhým obrazům, náladám a takovým, s kterými pracoval mýtus. Po mým soudu je tady potřeba nového typu myšlení, to je stručně řečeno. Řekové vynalezly pojmy a pojmové myšlení. Ovšem pojmové myšlení jednoho typu nikde není řečeno, že není možný jiný. Zatím ale nebyl vynalezen. Ten řeckej způsob pojmového myšlení spočívá v tom, a to sami řekové teda to nevěděli plně, to vlastně si uvědomovali nejvyšší a největší myslitele až v minulém a našem století. To je velice schematické, ale zatímco mýtus, mytické myšlení, podobně jako mýtus záleží v identifikaci, tak mytické myšlení také záleží v identifikaci. Takovým populárním způsobem to je možno vyjádřit, když nějakému křovákovi nebo nějakému primitívovi, který ještě dnes v naší době žije v nějaké té archaické společnosti, tak když mu řeknete název slovo, který znamená nějakou šelmu, tak se lekne. To my už neděláme. Ještě já ti řeknu lev, tak nikdo z vás sebou necukne. To je proto, že pro archaického člověka slovo a skutečnost, kterou označuje, je v velice úzce přímo magicky spojeno. Proto taky slovem se vyvolávají duchové. Když znáte jméno, tak ovládáte ducha. Vynález pojmového myšlení spočívá v tom, že je odhalen odstup mezi myslícím a myšleným. To je mezi aktem myšlení a tím, co je myšleno. Předměte myšlení. A že do této mezery, této distance, jsou vsunuty různé dvojice. Původně řekové ještě furt mysleli, že to, co tam je vsunuto, že je jméno nebo slovo. A později se tomu začalo říkat pojem. Od doby Bolzánovy, Brentánovy a zejména Husserlovy víme, že vedle pojmu tam nutně musí být ještě intencionální předmět. Takže tam je většinou celá přehršelce, celé hnízdo dvojic, kde ke každému pojmu patří docela určitý intencionální předmět, k každému intencionálním předmětu docela určitý pojem. Takže jednu a touž věc můžete myslet v různých smyslech podle toho, jaké té dvojice použijete. Ty dvojice například mohou být postránce těch pojmů na různé rovině obecnosti. To nemůžeme říct ale o těch intencionálních předmětech. Takže obrazec trojuhelníka a mezi třeba trojuhelníkové pole, nějakou trojuhelníkovou parcelu, a mezi myšlení té trojuhelníkové parcely můžeme zařadit takovéto dvojice. Trojuhelník obecný jako pojem, trojuhelní ok obecný jako intencionální předmět. Nejjednodušší se to vysvětlí na geometrii. Pojem intencionálního předmětu, pojem rovnostranného trojuhelníku, ten pojem nemá tři strany, ani nemá tři vrcholy. Ale intencionální předmět má tři vrcholy. Pochopitelně jsou to vrcholy, špičky, kterýma nemůžete nikoho reálně píchnout, ale intencionálního píchnout můžete. Pes, pojem psa, nekouše, neštěká. Intencionální předmět intencionálně kouše, intencionálně štěká. Pochopitelně nemůže intencionální pes vás kousnout, ale může kousnout váš intenciónální předmět, protože tohle je, třeba jestli jste měli v ruce Heideggera, West der Wahrheit, jak to vyšlo ve vahách Německo a Česky, tak tam na začátku Heidegger má kritiku adekvatičního pojetí pravdy a říká, že adekvace neboli připodobnění nebo zhoda, že je pravda, podmínkou pravdy. Ale vezměme kovové výpověď o pětimarce a srovnejme ji s kovovou pětimarkou. Kovová pětimarka je kovová, výpověď o ní není kovová. Za pětimarku si můžete koupit tolik a tolik, za výpověď o pětimarce si nemůžete koupit. A tak dál pokračuje a říká, kde je ta schoda Sapristi. Tam je chyba v tom, že by Heidegger to nevěděl, to je husrlův žák, to je prostě způsob, jak vykládá svou tezi. Ale udělal tady nepochybnou chybu, on s ní pracuje s tou chybou, ale je to chyba, když se to takhle oddělí, protože další čtení je tak složitý, že většina lidí zůstanou u toho. Mně se to stalo v době študí, Patočka do nějakého semináře soukromého, který už tenkrát musel být soukromý, protože Heidegger byl po válce osoba non grata, zejména u nás, tak mě přizval do kroužku, kde se tohleto četlo a mně z toho nejvíc zůstalo na celý život. Jsem si najednou uvědomil, že ta adekvační teorie je blbost. Každému se to zdá, že to je jasný, že pravda je shoda myšlenky s věcí. To je přece tak jasný, každému je to naprosto jasný. A teď mám někdo řeknout, v čem se to vlastně shoduje, jaká shoda to je. To je ohromná revoluce, osobní revoluce ve vašem myšlení, když si tohleto připustíte. Přesto je to chyba, protože se tady srovná výpověď, eventuálně bychom mohli říkat myšlenkový akt, soud se srovnává s věcí, ale správně se má srovnávat intencionální předmět. Tam už by to bylo jinak. Pětikoruna jako intencionální předmět je kulatá, je kovová, ale intencionálně. Podobně jako pětikoruna, tak je intencionální předmět kov, je intencionální předmět kulatost a tak dále. Takže tam ta shoda je? Ne, že není. Jenže Heidegrovi by se v tom jeho postupu to nehodilo, tak zůstal jen u poloviční pravdy. A teď my můžeme tu parcelu trojuhelníkovou mínit pomocí pojmu, ke kterému vždy patří samozřejmě intencionální předmět, ale teď zůstáváme u toho pojmu, abych ukázal něco jiného. Můžeme mínit jako trojuhelník obecný nebo jako trojuhelník rovnostraný, pokud ta parcela má skutečně tvar rovnostraný. A v oběma těma pojmama a jejich příslušnějíma intencionální předmět můžu mínit tutejší parcelu. Psa můžu mínit jako našeho mazlíčka, nebo jako sousedovic Alíka, nebo jako kterýkoliv dalšího psa, nebo můžu také mínit jako psa domácího, nebo méně obecně jako Ratlíka, nebo ještě více obecně jako šelmu psovitou. Ještě nejrůznějšími způsoby. A vždycky ke každému tomu pojmu je příslušně intencionální předmět, a když chci to jinak myslet, tak ten pojem, a teď ještě tam nejistá věc, proč to tak je. No totiž myšlení je strašně proměnlivá věc, to jde ku předu, že teď jedna myšlenka přechází k druhou a něco vás napadne, a my máme potřebu základní, a to byl ten filozofický problém a zároveň ten řecký vynález. My potřebujeme, když jsme včera na něco mysleli, tak dneska abychom mysleli na to tež, abychom na tom znovu mohli pracovat myšlenkově. Tak když Eukaides vypracoval svou geometrií, kterou bychom měli, on to mu potřeboval z řadu dní, možná měsíců, ne-li-let, a jak dokázal, že když mluví o trojuhelníku, tak furt mluví o trojuhelníku, tedy o trojuhelníku v témž smyslu. Jak je možný, že Pythagorova věta nebo Thaletova věta, to jsou oba presokratici, že dodnes pro všechny nás znamená to tež, co pro ně tehdy. Ten nevysvětlitelný spolu jeho myšlení jako procesu. To je argument Husserluv proti psychologismu, proti pokusu založit logiku na psychologii. Psychologie nikdy nemůže založit tu přesnost, zajistit tu přesnost, jakou zajišťuje logika. A teď otázka je, jak my to uděláme, když naše myšlení je po každý jiný. Máme dobrou náladu, máme špatnou náladu, ale přesto, když mluvíme o trojuhelníku, tak to nemá vliv, jak toho dosáhneme. Dosáhneme toho pomocí pojmů, které soustředují určité naše myšlenkové intence, které jsou charakteristické pro myšlení, do jednoho bodu, tak říkající, do jednoho obrazce. Soustředují jako čočka. To znamená, pojem je něco jako čočka v našem oku. Ta čočka se musí měnit z valisní jednou i prostější, podle toho, kam koukáte, do dálky nebo do blízka. Ty pojmy se musí maličko měnit, ale vždycky se mění tak dovedně, aby výsledek, to je ten průmět, ten obraz, kde se to střetá, aby byl vždycky tyž. A to, že jsme schopni včera, dnes, zejtra myslet na totež, že spousta lidí, různě myslících, různě vzdělaných, různými jazyky mluvící, že spousta těchto lidí je schopná se domluvit o něčem, co je skutku totež, ne přibližně totež, ale přesně totež. To je možné jedině díky tomu, že každý z nás, kdo se účastní o toho hovoru, si v duchu konstruuje intencionální předmět a ten pojem k tomu vždycky uspůsobuje tak, aby za jakékoliv kolnosti byly odfiltrované rušivé momenty a z toho myšlení se vytáhly jenom ty pravý intence, které nám umožňují se soustředit na tutožnou věc, na ten totožný předmět, intencionální. A teď celý problém předmětného myšlení je, že totož, ten intenciální předmět, je chápán jako neměnnej, odtuď metafyzika a odtuď ta představa, kde to sebrali, to už je v mýtu trošku, jenom oni to racionalizovali řekové, odkud je ta představa, že ta pravá skutečnost je neměnna. Protože naše smysly, to každej ví, nás matou. Někdy se nám zdá, že něco vidíme a ono je to něco jiného. Na smysly není moc polénutí, jsou podezřený, že nás matou. My to musíme nějak kontrolovat. Ale co nás naprosto nemůže zmást, že když jednou myslíme trojuhelník, tak se nemůžeme zmejlit po druhý. Jednou pochopíme, co to je trojuhelník a víme to na celý život. To je rozdíl od smyslového vnímání. Chápání, pochopení, porozumění a smyslové vnímání. Smyslové vnímání je po každý trošku jiné. Máme dojím, že to je vodník a on je vrba, nebo naopak. A tak dále. Když myslíme trojuhelník, tak se nemůže stát, abychom najednou koukli a s úžasem zjistili, že to, co jsme mysleli, že je trojuhelník, je kulatý. To se nám nemůže stát. Buď to víme, nebo nemáme vědomí vůbec. A pak nemůžeme ani kontrolovat, že jsme se dostali do nějakého omilu. To je to, co zdůraznuje. A ještě navíc, čím Husserl korigoval Brentána, Brentánov měl za to, že tyhle předměty jsou součástí našeho myšlení. Říkal, že jsou imanentní nebo inexistentní. Husserl celou tu myšlenku převzal, ale kritizoval v tomto bodě, ke konci pak znejistil a vrací se k té terminologii Brentánově například v té karteziánských meditacích. Ale v Logische Untersuchungen tam argumentuje, že kdyby ty předměty byly inexistentní nebo imanentní myšlení, tak by se museli pohybovat přesně tak, jako se pohybuje to myšlení. Nemohli by být totožný. Nemohli by být vyzvednutý z té změny. A proto tvrdí, že ty intenciální předměty nejsou součástí myšlení. A přísně rozlišuje akt myšlení a předmět myšlení. Co jsem měl vyložit na začátku? Vy jste mi to vlastně položil. Vy jste mi to vlastně položil. Bylo to jako to, co je zatím a co se teda těžko dá říct. Jo, jo, jo, tak promiňte. No a teď samozřejmě to nejdůležitější, že toto myšlení, které je schopné velmi přesně myslet, konstruovat ty intenciální předměty, pak se dívá na skutečnost prismatem těch intenciálních předmětů. To je jako brýlema. A vidí jen to, co se v těch intenciálních předmětech schoduje s tím reálním předmětem. To je, když myslím psa jakožto šelmu psovitelů, tak já ho nevidím jako alika. Já to prostě odmýšlím, že to je alik. Mě to nevadí a nezajímá. Prostě já ho myslím jako psa. My jsme schopni takhle abstrahovat. My vidíme tu skutečnost brýlema těch intenciálních předmětů. Ale protože to jsou předměty, je to něco, co je předmeteno. Je to promítnuto před nás. A my jsme to promítli. Tak my potom tu skutečnost vidíme také jako promítnutou před nás, tedy jako předmětnou. A proto se mluvit o celé té tradici, která začala od řeků, jako o tradici předmětného myšlení. A teď tohleto předmětné myšlení se aplikovalo na skutečnosti, které jsou nepředmětné. Klasická nepředmětná věc je pravda, o které, když si přečtete tu inaugurační řeč Hromádkou, tak tam vidíte, jak ukazuje, jak mimochodem nejstarší, ne nejstarší, no prostě jedna velmi stará taková historka, takový doklad, když na začátku Konfesii Augustín mluví o čase. To je ta strašně známá věc. Že říká, dokud to nechci vyslovit, tak vím přesně, co to je čas. Ale jak to chci říct, co to je, tak nejednou nevím. To je přesně ono. Jsou jisté skutečnosti, které jsou nám velice blízké a známe je. Víme o nich. A jak mě to chceme říct tím myšlenkovým aparátem, od té doby řeku, tak to prostě skřípe. Buď to nevíme, anebo se to naučíme nějak podle nějakých starých tech. Nevíme, co říkáme, nedává nám to do smyslu, jenom to prostě odříkáváme. Ale myslet to nejsme schopni. Takových skutečností je velmi mnoho. A já teď chtěl ukázat na Hromádku. Jakmile chceme, já to je řeknu stručně, on to skutečně tak pěkně ukazuje, jakmile chceme říct, co to je pravda. Co to je pravda? Jak chceme vymezit, že pravda je něco a co, tak jsme vedle vtorány. Že pravda je něco, co není žádný něco, o čem se předmětně nedá nic říct, ale co je nezbytnou podmínkou k toho, abych vůbec o něčem jiném něco se předmětně řekl. Proto se také často říká, že pravda není předmětním, že to je to světlo, které nám dovoluje předměty vidět v pravém světle. Na takovejhle nepředmětné skutečnosti je celá hlada. A to, co má na mysli tradice židovská a křesťanská jako Boha, je nepředmětná skutečnost. Křesťaní to ale zapomněli.
s1.mp3
====================
Že to, co říkal Bonhoeffer, že není pravda, a ty, co říkali, že náboženství je na ústupu, že není pravda, vidíte, nová vlna a tak dále. Ale to je epifenomen, to je moda, to je něco velice povrchního, okrajovýho. Návrat k mýtu není možný. Prostě mýtus je v čudu. Jsou tady jistý zbytky. Pravda je jiná, že existuje něco jako náboženská zkušenost a že to v lidech furt je. Jenomže žít tomu už nelze. Má to určitou tendenci k hybris, co taky lidskýho nemá tendenci k hybris, a proto je to třeba kanalizovat. Pomim soudu, to, co židovsko-křesťanská tradice, zejména ale židovská, k tomu se ještě vrátím, tam došlo k takovému základnímu nepochopení podstaty věcí. Právě v této. Ten největší vynález je, že proti náboženství je potřeba jaksi zavíst kanalizaci. Jako prostě proti moru se zavedla kanalizace, a prostě z plašky se nevyhazovali z okna ven, prostě se to hlilo. Tím pádem se taky potlačili krysy trochu, a teď už je máme znovu, ale to snad časem civilizace se zase vrátí. Prostě ta kanalizace je důležitá, protože ty zdroje toho náboženského pocitu, jak o něm třeba mluvil Schleiermacher, pocitu závislosti a tak dále, tyhle věci furt v lidech jsou, ale stavět na nich je problematické a přímo nemožné, protože se to vždycky hroutí znova. Je to možné jen primitivně, jen pro primitiví ještě to může stačit, ale inteligentně už se to dělat nedá. A zejména je důležité si uvědomit, a to je to, co bohužel strašně křesťaní na to málo slyšejí, že i když náboženství je faktem, a náboženskost, a je to tedy také legitimní předmět studia, že tedy je v pořádku, že je religionistika věda o náboženství, je v pořádku, že je také v rámci filozofie disciplína filozofická jako filozofie náboženství. Přečíst si třeba ty dva svazky těch Hegelovejch přednášek o filozofii náboženství, no to je teda něco. Ale to nemá s křesťancím co dělat se svírou. Prostě ať se nikdo nedomnívá, že přes filozofii náboženství nebo vědu náboženskou se dostane ke křesťanství klíře. To jsou dvě různý věci. Stejně tak jako přes literární kritiku se nedostane té klíře, stejně jako přes filozofickou kosmologii, přes etiku třeba, přes fyziku, fiziologii, nebo jakoukoliv estetiku třeba. Přes estetiku se nedostanete k klíře. To není žádná legitimní cesta k klíře. Tak podobně filozofie náboženství není cesta ke křesťanství nebo k klíře. Prostě filozofie náboženství nemá s filozofií víry, už bychom řekli filozofie víry, že je to filozofická pisteologie, to jsou dvě různý disciplíny. A pokud jsou filozofické, musí tam být všechno. Ale ne tak, že by to bylo úzce zpěto. Filozofie náboženství a pisteologie by nějak patřili k sobě. To není cesta k tomu. To je cesta různými směry. Tak tohle, jestli to křesťaní nahlídnou nebo ne, nevím. Po mém soudu je křesťanství v krizi a z ty krize se nemůže dostat, jestliže se neosvobodí od posledních zbytků religiozity. Ten největší nešvar, to největší neštěstí v moderních dobách je, že si chtějí ještě najít někde ty rybníčky, kde by nějak přežili, až to snad bude trošku lepší. Naprostej uměl. Právě ty rybníčky je třeba vyklídit. Ať si to hlídá někdo jiný. A proč křesťaní mají mít co společného z náboženství? Já to nechápu. Víte, to je stejně tak jako ve vztahu k metafyzice. Dneska poslední relikty toho, čemu se říká metafyzika. Já sám mám to slovo rád tak nějak mít sympatický, takže já tomu dávám úplně jinej význam. To bylo dlouhé výkládání. Ale to, čemu se obvykle říká metafyzika, to je myšlení, takzvaná substanciální myšlení, který je přesvědčený, že změny jsou jenom povrchní záležitost, ale vždycky to, co se mění, se nemění. Jak to ironizuje Rádl? Prostě když vyrůstá pes, zeštěněte v dospělého psa, tak roste, mění se. V barvách chlupů se a v složení chlupů se. A já nevím, co všechno se na něm mění. Je těžší stále, větší. Ale furt je to pes. Čili to, co se mění, je pes. Ale to, co se mění, se nemění. Při každé změně zůstává něco, co se nemění. A to je to podstatné. A už to říkal Aristoteles, který měl největší porozumění pro čas a pro změnu. Pravda je možná jen o tom, co se nemění. Není možná pravda o tom, co se furt mění. Proč než to řeknete, už je to jiný. Tak to nemůže být pravda. Takovýhle argumenty. Prostě tomu se říká metafyzika. Která se orientuje na to, co se nemění. A my teď dneska víme, že se mění vše. My nevíme o ničem, co bychom mohli ukázat, že se nemění. Nejméně se nemění proton v našem vesmíru. Proton je nejtrvalejší věc zatím známá. Ale i proton se rozpadá. Má poločas rozpadu ovšem souměřitelný, možná on se to neví přesně, možná že ten poločas rozpadu je i delší, než je trvání vesmíru od začátku až do konce. To znamená asi trojnásobek toho, co zatím se odhaduje, že vesmír trvá asi nějakých 15-17 miliard let. A očekává se, že ještě takových dobrých 30, 35 bude trvat. Takže takových dohromady, takových 50 miliard let, asi náš vesmír má. Tak poločas rozpadu protonů je delší. To neznamená, že se protony nerozpadují, protože poločas rozpadu je doba, za kterou se všetky elektrony rozpadnou do poloviny. Proto jsem už říkal poločas, je to takové gramatické, je to poněkud blbě, ale je to prostě doba, za kterou se rozpadne právě polovina těch příslušných částic. Takže furt se rozpadají ty protony. To je nejtrvalejší věc možná, než vesmír sám. A i to se rozpadá. Nic není, co trvá. Nicméně věda počítá furt, jako kdyby něco trvalo. Jak by mohla kvantifikovat, kdyby neměla co? Proto tedy zákony o zachování jsou nemyslitelné, kdyby se to nedalo kvantifikovat a furt by se nedalo tvrdit, že když se jedna forma energie mlyní v jinou formule nebo v hmotu, tak všechno je vždy tak, že na začátku je toho tolik, co na konci. Čeho je tolik, jako na konci? Furt se předpovádá, že je nějaká taková hylé aristotelská, taková neformovaná hmota, nějaké blátíčko. A toho je stejně furt, od začátku do konce. Ale není to pravda. Proč už se ví, že třeba se s tím vůbec nedá pracovat na kvantové úrovni. Že virtuální částice vyskakují a zase se anihilují v jednom kuse. Že každá reálná částice je obklopena mrakem virtuálních částic, které furt vyskakují, zaskakují a tak dále. Že dokonce nejen částice, ale kvantum energetický je obklopeno mrakem virtuálních částic i těžších. Takže je možný, což normálně by možný nebylo, aby dvě energetické kvanty, které se potkají, na sebe reagovaly. Je možná ta reakce. Ale ne tak jako přímo. Protože to kvantum má kolem sebe ten mrak. A něco z toho mraku zrovna vyskočí do toho reálného světa. V momentě, kdy z toho druhého mraku kolem toho druhého kvanta vyskočí, taky zareaguje to to spolu a najednou to kvantum se změní v jiný kvantum. A to je možné jedině díky tomu mraku těch vlastně neskutečnejch částic, které vyskakují z ničeho a zase zaskakují do ničeho. Přičem čím jsou těžší, čím jsou teda hmotnější ty virtuální částice, tím doba jejich trvání je kratší. Takovýhle věci a to vůbec nefunguje. Zákony zachování se s tím nedá počítat. Navíc tento vesmír vznik díky tomu, že ta vlna virtuálních částic byla tak obrovská, že se utrhla od toho nic. To je teď nejnovější moda, nejnovější fantasmagorie fizikálních, astrofizikálních kosmologů, že existuje jakási základní rovina nic, která se vlní. A to vlnění to je právě to vyskakování virtuálních částic, které z ničeho najednou vyskočejí, protože samozřejmě, jak už věděl starý Anaximandros, že věci, které vznikají, zase zanikají, aby splatili dluh vůči těm, které vůbec nevznikly. Tedy něco takového s tím počítá teď moderní fyzika. U nás to popularizoval před nějakým časem v nějakých pořadech pro mládež Grigar. Řekl to takovým trochu populárním způsobem, ale celkem vystihujícím, že ty vlny toho vakua, toho ničeho, že tam je mnoho paradoxů, že jsou mocné a časté podle počtu pravděpodobností. Ale protože, to nebudu tam říkat, protože on to říkal jinak, takže může ta vlna být maličká, větší, anebo obrovská. Když je ta vlna maličká, tak nějaká virtuální částice vyskočí a zase zaskočí, vznikne a zanikne. Je to úplně tak, jak si to představoval ten Anaximandros, který říkal, že Arche a Péron u něj, Peras je hranice, bez hranice, neomezené, a stoje to, z čeho věci vznikají a zanikají, do čeho zase zanikají. Úplně analogicky to říká ta moderní kosmologie, až na to, že to Apeiron to zbavuje i té poslední vlastnosti. Anaximandros o tom mluvil nejen jako Apeiron, ale také Aoriston, neurčité. Ale tohle není nové, tam není to nic. Jsou fizici, kteří říkají, že to není nic úplně, protože to má jakousi minimální energii. Nějak to vypočítávají, že v rovnicích jsou jakési konstanty nebo něco jiného. Ať je to jakkoliv, ten Griegar to vykláda tak, že ty vlny můžou být malé, střední nebo úplně velikánské. A když je ta vlna velikánská, to jsem přečetl Daviesovi, anglickým fyzikovi, který píše semipopulární knihy pro inteligenci, o kosmologií a kosmologických problémech v moderní fyziki a tak. A teď tam vykláda, že když ta vlna, nebo ta mocnost těch virtuálních částic je nějak nadkritická, takže se jako bublina od toho nic otrne a nějaký čas zůstane, ačkoliv by teoreticky mělo platit, že čím ty virtuální hlmoty se utrhne víc, tím kratší dobu smí trvat a musí se hned vrátit do toho nic zpátky, tak když je toho vzniklýho nadkritické množství, tak se urve a nevrátí se, nebože čeká delší dobu a má nějaký čas a tak dále, právě těch 50 miliard let. Udělá se bublina, jakýhosi neníc a trvá jakýsi vesmír. Teď budem ještě předto, že těchto bublin může být kolik chce. Není problém, kam se vejdou. Není čas ani prostor. Čas a prostor vzniká teprve v rámci těch bublin spolu s tím vesmírem, který takhle vznikne. Čili vesmíru může být tolik, kolik andělů na špičce jeli. Takhle daleko dospělá moderní věda. Já to říkám jako absurditku k oživení trošku, ale vidíme, jak ta substanciální metafyzika už nemá co dělat. Je rozložený. A je to rozložený ve fyzice. A kde dneska jsou ty poslední kalužinky metafyziky? Kde ta metafyzika sice chcípající, ale ještě přežívá? V teologii. Zatímco teologie původně vznikla jako apologie protifilozofická, jako obrana a bránila se proti filozofii a logice, se bránila paradoxními dogmaty, aby znemožnila ten šílený útok toho logického vchodu myšlenky, který vás táhne jak pár volů někam, kam vy nechcete. Vy sledujete myšlenku a nemůžete jinak. Aby k tomu jde nedošlo. Zkušenost byla, že takhle nechat se výst myšlenkou znamená dříve nebo později se dostat do bludů, do hereze. A za to umezí už byla hereze. A byly to paradoxní formule, které byly filozofický nonsens. Říkat, že Ježíš měl dvě podstaty, dvě úzije, to je nonsens. Každý řek, to je trošku sdělané, nemusel být velký filozof, věděl, že úzija může být jen jedna. To je absurdní blbost. To byl způsob, jak se bránit proti té obrovské přesile logického způsobu myšlení. Takže teologie byla vymyšlená jako obrana proti tomu, aby udržela ty pravdy proti tomu vpádu toho, že ještě jsme citovali na začátku, kdy teologové ještě tu nebyli, jsme citovali Pavla, který varuje před filozofií podle živlů světa. Ta teologie potom se tak zdůvěrnila s tou metafyzikou, že dneska jí drží, když už ta metafyzika nikde jinde nemá místa zůstávajícího. Dneska prostě teologie dělá hospodskýho, to je metafyzice, ale která už nepředstavuje tu Marii s Josefem, který potřebovali někde přespat, níbrž prostě je to nějakej dinosaurus, který je poslední nějaká lochneská vobluda. A teologie je s láskou i tady opečovává. A teď tohle to vzít vážně, to chce. A co s tou teologií bude? Já teda sám doufám, že teologie přežije, ale já ji přece nemůžu zachraňovat, to se musí zachraňovat teologové sami. Já tu v teologii potřebuji proto, že vím, že každá lidská aktivita má svou hybris a z té filozofie udělá pouhou reflexy víry, takže dřív nebo později se může utnout. Já potřebuji někoho, kdo mě bude hlídat. A hlídat mě nemůže druhý filozof. V některých věcech ano, ale v některých ne. V těch filozofických ano, ale v těch věcech víry tomu filozofovi nebudu věřit. Takže natolik jsem nasáklej tou vírou, či protestantismem, že prostě tomu druhému filozofu nebudu věřit, že je opravdu věřitcí filozof. To můžu být jenom já. Není na ní spoleh. Já z toho mám rád třeba, jsem s ním ochotný se bavit, ale spoleh, že mě uhlídá, to je těžko. Když já se neuhlídám, jak on by mě mohl uhlídat. Čiže já potřebuji teologa. Ovšem teologa, který je na vyšší době a který pečuje vo mně a ne vo tu obludu. Teologové něco s tou teologií musí provízt. Já nebudu o Bohu mluvit, po mým soudu to není legitimní téma filozofa. Filozofie. Prostě odmítám Aristotela, který mluví o prvním hybateli a tak dále. Pokud se filozofie zabejívá soucnama, tak mezi soucnama Bůh není. Bůh není soucná. Jak to rádl říkal v dějinách filozofie, Bůh není, ale platí. Bůh není, ale má být. To neznamená, že má být, by bylo dobře, kdyby byl, ale bohužel není. Níbrž tím říká říct, že povaha toho, jak Bůh je, není soucnost, níbrž, že má být. A u něho to znamená něco specifického, co bychom museli teda vít. Toto říká o pravdě. Pravda není. Nikde na světě nedajdete hotovou, vyřčenou, formulovanou, nebo jakkoliv jinak etablovanou pravdu. Pravda vždycky je budoucnost. To, čemu říkal Rahner ve své světlé chvílice, později to odvolal, říkal absolutní budoucnost. Absolutní budoucnost, to je doména Boží, pokud vůbec toho slova budou řívat. To je religiózní termín, to nemá s křesťancím co dělat. Všetká náboženský měla své bohy. Proč by se křesťanství mělo vázat na obecně náboženské termíny, jako je Bůh? Když se neváže na jiné obecně náboženské věci a distancuje se od toho, všetká náboženský si dělají modly. A křesťancí odmítá, proto bylo považováno v židovství a křesťancí bylo považováno za ateizmus v Římě. A Řím byl po této stránce náboženský velmi tolerantní. Všechna náboženství, když dobyli říjmaně novýho území, neměly nejmenší námětky proti novým božstvům. Jenom měly jednu podmínku, aby jim tam dali nějakou pěknou reprezentativní sochu jejich božstva. Když bohů bylo víc, tak celou řadu soch a oni to přenesli do římského Panteónu. Panteón to je všebožec. Všichni bohové, který platili v římském impériu, tak měli své sochy. Ale křesťanské sochy a židovství tam nemohli dát. Co to znamená? Židi a křesťani jsou ateisti. A teď křesťanice tomu tak bránili, že dneska už nevědí, že jsou ty první ateisti. V tom nejhlubším smyslu. Totiž, že vlastně neberou religiozitu ani tu, která je spojená už jenom zcela formálně s těmi obětně náboženskými termíny. Já si myslím, že jestli není možno evangelium vyslovit, aniž by se řeklo slovo bůh, tak to není evangelium. To je buď anebo. Křesťancí nepřežije, jestliže se mu nepodaří se dokonale očistit od každé religiozity. Pokud se to křesťancí nepodaří, tak tady vznikne něco jako podobně, když se něco nepodařilo židovství, tak vzniklo křesťanství. Když se něco nepodaří křesťanství, tak vznikne něco jiného. To je buď anebo. To je otázka přežití. Já bych chtěl k tomu pojetí mýtu, já to možná trošku nerozumím. Souhlasím teda s tím, že evangelium by se dalo vysvětlit bez použití pojmu bůh. Ale nemyslím si, že se dá vysvětlit nebo předat bez použití mýtu, když mýtus chápu jako jedinou možnost k vyjádření skutečností, pro který já nemám ekvivalenty ve svém jazyce, protože to je něco víc, než člověk může vidět na tomto světě. Evangelium prostě není z tohoto světa, tudíž já nemám tady svý pojmový aparát k tomu, abych to vysvětlil. Nepoužívám slova bůh, ale musím použít mýtu. Jo, nebo vyjádření, které jde za slovnej pojem toho mýho týmí řeči o evangelii. Ano, já vám dobře rozumím a je to míněno velice k věci. Po mým soudu, ale návrat k mýtu není možný a není žádoucí. Plně vám dávám za pravdu, že nemáme k dispozici pojmový aparát, kterým to vyjádřit. Po mým soudu ale ten pojmový aparát tím méně má ten mýtus. Tam bychom prostě klesli k pouhým obrazům, náladám a takovým, s kterými pracoval mýtus. Po mým soudu je tady potřeba nového typu myšlení, to je stručně řečeno. Řekové vynalezly pojmy a pojmové myšlení. Ovšem pojmové myšlení jednoho typu nikde není řečeno, že není možný jiný. Zatím ale nebyl vynalezen. Ten řeckej způsob pojmového myšlení spočívá v tom, a to sami řekové teda to nevěděli plně, to vlastně si uvědomovali nejvyšší a největší myslitele až v minulém a našem století. To je velice schematické, ale zatímco mýtus, mytické myšlení, podobně jako mýtus záleží v identifikaci, tak mytické myšlení také záleží v identifikaci. Takovým populárním způsobem to je možno vyjádřit, když nějakému křovákovi nebo nějakému primitívovi, který ještě dnes v naší době žije v nějaké té archaické společnosti, tak když mu řeknete název slovo, který znamená nějakou šelmu, tak se lekne. To my už neděláme. Ještě já ti řeknu lev, tak nikdo z vás sebou necukne. To je proto, že pro archaického člověka slovo a skutečnost, kterou označuje, je v velice úzce přímo magicky spojeno. Proto taky slovem se vyvolávají duchové. Když znáte jméno, tak ovládáte ducha. Vynález pojmového myšlení spočívá v tom, že je odhalen odstup mezi myslícím a myšleným. To je mezi aktem myšlení a tím, co je myšleno. Předměte myšlení. A že do této mezery, této distance, jsou vsunuty různé dvojice. Původně řekové ještě furt mysleli, že to, co tam je vsunuto, že je jméno nebo slovo. A později se tomu začalo říkat pojem. Od doby Bolzánovy, Brentánovy a zejména Husserlovy víme, že vedle pojmu tam nutně musí být ještě intencionální předmět. Takže tam je většinou celá přehršelce, celé hnízdo dvojic, kde ke každému pojmu patří docela určitý intencionální předmět, k každému intencionálním předmětu docela určitý pojem. Takže jednu a touž věc můžete myslet v různých smyslech podle toho, jaké té dvojice použijete. Ty dvojice například mohou být postránce těch pojmů na různé rovině obecnosti. To nemůžeme říct ale o těch intencionálních předmětech. Takže obrazec trojuhelníka a mezi třeba trojuhelníkové pole, nějakou trojuhelníkovou parcelu, a mezi myšlení té trojuhelníkové parcely můžeme zařadit takovéto dvojice. Trojuhelník obecný jako pojem, trojuhelní ok obecný jako intencionální předmět. Nejjednodušší se to vysvětlí na geometrii. Pojem intencionálního předmětu, pojem rovnostranného trojuhelníku, ten pojem nemá tři strany, ani nemá tři vrcholy. Ale intencionální předmět má tři vrcholy. Pochopitelně jsou to vrcholy, špičky, kterýma nemůžete nikoho reálně píchnout, ale intencionálního píchnout můžete. Pes, pojem psa, nekouše, neštěká. Intencionální předmět intencionálně kouše, intencionálně štěká. Pochopitelně nemůže intencionální pes vás kousnout, ale může kousnout váš intenciónální předmět, protože tohle je, třeba jestli jste měli v ruce Heideggera, West der Wahrheit, jak to vyšlo ve vahách Německo a Česky, tak tam na začátku Heidegger má kritiku adekvatičního pojetí pravdy a říká, že adekvace neboli připodobnění nebo zhoda, že je pravda, podmínkou pravdy. Ale vezměme kovové výpověď o pětimarce a srovnejme ji s kovovou pětimarkou. Kovová pětimarka je kovová, výpověď o ní není kovová. Za pětimarku si můžete koupit tolik a tolik, za výpověď o pětimarce si nemůžete koupit. A tak dál pokračuje a říká, kde je ta schoda Sapristi. Tam je chyba v tom, že by Heidegger to nevěděl, to je husrlův žák, to je prostě způsob, jak vykládá svou tezi. Ale udělal tady nepochybnou chybu, on s ní pracuje s tou chybou, ale je to chyba, když se to takhle oddělí, protože další čtení je tak složitý, že většina lidí zůstanou u toho. Mně se to stalo v době študí, Patočka do nějakého semináře soukromého, který už tenkrát musel být soukromý, protože Heidegger byl po válce osoba non grata, zejména u nás, tak mě přizval do kroužku, kde se tohleto četlo a mně z toho nejvíc zůstalo na celý život. Jsem si najednou uvědomil, že ta adekvační teorie je blbost. Každému se to zdá, že to je jasný, že pravda je shoda myšlenky s věcí. To je přece tak jasný, každému je to naprosto jasný. A teď mám někdo řeknout, v čem se to vlastně shoduje, jaká shoda to je. To je ohromná revoluce, osobní revoluce ve vašem myšlení, když si tohleto připustíte. Přesto je to chyba, protože se tady srovná výpověď, eventuálně bychom mohli říkat myšlenkový akt, soud se srovnává s věcí, ale správně se má srovnávat intencionální předmět. Tam už by to bylo jinak. Pětikoruna jako intencionální předmět je kulatá, je kovová, ale intencionálně. Podobně jako pětikoruna, tak je intencionální předmět kov, je intencionální předmět kulatost a tak dále. Takže tam ta shoda je? Ne, že není. Jenže Heidegrovi by se v tom jeho postupu to nehodilo, tak zůstal jen u poloviční pravdy. A teď my můžeme tu parcelu trojuhelníkovou mínit pomocí pojmu, ke kterému vždy patří samozřejmě intencionální předmět, ale teď zůstáváme u toho pojmu, abych ukázal něco jiného. Můžeme mínit jako trojuhelník obecný nebo jako trojuhelník rovnostraný, pokud ta parcela má skutečně tvar rovnostraný. A v oběma těma pojmama a jejich příslušnějíma intencionální předmět můžu mínit tutejší parcelu. Psa můžu mínit jako našeho mazlíčka, nebo jako sousedovic Alíka, nebo jako kterýkoliv dalšího psa, nebo můžu také mínit jako psa domácího, nebo méně obecně jako Ratlíka, nebo ještě více obecně jako šelmu psovitou. Ještě nejrůznějšími způsoby. A vždycky ke každému tomu pojmu je příslušně intencionální předmět, a když chci to jinak myslet, tak ten pojem, a teď ještě tam nejistá věc, proč to tak je. No totiž myšlení je strašně proměnlivá věc, to jde ku předu, že teď jedna myšlenka přechází k druhou a něco vás napadne, a my máme potřebu základní, a to byl ten filozofický problém a zároveň ten řecký vynález. My potřebujeme, když jsme včera na něco mysleli, tak dneska abychom mysleli na to tež, abychom na tom znovu mohli pracovat myšlenkově. Tak když Eukaides vypracoval svou geometrií, kterou bychom měli, on to mu potřeboval z řadu dní, možná měsíců, ne-li-let, a jak dokázal, že když mluví o trojuhelníku, tak furt mluví o trojuhelníku, tedy o trojuhelníku v témž smyslu. Jak je možný, že Pythagorova věta nebo Thaletova věta, to jsou oba presokratici, že dodnes pro všechny nás znamená to tež, co pro ně tehdy. Ten nevysvětlitelný spolu jeho myšlení jako procesu. To je argument Husserluv proti psychologismu, proti pokusu založit logiku na psychologii. Psychologie nikdy nemůže založit tu přesnost, zajistit tu přesnost, jakou zajišťuje logika. A teď otázka je, jak my to uděláme, když naše myšlení je po každý jiný. Máme dobrou náladu, máme špatnou náladu, ale přesto, když mluvíme o trojuhelníku, tak to nemá vliv, jak toho dosáhneme. Dosáhneme toho pomocí pojmů, které soustředují určité naše myšlenkové intence, které jsou charakteristické pro myšlení, do jednoho bodu, tak říkající, do jednoho obrazce. Soustředují jako čočka. To znamená, pojem je něco jako čočka v našem oku. Ta čočka se musí měnit z valisní jednou i prostější, podle toho, kam koukáte, do dálky nebo do blízka. Ty pojmy se musí maličko měnit, ale vždycky se mění tak dovedně, aby výsledek, to je ten průmět, ten obraz, kde se to střetá, aby byl vždycky tyž. A to, že jsme schopni včera, dnes, zejtra myslet na totež, že spousta lidí, různě myslících, různě vzdělaných, různými jazyky mluvící, že spousta těchto lidí je schopná se domluvit o něčem, co je skutku totež, ne přibližně totež, ale přesně totež. To je možné jedině díky tomu, že každý z nás, kdo se účastní o toho hovoru, si v duchu konstruuje intencionální předmět a ten pojem k tomu vždycky uspůsobuje tak, aby za jakékoliv kolnosti byly odfiltrované rušivé momenty a z toho myšlení se vytáhly jenom ty pravý intence, které nám umožňují se soustředit na tutožnou věc, na ten totožný předmět, intencionální. A teď celý problém předmětného myšlení je, že totož, ten intenciální předmět, je chápán jako neměnnej, odtuď metafyzika a odtuď ta představa, kde to sebrali, to už je v mýtu trošku, jenom oni to racionalizovali řekové, odkud je ta představa, že ta pravá skutečnost je neměnna. Protože naše smysly, to každej ví, nás matou. Někdy se nám zdá, že něco vidíme a ono je to něco jiného. Na smysly není moc polénutí, jsou podezřený, že nás matou. My to musíme nějak kontrolovat. Ale co nás naprosto nemůže zmást, že když jednou myslíme trojuhelník, tak se nemůžeme zmejlit po druhý. Jednou pochopíme, co to je trojuhelník a víme to na celý život. To je rozdíl od smyslového vnímání. Chápání, pochopení, porozumění a smyslové vnímání. Smyslové vnímání je po každý trošku jiné. Máme dojím, že to je vodník a on je vrba, nebo naopak. A tak dále. Když myslíme trojuhelník, tak se nemůže stát, abychom najednou koukli a s úžasem zjistili, že to, co jsme mysleli, že je trojuhelník, je kulatý. To se nám nemůže stát. Buď to víme, nebo nemáme vědomí vůbec. A pak nemůžeme ani kontrolovat, že jsme se dostali do nějakého omilu. To je to, co zdůraznuje. A ještě navíc, čím Husserl korigoval Brentána, Brentánov měl za to, že tyhle předměty jsou součástí našeho myšlení. Říkal, že jsou imanentní nebo inexistentní. Husserl celou tu myšlenku převzal, ale kritizoval v tomto bodě, ke konci pak znejistil a vrací se k té terminologii Brentánově například v té karteziánských meditacích. Ale v Logische Untersuchungen tam argumentuje, že kdyby ty předměty byly inexistentní nebo imanentní myšlení, tak by se museli pohybovat přesně tak, jako se pohybuje to myšlení. Nemohli by být totožný. Nemohli by být vyzvednutý z té změny. A proto tvrdí, že ty intenciální předměty nejsou součástí myšlení. A přísně rozlišuje akt myšlení a předmět myšlení. Co jsem měl vyložit na začátku? Vy jste mi to vlastně položil. Vy jste mi to vlastně položil. Bylo to jako to, co je zatím a co se teda těžko dá říct. Jo, jo, jo, tak promiňte. No a teď samozřejmě to nejdůležitější, že toto myšlení, které je schopné velmi přesně myslet, konstruovat ty intenciální předměty, pak se dívá na skutečnost prismatem těch intenciálních předmětů. To je jako brýlema. A vidí jen to, co se v těch intenciálních předmětech schoduje s tím reálním předmětem. To je, když myslím psa jakožto šelmu psovitelů, tak já ho nevidím jako alika. Já to prostě odmýšlím, že to je alik. Mě to nevadí a nezajímá. Prostě já ho myslím jako psa. My jsme schopni takhle abstrahovat. My vidíme tu skutečnost brýlema těch intenciálních předmětů. Ale protože to jsou předměty, je to něco, co je předmeteno. Je to promítnuto před nás. A my jsme to promítli. Tak my potom tu skutečnost vidíme také jako promítnutou před nás, tedy jako předmětnou. A proto se mluvit o celé té tradici, která začala od řeků, jako o tradici předmětného myšlení. A teď tohleto předmětné myšlení se aplikovalo na skutečnosti, které jsou nepředmětné. Klasická nepředmětná věc je pravda, o které, když si přečtete tu inaugurační řeč Hromádkou, tak tam vidíte, jak ukazuje, jak mimochodem nejstarší, ne nejstarší, no prostě jedna velmi stará taková historka, takový doklad, když na začátku Konfesii Augustín mluví o čase. To je ta strašně známá věc. Že říká, dokud to nechci vyslovit, tak vím přesně, co to je čas. Ale jak to chci říct, co to je, tak nejednou nevím. To je přesně ono. Jsou jisté skutečnosti, které jsou nám velice blízké a známe je. Víme o nich. A jak mě to chceme říct tím myšlenkovým aparátem, od té doby řeku, tak to prostě skřípe. Buď to nevíme, anebo se to naučíme nějak podle nějakých starých tech. Nevíme, co říkáme, nedává nám to do smyslu, jenom to prostě odříkáváme. Ale myslet to nejsme schopni. Takových skutečností je velmi mnoho. A já teď chtěl ukázat na Hromádku. Jakmile chceme, já to je řeknu stručně, on to skutečně tak pěkně ukazuje, jakmile chceme říct, co to je pravda. Co to je pravda? Jak chceme vymezit, že pravda je něco a co, tak jsme vedle vtorány. Že pravda je něco, co není žádný něco, o čem se předmětně nedá nic říct, ale co je nezbytnou podmínkou k toho, abych vůbec o něčem jiném něco se předmětně řekl. Proto se také často říká, že pravda není předmětním, že to je to světlo, které nám dovoluje předměty vidět v pravém světle. Na takovejhle nepředmětné skutečnosti je celá hlada. A to, co má na mysli tradice židovská a křesťanská jako Boha, je nepředmětná skutečnost. Křesťaní to ale zapomněli.
====================
s2.flac
====================
Ne, to je dobrý, nechte to. Ono se to ubere. Děkuju za pozornost. Teď to bude pracovat. Také proto se říkalo o těm prvním presokretikům fysiologové. Ještě ten název už najdeme u Aristotela. A to proto, že považovali všechno za živé. Ta ale říká, že vše je plno bohů a podobně. Fysis má to, čemu se pak v latině to víte, ten úpadek strašný, že fysis je překládáno jako natura. Čili přirozenost, příroda. Hromada věcí, hromada cihlet třeba, nemá žádnou povahu, nemá žádnou přirozenost. Takže žádná cihla nemá žádnou přirozenost. To je také hromada týsků a částeček hlín. Ale také když mluvíme o filozofické fyzice nebo fysiologii, tak tam je celá filozofie v tom. To není možné chápat tak, že bychom se vyhnuli třeba otázkám logiky. Ve fyzice je strašně důležité mluvit o logu. To věděl už Empedokles, který říkal, že láska je vrostlá v údech. Na rozdíl od sváru, který je od nich oddělen. Vrostlá. To znamená, že je pořádajícím činitelem, zvláštní na tom je také, že Empedokles říká o těch čtyřech prvcích, stoichejach, které jsou soucna. Když to láska a svár, ty nejsou soucna. On neříká, že nejsou, ale neříká, že jsou. Je evidentní z toho, že nemyslí, že jsou soucna. Ale jsou řídícím, pořádajícím faktorem. Pro Herakleita je pořádajícím faktorem logos. On říká, že všechno se mění, všechno teče a nadeším vládne. To je podobně jako Naxágores. On říká, že nadeším vládne nus. A Herakleita říká, že všechno se děje podle toho slova, podle té řeči, podle logů. Všechno se děje podle logů. Podle věčně soucího říká. Nesmíme to přeceňovat o soucí. Ve stejném smyslu atomiste hovořili o tom, že prázdno, tedy nejsoucno, jest. Důležitá věc je, že disciplíny filozofické nemají ten charakter, že by si rozdělili téma filozofie mezi sebe. Každá by měla svůj kousek. Nejprve jsou to jen soustředěné důrazy, kde ale musí být přítomna celá filozofie. Filozofická logika v sobě musí mít právě tak ontologii, právě tak etiku a filozofická etika v sobě musí mít ty ostatní. Není možná jinak. Čili napsat filozofii, rozdělit ji do kapitol nebo do knih po jednotlivých filozofických disciplínách znamená v každé knize opakovat celou filozofii. Jinak to nejde. Dělá se to ve vědeckých zpisech, že se to rozdělí a co se řekne v první kapitole, tak se předpokládá sice v té poslední, ale už se to neopakuje. Ne. Filozofie to musí v každé disciplíně opakovat znova. Všechny filozofie musí platit za tohle. Každý filozof podnikne na vlastní riziko a jinak než ostatní. Vědec se na celé klikašle zabejívá se svým speciálním oborem a tam ovšem, čeho dosáhne, to pak platí pro všechny, kteří se zabejívají tím oborem. Tam je to platné pro všechny univerzálně. Pro něčeho mrňavého to platí univerzálně. Naproti tomu pro univerzu to může platit jen pro určitou filozofii a pro jinou filozofii zase jiné univerzum. Nejde to jinak. Každý musí něco platit. Neumíme to udělat jinak. Filozofie dosáhne toho jednotného pohledu tím, že riskuje něco, co nemusí přijmout jiné filozofie. Naproti tomu věda dosahuje té jednomyslnosti. Když přijde někdo s novým objevem, tak se to samozřejmě těžce prověřuje, ale když nakonec už se to všechno prověří, tak se na to musí všichni shodnout. To patří k věně. Ale shodnou se na něčem, co je pro lidský život v celku vlastně irrelevantní. Je to drobnost nějaká, okrajová. Málo kdy je to něco důležitého, ale všichni se na tom shodnou. Tímhle se liší poznatky tezy vědy od tezí filozofických. Filozofie musí své vidění světa sjednocovat na své riziko a je celá osobně zaangažována. Spůsob, jak to dělá, jak dosahuje toho vidění v celku, je vždy jedinečný. A nebo když není přímo jedinečný, tak to musí se přihlásit nějakému jedinečnému typu filozofování, nějaké jedinečné škole filozofické. Ono musí každej si vymyšlet svou filozofií. Může pokračovat v nějaké škole třeba, v nějaké tradici filozofické. Z toho všeho vyplývá, že pro nás dnes stejně tak, že pro křesťaninu nebo filozofi předhozích devatenácti století, neexistuje žádná jednoduchá odpověď na otázku dnešního večera o vztahu mezi filozofií a křesťanství nebo křesťanství a filozofií. Vždycky je nutno se ptát, o jakou, respektive čí filozofii jde, protože chceme vztah ke křesťanství. No ale který filozof? Každej to má jinak. My musíme to rozlišovat. Není nějakého obecného stavu filozofii ke křesťanství. A stejně tak se musíme ptát, o jaké nebo čí křesťanství jde. Protože já se obávám, že také křesťanství je rozrůzněno. A zvlášť ve vztahu filozofii. Není jednotného křesťanského názoru na filozofii. Co teolog, to jiný názor na teologii. A nebo jsou různé školy. Takže čím víc se kdo blíží porozumění, co to je křesťanství a co to je filozofie, tím víc je v tom osobně angažován. A je to jeho pojetí, ne obecné pojetí. Musí se v tom osobně namočit a musí sobě i druhým vyjasnit, jaké je jeho pojetí křesťanství, jaký on je vlastně křesťan a jaké je jeho pojetí filozofie. Bez toho to nejde říct. Může se ovšem ukázat, že něčí pojetí toho či onoho z různých příčin neobstojí před kritikou. Prostě někde nerozdělaný. Říká na prostým smyslu, tak je vyřezen. To není taková libovůle, že by každej mu říkat, co chce. A ovšem, když může být podroben kritice, i ta kritika musí nejprve zaujmout nějaké stanovisko. Máli od okrajových závěst a můžeme říct, že se tam byl pustil nějaké chyby, že tam vůbec jinýhle je to počet. Všechno z hlavy, nekontroloval si to a psal to rychle. René Velekům tam našel asi 140 chyb v dějinách filozofii. Takže ty dějiné stojí za nic. Pro študium studentů to není vhodné, protože se tam namčejí věci, které jsou pravda. Až nejvíc si každej pamatuje jaké drobnosti. Měl to napsat pořádnice, to je fakt, ale zaplakám ho za to, co napsal. Čili když chce kritika přejít od těchto drobných kritických poznámek na tři jednotlivými nedostatky, tedy když chceli přijít od okrajových záložitostí k podstatě věci, pak ta kritika sama musí zajmout nějaké stanovisko. Ta kritika musí zajmout stanovisko v obou věcech, co to je filozofie a co to je. Není možná, v této věci není. Někdy ano. Literární kritik nemusí umět psát básně nebo romány. Hudební kritik nemusí být ani výkonej umělec, ani skladatel. A může být vynikající posluchač a člověk, který pochopí tu hudbu třeba i víc než nějaký aktivní hudebník. Nemusí umět vynikajícně hrát, nemusí být skladatel, umět skládat. Může být kritik. V této věci ale to není možné. Být kritikem filozofie je možná pouze filozoficky. Neexistuje žádná jiná instance, která by byla kompetentní k tomu, aby vůbec jen posuzovala, co to je filozofie. Ta otázka, co to je filozofie, je otázkou filozofickou. Není žádné instance na světě, která by byla povolanější, než právě jen sama filozofie, rozhodovat o tom, co to je filozofie. To neplatí o žádné jiné disciplíně, ani o teologii. Teologie je vždycky vázána. Buď tradicí, buď sborem církví, buď očitou koncepcí filozofickou třeba, bez které se teologie neobejde, ale filozofie skutečně je sama svým součcem. Politskou mluví, jak říkávala romántka, že to je nikoli v tom smyslu, že by si vymyšlela, co je pravda. To ne, to zase má pravdu jako posledního součce. Jenže tu nemá nikdo v hrsti, to nemá nikdo v kapse měřítko, který by jenom přiložil. Aby mohla posoudit ten rozdíl mezi tím, čím je a čím by měla být, tak to musí udělat filozofický zase. A tak tedy, kdyby jste chtěli ode mě slyšet víc k tomu tématu, tak bych vám musel, ještě mnohem víc než dosud, vykládat své pojetí filozofie a své pojetí křesťanství. A to by bylo jistě na další večery a podobně, takže dneska se můžeme omezit jenom na nějaké drobnější, konkrétnější otázky. A tady bych to skončil, no, použít 15 bodů. Ale to já věděl, že to je nepoužitelné, teď naopak jsem to použil, já myslel, že vůbec se nebudu, že to nebude. Takže tím skončím. Máte tady přestávku? Já právě se chtěl zeptat celou otázku, že vlastně teda v tom výkladu, kdy jsme byli vlastně uváděni do té problematiky, tak mě tam vymezovala filozofie, ono bylo řečeno v různých tradicích, o kterých filozofii mluví, a právě mě tam trošku chybělo takové nějaké konkrétnější vymezení křesťanství. Jak by bylo možno charakterizovat křesťanství nebo nějakou takovou důležitou křesťanskou tradici, protože mám za to, že to křesťanství je přece v něčem trošku jiný než filozofie, z toho důvodu, že vlastně to křesťanství nebo výra nemá, tak to sám rozlišuješ, že je jednak výra a jednak reflexie výry. Reflexie výry je spíš teologie, takže ta výra sama není nutná, aby byla filozofická. V tom smyslu má i křesťanství v něčem trošku jiný charakter než filozofie, že k tomu ale byl člověk křesťanem, tak není nutná, aby byl filozofem, který třeba i ujasňoval svůj vztah k filozofii, tak jestli bys k tomu neřekl pár slov? Ano, já bych ještě neřekl. Ještě doplňující otázku potom se. To křesťanství už je tady tím názvem, křesťanství, že to je od Krstu nebo od Krista slovo, je to příjatelné pro vás, že ta jesnotě je nějaká víc asi norma spojující než pro filozofie? Podá se to tak říct? Vemu to dohromady. Tak začnu tím posledním. Samozřejmě otázka na mě, to by bylo to, co by teď mělo následovat. Jak já to vidím. Ale obecně se to nedá říct. Já jsem říkal hned začátku, já nebudu mluvit o křesťanství, leč jako o historickém fenoménu. Jako můžeme mluvit o buddhismu nebo o něčím takovým. Bez nároku na nějaké mimořádné postavení, bez toho, že je to tradice nejenom lidská, nebož která sobě rozumí jako uchovávání jistých darů božích v podobě jednání v dějinách a v podobě zaslíbení do budoucnosti. Takže člověk žije od minulosti do budoucnosti v té sevřenosti, v té skloubenosti, která není jeho zasluhou. Tohle všechno jsem chtěl nechat stranou, protože to už bych se pouštěl do věcí samý a na to jsme nebyli připraveni. Tomu jsem se vlastně chtěl vyhnout. Když je to ale položeno jako otázka, pak musím vytáhnout některé věci, které už většinou asi budete znát, nebo aspoň někteří. To je, že já se cítím jako filozof a zároveň jako křesťan. Přičemž to příliš nehodlám zdůrazněvat, protože to by měli posuzovat i druzí, ale já mám dojem, že navazuju na jakési ústřední křesťanské principy, nebo jak by se to řeklo, to je vždycky problém, jak to nazvat. Zároveň vím, že to dělám způsobem, který si nevypadá moc přesvědčivě jako ortodoxní a také nemám nejmenší zájem, abych předstíral nějakou ortodoxii. Je to pokus filozofický, který dělám. Takže tím nejzákladnějším, neříkám, jak jsem k tomu dospěl, to se stalo úplně všechno jinak, ale čemu jsem dospěl, tak to vyložím teď. Pro mě to je celoživotní osobní otázka, jak je možno skloubit to dvojí, jak je možno věřit a zároveň filozofovat. Už jako študent jsem tuto otázku položil Patočkovi jednou a ten tam tenkrát prohlásil, že je možno buď věřit nebo filozofovat. Jedno vylučuje druhé. Bylo to na večeru, kde měl na společné téma filozofie a teologie promluvit se součkem. Já mu to po letech vyčítal a on tomu nechtěl věřit, že to tak řekl a nemyslel. Takže nevím, jak to myslel, možná jsem ho špatně rozuměl. Každopádně pro mě celoživotní otázkou bylo, jak to dá dohromady. Protože ta tradice křesťanská je všelijaká a patří k ní také odpor k filozofii, tak už z tohohle důvodu jsem byl postaven před své osobní rozhodování, před nutnost osobního rozhodnutí, co z toho křesťanství jako historické skutečnosti, jako historického fenoménu uznám za platné a co neuznám. Jak já se můžu vymezovat filozoficky vůči křesťanství, vůči křesťanské tradici, když si nejdřív nevyčistím pole a neřeknu, co je v tom historickém jevu křesťanství, co je okolnost, nahodilost, co tam být může a nemusí a co je naopak to podstatné. To musím nějakým způsobem udělat. V Biblii je toho spousta. Třeba já to vždycky říkám, to jsou takové ty, kam se člověk vždycky šáhne, je to už odtřepaný, ale v Biblii máte, že zajíc je přežvikavec. No to přece není slovo boží, to nemusíme brát jako opravu liného. Zařadíme zajíce někam jinom. Protože tam jsou některé věci, které jsou čistě poplatné době. Jak to rozlišovat? Fundamentalismus je nepřijatelný, vdechnuté, všechno je inspirované. Není pravda, to je lidskej výkon. Písmo, celé jak máme, to, že to je posvátná kniha, to je spíš vyjádření toho, že si jí vážíme víc než čehokoliv jiného. Ale to neznamená, že všechno, co tam je, musíme polikat i s chlupama. Naopak, tam je to hotolik proto, aby bylo jasný, že žádný formulita pravda není. Dogmatický zápas je důležitý pro pochopení, vyjasnění a tak dále, ale ne proto, aby se pravda definitivně zavřela do nějaký škatulky a tam byla a každej musel uznávat asmeka čepici. Každá generace musí znova otvírat ten zápas. Nikdy nemůžeme žádného kacíře jednoznačně prohlášeného nějakými koncily nebo čím za heretika. Nikdy nemůžeme pro sebe považovat za odbytýho a neštudovat ho, pokud máme zájem, to je logické. Musíme se k těm heretikům vracet a vždy znovu si pro sebe prokazovat, že to opravdu je hereze. Že to bylo odsouzané nějakým koncilům, to prostě neplatí. To mohl být vomil toho koncilu. Navíc heretici jsou velice zajímaví, inspirující. Na nich si člověk láme zuby. Stejně tak jako dnešní křesťan, který chce promýšlet Evangelium, promýšlet víru, tak musí číst ničeho třeba. A na něm si brousit ten svoj rozoumek. Ten svoj rozoumek. Navíc teda proto, že niče byl největší muž, který provedl za posledních 300-400 let největší útok na křesťanství, ale zároveň to je myslitel, který ten útok provedl z křesťanských principů. A to je třeba odhalit. Najít to tam. Nenechat se uníst jen těma oslňujícími ohňostrojem palby proti všemu křesťanství a proti všicih. Tak v tomhle je ten problém. Já jsem si našel takový metodický východisku, který není univerzální. Já to neříkám, že to musí každý dělat takhle společně se mnou, anebo je vedle. Je možno na to jít taky mnoha jinýma cestama. To je vždycky nahodile. Někdy jsem měl jednu diskusi s jedním teologem o malinko mladším než já, a on říkal, jak přišel k starýmu zákonu, a že byl zcela nespokojený s tím, co Byč vykládá. On přišel za Součkem, co by mu tak poradil, a tak ten mu poradil několik knížek. On si to přečetl a řekl, že tak jsem se chytnul. Mně se to strašně líbilo. Tak jsem se chytnul. Je potřeba se chytit. To není jen tak jednoduchá věc. A pamatovat si, když má někdo, to je úplně výborně. Ale to není ta podstata. Podstata je chytnout se. Já jsem se chyt na jedné straně rádla Hromádky. Nejdřív to byl rádl, u kterého jsem zjišťoval, že aťkoliv v opravdě nic nenapsal, tak celý život myslel tak pozoruhodně jednotně, že když vybereme místa, kde mluví opravdě z jeho nejstarších knížek, ještě biologických, a nejposlednější útěchy, všechno mezi, tak ono to hraje. To je neuvěřitelná věc. Většinou filozofové se vyvíjejí únikavý rozdíly. V pojetí pravdy u rádla je sice jistý vývoj, ale je to vývoj příjmej, žádný zvraty, on od samého začátku má jakousi správnou orientaci a tu trží celý život. Mě to uchvátilo. Pak jsem zjistil, že Hromádka mnohem později, že ve své inauguroční přednášce v roce 28. to bylo, když byl poprvé děkanem, takže přednesl přednášku opravdě v teologii, a že tam dělal něco podobného. Prostě to jsou dva pozorůhodné pokusy, jistě navzájem oblivněné, těžko říct, kdo s tím přišel s tou myšlenkou první, že fakt je, že se to u Rádla někde najde, ještě staří a tam je to trošku z ničeho, a tak vždycky tam se cejtějí z té momenty. Ty rozhodující formulace Rádl píše až v té době přibližně těch 20. a 30. let, kdy také kam to spadá, že je to boha jakožto pravdu. To znamená, že ještě dlouho před Bonhoeffrem z dopisů z vězení dělají to, co on postuluje, totiž nenáboženskou interpretaci biblických pojmů. Tak to je jedna věc, která mě o to přivedla. Díky tomu jsem rozuměl Bonhoeffrovi lépe a byl jsem úplně stržen tou myšlenkou té nenáboženské interpretace, ale teď jsem zkoušel, co to unese. Začal jsem číst jinak bibli, začal jsem číst von Ráda, nota a další, abych trošku porozuměl, hebrejsky jsem nikdy se nenaučil, takže na překladech to zakládat je vždycky problém, to je třeba znát dobře tak, aby to člověk tam vyčetl přímo. No a zjistil jsem, že je možno ústřední linii starého zákona pochopit jako zápas s mýtem a náboženstvem. To je proti mýtu a proti náboženství. To jsem nikde nenašel, tohle, kromě jednoho rumunského filozofa náboženství, religionisty, který válnou část života žil ve Francii a později teda během svého války se přesunul do Ameriky, tam už zůstal a teď dal dohromady nějaký tým a publikou strašlivou encyklopedii o náboženství, Mirča Eliade, no a ten mě zavedl zase okus dál, no a já jsem začal chápat tedy, že ty všelijaké reformy, ozeášovská reforma třeba, že jsou vlastně pokusem o potlačení náboženskosti v Izraeli. Představte si, že je spousta všude svatýní, takže nejenom ty pohanský háje se likvidujou, ale svatýně, posvátná místa a jedinej chrám se připouští, jediná svatýně v celé zemi, přičemž Izraeliti jsou nomádi, kočující rodiny nebo hrody s obrovskýma stádama, který nemůžou to stádo nechat a jít do Jaruzalema a nemůžou to stádo hnát do Jaruzalema, vzumíte, za takovýchto podmínek dát prostě likvidova všechna posvátná místa a připustit jenom jedno a tak znemožnit lidem, leč za mimořádných okolostí, že se tam můžou dostat. No to je potlačování náboženství, to je neobyčejně důmyslná, promyšlená akce proti mitycká a proti náboženská. To je jedna věc, že se to zajišťovalo takhle zvenčí nebo se to zajišťovalo taky zvnitřku. Někedy to už zaslyšeli, tak vás prosím o promilutí. Největší a nejpronikavější útok proti mýtu byl podniknut právě v Izraeli, nikoli v Řecku. I když se tradičně tak říká, že řecká filozofie ve jménu Logu se postavila proti mýtu. Logos neznamená popřední mýtu, nebože racionalizaci mýtu. Popřední mýtu znamená pouze to, co vynalezli v Izraeli, to je výra je popřední mýtu. Já to morzumím tak, a to se odvolávám na toho Mirčů Eliáda, že k podstatě mýtu, mýtus je zase velice komplikovaná skutečnost, tam je kde co a kdo to chce všechno popisovat, tak se stretí v detailech. Mně se líbí ten Eliáde právě, protože ukázal to podstatné, po mém soudu, i když ho další kritizují, že to mě jedno, mně se hodí tohle, on tam ukazuje, že k podstatě mýtu, od samého začátku, ale zejména toho nejvyššího, tak to nejdůležitější mýtu, patří, že člověk se děsí budoucnosti a překonává ten děs z budoucnosti tím, že se obrací k minulosti. V mýtu ovšem minulost není to, co pro nás minulost, minulost je to, co se stalo a je. U nás minulost je to, co se stalo a už není. To, co se stalo a je, to je archetyp, pravzor. To, co udělali vozy a od té doby je, co udělali herové nebo zbožtěvní předci, jakési pračiny a jediná zachrana před budoucností, to je před krokem, který nás zvrhne do propasti, toho, kde se může stát cokoliv, budoucnost je to, že se může stát cokoliv, to je budoucnost. O hrůzo, cokoliv. Člověk na jednou něco přijde a všechno je v čudu, jakákoliv jistota je ohrožená tím, že přijde zejtřek a my nevíme, co v něm. Tohle je pocit archaického člověka. A jediná cesta, jak se zachránit před tou nicotou té budoucnosti, která zničí vše, je přichytit se nějakého pravzoru. A co to znamená přichytit se? Identifikovat se s ním. Čiže k podstatě mýtu patří orientace na archetypy, na pravzory a identifikace. To je ztráta nebo aktivní likvidace každé distance. Čili člověk se zachraňuje tím, že přestává být von a že si splývá s tím pravzorem. Tím se zachraňuje, protože ten pravzor to je jediné, co jest. Mýtus vylučuje ten proces personalizace, který tak pozorovatě ukázal The Yard Shadder. Ten proces personalizace, ten ale nenastolili nebo nerozběhli ani v Řecku. To je skutečně vynález nebo objev, spíš vynález, lépe řečeno, židovský. My to musíme chápat jako proces. Proces, který začíná tím, že se svatyně umístí na jedno místo a všechno v ostatní posvátná místa se likvidují. To znamená, že se omezí sakrálno, lokalizuje se na jedinou lokalitu a všechno ostatní se stává profánem, ovšem specifickým profánem, které je proniknuto skrz na skrz sakrálnemu, čím jiného typu, nikoli vyděleným. Pro archaického člověka je mýtus světem, v něm žije. Tenhle svět se rozpadá tím, že se tam vydělují určité profání oblasti. V posledním fázi mýtu dochází k rozpolcení života a světa na dvě oblasti, profání a sakrální, v obyčejnou a posvátnou. A ta poslední epocha mýtu je náboženství. Pro náboženství je charakteristické, protože to definuje náboženství. Náboženství je tam, kde mýtus už nedokáže integrovat celý lidský život a celý svět, ale kde je potřeba pro relikty mýtu vybudovat jakési rybníky nebo větší kaluže, kdežto to v ostatní už je souš. Ten mýtus, jako záplava, který zaplavoval vše, prostě najednou začne vysychat. A tak se dělají umělé nádrže. A to jsou ty posvátné místa, posvátné časy, ty návraty svátků a tak dále. A tím to začíná v tom starém Izraelis, že se tohleto omezuje. Takže ten svět sakrální je likvidován nebo nebo nebo nebo. Na začátek Izaiaše, kde vám znám, kašlu na to, abyste chodili do kostela, abyste šlapali po síncích mích. A kdo to kdy od vás vyhledával, abyste přicházeli s obětmi suchými nebo zápalnými, já nevím, co všechno a tak dále, na to se vám vykašlu. Tohle se opachuje, ještě to máte ve píštoli židům. A další věc, že všechny ty znaky, ty sakrality se postupně odbourávají. Ježíš je naprosto v této linii, sabat je pro člověka, několik člověk pro sabat. To je prometéovské slovo, v tom smyslu, jak jsme to řekli, tam prostě posvátno je relativizováno, posvátno není uznáváno, leč snad kvůli těm druhým, to zase už Pavel to tak říká, ale prostě modla nic není, to není žádný. Toho se nemusíme bát, jenom když ty druhý se toho bojí, tak nemá cenu je provokovat. A končí to roztržením opouzdných chrámových, zlušením rozdílu i toho posledního rozdílu mezi svatyní svatých a světem. Roztržení opouzdných chrámůvých znamená, že je konec s tím rozdělením, s tou schizofrenií, kterou přineslo ráboženství, rozdělením světa na posvátno a profáno. A když to takhle domyslíme a ještě si uvědomíme, že Ježíš říkal, když dělal nějaký divy, a účetníci se tomu divili, tak jim říkal, nic se nedivte, i vy takové věci budete činit a více nad to. To znamená, proč to tam je tohle. Já bych řekl, to tak odporovalo antický tradici, že nenajdeme oporu, samozřejmě mítický, nenajdeme oporu. Proč to asi řekl? Já vidím zase klíč k tomuhle. Jednak, že to odporovalo tak dokladem, člověk si s tím nevěděl dost rady nejspíš. Ale je to tam, tak nejspíš to asi skutečně Ježíš řekl. To není nějaká dodatečná věc. Po první začal mluvit až řehoř Zmysy. Zmyslitel, který mluví o nekonečném pokroku. Na tom stojí celá moderní teorie pokroku. Křesťanský vynález, ale dosti pozdní. To ještě asi těžko můžeme předpokládat tady. Začátek já vidím zase u starých židů, který neměli sice k dispozici pojmový myšlení, takže si museli pomáhat narrativitou, ale byli schopni ukázat tím, že vylíčili schematický nějakou událost, ukázat to podstatné, co nedovedli precizovat pojmově, jako to dělali Řekové. A to je případ vylíčení Abrahamova, respektive ještě Abramova vítí do neznáma. Prostě oni vymysleli fantastickou věc. Já zase to říkám, že vymysleli. To popravím až na konci. Archetypů postavili antiarchetyp. Zatímco archetyp spočívá v tom, že nějaký bůh nebo polobůh něco vykonal a vy se s tím máte stotožní, tak antiarchetyp je, když někdo něco vykoná, to je to, co udělal on. To je rozdíl archetypu a antiarchetypu. A Řidi vymysleli antiarchetyp. Abraham vyšel do neznáma a je pravzorem, nejenom pravzorem, ale pravzorem nás všech. My máme také za sebou nechávat věci, jak to měl nechat řeknout Lot, neobrátcet se, abychom nebyli obráceni takovým solným sloupakom, jít ku předu a nevědět, kam. Když chceme jít do neznáma, tak nemůžeme jít tam, kam šel Abraham, protože my už víme, kam šel. My musíme jít nám. Tohle je klasický antiarchetyp. A proto taky myšlenka imitácího Christy na podobování Christa je velmi nebezpečná, pokud je chápána jako stotožnění s archetypem. Na podobení archetypu. A kvůli tomu je tam, že vy, učeníci, budete totežtěnit a více nad to. Aby bylo naprosto jasné, že to tím nekončí se stotožnit s Christem. Proto je vzžívat se do Christa. Cítit se s ním jako s jednocení. Tenhle ten moment té vnitřní s jednoceností je strašně silný například v křesťanské mystice. A je velmi nebezpečný. Co odvádí od podstaty věci, od podstaty Evangelia, od podstaty té tradice židovsko-křesťanské, toho nejdůležitějšího, co tam je, totiž od víry. Víra spočívá v tom, že furt jde dopředu, furt člověk byl vystrčen sám ze sebe, to, co bude, než co je. My sice nevíme, co budeme, ale to, co budeme, je daleko důležitější, než to jsme. Já zlituju, že jsem toho tolik nakecal, ale jestliže tohle je východisko, a potom mě samozřejmě ty všechny ostatní věci jsou až na druhém místě. A zejména jsem zcela otevřen všem pokusům, a jsem připraven je podnikat, interpretovat ty nejpodstatnější věci z Evangelia, ty nejpodstatnější kusy o křesťanství, interpretovat, aniž bych používal náboženských termínů. Já si nemyslím, že je to něco nebezpečného. Modla nic není, religiozita taky nic není. De voto, bejt voto svobodný. To není harcování proti něčemu. Isi bylo všechno plno bohů, jak říkal Thales, ti archaíčtí lidé ve všem viděli nějaké polobohy nebo bohy, nebo všelaké bůžky a tak, a bylo důležité proti tomu bojovat. Dneska už je to velice úpadlé. Sice pověr je dosti, ale je to takové všechno takové ušmudlané. Už to spíš jenom přežívá v lidech, ale ne, skutečně je to takový už chudínka. Občas to má nějaké nové vlny. Většinou přicházejí v odinuť, než z evropských konců. Teď momentálně je velká vlna v Latinské Americe, která přijde velká vlna.
s2.flac
====================
Ne, to je dobrý, nechte to. Ono se to ubere. Děkuju za pozornost. Teď to bude pracovat. Také proto se říkalo o těm prvním presokretikům fysiologové. Ještě ten název už najdeme u Aristotela. A to proto, že považovali všechno za živé. Ta ale říká, že vše je plno bohů a podobně. Fysis má to, čemu se pak v latině to víte, ten úpadek strašný, že fysis je překládáno jako natura. Čili přirozenost, příroda. Hromada věcí, hromada cihlet třeba, nemá žádnou povahu, nemá žádnou přirozenost. Takže žádná cihla nemá žádnou přirozenost. To je také hromada týsků a částeček hlín. Ale také když mluvíme o filozofické fyzice nebo fysiologii, tak tam je celá filozofie v tom. To není možné chápat tak, že bychom se vyhnuli třeba otázkám logiky. Ve fyzice je strašně důležité mluvit o logu. To věděl už Empedokles, který říkal, že láska je vrostlá v údech. Na rozdíl od sváru, který je od nich oddělen. Vrostlá. To znamená, že je pořádajícím činitelem, zvláštní na tom je také, že Empedokles říká o těch čtyřech prvcích, stoichejach, které jsou soucna. Když to láska a svár, ty nejsou soucna. On neříká, že nejsou, ale neříká, že jsou. Je evidentní z toho, že nemyslí, že jsou soucna. Ale jsou řídícím, pořádajícím faktorem. Pro Herakleita je pořádajícím faktorem logos. On říká, že všechno se mění, všechno teče a nadeším vládne. To je podobně jako Naxágores. On říká, že nadeším vládne nus. A Herakleita říká, že všechno se děje podle toho slova, podle té řeči, podle logů. Všechno se děje podle logů. Podle věčně soucího říká. Nesmíme to přeceňovat o soucí. Ve stejném smyslu atomiste hovořili o tom, že prázdno, tedy nejsoucno, jest. Důležitá věc je, že disciplíny filozofické nemají ten charakter, že by si rozdělili téma filozofie mezi sebe. Každá by měla svůj kousek. Nejprve jsou to jen soustředěné důrazy, kde ale musí být přítomna celá filozofie. Filozofická logika v sobě musí mít právě tak ontologii, právě tak etiku a filozofická etika v sobě musí mít ty ostatní. Není možná jinak. Čili napsat filozofii, rozdělit ji do kapitol nebo do knih po jednotlivých filozofických disciplínách znamená v každé knize opakovat celou filozofii. Jinak to nejde. Dělá se to ve vědeckých zpisech, že se to rozdělí a co se řekne v první kapitole, tak se předpokládá sice v té poslední, ale už se to neopakuje. Ne. Filozofie to musí v každé disciplíně opakovat znova. Všechny filozofie musí platit za tohle. Každý filozof podnikne na vlastní riziko a jinak než ostatní. Vědec se na celé klikašle zabejívá se svým speciálním oborem a tam ovšem, čeho dosáhne, to pak platí pro všechny, kteří se zabejívají tím oborem. Tam je to platné pro všechny univerzálně. Pro něčeho mrňavého to platí univerzálně. Naproti tomu pro univerzu to může platit jen pro určitou filozofii a pro jinou filozofii zase jiné univerzum. Nejde to jinak. Každý musí něco platit. Neumíme to udělat jinak. Filozofie dosáhne toho jednotného pohledu tím, že riskuje něco, co nemusí přijmout jiné filozofie. Naproti tomu věda dosahuje té jednomyslnosti. Když přijde někdo s novým objevem, tak se to samozřejmě těžce prověřuje, ale když nakonec už se to všechno prověří, tak se na to musí všichni shodnout. To patří k věně. Ale shodnou se na něčem, co je pro lidský život v celku vlastně irrelevantní. Je to drobnost nějaká, okrajová. Málo kdy je to něco důležitého, ale všichni se na tom shodnou. Tímhle se liší poznatky tezy vědy od tezí filozofických. Filozofie musí své vidění světa sjednocovat na své riziko a je celá osobně zaangažována. Spůsob, jak to dělá, jak dosahuje toho vidění v celku, je vždy jedinečný. A nebo když není přímo jedinečný, tak to musí se přihlásit nějakému jedinečnému typu filozofování, nějaké jedinečné škole filozofické. Ono musí každej si vymyšlet svou filozofií. Může pokračovat v nějaké škole třeba, v nějaké tradici filozofické. Z toho všeho vyplývá, že pro nás dnes stejně tak, že pro křesťaninu nebo filozofi předhozích devatenácti století, neexistuje žádná jednoduchá odpověď na otázku dnešního večera o vztahu mezi filozofií a křesťanství nebo křesťanství a filozofií. Vždycky je nutno se ptát, o jakou, respektive čí filozofii jde, protože chceme vztah ke křesťanství. No ale který filozof? Každej to má jinak. My musíme to rozlišovat. Není nějakého obecného stavu filozofii ke křesťanství. A stejně tak se musíme ptát, o jaké nebo čí křesťanství jde. Protože já se obávám, že také křesťanství je rozrůzněno. A zvlášť ve vztahu filozofii. Není jednotného křesťanského názoru na filozofii. Co teolog, to jiný názor na teologii. A nebo jsou různé školy. Takže čím víc se kdo blíží porozumění, co to je křesťanství a co to je filozofie, tím víc je v tom osobně angažován. A je to jeho pojetí, ne obecné pojetí. Musí se v tom osobně namočit a musí sobě i druhým vyjasnit, jaké je jeho pojetí křesťanství, jaký on je vlastně křesťan a jaké je jeho pojetí filozofie. Bez toho to nejde říct. Může se ovšem ukázat, že něčí pojetí toho či onoho z různých příčin neobstojí před kritikou. Prostě někde nerozdělaný. Říká na prostým smyslu, tak je vyřezen. To není taková libovůle, že by každej mu říkat, co chce. A ovšem, když může být podroben kritice, i ta kritika musí nejprve zaujmout nějaké stanovisko. Máli od okrajových závěst a můžeme říct, že se tam byl pustil nějaké chyby, že tam vůbec jinýhle je to počet. Všechno z hlavy, nekontroloval si to a psal to rychle. René Velekům tam našel asi 140 chyb v dějinách filozofii. Takže ty dějiné stojí za nic. Pro študium studentů to není vhodné, protože se tam namčejí věci, které jsou pravda. Až nejvíc si každej pamatuje jaké drobnosti. Měl to napsat pořádnice, to je fakt, ale zaplakám ho za to, co napsal. Čili když chce kritika přejít od těchto drobných kritických poznámek na tři jednotlivými nedostatky, tedy když chceli přijít od okrajových záložitostí k podstatě věci, pak ta kritika sama musí zajmout nějaké stanovisko. Ta kritika musí zajmout stanovisko v obou věcech, co to je filozofie a co to je. Není možná, v této věci není. Někdy ano. Literární kritik nemusí umět psát básně nebo romány. Hudební kritik nemusí být ani výkonej umělec, ani skladatel. A může být vynikající posluchač a člověk, který pochopí tu hudbu třeba i víc než nějaký aktivní hudebník. Nemusí umět vynikajícně hrát, nemusí být skladatel, umět skládat. Může být kritik. V této věci ale to není možné. Být kritikem filozofie je možná pouze filozoficky. Neexistuje žádná jiná instance, která by byla kompetentní k tomu, aby vůbec jen posuzovala, co to je filozofie. Ta otázka, co to je filozofie, je otázkou filozofickou. Není žádné instance na světě, která by byla povolanější, než právě jen sama filozofie, rozhodovat o tom, co to je filozofie. To neplatí o žádné jiné disciplíně, ani o teologii. Teologie je vždycky vázána. Buď tradicí, buď sborem církví, buď očitou koncepcí filozofickou třeba, bez které se teologie neobejde, ale filozofie skutečně je sama svým součcem. Politskou mluví, jak říkávala romántka, že to je nikoli v tom smyslu, že by si vymyšlela, co je pravda. To ne, to zase má pravdu jako posledního součce. Jenže tu nemá nikdo v hrsti, to nemá nikdo v kapse měřítko, který by jenom přiložil. Aby mohla posoudit ten rozdíl mezi tím, čím je a čím by měla být, tak to musí udělat filozofický zase. A tak tedy, kdyby jste chtěli ode mě slyšet víc k tomu tématu, tak bych vám musel, ještě mnohem víc než dosud, vykládat své pojetí filozofie a své pojetí křesťanství. A to by bylo jistě na další večery a podobně, takže dneska se můžeme omezit jenom na nějaké drobnější, konkrétnější otázky. A tady bych to skončil, no, použít 15 bodů. Ale to já věděl, že to je nepoužitelné, teď naopak jsem to použil, já myslel, že vůbec se nebudu, že to nebude. Takže tím skončím. Máte tady přestávku? Já právě se chtěl zeptat celou otázku, že vlastně teda v tom výkladu, kdy jsme byli vlastně uváděni do té problematiky, tak mě tam vymezovala filozofie, ono bylo řečeno v různých tradicích, o kterých filozofii mluví, a právě mě tam trošku chybělo takové nějaké konkrétnější vymezení křesťanství. Jak by bylo možno charakterizovat křesťanství nebo nějakou takovou důležitou křesťanskou tradici, protože mám za to, že to křesťanství je přece v něčem trošku jiný než filozofie, z toho důvodu, že vlastně to křesťanství nebo výra nemá, tak to sám rozlišuješ, že je jednak výra a jednak reflexie výry. Reflexie výry je spíš teologie, takže ta výra sama není nutná, aby byla filozofická. V tom smyslu má i křesťanství v něčem trošku jiný charakter než filozofie, že k tomu ale byl člověk křesťanem, tak není nutná, aby byl filozofem, který třeba i ujasňoval svůj vztah k filozofii, tak jestli bys k tomu neřekl pár slov? Ano, já bych ještě neřekl. Ještě doplňující otázku potom se. To křesťanství už je tady tím názvem, křesťanství, že to je od Krstu nebo od Krista slovo, je to příjatelné pro vás, že ta jesnotě je nějaká víc asi norma spojující než pro filozofie? Podá se to tak říct? Vemu to dohromady. Tak začnu tím posledním. Samozřejmě otázka na mě, to by bylo to, co by teď mělo následovat. Jak já to vidím. Ale obecně se to nedá říct. Já jsem říkal hned začátku, já nebudu mluvit o křesťanství, leč jako o historickém fenoménu. Jako můžeme mluvit o buddhismu nebo o něčím takovým. Bez nároku na nějaké mimořádné postavení, bez toho, že je to tradice nejenom lidská, nebož která sobě rozumí jako uchovávání jistých darů božích v podobě jednání v dějinách a v podobě zaslíbení do budoucnosti. Takže člověk žije od minulosti do budoucnosti v té sevřenosti, v té skloubenosti, která není jeho zasluhou. Tohle všechno jsem chtěl nechat stranou, protože to už bych se pouštěl do věcí samý a na to jsme nebyli připraveni. Tomu jsem se vlastně chtěl vyhnout. Když je to ale položeno jako otázka, pak musím vytáhnout některé věci, které už většinou asi budete znát, nebo aspoň někteří. To je, že já se cítím jako filozof a zároveň jako křesťan. Přičemž to příliš nehodlám zdůrazněvat, protože to by měli posuzovat i druzí, ale já mám dojem, že navazuju na jakési ústřední křesťanské principy, nebo jak by se to řeklo, to je vždycky problém, jak to nazvat. Zároveň vím, že to dělám způsobem, který si nevypadá moc přesvědčivě jako ortodoxní a také nemám nejmenší zájem, abych předstíral nějakou ortodoxii. Je to pokus filozofický, který dělám. Takže tím nejzákladnějším, neříkám, jak jsem k tomu dospěl, to se stalo úplně všechno jinak, ale čemu jsem dospěl, tak to vyložím teď. Pro mě to je celoživotní osobní otázka, jak je možno skloubit to dvojí, jak je možno věřit a zároveň filozofovat. Už jako študent jsem tuto otázku položil Patočkovi jednou a ten tam tenkrát prohlásil, že je možno buď věřit nebo filozofovat. Jedno vylučuje druhé. Bylo to na večeru, kde měl na společné téma filozofie a teologie promluvit se součkem. Já mu to po letech vyčítal a on tomu nechtěl věřit, že to tak řekl a nemyslel. Takže nevím, jak to myslel, možná jsem ho špatně rozuměl. Každopádně pro mě celoživotní otázkou bylo, jak to dá dohromady. Protože ta tradice křesťanská je všelijaká a patří k ní také odpor k filozofii, tak už z tohohle důvodu jsem byl postaven před své osobní rozhodování, před nutnost osobního rozhodnutí, co z toho křesťanství jako historické skutečnosti, jako historického fenoménu uznám za platné a co neuznám. Jak já se můžu vymezovat filozoficky vůči křesťanství, vůči křesťanské tradici, když si nejdřív nevyčistím pole a neřeknu, co je v tom historickém jevu křesťanství, co je okolnost, nahodilost, co tam být může a nemusí a co je naopak to podstatné. To musím nějakým způsobem udělat. V Biblii je toho spousta. Třeba já to vždycky říkám, to jsou takové ty, kam se člověk vždycky šáhne, je to už odtřepaný, ale v Biblii máte, že zajíc je přežvikavec. No to přece není slovo boží, to nemusíme brát jako opravu liného. Zařadíme zajíce někam jinom. Protože tam jsou některé věci, které jsou čistě poplatné době. Jak to rozlišovat? Fundamentalismus je nepřijatelný, vdechnuté, všechno je inspirované. Není pravda, to je lidskej výkon. Písmo, celé jak máme, to, že to je posvátná kniha, to je spíš vyjádření toho, že si jí vážíme víc než čehokoliv jiného. Ale to neznamená, že všechno, co tam je, musíme polikat i s chlupama. Naopak, tam je to hotolik proto, aby bylo jasný, že žádný formulita pravda není. Dogmatický zápas je důležitý pro pochopení, vyjasnění a tak dále, ale ne proto, aby se pravda definitivně zavřela do nějaký škatulky a tam byla a každej musel uznávat asmeka čepici. Každá generace musí znova otvírat ten zápas. Nikdy nemůžeme žádného kacíře jednoznačně prohlášeného nějakými koncily nebo čím za heretika. Nikdy nemůžeme pro sebe považovat za odbytýho a neštudovat ho, pokud máme zájem, to je logické. Musíme se k těm heretikům vracet a vždy znovu si pro sebe prokazovat, že to opravdu je hereze. Že to bylo odsouzané nějakým koncilům, to prostě neplatí. To mohl být vomil toho koncilu. Navíc heretici jsou velice zajímaví, inspirující. Na nich si člověk láme zuby. Stejně tak jako dnešní křesťan, který chce promýšlet Evangelium, promýšlet víru, tak musí číst ničeho třeba. A na něm si brousit ten svoj rozoumek. Ten svoj rozoumek. Navíc teda proto, že niče byl největší muž, který provedl za posledních 300-400 let největší útok na křesťanství, ale zároveň to je myslitel, který ten útok provedl z křesťanských principů. A to je třeba odhalit. Najít to tam. Nenechat se uníst jen těma oslňujícími ohňostrojem palby proti všemu křesťanství a proti všicih. Tak v tomhle je ten problém. Já jsem si našel takový metodický východisku, který není univerzální. Já to neříkám, že to musí každý dělat takhle společně se mnou, anebo je vedle. Je možno na to jít taky mnoha jinýma cestama. To je vždycky nahodile. Někdy jsem měl jednu diskusi s jedním teologem o malinko mladším než já, a on říkal, jak přišel k starýmu zákonu, a že byl zcela nespokojený s tím, co Byč vykládá. On přišel za Součkem, co by mu tak poradil, a tak ten mu poradil několik knížek. On si to přečetl a řekl, že tak jsem se chytnul. Mně se to strašně líbilo. Tak jsem se chytnul. Je potřeba se chytit. To není jen tak jednoduchá věc. A pamatovat si, když má někdo, to je úplně výborně. Ale to není ta podstata. Podstata je chytnout se. Já jsem se chyt na jedné straně rádla Hromádky. Nejdřív to byl rádl, u kterého jsem zjišťoval, že aťkoliv v opravdě nic nenapsal, tak celý život myslel tak pozoruhodně jednotně, že když vybereme místa, kde mluví opravdě z jeho nejstarších knížek, ještě biologických, a nejposlednější útěchy, všechno mezi, tak ono to hraje. To je neuvěřitelná věc. Většinou filozofové se vyvíjejí únikavý rozdíly. V pojetí pravdy u rádla je sice jistý vývoj, ale je to vývoj příjmej, žádný zvraty, on od samého začátku má jakousi správnou orientaci a tu trží celý život. Mě to uchvátilo. Pak jsem zjistil, že Hromádka mnohem později, že ve své inauguroční přednášce v roce 28. to bylo, když byl poprvé děkanem, takže přednesl přednášku opravdě v teologii, a že tam dělal něco podobného. Prostě to jsou dva pozorůhodné pokusy, jistě navzájem oblivněné, těžko říct, kdo s tím přišel s tou myšlenkou první, že fakt je, že se to u Rádla někde najde, ještě staří a tam je to trošku z ničeho, a tak vždycky tam se cejtějí z té momenty. Ty rozhodující formulace Rádl píše až v té době přibližně těch 20. a 30. let, kdy také kam to spadá, že je to boha jakožto pravdu. To znamená, že ještě dlouho před Bonhoeffrem z dopisů z vězení dělají to, co on postuluje, totiž nenáboženskou interpretaci biblických pojmů. Tak to je jedna věc, která mě o to přivedla. Díky tomu jsem rozuměl Bonhoeffrovi lépe a byl jsem úplně stržen tou myšlenkou té nenáboženské interpretace, ale teď jsem zkoušel, co to unese. Začal jsem číst jinak bibli, začal jsem číst von Ráda, nota a další, abych trošku porozuměl, hebrejsky jsem nikdy se nenaučil, takže na překladech to zakládat je vždycky problém, to je třeba znát dobře tak, aby to člověk tam vyčetl přímo. No a zjistil jsem, že je možno ústřední linii starého zákona pochopit jako zápas s mýtem a náboženstvem. To je proti mýtu a proti náboženství. To jsem nikde nenašel, tohle, kromě jednoho rumunského filozofa náboženství, religionisty, který válnou část života žil ve Francii a později teda během svého války se přesunul do Ameriky, tam už zůstal a teď dal dohromady nějaký tým a publikou strašlivou encyklopedii o náboženství, Mirča Eliade, no a ten mě zavedl zase okus dál, no a já jsem začal chápat tedy, že ty všelijaké reformy, ozeášovská reforma třeba, že jsou vlastně pokusem o potlačení náboženskosti v Izraeli. Představte si, že je spousta všude svatýní, takže nejenom ty pohanský háje se likvidujou, ale svatýně, posvátná místa a jedinej chrám se připouští, jediná svatýně v celé zemi, přičemž Izraeliti jsou nomádi, kočující rodiny nebo hrody s obrovskýma stádama, který nemůžou to stádo nechat a jít do Jaruzalema a nemůžou to stádo hnát do Jaruzalema, vzumíte, za takovýchto podmínek dát prostě likvidova všechna posvátná místa a připustit jenom jedno a tak znemožnit lidem, leč za mimořádných okolostí, že se tam můžou dostat. No to je potlačování náboženství, to je neobyčejně důmyslná, promyšlená akce proti mitycká a proti náboženská. To je jedna věc, že se to zajišťovalo takhle zvenčí nebo se to zajišťovalo taky zvnitřku. Někedy to už zaslyšeli, tak vás prosím o promilutí. Největší a nejpronikavější útok proti mýtu byl podniknut právě v Izraeli, nikoli v Řecku. I když se tradičně tak říká, že řecká filozofie ve jménu Logu se postavila proti mýtu. Logos neznamená popřední mýtu, nebože racionalizaci mýtu. Popřední mýtu znamená pouze to, co vynalezli v Izraeli, to je výra je popřední mýtu. Já to morzumím tak, a to se odvolávám na toho Mirčů Eliáda, že k podstatě mýtu, mýtus je zase velice komplikovaná skutečnost, tam je kde co a kdo to chce všechno popisovat, tak se stretí v detailech. Mně se líbí ten Eliáde právě, protože ukázal to podstatné, po mém soudu, i když ho další kritizují, že to mě jedno, mně se hodí tohle, on tam ukazuje, že k podstatě mýtu, od samého začátku, ale zejména toho nejvyššího, tak to nejdůležitější mýtu, patří, že člověk se děsí budoucnosti a překonává ten děs z budoucnosti tím, že se obrací k minulosti. V mýtu ovšem minulost není to, co pro nás minulost, minulost je to, co se stalo a je. U nás minulost je to, co se stalo a už není. To, co se stalo a je, to je archetyp, pravzor. To, co udělali vozy a od té doby je, co udělali herové nebo zbožtěvní předci, jakési pračiny a jediná zachrana před budoucností, to je před krokem, který nás zvrhne do propasti, toho, kde se může stát cokoliv, budoucnost je to, že se může stát cokoliv, to je budoucnost. O hrůzo, cokoliv. Člověk na jednou něco přijde a všechno je v čudu, jakákoliv jistota je ohrožená tím, že přijde zejtřek a my nevíme, co v něm. Tohle je pocit archaického člověka. A jediná cesta, jak se zachránit před tou nicotou té budoucnosti, která zničí vše, je přichytit se nějakého pravzoru. A co to znamená přichytit se? Identifikovat se s ním. Čiže k podstatě mýtu patří orientace na archetypy, na pravzory a identifikace. To je ztráta nebo aktivní likvidace každé distance. Čili člověk se zachraňuje tím, že přestává být von a že si splývá s tím pravzorem. Tím se zachraňuje, protože ten pravzor to je jediné, co jest. Mýtus vylučuje ten proces personalizace, který tak pozorovatě ukázal The Yard Shadder. Ten proces personalizace, ten ale nenastolili nebo nerozběhli ani v Řecku. To je skutečně vynález nebo objev, spíš vynález, lépe řečeno, židovský. My to musíme chápat jako proces. Proces, který začíná tím, že se svatyně umístí na jedno místo a všechno v ostatní posvátná místa se likvidují. To znamená, že se omezí sakrálno, lokalizuje se na jedinou lokalitu a všechno ostatní se stává profánem, ovšem specifickým profánem, které je proniknuto skrz na skrz sakrálnemu, čím jiného typu, nikoli vyděleným. Pro archaického člověka je mýtus světem, v něm žije. Tenhle svět se rozpadá tím, že se tam vydělují určité profání oblasti. V posledním fázi mýtu dochází k rozpolcení života a světa na dvě oblasti, profání a sakrální, v obyčejnou a posvátnou. A ta poslední epocha mýtu je náboženství. Pro náboženství je charakteristické, protože to definuje náboženství. Náboženství je tam, kde mýtus už nedokáže integrovat celý lidský život a celý svět, ale kde je potřeba pro relikty mýtu vybudovat jakési rybníky nebo větší kaluže, kdežto to v ostatní už je souš. Ten mýtus, jako záplava, který zaplavoval vše, prostě najednou začne vysychat. A tak se dělají umělé nádrže. A to jsou ty posvátné místa, posvátné časy, ty návraty svátků a tak dále. A tím to začíná v tom starém Izraelis, že se tohleto omezuje. Takže ten svět sakrální je likvidován nebo nebo nebo nebo. Na začátek Izaiaše, kde vám znám, kašlu na to, abyste chodili do kostela, abyste šlapali po síncích mích. A kdo to kdy od vás vyhledával, abyste přicházeli s obětmi suchými nebo zápalnými, já nevím, co všechno a tak dále, na to se vám vykašlu. Tohle se opachuje, ještě to máte ve píštoli židům. A další věc, že všechny ty znaky, ty sakrality se postupně odbourávají. Ježíš je naprosto v této linii, sabat je pro člověka, několik člověk pro sabat. To je prometéovské slovo, v tom smyslu, jak jsme to řekli, tam prostě posvátno je relativizováno, posvátno není uznáváno, leč snad kvůli těm druhým, to zase už Pavel to tak říká, ale prostě modla nic není, to není žádný. Toho se nemusíme bát, jenom když ty druhý se toho bojí, tak nemá cenu je provokovat. A končí to roztržením opouzdných chrámových, zlušením rozdílu i toho posledního rozdílu mezi svatyní svatých a světem. Roztržení opouzdných chrámůvých znamená, že je konec s tím rozdělením, s tou schizofrenií, kterou přineslo ráboženství, rozdělením světa na posvátno a profáno. A když to takhle domyslíme a ještě si uvědomíme, že Ježíš říkal, když dělal nějaký divy, a účetníci se tomu divili, tak jim říkal, nic se nedivte, i vy takové věci budete činit a více nad to. To znamená, proč to tam je tohle. Já bych řekl, to tak odporovalo antický tradici, že nenajdeme oporu, samozřejmě mítický, nenajdeme oporu. Proč to asi řekl? Já vidím zase klíč k tomuhle. Jednak, že to odporovalo tak dokladem, člověk si s tím nevěděl dost rady nejspíš. Ale je to tam, tak nejspíš to asi skutečně Ježíš řekl. To není nějaká dodatečná věc. Po první začal mluvit až řehoř Zmysy. Zmyslitel, který mluví o nekonečném pokroku. Na tom stojí celá moderní teorie pokroku. Křesťanský vynález, ale dosti pozdní. To ještě asi těžko můžeme předpokládat tady. Začátek já vidím zase u starých židů, který neměli sice k dispozici pojmový myšlení, takže si museli pomáhat narrativitou, ale byli schopni ukázat tím, že vylíčili schematický nějakou událost, ukázat to podstatné, co nedovedli precizovat pojmově, jako to dělali Řekové. A to je případ vylíčení Abrahamova, respektive ještě Abramova vítí do neznáma. Prostě oni vymysleli fantastickou věc. Já zase to říkám, že vymysleli. To popravím až na konci. Archetypů postavili antiarchetyp. Zatímco archetyp spočívá v tom, že nějaký bůh nebo polobůh něco vykonal a vy se s tím máte stotožní, tak antiarchetyp je, když někdo něco vykoná, to je to, co udělal on. To je rozdíl archetypu a antiarchetypu. A Řidi vymysleli antiarchetyp. Abraham vyšel do neznáma a je pravzorem, nejenom pravzorem, ale pravzorem nás všech. My máme také za sebou nechávat věci, jak to měl nechat řeknout Lot, neobrátcet se, abychom nebyli obráceni takovým solným sloupakom, jít ku předu a nevědět, kam. Když chceme jít do neznáma, tak nemůžeme jít tam, kam šel Abraham, protože my už víme, kam šel. My musíme jít nám. Tohle je klasický antiarchetyp. A proto taky myšlenka imitácího Christy na podobování Christa je velmi nebezpečná, pokud je chápána jako stotožnění s archetypem. Na podobení archetypu. A kvůli tomu je tam, že vy, učeníci, budete totežtěnit a více nad to. Aby bylo naprosto jasné, že to tím nekončí se stotožnit s Christem. Proto je vzžívat se do Christa. Cítit se s ním jako s jednocení. Tenhle ten moment té vnitřní s jednoceností je strašně silný například v křesťanské mystice. A je velmi nebezpečný. Co odvádí od podstaty věci, od podstaty Evangelia, od podstaty té tradice židovsko-křesťanské, toho nejdůležitějšího, co tam je, totiž od víry. Víra spočívá v tom, že furt jde dopředu, furt člověk byl vystrčen sám ze sebe, to, co bude, než co je. My sice nevíme, co budeme, ale to, co budeme, je daleko důležitější, než to jsme. Já zlituju, že jsem toho tolik nakecal, ale jestliže tohle je východisko, a potom mě samozřejmě ty všechny ostatní věci jsou až na druhém místě. A zejména jsem zcela otevřen všem pokusům, a jsem připraven je podnikat, interpretovat ty nejpodstatnější věci z Evangelia, ty nejpodstatnější kusy o křesťanství, interpretovat, aniž bych používal náboženských termínů. Já si nemyslím, že je to něco nebezpečného. Modla nic není, religiozita taky nic není. De voto, bejt voto svobodný. To není harcování proti něčemu. Isi bylo všechno plno bohů, jak říkal Thales, ti archaíčtí lidé ve všem viděli nějaké polobohy nebo bohy, nebo všelaké bůžky a tak, a bylo důležité proti tomu bojovat. Dneska už je to velice úpadlé. Sice pověr je dosti, ale je to takové všechno takové ušmudlané. Už to spíš jenom přežívá v lidech, ale ne, skutečně je to takový už chudínka. Občas to má nějaké nové vlny. Většinou přicházejí v odinuť, než z evropských konců. Teď momentálně je velká vlna v Latinské Americe, která přijde velká vlna.
====================
s2.flac
====================
Toto je dostavadní křesťanské tradici, že došlo a dochází k zapomenutosti nebo zapomnění na Boha. V tom, o čem se mluví o Bohu, je soucno. Mimochodem je zajímavá věc, kterou když jsme v 60. letech odhalili, přesně řečení Jirka Němec tohoto našel někde, že jistý, a mám doufání, že to byl Jezuita, a nejsem si jistý, každopádně katolický kněz, katolický přeolník, študoval u Heidegra, naučil se těm heidegrovským přístupům a pak, takto vyučen, se vrátil k Tomáši Aquinskému a celého ho znova přečet. A teď těma očima, poučenejma Heidegrem, našel ta místa, která je jedna z nejdelších tradic Tomismus. Žádnej Tomista neviděl a net nepřečet. On tam našel několik míst, já se nepamatnu kolik, jestli pět nebo sedm, kde je obrovské množství míst u Tomáše, kde mluví o Bohu jako sumum ens, infinitum ens a podobně, čili jako ens, jako soucnu. Ale je několik málo míst, kde říká, že vlastně je to nesprávný mluvit o Bohu jako ens, že vlastně o Bohu bychom měli mluvit jako o ese. Ty ostatní to neviděli, protože měli právě určitý brýle a tohle nějak tomu nerozuměli a přešli hned dál. On toho napsal tolik, že študovat se to nedá, takže zůstanete u každý věty týden. A on, který mu ten Heidegger odevřel oči, tak tam najednou zjistil, že to, co říká Heidegger, už se najde u Tomáše. Jenže na několika málo místech a nikdo si to nevšimá. Že tedy Bůh je bytí a nikoli soucno. To je hošem to, co říká Heidegger, že bytí není soucno. Existuje bytí soucno a nebo bytí vůbec, ale samo to bytí, ani bytí soucno, ani bytí vůbec není soucno. Poněždě by bylo, no tak pak by muselo mít zase své bytí. A tak dál do nekonečného. Vrátit se k mýtu znamená ztratit tu obrovskou vymoženost, totiž, že dovedeme přesně myslet. A že dovedeme myslet tak, že víme o rozdílu mezi myslícím a myšleným. Mezi aktem myšlení a mezi tím, na co ten akt myšlení je zaměřen. To si nemůžeme dovolit. Už nikdy. Prostě celý moderní svět je založený na tomhletom způsobu přesného myšlení. Bez toho není možná věda, není možná technika a bez toho nepřežije lidstvo. Je nás příliš moc, abychom se obešli bez přesného myšlení. Takže návrat k mýtu není možný. Schizofrenie není taky možná, že prostě na něco bychom teda vrátili k mýtu. To je ještě prostě dožívání religiozního období a to je taky v čudu. Jediná perspektiva je vynalíst novej způsob pojmovýho myšlení, kde už ty pojmy nebudou vedvojících s předměty intenciálními, nebo s intenciálními nepředměty. To je velice důmysleně řečeno, ale co to bude znamenat, to ještě nikdo netuší. Ale je to tak přibližně směr, kterým se musíme ubírat. Rozdíl od nepředmětů spočívá v tom, že ty předměty jsou trvalý a neměný, když ty nepředměty se musí hejbat. A teď jak to udělat? Aby se hejbali a stejně, abychom nepřišli o tu přesnost, s jakou myslíme. Po mém soudu teda to období dlouhé toho předmětního myšlení bylo nezbytné, abychom si na ten luxus přesného myšlení zvykli. A teď už nemůžeme zpátky, teď musíme jenom ku předu. Ten luxus zachovat, ale to nevýhovující staré předmětné myšlení vyměnit, obnovit to myšlení tak, že budeme myslet nově nepředmětně. A pak ovšem budeme moct myslet velmi přesně i ty nepředmětné skutečnosti. Po mém soudu to není tak velký problém, jak se to na první pohled jeví, protože my běžně v denním životě s těmi nepředmětnými skutečnostmi, respektive my podobně jako existují ty pojmy soustředěné předmětní intence, na které je celé to evropské myšlení soustředěné, tak existují nepředmětní intence. A naše řeč a normální myšlení s nepředmětnými intencemi pracuje, jenomže ta tradice evropská nám to vytěsnuje zvědomí. My s tím pracujeme a nechceme to vědět. To je něco podobného, promiňte to blbé přirovnání, jako malé děti, když se učí na nočníček, soustředují celý svůj životní zájem na tento úkon a obšťastňují lidi, kteří chodí na návštěvo, takže jim drží hlníček nebo něco takového. Prostě je to jejich taková centrální životní záležitost. Pak se to změní a celou tu záležitost s fekáliema a podobnýma prostě vytěsnují ze svýho života, nechtějí o tom vědět, chtějí myslet na něco jiného, poněvadž se jim říká a není to dobré a tak dále. Něco takového se stalo s myšlením. Mytické myšlení sice pracovalo s předmětnýma ale kašlalo na ně nebyli důležitý. Prostě to, co nám religionisti podávají třeba o Polinézanech nebo o jiných takových ještě primitivních a původních společenstvech, to jsou strašný bláboly, protože oni na nich nedovedou popsat nic než tu předmětnou stránku. Takže najednou tam zjistíte, že jejich náboženství vypadá tak, že říkají o vzniku světa, že se vynořila z oceánu želva na tý želvě, že se postavil slon, na tom slono vystála opice a držela ulice jabko a to je svět. Teď jsem si to vymyslel, ale nějak s tou želvou a slonem to tam někde bylo. A teď my se tak pochopíme vzdělaní Evropa, to je teda blbost. Ono o to vůbec nešlo, tam šlo o to, že třeba chtěli vyjádřit, že tady jsou čtyři roviny skutečností třeba. A vyjadřujou to takhle. My to musíme pochopit. Ale to samozřejmě religionisti, evropský vzdělaní, jaký pak pochopení? Chápat křováka, prosím vás, to je skoro jako chápat psa nebo papouška. To je ten problém. Vnítu ty předmětní věci neměly důležitost. To je jediné, co nám religionisti podávali. Naproti tomu to, co mělo důležitost, to se nedalo vyjádřit. Do toho bylo možno jenom zasvětit. A to pomocí těch vnějších prostředků, ale ty nebyly důležitý. No, tomuhle se vracet nemůžeme. I když víme, že na tom něco je a že třeba dodnes básníci vlastně s tím pracují, jenomže my nemůžeme převíst moderní myšlení na básnění, na způsob myšlení vlastní básníků. To je jenom náhražka. My to musíme udělat pořádně. A tedy jedině tak, že z toho uděláme systematický úkol. Ale jinak. Jistě chápete, že jsem šel v tom smyslu, jak jste se ptal, jenomže to není řešení ten mytus. My to musíme udělat něco jiného. A tedy udělat pořádek ve svých nepředmětných intenciích. My s nimi pracujeme. Já obvykle užívám takového strašně hotřeného příkladu, že muž odchází do zaměstnání a už oblečenej volá manželce kolik je tam stupňů. A manželka říká jen si ten vrchník vem. Každej mluví o něčem jiném, ale dává to smysl. Proč to dává smysl? Zřejmě kromě toho, o čem se mluví, je tady ještě něco daleko důležitějšího, o čem se nemluví. Ale manželka jako praktičtější odpovídá k tomu důležitějšímu. Když tam jde o to, jestli manžel nachladne nebo nenachladne, jen si ten vrchník vem. Přitom na první pohled to vypadá jako blbost. Jeden mluví o teploměru, druhý o převlečníku. To je doklad toho, že my pracujeme s těma nepředmětnýma. To je nějak přítomno a je to nevykazatelně přítomno. Obvykle se to vykládá takovým velmi vulgárním způsobem, totiž z kontextu. Wittgenstein nejdřív v Teologickém traktátu ještě pod vlivem logického atomizmu a v logických zkoumáních tam zjišťuje, že žádná věta nemá smysl, pokud nepřihledneme ke kontextu. O žádné větě nemůžeme říct, že je pravdivá nebo nepravdivá, pokud nepřihledneme ke kontextu. To je ten obrovský objev. Manželka věděla, že manžel odchází, i když se o tom nemluví. Z kontextu bylo jasné, že jeho zájem není kolik stupňů teploměru, poněždy by například zapisal meteoróka, zapisoval každej den třikrádeně nebo ku šestkrádeně a zeptal by se jí, aby nemuseli k teploměru. Tak by věděla, že je kontext jiný. To je prostě jenom odvádění řeč od podstaty. Ten problém je, jak může vědět manželka, že se vztahuje to, co řekl, k nějakému kontextu, když on mluví o teploměru. Jak to může vědět, jaký je kontext? Ten kontext je například, že je zrovna úterek. To je taky kontext. Kontext je, že zrovna venku jdou dva koně, ačkoliv v Praze koně nechodějí. Táhnou nějak nějaký odpadky. Kontext je, že tamhle na střeše zrovna komíník vymetá komín. To je taky kontext. A nepatří tam. Jak to pozná ta manželka, co tam patří a co tam nepatří? To prostě tam musí být něco, co je, a Heidegger to říká takto, kdykoliv něco řekneme, tak k tomu patří něco, co není řečeno, ale specificky neřečeno. To říkám teď takhle, že je tam něco neřečeného, co k tomu patří. Ne je to všechno, co ostatní, co neřekli. Níbrž něco specificky. Ke každému řečenému patří něco neřečené. A ke každému myšlenému patří něco nemyšlené. Pomimo soudu, když říká nemyšlené, tak to není nemyšlené ve smyslu, že vůbec nám na to nepřijde mysl. Níbrž nemyšlené to, že to nemíníme, ale v tom kontextu, jakož to nemíněné, to důležité pro to, co je míněno. Pomimo soudu, to je přesně to, čemu můžeme říkat nepředmětná intence. A teď ještě poslední závěr, už skončím. A tohle naznačuje neobyčejně inteligentně hromádka tam v té inaugurační řeči, že když chceme vyslovit pravdu, takže musíme mluvit o něčem jiném než o té pravdě. Vždycky je to pravda o něčem. Není žádná pravda o pravdě. To je nějak analogie, jako bytí není soucno, tak pravda o pravdě není možná. Vždycky o něčem. A dá se z toho vyvozovat, a to zase ukazuje Hradl, že pravda nás vede k věcem. Jestli se pamatujete, pokud jste četli Útěchu z filozofie, tak tam na konci jsou takové dva obrazy, co to je idea. Ten druhý obraz je, že královna bílých ptáků, že to je ideí, bílí ptáci žijou mezi lidma, ale občas na ně posedne taková stejskání, nostalgie a tak dále, a zvednou se a zamávají křídlama a letějí do té jiné země, k té královně, a tam jí hlavy položejí do klín a nechají se hladit. A královna jim to chvíli vydrží a pohladí a tak říká, ale moi milí, tady nemůžete zůstat, co by si lidé z vás počali a pošli je zpátky. Je to určitá obměna této obrazu, z mýtu o jeskyni od Platona, že tam taky, ovšem není to ta královna, respektive pravda, to slunce, které ti filozofové, který vylezou z té jeskyně, kde vidějí jenom stíny, které na ně září, není to to slunce, které je posílá zpět, ale je to společnost lidí, je to polis u Platona. Proto také on říká, že filozofové by mohli odmítat a by nemohli odmítat, takže polisi musí vychovávat své filozofy, aby věděli, že jsou zavázání té obci, nikdy by filozofy nebyly, kdyby ta obec je neustanovila za filozofy a nevzdělala je. A protože musí poslechnout, když je vyšle polis k tomu světlu takže má v polis právo je povolat zpět, aby pak těm ostatním, co žijou furt jenom v tom stínu, aby řekli, jak se věci mají. Tak Rádo to obměňuje v tom smyslu, že je to sama ta královna, která nepřipouští, abychom žili v její přítomnosti, jak si představl třeba Aristoteles, který v metafizice naprosto jasně říká, že cílem teoria je pravda, když to cílem praxis je dílo. A tedy z toho vyplývá, že ideli nám opravdu musíme zanechat všeho díla a prostě zjírat napravdu. To je tak nějak, jako mouchy, nebo noční motýly, můry, létají ke světu, všeho létají ke světu. Tohle je překonáno v tom, že Radel říká, že ta pravda sama posílá ty ptáky, ty jdej posílá znovu do světa. To platí ovšem i na lidi. Prostě filozof nemůže prodlévat u pravdy. To je chyba mystiky, že si představuje, že je možno se nechat vytrhnout a u té pravdy zůstat. To nelze. Ale pokud se mystik se setká s pravdou, tak ta ho okamžitě vrhne zpátky do života. Z toho vytržení. Na to mám ještě jiný obraz o reflexii, ale to už nebudu se zavádět. To vytržení je nezbytné, ale to vytržení je jenom okamžik, kdy člověk jako sám sebe předběhne. Ajde, kde to mu říká, stojí ven ze sebe. Tak překládá to staré řecké slovo ekstazis. To je stát ven ze sebe. Naprosto ten tradiční výklad vytržení je nonsens, mistický. Člověk může stát ven ze sebe jen tak, že sám sebe předběhne do budoucnosti. Pouze v budoucnosti, kde sám ještě není, se může setkat s pravdou, protože pravda přichází z budoucnosti. Pravda se může setkat s pravdou v momentě, kdy sám u toho není jako daný, jen kdy ještě je budoucí. Jak se tomu může stát? Právě jenom v reflexi, protože reflexe je přístup k sobě. Člověk, který od sebe neodstoupil, nemůže k sobě přistoupit. Ten člověk, který sám sebe je schopen opustit, odstoupit od sebe, je schopen přistoupit k sobě. No ale v momentě, kdy od sebe odstoupil a ještě k sobě nepřistoupil, je mimo sebe. Samozřejmě necelý, že bys od sebe urašil. Ale to je o tom, jak si v tom momentě a v té míře, jak je schopen od sebe odstoupit, může tedy být ven ze sebe, stát ven ze sebe. A pouze v tomto momentě se setkává s pravdou. Jinak se nikde s pravdou nemůže setkávat, až pravda není daná věc, není soucna. Nevím, jestli se mi to podařilo. Vypadá to na příklad retorický, odstup, přístup a tak dále. Ale to je velmi stará zkušenost. Já si myslím, že vůbec ten termín ekstazis, když se podíváte, jak to má původně, tam to je v tom obsaženo. Dokonce i ty říjmaní, které to překládali do latiny, jako existencia. Filologický překlad ekstazis je existencia. Exsistere totež jako ekstazis. Exsistere, nebo existencia, je zase sedět, nebo být usazenej, stát ven, doplníme ze sebe. A to je, co si, co můžeme vypovědět jenom o člověku. Žádné zvíře neexistuje v tomto smyslu. Žádné není schopno reflexe a tedy ani ekstaze. Žádné zvířate nemůže setkat s pravdou, protože není schopno reflexe. To neznamená, že pravda se neuplatňuje skrze zvířata. Uplatňuje, ale ne jako pravda, nebo jako něco jiného. A když my budeme mluvit o pravdě, jak se uplatňuje ve zvířatech, nebo o pravdě, jak se uplatňuje v naší reflexi, tak my buď mluvíme o pravdě, jenom formálně, takže na to nesmíme dávat moc důraz. Je to jenom jako jakýsi folklor. A důraz dáváme na nepředmětné intence, to je, když řekneme něco o pravdě, tak vlastně vypovídáme o sobě, o člověku. A nebo když chceme mluvit přímo o pravdě, musíme mluvit předmětně o člověku. Která je víc než jakákoliv jiná bytost určována pravdou. Tak to je způsob, jak mluvíme o člověku, pomocí pravdy, ale máme na mysli pravdu nepředmětně. Naproti tomu, když řekneme, že pravda je skutečnost, která se uplatňuje ve světě jen skrze člověka, tak mluvíme o pravdě, mluvíme tedy předmětně o pravdě, ale nepředmětně o člověku. A tam, jak si člověka charakterizujeme pomocí té pravdy způsobem, že to je ta bytost, bez které pravda nemůže být. Že pravda chce toho člověka mít, tak je to lepší, než bez něho nemůže být. Vlastně, kdyby nebyl, musela by jsi ho stvořit. Jako Vlácký to mluvil u Rakousku, že kdyby nebylo, to bychom museli vytvořit. Pravda, kdyby toho člověka neměla, musí vytvořit, skrze člověka a jeho reflexy. Takže my tady už teď jsme schopni trošičku o tom tak jako mluvit, že pracujeme tak, že vždycky předmětně o něčem řekneme, ale vlastně máme hlavně na mysli, jaký smysl to má nepředmětnej. Musíme se naučit pořádně, musíme do toho zavízt systém, který je předmětný. A obejde se to bez kontextu? Neobejde samozřejmě. Právě předmětné myšlení je možné jen díky nepředmětnému, jenomže my si to neuvědomujeme. A nepředmětné myšlení to vždycky ukazuje na mnoha stran. Zatímco to předmětné myšlení my soustředujeme k jednomu předmětu a tak to nepředmětné intence trče jak bodliny Ježkovy. Tak i tam musíme zavízt řád, ale vždycky to bude poukaz k něčemu, o čem se nemluví. My nemůžeme odbourat předmětné myšlení. To musí fungovat dál. Jde o to, že my jsme podceňovali ty nepředmětné intence a zapomínali na ně. Takže my musíme navíc zavízt řád do toho nepředmětného myšlení, ale to předmětné myšlení musíme zachovat a ještě vylepšovat. Ne, že bychom se k němu obrati zády, tak to nejde. A k těm intencionálním nepředmětům bude potřeba vymyslet pojmy? Ne, to bude nové pojmové myšlení, novej typ pojmového myšlení. Ty neintencionální předměty si představit tak, aby si to všichni lidi představili stejně, tudíž proto mohli vymyslet pojm, aby zase díky tomu pojmu si představili všichni to tež jako v tomto případě. Já myslím, že jo, že to je nutné dokonce, že už nám to ukázala ta historie toho předmětního myšlení, že to je schůdná cesta, tak to musíme teď zkusit udělat v tomto taky. Zatím nevíme. Víte, my jsme na konci jedné epochy a jsme v tom po uši nebo po krk, no a nevíme, jak dál. Tak to je, to je prostě musíme zkoušet. Ale v žádném případě ne, že bychom šli zpátky k mýtu. To prostě, že jo, pes, který se vrací k vývratku svému, to není žádná perspektiva. Já myslím, že ještě paralelně s tím, jak jste říkala, že se tady uvědilo to přesný pavilnojí myšlení jako luxus, s kterým se musí pracovat, ale zase můžeme mít o tom dál, že tady byla ta židovská, snad v případě nejlepších případech i židovsko-křesťanská tradice myšlení nepředmětného pořád v národě, nebo nebylo? No ano, bylo povědomí, že to s tím předmětným myšlením není docela v pořádku. To celou tu dobu bylo. A časem se zapomínalo, ty první myslitelé křesťanští věděli, že to řecké myšlení nevyhovuje. Jenomže potom, na jednu stranu je to doklad, takové superiority křesťanství, že ačkoliv původně mělo nedůvěru a odpor v určité řecké filozofii, tak nakonec se té helenistické upadle filozofii ubránilo tím, že v čtvrtém století vrchol v Augustinovi, a později v dvanáctém století k Tomášovi, že už předtím. Tomáš k Aristotelovi. Takže jen si představte tu obrovskou suverenitu, než oni prostě, co by šli ke kovářičkovi, tak šli ke kováři. Těm největším řeckým filozofům. Nejdřív se filozofy jebáli a pak svobodně si to podřídili a předělali si Platona podle svýho a předělali si Aristotela podle svýho. Všem, kde předělali je dost. A ukázalo se, že ten Platon a ten Aristoteles nad nimi zvítězili. A nakonec to dopadlo tak, že dneska ty Tomisti toho Tomáše držejí a Aristotela držejí takovým způsobem, že už to je filozofický neúnosný. Naprosto je to přesně fatální. Oni to držejí fort a učejí ty svý mladé, to si nebudete představit, jak jsou v tom kovaný, to je technika, kterou zvládnou způsobem, jak se učejí třeba malý dívenky skákat do vody nebo bruslit. To je výchova, věst tomistického myšlení, že každej musí tu techniku dokonale zvládnout, musí všechno znát, v hoci toho vědět, kde to je. A tedy to je kvůli... To je hrozná práce a ty nejlepší intelekty k tomu potřebujou. To dá práci najít mladého člověka, který by byl dost nadanej k tomu, aby mohl se stát tomistou. To nemůže být něco jen tak ovrchního. A občas je k tomu také potřeba pomoci zbraní nebo nějakých takty. Když si vezmu 14, 32, 33, 34... Tak ovšem, podívejte se. Ono se to dá na obě strany. Ty naši ocové mlátily těma palcátama taky kde koho a přesvědčoval jen argumentama. To jsou ty svízele toho reálného života. Nemůžeme to těm bratrům katolíkům tolik vytýkat, když jsme to dělali taky. Jo, to nemravní, to víme. Na tom se shodneme. Těžko to někdo bude jako... Říká Rádl, pravda, samozřejmě zvítěz jen v boji. No ale teda nikoli v boji s lukama, šípama, samostřílem a puškama, dělama. V boji argumentů. Je třeba nasadit vše, ale nejde o toho druhy mlátit. Tak máte ještě někdo nějaký argumentový dotaz? Martíne, furt ještě něco jede, jo? Abychom se docela i dozvali, není tak zlé. Tak jako ještě furt něco jede, ale už bylo dobré kdybych měl zakončit, tak jestli teda ještě něco. Jak to předat? Ještě ten problém je základní, jak to předat. A právě když máme pocit něčeho, tak to předat nemůžeme. Slepí mu o barvách, je těžko hovořit. To je jasné. Ale o trojuhelníku můžete vyložit vše podstatné, takže pochopí a myslí to tež, i když třeba je slepej. Samozřejmě když mu chcete vysvětlovat slovy hlasitými, tak mu nemůže být hluchej, ale tam není důležité, že on nechápe ušima. Můžeš chápet to, co mu říkáte. Tam to je záležitost porozumění nikoliv toho pocitu. Tam nejde o to, jaký sympatie nebo antipatie, jak se mi líbí trojuhelník nebo jak se mi nelíbí, což všechno patří třeba k červené květině. Nemám rád červenou třeba. To patří k té červení taky. Pocit určitej. Ale když vyložíte, že červen je, třeba barvo slepí mu, vyložíte, že červen je délka vlny taková a taková, ve spektru posunutá k tomu červenému kraju. No tak se domluvíte zase. Ne o pocitu červený, ale víte přesně, co se dá měřit, s čím se pracuje třeba v nějakém experimentu. Ponad co nevidí ten dotyčnej třeba, který je barvo slepej, tak on si to změří na nějakém přístroji. Tedy to mínitelné, o tom se můžeme domluvit naprosto přesně. A je libovolné, co si při tom my nějak soukromně k tomu přidáme. To na tom není důležité. Takže my tam máme čistý předmět, bez těch pocitů. No a zkušenost je ta, že se o tom domluvíme, vždycky. Podívejte se, je to tak jednoduché, že naprostá většina žáků je málo těch, který, když poprvně se v geometrii vykládá, co to je treduřelní, tak nechápou nic. Nechápěj, že když křídou na tabuli nějaký treduřelní, že nemíní takhle tlustou čáru, nebo že míní, co ta čára znamená. To každej ten žák pochopí. To je zkušenost, že se o tom domluvíme. Proč to o pocitech se nedomluvíme? Já nikdy nevím, jestli ten druhej má ten určitej pocit, tuto chuť, vychutná třeba vína, nebo já nevím čeho, jestli vychutná přesně tak jako já, jestli má ty pocity stejný. To nevím. Když to u těch intenciálních předmětů to vím naprosto přesně. Pač chvíli mluvím, já už vím, že myslí jinej než já. A nebo naopak mluvím, že myslí týž. Ještě jste mluvil o tom, že křesťanství je v krizi a že by bylo hodný nebo nutný nebo možný vydat se tou cestou myšlení intencionálních předmětek, pojmu k ním a tak dále. Jestli nehrozí to, že když bychom se domluvili, vytvořili pojmy pro intencionální nepředměty, všichni by si pod určitým pojmem představili tentýž intencionální nepředmět. Jestli nehrozí krize výry, protože výra je něco, o čem si přesně nedovedu představit, co to je. Jestli tak nehrozí zase tohoto. Ta otázka je s dokladem toho, že je položena v rámci předmětného myšlení. Poněvadž pojmem soudu důležitá věc je, že výra nemá intencionálních předmětů. Čili věřit v něco je už falešný. Tohle na to ukázal Ebeling. Teologové by to možná mohli vědět. Někdy v 57 nebo 59. roce publikoval článek, kde proved jakési statistické šetření. Zjistil, že z celého nového zákona se omezil na synoptická evangelie a v synoptických evangelích se omezil na logie a jejich nejbližší sousedství. A tam zaznamenal výskyt slova pistis, pistewain atd. A zjistil, že až asi s třema nebo kolika výjimkama všude se mluví o pistis nebo pistewain. Absolutně nikoliv s dodatkem v Boha nebo v Krista nebo něco takového. To je jako výratvá tě uzdravila. Souvisí to s těma logoj a s jeho uzdravováním nebo s divama, který učinil atd. On to všechno probírá a ukazuje ty výjimky, že to jsou z největší pravděpodobností pozdější vpisky a usuzuje z toho, že jde o logie nebo o situace, kdy uzdravoval Ježíš atd., že to jsou místa velmi autentická a že z největší pravděpodobností Ježíš sám mluvil o víře absolutně. Víře v Boha nebo v sebe. Níbrž o víře. Mějte víru boží. Špatně nový překlad překládá, mějte víru v Boha. Naprosto nesmyslný. Pistis Theou je jako víra boží, buď kde Bůh je subjekt, anebo že se tím mění božskost té víry. Mějte božskou víru jako tu znamenitou jedině pravou víru. A z toho vyvozuje některé důsledky. Není to dost daleko, já vyvozuji ještě dál. Po mém soudu je to výzva pro nás myslet něco nově, totiž rozlišovat velmi důsledně víru a reflexy víry. A tím si kladu otázku. Když mám místí výhrady vůči tomu způsobu, jak se to dělalo, jestli může filozofie se pokusit být státce reflexí víry nezávisle na té teologické. A to je nezávisle také na každé religiozitě, na všech religiozních termínech, pojmech a jejich významech. Ale musíme skončit, jo?
s2.flac
====================
Toto je dostavadní křesťanské tradici, že došlo a dochází k zapomenutosti nebo zapomnění na Boha. V tom, o čem se mluví o Bohu, je soucno. Mimochodem je zajímavá věc, kterou když jsme v 60. letech odhalili, přesně řečení Jirka Němec tohoto našel někde, že jistý, a mám doufání, že to byl Jezuita, a nejsem si jistý, každopádně katolický kněz, katolický přeolník, študoval u Heidegra, naučil se těm heidegrovským přístupům a pak, takto vyučen, se vrátil k Tomáši Aquinskému a celého ho znova přečet. A teď těma očima, poučenejma Heidegrem, našel ta místa, která je jedna z nejdelších tradic Tomismus. Žádnej Tomista neviděl a net nepřečet. On tam našel několik míst, já se nepamatnu kolik, jestli pět nebo sedm, kde je obrovské množství míst u Tomáše, kde mluví o Bohu jako sumum ens, infinitum ens a podobně, čili jako ens, jako soucnu. Ale je několik málo míst, kde říká, že vlastně je to nesprávný mluvit o Bohu jako ens, že vlastně o Bohu bychom měli mluvit jako o ese. Ty ostatní to neviděli, protože měli právě určitý brýle a tohle nějak tomu nerozuměli a přešli hned dál. On toho napsal tolik, že študovat se to nedá, takže zůstanete u každý věty týden. A on, který mu ten Heidegger odevřel oči, tak tam najednou zjistil, že to, co říká Heidegger, už se najde u Tomáše. Jenže na několika málo místech a nikdo si to nevšimá. Že tedy Bůh je bytí a nikoli soucno. To je hošem to, co říká Heidegger, že bytí není soucno. Existuje bytí soucno a nebo bytí vůbec, ale samo to bytí, ani bytí soucno, ani bytí vůbec není soucno. Poněždě by bylo, no tak pak by muselo mít zase své bytí. A tak dál do nekonečného. Vrátit se k mýtu znamená ztratit tu obrovskou vymoženost, totiž, že dovedeme přesně myslet. A že dovedeme myslet tak, že víme o rozdílu mezi myslícím a myšleným. Mezi aktem myšlení a mezi tím, na co ten akt myšlení je zaměřen. To si nemůžeme dovolit. Už nikdy. Prostě celý moderní svět je založený na tomhletom způsobu přesného myšlení. Bez toho není možná věda, není možná technika a bez toho nepřežije lidstvo. Je nás příliš moc, abychom se obešli bez přesného myšlení. Takže návrat k mýtu není možný. Schizofrenie není taky možná, že prostě na něco bychom teda vrátili k mýtu. To je ještě prostě dožívání religiozního období a to je taky v čudu. Jediná perspektiva je vynalíst novej způsob pojmovýho myšlení, kde už ty pojmy nebudou vedvojících s předměty intenciálními, nebo s intenciálními nepředměty. To je velice důmysleně řečeno, ale co to bude znamenat, to ještě nikdo netuší. Ale je to tak přibližně směr, kterým se musíme ubírat. Rozdíl od nepředmětů spočívá v tom, že ty předměty jsou trvalý a neměný, když ty nepředměty se musí hejbat. A teď jak to udělat? Aby se hejbali a stejně, abychom nepřišli o tu přesnost, s jakou myslíme. Po mém soudu teda to období dlouhé toho předmětního myšlení bylo nezbytné, abychom si na ten luxus přesného myšlení zvykli. A teď už nemůžeme zpátky, teď musíme jenom ku předu. Ten luxus zachovat, ale to nevýhovující staré předmětné myšlení vyměnit, obnovit to myšlení tak, že budeme myslet nově nepředmětně. A pak ovšem budeme moct myslet velmi přesně i ty nepředmětné skutečnosti. Po mém soudu to není tak velký problém, jak se to na první pohled jeví, protože my běžně v denním životě s těmi nepředmětnými skutečnostmi, respektive my podobně jako existují ty pojmy soustředěné předmětní intence, na které je celé to evropské myšlení soustředěné, tak existují nepředmětní intence. A naše řeč a normální myšlení s nepředmětnými intencemi pracuje, jenomže ta tradice evropská nám to vytěsnuje zvědomí. My s tím pracujeme a nechceme to vědět. To je něco podobného, promiňte to blbé přirovnání, jako malé děti, když se učí na nočníček, soustředují celý svůj životní zájem na tento úkon a obšťastňují lidi, kteří chodí na návštěvo, takže jim drží hlníček nebo něco takového. Prostě je to jejich taková centrální životní záležitost. Pak se to změní a celou tu záležitost s fekáliema a podobnýma prostě vytěsnují ze svýho života, nechtějí o tom vědět, chtějí myslet na něco jiného, poněvadž se jim říká a není to dobré a tak dále. Něco takového se stalo s myšlením. Mytické myšlení sice pracovalo s předmětnýma ale kašlalo na ně nebyli důležitý. Prostě to, co nám religionisti podávají třeba o Polinézanech nebo o jiných takových ještě primitivních a původních společenstvech, to jsou strašný bláboly, protože oni na nich nedovedou popsat nic než tu předmětnou stránku. Takže najednou tam zjistíte, že jejich náboženství vypadá tak, že říkají o vzniku světa, že se vynořila z oceánu želva na tý želvě, že se postavil slon, na tom slono vystála opice a držela ulice jabko a to je svět. Teď jsem si to vymyslel, ale nějak s tou želvou a slonem to tam někde bylo. A teď my se tak pochopíme vzdělaní Evropa, to je teda blbost. Ono o to vůbec nešlo, tam šlo o to, že třeba chtěli vyjádřit, že tady jsou čtyři roviny skutečností třeba. A vyjadřujou to takhle. My to musíme pochopit. Ale to samozřejmě religionisti, evropský vzdělaní, jaký pak pochopení? Chápat křováka, prosím vás, to je skoro jako chápat psa nebo papouška. To je ten problém. Vnítu ty předmětní věci neměly důležitost. To je jediné, co nám religionisti podávali. Naproti tomu to, co mělo důležitost, to se nedalo vyjádřit. Do toho bylo možno jenom zasvětit. A to pomocí těch vnějších prostředků, ale ty nebyly důležitý. No, tomuhle se vracet nemůžeme. I když víme, že na tom něco je a že třeba dodnes básníci vlastně s tím pracují, jenomže my nemůžeme převíst moderní myšlení na básnění, na způsob myšlení vlastní básníků. To je jenom náhražka. My to musíme udělat pořádně. A tedy jedině tak, že z toho uděláme systematický úkol. Ale jinak. Jistě chápete, že jsem šel v tom smyslu, jak jste se ptal, jenomže to není řešení ten mytus. My to musíme udělat něco jiného. A tedy udělat pořádek ve svých nepředmětných intenciích. My s nimi pracujeme. Já obvykle užívám takového strašně hotřeného příkladu, že muž odchází do zaměstnání a už oblečenej volá manželce kolik je tam stupňů. A manželka říká jen si ten vrchník vem. Každej mluví o něčem jiném, ale dává to smysl. Proč to dává smysl? Zřejmě kromě toho, o čem se mluví, je tady ještě něco daleko důležitějšího, o čem se nemluví. Ale manželka jako praktičtější odpovídá k tomu důležitějšímu. Když tam jde o to, jestli manžel nachladne nebo nenachladne, jen si ten vrchník vem. Přitom na první pohled to vypadá jako blbost. Jeden mluví o teploměru, druhý o převlečníku. To je doklad toho, že my pracujeme s těma nepředmětnýma. To je nějak přítomno a je to nevykazatelně přítomno. Obvykle se to vykládá takovým velmi vulgárním způsobem, totiž z kontextu. Wittgenstein nejdřív v Teologickém traktátu ještě pod vlivem logického atomizmu a v logických zkoumáních tam zjišťuje, že žádná věta nemá smysl, pokud nepřihledneme ke kontextu. O žádné větě nemůžeme říct, že je pravdivá nebo nepravdivá, pokud nepřihledneme ke kontextu. To je ten obrovský objev. Manželka věděla, že manžel odchází, i když se o tom nemluví. Z kontextu bylo jasné, že jeho zájem není kolik stupňů teploměru, poněždy by například zapisal meteoróka, zapisoval každej den třikrádeně nebo ku šestkrádeně a zeptal by se jí, aby nemuseli k teploměru. Tak by věděla, že je kontext jiný. To je prostě jenom odvádění řeč od podstaty. Ten problém je, jak může vědět manželka, že se vztahuje to, co řekl, k nějakému kontextu, když on mluví o teploměru. Jak to může vědět, jaký je kontext? Ten kontext je například, že je zrovna úterek. To je taky kontext. Kontext je, že zrovna venku jdou dva koně, ačkoliv v Praze koně nechodějí. Táhnou nějak nějaký odpadky. Kontext je, že tamhle na střeše zrovna komíník vymetá komín. To je taky kontext. A nepatří tam. Jak to pozná ta manželka, co tam patří a co tam nepatří? To prostě tam musí být něco, co je, a Heidegger to říká takto, kdykoliv něco řekneme, tak k tomu patří něco, co není řečeno, ale specificky neřečeno. To říkám teď takhle, že je tam něco neřečeného, co k tomu patří. Ne je to všechno, co ostatní, co neřekli. Níbrž něco specificky. Ke každému řečenému patří něco neřečené. A ke každému myšlenému patří něco nemyšlené. Pomimo soudu, když říká nemyšlené, tak to není nemyšlené ve smyslu, že vůbec nám na to nepřijde mysl. Níbrž nemyšlené to, že to nemíníme, ale v tom kontextu, jakož to nemíněné, to důležité pro to, co je míněno. Pomimo soudu, to je přesně to, čemu můžeme říkat nepředmětná intence. A teď ještě poslední závěr, už skončím. A tohle naznačuje neobyčejně inteligentně hromádka tam v té inaugurační řeči, že když chceme vyslovit pravdu, takže musíme mluvit o něčem jiném než o té pravdě. Vždycky je to pravda o něčem. Není žádná pravda o pravdě. To je nějak analogie, jako bytí není soucno, tak pravda o pravdě není možná. Vždycky o něčem. A dá se z toho vyvozovat, a to zase ukazuje Hradl, že pravda nás vede k věcem. Jestli se pamatujete, pokud jste četli Útěchu z filozofie, tak tam na konci jsou takové dva obrazy, co to je idea. Ten druhý obraz je, že královna bílých ptáků, že to je ideí, bílí ptáci žijou mezi lidma, ale občas na ně posedne taková stejskání, nostalgie a tak dále, a zvednou se a zamávají křídlama a letějí do té jiné země, k té královně, a tam jí hlavy položejí do klín a nechají se hladit. A královna jim to chvíli vydrží a pohladí a tak říká, ale moi milí, tady nemůžete zůstat, co by si lidé z vás počali a pošli je zpátky. Je to určitá obměna této obrazu, z mýtu o jeskyni od Platona, že tam taky, ovšem není to ta královna, respektive pravda, to slunce, které ti filozofové, který vylezou z té jeskyně, kde vidějí jenom stíny, které na ně září, není to to slunce, které je posílá zpět, ale je to společnost lidí, je to polis u Platona. Proto také on říká, že filozofové by mohli odmítat a by nemohli odmítat, takže polisi musí vychovávat své filozofy, aby věděli, že jsou zavázání té obci, nikdy by filozofy nebyly, kdyby ta obec je neustanovila za filozofy a nevzdělala je. A protože musí poslechnout, když je vyšle polis k tomu světlu takže má v polis právo je povolat zpět, aby pak těm ostatním, co žijou furt jenom v tom stínu, aby řekli, jak se věci mají. Tak Rádo to obměňuje v tom smyslu, že je to sama ta královna, která nepřipouští, abychom žili v její přítomnosti, jak si představl třeba Aristoteles, který v metafizice naprosto jasně říká, že cílem teoria je pravda, když to cílem praxis je dílo. A tedy z toho vyplývá, že ideli nám opravdu musíme zanechat všeho díla a prostě zjírat napravdu. To je tak nějak, jako mouchy, nebo noční motýly, můry, létají ke světu, všeho létají ke světu. Tohle je překonáno v tom, že Radel říká, že ta pravda sama posílá ty ptáky, ty jdej posílá znovu do světa. To platí ovšem i na lidi. Prostě filozof nemůže prodlévat u pravdy. To je chyba mystiky, že si představuje, že je možno se nechat vytrhnout a u té pravdy zůstat. To nelze. Ale pokud se mystik se setká s pravdou, tak ta ho okamžitě vrhne zpátky do života. Z toho vytržení. Na to mám ještě jiný obraz o reflexii, ale to už nebudu se zavádět. To vytržení je nezbytné, ale to vytržení je jenom okamžik, kdy člověk jako sám sebe předběhne. Ajde, kde to mu říká, stojí ven ze sebe. Tak překládá to staré řecké slovo ekstazis. To je stát ven ze sebe. Naprosto ten tradiční výklad vytržení je nonsens, mistický. Člověk může stát ven ze sebe jen tak, že sám sebe předběhne do budoucnosti. Pouze v budoucnosti, kde sám ještě není, se může setkat s pravdou, protože pravda přichází z budoucnosti. Pravda se může setkat s pravdou v momentě, kdy sám u toho není jako daný, jen kdy ještě je budoucí. Jak se tomu může stát? Právě jenom v reflexi, protože reflexe je přístup k sobě. Člověk, který od sebe neodstoupil, nemůže k sobě přistoupit. Ten člověk, který sám sebe je schopen opustit, odstoupit od sebe, je schopen přistoupit k sobě. No ale v momentě, kdy od sebe odstoupil a ještě k sobě nepřistoupil, je mimo sebe. Samozřejmě necelý, že bys od sebe urašil. Ale to je o tom, jak si v tom momentě a v té míře, jak je schopen od sebe odstoupit, může tedy být ven ze sebe, stát ven ze sebe. A pouze v tomto momentě se setkává s pravdou. Jinak se nikde s pravdou nemůže setkávat, až pravda není daná věc, není soucna. Nevím, jestli se mi to podařilo. Vypadá to na příklad retorický, odstup, přístup a tak dále. Ale to je velmi stará zkušenost. Já si myslím, že vůbec ten termín ekstazis, když se podíváte, jak to má původně, tam to je v tom obsaženo. Dokonce i ty říjmaní, které to překládali do latiny, jako existencia. Filologický překlad ekstazis je existencia. Exsistere totež jako ekstazis. Exsistere, nebo existencia, je zase sedět, nebo být usazenej, stát ven, doplníme ze sebe. A to je, co si, co můžeme vypovědět jenom o člověku. Žádné zvíře neexistuje v tomto smyslu. Žádné není schopno reflexe a tedy ani ekstaze. Žádné zvířate nemůže setkat s pravdou, protože není schopno reflexe. To neznamená, že pravda se neuplatňuje skrze zvířata. Uplatňuje, ale ne jako pravda, nebo jako něco jiného. A když my budeme mluvit o pravdě, jak se uplatňuje ve zvířatech, nebo o pravdě, jak se uplatňuje v naší reflexi, tak my buď mluvíme o pravdě, jenom formálně, takže na to nesmíme dávat moc důraz. Je to jenom jako jakýsi folklor. A důraz dáváme na nepředmětné intence, to je, když řekneme něco o pravdě, tak vlastně vypovídáme o sobě, o člověku. A nebo když chceme mluvit přímo o pravdě, musíme mluvit předmětně o člověku. Která je víc než jakákoliv jiná bytost určována pravdou. Tak to je způsob, jak mluvíme o člověku, pomocí pravdy, ale máme na mysli pravdu nepředmětně. Naproti tomu, když řekneme, že pravda je skutečnost, která se uplatňuje ve světě jen skrze člověka, tak mluvíme o pravdě, mluvíme tedy předmětně o pravdě, ale nepředmětně o člověku. A tam, jak si člověka charakterizujeme pomocí té pravdy způsobem, že to je ta bytost, bez které pravda nemůže být. Že pravda chce toho člověka mít, tak je to lepší, než bez něho nemůže být. Vlastně, kdyby nebyl, musela by jsi ho stvořit. Jako Vlácký to mluvil u Rakousku, že kdyby nebylo, to bychom museli vytvořit. Pravda, kdyby toho člověka neměla, musí vytvořit, skrze člověka a jeho reflexy. Takže my tady už teď jsme schopni trošičku o tom tak jako mluvit, že pracujeme tak, že vždycky předmětně o něčem řekneme, ale vlastně máme hlavně na mysli, jaký smysl to má nepředmětnej. Musíme se naučit pořádně, musíme do toho zavízt systém, který je předmětný. A obejde se to bez kontextu? Neobejde samozřejmě. Právě předmětné myšlení je možné jen díky nepředmětnému, jenomže my si to neuvědomujeme. A nepředmětné myšlení to vždycky ukazuje na mnoha stran. Zatímco to předmětné myšlení my soustředujeme k jednomu předmětu a tak to nepředmětné intence trče jak bodliny Ježkovy. Tak i tam musíme zavízt řád, ale vždycky to bude poukaz k něčemu, o čem se nemluví. My nemůžeme odbourat předmětné myšlení. To musí fungovat dál. Jde o to, že my jsme podceňovali ty nepředmětné intence a zapomínali na ně. Takže my musíme navíc zavízt řád do toho nepředmětného myšlení, ale to předmětné myšlení musíme zachovat a ještě vylepšovat. Ne, že bychom se k němu obrati zády, tak to nejde. A k těm intencionálním nepředmětům bude potřeba vymyslet pojmy? Ne, to bude nové pojmové myšlení, novej typ pojmového myšlení. Ty neintencionální předměty si představit tak, aby si to všichni lidi představili stejně, tudíž proto mohli vymyslet pojm, aby zase díky tomu pojmu si představili všichni to tež jako v tomto případě. Já myslím, že jo, že to je nutné dokonce, že už nám to ukázala ta historie toho předmětního myšlení, že to je schůdná cesta, tak to musíme teď zkusit udělat v tomto taky. Zatím nevíme. Víte, my jsme na konci jedné epochy a jsme v tom po uši nebo po krk, no a nevíme, jak dál. Tak to je, to je prostě musíme zkoušet. Ale v žádném případě ne, že bychom šli zpátky k mýtu. To prostě, že jo, pes, který se vrací k vývratku svému, to není žádná perspektiva. Já myslím, že ještě paralelně s tím, jak jste říkala, že se tady uvědilo to přesný pavilnojí myšlení jako luxus, s kterým se musí pracovat, ale zase můžeme mít o tom dál, že tady byla ta židovská, snad v případě nejlepších případech i židovsko-křesťanská tradice myšlení nepředmětného pořád v národě, nebo nebylo? No ano, bylo povědomí, že to s tím předmětným myšlením není docela v pořádku. To celou tu dobu bylo. A časem se zapomínalo, ty první myslitelé křesťanští věděli, že to řecké myšlení nevyhovuje. Jenomže potom, na jednu stranu je to doklad, takové superiority křesťanství, že ačkoliv původně mělo nedůvěru a odpor v určité řecké filozofii, tak nakonec se té helenistické upadle filozofii ubránilo tím, že v čtvrtém století vrchol v Augustinovi, a později v dvanáctém století k Tomášovi, že už předtím. Tomáš k Aristotelovi. Takže jen si představte tu obrovskou suverenitu, než oni prostě, co by šli ke kovářičkovi, tak šli ke kováři. Těm největším řeckým filozofům. Nejdřív se filozofy jebáli a pak svobodně si to podřídili a předělali si Platona podle svýho a předělali si Aristotela podle svýho. Všem, kde předělali je dost. A ukázalo se, že ten Platon a ten Aristoteles nad nimi zvítězili. A nakonec to dopadlo tak, že dneska ty Tomisti toho Tomáše držejí a Aristotela držejí takovým způsobem, že už to je filozofický neúnosný. Naprosto je to přesně fatální. Oni to držejí fort a učejí ty svý mladé, to si nebudete představit, jak jsou v tom kovaný, to je technika, kterou zvládnou způsobem, jak se učejí třeba malý dívenky skákat do vody nebo bruslit. To je výchova, věst tomistického myšlení, že každej musí tu techniku dokonale zvládnout, musí všechno znát, v hoci toho vědět, kde to je. A tedy to je kvůli... To je hrozná práce a ty nejlepší intelekty k tomu potřebujou. To dá práci najít mladého člověka, který by byl dost nadanej k tomu, aby mohl se stát tomistou. To nemůže být něco jen tak ovrchního. A občas je k tomu také potřeba pomoci zbraní nebo nějakých takty. Když si vezmu 14, 32, 33, 34... Tak ovšem, podívejte se. Ono se to dá na obě strany. Ty naši ocové mlátily těma palcátama taky kde koho a přesvědčoval jen argumentama. To jsou ty svízele toho reálného života. Nemůžeme to těm bratrům katolíkům tolik vytýkat, když jsme to dělali taky. Jo, to nemravní, to víme. Na tom se shodneme. Těžko to někdo bude jako... Říká Rádl, pravda, samozřejmě zvítěz jen v boji. No ale teda nikoli v boji s lukama, šípama, samostřílem a puškama, dělama. V boji argumentů. Je třeba nasadit vše, ale nejde o toho druhy mlátit. Tak máte ještě někdo nějaký argumentový dotaz? Martíne, furt ještě něco jede, jo? Abychom se docela i dozvali, není tak zlé. Tak jako ještě furt něco jede, ale už bylo dobré kdybych měl zakončit, tak jestli teda ještě něco. Jak to předat? Ještě ten problém je základní, jak to předat. A právě když máme pocit něčeho, tak to předat nemůžeme. Slepí mu o barvách, je těžko hovořit. To je jasné. Ale o trojuhelníku můžete vyložit vše podstatné, takže pochopí a myslí to tež, i když třeba je slepej. Samozřejmě když mu chcete vysvětlovat slovy hlasitými, tak mu nemůže být hluchej, ale tam není důležité, že on nechápe ušima. Můžeš chápet to, co mu říkáte. Tam to je záležitost porozumění nikoliv toho pocitu. Tam nejde o to, jaký sympatie nebo antipatie, jak se mi líbí trojuhelník nebo jak se mi nelíbí, což všechno patří třeba k červené květině. Nemám rád červenou třeba. To patří k té červení taky. Pocit určitej. Ale když vyložíte, že červen je, třeba barvo slepí mu, vyložíte, že červen je délka vlny taková a taková, ve spektru posunutá k tomu červenému kraju. No tak se domluvíte zase. Ne o pocitu červený, ale víte přesně, co se dá měřit, s čím se pracuje třeba v nějakém experimentu. Ponad co nevidí ten dotyčnej třeba, který je barvo slepej, tak on si to změří na nějakém přístroji. Tedy to mínitelné, o tom se můžeme domluvit naprosto přesně. A je libovolné, co si při tom my nějak soukromně k tomu přidáme. To na tom není důležité. Takže my tam máme čistý předmět, bez těch pocitů. No a zkušenost je ta, že se o tom domluvíme, vždycky. Podívejte se, je to tak jednoduché, že naprostá většina žáků je málo těch, který, když poprvně se v geometrii vykládá, co to je treduřelní, tak nechápou nic. Nechápěj, že když křídou na tabuli nějaký treduřelní, že nemíní takhle tlustou čáru, nebo že míní, co ta čára znamená. To každej ten žák pochopí. To je zkušenost, že se o tom domluvíme. Proč to o pocitech se nedomluvíme? Já nikdy nevím, jestli ten druhej má ten určitej pocit, tuto chuť, vychutná třeba vína, nebo já nevím čeho, jestli vychutná přesně tak jako já, jestli má ty pocity stejný. To nevím. Když to u těch intenciálních předmětů to vím naprosto přesně. Pač chvíli mluvím, já už vím, že myslí jinej než já. A nebo naopak mluvím, že myslí týž. Ještě jste mluvil o tom, že křesťanství je v krizi a že by bylo hodný nebo nutný nebo možný vydat se tou cestou myšlení intencionálních předmětek, pojmu k ním a tak dále. Jestli nehrozí to, že když bychom se domluvili, vytvořili pojmy pro intencionální nepředměty, všichni by si pod určitým pojmem představili tentýž intencionální nepředmět. Jestli nehrozí krize výry, protože výra je něco, o čem si přesně nedovedu představit, co to je. Jestli tak nehrozí zase tohoto. Ta otázka je s dokladem toho, že je položena v rámci předmětného myšlení. Poněvadž pojmem soudu důležitá věc je, že výra nemá intencionálních předmětů. Čili věřit v něco je už falešný. Tohle na to ukázal Ebeling. Teologové by to možná mohli vědět. Někdy v 57 nebo 59. roce publikoval článek, kde proved jakési statistické šetření. Zjistil, že z celého nového zákona se omezil na synoptická evangelie a v synoptických evangelích se omezil na logie a jejich nejbližší sousedství. A tam zaznamenal výskyt slova pistis, pistewain atd. A zjistil, že až asi s třema nebo kolika výjimkama všude se mluví o pistis nebo pistewain. Absolutně nikoliv s dodatkem v Boha nebo v Krista nebo něco takového. To je jako výratvá tě uzdravila. Souvisí to s těma logoj a s jeho uzdravováním nebo s divama, který učinil atd. On to všechno probírá a ukazuje ty výjimky, že to jsou z největší pravděpodobností pozdější vpisky a usuzuje z toho, že jde o logie nebo o situace, kdy uzdravoval Ježíš atd., že to jsou místa velmi autentická a že z největší pravděpodobností Ježíš sám mluvil o víře absolutně. Víře v Boha nebo v sebe. Níbrž o víře. Mějte víru boží. Špatně nový překlad překládá, mějte víru v Boha. Naprosto nesmyslný. Pistis Theou je jako víra boží, buď kde Bůh je subjekt, anebo že se tím mění božskost té víry. Mějte božskou víru jako tu znamenitou jedině pravou víru. A z toho vyvozuje některé důsledky. Není to dost daleko, já vyvozuji ještě dál. Po mém soudu je to výzva pro nás myslet něco nově, totiž rozlišovat velmi důsledně víru a reflexy víry. A tím si kladu otázku. Když mám místí výhrady vůči tomu způsobu, jak se to dělalo, jestli může filozofie se pokusit být státce reflexí víry nezávisle na té teologické. A to je nezávisle také na každé religiozitě, na všech religiozních termínech, pojmech a jejich významech. Ale musíme skončit, jo?