Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Rádl, jedna. Tak jedeme. Já jsem zaměnil dva. Emanuel Rádl, to je pro mě hodný sklidček. Já jsem ho poznal v dětství a byl jsem na jeho pořbu. Tím vlastně končí moje přímá znalost a vědomosti o Emanuelu Rádlovi. On o mě věděl dřív než já o něm, protože dělal cestu kolem světa, vystoupil v Čikégu z rychlíku a byl tam krajan z Čech, náhodou také z Pišel, který mu sděloval, že se mým rodičům narodil čtvrtý kluk. On set a hned napsal lístek, gratulaci, takže já mám hned měsíc starých gratulací od stříčka, že jsem se narodil. A já jsem ho poznal, když jezdíval a často jezdíval do Pišel. Můj otec byl jeho nejmladší brater a trávíval tam dovolené. Kolik měl Rádl sourozence? Rádl měl deset sourozenců, ale tři zemřeli mladí. Nejstarší byla Jitka, ta žila v Domažlicích, potom byl Emanuel, potom byl František, to byl profesor na technice, Matiku učil, ale hlavně Matiku učil. Potom byla Marie, ta žila v Čerčanech, potom Antonie žila v Domažlicích, potom byl můj otec Antonín a nejmladší byla Anna Náprsková v Kladně. Ty tři zemřeli velmi mladí. Když bychom šli ještě trochu dál, tak ti moji prarodiče, které já jsem nepoznal, Antonín a Zuzana, ty přišli z Domažlic a vůbec když teda mluvíte s nějakým Rádlem a dáte s ním do řeči, tak přijdete do Domažlic, že tam je prostředí, kam přišli z bavorského Klingentálu. Ten první se jmenoval Egidius Jelí a sklád byl vřimně Němec, ale skládal český slib, protože chtěl být měšťanem domažlickým. Ten dědeček byl hrnčířem a babička byla talonkářka a přišla se dráha Praha-Budějovice, Praha-Vídeň, tak jezdili tady v postředních Čechách, kteří si přivydělávali, zalíbil si jim v Pišelých a žili tam v podnájmu. Emmanuel určitě se narodil v podnájmu v čísle jedenáct, ten dom ještě stojí, ty tři okna jsou takové obrácené do náměstí, je pěkné, že nad nimi je nápis náměstí Tomáše Garika Masaryka. A my máme chalupu teda takhle přes ulici, ale to není ta chalupa, kam se potom přestěhovali moji prarodiče, když se trochu zmohli. Když na ně vzpomínám, tak to mi vypravoval navrátil, když spolu chodívali z Dejvice na Albertov a připravovali všechny, možná i ten mezinárodní filozofický kongres, navrátil, říká skrýci, proč vy, když jdete, tak proč tak házíte tou pravou rukou tak za záda? A on se na něj utrh skoro a říká, to je zvyk z mládí, když jsem nosil mamince nůži na zádech a rovnal jsem si to. Já vám opravdu tak chodí, já se takhle trošku vzpomínám, ale možná, že mi to už někdo vypravoval a navrátil mi to jako ožidel. No jinak, já to skrýčka znám jako hodného, který mi vždycky koupil něco na poutě nebo přivez něco, přivez mi louka, nebo prostě byl to hodný skrýček. Velký takový zážitek, který mám pořád živý, bylo, když jsi sednul se mnou a s Janou, to byla moje vrstevnice, jeho mladší dcera, na zahradě a vzal takhle hrst trávy a říkal, to je tráva, že jo? A on se mi říkal, jo, jo. A on říkal, a to je tohle, to je tohle. A teďka bym počítával asi 20 různých prostě men těch travin a těch rostlinek. Jiný takový zážitek je on, potom měli chatu ve Zlenicích. To je blízko Kyšel, ale na druhém břehu Sázavy. Si si vzpomínáte, jak u Těše je psáno, že seděl na zahradě a za ním se táhla řada starých dubů. To jsou Zlenice. A tak tam si s Zlenicem s ním jel. Já nevím, jestli to bylo 1934 nebo 1935 v létě. Mě pozval a jeli jsme tím posádovským pacifikem do Soběšína a tam jsme vystoupili. Šli jsme proti proudu Sázavy tou Pěšinou na jimkarský tábor, kde byl mězinárodní jimkarský sjest. A mě jako kluka tehdy udívalo. On si vždycky zastavoval ze skupinou, s kterou jsme potkávali a začal bezprostředně s nimi mluvit. Jednou to bylo anglické a nevěděl, že to já. Chvilku to bylo zase jinou řečí, francouzský. To na kluka udělalo na mě ohromný dojem, ta návštěvať toho mezinárodního tábora. Potom už mám spíš prázdnost. Brzo potom ho nemocnil, že? On potom v 35. roce ho nemocnil. Já už jsem byl jen na jeho pořbu. To je ve 42. roce ve Spraštinském krematóriu. A tam nesměl nebo nemohl nikdo mluvit. Spíš nesměl mluvit. Pro to rozloučení měl evangelický farář. A nevím, jak se jmenoval. A já si z toho kázání nebo z toho proslovu pamatuju, že tam několikrát opakoval, nejprve hledejte království Božího a to všechno vám bude přidáno. A z té hudby, když jdu tam okolo toho Spraštinského krematória, tak slyšíme, jak zborově zpívali. Jestli to bylo nahrané, nebo jestli zbor zpíval zelení hájové, bývali jste vždy moje. Já potom po hřbu jsem chodíval za tetou, prostě byl jsem její miláčkem, ona na mě držela. A prohlížel jsem knihovnu, ta byla teda bohatá a já už tehdy byl plýma nohama v biologii a v medicíně, i když byly zatřené školy, tak jsem tam prohlížel hlavně ty biologické spisy, hlavně spisy Dríše. A tam byla založená korespondence, já tomu moc nerozuměl, ale mě prostě tak, k tomu tam byla, v té knize byla nějaká věta a teďka zřejmě šel dopis Dríšovi a Dríš na ní odpovídal. Rozváděl tu větu, která byla v tom, nedovedu už prostě říct, co to byla, ale týkalo se to vitalismu. Tam prostě šlo o takovou nějaký doplněk a vím od jednoho studenta, snad je farářem evangelickým, který tady študoval veselým, zjistil, že je ve státním archivu v Lipsku 13 dopisů rádlových Dríšovi. A on tam psal několikrát a prostě nezostal odpověď, ale to bylo za asi před patnácti lety, tak nevím, co je s tím dál. Můžu vás jen na chvíli služit, já bych jenom chtěl přivítat paní nadzoru Šikovou, poprosit jí, aby zasedla tady. Já jsem byla na zasedání forum pro změnu. Já bych mohla zemkat, že tady odejde, takže to byl ten původ. Protože mě už všetkým našknul Petr Pithard, že vždycky odejdu před koncem, tak jsem tam musela vydržet. Já jenom bych dovolil ještě pár slov, jenom jako ta režie, to si představujem tak, že do jakousi rekonstrukci osoby Emanuela Rádla na základě osobních vzpomínek lidí, který ho znali nebo který byli v úzkém styku s lidma, který ho znali, v případě paní doktoru Těšikovi byly ty dcery Bokucene, my vím, že jo. Tak a úvodní slovo jsme tedy dali panu doktoru Rádlovi, který je bezprostředně. Takže pardon, že jsem vám skočil do řeči. Já se ještě z té prohlídky té knihovny pamatuju, že jsem tam narazil na nějakou knihu, kde byl doporučící dopis T. G. Masaryka pro Rádla na nějaký mezinárodní, kde ho jmenoval jako delegát nebo doporučoval ho jako delegáta prostě za československou filozofii. Mě to zajímalo proto, protože u nás v rodině se vykládalo a jistě jako to bylo známé, že Rádlo byl teda už univerzitních let posluchačem a žákem Masarykovým a že se potom rozkmotřili. Od navrátila vím, můj otec mi to potvrzoval, že ten první rozchopil proto, že Rádlo nesouhlasil se soukromým životem Macharovým. A Machar byl tehdy jmenován nějakým inspektorem armády, nějakým vysokým důstojníkem a prostě nějak to tam neklapalo a on si to v tisku vykl nebo přímo Masarykovi a to prostě byl takový náraz, kde se rozchopil. A to bylo teda publikováno, když Rádlo podezříval, že sčítání lidů bylo u nás falšováno v netrospěch Němců. A navrátil mi říkal, že tohleto si potom Masaryk s Rádlem vysvětlili. Ale tam to rozkmotření určitě nějaké bylo. A mě právě tenhle dopis byl pozdější a mě tam zaujalo, s jakým kladným doporučením Masaryk Rádla deleguje tam na ten svět. Pane doktor, kdybyste dovolili, že bychom se ještě vrátili k tomu, k tomu mladí a dětství, k tomu, co jistě ještě dostaneme. Já jsem se jenom chtěl zeptat vás všem svítelných, jako ten původ, jak si z toho domařička vysvětluje to, že Rádl na gymnáziu jeden čas studoval také v domařicích. Takže on obecnou školu chodil, tu obecnou školu byl v Píšelích z roku 1879 až 1885. Potom jestli jezdil nebo docházel do piaristického, nižšího gymnázia v Benešově. A to bylo 1885 až 1889. A potom přešel, tam bylo je nižší gymnázium, tak přešel do domařlic, byl zřejmě v té své nejstarší, nejstarší z sestry a maturoval teda v domařlicích. Státní vyšší gymnázium domařlice. Hned po maturitě, nebo ještě během studií, podal žádost za přijetí do augustiniánského noviciátu. Potom to šlo ještě na arcibiskupský, pražský atd. a potom to nějaký provinciát augustiniánů schválil a vyhovil ty jeho žádosti. Takže on pobyl rok v augustiniánském klášteře ve Vrchlabí a potom tady u sv. Tomáše v Praze. No a u nás doma se vykládá toto, že přišel jednou prostě domů z toho kláštera, který byl kolárek a byl velkej rámus doma, hlavně maminka, která si to přála. A jeho streetbrater, jeho maminky, byl převorem potom augustiniánského kláštera ve Vrchlbě. Tehdy asi ještě ne, ale byl už u augustiniánů. Čili ta maminka si to přála, aby byl knězem a to tak tam bylo velké prostě pozdvížení. Ale nakonec se ta rodina s tím smířila. Přišel na filozofickou fakultu a začal studovat. Já nevím jestli o tom dětství, já už víc nevím. Já jsem se ještě setkal s několika jeho vrstevníky, s kterými chodil do obecné školy. To byli prostě, jeden byl nějakým cestařem, a jeden tam byl chalupníkem. Prostě já tak jsem je znal. A myslím, že on když jezdíval, dopíšel, ale to nevím, že je navštěvoval. A to bylo v rádi, že jo, v obecné školy. Jinak já nevím o té rodině. To snad nemají, to dva děti jsou rodince a to. Já myslím, že by asi stačilo to, co jste tady řekl. Já nevím, jestli někdo z dalších členů tady toho panelu k tomu chce něco ještě jaksi podotknout, doplnit. Protože Rádlo, my si moc nepamatujeme. Já bych jenom tady měl doplnit. Jak jsem už zase jednou jednoho slyšel, tak jste mi říkali, že jeden z těch důvodů, proč Rádlo odešel, tak jste tam prostě tady se stěžoval, že tam je strašná špína. Jo, to se vykládá. Ale tomu nelze věřit, že by to takový, která podle mě malichardí, no bo tam byly prostě důvody určitě hlubší. A o nich nevíme. Já tam mám podání, že mu vaděla nějaké rysy hospodaření toho hospodářského správce, to dokážete dát. To už mám, to je asi z šesté roky teda podání. Děn, jako myslím, dobré připomenout. Já jsem korespondoval potom s jedným augustinianem, který zažíval jeho návštěvy, strýcový návštěvy v tom dolním ročově. A tam ten vztah mezi ním a tím strýcem a celým tím společenstvím, to bylo veliké, to bylo asi pět nebo, byl prostě, a ten kněz mi říkal, to bylo neobvyklé po takovém prostě, že jo, krachu, že jo, poučit tomu, jak tam prostě ten zájemný respekt byl a že i snad s tím provinciálem, že se stýkal a to, že... Že osobně to nenarůšilo. Nenenarůšilo to žádný... Nebo třeba ten Havlíčkův odchod, jak jste se vydal, že to bylo něco jiného tohle? Ne, ne, to myslím. Jako Havlíčkovi... No a potom teda zapisuje tu fotku... Prosím, jo. Myslíte, že to bylo podobné? Ale nebo Havlíčkovi také. Ne, já jsem se ptal, jestli je to, jestli je to mělo charakter nějakého konfliktního, tedy odchodu nebo jestli, jako na základ nějakého nesouhlasu, nějakého náboženského přímo, nebo jestli to bylo spíš, spíš, že ho prostě nevyhovoval ten... My od těch důvodek, nevím, no to se vždycky tak něco povídalo doma, že jo, nebo takhle ty pravé důvody. A o Augustinianskem by se něco nepašlo o tom? Prosím. Protože třeba v archivu některého toho K4 Augustinianského spíše... Ten archiv je v Plzni, to vím, že je v Plzni. To mě psal právě ten, ten některý už také zemřel, že když bych se chtěl něco dozvědět, ale já už jsem tam potom... potom nebo neplátám. A ono, taky ty archivy všechny byly potom, že jo, ze stádny, nebo prostě... Vidlémat se tomu. Možná namaněná, že to tady rodiného podání. A my oba rodiče přestoupili, respektive můj otec přestoupil, vystoupil z katolické církve. Přestoupil, maminka byla v československé církve. Víte, když se o tom hovořilo, že Ráda říkala, no, já se vám nedivím, já jsem také opustil katolickou církev. Ale to se tím vyseloušem až pozdější jeho rozchod. Já jsem tom tak vždycky rozuměl, že po tom krachu v tom klášteře, že zůstával takovým dobrým katolíkem. To by nasvědčovala ta zkazka o těch dobrých vztazích, těchto augustinianských. Takže já mám dojím, že tam rozhodně teda nebyla taková nějaká vnitřní motivace. I když samozřejmě to úplně vyloučit nelze, že pro něho potom možná to... Určitě, třeba on se jim narodil syn Emanuel a zemřel hned druhý den. Ale ten týždeň, kdy se narodil, byl u sv. Víta pokřtěn. Čili tam jako to katolické... Ten vztah tam nebyl takový nějaký, že nepři s nima už dál vnitřný. Já mám jednu tak úplně triviální otázku. Věc, která se s fotografií nepozná. Emanuel a Ráno byli svým menší drobnější postavy nebo byl vysoký? Já myslím, že byl tak velký asi jako já. Centimetry, nic jiného. A ty krásné kníry měl vždycky? Prosím? Ty krásné kníry. Jo, to měl taky. Měl vlnitý vlasy, černý, tmavý. Ještě když já jsem ho znal, tak myslím, že nebyl šedivý. Já ho pamatuju jako takového tmavého. A na ty kníry byl velmi hrdý? Ano. Tak když zapsal, můžu pokračovat? Já jsem se ještě na jednu věc chtěl zeptat a potom jestli jsou nějaký dotazy, jak se já bych tak řekl z Pléna, tak samozřejmě. Já jsem se chtěl ještě zeptat na tom jeho rodným domu. Je teď jako deska na pamětí? Ne, ne. Je tam, jak jsem vám říkal, je tam označení, že je to náměstí. A městí Masarykovo. Ale je v Tyšelých Rádlova ulice. Od letošních Vánoc dal to tam někdo, tam je takový mecenář, který tam prostě funduje to. Ten tam dal dvě, do té ulice dal dvě, dva nápisy, že je to Rádlova ulice a do druhého dne zmizeli. Já vím přesně, kdo to udělal. Ten to potom na veřejné sluzy řekl, kdo to je Rádla. Ale ta jedna tabule se tam objevila. Je to taková zahradní ulice a je tam velikými písmeny napsané, což v Praze není. Tak jste říkal, že tam je nějaký městský muzeum v Tyšelích a že tam má taky Emanuela nějaký koutek. Jo, tam prostě je takové muzeum, jsou tam nějaké archeologie a prostě takové. Je tam koutek, která Emanuela Rádla a tu posmrtnou masku, kterou jsem dostal, to jsem tam půjčil nebo dal, že jo, tak tam je Rádlova posmrtná maska. A jsou tam teď koupili to nové vydání Dějin, to tam je u těch a tam je, a myslím, ještě nějaká knížka tam. Takový krátký povídání o Rádlovi. Proč se zmiňuje jenom o matce v textech? Dějiny, filozofie, první děte je moja maminka. Klasická, ano. Ale potom i v těch textech pro mládeště vždycky se vrací k té mamince, jaká byla. Já jsem babičku nepoznal, ale byla to velmi energická paní. Když jsem se vždycky tatínka ptal, že jsem babičku ani dětička nepoznal, on říkal, všimni si támhle nejmladší mojí sestry a nejskladnaté kopie babičky. A opravdu, ta byla taky obchodnice. Brzo jí zemřel manžel, vychovala čtyři děti a zvelebila to tam. A to byla taková prostě... Na začátku v předmluvě byl urtěště, říká, jak byla hrdá na to, že ten obchod užíví bohatou rodinou, teda četnou rodinou. A teď jsme zjistili, jak četnou. To jsem nikdy nevěděl. Takže bychom asi toto dětství a raný mládí nějak nějak uzavřeli a pokročili zase. Takže prosím páno. Na univerzitu. Tak 1895 až 1901 zapisoval teda tady Pražskou fakultu a v roce 1897 je tam napsáno, já nevím proč, Interruptio Semestri Estivalis. Jestli dostal nějaké studijní volno, nebo to nevím, takže 1897 prostě nezapisoval. V roce 1896 je tam napsáno, že je mimořádným student, že zapisuje tři hodiny srovnávací histologie, otázky descendentní teorie, dvě hodiny a geologické praktikum. Jeho první práce je gabbros okolí dílového geologického práce. 1898 si volí hlavní předmět přírodopis a potom matiku a fyziku jako vedlejší. Zkouška z přírodopisů mu byla prominuta vzhledem k práci o některých elementech očí v zauzlinách dekapodů. Práce je výborná a překračuje obyčejná obvyklá schémata. Zkoušky dělá z matiky, z mineralogie, z fyziky, z češtiny, psal práci palacký a jeho literární proces. Potom dělá zkoušku z Němčiny, z zoologie a botaniky. 17.6.1901 dostal absolutorium. Je tam podepsaný studnička toho. Jeho histologii jsem ještě já študoval, i když nás neučil už. Z těch známějších já je přečtu. Strouhal, Grůz, Augustín, Weyer, Koláček a Masaryk u něho študoval filozofii devatenáctého století a navštěvoval seminář, jak pracovat. A potom ještě Masarykovi přednášky sociologické učení o státě. U Drtiny praktická cvičení pro filozofii. Češtinu dělal u Gebaura, což byl s námi. Tedy anatomii študoval z Janošíka, z toho já jsem ještě taky študoval. To byl prostě předchůlce našich učitelů a protože nebyly knížky po válce, tak jsme Janošíka brali všema. Dělal pitevní cvičení podle Janošíka a u Mareše u toho študoval fyziologii. On sám říkal Marše. On sám říkal Marše. Zrovna na své narozeniny 21.12.1898 můžu to číst latinsky, že byl doktor filozofus zoologia et physica et ex philosophia doktrinam probavit. A ta dizertace byla o některých elementech očních zauzlinách dekapodů. Pořád se to tam točilo od ganglích a těch... A tenkrát byla fylozofická fakulta a přírodovědná fakulta jako dohromady. To byla jen fylozofická. Neexistovala přírodovědná. A se musela oddělit. Až po válce. Tak já nevím, jestli jste z těch studií, já víc nemám. Tohle jsem opisoval, když mě teta učila jeho papíry. Tak to jsem to stále opisoval. Hned potom, po té promoci nastoupil v Pardubicích jako provizorní učitel při CK Reálné škole Pardubice. Já bych se, doktor, ještě na jednu věc zeptal, když dovolíte, že já do toho skáču. Protože to se týká ještě zahodobý těch studií. Oni zachovali nějaký jeho vzpomínka na Masarykovi přednášky. Víte o tom něco? Ty se díváš na mě jako, že jsem já to říkal. Ne, ne, ne, já jsem to někde četl. Taková trošku veritika, že ty Masarykovi přednášky byly velmi nesystematické. Ani tam zatím nechodilo moc studentů. Hlavní věc byla v tom, že Masaryk měl jak se jí mimo ty přednášky, jak se jí čili, styky s těma studentama a komunikovat s nima i na té osobní rovině. Já myslím, že v té knihovně by se dost našlo, ale brzo potom, jak jsem říkal, že jsem tam chodil potom po hřbu, závětí bylo, že má připadnou k Masarykovu ústavu. Byla odvezena nejřív do Kramářovi Vili, potom na zámek Doneleho ze Vse a teďka prý je někde v archívu ministerstva v Nitrále. Měla být ústavu DNKSČ tam, co je Berievská, tam, co byla Berievská. Tam byla podle mě, který měl znišení. Pokud byla rozdělena, část šla na Přírodovědeckou fakultu a část měla jít do toho ústavu. Po toho jsem pátral zcela nedávno 5 nebo 8 let, jsem zašel na Přírodovědeckou fakultu a tam mě řekli, tam je takový nepořádek ve sklepě, kde je to ústavní, tam prostě se v tom nikdo nevyzná. Snad se jí něco ztratil a prostě odešel jsem. Takže prostě nepořádek. Potom byly nějaké, ne pokud je orádla, ale nějaké jiné pozůstalosti. Potom byly veřejné diskuse v novinách, teda v různých časopisech, takže tam skutečně došlo k strašným ztrátkám. Když o té závěti, tak jako třetí část té závěti bylo pro doktora Navrátila. To byly asi osm balíků prostě převázených motouzem. Já jsem je prohlížel. Ty dosty má teďka dcera doktora Navrátila a jsou uskladněny. Ale já jsem jednou dostal nabídku, abych si to vzal. Já hloupej jsem si to nevzal. Ale teďka jsem si přeci jen vymohl, když byla ta diskuse prostě jestli je podvrch u těcha nebo ne, tak ten balík, kde je rukopis z útěchu a kde byla taky ta posmrtná maska, ten mám. A mám ho jako půjčenej, ale já ho nedám. Pane doktore, já bych jenom se zeptal našich dalších tedy přítomných tady v tom účastníku toho panelu, jestli to mohou nějak to vaše vyprávění ještě něčím zajímavým jaksi doplnit z toho období po ukončení Masarykových studií a pak bych vám dosadal slovo tedy. Já jednou otázkou, která samozřejmě já nečekám tedy odpověď, ale jenom abychom věděli, že by se tím směrem dalo něco zkoumat. Mně v těch posledních letech, co žil Kozák, tak mě říkal, že poslouchal Masaryka a že právě Masaryk snad v přednášce o Husovi, že dost podstatně se zabýval otázkou pravdy. Teď Kozák je o dost mladší, přibližně jako hromádka, že? Rádo tedy je ovlivněn tím pojetím pravdy, který je prostředkován nějak tím Masarykem taky. Masaryk o tom nikde asi nic nenapsal. Hledá, že by bylo něco v rukopisech, ale to taky vinou navrátilo, prostě ještě se s tím furt nic neudělal. Další okolností. Ale mně připadá, že nemá tam nahoru, neviděl jste, že když poslouchal Masaryka, že by tam měl nějakou přednášku, kde by mohl mluvit o Husovi? Ne, já jsem si vypisoval to rádi. Hus vyšel až počátku, 1901. Takže možná mohl v té době mohl přednášet někde. Já jsem si myslel, že tam budu chodit a že kus té knihovny mě připadne, ale teta byla tak zásadová, že řekla v závěti bylo, pak půjde to do Masarykova ústavu a prostě nezatýkej se toho, nebo prostě neber si něco, samozřejmě jsem to respektoval. Takže asi by se tam něco našlo, protože on si vkládal, nebo si vypisoval, v knížkách byly na kraji byly prostě poznámky, anebo z zadní strany na řbetu byly jeho poznámky, ale jednak jsem tomu nerozuměl a něco bylo v cizích řečech, když měl originály a tak, ale nebyl na to čas a taky to bylo v takové té době, bylo to za války tohleto a pořád tam ještě bylo prostě takové to napětí, když ještě přijdou i na to kniovnu přijdou, že jo, ale takže no a brzo brzo prostě byla odvezena. Jaký cizí řeči uměl Jádl? Německy určitě, že jo, protože některé věci psal německy, anglicky uměl, to jsem poznal to, francouzsky uměl, nevím španělsky, to nevím, ale jen proto, že byla přeložena do Španělšiny a on cituje často v těch biologických pracech dva takové významné histology španělské Ramón y Cajala a Laurent de Dénon a já si myslím, ale to nevím, že to čet od originále. On vydal jestli to je známost bibliografie, že s profesorem Pelnářem, který byl jeho přítel, že jo, taky z Domažlid, že jo, vydali, vlastně uvedli do české literatury neurónovou teorii. Vyšlo to jen v Tomajerově sbírce, ale je to taková podstatná práce prostě pro českou neurologii, že jo, nebo česko-slovenskou neurologii a tam právě o té histologii prostě té španělské tam je hodně citací, takže já si myslím, že španělské, nevím. Taky ta Neue Lehre von Zentralen Nernsystem. Prosím? Zentralen Nernsystem, co vydal Německy. To vyšlo zkraceně česky na pokračování v časopisě lékařů českých. A tam tedy to píše jako sám jenom. Ano, ale tady tu neurónovou teorii to má s Pelnářem. Pane, takže asi pokud nejsou tady další doklonití respektive ozátky, tak pokročíme asi k tomu, který... o učitelském působení v Pardubicích, no tam, že byl vlídný, přísný, pořádál sbírky přírodopisné, botanickou zahradu tam vedl a vedl nepovinná cvičení přírodopisná. 901 až 902 měl dovolenou pro vědecké práce a přešel potom 902 jako skutečný učitel na Reálce na Novém městě v Praze. Která to byla? Já si myslím věčná. Věčná? Já si myslím. Já jsem našel v Eisnerově chráma tvarstv smínku, že brater Eisnera tam prostě orádlovi mluví, jak byl přísný a jak prostě vyřadoval prostě hodně vědomostí, když ten jeho brater študoval na té Reálce. Je tam i kartička, taková zmínka v té filologické práci. V roce 909 byl povýšen do 8. třídy hodnostní jako na CHK čestné Reálce v Praze na Novém městě. Já o těch jeho biologických prácech, která trošku vím, protože nějak to patřilo do mé profese. Já jsem na medicíně četl ty dvě vývojových teorii, protože byl ve filologu Darwin a potom byl ve filologu Pavlov, že jo, kde prostě jako nějaká obrana proti tomu byly prostě ty úvahy, pro mě teda ty úvahy v dějinách vývojových teorií. A potom hlavně fototropismus, mystagmus a to, to prostě patřilo do mé profese a když jsem si představal stříce, jak tam mělo to dvě metrové prkno zavěšené, jak tam točil ty zvířata a pozoroval tam ty rytmické kvitání, tak jsem to samozřejmě napodoboval, že jo, prostě kopíroval jsem to, podle toho pitval jsem žálby a já prostě dělal jsem ze sebe prostě mladého jako vyvědátora nebo takhle, ale myslím si, že i v těch jeho biologických prácech se dá vystupovat prostě to, co potom je co potom je tého říká, že už dál nestačí prostě udělat takový jednotný biologický názor kravitace, světlo a hmat. To se myslím dá tam v těch jeho spisech, hlavně o fototropismu tam se to dá doložit. Mě tam vždycky zarazilo to, že když dojde na takovou hranici, říká, že ještě je nějaký zemní princip třeba tenka řekne vůle tady přestane přírodopis protože se tady otvírá filozofie. Takže on si kladl takové meze v těch přírodovědských věcech ale naznačil to tam. Naznačil to potom, že ho hlavně teda v té útěše, kdy zhrnuje ty svoje experimenty, že to byly vyloženě experimenty na těch zvířatech na pavoucích a prostě histologie pokud měl nějaký mikroskop ta ganglia, když studoval. On se tu době stýkal s Masarykem? V té přírodovědské fázi, myslíte? Tak hlavně do války jsem myslel. Když Masaryk odešel za hranice, tak se stýkal určitě s rodinou Masarykou, s paní Masarykou a oni bydlili tam blízko sebe. To byl bezpečně od svého otce, že je navštěvovala, taky tam byl nějaký proviant a prostě tam určitě se stýkali. A potom také byl takový zvláštní vztah k Pišelůmu. V Pišelích žila paní učitelka Dlabalová, která byla zasvobodná Seidlerová. A profesor Seidler byl matematik, kolega rádlův na fakultě. A tahle ta paní Dlabalová, Seidlerová, si říkala, já jsem páté dítě Masarykovo. A opravdu Jan a Alice tam dopišeli co jsou často jezdili. Jezdili na návštěvy a stýkali se. Ona jezdila sem. A Masaryk taky Pišelí navštívil. Nedávno teďka bylo nějaké to výročí a já nevím, jestli v lidových novinách, nebo kde se objevil takový veliký obráz, jak Masaryk jde lánem o bylík. Jestli si nespomínáte na to. A je to v té publikaci Masaryk ve fotografii. A to jsou Pišelí. Masaryk navštívil Pišelí, protože tam bylo nějaké družstvo zemědělské selekta, které něco pěstovalo a on udělal návštěvu a byl také u těchto dlabalů tam. Takže takhle ještě s tím Pišelím. A na univerzitu přišel? Přišel. No a ještě za té války. Prostě on se objevil takové srovnání jeho nemoci sedmileté teďka s tím, že něco podobného prožil za války. Podle svědectví mého otce, podle svědectví příbuzných a prostě i navrátilá, on byl aktivní a velikou aktivitu projehl hlavně v tom, aby nebyl odveden. Navštěvoval ty Masarykovy, jak už jsem říkal a psal, několikrát žádal o docenturu. To jsou doklady, tam vždycky byl zadmítnut prostě cek a minister řešitelství nevyhovuje a tak dále, to je tam několikrát. Prostě za té války první byl aktivní. To se nedá srovnávat s tím sedmiletým obdobím teďka. Já jsem myslel, že on docenturu měl. Ne, ne. Docenturu dostal 11.9.1919 prezident republiky uděluje žádnou profesuru filozofie přírodní na České univerzitě v Praze s účinností od 1.3.1919. Takže on vůbec docentem nebyl? Odle toho ne. Já tady mám, že 19.14 a 19.15 ceká místo řešitelství nevyhovuje. A potom je tam až jestli se něco nepřehlí. 11.9., kde prezident ho jmenuje už profesorem. To už je jakoby za republiky. Já jsem někde čel, že ta žádnost za války, že byli o mimořádnou profesuru. Ale už nevím kde, takže ne. V těch dovladech, které já jsem měl v budoucetu, ale to nejdi.

====================
s1.flac
====================
Vždycky byla hrdá na to, že ji ty rádlovic včeli poštípali, když byla malá. Naši teda třicátý ročník tak někdy v sedm a třicátém říkali a mě poštípali rádlovic včeli. Tak jsem se jenom pověřoval na kolik to je. Ten med tam hrál určitou roli, protože můj otec navštěvoval během nemoci, tady stříce a ovoce nebo med mu vozíval a takhle prostě mohl s ním mluvit, to byl takový důvod, prostě já něco vezu, tak prostě mohl jít do té jeho samotnitá. Já bych se teď chtěl, když dovolíte, zastavit právě u té poslední etapy rádlova života, u té nemoci. Mě na tom připadá, tak při pohledu z mějšku, takový strašně zvláštní to úplný unodnutí. Prostě když člověk dostane infarkt, tak většinou ještě potom může nějak být činný. Ale to nebyl ten infarkt. Já mám o tom teda dost dokumentace. To by stálo za to přesně. Tak když připravovali ten mezinárodní kongres, tak Stris byl předsedou filozofické jednoty. Filozofické jednoty a pak se stal prezidentem toho sísmu. Ano a Navrátil byl jeho sekretářem. A oni bydleli blízko sebe tam bubenči a chodili přes Chodkovy sady, tady pražskými ulicemi na Albertov ráno a spolu probírali témata, organizaci a tak dále. Ráno potom přednášel, nebo měl tam ty svoje povinnosti. A k večeru se vraceli a teďka zase probírali, co už bylo uděláno. A večer takový souhrn přepisovala paní Navrátilová na stroji. Já nevím, jestli se toho zúčastnili ještě jiní lidé. Mně to tak vždycky připadalo, že nad těhletou dvou ležel prostě celá ta příprava. Čili to muselo být teda námaha ohromná. Ještě tím spíš, že ráno byl světlo plachý a večer ani nečetl, ani nepsal. To všecko se muselo odehrávat prostě během dne a večer přemýšlet. A chtěl mít ten klid, jak tady říkala profesorka Šiklová. Nemohl při umělém světle prostě nemohl číst ani psát. Už za mladá mě tak vysklonil, ne? Ano, to nevím odkdy, ale prostě tohle mi navrátil říkal. Představte si, že prostě on tu intenzitu vyhlal na to denní světlo jen. Potom už ne. No a potom řídil ten kongres a to a seděl, odpočíval potom v těch zelnicích na té zahradě a přišel ten první záchvat. Prvním ošetřujícím byl právě ze sousedství profesor Harvát. Já jsem sice u profesora Harváta pyškusoval a dělal zkoušky, ale nikdy jsem se na tohle nedostal, netroufal jsem se, nebo prostě byl jsem hloupej. Takže od profesora Harváta nevím, ale ten ho jako postavil na nový, takže on začal potom zase přednášet na podzim, ale o Vánocík přišel nový takový náraz té nemoci a to už potom se na fakultu nevrátilo. A potom už se teda na fakultu nevrátil a zůstal doma. A co to bylo? To byla zarebová nemoc? Profesor Harvát potom předal to ošetřování doktorovi Tesářovi, to byl praktický lékař v Ubenči. S tím jsem korespondoval, nemluvil jsem s ním, ale mám od něho dlouhý dopis, kde mně píše, že jeho ošetřujícím lékařem, jak mu ho předal jako pacienta, profesor Harvát a že prakticky rád umřel v jeho náročí na zápal plic. To byl ten závěr. To byl ten závěr a píše, šlo o progredující postupnou arteriosklerozu celkovou převážně mozkových tepen. Když si představím ve svých znalostech a praxe sedm let trvající, to není možné napsat v útěchu. To by mu prasklo. To by mu prasklo dát arterioskleroza, to je nesmysl. To je úplně milná diagnóza. To byl spíš nějakej pomalej virus, kterýž zatímkrát neznal. Já jsem se s tím zabýval dost dlouho, protože takových pacientů jsem měl spousty v praxi. Já jsem si našel odstavec ve válce s Čechům s Němcmi. Já bych vám ho přečet, protože to nedovedu. Tam není úvaha. To je prostě apodekticky řečené. V roce 28 jsme ze tří stran obklopení Němci. Ve světě nebude protestu, když Německo bude opravovat Verzajský mír. Rakousko se spojí s Německem. Kordon Gdanský bude zrušet. Národnostní princip, kterým se bojovalo proti Německu, bude také zbraní proti nám. To napsal před Hitlerem dávno. A tam není úvaha. To je prostě jako kdyby to viděl, co jsme potom všichni prožili. To se stalo všechno. Já nevím, vy to jistě máte zpracováno, o čem se mluvilo na tom mezinárodním filozofickém kongresu, ale já si myslím, že tam viděl krach toho, čemu on říká romantická věda. To vyústění té romantické vědy. Já když jsem nedávno čet rektorskou řeč Heidegrovu v roce 1933, no tak to jestli rádo viděl, tak prostě z toho se musel zhroutit. A kdybych tomu rozuměl, tak bych se zhroutil taky, co všechno tam je. A teď, když on tohle viděl, že se to naplňuje jedno po druhém, takže se dostal do těžké depresie. Já si myslím, že to byla deprese z té politické, sociální... Příště psychosomatické. Ale tam prostě ty náznaky mrtvice, nějaký vady řeči nebo ochrnutí, v nikde nic, můj otec mě mluvíval, nebo navrátil, říkal, jak ho potkával. On chodil na procházku. A na procházku mával na něj, prostě jako na dobrého přítele. Z té somatické stránky, čeho je možný se chytit, jen ten konec, ten zápal plic. A v čem se ta nemoc projevovala? Jaký byly symboly? On se izoloval, nebo byl izolován. Byl izolován. Mě třeba, když jsme o tom jednou mluvili, Jana, tá mladší dcera, mi říkala, já jsem tátu čtvrt roku neviděl. Vždyť si dovedete představit, jako v knihovně, v obývacím byl, chodila mu tam jen manželka a měl vlastně nosit jídlo nebo to. A vedle žili ty děti a neviděli ho. Ten ošetřující lékař, paní Radové, řekl, že jestli chce, aby přežil, takže je potřeba, aby tu izolaci dodržovala. Takže se zabránila třeba, zabránila ona teda i další, aby třeba můj otec ho navštívil. Ale to se na to stěžovalo. No tak ten Šimsa, takový horlivý žák, to se za mnou nepřijde podívat, jenom protože stuňu. A můj otec to skutečně neviděl. Protože na všechny pokusy, o kterých se pokusil, včetně toho, že se zjišťoval, kdy půjde do těch chodkových sadů, aby ho tak jako náhodně potkal. To někteří ti přátelé z toho okruhu udělali. Prostě si ho vyčíhali. Všem navrátil tam chodil. Navrátil tam chodil. Vím pozitivně, že si tam byl pro tu útěchu. Taky nevím, jestli předtím... Buď jsem se ho nezeptal, nebo jsem to zapomněl, ale myslím, že tam nechodil. Navrátil vzpomínal, že Rádl měl lékařsky zakázáno číst noviny a že byl tak posloušen těch lékařských pokynů, že skutečně ty noviny nečet. A to je jako už v tom 35. nebo... Ne, ne, ne, to bylo potom za války. Zajíména šlo o to, když chodil v chodkových sadech s dcerou nebo s manželkou na procházku, tak tam viděl německý vojenky a on prý se neptal. Ale můj otec říká, který ho navštěvoval dost často právě s tím za války, hlavně s tím medem a takhle, spolu mluvili normálně, ale jestli mluvili o situaci, to nevím. A v té době to bylo takové, taky jsem se buď toho otec nezeptal, nebo mě to tak nějak nezajímalo. Jen vím, že jsme ho všichni litovali, že jsme říkali, takový činný člověk a prostě najednou úplně to nenad mě. Já vím ještě od Součka, to ty víš taky, Souček vzpomínal na to, jednou při nějaký příležitosti, že rádl se zhroutil v menší podobě za první světové války. To jsem chtěl vybrat, nebo jsem tady o tom mluvil, že za první války... Žádná známka toho není? Kde to ten Souček se hnal? Tam je aktivita a žádná izolace a nic takového. Ne, ale jaksi, že měl takový, že po začátku války, že měl takový úpadek, nějaký zhroucení nervový nebo něco takového. Jestli tam bylo to zhroucení nervové, to vím spíš od svého otce, asi spolu to dělali dohromady, aby nebyli odvedeni. Běhali po schodech tady někde a pili černou kávu. To je krásný výpad. Můj otec to dělal a můj otec byl tak závislý, oni spolu kdysi, když byl na študii, Emanuel tady v Praze, tak můj otec se tady učil a bydlili spolu pod nájmu. A od té doby prostě pro mého otce Emanuel byl prostě někdo, že ho to ctil ho a vážil si ho a prostě často ho citoval. On ho uvedl prostě do takové té na venku prostě a k takovému prostému člověku nebo do prosté rodiny s tím jsme měli potom celou ruskou otovu knihovnu. Samozřejmě, že se kupovali jeho spisy taky. Otov naučný i clovní. Překlady z anglické literatury. A to všechno byl vliv strýce na mého otce, který to potom jako rozváděl. Měli jsme bohatou knihovnu, která taky přišla pryč. Ale jen chci říct, že asi tohle to bylo... Bylo nechtělé jít prostě za Rakoubsko. Já bych se chtěl ještě zeptat na jednu věc. V souvislosti s tou 2. válkou a s německou okupací správně do toho mě tady padla taková zmínka, že Němci by byli stáli o to, jak rádla pro sebe si uzurpovat to. Skutečně takové pokusy byly činěny. To bylo za republiky. A já v této součásti mám jednu takovou zprostředkovanou vzpomínku. Tenhle můj známej sudecký Němec, starý člověk, mě vykládal, že když rádlo by, že mluvil s nějakým svým krajanem z Chomutová, který byl nacista. Tadyhle ten člověk, potom odsunutej v Německu, mu to vyprávěl. Vyprávěl následující historiku. Když rádl vydal válku s Čechům s Němci a začal tady někdo prosazovat větší spravedlnost pro tu menšinu, tak říká, když byl na jednářku před Čechama v Praze a tam se mu vysmáli. Pak přijel k nám od Chomutová a my, idioti, jsme se mu taky vysmáli. Říkáme, že jako v tom, v tom. Takže já jsem připomínal, že jsme nebyli jistý, jestli náhodou nebyli tedy potomčí nějaké střícné pokusy z té německé strany. Tak to bylo za republiky. Ono taky vyšlo Německy, že jo? Taky ve Liberci. No no, zároveň to vyšlo od Liberci. To vyšlo Německy. Ale Šikla říkala pro kolaboraci. Máme to, máme to. Šikla říkala pro kolaboraci. No, to je, je to důležitý téma. Je to důležitý téma. Já bych to řekl takhle. Tak zaprvé doma máme teda zápisní knihu Fidelové komise Inky, kde se konaly diskuse s představiteli sudetských Němců, je vám Emanuel Rath, Sebekovský, taky headline a tak dále. A můj otec za války, když byl vězněnej, tak našel z Die Weltu, jestli víte, co byl Die Welt, našel úvahu o tom, že takový pokus o rekapitulaci, jestli se to muselo stát, tedy z válka a tak dále. A bylo to ve 43. roce, můj otec našel odstavec, který teda odcitoval v dopise domu, že menuje tam, že jediná jako zmínka je z německé strany, že jedně rádl a jeho okruk se pokusil o řešení problémů, které pak vedly k válce. Čímž se myslela postavení naší menšiny. Takže to bylo zajímavé, že ještě ve 43. roce, ale že to jako, řejmě to dále nevím, nevím začátek, nevím konec, jenom to v tom dopise je, a že to otec naštěstí tam je, dalo by se to vystoupat, ať se tam datou, kdy to vyšlo. Znamená, že nějakej Němec, Jelanec, reagoval se spožděním na ty pokusy o vyřešení německých problémů. Rád byl přesvědčený, ta kniha k tomu dává celou řadu motivů, kdy jak si samozřejmě navazoval na tu masarykovou myšlenku aktivovat naše Němce, že dostat je do vlády a tak dále. I tak ty rozhovory se takhle daly samozřejmě už tak rozitřené situaci, že to, jak jsme teď slyšeli, narazil jak mezi Čechy, tak i mezi těmi Němci, kterým se zdálo, že to je takový jako, jenom takový debaty. Ono i tu taky všem jenom debaty byly. Jenom je zajímavý, že pak ještě ten inteligentní Němec, který to říká v 40. a to někteří Němci ještě říkali v 50. a dokonce v 60. letech. Já? Ano, já vím, že, jak se jmenuje ten Němec, co jsem taky občas jezdit, Sajt, nebo Sajt? Sajt. Tak ten na to vzpomíná, že se o tom dokonce hovořilo. V 60. letech, že nějaké byly diskuse, kde se Rádl nějak připomínal a nějak na univerzitě někde, že byly nějaké ty diskuse, že tady byly ještě nějaké jiné možnosti. Čili takhle později dokonce. Ještě takhle. To bych taky spojil vlastně s otázkou. Já se zabývám tomu maďarskou problematikou a Rádl měl už v 30. letech a má dodnes velmi dobrý jméno mezi Maďarem a ze Slovenska, ale taky v Maďarsku. V Maďarsku vědí, kdo je Rádl. A když vyšla válka s Čechům s Němcmi, tak jednu recenzi na tu kůžku napsal Oskar Jásy. Oskar Jásy byl takový radikálně demokratický politik maďarskej, který se dostal a který byl velkým zastáncem tedy ještě za historického maďarského království. On vypořádá vnití menšinové záležitosti v Maďarsku a poskytnutí vnitín občanských a politických právně menšinám v tom historickém Uhersku. A on nějaký čas se angažoval v té vládě Micháje Károjiho bezpoředně po válce a pak emigroval do Spojených států přes Prahu. A ve Spojených státech napsal anglicky tedy recenzi na Rádlovu válku s Čechům s Němcmi. Jinak Rádl přispíval taky do... V Praze vycházely jedny maďarský noviny, protože tady to bylo jednodušší na Slovensku. Na Slovensku byla ta cenzura přísnější, mimo že si právě i maďar chýrala každý maďarský dejník. A v tom byl umeřeněný interviu ze Rádlem taky. Víte něco o těchhletěch stycích s tou maďarskou inteligencí? Ani ze slovenskému? To nebyl věc. Ta maďarská inteligence ze Slovenského byla všechno léva orientovaná. To měly velmi silný pozice komunisti taky. Proto komunisti taky nevoli bylo odsun Maďaru nebo od sebe. Ale tam je známej Rádl. Takže on musel mět i osobní. Existují jakési zápisy těch maďarů, který jsem přijížděl i o jejich osobních setkáních s Rádlem, jenomže to já jsem četl ještě před převratem a zapomněl jsem, kde to bylo. Ale to by se zřejmě zřejmě dalo na Slovensku u těch lidí, který se k té maďarské menšině dělali výzvat těma českýma filiacemi a zabývat, aby se do toho hledat. On byl taky, byla organizace akademické jimky maďarských studentů v Lučenci. V Lučenci a přes potom pozdějšího profesora Vargu, tehdy studentál, takovýho poznámej Pokročenýho, byly zvání ti maďaři i ze Slovenska, ale i z Maďarska na konference akademické jimky. A zřejmě tam určitá vazba narádla byla. Všetčetí pro ty studenty ten rád byl důležitý. A občasově se ty jimky jsou maďarský texty, jak jsem zjistil ve svým úžasům. My máme skopírované jeden rádu, článek tam byl caď a tam nad tím je kus maďarskýho textu. To se mě hrozně překvapilo. Ten předchozík ta nebyl psanej maďarský. Ta narádla to bylo z toho, že on byl přesvědčený, že si se nepodaří zavést občanský bychom řekli, občanský princip zase vyřešit postavení rovnoprávný postavení menšin. Že to Evropa neunese. Že to dopadne tragicky. To, jak si je na mnoha místech, takhle se to tedy samozřejmě projevilo a projevuje dodnes, že prostě ty národnostní problémy jak to teď bylo citováno s národníčkům. V té válce v Česku s Němcí je jen takový naznačený, ale já jsem si to rozvěd teda sám pro sebe takový ten složitý vztah k Německu přes pangenormalismus a k Rusku přes panslazbismus. Když si člověk vzpomene na protektorát a potom na komunismus, tak jestli on prostě tam to nerozvládí nějak. Tohle to tušil, tu hruzu, která z toho vyplyne. Když je to psané v 28. roce, tak to je jako vize prorocká. O německý revoluci, že to je o něco pozdějc. O kolik? O pět let pozdějc. Ale to je uslovně prorocké. Prostě okamžit spousta lidí vůbec nevědělo, co se děje. On to tam přesně vykládá. Když v 33. roce nastoupil Hitler, tak on zašel za panem Leichterem k tomu a říkal já tady mám něco o německý revoluci. A za týden to bylo venku. Vážení přátelé, já tady domnívám se, že jsme asi téma jak to šlo tady vyčerpali. Snad to bylo nějakým způsobem pro publikum zajímavé. Pro mě to bylo zajímavé velmi, se musím přiznat. Já bych chtěl moc poděkovat panu doktoru Rádlovi, že byl tak laskav a přišel mezi nás a stělil nám tady. Protože to je strašně celé věci. A je toho strašně zapotřebné to nějakým způsobem zachovat budoucnost Rádlohromady. Chtěl bych poděkovat panu profesoru Hejdánkovi, panu Šimsovi a již odešle paní docentce Šiklové, která přispěla svou taky hřevnou do téhleté debaty. Bohužel prostě až v okamžiku, kdy už byla mezi dveřma. Těším se, děkuji vám všem prostě za to, že jste se zúčastnili tohoto vzpomínkového večera a těším se na další naší akci opět. A shledanou. Děkuji vám. Zítra je umrtní den. Zítra je umrtní den.

====================
s2.flac
====================
Prof. Hejdánek to bude vědět, že mimo to s tvoje čtení a ty zkoušky, co patří k tomu, pořádal každou středu odpoledne semináře pro širokou veřejnost. A tam chodilo až 100 posluchačům a on vždycky přinesl nějaký novinový článek nebo nějakou aktuální otázku, uvětý obecně a teďka chtěl na posluchačích, aby diskutovali. Tak já přeji válkou, ale to ještě ne. Ne, ne, to už je jako komfort. To už je komfort. To už bylo na Albertově. A chodili tam lidi různého zaměření, navrátil mi jednou, říkal, že šli z toho do semináře a ráda říkám, ty komunisti nás ještě po večeři jednou spolknou. Já vím, že tam podíval štol, profesor taky, že jo, štol. Později, později profesor. No a prostě nejrůzně, kdo měl zájem o to, ale bývaly to prý debaty velmi věcné. A Patočka říkal, jestli můžu do toho vzkočit, že to nedělali na téhle veřejné, i na své přednášky, že si přines jedna, dva citáty a teď prostě přednášel tak, že to rozebírali, co to vlastně znamená, co k tomu patří a tak dále, a že tímto způsobem přednášel, že to nebylo systematické. A to dělal hned, jako už v roce 1920? To Patočka nevěděl. Patočka ho poslouchal až v těch koncích dvacátých let. Tak druhá polovina dvacátých let. A takhle přednášel vlastně i tu biologii. To těžko. To nejde. Já to mám taky přiházený. Já se vrátím teda zpátky. Jeho manželka byla Marie Rozená Ptáčníková z Domařlic. Její otec byl notářem. A teďka nevím přesně, někde u Šimona Bára, myslím v Holoubkovi, je o tomhletom notáři Ptáčníkovi zmínka. Jo, a ona byla prostě taky z Domařlic. O tom synu Emanuelu jsem říkal, že se narodil. Jsem do toho skočil, když jste říkal o manželce něco. Jestli jsme do toho skočili. Radl vyženil dům. Je to tak, nebo ne? Já vím, že měli dům, a ten jsem taky navštivil, v vesnice těsně u Domařlice jméne Havlovice, tam k tomu rybníku, tam měli dům. A jestli to pravděpodobně byl ten dům, který vyženil. Ale ten ještě podle poslední správy od Svobodů, ten je v hrozném stavu. A prostě ta zahrada. Já to pamatuju jako kvetoucí krásný prostředí, ale to ne. Není v Praze dům žádný. Neměli to bydleli tam po nájmu na valech. A měli tu malou chatu v těch zlenicích. Já jsem se ptal proto, že v těch úvahách, co vydal těsně po válce a co vlastně psal už za války, tak tam vzpomíná také na Bohuslava Rajímana. A tam vzpomíná na to, že Bohuslav Rajíman říkal adeptům vědy, podívejte se, nedějte si, buď musíte být z bohaté rodiny, anebo se musíte bohatě oženit, jinak vědu nemůžete dělat. Vědu musíte dělat jako nezávislý člověk. A tak jsem si myslel, jestli to bude dobrá rada, rozhodně této rady posletil hromádka. Vědou hromádka. No ne, jako ze slavných lidí. Ale to nebyl takovej dům, že by to zajišťovalo existenci rodiny. Já tutejší zkaz uznám tak, že to říkal i Rádl sám. Cože? Říkal to, co tam cituje, že to říkal sám o Šemuláže v podobě citátu. Možná. Já to v následku říkával starý špejtská. Jo, ale zřejmě tehdy se to říkalo obecně. Dneska je těžko se bohatě oženit. Už to zase bude možný, brzo, ale takže pozdě. Takže by se to pak taky říkal jako citát. V roce 1920 přispíval do Nového Athénéa a v roce 1929, když byla zaležena Liga pro lidská práva, tak byl je prvním předsedou. To myslím taky není dost znáno. Oni vytávali ten čas, abych lidská práva oufrůžil na německou verzi. Já chci jenom tě zeptat, jakýho charakteru byly ty jehostyky v stáži s Nejedlým? Víte o tom něco osobně? V stáži s Nejedlým? Nejedlým na začátku. Nejedlým? V roce 1918-1920. Oni vydávali spolu ten časopis Var a potom se rozešli a v ostře se rozešli pro to radikální levicový smýšlení Nejedlého. A vím, že to bylo od odce, že na Nejedlého humoval. Oni spolu založili tu realistickou hnutí. Strávno, to nechtěl Masaryk. Založili realistické hnutí a to dělali oba spolu. A když se rozešli, tak se to štíplo. A ta část Rádlovská ta nějak splinula nebo přešla do toho obrovného hnutí? Ne. Oni vydávali časopis, který trvala Česká stráž a když se došlo k tomu konfliktu, tak začala ta Rádlovská skupina vydávat realistickou stráž. A když se pořád zmenšovala, zmenšovala, zmenšovala, ale jsou tam nějak stréčné a spousta hrozně hezkejch a zajímavých člověků. I tak se zmenšovala. A obsah byl. Já jsem myslel, jestli náruhy jsou osobní. Já jen vím, že za minulého režimu běžel film o Nejedlým a o Rádlovým. To mě na to úkozem měla Jana ještě Rádlova, teda už Svobodova, že mluvili s tím hercem, který jí měl a potom představoval teda Rádla, že o Rádlovi nevěděl vůbec nic, nevěděl, že byl ženatý, že měl oprostě nic. A tam v tom filmu, já jsem ho kousek viděl a musel jsem to vypnout z toho v televizi, protože tam bylo, že Rádlov se zajímal o divadlo a že tam chtěl inscenovat na Národním divadle něco. Jo, to jsi vymyslel, to jsi to dělal režizér. No, no, no. Bylo trochu tak... Rádlem. Rádl, který psal do Peroutkovi přítomnosti a takže se to pletlo. Takže on si našel Rádl a že byl filmový kritik. To byl Bedřich a o to Rádlu, který bydli, to byly zdálení bratranci, tady bydleli na nábřeží a ty dělali kino revie a prostě... Kino revie, ano, ano, a s mrukem. No tak možná, že tohle... Taky bylo jedno heslo, kdo studenti, že razili ne o to, ale Emanuel. No, jo. Rádlovci. Rádl teda přispíval do sociálně demokratických časopisů jeden čas. Dokonce při jedné volební kampaně se teda zúčastnil. A mohl byt přímo člen strany? Nevím. Ale vím, že jako se zúčastnil té kampaně, to by... To by viděl právě ten Emanuel Mandler, při rádách proti rádlovi doktor Maxera, rálista, vždycky říkal v tu chvíli, kdy vstoupil Emanuel rádl do sociálně demokratické strany, zanikl rálistický klub. Odtím datuje to ten zánik. A považoval to za velikou chybu. Ten Maxera byl přesvědčený, že ti ráliste měli i v tom zůženém poli jako, že měli zůstat. To je jedna výhrada. A druhá výhrada byla, že po té cestě kolem světa, že byl rádl v uči křesťanství pozitivnější. A to ten Maxera taky považoval za nešťastný, že to vedlo k tomu, že i ta, co zůstal z rálistické klubu, ten rádlství, že také zanikl. A že ho pohřbil sám rádl. Tak já vím, že v těch jejich distích se psalo o soudruho vyrádlovině párkrát. Třeba když by to bylo o naroditelstvě předvoleno. A slyšeli jste, když se ten termín používal zhruba neba? Jo, samozřejmě. Já se trošku měl dojem, jestli ten termín používal a nikdy se toho dotýčnýho vždycky nebyl zimkonsultovaly. Protože dokonce i v rudým právu rádl publikoval asi dva texty v rudým právu tenkrát. A o tom, když začali psát o soudruho Emanuelovi Rádlovi, soudru profesor Rádlo, tak to tam vyskytuje v rudým právu. Čili to bylo tím, kdy oni dávali najevo, že ho berou. Ale já jsem se chtěl zeptat ještě budu na jedno věc a to je až tady v tom Evangelické církve. O tom já teda nic nevím, ale vím o tom, co zařídil můj otec. Celá ta rodina Rádlova, kterou můžeme sledovat do toho sedmnáctého, ale možná do šesnáctého století, byla katolická. To je prostě prokázané. Také moji tři starší bratři byli pokřtění jako katolíci. Já jedinej se narodil po válce, kdy už můj otec přestoupil prostě do Česko-bratářské Evangelické círke, takže já jsem byl pokřtěnej jako Evangelík sobě hrdek. To je prostě nejbližší evangelický postel od Pišel. A můj otec přestoupil 28. října 1918. Je zápis na faře sobě hrdek ještě s dvěma občany z Pišel, prostě, že přestupuje. A ten důvod byl úplně jasný. Tam byl prostě veliký konflikt obce a hlavně mého otce, který byl takový činovníkem tam, že ho potom později starostoval a já nevím, čím možným. Prostě s panem Farářem. To byl prostě takový věrný služebník prostě Rakouska, Uherska, že jo, a tam došlo k tomu. Čili to byl důvod nebyl nějaký věroučný nebo tak a to byl důvod čistě prostě takový, jak bych to řekl, prostě národovci to byli na jednou, že jo. Prostě 28. října 1918. A jak to bylo se Strýcem, to nevím. Ale byl prostě člen, byl teda Českobrtařské Evangelické církové. A říká doktor Miroslav Plecháč. Ten byl o tom byl přesvědčený. Jindřich Schiller, který pravidelně konal takové piblické hodiny jednou u Rádlových, jednou u Masarykových za války, za tím stojí války, střídali. Jednou přišla paní Šarlota k Rádlovům a jednou se vypravili Rádlovi za ním. Je velmi opatrný. On jenom tam, jak si říká, nedělejme, nedělejme z rada teologa. Ale ten Jindřich Schiller byl kazatel jednoty braterské, tak zvané Ochranovské. A zřejmě tam ta vazba byla, já mám věm, že pro Rádla, nebo pro Rádlovi, podobně tak pod paní Masarykovou, ta jednota braterská byla svým způsobem bližší než ta reformovaná církev, protože ještě nebyla žádná českobraterská evangelická. Takže to je velmi nejasné. Jenom v takovém rozhovoru mě jednou doktor Pechač přesvědčoval, že ten vliv katolický velmi zeslábl a že ani ten vliv paní Rádlové, která byla taková upřímná katolička až do smrti, no no, my zažili, že krásnej korcifix a tak dále. Ale paní Rádlová to nikdy nekomentovala, jenom tak jako litovala, že nezůstal takovým přírodovědeckým, takovým katolickým přírodovědcem. Vědcem. A že se, a ještě to je k tý sociální demokracii, to, že chodil, kdykoliv ho pozvala nějaká významná organizace, dělnická, tak tam vždycky šel. A paní Rádlová to považovala za ztrátu času, že přednášel nevzdělaným lidem za tím místo, co by pracoval vědecky a přednášel studentům. To nám několikrát, já to slyším lidi několikrát, možná taky, že při těch navštěvách obvykle to bylo takhle 11. května, jako je dneska, že? Předvečer umrtí. Takže to je dost nejasné, to by se muselo někdo pověřit, aby to ověřil, jak to bylo s jeho členství církvy. On sám jenom říkal, že člověk měl být členem konkrétní církvy, ale to říkal už i Masaryk a jeho členství by byla zvláštní teda delikátní otázka, když dostal členem Česko-Artské vlády, dokonce doplatil salár, nevím, urádal, že se to muselo najít podle těch záznamů, jestli přispíval. Jestli byl v kartotece, jestli přispíval. Takže třeba, že by chodil do kostela nějak pravidelný ton, ne? Já myslím, že nikoliv. On se zúčastnil v poslužbě, když byla konference, akademické jimky, ale zřejmě podobně, jako Masaryk si liboval v těch domácích sezéních s nějakým výrazným kazaterem. Že ty biblické toho Schillera, to z toho vyplývá, že Schiller sám na to vzpomínal velmi vděčně. Jo, ale mně se vždycky zdálo, že ty jeho výklady o náboženství tam vždycky velmi zdůrazňuje, že jediná pro nás možná forma náboženství je cirkevní náboženství, konkrétní cirkevní náboženství, aby snažit se ho nahradit nějakou, něčím, co nebylo institucionalizovaný, že je vlastně jako nebarybardisták. Tak to je důvod, že to je diletantismus. To dělat je tak mimo. To je něco jiného. Já si myslím, že by se něco možná našlo v těch balících, který dostal doktora na vrátě. Já jsem je všechny rozbalil. Většinou jsem tam narazil na výstřižky s novin. Některé jeho poznámky tam byly. Ale ty poznámky jsou tak nejasné. Třeba jak vám psal tu škoutu útěchu, tak na zadní straně jsou takové, třeba je tam napsáno ježek. A teďka je to tam napsáno třeba německy, anglicky. A teďka je jako ježovití. A je to jako náznak něčeho. Já teda tu souvislost nenašel. A v těch ústřižcích, já jsem se ptal na vrátě, on to prohlíd určitě podrobněj než já. Já jak jsem narazil na rukopis útěchy, tak jsem to ostatní jako říkal mám tohleto a prostě už víc nepotřebuju. Ale tam by se možná něco našlo. Co je myslím ale podstatné, že to jsem několikrát se navrátil a ptal, jestli tam je nějaký náznak nějaké práce. Jo, jestli ještě mimo útěchu prostě a to říkal, že ne. Že tam není ani prostě nějaká příprava k něčemu, nebo nějaké poznánky. To, že se tam nenajde. Vlastně tenkrát mluvilo, že pedle toho, že ještě tam jsou nějaké další nedodělané věci. Já mám věm, že se dokonce kdo to vlastně tenkrát pamatuje se s tím. Ano, když byla jedna z těch rekonstrukcí, tak to někdo dost tak věrohodně vykládal. Vy jste s pár tomu párku neslyšel? Ten první. To můžete zhodnout s Masarykem. Mně se stálo, že to je výrazně jiná poloha než u Masaryka. To jsem nevěděl. To je věc, která se vymyká, jak si tomu trošku... Já jsem ještě v těch balících prohlédl. Je tam aspoň sto, možná i víc, kritik a recenzí na útěchu. Jsou tam prostě velmi kritické třeba Šternův, Rígrův. To je prostě ostré. Už je to taky pár let, co jsem to prohlížel, tak mi z toho dostalo to, že z té katolické strany to bylo velmi kladné. To bylo přijetí prostě velmi kladné. Protestanti byli zdrženliví. Speciálně Komárková. A myslím si, že hlavně tam vadilo, nevím, podle mě tam hlavně, že Ráda se vůbec nezmínuje v útěše o reformaci. A že oslícenství prostě tak jako odsuzuje nebo prostě je velmi k tomu kritický. Takže to je můj dojem z pročítání těch lístků, které tam jsou naházeny nebo takhle. Ale to by samozřejmě chtělo... Tech recenzí skutečně tolik, jo? Stovka to je. A je asi o dvanácti. O dva čtyřicátky v roce, když Ráda umřela, tak vyšel nekrolog v řádu, což bylo takovej tvrdý časopis. A to vždycky je velmi takovej pozitivní. A já týkám, abych doprovišel, až jsme se vrátili zase časově, takhle jsme řešili, až jsme se vrátili. A mě se zajímal takový dobrý pohovořitostí a vydala takový velmi výrazný plot, co by... Západ a východ, což je už dost takový důležitý díl. Ale co se k tomu dá říct, tak si... Já vím, že teda to byla dotovaná cesta a je vlastně Marta. Jo, to je... My jsme příbuzníky. Ani čemu. Nic měl jsem to říct. A konec to někde musí pracovat. Marta s ním je, a to je jeho... Tak už taky po smrti, že jo. No Západ a východ, prostě to bychom museli rozbírat v tu knížku, že jo. Já jsem se nedávno v té knížce vrátil, když tady pronikají ty sekty všerojaké, ne prostě východní, nebo takhle. Jak on to tam prožíval. Tak prostě staví opravdu Západ a východ prostě proti sobě. Ale... Nedovedu to nějak blíž formulovat. Ale tam... Já se myslím, jestli nejsme nějaký prostě vzpomínky jeho osobní prostě na to, že to musela být dost velká... I z té knížky je vidět, že to byl dost velký osobní zážitek pro něj, že jo. Pár pohlednic a pár prostě takových nějakých výšivek čínských jsme měli doma a nějakou vázu a ze slunové kosti takovouto. Ale jako, že by někdy prostě vypravoval. Možná, že vypravoval, ale já... Možná, že i když vypravoval, tak jsem raději šel hrát fotbal, ale... Prosím. Župan ve Zlenicí byl prý. Děkuji. Takové výrazné křesťanství se u něho objevuje až po cestě kolem světa. A... Šiková to jsme taky jednou vykládala, že vlastně se rozhodl pro výraznou takovou evropskou orientaci. Nenějaký diletantismus, kosmopolitismus, náboženský, ale pracujeme na tom, co máme doma, na naší tradici, máme to křesťanství, jdeme do hloubky v tom křesťanství a ne zabývejme se nějakým indickým, čínským atd. Náboženským, které bylo zvlášť po první světové válce velmi populární, ještě populárnější než je dneska. Tam zřejmě ten přelom je. Podobně tak to hodnotil i ten doktor Maxera, že viděl nejenom jaksi ten konec toho kapitalismu v tom, ale i to jakoby stírkem měně, ale to nemělo charakter, ale takové výrazná křesťanská orientace je u něho v podstatě od panovičky 20. Teda to už je spíš teorie. Kdež u náboženství a politiky jasně říká, když mluvíme o náboženství, tak tím myslíme křesťanský, že to říká u náboženství a politice. To by bylo patrné. Jezděli na liže a takže z takového přátelství a to potom založili. Pokud jsem čet a nebyl jsem zrovnapělný čtenář, tak já se vracím k tomu, co tady profesor Hejdánek tam zdůraznil v tom prvním čísle. Každá věda má mít oporu ve filozofii a kde má mít oporu? Říkám to dobře. To myslím, že bylo takové jeho krédo dost které se vrací. Kde jinak útěše úplně. Je to vždycky trošku maličko jinak formulováno, ale vždycky tam je. A v tom prvním článku, v tom prvním čísle přímo křesťanských deví, tam nikde neříká, že to je teologie. Zjevení. A oni se znali s Hromádkou už předtím, kdy začali vydávat... Tak museli se znát a Hromádka byl mladší. Hromádka byl hodně mladší a také měl k němu neobyčejně úctivej žákovský vztah. To se zachovalo až do konce. Taková úcta o hodně staršího tedy. Koleg, když už se stal potom profesorem Hromádka, tak vždycky zdůrazňoval, že je skoro o generaci, že on tu je asi 16 let, tuším. Ale bylo v tom ještě něco víc, že určitá orientace u Hromádky byla také po setkání s Rádlem a také po Rádlově pochopení Masaryka. Hromádka měla takovou tendenci být tak jako takový moderní myslitel, že ho četl Machar a všechny ty oníčeho, co se tak dejde početlo mezi mladými lidmi. To všechno pročítal velkým nadšením Oberbecka a podobně. A k tomu Rádlovi měl takový žákovský vztah. Já mám dojím, že až do konce. Trubné spory byly ovšem. No jistě, nebo když vydal dějny filozofie, který Rádov napsal, že by si to konzervativci měli přečíst. To je kniha pro ně. A ještě do konce, kdyby u nás ta konzervativní linie za něco stávala, takže by on mohl být ideologem konzervativismu. To je v naší době. To je dost kuriózní. Kuriózní, ale něco na tom je. Musíme vešifrovat, co myslel tím konzervatismem. Tak si rozhodně musíme přečíst dějně filozofie, který říká, že celá ta tradice musí čertovat, že musíme začít znovu. To je divný konzervatismus. Co si tam vyřizoval? Románska strana. A ty spory kolem dialektické teologie byli výrazní. Jak to bylo, tenkrát jsme diskutovali a nevíme. Fakt je, že stáhl ten článek svůj, který napsal kritické... Souček o tom přímo přednášel a pak, jak je tam viděl, mezi posluhači povídal. Já si myslím, to je kolega Šimsa, že ten text zná, protože to se zachovalo jako odtisk korekturovej. A už to nebylo otištěno. Nebylo to otištěno. Hromádka přemluvil Rádla, aby se to netisklo. To se potisklo, pak každý si dával Amedou Bolzárku. Ani jeden nežil. Souček to mohl vědět, a ten čtvrtý exemplár byl Souček. Mně se zdá, že bylo jakýsi drobný napětí v té knížce Hromádkově takový určitý nepobojení. To teď vydal Filip. Ne, v té knížce Domky chodčeské vědomosti. Je takové trošku zneklidnění z toho, jak ten Rádl majednou někoho podsoudí radikálně. Že to nějak nehodí do toho kontextu. Takový nějakej moment. A taky se opírá o patočku. To je cita z patočky. I ten Domky chodčeské vědomosti je patočková myšlenka. Ale ještě horší je to, co vidíte z kteče Filipy v té antologii Hromádky nekrolog na Ráda. Ten je velmi příkraj uči Rádlovi. Hromádkův nekrolog války v 43. nebo v 42. Vyšlo to později. Domky chod všel v 43. A v 42. vydal hned, jakmile se to dověděl, tak vydal nekrolog, který je v Americe. On byl v Pecno. Jeřino, ten Pitward měl pravdu. Rodina považovala to, že se Rádl vzal na filozofii, že to je velký mínus. Že Jezus stál u těch složených očí toho mizu. To nám výslovně při druhé návštěvě po válce paní Rádlová řekla. A to, že ho skazilo. Deprese, které měl, stáhl do pozadí k tomu Němcům. Oni si ho namluvali pro kolaboraci. Rodina se domnívala, že při depresii měl stát filozofii. Děkuji. Děkuji, že ty centralní návštěvy jsou vlastně nějaké rádle bylé od člověk. Z těch vzpomínek, které jde o cenu, co bych řekla. Já jenom mluvím, že je to strašně povrchný. Slažíme se sbírat stříky. Měl jsem si domnívat, že to bude až nož tak malý. Já bych měla, že by to překvapilo dneska starý dědek. To je vnuk vlastně. To je Martysiš. Martysiš. Marta byla vůči tatínkovi dosti kritická. A v dosti byla v tom, že ji vadilo nebo žebo. Vadilo částečně, že třeba tatínkovi vadilo to, že si vzala muže, který se jmenoval Bělohlávek. To ji připadalo jako banální jméno tatínkovi. To je příliš biologický. On tedy byl nějakým panem, který se jmenoval Wernth. A ten Wernth padl asi druhý den první cvětové války. Takže takhle se to, že se jmenoval Wernth, obě dvě děti, co zbyly z toho války. To vadilo v rodině. Rád bylo být, že si teda vedete takovou člověka s takovým obličejným jménem. Svarba byla velká. Já jsem ji viděl v fotografii. Fotografie, náklady, uniformy a tak dále. To by se také dělalo z toho důvodu, aby se tím vyšlo stříct, že tady ta rodina, která byla zamužná, byla kořiční, já kořiční a vedle jinky. A to kořiční, tam bydliška je. Ta rodina, která byla zamužná, takže jako s tím kompenzovala, že zvláštně byla tak vzdělaná, jako právě byla ta rodina rádilová. Takže se oni cítili právě z toho důvodu. Přinesi tam sice peníze, ale nepřinesi tam, že se nám zvláštně zvláštně zvláštně zvláštně zvláštně vzdělá. Říkávala, vzbylo se vždycky v té rodině, že když přišel tatín jed domu, tak děti utichly. Že tatín je chtěl mít klid. Takže tedy nebyla vlastně s ním žádná legálce. A že když začal být s dětmi, takže si právě vybíral tu starší, tu Martu, protože s ní už se mohl bavit trochu jako na úrovni, Zatímco ty úplně malé děti, to že já to tak bral jako trošku, ne teda ten hmyz, ale jako přesně. Jako hmyz. Já když jsem jednou zalitoval, že jsme se hradlem nevýdali, tak maminka říkala, no možná, že to bylo pro vás dobře. Proč? To nevím. Bylo asi proto, že právě... Teď jsem to pochopil. Když šiková promluví, tak já pochopím spoustu jiných věcí. Teď škoda, že paní doktorka šiková promluvil až na konec své účastí. Tady bylo by to určitě velmi zajímavé, mluvit o těch, co třeba, jaký byly ty dcery, jaký byl jejich vztah, pojď si, jak vypadala ta rodina. Vy máte nějaké interview s těma dcerama? No, to mám dělat s Markou, ne. S Soujanou, ne. To se mě prakticky nevznala. Ale já si myslím, že když ta Marka udělala potom velice kulturská, i k té rodinně rádlově, z takového důvodu ona byla starší než její manžel. A myslím si, že i z toho důvodu se snažila tak jako nadbíhat, tak byla trochu vyzdělanější než její manžel. A samozřejmě tam nebo se bavila tím, že velice odpustovala tu rodinu, že jezdili do té rodiny doma žlít, pokud se zvedli přítuzník, tak se neuraštěla, když chcete mít vzpomínky. Takže ta rodina, že třeba dávali na stůl jedli všichni úspolečně, dávali tam velké takové kobly, které se doslova na stole ještě pekly v tom oleji. A že ta rodina, nebo ty děti přítuzník právě z těch doma žlít, když jedli, tak při tom jídle otevírali v pusu, takže bylo na ně, takže jim bylo vidět, dokud si to rozžejká jídlo. A Marta a tahle ta rodina, jako teda rádlova, to nedělala, že jo. Zajímně si ty děti tomu vysmívali, že tam ten druhej je meněcený, kobly taky můžou s ní hodit, tam ten druhej ne. Čili to jsou takové. To nebyly kobly, ale to byly chodský koláče. Tak vidíte, doplníme to doma. Ale významně doma vždyť teda takhle bylo. Jaký ročník byla to Marta? Marta? Jedennáct. A právě byl ten její manžel, ten byl, myslím, že byl ročník teda třináct nebo čternáct. On byl potom těžce nemocný. Ano. Takže byla jako podstatní, on byl taky zemřel daleko z řík, než i ona. A ona potom bydlela, Marta, nakonec v tom dvoře, jak byl bytě, jak je Panská ulice. Ona byla žen, takhle v tom dvoře bydlela. Právě s tím svým seděnkým lagnoškem. Ona byla stavební nebo něco takového. No a pak měli smůlu půjdat i v tom směru, že chtěli jdet po Hitlerůvi, po komunistech, po 48. v. A právě proto se vracím k tomu županu. Aby se něco připravili, takže všechno teda prodávali. A že si tam teda někdo jim říkal, prodejte to a já vám převodu pomůžeme. A když už se teda rozhodli, už všechno prodali. A doma zbyl právě ten župan z tohohle, který měl na sobě naši peříčka. Já jsem ho neviděla, ten župan, ale on se mluvil. To zbyl v těch zemících, dokonce i pohlaky na peřiny. A všechno, co si mělo prodat, prodali. Zjistil, že se nalepili Gaunerovi, kteří si od někdy peníze vzal. Samozřejmě peníze nepřevedli do zahraničí, takže oni pojívali busy s tím malým agnostkem, emigrovat a úplně neměli vůbec nic. Tak se vrátili a bydali v těch zemících. Vám se na to možná pamatujete ještě, že jo? A tedy z toho tam zbyli snad, myslím, že nikdo nechtěl střít do druhé příbory. Pak teda těžko dávali dohromády na svou celou rodinu, teda znova tu domácnost a ta Marta na to vždycky vzpomínala, jako na takový ty detaily, že to jsme měli a teďka ho musíte mít jenom takovou hležíci nebo teďka tady nemáme ten ubrus a to je jediný ubrusek z toho servisu a podobné věci. To je tak první, co tady říkám. Knihovu neprodali úplně. Tak to tam zůstává v těch zemících. Ale už jim to nepatří. Já jsem se tam nedávno viděl na kole podívat. Je to tam úplně jinak, než já se pamatuji jako kluk. Já vím, že to byl barák, kde byly tak, jak se to představí, že v Anglii ty malé ložničky nahoře a dole, to byla taková místnost, která měla takový jakýsi krk nebo pseudokrk. Čímže to byl na tehdejší domu neobytnej dům a koncipovaný spíš tím zahraničním stylem. Než teda takhle. Němějte věřit. Bylo to líto, ten baráček nebyl. To byla spíš tak rekreační. Ano, ale ta zahrada byla dlouhá. Já to srovnávám třeba s tím, že hned vedle bydla profesor Harván. Ano, ano. On to byl a byla. Ano. Tohle to byl domeček, takový nějaký. I špatně se to vytáhlo. To zatím bylo míněno jako letní domek a nebylo to míněno stále vydělený. A když o ní o to právě takhle všechno přišli, tak vlastně proto jim říkali, že nechali na oknech akorátní záslony, aby nebylo vidět, jak to takhle vytvícejí, aby mohli tady emulovat. Tak proto to bylo. Děkuji. Děkujeme. Já jsem ráda, že jste mě tady pozvali. Až tu budete dělat uřičky, tak mě pozujete, tak já budu jenom pozorovat a budu zhrnit všechny. No určitě, no určitě. Odejdeš zase o trochu dřív, než se skončí. A později jich přijde. Já bych měl takový dotaz banální, teď se to hodí. Co je pravda na tom, že by měli v Pišelých rád dory staří, anebo včely? Táta, můj otec měl včely. A vztah k těm včelám, strýce, teda Emanuela, byl takový pozorohodný, ne k mému otci, který to měl odkoukaný. Zase mělo strýce z maminčiny strany, který byl lesníkem a který pěstoval to včelstvo ve velkem, rozvážel ty úly po lese a takhle. A strýc tam byl. A ten lesník, to byl? To byl švagr mého táty. Měl sestru mojí maminky. A takové samotě tam mezi Popovicema a Pichelema. A strýc, vím, že tam, jednou jsem tam s ním byl, na to jsem zapomněl teda z toho dětství, to se teďka vybabuje takhle, když se nadhodí ta otázka. www.hradeckesluzby.cz