Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Vnitřní stavy nelze popisovat jako kdyby blivnější. Předmětně je třeba mluvit o něčem jiném a navodit při tom nepředmětně situaci duševní nebo zkrátka subjektní. Subjektivita z vníšku popisovaná je deformovaná. Je velmi na závadu uměleckému dílu, uměleckému zpracování. Nehledit už k tomu, že ta psychologie je nesprávná, pochybná, je jednak vymyšlená, předstíraná, není skutečně odpozorovaná a tím nepravdivá. Působí velmi nepravdivě. A tu také ona únavnost a nudnost psychologických partí. Když ten cál, co taky myslím, ten cál byl panem Smrsti Boží. A ten Smrsti Boží, než mi třeba dozvědovali. K tomu východnímu pravoslavskému. Pravoslavský to je strnulá círka, která už má žádný život. To je ideolog jako každý jiný ideolog, který touto svou ideologií používá jako nástrojovci. A uránek i člověka. Čili to myslím, že je v nejkrajnějším rozporu právě s vírou. A subjektivně to dělá jenom prostě proto, poněvadž právě nemá víru, poněvadž se chce zajistit. Nechce vůbec nic riskovat. Chce se sám také na tu ideologii spolehnout. A považuje za samospasitelnou tu ideologii. A to je oficiální názor, oficiální základ, který je právě v té institucionální základě círka. Jak vaší, tak naší. A ty říkáš, že v této církvě jedině mohu najít víru. Já ji tady nevidím. Já tady vidím jim pravý opatr. Naopak vidím víru jenom tam, kde se ti lidé mají odvahu více nebo méně zepřít v této instituci. To je možný jedině v této instituci a možná legitimně se vzepřít jedině zevnitř. Jakmile se ji vzepřeš zvenčí, tak seš vedle. To je taková zvláštní... To je zvláštní, ale já pořád nevím, proč to tak je. Jakmile se ji vzepřeš zevnitř, tak seš vedle. Dokonce ne. Je něco jiného, když tě vyhodí a něco jiného, když tě odejde sám. Dokonce ne. Dokonce zajímavé je, že čím je ta církvě zpadečnější, čím je víc ideologizovaná a víc názorově blízká takovému Štarmanovi, tak tím méně má odvahu někoho vyhodit. Ona se bojí sama proti těm kacířům. Ve středověku, kde měla svědce a kde měla mystiky, tak se nebála zakročit proti kacířům. Teď potřebují jen ty pochopy. Teď potřebují jen ty pochopy. Rozumíte? Ona ty pochopy, které tam potřebovala, taky, poněvadž neměla ten meč. Nicméně ona to rozhodla a předhodila je těm pochopům. Dneska já si uvědomuji, jaká to byla obrovská věta od toho maníka. Od toho maníka řečená tím víc to slovo o mně, že v současné situaci se zdá být výhodný ponechat bomševou ze strany církve na pokoji. Oni čekali, až se bude vzat souhlas. Oni přesto, že se mě kříšel, mě oščiloval, že mě považovali za kacíře a za člověka v církvi škodlivého, tak neměli odvahu mě vzít, tak jak jim, třeba řekněme, že je to společnou vzpovědně, mohli klidně zatehnout, kdyby mě vzali pro ten případ, když bych chtěl. A to oni neměli odvahu, oni čekali na tu moc věckou. Čím je ta církev oficiálně sparchantělejší, tak tím se víc bojí kohokoliv vyhodit. Ona to poradí, to už se stalo, že poradí. Nejlepší by jste udělali, nebo nejlepší by jste udělali, kdyby jsi vystoupil v zájemí církve. To ona poradí, ale nevyhoučí ho. Když on nejde, tak to jde dál. Tohle to tedy je zajímavé. Že takhle někde poslední zrady, když se všichni takhle někde poslední zrady, ten nejposlednější, když nebyla schotná. Schotná nebyla mocná, schotná je všeho, ale prostě nemůže to udělat nějak, nebo já nevím jestli to nemůže udělat, ale prostě vypadá to, že to jako nedělá. Chvíli by to mohlo udělat, to máš jako s tím Kingem, jak už se dlouho tak mluví s tím Kingem. Já si nebudu představit, že by třeba v minulém století, jak by to dopadlo s Teolongem, který v minulém století, když vzal pochybnost infamilitu papišskou. To si nebudu představit, že by to s ním dopadlo. To by bylo končitě suspeze z komunikace a byla by vzpomenutí na ústí na smetanu, ale jak se to dělalo, že vyvěšovalo se to na běžích kostela, to bylo všechno v tomto smetanu. A teď nic na ně to. Teď nic. Teďto už přece je čtyři roky od toho, co v FN vyšlo, a on vůbec o nějakou suspenzie nejde, jde jen o veny a doceluji. kterého ještě může přednášet na ortodoxní katolické pokoji. To jsou čtyři roky a přednáší pořád. Takže tohleto je opravdu pozorné, ale pro mě je to taky jasně vysvětlitelné. Aspoň si to nedovedu... Nedovedu nějak... Vytopované církví je tady pohromadě jakási integrita nebo povědomí integrity několikrýho druhu. Jednak integrita třeba jenom v povědomí, integrita křesťanského života vcelku, ne jednoho nebo druhého příkladního jednání. Za druhý, že tady je povědomí integrity dějinných, jakéhosi solidarity s těmi, co předcházejí a co budou následovat. Jakási takový povědomí integrity nejenom individuálního života křesťanskýho, ale takového společního života, společenství, kam patří všechny ty sociální struktury, taky nějak do toho patří. A to, že se tohle vždycky řešilo a různým způsobem a že to není naprosto vyjasněno a že to pořád je živá věc, to je možno získat, že člověk si sáhne k těm starým otcům a sáhne si k teologům středověkejm a sáhne si k teologům současným. Rozumíš, tohle je něco, co nelze mimo církev, nějak pohromadě vůbec registrovat nebo ani se k tomu dostat, nemůžete toho domáknout. Mimo, ano. Tedy po téhle stránce, jak si opravdu tam je toho více a je to celkovější, takový integrovanější. A když je to korumpované, tak i ta korupce, ta korumpovanost nějak svědčí o tom, jak by to mělo být nekorumpované. Tohle nějak pořád tam je. Já bych držel, že ta víra maximálně je přítomna právě v církev a ne mimo církev. Že v nějakých jednotlivých rysech, že tedy skutečně ty nevěstky a publikání předcházejí a tak dále, to je pravda. Ale to je pravda taková morální. Že prostě to není žádná zásluha být v církvi. Není to žádná přednost, nebo prostě nemůžu se tím vohánět, nemůžu se na to spoléhat a tak dále. Ale konec konců teda, nikdo není mimo tu církev. Skutečně není mimo tu církev. Tuhle instituciální církev nebo tyto instituciální církevy není nic jiného. Teda teda je, že ta korupce, v tom nejvlastnějším slova smyslu, že ta zkaženost, řekněme, je skutečně nějakým serazřejným negativním svědectvím. To asi v jiné instituci by nebylo. Je strašně absurdní. Je na první pohled absurdní. Kdo chce vidět, že jde o korupci, tak okamžitě to vidí. Ono to není možné nějak skrýt nebo omluvit žádným způsobem. Je to zjevné. Je to vždycky, jakmile začne ta korupce kdekoliv, tak vždycky je to nějak zjevné. To je fakt. Čili je to vždycky svědectví tedy opravdě nějak negativní, ale je to svůj příběh. A dříve nebo později, jako se to prolákne? Ano. Strašně brzy. Každá okamžitě. Nikoliv dříve nebo později. Já bych řekl, že se to prolákne i tak v povědomí všech, tak jako v celkovým. Nenaděje, že někdo to uvidí. A jak je to konfrontováno? S Evangeliem, jak je to konfrontováno? S Kristem, jak je to okamžitě jasné? Tak je okamžitě jasné, že to tady dopadří, že toto dříve nebo později konfrontováno být musí, protože to je esence církve, že? Ona bez toho být nemůže. Ona musí nakonec. I když to vokecává a všude všelijak to bohlazuje a ulamuje hroty, tak všechny hroty nemůžou vlámat. A nakonec vždycky dojde k tomu, že je konfrontována ta praxe s tím Evangeliem, který je vlasán, který je zjistován. To jsem říkal proto, že ty pochybnosti, ta premisa, jeli v pořádku. Já myslím, že je. Že opravdu prostě v tý církvi nějak je tam přitomno něco, co je podstatně svázáno s tou vírou. Nějakým způsobem. Myslím tak, že ta výrta prostě je, ale že ta výra se ukazuje nějak zvlášť výrazně v tom kontrastním politní církev sebevíc korovování. I to popření výry je tady zřejmé. Mimo církev, když je výra popírána, to není zřejmé. Může být zaměňována za iluzii, kdežto tady je to naprosto zřejmé. To popření. Tak je to, že všude jinde, jako je možné, to uděláme umíle. Z tý církev tady může být popír. Ano, ano, ano. Tady je to něco horšího. Tady je to vždycky... Ty posadíš. Tady je to vždycky... Kontrast je tak takovej, že to nemůžeme změšovat. A teď ale, připustíme-li, že tady to tak je. No, teď už to připouštíme. Tak potom, jak to, že je možno to mě nejvíc tak jako zarážilo na tom textu, že se tam jako zdálo, že sice připouštíme, nebo já připouštím, že to je všelijak hrozné. Jak vždycky Souček říkal, to všelijak pro tohle. To je všelijak, jsme lidé říšení. Ale, že nakonec přece jenom to je to místo, kde máme bejt. A tohle mě na tom tak jako moc zarážilo. Já to měl původně jako takovou docela nástrojovou záležitost. Abychom si nemysleli, že něco se vyřeší tím, že to všechno necháme za zády a zatneme znova. To prostě nejde. To jsem tam jako chtěl říct. Jenomže ten celkový dojem je takovej, že vlastně to tak trošičku lilo balzám druše lidem, kteří byli v rozplacitě, si vůbec ještě smějí v tý cikvidálnosti. Ano, jako bys mě těšil. A to je teda ta chyba. Tam okamžitě jsem si uvědomil, jak je to šíleně znaužitelné. Jak okamžitě, prostě se to lehko, malinko se to pohne a už je to argumentem, co si bomlouvat, proč to zanedbávat, nedbat z toho, proč to nebrat plně vážně. Proč říkat, sice na jedné straně, ale to hlavní tak je. Já to myslím, že ale ne. Ne, to je, už to vidím. Jak jsem to četl, tak jsem si uvědomil. Když jsem to ještě sám přepisoval, tak ne. To ještě bylo moc brzo. Ale teď, když jsem to četl po té další době, tak prostě už jsem viděl, že tak tohle, tohle je chyba. Tam musí být ještě něco, co prohloubí a vyostří ty vnitřní ostny, co každej upřímnej křesťanézka musí mít v sobě. To neuspokojený a neuspokojitelný svědom, který se mu vozejvá všude tam, kde se volky nevolky stává účastníkem toho, ty šaškárny. Jak toho? Jak je toho říkal, že je to třeba blázný zboh. V rámci cíkve. Na tohle tam úplně chybí. To se odbíjde prostě tím, že sice jsou skandály, tak s tím se to odbíje. Přičaž důsledek přece musí být jiný. Tam musí být dovedeno něco druhého důsledku. Jestliže je pravda, že v tomhletom bynci, v tomhletom, v téhle peleši, ta víra žije. Že nějakým způsobem, než je v lidech, ale prostě je živá a oslovuje a volává. Co pak logický závěr není, že tu peleš lotrovskou je třeba nějak vysmejčit? Ježiš prostě, jestliže jednou chci vzít vážně, že víra je životní orientace, na kterou by třeba se spolehnout. Celý život tomu potřídit. A jestliže velmi vážně, že ta špína v té círku je hrozná, tak přece to musí být nějaký praktický závěr. No a tam je řečeno jenom to, že nevíme jak dál, a že jedině negativní a tak dále. No ale to je... já nevím. Jestli je možno se z toho takovýho říct? To je skutečně povíc a negativní práce. Mnohem lépe a mnohem bystřej dovede říct, že co stojí proti pravdě, než promyslet nějakou perspektivu. No a mně se teda zazdálo, že... Mně se teda spravedlila jedna věc. Když se mluví třeba o tom Škarvanovi, a o tom, jestli to odpovídá měnění tý většiny církve, a že v podstatě církev má teda co si zasloužit, tak mám dojem, že tam chybí jedna věc, že ta míra odpovědnosti přece musí být růžná. A že celkem v lidech asi ve většině lidí jsou možnosti k obojímu. A jestliže někdo ukazuje neustále, jak se vyplíct nepříjemnostem, jak mít klidnej výrok, tak většina lidí tomu podlehne, to je pravda. Ovšem jsou to ti tíž lidé, kteří by zajímali v okolností, kdyby někdo ukázal něco jiného, nebo kdyby měli před sebou dvě možnosti, možná zvolili tu druhou. No jistě, já myslím, že to se nechce, řáda nechce ty lidi oklíňovat, on to jen konstatuje. No jo, ale tak to není tedy tak, že ty lidi udělají toho škarvana, ale ten škarvan udělá se jenom výrobem. Jistě, no to není tak. To nikdy to tak není jenom, víš. Není to nikdy tak, není to baboje. Právě tahleta maličkost, že třeba řekneme, komu neodpustí, se neodpouští, tak ta obrovské samozřejmé přijetí tedy těch některých zcela milních třeba interpretací a tak dál, tak to tady je. To tady je, to zase neraz je říct, že by zase to bylo bez naší viny, že přijímáme třeba řekněme, že je spontánně určité, nebo jsme přijímali spontánně určité závěry, určité interpretace naprosto milné a že jsme, že to je obrovské pohodlné podpřídit se třeba řekněme té cíly, těch důležitých chověřek, a tím vlastně odvádí od věry. Já myslím, že většina těch věřících našich je nakloněná k tomu, jak toho Škárova nebo toho biskupa a tak dál respektovat, protože je to pohodlnější. Většina věřících je nakloněná si navodit jakousi přesvědčení, jakousi jistotu, že jsou to křesťané a že žijou z život výry. Nevědí, co to vůbec je. To je fakt, že ty zvláštní zájmy nebo potřeby a komplexy, v tý círvy se vodějou do hálovu jakoby křesťanský hlavu. Než mají s tím, co dělat. A když se vyskytne situace určitého typu a vyskytne se reprezentant, který to vede směrem, který odpovídá těmhle komplexům a potřebám a zájmům, tak najednou se vytvoří jakási taková většina v té církvi, která absolutně nemá nic společného s čímkoliv, co se skutečné církve nebo skutečného křesťanské skutečné výry týče. To je nevidění. Tohudle jako dochází. Zároveň platí, že přesto přeze všecko i při této konkrétní záležitosti se najednou můžou odevřít oči člověku, který myslí důkladně, že má oči odevřené nebo má duši odevřenou, aby vůbec uvažoval. A dokonce toto strašné, co se stane, že se tam vytvoří takováhle většina, která vůbec nemá s křesťanskými nic společného, najednou ho může vyburcovat. Takže ví, jak věci jsou. To je pravda. Ale já bych nevěřil k tomu. Prostě jistě je rozdíl tým odpovědnosti. Ty malí křesťanci si hlídají ty drobný zájmy a tak nějak to úplácají, aby jim to vyšlo s tím křesťanským jakoby, ale nedávají tomu takový šlobecnej charakter. Nedávají tomu ráz jakýho jsi program nebo celý linie, když to ten škarvan tomu dává takovou znešenou podobu, takový takška teologický linie. V tom je velký rozdíl nepochybně. Tam ty to úplácají tak, jak to, a tam on je prostě falešný prorok. Oni nejsou falešní proroci. Tohle je falešný prorok. Oni jsou jenom takový ty, co smíle dějí pod každým zem zeleným, jak to říkáš. Ale nejsou to ty veletnější. Ty jsou taky neschopní, čistě. Taky neschopní, ale to není jenom to. Tam neschopní můžou být natolik. Každý je schopný, aby ohrnul pysk a řekl, tak tohle mi smrdí, tadyhle s tím nechci nic falešního. Na to je každej schopnej dost. To není otázka schopnosti, to je otázka jakýsi citlivosti svědovy. To ani nemá z in IQ co dělat moc, aspoň do jistý míry, že jenom naprostej blbec, teda že prostě imbecil to nepozná. Ale člověk prostej, neškolenej se tím nechá oblvit, jen když chce se nechat oblvit, když je tomu naklonět z nějakého důvodu. Když to odpovídá jeho situaci, jak on si zjednodušuje svou situaci ve svým životě. Když to odpovídá tomu, tak on je tomu jako naklonět. To je normálně svůj aspect v tomto chátu Ovině. To je totiž to tež. Jistě, jistě. Takže ono zase úplně ty lidi, jak zkupovat, konec konců, teď my víme, i když takhle hovíme, jakkoliv bychom byli vymož, tak teda z jakých věcí, jsme nejenom svědky mčelivými, ale v kolika věcích asistujeme, že? Nejúznější. Zavěsili jsme k tým přímo. Člověče, já jsem se dneska... To je, to bylo důležité. Že by zdálo, že ten, že, že v tom našem textu ten postoj nebyl dost důrazněn, a že spíš to vyznívalo do jakého, takhle jakési útěchy, přece jenom jako, je to možné nějakým způsobem snášet. No, vy jste měl ten dověr teda, že to tam... Ne, já ne, já jsem se dostojív předělal na ta místa, na ta místa, kde byl zdůrazněn, kde byl zdůrazněn ten zásadní negativní postoj ke všemu, co se v světě vyzjavuje jako antideistovské. Víš, já to, když člověk má takhle nějak zafixovánou, víš, takový tradikální postoj, tak si potom toho, toho dojmu, který to může dělat u člověka, který, řekněme, řekněme, tenhle postoj nemá, víš, tak si to nevšimneš. Takže zdálo, že tam bylo zdůrazněno dost důkladné dokonce, i když tady můje ta otázka potom, jak je možno společnost, která má tyto nejen antideistovské, ale dokonce zločinecké rysy, že jaký možno nějakým způsobem stotočnit nebo označit, jako církev, tak to mi pořád bylo jasné, ale protože církev je k tomu, aby svědčila. A když nesvědčí, tak je nahodno, ale naopak to těžko bývá. Ale právě to, že si mě zdůraznil, že vlastně toto je také svědectví, tak to je strašná zárada. A to svědectví nesmírně je zřejmé a křičící, tak to mě něco vysvětluje. Děkuji. Přičemž já rozumím, že já cítím, že je nějak... Především, že jsem měl mnohokrát pokušení a já jsem stochutí vykašla se na tuto instituci a rozejím se s ní definitivně. Ale právě já nevím, jestli jsem nějak také podblívence církevní výchovy, rozumím, jestli jde o něco jiného, jestli jde o nějaký komplex, rozumíš, což možné je, že člověk má takovou, že mu byla indikována taková horusa před tímhle rozchodem jako předmětším vydářským, jako předmětším zpásů ohrožujícím, nebo tedy víš... Vím, že nějak... Ne, že bych toho nebyl schopen, ale... Jenomže se to pořád pohybuje v takové oblasti takových pocitů jenom, takové pocitovosti, že by to byla obrovská chyba, rozumím, že bych tady něco zmařil, kdybych to udělal. Ale ten vůvod tady nebyl a... Víš, jak jsem tenkrát volbil s tím Herbstem, jestli se vzpomínáš, jo? Říkal jsem mu, prosím vás, bratře, proč já jsem vlastně na tom biskupe tak strašně rozčilil, protože já se nemám společného. Vlastně my nevyznáváme ani jednoho Ježíše Krista. Ten Ježíš Kristus, toho biskupa, ten monofizitický Ježíš Kristus, je něco docela jiného než ten Antropos Jezus Kristus, kterého vyznávám já. Děti my nemáme... Ani když bychom třeba řekněli komunikovat i příleče řipání, tak každý to myslí něco celé jiné. A proč já to tak rozčiluji? Na Češtině jedna křesťana řekla, že to je psychologická zajímavost. Ale mně se nevzná, že je to pravda. Víš, přeci jenom se mně to nevzná. Protože bych byl zase tak strašně zakomplexovaný, to se mně přeci jenom nevzná. Víš, tak je to, že člověk bez některých symbolů své výry nemohl být. Třeba řekněme zrovna bez té večeře páně. Rozumíš? Bez schromáždění a tak dále. Jakoby bez toho nějak nemohl být. Ale proč bez toho nemůžeš být? Prosím mě, budeš život představit bez toho? Řekněme jí ten život výry nějak. Víš? Když to nějak vnitřně k výře nepatří. Že to je jenom prostě symbol té výry. Náš symbol přece není něco, bez čeho bych měl... No to je, já nevím teda. Patří to k výře, to není jenom symbol. To je, to patří teda k realizaci výry nebo k uplatnění výry. Všem dochází... A jak to patří k výře? Jak to, že to není jenom symbol? No, protože výru... Teď tě trošku, teď tě trošku, rozumíš, popichuju. To jsme tam o tom taky hoře, výru nemůže člověk žít sám. A protože tak strašně potřebuje, nejenom kvůli té výře, ale taky kvůli sobě, člověk vůbec nemůže žít sám. A potřebuje strašně lidí kolem. Taky je nakloněnej si identifikovat nějaký toho, nějaký kus toho okolí, si identifikovat s něčím pravěm. Když to pravý není. A dokází k té záměně, že prostě, je možná, že to je taky psychologické. Ono, něco v psychologii na to může být. To není jenom otázka nějaké indoktrinace nebo zakomplexování nebo já nevím čeho. No, ta rychlokofé patří člověku. No, no. Třeba určitej typ, charakterovej typ dítěte může být neobyčejně závislej na rodičích a čím ty rodiče s ním zacházejí hůřte, s čím postřejí, s čím jsou na něj víc zlý, přísný, nelidský takřka, tak tím závislejší to dětě ve nich je. Někdo se vzepře a někdo to internalizuje jako svou vinu, ten tlak vníjší. Výsloveně politicky, když je ten vníjší tlak příliš silný, ten teror je příliš silný, tak člověk se mu uvnitř otevře a začne mu vycházet sám stříc. Měl jsem něco takového jako mákavka v tom dopisovací. A taky to. Takže ono může člověku imponovat, to jsem jenom chtěl říct, že to je strašně komplikovaný, a člověku může imponovat ta církev, protože to je přece jenom taková, jako něco to je, že člověk není tak sám, samičkej, že není vydán všam z tomu cizímu světu a tak nějak přijde do toho kostela. Já jsem si to uvědomil třeba, když jsem přišel, já jsem teda leta nechodil do kostela, když jsem patřil ještě na Vinnáhrady, protože jsem nesnášel moravce. A jinak jsem nechodil. A skutečně jsem teda dlouho, až potom nějak po letech, mě lajchtrta přitáhl do nějakých komise, že já tam párkrát jsem byl, ale pak jsem prázdná s tím vezmál, odešel jsem, odešel jsem pro Vršovic. Až tam, to bylo nevýchvatelné, pravděpodobně. A takže jako já, když říkám, že člověk nemůže být sám, a že nemůže být bez těch druhých lidí, tak o mě tohle platí míň než o průměru. Já až kardálně dovedu být sám. I když pravda je, že poslední nebyly tak jiné, že například v těch lázních jsem na jednou míť ani začal psát dopisy, což teda v příležitosti, protože leta není o mě zná, možná by něco takového. To není ono, ale když jsi se hodně dovedl být sám. Ale přesto, když jsem se vrátil z té iluzině, tak prostě ten, taková ta vnítřní radost, přijít do té horšověc, to jsem 12, 20 let zpátky nezažil. A vůbec jsem neviděl stíny a nic. To je otázka, jestli tohle má něco společného s církví a s věrou. No jistě, jistě, to prostě ještě lidí člověk, no. Ale právě tohle to, že to člověk potřebuje, že potřebuje, aby ho někdo uznával a aby prostě někdo se na něj obracel s otázkou nebo s žádostí. Že prostě ty lidi druhý ho potřebujou, že se cítí užitečnej a tak dále. Že velmi často má pak tendenci to splichtit, dát to dohromady, tak to jako zamotat, tudle záležitost, která je obecně lidská, zamotat to s tím posuzováním svý situace v církvi. Takže třeba to, že já jsem kolikrát jsem nadával teda na to, že třeba tady na Vinohradech tam, když se vyskyt třeba matematik, tak ho udělali pokladníkem. Není vůbec pamatováno na to, to jsem tam mnohokrát říkal, aby člověk, který je odborníkem na něco, aby v té církvi byl využit jakožto odborník. Prostě tam najednou všichni jsou se rovní před Bohem a tudíš matematik nematematik. A jenom se jako uznáno, tak asi umí počítat, že by dělal tohleto povětok. Tato taková zoufalá blbost, kdy jaksi jsou pověřováni třeba výukou dětí v nedělní škole nebo když se na to absolutně nechodí.

====================
s2.flac
====================
i citově, i pravděpodobně jinak nejhlouběji, nejopravdověji, nejpodstivěji a tak. Protože myslím, že nikde jinde, jak to tak vyděláme, výrazně neprožiješ jako právě v okamžiku stonování při večerě páně. Tak proto ji pořád ubařím, víš. Mě hned je k tomu, že právě tahleta věc, já to právě nevím, jestli to nemám nějak zafixováno, ale... Já to nevím, jestli to nemám nějak zafixováno, ale... Toto společenství a víš, že ta moje eucharistická teologie je skutečně ekleziologická, má výrazné rysy ekleziologické, tožiže je zároveň ekleziologická, že už tam nevidím nějaké takové tyhle pietistické osobní vztahy k pánu Ježíši a tak dále především. A nebo vůbec už ne. Tak proto je to toho. Ale proč třeba řekneme, já bych tím čiřipání... Třeba řekneme, když jsem přemýšlel o tom, že vlastně co s tom círky už a proč vlastně ještě nějak se cítím být jen členem a tak, tak tohle je taky jedna z věcí, kterou bych tak nějak obrovsky postrádal. A tak jak to patří ještě víc než nejvyměštěnému sygnolu? Čiže proč to tak snažíme postrádat? Vím, že tam se nějak ta církvě celá sděluje, takže ta církvě celá děje i v té světní instituci, že i právě v té svoje sociální stránce živopobíce, jako společenství, jako interesí a tak tam někde. No a proč by to tak člověk strašně postrádal? Jak to patří, kvůli řečení? To, že nemůžu zvířít víru sám, to je zřejmé, že protože jsem animal sociále, že jsem prostě člověk, ale... Počkejte, to právě není pravda. To, že jsem animal sociále, to je důvod nebo příčina pro to, proč nemůžu žít sám. Ale proč nemůžu věřit sám? Věříš něco, co je nějak nezbytně životné? No, jenomže... Čiže když nemůžu žít sám, tak taky nemůžu věřit sám. To myslím, že je logické. To není pravda. Například nemůžeš žít sám, ale dejchat musíš sám. Nikdo na tebe dejchat nemůže. A přinom dejchání je životní. Je životní funkce. No jo, to je to, co si řešil, že je biologické, ale... Dobře, no to už stačí, no, tak když je to... Argument ještě taky čím, čistě biologickým, že nemůžeme žít sámi. Prostě to ještě nemůže bývat. Jo, jo, jo, jasný. Tam máš ještě svý vlastní důvody, proč... Nemůže být sám. Nemůže být soukromá. No, individuální. Důvody jsou. Na ty důvody... Že tam je reflexivní, může být čistě individuální. Čistě osobní. To dokonce není jiná věc. Ano, může být. Na všechno ostatní jedno, jenom proto, že... Ano. No. Ale... No, to by teda bylo potřeba... Já nevím, já to zkusím, jo? Já... Tohle to by bylo... My jsme se dostali, že víš, základní otázce, rozumíš? To je taková otázka po církvi tohle, co? Jo. O jejich nutnosti, potřebnosti a tak dále. Potom měl by se ještě k tomu potřeba, aby byla institucionalizovaná, aby se projevala určitými plánami, jako třeba řekneme na večeře pání, nebo kázáme slova do šíla a tak dále, to už je vlastně naše otázka. Ale celá základní otázka je tato. Proč víru neužíží sám, třeba že ji sám reflektuje, řekneme? No, tak tady snad by bylo potřeba teda sáhnout k tomu, co to je víra nejdřív. Na tom by se to muselo ukázat, že? Tedy jestli, že to je... Jestli, že to je nakloněnost k činu, že třeba... Tak to by bylo potřeba, že by bylo potřeba sáhnout k tomu, co to je víra nejdřív. Na tom by se to muselo ukázat, že? Tedy jestli, že to je... Třeba... Nebo ještě lépe, jestli, že je to přivrácenost a otevřenost vůči tomu, co přichází, tak... Je to něco, co je okamžitě vůbec nevědět, ale je okamžitě suspendováno nebo znehodnocená tím, že je to vztaženo jenom ke mně. Ke mně, ano, ano, jasně. Ano, ano, to stačí. Ano. To je všechno. To je všechno. To je všechno. To je všechno. To je všechno. A to je všechno, a já tě já už nebudu ať se napadne. Ano. No a to myslím teda naprosto jako... Že člověk nějaký odmočníč, člověk se takhle nevěděl. Hm. To je tím, že se o tom nemluví. Hm. Ne? To by nemělo přišlo To je to tež o tom modlitbu. A se to ukáže jako naprosto jasný. Jasný, no podle mě, při tom samotném ponížení to stejně máš zabudovaný. Někdy jsem měl přejím, že to tam je. Vypadá to směšný, že bys to nějak vyloučil. Protože tím popřes měl jako co takovou. No všem teda to je to, že my jsme furt ještě zajatci té ideologie, že i když už teda, když mluvíme o víře, tak mluvíme správně, tak ty konotace ještě furt jsou nesprávné. Ano, ano, jasně. Že prostě v týhle souvislosti například proč nemůžu být? Ta otázka je vlastně založena na tom, že furt ještě, i když jsme to nejednýročně užili na jiných rodinách, ještě furt výkon, prostě víra je výkon individua. Ano, ano. Takový si akt víry. Ano, ano. Vodemně. Ano. A k čemu potřebuje? Naopak. Celý obraz se člověku udělá hned, že to je ten nadzor i všemu. Bez té postaví. Ano, ano. Tam, kde jsem měl v ústíně. Ano, ano. Jo, všechno se nenáleží sebou. Ano, ano. A to je úst víry. Ano, to je všechno smysl. Ano, ano. No ještě k tomu taky ten poslůn, takový ten Pavlovský poslůn, že toho objektu víry Krista dá, Ano. taky všechno dá. Proč bych nemohl věřit v Krista sám? Protože já už vím, že já sám umění ví a ví, že všechno stále. Ano, ano. Tak tohle všechno... Takže ono se tráví s tím. Proč to? No, ale to je ta církevní výchova. No ještě, ano. To je pořád ta církevní výchova. To jsou pořád ty první mámení. No a jediná cesta je teda to podrobit takovou trošku větským cestkou. Oni na celkem za to... My to už vlastně nedržíme. Ano. Mluvíš do toho? Ano. Výborně. Výborně. Podívej se. Uvidíš, už to... Uvidíš, už takhle to tady začalo teďka. To je strašně nevěřitelné. Tak což kdybychom... Protože já bych přestral zachránit ten text. Což kdybychom měli zase pokračování? No. Ano. Rozumím, takže tohle by bylo řekněno, že to by bylo číslo jedno, a jedno by bylo číslo dvě. Tady by bylo spíš ty mono, zřejmě. Ale ten první je takový mono. Konec, konc. To, co tady s naší stranou bylo vlastně stilováno, to jsem to jenom tam popichoval. Mně občas. Právě jako dnes. Tak. Víš. A potom ale bych byl proto, aby jsi ustal i ten první děl. Protože tam je řečena, víš, několik velmi dobrých věcí a mějte to. Mějte ho přímě, kdyby to mnoho lidí potěšilo. A nemysli si, že je to utěšilo v tom smyslu, když mnoho lidí, několik lidí, když to čekají. A nemysli si, že je to utěšilo v tom smyslu, jak se smyslela, že by to utěšovalo nebezpečně a snadstvě. To není pravda. Potěšilo je to tak, jako to potěšilo mě, ty to říkněme tenkrát. A víš, že já jsem neutěšitelní. To konec konců vidíš z toho dneška taky. Já nepotřebuju, abys mě potěšil tím směrem, o jakém jsi mluvil. Já nepotřebuji, abys mě potěšil tím směrem, o jakém jsi mluvil. Proto se tě neprosím. Kdybych věděl, že nebudeš takový chtěšitevý, já bych našel. Ano, ale právě proto, že tady chtěšitevý je tolik a že ty kone jsou tak hluboce vyježděny, tak i ten, kdo nechce, tak lehko do něj zkouze. Dobře. No já jsem říkal takhle, že... Víme, člověk, ty lidé, kteří to četli, tak to jsou lidé, kteří chodí výjimečně do kostela, nebo už nemůžou chodit do kostela například. A tím, že to přečetli, tak nezačnou chodit do kostela, nebojí se. Nebojí se, nebojí se. Nebojí se, ale přitom se, přitom zrovna tak jako já, vědí, že bude tady něco obrovského, kdyby se rozješly círky. Rozumíte? Něco mnoho pustitelného, spadáného, kdyby se rozješly círky. Třeba, že už od toho kostela nemůžou chodit, to neč. Nebojí se, nebojí se. Nebojí se, nebojí se. To jsou zase dvě věci. Rozumíte? Co byla taková určitá nostalgie, když už mluvíme o té večeři páni, že taková nostalgie po večeři páni, která v těch chvílech je, to není taková nostalgie po takové nějaké krásné mluvé věci, rozumíte, která mi nechybí, ale na kterou si rád vzpomínám. To je prostě neukojený hlad po něčem, co se mi odpírá. A pokud to tady je, tak je tady ten vztah k círku. To je všechno, děkuji. Já strašně nerad mám ty napětí a rozpory mezi lidmi. Takže to je všechno, které se mi vzpomíná. Já strašně nerad mám ty napětí a rozpory mezi lidmi. A jsem strašně nešťastnej, nebo nerad jdu do situace, kde vím, že dojde k rozporům a přetnutí nádzorů a tak dále. Přitom od malička se hádám, jak pes furt je dobrý. No dobře. Ale jenom tím chci říct, že ta nostalgie, aspoň teda ze svých zkušeností, ne, ta nostalgie takzvaná, že není po něčem se starým. Ta nostalgie se může tékat taky něčeho, co potřebuju teď. Ne, co vím, že už teď nemůžu, že to teď není a já už vůbec a tak, ale co teď potřebuju a nemám. Ta věc, kdy prostě se schlomáždění postaví a modlí se, očenáš, prostě mě vždy znovu a znovu mě strhává, i když furt mě rozum říká, neblbni, ty lidi, si myslej něco úplně jinýho. To možná se neví, co já měl. Tak bude si ho nevědět v těch početnicích, to se neví. A protože mě to strhává a mě to chybí, když to nemám, tak já tam skoro z tohohle důvodu mám chuť nejít, protože tady vlastně ukájím jaké jsi svý potřeby. Nepotřebuji se s někým takhle sejít v takové jednou myslenosti. Strašně mi to chybí. A pouze tam, kde jsem, tak říkajíc jaksi ve svém vlastní, kde jsem na svý odborný rovině, tak tam už jsem si navík, že skoro mě vadí, když se s někým příliš schodnu, tak už hledám, k čem se přece jenom ještě lišíme. Taky mi to porezřelí. Tam jsem si navík něco opačního, což mě teda právě, Monéda zase měl, a mnohokrát je třeba Jack, mě to říká, že jsem strašnej, že prostě jakmile se někde něco vrtne, to vypadá, že se pár lidí schodnou a už začnou to rejpat a tak dále. A já skutečně jsem vždy došel rejpat. A přitom ale tato potřeba ve mně furt je. A já jenom proto, že jsem takový nedůměřivej vůči tomu, že je to taková jakoby... Já něco potřebuju, co je skutečně životně nutný. A já to, jak si klamu, ten žaludek klamu, takovýma náhražkama, jako do tohoto společný modlení očenáš. Ale to vlastní, to není ono. Já bych potřeboval vlastně něco jiného. A tohle je jenom taková... To je opravdu ta skvělost, jak to udělá náhražka. No, konec konců, víš. Dobře, no, ale fakt je, že je to velmi popýdénní vlastně. Každopádně. Stejně tak popýdénní, přece o tom jsem mluvil, já ještě jsem ti říkal, že proč nejít k společným úsluhámi, k čezepáně, proč nejít k společným přijímáním, proč nejít k nějakým prázdným, v církevním prázdném smyslu. Když jsme o tom mluvili, a říkal jsem, konec konců, tak tam se dostáváme na rovinu, kde ten rozdíl mezi mnou, jako malým prázdným, a jiným, jako velkým prázdným, je takový... Může se nezvatelnit. Ano. No tohle, to je nic jiného. To je nic jiného. To je, myslím, to je jiná rovina. Večeři pání s Drázem. A Tomáš, jako řekněme, mě to rozdíl. Tomáš, jako když byl ten Opočenský v Těchlosvědě. Ten Opočenský v Těchlosvědě. Něco jiného je, kdyby ten Opočenský tam byl v Těchlosvědě, tak jako tam bych byl já, tak neodmítám s ním komunikaci. Tak neodmítám s ním komunikaci. Vy jste teďka taky, jako říkám, něco jiného je být tam. Něco jiného, když on ti tu svátost... Ne, ne, ne, on tam dá... On totiž jak si... On tam tu církev reprezentuje. Nebo se domnívá, že ji reprezentuje, ale církev... Tyže tam seš potom kazateln, tak vlastně nejenom uznáváš, ale tím ho potvrzuješ. Potvrzuji. Potvrzuji, že církev může být taková. Taková, jak on vyjadřuje, poněvadž nikdo jiný tam nemluví než on za církev. A já tím potvrzuji, že jsem spokojen s církví tak, jak je vyjadřena tímto kazatelnem. No a to teda jak si nevíš. V tom je velký rozdíl. V tom je obrovský rozdíl. Proto říkám, že ta společná modlba učiná se o něco jiného. Přece jenom. Je, určitě je. Ale přece jenom zase je pravda, že člověk do toho si vkládá něco takového Altsumenschlich. Vždycky zas. Tak jako, že to potřebuje, že to... Jako, proč mě to chybí tolik? V tom není jenom ta opravda, ta čistá potřeba. Tam je taky taková ta... Ta... No ale to je všechno. Je. Ale tím básem teda... A já nevím, jestli je to špatné. Já nevím, jestli je to základně špatné. No, protože vždycky Ježíš sám vzal na sebe tak další. Ne, nemyslím, že to bylo špatné. Proč by to bylo špatné, když to nemůžu vyloučit? To nikdy nemohu vyloučit. To prostě to Altsumenschlich nemůžu nikdy vyloučit přece. Tak proč by to bylo špatné? Ne, vy? No, špatné by to bylo, kdyby to bylo... Přece to by bylo síliš toho, vy se to... No, špatné by to bylo, kdyby... kdyby... kdyby toto... Byla základně moje potřeba, nic víc. A, a, kdyby to bylo... A nic jiného teda. A moje jediné. Kdyby to bylo jediné potřeba. Což teda se domnívám, že u většin věřicích je. Teda bohužel. Protože jiné to by... jiné to by... jiné to by... nebyla... nebyla... nebyla... Jak by se většina těch pravidelnící, který schováždě vůbec nescházela. Kdyby tohle byla jediná potřeba vlastně, kdyby... To nebyla, to nebyla. Možná, že to bylo ještě příliš zmešené, než aby to bylo, ne? Byla jediná, nebyla hlavní potřeba, že tam jsou ještě některý, ještě některý horší, který jsou hlavní. Jo. Ale jo, celá řada tam lidí chodí, protože tam... tam nějakou sourespektování, když to nikde jinde už respektování nejsou třeba. To je... To je... To může vypadat pěkně, ale může to být někde čílený, že? Já nevím. To je prostě něco úplná obdoba toho, jako prostě, že... Tady máme pán továrník a tady máme pán kavárník a tady máme, já nevím, kdo, s malučičkami, jako penzisti tady chodí a tak si budou spolu rozhovovat čistě proto, že už jen jedni a oni v sobě navzájem jsou schopni vidět to, co kdysi byli. Ano, ano. A jsou schopni se tím považovat. A řada lidí, který jsou naprostý nuly a nic a tak dále, že já vědí to o sobě, tak prostě v té církvě najdou jakýsi základní respekt, že ještě jsou považování za lidi. Proč to nikde jinde už za lidi považování nejsou. No a... To si klapnýho ale... Ale současně teda je to klapnýho o té církve, jo? Ale hodný. Jo, je to taková... Je to, je to prostě něco... No může to každopádně, i když takto řečeno, to třeba nemusí být ještě to nejhorší, ale může to nabejt forem, který jsou strašlivý, že? Já to vím. Ale církvá, nebo církvě, nějak může nás to respektovat. Ona si to nevědomí, že to respektuje. Ale kdyby si to uvědomovala tyto situace těch lidí, nebo může si taky respektovat, jo? No, může ta církvě, která je vždycky nakloněná respektovat to některých, a nemůže, že? Prostě jsou potom takový... takový... Takový... No, a to je takový už odpadlání. No, taky... Kostiš, napíšeš to, co tam máme? No. Co jsi říkal? Koukni prací, tam je to. Napiš to já se postivě. Jo? Napiš to postivě, první stranou napísala postivě. No, ale tak stranou děláte redakci. No, podívej se, uznáš, že jsem tam nechal všechno, jenom to základní. No. Klády o tom, že ti to, no, o tom tamtoho základního moc nevíš. No, no, základní, já totiž... No, no, že jsem to nechal o tom, co bylo, jak si vědcím. No. No. Základní, to jsem řekl špatně, ale že jsem to nechal, to bylo snad. Nechal. Prosím? Takový takový základní, že tam to dá dole dějit. No, že tak. No, z každé situaci, že? No, no, to ne. Ne, já to nechím, no. No, ty čo, to jsou dělány v nechávení. Teď budeš nechat to ještě tam. A jako druhý díl, už by to potom s ní průběhl, možná. No, no, no. Ale já si, já si myslím, že... Hele, uděláme to chlapí, vy to snad tolik nezpěchá, honem, honem někomu. To není zpěchá. To není bezhodce, ale to není zpěchá. Já myslím, že můj cílem nebylo zpěch, ale to, pak to zpracovat celý, jako celkově a... Já tím ale, pro mě ale, jsem opravdu zpěch. Já teď měním za sebe. To jsou věci, které zpěchají. To nejsou věci, které, které... Zase můžu. Já mám určitou možnost, třeba řekneme s tebou, nevím, jestli se nespočívám, nebo sám, když to se reflektová, to tak trošičku si dáme dokopit. Ale, ale, ale... Člověk, kteří cítí ty věci stejně jako já, moc to dáme dokopit. A neuměme si vůbec sousoňovat. Takže to zpěchá. To, to, to, to... A dokonce myslím, že je tady kvůli můj morál. Rozumíš? Takže... ... Mně se každý věčností půjčí, při tom pomyšlení, že to je, to je prostě takový tapík. To je všechny vědomosti pokojivý, to je. Nejvěřitější vše od mě to je, to, co jsme mluvili, co jsme si řekli, co jsme mluvili o těch bohcovcích. Něco je jim nutno říct. Proč to čekají? Protože jsou v situaci, kdy mají právo to čekat. Tak něco jim je nutno říct. Já vím, že tě exploatují. No prosím tě. No ano, já tě exploatuji v tom smyslu. Ale no, ale no, počkej! Počkejte, nejde mu, nejde mu mi. To v tom smyslu, že se to čeká ode mě, že něco k tomu řeknu. A protože nejsem schopen to říct, tak to z tebe tahám. Tak v tom smyslu to rozumíš. Jenomže uvažíš, že možná ta situace tvoje a moje je trochu jiná. Ty to necítíš jako něco bezprostředně naléhavého. Ale já to jako něco bezprostředně nelehávalo cítit. Zrovna tak, jak i u těch bohoslovců. Tady se čeká, že se něco řekne. A tak se to řekne blbě, nebo se to řekne jednostraně, ale to už... Fakt už, že se to neřekne špatně, základně. Že to nebude svádět, zabádět. To je obava, aby to mě zavedlo, to je obava, kterou naprosto respektuji a kterou sídím jako velmi oprávněnou a... Rozumím. Tedy to naprosto. Já jsem nevěděl, v čem vlastně ty moje základní rozpadky spočívaly a to plně respektuju a konec konců vím, že by to na konec mohlo být, že jsem si toho třeba dost nevšiml, vzhledem k tomu, že... řekněme, že velmi je to nebezpečné stávat osobně. A že by to mohlo rozhodně stávat u druhých. To je jasné. Když tedy někdo něco potřebuje a výjimše tedy to potřebuje aktuálně, tak odložit věc, řekněme, až si důkladně proštuduje. Nebo tak nějak rozumíš to. To je jako jednost. Rozumíš to. To je to skvělé. Já se bojím formulací, které jsou tak takového rázu, že jsou tak příliš... jsou tak příliš aktuální. To je možná jeden důvod, proč se kroutím. Já mám rád, když se to řekne tak trošku tak teoretičtě. Aby tam byly takový ty různý fígle, které mám, kdyby něco někde tak, že by se to ještě zachránilo. A tak. Já chápu, proč se zlekl toho, že budeš myslet každou lidi vykázat. Jak jsi mi jednou říkala, že teda... A teď si představ si tvou situaci kazateli. Který má se přes to předem všechno pořádně cítit. Proč konečně taky profesáře nedávají doma kristiání jednou knížku, až kolik už jich dá. A tak tedy, že kazatel by tedy jaksi měl tady text, na který musí mluvit, a protože tedy jaksi by neměl tu možnost do toho týdne ten text dostatečně prostudovat a pro ní konečně... Ale to nejde proto, že by musel kazat každou lidi. Ale to je proto, že tady je jakási nalehalá potřeba kazat. Koneckonců mohli by to některou lidi vykázat, ale musí každou lidi vykázat. Ty bys si kazal většinou za rok. Což by přece jenom... Tak mě bylo za měsíc, řekněme, nebo za dva. No a možná, že ani to ne. U vážnějších takových textů, u takových textů, které by to mě hodilo, tak myslím, že bych mě na to nestašil. Deset nebo dva. Víš, tak tenhle rozdíl byl naše opustení v té dveře. Já ti ještě řeknu zase rozdíl. Když ty zkázal, tak to, co řekl, bylo zapsané a klovalo. To bylo bohuželé. Většinou to se řekne, je z toho takový ten dojem okamžitej a je to pryč. Když to děláme, ale děláme to až do konce. Taky jsi to nebyl rád. Ne, nebyl. Jasně, že nebyl. Protože vím, že něco jiného je živé slovo a něco jiného je potom ten zásnaní. Znáš Tomáše Honka? Tuhle jsem s tím ohrál, tak jsem uškel, že pouštěl jsem si záběrnici a byl jsem sentimentální jak prase. To by se vám vědělo, jako se pouštěl jsem záběrnici a byl jsem sentimentální jak prase. Ježíš, tak to je výsledek moje kazatelské činnosti. A jeho stále skorohodnosti a kritič vrdy. Já vím, že je to tak říkající pokleslí, ale mně to nějakým způsobem přece jednou nebylo zcela nemilý. Víš, abych teda byl postivý. Já musím tady hedně ukázat takové fotky. Mě se nějak strašně líbí, ale jsem tak obrovský blbý. No, že jsem krásně blbý. Další části pořadu Klenotnice hudby a slova jsou verše George Gordona Byrna. Přeložila Hanna Žantovská a v režii Rudolfa Fleischera. Předmysel Bohumel Schwarz a Milosz Rozhoń. Jedna je dávně, která darovala autorovi kadeřských lasů, spletnula si jeho a poslala ho na zkousku v září. O kadeře vy k sobě spěte, pevnějším poutem objímáte, než všechny přísahě sliby, které se v lásce tolik líbí. My pevnost ci tu dokázali, čas ani klep jej nepovalí, tak k čemu tedy naříkání a žárlení a vyčítání těch hloupých slz a vzdechů hříčka, že tím je láska romantická. A herce říct mu vždy, žálen stychu, po stromi bez lístečku v sadě, jen když to bude na zahradě, žel ty sou, jak se čekat dalo, co Siksperov opero psalo vyznání Julieny vášně, ke shůskám oblíbeny strašně." Byl by měl jistě slitování a změnil scénu pro vyznání. V Itálii nic nenamítám, jsou zkrátka jiné podmínky tam, však naše neurvalé klíma zežhavé lásky žhavost vždy má. Tak uvaž situaci, paní, dej vale na podobování a dovol, ať tě vidět mohu, až půjde slunce přes oblohu. A jestliže to mrmo mocí už musí být i o půlnoci, líp bude pro tebe i pro mě milovati se ve tvém domě, než v stíných hádích Arkádie, kde pro snih se nic neužije. Jen zklamely má váše nituze, odsuď mě na vraz po zásluze. Pak zanechám ty špatné vtipy a sobě budu zlořečití. Karolíně, myslíš, že chtěl jsem nechat bez útěchy tvé krásné oči v slzách stopené, že nedojali mne tvé hořké vzdechy, jež pohnuli by srdcem z kamene. A přece dívko má ty jistavuť, když láska snaději nám s Bohem dala, že také tato strádající hruď krvavým zármutkem se zalikala. Když úzkostí se rozežhnula tvář, když spolu rty s mekertům přitiskli si, cítil jsem dobře skrze vlastní pláč, jak slza má se s tvojí slzou mísí. Nemohlas tušit, jak mi čelo řehne, vždyť proudem slství bylo ochlazeno. A když si chtěla zavolať i mne, bezhlasně vydechlas jen moje jméno. Však věř mi, dívko, marně naříkáme, pláč ani vzdechy osud nezmění. Víc, než-li vzpomínka nám nezůstane, a ta jen stíží naše trápení. Naposled z Bohem drahá dávám ti. Ach, jestli můžeš, nesmíš litovat. Je naděje jen v zapomenutí. Vzpomínek bláha, musíme se vzdát. Chtěl bych být na své vysočině zas bezstarostným dítětem. Přes potok skákat, do jeskyně ve skalách skrýt se před světem. Vodnou duši nemůže hřát těžký přepichní žiny. Chce volný výhled na moře, skal na té drsné výšiny. Štěstěno, jen si naspětvem úrodná pole pyšné jméno, ty ruce v spěchu otrockém, kterých je kolem nastaveno. Vrať mě zas mezi skály mé, kde divoký hlas moře hřímá. Chci jenom to, a víc už ne. Chci jenom tebe, vladosti má. Já nečítám sice mnoho let, a neznám ve dne konce svého, však vím, mně nebyl souzen svět, cítím, že brzy půjdu z něho. Kdysi jsem nádherný snil sen, však snění mé se s pravdou střetlo, a potom běda uzřel jsem svět skrze její strašné světlo. Je pryč, koho jsem miloval. Mí přátelé jsou za horami. Ach, jak je těžko žít dál, když beznadějí jsme a sami. Ač veselý jsou kumbáni, ač rozpílení je mi přáno, ač radost duši omámí, je srdce přece pořád samo. Jak hloupé slyšet prázdný tlach, těch s nimi šrot anebo štěstí, mne pojí v hlučných zábavách, a které sodpa mohu snésti. Mít několik jen druhů teď, rostenců, co mne věrně znají, víc nevkročím v tu noční změť, kde radost jenom předstírají. Líbezná krásná ženoty, útěcho, naději má drahá, jak se vřeli mne temnoty, když úsměv tvůj už nepomáhá. Bez jediného povzdechu bych z trasti vášně v plné kráse dal za jedinou útěchu, která prý v ctnosti ukrývá se. Tak rád bych měl hlučný daf, necítil klidem nenávist, jen v tichu mohu býti zdrav, ve skrytu údolí si jist. Ach, být tak chvíli hrdličkou, která se k svému hnízdu vrací, protnul bych klembu nebeskou a došel k lidu jak ti ptáci. Hele, v kráse jde, jak chodívá noc čistá hvězdnou oblohou, a světla krása zářivá i krása tmy. V ní jedno jsou, jako se soumrak zachvívá, jej špestré dny znát nemohou. Snad každý stín, snad každý trpit navíc by půvap umenšil, jenž v havraním je vlasu skryt a jasnou tváří osvětlil, kde myšlenky se zdají dlít, tak čisté, jak zdroj čistý byl. A na tváři a na čele tak mírném, klidném, výmluvném prozradí úsměv nesměle dobro, ještě tu domovem. Dny v čisté lásce probdělé a srdce v líbné k tvorům všem. Ty v květu krásy náhle vyrvaná, ne, tebe nesmí kámen zatížit, ty v květu krásy náhle vyrvaná. Na hrbkem trávníku má první růže plát, ve větru měkké lístky ohýbat, divoký cypřiš nad tebou má bdít. Pak někdy u modrého pramene zár mutek stane s hlavou skloněnou a myšlenky své těžké, zasněné posílat bude v tichu za tebou, a děl ho stejný všem, kteří mrtvy jsou. Pryč, zbytečně tu plakat nemáme, smrt nezná zoufalství a neslyší. Zda proto někdo truchlit přestane, zda se tím měčí srdce skonejší, ty, kdo mne k zapomnění nabádáš, sám bledý jsi a slzy v očích máš. Vřil jsem tě plakat, velká slza stála v tvém modrém zraku paní, a bylo to, jako by se třásla fialka rosu raní. Usmála se, nechť safíry se skrýjí, žárlivě se svou září, paprsky tvého usměvu ty žijí, a moje srdce blazí. Jak slunce na obloze propůjčuje mrakům své světlorude, že ani pak, když večer postupuje, té záře neubude, tak duše, i když sebe smutnější je, šistý tvůj úsměv vítá, a radost jako slunce z něho pije, a nad srdcem tam svítá.