Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Protože tady byly nepřechodatelný rozdíly v terminologii, ani pojmovný rozdíly, že třeba výra, že já můžu o výře, já můžu se mnou o něčem docela jen ošvonit. O čem se domnívám, že je mrtvý? A pak se ukáže, že tam stoupuje T-rex. Nemožný. Ale podívej se, Rádio, tak kvůli tomu, víš, jde o to též vlastně základně, o co šlo sokolovi v tom jeho eraborátu. Jenom, že si vám dojem, že ten výchozí termín sokolův nebyl šťastně valený. Protože předtím ježišovský termín je spásený, vykoupení je termín pavlecký. Na hledě k tomu, že termín vykoupení je takový mnohem prázdnější, takový válnější, prostě protože tam se o vlastní hodnotě toho, co je vykoupeno, nemluví. Vykoupení to je jenom ta technika, ten způsob spás, způsob, jak je člověk spásený. Mnější nástroj toho, takže ještě navíc pochybný máš, je to vypůjčeno z toho, že člověk je spásený, protože je vyhoubený. Ale teď vlastní otázka je, co to je ta spása. Já vím, z čeho rozumíš, vlastně, by člověk měl být spásený, zda by zachránil. Od čeho a z čeho. Tedy když řeknu, že toužím po spáse, tak to myslím, že to zpřesně víme, ten negativní obsah tohleté věty, když potoužím po spáse, tak ten možná bychom asi celkem znali. Protože jde o smrt, že jde o determinaci, jde o neschopnost v realizaci, jde o vinu, že tohle to jde, z toho má být člověk zachráněn. Z čeho má být zachráněn, když řeknu, že toužím po spáse? Je potřeba teda prozkoumat. Něnadříka se zdá řeknout, že ta negativita zmíš má být spásená, že je třeba smrt, co mi zdá pochybná. Smrt může být zmyslůplná. Proč být zachráněn a zmyslůplný? Ta smyslůplnost už patří přece po tom, že to je záchraní. Jak může ta smrt být zmyslůplná, tak ta smyslůplnost sama by nějak patří na ty záchrany. Ale není to záchrana proti smrti před smrtí? Není to záchrana před smrtí? Ano, jistě, před smrtí, která... Čili tak, ta vlastní negativita není smrt. Ta by pak nemohla být do toho integrovaná. No, ta vlastní negativita je smrt, která nemá smysl. Čili vlastní negativita není smrt, vlastní negativita je nesmyslnost. Podobně nemoc. Nemoc může člověku pošramotit spoustu plánů, ale je to vyslovená negativita. Nesmyslná nemoc. Ale co když ta nemoc se ukáže jako něco neobyčejné produktivního? Jakmile se ukáže, že to má nějakej smysl? Že se to dá integrovat do čel sej smysl úplnýho? Václavina. No, tak tam už... Můžete se ptát? Ano. Neschopnost realizace. Tohle všechno. No, tak ta neschopnost realizace to bych nechal. Ještě zvlášť, to je taková moderní věc, mě dost nepříjemná. A proč? Neslyším to dost rád. A proč? No, totiž tam se předpokládá samozřejmá věc, že jako realizace žije smysl úplný. To je otázka. Jestli smysl úplný není se nerealizovat třeba. Smysl úplnější třeba. Víš třeba, jsou takové, já si vzpomínám třeba, mě dávno od války mě vrtala hlavou rázová kunděčka o ženském hnutí, která končí takovým zvláštným způsobem, velice provokatívním pro moderního člověka. Jak říkám, tam, že ta společnost, která se stará, já nevím, o kulturní hodnoty, která prostě žije o tom sájmu, o vysoké ideáli a tak dále, že to je prostě takový, takový efemérní, že to je, co si takovýho, on to tam připomíná, připomíná takovému tanci komáru, někde nad Božinou. Ale že to vlastní smysl úplný je ta chudá, zedřená žena, která prostě kouká, aby ty děti nějakým způsobem jako udržela na živu a tak trošičku se o ně jako, aby byly nějaký, takhle nějak to tam, já si to špatně teď pomínám. A že jestli ta celá společnost nemá charakter toho komářního reje, tak je to díky těmto, těmto neznámým, nenápadným lidem, zejména teda ženám, to až nebylo boženský nutí tam, který na sebe vzali to řemeno, takový tý anonimit, která je nesmírně důležitá, že díky těmto ženám to má štěstný smysl. Jinak, že by to prostě kleslo do naprostýho, naprostý nesmírnosti. Takže to je taková myšlenka, která furt jako mě vrtala hlavou. A já mám dojem, že to je takový, třeba jdemu za serádla, který kdesi jinde, to už teď vůbec nevzpomínám kde, tam mluví o nejčově sestře, a pak to dělá všechno jako blbě, ale díky jí se nestratily ty papíry po níčem a ona to vydávala. Říká, že to byla žena, která taky měla svý ambice a něco dovedla, nevím jestli nějaký umělecký sklon. Ale prostě všeho toho nechala a plně se dala k dispozici tomu obrovskému materiálu, ukopisnímu, co po níčovi dostala. Prostě věnovala, obětovala svůj život, obětovala své ambice, obětovala svou realizaci, tomu, aby teda, jako už ta níče tam... Ona je otázka, co se rozumí tou realizací. Ona v tom vydělá svou realizaci, ona v tom vydělá... No, jenomže tím pádem je to takové, co to je realizace, víš. Že ona tak jako... No ne, podívej se, řekněme, ta sedřená žena, že ano, tak její touha byla, že ano, děti a starat se o ně, že ano, utírat jim nosy, nějak je vychovat a připravit jim nějakou budoucnost, že oni jsou lepší, než ty dva paní a tak jo. No a v tom vydělá teda smysl, totiž smysl nebyl v tom žádný smysl, potom prostě toužila, to se jí zdálo, že se v tom nějak vyzvírá. Byla by hrozně nešťastná, kdyby třeba zjistila, třeba řekneme, že nemůže být děti. To by bylo pro ní obrovský životní zklamání a těžko by se s tím vyrovnalo, víš. No a tak to je snad, když řeknu, z realizace. Jo, jenom že víš, to je prostě, jsou lidi, který prostě, dneska jsem, dneska nebo včera? Dneska jsem. Četáme toho Čechova, co vydali jako premií a tam je teda taky ojednířeně, která neobyčejně sympatická v mladí a tak dále, ale už brzy zkažená, protože prostě měla takový šílený představy o tom, jak musí být tak nějakým středem pozornosti a ve vyšší společnosti se pohybovat. A střídala teda partnery, vždycky s nima byla pohromadě, dokud teda měly nějaké prachy, jakmile teda byly už úplně obračené, tak si našla zase jiného a furt čila tím se vzpůsobila. Taky se realizovala, že? Jo, to je omyl. Podle čeho se poznáme, co je realizace a co není. Co když je to taky omyl chtít mít děti? To je jistě. Co je realizace? Když člověk prostě žije tak, jak si představuje té realizace? Nebo je to... Nebo prostě ještě taky posluzujeme to, jestli má dobré představiny a se realizuje tehdy, nebo teda relativně se realizuje tehdy, když ta představa o tom, když ta představa o životě odpovídá, odpovídá, teda má smysl. No je pravdivá tedy. Je pravdivá. No, takže jako... No může třeba řekněme, přijde ten člověk na to, nebo může přijít ten člověk na to, nebo může, že to bylo něco velmi nepravdivého, že to bylo něco velmi bezcestného, že může to nikam nevědět a tak dále. Ovšem, ta pravda teda těžko můžeme předpovědat, že má ten charakter, že jaksi se týká právě jenom toho člověka. No jistě že. Pravda je do značí míry taková nad osobní, individuální. Takže v podstatě teda ta pravdivost života nespočívá v tom, že člověk se realizuje, nebo že realizuje něco, co má být. To je pravda, protože například ta prostá žena, když to uší po dětech, tak se chce... Tak se chce starat o ty věty, aby se děti vyrostly, a ne seberealizovat. Měsec... Mám takovej odpor proti tomuhle... Ta terminologie je strašně taková moderně subjektivistická. Se realizovat. Se rozvinout. Všestranný rozvoj osobnosti. Uplatnit se. Teď otázka je, když se člověk uplatně, uplatněje se to prvně taky, když vstupuje v nějaké vztahy a když ztrácí svou duši. Dobře, ale to už jsou špumprnádle. Fakticky to jenom tam strkáš do bod ty starý věci, které jich víme celkem, do toho nového termínu. Ten nový termín to sám sebou... Tak ho vylučme. Takže to... Ano, proto jsem říkal, nechme račí stranu. Ale teda nepochybně ta sama věc, teda ta bude souviset s tou, příliš měl nevidím, co ještě by se dalo k tomu dodat, když mluvíme o smysluplnosti. Že teda rozhodující otázka je smysl, smysluplnost. Já nevím, co by k tomu chybilo, teď mě nenapadá. Myslím, že tam je ta podstata věci. A co je teda smysluplnej život? V čem je smysluplnej život? To teď je potřeba posoudit, že samozřejmě, že to ještě na něčem záleží. Ale myslím, že teda ta taková ta prohra životní, ta ztráta, to selhání a vina, provinění, že se všechno, že se to týká tohodle, že prostě existuje jakási smysluplnost, která je výzvou, a člověk na ní neodpovídí. To je ta ztráta. Člověk neslyší, nebo slyší a nerozhodne se, nebo rozhodne se a nevydrží. To je ta vina, ta pokleslost, to neštěstí, co se člověku staví. To je vždycky dojistený výstav. Tak to je ta všeobecná taková ta hříšnost. Všichni jsme jeden hříšní. To je tedy ta spása, která se snad týká všeho všichnoho. No jistěže. Ale ta spása tedy znamená nějaký relativizování, ukončení, nějaký takový obmezení a jakou lokalizaci tohodle všeho, v čem se vlastně člověk topí, jako naprosto bezmocný, vydělení a přivedení znovu do kontaktu s tím smyslu klidní. A myslím, že tohle asi je to ohrožení v podstatě záleží v tom, že člověk vypadne z toho smyslu. A ta spása záleží v tom, že z tohodle vypadnutí je vrácen. Že se mu otevře znovu příležitost, aby byl, aby pobýval v tom smyslu plným dění. Aby se zúčastnil, aby byl jeho plným účastníkem. To je to asi teda obkreslení toho termínu ty spásy. No a teď už jen samozřejmě je důležité, pokud je to takhle, tak teda se dost důkladně zabývat otázkou smyslu, smyslu to nosí. Jakého smyslu? Jaký to je smysl? No a mně se teda zdálo, že... No dobře, no jenom, že když řekneme spása, tak to není nic. To promorení člověka smrtí. Dobře, to je termín náboženský. No termín náboženský. Což je to? Tak to je věc, která... Že člověk je zachráněn, že jo, tak už to vznikne, to už je jedno. No a tím se běžně myslí zachráněn, teda jako před utonutím, nebo před zůhořením, nebo tak dále. Takže zachránat, to je v takovýmto běžním ponětí, to je něco takovýhleho. No, to je pravda. To neznamená zachránat života ve smyslu, to nesmí. Nebož prostě jenom zbavovat, nebo překonání nějakého nebezpečí, nebo vytržení nějaký katastrofy. Spadlo letadlo 161 mrtvejch, tři se zachráněli. A k čemu se zachráněli? No k tomu bídnému životu, který vedli až do tý zvíře. S tím se nerozumí nějaký nové život. No to není ale řečka. Záchránání, pokračování. To znamená, že se zachránili k životu, jestli je bídný nebo ne. Dobře, ale jestli, ale prostě není, to je ale strašně důležitý, baš ta záchrana, na kterou my máme, namyslíš mluvím o spáse, tak to znamená nové život. A tohle není nové život. To, čemu se říká záchrana u nás, to znamená možnost pokračovat ta rozdávaní životě. Takže rozumíš, když řeknu, že třeba říkáme spadlo letávku, když se zachránili, tak proč by to nemohlo plně znamenat záchranu v tomhle naším samozřejmém smyslu? Nemohlo, ale nemyslí se to tím. Nemyslí, že jim se nic nestalo. No jistě, ale i když je to v tomto natrosto bezprostřední, i když toho výrazu použiju v tomhle tomu natrosto bezprostřední smyslu, tak pořád ten výraz je nějaký způsobení analogický s tím, o čem se nemluví. S tou spásbou. Jo, jistě, jistě. Jenom jakože tam v tom, já jsem myslel jenom na to čistě jaksi v tom porozumění běžném, to zachrání... Přemyslí jen to. A je prostě mín. Je to mín. Ale je to v tom též směru. Je to v tom též směru mín. Nijak se to nevyučuje. Rozumíš? Nijak to není podstatně ničího řádu. No, ničího řádu rozhodně je. A je otážka jestli to v tém směru, protože například jak to chápe a poštěl Pavel, tak dokonce ten si dá hodně práce s tím, aby to, co na prvním pohledce zdá, že mu překáží, že je na překážku jeho práce, že to je vyslovená slabost, tak on v tom vidí vlastně takovou obrovskou příležitost k něčemu jinému, novýmu, že ten ostej tělen moc se tím chlubí a je to, co si neobyčejně s ním chlubí. Rád se budou chlubit svými nemocem. Rád se budou chlubit svými slabostmi. Moc v nemoci se dokonává. Takže to není ve stejným směru. A když stratí, tak ten ji zachrání. Takže to není v jednom směru, protože jak si tím zachráněním se rozumí, že je člověk těch břemen zbaven. Člověk není zachráněn tím, že dostane nemoc. Nebo že má nemoc. Nebo že je vyléčen. Není zachráněn tím, že spadne z letadla. Nebo že se mu nic nestane při tom pádu. No já bym toho Pavla řekl. Nebo když jsem sátel, když jsem silný, já rád se budu chlubit svými slabostmi, aby síla Kristima ve mně převívala. A stačitě má milost, neboť síla se prostě naprvy to nakonec tady jde taky o vyléčení. Rozumíš? Nejde o vyléčení. On vyléčen není. Nebyl. Do smrti nebyl. Já vím, ale je tady něco přeloženo. Je tady ta nemoc, která tady zůstává, taky jakýmsi způsobem se stává silou. Rozumíš? Ta smrt jakýmsi způsobem se stává životem. Ta stráta se stává ziskem. Rozumíš? Ano, takže není to tak, že se nic nestane. Protože naopak se něco stane a to je produktivní. Ale ta nemoc sama, ta slabost sama, ta smrt sama, ta stráta sama, kdyby se toto nestalo, no tak by zůstala nemoc, zůstala by slabost, zůstala by stráta a zůstala by smrt. Ano, ale kdyby nebylo té smysluplnosti, na jejímž pozadí se všechno ukazuje, jaký to je, no tak ta smrt by zas nebyla smrtí. To by bylo... To se přihází. Prostě všetky organismy vznikají a zanikají. Ta smrt je cosi ohrožujícího, jedně pokud ohrožuje tu smysluplnost. Samo o sobě přece smrt... Co se ve smrti tak děsní? Proč jako je smrt něco, co lidi vytěsnují ze svého vědomí, co oči nechtějí přemýšlet, nebo zase když o tom přemýšlí, tak to udělají neuroticky. Proč to je? Protože oni v tom cítí ohrožení smysluplnosti v své existence. Nač má cenu, to je pilná době, jak by bylo toho taky, nač má cenu hromady bohatství, to po mně někdo stejně podělí a ten to rozšustruje. Nebo nač se mám plahočit támhle, o tom a támhle a nač mám číst tolik knih, je to jenom... To je za smrti ještě víc. To neohrožuje jenom třeba, řekněme, co se nás hramáží. Ale to je samou existence. Ano, ale co to je samou existence? To jsem já, jak jsem se zintegroval od svýho dětství až po teďka, to znamená, ty si ty míjí zkušenosti, ty míjí zážitky a ty najednou teď nebudou. Jasně. Čili to jsem taky nás hramáždil. V konecku. To jsem taky nás hramáždil. To je jenom jiný nejstatek, že někdo zhramážduje. No ale je to totální, jak si víš, totální stráta. Je. Všechno, co jsem, co mám, to to teď strácí, přichází, dokonce přichází do mě sebe sama, že jo. Proto je ta smrt tak hrozná. No, protože tam člověk cítí, především, předpokladem toho je, že když ne stotožní, tedy alespoň co nejdůvěrný nejmůže sepne svou individuální existenci s něčím smyslovým. Takže jak si prostě, když já tu nejsem, tak smysl toho celého světa padá. Je to takový delikářství určitý, že. A druhá věc je, že, že je to takový, takový určitej děs mytologickýho, teda mytickýho, archaickýho člověka, že, který, který mu utíkají některý takový pevný, základní vody a on se cítí se řítit do neznáma. Myslíš, že je to jenom toto? Já myslím, že to je víc, že tak prostě, tam nejde o to, že padá smysl, plnost celého světa. Když se bojím smrti, tak se, tak se, nebojím, že se tam, tam, to je, to je, pojmu se s tobou, především, jako se bojím smrti každého člověka. Prostě, tady nějak, ta ohroženost, to je také, že prostě, když jsem tak, tak už, tedy svět jako mi neinteresuje, tenhle člověk se spíje pro mě, to já vím, ale, no jo, ale, ale, já myslím, že ve své smrti je to něco, něco spontánnějšího a hlubšího. Protože, jak řekl, jako každý živoček, žádný živoček se nebojí smrti. Žádný živoček nevidí, že je smrti. Nemá po někýho smrti. Utíká přes čím možným, ale ne před smrti. Bojí se zepřátel, ale nikdo je smrti. Tak to je jedna věc. O smrti ví jedině člověk. To je ta čistě lidská dálžitost. A druhá věc... Myslíš, že, no, totiž, že je reflektuje i bůh člověka. To je reflektívní dálžitost. Přece, přece řekněme... Člověk se setká smrtí jedině, když zemře. I zvíření a chudově přece, přece cítí, nějak reaguje na smrt. Ne na smrt. Reaguje na takový radikální bytexil třeba, nebo reaguje na životní nebezpečí a tak dále. Ne na smrt. Smrt, to je to skutečně věc čistě dálžitost lidská. No ale na smrt druhýho dílíte. No, ale když reaguje na nebezpečí, na nebezpečí zvířena, naprosto si reaguje, ale smrt pro ně, že, smrt je je to nejradikálnější nebezpečí, nebezpečí všech nebezpečí. Takže reaguje třeba utěkem, reaguje strachem, tým, že se chvílí a tak dále. Ale před nepřítelema, ne? Do smrty tam vůbec ne? Do smrta nejde. No to snad nejde do smrty. Víte, o ohrožení prostě. No ohrožení. To, co ho ohrožuje. Ohrožuje to život, jeho život, že, ale... No a nejradikální je život ohrožen právě, právě ve chvíli, ve chvíli, kdy, kdy je nebezpečí zániku. To je, to je... Člověk lidskej. Tam není život ohrožen. Smrti není ohrožen. Smrt je ohrožen, to není ohrožen. No je především ohrožen a to ohrožení může skončit může skončit tím, že, že je on končen na policii. Přece to ohrožení, když reaguje živočík na ohrožení života, že, no tak tím je dáno, že se vyhýbá právě, právě, že se vyhýbá smrti. Že se vyhýbá zánik. To jsou, to jsou, to je, verbální vomil nebo já bych se to řekl. Podívej se, když lev pronásleduje antihopů a dostihne jich a má jich v drápech, tak jí má a sežere jí. A když smrt pronásleduje život a ve chvíli, kdy ho konečně má, tak nemá nic. Tam žádný život není. Smrt není schopna se zmocnit života. Život je porazitelný. Prosím tě, tady nějak smrt, smrt, alegorizuješ to. Alegorizuju, já ti jenom říkám, ty alegorizuješ, protože říkáš, že smrt je ohrožením života. Jak by mohlo to jít? Tam, kde je smrt, není život. Já mluvím o smrti se na primitivně, tak jako oni mluví, mluví člověk, to znamená, mluvím o smrti jako o okamžiku v životě, kdy život prostě prostě život určitého individua prostě končí. No to snad, no ale pak ten konec předsední nepronásleduje to, co bylo předtím. Ale tento okamžik, prosím tě, tento okamžik přece tomuto okamžiku tím, že třeba, řekněme, ta antirofa před tím levelům utíká, tak prchá před tímto okamžikem, snaží se opálit tento okamžik. Ona se bojí, že jí kousne. Ne, ona se bojí, že jí sežere. No tak, že jí sežere. No, ale život se nebojí, že smrt sežere. Ona se bojí, že jí nějak ukončí. Že jí ublíží. Že jí ukončí. Ne, jí se ukončí. Radikálně. Radikálně ublíží. Sežerejí. Ale to přece smrt nemůžou dělat. Čím ublíží smrt životu? Ty pořád mluvíš o smrti, jako o nějaké abstraktní záležitosti. Ty o ní mluvíš, že je nebezpečný, že ohrožuje život. Jak může smrt ohrožovat život? To přece je jenom verbální záležitost. My tak o tom mluvíme. Já jsem říkal, že to ohrožení života, že radikální, že tedy závěr toho ohrožení je nakonec smrtu. Tato chvíle, smrt životy ustavečně ohrožová až do chvíle, že ano, kdy přestává. Rozumíš, proč tomu neříkáš, že ten smrt, když už je ohrožen, tak uniká. Ano. Takže to jsou kranní ohrožení. Ano. Pro něho je náhle relativizováno, že život sem nestává opět. Život trpí, ale když se dostane do situace, kdy už to přechází v jisté meze, tak je schopen uniknout. A teď se tam rozhodzí smrt. A jak ta přijde teprve, když tam život vodejde, dokud nebude šel smrta, a když tam život vodejde, tak ta smrt už tak za žádný hody nemá. Tam už nic nesbývá z toho života. Tak všechno to jsou aliborie, právě. Takže ta smrt jako přijde a nemá návštěvy. Tak jak budeš, tak budeš taky aliboricky. No, přijímám to, ukazuju absurditu. Prostě mně se zdá, že toto všechno je taková rypochondria, nebo nějaká prostě ten strach o smrti. Že to je coś, co vzniklo takovým nějakým zvláštným způsobem, u zvířata vůbec není. A člověk je prostě tak nějak jako hypnotizován, fixován, pomyšlením, nad kterou nezná. Zvířata to není prostě povědomat, že zvíře nemůže reflektovat ani si nemůže uvědomovat důsledky třeba řekněme svého ohrožení. Kdyžto člověk člověk ohrožení jednak reflektuje a jednak si uvědomuje a tím, že ho reflektuje, tak si taky uvědomuje možné důsledky toho ohrožení. Proto má ten strach. Když toto zvíře, ten strach u něj, ten strach je něco jiného, že je čistě půdový, prostě proto ponímač tady ohrožení, měl on před tím ohrožením trhá, ale ani si ho nereflektuje, ani v důsledku toho si nemůže uvědomovat plně důsledky toho ohrožení. To mohlo být ohrožení radikální, ale protože člověk to reflektuje, tak proto má ten strach ze smrti. Podívej se, přece víme... Co to je za unik? Jak náš život unikne? Víme, že říkáme o lidech těžce a bolestně nemocnejch, že smrt pro ně byla vysvobozením. Ne, že dorazila. Byla vysvobozením. Já se teď jsem slíbil, co si tak zabejvám Jobe, no tam to je na mnoha místech. Jak Job si přeje smrt? Ano, jistě, hned na začátku. Žádá si teda... Po tom mčení těch přátel, že on tam hned na začátku si žádá smrt. Takže prostě jsou situace... Pro květný den vím, že jsem se zrodil. Tím začínají ty Jobovy řeči, že po tom velikém mlčení těch přátel, že tam žádá sobě smrti. Eliáš taky žádá sobě smrti, tam pod tím trebintem. Dost je zospodine, vezmí život. To je ta troj třetí kapita. Aby byl zahynul ten den. Ano, to je právě mlčení. Eliáš je to taky přece. Eliáš tam žádá sobě zemřít pod tím trebintem a modlí se hospodinu, že já by vzal. Dost je zospodine, vezmi život můj, neboť nejsem lepší, než by byly ocelé mojí. Takže je to ten naprosto takovej přesvědčivej doklad toho, že ta smrt může v této situaci vypadat úplně jinak, než je to ohrožení. Že ohrožením je takové všechno. To, co říkáš ty, není pravda. On říká teda... Moment, jen co to najdu. Tady, jak tam líčí, jaký jsou výhody smrti. Jaká je to senzace, když člověk umře. To je ten začátek právě. To je ta třetí kapitola. Proč jsem neumřel hned matce, a než vyšel z života ve celé zimu? Proč jsem byl naklín a proč jsem pesí požíval? Neboť bych nyní ležel a odpočíval. Spal bych a měl bych pokoj s krály a radami země, kteří sobě vzdělávali místa pustá, anebo s knížatek, kteříš měli zlato a domy své naplňovali příbel. Anebo jako nedochůči nezřetelné, jako nevím já, tamť bezbožní přestávají bouřiky a tamť odpočívají ti, kteří v práci ustali. Také i v měznivé pokoj mají a neslyší více hlasů násilníká. Malí i veliký tam jsou rovny sobě a služebník je sprost pána svého. To jsou obrovský výhledy smrti. Jaký ohrožení v tom je? Žádný, naopak. Perspektiva. Obrovská. Ale to je... Tady ten job je... Okolo si stala výjimečně, tady se mu stala výjimečně věví... věví... stav smrti jako... něco žádnoucího, protože... Je to taky celé výjimečně? S tobě se to nikdy tak nejebylo? No, já jsem vůbec neměl... Kde si napsal, že... Jsem zabezpečený Jášovského komplexu. Myslel jsem na ten terepint, že jo. Zrovna skoro nebezvedušímu, nebo nejsem lepší, než ji vůbec neměl. Ale... Opět je pravda, ale... Já takto mám všechno poslušet. Ale otázka je opravě. Víš, kdyby... Ježíš, když byl před smrtí, tak se začal zároveň montovat v peských výděch a byl postaven v zápase, byl postaven v agonie, že jo. A... v úzkosti smrtelné, že jo. Prostě se dále modlí a určitě mě splnilo, jako klupěj prvekanoucí na zem. Přece je člověk normální, v nějak afektovaný, že? A... Nepodlehající tedy nějakému... nějakému... komplexu a má úzkost před... před... před tou hodinou, která ho čeká. No je to úzkost před smrtí. No jasně. Když ví, když ví, že za tři dny... No počkne. Když to říká před tím účelním. No počkej, tak tohle si nevím přesně. Musí to být, že? Protože je to opětní... To bude žátecký WebEx. Musíš uznat, že... že to... ta... že... že... že Ježíš věděl, že když se pustí do této... do té hajány, do toho Jarosa, takže to se mu vlastně špatně skončí. Co to je to špatně skončí? Je to smrt? Ne, on je strašně nepříjemný. Když se na dřevě v úpahu slunečním ještě propíchnutý ruce a nohy a... To je hrozně. Ale smrt sama? To tam dáme se opozit. Pak už ho to nebolelo. Smrt tě nebojí. Ty hřebyky jsou nepříjemný. Hodně. A to chápu teda, že bych se pěkně potýl, když bych viděl, jak se chystají mět. Než i Volker. Smrti se nebojím, smrt není zlá. Bojím se umírání. Nechme Volker. Nechme ho spát. Ale... Co v komu vadí? Co to je ta agonia u hřečtiny? No co? Já nevím. No úzkosmrtelná. Agonia se přítá smrtelnému zápasu. Původně je to zápas, který vytváří smrtelný zápas. Taky správně ty naše překlady překládají, jak být postaven v úzkosti smrtelné dále smrtelného zápasu. Tak přečím je úzkost. Tak je úzkost před tím ukříšováním. Přece nevěděl, jak to skončí. Přesně. Věděl jenom, že to skončí tedy smrtí. Právě je tím větší úzkost, ale nevím přesně, jak to bude. To je jasný. Každý se bojí víc, než je třeba. Pak se ukáže, že to je daleko smrtelnější, než si kdo domyslí. Váš tým ritualem, si to vždy představují jako horor. Promiňte, já jsem byl v spoustě umírajících a všichni se báli. V spoustě umírajících se nebáli. To je předsudek. To se jenom říká. Já teda jsem nepoznal nikoho, kdo by se nebál. Podívej se tak třeba, jsou přece známi ty případy stoické, že? Nejsou známi, já totiž mohu posluzovat, to rozumíš. Podívej, přece jsem nějaký pátek farář a viděl jsem spoustu lidí umírajících. A pokud si uvědomovali svou situaci, že jsou umírají, že jsou pravdy, které v agonie, že upadají do agonie, tak se vždycky báli. Vždycky měli úzkost a vždycky se báli. A byli to primitivní lidi, že? Pamatuju se na jednou starou babičku, když jsem byl kapralem, támhle v Jesenici, když jsem chodil do přespojení školy, ta sygra vždycky na zápraší a říkala velebný pane, že ten mladej rám je zlej. A já jsem mu vždycky říkal, babičko, proč takhle předpisujete pánu bohu, které by ti uvědomovala? To přijde, že? Potom jsem byl jednou volenej, babička ležela po tou duchnou, zpocená v oči vyvelený, a co dva dny chla, říkala velebný pane, ona už to přišla. Byla to prostá babička. Můj tatínek se taky bál, ale jenom v poslední chvíli začal být zlý a říkal, že je s ním konec. Já neznám nikoho z lidí, kteří... Stará Hornofová, doktorka, který byla 90 lety z prvních našich doktorek, když se u ní seděla a umírala, tak říkala, já mám strach. Já nevím teda, přečim měla strach. A umírala zdávně historicky, když viděla, že je s ním konec, tak řekla, že zakázala si kromě mě a kromě starý sušky, abych nikdo chodil, aby měl pohled na starou bábu, jak umírá. Můj tatínek taky, když věděl, že umře, tak si napsal, třeba řekněme, my jsme nemuseli vůbec chánět adres, si napsal seznam všechny, které máme poslat u mrtvýho známení a tak. A když cítil tu bezprostřední chvíli umírání před sebou, tak dostal strach. Teď já neznám nikoho, kdo by neměl strach ze smrti. A ty nemáš nikdy strach ze smrti. Já jsem v tím jedné. Já tě? Mně se zrovna dneska právě vlámeno, že se mě v noci zdálo, že umírá. Vím, že když jsem, třeba řekněme, když jsem před rokem asi měl tý srdeční potíže po té křipce, že tady jenom mě to chytlo v noci, a já měl pocit, že měl bych si napsat závěď. Přece jenom tady máš tvoje nějaké hezké věci. Tak jsem si sedl a napsal jsem závěď a nějak jsem, rozumíš, jsem to nejednou, tedy jsem neměl strach v tu chvíli. To mě překvapilo to dodatečně. No ale nevím, jak by to pokračovalo. Ale tedy já nevím, že nemyslím si, že strach je nějaký něco, nějaký jenom komplex, který je v strachu ze smrti. Ne, já teda myslím, že teda takový tým v úzkostě, že jsou fyziologický. A že interpretovat je jako strach ze smrti, že je předsudečný. Že to je úplně jiná. Tak je to úzkost před čím? No nevím před čím. To je úzkost nějaká taková. Ne v tom filozofickým smyslu, ale to je prostě... No tak před čím je to úzkost? To je úzkostný stav. Psychologicky se to tak charakterizuje. Uzkostný stav. Před něčím tak, moje maminka dvakrát byla v léčení v Bohonici, když prostě přestala jíst, koukala vypřeštěně, seděla furt na posteli, a když jsem na ní padl, tato mě chytla a říkala, Láďo, co bude, co bude? To je spíš depresa než úzkost, ne? No ta depresa taky může se sebou... No ale taky nebylo to před něčem. Nic se nedělo. No ale to bylo patologicky. Já myslím, že to je patologický. www.hradeckesluzby.cz

====================
s1.flac
====================
které bude pouze případečné, že předpokládá nějaké bydí, tak tady to bytí ustavuje, to znamená vztah k synu. Což je neobyčejně zajímavé. Protože otec je ocen tým, že má vztah k synu, a otec a syn je ocenacím tým, že má vztah k duchu, a duch je proto, že má vztah k otci a synu. Čili pořád je tady, pořád tady to bytí ustaveno relací, a nikolik, aby relace byla výsledkem nějaké existence. Naopak, ta hypostaze je podmíněná relací. Kdyby nebyla relace, tak by to nebyla hypostaze. Tohle to je dost zajímavé. Není to hloubké. K tomuto, ono tam ještě teda mnoho věcí, které dokonce ani nebyly vytěžené. To je třeba taková ta aktivní nebo produktivní stránka, která dost zůstala stranou, tam vlastně Bůh projíždí synu, generáciu. A to znamená, očem podívač, otec a syn jednou jsou Bůh sám sebe. Ano, to je přesně. To je filozoficky ještě naprosto nevydrohované. To se ještě teda bude naučit. Logos je poznání Boží, který je tak dokonalý, že je to On sám. Víš, já teda teď třeba myslím na takovou, kterou úplně zavádím, ale už od dob studia na fakultě, mě vrtalo hlavou, jak uchopit subjekt jako strukturu. A tohle Patočka nerozuměl, že přečet mu v disertaci, tak mě tam vytíkal, neprávě cituju Hegla, že je třeba místo substance dát subjekt. A říkal, že ten můj subjekt vlastně je taky substance. Tak takový to byla jeho námětka. A mě to vrtalo hlavou. A kdybych se měl takovým šejířským způsobem vyjářit, tak mě šlo o tohle, že protože je netržitelná substance v tom klasickém pojetí, je třeba víc něčo jiného. Z čeho se vychází? Z dění. Základem dění je událost. Ale událost má začátek, průběh, konec, když skončí není. Tedy my musíme udělat další krok, že existuje událost, která je schopna se k sobě sama vrátit. A reprodukovat se. To znamená, že existuje další, druhá událost, která je schopna navázat na tu předešlou. Jinak je to možné říct, že ta předešlá vyprodukuje tu nasedující. Ale vlastně, tady je teda událost otec, událost syn. Ale to, co jim je společný, nebo to, co vlastně umožňuje, zakládá, prostředkuje ten jejich vztah, je ta struktura, kterou ta jedna předává ty druhý. To je ten duch. A tady na modelu čistě takovým, tak říkám, ontologickým, vlastně se ukazuje taková smysluplnost, taková věcná smysluplnost, úplně mimo veškerý náboženský horizont. Věcná smysluplnost tohoto pojmového pokusu, jak to uchopit. Rozumíš? Prostě tady je nezbytný předpokládat jakýsi kontakt mezi dvěma událostmi, když jedna je napřed, druhá potom, ta druhá navazuje na tu první, ta první ovlivňuje tu druhou a to, co jim je společný, je, co není událost sama o sobě, co je, co je ta struktura, co je to, co obě zachovávají. To je ten prostě... Taková zcela, zcela nedocenená předpočtné trojiční teologii z kolastické a augustinovské to není dluh, víš. Tam je to přesně, to tam tak hraje. Rozumíš? Tam je rozdíl mezi fyzic a mezi hypostasis, čili mezi, která řečeno v akýnsky, mezi natura a mezi natura individualizáta. Jo? Natura individualizáta, čili, což je substance, substance vládne se z principium axionum, jo? Když je natura individualizáta, tak je to persona, jo? Když je fyzic individualizáta, tak je to hypostasis, jo? Tak, ta fyzic sama o sobě ještě obecnina, to ještě není, to je podle, teda, z kolastiky merapotencia, jo? To ještě není návrhu. Vynávrhu natura je, když je individualizována, jo? A to principium individualizacionis u té hypostase možské, u hypostase otce, u hypostase syna, je právě relací, jo? Je vztah, a sice v tom smyslu, že pater je genitor a physus je genitus, jo? Ta relácio, ta mera relácio individualizuje tu fyzic v hypostasis. Rozumíš? Čili teprve teď je to in actu, čili teď je to skutečně, teda, je in actu několik pouřední potenciál. Rozumíš? To je ten, to je, to je, to je. No ale dostat, já teď nevím přesně, k čemu to poznám, k čemu toho poznávkou míříš? Že, že jsi říkal, ale to není, to není duch. To není duch. Ale duchom třeba není principium individuatione. Relácio mezi otcem a mezi duchem, čili to, že pater espirans a spiritus espiratus, tady jsou, tady jsou dvoje relace. Tady je generácio a spirácio, jo? To, ta, ta relácio mezi, právě celý ten spor o tom, o tom filioque, rozumíš, je tak oženavý tím, rozumíš, že, že, že, že když uznám filioque plně, proto se proti tomu ty orientální, otcové, pozdní, ale nestřelověcí tak stavily, proti tomu západnímu filioque, rozumíš? Když uznám filioque, tak potom, potom mezi, tedy je relácio mezi otcem a duchem, poněvadž pater espirans a spiritus espiratus, a mezi synem a duchem, poněvadž filius espirans a spiritus espiratus, jo? Přičemž tedy ten terminte espiraciones je jedna hypostaze. Čili tady najednou otec a syn, rozumíš, jsou jeden princip espiraciones. Rozumíš? Než jsou tady vlastně duospiráti a jenom unuspiratus, jo? Čili, rozumíš, vzhledem k duchu není relácio mezi otcem a synem, ale podle identita, a to je absurdní, protože v bohu pro jediné, jo, omnia sunt unum, ubi non obvijat relácio mis opositio. Rozumíš? Čili vzhledem k duchu by potom otec a syn byla jedna osoba. V tom je ta potíž toho filiota nešťastnou. To není jenom nějaká hra. No, ale já rozumím, ale... Čili ta individualizace, rozumíš, ta se děje per meram relationem, čili tady je relácio, je to principium individualizationis. To, co jste fysis božské, dělá božskou hypostasis. Dobře, ale teda duch není relácio. Ne. Proto duch nemůže zakládat individuální... Nikoliv. Ale jeho individualita, to, že je hypostasis, jo, to je na základě reláce, kterou má k otci. To, že je spirátus. A je k otci jinak než k synu, anebo stejně než. Jinak. No, jinak. Právě jinak. Proto ovšem, tohleto je ovšem nedostatek té téorie, rozumíš, trinitární, řekněme, teorie, nebo hypotézy, nebo teda té spekulace teologické, trinitární, jo. Oni to od celého nedovedli formulovat jinak východním, než, že je spirátus perfilium. Jo. Net mu filio, ale perfilium. Jo. Čili, on procedit ex patre perfilium, nikoliv procedit ex patre et filio. Aha. Ale to je matná taková, řekněme, matná, matná, matná vyjádření, víš, matná. Ale rozhodně není správný, tedy z určitého hlediska, tohleto cum filio. Jo. Nebo filioque. To procesio ex patre filioque. Správné je procesio ex patre perfilium. Podívajíc, že by to bylo ex patre filioque, tak by vzhledem k duchu nebyla relace mezi otcem a synem, čili nebyla by to i popřená samostatná hypostase syna. Jo, je to. No, no, to je tak, tyhle obě ani... Ale zajímavé, tohleto už jsou podle mě spekulace, které jsou opravdu neužitečné. Nicméně tedy užitečné se mi je zdá být to, že tady na jednou tedy jaksi božství je hypostasováno relaci. Jo, že kdyby nebylo relaci, tak by to bylo božské hypostase. Rozumíš? Čili kdyby se tu něco nedělo, tak by to tady nebylo. Ne, že tady něco je a potom se něco děje, ale napřed se musí něco dít a by to tady bylo. Dokud by se nic nedělo, tak by tady bylo jenom něco impotencia. Čili by tady bylo něco jenom racionaliter, ale nikoliv realiter. To je na tom obrovský zajímavé, tohle. Že tady na jednou relace, vztah předchází bytí. Zatímco podle Aristotela by měl bytí následovat, pojď ať je to pouhé excellence bytí. Například musí něco přece být, aby bylo ve vztahu. Podle Aristotela. Ale tady něco musí i napřed ve vztahu, aby to bylo. Což se mně zdá být fantasticky. Ten vztah podmínuje bytí, nikoliv bytí podmínuje vztah. Jo, všem teda, to je jenom tak, že tam je, ono je to se vlastným způsobem rost problematický, právě ten, co to je ten vztah, že jinak u Aristotela ten přece vystačí s tím, že teda pokud se rozliší potenciál... No vztah tady nemůže být, dokáže se něco nedějít. No dobře, ale taky ale vůbec tady nemůže nic být, u Aristotelání se něco děje. Leč in potenciál. Protože přechod od možnosti ke skutečnosti... To je jen akt. Takže to znamená, teprve pohyb, teprve kde se něco děje, něco zajíbe, tak něco je. In actus. To je fakt, jo. Ten akt je sám činnost. Čili ta relace tam u toho Aristotela prostě má takové omezenější funkci, ale ta hlavní funkce je zajištěna tím aktem. Je tím akcí, jo. Ponieważ například musí něco se aktualizovat, aby to bylo, čili se musí tady něco stát, aby to bylo. To je taky fakt, jo. Ale někomu, že když se dá ten důraz na ten vztah sám, tak ještě rozdíl, jaký vztah. Abstraktní vztah, tam takové vztahy jsou rumzný, což Aristotelé se rozlišuje. Ten důležitý vztah je zase vztah aktivní. Čili v podstatě je to zase převedení zpátky na důraz. Na to akus, jo. Takže je to inaktivní. Takže třeba vztah mezi Pluhénikem a Štvercem, že to je příští vztah abstraktní. Ne, ne, ne. Tady je to vztah mezi Pluhénkem a Štvercem, čili je to generácio, respektive spirácio. To je skutečné vědno. Ten vztah je skutečné vědno. To je akci, jo. Protože pater es generans a filius es genitus. Pater es spirans a spiritus es spiratus. Čili je tady ten vztah činní, aktivní. To není použitý vztah racionální. Vztah reální, teda. To není teda ten rozdíl mezi, ta diferencia mezi otcem a synem, že máme diferencia racionis a diferencia realis. Čili také ten vztah racio je aktualitas realis, nikoli která jenom měla tá racionis. Racio synantis. Ale vždycky je pod tím rozmyšlení dušení, teda. No jistě, no. V podstatě se to dá pochopit jedině jako nesmírně houžem na ten takový zarputilej boj proti ty vnitřní, takový děsivý síle té metafyzické myšlenky. To byla taková přesila obrovská, že proti tomu bylo potřeba rázet. Žeňa ví, že to koužívá teda výrazima řekněme a fojmů, že vzatých jste z té antické metafyziky. Což jinak není možné. Prostě bojovat proti jinčemu jedině tak, když jenom jenom zbraně. Proto mě to vždycky připadalo velmi geniální, když mě to připadalo nebyt víc... A to bylo fatální všem, že? Protože to vedlo potom k tomu, že ty převzatý zbraně nakonec přebujeli takovým způsobem, že vlastně ta metafyzika zvítězila a to asi jinak to nejde. A pak teprve, když se to celé všetko stane, tak teprve pak je možná udělat nějaký pořádek. Jinak bych se... Po celé ty věky, pokud by vůbec křesťanství vydrželo, tak pokud by muselo být komplex méně cenosti. Tak to můžeme začínat. Ta tam zůstává důležitá pro současnou situaci. Protože kdyby se ta historie nevolbila takhle, tak bychom jí museli teď ještě jednou opakovat, aby byla takhle. Není to žádný dovolený dělení. Tím, že se muselo nějak projít, muselo nějak absolvovat a potřít. Znovu teda. To je jako nějaká práce, která kdyby nebyla vykonána, tak by nás čekala nutně. No jo. No já vím, když jsem... Na tém traktátě, když jsem k němu přičichl, tak mě to fascinovalo. Tento okolavský opět. Já to tenkrát jsem netušil, proč vlastně. Protože teď samozřejmě vím, že je to spekulace traktářů, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují. Protože mě byla předložena jako spekulace o Bohu, jak je sám v sobě, jak je vůbec. Jo, to je kuriozní, ano. Chápeš? To je blázní. Konečně přijde, nebo je vymyšlené, nějaká baktérie, která je schopna strávit tu šílenou naftu. Zlikvidovat ji. A teď prostě se tam bude nějaká kapsle, zakapsluje se, aby byla bezmocná. Ale nemohla tu naftu. To je úplně taková absurdní situace. Jak se to ještě zase pobalí zpátky do toho, abych by to nemohla mít, ten pronikavý účinní. To je vyabstrahováno, rozumíš? To je vyabstrahováno z Bibre. Čili z toho, z toho, jak se Bůh projevuje historicky, v historii člověka. Jak se projevuje, jak se zjevuje a projevuje. Tak z toho je vyabstrahováno, jak je in sé. A popřece důležitost toho, jak se projevuje, ale zdůrazní se důležitost toho, jak je in sé. Rozumíš? Jakoby pro mě měl nějaký smysl, jak je in sé. Pro mě má přeci jenom smysl, jak se projevuje, jak je in sé. Tak za prvé je to otázka naprosto neoprávněná. A za druhé to pro mě nemá žádný význam, vědět, jak je in sé. Ani to není oprávněné, protože na to nemohu odpovědět, jestliže chci zachovat soveremiku Boží. Ani to není účelné. Oprávněné a účelné pro mě je jenom se ptát, jak se projevuje v nich dějinách. Nicméně oni si zřejmě nevěděli rady s tím, rozumí s tím bohem těch anglických filozofů, který je mimo čas a tak dále, který je v té věčnosti nehybný těbatel, kterého vlastně přijali. A teď tady proti němu měli toho boha tak, jak se zjevuje. Boha zjevujícího se, a toho boha v dějinách, v čase se toho zjevujícího. A tak toho boha, jak je sám u sobě, tak takhle proměnili. To má ještě jednu vrstvu, že vlastně to, z čeho oni vycházeli jako, z toho, jak se bůh projevuje v dějinách, tak vlastně to neměli k dispozici. To si jenom mysleli, že to mají k dispozici. Fakticky vycházeli z toho, jak se o tom různý lidi vyjazdovali. Takže když prováděl tu abstrakci, tak de facto neabstrahovali z toho, jak se bůh projevuje v dějinách, nebože jak o ním lidi mluví. Jak o ním mluví biblieta. Ale to znamená lidi. No a de facto teda fixovali určitý způsob vyjazdování, způsob myšlení. Tak lidi v tom. A nikoli že by fixovali způsob, jak se bůh projevuje. Takže dokonce tam ještě došlo k tomu šilnému posunu. Že oni vlastně fixovali určitou historickou situaci. Oni samozřejmě také nemohli mluvit o tom filozofickém bohu, o tom platonském, respektive aristokalském bohu. Oni tady měli dvojí výrok. Výrok filozofický a výrok biblický. Obojí byli jenom výroky. A ty výroky chtěli nějak sjednotit. A také se vrátili tohle do spekulací. Čímžovšem došlo k neštěstí, protože vlastně tu skutečnost, která byla za těmi výroky, obojí nějakým způsobem znehonotili. Znehonotili toho filozofického boha, zážitelí na tom zdá pravdivého nebo nepravdivého, ale tedy toho boha, tak jak je za tím výrokem těch filozofů, a znehonotili toho boha, tak jak je za těmi výroky biblickými. To se teda bohužel stalo. Nicméně tedy docela je na tom pravda. Na té spekulaci. Tak je přitakání tomu bohu biblickému nebo tomu bohu filozofickému. To se tam dobře tušelo v té spekulaci. Tak je přitakání tomu bohu biblickému kvůli tomu filozofickému. Je to stejně popření toho filozofického boha, tak je to přitakání, já myslím, jenom tomu biblickému bohu. Ten filozofický boh v tím zachránění není zásadní. Oni chtějí zachránit bohu i třeba. Ale zdá se mi, že... To je otázka, jestli původně právě to nebyla obrana. Jestli to nebyla apologie. To je zpočátku, že hlavní motív byla apologie. Já vím, ale apologie doslovně nezbavila. To asi jo, ale ne pokus o syntezu. Že to byla apologie, která se domluvila, že jedinou cestou je synteza. Víš? Že nemohou odbavu... Ale to nebyl program, poslíš. Synteza nebyl program. To bylo jen tak mimochodem. Myslím, že ne. To bylo velmi později. To bylo už tak takový třetí století. Teprve tehdy začínají spekulaci o trojici. No samozřejmě předtím vůbec ne. To předtím neexistuje. To začínáte v tom ne, to začínáte v tom třetím století. To je až takhle později. To je ten... První Mycénum, potom Efesínum a potom Chalcedonensem. Já jsem si řekl, že to je starší od někoho. Ne, ne, ne. Začíná to kristologií a končí to tomuto metodologií. Rozumíš? Ne. To nejsou výsledky. Teprve v tom třetím století to začíná. To začíná teprve v době po konstantinské. Před Konstantinem tady tato otázka nebyla. Před Konstantinem tady byly jenom takový zdální pokusy, že on v originálu tartuje a tak trošku, jo. Ale pokud teda nějak koketovali s tím bohem filozofu, tak se pořád jenom nějak se snažili toho jahvého, starozákonního a toho oce nebeského Ježíšova nějak stotožnit s tím bohem filozofu. Jo, dost naivně a rozpačitě. To vůbec tenkrát ještě o trojici nedá. Nedá. Nedá. Aha. Rozumíš? To synovství Ježíšovo, že? To byl pojem. Ten duch to byl něco vůbec mimo. A to synovství Ježíšovo to byl matnej pojem. Rozumíš to? Až teprve, když došlo k svobodě křeskánský, že jako Konstantinovi, a došlo k tomu přímému vztyku s tou filozofií, svobodnému přímému vztyku s tou filozofií a zároveň teda došlo k těm obrovským rozpakům při zjištění, že každá církev vlastně to myslí trošku jináč. Jo, a... Takže jo. Prvními cenů to definuje jenom ten vztah mezi otcem a synem, že popírá to aria, popírá to homo iusios, a definuje to homo usios. A potom to pokáže Fefezínu o tím sporem o Teotokos, že teď jde o to, jak je homo usios. A potom to pokáže Fefezínu o tím sporem o Teotokos, že zda tedy Lobos a Ježíš jsou dvě samostatné postaze, nebo jakým způsobem myslický koncept definuje jenom, že je homo usios, ale neříká jak. No a ten výklad jak, že přichází u Nestora, že tady jde o dvě hypostaze, že je tady lidská osoba Ježíšova, která je spojená s božskou osobou Slova. A Fefezínu, že je tady také dvojí fyzice. Že je tady dvojí fyzice, ale také dvojí hypostáze. Efezínu toto popírá a říká, že je tady jedna hypostazis, ale nedefinuje přesně, jak je to s těma dvěma fyzic. Takže dochází k monofyzikismu. A že lidská fyzic se ztrácí božské fyzic, takže je tady jedna hypostazis a jedna fyzic, jenom božská. A proti tomu je Chalcenonem, které definuje, že je tady dvojí fyzic a jedna hypostazis. Čili to homocus ios je definovaný na efeským koncilu tím, že je tady jedna hypostazis a na chalcenonském koncilu, že je tady dvojí fyzic a jedna hypostazis. Tak to vyrostlo. A tahleta chrystorůvskou spekulací jde samozřejmě potom k trinitární spekulaci. Protože jak já se ptám, tak se musím taky ptát na to, jaký je vztah mezi lodem a mezi ocenou. Pochopit, co toto lobos vlastně je. Vzda je nižší odce? Jsou podstatné s odcem, myslíš, že ježí jsou podstatné s odcem a je lobos, tak musí taky to lobos samosoupost s podstatným odcem. A ježí jsou podstatné s odcem, tak jak to k tomu vlastně je. Takže to začíná v třetím století. A vlastně pokud k tomu dává chrystorobí vlastně ježí. No jo, ale ta otázka chrystorobická by neexistovala, kdyby tady nešlo o vyrovnání s tou filozofií. Stejně. Kdyby nebylo té filozofie, tak by nikdy tady nevznikly tyhle otázky. Protože by se věřilo tak primitivní, jako to vyjadřuje Bibel, že mluvil by se o Ježíše a posloužení ku božímu jako o synu božím a tak dále. Bez nějakých uvah o těchto předpokládání, rozumíš, toho Boha filozofu. Který je nějak dán do vztahu k tomu oci nebeskému a k tomu spodinnosti na základě. Takže tady musíme se obažovat, jaký je vztah mezi tím Bohem filozofu a mezi tím biblickým Bohem. Jinak by tyhle otázky po té soupodstatnosti nemohly být vůbec. Nebyla by paráda, jak je vyjadřit také formulace. No, taky paráda by tady nebyla. Čili by tam vůbec nebyla být ani taková potřeba té formulace. Čili ta potřeba té formulace vzniká tím, že se tady sráží ta biblická zvěstou k antickou filozofii. S novopakonskou. Nikdy. Nikdy už taky předznamenáno, třeba řekněme, terminologos už taky předznamenáno také v té novopakonské filozofii. To nutilo k tomu, aby se uvažovalo za toto slovo gnostické, respektive to jalovské slovo, že jo, jaký má vztah k tomu novopakonskému vlogu. Jo. I když řekněme, ten gnostický hymnus toho prologu zřejmě nebyl novopakonský. Byl to gnostický hymnus živovský, ano. No jistě, páře, novopakonský by těžko mohl, teda tam to Sarks a Genetov by mohl chápat jako aristotelský uskutečnění, když říkají, že ne, protože tam je to jenom pát, že novoplaton je už platoná a v novoplativních je to proti, to je pát. Jak zříše idei do toho, zříše stínu, že a jediná spása je zase to nechat a z toho homotného světa stínu, že utít zase zpátky. No jo, což je určitě taky proti gnostickým, tedy ten hymnus tím, to bylo asi taky. To je paralelný s novoplatonismem, ale není to na sobě přímo závislý. No a do jistý míry tam jsou klamenský prvky, že? V janovi já vím, ale myslím, že to v té gnozi, to, že tedy ten pát toho duchovna do toho hmotna, to osvobození z toho hmotna zpět do toho duchovna, ta cesta zpět, kterou je možná učený na základě jen nepoznání gnoze. Tak tady je v té židovské gnozi zrovna tak, jako v tom novoplatonismu. A je to paralelně. To jdou tady nějaké zbydy, to tady možná budou, já nevím, jak ty zbydy jsou mezi novoplatonismem a mezi tou židovskou gnozi. A je to slovo, které je pojem starozákladní, biblický. Že Izaiaška nemá mluví slovo, zrovna tak, jako ta moudrost těch už příslových. Víš, to slovo, které posílám na svět a vrátí se ke mně a vypadá, z čeho jsem ho poslal, že máš Izaiaše. A už já myslím, že by to bylo dopasovat pro to Izaiaše, ne? Pro to Izaiaše až. To by bylo největší. To by bylo největší, jo. To by bylo zajímavější. Jestli je to původně prorocký, nebo jestli už je to to, jestli ne. A co tedy nějak se projevuje tím dělem, kterým nazýváme úzkostky, je ve skutečnosti strach z toho, že je ohrožen smysl života, jo, nějak. A tak potom z pása znamená nějak přeponání tohoto strachu tím, že nějak toto ohrožení je odstraněno. Rozumíš? No, ale teda to je takový skromňoučký výsledek všeho, který chodí na to, až skoro tři rány. Když tak, no. No jak to? No já nemyslím, že docházíme k závěru, že když tak. To neznamená jestli, že tak potom. Ale onovat, že je to mu tak, tak z pása je potom. Jo, no ano, ano, ale teďka, no tak dobře. No ale celkem za to, jako celá ta diskuse, já nevím, tak... Já jsem to řekl hned na začátku, a vlastně už jsme k tomu pak nic nedodali, jo. Celá ta diskuse byla o něčem jiným, vlastně. A vrátili jsme se k tomu, co bylo na začátku, což to znamená, to to všechno byla veliká taková oklika. No to se není špatné, že člověk udělá takovou okliku. No ne, není. Pro jiné otázky to je velmi podstatný. Ale pro tuhle, tu odnaštní otázku, já nevím, jestli to bylo takový zvlášť produktivní. No já myslím, že to jenom specifikovalo. No tím líp, je to... No co... co... co... výjadřuje... jak ten termín ohroženost, tak ten termín spíš spokojenost, ne? No, no. Já si myslím, že bychom měli příště nevěnovat... Já myslím, že to bylo nějaký ústrováno. Já myslím, že to nebylo nějaký ústrováno, že to bylo dokonce výjadřeno, ne? Jo. Já myslím, že jo. Já nevím. Ty byste to neznali? No ne, no tak já jsem trošku nouspokojený, musím říct. No já jsem velmi nouspokojený, ale... ale hledám teda, jak si... smyslu podhostat. Já nevím, proč s takovou enfazí jsem... jsem... jsem... jsem odmítal ten to... ten to tvoje povyš... takové svým způsobem povyšené odmítnutí tejtohletého pocitu úzkosti a toho, čemu se říká strach ze smrti. No, povyšený... No, byl to... byl to takový stojícký trošku. Já stojky nemám moc rád. No já vím, ale... ale vyznělo to tak. Každý, kdo by tě poslouchal, každej lajk jako já, který se tě poslouchal... Mně se zdá totiž, že stojíci, že místo nahlédnutí tam postavili gesto. Proto je mi to nesympatické. Stojíci to řešili gestem. Když to já... já mám dojem, že to nahlížím. To je rovnil, ne? Já vím, ale než... než člověk dospíje k... k... k pochopení, že to nahlížíš... Když to takhle dogmaticky prostě předložíš, tak se to poslouchá jako... jako taková stojícká... Rozumíš, takový stojícký vznešený výrok, který prostě kašle na úzkost člověka. Fakt, tak... tak... tak se docitavě zažívá. Nahledně k tomu, že... že... že si právě... právě jako... jako... ilustraci... ilustraci k... k tomuto... k tomuto svému násahu. Poušil některých... některých... některých příběhů, řehy stojíckých... Pro konce přímého poukazu ke stojíkům? Které byly přímým poukazem teda ke stojíkům. Protože... protože třeba řekněme, když si mluvíme o tom o činnictví, že jo. I řekněme to vykrávění toho Mladěnovice, rozumíš? Musíš si uvědomit, že za rok po Husovi umírá na hranici Ronin, kterýž to jenom byl humanista, že? A už vyslovený humanista, narodil Husa. A ten umíral teda už vysloveně, záměrně stojícký. Nechal se na tom záležet a umíral jako stojík. A tak taky, jak víš, tato jeho umírání bylo světem oceněno. Byl obdivovány těmi italským humanistům, já bych se měl zazbít, že tohleto je smrt antická. To ten člověk při výsobě byl už jako umíral jako antický hrdina. A Jan Čehu má to nesmírně sympatické. Tohle je taková určitá nestilová záležitost. On v celém životě měl alespoň takové 40 % renesance v sobě. A najednou tady to není. Kde? Tamponci. Tam je to takové... No ne, tam je úplně renesanční. Ten přece ten, jak se jmenuje, ten itál, no, zběratel... Pico. Dana Vinátrova, není disiotka.

====================
s1.flac
====================
Protože tady byly nepřechodatelný rozdíly v terminologii, ani pojmovný rozdíly, že třeba výra, že já můžu o výře, já můžu se mnou o něčem docela jen ošvonit. O čem se domnívám, že je mrtvý? A pak se ukáže, že tam stoupuje T-rex. Nemožný. Ale podívej se, Rádio, tak kvůli tomu, víš, jde o to též vlastně základně, o co šlo sokolovi v tom jeho eraborátu. Jenom, že si vám dojem, že ten výchozí termín sokolův nebyl šťastně valený. Protože předtím ježišovský termín je spásený, vykoupení je termín pavlecký. Na hledě k tomu, že termín vykoupení je takový mnohem prázdnější, takový válnější, prostě protože tam se o vlastní hodnotě toho, co je vykoupeno, nemluví. Vykoupení to je jenom ta technika, ten způsob spás, způsob, jak je člověk spásený. Mnější nástroj toho, takže ještě navíc pochybný máš, je to vypůjčeno z toho, že člověk je spásený, protože je vyhoubený. Ale teď vlastní otázka je, co to je ta spása. Já vím, z čeho rozumíš, vlastně, by člověk měl být spásený, zda by zachránil. Od čeho a z čeho. Tedy když řeknu, že toužím po spáse, tak to myslím, že to zpřesně víme, ten negativní obsah tohleté věty, když potoužím po spáse, tak ten možná bychom asi celkem znali. Protože jde o smrt, že jde o determinaci, jde o neschopnost v realizaci, jde o vinu, že tohle to jde, z toho má být člověk zachráněn. Z čeho má být zachráněn, když řeknu, že toužím po spáse? Je potřeba teda prozkoumat. Něnadříka se zdá řeknout, že ta negativita zmíš má být spásená, že je třeba smrt, co mi zdá pochybná. Smrt může být zmyslůplná. Proč být zachráněn a zmyslůplný? Ta smyslůplnost už patří přece po tom, že to je záchraní. Jak může ta smrt být zmyslůplná, tak ta smyslůplnost sama by nějak patří na ty záchrany. Ale není to záchrana proti smrti před smrtí? Není to záchrana před smrtí? Ano, jistě, před smrtí, která... Čili tak, ta vlastní negativita není smrt. Ta by pak nemohla být do toho integrovaná. No, ta vlastní negativita je smrt, která nemá smysl. Čili vlastní negativita není smrt, vlastní negativita je nesmyslnost. Podobně nemoc. Nemoc může člověku pošramotit spoustu plánů, ale je to vyslovená negativita. Nesmyslná nemoc. Ale co když ta nemoc se ukáže jako něco neobyčejné produktivního? Jakmile se ukáže, že to má nějakej smysl? Že se to dá integrovat do čel sej smysl úplnýho? Václavina. No, tak tam už... Můžete se ptát? Ano. Neschopnost realizace. Tohle všechno. No, tak ta neschopnost realizace to bych nechal. Ještě zvlášť, to je taková moderní věc, mě dost nepříjemná. A proč? Neslyším to dost rád. A proč? No, totiž tam se předpokládá samozřejmá věc, že jako realizace žije smysl úplný. To je otázka. Jestli smysl úplný není se nerealizovat třeba. Smysl úplnější třeba. Víš třeba, jsou takové, já si vzpomínám třeba, mě dávno od války mě vrtala hlavou rázová kunděčka o ženském hnutí, která končí takovým zvláštným způsobem, velice provokatívním pro moderního člověka. Jak říkám, tam, že ta společnost, která se stará, já nevím, o kulturní hodnoty, která prostě žije o tom sájmu, o vysoké ideáli a tak dále, že to je prostě takový, takový efemérní, že to je, co si takovýho, on to tam připomíná, připomíná takovému tanci komáru, někde nad Božinou. Ale že to vlastní smysl úplný je ta chudá, zedřená žena, která prostě kouká, aby ty děti nějakým způsobem jako udržela na živu a tak trošičku se o ně jako, aby byly nějaký, takhle nějak to tam, já si to špatně teď pomínám. A že jestli ta celá společnost nemá charakter toho komářního reje, tak je to díky těmto, těmto neznámým, nenápadným lidem, zejména teda ženám, to až nebylo boženský nutí tam, který na sebe vzali to řemeno, takový tý anonimit, která je nesmírně důležitá, že díky těmto ženám to má štěstný smysl. Jinak, že by to prostě kleslo do naprostýho, naprostý nesmírnosti. Takže to je taková myšlenka, která furt jako mě vrtala hlavou. A já mám dojem, že to je takový, třeba jdemu za serádla, který kdesi jinde, to už teď vůbec nevzpomínám kde, tam mluví o nejčově sestře, a pak to dělá všechno jako blbě, ale díky jí se nestratily ty papíry po níčem a ona to vydávala. Říká, že to byla žena, která taky měla svý ambice a něco dovedla, nevím jestli nějaký umělecký sklon. Ale prostě všeho toho nechala a plně se dala k dispozici tomu obrovskému materiálu, ukopisnímu, co po níčovi dostala. Prostě věnovala, obětovala svůj život, obětovala své ambice, obětovala svou realizaci, tomu, aby teda, jako už ta níče tam... Ona je otázka, co se rozumí tou realizací. Ona v tom vydělá svou realizaci, ona v tom vydělá... No, jenomže tím pádem je to takové, co to je realizace, víš. Že ona tak jako... No ne, podívej se, řekněme, ta sedřená žena, že ano, tak její touha byla, že ano, děti a starat se o ně, že ano, utírat jim nosy, nějak je vychovat a připravit jim nějakou budoucnost, že oni jsou lepší, než ty dva paní a tak jo. No a v tom vydělá teda smysl, totiž smysl nebyl v tom žádný smysl, potom prostě toužila, to se jí zdálo, že se v tom nějak vyzvírá. Byla by hrozně nešťastná, kdyby třeba zjistila, třeba řekneme, že nemůže být děti. To by bylo pro ní obrovský životní zklamání a těžko by se s tím vyrovnalo, víš. No a tak to je snad, když řeknu, z realizace. Jo, jenom že víš, to je prostě, jsou lidi, který prostě, dneska jsem, dneska nebo včera? Dneska jsem. Četáme toho Čechova, co vydali jako premií a tam je teda taky ojednířeně, která neobyčejně sympatická v mladí a tak dále, ale už brzy zkažená, protože prostě měla takový šílený představy o tom, jak musí být tak nějakým středem pozornosti a ve vyšší společnosti se pohybovat. A střídala teda partnery, vždycky s nima byla pohromadě, dokud teda měly nějaké prachy, jakmile teda byly už úplně obračené, tak si našla zase jiného a furt čila tím se vzpůsobila. Taky se realizovala, že? Jo, to je omyl. Podle čeho se poznáme, co je realizace a co není. Co když je to taky omyl chtít mít děti? To je jistě. Co je realizace? Když člověk prostě žije tak, jak si představuje té realizace? Nebo je to... Nebo prostě ještě taky posluzujeme to, jestli má dobré představiny a se realizuje tehdy, nebo teda relativně se realizuje tehdy, když ta představa o tom, když ta představa o životě odpovídá, odpovídá, teda má smysl. No je pravdivá tedy. Je pravdivá. No, takže jako... No může třeba řekněme, přijde ten člověk na to, nebo může přijít ten člověk na to, nebo může, že to bylo něco velmi nepravdivého, že to bylo něco velmi bezcestného, že může to nikam nevědět a tak dále. Ovšem, ta pravda teda těžko můžeme předpovědat, že má ten charakter, že jaksi se týká právě jenom toho člověka. No jistě že. Pravda je do značí míry taková nad osobní, individuální. Takže v podstatě teda ta pravdivost života nespočívá v tom, že člověk se realizuje, nebo že realizuje něco, co má být. To je pravda, protože například ta prostá žena, když to uší po dětech, tak se chce... Tak se chce starat o ty věty, aby se děti vyrostly, a ne seberealizovat. Měsec... Mám takovej odpor proti tomuhle... Ta terminologie je strašně taková moderně subjektivistická. Se realizovat. Se rozvinout. Všestranný rozvoj osobnosti. Uplatnit se. Teď otázka je, když se člověk uplatně, uplatněje se to prvně taky, když vstupuje v nějaké vztahy a když ztrácí svou duši. Dobře, ale to už jsou špumprnádle. Fakticky to jenom tam strkáš do bod ty starý věci, které jich víme celkem, do toho nového termínu. Ten nový termín to sám sebou... Tak ho vylučme. Takže to... Ano, proto jsem říkal, nechme račí stranu. Ale teda nepochybně ta sama věc, teda ta bude souviset s tou, příliš měl nevidím, co ještě by se dalo k tomu dodat, když mluvíme o smysluplnosti. Že teda rozhodující otázka je smysl, smysluplnost. Já nevím, co by k tomu chybilo, teď mě nenapadá. Myslím, že tam je ta podstata věci. A co je teda smysluplnej život? V čem je smysluplnej život? To teď je potřeba posoudit, že samozřejmě, že to ještě na něčem záleží. Ale myslím, že teda ta taková ta prohra životní, ta ztráta, to selhání a vina, provinění, že se všechno, že se to týká tohodle, že prostě existuje jakási smysluplnost, která je výzvou, a člověk na ní neodpovídí. To je ta ztráta. Člověk neslyší, nebo slyší a nerozhodne se, nebo rozhodne se a nevydrží. To je ta vina, ta pokleslost, to neštěstí, co se člověku staví. To je vždycky dojistený výstav. Tak to je ta všeobecná taková ta hříšnost. Všichni jsme jeden hříšní. To je tedy ta spása, která se snad týká všeho všichnoho. No jistěže. Ale ta spása tedy znamená nějaký relativizování, ukončení, nějaký takový obmezení a jakou lokalizaci tohodle všeho, v čem se vlastně člověk topí, jako naprosto bezmocný, vydělení a přivedení znovu do kontaktu s tím smyslu klidní. A myslím, že tohle asi je to ohrožení v podstatě záleží v tom, že člověk vypadne z toho smyslu. A ta spása záleží v tom, že z tohodle vypadnutí je vrácen. Že se mu otevře znovu příležitost, aby byl, aby pobýval v tom smyslu plným dění. Aby se zúčastnil, aby byl jeho plným účastníkem. To je to asi teda obkreslení toho termínu ty spásy. No a teď už jen samozřejmě je důležité, pokud je to takhle, tak teda se dost důkladně zabývat otázkou smyslu, smyslu to nosí. Jakého smyslu? Jaký to je smysl? No a mně se teda zdálo, že... No dobře, no jenom, že když řekneme spása, tak to není nic. To promorení člověka smrtí. Dobře, to je termín náboženský. No termín náboženský. Což je to? Tak to je věc, která... Že člověk je zachráněn, že jo, tak už to vznikne, to už je jedno. No a tím se běžně myslí zachráněn, teda jako před utonutím, nebo před zůhořením, nebo tak dále. Takže zachránat, to je v takovýmto běžním ponětí, to je něco takovýhleho. No, to je pravda. To neznamená zachránat života ve smyslu, to nesmí. Nebož prostě jenom zbavovat, nebo překonání nějakého nebezpečí, nebo vytržení nějaký katastrofy. Spadlo letadlo 161 mrtvejch, tři se zachráněli. A k čemu se zachráněli? No k tomu bídnému životu, který vedli až do tý zvíře. S tím se nerozumí nějaký nové život. No to není ale řečka. Záchránání, pokračování. To znamená, že se zachránili k životu, jestli je bídný nebo ne. Dobře, ale jestli, ale prostě není, to je ale strašně důležitý, baš ta záchrana, na kterou my máme, namyslíš mluvím o spáse, tak to znamená nové život. A tohle není nové život. To, čemu se říká záchrana u nás, to znamená možnost pokračovat ta rozdávaní životě. Takže rozumíš, když řeknu, že třeba říkáme spadlo letávku, když se zachránili, tak proč by to nemohlo plně znamenat záchranu v tomhle naším samozřejmém smyslu? Nemohlo, ale nemyslí se to tím. Nemyslí, že jim se nic nestalo. No jistě, ale i když je to v tomto natrosto bezprostřední, i když toho výrazu použiju v tomhle tomu natrosto bezprostřední smyslu, tak pořád ten výraz je nějaký způsobení analogický s tím, o čem se nemluví. S tou spásbou. Jo, jistě, jistě. Jenom jakože tam v tom, já jsem myslel jenom na to čistě jaksi v tom porozumění běžném, to zachrání... Přemyslí jen to. A je prostě mín. Je to mín. Ale je to v tom též směru. Je to v tom též směru mín. Nijak se to nevyučuje. Rozumíš? Nijak to není podstatně ničího řádu. No, ničího řádu rozhodně je. A je otážka jestli to v tém směru, protože například jak to chápe a poštěl Pavel, tak dokonce ten si dá hodně práce s tím, aby to, co na prvním pohledce zdá, že mu překáží, že je na překážku jeho práce, že to je vyslovená slabost, tak on v tom vidí vlastně takovou obrovskou příležitost k něčemu jinému, novýmu, že ten ostej tělen moc se tím chlubí a je to, co si neobyčejně s ním chlubí. Rád se budou chlubit svými nemocem. Rád se budou chlubit svými slabostmi. Moc v nemoci se dokonává. Takže to není ve stejným směru. A když stratí, tak ten ji zachrání. Takže to není v jednom směru, protože jak si tím zachráněním se rozumí, že je člověk těch břemen zbaven. Člověk není zachráněn tím, že dostane nemoc. Nebo že má nemoc. Nebo že je vyléčen. Není zachráněn tím, že spadne z letadla. Nebo že se mu nic nestane při tom pádu. No já bym toho Pavla řekl. Nebo když jsem sátel, když jsem silný, já rád se budu chlubit svými slabostmi, aby síla Kristima ve mně převívala. A stačitě má milost, neboť síla se prostě naprvy to nakonec tady jde taky o vyléčení. Rozumíš? Nejde o vyléčení. On vyléčen není. Nebyl. Do smrti nebyl. Já vím, ale je tady něco přeloženo. Je tady ta nemoc, která tady zůstává, taky jakýmsi způsobem se stává silou. Rozumíš? Ta smrt jakýmsi způsobem se stává životem. Ta stráta se stává ziskem. Rozumíš? Ano, takže není to tak, že se nic nestane. Protože naopak se něco stane a to je produktivní. Ale ta nemoc sama, ta slabost sama, ta smrt sama, ta stráta sama, kdyby se toto nestalo, no tak by zůstala nemoc, zůstala by slabost, zůstala by stráta a zůstala by smrt. Ano, ale kdyby nebylo té smysluplnosti, na jejímž pozadí se všechno ukazuje, jaký to je, no tak ta smrt by zas nebyla smrtí. To by bylo... To se přihází. Prostě všetky organismy vznikají a zanikají. Ta smrt je cosi ohrožujícího, jedně pokud ohrožuje tu smysluplnost. Samo o sobě přece smrt... Co se ve smrti tak děsní? Proč jako je smrt něco, co lidi vytěsnují ze svého vědomí, co oči nechtějí přemýšlet, nebo zase když o tom přemýšlí, tak to udělají neuroticky. Proč to je? Protože oni v tom cítí ohrožení smysluplnosti v své existence. Nač má cenu, to je pilná době, jak by bylo toho taky, nač má cenu hromady bohatství, to po mně někdo stejně podělí a ten to rozšustruje. Nebo nač se mám plahočit támhle, o tom a támhle a nač mám číst tolik knih, je to jenom... To je za smrti ještě víc. To neohrožuje jenom třeba, řekněme, co se nás hramáží. Ale to je samou existence. Ano, ale co to je samou existence? To jsem já, jak jsem se zintegroval od svýho dětství až po teďka, to znamená, ty si ty míjí zkušenosti, ty míjí zážitky a ty najednou teď nebudou. Jasně. Čili to jsem taky nás hramáždil. V konecku. To jsem taky nás hramáždil. To je jenom jiný nejstatek, že někdo zhramážduje. No ale je to totální, jak si víš, totální stráta. Je. Všechno, co jsem, co mám, to to teď strácí, přichází, dokonce přichází do mě sebe sama, že jo. Proto je ta smrt tak hrozná. No, protože tam člověk cítí, především, předpokladem toho je, že když ne stotožní, tedy alespoň co nejdůvěrný nejmůže sepne svou individuální existenci s něčím smyslovým. Takže jak si prostě, když já tu nejsem, tak smysl toho celého světa padá. Je to takový delikářství určitý, že. A druhá věc je, že, že je to takový, takový určitej děs mytologickýho, teda mytickýho, archaickýho člověka, že, který, který mu utíkají některý takový pevný, základní vody a on se cítí se řítit do neznáma. Myslíš, že je to jenom toto? Já myslím, že to je víc, že tak prostě, tam nejde o to, že padá smysl, plnost celého světa. Když se bojím smrti, tak se, tak se, nebojím, že se tam, tam, to je, to je, pojmu se s tobou, především, jako se bojím smrti každého člověka. Prostě, tady nějak, ta ohroženost, to je také, že prostě, když jsem tak, tak už, tedy svět jako mi neinteresuje, tenhle člověk se spíje pro mě, to já vím, ale, no jo, ale, ale, já myslím, že ve své smrti je to něco, něco spontánnějšího a hlubšího. Protože, jak řekl, jako každý živoček, žádný živoček se nebojí smrti. Žádný živoček nevidí, že je smrti. Nemá po někýho smrti. Utíká přes čím možným, ale ne před smrti. Bojí se zepřátel, ale nikdo je smrti. Tak to je jedna věc. O smrti ví jedině člověk. To je ta čistě lidská dálžitost. A druhá věc... Myslíš, že, no, totiž, že je reflektuje i bůh člověka. To je reflektívní dálžitost. Přece, přece řekněme... Člověk se setká smrtí jedině, když zemře. I zvíření a chudově přece, přece cítí, nějak reaguje na smrt. Ne na smrt. Reaguje na takový radikální bytexil třeba, nebo reaguje na životní nebezpečí a tak dále. Ne na smrt. Smrt, to je to skutečně věc čistě dálžitost lidská. No ale na smrt druhýho dílíte. No, ale když reaguje na nebezpečí, na nebezpečí zvířena, naprosto si reaguje, ale smrt pro ně, že, smrt je je to nejradikálnější nebezpečí, nebezpečí všech nebezpečí. Takže reaguje třeba utěkem, reaguje strachem, tým, že se chvílí a tak dále. Ale před nepřítelema, ne? Do smrty tam vůbec ne? Do smrta nejde. No to snad nejde do smrty. Víte, o ohrožení prostě. No ohrožení. To, co ho ohrožuje. Ohrožuje to život, jeho život, že, ale... No a nejradikální je život ohrožen právě, právě ve chvíli, ve chvíli, kdy, kdy je nebezpečí zániku. To je, to je... Člověk lidskej. Tam není život ohrožen. Smrti není ohrožen. Smrt je ohrožen, to není ohrožen. No je především ohrožen a to ohrožení může skončit může skončit tím, že, že je on končen na policii. Přece to ohrožení, když reaguje živočík na ohrožení života, že, no tak tím je dáno, že se vyhýbá právě, právě, že se vyhýbá smrti. Že se vyhýbá zánik. To jsou, to jsou, to je, verbální vomil nebo já bych se to řekl. Podívej se, když lev pronásleduje antihopů a dostihne jich a má jich v drápech, tak jí má a sežere jí. A když smrt pronásleduje život a ve chvíli, kdy ho konečně má, tak nemá nic. Tam žádný život není. Smrt není schopna se zmocnit života. Život je porazitelný. Prosím tě, tady nějak smrt, smrt, alegorizuješ to. Alegorizuju, já ti jenom říkám, ty alegorizuješ, protože říkáš, že smrt je ohrožením života. Jak by mohlo to jít? Tam, kde je smrt, není život. Já mluvím o smrti se na primitivně, tak jako oni mluví, mluví člověk, to znamená, mluvím o smrti jako o okamžiku v životě, kdy život prostě prostě život určitého individua prostě končí. No to snad, no ale pak ten konec předsední nepronásleduje to, co bylo předtím. Ale tento okamžik, prosím tě, tento okamžik přece tomuto okamžiku tím, že třeba, řekněme, ta antirofa před tím levelům utíká, tak prchá před tímto okamžikem, snaží se opálit tento okamžik. Ona se bojí, že jí kousne. Ne, ona se bojí, že jí sežere. No tak, že jí sežere. No, ale život se nebojí, že smrt sežere. Ona se bojí, že jí nějak ukončí. Že jí ublíží. Že jí ukončí. Ne, jí se ukončí. Radikálně. Radikálně ublíží. Sežerejí. Ale to přece smrt nemůžou dělat. Čím ublíží smrt životu? Ty pořád mluvíš o smrti, jako o nějaké abstraktní záležitosti. Ty o ní mluvíš, že je nebezpečný, že ohrožuje život. Jak může smrt ohrožovat život? To přece je jenom verbální záležitost. My tak o tom mluvíme. Já jsem říkal, že to ohrožení života, že radikální, že tedy závěr toho ohrožení je nakonec smrtu. Tato chvíle, smrt životy ustavečně ohrožová až do chvíle, že ano, kdy přestává. Rozumíš, proč tomu neříkáš, že ten smrt, když už je ohrožen, tak uniká. Ano. Takže to jsou kranní ohrožení. Ano. Pro něho je náhle relativizováno, že život sem nestává opět. Život trpí, ale když se dostane do situace, kdy už to přechází v jisté meze, tak je schopen uniknout. A teď se tam rozhodzí smrt. A jak ta přijde teprve, když tam život vodejde, dokud nebude šel smrta, a když tam život vodejde, tak ta smrt už tak za žádný hody nemá. Tam už nic nesbývá z toho života. Tak všechno to jsou aliborie, právě. Takže ta smrt jako přijde a nemá návštěvy. Tak jak budeš, tak budeš taky aliboricky. No, přijímám to, ukazuju absurditu. Prostě mně se zdá, že toto všechno je taková rypochondria, nebo nějaká prostě ten strach o smrti. Že to je coś, co vzniklo takovým nějakým zvláštným způsobem, u zvířata vůbec není. A člověk je prostě tak nějak jako hypnotizován, fixován, pomyšlením, nad kterou nezná. Zvířata to není prostě povědomat, že zvíře nemůže reflektovat ani si nemůže uvědomovat důsledky třeba řekněme svého ohrožení. Kdyžto člověk člověk ohrožení jednak reflektuje a jednak si uvědomuje a tím, že ho reflektuje, tak si taky uvědomuje možné důsledky toho ohrožení. Proto má ten strach. Když toto zvíře, ten strach u něj, ten strach je něco jiného, že je čistě půdový, prostě proto ponímač tady ohrožení, měl on před tím ohrožením trhá, ale ani si ho nereflektuje, ani v důsledku toho si nemůže uvědomovat plně důsledky toho ohrožení. To mohlo být ohrožení radikální, ale protože člověk to reflektuje, tak proto má ten strach ze smrti. Podívej se, přece víme... Co to je za unik? Jak náš život unikne? Víme, že říkáme o lidech těžce a bolestně nemocnejch, že smrt pro ně byla vysvobozením. Ne, že dorazila. Byla vysvobozením. Já se teď jsem slíbil, co si tak zabejvám Jobe, no tam to je na mnoha místech. Jak Job si přeje smrt? Ano, jistě, hned na začátku. Žádá si teda... Po tom mčení těch přátel, že on tam hned na začátku si žádá smrt. Takže prostě jsou situace... Pro květný den vím, že jsem se zrodil. Tím začínají ty Jobovy řeči, že po tom velikém mlčení těch přátel, že tam žádá sobě smrti. Eliáš taky žádá sobě smrti, tam pod tím trebintem. Dost je zospodine, vezmí život. To je ta troj třetí kapita. Aby byl zahynul ten den. Ano, to je právě mlčení. Eliáš je to taky přece. Eliáš tam žádá sobě zemřít pod tím trebintem a modlí se hospodinu, že já by vzal. Dost je zospodine, vezmi život můj, neboť nejsem lepší, než by byly ocelé mojí. Takže je to ten naprosto takovej přesvědčivej doklad toho, že ta smrt může v této situaci vypadat úplně jinak, než je to ohrožení. Že ohrožením je takové všechno. To, co říkáš ty, není pravda. On říká teda... Moment, jen co to najdu. Tady, jak tam líčí, jaký jsou výhody smrti. Jaká je to senzace, když člověk umře. To je ten začátek právě. To je ta třetí kapitola. Proč jsem neumřel hned matce, a než vyšel z života ve celé zimu? Proč jsem byl naklín a proč jsem pesí požíval? Neboť bych nyní ležel a odpočíval. Spal bych a měl bych pokoj s krály a radami země, kteří sobě vzdělávali místa pustá, anebo s knížatek, kteříš měli zlato a domy své naplňovali příbel. Anebo jako nedochůči nezřetelné, jako nevím já, tamť bezbožní přestávají bouřiky a tamť odpočívají ti, kteří v práci ustali. Také i v měznivé pokoj mají a neslyší více hlasů násilníká. Malí i veliký tam jsou rovny sobě a služebník je sprost pána svého. To jsou obrovský výhledy smrti. Jaký ohrožení v tom je? Žádný, naopak. Perspektiva. Obrovská. Ale to je... Tady ten job je... Okolo si stala výjimečně, tady se mu stala výjimečně věví... věví... stav smrti jako... něco žádnoucího, protože... Je to taky celé výjimečně? S tobě se to nikdy tak nejebylo? No, já jsem vůbec neměl... Kde si napsal, že... Jsem zabezpečený Jášovského komplexu. Myslel jsem na ten terepint, že jo. Zrovna skoro nebezvedušímu, nebo nejsem lepší, než ji vůbec neměl. Ale... Opět je pravda, ale... Já takto mám všechno poslušet. Ale otázka je opravě. Víš, kdyby... Ježíš, když byl před smrtí, tak se začal zároveň montovat v peských výděch a byl postaven v zápase, byl postaven v agonie, že jo. A... v úzkosti smrtelné, že jo. Prostě se dále modlí a určitě mě splnilo, jako klupěj prvekanoucí na zem. Přece je člověk normální, v nějak afektovaný, že? A... Nepodlehající tedy nějakému... nějakému... komplexu a má úzkost před... před... před tou hodinou, která ho čeká. No je to úzkost před smrtí. No jasně. Když ví, když ví, že za tři dny... No počkne. Když to říká před tím účelním. No počkej, tak tohle si nevím přesně. Musí to být, že? Protože je to opětní... To bude žátecký WebEx. Musíš uznat, že... že to... ta... že... že... že Ježíš věděl, že když se pustí do této... do té hajány, do toho Jarosa, takže to se mu vlastně špatně skončí. Co to je to špatně skončí? Je to smrt? Ne, on je strašně nepříjemný. Když se na dřevě v úpahu slunečním ještě propíchnutý ruce a nohy a... To je hrozně. Ale smrt sama? To tam dáme se opozit. Pak už ho to nebolelo. Smrt tě nebojí. Ty hřebyky jsou nepříjemný. Hodně. A to chápu teda, že bych se pěkně potýl, když bych viděl, jak se chystají mět. Než i Volker. Smrti se nebojím, smrt není zlá. Bojím se umírání. Nechme Volker. Nechme ho spát. Ale... Co v komu vadí? Co to je ta agonia u hřečtiny? No co? Já nevím. No úzkosmrtelná. Agonia se přítá smrtelnému zápasu. Původně je to zápas, který vytváří smrtelný zápas. Taky správně ty naše překlady překládají, jak být postaven v úzkosti smrtelné dále smrtelného zápasu. Tak přečím je úzkost. Tak je úzkost před tím ukříšováním. Přece nevěděl, jak to skončí. Přesně. Věděl jenom, že to skončí tedy smrtí. Právě je tím větší úzkost, ale nevím přesně, jak to bude. To je jasný. Každý se bojí víc, než je třeba. Pak se ukáže, že to je daleko smrtelnější, než si kdo domyslí. Váš tým ritualem, si to vždy představují jako horor. Promiňte, já jsem byl v spoustě umírajících a všichni se báli. V spoustě umírajících se nebáli. To je předsudek. To se jenom říká. Já teda jsem nepoznal nikoho, kdo by se nebál. Podívej se tak třeba, jsou přece známi ty případy stoické, že? Nejsou známi, já totiž mohu posluzovat, to rozumíš. Podívej, přece jsem nějaký pátek farář a viděl jsem spoustu lidí umírajících. A pokud si uvědomovali svou situaci, že jsou umírají, že jsou pravdy, které v agonie, že upadají do agonie, tak se vždycky báli. Vždycky měli úzkost a vždycky se báli. A byli to primitivní lidi, že? Pamatuju se na jednou starou babičku, když jsem byl kapralem, támhle v Jesenici, když jsem chodil do přespojení školy, ta sygra vždycky na zápraší a říkala velebný pane, že ten mladej rám je zlej. A já jsem mu vždycky říkal, babičko, proč takhle předpisujete pánu bohu, které by ti uvědomovala? To přijde, že? Potom jsem byl jednou volenej, babička ležela po tou duchnou, zpocená v oči vyvelený, a co dva dny chla, říkala velebný pane, ona už to přišla. Byla to prostá babička. Můj tatínek se taky bál, ale jenom v poslední chvíli začal být zlý a říkal, že je s ním konec. Já neznám nikoho z lidí, kteří... Stará Hornofová, doktorka, který byla 90 lety z prvních našich doktorek, když se u ní seděla a umírala, tak říkala, já mám strach. Já nevím teda, přečim měla strach. A umírala zdávně historicky, když viděla, že je s ním konec, tak řekla, že zakázala si kromě mě a kromě starý sušky, abych nikdo chodil, aby měl pohled na starou bábu, jak umírá. Můj tatínek taky, když věděl, že umře, tak si napsal, třeba řekněme, my jsme nemuseli vůbec chánět adres, si napsal seznam všechny, které máme poslat u mrtvýho známení a tak. A když cítil tu bezprostřední chvíli umírání před sebou, tak dostal strach. Teď já neznám nikoho, kdo by neměl strach ze smrti. A ty nemáš nikdy strach ze smrti. Já jsem v tím jedné. Já tě? Mně se zrovna dneska právě vlámeno, že se mě v noci zdálo, že umírá. Vím, že když jsem, třeba řekněme, když jsem před rokem asi měl tý srdeční potíže po té křipce, že tady jenom mě to chytlo v noci, a já měl pocit, že měl bych si napsat závěď. Přece jenom tady máš tvoje nějaké hezké věci. Tak jsem si sedl a napsal jsem závěď a nějak jsem, rozumíš, jsem to nejednou, tedy jsem neměl strach v tu chvíli. To mě překvapilo to dodatečně. No ale nevím, jak by to pokračovalo. Ale tedy já nevím, že nemyslím si, že strach je nějaký něco, nějaký jenom komplex, který je v strachu ze smrti. Ne, já teda myslím, že teda takový tým v úzkostě, že jsou fyziologický. A že interpretovat je jako strach ze smrti, že je předsudečný. Že to je úplně jiná. Tak je to úzkost před čím? No nevím před čím. To je úzkost nějaká taková. Ne v tom filozofickým smyslu, ale to je prostě... No tak před čím je to úzkost? To je úzkostný stav. Psychologicky se to tak charakterizuje. Uzkostný stav. Před něčím tak, moje maminka dvakrát byla v léčení v Bohonici, když prostě přestala jíst, koukala vypřeštěně, seděla furt na posteli, a když jsem na ní padl, tato mě chytla a říkala, Láďo, co bude, co bude? To je spíš depresa než úzkost, ne? No ta depresa taky může se sebou... No ale taky nebylo to před něčem. Nic se nedělo. No ale to bylo patologicky. Já myslím, že to je patologický. www.hradeckesluzby.cz

====================
s1.flac
====================
které bude pouze případečné, že předpokládá nějaké bydí, tak tady to bytí ustavuje, to znamená vztah k synu. Což je neobyčejně zajímavé. Protože otec je ocen tým, že má vztah k synu, a otec a syn je ocenacím tým, že má vztah k duchu, a duch je proto, že má vztah k otci a synu. Čili pořád je tady, pořád tady to bytí ustaveno relací, a nikolik, aby relace byla výsledkem nějaké existence. Naopak, ta hypostaze je podmíněná relací. Kdyby nebyla relace, tak by to nebyla hypostaze. Tohle to je dost zajímavé. Není to hloubké. K tomuto, ono tam ještě teda mnoho věcí, které dokonce ani nebyly vytěžené. To je třeba taková ta aktivní nebo produktivní stránka, která dost zůstala stranou, tam vlastně Bůh projíždí synu, generáciu. A to znamená, očem podívač, otec a syn jednou jsou Bůh sám sebe. Ano, to je přesně. To je filozoficky ještě naprosto nevydrohované. To se ještě teda bude naučit. Logos je poznání Boží, který je tak dokonalý, že je to On sám. Víš, já teda teď třeba myslím na takovou, kterou úplně zavádím, ale už od dob studia na fakultě, mě vrtalo hlavou, jak uchopit subjekt jako strukturu. A tohle Patočka nerozuměl, že přečet mu v disertaci, tak mě tam vytíkal, neprávě cituju Hegla, že je třeba místo substance dát subjekt. A říkal, že ten můj subjekt vlastně je taky substance. Tak takový to byla jeho námětka. A mě to vrtalo hlavou. A kdybych se měl takovým šejířským způsobem vyjářit, tak mě šlo o tohle, že protože je netržitelná substance v tom klasickém pojetí, je třeba víc něčo jiného. Z čeho se vychází? Z dění. Základem dění je událost. Ale událost má začátek, průběh, konec, když skončí není. Tedy my musíme udělat další krok, že existuje událost, která je schopna se k sobě sama vrátit. A reprodukovat se. To znamená, že existuje další, druhá událost, která je schopna navázat na tu předešlou. Jinak je to možné říct, že ta předešlá vyprodukuje tu nasedující. Ale vlastně, tady je teda událost otec, událost syn. Ale to, co jim je společný, nebo to, co vlastně umožňuje, zakládá, prostředkuje ten jejich vztah, je ta struktura, kterou ta jedna předává ty druhý. To je ten duch. A tady na modelu čistě takovým, tak říkám, ontologickým, vlastně se ukazuje taková smysluplnost, taková věcná smysluplnost, úplně mimo veškerý náboženský horizont. Věcná smysluplnost tohoto pojmového pokusu, jak to uchopit. Rozumíš? Prostě tady je nezbytný předpokládat jakýsi kontakt mezi dvěma událostmi, když jedna je napřed, druhá potom, ta druhá navazuje na tu první, ta první ovlivňuje tu druhou a to, co jim je společný, je, co není událost sama o sobě, co je, co je ta struktura, co je to, co obě zachovávají. To je ten prostě... Taková zcela, zcela nedocenená předpočtné trojiční teologii z kolastické a augustinovské to není dluh, víš. Tam je to přesně, to tam tak hraje. Rozumíš? Tam je rozdíl mezi fyzic a mezi hypostasis, čili mezi, která řečeno v akýnsky, mezi natura a mezi natura individualizáta. Jo? Natura individualizáta, čili, což je substance, substance vládne se z principium axionum, jo? Když je natura individualizáta, tak je to persona, jo? Když je fyzic individualizáta, tak je to hypostasis, jo? Tak, ta fyzic sama o sobě ještě obecnina, to ještě není, to je podle, teda, z kolastiky merapotencia, jo? To ještě není návrhu. Vynávrhu natura je, když je individualizována, jo? A to principium individualizacionis u té hypostase možské, u hypostase otce, u hypostase syna, je právě relací, jo? Je vztah, a sice v tom smyslu, že pater je genitor a physus je genitus, jo? Ta relácio, ta mera relácio individualizuje tu fyzic v hypostasis. Rozumíš? Čili teprve teď je to in actu, čili teď je to skutečně, teda, je in actu několik pouřední potenciál. Rozumíš? To je ten, to je, to je, to je. No ale dostat, já teď nevím přesně, k čemu to poznám, k čemu toho poznávkou míříš? Že, že jsi říkal, ale to není, to není duch. To není duch. Ale duchom třeba není principium individuatione. Relácio mezi otcem a mezi duchem, čili to, že pater espirans a spiritus espiratus, tady jsou, tady jsou dvoje relace. Tady je generácio a spirácio, jo? To, ta, ta relácio mezi, právě celý ten spor o tom, o tom filioque, rozumíš, je tak oženavý tím, rozumíš, že, že, že, že když uznám filioque plně, proto se proti tomu ty orientální, otcové, pozdní, ale nestřelověcí tak stavily, proti tomu západnímu filioque, rozumíš? Když uznám filioque, tak potom, potom mezi, tedy je relácio mezi otcem a duchem, poněvadž pater espirans a spiritus espiratus, a mezi synem a duchem, poněvadž filius espirans a spiritus espiratus, jo? Přičemž tedy ten terminte espiraciones je jedna hypostaze. Čili tady najednou otec a syn, rozumíš, jsou jeden princip espiraciones. Rozumíš? Než jsou tady vlastně duospiráti a jenom unuspiratus, jo? Čili, rozumíš, vzhledem k duchu není relácio mezi otcem a synem, ale podle identita, a to je absurdní, protože v bohu pro jediné, jo, omnia sunt unum, ubi non obvijat relácio mis opositio. Rozumíš? Čili vzhledem k duchu by potom otec a syn byla jedna osoba. V tom je ta potíž toho filiota nešťastnou. To není jenom nějaká hra. No, ale já rozumím, ale... Čili ta individualizace, rozumíš, ta se děje per meram relationem, čili tady je relácio, je to principium individualizationis. To, co jste fysis božské, dělá božskou hypostasis. Dobře, ale teda duch není relácio. Ne. Proto duch nemůže zakládat individuální... Nikoliv. Ale jeho individualita, to, že je hypostasis, jo, to je na základě reláce, kterou má k otci. To, že je spirátus. A je k otci jinak než k synu, anebo stejně než. Jinak. No, jinak. Právě jinak. Proto ovšem, tohleto je ovšem nedostatek té téorie, rozumíš, trinitární, řekněme, teorie, nebo hypotézy, nebo teda té spekulace teologické, trinitární, jo. Oni to od celého nedovedli formulovat jinak východním, než, že je spirátus perfilium. Jo. Net mu filio, ale perfilium. Jo. Čili, on procedit ex patre perfilium, nikoliv procedit ex patre et filio. Aha. Ale to je matná taková, řekněme, matná, matná, matná vyjádření, víš, matná. Ale rozhodně není správný, tedy z určitého hlediska, tohleto cum filio. Jo. Nebo filioque. To procesio ex patre filioque. Správné je procesio ex patre perfilium. Podívajíc, že by to bylo ex patre filioque, tak by vzhledem k duchu nebyla relace mezi otcem a synem, čili nebyla by to i popřená samostatná hypostase syna. Jo, je to. No, no, to je tak, tyhle obě ani... Ale zajímavé, tohleto už jsou podle mě spekulace, které jsou opravdu neužitečné. Nicméně tedy užitečné se mi je zdá být to, že tady na jednou tedy jaksi božství je hypostasováno relaci. Jo, že kdyby nebylo relaci, tak by to bylo božské hypostase. Rozumíš? Čili kdyby se tu něco nedělo, tak by to tady nebylo. Ne, že tady něco je a potom se něco děje, ale napřed se musí něco dít a by to tady bylo. Dokud by se nic nedělo, tak by tady bylo jenom něco impotencia. Čili by tady bylo něco jenom racionaliter, ale nikoliv realiter. To je na tom obrovský zajímavé, tohle. Že tady na jednou relace, vztah předchází bytí. Zatímco podle Aristotela by měl bytí následovat, pojď ať je to pouhé excellence bytí. Například musí něco přece být, aby bylo ve vztahu. Podle Aristotela. Ale tady něco musí i napřed ve vztahu, aby to bylo. Což se mně zdá být fantasticky. Ten vztah podmínuje bytí, nikoliv bytí podmínuje vztah. Jo, všem teda, to je jenom tak, že tam je, ono je to se vlastným způsobem rost problematický, právě ten, co to je ten vztah, že jinak u Aristotela ten přece vystačí s tím, že teda pokud se rozliší potenciál... No vztah tady nemůže být, dokáže se něco nedějít. No dobře, ale taky ale vůbec tady nemůže nic být, u Aristotelání se něco děje. Leč in potenciál. Protože přechod od možnosti ke skutečnosti... To je jen akt. Takže to znamená, teprve pohyb, teprve kde se něco děje, něco zajíbe, tak něco je. In actus. To je fakt, jo. Ten akt je sám činnost. Čili ta relace tam u toho Aristotela prostě má takové omezenější funkci, ale ta hlavní funkce je zajištěna tím aktem. Je tím akcí, jo. Ponieważ například musí něco se aktualizovat, aby to bylo, čili se musí tady něco stát, aby to bylo. To je taky fakt, jo. Ale někomu, že když se dá ten důraz na ten vztah sám, tak ještě rozdíl, jaký vztah. Abstraktní vztah, tam takové vztahy jsou rumzný, což Aristotelé se rozlišuje. Ten důležitý vztah je zase vztah aktivní. Čili v podstatě je to zase převedení zpátky na důraz. Na to akus, jo. Takže je to inaktivní. Takže třeba vztah mezi Pluhénikem a Štvercem, že to je příští vztah abstraktní. Ne, ne, ne. Tady je to vztah mezi Pluhénkem a Štvercem, čili je to generácio, respektive spirácio. To je skutečné vědno. Ten vztah je skutečné vědno. To je akci, jo. Protože pater es generans a filius es genitus. Pater es spirans a spiritus es spiratus. Čili je tady ten vztah činní, aktivní. To není použitý vztah racionální. Vztah reální, teda. To není teda ten rozdíl mezi, ta diferencia mezi otcem a synem, že máme diferencia racionis a diferencia realis. Čili také ten vztah racio je aktualitas realis, nikoli která jenom měla tá racionis. Racio synantis. Ale vždycky je pod tím rozmyšlení dušení, teda. No jistě, no. V podstatě se to dá pochopit jedině jako nesmírně houžem na ten takový zarputilej boj proti ty vnitřní, takový děsivý síle té metafyzické myšlenky. To byla taková přesila obrovská, že proti tomu bylo potřeba rázet. Žeňa ví, že to koužívá teda výrazima řekněme a fojmů, že vzatých jste z té antické metafyziky. Což jinak není možné. Prostě bojovat proti jinčemu jedině tak, když jenom jenom zbraně. Proto mě to vždycky připadalo velmi geniální, když mě to připadalo nebyt víc... A to bylo fatální všem, že? Protože to vedlo potom k tomu, že ty převzatý zbraně nakonec přebujeli takovým způsobem, že vlastně ta metafyzika zvítězila a to asi jinak to nejde. A pak teprve, když se to celé všetko stane, tak teprve pak je možná udělat nějaký pořádek. Jinak bych se... Po celé ty věky, pokud by vůbec křesťanství vydrželo, tak pokud by muselo být komplex méně cenosti. Tak to můžeme začínat. Ta tam zůstává důležitá pro současnou situaci. Protože kdyby se ta historie nevolbila takhle, tak bychom jí museli teď ještě jednou opakovat, aby byla takhle. Není to žádný dovolený dělení. Tím, že se muselo nějak projít, muselo nějak absolvovat a potřít. Znovu teda. To je jako nějaká práce, která kdyby nebyla vykonána, tak by nás čekala nutně. No jo. No já vím, když jsem... Na tém traktátě, když jsem k němu přičichl, tak mě to fascinovalo. Tento okolavský opět. Já to tenkrát jsem netušil, proč vlastně. Protože teď samozřejmě vím, že je to spekulace traktářů, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují, kteří se tím traktují. Protože mě byla předložena jako spekulace o Bohu, jak je sám v sobě, jak je vůbec. Jo, to je kuriozní, ano. Chápeš? To je blázní. Konečně přijde, nebo je vymyšlené, nějaká baktérie, která je schopna strávit tu šílenou naftu. Zlikvidovat ji. A teď prostě se tam bude nějaká kapsle, zakapsluje se, aby byla bezmocná. Ale nemohla tu naftu. To je úplně taková absurdní situace. Jak se to ještě zase pobalí zpátky do toho, abych by to nemohla mít, ten pronikavý účinní. To je vyabstrahováno, rozumíš? To je vyabstrahováno z Bibre. Čili z toho, z toho, jak se Bůh projevuje historicky, v historii člověka. Jak se projevuje, jak se zjevuje a projevuje. Tak z toho je vyabstrahováno, jak je in sé. A popřece důležitost toho, jak se projevuje, ale zdůrazní se důležitost toho, jak je in sé. Rozumíš? Jakoby pro mě měl nějaký smysl, jak je in sé. Pro mě má přeci jenom smysl, jak se projevuje, jak je in sé. Tak za prvé je to otázka naprosto neoprávněná. A za druhé to pro mě nemá žádný význam, vědět, jak je in sé. Ani to není oprávněné, protože na to nemohu odpovědět, jestliže chci zachovat soveremiku Boží. Ani to není účelné. Oprávněné a účelné pro mě je jenom se ptát, jak se projevuje v nich dějinách. Nicméně oni si zřejmě nevěděli rady s tím, rozumí s tím bohem těch anglických filozofů, který je mimo čas a tak dále, který je v té věčnosti nehybný těbatel, kterého vlastně přijali. A teď tady proti němu měli toho boha tak, jak se zjevuje. Boha zjevujícího se, a toho boha v dějinách, v čase se toho zjevujícího. A tak toho boha, jak je sám u sobě, tak takhle proměnili. To má ještě jednu vrstvu, že vlastně to, z čeho oni vycházeli jako, z toho, jak se bůh projevuje v dějinách, tak vlastně to neměli k dispozici. To si jenom mysleli, že to mají k dispozici. Fakticky vycházeli z toho, jak se o tom různý lidi vyjazdovali. Takže když prováděl tu abstrakci, tak de facto neabstrahovali z toho, jak se bůh projevuje v dějinách, nebože jak o ním lidi mluví. Jak o ním mluví biblieta. Ale to znamená lidi. No a de facto teda fixovali určitý způsob vyjazdování, způsob myšlení. Tak lidi v tom. A nikoli že by fixovali způsob, jak se bůh projevuje. Takže dokonce tam ještě došlo k tomu šilnému posunu. Že oni vlastně fixovali určitou historickou situaci. Oni samozřejmě také nemohli mluvit o tom filozofickém bohu, o tom platonském, respektive aristokalském bohu. Oni tady měli dvojí výrok. Výrok filozofický a výrok biblický. Obojí byli jenom výroky. A ty výroky chtěli nějak sjednotit. A také se vrátili tohle do spekulací. Čímžovšem došlo k neštěstí, protože vlastně tu skutečnost, která byla za těmi výroky, obojí nějakým způsobem znehonotili. Znehonotili toho filozofického boha, zážitelí na tom zdá pravdivého nebo nepravdivého, ale tedy toho boha, tak jak je za tím výrokem těch filozofů, a znehonotili toho boha, tak jak je za těmi výroky biblickými. To se teda bohužel stalo. Nicméně tedy docela je na tom pravda. Na té spekulaci. Tak je přitakání tomu bohu biblickému nebo tomu bohu filozofickému. To se tam dobře tušelo v té spekulaci. Tak je přitakání tomu bohu biblickému kvůli tomu filozofickému. Je to stejně popření toho filozofického boha, tak je to přitakání, já myslím, jenom tomu biblickému bohu. Ten filozofický boh v tím zachránění není zásadní. Oni chtějí zachránit bohu i třeba. Ale zdá se mi, že... To je otázka, jestli původně právě to nebyla obrana. Jestli to nebyla apologie. To je zpočátku, že hlavní motív byla apologie. Já vím, ale apologie doslovně nezbavila. To asi jo, ale ne pokus o syntezu. Že to byla apologie, která se domluvila, že jedinou cestou je synteza. Víš? Že nemohou odbavu... Ale to nebyl program, poslíš. Synteza nebyl program. To bylo jen tak mimochodem. Myslím, že ne. To bylo velmi později. To bylo už tak takový třetí století. Teprve tehdy začínají spekulaci o trojici. No samozřejmě předtím vůbec ne. To předtím neexistuje. To začínáte v tom ne, to začínáte v tom třetím století. To je až takhle později. To je ten... První Mycénum, potom Efesínum a potom Chalcedonensem. Já jsem si řekl, že to je starší od někoho. Ne, ne, ne. Začíná to kristologií a končí to tomuto metodologií. Rozumíš? Ne. To nejsou výsledky. Teprve v tom třetím století to začíná. To začíná teprve v době po konstantinské. Před Konstantinem tady tato otázka nebyla. Před Konstantinem tady byly jenom takový zdální pokusy, že on v originálu tartuje a tak trošku, jo. Ale pokud teda nějak koketovali s tím bohem filozofu, tak se pořád jenom nějak se snažili toho jahvého, starozákonního a toho oce nebeského Ježíšova nějak stotožnit s tím bohem filozofu. Jo, dost naivně a rozpačitě. To vůbec tenkrát ještě o trojici nedá. Nedá. Nedá. Aha. Rozumíš? To synovství Ježíšovo, že? To byl pojem. Ten duch to byl něco vůbec mimo. A to synovství Ježíšovo to byl matnej pojem. Rozumíš to? Až teprve, když došlo k svobodě křeskánský, že jako Konstantinovi, a došlo k tomu přímému vztyku s tou filozofií, svobodnému přímému vztyku s tou filozofií a zároveň teda došlo k těm obrovským rozpakům při zjištění, že každá církev vlastně to myslí trošku jináč. Jo, a... Takže jo. Prvními cenů to definuje jenom ten vztah mezi otcem a synem, že popírá to aria, popírá to homo iusios, a definuje to homo usios. A potom to pokáže Fefezínu o tím sporem o Teotokos, že teď jde o to, jak je homo usios. A potom to pokáže Fefezínu o tím sporem o Teotokos, že zda tedy Lobos a Ježíš jsou dvě samostatné postaze, nebo jakým způsobem myslický koncept definuje jenom, že je homo usios, ale neříká jak. No a ten výklad jak, že přichází u Nestora, že tady jde o dvě hypostaze, že je tady lidská osoba Ježíšova, která je spojená s božskou osobou Slova. A Fefezínu, že je tady také dvojí fyzice. Že je tady dvojí fyzice, ale také dvojí hypostáze. Efezínu toto popírá a říká, že je tady jedna hypostazis, ale nedefinuje přesně, jak je to s těma dvěma fyzic. Takže dochází k monofyzikismu. A že lidská fyzic se ztrácí božské fyzic, takže je tady jedna hypostazis a jedna fyzic, jenom božská. A proti tomu je Chalcenonem, které definuje, že je tady dvojí fyzic a jedna hypostazis. Čili to homocus ios je definovaný na efeským koncilu tím, že je tady jedna hypostazis a na chalcenonském koncilu, že je tady dvojí fyzic a jedna hypostazis. Tak to vyrostlo. A tahleta chrystorůvskou spekulací jde samozřejmě potom k trinitární spekulaci. Protože jak já se ptám, tak se musím taky ptát na to, jaký je vztah mezi lodem a mezi ocenou. Pochopit, co toto lobos vlastně je. Vzda je nižší odce? Jsou podstatné s odcem, myslíš, že ježí jsou podstatné s odcem a je lobos, tak musí taky to lobos samosoupost s podstatným odcem. A ježí jsou podstatné s odcem, tak jak to k tomu vlastně je. Takže to začíná v třetím století. A vlastně pokud k tomu dává chrystorobí vlastně ježí. No jo, ale ta otázka chrystorobická by neexistovala, kdyby tady nešlo o vyrovnání s tou filozofií. Stejně. Kdyby nebylo té filozofie, tak by nikdy tady nevznikly tyhle otázky. Protože by se věřilo tak primitivní, jako to vyjadřuje Bibel, že mluvil by se o Ježíše a posloužení ku božímu jako o synu božím a tak dále. Bez nějakých uvah o těchto předpokládání, rozumíš, toho Boha filozofu. Který je nějak dán do vztahu k tomu oci nebeskému a k tomu spodinnosti na základě. Takže tady musíme se obažovat, jaký je vztah mezi tím Bohem filozofu a mezi tím biblickým Bohem. Jinak by tyhle otázky po té soupodstatnosti nemohly být vůbec. Nebyla by paráda, jak je vyjadřit také formulace. No, taky paráda by tady nebyla. Čili by tam vůbec nebyla být ani taková potřeba té formulace. Čili ta potřeba té formulace vzniká tím, že se tady sráží ta biblická zvěstou k antickou filozofii. S novopakonskou. Nikdy. Nikdy už taky předznamenáno, třeba řekněme, terminologos už taky předznamenáno také v té novopakonské filozofii. To nutilo k tomu, aby se uvažovalo za toto slovo gnostické, respektive to jalovské slovo, že jo, jaký má vztah k tomu novopakonskému vlogu. Jo. I když řekněme, ten gnostický hymnus toho prologu zřejmě nebyl novopakonský. Byl to gnostický hymnus živovský, ano. No jistě, páře, novopakonský by těžko mohl, teda tam to Sarks a Genetov by mohl chápat jako aristotelský uskutečnění, když říkají, že ne, protože tam je to jenom pát, že novoplaton je už platoná a v novoplativních je to proti, to je pát. Jak zříše idei do toho, zříše stínu, že a jediná spása je zase to nechat a z toho homotného světa stínu, že utít zase zpátky. No jo, což je určitě taky proti gnostickým, tedy ten hymnus tím, to bylo asi taky. To je paralelný s novoplatonismem, ale není to na sobě přímo závislý. No a do jistý míry tam jsou klamenský prvky, že? V janovi já vím, ale myslím, že to v té gnozi, to, že tedy ten pát toho duchovna do toho hmotna, to osvobození z toho hmotna zpět do toho duchovna, ta cesta zpět, kterou je možná učený na základě jen nepoznání gnoze. Tak tady je v té židovské gnozi zrovna tak, jako v tom novoplatonismu. A je to paralelně. To jdou tady nějaké zbydy, to tady možná budou, já nevím, jak ty zbydy jsou mezi novoplatonismem a mezi tou židovskou gnozi. A je to slovo, které je pojem starozákladní, biblický. Že Izaiaška nemá mluví slovo, zrovna tak, jako ta moudrost těch už příslových. Víš, to slovo, které posílám na svět a vrátí se ke mně a vypadá, z čeho jsem ho poslal, že máš Izaiaše. A už já myslím, že by to bylo dopasovat pro to Izaiaše, ne? Pro to Izaiaše až. To by bylo největší. To by bylo největší, jo. To by bylo zajímavější. Jestli je to původně prorocký, nebo jestli už je to to, jestli ne. A co tedy nějak se projevuje tím dělem, kterým nazýváme úzkostky, je ve skutečnosti strach z toho, že je ohrožen smysl života, jo, nějak. A tak potom z pása znamená nějak přeponání tohoto strachu tím, že nějak toto ohrožení je odstraněno. Rozumíš? No, ale teda to je takový skromňoučký výsledek všeho, který chodí na to, až skoro tři rány. Když tak, no. No jak to? No já nemyslím, že docházíme k závěru, že když tak. To neznamená jestli, že tak potom. Ale onovat, že je to mu tak, tak z pása je potom. Jo, no ano, ano, ale teďka, no tak dobře. No ale celkem za to, jako celá ta diskuse, já nevím, tak... Já jsem to řekl hned na začátku, a vlastně už jsme k tomu pak nic nedodali, jo. Celá ta diskuse byla o něčem jiným, vlastně. A vrátili jsme se k tomu, co bylo na začátku, což to znamená, to to všechno byla veliká taková oklika. No to se není špatné, že člověk udělá takovou okliku. No ne, není. Pro jiné otázky to je velmi podstatný. Ale pro tuhle, tu odnaštní otázku, já nevím, jestli to bylo takový zvlášť produktivní. No já myslím, že to jenom specifikovalo. No tím líp, je to... No co... co... co... výjadřuje... jak ten termín ohroženost, tak ten termín spíš spokojenost, ne? No, no. Já si myslím, že bychom měli příště nevěnovat... Já myslím, že to bylo nějaký ústrováno. Já myslím, že to nebylo nějaký ústrováno, že to bylo dokonce výjadřeno, ne? Jo. Já myslím, že jo. Já nevím. Ty byste to neznali? No ne, no tak já jsem trošku nouspokojený, musím říct. No já jsem velmi nouspokojený, ale... ale hledám teda, jak si... smyslu podhostat. Já nevím, proč s takovou enfazí jsem... jsem... jsem... jsem odmítal ten to... ten to tvoje povyš... takové svým způsobem povyšené odmítnutí tejtohletého pocitu úzkosti a toho, čemu se říká strach ze smrti. No, povyšený... No, byl to... byl to takový stojícký trošku. Já stojky nemám moc rád. No já vím, ale... ale vyznělo to tak. Každý, kdo by tě poslouchal, každej lajk jako já, který se tě poslouchal... Mně se zdá totiž, že stojíci, že místo nahlédnutí tam postavili gesto. Proto je mi to nesympatické. Stojíci to řešili gestem. Když to já... já mám dojem, že to nahlížím. To je rovnil, ne? Já vím, ale než... než člověk dospíje k... k... k pochopení, že to nahlížíš... Když to takhle dogmaticky prostě předložíš, tak se to poslouchá jako... jako taková stojícká... Rozumíš, takový stojícký vznešený výrok, který prostě kašle na úzkost člověka. Fakt, tak... tak... tak se docitavě zažívá. Nahledně k tomu, že... že... že si právě... právě jako... jako... ilustraci... ilustraci k... k tomuto... k tomuto svému násahu. Poušil některých... některých... některých příběhů, řehy stojíckých... Pro konce přímého poukazu ke stojíkům? Které byly přímým poukazem teda ke stojíkům. Protože... protože třeba řekněme, když si mluvíme o tom o činnictví, že jo. I řekněme to vykrávění toho Mladěnovice, rozumíš? Musíš si uvědomit, že za rok po Husovi umírá na hranici Ronin, kterýž to jenom byl humanista, že? A už vyslovený humanista, narodil Husa. A ten umíral teda už vysloveně, záměrně stojícký. Nechal se na tom záležet a umíral jako stojík. A tak taky, jak víš, tato jeho umírání bylo světem oceněno. Byl obdivovány těmi italským humanistům, já bych se měl zazbít, že tohleto je smrt antická. To ten člověk při výsobě byl už jako umíral jako antický hrdina. A Jan Čehu má to nesmírně sympatické. Tohle je taková určitá nestilová záležitost. On v celém životě měl alespoň takové 40 % renesance v sobě. A najednou tady to není. Kde? Tamponci. Tam je to takové... No ne, tam je úplně renesanční. Ten přece ten, jak se jmenuje, ten itál, no, zběratel... Pico. Dana Vinátrova, není disiotka.

====================
s2.flac
====================
To tady má vůbec žádnou nabitkou hodnotu. Myslíš, že ne? Já myslím, že ne. To, že tím poznamená mě život každého a když už to samotné vědomí omezenosti, že prostě s časem omezen, no tak to přece už je něco, s čím se člověk těžko směřuje a vyrovnává. To je ten zbytek archaického člověka, že tohle. Jak to? No ten nemá rád, když něco stane. On má rád, když je něco furt. Ty myslíš, že spása spočívá, nebo prostě záchrání smyslu plnou spočívá v tom, že něco je furt. Jak na něco končí, tak je to celé ráno. Že to není pocit nešťastnej z toho, že něco není furt. To je nešťastnej pocit, že jenom se něco přestane dít, že přestávají všechny možnosti. Jak to? Počkat, to pak přestává svět? No ne, pro mě. A proč to tebe přestává? Protože ty nejseš. Ty nejseš furt. To je převoditelné na tohle. A je to pravda, že přestávají všechny možnosti? Objektivně nepřestávají, jenom subjektivně. Pro mě přestávají. Já už nemůžu řeknout ničemu nic. No tento otázka si nemůžeš. Zatím vypadá to, představuješ si, že nemůžeš, že prostě tak něco ze strašného... To je pravda, že už tady si nemůžu. Jakýto obrovský přelov, něco se hroznýho stane, že já nebudu. No já už nemůžu nic řeknout, skutečně. To je něco velmi definitivního. To je po mém soudu přece představa. Kde máš tu jistotu, že nebudeš moc? To je prostě, to máš ten dojem. Máš dojem, že něco končí. To je předsudek. No přece nejsem nějaký platoník, který věří v nějakém nesmrtném vezduše. Ale o to nejde. Ale ať seš platoník nebo nejseš platoník, já neříkám to druhý, jaké je jiné řešení. Ale tohle přece představa. Víš, u toho joba ta touha posmrtí. Je podmíněna mytologickou představou toho šelona. On dává přednost tomu stínovému životu v tom šelonu. Kde je všechno vyrovnáno a kde je naprostej klid, tak kde už se nic neděje. Ale kde nějaká existence pořád ještě je. Před tím býdním životem na toho smrtiští. Já nevím. No určitě. Tak už toho já pořád nevím. Já budu v klidu, já budu, no takhle já budu. No jistě. To tak jinak nedá se mi říct. Ale on tam říká být mne i zabil, proč bych mě ho nedoupal. Být mě i zabil, ještě mě ho nedoupat i budu. No, ono asi rozumíš. Já nevím, jakou měl představu nesmrtelnosti ten poezivní autor, který to psal. Jo, tam už teda ta představa určité nesmrtelnosti nepochybně je. Jo, na rozdíl od třeba, když tohle je, že mrtvíky nebudou chválit a tak dále, že jo. No to ovšem, v tom jovo je to taky, že tam je oboje. Ale já myslím, že tohleto být mě i zabil, rozumíš, ono nám poslí moc jaksi dobře, vzhledem k tomu dokonavému času, být mě i zabil, přesně mě nedoupat i budu, víš. A že to spíš znamená, být mě i zabíjen. Jo, no to se nedá... Přesně mě nebudu doupat, víš. Tak bychom museli mít hebraický text. Ale tady skutečně mám tu představu toho obrovského klidu těch spín v tom šéolu. Jo, a ten klid v tom šéolu srovnává, srovnává, srovnává, srovnává s tou svou, s tou svou situací. Ale nesrovnává neexistenci se svou situací, víš. To v tom případě je ten Eliáš... No tak ne, to není taky pravda. Ale jo. Víte, on tam mluví třeba o tom, to je toto klasické místo tam, o tom... O tom prachu, jo. O tom prachu, že. Že na prachu musí se psát. Ale hned tam bude, že já uvidím ho, jo. Ano. Víš to. Ale... Víš, my to citujeme vydržený z kontextu, ale hned tam dál je tam a uvidím ho já, nebo ani nikdo jiný. Ano, očíma svýma, že, dokonce. Čiže tam už jsou ty představy toho vzkříšení a tyhle věci, víš, už jsou tam. Musíš povážit, že tohoto představu je záležitost. Dobře, já nejsem proti těmto představám a od nich nemluvím, jenom jde o to, že tamta neexistence je velmi výrazně, jak si, vyslovena tím, že tam bude jenom prach. Ne, ale přece... Čili já tam budu jako prach. Ano, on tam bude jako prach, ale navíc ještě ho uvidí vlastně očíma, víš. No, ale to je taky ho obsah z toho jeho doufání, samozřejmě. Proč bych v něho nedoufal, protože to není konec. Ale to je taky, přece to je přesně jenom vyjádření toho, že ta smrt pro mě nemá takovou definitivní hodnotu nějakou. To není konec možností právě. To je prostě předsudek a tohle to řekněme jiný předsudek. Dobře, ale tak není pravda, že pan ten je samozřejmější, přirozenější než tenhle? No jo, on tam ještě předtím skává, že vykupitel je živ, víš. I kdyby tomu tak bylo, tak tady mluví někdo, kdo ví, že je živ jeho vykupitele, rozumíš? No jino, to znamená, tady ta smysluplnost je. Ať já jsem nebo nejsem. Tady je někdo, kdo počítá se spásou, rozumíš? Tady ta spása nějak je přítomná, rozumíš? No dobře, ale nejsem to já, není spojená se mnou. Ta tady je a chcem třeba prachem. Bohužel ne, bohužel tady je spojena s představou vzkříšení, osobnou vzkříšení. Ale ne tak, že prostě kdybych já nebyl, řekněme, kdyby mě nevzkříšela, tak ona sama jde taky k čertu. Já jsem závisej na ní, ne ona na mě. Neděje se nic světoborného, když já nejsem. Ale jenom ona je taková, že mě i z té kostí, z toho prachu mě vyzvedne tak, že já očima svýma díl vidět budu. Ale v každém případě jsi počítá, že ta spása je taková, že... No ano, když já nemyslím, no to znamená, že ta smrt nemá žádnou takovou povahu, že bych se toho děsil. Proč bych se děsil? Já doufám. No, já myslím, že se mohu děsit a doufat zároveň to, že se nevyučuje, že naděje... Ne, on se neděsí, pak vždycky se neděsí. On se děsí toho svýho těhu, toho žadovatýho těla. Já myslím, že naděje mu tuhle úzkost nemusí vyučovat. Že tady ta úzkost může být a zároveň tam může být naděje, rozumíš? Že to překonání té úzkosti neznamená, že ta úzkost je odstraněná, že já budu umírat někosokrát než si víš to... Ano, ta fyziologická úzkost ta jistě bude o naše založení. Já myslím, že ta úzkost je víc než jenom fyziologická. To je právě otázka, no. To je neuróza. Pokud je víc, tak je to neuróza. Neuróza už je celovečná. No, možná v našem věku. Ne. Když křesťané kráčeli do arény a zpívali citon, když Hustřel do toho psal ještě v posledních dnech, v posledním dnu, v poslední noci ještě psal dopisy, které je možno přečíst. Co pak, to byl takovej šašek, že psal proti jiným. Ne, ne, já nevím. To musíš uvážit, že všechny tyhle... A nechal, když tam zapalovali, tak začal zpívat. Samozřejmě, kdo to pálil, tak to chtěl přerušit tím spělem. Já vím, že jsem třeba řekl, že byly umírání mařinky, a když byla zbožná, tak při tom, že byla velmi zbožná matka, že na těch metodických představ uvěčné živí. Já hned z toho byla žena s tím ženou. A byla nesmírně nešťastná. Rozumím, že tady předcházela stracha a začala prachovat ženská agonie. Pořád z těch bláborivých slov, než teda upadla to skutečná agonie, tak to pořád chtěla vycítit, jak je si metáz ultima verba. Rozumíš, tahleta tluha po lidi, kteří pro ně něco znamenali a tak dále. Heroi sabaci, tenhleten okamžik, to je obrovský silná, všude se to dělá. Podívej, nejméně teda heroi sabaci, tam nic takového nemáš. Tam se mluví o úzkosti smrtelné, tam se mluví o výkřiku Ježíševi, o tom, že je opuštěn od Boha. To pro mě není argument, že umíravý hrdině starý křesťan je v aréně. Ono se jinak umírá před tváří. Takového obecenstva, takového amplitátu. Jinak se umírá, když přitom nikdo není nikdo, kdo komu si vyvadl. To bych nechal stranou. Já jsem viděl mnoho smrtí a všechny smrti byly provázeny. Byly to videe prostý. Třeba profesor, který umíral svým způsobem stoický, který se po posledním rozhovoru, který jsem s ním měl, se obrátil ke zdi a přestal komunikovat. Odmítal odpovědi na otázky a přestal s kýmkoliv komunikovat. Na Čeština zadnoupadl do agonie. Řekněme, že to vypadá hrozně stoicky. Ale je to tak, že nemohu vyloučit a strach měl. To vím, že měl taky strach, že jo, před tím. Ale jinak jsem dokonce bezpořejmě začátoval volně vždycky v dělných způsobích. A že by to byla záležnost jenom nějaká biologická nebo fyziologická, to se mně přeci jenom nezdá. To se mně nezdá. Takže tady ta úzkost musí být něco skutečně lidské. Už proto taky, že tenhle zvířet je žádný. Úzkost toho by měl mít. Víš, že by to byl jenom nějaký předsudek, že by to byl jenom nějaký psychopatologický zjev. Když vím, že teda, řekněme, když řeknu, že to normální, tak užívám toho výrazu normálita jenom, řekněme, statisticky. Jako to vidím všech lidí. Rozumíš, všichni lidi mají třeba taky, řekněme, děravý zuby a přitom normálně není to člověk z každého klubu. Tak to nevím, ale prostě nezdá se mně, že by se s tím mohl člověk jenom takhle, rozumíš, říct, to je předsudek. Já myslím, že tady to signalizuje něco velmi důležitýho, teda něco životně důležitýho, že právě spása nějak... Když je člověk spasen, tak to nějak je z toho unést a překonat, rozumíš, aniž by to teda vyloučil ze svýho života, ale že se právě toho hned týká. Rozumíš, že člověk žije v mnohých úzkostech, poněvadž je ohrožován, ale tohle to, že je taková úzkost, kde to ohrožení je přestraní, naprostí, to záleží na smrti člověku vlastným. Já myslím, že tam je to, že žije především polsa, to, že je především teda nelidskost určitá. Protože vidím, že jakmile všichni primitivové a tak dále jsou tímhle úzkostí souvládání, ale jakmile tedy třeba i v křesťanství, tak řekněme, jaký je rozdíl mezi pašiemi, třeba Markovými a Lukášovými. Jak Lukáš už je ježíš heroizován, jak místo, aby volal Božemu, proč mi ho pustíme, tak volá, od čeho doce, to je proučím ducha svého, od Jiža. A potom teda, jak dochází k tomu synkretickému, teda střevávání těch antických představ, tak z těch Markových se najednou stávají určitým způsobem herolové lidé, kteří se teda nebojí smrti. Tak už jako třeba řekneme i v druhém akadejském, že ta matka z těch synů akadejských se nebojí smrti a říká, podívejte se, nebojte se, on vás, Hospodin, zkřísí a tak dále. A hledí teda bez slz na úmírání, na strašné úmírání těch svých dětí. Víš, tohle to já podezřívám. Tohle to já podezřívám, protože ve skutečnosti se tam neděje. Víš, že třeba řekneme, když šli bojáci do útoku, tak je napřed ho ženany, poněvadž by jim nešly do toho útoku. Takže rozdává se vždycky pálenka před útokem. Proč, prosím tě? No, to je pochopitelné. No, čím je to pochopitelné? No, tím, že tady je ta úzkost před útokem. To chápu, že tam je ta pálenka. No počkej, no to... Takže pokádám, že já bych si nedal prťana, než šel na hranici. Doufám. To ne, no ale podívej se, co ten mladěnovič s námi vypráví o posledních okamžitých husfabích. No tak vypráví to, že... Že se usmál, když tam viděl, jak hoří ty jeho knihy. Že když ho připoutali k tomu sloupu, takže ještě chtěl to rozřešení. Že ten Dominikán mu řekl, prosím, já ti dám rozřešení, ale musíš odvolat svý blůdy, takže on ho odmít. No, načej začal zpívat Jezu Christe, Fídej, Ví, Ví, Misere, Reu, Do, Bis. A... hořel, že jeho kouš vítr mu vrhl kouš do obličeje. Že když se ten kouš rozpílil, že ano, tak na tom kůlu by se ještě pohybovala hrdy a za chvíli zkonal. Tak to je přesně, co mladěnoviči o tom vypráví, či nebo nikdy nevypráví o tom nic. Rozumíš o tomhle tomu? A je jasný, že to Helo jí sudě, že jo? No, do jisté míry to Helo jí sudě, že jo? Ale to neříká, jestli úzkost měl nebo neměl, že jo? Už to, že teda se hlasitě modlil, že zpívá to responsor, Jeho Christe, Fídej, Ví, Ví, Misere, Reu, Do, Bis, tak rozumíš, to svědčí nějak o tom třeba, teda člověk, když má strach, tak si hvízdá, tak víš, to, že člověk křičí, že, jako Ježíš křiče, asi, že zvolal znovu hlasem velikým a vypustil duši, víš, ale ten křik je v znamení úzkosti, víš? Když se ti znázne i sen úzkostný, no tak taky řveš a probudíš se a ještě křičíš, víš, jo? Taky se křičí, když něco bolí, že? Jistě, tak si křičí, když máš úzkost. To vidíš na tom slnu, že já jsem se dneska probudil křikem, to vždycky člověk každý chvíl ukřičí a učen zvůru a říká si, kdo v čem to křičí, že? Tak to tedy, rozumíš, to... Tady se nevol povídat nic o tom, jestli tu úzkost měl nebo neměl, rozumíš? O Ježíši se říká teda, že v becemenech tu úzkost měl, že ano, že se začal moutit a být tezkliv, že řekl smutná je duše má až k smrti, že ano? Což je zajímavý text, že? No a potom, že byl postaven v agonii, že? A že určitě pod jeho hlavou krupě je člověka nám cíl na zem a že se modlil, od čeho je jim možno, ať odejde tento karych, že? No a potom, že byl na kříži božený, proč se mě opustil a že s výkřikem vypustil duši. Tak to je v Markovi, že? Lukášovi už je to... Ale vám se teda vůbec nemluví, jestli je to ta jeho úzkost bez smrti. No to taky se vlastně nic nemluví. No jo, ale z čeho teda jinýho? No, přece tisíc věcí, tak především smutná je duše má až k smrti, tak on večer řekne, napněte si pytlíky a kdo to nemá, tak prodej kabát nebo co a kup si meč, jo, všichni a tak dále. A pak bude, no, pane, jsou tady dva meče. To by teda potrávilo každého revolucionáře. Potom jde na Getsemane a řekne, počkejte tady na mě, vděte, vodejme kousek dál, pak se k nim válí, právě. No, proč, no, ne, ten tohleto slovo, smutná je duše má až k smrti, je v jiném kontextu. No, dobře, to já vím, jenom ty líčiny... On, když vstoupil do Getsemane, tak začal se moutit a teskit být. A řekl učeníkům svým, smutná je duše má až k smrti. Poseďte tuto, ať já odejdu tamto a pomodlím se. A potom paru na tvář svou, že a osobí oce, aby oči jeli možno, ať odejde ode mě tento kalich, a když je má, tak vám dnes se stane. No, prosím tě, na co to můžu aplikovat? No, na to, že krátká celý jeho díl, několika dílů. No, ano! A ne život. No, já myslím, že to vlastně potom. No, kdy kvůli pár týdnů nebo kolik předtím říká, že na to žádný většího milování nemá, než na to, aby duši svou položil... Ne, to já právě říkám, že tohle to se nevylučuje, ale že bych tu úzkost jakožto takovou nepohodl, že bych to nepovažovala za něco patologickýho, že bych to taky nepovažovala jenom za něco biologickýho. No, já vás teda dovedu si představit, jak hrozná věc někdo kliká. A dovedu si živě představit teda, že když se založí takový velký díl, a teď celkem louše se o něm vědí, že je to prostě hrozná proti těm palizolům. Ano, to všechno v tom vždy je. A teď najednou se to všechno hrouká, a najednou on vidí ty jeho nejbližší, že prostě jsou neschopové, že to prostě všechno... No jasně, že to všechno v tom je. No tak to je všechno v tom, ale není tam řečeno, že si, rozumíš, ten budeš pocít měl třeba řeknout, ten Eliáš pod tím terbintem, jo? Já jsem tady pane poslední, že... Ano, a víš, co řekne? Žádá své duši umřít. Žádá své duši umřít a řekne, dosti hospodine, vezmi duši mou, nebo nejsem lepší, než kdyby byly ocavé mou, jo? Tedy ten Eliáš na to reaguje tak, že to už jí posvědčí. A Ježíš na to reaguje jinak, Ježíš říká, možno až odejde ode mě tento kalych. Jaký kalych? Co to je ten kalych? Co si představuješ pod tím symbolem tady v tůle? No tak to může být buď ten krab... No tak to už nemůže od něj odejít, poněkud to už je něco, co se stalo, ale když on říká odejde ode mě kalych tento, než abych jej byl, to znamená teda, rozumíš, to je něco do budoucnosti. Víte, na tom kříži, no, hodně ošklivá smrt. No, že by jenom měl strach z ošklivostí té smrti, že bych to nemohl nazvat strachem ze smrti, já nevím, mně se zdá, že tedy, to celé je samozřejmě, že každá smrt je ošklivá. A ne, když si někdo jí přeje, každá smrt není ošklivá. To teda pro mě jsou mezi tím veliký rozdíly. Například já polikrát jako takový pomyšlení se říká, no tak rozhodně, kdybych si měl vybrat, tak je příjemnější teda infarktem než rakovinou. Jistě, jistě. Infarkt je taková smrt. To je elegantní smrt. Takový adjektivům vůbec. Tam je ta fiziologická úzkost, která je strašná. Taková srdce je zastavěná. A to je právě fiziologický. Tam je to zároveň fiziologický. Tam je ta úzkost, která je strašná. To je trvání několik okamžiků, ale když nějaké počíchá, to napálí pod okamžikům. Na to myslím, že je fiziognomie. Ta chvilka umírá na infarktě. Je to chvílička, malá krátka. Takže každá smrt je nějak ošklivá. Ale že by člověk byl strast jen z té ošklivosti, nebo ještě, že by měl... On nevěděl, jestli je ukřižován, mohli tam napad padnout po chupove a praštit ho něčím. Nebo mohl být zákazně zavražděn nejakým nejakým sikáriem. Co on věděl, jak skončí? On jenom věděl, že to skončí. Ale jak toho nemohl vědět? Když mohli najít nějakého sikária, který mu v Brazilku bude zabít, byla by to podobná smrt jako ten infarkt, který se tenkrát taky dělal. Toho nemohl vědět celé neširo. Nebo málo. Věděl, že tady je ten zrád, se snad to věděl. Že by se bál zrovna toho kříže. Že to bude zrovna kříž. To mohlo být taky ukaminování a já nevím, co všechno. Pak už mě napadá jedně ten krát. To se mně závalává. Protože tam věříš o něčem budoucím. O něčem, co předtím stojí bezprostředně a co se mu zdá vidět odvratným. To se mně závalává. Ty pořádně nějak seš tvrdit, že úzkost, to, že se lidi smrti bojí, takže je nějak neoprávněný. Ne, já si měl vědět, že je to určitá misinterpretace, že to je strach před smrtí, že ve skutečnosti je to něco jiného. To musí správně interpretovat jako něco jiného. No a co to může jiného být? No jednak ta úzkost je fyziologická. To je nesporu. A za druhé teda, že... Počkej, otázka, ta úzkost je fyziologická, když je člověk relativně zdrav a nejsou tady ještě ty bezprostřední indicie, rozumíš, které toho nefiziologického výrazu. No tak to je vymýšlení, to je předsudečný. A základ této nefiziologické úzkosti je v takovém pocitu ohroženosti smyslu života, smysluplnosti života. Prostě najednou teda se mi dělí tady přede mnou nějakási propast, která pohrní všechno, co jsem považoval za smysluplnost. Ano, správně. Správně, ano. Takhle to bylo. Takhle to bylo. A tedy pokud je o tu fiziologickou složku, no tak tam je potřeba se naučit umírat. Asi tak, jako prostě člověk si nikdy snad neodvykne, když leze do studený vody tohle. No prostě to může copel jedině, že se otužuje, že mu to přestane vadit, že nakonec teda chodí o Vánoci třeba tak národnímu divadlu prosekávat led, který dokatě ještě byl, ale to si neodvykne. To může jedině tréninkem nějak jako zpomal a tak dále. S tím se nedá nic dělat. To je fiziologické. Ale pokud je o tu nefiziologickou úzkost, tak potom tam je potřeba jaksi najít jedna interpretaci vhodnou, lepší, pravdivější a analýzou, podrobnou analýzou zjistit, jaké je východisko v té situaci, kdy se mi zdá, nebo kdy se mi to nejenom zdá, ale prostě kdy je veškerá smyslplnost mého života ohrožena. To znamená, kde jenom musím nově založit, nově zapotřit svůj život, abych znovu byl teda v kontaktu s tím, co smysl má, ani to, co smysl nemá. Ale pak už vůbec na této rovině, otázka smrti nemá váhu, ten prostě ztrácí osten. Ano, to je to, kde je smysl plný. Naobach tam může najít svůj místo v té smyslu plnost. Ale to už mluvíš o spáse. No jistě. To je přesně to, čeho se člověk bojí. Mně se zdá, že prostě říkat smrt, že se bojím smrti, to je špatný sebepochopek. To je šifra. Šifra, ale která zavádí stranou, že fakticky přece o tu smrt vůbec nejde. Ta jde o to, že tady jsem v prázdu, že jsem v nicotě, že prostě můj život je nicotnej. Já, že jsem nicotnej, že prostě plnu v nicotě, že jsem nesmysl plnej, že nic nemá smysl, a zejména můj život nemá smysl. To je přece to, co děsí. No, lidi mají tu šifru, to je ten smrt. No, ale po všem je třeba jasný, že prostě smrt je to, co už je v životě. Jistě. Protože člověk má úzkost tzv. předsmrtí a ještě zdrav. Ještě tady nesnastává ta biologická úzkost. Když se Ježíš modlil v Hecemenech, tak byl ještě celá zdravej, mladej, zdravej, 30-letej člověk. A když Ježíš říká té ženě, kterou požádal o helníček vody, já bych o vodě, kterou když se napiješ, tak nikdy nebudeš už žíznit. Je to voda života a tak dále. No tak tím nemyslel, že kde se té vody napije, že neumře. Neumře v tom smyslu úděl všeho života. No jistě. A kdyby člověk umřel, kdo by měl věřit, že by umřel v životě. Tady je dokaz. Ono je tam, to je zajímavý text. Tam máš, je to paralela v tom jenom, že byť pak i zemřel, život bude, že? A ten, kdo zemřel a věří ve mně, neuzří smrti na věti. Nejde se ani, jestli říká, že umřel, nebo jestli říká, že nebude smrti úplně, že neuzří smrti na věti. Ale je celkem jasný, že dokází jakési záměně fyziologické smrti a duchovní smrti. Nebo prostě, jak by se to rozlišalo, prostě ty věční smrti. Ty běžný smrti a věční smrti. Běžního života a věčního života. Tohle dochází k záměně. Ten člověk dnes se bojí smrti, jako kdyby šlo po věčnou smrt. A to je prostě předsudek. To je záměna, to je prostě misinterpretace. To je prostě konfuze. Jak to? No to ne. Proč by to byla konfuze? No protože ta smrt sama o sobě nic není. To je, to je, to je, jestliže, jestliže totiž, jestliže, jestliže, jestliže život strácí svůj smysl, předstávající nějak smysl plný, tak taky de facto nic není. No to je něco jiného. To je to tež, ale... Ne, když strácí smysl, tak je nesmyslný. Ale smrt není nesmyslná. A proč je nesmyslný? Proč je nesmyslný? Už jenom například protože, že tam je plný jakoby. No čili de facto není taky tady žádná pravda, není tady žádná pravda. Ano, je prohlný. No čili není. Naopak pravdí je nepravda. No lež má to sebe ještě něco pravdy, ale opak pravdy. Naopak, čím se lež blíží a čím se víc podobá pravdě, tím je většího žijí. Ale není přece eště lež opakem pravdy. Opakem pravdy je naprostá nepravda. To znamená nicota. Něco, co není nepravdivá. Nicota je nicota. Nicota není ani pravdivá, ani nepravdivá. To už prostě není. Ale to je, myslím, opak pravdy. Pravda je to, co je, ne to, co není. A když něco vůbec není, tak to je teprve opak pravdy. No, mě se teda... Tohle to se mi nezdá. Jak jsi... Nesmysl plná. Nesmysl plná. Jestliže pravda... Jestliže nemluvím o nějaké noetické nebo ontologické pravdě. Jestliže mluvím o takovéto pravdě ve smyslu biblickém. Tak potom ve smyslu biblickém opakem té pravdy je nicota. Rozumíš? Ta ontologická pravda nebo ta noetická pravda, do té patří ta nicota taky. Protože nemohu říct, že noetická nebo ontologická by byla nepravdivá. Ale jakmile mluvím o pravdě ve smyslu biblickém. Proto třeba řekněme bohové upídaní. Jsou marnosti. Jsou nicoty. Nejsou prostě. Uši mají a neslyší. Oči mají a nevidí. Nos mají a nečíjí. Nesrozumějí. Nejsou prostě. Jsou opakem boha, který je pravda. Jsou opakem hospodina, který je. Kdyby jenom nebyly, tak by se po nich nemuselo mluvit. Ale oni právě mají ten nos, mají ty oči a mají ty uši, ale na nic. Jenom jako by. Jsou jenom symbolem něčeho celého. Ty myslíš, že... Ty jsou škodlivý. Ne tím, že nejsou, nebo tím, že jako by byly. Ne tím, že jsou škodlivý. Pro člověka, který se k tomu týká, který si něco založí. Ale kdyby byly hloubní celou toho, tak to nemůže dělat. Ty bože, to na to netrává. Ty bože, to na to netrává. Mně se zdá teda, že ta nicota sama o sobě nemá v sobě nic tak strašného. Že to je něco jiného, zkrátka... Ale proč je strašný, proč je... Proč teda je... Necháme to svět. Proč je pro... Tak tě ukydaní bohové, ty marostky, doslova teda ty nicoty, jak je to hebrejský termín, proč je to teda... Tak tohle Izraelitu je ohrožující to, že on odstívá něco, co vlastně není a co vyběrou vypadá jako že je. Ale proč je to paní ohrožující? No, protože to ve skutečnosti není. Protože to skutečně je doslova nicota. Protože to doslova žádnou... Je spousta jiných nicot, které ona odstívá. A ty pro ně ohrožující nejsou. To protože je neodstívá. No tak, čili důležitost je, že to je odstívá. A odstívá je jako něco. Tak nic, jak je tady fura. Ty nás neohrožují. Ohrožující nás, pokud s tým nicky se stane falešný, živý něco. Čili celou platnou pravdu. Myslíš, že i té božské pravdy je lež? Je lež. Dábel, otec dožit. Takže nesmyslnost není nepřítomnost smyslu. Protože to vypadá strašně takový... Protože to je falšný smysl. To je nějaký racionalistický. Rozumíš, že opatrní pravdí. To je pořád... Právdu chápem nějak neethický. Vůbec ne. Pravda je přece to je živel, v kterým žiju. A když jsem zakotven v elementu živým, tak můj život je živej. Ale já přece nemůžu být zakotven v ničem. Tím, jak se v tom zakotvím, tak to už jakoby je, jenomže to falešně je. A jestli to je něco falešného, to ve skutečnosti přece není. Jenomže to není rozhodující, že to ve skutečnosti není. To je apropos falešnost. Ten objektiv je rozhodující. Ty hřecky metafiziky. Falešnost je rozhodující, že to ve skutečnosti není. Kdyby to ve skutečnosti bylo, tak to nebude falešné. Kdyby to ve skutečnosti nebylo, tak to ve skutečnosti není. Falešní zlatost to není nic. Falešní zlatost to není nic. To je právě něco. Není, že to něco jiného, než jako se to zdá. Ukýdaní bohové to není nic. Oni mají oči, jenomže tě mají neslyšej. Jenom Jakoby mají falešní oči, falešní uši. A kdyby je neměly, tak nejsou nic. Ale pak nejsou vkydány. Nic nerozkydat. To, že ve skutečnosti jsou nebo nejsou, to je absurdita. To se nehodí ani na tu pravdu nebo na boha. To se nehodí ani na tu pravdu, že ve skutečnosti je. To není nějaké pravda. Vlastně to je úplně jiná, která je antarktická pravda. To je antarktická pravda. To je antarktická pravda. To je antarktická pravda. To je antarktická pravda. To je antarktická pravda, která má charakter, kdyby se byla volně, ty kuse přirovnat, jako karta. Mají určitý pravidla. Pravidla můžou být takové, že jak hrajou kemiové, tak je to pitomá hra. Nebo ty pravidla jsou výborné Na těch pravidlech záleží. A ta pravda, to je právě spíše toto pravidlo. Jestli jsou pravidla nebo nejsou pravidla, to je absurdní otázka. Tak jde o to, jestli se podle něj dá hrát nebo nedá. A ta kvalita té hry, to je kvalita toho života, záleží v tom, v čem je zakotven. V jakých pravidlech je zakotven. Jaký pravidla zachovává. A podle toho ten život je hodnotnej nebo nejhodnotnej. Ten život prostě je plně závislej na tom, jestli ty pravidla jsou pravý nebo nepravý. Faleční nebo pravdní. Život, který žije v pravdě, tak to je jako... Jak se to jmenuje? Jak to hraju, to je ta výborná pravidla údelně. Bridge. Život v pravdě, to je jako bridge. A život ve lži, to je jako Černej Petr, nebo jaká je hodně blbá hra nějaká, to vůbec neznám. Velice blbý přirovnání. Já jenom dím, sleduju tu myšlenku, že nejde o to, jestli to je nebo není. To je tam... To si naprosto nevěří o to. To nám vůbec nejde o to, jestli ty pravidla jedny jsou a druhý nejsou. Prostě život, který má jedno ze svých pravidel, že oko za oko, zub za zub je kvalitnější než život, kde platí krvným státem. Prostě je kvalitnější život. A ještě kvalitnější život je, který... Ale já pravím vám. Jak jsme se dostali k té pravdě? Přes ten smysl, že? Že to není romantická záležitost, že to je to, co je. Že to není romantický, s tím souhlásím, ale o toho vždycky rozhodně si tam musí postavit. Dívat než tímhle tradičním dětským anglickým způsobem. To, co ráno teda říká, že se vlastně nedá říct, že Bůh je, ani než spíš, že platí. To je takový pokus tímhle směrem. Je to něco, co je platný, co má smysl. A ne, že to je. Že to je, to prostě, to je velmi větší záležitost. Ale to, že určitá ta smysluplnost, že je nosná, že je lze podle toho žít, že ten život je pak taky smysluplnej, že nekrachá v tom nejhlubším smyslu, že? To je takový doklad toho, že ta pravda platí. Já vím, já právě si myslím, že taky, když se už před Augustínem a potom Augustínem a potom Scholastice špekulovali o té trojici, o těch relacích mezi těmi nutlivými postacemi, takže potom tady bylo jakési správné tušení, že totiž tady nejde o to, že Bůh je. Že jim šlo o to, že Bůh je v těch třech osobách, čili že jsou tady určitý relace, rozumíš, čili že tady něco platí, jo? O tom původ existenci Boží vůbec nevím.

====================
s2.flac
====================
A potom se vzpamatuje. Prostě ne proto, že byl věřící křesťan. Ale proto, že to neodpovídá tomu jeho humanismu. Rozumíš, takhle coudnout před smrtí. Trochu to... To byl takový mnohem víc renesanční člověk v tom smyslu, že on to prostě nepral vážně dlouho. On byl ochotný to odvolat a myslel si, že on uteče a pak zase odvolá vodu vládnu. Jak to dělá? Udělá několik rádostí v životě. Toho nebylo tak vážné, že by to neodpovídalo jeho humanismu. Prostě si myslel, že je to oblatné. A když viděl, že neoblatné, tak se mu to zdálo, že to by se prodal příliš lacinou. Ano, já vím. Ale stejně to bylo, rozumíš, tady to bylo gesto. Tady to bylo gesto na svým mě vznešení a úcty hodně. Ale už to bylo gesto. To nebyla ta husová prospáva. To nebyla. Rozumíš? To byl ten trochu humanistický. No ale zároveň se mu to uvědomí, že když mladěnovíc píše svou správu. Rozumíš? Takže už píše v tomhletom rozporu mimo vzduchy. Nehlédně k tomu, rozumíš, že píše pašie. Čili vlastně ušledení. Při historičnosti toho svého vyprávění je to legendární, protože si vybírá jenom to, co se hodí do legendy. Z té události. Takže to nemůžeš tady, Nelson, nehlédně k tomu, že ty legendy jsou všechny na jedno brdo a jsou pořád, řekněme, navazují na ty nejstarší legendy, na ty pašie, na ty akta a pašie antickým. Podle těch jsou dělány všechny ty pozdější legendy. Močednický, i teda ta hosová. A ty antický pašie, tak ty jsou jistě oblivně nastojící z nás. Ty umírají tak, jako umíral Sokrates, nikoliv tak, jak umíral Ježíš. Podle Marka. Ten rozdíl mezi těmi, mezi takým Polikarpem nebo takým Ignácem. A mezi Ježíšem je velký. Nebo ten švacátý Sebastian, co ty tam máš. No to už prosím, to už nejsou ani akta, ale i autentická akta, jako jsou akta Ignácová, nebo především akta Polikarpová, to jsou nejstarší močednická akta. Tak ten rozdíl je obrovský. Polikarp ten teda skutečně umírá jako stojík. Ten se nebojí, vychází vstříc. U Jana už Ježíš taky vychází vstříc těm pochopům. Rozumíš, ty padají před ním. Už tam nikdo o Políku nedá šva. Ta heroizace už od Lukáše postupuje. U Lukáše už ta heroizace je. U Jana to vlastně není ani heroizace. U Jana už je to všechno toho uměno. Jedno za druhý. Ale tak nediv se, že když si dokonce užil těchto přirovnání, takže člověk měl takový pocit, rozumíš, spoury takové, že jsem nějak chtěl uhájit lidskou slabost. Že ta lidská slabost je oprávněná. Že ta lidská úzkost, že to není jenom nějakej komplex. Že se nazvá vlastně komplexem. Že to je komplex, že je to patologický. No, tak to já jsem takový předsudek. No, předsudek, no to je to tež. No, já kdybych to byl předsudek, tak tady spása nemá žádné místo. Tak se prostě uvahou zbavím předsudků a je to v pořádku. Aby bylo řečeno všechno, tak já jsem, když jsem teda jako, se takto vědl, ale jsem si žál ještě zase zvlášť svou političku, jak si proti Heideggerskou. Já strašně nesmáším teda tu jeho koncepci, že teda člověk je jaksi bytost k smrti. Jo, že je to celý dignitní vzor. Jo, jo, jo, jo, to celý dignitní vzor. Mně se teda jako, protože se mi jako, zdá naprosto takový nepřiměřený, takový, prostě to nemám rád. Otázka je, o šem rád bych věděl, proč se ti to zdá nepřiměřený. Proč nakonec, nakonec, nakonec, nakonec, že ano, si sám řekl, že člověk nějak ustavičně umírá, to nějak ustavičně ohrožová, až nejde k tomu ohrožení všech ohrožení. No ale to, že ustavičně umírá, jsem neřek. Že je ustavičně ohrožová. Ale totiž to saňcům toho jde, to u Heideggera znamená teda, že člověk je jako jedinou bytostí, která je schopná se vztáhnout, a nejenom schopná, ale která je vržena do toho, že se vždycky vztahuje ke své smrti. Že furt teda u prvce svého života se ať už teda přímo vztahuje, anebo tím, že si to zastírá, že od toho utíká. To už je před mnou Pascal, to říká taky. Že smysl zábavy je tohleto. A vždyť člověk tohleto si neuvědomová, aby na to zapomněl, takže se baví. Vůbec toho to má taky. Někdy už se pobívá o těch zemnících, že s tou chlajpkou se podívejí, když jsou jenom spadné, tak se tady v chlajpku dohovují. A tak ve středověku je taková antifonamedia, vítá i Morteson Husšiano. To většinu je taky. A já nevím, kdo dá se tím hajit. Neříkají ho, že on říká cajtivní, že člověk cajtivní. Docházíme časem k smrti. Já nevím, v čem mám nepravdu. V čem si myslíš? V čem je ta chyba? Záleží na tom, to, že je k smrti, nebo to, že času je k smrti, to já myslím, že je zjištění. To, že ještě vlastně není filozofický děl. To je zjištění situace člověka. A teď záleží na tom, jak dalece toto je smysl plné, jak dalece to, co tady je, ta smrt zdá je smysl plné nebo ne. Tohle je jen zjištění situace člověka. Mně jde o to, že je podstatný rozdíl mezi tím, když člověk hypnotizová nebo fixová na smrt, na svou smrt, hypnotizová myšlenkou, že musí zemřít, se najednou tak nějak jako poloheroicky nebo polo titánsky zepře a teď se pokusí to nějak jako přelomit, překonat prostě něčem, činem a já nevím. To je něco úplně jiného než, když člověk zakusí smyslu plnost a teď na pozadí tohoto zakušení zakusí vytržení smyslu plnost. Zatímco v tom prvním případu, když prostě lidskou bytost pochopím jako bytost, která je schopna si uvědomit, že je smrtelná a v děsu a v úzkosti ze smrti se vzepne k něčemu tam v tom cítím, že prostě v každé vzepnutí k něčemu je jakousi kompenzací. Kdežto tam, kde ta úzkost je možná teprve na pozadí toho zažití smyslu plnosti, tak tam ta úzkost sama má smysl. Ta úzkost je jakousi takovým varovným elementem, nebo jakýmsi voláním k odpovědnosti. Prostě má smysl. Když ta úzkost je na začátku, tak všechno je prvním produkt úzkosti. Je to každopádně podezřelé? Je to podezřelé. Podezřelé to může být. To ovšem už je něco jiného, jestli je to podezřelé. Ty jsi řekl, být hypnotizován smrti. Být hypnotizován smrti je být byslovně patologická záležitost. Já netvrdím, že řekněme takovej existentialista třeba řekněme aspoň v poezii, řekněme, že takovej kámyst není hypnotizován smrti. To už je jiná záležitost. To je patologický. Ale netvrdím, že ani myslím, že nemám právo podezřívat člověka, který si uvědomuje svou situaci uvědomuje si z úzkostí, jeho situace je úplně úzkostní. Jestli že znůže tuto úzkost tím, že najde v té úzkosti samé smysl, tak já ho nemusím podezřívat z kompenzace. Proč? To je jako svatého Pavla, který sejel vědomstvé slabosti a nachází sílu v síle Kristově. Tak musím taky podezřívat z toho, že v tom Kristu našel jakousi kompenzaci na svou slabost. A pokazatelně obráceně, že on kompenzaci nacházel pro následování křesťanům. Ta podobina chyba šel v Kristu. A podobina šel v něčem jiném. Dobře, ale to není kompenzace. Tam jsi náhle rozpoznával pravdu. Proč já bych musel, třeba řekněme to, že si pokládám otázku o smysluplnosti a o zodpovědní kladně, proč já bych v tom nutně, přičemž tedy tato otázka, pohnutkou k této otázce je má úzkost, která může na otázku vidět kompenzaci té úzkosti. Když notabene ta otpověď mě té úzkosti nezbavuje. Když tam je jenom úzkost, teda mě upozorňuje na možnost smysluplnosti té úzkosti. Nemůže, to přece nemůže dělat. Jakby mě mohla na něco upozornit. Když ta odpověď mě upozorňuje na smysl té úzkosti, ale ta úzkost je pohnutkou k tomu, abych si kladl otázku po té smysluplnosti. Myslím, že to je nonsens, že ta úzkost je cosi fyziologický, co v určité interpretaci může vypadat jako, že si teprve otázku kladu, ale fakticky ta otázka může být položena za docela jiného předpokladu pouze. Totiž za předpokladu, že tady nějaký smysl je, když ta otázka sama může být položena jenom smysluplně. A kde bere ten smysl? Přece ne v té úzkosti. Co pak je ta úzkost základem smysluplnosti? Pokud je úzkost základem smysluplnosti, ta úzkost se tady nemůže představit, ale je v tom nějaký sofism, co teď říkáš, protože já jsem si řekla, že úzkost by byla základem smysluplnosti. No ne, že motivuje, že může mít tázání po smysluplnosti. Ano. Jestliže není nic jiného než ta úzkost, která motivuje mé tázání po smysluplnosti, tak vůbec žádné tázání není možné. Tázání je možné jedině v rámci smysluplnosti. Tady musí být dřív než jakékoliv tázání, a tudyž je otázka, jestli ta úzkost sama není smysluplná ani jestli sama nějak smysluplnosti neukazuje. Ta úzkost musí mít pozadní smysluplnosti. No jistě. Tudyž je smysluplnost dřív než úzkost. No jistě. Úzkost je jedině motivována vypadnotím ze smysluplnosti. Uzkost nemusí být motivována vypadnotím ze smysluplnosti. Proč? Proč? Vypadnutí ze smysluplnosti, tam už je konec úzkosti, tam už je zaufanství, tam už je scénário, když vypadne ze smysluplnosti. Jako ne, vypadne ze smysluplnosti, o tom musí selhávat. Ale když máš úzkost, že bys mohl vypadnout ze smysluplnosti, tak to přece ještě není scénário. To ještě není vypadnutí ze smysluplnosti. Když ta sama úzkost jenom vypovídá ti, že tady to, co má smysl, je nějak ohroženo. A že je potřeby nějak zachránit. Vovšem není ta úzkost, o níž mluvíme, to je ta úzkost životičná. Když je něco ohroženo, tak to znamená, že se zůstane a já prchám. A je ta úzkost metafizická. To je závrať, kterou mám z toho, že to, co dosud jsem považoval o smysluplní, najednou vypadá jako bez základu. To je ta úzkost. To je závrať prostě. Nejednou nemám pevnou půlu pod nohama. Nemám. Vypadl jsem. To je ta úzkost. Jednotlivé ohrožení to není. Počkej, ta úzkost není jenom to, že to, co jsem považoval za smysluplný, vypadá jako něco, co je bez základu. Ta úzkost může také být vyvolána tím, že to, co považuji za smysluplný, by mě mohlo nějak vyklouznout. By se mě mohlo nějak ztratit. Já bych z toho mohl nějak vypadnout. Já bych to mohl nějak popustit. To je úzkost. To jsou takové běžní obavy. Ale to je opravda. Samozřejmě to může všechno. Když to můžu ztratit až natolik, že to ztratím vůbec, tak to ve mně nemohlo vyvolat úzkost. No a pak to přece ve mně musí vyvolat úzkost. Takže to můžeš ztratit. Vůbec. Takže vůbec ztratím přece smysl. Já mohu ztratit smysl. Takže to je úzkost z toho vypadní místy. Z toho smyslu. No ano. A ne je to jednotlivé nějaké ohrožení? Takže to jednotlivé ohrožení jsou částí vlastně toho ohrožení velikého? Ne, ne, ne, ne. Nebo ukazuje na to, nebo upozoruje na to? To má rozdíl. To, co dělá rozdíl mezi strachem a úzkostí Kierkegaard, tak to je tohleto. Strach se týká konkrétního ohrožení. Úzkost nemá tento předmětný charakter. To je úzkost. Prostě metafizická. To je tedy, jakmile jde o... Třeba, že mám, probudím se, zaspal jsem, že nestihnu vlak, že se nedostanu včas na nějakou důležitou poradu někde v hlavním městě, atd. Prostě přijdu pozdě, nebo je tam soud, tak já k tomu nepřijdu a prohraduju to všecko, atd. To je strach. To jsou obavy, že? To je úzkost. To je, když najednou prostě já jedu, už sedím ve vlaku a mám připravený poznámky, co všechno bude. A najednou mám dojem, že to je všecko nadraka, že to je blbost. Že jsem se nechal úplně zmást, jako kdyby šlo o něco a zatím, že vůbec o něco. To je ta záležitost. Jistě. To mohu o všem teda logicky nazvat úzkostí ze smrti taky, ale já myslím, že i tyhle ty úzkosti, které mě vždycky opozorují na mou nedostatečnost, na mou omezenost, na mou slabost, na mou labilitu atd. Takže nijak parci tripujou na téhle metafizické úzkosti. O úzkosti jak ně? Větně ne. Proč větně? Já myslím, že život je nějak víc celostní. Že nemohou tyhle jednotlivé dílčí příběhy, které přesně na sebe navazíjou a které jeden druhou objímají. Nemohou přece nějak odloučit od toho metafizického základu. Nedníma je propasnej rozdíl, protože ty jednotlivé obavy můžeš integrovat, ne ty obavy samy, ale to, čeho se týkají, že můžeš integrovat do pokračující smyslu plnosti svýho života, kdežto tu základní metafizickou úzkost a přiterovat nemůžeš a nesmíš. Tu musíš absolutně vyloučit. Pavel může říct, že moc boží v mé nemoci se dokonává, ale v žádném případě by to bylo říct o metafizické úzkosti. Z metafizické úzkosti se žádná svratovanost boží nedokonala, leč bych to myslel naprosto cynicky v tom smyslu, který bych měl představit. Já se tě zdržu. Ne, teď už já to poslouchám, ale pořád se mi to ještě nesnáčilo. Ale to mluvíme pořád správný voděci, nebo chodily. To neříkej že ne. Já mám v úmyslu příště věnovat určitou chvíli otázce vitálního života, biologického života ve vztahu k té smysluplnosti. Mně se totiž zdá, že to je potřeba vzít vážně, že Ježíš pořád mluví o životě a že to není jenom metafora. To já si právě myslím. A že se můžeme něčemu naučit, něčemu se můžeme, jakési poučení si můžeme odvodit i z toho, když se budeme dívat na život. Zaplať pánu, že to říkáš. Protože tak je ta biologická úzkost, která patří na toho biologického života. Mně se to taky zdá, že to není jenom metafora. Ne, ta biologická úzkost tu já přece respektuju. Já říkám jenom, že je misinterpretována. To já přece v počátku říkám. Ale že mě lidi zrovna tak jako řekněme, že Ježíš, když mluví o životě, tak vzhledem k tomu pojmu život, který pod tím slovem Ježíš má, biologický život není pouhou metaforou. Tak se mně zdá, že třeba řekněme ta biologická úzkost, vzhledem řekněme k té úzkosti smrtelné Ježíšově, taky není pouhou metaforou. Čili k té metafizické úzkosti. Že není pouhou metaforou. Že je to stejný, nerozumíš? No stejný ne. Metafora to není. Není to stejný. Že to taky není pouhá metafora. Není to metafora, jistě je to skutečnost, plná, plnokrevná skutečnost, která je falešně interpretována v našem vědomí takzvanou úzkostí ze smrti. A to právě na analýze toho biologického života hodlám příště pro Karl. Tak pro smrti těším se.

====================
s2.flac
====================
To tady má vůbec žádnou nabitkou hodnotu. Myslíš, že ne? Já myslím, že ne. To, že tím poznamená mě život každého a když už to samotné vědomí omezenosti, že prostě s časem omezen, no tak to přece už je něco, s čím se člověk těžko směřuje a vyrovnává. To je ten zbytek archaického člověka, že tohle. Jak to? No ten nemá rád, když něco stane. On má rád, když je něco furt. Ty myslíš, že spása spočívá, nebo prostě záchrání smyslu plnou spočívá v tom, že něco je furt. Jak na něco končí, tak je to celé ráno. Že to není pocit nešťastnej z toho, že něco není furt. To je nešťastnej pocit, že jenom se něco přestane dít, že přestávají všechny možnosti. Jak to? Počkat, to pak přestává svět? No ne, pro mě. A proč to tebe přestává? Protože ty nejseš. Ty nejseš furt. To je převoditelné na tohle. A je to pravda, že přestávají všechny možnosti? Objektivně nepřestávají, jenom subjektivně. Pro mě přestávají. Já už nemůžu řeknout ničemu nic. No tento otázka si nemůžeš. Zatím vypadá to, představuješ si, že nemůžeš, že prostě tak něco ze strašného... To je pravda, že už tady si nemůžu. Jakýto obrovský přelov, něco se hroznýho stane, že já nebudu. No já už nemůžu nic řeknout, skutečně. To je něco velmi definitivního. To je po mém soudu přece představa. Kde máš tu jistotu, že nebudeš moc? To je prostě, to máš ten dojem. Máš dojem, že něco končí. To je předsudek. No přece nejsem nějaký platoník, který věří v nějakém nesmrtném vezduše. Ale o to nejde. Ale ať seš platoník nebo nejseš platoník, já neříkám to druhý, jaké je jiné řešení. Ale tohle přece představa. Víš, u toho joba ta touha posmrtí. Je podmíněna mytologickou představou toho šelona. On dává přednost tomu stínovému životu v tom šelonu. Kde je všechno vyrovnáno a kde je naprostej klid, tak kde už se nic neděje. Ale kde nějaká existence pořád ještě je. Před tím býdním životem na toho smrtiští. Já nevím. No určitě. Tak už toho já pořád nevím. Já budu v klidu, já budu, no takhle já budu. No jistě. To tak jinak nedá se mi říct. Ale on tam říká být mne i zabil, proč bych mě ho nedoupal. Být mě i zabil, ještě mě ho nedoupat i budu. No, ono asi rozumíš. Já nevím, jakou měl představu nesmrtelnosti ten poezivní autor, který to psal. Jo, tam už teda ta představa určité nesmrtelnosti nepochybně je. Jo, na rozdíl od třeba, když tohle je, že mrtvíky nebudou chválit a tak dále, že jo. No to ovšem, v tom jovo je to taky, že tam je oboje. Ale já myslím, že tohleto být mě i zabil, rozumíš, ono nám poslí moc jaksi dobře, vzhledem k tomu dokonavému času, být mě i zabil, přesně mě nedoupat i budu, víš. A že to spíš znamená, být mě i zabíjen. Jo, no to se nedá... Přesně mě nebudu doupat, víš. Tak bychom museli mít hebraický text. Ale tady skutečně mám tu představu toho obrovského klidu těch spín v tom šéolu. Jo, a ten klid v tom šéolu srovnává, srovnává, srovnává, srovnává s tou svou, s tou svou situací. Ale nesrovnává neexistenci se svou situací, víš. To v tom případě je ten Eliáš... No tak ne, to není taky pravda. Ale jo. Víte, on tam mluví třeba o tom, to je toto klasické místo tam, o tom... O tom prachu, jo. O tom prachu, že. Že na prachu musí se psát. Ale hned tam bude, že já uvidím ho, jo. Ano. Víš to. Ale... Víš, my to citujeme vydržený z kontextu, ale hned tam dál je tam a uvidím ho já, nebo ani nikdo jiný. Ano, očíma svýma, že, dokonce. Čiže tam už jsou ty představy toho vzkříšení a tyhle věci, víš, už jsou tam. Musíš povážit, že tohoto představu je záležitost. Dobře, já nejsem proti těmto představám a od nich nemluvím, jenom jde o to, že tamta neexistence je velmi výrazně, jak si, vyslovena tím, že tam bude jenom prach. Ne, ale přece... Čili já tam budu jako prach. Ano, on tam bude jako prach, ale navíc ještě ho uvidí vlastně očíma, víš. No, ale to je taky ho obsah z toho jeho doufání, samozřejmě. Proč bych v něho nedoufal, protože to není konec. Ale to je taky, přece to je přesně jenom vyjádření toho, že ta smrt pro mě nemá takovou definitivní hodnotu nějakou. To není konec možností právě. To je prostě předsudek a tohle to řekněme jiný předsudek. Dobře, ale tak není pravda, že pan ten je samozřejmější, přirozenější než tenhle? No jo, on tam ještě předtím skává, že vykupitel je živ, víš. I kdyby tomu tak bylo, tak tady mluví někdo, kdo ví, že je živ jeho vykupitele, rozumíš? No jino, to znamená, tady ta smysluplnost je. Ať já jsem nebo nejsem. Tady je někdo, kdo počítá se spásou, rozumíš? Tady ta spása nějak je přítomná, rozumíš? No dobře, ale nejsem to já, není spojená se mnou. Ta tady je a chcem třeba prachem. Bohužel ne, bohužel tady je spojena s představou vzkříšení, osobnou vzkříšení. Ale ne tak, že prostě kdybych já nebyl, řekněme, kdyby mě nevzkříšela, tak ona sama jde taky k čertu. Já jsem závisej na ní, ne ona na mě. Neděje se nic světoborného, když já nejsem. Ale jenom ona je taková, že mě i z té kostí, z toho prachu mě vyzvedne tak, že já očima svýma díl vidět budu. Ale v každém případě jsi počítá, že ta spása je taková, že... No ano, když já nemyslím, no to znamená, že ta smrt nemá žádnou takovou povahu, že bych se toho děsil. Proč bych se děsil? Já doufám. No, já myslím, že se mohu děsit a doufat zároveň to, že se nevyučuje, že naděje... Ne, on se neděsí, pak vždycky se neděsí. On se děsí toho svýho těhu, toho žadovatýho těla. Já myslím, že naděje mu tuhle úzkost nemusí vyučovat. Že tady ta úzkost může být a zároveň tam může být naděje, rozumíš? Že to překonání té úzkosti neznamená, že ta úzkost je odstraněná, že já budu umírat někosokrát než si víš to... Ano, ta fyziologická úzkost ta jistě bude o naše založení. Já myslím, že ta úzkost je víc než jenom fyziologická. To je právě otázka, no. To je neuróza. Pokud je víc, tak je to neuróza. Neuróza už je celovečná. No, možná v našem věku. Ne. Když křesťané kráčeli do arény a zpívali citon, když Hustřel do toho psal ještě v posledních dnech, v posledním dnu, v poslední noci ještě psal dopisy, které je možno přečíst. Co pak, to byl takovej šašek, že psal proti jiným. Ne, ne, já nevím. To musíš uvážit, že všechny tyhle... A nechal, když tam zapalovali, tak začal zpívat. Samozřejmě, kdo to pálil, tak to chtěl přerušit tím spělem. Já vím, že jsem třeba řekl, že byly umírání mařinky, a když byla zbožná, tak při tom, že byla velmi zbožná matka, že na těch metodických představ uvěčné živí. Já hned z toho byla žena s tím ženou. A byla nesmírně nešťastná. Rozumím, že tady předcházela stracha a začala prachovat ženská agonie. Pořád z těch bláborivých slov, než teda upadla to skutečná agonie, tak to pořád chtěla vycítit, jak je si metáz ultima verba. Rozumíš, tahleta tluha po lidi, kteří pro ně něco znamenali a tak dále. Heroi sabaci, tenhleten okamžik, to je obrovský silná, všude se to dělá. Podívej, nejméně teda heroi sabaci, tam nic takového nemáš. Tam se mluví o úzkosti smrtelné, tam se mluví o výkřiku Ježíševi, o tom, že je opuštěn od Boha. To pro mě není argument, že umíravý hrdině starý křesťan je v aréně. Ono se jinak umírá před tváří. Takového obecenstva, takového amplitátu. Jinak se umírá, když přitom nikdo není nikdo, kdo komu si vyvadl. To bych nechal stranou. Já jsem viděl mnoho smrtí a všechny smrti byly provázeny. Byly to videe prostý. Třeba profesor, který umíral svým způsobem stoický, který se po posledním rozhovoru, který jsem s ním měl, se obrátil ke zdi a přestal komunikovat. Odmítal odpovědi na otázky a přestal s kýmkoliv komunikovat. Na Čeština zadnoupadl do agonie. Řekněme, že to vypadá hrozně stoicky. Ale je to tak, že nemohu vyloučit a strach měl. To vím, že měl taky strach, že jo, před tím. Ale jinak jsem dokonce bezpořejmě začátoval volně vždycky v dělných způsobích. A že by to byla záležnost jenom nějaká biologická nebo fyziologická, to se mně přeci jenom nezdá. To se mně nezdá. Takže tady ta úzkost musí být něco skutečně lidské. Už proto taky, že tenhle zvířet je žádný. Úzkost toho by měl mít. Víš, že by to byl jenom nějaký předsudek, že by to byl jenom nějaký psychopatologický zjev. Když vím, že teda, řekněme, když řeknu, že to normální, tak užívám toho výrazu normálita jenom, řekněme, statisticky. Jako to vidím všech lidí. Rozumíš, všichni lidi mají třeba taky, řekněme, děravý zuby a přitom normálně není to člověk z každého klubu. Tak to nevím, ale prostě nezdá se mně, že by se s tím mohl člověk jenom takhle, rozumíš, říct, to je předsudek. Já myslím, že tady to signalizuje něco velmi důležitýho, teda něco životně důležitýho, že právě spása nějak... Když je člověk spasen, tak to nějak je z toho unést a překonat, rozumíš, aniž by to teda vyloučil ze svýho života, ale že se právě toho hned týká. Rozumíš, že člověk žije v mnohých úzkostech, poněvadž je ohrožován, ale tohle to, že je taková úzkost, kde to ohrožení je přestraní, naprostí, to záleží na smrti člověku vlastným. Já myslím, že tam je to, že žije především polsa, to, že je především teda nelidskost určitá. Protože vidím, že jakmile všichni primitivové a tak dále jsou tímhle úzkostí souvládání, ale jakmile tedy třeba i v křesťanství, tak řekněme, jaký je rozdíl mezi pašiemi, třeba Markovými a Lukášovými. Jak Lukáš už je ježíš heroizován, jak místo, aby volal Božemu, proč mi ho pustíme, tak volá, od čeho doce, to je proučím ducha svého, od Jiža. A potom teda, jak dochází k tomu synkretickému, teda střevávání těch antických představ, tak z těch Markových se najednou stávají určitým způsobem herolové lidé, kteří se teda nebojí smrti. Tak už jako třeba řekneme i v druhém akadejském, že ta matka z těch synů akadejských se nebojí smrti a říká, podívejte se, nebojte se, on vás, Hospodin, zkřísí a tak dále. A hledí teda bez slz na úmírání, na strašné úmírání těch svých dětí. Víš, tohle to já podezřívám. Tohle to já podezřívám, protože ve skutečnosti se tam neděje. Víš, že třeba řekneme, když šli bojáci do útoku, tak je napřed ho ženany, poněvadž by jim nešly do toho útoku. Takže rozdává se vždycky pálenka před útokem. Proč, prosím tě? No, to je pochopitelné. No, čím je to pochopitelné? No, tím, že tady je ta úzkost před útokem. To chápu, že tam je ta pálenka. No počkej, no to... Takže pokádám, že já bych si nedal prťana, než šel na hranici. Doufám. To ne, no ale podívej se, co ten mladěnovič s námi vypráví o posledních okamžitých husfabích. No tak vypráví to, že... Že se usmál, když tam viděl, jak hoří ty jeho knihy. Že když ho připoutali k tomu sloupu, takže ještě chtěl to rozřešení. Že ten Dominikán mu řekl, prosím, já ti dám rozřešení, ale musíš odvolat svý blůdy, takže on ho odmít. No, načej začal zpívat Jezu Christe, Fídej, Ví, Ví, Misere, Reu, Do, Bis. A... hořel, že jeho kouš vítr mu vrhl kouš do obličeje. Že když se ten kouš rozpílil, že ano, tak na tom kůlu by se ještě pohybovala hrdy a za chvíli zkonal. Tak to je přesně, co mladěnoviči o tom vypráví, či nebo nikdy nevypráví o tom nic. Rozumíš o tomhle tomu? A je jasný, že to Helo jí sudě, že jo? No, do jisté míry to Helo jí sudě, že jo? Ale to neříká, jestli úzkost měl nebo neměl, že jo? Už to, že teda se hlasitě modlil, že zpívá to responsor, Jeho Christe, Fídej, Ví, Ví, Misere, Reu, Do, Bis, tak rozumíš, to svědčí nějak o tom třeba, teda člověk, když má strach, tak si hvízdá, tak víš, to, že člověk křičí, že, jako Ježíš křiče, asi, že zvolal znovu hlasem velikým a vypustil duši, víš, ale ten křik je v znamení úzkosti, víš? Když se ti znázne i sen úzkostný, no tak taky řveš a probudíš se a ještě křičíš, víš, jo? Taky se křičí, když něco bolí, že? Jistě, tak si křičí, když máš úzkost. To vidíš na tom slnu, že já jsem se dneska probudil křikem, to vždycky člověk každý chvíl ukřičí a učen zvůru a říká si, kdo v čem to křičí, že? Tak to tedy, rozumíš, to... Tady se nevol povídat nic o tom, jestli tu úzkost měl nebo neměl, rozumíš? O Ježíši se říká teda, že v becemenech tu úzkost měl, že ano, že se začal moutit a být tezkliv, že řekl smutná je duše má až k smrti, že ano? Což je zajímavý text, že? No a potom, že byl postaven v agonii, že? A že určitě pod jeho hlavou krupě je člověka nám cíl na zem a že se modlil, od čeho je jim možno, ať odejde tento karych, že? No a potom, že byl na kříži božený, proč se mě opustil a že s výkřikem vypustil duši. Tak to je v Markovi, že? Lukášovi už je to... Ale vám se teda vůbec nemluví, jestli je to ta jeho úzkost bez smrti. No to taky se vlastně nic nemluví. No jo, ale z čeho teda jinýho? No, přece tisíc věcí, tak především smutná je duše má až k smrti, tak on večer řekne, napněte si pytlíky a kdo to nemá, tak prodej kabát nebo co a kup si meč, jo, všichni a tak dále. A pak bude, no, pane, jsou tady dva meče. To by teda potrávilo každého revolucionáře. Potom jde na Getsemane a řekne, počkejte tady na mě, vděte, vodejme kousek dál, pak se k nim válí, právě. No, proč, no, ne, ten tohleto slovo, smutná je duše má až k smrti, je v jiném kontextu. No, dobře, to já vím, jenom ty líčiny... On, když vstoupil do Getsemane, tak začal se moutit a teskit být. A řekl učeníkům svým, smutná je duše má až k smrti. Poseďte tuto, ať já odejdu tamto a pomodlím se. A potom paru na tvář svou, že a osobí oce, aby oči jeli možno, ať odejde ode mě tento kalich, a když je má, tak vám dnes se stane. No, prosím tě, na co to můžu aplikovat? No, na to, že krátká celý jeho díl, několika dílů. No, ano! A ne život. No, já myslím, že to vlastně potom. No, kdy kvůli pár týdnů nebo kolik předtím říká, že na to žádný většího milování nemá, než na to, aby duši svou položil... Ne, to já právě říkám, že tohle to se nevylučuje, ale že bych tu úzkost jakožto takovou nepohodl, že bych to nepovažovala za něco patologickýho, že bych to taky nepovažovala jenom za něco biologickýho. No, já vás teda dovedu si představit, jak hrozná věc někdo kliká. A dovedu si živě představit teda, že když se založí takový velký díl, a teď celkem louše se o něm vědí, že je to prostě hrozná proti těm palizolům. Ano, to všechno v tom vždy je. A teď najednou se to všechno hrouká, a najednou on vidí ty jeho nejbližší, že prostě jsou neschopové, že to prostě všechno... No jasně, že to všechno v tom je. No tak to je všechno v tom, ale není tam řečeno, že si, rozumíš, ten budeš pocít měl třeba řeknout, ten Eliáš pod tím terbintem, jo? Já jsem tady pane poslední, že... Ano, a víš, co řekne? Žádá své duši umřít. Žádá své duši umřít a řekne, dosti hospodine, vezmi duši mou, nebo nejsem lepší, než kdyby byly ocavé mou, jo? Tedy ten Eliáš na to reaguje tak, že to už jí posvědčí. A Ježíš na to reaguje jinak, Ježíš říká, možno až odejde ode mě tento kalych. Jaký kalych? Co to je ten kalych? Co si představuješ pod tím symbolem tady v tůle? No tak to může být buď ten krab... No tak to už nemůže od něj odejít, poněkud to už je něco, co se stalo, ale když on říká odejde ode mě kalych tento, než abych jej byl, to znamená teda, rozumíš, to je něco do budoucnosti. Víte, na tom kříži, no, hodně ošklivá smrt. No, že by jenom měl strach z ošklivostí té smrti, že bych to nemohl nazvat strachem ze smrti, já nevím, mně se zdá, že tedy, to celé je samozřejmě, že každá smrt je ošklivá. A ne, když si někdo jí přeje, každá smrt není ošklivá. To teda pro mě jsou mezi tím veliký rozdíly. Například já polikrát jako takový pomyšlení se říká, no tak rozhodně, kdybych si měl vybrat, tak je příjemnější teda infarktem než rakovinou. Jistě, jistě. Infarkt je taková smrt. To je elegantní smrt. Takový adjektivům vůbec. Tam je ta fiziologická úzkost, která je strašná. Taková srdce je zastavěná. A to je právě fiziologický. Tam je to zároveň fiziologický. Tam je ta úzkost, která je strašná. To je trvání několik okamžiků, ale když nějaké počíchá, to napálí pod okamžikům. Na to myslím, že je fiziognomie. Ta chvilka umírá na infarktě. Je to chvílička, malá krátka. Takže každá smrt je nějak ošklivá. Ale že by člověk byl strast jen z té ošklivosti, nebo ještě, že by měl... On nevěděl, jestli je ukřižován, mohli tam napad padnout po chupove a praštit ho něčím. Nebo mohl být zákazně zavražděn nejakým nejakým sikáriem. Co on věděl, jak skončí? On jenom věděl, že to skončí. Ale jak toho nemohl vědět? Když mohli najít nějakého sikária, který mu v Brazilku bude zabít, byla by to podobná smrt jako ten infarkt, který se tenkrát taky dělal. Toho nemohl vědět celé neširo. Nebo málo. Věděl, že tady je ten zrád, se snad to věděl. Že by se bál zrovna toho kříže. Že to bude zrovna kříž. To mohlo být taky ukaminování a já nevím, co všechno. Pak už mě napadá jedně ten krát. To se mně závalává. Protože tam věříš o něčem budoucím. O něčem, co předtím stojí bezprostředně a co se mu zdá vidět odvratným. To se mně závalává. Ty pořádně nějak seš tvrdit, že úzkost, to, že se lidi smrti bojí, takže je nějak neoprávněný. Ne, já si měl vědět, že je to určitá misinterpretace, že to je strach před smrtí, že ve skutečnosti je to něco jiného. To musí správně interpretovat jako něco jiného. No a co to může jiného být? No jednak ta úzkost je fyziologická. To je nesporu. A za druhé teda, že... Počkej, otázka, ta úzkost je fyziologická, když je člověk relativně zdrav a nejsou tady ještě ty bezprostřední indicie, rozumíš, které toho nefiziologického výrazu. No tak to je vymýšlení, to je předsudečný. A základ této nefiziologické úzkosti je v takovém pocitu ohroženosti smyslu života, smysluplnosti života. Prostě najednou teda se mi dělí tady přede mnou nějakási propast, která pohrní všechno, co jsem považoval za smysluplnost. Ano, správně. Správně, ano. Takhle to bylo. Takhle to bylo. A tedy pokud je o tu fiziologickou složku, no tak tam je potřeba se naučit umírat. Asi tak, jako prostě člověk si nikdy snad neodvykne, když leze do studený vody tohle. No prostě to může copel jedině, že se otužuje, že mu to přestane vadit, že nakonec teda chodí o Vánoci třeba tak národnímu divadlu prosekávat led, který dokatě ještě byl, ale to si neodvykne. To může jedině tréninkem nějak jako zpomal a tak dále. S tím se nedá nic dělat. To je fiziologické. Ale pokud je o tu nefiziologickou úzkost, tak potom tam je potřeba jaksi najít jedna interpretaci vhodnou, lepší, pravdivější a analýzou, podrobnou analýzou zjistit, jaké je východisko v té situaci, kdy se mi zdá, nebo kdy se mi to nejenom zdá, ale prostě kdy je veškerá smyslplnost mého života ohrožena. To znamená, kde jenom musím nově založit, nově zapotřit svůj život, abych znovu byl teda v kontaktu s tím, co smysl má, ani to, co smysl nemá. Ale pak už vůbec na této rovině, otázka smrti nemá váhu, ten prostě ztrácí osten. Ano, to je to, kde je smysl plný. Naobach tam může najít svůj místo v té smyslu plnost. Ale to už mluvíš o spáse. No jistě. To je přesně to, čeho se člověk bojí. Mně se zdá, že prostě říkat smrt, že se bojím smrti, to je špatný sebepochopek. To je šifra. Šifra, ale která zavádí stranou, že fakticky přece o tu smrt vůbec nejde. Ta jde o to, že tady jsem v prázdu, že jsem v nicotě, že prostě můj život je nicotnej. Já, že jsem nicotnej, že prostě plnu v nicotě, že jsem nesmysl plnej, že nic nemá smysl, a zejména můj život nemá smysl. To je přece to, co děsí. No, lidi mají tu šifru, to je ten smrt. No, ale po všem je třeba jasný, že prostě smrt je to, co už je v životě. Jistě. Protože člověk má úzkost tzv. předsmrtí a ještě zdrav. Ještě tady nesnastává ta biologická úzkost. Když se Ježíš modlil v Hecemenech, tak byl ještě celá zdravej, mladej, zdravej, 30-letej člověk. A když Ježíš říká té ženě, kterou požádal o helníček vody, já bych o vodě, kterou když se napiješ, tak nikdy nebudeš už žíznit. Je to voda života a tak dále. No tak tím nemyslel, že kde se té vody napije, že neumře. Neumře v tom smyslu úděl všeho života. No jistě. A kdyby člověk umřel, kdo by měl věřit, že by umřel v životě. Tady je dokaz. Ono je tam, to je zajímavý text. Tam máš, je to paralela v tom jenom, že byť pak i zemřel, život bude, že? A ten, kdo zemřel a věří ve mně, neuzří smrti na věti. Nejde se ani, jestli říká, že umřel, nebo jestli říká, že nebude smrti úplně, že neuzří smrti na věti. Ale je celkem jasný, že dokází jakési záměně fyziologické smrti a duchovní smrti. Nebo prostě, jak by se to rozlišalo, prostě ty věční smrti. Ty běžný smrti a věční smrti. Běžního života a věčního života. Tohle dochází k záměně. Ten člověk dnes se bojí smrti, jako kdyby šlo po věčnou smrt. A to je prostě předsudek. To je záměna, to je prostě misinterpretace. To je prostě konfuze. Jak to? No to ne. Proč by to byla konfuze? No protože ta smrt sama o sobě nic není. To je, to je, to je, jestliže, jestliže totiž, jestliže, jestliže, jestliže život strácí svůj smysl, předstávající nějak smysl plný, tak taky de facto nic není. No to je něco jiného. To je to tež, ale... Ne, když strácí smysl, tak je nesmyslný. Ale smrt není nesmyslná. A proč je nesmyslný? Proč je nesmyslný? Už jenom například protože, že tam je plný jakoby. No čili de facto není taky tady žádná pravda, není tady žádná pravda. Ano, je prohlný. No čili není. Naopak pravdí je nepravda. No lež má to sebe ještě něco pravdy, ale opak pravdy. Naopak, čím se lež blíží a čím se víc podobá pravdě, tím je většího žijí. Ale není přece eště lež opakem pravdy. Opakem pravdy je naprostá nepravda. To znamená nicota. Něco, co není nepravdivá. Nicota je nicota. Nicota není ani pravdivá, ani nepravdivá. To už prostě není. Ale to je, myslím, opak pravdy. Pravda je to, co je, ne to, co není. A když něco vůbec není, tak to je teprve opak pravdy. No, mě se teda... Tohle to se mi nezdá. Jak jsi... Nesmysl plná. Nesmysl plná. Jestliže pravda... Jestliže nemluvím o nějaké noetické nebo ontologické pravdě. Jestliže mluvím o takovéto pravdě ve smyslu biblickém. Tak potom ve smyslu biblickém opakem té pravdy je nicota. Rozumíš? Ta ontologická pravda nebo ta noetická pravda, do té patří ta nicota taky. Protože nemohu říct, že noetická nebo ontologická by byla nepravdivá. Ale jakmile mluvím o pravdě ve smyslu biblickém. Proto třeba řekněme bohové upídaní. Jsou marnosti. Jsou nicoty. Nejsou prostě. Uši mají a neslyší. Oči mají a nevidí. Nos mají a nečíjí. Nesrozumějí. Nejsou prostě. Jsou opakem boha, který je pravda. Jsou opakem hospodina, který je. Kdyby jenom nebyly, tak by se po nich nemuselo mluvit. Ale oni právě mají ten nos, mají ty oči a mají ty uši, ale na nic. Jenom jako by. Jsou jenom symbolem něčeho celého. Ty myslíš, že... Ty jsou škodlivý. Ne tím, že nejsou, nebo tím, že jako by byly. Ne tím, že jsou škodlivý. Pro člověka, který se k tomu týká, který si něco založí. Ale kdyby byly hloubní celou toho, tak to nemůže dělat. Ty bože, to na to netrává. Ty bože, to na to netrává. Mně se zdá teda, že ta nicota sama o sobě nemá v sobě nic tak strašného. Že to je něco jiného, zkrátka... Ale proč je strašný, proč je... Proč teda je... Necháme to svět. Proč je pro... Tak tě ukydaní bohové, ty marostky, doslova teda ty nicoty, jak je to hebrejský termín, proč je to teda... Tak tohle Izraelitu je ohrožující to, že on odstívá něco, co vlastně není a co vyběrou vypadá jako že je. Ale proč je to paní ohrožující? No, protože to ve skutečnosti není. Protože to skutečně je doslova nicota. Protože to doslova žádnou... Je spousta jiných nicot, které ona odstívá. A ty pro ně ohrožující nejsou. To protože je neodstívá. No tak, čili důležitost je, že to je odstívá. A odstívá je jako něco. Tak nic, jak je tady fura. Ty nás neohrožují. Ohrožující nás, pokud s tým nicky se stane falešný, živý něco. Čili celou platnou pravdu. Myslíš, že i té božské pravdy je lež? Je lež. Dábel, otec dožit. Takže nesmyslnost není nepřítomnost smyslu. Protože to vypadá strašně takový... Protože to je falšný smysl. To je nějaký racionalistický. Rozumíš, že opatrní pravdí. To je pořád... Právdu chápem nějak neethický. Vůbec ne. Pravda je přece to je živel, v kterým žiju. A když jsem zakotven v elementu živým, tak můj život je živej. Ale já přece nemůžu být zakotven v ničem. Tím, jak se v tom zakotvím, tak to už jakoby je, jenomže to falešně je. A jestli to je něco falešného, to ve skutečnosti přece není. Jenomže to není rozhodující, že to ve skutečnosti není. To je apropos falešnost. Ten objektiv je rozhodující. Ty hřecky metafiziky. Falešnost je rozhodující, že to ve skutečnosti není. Kdyby to ve skutečnosti bylo, tak to nebude falešné. Kdyby to ve skutečnosti nebylo, tak to ve skutečnosti není. Falešní zlatost to není nic. Falešní zlatost to není nic. To je právě něco. Není, že to něco jiného, než jako se to zdá. Ukýdaní bohové to není nic. Oni mají oči, jenomže tě mají neslyšej. Jenom Jakoby mají falešní oči, falešní uši. A kdyby je neměly, tak nejsou nic. Ale pak nejsou vkydány. Nic nerozkydat. To, že ve skutečnosti jsou nebo nejsou, to je absurdita. To se nehodí ani na tu pravdu nebo na boha. To se nehodí ani na tu pravdu, že ve skutečnosti je. To není nějaké pravda. Vlastně to je úplně jiná, která je antarktická pravda. To je antarktická pravda. To je antarktická pravda. To je antarktická pravda. To je antarktická pravda. To je antarktická pravda, která má charakter, kdyby se byla volně, ty kuse přirovnat, jako karta. Mají určitý pravidla. Pravidla můžou být takové, že jak hrajou kemiové, tak je to pitomá hra. Nebo ty pravidla jsou výborné Na těch pravidlech záleží. A ta pravda, to je právě spíše toto pravidlo. Jestli jsou pravidla nebo nejsou pravidla, to je absurdní otázka. Tak jde o to, jestli se podle něj dá hrát nebo nedá. A ta kvalita té hry, to je kvalita toho života, záleží v tom, v čem je zakotven. V jakých pravidlech je zakotven. Jaký pravidla zachovává. A podle toho ten život je hodnotnej nebo nejhodnotnej. Ten život prostě je plně závislej na tom, jestli ty pravidla jsou pravý nebo nepravý. Faleční nebo pravdní. Život, který žije v pravdě, tak to je jako... Jak se to jmenuje? Jak to hraju, to je ta výborná pravidla údelně. Bridge. Život v pravdě, to je jako bridge. A život ve lži, to je jako Černej Petr, nebo jaká je hodně blbá hra nějaká, to vůbec neznám. Velice blbý přirovnání. Já jenom dím, sleduju tu myšlenku, že nejde o to, jestli to je nebo není. To je tam... To si naprosto nevěří o to. To nám vůbec nejde o to, jestli ty pravidla jedny jsou a druhý nejsou. Prostě život, který má jedno ze svých pravidel, že oko za oko, zub za zub je kvalitnější než život, kde platí krvným státem. Prostě je kvalitnější život. A ještě kvalitnější život je, který... Ale já pravím vám. Jak jsme se dostali k té pravdě? Přes ten smysl, že? Že to není romantická záležitost, že to je to, co je. Že to není romantický, s tím souhlásím, ale o toho vždycky rozhodně si tam musí postavit. Dívat než tímhle tradičním dětským anglickým způsobem. To, co ráno teda říká, že se vlastně nedá říct, že Bůh je, ani než spíš, že platí. To je takový pokus tímhle směrem. Je to něco, co je platný, co má smysl. A ne, že to je. Že to je, to prostě, to je velmi větší záležitost. Ale to, že určitá ta smysluplnost, že je nosná, že je lze podle toho žít, že ten život je pak taky smysluplnej, že nekrachá v tom nejhlubším smyslu, že? To je takový doklad toho, že ta pravda platí. Já vím, já právě si myslím, že taky, když se už před Augustínem a potom Augustínem a potom Scholastice špekulovali o té trojici, o těch relacích mezi těmi nutlivými postacemi, takže potom tady bylo jakési správné tušení, že totiž tady nejde o to, že Bůh je. Že jim šlo o to, že Bůh je v těch třech osobách, čili že jsou tady určitý relace, rozumíš, čili že tady něco platí, jo? O tom původ existenci Boží vůbec nevím.

====================
s2.flac
====================
A potom se vzpamatuje. Prostě ne proto, že byl věřící křesťan. Ale proto, že to neodpovídá tomu jeho humanismu. Rozumíš, takhle coudnout před smrtí. Trochu to... To byl takový mnohem víc renesanční člověk v tom smyslu, že on to prostě nepral vážně dlouho. On byl ochotný to odvolat a myslel si, že on uteče a pak zase odvolá vodu vládnu. Jak to dělá? Udělá několik rádostí v životě. Toho nebylo tak vážné, že by to neodpovídalo jeho humanismu. Prostě si myslel, že je to oblatné. A když viděl, že neoblatné, tak se mu to zdálo, že to by se prodal příliš lacinou. Ano, já vím. Ale stejně to bylo, rozumíš, tady to bylo gesto. Tady to bylo gesto na svým mě vznešení a úcty hodně. Ale už to bylo gesto. To nebyla ta husová prospáva. To nebyla. Rozumíš? To byl ten trochu humanistický. No ale zároveň se mu to uvědomí, že když mladěnovíc píše svou správu. Rozumíš? Takže už píše v tomhletom rozporu mimo vzduchy. Nehlédně k tomu, rozumíš, že píše pašie. Čili vlastně ušledení. Při historičnosti toho svého vyprávění je to legendární, protože si vybírá jenom to, co se hodí do legendy. Z té události. Takže to nemůžeš tady, Nelson, nehlédně k tomu, že ty legendy jsou všechny na jedno brdo a jsou pořád, řekněme, navazují na ty nejstarší legendy, na ty pašie, na ty akta a pašie antickým. Podle těch jsou dělány všechny ty pozdější legendy. Močednický, i teda ta hosová. A ty antický pašie, tak ty jsou jistě oblivně nastojící z nás. Ty umírají tak, jako umíral Sokrates, nikoliv tak, jak umíral Ježíš. Podle Marka. Ten rozdíl mezi těmi, mezi takým Polikarpem nebo takým Ignácem. A mezi Ježíšem je velký. Nebo ten švacátý Sebastian, co ty tam máš. No to už prosím, to už nejsou ani akta, ale i autentická akta, jako jsou akta Ignácová, nebo především akta Polikarpová, to jsou nejstarší močednická akta. Tak ten rozdíl je obrovský. Polikarp ten teda skutečně umírá jako stojík. Ten se nebojí, vychází vstříc. U Jana už Ježíš taky vychází vstříc těm pochopům. Rozumíš, ty padají před ním. Už tam nikdo o Políku nedá šva. Ta heroizace už od Lukáše postupuje. U Lukáše už ta heroizace je. U Jana to vlastně není ani heroizace. U Jana už je to všechno toho uměno. Jedno za druhý. Ale tak nediv se, že když si dokonce užil těchto přirovnání, takže člověk měl takový pocit, rozumíš, spoury takové, že jsem nějak chtěl uhájit lidskou slabost. Že ta lidská slabost je oprávněná. Že ta lidská úzkost, že to není jenom nějakej komplex. Že se nazvá vlastně komplexem. Že to je komplex, že je to patologický. No, tak to já jsem takový předsudek. No, předsudek, no to je to tež. No, já kdybych to byl předsudek, tak tady spása nemá žádné místo. Tak se prostě uvahou zbavím předsudků a je to v pořádku. Aby bylo řečeno všechno, tak já jsem, když jsem teda jako, se takto vědl, ale jsem si žál ještě zase zvlášť svou političku, jak si proti Heideggerskou. Já strašně nesmáším teda tu jeho koncepci, že teda člověk je jaksi bytost k smrti. Jo, že je to celý dignitní vzor. Jo, jo, jo, jo, to celý dignitní vzor. Mně se teda jako, protože se mi jako, zdá naprosto takový nepřiměřený, takový, prostě to nemám rád. Otázka je, o šem rád bych věděl, proč se ti to zdá nepřiměřený. Proč nakonec, nakonec, nakonec, nakonec, že ano, si sám řekl, že člověk nějak ustavičně umírá, to nějak ustavičně ohrožová, až nejde k tomu ohrožení všech ohrožení. No ale to, že ustavičně umírá, jsem neřek. Že je ustavičně ohrožová. Ale totiž to saňcům toho jde, to u Heideggera znamená teda, že člověk je jako jedinou bytostí, která je schopná se vztáhnout, a nejenom schopná, ale která je vržena do toho, že se vždycky vztahuje ke své smrti. Že furt teda u prvce svého života se ať už teda přímo vztahuje, anebo tím, že si to zastírá, že od toho utíká. To už je před mnou Pascal, to říká taky. Že smysl zábavy je tohleto. A vždyť člověk tohleto si neuvědomová, aby na to zapomněl, takže se baví. Vůbec toho to má taky. Někdy už se pobívá o těch zemnících, že s tou chlajpkou se podívejí, když jsou jenom spadné, tak se tady v chlajpku dohovují. A tak ve středověku je taková antifonamedia, vítá i Morteson Husšiano. To většinu je taky. A já nevím, kdo dá se tím hajit. Neříkají ho, že on říká cajtivní, že člověk cajtivní. Docházíme časem k smrti. Já nevím, v čem mám nepravdu. V čem si myslíš? V čem je ta chyba? Záleží na tom, to, že je k smrti, nebo to, že času je k smrti, to já myslím, že je zjištění. To, že ještě vlastně není filozofický děl. To je zjištění situace člověka. A teď záleží na tom, jak dalece toto je smysl plné, jak dalece to, co tady je, ta smrt zdá je smysl plné nebo ne. Tohle je jen zjištění situace člověka. Mně jde o to, že je podstatný rozdíl mezi tím, když člověk hypnotizová nebo fixová na smrt, na svou smrt, hypnotizová myšlenkou, že musí zemřít, se najednou tak nějak jako poloheroicky nebo polo titánsky zepře a teď se pokusí to nějak jako přelomit, překonat prostě něčem, činem a já nevím. To je něco úplně jiného než, když člověk zakusí smyslu plnost a teď na pozadí tohoto zakušení zakusí vytržení smyslu plnost. Zatímco v tom prvním případu, když prostě lidskou bytost pochopím jako bytost, která je schopna si uvědomit, že je smrtelná a v děsu a v úzkosti ze smrti se vzepne k něčemu tam v tom cítím, že prostě v každé vzepnutí k něčemu je jakousi kompenzací. Kdežto tam, kde ta úzkost je možná teprve na pozadí toho zažití smyslu plnosti, tak tam ta úzkost sama má smysl. Ta úzkost je jakousi takovým varovným elementem, nebo jakýmsi voláním k odpovědnosti. Prostě má smysl. Když ta úzkost je na začátku, tak všechno je prvním produkt úzkosti. Je to každopádně podezřelé? Je to podezřelé. Podezřelé to může být. To ovšem už je něco jiného, jestli je to podezřelé. Ty jsi řekl, být hypnotizován smrti. Být hypnotizován smrti je být byslovně patologická záležitost. Já netvrdím, že řekněme takovej existentialista třeba řekněme aspoň v poezii, řekněme, že takovej kámyst není hypnotizován smrti. To už je jiná záležitost. To je patologický. Ale netvrdím, že ani myslím, že nemám právo podezřívat člověka, který si uvědomuje svou situaci uvědomuje si z úzkostí, jeho situace je úplně úzkostní. Jestli že znůže tuto úzkost tím, že najde v té úzkosti samé smysl, tak já ho nemusím podezřívat z kompenzace. Proč? To je jako svatého Pavla, který sejel vědomstvé slabosti a nachází sílu v síle Kristově. Tak musím taky podezřívat z toho, že v tom Kristu našel jakousi kompenzaci na svou slabost. A pokazatelně obráceně, že on kompenzaci nacházel pro následování křesťanům. Ta podobina chyba šel v Kristu. A podobina šel v něčem jiném. Dobře, ale to není kompenzace. Tam jsi náhle rozpoznával pravdu. Proč já bych musel, třeba řekněme to, že si pokládám otázku o smysluplnosti a o zodpovědní kladně, proč já bych v tom nutně, přičemž tedy tato otázka, pohnutkou k této otázce je má úzkost, která může na otázku vidět kompenzaci té úzkosti. Když notabene ta otpověď mě té úzkosti nezbavuje. Když tam je jenom úzkost, teda mě upozorňuje na možnost smysluplnosti té úzkosti. Nemůže, to přece nemůže dělat. Jakby mě mohla na něco upozornit. Když ta odpověď mě upozorňuje na smysl té úzkosti, ale ta úzkost je pohnutkou k tomu, abych si kladl otázku po té smysluplnosti. Myslím, že to je nonsens, že ta úzkost je cosi fyziologický, co v určité interpretaci může vypadat jako, že si teprve otázku kladu, ale fakticky ta otázka může být položena za docela jiného předpokladu pouze. Totiž za předpokladu, že tady nějaký smysl je, když ta otázka sama může být položena jenom smysluplně. A kde bere ten smysl? Přece ne v té úzkosti. Co pak je ta úzkost základem smysluplnosti? Pokud je úzkost základem smysluplnosti, ta úzkost se tady nemůže představit, ale je v tom nějaký sofism, co teď říkáš, protože já jsem si řekla, že úzkost by byla základem smysluplnosti. No ne, že motivuje, že může mít tázání po smysluplnosti. Ano. Jestliže není nic jiného než ta úzkost, která motivuje mé tázání po smysluplnosti, tak vůbec žádné tázání není možné. Tázání je možné jedině v rámci smysluplnosti. Tady musí být dřív než jakékoliv tázání, a tudyž je otázka, jestli ta úzkost sama není smysluplná ani jestli sama nějak smysluplnosti neukazuje. Ta úzkost musí mít pozadní smysluplnosti. No jistě. Tudyž je smysluplnost dřív než úzkost. No jistě. Úzkost je jedině motivována vypadnotím ze smysluplnosti. Uzkost nemusí být motivována vypadnotím ze smysluplnosti. Proč? Proč? Vypadnutí ze smysluplnosti, tam už je konec úzkosti, tam už je zaufanství, tam už je scénário, když vypadne ze smysluplnosti. Jako ne, vypadne ze smysluplnosti, o tom musí selhávat. Ale když máš úzkost, že bys mohl vypadnout ze smysluplnosti, tak to přece ještě není scénário. To ještě není vypadnutí ze smysluplnosti. Když ta sama úzkost jenom vypovídá ti, že tady to, co má smysl, je nějak ohroženo. A že je potřeby nějak zachránit. Vovšem není ta úzkost, o níž mluvíme, to je ta úzkost životičná. Když je něco ohroženo, tak to znamená, že se zůstane a já prchám. A je ta úzkost metafizická. To je závrať, kterou mám z toho, že to, co dosud jsem považoval o smysluplní, najednou vypadá jako bez základu. To je ta úzkost. To je závrať prostě. Nejednou nemám pevnou půlu pod nohama. Nemám. Vypadl jsem. To je ta úzkost. Jednotlivé ohrožení to není. Počkej, ta úzkost není jenom to, že to, co jsem považoval za smysluplný, vypadá jako něco, co je bez základu. Ta úzkost může také být vyvolána tím, že to, co považuji za smysluplný, by mě mohlo nějak vyklouznout. By se mě mohlo nějak ztratit. Já bych z toho mohl nějak vypadnout. Já bych to mohl nějak popustit. To je úzkost. To jsou takové běžní obavy. Ale to je opravda. Samozřejmě to může všechno. Když to můžu ztratit až natolik, že to ztratím vůbec, tak to ve mně nemohlo vyvolat úzkost. No a pak to přece ve mně musí vyvolat úzkost. Takže to můžeš ztratit. Vůbec. Takže vůbec ztratím přece smysl. Já mohu ztratit smysl. Takže to je úzkost z toho vypadní místy. Z toho smyslu. No ano. A ne je to jednotlivé nějaké ohrožení? Takže to jednotlivé ohrožení jsou částí vlastně toho ohrožení velikého? Ne, ne, ne, ne. Nebo ukazuje na to, nebo upozoruje na to? To má rozdíl. To, co dělá rozdíl mezi strachem a úzkostí Kierkegaard, tak to je tohleto. Strach se týká konkrétního ohrožení. Úzkost nemá tento předmětný charakter. To je úzkost. Prostě metafizická. To je tedy, jakmile jde o... Třeba, že mám, probudím se, zaspal jsem, že nestihnu vlak, že se nedostanu včas na nějakou důležitou poradu někde v hlavním městě, atd. Prostě přijdu pozdě, nebo je tam soud, tak já k tomu nepřijdu a prohraduju to všecko, atd. To je strach. To jsou obavy, že? To je úzkost. To je, když najednou prostě já jedu, už sedím ve vlaku a mám připravený poznámky, co všechno bude. A najednou mám dojem, že to je všecko nadraka, že to je blbost. Že jsem se nechal úplně zmást, jako kdyby šlo o něco a zatím, že vůbec o něco. To je ta záležitost. Jistě. To mohu o všem teda logicky nazvat úzkostí ze smrti taky, ale já myslím, že i tyhle ty úzkosti, které mě vždycky opozorují na mou nedostatečnost, na mou omezenost, na mou slabost, na mou labilitu atd. Takže nijak parci tripujou na téhle metafizické úzkosti. O úzkosti jak ně? Větně ne. Proč větně? Já myslím, že život je nějak víc celostní. Že nemohou tyhle jednotlivé dílčí příběhy, které přesně na sebe navazíjou a které jeden druhou objímají. Nemohou přece nějak odloučit od toho metafizického základu. Nedníma je propasnej rozdíl, protože ty jednotlivé obavy můžeš integrovat, ne ty obavy samy, ale to, čeho se týkají, že můžeš integrovat do pokračující smyslu plnosti svýho života, kdežto tu základní metafizickou úzkost a přiterovat nemůžeš a nesmíš. Tu musíš absolutně vyloučit. Pavel může říct, že moc boží v mé nemoci se dokonává, ale v žádném případě by to bylo říct o metafizické úzkosti. Z metafizické úzkosti se žádná svratovanost boží nedokonala, leč bych to myslel naprosto cynicky v tom smyslu, který bych měl představit. Já se tě zdržu. Ne, teď už já to poslouchám, ale pořád se mi to ještě nesnáčilo. Ale to mluvíme pořád správný voděci, nebo chodily. To neříkej že ne. Já mám v úmyslu příště věnovat určitou chvíli otázce vitálního života, biologického života ve vztahu k té smysluplnosti. Mně se totiž zdá, že to je potřeba vzít vážně, že Ježíš pořád mluví o životě a že to není jenom metafora. To já si právě myslím. A že se můžeme něčemu naučit, něčemu se můžeme, jakési poučení si můžeme odvodit i z toho, když se budeme dívat na život. Zaplať pánu, že to říkáš. Protože tak je ta biologická úzkost, která patří na toho biologického života. Mně se to taky zdá, že to není jenom metafora. Ne, ta biologická úzkost tu já přece respektuju. Já říkám jenom, že je misinterpretována. To já přece v počátku říkám. Ale že mě lidi zrovna tak jako řekněme, že Ježíš, když mluví o životě, tak vzhledem k tomu pojmu život, který pod tím slovem Ježíš má, biologický život není pouhou metaforou. Tak se mně zdá, že třeba řekněme ta biologická úzkost, vzhledem řekněme k té úzkosti smrtelné Ježíšově, taky není pouhou metaforou. Čili k té metafizické úzkosti. Že není pouhou metaforou. Že je to stejný, nerozumíš? No stejný ne. Metafora to není. Není to stejný. Že to taky není pouhá metafora. Není to metafora, jistě je to skutečnost, plná, plnokrevná skutečnost, která je falešně interpretována v našem vědomí takzvanou úzkostí ze smrti. A to právě na analýze toho biologického života hodlám příště pro Karl. Tak pro smrti těším se.