Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše, Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem [I. část]
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Můžeme si uvědomit svou determinaci, svou naprosto umyslenost v každém směru, ale prostě ji přijmout. Přijmout tuto svou determinaci a to, že jako je vlastně všechno. No a vědět, že nemohu, že je něco zatím, ať už teda časově, nebo to chápu jinak, ať řekněme tu ten historický pohled třeba řekně na přehlédnu, ale vždycky jsem nějak umyslen a to přijmu. No já myslím, že to je nějak strašně málo. Víc tam asi neříkám. Já jsem, například mě u tohohle vadilo, že totiž to zase jiným způsobem, že tak nějak to jde mimo toho, o čem se mluví, například tohohle století. A to nejenom v církvích a v rámci vyslobených česťanských nějakých spolků, ale i v těch kruzích sekularizovaných československých, jako je třeba existencialisti po této válce, takového odsoudzení k svobodě, prostě determinování k svobodě. No jistě, že je člověk determinovaný k svobodě. To je přece, to nějak je ve vzduchu, to všechny víme. A proto říct determinování je nonsens, anebo málo. Protože ta determinace lidská tu svobodu v sobě obsahuje. Člověk je postaven do svobody a musí se rozhodovat. To by bylo velice jednoduché, prostě přímo nějaký, že někdo nám za mě rozhoduje, ale to už dávno není pravda. No on právě tam a dokonce nám říká, že celá tahleta, tahleta taková, já nevím, jestli je to pokora, nebo je to nějakási, jakýsi reální postoj tedy, nebo co to je, ale já myslím, že tohle to není Ježíš celý. Tak to, že je teda jaksi, a to, že je vykoupení, přijetí téhleté skutečnosti, neprotivit se této skutečnosti tím, že jsem vykoupen, a že je to řečeno pro lidi, že bláhosavení chudí atd., že to právě je zúrazněno, a že je to pro lidi, kteří jsou v tůšvihu, v tůseru, ale že tu může být spousta lidí, kteří v tůseru nejsou, kterým je dobře, kteří jsou šťastní, no a protože to slovo není. To je pro mě pojádřen v tůseru. Protože zase ještě je otázka, jestli je to průter spasení, nebo k nespasení. Já jsem to právě říkal, že vlastně, poněvadž všichni lidi jsou determinováni, takže všichni lidi jsou v tůseru, že nemůžu říct, že by někdo v tůšvihu nebyl. Nijak. Že jestli si to uvědomuje nebo neuvědomuje, on říká, že na to nemáš právo uvažovat o tom, za druhý je v tůseru nebo není. Ty jsi v tůseru. A pro tebe je to slovo. Přeji mi, že toto mzne je to pro druhé taky. Ježíš vždycky mluvil jenom k lidem, o kterých si byl jist, že to potřebují, kteří to nějak chtěli, aby k ním mluvil. Ale nějak tomu dávat takovou širší platnost mimo sebe, to není správné. To už nějak moralizujeme, to už z toho děláme zase nějakou záležnost normativní, ideologickou a tak dále, kamžitě prý. Ty jsi s ním o tom mluvil. Já jsem to bohužel četl jenom jednou, a byl mi to asi vyrváno z rukou. On mě říkal, že je to možno, on mě to dal jako vojenský, jenomže právě já jsem to mohl jenom číst. A na první pohled ten historický rozměr s katolickými tam chybí. On mě říkal, že se domnívá on čertu nějakého žida, který na něj obrovsky zapůsobil, který upozorňuje na to, že ježíšové myšlení je typicky rabínské. A že jaksi nepřekročuje ten rámec toho rabínského myšlení, všecko co řekl a dokonce i co udělal, i třeba řekněme ta jeho taumaturgie, ta semeja a tak dále, že se diskutuje o jiných těch lenkovských rabínů židovských v době ježíšové a po ježíšové taky. A že tedy prostě, že konec koncu nešlo o konflikt se farizejzmem, o konflikt tedy s veleradou a s tou hierarchií bychom řekli, a že u těch rabínů a v Talmudu, kde je kodifikováno to myšlení farizejské v době ježíšově, že ten eschatologický rozměr už vůbec chybí. Ten, že je prostě vyroučen. To má pravdu. V Talmudu teda eschatologie žádná není. Tam tedy poučení těmi neštěstími, tu eschatologii vůbec pominuli. Tam prostě ta prorocká linie vůbec jaksi nepokračuje, není domýšlená. A že ta místa, která jsou v evangelích, ta apokaliptická například, ta synoptická apokalipsa, že ano, že evidentně teda je jiného druhu, že je tam vložena, že je otázka, jak dalece teda je, tedy historicky navazuje tato vsuvka na Ježíše. Rozumíš? A že všechna tahle místa, apokaliptická a eschatologická, která jsou v synopticích, takže mohou být klidně vypuštěna, aniž by tedy se porušila struktura těch textů. A on tvrdí, že pravděpodobně nejsou vůbec ježišovská. A co tam zbýve? On tvrdí, že třeba řekněme, já jsem říkal třeba blahoslavenství, takže mají vyroženě eschatologický rozměr. Blahoslavení chutí nebo ti vašej království. On říká, že království nebeské není eschatologická záležitost. Jak to vykroste? Je to přítomná věc, že království nebeské je tehdy, když člověk... No jo, je tady velký závdavek. Tam se nikdy neříká, již jest mezi vámi, ale roste. On říkal, že v tom případě, že souhlasí s Janem, že v něm už je všechno přítomné, všechno všechno hotové, jsou ve dál, už je, už se děje, že už se všechno děje, že království nebeské už je tady, království boží, že tu se všechno děje v přítomnosti, to, že naprosto není potřeba, že tohleto očekávání a tak dál, že to je taková ta historická dimenze, že není původně ježíšovská, tak jako se nevyskutkujeme nic v támhle. No, já jsem říkal... Odkud je teda? Odkud je? No, že prostě tam byla dodatečně, dodatečně, tak já právě jsem se dělal. Je přece, to je autenticky žinovské jméno, ale... Já jsem říkal, to je negracie, tak tohleto liberální teologie, tak tuhletu eschatologickou dimenzi vůbec nerespektová, no, češlajcer teda, že já, no, jim to řek, že je to blbý, že tady prostě, prostě vůbec nerespektují spoustu textů a dokonce základní texty. No a ty teďka to zase říkáš, že vlastně ten šlajcer pracoval z texty, které nebo upozorněval na texty, které vlastně vůbec nejsou ježíšovské, takže vlastně ti liberálové měli pravidu. My s nimi udělali takového těšitelé, které prostě teda lidem, kteří jsou průšvihu, že já, no, který je těžší asi tak, jako Zarathustra, těžší toho provazovesce, když se zřítí a umírá, že jo, tak mu Zarathustra říká, podívej se, nebojí se smrti, protože po smrti není nic, že jo, končíš. Že já mu za to děkuji, že ho potěšil. Tak takhle nějak nás toto vykouplí. Já vím, že jsem to teďka zvulgarizoval, ale já myslím, že z té stati Sokolovi lze toto vyvodit. A právě zajímavý bylo, když jsem říkal, prosím tě tedy, jak to, že nesmím mít ze zájem, nebo nemám právo mít ze zájem o druhého, o němž nevím, tedy zdá je v pruseru, nebo není, protože on, jak si, tak on říkal, no, podívej, tohoto má krásný text Zarathustra, vitálně Zarathustru, že jo, a tam o těch lidech víš, že se musí mluvit k lidem a tak dál, a je mu řečeno Zarathustrovi, co je ti potom. Máš tam to místo, jo? Jak to musí Zarathustra... Já tomu rozumím. Nevím, jestli přijde příliš brzo, možná, že se to zkresluju, ale pro mě byla jedna věc strašně důležitá, když si dám, ta jedna, bylo to připraveno na chybě, já nevím, ty asi neznáš vůbec, že já tomu nekomu píšu. Ne. To byl velký starozákoník a kuriozní člověk. Já vím, protože všichni ho často citujete a strašně oblivně. No, jak kdo? No, například Heller, ho velmi cituji. No, Heller je v jeho lodkovách. Ale... Já jsem ho zažil příliš, jsem byl malej, pak umřel, čili já jsem z toho tolik nevěděl, já jsem se hlavně hádal s naňkovcema, které byly pochopitelně mnohem hroubější, než on, takže se dal s níma daleko snáze hádat. On měl skutečně zaválky, prostě něco... No, musel mít obrovskou erudici ten člověk. Obrovskou erudici a takovej... Prostě on byl takovej typ, neobyčejně charakterní, nebo, jak bych řekl, měl, to byl skutečně teda základ trošku... Prostě to byla takový charakterní účel... No, no, no, já nemám takovou tu lidskou představu. I když vůbec ho neznám, ale tak jak po něm mluví všichni. A máš to? To už je jedno. Hlavně, že to chybí. Já nemám tak škadný... Mám, něco mám. Ale to nejdůležitější asi bude potřeba od tebe. No, no. Včera byl u mě, totiž chtěla by, že bych se zase šešil, tak já mu řekl, pojď až... Musím se zkusit. Myslím, že nejlepší by byl, kdyby jsi zvodněj koučil ve albumu fakta starého zákona. To by šlo v nějaký ročence, nebo v nějakém ale to není kajicí věc. Já jsem to čekal, mám z toho nějaký výpisky, prostě výpisků. Před mnoha lety. Takže až tý dobu, že já jsem to taky s váskou věděl ještě. Dobře, dobře. Ale podstata té věci spočívá, je to v podstatě helezen. Ta podstata jeho učení je asi tato. A vylezla napoklad potom, když jsem vlastně o tom tak šil. Už po jeho smrti vznikla jakási diskuse, jeden jeho velkej žák, která takovej velkej žák, on nebyl velkej, ale byl velkej žák. Byl pospíšil, který prostě sekundoval furt kolem romátky a byl takovej neobyčejně levej a on udělal toho drába na Komenského fakultě, vyhazoval lidi, rozhodoval, že přerušejí studium a jdou na Mojinu a tak dále. Takovej lipad. A s romátkou teda pracoval na KHN. Původně on to měl dělat, jenomže když ten nebocnej zemřel, věděl, že to zemře, takže on už si připravoval slavka. On byl tenkrát joušešte. A teď tento muž napsal článek do Kostnické iské, takovej programatický článek, proti kterýmu polemizoval volnár. To mohlo být takovým, co bych našel v tým 50. roce snad. Možná ještě později. No a mně se zdálo, že to, co ten volnár tam napsal, že bylo slabý. A tak jsem napsal taky a vyšlo to, jaký nevím, ale mě to navětšeně uspokojovalo. A myslím si, že teda tam je vlastně začátek toho, co od té doby opaku a opaku a opaku, úplně dozbrdnutý. A rozsvítilo se mi to právě, nadankovi se mi to stalo úplně jasný. Totiž oni mají takovej ten základní, to je společné ještě s řadou jinejch, tak, jak uvidíš, takovej základní rozdíl, takový taková propast mezi vertikalitou a horizontalitou. A horizontální vztahy jsou jak šmafouk. To je něco, co je prostě adiaporo. A to horizontální, jak ve smyslu dějným, časovým, tak ve smyslu sociálním. To jsem si všiml. A to rozhodující je v tom okamžiku, kdy já jsem ve vertikálním stavu k Bohu a to v jakékoliv situaci to může být, to můžu dělat i nějak cokoliv. No a tohleto například byla ideologie přizpůsobení v 50. letech protidenkov. Oni můžou s tajemníkama a v kázání a v příležitých přednáškách a v KMK a v různých, já nevím kde, slavnostních tem a tak dále. Můžou cokoliv. Hlavně, když to vertikálně v pořádku. Jo? Ano, ono to zbavuje odpovědnosti. Tak to je jedna věc, že to může být takto ideologické, ale ono to má ještě jiný ideologický charakter. Totiž, že člověk, který začne tonout, začne být zmatený a neví co se vlastně děje, se utíká k té vertikalitě, aby mohl to, čemu nerozumí, mohl považovat za něco, co nestojí do toho. Já si nemyslím, že Husokáka má ten efekt, že by teda on si tím jako uvolňoval cestu, aby dělal nějaký špinovosti. To ne. Ale že je to rezignace, to jsem přijímal. Je to rezignace, ano. Ona se mu to neví v takových těch, že mě vždycky u Husokáka hrozně bolí taková ta netečnost, řekněme vůči mému osudu jako kazatele a tak dále. Víš, určitě na těm věcem on je netečnej. Řekněme vůči takovým těmitěm událostem. On je netečnej. Skutečně je netečnej. Jenom on si z toho dělá srandu a nebo vůbec si z toho nedělá nic, ale zajímavý bylo, to víš, jak Jarda někdy, ty Jardovi poznámky pořád jsou najedný, tak někdy jsou dobrý, podílej, až vyprovokujou. Tak jsem mu mluvil o smrti a teď o posmrtném životě a tady neusoko řekne, já věřím v posmrtný život. A já jsem říkal, no to je taková větička, já věřím v posmrtný život. Jak to myslíš, že věřím v posmrtný život? A to vyprovokoval, to jsem jenom poslouchal, když tohle tomu řekl, já už nevím, co Jarda říká, ona tam jednou řekne takovou prostou věci, že já věřím v posmrtný život. A on říká, no to pro mě znamená, že já si myslím, že to musí dobře dopadnout, ptycky nakonec. A já jsem říkal, proč myslíš, že to musí dobře dopadnout? A říká, že on se usmahl. To byla jeho odpověď. No a otázka, já bych s tím souhlasil, s tím, kdo dobře dopadne. Ale jestli k tomu, že to dobře dopadne, patří nějakej můj posmrtný život. To je dost právější. Já jsem ti říkal, o těch svojich třech sny, kterým krát šel na balety. Já jsem si to dopadl nic než, že to dobře dopadne. A fakt je, když se znovu a znovu přistihuju, tak já furt z toho nějak, v tom mám nějakou kapilárku zavedenou a po kapíčkách ještě furt odcucávám. Asi jo, furt. Ne, že bych na tom stavěl, ale asi jsou takový zážitky, které pro člověka hodně znamené. Ale to je přece něco úplně jiného. Takže tam to je, že všechno dobře dopadne, to je právě ta šílená otevřenost, kdy prostě tváří tvář nehorázený a nestvůrnej k událstvému. Já zůstávám zakoten v jistotě. Já jsem říkal, no podívej se, přece já si nemohu, ale proč bych si to nemohl takhle vyjádřit. Ještě potom šlo to dál, že to dobře dopadne, proč bych si to nemohl třeba vyjádřit tím posledním životem. Já jsem říkal, no podívej se, já právě si myslím, že ježíšovské je, když člověk, který, řekněme, nerezignuje na smysl, nerezignuje na budoucnost, nerezignuje na vztahy k druhým tváří v tvář, teda skutečnému nesmyslu, skutečnému průšvihu, skutečnému naprosté bezvýchodnosti. A když, jak si rozumíš, si nijak to nepodloží tomu nějakej, neřekne, ono to má nějakej smysl. Prostě je to nesmysl, ale já stejně na smysl nerezignuji. To, že je teprve ježíšovský, já nevím, jestli je to pravda. Rozumíš, jak myslím, že se neutěším nijak, ale přesto tedy nerezignuji. To je strašně důležité, totiž ještě jinak, to je daleko hloub, to ještě takhle jenom vydáváš svědectví, ale ono to má logiku. Především, vidět nesmysl jako nesmysl je možný jedině na pozadí smyslu. A vůbec smysl a nesmysl, to je něco, co... To znamená, že ten, který nesmysl, který nesmysl, který nesmysl, to znamená ten už, kdo se o ten nesmysl jako by nesterá, a chce mít jenom ten smysl, de facto propadá do nesmyslu, protože on vůbec už není schopen rozlišit, co má smysl, a co nemá smysl. Samozřejmě tohoto, tak i tam, No a taky tam prostě lidi, který na druhý straně nás říkají, že nic nemá smysl, tak vidíš, jak jednají rozporu s tím, co říká. To je ten obrovský to město. Proč bych se nemohl poděšit? Proč bych nemohl říct, ono to má nějaký smysl, o kterým nebyl? Nevím, člověk se může potěšit různými způsoby. Potěší se třeba tím, že načne pecharovku. Je to ne také ten typ potěšení? Já myslím, že tohleto říct, ono to nějaký skrytý smysl má, já myslím, že je to takový typ potěšení. Já jsem říkal, my se k tomu utíkáme pořád, já myslím, že já se k tomu sami utíkám čas od času, ale nicméně teda vím, že to není, rozumíš, že je to po jedné slabosti, že nejsem s tobeny to unést. Unést to po ježišovsku, po křesťansku to unést. Vyznávají ježíše Krista, se vývájí, že ježíš to unést. Prostě poleží, řekněme tu otázku, proč ani člen čeká odpověď, ale nemohou přece říct, že je to správný, že se takhle utěšují. Mám jenom říct, že to je moje slabost. Já to říkám, to se můžu poděšit také tím, že se sejdu s přátelí, nebo že se dochlastám a tak, což myslím, že je docela stejná věc. To jsem rád, že jsme na tohle tu přišli, protože mě to dost kličilo, ten rozhovor s ním. Kdyby on neměl ten den, který ho mám tak strašně rád, kdyby on neměl takový ten trošku smutný a ten úsměr. Já mám takovej minus, když jsem odcházel, tak jsem odcházel hodně strašně smutný, protože jsem hodně odcházel jako od člověka, který mě připadal jako ten, který rezignuje. No a vovšem teda jemu se to samozřejmě ujeví jako takový hluboký vnitřní úsměření. Já nechci být úsměřen, teda takhle, rozumíš, nějak se úsměřit třeba řekněme s čímkoliv, teda třeba se nemůžu úsměřit řekněme ze smrti nebo ze smrti někoho blízkýho, atd. Já se nechci úsměřovat. To je přece hnusné. Ano, je v tom, co si takového spíš stoického než českáckého, když tam chybí to líkvětům. Rozumíš, já to někdy neunesu, tak třeba řekněme o toho uteču, ale vím, že utíkám od něčeho, protože to neunesu, nechtěl bych teda to, rozumíš, unést tím způsobem, že se s tím smířím. Že se s tím nemohu smířit, nemohu se smířit, no a teď se si nemohu smířit. Zesmrtit druhého života, třeba řekněme, třeba to teď v momenty jednoho vyročí, zesmrtit druhého Petra, no tak přece s tím se přece nemohu smířit. Ale zajímavý je teda, já jsem to přečetal, teda jenom jsem byl ahoj nespokojený, ale já jsem to nevyčetl tolik. Já to přečetl taky jenom jednou. Podívej se, on mě to jade nám opsat. A nebo mě to můžeš, on mě, Sokol mě svýbil, Sokol mi dovolil, že si to můžeme opsat. Já jsem si uvědomoval, že konec konců rozumíš, člověk ten horizontální rozměr ustavičně sleduje a tím jak si na ten vertikální rozměr jakoby zapomínal. Myslím, že je to nevyváženost, protože popřít vůbec ten historický... Já si myslím vůbec, že to rozlišení je odblího. Že nic takového jako vertikální a horizontální není. Že prostě vertikální je v horizontálním a horizontální je ve vertikálním. Že prostě samotný nic není. Že prostě neexistuje žádný vztah bohu než přes blížiního. No jasně, že ne. A oni to chtějí rozdělit. To jsme právě... To přece bylo... Kvůli tomu nám je vytasil Tomáš Tendráč a oni to vyšli. No, to byl hrozný zpom. To byl hrozný zpom, který byl chodnicem s Deníkem Lipomárem. Šlo o naše vyznání výš. A za kozla byl vybrán právě Tomáš. Za věřicí. A tam první věta toho samotného vyznání chříchu byla Vyznávám, že se vzpírám uznat, že se nemohu s tebou setkat jinak než skrze člověka. Než v člověku a skrze člověka. To bylo ve formě modlitby. A zde někdo popírá tohleto a v důsledku toho Tomáš říká tohleto já nemůžu říkat, poněvadž to mě nevyslovuje. Já tvrdím, že se můžu setkat s Bohem taky jinak než jenom skrze člověka. No a teď ale všichni podnicení mnou, já jsem říkal to člověče, tak nejsi křesťan. A tak jsme se hádali asi dvě nebo tři hodiny a tam u metků vysí taková šavle po starým generálovi, tak on ji na mě vytasil dokonce. Juba myslela, že je zelená, bo já člověka obrovský najím. Nakonec mě objála a řekla, že mi osvítil duch svatý, když jsem se stylizoval, poněvadž nikdo si s tím nevěděl rady, nikdo si s tím nesouhlasil, ale nikdo ho taky nechtěl. Nakonec jsme to stylizovali tak negativně, že se bez člověka s tebou nemohu setkat. Ne, že se s tebou mohu setkat jen, ale že se bez člověka s tebou nemohu setkat. Jemu to vyhovovalo, protože to znamená, když se nestaram volit, tak se nemůžu setkat s tebou, ale můžu se setkat s tebou i mimo lidi. A mně to vyhovovalo, tak poněvadž se mi zdálo, že je to stejné. A ostatní taky. Čili ta formulace konečná potom byla, vyznávám, že se vzpírám uznat, že se bez lidi s tebou nemohu setkat. Nebo tak něco takového. No tak myslím, že se vzpírám uznat, že se s tebou nemohu setkat bez člověka. Tak tohle to, poněvadž potom následovali věty, které o křivdách tam byly, a o takových věcech, že tedy prostě přihlížím ke křivdám, že dokonce tvrdím, že se nedá nic dělat, že prostě nejsem vzrušen křivdami, které se pojemní dějou a takové tyhleté věci. Tak tohle to teda, jsem si takhle to vzpomněl, když jsi říkal o tom. To víš, člověk všechno jenom tak nějak, jak jsi říkal, vyznává, ale nemá to dost filozoficky zůvodním. Vždycky jenom toto přes tu kristologii, jak si tuším, že to tak jako může nějak být. Tak já ten text, až ho budu mít, což mě asi bude v neděle ke mně mát podpojený přítel, tak mě asi přinese. Tak až se zase sejdeme, tak já ho přinesu a mohli bychom si ho zebrat, byl bych ti věčnej. No možná, že by to Sokolovi taky trošku pomohlo. Já jsem tak nějak, jako byl takovej z toho, takovej, jak jsem říkal, no Honzovi to nebudu říkat, tak jsem si s tím jako nevěděl tak rady. Tak jsem si to přečet nevěděl, tak jsem si s tím rady. Já jsem nemohl, já jsem musel uznat, třeba řekněme, rozumíš, jeho historické důvody, které tam byly, třeba řekněme, protože ve farizejismu teda není eschatologie, aspoň v tom Talmudu už není žádný, skutečně není eschatologie. Žádný. To je vymýceno. Všechna apokalyptika eschatologie je vymýcena. Z dnešního židovstva. Pokud žije, tak žije vlastně v takových už neortodoxních skupinách, těch chasidů a tak dále, víš, v té mistyce na okradině. Ale toto oficiální, teda ortodoxní židovstvo, tak to neví nic o eschatologii. A v Talmudu taky žádná eschatologie už se nevýskupuje. Ošem zdaje možné, tohletu skutečnost to já právě nevím, on mě stýbil, že mě toho žida půjčí. On ho teď a půjčil. To byl nějakej palestinský žid. On tvrdí, že ten konflikt nebyl teda s farizejí, ani se zákonníky de facto, že ten konflikt byl vlastně s těmi oficiálními konflikty. Já jsem říkal, že je to své volný, že chápu. On je to rabin. Já jsem říkal, že chápu takového rabína, když tady stojí tváří v tvář člověku, který nad ním vyslavuje běda, a je mu sympatický při tom, takže je schopnej, řekněme, nějak... On říká, že to všecko, že i sobota, že je pro člověka a tak dále, že všecko je v Talmudu. Já jsem říkal, jistě, to je možný, že ten text je v Talmudu, ale rozhodně v jiné souvislosti. Protože ta souvislost, tak jak je u Ježíše, že ano, tak je, tak je tady výrazný posun od té služby boží, že ano, k tomu člověku. Ten posun tady je, než to v Talmudu přece, šechnina hospodinová, je to hlavní pořád stejně. Je potřeba přeještě sloužit Bohu. Tak nevím, jestli v tomto ještě smyslu ten text tam je. Já jsem říkal, že přece znám Štrakha Bilebeka, že ty paralely znám, že když si ještě napadnoutě, že jsem se v tom hrabal, ale vždycky jsem viděl, že tam určitý posun je, i když textově to odpovídá. On říkal, že byl překvapen, že těch paralely je mnohem víc, než tušil dosud, a že mu to právě tenhle rabin jak si ukázal. Že vlastně mezi tím farizeízmem v době Kristově a Ježíšem, že vlastně nebyl rozdíl myšlankovej. Já jsem potom o všem říkal, že v čem potom vlastně spočívá ten konflikt. To je asi tak, jako člověk, který to vykládá jednou reaktor H, když si v národním oslobození býval, pak když to zrušili a vyhodil, a já jsem se s ním setkal, když se stěhovala Masaryková knihovna. On taky stěhoval, a já jako študák jsem tam taky pomáhal, tak jsme tam kecali u toho, a tak tohle o mě vykládal. Že v 1945, když tady byli sovětští vojáci, takže Vobidý, měl myslit ještě živ, ale neslyšel jsem, že by umřel, bydlel v nějaký vilce, někde tam nad vodovodem, nebo někde za těma židovskýma řlitovama. Tam někde, já už přesně nevím, tam někde. U nich v tý vilce byli ubytováni tři sovětší důstojníci. Důstojníci Rudiárma, mladý. No a jeden přímo byl u nich v rodině, a chlap měl rozsáhlou skoupinu. No a tak prostě on tam chodil, pokoukal a tak dále. A první kčecovitá trocky. Chlap se hechtal a říkal, a teď si myslel, že se tam dočté něco, jak je to úplně všechno jinak. A on tam čet a nemohl zjistit, jaký je rozdíl mezi Stalinem a trocky. Chci dělat takovou sranbu z toho. To je ale velice důležité. A přesto to napětí mezi Stalinem a trocky bylo obrovské. A nejenom subjektivně, že teda ty, co jsou si blízko, tak se nejdí společně. Ale fakt vždycky byl velký rozdíl. To víme. To se dá zjistit. Jenomže ten vojáček, který nic neví, to nemůže zjistit, pak se tomu příliš daleko. Když to vytáhne z toho. Člověk, který říká, že mezi Faridejem a Ježíšem nebyl žádný velkej rozdíl, je něco jako ten vojáček, který si tam vytáhne toho trockyho. A teď zjistí, že to je vlastně úplně žargony, úplně stejnej. A nevidí rozdílu. No ten žargon asi stejný bude. No nemůže být jinej. Jestliže tam došlo k největšímu rozporu, tak může být na nějaký platformě. Lidi, kteří jsou si úplně cizí, se nemůžou dostat do takového sporu. Ale ten spor byl podstatný. A to neříct, to může právě jenom žít. Ale ne, což to. To může být žit, který je tomu ještě navíc strašně vzdálený. Mně se zdá, že bude ta knížka zajímavá. Je německy, takže je přístupná. Bude jistě velmi zajímavá ta knížka. Určitě bude velmi zajímavá. Každopádně tam musel přijít nějaký oklady, tak se dá použít jinak. Právě, to si myslím, že se jí dá použít jinak. Ale taky mě překvapilo, jak to okamžitě, rozumíš, toho Sokola tak oslní nějak. No a ten ho právě upozornil na prostý nedostatek eschatologie v Talmudu. A taky na prostý nedostatek eschatologie u Ježíše. A na to, že to, co vlastně v evangelích, v synopticích je eschatologického, tak to, že vlastně je... Já říkám obrovský, asi váží Lukáše. Říká, že Lukášový to obrovský myslel, radinský. Což mě strašně překvapuje. I když vím, že jsou tam určité zajímavé, že třeba řekněme, že Lukáš je nejpochopen ten nejblíží starozákonní, že jo, v tom, v tom, v tom... V té parábone o Milosevém samolítánovi, nebo vím, že ty první kapitoly jsou vyloženě, teda je to vyložený midraž, že jo, obrovský semický, semičtější než cokoliv jinýho v synopticích. No ale to vím, že je tam jako dodatek, že jo, ta, ta, ta historie infancie, že to... Že Lukáš začíná znovu po svým, té prvé vystoupení u mě novým, že jo. A tak, nehradě k tomu, že jde o literární formu spíš než o obsah, já myslím, že obsahem je to nový právě. Právě tím, tím řekněme, že tím ženským prvkem, že jo, který je tam, že takhle nějaký, z nějakého tomu průvodě. A, no a, a tak. To je vlastně všechno. Tak až si tu knižku, až se mu ta knižka vrátí, on říkal, že se mu vrátí brzy, tak si ji vypůjčím a jestli chceš, tak si ji sfotografuji, rozhodně, bude to kuriosit, a já myslím, že to kuriosita, víš. Jo? Já mám takovou od jednoho žida zajímavou mariologickou záležitost. Měl jsem to Miriam, mutrje su, nebo tak nějak, jo? Víš? Tak je obrovská kuriosita. A ona sluší židiči. Jo. Většinou to chytrý věcí, jo? No, no, no, je to chytrý, rozumíš, jenom že, jenom že vidíš, jak je, jak ten, toto myšlení toho člověka je obrovský věcí. Jenom že, jenom že vidíš, jak je, jak ten, toto myšlení toho člověka je obrovský vzdáleno tomu, tomu myšlenkovému prostředí toho textu. Jo? Třeba to on ukáže. Jak je to obrovský vzdálené, jak mu to úplně myslí jinak. Jak, i když je mu to třeba formálně sympatický, on mu to připadá jako formálně obrovský píský, víš? On je najednou teda v literatúře své, to je semické literatúře, jo? On je to formálně semický, takže... No ne, no tak, škrtnou časovost, dějinost, eschatologií. No tak, co jsi toho přesně měl představit? Čistě kulturně, kulturně, filozoficky, nebo já nevím, za to. No musí vůbec být o toho nikdo nemocněný. Jenom takhle se na to koukne a řekne, no tak skutečně tam nic jiného není. To je podstata přeci. Já bych měl se taky stát. A jestli něco do světa bylo vneseno, tak právě toto. Samozřejmě ne teprve křesťanstvím, už židovstvím, ale samozřejmě si to dostalo i z tý gravy, který to předtím neměl. Takže se toho židovstva zřeklo, že na konec, to je... To, prosím, to ať si zhodnotí voní, to člověk jaksi neví, proč se toho vlastně židovstva zřeklo. Ale fakt je, že se toho zřeklo a že se toho zříkalo už v době Ježíšově. Takže už se toho v době Ježíšově vlastně zříkalo. Je to zvláštní, Tomáš Tejar má takovou představu, to mě vždycky strahovalo. On říká, že ve vývoji organismů vždycky docházelo k takovým vypjatým událostem, vždycky po dlouhý době, kdy najednou nastalo to větvení různý formy, teď to se zkoušelo, že, a ve všech možných, jo, a on to tam nějak dokazuje. A zajímám se ještě věcem, jaký jsi sovjet bláznívej o tom napsal do nějakého vědeckého časopisce sovětského a vykládal to, že vždycky nějaká supernova. Tejar neznal. Vždycky vykládal, že nějaká supernova, teď to datoval, kdy asi byla, a ukázal, že přibližně v té době, potom, když to záření přišlo, takže najednou začaly bujet nové formy. Ale tím prokázal to, co říkal taky Tejar, že skutečně ty období, to nebylo tak, že prostě najednou vnikne támhle a potom někde jinak. Najednou v určitým období se to tak jako rozptiluje, teď prostě je jako najednou velikánská tvořivost, a pak to na dlouhatánský věky zase zhasne. No to je taková ta plnost času, o které mi vypadá. A on říká, že když v takovéhle situaci, nabitý, napjatý, když najednou byl učiněn nějakej velkej vynález, tak najednou ten tlak tvůrčí nebo vývojovej všude jinde pokles. Vybylo se to právě jenom v tom. A on z tohohle vykládá, v tom grub zoložitým, že jak se člověk, ta cerebralizace, jak ze sebe vyplývla člověka, tak prostě najednou tím se stalo, že všechny ostatní formy výstaly zpátky. A že prostě ten práv k reflekse, že buď vůbec nebude už překročen, a nebo až do kdy pozdě jinejma formama. To je dost taková kuriózní myšlenka. Ale tadyhle v tom aplikována tohle, mě to připomnělo, je to zvláštní. Prostě to křesťancí vzal to podstatní z toho židovství. A tam židovství nezbylo, než prostě... Zůstat stát. Až bylo příliš silné, než aby on umřelo. A tak prostě se chytilo něčeho, a tohle nemohlo už dělat. Je to taková zvláštní věc. On byl ten žid také příšerně rozezlenej na Pavla. Říká prý o Pavlovi, že Pavel vůbec není žák rabínskej, že vůbec Biblin nerozumí. Že je to typicky diasporální žid. Právě mezi palestínským živostkem a diasporálním živostem byl tenhle rozdíl. A tenhle rozdíl je spoluprávní živosti z katologických a apokajtických sneh. To je palestínské živost, které myslelo reálně. Až na to hodnocení, ale mohlo by na tom něco nejtí. Něco jo. Mně to vždy připadalo, nikdy jsem si to pořádně neuvědomil, abych to tak formuloval, že teda je z nějaký diaspory. No jo, jenom že ona vlastně ta diaspora, rozumíš, to Štěpán už byl taky vlastně diaspora. Štěpán. Ono vlastně to palestínské křesťanství velmi rychle odmřelo. My známe jenom křesťanství tak, jak bylo... Dobře, ale nechme na křesťan...
s1.flac
====================
Můžeme si uvědomit svou determinaci, svou naprosto umyslenost v každém směru, ale prostě ji přijmout. Přijmout tuto svou determinaci a to, že jako je vlastně všechno. No a vědět, že nemohu, že je něco zatím, ať už teda časově, nebo to chápu jinak, ať řekněme tu ten historický pohled třeba řekně na přehlédnu, ale vždycky jsem nějak umyslen a to přijmu. No já myslím, že to je nějak strašně málo. Víc tam asi neříkám. Já jsem, například mě u tohohle vadilo, že totiž to zase jiným způsobem, že tak nějak to jde mimo toho, o čem se mluví, například tohohle století. A to nejenom v církvích a v rámci vyslobených česťanských nějakých spolků, ale i v těch kruzích sekularizovaných československých, jako je třeba existencialisti po této válce, takového odsoudzení k svobodě, prostě determinování k svobodě. No jistě, že je člověk determinovaný k svobodě. To je přece, to nějak je ve vzduchu, to všechny víme. A proto říct determinování je nonsens, anebo málo. Protože ta determinace lidská tu svobodu v sobě obsahuje. Člověk je postaven do svobody a musí se rozhodovat. To by bylo velice jednoduché, prostě přímo nějaký, že někdo nám za mě rozhoduje, ale to už dávno není pravda. No on právě tam a dokonce nám říká, že celá tahleta, tahleta taková, já nevím, jestli je to pokora, nebo je to nějakási, jakýsi reální postoj tedy, nebo co to je, ale já myslím, že tohle to není Ježíš celý. Tak to, že je teda jaksi, a to, že je vykoupení, přijetí téhleté skutečnosti, neprotivit se této skutečnosti tím, že jsem vykoupen, a že je to řečeno pro lidi, že bláhosavení chudí atd., že to právě je zúrazněno, a že je to pro lidi, kteří jsou v tůšvihu, v tůseru, ale že tu může být spousta lidí, kteří v tůseru nejsou, kterým je dobře, kteří jsou šťastní, no a protože to slovo není. To je pro mě pojádřen v tůseru. Protože zase ještě je otázka, jestli je to průter spasení, nebo k nespasení. Já jsem to právě říkal, že vlastně, poněvadž všichni lidi jsou determinováni, takže všichni lidi jsou v tůseru, že nemůžu říct, že by někdo v tůšvihu nebyl. Nijak. Že jestli si to uvědomuje nebo neuvědomuje, on říká, že na to nemáš právo uvažovat o tom, za druhý je v tůseru nebo není. Ty jsi v tůseru. A pro tebe je to slovo. Přeji mi, že toto mzne je to pro druhé taky. Ježíš vždycky mluvil jenom k lidem, o kterých si byl jist, že to potřebují, kteří to nějak chtěli, aby k ním mluvil. Ale nějak tomu dávat takovou širší platnost mimo sebe, to není správné. To už nějak moralizujeme, to už z toho děláme zase nějakou záležnost normativní, ideologickou a tak dále, kamžitě prý. Ty jsi s ním o tom mluvil. Já jsem to bohužel četl jenom jednou, a byl mi to asi vyrváno z rukou. On mě říkal, že je to možno, on mě to dal jako vojenský, jenomže právě já jsem to mohl jenom číst. A na první pohled ten historický rozměr s katolickými tam chybí. On mě říkal, že se domnívá on čertu nějakého žida, který na něj obrovsky zapůsobil, který upozorňuje na to, že ježíšové myšlení je typicky rabínské. A že jaksi nepřekročuje ten rámec toho rabínského myšlení, všecko co řekl a dokonce i co udělal, i třeba řekněme ta jeho taumaturgie, ta semeja a tak dále, že se diskutuje o jiných těch lenkovských rabínů židovských v době ježíšové a po ježíšové taky. A že tedy prostě, že konec koncu nešlo o konflikt se farizejzmem, o konflikt tedy s veleradou a s tou hierarchií bychom řekli, a že u těch rabínů a v Talmudu, kde je kodifikováno to myšlení farizejské v době ježíšově, že ten eschatologický rozměr už vůbec chybí. Ten, že je prostě vyroučen. To má pravdu. V Talmudu teda eschatologie žádná není. Tam tedy poučení těmi neštěstími, tu eschatologii vůbec pominuli. Tam prostě ta prorocká linie vůbec jaksi nepokračuje, není domýšlená. A že ta místa, která jsou v evangelích, ta apokaliptická například, ta synoptická apokalipsa, že ano, že evidentně teda je jiného druhu, že je tam vložena, že je otázka, jak dalece teda je, tedy historicky navazuje tato vsuvka na Ježíše. Rozumíš? A že všechna tahle místa, apokaliptická a eschatologická, která jsou v synopticích, takže mohou být klidně vypuštěna, aniž by tedy se porušila struktura těch textů. A on tvrdí, že pravděpodobně nejsou vůbec ježišovská. A co tam zbýve? On tvrdí, že třeba řekněme, já jsem říkal třeba blahoslavenství, takže mají vyroženě eschatologický rozměr. Blahoslavení chutí nebo ti vašej království. On říká, že království nebeské není eschatologická záležitost. Jak to vykroste? Je to přítomná věc, že království nebeské je tehdy, když člověk... No jo, je tady velký závdavek. Tam se nikdy neříká, již jest mezi vámi, ale roste. On říkal, že v tom případě, že souhlasí s Janem, že v něm už je všechno přítomné, všechno všechno hotové, jsou ve dál, už je, už se děje, že už se všechno děje, že království nebeské už je tady, království boží, že tu se všechno děje v přítomnosti, to, že naprosto není potřeba, že tohleto očekávání a tak dál, že to je taková ta historická dimenze, že není původně ježíšovská, tak jako se nevyskutkujeme nic v támhle. No, já jsem říkal... Odkud je teda? Odkud je? No, že prostě tam byla dodatečně, dodatečně, tak já právě jsem se dělal. Je přece, to je autenticky žinovské jméno, ale... Já jsem říkal, to je negracie, tak tohleto liberální teologie, tak tuhletu eschatologickou dimenzi vůbec nerespektová, no, češlajcer teda, že já, no, jim to řek, že je to blbý, že tady prostě, prostě vůbec nerespektují spoustu textů a dokonce základní texty. No a ty teďka to zase říkáš, že vlastně ten šlajcer pracoval z texty, které nebo upozorněval na texty, které vlastně vůbec nejsou ježíšovské, takže vlastně ti liberálové měli pravidu. My s nimi udělali takového těšitelé, které prostě teda lidem, kteří jsou průšvihu, že já, no, který je těžší asi tak, jako Zarathustra, těžší toho provazovesce, když se zřítí a umírá, že jo, tak mu Zarathustra říká, podívej se, nebojí se smrti, protože po smrti není nic, že jo, končíš. Že já mu za to děkuji, že ho potěšil. Tak takhle nějak nás toto vykouplí. Já vím, že jsem to teďka zvulgarizoval, ale já myslím, že z té stati Sokolovi lze toto vyvodit. A právě zajímavý bylo, když jsem říkal, prosím tě tedy, jak to, že nesmím mít ze zájem, nebo nemám právo mít ze zájem o druhého, o němž nevím, tedy zdá je v pruseru, nebo není, protože on, jak si, tak on říkal, no, podívej, tohoto má krásný text Zarathustra, vitálně Zarathustru, že jo, a tam o těch lidech víš, že se musí mluvit k lidem a tak dál, a je mu řečeno Zarathustrovi, co je ti potom. Máš tam to místo, jo? Jak to musí Zarathustra... Já tomu rozumím. Nevím, jestli přijde příliš brzo, možná, že se to zkresluju, ale pro mě byla jedna věc strašně důležitá, když si dám, ta jedna, bylo to připraveno na chybě, já nevím, ty asi neznáš vůbec, že já tomu nekomu píšu. Ne. To byl velký starozákoník a kuriozní člověk. Já vím, protože všichni ho často citujete a strašně oblivně. No, jak kdo? No, například Heller, ho velmi cituji. No, Heller je v jeho lodkovách. Ale... Já jsem ho zažil příliš, jsem byl malej, pak umřel, čili já jsem z toho tolik nevěděl, já jsem se hlavně hádal s naňkovcema, které byly pochopitelně mnohem hroubější, než on, takže se dal s níma daleko snáze hádat. On měl skutečně zaválky, prostě něco... No, musel mít obrovskou erudici ten člověk. Obrovskou erudici a takovej... Prostě on byl takovej typ, neobyčejně charakterní, nebo, jak bych řekl, měl, to byl skutečně teda základ trošku... Prostě to byla takový charakterní účel... No, no, no, já nemám takovou tu lidskou představu. I když vůbec ho neznám, ale tak jak po něm mluví všichni. A máš to? To už je jedno. Hlavně, že to chybí. Já nemám tak škadný... Mám, něco mám. Ale to nejdůležitější asi bude potřeba od tebe. No, no. Včera byl u mě, totiž chtěla by, že bych se zase šešil, tak já mu řekl, pojď až... Musím se zkusit. Myslím, že nejlepší by byl, kdyby jsi zvodněj koučil ve albumu fakta starého zákona. To by šlo v nějaký ročence, nebo v nějakém ale to není kajicí věc. Já jsem to čekal, mám z toho nějaký výpisky, prostě výpisků. Před mnoha lety. Takže až tý dobu, že já jsem to taky s váskou věděl ještě. Dobře, dobře. Ale podstata té věci spočívá, je to v podstatě helezen. Ta podstata jeho učení je asi tato. A vylezla napoklad potom, když jsem vlastně o tom tak šil. Už po jeho smrti vznikla jakási diskuse, jeden jeho velkej žák, která takovej velkej žák, on nebyl velkej, ale byl velkej žák. Byl pospíšil, který prostě sekundoval furt kolem romátky a byl takovej neobyčejně levej a on udělal toho drába na Komenského fakultě, vyhazoval lidi, rozhodoval, že přerušejí studium a jdou na Mojinu a tak dále. Takovej lipad. A s romátkou teda pracoval na KHN. Původně on to měl dělat, jenomže když ten nebocnej zemřel, věděl, že to zemře, takže on už si připravoval slavka. On byl tenkrát joušešte. A teď tento muž napsal článek do Kostnické iské, takovej programatický článek, proti kterýmu polemizoval volnár. To mohlo být takovým, co bych našel v tým 50. roce snad. Možná ještě později. No a mně se zdálo, že to, co ten volnár tam napsal, že bylo slabý. A tak jsem napsal taky a vyšlo to, jaký nevím, ale mě to navětšeně uspokojovalo. A myslím si, že teda tam je vlastně začátek toho, co od té doby opaku a opaku a opaku, úplně dozbrdnutý. A rozsvítilo se mi to právě, nadankovi se mi to stalo úplně jasný. Totiž oni mají takovej ten základní, to je společné ještě s řadou jinejch, tak, jak uvidíš, takovej základní rozdíl, takový taková propast mezi vertikalitou a horizontalitou. A horizontální vztahy jsou jak šmafouk. To je něco, co je prostě adiaporo. A to horizontální, jak ve smyslu dějným, časovým, tak ve smyslu sociálním. To jsem si všiml. A to rozhodující je v tom okamžiku, kdy já jsem ve vertikálním stavu k Bohu a to v jakékoliv situaci to může být, to můžu dělat i nějak cokoliv. No a tohleto například byla ideologie přizpůsobení v 50. letech protidenkov. Oni můžou s tajemníkama a v kázání a v příležitých přednáškách a v KMK a v různých, já nevím kde, slavnostních tem a tak dále. Můžou cokoliv. Hlavně, když to vertikálně v pořádku. Jo? Ano, ono to zbavuje odpovědnosti. Tak to je jedna věc, že to může být takto ideologické, ale ono to má ještě jiný ideologický charakter. Totiž, že člověk, který začne tonout, začne být zmatený a neví co se vlastně děje, se utíká k té vertikalitě, aby mohl to, čemu nerozumí, mohl považovat za něco, co nestojí do toho. Já si nemyslím, že Husokáka má ten efekt, že by teda on si tím jako uvolňoval cestu, aby dělal nějaký špinovosti. To ne. Ale že je to rezignace, to jsem přijímal. Je to rezignace, ano. Ona se mu to neví v takových těch, že mě vždycky u Husokáka hrozně bolí taková ta netečnost, řekněme vůči mému osudu jako kazatele a tak dále. Víš, určitě na těm věcem on je netečnej. Řekněme vůči takovým těmitěm událostem. On je netečnej. Skutečně je netečnej. Jenom on si z toho dělá srandu a nebo vůbec si z toho nedělá nic, ale zajímavý bylo, to víš, jak Jarda někdy, ty Jardovi poznámky pořád jsou najedný, tak někdy jsou dobrý, podílej, až vyprovokujou. Tak jsem mu mluvil o smrti a teď o posmrtném životě a tady neusoko řekne, já věřím v posmrtný život. A já jsem říkal, no to je taková větička, já věřím v posmrtný život. Jak to myslíš, že věřím v posmrtný život? A to vyprovokoval, to jsem jenom poslouchal, když tohle tomu řekl, já už nevím, co Jarda říká, ona tam jednou řekne takovou prostou věci, že já věřím v posmrtný život. A on říká, no to pro mě znamená, že já si myslím, že to musí dobře dopadnout, ptycky nakonec. A já jsem říkal, proč myslíš, že to musí dobře dopadnout? A říká, že on se usmahl. To byla jeho odpověď. No a otázka, já bych s tím souhlasil, s tím, kdo dobře dopadne. Ale jestli k tomu, že to dobře dopadne, patří nějakej můj posmrtný život. To je dost právější. Já jsem ti říkal, o těch svojich třech sny, kterým krát šel na balety. Já jsem si to dopadl nic než, že to dobře dopadne. A fakt je, když se znovu a znovu přistihuju, tak já furt z toho nějak, v tom mám nějakou kapilárku zavedenou a po kapíčkách ještě furt odcucávám. Asi jo, furt. Ne, že bych na tom stavěl, ale asi jsou takový zážitky, které pro člověka hodně znamené. Ale to je přece něco úplně jiného. Takže tam to je, že všechno dobře dopadne, to je právě ta šílená otevřenost, kdy prostě tváří tvář nehorázený a nestvůrnej k událstvému. Já zůstávám zakoten v jistotě. Já jsem říkal, no podívej se, přece já si nemohu, ale proč bych si to nemohl takhle vyjádřit. Ještě potom šlo to dál, že to dobře dopadne, proč bych si to nemohl třeba vyjádřit tím posledním životem. Já jsem říkal, no podívej se, já právě si myslím, že ježíšovské je, když člověk, který, řekněme, nerezignuje na smysl, nerezignuje na budoucnost, nerezignuje na vztahy k druhým tváří v tvář, teda skutečnému nesmyslu, skutečnému průšvihu, skutečnému naprosté bezvýchodnosti. A když, jak si rozumíš, si nijak to nepodloží tomu nějakej, neřekne, ono to má nějakej smysl. Prostě je to nesmysl, ale já stejně na smysl nerezignuji. To, že je teprve ježíšovský, já nevím, jestli je to pravda. Rozumíš, jak myslím, že se neutěším nijak, ale přesto tedy nerezignuji. To je strašně důležité, totiž ještě jinak, to je daleko hloub, to ještě takhle jenom vydáváš svědectví, ale ono to má logiku. Především, vidět nesmysl jako nesmysl je možný jedině na pozadí smyslu. A vůbec smysl a nesmysl, to je něco, co... To znamená, že ten, který nesmysl, který nesmysl, který nesmysl, to znamená ten už, kdo se o ten nesmysl jako by nesterá, a chce mít jenom ten smysl, de facto propadá do nesmyslu, protože on vůbec už není schopen rozlišit, co má smysl, a co nemá smysl. Samozřejmě tohoto, tak i tam, No a taky tam prostě lidi, který na druhý straně nás říkají, že nic nemá smysl, tak vidíš, jak jednají rozporu s tím, co říká. To je ten obrovský to město. Proč bych se nemohl poděšit? Proč bych nemohl říct, ono to má nějaký smysl, o kterým nebyl? Nevím, člověk se může potěšit různými způsoby. Potěší se třeba tím, že načne pecharovku. Je to ne také ten typ potěšení? Já myslím, že tohleto říct, ono to nějaký skrytý smysl má, já myslím, že je to takový typ potěšení. Já jsem říkal, my se k tomu utíkáme pořád, já myslím, že já se k tomu sami utíkám čas od času, ale nicméně teda vím, že to není, rozumíš, že je to po jedné slabosti, že nejsem s tobeny to unést. Unést to po ježišovsku, po křesťansku to unést. Vyznávají ježíše Krista, se vývájí, že ježíš to unést. Prostě poleží, řekněme tu otázku, proč ani člen čeká odpověď, ale nemohou přece říct, že je to správný, že se takhle utěšují. Mám jenom říct, že to je moje slabost. Já to říkám, to se můžu poděšit také tím, že se sejdu s přátelí, nebo že se dochlastám a tak, což myslím, že je docela stejná věc. To jsem rád, že jsme na tohle tu přišli, protože mě to dost kličilo, ten rozhovor s ním. Kdyby on neměl ten den, který ho mám tak strašně rád, kdyby on neměl takový ten trošku smutný a ten úsměr. Já mám takovej minus, když jsem odcházel, tak jsem odcházel hodně strašně smutný, protože jsem hodně odcházel jako od člověka, který mě připadal jako ten, který rezignuje. No a vovšem teda jemu se to samozřejmě ujeví jako takový hluboký vnitřní úsměření. Já nechci být úsměřen, teda takhle, rozumíš, nějak se úsměřit třeba řekněme s čímkoliv, teda třeba se nemůžu úsměřit řekněme ze smrti nebo ze smrti někoho blízkýho, atd. Já se nechci úsměřovat. To je přece hnusné. Ano, je v tom, co si takového spíš stoického než českáckého, když tam chybí to líkvětům. Rozumíš, já to někdy neunesu, tak třeba řekněme o toho uteču, ale vím, že utíkám od něčeho, protože to neunesu, nechtěl bych teda to, rozumíš, unést tím způsobem, že se s tím smířím. Že se s tím nemohu smířit, nemohu se smířit, no a teď se si nemohu smířit. Zesmrtit druhého života, třeba řekněme, třeba to teď v momenty jednoho vyročí, zesmrtit druhého Petra, no tak přece s tím se přece nemohu smířit. Ale zajímavý je teda, já jsem to přečetal, teda jenom jsem byl ahoj nespokojený, ale já jsem to nevyčetl tolik. Já to přečetl taky jenom jednou. Podívej se, on mě to jade nám opsat. A nebo mě to můžeš, on mě, Sokol mě svýbil, Sokol mi dovolil, že si to můžeme opsat. Já jsem si uvědomoval, že konec konců rozumíš, člověk ten horizontální rozměr ustavičně sleduje a tím jak si na ten vertikální rozměr jakoby zapomínal. Myslím, že je to nevyváženost, protože popřít vůbec ten historický... Já si myslím vůbec, že to rozlišení je odblího. Že nic takového jako vertikální a horizontální není. Že prostě vertikální je v horizontálním a horizontální je ve vertikálním. Že prostě samotný nic není. Že prostě neexistuje žádný vztah bohu než přes blížiního. No jasně, že ne. A oni to chtějí rozdělit. To jsme právě... To přece bylo... Kvůli tomu nám je vytasil Tomáš Tendráč a oni to vyšli. No, to byl hrozný zpom. To byl hrozný zpom, který byl chodnicem s Deníkem Lipomárem. Šlo o naše vyznání výš. A za kozla byl vybrán právě Tomáš. Za věřicí. A tam první věta toho samotného vyznání chříchu byla Vyznávám, že se vzpírám uznat, že se nemohu s tebou setkat jinak než skrze člověka. Než v člověku a skrze člověka. To bylo ve formě modlitby. A zde někdo popírá tohleto a v důsledku toho Tomáš říká tohleto já nemůžu říkat, poněvadž to mě nevyslovuje. Já tvrdím, že se můžu setkat s Bohem taky jinak než jenom skrze člověka. No a teď ale všichni podnicení mnou, já jsem říkal to člověče, tak nejsi křesťan. A tak jsme se hádali asi dvě nebo tři hodiny a tam u metků vysí taková šavle po starým generálovi, tak on ji na mě vytasil dokonce. Juba myslela, že je zelená, bo já člověka obrovský najím. Nakonec mě objála a řekla, že mi osvítil duch svatý, když jsem se stylizoval, poněvadž nikdo si s tím nevěděl rady, nikdo si s tím nesouhlasil, ale nikdo ho taky nechtěl. Nakonec jsme to stylizovali tak negativně, že se bez člověka s tebou nemohu setkat. Ne, že se s tebou mohu setkat jen, ale že se bez člověka s tebou nemohu setkat. Jemu to vyhovovalo, protože to znamená, když se nestaram volit, tak se nemůžu setkat s tebou, ale můžu se setkat s tebou i mimo lidi. A mně to vyhovovalo, tak poněvadž se mi zdálo, že je to stejné. A ostatní taky. Čili ta formulace konečná potom byla, vyznávám, že se vzpírám uznat, že se bez lidi s tebou nemohu setkat. Nebo tak něco takového. No tak myslím, že se vzpírám uznat, že se s tebou nemohu setkat bez člověka. Tak tohle to, poněvadž potom následovali věty, které o křivdách tam byly, a o takových věcech, že tedy prostě přihlížím ke křivdám, že dokonce tvrdím, že se nedá nic dělat, že prostě nejsem vzrušen křivdami, které se pojemní dějou a takové tyhleté věci. Tak tohle to teda, jsem si takhle to vzpomněl, když jsi říkal o tom. To víš, člověk všechno jenom tak nějak, jak jsi říkal, vyznává, ale nemá to dost filozoficky zůvodním. Vždycky jenom toto přes tu kristologii, jak si tuším, že to tak jako může nějak být. Tak já ten text, až ho budu mít, což mě asi bude v neděle ke mně mát podpojený přítel, tak mě asi přinese. Tak až se zase sejdeme, tak já ho přinesu a mohli bychom si ho zebrat, byl bych ti věčnej. No možná, že by to Sokolovi taky trošku pomohlo. Já jsem tak nějak, jako byl takovej z toho, takovej, jak jsem říkal, no Honzovi to nebudu říkat, tak jsem si s tím jako nevěděl tak rady. Tak jsem si to přečet nevěděl, tak jsem si s tím rady. Já jsem nemohl, já jsem musel uznat, třeba řekněme, rozumíš, jeho historické důvody, které tam byly, třeba řekněme, protože ve farizejismu teda není eschatologie, aspoň v tom Talmudu už není žádný, skutečně není eschatologie. Žádný. To je vymýceno. Všechna apokalyptika eschatologie je vymýcena. Z dnešního židovstva. Pokud žije, tak žije vlastně v takových už neortodoxních skupinách, těch chasidů a tak dále, víš, v té mistyce na okradině. Ale toto oficiální, teda ortodoxní židovstvo, tak to neví nic o eschatologii. A v Talmudu taky žádná eschatologie už se nevýskupuje. Ošem zdaje možné, tohletu skutečnost to já právě nevím, on mě stýbil, že mě toho žida půjčí. On ho teď a půjčil. To byl nějakej palestinský žid. On tvrdí, že ten konflikt nebyl teda s farizejí, ani se zákonníky de facto, že ten konflikt byl vlastně s těmi oficiálními konflikty. Já jsem říkal, že je to své volný, že chápu. On je to rabin. Já jsem říkal, že chápu takového rabína, když tady stojí tváří v tvář člověku, který nad ním vyslavuje běda, a je mu sympatický při tom, takže je schopnej, řekněme, nějak... On říká, že to všecko, že i sobota, že je pro člověka a tak dále, že všecko je v Talmudu. Já jsem říkal, jistě, to je možný, že ten text je v Talmudu, ale rozhodně v jiné souvislosti. Protože ta souvislost, tak jak je u Ježíše, že ano, tak je, tak je tady výrazný posun od té služby boží, že ano, k tomu člověku. Ten posun tady je, než to v Talmudu přece, šechnina hospodinová, je to hlavní pořád stejně. Je potřeba přeještě sloužit Bohu. Tak nevím, jestli v tomto ještě smyslu ten text tam je. Já jsem říkal, že přece znám Štrakha Bilebeka, že ty paralely znám, že když si ještě napadnoutě, že jsem se v tom hrabal, ale vždycky jsem viděl, že tam určitý posun je, i když textově to odpovídá. On říkal, že byl překvapen, že těch paralely je mnohem víc, než tušil dosud, a že mu to právě tenhle rabin jak si ukázal. Že vlastně mezi tím farizeízmem v době Kristově a Ježíšem, že vlastně nebyl rozdíl myšlankovej. Já jsem potom o všem říkal, že v čem potom vlastně spočívá ten konflikt. To je asi tak, jako člověk, který to vykládá jednou reaktor H, když si v národním oslobození býval, pak když to zrušili a vyhodil, a já jsem se s ním setkal, když se stěhovala Masaryková knihovna. On taky stěhoval, a já jako študák jsem tam taky pomáhal, tak jsme tam kecali u toho, a tak tohle o mě vykládal. Že v 1945, když tady byli sovětští vojáci, takže Vobidý, měl myslit ještě živ, ale neslyšel jsem, že by umřel, bydlel v nějaký vilce, někde tam nad vodovodem, nebo někde za těma židovskýma řlitovama. Tam někde, já už přesně nevím, tam někde. U nich v tý vilce byli ubytováni tři sovětší důstojníci. Důstojníci Rudiárma, mladý. No a jeden přímo byl u nich v rodině, a chlap měl rozsáhlou skoupinu. No a tak prostě on tam chodil, pokoukal a tak dále. A první kčecovitá trocky. Chlap se hechtal a říkal, a teď si myslel, že se tam dočté něco, jak je to úplně všechno jinak. A on tam čet a nemohl zjistit, jaký je rozdíl mezi Stalinem a trocky. Chci dělat takovou sranbu z toho. To je ale velice důležité. A přesto to napětí mezi Stalinem a trocky bylo obrovské. A nejenom subjektivně, že teda ty, co jsou si blízko, tak se nejdí společně. Ale fakt vždycky byl velký rozdíl. To víme. To se dá zjistit. Jenomže ten vojáček, který nic neví, to nemůže zjistit, pak se tomu příliš daleko. Když to vytáhne z toho. Člověk, který říká, že mezi Faridejem a Ježíšem nebyl žádný velkej rozdíl, je něco jako ten vojáček, který si tam vytáhne toho trockyho. A teď zjistí, že to je vlastně úplně žargony, úplně stejnej. A nevidí rozdílu. No ten žargon asi stejný bude. No nemůže být jinej. Jestliže tam došlo k největšímu rozporu, tak může být na nějaký platformě. Lidi, kteří jsou si úplně cizí, se nemůžou dostat do takového sporu. Ale ten spor byl podstatný. A to neříct, to může právě jenom žít. Ale ne, což to. To může být žit, který je tomu ještě navíc strašně vzdálený. Mně se zdá, že bude ta knížka zajímavá. Je německy, takže je přístupná. Bude jistě velmi zajímavá ta knížka. Určitě bude velmi zajímavá. Každopádně tam musel přijít nějaký oklady, tak se dá použít jinak. Právě, to si myslím, že se jí dá použít jinak. Ale taky mě překvapilo, jak to okamžitě, rozumíš, toho Sokola tak oslní nějak. No a ten ho právě upozornil na prostý nedostatek eschatologie v Talmudu. A taky na prostý nedostatek eschatologie u Ježíše. A na to, že to, co vlastně v evangelích, v synopticích je eschatologického, tak to, že vlastně je... Já říkám obrovský, asi váží Lukáše. Říká, že Lukášový to obrovský myslel, radinský. Což mě strašně překvapuje. I když vím, že jsou tam určité zajímavé, že třeba řekněme, že Lukáš je nejpochopen ten nejblíží starozákonní, že jo, v tom, v tom, v tom... V té parábone o Milosevém samolítánovi, nebo vím, že ty první kapitoly jsou vyloženě, teda je to vyložený midraž, že jo, obrovský semický, semičtější než cokoliv jinýho v synopticích. No ale to vím, že je tam jako dodatek, že jo, ta, ta, ta historie infancie, že to... Že Lukáš začíná znovu po svým, té prvé vystoupení u mě novým, že jo. A tak, nehradě k tomu, že jde o literární formu spíš než o obsah, já myslím, že obsahem je to nový právě. Právě tím, tím řekněme, že tím ženským prvkem, že jo, který je tam, že takhle nějaký, z nějakého tomu průvodě. A, no a, a tak. To je vlastně všechno. Tak až si tu knižku, až se mu ta knižka vrátí, on říkal, že se mu vrátí brzy, tak si ji vypůjčím a jestli chceš, tak si ji sfotografuji, rozhodně, bude to kuriosit, a já myslím, že to kuriosita, víš. Jo? Já mám takovou od jednoho žida zajímavou mariologickou záležitost. Měl jsem to Miriam, mutrje su, nebo tak nějak, jo? Víš? Tak je obrovská kuriosita. A ona sluší židiči. Jo. Většinou to chytrý věcí, jo? No, no, no, je to chytrý, rozumíš, jenom že, jenom že vidíš, jak je, jak ten, toto myšlení toho člověka je obrovský věcí. Jenom že, jenom že vidíš, jak je, jak ten, toto myšlení toho člověka je obrovský vzdáleno tomu, tomu myšlenkovému prostředí toho textu. Jo? Třeba to on ukáže. Jak je to obrovský vzdálené, jak mu to úplně myslí jinak. Jak, i když je mu to třeba formálně sympatický, on mu to připadá jako formálně obrovský píský, víš? On je najednou teda v literatúře své, to je semické literatúře, jo? On je to formálně semický, takže... No ne, no tak, škrtnou časovost, dějinost, eschatologií. No tak, co jsi toho přesně měl představit? Čistě kulturně, kulturně, filozoficky, nebo já nevím, za to. No musí vůbec být o toho nikdo nemocněný. Jenom takhle se na to koukne a řekne, no tak skutečně tam nic jiného není. To je podstata přeci. Já bych měl se taky stát. A jestli něco do světa bylo vneseno, tak právě toto. Samozřejmě ne teprve křesťanstvím, už židovstvím, ale samozřejmě si to dostalo i z tý gravy, který to předtím neměl. Takže se toho židovstva zřeklo, že na konec, to je... To, prosím, to ať si zhodnotí voní, to člověk jaksi neví, proč se toho vlastně židovstva zřeklo. Ale fakt je, že se toho zřeklo a že se toho zříkalo už v době Ježíšově. Takže už se toho v době Ježíšově vlastně zříkalo. Je to zvláštní, Tomáš Tejar má takovou představu, to mě vždycky strahovalo. On říká, že ve vývoji organismů vždycky docházelo k takovým vypjatým událostem, vždycky po dlouhý době, kdy najednou nastalo to větvení různý formy, teď to se zkoušelo, že, a ve všech možných, jo, a on to tam nějak dokazuje. A zajímám se ještě věcem, jaký jsi sovjet bláznívej o tom napsal do nějakého vědeckého časopisce sovětského a vykládal to, že vždycky nějaká supernova. Tejar neznal. Vždycky vykládal, že nějaká supernova, teď to datoval, kdy asi byla, a ukázal, že přibližně v té době, potom, když to záření přišlo, takže najednou začaly bujet nové formy. Ale tím prokázal to, co říkal taky Tejar, že skutečně ty období, to nebylo tak, že prostě najednou vnikne támhle a potom někde jinak. Najednou v určitým období se to tak jako rozptiluje, teď prostě je jako najednou velikánská tvořivost, a pak to na dlouhatánský věky zase zhasne. No to je taková ta plnost času, o které mi vypadá. A on říká, že když v takovéhle situaci, nabitý, napjatý, když najednou byl učiněn nějakej velkej vynález, tak najednou ten tlak tvůrčí nebo vývojovej všude jinde pokles. Vybylo se to právě jenom v tom. A on z tohohle vykládá, v tom grub zoložitým, že jak se člověk, ta cerebralizace, jak ze sebe vyplývla člověka, tak prostě najednou tím se stalo, že všechny ostatní formy výstaly zpátky. A že prostě ten práv k reflekse, že buď vůbec nebude už překročen, a nebo až do kdy pozdě jinejma formama. To je dost taková kuriózní myšlenka. Ale tadyhle v tom aplikována tohle, mě to připomnělo, je to zvláštní. Prostě to křesťancí vzal to podstatní z toho židovství. A tam židovství nezbylo, než prostě... Zůstat stát. Až bylo příliš silné, než aby on umřelo. A tak prostě se chytilo něčeho, a tohle nemohlo už dělat. Je to taková zvláštní věc. On byl ten žid také příšerně rozezlenej na Pavla. Říká prý o Pavlovi, že Pavel vůbec není žák rabínskej, že vůbec Biblin nerozumí. Že je to typicky diasporální žid. Právě mezi palestínským živostkem a diasporálním živostem byl tenhle rozdíl. A tenhle rozdíl je spoluprávní živosti z katologických a apokajtických sneh. To je palestínské živost, které myslelo reálně. Až na to hodnocení, ale mohlo by na tom něco nejtí. Něco jo. Mně to vždy připadalo, nikdy jsem si to pořádně neuvědomil, abych to tak formuloval, že teda je z nějaký diaspory. No jo, jenom že ona vlastně ta diaspora, rozumíš, to Štěpán už byl taky vlastně diaspora. Štěpán. Ono vlastně to palestínské křesťanství velmi rychle odmřelo. My známe jenom křesťanství tak, jak bylo... Dobře, ale nechme na křesťan...
====================
s2.flac
====================
Zároveň tak to byly vlastně prozelitě a diasporální živě. Jednak je to samou sobě? To v konec slunců víme, to není nic novýho, to je jenom, že si to člověk uvědomí. Ona právě říká, že ty vlastně vnesi ten eschatologický moment do toho křesťanství. Ty na něj byly prostě výjímavý účinněmo, že? Protože tamtejst tamtej jako, na ten je asi schopný. Já jsem právě říkal, že právě v Lukášovi přece ty eschatologický momenty jsou taky třeba v blahoslavenstvích tam, že jsou výráznějí. V Lukášovi mnohem výráznějí, že jo? Běda vám bohatí, neboť máte potěšení své, běda vám, kteří se smějete, poněvadž budete plakat, že ano, atd. No a on mě říkal, ten Honza, že to vůbec nemusí myslet eschatologicky. No myslí, no, ale myslí. Neprostě, blahoslavení chudí, neboť vaše království, protože právě je to, že tu chudobu na sebe berete, což znamená právě tu determinaci, že ano, tak tím teda jste vykoupení, čili patříte do království. Blahoslavení, kteří pláčete, pak se budete smát, no, právě tím, že jste v průšvihu, jo, tak jste, tak jste blízci vykoupení, anebo je vaše vykoupení, no, tak, že to vůbec není potřeba. Ale kuriozně ještě jedna věc, co to je u něj pak to vykoupení? Rezignace, já mám pocit, že rezignace, že to znamená smířit se se svou determinací a nehledět teda za svou mrz. A říct si, prosím, ono za to mrzí něco je, a protože na to mrzí něco je, tak ono to dobře dopadne. Tak, jo, rozumíš, je zatím něco za to mrzí, jo, ale to je mně nedostupné. A protože je mně to nedostupné, tak to je, a to, že to vím a že to přijímám na sebe, že se toho nezříká, že nechci tu nespřekročit, tak to je podle něj vykoupení. Jo, ale to je přece Lotova žena, ta nechtěla bez přestupu přikročit. A Loto taky nechtěl, jo, ale pak nakonec. No, tohle mně připadá úplně absurdní, to mně připadá absurdní. Já jenom se ptám, co to vlastně je, víš, co to je? A to, že jako teda je to ježišovské, jo? Protože já nevím, jestli mu nekřivdím, rozumíš, jestli ten takový moment toho smíření se situací člověka, jo, s existencí, jestli tam nevkládám. Ale vyšlo, či to ještě takhle k tomu obrovský svár? Já jsem si uvědomil teda jednu věc. Já když je řeč, když se vysloví slovo vykoupení nebo spasení nebo něco takového, tak si vždycky myslím, co to teda konkrétně znamená. Nebo ještě víc si to myslím, když se mluví o Evangeliu, že? Jako, co se musí říct tomuto konkrétnímu člověku nebo člověku této konkrétní epoky, této konkrétní společnosti, aby to pro něj bylo dobré poselství, aby to byla perspektiva, aby to byl výhled. A všichni tyhle, co prostě z toho mějí takovou obecnou záležitost, takovou nějakou, tak prostě... Ale Sokol nic z toho člověku nechce říct. Sokol tvrdí, že dokonce není vhodnou mu něco říkat. Vhodnou je mu říkat jenom něco, když tedy ten člověk chce, abys mu řekl. Když momentálně teda je v průseru a potřebuje tvoje slovo, tak ty to postřeme, že ho potřebuje a tak mu hledáš. A prostě poskytneš mu, jak to říkají, uspokojíš jeho náboženskou potřebu. To je přece ten zdravý termín. Nevím, že ona to je tak. Proč by se zneklidnila nad těmi ostatními, kteří nepotřebujou tohleto slovo? On říká, co to? Ona tam něco je. Ty, co nepotřebujou, ty, co si myslejí, že jsou zdraví, jsou zdraví a nepotřebují lékaře. Ano. Já vím. To on mě zburazňoval, toto slovo, nepotřebují zdraví lékaře a nemocní a podob ještě. Počkej, se odvolával na jedno místo. Jo, u těch bohatých. Když jde o toho bohatého mládence, že odejde, protože měl statku mnoho, když říká, že je to líto, protože si ho zamiloval. A teď mluví o tom velbloudu a o tom uchvělu jehly. A učeníci mu řeknou, kdo tedy může spasen být. A Ježíš na to řekne, co nemožné je u lidí, je možné u Boha. Čili jinými slovy, on říká, že se zříká Ježíš posouzení té situace na konec toho bohatého. On na konec říká, co je vám do toho. Jako co je ti potom, jako tomu ničemu bylo řečeno. Víš, takže to můžu sa na to snovit. Já jsem na to honem nemohl odpovědět, ale... Já to cítím, že právě protože toho mládence zamilovalo, takže prostě se nebyl ochoten smířit s tím, že je ztracen. A že říká u Boha, co je možné. A přitom ten sociologický postřeh tam dostává platnosti. Že ten bohatej to má horší. No o tom jsme taky mluvili a on je jak tenhle, to se mi neprostě neuznává. Říká, proč? Proč to odstříhává? To je naopak doklad toho, jak ten horizont je spojený. To je důležité, jestli je bohatej nebo ne. A je to blbý, když je bohatej? To není hoda. No, teď může být šťastný. To může. Ale není koupen. No, já jsem dále nevěděl, že na tom přece nezáleží, jestli to člověk je bohatý nebo ne. Takže tenhle se nazevá na šťastné neby. No, na šťastné neby. Že na tom přece nezáleží, jestli ví nebo neví. Nebo jestli je ochotný reflektovat svou situaci nebo není ochotný reflektovat svou situaci. Že ta situace je teda pušihová a nevede nikam teda, ať ten člověk to osobně uznává nebo neuznává, když je bohatej. Že to prostě se nedá nic dělat, že jak on je bohatej, tak mě na to mze. A to subjektivně, i když to nechce uznat, nebo i když se o to odvrací, aby to neviděl. Říká se mu ten příklad přece toho podobenství o boháči a Lazarovi, tam je to přece evidentně řečeno, že jo. Tak to ne, to ono říká, že ono je to. Ale víš, ono to asi tak bude. Jej, jej, jej, to je teda za všecky taky katolický hankovci, i to možný. Podívej se, já už jsem tě kolikrát říkal, že tyhle ty denominační rozdíly už jsou všudu. To je to zvláštní. Já bych si nedal představit skutečnýho, tak v katolickém vydání bych si nedal představit. Já jsem, rozumíš, začal takovým tím nadšeným ekumenizmem, když jsi. Takovým tím, z toho základu, že ho věříme, vyznáváme jednoho pána a jsme všichni pokřtení atd. Uvědomil jsem si, jak je to blbý třeba řekněme, že může o tom být žádný ordinování, žádný ordinování, žádný slavý večeři páně, žádný slavý večeři páně. No a tím jsem začal, tím nebyly teorie takovými teologickými, ale jakmile jsem začal konkrétně se stýkat s lidmi jiných denominací, tak jsem si uvědomil, že ty denominační rozdíly jsou vůbec skutečné. Čeho asi neexistují, že ty problémy jsou ty tež, jenom je to někdy trošku stylové, je to jinak zabarvené. Že si to vleče ty stary. No takový ty stýl. Kraliští růzce pálky. Ale jinak je to úplně to. Já vím, jak jsme se tenkrát hávali o toho Bonheffa, tohle to nikdy nezapomínal. A ty jsi tady řekl, to jsme se tady neznali dlouho. A ty jsi tady řekl před hedlou, tak se podívej, katolikt je Háli Bonheffra. A já jsem si nejdel, já jsem si připadal jak... Rozumíš, protože to bylo slovo, které vůbec jsem nečekal. Protože mě vůbec totiž nenapadlo, že ty jsi v Americe a já jsem katolikt. To je všude. Takže to se tím se může stát, že třeba řekněme sokoly na jenom Daníkovec. Jo, to se může stát, ale je to divný. Člověk by řekl, že přece jenom teda... Víš, to je jako... Jsem vždy znovu překvapen, když nějaký katolik mě začne přesvědčovat, že je něco nepochopitelného, že prostě je jedná se o myšlení lidská než boží, a že je třeba v tom nešťovat a tak dále. Tak prostě to je tak dobře evangelický, že až se divím. Víš, volám to, že ještě mám tak s tím sokolem zajímavý, když už teda mluvíme, ale teď mluvíme radši tvoříme, že sokol je jeden z katoliků, který třeba řekněme chodí pořád do kostela a v mluvicku to nevadí. To je mě naprosto nepochopitelné, že mu to nevadí. Že chodí do kostela a prosí. Já se tam taky někdy dokopu, abych pořád ještě si uvěroval, že teda jako nějak téhleté círky patřím, ale... To trpíš si tam. No příšerně, já měl jsem to špatně, rozumíš. A často na poslední chvíli třeba řekněme nejdůležitý přijímání, protože mám pocit, že to mysleli ty lidi vůbec jináč, že by věděli, jak to myslím. Takže by teda jako to... Pokračujeme jenom. A to... A kde máte vypadný schylo? Já to nebudu jíst. Prosím? Já to nebudu jíst. Proč? Proč já to nebudu jíst? Bude mít nějaký důvod ještě. Je to otrávený. Je to otrávený. Jaký k tomu můžete mít hedou důvody, prosím? To bych chtěl mít. Máme to lepšího. Lepší? To je hodně těžký. Já pomyslím, že to jednou rukou nějak nezvládnu. Ještě jako mesiáše, ale by toho přijít... Tedy u Ježíše byl syn člověka, někdo jiný, a byl někdo jiný. První obce křeslánské stotožnili Ježíše se synem člověka, ale ne historického, ale toho přicházejícího. Další vrstva je, že ten historický Ježíš je stotožněn s mesiášem. Čili přišel, má přijít. Já jsem ho všem říkal fundovi, ale to se stalo během 10 nebo 20 let. To je tenhle obrovský výborní. A to si mě zdá moc krátký čas. Já myslím, že spíš to bylo paralelní. Že ti tak a ti onak a potom... Tady byly rozpaky a potom převážilo, jak si tohle vztoví někde. Ale že by tady mohl být během desetí ani ne jedné generace, že by tady mohl být takový prudký vývoj, to se mně nezdá. Podívej se. Vývoj u jednotlivce. Když měním svou základní koncepci. Třeba ve vědě nebo v historii. Ale u obcí, které jsou, které jsou, prosím tě, u lidí, kteří... No ale tam, kde se domýšlejí věci společně, se prosadějí věci někdy velmi rychle, několika málo. By v zásadě ta dlouhost, respektive ta krátkost, toho procesu by nebyla, myslím, že by to nevyručovalo. To nebyl dost argument. Ale věcně mně připadá, že... Rozumíš, pokud by to tu logiku mělo, tak by ta logika se musela reinterpretovat. Musela by se znovu nalíst, odkrajit. To by bylo potřeba nahlídnout, jakou to tu logiku mělo, že to tomu jde došlo. V celé řadě jiných případů to tak je, že jsou názory, které nemůžou zůstat stejný. Které prostě musí se sklonit někam. Musí se dotvořit. Je to prostě jenom instantunastrendy a musí se to dokonat. Marianský dogma třeba má svou velikánskou logiku. Jak to rostlo. Do absurdních... No ale jaká stavetí to rostlo. To je pravda. Než to dorostlo do té absurdity toho... Protože našlo to o nábožskou tvořivost spíš než o domýšlení logický. Ale tam, kde je nějaká logika ve věci a kde většina lidí, který v tom společenství je necvičená, neškolená, aby to prohlídli dnes, tak jim to dojde jistý, delší, ale podstatně krátký dom. Ať nepochybně teda... Já mám dojem, že Pavel... Měl inteligenci takovou, že ten domýšlel věci hned sám. No ale už od celý řadě ostatních bych se to neodvážil. No my jsme právě mluvili... My jsme nemluvili přímo o Mesiářství Ježíšově, ale mluvili jsme o Večeři Páně. Nejstarší text Večeře Páně je u Pavela, všem Pavel ho uvádí tím slovíčkem Přijel jsem od pána, co jsem přidal. Uvádí to už jako tradiční text, čili není to tvůrčí dílo Pavlovo ten text. Pavlovo je jenom ten závěr. Kdykoliv vtedy jíte a pijete slpání, zjestujete dopad, nepřijde. To je Pavlovství. A to, co je před tím, je před Pavlovství. A tam už ale jsou... Tam už, rozumíš, to smlouvá, že je tam ten termín smlouvy, krev smlouvy dokonce, rozumíš, a tak. Tam už jsou věci, které... A když on řekne, já jsem přijel od pána, tak to znamená, že to zase není záležitost, která by vznikla tak nějak... Coň od té jeruzalemské obce, nebo od těch, kteří se zdají být sloupi církve, nebo od někoho to musel sehnat, že jo, ten Pavel. Tak to tady na ten vývoj už potom tak to máš... Tak řekněme, že je to zase starší, že jo, v zároveň kolintění jsou takovejch čtyřicet ne. Tak ta vzdálenost mezi historickým Ježíšem a mezi těmi kolintěny je tak obrovsky malá, když předpokládáš, že ten text je skutečně starší než ten dopis, že je aspoň tak starý, že on může říct, já jsem přijel od pána. Že to i navazuje na tradicii, kterou přeje všimný rozhámské obce. Na tradicii rozhámské obce a máš to 10 nebo 20 let. Co to je za tradicie, prosím tě, 10 let. Takhle to myslím, víš, tento přece jenom je jako dost krátký. A tam už ty prvky máš všecky. Už. A všem to vode pádá. Není. To je poukaz na to, že má svůj vlastní zdroj, svůj vlastní původ. A tím vodům je právě něco novýho, co tu nebylo. No ne, on tam rozlišuje, když mluví třeba o manželství a tak dále, tak vždycky rozlišuje, že to je od pána a to já. Já rozumím. A to když je od pána, tak to se opravdu nějak odvolává na tradicii. Když mluví třeba o nerozlučenosti manželství a potom mluví o tom, že se může rozejít s tím pohanem nebo s tou pohankou, tak ho to uvede, tam to jsem říkal, nesmí se rozejít, je od pána, tohle to neříká pán, ale já. Víš, takže tady nějak, že by teda takovéhle vyprávění, takovéhle epické vyprávění, že by tedy jaksi uvedl slovíčkem, které znamená, že to jaksi sám nějak, rozumíš, že je toto jeho evangelium, který jsem nepřijal od člověka, to je těžké. Ne, to je konec konce uvedlnější, ale já už chci ještě chvíličku mluvit o tom, co jsem vyprovokoval před mnou. Jo, my jsme vlastně od toho... No od toho ten Sokol nás. Já jsem se tak zarvoutil nějak nad tím textem, víš, ty taky. Ty jsi se dožral, já jsem se zarvoutil. No tak, já jsem se dožral na ty první tři čtvrtě stránky asi a tady jsem to hodně přečítal ještě, nevím. Ale jsem právě se Sokolem o tom textu mluvil a Sokol mě dovolil, já jsem s ním byl většinu nespokojen, všem jen takový ty emocionální nějak, jo, ale dovedl jsem si to vůdvodnit. A kromě toho jsem si ho zapamatoval jen v hlavních obrysech, protože já jsem ho četl jenom jednou. Ale byl jsem minulý tenhle týdenku, který jsem byl u Honzy a tak on nám dovolil, má ho Jarda a dovolil nám ho popsat. Takže až bude popsaven, tak si na ní tady ještě jednou sedneme a mohli bychom napsat Sokolově, rozumíš, takovou, takový bratrský rozbor. Možná že by mu to nevadilo. No, to můžete navadit. Ne, určitě ne. Můžete navadit, jo. A usmíje se. Prosím? Usmíje se. Ano, on se usmíje takovým tím vědoucím usměvem a tím to zhasne. To je to, které mě potom rozchytí úplně růžavý do bělá. Ono taky trošku je na tom, to je takový jeho bitus, víš. No, to je obrovská toleranci. On je takový manfordnej. Já jsem intolerantní člověk, já jsem. No, teda učit tolerantním lidem je mně velmi za těžko být tolerantním. Ještě hůř než učit lidem to být tolerantním. To je hrozný být. Tolerovat, když je nikdo tolerantní. To je to, co týkají všichni špendlíky. No, no. Fakt. No. A on se taky k ničemu nevede ovšem. Při tému, že já ho hodně hrozně rád a moc jsem od něj získal, víš, poněkud mě novou základník vyměnil kající. Já se pěl. Rozstupujeme a vrátíme. Prosím? Rozstupujem ho pak a teď se vrátíme. No, prosím tě, tak jestli bys si pokračoval. Protože tam to byly jenom, to byly jenom taková prolekome na to. Protože já taky jsem to říkal jenom, protože jsem furt nevěděl, co mám říct. Ustratneme. No, já se, víš, jako mně se nechce věřit, že by se to dalo vyložit tak, že opravdu ty, co jsou pitomí, mrzáci, nebo jiný, jinak zubožený, že prostě jsou už, jo, vůbec o tím budoucností světa, jo, tak to nějak mi připadá takový nějaký nepochopit. No, to ne. To je... A tedy to znamená, že jako tam ani tak nejde o to, jaký ty lidi opravdu jsou. Nýbrž jde o to, za jaký jsou drženi. No a když jako někdo má pověst, že je blázen, nebo že prostě při němenším je psychicky deviovaný, a tím se zlehčuje to, co dělá nebo říká. A tak potom se nedá těm lidem, kteří ho za blázna držejí, jinak to říct, než, že bláznům patří králství nebeský. No počkej, to nejde. Nebo chudejm, nebo chudejmůkem. No to právě nejde, že jo. Ježiši nevěřili bratři a taky mysleli, že bláznů, že se měnou, že jsou nesyplavní, přišli. Ale ne, ale tady jde o... Nám šlo teda o odpověď, proč je nutno třeba řekněme, proč je nutno nejen je respektovat, ale proč je nutno se od nich neodvrátit. Proč je nutno jako zcela nelidské, řekněme, nechat je v té reji žít. Jo? Že je to nelidské, nechat je v té reji žít, vykašlat se na někdy, jako na takovou, na smetí, na něco, co nemá být a takhle, víš. No, nejde to proto, poněvadž my nikdy nevíme, jestli máme pravdu. Jak to? Přece vím, že třeba řekněme, naprostý imbecil není schopný, třeba řekněme, lidského myšlení, lidských vztahů a tak dále. Jo, a víme docela přesně, co je pro člověka nejpodstatnější a co člověka dělá člověkem. Je to právě tohle, co to mu imbecil vychybí. Takže my víme naprosto bezpečně, že tohle je vlastně můj člověk. A proč naprosto bezpečně? Víme, že je to člověk i když teda... No ne, my tam nevíme bezpečně, ale... No ne, ale proč jim jednáme jako s člověkem? Proč? Lepší jednat s nedčlověkem jako s člověkem, než jednat člověkem jako s nedčlověkem. Čili to jsou pořády pragmatické? To je pořáda pragmatické. To jsou pořády pragmatické důvody? No moment, ale tady už to přechází. Tady jde o to, že tady přiznáváš, že když se s někým sevkáváš, to, co v něm uznáváš jako člověk, jako člověka, tak to je vlastně, že mu přiznáváš budoucnost, že má budoucnost otevřenou. A tím, že prostě ho prvá si zabecila, tak tím vlastně nad ním lámeš půl. Prostě ten je vyřezen. A tohle to je věc člověku tak jako málo příslušná nebo nepříslušná. Člověk samozřejmě po mnoha strážkách s těma druhýma lidma tak za tě považuje, ale v posledu musí přiznat, že eventuelně to může s nima bejt jinak. No ne, podívej se, já ho neprohlašuju za imbecil. No ne, jak říkáš teda... On imbecil je, já ho neprohlašuju, to je objektivně... Není pravda. No, třeba řekněme tam v těchto blbých dětích, tak to, co imbecilové, ten sedí na nočničku a naprosto není schopen žádného vztahu ničeho, ten jenom takhle kejvá hlavou. Nebo řekněme, narodí se Mongol a je mu 20 let a je psychologicky na úrovni 8-letího dítě, teda to nejde už s ním. Víc se nenaučí, víc jiné vztahy už nebude mít. Než vztahy, jakých je schopno a teda, řekněme, vědomosti atd., jakých je schopno 8-letí dítě, víc ne. A to neprohlašuju, to prostě je fakt. A já stejně s tím člověkem, já ho respektuji. A proč ho teda respektuji? Jako člověka. To není, že by ho prohlásil, to je fakt. Nebo mám člověka, který jenom tedy prostě trpí. Třeba má progresivní paralizu a v nejvyšším stádiu, nebo má třeba, řekněme, sklerozu, multitex, v nejvyšším stádiu a už vůbec se nemůže projevit. Rozumíš? Nebo mám zkušenost, to neprohlašuju. Třeba ten Jirka má zkušenost s tou věrou, že ta věra není teda schopna odpovědnosti, řekněme. Tak jí vodepíši. Proč nesmím vodepsat člověka, o kterém jsem přesvědčil, neprohlásil, ale přesvědčil, že není vůbec schopný odpovědnosti. Že vůbec může jenom dine exploatovat a může jenom parazitovat na druhém. Sám, že není schopný životem. Přičávám, nesmím vodepsat. To je otázka. Já nevím, jestli to nesmím vodepsat, protože já mám o tom pochybnosti, že to stojí takhle. Já vím, že to takhle nestojí, ale jsou lidé, kteří si to takhle v dějinách i současně postavili. Mohu v důsledku toho vodepsat. Mám právo se na něj vykašlet. To je řečeno způsobem, který je vadný, který v sobě nese ještě různé příměsy, které to není ono. Mám na to právo. Ale fakt je, že jsou případy, kdy je třeba s člověkem jaksi jako bejt hotov. Prostě v určitý situaci ten člověk pro mě je mimo možnosti kontaktu, mimo možnosti domlouvání, domluvy, dorozumění, odmítám, přerušuju. To neznamená, že mám právo, že se na něj vykašlu. Tam jsou příměsy, které vůbec se nevykašlu. Mě to trápí, mě to žere, zteká mě to, já nevím co všecko. Ale přesto je to taková povinnost. Tak mě nemůžu chovat, jako kdyby to nebyl vůl, nebo bestie, nebo sičák, nebo já nevím. Nemůžu, protože je. Já musím ukazovat, že je sičák. Tím, jak s ním jednám. Ale to neznamená, že ho tím vodepisujou na věky věků z nějaký knihy. No jo, ale to mluvíš o člověku, který je nebo byl nějak tvým partnerem. To mluvíš o člověku, který... No musí být mým partnerem. Proč nevodepisuješ toho imbecila? Já ho taky vodepisuju po mnoha stránkách. Tak například jako rodič, prostě jsem ho vodepsal jako potenciálního vysokoškoláka. Ale proč ho nevodepíšeš vůbec? Vůbec. Samozřejmě, že ne vůbec, protože co pak já vím? Jak já ho můžu vůbec? Co vím, to vím. A jak ho můžu vůbec? Já vím, že je celkováko imbecil, no ale že tu diša si teda nevýjde ani tu vůbecnou, na to, že by byly sotoškoláky. Tam ho můžu vodepsat. Ale co já vím? Vůbec. Jak já můžu vůbec? To nevím. Je právě to, co je mimo mou kompetenci. Ne hledě k tomu, že teda ještě tady, ale já skutečně nejsem schopen se dostat kojadru, jestli to tady jistě pozoruješ, ale... No, no, no, já právě to nerozčiluji. Já totiž taky nejsem schopen to řádně formulovat, rozumíš, slušně rozčiluji. Čím je, že člověk, když určitým způsobem jedná i můči někomu můči, komu by to snad bylo docela all right, tak i když by to bylo all right, tak to nějak poškozuje toho, kdo to tak all right jedná. To je tady ještě takovou pozadím, jo? Že tím je člověk zatížený. Že my prostě, když s někým jedná takovým tím tvrdým způsobem, tak i když je to třeba nějak takřka poprávou, nebo věcně, nebo vzdůvodnitelný, já nevím, co všecko, takže to zanechává, pokud jde o toho člověka druhýho, takže to zanechává určitou teda nějakou... A proč? No, to nevím. Teda by byla cesta, kterou by se dalo jít. Snad, já nevím. Jasně. Víš, my jsme měli ten případ, že o toho vojáka v tom Egiptě, toho římského vojáka, co píšete své ženě, že ho velmi lásky podělí dopis, ona je těhotná, oni píše, že ho bude líto chlapec, nechovej, bude jít do děvčet a ho utrať. A proč tohle to nesmí? V čem je chyba? A proč, řekněme, když se narodil nějaký plen dítě, tak ho ty římaní schodily z té skály a tak dál, když byla klidně. Proč tohle to nesmí dělit? Proč nemůžu říct, jako samozřejmě řekni to, že tento duch lidí, že ho skutečně jenom přítěží? No tak u toho vojáka nebo u těch římanů nebo Spartianů, že tam to je celkem jasný, prostě to je předsudek určitej, že prostě Kuk je člověk... Já vím, já vím. ...nebo když vůbec to bylo nějaké nedochůdče, že předsudek, že všechno spočívá v tom mít tři kyla... No prosím, ale alespoň eugenicky to bylo obrovské výhodní, proč to není možné? To je otázka, jestli to bylo eugenicky. Po jakých stránkách? Eugenicky nepochybně po té stránce, že teda nedochůdčata se neroznožovala. Nedochůdčata fyzicky. Ale co to znamenalo pro intelekt třeba? Nebo pro umění? Kde je řeče o tom, že nedochůdné dítě nevyroste ve vědce, v umělce? No a třeba, když to se narodí dítě, který má stědění a vybuže. Když jsem byl jako kapelník Vincentinu, tak to polovička nebo dvě třetiny těch morzáčků to byla zběděná úplnost. Teď je tady jako celý ústav, který jsou tady lidé jednoduché neschopní, kteří se těm lidem nezabývají, kteří se o ně starají, kteří... A proč? Proč? To minule teda, teď si to vybavují, že jsme v jedné chvíli dospěli k tomu, že když se takováto věc má zdůvodňovat, takže to se odvolává od nějakou obecnější normy, což v tom případě není možný, protože tady základní věc je to nahlédnutí, který se sformuluje a teprve dodatečně se teda hledá ten formální argument. Který se vždycky hledat musí, jinak je to lenost. A to je to, co děláme, že tedy nahlížíme, že ta logika určitá v tom je, že třeba se respekt vůči druhýmu, že se stále rozšiřuje na širší a širší okruhy. Určitou logiku to má, má to tak jako směr, a teď je třeba už jen to zdůvodnit. Zdůvodnit, současně teda najít taky, kde to má meze. Určitě někde to musí mít nějaký meze, neboť pak by nebyl vůbec život možný. No jistě. Nedměrně by se rozmnožili mouchy, komáři a tak. A jestli to... Víš co, já nevím, já jsem tu hepo poslouchal, tak mně to překládali tu operu toho americkýho žída. Mně vykládala jsem ti o ním tu parodii na muši. Tam, teď zač, tedy je to normální muše. A to je, to je film nebo hra? Ne, opera je to, opera. Opera? Opera, je to věnované jenom 23. Je to už poměrně strávěc. A je to vlastně parodii, je to uglas fenický. Začíná normálně chorál, intro, kýrie a tak dále. A teď začnou číst, začnou číst genizi. A začátek genizi. A teď najednou tam slyšíš, a stvořil Bůh komáry a viděl, že je to dobré. A stvořil Bůh vaštovky, aby vaštovky požíraly komáry a viděl Bůh, že je to dobré. A stvořil Bůh krahujice, který požíraly ty vaštovky a viděl Bůh, že je to dobré. A teď jdeme dál do úplnýho blázence. Hm, já si myslím, že ono vůbec nejde o to. Asi. Nakonec bait. Bait. A vůbec ohled úplnej ke všem slabým. Proč ke všem? A vůbec ohled úplnej, to je takový divný slovíčko, proč? Ano. To vypadá úplně sentimentálně, to vypadá... Zatím jsme o ničemným... Ale nakonec teda, po nábožensku řečeno, to rozhodující je, jestli se k tomu úbojímu, malýmu, ničemnímu, uraženýmu, poníženýmu, nebo špinavýmu, nebo já nevím čemu, se k němu skládní Bůh, pak se my máme skládně taky, a nebo neskládní Bůh, pak se nemáme taky my skládně. To je asi rozhodnutí. A protože my nikdy nevíme, jak se to má, no tak musíme dávat bacha. Nemůžeme si to zjednočovat tím, že prostě nějaký žebrák se někde vyskytne nebo nějakej, tak tu ránu teda být v pokloni. A to je ovšem něco úplně jinýho, než prostě když někdo je slabý, tak zahrad přezhrad být s ním. S slabým žádným hledem. To je slabost a to je síla. Jo, protože si má protekci k nebě. To je ovšem řečeno národní náboženský, že jo? Ano, jistě, no ale... A co je pod této náboženskou, pod tímhle národním výjádřením? No to je, to je... Co pod tím, co za tím je? No to je, když má něco slabého budoucnost, no tak je potřeba... A když to nemá budoucnost, tak... Já mě například... Jako, je mi tak divný, že... má dcera se zbláznila do hrdutech indiánů tak to je...
s2.flac
====================
Zároveň tak to byly vlastně prozelitě a diasporální živě. Jednak je to samou sobě? To v konec slunců víme, to není nic novýho, to je jenom, že si to člověk uvědomí. Ona právě říká, že ty vlastně vnesi ten eschatologický moment do toho křesťanství. Ty na něj byly prostě výjímavý účinněmo, že? Protože tamtejst tamtej jako, na ten je asi schopný. Já jsem právě říkal, že právě v Lukášovi přece ty eschatologický momenty jsou taky třeba v blahoslavenstvích tam, že jsou výráznějí. V Lukášovi mnohem výráznějí, že jo? Běda vám bohatí, neboť máte potěšení své, běda vám, kteří se smějete, poněvadž budete plakat, že ano, atd. No a on mě říkal, ten Honza, že to vůbec nemusí myslet eschatologicky. No myslí, no, ale myslí. Neprostě, blahoslavení chudí, neboť vaše království, protože právě je to, že tu chudobu na sebe berete, což znamená právě tu determinaci, že ano, tak tím teda jste vykoupení, čili patříte do království. Blahoslavení, kteří pláčete, pak se budete smát, no, právě tím, že jste v průšvihu, jo, tak jste, tak jste blízci vykoupení, anebo je vaše vykoupení, no, tak, že to vůbec není potřeba. Ale kuriozně ještě jedna věc, co to je u něj pak to vykoupení? Rezignace, já mám pocit, že rezignace, že to znamená smířit se se svou determinací a nehledět teda za svou mrz. A říct si, prosím, ono za to mrzí něco je, a protože na to mrzí něco je, tak ono to dobře dopadne. Tak, jo, rozumíš, je zatím něco za to mrzí, jo, ale to je mně nedostupné. A protože je mně to nedostupné, tak to je, a to, že to vím a že to přijímám na sebe, že se toho nezříká, že nechci tu nespřekročit, tak to je podle něj vykoupení. Jo, ale to je přece Lotova žena, ta nechtěla bez přestupu přikročit. A Loto taky nechtěl, jo, ale pak nakonec. No, tohle mně připadá úplně absurdní, to mně připadá absurdní. Já jenom se ptám, co to vlastně je, víš, co to je? A to, že jako teda je to ježišovské, jo? Protože já nevím, jestli mu nekřivdím, rozumíš, jestli ten takový moment toho smíření se situací člověka, jo, s existencí, jestli tam nevkládám. Ale vyšlo, či to ještě takhle k tomu obrovský svár? Já jsem si uvědomil teda jednu věc. Já když je řeč, když se vysloví slovo vykoupení nebo spasení nebo něco takového, tak si vždycky myslím, co to teda konkrétně znamená. Nebo ještě víc si to myslím, když se mluví o Evangeliu, že? Jako, co se musí říct tomuto konkrétnímu člověku nebo člověku této konkrétní epoky, této konkrétní společnosti, aby to pro něj bylo dobré poselství, aby to byla perspektiva, aby to byl výhled. A všichni tyhle, co prostě z toho mějí takovou obecnou záležitost, takovou nějakou, tak prostě... Ale Sokol nic z toho člověku nechce říct. Sokol tvrdí, že dokonce není vhodnou mu něco říkat. Vhodnou je mu říkat jenom něco, když tedy ten člověk chce, abys mu řekl. Když momentálně teda je v průseru a potřebuje tvoje slovo, tak ty to postřeme, že ho potřebuje a tak mu hledáš. A prostě poskytneš mu, jak to říkají, uspokojíš jeho náboženskou potřebu. To je přece ten zdravý termín. Nevím, že ona to je tak. Proč by se zneklidnila nad těmi ostatními, kteří nepotřebujou tohleto slovo? On říká, co to? Ona tam něco je. Ty, co nepotřebujou, ty, co si myslejí, že jsou zdraví, jsou zdraví a nepotřebují lékaře. Ano. Já vím. To on mě zburazňoval, toto slovo, nepotřebují zdraví lékaře a nemocní a podob ještě. Počkej, se odvolával na jedno místo. Jo, u těch bohatých. Když jde o toho bohatého mládence, že odejde, protože měl statku mnoho, když říká, že je to líto, protože si ho zamiloval. A teď mluví o tom velbloudu a o tom uchvělu jehly. A učeníci mu řeknou, kdo tedy může spasen být. A Ježíš na to řekne, co nemožné je u lidí, je možné u Boha. Čili jinými slovy, on říká, že se zříká Ježíš posouzení té situace na konec toho bohatého. On na konec říká, co je vám do toho. Jako co je ti potom, jako tomu ničemu bylo řečeno. Víš, takže to můžu sa na to snovit. Já jsem na to honem nemohl odpovědět, ale... Já to cítím, že právě protože toho mládence zamilovalo, takže prostě se nebyl ochoten smířit s tím, že je ztracen. A že říká u Boha, co je možné. A přitom ten sociologický postřeh tam dostává platnosti. Že ten bohatej to má horší. No o tom jsme taky mluvili a on je jak tenhle, to se mi neprostě neuznává. Říká, proč? Proč to odstříhává? To je naopak doklad toho, jak ten horizont je spojený. To je důležité, jestli je bohatej nebo ne. A je to blbý, když je bohatej? To není hoda. No, teď může být šťastný. To může. Ale není koupen. No, já jsem dále nevěděl, že na tom přece nezáleží, jestli to člověk je bohatý nebo ne. Takže tenhle se nazevá na šťastné neby. No, na šťastné neby. Že na tom přece nezáleží, jestli ví nebo neví. Nebo jestli je ochotný reflektovat svou situaci nebo není ochotný reflektovat svou situaci. Že ta situace je teda pušihová a nevede nikam teda, ať ten člověk to osobně uznává nebo neuznává, když je bohatej. Že to prostě se nedá nic dělat, že jak on je bohatej, tak mě na to mze. A to subjektivně, i když to nechce uznat, nebo i když se o to odvrací, aby to neviděl. Říká se mu ten příklad přece toho podobenství o boháči a Lazarovi, tam je to přece evidentně řečeno, že jo. Tak to ne, to ono říká, že ono je to. Ale víš, ono to asi tak bude. Jej, jej, jej, to je teda za všecky taky katolický hankovci, i to možný. Podívej se, já už jsem tě kolikrát říkal, že tyhle ty denominační rozdíly už jsou všudu. To je to zvláštní. Já bych si nedal představit skutečnýho, tak v katolickém vydání bych si nedal představit. Já jsem, rozumíš, začal takovým tím nadšeným ekumenizmem, když jsi. Takovým tím, z toho základu, že ho věříme, vyznáváme jednoho pána a jsme všichni pokřtení atd. Uvědomil jsem si, jak je to blbý třeba řekněme, že může o tom být žádný ordinování, žádný ordinování, žádný slavý večeři páně, žádný slavý večeři páně. No a tím jsem začal, tím nebyly teorie takovými teologickými, ale jakmile jsem začal konkrétně se stýkat s lidmi jiných denominací, tak jsem si uvědomil, že ty denominační rozdíly jsou vůbec skutečné. Čeho asi neexistují, že ty problémy jsou ty tež, jenom je to někdy trošku stylové, je to jinak zabarvené. Že si to vleče ty stary. No takový ty stýl. Kraliští růzce pálky. Ale jinak je to úplně to. Já vím, jak jsme se tenkrát hávali o toho Bonheffa, tohle to nikdy nezapomínal. A ty jsi tady řekl, to jsme se tady neznali dlouho. A ty jsi tady řekl před hedlou, tak se podívej, katolikt je Háli Bonheffra. A já jsem si nejdel, já jsem si připadal jak... Rozumíš, protože to bylo slovo, které vůbec jsem nečekal. Protože mě vůbec totiž nenapadlo, že ty jsi v Americe a já jsem katolikt. To je všude. Takže to se tím se může stát, že třeba řekněme sokoly na jenom Daníkovec. Jo, to se může stát, ale je to divný. Člověk by řekl, že přece jenom teda... Víš, to je jako... Jsem vždy znovu překvapen, když nějaký katolik mě začne přesvědčovat, že je něco nepochopitelného, že prostě je jedná se o myšlení lidská než boží, a že je třeba v tom nešťovat a tak dále. Tak prostě to je tak dobře evangelický, že až se divím. Víš, volám to, že ještě mám tak s tím sokolem zajímavý, když už teda mluvíme, ale teď mluvíme radši tvoříme, že sokol je jeden z katoliků, který třeba řekněme chodí pořád do kostela a v mluvicku to nevadí. To je mě naprosto nepochopitelné, že mu to nevadí. Že chodí do kostela a prosí. Já se tam taky někdy dokopu, abych pořád ještě si uvěroval, že teda jako nějak téhleté círky patřím, ale... To trpíš si tam. No příšerně, já měl jsem to špatně, rozumíš. A často na poslední chvíli třeba řekněme nejdůležitý přijímání, protože mám pocit, že to mysleli ty lidi vůbec jináč, že by věděli, jak to myslím. Takže by teda jako to... Pokračujeme jenom. A to... A kde máte vypadný schylo? Já to nebudu jíst. Prosím? Já to nebudu jíst. Proč? Proč já to nebudu jíst? Bude mít nějaký důvod ještě. Je to otrávený. Je to otrávený. Jaký k tomu můžete mít hedou důvody, prosím? To bych chtěl mít. Máme to lepšího. Lepší? To je hodně těžký. Já pomyslím, že to jednou rukou nějak nezvládnu. Ještě jako mesiáše, ale by toho přijít... Tedy u Ježíše byl syn člověka, někdo jiný, a byl někdo jiný. První obce křeslánské stotožnili Ježíše se synem člověka, ale ne historického, ale toho přicházejícího. Další vrstva je, že ten historický Ježíš je stotožněn s mesiášem. Čili přišel, má přijít. Já jsem ho všem říkal fundovi, ale to se stalo během 10 nebo 20 let. To je tenhle obrovský výborní. A to si mě zdá moc krátký čas. Já myslím, že spíš to bylo paralelní. Že ti tak a ti onak a potom... Tady byly rozpaky a potom převážilo, jak si tohle vztoví někde. Ale že by tady mohl být během desetí ani ne jedné generace, že by tady mohl být takový prudký vývoj, to se mně nezdá. Podívej se. Vývoj u jednotlivce. Když měním svou základní koncepci. Třeba ve vědě nebo v historii. Ale u obcí, které jsou, které jsou, prosím tě, u lidí, kteří... No ale tam, kde se domýšlejí věci společně, se prosadějí věci někdy velmi rychle, několika málo. By v zásadě ta dlouhost, respektive ta krátkost, toho procesu by nebyla, myslím, že by to nevyručovalo. To nebyl dost argument. Ale věcně mně připadá, že... Rozumíš, pokud by to tu logiku mělo, tak by ta logika se musela reinterpretovat. Musela by se znovu nalíst, odkrajit. To by bylo potřeba nahlídnout, jakou to tu logiku mělo, že to tomu jde došlo. V celé řadě jiných případů to tak je, že jsou názory, které nemůžou zůstat stejný. Které prostě musí se sklonit někam. Musí se dotvořit. Je to prostě jenom instantunastrendy a musí se to dokonat. Marianský dogma třeba má svou velikánskou logiku. Jak to rostlo. Do absurdních... No ale jaká stavetí to rostlo. To je pravda. Než to dorostlo do té absurdity toho... Protože našlo to o nábožskou tvořivost spíš než o domýšlení logický. Ale tam, kde je nějaká logika ve věci a kde většina lidí, který v tom společenství je necvičená, neškolená, aby to prohlídli dnes, tak jim to dojde jistý, delší, ale podstatně krátký dom. Ať nepochybně teda... Já mám dojem, že Pavel... Měl inteligenci takovou, že ten domýšlel věci hned sám. No ale už od celý řadě ostatních bych se to neodvážil. No my jsme právě mluvili... My jsme nemluvili přímo o Mesiářství Ježíšově, ale mluvili jsme o Večeři Páně. Nejstarší text Večeře Páně je u Pavela, všem Pavel ho uvádí tím slovíčkem Přijel jsem od pána, co jsem přidal. Uvádí to už jako tradiční text, čili není to tvůrčí dílo Pavlovo ten text. Pavlovo je jenom ten závěr. Kdykoliv vtedy jíte a pijete slpání, zjestujete dopad, nepřijde. To je Pavlovství. A to, co je před tím, je před Pavlovství. A tam už ale jsou... Tam už, rozumíš, to smlouvá, že je tam ten termín smlouvy, krev smlouvy dokonce, rozumíš, a tak. Tam už jsou věci, které... A když on řekne, já jsem přijel od pána, tak to znamená, že to zase není záležitost, která by vznikla tak nějak... Coň od té jeruzalemské obce, nebo od těch, kteří se zdají být sloupi církve, nebo od někoho to musel sehnat, že jo, ten Pavel. Tak to tady na ten vývoj už potom tak to máš... Tak řekněme, že je to zase starší, že jo, v zároveň kolintění jsou takovejch čtyřicet ne. Tak ta vzdálenost mezi historickým Ježíšem a mezi těmi kolintěny je tak obrovsky malá, když předpokládáš, že ten text je skutečně starší než ten dopis, že je aspoň tak starý, že on může říct, já jsem přijel od pána. Že to i navazuje na tradicii, kterou přeje všimný rozhámské obce. Na tradicii rozhámské obce a máš to 10 nebo 20 let. Co to je za tradicie, prosím tě, 10 let. Takhle to myslím, víš, tento přece jenom je jako dost krátký. A tam už ty prvky máš všecky. Už. A všem to vode pádá. Není. To je poukaz na to, že má svůj vlastní zdroj, svůj vlastní původ. A tím vodům je právě něco novýho, co tu nebylo. No ne, on tam rozlišuje, když mluví třeba o manželství a tak dále, tak vždycky rozlišuje, že to je od pána a to já. Já rozumím. A to když je od pána, tak to se opravdu nějak odvolává na tradicii. Když mluví třeba o nerozlučenosti manželství a potom mluví o tom, že se může rozejít s tím pohanem nebo s tou pohankou, tak ho to uvede, tam to jsem říkal, nesmí se rozejít, je od pána, tohle to neříká pán, ale já. Víš, takže tady nějak, že by teda takovéhle vyprávění, takovéhle epické vyprávění, že by tedy jaksi uvedl slovíčkem, které znamená, že to jaksi sám nějak, rozumíš, že je toto jeho evangelium, který jsem nepřijal od člověka, to je těžké. Ne, to je konec konce uvedlnější, ale já už chci ještě chvíličku mluvit o tom, co jsem vyprovokoval před mnou. Jo, my jsme vlastně od toho... No od toho ten Sokol nás. Já jsem se tak zarvoutil nějak nad tím textem, víš, ty taky. Ty jsi se dožral, já jsem se zarvoutil. No tak, já jsem se dožral na ty první tři čtvrtě stránky asi a tady jsem to hodně přečítal ještě, nevím. Ale jsem právě se Sokolem o tom textu mluvil a Sokol mě dovolil, já jsem s ním byl většinu nespokojen, všem jen takový ty emocionální nějak, jo, ale dovedl jsem si to vůdvodnit. A kromě toho jsem si ho zapamatoval jen v hlavních obrysech, protože já jsem ho četl jenom jednou. Ale byl jsem minulý tenhle týdenku, který jsem byl u Honzy a tak on nám dovolil, má ho Jarda a dovolil nám ho popsat. Takže až bude popsaven, tak si na ní tady ještě jednou sedneme a mohli bychom napsat Sokolově, rozumíš, takovou, takový bratrský rozbor. Možná že by mu to nevadilo. No, to můžete navadit. Ne, určitě ne. Můžete navadit, jo. A usmíje se. Prosím? Usmíje se. Ano, on se usmíje takovým tím vědoucím usměvem a tím to zhasne. To je to, které mě potom rozchytí úplně růžavý do bělá. Ono taky trošku je na tom, to je takový jeho bitus, víš. No, to je obrovská toleranci. On je takový manfordnej. Já jsem intolerantní člověk, já jsem. No, teda učit tolerantním lidem je mně velmi za těžko být tolerantním. Ještě hůř než učit lidem to být tolerantním. To je hrozný být. Tolerovat, když je nikdo tolerantní. To je to, co týkají všichni špendlíky. No, no. Fakt. No. A on se taky k ničemu nevede ovšem. Při tému, že já ho hodně hrozně rád a moc jsem od něj získal, víš, poněkud mě novou základník vyměnil kající. Já se pěl. Rozstupujeme a vrátíme. Prosím? Rozstupujem ho pak a teď se vrátíme. No, prosím tě, tak jestli bys si pokračoval. Protože tam to byly jenom, to byly jenom taková prolekome na to. Protože já taky jsem to říkal jenom, protože jsem furt nevěděl, co mám říct. Ustratneme. No, já se, víš, jako mně se nechce věřit, že by se to dalo vyložit tak, že opravdu ty, co jsou pitomí, mrzáci, nebo jiný, jinak zubožený, že prostě jsou už, jo, vůbec o tím budoucností světa, jo, tak to nějak mi připadá takový nějaký nepochopit. No, to ne. To je... A tedy to znamená, že jako tam ani tak nejde o to, jaký ty lidi opravdu jsou. Nýbrž jde o to, za jaký jsou drženi. No a když jako někdo má pověst, že je blázen, nebo že prostě při němenším je psychicky deviovaný, a tím se zlehčuje to, co dělá nebo říká. A tak potom se nedá těm lidem, kteří ho za blázna držejí, jinak to říct, než, že bláznům patří králství nebeský. No počkej, to nejde. Nebo chudejm, nebo chudejmůkem. No to právě nejde, že jo. Ježiši nevěřili bratři a taky mysleli, že bláznů, že se měnou, že jsou nesyplavní, přišli. Ale ne, ale tady jde o... Nám šlo teda o odpověď, proč je nutno třeba řekněme, proč je nutno nejen je respektovat, ale proč je nutno se od nich neodvrátit. Proč je nutno jako zcela nelidské, řekněme, nechat je v té reji žít. Jo? Že je to nelidské, nechat je v té reji žít, vykašlat se na někdy, jako na takovou, na smetí, na něco, co nemá být a takhle, víš. No, nejde to proto, poněvadž my nikdy nevíme, jestli máme pravdu. Jak to? Přece vím, že třeba řekněme, naprostý imbecil není schopný, třeba řekněme, lidského myšlení, lidských vztahů a tak dále. Jo, a víme docela přesně, co je pro člověka nejpodstatnější a co člověka dělá člověkem. Je to právě tohle, co to mu imbecil vychybí. Takže my víme naprosto bezpečně, že tohle je vlastně můj člověk. A proč naprosto bezpečně? Víme, že je to člověk i když teda... No ne, my tam nevíme bezpečně, ale... No ne, ale proč jim jednáme jako s člověkem? Proč? Lepší jednat s nedčlověkem jako s člověkem, než jednat člověkem jako s nedčlověkem. Čili to jsou pořády pragmatické? To je pořáda pragmatické. To jsou pořády pragmatické důvody? No moment, ale tady už to přechází. Tady jde o to, že tady přiznáváš, že když se s někým sevkáváš, to, co v něm uznáváš jako člověk, jako člověka, tak to je vlastně, že mu přiznáváš budoucnost, že má budoucnost otevřenou. A tím, že prostě ho prvá si zabecila, tak tím vlastně nad ním lámeš půl. Prostě ten je vyřezen. A tohle to je věc člověku tak jako málo příslušná nebo nepříslušná. Člověk samozřejmě po mnoha strážkách s těma druhýma lidma tak za tě považuje, ale v posledu musí přiznat, že eventuelně to může s nima bejt jinak. No ne, podívej se, já ho neprohlašuju za imbecil. No ne, jak říkáš teda... On imbecil je, já ho neprohlašuju, to je objektivně... Není pravda. No, třeba řekněme tam v těchto blbých dětích, tak to, co imbecilové, ten sedí na nočničku a naprosto není schopen žádného vztahu ničeho, ten jenom takhle kejvá hlavou. Nebo řekněme, narodí se Mongol a je mu 20 let a je psychologicky na úrovni 8-letího dítě, teda to nejde už s ním. Víc se nenaučí, víc jiné vztahy už nebude mít. Než vztahy, jakých je schopno a teda, řekněme, vědomosti atd., jakých je schopno 8-letí dítě, víc ne. A to neprohlašuju, to prostě je fakt. A já stejně s tím člověkem, já ho respektuji. A proč ho teda respektuji? Jako člověka. To není, že by ho prohlásil, to je fakt. Nebo mám člověka, který jenom tedy prostě trpí. Třeba má progresivní paralizu a v nejvyšším stádiu, nebo má třeba, řekněme, sklerozu, multitex, v nejvyšším stádiu a už vůbec se nemůže projevit. Rozumíš? Nebo mám zkušenost, to neprohlašuju. Třeba ten Jirka má zkušenost s tou věrou, že ta věra není teda schopna odpovědnosti, řekněme. Tak jí vodepíši. Proč nesmím vodepsat člověka, o kterém jsem přesvědčil, neprohlásil, ale přesvědčil, že není vůbec schopný odpovědnosti. Že vůbec může jenom dine exploatovat a může jenom parazitovat na druhém. Sám, že není schopný životem. Přičávám, nesmím vodepsat. To je otázka. Já nevím, jestli to nesmím vodepsat, protože já mám o tom pochybnosti, že to stojí takhle. Já vím, že to takhle nestojí, ale jsou lidé, kteří si to takhle v dějinách i současně postavili. Mohu v důsledku toho vodepsat. Mám právo se na něj vykašlet. To je řečeno způsobem, který je vadný, který v sobě nese ještě různé příměsy, které to není ono. Mám na to právo. Ale fakt je, že jsou případy, kdy je třeba s člověkem jaksi jako bejt hotov. Prostě v určitý situaci ten člověk pro mě je mimo možnosti kontaktu, mimo možnosti domlouvání, domluvy, dorozumění, odmítám, přerušuju. To neznamená, že mám právo, že se na něj vykašlu. Tam jsou příměsy, které vůbec se nevykašlu. Mě to trápí, mě to žere, zteká mě to, já nevím co všecko. Ale přesto je to taková povinnost. Tak mě nemůžu chovat, jako kdyby to nebyl vůl, nebo bestie, nebo sičák, nebo já nevím. Nemůžu, protože je. Já musím ukazovat, že je sičák. Tím, jak s ním jednám. Ale to neznamená, že ho tím vodepisujou na věky věků z nějaký knihy. No jo, ale to mluvíš o člověku, který je nebo byl nějak tvým partnerem. To mluvíš o člověku, který... No musí být mým partnerem. Proč nevodepisuješ toho imbecila? Já ho taky vodepisuju po mnoha stránkách. Tak například jako rodič, prostě jsem ho vodepsal jako potenciálního vysokoškoláka. Ale proč ho nevodepíšeš vůbec? Vůbec. Samozřejmě, že ne vůbec, protože co pak já vím? Jak já ho můžu vůbec? Co vím, to vím. A jak ho můžu vůbec? Já vím, že je celkováko imbecil, no ale že tu diša si teda nevýjde ani tu vůbecnou, na to, že by byly sotoškoláky. Tam ho můžu vodepsat. Ale co já vím? Vůbec. Jak já můžu vůbec? To nevím. Je právě to, co je mimo mou kompetenci. Ne hledě k tomu, že teda ještě tady, ale já skutečně nejsem schopen se dostat kojadru, jestli to tady jistě pozoruješ, ale... No, no, no, já právě to nerozčiluji. Já totiž taky nejsem schopen to řádně formulovat, rozumíš, slušně rozčiluji. Čím je, že člověk, když určitým způsobem jedná i můči někomu můči, komu by to snad bylo docela all right, tak i když by to bylo all right, tak to nějak poškozuje toho, kdo to tak all right jedná. To je tady ještě takovou pozadím, jo? Že tím je člověk zatížený. Že my prostě, když s někým jedná takovým tím tvrdým způsobem, tak i když je to třeba nějak takřka poprávou, nebo věcně, nebo vzdůvodnitelný, já nevím, co všecko, takže to zanechává, pokud jde o toho člověka druhýho, takže to zanechává určitou teda nějakou... A proč? No, to nevím. Teda by byla cesta, kterou by se dalo jít. Snad, já nevím. Jasně. Víš, my jsme měli ten případ, že o toho vojáka v tom Egiptě, toho římského vojáka, co píšete své ženě, že ho velmi lásky podělí dopis, ona je těhotná, oni píše, že ho bude líto chlapec, nechovej, bude jít do děvčet a ho utrať. A proč tohle to nesmí? V čem je chyba? A proč, řekněme, když se narodil nějaký plen dítě, tak ho ty římaní schodily z té skály a tak dál, když byla klidně. Proč tohle to nesmí dělit? Proč nemůžu říct, jako samozřejmě řekni to, že tento duch lidí, že ho skutečně jenom přítěží? No tak u toho vojáka nebo u těch římanů nebo Spartianů, že tam to je celkem jasný, prostě to je předsudek určitej, že prostě Kuk je člověk... Já vím, já vím. ...nebo když vůbec to bylo nějaké nedochůdče, že předsudek, že všechno spočívá v tom mít tři kyla... No prosím, ale alespoň eugenicky to bylo obrovské výhodní, proč to není možné? To je otázka, jestli to bylo eugenicky. Po jakých stránkách? Eugenicky nepochybně po té stránce, že teda nedochůdčata se neroznožovala. Nedochůdčata fyzicky. Ale co to znamenalo pro intelekt třeba? Nebo pro umění? Kde je řeče o tom, že nedochůdné dítě nevyroste ve vědce, v umělce? No a třeba, když to se narodí dítě, který má stědění a vybuže. Když jsem byl jako kapelník Vincentinu, tak to polovička nebo dvě třetiny těch morzáčků to byla zběděná úplnost. Teď je tady jako celý ústav, který jsou tady lidé jednoduché neschopní, kteří se těm lidem nezabývají, kteří se o ně starají, kteří... A proč? Proč? To minule teda, teď si to vybavují, že jsme v jedné chvíli dospěli k tomu, že když se takováto věc má zdůvodňovat, takže to se odvolává od nějakou obecnější normy, což v tom případě není možný, protože tady základní věc je to nahlédnutí, který se sformuluje a teprve dodatečně se teda hledá ten formální argument. Který se vždycky hledat musí, jinak je to lenost. A to je to, co děláme, že tedy nahlížíme, že ta logika určitá v tom je, že třeba se respekt vůči druhýmu, že se stále rozšiřuje na širší a širší okruhy. Určitou logiku to má, má to tak jako směr, a teď je třeba už jen to zdůvodnit. Zdůvodnit, současně teda najít taky, kde to má meze. Určitě někde to musí mít nějaký meze, neboť pak by nebyl vůbec život možný. No jistě. Nedměrně by se rozmnožili mouchy, komáři a tak. A jestli to... Víš co, já nevím, já jsem tu hepo poslouchal, tak mně to překládali tu operu toho americkýho žída. Mně vykládala jsem ti o ním tu parodii na muši. Tam, teď zač, tedy je to normální muše. A to je, to je film nebo hra? Ne, opera je to, opera. Opera? Opera, je to věnované jenom 23. Je to už poměrně strávěc. A je to vlastně parodii, je to uglas fenický. Začíná normálně chorál, intro, kýrie a tak dále. A teď začnou číst, začnou číst genizi. A začátek genizi. A teď najednou tam slyšíš, a stvořil Bůh komáry a viděl, že je to dobré. A stvořil Bůh vaštovky, aby vaštovky požíraly komáry a viděl Bůh, že je to dobré. A stvořil Bůh krahujice, který požíraly ty vaštovky a viděl Bůh, že je to dobré. A teď jdeme dál do úplnýho blázence. Hm, já si myslím, že ono vůbec nejde o to. Asi. Nakonec bait. Bait. A vůbec ohled úplnej ke všem slabým. Proč ke všem? A vůbec ohled úplnej, to je takový divný slovíčko, proč? Ano. To vypadá úplně sentimentálně, to vypadá... Zatím jsme o ničemným... Ale nakonec teda, po nábožensku řečeno, to rozhodující je, jestli se k tomu úbojímu, malýmu, ničemnímu, uraženýmu, poníženýmu, nebo špinavýmu, nebo já nevím čemu, se k němu skládní Bůh, pak se my máme skládně taky, a nebo neskládní Bůh, pak se nemáme taky my skládně. To je asi rozhodnutí. A protože my nikdy nevíme, jak se to má, no tak musíme dávat bacha. Nemůžeme si to zjednočovat tím, že prostě nějaký žebrák se někde vyskytne nebo nějakej, tak tu ránu teda být v pokloni. A to je ovšem něco úplně jinýho, než prostě když někdo je slabý, tak zahrad přezhrad být s ním. S slabým žádným hledem. To je slabost a to je síla. Jo, protože si má protekci k nebě. To je ovšem řečeno národní náboženský, že jo? Ano, jistě, no ale... A co je pod této náboženskou, pod tímhle národním výjádřením? No to je, to je... Co pod tím, co za tím je? No to je, když má něco slabého budoucnost, no tak je potřeba... A když to nemá budoucnost, tak... Já mě například... Jako, je mi tak divný, že... má dcera se zbláznila do hrdutech indiánů tak to je...