Písek, 24.5.04

Milý Adame,

kupodivu argumentujete hned od počátku tak, že na Sókratovi vidíte nikoli jeho filosofování, ale to, že se pouštěl do hovoru na ulicích a tržištích, že si vzal na paškál i politiky, že se neštítil boje se zbraní v ruce atd., a také že nic nepsal. Takových lidí, o kterých by platilo totéž, bylo v různých dobách jistě mnoho, ale nic z toho z nich neudělalo filosofy, natož vzory filosofování. A pokud jde o to nepsaní, zapomínáte na to, že za vše, co o Sókratovi víme, vděčíme jeho největšímu žáku a pokračovateli (ve srovnání s ním vše ostatní má jenom marginální charakter) – a ten psal ! Aby někdo vešel do dějin filosofování, musí psát – anebo musí najít mezi svými žáky a posluchači někoho, kdo to všechno zapíše. Filosofie bez psaných textů by musela zůstávat na primitivní úrovni, pokud by se vůbec uchovala.

Ještě víc mne zaráží, že pak rovnou přecházíte k jedinému tématu, totiž k “úsilí filosofů ovlivňovat společnost” event. “změnit společnost”. Odedávna se kdekdo pokouší “ovlivňovat společnost” (vlastní nebo i cizí), ale ani to z nikoho neudělá filosofa. Celý problém spočívá totiž v tom, aby společnost (lépe: lidi kolem sebe) ovlivňoval “jakožto filosof”, tj. filosoficky, filosofickými prostředky a způsoby. Ten hlavní problém je totiž právě v tom, co to je filosofie a co to znamená filosofovat. O hledání pravdy se zmiňujete jen jednou, a to ve větě “Dějiny filosofie jsou nepřetržitým řetězem omylů v hledání pravdy …” (a hned už tam je zase to měnění společnosti). Nevím, nakolik vědomě navazujete na mladého Marxe, který toto téma mocně vnesl do myšlení 20. století, takže nevím, zda pro Vás bude či nebude novinkou, že byl zároveň přesvědčen, že uskutečnit filosofii znamená ji zrušit (byl by to příspěvek do našeho semináře). On to ovšem mínil především jako způsob nejúčinnější kritiky filosofie: filosofie může působit po leta a staletí, a může i trvale škodit. Takže nejlépe je ji uskutečnit – a tím jí zatnout tipec. Na marxismus se to rozhodně prvotřídně hodí. (Moc toho asi o Marxovi nevíte, protože Vaše poznámka jde poněkud mimo kontext, když říkáte “jako by snaha měnit svět měla skončit kdesi u Marxe” - ono tomu je totiž právě naopak, že u něho tato programově filosofická snaha začíná.)

Přidávám jeden citát z Merleau-Pontyho (z jeho nedokončené, posthumně vydané knížky “Viditelné a neviditelné”):

… [Filosof je neustále] nucen revidovat a stále znovu definovat i sebe lépe zdůvodněné pojmy, vytvářet nové a k jejich označení používat nová slova, ustavičně se snažit přetvářet naše chápání, takže nakonec se evidence světa, jež se zdála být nejjasnější z pravd, opírá o veskrze sofistikované myšlenky, dovolává se něčeho, v čem se již přirozený člověk nepoznává, což jen živí staletou nelibost vůči filosofii, totiž stížnosti na to, že úlohy jasného a temného převrací. Jakkoli filosof tvrdí, že mluví jménem naivní evidence světa samé, jakkoli se brání, že k ní nic nepřidává a pouze z ní vyvozuje všechny její důsledky, nic z toho jej neomlouvá, naopak: filosof člověka všeho zbavuje, a přitom ho vyzývá k tomu, aby sama sebe myslel jako tajemnou záhadu.

Je to tak a nic se s tím nedá dělat. Je současně pravda, že svět je to, co vidíme, i to, že se musíme učit vidět. V tomto smyslu je nejprve třeba, abychom se s viděním vyrovnali nejprve věděním, důkladně se mu věnovali a řekli, co znamená my a co znamená vidět; je /15/ tedy třeba chovat se tak, jako bychom o tom nic nevěděli, jako by toto vše bylo teprve třeba se naučit. …

(Uznávám – toho “vidění” skutečnosti je tam příliš; ale vždyť i dobře vidět znamená už změnit!)

K tomu všemu bych dodal jen to, že nemám nic proti Vámi zmiňované “angažovanosti”; vždyť Rádl napsal, že každá velká filosofie je programem na reformu světa. Dodávám však, že ne každý program na reformu světa je už eo ipso filosofický. A když se filosof do té své (filosofické) reformy zabere moc důkladně a také prakticky-politicky, nutně přestává být filosofem (to je má kritika Platónovy iluze, že by filosofové mohli nebo dokonce měli vládnout), neboť na skutečné filosofování, jak o něm psal citovaný Merleau-Ponty) mu prostě nezbude čas (ono je to ovšem i zásadnější). Ve své angažovanosti nesmí filosof na prvním místě hledat úspěch, a jeho rozhodujícím kritériem nesmí být “prosaditelnost” či “proveditelnost” toho, co navrhuje. Pokud se někdy filosofovi stane, že je úspěšný nejen jako filosof, ale dokonce i v politice, musí se na chvíli zastavit a zeptat se sám sebe, kde udělal chybu. Pak ji musí nejprve napravit - a teprve potom smí jít dál (ale to ho už dávno předeženou jiní, protože ti se takovou otázkou nebudou zdržovat.)

Tak se mějte – a naučte se nejdříve rozpoznávat, čím je filosofie filosofická !

S pozdravem

LvH

Pracovní poznámky [původně připojené k dopisu Adama Šůry z 20. 5. 2004]

Filosofie vzniká z dialogu a to z dialogu co nejširšího, který se nesmí před ničím uzavírat - i aktivní společenská angažovanost může být zdrojem filosofických inspirací. Navíc počátky mnohých filosofických inspirací a impulsů pocházejí mnohdy z oblastí vlastní filosofii vzdálených (v tom je jakýmsi "archetypem" právě Sókrates, který začíná filosofovat nikoliv pro filosofování samo, ale proto, aby usvědčil Delfskou věštírnu ze lži.) A z druhé strany: jsou výjimečné chvíle - většinou nějakým způsobem "vykolejené" či zlomové - kdy se ve společnosti projeví touha po nějaké vizi či ideálu. Tehdy jsou lidé více ochotni filosofům naslouchat; tehdy také velmi záleží na tom, co filosofové řeknou či vykonají. Ač se to tedy mnohdy nezdá a ačkoliv to často vypadá tak, že filosofové a "nefilosofové" mluví úplně jiným jazykem, je mezi světem filosofie a světem nefilosofickým docela velká prostupnost - pro oba dva světy potřebná.

Na druhou stranu bychom filosofii příliš redukovali, kdybychom po ní požadovali jakousi okamžitou společenskou "zužitkovatelnost" - jakési vyrábění myšlenek a vizí podle potřeb společnosti. Filosofii činí filosofií jakási „zacílenost“ k ideálu, který dalece přesahuje naše každodenní praktické a pragmatické starosti. Filosofie hledá to, co je pravé a co platí trvale, nikoliv to, co se zrovna hodí našim okamžitým potřebám. Jestliže filosof ztratí ideál ze zřetele a orientuje se už jen podle toho, co se od něj žádá, přestává být filosofem. (Jakkoliv vnějškově může působit „filosoficky“ tím, že argumentuje, pracuje se pojmy, čerpá z myšlenkové tradice, vytváří vlastní myšlenkové koncepty. To všechno jsou ovšem jen „nástroje“ – záleží na tom, ve jménu čeho jsou užívány.) Je tedy jistým osudem pravého filosofování, že bude pro svou "přesahovost", která jde nad bežné pragmatické uvažování (a často i proti němu), vždy považováno za zbytečné, zdržující, ba často i nebezpečné. Tedy: jakousi "společenskou účinnost" bude pravá filosofie dosahovat jen pomalu, "v dlouhodobém horizontu" a vždy jen nedokonale.

Apriorní požadavek aktivní společenské angažovanosti by byl pro filosofii asi nesmyslný. Společenská angažovanost není to, co filosofii zakládá. Na druhou stranu filosofie nikdy nebude bez společenského vlivu. Minimálně kvůli tomu, že vytváří (nebo by alespoň měla vytvářet) silné myšlenky. Ty mohou být společností nepochopeny, mohou být odmítány, zesměšňovány nebo dezinterpretovány, ale ve společnosti prostě nějak žijí. Tomuto jejich životu se nijak nedá zabránit, ani tím, že je bude filosof formulovat záměrně složitě. Vždy se najdou vykladači, kteří je - budou-li mít ty myšlenky v sobě alespoň nějaký náboj - budou překládat do "lidštiny" a šířit dál.

Domnívám se, že můžeme po filosofech právem žádat, aby si tento často nepřímý společenský vliv filosofování uvědomovali a také se podle něj zařizovali.

Nemůžeme filosofovi diktovat, jaké myšlenky má formulovat (v tom je rozhodující filosofův vztah k pravdě, a ne lidský diktát), ani aby formulace oněch myšlenek byly snadno k pochopení (to je u některých myšlenek nemožné). Ale snad je oprávněné po filosofech požadovat, aby jejich filosofie vždy byla alespoň v určité míře konstruktivní. Tedy nejen se zamýšlet nad speciálními a jemnými problémy bytí, nejen klást řady otázek, které (třeba i správně) zpochybňují myšlenkové stereotypy, ale i vytvářet jakési myšlenkové "záchytné body", o které je možné se opřít při přemýšlení o tom, kam máme směřovat, jaká má být naše budoucnost, o co stojí za to usilovat… V tom má totiž filosofie vliv na společnost nejsilnější. Tím může lecčemus pomoci, ale také leccos pokazit.

Filosof má být podle mě ten, kdo je nejdál ze všech v budoucnosti, kterou předjímá a připravuje.