Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
Hejdánek 1969.wav
====================
Já jsem zrovna chtěl také připomenout ty dějiny. Když jsme si na začátku řekli, že ten charakter národa, že se nedá redukovat na přírodní determinanty. Ne, že by byli zcela vyloučeny, ale v podstatě charakter národa se liší od charakteru jednotlivce tím, že tam ty přírodní danosti, nějaké geneticky determinující prsky, že tam jsou jenom mnohnásobné transformaci, tak že bychom se měli teda právě proto zeptat, čím se to stalo, že lidé, kteří přísluší k tomuto národu, že vloží velkou energii do začátku a že nejsou schopni to dovést dokonce. Nemá dějinný průběh národní historie jistou závažnost, jistý vliv na vytváření tohoto jakoby charakteru, který spočívá po mém soudu jen v tom, že lidé fixují určité historické zkušenosti a že se to stává takovou dočasně stabilní záležitostí, která ovšem má ty historické kořeny zcela řetelné. Strašně důležité je také všímat si, jak se ten duch národa nebo duše národa nebo charakter národa projevuje v té reflexi, který o sobě myslí. Většinou právě tento moment je záležitostí intelektuálu. Vzpomínám na dlouhou dobu zamítaný přístup Masarykův k charakteru různých národů. Ještěl odhalit analýzou literárních děl. Ty jeho analýzy dovedou říct někdy mnohem víc než sociologické rozbory, i když neřeknou všechno. Ta druhá poznámka zajímavé je také, co jednou v jednom intervju říkal profesor Patočka vůbec o tom našem českém tázání po smyslu českých dějin. Říkal, že takto se ptají národy, které tíží jakési trauma. Tedy i to tázání, ta upětlivá snaha dobrat se toho, co vlastně je česká povaha, lidské poslání tohoto národa, i to může být v jistém smyslu příznakem něčeho v národním charakteru. To známe ve starověkých dějinách, například na případu Izraele. Tam určitá neuzpokojenost, nezajištěnost národní vedla k tomu, že byla vytvořena jakási zvláštní prorocká ideologie o mimořádném jedinečném poslání izraelského národa. Tenkrát to nebyl národ, ale vezměme to aspoň v přibližnosti. Něco podobného se mi zdá, že je možno pozorovat i v dějinách české reflexe. Palackým začíná, co nelze srovnat s úvahami ostatních národů o domácích dějinách, o národních dějinách. Palacký se snažil najít cosi tak specifického, že až téměř celou otázku přehral tím až naddějně uložené úloze českého národa. Tohle to potom se snažilo přivést zase na takovou reálnější rovinu Masary, který se snažil ukazovat, že všechno to, co Palacký hledal na této cestě, takže to všechno se musí chápat jako zvláštní případ plnění obecně lidského poslání. Ta okolnost, že Palacký s touto myšlenkou přišel a že tato myšlenka se stále vrací a že kdykoliv se zeptáme na smysl českých děj nebo na charakter českého národa, že vždycky tyto komponenty nějak v tom spoluzní, i když se k tomu kriticky vyjadřujeme, myslím, že také něco ukazují o těch dějinách, jinýž český národ prošel, také o určitém nezakoňčení nebo nemožnosti, také objektivní často, nemožnosti zakončit ty iniciace, ty ústavečně opakované zkušenosti jakéhosi revolučního nebo velmi dynamického vzepětí, které nemělo ani příležitost se rozvinout a být dokonce. Tohle všechno tam také v tom je. Souvisí to podle vás? Proto zkoumání národního charakteru vede k té dějinné otázce po zařazení národa do budoucích dějin. V tom smyslu tedy asi ta celá otázka je mnohem přesněji postavená, když se neptáme po národním charakteru, protože tomu vždycky rozumíme jako něčemu, co je dáno, jako spíš po otázce smyslu národních dějin, což vždycky můžete také zabudoucnosti.