Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Já bych to činil. Máte někdo k obyčejným tuškům? Někdo k obyčejným tuškům? Nemám. Můžete počít můj uši, jsi jistý. Ty máš takový drastický nástroje. Už nás to ukáže. Jo. Máš to překročené, to je srad. Musí něco vždycky najít. No, to je problém. Nicméně teda, to už se dá. To není třeba... Neboj se. Co to je? Jsi to přetrval, ne? To překročený. Dvakrát, to je dobrý, to je dobrý. Nemůže to být překročený jednou. Nemůže to být jednou na začátku a teď po druhý. Máš to k tomu subjevovat. Jasný. Tajemno. Ty máš 60 kg. Tak. Kolik je to 60 kg? 90 kg. 90 kg. Tak to je všechno dobrý. 5 000 x 40 000 m2. Dobrý. Tak. No. Necháme si to tady. Jo, aha. Jo, ty humanence. To by se nějak uhádalo, jo? Oboje, že jo? A teď tam, ta eminentně aktuální, no tak... To je trošku problém, báč, je to v rozporu s tím, co on říká na začátku, že teda Bůh je aktuální. Ne, o tom říká, o Bohu, nebo říká to o tom? Primordiálně. To váhá. Jo. Aktuální eminentně, tedy jsem, Bůh got actual eminence. No, však. A ve srovnání se světem, primordiálně. Je to primordiálně deficientně. No, takže... No a jak může být ovšem deficientně aktuální svět? No, to tady není, to tady není. Ve srovnání se světem, jestliže Bůh je eminentně aktuální, tak to znamená, že je to ve srovnání s tímto eminentně aktuálním Bohem je svět deficientně aktuální. To přece... Tak. Ano. No, pane, že ve srovnání, no, tak to je jasný, že musí být rozdíl nějaký, no. Takleda, že bych řekl, že to není vůbec aktuální eminence. To mně připadá takového zvláštní, ne? Takže řekněme, že je deficientně aktuální. Co je opravdu aktuální? No, eminentně, jako vím, vynikajícně, nebo... Povědce. Výrazně, nebo tak. Katexochén. No, a tak potom je teda ten svět, věry srovnání s Bohem, věry Bůh ve srovnání s nima, vizuální, eminentně, tak ten svět ve srovnání s Bohem je aktuální nějak špatně. Neeminentně, že jo, no. No, a teď to mě nedává všem teda, opravdu to mě nedává rozum, jak může být svět... A nemyslí se to právě ten svět s tím konsekventním Bohem. No, a tady z toho by se dala, jak si dobře ty, ta druhá šále, že ve srovnání s Bohem je svět aktuálně eminentní, který se dovoluje s tím konceptuálním Bohem, který je deficientní, aktuální, že jo. Ano, to je jasný. Ano, tam to je jasný. Ano, ale tam to při ní mi připadá jako nějaký novej prvek, který v životu ještě nepřátelí. Tohle smysl by pak dával jakýsi smysl, že prostě v tomhle smyslu by jaksi Bůh je, Bůží možnosti jsou jaksi naplněný. No, svět nemůže být entirely fluent, protože by nebyl vůbec, kdyby tam nehráli svou důležitou rohu věční objekty. Tak to je jasný, to je prostě přehnaný. Ale Entire Static God, no tak to je trošku problematický. Co to je statický, tak on zřejmě musí odlišit, protože Bůh je netemporální. Vše co netemporální, no tak to nemůže být dynamický, nemůže to být fluent. No takže God je přece statický. Ovšem protože jeho ta konceptuální hierarchizace věčných objektů sice je taky nečasová, ale přece je už trochu aktuální. Tak v zásadě, i když je nečasově, by mohl být trochu aktuální Bůh. A tedy jestliže je trochu aktuální, tak není entirely static, že? Ale to je trošku, trošku jako problém, jo? A stále mluvím o primordiální, samozřejmě, že koncekvedním není problém žádný, že? No ale je to teda, odpovídá to tomu, tady snad nemusíš usmluvit o tom primordiální Bůh v těch věcách, no. Svět je Bůhu imanentní, jsme řekli, jak jsme to řekli, že svět je imanentní koncekvedním Bůhu. V ráci teda, v pojisté stránce, že ne celej zas. Tak teda, tadyhle jak by mohl být, no jo. A je to skutečně jako, není ona to nějaká taková aktualita, skutečně nějaká ta aristotelská, taková jakoby... To nebyla ta, která se myslela doposud. No tak, principem aktuality je ta creativity. To tam někde... No tohle tady není aktualita, tohle je klidovný jméno, že no. Dá se nějak říct, že se ta aktualita vyšší od reakty? No jo. No ale ta právě myslím, že ta aristotelská se modvodně nevyšší, ne? To je prostě, to je čin, že no. Aktualita, která je jako... Je jako učiněná. A kůži. Takže tady je... Aktualita se tam už vyskytovala, že? To už tam bylo mnohokrát. No. To tím bylo automaticky pochopeno, ale jestli by to bylo tu první část, ty třetí, nebo pořád ty antitéze, o kterých tady... Tak to bude vidný, co je. Smysl s tém startem aktuality a mírov, a pouze reality, teda? Jo, já bych na to zase ztratil, ale to nejde. Jo, je jasný. No, já jsem zvědavej, teda. Chceš to říct? To je moje, no. Bůh je neměnný, trvatelný a svět... Že Bůh je permanentní. No tak to je trivialita, protože je netemporální. No tak co mu jí rozbejlá. No. A God is fluent, no tak to je evidentní, že to je ten konsekventní. No tak to je pochopitelný, no. Ale teď. Jak se může říct, že svět je permanentní? To tady někde předtím to bývalo, no. Že má svou permanentního, jo. Že má svou objektivní immortalizaci. Tak, anebo že je permanentní, že je fluentní. To je takhle. Kde to je? Nevím. Ale jestliže se řekne o světu, že je permanentní a myslí se teda tím, že tam jsou ty věční objekty, tak nechápu, jak ve stejným smyslu, a to je teda součást téhle myšlenky, že svět může být fluent. To tedy je nonsense. Tady nad tím, tedy v tom postavci, jo, se tady píše The Problems of Fluency of God, že jo? Ano. A tak dáváme... Aby vás to málo sešpařilo. Tímto způsobem... In this way God is completed by the individual fluent satisfactions of finite fact. Já myslím, že to je takhle, že to, co se ve světě stane tím permanentní, vstupuje do Boha. A tím je Buffluent, poněvadž do něj neustále vstupuje všechno, co je permanent ze světa. On je úplně tímto můžek tady, že to v tom světě je to nějaký, to dá vás přeměřit. Jo, to je hezký. No, to je... No, to bude ono. To bude ono. Já myslím, že tady bylo neřečené, že do něj vstupuje to fluentní a patrně se tím permanentním se to stává až... Ano. A takže tím je fluentní, že tam na něj je to fluentní. On je jakoby tím, že prostě v něm se něco děje, a to, co do něho ze světa vstupuje, se stává neměním. Nebo se stává tím... Jak to tam... Permanent. No, bylo by to pěkný, ale teda nicméně zase tady přitažený za vasy, že se pak říká o tom světu, že je permanent. To je hodně přitažený. A nebo to tak, že jako v konci konců nakonec ten svět se stává fluentní. Ano. V tý konce k venči. Tohle je, že jo. No, ve chvíli, kdyby se svět stál permanentním, tak to je doklad o tom, že kreativity je v hajzlu. Ano. Tak. Že přestá fungovat. Že vyschla. Ano. A jak v té situaci, kdy se Bůh stál fluentní, to mě není nic hezkého. To aspoň nejde. Je to permanentní právě v tom, že se odbíje. No, ale to už bylo navrženo teda. To je zavračení všem dialektiky do Lightheada, že jo. Většinou se toho říká, v místu tady to everlasting, že o tom světě se půjde jako stál permanentně se používat everlasting, což je tradicíně úlik ráce, jazyka, symetrii, antitézy, tak to takhle použil. Ne? Jak si myslíš? Hm. Vždyť. Ve své, tím možná, jestli mají měláme hlavu, je to permanentní ve své fyzické existence. To není nic. To tady je pak další jimě a k tomu ostatně další jimě. Tady tedy se trošku osvětlují všechny. No jistě je to, že v každý půlce ty antitéze si všímáš trochu jiný stránky. Když řekneš, že svět je pomýjivý, tak to taky není úplně pravda. Protože svět jako něco z jistý stránky svět je plinoucí. A z jistý je permanentní. Jenomže, rozumíš, tohle je všecko pravda. Ano. Ale když to spojíš a k tomu když si všimneš toho, že svět je pomývej. Že patří, že Bůh je toho. A že svět je naopak trvalý. A teď proč Bůh je v té kouzli? To je nonsens. To je prostě úplně na jednou přistávání logiků. Ano. To samo o sobě jo. Ale ne, má pomočná logiku. Že jde o tu kouzlu. Když si všimáš toho, v čem Bůh je permanentní, tak právě v tom též svět je fluentní. A když si všimáš toho, v čem svět je permanentní, tak právě v tom Bůh je fluentní. Když si všimáš toho, v čem je svět permanentní. Ano, tak to je právě to, co jaksi tvoří tu fluenci Boha. Neboť to do něho jaksi vstupuje. Ježiši, je permanentní teda ty fluentnosti, jo? Ale to, co je jaksi na světě permanentní, to je to, co jaksi co ten Bůh pojídá z něho. Co se stává jeho součástí. Když to naopak, to, co je na světě fluentní, to je to, co v této podobě s Bohem nemá nic společnýho a co ho tak nemění. Ale to není pravda. Přece ten konsekventní Bůh máli se lišit od primordiálního. Tak musí záviset ne na ne na těch věčných objektech, který jsou tomu světu vtisknutý. Níblž na tom, jak ta kreativita v tom prostě dělá ten zmatek. Já myslel, že závisuje na tom, že ty věční objekty jaksi se uskutečnějí. Nejdou. Pokud se ty věční objekty uskutečnějí v tom světě, tak tam není co by se dodalo k primordiálnímu Bohu no ta skutečnost toho. No ta skutečnost se tam dodala k těm objektům, že? Ano. Ale jak by mohly ještě ty uskutečněný objekty reagovat na nějakýho Boha? Tomu, že mu jenom... Jak si součástí Boha jsem já teda rozuměl, jsem si myslel... Reagujou na Boha, jo? To jsme k těm říkali, no. Hej! Dobršovat! Dobršovat! Je to ve prostřed asi druhého odstavce třetího paragrafu je tam vzhledem k relativitě všech věcí There is a reaction of the world on God. Světa? No, čili, že svět reaguje na Boha. Svět ale by nemohl... Co to je reakce na Boha? Co je to? Ještě dalšího, něčeho jiného? Než, že ten Boh vtiskne tomu tomu dění, jakýsi věčným objektům. Nic dalšího. Ale to není pravda. V té reakci toho světa na Boha se ten realizovaný již svět transcenduje. Se přesahuje. A proto můžeme mluvit o tom, že je immanentní v tom. Čili to je něco navíc. A to navíc. Ten realizovaný svět se může vztahovat k Bohu jedině díky tomu, že se tomu Bohu nepodařilo to úplně sešměrovat do těch věčných objektů. A že tam je furt ještě nějakej ten náboj toho novýho ty novelty, která transcenduje, která jde kus dál. A díky tomu, že jde kus dál, je schopna se vztáhnout k Bohu a vytvořit konsekventní povahu Boží. Čili ta konsekventní povaha Boží není jenom součtem těch realizovaných věčných objektů. Už se nevím, kvůli tomu, že tam vzniká něco nového, teda je to je to něco nového. Já mám přeci jenom takovou teda tu představu, že tam z jedné strany se v tom uplatňují ty věčné objekty nebo nějaký obecní zákony pro vytváření těch jednotlivých událostí, které jim. Ale že z těch jednotlivých událostí se zase nějakým způsobem ty jejich stále složky, teda jaksi, nebo permanentní vytáhují a vytváření složky toho toho, které je konsekventní složky Boha. A jestli, že teda bereme stanovisko, že je to jedno a to tež ten konceptuálně konsekventní Bůh? No to není. Takže jsou dva? Jsou dva. Protože Bůh má dvě stránky, že? Ale jsou to dvě stránky, no a v tom případě bych řekl, že tam nevznikají nějaké, já totiž nějak nesouhlasím teda s tím pojetím ty tvořivosti, jo? Že tam nevzniká něco nového, co by jaksi tu konsekventní složku odvyšil od tý konceptuální. Jaksi na dva, na dvě individu. A co by pak znamenalo nový? Co by to znamenalo? Když říkáš, že třeba kreativity, že je principem novosti. Tak co by tam pak, teda co by to byla pak novost? Kreativity je princip novosti? No. No to je vlastně vůbče všem, na jednu stranu zase tam říká, že tak kreativity se nedá ničím takhle charakterizovat. Charakterizuje to? On to taky relativizuje, jako současně říká, že teda je podmíněná. Že to je samozřejmě, že to není charakterizace. V tom smyslu, že by se našel nějaký ještě obecnější pojem, mimož by se to dalo, to není, jo? Novost je speciálnější pojem než kreativity. A čili se to spíše, jak se tím odvozuje ten pojem novost? No to jako jenom tak kolem toho tak krouží, že? Ale fakticky teda jedině novost můžu vyložit, nebo prostě novost poukazuje na kreativitu, nikoli obráceně, že? Novost je možná díky tomu, že je tu z té kreativity, nikoli naopak. Ale nicméně to takhle vázané je. Nedá se říct, že třeba vlastně kražák kvalita je nová? Není, protože aktuálně tatáž událost může být aktuální stokrát o sobě. A furt je to tatáž struktura. A vždycky je to aktuální v tu chvíli, uplně to, přijde nová, zase aktuální, vždy je se... Tohle já si to taky už třeba nepamatuju, ale v tom, co vyšlo v České, matematika dokoná takové věci, jak on tam třeba dovozuje, že vlastně žádný dvě věci nejsou úplně toto vzmíněno. No jo, no tak jasně, tohovšem je důsledek, že toho, že každá událost reaguje na celý univerzum, jak on říká. A proto teda její reakce musí být jiná než reakce třeba stejný události, která kousek vedle, tak už musí být jiná. Myslíte, že teda opravdu ty antitéze stojí do takových věcí? Každý problém je ohromná příležitost k tomu, abychom zjistili, jestli opravdu mu rozumíme. Takže pokud je nám všechno jasný, tak můžeme být totál vedle, ale když teda je někde potíž a my bychom to pak uspokojivě vyřešili, tak přece jenom jako je to takový doklad. Teď bych chtěl teď se na to ještě jednou cenu teď to přečít. To se objasní v tom dalším teď. Ale právě proto je dobrý, my si teď ty problémy odevřeme a k tomu věděli, o čem pak se podíváme. Já bych ještě byl, můžete ještě chvíličku, nebo můžeme později ale tak aspoň ještě tam to jedno a mnoho. To jsme vynechali. Poslední. Právě tak právě v tom místě, že Bůh je svět jeden. Tadyhle to je před tím. Jakože svět je jeden a Bůh je mnohý. Prostě mnohotnej, jak byste to řekl. Ne, že Bohů je mnoho, ale že je uvnitř mnohej. Takže Bůh je jeden, to dá rozum, protože je principem řádu. Co není jedno, tak nemůže být principem řádu, to je evidentní. A že svět je mnohej, no pochopitelně, páš, tam jsou ty vejfušičky, je jich strašná fůra, a ty se musí nejdřív nějak uspořádat. Původně mnohý, tak to je úplně jasný. Ale teď jak je to obráceně? Že svět je jeden, to bych taky chápal. No, že svět je jeden, no, bych chápal, ale teda v jakém smyslu? Fenomenálně, nebo fenomenologicky, teda jo, jenomže to přece on nemá na mysli. V jakém smyslu je svět jeden? No, svět můžeme říct, že je jeden jedině, co mě napadá jedině v jediném vztahu, a to jest ke konceptuálnímu bohu. To je někde asi řečeno, myslím. S tím se to myslíš, snad. Ano. Pátá chátka odzvírá ten odstavec před těmi antipezemi. To je jasný. No, pátá chátka odzvírá Everlasting which has been lost, to je v nějakých náboženstvích, co já nevím, co tam je, ale týka zatím za tou pohledčkou. Tak ještě taky o kousíček dál, jak se tady říká, já nemám teda anglicky, ale tímto způsobem Bůh je dovršován individuálními pomíjivými uspokojivými s konečným faktem a časné události jsou dovršovány ustavičnou jednotou z jejich transformanty. Tlačovanými do jednoty s věčným řádem. Tady to nějak, on opravdu takhle asi myslí, že jako to ty jaksi zároveň na jedný straně ta ty individuálnosti fluentní vstupujou do Boha nebo uspokojujou, že jo, dovršujou Boha a na druhý straně ty časné události jsou dovršovaný tou věčnostím. A tedy jako v té míře, v jaké jsou dovršeny, jsou skutečně neměný. Z těch mnoha událostí, které nějak za to stojí, se stává jedna a z tou neměností je taky ta jednota. Z tou trvalostí, z tou permanenci je taky ta jednota. Pak to je prostě jako, že svět měří k tomu, aby byl jeden. Ano, ale jak pak souvisí tím, že Bůh je mnohej? Je to celý ten svět. Ale když ten svět je jeden, tak do něj vstoupí jako jeden. No, to ne právě. On do něj vstupuje jako mnoho a z něho dělá jeden. Ale teď je celkem, jako dovedu si představit, nebo dalo by se říct, že je jedno, jestli se řekne, a nebo, že je teda jeden. No, to je sice samo o sobě, ano, ale ne v souvislosti s tímhle tím. Zase rozumíš, v případě, že Bůh je mnohej, protože obsahuje v sobě svět, tak pak se ovšem nedá říct, že ten svět je jeden. Ale to je zase taková struktura, že jo? No, je úplně stejný. No, je úplně stejný. V sobě akorát k sobě nejdou. No, to mi se stá, že to je čistě tady popis toho procesu, kterým se jaksi naplní ten konsekventní Bůh, že jo? Ne, buď ten svět není jeden a zůstává mnohej, zůstává mnohej, takže když ho konsekventní Bůh do sebe pojme, tak je taky mnohej. Ten svět je jeden a když ho ovšem do sebe konsekventní Bůh pojme, no, tak nemůže najednou se stát mnohej. Tady se mluví, že jo, v odstavci předtím, o hradě událostí, že jo, které se navzájem pře sebe transformují nějak, ne? A vtlačí do jednoty s nějakým plánem. To znamená, z mnoha událostí se vlastně transformují do sebe self a to self už je jenom jedno. Že jo? A ten konsekventní Bůh se stále... Ale co to znamená, že mnoho událostí, jako že krvinky běhají sem, letáme, nervičky pracují, nevím co, a je z toho jeden organizmus? Tadyhle, z Fluence, třeba je, Temporal Occasions are completed by the everlasting union with the transformed selves. Co znamená, že tam těch událostí musí bejt many, že? Prostě tam byla union nějak v celé radě událostí. A tímhletím procesem se začíná tvořit ten konsekventní Bůh. Protože nejdřív tam prostě musí bejt nějaká union, ne? Rady událostí. No a z toho si, jak si já abstrahoval, to je blbý slovo, prostě veme něco, co prostě se potom zařadí do toho konsekventního Boha. Takže v tomto smyslu je Bůh many. No, že je mnohost, i když jako si myslím, jsem sjednocená nebo tak, o tom se tady nepovídá. Ale takhle by se to mohlo říct, že Bůh je jeden a svět je mnoho, poněvadž svět je mimo něho, je teda mnohej, a Bůh je tedy čistej od světa a tedy je jeden. Když tedy svět je jeden, to znamená, že je v Bohu. Jo? No tak v Bohu je právě ta mnohost toho světa. I když jako by jednoho světa. Ne? No, dobře, no, ale teda jiným myslím, já nevím, třeba by se dalo říct jako paraphrázu, abych to trošku to, že ten jeden Bůh je jako by ten chudej Bůh, jo? Tady v tom se říká Bůh je bohatství, třeba, jo? Bůh je bohatství tehdy, když svět je jeden, jestli svět je mnoho, tak Bůh je chudoba. Úplně souhlasím, sám o sobě se to tak dá říct, ale to spojení s tím, že svět je jeden a Bůh je mnohost mně připadá absurdní. To prostě to k sobě nepatří, to je pravda hned v různých poschodích. Když to to první, to je v jednom poschodí. To je taková divná zářitost. No ale to je fuk, prostě tím jsme to problémovali všecko. Ale ještě možná tohle tohle, že na tom je, on chce říct možná ještě jednu věc, je totiž to, že svět je jeden, jo? Není, nemyslí jakou, jaksi, celá nepohnutelnou výpověď, jo? Ten svět je jeden z určitýho pohledu. I za určitý, i za toho jednoho stavu, nebo na tom jednom poschodí, jak ty říkáš, tak když můžeme, svět je jeden, jo? Tak to je určitej aspekt tý věci. On teda není jeden, že jo? On je jakoby mnohost, která je nás jednocena. A že možná tímhle tím sestavením se zrovna tohle chce naznačit. Že, jaksi, svět je jeden z hlediska svý jednoty a svět je jeden. Protože pro ten svět má smysl ta jednota, kterou v tomhletom poschodí nabejvá, kdežto Bůh je mnohost, protože pro Boha má smysl, nebo má význam ta mnohost, kterou tím nabejvá. Jo, a není to tak, jako že svět je jeden a konec. Svět nabejvá jednotu a Bůh nabejvá mnohost. A o tom druhým aspektu, který tam vždycky také je, se nebavíme. Že byste měl volit, myslíte, taky, jo? Svět je taky, Bůh je taky, je mnohý a Bůh je taky. To by se to zesladilo. Já myslím, že jaksi svět jako explikoval bych to tak, jako že svět nabývá jednoty a Bůh nabývá mnohosti. Jo, to je jako to významné, to, co tam nebylo, nebo tak. Místo toho je. No, taky, jestli by se nájdelo chápat, jak si trošku odmínkově, že myslí, že chápeme svět jako jeden, potom, myslím, to k této souvislosti. Právě pak je, jak Láďa říká, to pak je takový trošku divný, protože když chápu svět jako jeden, jo, a připisuju mu jenom tenhle, ten atribut, ty jednoty, tak jak potom přijde, že Bůh je mnoho? No. Jo. Já jsem to teď říkal, možná s značnými zrušení, ale já už jsem tady říkal, že mi připadá, že někdy my tady pořád diskutujeme, jak si říkáme Bůh a představujeme si bytost. A z toho mám větší dojem, že On... Dobře, tak teď myslím, že Bůh se vydostalo. Ne, ale tadyhle v tom je ten pojem, které, jak si jinak, jako, řekněme, tím přibližením, jak si spojený s řádem světa nebo se soubojem zákonů, jak tam říká, že je stvořením. Když je stvoření, probíhá podle určitých zákonů, čili Bůh je, protože ty zákony jsou s tím stvořením. A potom se dá chápat, jak si to na jedné straně, ten svět, jak si vzniká podle těch zákonů, které jsou, které nejsou si vědomí sama sebe, že jsou eficientní aktuálně a něco všechno. To je ta konceptuální složka. A z toho vzniká svět, který tady je popisovaný, tady má za prvé, za druhé, asi za třetí, je to poslední odstavec v tom čtvrtém paragrafu, kde ten akt, kreativní akt, tedy, abych to tak přecně česky, vyložil, nebo přeložil, tedy má jako tří složky a to je první, je nejkonečná konceptuální realita, druhá je multiple solidarity, násubná, tedy nebo mnohá solidarita, free physical realizations in the temporal world, a za třetí, the ultimate unity of the multiplicity of actual fact with the primordial conceptual fact. Facts, ale fact, jo? Čili on se ten primordialní konceptuální fact, když to tady řekne takhle, tak by se to dalo chápat tedy jako, že to je řáda, že teda svět je jeden, protože je podle jednoho řádu, že v tom je ta jednota nebo jednost světa. A na druhé straně, když se v té, v těch antitezních postavíme na to stále výsku, že ten svět je jednotný, tak nám tady s tebou věřstává jak si ta to pojetí o tom jeho řádu jako mnohé, že známe jak si řadu těch, řekněme, zjišťujeme řadu obecných zákonů a v tomto smyslu tedy, jak si tu konsekvenci odvozenou z toho světa jakoš to mnou. Když si to představím jenom takhle v tom pojetí, jak si toho pojmu Bůh blízkém tomu pojmu řádu, tak myslím, že by to v určitý smysl také dávalo. Ale to už neváží na toho konsekventního Bůha. No ne, to je to, co se co vyplývá z těch aktualit. Tak z nich jak si vyplývá tím, že oni mají nějakou společnou permanentní složku v sobě obsaženou nějak, tak to, co je v nich to permanentní, to tvoří ten To tvoří toho konsekventního? Ano, to tvoří tu víceméně jak si do obecnosti přecházející přecházející teda tendenci, že jo, která nakonec přicházejí, jak se tam někdy taky říká, že ty aktuality se nějak přetavují a očišťují do, to je někde před těmi antitézemi tady, kdo to máme? Jo, Perč Jo Do nějaké trvající jednoty se svými transformovanými já, že jo, přečištěnými jako do potvrzení věčného řádu konečné absolutní moudrost, jo, čili to tam je něco takové jako to absolutní vědění o světě nebo moudrost nebo ten řád toho světa, nebo že tenhle ten, ten je tam jaksi postiženej ten přechod od toho, jaksi aktuálního světa k tomu k tomu konsekventnímu bohu který takovej moderně postupuje Já bych řekl, že jako tady jste že jako v každém případě tady je takový to, že jaksi ta jednost tak jak do světa vstupuje z boha ta jednost jednost jo, tak soubíješ ji stejně stejným krokem, jak si do boha vstupuje mnoho z toho světa, které je vůbec jednost že je v tom skutečně taková jakási symetrie toho toho prostupování toho jako tý konkresce nebo jak se to tak říká ale že ty symetrie vyprává tak podobný ten vztah soustání jednoty s různostmi v kontrastu ten vztah, myslím teda identity těch dvou stránek, že jo ty konceptuální, konsekventní teda jo, skonce mě to není nutný nazývat to myslím, že to myslím, že jako jo, že tam přece jenom je mezi tím jako ten proces celý, že jo tam se jako něco no, no, no no a proč si nepřijeme tak to vysvětlení, že jo že to jmény nějak souvisí s tím za druhé tady multiplicity of multiple solidarity of the si multiple prostě solidarity of three physical realizations of the temporal world prostě vysvětlení tak ano, že jo, tady ho jak Pavel tady čet ano, ano, ano the one infinite conceptual conceptual realization to je za prvé je creative act, že jo tak to je v tom v tom primordialním za druhé the multiple solidarity of the three physical realizations of the temporal world to bych viděl to multiple zobrazený tadyhle na tom jmenu, že jo a za třetí the ultimate unity of the multiplicity of actual fact with the primordial conceptual fact to je v tom unity, kdy bych se viděl tady ten one v tom zůvodu a mně se zdá teda to je to místo vybraný dost náhodně protože tady vlastně ty tři parag ty tři oddílky nebo ty tři myšlenky ukazujou jenom na něco takhle na na vztah Boha a světa nebo světa a Boha ukazujou tři druhy tvořivých činů nebo creative acts, že no a ty ten creative act to je realizace creativity přes nějaký ty zkoordinovaný objekty, že věčný no a a teď tak jednak ta nekonečná konceptuální realizace, že tak to je první druh toho creative actu, že a to je teda to co dělá Bůh sám to je jednak je nekonečná takže to týká všech možností a je pouze konceptuální to znamená velmi teda deficientní aktuální to je prostě ten primordiální druhé je solidaritá volných nebo svobodných fyzikálních realizací v to je v rámci světa to znamená jak na sebe jak se k sobě vztahujou jednotlivý realizace a to byste neviděl, že to je ne v tom, že je to vlastně to té, že jako je tady nad těma antitézema takže everlasting union with their transformed selves to není ono tam byste myslel, že to je ono no především že to je multiplicity ta multiple solidarity tam v ní není vůbec tam kde je co everlasting no to že je to multiple jo, že to je prostě že to je jaksi chadá no to není everlasting jakákoliv multiplicity je velmi dočasná everlasting je přece to, co co není multiple co je jediný co je schromáštěný everlasting mys se tady odvozuje z toho, že tady se nějak ta jak se tam jmenuje ta událost, ta patričná událost prostě transformuje do něčeho, z čeho se to dá odvodit, z těch transformed selves no to je to je vůbec já vím, že to ta multiplicita jaksi není přímo, že jo, ta věčnost ale ta multiplicita je tady nutná, ty věčnosti to bych si myslel

====================
s1.flac
====================
postupný šventový, nebo za každý krok s to smějí vydat počet. No dobře tak, platon. Řekněme taky. Dosaďme teda platonem. A teď asi, když mám takový pocit, třeba například, když jsem slyšel toho Finka, kde on tam Fink předestřel takovou situaci uzavřené společnosti. To je s lidí, které jsou, on tam užívá příměr, žijou pod střechou mítu. To znamená, mají to všechno, žijou v takovém krásném klidu, neprší na ně. Mají to všechno takové pod střechou. A ta otevřená společnost, která je společnost nynější, a tam už jde bez mítu, to je právě, že ta střecha se proděravila a nakonec jenom zmizela. A teď ty lidi jsou tady takový jako na holportu. A to, co pro ně teda teď zbývá, teda teda zbývá situace, teda to východiskost té situace je takové, on tam pak užíje ten Aristotlev termín Phronésis, sám to interpretuji jako berátung nebo porada, kdy je to teda jakési vykročení, které je svobodné v tom smyslu, že nemá být vázáno na předen připravené jakési koncepty. Na předen připravený teda jakési mustr, podle kluci, kterého plánově tě vykročíme. Tím se to nezbavíme. A teď jaksi staritím teda na očích, člověk by potom si takhle teda položil otázku, co to, do jaký míry filozof může být, řekněme, takovej pracovník ve filozofii. Jaký je v tom rozvíj. Přece když to jednou ten film napíše, tak můžeme pak přečíst tisíc takovejch knih, kde se nám takovej, řekneme tak, berátung. A to berátung znamená, že nic radši rovnou neřekneme. A berátung teda, který je zbavený právě těch všech, je totálně nepředpojaté. Takže v tomto ohledu člověk mohu furt opakovat a nic jiné pro ně nezbývá. Jestli teda asi to nestojí tím způsobem, že veškerá ta činnost kohokoliv by měla být vedena tím filozofickým požaravkem, teda toho, kdo má jakýsi vztah k filozofii, tím právě být v každém tom kroku, postupu jednotný se sám sebou v tom vykázání počtu z toho. Že pokud budu páchat jakousi vědu, tak věda právě má v sobě něco, že jaksi nereflektuje svoje předpoklady. Je v stavě jako axiomata, co se na nich vybudovává. A že ten filozofický požaravek je i v tomto, řekněme, že tyto axiomata neboudat a nerazvádat nějakými lepšími, ale těmito axiomatům rozumět a být schopen z nich vydávat počet. No jasně, ale myslím, že to není v protikladě, že ten Finkův požaravek, který je opakování Gadamirovského požadavku nebo Heidegrovského požadavku, není v rozporu s tím, co jsi tady citoval, Paločku. Že to je vlastně to samé. Protože utíkat se neustále, přečíst tisíce knih a stále teda si myslet, že jediná správná věc je výjít nezaujatě, důběřivě a tak dále, to je opět nastrojení filozofického mýtu, který sam poté přestává být filozofický. Že to není poznatek, kterého můžeme nabít a pak se s ním spokojit. To tak vůbec není chápáno. To je chápáno jako poukaz a ne jako jeden. Tím se liší vědecký postup od filozofického. I když v filozofii vždycky taky jsou nějaké předmětné záležitosti, které vypadají jako poznatky, tak ve filozofii o to nejde. Zatímco věda hromadí jeden poznatek ze druhým a přidává něco. To se nechávé s nějakým poukazem a potom to ji znovu umožňuje. A s většinou se nechává ve s tím poukazem, když už to nejde, když se tam něco naprosto se nevejde a tak dále. Tak najednou teď prostě chytá jakby něco. No o tom je větší otázka, jestli chytá jakby, jestli tady nejsou nějaké větší takové širští filozofiční vlastní věci. No málo kdy bejvají. Věda je zapomenutá díky tomu, že je taková každodenní, ale že ve skutečnosti tam v ní něco je, co teda je obsaženo vždy v těch velkých věcích, kteří prostě mají tu sebe. Ano, je to ta nesnáz, že teda ty největší, který tu krizi nějak vidějí nejhloup, že jsou většinou neškolení natolik, aby to opravdu prostě mohli sáhnout jako filozof k tomu, co teda toho filozofa vyžaduje. Takže proto je to taková vždycky tak trochu náhoda, a okamžitě velice rychle se tam uplatní najednou jiný model, a už myslejí, že to zase půjde. Já jsem měl narážet na takovéto opachující se, jak jste říkal, krize, dejme tomu teda situace předdákátovská, vznik vlastně nové vědy, nebo situace v své konce minulého století, kdy najednou vědy přestaly platit, ale začaly platit nové. Jak to je? Možná, že taková ta nereflektovanost přeci jenom je spíš takovou záležitostí jistého období. A čas od času dochází k takovému průlomu. Buď filozofie do vědy, nebo... A není právě ta měnlivost toho cyklického pohybu. Judovovská mechanika, i když dneska ji vidí, je nějakým způsobem fyzikové, řaději někam jiná než byla řezena v 19. století. A při vzniku upřímnýho, ani úplnému to lejbnice. No a přesto teda ona jistý smysl má. Platí pořád. Platí pořád, nicméně dneska člověk i méně fyzikálně, řekněme i nefilozoficky sdělán, má možnost nahlédnout daleko lépe, než měli její tvůrci a ty lidi před 100 lety její omezení a to, co nám v podstatě ona říká. Její omezení mohlo být pochopeno tehdy, když tady vzniklo něco, co jí bylo s to do sebe zavrnout a co bylo širší. To je ta Einsteinovská metafyzika, která umětnostkou teda v nejmenším neluší. Ponechává platnosti, ale říká to i speciálními připravy toho, co podává menů. Ovšem, ono to tak vypadá, ale ta širší koncepce je ještě něco úplně jiného, než předpoklad, který nám umožňuje vidět meze tý starý. To je pouhý zdáně. Já s tím vysvětlil, jak došlo k tomu omezení. Jo, ale ta nová koncepce, byť jakoby širší, že vůbec není reflexí něčeho, není boku zdál, než ta stará. Je to jenom něco jiného, že z vnějšího hlediska, jako by to zahrnovalo to starý, ale vůbec se to k tomu nevztahuje. Naprostá juxtapozice, nemá to spolu co dělat. Není to kritika jednoho z druhých. Já myslím, že o tom pohybu onoho smyslu, který... To, co může ta věda udělat, je jedině, že vystaví jinou hypotezu, jinou teorii, ale neže podrobí základy nebo zdroje tý starý teorie kritice. Tohle právě dokáže pouze to, z čeho věda vznikla, na co zapomněla, co už prostě nepatří do jejího arzenálu, protože je to filozofie, která de facto za svůj cíl vůbec si neklade stavět hypotezu nebo prostě zjišťovat další a další fakta, spromažďovat další a další poznatky. Ty poznatky jsou tady jenom, protože ta filozofie nemůže pracovat, aniž by to na něčem demonstrovala. Ale jíde mu něco jiného. Jde o ty poslední zdroje, z nich vůbec jsou ty teorie možný. Takže v jistém slova smyslu, Patočka to říkal před nějakým časem docela teda, je to takovej, možná, že jste to už od něj taky slyšeli, že věda jde stále ku předu a naproti tomu filozofie jde stále zpátky. Není to tak docela přesně pravda, ale není pochyby o tom, že ta věda má rovněž tak svý základy jako ta filozofie. Jenomže ona se k ním není schopna sama dostat. Nemá prostě, ztratila jakoby nějaký ručičky, které jsou schopný sáhnout dozadu. A filozofie je vždycky znovu vysvětlená. Vrací se k tomu, že hloubí, ohledává kořeny. Že by to byl jenom návrat. Ještě raz chtěl vrátit k tomu, že vypadalo teda velice zajímavý, jak jste mluvil právě o té zkušenosti s tou řečí. Aby byla možná vždycky nějaké setkání, které musí být. O to tež. Vy jste tam mluvil jednak o zkušenosti s řečí a jednak o tom konceptu osobním, který každý člověk má. Já bych položil teda k tomuto otázku, jestli ta filozofická úroveň, té filozofické úrovni nedochází teprve tam, kde se člověk tohoto konceptu, který o tom tématu má, to nestřekne. A nebo jaké je rozlišení ta zkušenost a ten koncept? Je to jedno a to tež? Jedno a to tež to není, ale jde o to, že my se nejsme schopni přistihnout při žádné zkušenosti, kde by už ten koncept nebyl. A přitom jsou to dvě různé věci. Nějakým konceptem, který jsme si vůbec nevymysleli, který jsme převzali ze svýho okolí, už pradávno, už v dětství, nekontrolovaně a nekontrolovatěvně. A který jí umožňoval jakožto lidskou zkušenost. Jestli se řekne umožňoval, to je velice nepěkné a ploché filozofické otázky. Je tento stůl tady nebo není? Já si spíš myslím, že tato otázka umožňuje, taky někde krásně říká, že to tady je, ať chceme nebo nechceme, že to víme nebo nevíme, ať si o tom povídáme nebo nepovídáme, a ne o to, jestli to je. Já bych chtěl, že si vzpomněl jednu mozeckou věc, kterou zhruba také Heidegger užívá, v tom Das Ding, kde ho rozlišuje myšlení, to příliš taková prezentativní, to je sport, které věci vytváří, kdy člověk, ovládatel techniky, dostává nakonec nějak potrokem. A to druhé, myšlení, které ponechává věcem být. Je tam v postavení určitě jako pastýř, nebo jako hlídač toho stára, to znamená ne ten, který ty ovečky vytváří, a ne ten, který se vrací někam zpátky, ale který s těma ovečkama je a hlídá je. A já myslím, že to je poměrně velice takový hezký vystřílení tady, tady v tý daný situace. Že ani nežene někam, kam chce pouze, tak nějak je s nima a dává na ně pozor, víc nemůže. Protože přeci ten filozofický postoj se od toho nefilozofického čímsi odlišuje. A mě zajímá, jestli už to není na této úrovni. Jestli už to není, jestli se tady právě nějakým způsobem nedochází ke změně v tom, že člověk, řekněme ten svůj koncept, nějakým způsobem tedy spochybní nebo postaví do otázky. Říká se, že filozofie vychází z údivu. A jestli ten údiv neznamená právě to, že člověk z tohoto svého konceptu, ten, který mu byl dán, který sám tedy nevytvoře, alespoň umyslně ne, jestli ho z tohodle toho nějakým způsobem nevybočuje. A už to, že člověk začne takovouhle nějakou věc, jako je řeč nebo cokoliv jinýho, že už to začne kontemplovat nebo nad tím začne uvažovat, zkoumat, už je přeci něco, co ten jeho koncept pochybní mě. Naopak, toho rozdílí. Myslím si, že třeba Heidegger ten údiv interpretuje tak, že to je údiv nad tím, že věci jsou, nebo že jsou, co nejsou, spíše než teda, že nejsou. Že tedy člověk najednou se dostává k těm věcem do vztahu. Dřív bychom byli samozřejmě lastejné vlastně. On s tím žil, ale dyní najednou je myslí. On je myslí, jako jsoucí a chápe, že teda jsou a ne, že nejsou. A tomu samozřejmě vytváří k něm vztah. A má-li tento vztah již takýmto způsobem nastolený, tak ho samozřejmě provýšli. To znamená, že on neopustí, ale rozvíjí. Ovšem, podívej, ten vztah k těm věcem nějakým způsobem měl už předtím. Měl už před tohletou akcí. Ten nový vztah filozofický vzniká právě tím vybočením toho otázku, jak to, že ty věci jsou a ne, spíš nejsou. Není přeci opuštěním toho vztahu. Já si myslím, že tato otázka je potvrzením toho vztahu. Potvrzením toho vztahu, který... Že tím, že je má, tak ji jsou. A ji jsou samozřejmě. A dyní tato samozřejmost se stává otázkou. Ovšem otázkou, která s tou samozřejmostí počítá. Totiž tím, že jí, že těm věcem přisuzuje tu jsoucnost. To znamená, že nepotrhává svoji židličku. Nepotrhává ten náš běžný, nereflektovaný stav, který k těm věcem přistupuje jako teda, že samozřejmě jsou. Ale uznává, že jsou. A snaží se to postihnout. Jo, ale tady je přeci to, že takhle, ta otázka je, jestli ten koncept, který člověk má, ten původní vztah, je tedy spjatý s tou samozřejmostí, anebo není. Ten koncept, ne ta zkušenost. Jeli odlišený ten koncept a ta zkušenost. Jo, i když se samozřejmě vzájemně projíme, tak přeci ten vztah k těm věcem spočívá v té zkušenosti. A tato zkušenost přeci je tím konceptem. Konceptuje to, jestli to je značení, s kterým chápeme náš vztah k tomu, co je. Proto jsem se ptal, jestli ta zkušenost a ten koncept, je to tež, anebo něco jiného. Jo, v momentě, kdy je to tedy, co si odlišne. Že to je špatně položená otázka, nebo nešpatně, ale že tady se se míchají podivným způsobem po ní. To jsou dva různý pojmy. Já mám dojem, že zkušenost a koncept, že jsou dvě různý věci, ale tam se ještě míchá něco jiného. Vy tím, jak kladete tu otázku, nebo jak dokonce sugerujete, že je tady nějaký postoj předfilosofický a filozofický, můžete se odvolat na autority, ale je to nekritické sugerování. Je to mu tak opravdu, co to je teda to filozofické. Mně se zdá, že můžeme o předfilosofii mluvit pouze v dobách, kdy ještě žádné filozofii nebylo. Co ta filozofie vznikla, tak už nenajdeme místa, kde by nebyla. Takže dneska filozofii saje malý dítě takřka s mateřským lékem. Filozofii jakožto koncept. Rudimenty filozofie. Jakýsi zbytky starých filozofií, řekněme. Ale je to tam. Jsou to zárodky, které by tomu dítěti, který by byl, řekněme, nadaný a nějak by byl separovaný takovým způsobem, že by se k žádným spisům nedostalo, tak by vyvodilo, jako Pascale Mladej vyvodil euklidovskou geometrii, tak by vyvodilo nějaké filozofické koncepty. Když by vyrostlo, jakmile ten mozek je schopen, tak prostě je do toho hozeno, jako kdyby nějaká bakterie se uchytla na tom mozku. To znamená, že my nikdy v tom samozřejmém stavu nebudeme dělat. Počkejte, co to je samozřejmé? My jsme už samozřejmě filozofující. Samozřejmě, že jsme v samozřejmém vztahu. Jenže do toho samozřejmého vztahu je zabudovaná už ta filozofie. Byť rudimentární, byť splichtená všelijaká. Potom to tzv. vzdělávání filozofické spočívá v tom, že my si to třídíme, že věci, které se ukážou jako zvedčelé, vyhazujeme, pokoušíme se jich zbavit. Velmi často to dá dost velkou práci. Že tam přinášíme cosi nového a integrujeme to tak, aby to bylo jako naše. My nemůžeme tam přidávat ingredience do svýho. My to musíme nějakým způsobem, tak říká se, zažít. My to musíme najít jakýsi zornej úhej, v němž se stane ten cizí názor naším názorem. Jinak mu neporozumíme. Tohle všechno se potom dělá. Jak si kultivujeme ten svůj filozofický postoj. Ale ten tam původně je. To je obsažené v tom, že to nazýváme samozřejmím, protože samozřejmí může být pouze dostaženo k nesamozřejmému. Vztah předfilozofického člověka k věcem nebyl vůbec žádný. Ani samozřejmí, ani nesamozřejmí. To se jakémukoliv označení vzpírá. Ten prostě byl. S tím se nedalo vůbec nic dělat. O tom se nedalo ani myslet. Když to nazvolí něco, že to je samozřejmí vztah, tak ho nějakým způsobem myslí. A ten vztah tady vidím. Protože byli by někdo schopen něco posílit jako samozřejmé, pak na základě normálního principu lidské mluvy, totiž toho principu negace, je možný tady postavit vztah nesamozřejmý a tím se otvírá pohled myšlení. Ale jestliže není něco vůbec postižené, pak se o to nedalo. Samozřejmě my můžeme ukazovat určitý skutečnosti nebo určitej způsob chování lidí nebo dokonce zvířat. Takže použijeme termínu samozřejmoství. To samozřejmě lze, ale jde o to, že to můžeme udělat pouze my, kteří už máme tu vědomost před sebou. Kteří jsme to rozlišili pojmově. To vědomí, že něco je samozřejmé a nesamozřejmě neexistovalo, tam je rozdíl vědomí toho, v čem jsem doma a co je cizí. To tam je místo tohodle. V zistivém svobodném smyslu ta samozřejmost je jakýmsi pokleslým modem toho doma. Skutečně to znamená něco jiného, ale rozlišení tam je. Je to něco, co je v pořádku a něco, co je nějak napříč. To rozdělení tam nějak bylo. To patří k podstatě mýtu, že jsou věci, jak mají být a jak nemají být. Ta úzkost v mýtu je z toho, že vypadnu z toho řádu věcí. Takový to uspokojení je, že z té cizoty najednou jsem zase doma. Ten dojem cizoty zdá se, že my si to vůbec nedovedeme představit už. Co to bylo, být vystaven tý šílený cizotě kdysi dávno. Ne jenom proto, že dnes už tam máme všechno civilizované, že se s ničím nepotkáme. Protože v tom není ten rozdíl. My se můžeme setkat s tím, že nás spadne třeba tak kultivovaná věc jako cihla nebo taška ze střechy na jednou. Jaký je rozdíl mezi tím, když se setkal nějakej pračlověk s nějakou šelmou? To je jenom, že my to jinak zpracováváme. Ty cihly nebojíme tak, že bychom před ní utíkali a že bychom čekali, že po nás bude skákat. To je jenom naše myšlenkový zpracování, ale jsme zaskočitelní taky tak. Ten přístup byl v tom, že rozdíl spočívá v tom, že tenkrát ten dojem, nebo pocit, nebo zkušenost cizoty byla zakotena úplně jinde, než v tom, že mě může potkat nějaký zvíře nebo že na mě může spadnout třeslička velká. Když to takhle člověk říká, tak už to zabudovává. Už to myslí. No ale ono ještě jde o něco dřív, než jenom, že to myslí. Všimněte si, mě se moc líbí začátek snad i do první stránka přímo, nebo druhá, Janu Krištofovej od Rolanda. Tam se líčí, jak se narodil Jan Krištof a jak řvel, jak paviján, jako malý dítě. A teď se tam vykládá, že to malý dítě nemá bolest v noze třeba, nimož bolí celý. Že to je ohromná věc, když se člověk naučí lokalizovat bolest a to, jak to lokalizovat, vlastně, že ji umenší, šíleně umenší. Že to malý dítě právě se tak děsně, jako se tak děsí té bolesti, protože ho zavaluje celý. Bože, co jsi hrozný, jak si je naplňuje všechno jeho duši. Mně se zdá, že tohle to nějak, já si to přiblížu tak, samozřejmě, že to tam nikdy přítomno nebylo, ale jakýsi někde na začátku, jakýsi zážitek té vydělenosti z přírody. Zvíře to přece nemá, tuhletu úzkost. To je jenom na stráži, že teda chová se jinak v péchu a jinak teda, když je na lovu, nebo prostě něco se někde šuste, tak jako na stráži, jestli náhodou nemá zbrhnout nebo bojovat s někým, ale tu úzkost z jakýsi vyděděnosti nebo jakýsi cizoty, kde se tohle bere? To někde na začátku, to musí být jedna taková praskušenost člověka, že najednou se v tom světě, v kterém jako zvíře nic cizího, tam měl jenom nepřátelé, ale vlastní nepřátelé, ne cizí, najednou se cejtil jako vyhnanec. Ty mýty o tom vyhnání z ráj a tak dále, tohle všechno, tohle, ta zkušenost zatím nějak je, ta je dodatečně už do dovy, kdy pozděj, zpracovávaná tímhle, když člověk cejtil, že něco na tomhle, ten zážitek, ten děs toho, že je někde jinde, že je vystrčen kamsi, kdo nezná, a to nějak muselo být tehdy, kdy jsi byl schopen něco uvědomit, jinak než si uvědomuje zvíře. A toto, jak si to uvědomovala, v tom byl přítomen ten děs i to uvědomění děsu. Na jednou. Proto teda mýtus je jednak životní styl a jednak slovo. Že v oboje to tam je přítomno, ten člověk a také ty rituály. Takže třeba v tom Verkórovi, že je to, když je to zpracováno takovým dobrodružním způsobem, pívkářským, tak prostě to pochopení je tam docela v pořádku, nebo ještě v té jeho malé povídce, co vyšlo kdysi v literatůře světové, o tech bobrech. Jean Brûlé předzývá se Verkór a napsal zvířata. Vy to přirozená zvířata? Ano, samozřejmě. A vy to máte taky? Já bych se divil, že by to neměl. To je strašně slavná věc. Jak se to přesně jmenuje? Nepřirozená zvířata. Kdybyste to neměli, tak samozřejmě. A on tam teda líčí, že nějak tam byl začátek, že lidi začínají tam, kde zavádějí jakési rituály. To je přesně ono, člověk se v té cizotě celký doma, tam, kdy začne dělat něco, co tam dosud nebylo. A ta odlišnost toho, kdy ještě furt doznívá to, co on dělá jako zvíře, což ho nechrání před tím pocitem cizoty. A tam, kde si začne vytvářet svůj vlastní svět, kde platí jakýsi závazek, že musí udělat nebo má udělat to a to. A on to řeší tím, že se soustředuje speciální zvláštní úkony rituální. A když potom těma rituálníma strukturama prorůstá všechen svůj život a zmocňuje se sám sebe, svého života i okolí tím, že to všechno ritualizuje. Nebo když už ani neritualizuje, potom to mitizuje. Všemu tomu postupně dává nový významy, novej smysl. To je vlastně začátek. A tam je přítomna už ta reflexe svým způsobem, taková primární nebo jakási. Protože jak on by si mohl uvědomovat ty věci, než že se vztahuje nejenom k věcem kolem ní, k tomu, co on u prostřetech věcí je, co tam dělá, jaký má vztah. On si může zavádět jaksi nové vztahy k věcem kolem sebe, teprve když najednou to všechno je děsivý, nebo úplně jiný. Najednou je to nepůhledný. Podobně jako pravda se může objevit pouze tam, kde byl napřed tomil. Který křičí a bojí o celý tělo. Celý tělo, volest je všude. Jakoby se teda řeklo to, co říkají biologové, že je ta ontogeneze zkrácená filogeneze. Když dítě se narodí, tak postupně se dostává do toho světa smyslu, z světa, který je pro něj nějaký celý obrácen do budoucnosti, do budoucnosti neznámé, děsivé a tak dále. A teď jsem si vzpomněl na toto. Myslím si, že nedávno v pondělí dělají součást psychologie a tam jsem si čekal, co si opěří. A tam on vykládá, jak to tě přes těch dvěch stádia, jak se vyvíjí od těch senzomotorických ke konkrétním vyušlením, moc takovou konkrétní logiku, kterou vypracovával zatím jito účely, až k schopnosti formálních operací, čistě toho logického charakteru v běžném smyslu a smyslu. A já u toho měl takový neustálej pocit, že je do jaký míry ten piažet to může takto zachytit, protože když už on to takto říká, tak tento vývoj dítě té už uzavírá do těch schémat sebe jako piažeta, myslícího člověka. To bylo u nás v určitého mýtu. Do jaký míry my můžeme myslet ten mýtos? Protože když ho myslíme, tak už ho myslíme v distanci, čímž ho teda zbavujeme, stavujeme se k tomu mýtu s sobou. Není proto, že ho myslíme, není proto, že ho myslíme, už nejsouce v mýtu. Jako to dítě nemůže nazdírat svou situaci senzomotorickou a není teda tu v podstatě žádnou. No a odtud přece možný rozvoj vědy. Vím totiž, že něco myslíme, tak to omecujeme. A věda se tudy zakládá na tom, že toto naše myšlení věcí neustále doplňuje o nové a nové možné způsoby toho myšlení. Kdybychom teda v těch úžih věcích žili, tak je nemůžeme dál neustále přeslovit. Ale tím, že je myslíme... No víte, ale to byste ty vědě zase přidával moc, moc byste panděli. Samozřejmě ono by to nepřestalo, víte. Toho, co je, je tolik, že bychom furt mohli... To není, jak to jinak mysle, to věda neumí. To jiné to zase myslí nějak jinak, ale v tom se nevyzná. Ne, ne, ne, že se nevyzná, ale že tady je dána základní možnost, točiž člověka jako teda myslící větosti, že teda něco myslí a myslí to buď špatně nebo lépe. A přeci jste... Jo, takhle, tak to jo, tak teď naprosto chápu. V zásadě něco mi myslím, tak se to ustavuji a já bych vám řekl, že všelijak. Ano, a proto je možná věda. Protože kdyby to nebylo možný všelijak, tak by nebyla možná, protože je falešná de facto. Protože věda je ohromná, ale je možná díky některým omilům. A kdyby ty omilny nebyly možný, není možná věda. Já bych teda ještě tu diskuzi vrátil trošku zpět. Protože totiž k tomu já nepochybuji o tom, že v tom výzkušenosti je už ta filozofie nějak přítomná. Ale přesto se jako obvykle říká, že co si nedosahuje filozofické úrovně, že nebývá toto považováno, tedy nebývá za filozofa považováno každý. A kde je to tedy vypročení z toho, čím jsme všichni? A kam jsi veš? Tím, že filozof, který filozofuje po svým, tak je ve vážném nebezpečí, že nebude možno ho považovat za filozofa, protože on pracuje jako ty první filozofové. Kdyby byli zajímaví, protože byli první, ale on už je nezajímavý, protože to není druhý, ale druhý milion v objevění Ameriky. Takže tu a tam nějakej filozof, takový jako self-made man, tak nám ještě může něco být zajímavé. Já bych ještě teda taky sehnal, a jenom tak trošku se tváří, že nevím. Takže v tom myšlení existuje jakýsi pokrok? Existuje, to je těžko říct, jakýsi pokrok. Ale existují nízký úrovň a vysoký úrovň, jako u všeho. A ten rozditej není zásadní, nebož kontinuá? Prostě dneska filozof, který má si právem osobovat název filozofa, tak musí taky něco vědět o jiných filozofách. Já bych to řekl jinak, že musí myslet něco, co už bylo myšleno jako to, co už bylo myšleno. Musí konfrontovat své koncepty s těmi, které už byly myšleny. Nebo myslel jsi to jinak? Myslel jsem to tak, že ten filozof je člověk, který to, co je v tom jeho konceptu přitomno, jako to filozofické, zbytky filozofie a podobně, tak je v něm v skutku přitomno vše, co už tady bylo myšleno. Není to tak, že by to byly zbytky něčeho, ale celá ta řeč, kterou máme, je plná toho, co už bylo myšleno. My sami ze sebe jsme v jistém smyslu z toho, co ještě myšleno nebylo. Ale to je ta náhoda. My obvykle zapadneme do té dráhy, která už byla myšlená. Objevujeme tedy Ameriku. A objevujeme ji nesmírně pracně. Já myslím, že se tady liší ta filozofická úroveň a řekl bych, že se neliší kontinuálně. Že to je opravdu určitej přeskok. Ale v tom, že ten člověk nabíhá tedy kam jsi a teď musí projít tím, co už bylo myšleno, jako tím, co bylo myšleno. Ne jako nový, i když pro něj je to nové. A takový člověk, který toto projde, má předpoklad, nebo otevírá si tedy možnost dojít někam dál, nebo někam dál něco nového přinést. A tak se stane zajímavým. Tak se stát zajímavým. Přičemž to nové je vždycky staženo k tomu starému, protože, vlastně nevím, jestli vždycky, ale není-li staženo k tomu starému, pak je ten člověk nutně nepochopen. A není přijat do té rodiny filozofů. To jsou ty poseblíci ala Jakub Hron. Nechci to nějak... Ne, ale myslím si, že mezi nimi jsou lidi daleko... Ten Jakub Hron je komický ještě něčím jiným. On je tak svojský v něčem, co... On je skutku originální, ale šíleně nereflektovaný. Ale jsou myslitele, kteří jsou nepochopitelní právě protože jdou cestou teda někam pryč. Takový člověk, který může fungovat, je jako vždycky ten guru, ale jako filozof ne. Já se snažím ukázat, že přece jenom ta filozofie je vybočení z toho, co je samozřejmé, i když to samozřejmé umožňuje otázku po nesamozřejnosti. Ty jsi původně tvrdil, že existuje přeskok nesprostředkovaný, co díska tradice, mezi samozřejmím a filozofickým myšlením. Mezi tím běžným myšlením, které je...

====================
s2.flac
====================
Pane doktore, ještě zatím nic nevím, jenom mám volat nějakýho pana Krpatu, který je tam v nějakém mechanizačním odboru, ale protože zejtra tady nebudu, tak by bylo dobře, kdybyste zaholal v pondělí. Dobře, děkuju vám. To vám řeknu definitivně. Děkuju vám pěkně. Děkuju vám. Nečtěme to proto, abychom si četli jenom o Heidegrovi, díky teda jeho slovům, ale bereme to jako jeden ze možných způsobů filozofování o věcech, o kterých se tam jedná. Co myslíte o tom, že tady je možné takovéto postřížení předmětu s dámlivě chladným rozumem, mějšímu při tom na základu nějakého vnitřního souzvuku? Jestli to dobře rozumím, tak tak běží o to prostě na to, co se ptá zjistit, jestli existuje, nebo jestli může být tedy interpretace filozofii v silném slovosmyslu. Že interpretace pak nebude něčím druhotným, ale že to bude filozofie s všemi nároky, které nám soupadnou. Interpretace je jako základ možné filozofii, nebo jako zemšet stupenok. Filozofii nutně provází a ji v takovémto pracovním smyslu předchází a umožňuje. Protože toto si nebude nějaké rozčlení materiálu, ale takovéto chladné vymezení nějakých kategorii, takovéto školské rozškatulkování předmětu, jako je kámen, tak v tomto případě tedy myšlení o nějakých škatulech a tím vlastně nějakých konek druhých, jak on to tam také ten víme uvádí, to je jedna o jisté zkamenění. Ale že to bude filozofický přístup k tomu, abychom vůbec mohli filozofovat. A jestli teda to je možné zachovat si ten větší odstup a zároveň teda být právě vnitřní. A jestli teda jsme my schopni se tímto způsobem vztáhnout k tomu, co zde čteme. Já totiž si za sebe myslím, že jinak to nemá smysl. Že jinak nám to nic nedá, protože budeme tedy v zajetí. A vlastně to bude jenom potvrzení našeho staniska, které bychom měli. A nebo že nám to opět nic nedá, protože to jenom rozmnoží naše mrtvé vědomosti. No jenom to jsou písmá teda... Jsou to nějak zašklivěný, že? Jsou zašklivěný, já si myslím, že jsou poměrně dost obecným měřem. Zvlášť ve vztahu dvou zcela odlišných škol, nebo dvou lišících se tradic. Třeba angloamerické a třeba německé. On tam pravděpodobně měl to tam na městě, protože on z těch pozicí fenomenologických nebo tím prostě hemiklinujících se k těm odmítavým a k těm kritikům vztahu je velice nelichotivý. To je to, o kterém myslím, si můžu omluvit. No přece Heidegger sám sebe se považuje za koho si kdo metafiziku ruší. Nebo Nietzsche je, jak bylo řečeno se například v tom referátu, koncem metafiziky. A to metafizické myšlení má mít takové myšlení, které má v sobě jakousi důvěru, že to základní je možná posunout v nějakých základních elementech nebo v přístupu, který není proměnlivý. Který je s tím způsobem pevně daný. Že smysl, to znamená to, v kterým se pohybujeme my a co se snaží reflektovat v filozofii, stojí na čemsi trvalým a pevným a co je nějakým způsobem možnou teda hlubokou a nejhlubší refleksií nějakým způsobem z toho dostat. A tato situace, když se dneska filozofia reflektují to, že s tím smyslem to tak není, že my se sice v oblasti tohoto smyslu pohybujeme, ale že ten smysl je co si samou oslu je pohyblivého a že my se v tom neustále mění a že my můžeme to, co my vyjadřujeme říkat, právě pouze proto, že tento měnící smysl se pohybuje a že teda nikdy nějakým způsobem nemůžeme zachytit tento smysl do našich výrazů. Protože smysl není zachytívaný v výrazech, naopak, že výrazy mají smysl pouze proto, že nějaké této oblasti se pohybujeme. A jestli toto, chtěl jsem zjistit, že je otázka, do jaké míry vůbec tato situace, tak to nazíraná, je jiná než situace nějakého metafizického myslitele, který to nenazírá. Protože jestli každej ten nový myslitelečnou půjčne tím, že teda si skritizuje nebo v nějakým způsobu se odliší od těch minulých. Já si opře myslím, že vymezení metafiziky, tak to podávám, je umezené, že z toho Heideggera je metafizika, chápáme jako to, co myslí to původní a umožňující opře zapomenutým způsobem. Ona se o něj opírá, ano navazuje, ale měl myslí to až k tomu. To je ten zapomenutý počátek, který je třeba uvolněný. Ovšem neznamená to, že by smysl se vydal na takovou klikatou půjčcem tam, jak ho napadne. Heidegger hledá podle mého soudu v tom počátku, který nachází v řeckém lobu, hledá sílu a jistotu, které tomu myšlení ptiskuje už svoji tvářnost, aniž by ovšem se to dalo nějakým chladným způsobem popsat a vyložit. Například v tom Vasis Metafysik, v tom úvodu, jak jsem říkal, vyjde třeba z toho, co napsal Descartes Picotovi, že filozofie, kterou stromují kořeny metafyzika, to jsou byly ty ostatní vědy. A on se ptá, no dobře, no a v čem jsou tyto kořeny zakořeněny a z čeho kde merou tu vyživující šťávu nebo tu sílu, která skrz ně je přidává na kmeni a v podstatě celému tomu stromu. No to je ono. To je ono, že totiž na ty kořeny se zapomnělo, že se žije na stromě. No jistě, ale nezapomnělo se na kořeny, ale zapomnělo se, že ty kořeny z něčeho berou, že odněka nasávají to, že nějakým způsobem vyhoří pravdu nebo tu sílu. No ale vůbec to je problém toho výrazu, protože jakýkoliv výraz vždycky má ten charakter, že to, co chceme postihnout, do toho výrazu, jakovi jsme uzavřeli. Jinak prostě to nemože. To znamená, že vždycky, když... To znamená, že vždycky, když všechno myšlení je řečové, tak jsme schopni ve svém výrazu myslit i celou tradici řeči, myslit tedy tu řeč autenticky. Ovšem pro ty ostatní, protože je to na řeči nejen osobní, ale i sociální, pro ty ostatní je tomto výrazu, když spolu myšlená i jejich vlastní tradice, jejich vlastní pochopení. Že ten výraz, jakožto zdámlivě samostatná věc, zde stojí mezi dvěma. A odtud třeba i ten Heideggerský poukaz na ideologický princip jako to médium možného uvolnění výrazu od té zdámlivé samostatnosti a strnosti. A ukázání tedy na to, že to má si nám myslet výkřát jenom pro nehrditě. Tam nebylo nic nového, to zůstávka říká už, a ne jenom teda, už jste prvé von. Totiž při té interpretaci je možno se plně soustředit na toho myslitele, jak jste to říkali, to rozlišení tedy na toho myslitele a nechat stranou, nebo jakoby vypustit, tak říkám, to, k čemu se ten myslitel ve své myšlení vztahuje, k čemu se odnáší. Ono tam samozřejmě bude, ale bude to tam nikoliv jako takové, kdybyž pouze v rámci té interpretace. Když budeme hovořit o třeba té na knížce, tak my nikdy v tomto pojetí legitimně nemůžeme přejít od Heideggera k tématu řeči. Abychom opustili Heideggera a mluvili o řeči. To je přesně ono. Já jsem to chtěl oživit jenom proto, abych ukázal, podívejte se, já mám takovej dojem, že Patočka je obrovitý interpret. Mnohem obrovitější, nezměrně obrovitější, než je filozof, takový jako původní. A teď není-li to charakteristické, když on tak až pedanticky tam opraví, já jsem ještě opatrně hovořil, ať jsem nechtěl se do té diskuse pustit, tak jsem mluvil tam v tom příspěvku svým, o tom, jak paralelně se vyvíjí svět a naše porozumění světu. A Patočka do toho skočil netrpělivě a řekl, no svět to je, to naše porozumění. A bytí, to porozumění je jednou z největších světů. Ale poznám tak tíž i prozopiska našeho Patočka. Ale není na místě, hned při tomhle tom, není na místě otázka, jeli svět, bytí světa, naším porozuměním, pak čeho porozuměním to je. Když naše porozumění je světem, tak tento svět jakožto porozumění je čeho porozuměním. Spírá se to už o tom našemu myšlení. No a rozuměte, ale tady je cosi, kde se dělejí dvě cesty. Když my mluvíme o Heidegrovi a o jeho pojetí v špráche, tak my máme možnost buď přesně myslet jako on v špráche, anebo my chceme porozumět jeho pojetí v špráche jako určitému uchopení v špráche. Čili my rozlišíme Heidegrovo pojetí v špráche a špráche, jak my to rozumíme. Protože není jiné možnosti. Špráche jako taková tady není. A teď on nám vím, vím, říká, a mimochodem dělá to právě proto, že Heidegger skutečně z většinu své studií dělá tak, že nutí posluchače nebo čtenáře, aby opustil své vlastní myšlení. On mu jaksi nedovoluje, aby se trval při své myšlení. On odmítá mu to opravovat, to je zdiskutovat s ním o tom jeho myšlení. On ho prostě odvádí. A jestliže člověk se nevzdá a nenastoupí tu cestu, po který ho ten Heidegger vede, tak zabloudí, protože není možno jinak porozumět. On to dělá na schvál, aby mu nebylo možno porozumět. Čili jestliže ten Weiml toto zdůraznuje, tak to dělá věrně, jako ten, který se nechal vést a ví, že toto je ta jediná cesta, jak porozumět Heideggerovi. A smyslem mé otázky bylo to, zdali toto nepravda. Zdali není možné nastoupit s Heideggerem tu dialogickou cestu a zdali tedy musíme být donuceni zaujmout roli toho, kdo položí otázku a pak se nechá Heideggerem vést. A zdali si nemůžeme dovolit jej na této cestě sledovat a vždy znovu pod... dialogicky, to znamená stále se měnícím a opravujícím se vlastním stanoviskem s tím cestařím. Já si myslím, že pro mě je to jediná adekvátní možnost, jak se s tím Heideggerem vyrovnat. Já si myslím, že je teda filozoficky oprávněná, než ho teda buď zavrhnout, nebo vymeřit se vůči němu v nějakém neadekvátním postavení a nebo ho teda... Nebo ho opakovat. No, přece v sedmém listě je řečeno toto, že filozof je ten člověk, který přebývá u toho, co je podstatné. Podle Platona u idejí. Teď jistě nemůžeme chápat řeč jako ideu, jakou jsi, tak nějak je vymezená otázka, jakými je to ty novodový interpretace ideje, které jsou právě všem. A ta jeho činnost vůči těm nefilozofům spočívá a v tom nebo teda těm adeptům filozofie, že on jí umožňuje přebývat u těchto věcí, až se zažehne ta jízkéka, která pak sama hoří. To znamená, že ten Heidegger by teda asi měl ten smysl, že jaksi on umožňuje dotyčným teda čtenářům přebývat u toho podstatného, co je zproto řeč. Nepretenduje nějak na to, aby opakovali jeho jako Heideggera a kdyby buďto řekli, ano, je to takhle s tou řečí, nebo je to jasný úplně nějak jinak. To znamená, že by to souhlasem nemusel vymezit. No ale aby se dostali nějakým způsobem na tu cestu, která je filozofická. Protože přece čím jsou nějaké objektivní kritéria, jak rozlišit velkýho od malýho filozofa. Že on někomu řekne, no to je filozof, ten jako v dějinách, ten se zvykázal tím, že je filozofický. Lidí, kteří se taky tím zabývali a který nějak tak zapadli a ani po nich pes neštěkal. Vždycky je takový kritérium v tom, než by jsme ho měli, ale tím, že přebývají teda u toho, co potom oslovuje, nebo to, co potom umožňuje přebývat i těm ostatním. Jenomže potíží v případě Heideggerových filozofií je to, že na závěr každé jeho studie, na závěr každé jeho obsednářky, jsme dovedeni až na sám počátek filozofování. To znamená, že jedná se o řeč, tak ta řeč je pouze prostředkem, jak nás zavést až k tomu ohledu. Opakování dílů. To znamená, že věda není možné potom mít názor na řeč, který by teda byl heideggrovský, a moci se s tímto názorem vydat do diskuzí o řeči, jako s něčím hotovým, ale že to je pouze můstkem, který nás dovádí k něčemu jinému, než je pouze řeč. A že tedy je třeba snažit se podržet ten předmět i v té diskuzi, která potom postupuje někam dál. Šimone, prosím tě, měl bych dobře jasný, jak si představuješ to podržení, ale ten dialogický postup s tím heideggrem. S tím takto, že v případě takovéto přednášky bychom si stále na každém místě, na každém kroku, který heidegger provádí, jak jsme viděli sami, tak on teda skutečně provádí, takovýto postup si podrželi jasnou. Co tedy ty ostatní pojetí na to? Co oni, ty možné, které existují, které je možné nějakým způsobem získat, protože z válné části se jedná o ty mější pojetí, postavené do nějakého definované, to znamená nikoli přímo filozofické, ale spíš filozofující, nebo spíš takové neheideggrovské, to znamená nikoli původní nýbrž výpovědi, že podrželi si tyto možné výpovědi a skutečné tedy už prezentované výpovědi a zeptali se, co se s nimi stává v této fáze. A tímto způsobem si myslím, že je možné dosáhnout hlubšího pochopení té řeči. Ale počkej, já to prostě nerozumím. Co víš oni na to, co heidegger míc? Jestli ten heidegger skutečně dělá tedy něco nového oproti té tradici. Tak je to přeci nemůže nechat dlhostejný. Ty ostatní výpovědi. Ale pak to pouze znamená, že ty ostatní výpovědi prostě se musí proměnit, ne? No jistě. Znáte toho dialogického principu, který počítá s tím, že s obou stanovy se budou asi obě opuštěna. To je otázka. Počkej, konkrétně vzal to tedy. Když takto se pokusíš konfrontovat pojetí řeči, abych se nevyjádřil moc, abych řekl o něčem, co známe, tomu logickým pozitivismu pojetí řeči jako nástroje. Že je tady nějaká ta představa, kterou člověk má, kterou kniž přiřadí ten pojem, nebo to je tedy to slovo, že jo. Když Heidegger metodicky od tohoto řekl, no dobře, to něco postihuje, ale já zkráčím jiná. Jistě, jenom že je samozřejmě okamžitě možné odpovědět mu, z hlediska tedy této teorie, postihuje, ale buď takto a takto, a něco zůstává skryto a nevysloveno. A tím, že přejdeme, protože on přechází přeci od postižení řeči v její jisté podobě, nebo jisté teorie, o řeči pojednávající, přechází k tomu, co je za touto teorii zůstává skryto, a to jistým způsobem chápe, podává interpretacitu, a o této interpretacituci je možné hovořit, z hlediska třeba této teorie. Protože on jí vlastně tím pádem nechává za sebou, ale je možné na jedním základě s ním postupovat a snažit se s ním projít celou tu cestu, aby se teda ukázalo, zdali i v tom druhém kroku, bude muset být ta teorie opuštěna nebo ne. Je otázka, jestli Heidegger vyzývá k nějakému opuštění té teorie. Možná, že on ne, ale já k němu vyzývám. On teda samozřejmě vyzývá, protože on má velice silné filozofické myšlení, které si nárokuje jistou absolutnost. Tedy nakonec to je z toho vidět, že tam to míří úplně jiná pravděpodobně. Ale zdali on neinterpretuje ty protivníky, ze kterých vychází, jako teda z toho podmětu, který je pak dále rozvěn. Zdali one neinterpretuje jistým způsobem, na základě teda jistého pochopení, jistého porozumění, o kterém je možné hovořit. Čili zdali teda ku příkladu to obvinění, které se stává východístkem Heideggerovým oproti těmto teoriím, než že nereflektují ten vztah, náš vztah, který řečí, nebo ne, nereflektují, ale neprovádějí, jako by se to řeklo blíž tomu Heideggerovi. Pak ten druhý krok by tedy znamenalo se zeptat, jestli to v skutku neprovádí. Zdali ten Heidegger má pravdu. Ano, v tom smyslu. Ale jeho rozvíjení problému řeči nevede k omezení fenoménu řeči na jistou rovinu, třeba na tu nejhlubší filosofickou poukazující rovinu, která ovšem, jeli přijata, nutně posouvá naše porozumění fenoménu řeči do někam, kde to teda už asi nebude být možno úplně teda adekvátní. Protože totiž v tom fenoménu není obsaženo i všecko to, co zůstává na té heideggerovské cestě opuštěno, zároveň pořád. Já si myslím, že v tom je neustále třeba obdobná situace, jakým způsobem Heidegger se vyrovná s tou metafyzikou, na základě té představy toho Descartesa, jak jsem říkal předtím. Přece on vždycky voluje metafyziku a teď se ptá po té úrodné půdě, kde ty kořeny berou, to, že ta metafyzika nějakým způsobem se pohoduje v oblasti smyslu. Toto je, že se dělá s řečí. Zase ukazuje, jak ty jednotlivý interpretace, přístupy z čeho v podstatě pramení a kdyže vycházejí z nějaký řečí, z kterého si zase berou, teda to, že jakýkoliv povídání o řeči má smysl. On vždycky se pokouší o to, reflektovat to, v čem vlastně jsme, což je velice teda obtížná záležitost, reflektovat něco uvnitř, z čeho se pohybujeme. A on na to používá prostředky, to jeho schéma, to se opakuje teda, ať hovoří o bytí, ať hovoří o řeči, o čem. A já si myslím, že ta základní otázka je, zda skutečně je to tak, že všechny ty naše výrazy, ať je to teda řeč, ať je to cokoliv jinýho, lze takovým způsobem ukázat, že spraveně je z něčeho, co on hypostázuje jako ten základní zmysl. Ať je z to bytí, ať je z to řeč. Jestli skutečně on to tak nějak může takhle udělat. Já si myslím, že toto není ten problém, o který teda třeba běží mě, že proč bychom si osobovali, to bychom se dostali právě na tu pozici toho interpreta, který interpretuje z poziceji neporozumění, rozvnějšku. Náopak nám musí toto, abychom byli vděčni za toto uvolnění těch původních horizontů. Ale zároveň si musíme uvědomit, že pro nás, jakožto myslící v situaci, kdy ta řeče chápá na jinak, a pro nás prakticky užívající, to znamená pro nás, kteří jsme neustále dosazováni na rovinu běžného, každodenního používání řeči, naprosto teda nereflektovaného, musí v řeci zůstat ten fenomen, řeči daleko komplexnější, daleko obsálejší, s vědomím těchto teda nejhlubších zdrojů. Ovšem to už je vlastně cílová představa, kterou k ní se musíme nějakým způsobem dobrat. Totiž tak, že vezmeme tedy tento fakt, nepopiratelný fakt mnoha různých teorii, soudobých nebo i minulých teorii řeči, za poput, z hlediska těchto teorií, procházet spolu s Heideggerem cestu uvolnění původního rozměru řeči, jako teda jisté stránky logů, a tím dosáhnout nejenom hlubšího pochopení těchto teorií, ukázet teda na jejich možnování, což teda by bylo opět potom heideggerská pozice, ale podržet si je, jako to, co prostě má svým způsobem pravdu o té řeči, co teda participuje na tom fenoménu řeči, protože to heideggerské pojetí nás přeci jednotně potom omezí. My zapomínáme teda, my jsme-li heideggrovci, a chápeme-li jako tady původní, jako logos, tak potom zapomínáme na to, že teda ta řeč tady je i v té kašliny, kde je. A to potom je spojeno s nebezpečím, že ji používáme jištěny a dosáhnout. Protože si řekneme, ano, tak řeč participuje na logu, výborně, ale přitom stále hubosíme. A všimna to už dále nemyslí. To je, myslím, velké nebezpečí, které plyne z takovéhoto přístupu. Už náříme ten heideggrový mluv, že i když teda v tom běžném užití řeči jako na to to nemyslí, tak v tomto vztahu jsou té běžné řeči a máte si výpovědi, které heidegger kritizuje. No, samozřejmě. Vezmu si, já mám pocit, že tuším o co, kdo za tím běží. A formuloval bych to asi takhle. Je-li pro nás ten heidegger východiskem problému řeči? Nebo může-li se stát východiskem vlastnímu problému řeči? Znamená to, že ostatní, kteří pojetí řeči, tímto východiskem nemohou být? To jsem se tady snažil ukázat, že pro nás nemůže být východiskem pojetí řeči. Právě proto, že on žádné pojetí řeči, takové, které by se dalo postavit vedle těchto odvozených, a z hlediska heideggerovské filozofie nebo filozofie vůbec do jisté míry plochých, dojí řeči, není to samé. Není to si možné zastávat názor, že heideggerovská teorie řeči, pokud teda by se dala stát z toho vypreparovat, může stát vedle tomu teorie, ale vůbec ne. To je úplně něco jiného. Já pokazuji na to, že by to byl nějaký takový výsledek té interpretace, o které tam uvidíme. Kdyby vypreparovala heideggerová myšlení nějaká toho je řeči. Kdyby řekněla nějaké jiné výstavky. Ale to by bylo neadekvátní v tom, že pro heideggera je řeč to, co poukazuje. A v čem můžeme tento poukaz nalézt? Protože se jedná o logos. V té řeči je logos obsažen. Nikde jinde. Jinak se k němu nedostaneme. To je, myslím, to podstatné, co heidegger k řeči řekl. Jo, ale... Ale že zároveň... Nechápu to, jak ty jiné teorie tedy řeči, nebo jiné teorie, nebo jak vůbec ty teorie tedy řeči, s kterými se můžeme tedy setkat v současné filozofii, lze mezi nimi a tím heideggerem nájít něco tedy mezi. Nějaký médium, ve kterém... To já dostanu na vrhu touto společnou cestou. Ale jestli tady nějaká... Mohli bychom se u toho chvilku zastavit. Vy jste teda teď řekl něco, co mně se zdá napětí, až rozporu s tím, co jste tak na začátku, abych chtěl bych si to teda ujeřit. Tak vy jste doporučoval původně ten dialog s heideggerem vést tak, že bychom vlastně konfrontovali ten heideggerovský přístup a nějaké jiné přístupy. S tím, že samozřejmě víme, že to není jeden názor a jiný názor, že prostě jde o něco jiného. Ale v té konfrontaci, že bychom teda vysledovali, jak jedno i druhé něco říká. No jdeli nám o řeč. Ano. No ale podívejte, což nejsme, když teda budeme na druhé straně proti tomu heideggerovi, mít nějaký jiný názor, tož nebude ven ve stejné situaci nebo v obdobné situaci jako s tím heideggerem. Vždyť tam taky stojíme před otázkou, jak interpretovat ten jiný názor. Čili ta naše základní otázka není řešena tím, co jste řekl. To byla taková praktická zkušenost. Ale to není koncept, poněvadž ten vlastní problém, jak my přistoupíme k heideggerovi, se znovu opakuje, jak my přistoupíme třeba k tomu logickému pozitivismu. Tak myslím, že právě tohle, jak jste řekl, že vlastně není řešení. Je to užitečný, to všichni víme, jak je to dobrý, ale nicméně to oboje stojí na stejným základě, který zůstává ještě neukázaný. Ale potom, před chvílí jste říkal, že to, co nám jako heidegger říká o tom, že vlastně nám nemůže dostačit, protože my jsme nucení. My samozřejmě denně mluvíme anerefektovaně, ne v tom hlubokém smyslu. My jsme nucení prostě v tom běžném frikéru pořád mluvit a že tudíž to, co my potřebujeme, aby nám ukázalo řeč, že musíme mít něco komplexnějšího, že nám nestačí jenom nějakej poukaz k základu a tak dále. Mně se zdá tady v tom, že je velmi užitečný ten poukaz k tomu, že denně mluvíme. Ale ne proto, že je to mnohem komplikovanější, komplexnější, složitější, je toho tam mnohem víc než na co poukazuje Heidegger. Níbrž, že tím, že my musíme mluvit, my mluvíme od té chvíle, kdy jsme se to jako malí děti naučili a to jsme nemohli nějak se vzepřít, protože každý dítě prakticky spadne do toho mluvení. A nemůže se bránit, ještě moc mňaví a už začne mluvit. A neví, co z toho bude dobrýho nebo zlýho. A my v tom jsme a už z toho nikdy nemůžeme vypadnout, už jsme tím sformovaný, že my vlastně mluvíme. My tedy máme základní zkušenost řeči. A na to nepotřebujeme ani Heideggera, ani logický pozitivismus, ani nikoho dalšího. Ty nám pomáhají v čem? Abychom věděli, co děláme, když mluvíme. No a teď z tohohle myslím, že je na snadě, že ta rada nechat se bést tím Heideggerem je nesmyslná, jestliže má za to, že nás má odvést i od té naší zkušenosti. A nebo to, že tu základní zkušenost my sami máme, jenom prostě zamrčuje. A chce nás odvést od různých názorů na řeč, kterých jsme samozřejmě taky plní. Všelijakých reliktů ze starých nějakých konceptů a to, co jsme zaslechli a přečtli a tak dále. Je to tam strašná fůra. Takže v tom případě je dobrý, že ten Heidegger nám pomůže v tom se trochu vyznat, jo, vyčistit to, věci, které tam nepatří, vyhodit a tak dále. Ale já mám za to, že ta naprosto rozhodující věc je to, že tu zkušenost sami máme a za druhé, že tu zkušenost máme nejenom v takovém nefilosofickém smyslu, ale my už, ještě než jsme se mohli setkat s nějakým filozofem, zejméno než s Heideggerem, už jsme to filozoficky taky nějak reflektovali. I když ta filozofie byla vágní, nevěděli jsme, že filozofujeme vůbec, že to třeba nebyla jedna filozofie, než nějaká zmatečná spleť několika kousků různých filozofií a tak podobně. Takže my vždycky něco už si o té řeči myslíme a s tímhletím musíme k tomu filozofovi, to je například Heideggerovi, přijít. A jestliže my konfrontujeme ty různé koncepty s Heideggerem, no tak stejně jako k tomu Heideggerovi, tak i k těm konceptům musíme přijít s nějakým svým konceptem. A ten koncept je strašně důležitý, i když ne v tom smyslu, že by platil. On není důležitý, protože platí, ale je důležitý, protože vůbec my jsme něco takový schopný. Kdo nemá tento koncept, nikdy nepochopí Heideggera. To znamená, že není možné k tomu přistoupit jako vnější nezavládný pozorovatel, který konfrontuje Heideggera. Prostě my jsme v situaci, kdy ten Heidegger nás může oslovit jako významný poukaz fenoménu řeči, jestliže my o tom fenoménu už něco víme, něco si myslíme, i když špatně. To je předpokladem, že právě vztahujeme náš koncept k Heideggerovi, tak si myslím, že filozoficky se zbytečně ochuzujeme. Je užitečnější pro nás, abychom dosáhli bohatšího, filozofičtějšího konceptu, fenoménu řeči, jestliže jej obohatíme ještě o ty další tory. To já jsem měl na misi tím srovnaním. Nikoliv, že bychom vystoupili ze svého konceptu a postavili proti sobě Karnappa a Heideggera, což je hlavní nesmysl. Ale že máme svůj koncept a vedle toho přibereme ještě to a uděláme takhle kolokvíl. Protože si myslím, že není možné ze svých vlastních filozofických názorů nikdy vystoupit. Je možné pouze změnit. Ano, ale vždycky nějakým způsobem ovlivní to, co čteme. Vždycky teda provádíme svou interpretaci. Nepochybně, ale současně to, co čteme, pracuje na tom, s čím jsme přišli. Samozřejmě. To by totiž potom nemělo vůbec takového podčínání smysl, kdybychom byli v podstatě magnetofonem. A taky ta výzva k tomu nechat se vést nějakým myslitelem je dokladem takového vážního nepochopení, že neexistuje ve filozofii správnej názor a nesprávnej názor nebo správnej přístup a nesprávnej přístup v tom smyslu, že když prostě jednou najedu na fenomenologii, nebo najedu na Heideggera, nebo najedu na lobidskej pozitivismus, tak prostě už všechno další vidím tímto prismatem. To není pravda. Tyhle lidi si mají tendenci si tohle myslet. To není pravda. Také například taková určitá nervozita, nebo já nevím, jestli to do posledních let dělal, asi ne, ale já se pamatuju, že Patočka, jakmile někdo se mu zdál v té filozofii takovej nadějnější, tak okamžitě dělal, co mohl, aby ho uvedl na tu cestu správnou, na tu cestu fenomenologie. Zvláštním způsobem to dovede odpuzovat. Mně například Husserl i Heidegger byli strašně... Já dosud, když to čtu, tak se ježím. Já už vím, že to je výborné. Ale furt se ježím, jenom proto, že Patočka mě do toho tak šíleně cpával. Takže ono to je na pováženou. Určitý zatím nějaký koncept. To není jenom falešná pedagogická metoda, ale zatím je koncept určitý. Strach, že když někdo vykročí nesprávným směrem, tak už to nikdy není možné napravit. A proto se musí už od toho študia na vysoký, nebo snad ještě v kojíce, už to výst správným směrem. To je naprostá chyba. Tak to já jsem chápal i toho Bímla, že prostě on tady klade dvě možné cesty a tu jednu vylíčí velmi opodivně. Ano, jako znižka jenom, že? Ne filozofická. Přičemž je pravda, že není žádný přístup k filozofii znižka. Pak ten, kdo přistupuje k filozofii znižka, najde něco jiného než filozofii. Filozofie? To není filozofie, co on najde. I když se to dá o tom napsat celé knihy, a užitečný třeba, že slovníky, ale filozofie to není. To je přeci třeba učebnice o filozofii. Filozofii se to stává teprve tehdy, když najednou vznikne takový porozumění,

====================
s2.flac
====================
Brání se právě proto, že ty pozice jsou v skutku obvyšné. Že to není nějaká nerozvinutost. Jo, to je pravda, že ta předfilosofická situace dneska už není možná, abych to interpretoval, to, co teď říkáte. Protože to už není předfilosofická, to je protifilosofická. Která se ovšem tváří, jako by byla, a dobře se nemožňuje o tom způsobit kování. Ano, ano, ano. Jak? Počkej, počkej. Podívej se, když jsi skládal vypreparovat jistý názor, který nazveš tedy common sense, že o nějaký prostě samozřejmý názor. A vydávat ho za názor žitý, to znamená předfilosofický. Ovšem tím nutně abstrahuješ od všech svých vlivů, kdyby si nesměl nikdy žádný svůj názor změnit. Jo, to je naprosto idealizovaná pozice. Jakže. Tak to. Jestliže uznáváš změnu názoru jakéhokoliv partikulárního, tím připouštíš myšlenkový vývoj, ano, myšlenkovou změnu, a tudíž filozofii. Myslíš, že ovšem tuto změnu neuznáváš, tak potom je tvá pozice předfilosofického mluvčího, samozřejmého myslitele, nebo vlastně nemyslitele, ale předfilosofického člověka, možná. Ale jinak ne. Jakmile připuštíš sebevenší změnu, jenom v tom, že prostě zjistí, že něco je trošku jiná, než si s to myslel, tím potom je ta tvá pozice vylhána. V tom, že prostě o tom musí nutně někde vědět. Protože vlastně stojí na pozicích, které jsou oproštěny, abstrahovány od něčeho. Rozumíš? Nerozumíš? Ještě jedno. Podívej se, ty tvrdíš, že je možná pozice taková, která zastává tezy, že žijeme prostě samozřejmě, že prostě na něco můžeme mít samozřejmý názor. Proti tomu existuje názor filozofický a já zvlášuji, že se tyto dva názory jim dají zprostředkovat. Že totiž ten samozřejmý člověk odmítne tu filozofickou pozici jako něco, co je mu vnější a s čím on nemůže souhlasit, protože to přeci je samozřejmé. Ne, on ji nemusí odmítnout. On ji nemusí odmítnout. Z této pozici na našich oči setkání s filozofií může dopadnout tak, že... Dobře, ale musíš to přeci hájit, aby si obhájil tyto dva protipoli. Tak to si musíš tvrdit, že to je možné. Že to jsou v skutku protipoli. Ano. No ale potom je to pozice, ve které musíš se trvat naprosto stypně, nesmíš v ničem polemnět, v ničem. Ono by to vlastně znamenalo de facto, že by musel tvrdit, že existuje jakýsi zvláštní, jakoby filozofický názor, který není filozofický, protože tam ještě nic z toho ostatního, není tam žádná ta změna a tento názor prostě je původní, jedině možný a tedy konstantní, naprosto konstantní a že jakýkoliv krok z toho ven už prostě porušuje tu přirozenost. To já totiž mu namítám. Já rozumím, ano, ale toto by znamenalo, a toto je nedržitelní tačka, proto je to jako forma námitky, ale vlastně by to tak bylo, protože jak by se mohlo stát, že jsou třeba dva nebo tři přirozený názory? Přeci v momentě, kdyby to byl filozofický a zároveň nefilozofický názor, snaž se abstrahovat od toho, jestli je to filozofický nebo ne. Prostě mezi různýma názorama by byl jeden jakýsi základní, původní, samozřejmý, přirozený nebo já nevím jak, prostě který by nějak se vodil, jak se bere to nechme stranou, a ten by ovšem utrpěl úhonu jakoukoliv změnou. Proč by utrpěl? Prostě by přestal být samozřejmý. Jestliže máš názor a hájíš jako na samozřejmý názor na jistý problém ve filozofii, dejme tomu třeba pravdu, to nechci tvrdit, ale prostě by si tvrdil, že pravda přeci samozřejmě je to a to. Potom by tvé myšlení nebylo adekvátní a bylo vylhané, tehdy jestliže bys si uznal jakoukoliv změnu třeba ve sezastahu k nějakým kočkám. Jestli bys si myslel původně, že kočka má pět a teď bys to si říkal, byť to má čtyři. Tím, že bys si myslel vůbec, že myšlení je spojování, tak bys si musel tento názor opustit. No ale já si nemyslím, že to, o co běží, že je názor. Já jsem říkal, že to je spíš postoj. No postoj, samozřejmě. Který sám sebe tedy může prezentovat jako názor, ale pouze v konfrontaci s něčím takovým, jako je názor. Já myslím, že může být pouze jako názor popsán, že totiž vůbec není schopen sebevyjádření. On není schopen sebevyjádření v diálogu s tou filozofií. Protože není schopen participovat na řeči. A ono je ještě vovíc, že on vlastně, kde by byl, kde by vznikl, kde by vznikl přece zaváhání. Nejenom změna názoru, ale už zaváhání. By byla nejistota. Ve smyslových datech, už jenom to. To by předpokládalo, že ten samozřejmej názor nebo samozřejmej přístup k věcem by prostě byl něčím jako nekonečnej instinkt. Ano. Už chápu teda to, co... Nic by vás nesmělo překvapit, s čím se setkáte. Na všechno už byste měli hotový schémata přístupu. A jedině za této podmínky by bylo možno říct, že to je samozřejmý. Ale víme, že ani u zvířata to tak není. Že můžete neurotizovat třeba psa tím, že mu děláte dvě věci na jednou, které k sobě nepatří a on pak prostě neví, co a tak dále. Když potom se stále mluvíte o tom, že vy organizujete to původní vymezení naše toho mitického člověka. Já rozumím, ale teda, že teda tak si... že takové situace vůbec nemůže nastat. Nebudeme to přihajený, že to nemá nic, co cítit. Ale jestli tady poukažeme z výškátky. Tady spíš jde o to, že musíme ukázat, Takhle já bych se obhájil tím, že můžu se obhájit pouze tak, že nepřijmu to, co jste mi podložili. Já se nedomnívám, že ten samozřejmý postoj je nějaký takový instinkt. No ale tím jsme to vyprávčili. No moment, tak a co teda? Je to zvyk? Já bych to se pokusil vyjádřit jinak. Tehle ten samozřejmý postoj, vezměme jenom to označení, pokusím se naplnit, co to znamená. Tenhle ten samozřejmý postoj lze charakterizovat ku příkladu tak, že se brání, jeli napaden, že se brání v konfrontaci s filozofií této filozofie. Čili zvyk. To je totiž charakteristické pro zvyk. Když platí určitý zvyk, tak se brání každý, kdo se proti tomu proviní, tak je stíhán. Vybočil ze zvyklosti. Jo, ten samozřejmý postoj má v sobě tu nesamozřejmost. On o ní moc dobře ví, právě proto se brání. No a potom je teda polohou myšlenkovou pohodlností a neadeklánosti. Jednak, a stejně, jeho kořeny jsou filozoficky. No a to, co jste říkal, no jasně o tom myslím, platí, že my můžeme nebýt výslovně filozofi, ale že prostě v nás jsou obsahují koncepty, které jsou poměřeny filozofií, jsou ukázány jako filozofické v jistém stupni, na jistém stupni. A plný zmatku třeba, aby jsme pak v vedení hlavního konta integrovali. Ale přeci v momentě, kdy pak to vybočení znamená ztrátu tý bariéry v určité věci ničemu takovému. Tady si myslím, že nejde o vybočení, tady jde o rozvinutí. Prostě, že by tady byl svět normálních lidí a odtud se prostě vybočí, uteče se z toho stávek, kde je dobře a nejednou jsme ve filozofii, tak přeci to nejde. Protože filozofie není něčím výlučným, co je mimo. Filozofie je přesvědčivá něčím docela jiným, že je to něco jiného. Ona je přesvědčivá tím, že je to něco vlastního, že to vlastně nacházíte sám sebe, že to je cosi daleko blízkého, daleko je to bližší než košil. Já beru tohleto. To, že filozofie kráčí na jakousi původnější úroveň, než je tenhleten postoj, kterýmu já říkám předfilozofický. Tenhleten předfilozofický postoj samozřejmě, že nějakým způsobem chápe to, že je tady nesamozřejmost. A on sám sebe programově si zastírá tuto nesamozřejmost čímsi, co podle nás, který bere z filozofie, v době mýtu to bral z mýtu. Protože i v tom mýtu je vidět tu snahu nějakým způsobem tuto nesamozřejmost zakryt. A tím ten mýtus tak vypovídá. Dostávate se do obrovských rozporů, že vlastně vykládáte samozřejmost jako nesamozřejmost. Takže potom by ta filozofie, která narušuje tu samozřejmost a samozřejmost se cítí narušována filozofií, by byla vlastně mnohem samozřejmější než ta nesamozřejmá samozřejmost. Ano, ale teď to vykládáte si z kategorie zájmu, že jo, na jedno. Já bych to měl... To je ne z kategorie zájmu. No jistě, že je zájmem z té samozřejmosti se proti té nesamozřejmosti obhájet. Ale už to není. Něco, co by bylo naprosto odlišné, to jsme si ukázali, že to není ani zvykem. Jo, teď to se na jedno vykládá jako zájmem. Podívej, to není... Já toto nemám nějak propracováno dohloubky. Já toto vytvářím teď ad hoc. A pokouším se to, co myslím, se pokouším těmito kategoriemi určit. To jsou pouze odkazy teda k tomu dalšímu. No ale my přeci stále myslíme, zda je možno, mezi tou samozřejmostí a nesamozřejmostí, to znamená mezi tím obecným názrem a midzinázrem, to je možné střetkování, nebo není. Jestli totiž existují to jako dva póly, anebo jestli se jedná v podstatě o to tež. Ty jsi začal tvrdit, že existují jako dva póly, a my tvrdíme, že se jedná o to tež. A ukázali jsme si, že to nelze brát, hájit, tuto lichotomii z hlediska myšlení. Že by ten postoj byl nějak propracovaný. Ne, že bychom teda mohli snad tvrdit, že jedno je myšlením, totiž filozofie, a to druhé není myšlením, že jsme si ukázali, že prostě není možné být mimo myšlení, pakli, že chceme být nadále lidmi. Za druhé, když jsme toto opustili, tak jsme se snažili jít na jinou rovinu, totiž na rovinu se nejedná jen o nějaký zvyk, to znamená nepružnost myšlení. To jsme si také vyvrátili a opustili. Nyní se dostáváme na třetí rovinu, se nejedná o jistý zájem, který je uvnitř. V jakém smyslu ten zájem? Zájem na tom, abych nebyl zasažen. Sebezachování. A problém, který tady vyvstává, teď je zdalita filozofie. Pak by ta filozofie musela být nějakou modifikací tohoto zájemu. Ty to chápeš v obráci. No ne, že ta filozofie vlastně dělá to samé, co dělá ta pozice předfilozofická, jenže jinou cestou. Protože já se domnívám, že filozofie není vedena zájmem. Filozofie participuje na myšlení, že je tímto myšlením samým a že není hnána zájmem, že je hnána něčím jiným, k čemu je schopna se vztáhnout, jako třeba činí Heidegger, něčím teda původním, co ovšem není možné uchopit a položit na stůl. Za druhé, že jestliže filozofie tedy není přízemna kategorii zájmu, a tato samozřejmost je, když se teda žíděla tím zájmem, tak je možné ukázat, že i toto je jenom shine, že prostě i toto je jenom její zdání, její sebeomluva této samozřejmosti. Že prostě je možné ukázat, že to, jak ona se vztahuje k té filozofii a to, jak se vztahuje filozofie k ní, se úplně míjí. To jsou úplně její různé roviny. A potom by i tohle to muselo padnout. Můžu k tomu něco taky dodat? Jo, Martin, už tady. Já totiž jsem chtěl se tady dala trochu obhájit, jo, protože v těchto volintích totiž jistě nebudeme diskutovat o tom, co tady celkem je zjemné, že v oblasti toho, kde nějaká filozofie je, kde nějaké myšlení, těžko nebýt v této oblasti. Nicméně filozof, přece tady každý člověk, který jde po kampě, není ještě filozof. Já bych si pokusil rozvinout ten Heideggerův příměr s tím pastýřem nebo hlídačem, nebo ovečem. Že jestli někdo se začne, jakýmsi způsobem začne starat o to myšlení, nebo starat se o ty věci, nějakým způsobem nechat je být, tak potom nějakým způsobem bude filozofem. Já vlastně dám tady jistě, jak se drže to, že by kdokoliv, když začne mluvit, když používá stejnou věc, pohybuje se ve stejném, jako filozof je v řeči. To znamená, že ne, že by filozofem mluvili jednou řečí a lidi druhou řečí. Nicméně je fakt, že ti druzí lidé se nějakým způsobem nestarali o to, o co tady jde, sice se v tom pohybovali, ale nechávali to být. Ano, Martino, jenomže přeci pro nás na samém počátku této části debaty stala věc tak, že jsou jedni, kteří jsou filozofy, a jsou druzí, kteří jsou mimo filozofii a nemají s ní nic společného. Pro svůj život. Oni prostě ji nepotřebují. A my se tady neustále snažíme dokázat, že tomu tak není, že to je špatně. Toto jsi říkal. Nejsem si jistý, jestli jsem to říkal, ale jestli to bylo podobné, tak rozhodně jsem tím nemyslel, to, že tady ty lidi jsou vně filozofie. Tady šlo spíš o to, že jsou vně toho filozofování. A pak filozofování je prvotnější než filozofie. No, to taky si myslím, ale... Dobře, ale snažme se to rozvíjet dál. Snažme se tomu prostě dát nějaký rámec, abychom skutečně to postihli, jestli to je. Abychom se tady neutápili jenom v nějakých... Dobře, no tak snaž se hájit proti tomu, že roviny vztahování se zájemného se protí... že se teda neprotí, než se prostě jedná o něco jiného. Snaž se nějak obhájit to, že ta filozofie buď je řízena nějakým zájemem, nebo teda, že to samozřejmé myšlení, jak si myslím, budoucně připustit, opírá něco jiného, než teda otevřená. Já jsem... Počkej, tadyhle... To, co já tvrdím, nebo se pokouším tvrdit, je to, že to filozofování nějak překračuje to nefilozofování. Ten život, který není filozofický, nebo není... Znamená to, že to je nějaké vybočení. Ano, a vzhledem k tomu životu je zbytečným luxusem. To filozofování? Který bez kterého lze. A nebo je to teda něco, co je vlastně tou quintessenci pravdy toho samozřejmého života, které tedy potom nelze. Když tohleto odpovíš, tak se tak v podstatě dneska může skončit. Když tohleto odpovím, to bychom měli společně nějak prozkoumat. Já to nevím, jak to je. A tímto úplně zabijíš celé. Musíme najít společnou řeč, schodnout se tam někde dál. Těžko já můžu říct, s tím souhlasím nebo nesouhlasím. Ten výrok, který je pro mě příliš neurčitý. Když já ho přijmu, znamená to, že přijímám to, co si myslíš ty, aniž to vím. Tady jde o to, jak se dostat k tomu, abychom oba mysleli to tež. Buď tak, že tedy to zvolíme jako podisko, nebo jako sílu. A tím, co jste řekl, tak jste se k tomu vyjadřoval. A teď, když ta otázka je položená, tak to je jenom taková kontrolní otázka. Jestliže ale říkáte, že nevíte, no tak pak ovšem stavíte do divného světla to, co jste říkal předtím. Protože to znamená, že jste to nevěděl už předtím a to, když jste se o tom vyjadřoval. Tak existují logické souvislosti mezi tím, jak se odpoví na tuto otázku a mezi tím, co jste předtím říkal. Jinými slovy, toto není otázka, já jsem to tak chápal, jako to není otázka, leč kontrolní, to je jenom, až bychom mohli odpovědět i za vás, jestli vám dobře rozumíme. Ale jestliže ne, tak by to znamenalo, že jsme špatně chápali, co jste říkal a musel byste to všechno začít znova. A v tomto je bezútěžný. Ale v momentě, kdy se zavedou nové pojmy, v nich se to vyjádří, v nich se pokoušíme vyjádřit to, co bylo míněno předtím, pak ty nové pojmy jsou přirozeně neurčitý. Podívejte se, tam šlo o tohleto. Je život něco, co si samostačí, a kde se vzala, tu se vzala, najednou se objevila filozofie a teď to tak nějak zasáhla. Ten přechod je možné jedině jakýmci základním obratem. Od života do filozofie. A nebo podobně, jak bychom řekli, prostě hvězdy se točejí všude, astrofizika to všecko vysvětlí a se životem to nemá co dělat. A tu a najednou se objevila na jedným planetě jedný hvězdy, se objevila nějaká píseň, některé říkaly Jeans, že? Ale to nemá prostě na nic vliz. Jak se točejí hvězdy, tak se jich netejká, že? Rozumíte? A otázka byla jinak. Ta byla položená přeci v tom, zdali ta zkušenost, kterou máme s něčím takovým, jako je řeč, a ten koncept z děděně filozofické, zdali je to tež, nebo zdali je to něco různého. A to z toho hlediska, protože jsem položil otázku, zdali ta filozofie není nějakým zřeknutím se tohoto z děděnního konceptu, totiž v tom smyslu, že jej přestává brát jako samozřejmý a bere je jako nesamozřejmý, zdali to není nějaké vybočení kam si dál a zpomáhne ty zkušenosti z jiný pozice. Ta zkušenost vstává, ale ten koncept může odpadnout. Zkušenost i koncept je v tvých slovech vlastně to samé. Jednak máš zkušenost, která je tím samozřejmým konceptem, jak teda my to asi chápem, že to nazýváme tím samozřejmým, kterým pravděpodobně je ta zkušenost a na druhé straně teda je ten koncept, což je filozofie. Pro vás ta zkušenost je, teďže pro vás, by byla tím samozřejmým konceptem a všetky ostatní koncepty jsou nesamozřejmé. Jak samozřejmým konceptem? Teď to říkám snad, že teda máme něco. Ta zkušenost, kterou máme, zdali je to samozřejmé nebo nesamozřejmé. Co samozřejmé? Samoto nezřejmé. Tady je jistě nám, co si to zření umožňuje, což jsou ty koncepty, které nám jsou dány. No a dány? No tak zděděny. A ty zdědění to jsou ty samozřejmé? Samozřejmé. A když zdědíme jiný, tak jsou jiný samozřejmé. To je zvyk, to jsme odmítli. Vzhledem k tomu, kam míříme. Jistě, že na těch konceptech participujeme, že utváříme, že nějakým způsobem skládáme. Počkejte, ale to je už potom filozofie. Já myslím, že toto ještě není filozofie. Filozofie není samotná. Není to těžší, co bychom měli prohlásit. Tím, že si tu zkušenost opřel o ty koncepty. Ale to já jsem myslel od samého počátku. Tak potom k čemu jsme to hovořili? Když filozofie je utváření, neutváření, ale modifikace, nebo respektive, že ve filozofii ta zkušenost, kterou máme vždycky, už oblivněná tím, že ji máme my. To já nepodpírávám. A ve filozofii, že je pořádek té autenticity, to asi dám myslet. Zdravdě bylo mi tím, že jestli teda my například si něco vyčtem v knize, kde je napsáno, je to tak, jedna, dva, tři, čtyři, pět. No ale Martine, to nejde. Pak by teda celá filozofie v tom případě byla neautentická. No ne, já myslím, že ten základní požavek filozofie je to, být autentický sebou samým, to je, ze svou vlastní zkušeností. To jistě je pravda, ale to je úplně jiná rovina. Já vlastně tak chápu to, co on má na mysli v této rovině, jinak je to neslužitý. Ale oči je míň autentický, co si myslí primitív, od toho, co si myslí vzdělaný filozof. No... Autentická je to jen stejně. To jenom, aby to neměl vyčtený, aby si to opravdu myslel, jo? Ano, autentické, to úplně stačí, pak je to autentické. Ani nevyčtený, ale aby si to přečítal, už to je autentické. Filozofie předpokládá, co si společní, ten prostor lidskej, který nějakým způsobem je společnej... Na té zkušenost přece taky. ...který činí, že lidi nejsou teda do sebe uzavřená individua, ale že jsou takový, že jsou potéřený. To nejsou ani ty předfilozofický lidi do sebe uzavřený, to přece ty už tvoří společnost. To snad já se nechci tvrdit.