Ladislav Hejdánek – Petr Rezek – Jiří Němec, Rozhovor "in tre"
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Máme víc dít, máme víc hravně žít, tímhle tím, že hravní život, to znamená to jediné, co můžeme pojmout ve světě jako absolutní. Když chceme na tomhletom participovat, tak musíme přijmout to zlo. A na tohleto, Ivan říká, kde je tady nutnost? Proč bych musel chtít ten mravní cíl, když je na druhé straně vykoupen tímhle? Nutnost neexistuje. Je nutnost jenom podmínečná, jenom pro toho, kdo si chce přisadit, kdo chce žít pod tím kategorickým imperativem. Kdo chce žít, tak říkají, dobře, správně, jako byt svobodná, budiš, ale co když nechci? Vždyť jsou tady bytosti lidské, které ještě vůbec tohleto rozhodnutí nejsou z toho udělat a které jsou do toho zahrnuty. A já mám přijmout tu jejich oběť. Jakým právem je vůbec možná tohleto požadovat? A teď podívejte se, tohle je přece to, co Nietzsche říká, ten morální bůh je mrtv. Tenhle bůh, s kterým se takhle vyjednává přes zásluhy a tresty a to, co člověk si mravně viděl. A tohleto má být smysl veškerenstva v tomhleto? Teďka je velice pozorohodné, podívejte se, Dostoyevský má takovou povídku, která se jmenuje, jistě, že se jich všichni četli, ale viděli taky, že stokrát četli a nikdy se mi nerozuměla. Nevím, až dneska si ji rozumím, ale mám takový dojem, že mi cosi se rozvěcujeme. Jmenuje se Sen směšného člověka, jestli jste to četli někdy. To je pravdiváční povídka. Je to takový člověk, který trpí hrozně tím od dětského, že je směšné. To ho tak šíleně deprimuje. Až to nakonec na něho lehne v takové nějaké zvláštní podobě, mocně se ho taková hluboká důda. Taková, v které všechno ztratí význam. Taky on říká, že všechno je jedno. A teď tenhle člověk si jednoho krásného dna řekne, tak všechno je si to jedno, ale když je to jedno, tak třeba by bylo docela jedno, tak i kdybych to zakončil. A k tomu je potřeba určitého zmachu, že ten zmah přijde jednou večer. On si to připraví všechno, ten revolver a tak dále. Stane se cosi taková nějaká divná historika, při té fúzi domů, se ho chytne taková děvčátka, špatně obličená, s děravýma botičkama. To je ta známá věc. A on se jí zbaví, zadupe na ní, pošejte ji, že přijde tam domů. A on přece jenom cítí, že ho něco jako mrzí a tak otálí s tím aktem a najednou usne. Což se mu dlouho nestalo. Až celý noc si jenom bloumá s tím, s tou myšlenkou jedinou, ani ne myšlenkou, ani s tou náladou, že je všechno jedno. No a teď tu svou sebevrchnost prožije ve snu. Tohle je ohromný psychologický důvod. Vzpomínáte si, jak Rezek ukazoval, že sen je vlastně ten způsob, jak jsme u něčeho, co si reálně, ne fyzicky, ne prostorově, ale bytostně u něčeho jsme. On samozřejmě v tom snu pokračuje a je tam, kde prožije tu svoji sebevraždu a to další. To je takový zvláštní něco tu a pak najednou se dostane tam, kde si daleko, kde si hodno hodně najednou vidí slunce. Není to naše slunce? On je daleko od naší země? Není to naše slunce, ale je to slunce úplně jako to naše. A tam je taková země a na té země jsou bladlní štěsní lidi bez věřku. A teď on najednou pozná pravdu. Tak říkám, pozná pravdu. Pak se nám stane ještě jedna věc. On těž tyhle bladlní lidi bez věřku je nakazí. Je nakazí hravě. Vlastně to pokušení je taková závratě. Propadne se takové ty hřel lidi a z ty vyroste všecko, ostatní zly. A za chvíli se ten šťastný svět úplně zapomene. Je to pohádka a nikdo tomu nevěří. A dokonce tenhle člověk, který... No co tady to všechno znamená? Já myslím, že tuhle povídku není možno pochopit, když si člověk nepovědomí několik věcí. Na prvě, ten směšný člověk má fališný já. Fališný já je mu subjerová na těch druhých. On se jim pochopitelně k tomu přidá. Tímhle tím je jeho celá existence spalšovaná od začátku až do hloubky. To víme, že ta hlouboká nuda, která říká všechno jedno, a která zbaduje všechny věci, všechny věci významu, to víme, že je to přece to základní výnacházení člověka, kde předstávají věci jako věci. A to zase dále víme, že v této situaci jedině začíná možnost, aby člověk byl k slovenským, co je tady, když všechny věci předstávají jako věci. A to je v vozovkách třetí. V tom okamžiku, kdy do měle úplně negativní naladěnost se naprosto rozprostřednila po celým životě i po všechnoj svět, v tom okamžiku se ukazuje slunce. A v tom okamžiku se zároveň ukazuje nová země. Naše bytí není něco takového, co nás v skutečnosti oddělilo od skutečnosti. Jenom od té sfalšované, kde jsme na to nejpodstatnější zapomněli. Bytí nás naopak svazuje s druhými a se fincuje. Je zajímavé, že k příkladu v bosové historii schizofrénika, kterému se zhroutil celý svět, když ho zradil příliceneční přílet, tak tam najednou se mu mohlo být i slunce. A to slunce je takový úžasný pozitívní element. To je to, co všechny jeho síly obrací jedním směrem. A tenhle směšnej člověk v této chvíli pochopí, že ten život, v kterém se něco takového jako takováhle přeměna může stát, může odehrát, kde to bytí se může najednou takovýmto způsobem vzjevit, že to je ten nejnesmírnější dar a že to všechno, o čem předtím pochybovala, co se mu jevilo jako nic, to, že bylo plnou obsahu a plnou nejvyšší nájemu. A teď, víte, tamti vražení lidé v tom světě, těch šťastných, oni taky umírají. Umírají tak nějak jako směření a jako by šli do jiné světa. To je pověď. Není řečeno. Existují u Dostoevského takové zvláštní místa, když Ajoša usne v modlitbách před katalfalkem starého Zosima. A ten Zosima najednou je tady. Najednou se stoupí o tamto dělo a mu vyvitnělo. A tohle je v nějakém docela zvláštním čase se tohle děje. Ve snovém čase samozřejmě. Ale záleží na tom? Je to ve snově? Co je čas? Morální smysl světa předpokládá věčnost v docela banálním smyslu toho pokračování těch okamžiků. A není vůbec dotazováno něco takového jako podstata času. A tady taky ne v tomto. Jednou jedinkrát je u Rickera něco jako, že tady je nějaká zvláštní problématika času. No jistě. Ale o tohle to běží. Podívejte se, že ten problém smyslu, ať už je spojen s tím pojmem věčnosti, a nebo ne, že ano, a pravděpodobně je nějak spojen s tím pojmem věčnosti, ten, že předpokládá taky jaksi výslovnou reflexi na ten smysl a že předpokládá taky reflexi na věčnost jakožto serii okamžiků, a to znamená na vulgární čas a na jeho odvozenost a na to, odkud je odvozen, a tak dále. A tím dojdeme na konec, k tomu konečnému času, který je spojen s lidskou věčností. A nebo aspoň v téhle problématice. Zajímavý je, že z těch tří misi vhodí, ještě teďka skočím hned k tomu vnitře. Vnitře, právě tak jako Dostoevský, má tu problematiku nihilismus a jeho překonání. Čím překonává vnitře nihilismus? Na člověka. Co je na člověka? Na člověka je člověk, který překoná nihilismus. Čím? Článkou věčného návratu. Co to znamená věčnost? Věčnost zvláštního druhu. Takovou věčnost, která je okamžik. Okamžik, v kterém budoucnost a minulost splývají. To znamená, že v tom okamžiku, kdy nastává to velké poledne a kdy na mě přichází ta myšlenka věčného návratu, v té chvíli, že se stávám tím, kdo rozhoduje o věčnosti. O tom, co navždy. V té chvíli se stávám spolu s odpovědným za celé svět. A v té chvíli je samozřejmě něco více, než lidského se tady taky období. Tak podívejte. Jakoby tady bylo co si... To kanta zároveň potvrzujícího a škatajícího. Podívejte. Na jedné straně, co je jiného ten věčný návrat, než postulát, bez kterého všechno nemá způsob. Ale je tak, že popírá něco takového jako koneční cíl a smysl a tak dále. Smysl ve smyslu cíle. Ale popírá smysl vůbec? Smysl se dostavuje právě tím, že ten právní cíl veškerého světa se štetne. A spolu s tím ten morální bůh, jiný bůh se vytvoří na dvě. Jisté je, že ta problematika nihilismu tady taky nějak souvisí s problématikou času a ten čas, že je u ničeho zproblematizován. Protože to už není, víte, tenhleten pojem okamžiku, to už není okamžik ve smyslu těch posobě našelujících teď. To je ten okamžik, v kterém přítomnost minulost to všechno splní. To už není okamžik toho vulgárního času, nebo to je okamžik nějakého času docela jiného. Čili tady je vidět, že ten problém se musí rozdílet. Že v té problematice významu, smyslu je nutno jít, tak je to brutální cesta. No a jak to je s tím Masarykem? Masaryk je z těch tří myslitevů, bych řekl, nejblíže přece jenom při všech svých nechutí ke Kantowi, on Kantoví. Ale zajímavé je, že on o tom neví. Masaryk říká v světové revoluci, že svoji metafiziku, že měl vždy odplat metafizice, pokračování scholastiky, protože pro ně objel filozofie vždycky, etika, sociologia, že chtěl být konkrétní a vědecký. No a svou metafiziku, že prožíval v umění zejména v literatuře a tam, že měl většinu metafiziky. Když si přečnete Masarykovu kapitolu o Kantovi v moderním člověku řešenství, tak s hrůzou konstatujete, že on vůbec nečetl kritiku slunosti. On vůbec nezná. On se o ní vůbec nezmíně. A o těch problémech, které Kant tam rozvídí, vůbec nemá tušení. A pochopitelně jsou tam i jiné takové nedostatky znalosti Kanta. On zná tu problematiku z Kreta. On ji má z toho Fausta. A neví o tom. Víte, jaké to má souvislosti. Proto taký vlastník nerozumí Dostojevského. Ten toho Dostojevského v tom třetím díle Ruska a Evropy vykládá divně. Podívejte se na tom rozhovoru Alioši s Ivanem. Tam se mluví o té harmonii. Masaryk si myslí, že to je nějaká harmonie ve světě. Ale Ivan docela určitě myslí na tu kantovou harmonii mezi tím dvojím, mezi tím mravním zákonem a mezi mlažeností. A tu harmonii on odmítá. Tenhle ten morální účel světa. Tímto potom dostane všechno docela jiný, mnohem markantnější a jaksi myslitelsky ostřejší profil. Co je jasné, že potom to není žádná retorika, dáme nejprve, že to je argumentace. Teď následkem toho taky Masaryk nemůže pochopit a vykládá celého Dostoevského, jako by to byl mystik. Ale tyhle věci, o kterých jsem tady mluvil, to nejsou vůbec mystické záležitosti. To přece není žádné splývání s nějakou boží substancí. Tenhle ten vztah člověka k jeho falešnému já a prolomení toho falešného já, které je nám sugerováno tím naším vztahem k druhým, tou distančností tím, že pořád hledíme ty druhé udržovat od sebe na distanc, buď tak, že je předstihujeme, konkurujeme, anebo tak, že je hledíme udržovat co možná dál od sebe, níž, tak dále, a v tomhle tom, že se odehrává to naše podcízení od sebe. To je přece, je tohleto mystika, a že potom tam, kde proti tomuhle je jen jedno, totiž ta krajní naladěnost toho, kde nám tenhle ten sfalšovaný svět nic už neříká, a že v téhle situaci se objevuje potom něco takového, co už není žádná věc. Je tady, kde jsme na pravu nicoty, tam, že se může teprve ukázat, může, nemusí, ale může se ukázat tahle ta nicota jako jediná tvář toho bytí. A to bytí, že nás odkazuje na věci, na svět, je tohleto mystika. V tomhletom přimknutí k druhým lidem, protiklad té distančnosti a toho rozstříštění, v tom, že je to, čemu Dostoevský říká láska, a tady, že taky tkví někde, víte, to bych vyžadoval zase další interpretace, v tom, že tkví taky smysl toho, co Dostoevský říká, že všichni jsou před čem i vinni, že je vina v takovém tom smyslu. Kalkulujícím je odvozený pojem, že to není to nejpodstatnější. Tohle je on má se rychle vědět. A následkem toho, on pořád chápe tu problematiku Dostoevského tak, že dává tomu kantoli, aniž by věděl, že to je za pravdu. Stále pustilovat, pracovat, bez doupadu, a vstřízlivě na všechno se dívat. Žádnou mystiku, žádnou fantazii, fantasma, která říká podpovědnost a vstřízlivou zapřaženost do svého úkolu. Tohle říká tváříc tvář těm lidem, kteří Dostoevského, kteří nepracují, protože ten člověk, kterého věci neoslovují, pro kterého nemají smysl, to přece nemůže dělat. To je přímo taková naivní. Ale podívejte se, Masaryk má jiný věc. Masaryk je ten myslitel, který tuhletu kantorskou alternativu s kterou se setkává u Fausta, že sebevražda, vražda, on to chce rozpracovat sociologicky, on to chce empirický jako podrobí. A v této souvislosti Masaryk něco objevil, co někdo jiný před ním neviděl, že totiž hlavní sebevraždnost a světová válka mají tentýž, co se týče původů. Na jedné straně je to moderní sebevraždnost, to je ta subjektivní vražda, a válka to je ta vražda ve velkém, to je ten navrat do přírodního stavu. Člověk neje každá válka, ale je tahleta. On je svým způsobem u pramene modernějších filozofů a sociologů kteří vidí podmíněnost dnešního stavu světa. V tomto masově byl předtím proti ostatním sociologům světov. To jsem vám tady trošičku o té morální teologii, jak jsem k ní přišel teď v poslední chvíli. To není zrovna komentář k tomu Rickuerovi. Mně jenom připadá, že Ricker toho neříká zrovna moc nového. A že hlavně ty filozofické motývy, v které je možno rozpracovat tu Kantovu teologii na děje, se tedy a mraní o spoustu světa. Že to nechává nějak hledat, že tady nikde není vidět, v jakým způsobem by se to filozoficko surodnilo. Přesto myslím si, že v téhleté diskusi, jak jsem to teďka se snažil jít teď ukázat, to mám dost ňůžské vnitře. Vnitř je slavný afforismus vidí várovec, co fábrku. A to znáte, ten aforimus, věky z toho. Několik let já to tam mám. Je to z vůlek mocí? Ne, ne, je to v tom, kde tady mám. Já to znám nepřímo s Heidegger, který to má. No, Heidegger to má nádhernou interpretaci. A tam přece, víte, ta první etapa Jeho várovec je ten, kde ho sám spadl. To v něm. On je přece. On nepotřebuje. On je. A to je pravda, víte. Platón to takhle ukazuje. Ten filozof, který provedl ten obraz od toho světa k tomu světu pravému, to znamená takový obraz, který se nedá smyslit západně. No, v něm to přece je. On jej provedl ten obraz. Na něm, na jeho vnitřním pohybu tohle závisí všechno. A pak přijde ta křesťanská etapa. Je to přeloženo do doufání, do naděje. A pak přijde královecká etapa. Idea se stane něčím neduživým, povínovaným, takovým bávým. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus.
s1.flac
====================
Máme víc dít, máme víc hravně žít, tímhle tím, že hravní život, to znamená to jediné, co můžeme pojmout ve světě jako absolutní. Když chceme na tomhletom participovat, tak musíme přijmout to zlo. A na tohleto, Ivan říká, kde je tady nutnost? Proč bych musel chtít ten mravní cíl, když je na druhé straně vykoupen tímhle? Nutnost neexistuje. Je nutnost jenom podmínečná, jenom pro toho, kdo si chce přisadit, kdo chce žít pod tím kategorickým imperativem. Kdo chce žít, tak říkají, dobře, správně, jako byt svobodná, budiš, ale co když nechci? Vždyť jsou tady bytosti lidské, které ještě vůbec tohleto rozhodnutí nejsou z toho udělat a které jsou do toho zahrnuty. A já mám přijmout tu jejich oběť. Jakým právem je vůbec možná tohleto požadovat? A teď podívejte se, tohle je přece to, co Nietzsche říká, ten morální bůh je mrtv. Tenhle bůh, s kterým se takhle vyjednává přes zásluhy a tresty a to, co člověk si mravně viděl. A tohleto má být smysl veškerenstva v tomhleto? Teďka je velice pozorohodné, podívejte se, Dostoyevský má takovou povídku, která se jmenuje, jistě, že se jich všichni četli, ale viděli taky, že stokrát četli a nikdy se mi nerozuměla. Nevím, až dneska si ji rozumím, ale mám takový dojem, že mi cosi se rozvěcujeme. Jmenuje se Sen směšného člověka, jestli jste to četli někdy. To je pravdiváční povídka. Je to takový člověk, který trpí hrozně tím od dětského, že je směšné. To ho tak šíleně deprimuje. Až to nakonec na něho lehne v takové nějaké zvláštní podobě, mocně se ho taková hluboká důda. Taková, v které všechno ztratí význam. Taky on říká, že všechno je jedno. A teď tenhle člověk si jednoho krásného dna řekne, tak všechno je si to jedno, ale když je to jedno, tak třeba by bylo docela jedno, tak i kdybych to zakončil. A k tomu je potřeba určitého zmachu, že ten zmah přijde jednou večer. On si to připraví všechno, ten revolver a tak dále. Stane se cosi taková nějaká divná historika, při té fúzi domů, se ho chytne taková děvčátka, špatně obličená, s děravýma botičkama. To je ta známá věc. A on se jí zbaví, zadupe na ní, pošejte ji, že přijde tam domů. A on přece jenom cítí, že ho něco jako mrzí a tak otálí s tím aktem a najednou usne. Což se mu dlouho nestalo. Až celý noc si jenom bloumá s tím, s tou myšlenkou jedinou, ani ne myšlenkou, ani s tou náladou, že je všechno jedno. No a teď tu svou sebevrchnost prožije ve snu. Tohle je ohromný psychologický důvod. Vzpomínáte si, jak Rezek ukazoval, že sen je vlastně ten způsob, jak jsme u něčeho, co si reálně, ne fyzicky, ne prostorově, ale bytostně u něčeho jsme. On samozřejmě v tom snu pokračuje a je tam, kde prožije tu svoji sebevraždu a to další. To je takový zvláštní něco tu a pak najednou se dostane tam, kde si daleko, kde si hodno hodně najednou vidí slunce. Není to naše slunce? On je daleko od naší země? Není to naše slunce, ale je to slunce úplně jako to naše. A tam je taková země a na té země jsou bladlní štěsní lidi bez věřku. A teď on najednou pozná pravdu. Tak říkám, pozná pravdu. Pak se nám stane ještě jedna věc. On těž tyhle bladlní lidi bez věřku je nakazí. Je nakazí hravě. Vlastně to pokušení je taková závratě. Propadne se takové ty hřel lidi a z ty vyroste všecko, ostatní zly. A za chvíli se ten šťastný svět úplně zapomene. Je to pohádka a nikdo tomu nevěří. A dokonce tenhle člověk, který... No co tady to všechno znamená? Já myslím, že tuhle povídku není možno pochopit, když si člověk nepovědomí několik věcí. Na prvě, ten směšný člověk má fališný já. Fališný já je mu subjerová na těch druhých. On se jim pochopitelně k tomu přidá. Tímhle tím je jeho celá existence spalšovaná od začátku až do hloubky. To víme, že ta hlouboká nuda, která říká všechno jedno, a která zbaduje všechny věci, všechny věci významu, to víme, že je to přece to základní výnacházení člověka, kde předstávají věci jako věci. A to zase dále víme, že v této situaci jedině začíná možnost, aby člověk byl k slovenským, co je tady, když všechny věci předstávají jako věci. A to je v vozovkách třetí. V tom okamžiku, kdy do měle úplně negativní naladěnost se naprosto rozprostřednila po celým životě i po všechnoj svět, v tom okamžiku se ukazuje slunce. A v tom okamžiku se zároveň ukazuje nová země. Naše bytí není něco takového, co nás v skutečnosti oddělilo od skutečnosti. Jenom od té sfalšované, kde jsme na to nejpodstatnější zapomněli. Bytí nás naopak svazuje s druhými a se fincuje. Je zajímavé, že k příkladu v bosové historii schizofrénika, kterému se zhroutil celý svět, když ho zradil příliceneční přílet, tak tam najednou se mu mohlo být i slunce. A to slunce je takový úžasný pozitívní element. To je to, co všechny jeho síly obrací jedním směrem. A tenhle směšnej člověk v této chvíli pochopí, že ten život, v kterém se něco takového jako takováhle přeměna může stát, může odehrát, kde to bytí se může najednou takovýmto způsobem vzjevit, že to je ten nejnesmírnější dar a že to všechno, o čem předtím pochybovala, co se mu jevilo jako nic, to, že bylo plnou obsahu a plnou nejvyšší nájemu. A teď, víte, tamti vražení lidé v tom světě, těch šťastných, oni taky umírají. Umírají tak nějak jako směření a jako by šli do jiné světa. To je pověď. Není řečeno. Existují u Dostoevského takové zvláštní místa, když Ajoša usne v modlitbách před katalfalkem starého Zosima. A ten Zosima najednou je tady. Najednou se stoupí o tamto dělo a mu vyvitnělo. A tohle je v nějakém docela zvláštním čase se tohle děje. Ve snovém čase samozřejmě. Ale záleží na tom? Je to ve snově? Co je čas? Morální smysl světa předpokládá věčnost v docela banálním smyslu toho pokračování těch okamžiků. A není vůbec dotazováno něco takového jako podstata času. A tady taky ne v tomto. Jednou jedinkrát je u Rickera něco jako, že tady je nějaká zvláštní problématika času. No jistě. Ale o tohle to běží. Podívejte se, že ten problém smyslu, ať už je spojen s tím pojmem věčnosti, a nebo ne, že ano, a pravděpodobně je nějak spojen s tím pojmem věčnosti, ten, že předpokládá taky jaksi výslovnou reflexi na ten smysl a že předpokládá taky reflexi na věčnost jakožto serii okamžiků, a to znamená na vulgární čas a na jeho odvozenost a na to, odkud je odvozen, a tak dále. A tím dojdeme na konec, k tomu konečnému času, který je spojen s lidskou věčností. A nebo aspoň v téhle problématice. Zajímavý je, že z těch tří misi vhodí, ještě teďka skočím hned k tomu vnitře. Vnitře, právě tak jako Dostoevský, má tu problematiku nihilismus a jeho překonání. Čím překonává vnitře nihilismus? Na člověka. Co je na člověka? Na člověka je člověk, který překoná nihilismus. Čím? Článkou věčného návratu. Co to znamená věčnost? Věčnost zvláštního druhu. Takovou věčnost, která je okamžik. Okamžik, v kterém budoucnost a minulost splývají. To znamená, že v tom okamžiku, kdy nastává to velké poledne a kdy na mě přichází ta myšlenka věčného návratu, v té chvíli, že se stávám tím, kdo rozhoduje o věčnosti. O tom, co navždy. V té chvíli se stávám spolu s odpovědným za celé svět. A v té chvíli je samozřejmě něco více, než lidského se tady taky období. Tak podívejte. Jakoby tady bylo co si... To kanta zároveň potvrzujícího a škatajícího. Podívejte. Na jedné straně, co je jiného ten věčný návrat, než postulát, bez kterého všechno nemá způsob. Ale je tak, že popírá něco takového jako koneční cíl a smysl a tak dále. Smysl ve smyslu cíle. Ale popírá smysl vůbec? Smysl se dostavuje právě tím, že ten právní cíl veškerého světa se štetne. A spolu s tím ten morální bůh, jiný bůh se vytvoří na dvě. Jisté je, že ta problematika nihilismu tady taky nějak souvisí s problématikou času a ten čas, že je u ničeho zproblematizován. Protože to už není, víte, tenhleten pojem okamžiku, to už není okamžik ve smyslu těch posobě našelujících teď. To je ten okamžik, v kterém přítomnost minulost to všechno splní. To už není okamžik toho vulgárního času, nebo to je okamžik nějakého času docela jiného. Čili tady je vidět, že ten problém se musí rozdílet. Že v té problematice významu, smyslu je nutno jít, tak je to brutální cesta. No a jak to je s tím Masarykem? Masaryk je z těch tří myslitevů, bych řekl, nejblíže přece jenom při všech svých nechutí ke Kantowi, on Kantoví. Ale zajímavé je, že on o tom neví. Masaryk říká v světové revoluci, že svoji metafiziku, že měl vždy odplat metafizice, pokračování scholastiky, protože pro ně objel filozofie vždycky, etika, sociologia, že chtěl být konkrétní a vědecký. No a svou metafiziku, že prožíval v umění zejména v literatuře a tam, že měl většinu metafiziky. Když si přečnete Masarykovu kapitolu o Kantovi v moderním člověku řešenství, tak s hrůzou konstatujete, že on vůbec nečetl kritiku slunosti. On vůbec nezná. On se o ní vůbec nezmíně. A o těch problémech, které Kant tam rozvídí, vůbec nemá tušení. A pochopitelně jsou tam i jiné takové nedostatky znalosti Kanta. On zná tu problematiku z Kreta. On ji má z toho Fausta. A neví o tom. Víte, jaké to má souvislosti. Proto taký vlastník nerozumí Dostojevského. Ten toho Dostojevského v tom třetím díle Ruska a Evropy vykládá divně. Podívejte se na tom rozhovoru Alioši s Ivanem. Tam se mluví o té harmonii. Masaryk si myslí, že to je nějaká harmonie ve světě. Ale Ivan docela určitě myslí na tu kantovou harmonii mezi tím dvojím, mezi tím mravním zákonem a mezi mlažeností. A tu harmonii on odmítá. Tenhle ten morální účel světa. Tímto potom dostane všechno docela jiný, mnohem markantnější a jaksi myslitelsky ostřejší profil. Co je jasné, že potom to není žádná retorika, dáme nejprve, že to je argumentace. Teď následkem toho taky Masaryk nemůže pochopit a vykládá celého Dostoevského, jako by to byl mystik. Ale tyhle věci, o kterých jsem tady mluvil, to nejsou vůbec mystické záležitosti. To přece není žádné splývání s nějakou boží substancí. Tenhle ten vztah člověka k jeho falešnému já a prolomení toho falešného já, které je nám sugerováno tím naším vztahem k druhým, tou distančností tím, že pořád hledíme ty druhé udržovat od sebe na distanc, buď tak, že je předstihujeme, konkurujeme, anebo tak, že je hledíme udržovat co možná dál od sebe, níž, tak dále, a v tomhle tom, že se odehrává to naše podcízení od sebe. To je přece, je tohleto mystika, a že potom tam, kde proti tomuhle je jen jedno, totiž ta krajní naladěnost toho, kde nám tenhle ten sfalšovaný svět nic už neříká, a že v téhle situaci se objevuje potom něco takového, co už není žádná věc. Je tady, kde jsme na pravu nicoty, tam, že se může teprve ukázat, může, nemusí, ale může se ukázat tahle ta nicota jako jediná tvář toho bytí. A to bytí, že nás odkazuje na věci, na svět, je tohleto mystika. V tomhletom přimknutí k druhým lidem, protiklad té distančnosti a toho rozstříštění, v tom, že je to, čemu Dostoevský říká láska, a tady, že taky tkví někde, víte, to bych vyžadoval zase další interpretace, v tom, že tkví taky smysl toho, co Dostoevský říká, že všichni jsou před čem i vinni, že je vina v takovém tom smyslu. Kalkulujícím je odvozený pojem, že to není to nejpodstatnější. Tohle je on má se rychle vědět. A následkem toho, on pořád chápe tu problematiku Dostoevského tak, že dává tomu kantoli, aniž by věděl, že to je za pravdu. Stále pustilovat, pracovat, bez doupadu, a vstřízlivě na všechno se dívat. Žádnou mystiku, žádnou fantazii, fantasma, která říká podpovědnost a vstřízlivou zapřaženost do svého úkolu. Tohle říká tváříc tvář těm lidem, kteří Dostoevského, kteří nepracují, protože ten člověk, kterého věci neoslovují, pro kterého nemají smysl, to přece nemůže dělat. To je přímo taková naivní. Ale podívejte se, Masaryk má jiný věc. Masaryk je ten myslitel, který tuhletu kantorskou alternativu s kterou se setkává u Fausta, že sebevražda, vražda, on to chce rozpracovat sociologicky, on to chce empirický jako podrobí. A v této souvislosti Masaryk něco objevil, co někdo jiný před ním neviděl, že totiž hlavní sebevraždnost a světová válka mají tentýž, co se týče původů. Na jedné straně je to moderní sebevraždnost, to je ta subjektivní vražda, a válka to je ta vražda ve velkém, to je ten navrat do přírodního stavu. Člověk neje každá válka, ale je tahleta. On je svým způsobem u pramene modernějších filozofů a sociologů kteří vidí podmíněnost dnešního stavu světa. V tomto masově byl předtím proti ostatním sociologům světov. To jsem vám tady trošičku o té morální teologii, jak jsem k ní přišel teď v poslední chvíli. To není zrovna komentář k tomu Rickuerovi. Mně jenom připadá, že Ricker toho neříká zrovna moc nového. A že hlavně ty filozofické motývy, v které je možno rozpracovat tu Kantovu teologii na děje, se tedy a mraní o spoustu světa. Že to nechává nějak hledat, že tady nikde není vidět, v jakým způsobem by se to filozoficko surodnilo. Přesto myslím si, že v téhleté diskusi, jak jsem to teďka se snažil jít teď ukázat, to mám dost ňůžské vnitře. Vnitř je slavný afforismus vidí várovec, co fábrku. A to znáte, ten aforimus, věky z toho. Několik let já to tam mám. Je to z vůlek mocí? Ne, ne, je to v tom, kde tady mám. Já to znám nepřímo s Heidegger, který to má. No, Heidegger to má nádhernou interpretaci. A tam přece, víte, ta první etapa Jeho várovec je ten, kde ho sám spadl. To v něm. On je přece. On nepotřebuje. On je. A to je pravda, víte. Platón to takhle ukazuje. Ten filozof, který provedl ten obraz od toho světa k tomu světu pravému, to znamená takový obraz, který se nedá smyslit západně. No, v něm to přece je. On jej provedl ten obraz. Na něm, na jeho vnitřním pohybu tohle závisí všechno. A pak přijde ta křesťanská etapa. Je to přeloženo do doufání, do naděje. A pak přijde královecká etapa. Idea se stane něčím neduživým, povínovaným, takovým bávým. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus. A pak přijde ten Hánen-Geschreides-pozitivismus.
====================
s2.flac
====================
Takže tohle je takový průběh. Takže tohle je... Tak tohle je proč vás chvíli vzpomínkují, takže tohle je proč vás vzpomínkují. Takže tohle je proč vás vzpomínkují, takže tohle je proč vás vzpomínkují. Tak už viď, že pěno ze vás vy Withy je.... Tady máte se na vše hlavu.... Tak teď vůbec ne,... Tak tentokrát je to jo... Ta důležitost ta je teď cen... To znamená, že tohleto, tohleto přílepství, které vás určitě nevzpomíná, nebo ne? Přílepství. Přílepství. A. Ale. To je fajn, že to jsem myslel, když to rekamivery, když to všechny tady tam rukují, no? Halótové. Můžu si říct, že je to taková obnována mravního problému, ale zase vhodnou to nejde, poněvadž podle... Prostě člověk se nedá. Taká morálná... to je nějaký problém. Proč? Proč? Tradiční politiky morálního problému stejí na takovém stůlém rozdílu mezi tím, co je a co má být. Tohle ten rozdíl, neže by Haliléna popíral, ale vždycky, když pochopím všude, to je to bytost, která on toho bytstvu ve struktuře svého bytu má zapsáno. Je aniž se do toho aniž to tam vytvoří. Zase celý ten problém musí docela jinak položit, ale je ten rozdíl v určitém smyslu seplený. Člověk není nic jiného, než výpad na ten rozdíl, než výpad na podpovědnost. Všem podpovědnostech, která se hledí, tak si to hledí ulehčí tohle dobře. Děkujeme. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...
s2.flac
====================
Takže tohle je takový průběh. Takže tohle je... Tak tohle je proč vás chvíli vzpomínkují, takže tohle je proč vás vzpomínkují. Takže tohle je proč vás vzpomínkují, takže tohle je proč vás vzpomínkují. Tak už viď, že pěno ze vás vy Withy je.... Tady máte se na vše hlavu.... Tak teď vůbec ne,... Tak tentokrát je to jo... Ta důležitost ta je teď cen... To znamená, že tohleto, tohleto přílepství, které vás určitě nevzpomíná, nebo ne? Přílepství. Přílepství. A. Ale. To je fajn, že to jsem myslel, když to rekamivery, když to všechny tady tam rukují, no? Halótové. Můžu si říct, že je to taková obnována mravního problému, ale zase vhodnou to nejde, poněvadž podle... Prostě člověk se nedá. Taká morálná... to je nějaký problém. Proč? Proč? Tradiční politiky morálního problému stejí na takovém stůlém rozdílu mezi tím, co je a co má být. Tohle ten rozdíl, neže by Haliléna popíral, ale vždycky, když pochopím všude, to je to bytost, která on toho bytstvu ve struktuře svého bytu má zapsáno. Je aniž se do toho aniž to tam vytvoří. Zase celý ten problém musí docela jinak položit, ale je ten rozdíl v určitém smyslu seplený. Člověk není nic jiného, než výpad na ten rozdíl, než výpad na podpovědnost. Všem podpovědnostech, která se hledí, tak si to hledí ulehčí tohle dobře. Děkujeme. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...