Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
24.4.1986, večer, doma, poznámky Klajbnicovi. Jak Klajbnic vymezuje pojem substance, o tom píše v dopise Královně Žofí, Šarlotě, Pruské, strana 137 českého výběru překladu. Uvažuje o tom, že když myslím sám na sebe, tak já jako předmět je předmětem jiného druhu, který vůbec není zahrnut v předmětech smyslu ani zvlášť ani obecně. A proto není ani objektem představivosti. Upozorňuje na to, že kromě smyslového a názorně představitelného, je tedy také něco čistě intelligibilního, co tvoří předmět samotného čistého rozumu. Takového druhu je předmět mého myšlení, myslím-li na sebe sama. To ještě by nevedlo přesně k tomu, oč nám jde, ale pak píše v dalším odstavci, je něco zcela jiného, myslím-li na nějakou barvu, nebo reflektuji-li zároveň tuto myšlenku. Právě tak je sama barva odlišná od já, které ji myslí. Když myslím něco a reflektuji toto své myšlení, tak vlastně předmětem reflekse není už to, nač myslím původně, ale je to myšlení samo. A toto myšlení samo je podle Leibnice čím si úzce spjatím s tím, kdo myslí, tedy se mnou. A teď aplikuje tuhletu myšlenku na jiné, to jest nahlížím, že také jiné bytosti mohou mít právo říci já, anebo že by se to o nich mohlo říci za ně. A na základě tohoto nahledu vyrozumívá, co se označuje obecně jako substance. Tedy popravdě řečeno, když mluví Leibniz o substanci, má na mysli to, čemu my dnes říkáme subjekt. 3. 5. Praha, ráno, předtudě s dnem dopísku, 6. června ráno v Praze, v nemocí. V dopise Arnódovi z června 1686 na jednom místě zdůraznuje Leibniz nutnost zachovat Bohu svobodu. A zároveň tedy to dává do úzké souvislosti s nahodilostí. Na straně 109 Českého výboru je věda, kdybychom však chtěli bezpodmínečně zavrhovat čisté možnosti, byla by tím zničena nahodilost a svoboda. A aby bylo jasné, o jakou svobodu jde, tak tam pokračuje, že kdyby bylo možné pouze to, co Boh skutečně tvoří, bylo by dílo jeho stvoření nutné a on sám by pak nemohl, kdyby vůbec chtěl něco vytvořit, stvořit nic jiného než právě toto. Aniž mu zůstávala svoboda volby. Zároveň však mluví o dostatečném důvodu. Všechno má svůj dostatečný důvod. To znamená i to, že Boh volí jednu cestu stvoření a nikoliv jinou má svůj důvod a ten důvod je dostatečný. Musí být i pro Boha dostatečný. Zdá se, že svoboda volby je dosti iluzorní, neboť ta svoboda by spočívala jedině ve svobodě volit v rozporu s dostatečným důvodem, to je volit cestu nezdůvodněnou nebo nedostatečně zdůvodněnou. Zapsat výpisek ze strany 112, chvíli těle jsou substancí a ne pouhým jevem, není-li pouze nahodilou jednotou, vzniklou nahromaděním atd. Nutněvně musíme přijmout něco, co se označuje jako substanciální forma. Dále, výpisek ze strany 113. Příroda se musí vysvětlovat matematickým a mechanickým způsobem za předpokladu, že samy principy, že si zůstáváme vědomi toho, že samy principy nezávisejí pouze na matematické rozprostraněnosti, ale i na některých metafyzických důvodech. To je doklad toho, jak dobře si byl Laibnitz vědom toho, co potom všichni zapomněli ve fyzice a v matematice atd. V monadeologii Laibnitz v paragrafu 25 mluví o tom, že příroda dala živoči chumurčité specifické percepce a za tím účinem se jim postarala o to, aby jim poskytla příslušné orgány zmyslové, rozumí se, či chuť, mat a podobně. Tedy existuje jakási paralelita mezi percepcemi živých organismů a mezi percepcemi uvnitř monády. Laibnitz o tom mluví tak, že to, co se děje uvnitř monády, představuje, reprezentuje to, k čemu dochází k orgánech, rozumí se, v těch smyslových orgánech. Tedy percepce uvnitř monády reprezentují percepce živých organismů. Protože však, jak víme už z paragrafu 17, kdybychom si živý organismus představili jako stroj, který by dokázal myslet, vnímat a percepovat, a mohli bychom je zvědčit tak, že bychom do něho vstoupili jako do někoho mlína a prohlíželi vnitřek, tak bychom nenašli podle Laibnitze žádnou percepci, tedy nic, z čeho by bylo možno vysvětlit percepci. Zároveň však říká Laibnitz, že nejde-li o pouhý stroj, který by byl na hodilou jednotu vznikl nahromadením, na straně 112 z dopisu Arnoldovi, tak je nutno přijmout něco, co se označuje jako substanciální forma a co jistým způsobem odpovídá duši. Tedy mluví o duši, což jinde vysvětluje, že monády jsou duše. Tady se ukazuje, že je ještě nějaký rozdíl nebo nějaká přechodná instance mezi organickým tělem, které je strojem, automatem, a jeho percepcemi, které se nedají vysvětlit ničím z jeho sestrojení. A zase ještě další rozdíl mezi percepcemi, které jsou záležitostí vnitřního stavu monády, to je z té duše. Tedy mezi duší, monádou, a mezi tělem, které je tělem této duše, které má ta duše k dispozici, je ještě nějaká rovina, kde se mohou realizovat tělesné percepce, smyslové percepce. A tahle rovina se zdá, alespoň na daném místě, nevyjasněna. Leibnitz mluví o tom, že tělo, které se skládá z nekonečného počtu monád, má také své centrum, kterým je rovněž monáda. Jediná monád, která tvoří centrum složené substance, například nějakého živočicha z 1446. výboru. To znamená, že tato monáda představuje určitou funkci, nebo plní určitou funkci, ne svým vnitřním stavem, ale navenek, jakožto monáda. Má určité postavení v těle, ale i když necentrální, přece také určité postavení, i když nižší, mají ostatní monády. To znamená, že chová-li se tělo jako živé, jako živá substance, která projevuje život, tak to znamená, že na tomto projevování života se podílejí nějak navenek, po vnější stránce, jednotlivé monády. To znamená ovšem dále, že kromě toho, že nitromonády je zrcadlem ve smíru, živým vnitřní činností, schopným zrcadlem, tak kromě toho je monáda schopná se nějak chovat přiměřeně onomu živému tělu. Neboť v čem spočívá život těla? Nikoliv v té monádě. Protože ta monáda je po vnitřní stránce. Aktivní jen, pokud je o její představě, o její percepce. Ty sice paralelně odpovídají jakémusi dění venku, ale to dění venku samo o sobě. To není jenom jakoby, to není jenom stroj. Ten přirozený stroj se liší od lidských strojů právě tím, že je organizovaný. A teď jde o to, jakým způsobem ty jednotlivé monády proměňují své vnější projevy, své chování v souvislosti živého těla. Tohle nemůže být založeno na vnitřních stavech monády, ani té ústřední monády. Čili to, že nějaká monáda je ústřední, není jenom k poznání z jejího vnitřního stavu. Nibyž to lze poznat také zvenčí. V tom je skryt značný problém. Ta dvojí rovina je zřímá i z toho, že v paragrafu 25 mluví Leibnitz v monadologii vlastně v 26, mluví o paměti v dvojím smyslu. Začíná tím, že paměť poskytuje duším jakýsi druh následnosti. Vnitřním stavu monád. Pak jako příklad uvádí živočichy, kteří mají nějakou percepci a díky paměti očekávají to, co bylo spojeno s předchozí percepcí tohoto druhu. A jsou podměny podobným počítkům, které jsme měli dříve. A uvádí psy, kterým, když ukážeme hul, vzpomenou si nabolest, kterou jim způsobila výjí a utíkají pryč. Když utíká pes pryč, tak to je jiná rovina, než když centrální monáda psa si představuje jak to, že vidí hul, tak že si vzpomíná na nějakou starou bolest, tak že ví, že utíká pryč. Tyto představy jsou pouze zrcadlem toho, co skutečně ten pes dělá. Ale že to ten pes dělá, to nemůže být spojeno s pamětí, která je vlastní vnitřnímu vybavení monády. To je paměť, která má charakter paměti toho psa jako živého organizmu. Na tato paměť se musí tedy odlišovat od té paměti uvnitř duší. Tady zřejmě Leibnitz obojí zaměňuje. 13.6. Prahá dopoledne, 83. Poznámka ke Kantovi, citace podle Xeroxové kopie předmluvy k druhému vydání Kritiky čistého rozumu. Podle Kanta nemá logika na rozdíl od metafiziky vůbec nic, co dělat s předměty, s objekty. Říká to v předmluvě k druhému vydání Kritiky čistého rozumu. Dafy abe hat auch die metafizik das zeltene glück, welches keine andern vernunftwissenschaft, die es mit objekten zu tun hat denn die logik beschäftigt sich nur mit der form des denkens überhaupt zu teil werden kann. Tedy v tom je zračí se dvojí. Je to jednak pokus Kantův koncipovat logiku jako vědu, to je jako rozumovou vědu, vernunftwissenschaft, která ovšem se zabývá pouze formami myšlení. Na této tedy to znamená, že nemá nejmenší zájem o nějaké objekty myšlení. Ovšem to je netržitelné, protože logika pracuje s určitými pojmy, které se vztahují nutně ke svým předmětům. Když logika mluví o pojmech, soudech, úsudcích, tak nelze mít za to, že jde jenom o formy myšlení. Protože dokonce i kdyby šlo o formy myšlení, tak tyto formy se stávají myšlení, jsou to objekty. To je vidět z toho, že logika musí nějakým způsobem vymezit, co to je ona forma konkrétní, třeba pojem nebo soud, co to je soud. Tady nejde jenom o nějakou formu soudu, nejde o soud sám jako předmět myšlení. Nejde o formu pojmu, nejde o pojem sám, co to je pojem, jakou to má funkci. Z tohoto důvodu je zřejmé, že každý pokus učinit z logiky, učinit z vědu, zároveň vede k tomu, že je logika zbavena toho, co jí umožňuje a zakládá onoho filozofického základu. Stává se vědeckou logikou, zniše vyleučená logika filozofická. Ale filozofická logika je také logika. A je naprosto nezbytná, protože jediná je schopná zdůvodnit, konstituovat a zdůvodnit ony pojmy, s nimiž ona vědecká logika pracuje. 3.11.83. Večer. 3.11.83. Večer. 11.11.83. Poznámka. Základní chybou empirické tradice je konstrukce hypotetických smyslových vněmů či dojmů. Z nich se potom údajně skládá, syntetizuje, respektíve vypracovává nějaký dojem celkový, které jsou jakýmisi základními kameny, z nich se skládá a potom poznání. To je zcela chybná věc. Základní omil spočívá v tom, že nic takového jako v mělové atomi neexistuje, že naše dojmy o světě, naše vnímání světa je vždycky celkové, je už syntetizované ve chvíli, kdy si vůbec něco takového uvědomujeme a to má dva důsledky. Za prvé, že nejsme schopni nikdy kontrolovat přesně, co vlastně vyvolalo naše dojmy. Za druhé, že v té syntetické podobě už vždycky nějak intervenuje náš intelektuální názor, to je zde zejména určité intelektuální zkušenosti, ať už naše vlastní, anebo převzaté, naučené. A posléze že tu vždycky je jakési nebezpečí, že v tom intelektuálním zpracování zůstává leco z toho smyslového vnímání, z těch dojmů, jaksi nespracováno, na okraji naší pozornosti. A letsky to může být něco, co má eminentní důležitost. Navíc, protože v okamžiku, kdy se smyslový vním stává součástí našeho vědomí, která funguje jako reflexe, to znamená, že je podrobováno reflexy. A tato reflexe může být vedena mimo jiné, vedena smyslem pro skutečnost anebo nedostatkem smyslu pro skutečnost. Tedy ideální případ je, když v reflexi jsme schopni odhalovat eventuelní chyby automatického působení našich intelektuálních složek na interpretaci smyslových věmů a eventuelně napravovat chyby, ke kterým tam dochází. To je možné tak dalece napravovat, že se naučíme lépe intelektuálně zpracovávat ty smyslové věmy. Přejde to do naší rutiny. Můžeme opravit původní tendenci, původní schopnost intelektuálních zásahů bez níž žádné vědomí, žádné vnímání. Ale navíc se může tenhle reflektívní smysl pro skutečnost, založený převážně na zkušenosti, v některých optimálních případech vzácně doplňovat a spojovat, umocňovat se schopností celkových smyslových věmů už na té první rovině, v té první rovině smyslových dojmů. Takže vyřadíme-li rušivé momenty v té druhé rovině toho intelektuálního intervenování, jsme pak schopni lecos nahlédnout, nazřít, pro co nemáme sice zprvu dost zdůvodnění, ale když si dáme potom tu práci a když provedeme potřebné kontroly, ověřování a tak dále, tak můžeme s tím dost počítat, že se nám ten první dojem potvrdí. Jsou lidé, kteří mají ať už v rozeně, ať už v získaně větší smysl pro skutečnost a lidé, kteří mají menší smysl pro skutečnost, až i žádnou. U dětí je smysl pro skutečnost podstatně menší, takže dokonce ten malý smysl dospělých pro skutečnost je jakýmsi ontogenetickým atavismem, bychom mohli říci. Je jakýmsi zbytkem nedospělosti, dětskosti. Konec. Věc je taková, že samozřejmě jsou všichni poněkud vyděšený, a tak se chtějí nějak krejt, nebo zařídit to, co mají, a tím pádem mě posílají zase po dalších doktorech, takže zatím uznanej za schopnýho nejsem, to se jim zdá příliš bláznivý. A nicméně jdu teď, jsem objednanej na tu zelenou lišku, nebo přesně řečila zelený pruch, já tomu říkám zelená liška, protože tam lišky dávají dobrou noc, tak tam jsem objednanej na pátek k těm nějakým těm hlavním neurologům, protože ten normální odborný neurolog, který je vybernský, ten už prostě nestačí. No blbě, já sedět furt nemůžu a teď dokonce chodím blbě, to je celý problém. Já se nejvíc bojím toho autobusu, proto furt odkládám tu navštěvu u vás. Já bych tam mohl přijít, ale nevím, jak se tam, a zas když pojedu přes Sokolovskou metrem, tak nevím, jak to za dvě hodiny všechno stihnu, protože mám jenom dvě hodiny vycházky. Vy už jste mě odečtli a teď najednou znova... Jste se lekli, že tam přijdu, jo? Pro bůh, ne. Hele, to ještě, já potom stejně, jestli mě uznají, což je teda nelze vyloučit, tak já paň sedět nemůžu, tak já si tam budu muset upravit nějaký lehátko a to bude zvlášť atraktivní. Máme tady závěs jahůdkový. No to já nemusím bejt za závěsem, aby bylo vidět, že pracuju. No, ale vlastně nás tě moc zvlouvalo, protože to, že nás tě něco říkala, něco nepříjemného. A proč, co mě říkala? No, jistě. Jistě já v ostatní věci neslyším. No, jak vám se vede všem? No, co tobě dělaj záda? Ty, Stenga, od té doby už nic, jo? Budeš pokoj, jo? No, tak to máš dobrý. No, a co dělá dítě? Jak strašným rostem? Rostou různými směry. Představ si, mý nejstarší teď budou rvát nějaký zuby, protože vosmička ji začala růst směrem po dně. Takže zdravý dva zuby, nejmín dva, ji vyrvou, no to je radost, co? No, v sedm a dvaceti. Člověče, to snad není možný vůbec, co se děje. Ano, jo, no to víš, ale radost to žádná není. No, co pak, když je vyrostla taková slabá nebo tak, tak to je jednoduchý to vyrvat, tak se někdo s těma zubama, že, oni se k tomu nedostanou. No jo, takže zuby jenom, ani nic jinýho, jo, malej je v pořádku, jo. No tak vidíš, tak on si vybudoval protilátky pro ti školce Tady je zmálo práce. No, ještě jenom. No, ale s námi douci říká, že k tě, Láťovi, jde máte auto, no. Máme starou Volhu. Jo? A tady je ten telefon na půl-čák, jo? He, he, he, he, he, he, he. No, tak jo. A už ne na půl, já už ji máte celou. No, zamluťáte. Jo, takhle. Já mám už dělat. Jo, takhle. No, prostě tě přelomci na půl. No, nevík jste tenkrát, vík jste to říkala, že jste to měl s někým... Ne. To jsem špatně rozuměl asi, jo? Aha, aha, aha. No, takhle. No, jsme strašně bohatý. Jo. No. Takže takhle. No, já tě takhle vůbec nezavoluji, víš, ty máš telefon doma. No, ještě, hele, a co ta vedoucí, ta mě nechce vůbec to, jo? No, ale... Ta se mnou vůbec nechce mluvit, to je baba. No, tak tak je to, ale tak jsem nějaký dámy... Ahoj. Ahoj. Ahoj. Ahoj, co ty vedoucí, ty se mnou vůbec nechceš mluvit. No, ale to není pravda, já jsem vždycky měla hroznou smůlu, že jsi tady, že jsem tady nebyla, když tě přivolám. Tak já tě přeji, to je nejlepší... Hele, já tě přeju, já jsem jenom nejdřív začal takhle, ale ne proto, abych tě vyprovokoval. Já tě přeju a já už jsem to vzkazal povlastně, takže jsem stejně první. No, to se tě kvůli přázečkám... Jo, zase, já jsem chtěl právě tě tak... Ty jsi nějakej čas tam byla a ještě půjdeš znova zas, jo? No, ale já jsem byla na konci, no, a teď zase jdu na něco takové. Čeper. A je to hodně, hodně velká otrava tam, jo? Slyšte to, ale? No. Aha, utratil šilenej klub s naňou za telefony a nudil se tam. Čeper, čeper. No, Láďo, jak je tebe, teda, to ještě mají přelít, co? Ale já mě blbě, a tak to ti řekne Majka. Prostě je mi blbě a nicméně mě vzali důchod. Úplně, jo. Na návrh doktorky, abych dostal plnej, mě vzali i ten částečnej. Tak. No a samozřejmě, teda, nejsem vůl, abych byl z ticha, že jo, takže, teď se uvidí, já jsem hned, teda, nějaký zprávy o tom jsem dával na dvě ministerstva a Městský národní výbor, ale odvolat se ještě nemůžu, pán štef, musím počkat, až to dostanu písemně. Jo, pak to. No, ale je to naprosto všechno půhledné, pán štef, to tež se stalo Janě, která měla částečnej. A to tež se stalo, to tež se stalo naší Martině, která má jenom změněnou pracovní schopnost a tu jí chtěli vzít. A jenom, protože tam nějaká doktorka, jako nebyla na to předem naškolená, tak říkala, tyk je to blbost, tyk tu ona teď a tak dále, a tak to odložili. Samozřejmě na tu příští zasedání už tam v tý komisi ta doktorka nebude, no. Takže je to tak průhledný jak nic, ale já nevím, co s tím chtějí uhádat, teda, to je skutečně tak absurdní. No a představ si, že asi tři dny potom, co jsem začal marodit, tak jsem před tu komisi musel jít, to byla běžná kontrola a oni mi to přikleply. A od té doby jsem v neschopnosti a oni mi to teď vzali. Rozumíš, no prostě oni si kálejí sami na hlavu. No prostě jde. Takže je teda šance, k tomu odbávat nějaká... No to jsme taky. No a samozřejmě avšem, jestliže tohle se mohlo stát na tý první úrovni, tak se to může stát na tý vyšší úrovni taky, že jo. No to já nevím, jak... No samozřejmě doktorka to víš, doktorka si nemůže postavit sama hlavu, to zase záleží na jiných. Čili to zase, ještě lidi, který mě neznají, tak zase rozhodou, jestli se to dá nebo nedá a tak dá. Přitom všetky vyšetření lékařské jsou toho typu. Když jsem byl v té nemocnici a oni to vůbec nevzali v úvahu, tak já nevím, co teď budu. Půjdu znova do špitalu, nebo mně to není jasné. Ale každopádně je to strašná alegrace. Ale no budejtě, já bych byl rád. Já vůbec nevylezu skoro z domu, já akorát chodím k doktorům a to jsem vždycky zničenej na dva dní. No jistě no. Oni tam vysloveně, ta komise tam napsala poznámku na to, že teda nejenom, že nedostanu ten důchod, ale že mám být uznanej za schopný. No protože to všem zdá jako na prostý bláznostlí, no tak teď budu zase na nový vyšetření půjdu, že. Ale to oni rozhodli a neměli žádnej, rozumíš, oni je nevyšetřovali, oni je nepřeskoumali, to byla čistě úřední zážitost, oni to věděli předem. No, darmo mluvit. Lidce, tak já tím moc otravuju a vlastně jsme začali, jak ty tam hodláš, jak to asi dlouho budeš? Jo, tak krátce, já myslel, že to bude nějaký nadlouho. No, já vím, no, tak. Já bych byla hodně ráda, kdybych vyštěla, ale ne, teda ve všech hodinách, kdyby ti bylo špatně, jo. Já jsem se chystal mockrát už, že aspoň zajdu, jenomže já furt, furt, to jsem právě teď říkal majice, já furt nevím, jak bych to přežil ten autobus, pač se to moc hází. A kdybych jel tramvají a metrem, tak to je zas dlouho a já nemyslím, jestli to za dvě hodiny stačí. Dvě hodiny stačím, víš, kolem, přes Sokolovskou a tam potom tramvají. Takže to bych tam akorát tak přišel a hned zas bych musel odejít, no. Takže taková nadraka věc, jinak bych býval vás moc rád viděl. Ale jo. Ano, budejt, no, to je nějaký oživení aspoň, že jo. Ale darmo mluvit, nemluvit. Já jsem to říkal teď majice taky, jední dceři, která mě na ten částejší úvol ho vzali taky. To je všechno na jednou, víš, v jednom... Tak ještě zatím tenhle stala písemně, čili musíme čekat na to odvolání a tak, no. A ta třetí, ta důchod žádnej, ten naž nežádá pan, že vlastně nic pořádně nevydělávala, čili by ho vypočítali strašně malej. Takže no, to ani má změněnou pracovních schopnost. No a tu jich chtěli vzít taky. Jenomže to nějak odložili, tak ještě bude muset jít na něco a prostě rozhodnout se potom, no. No, to je krávovina. Hejte, Květuško, já tě tam zdržuju, já mám dvě prozby. Kdybys poreferovala Reichertovi o tom. Já se tam nějak nikdy nemůžu dovolat a taky myslím, že... ...bo má toho spoustu, toho volání, takže by mu to třeba... tak prostě příležitostně, až to bude, jak to vypadá. Já zase, jak budu něco dalšího vidět, tak taky zavolám. A zadružím vám prozbu, jestli bys, ovšem já teď nevím, kdy tam přijdu, tak jenom, kdybys měla jít do toho špitálu, tak kdybys třeba vlastně, nebo majíce tam, jestli můžeš vrátit ty knížky dvě, jo. Protiž někdo to teď o mě chce a já jsem mu to chtěl půjčit, no, a ponad či tam nejdu, tak teď vidím, ono sice na 14 dní se nic neděje, ale kdybys náhodou tam zkejsla třeba deal nebo něco takového, tak aby o tom věděli, jo. Já jsem se tady sám bavila všechno, nebo v září vlastně, tak jsem se tam taky nestala. Aby vás tam deal, vidíš, já jsem, já jsem to zjistil, no. No, máte určitě, tak já bych se tady nechala, když byste jako vlastně, nevím. Ty bavu vlastně, no, no, no. Protiž už se dokonce jako, se i scháněli tady, u panoraima tam, párkrát. Jo, já jsem se dověděl, já jsem se dověděl, že mě scháněli z Dunaje, že tam chtěli znovu, abych šel topit. Ale to jsem bezrovna nejak ve špitálu nebo něco takového, tak. Tak to vůbec ne. Pak tam nějak neměli, neměli topiče a vzpomněli se teda na mě.
s1.flac
====================
24.4.1986, večer, doma, poznámky Klajbnicovi. Jak Klajbnic vymezuje pojem substance, o tom píše v dopise Královně Žofí, Šarlotě, Pruské, strana 137 českého výběru překladu. Uvažuje o tom, že když myslím sám na sebe, tak já jako předmět je předmětem jiného druhu, který vůbec není zahrnut v předmětech smyslu ani zvlášť ani obecně. A proto není ani objektem představivosti. Upozorňuje na to, že kromě smyslového a názorně představitelného, je tedy také něco čistě intelligibilního, co tvoří předmět samotného čistého rozumu. Takového druhu je předmět mého myšlení, myslím-li na sebe sama. To ještě by nevedlo přesně k tomu, oč nám jde, ale pak píše v dalším odstavci, je něco zcela jiného, myslím-li na nějakou barvu, nebo reflektuji-li zároveň tuto myšlenku. Právě tak je sama barva odlišná od já, které ji myslí. Když myslím něco a reflektuji toto své myšlení, tak vlastně předmětem reflekse není už to, nač myslím původně, ale je to myšlení samo. A toto myšlení samo je podle Leibnice čím si úzce spjatím s tím, kdo myslí, tedy se mnou. A teď aplikuje tuhletu myšlenku na jiné, to jest nahlížím, že také jiné bytosti mohou mít právo říci já, anebo že by se to o nich mohlo říci za ně. A na základě tohoto nahledu vyrozumívá, co se označuje obecně jako substance. Tedy popravdě řečeno, když mluví Leibniz o substanci, má na mysli to, čemu my dnes říkáme subjekt. 3. 5. Praha, ráno, předtudě s dnem dopísku, 6. června ráno v Praze, v nemocí. V dopise Arnódovi z června 1686 na jednom místě zdůraznuje Leibniz nutnost zachovat Bohu svobodu. A zároveň tedy to dává do úzké souvislosti s nahodilostí. Na straně 109 Českého výboru je věda, kdybychom však chtěli bezpodmínečně zavrhovat čisté možnosti, byla by tím zničena nahodilost a svoboda. A aby bylo jasné, o jakou svobodu jde, tak tam pokračuje, že kdyby bylo možné pouze to, co Boh skutečně tvoří, bylo by dílo jeho stvoření nutné a on sám by pak nemohl, kdyby vůbec chtěl něco vytvořit, stvořit nic jiného než právě toto. Aniž mu zůstávala svoboda volby. Zároveň však mluví o dostatečném důvodu. Všechno má svůj dostatečný důvod. To znamená i to, že Boh volí jednu cestu stvoření a nikoliv jinou má svůj důvod a ten důvod je dostatečný. Musí být i pro Boha dostatečný. Zdá se, že svoboda volby je dosti iluzorní, neboť ta svoboda by spočívala jedině ve svobodě volit v rozporu s dostatečným důvodem, to je volit cestu nezdůvodněnou nebo nedostatečně zdůvodněnou. Zapsat výpisek ze strany 112, chvíli těle jsou substancí a ne pouhým jevem, není-li pouze nahodilou jednotou, vzniklou nahromaděním atd. Nutněvně musíme přijmout něco, co se označuje jako substanciální forma. Dále, výpisek ze strany 113. Příroda se musí vysvětlovat matematickým a mechanickým způsobem za předpokladu, že samy principy, že si zůstáváme vědomi toho, že samy principy nezávisejí pouze na matematické rozprostraněnosti, ale i na některých metafyzických důvodech. To je doklad toho, jak dobře si byl Laibnitz vědom toho, co potom všichni zapomněli ve fyzice a v matematice atd. V monadeologii Laibnitz v paragrafu 25 mluví o tom, že příroda dala živoči chumurčité specifické percepce a za tím účinem se jim postarala o to, aby jim poskytla příslušné orgány zmyslové, rozumí se, či chuť, mat a podobně. Tedy existuje jakási paralelita mezi percepcemi živých organismů a mezi percepcemi uvnitř monády. Laibnitz o tom mluví tak, že to, co se děje uvnitř monády, představuje, reprezentuje to, k čemu dochází k orgánech, rozumí se, v těch smyslových orgánech. Tedy percepce uvnitř monády reprezentují percepce živých organismů. Protože však, jak víme už z paragrafu 17, kdybychom si živý organismus představili jako stroj, který by dokázal myslet, vnímat a percepovat, a mohli bychom je zvědčit tak, že bychom do něho vstoupili jako do někoho mlína a prohlíželi vnitřek, tak bychom nenašli podle Laibnitze žádnou percepci, tedy nic, z čeho by bylo možno vysvětlit percepci. Zároveň však říká Laibnitz, že nejde-li o pouhý stroj, který by byl na hodilou jednotu vznikl nahromadením, na straně 112 z dopisu Arnoldovi, tak je nutno přijmout něco, co se označuje jako substanciální forma a co jistým způsobem odpovídá duši. Tedy mluví o duši, což jinde vysvětluje, že monády jsou duše. Tady se ukazuje, že je ještě nějaký rozdíl nebo nějaká přechodná instance mezi organickým tělem, které je strojem, automatem, a jeho percepcemi, které se nedají vysvětlit ničím z jeho sestrojení. A zase ještě další rozdíl mezi percepcemi, které jsou záležitostí vnitřního stavu monády, to je z té duše. Tedy mezi duší, monádou, a mezi tělem, které je tělem této duše, které má ta duše k dispozici, je ještě nějaká rovina, kde se mohou realizovat tělesné percepce, smyslové percepce. A tahle rovina se zdá, alespoň na daném místě, nevyjasněna. Leibnitz mluví o tom, že tělo, které se skládá z nekonečného počtu monád, má také své centrum, kterým je rovněž monáda. Jediná monád, která tvoří centrum složené substance, například nějakého živočicha z 1446. výboru. To znamená, že tato monáda představuje určitou funkci, nebo plní určitou funkci, ne svým vnitřním stavem, ale navenek, jakožto monáda. Má určité postavení v těle, ale i když necentrální, přece také určité postavení, i když nižší, mají ostatní monády. To znamená, že chová-li se tělo jako živé, jako živá substance, která projevuje život, tak to znamená, že na tomto projevování života se podílejí nějak navenek, po vnější stránce, jednotlivé monády. To znamená ovšem dále, že kromě toho, že nitromonády je zrcadlem ve smíru, živým vnitřní činností, schopným zrcadlem, tak kromě toho je monáda schopná se nějak chovat přiměřeně onomu živému tělu. Neboť v čem spočívá život těla? Nikoliv v té monádě. Protože ta monáda je po vnitřní stránce. Aktivní jen, pokud je o její představě, o její percepce. Ty sice paralelně odpovídají jakémusi dění venku, ale to dění venku samo o sobě. To není jenom jakoby, to není jenom stroj. Ten přirozený stroj se liší od lidských strojů právě tím, že je organizovaný. A teď jde o to, jakým způsobem ty jednotlivé monády proměňují své vnější projevy, své chování v souvislosti živého těla. Tohle nemůže být založeno na vnitřních stavech monády, ani té ústřední monády. Čili to, že nějaká monáda je ústřední, není jenom k poznání z jejího vnitřního stavu. Nibyž to lze poznat také zvenčí. V tom je skryt značný problém. Ta dvojí rovina je zřímá i z toho, že v paragrafu 25 mluví Leibnitz v monadologii vlastně v 26, mluví o paměti v dvojím smyslu. Začíná tím, že paměť poskytuje duším jakýsi druh následnosti. Vnitřním stavu monád. Pak jako příklad uvádí živočichy, kteří mají nějakou percepci a díky paměti očekávají to, co bylo spojeno s předchozí percepcí tohoto druhu. A jsou podměny podobným počítkům, které jsme měli dříve. A uvádí psy, kterým, když ukážeme hul, vzpomenou si nabolest, kterou jim způsobila výjí a utíkají pryč. Když utíká pes pryč, tak to je jiná rovina, než když centrální monáda psa si představuje jak to, že vidí hul, tak že si vzpomíná na nějakou starou bolest, tak že ví, že utíká pryč. Tyto představy jsou pouze zrcadlem toho, co skutečně ten pes dělá. Ale že to ten pes dělá, to nemůže být spojeno s pamětí, která je vlastní vnitřnímu vybavení monády. To je paměť, která má charakter paměti toho psa jako živého organizmu. Na tato paměť se musí tedy odlišovat od té paměti uvnitř duší. Tady zřejmě Leibnitz obojí zaměňuje. 13.6. Prahá dopoledne, 83. Poznámka ke Kantovi, citace podle Xeroxové kopie předmluvy k druhému vydání Kritiky čistého rozumu. Podle Kanta nemá logika na rozdíl od metafiziky vůbec nic, co dělat s předměty, s objekty. Říká to v předmluvě k druhému vydání Kritiky čistého rozumu. Dafy abe hat auch die metafizik das zeltene glück, welches keine andern vernunftwissenschaft, die es mit objekten zu tun hat denn die logik beschäftigt sich nur mit der form des denkens überhaupt zu teil werden kann. Tedy v tom je zračí se dvojí. Je to jednak pokus Kantův koncipovat logiku jako vědu, to je jako rozumovou vědu, vernunftwissenschaft, která ovšem se zabývá pouze formami myšlení. Na této tedy to znamená, že nemá nejmenší zájem o nějaké objekty myšlení. Ovšem to je netržitelné, protože logika pracuje s určitými pojmy, které se vztahují nutně ke svým předmětům. Když logika mluví o pojmech, soudech, úsudcích, tak nelze mít za to, že jde jenom o formy myšlení. Protože dokonce i kdyby šlo o formy myšlení, tak tyto formy se stávají myšlení, jsou to objekty. To je vidět z toho, že logika musí nějakým způsobem vymezit, co to je ona forma konkrétní, třeba pojem nebo soud, co to je soud. Tady nejde jenom o nějakou formu soudu, nejde o soud sám jako předmět myšlení. Nejde o formu pojmu, nejde o pojem sám, co to je pojem, jakou to má funkci. Z tohoto důvodu je zřejmé, že každý pokus učinit z logiky, učinit z vědu, zároveň vede k tomu, že je logika zbavena toho, co jí umožňuje a zakládá onoho filozofického základu. Stává se vědeckou logikou, zniše vyleučená logika filozofická. Ale filozofická logika je také logika. A je naprosto nezbytná, protože jediná je schopná zdůvodnit, konstituovat a zdůvodnit ony pojmy, s nimiž ona vědecká logika pracuje. 3.11.83. Večer. 3.11.83. Večer. 11.11.83. Poznámka. Základní chybou empirické tradice je konstrukce hypotetických smyslových vněmů či dojmů. Z nich se potom údajně skládá, syntetizuje, respektíve vypracovává nějaký dojem celkový, které jsou jakýmisi základními kameny, z nich se skládá a potom poznání. To je zcela chybná věc. Základní omil spočívá v tom, že nic takového jako v mělové atomi neexistuje, že naše dojmy o světě, naše vnímání světa je vždycky celkové, je už syntetizované ve chvíli, kdy si vůbec něco takového uvědomujeme a to má dva důsledky. Za prvé, že nejsme schopni nikdy kontrolovat přesně, co vlastně vyvolalo naše dojmy. Za druhé, že v té syntetické podobě už vždycky nějak intervenuje náš intelektuální názor, to je zde zejména určité intelektuální zkušenosti, ať už naše vlastní, anebo převzaté, naučené. A posléze že tu vždycky je jakési nebezpečí, že v tom intelektuálním zpracování zůstává leco z toho smyslového vnímání, z těch dojmů, jaksi nespracováno, na okraji naší pozornosti. A letsky to může být něco, co má eminentní důležitost. Navíc, protože v okamžiku, kdy se smyslový vním stává součástí našeho vědomí, která funguje jako reflexe, to znamená, že je podrobováno reflexy. A tato reflexe může být vedena mimo jiné, vedena smyslem pro skutečnost anebo nedostatkem smyslu pro skutečnost. Tedy ideální případ je, když v reflexi jsme schopni odhalovat eventuelní chyby automatického působení našich intelektuálních složek na interpretaci smyslových věmů a eventuelně napravovat chyby, ke kterým tam dochází. To je možné tak dalece napravovat, že se naučíme lépe intelektuálně zpracovávat ty smyslové věmy. Přejde to do naší rutiny. Můžeme opravit původní tendenci, původní schopnost intelektuálních zásahů bez níž žádné vědomí, žádné vnímání. Ale navíc se může tenhle reflektívní smysl pro skutečnost, založený převážně na zkušenosti, v některých optimálních případech vzácně doplňovat a spojovat, umocňovat se schopností celkových smyslových věmů už na té první rovině, v té první rovině smyslových dojmů. Takže vyřadíme-li rušivé momenty v té druhé rovině toho intelektuálního intervenování, jsme pak schopni lecos nahlédnout, nazřít, pro co nemáme sice zprvu dost zdůvodnění, ale když si dáme potom tu práci a když provedeme potřebné kontroly, ověřování a tak dále, tak můžeme s tím dost počítat, že se nám ten první dojem potvrdí. Jsou lidé, kteří mají ať už v rozeně, ať už v získaně větší smysl pro skutečnost a lidé, kteří mají menší smysl pro skutečnost, až i žádnou. U dětí je smysl pro skutečnost podstatně menší, takže dokonce ten malý smysl dospělých pro skutečnost je jakýmsi ontogenetickým atavismem, bychom mohli říci. Je jakýmsi zbytkem nedospělosti, dětskosti. Konec. Věc je taková, že samozřejmě jsou všichni poněkud vyděšený, a tak se chtějí nějak krejt, nebo zařídit to, co mají, a tím pádem mě posílají zase po dalších doktorech, takže zatím uznanej za schopnýho nejsem, to se jim zdá příliš bláznivý. A nicméně jdu teď, jsem objednanej na tu zelenou lišku, nebo přesně řečila zelený pruch, já tomu říkám zelená liška, protože tam lišky dávají dobrou noc, tak tam jsem objednanej na pátek k těm nějakým těm hlavním neurologům, protože ten normální odborný neurolog, který je vybernský, ten už prostě nestačí. No blbě, já sedět furt nemůžu a teď dokonce chodím blbě, to je celý problém. Já se nejvíc bojím toho autobusu, proto furt odkládám tu navštěvu u vás. Já bych tam mohl přijít, ale nevím, jak se tam, a zas když pojedu přes Sokolovskou metrem, tak nevím, jak to za dvě hodiny všechno stihnu, protože mám jenom dvě hodiny vycházky. Vy už jste mě odečtli a teď najednou znova... Jste se lekli, že tam přijdu, jo? Pro bůh, ne. Hele, to ještě, já potom stejně, jestli mě uznají, což je teda nelze vyloučit, tak já paň sedět nemůžu, tak já si tam budu muset upravit nějaký lehátko a to bude zvlášť atraktivní. Máme tady závěs jahůdkový. No to já nemusím bejt za závěsem, aby bylo vidět, že pracuju. No, ale vlastně nás tě moc zvlouvalo, protože to, že nás tě něco říkala, něco nepříjemného. A proč, co mě říkala? No, jistě. Jistě já v ostatní věci neslyším. No, jak vám se vede všem? No, co tobě dělaj záda? Ty, Stenga, od té doby už nic, jo? Budeš pokoj, jo? No, tak to máš dobrý. No, a co dělá dítě? Jak strašným rostem? Rostou různými směry. Představ si, mý nejstarší teď budou rvát nějaký zuby, protože vosmička ji začala růst směrem po dně. Takže zdravý dva zuby, nejmín dva, ji vyrvou, no to je radost, co? No, v sedm a dvaceti. Člověče, to snad není možný vůbec, co se děje. Ano, jo, no to víš, ale radost to žádná není. No, co pak, když je vyrostla taková slabá nebo tak, tak to je jednoduchý to vyrvat, tak se někdo s těma zubama, že, oni se k tomu nedostanou. No jo, takže zuby jenom, ani nic jinýho, jo, malej je v pořádku, jo. No tak vidíš, tak on si vybudoval protilátky pro ti školce Tady je zmálo práce. No, ještě jenom. No, ale s námi douci říká, že k tě, Láťovi, jde máte auto, no. Máme starou Volhu. Jo? A tady je ten telefon na půl-čák, jo? He, he, he, he, he, he, he. No, tak jo. A už ne na půl, já už ji máte celou. No, zamluťáte. Jo, takhle. Já mám už dělat. Jo, takhle. No, prostě tě přelomci na půl. No, nevík jste tenkrát, vík jste to říkala, že jste to měl s někým... Ne. To jsem špatně rozuměl asi, jo? Aha, aha, aha. No, takhle. No, jsme strašně bohatý. Jo. No. Takže takhle. No, já tě takhle vůbec nezavoluji, víš, ty máš telefon doma. No, ještě, hele, a co ta vedoucí, ta mě nechce vůbec to, jo? No, ale... Ta se mnou vůbec nechce mluvit, to je baba. No, tak tak je to, ale tak jsem nějaký dámy... Ahoj. Ahoj. Ahoj. Ahoj, co ty vedoucí, ty se mnou vůbec nechceš mluvit. No, ale to není pravda, já jsem vždycky měla hroznou smůlu, že jsi tady, že jsem tady nebyla, když tě přivolám. Tak já tě přeji, to je nejlepší... Hele, já tě přeju, já jsem jenom nejdřív začal takhle, ale ne proto, abych tě vyprovokoval. Já tě přeju a já už jsem to vzkazal povlastně, takže jsem stejně první. No, to se tě kvůli přázečkám... Jo, zase, já jsem chtěl právě tě tak... Ty jsi nějakej čas tam byla a ještě půjdeš znova zas, jo? No, ale já jsem byla na konci, no, a teď zase jdu na něco takové. Čeper. A je to hodně, hodně velká otrava tam, jo? Slyšte to, ale? No. Aha, utratil šilenej klub s naňou za telefony a nudil se tam. Čeper, čeper. No, Láďo, jak je tebe, teda, to ještě mají přelít, co? Ale já mě blbě, a tak to ti řekne Majka. Prostě je mi blbě a nicméně mě vzali důchod. Úplně, jo. Na návrh doktorky, abych dostal plnej, mě vzali i ten částečnej. Tak. No a samozřejmě, teda, nejsem vůl, abych byl z ticha, že jo, takže, teď se uvidí, já jsem hned, teda, nějaký zprávy o tom jsem dával na dvě ministerstva a Městský národní výbor, ale odvolat se ještě nemůžu, pán štef, musím počkat, až to dostanu písemně. Jo, pak to. No, ale je to naprosto všechno půhledné, pán štef, to tež se stalo Janě, která měla částečnej. A to tež se stalo, to tež se stalo naší Martině, která má jenom změněnou pracovní schopnost a tu jí chtěli vzít. A jenom, protože tam nějaká doktorka, jako nebyla na to předem naškolená, tak říkala, tyk je to blbost, tyk tu ona teď a tak dále, a tak to odložili. Samozřejmě na tu příští zasedání už tam v tý komisi ta doktorka nebude, no. Takže je to tak průhledný jak nic, ale já nevím, co s tím chtějí uhádat, teda, to je skutečně tak absurdní. No a představ si, že asi tři dny potom, co jsem začal marodit, tak jsem před tu komisi musel jít, to byla běžná kontrola a oni mi to přikleply. A od té doby jsem v neschopnosti a oni mi to teď vzali. Rozumíš, no prostě oni si kálejí sami na hlavu. No prostě jde. Takže je teda šance, k tomu odbávat nějaká... No to jsme taky. No a samozřejmě avšem, jestliže tohle se mohlo stát na tý první úrovni, tak se to může stát na tý vyšší úrovni taky, že jo. No to já nevím, jak... No samozřejmě doktorka to víš, doktorka si nemůže postavit sama hlavu, to zase záleží na jiných. Čili to zase, ještě lidi, který mě neznají, tak zase rozhodou, jestli se to dá nebo nedá a tak dá. Přitom všetky vyšetření lékařské jsou toho typu. Když jsem byl v té nemocnici a oni to vůbec nevzali v úvahu, tak já nevím, co teď budu. Půjdu znova do špitalu, nebo mně to není jasné. Ale každopádně je to strašná alegrace. Ale no budejtě, já bych byl rád. Já vůbec nevylezu skoro z domu, já akorát chodím k doktorům a to jsem vždycky zničenej na dva dní. No jistě no. Oni tam vysloveně, ta komise tam napsala poznámku na to, že teda nejenom, že nedostanu ten důchod, ale že mám být uznanej za schopný. No protože to všem zdá jako na prostý bláznostlí, no tak teď budu zase na nový vyšetření půjdu, že. Ale to oni rozhodli a neměli žádnej, rozumíš, oni je nevyšetřovali, oni je nepřeskoumali, to byla čistě úřední zážitost, oni to věděli předem. No, darmo mluvit. Lidce, tak já tím moc otravuju a vlastně jsme začali, jak ty tam hodláš, jak to asi dlouho budeš? Jo, tak krátce, já myslel, že to bude nějaký nadlouho. No, já vím, no, tak. Já bych byla hodně ráda, kdybych vyštěla, ale ne, teda ve všech hodinách, kdyby ti bylo špatně, jo. Já jsem se chystal mockrát už, že aspoň zajdu, jenomže já furt, furt, to jsem právě teď říkal majice, já furt nevím, jak bych to přežil ten autobus, pač se to moc hází. A kdybych jel tramvají a metrem, tak to je zas dlouho a já nemyslím, jestli to za dvě hodiny stačí. Dvě hodiny stačím, víš, kolem, přes Sokolovskou a tam potom tramvají. Takže to bych tam akorát tak přišel a hned zas bych musel odejít, no. Takže taková nadraka věc, jinak bych býval vás moc rád viděl. Ale jo. Ano, budejt, no, to je nějaký oživení aspoň, že jo. Ale darmo mluvit, nemluvit. Já jsem to říkal teď majice taky, jední dceři, která mě na ten částejší úvol ho vzali taky. To je všechno na jednou, víš, v jednom... Tak ještě zatím tenhle stala písemně, čili musíme čekat na to odvolání a tak, no. A ta třetí, ta důchod žádnej, ten naž nežádá pan, že vlastně nic pořádně nevydělávala, čili by ho vypočítali strašně malej. Takže no, to ani má změněnou pracovních schopnost. No a tu jich chtěli vzít taky. Jenomže to nějak odložili, tak ještě bude muset jít na něco a prostě rozhodnout se potom, no. No, to je krávovina. Hejte, Květuško, já tě tam zdržuju, já mám dvě prozby. Kdybys poreferovala Reichertovi o tom. Já se tam nějak nikdy nemůžu dovolat a taky myslím, že... ...bo má toho spoustu, toho volání, takže by mu to třeba... tak prostě příležitostně, až to bude, jak to vypadá. Já zase, jak budu něco dalšího vidět, tak taky zavolám. A zadružím vám prozbu, jestli bys, ovšem já teď nevím, kdy tam přijdu, tak jenom, kdybys měla jít do toho špitálu, tak kdybys třeba vlastně, nebo majíce tam, jestli můžeš vrátit ty knížky dvě, jo. Protiž někdo to teď o mě chce a já jsem mu to chtěl půjčit, no, a ponad či tam nejdu, tak teď vidím, ono sice na 14 dní se nic neděje, ale kdybys náhodou tam zkejsla třeba deal nebo něco takového, tak aby o tom věděli, jo. Já jsem se tady sám bavila všechno, nebo v září vlastně, tak jsem se tam taky nestala. Aby vás tam deal, vidíš, já jsem, já jsem to zjistil, no. No, máte určitě, tak já bych se tady nechala, když byste jako vlastně, nevím. Ty bavu vlastně, no, no, no. Protiž už se dokonce jako, se i scháněli tady, u panoraima tam, párkrát. Jo, já jsem se dověděl, já jsem se dověděl, že mě scháněli z Dunaje, že tam chtěli znovu, abych šel topit. Ale to jsem bezrovna nejak ve špitálu nebo něco takového, tak. Tak to vůbec ne. Pak tam nějak neměli, neměli topiče a vzpomněli se teda na mě.