Televizní pořad Sněží, o víře, náboženství atd.
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
stavuji spíše k sobě, než ke svému okolí a tak jsem se pokoušel si to trochu vysvětlit, proč ty odpovědi zní takto. Napadlo mě, že nejméně posledních pár desítek let neprožil tento národ v nějakém hlubokém rozjímání, ale v rozporuplném životě, kde bylo zapotřebné přeformulovávat různé základní etické a morální hodnoty a přizpůsobovat tomu vzorce chování a žití tak, aby národ přežil. A kriteria pro svou víru se pozměňovaly. Jinou víru měl jistě příslušník státní bezpečnosti, jinou, řekněme, příslušník takové té čedé zóny, nebo jak se tomu říká, ale jiná, měl disident, či člověk skutečnému boce věřící. Proto bych rád začal otázkou pro všechny přítomné, co je to víra? Možná je to otázka banální, ale měli bychom se pokusit jí z různých stran probrát. Co je to víra? Pro mě je dneska víra spíš nějaká naděje ve slušné rozpořádání tohoto světa, té společnosti. Ale to určitě není víra, nebo taky. Pro mě je víra nějakási nepřetržitá důvěra v cosi, co neumím přesně opsat, ale může to být třeba ta naděje, že bude příští den, že bude lepší, že já budu nějakým způsobem fungovat třeba těm lepším. Nemůžu to přesně zachytit, ale myslím si, že to klíčové slovo, aspoň pro mě, je nepřetržitost toho procesu, neustálá víra v něco, které tam snůžu dosazovat, nebo v nějaký konkrétní věci. Musím se přiznat, že mě chybí ta nepřetržitost, že dokážu v sobě pocítit vlnu nebo něco takového jako je pocit víry jenom v dobách kejzí. Kdybyste začal, tak to bych uznal za víru, když jste to řekl špatně. A to znamená, že nemáte po luce vhodný aparát, jak reflektovat to, co je víra. Proč víra je akt, lidský akt. A ten samozřejmě nemůže být nepřetržitý. Takže je to všechno v pořádku. A tohle to patří, vlastně říci o výnaprosté věčině, která je v tom celozvětové, to neplatí všechny lidé. A tohle je speciálně Evropa, která je poznamená na křesťanským. Ovšem v tom křesťanském zároveň je případno něco, co zavinilo to, že jste to přesně neřekli. Protože křesťané nevědí, co je víra. Nebo to vědí špatně. Vědí to nepřesně. Protože došlo k jakési pronikavé změně, kdy Ježíš ještě navazuje na starozákonní tradici. Pojetí víry. A po jeho smrti hned prvnící, jakéfá hned a poštel Pavel a tak dále, mluví o víře v jiném smyslu. A od té doby křesťané mluví o víře v jiném než Ježíšově smyslu. A tady je třeba říct, že v tom starém zákoně máme doklady, já to teď nemohu podrobně říkat, ale tam máme doklady o tom, že víra je vynález. Židovský. To jinde ve světě prostě nevynález. Výpojem je jako řekové vynález výpojmy. Tak staří Izraelci vynálezli víru. A pro ně, především víra není pojem. Pojem má každý, možná jenom slovo pro nás. Ale když se podíváme, jak je to nebezpečné, tak tam víra je vlastně to, co je pravda. A má tedy dvě strany. Víra je to spolehnutí na pravdu. A pravda je to, nač je třeba se spolehnout. Přičemž pravda není, proto jste měli povnitře s tím, jak to vyložit. Pravda není něco, co můžete označit, ukázat, to je tohle. Pravda není v tomto smyslu, pravda není výrok. Není nějaká teorie. Nebož to je moje orientace na něco, co je jedině spolehlivé. A spolehlivé to je jedině, protože to není. Nebož přichází. To k řeštěnství potom z toho udělalo jaké jsi psychologizovale to, tak říkajíc. Je to výkon mého přesvědčení o tom, že Bůh je, že Ježíš je Kristus, že to je tak, že trojce a tak dále. To je všechno pokus o interpretaci výry, která u Ježíše nemá žádné adjektivní. Ježíš mluví o výře, aniž by řekl koho nebo na koha, takhle to už je vplyv řecký. Že se tam tahle ta spojitost k něčím výravně. Takže pak to je posledního práva moje, že výra je buď výra nebo není výra. Není výra špatná. Výra je výra. To jest je to orientace do budoucnosti, která je nezajištěná. Já nevím, kdo přijde, ale s důměrou jdu do těch budoucností a jestli to dělám. Já to jenom nečekám. To je to výra. Moje maminka se obracela k Bohu, když měla nějaké problémy. A šla do kostela. Tam se mluvila, přemýslela o tom, o té své budoucnosti docela jednoduše, bez nějakého povědění o tom, co je transcendentno a co je nějaké povíšení. Potřebovala to vlastně straktické vývojství. A bylo to úplně jako spojímek velikost, aby v každé kníže položených, než jak o tom takhle diskutujeme. Otázka by měla znít, kdy lze věru chápat pozitivně, jako město budoucnostného. A tady bych viděl několik věcí. Za prvé, věra každého člověka by měla být přístupná s odnocením racionálního věru. Ten věřící, ať už jakémkoliv slova smyslu, by měl prostě mít racionální argumenty, proč v to, či ono věří. Dalším takovým kritériem by asi mohlo být v tom, aby jeho víra mu nezastřela obecné morální hodnoty, nebo aby nezastřela hlas jeho svědomí, které v tomto směru máme v našem století potřesné případy. Výry v nazizmu, výry v uvozovkách ideály komunizmu a podobně. A konec konců výra by v tom nejšlejším slova smyslu měla být přístupná k procesu člověčného rozvíjení a zkvalitnování. Tak, jak velmi člověk získává životní zkušenosti, jak získává poznatý studiem a zejména, jak získává impuls k dialogu s ostatními, kteří mají příkladně jiný systém hodnot. Samozřejmě, že to poslední předpokládá velmi vysokou kulturnou toleranci. Já se domínám, že to, co výru odlišuje od jakékoliv přesvědčení a ideologického systému a filosofického názoru, je právě to, že mohou být a měly by být jisté maximální argumenty, ale one konec konců nestačí. Konec konců vždycky tam to, co činí výru, výro je to, že je tam ještě cosi navíc, co prostě racionálně doložit nemůžete. A to, co rozhoduje, není nic jiného, než ten akt důležitého. Prostě buďto chci tomu věřit, nebo tomu věřit nechci. A nikdo o tom nemůže nikoho přeargumentovat, přesvědčit. Především, když mluvíme o racionalitě, tak je to řecky vynález. A my musíme se bázat v jakém smyslu rozum, rozumnost, moudrost má své místo mimo tuto řeckou tradici. To znamená už ve starém zákoně. Tam se také mluví, že moudrost je jenom lidská. Příliš někdo moudří u sebe, ale někdo má tu moudrost pravou. Ale tam není ještě ta racionálna tradice. A jak my to uděláme v podmínku nějaké racionalistické dokonce argumentace, tak to je něco jako když se chceme domluvit o tom, co to je o réal, ale dáme podmínku, že se přijímejí do těchto tím malých plece. To je nesmysl prostě. Racion má smysl jenom, aby přijasňoval, co to je víra. Ale víra nemůže stát na racium. Nemůže stát na rozumu. Rozum je tady o to, aby něčemu rozuměl. A rozumí buď. Víře nebo nevíře. Víra má vynález antiarchetybu. Abrahámovi bylo točteno, za správnost, jak to říká potom apostol Pavel, že šel, nevěděl tam, způvěrol, že to není náhoda, tak jde. To je fakt ta víra. Ne, že si vyargumentoval, že si našel, koupil si mapu v Červku, věděl o tom, a jel do země. Nikoliv šel, nevěděl tam, to je ta víra. Víra je orientace na něco nového, co tu ještě není, a k čemu já mám pomoci, aby to bylo, aby to nastalo. A kdykoliv to nastane, tak znova víra mě vede k překonávání toho nastalého, tak není žádný konec, kde by už to všechno bylo dokonalé. Konec je jednoho kroku, a pak víra je, já často vznávám tu otázku, co to je víra, co to je náboženská víra, která není důležitější. Jestli články víry jdou doma, nebo morálka, nebo rituál, a já pojídám, že víra je milost. A když tomu většina lidí nerozumí, tak se to snažím připířit tím, že věřence je to smysl, kterou pouháme. A vykážeme vám jednu stvárku o zemi, které zakázaly smích. To byla taková civilizace, která byla na práci, umoru ušil, tak ho zakázaly. A všechno, co je ve krásném případu takové, tak mladí lidé tam objevili takového mistra umoru. A chtěli, aby naučili se smát. A říkali mu tak, že to je většinou takto malý vtip, tak na konci musíš výšet hlas, a teď tam je vyceníme zuby a rozhýbáme bránici a budeme říkat ha-ha, a máme chvíli rozhýbat bránici, nebo neříkat ha-ha. On to neměl ani v té bránici, ani v tom ha-ha, ani v té melodii. To je něco jiného. A oni říkají tak, to tady nebudeme, to není nějaká mistika, nenám se to převést na nějaké operace dokazatelné, reakcionární, změřitelné. A odkází od něho. A některé nejednou projdou v tý vtip a začnou se hejt. A to vůbec nemají problém, co mají dělat v případku. Já si myslím, že takhle je to s tou mírou. Míra není bezobsažná. Artikuluje se taky v něčem, ale míra neznamená, že si někdo o něčem něco myslí. Protože oni, kteří mohou znát všechny dogmaty, mohou je považovat za pravdivá a přes tom mohou být totálně nevěřití. Míře určitě patří určité mradé jednání, ale míru nelze redukovat na morální. Já si myslím, že míra se má vyjadřovat a přirozeně se vyjadřuje po dýchání, modlitbohu, společenství, věřití. Tím, čemu říkáme liturgie a rituál. Ale nelze míru redukovat na rituál, kdy všechny věci patří spontánně k sobě. A je zatím něco právě jako ten smysl pro humor. Nedávodou lidi zdravě věřící na rozdíl od fanatiků sech, na rozdíl od nějakých smutných vědeckých ateistů, jsou často lidé plní humoru. Já myslím, že ten humor znamená určitou svobodu od sebe a otevření se právě na něčeho, z čeho se můžeme dívat s určitým odstupem, svobodou, humorem na život a co nám dává vlastně novou jiskru. Když to tak jako přeskočí jiskra při tom chtipu, člověk se začne smát, tak tady přeskočí ta jiskra milosti a člověk začne žít nějak novým životem. Nověj smíšlet, nověj zachovat. Tady se užívá slova víra, jak si jim bez smyslu náboženská víra, když si ještě v pořádku, když si rozjíme, že se zde asi mluví, když se svojím slovo přijíma, tak se myslí náboženská víra. I tak ale řekněme, vymezení, které dal pan doktor Hejdánek bylo takové, že nebylo jasně specifikováno, co věřím. Bylo specifikováno, že věřím v něco, co přichází, co se tedy v průběhu toho, které je realizace toho aktu víry, a já nejsem si jistý, že jste si úplně rozumí z toho obsahu, co jste zdělali, a nejsem si jistý, že jste z toho rozdíl posluchači. Tak znovu. Já jsem upozornil zase na začátku, že to je o dvou spojení a to, co běžně si uvědomí, že je to překlad slovo české víra, je český překlad nějakého hebrajského termínu. Dokonce Ježíš neužíval toho hebrajského termínu, leč když četl po svátné světky a sám mluvil arménsky. To je přeplný překlad. My nemáme doklad. Všechno v novém zákoně je řecky, zjednakošená řečtina. To všechno je problém předtím, jak překládali ty termíny starozávní hebrajské někdy jako aletcheia, někdy jako pistis. Už to slovo původně v řečtině pistis znamená něco jiného, totiž něco spjatého s poznáním. Ale to je vina té řečtiny. Původně to s poznáním nemělo co dělat. Máme u Herplejta třeba, že pro nedostatek víry nebo nevíru nepoznáváme, nebo lidé nepoznávají božské věci a pístej. Samozřejmě, když se použije toho řeckého slova pro překlad toho hebrajského, tak dochází k posluhu. Já jsem tu pozornil na to, že když mluvíme o víře, takže je legitímní se ptát, kde to začalo a jaký to má původní význam. A původní význam není spojen s něčím, že věřit na něco nebo na někoho nebo někomu a tento význak je ještě věřitější. Že Ježič prostě říká, mámen pravin takovou víru se nenašel ani v Izraeli. A neříká víru v koho? V ženu samaritanskou nebo nějakého sejtu kariňského. Nebo říká, neboj se tolikověřt, neříká v koho věřt. Prostě křesťanů si navyklí, říká, no jo, myslelo se vospodina. Ne, to je puštní interpretace, která je řecká. Je podmíněna právě tím, že se všechno stavuje ještě k něčemu dalšímu. Ale výhra je prostě životní orientace. A ta životní orientace se nemůže stáhnout k něčemu peknému, jako je třeba Bůh nebo Pravda. Ježíš sám zasmotí, no tam budeš mít takovou takovou cílnou víru, tak moruše nebo kámen, velký skála se vrne do moře. Já bych tady uvedl tu třeba krásnou historiku, kterou uvádí jeho esportní operat. Takový výklad urádla kdy na filozofii, kde říká, no, přece když se někdo posadí, dá si hlavu do rukou a bude usilovně věřit, tak se nic nestane. Když někdo věří, no tak to znamená, aby je naprosto tohle hluboce přesvědčil. Že ta skála musí být tak, najíme, růzděla nějaké plány, najíme vědělníky, inženýry, stroje a nechá tu skálu přelízt. To je vědělník. Tohle tady patří k tomu, že si musíme jako evropané uvědomit, že to někde mělo začátek a že to postupně ztrácelo ten úplný smysl. Také proto, že Česky víra, věřití, důvěřovatí, že se od počátku stahovala v něčem dalším. Ty kraličtí nebo už předtím, které se překládala, tak to myslím nějak přeložit. A my nemáme záhodné slovo, které by přesně vystěhovalo všechny ty významy, které měly to ten kořen mn. Z toho by je potřeba se rozhodnout. A já říkám, že všichni evropáci jsou do té míry oblížně tou orientací do budoucnosti. Ať to přiznávají nebo ne, tak jsou tím změněním v lidi orientované do budoucnosti, který lidi věřící. My víme, že dneska například je spousta lidí, kteří se povějí. Povějí se budoucnosti, povějí se ekonomicky, a říkají, že už je konec, už je pozdě. To je nevíra. Víra je na všem. Nikoliv si mi se dopadne toho, co já bych chtěl dělat. Dobře, ale většinou se lidi v tomto, jak jste to teď přesně říkal konkrétně, třeba zvítají mezi vírou a nevírou. Prostě protože to je to, co přemříjí. Ostatně všichni žijou jenom v tom výkladu. K tomu původnímu pojmu se někdo z běžných lidí nedostane. Všichni žijeme v nějakém výkladu, který se k nám dostal. A s tím zakázíme. Já si myslím, že víra je taková rád, abych navázala na Martina, který tečila jako poslední věce v roku 2013. A mě otázila, když už se s tím nedopraví, když už se s tím nedobystupí, nakolik se ta víra oslabuje. To prostě je teda její dopad, její prezentace. A jestli člověk skutečně dokáže vlastně... Takhle, jestli se nebojí s tou svojí vírou někam jít a tím pádem potom může se být jako nevěřící a to nechce. On je nevěřící, ne? Že může se být. Když se bojí jít, tak se bojí. A co znamená toho pak víry? Nebojí se tolikověř. Ale tohle zase je toho, že ta víra, kutečně prezentace, firmá víra, že to je víc pro elitu, pro hrdiny. Není. Celá historie u každého... Podívejte se, Ustřeba byl naprosto... Teď si odevzdám. Stále mluví o pravdě. On nebyl velký myslitel. To třeba Jero neuměl, ale to je větší. Ale on byl naprosto na sadec. A je to člověk ze prostých měst. Ten opravdu to není... Všichni, kdo štoudy jeho věci, je to popularizátor. To není žádný velký myslitel. Teď já si myslím, že to není pravda, že to je pro elitu toho typu, jak myslím, že to je intelektuál, nebo že to je vědec, nebo něco takového. Teologii nemusí vždycky mít tu správnou teologii, která odpovídá míře. Teologie taky může být naprosto metafyzická, která mluví o bohu nehybném. A to je ve konstrukce. To je s tím způsobem Bůh ne rukou udělaný, ale myšly svým udělaným. A tohle, myslím, že má smysl dneska říkat, když většina lidí pořád ještě myslí, že to je jinak s tou vírou, tak je potřeba to říkat, jak to je původně. Ať si každý rozhodne, ale vědomí vědoucí, aby věděl, co to původně znamená. To je z toho, co já už vlastně nerozumím. Rozumím to se. Že měme ta specifikace víry, kdy vírům nějaké morální konforty, kterou mám a dává to mému životu smysl, tak to byste nepokládal za vyhovující specifikaci. Ale jo, ale je to mluví o něčem jiném. Jenom slovo je stejné a mluví o něčem jiném. Ale já si půjdu... Víra je náboženská víra. Pro mě, když to je mém povědí, nezastavím starém povědí, to je kvadratů v okruhu. To je jako 0,4. Náboženská víra je protiváboženská. Proti všemu ty náboženské, které v starém světě byly. Náboženská víra je stejně tak faličná jako víra. Od těchto vírách, tak slovenská víra odnosí vzadí, co řeknu, krysmanyrillisté aOne, ale to je písme předpůsobní křesťanskou a volit iná. Možná a jednoho úkola. Teď si povědjte aby ta prontose mi nezapadla o to, protože tady mluvíme o víře v přestatském povědění a že to je přestatský nebo nebo nebo přestatský vydálek. Musíme si uvědomit, že jsou opravská společnost i na světě většina ženaše, které tento pojem snad vůbec neznají. V Hindii neexistuje v náboženských povědních rách. Tam existuje pověd důvěra na jedné straně, což je důvěra v takové věře, jako když praktické stránky nebo praktické povědy nevíme v životě, a na druhé straně je slovo pravda. A to slovo pravda nemusí nikde nahrát, že je to slovobíha. Oni nikdy nezdůrazňují, že třeba, abych to řekl, nebude konkrétně dobrý. Hinduista musí v něco věřit. Křesťan, když nevěří v katolická dogmata, není křesťanem, nebo když nevěří v katolická dogmata, není katolikem. Hinduista nemusí věřit vůbec vůbec nic, protože považují se samozřejmě, že člověk věří v to, že člověk si vnímá se souhlaseně do to, k čemu má osobní věc bojit. Že člověk nemůže, že jezime jsou rovní v tom smyslu duchovním, nebo i kriptolání, a že nemohou všichni věřit v tom věčí. A právě z toho právě není taková ta neuvěřitelná věručná tolerantnost když člověk může věřit v našem samozřejmě smyslu v co chce a pořád je dobrý hinduista. On jenom hledá pravdu. Hledá pravdu a tu pravdu nachází zase podle svých osobních možností, podle svých osobních věcí. A to je jistě úplně jiný přístup, nebo jiné povědění, než máme v nás před námi. Kromě toho, ono i v tom přesvědctvě, to jsou dvě základní, ale to, co tady vy při prezentaci říkáte, tak to je. A to je pravda. Tak to je opravdu jenom jednozitkou velmi rozlišní. Pro vás náboženská víra je proti mluv. Z druhé strany, já mu strašně rád tu definici Marii Antoanety, která před popravou zvolala, moje víra je stará, katolická, tém jsem žila a tém si zemřím. Jeho všem, když je toho stará, on s tím nepomíná opravdu o ničem novém, ale je to pro ní něco hluboce starého, známého, tradičního, argentiválního, všechno to, o čem vy řeknete, že ježišovské přesvědctví to teda ruší samozřejmě a zopuštím vy, protestanti, nebudete se na něj zpovědět, vy u toho zůstáváte. Já, mluvte o mě, pro mě zrovna tak odmítáš, že ty, protesto reližáne, vy z toho zůstáváte. A toho, o čem vy říkáte, jindeřevská interpretace, podle mě teprve znamená tu možnost univerzality katolicismu, v tom, že právě spojuje toto ježišovského víru v budoucnost, s tím celým, všichni umírající a vzpíšení Bohově, Dionísové, Zamuzové, všichni božské matky, co to předtím byly, tak to všechno větím, starým zákonem antikym, který je zrovna tak platný jako starý zákon životství, a všechno to ukazuje tomu jednomu, to je prostě ke křesťanství, ke Kristu a k Marii. Pardon. Jo, v tomto smyslu, to je potom cosi, co je nejenom pro tu duchovní elitu, nejenom pro ty zvláštně vyvolené, umělostněné, zvláště silné lidi, ale i právě prostě pro babičku, pana Šulce a prostě pro kohokoliv, který si může říct, ano, je to to staré, je to to obyčejné, je to pro mě úplně formá člověka, jak je při základních istotych, jak je při základních životních aktivitách, mateřský princip, otcovský princip, jaké jsou rituály u základních životních aktů a něco, co dává život jakýsi řád. A já si myslím, že to nejde prostě o spoluprvním, spoluprvním budoucnosti, budoucnosti květací. Je to jenom prostě druhá franga, která je důležitá. Já ještě to uvedu opatrně, protože my jsme původně, vlastně se tenhle, tahle debata měla jmenovat k čemu jedná výra, nebo jedná výra k něčemu, protože tu otázku jako si kladu příliš prakticisticky, abych tak řekl. Jenomže já se obávám, že většina lidí si je tak klade. Že většina lidí to, co si představuje jako svou výru, k něčemu používá v denním životě. Na jednou třeba je jim příjemné, že existuje. Někdo kdo jim říká, že jsou možné zázraky. Protože už si ten člověk nedovede, jinak vysvětluje, že by mu mohlo být pohožené než zázrakem. A tomu dává náboženství tu možnost, ať to činí. Když se navázá na jedné z zkušeností nebo zrodiny, člověk ani neočíkává zázraky, když je v krizi, ale z mnoha okolí se zůzná, že tenhle většina lidé, kteří žijou jako svaté většinky, a k tým začalo zrušit nějaký úvodů, které předobovali většinu zdravotníků, nebo prostě stávali před takové ty malé soukromé katastrofy, tak se právě obraceli k víře a vlastně i k těm organizacím. Oni jako by latentně věřili, nikdy nechřešili tak strašně, aby jim mohli být exkomunikováni, ale ani nečekají zázraky. Čekají určitý přístup možná. A to je možná i naděje, protože ta výraz každej den je nějak latentní a možná právě k ryzočku okamžiků se obrází potom někam, nebo někde prostě přistane a stočí. Toto očekávání je něco, co asi patří člověku. Mnoho matejistů, kteří se to zví, že možná mají jako věnový nádor, tak se prostě pomohli. A naopak jsou lidi, kteří pocítují něco jako věčnost toho, že žijí na světě, že jejich život není banální dáležitost, nebo nějaký dárek, něco na celou jeho spolupráci. To je jaká světa praví, ale já si myslím, že tyhle otázky o tom, jak se k čemu mě změrá, že jsou vždycky už barvené z výšku. Že bylo dobré si říct, na které bázi člověk stojí. Já mám dobře naše společnost, která podle statistiky je jednou z nejatéřištějších společností světa. Není vážně tak úplně ateistická. Takže u nás je velmi rozšířené nábožnosti, které měl tam měcismus. Ateista to nejsem, ale věřím Boha, to taky nedošlo z toho. Jednou bych tak pýtal, něco musí bejt, pani, něco musí bejt. A tenhle měcismus má svou filozofickou ponovu, takovou jenom morální principiu. A pak je takový ten religiousní měcismus, který, si myslím, je třeba velmi alermický na týrtele. Protože jestli tady existuje nějaká skupina, která by na člověka mohla vlást nějaké nároky, věcista se bojí o to, že by přišel o svoji identitu, značně potřebuje vědět, že ty týrtely jsou nějak špatné, že je to svoje poklitství, které jde o moc a majetek. Protože věcista je neustále pobraně, kde je své křepoučké věry. Já si myslím, že je třeba rozumět toho měcismu a s tím vezdělat. My jsme dneska ani v situaci ateistů, ani v situaci přivažujících definovaných věřících lidí, ale přivažujících ten měcismus. Je tedy úloha čírkví v této společnosti, české třeba, podarň společnosti, výchovná nebo přesvědčovací, nebo je to úloha toho přístavu, které mluví naši lidé? Jakou funkci mohou čírky v této společnosti vůbec chtějí? Je tam ten motiv vůbec? Já myslím, že ta funkce čírkví, jakou zaznávají, je často dána tou zkušeností těch 40 let, kdy téměř nemohli dělat nic jiného, než vlastně rituál. A lidé se na to zvykají, jako kvůli identitě čírky. Jakoby zapomněn, že třeba v živému křesťanskému společnosti nepatří na boho smrpa, ale patří třeba té, že ono stane nebočné. Patří všechny ty kulturné aktivity, vzbyhlávací aktivity, výchovné aktivity. Čírka není soukromá záležitost, že samozřejmě má to privatisimum, ale zároveň se promítá i do mého občanského života. A já mám věc, že čírka se nesmí promínit na nějaké spolky pro zbožené, ani jen na nějakou pomoc třeba pro sociální, karitativní oblast, ale že její základní rola je pastířská a proradská. Že pastíř je ten, kdo vzbyde o házach, které jsou pramení, které mají kýst těm pramenům hodnot nového života, pravdy. A zároveň prorad je ten, kdo si všímá dějiny, které se dějí okolom a vidí, že tu dá vlastně nějaká výsledce na bodničnosti, vždy tě zhradniska většnosti a mám vědět, že nejdůležitější úvaha čírky u nás by měla být, ne jenom pořádat nějaké zbožné programy, ne jen pomáhat sociální oblasti, ale vít k prorokě pastířů. A pane doktor, kdy je v čírkách nebo součiště závod k výpožitáci tohoto směře? Nebo slyšíš stále tým, na který konzervativní postupy Celá společnost je v nějakým způsobě obrovědlivá, dobrý nebo špatný, to je opravdu tak. Tam záleží na tom, co si myslím, jako v církví. Jedná taková ta mediální realita coho v církvích vidíme skrze méře, vidíme nějaké pány bez zapotřebících, vidíme nějaké spory o humanitarii a tak dále. Ale třeba to jsou záležnosti, které mě zajímá tak možná 5 % měřití. Církev je ještě něco jiného. To se odehrává prostě v rodinách, ve společnosti. Nějaký je církev a tam si myslím, že přece jenom nějaké rejsy naděje jsou. Třeba ve vědecké oblasti existuje nějaký spor, těch, kteří věří a neměří. Protože jistě i mezi vědci jsou lidé věřící a neměřící v tom smyslu, myslím. Takže v návodeckách, jak jsme o tom mluvili, existuje tam nějaká kooperace nebo rivalita nebo nenávěc. Já se tedy vlastně pěvnivávám, že příliš menší v tomto století nebo v naší době existuje mezi, řekněme, to, co nazeveme hlavním křesťanským nebo náboženským kvrvdem, tak existuje mír nebo alespoň velice oklidné příměří. Prostě já myslím, že církvě vychází víceméně z toho, že návíte křesťcísařovou císaři a předbožního bohů a že to teritorium, které si zabírá nebo na které si dělá nárok, věda v podstatě zahruje do toho teritoria císařova. To je jedno. Za druhé, dokonce tam, kde dochází k nějakým takovým, taková ohlízka napětí třeba mezi vědou a někými jinými myšlenkovými směry, jako třeba astrologie, průzkavství nebo tak, tak většinou zase hlavní náboženské broudy se dostávají do aliance s vědou. Když bych si vzal pracovníka obrov přírodních věd, on může zaujmout, pokud jde o poměr výře, asi tak tři stanoviska. To první stanovisko je, řekl bych, zase bazánní. Prostě tu hodnotu pro něho představuje jenom čistě ta přírodní věda, jak funguje v materiální svět. A další otázky se jim neklade. Řekl bych, z filozofického pohledu je tady jakýsi agnosticismus. Dává si otázku, jak, ale nikoli proč, co zatím materiál v jeho světě je jako tělitá útecnost. Přírodní vědy dneska při nejmenším jako velmi pravděpodobné stanoví, že vývoj ve směru směřuje o někud někam. Že tady v určitém okamžiku byl počátek a že nastane nějaký konec. Čili pak už je možno, aby si někdo položil filozofickou otázku, kdyby to byl tak. Tak patrně ten materiální vesmír není sám osobě podstatou vědí a patrně tady je nějaké to něco s velký N na D. Čili to bych řekl je takové druhé možné stanovisko. Je ten přírodní vědec, řekněme se postavkům, takové velmi obecné obecně teistické stanovisko. A pak je možný třetí případ, kdy jde ještě dále a v široké navícce různých tedy náboženských směrů hledá nějaký, který by těm nejlépe vyhovoval. Co je velmi důležité, je, aby tento směr už skutečně byl jednosměrnou zestupnou cestou. Tam, kde by byla možnost konkrétní, což v minulosti sleply toho světky, ale už to není většinou záležitost našeho století, když se objeví nelegitím zpětné vazby. To je z toho druhého nebo třetího stupně, kdyby si začal odbudzovat něco, co by nějaké v základném smyslu nějak selektovalo přístupy v jeho základní, řekněme, vědecké nebo kontrolné práci. Byly jsme světky v minulosti takových konfliktů, ale pokud by tak byly to v současném století, je situace daleko lepší a myslím, že se stále zlepšíme. Ty konflikty taky byly s částím působeny tím, že proti určitým pověrám ze strany přesťanů a cíl, které vznikly nové pověry ze strany vědy. A já tedy po této strance myslím, že to není pravda, že věda je tak objektivistická, takže se nedostává do konfliktu. Každá věza, včetně nejexaktnější, je prna filozofických a magolevských předstupků, jenomže mě to tak nebere. Já bych jenom vůbec, protože tady máme takové fizikové, bych řekl, já jsem se dostal, když jsem padl jím do jakéhosi sporu, že jsem tam sam, filozofa, fyzikové, které bych měl, což se zabývalo samoorganizací chaosu, které jsme říkáme chaotikové, tak ty jsi mě trochu dobírali, že jste tam měl akt práví, což bych říkal, odkud vy víte, že všechny atopy Vojtku, tého žvězotopu, jsou stejné? Odkud vy to víte? Vy s tím jenom tak prakticky počítáte, ale co vy víte, my přece naopak máme zkušenost, že žádná lípa se nepodobá druhé lípě na světě úplně do detailu. Že na jedné lípě jsou dobá listy úplně stejné. Jak vy můžete předpovádět, že zrovna atopy Vojtku jsou všechny stejné? No vy na to věříte, vy s tím počítáte, jako by to bylo pravda, ale vy ten vědíte, že na tom stojí také vaše věda. Takových věcí by se dalo najít strašná stousta. Jedna z těch pověrí je také, že skutečně vyjasníme, co se děje, když věroste a vyklete, když přesně řeknete, co tam dělají ty jednotlivé vůdky, když ukážeme, jak je ten genofon a tak dále. Čili když vyší, vykládáme z nižšího. To je další jedna z takových metod, ale jako výra, je to prostě pověra. Fakticky existuje druhá metoda, která musí naopak to, co dělají ty vůdky, jak se množejí a jak se vykládat z plánů, že jak říká Ráda. A tato metoda je v dnešní větě zcela ekonomická. Nedávno jsme vzpomínali, byla Ráda, to byl náš poslední holista, fakticky u nás dnes a ve světě také převládla naprosto ta jedna pověra. A je to pověra, protože to není kápána jako metoda, jako jedna z metod, kterou částečně můžeme věc dělat, jenomže je to ta hlavní metoda. A teď na právě kolega tady předvedl, že takhle vědět. Ano, ale teď na právě povědět. Až ve vědětě by mělo být také to, co doplňuje, co z druhé strany. Že bych měl jednu otázku na vás, pane doktore, když jste tady před časem řekl, že tato společnost Česká je jedna z nej aktivističtějších snad na světě. Jestli se nepletu, při zatím posledním stříhání lidů v roce 1991 se deklarovalo, jako běžící hodně vysoké procento lidí, z čeho soudíte, že to je tak strašně aktivistická společnost. Já se tady nemám, ale máme další štatistiky, které říkají, že ještě novější, že velmi málo lidí se považuje za věřití v tom klasickém těchevém slavostním sluhu. Je to o něco víc lidi, kteří se považují za takový styl, ale pak je tam velký počet lidí, kteří jsou něco mezu. A právě tak, mluvili jsme o něco mezu, to si myslím, že je to naše společnost typické. Já myslím, že tam koneckonců všechny ty aktivistiky jsou velmi problematické, protože na co se vlastně ztratí, jestliže přijede do člověka a říkáte, že jsi boha, tak věnčeně lidi vám řekne ano, ale, ne, ale. A má tak potřebu nějaké ale. Já když se považuji za věřitcím jako takovou základními životní postavení, kdybych také řekl ano, ale, protože okamžitě vím, že když řeknu ano, tak jdem na skuč a zkouším věcí a zařadující mě nekam, kam já si zařadit třeba nemohu. A naopak zase vím, že je plno lidí, kteří se řeknou že nevěřití, a kdo to s ním bude mluvit a říká, aha, ale, jak v tomto smyslu vlastně věřití sem, takže tady panuje mnoho nedorozumění a no, takže naše společnost je spíš společnost lidí velmi mnoho ve tom náboženském a nealfabetním smyslu, že to je opravdu nevím, že je to prostě úhor, že je to nekultivovaná oblast, v tomto smyslu, a fakt, že je tady tady ten, to náboženský konexism. A myslím, že také je důležité poznat, že spíš bude mnoho nekřeskanných řekl než nevěřících u nás. Míc než to možná zkáží, já v tom jako intelectuálně často potkávám lidí, kteří jsou, že řekl bych, zklamání nějakých křeskanských, nebo nedávají to, co od něho očekávali, nebo co by od něho očekávali, a hledají alternativní alternativní nějakou no, ale vír, pořád ještě vír, pořád ještě náboženský. A to je právě příčina, nebo tady hlavní důvod toho, že je to neboženské, je to, že učitelů, učitelů, kteří s námi čekají, a to je také asi důvod toho velikého zájmu a klužismu, zájmu, jakého stavu zem a východní východní system. Myslím, že tady opravdu není dobře směšovat ty pojmy ateista a pojmy mentálstva, takže tak řekneme, nějakého důvodu. To dokonce platí, že křesťancí ví stejn, co vlastní důvod je, ateismus. A že také křesťané a živé přímo nebyli pokojiláti za ateisty, proto byli tvrdě promácenámi, takže neměli žádného boha, jenomž celkům by bylo možné přijít za končného, takže to znamená, že neměli toho boha, jak je. Je truch ateismus, který je blížší víře, než taková ta lidová tradice zbojnosti křesťanského. To je také... Tady je potřeba pečlivě, pojmově rozlišit, co se tím myslí. Zase je to zapíhání kamsi jiná místě. Jestliže Bůh je, chápám, jako nějaký současnok, tak je s jistým podstatným oprávkem. Možno říct, že to je pseudobůh. Že to je vlastně jakási mudla. A je to otázka, ačkož tohleto ještě dunedávna, před několika desítkami let, bylo například tabu, něco takového říct, tak je už možná doložit, dokonce z katolické strany, jak někteří teologové, kteří se poučili třeba u Heideggera, jak o tom přečtili znova Tomáše Akvinského novým zrakem a najednou zjistili, že tam je celá řada, ne velká, celá řada případů, kdy Tomáš sám uvažuje o tak, že vlastně o Bohu nejse říct, že je to nic no. Že to je bytí. Přesně, že tam je, že to není ens, je to ese. A najednou se zjišťuje, že to není jen Tomáš, že se to najde i jinde. A to se prostě nevědělo. V tomhle smyslu tedy opravdu je potřeba ten ateizm spokojit. Bůh je chápal jako něco, jako jsoucno, tak pak teda křesťanský živostý to omýtá. To je taková zvláštní věc a je potřeba s tím počítat. To není možné jenom se přidat konec koncu. Já bych nahradil to slovo, co kolega Hářík říkal, že je za nich tý návěřenský analfabetismus. On je to hoši, on je návěřský diletant. Analfabet ví, že nám nečísí, nám nepsá, když to diletant neví, že to neví. To je ten problém. Mně se strašně vylézen ten jmén diletant jako velmi přesný pro to zoufalství, s kterým se člověk srkává. Já přednáším takové, co se základní religionistiky nápadnou. To znamená pro režiséry, kameramany a vlastně takovouhle společnost. A ti lidé mají kvůli tomu velmi upřímní zájem o tyhle věci. Pajce, nedá se říct, že by byly špindelé předsudky. Ti lidé, kteří měte, kteří jedne znáš od 20 do 25, už nemají předsudky většinou. Ale jsou to diletanti a to znamená lidé, kteří přijdou do celé tné ulice, do vůbec svých duchovních literatury a tam, jak si mají při sebou ten výběr mysterie tibetských vníků pro každého, jak je trňácká, jak je svaškánek, jak je spasen, jak je mikrobiotiku, atd. Atd. A teď se mějí na to, co si o tom myslí, nebo o sexu, nadvědomí a prostě všichni tyhle ty věci a já se pokouším nějak trošičku orientovat, kolik na to problém, protože člověk tu zábavu vlastně nestihne číst, všichni všíté v ruci a tak jsem si říkal, jestli by nakonec nebylo nějakým způsobem dobré obnovit starou katholickou tradici indexů, ne indexů zakrátkáních, ale indexů chloupých, které, které jak si potom tyhle maličké v tom duchovním smyslu opravdu pohoršují a já se myslím, že by je přivedly do penha v naším smyslu, ale prošičku je prošičku je poklitou a proto jsem strašně jsem tady vedle pane profesora a strašně bych se utěhal, jsem se měl zeptat jak právě vy teda tohle vzpomínáte, protože teda v Čechách se prostě najednou jsou tisíce buddhistů, hinduistů všechno, kteří počítají Google a věřte je tantru a no, pojďme teď Nejdřív bych řekl to, že ten index by byl hrozně těžký sestat samozřejmě dohodu, všechno základy, literatury je na jedné straně jisté, dopochybně dobré Takže to bylo všechno, děkuju
s1.flac
====================
stavuji spíše k sobě, než ke svému okolí a tak jsem se pokoušel si to trochu vysvětlit, proč ty odpovědi zní takto. Napadlo mě, že nejméně posledních pár desítek let neprožil tento národ v nějakém hlubokém rozjímání, ale v rozporuplném životě, kde bylo zapotřebné přeformulovávat různé základní etické a morální hodnoty a přizpůsobovat tomu vzorce chování a žití tak, aby národ přežil. A kriteria pro svou víru se pozměňovaly. Jinou víru měl jistě příslušník státní bezpečnosti, jinou, řekněme, příslušník takové té čedé zóny, nebo jak se tomu říká, ale jiná, měl disident, či člověk skutečnému boce věřící. Proto bych rád začal otázkou pro všechny přítomné, co je to víra? Možná je to otázka banální, ale měli bychom se pokusit jí z různých stran probrát. Co je to víra? Pro mě je dneska víra spíš nějaká naděje ve slušné rozpořádání tohoto světa, té společnosti. Ale to určitě není víra, nebo taky. Pro mě je víra nějakási nepřetržitá důvěra v cosi, co neumím přesně opsat, ale může to být třeba ta naděje, že bude příští den, že bude lepší, že já budu nějakým způsobem fungovat třeba těm lepším. Nemůžu to přesně zachytit, ale myslím si, že to klíčové slovo, aspoň pro mě, je nepřetržitost toho procesu, neustálá víra v něco, které tam snůžu dosazovat, nebo v nějaký konkrétní věci. Musím se přiznat, že mě chybí ta nepřetržitost, že dokážu v sobě pocítit vlnu nebo něco takového jako je pocit víry jenom v dobách kejzí. Kdybyste začal, tak to bych uznal za víru, když jste to řekl špatně. A to znamená, že nemáte po luce vhodný aparát, jak reflektovat to, co je víra. Proč víra je akt, lidský akt. A ten samozřejmě nemůže být nepřetržitý. Takže je to všechno v pořádku. A tohle to patří, vlastně říci o výnaprosté věčině, která je v tom celozvětové, to neplatí všechny lidé. A tohle je speciálně Evropa, která je poznamená na křesťanským. Ovšem v tom křesťanském zároveň je případno něco, co zavinilo to, že jste to přesně neřekli. Protože křesťané nevědí, co je víra. Nebo to vědí špatně. Vědí to nepřesně. Protože došlo k jakési pronikavé změně, kdy Ježíš ještě navazuje na starozákonní tradici. Pojetí víry. A po jeho smrti hned prvnící, jakéfá hned a poštel Pavel a tak dále, mluví o víře v jiném smyslu. A od té doby křesťané mluví o víře v jiném než Ježíšově smyslu. A tady je třeba říct, že v tom starém zákoně máme doklady, já to teď nemohu podrobně říkat, ale tam máme doklady o tom, že víra je vynález. Židovský. To jinde ve světě prostě nevynález. Výpojem je jako řekové vynález výpojmy. Tak staří Izraelci vynálezli víru. A pro ně, především víra není pojem. Pojem má každý, možná jenom slovo pro nás. Ale když se podíváme, jak je to nebezpečné, tak tam víra je vlastně to, co je pravda. A má tedy dvě strany. Víra je to spolehnutí na pravdu. A pravda je to, nač je třeba se spolehnout. Přičemž pravda není, proto jste měli povnitře s tím, jak to vyložit. Pravda není něco, co můžete označit, ukázat, to je tohle. Pravda není v tomto smyslu, pravda není výrok. Není nějaká teorie. Nebož to je moje orientace na něco, co je jedině spolehlivé. A spolehlivé to je jedině, protože to není. Nebož přichází. To k řeštěnství potom z toho udělalo jaké jsi psychologizovale to, tak říkajíc. Je to výkon mého přesvědčení o tom, že Bůh je, že Ježíš je Kristus, že to je tak, že trojce a tak dále. To je všechno pokus o interpretaci výry, která u Ježíše nemá žádné adjektivní. Ježíš mluví o výře, aniž by řekl koho nebo na koha, takhle to už je vplyv řecký. Že se tam tahle ta spojitost k něčím výravně. Takže pak to je posledního práva moje, že výra je buď výra nebo není výra. Není výra špatná. Výra je výra. To jest je to orientace do budoucnosti, která je nezajištěná. Já nevím, kdo přijde, ale s důměrou jdu do těch budoucností a jestli to dělám. Já to jenom nečekám. To je to výra. Moje maminka se obracela k Bohu, když měla nějaké problémy. A šla do kostela. Tam se mluvila, přemýslela o tom, o té své budoucnosti docela jednoduše, bez nějakého povědění o tom, co je transcendentno a co je nějaké povíšení. Potřebovala to vlastně straktické vývojství. A bylo to úplně jako spojímek velikost, aby v každé kníže položených, než jak o tom takhle diskutujeme. Otázka by měla znít, kdy lze věru chápat pozitivně, jako město budoucnostného. A tady bych viděl několik věcí. Za prvé, věra každého člověka by měla být přístupná s odnocením racionálního věru. Ten věřící, ať už jakémkoliv slova smyslu, by měl prostě mít racionální argumenty, proč v to, či ono věří. Dalším takovým kritériem by asi mohlo být v tom, aby jeho víra mu nezastřela obecné morální hodnoty, nebo aby nezastřela hlas jeho svědomí, které v tomto směru máme v našem století potřesné případy. Výry v nazizmu, výry v uvozovkách ideály komunizmu a podobně. A konec konců výra by v tom nejšlejším slova smyslu měla být přístupná k procesu člověčného rozvíjení a zkvalitnování. Tak, jak velmi člověk získává životní zkušenosti, jak získává poznatý studiem a zejména, jak získává impuls k dialogu s ostatními, kteří mají příkladně jiný systém hodnot. Samozřejmě, že to poslední předpokládá velmi vysokou kulturnou toleranci. Já se domínám, že to, co výru odlišuje od jakékoliv přesvědčení a ideologického systému a filosofického názoru, je právě to, že mohou být a měly by být jisté maximální argumenty, ale one konec konců nestačí. Konec konců vždycky tam to, co činí výru, výro je to, že je tam ještě cosi navíc, co prostě racionálně doložit nemůžete. A to, co rozhoduje, není nic jiného, než ten akt důležitého. Prostě buďto chci tomu věřit, nebo tomu věřit nechci. A nikdo o tom nemůže nikoho přeargumentovat, přesvědčit. Především, když mluvíme o racionalitě, tak je to řecky vynález. A my musíme se bázat v jakém smyslu rozum, rozumnost, moudrost má své místo mimo tuto řeckou tradici. To znamená už ve starém zákoně. Tam se také mluví, že moudrost je jenom lidská. Příliš někdo moudří u sebe, ale někdo má tu moudrost pravou. Ale tam není ještě ta racionálna tradice. A jak my to uděláme v podmínku nějaké racionalistické dokonce argumentace, tak to je něco jako když se chceme domluvit o tom, co to je o réal, ale dáme podmínku, že se přijímejí do těchto tím malých plece. To je nesmysl prostě. Racion má smysl jenom, aby přijasňoval, co to je víra. Ale víra nemůže stát na racium. Nemůže stát na rozumu. Rozum je tady o to, aby něčemu rozuměl. A rozumí buď. Víře nebo nevíře. Víra má vynález antiarchetybu. Abrahámovi bylo točteno, za správnost, jak to říká potom apostol Pavel, že šel, nevěděl tam, způvěrol, že to není náhoda, tak jde. To je fakt ta víra. Ne, že si vyargumentoval, že si našel, koupil si mapu v Červku, věděl o tom, a jel do země. Nikoliv šel, nevěděl tam, to je ta víra. Víra je orientace na něco nového, co tu ještě není, a k čemu já mám pomoci, aby to bylo, aby to nastalo. A kdykoliv to nastane, tak znova víra mě vede k překonávání toho nastalého, tak není žádný konec, kde by už to všechno bylo dokonalé. Konec je jednoho kroku, a pak víra je, já často vznávám tu otázku, co to je víra, co to je náboženská víra, která není důležitější. Jestli články víry jdou doma, nebo morálka, nebo rituál, a já pojídám, že víra je milost. A když tomu většina lidí nerozumí, tak se to snažím připířit tím, že věřence je to smysl, kterou pouháme. A vykážeme vám jednu stvárku o zemi, které zakázaly smích. To byla taková civilizace, která byla na práci, umoru ušil, tak ho zakázaly. A všechno, co je ve krásném případu takové, tak mladí lidé tam objevili takového mistra umoru. A chtěli, aby naučili se smát. A říkali mu tak, že to je většinou takto malý vtip, tak na konci musíš výšet hlas, a teď tam je vyceníme zuby a rozhýbáme bránici a budeme říkat ha-ha, a máme chvíli rozhýbat bránici, nebo neříkat ha-ha. On to neměl ani v té bránici, ani v tom ha-ha, ani v té melodii. To je něco jiného. A oni říkají tak, to tady nebudeme, to není nějaká mistika, nenám se to převést na nějaké operace dokazatelné, reakcionární, změřitelné. A odkází od něho. A některé nejednou projdou v tý vtip a začnou se hejt. A to vůbec nemají problém, co mají dělat v případku. Já si myslím, že takhle je to s tou mírou. Míra není bezobsažná. Artikuluje se taky v něčem, ale míra neznamená, že si někdo o něčem něco myslí. Protože oni, kteří mohou znát všechny dogmaty, mohou je považovat za pravdivá a přes tom mohou být totálně nevěřití. Míře určitě patří určité mradé jednání, ale míru nelze redukovat na morální. Já si myslím, že míra se má vyjadřovat a přirozeně se vyjadřuje po dýchání, modlitbohu, společenství, věřití. Tím, čemu říkáme liturgie a rituál. Ale nelze míru redukovat na rituál, kdy všechny věci patří spontánně k sobě. A je zatím něco právě jako ten smysl pro humor. Nedávodou lidi zdravě věřící na rozdíl od fanatiků sech, na rozdíl od nějakých smutných vědeckých ateistů, jsou často lidé plní humoru. Já myslím, že ten humor znamená určitou svobodu od sebe a otevření se právě na něčeho, z čeho se můžeme dívat s určitým odstupem, svobodou, humorem na život a co nám dává vlastně novou jiskru. Když to tak jako přeskočí jiskra při tom chtipu, člověk se začne smát, tak tady přeskočí ta jiskra milosti a člověk začne žít nějak novým životem. Nověj smíšlet, nověj zachovat. Tady se užívá slova víra, jak si jim bez smyslu náboženská víra, když si ještě v pořádku, když si rozjíme, že se zde asi mluví, když se svojím slovo přijíma, tak se myslí náboženská víra. I tak ale řekněme, vymezení, které dal pan doktor Hejdánek bylo takové, že nebylo jasně specifikováno, co věřím. Bylo specifikováno, že věřím v něco, co přichází, co se tedy v průběhu toho, které je realizace toho aktu víry, a já nejsem si jistý, že jste si úplně rozumí z toho obsahu, co jste zdělali, a nejsem si jistý, že jste z toho rozdíl posluchači. Tak znovu. Já jsem upozornil zase na začátku, že to je o dvou spojení a to, co běžně si uvědomí, že je to překlad slovo české víra, je český překlad nějakého hebrajského termínu. Dokonce Ježíš neužíval toho hebrajského termínu, leč když četl po svátné světky a sám mluvil arménsky. To je přeplný překlad. My nemáme doklad. Všechno v novém zákoně je řecky, zjednakošená řečtina. To všechno je problém předtím, jak překládali ty termíny starozávní hebrajské někdy jako aletcheia, někdy jako pistis. Už to slovo původně v řečtině pistis znamená něco jiného, totiž něco spjatého s poznáním. Ale to je vina té řečtiny. Původně to s poznáním nemělo co dělat. Máme u Herplejta třeba, že pro nedostatek víry nebo nevíru nepoznáváme, nebo lidé nepoznávají božské věci a pístej. Samozřejmě, když se použije toho řeckého slova pro překlad toho hebrajského, tak dochází k posluhu. Já jsem tu pozornil na to, že když mluvíme o víře, takže je legitímní se ptát, kde to začalo a jaký to má původní význam. A původní význam není spojen s něčím, že věřit na něco nebo na někoho nebo někomu a tento význak je ještě věřitější. Že Ježič prostě říká, mámen pravin takovou víru se nenašel ani v Izraeli. A neříká víru v koho? V ženu samaritanskou nebo nějakého sejtu kariňského. Nebo říká, neboj se tolikověřt, neříká v koho věřt. Prostě křesťanů si navyklí, říká, no jo, myslelo se vospodina. Ne, to je puštní interpretace, která je řecká. Je podmíněna právě tím, že se všechno stavuje ještě k něčemu dalšímu. Ale výhra je prostě životní orientace. A ta životní orientace se nemůže stáhnout k něčemu peknému, jako je třeba Bůh nebo Pravda. Ježíš sám zasmotí, no tam budeš mít takovou takovou cílnou víru, tak moruše nebo kámen, velký skála se vrne do moře. Já bych tady uvedl tu třeba krásnou historiku, kterou uvádí jeho esportní operat. Takový výklad urádla kdy na filozofii, kde říká, no, přece když se někdo posadí, dá si hlavu do rukou a bude usilovně věřit, tak se nic nestane. Když někdo věří, no tak to znamená, aby je naprosto tohle hluboce přesvědčil. Že ta skála musí být tak, najíme, růzděla nějaké plány, najíme vědělníky, inženýry, stroje a nechá tu skálu přelízt. To je vědělník. Tohle tady patří k tomu, že si musíme jako evropané uvědomit, že to někde mělo začátek a že to postupně ztrácelo ten úplný smysl. Také proto, že Česky víra, věřití, důvěřovatí, že se od počátku stahovala v něčem dalším. Ty kraličtí nebo už předtím, které se překládala, tak to myslím nějak přeložit. A my nemáme záhodné slovo, které by přesně vystěhovalo všechny ty významy, které měly to ten kořen mn. Z toho by je potřeba se rozhodnout. A já říkám, že všichni evropáci jsou do té míry oblížně tou orientací do budoucnosti. Ať to přiznávají nebo ne, tak jsou tím změněním v lidi orientované do budoucnosti, který lidi věřící. My víme, že dneska například je spousta lidí, kteří se povějí. Povějí se budoucnosti, povějí se ekonomicky, a říkají, že už je konec, už je pozdě. To je nevíra. Víra je na všem. Nikoliv si mi se dopadne toho, co já bych chtěl dělat. Dobře, ale většinou se lidi v tomto, jak jste to teď přesně říkal konkrétně, třeba zvítají mezi vírou a nevírou. Prostě protože to je to, co přemříjí. Ostatně všichni žijou jenom v tom výkladu. K tomu původnímu pojmu se někdo z běžných lidí nedostane. Všichni žijeme v nějakém výkladu, který se k nám dostal. A s tím zakázíme. Já si myslím, že víra je taková rád, abych navázala na Martina, který tečila jako poslední věce v roku 2013. A mě otázila, když už se s tím nedopraví, když už se s tím nedobystupí, nakolik se ta víra oslabuje. To prostě je teda její dopad, její prezentace. A jestli člověk skutečně dokáže vlastně... Takhle, jestli se nebojí s tou svojí vírou někam jít a tím pádem potom může se být jako nevěřící a to nechce. On je nevěřící, ne? Že může se být. Když se bojí jít, tak se bojí. A co znamená toho pak víry? Nebojí se tolikověř. Ale tohle zase je toho, že ta víra, kutečně prezentace, firmá víra, že to je víc pro elitu, pro hrdiny. Není. Celá historie u každého... Podívejte se, Ustřeba byl naprosto... Teď si odevzdám. Stále mluví o pravdě. On nebyl velký myslitel. To třeba Jero neuměl, ale to je větší. Ale on byl naprosto na sadec. A je to člověk ze prostých měst. Ten opravdu to není... Všichni, kdo štoudy jeho věci, je to popularizátor. To není žádný velký myslitel. Teď já si myslím, že to není pravda, že to je pro elitu toho typu, jak myslím, že to je intelektuál, nebo že to je vědec, nebo něco takového. Teologii nemusí vždycky mít tu správnou teologii, která odpovídá míře. Teologie taky může být naprosto metafyzická, která mluví o bohu nehybném. A to je ve konstrukce. To je s tím způsobem Bůh ne rukou udělaný, ale myšly svým udělaným. A tohle, myslím, že má smysl dneska říkat, když většina lidí pořád ještě myslí, že to je jinak s tou vírou, tak je potřeba to říkat, jak to je původně. Ať si každý rozhodne, ale vědomí vědoucí, aby věděl, co to původně znamená. To je z toho, co já už vlastně nerozumím. Rozumím to se. Že měme ta specifikace víry, kdy vírům nějaké morální konforty, kterou mám a dává to mému životu smysl, tak to byste nepokládal za vyhovující specifikaci. Ale jo, ale je to mluví o něčem jiném. Jenom slovo je stejné a mluví o něčem jiném. Ale já si půjdu... Víra je náboženská víra. Pro mě, když to je mém povědí, nezastavím starém povědí, to je kvadratů v okruhu. To je jako 0,4. Náboženská víra je protiváboženská. Proti všemu ty náboženské, které v starém světě byly. Náboženská víra je stejně tak faličná jako víra. Od těchto vírách, tak slovenská víra odnosí vzadí, co řeknu, krysmanyrillisté aOne, ale to je písme předpůsobní křesťanskou a volit iná. Možná a jednoho úkola. Teď si povědjte aby ta prontose mi nezapadla o to, protože tady mluvíme o víře v přestatském povědění a že to je přestatský nebo nebo nebo přestatský vydálek. Musíme si uvědomit, že jsou opravská společnost i na světě většina ženaše, které tento pojem snad vůbec neznají. V Hindii neexistuje v náboženských povědních rách. Tam existuje pověd důvěra na jedné straně, což je důvěra v takové věře, jako když praktické stránky nebo praktické povědy nevíme v životě, a na druhé straně je slovo pravda. A to slovo pravda nemusí nikde nahrát, že je to slovobíha. Oni nikdy nezdůrazňují, že třeba, abych to řekl, nebude konkrétně dobrý. Hinduista musí v něco věřit. Křesťan, když nevěří v katolická dogmata, není křesťanem, nebo když nevěří v katolická dogmata, není katolikem. Hinduista nemusí věřit vůbec vůbec nic, protože považují se samozřejmě, že člověk věří v to, že člověk si vnímá se souhlaseně do to, k čemu má osobní věc bojit. Že člověk nemůže, že jezime jsou rovní v tom smyslu duchovním, nebo i kriptolání, a že nemohou všichni věřit v tom věčí. A právě z toho právě není taková ta neuvěřitelná věručná tolerantnost když člověk může věřit v našem samozřejmě smyslu v co chce a pořád je dobrý hinduista. On jenom hledá pravdu. Hledá pravdu a tu pravdu nachází zase podle svých osobních možností, podle svých osobních věcí. A to je jistě úplně jiný přístup, nebo jiné povědění, než máme v nás před námi. Kromě toho, ono i v tom přesvědctvě, to jsou dvě základní, ale to, co tady vy při prezentaci říkáte, tak to je. A to je pravda. Tak to je opravdu jenom jednozitkou velmi rozlišní. Pro vás náboženská víra je proti mluv. Z druhé strany, já mu strašně rád tu definici Marii Antoanety, která před popravou zvolala, moje víra je stará, katolická, tém jsem žila a tém si zemřím. Jeho všem, když je toho stará, on s tím nepomíná opravdu o ničem novém, ale je to pro ní něco hluboce starého, známého, tradičního, argentiválního, všechno to, o čem vy řeknete, že ježišovské přesvědctví to teda ruší samozřejmě a zopuštím vy, protestanti, nebudete se na něj zpovědět, vy u toho zůstáváte. Já, mluvte o mě, pro mě zrovna tak odmítáš, že ty, protesto reližáne, vy z toho zůstáváte. A toho, o čem vy říkáte, jindeřevská interpretace, podle mě teprve znamená tu možnost univerzality katolicismu, v tom, že právě spojuje toto ježišovského víru v budoucnost, s tím celým, všichni umírající a vzpíšení Bohově, Dionísové, Zamuzové, všichni božské matky, co to předtím byly, tak to všechno větím, starým zákonem antikym, který je zrovna tak platný jako starý zákon životství, a všechno to ukazuje tomu jednomu, to je prostě ke křesťanství, ke Kristu a k Marii. Pardon. Jo, v tomto smyslu, to je potom cosi, co je nejenom pro tu duchovní elitu, nejenom pro ty zvláštně vyvolené, umělostněné, zvláště silné lidi, ale i právě prostě pro babičku, pana Šulce a prostě pro kohokoliv, který si může říct, ano, je to to staré, je to to obyčejné, je to pro mě úplně formá člověka, jak je při základních istotych, jak je při základních životních aktivitách, mateřský princip, otcovský princip, jaké jsou rituály u základních životních aktů a něco, co dává život jakýsi řád. A já si myslím, že to nejde prostě o spoluprvním, spoluprvním budoucnosti, budoucnosti květací. Je to jenom prostě druhá franga, která je důležitá. Já ještě to uvedu opatrně, protože my jsme původně, vlastně se tenhle, tahle debata měla jmenovat k čemu jedná výra, nebo jedná výra k něčemu, protože tu otázku jako si kladu příliš prakticisticky, abych tak řekl. Jenomže já se obávám, že většina lidí si je tak klade. Že většina lidí to, co si představuje jako svou výru, k něčemu používá v denním životě. Na jednou třeba je jim příjemné, že existuje. Někdo kdo jim říká, že jsou možné zázraky. Protože už si ten člověk nedovede, jinak vysvětluje, že by mu mohlo být pohožené než zázrakem. A tomu dává náboženství tu možnost, ať to činí. Když se navázá na jedné z zkušeností nebo zrodiny, člověk ani neočíkává zázraky, když je v krizi, ale z mnoha okolí se zůzná, že tenhle většina lidé, kteří žijou jako svaté většinky, a k tým začalo zrušit nějaký úvodů, které předobovali většinu zdravotníků, nebo prostě stávali před takové ty malé soukromé katastrofy, tak se právě obraceli k víře a vlastně i k těm organizacím. Oni jako by latentně věřili, nikdy nechřešili tak strašně, aby jim mohli být exkomunikováni, ale ani nečekají zázraky. Čekají určitý přístup možná. A to je možná i naděje, protože ta výraz každej den je nějak latentní a možná právě k ryzočku okamžiků se obrází potom někam, nebo někde prostě přistane a stočí. Toto očekávání je něco, co asi patří člověku. Mnoho matejistů, kteří se to zví, že možná mají jako věnový nádor, tak se prostě pomohli. A naopak jsou lidi, kteří pocítují něco jako věčnost toho, že žijí na světě, že jejich život není banální dáležitost, nebo nějaký dárek, něco na celou jeho spolupráci. To je jaká světa praví, ale já si myslím, že tyhle otázky o tom, jak se k čemu mě změrá, že jsou vždycky už barvené z výšku. Že bylo dobré si říct, na které bázi člověk stojí. Já mám dobře naše společnost, která podle statistiky je jednou z nejatéřištějších společností světa. Není vážně tak úplně ateistická. Takže u nás je velmi rozšířené nábožnosti, které měl tam měcismus. Ateista to nejsem, ale věřím Boha, to taky nedošlo z toho. Jednou bych tak pýtal, něco musí bejt, pani, něco musí bejt. A tenhle měcismus má svou filozofickou ponovu, takovou jenom morální principiu. A pak je takový ten religiousní měcismus, který, si myslím, je třeba velmi alermický na týrtele. Protože jestli tady existuje nějaká skupina, která by na člověka mohla vlást nějaké nároky, věcista se bojí o to, že by přišel o svoji identitu, značně potřebuje vědět, že ty týrtely jsou nějak špatné, že je to svoje poklitství, které jde o moc a majetek. Protože věcista je neustále pobraně, kde je své křepoučké věry. Já si myslím, že je třeba rozumět toho měcismu a s tím vezdělat. My jsme dneska ani v situaci ateistů, ani v situaci přivažujících definovaných věřících lidí, ale přivažujících ten měcismus. Je tedy úloha čírkví v této společnosti, české třeba, podarň společnosti, výchovná nebo přesvědčovací, nebo je to úloha toho přístavu, které mluví naši lidé? Jakou funkci mohou čírky v této společnosti vůbec chtějí? Je tam ten motiv vůbec? Já myslím, že ta funkce čírkví, jakou zaznávají, je často dána tou zkušeností těch 40 let, kdy téměř nemohli dělat nic jiného, než vlastně rituál. A lidé se na to zvykají, jako kvůli identitě čírky. Jakoby zapomněn, že třeba v živému křesťanskému společnosti nepatří na boho smrpa, ale patří třeba té, že ono stane nebočné. Patří všechny ty kulturné aktivity, vzbyhlávací aktivity, výchovné aktivity. Čírka není soukromá záležitost, že samozřejmě má to privatisimum, ale zároveň se promítá i do mého občanského života. A já mám věc, že čírka se nesmí promínit na nějaké spolky pro zbožené, ani jen na nějakou pomoc třeba pro sociální, karitativní oblast, ale že její základní rola je pastířská a proradská. Že pastíř je ten, kdo vzbyde o házach, které jsou pramení, které mají kýst těm pramenům hodnot nového života, pravdy. A zároveň prorad je ten, kdo si všímá dějiny, které se dějí okolom a vidí, že tu dá vlastně nějaká výsledce na bodničnosti, vždy tě zhradniska většnosti a mám vědět, že nejdůležitější úvaha čírky u nás by měla být, ne jenom pořádat nějaké zbožné programy, ne jen pomáhat sociální oblasti, ale vít k prorokě pastířů. A pane doktor, kdy je v čírkách nebo součiště závod k výpožitáci tohoto směře? Nebo slyšíš stále tým, na který konzervativní postupy Celá společnost je v nějakým způsobě obrovědlivá, dobrý nebo špatný, to je opravdu tak. Tam záleží na tom, co si myslím, jako v církví. Jedná taková ta mediální realita coho v církvích vidíme skrze méře, vidíme nějaké pány bez zapotřebících, vidíme nějaké spory o humanitarii a tak dále. Ale třeba to jsou záležnosti, které mě zajímá tak možná 5 % měřití. Církev je ještě něco jiného. To se odehrává prostě v rodinách, ve společnosti. Nějaký je církev a tam si myslím, že přece jenom nějaké rejsy naděje jsou. Třeba ve vědecké oblasti existuje nějaký spor, těch, kteří věří a neměří. Protože jistě i mezi vědci jsou lidé věřící a neměřící v tom smyslu, myslím. Takže v návodeckách, jak jsme o tom mluvili, existuje tam nějaká kooperace nebo rivalita nebo nenávěc. Já se tedy vlastně pěvnivávám, že příliš menší v tomto století nebo v naší době existuje mezi, řekněme, to, co nazeveme hlavním křesťanským nebo náboženským kvrvdem, tak existuje mír nebo alespoň velice oklidné příměří. Prostě já myslím, že církvě vychází víceméně z toho, že návíte křesťcísařovou císaři a předbožního bohů a že to teritorium, které si zabírá nebo na které si dělá nárok, věda v podstatě zahruje do toho teritoria císařova. To je jedno. Za druhé, dokonce tam, kde dochází k nějakým takovým, taková ohlízka napětí třeba mezi vědou a někými jinými myšlenkovými směry, jako třeba astrologie, průzkavství nebo tak, tak většinou zase hlavní náboženské broudy se dostávají do aliance s vědou. Když bych si vzal pracovníka obrov přírodních věd, on může zaujmout, pokud jde o poměr výře, asi tak tři stanoviska. To první stanovisko je, řekl bych, zase bazánní. Prostě tu hodnotu pro něho představuje jenom čistě ta přírodní věda, jak funguje v materiální svět. A další otázky se jim neklade. Řekl bych, z filozofického pohledu je tady jakýsi agnosticismus. Dává si otázku, jak, ale nikoli proč, co zatím materiál v jeho světě je jako tělitá útecnost. Přírodní vědy dneska při nejmenším jako velmi pravděpodobné stanoví, že vývoj ve směru směřuje o někud někam. Že tady v určitém okamžiku byl počátek a že nastane nějaký konec. Čili pak už je možno, aby si někdo položil filozofickou otázku, kdyby to byl tak. Tak patrně ten materiální vesmír není sám osobě podstatou vědí a patrně tady je nějaké to něco s velký N na D. Čili to bych řekl je takové druhé možné stanovisko. Je ten přírodní vědec, řekněme se postavkům, takové velmi obecné obecně teistické stanovisko. A pak je možný třetí případ, kdy jde ještě dále a v široké navícce různých tedy náboženských směrů hledá nějaký, který by těm nejlépe vyhovoval. Co je velmi důležité, je, aby tento směr už skutečně byl jednosměrnou zestupnou cestou. Tam, kde by byla možnost konkrétní, což v minulosti sleply toho světky, ale už to není většinou záležitost našeho století, když se objeví nelegitím zpětné vazby. To je z toho druhého nebo třetího stupně, kdyby si začal odbudzovat něco, co by nějaké v základném smyslu nějak selektovalo přístupy v jeho základní, řekněme, vědecké nebo kontrolné práci. Byly jsme světky v minulosti takových konfliktů, ale pokud by tak byly to v současném století, je situace daleko lepší a myslím, že se stále zlepšíme. Ty konflikty taky byly s částím působeny tím, že proti určitým pověrám ze strany přesťanů a cíl, které vznikly nové pověry ze strany vědy. A já tedy po této strance myslím, že to není pravda, že věda je tak objektivistická, takže se nedostává do konfliktu. Každá věza, včetně nejexaktnější, je prna filozofických a magolevských předstupků, jenomže mě to tak nebere. Já bych jenom vůbec, protože tady máme takové fizikové, bych řekl, já jsem se dostal, když jsem padl jím do jakéhosi sporu, že jsem tam sam, filozofa, fyzikové, které bych měl, což se zabývalo samoorganizací chaosu, které jsme říkáme chaotikové, tak ty jsi mě trochu dobírali, že jste tam měl akt práví, což bych říkal, odkud vy víte, že všechny atopy Vojtku, tého žvězotopu, jsou stejné? Odkud vy to víte? Vy s tím jenom tak prakticky počítáte, ale co vy víte, my přece naopak máme zkušenost, že žádná lípa se nepodobá druhé lípě na světě úplně do detailu. Že na jedné lípě jsou dobá listy úplně stejné. Jak vy můžete předpovádět, že zrovna atopy Vojtku jsou všechny stejné? No vy na to věříte, vy s tím počítáte, jako by to bylo pravda, ale vy ten vědíte, že na tom stojí také vaše věda. Takových věcí by se dalo najít strašná stousta. Jedna z těch pověrí je také, že skutečně vyjasníme, co se děje, když věroste a vyklete, když přesně řeknete, co tam dělají ty jednotlivé vůdky, když ukážeme, jak je ten genofon a tak dále. Čili když vyší, vykládáme z nižšího. To je další jedna z takových metod, ale jako výra, je to prostě pověra. Fakticky existuje druhá metoda, která musí naopak to, co dělají ty vůdky, jak se množejí a jak se vykládat z plánů, že jak říká Ráda. A tato metoda je v dnešní větě zcela ekonomická. Nedávno jsme vzpomínali, byla Ráda, to byl náš poslední holista, fakticky u nás dnes a ve světě také převládla naprosto ta jedna pověra. A je to pověra, protože to není kápána jako metoda, jako jedna z metod, kterou částečně můžeme věc dělat, jenomže je to ta hlavní metoda. A teď na právě kolega tady předvedl, že takhle vědět. Ano, ale teď na právě povědět. Až ve vědětě by mělo být také to, co doplňuje, co z druhé strany. Že bych měl jednu otázku na vás, pane doktore, když jste tady před časem řekl, že tato společnost Česká je jedna z nej aktivističtějších snad na světě. Jestli se nepletu, při zatím posledním stříhání lidů v roce 1991 se deklarovalo, jako běžící hodně vysoké procento lidí, z čeho soudíte, že to je tak strašně aktivistická společnost. Já se tady nemám, ale máme další štatistiky, které říkají, že ještě novější, že velmi málo lidí se považuje za věřití v tom klasickém těchevém slavostním sluhu. Je to o něco víc lidi, kteří se považují za takový styl, ale pak je tam velký počet lidí, kteří jsou něco mezu. A právě tak, mluvili jsme o něco mezu, to si myslím, že je to naše společnost typické. Já myslím, že tam koneckonců všechny ty aktivistiky jsou velmi problematické, protože na co se vlastně ztratí, jestliže přijede do člověka a říkáte, že jsi boha, tak věnčeně lidi vám řekne ano, ale, ne, ale. A má tak potřebu nějaké ale. Já když se považuji za věřitcím jako takovou základními životní postavení, kdybych také řekl ano, ale, protože okamžitě vím, že když řeknu ano, tak jdem na skuč a zkouším věcí a zařadující mě nekam, kam já si zařadit třeba nemohu. A naopak zase vím, že je plno lidí, kteří se řeknou že nevěřití, a kdo to s ním bude mluvit a říká, aha, ale, jak v tomto smyslu vlastně věřití sem, takže tady panuje mnoho nedorozumění a no, takže naše společnost je spíš společnost lidí velmi mnoho ve tom náboženském a nealfabetním smyslu, že to je opravdu nevím, že je to prostě úhor, že je to nekultivovaná oblast, v tomto smyslu, a fakt, že je tady tady ten, to náboženský konexism. A myslím, že také je důležité poznat, že spíš bude mnoho nekřeskanných řekl než nevěřících u nás. Míc než to možná zkáží, já v tom jako intelectuálně často potkávám lidí, kteří jsou, že řekl bych, zklamání nějakých křeskanských, nebo nedávají to, co od něho očekávali, nebo co by od něho očekávali, a hledají alternativní alternativní nějakou no, ale vír, pořád ještě vír, pořád ještě náboženský. A to je právě příčina, nebo tady hlavní důvod toho, že je to neboženské, je to, že učitelů, učitelů, kteří s námi čekají, a to je také asi důvod toho velikého zájmu a klužismu, zájmu, jakého stavu zem a východní východní system. Myslím, že tady opravdu není dobře směšovat ty pojmy ateista a pojmy mentálstva, takže tak řekneme, nějakého důvodu. To dokonce platí, že křesťancí ví stejn, co vlastní důvod je, ateismus. A že také křesťané a živé přímo nebyli pokojiláti za ateisty, proto byli tvrdě promácenámi, takže neměli žádného boha, jenomž celkům by bylo možné přijít za končného, takže to znamená, že neměli toho boha, jak je. Je truch ateismus, který je blížší víře, než taková ta lidová tradice zbojnosti křesťanského. To je také... Tady je potřeba pečlivě, pojmově rozlišit, co se tím myslí. Zase je to zapíhání kamsi jiná místě. Jestliže Bůh je, chápám, jako nějaký současnok, tak je s jistým podstatným oprávkem. Možno říct, že to je pseudobůh. Že to je vlastně jakási mudla. A je to otázka, ačkož tohleto ještě dunedávna, před několika desítkami let, bylo například tabu, něco takového říct, tak je už možná doložit, dokonce z katolické strany, jak někteří teologové, kteří se poučili třeba u Heideggera, jak o tom přečtili znova Tomáše Akvinského novým zrakem a najednou zjistili, že tam je celá řada, ne velká, celá řada případů, kdy Tomáš sám uvažuje o tak, že vlastně o Bohu nejse říct, že je to nic no. Že to je bytí. Přesně, že tam je, že to není ens, je to ese. A najednou se zjišťuje, že to není jen Tomáš, že se to najde i jinde. A to se prostě nevědělo. V tomhle smyslu tedy opravdu je potřeba ten ateizm spokojit. Bůh je chápal jako něco, jako jsoucno, tak pak teda křesťanský živostý to omýtá. To je taková zvláštní věc a je potřeba s tím počítat. To není možné jenom se přidat konec koncu. Já bych nahradil to slovo, co kolega Hářík říkal, že je za nich tý návěřenský analfabetismus. On je to hoši, on je návěřský diletant. Analfabet ví, že nám nečísí, nám nepsá, když to diletant neví, že to neví. To je ten problém. Mně se strašně vylézen ten jmén diletant jako velmi přesný pro to zoufalství, s kterým se člověk srkává. Já přednáším takové, co se základní religionistiky nápadnou. To znamená pro režiséry, kameramany a vlastně takovouhle společnost. A ti lidé mají kvůli tomu velmi upřímní zájem o tyhle věci. Pajce, nedá se říct, že by byly špindelé předsudky. Ti lidé, kteří měte, kteří jedne znáš od 20 do 25, už nemají předsudky většinou. Ale jsou to diletanti a to znamená lidé, kteří přijdou do celé tné ulice, do vůbec svých duchovních literatury a tam, jak si mají při sebou ten výběr mysterie tibetských vníků pro každého, jak je trňácká, jak je svaškánek, jak je spasen, jak je mikrobiotiku, atd. Atd. A teď se mějí na to, co si o tom myslí, nebo o sexu, nadvědomí a prostě všichni tyhle ty věci a já se pokouším nějak trošičku orientovat, kolik na to problém, protože člověk tu zábavu vlastně nestihne číst, všichni všíté v ruci a tak jsem si říkal, jestli by nakonec nebylo nějakým způsobem dobré obnovit starou katholickou tradici indexů, ne indexů zakrátkáních, ale indexů chloupých, které, které jak si potom tyhle maličké v tom duchovním smyslu opravdu pohoršují a já se myslím, že by je přivedly do penha v naším smyslu, ale prošičku je prošičku je poklitou a proto jsem strašně jsem tady vedle pane profesora a strašně bych se utěhal, jsem se měl zeptat jak právě vy teda tohle vzpomínáte, protože teda v Čechách se prostě najednou jsou tisíce buddhistů, hinduistů všechno, kteří počítají Google a věřte je tantru a no, pojďme teď Nejdřív bych řekl to, že ten index by byl hrozně těžký sestat samozřejmě dohodu, všechno základy, literatury je na jedné straně jisté, dopochybně dobré Takže to bylo všechno, děkuju
====================
s1.flac
====================
stavuji spíše k sobě než ke svému okolí a tak jsem se pokoušel si to trochu vysvětlit, proč ty odpovědi zní takto. Napadlo mě, že nejméně v posledních pár desítek let neprožil tento národ v nějakém hlubokém rozjímání, ale v rozporuplném životě, kde bylo zapotřebí přeformulovávat různé základní etické a morální hodnoty tak a přizpůsobovat k tomu vzorce chování a žití tak, aby národ přežil. A kriteria pro svou víru se pozměňovala k jinou víru. Měl jistě příslušník státní bezpečnosti, jinou, řekněme, příslušník takové té šedé zóny, nebo jak se tomu říká, ale jiná, měl disident, či člověk skutečně hluboce věřící. Proto bych rád začal otázkou pro všechny přítomné. Co je to víra? Možná je to otázka banální, ale měli bychom se pokusit jí z různých stran probrat. Co je to víra? Pro mě je dneska víra spíš nějaká naděje ve slušné uspořádání tohoto světa, té společnosti. Ale to určitě není víra. Nebo taky? Pro mě je víra takási nepřetržitá důvěra v cosi, co neumím přesně popsat, ale může to být třeba ta naděje, že bude příští den, že bude lepší, že já budu nějakým způsobem fungovat třeba ty lepším. Nemůžu to přesně zachytit, ale myslím si, že to klíčové slovo, aspoň pro mě, je jaksi nepřetržitost toho procesu. Neustálá víra v něco, které tam si můžu dosazovat, potom nějaký konkrétní věci. Musím se přiznat, že mě chybí ta nepřetržitost. Že dokážu v sobě nějak si pocítit vlnu nebo něco takového, jako je pocit víry jenom v dobách krizí. Jak jste začal, tak to bych uznal za víru, i když jste to řekl špatně. A to znamená, že nemáte po ruce vhodný aparát, jak reflektovat to, co je víra. Protože víra je akt, lidský akt, a ten samozřejmě nemůže být nepřetržitý. Takže je to všechno v pořádku. A tohle to patří, říci o výnaprosté většině, skoro všech Evropách. To není celozvětové, to neplatí o všech lidech, ale tohoto je speciálně Evropa, která je poznamená na křesťanství. Ovšem v tom křesťanství zároveň je přítomno něco, co zavinilo to, že jste to přesně neřekl. Protože křesťané nevědí celé víra. Nebo to vědí špatně, vědí to nepřesně. Protože došlo k jakési pronikavé změně, kdy Ježíš ještě navazuje na starozákonní tradici pojetí víry. A po jeho smrti hned první církev a poštel Pavel mluví o víře v jiném smyslu. A od té doby křesťané mluví o víře v jiném než Ježíšově smyslu. A tady je třeba říct, že v tom starém zákoně máme doklady, já to teď nemohu podrobně říkat, ale tam máme doklady o tom, že víra je vynález. Čedovský. To jinde ve světě prostě nevynalezli. Podobně jako řekové vynalezli pojmy, tak staří Izraelci vynalezli víru. A pro ně, především víra není pojem, pojem má každý, možná jenom slovo pro nás. Ale když se podíváme, jak je to vebeřitelně, tak tam víra je vlastně totežco pravda. A má tedy dvě strany. Víra je to spolehnutí na pravdu. A pravda je to, nač je třeba se spolehnout. Přičemž pravda není, proto jste měli potíže s tím, jak to bylo žit. Pravda není něco, co můžete označit, ukázat, to je tohle. Pravda není v tomto smyslu. Pravda není výrok. Není nějaká teorie. Nebož to je moje orientace na něco, co je jedině spolehlivé. A spolehlivé to je jedině, protože to není, nebože přichází. To křesťanství potom z toho udělalo jakési, psychologizovale to tak říkajíc. Je to výkon mého přesvědčení o tom, že Bůh je, že Ježíš je Kristus, že to je tak, že trojice a tak dále. A to to je všechno. Pokus o interpretaci víry, která u Ježíše nemá žádné adjektivní. Ježíš mluví o víře, aniž by řekl koho, nebo na koho a tak dále. To už je vplyv řecký, že se tam tato spojitost v něčem výravně. Takže pak to je poslední oprava moje, že výra je už výra, nebo není výra. Není výra špatná dobra. Výra je výra. To jest je to orientace do budoucnosti, která je nezajištěna. Já nevím, co přijde, ale s důvěrou jdu do té budoucnosti a něco dělám. Já to jenom nečekám. To je výra. Moje maminka se obracela k Bohu, když jsme měli nějaké problémy. A šla do kostela, tam se modlila, přemýšlela tedy o té své budoucnosti docela jednoduše, bez nějakého ponětí o tom, co je transcendentno a co je nějaké povýšení člověka. Potřebovala to vlastně strategický výrok tu výru. A byla to úplně v pojimech daleko, abych tak řekl, níže položených, než jak o tom takhle diskutujeme. Otázka by měla znít, kdy lze výru chápat pozitivním, jako něco přínoslého. A tady bych viděl několik kritérií. Zaprvé, výra každého člověka by měla být přístupná zhodnocení racionálními argumenty. Ten věřící, ať už jakémkoliv slova smyslu, by měl prostě mít racionální argumenty, proč v to, či ono věří. Dalším takovým kritériem by asi mohlo být to, aby jeho výra mu nezastřela obecné morální hodnoty, nebo aby nezastřela hlas jeho svědomí. V tomto směru máme v našem století otřesné případy výry v nazizmu, výry v ozovkách, v ideáli komunizmu a podobně. A konec konců výra by v tom nejširším slova smyslu měla být přístupná procesu průběžného rozvíjení a schvalitňování, tak jak daný člověk získává životní zkušenosti, jak získává poznatky studiem, a zejména jak získává impulsy k dialogu s ostatními, kteří mají příkladně jiný systém hodnot. Samozřejmě, že to poslední předpokládá velmi vysokou kulturu toleranci. Já se domínám, že to, co výru odlišuje od jakékoliv přesvědčení a ideologického systému a filozofického názoru, je právě to, že mohou být a měly by být jistě racionální argumenty, ale oni konec konců nestačí. Konec konců vždycky tam to, co činí týru výru, je to, že je tam ještě cosi navíc, co prostě racionálně doložit nemůže. A to, co rozhoduje, není nic jiného než ten akt vůle. Prostě buďto chci tomu věřit, nebo tomu věřit nechci. A nikdo o tom nemůže nikoho přeargumentovat, přesvědčit, nejde tam. Především, když mluvíme o racionalitě, tak je to řecky vynález. A my musíme se tázat, v jakém smyslu rozum, rozumnost, moudrost má své místo mimo tuto řeckou tradici. To znamená už ve starém zákoně, tam se také mluví, že moudrost je jenom lidská, když někdo moudří k sebe, ale někdo má tu moudrost pravou. Ale tam není ještě ta racionálna. Přečej, jak my na to uděláme podmínku, nějaké racionalistické dokonce argumentace, tak to je něco, jako když se chceme domluvit o tom, co to je orel, ale dáme podmínku, že se musí vejít do týhle malých plece. No to je nesmysl prostě. Racion má smysl jenom, aby vyjasňoval, co to je výra. A výra nemůže stát na raciulu, nemůže stát na rozumu. Rozum je tady o to, aby něčemu rozuměl a rozumí buď výře nebo nevýře. Výra má vynález antiarchetypu. Abrahámovi bylo točteno za spolevnost, jak to říká potom apoštol Pavel, že šel nevěda kam, s tú věrou, že to není náhoda kam jde. Toto je ta výra. Ne, že si vyargumentoval, že si našel, koupil si mapu včera, objednal autobus a jel do země zaslíbené. Nikoliv šel nevěda kam, to je té výra. Výra je orientace na něco nového, co tu ještě není a čemu já mám pomoci, aby to bylo, aby to nastalo. A kdykoliv to nastane, tak znova výra mě vede překonávání tomu, toho nastalého, čili tam není konec. Není žádný konec, kde by už to všechno bylo dokonalé. Konec je jednoho kroku a pak výra je, že u toho nezůstanou, že dělám další krok a nevím, jak to dopadne. Já často stávám tu otázku, co to je výra, co to je náboženská výra, co je najdůležitější, jestli články výry dogmata, nebo morálka, nebo rituál. A já odpovídám, že výra je milost. A když tomu většina lidí nerozumí, tak se to snažím připířit tím, že výra je něco jako smysl pro humor. A vyprávím jednu historiku o zemi, které zakázaly smích. To byla taková civilizace orientovaná na výkon, na práci. Humor rušil, tak ho zakázaly. A všechno, co je zakázane připrahuje, tak mladí lidé tam objevili takového mistra humoru. A chtěli, aby naučili se smát. A říkají mu také, když říkáš takzvaný vtip, tak na konci musíš výšet hlas a teďka mě vyceníme zuby a rozjíbáme bránici a budeme říkat ha-ha. A mám nejdřív rozjíbat bránici, nebo nejdřív říkat ha-ha. A on jim bez jich nešťastně říká, že se nás v tomto není, ani v té bránici, ani v tom ha-ha, ani v té melodii. To je něco jiného. A oni říkají tak to tady ne, tohle to nebereme, to je nějaká mistika, já si to převes na nějaké operace, dokazatelné, racionální, změřitelné. A odchází od něho a některým jednou dojdou ty vtipy a začnou se hechta. To vůbec nemají problém, se mají dělat dřív a pohodlně. A já si myslím, že takhle je to s tou vírou. Víra není bezobsažná, artikuluje se taky v něčem, ale víra neznamená, že si někdo o něčem něco myslí. Svobodní, kteří mohou znát všechna dogmata, mohou je považovat za pravdivá a přesto mohou být totálně nevěřící. Víře určitě patří určité mradní jednání, ale víru nelze redukovat na morálku. Já si myslím, že víra se má vyjadřovat a přirozeně se vyjadřuje po dýchání, modlitbohu, společenství věřících, i tím, čemu říkáme liturgie a rituál, ale nelze víru redukovat na rituál, kdy všechny věci patří spontánně k sobě a je za tím něco právě jako ten smysl pro humor. Nedáhodou lidi, kteří jeho zdravě věřící, na rozdíl od fanatiků sekta, na rozdíl od nějakých smutných vědeckých ateistů, jsou často lidé plní humoru. Já myslím, že ten humor znamená určitou svobodu od sebe a otevření se právě něčemu, z čeho se můžeme dívat, s určitým odstupem, svobodou, humorem na život, co nám dává novou jiskru. Je to tak, jako přeskočí jiskra při tom vtipu, člověk se začne smát, tak tady přeskočí ta jiskra milosti a člověk začne žít nějak novým životem, nově sníšlet, nově se chovat. Tady se užívá slova víra ve smyslu náboženská víra, což jistě je v pořádku, protože si rozumíme, že se zde asi mluví, když se svojíme slovou víra, tak se myslí náboženská víra. I tak ale, řekněme, vymezení, které dal pan doktor Hejdánek, bylo takové, že nebylo jasně specifikováno, v co věřím. Bylo specifikováno, že věřím v něco, co přichází, co se tedy v průběhu té realizace toho aktu víry mění. A já nejsem si jistý, jestli si úplně rozumím tomu obsahu, co jste vzdělal. A nejsem si jistý, jestli jste úplně rozumí o posluchači. Tak znovu. Já jsem upozornil hned na začátku, že jde o dvojpojetí. A to, co běžně, musíme si uvědomit, že je to překlad. První překlad o české víra je český překlad nějakého hebrajského původně termínu. Dokonce Ježíš neužíval toho hebrajského termínu, leč když četl po svátné zvitky a sám mluvil arménsky. To už je první překlad. My nemáme doklad. Všechno v Novém zákoně je řecky. To je kominé zjednodušená řečtina. To všechno je problém. V setu agentě překládali ty termíny starozávní hebrajské, někdy jako aletheia, někdy jako pistis. Už to slovo původně v řečtině pistis znamená něco jiného, totiž něco zpětého s poznáním. Ale to je vina té řečtiny. Původně to s poznáním nemělo co dělat. Máme u Herklejta třeba, že pro nedostatek víry nebo nevíru nepoznáváme, nebo lidé nepoznávají božské věci. Samozřejmě když se použije toho řeckého slova pro překlad toho hebrajského, tak dochází k posunu. Já jsem upozornil na to, že když mluvíme o víře, takže je legitimní se ptát, kde to začalo a jaký to má původní význam. A původní význam není spojen s něčím, že věřit na něco nebo v něco, na někoho nebo v někoho. A tento význam je ještě u Ježíše. Že Ježiš prostě říká amen pravým, takovou víru se nenašel ani v Izraeli. A neříká víru v koho, v každého ženu samaritanskou nebo nějakého sedníka římského. Nebo říká neboj se toliko věř. Neříká v koho věř. Prostě křesťanů si navyklí, říká no jo, ale myslelo se hospodina, teda. Ne, to je už interpretace, která je řecká. Je podmíněna právě tím, že se všechno vztahuje ještě k něčemu dalšímu. Ale víra je prostě životní orientace. A ta životní orientace se nemůže stáhnout k něčemu pevnému, jako je třeba půlh nebo pravda. Ježíš sám zas mluví o tom, budeš mít takovou silnou víru, tak moruše nebo kámen velký skála se vrne do moře. Já bych tady uvedl tu docela krásnou historiku, kterou uvádí, nebo historiku, tak takový výklad urádla v dějinách filozofie, kdy říká no, přece když se někdo posadí, dá si hlavu do rukou a bude usilovně věřit, tak se nic nestane. Když někdo věří, no tak to znamená, že je naprosto v hluboce přesvědčen, že ta skála musí být v tom moří. No tak najmé udělá nějaké plány, najmé dělníky, inženýry, stroje a nechá tu skálu přeníst. To je víra. Tohle tedy patří, k tomu si musíme jako Evropane uvědomit, že to někde mělo začátek a že to postupně ztrácelo ten původní smysl, také protože Česky víra, věřit i důvěřovatí, že se od počátku vztahovala k něčemu dalšímu. A ty kraličtí nebo už před tím, když se překládala Biblia, tak to museli nějak přeložit. A my nemáme vhodné slovo, které by přesně vystěhalo všechny ty významy, které měly ten korem mn v té hebrejštině. Z tohoto důvodu je potřeba se rozhodnout. A já říkám, že všichni Evropané jsou do té míry ovlivněni tou orientací do budoucnosti, že ať to přiznávají nebo ne, tak jsou tím změněni v lidi orientované do budoucnosti, tedy v lidi věřící. My víme, že dneska například je spousta lidí, kteří se bojejí. Bojejí se budoucností, bojejí se ekologicky, a říkají, že už je konec, už je pozvě. To je nevýra. Výra je, ale nikoliv si mi se dopadne to dobře nic nedělat. To není výra. Dobře, ale většinou se lidi v tomto, jak jste to teď přesně řekl, v tom konkrétu, třeba zmítají mezi výrou a nevýrou. Prostě protože to je to, s čem žijí. Ostatně všichni žijou jenom v tom výkladu, k tomu původnímu pojmu se nikdo z běžných lidí nedostane. Všichni žijeme v nějakém výkladu, a s tím zacházíme. On je devěřící, neže vůsobí. Když se bojí jít, tak se bojí. A to znamená, že toho pak vírí. Nebojí se toliko věřit. Celá historie ukaže, podívejte se, Ustřeba byl naprosto, jak si odevzdám, stále mluví opravdě, on nebyl velký myslitel. Třeba Jerónim byl ale to větší. Ale on byl naprosto nasazen. A je to prostý člověk, je to prostý kněz. Všichni, kdo čtou ty jeho věci, tak to je popularizátor. To není žádný velký myslitel. Já si myslím, že to není pravda, že je to pro elitu toho typu, jak my můžete, intelektuál, nebo že to je, já nevím, vědec, nebo něco takového. Prostě teolog nemusí vždycky mít tu správnou teologii, která odpovídá míře. Teologie taky může být naprosto metafizická, která mluví o boru jako nehybném. A to je konstrukce. To je s mým způsobem, Bůh ne je rukou udělaný, ale myšmyslí udělaný. A tohle, myslím, že má smysl dneska říkat, i když většina lidí pořád ještě myslí, že to je jinak s tou vírou, tak je potřeba to říkat, jak to je původně. Ať se každý rozhodne, ale vědomě, vědoucně, aby věděl, co to původně znamenalo. A nešel jenom s tou dlouhou, která už vlastně nerozumí, co to vlastně je. Rozumím dobře, že tedy, řekněme, ta specifikace výry, kdy výru nějaké morální hodnoty, kterou přijímám a dávám to mému životu smysl, tak to byste nepokládal za vyhovnící specifikaci výry. Ale jo, ale je to mluví o něčem jiném, jenom slovo je stejné a mluví o něčem jiném. Ale to asi půjdeš k tomu, že... To je tak, jakože se jmenuje náboženská výra. To je pro mě, v tom mém pojetí, nebo v tom starém pojetí, to je kvadratůva kruhu, to je prostě, řekněme, úlatý čtverec. Náboženská výra je protináboženská. Je ti proti všemu typu nábožensí, které tedy ve starém světě bylo. Že tedy náboženská výra je stejně tak falšná jako výra v hodnoti a tak dále. Od těchto výrách, takzvaných furzovká výra v hodnoti, platí to řekl Nietzsche, že jsme nehyrysté. Ale to je výsledek předpůsobení křesťanství. A pozitivní. My když jsme ten pořád připravovali, tak nás oměrně rychle nám došlo, že co se tady může odhrát v tom skridu, budou dlouhé rozhovory mějích s ruchými. Že se budeme vlastně míjet. Já myslím, že to trochu nastalo, ale myslím si, že to taky zároveň vystihuje trochu tu problematiku. Já bych si dovolil, já bych rád, aby nezapadlo to, co říkal pan doktor Lydianek. Totiž, že tady mluvíme o výře v křesťanském povětí a že to je křesťanský nebo judéokřesťanský vynález. Musíme si ubědomit, že jsou obrovská společenství na světě, většina žije naše, které tento pojem sami vůbec neznají. V Hindii neexistuje v náboženských pojem výra. Tam existuje pojem důvěra na jedné straně, což je důvěra, takové ty, řekl bych, praktické stránky nebo praktické projevy té výry v dnešním životě. A na druhé straně slovo pravda. A to slovo pravda jim zřejmě nahráčuje to slovo výra. Oni nikdy nezdůrazňují, že třeba, abych to řekl, byl konkrétně dobrý, hinduista musí v něco věřit. Křesťan, když nevěří v dogmata, není křesťanem. Nebo když nevěří v katolická dogmata, není katolikem. Hinduista nemusí věřit vůbec nic, protože považují se samozřejmě, že člověk věří jenom v to, nebo věří, že člověk si vnímá se souhlasem jenom to, k čemu má osobní dispozice. Že člověk nemůže prostě, že lidé si nejsou rovní v tom smyslu duchovním, nebo intelektuálním, a že nemohou všichni věřit v toto. A právě z toho pramení taková ta neuvěřitelná, až věroučná toleranta s hinduismou, kdy člověk může věřit v našem samozřejmě v co chce a pořád je dobrým hinduistou. On jenom hledá pravdu. Hledá pravdu a tu pravdu nachází zase podle svých osobních možností, podle svých osobních dispozic. A to je jistě úplně jiný přístup, nebo jiné pojetí, než máme u nás v křesťanství. Kromě toho, ono i v tom křesťanství, to jsou dvě základní. To, co tady vy, jak si prezentujete, když říkáte, tak to je, a to je pravda, tak to je opravdu jenom jedno ze dvou telmy rozlišní. Pro vás náboženská víra je protim lup. Zatímco, z druhé strany, já mu strašně rád tu definici Maria Antoanety, která před popravou zvolila, moje víra je stará, katolická, té jsem žila a té chci zemřít. A ona tím, já učím, když si toho stará, ona tím nebudí nápad o ničem novém, ale je to pro ní něco hluboce starého, známého, tradičního, archetypálního, všechno to, o čem vy řeknete, že teda, jak si ježíšovské křesťanství, to teda ruší samozřejmě. A zapuštím vy, protestanti, nebudete se na mě spojit, vy u toho zůstáváte. Já, mluvte o mě, pro mě, zrovna tak odmítaj jako katolík. Vy, protestanti, žádný, vy v tom zůstáváte. A to, o čem říkáte řecká interpretace, podle mě teprve znamená tu možnost univerzality katolicismu, to je všeobnivost i v tom, že právě spojuje toto ježíšovské, tu bíru v budoucnost s tím starým. Všichni umírající a vzpíšení bohovy, Dionísové, Tamuzové, všechny božské matky, co to před tím byly, tak to všechno je tím starým zákonem antikyn, který je zrovna tak platný jako starý zákon židovský a všechno to ukazuje k tomu jednomu, to je prostě ke křesťanství, ke Kristu a k Marii, a k tomto smyslu to je potom cosi, co je nejenom pro tu duchovní elitu, nejenom pro ty zvláštně vyvolené, milostněné, zvláště silné lidi, ale i právě prostě pro babičku, pana Šulce a prostě pro kohokoliv, který si může říct, ano, je to to staré, je to to obyčejné, je to pro mě úplně, pro mám člověka, jaké jsou základní jistoty, jaké jsou základní životní archetypy, mateřský princip, otcovský princip, jaké jsou rituály u základních životních aktů, a něco, co dává život jakýsi řád. A já si myslím, že to není prostě v rozporu s tím budouctem, budouctnostní orientací. Je to jenom prostě druhá sranka tého. Já ještě to uvedu opatraněji. My jsme původně, vlastně se tenhle, tahle debata měla jmenovat k čemu je nám víra, k něčemu, protože tu otázku jako si kladu příliš prakticisticky, abych tak řekl. Jenomže já se obávám, že většina lidí si je tak klade. Že většina lidí to, co si představuje jako svou víru, k něčemu používá v denním životě. Najednou třeba je jim příjemné, že existuje někdo, kdo jim říká, že to jsou možné zázraky. Protože už si ten člověk nedovede jinak vysvětlit, že by mu mohlo být pomoženo než zázrakem. A tomu dává nábořenství tu možnost, ať to či on. Já bych ještě navázala jednou z vlastních zkušeností, nebo s rodiny. Člověk ani neočítá vás zázraky, když je v krizi, ale z mého okolí různí lidé, kteří žili naprosto atelisticky, pak jim začalo z různých vůdních, v této době většinou zdravotných, nebo prostě stávaly se takové ty malé, soukromé katastrofy, tak se právě obraceli do zvíře a vlastně i k těm organizacím oni jakoby latentně věřili. Nikdy neřešili tak strašně, aby jim mohli být exkomunikováni, ale ani nečekají zázraky. Čekají určitý přístat možná, jistotu. A to je možná i naděje, protože ta výroba každému je nějak latentní a možná právě v krizových obdobích se obrátí potom někam, nebo někde prostě přistane a spočíne. Toto očekávání je něco, co asi patří k člověku. Mnoho ateistů, když jsme dost ví, že možná mají rakovinový nádor, tak se prostě pomodlí. A naopak jsou lidi, kteří pocítují něco jako vděčnost za to, že žijí na světě, že jejich život není banální záležitost, mají ho jako nějaký dar, něco na co mají odpovědět, mají úctu k věcem. To je jakási ta fravíra, ale já si myslím, že tyhle ty otázky o tom, jaksi k čemu je výra, že jsou vždycky už badané z mějšku. A že bylo dobré si říct, jaksi na které bázi člověk stojí. Já mám vědět, že naše společnost, která povede statistiky, je jednou z nejateističtějších společností světa, není vlastně tak úplně ateistická, že u nás je velmi rozšířené náboženství, které mají, říkám, něci z vůz. Ateista to nejsem, ale věřit Boha to taky ne, no jednou zárok víte, ale něco musí bejt, paní, něco musí bejt. A tenhle necismus má svoji ušlechtilou filozofickou podobu v takovým morálním principě, ale pak je takový ten lidový necismus, který, si myslím, je třeba velmi alergický na církle. Protože jestli tady existuje nějaká skupina, která by na člověka mohla klásnit nějaké nároky, necista se bojí o to, že vypřišel nějakého věřitu, strašně potřebuje vědět, že círky jsou nějak špatné, že je to svoje pokrytí, kterým jde o moc a majetek. Protože něcista je neustále v obraně, kde je své vlastně křehoučké věry. Já si myslím, že je třeba rozumět tomu necismu a s ním vést dialog. My jsme dneska ani v situaci ateistů, ani v situaci převažujících jasně definovaných věřících lidí, ale převažujeme prostě tenhle ten necismus. Je tedy úloha církvím v této společnosti české, třeba v podaréní společnosti, výchovná, nebo přesvědčovací, nebo je to úloha toho přístavu, které mluvila Jana Šmidová. Jakou funkci mohou círky v této společnosti plnit? Chtějí li nějakou plnit? Je tam ten motiv vůbec? Já myslím, že ta funkce církví, jakou zastávají, je často dána tou zkušeností těch 40 let, kdy téměř nemohli dělat nic jiného, než vlastně rituál. A lidé si na to zvykli, dokonce i lidé v církvi, jako by zapomněli, že třeba v živému křesťanskému společenství nepatří jen bohoslužba, ale patří třeba péče, staré nemocné, patří všechny kulturní aktivity, vzdělávací aktivity, výchovné aktivity. A to promítá i do mého občanského života. A já mám dojímavost, že dnes církve se nesmí proměnit na nějaké spolky pro zbožné. Ani jen na nějakou výpomoc třeba pro sociální charitativní oblast, ale že jejich základní rola je pastýřská a prorocká. Pastýř je ten, kdo ví, kde je oázak, kde jsou prameny, že mají víc těm pramenům hodnot nového života, pravdy. A zároveň prorok je ten, kdo si všímá dějiny, které se dějí okolo a vidí v těch událostech nějaká semena v budoucnosti, vidí z hlediska věčnosti. Já mám dojímavost, že ta nejdůležitější úloha círky u nás by měla být ne jenom tedy pořádat nějaké zbožné programy, ne jenom pomáhat té sociální oblasti, ale být prorok je pastýř. A pane doktore, děje se tak, nebo jsou určité záležitosti, že ta cíle to k tomu směřuje? Nebo seš stále pí na těch konzervativních postupek? Vlastně nějakým způsobem obrazuje. Dobrý nebo špatný, to je otázka. Tam záleží na to, co si myslíme pod církví. Jedna je taková ta mediální realita, coho v církvích vidíme skrze média, vidíme nějaké pány ve zlatých čepicích, vidíme nějaké spory o majetech a tak dále, ale třeba to jsou záležitosti, které zajímá tak možná 5 % věřící. Církev je ještě něco jiného, to se odehrává prostě v rodinách, ve společenství, to je také církev a tam si myslím, že přece jenom nějaké rysy naděje jsou. Třeba v vědecké oblasti existuje nějaký spor, těch, kteří věří a neměří, protože jistě i mezi vědci jsou lidé věřící a neměřící v tom smyslu, myslím, jak jsme o tom mluvili. Existuje tam nějaká kooperace nebo rivalita, nebo nenálec? Já se tedy osobně domnívám, že v přílimejším v tomto století, nebo v naší době, existuje mezi, řekněme, to, co nazvedeme jakštakž hlavním vědeckým PUDem a to, co nazvedeme hlavním křesťanským nebo náboženským PUDem, existuje mír, nebo alespoň velice pokrytné příměří. Prostě já myslím, že církev vychází víceméně z toho, dávejte křesť císařevo, císaře a křesť božího bohu a že to teritorium, které si zabírá, nebo na které si dělá nárok, věda v podstatě zahraduje do toho teritoria císařeva. To je jedno. Za druhé, dokonce tam, kde dochází k nějakým takovým, kde jsou taková ohniska napětí, třeba mezi vědou a něčím jinými myšlenkovými směry, jako třeba astrologie, proutkarství nebo tak, tak většinou zase hlavní náboženské prouty se dostávají do aliance s vědou. Když bych si vzal pracovníka v obrovu přírodních věd, on může zaujmout, pokud jde o poměr výře, asi tak tři stanoviska. To první stanovisko je, řekl bych, zase bazální. Prostě tu hodnotu pro něho představuje jenom čistě ta přírodní věda, jak funguje materiální svět. A další otázky si neklade. Řekl bych, z filozofického pohledu je tady jakýsi agnosticizmus. Dává si otázku jak, ale nikoliv proč, co za tím materiálním světem je, nebo je tam vůbec něco. Přírodní vědy dneska při nejmenším jako velmi pravděpodobné stanoví, že vývoj vesmíru směřuje od někud někam. Že tedy v určitém okamžiku byl počátek a že nastane nějaký konec. Čili pak už je možno, aby si někdo položil filozofickou otázku, je-li tomu tak, tak patrně ten materiální vesmír není sám o sobě podstatou bytí a patrně tady je nějaké to něco s velkým N nad ním. Čili to bytřet je takové druhé možné stanovisko, kdy tedy přírodní vědec, řekněme se, postavuje takové velmi obecné, obecně teistické stanovisko. No a pak je možný třetí případ, kdy jde ještě dále a v široké nabídce různých tedy náboženských směrů hledá nějaký, který by jemu tedy nejlépe vyhovoval. Co je velmi důležité, je, aby tento směr skutečně byl jednosměrnou zestupnou cestou. Tam, kde by byla možnost konfliktu, což v minulosti jsme byli toho svědky, ale už to není většinou záležitost našeho století, když se objeví nelegitimní zpětné vazby. To je z toho druhého nebo třetího stupně, kdyby si začal podvodzovat něco, co by v nějakém základním smyslu nějak selektoval přístuplivého základu něřekněme vědecké nebo odborné práci. Byli jsme svědky v minulosti takových konfliktů, ale bohu díky tak v současném století je situace daleko lepší a myslím, že se stále zlepšuje. Ty konflikty taky byly zčástí způsobeny tím, že proti určitým pověrám ze strany křesťanů a církve vznikly nové pověry ze strany vědy. A já tedy po této strance myslím, že to není pravda, že věda je tak objektivistická, takže se nedostává do konfliktu. Každá věda, včetně nejexaktnější, je plna filozofických a náboženských předstudků a jenom, že mě už to tak nebere. Já bych jenom uvěd, protože tady máme také fyzika za kolegovi, já jsem se dostal když jsem v Bedínu do jakéhosi sporu, že jsem tam sam filozof a fyzikovej, když tam byly ty, co se zapívaly, ty samoorganizací chaosy, které jsme říkáme chaotikové, tak ty si mě trochu dobírali, tak jsem se musel tomu nějak bránit a jsem říkal, odkud vy víte, že všechny atomy vodíku jsou stejné. Odkud vy to víte? Vy s tím jenom tak prakticky počítáte. Věříte, že to tak je? Přesně tak. My přece naopak máme zkušenost, že žádná lípa se nepodobá druhé lípě na světě úplně do detailu. Že na jedné lípě nejsou dva listy úplně stejné. Jak vy můžete předpovádět, že zrovna atomy vodíku jsou všechny stejné? No vy na to věříte, že to bylo pravda, ale vy nevíte. Čili na tom stojí také vaše věda. Takových věcí by se dalo najít strašná spousta. To jsou ty pověry vědy. Jedna z těch pověr je také, že skutečně vyjasníme, co se děje, když vyroste a vykvete růže, když přesně řeknete, co tam dělají ty jednotlivé punkty. Když ukážeme, jak je ten genofon a tak dále. Čili když vyší, vykládáme znižílo. To je další jedna z takových... Jako metoda je to připustné, ale jako víra je to prostě pověra. Fakticky existuje druhá metoda, která musí naopak to, co dělají ty bunky, jak se množejí a jak se diferenciují, vykládat z plánu růže, jak říká Radele. A tato metoda je v dnešní vědě zcela oplníjena. Nedávno jsme vzpomínali Běhlerátka, to byl náš poslední holista. Fakticky u nás dnes a ve světě také nevládla naprosto ta jedna pověra. A je to pověra, protože co není chápaná jako metoda, jako jedna z metod, která nám částečně může vyjazněvat. Nibyž je to jako ta hlavní metoda. A teď nám právě kolega tady předvedl, že takhle to je ve vědě. Ano, ale to je právě pověra. Proč ve vědě by mělo být také to, co doplňuje z druhé strany. Už bych měl jednu otázku na vás, pane doktore, vy jste tady před časem řekl, že tato společnost Česká je jedna z nejateističtějších snad na světě. Já jestli se nepletu, při zatím posledním sčítání lidů v roce 1991 se deklarovalo jako běžící hodně vysoké procento lidí, z čeho soudíte, že to je tak strašně ateistická společnost? Já to tady nesodním, ale uvažujeme další statistiky, které říkají, že... Ještě novější, že velmi málo lidí se považuje za věřicí v tom klasickém církevním slavosmyslu. Je to o něco víc asi lidí, než ti, kteří se považují za ateisti, ale pak je tam veliký počet lidí, kteří jsou jaksi něco mezi. A právě zájímavé to něco mezi, to si myslím, že je pro to naši společnost typické. Já myslím, že tam konec konců všechny tyhle statistiky jsou velmi problematické, protože na co se vlastně ptáte? Jestliže přijete za člověka a řeknete věříš v Boha, tak většina lidí vám řekne ano, ale, ne, ale. A máte potřebu nějaké ale. Já, když se považuji za věřicího, je to naprosto základní můj životní postoj, tak bych také řekl ano, ale. Protože okamžitě vím, že když řeknu ano, tak lidem naskočí spoustu věcí a zařazují mě někam, kam já se zařadit třeba nemohu. A naopak zase vím, že je plno lidí, kteří se řeknou jsem nevěřicí a chvilku s ním budu mluvit a on řekne aha, ale jako v tomto smyslu vlastně věřicí jsem. Takže tady panuje mnoho nedorozumění a já mám vědomí, že naše společnost je spíš společnost lidí, kde je velmi mnoho takového náboženského analfabetismu, že je o tom nevědný, že je to prostě úhor, že je to nekultivovaná oblast v tomto smyslu a pak, že je tady tedy ten to náboženský vehnicism. A myslím, že tak je dost důležité poznat, že spíš bude mnoho nekřesťanů i řekl, než nevěřících u nás. Víc, než se možná zdá. Já alespoň jako ideoloce velmi často setkávám s lidmi, kteří jsou řekl bych zklamání nějak tým křesťanstvím nebo nedávají im to, co od něho očekávali nebo co by od něho očekávali a hledají alternativu. Alternativní nějakou jinou, ale výru, pořád ještě výru, pořád ještě náboženský. A to je právě příčina, nebo tady hlavní důvod toho velikého takového rozkvětu, víte, učitelů východních věr, kteří dnes k nám připravejí a to je také asi důvod toho velikého zájmu o budžismu, o hinduismu, stávojismu, zen a ostatní východní tady systémy. Myslím, že tady opravdu není dobře změšovat ty pojmy ateista a pojmy nečestněře, když tak řekneme, když někde jinak neuvěříme. Ještě dokonce platí, že křesťancí význam z toho smyslu je ateismus a že také křesťané a židé vřímně byli považováni za ateisty, proto byli tvrdě pronásledováni, protože neměli žádného boha, jehož sochu by bylo možno přines do funkcionu. To znamená, neměli toho boha, jak i byl. Je druh ateismu, který je blší víře, než ta lidová tradice zbožnosti křesťanského. I tady je potřeba pečlivě, pojmově rozlišit, co se tím myslí. Zase je to zapíhání kamsi. Jenom jistě, jestliže Bůh je kápán jako nějakej soucno, tak je s jistým podstatným oprávněním možno říct, že to je pseudobůh. Že to je vlastně jakási mudla. A je to otázka, ačkoliv tohleto ještě donedávná, před několika desítkami let bylo tak příklad tabu něco takového říct, tak je už možno doložit dokonce z katolické strany jak někteří teologové, kteří se poučili třeba u Heidegga, tak jak potom přečtli znova Tomáše Akminského novým zrakem a najednou zjistili, že tam je celá řada, ne velká, celá řada případů, kdy Tomáš sám uvažuje o tom, že vlastně o Bohu nelze říct, že je soucno. Že to je bytí. Přesně, že tam je, že to není ens, je to ese. A najednou se zjišťuje, že to není Antoná, že se to najde i jinde. A to se prostě nevědělo. V tomhle smyslu tedy opravdu je potřeba ten ateizmus, pokud Bůh je chápan jako něco, jako soucno, no tak pak teda křesťancí i židostý to omítá. To je taková zvláštní věc a je potřeba s tím počítat. To není možné jenom se přidat. Konec konců, já bych nahradil to slovo, co kolega Halík říkal, že je tam nějaký náboženský analfabetismus, on je to horší, on je náboženský diletantismus. Ti lidé prostě analfabet ví, že neumí číst, neumí psát. Když to diletant, ten neví, že to neví. To je ten problém. Mně se strašně líbilo ten termín diletant, jako velmi přesný pro to zoufalství, se k tým se člověk setkává. Já přednáším takové, co se jako základ religionistiky naklamují. To znamená pro režiséry, kameramany a prostě takovouhle společnost. A ti lidé mají kolikrát takové velmi upřímní zážitosti na ty věci. Pají se, nedá se říct, že by byli, že by měli předsudky. Ti lidé, kterým jedne snážím 20, od 20 do 25, už nemají předsudky většinou. Ale, říkám, jsou to diletanti a to znamená lidé, kteří přijdou do celé ulice, do kníhkopectví, do kulturní literatury a tam, jak si mají před sebou ten výběr mysterie, ty větských kníhků pro každého, vegetariánská kuchařka a nebo jak víc pasen skrze makrobiotiku atd. A teď se mě na to ptají, co si o to myslí, nebo o sexu, k nadvědomí a prostě všechny tyhle ty věci a já se jako pokouším jim trošičku v tom jako orientovat, kolik je to problém, protože člověk tu základu prostě nestihne číst všichni všíté druzy a tak jsem si říkal, jestli by nakonec nebylo nějakým způsobem dobré obnovit starou katolickou tradici indexu ne indexu zakázaných kníh, ale indexu hloupých kníh, které které jak si potom tyhle ty maličké v tom duchovním smyslu opravdu pohoršují a já se nemyslím, že by je přivedli do pekla v našem smyslu, ale trošičku je popleto a proto já jsem strašně rád, že já mám tady vedle pane profesora a strašně bych se, už dávno jsem se zeptal, jak právě vy teda tohleto týmáte jako to, že teda v Čechách se prostě najednou jsou tisíce buddhistů, hinduistů kde kdo chodí po žalém uhlí a pískuje tantru a no pojďte si nejdřív bych řekl to, že ten index by bylo hrozně těžké sestavit samozřejmě dovodu všetké záplavě literatury je na jedné straně jistě nepochybně dobrá informace hraje v sedmu
s1.flac
====================
stavuji spíše k sobě než ke svému okolí a tak jsem se pokoušel si to trochu vysvětlit, proč ty odpovědi zní takto. Napadlo mě, že nejméně v posledních pár desítek let neprožil tento národ v nějakém hlubokém rozjímání, ale v rozporuplném životě, kde bylo zapotřebí přeformulovávat různé základní etické a morální hodnoty tak a přizpůsobovat k tomu vzorce chování a žití tak, aby národ přežil. A kriteria pro svou víru se pozměňovala k jinou víru. Měl jistě příslušník státní bezpečnosti, jinou, řekněme, příslušník takové té šedé zóny, nebo jak se tomu říká, ale jiná, měl disident, či člověk skutečně hluboce věřící. Proto bych rád začal otázkou pro všechny přítomné. Co je to víra? Možná je to otázka banální, ale měli bychom se pokusit jí z různých stran probrat. Co je to víra? Pro mě je dneska víra spíš nějaká naděje ve slušné uspořádání tohoto světa, té společnosti. Ale to určitě není víra. Nebo taky? Pro mě je víra takási nepřetržitá důvěra v cosi, co neumím přesně popsat, ale může to být třeba ta naděje, že bude příští den, že bude lepší, že já budu nějakým způsobem fungovat třeba ty lepším. Nemůžu to přesně zachytit, ale myslím si, že to klíčové slovo, aspoň pro mě, je jaksi nepřetržitost toho procesu. Neustálá víra v něco, které tam si můžu dosazovat, potom nějaký konkrétní věci. Musím se přiznat, že mě chybí ta nepřetržitost. Že dokážu v sobě nějak si pocítit vlnu nebo něco takového, jako je pocit víry jenom v dobách krizí. Jak jste začal, tak to bych uznal za víru, i když jste to řekl špatně. A to znamená, že nemáte po ruce vhodný aparát, jak reflektovat to, co je víra. Protože víra je akt, lidský akt, a ten samozřejmě nemůže být nepřetržitý. Takže je to všechno v pořádku. A tohle to patří, říci o výnaprosté většině, skoro všech Evropách. To není celozvětové, to neplatí o všech lidech, ale tohoto je speciálně Evropa, která je poznamená na křesťanství. Ovšem v tom křesťanství zároveň je přítomno něco, co zavinilo to, že jste to přesně neřekl. Protože křesťané nevědí celé víra. Nebo to vědí špatně, vědí to nepřesně. Protože došlo k jakési pronikavé změně, kdy Ježíš ještě navazuje na starozákonní tradici pojetí víry. A po jeho smrti hned první církev a poštel Pavel mluví o víře v jiném smyslu. A od té doby křesťané mluví o víře v jiném než Ježíšově smyslu. A tady je třeba říct, že v tom starém zákoně máme doklady, já to teď nemohu podrobně říkat, ale tam máme doklady o tom, že víra je vynález. Čedovský. To jinde ve světě prostě nevynalezli. Podobně jako řekové vynalezli pojmy, tak staří Izraelci vynalezli víru. A pro ně, především víra není pojem, pojem má každý, možná jenom slovo pro nás. Ale když se podíváme, jak je to vebeřitelně, tak tam víra je vlastně totežco pravda. A má tedy dvě strany. Víra je to spolehnutí na pravdu. A pravda je to, nač je třeba se spolehnout. Přičemž pravda není, proto jste měli potíže s tím, jak to bylo žit. Pravda není něco, co můžete označit, ukázat, to je tohle. Pravda není v tomto smyslu. Pravda není výrok. Není nějaká teorie. Nebož to je moje orientace na něco, co je jedině spolehlivé. A spolehlivé to je jedině, protože to není, nebože přichází. To křesťanství potom z toho udělalo jakési, psychologizovale to tak říkajíc. Je to výkon mého přesvědčení o tom, že Bůh je, že Ježíš je Kristus, že to je tak, že trojice a tak dále. A to to je všechno. Pokus o interpretaci víry, která u Ježíše nemá žádné adjektivní. Ježíš mluví o víře, aniž by řekl koho, nebo na koho a tak dále. To už je vplyv řecký, že se tam tato spojitost v něčem výravně. Takže pak to je poslední oprava moje, že výra je už výra, nebo není výra. Není výra špatná dobra. Výra je výra. To jest je to orientace do budoucnosti, která je nezajištěna. Já nevím, co přijde, ale s důvěrou jdu do té budoucnosti a něco dělám. Já to jenom nečekám. To je výra. Moje maminka se obracela k Bohu, když jsme měli nějaké problémy. A šla do kostela, tam se modlila, přemýšlela tedy o té své budoucnosti docela jednoduše, bez nějakého ponětí o tom, co je transcendentno a co je nějaké povýšení člověka. Potřebovala to vlastně strategický výrok tu výru. A byla to úplně v pojimech daleko, abych tak řekl, níže položených, než jak o tom takhle diskutujeme. Otázka by měla znít, kdy lze výru chápat pozitivním, jako něco přínoslého. A tady bych viděl několik kritérií. Zaprvé, výra každého člověka by měla být přístupná zhodnocení racionálními argumenty. Ten věřící, ať už jakémkoliv slova smyslu, by měl prostě mít racionální argumenty, proč v to, či ono věří. Dalším takovým kritériem by asi mohlo být to, aby jeho výra mu nezastřela obecné morální hodnoty, nebo aby nezastřela hlas jeho svědomí. V tomto směru máme v našem století otřesné případy výry v nazizmu, výry v ozovkách, v ideáli komunizmu a podobně. A konec konců výra by v tom nejširším slova smyslu měla být přístupná procesu průběžného rozvíjení a schvalitňování, tak jak daný člověk získává životní zkušenosti, jak získává poznatky studiem, a zejména jak získává impulsy k dialogu s ostatními, kteří mají příkladně jiný systém hodnot. Samozřejmě, že to poslední předpokládá velmi vysokou kulturu toleranci. Já se domínám, že to, co výru odlišuje od jakékoliv přesvědčení a ideologického systému a filozofického názoru, je právě to, že mohou být a měly by být jistě racionální argumenty, ale oni konec konců nestačí. Konec konců vždycky tam to, co činí týru výru, je to, že je tam ještě cosi navíc, co prostě racionálně doložit nemůže. A to, co rozhoduje, není nic jiného než ten akt vůle. Prostě buďto chci tomu věřit, nebo tomu věřit nechci. A nikdo o tom nemůže nikoho přeargumentovat, přesvědčit, nejde tam. Především, když mluvíme o racionalitě, tak je to řecky vynález. A my musíme se tázat, v jakém smyslu rozum, rozumnost, moudrost má své místo mimo tuto řeckou tradici. To znamená už ve starém zákoně, tam se také mluví, že moudrost je jenom lidská, když někdo moudří k sebe, ale někdo má tu moudrost pravou. Ale tam není ještě ta racionálna. Přečej, jak my na to uděláme podmínku, nějaké racionalistické dokonce argumentace, tak to je něco, jako když se chceme domluvit o tom, co to je orel, ale dáme podmínku, že se musí vejít do týhle malých plece. No to je nesmysl prostě. Racion má smysl jenom, aby vyjasňoval, co to je výra. A výra nemůže stát na raciulu, nemůže stát na rozumu. Rozum je tady o to, aby něčemu rozuměl a rozumí buď výře nebo nevýře. Výra má vynález antiarchetypu. Abrahámovi bylo točteno za spolevnost, jak to říká potom apoštol Pavel, že šel nevěda kam, s tú věrou, že to není náhoda kam jde. Toto je ta výra. Ne, že si vyargumentoval, že si našel, koupil si mapu včera, objednal autobus a jel do země zaslíbené. Nikoliv šel nevěda kam, to je té výra. Výra je orientace na něco nového, co tu ještě není a čemu já mám pomoci, aby to bylo, aby to nastalo. A kdykoliv to nastane, tak znova výra mě vede překonávání tomu, toho nastalého, čili tam není konec. Není žádný konec, kde by už to všechno bylo dokonalé. Konec je jednoho kroku a pak výra je, že u toho nezůstanou, že dělám další krok a nevím, jak to dopadne. Já často stávám tu otázku, co to je výra, co to je náboženská výra, co je najdůležitější, jestli články výry dogmata, nebo morálka, nebo rituál. A já odpovídám, že výra je milost. A když tomu většina lidí nerozumí, tak se to snažím připířit tím, že výra je něco jako smysl pro humor. A vyprávím jednu historiku o zemi, které zakázaly smích. To byla taková civilizace orientovaná na výkon, na práci. Humor rušil, tak ho zakázaly. A všechno, co je zakázane připrahuje, tak mladí lidé tam objevili takového mistra humoru. A chtěli, aby naučili se smát. A říkají mu také, když říkáš takzvaný vtip, tak na konci musíš výšet hlas a teďka mě vyceníme zuby a rozjíbáme bránici a budeme říkat ha-ha. A mám nejdřív rozjíbat bránici, nebo nejdřív říkat ha-ha. A on jim bez jich nešťastně říká, že se nás v tomto není, ani v té bránici, ani v tom ha-ha, ani v té melodii. To je něco jiného. A oni říkají tak to tady ne, tohle to nebereme, to je nějaká mistika, já si to převes na nějaké operace, dokazatelné, racionální, změřitelné. A odchází od něho a některým jednou dojdou ty vtipy a začnou se hechta. To vůbec nemají problém, se mají dělat dřív a pohodlně. A já si myslím, že takhle je to s tou vírou. Víra není bezobsažná, artikuluje se taky v něčem, ale víra neznamená, že si někdo o něčem něco myslí. Svobodní, kteří mohou znát všechna dogmata, mohou je považovat za pravdivá a přesto mohou být totálně nevěřící. Víře určitě patří určité mradní jednání, ale víru nelze redukovat na morálku. Já si myslím, že víra se má vyjadřovat a přirozeně se vyjadřuje po dýchání, modlitbohu, společenství věřících, i tím, čemu říkáme liturgie a rituál, ale nelze víru redukovat na rituál, kdy všechny věci patří spontánně k sobě a je za tím něco právě jako ten smysl pro humor. Nedáhodou lidi, kteří jeho zdravě věřící, na rozdíl od fanatiků sekta, na rozdíl od nějakých smutných vědeckých ateistů, jsou často lidé plní humoru. Já myslím, že ten humor znamená určitou svobodu od sebe a otevření se právě něčemu, z čeho se můžeme dívat, s určitým odstupem, svobodou, humorem na život, co nám dává novou jiskru. Je to tak, jako přeskočí jiskra při tom vtipu, člověk se začne smát, tak tady přeskočí ta jiskra milosti a člověk začne žít nějak novým životem, nově sníšlet, nově se chovat. Tady se užívá slova víra ve smyslu náboženská víra, což jistě je v pořádku, protože si rozumíme, že se zde asi mluví, když se svojíme slovou víra, tak se myslí náboženská víra. I tak ale, řekněme, vymezení, které dal pan doktor Hejdánek, bylo takové, že nebylo jasně specifikováno, v co věřím. Bylo specifikováno, že věřím v něco, co přichází, co se tedy v průběhu té realizace toho aktu víry mění. A já nejsem si jistý, jestli si úplně rozumím tomu obsahu, co jste vzdělal. A nejsem si jistý, jestli jste úplně rozumí o posluchači. Tak znovu. Já jsem upozornil hned na začátku, že jde o dvojpojetí. A to, co běžně, musíme si uvědomit, že je to překlad. První překlad o české víra je český překlad nějakého hebrajského původně termínu. Dokonce Ježíš neužíval toho hebrajského termínu, leč když četl po svátné zvitky a sám mluvil arménsky. To už je první překlad. My nemáme doklad. Všechno v Novém zákoně je řecky. To je kominé zjednodušená řečtina. To všechno je problém. V setu agentě překládali ty termíny starozávní hebrajské, někdy jako aletheia, někdy jako pistis. Už to slovo původně v řečtině pistis znamená něco jiného, totiž něco zpětého s poznáním. Ale to je vina té řečtiny. Původně to s poznáním nemělo co dělat. Máme u Herklejta třeba, že pro nedostatek víry nebo nevíru nepoznáváme, nebo lidé nepoznávají božské věci. Samozřejmě když se použije toho řeckého slova pro překlad toho hebrajského, tak dochází k posunu. Já jsem upozornil na to, že když mluvíme o víře, takže je legitimní se ptát, kde to začalo a jaký to má původní význam. A původní význam není spojen s něčím, že věřit na něco nebo v něco, na někoho nebo v někoho. A tento význam je ještě u Ježíše. Že Ježiš prostě říká amen pravým, takovou víru se nenašel ani v Izraeli. A neříká víru v koho, v každého ženu samaritanskou nebo nějakého sedníka římského. Nebo říká neboj se toliko věř. Neříká v koho věř. Prostě křesťanů si navyklí, říká no jo, ale myslelo se hospodina, teda. Ne, to je už interpretace, která je řecká. Je podmíněna právě tím, že se všechno vztahuje ještě k něčemu dalšímu. Ale víra je prostě životní orientace. A ta životní orientace se nemůže stáhnout k něčemu pevnému, jako je třeba půlh nebo pravda. Ježíš sám zas mluví o tom, budeš mít takovou silnou víru, tak moruše nebo kámen velký skála se vrne do moře. Já bych tady uvedl tu docela krásnou historiku, kterou uvádí, nebo historiku, tak takový výklad urádla v dějinách filozofie, kdy říká no, přece když se někdo posadí, dá si hlavu do rukou a bude usilovně věřit, tak se nic nestane. Když někdo věří, no tak to znamená, že je naprosto v hluboce přesvědčen, že ta skála musí být v tom moří. No tak najmé udělá nějaké plány, najmé dělníky, inženýry, stroje a nechá tu skálu přeníst. To je víra. Tohle tedy patří, k tomu si musíme jako Evropane uvědomit, že to někde mělo začátek a že to postupně ztrácelo ten původní smysl, také protože Česky víra, věřit i důvěřovatí, že se od počátku vztahovala k něčemu dalšímu. A ty kraličtí nebo už před tím, když se překládala Biblia, tak to museli nějak přeložit. A my nemáme vhodné slovo, které by přesně vystěhalo všechny ty významy, které měly ten korem mn v té hebrejštině. Z tohoto důvodu je potřeba se rozhodnout. A já říkám, že všichni Evropané jsou do té míry ovlivněni tou orientací do budoucnosti, že ať to přiznávají nebo ne, tak jsou tím změněni v lidi orientované do budoucnosti, tedy v lidi věřící. My víme, že dneska například je spousta lidí, kteří se bojejí. Bojejí se budoucností, bojejí se ekologicky, a říkají, že už je konec, už je pozvě. To je nevýra. Výra je, ale nikoliv si mi se dopadne to dobře nic nedělat. To není výra. Dobře, ale většinou se lidi v tomto, jak jste to teď přesně řekl, v tom konkrétu, třeba zmítají mezi výrou a nevýrou. Prostě protože to je to, s čem žijí. Ostatně všichni žijou jenom v tom výkladu, k tomu původnímu pojmu se nikdo z běžných lidí nedostane. Všichni žijeme v nějakém výkladu, a s tím zacházíme. On je devěřící, neže vůsobí. Když se bojí jít, tak se bojí. A to znamená, že toho pak vírí. Nebojí se toliko věřit. Celá historie ukaže, podívejte se, Ustřeba byl naprosto, jak si odevzdám, stále mluví opravdě, on nebyl velký myslitel. Třeba Jerónim byl ale to větší. Ale on byl naprosto nasazen. A je to prostý člověk, je to prostý kněz. Všichni, kdo čtou ty jeho věci, tak to je popularizátor. To není žádný velký myslitel. Já si myslím, že to není pravda, že je to pro elitu toho typu, jak my můžete, intelektuál, nebo že to je, já nevím, vědec, nebo něco takového. Prostě teolog nemusí vždycky mít tu správnou teologii, která odpovídá míře. Teologie taky může být naprosto metafizická, která mluví o boru jako nehybném. A to je konstrukce. To je s mým způsobem, Bůh ne je rukou udělaný, ale myšmyslí udělaný. A tohle, myslím, že má smysl dneska říkat, i když většina lidí pořád ještě myslí, že to je jinak s tou vírou, tak je potřeba to říkat, jak to je původně. Ať se každý rozhodne, ale vědomě, vědoucně, aby věděl, co to původně znamenalo. A nešel jenom s tou dlouhou, která už vlastně nerozumí, co to vlastně je. Rozumím dobře, že tedy, řekněme, ta specifikace výry, kdy výru nějaké morální hodnoty, kterou přijímám a dávám to mému životu smysl, tak to byste nepokládal za vyhovnící specifikaci výry. Ale jo, ale je to mluví o něčem jiném, jenom slovo je stejné a mluví o něčem jiném. Ale to asi půjdeš k tomu, že... To je tak, jakože se jmenuje náboženská výra. To je pro mě, v tom mém pojetí, nebo v tom starém pojetí, to je kvadratůva kruhu, to je prostě, řekněme, úlatý čtverec. Náboženská výra je protináboženská. Je ti proti všemu typu nábožensí, které tedy ve starém světě bylo. Že tedy náboženská výra je stejně tak falšná jako výra v hodnoti a tak dále. Od těchto výrách, takzvaných furzovká výra v hodnoti, platí to řekl Nietzsche, že jsme nehyrysté. Ale to je výsledek předpůsobení křesťanství. A pozitivní. My když jsme ten pořád připravovali, tak nás oměrně rychle nám došlo, že co se tady může odhrát v tom skridu, budou dlouhé rozhovory mějích s ruchými. Že se budeme vlastně míjet. Já myslím, že to trochu nastalo, ale myslím si, že to taky zároveň vystihuje trochu tu problematiku. Já bych si dovolil, já bych rád, aby nezapadlo to, co říkal pan doktor Lydianek. Totiž, že tady mluvíme o výře v křesťanském povětí a že to je křesťanský nebo judéokřesťanský vynález. Musíme si ubědomit, že jsou obrovská společenství na světě, většina žije naše, které tento pojem sami vůbec neznají. V Hindii neexistuje v náboženských pojem výra. Tam existuje pojem důvěra na jedné straně, což je důvěra, takové ty, řekl bych, praktické stránky nebo praktické projevy té výry v dnešním životě. A na druhé straně slovo pravda. A to slovo pravda jim zřejmě nahráčuje to slovo výra. Oni nikdy nezdůrazňují, že třeba, abych to řekl, byl konkrétně dobrý, hinduista musí v něco věřit. Křesťan, když nevěří v dogmata, není křesťanem. Nebo když nevěří v katolická dogmata, není katolikem. Hinduista nemusí věřit vůbec nic, protože považují se samozřejmě, že člověk věří jenom v to, nebo věří, že člověk si vnímá se souhlasem jenom to, k čemu má osobní dispozice. Že člověk nemůže prostě, že lidé si nejsou rovní v tom smyslu duchovním, nebo intelektuálním, a že nemohou všichni věřit v toto. A právě z toho pramení taková ta neuvěřitelná, až věroučná toleranta s hinduismou, kdy člověk může věřit v našem samozřejmě v co chce a pořád je dobrým hinduistou. On jenom hledá pravdu. Hledá pravdu a tu pravdu nachází zase podle svých osobních možností, podle svých osobních dispozic. A to je jistě úplně jiný přístup, nebo jiné pojetí, než máme u nás v křesťanství. Kromě toho, ono i v tom křesťanství, to jsou dvě základní. To, co tady vy, jak si prezentujete, když říkáte, tak to je, a to je pravda, tak to je opravdu jenom jedno ze dvou telmy rozlišní. Pro vás náboženská víra je protim lup. Zatímco, z druhé strany, já mu strašně rád tu definici Maria Antoanety, která před popravou zvolila, moje víra je stará, katolická, té jsem žila a té chci zemřít. A ona tím, já učím, když si toho stará, ona tím nebudí nápad o ničem novém, ale je to pro ní něco hluboce starého, známého, tradičního, archetypálního, všechno to, o čem vy řeknete, že teda, jak si ježíšovské křesťanství, to teda ruší samozřejmě. A zapuštím vy, protestanti, nebudete se na mě spojit, vy u toho zůstáváte. Já, mluvte o mě, pro mě, zrovna tak odmítaj jako katolík. Vy, protestanti, žádný, vy v tom zůstáváte. A to, o čem říkáte řecká interpretace, podle mě teprve znamená tu možnost univerzality katolicismu, to je všeobnivost i v tom, že právě spojuje toto ježíšovské, tu bíru v budoucnost s tím starým. Všichni umírající a vzpíšení bohovy, Dionísové, Tamuzové, všechny božské matky, co to před tím byly, tak to všechno je tím starým zákonem antikyn, který je zrovna tak platný jako starý zákon židovský a všechno to ukazuje k tomu jednomu, to je prostě ke křesťanství, ke Kristu a k Marii, a k tomto smyslu to je potom cosi, co je nejenom pro tu duchovní elitu, nejenom pro ty zvláštně vyvolené, milostněné, zvláště silné lidi, ale i právě prostě pro babičku, pana Šulce a prostě pro kohokoliv, který si může říct, ano, je to to staré, je to to obyčejné, je to pro mě úplně, pro mám člověka, jaké jsou základní jistoty, jaké jsou základní životní archetypy, mateřský princip, otcovský princip, jaké jsou rituály u základních životních aktů, a něco, co dává život jakýsi řád. A já si myslím, že to není prostě v rozporu s tím budouctem, budouctnostní orientací. Je to jenom prostě druhá sranka tého. Já ještě to uvedu opatraněji. My jsme původně, vlastně se tenhle, tahle debata měla jmenovat k čemu je nám víra, k něčemu, protože tu otázku jako si kladu příliš prakticisticky, abych tak řekl. Jenomže já se obávám, že většina lidí si je tak klade. Že většina lidí to, co si představuje jako svou víru, k něčemu používá v denním životě. Najednou třeba je jim příjemné, že existuje někdo, kdo jim říká, že to jsou možné zázraky. Protože už si ten člověk nedovede jinak vysvětlit, že by mu mohlo být pomoženo než zázrakem. A tomu dává nábořenství tu možnost, ať to či on. Já bych ještě navázala jednou z vlastních zkušeností, nebo s rodiny. Člověk ani neočítá vás zázraky, když je v krizi, ale z mého okolí různí lidé, kteří žili naprosto atelisticky, pak jim začalo z různých vůdních, v této době většinou zdravotných, nebo prostě stávaly se takové ty malé, soukromé katastrofy, tak se právě obraceli do zvíře a vlastně i k těm organizacím oni jakoby latentně věřili. Nikdy neřešili tak strašně, aby jim mohli být exkomunikováni, ale ani nečekají zázraky. Čekají určitý přístat možná, jistotu. A to je možná i naděje, protože ta výroba každému je nějak latentní a možná právě v krizových obdobích se obrátí potom někam, nebo někde prostě přistane a spočíne. Toto očekávání je něco, co asi patří k člověku. Mnoho ateistů, když jsme dost ví, že možná mají rakovinový nádor, tak se prostě pomodlí. A naopak jsou lidi, kteří pocítují něco jako vděčnost za to, že žijí na světě, že jejich život není banální záležitost, mají ho jako nějaký dar, něco na co mají odpovědět, mají úctu k věcem. To je jakási ta fravíra, ale já si myslím, že tyhle ty otázky o tom, jaksi k čemu je výra, že jsou vždycky už badané z mějšku. A že bylo dobré si říct, jaksi na které bázi člověk stojí. Já mám vědět, že naše společnost, která povede statistiky, je jednou z nejateističtějších společností světa, není vlastně tak úplně ateistická, že u nás je velmi rozšířené náboženství, které mají, říkám, něci z vůz. Ateista to nejsem, ale věřit Boha to taky ne, no jednou zárok víte, ale něco musí bejt, paní, něco musí bejt. A tenhle necismus má svoji ušlechtilou filozofickou podobu v takovým morálním principě, ale pak je takový ten lidový necismus, který, si myslím, je třeba velmi alergický na církle. Protože jestli tady existuje nějaká skupina, která by na člověka mohla klásnit nějaké nároky, necista se bojí o to, že vypřišel nějakého věřitu, strašně potřebuje vědět, že círky jsou nějak špatné, že je to svoje pokrytí, kterým jde o moc a majetek. Protože něcista je neustále v obraně, kde je své vlastně křehoučké věry. Já si myslím, že je třeba rozumět tomu necismu a s ním vést dialog. My jsme dneska ani v situaci ateistů, ani v situaci převažujících jasně definovaných věřících lidí, ale převažujeme prostě tenhle ten necismus. Je tedy úloha církvím v této společnosti české, třeba v podaréní společnosti, výchovná, nebo přesvědčovací, nebo je to úloha toho přístavu, které mluvila Jana Šmidová. Jakou funkci mohou círky v této společnosti plnit? Chtějí li nějakou plnit? Je tam ten motiv vůbec? Já myslím, že ta funkce církví, jakou zastávají, je často dána tou zkušeností těch 40 let, kdy téměř nemohli dělat nic jiného, než vlastně rituál. A lidé si na to zvykli, dokonce i lidé v církvi, jako by zapomněli, že třeba v živému křesťanskému společenství nepatří jen bohoslužba, ale patří třeba péče, staré nemocné, patří všechny kulturní aktivity, vzdělávací aktivity, výchovné aktivity. A to promítá i do mého občanského života. A já mám dojímavost, že dnes církve se nesmí proměnit na nějaké spolky pro zbožné. Ani jen na nějakou výpomoc třeba pro sociální charitativní oblast, ale že jejich základní rola je pastýřská a prorocká. Pastýř je ten, kdo ví, kde je oázak, kde jsou prameny, že mají víc těm pramenům hodnot nového života, pravdy. A zároveň prorok je ten, kdo si všímá dějiny, které se dějí okolo a vidí v těch událostech nějaká semena v budoucnosti, vidí z hlediska věčnosti. Já mám dojímavost, že ta nejdůležitější úloha círky u nás by měla být ne jenom tedy pořádat nějaké zbožné programy, ne jenom pomáhat té sociální oblasti, ale být prorok je pastýř. A pane doktore, děje se tak, nebo jsou určité záležitosti, že ta cíle to k tomu směřuje? Nebo seš stále pí na těch konzervativních postupek? Vlastně nějakým způsobem obrazuje. Dobrý nebo špatný, to je otázka. Tam záleží na to, co si myslíme pod církví. Jedna je taková ta mediální realita, coho v církvích vidíme skrze média, vidíme nějaké pány ve zlatých čepicích, vidíme nějaké spory o majetech a tak dále, ale třeba to jsou záležitosti, které zajímá tak možná 5 % věřící. Církev je ještě něco jiného, to se odehrává prostě v rodinách, ve společenství, to je také církev a tam si myslím, že přece jenom nějaké rysy naděje jsou. Třeba v vědecké oblasti existuje nějaký spor, těch, kteří věří a neměří, protože jistě i mezi vědci jsou lidé věřící a neměřící v tom smyslu, myslím, jak jsme o tom mluvili. Existuje tam nějaká kooperace nebo rivalita, nebo nenálec? Já se tedy osobně domnívám, že v přílimejším v tomto století, nebo v naší době, existuje mezi, řekněme, to, co nazvedeme jakštakž hlavním vědeckým PUDem a to, co nazvedeme hlavním křesťanským nebo náboženským PUDem, existuje mír, nebo alespoň velice pokrytné příměří. Prostě já myslím, že církev vychází víceméně z toho, dávejte křesť císařevo, císaře a křesť božího bohu a že to teritorium, které si zabírá, nebo na které si dělá nárok, věda v podstatě zahraduje do toho teritoria císařeva. To je jedno. Za druhé, dokonce tam, kde dochází k nějakým takovým, kde jsou taková ohniska napětí, třeba mezi vědou a něčím jinými myšlenkovými směry, jako třeba astrologie, proutkarství nebo tak, tak většinou zase hlavní náboženské prouty se dostávají do aliance s vědou. Když bych si vzal pracovníka v obrovu přírodních věd, on může zaujmout, pokud jde o poměr výře, asi tak tři stanoviska. To první stanovisko je, řekl bych, zase bazální. Prostě tu hodnotu pro něho představuje jenom čistě ta přírodní věda, jak funguje materiální svět. A další otázky si neklade. Řekl bych, z filozofického pohledu je tady jakýsi agnosticizmus. Dává si otázku jak, ale nikoliv proč, co za tím materiálním světem je, nebo je tam vůbec něco. Přírodní vědy dneska při nejmenším jako velmi pravděpodobné stanoví, že vývoj vesmíru směřuje od někud někam. Že tedy v určitém okamžiku byl počátek a že nastane nějaký konec. Čili pak už je možno, aby si někdo položil filozofickou otázku, je-li tomu tak, tak patrně ten materiální vesmír není sám o sobě podstatou bytí a patrně tady je nějaké to něco s velkým N nad ním. Čili to bytřet je takové druhé možné stanovisko, kdy tedy přírodní vědec, řekněme se, postavuje takové velmi obecné, obecně teistické stanovisko. No a pak je možný třetí případ, kdy jde ještě dále a v široké nabídce různých tedy náboženských směrů hledá nějaký, který by jemu tedy nejlépe vyhovoval. Co je velmi důležité, je, aby tento směr skutečně byl jednosměrnou zestupnou cestou. Tam, kde by byla možnost konfliktu, což v minulosti jsme byli toho svědky, ale už to není většinou záležitost našeho století, když se objeví nelegitimní zpětné vazby. To je z toho druhého nebo třetího stupně, kdyby si začal podvodzovat něco, co by v nějakém základním smyslu nějak selektoval přístuplivého základu něřekněme vědecké nebo odborné práci. Byli jsme svědky v minulosti takových konfliktů, ale bohu díky tak v současném století je situace daleko lepší a myslím, že se stále zlepšuje. Ty konflikty taky byly zčástí způsobeny tím, že proti určitým pověrám ze strany křesťanů a církve vznikly nové pověry ze strany vědy. A já tedy po této strance myslím, že to není pravda, že věda je tak objektivistická, takže se nedostává do konfliktu. Každá věda, včetně nejexaktnější, je plna filozofických a náboženských předstudků a jenom, že mě už to tak nebere. Já bych jenom uvěd, protože tady máme také fyzika za kolegovi, já jsem se dostal když jsem v Bedínu do jakéhosi sporu, že jsem tam sam filozof a fyzikovej, když tam byly ty, co se zapívaly, ty samoorganizací chaosy, které jsme říkáme chaotikové, tak ty si mě trochu dobírali, tak jsem se musel tomu nějak bránit a jsem říkal, odkud vy víte, že všechny atomy vodíku jsou stejné. Odkud vy to víte? Vy s tím jenom tak prakticky počítáte. Věříte, že to tak je? Přesně tak. My přece naopak máme zkušenost, že žádná lípa se nepodobá druhé lípě na světě úplně do detailu. Že na jedné lípě nejsou dva listy úplně stejné. Jak vy můžete předpovádět, že zrovna atomy vodíku jsou všechny stejné? No vy na to věříte, že to bylo pravda, ale vy nevíte. Čili na tom stojí také vaše věda. Takových věcí by se dalo najít strašná spousta. To jsou ty pověry vědy. Jedna z těch pověr je také, že skutečně vyjasníme, co se děje, když vyroste a vykvete růže, když přesně řeknete, co tam dělají ty jednotlivé punkty. Když ukážeme, jak je ten genofon a tak dále. Čili když vyší, vykládáme znižílo. To je další jedna z takových... Jako metoda je to připustné, ale jako víra je to prostě pověra. Fakticky existuje druhá metoda, která musí naopak to, co dělají ty bunky, jak se množejí a jak se diferenciují, vykládat z plánu růže, jak říká Radele. A tato metoda je v dnešní vědě zcela oplníjena. Nedávno jsme vzpomínali Běhlerátka, to byl náš poslední holista. Fakticky u nás dnes a ve světě také nevládla naprosto ta jedna pověra. A je to pověra, protože co není chápaná jako metoda, jako jedna z metod, která nám částečně může vyjazněvat. Nibyž je to jako ta hlavní metoda. A teď nám právě kolega tady předvedl, že takhle to je ve vědě. Ano, ale to je právě pověra. Proč ve vědě by mělo být také to, co doplňuje z druhé strany. Už bych měl jednu otázku na vás, pane doktore, vy jste tady před časem řekl, že tato společnost Česká je jedna z nejateističtějších snad na světě. Já jestli se nepletu, při zatím posledním sčítání lidů v roce 1991 se deklarovalo jako běžící hodně vysoké procento lidí, z čeho soudíte, že to je tak strašně ateistická společnost? Já to tady nesodním, ale uvažujeme další statistiky, které říkají, že... Ještě novější, že velmi málo lidí se považuje za věřicí v tom klasickém církevním slavosmyslu. Je to o něco víc asi lidí, než ti, kteří se považují za ateisti, ale pak je tam veliký počet lidí, kteří jsou jaksi něco mezi. A právě zájímavé to něco mezi, to si myslím, že je pro to naši společnost typické. Já myslím, že tam konec konců všechny tyhle statistiky jsou velmi problematické, protože na co se vlastně ptáte? Jestliže přijete za člověka a řeknete věříš v Boha, tak většina lidí vám řekne ano, ale, ne, ale. A máte potřebu nějaké ale. Já, když se považuji za věřicího, je to naprosto základní můj životní postoj, tak bych také řekl ano, ale. Protože okamžitě vím, že když řeknu ano, tak lidem naskočí spoustu věcí a zařazují mě někam, kam já se zařadit třeba nemohu. A naopak zase vím, že je plno lidí, kteří se řeknou jsem nevěřicí a chvilku s ním budu mluvit a on řekne aha, ale jako v tomto smyslu vlastně věřicí jsem. Takže tady panuje mnoho nedorozumění a já mám vědomí, že naše společnost je spíš společnost lidí, kde je velmi mnoho takového náboženského analfabetismu, že je o tom nevědný, že je to prostě úhor, že je to nekultivovaná oblast v tomto smyslu a pak, že je tady tedy ten to náboženský vehnicism. A myslím, že tak je dost důležité poznat, že spíš bude mnoho nekřesťanů i řekl, než nevěřících u nás. Víc, než se možná zdá. Já alespoň jako ideoloce velmi často setkávám s lidmi, kteří jsou řekl bych zklamání nějak tým křesťanstvím nebo nedávají im to, co od něho očekávali nebo co by od něho očekávali a hledají alternativu. Alternativní nějakou jinou, ale výru, pořád ještě výru, pořád ještě náboženský. A to je právě příčina, nebo tady hlavní důvod toho velikého takového rozkvětu, víte, učitelů východních věr, kteří dnes k nám připravejí a to je také asi důvod toho velikého zájmu o budžismu, o hinduismu, stávojismu, zen a ostatní východní tady systémy. Myslím, že tady opravdu není dobře změšovat ty pojmy ateista a pojmy nečestněře, když tak řekneme, když někde jinak neuvěříme. Ještě dokonce platí, že křesťancí význam z toho smyslu je ateismus a že také křesťané a židé vřímně byli považováni za ateisty, proto byli tvrdě pronásledováni, protože neměli žádného boha, jehož sochu by bylo možno přines do funkcionu. To znamená, neměli toho boha, jak i byl. Je druh ateismu, který je blší víře, než ta lidová tradice zbožnosti křesťanského. I tady je potřeba pečlivě, pojmově rozlišit, co se tím myslí. Zase je to zapíhání kamsi. Jenom jistě, jestliže Bůh je kápán jako nějakej soucno, tak je s jistým podstatným oprávněním možno říct, že to je pseudobůh. Že to je vlastně jakási mudla. A je to otázka, ačkoliv tohleto ještě donedávná, před několika desítkami let bylo tak příklad tabu něco takového říct, tak je už možno doložit dokonce z katolické strany jak někteří teologové, kteří se poučili třeba u Heidegga, tak jak potom přečtli znova Tomáše Akminského novým zrakem a najednou zjistili, že tam je celá řada, ne velká, celá řada případů, kdy Tomáš sám uvažuje o tom, že vlastně o Bohu nelze říct, že je soucno. Že to je bytí. Přesně, že tam je, že to není ens, je to ese. A najednou se zjišťuje, že to není Antoná, že se to najde i jinde. A to se prostě nevědělo. V tomhle smyslu tedy opravdu je potřeba ten ateizmus, pokud Bůh je chápan jako něco, jako soucno, no tak pak teda křesťancí i židostý to omítá. To je taková zvláštní věc a je potřeba s tím počítat. To není možné jenom se přidat. Konec konců, já bych nahradil to slovo, co kolega Halík říkal, že je tam nějaký náboženský analfabetismus, on je to horší, on je náboženský diletantismus. Ti lidé prostě analfabet ví, že neumí číst, neumí psát. Když to diletant, ten neví, že to neví. To je ten problém. Mně se strašně líbilo ten termín diletant, jako velmi přesný pro to zoufalství, se k tým se člověk setkává. Já přednáším takové, co se jako základ religionistiky naklamují. To znamená pro režiséry, kameramany a prostě takovouhle společnost. A ti lidé mají kolikrát takové velmi upřímní zážitosti na ty věci. Pají se, nedá se říct, že by byli, že by měli předsudky. Ti lidé, kterým jedne snážím 20, od 20 do 25, už nemají předsudky většinou. Ale, říkám, jsou to diletanti a to znamená lidé, kteří přijdou do celé ulice, do kníhkopectví, do kulturní literatury a tam, jak si mají před sebou ten výběr mysterie, ty větských kníhků pro každého, vegetariánská kuchařka a nebo jak víc pasen skrze makrobiotiku atd. A teď se mě na to ptají, co si o to myslí, nebo o sexu, k nadvědomí a prostě všechny tyhle ty věci a já se jako pokouším jim trošičku v tom jako orientovat, kolik je to problém, protože člověk tu základu prostě nestihne číst všichni všíté druzy a tak jsem si říkal, jestli by nakonec nebylo nějakým způsobem dobré obnovit starou katolickou tradici indexu ne indexu zakázaných kníh, ale indexu hloupých kníh, které které jak si potom tyhle ty maličké v tom duchovním smyslu opravdu pohoršují a já se nemyslím, že by je přivedli do pekla v našem smyslu, ale trošičku je popleto a proto já jsem strašně rád, že já mám tady vedle pane profesora a strašně bych se, už dávno jsem se zeptal, jak právě vy teda tohleto týmáte jako to, že teda v Čechách se prostě najednou jsou tisíce buddhistů, hinduistů kde kdo chodí po žalém uhlí a pískuje tantru a no pojďte si nejdřív bych řekl to, že ten index by bylo hrozně těžké sestavit samozřejmě dovodu všetké záplavě literatury je na jedné straně jistě nepochybně dobrá informace hraje v sedmu
====================
s2.flac
====================
můžu říkat něčeho, co je nesmírně zajímavé, celého činu kontroluje. A pokud je o tu druhou otázku, já bych zjistil, že to není nějaká móda jenom u nás. Že ten zájem o východní náboženství je celosvětový trend. Já bych začal říci, co není v Americe, je to koncem 50. let a rozšířil se potom před západním roku a teď konečně po rozhodnici byl skvělý k nám. A pokud se jim u nás projebili, tam už přijíždějí, protože to měli například neuděřitelně, prostě lidi jednoduchý v světoce, už v dobách svobody. A kdyby to dali tak porolegálně, nebo i nelegálně. Ale prostě dneska to dosáhne takového většího nadchodu. Přitom je třeba říct, že na tom západě, když mají tak časový přestih, to neopadá, čili nejde o nějakou velice krátkodobou lodní hrnu, která by zaměřala. Tam se jenom upodobí toho zájmu měni. Nejdřív to byly čistě takové, opravdu takové projevy protestu, protestu proti všemu, proti společnosti, proti hodnotám tradičních, proti tradici vůbec. Teď už je to spíš opravdu to octivé hledání a ozervativy k tomu, v co prostě nemohu věřit. Jestliže nemohu pít křeska debatulické, k tomu je třeba mít určité asi dispozice, aby člověk mohl pít křeska v plném svobodném smyslu, tak hledám něco jiného. A v tomto smyslu já tuto otevratilu velice účinně vítám, protože jsem přesvědčen na to, co říká Dalaj. Já mám například, že všechno náboženské na světě jsou dobrá, pokud jsou to náboženské v tom smyslu, že vydou člověka něčem lepší, něčem odliší. Já nikdy nezapomenuji, jak když byl u nás Dalaj Lama jednou, když jsem byl na 21. roce, jak můj mladý muž položil otázku, jak se může stát člověk u nás budžejstvou. A Dalaj Lama tak s takovým upřímným utívem řekl, a proč se chcete stát budžejstvou, vypláte své křeskanské, to je nádherba náboženské. Vždyť všechno náboženské jsou dobrá. A to je typické pro postojí těch východních, které jsou městské na to řeknout. ...tehle nebo seškolarizace, téměř nemůžné mluvit. A dívala se na počitou skrstu, intelektuály, dělníky, dívala se na počitý úsek a z toho vyvodila, jako je předpoklad, že náboženské vůjové stáži, ukazuje se, že náboženské akcí, antropologická konstanta, patří k člověkům, ale že zvláštní záleží na tom, jak se člověk vlastně postaví v tom náboženském světě. Náboženský samousobě není něco, co by bylo dobré nebo špatné, jako v oblasti kultury, ekonomiky, taky v oblasti náboženské, jsou věci, které jsou velkými hodnotami, jsou věci, které se hodnotují jenom tváří, jsou věci, které jsou vyloženě nebezpečné. A dnes takže máme při konci velkého náboženského boomu, odnosí sociologové, a sociologové nám říkají, že při nejmenším začátku dalšího tisícvětní je silně náboženský. A já si myslím, že přesně ono teď je na velké křižovánce. Jestli má být jakýmsi spojencem vlastně toho sekulárního světa, který ve svým způsobem na půdě přesněnstvím také obsluzován, to jsou věci, myslím, že tady se můžeme považovat o sůd za všechno, jestli má přesně ten sekulární objekt všechny té vědy nějakým způsobem kultivovat, doklonit, podpořit, nebo jestli se má přiklonit na stranu toho nového náboženského uměmu, kde jistě zase jsou některé věci, které jsou jistě rovnými hodnotami odpovídají na ty hluboké potřeby člověka, ale zároveň jsou tam věci, které jsou méně silné, ale bezpečné. A myslím si, že veliké díle má přesněnství, kudy dneska půjde a jestli na tu novou plnu náboženskostí, jak nám ji odpoví, jestli se jí lakneme, jestli se bude snažit si přizpůsobit, jestli půjde do nějakého dvořivého dělatu, jestli bude kultivovat tuto potřebu, hledání smyslu. Tady jsou ohromné úkoly a na to nevystačíme jenom s těmi starými odpovědmi, se starým stylem a slovencem. Tady nás představí to do velmi závažných nových otázek. Prostě je to fundamentalistická reakce. Je to zlé, je to všechno od jávla. Obudně, tady je i to mladé přizpůsobování se toho, spíš možná ve světě, kde možná spíš u nás, tak správnou CR. To je správná vzáležitost. Většinou české negace, naopak, ty východní věci neznají a měl přes toho nějaký světovní správ. Ale myslím, že zrovna v Číhách, takže máme zárovek i té tradice chápalící, přesahující. Opravdu díky tomu, že zná velmi dobře obojí, o tím myslím samozřejmě našeho společného učitela, a celou tuhletu školu, která vychází z toho, že jsme tady doma v Evropě, a zároveň s hluboké vznalostí tohle, to prostě můžeme vycházet tam si vstřít. A to znamená i v nadýchod, a to znamená i vycházet vstřít, řekněme, k tomu, co se může nadívat mimo a ještě návodnickým důmem a podobně. Ale s tím vědomí chápat, okultivovat to, využít to vlastně ve společním prospěchu všeho a všech, ale zatím myslím, že je to příliš elitní, nebo bojím se, že prostě je to... Jakmile se to už reprodukuje pro masy, takže to ztratí tu novovorovskou výručnost hloubku a stále se z toho zase nechám si ideologiáku asi například... My teď právě připáříme k tomu tradičnímu okamžiku vrace, kdy se masově účastní tradičních, zvykových a jiných, nábojenských, nobyství zbrávně myšlených, postěvě myšlených, úplně vzdáleně někde přenesených. Já to řeknu si to strašné slovo akcí, protože to skutečně už tak někde nepadá. Ale to je to poslední špatné slovo, které se mi to řekne. Já úplně banálně a obyčejně bych vám chtěl všechno přát. Dobré vážití těchto svátků, protože myslím, že to je jedna z jistých dobrých chvíl v roce, které všichni máme. Nějakým zvláštným způsobem je takový rychl, a to jste vy jenom. A já myslím, že je to dobře. Takže já bych byl rád vidět, o co všichni chtěli řeknout. Dobrým samozřejmě. Protože já třeba věřím, že si to věřím, a teď to věřím. A rovnem bych byl rád, kdyby se v příští roce vůstavit bylo to poslední svým jménem. Protože my jsme mohli zjistit nějaké jméno, které my jsme sněli hrát, co koukat. A to bylo i dobrá věc. Máme za chrámu, že vrčané chrám. Takže pomoci a pravou spětou aktivit. Děkuji.
s2.flac
====================
můžu říkat něčeho, co je nesmírně zajímavé, celého činu kontroluje. A pokud je o tu druhou otázku, já bych zjistil, že to není nějaká móda jenom u nás. Že ten zájem o východní náboženství je celosvětový trend. Já bych začal říci, co není v Americe, je to koncem 50. let a rozšířil se potom před západním roku a teď konečně po rozhodnici byl skvělý k nám. A pokud se jim u nás projebili, tam už přijíždějí, protože to měli například neuděřitelně, prostě lidi jednoduchý v světoce, už v dobách svobody. A kdyby to dali tak porolegálně, nebo i nelegálně. Ale prostě dneska to dosáhne takového většího nadchodu. Přitom je třeba říct, že na tom západě, když mají tak časový přestih, to neopadá, čili nejde o nějakou velice krátkodobou lodní hrnu, která by zaměřala. Tam se jenom upodobí toho zájmu měni. Nejdřív to byly čistě takové, opravdu takové projevy protestu, protestu proti všemu, proti společnosti, proti hodnotám tradičních, proti tradici vůbec. Teď už je to spíš opravdu to octivé hledání a ozervativy k tomu, v co prostě nemohu věřit. Jestliže nemohu pít křeska debatulické, k tomu je třeba mít určité asi dispozice, aby člověk mohl pít křeska v plném svobodném smyslu, tak hledám něco jiného. A v tomto smyslu já tuto otevratilu velice účinně vítám, protože jsem přesvědčen na to, co říká Dalaj. Já mám například, že všechno náboženské na světě jsou dobrá, pokud jsou to náboženské v tom smyslu, že vydou člověka něčem lepší, něčem odliší. Já nikdy nezapomenuji, jak když byl u nás Dalaj Lama jednou, když jsem byl na 21. roce, jak můj mladý muž položil otázku, jak se může stát člověk u nás budžejstvou. A Dalaj Lama tak s takovým upřímným utívem řekl, a proč se chcete stát budžejstvou, vypláte své křeskanské, to je nádherba náboženské. Vždyť všechno náboženské jsou dobrá. A to je typické pro postojí těch východních, které jsou městské na to řeknout. ...tehle nebo seškolarizace, téměř nemůžné mluvit. A dívala se na počitou skrstu, intelektuály, dělníky, dívala se na počitý úsek a z toho vyvodila, jako je předpoklad, že náboženské vůjové stáži, ukazuje se, že náboženské akcí, antropologická konstanta, patří k člověkům, ale že zvláštní záleží na tom, jak se člověk vlastně postaví v tom náboženském světě. Náboženský samousobě není něco, co by bylo dobré nebo špatné, jako v oblasti kultury, ekonomiky, taky v oblasti náboženské, jsou věci, které jsou velkými hodnotami, jsou věci, které se hodnotují jenom tváří, jsou věci, které jsou vyloženě nebezpečné. A dnes takže máme při konci velkého náboženského boomu, odnosí sociologové, a sociologové nám říkají, že při nejmenším začátku dalšího tisícvětní je silně náboženský. A já si myslím, že přesně ono teď je na velké křižovánce. Jestli má být jakýmsi spojencem vlastně toho sekulárního světa, který ve svým způsobem na půdě přesněnstvím také obsluzován, to jsou věci, myslím, že tady se můžeme považovat o sůd za všechno, jestli má přesně ten sekulární objekt všechny té vědy nějakým způsobem kultivovat, doklonit, podpořit, nebo jestli se má přiklonit na stranu toho nového náboženského uměmu, kde jistě zase jsou některé věci, které jsou jistě rovnými hodnotami odpovídají na ty hluboké potřeby člověka, ale zároveň jsou tam věci, které jsou méně silné, ale bezpečné. A myslím si, že veliké díle má přesněnství, kudy dneska půjde a jestli na tu novou plnu náboženskostí, jak nám ji odpoví, jestli se jí lakneme, jestli se bude snažit si přizpůsobit, jestli půjde do nějakého dvořivého dělatu, jestli bude kultivovat tuto potřebu, hledání smyslu. Tady jsou ohromné úkoly a na to nevystačíme jenom s těmi starými odpovědmi, se starým stylem a slovencem. Tady nás představí to do velmi závažných nových otázek. Prostě je to fundamentalistická reakce. Je to zlé, je to všechno od jávla. Obudně, tady je i to mladé přizpůsobování se toho, spíš možná ve světě, kde možná spíš u nás, tak správnou CR. To je správná vzáležitost. Většinou české negace, naopak, ty východní věci neznají a měl přes toho nějaký světovní správ. Ale myslím, že zrovna v Číhách, takže máme zárovek i té tradice chápalící, přesahující. Opravdu díky tomu, že zná velmi dobře obojí, o tím myslím samozřejmě našeho společného učitela, a celou tuhletu školu, která vychází z toho, že jsme tady doma v Evropě, a zároveň s hluboké vznalostí tohle, to prostě můžeme vycházet tam si vstřít. A to znamená i v nadýchod, a to znamená i vycházet vstřít, řekněme, k tomu, co se může nadívat mimo a ještě návodnickým důmem a podobně. Ale s tím vědomí chápat, okultivovat to, využít to vlastně ve společním prospěchu všeho a všech, ale zatím myslím, že je to příliš elitní, nebo bojím se, že prostě je to... Jakmile se to už reprodukuje pro masy, takže to ztratí tu novovorovskou výručnost hloubku a stále se z toho zase nechám si ideologiáku asi například... My teď právě připáříme k tomu tradičnímu okamžiku vrace, kdy se masově účastní tradičních, zvykových a jiných, nábojenských, nobyství zbrávně myšlených, postěvě myšlených, úplně vzdáleně někde přenesených. Já to řeknu si to strašné slovo akcí, protože to skutečně už tak někde nepadá. Ale to je to poslední špatné slovo, které se mi to řekne. Já úplně banálně a obyčejně bych vám chtěl všechno přát. Dobré vážití těchto svátků, protože myslím, že to je jedna z jistých dobrých chvíl v roce, které všichni máme. Nějakým zvláštným způsobem je takový rychl, a to jste vy jenom. A já myslím, že je to dobře. Takže já bych byl rád vidět, o co všichni chtěli řeknout. Dobrým samozřejmě. Protože já třeba věřím, že si to věřím, a teď to věřím. A rovnem bych byl rád, kdyby se v příští roce vůstavit bylo to poslední svým jménem. Protože my jsme mohli zjistit nějaké jméno, které my jsme sněli hrát, co koukat. A to bylo i dobrá věc. Máme za chrámu, že vrčané chrám. Takže pomoci a pravou spětou aktivit. Děkuji.
====================
s2.flac
====================
Můžu říkat něčeho, co je nesmírně zajímavé, cenné, hodnotné. A pokud je o to druhou otázku, já bych zdraznil, že to není nějaká móda jenom u nás, že ten zájem o východní náboženství je celosvětový trend, který začal, jestli se neměl v Americe, někdy pod koncem 20. let a rozšířil se potom předzápadní Evropu a teď konečně po revoluci dostal jí k nám a mohl se jí u nás projít, on k nám rozpěl už dřív, projelo se to tím, že to měli například neuvěřitelné množství lidí věnujících se Jose už v dobách svobody a někdy to dělali tak pololegálně nebo i docela někdy naregálně, ale prostě dneska to dosáhuje takového většího vrcholu. Přitom je třeba říct, že na tom západě, kde mají ten časový přestih, to neopadá, čili nejde o nějakou velice krátkodobou módní vlnu, která by zanikla, tam se jenom podobí toho zájmu mění. Nejdřív to byly čistě takové, opravdu takové projevy protestu, protestu proti všemu, proti společnosti, proti hodnotám tradičním, proti tradici vůbec, teď už je to spíš opravdu to poctivé hledání alternativy k tomu, v co prostě nemohu věřit. Jestliže nemohou být křesta, neba to je jistě, k tomu je třeba mít určité asi dispozice, aby člověk mohl být křesta v plném silu a smyslu, tak hledám něco jiného. A v tomto smyslu já tuto alternativu velice upřímně vítám, protože jsem přesvědčen v tom, co říká Dalaj Lama například, že všechny náboženské na světě jsou dobré, pokud jsou to náboženské v tom smyslu, že vedou člověka k něčemu lepšímu, k něčemu vyššímu. Já nikdy nezapomenuji, jak když byl u nás Dalaj Lama jednou, tedy v tém 90. roce, jak mu jeden mladý muž položil otázku, jak se může stát člověk u nás buddejstvou. Dalaj Lama tak s takovým utřímným udívem řekl, a proč se chcete stát buddejstvou, vždyť máte své křestavství, to je nádherné náboženství, vždyť všechny náboženství jsou dobré. A to je typické pro tento stoj těch východních, tedy alespoň indických náboženství. Křesťan, dneska stojí naprosto nové a velmi dramatické situaci, protože vlastně na jedné straně Storskotala sekularizaci ukázalo si, že ten předpoklad, že náboženství nahradí věda, náboženství bude ústupovat, ten předpoklad se nesplnil, protože tato teze a tato důvěra tu sekularizaci se dívala vlastně na určitou civilizaci, vlastně euroamerickou, v jiných civilizacích o tom jeho sekularizace téměř není možné mluvit, a dívala se na určitou prstu intelektuály, dělníky, dívala se na určitý půsek, a z toho vyvodila, nebo je předpoklad, že náboženství je jisté dívujové stádium, ukazuje se, že náboženství jakási antropologická konstanta patří člověku, ale že strašně záleží na tom, jak se člověk vlastně postaví v tomto náboženském světě. Náboženství samo o sobě není něco, co by bylo dobré nebo špatné, jako v oblasti kultury, ekonomiky, tak i v oblasti náboženské jsou věci, které jsou velkými hodnotami, jsou věci, které se jako hodnoty jenom tváří a jsou věci, které jsou vyloženě nebezpečné. A dneska žijeme v situaci velikého náboženského bůmu. A množství sociologové a psychologové nám říkají, že při nejmenším začátek dalšího tisíciletí bude velice silně náboženský. A já si myslím, že křesťan ale teď je na velké křižovatce, jestli má být nějakým si spojencem vlastně toho sekuálního světa, který vznikl svým způsobem na údě křesťanství a křesťanstvím také je povzguzován. To jsou věci, které jsme... A myslíte, že je musí považovat svůj svůj výsledek? A jestli má prostě ten sekulární naoběkný svět včetně té vědy nějakým způsobem kultivovat, doklonit, podpořit, nebo jestli se má přiklonit na stranu toho nového náboženského bůmu, kde jistě zase jsou některé věci, které jsou jistě velkými hodnotami, které mu odpovídají na ty hluboké potřeby člověka, ale zároveň jsou tam věci, které jsou něsivé a nebezpečné. A myslím si, že to je veliký dilema křesťanství, kudy dneska půjde a jestli na tu novou vlnu náboženskosti, jak nám ji odpoví, jestli se ji lakne, jestli se bude snažit si ji přizpůsobit, jestli půjde do nějakého tvořivého dialogu, jestli bude kultivovat tuto potřebu hledání k Boha a smyslu. To jsou ohromné úkoly a na to nevystačíme jenom s těmi starými odpovědmi, se starým stylem, pastorace. Tady nás křesťanita staví do velmi záležných nových otázek. Tak častější je ta fundamentalistická reakce. Taková ta, jo, je to zlé, je to všechno od ďávla. Obojně, tady je i to módní přizpůsobování se tomu, spíš možná ve světě, je možná spíš u nás ten strach stáhnout se, než na vlastně dělet, tak je to zase na dvou strany, že většinou křesťané zase naopak ty východní věci neznají, a mělo byt, že s tomu je jakýsi aprilní strach. Ale myslím, že zrovna v Čechách naopak máme zárodek i té tradice jako chápalící, přesahující, opravdu díky tomu, že zná velmi dobře obojí, o tím myslím samozřejmě našeho společného přítela, asi všech Zenita Neubauera. A celou tuhletu školu, která vychází z toho, že jsme křesťané, jsme tady doma v Evropě, a zároveň s hluboké znalostí toho, to prostě můžeme vycházet tam si vstříc, a to znamená i na východ, a to znamená i vycházet vstříc řekněme tomu, co se prostě může nazývat new age, novým náboženským bůmem a podobně, ale s tím vědomím chápat to, kultivovat to, jo, využít to vlastně, jak se té společnou prospěchu, šeho a všech, ale zatím myslím, že je to, že je to příliš elitní, nebo bojím se, že prostě je to, jakmile se to už jako se reprodukuje pro masy, takže to ztratí tu novoborovskou výručnost, hloubku a stane se z toho zase jenom jakási ideologie. Já bych chtěl srovnávat, ale Augustinovi, nebo později Tomášovi, už Albertu Velikému, bylo možné také vytýkat, že jsou rejtáři. My teď právě přicházíme k tomu tradičnímu okamžiku v roce, kdy se masy masově účastní k tradičních, zvykových a jiných, námoženských, dobře správně myšlených, podstěvě myšlených i úplně vzdáleně někde přenesených, já to řeknu si to strašné slovo akcí, protože to skutečně už tak někde vypadá, ale to je to poslední špatné slovo, které jsem řekl. Já úplně banálně a obyčejně bych vám chtěl všem popřát dobré prožití těchto svátků, protože myslím, že to je jedna z jistých dobrých chvíl v roce, které všichni máme. Nějakým zvláštným způsobem té chvíli, a to jisté z jednoho, a já myslím, že to dobře. Takže já bych byl rád, kdybych už se všichni k ní připomohl. To budem se násmyslit. Řeknu jim vám, že si to věru máte svou věru. Pároveň bych byl rád, kdybyste v příští roce zůstali k tomuto pořadu s mnou jí věrnit, protože my jsme nám zjistili nějaké jiné souvislosti, o které chceme koukat. A to my i koukáme. Koukáme.
s2.flac
====================
Můžu říkat něčeho, co je nesmírně zajímavé, cenné, hodnotné. A pokud je o to druhou otázku, já bych zdraznil, že to není nějaká móda jenom u nás, že ten zájem o východní náboženství je celosvětový trend, který začal, jestli se neměl v Americe, někdy pod koncem 20. let a rozšířil se potom předzápadní Evropu a teď konečně po revoluci dostal jí k nám a mohl se jí u nás projít, on k nám rozpěl už dřív, projelo se to tím, že to měli například neuvěřitelné množství lidí věnujících se Jose už v dobách svobody a někdy to dělali tak pololegálně nebo i docela někdy naregálně, ale prostě dneska to dosáhuje takového většího vrcholu. Přitom je třeba říct, že na tom západě, kde mají ten časový přestih, to neopadá, čili nejde o nějakou velice krátkodobou módní vlnu, která by zanikla, tam se jenom podobí toho zájmu mění. Nejdřív to byly čistě takové, opravdu takové projevy protestu, protestu proti všemu, proti společnosti, proti hodnotám tradičním, proti tradici vůbec, teď už je to spíš opravdu to poctivé hledání alternativy k tomu, v co prostě nemohu věřit. Jestliže nemohou být křesta, neba to je jistě, k tomu je třeba mít určité asi dispozice, aby člověk mohl být křesta v plném silu a smyslu, tak hledám něco jiného. A v tomto smyslu já tuto alternativu velice upřímně vítám, protože jsem přesvědčen v tom, co říká Dalaj Lama například, že všechny náboženské na světě jsou dobré, pokud jsou to náboženské v tom smyslu, že vedou člověka k něčemu lepšímu, k něčemu vyššímu. Já nikdy nezapomenuji, jak když byl u nás Dalaj Lama jednou, tedy v tém 90. roce, jak mu jeden mladý muž položil otázku, jak se může stát člověk u nás buddejstvou. Dalaj Lama tak s takovým utřímným udívem řekl, a proč se chcete stát buddejstvou, vždyť máte své křestavství, to je nádherné náboženství, vždyť všechny náboženství jsou dobré. A to je typické pro tento stoj těch východních, tedy alespoň indických náboženství. Křesťan, dneska stojí naprosto nové a velmi dramatické situaci, protože vlastně na jedné straně Storskotala sekularizaci ukázalo si, že ten předpoklad, že náboženství nahradí věda, náboženství bude ústupovat, ten předpoklad se nesplnil, protože tato teze a tato důvěra tu sekularizaci se dívala vlastně na určitou civilizaci, vlastně euroamerickou, v jiných civilizacích o tom jeho sekularizace téměř není možné mluvit, a dívala se na určitou prstu intelektuály, dělníky, dívala se na určitý půsek, a z toho vyvodila, nebo je předpoklad, že náboženství je jisté dívujové stádium, ukazuje se, že náboženství jakási antropologická konstanta patří člověku, ale že strašně záleží na tom, jak se člověk vlastně postaví v tomto náboženském světě. Náboženství samo o sobě není něco, co by bylo dobré nebo špatné, jako v oblasti kultury, ekonomiky, tak i v oblasti náboženské jsou věci, které jsou velkými hodnotami, jsou věci, které se jako hodnoty jenom tváří a jsou věci, které jsou vyloženě nebezpečné. A dneska žijeme v situaci velikého náboženského bůmu. A množství sociologové a psychologové nám říkají, že při nejmenším začátek dalšího tisíciletí bude velice silně náboženský. A já si myslím, že křesťan ale teď je na velké křižovatce, jestli má být nějakým si spojencem vlastně toho sekuálního světa, který vznikl svým způsobem na údě křesťanství a křesťanstvím také je povzguzován. To jsou věci, které jsme... A myslíte, že je musí považovat svůj svůj výsledek? A jestli má prostě ten sekulární naoběkný svět včetně té vědy nějakým způsobem kultivovat, doklonit, podpořit, nebo jestli se má přiklonit na stranu toho nového náboženského bůmu, kde jistě zase jsou některé věci, které jsou jistě velkými hodnotami, které mu odpovídají na ty hluboké potřeby člověka, ale zároveň jsou tam věci, které jsou něsivé a nebezpečné. A myslím si, že to je veliký dilema křesťanství, kudy dneska půjde a jestli na tu novou vlnu náboženskosti, jak nám ji odpoví, jestli se ji lakne, jestli se bude snažit si ji přizpůsobit, jestli půjde do nějakého tvořivého dialogu, jestli bude kultivovat tuto potřebu hledání k Boha a smyslu. To jsou ohromné úkoly a na to nevystačíme jenom s těmi starými odpovědmi, se starým stylem, pastorace. Tady nás křesťanita staví do velmi záležných nových otázek. Tak častější je ta fundamentalistická reakce. Taková ta, jo, je to zlé, je to všechno od ďávla. Obojně, tady je i to módní přizpůsobování se tomu, spíš možná ve světě, je možná spíš u nás ten strach stáhnout se, než na vlastně dělet, tak je to zase na dvou strany, že většinou křesťané zase naopak ty východní věci neznají, a mělo byt, že s tomu je jakýsi aprilní strach. Ale myslím, že zrovna v Čechách naopak máme zárodek i té tradice jako chápalící, přesahující, opravdu díky tomu, že zná velmi dobře obojí, o tím myslím samozřejmě našeho společného přítela, asi všech Zenita Neubauera. A celou tuhletu školu, která vychází z toho, že jsme křesťané, jsme tady doma v Evropě, a zároveň s hluboké znalostí toho, to prostě můžeme vycházet tam si vstříc, a to znamená i na východ, a to znamená i vycházet vstříc řekněme tomu, co se prostě může nazývat new age, novým náboženským bůmem a podobně, ale s tím vědomím chápat to, kultivovat to, jo, využít to vlastně, jak se té společnou prospěchu, šeho a všech, ale zatím myslím, že je to, že je to příliš elitní, nebo bojím se, že prostě je to, jakmile se to už jako se reprodukuje pro masy, takže to ztratí tu novoborovskou výručnost, hloubku a stane se z toho zase jenom jakási ideologie. Já bych chtěl srovnávat, ale Augustinovi, nebo později Tomášovi, už Albertu Velikému, bylo možné také vytýkat, že jsou rejtáři. My teď právě přicházíme k tomu tradičnímu okamžiku v roce, kdy se masy masově účastní k tradičních, zvykových a jiných, námoženských, dobře správně myšlených, podstěvě myšlených i úplně vzdáleně někde přenesených, já to řeknu si to strašné slovo akcí, protože to skutečně už tak někde vypadá, ale to je to poslední špatné slovo, které jsem řekl. Já úplně banálně a obyčejně bych vám chtěl všem popřát dobré prožití těchto svátků, protože myslím, že to je jedna z jistých dobrých chvíl v roce, které všichni máme. Nějakým zvláštným způsobem té chvíli, a to jisté z jednoho, a já myslím, že to dobře. Takže já bych byl rád, kdybych už se všichni k ní připomohl. To budem se násmyslit. Řeknu jim vám, že si to věru máte svou věru. Pároveň bych byl rád, kdybyste v příští roce zůstali k tomuto pořadu s mnou jí věrnit, protože my jsme nám zjistili nějaké jiné souvislosti, o které chceme koukat. A to my i koukáme. Koukáme.