Ladislav Hejdánek – Milena Šimsová – Jan Šimsa, Diskuse o Rádlovi
| raw | audio ◆ diskuse, česky, vznik: nedatováno, asi 80. léta

Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
A to začíná někde u Machovce a Tomina v roce 1978. Tak vlastně bych měl ještě přideslat něco z prehistorie, ale nevím, jestli to bude nějaký způsob, ale z vlastní zkušenosti vůbec nevím, jak vypadala situace během 2. světové války. Teprve on maturoval v 1946. roce a ještě rok jsem se věnoval jen matematice na přírodecké fakultě. V 1947. na podzim jsem začal pravidelně navštěhovat kromě jiných přednášek a seminářů. O točkovi pro semináři v Dřehové ulici, než se četla H.S. a jiné texty, také jsem odvědoval, že on to zuchoměl. Měl jsem to štěstí, že jako nejmladší vědíš v jedním roce studia na Filozofické fakultě jsem byl a točkou přizvolen na jeho soukromý seminář, který se věčí na úkonu a jeho bytě v Břevnově. Četl se tam halý, ale nutný spisek Martina Heideggera von Westenwahrheit a pro mě to tehdy byla Španělská lesnice. Začátku jsem trochu rozuměl, pak jsem ztrácel schopnost sledovat diskuse, ale všecky začátky jsou těžké. Potom v 50. a 60. letech byla situace v jistém smyslu podobná jako dnes. V posledním desetiletí filozofie byla velmi redukována na juridické fakultě prakticky jenom na marxismus a ani úroveň této marxistické filozofie nebyla vždycky nejlepší. Tehdy patočka a jistěnně sám začal nejdříve s nepravidelnými a potom i s relativně pravidelnými kroužky, kde se probíraly různé texty. Velmi často, nejčastěji referoval on sám sebě a někdy také referovali jiní mladší a bývala diskuse. Tohle vlastně trvalo až do začátku 60. let, kdy se ukázala místa možnost veřejných seminářů, i když to nebyla možnost skutečně pronikávat opravdu světoborna, tak přece jenom něco bylo možné. V 61. letce zahájil komunický seminář v Jirchářích pod střechou komunického teologické fakulty a pod osobním děštníkem hromádkovým. A dva roky potom zahájil profesor Machovec, tedy ještě docent Machovec, filozofický seminář dialogů mezi marxisty a křesťany. To bylo přímo na fakultě. Oba semináře byly relativně hodně navštěvovány, přecházely tam desítky zájemců. Někdy se počet přítomných blížel do stovce a několikrát ji i překročil. Tohle ovšem skončilo brzy po intervenci v roce 68. V Jirchářský seminář nebyl obnoven, když na Komenské fakultě předzáleku úřady děkan profesor Dobijáš na Filozofické fakultě byl vyloučen ze strany ISU Univerzity profesor Machovec. Nastalo druhé období, které potlačily filozofických aktivit tohoto druhu. Bylo to zase sáhnout již osvědčenému prostředku soukromých seminářů v soukromých bytech. Potočka pokračoval tímto způsobem sám a to tím spíš byl také zbaven možnosti působit na fakultě. My ostatní, jeho utchovanci, žádci, jsme to podle svých možností dělali také. Já sám jsem měl řadu seminářů již od 70. let, nejen pro zájemce filozofické, ale také třeba pro studenty teologie, kteří se domnívali, že se nemohou dozvědět od svých profesorů nic podstatného o filozofii a chtěli se tedy nějakým způsobem pokusit získat informace a úvod uvedení do filozofie jinde. Tak tohle je ta prehistorie. A s počátkem Charty v roce 770 velmi brzo došlo k interním diskusím o možnosti své pomocného vyučování, vzdělávání v celé řadě oborů. První plány byly poněkud nadnesené a nerealistické. Ukázalo se, že vlastně v té době nebyly skutečné podmínky, reálné podmínky pro zahájení nějaké náhradní formy vysokoškolského vzdělávání v jiných oborech než právě ve filozofii iniciativa. Když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr, když se vzniknul závěr,

====================
s1 [první minuta z kazety bohužel smazána, je ale na starším přepisu].flac
====================
Pravidelně navštěhovat kromě jiných přednášek a seminářů Patočkovi pro semináře v Dřehové ulici, kde se četl Laches a jiné teksty, také o slově Logische Untersuchungen. Měl jsem to štěstí, že jako nejmladší, již v prvním roce studia na Filozofické fakultě, jsem byl Patočkou přizván na jeho soukromý seminář, který se většinou konal v jeho bytě v Břevnově. Četl se tam malý, ale hutný spisek Martina Heideggera von Westerwarheit. Pro mne to tehdy byla španělská vesnice. Začátku jsem trochu rozuměl, pak jsem ztrácel schopnost sledovat diskuse, ale všetky začátky jsou těžké. Potom v 50. letech a v 60., no v 50. letech zejména, byla situace v jistém smyslu podobná jako dnes, jako v posledním desetiletí. Filozofie byla velmi redukována na Filozofické fakultě, vždycky jenom na marxismus a ani úroveň této marxistické filozofie nebyla vždycky nejlepší. Tehdy vlastně Patočka, a jistě nebyl sám, začal nejdříve s nepravidelnými a potom i s relativně pravidelnými kroužky, kde se probíraly různé texty. Velmi často, nejčastěji referoval on sám o své četbě a někdy také referovali jiní mladší a bývala diskuse. Tohle trvalo až do začátku 60. let, kdy se ukázala jistá možnost veřejných seminářů, i když to nebyla možnost nějak skutečně pronikavá, opravdu světoborná, tak přeci jenom něco bylo možné. V 1961. roce zahájil ekumenický seminář v Výrchářích pod střechou Komenského teologické fakulty a pod osobním deštníkem hromádkovým. A dva roky potom zahájil prof. Machovec, tehdy ještě docent Machovec, filozofický seminář dialogů mezi marxisty a křesťany. To bylo přímo na fakultě. Oba semináře byly relativně hodně navštěvovány, přicházely tam desítky zájemců, někdy se počet přítomných blížel do stovce a několikrát ji i překročil. Tohle ovšem skončilo brzy po intervenci v roce 1968. Výrchářský seminář nebyl obnoven, když na komenské fakultě převzal úřad děkana prof. Dobijáš a na filozofické fakultě, když byl vyloučen ze strany i z univerzity prof. Machovec. Nastalo druhé období, při kterém bylo potlačení filozofických aktivit tohoto druhu a bylo nutno zase sáhnout k již osvědčenému prostředku soukromých seminářů v soukromých bytech. Patočka pokračoval tímto způsobem sám a to tím spíš, že byl také zbaven možnosti působit na fakultě. My ostatní, odchovanci, žáci, jsme to podle svých možností dělali také. Já sám jsem měl řadu seminářů již od 70. let, nejen pro zájemce filozofické, ale také třeba pro studenty teologie, kteří se domnívali, že se nemohou dozvědět od svých profesorů nic podstatného o filozofii a chtěli se tedy nějakým způsobem pokusit získat informace a úvod uvedení do filozofie jinde. Tak tohle je ta prehistorie. A s počátkem Charty v roce 1977 velmi brzo došlo k interním diskusím o možnosti jakéhosi své pomocného vyučování, vzdělávání v celé řadě oborů. První plány byly poněkud nadnesené a nerealistické. Ukázalo se, že v té době nebyly skutečné podmínky, pro zahájení nějaké náhradní formy vysokoškolského vzdělávání v jiných oborech než právě ve filozofii. První plány byly podmínky nadnesené a nerealistické. Všechny jsou opovědující. Že Radl neumedl Masaryka v útěše. Že Radl nebyl menovateli žádným profesorem na Filozofické fakultě. A myslí si, že došlo ze strany Masarykovi k nějakému poměnutí Radla? Že krejčí tam chtěl dostat pozitivistu. A Radla, i když si do znační míry vážil jako odborníka, tak s ním zásadně nesouhlasil. Masaryk tam nejenom nedal žádný přístěvek, ale že ani pozdrav nějaký si nesložil Radlovi. Nebo tak, že pozdrav si Masaryk i kdy jako Radla po válce tak nějak neocenil. Co si k tomu myslíš? Já nevím o žádném místě, kde by Masaryk něco pozitivního o Radlovi řekl nebo napsal dokonce z doby předválečí. Jestli, že to nedělal před válkou, tak jako prezident to jistě nemohl začít dělat. Že nenapsal, jednak uvažme jeho věk a za druhý, Masaryk přece strašně opatrně zacházel s tou prezidentskou funkcí, aby ji nestrkal do takových věcí. Když takřka přežít nemohl toho pekaře, tak pod šifrou napsal polemiku s pekařem a to jistě jenom proto, že nechtěl do toho... Jakby tam řekl to svý jméno, tak v tu ránu by celá ta autorita prezidentská byla přítomná. Čili on chtěl jenom ty věcní argumenty. Že tam nepřispěl, to bych pochápal dost. Skoro by to bylo až nefér, že by to udělal. No a pravda je ovšem, mě to nikdy nenapadlo, že by nějaké takovéhle napětí tam bylo, ale pravda je, že Rádl se choval tak trošku jako enfant terrible a že hold lidi jsou takový, že když mají kolem sebe spoustu takových tatíčkujících pochlebníků, takže to nějak nemají tendenci dávat přednost hlavně hlasům kritickým. No a Rádl napsal mnoho vřelých řádek o Masarykovi, ale taky mnoho neobyčejně kritických. Toho je více, například co napsal o Masarykovi ve válce Čechů s Němcmi. No tam v Dějinách filozofie prakticky to je nic. Až s podívem, jak tam to jedna prázdno vylezlo. Ale v tom Durandově je takový docela pozitivní člověk. Ano, to je asi největší jeho příspěh, ale jenom jestli to máte v paměti, to je taky jedna z těch knížek, kterou nemůžu vytáhnout, páči má ten chlap. Ta válka Čechů s Němcmi, tam je teda tak ostrá, příkrá kritika Masarykova pojetí národa, národnosti, toho programu, jeho formulací už jako prezidentských, celé koncepce republiky, toho čechoslovakismu a tak dále. To muselo jít Masarykovi nutně do nervy. Mimo, že to je daleko později. Pins toho hned vyvozoval, že rádal tyhle kritické věci, napsal, protože byl dožrednej, že se nestal tím profesorem na filozofické fakultě. On to vykláda tak trapně psychologicky, že myslím, že to je pod úroveň vůbec nějak. Já to nečet, jenom co tady říkal. Všem, já jsem myslel, že mě chce vyprovokovat. To mě napadlo, že to tam takhle napíše, tyhle blbosti, co tady říkal. Ale já jsem mu je i hned vyvracel, říkal jsem, že to nepovažu za... Ještě mě napadá jedna věc, že mohla sehrát určitou roli v tom, to jenom hledám argumenty pro eventuálního protivníka, mohla paní Rádlová sehrát určitou roli. Ta byla od začátku až do konce proti tomu, aby se Rádl orientoval na tu filozofii. A ještě, když jsme tam tenkrát za ní byli, já nevím, jestli jsi byl taky u toho zrovna, nebo my jsme tam byli několikrát a s tebou dvakrát, myslím. Já tam jednou byl s kavou Nandraským, které to vyhořeně zapracovalo, ty svý práce. To bylo pojetí teda velmi vyhrocené tím, že ona vůbec nevzala na vědomí. Jeden, dva, tři, čtyři. Ho líčila vůbec, jako by nebyl filozof, jako by byl předvědec, který nám jaksi ke svému neštěstí se objela politickýma otázkama, chodil do nějakých ubohejch sociálního vědeckých schůzí, chodil před nášem. My jsme tam byli. My to dokonce formulovali tak, že to byl jeho největší životní omyl, že ty biologie nechal. U ní to ještě bylo takové, že nám to přibližila tím, že je dcera lesníka a si ho může považovala, že se obírá přírodou, ve smyslu teda živou přírodou. A že ta politika, kterou začal dělat potom po válce, ho vedla do všelkých kontroverzí, že z toho nic jako nebylo a že ztracil spoustu času s chůzema. Že sobě dělá ta pořádná vědeckou práci. A mě tam teď úplně mátlo to i kvůli tomu Karlu Andraského, že když on se jako pořád ptal, že předtím byl na tom filozofickém kongresu a tak dále, a to ona jako vůbec nějak ani nevěděla. To zapomněla. Ty pozdější věci nějak nevěděla. A naopak tam pak vznula takovou osobní stížnost na svého muže, že jí ty věci ani neříká. Zatímco z začátku jako, že spolupracovali. Tak jak to všechno řekl, se vším se vzničil. No a tohle by mohlo sehrát určitou roli v tom, že třeba Rádl, když se někde blížila nějaká vyhybka, takže neudělal radikálně jednoznačně krok směrem k té filozofické fakultě. Neměl tu podporu doma. Teď se mu nechtělo proti té náladě na fakultě i mezi těma mladýma filozofama nějak zvlášt se... Prostě je to nějaký způsob, který se může vzniknout. Že zvlášt se... Prostě, že rezignoval. Že teda neudělal všecko, co bylo v jeho možnostech, aby se na tu fakultu dostal filozofickou. To bych ještě tak jako maximálně připustil. Že se tam prostě necpal. A že nechal rozhodovat jiný. A to pak samozřejmě dopadlo tak, jak to dopadlo. V žádným případě nelze, myslím, dokumentovat. To by se o tom vědělo. Že by došlo k nějakému sporu nebo tak. A což se stalo v jiných případech. A psalo se o tom. Takže tady to spíš bylo takové latentní, utajené. Tady ještě k tomuhle tomu, když jsem to mamince pouze chcela četnout, maminka se také velice zarazila a říkala, že jí to také nenapadlo. Že paní Masaryková během vráty k rádu tu chodila na žitecké hodiny. Ale pak, že nikdy neslyšela o tom, že by do Masaryk rádu přišel jako na návštěvu. Ačkoliv do řádu, do řády pražských rodin chodila. No to měl nikdo, teda, že poděkovat. Takže jako jí to samozřejmě zarazilo a říká, že jí to nikdy nenapadlo, že by na tom něco bylo tak. Zvláštního nebo jinýho. No tak on tam ten pínc taky má, že rádu teda nechodil na pátečníky. Je to dokumentovaný? Maminka na to říkala, že by to ve zimě nešel. A potom uvedla ještě takový jeden takový pokretní důvod, říká, že rádu byl skutečně všechno zdravý a například nikdy, když byla jakákoliv skuze, debata ve filozofické jednotě nebo v realistickém klubu kdekoliv, měl cokoliv, tak o půl desátek si se právě nešel. Když by byl třeba tu prostředovou, o půl desátek nešel. Že velice přesně vydržoval takový osobní řád studijní, ale také jako životosprávu a říká o tom, že byl na pátečník. Bylo podiskusit a bylo uzavřeno, ještě tam nějak debatovali a on tu předseda říká, tak už běžte a když ne, tak všechno z vás. Protože k pátečníkům to je zrovna složitější, tak skutečně by tam nepatřil, nebyl by ani pozván, ani by tam nešel. To si myslím, že je skvělé. Takže to musíme dokumentovat. Já totiž mám v paměti někde zasutý, že tam přece jednou tu a tam, nebo jednou aspoň, nebo dvakrát, že tam byl rádl. Je docela možný, že při nějaké veřejné diskusii do níž zasáhl, že někdo přemluvil čatka, aby se přemohl a pozval. Zas by se to muselo někde vyhledat. Já mám dujem, že by se to muselo skutečně nějak prokázat, že tam nikdy nebyl, že tam nechodil. Myslím, že to je tamtoho čatka a zřejmě je toho čatka. Potom bědá nám, kdyby tam byly dva, nebo krátka čtvrtka, nevím co, že, aby nám nevládl. Bylo by hrozné se probudit někdy a teď zjistit, že nám vládne rádl, ale ještě daleko horší by bylo v obrácení. To bych mohl teda najít. Masarykov je slovníkův od Jaroslava Šimsy, tohle slovo rádl. Jaroslav Šimse tam zcela jasně považuje za takový nějaký zásadní meznik rok 1917. A i v těch poznánkách, které potom měl ve vězenském Sešike v 2040. roce, tak vždycky znova tam uvádí takovou základní věc, přednášky, které měl naskontruovat i o národu, rase, národnosti. A vždycky z toho vychází takové základné věci. K tomu má rádl sám... Komentář to je z toho Československého národa z České hry. Tam sám on říká, že pro něj životně důležitý myšlenkový obrad byl, když si přečet tu knížku o genialitě nebo o geních. A že od týdoj tam má taky to slavné místo, teda slavné v naší rodině. Jak když se narodějí děti v rodině, tak jak všichni koukají, to je nádhera, úplně z malých zázrak, jak ty děti jsou chytrý, a každý už začne přemýšlet, jaký gen je bude mít. A potom, jak je rádi, z toho aspoň normální děti vylezou. Tak to tam je taky v tomhle tomu. Ale konkrétně do jisté míry by to mohlo. Já nevím ten oden, ale ten vyšel asi později. Až někdy ve dvacátých letech. To teda už nevím. V případě, že to je dřívější, že to čet možná právě v té době, nebo krátce potom, že to by mohlo se ještě skloubit dohromady. Má to plecháč v těch pokračovatech, tam má ty citáty. V souřadu bibliografických údají na tom plecháč. Tak to já neznám. To by mohlo být. A mě se tam všem ráda říká, že to je ten zpor o to, jestli jsou ty změny tak veliké. Jestli na tomto místě má ráda takovou vlastní bilanci toho předvětského bádání a jeho mezi. Že si prostě v tom uvědomil, že určitý způsob předvětského bádání, nemůže vést teda dál. A protože se potom pokusil vyložit ty věci. Nemá tam jako, že by to byl obrat. Ale má to jako prohloubení toho pochopení, který už se mu, já nevím, v čem otevíralo. Když ten Oden, zvlášť tam zřejmě, na něho udělal takový dojem, který udělal takovou práci, kdy si udělal takovou mapku, kde prostě se kdo narodil a zjistil, že se ty geniální lidi rodili v určité té oblasti. A tak on to prosudoval a zjistil, že tam bývalo jako v nějakejší školství a kláštery a tak dále během staletí. Není to takovou přírodním nadáním, kralinou, nebo povahou a nebo jinou vzadností, ale že to je tradice duchovní. A to je snad v tom, i v té křesťanské debí. To já si přesně nevybavuju, ale určitě to tam je. Je to na pokračování, na dva nebo na tři krát to je v křesťanské. Je to dost dlouhá věc, jmenuje se to Československý národ. A asi je to takovej nejspolehlivější doklad, že Rádl sám si myslel, že tohle to pronikavě změnilo jeho způsob výšlení. Jaroslav Šimřák v tom slovníku Masarykově uvádí, že nám dost místa věnuje vypisování jednácté bibliografie Rádlově, co napsal před prvním válkou a jakými směli se tedy to upíralo. Tak to mu je tomu věnováno hodně místa. A potom tam tám píše, že vlastně po té první válce, že vypsat Rádlovou filozofii by znamenalo vypsat jeho vřejné působení. Jak si vystupovat nebo tak. A více méně, jestli z nedostatku místa nebo také možná z pocitu, že by to musel nějak dokumentovat nebo co tak, to teda neudělal bohužel. Když jsem toho pince otevřela, tak já jsem to začala číst, protože jsem si myslela, že ten pinc teda to zneudělá. I z toho podle těch správ, že Martin říkal, načeš pinc má teda řadu takových postředů, některých se mi zdálo docela chytrych a po ukazu někde se mi to zdalo, že to už je úplně vedle. Ale tohle to teda vůbec neudělá. Udělal to vůbec teda někdy někdo? No, nevím, já myslím, že... Taková pořádná práce v tom nikdy udělaná nebyla. Prosím tě, a ta Kažminová práce, jaká je ta Kažminová práce? Já ji nikdy nečetl. Ty si ji nečetl? Ne. Kažminy začala se publikovat bude já. No a co si tým potom myslíš? Je to opravdu teda nutné k tomuto udělat, nebo to není? No, podívej se, nutné je to v každém případě, že? Protože je to škandál, že náš největší filozof není zdokumentovaný úsobem solínně, že? A že... Teď tady je možnost, aby každej si toho hrádla vykládal, jak chtěl, že? To je... Jak to k tomu zaměříš, aby si to nevykládal každý? No, přeji všim, že někdo se do toho pustí a udělá o tom pořádnou studii, takže to všechno ostatní je smetené ze stolu. To je jediná možnost. Až postavit proti tomu jiný pojetí, no dobře, no. Ale tu práci udělat. To je ta základní věc. Jinak to nepůjde. Když se dějou takové věci, že lidi, který to prožívali, jako je Váca v Černé, napíše tu hruzostrašnou věc, že Masaryk v podstatě je ve svým pojetí určenej Herdrem. A tedy touhletou liní, že ještě tam říká další. A k tomu říká Arádl, to je jenom jeho žák, který ho vykládá. No tak když takovou věc Váca v Černé řekne, což mě rozdráždilo víc než za posledních deset let cokoliv jiného. No tak co v této situaci se dá dělat? Přece nemůže každej si pindat, jak chce. To je potřeba udělat kus práce. No ale teď je jak to udělat? Jak sehnat mladého člověka, který se do toho pustí? Toho Hübnera neznáš? Křesťanský byl potom taky, ta křesťanská nevývojní proti fašismu. A je to taky ten, co v Kostrách, tam měl ten Inzerad, že schání nějaké doklady, že dělá biografii Herdlovu? To je zase nějaký farář to bude. Ale ten Hübner jde budovit, síc na zítáře a plecháč se jako dost cení. A nevím o všem jinak, nevím nic, jenom já to plecháč upozorňoval. Plecháč sám je přesvědčen, že by se měli spojit, aby se zjistilo, co kdo byla vlastně udělána. No ne, mě teď zajímalo hlavně tohle, jestli si tak nějak souhlasíš, nebo myslíš si, že opravdu to, co ten Jaroslav Šimtsa tam napsal do toho slovíku, to je, že vystoupovat po rádlovu filozofii po válce lze, jedině tím, že se dokumentuje to veřejné působení v souvislosti teda s tou filozofií nebo s tím projevem, který měl. To je určitý metodický přístup. Já se určitě předomývám, že ten současník, tomu současníkovi, že se zdálo, že to psal otevření 28, ne 29? No, myslím, že dokonce 30. Já mám věm, že se mu zdálo, že ta zveřejná činnost je velmi závažná, že bude potřeba prohaz takovou reflexi a že mu nebylo asi asi příliš jasno, jak se to dá skoupit s tím, co lze podchytit z té předcházející převážně člověkské práce. Že to je velmi nesnadné, když ten Rádu byl plný všelakých zápasech a diskusí. To znamená, že když to měl se psat, tak asi byl na rozpadcích, co má teda napsat, právě protože byl jako doktoralům, jako angažová. Jsou všechny dobře. Je to těžké. Já mám jakousi vlastní konstituci, která je orientovaná úplně jinak. Čili prostě to je výmvo mezi toho svého přístupu nebo toho svého hodnotení, ale svůjství nepřekročím. Čili já vlastně tady jenom, jestliže se k tomu budu vyjadřovat, tak vlastně to bude apologia pro Vítámea. Já mám za to, že interpretovat hrádla je třeba z textů, které jsou k dispozici. A že veškerá dokumentace jeho aktivit politických nebo obecně osvětových a podobně, že může jenom dokreslit, ale že by to byla spolehlivá metodická cesta, metodický přístup k tomu, který by dovolil odhalit v hrádlovi něco, co není v jeho textech, na to nevěřím. Ale jak říkám, prostě já na to nevěřím, ale co já vím. Přijde geniální historik, že v České filozofie to ukáže, že třeba ne, ale pravda je. Patočkovi například šlo nárádlovi strašně na nervy, že pořádně nepracoval, že poslední dobrou knihu, kterou udělal, napsal ty dějiny vývojových teorií a všechno v ostatní, ještě tak, jako by uznal pracovně romantickou vědu, ale je zásadně proti tomu, jako myšlenkově úplně to nepřijímá, čili nerad o tom mluvil, ale špatně vytýkal, rád mu šel na nervy tím, že se rozdrobil do spousty článečků, přednášek, brožůrek a konečně se pustil v nějaké pořádnější práce, takže to bylo takový nic moc, jako ta moderní věda, že to je čistě utilitárně udělané a ty dějiny, filozofie, chyba na chybu, prostě nedal se s tím pořádnou práci, i když je to vynikající. V zásadě mohla to být senzace, kdyby si s tím bejval dal víc práce. Tak asi se koukal na to Patočka. Já jsem v polemice s ním, samozřejmě měl tendenci říkat, že vlastní myšlenka je vždycky ne v těch knihách, ale tam, kde působí, čili že je potřeba právě ty brožůrky číst. A já sám si myslím, že ty nejdůležitější věci, že se dají vysvědovat právě v těch brožůrkách. Třeba Rádlo o pojetí pravdy se daleko líp dá dokumentovat z těchto malých brožůrek a malých článků, než z jeho velkých knížek. A to je to po mým soudu, že to je subjektivní záležitost, po mým soudu to rozhodující, to nejdůležitější, co vůbec tady Rádlo udělal filozoficky a na čem je potřeba stavět. Ale to je po mým soudu zase proto ne, že by rozhodující byla ta práce toho filozofa v terénu. Po mým soudu to je nonsense, protože filozof píše pro věky, a ne pro okamžik. Čili když chce něco opravdu pořádně udělat, tak to má dělat tak, aby ještě po dvou z těch letech se to dalo číst. A ta důležitost těch příležitostných věcí, po mým soudu, spočívá v tom, že právě v té situaci toho zápasu, že tam se většinou formulují věci daleko precíznější, tak vyhrocenější, takže ta myšlenka je tam daleko plastičtější, než když se pojedná o tom systematicky. Ale zase to hodnotím, tu důležitost z hlediska toho okamžitého dopadu. Nýbrž, že pak někdo může přijít a teď to z rozhozených, z těch disjekt a membra nějak to dát dohromady a udělat z toho to, co by býval měl udělat ten myslitel sám. Že by nějakej celkovej pohled se ukázal, když by se ty jednotlivý akty veřejného působení dali vedle sebe, na to nevěřím. Každý ten akt je potenciálním nositelem čehosi významného. Když to analyzujeme, tak možná, že tam najdeme zlatý zrničko, který pak přeneseme. Ale vlastně je to pro filozofii rozhodují tyto, co neplatí její ketnu. Já bych v tom řekl tohleto. To je nesporně pravda, jak to říkáš. Jenomže ta kotýž Patočka potom neříkala Masaryka. Říká, že založil stát filozof. Neleze hodnotit jenom jako z hlediska toho výsledku politického, ale toho záměru, že to je čin a teda u filozofa filozofický čin. A že ho třeba interpretovat. Já si myslím, že ten současník má takový zvláštní zážitek, že určitý třeba, když tak jako vezmu, třeba se stavu Hromádkovi, že ten Hromádka v určitých momentech, v určitým období, jakoby se napnul takovým pozoruhodným směrem, takovým směrodatně teda, nebo jak bych to řekl. A přitom jako z toho období ty věci, které zůstaly napsané, jsou velmi slabé, velmi chabé. Třeba to evangelium o cestě za člověkem. Věci, které teda vyšly, daleko silnější věci, jsou ty staré věci, řekněme, z toho období těch 20. let, nebo když potom vydali tu desertaci nebo habilitaci a tak dále, tak se to zdá daleko, nebo je to daleko silnější, než to, co potom publikoval, řekněme, po válce, nebo co publikoval v 60. letech. Bez ohledu tam na tu cenzuru. Ale tak, ten jeho zápas plus tato jeho učitelství, učitelská činnost, přednášky, bylo cosi pozoruhodnýho, což ovšem není snadný pro toho současníka, nebo toho posluchače, žáka. Není snadný zachytit a sformulovat. Já mám dojem, že z toho důvodu se ten rádl těm současníkům jevil vlastně rozporně. To znamená, že ani ten otec, který teda by se dal považovat za žáka rádlová, tak je to tak bylo chápáno, třeba Charles to tak chápal, když měl příležitost do toho slovníku, který se píše na těch 50 let, tam vtělit něco z toho poselství rádlova, tak jak si o to obnetím, že to čeká na zpracování jeho veřejné aktivity. Takže na jednu stranu to je pravda, co říká, že totiž jde o tu myšlenkovou aktivitu, kterou se teda vyinterpretovat při dobré znalosti toho dobového pozadí, ale samozřejmě nejde o ten výsledek, o ten úspěch, ohlas, nebo prostě o tu věc samu, ale o to, jaké k tomu měl důvody, jaké k tomu měl motývy, jak to zpracovával a z toho teda dozpracovat to, co je vyleženo systematicky. Po všem, ten jeho zřejmě styl byl takový, že on určitý věci teprve v tom zápase, v tom aktuálním napětí, teprve tam se to rozsvítilo. Ano, to je ono. Radl sám to formuluje takhle, že to, co se tady v tomhle světě děje, to říkal na konci dějin filozofie, to, co se tady v tom světě odehrává, že to jsou jenom takové kulisy, že to je jenom náhoda, v níž se má osvědčit náš postoj. Nemůžu citovat přesně, ale tam se má osvědčit, že je to něco ostatního, v tom konkrétním. Ale to konkrétní není důležitý. Mně se vždycky kapku nelíbilo, když Patočka začal o tom Masarykovi, jak to je světové unikum, že to je filozof, který zalužil stát, což se Platonovi nepodařilo a Masarykovi ano. Tak mně se na tom vždycky nelíbilo to, že to říká on, který k tomu chtěl.

====================
s1 [první minuta z kazety bohužel smazána, je ale na starším přepisu].flac
====================
Pravidelně navštěhovat kromě jiných přednášek a seminářů Patočkovi pro semináře v Dřehové ulici, kde se četl Laches a jiné teksty, také o slově Logische Untersuchungen. Měl jsem to štěstí, že jako nejmladší, již v prvním roce studia na Filozofické fakultě, jsem byl Patočkou přizván na jeho soukromý seminář, který se většinou konal v jeho bytě v Břevnově. Četl se tam malý, ale hutný spisek Martina Heideggera von Westerwarheit. Pro mne to tehdy byla španělská vesnice. Začátku jsem trochu rozuměl, pak jsem ztrácel schopnost sledovat diskuse, ale všetky začátky jsou těžké. Potom v 50. letech a v 60., no v 50. letech zejména, byla situace v jistém smyslu podobná jako dnes, jako v posledním desetiletí. Filozofie byla velmi redukována na Filozofické fakultě, vždycky jenom na marxismus a ani úroveň této marxistické filozofie nebyla vždycky nejlepší. Tehdy vlastně Patočka, a jistě nebyl sám, začal nejdříve s nepravidelnými a potom i s relativně pravidelnými kroužky, kde se probíraly různé texty. Velmi často, nejčastěji referoval on sám o své četbě a někdy také referovali jiní mladší a bývala diskuse. Tohle trvalo až do začátku 60. let, kdy se ukázala jistá možnost veřejných seminářů, i když to nebyla možnost nějak skutečně pronikavá, opravdu světoborná, tak přeci jenom něco bylo možné. V 1961. roce zahájil ekumenický seminář v Výrchářích pod střechou Komenského teologické fakulty a pod osobním deštníkem hromádkovým. A dva roky potom zahájil prof. Machovec, tehdy ještě docent Machovec, filozofický seminář dialogů mezi marxisty a křesťany. To bylo přímo na fakultě. Oba semináře byly relativně hodně navštěvovány, přicházely tam desítky zájemců, někdy se počet přítomných blížel do stovce a několikrát ji i překročil. Tohle ovšem skončilo brzy po intervenci v roce 1968. Výrchářský seminář nebyl obnoven, když na komenské fakultě převzal úřad děkana prof. Dobijáš a na filozofické fakultě, když byl vyloučen ze strany i z univerzity prof. Machovec. Nastalo druhé období, při kterém bylo potlačení filozofických aktivit tohoto druhu a bylo nutno zase sáhnout k již osvědčenému prostředku soukromých seminářů v soukromých bytech. Patočka pokračoval tímto způsobem sám a to tím spíš, že byl také zbaven možnosti působit na fakultě. My ostatní, odchovanci, žáci, jsme to podle svých možností dělali také. Já sám jsem měl řadu seminářů již od 70. let, nejen pro zájemce filozofické, ale také třeba pro studenty teologie, kteří se domnívali, že se nemohou dozvědět od svých profesorů nic podstatného o filozofii a chtěli se tedy nějakým způsobem pokusit získat informace a úvod uvedení do filozofie jinde. Tak tohle je ta prehistorie. A s počátkem Charty v roce 1977 velmi brzo došlo k interním diskusím o možnosti jakéhosi své pomocného vyučování, vzdělávání v celé řadě oborů. První plány byly poněkud nadnesené a nerealistické. Ukázalo se, že v té době nebyly skutečné podmínky, pro zahájení nějaké náhradní formy vysokoškolského vzdělávání v jiných oborech než právě ve filozofii. První plány byly podmínky nadnesené a nerealistické. Všechny jsou opovědující. Že Radl neumedl Masaryka v útěše. Že Radl nebyl menovateli žádným profesorem na Filozofické fakultě. A myslí si, že došlo ze strany Masarykovi k nějakému poměnutí Radla? Že krejčí tam chtěl dostat pozitivistu. A Radla, i když si do znační míry vážil jako odborníka, tak s ním zásadně nesouhlasil. Masaryk tam nejenom nedal žádný přístěvek, ale že ani pozdrav nějaký si nesložil Radlovi. Nebo tak, že pozdrav si Masaryk i kdy jako Radla po válce tak nějak neocenil. Co si k tomu myslíš? Já nevím o žádném místě, kde by Masaryk něco pozitivního o Radlovi řekl nebo napsal dokonce z doby předválečí. Jestli, že to nedělal před válkou, tak jako prezident to jistě nemohl začít dělat. Že nenapsal, jednak uvažme jeho věk a za druhý, Masaryk přece strašně opatrně zacházel s tou prezidentskou funkcí, aby ji nestrkal do takových věcí. Když takřka přežít nemohl toho pekaře, tak pod šifrou napsal polemiku s pekařem a to jistě jenom proto, že nechtěl do toho... Jakby tam řekl to svý jméno, tak v tu ránu by celá ta autorita prezidentská byla přítomná. Čili on chtěl jenom ty věcní argumenty. Že tam nepřispěl, to bych pochápal dost. Skoro by to bylo až nefér, že by to udělal. No a pravda je ovšem, mě to nikdy nenapadlo, že by nějaké takovéhle napětí tam bylo, ale pravda je, že Rádl se choval tak trošku jako enfant terrible a že hold lidi jsou takový, že když mají kolem sebe spoustu takových tatíčkujících pochlebníků, takže to nějak nemají tendenci dávat přednost hlavně hlasům kritickým. No a Rádl napsal mnoho vřelých řádek o Masarykovi, ale taky mnoho neobyčejně kritických. Toho je více, například co napsal o Masarykovi ve válce Čechů s Němcmi. No tam v Dějinách filozofie prakticky to je nic. Až s podívem, jak tam to jedna prázdno vylezlo. Ale v tom Durandově je takový docela pozitivní člověk. Ano, to je asi největší jeho příspěh, ale jenom jestli to máte v paměti, to je taky jedna z těch knížek, kterou nemůžu vytáhnout, páči má ten chlap. Ta válka Čechů s Němcmi, tam je teda tak ostrá, příkrá kritika Masarykova pojetí národa, národnosti, toho programu, jeho formulací už jako prezidentských, celé koncepce republiky, toho čechoslovakismu a tak dále. To muselo jít Masarykovi nutně do nervy. Mimo, že to je daleko později. Pins toho hned vyvozoval, že rádal tyhle kritické věci, napsal, protože byl dožrednej, že se nestal tím profesorem na filozofické fakultě. On to vykláda tak trapně psychologicky, že myslím, že to je pod úroveň vůbec nějak. Já to nečet, jenom co tady říkal. Všem, já jsem myslel, že mě chce vyprovokovat. To mě napadlo, že to tam takhle napíše, tyhle blbosti, co tady říkal. Ale já jsem mu je i hned vyvracel, říkal jsem, že to nepovažu za... Ještě mě napadá jedna věc, že mohla sehrát určitou roli v tom, to jenom hledám argumenty pro eventuálního protivníka, mohla paní Rádlová sehrát určitou roli. Ta byla od začátku až do konce proti tomu, aby se Rádl orientoval na tu filozofii. A ještě, když jsme tam tenkrát za ní byli, já nevím, jestli jsi byl taky u toho zrovna, nebo my jsme tam byli několikrát a s tebou dvakrát, myslím. Já tam jednou byl s kavou Nandraským, které to vyhořeně zapracovalo, ty svý práce. To bylo pojetí teda velmi vyhrocené tím, že ona vůbec nevzala na vědomí. Jeden, dva, tři, čtyři. Ho líčila vůbec, jako by nebyl filozof, jako by byl předvědec, který nám jaksi ke svému neštěstí se objela politickýma otázkama, chodil do nějakých ubohejch sociálního vědeckých schůzí, chodil před nášem. My jsme tam byli. My to dokonce formulovali tak, že to byl jeho největší životní omyl, že ty biologie nechal. U ní to ještě bylo takové, že nám to přibližila tím, že je dcera lesníka a si ho může považovala, že se obírá přírodou, ve smyslu teda živou přírodou. A že ta politika, kterou začal dělat potom po válce, ho vedla do všelkých kontroverzí, že z toho nic jako nebylo a že ztracil spoustu času s chůzema. Že sobě dělá ta pořádná vědeckou práci. A mě tam teď úplně mátlo to i kvůli tomu Karlu Andraského, že když on se jako pořád ptal, že předtím byl na tom filozofickém kongresu a tak dále, a to ona jako vůbec nějak ani nevěděla. To zapomněla. Ty pozdější věci nějak nevěděla. A naopak tam pak vznula takovou osobní stížnost na svého muže, že jí ty věci ani neříká. Zatímco z začátku jako, že spolupracovali. Tak jak to všechno řekl, se vším se vzničil. No a tohle by mohlo sehrát určitou roli v tom, že třeba Rádl, když se někde blížila nějaká vyhybka, takže neudělal radikálně jednoznačně krok směrem k té filozofické fakultě. Neměl tu podporu doma. Teď se mu nechtělo proti té náladě na fakultě i mezi těma mladýma filozofama nějak zvlášt se... Prostě je to nějaký způsob, který se může vzniknout. Že zvlášt se... Prostě, že rezignoval. Že teda neudělal všecko, co bylo v jeho možnostech, aby se na tu fakultu dostal filozofickou. To bych ještě tak jako maximálně připustil. Že se tam prostě necpal. A že nechal rozhodovat jiný. A to pak samozřejmě dopadlo tak, jak to dopadlo. V žádným případě nelze, myslím, dokumentovat. To by se o tom vědělo. Že by došlo k nějakému sporu nebo tak. A což se stalo v jiných případech. A psalo se o tom. Takže tady to spíš bylo takové latentní, utajené. Tady ještě k tomuhle tomu, když jsem to mamince pouze chcela četnout, maminka se také velice zarazila a říkala, že jí to také nenapadlo. Že paní Masaryková během vráty k rádu tu chodila na žitecké hodiny. Ale pak, že nikdy neslyšela o tom, že by do Masaryk rádu přišel jako na návštěvu. Ačkoliv do řádu, do řády pražských rodin chodila. No to měl nikdo, teda, že poděkovat. Takže jako jí to samozřejmě zarazilo a říká, že jí to nikdy nenapadlo, že by na tom něco bylo tak. Zvláštního nebo jinýho. No tak on tam ten pínc taky má, že rádu teda nechodil na pátečníky. Je to dokumentovaný? Maminka na to říkala, že by to ve zimě nešel. A potom uvedla ještě takový jeden takový pokretní důvod, říká, že rádu byl skutečně všechno zdravý a například nikdy, když byla jakákoliv skuze, debata ve filozofické jednotě nebo v realistickém klubu kdekoliv, měl cokoliv, tak o půl desátek si se právě nešel. Když by byl třeba tu prostředovou, o půl desátek nešel. Že velice přesně vydržoval takový osobní řád studijní, ale také jako životosprávu a říká o tom, že byl na pátečník. Bylo podiskusit a bylo uzavřeno, ještě tam nějak debatovali a on tu předseda říká, tak už běžte a když ne, tak všechno z vás. Protože k pátečníkům to je zrovna složitější, tak skutečně by tam nepatřil, nebyl by ani pozván, ani by tam nešel. To si myslím, že je skvělé. Takže to musíme dokumentovat. Já totiž mám v paměti někde zasutý, že tam přece jednou tu a tam, nebo jednou aspoň, nebo dvakrát, že tam byl rádl. Je docela možný, že při nějaké veřejné diskusii do níž zasáhl, že někdo přemluvil čatka, aby se přemohl a pozval. Zas by se to muselo někde vyhledat. Já mám dujem, že by se to muselo skutečně nějak prokázat, že tam nikdy nebyl, že tam nechodil. Myslím, že to je tamtoho čatka a zřejmě je toho čatka. Potom bědá nám, kdyby tam byly dva, nebo krátka čtvrtka, nevím co, že, aby nám nevládl. Bylo by hrozné se probudit někdy a teď zjistit, že nám vládne rádl, ale ještě daleko horší by bylo v obrácení. To bych mohl teda najít. Masarykov je slovníkův od Jaroslava Šimsy, tohle slovo rádl. Jaroslav Šimse tam zcela jasně považuje za takový nějaký zásadní meznik rok 1917. A i v těch poznánkách, které potom měl ve vězenském Sešike v 2040. roce, tak vždycky znova tam uvádí takovou základní věc, přednášky, které měl naskontruovat i o národu, rase, národnosti. A vždycky z toho vychází takové základné věci. K tomu má rádl sám... Komentář to je z toho Československého národa z České hry. Tam sám on říká, že pro něj životně důležitý myšlenkový obrad byl, když si přečet tu knížku o genialitě nebo o geních. A že od týdoj tam má taky to slavné místo, teda slavné v naší rodině. Jak když se narodějí děti v rodině, tak jak všichni koukají, to je nádhera, úplně z malých zázrak, jak ty děti jsou chytrý, a každý už začne přemýšlet, jaký gen je bude mít. A potom, jak je rádi, z toho aspoň normální děti vylezou. Tak to tam je taky v tomhle tomu. Ale konkrétně do jisté míry by to mohlo. Já nevím ten oden, ale ten vyšel asi později. Až někdy ve dvacátých letech. To teda už nevím. V případě, že to je dřívější, že to čet možná právě v té době, nebo krátce potom, že to by mohlo se ještě skloubit dohromady. Má to plecháč v těch pokračovatech, tam má ty citáty. V souřadu bibliografických údají na tom plecháč. Tak to já neznám. To by mohlo být. A mě se tam všem ráda říká, že to je ten zpor o to, jestli jsou ty změny tak veliké. Jestli na tomto místě má ráda takovou vlastní bilanci toho předvětského bádání a jeho mezi. Že si prostě v tom uvědomil, že určitý způsob předvětského bádání, nemůže vést teda dál. A protože se potom pokusil vyložit ty věci. Nemá tam jako, že by to byl obrat. Ale má to jako prohloubení toho pochopení, který už se mu, já nevím, v čem otevíralo. Když ten Oden, zvlášť tam zřejmě, na něho udělal takový dojem, který udělal takovou práci, kdy si udělal takovou mapku, kde prostě se kdo narodil a zjistil, že se ty geniální lidi rodili v určité té oblasti. A tak on to prosudoval a zjistil, že tam bývalo jako v nějakejší školství a kláštery a tak dále během staletí. Není to takovou přírodním nadáním, kralinou, nebo povahou a nebo jinou vzadností, ale že to je tradice duchovní. A to je snad v tom, i v té křesťanské debí. To já si přesně nevybavuju, ale určitě to tam je. Je to na pokračování, na dva nebo na tři krát to je v křesťanské. Je to dost dlouhá věc, jmenuje se to Československý národ. A asi je to takovej nejspolehlivější doklad, že Rádl sám si myslel, že tohle to pronikavě změnilo jeho způsob výšlení. Jaroslav Šimřák v tom slovníku Masarykově uvádí, že nám dost místa věnuje vypisování jednácté bibliografie Rádlově, co napsal před prvním válkou a jakými směli se tedy to upíralo. Tak to mu je tomu věnováno hodně místa. A potom tam tám píše, že vlastně po té první válce, že vypsat Rádlovou filozofii by znamenalo vypsat jeho vřejné působení. Jak si vystupovat nebo tak. A více méně, jestli z nedostatku místa nebo také možná z pocitu, že by to musel nějak dokumentovat nebo co tak, to teda neudělal bohužel. Když jsem toho pince otevřela, tak já jsem to začala číst, protože jsem si myslela, že ten pinc teda to zneudělá. I z toho podle těch správ, že Martin říkal, načeš pinc má teda řadu takových postředů, některých se mi zdálo docela chytrych a po ukazu někde se mi to zdalo, že to už je úplně vedle. Ale tohle to teda vůbec neudělá. Udělal to vůbec teda někdy někdo? No, nevím, já myslím, že... Taková pořádná práce v tom nikdy udělaná nebyla. Prosím tě, a ta Kažminová práce, jaká je ta Kažminová práce? Já ji nikdy nečetl. Ty si ji nečetl? Ne. Kažminy začala se publikovat bude já. No a co si tým potom myslíš? Je to opravdu teda nutné k tomuto udělat, nebo to není? No, podívej se, nutné je to v každém případě, že? Protože je to škandál, že náš největší filozof není zdokumentovaný úsobem solínně, že? A že... Teď tady je možnost, aby každej si toho hrádla vykládal, jak chtěl, že? To je... Jak to k tomu zaměříš, aby si to nevykládal každý? No, přeji všim, že někdo se do toho pustí a udělá o tom pořádnou studii, takže to všechno ostatní je smetené ze stolu. To je jediná možnost. Až postavit proti tomu jiný pojetí, no dobře, no. Ale tu práci udělat. To je ta základní věc. Jinak to nepůjde. Když se dějou takové věci, že lidi, který to prožívali, jako je Váca v Černé, napíše tu hruzostrašnou věc, že Masaryk v podstatě je ve svým pojetí určenej Herdrem. A tedy touhletou liní, že ještě tam říká další. A k tomu říká Arádl, to je jenom jeho žák, který ho vykládá. No tak když takovou věc Váca v Černé řekne, což mě rozdráždilo víc než za posledních deset let cokoliv jiného. No tak co v této situaci se dá dělat? Přece nemůže každej si pindat, jak chce. To je potřeba udělat kus práce. No ale teď je jak to udělat? Jak sehnat mladého člověka, který se do toho pustí? Toho Hübnera neznáš? Křesťanský byl potom taky, ta křesťanská nevývojní proti fašismu. A je to taky ten, co v Kostrách, tam měl ten Inzerad, že schání nějaké doklady, že dělá biografii Herdlovu? To je zase nějaký farář to bude. Ale ten Hübner jde budovit, síc na zítáře a plecháč se jako dost cení. A nevím o všem jinak, nevím nic, jenom já to plecháč upozorňoval. Plecháč sám je přesvědčen, že by se měli spojit, aby se zjistilo, co kdo byla vlastně udělána. No ne, mě teď zajímalo hlavně tohle, jestli si tak nějak souhlasíš, nebo myslíš si, že opravdu to, co ten Jaroslav Šimtsa tam napsal do toho slovíku, to je, že vystoupovat po rádlovu filozofii po válce lze, jedině tím, že se dokumentuje to veřejné působení v souvislosti teda s tou filozofií nebo s tím projevem, který měl. To je určitý metodický přístup. Já se určitě předomývám, že ten současník, tomu současníkovi, že se zdálo, že to psal otevření 28, ne 29? No, myslím, že dokonce 30. Já mám věm, že se mu zdálo, že ta zveřejná činnost je velmi závažná, že bude potřeba prohaz takovou reflexi a že mu nebylo asi asi příliš jasno, jak se to dá skoupit s tím, co lze podchytit z té předcházející převážně člověkské práce. Že to je velmi nesnadné, když ten Rádu byl plný všelakých zápasech a diskusí. To znamená, že když to měl se psat, tak asi byl na rozpadcích, co má teda napsat, právě protože byl jako doktoralům, jako angažová. Jsou všechny dobře. Je to těžké. Já mám jakousi vlastní konstituci, která je orientovaná úplně jinak. Čili prostě to je výmvo mezi toho svého přístupu nebo toho svého hodnotení, ale svůjství nepřekročím. Čili já vlastně tady jenom, jestliže se k tomu budu vyjadřovat, tak vlastně to bude apologia pro Vítámea. Já mám za to, že interpretovat hrádla je třeba z textů, které jsou k dispozici. A že veškerá dokumentace jeho aktivit politických nebo obecně osvětových a podobně, že může jenom dokreslit, ale že by to byla spolehlivá metodická cesta, metodický přístup k tomu, který by dovolil odhalit v hrádlovi něco, co není v jeho textech, na to nevěřím. Ale jak říkám, prostě já na to nevěřím, ale co já vím. Přijde geniální historik, že v České filozofie to ukáže, že třeba ne, ale pravda je. Patočkovi například šlo nárádlovi strašně na nervy, že pořádně nepracoval, že poslední dobrou knihu, kterou udělal, napsal ty dějiny vývojových teorií a všechno v ostatní, ještě tak, jako by uznal pracovně romantickou vědu, ale je zásadně proti tomu, jako myšlenkově úplně to nepřijímá, čili nerad o tom mluvil, ale špatně vytýkal, rád mu šel na nervy tím, že se rozdrobil do spousty článečků, přednášek, brožůrek a konečně se pustil v nějaké pořádnější práce, takže to bylo takový nic moc, jako ta moderní věda, že to je čistě utilitárně udělané a ty dějiny, filozofie, chyba na chybu, prostě nedal se s tím pořádnou práci, i když je to vynikající. V zásadě mohla to být senzace, kdyby si s tím bejval dal víc práce. Tak asi se koukal na to Patočka. Já jsem v polemice s ním, samozřejmě měl tendenci říkat, že vlastní myšlenka je vždycky ne v těch knihách, ale tam, kde působí, čili že je potřeba právě ty brožůrky číst. A já sám si myslím, že ty nejdůležitější věci, že se dají vysvědovat právě v těch brožůrkách. Třeba Rádlo o pojetí pravdy se daleko líp dá dokumentovat z těchto malých brožůrek a malých článků, než z jeho velkých knížek. A to je to po mým soudu, že to je subjektivní záležitost, po mým soudu to rozhodující, to nejdůležitější, co vůbec tady Rádlo udělal filozoficky a na čem je potřeba stavět. Ale to je po mým soudu zase proto ne, že by rozhodující byla ta práce toho filozofa v terénu. Po mým soudu to je nonsense, protože filozof píše pro věky, a ne pro okamžik. Čili když chce něco opravdu pořádně udělat, tak to má dělat tak, aby ještě po dvou z těch letech se to dalo číst. A ta důležitost těch příležitostných věcí, po mým soudu, spočívá v tom, že právě v té situaci toho zápasu, že tam se většinou formulují věci daleko precíznější, tak vyhrocenější, takže ta myšlenka je tam daleko plastičtější, než když se pojedná o tom systematicky. Ale zase to hodnotím, tu důležitost z hlediska toho okamžitého dopadu. Nýbrž, že pak někdo může přijít a teď to z rozhozených, z těch disjekt a membra nějak to dát dohromady a udělat z toho to, co by býval měl udělat ten myslitel sám. Že by nějakej celkovej pohled se ukázal, když by se ty jednotlivý akty veřejného působení dali vedle sebe, na to nevěřím. Každý ten akt je potenciálním nositelem čehosi významného. Když to analyzujeme, tak možná, že tam najdeme zlatý zrničko, který pak přeneseme. Ale vlastně je to pro filozofii rozhodují tyto, co neplatí její ketnu. Já bych v tom řekl tohleto. To je nesporně pravda, jak to říkáš. Jenomže ta kotýž Patočka potom neříkala Masaryka. Říká, že založil stát filozof. Neleze hodnotit jenom jako z hlediska toho výsledku politického, ale toho záměru, že to je čin a teda u filozofa filozofický čin. A že ho třeba interpretovat. Já si myslím, že ten současník má takový zvláštní zážitek, že určitý třeba, když tak jako vezmu, třeba se stavu Hromádkovi, že ten Hromádka v určitých momentech, v určitým období, jakoby se napnul takovým pozoruhodným směrem, takovým směrodatně teda, nebo jak bych to řekl. A přitom jako z toho období ty věci, které zůstaly napsané, jsou velmi slabé, velmi chabé. Třeba to evangelium o cestě za člověkem. Věci, které teda vyšly, daleko silnější věci, jsou ty staré věci, řekněme, z toho období těch 20. let, nebo když potom vydali tu desertaci nebo habilitaci a tak dále, tak se to zdá daleko, nebo je to daleko silnější, než to, co potom publikoval, řekněme, po válce, nebo co publikoval v 60. letech. Bez ohledu tam na tu cenzuru. Ale tak, ten jeho zápas plus tato jeho učitelství, učitelská činnost, přednášky, bylo cosi pozoruhodnýho, což ovšem není snadný pro toho současníka, nebo toho posluchače, žáka. Není snadný zachytit a sformulovat. Já mám dojem, že z toho důvodu se ten rádl těm současníkům jevil vlastně rozporně. To znamená, že ani ten otec, který teda by se dal považovat za žáka rádlová, tak je to tak bylo chápáno, třeba Charles to tak chápal, když měl příležitost do toho slovníku, který se píše na těch 50 let, tam vtělit něco z toho poselství rádlova, tak jak si o to obnetím, že to čeká na zpracování jeho veřejné aktivity. Takže na jednu stranu to je pravda, co říká, že totiž jde o tu myšlenkovou aktivitu, kterou se teda vyinterpretovat při dobré znalosti toho dobového pozadí, ale samozřejmě nejde o ten výsledek, o ten úspěch, ohlas, nebo prostě o tu věc samu, ale o to, jaké k tomu měl důvody, jaké k tomu měl motývy, jak to zpracovával a z toho teda dozpracovat to, co je vyleženo systematicky. Po všem, ten jeho zřejmě styl byl takový, že on určitý věci teprve v tom zápase, v tom aktuálním napětí, teprve tam se to rozsvítilo. Ano, to je ono. Radl sám to formuluje takhle, že to, co se tady v tomhle světě děje, to říkal na konci dějin filozofie, to, co se tady v tom světě odehrává, že to jsou jenom takové kulisy, že to je jenom náhoda, v níž se má osvědčit náš postoj. Nemůžu citovat přesně, ale tam se má osvědčit, že je to něco ostatního, v tom konkrétním. Ale to konkrétní není důležitý. Mně se vždycky kapku nelíbilo, když Patočka začal o tom Masarykovi, jak to je světové unikum, že to je filozof, který zalužil stát, což se Platonovi nepodařilo a Masarykovi ano. Tak mně se na tom vždycky nelíbilo to, že to říká on, který k tomu chtěl.

====================
s2.flac
====================
To je jedna věc, ale jestli si pamatujete, Rádo vlastně celou dějně filozofie koncipuje jako kritiku toho intelektualismu. Říká, že je potřeba to zaměřit prakticky a tak dále. A teď dokonce, když mluví o Sokratovi a Platónovi, tak to znovu jako Platón nepraktický, chce zakládat, reformovat, reformovat to a on se stane obtížným a podadají ho do otrství a tak dále. Tak se tomu chechta a pak ta má v těch platónových žácích o Isokratově řečnické škole, která byla právě, tu Isokrates založil na protest proti Platónovi, který v té akadémii jenom tak ty ideá z povědčí honil. A Isokrates ukazoval, že ta retorika politicky uplatněná, že to je to, těch se má a tak dále. Ráda tam o tom povídá, co ten osud potom dá, neukazuje nám, že vlastně ta teoretická myšlenková práce je daleko světodějnější, než tohleto praktické usilí. Ačkoliv předtím toho Sokrata a Platóna kritizuje, tak najednou tam postaví tuto otázku. Takže vždycky je to možno, psychologicky zase, když je někdo takovej a nemá úspěch a tak dále, tak si dělá ideologii a tak dále. To je velmi snadné psychologicky. Psychologií, jak je známo, všechno dokáže z nohora dolů jíst z dola nahoru. Takže je to úplně klasické. Myslím, že to je příliš laciný, to takhle jenom vykládat. Marko vykládá Patočku tak, že Patočka v stáru, že je teda, nebo v celém věku, že si začal umědomovat s tou českou takovou dobrou tradici, že se začal teda znovu obírat Masaryka Maradem, který považoval za jaksi filozoficky nedoučený, podřadný a tak dále, ale že si sám uvědomoval na nich, že je potřeba takové angažování světa. A že svůj život šťastně vydržel určitým angažováním v té tradici toho českého filozofování, který je zároveň angažováním národe nebo společnosti. Takže ono to vykládá jednoznačně, pozitivně, že jako učitel ve službě správně žádal tu úroveň práci, znalosti, jazyku a tak dále. Protože to skutečně ta bída toho českého filozofování je. A na skonku svého života, přesně těmto sestavkou jako láskou, když je po svéch předchůdcích, které na své předchůdce ani nepovažoval, ale byly předchůdci v tom, že jako seba oni angažovali, on seba angažovali i další. Až tímhle už ta smrt je. To je jako vítatko Markovi, takže všechno to je pozitivní. A ona sama sdílí tu takovou problematičnost toho, že by ta praxe nebo dokonce úspěch, politický úspěch, že by nějakým způsobem verifikovala tu myšlenkovou práci, nebo že by to bylo potvrzením správnosti. Ale s tím, že v té naší dobré nebo nejlepší tradici je určitý apel k tomu, aby ten myslitel jenom se neobíral v myšlenkovou aktivitu, aby se pokusil půvědným způsobem dát promovinu veřejných věcí. Já jsem jako Markovi rád rozumím, že je vždycky velmi kritické stanovisko, ale kdyby o něm mluvila, tak tyhle motivy jako při přijímání odpovědnosti za veřejný věci, za angažování a varování, ale málo kdy teda jako v náše řadě byla nějakým zvláštním způsobem rádi byl vždycky opatřený. Já jsem vždycky lítoval, že jsem Rádla nikdy nezažil, že jsem se s ním setkal jenom jednou a to ve snu, ale možná, že to je jediné štěstí. On musel být strašně protivný dědek. A jako kdo se s ním setkal, tak možná, že měl trošku jako pokaženou, nebo takovou... Prostě to byla asi překážka, k tomu tak otevřeně přijímat těchto podstatných věcí Rádlovi. On to dovedl asi zpropadeně zprotivit, dát mu zapravdu. Já nevím, ale já teda z těch věcí, které já značím si, spíš se mi stálo, že tam byl ogromní takový úraz na takovou životní operaci. A to já vlastně značím si, to skutečně působilo životně a takovým odzorujícím způsobem. Proč to teda nepůsobilo, já nevím, proč. Tak jak si vnější věci, které byly vortizované, přitom je jistý, že já vlastně všimco měl s Rádli možná bez předmětí. Ale přitom tam byl zásadní, tam byl ten přístup, takové jakési pěšnost, která mohla na tuto cestu takového rozhodnutí životního kategorického dělu, tak on tam zásadně překonává. Proč to je, já vlastně značím si, takovou výpout, která není. Já mám dojem, že to trošku může souviset s tím, že pocházel z takových naprosto prostých poměrů. To je ne z intelektuálských nebo nějakých vzděleneckých kruhů. Já to spíš vykládám podle sebe, ač to neznám, že pošímcovi nemůžu mluvit, protože jsem se s ním taky nikdy nestepkával. Takže proto se převádím s ním trochu, ale třeba když jde o můj vztah k Patočkovi, tak ten byl takovej vždycky nalomenej. Já jsem měl Patočku dostrát. A zároveň mě v něm cosi dráždilo. Jako vlastně k mému osudu patřilo do znační mědy, že jsem furt mu byl nějak blízko a že i z jeho strany, že on vždycky čas od času měl dojem, že by ve mně měl takového velice dobrého žáka. A toho vždycky drželo jenom krátkou dobu a pak zase nade mnou zlomil úl a to se mu stalo krátko sebou. Já nevím spočítat, ale nejméně pětkrát. A víckrát, že jo. Já mám taky dojem. Já jsem přesvědčený, že na mém místě takovej chlapík z takových intelektuálských klubů, že by si už našel takový nějaký kritický stanoviskou, který by byl definitívně prostě co s tím. Já protože jsem si byl vědom, že nebejt Patočky, že bych nikdy pořádně nevěděl, co to je ta taková filozofie na úrovni, tak já jsem vždycky měl tendenci znova a znova s ním přicházet do kontaktu. Přestože naše spory někdy byly opravdu krajiny. To byly vejbuchy takřka. Já mám dojem, že něco podobného mohlo být v tomhle případě taky, že ty vejbuchy tam byly jistě ještě větší. Zvlášť teda, že vlastně jeden čas by můj byl podřízený, nevím jestli, nebo aspoň tak nějak, ne podřízený ne, ale tak nějak jako, on vlastně byl vždycky firmce, tím předsedou Rádu. Ale nicméně teda, ale je tam ne v tom, byly nějaké ty konference a tak dále, já mám dojem, že s Rádem bylo například organizačně spolupracovat, to byl výrozný, teda jo. Ale že tam v tom je, člověk, který přijde z nízka, tak dovede daleko spíš překonat, má sice na jednu stranu tendenci k všelakým resentimentům a má takový svý slabý místa a reaguje někdy nadměrně na různý věci a tak dále. Ale na druhé straně jako je zvyklej, že se s ním nejedná moc v rukavičkách a tak prostě jako tyhle věci spíš spolkne. Kdežto na lidi z takového prostředí prostě to muselo být hrozné. Ten Rádl si musel takových nepřátel ačkoliv vlastně ten čimsa možná měl daleko víc důvodů, proč si s nepřátelit s Rádlem tak to neudělal právě proto, že nebyl tak zhejčkaný nějak tím ovzduším toho džetlmenství nebo spíš až to takového vnižkového šlechtictví nebo jak by se to dalo říct. Že se mluví slušně a tak dá, že prostě Rádl asi dovedl tnout někdy dost tak doživýho a otrávit lidskoho. Já si to takhle představuji, že asi Rádl nemohl mít kolem sebe nikoho s takto kladným poměrem, pokud to nebyl nějakej parvený, který prostě přišel z prostředí, který se s níkým nemazlí, tak říkajíc. Já myslím, že tohle je dost důležitá věc. Ta okolnost, že člověk přece jenom, přes všejaký průšek, k tomu patří, že ten Rádl asi nebyl zapšklej, když je někomu vina dal, tak za 14 dní s ním mluvil, nebo třeba druhej den už s ním mluvil úplně normálně. Asi. Já si nedovolu představit, kdyby Rádl trval na nějakejch takových svých tvrdostech a kurutostech, nebo co, že by to k tomu mohlo dojít. Prostě dali se tyhle katastrofy osobní překonat. Dalo se jít dál. A to předpokládá na obou stranách takovou schopnost něco překousnout, nezvaličovat a být ochotný znova otevřít se a tak dále. Je mi líto, že jsem tady předved psychologii, kterou jsem předtím zvýzdil, no ale... Ještě bych chtěla být o otázku, co si vyrůstřiž Rádl o tom založení české knihy a o tém části Rádl. Co vás dělá iniciativa? Ještě bych chtěl být o otázku, co si vyrůstřiž Rádl o tom založení české knihy a o tém části Rádl. Co vás dělá iniciativa? Ještě bych chtěl být o otázku, co si vyrůstřiž Rádl o tom založení české knihy a o tém části Rádl. Co vás dělá iniciativa? Ještě bych chtěl být o otázku, co si vyrůstřiž Rádl o tom založení české knihy a o tém části Rádl. Co vás dělá iniciativa? Ještě bych chtěl být o otázku, co si vyrůstřiž Rádl o tom založení české knihy a o tém části Rádl. Co vás dělá iniciativa? Ještě bych chtěl být o otázku, co si vyrůstřiž Rádl o tom založení české knihy a o tém části Rádl. Co vás dělá iniciativa? Ještě bych chtěl být o otázku, co si vyrůstřiž Rádl o tom založení české knihy a o tém části Rádl. Co vás dělá iniciativa? Rádl. Co vás dělá iniciativa? Rádl. Co vás dělá iniciativa? Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá Rádl. Co vás dělá

====================
s2.flac
====================
Ano, to je jedna věc a jestli si pamatujete, Rádo vlastně celou dějný filozofie koncipuje jako kritiku toho intelektualismu. Říká, že je potřeba to zaměřit prakticky a tak dále. A teď dokonce, když mluví o Sokratovi a Platónovi, tak to znova jako Platón nepraktický, chce zakládat, reformovat, a pak se stane obtížným a prodají ho do otroství a tak dále. A pak tam má v těch Platónovej žácích i Sokratově řečnické škole, která byla právě, tu Isocrates založil na protest proti Platónovi, který v té akadémii jenom tak ty ideá z povědčí honil. A Isocrates ukazoval, že ta retorika politicky uplatněná, že to je to, jak se má a tak dále. A Hradl tam o tom povídal, co ten osud potom dál, neukazuje nám, že vlastně ta teoretická myšlenková práce je daleko světodějnější, než tohleto praktické úsilí. Ačkoliv předtím Sokrata a Platóna kritizuje, tak najednou tam postaví tuto otázku. Takže vždycky je to možno, psychologicky zase. Když je někdo takovej a nemá úspěch, tak si dělá ideologii, to je velmi snadné psychologicky, to vždycky tak. Psychologií, jak je známo, všechno dokáže z nohora dolů jít z dola nahoru. Tak se praví tam, je to vůl o dvou koncích. No, klasika. Ale myslím, že to je příliš laciný, to takhle jenom vykládat. Komárková vykládá Patočku tak, že Patočka v stáru nebo v zároveň věku, že si začal uvědomovat tu českou takovou dobrou tradici, že začal se znovu obírat Masarykem a Rádem, který považoval za filozoficky nedoučený, podřadný a tak dále, ale že si sám uvědomoval na nich, že je potřeba takové angažovánství a že svůj život šťastně zakončil určitým angažováním v té tradici toho českého filozofování, který je zároveň angažováním v národě nebo v společnosti. Takže ono to vykládá jednoznačně pozitivně, že jako učitel ve službě správně žádal tu úroveň a práci, znalost jazyků a tak dále, protože to skutečně bída českého filozofování je. A na sklonku svého života předtěhnul se s takovou láskou a pohlížel o svéch předchůdcích, které na své předchůdce ani nepovažoval, ale byly předchůdci v tom, že jako se ta oně angažoval, i on se ta angažoval až takovou štastnou smrt. To je jako vítat Komárkovi, tak je to všeobecně pozitivní a ona sama sdílí tu takovou problematičnost toho, že by ta praxe nebo dokonce úspěch, a víc tak politický úspěch, že by nějakým způsobem verifikovala tu myšlenkovou práci, nebo že by to bylo potvrzením správnosti, ale s tím, že jako v té naší takové dobré nebo nejlepší tradici je určitý apel k tomu, aby ten myslitel jenom se neobíral v myšlenkovou aktivitu, aby se pokusil v odpovědným způsobem napromovit veřejných věcí. Měla jako Komárkova vždycky velmi kritické stanovisko, ale kdyby o něm mluvila, tak tyhle motívy připřijímala v odpovědnosti za veřejné věci a tu nutnost do angažování a barování prorockým okolům. Ale málo kdy teda jako nějak vláštní řada mluvila o Rádově, nějakým zvláštním způsobem Rádově byl vždycky protiv nej. Já jsem vždycky litoval, že jsem Rádová nikdy nezažil, že jsem se s ním setkal jenom jednou a to ve snu, ale možná, že to je jediné štěstí. On musel být strašně protivný dědek a kdo se s ním setkal, tak možná, že měl trošku pokaženou, prostě to byla asi překážka, velmi často překážka k tomu tak otevřeně přijímat některé podstatné věci Rádově. On to dovedl v propadeně zprotivit, dát mu za pravdu. Já nevím, ale já teda z těch pěstů Jaroslava Šimtsa bych spíš se mi zdála, že tam byl takový ohromný úrazný obdel na takovou životní opratost. A to Jaroslava Šimtsa to skutečně působilo životně a takovým rozhodujícím způsobem. Proč to teda nepůsobilo na jiný? Proč tak, jak si divnější věci tolik vortuzovali, ale přitom je jistý, že teda Jaroslava Šimtsa měla s rádou možná být střetnutí. Ale přitom tam ten zásadně takový ten přístup takové jakési vděčnosti za to, že ho na tuto cestu takového rozhodnutí životní opratosti uvedl, tak ten tam zásadně předkonává. Proč teda ten Jaroslav Šimtsa je takový, to teď teda nevíme. Já to spíš vykládám jako podle sebe, ať to neznám, že o Šimtsovi nemůžu mluvit, protože jsem se s ním taky nikdy nestepkal a tak, proto se převádím trochu, ale třeba když jde o můj vztah k Patočkovi, tak ten byl takovej vždycky nalomenej. Já jsem měl Patočku dostrát a zároveň mě v něm cosi dráždilo. A vlastně k mému osudu patřilo do značný míry, že jsem furt mu byl nějak blízko, a že i z jeho strany, že on vždycky čas od času měl dojem, že by ve mně měl takového velice dobrého žáka a to ho vždycky drželo jenom krátkou dobu a pak zase nade mnou zlomil hůl. A to se mu stalo mnohokrát za sebou, já nevím, co počítať, ale nejméně pětkrát. A víckrát, že jo, já mám taky dojem. A já jsem přesvědčený, že na mém místě takovej chlapík z takových intelektuálských klů, že by si už našel takové kritické stanovisko, které by bylo definitívně, co s tím. A já protože jsem si byl vědom, že nebejt Patočky, že bych nikdy pořádně nevěděl, co to je ta taková filozofie na úrovni, tak já jsem vždycky měl tendenci znovu a znovu s ním přicházet do kontaktu. Přestože naše spory někdy byly opravdu krajní. To byly vejbuchy takřka. Já mám dojem, že něco podobného mohlo být v tomhle případě taky, že ty vejbuchy tam byly jistě ještě větší. Zvlášť teda, že vlastně jeden čas by mu byl podřízený, nebyl aspoň tak nějak jako, ne podřízený ne, ale tak nějak jako, on vlastně byl vždycky v FIM-ce, že jo, tím předsedou rádu. Ale nicméně teda... Počítají dva skladatelě slavníků, byl podřízený. Jo, ale je tam ne v tom, no nějaký ty konference a tak dále, já mám dojem, že s rádem bylo například organizačně spolupracovat, že muselo být rozdíl, ale že tam v tom je, člověk, který přijde z nízka, tak dovede daleko spíš překonat, má sice, na jednu stranu má tendenci k všelakým resentimentům a má takový svý slabý místa a reaguje někdy nadměrně na různý věci a tak dále, ale na druhý straně, jako je zvyklý, že se s ním nejedná moc v rukavičkách a tak prostě jako tyhle věci spíš spolkne. Kdežto na lidi z takového prostředí to muselo být hrozný, ten rádl si musel natřískat takových nepřátel. Ačkoliv vlastně ten čímsa možná měl daleko víc důvodů, proč si znepřátelit s rádlem, tak to neudělal právě protože nebyl tak zhejčkaný nějak tím ovzduším toho džentlmenství nebo spíš toho vniškového šlechtnictví, nebo jak by se to dalo říct. Že se mluví slušně a tak dá, že rádl asi dovedl tnout někdy dost tak doživýho a otrávit lidskoho. Já si to takhle představu, že asi rádl nemohl mít kolem sebe nikoho s takto kladným poměrem, pokud to nebyl nějakej parveny, který přišel z prostředí, který se s nikým nemazlí, tak říkající. Já myslím, že tohle je dost důležitá věc. Ta okolnost, že člověk přece jenom k tomu patří, že ten rádl asi nebyl za pšklej, když je někomu vynadal, tak za 14 dní s ním mluvil, nebo třeba druhej den už s ním mluvil úplně normálně. Asi. Až si nedovol představit, kdyby rádl trval na nějakých takových tvrdostech, akorutostech nebo co, že by to k tomu mohlo dojít. Prostě dali se tyhle katastrofy osobní překonat. Dalo se jí dál a to předpokládá na obou stranách takovou schopnost něco překousnout, nezvaličovat a být ochoten znova otevřít se a tak dále. Mě mi líto, že jsem tady předvedl psychologii, kterou jsem předtím vzdělil, no ale... Ještě bych chtěla takovou otázku, co si myslíš, Rádio, o tom založení akademické vnuky a odměnu části na to vyrátování. Co vlastně Rádio tým sledoval? Těžko říct, no... Já ho zase naprosto subjetně, jednak se svou tam nic pořádně nevím objektivně, historicky, či to vlastně byla iniciatýva, vlastně jak to celá vlastně... Tam byla vždy něco, víš? No tak to tenkrát nám ten, jak se jmená, Pešek, že jo? Peška. Peška nám něco říkal, Matouško, a tenkrát to bylo v tom Břevnově takový, no... To je těžko, pořádně nevím o tom nic. Ale je mi jasný, že každej takovejhle člověk potřebuje kolem sebe mít, a to neplatí jenom o filozofii, to platí prostě o každém opravdovém bádání, tam, kde jde o to, nový myšlenky najít, nechat se výjíst myšlenkou a objevovat nový věci a tak dále. Prostě předpokladem, aby tohle fungovalo, je, že člověk má kolem sebe mladé lidi a má to, komu povídat a ty lidi trošičku reagujou. Prostě je možný rozhovor. Čili já bych řekl, že ten hlavní důvod, že byl, že prostě potřeboval kolem sebe tohle, to měl, on to nikde neměl, neměl to na fakultě, neměl... Prostě jednota, ve filozofické jednotě měl... Ale to je filozofická jednota, prosím tě, co pak tam přijde s mladýma lidma do styku, tam to se hádají starý páni mezi sebou a když tam přijde pán mládeže, tak jednak za chvíli odpadne, pačím to nekonvenuje ty hádky a za druhý tam ten kontakt není možný. Na ty vysoké školy už je to lepší, jenomže právě pomimo soudu ta rádlovi tímhletím tohle mu nemohla poskytat. Pač ty študenti, co tam za ním chodili, z větší části to považovali za otravování, když chtějí dělat něco svůj obor, takže musí k tomu dělat ještě nějakou filozofii přírodních věd. Tak tohle bych považoval za hlavní. Každej vědec, každej myslitel, každej já nevím co, hledá takovejhle kontakt, protože to je inspirující. Tak to je jedna věc. A druhá věc je, že Radl nebyl zakořeněnej evangelík, že měl jinej původ, to znamená, že jemu nemohlo stačit, když jednou vzal na vědomí, že křesťanství je důležitá záležitost, tak mu nemohlo stačit jenom chodit do kostela nebo něco takového. A pak, když viděl, že situace v cirku je dost napovážená, tak byl velmi nakloněn podniknout něco pro nějaké takové zakotvení těch mladých lidí a tak. Takže z tohohle důvodu, po mým soudu, se asi taky spojil s Hromádkou Pašta, nikdo jinej nebyl, s kým by to tak mohl dělat, potřeboval tam nějakého odborníka přes to křesťanství. No a tak já asi nemyslím, že by nějak zvláštce natch, jak to říčí teda Šalda, že se natch nějakou tou americkou myšlenkou, teď to tady jsem zatahoval, já myslím, že to tak nebylo. No, Lukl ti má zajímavou vzpomínku o křesťanský leví? Vlastně ne Lukl, Rádl. Rádl při příležitosti 60. ruklových napsal do křesťanský leví takovou vzpomínku, že právě Lukl ho přišel teda požádat o to, aby, ne, ještě jiné to bylo, nějaký Jozamovi psal vzpomínku do křesťanský leví, že když tady byla americká jimka, a to pracovala tady těsně po válce, teda s masarykovou odporou, takže se tady pořád nemohla zakopit ta jimka. A že potom, jak si přišel tam nějakým sekretářem, že prostě řekl, že potřeba najít tady člověka, který se toho umíme, a že jinak to nemá žádnou naději. A že tehde mu napadlo nějakého sekretáře, nebo co, příliš Rádlovi. Toho Jozunovotního? Toho Jozunovotního. A že Rádl se toho ujal. A Rádl potom má vzpomínku při přivedětosti 60. Luklovi, kdy zase vykládá, zase trošku jako v jiném kontextu, a říká, že vlastně neví, proč v tom prvním výboru jimky nebyl Lukl. Ačkoliv se vši ty práce učastnil, v těch otěch začátku, že tam Lukl nebyl v tom výboru. A že potom on se dostal do velice těžké situací, právě když odjížděl na tu cestu kolem světa, že neměl komu to předat, celou tu práci. A že si tehde vzpomněl na Lukla, že to dal Luklovi. A od té doby, že prostě je výborný, že má toho Lukla na drátě, a že vždycky, když někam nemůže, nějakým zastupováním nebo jednáním, že Lukl vždycky jde a že vždycky všechno vyříká výborně. To je zajímavé, to je úplně nový pohled na věci. O všem to teda mělo jako o jimce, to bylo ještě dávno před závodům. Před dolším okamžikům, to je však, já si to rozumím. Tady tohleto, to obsahuji, já jsem to nikdy neslyšela nikdy, mám poci, že to vůbec teda není nějak zpracované. Tady ty začátky, ty velké. Ale asi by se dost našlo v těch časopisech, poněkud oni v té nové, v tom Mláděži světa, nebo v těch jimkařských časopisech, kteří uvařeněvali při desetiletním výročí jimky takový stroj. Kdyby se to úplně probralo, tak by se to asi mohlo dát jako rekonstruovat. Co a jak. No ale... Rád by teda pracovali poští jimce, ale co teda s tou akademickou jimkou a s těžobronným můžou? Má by tak šiková pětlík pracovat, jak snad něco třicetiletných. No ale tak řeknu si k tomu něco. No to je jasný, že Rádl měl takovou tendenci, že ho nebejt sám a furt někde něco rejdit a tak dá to k němu bylo. Proto on se vlastně zúčastňoval toho všeho a když se rozpadl ten Realistický klub, tak on hned teda... Vlastně rozpadl se taky díky tomu, že každý šel někam jinam, ale každý chtěl něco dělat. Ale když tak to čte, tak má takové poci, že na tom rozpadu měl Rádl dost hodný podílek. No tak to je dost pravděpodobný, to je dost, cože? Takový doražení. Jo, ale svým způsobem je možno se mu divit. Já myslím, že to bylo to nejlepší, co mohl udělat. Jestli to byl hlavně jeho zasluha, tak teda jsem připravený byl byt. Ale pak jste vyvolal život v tom Realistickém klubu. To je pravda, jenomže to šlo strašně shaderem pak. A s tím Nejedlým se asi nedalo spolupracovat. Víš, protože ten šel někam jinam a prostě Rádlovi to bylo protimyslí. Rádlovi šlo vždycky o určitej koncept. Když se udělal nějaká akce, tak to musel být projekt. Z jakého důvodu se to dělá, k jakému konci, co tam chceme prosadit. Tenhle organizační moment byl vždycky vysoce ideovej. No a ten Nejedlý pro tohle neměl smysl. Nejedlý tomu šlo o to, tak nějak dát do pohybu něco a zasadit to do něčeho dalšího a tak, úplně jinak. V podstatě on si počínal tak jako politický burcovatel, který mu jenom jde o to, která dá dohromady nějaké hnutí nebo tak. Rádlovi vždycky šlo o to, aby ta tendence třeba určitý problémy vyšpicovat. A řešit, a diskutovat. Tohle pro Nejedlýho to nemělo vůbec tůže. Tenhle poskládaný jedno vedle druhýho, takový čapkovský způsob. Jebe. Z tohohle důvodu já mám dojem, že to nemohlo jít kupředu. Navíc v těch politických třenicích, Rádlovi to bylo jistě proti mysli, takového radikálního čení určitého. Jak postupovala taková ta tendence, aby se pravděpodobně přitvořili nějaké strany, které jde o strany? A co ještě vyšlo do týku úsobnosti Rádlově sociální demokracie? Nevím moc, jenom že tam byl dost takový cizí těleso, že tam nikdy velkou váhu neměl, to jsem měl ten důjem. Že to spíš byl takový pokus o námluvi z jeho strany, který on sám považoval za neuspěšný. A ještě když bychom se měli vrátit k tomu křesťanství, tam je to i tak životopisně úplně nejasné. On byl původně katolík, on se potom účastnil nějak aktivně toho nutí pryč od Říma? To nevím konkrétně, to pryč od Říma to nevím, ale prostě z církev vystoupil a nějaký čas byl bez církevní příslušnosti a takovýmto skoro taková tendence volnomyšlenkářská. Jak se dostal k tomu protestantismu, to mně není docela jasné. Jestli to je jenom pod vlivem Masarykovým, že začal obejobírat s některýma těma... To ne, to dřív, to rozhodně dřív. Podívej se, Komenský ho napsal za války. A v tom Komenský už je? No, ještě, to je tak protestantská knížka, jak nějací. To muselo být v devadesátech letech, kdy nějak on pronikavě se přeorientoval. Ale jak, to mně není docela jasné. Mně se zdá, že čistě pod Masarykem, že to není dost dobře možný. Když se čte Masaryk, tak náboženský by to psa neodlákalo od kamen. Mně se zdá, to, co píše Masaryk. Vřelý věci má o starých postavách, ale třeba to v boji o náboženství, no to je teda... A moderní člověka náboženství, no to je... Vždycky se mi vzpomínáme na paní Baculíkovou, která říkala, že když byla v takových studenckých letech, že si přečtala ideály kmanitní a že díky tomu, že si zachovala pozitivní vztah k křesťanským hodnotám a svobodnýmu myšlení, nikdy nenákal komunismus. Tak já si myslím, že tuto funkci, to uřady lidí se hraje, když jsou v takové krizi toho dostývání, že toho Masaryka s takovou úctou prostě přečtilo, uvědomilo si, že on tam ty hodnoty křesťanské má a i když je má takým suchým způsobem, tak ne, že by to snad vyburcovalo, ale že to zachovalo. Ale pamětníci vzpomínají na něj to profesorské působení, že jemu se podařilo v takových diskusích a tak dále, že nebyla hamba jako se hlásit ke křesťanstvu, že ta nálada těch 90. let, takového 19. století pokrokového, pokročivého, které z náboženských skoncovalo, že hovořit o etice a o posledních věcech, že v tom okruhu Masarykově bylo možné, že to mu dodala takovou novou váženost. No jo, potřeba to posluzovat i z hlediska toho, když někdo k tomu přijde a nemá velký kořeny nebo nemá nějaké velké školení, výchovu křesťanskou, tak to může působit dost živě. Já se pamatuju, že za války myslel mě jedinou věc doma, to byla asi to revoluce, tak to jsem četl čistě z hlediska takového politického a ty náboženské věci tam jsem přebíhal, poněvadž mě připrali příliš sociologický. Já byl tehdy příliš takovej ortodoxně zaměřenej a neměl jsem pro tohle to smysl. No a pak, jak vycházely ty věci, něco jsem už dostal koncem války do ruky, bohužel také cestu demokracie, která mě tak trošku zmusila, sklamala a tak trošku zmusila. A pak jsem ještě dostal nějaké, jak to vycházelo po válce, že nějaké ty ideály humanitní vyšly hned. To mě tak sklamalo, jak nic ty ideály. Že tam nic ve těch ideálech humanitních nebylo? No jednak je to nahozený takový. Je to taková brožůrka, já nevím, co se s tím... A zejména se tam furt mluvilo, Masarykové ideály humanitní a taková školní četba. To bylo včetně odznaté, to si rozumíte. Prostě mě to sklamalo, jak nic. Já jsem Masaryka moc neměl rád. Jsem to četl a ještě na vysoké škole, nebejt rádla, tak já jsem neobjevil Masaryka v té velikosti. Proč je mě teď drahej? Bez rádla bych asi těžko se k tomu dostal. Pro mě rádl znamenal ten průlom, nikoliv Masaryk. Co mě teda dost okouzilo bylo Rusko a Evropa. To je psané úplně jiným způsobem. Stejně tak jako dost velké sklamání pro mě byla sociální otázka. Tak Rusko a Evropa to jsem získal ještě od Leichtru, z těch skladů odevřených, co měli zapečetěný. No a česká otázka. Česká otázka to bylo rozhodující. K tomu jsem byl přivedenej trochu rádlem, že odevřel mi cestu, ale když jsem pak důkladně čet českou otázku, tak jsem byl úplně nadšenej a nejvíc nadšenej jsem propadal, když jsem pak o tom vykládal v AI. A když člověk o ničem vykládá, tak to je úplně jasný, že když to čte. A na ten seminár se poděl hromádku po český otázce? Jo. Na hromádka mi ho odevřel taky hodně. Až to je opravdu hromádka na nejlepší knížka. Která? Masaryk. Masaryky hodují všechny. Jednak je to vůbec nejlepší knížka o Masarykovi, že je hromádka. To je hromádka. No a to je to jako... Mě nějak včas zkraje hned kdo si řekl, že Masaryka mám číst, ale že tam nemám hledat nějakou náboženskou zdrojovou. Já bych to měl řeknout autoritativně, protože jsem to vzal a někdy jsem tam to nehledal. A vždycky se mi tak zdálo divný, když lidi v Loudove vůbec se Masaryka nepovažují za křesťan. To se mi zdálo divný, nový, měl bych pomoct. Současně když jsem na té přednášce o Masarykovi se tak jako rozlovil, nebyl jsem toho? Současně takovou kůzelnou přednášku o Masarykovi jako o křesťanovi. Aby na dalším pytáncům, co do pytánců nesmyslejí, že jenom proto, že se Masaryk nechal ovlivnit nějakým liberálným ideologií, že tím pádem byl menší křesťan, jako kdyby křesťanský spočívalo v tom, jestli čepčte Harnáka nebo Bárta. Nespoznající na to? My to máme, na to Zdenka Moháplová synografovala a máme půlku přepsanou přednáška. Byla to taková opravdu hezeučká, součková přednáška, kdy se tak souček jako proti svému obyčejně rozpálil. Až to vlastně polemíká s určitou náladou... To byla pražská přednáška, tady nahoře v tom, jo. Ne, nějak dole. No dobře, ale tady bylo to v AI, teda. Dělal to AI, ale dělal to nějak současně, společně s ním koleg, kdo byl dole. Aha, jo, jo, dobře, jo. Kdo by musel hlacvat, můjte já. Jo, já jsem tam určitě byl, já ho mám spozen. A když se tak Vasily Křesťan byl a doložil to, na obyčejně silný vypůsobíme citáty a řekl, že se jako tak udělal takový ten ostrakizmus, že to začala karafie a to je štěstí. Tak to byla jedna druhá stránka, jenom tak jako už polemická. Jinak je teda pravda, že ty texty, že jsou teda dost takový suchý, to má jako patočka, ty český vzdělanosti má jako pravdu, že tam není nic jakusí hlubšího, že to nevytváří takový prostor teda toho duchovního světa, že tam nejsou žádný mezní zkušenosti nebo zámezní, nebo jako to tam má, zámezní zkušenosti a následně taková dost obdivná pro katolická pasáž, že to má zázemí. To je v svastých Petrových, jo? Jo, to je tenká. To se na to vzdychlá klasicky zvláda patočkové zlopětí. Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.blogspot.com

====================
s2.mp3
====================
Ano, to je jedna věc. A jestli si pamatujete, Rádo vlastně celou dějně filozofie koncipuje jako kritiku toho intelektualismu. Říká, že je potřeba to zaměřit prakticky a tak dále. A teď dokonce, když mluví o Sokratovi a Platónovi, tak to znova jako Platón nepraktický chce zakládat, reformovat, reformovat to a on se stane obtížným a podadají ho do otroství a tak dále. Tak se tomu chechtá. A pak ta má v těch platónových žácich o Isokratově řečnické škole, která byla právě, tu Isokrates založil na protest proti Platónovi, který v té akadémii jenom tak ty ideá z povědčí honil. A Isokrates ukazoval, že ta retorika politicky uplatněná, že to je to, těch se má a tak dále. Ráda tam o tom povídá, co ten osud potom dá, neukazuje nám, že vlastně ta teoretická myšlenková práce je daleko světodějnější než tohleto praktické usilí. Ačkoliv předtím toho Sokrata a Platóna kritizuje, tak najednou tam postaví tuto otázku. Takže vždycky je to možno, psychologicky zase, když je někdo takovej a nemá úspěch a tak dále, tak si dělá ideologii a tak dále. To je velmi snadné psychologicky, to vždycky tak. Psychologií, jak je známo, všechno dokáže z nohora dolů jíst z dola nahoru. Takže se praví tam, kde je to, kluci, no, tady klasika. Ale myslím, že to je příliš laciný, to takhle jenom vykládat. Marko vykládá Patočku tak, že Patočka v stáru, že je teda, nebo v celém věku, že si začal umědomovat s tou českou takovou tradici dobrou, kde začal teda se znovu obírat Masaryka Marhadem, který považoval za, jak si filozoficky, nedoučený, odřadný a tak dále, ale že si sám uvědomoval na nich, že je potřeba takové angažování světa. A že svůj, jako život, šťastný byl zvláštným angažováním v té tradici toho českého filozofování, který je zároveň angažováním národů nebo společnosti. Takže on na to vykládá jednoznačně, pozitivně, že jako učitel ve službě správně žádal tu úroveň a práci, znalosti jazyku a tak dále, protože to skutečně ta bída toho českého filozofování je. A na skloku svého života, přesně těmto sestavkou, jako lásku, uklížel po svéch předchůdcích, které na své předchůdce ani tak nepovažoval, ale byly předchůdci v tom, že jako seba on angažoval, on seba angažoval a tak další. Už ta smrt je láska. To je jako výklad komárkový, takže všechno je to pozitivní. A ona sama sdílí tu takovou... ...problematičnost toho, že by ta praxe nebo dokonce úspěch, nebo politický úspěch, že by nějakým způsobem verifikovala tu myšlenkovou práci nebo že by to bylo potvrzením správnosti. Ale s tím, že v té naší takové dobré nebo nejlepší tradici je určitý apel k tomu, aby ten myslitel jenom se neopíral myšlenkovou aktivitu, aby se pokusil půvědomí způsobem dát hromadu veřejných věcí. Měl jsem jako matka rád, že mě vždycky velmi měla velmi kritické stanovisko. Kdybych o něm mluvila, tak tyhle by motivy připřijímala v odpovědnosti za veřejný věci a za úplnost toho angažování a varování. Ale málo kdy teda jako váša řada mě byla poradná nějakým dalším způsobem, rádi byl vždycky, vždycky a vždycky. Já bych měl trošku pokaženou, nebo takovou, prostě to byla asi překážka, velmi často překážka k tomu tak otevřeně přijímat některé podstatné věci rádlově. Že on to dovedl asi zpropadeně zprotivit, teda dát mu zapravu. Já nevím, ale já teda z těch věcí, které já naslávačím si, myslím, že se mi stálo, že tam teda byl ohromný takový úraz, nebo apel na takovou životní obrázek. A to já naslávačím si to skutečně působilo životně a taky rozhodujícím způsobem. Proč to teda nepůsobilo? Nevím, proč. Tak, jak si dnešní věci, které byly bontuzované, při tom je jistý, že teda Jaroslav Šincar měl srát důležité střetnutí. Ale při tom tam je zásadní, tam bude ten přístup takové jakési běžnosti záteženou na tuto cestu takového rozhodnutí životního praktického vědu, tak on tam zase být překonává. Proč to je, že Jaroslav Šincar je takovou výmkou, která nebude? Já mám dojem, že to trošku může souviset s tím, že pocházel z takových naprosto prostých poměrů. To je dnes z intelektuálských, nebo nějakých vzděleneckých kruhů. Já to spíš vykládám jako podle sebe, ač to neznám, že pošímcovi nemůžu mluvit, protože jsem se s ním taky nikdy nestepkával. Proto se převádím trochu, ale třeba když jde o můj vztah k Patočkovi, který byl takový vždycky nalomenej, já jsem měl Patočku dostrát. A zároveň mě v něm cosi dráždilo. Vlastně k mému osudu patřilo to v značné míry, že jsem furt mu byl nějak blízko, že i z jeho strany, že on vždycky čas od času měl dojem, že by ve mně měl takovýho velice dobrýho žáka. A toho vždycky drželo jenom krátkou dobu, a pak zase nade mnou zlomil úl, a to se mu stalo mnohokrát za sebou. Nejméně pětkrát. A vícekrát, že jo, já mám taky dojem. A já jsem přesvědčený, že na mém místě takovej chlapík z takových intelektuálských klubů, že by si už našel takový nějaký kritický stanoviskou, který by byl definitívně prostě co s tím. A já protože jsem si byl vědom, že nebejt Patočky, že bych nikdy pořádně nevěděl, co to je ta taková filozofie na úrovni, tak já jsem vždycky měl tendenci znova a znova s ním přicházet do kontaktu. Přestože naše spory někdy byly opravdu krajiny. To byly vejbuchy takřka. Já mám dojem, že něco podobného mohlo být v tomhle případě taky, že ty vejbuchy tam byly jistě ještě větší. Zvlášť teda, že vlastně jeden čas by můj byl podřízený, nebo aspoň tak nějak... Ne, podřízený ne, ale tak nějak jako... On vlastně byl vždycky filmce tím předsedou Rádu. Ale nicméně teda... Jo, ale tam ne v tom. Byly nějaké ty konference a tak dále. Já mám dojem, že s Rádem bylo organizačně spolupracovat, ale taky dělá vlastně to, že tam v tom je člověk, který přijde z nízka, tak dovede daleko spíš překonat... Má sice na jednu stranu tendenci k všelkým resentimentům a má takový svý slabý místa a reaguje někdy nadměrně na různý věci a tak dále. Na druhé straně je zvyklý, že se s ním nejedná moc v rukavičkách a tak prostě tyto věci spíš spolkne. Kdežto na lidi z takového prostředí to muselo být hrozné. Rádl si musel natřískat takových nepřátel. Ačkoliv vlastně ten činsa možná měl daleko víc důvodů, proč si s nepřátelicí s Rádlem, tak to neudělal právě proto, že nebyl tak zhejčkaný takovým ovzduším toho džetlmenství nebo spíš takového vnížkového šlechtictví, nebo jak by se to dalo říct, že se s sebou mluví slušně atd. Prostě Rádl asi dovedl tnout někdy dost tak doživýho a otrávit lidského. Já si to takhle představu, že asi Rádl nemohl mít kolem sebe nikoho s takto kladným poměrem, to nebyl nějakej parvený, který přišel z prostředí, který se s nikým nemazlí, tak říkajíc. Já myslím, že tohle je dost důležitá věc. Ta okolnost, že člověk přece jenom, k tomu patří, že ten Rádl asi nebyl za pšklej, když je někomu vynadal, tak za 14 dní s ním mluvil, nebo třeba druhej den už s ním mluvil úplně normálně. Asi. Až si nedovol představit, kdyby Rádl trval na nějakých takových svých vrdostech a kurutostech, že by to k tomu mohlo dojít. Prostě dali se tyhle katastrofy osobní překonat. Dalo se jít dál. A to předpokládá na obou stranách takovou schopnost něco překousnout, nezveličovat a být ochoten znova otevřit se a tak dále. Mě mi líto, že jsem tady předved psychologii, kterou jsem předtím zjistil, no ale... Ještě bych chtěla bát otázku, co si vyrůstl, když Rádl o tom založení na akademické knihy a opět učastnil akademické knihy. Co vás dělá iniciativa? A mě co říká Matouš Kladek, který byl v tom Přemnově, takový, no... To ještě pořádně nevím o tom nic. Ale je mi jasný, že každej takovejhle člověk potřebuje kolem sebe mít, a to neplatí jenom o filozofii, to platí prostě o každém opravdovém bádání, tam, kde jde o to nový myšleky, na jí nechat se výjíst myšlenkou a objevovat nový věci a tak dále. Prostě předpokladem, aby tohle fungovalo, je, že člověk má kolem sebe mladý lidi a má to, komu povídat, a ty lidi trošičku reagujou, jo? Prostě je možný rozhovor. Čili já bych řekl, že ten hlavní důvod, že byl, že potřeboval kolem sebe tohleto měl, o to nikde neměl, neměl to na fakultě, neměl... Ale to je filozofická jednota, prosím tě. Tam, co pak tam přijde s mladýma lidma do hostiků, tam to se hádají starý páni mezi sebou a když tam přijde pán mládeže, tak jednak za chvíli odpadne, pačím to nekonvenuje ty hádky a za druhý tam ten kontakt není možný, že? Na ty vysoké školy už je to lepší, jenomže právě, pomimo soudů, ta rádlovit tímhletím tohle mu nemohla poskytnout. Ač ty študenti, co tam za ním chodili, z větší části to považovali za potravování, když chtějí dělat svůj obor, takže musí k tomu dělat ještě nějakou filozofskou přírodní věci. No a tak tohle bych považoval za hlavní. Každej vědec, každej mistritel, každej jánec hledá takovejhle kontakt, protože to je inspirující. Tak to je jedna věc. A druhá věc je, že Radel nebyl zakořeněnej evangelík, že měl jinej původ, že to znamená, že jemu nemohlo stačit, když jednou vzal na vědomí, že křesťanství je důležitá záležitost, tak mu nemohlo stačit jenom chodit do kostela nebo něco jako takovéhle věci. A pak, když viděl, že ta situace v té církvě je dost napovážená, tak byl velmi nakloněn podniknout něco pro nějaké takové zakotvení těch mladých lidí a tak. Takže z tohoto důvodu, po mém soudu, se asi taky spojil s Romádkou Pašta, nikdo jinej nebyl, s kým by to tak mohl dělat, potřeboval tam nějakého odborníka přes to křesťanství. No a tak já asi nemyslím, že by nějak zvlášt se natch, jak to léčí teda Šalda, že se natch nějakou tou americkou myšlenkou a teď to tady sem zatahoval. Já myslím, že to tak nebylo. No, Lutko, ti má zajímavost podniknout přes křesťanský lidí? Vlastně ne, Lutko. To byl Radl. Radl při příležitosti 60. věku napsal do křesťanský lidí takovou vzpomínku, že právě Lutko přišel teda požádat o to, aby... ne, ještě jedná to byla. Někdy do zamknutí se vzpomínkou do křesťanský lidí, že když tady byla americká imka, a pokracovala tady těsně po nás, která jsme tady mohla podporovat, takže se tady pořádně mohla zapomínat. A že potom, jak si přišel tam s nějakým sekretářem, že prostě řekl, že je potřeba najít tady člověka, který se moho umíme. A že jinak to nemá žádnou naději. A že teď na to napadlo tvoření některého sekretáře nebo co, příliš krávelný. A že rád... Toho Jozu Novotníka? Toho Jozu Novotníka. A že rád se k toho uměl. A rád o tomhle vzpomínku při přijedutosti v šedesátém roku, kdy zase vykládá, zase trošku jako v jiném kontextu, a říká, že vlastně neví, proč v tom vrtkým výboru imky nebyl rukavý. Ačkoliv se všichni práce učastnil, od těch začátků, že tam Lukl nebyl sponsor. A že potom on se dostal do velice těžké situaci právě, když odešel na tu cestu kolem světa. Že neměl komu to předat, celou práci. A že se tehdá vzpomněl na Lukla, že to dělal Luklovi. A od té doby, že prostě je výborný, že má toho Lukla na dráďe a že vždycky když někam nemůže nějakého zastupování nebo jednání, že Luklovi vždycky dá, že vždycky všechno může být výborné. To je zajímavé. To je takový malý pohled na věci. O všem to teda bylo jako, že imce, to bylo ještě dávno před závodům. Před závodům. Tady tohle, co to obsahuje, já jsem to nikdy neslyšela nikdy. Měla pocit, že to vůbec teda neměl nějak zpracovat. Tady ty dva částky. Ale asi by se dost našlo ty včasový symfonia člověků v té nové, v tomhle věži světa nebo psychikařské včasový symfony, kdy se uvažují nebo ani při desetiletním výročí nikdy tak nesporozí. Když jsem to úplně neproznala, tak by se to asi mohlo dnes jako něco vzpomínat. No ale nevím. Rád bym teda pracoval pro všechny jimce. Ale co teda s tou akademickou ikou a s těmi obrovněními. To je všechno, co přijde. No to je jasný, že hrádl prostě měl takovou tendenci nebejt sám. Furt někde něco rejdit. A takhle to k němu bylo. Proto on se vlastně zúčastňoval toho všeho. A když se rozpadl ten realistický klub, tak on hned teda vlastně rozpadl se taky díky tomu, že každej šel někam jinom, ale každej chtěl něco udělat. No tak to je dost pravděpodobné. To je dost, cože? Takový doražení. Ale svým způsobem je možná se udivit. Já myslím, že to bylo to nejlepší, co mohl udělat. To byl podle mě teda, jestli to byl hlavně jeho zásluha, tak teda jsem připravený velbit. Ale fakt, že tedy vyvolal život. To je pravda, jenomže to šlo strašně shaderem pak. A s tím najedným se asi nedalo spolupracovat. Protože to začalo mět někam jináma. Prostě Rádlovi to bylo protimyslí. Rádlovi šlo vždycky o určitej koncept. Když se udělala nějaká akce, tak to musel být projekt. Z jakého důvodu se to dělá, k jakému konci, co tam chceme prosadit. Ten organizační moment byl vždycky vysoce ideový. Ten Nejedlej pro tohle neměl smysl. Nejedlej tomu šlo o to, tak nějak dát do pohybu něco a zasadit to do něčeho dalšího. Tak jo, úplně jinak. Tam v podstatě on si počínal takovej politický burcovatel, který mu jenom jde o to, která dá dohromady nějaké takové hnutí nebo tak. A Rádlovi vždycky šlo o to, aby ta tendence třeba jako určitý problémy vyšpicovat a řešit a diskutovat. Tohle pro Nové Nejedlýho prostě to nemělo vůbec. Vůbec tu, že to vlastně ten dom ještě poskládaný takovým naprosto jedno vedle druhýho a tak. Takový čapkovský způsob. Jebe. Tak z tohohle důvodu já mám dojem, že to nemohlo jít kupředu. Navíc v těch politických třenicích Rádlovi to bylo jistě proti mysli, že ta taková radikální čení určitý a tak. Byla taková ta tendence, aby se prvně připomnět nějakým straněm nebo jinému straně. Ale co ještě vyšlo do tyto působnosti Rádlově kusit s nějakým dojem? Nevím moc. Nevím moc, jenom, že tam byl dost takový cizí těleso, že teda tam nikdy velkou váhu neměl. Jsem měl ten dojem a že to spíš byl takový pokus o námluvy z jeho strany, který on sám považoval za neúspěšný. A ještě když on se měl zvolat v 16. Tam je to i tak životopisné, úplně nejasné. On byl vůbec nekatolik. On se potom učastnil v nějakých, kde toho mluví, když odzýma? To nevím konkrétně. Ale prostě z církevy vystoupil a nějaký čas nějaký čas byl bez církevní příslušnosti a takovým tom skoro taková tendence volnomyšlenkářská. Jak se dostal k tomu protestantismu, to není docela jasné. Jestli to je jenom pod vlivem Masarykovy, teda že se začal obejvobírat některýma těma... To ne, to dřív. To rozhodně dřív. Podívej se, Komenský ho napsal za války. No ještě to je tak protestantská knížka jak nic. To muselo být v devadesátech letech, kdy s nějakou pronikavě pronikavě se jako přeorientoval. Ale jak, to mně není docela jasné. Mně se zdá, že ten čistě pod Masarykem, že to není dost dobře možné. Když se čte Masaryk, tak to by psa, jako náboženský by to psa neodlákalo od kamenů. Mně se zdá. To, co píše Masaryk. Vřelý věci má o postavách starých, ale třeba to v boji o náboženství, no to je teda... No a moderní člověka náboženství, no to je... Třeba mě to vzpomíná na to, že třeba, teď si vzpomínám, na to, která říkala, že když byla v takových studenských letech, že si přečta idealismu a že díky tomu, že si zachovala v pozitivních státevách křesťanským hodnotám a svobodnímu myšlení a nikdy neděláka komunismus, tak já si musím vědět, kuto funkci to úřady vidí, hraje, se hraje, když jsou v takové krizi toho vzpívání, že toho Masaryka s takovou úctou prostě přečtu a objednuju si, že on ten hodnoty křesťanský teda má a i když je má takovým úctovým způsobem, tak ne, že by to snad jako vygurcovalo, ale že to zachoval. Ale v tých pamětnících vzpomínají na něho teda ty profesorské výsobení, že jemu se podařilo v takových těch diskusích a tak dále, že nebyla hamba jako se hlásit ke křesťanství, že prostě byla pod náladou těch devadesátých let takhle toho asi století pokrokového, pokročového, který náboženství skoncovalo, že hovořit o etice a o posledních jako věcech, že v tom okruhu Masarykově byla možná, že tomu to dá takový novou váženství. No jo, je volnované potřeba to posluzovat, taky vždycky z hlediska toho, kdo to, že no, prostě, když někdo k tomu přijde a nemá velký kořeny, nebo nemá nějaké velké školení, výchovu křesťanskou, tak to může působit dost živě, takže já se pamatuju, že za války myslím, že jedinou věc doma to byla asi tohá revoluce, tak to jsem četl čistě z hlediska takového politického a ty náboženské věci tam jsem přebíhal, poněvadž mě připrali příliš sociologického, to já byl tehdy příliš takovej jako takovej ortodoxně zaměřenej a neměl jsem pro tohle to smysl. No a pak, jak vycházely ty věci, něco jsem už dostal koncem války do ruky, že bohužel také cestu demokracie, která mě trošku zmusila, nevím, zklamala, trošku zmusila a to no a pak jsem ještě dostal nějaký jak to vycházelo po válce, že nějaký ty ideály humanitní, ty vyšly hned strašně mě to to mě tak zklamalo, jak nic, ty ideály. No jednak, ale díky to, to je, jednak je to nahozený takový, jo. Je to taková brožůrka já nevím, co se s tím a zejména, že se tam furt, furt mluvilo, jo, masarykový ideály humanitní a tak školní čepa a já nevím, co to bylo. Já bych říkal moc na plus. Prostě mě to zklamalo jak nic, jo. Já jsem masaryka moc jako neměl rád. Jsem to čet a ještě na vysoké škole a tak nebejt rádla, tak já jsem já jsem nebouběvil masaryka v tom v té velikosti, jo. Proč je mě teď drahej? To bez rádla bych asi těžko těžko se k tomu dostal. Pro mě rádl znamenal ten Průlov, nikoliv Vero a nikoliv masaryk. Pak co mě teda dost vokouzilo byla Rusko-Avropa. Jo, to je, to je psané úplně jiným způsobem. Stejně tak jako dost velký zklamání pro mě byla sociální otázka. Tak Rusko-Avropa, teda to jsem získal ještě od Leichtru, že jo. Z těch skladů odevřených, co měli zapečetěný. No a co ještě, no a Česká otázka. Česká otázka, to bylo rozhodný cíl. K tomu jsem byl přivedenej teda trochu rádlem, že odevřel mi cestu, ale když jsem pak výkladně čet Českou otázku, tak jsem byl úplně načenej a nejvíc načený jsem propadal, když jsem pak o tom vykládal a když jsem pak výkládal a když jsem pak výkládal, tak to je úplně jasné, kdo ještě to čte. A na ten, co mě našel, to bylo Hromádka, to česká otázka? Jo. Na Hromádka mě ho odevřel taky hodně. Až to je dvuprvého Hromádka a nejlepší knížka. Která? Masaryk. Masaryk? Jo, no jistě. Jednak je to vůbec nejlepší knížka o Masarykovi, že Hromádka. No a to je jako... Já mě nějak včas z krajehu někdo si řekl, že Masaryka mám číst, ale že tam nemám hledat nějakou náboženskou náboženský zdroje. A mě to věděl někdo, který mě autoritativně vzal a nikdy jsem tam to nehledal. A jenom všichni se mi tak stálo jiný, když prostě v tohoto dobu když vůbec jakou Masaryka nepovažuji, tak přestáhnu. To se mi stálo takový divný náboj, nebo chci říct, že vždy na té přednášce o Masarykovi jsem tak jako rozlovil něco z toho. Chci vůbec říct takovou kůzelnou přednášku o Masarykovi přestáhnu. Aby na dalším pýtáncu co do pýtáncov dnes si mysleli, že jenom proto, že se Masaryk nechal ovlivnit nějakým uberaním, když by pár nebyl menší křesťanský spočívalo v tom, jestli čepčte hráka, nebo bárte. Nespovědáš si na to? My to máme, tohoto Zdenka Mohatová se mi vrachovala a máme tu přepsanou přednášku. Taková opravdu hezevčká, slučková přednáška, kdy se tak součeká jako proti své úrovna obyčejně rozpávě. Až to vlastně poleníka s určitou náledou to byla pražská přednáška, jestli tady nahoře v tom. No dobře, ale teda bylo to fají, teda. Dělal to Agi, ale dělal to nějak současně společně s svými kolegy, kteří byli z nás. Kdyby musel Václav půjít a... Já jsem tam určitě byl, já byl na spodzornice, tak Masaryk přes těm byl a doložil to na obyčejně kusinný působ, který mají citáty a takže byla pro mě, že se jako tak udělal takovej ten ostrakizmus, je to tak člověk a nám to dělá možnost. Tak to byla je druhá stránka, jenom tak jako konemická. Nějak je teda pravda, že ty texty, že jsou teda dostávkový suchý, to má jako patročka, ty český vzdělanosti má jako pravdu, že tam není nic jakýho úpřího, že to je, že to nevytváří takový prostor, tenhle duchovní osvětlání, že tam nejsou žádný mezní zkušenosti nebo zámezní reputama, zámezní zkušenosti, a následně taková dost divná veda, dost divná pro katolická pasáž, že to má záření. To je z vlastních bezrových, jo? ...