Komentář k Aristotelovi
| raw | audio ◆ diskuse, česky, vznik: nedatováno

Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
Kaz a.flac
====================
kterého většinou se dobře zná, jak podobných večerů a cyklů, které po dlouhá leta dělá sám, navštivuje jiné, a druhé, jako jednoho z těch představit se u naší filozofie. Já bych řekl tedy hlavně z nás jedna fenomenal moderní filozofie, a zejména fenomenologie vůbec, a především, myslím, jako předního žáka, kterého si tedy odkazu zvětšenila profesora Patočky. Proto ho rádi vítáme, byl u nás naposled, když jsme dělali předloní, probírali učení Ježíšovo, a nyní, pokud jsem to správně porozuměl, bude mít takový komentář minulému roku, dílu Aristotelovů, kde, jak vzpomenete, se nám jako jedny z centrálních pojímů vyhranilo... Máme to jisté vanderi a janova, význam rozum, význam slovo, význam smysl, a pokud rozumím, děkuji za příspětu, děkuji za vásí práce, pán kolega, hej rád, děkuji pokud jste s námi vzpomněli. A teď se vůbec, snovo děkuji rovněž, a jdeme na u Aristotela. Prosím, abyste laskavě udělal slovo. Dobrý večer, přátelé, musím především poděkovat profesoru Machovcevi, že vám připomněl, jak složitá, komplikovaná to věc je, a já ji v žádném případě nechci vyčerpat. To, co chci tady ukázat, vlastně nepůjde přímo k Aristotelovi, jak uvidíte. Bude to spíš určitá kritika Aristotela. Cílem totiž nebude výklad Aristotelové filozofie, a už vůbec ne vcelku. A také, protože pan profesor Machovec mě žádal, abych to nějak spojil taky s Patočkou, tak se tam několikrát dotknu Patočky. Já sám se tedy nepovažuju za ochránce Patočková odkazu. Já mám dojem, že jestli je možnost Patočky něco pro českou filozofii zachovat, tak jedině, když ho budeme důkladně izovat a kritizovat. Takže já nechci vykládat, uvidíte také, že tam uvedu některé věci v pochybnost. Nicméně, samozřejmě, stejně tak, jako se musíme opírat u nás, naší tradici od Patočků, protože ten nám ukázal, co to je úroveň, nezbytná úroveň evropské filozofie, i když s ním nebudeme filozoficky třeba souhlasit, tak podobně přezevší kritiku, kterou tady přednesu na adresu Aristotela, největšího filozofa všechno, tak to nebude proto, abychom ho nemuseli činit. Ale je dobře vědět, že i největší filozofové se v některých věcech mohou švihnout. Heidegger kdysi prohlásil, samozřejmě u něho je oprávněno podezření, že to je trochu apologia pro vita sua, že se tím chtěl trochu sám omluvit. Prohlásil, že kdo velce myslí, ono to česky zní blbě, v německu je to wer groß denk, der irz auf groß. Kdo velce myslí, tak se velce mýlí. A já bych to chtěl tohleto ukázat na Aristotelově. Jak se v některé věci hluboce mýlil. Pochopitelně to bude zhlediska, kterému on by mohl oponovat. To není objektivní soud, že se zmýlil. To je soud zhlediska určitých pozic, které já zastávám. A mám dojem, že by měl zastávat každý filozof, ale to se domnívá každý filozof, ty jeho normy by měl uznávat každý. Má to tuhletu limitu, s tím počítejte. Náš záměr tedy bude uší. Půjde nám předně o úlohu, kterou Aristoteles sehrál v posunu významu těch dvou termínů logos a physis, a také v posunu chápání obsahu dvou příslušných disciplín filozofických, které se logem a nebo physis zabývají. To je logologií, abychom ještě neužili toho slovo logika, jako naukiologu, a fyzikou, jak to Aristoteles už razí termín fyzika, k jakému posluhu Aristotela došlo. A to znamená, abychom to věděli, tak to musíme trošku srovnat s tím, co bylo před ním. A tam chci ukázat, že před Aristotelem pojetí filozofické nauky o logu a filozofické nauky o physis bylo pro nás dnes závažnější, důležitější, než je to Aristoteles. No a při výkladu takto zaměřeném můžeme přihlednout hned na začátku k míře a hloubce porozumění či neporozumění, jaké můžeme pro tuto problematiku najít u patočky. Sám výběr a vymezení tématu můžeme opřít o samotného patočku. Je to v té jeho knížce těch souborů řady studií, které se tak či onak vztahují k Aristotelovi, a ta ústřední je přímo o Aristotelovi. Tam na straně 74 čteme, že Aristotelovo pojetí filozofie podle patočky spočívá zejména na dvou pilířích. Jedním je logika, druhým je nauka o fyzici. To je Aristotelova přírodověda. V této formulaci je ovšem skryta jedna nepřesnost, kterou bych chtěl hned opravit. Když rozdíl spočívá na logice a na fyzice Aristotelovo pojetí filozofie anebo sama Aristotelova filozofie. To jsou dvě různé věci. A patočka tedy říká pojetí filozofie. Pomer soudu nesprávně, věcně to je tršitelné, pokud jde o dva pilíře Aristotelovej filozofie, ne jeho pojetí filozofie. První eventualita, totiž že by na logice a na fyzice spočívalo pojetí filozofie, jde k rozporu. Na logice spočívá v jistém smyslu každé pojetí filozofovou. Každá věda vůbec, nejenom filozofie. Bez logiky se neobejde žádná disciplína. Logika proto nemůže představovat v případě filozofie žádný specifický pilíř. Naproti tomu fyzika nemůže k pojetí filozofie přispět ničím. Aby pro takové pojetí mohla fungovat jako jeden z pilířů. Nejde tedy zřejmě o Aristotelovou pojetí filozofie, nejbež prostě o Aristotelovou filozofii vůbec. Jenom stranou podotýkám, samozřejmě připouštím, že pojetí filozofie je součástí filozofie. Filozofie nemá žádná instance, právo říct, co to je, leč filozofie sama. Filozofie sama sobě téma, sama sobě problému. Není nikdo povolán, aby řekl, co to je filozofie, leč filozofie sama. Tím se také vyšší filozofie odvěří. Nicméně na tamto předtím budeme trvat. Proskoumejme tedy nejprve úlohu, jakou má u Aristotela logika pro jeho filozofii. Z nám patočka se o několik stran dále, na straně 81, pokud si to budete chtít někdy zkontrolovat, vyjazduje takto. Aristoteles vyloučil logické úvahy z vlastní filozofie. Ale jak potom může logika představovat pro celkovou stavbu filozofie něco jako základní pílíř, když ta logika je vyloučena z vlastní filozofie? To znamená, že tady v filozofii je připisován jakýto pílíř, který je mimo filozofický. To je, myslím, nedržitelné. Zde vůbec připustit, že by filozofie mohla a měla v sobě strpět takové přizítelstvo, nějaký pílíř, který by byl vyloučen z té filozofie samotnou? K vyjasnění tohoto detaju si musíme připomenout několik základních bodů o vztahu mezi filozofií a jednotlivými vědami. Neboť když Aristoteles vyloučil či spíše vyřadil logiku z rámci filozofie, učinil ji de facto speciální vědomost. Logika se tak stala právě zásluhou Aristotelovou první odbornou vědeckou disciplínou, která se vydělila filozofie. Jejíž byla původně součástí. Dalo by se říci, že Aristoteles z logiky jako filozofické disciplíny udělal logiku jako nefilozofickou disciplínu. To je zřečenou všem příliš silně a má to zase dvě limity. Jednak před ním nikdo tu filozofickou logiku neustavil. První logiku ustavil Aristoteles, ale hned ji ustavil jako nefilozofickou. A druhá limita je v tom, že Aristoteles tento proces jen začal. Když čtete jeho Organon, tak tam je spousta filozoféma a spousta filozofických míst, která vlastně do logiky, která je vyloučena z filozofie, věřena z filozofie, nepatří. Jak třeba dnes vidíme, jak vypadá logika zbavenávší filozofie. To je něco velmi podobného, podobně strukturovaného jako matematika. Tak to jsou ty dvě limity. Nicméně Patočka tam nepřipouští tyhle důsledky. Ale je pravda, že jestli že vyloučil Aristoteles logiku z rámce filozofie a jestli že zároveň je zakladatelem logiky, tak ji už založil jako nefilozofickou disciplínou, což je v rozporu s tím, co věděli, jak myslili filozofové před ním, zejména však před Parmenídem, jak si ukážeme. Ačkoliv sami logiku, pokud víme, nikdo z nich nezaložil. A teď ještě k tomu vztahu filozofie a jednotlivých věcí. Filozofie stojí a padá s svým vztahem k celku. A to ve dvojím smyslu. Jedna k celku veškerstva, jedna k celku toho, čím se zabývá. Vědám je jedno, když se zabývají nějakým předmětem, za to je celek nebo není celk. Naopak, on to nikdy celek není. Všichni si rozdělili univerzum na jednotlivé aspekty. Třeba fyzika se zabývá živým tělem, bez ohledu na to, že to je živé tělo. Váží se bez ohledu na to, aby se to necukalo, tak třeba dá tomu někci a tak podobně, měří. To, co umí dělat fyzika, zanedbá celou jednu stránku věcí. Vědy se zabývají abstrakcemi univerza. Filozofie jediná. Nemáli přestat být filozofií, se musí zabývat filozofie celkem. Celkem veškerstva nebo celkem soucem. Každej soucno jako celk. Teď je otázka, co je soucno, které není celé, ale to necháváme za tom stránku. Bližší osvětlit by nás vedlo příliš daleko. Tohle ošem platí nejen pro filozofii celku, ale také pro každou její disciplínu. Filozofie jako celek se musí nutně vztahovat v celku, tak také každá její disciplína se musí vztahovat v celku. Zatímco to rozdělování věc do stále uších a uších disciplína, subdisciplína, znamená, že předmět se stále zmenšuje, stále se unuží. Když nějaká filozofická disciplína se chce dívat na svůj předmět jenom z nějaké stránky, tak nesmí ztratit se zřetele, že z této stránky se dívá na předmět celý. Znamená, že v logice nemůže chybět ontologie a v ontologii nemůže chybat logika. Noetika, logika vždycky se počítali jako že jsou něco blízkého. Ale etika a noetika, ale právě filozofická disciplína logika a filozofická disciplína etika se musí navzájem respektovat natolik, že v rámci filozofické logiky musí mít nějaké místo i etická prozoristika. Takže vlastně každá filozofická disciplína v sobě nějak, samozřejmě s odlišným důrazem, musí obsahovat filozofii celou. Není tedy filozofická disciplína částní filozofie, jenom vždycky filozofii celou. Odborná věda naproti to má svůj vymezený obor, jehož rámci musí dokonce zůstávat, mály být uznána jako kompetentní. Výsledek je ten, že žádná věda třeba není schopna skontrolovat za přidělení univerza mezi jednotlivé vědy. Nezůstalo něco pod stolem. Na to může upozornit pouze filozofie. A nyní zpátky k Aristotelově. Když Aristoteles vyřadil logiku z rámce filozofie, učinil vlastně z disciplíny původně filozofické odbornou, to je speciální disciplínu vědeckou, to je nefilozofickou. To je ovšem osudem všech speciálních věd. V moderní době povstávaly různé disciplíny také jinak než tím, že by se oddělovalo od filozofie. Ale původně všechny disciplíny se nějakým způsobem oddělovaly od filozofie. Dokonce i geometrie ježího eukloide je nemyslitelný věc. Třeba Pitávo, Heistlí a tak dále. Když čteme ovšem ty logické spisy Aristotelově, zjistíme, že logiku jako vědu neočistil docela od filozofických prvků. A zase je tady analogie s ostatními vědami. Ani ostatní vědy nelze cela očistit od filozofických prvků, i když si to vědci neuvědovali. A je třeba, jak k tomu občas přitáhnou zaprokázat jízda. Zůstávám však, když jsme to takhle se hodnotili, otázkou, co se stalo s původní filozofickou logikou, která vlastně jakožto disciplína nikdy ustavena nebyla. Nicméně určité prvky, části, určitá filozofémata logická lze prokázat. V nejnovějších době se stále častěji objevují pokusy, když, například už od té poslední války, když sledujete, jak vycházejí po světě různé logiky, úvody do logiky a tak dále, tak vidíte, že v té poslední válce se stále objevují pokusy, když sledujete, jak vycházejí po světě různé logiky, úvody do logiky a tak dále, tak vidíte, jak tam čím dál víc se prosazuje ta abstraktní matematická logika, symbolická logika, prostě pokud možno maximální formalizace. Proti tomuhle trendu, který ho převládá a který má své velké opodstatnění právě v uplatnění počítačů a tak dále, že to je takový trend moderní, tak vzniká jakási reakce a stále více v posledních takových dvou, možná i víc desetiletích se objevují knihy, které přímo do titulu dávají slovo filozofický, filozofické logiky nebo filozofická logika. Všem když to pročtete, tak zjistíte, že se tím myslí tradiční formální logika většinou. A to slovo filozofické tam je jak flatus vocis, nikdo to nebere dost vážně. Tedy tyhle pokusy o rekonstituci logiky skutku filozofické jsou ne polovičaté, ale to je té prvé desetina nebo ještě méně z toho, co by bylo potřeba. Připomeňme si zatím, než se pokusíme odpovědět na tuto otázku, co se stalo vlastně, nebo co se může stát v budoucnosti s tou logikou skutečně filozofickou. Připomeňme si, že jeden z největších myslitelů našeho století hodnotil tento přesun logiky z rámce filozofie mimo tento rámec a její proměnu ve vědeckou speciální disciplínu krajně negativně. Byl to Heidegger. Heidegger upozorňuje, že původně epistémé logiké je nauka nebo věda logická nauka o... Tedy Heidegger upozorňuje, že ta epistémé logiké znamenala původně vědu o logu, což je něco jiného. Vyslovně říká Wissenschaft und Logos. Tohle najde se u Heideggera na mnoha místech, ale tohle je jeho Einführung in die Metaphysik, která je zejmén dobře známá tím, že tam se vyskytuje na jedno místo, které se stále znovu cituje proti Heideggerovi jako kolaborantovi s nacizmem. Je to původně jeho přednáška univerzitní, která vyšla po válce tiskem jako zvláštní knižka, mimože zařadena do té série přednášek kterou univerzitní stejky zamstavská vědí. Tedy tato nová logika, kterou stavil Aristoteles s tím posunem, musí být jmenována a psána v úvozovkách, říká Heidegger. Nebo je a zůstane čímsi problematickým. Velkou odpovědnost má nepokybně sám Aristoteles, ale upadlost logiky se stala podle Heideggera naprosto zjevnou hned poté. Heidegger tu odpovědnost přímo nepřipisuje Aristotelovi, i když říká, že Aristoteles v tom měl velkou odpovědnost. Teď vám přečtu kousek, co Heidegger přesně napsal. Logika se začala pěstovat od toho okamžiku, kdy to s řeckou filozofií jde z kopce a kdy se stává záležitostí školy, organizace a techniky. A to znamená od té doby, co se éon bytí soucího objevuje jako idea a ta se stává předmětem, on to takhle rozhodil, gegen, pomlička, stand, předmětem epistémé vědění. Logika vznikla, říká dále v tom citátu, v okruhu z školského provozu platonsko-aristotelských škol. Logika je vynálezem učitelů na školách, nikoliv filozofů. A pokud se někdy později logikou ty filozofové zabývaly, pokud se zabývaly skuteční filozofové, stalo se tak z motívů původních filozofických, nikoliv vzájmu logiky. Tím myslí celou řadu filozofů, ale především Hegelová. Hegelová logika, to není výklad formání logiky. To je de facto ontologie. Metafizika, jako přijeme termín. Heidegger tu vlastně pardonuje Aristotela a Platona. Došlo to až v těch platonských a aristotelských školách. To si můžeme vysvětlit nad tím, že ještě v tomto století, a vlastně dodnes, jen takto soukromě a nikdy na univerzitě lze vrhnout na největšího filozofa všechno tak nepříznivé světlo. Ani Heidegger, který byl zvyklý dělat všelijaké převratné, nějaké kotrné, co je až, když stavěl dostavadní filozofii nebo filozofickou tradici, z hlavy na nohy nebo s nohou na hlavu, přece jenom tak daleko nezašel. Zůstává však mimo veškerou pochybnost, že Aristoteles vyvolal Onentosu, kterým se filozofie logu změnila v nauku o myšlení, zvláště pak v nauku o soudu, respektive o výpovědi. To je jeden z velkých příspěvků Heideggerových. On se hádal z mnoha filozofi, že logo zů Aristotela je třeba vykládat jako výpověď, tedy pravda místo pravdy je v logu, že se to musí překládat u Aristotela místo pravdy je ve výpovědi. Nikoliv v řeči nebo v logu, což by bylo ještě víc než v řeči. Ta je otázka také terminologie. Jak překládat řecké slovo logos? Už u Aristotela se doložit asi 12 různých významů slova logos v různých slouvislestech. A tedy nejenom o bytí, o einai, že se vykládá různými způsoby, ale také o logu se vykládá různými způsoby, i když to Aristoteles takto nenapsal. Tedy mimo veškerou pochybnost zůstává, že Aristoteles vyvolal tento posun. Abychom si plně připomněli podstatu tohoto posunu, musíme si zpřítomnit, co věda či filozofie o logu znamenala před Aristotelem, před Platonem a před Sokretem, tedy upres Sokretiku. A protože k takovému proníkavému posunu, zpět, upadku toho všem Heidegge neříká, ale mně se zdá, že to tak je, došlo zejména ke felijské škole u Elatů, u Parmenída, tak je potřeba jít ještě před Parmenída. A to nejvhodněji k tomu největšímu mysliteli před Parmenidovskému, to je s Herakleitou. Tedy jako východisko si zvolíme Herakleita. Ve zlomku B1 čteme, že všechno se děje podle logu. Onyemž Herakleito spraví, že je vždy soucí. Svoboda to překládá nesprávně jako věčněj soucí. To je zase otázka překladu, že svoboda nebyl filozof, když se tím velice zabejval, byl to klasický filolog, no a překládal a hej jako věčněj. V poměr soudů musí zajít rozdíl. Vždy soucí znamená, kdykoliv se o něco začneme zajímat, tak logos tam je vždy soucí. Věčněj soucí to je parmenijevský. To je špatně vyloženej Herakleitos. Na první poslech je zřejmé, že v tomto zlomku logos nemůže znamenat soud ani výpověď, jak k tomu je, aspoň tedy nebudu to dokazovat, podle Heideggera a Aristotela. Tedy lidské slovo nemůže být chápáno jako to podle, kterého se všechno děje. Všechno, ta panta, to je veškerenstvo, to je vesmír, to je kosmos. A zejména ten oheň, který podle času uhasíná, rozhořívá. To nemůže záviset na lidském slovu, na výpovědním. To je celá subjektivistický výklad moderní. Nemůžeme tohle strkat do botu Heraklejtový. Platnost a účinnost logů je tedy podle Heraklejta kosmická. Když se všechno děje podle logů, to znamená, že logos je kosmický faktor, kosmický činitel. A ještě si dáme to činitel do úvozovky, ale jdu asi na to kosmický. Ta platnost je kosmická. Podle zlomku 124 a navíc podle mého výkladu, který nebudou všichni sdílet, je význam nebo účinek logů pro kosmos přímo konstitutívní. Uznáte-li tedy tu mou interpretaci. Jde vlastně o zlomek zlomku. Je to neúplná věta, půl věty. Svoboda to překládá nejkrásnější svět jako hromada věcí náhodně rozházených. Tam snad je možno upozorní na to, že svět se řecky řekne kosmos. A už v tom víme z kosmetiky. V tom kosmos je přítomná, je přítomný po ukazce k té kráse, k jakému si řádu, krásnému řádu, krásnému spořádání. A teď ještě nejkrásnější krásný svět. Je to kalistos kosmos. Můžeme se tázat tedy. Je to vytrženo ze souvislosti, který musíte přijmout, aspoň hypoteticky, ten můj výklad. A ten je založen na této otázce. Co tedy způsobuje, že z hromady věcí náhodně rozházených se stane nejkrásnější kosmos? A nebo naopak? Bez čeho se i nejkrásnější kosmos stává pouhou hromadou náhodně rozházených věcí? A na tohle, v té mé interpretaci, Herakleito Sotoviano logos to zajišťuje. Bez logu i nejkrásnější svět je pouhou hromadou věcí náhodně rozházených. A naopak? Nejnáhodněji rozházená hromada věcí se stává nejkrásnějším světem, když tam zafunguje logos. Ani u Herakleita však nejde jen o vesmír jako celek. To je to, co jsem už říkal, co patří v podstatě filozofie. Že jde také o jednotlivý konkrétní celek vnitrosvětný. V Herakleito se třeba zvlášť zmíně o duši. Duše je takový celek, který by byl jenom hromadou náhodných věcí, kdyby tam nebyl logos. A on říká, duše má tak hluboký logos, že radši je nenalezl by z hranic duše. Čili nejenom celý vesmír se děje podle logos, ale také duše se děje podle logos. Podle Herakleita se všechno děje. To je zlomek B45. A blíže to pak vysvětluje zlomek B115, který říká, že duše má logos, který sebe rozmnožuje. Jak začnete myslet, tak myšlení není konce. Samozřejmě to není jenom možno takhle zjednodušit, ale aby bylo jasný, co to znamená rozmnožuje sám sebe. Logos tedy uspořádává, vtiskuje řád, integruje vcelek, říká, jeden je svět, zlomek A1, nebo vše jest jedním, zlomek B50. A ovšem také v jednotlivý celek, například u duši. K tomu bychom mohli na okraj připomenout, že Herakleitovi se zdá, že to, co nás obklopuje, má rozum a mysl, to je zlomek A16. Se mluví tedy jako o Herakleitovi. Herakleitovi se zdá, že to, co nás obklopuje, má rozum a mysl. Vdechnu vše tedy tento božský rozum, překládá, rozumí se logos, to je právě ta svoboda jednou říká logos jednoho slovo a tak dále. Vdechnu vše tedy tento božský logos, stáváme se rozumními. Nebýt božského logu, tak nejsme schopni ani myslet. V témž zlomku čteme, že podíl toho, co nás obklopuje, přijatý do našich těl, tedy nejenom duši, tak i do těl, při spojení skrze co nejhojnější dráhy, stává se příbuzným celkům. Tady vidíte názvuk toho, co pak najdeme u lajbnice, ta monáda monáta udává tu základní cestu, jí se musí ubírat uvnitř, vnitřní vyčařování, každá monáda, univerzální harmonie, tak něco podobného. Takže tady tím, že logos jak z těla, tak z duše dělá celk, tím je činní podobným tomu celému kosmosu. Aniž bychom se blíže zabývali tímto obklopujícím, obklopovatí řecky je periechein, odtud je ta jasprsová podivná, ten podivný termín, podivná disciplína, kterou nazývá periechontologie. To nemá s ontologií nic dělat, od toho periechein, periechontologie. Aniž bychom se tím zabývali, protože to by nás zavedlo moc daleko a trvalo by to dlouho, můžeme se spokojit s tím, že logos je tu dáván do spojitosti jak s celkem všeho, tak s celkem těla i celkem duše, to si budeme pamatovat. Něco analogického, abychom to srovnali. Známe se Empedoklos. Empedoklos je už ovlivněn Eliaty. Nicméně něco tam bylo, to chci právě zúrazněvat, že všechenten zvrat, všechenten úspadek nenastal z Eliaty, že zůstává ještě něco i po. Empedoklos mluví o tom, jak vyroste z mnohého jedno, aby samotné bylo, a hned se zase rozpadne v mnohé. Anebo jak veškeré věci se láskou spojují v jedno, po druhé zase všechno to rozdělí nenávit tváru. Jak víte, Empedoklos měl ty čtyři prvky, Stoichea a kromě toho měl jakési aktivní faktory lásku a svár, který Aristotele Copac kurtizoval. A teď může být jedno. A teď tam říká, svár je od věcí oddělen. Tím se liší. To je mimochodem námítka proti Aristotele. Je zbytečné mít dva faktory, že totiž, když svár rozděluje tyž prvek od téhož prvku a míchá je jinak, takže vlastně funguje jako láska. A láska, když naopak dává prvek k prvku, tyž prvek k témuž prvku, tak vlastně rozbíjí ta těla, která byla směsit. Takže funguje jako svár. To je Aristotelův hrubý omyl, protože u Empedokla není té symetrie mezi láskou a svárem, která by tohle dovolovala. A teď to uvidíte. Svár je od věcí oddělen, říká Empedokles. V nich přebývá láska. O lásce všichni vědí, že v lidské údě vrostlá, co se nedá říct o svárku. V lidské údě se vrostlá. Můžeme si myslet, že ten logos je taky nějakým způsobem vrostlý v ty celky. Herakleitos ovšem, tedy máme jistou analogii u toho Empedokla. Herakleitos je však větší filozof, po mém soudu, také proto, že nepracuje metaforou jako Empedokles. Když říká láska svár, tak je to něco, co zná z lidské zkušenosti. A aplikuje to na atomy, na ty elementy. Ale proti tomu Herakleitos se nechává nést samotným jazykem. A to je velké na filozofově. Filozof si nesmí jenom vymenšovat. Filozof musí, jako Heidegger říká, že člověk je pastýřem bytí, tak v mojich pohledů podobně moje filozof je pastýřem jazyka. A nemůže s těmi ovcemi zacházet jako se šutrý. Tedy Herakleitos se nechává vést samotným jazykem. To je středštinou. A jak? A teď se dostáváme k tomu, co je. Lombos totiž je etymologický. Když se podíváte do výkladů mnoha filozofických slovnících, a zejména v našich knihách o logice, kde se všude ukazuje, proč se tomu říká logika, že je to logos, a logos je řeč, jazyk, slovo, tak já jsem nenašel u nás a venku jenom velmi řídka po ukaz k tomu, co najdete však v důkladných slovnících řecko-českých nebo řecko-evropských, řecko-morelních, že totiž logos je etymologicky spjat se slovesem legein, což původně, to sloveso původně znamená zbírat, zahromažďovat, zjednocovat. Takže to, co v historii se nabalilo na ten termín logos, v neposlední řadě vinou evangelisty Jana, to je taková třináctá až sedmnáctá vrstva popele, která se nakladla na Pompeje. My se musíme dostat k tomu, co to původně znamená. Jinak nepochopíme, proč mohl Herakleitos říct, že všechno se děje podle logů. Logos s tomto původnímu znamu je tím, co zbírá, zhromažďuje do souboru a do zjednocenosti. Proto ten řád, ten pořádek. Proto logos dělá z neuspořádaného, nahodilého nahromadění věcí dělá nejkrásnější světlo. To zjednocování, to, že z toho dělá celé, to je funkce logů. Teprve odvozeně, to platí pro jazyk. Tam taky, nahodilé srovnaná písmenka, logo změní ve slovo. To slovo se neskládá v těch písmenech. Jenom my to tak děláme, ale ta písmenka, nejsou nositeli logů. Tím nejmenším kouskem logů je slovo, a když jdeme na hlásky, tak už tam žádný logos není. Tak i podle Aristotela, což je další doklad, že takové povědomí zůstávalo i u Aristotela. Heidegger v této slovisnosti poukazuje k tomu, že také Němčina je původní jazyk jako lečtina. Totiž, že läsen znamená taky původně výzbíratík. Weinläse, holzläse, holzläse je, když se probírá les, weinläse je vynobraní. Latinský lego, legere, toto je původně výzbíratík. Už latinů by Heidegger nikdy za původní jazyk nepovažoval. No a samozřejmě touž funkci té integrace, toho zjednocování, vzbírání dohromady, má logos také v lidské myšlení a promlouvání. Ale důležité je, že to je teprve odvozit. Původně vzbírá, zjednocuje ty nahodilé hromady a dělá z nich celé. Veskutečnosti, kosmos, sám celý kosmos. Spochopitelně. Logos zjednocující a pořádající celý vesmír nepochází z lidského promlouvání ani myšlení. To je opravdu tak moderní myšlenka subjektivistická, kterou nelze strkat těm, co tady myslíte. Ale je to týž logos, který zjednocuje duši, i tělo a vůbec celý kosmos. Přicházejí chvíle, kdy se můžeme a vlastně musíme tázat, jakým způsobem vlastně logos provádí to své zbírání, zromažďování a zjednocování. A tak se dostáváme k druhému tématu pro dnešek zvolenému, k tématu Fidu. Také zde se můžeme s důvěrou obrátit na řeckou etymologii. Fiein a Fiestchai, to je to, co je v pozadí Fidu. A co to znamená? Fiein je rodití, Fiestchai rodití se. Nebo býtí rozen. O Fiestchais můžeme mluvit pouze tam, kde něco vznikne tak, že se to zrodí. Ne, že se to nahromadí, že se zrovna udělá taková konstelace. To není zrodení, když vznikne konstelace. Musí se něco zrodit. A pak to má Fiestchai. A to, že se zrodí, vyroste, protože Fiein znamená vyrůst, a posledně umírá, to patří k tomu. Nenechme se zmást tím, co všechno řekové považovali za vyrostlé. Například hory považovali za vyrostlé. A to už víme, že nemůžeme tohle to brát příliš vážně. Důležité je, že o fyzis můžeme mluvit pouze tam, kde něco se zrodí, vyroste a pak se přeje. Vrátíme-li se k onomu superzlomku nebo subzlomku z Herakleita, můžeme říct si, svět, který by byl jen hromadou náhodně rozházených věcí, nebyl by uspořádán logem, by neměl žádnou fyziku. To je obrovský rozdíl proti tomu, jak běžně chápeme dnes, co to je fyzické. To zná tělesní. Vůbec tělo nic neznamená. Jedně když je to tělo, které se zrodilo, vyrostlo a pak umírá. A to neplatí ovšem tělesem. U nás čeština rozlišuje naštěstí tělo a tělesem. V jiných jazycích to tomu tak není vždycky. A tak je třeba zdůrazňovat, že jde o takové tělo, které se zrodilo a vyrostlo. Tak k příkladu svět atomistů, Leukypa a Demokrita, nemá žádnou fyziku. Podle Presokratiku, podle Herakleita. To už není právě u Aristotela, neplatí pro Aristotela. Nemá žádnou fyziku, neboť Demokrita stvrdí, že doopravdy není vůbec nic smíšeno. Dokonce ani smíšeno to není. Na to, aby to bylo zrostlé, aby logos byl vrostlý. Nic není smíšeno, nibyž domělá směs je položením tělí sek vedle sebe, říká Demokritus. Přičemž zachovává každé z nich vlastní přirozenost, kterou mělo i před smíšením. To je tak přesně formulováno, že hned si musíme vzpomenout na Leidheda, který říká, že elektron v živém těle se chová jinak, než v neživém těle. Tam je jasný, hluboký rozdíl. Pro Demokritus ten elektron je tělískem vnitřně homogénním, žádnou vnitřní strukturu. To my víme, že má strukturu. Všechno má strukturu. A navíc teda, že je to děnní. Elektron je děnní a to děnní je modifikováno, je jiné, pozměněné, když ten elektron funguje v živém těle, říká Leidheda. Takže je z toho jasné, že kdyby k Demokritus měl pravdu, tak Heraklitus řekne, že ty atomy, ani celek, nekonečnou atomu, nemá žádnou fyziku. Tak zpátky. Toto pravděpodobně nejstarší pojetí fyzik bylo otřeseno parmenírovým odmítnutím myšlenky změny, a tedy vzniku a zániku Arusů. Patočka to formuje, vrátíme se na chviličku, následovně. Myslitele Poparmenídovi při všech svých odlišnostech se shodují v tom, že genezis, schóra, vznik a zánik převádí se u nich na něco, co vznikem a zánikem není. To je nastavení 83 té knížky o Aristotele. To všem vlatí také o Aristotelově, ačkoliv pravda.

====================
Kaz a.flac
====================
Vždyť neopravené. No neopravené, co by opravené bylo, to všechno je doslova pravda. Já bych nám rádi, protože někteří budou... Pro mě to není španělská vesnice. Němci říkají, já jim budu myšet vzor. Česká vesnice, což nám zní krásně, když to doslovně překládám někdy. Česká vesnice jako symbol naprosté zaostalosti a nevědomosti, což je vlastně pravda, z námi mentalitu je vydělat. Dneska já to můžu všechno podepsat, protože pro mě to všechno znamená něco, co jste ho říkal, a kromě toho na všechno mám další asociace, které bych mohl doplnit. Vím, že se bojím, že pro některé přitomné to tak nebude. Snad by bylo potřebovat trošku doplnit něco s těm změněným jménem. Filozofie, když byla konstituovaná, dneska už je tak zničená, že ta oficiální filozofie je slušně existenci než existenci. Tenkrát ještě byla oficiální filozofie jakousi takovou matnou existenci, a takže v těm měl hládný profesor filozofie takovou moc, jak vůči ten mladým adeptům, který s tvojím značením studovali Aristotela nebo Kanta, a nebo Heidega nebo Úterla, a nebo třeba jenom jako museli dělat filozofii, jako vennejší obor, protože nebyť jeho cytáři, nebo zeměpísci, nebo latináři, nebo fyziky, a dělali to s nechutí a tak dále. Takové případy také byly, a v tom teda fungovali těch znáčí profesorů jako taková trošku absolutní existence, kteří teda mohli mít skutečně kontakt jaksi s skutečným filozofickým vývojem a mohli skutečně mít dialogu s Aristoteli, Kanti, Leibnici a Heidegry. Ale většinou, já to dneska zopak zažili, jsem rok působil ve vzdni, většinou, jak si se tak nechali zavalit tím absolutním ruchem, a dělali se mi státnicemi, komicemi, subkomicemi, že většinou měli to už tak jako v levobočku. Tak napět na Markovu zmíněný profesor Odněstav Rieger, kterého jsem velmi osobně dobře znal, a který byl člověk teda dobrý osobně, člověk, který snadří nařada význam má pro filozofii nedozírný význam toho, že byl jeden z pěti člověků našich dějí, kteří přečetli a pochopili Kanta. On měl hora. On měl hora a taky mu rozuměl. Když to přišlo po Kantovi, odhedla na horu, to už jednak neznal, jednak to mu nerozuměl. Když se otřeba ptali na problém hodnoty a nadhodnoty Marksisti, tak on začal vykládat mu teorii hodnot a plebil si to s moderními kantovskými teoriemi. Marksismus počíval v tom, že několik měsíců nosil hvězdíčku na klopě, tady odvnak, aby bylo jasné. To ovšem stačilo, protože ta hvězda na té klopě znamenala, že bude se proti takového kantovec a nebude se proti Marksevi. To stačilo, aby se stala ředitelem filozofického ústavu, která nebyla když se jmenovala akademikem, nebyla na úrovni jiných, ale byla ředitelem filozofického ústavu, aby se znali poměry, jak to tedy někdy bývá. Byl to člověk nesmírně zmatený, protože toho Kanta si vzájemně pletl a pletl si to se vším možným, který tu a tam v rámci nesouvistých dvacetí věc prohodil jednu větu, o které znalo se mý svět, větu o profesoru Riegerovi, aniž měl nějak schopnost metodicky uvažovat, hledit, jako toho měl Patočka, ani některé jiné. Profesor podobně zemřel jím výměněný údlík svoboda. Byl jmenován jaksi profesorem z jiných důvodů, ani ne jako pravnou palatkou, ani ne za tu klopu, protože tu klopu tam měl už před válkou, tu totiž ta té klopě, ten odznat. Byl teda, ale jako překladatelněná, která se zbylo zemřít, ale ne jenom materiismusu, také empirotismu, také slšitů a vzadu jiných věcí, které překládal. Mimochodem jsem ho osobně dobře znal a myslel si o tom své. Patrně myslel, že přijde nějaký Gorbáčov, který se za to vykašle jednou, ale předpokladá to za dvěstě let a myslím, že ze všech, které bylo za chvíli nejbližší, byl ho, tak jak si moudře vykládali, Epicurus, jak se o něm Epicurejismu vlovili. Byl to člověk, který stejně jako Rieger by nikdy nikomu neublížil. A tyto lidé sehrály určitou pozitivní roli v době, kdy mladí marxisté, kteří nevěděli postati, ani neznali Marxa, nebo na to neměli, ale mysleli si, že jsou marxisty, kteří byli plní mladitského nadšení a pretisi pubertu s komunismem často. Že tyto se pokoušely vyhazovat různé lidi. A Marku třeba připomínám, že vyhazný orientální filozof Ladislav z Gusta byl vyhozen, jen proto, že se neúčastnil slováckého života, protože studoval orientální jazyk a nebavilo ho většině sedět na kůži. A tímto vyhozením nedošlo ne v podobných důvodů, jako nedošlo u kolegy Ajdánka, ale on se objevil, že je to pravnuk Bedřicha Smetany a nejadří, teď ještě nikoli úplně seriální, zavládil, co se děje. Takže se museli omluvit, že pravnuk Bedřicha Smetany, když se neúčastní s kůzím, má právo studovat. Toto vše neplatilo pro někoho, kdo nebyl pravnuk Bedřicha Smetany. Takové byly teda poměry. A tyto lidé... Byt před čterý kantovec. Ale to bylo asi tak vše. To znamená, on byl schopný lidem jakž takž pravděpodobně vyložit, kam se dostala evropská filozofie do 18. století. A tento Ludvík Svoboda, který, řekněme, já bych řekl, spíš vůbec nebyl filozof, byl to takový filolog. Můj filolog na poli filozofie. Dovedl prostě všechneské udělání. Máte, když budete teď koupit, nebo asi koupíte můžná vydání, nebo ksenofonta, nebo seneky, tak to většinou má úvody. Úvody, které jsou solidní. To je všechno pravda. A celkem nic filozofického. Ale oba dva byli na tolik slušný lidé, že když se účastnili nějaké racie, nebo vyhazování, tak říkneš, říkáš no. No. A tím brzdil. Brzdil a vykonával určité humanistické poslání. Ať mě kolega... Někde teda takové zbytky humanismu, zachycené třeba z pozitivně vykládaného epikurejismu, který já jsem zde před asi dvěma měsíci označil za filozofii sebevraždy lidstva. Že bereme do důsledku kult rozkoší a tak dále. Ale i tento, jako více epikurejismu vykládaný jako účtak vědění. Byť vědění pojímaného jako lahůdka. Nic víc. Tedy velmi nefilozoficky. Stačil, aby se jako slušní lidé ujali někoho pro nás sledovaného. A tyto lidi vám sehráli někdy pozitivní úlohu. Zatímco často lidi, kteří Marce přečetli, nebo kteří dovedli letos vyložit i v moderní kybernetiky, co doklidně večer účastili inklizičních jednání. A to je pokud jde o těch zmíněné pány, kteří v naší době byli tak o generaci starší než my, které jsme zachtěhli. Píše o nich až poněkud třes... myslím, až trochu, trochu až na dnes pravděbě trochu přehnaně, ale nicméně se jako vždy Václav Černý ve studii Smutné postavy se zmení třeba o Ladislavu Štolovi, o který zde nebyl vůbec zmíněn. A právě píše o Kolmanovi, který zde byl zmíněn, že mluvil o nějako smutných postavách a vůbec si nepovšiml, že jeden se vyvíjel teda i po dvacátém světstvu z KSSS jako zůstal vždy věrný marxismu, chápanému jako tvrdým staridismu. A vždy... Na proti tomu Kolman, právě to říkám proto, Kolman, který nám mládí, představoval ty inquizitory, které říkali, masarykam, ne nás nezajímá, máte to buržasný pilavac. A ten byl masaryk věřitelný, ten nějak odestatelný, ten byl filozof atrakcí. Tak tento muž se vyvíjel tedy od prvních konfliktů, kde byl dokonce zabřen, postířen a bězněn, se vyvíjel až nakonec manifestačně před celým světom vystoupil z KSSS, když byl členem a emigroval do Švédska. Dožil tedy jako jeden z takových složení přednostních světků hrůz, které celé život prožívá a jimž po dvě třetiny svého života dělá počítná z mladoste jakoby asistenta. Tak podivné byly osudy. A odpuste, že vás přeruším, ale například, když se mluví o Kolmanovi, tak se musí vědět, on poprvně ten byl jaksi navelen hned po válce a byl tady takovým koryfejem marksistů. Ten tady rozhodoval. Jenomže on si to vzal... Kolman byl takovej nadšenec. No a když viděl, že se děje někde něco, co ho považoval za nesmysl, tak hned do toho začal kritizovat Gottwaldovu politiku v zemědělství. Gottwald nebo nechal to udělat, nebo sám domluvil se Stalinem, nechal to věřit jako v nás, v Moskvě. Značiž Kolman byl nejen odvolán z Československa, ale dva roky strávil v kriminále v tom sovětském země. Pak se někde v Tiflisu po dvou nebo po třech letech se někde vynořil a učil tam na střední škole. Potom se dostal snad i do akadémie. Pak konečně se vrátil do Moskvy. No a když tady se filozofové na filozofickým ústavě zbouřili po maďarsku, začali psát... Po dvacátém světu, přesně řečeno. A začali psát do literárek a tam byly série, diskusie a tak dál. A ty kolitejové, hlavně filozofické ústavy tam do toho začaly. No tak se muselo udělat pořádek. Tak je rozeslali takzvaně na Praxi. Já teď nevím přesně, ale mám dojem, že Sviták byl na pražských Jatkách a Kosik v Čekade a Kamarit byl někde v Hrubstí. Já už přesně to nepamatuji, ale rozeslali je jako jakýž drobný tajemníky. A mezi tím byl povolán podruhé Kolman, který měl ve filozofickém ústavě udělat pořádek. No a co tam udělal Kolman? No jednak urychlil návrat te všech, co byli rozeslali pryč. Zpátky. Střuh se neobyčejně Kosikem. Bral ho s tebou na všetky možný kongresy atd. a dělal co mohl, aby Kosik pronik. No a jaksi udělal z toho ještě větší středisko odporu vůči kvartalnímu vejboru, než to bylo dřív. De facto. Částečně se v prvu nevědomil. Nevědomil, spíš to byla otázka sympatií, on prostě viděl, že tady někdo něco taky dělá, že je to společné, ale spousta lidí, já jsem se tam dostal v 68. v. a tu se měl ten takový strašlivý sklupu, a já říkal jsem si, já tam musím jít ticho podvodit. Celý ty leta mohli študovat, já jenom ráno i tři hodiny. Co oni museli vědět, než já to doženu. A pak jsem věděl, že tam nic nedělají. Nic nedělají vůbec. Tam byli lidi, který rok co rok dostávali všelijaký důdky za to, že nevypracovali již před deseti lety ohlášenou kandidátskou práci. Ale to tamti jsou tak dobře. No dneška jsou tam jenom takový, pokud ne ty mladé. To tam zůstají ty starý tak jenom tam. Prosímte, to je pozorohedný systém, kde za to, že neděláte vůbec nic, zůstanete jenom jednou za pět takové ty, ty, ty. Takové ale s láskou. Jaký to je pocit obsolidaci. A když teď to děláte, tak můžete vohrozit prostě všechno. Ale stačí, jestli tam někomu nelíbí jedna věc a můžete být úplně zdrcen. No tak finovně, že český člověk to pokopil, že český člověk není římnej, ale od jak žila, jak ty byl takový takovej chytrači, to pokopil, že tady lepší nebude dělat nic. Třeba hlídat si kariéru. Tím by tady bylo zmíněno už jedno jméno, teda Kopčík, s tím bych složil na to, jako jsme se pokusili, abychom trochu víc vám zlepili o těch jménech z generace, co byla před námi. Jako byly teda třeba trochu povážlivý filozofovi, Raditsa, Friedel, Lundík, Sloboda a Radnošt Kolman, který by mohl chodem být značně sečkělí, třeba v matematice, v matematické logice. Když objevil, když objevil, že Bolzano, který byl socialistá a zaseho strašně přeceňová, ale přece jenom tedy člověk velmi sečtělý, tak pak byla zmíněna generace, jak kolega Hydánek mluvilo, tehdejších mladých Markšiftech, tak se jim tehdy vítalo, byly to spíš takové taková práčatá, práčata než Markšifti, bychom to dneska, takže co trochu bylo to jako ve filozofii podobné, jako těm Spartanům, co ono tý ty modročku, to červené čepičky, když nesmejí nosit už ty Šarpy a Večičeno hvory podle nábolešovických opirí 9.1.9 nebo když to bylo 9.1.9.1, kardále, já jsem, tak jsem, já chutím říct, že jako opravdu mě tímto nezajímá nič. Tak to byla práčata, načetli trochu Engelse, to se četla, to se četly Romantáce Budvíku Feuerbachově, a ta příšerná dialektika přírody, která je teda služka pitomostí a tak dál, kteří přičetli trochu Stalina jak ty odiatické materiály z nutou brožuru. Málo Lenina a vůbec ne Marxa, že taková byla situace. Tehdy, ale kteří tedy jako taková práčata, tehdy řekněme kolem roku 44, to jsou, začali všechno ničit, všechno bovit a oni, ale hlavně jejich divlé manželky, oni se zabývali touto filozofií engelsovskou, těmi tedy zlomečky, které se vydávají za filozofii a jejich manželky se zabývali, vyhazovali jejich kolegů. To byla teda pozorohodná doma, kdy teda feminismus se projevil u nás poprvé tedy v značně dynamické formě. Jak se v těch manželek se podvácláte, když dostane milostivé paní, že vždycky jsou to čelné, jak si představitelky tedy, kdyby tady byl Boreč, mluvím jako Bondy, hlej usi na Bondy, že tedy jsou to čelné představitelkých arty a jiných ohábných hnutí, že takhle se pro Bondy právě, on to není takhle trochu úplně karikovat, škoda, že to není. A že jejich manželek se vyvíjeli různě, částečně s těmi vlivy, jako o nich mluvil kolega Hejdánek, že některý z nich speciálně začali tak spolu čísť něco študovat, že řvi teda, že částečně vlastním študien, částečně patočkuji vlivem Heidegrovi, Husorlovi atd. Zde bylo měněno generace, tohle je v podstatě generace naše, že teda zmíněná jména Karel Kosík, no bylo by možno zmínit některá jiná jména, třeba jiný třeba zelený, který je do sudbě. Karel Kosík se choval slušně po 68. roce a byl vyhozen a pokud vím, že je v úchodném straně, nevím za u vás, ale já jsem mnohokrát vyblízel z účastí a našich podničníků a nikdy se neúčastnil jako s vámi, a já jsem vždycky všechno odmítl, všechno učal, nevím za ně co dělá, soukromě do šupníku nebo ne, možná že ano, ale prostě 25, zmizel ze světa, ale zmizel tedy, jak si považuje se lidi Nikoli za práček komunistický, myslím, že opatřeně. Ale nevím, proč teda mlčí, možná, že má k tomu důvody vážné a možná, že jiné, to nevím prostě. Ano, já jsem ho tam viděl, byli jsme tam spolu do té vysočany, když ten, odveřili nás takhle čtyři a tak pár hodin a vyhodili. Tak to nebylo nové, že teda pokusil se přece tedy, nebo že přijal poznání na to symposium 40. výročí republiky, které je tedy unikátní a mohlo by zjít do kvinnostovy sněžek rekordů, takže to jediné symposium, jako vdějí nám se vám nejklidší. Protiž jednou k tomu jednou. A zároveň ale nebylo ukončeno. Takže trvá původ. Takže to byl Vatikánský koncil. Tak to je zbranýmenovaný jindřich zelený, který vhodněme představuje, když už jsem řekl, představuje tedy člověka, který vhodněme neudělá ostudu s svými elementárními neznalostmi, jako udělá většina těch ostatních, kteří jsou vysíláni na kongresy. Protože ten něco zná, ten např. Mark se přečetl, s těma svým způsobem ho rozumí, ale samozřejmě úzkost, je to z těch zajímavých lidí, kteří se úzkostlivě snaží vyhnout se všem nějakým bolavým problémům současnosti, podle mého mění. Ale ten je dosud jako činný, jako oficiální filozofů, nevím jestli to od času k ústavě nebo na fakultě, ale tedy ten ústav činný, že... Já myslím, že je na stranických. Jo, jo, dobře, možný. Na stranických. Kdo by byl potom jmenován dál stejný šítací Miloš Kaláb, Vladimír Rommel, a snadně se vznikají ústřelky o Zapadnu. Rommel, ten se orientoval. Já si myslím, že by bylo potřeba jmenovat, jak si víte, tohle byla Kosík, představitel antropologické linie, a pak byl teda Tondl, byl velkej představitel. Neopozitivistice. Neopozitivistů. Ty ovšem zcela zanikli tím, že už poprvé, když byli kritizováni, tak se orientovali na tu co nejabstraktnější část toho neopozitivismu, to znamená na logiku. A tam Berka taky patřila a řada dalších lidí. A pak se taky taky uchytili, když byli vyhozený ještě v 60. letech, že tak se uchytě třeba Tondl sám pracoval, já teď měl pocit jmenovat ten ústav v Matematických spirům, nebo tam v Emausích pracoval, ale jak se to jmenoval jinak, ne Matematických spirům, ještě předtím mě to bylo... Teorie informace. Teorie informace a tak dále. No a poslouchele za tím se vrátili a to trvalo krátce, no a skončil taky v nějaký čas, a takové hodiny taky jakož... ale ten i potom, nevím co dělal, ale i potom ještě psal teda ty vysoce odborný abstraktní texty Soboru logiky, eventuelně Soboru informatiky, nebo co, tak to psal do cizých časopisů, takže to je člověk venku známej. Naproti tomu kosí, která ten se odmlčil zcela. Tak teď, jak vidíte, se snažil poprvé po 20 letech jako promluvit a bylo mu to nemožné. No tady doufejme, že to teda není jeho poslední slovo. Ještě, že to by bylo teda dobré a nové. A snad ještě by mohli být jmenování Brůcha, jak svědíte. Brůcha, no který v 68. teda jel na nějaký stipendium do Francie, a už tam pak zůstal. To byl velmi chytrej papík, ale takové jako zároveň... Takže takový z těch těch marxistických práčaté doby zůstali buď režimisti, kteří nedělají ve světovosti nic, jako všichni, jako rádni režimisti, a nedělá nikdy nic, co vlastní můžeš pouze jakty vrdít do svého podstata režimismu a kariéry v ní. Tedy mější kariéry v tomto našem zvízení. A nebo teda pokud dělají, tak se změnili v marxisti existencialistické, nebo pozitivistické v marxisti heidelovské, huselovské, že mají v marxisti tomistické a křesťanské, že... A jak si... Pak ovšem váš nebezpečný a zvlášť komponent pro nebezpečné po režim byly považování ty marxistky marxističký, ty marxistky marksologičký, nebo ty marxistky mladého Markse, kteří pomocí teda mladého Markse kritizovali... To jsme se samozřejmě dostali daleko od důvodního tematu, ale ono to určitou souvislost má, protože například tady zase dvěma větama velice pěkně charakterizová kolega Hejdánek rozdíl mezi teda logikou jako speciální vědou a logikou, jak byla míněna a vlastně nikdy nerozpracována jako velký... ... Jak já jsem povznal ty logiky, jako v celém světě mají tendenci a celý zem číslek, matematických symbolek. Já bych řekl, že u nás ještě k tomu přistoupil ten moment, že oni svůj osobní hluboký, jak Bondy říká, že to je znak celého českého národu jako celku, tedy hluboký a bytostný antikomunismus, který prostě, jak říká Bondy, se nevyručuje s tím, že je člověk členem strany a připojí do naše čem tajné policie. Říká, to jenom jsou staré formy té naše běžné české venkovské závisky. Tak oni jaksi tu hru na schovávačku, tu hru mezi tím režimistou, který nedělá nic a mezi tím specialistou, který, hrdněme pozoru Galileo Galilea, se snaží, jsme o tom nedávno diskutovali, se snaží třeba nechat blbost být blbostí, ale přece potají něco porozumného dělat, tak oni se tak trochu do těch symbolů skryli, aby nebyly přeci plochy mezi tím, co jim říkala vlastní soudnost, vlastní filozofie, no vlastní začínající filozofie, pasnat i vlastní charakter, nebo ta elementární lidská slušnost, podobná té slušnosti těch zníměných už jaksi starších, a skryli se za symboli, kterým vůbec nikdo nerozumí, většinou z možných kritiků v aparátu, takže se jim teda jaksi moderní logika stala nejenom teda speciální disciplinou, podobnou teda velmi některým odvětlým matematiky, ale stali se jim taky refugiem, které prostě jim nikdo nemůže napadnout. Takže bych se další musel pár měsíců studovat. A to si mocný činnitevý práci nedá. Prosím vás, pařlečka Pavlovi, jestli byste ještě máte zálezy, otázky nějaké nebo nebudeme začít svojí diskus. Máme naši dva stáří diskutéři, jsou vyčerpání. Prostě. Prostě. Díky, díky profesionální.

====================
Kaz a.flac
====================
Mám doujem, že to smysl má se k těmhle těm myslitelům starým vracet a že v některých ohledech nám to může ukázat právě tu následující filozofii v novým světle. Úplně ale souhlasím, že je rozdíl třeba v případě Táletově, kdyby neexistovala další filozofie, tak nikdo nebude vít, že Tálet je filozof. My jsme měli v Praze před asi dvěma rokama lepilo si francouzského filozofa Bolaka. Teď to mějí jeho žáka tady a ten přines jeho knížku o Heraklitovi. No a tam ten Heraklito si vykládá všechny ty zvonky a tak dále úplně jinak, než to dělá Heidegger. Mě na tom je nápadný to, že z toho Heideggera, že ho snížuje de facto. Že z něj dělá jednoho z těch muzeců před Táletem ještě. Že to jsou takový muze, jak on to vykládá. Já jsem to ještě nezažil a nemůžu říct, že by mě to předvědčovalo. Ale i kdyby to byla pravda, po mém soudu ten Heidegger z toho Heraklita vytlouk víc. Čili mě připada jako velkej filozof, to, co se dělá s Heraklitem, to se nedá dělat třeba s Tálatem. Něco se například dá dělat s Parmenidem. S Parmenidem dá. O všem, to je už potom ta filozofie, tam se tím se jistě dá. To je obrovský filozof. Ale je to už to předmětné myšlení. V tom konceptu, jak jsem se pokoušel, ukázá opravdu rozhodující ten Heraklitos. Poněvadž pak už dochází k tomu posunu, že my potřebujeme odrad. Ale například ten Anaximandros je strašně důležitý. I když zase, a teď to je poslední věc, Patočka mě neobyčejně uspokojil, když v tom pětačtericátém českém, já jsem ho posloukáč v šestačtericátém, tak jsem to pak četl ty věci, když Anaximandra vykládal fenomenologicky. To je naproste Jana Chronistusa. Ale je to strašně zajímavé to čít. On prostě to apeiron vykládá, že všechno se rodí a vzniká do toho apeiron, že to je, když vzcházejí a mizejí fenomény. Po mém sludu je to takový anachronismus, že to prostě nenadržíte. Je to strašně zajímavé. A když můžete nějakého filozofa interpretovat, byť anachronisticky, ale můžete ho interpretovat tak, že to sedí, že ho vyložíte určitou způsobu. Nakonec si jedno, jestli je to Anaximandros nebo ne, ale ta myšlenka za to stojí. Tak i kdybychom třeba se mejlili a toho Herakleita vykládali blbě, tak nakonec záleží na tom výkladu, jestli to je nosný. A když on je pouhej inspirátor, tak je třeba jenom inspirátor. Ale díky za to. Dobře, dobře, to bylo výborné. Tím spíš, že myslím, že se podceňují, že právě skrze ty výroky týkající se Delft, tady je zase teda jakýsi pfí místa kvůtu. Právě tedy u těch plecokratiků, který se, myslím, dost podceňil. Touhlasím se všim, co bylo začeno teď s tím ten výklad, trochu tedy jak je redukoval nám to použití těch vlomků, ukázal jeho omezenost a přesto ohromný význam té interpretace. Souhlasím se, myslím, co bylo začeno o starém zákonu. Tedy rozhodně, jinak pro naše potřeby, udělat to, co udělal Mojžíš, že prostě odstranil příběhy bohů, ať už teda nám my známe ty lípty homerské, než na ono, ale to bylo podobné, ty asýrští bohové a mezopotamště egyptští, které teda Mojžíš znal, odstranit je způsobem toho, že bůh si zakazuje být takto zobrazován, co ukázalo plodnější, než když Xenofanes prostě hlekl, že to světo je teda hloupost. Protože moderně řečeno s Hegelem, Xenofanes to překonal nedialekticky. On to škrtl. Mojžíš to překonal dialekticky. To, co v tom bylo veliké, tady bych jenom poznamenal, Mytus nebyl jenom orientace na archetypy historii. On samozřejmě, Mytus měl taky ohromnou roli, i ten Mytus před Mojžíšským měl ohromnou funkci v současnosti. On to zapomíná, ale pravda je, že mu úplně chyběla ta kategorie budoucnosti. A tady je tedy já se pozoruhodné, že církě vuchovala tu tradici, že první prorok nebyl někdy až někdo z těch klasických proroků, ale že prorokem je Mojžíš. Protože první teda skutečně prorocká věc je princip exodu. Princip, jak jste tady zmiňoval, výjít a poté u Abrahama v tomto služení, jenom jak si promístnutí Mojžíše dominula, pravděpodobně nemůžeme to ani do klátaní vyvrátit, ale tedy výjít od toho malého jista do toho velikého nejista, které se těmito náznáky vždy musí znovu a znovu interpretovat, abychom žili tou pravdou. To asi je to důležitější než jenom taková ta pravda vampirické vědy nebo jenom ta pravda těch sokratovských dialogů. To bude ta pravda, která teda neskončí tím, že budeme pravdivě pozorovat, že ekologicky zacházíme, až zhruba nedá nic dělat. To bude pravda, která budeme mobilizovat k obraně. Tak já, když teda si držím trochu skromně to, že i tu matku zemi bychom potřebovali a úctu k ní, tak přirozeně především potřebujeme tu pravdu, která volá k akci, a ne teda jenom která konstatuje, že něco je nebo že něco bylo. Tak v tom podpisuji. Ještě jednou děkuji panu kolegu Hejdánkovi. Doufám, že ho tady uvidíme. Já děkuju za vaše... Teď podíváš tady panu Svandová, ty mě vyzvala, abych klasifikoval, tak všichni, co tu vydrželi do konce, tak mají jedničku. Můžou by to připomenout, ať ty to tu nebyli, my to nepřipomenou, z pochopitelných důvodů. Ty jste to utekli, jistě měli vážný důvod a jsou omluveni. Musí se ovšem udělat opravnou zkoušku. A doufám, že vás tu uvidíme víc než na toho Dekarta. Na toho teda doufám určitě. Tak kažte někdy, no. To si vyberete, to si řekneme už. Tak děkuji vám za pozornost. Kdy lidstvo objevilo. Minulé soboty, kdy si u židů byl jeden, snad jeden z největších lidí.

====================
Kaz b.flac
====================
To všem platí také o Aristotelově, ačkoliv právě v něm má řecka Antika, myslitele, který učinil pohybění ze stěžejných témat svého střihozahování. Celá Antika po parmenírovská nemá myslitele, který byl tak blízko modernímu pojetí, jako právě Aristoteles. Platočka v celé té knize ukazuje, že v jistém smyslu stojíme teď před návratem Karistotelově. Novým návratem, jako byl kdyžsi návrat k Platonovi v odporu na konci středověku, nebo jako byl návrat k Aristotelově, když zprostředkovali arabové jeho spisy, takže teď stojíme před novým návratem. To tam neznačuje na několika věcí. Já si myslím, že tomu tak není. Nicméně platí, že Aristoteles je po této stránce velice blízko tomu modernému pojetí. To taky vysvětluje takovou určitou hypnostomizmu, který byl hluboce upadlý, dogmatizovaný a je schopen se okračovat. Díky Aristotelově. Pro Aristotela všem byl pohyb něčím docela jiným, právě i v pojetí pohybu, a to už vůbec nemůžeme se dotknout. Také došlo k tomu úpadku, že pro Aristotela byl pohyb něčím jiným než pro nás, mnohem bohatším a rozmanitějším. Ovšem, obecnou charakteristikou pohybu bylo, že je spojujícím článkem mezi možností a skutečností, že je přechodem z možnosti potenciality ve skutečnost faktuality. Tenhle ten přesun ovšem umožnil, že se zapomnělo na to, co věděli už před parmenědovští presokratici. To Aristotelově umožnilo, aby fyziků He Physicae Epistemea, on tam tu knížku nazývá sice Akorasis, ale teda tento termín celou ní vyskytuje, He Physicae Epistemea, pojal jako vědu o pohybu a tedy přírodní vědu vůbec. Tady už vidíme, že ta pohyb to je vlastně přírodní věc, příroda. Ovšem, to původně je překlad fyzice, natura. To už je všechno posunuto, už je to úplně jiné. No a to znamená, že z rození a hrůst a také smrt zahrnula Aristoteles mezi ostatní pohyby, přestal potřebovat logos jako to, co sbírá dohromady, protože většina pohybů nicy to zhromady nezbírá a vznik a záněk jsou vysvětlování, aniž by k tomu bylo zapotřebí integrujícího činitele. A pokud se to v některých momentech bez integrujícího činitele, a to integrujícího všem to není docela přesně víra, přece jen neobejde, použije si Aristoteles čehosi podivného. Aplikuje jistou koncepci mytickou u Platona. Použije se totiž čehosi malého až nepatrného, spíše jakéhosi mechanizmu či mašinky, nebo čehosi podobného Maxwellovu čertíku či démonkovi, totiž toho, čemu Aristoteles říkal energeia, eventuelně enercheia, a co není nic jiného než platonský daimonský demiurk, jen nekonečně pluralizovaný či spíše multiplikovaný, ohromně zmenšený, miniaturizovaný a přesazený z té situace před stvořením světa i Bohů do každého individuálního byť sebe menšího pohybu. Aťkoliv na první pohled měl Aristoteles ze všech staroředských myslitelů snad největší zájem o živé tvory, zavrhl snad stále ještě pod vlívem Platónem zprostředkované myšlenky elejské školy o hem, kaj, pan, jedno a vše. Jediný nosný myšlenkový koncept, který měl ve své době k dispoziti, skutečně jiný nebyl, a pan mám dojím, do dnes nemáme jiný, i když dneska ho zas nemáme, nepotřeba vyhrabat, totiž koncept fyzic, dějící se pod elobou. Na místě tohoto dnes aplikovatelného pojetí, či dodnes aplikovatelného pojetí, zavedl pojetí jen zdánlivě podobné, ve skutečnosti však hluboce odlišné a povážlivě nelogické v tom filozofickém smyslu, opět vycházející z Platóna, totiž abstraktní rozdělání skutečnosti na beztvarou hyle a včetné morfaj, motu a včetné formy, včetné tvary, zůstávající však bez těla, bez emoty. Z těchto principů pak chtěl konstruovat všechno, co vidíme ve světě kolem sebe, to je z pohyby všeho druhu. V zájmu určitého pojetí vědy, odlišného od dosud tradičního chápání filozofie, v největší čistotě vyjádřeného Sócratesho stíně, jako lásky k moudrosti či k pravdě, revidoval Aristoteles starší pojetí počátku a prvku způsobem, který Patočka charakterizuje jako redukční soustavu. Mohli bychom říci, jak se říká dnes redukcionismus. Redukce definovala vlastně poprvé vědeckou metodu vůbec. Znamenala snahu najít principy každého oboru a v jednotlivosti opět principů. Principy požadují pak odvození ještě základnější až ke celoprvním principům. A ovšem musí platit i obráceně. Tam, kde máme archaika i stoicheja, počátky principy i prvky, máme i vědu epistémé, nikoliv pouhé zdání nebo kmínění do kloxa. Starší pojetí logu Iphysis představují tedy dva kameny, zavržené Aristotelem jako stavitelem nové soustavnosti. Aristoteles svým obrovským intelektuálním výkonem ovlivnil dlouhé věrky, dneska už to činí 23 lety. Patočka již ve svých přednáškách o Aristotelovi hned po válce, ještě nedokončil, protože byl zbavěn docentury a vyloučen z univerzity, říká, že o Aristotelovi bylo právě řečeno, že je Alexandrem Makedonským řecké filozofie. Když tímto citátem zahajuje svou studii v této knize Aristotelova filozofická přírodověda, výslovně už cituje Markse, totiž té citát z Markse. Dnes stojíme před úkolem, který je vlastně výzvou k neméně obrovskému intelektuálnímu výkonu, než byl Aristotelům. Návrat k Aristotelovi po mém soudu není řešení, zejména když celá takzvaná metafyzika v jeho pojetí z větší části se rozložila a ze zbytku stále ještě rozkládá. Pokusy jít zpět nejen před Aristotela a před Platona, ale dokonce až k Parmenídovi a před něho, který ovšem po mém soudu také omezený smyslí. V souvislosti s dnešním výkladem bychom mohli říct, že to znamená především pokus znovu pochopit, co znamená pro nejstarší filozofy, zvláště pak pro Anaximandra a Herakleita, myšlenka univerzálního dynamismu, jak o ní mluví Patočka, a pro kterou Aristoteles zdá se nemá pochopení. Nemyslím, že význam pre Sokratiku může omezit jen na tento bod. Chtěl jsem jen ukázat, jaké obrovské možnosti a hlavně inspirující výzvy tu je možnost najít a zaslesnout. Tyto zvláště pro dnešek aktuální výzvy Aristoteles svým velkým dílem, převelkým dílem přehlušil. A nám nezbývá, než se znovu a znovu pokoušet naladit svůj příjem na co nejčistší poslech za maximálně možného vyloučení Aristotelově ušičky. Samozřejmě se nelze najímně domnívat, že takový návrat před Eleaty vyřeší všechny, nebo třeba je největší naše dnešní filozofické úkoly. Ale v jedné závažné věci nám může hodně pomoci i v naší práci. Při pronikání k tomu, jak si filozofové museli tvořit nová slova a jak museli obevřetně pracovat s jazykem, což je závazek před tím, že nemůže a nesmí uhnout žádný myslitel, se můžeme mnohému naučit i pro svou práci s češtinou, která je po mém sludu zase nad jiné hodná pro filozofování. Například mnohem vhodnější než němčina a angličtina a dokonce v leckterém směru vhodnější než francouština. Skoro emfaticky bych řekl, že se blíží v tom ohledu dokonce samotné řečtině. Jenom příklad, já doufám, že jsem v minulé tady neříkal. Mě nadchod, když jsem četl u Heideggera, jak všechny filozofovány, jak u Heideggera, s jakou úporností se dopracovává k tomu, že die Welt lichtet. Že svět světlí. Ale náš svět v češtině a světlo patří k sobě. To my jsme věděli už dávno, my Češi. A my slovani. A on se k tomu dopracovává neobyčejně obtížně. V jazyce je mnoho, ovšem platí to, co taky říká Herakleitos, když říká o Apollonovi, o vládci z Delft, že ani neříká, ani nesklývá, ale naznačuje. Jazyk naznačuje. Když je filozofie v khelu, když neví, kudy dál, tak je vždycky dobré naslouchat trošku jazyku. Ovšem ne vždy ten jazyk nám pomůže. Není možno jazyk zcela spolehat, ale je mnohomou zré. Však také ve věci se může lepší porozumění pro sokratikům ukázat jako pozoruhodné stimulans pro naše vlastní filozofické úsilí. Mám-li užít dnes už takřka otřepaného termínu i Jacka Deridy, proniknutík se pro sokratikům nám usnadní v dekonstrukci Aristotelova filozofického koordinusu. A tak budeme připraveni k dalšímu ještě významnějšímu kroku, totiž k dekonstrukci samotného předmětně pojimového myšlení. A v tom nám bude zapotřebí zase ještě další pomoci v nezbytném odstupu, ne někam ještě víc dozadu všetku, ale že se budeme muset s žádným filozofickým vybavením ponořit do staré tradice izraelské, přesněji znad prorocké, porozumět zvědomím těch kořenů, porozumět dějnému zápasu mezi touto izraelskou hebrajskou tradicí a mezi tradicí řeckou. Když této věci budeme rozumět, tak teprve pochopíme sebe sami. Celá evropská filozofie je, ať si to přizná kdo nebo nepřizná, polemika, dialog, rozhovor a zápas, obrovský zápas mezi těma dvěma tradicemi. Nakonec bych se chtěl jenom omluvit, že jsem to zvědčený z větší části čety, když to bylo méně. Nejsem zcela v kondici a bylo to po mně úleva, takže prosím vás mě promiňte. Já vím, že se to číst nemá. To, co se třeba promínět naopak, je třeba děkovat za sednášku nebo za původ do tak složité a ohromné problematika, které proviná jednou celou antickou filozofii, ale jak jste viděli z někejch náznaků, vzpomínek na Leibnitze, na Hegla, na Heidegra a mohli bychom jenom novat další, že Descartes a mnoho jiné proviná i celou novověkou filozofii. Vyhlazníkají o komunizmu, který se týká i předověké filozofie. Takže já myslím, že musíme se poděkovat za mnohem smyslové, co tedy pro nás osobitý a nové pohledy na věci. Já bych si upozornil, než nám dám slovo, já myslím, že já si nebudu... Já vám půjčím, pane kolegu. Já myslím, že asi nebude velká diskuse, to asi nebudeme schopni. Já myslím, že o to spíše byste se mohli vztát, využít příkladnosti pana kolegy Hejdánka, doufám, že nebude snad mít námice, jak na věci týkající se dnešního referátu, tak na místo Aristotela, Pantyce a bez evropské filozofii vůbec. Takže se ptát mohli, eventuálně se ptát i na věci týkající se těch zmíněných antických filozofů, Herakleita, Parmenida, a tak dáv, Frecokratiku vůbec snad by dovolil, protože k tomu se vrátit asi už nebudeme. No a pak bych nedoporučil, abyste se potom si když ptali na věci týkající se středověká, novověké filozofii, až to neprobíhálo, nebylo, a to tomu se doufám. Kterou prostě nikdo na světě už nikdo nemůže odpovědně přednášet střelku. Ani samozřejmě, kdybychom se všechny české cíly dali dohromady, i tak to nebude první odpovědné, tak kdyby právě nám pomohl aspoň s některými tematy a postava vyjádřit. Můj názor je, že bychom zavolili podstavu vlada Dekárta případně na Laibnice, na další to se dohodneme, jenom bych byl rád. Potentuálně, když byste mohli pomoct i s něčím ze středověku, že s Tomizmem nebo s Abelardem, to už během tohoto roku se dohodneme. To je jenom to, co bývá. Než se snad budete ptát ostatní, tak bych upozornil, že ta přednáška se týkala právě těch kapitol, které jsme se těm vůbec o 10 lete probíhli. My jsme si udělali několik ukázek z těch nejtěžších metafizik, rozborem takových pojmů, jako je příroda, jako je čas a podobně, ke kterých jsme se zabývat nemohli. Takže v tom smyslu to byl nejen komentář, ale také doplněk toho, co jsme tu o ní probíhali. Podobně, jak byl to komentář jenom k Aristotelovi, ale tak i k frecokratikům. Já vítám, že zde byl velice výsledný výsledkově herakleitos, protože i toho jsme označili jako nejpozoruhodnějšího mezi frecokratiky, že právě ty paralely nebo antiteze, které kolega Hedárek ukazoval vůči Aristotelovi a vůči moderní vědě, jsou jistě vůči některý nedostatků moderní vědy a filozofie, jsou jistě plně pozoruhodné. Já bych teď jenom jako dvě drobné pohránky jednak jako hostujícího filologa, bych si dovolil takové malé impertinence, že já neberu nikomu na to, aby miloval kterýkoliv jazyk. Já beru Heidebra vážně a neberu vážně jeho velikou lásku k řečtině a jeho méně zjednou lásku k Němčině. Ale jako tedy srovnávací filolog bych si dovolil postulovat, aby všetky europské řeči měly stejné právo, aby v něm byly hledány pomoci po naše filozofování. A to je nejenom, jak bych řekl, řečtina, ale stará germánskina, nejenom Němčina, která je s její jazyk dnučkou. Ale namátka upozorňuji, že třeba ta krásná pro moderní kritika moderní fyziky tak důležité, ten důležitý poukaz, že řecký pojem fyzis, příroda je od fiein jazyk rodit, rodit se, které tedy je opovrhované latině, je přesně totež, že nátura a hněv od nás, kor nás, příná tu sum rodit se. Zase upozorňuji ale pro eventuální české vlastence, že u české přírody to tak není každé kalk. To si velmi ovšem šikovně vymysleli humanovci, ale ku podivu se dosti trefili, že tou přírodou, to není teda stará slovenská moudrost. To jenom namátkoví se zase by potěšilo, a i teda kdybych se víc zabýval jak si latinou, že v latině tedy mundus znamená svět a mundus znamená současně čistý. Takže může to být přirodeně náhoda, že skutečně já myslím, že nejenom v indoevropské řeči, ale že studiem kterejokoli třeba sebe-primitivnějšího jazyka se často bychom se dopátali pozoruhodně, pozoruhodně ne závěru, ale pomoci při dostažení podstřednějších závěrů při filozofování. No a když jenom teď jako, to je to už pokud jako hostující filolog, k tomu co teď jako teolog, tak já jsem, my jsme to jenom zmínili letmo, pravda je, že Janovo Evangelium, kterému jsme vinovali kdysi, většina z nás ještě nechodila jeden večer, je, já jsem nazval Janovo Evangelium jednu z nejpozoruhodnějších desetí, já snad nevím jestli bude s tím pán kolega já, jednu z nejpozoruhodnějších desetí knih světových dějin, jako věci Dostoevského, nebo jako je ta otec Fink. To není, to neznamená, že bych nám měl námysl, že z hlediska ryze filozofické evrské tradice, je pravda, co bylo řečeno, že je to teda, co do teda vývoj a použitý pojmu logos, u Jana je to teda ta třináctá, sedmnáctá vrstva pokalena, na to kdysi hledání jak si před Sokratikům, nebo Aristotelovou. To je tedy pravda historika, pravda historika filozofie, pravda novozákoníka. Musíme k ní teda přestat se dodat, že tím se Janovo evangelium přece nevyčerpává, to taky taky jste nebylo myšleno, protože tady došlo k tomu, že právě ta Janovo evangelium, umožňili to, že vůbec začalo to, o čem se kolega Hirárek mluvil v poslední větě, že teda, a my jsme o tom náhodou mluvili posledně, když jsme mluvili o tom pojmu evropanství, jako tedy synteze svých zdrojů, že vědského, vědské vědy a kultury, židovsko-christianské náboženské eschatologie a zlímského práva a státu, že on mluvil v závěru mezi tým aristotelovským a mezi tým izajášovsko-ježíšským. No tedy samozřejmě poprvé se to na určité úrovni potkalo v Janově evangelii a patrně musíme Janovi přiznat, o tom když jsme mluvili, to jenom připomínám, protože co tu nechodili, Janovi musíme přiznat, přestože rozumný, moderní člověk nemůže myslet, že by Ježíš mluvil tak, jak mluvil u Jana. Prvními třemi evangelisty. Ale musíme přiznat, že tedy bez Janova evangelie by nebyl tak snadný vstup k christianství na tuto diskusi do klubu Platonu a aristotelů, že tedy v tom ohledu právě, že tak okamžitě, rychle a plodně začala ten dialog a ta diskusa, ten svár mezi tím dědivským židovsko-christianským a veckým, asi především teda zásluha a samozřejmě v tom i spousta balastů přinesla zatížení tomu, že to bylo považováno za slovo boží a často nekritizovatelné Janova evangelie. To by samozřejmě stálo za hromnou samostatnou diskusi. Já jenom potud jaksi naobranu, že často se najdou, zjistíme to i Šlíman u Troje a množí jiný, v různých vrstvách dějin, pozorů, hodné věci. A jestliže tedy Janova evangelie je v jistém smyslu ta tvináctá vrstva popele na nějaké ohromné památky po antice, tak on je tak nějak v té vrstvě popele je Kristus, idea teda bohočlověka, to je tedy samozřejmě také problém konce antiky, budeme o tom příště mluvit, pokud jde o gnostiky, tam je to jeden z třicet drahých problémů, pomocí toho logu dopracoval i ten Ježíš horského kázání a Lukášovských parabol, což samozřejmě je úžasně další oblast, pomocí toho Janovského krysta, pomocí teda toho platonského logu, se dostal z té třinácté vrstvy do hlubin, potom těch nejhlubších zase hlubinového rozkvětu lidstva, že po antice, tedy Trojelověku a Novověku. To jenom, jako jsem si dovolil tu malou poznánku pedagogickou zase, teď ještě malý tedy úskok, malý tedy malý výlet do té oblasti teologické. Nyní snad, když pohled vás, Hajdánek, dovolí, že byste se ptali jakého rozboru na těch dvou základních pojmů fyzic, nátúra a logot, a tak Aristotelově, eventuálně jakýho předchůdců vůbec. Tak jako obvykle, pan Vladáška zrovně lyšácky uslívá, já nebudu ani zkoušet, jak mě vypívat, ani vyvolávat. Prosím, využijte, nebudeme mi tady asi kolego jedánka hned pozít, takže, a je taky zesta pozoru hodně zdráv, já myslím, že... To není tak zlé, v životním stavem, jak vždyť. Mě by samozřejmě zajímalo, především mělo stanovisko k tomu, jak bych vám říkal, pokud jde o latinu a pokud jde o teologické aspekty, ale to není důležité, důležitější byly jiné věci. To není důležité, důležitější byly jiné věci. Já bych něco řekl k tomu, co... Já samozřejmě nechci vypadat jako jazykový nacionalista. Já jsem chtěl jenom upozornit na to, že ta čeština je krásný jazyk filozoficky. A že se s ním dá skvěle pracovat. A že dokonce máme tu obrovskou výhodu, že existuje středověká česká literatura, většinou tedy teologická, ale teologi je jenom druh filozofie. Takže my po této stránce... My musíme obnovit některá slova, která byla běžná v diskusích, třeba ještě v zdobě Karlovy a potom v husitství. My máme takový zvláštní... Třeba bytost u nás je strašně pokleslá. To je živá bytost a nic jiného už to neznamená. My máme obrovskou možnost třeba s tím býti pracovat tak, že ještě jako vědomý, jak Heidegger těžko dosahuje těch odstínů, když mluví o vézenu. A když my řekneme bylost, to nevím, jestli to vůbec někdy existovalo, ale v zásadě to odpovídá českému jazyku. Bylost. Bylost něčeho. A teď jak to dá do budoucnosti? Budoucnost něčeho to už je něco jiného. Bylost, tak budoucnost. Potřebujeme to. S tím jazykem se dá tak krásně pracovat. Já jsem nechtěl říct, že to je vůbec nejlepší jazyk na filozofii, ale nepodcenovat. Takový laibnic třeba, že Němčina byl přesvědčen, že se vůbec filozofii nehodí. Teď po takovým Hegelovi, Kantovi, Hegelovi a tak dále, řekněte, že se Němčina nehodí vůbec. Já jsem přesvědčen, že se nehodí. No rozhodně, čeština se hodí líp. Já si myslím, že se hodí až příliš na dno filozofii a že tam máte. Když právě vézen může, jak ty stavovací perfekta gvézen, být uvedeno v soula, tak by se třeba, co vždycky měl stát, jestli je tady nás učil zmíněný kadr Sloboda, naprosto měl kolega Hydánek pravdu, že tam to I přeložil nefilozoficky věčně, že by tam mělo být vždy, že to není to tež, a všech případech, jak to není věčně, to je něco jiného. Tím zápasili je teologovi jako jeronim, co si počít spodobnými pojmy. Ale tento kadr Sloboda nám vždycky říkává, že když napíšeme něco, třeba politický referát pro partajní schůzy, nebo milostné vyznání nějaké dívce, tak abychom si to nejprve přeložili do latiny. A co nejde přeložit, abychom vymýšleli. A to je žvazd. To je žvazd. Tak to se nás skutečně kolikrát zkoušel, je to nesmírně těžké, ale skutečně to, co zbylo je nepotřebné, a je žvazd. V latinském teda sum a esse přišli snadně dělat podobné zase úvahy jako sveje srda, dvěje srda. Ale já, samozřejmě, moje vadu věcí je právě třeba ten poukaz na to, že z jazyků, podle mě nejenom ze štiny, se můžeme strašně mnoho pro filozofii učit, a že etymologie je skutečně něco genuíně filozofického. Něco se nám strašně může v tom jávat. Takový heidegraf velice ctí. Na druhé straně, jaksi vždycky jsem byl laicky přesvědčen pod výzvem filologů, a hlavně Karla Svobody, že co nejvíc jenom německy, a v tom původně německy, párcet cent a byla snůž, ne tak přirozeně pro nás jako pro Němce, že nemůže být pravdivá metafizika, nemůže být pravdivé uchopení, jaksi souctího, které drží se Německy. A to, že si často, tedy podle mého mění, dosta přinesen heidegrf sám, to nevím, ale některý heidegrafi žáci neuvědomili. Tohle je můj, prosím, naopř. názor, který... Zcela legitimním dědicem latiny je francouština a italština a španělština. A teď přerožili heidegraf do francouštiny a už není heidegraf. Najednou to je takové všechno, je to odkrytý, ten heidegraf je tak krásně, skoro až mystický. A teď najednou teď je to tím espritem francouzským. Ono tam zbyde tak málo relativně proti tomu, co je v tým Němčině. Když jsem před 20 lety přišel do Němčina, do New Yorku, tak první přeměr byl profesor Léman, Paul Léman. ... Přes čtyři, tak by heidegraf napsal další dvě tlusté knihy. Jak seš to? Prosím, srčna Pavla. ... Já si myslím, že prozoplování bez jazyka není možné, protože myšlení bez jazyka není možné. Pokud můžeme mluvit o tom, že myslí zvířata, tak to je jako jakési předmyšlení. Ale jaksi nedokážeme skutečně pořádně nic myslit, co nedokážeme říct. Smořit moudrost, myslíte, že se teda jako nebo zase nějak zažívat se váže jako bezprostředně vlastně na nějaký jazyk a potom se na to vyhodilo? Já myslím, že ano. Já si myslím, že je omyl lišit myšlení a mluvení, že myšlení je mluvit o tichu a mluvit, že je myslet na hlad. Já záleží, že to není, který není obecního vzdíle. Není, není, zhruba, že z hladu dokladu i z hladu námitek, to, jak se je, pokud je o tomto, to tedy. Ale nespolně tu teda ten vztah je tedy velice úzký. Tak proč, proč jim? Tam pan domácký. Já bych se chtěl... Ještě jsem nevěděl, že teda v tom základním trakteři, v tom trakteři je všechny nějaké obrovské závodnosti. Tak a obrovské závodnosti je v tom, co se jednostuje. Když se vám to můžeme vám, nebo teda v případě toho traktových závodností, vlastně ten obrovský návštěv, činní obrovské závodnosti, je to tady takový. Já bych se chtěl vědět, jak je to teda, jako kontext, který teda nějaký potřeby rovnává třeba, nebo se nějak pohlídí třeba na ty kontexty, protiv vytáhání teorie. Že tam ten, podle tohle, kdybych to vzal i logmaticky, tohle já bych myslel, že to znamená i ten, vlastně ten trhný čas. Vlastně se děje taky podle rohu. To znamená, jak to je, výber toho, co bylo řečeno to příště, vypadalo, že vlastně, kdybychom činili tohoto, kdybychom chtěli vytáhnout závěr, tak vlastně toho, co bylo řečeno, už mě by vytvořilo, že teda vznikl tady nějaký velký přesken teda ve smíru. A teprve za logo, co to zasahuje a sbírá, sbírá, jednocuje to do nějakého dílu. A teď si říkáte o tom, jaký je to teda ten logo, který můžete vytvořit za teorie. Jako už na počátku teda logo, co pracuje s tom, co vznikl ve smíru, a potom to ještě vzjednocuje nebo něco ještě. Děkuji, že nesaměstná, že musím odpovídat. Takhle najdáme kvěstě od toho. No ale jak? Tedy samozřejmě nemohu činit odpověd Herakleita za odpověd. Pokusím se odpovědět sám. Ale jenom nádznakem, protože to by vyžadovalo příliš měnším jeden večer a příliš víc večerů. Tady je jakýsi předpoklad nevystlovený, ale považovaný za samozřejmí u těch kosmologů, astrofizikálních kosmologů, že na začátku byl jakýsi práto, který vybol. Jakýsi nekonečně motnej bod. Oni o tom sice nic nevědí. Jsou všichni jednotní v tom, že nelze jít zpátky ještě před. Ale vědí, že zatím jsou schopni víc, jak víte z toho Weinbergera, že jsou schopni nějaké nepatrné čáštečce, sekundy po tom velkém předství. Jak to vypadalo při velkém předství, nikdo vlastně neví. A proto je to iracionální. Oni o tom představu žádnou nemají. Nicméně do toho spou myšlenku, že to bylo něco jedno, co vybouchlo. Já si myslím, že to je filozoficky při nejmenším problematické, já sám to považuji za nesprávným, já si myslím, že na začátku byla pluralita. A to z toho důvodu, že nemáme nejmenší důvod a náznak ničeho, co by ukázalo, že to bude jinak. Takže otázka zní ne jak vznik svět. Nám přece je nejasno, že zdaje svět původně jeden. To musíme nechat otevřeno zkoumání. My se musíme zabývat tím, co známe, to je s těmi celky vnitrosvětnými. A vnitrosvětné celky to jsou události. My už dneska nevěříme, nebo většina lidí nevěří, když se na to přímo stáme, že jinak věda předpokládá stále nějaké stálosti, celé zákony zachování nejsou vysvětlitelné, bez předpokladu, že je tady něco, co se dá kvantifikovat. Ale na druhé straně kvantová fyzika otevřela obrovskou cestu, nebo obrovský novej prostor, že virtuální částice se vyskytujou, vyskočejí, zaskočejí. A to je plnej svět virtuálních částic. Jenom to, co my vidíme, to všechno je z reálných částic. Ale ty reální částice, každá má kolem sebe mrak virtuální. A nakonec všechny částice, to nejsou vlastně částice, to je ohromný dění. To je vlastně vlnění. Každou částici můžeme chápat jako vlnění. To je dění. To není jenom čeljak zachumlaný do sebe, takže to vypadá jako částice, ale vlastně je to spousta vln zatočených do klubka, takže to vypadá jako částice. Mně se zdá, že tady základní předpoklad je zrušit předsudek, že jsou tady nějaké částice, tedy nějaké ty věci, které je možno tady mít v hromadě, ale ty věci, že by každá byla sama sebou. Nic takového. To, co je v hromadě, to jsou události. Nějaký nepatrné události. A co to je událost? Událost je to, co má začátek, průběh a konec. I když je to třeba jenom kvantum energetické, a ten průběh od počátku do konce, ten musí být tím logem nějakým způsobem uspořádán. Takže bych předpokládal, že logos je především v tomto smyslu, je především odpovědný za to, že vůbec mohou být nějaké události. To znamená i ty nejjednodušší, nejprimitivnější, nejpočátečnější, o kterých třeba Vajdet říká primordiální, prvého řádu, primordiální události, což je filozofický termín, to se nedá stotořňovat, a přinejmenším ještě dlouhou dobu se nemůže stotořňovat, ničím, co znají fyzikové, je to ještě daleko hloub pod nějakými těmi základními kvantovými ději. No a tím pádem tam máme ten logos. A jak by to bylo potom dál? Jak může logo zpracovat tak, že sjednocuje větší celky? Jedně z nejjednodušších skrzety primordiální události, to znamená, je předpoklad, že ty události jsou schopny na sebe reagovat, jsou schopny akce, každá reakce je akce. Aby nějaká událost byla schopna akce, to znamená, že musí být schopna v rámci svého průběhu vydělit něco, co je jako akce. A tak dále. Celý tenhle ten výklad bych vyhodnáte samozřejmě, ale tady by to znamenalo, museli bychom jít krok za krokem a je to opravdu věc, která vyžaduje samostatného rozboru a tak dále. Čili je to dost komplikovaná vážnost. Jenom díky tomu, že atomy jsou schopny, nejenom atomy, ale i ten elektron, jak říkávají, jsou schopny reagovat na odlišné prostředí, to je prostředí živé bytosti, tak proto je možná živá bytost. Není možný, to se ukázalo, že nemůžeme předpokládat nějakou víc vitály. Ale vitalisti měli určitou tuchu, která šla správným směrem, totiž že tam něco sjednocujícího být musí, ovšem oni z toho udělali předmět, oni z toho udělali faktor, soucno, to je ta chyba. Samozřejmě logos je nejsoucnější. To spokojen, pane Domáče. Tak to nebylo snad hodné slovo, to spokojen, ale vzpomínám, já jsem to tak nevěděl dopravdě, nebylo to ta německé písničku Frieden, ale jako Fertigestell, tak bychom mluvili heidegrovštině, jako jestli je teda prostitý poražděn nebo vysvětlen, odsvětlen a tím i vysvětlen. Čech, který dovede dělat taková kouzla s předavnými jmény a se Sloveckou se může tak dělat tam do blázny, někdy jste heidegrovštiní, víte? Takže mě těší, že to tak můj, který má zvláštní hlavu, že se mnou na to také zalíbili. Tak já jsem z toho, jak já dávám rebus, aby se do Němčiny přeložilo, bylo zastivý, protože je bylo ve prvé stylu, ale nebylo ještě ústivý, aby to přeložil do Němčiny. Právě, tak tím jsou teda ohromné problémy. Jsou tu další dvě. K Aristotelesu vůbec. Prosím vás, Aristoteles není jenom fyzika, je taky metafyzika, spomenujíce se na některé jeho úvahy o poměru knízu, některé jeho úvahy o formě obsahu, některé jiné parti o první filozofii, o smyslu filozofii, o poslání. S Aristoteles je dále, jsou také úvahy o poznání, jsou také úvahy o politické, etické, estetické. Pokud se chcete na něco zeptat, můžete se využít. Prosím. Vracil se Patočka vlastně k Aristotelovi po tom, aby tohle vyšlo do čísla 65. roce, nebo ještě 60. Vracil se pak ještě... Ne, speciálně jsem tomu nevěnoval. To, když jenom tak okrajově, marginálně, nějaké poznánky se najdou, ale k tomu se už nevracel. Patočka se zabýval Aristotelem po válce, teda především je třeba taky tohle vědět. Už před válkou dokonce, ne těsně před válkou, ale nějakým dálním čtyři a třicet nebo pěta třicet, ještě než se habilitoval, Patočka napsal, a znova to potom je v té malé knížečce, co vyšla u Petra o české vědělosti v Evropě, zopakováno, že je velkým úkolem české filozofie se vrátit ke starému řecku. A on si tohleto vzal jako za svůj úkol a skutečně za války se připravoval, seč mohl, že taky fyzicky musel pracovat nějaký čas, a pak se připravoval na ty přednášky, které pak měl po válce. A on začal, ho hlásil dějiny filozofie a tak dva semestry vykládal. Tady Sokratyky semestr vykládal, Sokrata dva semestry vykládal, Platona nebyl tři, začal vykládat Aristotela a toho nedodělalo. Tak to bylo poprvé, kdy se přímo výzkumně zabejíval Aristotelem. A pak se k tomu vracel, když člověk něco rozdělá, obvykle se z toho nemůže vybabrat, přestože pak u chlupa dělal Komenského a já nevím, co všechno, tak furt se vracel k tomu Aristotelu a napsal pár článků, něco do vesmíru, jinak tam jsou všechny přebrané ty věty a vždycky to nějak mělo co dělat s tou základní myšlenkou jeho, že Aristotele je myslitel, k těmu se musíme vracet. A když to si vymysleli ve filozofickém ústavu, tu knížku, že to nebyl vlastně čin Patočků, tam prostě chtěli, co udělali? Hoši ve filozofickém ústavu, a to vy budete vidět lépe, nicméně to řeknu, oni viděli, že ani Rieger, který byl první ředitel byl prvním ředitelem filozofického ústavu, ještě před tím, než byl ústavem, to byl kabinet, tak byl ředitelem. A potom tam byl Voboda. Ludvík Voboda a Nikoliv generál, český marxista předválečný, který napsal pár brožůrek o marxistické filozofii, státní filozofii, pesecesera a tak dál, přežil ku podivu válku bez úhony, což malý zázrak, vlastním zaměřením klasický filolog. Filozofii se zabýval takto jenom o krajevě, jenom o marxistickou filozofii, a za války přeložil materialismus, empirokriticismus, to mu bylo započítáno jako habitační práce, a stal se řádným profesorem filozofie na filozofické fakultě. Já ho měl dostrát a jsem mu vděčnej za to, že mě nevyrazili spolu s Riegerem, že mě nevyrazili z filozofie, protože dvakrát se o to študenti pokoušeli a na fakultní radě to zarazil právě se svobodou. Nicméně, opravdě řečeno, Rieger byl a zůstal dokonce života kantovcem a dosti líným kantovcem, jaksi neměl chuť nějaké velké výzkumy dělat. Ludwig Svoboda byl dobrý klasický filolog, který měl velmi površní znalosti z filozofie a ze sociologie. Nicméně v té katastrofální době byl králem mezi slepými. A teď hoši, který ho chtěli, samozřejmě ty mladé marxisti, byli velice rekompetentní. Oni študovali jenom Englse a Lenina, marxe jenom výjimečně se k němu vraceli a teď začali jezdit po různých kongresech a viděli, že nemají co by k tomu řekli a museli študovat. Kdo jim má poradí? Ani ten Rieger, ani ten Svoboda a natož potom Polman, který ho dovezli ze Sovětského svazu, jim pomoct nemoh. V podstatných věcech jim pomoct není patočka. Patočka byl vyhodenej a nějaký čas nevěděl vůbec, co bude dělat, když zavřeli ústav TGM, že až se ho ujal chlup, přítel z mládí, jeho otce, a vzal ho jako velmi subalterního pracovníka do perovického ústavu Akademie. A patočka za krátkou dobu se tam usadil jako komeniolog. Okamžitě byl mezi prvníma, který dával pozoru od ní štuby. A ti hoši v filozofickém ústavu se pokusili patočku přetáhnout od chlupa do filozofického ústavu. Patočka tam nemohl jít jako filozof, poněkud byl nemarxisták, byl vyhodenej, tak ho tam zařadili do edičního oddělení. A patočka tam jaksi připravil různý věci k vydání. Potom Tomin s ním spolupracoval, když Tomin pracoval v nakladatelství Akademie. A tím pádem ediční oddělení ve filozofickém ústavu ústavu muselo spolupracovat s těmi redaktory nakladatelství, kteří vydávali jednak časopis filozofické, jednak takto. A přitáhli ho tam, a já z Blnéhráda jsem řekl tentofor, doufám, že bude mít úspěch i tady. Patočka se jim za to odměnil tím, že z nich nadělal Heideggeru marxisty. On se snažil si to udělat, ale to se nepovedlo, poněkud ten Heidegger v Řimě trahoval. Určitá blízkost Heideggerova k marxismu byla před 700. a teď neopravdu.

====================
Kaz b.flac
====================
Bylo by možné mě podezvírat z toho, že s původem evangelí, a tedy křesťan, to vychovám, takže jsmu do filozofie si dorodé prvky. Kupodivuje tomu zcela jinak. Mě od samého začátku, už od dob studií, neobyčejně dráždil problém subjektů. Antika ani středověk dostal. Už jsem problémy s ní vypracoval. Vlastně to začíná Dekartem, ale ani Dekart pořádně tomu. Vlastně ten rozhodující myslitel, který donutil evropskou filozofii, se zabýval problémem subjektů je Leibnitz. A německá idealistická filozofie s tím hlavním problémem byla tak konfrontována, nebo tak byla zpětá, že to jich, a nebo objektivizovaně ten Weltgeist, byly rozhodující základem, nad kterým představila celá filozofie. Jenomže se ukazuje, že to nevyhovuje, že to bylo filozofický nedopracování. Tady bych poukázal jenom například na Kanta, který z této věci jednak má dobré tůšení a jednak je takovej skeptik, že říká, že subjekt vlastně není pojem, tedy že neexistuje pojem subjektu. Nemůže existovat. Když mluvíme o subjektu, takže to je spíš jakási konfuzní představa. Naproti tomu všichni jeho žáci a pokračovatele se pokoušeli dokázat, že to není jenom konfuzní představa. A dělali z toho, co v subjektu dělali, substanci. Až přišel Hegel a teoreticky řekl, že zatváre i to pravé, že je potřeba chápat několik substancí, když je to subjekt. Ale zase to vlastně jde do mysle. A v nejnovější době se všeobecně mluví ve filozofii o ztrátě subjektu. Krajním případem jsou sektualisti, ale není to jenom umí. Takže teď pro mě je problém, co se dá s tím subjektem. A teď budu jenom stručnej a tudíž to vás neuspokojí. Otázka je, jak událost je schopná reagovat na jinou událost. Reakce řekneme jaktem. Jak je událost, která má svou fiziku? Jak je schopná udělat něco, co je přiměřené situacite s něčemu jiným vnišením? Ta událost je nějakým způsobem integrována současností svou, tedy logem v podstatě. Ale najednou ta akceta musí být provedena mimo očekávání. Ta musí být přiměřená situacita. Jak je to možné? A teď my víme, že se zaběhala ta představa, že za akci je odpovědný subjekt. Pokažme si to na psou. Co je pen? Skutečnej pen. To je to, co se narodí, vyroste, žije nějaký čas a přijde. To je pes. Pes není to, co tady teď vidíme dělat. To je jenom jeden aspekt. Ten pes, to je i to štěně, i ten starší pes, i ten dospělej pes, až pak ten bezzubej nebo loukej a tak dále. To všechno je pes. Dohromady. To je ta... Ne, ne, ne, já to myslím jinak. Já myslím individu. Buď pena nebo pes. Ale to je ten celý život. To je fyzik. Ale ten pes taky štěká. Ne štěká ten pes od štěněce až po starýho psa. Štěká pes ten Jiget Nung v tomto okamžiku. Nemůže ten pes Jiget Nung zaštěkat včera. To je v pohodě pes. Tedy subjekt je něco jiného než ten celý pes. Ten subjekt je nějakým způsobem emancipován. Ten subjekt psa, nebo pes jako subjekt, je emancipován od toho života psa. No a teď ten problém toho subjektu mě přivedl k tomu, že není, pomimo soudu, že celej dějiná filozofie není myšlenka, která by nám umožnila uchopit problém subjektu, leč myšlenka výryb představí o pravdě. U starých zemí to pojetí, co se někdy překládá jako alitheia, jindia, kopystis nebo pystehueyn a tak dále, tohle to pojetí, když se bejme vážně, je jediné řešení problému subjektu. Naznačuje tak ještě něco druhá věc, že problém subjektu se objevil velmi spožděně v evropské filozofii v hlivém křesťansku. A poslední věc, která po mém soudu je strašně důležitá, že řecká filozofie, zejména Poppermanidovi, znamená babylonské zajetí předmětné myšlenky. Všechno, co myslíme, myslíme jako předmět. A když myslíme subjekt, tak ho myslíme jako objekt. Tady je velice důležitý Mark, po mém soudu filozofický mladej Mark, který ukazuje na mnoha místech, ale například ve známejch jednácti tezích o Feuerbachovi, že celá závada dostavadního materialismu a tam mohl klidně být generálně obecnější a říct celé dostavadní filozofie. A to on si ovšem neupědomil plně, on si myslel, že idealismus je na tom líp. Že celá celý zatížení, základní chyba dostavadního materialistického chápání, já říkám teda celé dostavadní filozofie, je, že on tam říká, že předmět chápej jako objekt. Já jsem na to jednou poukázal a dobří roubí marxisté mě napadli, že jsem blbet, že bych měl vědět, že objekt a Gegenstand je to tež. A nikoho, kdo to takhle kritizoval, mě se pak novým dostal z Brna, poněkud to byl rozumější člověk, nikoho nenapadlo si přečít ty tezy o Feuerbachovi. Tam to skutečně je. Já to jenom pocitoval a oni se mě dělali volat, protože to cituju. A nevěděli, že to je Marx. Pomím toho, že je to strašně důležité, že to je u Marxe, protože to je právě filozof Praxe. A ta myšlenka Praxe, i když není původně Marxova, tak Marxem byla prosazená severická filozofie, ať po Marxovi už není možno severat se zpět, stejně jako po Kantovi je možné. I když Marx není takovej filozof, neudělal velký systém, tak má některý myšlenky, se kterým nelze jít zpátky. A to je právě to, co znám. Pomím toho, že Marx byl schopen jedině díky tomu, že to byl vnuk rabína. Kde on to sebral, že měl tenhle čuch pro to? Samozřejmě, že to je řeckého původu. My to musíme dít vážně. A teď ten poslední důvod. Pomím soudu, my jsme dostávat chápaly filozofií jako reflexy. Reflexy chápali jako možnou pouze v pojmový myšlení. V pojmový myšlení známe jen jediný test řeckého typu. To je, že když nasoudíme pojem, zároveň konstruujeme příslušný intenciální objekt a přes ten intenciální objekt jako přes prisma se díváme na nějakou skutečnost, kterou pak vidíme jako objekt, jako předmět. Z toho všechno vyvívá, že reflexe jakožto distance a návrat je možná jedině tam, kde je pojmové myšlení. A pojmové myšlení známe jedině řeckého typu. Jakoliv by teda reflexe byla možná jenom v rámci předmětného myšlení. Teď se ukazuje, že ve starým zákoně máme určitý partie, který, když jsou dobře čtení a když to čte člověk dostatečně filozoficky vybavený, tak rozpozná, že to jsou reflexe. A měni tam pojmové myšlení z toho řeckého typu. Naopak, ta reflex je provedená narrativním způsobem. To je příklad třeba toho abrahamovského vysádlení. Ale je toho tam celá hodina. Po mým soudu tedy musíme předpokládat, že starý Izraelsi dovedli reflexovat. A reflexovali jinak než řekovali, ale reflexovali. Já jsem nenašel... Já nevím, jestli jsou tady přízníci z Laoce nebo z Taoismu nebo Budhismu a tak dále, jak minule byla ta diskuse. Já to neznám, takže nikdy jsem nenarazil na nich, co by nadznačovalo, že tam byli schopni provádět reflexy z tohoto typu. To je ne nápadem, ale jakouto metodou. A ta metoda, ta je prokazatelná u těch starých Izraelských. Já tedy jsem se rozhodl zavíct v termínu, že sice reflex je vynález řeckej, ale že existuje prereflexe a ta je vynález izraelskej. A já si myslím, že to je právě ta možnost, kterou má filozofie, když se chce dostat do distance celé své dostovaní minulosti, protože vidí, že s tím už nemůže dělat, že prostě ne každá skutečnost je objektivní, nebo objektální, nebo prostě předmětná skutečnost. Že jsou skutečnosti, který jsou nejsoučnější. To by bylo komplikovaným otázem. Ale je to skutečnost. Vede to ke skutku. Wirklichkeit was wirklich. To působí. Ale není to součnější. Dávám tomu novej obsah slovu. Používám ty slova metafyzika k tomuhle, k oblasti skutečností, který nejsou součnama. Spáč jenom součnomá fyzika. Ale to jsou skutečnosti, který nemají žádnou. No a logos je jeden z nich. A pravda. To, čemu říkali řekové alebce, to je neskrytost. Ale co to znamená? Neskrytost čeho? Neskrytost součna. Součno je rozhodující pro to, jak bude vypadat, když je odkryto. Součno je vlastně normou pravdy. Pravda je závislá na tom, co je. Ale tady je druhá tradice, která je izraelického původu a která má pro nás v Čechách zvláštní důležitost. Už v době Karlově, ještě někdy koncem 14. století, někdy v 90. letech, je první doklad, a to jistě není skutečně první, ale jsou první doklady toho, jak se začíná v Čechách citovat ze třetího Ezraše. To je apokryfní knihy Ezrašovy, že v Biblii normální, teda v kanonu, jsou první věky knihy Ezrašovy nazvané Ezraš Nehemiáš. Říkalo se tomu první, druhá kniha Ezrašova a pak v apokryfech je ještě třetí a čtvrtá. To je třetí, takzvané třetí knize i ze Ezrašove. V tom vydání, co máte tamhle, je to uvedeno jako první Ezrašova v apokryfech. Takže je to potřeba, je to apokryfní, ta první kniha apokryfní, neboli celkově se tomu, když si říkávalo, třetí kniha Ezrašova. Tam je taková, to jistě budete znát, taková údvora, vznikne otázka, co je nejsilnější, a teď se přeji tři chytrý mádenky, soutěžej, kdo odpovíd nejtipřej. Každej z nich říká, co je nejtipřejší, ale ten třetí, který posledně zútězní, říká, nejtipřejší jsou ženy, každý vládnou útěna v jádaře, ale vůbec nejsilnější je pravda. Právě to není. Tenhle ten přítah se objavil už teda v kolídce, velice se z toho podívali a pohudkovi se k němu vrací spousta autorů, zejména třeba Jakoubek ze Stříbra. Při návštěvě Zygmunda v Bratislavě tam přijede ten takzvaný English, ten Rusický diplomat anglického původu a tam osloví velikánskou, takovou mimořádnou řečí Zygmunda, kde mu říká, proč se stará Volmos a tak dále, kteře se vidí, že Češi jsou furt menšině a furt vítězej, že to je pravda a že on bude krepit vělej panovník před Čechům, když taky bude soužít jenom pravdě a ne moci a tak dále, tak takovou velkou řeč. Tam taky cituje tohle. To nejkurióznější je, že potom to teda upadá, jak to známe běžně, to je teda takhle podstatně. Pak citul jeden písečkej, nechceme Eichmann cito dát na korouhé, Rokica na to nechá napsat na pražský hradbě, na nějakou cestu, Tom nechá napsat to na čínský kostel. Hradci králové citují to i na hradbě, je to jak to ze srdců a z hlav, jak to jde na ty korouhé a na ty díly. No a potom teda po tý poradce, co si potom nemusíte slyšet, až se to obnovuje, se to teda obrození, zvlášť velkou základu má Palacký a Masaryk si to dává zase na tu standardu, které to tam klidně už vydržela do dneška. Ale původně je to myšlenka, která nemá tou řeckou ale tchejáce společnost. Pač je nesmysl říkat, že ale tchejá je silnější než cokoliv, protože nejsilnější je to, co je. A ale tchejá to je jenom odkrytost toho, co je. Takže tady je myšlenka úplně jiná a skutečně není jiného zdroje, než ta myšlenka se určitém trošku pokleslém nebo primitivnějším, primitivnějším formě se na ne zaupolíbí. Ale tam je na tom vidět, jak je to znesaností toho izrádského kontextu, že to je prostě přejatý v působem. Takže já chcem štěrnou ukázat, že existuje zvláštní českej důvod, ale také věcnej důvod, proč se vracet k těm izrádsům. A zejména, že tam skutečně je jakási protoreflexe nebo prereflexe provedena. A že tedy když dneska naštět ten působ reflexe toho pojmovýho předmětního myšlení se ukazuje jako velice limitovaný. No tak jak máme vymýšlet, když nic nemáme? Tak se musíme k něčemu vrátit, zkoušet, jestli to někde není schovaný. To je jediná možnost. Když někdo něco vymyslí, tak se musíme použít z toho, co je. Pomysl soudu je dneska úkolem číslo jedna, aby se filozofiem začal zabývat tím, co to je ta víra sama o sobě, o které se potom toho napovídalo strašně moc, ale to se vlastně napovídalo o reflexi víry. Je potřeba se kouknout do toho původního kontextu a tam najdeme něco, co je filozofickým použitelem. To je ještě velice znamenité pro naše debaty o hrdcích a židovských kovenech našeho evropanství. Za druhé zapadá toliko tát, jak se spojil tým Markseví, znamená Markse, za třetí tomu, co tady vyučuje, jak soukromě, tak mezi námi, co výrazně, kolega Balabán. Já bych měl z 10.10., co bylo řečeno, právě o tom, pravda na věky vítězní, a jak to tedy už dokonce, já znamenám to doloženou miliče Skromního, že tedy skutečně už aleba v doby Kavlovy to začíná, ale je to doloženou Matějůvi, o 90. let, že už v doby Kavlovy. Potom se to udělal Huss a Hussite, a ještě teda jich můžu poděbrat, že potom té pravdy je teda slušně, jasně starozákonního původu a starý zákon jako předevleka vevrateli, tyto jeho prorokské motivy hrály u Hussitu ohromnou roli a to jsme za ně co stáli. To právě nejenom zmíněný tedy English Pain, ale prostě tentáce emigrovalo bez všech v Evropě. My jsme se dostali k dalším vývojem, včetně tedy tragickým jeho měli Bratřské pomoci 1620, který je no víte, mimo i na jejími důsledky, tak je tam, že se dneska emigruje od nás, že aniž si teda přímo, aniž si teda věci dovádě do práce rozchválí, pak nevětšině ho dáme vystupnit. To je jenom tedy k tomu, k tomu, s čem se skouřuje přímo, co mě to v duše... Já myslím, že bylo by stát na městě, abych tady trochu zase shuploval za někoho, s kým jsem měl jenom v životě konflikty a který v takéhle tehdy vzhled o všem méně nápadně začínajících marxistů po roce 1945. A který byl celkem méně nápadný a zahl to o co pracovitějští který by pravděpodobně měl k tomu větší odstup, co říkala kolega Hejdánek tady, který by byl daleko víc přesvědčen na nějakém platonickém obsahu, tak pravděpodobně, já nevím, jestli mám právo, tak měl mluvit páčno, to, co o tom říkal, to je více než 25 let zpátky, že... Ale který věc jenom teda já zajmu, teda, i když já zrovnám, já sklomně podpisuju, že to jde ze starého zákona, za prvé, a za druhé, že máme nejenom právo, ale povinnost to reflektovat mimo jiného, analizovat mimo jiné kategorie mimo jinými důchodnosti a myšlení. To je základ, kterou máme vědět pozitivně, co se myslíme, máme většinu dialogu s lidí, vůbec se nabídnout, rozumět, co vlastně se tady vyvážíme, proboha jenom jedničky a jiné věci, jak to teda vypadá, jak teda to od nás rychle... Každý průměrný japonský pitomeček se tomu, že... Já se nemluvím zase vždycky proti japonskům, proti japonské inteligenci, ale prostě toto vypadá jako evropanský potom, že... Čili... Já souhlasím s tím výkladem, ale... Ten změný Calivoda by patrně upodobnil na to, že to možná není náhoda, že v 90. letech 14. století k nám byl synusem Wyclef z Anglie. Byl to mimochodem mladý jeronim, který dělal takového cestovatele svého staršího přítele Husa, který vlastně byl málo kdy v Praze, protože byl takový, jakový prostě propagátor a diplomat v jedné osobě, který hned byl v Litvě a hned byl v Anglii a po celé Evropě jezdil a pak to ještě stačilo stihnout na konce kosmické, aby ho zválili, že jak víte tam po Husově rok o to špatně skončil. Tento jeronim k nám v 90. letech přinesl Vyclefovit spici, což vzbudilo ohromný poprav. A teda dnes je tedy prokázáno, že Vyclefovo pojetí čírkve, které tedy je v podstatě opakováním augustinského pojetí, lze já prosím, nejsem o to, teď nemluvím za sebe a nám ten názor trochu tloží, trochu jiný. Ale i bývá běžný názor, že je to větší platonism. Platonovo zdůraznení nevidíte augustinovo zdůraznení neviditelné čírkve je vlastně platonova ideja, jak se české podobě, až jedna z těch největších idejí, a že když potom Vyclef z toho udělá té neviditelné čírkve určitou normu, kterou je nutno provězovat viditelnou čírkev, to znamená, že viditelná čírkev je pravdivá, věrohodná, je vůbec kryptová čírkev, je botu, pokud je ve shodě neviditelnou čírkví. Samozřejmě aplikujte to na komunismu. V dnešní situaci to to znamená, že vůbec existují komunistické strany. To je štěstí. A když potom Hutz tohoto Vyclefa přečte ovlivněntou miričovskou tradicí toho lidového kazatele, a Hutz to, co říkal více méně učenou teorií, začne říkat v betlemské kapli, tak to přirozeně potom dělá takže ono to já souhlasím, že zákaz je ze starého zákona, ale ten zákaz se tam zase nějakým pozoruhodným způsobem připadl Augustin nebo chlap i Platon. A je to zase zajímavé, že Masaryk takový, mimochodem kolega Jiránek pravdivě zmiňuje, že se to dal jako na plagát na prezidentský prapora, že to tam je do dnes. Ale já bych tak si a myslím, že kolega Jiránek bude se mnou souhlasit, aby tomu nebylo rozuměno. V celém díle, v celém živote má zvláštní patos pravdy.

====================
Kaz b.flac
====================
Masaryk v celém díle, v celém živote má zvláštní patos pravdy. Jednak je to u Masaryka kult vědy. V době bojů proti lukopisným fauzům u něho to vypadalo, že kult pravdy je ještě identický s osvícenským kultem vědění. V té době se Masaryk považuje tak trochu za ženaka Dobrovského a tím také samozřejmě Voltaera, Montesquieho, Diderota a jiných. Ale pozorujeme-li další vývoj Masarykův po tom, jak toho pojemu pravdy používá o 20 let později, kolem roku 1900, jak ho používá těsně před válkou a dokonce za války, tak najednou vidíme, že ten pojem pravdy a ten patos pravdy a služba pravdy tu je i daleko v jiných oblastech než je na vevědě. A teď to překvapení, Masaryk sám se nazývá Platonik. Já jsem ve vsepráci o Masarykovi se snažil vyložit to, že to je vlastně nedorozumění, že on patrně tím chtěl spíš být Sokratik, jak si teda hlavní postavit. Rozumím to, že to základní u Masaryka je, že vděčně na všechny stany se ptá. Nemyslím, že tolik záleželo na teorii Platonových, ale tento Sokratismus, to věčné tazatelství je u Masaryka typické. Masaryk zdaleka nebyl takovým znácem starého zákona, jako třeba byly Matěj Řanova nebo Milič Skromního Říže nebo Hus a Jeronim, ale rozhodně to tady jde, jak se tady hluboce připrožil Husa. Takže tady by stálo za studii, a snad je to i nezodpověditelné, do jaké míry se tehdy při tom prvním oživení z toho kultu pravdy v době předhusické a husické a po tom druhém oživení kultu pravdy s palackým a především Masarykem, do jaké míry tu byl přítomen starých zákon a do jaké míry tu byl přítomen Platon. Já souhlasím s tím, že především to byl starý zákon, protože ten Platon je tu taky nějak. Být sekundárně trochu schovaný v Augustinovi. To jenom k této věci. To souhlasím samozřejmě s tím zmíněným přínosem Marksovým, protože já zas litujuji, že Bondy nezahájil ty svoje přednášky, jak nám kdyžsi ohlásil o marxismu, tak bychom samozřejmě o toho celé zvláštního marxivského dneska asi jeden z pět lidí v Evropě, který mají odvahu se lásit Marksovy. No, teď prosím, máte tohle ohromná odvaha se lásit Marksovy dneska už, protože když nejste za to placen, takže vlastně nikdo nebude vážně, tak si myslím, že jestliž plháte o to, abyste byl za to placen. Ale že by to bylo věc účinného přesvědčení, jako to třeba u Bondyho nevporně je, že to by stálo za to. A tady bych se upozornil na tu věc. Já jsem přesvědčen a ukázali na to takový lidé, jako Popper, Levit, Kintzler a jiní, že to Marx má ze starého zákonu. Že to nemá kolik, jak se vykládalo ty dvě zdroje marxismu, jak se říká, jenom německá filozofie, anglická ekonomie a francouzský utopický sociezmus, to je strašlivé vjednanušení a nejenom to je deformace. Ona například teda daleko, daleko větší a právě proč marxismus krachuje je taky to, že se styděl. Tak trochu antisemicky se styděl. Už Marx se za své naprosté židovství, má člověk jednoznačně v původu pomáce i židovského, byli to ti pokstění židé, co se tak trochu za to styděli. Já osobně myslím, že tady je ohromný rozdíl mezi Marxem myslitelem a Marxem člověkem. Já to trochu psaženu. Marx myslitel je v podstatě, aniž ty to plněj, Marx člověk je původovný židovský prorok. Ohromný židovský prorok 19. století, aplikovatelný i na 20. století, tohože s ohromnými korektůrami, zase když se hodně pokusíte, budete být jenom malériáci. U všech lidí, na západě i tady, na západě to budou bráti jako nahrávání komunismu, a tady jako ničení komunismu. Ale stálo by to za to. Ale on, jako tedy, řekněme, člověk, který chtěl být liberální, který chtěl mít odstup náboženský každému, a který prošel i právě tím, jak si vědomí, že nechce být žid, který byl schopný prostě ve židovské žáty a přátele karikovat, tak tímto i cik právě. Jako člověk se za to tak trochu styděl, a on je, v něho díle je ohromný rozpor. On začne posmívat se nějaké ideologii, nějakým namyšleným Němcům, nebo nějakým romantikům, nějakým idealistům, a začne, jak chce psát, destruovat to, tak nějak jako Montaigne nebo Voltaire. Začne s vědou, začne s kritikou, a když si přivněte jeho vývoje, tak vepřed tím odsatka, nejpozdej dvě stránky potom, už je to prorok, který metáblesky, používá starozákonních obratů, a mluví tedy jako někdo, kdo teda ohromné množné prostřenké dělání k těm, že mluví jako Montsmeyer, jako tedy nový messiář. A on se chudák neuvědomová, že zase pro tu genézu Ježíše, když jsme si ukázali, že Ježíš je to messiář, řešil ho dialogu patrně s Lakem Petrovým, řekl ji, že teď nepřijde, on se viděl jako novci téhle vědy, kterou vnáší do dělnicky, ale dělnici byli nadšení, když fuseli, že to je vědecké, nebo, že to jsou další dědy protože v Jádřevě viděli ohromného proroka, který ji nabízel nejenom chleba A teď když přišel stalinismus, s kterým to všechno obrátil hromadu mrtvol, z těch 25 milionů povražděných a podobně, kteří teď postupně se nacházejí ty ostatky v člověkém svatu, a podobně, když pak přišel nešťastný klučok, který v dobré hůry se udělal nejenom kladovat taky gulášem, že se udělal takový ten pragmatismus, co znamená svý způsob mezi Americe, abychom taky měli se to pořádně najít. Tak si nebudete představit, že vlastně z takhle pojatého marxismu jako vědy nesbylo nic. Právě jsem mluvil s jednou mladou dámou, která má to neštěstí, že studuje obory mezi nimi vědecký komunismus, jsem říkal, že nic takového neexistuje. Ale kdyby bylo vědecký komunismus, tak by museli být menstruační ložky a toaletní papír, tak by to bylo možné vědecky plánovat. Ale za 40 let se tak si prokázalo nejenom na těchto badání, v případech dnešní, tedy současnosti, že se to vůbec neumí, že? Ale je to patrně právě proto, že oni dosud si nechtějí přiznat, že to byl vlastně druh nového velkého procesu, že to není hamba, že to těm dělníkům dalo něco tak nadšeného, jako kdysi dával Ježíš. Jenomže teď se to všechno zhroutilo, prostě protože většinou všem člověka nepřišel ve své nádheze, důvěr dostanuje se potíže, potíže není co jíst, že? A nebo je teda spouna v předkoslovensku něco jíst, ale je to špatné, zkažené, ekologicky závadné, a co je to, je to prohod spolu všechno, že? Takže z vědy nezbylo nic a ten patos marxistký už od Marxe počínají nebyl schopný přiznat, že? To je nám k tomu pořádké, může, tedy doufám, že, nevím jestli se všemi detaily, já jsem tady se popusil vstuplovat kolo starého nepřítele Calivodu, kdyby jako nám, kdyby, nevím jestli by měl odvahu k tomu, že to je velký bojovník, já myslím, že by přišel. To přece je velký bojovník. No a v Makovku to by si asi nezadal. A bojoval by tam. No, no, až ten objekt, dokud by mi ho nezajímal příliš, ale myslím, že až se dostaneme, a to by mělo být už nevykonce v jara, tam se dostaneme do vrcholnému světověku, takže bych tam tak chtěl pozvánit vyklesovu platonismu, takže k husobu platonismu, a pak by teda stálo na to, když se k tomu i dialog nebo debatuju nebo sporu nás dvou, že je nebo nás těžná všech tady. Tak to je k tomuto tak závažnému věci, který se týká i Markce, i řehu častostí, i Patočky, i Masaryka, že teda celého toho evroparůství, těch základů, že toho prohodnutí starého zákona a sladků. Tak na to jsem velice, za to jsem větším. Prosím, další otázka. Tam se někdo hlásí vzadu. Já měl jen kuriozit, že sejmí se na pravda vítězných bajíců jindové, tak já jsem v znaku. Od kdy? Od kdy? No dali si to teď, když měla republika, ovšem je to star věc a geneze je z hinduismu, z hagama dvíciny. A Gandhiho? Tak se mělo. Že by to tedy šlo až do vagavardíky bez Gandhiho není pravděpodobné. Samozřejmě stálo, protože Gandhiho to má... Je to zložitelný, tedy musí... Já nevím, já znám se těmto genezem, jestli se to teda najde... To bylo zajímavé, teda každopádně. A teď to ještě navítě, co u nich znamená pravda, to ještě by bylo taky důležité. A třeba u toho Pohýbí a tam se to najde taky. Tam se on říká, to teď už nevím naspomnět, že jsou proti ní volikánský velký brojení, že kde kdo se pokouší poslačit a tak dále. A že pravda vždycky svou vlastní mocí se prosadí a že nakonec vítězí na každý názor. Tohle to tam je jenom, že... Zároveň tam říká, že to je ta největší bohíně, ta pravda, a že je to posunuté trošku. Není to v tom smyslu, jak to měly na mysli v tom Izraeli, kdy se pravda a bůh vlastně identifikovali. V tom smyslu, že pravda je nepojmenovatelná, nemůže být vyštížená a tak dále. To dojistí někde toho, co odpovídá ty tradici ptá bohický o filozofii, že je to láska k moudrosti a ne moudrost. Tam jsou určitý paralelej důležitý pojetní pravdy, že to není shoda se skutečností, že skutečnost nerozhoduje o tom, jaká je pravda, mimož naopak pravda rozhoduje o tom, že ve světle pravdy se teprve každá skutečnost ukazuje ve světlým pravým podobě. Kdyby to tam bylo, tak to je úplně ohromná záležitost pro celosvětové hnutí za pravdu. Masaryka je ten pojem světla pravdy, záleže pravdy, který tedy nespoříje Platonsko a Augustinský. Ale vzpomeňte si, několikrát se to připomíná, když jsme bojovali proti desintegraci, nenáctiví na pacivitu, což je teda hlavní nemoc teď 20. společní, že Dandio vykládali jako pasivního odporu. Vzpomeňte si, několikrát se to připomíná, u Dandio je zdůrazněné, že nenáctilí má smysl jenom jako součást v jednoduchém většině evropské zápasy. U něho to je vše mnohem hlubší, protože u něho to je ta cesta pravdy. Nenáctilí má smysl jenom jako nenáctilní boj. A ten boj musí se pojívat celým životem a v něm je také boj o pravdu. Čili aby se třeba tedy majili to, tak ono to může být u Gandhi také částečně v původě chrestianské, tolstojovské a podobně, ale já myslím, že jako základ rozhodně bude už teda v hinduismu a buddhismu. Ale právě Gandhi jako někdo, kdo nesmírně tedy pozorovodným způsobem začal jakousi syntezu Evropy s Azijí, kterou když nebudeme dělat dál, tak zemřeme a zemře i Indie, jak se Indira uvědomovala, když dostal vrbaček její ceru, tak se nám to asi v nížku začíná prolínat. Ještě mám trošku poznámku k tomu platonismu. Zcela nepochybně ten realismus bral většinu argumentů s platonismou. Vyklefovský, Proniklý a dalších. Jenomže mně se zdá, že ta otázka, to pojití vítězství a vítězství na věky, i když dva na část může být poplačena, tak tohle je neplatonistán. U Masaryka je taky o navázání na tuto myšlenku nikoli předplatonismus. Ty zlomky jsou problematické. Jenomže my v Biblii konec konců třeba máme taky zlomky. Kde? Většinou souvislé. Zmínil jsem se, že považuji se strašně důležitou otázkou o téma víra. Bultmannův Žák Ebeling napsal v 57. roce velikánskou studii, asi 40-50 stran. Jmenuje se to Jesus under Glaube. A tam mimo jiné značná část studie spočívá v jakési statistice. On postupuje tímto způsobem. My vlastně nevíme, co se stalo s původním smyslem slova pistis, čili víra. My víme o těch výsledcích, ale jak to vypadalo původně? On si dělá tohle z celého nového zákona. Vybírá jenom synoptická evangelie. To je Matouš Marek Lukáš. Bez Jana, který je mnohem pozdější a je filozofický. Mimochodem, to je k tomu Janovi. Já mám Jana strašně rad a on je vynikající právě tím, že on ukazuje, že křesťancí si bez filozofie neodejde. Já mám taky rad, ale jako Jana. Jako by mě očitovali jako výroky Ježíšově. A v rámci synoptických evangelií se omezuje Ebering ještě na takzvaná logie. Ta škola kritická, historická rozpracovala spoustu metod, jak se zjišťuje co a jak a jak ty redakce vypadaly mnohozásobně. A snaží se dospět k formulacím, které lze považovat buď za vlastní slova Ježíšova, logie výroky, anebo ale sponě za formulace, které byly nějak velice blízko Ježíšovi. Tedy lze předpokládat, že jsou současné s tím působením Ježíšovi. Jakým způsobem vám nemůžu líčit? Navíc bych to asi zkreslil. Takže doporučuji, když se podívejte do té studie. A teď tam zjišťuje, že když se omezí takhle v rámci synoptiků jenom na ty logie a provede statistiku, tak zjistí, že tam je nějakých 60 nebo 70 výskytů toho slova pistis nebo pisteuein, odvozených slov, a že až na 3 nebo 4 výjimky je všude toho slova použíto absolutně. To znamená, neříká se vům, co věří, na co věří. Víra tvá tě uzdravila. Jaká víra se neříká? Víra v koho se neříká? Nebo amen pravým vám, takovou víru jsem ani v Izraeli nenašel. Jakou víru? Jak mohl mimo Izrael najít víru pravou? To všechno jsou obrovský problémy. Tam se mluví a teď on nám říká, že ty 3 nebo 4 výjimky, které tam jsou, že se o nich dá prokázat, že jsou dodateční vzúčky. On musí odborník posoudit, já ne. Ale on to tam tak napsal, nikdo, pokud vím, tak s ním nepolemizoval. Naopak, jeho žák Marksen to potom po několika letech znova zlopakoval v takovým prožůrce, zase nikdo proti tomu neznámí. Ale vřejmě to je na betón. Co to znamená, že v nejblížší blízkosti k Ježíšovi, pravděpodobně v jeho vlastních ústech, slovo víra, samozřejmě to nemluvil řecký nebo šaramajský, ale překlad, alikvotní nějaký výraz, že tam byl zástatně absolutně používaný. Nikoliv. To znamená, že musíme, a to tam tyhle závěry už Ebeling nedělal, ale já z toho vyvozuju, že musíme pečlivě rozlišovat mezi vírou a reflexí víry. Takmile začnu říkat, co věřím, to je celý kredo, je reflexe víry, ale víra sama, že je něco jiného. A že tedy pro mě to je, jaké se stalo s jakýmsi závazkem odedávna, od nějakých začátků 62. let, pokusit se filozoficky reflektovat víru bez těch berlí, teologie a celého toho vývoje. Co to vlastně vír? Oporou toho je ta statistika Ebelingová, že té víry si používal absolutně. Tím jsem chtěl jenom zdůraznit, že také Bibli v Novém zákoně, oni jsou zapojený do jiných kontextů, ale dá se tam rozpoznat, který ty zlomky tam jsou a dá se z nich něco vysuzovat. Musí se to dělat opatrně, ale vyloučeno to není. My máme obrovský problém, co s filozofií, protože ta tradiční evropská filozofie, založená v Řecku, se rozkládá. No, jestliže, to už říkají filozofové strašně dlouho, Hegel byl přesvědčený, že je konec filozofie, prostě protože světoduch vzospěl sám k sobě a tudíž už je konec dějin a konec filozofie. Jeho žák Feuerbach byl přesvědčený, že je konec filozofie a že teď už bude jenom to náboženské. Teď už ale bude opravdu konec. A teď kde kdo to říká naposled, to řekl teda Heidegger a znova se o tom teď mluví a všichni hlásají, že je konec filozofie. Něco opravdu končí, to je ve vzduchu. Ale přece je evidentní zase na druhé straně, že je konec filozofie, nic nám ní nemůže nahradit. Tedy my se musíme tázat, co uděláme s tou filozofií, aby mohla žít dál. No a po mém soudu tohle je jedna z možností. Podívat se, jak vypadala filozofie, ještě než nabrala ty obrátky tím předmětným myšlením. K tomu jsou nám ty persokraticy dobrý, nebo můžou být. Je otázka, třeba se to nepovede, ale to, že ten Heidegger šel zpátky k tomu Heraklitovi a k tomu Barmenídovi, mně se zdá, že je metodicky v zásadě opravdě. My musíme kontrolovat, k čemu dospěl. A u něj to má opravdu fantastické upravky. Je to až přehnaný. Ale nicméně některé věci možných jsou. Já vám uvedu teď jenom stručně jeden příklad. To, co se dneska už citoval o tom Apolónovi. Vládce jeho žvěštírna je v Delfách, ani nemluví, ani neskrývá, ním blš naznačuje. Heidegger na tomhle založil svou koncepci jednoho z aspektů logů. A mně se zdá, že na tom se to dá ukázat. Protože v pohodní pohled to vypadá jako že to je nezajímavé. Ale nemluví, je uklegej. Neskrývá, ani neskrývá, ukryptej. A naznačuje, je semajnej. Co to znamená, že ani nemluví, ani neskrývá, ale naznačuje? To znamená, že Legein a Kryptein stojí proti sobě jako opozitum. To je z tohohle malinkýho jasný. Je evidentní, že to Sloboda předpřeložil blbě, ale nikoliv jenom svou vlastní vinou. Páš, i Diels to tak má blbě přeložený? Prostě ne, nemluví. Tam má být neříká. On mluví, třeba. Věští jenom, když vydávali takový ty, že jídy se nevysvěnoují, a tak dále. To je mluvení, ale který nic neříká, nebo říká různý nejasný věci v dvojicích smyslich. A tady jsme řekli, ne, nemluví. Uklegej je, neříká, neobjasňuje, nevyjasňuje, nečíní nás schopnými nahlédnout něco. A na druhé, neskrývá. Čili, jak si to říkat, je opakem to skrývatí. Musíme vidět, že logos, legend, že znamená si otvírat do otevřenosti. Ukazovat plnosti. Ukazovat, jaké věci jsou. Je to opak toho skrývatí. Ale ani jedno, ani věn, kdo si naznačuje, říká, že dává jenom jakési znaky, jakési poukazy. A my musíme sami něco k tomu přičinit. My to musíme interpretovat. My musíme jít s tím dál zkoušet to. No, po mém soudu, když chceme vědět, co říká Herakleitos, co to je logos, tak tenhle ten jedinej nenápadnej zlomek nám naznačí taky co měl namyslet. Mně se zdá, že to je nepochybná věc, že to je něco jiného než je toho Aristotéla. Tady zrovna to přímo tvrdě proti aristotelský není, Aristoteles má některý názvuk i podobný. To bychom museli teprve přesně ukázat, v čem je rozdíl. Ale mně se zdá, že se s tím dá takhle pracovat. Podobně jako se dá, je to vždycky trošku riskantní. Není s tím práce tak jednoduchá jako s Aristotélem, když máte celý slovníky a chcete vidět, kde je slovo logos a legej. Oni vám tam řeknou všechny místa a vy si jenom vyhledáte. Takováhle práce možná není. Ale že by to bylo naprosto nejisté, že by to nechávalo všechno na libovůli toho vykladatele, to mi taky nezdá. Já mám dojem, že to smysl má se k těmhle...