Ladislav Hejdánek – Jan Sokol – Zdeněk Pinc, Diskuse o státu a národě
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Diskuse o státu a národě.wav
====================
občany Evropy, aniž se naučíme jeden nebo dva světové jazyky, evropské jazyky. Já si myslím, že tohle je taková věc docela praktická, jak přejít k tomu evropskému národu. Já se obávám, že jsme přece jenom se touto pro mě velmi látovou vizí dostali o několik desítek let dopředu. Já bych to stáhl zase do té naší reality a k tomu si myslím, by mi mohl posloušet ten třetí úrivek natočený v pražských ulicích, který teď poslechneme, opět odpověď na otázku, co je to národ. Národ, tak podle marxisticko-leninského učení národ je skupina lidí, který spojuje asi myslím pět společných znaků. To si myslím, že je celkem definice, která prostě tu podstatu vystihuje, to znamená nějaká řeč, území, kulturní tradice, historické a tyhle ty věci. A osobně si myslím, že, a nebo aspoň jsem se setkala s takovou myšlenkou, která se mně zdá, že něco asi na ní bude, že je to stav přechodný, takový to rozdělení lidí na národy. A určitě vývoj, který na světě, ať už je technický nebo nějakej jiný, pokud se lidstvo dřív nezahobí, tak spěje k určitému překonání tadyhle těch národnostních hranic lidí. Ale fakt je, že teď to o podstatnění specifikovat, nebo rozdělovat lidi na národy určitě je, protože jsou tady určitý národnostní specifika, o kterých vlastně jsem už před chvilkou mluvila. A hodně, nevím jestli je to tím, že jsem vystudovala ekonomiku a že tou ekonomikou se trošku zabývám a taky podnikám, tak trošinku vím, co to jsou peníze, jak se pohybujou, tak určitě hodně to spočívá jaksi v těch ekonomických základech. To znamená, že asi chudí lidi třeba budou mít sklon k většímu takovému prosazování těch národnostních myšlenk. Lidi zase, kteří jsou bohatý, když to řeknu banálně, a mají na letenku, tak zase se budou na národ dívat na něco. Tak my jsme nějaký, jinde jsou jinde, si ten nacionalismus se tak rozvědět nebude. A mimochodem taky teďka sídlím na Slovensku, v Bratislavě, takže malinko to tak jakoby cítím, že trošičku v tom národnostním křiku je takový strach z ekonomických nějakých potíží, nebo i komplexy, taková zášť, nebo jak bych to řekla. Kromě toho, že tato ukázka nakonec dokumentuje, že odpověď na otázku, jeli Marxismus mrtev nebo ne, kterou jsme si kladli před třemi měsíci, je skutečně zatím spíš negativní. Je na tom vidět, jak v té praxi dnešních lidí o té otázce národnosti skutečně rozhodují takové ty bezprostřední strachy i ta obavasté stráty identity. Já bych proto chtěl zeptat, do jaké míry se vám jeví plodným koncept, který Erasim Kohák, bohužel tu dneska není, nejspíš onemocněl, předložil ve své knižce, kde říká toto. Podstatou národnosti je nakonec národní vědomí, nenárodní cítění. Kromě toho, že národ je stanovován některými fakticitami, například dějinami, jazykem, územím a návyky, tak z faktu národnosti se stává národnost v plném smyslu teprve sdíleným vědomím společného ideálu, sdílených představ a možností. Konec citátu. Já se totiž domnívám, že řada těch problémů ohledně národa a národnosti dneska vyplývá z toho, že se sice cítí, že by tady mělo být něco společného, co ten národ spojuje, a však ta absence teprve toho společného ideálu způsobuje ty kolapsy. Co vy si o tom myslíte? Určitě ten strach hraje v každém militantním nacionalismu velkou roli. A tady ovšem ten národ je takovým útočištěm slabých lidí. Když to Láďa říká o tom, že se všichni máme naučit anglicky, tak to je hezký pro vzdělaného Pražánka. Ale je spousta lidí, který to nedovedou, který se to nenaučí, který na to nemají čas, nemají na to síly. A ti se cítí ohroženi takovou kosmopolitní vlnou a mají strach, tak za chvíli se v Praze nedomluvíme česky. Ono je to ale otázka právě určitého prožitku času. Militantní prožitek nacionalismu, militantní prožitek národa je zpět s prožitkem určitého bezčasí. Poukazuje k nějakému mítičnu. On sice má nějaké tradice, ale ty tradice, jich se dovolává, vlastně nejsou dějiny, není to historie. Je to nějaký velmi plitký, mítický výměr dějin, který je společně prožíván. Nemusíme tady chodit ke konkurenci, která má tuto schopnost plitce prožívat míti dějin, epické míti svých vlastních dějin. Teď to přece známe sami o sobě a jaksi celé národní obrození je prosáklé touto náladou, která tedy na jedné straně má prožitek bezčasí a na druhé straně je netrpělivá v každodennosti. Naučit se anglicky, to je program na 30-50 let, aby se to skutečně, jednak ty staří musí normální přirozenou cestou, jak si odumřít, ty už se to třeba nenaučej a pak se teda stane, že už i ti padesátiletí budou ve směs všichni umět ze školy normálně anglicky a už to nikomu nepřijde divný. Jenomže tento program na 50 let je záležitost velké trpělivosti. Jakmile se to začne prožívat militantně, bude to zase tak, kdo nebude umět anglicky do pěti let, nemůže vej úředníkem, holičem, tramvajákem, nebo tyhle případy samozřejmě známe a to vyvolává tu obranou reakci, kterou když už tady mluvíme anglicky, tak anglicky se tahle reakce řekne stiffe. Zůstaneme teda stejf. A naproti tomu ten nemilitantní prožitek národa je skutečně určité bezpečí, které chápe tu přirozenou souvislost národa jako souvislost generací. To jest chápe tu souvislost toho, že já mám společný národ se svým otcem, dědečkem, prapředky. Dokonce teda taková ta písmácká tradice, která věděla, kteří jsou ti konkrétní předci toho člověka. Vystává se určitá genealogie, určité pokolení, které pro tu přítomnou generaci jsou jakými se skazy. Ty osudy těchto lidí to jsou skazy, podle kterých my se orientujeme a ten prožitek jejich životů je pro nás rozumitelný nikoli jako nějaký prožitek mítický. To je skutečně živá dějiná zkušenost. A z této souvislosti opravdové dějiné tradice také mohu svým dětem a snad i svým vnoučatům předávat určitý vzkaz, který spočívá na tom, že není důležité, že můj pradědeček byl třeba Maďar a babička židovka a prastrýc Němec, ale že my jsme se v té rodině všichni domluvili, že jsme Češi. A přijali jsme tuto volbu, tento úděl a tento úděl je náš zkaz, je jich a náš zkaz těm dalším. A já mám krásnou takovou vzpomínku z 68. roku, když Saša Kliment, potomek ruských emigrantů, se chystal, že bude emigrovat, což nikdy neudělal. A já jsem prožíval tyto kritické hodiny s ním a sedli jsme si po ruském způsobu na pět minut u stolu před dalekou cestou. A po těch pěti minutách mu praskly nervy a on říkal, že nikam nejedu. A jeho tatínek, který učil mnoho mých spolužáků na gymnázii v ruštinu, říká, no máš pravdu, Sašo, já jsem velmi rád, že Zdeněk Pintz poukázal na tu otázku časovosti ve vztahu k národu. Totiž jediný ze starověku známý národ jako národ byl národ židovský, který byl právě vymezen tím, že si uvědomoval tu svou souvislost v tom čase, ty celé dějiny, které neustále on schraňuje v té Biblii, jsou poukazem na tu souvislost těch generací, ale souvislost, která měří do budoucnosti. Já si dokonce myslím, že ten společný úkol, ten společně sdílený ideál, o kterém mluví Erazim Kohák, to musí být ideál, který právě směřuje do budoucnosti. A jestli tedy v té závěrečné části té naší besedy bychom se nemohli pokusit, aspoň zkusmo ukázat, jaký takový společný ideál ukazující do budoucnosti by mohl být tím ideálem, kolem kterého by se ten český národ mohl orientovat. To bude asi záležet na tom, jak se budou všichni rozhodovat. A snad intelektuálové by mohli k tomu přispět, když budou mluvit rozumně. Ale já bych chtěl ještě, než k tomu přijdeme ještě, upozornit na to, že my jsme tady měli jednoho intelektuála konce minulého století a začátkem tohodle století, který se pokoušel vyvést to narůstající německé nebo romantické chápání národa, a tedy narůstající národ v tomto smyslu, chtěl vyvést z této slepé koleje, z této falešné cesty a formuloval takový základní program, který ještě nemá obsah, ale znamená jakési přehození výhybek. Ten řekl, že otázka česká je otázka světová. A protože také zdůrazňoval, že národ musí být založen na nějaké společné myšlence nebo společném programu, tak tu světovost interpretoval tak, že to musí být takový program, taková idea, která je přijatelná pro kohokoliv na světě. Čili musí to být myšlenka univerzální. Nemůže to být myšlenka, která se uzavírá těm cizím, těm druhým, těm, s kterými nechceme nic mít. Musí to být cosi, s čím můžeme přijít do společnosti těch ostatních, jako s čím jsi pozitivním pro ně. Nabídnout jim, aby také oni se k tomu přidali. A jeho žák, já mluvil jsem o Masarykovi, říkal, že národ vlastně, když dobře to chápeme, národ vlastně není to, co je. Ani to, co bylo. Národ je, co bude, co být má. A samozřejmě to, co být má, to stojí za to, aby se to dělalo. A tedy národ musí být chápán v tomto budoucnostním zaměření. Skutečně jde o to domluvit se, co vlastně, když chceme ten národ dělat, chceme tím národem být, co vlastně teda chceme. To je málo říct, že chceme sebe. Zcela bych souhlasil s tím, že velmi důležitá funkce národa, v protikladu k takovému zcela individuálnímu prožívání, je právě ta funkce budoucnostní. Ať národ je skutečně taky to místo, kde vidí budoucnost. Kde vidí, jako národ je to, čím se chceme dostat do té budoucnosti. To, co překračuje naše individuální životy. Národ je ta schopnost sdílet osud druhých lidí, porozumět mu a přidat se k němu. Dneska dokonce ten důraz je tak pozorohodný, že byt národem znamená sdílet osud příštích generací. A myslet už dneska, co budou muset dýchat a pít. A tento aspekt, to je jaksi věc, kterou jsme tak trochu v posledních měsících v tom národním, použiju to hrozné slovo, ale myslím, že je na místě, v tom národním běsnění jsme pozapomněli, že ty ostatní výměry národa jaksi slábnou pod tím strašlivým, hrozícím tlakem té planetární zkušenosti lidstva, která se ocitla v určitém, jaksi bezprostředním konfrontačním zážitku ekologické odpovědnosti. A kdy najednou jaksi odstín, nebo dialekt nářečí, kterým ta příroda volá o pomoc, je to nejméně podstatné, jaksi to volání o pomoc, to vlastně poslední varovné opakované slovo, je slyšet ve všech jazycích. A jaksi hledat tu odpovědnost za náš národní osud, sdílet ten budoucí národní prožitek, právě v tomto horizontu, si myslím, že je takový úkol, který máme v našem národním programu. Já mám ten dojem, že ten program, svý tradice, tyhlecty, není naším úkolem dělat něco jiného. Je být sami sebou na jakési úrovni, s jakousi kultůrou, na jakési výši. To bych řekl, že tak, jako program každého člověka vytváří v tvář tomu, jak vypadá dneska naše společenská, netož politická scéna. To možná bude znít nabubře, ale já si přesto myslím, že určitou takovou aspoň hypotézou, jak by mohla vypadat ta osa toho snažení českého národa, je vyjádřena v tom, co vlastně na začátku toho procesu, kterým se začaly měnit tady poměry, vyjádřil Václav Havel. V tom, že skutečně pravda s láskou by mohly vítězit nad lží a nenávistí, že je to odkaz nikoliv jen posledních dvou let, ale že to je skutečnost, která od počátku souvisela s dějinami českého národa, že dějiny českého národa vždycky byly nějak velmi úzce spěté s otázkou pravdy i otázkou lásky. Jestli to tak skutečně by mohlo být, to už je ovšem otázka pro vás, vážení posluchači, pokud budete chtít, napište nám na adresu Československý rozhlas, Vynohradská 12 120 99. Heslo národ. Já bych ještě rád řek, že by mě strašně těšilo, kdyby, když už by k té lásce došlo, kdyby jejím předmětem se mohly občas stávat nějaké slaváci. V Diskusním klubu věnovaném otázkám státu a národa jste slyšeli filozofii Ladislava Hejdánka a Zdeňka Pince a poslance Jana Sokola. Pořad připravil a uváděl Jiří Zajíc. Ještě opakujeme, že pokud chcete vyjádřit své názory, můžete vytvořit ještě jednou. Zdeňka Pince a poslance Jana Sokola. Pořad připravil a uváděl Jiří Zajíc. Ještě opakujeme, že pokud chcete vyjádřit své názory ke smyslu českých dějin a tedy i úkolu českého národa v současnosti, pošlete nám je na adresu Český rozhlas, Vinnohradská 12, Praha 22099 a výrazně vyznačte heslo Národ.
Diskuse o státu a národě.wav
====================
občany Evropy, aniž se naučíme jeden nebo dva světové jazyky, evropské jazyky. Já si myslím, že tohle je taková věc docela praktická, jak přejít k tomu evropskému národu. Já se obávám, že jsme přece jenom se touto pro mě velmi látovou vizí dostali o několik desítek let dopředu. Já bych to stáhl zase do té naší reality a k tomu si myslím, by mi mohl posloušet ten třetí úrivek natočený v pražských ulicích, který teď poslechneme, opět odpověď na otázku, co je to národ. Národ, tak podle marxisticko-leninského učení národ je skupina lidí, který spojuje asi myslím pět společných znaků. To si myslím, že je celkem definice, která prostě tu podstatu vystihuje, to znamená nějaká řeč, území, kulturní tradice, historické a tyhle ty věci. A osobně si myslím, že, a nebo aspoň jsem se setkala s takovou myšlenkou, která se mně zdá, že něco asi na ní bude, že je to stav přechodný, takový to rozdělení lidí na národy. A určitě vývoj, který na světě, ať už je technický nebo nějakej jiný, pokud se lidstvo dřív nezahobí, tak spěje k určitému překonání tadyhle těch národnostních hranic lidí. Ale fakt je, že teď to o podstatnění specifikovat, nebo rozdělovat lidi na národy určitě je, protože jsou tady určitý národnostní specifika, o kterých vlastně jsem už před chvilkou mluvila. A hodně, nevím jestli je to tím, že jsem vystudovala ekonomiku a že tou ekonomikou se trošku zabývám a taky podnikám, tak trošinku vím, co to jsou peníze, jak se pohybujou, tak určitě hodně to spočívá jaksi v těch ekonomických základech. To znamená, že asi chudí lidi třeba budou mít sklon k většímu takovému prosazování těch národnostních myšlenk. Lidi zase, kteří jsou bohatý, když to řeknu banálně, a mají na letenku, tak zase se budou na národ dívat na něco. Tak my jsme nějaký, jinde jsou jinde, si ten nacionalismus se tak rozvědět nebude. A mimochodem taky teďka sídlím na Slovensku, v Bratislavě, takže malinko to tak jakoby cítím, že trošičku v tom národnostním křiku je takový strach z ekonomických nějakých potíží, nebo i komplexy, taková zášť, nebo jak bych to řekla. Kromě toho, že tato ukázka nakonec dokumentuje, že odpověď na otázku, jeli Marxismus mrtev nebo ne, kterou jsme si kladli před třemi měsíci, je skutečně zatím spíš negativní. Je na tom vidět, jak v té praxi dnešních lidí o té otázce národnosti skutečně rozhodují takové ty bezprostřední strachy i ta obavasté stráty identity. Já bych proto chtěl zeptat, do jaké míry se vám jeví plodným koncept, který Erasim Kohák, bohužel tu dneska není, nejspíš onemocněl, předložil ve své knižce, kde říká toto. Podstatou národnosti je nakonec národní vědomí, nenárodní cítění. Kromě toho, že národ je stanovován některými fakticitami, například dějinami, jazykem, územím a návyky, tak z faktu národnosti se stává národnost v plném smyslu teprve sdíleným vědomím společného ideálu, sdílených představ a možností. Konec citátu. Já se totiž domnívám, že řada těch problémů ohledně národa a národnosti dneska vyplývá z toho, že se sice cítí, že by tady mělo být něco společného, co ten národ spojuje, a však ta absence teprve toho společného ideálu způsobuje ty kolapsy. Co vy si o tom myslíte? Určitě ten strach hraje v každém militantním nacionalismu velkou roli. A tady ovšem ten národ je takovým útočištěm slabých lidí. Když to Láďa říká o tom, že se všichni máme naučit anglicky, tak to je hezký pro vzdělaného Pražánka. Ale je spousta lidí, který to nedovedou, který se to nenaučí, který na to nemají čas, nemají na to síly. A ti se cítí ohroženi takovou kosmopolitní vlnou a mají strach, tak za chvíli se v Praze nedomluvíme česky. Ono je to ale otázka právě určitého prožitku času. Militantní prožitek nacionalismu, militantní prožitek národa je zpět s prožitkem určitého bezčasí. Poukazuje k nějakému mítičnu. On sice má nějaké tradice, ale ty tradice, jich se dovolává, vlastně nejsou dějiny, není to historie. Je to nějaký velmi plitký, mítický výměr dějin, který je společně prožíván. Nemusíme tady chodit ke konkurenci, která má tuto schopnost plitce prožívat míti dějin, epické míti svých vlastních dějin. Teď to přece známe sami o sobě a jaksi celé národní obrození je prosáklé touto náladou, která tedy na jedné straně má prožitek bezčasí a na druhé straně je netrpělivá v každodennosti. Naučit se anglicky, to je program na 30-50 let, aby se to skutečně, jednak ty staří musí normální přirozenou cestou, jak si odumřít, ty už se to třeba nenaučej a pak se teda stane, že už i ti padesátiletí budou ve směs všichni umět ze školy normálně anglicky a už to nikomu nepřijde divný. Jenomže tento program na 50 let je záležitost velké trpělivosti. Jakmile se to začne prožívat militantně, bude to zase tak, kdo nebude umět anglicky do pěti let, nemůže vej úředníkem, holičem, tramvajákem, nebo tyhle případy samozřejmě známe a to vyvolává tu obranou reakci, kterou když už tady mluvíme anglicky, tak anglicky se tahle reakce řekne stiffe. Zůstaneme teda stejf. A naproti tomu ten nemilitantní prožitek národa je skutečně určité bezpečí, které chápe tu přirozenou souvislost národa jako souvislost generací. To jest chápe tu souvislost toho, že já mám společný národ se svým otcem, dědečkem, prapředky. Dokonce teda taková ta písmácká tradice, která věděla, kteří jsou ti konkrétní předci toho člověka. Vystává se určitá genealogie, určité pokolení, které pro tu přítomnou generaci jsou jakými se skazy. Ty osudy těchto lidí to jsou skazy, podle kterých my se orientujeme a ten prožitek jejich životů je pro nás rozumitelný nikoli jako nějaký prožitek mítický. To je skutečně živá dějiná zkušenost. A z této souvislosti opravdové dějiné tradice také mohu svým dětem a snad i svým vnoučatům předávat určitý vzkaz, který spočívá na tom, že není důležité, že můj pradědeček byl třeba Maďar a babička židovka a prastrýc Němec, ale že my jsme se v té rodině všichni domluvili, že jsme Češi. A přijali jsme tuto volbu, tento úděl a tento úděl je náš zkaz, je jich a náš zkaz těm dalším. A já mám krásnou takovou vzpomínku z 68. roku, když Saša Kliment, potomek ruských emigrantů, se chystal, že bude emigrovat, což nikdy neudělal. A já jsem prožíval tyto kritické hodiny s ním a sedli jsme si po ruském způsobu na pět minut u stolu před dalekou cestou. A po těch pěti minutách mu praskly nervy a on říkal, že nikam nejedu. A jeho tatínek, který učil mnoho mých spolužáků na gymnázii v ruštinu, říká, no máš pravdu, Sašo, já jsem velmi rád, že Zdeněk Pintz poukázal na tu otázku časovosti ve vztahu k národu. Totiž jediný ze starověku známý národ jako národ byl národ židovský, který byl právě vymezen tím, že si uvědomoval tu svou souvislost v tom čase, ty celé dějiny, které neustále on schraňuje v té Biblii, jsou poukazem na tu souvislost těch generací, ale souvislost, která měří do budoucnosti. Já si dokonce myslím, že ten společný úkol, ten společně sdílený ideál, o kterém mluví Erazim Kohák, to musí být ideál, který právě směřuje do budoucnosti. A jestli tedy v té závěrečné části té naší besedy bychom se nemohli pokusit, aspoň zkusmo ukázat, jaký takový společný ideál ukazující do budoucnosti by mohl být tím ideálem, kolem kterého by se ten český národ mohl orientovat. To bude asi záležet na tom, jak se budou všichni rozhodovat. A snad intelektuálové by mohli k tomu přispět, když budou mluvit rozumně. Ale já bych chtěl ještě, než k tomu přijdeme ještě, upozornit na to, že my jsme tady měli jednoho intelektuála konce minulého století a začátkem tohodle století, který se pokoušel vyvést to narůstající německé nebo romantické chápání národa, a tedy narůstající národ v tomto smyslu, chtěl vyvést z této slepé koleje, z této falešné cesty a formuloval takový základní program, který ještě nemá obsah, ale znamená jakési přehození výhybek. Ten řekl, že otázka česká je otázka světová. A protože také zdůrazňoval, že národ musí být založen na nějaké společné myšlence nebo společném programu, tak tu světovost interpretoval tak, že to musí být takový program, taková idea, která je přijatelná pro kohokoliv na světě. Čili musí to být myšlenka univerzální. Nemůže to být myšlenka, která se uzavírá těm cizím, těm druhým, těm, s kterými nechceme nic mít. Musí to být cosi, s čím můžeme přijít do společnosti těch ostatních, jako s čím jsi pozitivním pro ně. Nabídnout jim, aby také oni se k tomu přidali. A jeho žák, já mluvil jsem o Masarykovi, říkal, že národ vlastně, když dobře to chápeme, národ vlastně není to, co je. Ani to, co bylo. Národ je, co bude, co být má. A samozřejmě to, co být má, to stojí za to, aby se to dělalo. A tedy národ musí být chápán v tomto budoucnostním zaměření. Skutečně jde o to domluvit se, co vlastně, když chceme ten národ dělat, chceme tím národem být, co vlastně teda chceme. To je málo říct, že chceme sebe. Zcela bych souhlasil s tím, že velmi důležitá funkce národa, v protikladu k takovému zcela individuálnímu prožívání, je právě ta funkce budoucnostní. Ať národ je skutečně taky to místo, kde vidí budoucnost. Kde vidí, jako národ je to, čím se chceme dostat do té budoucnosti. To, co překračuje naše individuální životy. Národ je ta schopnost sdílet osud druhých lidí, porozumět mu a přidat se k němu. Dneska dokonce ten důraz je tak pozorohodný, že byt národem znamená sdílet osud příštích generací. A myslet už dneska, co budou muset dýchat a pít. A tento aspekt, to je jaksi věc, kterou jsme tak trochu v posledních měsících v tom národním, použiju to hrozné slovo, ale myslím, že je na místě, v tom národním běsnění jsme pozapomněli, že ty ostatní výměry národa jaksi slábnou pod tím strašlivým, hrozícím tlakem té planetární zkušenosti lidstva, která se ocitla v určitém, jaksi bezprostředním konfrontačním zážitku ekologické odpovědnosti. A kdy najednou jaksi odstín, nebo dialekt nářečí, kterým ta příroda volá o pomoc, je to nejméně podstatné, jaksi to volání o pomoc, to vlastně poslední varovné opakované slovo, je slyšet ve všech jazycích. A jaksi hledat tu odpovědnost za náš národní osud, sdílet ten budoucí národní prožitek, právě v tomto horizontu, si myslím, že je takový úkol, který máme v našem národním programu. Já mám ten dojem, že ten program, svý tradice, tyhlecty, není naším úkolem dělat něco jiného. Je být sami sebou na jakési úrovni, s jakousi kultůrou, na jakési výši. To bych řekl, že tak, jako program každého člověka vytváří v tvář tomu, jak vypadá dneska naše společenská, netož politická scéna. To možná bude znít nabubře, ale já si přesto myslím, že určitou takovou aspoň hypotézou, jak by mohla vypadat ta osa toho snažení českého národa, je vyjádřena v tom, co vlastně na začátku toho procesu, kterým se začaly měnit tady poměry, vyjádřil Václav Havel. V tom, že skutečně pravda s láskou by mohly vítězit nad lží a nenávistí, že je to odkaz nikoliv jen posledních dvou let, ale že to je skutečnost, která od počátku souvisela s dějinami českého národa, že dějiny českého národa vždycky byly nějak velmi úzce spěté s otázkou pravdy i otázkou lásky. Jestli to tak skutečně by mohlo být, to už je ovšem otázka pro vás, vážení posluchači, pokud budete chtít, napište nám na adresu Československý rozhlas, Vynohradská 12 120 99. Heslo národ. Já bych ještě rád řek, že by mě strašně těšilo, kdyby, když už by k té lásce došlo, kdyby jejím předmětem se mohly občas stávat nějaké slaváci. V Diskusním klubu věnovaném otázkám státu a národa jste slyšeli filozofii Ladislava Hejdánka a Zdeňka Pince a poslance Jana Sokola. Pořad připravil a uváděl Jiří Zajíc. Ještě opakujeme, že pokud chcete vyjádřit své názory, můžete vytvořit ještě jednou. Zdeňka Pince a poslance Jana Sokola. Pořad připravil a uváděl Jiří Zajíc. Ještě opakujeme, že pokud chcete vyjádřit své názory ke smyslu českých dějin a tedy i úkolu českého národa v současnosti, pošlete nám je na adresu Český rozhlas, Vinnohradská 12, Praha 22099 a výrazně vyznačte heslo Národ.