Ladislav Hejdánek – Jana Hejdánková, Rozhovor s Janou Hejdánkovou o pojímání předmětů jako objektů
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1b rozhovor s Janou o pojímání předmětů jako objektů (1).flac
====================
Včetně Foilbachovskýho, včetně toho jeho učitele, z něhož on vyšel. A ta vada je, že předmět, skutečnost, smyslovost, to je to, co nám dávají smysly, je pojímána pouze ve formě objektu, nebo na zíráni. Čili on kritizuje to pojetí, ne to poznání, jo. Ten předmět oni poznávají, ale pojímají ten předmět, který poznávají, pojímají jako objekt a tím ho deformují, jo. A to svý poznávání oni poznávají, ale to svý poznávání chápou jako na zíráni. A tím ho deformujou. Oni fakticky nejsou schopni jenom na zírat, protože my nic nepoznávají. Fakticky oni dělají víc, než na zírají, ale myslejí si, že na zírají, jo. To je to, co kritizuje Marx. Čili on kritizuje to pojetí poznání, ne ten způsob poznání samotnýho. Poznávalo se spousta věcí a poznává se dál a bude se poznávat a vždycky se budou dělat chyby a za sebou opravovat a tak dále. O tohle nejde. Jde o to, co si o tom poznání myslí. Čili tady jde o reflexi, jak dalece vím, co dělám, když poznávám. No a proti tomuhle, proti té chybě, proti tomu nedostatku dosávadního myšlení, který je nazíravý, který se domnívá, že jeho podstatou poznání je nazírání, staví Marx smyslovou činnost. Ne tedy smyslové nazírání, ale smyslovou činnost, praxi. A proti objektu dává důraz na subjekt. Že? Tak to je teda... Jak užívat radá v prochování? No a to znamená tedy, že mění. To je zase ještě něco, jak se mění, to bychom museli jít po filozofech. A v důsledku tohohle, když tady vlastně přeskakujeme celý středověk a velkej kus novověku, když dáme proti sobě tu antiku a Marxe, čili to nemůžeme chápat jako vývoj, to je proti sobě postavený, aby bylo jasný, že tam mezi tím byly různý teda přechody. No a ta aktivita, to to on nevymyslel, Marx. A to se vyvíjelo teda v celé evropské moderní filozofii od dekad započínající. Ale ten základní rozdíl je v tom, že Marx je přesvědčen, že k věcem, k poznání věcí, se nemůžeme dostat nějakým nazíráním. Jehož podstata je v tom, že odstraníme všecko, co by nám stálo v cestě. A to znamená i své myšlenky a představy, předpojetí všelijaká, předsudky atd. A že nahlížíme věc samotnou. Říká, ne, to není možný. My s tou věcí se dostáváme do styku především ve své činnosti, ve své praxi a poznáváme tu věc analýzou té praxe. Když my se obrátíme ke své praxi, k tomu, co jsme dělali, a teď se tážeme, proč se nám to jednou povedlo a po druhé nepovedlo. A teď to chceme rozebrat, analyzujeme to. A teď z toho vydolujeme ty zkušenosti, které jsou skutečně závažené a necháváme stranou to, co je vedlejší. Tak tohle to nás přivede k tomu, abychom poznali věci. No a ovšem, toto poznání věcí už není nazírání v tom původním smyslu. Níbrž je to něco, co potřebuje tu praxi. Jedno z těch tzv. překážek. Pro tu nazíravou teorii každá praxe je překážka. Já to furt říkám, že ti to najdu, ale ještě to najdu, toho Aristotela odcitovat. Jak říká, že teda se člověk musí obrátit vzádek ke každé činnosti, ke každému konání, aby odevřel oči a nazíral. Čili ta činnost mu vlastně by bránila v tom, aby nazíral. A Marx říká, nikoliv ta činnost je nezbytná, jedině v důsledku toho, že jsme ustavičně nově a nově činí a že do toho vnášníme racionalitu a tím teda z té pouhý činnosti děláme praxi, tak jedině tím jsme schopni poznat věci. Takže to, co je výsledkem toho poznání, už není názor v tom původním smyslu, nejprve je názor v takovémto běžnějším dneska, to je ve smyslu pojetí, ve smyslu myšlenky, co si o tom myslíme a tak podobně. Marx vytýká Feuerbachovi, že nepostihuje samou lidskou činnost jakožto předmětnou. To je vlastně výtkat celý ty filozofii zpátky, nejenom Feuerbachovi, že činnost není něco, co by nemělo s poznámanou věcí co dělat, abychom se mohli k té činnosti obrátit záry a nazírat tu věc. Ta činnost sama je spjata s tím předmětem a proto se říká, že sama lidská činnost je předmětná. Je zaměřená k předmětu. Není to jenom nějaký odvínění, nějaký hodění, ale je to zaměřeno k něčemu. A tento předmět ovšem nelze redukovat, má jinou povahu, než ten objekt, který byl býval před náma. Marks tady odlišuje předmět od objektu, i když zase v běžné řeči je to totéž. Ale se to nerozlišuje, to je nedostatek každodenní mluvy. A chce si nechat to slovo předmět pro zaměřenost, později teda se tomu říká intence, to je právě vynález fenomenologie, že intencionality, intenci, a říká, že sama praxe je toho charakteru, že tu intenci má, že je intencionálně zaměřená. No a teď ještě poslední věc tam v tom prvním je, že se tam zdůrazněje ta revoluční fugozovka prakticko-kritická činnost. Čili ještě k té praxi, ne každá praxe, a ne každá reflexe praxe, ale reflexe kritická. Čili abych já došel k pravdě, tak musím především být aktivní. Musím to, co poznávám, nějakým způsobem uchopit prakticky. Musím s tím prakticky zacházet. A poznávám to pak tím, že tu praxi podrobím myšlenkovému rozboru. Že se nad tím zamyslím, že uvažuju, co v té praxi bylo správné a co ne. Tím ji pročišťuji. A v tomhletom rozpoznání, když se vracím myšlenkově ke své praxi a chci tu praxi uchopit a přes to uchopení praxe uchopit sám ten předmět, k němuž ta praxe směřuje, dozpět k tomu poznání. Ale Marx tady ještě zdůrazněje další věc, že nejde jenom o to tu praxi uchopit, vyhově té praxi, ale že je potřeba jí podrobit kriticem. To znamená, ta reflexe, to myšlení, to uchopení myšlenkových, to není odvozeno z praxe tak, že by bylo jakousi nadstavbou nad tou praxí. Když já myšlenkově chci vyhovět tomu směřování té praxe, tak já se nesmím myšlenkově jenom přimknout té praxi tak, jak je. To myšlení nemůže být jenom jakousi odvozeninou z té praxe. Ale to myšlení musí být kritické, to znamená, ono musí kritizovat tu praxi. Musí mít od té praxe kritický odstup, to znamená, musí mít přístup k nějakým mírám, k nějakým normám, podle niž ještě může tu praxi posoudit jako správnou nebo nesprávnou. Čili to jsou ty nejdůležitější body, které u toho Marxe tam jsou, a my je pak budeme potřebovat. Dobře, to jsme řekli, že je to tež kopnutí a kopání. Není to nazírání, níbeř praxe. Ale není to individuální praxe, níbeř společenská praxe. A ten důraz na tu společenskost je nesmírně významnej proto, že společnost smyslově nazřít nelze vůbec. Ani vokem, ani uchem, ani žádným jiným smyslem nemůžeš vnímat společnost. Ale přesto společnost je základní realita, dokonce člověk bez společnosti by nemohl žít. Takže to je takovej kardinální příklad, proč ten nazíránej způsob myšlení by musel celou společnost vyškrtnot. A taky o ní vlastně nevěděl. No a to poslední teda, je teda, že filozofové svět různě vykládali, jde o to jej změnit. To vykládání, to je de facto jakási odrůdaté nazíravosti. Že prostě to nechám tak, jak to je a teď jenom se k tomu blížím. Že vykládám, to už není ten názor v tom původním smyslu, ale je to ten názor v tom druhém, co jsme už rozlišili. Ve smyslu pojetí. Když šiba je, že i tam, kdy už teda prostě nejde o ten názor.
s1b rozhovor s Janou o pojímání předmětů jako objektů (1).flac
====================
Včetně Foilbachovskýho, včetně toho jeho učitele, z něhož on vyšel. A ta vada je, že předmět, skutečnost, smyslovost, to je to, co nám dávají smysly, je pojímána pouze ve formě objektu, nebo na zíráni. Čili on kritizuje to pojetí, ne to poznání, jo. Ten předmět oni poznávají, ale pojímají ten předmět, který poznávají, pojímají jako objekt a tím ho deformují, jo. A to svý poznávání oni poznávají, ale to svý poznávání chápou jako na zíráni. A tím ho deformujou. Oni fakticky nejsou schopni jenom na zírat, protože my nic nepoznávají. Fakticky oni dělají víc, než na zírají, ale myslejí si, že na zírají, jo. To je to, co kritizuje Marx. Čili on kritizuje to pojetí poznání, ne ten způsob poznání samotnýho. Poznávalo se spousta věcí a poznává se dál a bude se poznávat a vždycky se budou dělat chyby a za sebou opravovat a tak dále. O tohle nejde. Jde o to, co si o tom poznání myslí. Čili tady jde o reflexi, jak dalece vím, co dělám, když poznávám. No a proti tomuhle, proti té chybě, proti tomu nedostatku dosávadního myšlení, který je nazíravý, který se domnívá, že jeho podstatou poznání je nazírání, staví Marx smyslovou činnost. Ne tedy smyslové nazírání, ale smyslovou činnost, praxi. A proti objektu dává důraz na subjekt. Že? Tak to je teda... Jak užívat radá v prochování? No a to znamená tedy, že mění. To je zase ještě něco, jak se mění, to bychom museli jít po filozofech. A v důsledku tohohle, když tady vlastně přeskakujeme celý středověk a velkej kus novověku, když dáme proti sobě tu antiku a Marxe, čili to nemůžeme chápat jako vývoj, to je proti sobě postavený, aby bylo jasný, že tam mezi tím byly různý teda přechody. No a ta aktivita, to to on nevymyslel, Marx. A to se vyvíjelo teda v celé evropské moderní filozofii od dekad započínající. Ale ten základní rozdíl je v tom, že Marx je přesvědčen, že k věcem, k poznání věcí, se nemůžeme dostat nějakým nazíráním. Jehož podstata je v tom, že odstraníme všecko, co by nám stálo v cestě. A to znamená i své myšlenky a představy, předpojetí všelijaká, předsudky atd. A že nahlížíme věc samotnou. Říká, ne, to není možný. My s tou věcí se dostáváme do styku především ve své činnosti, ve své praxi a poznáváme tu věc analýzou té praxe. Když my se obrátíme ke své praxi, k tomu, co jsme dělali, a teď se tážeme, proč se nám to jednou povedlo a po druhé nepovedlo. A teď to chceme rozebrat, analyzujeme to. A teď z toho vydolujeme ty zkušenosti, které jsou skutečně závažené a necháváme stranou to, co je vedlejší. Tak tohle to nás přivede k tomu, abychom poznali věci. No a ovšem, toto poznání věcí už není nazírání v tom původním smyslu. Níbrž je to něco, co potřebuje tu praxi. Jedno z těch tzv. překážek. Pro tu nazíravou teorii každá praxe je překážka. Já to furt říkám, že ti to najdu, ale ještě to najdu, toho Aristotela odcitovat. Jak říká, že teda se člověk musí obrátit vzádek ke každé činnosti, ke každému konání, aby odevřel oči a nazíral. Čili ta činnost mu vlastně by bránila v tom, aby nazíral. A Marx říká, nikoliv ta činnost je nezbytná, jedině v důsledku toho, že jsme ustavičně nově a nově činí a že do toho vnášníme racionalitu a tím teda z té pouhý činnosti děláme praxi, tak jedině tím jsme schopni poznat věci. Takže to, co je výsledkem toho poznání, už není názor v tom původním smyslu, nejprve je názor v takovémto běžnějším dneska, to je ve smyslu pojetí, ve smyslu myšlenky, co si o tom myslíme a tak podobně. Marx vytýká Feuerbachovi, že nepostihuje samou lidskou činnost jakožto předmětnou. To je vlastně výtkat celý ty filozofii zpátky, nejenom Feuerbachovi, že činnost není něco, co by nemělo s poznámanou věcí co dělat, abychom se mohli k té činnosti obrátit záry a nazírat tu věc. Ta činnost sama je spjata s tím předmětem a proto se říká, že sama lidská činnost je předmětná. Je zaměřená k předmětu. Není to jenom nějaký odvínění, nějaký hodění, ale je to zaměřeno k něčemu. A tento předmět ovšem nelze redukovat, má jinou povahu, než ten objekt, který byl býval před náma. Marks tady odlišuje předmět od objektu, i když zase v běžné řeči je to totéž. Ale se to nerozlišuje, to je nedostatek každodenní mluvy. A chce si nechat to slovo předmět pro zaměřenost, později teda se tomu říká intence, to je právě vynález fenomenologie, že intencionality, intenci, a říká, že sama praxe je toho charakteru, že tu intenci má, že je intencionálně zaměřená. No a teď ještě poslední věc tam v tom prvním je, že se tam zdůrazněje ta revoluční fugozovka prakticko-kritická činnost. Čili ještě k té praxi, ne každá praxe, a ne každá reflexe praxe, ale reflexe kritická. Čili abych já došel k pravdě, tak musím především být aktivní. Musím to, co poznávám, nějakým způsobem uchopit prakticky. Musím s tím prakticky zacházet. A poznávám to pak tím, že tu praxi podrobím myšlenkovému rozboru. Že se nad tím zamyslím, že uvažuju, co v té praxi bylo správné a co ne. Tím ji pročišťuji. A v tomhletom rozpoznání, když se vracím myšlenkově ke své praxi a chci tu praxi uchopit a přes to uchopení praxe uchopit sám ten předmět, k němuž ta praxe směřuje, dozpět k tomu poznání. Ale Marx tady ještě zdůrazněje další věc, že nejde jenom o to tu praxi uchopit, vyhově té praxi, ale že je potřeba jí podrobit kriticem. To znamená, ta reflexe, to myšlení, to uchopení myšlenkových, to není odvozeno z praxe tak, že by bylo jakousi nadstavbou nad tou praxí. Když já myšlenkově chci vyhovět tomu směřování té praxe, tak já se nesmím myšlenkově jenom přimknout té praxi tak, jak je. To myšlení nemůže být jenom jakousi odvozeninou z té praxe. Ale to myšlení musí být kritické, to znamená, ono musí kritizovat tu praxi. Musí mít od té praxe kritický odstup, to znamená, musí mít přístup k nějakým mírám, k nějakým normám, podle niž ještě může tu praxi posoudit jako správnou nebo nesprávnou. Čili to jsou ty nejdůležitější body, které u toho Marxe tam jsou, a my je pak budeme potřebovat. Dobře, to jsme řekli, že je to tež kopnutí a kopání. Není to nazírání, níbeř praxe. Ale není to individuální praxe, níbeř společenská praxe. A ten důraz na tu společenskost je nesmírně významnej proto, že společnost smyslově nazřít nelze vůbec. Ani vokem, ani uchem, ani žádným jiným smyslem nemůžeš vnímat společnost. Ale přesto společnost je základní realita, dokonce člověk bez společnosti by nemohl žít. Takže to je takovej kardinální příklad, proč ten nazíránej způsob myšlení by musel celou společnost vyškrtnot. A taky o ní vlastně nevěděl. No a to poslední teda, je teda, že filozofové svět různě vykládali, jde o to jej změnit. To vykládání, to je de facto jakási odrůdaté nazíravosti. Že prostě to nechám tak, jak to je a teď jenom se k tomu blížím. Že vykládám, to už není ten názor v tom původním smyslu, ale je to ten názor v tom druhém, co jsme už rozlišili. Ve smyslu pojetí. Když šiba je, že i tam, kdy už teda prostě nejde o ten názor.
====================
s1b rozhovor s Janou o pojímání předmětů jako objektů (1).mp3
====================
Včetně Foilbachovskýho, včetně toho jeho učitele, z něhož on vyšel. A ta vada je, že předmět, skutečnost, smyslovost, to je to, co nám dávají smysly, je pojímána pouze ve formě objektu, nebo na zíráni. Čili on kritizuje to pojetí, ne to poznání. Ten předmět oni poznávají, ale pojímají ten předmět, který poznávají, pojímají jako objekt a tím ho deformují. A to svý poznávání oni poznávají, ale to svý poznávání chápou jako na zírání a tím deformujou. Oni fakticky nejsou schopni jenom na zírat, protože my nic nepoznali. Fakticky oni dělají víc, než na zírají, ale myslejí si, že na zírají. To je to, co kritizuje Marx. Čili on kritizuje to pojetí poznání. Ne ten způsob poznání samotnýho. Poznávalo se spousta věcí a poznává se dál, a bude se poznávat a vždycky se budou dělat chyby a za sebou opravovat a tak dále. Tohle nejde. Jde o to, co si o tom poznání myslí. Čili tady jde o reflexi, jak dalece vím, co dělám, když poznávám. A proti tomuhle, proti té chybě, proti tomu nedostatku dosávadního myšlení, který je nazíravý, který se domnívá, že jeho podstatou poznání je nazírání, staví Marx smyslovou činnost. Ne tedy smyslové nazírání, ale smyslovou činnost, praxi. A proti objektu dává důraz na subjekt. Jak užívat radá v prochování? To znamená tedy, že mění. To je zase ještě něco, jak se mění, to bychom museli jít po filozofech. Ale v důsledku tohohle, když tady vlastně přeskakujeme celý středověk, a velkej kus novověku, když dáme proti sobě tu antiku a Marxe, to nemůžeme chápat jako vývoj. To je proti sobě postavené, aby bylo jasné, že tam mezi tím byly různý přechody. A ta aktivita, to to on nevymyslel. To se vyvíjelo v celé evropské moderní filozofii od dekad započínající. Ale ten základní rozdíl je v tom, že Marx je přesvědčen, že k věcem, k poznání věcí, se nemůžeme dostat nějakým nazíráním. Jehož podstata je v tom, že odstraníme všechno, co by nám stálo v cestě. A to znamená i své myšlenky a představy, předpojetí všelijaká, předsudky a tak dále. A že nahlížíme věc samotnou. Říká, ne, to není možné. My s tou věcí se dostáváme do styku především ve své činnosti, ve své praxi a poznáváme tu věc analýzou té praxe. Když my se obrátíme ke své praxi, k tomu, co jsme dělali, a teď se tážeme, proč se nám to jednou povedlo a po druhé nepovedlo. A teď to chceme rozebrat, analyzujeme to. A teď z toho vydolujeme ty zkušenosti, které jsou skutečně závažní a necháváme stranou to, co je vedlejší. Tak tohle to nás přivede k tomu, abychom poznali věci. No a ovšem, toto poznání věcí už není nazírání v tom původním smyslu. Níprž je to něco, co potřebuje tu praxi. Jedno z těch tzv. překážek. Pro tu nazíravou teorii každá praxi je překážka. Já to furt říkám, že ti to najdu, ale ještě to najdu, toho Aristotela odcitovat, jak říká, že teda se člověk musí obrátit vzády k každým činnostím, každému konání, aby odevřel oči a nazíral. Čili ta činnost mu vlastně by bránila v tom, aby nazíral. A Marx říká, nikoliv ta činnost je nezbytná, jedině v důsledku toho, že jsme ustavičně nově a nově činí a že do toho vnášíme racionalitu a tím teda s té pouhý činností děláme praxi, tak jedině tím jsme schopni poznat věci. Takže to, co je výsledkem toho poznání, už není názor v tom původním smyslu, nejprve je názor v tom běžnějším dneska, to je ve smyslu pojetí, ve smyslu myšlenky, co si o tom myslíme a tak podobně. Marx vytýká Feuerbachovi, že nepostihuje samou lidskou činnost jakožto předmětnou. To je vlastně výtkat celý ty filozofii zpátky, nejenom Feuerbachovi, že činnost není něco, co by nemělo s poznámanou věcí co dělat. Abychom se mohli k té činnosti obrátit závih a nazírat tu věc. Nébrž, ta činnost sama je spjata s tím předmětem. A proto se říká, že sama lidská činnost je předmětná, je zaměřená k předmětu. Není to jenom nějaký odvínění, nějaký hodění, ale je to zaměřeno k něčemu. A tento předmět ovšem je jiného, nelze redukovat, má jinou povahu než ten objekt, který jako by byl býval před náma. Čili Marx tady odlišuje předmět od objektů, i když zase v běžné řeči je to totéž. To se to nerozlišuje, to je nedostatek každodenní mluvy. A chce si nechat to slovo předmět pro zaměřenost, později teda se tomu říká intence, to je právě vynález fenomenologie, že intencionalitu, intenci. A říká, že sama praxe je toho charakteru, že tu intenci má. To jest, že je intencionálně zaměřená. No a teď ještě poslední věc tam v tom prvním je, se tam zdůrazněje, ta revoluční fuhozovka, prakticko kritická činnost. Čili ještě k té praxi, ne každá praxe, a ne každá reflexe praxe, ale reflexe kritická. Čili abych já došel k pravdě, tak musím především být aktivní. Musím to, co poznávám, nějakým způsobem uchopit prakticky. Musím s tím prakticky zacházet. A poznávám to pak tím, že tu praxi podrobím myšlenkovému rozboru. Že se nad tím zamyslím, že uvažuju, co v té praxi bylo správné a co ne. Tím ji pročišťuji. V tomhletom rozpoznání, když se vracím myšlenkově ke své praxi a chci tu praxi uchopit a přes to uchopení praxe uchopit sám ten předmět, k němuž ta praxe směřuje, dozpět k tomu poznání. Ale Marksta ještě zdůraznuje další věc, že nejde jenom o to, tu praxi uchopit, vyhově té praxi, ale že je potřeba jí podrobit kritice. To znamená, ta reflexe, to myšlení, to uchopení myšlenkových, to není odvozeno z praxe tak, že by bylo jakousi nadstavbou nad tou praxí. Že když já myšlenkově chci vyhovět tomu směřování té praxe, tak já se nesmím myšlenkově jenom přimknout té praxi tak, jak je. To myšlení nemůže být jenom jakousi odvozeninou z té praxe. Ale to myšlení musí být kritické. To znamená, ono musí kritizovat tu praxi. Musí mít od té praxe kritický odstup. To znamená, musí mít přístup k nějakým mírám, k nějakým normám, podle niž ještě může tu praxi posoudit jako správnou nebo nesprávnou. Čili to jsou ty nejdůležitější body, které u toho Marxe tam jsou, a my je pak budeme potřebovat. Není to nazírání, nikdy než praxe. Ale není to individuální praxe, nikdy než společenská praxe. A ten důraz na tu společenskost je nesmírně významný proto, že společnost smyslově nazřít nelze vůbec. Ani vokem, ani uchem, ani žádným jiným smyslem nemůžeš vnímat společnost. Ale přesto společnost je základně realita. Dokonce člověk bez společnosti by nemohl žít. Takže to je takovej kardinální příklad, proč ten nazíránej způsob myšlení by musel celou společnost vyškrtnout. A taky o ní vlastně nevěděl. No a to poslední teda, je teda, že filozofové svět různě vykládali, jde o to jej změnit. To vykládání, to je de facto jakási odrůdaté nazíravosti. To nechám tak, jak to je a teď jenom se k tomu blížím. Vykládám. To už není ten názor v tom původním smyslu, ale je to ten názor v tom druhém, co jsme už rozlišili, ve smyslu pojetí. Šiba je, že i tam, kdy už teda prostě nejde o ten názor,
s1b rozhovor s Janou o pojímání předmětů jako objektů (1).mp3
====================
Včetně Foilbachovskýho, včetně toho jeho učitele, z něhož on vyšel. A ta vada je, že předmět, skutečnost, smyslovost, to je to, co nám dávají smysly, je pojímána pouze ve formě objektu, nebo na zíráni. Čili on kritizuje to pojetí, ne to poznání. Ten předmět oni poznávají, ale pojímají ten předmět, který poznávají, pojímají jako objekt a tím ho deformují. A to svý poznávání oni poznávají, ale to svý poznávání chápou jako na zírání a tím deformujou. Oni fakticky nejsou schopni jenom na zírat, protože my nic nepoznali. Fakticky oni dělají víc, než na zírají, ale myslejí si, že na zírají. To je to, co kritizuje Marx. Čili on kritizuje to pojetí poznání. Ne ten způsob poznání samotnýho. Poznávalo se spousta věcí a poznává se dál, a bude se poznávat a vždycky se budou dělat chyby a za sebou opravovat a tak dále. Tohle nejde. Jde o to, co si o tom poznání myslí. Čili tady jde o reflexi, jak dalece vím, co dělám, když poznávám. A proti tomuhle, proti té chybě, proti tomu nedostatku dosávadního myšlení, který je nazíravý, který se domnívá, že jeho podstatou poznání je nazírání, staví Marx smyslovou činnost. Ne tedy smyslové nazírání, ale smyslovou činnost, praxi. A proti objektu dává důraz na subjekt. Jak užívat radá v prochování? To znamená tedy, že mění. To je zase ještě něco, jak se mění, to bychom museli jít po filozofech. Ale v důsledku tohohle, když tady vlastně přeskakujeme celý středověk, a velkej kus novověku, když dáme proti sobě tu antiku a Marxe, to nemůžeme chápat jako vývoj. To je proti sobě postavené, aby bylo jasné, že tam mezi tím byly různý přechody. A ta aktivita, to to on nevymyslel. To se vyvíjelo v celé evropské moderní filozofii od dekad započínající. Ale ten základní rozdíl je v tom, že Marx je přesvědčen, že k věcem, k poznání věcí, se nemůžeme dostat nějakým nazíráním. Jehož podstata je v tom, že odstraníme všechno, co by nám stálo v cestě. A to znamená i své myšlenky a představy, předpojetí všelijaká, předsudky a tak dále. A že nahlížíme věc samotnou. Říká, ne, to není možné. My s tou věcí se dostáváme do styku především ve své činnosti, ve své praxi a poznáváme tu věc analýzou té praxe. Když my se obrátíme ke své praxi, k tomu, co jsme dělali, a teď se tážeme, proč se nám to jednou povedlo a po druhé nepovedlo. A teď to chceme rozebrat, analyzujeme to. A teď z toho vydolujeme ty zkušenosti, které jsou skutečně závažní a necháváme stranou to, co je vedlejší. Tak tohle to nás přivede k tomu, abychom poznali věci. No a ovšem, toto poznání věcí už není nazírání v tom původním smyslu. Níprž je to něco, co potřebuje tu praxi. Jedno z těch tzv. překážek. Pro tu nazíravou teorii každá praxi je překážka. Já to furt říkám, že ti to najdu, ale ještě to najdu, toho Aristotela odcitovat, jak říká, že teda se člověk musí obrátit vzády k každým činnostím, každému konání, aby odevřel oči a nazíral. Čili ta činnost mu vlastně by bránila v tom, aby nazíral. A Marx říká, nikoliv ta činnost je nezbytná, jedině v důsledku toho, že jsme ustavičně nově a nově činí a že do toho vnášíme racionalitu a tím teda s té pouhý činností děláme praxi, tak jedině tím jsme schopni poznat věci. Takže to, co je výsledkem toho poznání, už není názor v tom původním smyslu, nejprve je názor v tom běžnějším dneska, to je ve smyslu pojetí, ve smyslu myšlenky, co si o tom myslíme a tak podobně. Marx vytýká Feuerbachovi, že nepostihuje samou lidskou činnost jakožto předmětnou. To je vlastně výtkat celý ty filozofii zpátky, nejenom Feuerbachovi, že činnost není něco, co by nemělo s poznámanou věcí co dělat. Abychom se mohli k té činnosti obrátit závih a nazírat tu věc. Nébrž, ta činnost sama je spjata s tím předmětem. A proto se říká, že sama lidská činnost je předmětná, je zaměřená k předmětu. Není to jenom nějaký odvínění, nějaký hodění, ale je to zaměřeno k něčemu. A tento předmět ovšem je jiného, nelze redukovat, má jinou povahu než ten objekt, který jako by byl býval před náma. Čili Marx tady odlišuje předmět od objektů, i když zase v běžné řeči je to totéž. To se to nerozlišuje, to je nedostatek každodenní mluvy. A chce si nechat to slovo předmět pro zaměřenost, později teda se tomu říká intence, to je právě vynález fenomenologie, že intencionalitu, intenci. A říká, že sama praxe je toho charakteru, že tu intenci má. To jest, že je intencionálně zaměřená. No a teď ještě poslední věc tam v tom prvním je, se tam zdůrazněje, ta revoluční fuhozovka, prakticko kritická činnost. Čili ještě k té praxi, ne každá praxe, a ne každá reflexe praxe, ale reflexe kritická. Čili abych já došel k pravdě, tak musím především být aktivní. Musím to, co poznávám, nějakým způsobem uchopit prakticky. Musím s tím prakticky zacházet. A poznávám to pak tím, že tu praxi podrobím myšlenkovému rozboru. Že se nad tím zamyslím, že uvažuju, co v té praxi bylo správné a co ne. Tím ji pročišťuji. V tomhletom rozpoznání, když se vracím myšlenkově ke své praxi a chci tu praxi uchopit a přes to uchopení praxe uchopit sám ten předmět, k němuž ta praxe směřuje, dozpět k tomu poznání. Ale Marksta ještě zdůraznuje další věc, že nejde jenom o to, tu praxi uchopit, vyhově té praxi, ale že je potřeba jí podrobit kritice. To znamená, ta reflexe, to myšlení, to uchopení myšlenkových, to není odvozeno z praxe tak, že by bylo jakousi nadstavbou nad tou praxí. Že když já myšlenkově chci vyhovět tomu směřování té praxe, tak já se nesmím myšlenkově jenom přimknout té praxi tak, jak je. To myšlení nemůže být jenom jakousi odvozeninou z té praxe. Ale to myšlení musí být kritické. To znamená, ono musí kritizovat tu praxi. Musí mít od té praxe kritický odstup. To znamená, musí mít přístup k nějakým mírám, k nějakým normám, podle niž ještě může tu praxi posoudit jako správnou nebo nesprávnou. Čili to jsou ty nejdůležitější body, které u toho Marxe tam jsou, a my je pak budeme potřebovat. Není to nazírání, nikdy než praxe. Ale není to individuální praxe, nikdy než společenská praxe. A ten důraz na tu společenskost je nesmírně významný proto, že společnost smyslově nazřít nelze vůbec. Ani vokem, ani uchem, ani žádným jiným smyslem nemůžeš vnímat společnost. Ale přesto společnost je základně realita. Dokonce člověk bez společnosti by nemohl žít. Takže to je takovej kardinální příklad, proč ten nazíránej způsob myšlení by musel celou společnost vyškrtnout. A taky o ní vlastně nevěděl. No a to poslední teda, je teda, že filozofové svět různě vykládali, jde o to jej změnit. To vykládání, to je de facto jakási odrůdaté nazíravosti. To nechám tak, jak to je a teď jenom se k tomu blížím. Vykládám. To už není ten názor v tom původním smyslu, ale je to ten názor v tom druhém, co jsme už rozlišili, ve smyslu pojetí. Šiba je, že i tam, kdy už teda prostě nejde o ten názor,
====================
s2 rozhovor s Janou o pojímání předmětů jako objektů (2).flac
====================
I tam, kde už nejde o ten názor ve smyslu odevření očí, pouhýho odevření očí, a kdy už se ty filozofové taky zabejvají člověkem a zabejvají se společností a tak dále. Takže to jenom chtějí vykládat. To je ale nepochopení, protože naše poznání je možné jedině přes praxi. Jakmile se k člověku a ke společnosti přibližujeme prakticky, tak ho měníme, ať chceme nebo nechceme. Takže je iluze se domnívat, že to jenom popíšu, že to jenom ukážu, vykreslim tak, jak to je. Už to, že to dělám, znamená, že do toho zasahuji. A tak si tohle filozofie musí uvědomit. Že je možná jenom tak, že ovlivňuje mění člověka a svět. No ale Malek se tady vlastně píše, jde však o to jej změnit. Jakože by se mělo měnit. Ale teď ono se mění teda. Ono se mění, a jestliže jde o to jej změnit, to jde o to, že on se mění ten svět, i když zůstává jak je. Takže lidi ho musí udržovat, jak je. A jestliže jde o to ho změnit, tak to znamená neudržovat ho, nebejt konzervativní, nenechat ho tak, jak je. Nespokojit se s tím. Ale revoltovat. Převrátit ho z gruntu. Udělat z něho jiný svět. Lepší svět. Čili to je tam v tom zamlčeno, tedy jde o toho změnit správně. My ho stejně změníme. Ale jde o toho změnit správně. Naše pojetí světa nemůže být takový, že jen vykládáme, jak ten svět je. My součástí toho poznání musíme učinit, jak ten svět má být. Jak má být změněn. Tak to je jen k vykladu Markse. Kdo si pak ještě přečtí, to tam všechno pozná. Teď se dostaneme teda k tomu rozhodujícímu. I ten posun toho pojmu, toho obsahu, slova názor, o kterým jsme mluvili, že už to neznamená jenom to odevření očí a nazírání, břeže to znamená určité pojetí, určitou myšlenkovou konstrukci, myšlenkový obraz toho předmětu. Tak že i tohleto, to samozřejmě, Marks nejdřív kritizoval tu reflexi, co si myslíme o tom, co děláme, když myslíme. Ale teď už jde o to, že i když tedy víme, že když myslíme, takže neodstraňujeme překážky, není proč, že aktivně tím myšlením se přibližujeme nebo zase naopak se vzdalujeme od věci, kterou chceme uchopit. Tak jde o to ještě, jakým způsobem my se k té věci přibližujeme. Jak vypadá ta naše myšlenková výbava. No a on kritizuje tu celou dosávaní tradici filozofickou, že z toho předmětu dělá objekt. A míní tím, že i když už ví, že nejde opouhé na zírání, tak přesto si myslí, že ten předmět je před námi jak je hotovej. A my ho máme jenom nějakým způsobem zobrazit. Ve svým vědomí. Ve svým vědomí, ve svým myšlení, ve svých vědeckých hypotezách a teorích atd. A takhle, že se přibližujeme ke každé věci, jakožto k pouhému objektu, a celý svět tedy, že se nám skládá z takovejdech předmětů, z takovejdech objektů teda. A ta tradice filozofická zapomíná, že tohle je hrubé zkreslení. Že ve světě nejsou jenom objekty. A že jsou taky subjekty. A že dokonce je to tak, to už neříká Marx teda, ale dá se to z toho vyvodit, že ve světě je plno subjektů. A že teda to redukování, to skreslování, víš co to je redukování, redukce, to je, že se něco odšlípne od toho, že se redukování té skutečnosti na pouhou objektivitu, že je nepřípustný, že vyškrtává ze skutečností obrovské její kus. Poněvadž vyškrtává například člověka. A když mluví o člověku, takže z něho dělá objekt. A tím přestává být člověk člověkem. Stává se věcí. Proč nemůže být pro jednoho člověka objektem? Může být, ale je to chyba. Ta chyba vzpočívá v tom, že třeba generál pracuje se svojíma podřízené s vojákama jako kdyby to byly marionety. A vůbec nedbá na to, že to jsou taky lidi. Pošle je někam do krvavých jatek a to, kolik lidí tam padne a tak podobně. Vztáhnout se k druhému člověku jako k objektu, jako k věci, je možné, ale je to nelidské. Je tam nějaká základní chyba. No ale když řeknu, že to je nelidské a tedy dám požadavek přistupovat k člověku jako k člověku, tak teď je otázka, jak to můžu udělat s tou myšlenkovou výbavou, která ze všeho dělá objekt. A to je právě případ Feuerbacha, kdy on v tu ránu překročí tuhletu objektivaci všeho a začne mluvit o člověku a řekne, že je to objektivace. A začne mluvit o člověku a že je třeba chápat člověka jako člověka a jednat s ním jako s člověkem a tak dále, tak prostě opouští rovinu poznání a přechází na rovinu citovosti. Ale o to vůbec nejde. Tady jde o to poznávat člověka jako člověka. Ne se k němu jenom lidsky vztahovat ve smyslu takového lidského citu a soucitu. Soucitění. Poznávat ho jako člověka. Čili jako něco, co velice přesahuje každou věc. Každý objekt. No a tak tedy, jestliže to takhle je, tak svět chápaný v té nazvíravé podobě, o jakým mluví Marx. To je už v tom druhém smyslu, ne v tom jenom odevří v oko, ale v tom smyslu, že se jenom vykládá, ukazuje, nakreslí se všechno, popisuje se to jenom. Nechá se to, jak to je. Takže to je taky nelidské. Dokonce popsat člověka v jeho těžkostech a svízelých a v jeho potlačenosti, v jeho utlačenosti, v jeho vykořistování a tak dále, že to nestačí. Že je potřeba to změnit. Že součástí toho poznání, že lidi žijou v bídě, je součástí, ne druhou věcí, cestu z tý bídy ven. A to je otázka, to je rovina poznání, to není nějakej morální příkaz. Marx to nechápe, ten se tom velice brání. Že by to byl nějakej morální příkaz, že by k tomuhle přistupoval. Že by to s vědou nemělo co dělat, ale že by to byla nějaká takový závazek pro člověka. To je přímo poznalovací charakter, nebo podmínka poznání, chtí pomoci tomu člověku. Nebo třeba, že nebo vůbec. Přistoupit k němu jakožto k člověku, je podmínka toho, abych poznal, co to je člověk. Skoro bychom tady mohli říct, a to by bylo možné tam říct, kdyby si někdo tomuhle nerozuměl a říkal, co to vlastně znamená, tak můžeš říct, no to je tak. Malý dítě není člověk ještě. Ale poznat v něm člověka znamená zacházet s ním jako s člověkem. Když s ním nebudu zacházet jako s člověkem. Když to dítě bude v rozložení rodině nebo mimo rodin, a nevytvořejí se s ním vztahy, zvazky s lidmi, to dítě propadne takzvané deprivaci. Deprivovaný se nikdy člověkem nestane. Čili otázka není, jestli dítě je člověk nebo není člověk. Otázka je, že já jsem člověk a já se k tomu dítěti musím chovat jako člověk a musím se k němu, jakož to člověk, chovat jako k člověku, i když ono ještě člověk není. A tím se to dítě může stát člověkem. To je takový krásný příklad toho, jak ta praxe do toho vstupuje. Že to není možný poznat nezávisle. Prostě je potřeba aktivně se přičinit, aby to dítě se stalo člověkem. A to je součástí toho poznání. Můžu poznávat, jestli to dítě je třeba takový nebo makový, jestli je potřeba spíš vzdůrazňovat tuhle stránku výchovy nebo jinou. Ale základ je, že já k němu musím přistupovat jako člověku. A teď konečně můžeme přejít tomu, co to je ten svět. Pojďte teda mluvit o tom objektu, že odmítá tedy nazdírání na objekt, no a já jsem měla takový pocit, že chceš mluvit o tom rozdílu, teda o tom, jaký činí rozdíl mezi předmětem a objektem. To nechceš. Já jsem nechtěl tím zvláště zabejvat, ale ty to jsme řekly. Počkej, když říká, že se má k člověku přistupovat, nebo když chceš poznávat člověka, tak ho nesmíš chtít poznávat jakožto objekt, měj byš jakožto člověka. Co to znamená poznávat člověka jako člověka? To znamená třeba, že předpokladem toho, abych pozná člověka jako člověka, je, že ho respektuji jako člověka. Protože člověk, který tady je předmětem. A předmětem samozřejmě, když poznávám člověka, tak je předmětem poznání člověk. Když poznávám psa, tak předmětem poznání je pes. Protože to poznání je zaměřený k tomu psovi nebo k tomu člověku. A nejenom poznání, ale Marx tam říká, že i ta činnost sama, ta praxe, že je zaměřena k předmětu, že je předmětná. Tak samozřejmě není žádná praxe všeobecná. Každá praxe se vždycky týká něčeho. Praxe truhlářská, tak se týká truhe a stovu a živých a takových věcí. K něčemu je vždycky zaměřena. V tomto smyslu samozřejmě ta zaměřenost se nazývá předmětnost. K něčemu je to zaměřeno, tak to, k čemu je to zaměřeno, to je předmětem. Jestliže poznání je zaměřeno k člověku, tak předmětem poznání je člověk. A teď jde o to, aby ten člověk se nestal předmětem jako objekt, jako věc, jako něco většího. Jsou běžný ty výrazy předmět a objekt, který teda stojí vedle sebe. To ne. Objekt znamená zkreslení předmětu. Míří to vlastně k tému, že člověka je možno poznat jako objekt i jako předmět. A poznat ho jako objekt znamená poznat ho jako předmět, ale jako zkreslený předmět. To poznat ho jako předmět je širší než objekt. Proto se mluví o objektivaci nebo objektifikaci. To je učinit z něčeho, co není objekt, objekt. Člověk není objektem, ale objekt. Vesnice není elektrická, ale my ji můžeme elektrifikovat. Z něčeho, co nebylo elektrifikováno, učiníme něco, kde elektrina je. Když se vyučuje biologie člověka, tak tam se činí z člověka objekt. A například v psychologii? Tam se dělá taky objekt. Psychologii jistě. V každým vědě. Co učí v psychologii? Psychiatrii. Tím spíš. Když tam je lékař a pacient... Lékař a pacient mají k sobě lidské vztahy, ale psychiatrie je obor, který se zabejívá lidskou psychou, jakožto objektem. A proto teda lékař musí být jenom víc než psychiatr. To je jako vědecký odborník. Lékař má určitý závaz, kým učí člověku, jakožto člověku. Lékař nemůže pracovat s člověkem jako s myším, nebo s morčetem. Ale psychiatrie, nebo jakákoliv jiná medicína, by to dovolovala. Já nevím. To je přeskočení. Teď jsme se dotkli toho, proč věda nemůže nikdy uchopit svět. Protože svět, to nejsou jenom objekty, to jsou také subjekty, a to je také člověk a lidská společnost. A věda nedovede jinak než objektifikovat. Všechno objektifikuje. Ten důraz na objektivní poznání ve vědě, kem normálně se rozumí stejně jako pravdivý poznání, ale to je špatně. To objektivní to znamená, objektifikující, ze všeho činnící objekt. To nedovoluje, aby věda jakkoliv uchopila svět, protože svět není jenom plnej objektů. Tam jsou také subjekty, který věda nemůže uchopit. Věda nemůže uchopit. Věda nemůže uchopit. Věda nemůže uchopit. A proto taky věda nedovede říct, co to je život. Život není objekt. A proto převádí otázku, co to je život, na příznaky, na charakteristiky, podle kterých se dá poznat, jestli něco život je a něco není. Že já říkám, mluvím o výměně látkový, o metabolizmu a o celkomosti. No a z toho teda je úplně jasný, že svět nemůže být myšlenkově uchopen tím způsobem myšlení, který ze všeho dělá objekty. Tím způsobem myšlení, který ze všeho dělá objekty. Tím způsobem myšlení, který ze všeho dělá objekty. Světový názor. Světový názor, co jsme k tomu řekli, tak to je nazýravé pojetí světa. Jak jsme říkali? V tom druhém významu. V tom druhém významu. Čili je to pojetí světa, jakož to soubor objektů. jakož to soubor objektů. S čímž ovšem Marx nesouhlasí. S čímž ovšem Marx nesouhlasí. Tohle podle Marxa není možné. Nebo prostě je to zkreslení. Nebo prostě je to zkreslení. Je to strašná deformace. Takže podle Marxa by to mělo být. Iris. Podle Marxa by to mělo být. Podle Marxa by to mělo být. Takže nejde o názor na svět. Nemůžeš o program pro svět. Nemůžeš o názor na svět. Nepříliš o program pro svět. Nemůžeš o názor na svět. Příliš o program pro svět. Když jde o změnu, tak jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, tak jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program.
s2 rozhovor s Janou o pojímání předmětů jako objektů (2).flac
====================
I tam, kde už nejde o ten názor ve smyslu odevření očí, pouhýho odevření očí, a kdy už se ty filozofové taky zabejvají člověkem a zabejvají se společností a tak dále. Takže to jenom chtějí vykládat. To je ale nepochopení, protože naše poznání je možné jedině přes praxi. Jakmile se k člověku a ke společnosti přibližujeme prakticky, tak ho měníme, ať chceme nebo nechceme. Takže je iluze se domnívat, že to jenom popíšu, že to jenom ukážu, vykreslim tak, jak to je. Už to, že to dělám, znamená, že do toho zasahuji. A tak si tohle filozofie musí uvědomit. Že je možná jenom tak, že ovlivňuje mění člověka a svět. No ale Malek se tady vlastně píše, jde však o to jej změnit. Jakože by se mělo měnit. Ale teď ono se mění teda. Ono se mění, a jestliže jde o to jej změnit, to jde o to, že on se mění ten svět, i když zůstává jak je. Takže lidi ho musí udržovat, jak je. A jestliže jde o to ho změnit, tak to znamená neudržovat ho, nebejt konzervativní, nenechat ho tak, jak je. Nespokojit se s tím. Ale revoltovat. Převrátit ho z gruntu. Udělat z něho jiný svět. Lepší svět. Čili to je tam v tom zamlčeno, tedy jde o toho změnit správně. My ho stejně změníme. Ale jde o toho změnit správně. Naše pojetí světa nemůže být takový, že jen vykládáme, jak ten svět je. My součástí toho poznání musíme učinit, jak ten svět má být. Jak má být změněn. Tak to je jen k vykladu Markse. Kdo si pak ještě přečtí, to tam všechno pozná. Teď se dostaneme teda k tomu rozhodujícímu. I ten posun toho pojmu, toho obsahu, slova názor, o kterým jsme mluvili, že už to neznamená jenom to odevření očí a nazírání, břeže to znamená určité pojetí, určitou myšlenkovou konstrukci, myšlenkový obraz toho předmětu. Tak že i tohleto, to samozřejmě, Marks nejdřív kritizoval tu reflexi, co si myslíme o tom, co děláme, když myslíme. Ale teď už jde o to, že i když tedy víme, že když myslíme, takže neodstraňujeme překážky, není proč, že aktivně tím myšlením se přibližujeme nebo zase naopak se vzdalujeme od věci, kterou chceme uchopit. Tak jde o to ještě, jakým způsobem my se k té věci přibližujeme. Jak vypadá ta naše myšlenková výbava. No a on kritizuje tu celou dosávaní tradici filozofickou, že z toho předmětu dělá objekt. A míní tím, že i když už ví, že nejde opouhé na zírání, tak přesto si myslí, že ten předmět je před námi jak je hotovej. A my ho máme jenom nějakým způsobem zobrazit. Ve svým vědomí. Ve svým vědomí, ve svým myšlení, ve svých vědeckých hypotezách a teorích atd. A takhle, že se přibližujeme ke každé věci, jakožto k pouhému objektu, a celý svět tedy, že se nám skládá z takovejdech předmětů, z takovejdech objektů teda. A ta tradice filozofická zapomíná, že tohle je hrubé zkreslení. Že ve světě nejsou jenom objekty. A že jsou taky subjekty. A že dokonce je to tak, to už neříká Marx teda, ale dá se to z toho vyvodit, že ve světě je plno subjektů. A že teda to redukování, to skreslování, víš co to je redukování, redukce, to je, že se něco odšlípne od toho, že se redukování té skutečnosti na pouhou objektivitu, že je nepřípustný, že vyškrtává ze skutečností obrovské její kus. Poněvadž vyškrtává například člověka. A když mluví o člověku, takže z něho dělá objekt. A tím přestává být člověk člověkem. Stává se věcí. Proč nemůže být pro jednoho člověka objektem? Může být, ale je to chyba. Ta chyba vzpočívá v tom, že třeba generál pracuje se svojíma podřízené s vojákama jako kdyby to byly marionety. A vůbec nedbá na to, že to jsou taky lidi. Pošle je někam do krvavých jatek a to, kolik lidí tam padne a tak podobně. Vztáhnout se k druhému člověku jako k objektu, jako k věci, je možné, ale je to nelidské. Je tam nějaká základní chyba. No ale když řeknu, že to je nelidské a tedy dám požadavek přistupovat k člověku jako k člověku, tak teď je otázka, jak to můžu udělat s tou myšlenkovou výbavou, která ze všeho dělá objekt. A to je právě případ Feuerbacha, kdy on v tu ránu překročí tuhletu objektivaci všeho a začne mluvit o člověku a řekne, že je to objektivace. A začne mluvit o člověku a že je třeba chápat člověka jako člověka a jednat s ním jako s člověkem a tak dále, tak prostě opouští rovinu poznání a přechází na rovinu citovosti. Ale o to vůbec nejde. Tady jde o to poznávat člověka jako člověka. Ne se k němu jenom lidsky vztahovat ve smyslu takového lidského citu a soucitu. Soucitění. Poznávat ho jako člověka. Čili jako něco, co velice přesahuje každou věc. Každý objekt. No a tak tedy, jestliže to takhle je, tak svět chápaný v té nazvíravé podobě, o jakým mluví Marx. To je už v tom druhém smyslu, ne v tom jenom odevří v oko, ale v tom smyslu, že se jenom vykládá, ukazuje, nakreslí se všechno, popisuje se to jenom. Nechá se to, jak to je. Takže to je taky nelidské. Dokonce popsat člověka v jeho těžkostech a svízelých a v jeho potlačenosti, v jeho utlačenosti, v jeho vykořistování a tak dále, že to nestačí. Že je potřeba to změnit. Že součástí toho poznání, že lidi žijou v bídě, je součástí, ne druhou věcí, cestu z tý bídy ven. A to je otázka, to je rovina poznání, to není nějakej morální příkaz. Marx to nechápe, ten se tom velice brání. Že by to byl nějakej morální příkaz, že by k tomuhle přistupoval. Že by to s vědou nemělo co dělat, ale že by to byla nějaká takový závazek pro člověka. To je přímo poznalovací charakter, nebo podmínka poznání, chtí pomoci tomu člověku. Nebo třeba, že nebo vůbec. Přistoupit k němu jakožto k člověku, je podmínka toho, abych poznal, co to je člověk. Skoro bychom tady mohli říct, a to by bylo možné tam říct, kdyby si někdo tomuhle nerozuměl a říkal, co to vlastně znamená, tak můžeš říct, no to je tak. Malý dítě není člověk ještě. Ale poznat v něm člověka znamená zacházet s ním jako s člověkem. Když s ním nebudu zacházet jako s člověkem. Když to dítě bude v rozložení rodině nebo mimo rodin, a nevytvořejí se s ním vztahy, zvazky s lidmi, to dítě propadne takzvané deprivaci. Deprivovaný se nikdy člověkem nestane. Čili otázka není, jestli dítě je člověk nebo není člověk. Otázka je, že já jsem člověk a já se k tomu dítěti musím chovat jako člověk a musím se k němu, jakož to člověk, chovat jako k člověku, i když ono ještě člověk není. A tím se to dítě může stát člověkem. To je takový krásný příklad toho, jak ta praxe do toho vstupuje. Že to není možný poznat nezávisle. Prostě je potřeba aktivně se přičinit, aby to dítě se stalo člověkem. A to je součástí toho poznání. Můžu poznávat, jestli to dítě je třeba takový nebo makový, jestli je potřeba spíš vzdůrazňovat tuhle stránku výchovy nebo jinou. Ale základ je, že já k němu musím přistupovat jako člověku. A teď konečně můžeme přejít tomu, co to je ten svět. Pojďte teda mluvit o tom objektu, že odmítá tedy nazdírání na objekt, no a já jsem měla takový pocit, že chceš mluvit o tom rozdílu, teda o tom, jaký činí rozdíl mezi předmětem a objektem. To nechceš. Já jsem nechtěl tím zvláště zabejvat, ale ty to jsme řekly. Počkej, když říká, že se má k člověku přistupovat, nebo když chceš poznávat člověka, tak ho nesmíš chtít poznávat jakožto objekt, měj byš jakožto člověka. Co to znamená poznávat člověka jako člověka? To znamená třeba, že předpokladem toho, abych pozná člověka jako člověka, je, že ho respektuji jako člověka. Protože člověk, který tady je předmětem. A předmětem samozřejmě, když poznávám člověka, tak je předmětem poznání člověk. Když poznávám psa, tak předmětem poznání je pes. Protože to poznání je zaměřený k tomu psovi nebo k tomu člověku. A nejenom poznání, ale Marx tam říká, že i ta činnost sama, ta praxe, že je zaměřena k předmětu, že je předmětná. Tak samozřejmě není žádná praxe všeobecná. Každá praxe se vždycky týká něčeho. Praxe truhlářská, tak se týká truhe a stovu a živých a takových věcí. K něčemu je vždycky zaměřena. V tomto smyslu samozřejmě ta zaměřenost se nazývá předmětnost. K něčemu je to zaměřeno, tak to, k čemu je to zaměřeno, to je předmětem. Jestliže poznání je zaměřeno k člověku, tak předmětem poznání je člověk. A teď jde o to, aby ten člověk se nestal předmětem jako objekt, jako věc, jako něco většího. Jsou běžný ty výrazy předmět a objekt, který teda stojí vedle sebe. To ne. Objekt znamená zkreslení předmětu. Míří to vlastně k tému, že člověka je možno poznat jako objekt i jako předmět. A poznat ho jako objekt znamená poznat ho jako předmět, ale jako zkreslený předmět. To poznat ho jako předmět je širší než objekt. Proto se mluví o objektivaci nebo objektifikaci. To je učinit z něčeho, co není objekt, objekt. Člověk není objektem, ale objekt. Vesnice není elektrická, ale my ji můžeme elektrifikovat. Z něčeho, co nebylo elektrifikováno, učiníme něco, kde elektrina je. Když se vyučuje biologie člověka, tak tam se činí z člověka objekt. A například v psychologii? Tam se dělá taky objekt. Psychologii jistě. V každým vědě. Co učí v psychologii? Psychiatrii. Tím spíš. Když tam je lékař a pacient... Lékař a pacient mají k sobě lidské vztahy, ale psychiatrie je obor, který se zabejívá lidskou psychou, jakožto objektem. A proto teda lékař musí být jenom víc než psychiatr. To je jako vědecký odborník. Lékař má určitý závaz, kým učí člověku, jakožto člověku. Lékař nemůže pracovat s člověkem jako s myším, nebo s morčetem. Ale psychiatrie, nebo jakákoliv jiná medicína, by to dovolovala. Já nevím. To je přeskočení. Teď jsme se dotkli toho, proč věda nemůže nikdy uchopit svět. Protože svět, to nejsou jenom objekty, to jsou také subjekty, a to je také člověk a lidská společnost. A věda nedovede jinak než objektifikovat. Všechno objektifikuje. Ten důraz na objektivní poznání ve vědě, kem normálně se rozumí stejně jako pravdivý poznání, ale to je špatně. To objektivní to znamená, objektifikující, ze všeho činnící objekt. To nedovoluje, aby věda jakkoliv uchopila svět, protože svět není jenom plnej objektů. Tam jsou také subjekty, který věda nemůže uchopit. Věda nemůže uchopit. Věda nemůže uchopit. Věda nemůže uchopit. A proto taky věda nedovede říct, co to je život. Život není objekt. A proto převádí otázku, co to je život, na příznaky, na charakteristiky, podle kterých se dá poznat, jestli něco život je a něco není. Že já říkám, mluvím o výměně látkový, o metabolizmu a o celkomosti. No a z toho teda je úplně jasný, že svět nemůže být myšlenkově uchopen tím způsobem myšlení, který ze všeho dělá objekty. Tím způsobem myšlení, který ze všeho dělá objekty. Tím způsobem myšlení, který ze všeho dělá objekty. Světový názor. Světový názor, co jsme k tomu řekli, tak to je nazýravé pojetí světa. Jak jsme říkali? V tom druhém významu. V tom druhém významu. Čili je to pojetí světa, jakož to soubor objektů. jakož to soubor objektů. S čímž ovšem Marx nesouhlasí. S čímž ovšem Marx nesouhlasí. Tohle podle Marxa není možné. Nebo prostě je to zkreslení. Nebo prostě je to zkreslení. Je to strašná deformace. Takže podle Marxa by to mělo být. Iris. Podle Marxa by to mělo být. Podle Marxa by to mělo být. Takže nejde o názor na svět. Nemůžeš o program pro svět. Nemůžeš o názor na svět. Nepříliš o program pro svět. Nemůžeš o názor na svět. Příliš o program pro svět. Když jde o změnu, tak jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, tak jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program. Když jde o plán té změny, program.
====================
s2 rozhovor s Janou o pojímání předmětů jako objektů (2).mp3
====================
I tam, kde už nejde o ten názor ve smyslu odevření očí, pouhýho odevření očí, a kdy už se ty filozofové taky zabejvají člověkem a zabejvají se společností a tak dále. Takže to jenom chtějí vykládat. To je ale nepochopení, protože naše poznání je možné jedině přes praxi. A jakmile se k člověku a ke společnosti přibližujeme prakticky, tak ho měníme, ať chceme nebo nechceme. Takže je iluze se domnívat, že to jenom popíšu, že to jenom ukážu, vykreslim tak, jak to je. Už to, že to dělám, znamená, že do toho zasahuji. A tak si tohle filozofie musí uvědomit. Že je možná jenom tak, že ovlivňuje mění člověka a svět. No ale Malek se tady vlastně píše, jde však o to jej změnit. Jakože by se mělo měnit. Ale teď ono se mění teda. Ono se mění, a jestliže jde o to jej změnit, to jde o to, že on se mění ten svět, i když zůstává jak je. Takže lidi ho musí udržovat, jak je. A jestliže jde o to ho změnit, tak to znamená neudržovat ho, nebejt konzervativní, nenechat ho tak, jak je. Nespokojit se s tím. Ale revoltovat. Převrátit ho z gruntu. Udělat z něho jiný svět. Lepší svět. To je tam v tom zamlčeno, tedy jde o toho změnit správně. My ho stejně změníme. A jde o toho změnit správně. Čili naše pojetí světa nemůže být takový, že jenom vykládáme, jak ten svět je. My součástí toho poznání musíme učinit, jak ten svět má být. Jak má být změnět. Tak to je jenom k vykladu toho Markse. Kdo si pak ještě přečtí to, to tam všecko pozná. Teď se dostaneme teda k tomu rozhodujícímu. I ten posun toho pojmu, toho obsahu, slova názor, o kterým jsme mluvili, že už to neznamená jenom to odevření očí a nazírání. Protože to znamená určité pojetí, určitou myšlenkovou konstrukci, myšlenkový obraz toho předmětu. Marks nejdřív kritizoval tu reflexi, co si myslíme o tom, co děláme, když myslíme. Ale teď už jde o to, že i když tedy víme, že když myslíme, takže neodstranňujeme překážky, není proč, že aktivně tím myšlením se přibližujeme, nebo se snad naopak vzdalujeme od věci, kterou chceme uchopit. Tak jde o to ještě, jakým způsobem my se k té věci přibližujeme. Jak vypadá ta naše myšlenková výbava. No a on kritizuje tu celou dosávadní tradici filozofickou, že z toho předmětu dělá objekt. A míní tím, že i když už ví, že nejde o pouhé nazírání, tak přesto si myslí, že ten předmět je před námi, jak je hotovej. A my ho máme jenom nějakým způsobem zobrazit. Ve svým vědomí. Ve svým vědomí, ve svým myšlení, ve svých vědeckých hypotezách a teorích a tak dále. A takhle, že se přibližujeme ke každé věci, jakožto k pouhému objektu, a celý svět tedy, že se nám skládá z takovejdech předmětů, z takovejdech objektů teda. A ta tradice filozofická zapomíná, že tohle je hrubé zkreslení. Že ve světě nejsou jenom objekty. A že jsou taky subjekty. A že dokonce je to tak, to už neříká Marx teda, ale dá se to z toho vyvodit, že ve světě je plno subjektů. A že teda to redukování, to skreslování, víš co to je redukování, redukce, to je zřejstě něco odčtívného toho, že se redukování té skutečnosti na pouhou objektivitu, že je nepřípustný, že vyškrtává ze skutečností obrovské její kus. Poněvadž vyškrtává například člověka. A když mluví o člověku, takže z něho dělá objekt. A tím přestává být člověk člověkem. Stává se věcí. Proč nemůže být pro jednoho člověka druhý člověk objektem? Může být, ale je to chyba. Ta chyba vzpočívá v tom, že třeba generál pracuje se svojíma podřízené s vojákama jako kdyby to byly marionety. A vůbec nedbá na to, že to jsou taky lidi. Pošle je do krvavých jatek někam, a nedbá na to, kolik lidí tam padne a tak podobně. Vztáhnout se k druhému člověku jako k objektu, jako k věci, je možné, ale je to nelidské. Je tam nějaká základní chyba. No ale když řeknu, že to je nelidské a tedy dám požadavek přistupovat k člověku jako k člověku, no tak teď je otázka, jak to můžu udělat s tou myšlenkovou výbavou, která ze všeho dělá objekt. No a to je právě případ Feuerbacha, kdy on v tu ránu překročí tuhletu objektivaci všeho a začne mluvit o člověku a když je třeba chápat člověka jako člověka a jednat s ním jako s člověkem a tak dále, tak prostě opouští rovinu poznání a přechází na rovinu citovosti. Ale o to vůbec nejde. Tady jde o to poznávat člověka jako člověka. Ne se k němu jenom lidsky vztahovat ve smyslu takového lidského citu a soucitu. Soucítění. Přesahovat ho jako člověka. Čili jako něco, co velice přesahuje každou věc. Každý objekt. No a tak tedy, jestliže to takhle je, tak svět chápaný v té nazvíravé podobě, o jakém mluví Marx, to je už v tom druhém smyslu, že se jenom odebří v oko. Ale v tom smyslu, že se jenom prostě vykládá, ukazuje, nakreslí se všechno, popisuje se to jenom. Nechá se to, jak to je. Takže to je taky nelidské. Dokonce popsat člověka v jeho těžkostech a svízelých a v jeho potlačenosti, utlačenosti, v jeho vykořistování, že to nestačí. Že je potřeba to změnit. Že součástí toho poznání, že lidi žijou v bídě, je součástí, ne druhou věcí, ale přímo součástí. Tu bídu zrušit. A ukázat cestu z tý bídy ven. To je otázka, to je rovina poznání, to není nějakej morální příkaz. Marx to nechápe, ten se tom velice brání. Že by to byl nějakej morální příkaz, k tomuhle přistupoval. Že by to s vědou nemělo co dělat. Ale že by to byla nějaká takový závazek pro člověka. Ne. To je součástí toho poznání. Kdo nechce člověku z bídy pomoct, ten tu bídu nepozná. To je přímo poznávací charakter, nebo podmínka poznání, chtí pomoci tomu člověku. Nebo třeba, že? Nebo vůbec. Přistoupit k němu jakožto k člověku, je podmínka toho, abych poznal, co to je člověk. Čili skoro bychom tady mohli říct, a to teda by bylo možné tam říct, kdyby si někdo tomuhle nerozuměl a říkal, co to vlastně znamená, tak můžeš říct, no to je tak. Malý dítě není člověk ještě. Ale poznat v něm člověka znamená zacházet s ním jako s člověkem. Když s ním nebudu zacházet jako s člověkem, když to dítě bude v rozložení rodině nebo mimo rodinu a nevytvořejí se s ním v stahy, svazky, s lidmi, to dítě propadne takzvaným deprivací, deprivovaný, se nikdy člověkem nestane. Čili otázka není, jestli dítě je člověk nebo není člověk. Otázka je, že já jsem člověk a já se k tomu dítěti musím chovat jako člověk a musím se k němu jakožto člověk chovat jako k člověku, i když ono ještě člověk není. A tím se to dítě může stát člověkem. To je takovej krásnej příklad toho, jak se do toho vstupuje. Že to není možný poznat nezávisle. Prostě je potřeba aktivně se přičinit, aby to dítě se stalo člověkem. A to je v současí toho poznání. Já pak můžu poznávat, jestli to dítě je třeba takový nebo makový, jestli je potřeba spíš vzdůrazňovat tuhle stránku výchovy nebo jinou. Ale základ je, že já k němu musím přistupovat jako člověk. A teď konečně můžeme přejít k tomu, co to je ten svět. Pojďte teda mluvit o tom objektu, že odmítá tedy nazýrání na objekt. A kdo nazýrání na objekt? No dobře. Já jsem měla takový pocit, že chceš mluvit o tom rozdílu, teda o tom, jaký činí rozdíl mezi předmětem a objektem. To nechceš. Já jsem nechtěl tím zvláště zabejvat, ale to jsme si řekli. Počkej, když říká, že se má k člověku přistupovat, nebo když chceš poznávat člověka, tak ho nesmíš chtít poznávat jakožto objekt, ale jakožto člověka. Co to znamená poznávat člověka jako člověka? To znamená třeba, že předpokladem toho, abych pozná člověka jako člověka, je, že ho respektuji jako člověka. To znamená to jako člověka. A člověk, který tady je předmětem, nikoli objektem. A předmětem samozřejmě, když poznávám člověka, tak je předmětem poznání člověk. Když poznávám psa, tak předmětem poznání je pes. Protože to poznání je zaměřené k tomu psovi nebo k tomu člověku. A nejenom poznání, ale Marx tam říká, že i ta činnost sama, ta praxe, že je zaměřena k předmětu, je všeobecná. Každá praxe se vždycky týká něčeho. Truhlář, praxe truhlářská, tak se týká truhel a stovu a živých a takových věcí. K něčemu je vždycky zaměřena. Takže v tomto smyslu samozřejmě ta zaměřenost se nazývá předmětnost. Čili když k něčemu je to zaměřeno, tak to, k čemu je to zaměřeno, to je předmětem. Když poznání je zaměřeno k člověku, tak předmětem poznání je člověk. A teď je o to, aby ten člověk se nestal předmětem jako objekt. Čili jako nečlověk. Jako věc. Jako něco většího. Nestojí dva souběžní výrazy. Předmět a objekt, který teda stojí vedle sebe. To ne. Objekt znamená zkreslení předmětu. Jo. Jo? Míří to vlastně k témuž. Člověka je možno poznat jako objekt i jako předmět. A poznat ho jako objekt znamená poznat ho jako předmět, ale jako zkreslený předmět. Jo. To poznat ho jako předmět je širší než jako objekt. Proto se mluví o objektivaci nebo objektifikaci. To je učinit z něčeho, co není objekt, objekt. Člověk není objektem, ale já z něho činím jako objekt. To je podobně jako... Vesnice není elektrická, ale my ji můžeme elektrifikovat. To je zavíst tam elektřinu. Z něčeho, co nebylo elektrifikováno, učiníme něco, kde zavedená elektřina je. Takže například biologii, když se vyučuje biologie člověka, tak tam se činí z člověka objekt. A je například v psychologii... Tam se dělá taky objekt. Taky? I v praktické psychologii? V psychologii jistě. V každé vědě. Co učí v psychologii? V psychiatrii. Tím spíš. No a když teda tam je lékař a pacient, a ten lékař teda jako... Lékař a pacient mají k sobě lidské vztahy, ale psychiatrie je obor, který se zabývá lidskou psíchou jakožto objektem. Aha, tak jo. A proto teda lékař musí být jenom víc než psychiatr. To je jako vědecké odborník. Lékař má určitý závaz, kým učí člověku jakožto člověku. Lékař nemůže pracovat s člověkem jako s myším nebo s morčetem. Ale psychiatrie nebo jakákoliv jiná medicína by to dovolovala. Já nevím, to je přeskočení. Teď jsme teda dotkli toho, proč věda nemůže nikdy uchopit svět. Protože svět to nejsou jenom objekty, to jsou takové subjekty, a to je takový člověk a lidská společnost. A věda nedovede jinak než objektifikovat. Všecko objektifikuje. Ten důraz na objektivní poznání ve vědě, kterému normálně se rozumí stejně jako pravdivý poznání, ale to je špatně. To objektivní to znamená objektifikující, ze všeho činnící objekt. To nedovoluje, aby věda jakkoliv uchopila svět, protože svět není jenom plnej objektů. Tam jsou taky subjekty, který věda nemůže uchopit. A proto taky věda nedovede říct, co to je život. Život není objekt. A proto převádí otázku, co to je život, na příznaky, na charakteristiky, podle kterých se dá poznat, jestli něco život je a něco není. Že já říkám, mluvím o výměně látkový, o metabolizmu, o rádavému celkomosti. A z toho teda je úplně jasný, že svět nemůže být myšlenkově uchopen tím způsobem myšlení, který ze všeho dělá objekty. Světový názor. A světový názor, co jsme k tomu řekli, tak to je nazýravé pojetí světa. Jak jsme říkali, jo? V tom druhém významu. V tom druhém významu. Čili je to pojetí světa. Jakož to objektují. Jakož to soubor objektují. S čímž ovšem Marx nesouhlasí. Tohle podle Marxa není možné. Nebo prostě je to zkreslení, je to strašná deformace. Takže podle Marxa by to mělo být. Jak? Podle Marxa by to mělo být tak, že nejde o názor na svět, nejde běž o program pro svět. Když jde o toho její změní, tak jde o jakýsi program tej změny. Raději říkal program na reformu světa. A když jde o toho její změní, tak jde o jakýsi program tej změny. Raději říkal program na reformu světa. To se naučil u Marxa samozřejmě. Když jde o změnu, tak jde o plán té změny. Když jde o plán té změny, tak jde o plán té změny. Takže ta nazíravost je předmětem Marxovy kritiky. Protože nechává věci, jaký jsou. A nechápe je vstažení k praxitu. Ta nazíravost je chybná v tom, že se pokouší zapomínat na to, že základní náš přístup k věcem je praktický. Jestliže je náš základní přístup praktický, tak ovšem vůbec není naším cílem nějaký názor, náhled na svět, nějaké myšlenkové vypodobnění, jak svět vypadá. Nyní už jde o to, všechny tyhle jednotlivé poznatky, které samozřejmě se můžou vztahovat k objektivní stránce světa. Svět samozřejmě se nedá redukovat na objektivitu, ale má objektivní stránky a tou objektivní stránkou světa se zabejvá vědecký poznání. Tak samozřejmě součástí toho přístupu ke světu bude také tohleto poznání objektivní stránky světa. Ale základem toho přístupu je program na změnu ve světě. A ne názor na svět. Ten názor na svět je jenom takovou pomocnou, dočasnou záležností, stále se mění, jako všechno poznání se mění. A v podstatě, tak to je jedna věc, důraz na to, že to máme program. Ale on by to vůbec ani nemohl pejít, názor na svět, bez toho programu. Máš to jednotící. To, co z toho dělá jednotnej názor, to je jednotný myšlenkový uchopení. To je ta praxe, to je ten program. To je jednotný pro koho? V sobě. Když je pes jedno zvíře, který je jedno, tak pro koho je jedno? Především pro toho psa. Ten pes musí být jeden. Člověk musí být taky jeden. Že pak je i pro ty druhý jeden, to je v pořádku, ale jeden je a nebo není? Podívej se, tak můžu mít encyklopedii, znalost různých faktů po světě, ale to není ještě jednotný pojetí. V tom slavníku to máš, když jsme to chtěli ocitovat, že tam píšou o tom, že to je takový sjednocený pojetí světa na základě jednotlivých poznatků. Jednotlivý poznatky nemůžou dát názor na svět. Jo, sjednocený, já jsem právě měla jako... Ale to sjednocení je možný jenom v tom programu. Nené v těch faktických datech od tý objektivní stránce. Tech může být zčíslně mnoho, ale přesto ještě nikdo žádný jednotný pojetí, sjednocený pojetí neudělal. Čili to sjednocení je možný jedině díky tomu programu. Ty programové části poznáte. No a teď je o to, že ta programová část prostě nemůže, to nemůže poskytnout věda. Věda může poskytnout jednotlivé faktické údaje o objektivní stránce světa. No a teďka moment. Mně začíná připadat, že ta věda u tebe je téměř totožná s tím nazýravým poznáváním. Nazýravé poznávání to je určité sebepojetí poznávání. Poznávání, které samo sebe chápe jako nazýravé. Čili proti tomu, tam Marx kritizuje to sebepochopení poznávání. I vědeckého poznávání. Ale teď, když mluvíme o té vědě samotný, tak my víme, že její poznání není nazýravé. Věda musí být zatraceně aktivní a praktická a technická, aby něco poznávala. Chce poznat skladbu a tomu musí postavit obrovský cyklotrony, aby k něčemu doprospěl. To je to nazýrání v tom druhém smyslu. Takže v tomto smří víme, že v tom druhém smyslu věda i v tom druhém smyslu není nazýravá. Věda je praktická. Jenomže způsob, jak věda přistupuje nenazýravě ke světu... Počkej, když tak se je u toho druhého významu. Ten první význam toho nazýrání, že se jenom díváš. A ten druhý, že ty poznáváš praxi. No ale to, že poznávám praxi, to je kritika nazýravosti. V tom druhém smyslu. To přece Marksu příspěve kritizuje nazýravé... Samozřejmě, že jsem tam poznával, ale mysleli si, že to je nazýravé. A on říká, blbost, není to nazýravé, je to přes praxi. Ano, je to přes praxi. Takže tohle, že ode mě věda samozřejmě není nazýravá, v tomto smyslu, může být přes praxi. No, to zná v tom druhém smyslu. Vytváří si názor v tom druhém smyslu. No tak ne. Vytváří si myšlenkové povědky. No, což je názor v tom druhém smyslu, jsi sám to říkal. Ne, v tom druhém smyslu to je nazýravost, proti který tady Marks brojí. No, potom už brojí jenom kvůli tomu, že říká, že se to musí změnit. No jistě, to je ono, ale... Věda ale nic nemění, bo mění. No mění, samozřejmě, samozřejmě. Takže u vědy je jediná... Jak poznáš, jak se mění tlak, třeba nebo jak je závislej tlak na teplotě. Uplynu. No prostě, že změříš tlak při deseti stupních a pak to zahřeješ. To je praxe. No samozřejmě. To je praxe, no, ale... No dobře, ale tak to je ten druhej, ten tak nemůžeš... Jano, prosím tě, rozlišuj. To jsou tři stupně a to jste ten druhej pořád. Ne, jsou dvojí smysl, slova, názor a nazýravost. Ten první je antický a ten druhej je, nejde jinak než teda přes tu praxi. Ale myslíme si, že v podstatě uchopíme věci tak, jak jsou a necháme je tak. Víme, že to jinak nejde, než tím, že něco změníme. Ale změníme to, proto abychom to poznali, jak to je. Či něco na tom nezměníme.
s2 rozhovor s Janou o pojímání předmětů jako objektů (2).mp3
====================
I tam, kde už nejde o ten názor ve smyslu odevření očí, pouhýho odevření očí, a kdy už se ty filozofové taky zabejvají člověkem a zabejvají se společností a tak dále. Takže to jenom chtějí vykládat. To je ale nepochopení, protože naše poznání je možné jedině přes praxi. A jakmile se k člověku a ke společnosti přibližujeme prakticky, tak ho měníme, ať chceme nebo nechceme. Takže je iluze se domnívat, že to jenom popíšu, že to jenom ukážu, vykreslim tak, jak to je. Už to, že to dělám, znamená, že do toho zasahuji. A tak si tohle filozofie musí uvědomit. Že je možná jenom tak, že ovlivňuje mění člověka a svět. No ale Malek se tady vlastně píše, jde však o to jej změnit. Jakože by se mělo měnit. Ale teď ono se mění teda. Ono se mění, a jestliže jde o to jej změnit, to jde o to, že on se mění ten svět, i když zůstává jak je. Takže lidi ho musí udržovat, jak je. A jestliže jde o to ho změnit, tak to znamená neudržovat ho, nebejt konzervativní, nenechat ho tak, jak je. Nespokojit se s tím. Ale revoltovat. Převrátit ho z gruntu. Udělat z něho jiný svět. Lepší svět. To je tam v tom zamlčeno, tedy jde o toho změnit správně. My ho stejně změníme. A jde o toho změnit správně. Čili naše pojetí světa nemůže být takový, že jenom vykládáme, jak ten svět je. My součástí toho poznání musíme učinit, jak ten svět má být. Jak má být změnět. Tak to je jenom k vykladu toho Markse. Kdo si pak ještě přečtí to, to tam všecko pozná. Teď se dostaneme teda k tomu rozhodujícímu. I ten posun toho pojmu, toho obsahu, slova názor, o kterým jsme mluvili, že už to neznamená jenom to odevření očí a nazírání. Protože to znamená určité pojetí, určitou myšlenkovou konstrukci, myšlenkový obraz toho předmětu. Marks nejdřív kritizoval tu reflexi, co si myslíme o tom, co děláme, když myslíme. Ale teď už jde o to, že i když tedy víme, že když myslíme, takže neodstranňujeme překážky, není proč, že aktivně tím myšlením se přibližujeme, nebo se snad naopak vzdalujeme od věci, kterou chceme uchopit. Tak jde o to ještě, jakým způsobem my se k té věci přibližujeme. Jak vypadá ta naše myšlenková výbava. No a on kritizuje tu celou dosávadní tradici filozofickou, že z toho předmětu dělá objekt. A míní tím, že i když už ví, že nejde o pouhé nazírání, tak přesto si myslí, že ten předmět je před námi, jak je hotovej. A my ho máme jenom nějakým způsobem zobrazit. Ve svým vědomí. Ve svým vědomí, ve svým myšlení, ve svých vědeckých hypotezách a teorích a tak dále. A takhle, že se přibližujeme ke každé věci, jakožto k pouhému objektu, a celý svět tedy, že se nám skládá z takovejdech předmětů, z takovejdech objektů teda. A ta tradice filozofická zapomíná, že tohle je hrubé zkreslení. Že ve světě nejsou jenom objekty. A že jsou taky subjekty. A že dokonce je to tak, to už neříká Marx teda, ale dá se to z toho vyvodit, že ve světě je plno subjektů. A že teda to redukování, to skreslování, víš co to je redukování, redukce, to je zřejstě něco odčtívného toho, že se redukování té skutečnosti na pouhou objektivitu, že je nepřípustný, že vyškrtává ze skutečností obrovské její kus. Poněvadž vyškrtává například člověka. A když mluví o člověku, takže z něho dělá objekt. A tím přestává být člověk člověkem. Stává se věcí. Proč nemůže být pro jednoho člověka druhý člověk objektem? Může být, ale je to chyba. Ta chyba vzpočívá v tom, že třeba generál pracuje se svojíma podřízené s vojákama jako kdyby to byly marionety. A vůbec nedbá na to, že to jsou taky lidi. Pošle je do krvavých jatek někam, a nedbá na to, kolik lidí tam padne a tak podobně. Vztáhnout se k druhému člověku jako k objektu, jako k věci, je možné, ale je to nelidské. Je tam nějaká základní chyba. No ale když řeknu, že to je nelidské a tedy dám požadavek přistupovat k člověku jako k člověku, no tak teď je otázka, jak to můžu udělat s tou myšlenkovou výbavou, která ze všeho dělá objekt. No a to je právě případ Feuerbacha, kdy on v tu ránu překročí tuhletu objektivaci všeho a začne mluvit o člověku a když je třeba chápat člověka jako člověka a jednat s ním jako s člověkem a tak dále, tak prostě opouští rovinu poznání a přechází na rovinu citovosti. Ale o to vůbec nejde. Tady jde o to poznávat člověka jako člověka. Ne se k němu jenom lidsky vztahovat ve smyslu takového lidského citu a soucitu. Soucítění. Přesahovat ho jako člověka. Čili jako něco, co velice přesahuje každou věc. Každý objekt. No a tak tedy, jestliže to takhle je, tak svět chápaný v té nazvíravé podobě, o jakém mluví Marx, to je už v tom druhém smyslu, že se jenom odebří v oko. Ale v tom smyslu, že se jenom prostě vykládá, ukazuje, nakreslí se všechno, popisuje se to jenom. Nechá se to, jak to je. Takže to je taky nelidské. Dokonce popsat člověka v jeho těžkostech a svízelých a v jeho potlačenosti, utlačenosti, v jeho vykořistování, že to nestačí. Že je potřeba to změnit. Že součástí toho poznání, že lidi žijou v bídě, je součástí, ne druhou věcí, ale přímo součástí. Tu bídu zrušit. A ukázat cestu z tý bídy ven. To je otázka, to je rovina poznání, to není nějakej morální příkaz. Marx to nechápe, ten se tom velice brání. Že by to byl nějakej morální příkaz, k tomuhle přistupoval. Že by to s vědou nemělo co dělat. Ale že by to byla nějaká takový závazek pro člověka. Ne. To je součástí toho poznání. Kdo nechce člověku z bídy pomoct, ten tu bídu nepozná. To je přímo poznávací charakter, nebo podmínka poznání, chtí pomoci tomu člověku. Nebo třeba, že? Nebo vůbec. Přistoupit k němu jakožto k člověku, je podmínka toho, abych poznal, co to je člověk. Čili skoro bychom tady mohli říct, a to teda by bylo možné tam říct, kdyby si někdo tomuhle nerozuměl a říkal, co to vlastně znamená, tak můžeš říct, no to je tak. Malý dítě není člověk ještě. Ale poznat v něm člověka znamená zacházet s ním jako s člověkem. Když s ním nebudu zacházet jako s člověkem, když to dítě bude v rozložení rodině nebo mimo rodinu a nevytvořejí se s ním v stahy, svazky, s lidmi, to dítě propadne takzvaným deprivací, deprivovaný, se nikdy člověkem nestane. Čili otázka není, jestli dítě je člověk nebo není člověk. Otázka je, že já jsem člověk a já se k tomu dítěti musím chovat jako člověk a musím se k němu jakožto člověk chovat jako k člověku, i když ono ještě člověk není. A tím se to dítě může stát člověkem. To je takovej krásnej příklad toho, jak se do toho vstupuje. Že to není možný poznat nezávisle. Prostě je potřeba aktivně se přičinit, aby to dítě se stalo člověkem. A to je v současí toho poznání. Já pak můžu poznávat, jestli to dítě je třeba takový nebo makový, jestli je potřeba spíš vzdůrazňovat tuhle stránku výchovy nebo jinou. Ale základ je, že já k němu musím přistupovat jako člověk. A teď konečně můžeme přejít k tomu, co to je ten svět. Pojďte teda mluvit o tom objektu, že odmítá tedy nazýrání na objekt. A kdo nazýrání na objekt? No dobře. Já jsem měla takový pocit, že chceš mluvit o tom rozdílu, teda o tom, jaký činí rozdíl mezi předmětem a objektem. To nechceš. Já jsem nechtěl tím zvláště zabejvat, ale to jsme si řekli. Počkej, když říká, že se má k člověku přistupovat, nebo když chceš poznávat člověka, tak ho nesmíš chtít poznávat jakožto objekt, ale jakožto člověka. Co to znamená poznávat člověka jako člověka? To znamená třeba, že předpokladem toho, abych pozná člověka jako člověka, je, že ho respektuji jako člověka. To znamená to jako člověka. A člověk, který tady je předmětem, nikoli objektem. A předmětem samozřejmě, když poznávám člověka, tak je předmětem poznání člověk. Když poznávám psa, tak předmětem poznání je pes. Protože to poznání je zaměřené k tomu psovi nebo k tomu člověku. A nejenom poznání, ale Marx tam říká, že i ta činnost sama, ta praxe, že je zaměřena k předmětu, je všeobecná. Každá praxe se vždycky týká něčeho. Truhlář, praxe truhlářská, tak se týká truhel a stovu a živých a takových věcí. K něčemu je vždycky zaměřena. Takže v tomto smyslu samozřejmě ta zaměřenost se nazývá předmětnost. Čili když k něčemu je to zaměřeno, tak to, k čemu je to zaměřeno, to je předmětem. Když poznání je zaměřeno k člověku, tak předmětem poznání je člověk. A teď je o to, aby ten člověk se nestal předmětem jako objekt. Čili jako nečlověk. Jako věc. Jako něco většího. Nestojí dva souběžní výrazy. Předmět a objekt, který teda stojí vedle sebe. To ne. Objekt znamená zkreslení předmětu. Jo. Jo? Míří to vlastně k témuž. Člověka je možno poznat jako objekt i jako předmět. A poznat ho jako objekt znamená poznat ho jako předmět, ale jako zkreslený předmět. Jo. To poznat ho jako předmět je širší než jako objekt. Proto se mluví o objektivaci nebo objektifikaci. To je učinit z něčeho, co není objekt, objekt. Člověk není objektem, ale já z něho činím jako objekt. To je podobně jako... Vesnice není elektrická, ale my ji můžeme elektrifikovat. To je zavíst tam elektřinu. Z něčeho, co nebylo elektrifikováno, učiníme něco, kde zavedená elektřina je. Takže například biologii, když se vyučuje biologie člověka, tak tam se činí z člověka objekt. A je například v psychologii... Tam se dělá taky objekt. Taky? I v praktické psychologii? V psychologii jistě. V každé vědě. Co učí v psychologii? V psychiatrii. Tím spíš. No a když teda tam je lékař a pacient, a ten lékař teda jako... Lékař a pacient mají k sobě lidské vztahy, ale psychiatrie je obor, který se zabývá lidskou psíchou jakožto objektem. Aha, tak jo. A proto teda lékař musí být jenom víc než psychiatr. To je jako vědecké odborník. Lékař má určitý závaz, kým učí člověku jakožto člověku. Lékař nemůže pracovat s člověkem jako s myším nebo s morčetem. Ale psychiatrie nebo jakákoliv jiná medicína by to dovolovala. Já nevím, to je přeskočení. Teď jsme teda dotkli toho, proč věda nemůže nikdy uchopit svět. Protože svět to nejsou jenom objekty, to jsou takové subjekty, a to je takový člověk a lidská společnost. A věda nedovede jinak než objektifikovat. Všecko objektifikuje. Ten důraz na objektivní poznání ve vědě, kterému normálně se rozumí stejně jako pravdivý poznání, ale to je špatně. To objektivní to znamená objektifikující, ze všeho činnící objekt. To nedovoluje, aby věda jakkoliv uchopila svět, protože svět není jenom plnej objektů. Tam jsou taky subjekty, který věda nemůže uchopit. A proto taky věda nedovede říct, co to je život. Život není objekt. A proto převádí otázku, co to je život, na příznaky, na charakteristiky, podle kterých se dá poznat, jestli něco život je a něco není. Že já říkám, mluvím o výměně látkový, o metabolizmu, o rádavému celkomosti. A z toho teda je úplně jasný, že svět nemůže být myšlenkově uchopen tím způsobem myšlení, který ze všeho dělá objekty. Světový názor. A světový názor, co jsme k tomu řekli, tak to je nazýravé pojetí světa. Jak jsme říkali, jo? V tom druhém významu. V tom druhém významu. Čili je to pojetí světa. Jakož to objektují. Jakož to soubor objektují. S čímž ovšem Marx nesouhlasí. Tohle podle Marxa není možné. Nebo prostě je to zkreslení, je to strašná deformace. Takže podle Marxa by to mělo být. Jak? Podle Marxa by to mělo být tak, že nejde o názor na svět, nejde běž o program pro svět. Když jde o toho její změní, tak jde o jakýsi program tej změny. Raději říkal program na reformu světa. A když jde o toho její změní, tak jde o jakýsi program tej změny. Raději říkal program na reformu světa. To se naučil u Marxa samozřejmě. Když jde o změnu, tak jde o plán té změny. Když jde o plán té změny, tak jde o plán té změny. Takže ta nazíravost je předmětem Marxovy kritiky. Protože nechává věci, jaký jsou. A nechápe je vstažení k praxitu. Ta nazíravost je chybná v tom, že se pokouší zapomínat na to, že základní náš přístup k věcem je praktický. Jestliže je náš základní přístup praktický, tak ovšem vůbec není naším cílem nějaký názor, náhled na svět, nějaké myšlenkové vypodobnění, jak svět vypadá. Nyní už jde o to, všechny tyhle jednotlivé poznatky, které samozřejmě se můžou vztahovat k objektivní stránce světa. Svět samozřejmě se nedá redukovat na objektivitu, ale má objektivní stránky a tou objektivní stránkou světa se zabejvá vědecký poznání. Tak samozřejmě součástí toho přístupu ke světu bude také tohleto poznání objektivní stránky světa. Ale základem toho přístupu je program na změnu ve světě. A ne názor na svět. Ten názor na svět je jenom takovou pomocnou, dočasnou záležností, stále se mění, jako všechno poznání se mění. A v podstatě, tak to je jedna věc, důraz na to, že to máme program. Ale on by to vůbec ani nemohl pejít, názor na svět, bez toho programu. Máš to jednotící. To, co z toho dělá jednotnej názor, to je jednotný myšlenkový uchopení. To je ta praxe, to je ten program. To je jednotný pro koho? V sobě. Když je pes jedno zvíře, který je jedno, tak pro koho je jedno? Především pro toho psa. Ten pes musí být jeden. Člověk musí být taky jeden. Že pak je i pro ty druhý jeden, to je v pořádku, ale jeden je a nebo není? Podívej se, tak můžu mít encyklopedii, znalost různých faktů po světě, ale to není ještě jednotný pojetí. V tom slavníku to máš, když jsme to chtěli ocitovat, že tam píšou o tom, že to je takový sjednocený pojetí světa na základě jednotlivých poznatků. Jednotlivý poznatky nemůžou dát názor na svět. Jo, sjednocený, já jsem právě měla jako... Ale to sjednocení je možný jenom v tom programu. Nené v těch faktických datech od tý objektivní stránce. Tech může být zčíslně mnoho, ale přesto ještě nikdo žádný jednotný pojetí, sjednocený pojetí neudělal. Čili to sjednocení je možný jedině díky tomu programu. Ty programové části poznáte. No a teď je o to, že ta programová část prostě nemůže, to nemůže poskytnout věda. Věda může poskytnout jednotlivé faktické údaje o objektivní stránce světa. No a teďka moment. Mně začíná připadat, že ta věda u tebe je téměř totožná s tím nazýravým poznáváním. Nazýravé poznávání to je určité sebepojetí poznávání. Poznávání, které samo sebe chápe jako nazýravé. Čili proti tomu, tam Marx kritizuje to sebepochopení poznávání. I vědeckého poznávání. Ale teď, když mluvíme o té vědě samotný, tak my víme, že její poznání není nazýravé. Věda musí být zatraceně aktivní a praktická a technická, aby něco poznávala. Chce poznat skladbu a tomu musí postavit obrovský cyklotrony, aby k něčemu doprospěl. To je to nazýrání v tom druhém smyslu. Takže v tomto smří víme, že v tom druhém smyslu věda i v tom druhém smyslu není nazýravá. Věda je praktická. Jenomže způsob, jak věda přistupuje nenazýravě ke světu... Počkej, když tak se je u toho druhého významu. Ten první význam toho nazýrání, že se jenom díváš. A ten druhý, že ty poznáváš praxi. No ale to, že poznávám praxi, to je kritika nazýravosti. V tom druhém smyslu. To přece Marksu příspěve kritizuje nazýravé... Samozřejmě, že jsem tam poznával, ale mysleli si, že to je nazýravé. A on říká, blbost, není to nazýravé, je to přes praxi. Ano, je to přes praxi. Takže tohle, že ode mě věda samozřejmě není nazýravá, v tomto smyslu, může být přes praxi. No, to zná v tom druhém smyslu. Vytváří si názor v tom druhém smyslu. No tak ne. Vytváří si myšlenkové povědky. No, což je názor v tom druhém smyslu, jsi sám to říkal. Ne, v tom druhém smyslu to je nazýravost, proti který tady Marks brojí. No, potom už brojí jenom kvůli tomu, že říká, že se to musí změnit. No jistě, to je ono, ale... Věda ale nic nemění, bo mění. No mění, samozřejmě, samozřejmě. Takže u vědy je jediná... Jak poznáš, jak se mění tlak, třeba nebo jak je závislej tlak na teplotě. Uplynu. No prostě, že změříš tlak při deseti stupních a pak to zahřeješ. To je praxe. No samozřejmě. To je praxe, no, ale... No dobře, ale tak to je ten druhej, ten tak nemůžeš... Jano, prosím tě, rozlišuj. To jsou tři stupně a to jste ten druhej pořád. Ne, jsou dvojí smysl, slova, názor a nazýravost. Ten první je antický a ten druhej je, nejde jinak než teda přes tu praxi. Ale myslíme si, že v podstatě uchopíme věci tak, jak jsou a necháme je tak. Víme, že to jinak nejde, než tím, že něco změníme. Ale změníme to, proto abychom to poznali, jak to je. Či něco na tom nezměníme.