Víra [AVU]
| raw | skeny ◆ přednáška, česky, vznik: 11. 3. 1991 ◆ poznámka: přednáška na AVU 12. 3. 1991

Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
089 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
Vira (na 12.3.91) 01 Archaický člověk byl celým svým životním stylem orientován na praminulé archetypy, které napodoboval, ano, s nimiž se ztotožňoval. Už jsme si řekli, že velmi důležitým prostředkem této orientace byl mýtus, ale ne jako pouhý nástroj, nýbrž spíše jako silové pole, které člověka natáčelo stále tváří k tomu, co se už kdysi stalo a co proto stále jest, co je možno jen znovu aktualizovat, oživovat, zpřítomňovat tím, že to napodobujeme. 02 Základním omylem člověka, žijícího v mýtu, tj. orientovaného na minulost resp. praminulost, byla představa, že napodobenim toho, co se už jednou stalo a co tedy od té chvile jest, se může zachránit před zkázou, před pádem do propasti nicoty, tj. do hrozíci budoucnosti. Archaický člověk se budoucnosti děsil a proto se chtěl chytat pravzorů, aby unik! nicotě. Ve skutečnosti se však právě ztotožněním s něčím, čím sám nebyl, sám opouštěl a sám sebe ztrácel. 03 Jednou muselo dojít k tomu, že člověk rozpoznal, že identifikací nezachraňuje sebe, nýbrž právě naopak onen pravzor, protože mu dává kus svého života, krev ze své krve a umožňuje mu tak ožít. Proto se někteří mimořádní lidé tu a tam a čas od času odhodlali udělat něco zcela nového, nebývalého. Ti pak dodatečně po nějakém čase byli zbožnění a stali se novými pravzory. 04 A pak jednou došlo k morálnímu vynálezu - možná ještě ne při jasném vědomí, snad jen na základě jakéhosi záblesku tuchy, ale vicerým opakováním se ten vynález upevnil a mohl být reflektován (přesněji podroben praereflexi či protoreflexil.lu je třeba dodat, že byl zejména upevněn vynálezem, který mohl člověku dát oporu, když se chtěl opřít přitažlivosti archetypå. Šlo o vynález anti-archetypů. 05 Světodějným důsledkem této převratné změny byl nový, zcela odlišný vztah k budoucnosti, ale také k sobě. Rozhodujicim prostředkem nebo lépe medien tu bylo vědomí: proměna se mohodehrát, mohla nastat pouze na základě změny smýšlení, změny 20-25² 11.3.91

====================
091 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
vztahu vědomí k budoucnosti. Ale to byl jen nezbytný předpoklad proměny zaměření celého života. 06 Üzkost a děs, jež provázely člověka při pomyšlení na budoucnost, slábly a mizely, jak se člověk učil na budoucnost spoléhat, s myšlenkou na budoucnost spojovat svou dávěru. Proto je velmi přesné a vystihující Ježíšovo slovo knížeti Jairovi (ekumenický překlad ho nazývá představeným synagógy): Neboj se, toliko věř. (Mk 5,36; Luk 8,50.) To znamená: proti bázni a strachu je postavena vira. 07 Za spolehlivé a pevné není tedy už považováno to, co se jed nou stalo a co jest, nýbrž právě naopak to, co není, co ještě nenastalo. Ovšem zde je třeba velice dobře rozlišovat a precizovat. Vira znamená spolehnutí na spolehlivé; je to náš akt, naše spolehnutí, ale nikoliv na něco nespolehlivého, nejistého. Samo spolehlivé však rovněž nestačí, protože rozhodující je, abychom se na to spolehlivé opravdu spolehli "celým srdcem a celou mysli". 08 Tento nový vztah spolehnutí v děvěře je ovšem mnohem komplexnější a nemůže být vystižen jen jedním sloven, jedním pojmem "vira". Chtit zostávat u jediného slova a fixovat na ně vše by bylo bláhové. Proto môžeme najít i další slova, kterými tuto novou orientaci celého života můžeme postihnout. Vime, že např. apoštol Pavel vedle viry uvádí (1.Kor 13,13) take naději a lásku. Zde se však musíme na chvíli zastavit. 09 Apoštol Pavel se nikdy s Ježišem nesetkal a proto jeho názory znal jen z druhé ruky. Tak se mohlo stát, že některé souvislosti viděl jinak a že také některých slov užíval v jiném smyslu. V řadě případů to ani není na závadu, ale někdy to přece jenom je na pováženou. A tak tomu je právě s chápánin slova vira. 10 V citované 13.kapitole listu Korintandm čteme známý Pavidy oslavný text, hymnus na lásku. Zminka o viře a naději má na tomto místě jen okrajovou funkci. Na rozdíl od víry a naděje láska nikdy nekončí, ujišťuje nás Pavel. Jaké uvádí pro to dôvody? Musime jim věnovat nejvyšší pozornost, protože zde se ukazuje Pavel jako silně helenizovaný Zid na rozdíl od Ježi90-254 11.3.91

====================
093 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
še, který nejeví nejmenší známky helenistických vlivů. 11 Apoštol más ujišťuje (8), že láska nikdy nezanikne. Provádí srovnání: proroctví pominou, jazyky ustanou, poznání bude překonáno. To proto, že jak naše poznání, tak naše prorokování je jen částečné; až přijde pinost, bude všechno částečné překonáno (9-10). Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bdh zná ane (12). 12 Vztahuje-li se vira a naděje k budoucnosti, pak se obojí stává zbytečným tam, kde se budoucnost změní v přítomnost. Ide vidíme, jak Pavel chápe viru (a naději) jinak než Ježíš: dává ji do protikladu k vidění tváří v tvář, nikoliv do protikladu k strachu a obavám. I když to není řečeno výslovně, je z celé souvislosti zjevné, že vira i naděje jsou zatíženy touž nedokonalostí jako třeba proroctví, neboť se vztahují k tomu, co není. Dokonalost naproti tomu Pavel spojuje s tim, co jest, především pak s tím, co bude nyní a zde a Čemu budeme vystaveni tváří v tvář. Je v tom jisty paradox. 13 Apoštol Pavel každé "nyní a zde" problematizuje jako částečné, kdežto ono "nyní a zde", které přijde "potom", charakterizuje jako "pinost", překonávající vše částečné. Vidime tedy, že orientaci celého našeho života na budoucnost vlastně jakoby zachovává. Ale jeho pojetí této budoucí dokonalosti, kdy všechno částečné a nedokonalé je zrušeno a vládne jenom plnost, se pronikavě liší od pojetí Ježíšova. 14 Je tu základní rozdíl y eschatologii. Pro Ježiše neznamená "poslední soud" konec všeho dění a všech událostí - neni to tedy konec jakožto poslední cíl všeho usilování a spění, něco jako Aristoteldy TELOS. V jeho podobenstvích se i potom mnohé odehrává, ději se události, nadále existují rozpory a napětí, volající po řešení a překonání. Poslední soud je konec jedné etapy, ale po ní přichází nová. (Např. o boháči a Lazarovi, Luk 16,19-31; o posledním soudu, Mat 25,31-46 tam také neúplné "poznání", v.37; aj.) 15 Pavel však ještě uvádí lásku do přímé souvislosti s virou a s naději: láska věří, láska má naději (Kraličtí: všeho se na90-255 11.3.91

====================
095 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
děje, všeho trpělivě čeká; v.7). Kdyby to platilo, pak se musime tázat, co se to vlastně stane s láskou tam, kde vidime tváří v tvář: je to konec lásky - anebo se láska bez víry a bez naděje přece jenom obejde? 16 A zde musime uvést ještě další bod. V hebrejštině si jsou výrazy pro pravdu a pro viru velice blízké, tak blízké, že při překladu do řečtiny v LXX nebo do latiny ve Vulgatě byli překladatelé na rozpacích, jak slovo přeložit (-m-n). A apoštol Pavel v naší kapitole piše, že láska se vždycky raduje z pravdy (Kralitti: raduje se v pravdě). Pavel už zřejmě ani nevěděl, že v hebrejštině pravda vira znamená prakticky d Rekli jsme, že vira je spolehnutí na spolehlivé. Tim spolehlivým je pravda. Viru tedy môžeme charakterizovat jako spolehnutí na pravdu jako na to jediné spolehlivé. Jestliže se vira obrací na budoucnost a spoléhá se na to, co z budoucnosti a s budoucností přichází, pak to znamená, že pravda je tie přicházejícím. Je-li víra vycházením do budoucnosti vstříc pravdě, pravda sama naproti tomu přichází vstříc tomu, kdo věří, do jeho přítomnosti. 18 Adventivní povaha pravdy musí být proto chápána jako fundament adresného charakteru. Pravda nepřichází vôbec a všeobecně, nýbrž k určitým subjektom. A ještě radikálněji: přichází konstituovat subjekty. Teprve "tváří v tvář" pravdě se stává subjekt subjektem. Proto je tak důležité, aby subjekt nebyl chápán jako jsoucno, neboť v odpověď na výzvu pravdy se musí odtrhovat od toho, co je (tedy i od vlastní události a vlastmiho tělal, a vyklonit se do budoucnosti. 19 Protože sama pravda však přichází z budoucnosti do přítomnosti, strhuje nutně sám subjekt rovněž zpět do přítomnosti. To je základem pro angažovanost subjektu ve světě, tj. pro jeho aktivitu a pro jeho odpovědnost za vlastní činy. 20 Vira proto ani nevytrhuje člověka ze světa, ani ho neodvádí k mimosvětným cílám, ale vede jej k aktivitě a angažovanosti uprostřed světa, a to uprostřed světa jako celku, světa opět integrovaného, vysvobozeného ze schizofrenni rozpolcenosti. 90-256 11.3.91

====================
097 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
20 Vira proto ani nevytrhuje člověka ze světa, ani ho neodvádí k mimosvětným cílem, ale vede jej k aktivitě a angažovanosti uprostřed světa, a to uprostřed světa jako celku, světa opět integrovaného, vysvobozeného ze schizofrenní rozpolcenosti. Vira tedy nejdříve překonává rozpolcenost světa a pak sám integrovaný svět, a to tak, že jej napravuje. 11.3.1991 #KCR a Fri Vira tedy nejdříve překonává rozpolcenost světa a pak sám in90-257 11.3.91

====================
098 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
idcoligse & tagionon ✓ a V личанит а живой hinmanismus veas a wronk Talent U muyl Tunta

====================
ScanImage335.jpg
====================
***** 06 Vira (na 12.3.91) AVU Archaický člověk byl celým svým životním stylem orientován na praminulé archetypy, které napodoboval, ano, s nimiž se ztotožňoval. Už jsme si řekli, že velmi důležitým prostředkem této orientace byl mýtus, ale ne jako pouhý nástroj, nýbrž spíše jako silové pole, které člověka natáčelo stál tváří k tomu, co se už kdysi stalo a co proto stále jest, co je možno jen znovu aktualizovat, oživovat, zpřítomňovat tím, že to napodobujeme. Základním omylem člověka, žijícího v mýtu, tj. orientovaného na minulost resp. praminulost, byla představa, že napodobením toho, co se už jednou stalo a co tedy od té chvíle jest, se může zachránit před zkázou, před pádem do propasti nicoty, tj. do hrozící budoucnosti. Archaický člověk se budoucnosti děsil a proto se chtěl chytat pravzorů, aby unikl nicotě. Ve skutečnosti se však právě ztotožněním s něčím, čím sám nebyl, sám opouštěl a sám sebe ztrácel. Jednou muselo dojít k tomu, že člověk rozpoznal, že identifikací nezachraňuje sebe, nýbrž právě naopak onen pravzor, protože dává kus svého života, krev své krve a umožňuje mu tak ožít. Proto se někteří mimořádní lidé tu a čas od času odhodlali udělat něco zcela nového, nebývalého. Ti pak dodatečně po nějakém čase byli zbožněn stali se novými pravzory. A pak jednou došlo k morálnímu vynálezu - možná ještě ne při jasném vědomí, snad jen na základě jakéhosi záblesku tuchy, ale vícerým opakováním se ten vynález upevnil a mohl být reflektován (přesněji podroben praereflexi či protoreflexi). Tu je třeba dodat, že byl zejména upevněn vynálezem, který mohl člověku dát oporu, když se chtěl opřít přitažlivosti archetypů. Šlo o vynález anti-archetypů.. Světodějným důsledkem této převratné změny byl nový, zcela odlišný vztah k budoucnosti, ale také k sobě. Rozhodujícím prostředkem nebo lépe mediem tu bylo vědomí: proměna se mohodehrát, mohla nastat pouze na základě změny smýšlení, změny vztahu vědomí k budoucnosti. Ale to byl jen nezbytný předpoklad proměny zaměření celého života. Úzkost a děs, jež provázely člověka při pomyšlení na budoucnost, slábly a mizely, jak se člověk učil na budoucnost spoléhat, s myšlenkou na budoucnost spojovat svou důvěru. Proto je velmi přesné a vystihující Ježíšovo slovo knížeti Jairovi (ekumenický překlad ho nazývá představeným synagógy): Neboj se, toliko věř. (Mk 5,36; Luk 8,50.) To znamená: proti bázni a strachu je postavena víra. Za spolehlivé a pevné není tedy už považováno to, co se jednou stalo a co jest, nýbrž právě naopak to, co není, co ještě nenastalo. Ovšem zde je třeba velice dobře rozlišovat a ***** ***** ***** ***** ***** ***** *****

====================
ScanImage336.jpg
====================
11 12 13 precizovat. Víra znamená spolehnutí na spolehlivé; je to náš akt, naše spolehnutí, ale nikoliv na něco nespolehlivého, nejistého. Samo spolehlivé rovněž nestačí, protože rozhodující je, abychom se na to spolehlivé opravdu spolehli "celým srdcem a celou mysli". Tento nový vztah spolehnutí v důvěře je ovšem mnohem komplexnější a nemůže být vystižen jen jedním slovem, jedním pojmem "vira". Chtít zůstávat u jediného slova a fixovat na ně vše by bylo bláhové. Proto můžeme najít i další slova, kterými tuto novou orientaci celého života můžeme postihnout. že např. apoštol Pavel vedle víry uvádí (1.Kor 13, 13) také naději a lásku. Zde se však musíme na chvíli zastavit. Apoštol Pavel se nikdy s Ježíšem nesetkal a proto jeho názory znal jen z druhé ruky. Tak se mohlo stát, že některé souvislosti viděl jinak a že také některých slov užíval v jiném smyslu. V řadě případů to ani není na závadu, ale někdy to přece jenom je na pováženou. A tak tomu je právě s chápáním slova vira. V citované 13. kapitole listu Korint'anům čteme známý Pavlův oslavný text, hymnus na lásku. Zmínka o víře a naději má na tomto místě jen okrajovou funkci. Na rozdíl od víry a naděje láska nikdy nekončí, ujišťuje nás Pavel. Jaké uvádí pro to důvody? Musíme jim věnovat nejvyšší pozornost, protože zde se ukazuje Pavel jako silně helenizovaný Žid na rozdíl od Ježíše, který nejeví nejmenší známky helenistických vlivů. Apoštol nás ujišťuje (8), že láska nikdy nezanikne. Provádí srovnání: proroctví pominou, jazyky ustanou, poznání bude překonáno. To proto, jak naše poznání, tak naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, bude všechno částečné překonáno (9-10). Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom. však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mne (12). Vztahuje-li se víra a naděje k budoucnosti, pak se obojí stává zbytečným tam, kde se budoucnost změní v přítomnost. Zde vidíme, jak Pavel chápe víru (a naději) jinak než Ježíš: dává ji do protikladu k vidění tváří v tvář, nikoliv do protikladu k strachu a obavám. I když to není řečeno výslovně, je z celé souvislosti zjevné, že vira i naděje jsou zatíženy touž nedokonalostí jako třeba proroctví, neboť se vztahují k tomu, co není. Dokonalost naproti tomu Pavel spojuje s tím, co jest, především pak s tím, co bude nyní a zde a čemu budeme vystaveni tváří v tvář. Je v tom jistý paradox. Apoštol Pavel každé "nyní a zde" problematizuje jako částečné, kdežto ono "nyní a zde", které přijde "potom", charakterizuje jako "plnost", překonávající vše částečné. Vidíme tedy, že orientaci celého našeho života na budoucnost vlastně jakoby zachovává. Ale jeho pojetí této budoucí dokonalosti, kdy všechno částečné a nedokonalé je zrušeno a vládne jenom plnost, se pronikavě liší od pojetí Ježíšova. 20*20 ***** ***** ***** ***** *****

====================
ScanImage337.jpg
====================
16 18 Je tu základní rozdíl v eschatologii. Pro Ježíše neznamená "poslední soud" konec všeho dění a všech událostí - není to tedy konec jakožto poslední cíl všeho usilování a spění, něco jako Aristotelov TÉLOS. V jeho podobenstvích se i potom mnohé odehrává, dějí se události, nadále existují rozpory a napětí, volající po řešení a překonání. Poslední soud je konec jedné etapy, ale po ní přichází nová. (Např. o boháči a Lazarovi, Luk 16, 19-31; o posledním soudu, Mat 25,31-46 tam také neúplné "poznání", v.37; aj.) Pavel však ještě uvádí lásku do přímé souvislosti s vírou a s nadějí: láska věří, láska má naději (Kraličtí: všeho se naděje, všeho trpělivě čeká; v.7). Kdyby to platilo, pak se musime tázat, co se to vlastně stane s láskou tam, kde vidíme tváří v tvář: je to konec lásky anebo se láska bez víry a bez naděje přece jenom obejde? A zde musíme uvést ještě další bod. V hebrejštině si jsou výrazy pro pravdu a pro víru velice blízké, tak blízké, že při překladu do řečtiny v LXX nebo do latiny ve Vulgaté byli překladatelé na rozpacích, jak slovo přeložit (-m-n). A apoštol Pavel v naší kapitole píše, že láska se vždycky raduje z pravdy (Kraličtí: raduje se v pravdě). Pavel už zřejmě ani nevěděl, že hebrejštině vira znamená prakticky ***** ***** totéž. Řekli jsme, že víra je spolehnutí na spolehlivé. Tím spolehlivým je pravda. Viru tedy můžeme charakterizovat jako spolehnutí na pravdu jako na to jediné spolehlivé. Jestliže se vira obrací na budoucnost a spoléhá se na to, co z budoucnosti a s budoucností přichází, pak to znamená, že pravda je tim přicházejícím. Je-li víra vycházením do budoucnosti vstříc pravdě, pravda sama naproti tomu přichází vstříc tomu, kdo věří, do jeho přítomnosti. Adventivní povaha pravdy musí být proto chápána jako fundament adresného charakteru. Pravda nepřichází vůbec a všeobecně, nýbrž k určitým subjektům. A ještě radikálněji: přichází konstituovat subjekty. Teprve "tváří v tvář" pravdě se stává subjekt subjektem. Proto je tak důležité, aby subjekt nebyl chápán jako jsoucno, nebot v odpověď na výzvu pravdy se musí odtrhovat od toho, co je (tedy i od vlastní události a vlastního těla), a vyklonit se do budoucnosti. ***** Protože sama pravda však přichází z budoucnosti do přítomnosti, strhuje nutně sám subjekt rovněž zpět do přítomnosti. To je základem pro angažovanost subjektu ve světě, tj. pro jeho aktivitu a pro jeho odpovědnost za vlastní činy. Víra proto ani nevytrhuje člověka ze světa, ani ho neodvádí k mimosvětným cílům, ale vede jej k aktivitě a angažovanosti uprostřed světa, a to uprostřed světa jako celku, světa opět integrovaného, vysvobozeného ze schizofrenní rozpolcenosti. Vira tedy nejdříve překonává rozpolcenost světa a pak sám integrovaný svět, a to tak, že jej napravuje. 11. 3.1991 *****