Logika XVI [příprava]
| raw | skeny ◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 10. 4. 1988
text je přípravou k tomuto výslednému dokumentu:Logika XVI
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
265 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na 11.4.88 - Pravda v dějinách a funkee Logu ol Tradičně /od Aristotela/ se má za to, že místo pravdy je v LOGU. Omezenost chápání LOGU jako výpovědi /LOGOS APOFANTIKOS/ vede k tomu, že pravda je chápána jako prav divá výpověä. Už v tom je položen základ k posunu, kdy pravdivost je chápána jako správnost: pravdivá výpověd se spravuje /řídí/ věcí, o které vypovídá tak, aby se věc sama ukázala, vyjevila jako to, čím vskutku jest. 02 Heidegger ve svých marburských přednáškách 1925-26 /GA, sv.21/ "Otázka po pravdě", titul "Logika", ukazuje, že to je vlastně dlouhé věky trvající nepochopení Aristotela, podle něhož výpověď je to, co může být pravdi vé nebo nepravdivé. Výpověd není místem pravdy, nýbrž naopak pravda místem výpovědi /s.135/. Výpověd je možná teprve v pravdě /in der Wahrheit/. Mohli bychom z toho vyvodit něco, co u Heideggera nenajdeme a proto nemůžeme citovat 03 Je-li /pravdivá i nepravdivá/ výpověd možná jen v pravdě a je-li pravda místem výpovědi, pak musí pravda výpověd předcházet a přesahovat. Pravda sice umožňuje výpověd /aby byla pravdivá nebo nepravdivá/, ale nestává se pravdou teprve ve výpovědi. Víme, že Heidegger zůstává /zejména v této době/ u pojetí pravdy jako neskrytosti jsoucího. Smyslem výpovědi je apofansis - její funkei je DELOUN- učinit jsoucí zjevným /das offenbarmachen von Seinedem s.142/. 8 04 Pokusme se aplikovat toto pojetí na dějiny. Smíme se o něco takového pokusit? Nepochybně ano. Víme přece, že pravda se vyjevuje v dějinách a tedy dějinně. Ovšem tady musíme také udělat ten krok, který činí Heidegger. Nemůžeme dějiny chápat jako místo pravdy, nýbrž naopak pravdu jako místo dějin. Jestliže tomplatí pro výpověd, a jestliže výpověd je možná jen jako dějinná /jde-li o dějiny a o pravdu v dějinách/, jsou samy dějiny možné jen v pravdě a díky pravdě /jakožto dějiny, kde se děje pravdivé i nepravdivé vypovídání/. 05 z toho pak vyplývá, že se pravda nerodí, nestává, neustavuje v dějinách, nýbrž že jim předchází a že je předahuje. Nicméně se v dějinách pravda prosazuje jakožto pravda. Ovšem tam, kde se prosazuje pravda, se prosazuje také nepravda a lež. Musíme se proto tázat: jaký je vztah mezi pravdivou výpovědí a dějinným vítěz BR 88-411
265 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na 11.4.88 - Pravda v dějinách a funkee Logu ol Tradičně /od Aristotela/ se má za to, že místo pravdy je v LOGU. Omezenost chápání LOGU jako výpovědi /LOGOS APOFANTIKOS/ vede k tomu, že pravda je chápána jako prav divá výpověä. Už v tom je položen základ k posunu, kdy pravdivost je chápána jako správnost: pravdivá výpověd se spravuje /řídí/ věcí, o které vypovídá tak, aby se věc sama ukázala, vyjevila jako to, čím vskutku jest. 02 Heidegger ve svých marburských přednáškách 1925-26 /GA, sv.21/ "Otázka po pravdě", titul "Logika", ukazuje, že to je vlastně dlouhé věky trvající nepochopení Aristotela, podle něhož výpověď je to, co může být pravdi vé nebo nepravdivé. Výpověd není místem pravdy, nýbrž naopak pravda místem výpovědi /s.135/. Výpověd je možná teprve v pravdě /in der Wahrheit/. Mohli bychom z toho vyvodit něco, co u Heideggera nenajdeme a proto nemůžeme citovat 03 Je-li /pravdivá i nepravdivá/ výpověd možná jen v pravdě a je-li pravda místem výpovědi, pak musí pravda výpověd předcházet a přesahovat. Pravda sice umožňuje výpověd /aby byla pravdivá nebo nepravdivá/, ale nestává se pravdou teprve ve výpovědi. Víme, že Heidegger zůstává /zejména v této době/ u pojetí pravdy jako neskrytosti jsoucího. Smyslem výpovědi je apofansis - její funkei je DELOUN- učinit jsoucí zjevným /das offenbarmachen von Seinedem s.142/. 8 04 Pokusme se aplikovat toto pojetí na dějiny. Smíme se o něco takového pokusit? Nepochybně ano. Víme přece, že pravda se vyjevuje v dějinách a tedy dějinně. Ovšem tady musíme také udělat ten krok, který činí Heidegger. Nemůžeme dějiny chápat jako místo pravdy, nýbrž naopak pravdu jako místo dějin. Jestliže tomplatí pro výpověd, a jestliže výpověd je možná jen jako dějinná /jde-li o dějiny a o pravdu v dějinách/, jsou samy dějiny možné jen v pravdě a díky pravdě /jakožto dějiny, kde se děje pravdivé i nepravdivé vypovídání/. 05 z toho pak vyplývá, že se pravda nerodí, nestává, neustavuje v dějinách, nýbrž že jim předchází a že je předahuje. Nicméně se v dějinách pravda prosazuje jakožto pravda. Ovšem tam, kde se prosazuje pravda, se prosazuje také nepravda a lež. Musíme se proto tázat: jaký je vztah mezi pravdivou výpovědí a dějinným vítěz BR 88-411
====================
267 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
pravdy? Jak se prosazuje pravda ve výpovědi ve srovnání s tím, jak se prosazuje v dějinách? 06 Aristoteles ve své "hermeneutice" /česky s.27, 4,17a/: "jednota nemůže věru záležet pouze v tom, že se slove vyslovují bezprostředně za sebou". A. věc neřeší, užívá jen názvů: syndesmos /spojení v celek/- jinde často synthesis apod. "Jednotným soudem je bud ten, který vypovídá jednu věc, nebo který je jeden spojením..." /dtto/ Th 07 Aplikujme zase na dějiny: jak je možná výpověd/soud/ jako "jedno", vztahující se např. na "konec středověku" nebo na "začátek druhé světové války"? Taková "jedna věc" nemůže garantovat "jednost" /jednotu/ výpovědi /soudu/, nebot sama je konstituována onou výpovědí či soudem /Rádl: vykrojena z chaotické změti události/. /Tak to je asstatně obecně./ Zbývá tedy jen ono "spojení", syndesmos. 08 Už jsme si říkali, že ve vědomí resp. v myšlení se LOGOS prosazuje skrze akty vědomí či myšlení. Intencionální objekty jsou myšlenkové konstrukce a tedy závislé na myšlenkových aktech. Přesto existují "logické" vztahy uvnitř sféry intencionálních objektů /trojúhelník - trigonometrie/. Jak to lze vysvětlit ? 09 Jedno vysvětlení: LOGOS, "pracující" /pracovavší/ v samotné skutečnosti /tj. v pravých jsoucnech/. Příklad: paleontolog, který najde část kosti zvířete, které ještě nebylo popsáno ani známo, je schopen na základě "zkušenosti" s jinými zvířaty a jejich kostrou přibližně odhadnout, jak zvíře vypadalo. 10 Když máme před sebou něčí výpověů /řekněme psanou/, máme před sebou mnohost a dotazujeme se resp. pátráme po její jednotě. Význam jednotlivých slov je závislý, jak Arist. říká, na dohodě /kata synthékén/ - ne docela poprávu. Jazykové souvislosti /významové, etymologické kontexty/ nechávají dohodám, založeným na ryzí invenci, jen omezenou vůli. 11 Když někdo něco vypovídá, můžeme jednotu jeho výpovědi vidět založenu sjedoceností aktů myšlení /jednotlivých, ale také hierarchicky nebo jinak hlubšími nebo rozsáhlejšími akty uspořádaných/. Skrytější nebo méně skrytá tendence moderního evropského myšlení k subjektivismu, vede k předpokladu, že LOGOS proniké do myšlení výhradně skrze akty subjektu - Nietzsche dává důraz na vůli - Reinhard Lauth, /4633, Teorie ffického argumentu/ mluví o "voluntativnim momentu konstituce argument... 10. N. 88 (s. 59)
267 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
pravdy? Jak se prosazuje pravda ve výpovědi ve srovnání s tím, jak se prosazuje v dějinách? 06 Aristoteles ve své "hermeneutice" /česky s.27, 4,17a/: "jednota nemůže věru záležet pouze v tom, že se slove vyslovují bezprostředně za sebou". A. věc neřeší, užívá jen názvů: syndesmos /spojení v celek/- jinde často synthesis apod. "Jednotným soudem je bud ten, který vypovídá jednu věc, nebo který je jeden spojením..." /dtto/ Th 07 Aplikujme zase na dějiny: jak je možná výpověd/soud/ jako "jedno", vztahující se např. na "konec středověku" nebo na "začátek druhé světové války"? Taková "jedna věc" nemůže garantovat "jednost" /jednotu/ výpovědi /soudu/, nebot sama je konstituována onou výpovědí či soudem /Rádl: vykrojena z chaotické změti události/. /Tak to je asstatně obecně./ Zbývá tedy jen ono "spojení", syndesmos. 08 Už jsme si říkali, že ve vědomí resp. v myšlení se LOGOS prosazuje skrze akty vědomí či myšlení. Intencionální objekty jsou myšlenkové konstrukce a tedy závislé na myšlenkových aktech. Přesto existují "logické" vztahy uvnitř sféry intencionálních objektů /trojúhelník - trigonometrie/. Jak to lze vysvětlit ? 09 Jedno vysvětlení: LOGOS, "pracující" /pracovavší/ v samotné skutečnosti /tj. v pravých jsoucnech/. Příklad: paleontolog, který najde část kosti zvířete, které ještě nebylo popsáno ani známo, je schopen na základě "zkušenosti" s jinými zvířaty a jejich kostrou přibližně odhadnout, jak zvíře vypadalo. 10 Když máme před sebou něčí výpověů /řekněme psanou/, máme před sebou mnohost a dotazujeme se resp. pátráme po její jednotě. Význam jednotlivých slov je závislý, jak Arist. říká, na dohodě /kata synthékén/ - ne docela poprávu. Jazykové souvislosti /významové, etymologické kontexty/ nechávají dohodám, založeným na ryzí invenci, jen omezenou vůli. 11 Když někdo něco vypovídá, můžeme jednotu jeho výpovědi vidět založenu sjedoceností aktů myšlení /jednotlivých, ale také hierarchicky nebo jinak hlubšími nebo rozsáhlejšími akty uspořádaných/. Skrytější nebo méně skrytá tendence moderního evropského myšlení k subjektivismu, vede k předpokladu, že LOGOS proniké do myšlení výhradně skrze akty subjektu - Nietzsche dává důraz na vůli - Reinhard Lauth, /4633, Teorie ffického argumentu/ mluví o "voluntativnim momentu konstituce argument... 10. N. 88 (s. 59)
====================
268 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
12 Proti tomu však mluví zkušenost, že LOGOS nás v uvažování vede, že se mu poddáváme, odevzdáváme se jeho vedení a docházíme k závěrům, kterých jsme nečekali /a tím méně jsme je zamýšleli, chtěli/. /Srv. Halas LVH, s.2, citace 20a d./ 13 Podobně Heidegger ukazuje, jak jazyk a řeč nejsou jen nástroje, ale že řeč nás vede v tom, co říkáme i co myslíme. IJsseling dokonce staví otázku, kdo vlastně promlouvá, kdy když něco říkáme - a rovněž poukazuje na zkušenosti a záž žitky velkých básníků. /Zpívá ne básník, ale Múzy./ The 14 Jedním z nejvýznamnějších zážitků je zkušenost dialogu; byli to Řekové, kteří snad první rozpoznali, že pravda, která se vyjeví uprostřed rozhovoru, nemůže být převedena ani odvozena ze stanoviska některého z účastníků, nýbrž přistupuje jako zcela nový moment /eventuelně/. Nechci budovat nějakou krkolomnou etymologii - chci podobně jako u metafyziky vtisknout nový smysl slovu dialog. DIA je skrze, prostřednictvím nebo mezerou. 15 Pamatujete si ještě, jaký důraz jame dávali na kontingene; /umožňující LOGU, aby se prosadil/. Máme-li vzít vážně zkušenost dialogu, musíme předpokládat, že sám LOGOS má rovněž své kontingentní momenty, jimiž se může prosazovat přicházející pravda /ale také nemusí, a jimiž se může prosazovat také nepravda a lež, pravdu jenom napodobující/. 16 Už minule jsme si řekli, že na dějiny se musíme dívat také jako na mnohočetný rozhovor, jako na poly-dialog. Pravda se prolamuje do dějin obdobně jako se prolamuje do rozhovoru dvou nebo několika účastníků. Nikoliv skrze vůli a už nejméně skrze vůli k moci, nýbrž skrze naslouchání, pozornou otevřenost, odevzdanost pravdě. 17 Chápat druhého, rozumět druhému člověku je předpokladem skutečného dialogu - a tím i předpokladem uslyšení pravdy, která nás může oslovit jen v opravdovém dialogu. Na vztahu k druhému člověku si můžeme vycvičit svou otevřenost/vypěstovat/. Ale jak my, tak druzí lidé jsou bytosti dějinné. Porozumět druhým i porozumět sobě můžeme správně jen tenkrát, když i tuto dějinnost chápeme nikoliv jen jako něco překážejícícho, nýbrž naopak smysluplného. 18 Smysl dějin jako domyšlení smyslu lidského života, našeho i našich spolulidí /současníků, předchůdců i potomků/. Odpovědnost je založena na dialogické struktuře pobytu. 88-413 10 IV 88
268 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
12 Proti tomu však mluví zkušenost, že LOGOS nás v uvažování vede, že se mu poddáváme, odevzdáváme se jeho vedení a docházíme k závěrům, kterých jsme nečekali /a tím méně jsme je zamýšleli, chtěli/. /Srv. Halas LVH, s.2, citace 20a d./ 13 Podobně Heidegger ukazuje, jak jazyk a řeč nejsou jen nástroje, ale že řeč nás vede v tom, co říkáme i co myslíme. IJsseling dokonce staví otázku, kdo vlastně promlouvá, kdy když něco říkáme - a rovněž poukazuje na zkušenosti a záž žitky velkých básníků. /Zpívá ne básník, ale Múzy./ The 14 Jedním z nejvýznamnějších zážitků je zkušenost dialogu; byli to Řekové, kteří snad první rozpoznali, že pravda, která se vyjeví uprostřed rozhovoru, nemůže být převedena ani odvozena ze stanoviska některého z účastníků, nýbrž přistupuje jako zcela nový moment /eventuelně/. Nechci budovat nějakou krkolomnou etymologii - chci podobně jako u metafyziky vtisknout nový smysl slovu dialog. DIA je skrze, prostřednictvím nebo mezerou. 15 Pamatujete si ještě, jaký důraz jame dávali na kontingene; /umožňující LOGU, aby se prosadil/. Máme-li vzít vážně zkušenost dialogu, musíme předpokládat, že sám LOGOS má rovněž své kontingentní momenty, jimiž se může prosazovat přicházející pravda /ale také nemusí, a jimiž se může prosazovat také nepravda a lež, pravdu jenom napodobující/. 16 Už minule jsme si řekli, že na dějiny se musíme dívat také jako na mnohočetný rozhovor, jako na poly-dialog. Pravda se prolamuje do dějin obdobně jako se prolamuje do rozhovoru dvou nebo několika účastníků. Nikoliv skrze vůli a už nejméně skrze vůli k moci, nýbrž skrze naslouchání, pozornou otevřenost, odevzdanost pravdě. 17 Chápat druhého, rozumět druhému člověku je předpokladem skutečného dialogu - a tím i předpokladem uslyšení pravdy, která nás může oslovit jen v opravdovém dialogu. Na vztahu k druhému člověku si můžeme vycvičit svou otevřenost/vypěstovat/. Ale jak my, tak druzí lidé jsou bytosti dějinné. Porozumět druhým i porozumět sobě můžeme správně jen tenkrát, když i tuto dějinnost chápeme nikoliv jen jako něco překážejícícho, nýbrž naopak smysluplného. 18 Smysl dějin jako domyšlení smyslu lidského života, našeho i našich spolulidí /současníků, předchůdců i potomků/. Odpovědnost je založena na dialogické struktuře pobytu. 88-413 10 IV 88
====================
270 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
19 Žádný dialog se nemůže "odehrát" mimo dějiny; dějiny však se neustavují jakožto dějiny již samotným dialogem. Proto je myšlení řeckých filosofů sice dialogické, ale zároveň nedějinné. Dějinné myšlení má historicky jiné kořeny: v dě jinách starého Izraele. Pochopení dějin jako cesty, po níž je veden vyvolený lid svým Pánem, tj. cesty časem, dějinami. Člověk tu hledá své místo nejen v kontextu současnosti, ale vztahuje se k minulosti /nově chápané/ a zejména k budoucnosti. 20 Tak, jako pravda, vyjevivší se v dialogu, ovlivní jeho dal ší průběh, ovšem v závislosti na tom, jak byla uslyšena a pochopena, tj. přijata, akceptována, jak vstoupila do dialogu /tím, že se jí někdo ujal a 'dal jí slovo/, tak může zaslechnutá a pochopená pravds ovlivnit také určité dějinné události a skrze ně i sám chod dějin. Je pak otázkou přístupu k dějinám, budeme-li se tázat nejen, jak to bylo /wie es eigentlich gewesen - Ranke/, ale co v tom, co se odehrálo a jak se to odehrálo, bylo zaslechnuté a lépe n nebo hůře pochopené oslovení Pravdy. 6 21 Cesta k lepšímu pochopení pravdy se otvírá zásadně tím, že LOGOS je za určitých podmínek /totiž skrze lidské myšlení schopen se vztáhnout sám k sobě. V koncepci Heglově je pravdivý moment: existuje nejenom individuální reflexe jednotlivého člověka. Existuje také něco jako dějinná, pochální reflexe, prosazující se skrze proměny myšlení v dějinách, na nichž se účastní celé generace myslitelů. Toto téma však nábeží do "filosofie dějin filosofie". 22 To však, co platilo pro individuální reflexi, platí nutně /mutatis mutandis/ pro epochální reflexi: také tam LOGOS prochází momentem ek-stase, kdy intervenuje pravda přicházející z budoucnosti a odtud připravující nové cesty myšlení i praxe, života. Zvnějšku to vypadá jako prvek kontin gence v LOGU, tedy jako jakási a-logičnost. 23 A-logický či spíše proto-logický charakter adventivní Prav dy však musí být logizován, má-li Pravda vskutku vejít a uplatnit se. Omyl, chyba evropské tradice spočívala a dosud spočívá v tom, že způsobem své logizace zbavovala Prav du /a samu sebe, tj. tuto logizaci/ dějinnosti. Dějinné myšlení přináší s sebou zcela zásadní problém, jak odlišit dějovost Pravdy od dějinnosti všeho, co představuje její logizaci v dějinách a do dějin. Nezbytnost nového LOGU, nové způsobu myšlení. 10. IV. 88
270 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
19 Žádný dialog se nemůže "odehrát" mimo dějiny; dějiny však se neustavují jakožto dějiny již samotným dialogem. Proto je myšlení řeckých filosofů sice dialogické, ale zároveň nedějinné. Dějinné myšlení má historicky jiné kořeny: v dě jinách starého Izraele. Pochopení dějin jako cesty, po níž je veden vyvolený lid svým Pánem, tj. cesty časem, dějinami. Člověk tu hledá své místo nejen v kontextu současnosti, ale vztahuje se k minulosti /nově chápané/ a zejména k budoucnosti. 20 Tak, jako pravda, vyjevivší se v dialogu, ovlivní jeho dal ší průběh, ovšem v závislosti na tom, jak byla uslyšena a pochopena, tj. přijata, akceptována, jak vstoupila do dialogu /tím, že se jí někdo ujal a 'dal jí slovo/, tak může zaslechnutá a pochopená pravds ovlivnit také určité dějinné události a skrze ně i sám chod dějin. Je pak otázkou přístupu k dějinám, budeme-li se tázat nejen, jak to bylo /wie es eigentlich gewesen - Ranke/, ale co v tom, co se odehrálo a jak se to odehrálo, bylo zaslechnuté a lépe n nebo hůře pochopené oslovení Pravdy. 6 21 Cesta k lepšímu pochopení pravdy se otvírá zásadně tím, že LOGOS je za určitých podmínek /totiž skrze lidské myšlení schopen se vztáhnout sám k sobě. V koncepci Heglově je pravdivý moment: existuje nejenom individuální reflexe jednotlivého člověka. Existuje také něco jako dějinná, pochální reflexe, prosazující se skrze proměny myšlení v dějinách, na nichž se účastní celé generace myslitelů. Toto téma však nábeží do "filosofie dějin filosofie". 22 To však, co platilo pro individuální reflexi, platí nutně /mutatis mutandis/ pro epochální reflexi: také tam LOGOS prochází momentem ek-stase, kdy intervenuje pravda přicházející z budoucnosti a odtud připravující nové cesty myšlení i praxe, života. Zvnějšku to vypadá jako prvek kontin gence v LOGU, tedy jako jakási a-logičnost. 23 A-logický či spíše proto-logický charakter adventivní Prav dy však musí být logizován, má-li Pravda vskutku vejít a uplatnit se. Omyl, chyba evropské tradice spočívala a dosud spočívá v tom, že způsobem své logizace zbavovala Prav du /a samu sebe, tj. tuto logizaci/ dějinnosti. Dějinné myšlení přináší s sebou zcela zásadní problém, jak odlišit dějovost Pravdy od dějinnosti všeho, co představuje její logizaci v dějinách a do dějin. Nezbytnost nového LOGU, nové způsobu myšlení. 10. IV. 88